Přístupy KSČM k exekucím a lichvě materiál projednaný a schválený na 13. zasedání ÚV KSČM dne 29. 1. 2011
Zpracovalo: Oddělení pro odborné zázemí a vztahy k občanskému sektoru ÚV KSČM ve spolupráci s Komisí legislativy a lidských práv ÚV KSČM a sekcí hospodářské politiky a průmyslu odborného zázemí ÚV KSČM
Přístupy KSČM k exekucím a lichvě Problematika exekucí a lichvy se stává rok od roku v České republice ožehavým společenským problémem. Počet exekucí lze počítat na několik set tisíc ročně. S exekucemi souvisí i problém lichvy, kdy bankovní a především nebankovní instituce a i jedinci využívají lidské neznalosti, nouze a půjčují jim finanční prostředky na vysoký úrok. Z pohledu KSČM je lichva nežádoucím společensko ekonomickým jevem. Proto je potřebné stanovení ve společnosti konkrétních právních a ekonomických podmínek, nikoliv všeobecných definic, které by lichvu zakázaly. Pro KSČM je potírání lichvy a neoprávněných exekucí jedním ze základních sociálních témat.
1. Problematika exekucí Vymahatelnost práva je jeden z největších problémů zatěžující jak oprávněné, tak i povinné. Je odrazem právní jistoty v dostupnost práva. K zásadní změně v oblasti právní úpravy exekucí došlo přijetím zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, kdy rozhodující měrou byl výkon této činnosti přenesen ze soudů na nestátní subjekt. Soukromým exekutorům jsou v ČR dány obrovské pravomoci, které jsou z jejich strany nezřídka zneužívány, aniž by zato nesli reálnou odpovědnost. Zákon o exekutorech sice formálně stanoví odpovědnost za způsobenou škodu, ale uplatnění a vymáhání této škody na exekutorech je věcně již problematické, včetně nárůst nákladů vymáhání výkonu rozhodnutí. Nejčastěji se vyskytují tyto problémy: Ze strany oprávněných: Úhrada poplatků za nařízení výkonů Rozhodnutí bez ohledu na výsledek Doba trvání, než se vymůže pohledávka Oprávněný musí sám zjistit z jakého majetku má být exekuce uvalena Zjištění pobytu povinného Ze strany povinných: Může být ustanoven exekutorem kdokoliv v rámci celé ČR – stoupají náklady Náklady jsou značně neúměrné oproti např.advokátnímu tarifu Přetrvávají problémy s věcmi, které povinnému nepatří a přes upozornění povinného je exekutor či jeho zaměstnanci zahrnou do soupisu Možnost vstupu exekutorů a jejich zaměstnanců do domu, bytu, obydlí bez soudního povolení či příkazu, bez ohledu na to, zda patří povinnému, či jiné osobě a bez jejich souhlasu, aniž by se zde případně povinný zdržoval Další plánovaná reforma justice ministra Jiřího Pospíšila, která nebyla v ucelené podobě představena, je opět pouhý pokus jakýmkoliv způsobem řešit namátkou vybrané problémy – bez snahy o skutečnou nápravu nedobrého stavu v justici i ve společnosti. Jde především o kroky směřující k úsporám a nikoliv ke zlepšení situace v justici.
2
Jako velmi problematické se zcela jistě projeví např. předání exekuční agendy ze soudů na soudní exekutory, zejména pokud budou exekutoři rozhodovat i o zahájení exekučního řízení. I exekutor je osobou, která je svojí značnou odměnou „osobně vtažena do exekuce“, což má vliv na posuzování, především splnění, podmínek pro její nařízení. Je otázkou jak se v praxi budou řešit škody způsobené předčasnou nebo neoprávněnou exekucí, např. ve vztahu k reálné obtížnosti dosažení kárného řízení exekutorů. To i ve vztahu pohledu obou stran – tedy dlužníků, ale i věřitelů , kdy obě strany zastávají objektivně protichůdné zájmy. Novelou zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, provedenou zákonem č. 286/2009 Sb., byly s účinností od 1. 11. 2009 v zákoně provedeny některé společensky žádoucí změny. Např. : - odstranil se obrovský a hojně používaný nešvar, kdy si exekutor ponechal na svém účtu vymožené peníze až jeden rok, aniž by je poslal oprávněnému – nyní je musí vyplácet do 30 dnů. - povinný si může po dohodě s exekutorem a ostatními účastníky sám prodat nemovitosti za cenu, stanovenou znalcem, - exekutor je povinen dbát při výkonu své činnosti práv i třetích osob, - exekutor je povinen nejprve vyzvat povinného k dobrovolnému plnění do 15 dnů s tím, že jeho odměna bude při splnění této lhůty poloviční, - sepsané movité věci již není nutné odvážet, po doložení vlastnictví je může sám exekutor ze soupisu vyškrtnout, a mnoho dalších. Byly však také provedeny úpravy které mohou mít vliv na snížení oprávněných zájmů dlužníka. Např. exekutor může rozhodovat o odkladu nebo zastavení exekuce. Přestože zastavení exekuce soudem bylo často velice zdlouhavé, soud se dotazoval exekutorů na jejich názor, znamenal to určitou právní jistotu. Stále není dostatečně řešeno kárné řízení exekutorů. Z pohledu politického přístupu KSČM je společensky žádoucí aby zpětně při výkonu exekucí měl rozhodující slovo ten orgán, který ve věci vydává konečné rozhodnutí, tedy soud a nikoliv nestátní subjekt, dnes Exekutorská komora. Bezprostředně je nutné úpravou zákona č. 120/2001 Sb. alespoň řešit následující skutečnosti: nepřipustit případně schválené jednostupňové rozhodování exekutorů od úplného počátku exekučního řízení až po rozvrhové řízení upravit vzdělání a případně vstupní psychotesty pro výkonné pracovníky exekutorů exekutor musí splňovat zákonem dané podmínky, jeho vykonavatelé musí být bezúhonní, mít středoškolské vzdělání být v pracovním poměru u exekutora nejméně 1 rok a složit kvalifikační zkoušku, ovšem další zaměstnanci, kteří chodí s vykonavatelem a jednají s povinnými, žádné povinnosti v zákoně stanoveny nemají. A tento aparát je mnohdy najímán s různou úrovní jednání i různými motivy k práci. V současné době se však objevuje další moment- zcela mimo právní úpravu obsaženou vyhláškou o odměnách exekutorů, tito požadují po oprávněných zaplacení zálohy, např. od 8.000,- Kč až do 15.000,- Kč, – na náklady exekuce pro případ, že povinný (dlužník) nemá žádný majetek a ani jiný příjem. I toto jednání je společensky nežádoucí a vykazuje znaky možné lichvy.
1.1 Přístup KSČM k exekucím Základním řešením by mělo být opětovné posílení úlohy soudů při výkonu exekucí. Bezprostředním řešením by mohla být novela exekutorského řádu, která by
3
vedla ke snížení nákladů a zvýšení kontroly exekutorů. Lze zvažovat požadavek přeměny organizace exekutorů na principech komory advokátní, či notářské . Exekutor by mohl být ustanoven u exekucí jen v rámci soudu u něhož je registrován dle svého sídla (sníží náklady na výkon rozhodnutí, především jízdné) – jako je zákonný soudce, měl by být i zákonný exekutor. Seznamy exekutorů by přitom byly vedeny u soudů, které rozhodují o výkonu rozhodnutí, exekutor bude vybírán soudem dle těchto seznamů a dle stanoveného pořadí. Soud musí přitom vždy uvést, zda je exekutor oprávněn ke vstupu do domu, bytu, obydlí aj. a tento objekt musí vždy řádně označit včetně jejich vlastníka a rozsahu oprávnění. O způsobu exekuce (výkonu rozhodnutí) by rozhodl sám exekutor. Proti jeho rozhodnutí musí být vždy přípustný opravný prostředek, o němž by rozhodoval soud, který by měl právo i nařídit, aby věci byly vráceny a vše bylo uvedeno do původního stavu. Možnost uplatnění nákladů řízení vůči povinnému případně nesprávné vedení exekuce a odpovědnost exekutora za vzniklou škodu. V tomto směru stanovit konkrétní podmínky a pravidla včetně sankcí za jejich porušení.
2. Problematika lichvy Pojem lichvy není ve společnosti ani právu ničím novým. K oživení lichvy v české společnosti došlo na základě společenských změn z počátku devadesátých let směřujících ke kapitalistickému společenskoekonomickému systému. V právním řádu České republiky je v trestním zákoně lichva definována jako trestný čin. Jsou ovšem problémy s tím, jak ji posuzovat, co je ještě běžný úrok či zisk či jiná plnění jsou ještě v souladu se zákony, k dané problematice existuje soudní judikatura. V dříve platném trestním zákoně č. 140/1961 Sb. se v § 253/1 uvádělo, že trestného činu lichvy se dopouští ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (jsou tedy dva způsoby, jak se tohoto jednání dopustit – přesto není prakticky stíhána a je velmi obtížné ji prokazovat). Nyní účinný trestní zákoník v § 218 doplňuje tuto základní skutkovou podstatu ještě v tom směru, že může dojít o zneužití lehkomyslnosti jiného (pojem lehkomyslnosti však není konkrétně definován a bude tedy věcí výkladu). Kvalifikované skutkové podstaty jsou doplněny v odst. 2 o spáchání činu jako člen organizované skupiny anebo způsobení jinému stav těžké nouze, a dále je doplněn odst. 3 – spáchání činu za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu, za živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí, veřejný pořádek nebo majetek, nebo získá-li pachatel tímto činem pro sebe nebo jiného prospěch velkého rozsahu. Základní podmínkou je to, že poškozený musí být buď v tísni, nebo je nezkušený či rozumově slabý anebo rozrušený. Ani tyto pojmy nejsou konkrétně definovány, ale jsou předmětem výkladu orgánů činných v trestním řízení, především soudů (a musí být pochopitelně doloženy konkrétními důkazy). Dále pak musí pachatel těchto skutečností buď úmyslně zneužít (musí si být přitom vědom právě stavu poškozeného) anebo výrazně nepřiměřeně na takovéto pohledávce vydělá či ji v takovém úmyslu na sebe převede (tomuto druhému případu se někdy říká palichva a i zde jsou uvedené skutečnosti předmětem shora uvedeného výkladu). Nelze přitom přehlédnout, že shora uvedené znaky a pojetí lichvy (s výjimkou staronově uváděné lehkomyslnosti, jež však bude zřejmě také vykládána jako závažnější a evidentní skutečnost, o které musel mít pachatel povědomost tak, aby byla postavena na
4
roveň ostatním uváděným znakům) prakticky vychází z prvorepublikového výkladu přečinu lichvy podle § 2, čís.1 cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák., tedy ještě ze zákona z období Rakouska-Uherska. Například pojem tísně je v judikatuře hodnocen tak, že nemusí jít o tíseň trvalou, ale „postačí i jen pomíjející nesnáz peněžitá, nutící dožadovati se úvěru“. Pojem „nápadného nepoměru“ hodnot plnění je brán jako relativní, přičemž se vychází z toho, že rozdíl mezi hodnotou plnění a vzájemného plnění je ve značném nepoměru k obyčejné, konkrétními poměry ospravedlněné hodnotě. Judikatura posledních let se spíše zabývá hranicí mezi standardní podnikatelskou činností při poskytování úvěrů a půjček provozovanou v souladu s právním řádem a naproti tomu lichvou, kdy za uvedenou hranici pokládá hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného, kdy konkrétně dovozuje tento nepoměr při poskytnutí půjčky peněz s úrokem obsahujícím 70 % a více (s takovým závěrem a výší úroku by bylo možno ovšem polemizovat, zejména pokud je uveden v právní větě tohoto rozhodnutí, kdy není konkrétně uvedeno, proč právě takováto výše úroku, zda zahrnuje i případně další smluvní pokuty či poplatky atd.). Sám slib či poskytnutí lichvářského plnění přitom nejsou trestné, pokud splněny i další zákonné podmínky tohoto trestného činu, ovšem mohlo by jít o občanskoprávní záležitost. Vedle tohoto trestněprávního pojetí totiž i v občanskoprávním řízení podle stávající judikatury lze prohlásit za lichevní takové smlouvy, které jedna smluvní strana uzavře zneužívajíc něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Pro rozpor s dobrými mravy jsou považovány tyto smlouvy za absolutně neplatné. Rovněž judikaturou je stanoveno, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou (zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček). Je též na konkrétním posouzení zejména soudu, jaká výše úroků je již takto nepřiměřená (zde šestašedesáti procentní úrok ročně byl již shledán nepřiměřeným, ovšem opět lze diskutovat o tom, proč právě tato výše atd.). Při úvahách o úpravě této oblasti je nutno říci, že na jednu stranu příliš kasuistická a konkrétní úprava by mohla vést ke snahám o její obcházení a vymýšlení stále nových způsobů, jak se obohatit, čemuž by na druhou stranou měla zabránit možnost širšího výkladu, zejména soudy, i když současná úprava je až velice volná a široká. Tomu nasvědčuje jak skutečnost, že trestný čin lichvy je něčím zcela výjimečným, tak to, že dochází k odlišným rozhodnutím různých soudů, a to i v obdobných případech. To znamená i určitou právní nejistotu jak pro osoby, které si peníze půjčují, tak i naopak pro osoby peněžní či jiné prostředky poskytující (jde i o různé smluvní pokuty či propadné zástavy, zejména nemovitostí, a jejich případný souběh, který by měl být podle judikatury prakticky vyloučen, ale stále se vyskytuje).
2.1 Přístupy KSČM k problematice lichvy KSČM si uvědomuje nutnost doplnění současné všeobecné právní úpravy lichvy v trestním zákoně právní úpravou ve zvláštních právních předpisech, tak aby byl zúženy ekonomické podmínky pro možnost lichvy. Je nutno chránit oprávněné zájmy všech účastníků a stran a zajistit jejich právní jistotu, ale i efektivní fungování této části peněžního sektoru.. Poslanecký klub KSČM ve svém plánu má připravit konkrétní legislativní iniciativu. S využitím těchto přístupů bude třeba ještě vyhodnotit zahraniční zkušenosti zemí, které v boji s lichvou již přijali některé z dále uvedených nástrojů:
5
1) finanční vzdělávání (gramotnost) společnosti, aby se zabránilo tomu, že si lidé berou půjčky, které nepotřebují nebo nejsou schopni splácet, čím se předejde i případným exekucím. Žijeme ve spotřební kapitalistické společnosti, kdy se lidé pod tlakem reklam a médií naučili pořizovat si věci a zážitky (např. dovolené) na dluh. A to aniž by si spočítali zda vůbec jsou schopni ze své mzdy splácet, či zda vůbec mají jistou práci a tedy zajištěný budoucí výdělek. Proto je důležité přesvědčit lidi, aby do lichvy – tedy pro ně výrazně nevýhodných smluv, nechodili a nic nepodepisovali. Tento krok má především preventivní význam a je důležitý pro komplexní boj s fenoménem lichvy. 2) legislativní iniciativa, která by stanovila jasná a kontrolovatelná pravidla pro poskytovatele půjček, zejména nebankovní instituce, které by musely dokazovat způsobilost k takové činnosti. Například Velká Británie, kde poskytovatel musí splňovat určené podmínky a na základě toho získává jasně vymezenou licenci. Česká bankovní asociace (ČBA) vidí v absenci regulace nebankovních poskytovatelů (například společnosti Cetelem, Proficredit, Provident Financial, Cofidis, Essox, Smart Capital či KM Servis) primární problém. Tzv. nebankovní poskytovatelé půjček nejsou u nás nijak evidováni a nepodléhají žádným specifickým pravidlům. Mezi nimi a bankami či standardními, licencovanými finančními institucemi tak existuje výrazná asymetrie. Otázku spotřebitelského úvěru by mohla řešit i Česká obchodní inspekce, ale pro ní je to v současných podmínkách obtížné. Přijetí regulí chrání zájemce o půjčku od lichvářů nebo od praxe, kdy neregistrovaní poskytovatelé poskytnou zálohu či garanci a nakonec třeba ani půjčku nedostanou. Součástí takových podmínek by byla povinnost poskytovatele ověřit si bonitu klienta (schopnost splácet) a nabídku přizpůsobit jeho reálné situaci. Institucí dohledu by mohly být pověřená např. ČNB. U neregistrovaných poskytovatelů půjček pak by mohla existovat možnost, aby takto půjčené peníze nemusel dlužník poskytovateli půjčky vracet. 3) stanovení konkrétních ekonomických parametrů určujících zda se již jedná o lichvu či nikoliv. Jde obecně o stanovení obvyklých nákladů na poskytnutí půjčky a přiměřeného zisku pro poskytovatele Některé země pracují s maximální obvyklou úrokovou mírou (Německo, Polsko, Slovenska, Slovinsko), za kterou už může být hodnocena půjčka jako lichva. Například v Německu jde o hranici 18 % p.a. (tj. 1,50 % měsíčně), u nás by mohla být uplatněna podobná hranice v rozmezí 18 – 20 % p. a. Samozřejmě jde o referenční údaj pro soudní praxi v případě obvinění z lichvy, konkrétní efektivní hranice, aby klient zbytečně nepřeplácel půjčenou jistinu, se liší podle různých druhů půjček. Problém vzniká při nesplácení krátkodobých půjček. Dle verdiktu Nejvyššího soudu z roku 2008 nejsou trestné, ani v rozporu s dobrými mravy ani úroky ve výši 0,5 % denně, podle názoru KSČM by však tato hranice měla být i maximálně možnou. Důležitá je v případě sporu povinná informace pro klienta, kterou má zavést připravovaný zákon o spotřebitelských úvěrech z dílny MPO a MF ČR. Informační povinnosti se týká i standard pro podobu úvěrových smluv, tedy minimálně vyloučit nedostatečné obeznámení o doložkách smluv (jako souhlas s případnou exekucí nebo souhlas s mimosoudním řízením psané často petitem). Finanční společnosti už mají stanovenou povinnost v úvěrových a půjčkových smlouvách i při splátkových prodejích uvádět nejen úrok, ale i celkové náklady financování v roční procentní sazbě nákladů (RPSN). tj. také poplatky spojené s poskytnutím půjčky a jejím „provozem“. Půjček od nebankovních institucí jsou ale často kratší než rok, tam pak použití RPSN ztrácí smysl. Zde by zřejmě bylo lepší vztahovat strop nákladů od ceny krátkodobých půjček
6
(např. od tzv. lombardní sazby1 vyhlašované ČNB). Také je třeba rozlišovat výši půjčky – např. do 9 999 Kč by hranice RPSN mohla činit 27 procentních bodů nad lombardní sazbu, u půjček mezi 10 000 až 49 999 Kč by mohla činit 22 p.b. a nad 50 000 Kč by pak mohly mít RPSN maximálně 17 p.b. Problematika zavedení stropů na úroky či případně hodnoty ukazatele RPSN ale nemusí být dostačující, protože se dá různě obcházet. např. tím, že neseriózní podnikatelé totiž často své zisky realizují především v sankčních úrocích a sankčních poplatcích, které se do RPSN nezapočítávají. KSČM se domnívá, že sankční úroky by neměly být vyšší než je obvyklé u státních institucí. Vůči stropům má výhrady jak ČBA, tak Česká leasingová a finanční asociace (ČLFA) sdružující nejvýznamnější nebankovní poskytovatele spotřebitelských úvěrů, protože by prý vedla k přesunu žádostí o spotřebitelské úvěry do šedé a černé zóny vyznačující se řadou nekalých praktik. Tyto organizace tvrdí že základ není v ceně finanční služby, ale v nekalých praktiky a nátlakových přístupech ke spotřebiteli, což by mělo řešit tzv. odpovědné úvěrování a odpovědné půjčování. To se týká např. penále za každý den zpoždění splácení, požadavek zajistit úvěr třeba vlastnickým právem k bytu Řešením by mělo být zákonem povinné zakotvení omezující podmínky do úvěrové smlouvy v tom smyslu, že celkové náklady na vymáhání půjčky nesmí v nákladech dlužníka překročit stanovenou hranici 40 % ( nebo 30%) dlužné částky včetně smluvních úroků. Zákon by proto měl ukládat povinnost věřiteli, aby si vyhodnotil bonitu dlužníka, sledoval plnění dlužníkových povinností (např. nedodržení splátkové povinnosti) a zasáhl včas tak a takovým způsobem, aby k oboustrannému vyrovnání došlo ještě v mezích nepřekračujících likvidační situaci dlužníka. .
1
měnověpolitická úroková sazba, která představuje horní mez pro pohyb krátkodobých úrokových sazeb na peněžním trhu. ČNB ji využívá k úročení likvidity, kterou poskytne přes noc bankám v rámci tzv. zápůjční facility.
7
Příloha č. 1 ZADLUŽENÍ DOMÁCNOSTÍ Přesný přehled zadluženosti domácností v dlouhé časové řadě, tj. od počátku existence České republiky, je komplikován několika skutečnostmi. Postupem času se poskytovateli těchto úvěrů stávali kromě obchodních bank stále další finanční zprostředkovatelé (např. leasingové společnosti začaly nabízet klasické spotřebitelské úvěry po útlumu leasingového trhu vyvolaného administrativními změnami daňových sazeb po vstupu do EU). Statistické podchycení těchto změn je poznamenáno jistým časovým odstupem. Změn doznaly i časové řady ČNB co se týká harmonizační metodiky. Přesné vyčíslení objemu úvěrů segmentu domácnosti-obyvatelstvo, tak jak bylo uváděno do roku 2005, ovlivnilo přijetí metodiky ECB – v jejím důsledku nyní kromě úvěrů na bydlení a spotřebitelských úvěrů figurují ve statistice i tzv. ostatní úvěry. V jejich objemu je zahrnut jednak „zbytek“ úvěrů obyvatelstvu (tj. těch, které nespadají do kategorie úvěrů na spotřebu či úvěrů na bydlení), dále pak úvěry segmentu domácnosti-živnosti a nakonec úvěry neziskovým institucím sloužícím domácnostem . Podíl dluhů domácností na HDP: Pro období 1997-2007 je typický prudký růst zadluženosti českých domácností. V roce 1997 představovaly bankovní úvěry segmentu domácnosti- obyvatelstvo ve výši 48,5 mld. korun pouhých 2,7 % nominálního HDP (po přičtení úvěrů segmentu domácnostiživnosti činil tento podíl 5,7 %). V roce 2007 dosáhl objem peněz půjčených obchodními bankami segmentu domácnosti-obyvatelstvo 688,2 mld. korun, tj. 19,4 % HDP. Včetně úvěrů živnostem a neziskovým institucím sloužícím domácnostem pak převýšil pětinu nominálního HDP České republiky (20,5 %). Hlavní fáze úvěrového boomu připadá na období 2004-2007 - za pouhé tři roky se totiž podíl na HDP zvýšil o 9 p.b., když v roce 2004 představoval objem úvěrů celému sektoru domácností 11,5 % HDP v běžných cenách. Objemově činily v závěru roku 2007 úvěry celému segmentu domácností poskytnuté všemi finančními zprostředkovateli 875,3 mld. korun. Nejrychleji rostoucím typem úvěrů domácnostem byly půjčky na bydlení (kromě hypotečních úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření zahrnující od roku 2002 i spotřebitelské úvěry na nemovitosti). Ty stouply v roce 2007 proti mizivé základně roku 1997 téměř 43krát na 515,9 mld. korun. Za pětileté období 2003-2007 vč. prvního čtvrtletí 2008 rostly úvěry domácnostem průměrným tempem 31,7 % (podle kvartálních stavů oproti stejnému období předchozího roku). Struktura zadluženosti domácností: V celkovém zadlužení sektoru domácností zahrnujícím půjčky od všech finančních zprostředkovatelů ve stavu ke konci roku 2007 připadalo 83 % na půjčky od bank (vč. družstevních záložen a ČNB). Na zbytku participovali ostatní finanční zprostředkovatelé,
8
kteří jsou zaměření především na poskytování úvěrů na spotřebu – ve stavech ke konci roku 2007 se na jejich celkovém objemu podíleli ze 48 %. Rovněž v roce 2008 se objem úvěrů domácnostem zvyšoval.. Celkový objem úvěrů domácnostem stoupl v prvním čtvrtletí 2008 pouze o 2,2 %, což byl nejnižší přírůstek v časové řadě počínající rokem 2005, odkdy je úhrn úvěrů od všech finančních zprostředkovatelů Ćeskou národní bankou sledován. Mezi hlavní příčiny slábnoucí chuti si půjčovat patří zhoršující se ekonomická očekávání obyvatel České republiky. Jsou vyvolaná rostoucí inflací hlavních položek spotřebního koše (bydlení, potraviny, energie). Rostoucí úrokové sazby chladí původní nadšení z levných peněz, pod jehož vlivem se především odehrávala obrovská úvěrová expanze českých domácností související s obstaráváním vlastního bydlení. To se však stává, vzhledem k extrémnímu růstu ceny domů a bytů - zejména starších -, pro velké množství lidí vzdalujícím se snem, protože pro obyvatele České republiky jsou stávající ceny bytů výrazně odtržené od jejich ekonomické reality. 1. Úvěry na bydlení: Na prudký růst zadluženost domácností patrný zejména od roku 2003 má vliv především poskytování úvěrů na bydlení. Druhově se jedná o hypoteční úvěry na bytové účely, standardní i překlenovací úvěry ze stavebního spoření a od roku 2002 také spotřebitelské úvěry na nemovitosti (jejich objem se zvýšil v roce 2007, když stoupl z 18,4 mld. korun v prosinci 2006 na 26,3 mld. korun v prosinci 2007 – to představuje 5,2 % celkového objemu úvěrů na bydlení). Přes pomalý rozjezd z přelomu 90. let, ovlivněný vysokou úrovní klientských úrokových sazeb a relativně malým počtem klientů schopných obstát u bank s požadovanou bonitou, získaly postupem času rozhodující postavení v objemech půjčených peněz hypoteční úvěry. Koncem roku 2007 - při vrcholícím hypotečním boomu v ČR - objem úvěrů na bydlení zahrnující peníze půjčené klientům bank, družstevních záložen a v malé míře i ostatních finančních zprostředkovatelů převýšil v úhrnu půlbilionovou hranici (515,9 mld. korun). To představovalo 14,5 % nominálního HDP ČR. 2. Spotřebitelské úvěry: Podíl spotřebitelských úvěrů na celkových úvěrech domácnostem poskytnutých od všech finančních zprostředkovatelů klesá - v logice toho, jak silně rostou především úvěry na bydlení. Jestliže ke konci roku 2005 byl tento podíl více než třetinový (34,8 %), o pouhé dva roky nato klesl o více než 4 p. b. na 30,5 %. Přitom právě pro závěr roku 2007 bylo typické, že ve 4. čtvrtletí stouply úvěry domácnostem na spotřebu nejvyšším mezikvartálním tempem za celé období 2005-2007 (+9 %). Spotřebitelské úvěry dosáhly v závěru roku 2007 výše 267,2 mld. korun), což bylo o 85,2 mld. více v roce 2005. Finanční zprostředkovatelé tak za pouhé dva roky poskytli domácnostem na spotřebu o 47 % vyšší objem peněz. U úvěrů na bydlení to však bylo o 82 % více a u ostatních úvěrů o 59 % více, takže celkový přírůstek úvěrů domácnostem za pouhé dva roky činil více než dvě třetiny (+67 %). Z tohoto pohledu byly spotřebitelské úvěry v období 2006-2007 - i přes silnou dynamiku - nejméně rostoucím segmentem trhu úvěrů pro domácnosti . Důvody růstu zadluženosti českých domácností spočívají jak na straně příjemců peněz, tak na straně jejich poskytovatelů. Domácnosti změnily svůj náhled na zadluženost, v české společnosti se výrazně projevila orientace směrem ke konzumu, životní úroveň stoupla. Vývoj dlouhodobé zadluženosti domácností pak jasně odráží hlad po vlastním bydlení, patrný zejména v posledních letech zkoumaného období.
9
Nařízené a skončené exekuce Počet exekucí činil v roce 2009 asi 600 000, což znamená meziroční nárůst o 8 %. Předloni bylo nařízeno v tuzemsku 554 000 exekucí, o rok dříve 428 000. Vedle toho bylo loni nařízeno i více než 300.000 soudních výkonů rozhodnutí, tedy „exekucí“ prováděných soudem. Od roku 2001 do současnosti bylo nařízeno více než 2,5 milionu exekucí. Počet exekucí evidovaných v Centrální evidenci exekucí přesáhl na začátku roku 2010 poprvé v historii jeden milion. Rovnítko se ale mezi počtem dlužníků a počtem exekucí dát nedá. Obecně platí, že přibývá vícečetných exekucí. V průměru prochází exekucí zhruba čtyři až pět procent obyvatel Česka. Dlužníci jsou podle nejčastěji lidé ve věku od 20 do 35 let a důchodci, často lidé se základním vzděláním a nižším sociálním postavením. Za zhruba třetinou nařízených exekucí v Česku stojí drobné dluhy v řádu několika stokorun, jako jsou třeba pokuty dopravnímu podniku nebo městským policistům, poplatky obcím za svoz odpadků či penále zdravotním pojišťovnám.
10
Příloha č. 2 Odpověď na dotaz: Regulace úrokových sazeb a RPSN ve vybraných zemích Odpověď zpracoval: Parlamentní institut Listopad 2009 Ing. Marcela Cupalová, PhD. Přímou formu regulace maximální výše úrokových sazeb zavedly z evropských zemí např. Itálie, Francie, Belgie, Nizozemsko, Polsko a Slovensko, z mimoevropských pak například Japonsko. Země, které nemají explicitně stanovené úrokové stropy, ovšem také uplatňují řadu alternativních regulatorních postupů, jejichž cílem je omezit lichvu a nastavit co možná nejspravedlivější podmínky smluvních vztahů (příkladem může být Velká Británie nebo Irsko). Ve Spojených státech amerických a v Austrálii je regulace úrokových sazeb upravena především na úrovni jednotlivých států federace, tzn. že některé státy přímou regulaci zavedly, jiné ovšem ne. Také úprava regulace úrokových sazeb a výše úrokových stropů se v jednotlivých státech liší. Japonsko Revidovaný Obchodní zákon o půjčování peněz (MBL) přijatý v roce 2006 měl být implementován ve čtyřech fázích (třetí fáze byla spuštěna v červnu 2009). Zákon zpřísnil mj. podmínky pro úvěrové společnosti nově vstupující na trh. Minimální čistá hodnota jejich aktiv se zvýšila z 5 mil. jenů na 20 mil. jenů (kolem 207 700 dolarů). Regulátor měl také podle revize zákona zahájit certifikační zkušební program pro ty, kteří se zabývají úvěrovou činností. Půjčovatelé musí mít podle zákona v každé své pobočce určitý počet zaměstnanců, kteří složili potřebné zkoušky. Zákon má být plně účinný od června 2010, a to včetně požadavků, jako je limitace půjček do maximálně jedné třetiny ročního příjmu dlužníka. Zákon také snížil úrokový strop z 29,2 % na 20 %.2 Výbor politických představitelů se má v nejbližší době sejít k revizi dopadů Obchodního zákona o půjčování peněz na úvěrový trh v Japonsku. Výbor pak na základě šetření buď doporučí plnou implementaci harmonizace úrokových měr a kvantitativních restrikcí na půjčování, nebo navrhne novou legislativu, která sníží zátěž pro úvěrový sektor. Revize před plnou implementací opatření v červenci 2010 byla silně vyžadována právě spotřebitelským finančním sektorem, který bojoval proti zavedení úvěrových stropů.
2
Japan plans tough laws for moneylending market-Nikkei, http://www.reuters.com/article/rbssFinancialServicesAndRealEstateNews/idUSBNG36475020090617.
11
Od roku 2006, kdy byl zákon přijat, sice došlo k významnému pokroku v oblasti špatných půjček (přísnější licenční podmínky, snížení počtu poskytovatelů, snížení nezajištěných spotřebitelských úvěrů, snížení úrokové míry, strukturální reformy dohledových orgánů a databází, odepsání špatných půjček, pokles osobních bankrotů i stížností spotřebitelů), sektor se nicméně obává dramatického dopadu implementace restrikcí na nabídku spotřebitelského úvěru. Přesto firmy v sektoru mohou zřejmě doufat jen ve zpoždění implementace nebo zvýšení úvěrového stropu, ne však v upuštění od této ideje.3
Austrálie Spotřebitelské úvěry jsou v Austrálii upraveny Zákonem o spotřebitelských úvěrech (Consumer Credit Code), který stanoví obecné podmínky pro poskytovatele úvěrů na federální úrovni. Zahrnuje např. důležité ochranné podmínky pro spotřebitele, včetně povinnosti poskytovatele informovat o skutečných nákladech a podmínkách půjčky, a umožňuje dlužníkům bránit se proti lichvářským půjčkám u soudů. Vlády některých států federace se ovšem obávají, že tato opatření nejsou pro ochranu spotřebitelů dostatečná a zvažují možnost přijmout vlastní dodatečná opatření k národní legislativě na ochranu spotřebitelů. Státy Victoria, Nový Jižní Wales (NSW) a Území hlavního města (ACT) již mají stanoven úrokový strop na 48 %, zatímco třeba obyvatelé Queenslandu, kde tato oblast není na státní úrovni regulována, jsou stále zatíženi úrokovými mírami mezi 250 % až 1300 %. V Novém Jižním Walesu například rozšířil Dodatek k Zákonu o spotřebitelských úvěrech z roku 2001 (účinnost Zákona o spotřebitelských úvěrech z roku 1995) tím, že aplikuje ustanovení Zákona o spotřebitelských úvěrech na poskytovatele krátkodobých půjček s vysokými úrokovými mírami. Banky a jiné autorizované instituce jsou explicitně vyňaty z působnosti dodatku. Nový zákon vyžaduje od poskytovatelů půjček informování o nákladech úvěru ve formě roční procentuální míry, do níž musí být zahrnuty všechny poplatky, které mají povahu úroku. Maximální roční úroková sazba je přitom 48 % (musí zahrnovat i různé poplatky stejně jako úrokovou míru). Směrnice 4 dále stanoví, jak musí být tato úroková míra počítána.5 27. října tohoto roku byl přijat Národní reformní balíček na ochranu spotřebitelských úvěrů za účelem lepší ochrany spotřebitelů před lichvářskými praktikami a nezodpovědným půjčováním. Zakotvuje mj. požadavek odpovědných podmínek půjčování pro zprostředkovatele a některé poskytovatele (stanovuje národní standardy pro odpovědné půjčování, zakazuje špatné kreditní praktiky a umožňuje spotřebitelům dosáhnout dříve nápravy). Účinnost balíčku byla uspíšena, měl by platit od 1. ledna 2010 místo dříve plánovaného 1. ledna 2011 (některé požadavky jako např. informování o změnách poplatků a provizí budou účinná až od 1. ledna 2011). Národní režim nahradí ve stanoveném časovém rozvrhu úvěrové režimy států a teritorií.6 Nařízení7 pak vyjasňují důležité prvky úvěrového balíčku, včetně licenčních dohod, povahy výjimek pro exekutory, zahájení právních procedur, přechodná ustanovení a poplatky, které 3
http://www.glgroup.com/News/Japan-Consumer-Finance-Regulation-Faces-Final-Hurdle-44519.html The Consumer Credit (New South Wales) Special Provisions Amendment (Pay Day Lenders) Regulation, 2001 5 Australia Payday Loan Laws & Legislation, http://www.paydayloanlegislation.com/australia.html 6 http://www.treasury.gov.au/consumercredit. 7 The Draft National Consumer Credit Protection Regulations 2009 (including the National Credit Code Regulations); The Draft National Consumer Credit Protection (Transitional and Consequential Provisions) Regulations 2009; The Draft National Consumer Credit Protection (Fees) Regulations 2009; The Draft Electronic Transactions Amendment Regulations 2009. 4
12
budou platit držitelé úvěrových licencí. 8 Zakotvují také povinnost bank informovat spotřebitele o dlužných závazcích a zavádí povinné zprávy v případě odkladů nebo jiných scénářů při potížích s placením. Od poskytovatelů je také požadováno, aby neposkytovali špatné půjčky. Druhá fáze Akčního plánu pro spotřebitelské úvěry, která má být završena v polovině roku 2010, zahrnuje také přezkoumání státních přístupů k úvěrovým stropům.9 Spojené státy americké Lichva je poměrně komplikovanou oblastí práva v USA. Je upravena především zákonodárstvím jednotlivých států (ačkoli Federace může stanovit limity, pokud v daném státě neexistují a ona považuje problém lichvy za vážný). Podle nezávislého výzkumného „Centra pro odpovědné půjčky“ zavedlo šestnáct států USA stropy na úroky ze spotřebitelských úvěrů (tzv. „lichvářský limit“). Stropy se pohybují mezi 17 až 60 % ročně. V loňském roce např. státní Shromáždění v Ohiu odhlasovalo úrokový strop na úrovni 28 %. Poskytovatelé úvěrů si sice vynutili referendum k této otázce, občané ovšem stropy schválili dvoutřetinovou většinou. Stropy obvykle vedly k silnému omezení nebo dokonce eliminaci tohoto druhu půjček v daných státech. Přesto regulace lichvy v některých státech naráží na výrazné překážky. Příkladem může být stát Texas, kde je situace poměrně vážná – společnosti poskytující spotřebitelské úvěry podle průzkumů10 získávají až 400 milionů dolarů na poplatcích za poskytnuté půjčky v hodnotě 2 miliard, zatímco průměrná výše půjčky se pohybuje mezi 350 až 400 dolary, přičemž více než polovina z nich je prodlužována, čtvrtina dokonce vícekrát. To znamená, že dlužník často zaplatí více na úrocích a poplatcích, než je skutečná částka půjčky. Státní Shromáždění sice projednávalo nejméně sedm návrhů zákonů zaměřených na regulaci nebo stanovení úvěrového stropu na spotřebitelské půjčky – jeden z návrhů např. obsahoval úvěrový strop na úrovni 36 %, další dával pravomoc kanceláři Komisaře pro spotřebitelské půjčky regulovat toto odvětví a udělovat licence poskytovatelům půjček. Firmy v sektoru ovšem investovaly výrazné sumy do lobbingu a příspěvků pro poslance (včetně členů výboru, který návrhy projednává). Projednávání návrhů se tak značně prodlužovalo. Schválení návrhů zákonů se zdá v současnosti stále nepravděpodobnější, protože zůstávají zablokované ve výboru. 11 Sektor tak zůstává v podstatě bez regulace a úvěrové společnosti této díry v zákonodárství značně využívají.
8
http://www.treasury.gov.au/consumercredit. Australian government: National Consumer Credit, http://www.treasury.gov.au/documents/1381/PDF/NCC_Brochure_02102008.pdf 10 Průzkum z roku 2008 provedený nezávislým sociálním a ekonomickým dozorčím sdružením „Texas Appleseed of Austin“ 11 The Dallas Morning News, 3. května 2009, http://www.allbusiness.com/government/government-bodiesoffices-regional-local/12865662-1.html, 9
13
Některá texaská města, ve kterých je problém obzvlášť vážný, 12 se proto již pokusila regulovat oblast spotřebitelských úvěrů sama. Například municipalita v Irvingu využila – podobně jako již v minulých letech učinily radnice v Mesquitu, Richardsonu a Sachse – tzv. „zoning laws“, aby omezila počet poskytovatelů spotřebních půjček i oblasti, kde mohou působit. Radnice v Irvingu také prozkoumávala možnost omezit příliš vysoké úroky. Výsledek je ale nejistý, podle mnohých texaské zákony městům tuto pravomoc nedávají. Pokud by ovšem Irving v této oblasti uspěl, byl by pravděpodobně následován dalšími městy, jak již bylo avizováno. 15. července 2009 byl na federální úrovni přijat dodatek k Zákonu o právech držitelů kreditních karet (tzv. Credit Card Act – Credit Card Accountability Responsibility and Disclosure Act), který omezuje úrokové míry u všech kreditních karet na 18 % a zároveň stanovuje přísnější a transparentnější podmínky pro úvěry (zakazuje např. retroaktivní zvyšování úrokových měr, stanovuje povinnost poskytovatele informovat dlužníka 45 dní před zvýšením jeho úroků a zakazuje společnostem vydávat kreditní karty komukoliv, kdo nedosáhl věku 18 let). Přijetí zákona bylo reakcí na výrazný nárůst úroků a poplatků u úvěrů, který vzbudil značnou nevoli obyvatelstva. Legislativní proces byl ovšem opět zdržován vlivem lobbistických skupin ze sektoru spotřebitelských půjček.13 Zákon bude účinný ve třech fázích, prozatímní opatření přijatá 15. července budou implementovat opatření Zákona o kreditních kartách z 20. srpna, Federální rezervní systém (FED) pak vydá další nařízení k implementaci opatření, která budou účinná 22. února a 22. srpna 2010. Část 101(c) Zákona zavádí především nové požadavky pro změnu úrokových sazeb u půjček s otevřeným koncem, včetně kreditních karet. Každé navýšení úroků musí být od 1. ledna 2009 předmětem povinné adekvátní procedury „look back“ přezkoumání (nejméně jednou za šest měsíců, se začátkem 15 měsíců po uskutečnění). Od poskytovatelů bude také požadováno, aby používali shodné metodologie vyhodnocení úvěrových rizik používaných k ospravedlnění zvýšení úroků. Od 20. srpna musí také poskytovatelé půjček podle části 101(a) Zákona zaslat písemné upozornění 45 dní před zvýšením jakékoli úrokové sazby jiné, než je vhodným způsobem oznámená vstupní míra, změny v indexu v případě proměnlivé sazby, nebo pokud držitel karty nedodržel podmínky zkušební smlouvy, ale také v případě jiných významných změn podmínek smlouvy (zvýšení poplatků nebo finančních tax, služeb, závazků). Tato zpráva musí být jasná a zřejmá a obsahovat ustanovení o právu spotřebitele zrušit účet před dnem změny. Spotřebitelé si také musí být vědomi, že zrušení účtu nesmí být považováno za porušení závazků a nesmí vést k uložení jiné pokuty nebo poplatku a že nesmí znamenat povinnost splatit zbývající závazky v plném rozsahu nebo za horších podmínek, než stanoví zákon. Část 106(a) Zákona o kreditních kartách pak zakazuje věřiteli považovat platbu na otevřeném kreditním účtu za pozdní, aniž by věřitel zajistil řádné zasílání periodických upozornění emailem nebo poštovním doručením nejpozději 21 dní před datem splatnosti. Pokud věřitel nabídne dlužníkovi dobu odkladu (tzv. „grace period“), během které může spotřebitel splatit zbývající dluh bez dodatečných finančních poplatků, žádné další finanční poplatky na něj nesmí být uvaleny, aniž by věřitel oznámil změnu e-mailem nebo poštovním doručením nejméně 21 dní před dnem, kdy je nutné splátku provést (aby se dlužník vyhnul tomuto poplatku).14 12
Náklady na půjčku ve městě Irvingu např. přesahovaly až 900 % původní půjčky a úvěrové společnosti tyto půjčky poskytovaly především lidem, kteří nebyli úvěruschopní. 13 http://www.chinadaily.com.cn/world/2009-05/01/content_7736266.htm 14 Federal Deposit Insurance Corporation , http://www.fdic.gov/news/news/financial/2009/fil09044.html, http://www.fdic.gov/regulations/resources/rates/index.html
14
Francie Francie reguluje lichvářské úrokové sazby ve spotřebitelském zákoníku (Code de la Consommation).15 Článek L313–3 francouzského spotřebitelského zákoníku říká o lichvářských úrocích následující: „Lichvářský úvěr je úvěr sjednaný s roční procentní sazbou, která v době poskytnutí převyšuje o více než jednu třetinu průměrnou efektivní sazbu uplatňovanou během předcházejícího čtvrtletí úvěrovými institucemi s podmínkami zahrnujícími obdobné riziko.“ V praxi jsou každé čtvrtletí vyhlašovány Ministerstvem financí maximální úrokové sazby v závislosti na aktuální tržní situaci. Belgie Belgické právo16 reguluje maximální výši úrokové sazby spotřebitelského úvěru v závislosti na výši úvěru. Zdůvodňováno je to tím, že malé úvěry mohou představovat pro věřitele stejné fixní náklady, a tudíž by měly být poskytovány s vyššími sazbami. Pro úvěry do 1 250 eur je strop na 21 % RPSN, sazby úvěrů od 1 250 do 5 000 eur jsou omezeny výší 16 % a sazby úvěrů nad 5 000 eur pak 13 %. Nizozemsko V Nizozemsku je stanovena maximální výše úrokové sazby spotřebitelského úvěru. Hranice legálního maxima je nastavena vyhláškou k zákonu o spotřebitelském úvěru a vztahuje se na úvěry do 40 000 eur. Článek 35 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru17 říká: „Aby se zabránilo přijímání příliš velkého rizika … upraví se vyhláškou nejvyšší přípustná odměna za poskytnutí úvěru, zároveň se stanoví pravidla ohledně okamžiku, kdy je možné odměnu za poskytnutí úvěru vyúčtovat.“ Příslušná vyhláška pak upravuje maximální výši odměny při pravidelném splácení spotřebitelského úvěru (zákonný úrok + 17 procentních bodů), maximální výši poplatku za prodlení se splácením a také maximální výši poplatku za dřívější splacení úvěru. Itálie V Itálii je od roku 1996 v platnosti Zákon č. 108,18 který za lichvářské, a tudíž nepovolené úrokové sazby označuje sazby převyšující oficiálně stanovenou úroveň. Se čtvrtletní frekvencí se tak přizpůsobuje tento limit úrovni jeden a půl násobku průměrné roční efektivní úrokové míry aplikované bankami a dalšími finančními institucemi. Německo Německý model regulace úrokových sazeb vychází pouze z obecných ustanovení Občanského zákoníku platných pro lichvu. Tento model je v platnosti jen s drobnými úpravami již od zavedení Občanského zákoníku (Bürgerliches Gesetzbuch) v roce 1880. §138 odst. 2 definuje lichvu podobným způsobem jako u nás. „Právní úkon, který porušuje dobré mravy, je neplatný. Neplatný je zvláště právní úkon, jímž někdo pod zneužitím něčí tísně, nezkušenosti, nedostatečné schopnosti úsudku nebo slabé vůle poskytne nebo slibuje poskytnout sobě nebo třetí osobě majetkový prospěch, který je v nápadném nepoměru k poskytnutému plnění.“19 15
Code de la Consommation , http://www.droit.org/jo/copdf/Consommation.pdf Law of 12 June 1991 on consumer credit. Business law guide to Belgium, http://books.google.cz/books? id=28F3LHRlIckC&pg=PA297&lpg=PA297&dq=law+of+21+June+on+consumer+credit+1991+Belgium&sour ce=bl&ots=6yUqkRCL3v&sig=QsE71pQtwD7ZoqZ7gjc5mJkTcR4&hl=cs&ei=kd8PS9fOK5_c_QavuvE1&sa= X&oi=book_result&ct=result&resnum=3&ved=0CBYQ6AEwAg#v=onepage&q=&f=false 17 Act on Personal Loans, WCG, 1976 18 LEGGE 7 marzo 96, n. 108, Disposizioni in materia di usura, http://www.prefettura.milano.it/uffici/usura/L108-96.pdf 19 Bürgerliches Gesetzbuch (BGB), http://www.gesetze-im-internet.de/bgb/BJNR001950896.html 16
15
Rozhodnutí ohledně (ne)místnosti úrokových sazeb pak náleží soudu. Jako relevantní v otázce povolených nejvyšších úrokových sazeb je v současnosti bráno rozhodnutí Nejvyššího soudu, který za přiměřené považuje dvojnásobky úrokových sazeb vyplývajících ze zpráv německé centrální banky (Deutsche Bundesbank). Španělsko Platný španělský protilichvářský zákon pochází z roku 1908, přičemž jeho poslední modifikace byla provedena v roce 2000. Ve španělském právu není zakotven limit úrokových sazeb, za neplatnou se však považuje smlouva, která má úrokové podmínky podstatně vyšší, než je průměr. „Za neplatnou se považuje každá smlouva o půjčce, ve které je stanoven úrok podstatně vyšší, než je běžný úrok, je disproporční vzhledem k situaci, nebo byla-li smlouva uzavřena s motivem, aby ji dlužník přijal z důvodu jeho tíživé situace, nezkušenosti nebo omezených duševních schopností.“20 V poslední době se vede ohledně regulace lichvářských úrokových podmínek širší diskuze, která směřuje mj. k vytvoření registru profesionálních poskytovatelů úvěrů a ke standardizaci podmínek úvěrů, úrokových sazeb a poplatků spojených se spotřebitelskými úvěry. Slovinsko Rovněž Slovinsko reguluje maximální výši RPSN. Zákonem č. 111/2007 se změnilo ustanovení Zákona o spotřebitelských úvěrech (Zakon o potrošniških kreditih, č. 77/2004),21 které ve svém §18a limituje hranici RPSN na 200 % sazby stanovené Slovinskou centrální bankou na základě statistických zjišťování u bank a pojišťoven podle výše a doby splatnosti poskytnutých úvěrů (vydává dvakrát ročně v Úředním věstníku Slovinské republiky pro jednotlivé výše a doby splatnosti úvěrů). Polsko Již čtyři roky platí v Polsku tzv. protilichvářský zákon. Tento zákon zavedl kromě jiného regulaci úrokové sazby a celkového neúrokového nákladu úvěru. V polském Občanském zákoníku se objevilo ustanovení, podle kterého nesmí úroková sazba překročit čtyřnásobek lombardní sazby Polské národní banky. Navíc je v zákoně o spotřebitelském úvěru (Ustawa o kredycie konsumenckim)22 stanoveno (§7a), že maximální sazba nákladů spotřebitelského úvěru (kromě zmíněných limitovaných úrokových nákladů), tj. celková výše poplatků, provize a ostatní náklady spojené s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nesmí překročit 5 % jistiny poskytnutého spotřebitelského úvěru. Slovensko Na Slovensku je lichva legislativně formulována podobným způsobem, jako je tomu v ČR. V roce 2007 byl ovšem zaveden strop úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů. Na základě novely zákona o dobrovolných dražbách z prosince 2007 byl změněn i zákon o spotřebitelských úvěrech č. 258/2001 Sb.23 Dále bylo přijato Nařízení vlády č. 238/2008 z 11. června 2008,24 které stanoví, že maximální výše roční procentní sazby nákladů (RPSN) 20
Ley de represión de la usura de 23 de julio de 1908, (Modificada por Ley 1/2000, de 7 de enero, de Enjuiciamiento Civil), http://www.datadiar.com/actual/legislacion/civil/CL000011.htm 21 Uradni list RS, št. 77/2004 z dne 16. 7. 2004, http://www.uradni-list.si/1/content?id=50221 22 http://www.domowefinanse.pl/ustawa_o_kredycie_konsumenckim.pdf 23 Zákon c. 258/2001 Z. z. o spotrebitelských úveroch a o zmene a doplnení zákona Slovenskej národnej rady c. 71/1986 Zb. o Slovenskej obchodnej inšpekcii v znení neskorších predpisov. 24 Nariadenie vlády Slovenskej republiky z 11. júna 2008, kterým sa ustanovuje výška, ktorú nesmie prevýšit odplata za poskytnutie spotrebitel´ského úveru, Zbierka zákonov č. 238/2008, http://www.zbierka.sk/zz/predpisy/default.aspx?PredpisID=208252&FileName=zz2008-002380208252&Rocnik=2008
16
bude podle jednotlivých kategorií úvěrů limitována dvojnásobkem průměrné hodnoty RPSN reportované jednotlivými poskytovateli a současně nesmí převýšit čtyřnásobek hodnoty váženého průměru průměrných hodnot RPSN a průměrné úrokové míry za všechny typy spotřebitelských úvěrů.
17
