Přístupy KSČM k církevnímu školství KSČM se v minulosti zabývala přístupem k církevnímu školství v souvislosti s projednávaným materiálem „Zpráva o stavu školství v ČR“ na 14. schůzi VV ÚV KSČM dne 17. 7. 2009. Svůj postoj vyjádřila i v programových dokumentech, v nichž je podtrženo zachování a posílení veřejného školství financovaného z veřejných zdrojů jako převažující základ vzdělávací soustavy na všech stupních s tím, že školství soukromé a církevní má být financováno z vlastních zdrojů. V současnosti nabývá stanovisko KSČM k problematice církevního školství a jeho financování na významu, a to v souvislosti s přijetím zákona o tzv. církevních restitucích a oddělení církve od státu.
I. Církevní školství v našich dějinách Ve středověku patřila církev k významným nositelům vzdělanosti. První hlasatelé křesťanství byli i prvními učiteli. Vzdělanost byla spojována především se studiem na univerzitách, které měly ve společnosti významné postavení. Obecná vzdělanost širších vrstev zůstávala, a to i přes existenci městských či klášterních škol, zcela v pozadí. Zcela specifické bylo pro vývoj církevního školství pobělohorské období, v němž dochází k výrazné náboženské netoleranci. Ta přinutila k odchodu ze země, spolu s dalšími, i posledního biskupa Jednoty bratrské a pedagoga světového významu J. A. Komenského. Obdobně z našich zemí zmizely i bratrské školy, jejichž činnost pokračovala v exilu. V 17. století do českých zemí proniká řád, který se zapsal do historie našeho školství, a to sestry Voršilky, které začaly vyučovat dívky. Dalším řádem byli piaristé. Svým příznivým postojem k české řeči získávali úctu i vděk místních činitelů (jezuitské akce byly v převážné většině vedeny jazykem latinským). Vedle piaristů zřídily v různých místech své školy i další řády - kapucíni, Františkáni, menší školy zakládali i křížovníci s červenou hvězdou a premonstráti, vyšší latinské školy dominikáni, augustiniáni a minorité. V roce 1747 přišly do Prahy členky řehole Anglických panen, které zřídily ústav pro výchovu šlechtických dívek. Specifické poslání měly školy bratrské. Výuka byla vedena v češtině a organizována byla ve dvou stupních. Školy vštěpovaly žákům pilnost, úctu k práci, smysl pro řád a kázeň. Po bitvě na Bílé hoře, kdy bylo Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 připuštěno v zemi pouze katolické náboženství, existovaly bratrské školy v místech, kam se příslušníci Jednoty bratrské uchýlili. Významný podíl na existenci a rozvoji bratrského školství i v těchto letech měl J. A. Komenský. Na počátku 18. století se po učiteli nežádalo nic než to, aby složil vyznání víry a zavázal se, že bude chodit ke zpovědi a přijímání. Umí-li učit, se ho nikdo neptal. Významným pokrokem byly školské reformy Marie Terezie a Josefa II. v závěru 18. století (např. zavedení povinné školní docházky). Byly sice koncipovány a do značné míry i realizovány představiteli církve, zároveň však docházelo, například zrušením jezuitského řádu a převedením jeho majetku do studijního fondu, z něhož byly financovány střední školy, či zabíráním nejrůznějšího dalšího církevního majetku, k omezení vlivu církve v oblasti školství. Ke snahám státu o omezení moci církve můžeme počítat i zřízení tzv. generálních seminářů pro přípravu kněžského dorostu. V roce 1790 však došlo k jejich zrušení a řízení těchto učilišť bylo navráceno biskupům. V roce 1781 vydal Josef II. toleranční patent, legalizující a občansky zrovnoprávňující evangelíky s katolíky, výrazná většina školství však zůstala i nadále pod dohledem katolické církve. Tuto skutečnost neovlivnilo ve větší míře ani to, že ve stejném roce vydal císař nařízení o zrušení všech klášterů, které se nezabývaly vyučováním, vědeckou nebo charitativní činností. 1
V roce 1855 byly tzv. konkordátem vymezeny vzájemné vztahy církve a školy. V podstatě stanovil, že školy byly opět plně pod církevním dozorem. Situace se mění císařským patentem (1861), jímž byla zaručena protestantům rovnost s katolíky, svoboda a veřejnost vyznání atd. Zákony z roku 1868 převzal řízení škol stát a dozor nad školami přešel z farářů na místní školní rady, z vikářů na okresní školní rady a z konsistoře na zemskou školní radu. Církvím a náboženským společnostem však bylo ponecháno právo zřizovat a na svůj náklad vydržovat školy soukromé (s možností práva veřejnosti). Veškeré pravomoci v řízení škol, včetně dozoru nad nimi, převzal stát. Na tento zákon navázal v roce 1869 říšský zákon, který stanovil pravidla vyučování na obecných školách a prodloužil školní docházku na 8 let. Novela školského zákona z roku 1883 však zvýšila počet výukových hodin náboženství ve školách a vyžadovala od učitelů konání dozoru při náboženských cvičeních. Závěr století je v otázkách postavení církve na školách ovlivněn i politizujícím katolicismem. Klášterní školy byly v době probouzejícího a rozmáhajícího se vlastenectví místem poněmčování. Začínala však také vítězit představa, že škola je instituce kulturní a vědecká, a že v ní mají rozhodovat pouze pedagogické ohledy. Proto neměla být spojena s církví.
II.
Stát a církevní školství ve 20. století
V oblasti školství platila po vytvoření samostatné československé republiky tzv. recepční norma, která ponechávala v plné platnosti veškeré zákony a dříve platná nařízení. Nový stát je měnil a přizpůsoboval novým poměrům postupně. Veškeré církevní školy v letech předmnichovské republiky měly být pod státním dozorem. Církevní školy byly přitom děleny na „erárné“ a „řádové“. V případě erárných škol byl stát držitelem majetku a byl v postavení patrona školy. Řádové církevní školy, vydržované řády nebo kongregacemi, nepodléhaly všeobecným disciplinárním předpisům. Všechny církevní školy mohly dostávat od státu podporu, ta však v žádném případě nebyla nároková. U řádových škol bývala tato podpora menší - zdůvodňovalo se to tím, že učitelé na těchto školách platově nepostupovali a neměli ani nárok na výslužné. V letech předmnichovské republiky (ale už i v dobách Rakousko-Uherska) patřily z hlediska organizačního členění církevní školy společně se soukromými, městskými a matičními školami do skupiny nestátních škol. Poměrně obtížně se proto dá určit i početnost a žánrová pestrost církevních škol. Každá škola nestátního zřizovatele, a tedy i církevní škola, vydávala svým žákům vysvědčení. Pokud ovšem chtěla, aby její vysvědčení byla obecně právoplatná, musela získat tzv. právo veřejnosti. To udělovalo ministerstvo školství a národní osvěty a rozhodně ne automaticky, ale teprve poté, co škola prokázala určité pozitivní výsledky a vyhověla i určitým obecným požadavkům (její učitelé museli mít takovou kvalifikaci, aby mohli stejnou funkci zastávat i na státní škole, v závislosti na typu školy musela mít i odpovídající vybavení pomůckami, odbornými kabinety, knihovnou). Zdánlivě jednoduchá a lacině se nabízející rovnice, že tehdejší republika automaticky a maximálně podporovala ve školství nestátní zřizovatelské aktivity, neplatila v takovém rozsahu, jak si dnes někteří představují. Naopak, především v oblasti středního školství (a hlavně gymnázií) byly realizovány značné postátňovací snahy. Proces postátňování škol vyplýval především ze snahy nestátních zřizovatelů, tedy i církve, zbavit se tíživého finančního břemene. Významnou roli však sehrávala i stále intenzivněji se uplatňující myšlenka, že o vzdělání vyšší než jaké poskytuje obecná a měšťanská škola, se má postarat především stát. Zestátňování škol se realizovalo na podkladě tzv. postátňovací smlouvy. Stát zpravidla přebíral
2
v úplnosti placení učitelů, ale ostatní náklady na provoz školy bývaly již řešeny různě. Tento proces pokračoval i v první polovině 30. let 20. století. V letech 1948 – 1989 nebyla zakázána náboženská výuka, ale nebyla mezi vzdělávacími předměty v rámci jednotné školy a jednotných osnov. Hodiny náboženství byly dobrovolné. Církevní školy ze zákona neexistovaly, existovaly vysoké školy teologické.
III.
Církevní školství po listopadu 1989
Po roce 1989 došlo k obnově a zakládání církevních škol s argumentací, že jde o opětovnou renesanci školství, jehož existence byla násilně přerušena po roce 1948. Školský zákon z roku 2004 zavedl novou právní formu - "školskou právnickou osobu". Tuto formu mohou nabývat státní, veřejné i soukromé školy a školská zařízení. Této možnosti využívají zejména církve - většina církevních škol má tuto právní formu. Podmínky pro zřizování a činnost církevních škol jsou dále upraveny zákonem o církvích a náboženských společnostech. Pokud je soukromá nebo církevní škola zařazena do školského rejstříku, je vzdělání v ní získané rovnocenné vzdělání ze škol veřejných. Zařazení instituce do školského rejstříku je taktéž předpokladem pro jakýkoli nárok na přidělení finančních prostředků ze státního rozpočtu z kapitoly MŠMT. Financování církevních škol upravuje školský zákon. Podle tohoto zákona je činnost církevních škol a školských zařízení financována ve stejném rozsahu jako činnost škol zřizovaných ministerstvem školství, s výjimkou výdajů na pořízení či zhodnocení dlouhodobého majetku, pokud jím nejsou učební pomůcky. Církevní školy a školská zařízení jsou financovány přímo Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy ČR (MŠMT). Zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze stanoví, že školám a školským zařízením, jejichž zřizovatelem jsou církve, přiděluje MŠMT v celém rozsahu finanční prostředky vyčleněné ze státního rozpočtu. Tyto finanční prostředky jsou poskytovány přímým převodem z účtu MŠMT na účty jednotlivých příjemců dotace, a to měsíčně. Způsob stanovení výše dotace je zakotven v § 160 a 162 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. MŠMT rozepisuje tyto prostředky přímo na jednotlivé školy a čtvrtletně je převádí ze svého účtu školám (bez zprostředkování kraji). Církevní školy mohou vybírat školné. Dotace poskytovaná MŠMT nezahrnuje prostředky k péči o majetek, který je ve vlastnictví zřizovatele. Soukromé školy čerpají asi 90% neinvestičního normativu. Oproti školám soukromým ale některé církevní školy a školská zařízení (např. mateřské školy) část normativu určenou na provozní výdaje dostávají. V tomto případě je třeba se i zamyslet, zda nedochází k diskriminaci při financování státních, soukromých a církevních škol. Dnešní systém je nastaven tak, že pokud poskytovatelé zajišťují pro stát vzdělávací službu, nárokují za to od něj příslušnou dotaci proplácenou na základě agregovaného normativu. Samy tyto školy uvádějí, že efektivněji, než by to dokázal stát. Rovnost poskytovatelů při čerpání takové dotace je ústavní princip, jehož porušení by zřejmě vedlo k tomu, že by se obrátili na soud. Jde tedy to, zda financování odpovídá zajišťované službě pro stát. Soukromých škol jsou v systému 4% z celkového množství škol. Jde často o školy výběrové, které pak dosahují lepších výsledků, pokud jde o uplatnění studentů. Pokud by tyto školy byly utlumeny, přelije se poptávka na veřejný sektor s příslušným požadavkem na dotace. U církevních škol ovšem absolventi jsou zaměření v rámci náboženské ideologie (světonázorová vyhraněnost), což již není služba požadovaná státem, ale soukromý zájem.
3
O jak velký rozsah vzdělávací nabídky jde? K 31. 12. 2013 bylo financováno celkem 127 církevních škol a školských zařízení, tzn. všechna zařízení zapsaná v rejstříku škol (od škol mateřských, přes základní, speciální, střední a vyšší odborné až po střediska mládeže /obdoba domů dětí a mládeže/. Pro příklad: počet zařazených církevních škol k 31. 12. 2009 činil 119, financováno z MŠMT bylo 116). Neinvestiční transfery církevnímu školství a náboženským společnostem (2013) schválený rozpočet (položka rozpočtové skladby 5223) na rok 2013 činil 1 111 134,00 tis. Kč, skutečnost byla vykázána ve výši 1 231 562,02 tis. Kč. V roce 2013 bylo z celkové částky 1 231 562,02 tis. Kč poskytnuto církevnímu školství 1 226 690,87 tis. Kč a ostatním církevním a náboženským společnostem 4 871,15 tis. Kč. Dotace na činnost církevnímu školství (provozní dotace) v roce 2013 činila 1 110 790,00 tis. Kč, skutečnost byla vykázána ve výši 1 189 255,00 tis. Kč. Při financování církevního školství je uplatňován normativní rozpis rozpočtu. Soustavu tvoří základní normativy a normativní příplatky, např. na rozšířenou výuku jazyků, na rozšířenou výuku hudební výchovy, na individuální integraci dětí, žáků a studentů apod. Čerpání dotace zahrnuje finanční prostředky na vzdělávání včetně zájmového studia ve výši 1 111 107,00 tis. Kč a na využití volného času dětí a mládeže ve výši 78 148,00 tis. Kč. Kromě provozní dotace byly církevnímu školství poskytovány i účelové dotace – v roce 2013 na rozvojové programy v celkové výši 20 962,13 tis. Kč, v rámci Operačního programu Vzdělání pro konkurenceschopnost 15 253,99 tis. Kč, na kompenzační pomůcky 233,00 tis. Kč, na zajištění podpory menšin 49,00 tis. Kč, na ubytování španělských lektorů 60,00 tis. Kč, na zabezpečení soutěží 95,00 tis. Kč, na program integrace romské komunity 300,83 tis. Kč, na program protidrogové politiky 160,00 tis. Kč a na podporu sociálně znevýhodněných romských žáků 49,34 tis. Kč, program Excelence 260,59 tis. Kč, diagnostické nástroje 12,00 tis. Kč.
IV.
Přístup KSČM k církevnímu školství
Postavení církví ve společnosti po jeho dočasném a částečném vzedmutí vlivem společenských iluzí po roce 1989 trvale klesá, stejně jako počet aktivně a pasivně věřících v ČR. Jestliže v ČSR žilo v době sčítání lidu z roku 1950 93,9 % věřících, z čehož bylo 76,4 % římských katolíků, pak do roku 1991 jejich počet klesl na 43,9 % resp. 39 %, a do roku 2001 na 32,2 %, v případě římských katolíků na 26,8 %. Lze očekávat, že počet věřících v ČR dál klesá. V posledním sčítání lidu zařadili otázku na náboženské vyznání a příslušnost k církvím pouze do kolonky dobrovolné, což tyto statistiky znehodnocuje. Podle odhadů ministerstva kultury ČR ubývá jenom římskokatolické církvi ročně 100 000 věřících. ČR je jednou z mála evropských zemí, kde žije více lidí bez vyznání než věřících. Je zřejmé, že přístup státu k církvím, včetně materiálního zabezpečení, by měl na podobné změny reagovat. Podle KSČM by však bylo logické, že se tak nebude dít cestou výrazného nárůstu podpory skomírajících církví a náboženských společností. Nelze porovnávat téměř 94 % věřících a zabezpečení jejich duchovních potřeb státem v roce 1949 s nynějšími cca 20 %. Pokud jde o školství: jestliže ostatní veřejné školy financované ze státního rozpočtu nesmí být ideově a světonázorově vyhraněné, pak financování světonázorově vyhraněných církevních škol ze státního rozpočtu není správné podporovat. Vzdělávání v rámci náboženské ideologie je soukromý a ne veřejný zájem. Preferování církevního školství státem, přestože většina národa je nevěřící, je absurdní. KSČM proto odmítá preferenci církevního školství státem, odmítá takové financování
4
církevního školství ze státního rozpočtu a požaduje, aby církevní školství bylo financováno především z prostředků svého zřizovatele. Odborná příprava teologů a řeholníků by měla příslušet příslušné církvi za finance této církve. Podle zákona o vztahu státu a církví (2012) bude ukončena odluka církví od státu v roce 2030. To je konečný cíl. Do té doby je potřeba přijít s přechodným, nediskriminačním a církve nepreferujícím řešením. Církevní školy objektivně v některých případech zajišťují některé speciální vzdělávací programy, které stát v současné situaci není schopen nebo nemá zájem zajišťovat. Zachránily tak např. zanikající učební obor či vzdělávají děti a mládež s různými zdravotními postiženími. Zásadně by mělo platit, že stát nebude církevní školy financovat plošně, ale diferencovaně, a to pouze v těch případech, kdy na existenci takové školy má zájem. Tato škola by měla poskytovat zcela specifické kvalifikace, vzdělání, které veřejné školy prozatím neposkytují, a zároveň by jednou z podmínek mělo být uplatnění absolventů. To předpokládá příslušně upravit normativ v systému financování škol. Zabezpečení provozu církevních škol navrhujeme ponechat v kompetenci náboženských institucí, ve vybraných, obecně platných otázkách pod odborným dohledem státu. Odluka od státu nechá církvím plnou autonomii, pokud jde o jejich vzdělávání. Zde se nabízí návrat k systému daňových asignací (účelového upisování části daní), které již byly dříve v programech KSČM navrhovány. Změna financování církevních škol předpokládá koncepční zásah do celého systému financování tak, aby neměly nárok na zajištění poskytování vzdělávací služby a zůstala jen možnost účelové dotace pro aktivity, na kterých má stát zájem.
Závěry: návrhy KSČM na řešení problematiky církevního školství:
zahájit jednání o změně financování církevního školství, změnit legislativu s cílem ukončení plošného nároku na financování církevního školství (přechodné období do odluky od státu), uvažovat o daňové asignaci věřících, k níž se církve v 90. letech 20. století hlásily, ale s poklesem počtu věřících o ní přestaly hovořit
5
