Příručka. Ochrana spotřebitele. legislativa, ochrana práv spotřebitele, ochrana zájmů spotřebitele, zajištění bezpečnosti pro spotřebitele

Příručka Ochrana spotřebitele legislativa, ochrana práv spotřebitele, ochrana zájmů spotřebitele, zajištění bezpečnosti pro spotřebitele

PROJEKT – Informační místa pro podnikatele Oborové koordinační místo

„Obchod a cestovní ruch“ Předmětem činnosti OKM je poradenská činnost související s problematikou jednotlivých živností z odvětví obchodu a cestovního ruchu : především velkoobchod, maloobchod, hostinská činnost, ubytovací služby, cestovní agentura, cestovní kancelář, průvodcovská činnost, ale i dalších živností jako je např.: zlatnictví a klenotnictví, výroba bižutérie, zastavárenská činnost, drezúra zvířat a další. Poradenská činnost OKM je dále zaměřena na některé odborné činnosti jako je např.: Ochrana spotřebitele, Výkon kolektivní správy práva autorského apod. OKM zajistilo zpracování odborných příruček k jednotlivým živnostem i odborným činnostem. Tyto příručky v aktuálních verzích jsou k dispozici v systému InMP. OKM spolupracuje s řadou oborových informačních zdrojů a odborníků při získávání aktuálních, přehledných a rychlých informací z odvětví obchodu a cestovního ruchu. Potřebujete pro svoji podnikatelskou činnost znát více informací, aktuální právní předpisy jak z ČR, tak i z EU z oblasti obchodu nebo cestovního ruchu? Využijte služeb Oborového koordinačního místa pro obchod a cestovní ruch! Pro Vaše problémy – naše odpovědi rychle a bezplatně! Provozovatelem OKM „Obchod a cestovní ruch“ je Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR, Těšnov č. 5, 110 00 Praha 1, tel. +420 224 805 157, e-mail: [email protected]; [email protected]; [email protected], fax: +420 224 230 606.

zastánce a představitel zájmů podnikatelů v obchodě a cestovním ruchu usilující o jejich prosperitu a o spokojenost zákazníků a klientů Stejné zájmy se lépe prosazují společně Odborným zaměřením a kvalitou služeb Svaz svým členům umožňuje : • chránit jejich zájmy v obchodě a v cestovním ruchu v prostředí společného evropského trhu, zvýrazňovat tržní pozici a konkurenceschopnost • orientovat se v podmínkách Evropské unie se zřetelem na získání podpor v podnikání přes evropské, národní a regionální projekty • ovlivňovat potřebné změny podnikatelského prostředí, zejména : • usměrňováním regulace (účelnost, zjednodušení, průhlednost) – ohlídáním dopadu opatření na podnikatelské prostředí, obzvláště MSP – prosazováním snižování administrativní zátěže • být v těsném kontaktu s politikou a sdělovacími prostředky • dosáhnout svých práv prostřednictvím důvěryhodného zastupování zaměstnavatelských zájmů v sociálním dialogu s cílem dalšího rozvoje svého podnikání, dosažení hospodářských zájmů a sociálního smíru • prosazovat podnikatelská práva a korektnost v podnikání se zvláštním zřetelem k rozvoji společenské angažovanosti podniku • podílet se na bohaté svazové databázi odborných znalostí a zkušeností a využívat systému cílených, nezbytných informací • získat profesionální a společenskou pověst a image člena Svazu Sledujte naše webové stránky: www.socr.cz.

str. 1

OCHRANA SPOTŘEBITELE

OBSAH Úvod 1. 2. 3. 3.1. 3.2. 4. 4.1. 4.2. 4.3. 4.4. 5. 5.1. 5.2. 6. 6.1. 6.2. 6.3. 6.4. 6.5. 6.6. 6.7. 6.8. 6.9. 7. 7.1. 7.2. 8. 9. 10. 10.1. 10.2. 10.3. 10.4. 10.5.

____________________________________________________________________________________________________________________________2 Vymezení ochrany spotřebitele __________________________________________________________________________________________________2 Ochrana spotřebitele v Evropské unii _____________________________________________________________________________________________2 Spotřebitelská politika v České republice __________________________________________________________________________________________3 Koncepce spotřebitelské politiky 2006–2010 ______________________________________________________________________________________3 Sdružení spotřebitelů __________________________________________________________________________________________________________4 Zákon o ochraně spotřebitele ___________________________________________________________________________________________________4 Obecné povinnosti prodávajících při prodeji výrobků a služeb ________________________________________________________________________4 Informační povinnosti prodávajících při prodeji výrobků a služeb ______________________________________________________________________5 Další povinnosti prodávajících při prodeji výrobků a služeb ___________________________________________________________________________6 Dozor nad ochranou spotřebitele ________________________________________________________________________________________________7 Občanský zákoník_____________________________________________________________________________________________________________8 Spotřebitelské smlouvy ________________________________________________________________________________________________________9 Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodu _____________________________________________________________________________________9 Další vybrané zákony _________________________________________________________________________________________________________11 Zákon o ochraně hospodářské soutěže __________________________________________________________________________________________11 Živnostenský zákon __________________________________________________________________________________________________________11 Zákon o České obchodní inspekci ______________________________________________________________________________________________11 Zákon o Státní zemědělské a potravinářské inspekci _______________________________________________________________________________12 Zákon o potravinách a tabákových výrobcích _____________________________________________________________________________________12 Trestní zákon ________________________________________________________________________________________________________________13 Zákon o cenách _____________________________________________________________________________________________________________13 Zákon o regulaci reklamy ______________________________________________________________________________________________________14 Směrnice o nekalých obchodních praktikách _____________________________________________________________________________________14 Systémy včasné výstrahy ______________________________________________________________________________________________________17 RASFF _____________________________________________________________________________________________________________________17 RAPEX _____________________________________________________________________________________________________________________19 Často kladené otázky _________________________________________________________________________________________________________20 Literatura ___________________________________________________________________________________________________________________20 Přílohy______________________________________________________________________________________________________________________21 Ukázka hlášení systému včasné výstrahy RASFF __________________________________________________________________________________21 Ukázka hlášení systému včasné výstrahy RAPEX __________________________________________________________________________________21 Ekoznačka __________________________________________________________________________________________________________________22 Výsledky testu internetových obchodů ___________________________________________________________________________________________22 Příklady piktogramů používaných na textilu _______________________________________________________________________________________23

str. 2


ÚVOD Téma ochrany spotřebitele – zákazníka není nikterak nové a provází podnikání už odnepaměti. Jako příklad stačí vzpomenout středověké praktiky, kdy nepoctiví obchodníci byli máčeni v železném koši ve Vltavě. Nově se tato tematika dostala v České republice do popředí zájmů počátkem devadesátých let minulého století s přechodem na podmínky tržního hospodářství. Byly to nejenom společenské změny, ale zároveň i zapojování české ekonomiky do evropských a světových struktur, včetně obchodních, které s sebou přinesly nutnost koncepčně a systematicky upravit danou oblast jednak jako součást hospodářské politiky státu, jednak jako nedílnou součást českého práva. V rámci problematiky ochrany spotřebitele je snaha vymezit práva a povinnosti všech subjektů účastnících se procesu spojeného s poskytováním výrobků a služeb, nicméně větší důraz je kladen zejména na ochranu spotřebitele jako „slabšího“ partnera v tomto procesu. Tento text si klade za cíl přinést základní informace v oblasti ochrany spotřebitele především malým a středním podnikatelům, kteří podnikají na základě živnostenského oprávnění v oboru obchodu. Byl zpracován v rámci grantového projektu GA ČR č. 402/06/0109 – Ochrana spotřebitele v kontextu globalizace. Poslední aktualizace: říjen 2006

1. VYMEZENÍ OCHRANY SPOTŘEBITELE V celosvětovém měřítku lze spatřovat základní vymezení problematiky ochrany spotřebitele v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 39/248 ze dne 14. dubna 1985. Tato rezoluce si klade za cíl: • napomáhat jednotlivým zemím v dosažení a udržení přiměřené ochrany jejich obyvatel jako spotřebitelů, • podporovat vysokou úroveň etického chování těch, kteří jsou zapojeni do výroby a distribuce zboží a služeb spotřebitelům, • napomáhat v omezování těch obchodních praktik, které mají nepříznivý vliv na spotřebitele, • přispívat k vytváření nezávislých spotřebitelských sdružení, • podporovat mezinárodní spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele, • podněcovat rozvoj takových tržních podmínek, které poskytnou spotřebitelům širší výběr zboží a služeb za nižší ceny. Rezoluce požaduje po jednotlivých zemích, aby vyvinuly, posílily nebo zachovaly vlastní politiku ochrany spotřebitele podle výše uvedených cílů. Tato politika ochrany spotřebitele by měla zahrnovat: • fyzickou bezpečnost zboží a služeb (zboží by mělo být bezpečné pro své používání, spotřebitelé by měli být seznámeni se správným způsobem používání zboží, vadné zboží by mělo být spotřebitelům vyměněno), • podporování a ochranu ekonomických zájmů spotřebitelů (spotřebitelé by měli mít optimální užitek ze zakoupeného zboží a služeb, marketingové a prodejní praktiky by měly být korektní), • standardy pro bezpečnost a kvalitu zboží a služeb (na národní i mezinárodní úrovni by měly existovat standardy zajišťující bezpečnost a kvalitu zboží a služeb), • opatření umožňující získat spotřebitelům náhradu škody (spotřebitelé, nezávisle na svém ekonomickém postavení, by se měli účinně domoci svých oprávněných nároků, ať již soudní, nebo mimosoudní cestou), • vzdělávací a informační programy pro spotřebitele (vzdělávání v oblasti ochrany spotřebitele by mělo být nedílnou součástí vzdělávacího systému, spotřebitelé by měli mít všechny potřebné informace pro kvalifikované rozhodování). Politiku ochrany spotřebitele, založenou na uvedené rezoluci mají v současné době všechny ekonomicky vyspělé země a jejich integrační uskupení.

Význam těchto politik také ovlivňuje fakt, že s rostoucí globalizací světové ekonomiky roste počet produktů a služeb, které si spotřebitelé mohou zakoupit, a to i mimo území vlastního státu. Přesto by neměli být ve svých právech kráceni. Z výše uvedeného můžeme dovodit, že ochranu spotřebitele lze chápat jako systematickou snahu o vytváření takového prostředí, které vyrovnává postavení spotřebitelů ve vztahu k ostatním ekonomickým subjektům.

2. OCHRANA SPOTŘEBITELE V EVROPSKÉ UNII Původní Římské smlouvy1, které daly základ vzniku evropských integračních seskupení, problematiku ochrany spotřebitele neobsahovaly. Nicméně praxe si poměrně brzy vynutila zaměření pozornost na tuto problematiku. První program na ochranu spotřebitele byl přijat v roce 1975 a definoval následující základní práva spotřebitelů: • právo na ochranu zdraví a bezpečnost, • právo na ochranu ekonomických zájmů, • právo na náhradu škody, • právo na informace a vzdělání, • právo na zastoupení. Teprve Jednotný evropský akt2 začlenil téma ochrany spotřebitele i po formální stránce do Smlouvy o Evropském hospodářském společenství a zakotvil tak nutnost tzv. vysoké úrovně ochrany spotřebitele. Následující Maastrichtská smlouva3 pro ni vymezila právní rámec a umožnila tak systematickou činnost evropských orgánů v této oblasti. Amsterdamská smlouva4 ještě posílila postavení politiky ochrany spotřebitele tím, že stanovila nutnost přihlédnout k problematice ochrany spotřebitele při vytváření ostatních politik Evropské unie. Z hlediska struktury práva v Evropské unii je daná oblast nejčastěji upravována tzv. sekundárním právem (toto je tvořeno nařízeními, směrnicemi, rozhodnutími a stanovisky a doporučeními). Současná strategie ochrany spotřebitele v Evropské unii si klade tři základní cíle: • vysokou úroveň ochrany spotřebitele, • účinné vymáhání pravidel na ochranu spotřebitele, • zapojení spotřebitelských organizací do politik Evropské unie. Připravovaná strategie na roky 2007–2013 by měla mít za cíl chránit spotřebitele před riziky, která nemohou být efektivně řešena jednotlivými členskými zeměmi, zvýšit schopnost občanů lépe rozhodovat o svých spotřebitelských zájmech a zahrnout cíle politiky ochrany spotřebitele do všech ostatních politik Evropské unie. Problematikou ochrany spotřebitele se v Evropské unii nejvíce zabývají Evropský parlament a Evropská komise. V rámci Evropského parlamentu se uvedené problematice věnují: 1

Římské smlouvy je souhrnný název pro dvě smlouvy, podepsané 25. března 1957 v Římě: smlouvu zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a smlouvu zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Římské smlouvy byly jedním ze základů pozdější evropské integrace. Signatářskými státy v roce 1957 byly: Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí.

2

Jednotný evropský akt je první významnou revizí Římských smluv. Byl podepsán 17. února 1986 v Lucemburku a 28. února 1986 v Haagu, vstoupil v platnost 1. července 1987.

3

Smlouva o Evropské unii, která byla podepsána v Maastrichtu 7. února 1992 a která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Změnila název Evropského hospodářského společenství na Evropské společenství.

4

Amsterodamská smlouva, která byla podepsána 2. října 1997 a v platnost vstoupila 1. května 1999, změnila a přečíslovala Římskou a Maastrichtskou smlouvu.

str. 3


• parlamentní výbor Vnitřní trh a ochrana spotřebitelů, který si klade za cíl prosazování a ochranu hospodářských zájmů spotřebitelů v rámci vnitřního trhu, s výjimkou záležitostí týkajících se veřejného zdraví a bezpečnosti potravin, • parlamentní výbor Životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin, který se zabývá otázkami veřejného zdraví a bezpečností potravin. V Evropské komisi spadá problematika ochrany spotřebitele pod Generální ředitelství Evropské komise zodpovědné za zdraví a ochranu spotřebitele. Je rozděleno do tří věcných sekcí, které jsou zaměřené obdobně jako příslušné výbory Evropského parlamentu: • veřejné zdraví, • bezpečnost potravin, • spotřebitelské záležitosti. V roce 2005 uveřejnila Evropská komise následujících deset hlavních zásad ochrany spotřebitele v Evropské unii. Tyto zásady stručně vymezují tzv. minimální úroveň ochrany spotřebitelů, tj. úroveň stejnou ve všech členských státech Evropské unie. Vzhledem ke skutečnosti, že ochrana spotřebitele je upravována zejména směrnicemi, může být v některých členských zemích úroveň ochrany v dané oblasti vyšší (ale nesmí být nižší). Ochrana spotřebitele se řídí těmito zásadami: • nakupujte, co chcete a kde chcete (zboží zákonně zakoupené v kterékoliv členské zemi Evropské unie lze dovézt do kterékoliv jiné členské země; existují však výjimky, například zbraně, drogy z Nizozemí apod.; zároveň může být tato zásada porušena výjimečnými opatřeními, většinou z bezpečnostních důvodů, např. v době zvýšeného výskytu nemoci šílených krav), • pokud je zboží vadné, vraťte je (vadné zboží lze vrátit až do dvou let po jeho nákupu), • vysoká úroveň bezpečnosti potravin a spotřebního zboží (všechny výrobky prodávané v Evropské unii musejí být bezpečné, úroveň bezpečnosti patří mezi největší na světě; současně to znamená kontrolu potravin či zboží obecně, které je do Evropské unie dováženo z ostatních zemí), • informujte se o tom, co jíte (veškeré informace o složení zboží musí být uvedeny na obalu; pokud jde o geneticky modifikovanou potravinu, musí to být vyznačeno; nutno podotknout, že právě v této oblasti jsou ještě značné rezervy a tato zásada není vždy dodržována), • smlouvy musejí být čestné vůči zákazníkům (ochrana proti nepřiměřeným podmínkám ve smlouvách; smlouva, která není v souladu s touto zásadou, může být prohlášena za neplatnou), • spotřebitelé mohou někdy měnit svá rozhodnutí (ochrana proti podomnímu prodeji a smlouvám uzavřených mimo provozovnu; zákazník může odstoupit od smlouvy bez udání důvodu do předem stanovené lhůty, kdy jde především o obranu proti nátlakovým praktikám některých prodávajících), • možnost jednoduššího porovnání cen (nutnost uvádět u zboží jednotkové ceny), • spotřebitelé by neměli být klamáni (ochrana proti nepoctivým marketingovým praktikám manipulujících zákazníkem), • ochrana spotřebitele během dovolené (minimální povinnosti cestovních kanceláří, ochrana při nákupu podílu na nemovitosti, zejména v zahraničí – tzv. „timeshare“ ), • účinné urovnávání přeshraničních sporů (centra pro poradenství spotřebitelům v případě, že nakupují zboží v jiné zemi Evropské unie). Uvedené zásady se aplikují především pomocí směrnic Evropské unie. Česká republika má, jako její člen, v současné době ve svém právním řádu implementovány veškeré příslušné směrnice (které relevantně zahrnují výše uvedených deset hlavních zásad). Další text se proto zaměří na vybrané české právní předpisy. Ochranou spotřebitele se zaobírá relativně velké množství právních předpisů. Z tohoto důvodu bude pozornost věnována jen těm nejvýznamnějším a budou vyzdviženy především podstatné body a problémy pro sledovanou oblast. Podrobné znění příslušných směrnic a zákonů (a jejich novelizací) lze nalézt na veřejně přístupných serverech Evropské unie nebo příslušných ministerstev.

Zároveň se výše uvedené zásady promítají i do programů vzdělávání spotřebitelů, protože jedním z práv spotřebitelů je právo na vzdělání a informace. V rámci Evropské unie se toto právo realizuje například formou výuky žáků středních škol, kde je výuka realizována prostřednictvím tzv. spotřebitelských diářů, ve kterých se mladí lidé dozvídají o tom, jaká práva mají jako spotřebitelé a jak se mají chovat v různých situacích. Zároveň je pozornost věnována také vzdělávání dospělých, které je především realizováno on-line internetovou formou kurzu, sloužící k obdobným účelům. V dohledné době se tedy dá očekávat, že spotřebitelé si v rámci Evropské unie budou velmi dobře vědomi svých práv a začnou je jednoznačně vymáhat. Jakkoliv zákony i opatření chrání především spotřebitele, je nutno si uvědomit, že zároveň chrání i poctivé obchodníky. Spotřebitelé tak mohou poznat, kdo to s nimi myslí poctivě, a kdo se chce naopak pouze obohatit na jejich úkor.

3. SPOTŘEBITELSKÁ POLITIKA V ČESKÉ REPUBLICE Gestorem spotřebitelské politiky v České republice je ministerstvo průmyslu a obchodu. V rámci tohoto ministerstva jsou zpracovávány tzv. koncepce spotřebitelské politiky, které jsou obdobou strategií spotřebitelské politiky zpracovávaných na úrovní Evropské unie. První koncepce byla přijata pro roky 1999 – 2000 a jejím účelem byla harmonizace právních předpisů v dané oblasti s legislativou Evropské unie a vytvoření podmínek pro lepší činnost nevládních spotřebitelských organizací. V pořadí druhá koncepce spotřebitelské politiky byla přijata na roky 2001 – 2005. Kladla si za cíl dokončení harmonizace právních předpisů, včetně zapracování v té době relativně nové problematiky elektronického obchodování. Měla také posílit vliv nevládních spotřebitelských organizací.

3.1. KONCEPCE SPOTŘEBITELSKÉ POLITIKY 2006–2010 V současné době je platná koncepce spotřebitelské politiky na roky 2006–2010. Jejím cílem je, aby spotřebitelé jednoznačně a srozumitelně chápali svá spotřebitelská práva, aby byly vytvořeny podmínky pro vymahatelnost práva a také podmínky pro mimosoudní řešení sporů prodávajících a spotřebitelů. Obecně je tato koncepce v souladu se záměry již zmíněné strategie Evropské unie pro roky 2007–2013. Základními cíli spotřebitelské politiky, vyplývající z platné koncepce, je: • ochrana spotřebitelů před riziky, která nemohou ovlivnit, tj. bezpečnost výrobků a služeb, využití nových technologií v obchodování a (ne)etické chování prodávajících, • zvyšování schopnosti spotřebitelů činit kvalifikovaná rozhodnutí, tj. zvyšovat jejich znalosti v oblasti spotřebitelských práv. Tato koncepce mírně redefinuje obecně platná práva spotřebitelů, a jsou jimi podle ní: • právo na ochranu zdraví a bezpečnost, • právo na ochranu ekonomických zájmů, • právo na odškodnění, • právo na informace a výchovu, • právo na zastoupení při řešení uplatňování nároků, • právo na sdružování k ochraně zájmů spotřebitelů, • právo na odpovědnou volbu ve vztahu k životnímu prostředí a sociálním dopadům spotřeby. Koncepce zmiňuje i neustále se měnící okolí, které má vliv jak na spotřebitele, tak na ostatní subjekty trhu. Tyto změny se týkají především: • růstu přeshraničního obchodování, tj. situaci, kdy občan jedné země Evropské unie nakupuje zboží nebo služby v jiné členské zemi EU, • rozšiřování finančních služeb, a to zejména různých možností spotřebitelských úvěrů, • služeb obecného zájmu, tj. dodávek vody a energií, včetně služeb telekomunikačních, • neustálého technologického vývoje.

str. 4


Podle koncepce lze předpokládat, že tyto změny jsou natolik významné, že jejich vliv na tuto oblast bude výrazný. Pro dosažení vytyčených cílů koncepce stanovuje následující priority: • zvyšování znalostní úrovně v oblasti ochrany spotřebitelů, rozvoj proaktivních informačních a vzdělávacích aktivit, • bezpečnost výrobků a služeb, • zvýšení efektivity regulace oblasti, • podpora samoregulace, dialogu státních institucí se spotřebiteli a dialogu mezi podnikateli a spotřebiteli, • zvýšení účinnosti tržního dozoru, • podpora rozvoje mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, • podpora činnosti a rozvoje spotřebitelských organizací, • podpora aktivit souvisejících s realizací udržitelného rozvoje spotřeby, např. cestou změny vzorců spotřeby. Vzhledem k tomu, že strategie Evropské unie je připravována na roky 2007 – 2013, lze předpokládat, že i koncepce spotřebitelské politiky v České republice může doznat určitých změn.

3.2. SDRUŽENÍ SPOTŘEBITELŮ Nezávislá sdružení spotřebitelů vznikají na základě zákona o sdružování osob, resp. občanského zákoníku. Mají právně relativně silné postavení a mohou tak hrát velmi významnou roli. Mohou být účastníkem soudního řízení (tj. mohou i navrhovat zahájení soudního řízení) v oblasti ochrany spotřebitele, pokud splňují zákonné požadavky. Těmito požadavky jsou: • sdružení má ve stanovách uvedeno, že cílem založení sdružení je ochrana práv spotřebitelů, • sdružení je na tzv. seznamu oprávněných osob, který je veden Komisí Evropských společenství (podmínkou zařazení na tento seznam je zejména skutečnost, že sdružení působí v ochraně spotřebitelů alespoň dva roky, že je nezávislé a neziskové). V České republice působí řada takovýchto sdružení; mezi nejvýznamnější se řadí: • Sdružení obrany spotřebitelů ČR, které mezi své priority řadí vzdělávání spotřebitelů a šíření informací souvisejících s ochranou spotřebitele. Vydává dvouměsíčník Štít spotřebitele, věnuje se poradenské činnosti, připomínkuje zákony související s ochranou spotřebitele. • Občanské sdružení spotřebitelů TEST, které se soustředí především na testování výrobků. Vydává měsíčník Test, ve kterém publikuje provedené testy výrobků. • Sdružení českých spotřebitelů, které je vůbec nejstarším sdružením a jako svůj cíl uvádí přispívat vhodnými způsoby ke zvyšování jakosti výrobků a služeb. • Spotřebitelský poradenský a informační servis, který vytyčil své poslání jako zprostředkovávání informací spotřebitelům, aby byli schopni kvalifikovaně vybírat výrobky a služby. Vydává internetový spotřebitelský časopis Q magazín. • Asociace občanských poraden, která si klade za obecný cíl, aby občané netrpěli neznalostí svých práv. Má širší záběr, kromě ochrany spotřebitele se zabývá i dalšími tématy, jakými jsou například bydlení, mezilidské vztahy, pracovně-právních vztahy a majetkoprávní vztahy. Obecně lze říci, že všechna sdružení spotřebitelů mají obdobné cíle, které se jim v zásadě daří naplňovat. Některá z nich dokonce čerpají podporu od ministerstva průmyslu a obchodu, přidělovanou každoročně na základě výběrového řízení.

4. ZÁKON O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE Nejkomplexnějším veřejnoprávním předpisem upravujícím ochranu spotřebitele je zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění. Tento zákon stanoví: • některé podmínky podnikání, významné pro ochranu spotřebitele, • úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele,

• oprávnění spotřebitelů, jejich sdružení nebo jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele předkládat podněty orgánům veřejné správy v souvislosti s jejich dozorem nad ochranou zájmů spotřebitelů. Podnikáním se zde rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku. Zákon také definuje následující pojmy, důležité pro jeho chápání. • Spotřebitel je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo služby za jiným účelem než pro podnikání s nimi. Oproti běžnému chápání spotřebitele je důležité si uvědomit, že z hlediska zákona může být spotřebitelem i právnická osoba, pokud výrobek nepoužívá pro svoji podnikatelskou činnost (v tomto případě se ale velmi obtížně hledá hranice pro vymezení, co ještě je a co již není používání výrobku pro podnikatelskou činnost). • Prodávající je podnikatel (tj. osoba zapsaná v obchodním rejstříku, podnikající zejména na základě živnostenského oprávnění), který prodává spotřebiteli výrobky nebo služby. • Výrobce je ten, kdo zhotovil výrobek, nebo poskytl služby, anebo který se za výrobce označil. Jako příklad označení se za výrobce mohou sloužit rozličné firemní značky (tzv. „brands“), kdy například velké obchodní řetězce prodávají zboží pod svojí značkou a jsou na výrobku uvedeny jako výrobci. Označení se za výrobce zboží je diskutabilní. Lze předpokládat, že existuje relativně velká skupina zákazníků, kteří si při svém výběru zboží přejí vědět, kdo opravdu zboží vyrobil (například u potravin to může být jedna z klíčových informací). I když prodejce tedy přebírá odpovědnost za výrobce, přesto tento fakt (tj. to, že nemohou zjistit opravdového výrobce zboží) může některé spotřebitele odradit od koupě. • Dovozce je podnikatel, který uvede na trh výrobek z jiného než členského státu Evropské unie. Zde je patrný rozdíl od běžného vnímání – historicky platilo, že dovozem zboží se rozumí dovoz z jakékoliv jiné země, po vstupu do Evropské unie se však již nejedná o dovoz – důvodem je existence jednotného vnitřního trhu. V realitě je však toto často zaměňováno a patrně ještě nějakou dobu potrvá, než bude za dovozce vnímán jen ten, kdo na trh umístí výrobek vyrobený mimo Evropskou unii, a ne ten, kdo bude obchodovat například s olivami ze Španělska. • Dodavatel je podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky. Nemusí tedy nutně jít o výrobce zboží, je však zřejmé, že čím více mezičlánku je mezi výrobcem a prodávajícím, tím se dané zboží nebo služba prodražují. • Výrobek je věc, která je určena k nabídce spotřebiteli. • Služba je podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli. Zákon o ochraně spotřebitele člení povinnosti prodávajících do tří skupin: • obecné, • informační, • další.

4.1. OBECNÉ POVINNOSTI PRODÁVAJÍCÍCH PŘI PRODEJI VÝROBKŮ A SLUŽEB 1. Prodávající je povinen prodávat výrobky ve správné hmotnosti, míře nebo množství. Zároveň musí spotřebiteli poskytnout možnost vždy si překontrolovat správnost těchto údajů. Z tohoto důvodu je dobré mít v provozovně vždy k dispozici např. váhu nebo cejchované odměrky, aby si případný nedůvěřivý spotřebitel mohl množství ověřit. Na spotřebitele samozřejmě nebude dobře působit, když mu prodávající odmítne tuto možnost, protože pak bude logicky předpokládat, že něco není v pořádku, a podnikatel tak může přicházet o své zákazníky. 2. Prodávající je povinen prodávat výrobky a poskytovat služby v jakosti předepsané, schválené nebo jím uváděné. Není-li jakost předepsána, schválena nebo uváděna, pak v jakosti obvyklé. Pokud je jakost stanovena z vnějšku, například nějakou normou, je vcelku jednoduché prokázat, že ji jako prodávající dodržuji. Poněkud jiná může být situace při „jakosti obvyklé“, protože ta se prokazuje relativně obtížně. V žádném předpisu není definováno, co to „jakost obvyklá“ je. Mělo by tedy platit, že jakost obvyklá je taková jakost, při které si běžný spotřebitel nestěžuje. Mnohem složitější je prokazování jakosti u některých služeb, například u reklamace právě zhotoveného účesu u kadeřníka není jednoznačnou záležitostí.

str. 5


3. Prodávající je povinen prodávat výrobky a poskytovat služby za ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy (především zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění) a ceny při prodeji výrobků nebo poskytování služeb správně účtovat. Při konečném účtování prodávaných výrobků a poskytovaných služeb v hotovosti se celková částka zaokrouhluje vždy k nejbližší platné nominální hodnotě zákonných peněz v oběhu. Pokud probíhá platba bezhotovostní, tedy za použití platební karty, pak by se zaokrouhlovat nemělo. Současné pokladní systémy mají možnost zaokrouhlování již přednastavené, při „ručním“ účtování by měl být prodávající velmi obezřetný, protože špatné zaokrouhlování nepřispívá k důvěře mezi ním a spotřebitelem. Z hlediska podnikání není několik haléřů podstatných, z hlediska vztahu prodávající – spotřebitel však může i těchto pár haléřů napáchat nedozírné škody. Jako příklad nedodržování této povinnosti je možné uvést špatně nastavené ceny v pokladním systému, kdy spotřebiteli je účtována jiná cena, než jakou byl výrobek označen, eventuelně, kdy se na prodejně vyskytuje totožný výrobek s rozdílnou cenou. 4. Prodávající se nesmí při prodeji výrobků a poskytování služeb chovat v rozporu s dobrými mravy; zejména nesmí žádným způsobem spotřebitele diskriminovat. V případě „dobrých mravů“ je to obdobné jako u „jakosti obvyklé“, každý si pod tímto pojmem může představit něco jiného. Zákaz diskriminace a chování v rozporu s dobrými mravy tedy můžeme chápat tak, že je to takové chování prodávajícího, při kterém si spotřebitel – chovající se také v rámci dobrých mravů – nemá důvod stěžovat. Příkladem takového prohřešku je cenová diskriminace, kdy jsou různým zákazníkům účtovány různé ceny – příkladem mohou být dvojí ceny pro cizince. Jakkoliv část veřejnosti toto může přijímat kladně, jedná se zcela jistě o chování proti dobrým mravům. Dalším takovým příkladem může být diskriminace na základě barvy pleti či rasy. Zákon by měl stanovit nejen to, že se prodávající nesmí chovat v rozporu s dobrými mravy, ale že i spotřebitelé by se měli chovat v souladu s nimi. V takovém případě vykázání opilého individua z prodejny nebo restaurace sice může být chápáno jako projev diskriminace, na druhou stranu to lze chápat i jako ochranu ostatních spotřebitelů. 5. Je zakázáno vyrábět, dovážet, vyvážet, nabízet, prodávat a darovat výrobky nebezpečné svou zaměnitelností s potravinami. Důvodem tohoto zákazu je především obava o lidské zdraví, a to především dětí. Příkladem může být zákaz distribuce gumových hraček, které svým tvarem a barvami připomínají želatinové bonbony. Stejně tak hračka přidávaná jako dárek k potravině musí být jednoznačně identifikovatelná pro dítě a od potraviny oddělená (např. obalem). 6. Je zakázáno nabízet za účelem prodeje, prodávat a vyvážet výrobky nebo zboží, které byly určeny pro humanitární účely. Toto nemá s poctivým podnikáním nic společného a jde o příklad lidského hyenismu. 7. Je zakázáno klamat spotřebitele. Nesmí se zejména uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné, dvojsmyslné nebo přehnané údaje, anebo zamlčet údaje o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb či úrovni nákupních podmínek. Za klamání spotřebitele se považuje také nabídka nebo prodej výrobků nebo zboží porušujících některá práva duševního vlastnictví, jakož i skladování těchto výrobků nebo zboží za účelem nabídky nebo prodeje. Skladováním výrobků nebo zboží porušujících práva k duševnímu vlastnictví se rozumí jejich umístění ve skladových prostorách, dopravních prostředcích, kancelářích nebo jiných nebytových prostorách a v prodejních místech včetně stánkového prodeje. Odpovědnosti za klamání spotřebitele se nelze zprostit poukazem na skutečnost, že potřebné nebo správné údaje neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. Toto má samozřejmě velký vliv na marketingové aktivity, nejedná se však pouze o ochranu spotřebitelů, ale i o ochranu poctivých podnikatelů. Velmi široké vymezení toho, co je skladování, je reakcí zákonodárců na vynalézavost nepoctivých podnikatelů. Prodávající by tedy měli dobře prověřovat své dodavatele.

4.2. INFORMAČNÍ POVINNOSTI PRODÁVAJÍCÍCH PŘI PRODEJI VÝROBKŮ A SLUŽEB Vzhledem k tomu, že odpovědnost za zboží při prodeji má prodávající, nemůže se vyvázat z povinností poskytovat spotřebitelům kompletní informace, a to i v případě, že tyto neobdržel od dodavatele.

1. Prodávající je povinen řádně informovat spotřebitele o vlastnostech prodávaných výrobků nebo charakteru poskytovaných služeb. Dále musí spotřebitele informovat o: • způsobu použití, • údržbě výrobku, • nebezpečí, které vyplývá z nesprávného použití nebo údržby výrobku, • riziku souvisejícím s poskytovanou službou. Jestliže je to potřebné s ohledem na povahu výrobku, způsob a dobu jeho užívání, je prodávající povinen zajistit, aby tyto informace byly obsaženy v přiloženém písemném návodu a aby byly srozumitelné. V tomto případě platí, že je lepší dát raději písemný návod i k výrobku, ke kterému se běžně nedává, než čelit případným následkům. Zde uvedených povinností se nemůže prodávající zprostit poukazem na skutečnost, že mu potřebné nebo správné informace neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. Odpovědnost je zcela na jeho straně. Není nutné poskytovat informace o skutečnostech, které jsou zřejmé či obecně známé. Opět (stejně jako u „jakosti obvyklé“ a „dobrých mravů“) je toto definováno relativně vágně. Jako extrémní příklad může sloužit velmi známá (ale bohužel i pravdivá) historka ze Spojených států amerických, kdy si šokovaná spotřebitelka stěžovala, že na mikrovlnné troubě nebylo výslovně uvedeno, že se v ní nesmějí sušit kočky. Je tedy třeba doufat, že úroveň obecné vzdělanosti zůstane v Evropě na takové úrovni, že nebude třeba dávat ke každému výrobku mnohastránkový seznam činností, ke kterým výrobek není určený. 2. Prodávající je povinen zajistit, aby jím prodávané výrobky byly přímo viditelně a srozumitelně označeny: • názvem výrobku, označením výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele, údaji o hmotnosti nebo množství nebo velikosti, popřípadě rozměru, dalšími údaji potřebnými dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě užití, • údaji o složení materiálu, jde-li o textilní výrobky, a to také například z důvodu možných alergických reakci na některé materiály, • údajem o datu minimální trvanlivosti, jde-li o potravinářské výrobky, popřípadě údajem o datu použitelnosti, jde-li o potravinářské výrobky podléhající rychlé zkáze, • údaji o materiálech použitých v jejích hlavních částech, jde-li o obuv. 3. Prodávající je povinen seznámit spotřebitele se zvláštními pravidly, při užívání věci, pokud je třeba, zejména však tehdy, řídí-li se užívání návodem. Návod musí být v českém jazyce. Současný vývoj technologií přivádí na trh stále nové a nové výrobky. Pokud jde o zařízení, jejichž obsluha je složitější, je návod k obsluze nezbytností. Pokud jsou prodávajícím tyto návody poskytovány dodavateli, je dobré zkontrolovat správnost překladu, protože některé návody v českém jazyce bývají tristní, resp. zkontrolovat to, zda daný návod patří k danému výrobku. Je také dobré si vyzkoušet návod k použití, a to z hlediska srozumitelnosti – když totiž není návod jasný prodávajícímu, logicky nebude jasný ani spotřebiteli. Platí zde to, co již bylo řečeno výše – prodávající se nemůže zprostit těchto povinností poukazem na skutečnost, že mu potřebné nebo správné informace neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel. Protože zboží prodává zákazníkovi on, je odpovědnost zcela na jeho straně. 4. Prodávající je povinen označit výrobky přímo. Nelze-li je označit přímo, musí je prodávající viditelně a srozumitelně označit jiným vhodným způsobem. Není-li možné nebo účelné prodávané výrobky vzhledem k jejich povaze takto označit, je prodávající povinen tyto údaje na požádání spotřebitele pravdivě sdělit, popřípadě doložit. Ne všechny prodávané výrobky mohou nést označení přímo na sobě, ale i tak by měl spotřebitel bez větší námahy zjistit veškeré informace, které může o zboží požadovat. Příkladem může být ovoce nebo pečivo. Stejně tak umístění informací přímo na některé dárkové předměty je může znehodnotit či snížit jejich kvalitu. 5. Prodávající nesmí odstraňovat ani měnit označení výrobků ani jiné údaje uvedené výrobcem, dovozcem nebo dodavatelem. Jedná se o relativně dost rozšířený případ porušování zákona. Především u potravinářských výrobků se stává, že prodávající změní údaj o datu použitelnosti jen proto, aby mohl zboží dále nabízet k prodeji. Ani v situaci, kdy tyto údaje změnil již výrobce, se nemůže prodávající zříci své odpovědnosti.

str. 6


6. Prodávající je povinen upozornit spotřebitele na skutečnosti týkající se prodeje výrobků: • použitých, • upravovaných, • s vadou, • jejichž užitné vlastnosti jsou nějak omezeny. Na tyto skutečnosti musí upozornit spotřebitele předem a zřetelně. Takové výrobky musí být prodávány odděleně od ostatních výrobků. Prodej podobných výrobků nemusí vždy znamenat nevýhodu – stále velké procento zákazníků je orientováno cenově, a pokud prodávající označí toto zboží velkým nápisem „sleva“, je pravděpodobné, že jej prodá stejně dobře, jako kdyby šlo o zboží bezvadné. Na druhou stranu prodávající často „zapomene“ označit důvod takové slevy, což lze klasifikovat jako nedodržení této povinnosti. 7. Výrobce odpovídá za označení materiálů použitých v hlavních částech obuvi a za přesnost informací v označení obsažených. Tyto údaje je povinen poskytnout dodavateli, jakož i prodávajícímu. Pokud výrobce nemá sídlo v členském státě Evropské unie, přechází tato povinnost na osobu odpovědnou za první uvedení obuvi na trh Evropského společenství. Důvodem tohoto zákonného opatření je fakt, že velká část produkce obuvi pochází ze zemí, kde si s ochranou spotřebitele příliš hlavu nelámou. Není tedy neobvyklá situace, kdy jsou na trhu boty zdravotně závadné, ať již z hlediska použitých materiálů, nebo z hlediska dílenského provedení. A jakkoliv je zde odpovědnost na výrobci, tak výrobce nebude ten, u koho si spotřebitel stěžuje – tím bude vždy prodávající. Proto je nezbytné požadovat po výrobci uvedené informace. 8. Prodávající je povinen vysvětlit význam symbolů (piktogramů), použitých k označení výrobku. Jednotlivé informace mohou být poskytnuty v podobě symbolů (piktogramů), které musí být srozumitelné, čitelné a úplné. V případě prodeje výrobků, při jejichž označení byly použity symboly (piktogramy), je prodávající povinen na požádání vysvětlit nebo vhodně zpřístupnit spotřebiteli jejich význam. Piktogramy jsou obvyklé například u textilu. Některé jsou obecně známé, jiné méně. Optimálním způsobem je patrně vystavení smyslu jednotlivých piktogramů tak, aby je spotřebitel sám v provozovně nalezl, vždy by však prodavač měl vědět, co jednotlivé piktogramy znamenají. Jako vhodné a nenákladné řešení se jeví vytištění významu symbolů na letáček, který je spotřebiteli přidáván k výrobku. 9. Prodávající je povinen vyjádřit fyzikální veličiny v měřicích jednotkách stanovených zákonem č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění. Velmi často toto býval problém při prodeji zboží, které pocházelo ze zemí používajících jinou nežli metrickou soustavu, například z Velké Británie. 10. Prodávající je povinen informovat v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit. Informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí, nesmí vzbuzovat zdání, že: • cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti (například cena je uvedena bez DPH, eventuelně cena s DPH je velmi malým písmem u ceny bez DPH), • stanovení ceny závisí na okolnostech, na nichž ve skutečnosti nezávisí (například na vyvolání zdání, že se cena bude v nejbližší době zvyšovat – v tomto případě je okolností čas), • v ceně jsou zahrnuty dodávky výrobků, výkonů, prací nebo služeb, za které se ve skutečnosti platí zvlášť (například při nabídce výměny oken, ve které není zahrnut parapet, jakkoliv by jej tam spotřebitel patrně očekával), • cena byla nebo bude zvýšena, snížena nebo nezměněna, i když tomu tak není (například inzerování akčních slev nebo sezónního výprodeje, aniž by se cena reálně snížila), • vztah ceny a užitečnosti nabízeného výrobku (nebo služby) a ceny a užitečnosti srovnatelného výrobku (nebo služby) je takový, jaký ve skutečnosti není (například tvrzení prodávajícího, že jakkoliv jeho výrobek je o polovinu levnější, má vlastnosti a kvalitu velmi podobné výrobku konkurence).

V tomto případě je především důležité, aby byl stejnou cenou označen výrobek a aby byla stejná cena v pokladním systému. V případě, že tomu tak není, je vážně narušována důvěra mezi prodávajícím a spotřebitelem. 11. Prodávající je povinen spotřebitele řádně informovat o uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb. Informace se týkají zejména: • rozsahu, • podmínek, • způsobu uplatnění této odpovědnosti, • podmínek uplatnění rozporu s kupní smlouvou (reklamace). V případě reklamací musí prodejce informovat, kde lze reklamaci uplatnit, a kde lze provádět záruční opravy. Nesplnění povinnosti poskytnout tyto informace může vést i ke změně některých lhůt týkajících se této odpovědnosti (viz část Občanský zákoník). 12. Prodávající je povinen označit provozovnu způsobem stanoveným v zákonu č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění (viz dále). Kromě toho, že jde o zákonnou povinnost, jedná se také o významnou složku komunikace se spotřebiteli. Označení by mělo být na vhodném a přístupném místě. 13. Prodávající je povinen při ukončení činnosti v provozovně informovat živnostenský úřad o tom, kde lze vypořádat případné závazky (například kde může spotřebitel uplatnit reklamaci). Kromě informování živnostenského úřadu je v takovémto případě vhodné umístit stejnou informaci na bývalou provozovnu nebo webové stránky. Většina spotřebitelů patrně netuší, že by podobnou informaci měla získat na živnostenském úřadu.

4.3. DALŠÍ POVINNOSTI PRODÁVAJÍCÍCH PŘI PRODEJI VÝROBKŮ A SLUŽEB Kromě obecných a informačních povinností musí prodávající dodržovat i další povinnosti. 1. Prodávající je povinen na žádost spotřebitele výrobek předvést. Tato povinnost se týká těch výrobků, kdy to umožňuje jejich povaha. Z této povinnosti vyplývá logicky nutnost mít příhodné prostory a dostatečně kvalifikovaný personál, protože na spotřebitele asi nic nezapůsobí hůře než prodavač, který neumí předvést výrobek, který prodává. 2. Prodávající je povinen řádně vyplnit záruční list. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb., v platném znění) stanovují, v kterých případech je to nutné. V případě reklamace tak nelze po spotřebiteli požadovat záruční list, který nebyl vystaven. Některé velké firmy řeší u levnějších výrobků (například žehličky či varné konvice) situaci tak, že záruční list vyplňují spotřebiteli až tehdy, kdy si výrobek doma vyzkouší. V případě, že je výrobek nefunkční, vymění pak spotřebiteli „kus za kus“ a vyhnou se tak přílišnému papírování. Na spotřebitele tyto praktiky působí relativně dobře. 3. Prodávající je povinen vydat spotřebiteli písemné potvrzení o převzetí objednávky, není-li služba poskytnuta na počkání. Potvrzení musí obsahovat: • označení předmětu služby, • rozsah služby, • jakost, • cenu za provedení služby, • termín plnění. Příkladem může být provoz čistírny oděvů. Danou věc není třeba chápat pouze jako zákonnou povinnost, ale také jako ochranu prodávajícího samotného – v případě nepřesností jich může zákazník využít ve svůj prospěch. 4. Prodávající je povinen vydat doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby. Tento doklad se vydává na žádost spotřebitele. Na dokladu musí být uvedeno: • datum prodeje výrobku nebo poskytnutí služby, • o jaký výrobek nebo o jakou službu se jedná,

str. 7


• za jakou cenu byl výrobek prodán nebo služba poskytnuta, • identifikační údaje prodávajícího obsahující jméno a příjmení nebo název nebo obchodní firmu, případně název prodávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo (jde-li o právnickou osobu) nebo místo podnikání (jde-li o fyzickou osobu). Prodávající by měl vždy tento doklad vydávat ochotně a s úsměvem. Pro vzájemnou komunikaci není dobré, když má spotřebitel pocit, že žádostí o jeho vydání prodávajícího obtěžuje. Při prodeji výrobků s následnou dodávkou musí doklad o zakoupení výrobku nebo o poskytnutí služby obsahovat místo určení a datum dodávky. Jedná se o logický požadavek a jakkoliv zákon nevyžaduje uvedení přesné doby dodání, jde v případě jejího uvedení o významné zlepšení obrazu prodávajícího u spotřebitelů. Prodávající tak mohou získávat konkurenční výhodu oproti těm, kteří dodržují pouze zákonné „datum dodávky“. Pro spotřebitele je mnohem jednodušší uvolnit se ze zaměstnání na dvě až tři hodiny, nežli na celý den (příkladem může být dovoz objednaného nábytku nebo elektrospotřebičů).

11. Prodávající je povinen v případě reklamace vydat spotřebiteli písemné potvrzení o: • datu uplatnění reklamace, • předmětu a obsahu reklamace, • způsobu vyřízení reklamace, jaký spotřebitel požaduje, • datu a způsobu vyřízení reklamace, • potvrzení o provedení opravy a době jejího trvání, • písemné odůvodnění případného zamítnutí reklamace. Tato povinnost se vztahuje i na jiné osoby určené k provedení opravy, tedy například na servisní firmu, která pro prodávajícího reklamace zajišťuje. 12. Prodávající je povinen zajistit, aby v provozovně byl po celou provozní dobu přítomen pracovník pověřený vyřizováním reklamací. Nelze tedy dobu vyřizování reklamací omezit jen na určité části dne. Na tuto povinnost by si prodávající měli dávat obzvláště pozor, protože v opačném případě to spotřebitele, který si přeje reklamovat nějaké zboží, zbytečně popudí.

5. Prodávající je povinen vyznačit v dokladu o zakoupení výrobku, že jde o výrobek: • použitý, • upravovaný, • s vadou, • s omezenými užitnými vlastnostmi. Ochrana je v tomto případě oboustranná – jednak je chráněn spotřebitel, jednak prodávající – a tento by byl sám proti sobě, kdyby uvedené skutečnosti v dokladu nevyznačil. Spotřebitel by pak mohl zakoupené zboží reklamovat, jako kdyby jej koupil v bezvadném stavu. Reklamace se logicky nevztahují na vyznačené vady výrobku.

13. Prodávající nebo jím pověřený pracovník je povinen rozhodnut o reklamaci ihned, ve složitých případech do tří pracovních dnů. Do této lhůty se nezapočítává doba přiměřená podle druhu výrobku či služby potřebná k odbornému posouzení vady. Reklamace včetně odstranění vady musí být vyřízena bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace, pokud se prodávající se spotřebitelem nedohodne na delší lhůtě. Po uplynutí této lhůty má spotřebitel stejná práva, jako by se jednalo o vadu, kterou nelze odstranit, tj. v takovém případě může požadovat výměnu věci nebo odstoupení od kupní smlouvy (tj. vrácení peněz).

6. Prodávající je povinen předložit identifikační údaje účastníků transakce. Tato povinnost vyplývá ze zákona č. 455/1991 Sb., (živnostenský zákon) a údaje se předkládají na žádost orgánů dozoru nebo policie v mezích jejích oprávnění. Tyto údaje se dokládají při následujících transakcích: • nákup použitého zboží, • nákup zboží bez dokladu o nabytí, • přijímání tohoto zboží do zástavy.

14. Prodávající je povinen při prodeji nebo poskytování služeb mimo ohlášenou provozovnu písemnou formou poskytnout zejména název nebo jméno a adresu prodávajícího, kde může spotřebitel i po ukončení takového prodeje nebo poskytování služeb uplatnit reklamaci. Toto se týká zejména stánkového prodeje nebo prodeje při mimořádných akcích, jakými mohou být například vánoční trhy apod. Dalším příkladem může být podomní prodej, kdy prodávající také neprodává ve stálé provozovně.

7. Prodávající je povinen výrobky prodávat v hygienicky nezávadných obalech, nebo je do takových obalů při prodeji zabalit, vyžaduje-li to povaha výrobků, zejména s ohledem na hygienické podmínky prodeje a charakter použití. Při samoobslužném prodeji je povinen spotřebiteli poskytnout vhodný obalový materiál. Nejdůležitější je to u potravin, takže kromě poskytnutí vhodného obalového materiálu je dobré, aby měl spotřebitel k dispozici i další nástroje, například kleště na uchopení zboží tam, kde je to vhodné, například u pečiva.

4.4. DOZOR NAD OCHRANOU SPOTŘEBITELE

8. Prodávající je povinen informovat spotřebitele o peněžní částce za výkup vratných zálohovaných obalů a tuto informaci na viditelném místě zpřístupnit. Nejlepším opatřením je asi umístění této informace jak k nápojům, prodávaným ve vratných lahvích, tak k tomu úseku provozovny, kde se lahve vykupují. O změně peněžní částky za vykupované vratné zálohované obaly nebo o ukončení výkupu vratných zálohovaných obalů je prodávající povinen informovat spotřebitele po dobu nejméně 30 kalendářních dnů před dnem provedení změny nebo ukončení výkupu. Po tuto dobu nesmí být výkup těchto obalů zastaven. V případě, že spotřebitel přinese vratné lahve i po této lhůtě, tak je nemusí prodávající přijmout, na druhou stranu spotřebitel určitě bude pozitivně hodnotit, pokud tak učiní. 9. Je zakázáno používat neoprávněně ekoznačku (viz příloha). V takovém případě je to možné chápat jako poskytování nepravdivých informací spotřebitelům, které jej mohou ovlivňovat při výběru výrobků. 10. Prodávající je povinen přijmout reklamaci v kterékoli provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb, případně i v sídle nebo místě podnikání.

Samotné stanovení povinností prodávajících samozřejmě nestačí. Je třeba určit, kdo bude tyto povinnosti kontrolovat a jaké budou jeho pravomoci. Dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem na ochranu spotřebitele a dalšími zákony, které se této oblasti dotýkají, provádí: • Česká obchodní inspekce, která provádí dozor na všech úsecích s výjimkou potravin a tabákových výrobků a práv duševního vlastnictví, • Státní zemědělská a potravinářská inspekce, která provádí dozor na úseku zemědělských, potravinářských, kosmetických, mydlářských, saponátových a tabákových výrobků, • orgány ochrany veřejného zdraví (například hygienické stanice), které provádějí dozor na úseku ochrany zdraví lidí, zejména z hlediska zdravotní nezávadnosti výrobků a poskytovaných služeb, • orgány veterinární správy, které provádějí dozor zejména na úseku zdravotní nezávadnosti a biologické hodnoty potravinářských výrobků živočišného původu při prodeji na tržištích a v tržnicích, • obecní živnostenské úřady, příslušné podle umístění provozovny, • celní úřady, které provádějí dozor na úseku práv duševního vlastnictví, • Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva. Tyto orgány jsou oprávněny vydávat závazné pokyny k odstranění zjištěných nedostatků. V případě bezprostředního ohrožení života, zdraví nebo majetku jsou oprávněny pozastavit prodej výrobků nebo poskytování služeb anebo uzavřít provozovnu; vyžaduje-li to naléhavost situace, lze toto rozhodnutí oznámit ústně a neprodleně doručit písemné vyhotovení rozhodnutí. Obnovit prodej výrobků nebo poskytování služeb anebo otevřít provozovnu lze až po uvedení do nezávadného stavu a jen s písemným souhlasem orgánu, který o pozastavení prodeje výrobků nebo poskytování služeb anebo uzavření provozovny rozhodl.

str. 8


Tyto orgány jsou dále oprávněny uložit rozhodnutím výrobci, dovozci, dodavateli nebo prodávajícímu povinnost stáhnout výrobek nebezpečný svou zaměnitelností s potravinou z trhu. Opět platí, že v případě bezprostředního ohrožení života, vyžaduje-li to naléhavost situace, lze toto rozhodnutí oznámit ústně a neprodleně doručit písemné vyhotovení rozhodnutí. Prodávající je povinen vyrozumět výrobce, dovozce nebo dodavatele, že výrobek je na základě rozhodnutí dozorového orgánu stahován z trhu, a neprodleně zajistit v součinnosti s nimi způsob vrácení výrobku nebezpečného svou zaměnitelností s potravinou (viz výše). Dodavatel je povinen na základě vyrozumění prodávajícího nebo na základě rozhodnutí dozorového orgánu o stažení výrobku z trhu neprodleně zajistit v součinnosti s výrobcem způsob vrácení výrobku nebezpečného svou zaměnitelností s potravinou. Výrobce nebo dovozce je povinen na základě rozhodnutí dozorového orgánu o stažení výrobku z trhu nebo na základě vyrozumění dodavatelem nebo prodávajícím o stáhnutí výrobku z trhu zajistit v součinnosti s nimi způsob převzetí výrobku nebezpečného svou zaměnitelností s potravinou. Vrácení nebo zpětné převzetí jsou účastníci dodávek těchto výrobků stahovaných z trhu povinni zajistit ve lhůtě stanovené dozorovým orgánem nebo, není-li lhůta stanovena, bez zbytečných průtahů a vyrozumět o tom dozorový orgán. Nedojde-li k vrácení nebo zpětnému převzetí výrobků v souladu s rozhodnutím dozorového orgánu nebo bez zbytečných průtahů, je dozorový orgán oprávněn vedle uložení pokuty, je-li ohrožen život, zdraví nebo majetek, nařídit zničení výrobku na náklady toho, kdo povinnost vrácení nebo zpětného převzetí těchto výrobků nesplnil. Orgány dozoru nad ochranou spotřebitele mohou za porušení zákonných povinností ukládat pokuty až do výše 50 milionů korun.

5. OBČANSKÝ ZÁKONÍK Ze soukromoprávního hlediska je nejvýznamnější právní normou zákon č. 40/1964 Sb., – občanský zákoník. Osahuje pro účel tohoto textu důležité pasáže týkající se spotřebitelských smluv a také pasáže o prodeji zboží v obchodu.

5.1. SPOTŘEBITELSKÉ SMLOUVY Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Definování dodavatele i spotřebitele je v zásadě obdobné jako u zákona na ochranu spotřebitele; z hlediska jednoznačnosti bude v následujícím textu chápán dodavatelem prodávající. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Znamená to, že pokud prodávající včlení do smlouvy například skutečnost, že se spotřebitel vzdává dvouleté záruční doby na výrobek, je toto ujednání neplatné a spotřebitel může požadovat, aby prodávající přijal jeho reklamaci ve dvouleté lhůtě od koupě zboží. Existují-li pochybnosti ve významu spotřebitelských smluv, platí výklad pro spotřebitele příznivější. Smysl tohoto opatření je možno spatřovat v definici ochrany spotřebitele tak, jak byla vyložena v úvodní kapitole tohoto textu. Mezi nepřípustná ujednání výše uvedených spotřebitelských smluv patří zejména ta ujednání, která: • vylučují nebo omezují odpovědnost prodávajícího za jednání či opomenutí, kterými byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví; v kupní smlouvě tak nesmí být například ustanovení, které říká, že se prodávající zříká veškeré odpovědnosti za následky, které budou způsobeny výrobkem, který prodal spotřebiteli; na druhé straně se toto netýká situací, kdy výrobek nebyl používán v souladu s návodem k použití, či byl použit způsobem, který se neslučuje s jeho určením, tj. pokud například spotřebitel nebude dbát varování a půjde do vany s vysoušečem vlasů zapnutým to elektrické zásuvky, pak za případný následný úraz nemůže nést odpovědnost prodávající,

• vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu, tj. spotřebitel nemůže ve smlouvě souhlasit s tím, že souhlasí se zkrácením zákonné záruční lhůty, • stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele, • dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí, tedy zejména tehdy, když spotřebitel zaplatil nějakou zálohu a posléze se rozhodl, že smlouvu neuzavře, • opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoli, • opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby, například okamžité ukončení dodávky programů kabelové televize, zatímco spotřebitel by pro ukončení smluvního vztahu musel dodržet lhůtu pro něj ve smlouvě stanovenou, • zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy, • dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, například zvýšení ceny poskytované služby, aniž by tato možnost byla výslovně ve smlouvě uvedena, nebo změnění nabídky programů v kabelové televizi, • stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena, tedy například situace, kdy stavební firma při rekonstrukci domu začne výrazně navyšovat cenu rekonstrukce s tvrzením, že takto to přeci bylo ve smlouvě dohodnuto, • přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, které mu vznikly, například v situaci, kdy prodávající chce po spotřebiteli, aby zaplatil kompletní cenu za dodaný nábytek, který však nebyl dodán kompletně a v požadované kvalitě (tj. například byl dodán jiný materiál, jiné barevné odstíny apod.), • dovolují prodávajícímu převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele, tedy například při spojení prodávajícího se zahraniční firmou.

Smlouvy uzavřené mimo provozovnu Byla-li spotřebitelská smlouva uzavřena mimo prostory obvyklé k podnikání, nebo nemá-li prodávající žádné stálé místo k podnikání, může spotřebitel od smlouvy písemně odstoupit do 14 dnů od jejího uzavření; nedošlo-li dosud ke splnění dodávky zboží či služeb prodávajícím, může od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodů a bez jakékoliv sankce do 1 měsíce. Podobné situace se týkají podomního prodeje nebo prodeje v rámci marketingových aktivit. Netýkají se ale smluv, u nichž si spotřebitel výslovně sjednal návštěvu prodávajícího za účelem objednávky. Prodávající je zároveň povinen vrátit spotřebiteli zaplacené finanční částky do 30 dnů od odstoupení od smlouvy, a to v plné výši. Prodávající musí spotřebitele písemně upozornit na právo odstoupit od smlouvy nejpozději při uzavření smlouvy; písemné upozornění musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby. V případě, že tak neučiní, může spotřebitel odstoupit od smlouvy do 1 roku od jejího uzavření. Smlouvy uzavírané mimo provozovnu jsou oblíbenou praktikou nepoctivých prodejců. V rámci efektního a propracovaného reklamního předvádění výrobku a pomocí manipulativních technik bývá spotřebitel přesvědčen k podpisu kupní smlouvy na výrazně předražené zboží a většinou i k zaplacení nemalé částky jako zálohy. Poté, co si spotřebitel celou věc promyslí a chce od smlouvy odstoupit (většinou mu dojde, jak naletěl), je mu prodávajícím tvrzeno, že cenu za zboží musí doplatit, protože už podepsal kupní smlouvu, popřípadě že doplácet nemusí, ale že mu v takovém případě propadá záloha, a to i když toto učiní ve výše uvedené lhůtě. Medializace podobných případů snižuje možnosti podobných prodejců – spotřebitelé jsou již poučenější, ale i tak se lze pravidelně setkat se spotřebiteli, kteří se stanou obětí nepoctivých praktik, které nejsou v souladu s platnou legislativou.

str. 9


Smlouvy uzavřené prostřednictvím komunikace na dálku Technologický pokrok se nevyhýbá ani způsobům prodeje zboží. Pro uzavření smlouvy mezi prodávajícím a spotřebitelem mohou být použity prostředky komunikace na dálku, které umožňují uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Prostředky komunikace na dálku se rozumí zejména: • neadresovaný tisk, tedy například nejrůznější letáky firem, které jsou hromadně umisťovány do poštovních schránek spotřebitelů, • adresovaný tisk, ve kterém firma nabízí již konkrétnímu spotřebiteli možnost uzavření smlouvy, • typový dopis, • reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, • katalog, • telefon s (lidskou) obsluhou, • telefon bez (lidské) obsluhy (automatický volací přístroj, audiotext), • rozhlas, • videotelefon (telefon s obrazovkou), • videotext (mikropočítač a televizní obrazovka), • elektronická pošta, • faxový přístroj, • televize (televizní nákup, teleshopping), • veřejná komunikační síť, například internet. Prostředky komunikace na dálku umožňující individuální jednání mohou být použity jen tehdy, jestliže spotřebitel jejich použití neodmítl. Pouze s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele mohou být použity automatické telefonní systémy bez (lidské) obsluhy, faxové přístroje a automatické rozesílání elektronické pošty. Použitím těchto prostředků komunikace na dálku nesmí spotřebiteli vzniknout žádné náklady. Při jednání prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku musí být spotřebiteli s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy poskytnuty zejména tyto informace: • obchodní firma nebo jméno a příjmení a identifikační číslo dodavatele, • sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, u zahraniční osoby rovněž adresa podniku nebo organizační složky na území České republiky, byly-li zřízeny, • údaj o zápisu v obchodním rejstříku nebo jiné obdobné evidenci, včetně spisové značky, pokud je přidělena, • kontaktní údaje, zejména poštovní adresa pro doručování, telefonní číslo, případně adresa pro doručování elektronické pošty, • údaje o příslušném kontrolním orgánu, podléhá-li činnost dodavatele režimu povolování, • název a hlavní charakteristiky zboží nebo služeb, • cena zboží nebo služeb, z níž jednoznačně vyplývá, zda je uvedena včetně všech daní a poplatků, • náklady na dodání, • způsob platby, dodání nebo plnění, • poučení o právu na odstoupení, • náklady na použití komunikačních prostředků na dálku, • doba, po kterou zůstává nabídka nebo cena v platnosti. Podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku, je dodavatel povinen prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení; to neplatí při uzavírání smlouvy výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací. Objednávka a potvrzení jejího obdržení jsou považovány za doručené, pokud se s nimi strany, jimž byly určeny, mohou seznámit. Tedy například v případě potvrzení objednávky učiněné e-mailem není nutné, aby spotřebitel reagoval další odpovědí, ale považuje se za doručené, pokud informační systém hlásí, že e-mail byl doručen. Není nutné se ubezpečovat, zda byl i přečten. Po uzavření smlouvy při použití prostředků komunikace na dálku, nejpozději však před plněním, musí být spotřebiteli písemně poskytnuty následující informace: • obchodní jméno a identifikační číslo dodavatele, sídlo právnické osoby a bydliště v případě fyzické osoby, • informace o podmínkách a postupech pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy,

• informace o službách po prodeji a o zárukách, • podmínky pro zrušení smlouvy, pokud není určena doba platnosti nebo platnost je delší než 1 rok. Specifickou úpravu má možnost odstoupení od smlouvy. Byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. Pokud se tedy prodávající rozhodne prodávat tímto způsobem, neměl by se pokoušet začleňovat do svých obchodních podmínek jakékoliv storno poplatky, jakkoliv má reálně s odstoupením spotřebitele od smlouvy spojené určité náklady. V případě, že dodavatel nepředal spotřebiteli informace o možnosti odstoupení od smlouvy, činí tato lhůta pro odstoupení 3 měsíce od převzetí plnění. Jestliže však jsou informace řádně předány v jejím průběhu, dochází k ukončení tříměsíční lhůty a od té doby počíná běžet lhůta čtrnáctidenní. Kromě případů, kdy je odstoupení od smlouvy výslovně ujednáno, nemůže spotřebitel odstoupit podle předchozího odstavce od smluv: • na poskytování služeb, jestliže s jejich plněním bylo s jeho souhlasem započato před uplynutím lhůty 14 dnů od převzetí plnění, tedy například pokud si spotřebitel objedná mytí oken a po jejich faktickém umytí by chtěl od smlouvy odstoupit, • na dodávku zboží upraveného podle přání spotřebitele nebo pro jeho osobu, například u nábytku, který byl vyroben na míru, • zboží, které podléhá rychlé zkáze, opotřebení nebo zastarání, například při dodání pizzy přes internet, • na dodávku audio a video nahrávek a počítačových programů, porušil-li spotřebitel jejich originální obal, protože současný stav kopírovací techniky je na takovém stupni, že by si spotřebitelé dané výrobky pouze zkopírovali a originály vrátili prodávajícímu, • na dodávku novin, periodik a časopisů, které by se sice nevyplatilo spotřebiteli kopírovat, ale tento by se určitě spokojil s jejich přečtením a vrácením prodávajícímu, • spočívajících ve hře nebo loterii, protože by bylo pro spotřebitele velmi lákavé vsadit přes internet velkou částku peněz na fotbalový zápas poté, co by nevyhrál, od smlouvy odstoupit. Poskytuje-li dodavatel plnění spotřebiteli bez objednávky, není spotřebitel povinen dodavateli jeho plnění vrátit ani jej o tom vyrozumět. Je tedy třeba, aby si prodávající dávali dobrý pozor na aktuální a správné údaje ve svých databázích, protože zasílání zboží bez objednávek by je mohlo přijít velmi draho. Výše uvedená pravidla se nevztahují na prodej prostřednictvím prodejních automatů; tyto nejsou chápany jako prostředky komunikace na dálku, jakkoliv při prodeji nejsou fyzicky přítomny obě smluvní strany, tedy prodávající a spotřebitel. Zajímavé výsledky ohledně smluv uzavíraných na dálku přinesl výzkum Sdružení obrany spotřebitelů týkající se internetových obchodů – viz příloha.

5.2. ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ O PRODEJI ZBOŽÍ V OBCHODU Vyjma obecných ustanovení o kupní smlouvě uvedených v občanském zákoníku, stanoví tento předpis i celou řadu dalších ustanovení u týkajících se speciálně prodeje zboží v obchodech.

Prodej zboží na objednávku Výrobky a služby lze kupovat a prodávat i na objednávku. Prodávající se v tomto případě zavazuje obstarat objednané zboží v dohodnuté lhůtě, popř. ve lhůtě přiměřené. V případě, že v této lhůtě zboží neobstará, může spotřebitel od smlouvy odstoupit, tj. pokud prodávající přiveze objednané zboží za půl roku, spotřebitel je již nemusí převzít s poukazem na nepřiměřenou lhůtu dodání.

Přechod vlastnictví ke zboží Je-li prodávající podle dohody se spotřebitelem povinen dodat věc na místo spotřebitelem určené, je tento povinen převzít věc při dodání.

str. 10


Nepřevezme-li spotřebitel věc, je prodávající oprávněn požadovat poplatek za uskladnění. Převzetím věci přechází na spotřebitele vlastnictví koupené věci. Při zásilkovém prodeji přechází vlastnictví na potřebitele převzetím věci na místě dodání jím určeném. Při samoobslužném prodeji dochází k převodu vlastnictví ke koupené věci okamžikem zaplacení ceny za vybrané zboží. Do tohoto okamžiku může kupující vybrané zboží vrátit na původní místo. Jestliže spotřebitel svým zaviněním poškodí nebo zničí vybrané zboží před převodem vlastnického práva, odpovídá za škodu, kterou tím způsobí.

Shoda s kupní smlouvou Prodávající odpovídá spotřebiteli za to, že prodávaná věc je při převzetí spotřebitelem ve shodě s kupní smlouvou zejména za to, že je bez vad. Shodou s kupní smlouvou se rozumí, že prodávaná věc: • má jakost a užitné vlastnosti smlouvou požadované, • má jakost a užitné vlastnosti prodávajícím nebo výrobcem popisované, nebo na základě jimi prováděné reklamy očekávané, • má jakost a užitné vlastnosti pro věc takového druhu obvyklé, • odpovídá požadavkům právních předpisů, • je v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti, • odpovídá účelu, který prodávající pro použití věci uvádí, nebo pro který se věc obvykle používá. U potravin musí být vyznačeno datum minimální trvanlivosti, a jde-li o potraviny podléhající rychlé zkáze, datum použitelnosti. Připouští-li to povaha věci, má kupující právo, aby byla věc před ním překontrolována, nebo aby její činnost mu byla předvedena. V případě, že věc při převzetí spotřebitelem není ve shodě s kupní smlouvou, má spotřebitel právo na to, aby prodávající bezplatně a bez zbytečného odkladu věc uvedl do stavu odpovídajícího kupní smlouvě, a to podle požadavku spotřebitele buď výměnou věci, nebo její opravou; není-li takový postup možný, může kupující požadovat přiměřenou slevu z ceny věci, nebo od smlouvy odstoupit. To neplatí, pokud spotřebitel před převzetím věci o rozporu s kupní smlouvou věděl, nebo rozpor s kupní smlouvou sám způsobil. Rozpor s kupní smlouvou, který se projeví během šesti měsíců ode dne převzetí věci, se považuje za rozpor existující již při jejím převzetí, pokud to neodporuje povaze věci, nebo pokud se neprokáže opak. Je-li třeba, aby při užívání věci byla zachována zvláštní pravidla, zejména řídí-li se užívání návodem nebo je upraveno technickou normou, je prodávající povinen spotřebitele s nimi seznámit, ledaže jde o pravidla obecně známá. Nesplní-li prodávající tuto povinnost, je povinen nahradit spotřebiteli škodu z toho vzniklou. Skutečnost, že spotřebitel byl seznámen s návodem k použití, se však v případě sporu bude velmi pracně dokazovat. Věci, které mají vady, jež nebrání, aby mohlo být věci užíváno k určenému účelu, musí být prodávány jen za nižší ceny, než je obvyklá cena bezvadné věci; spotřebitele je třeba upozornit, že věc má vadu a o jakou vadu jde, není-li to zřejmé již z povahy prodeje. Příkladem může být poškrábaný povrch ledničky, který sice není esteticky pěkný, ale vlastní funkci zařízení nevadí.

Odpovědnost za vady prodané věci Při odpovědnosti za vady prodaného zboží platí následující zásady: • Nejde-li o věci, které se rychle kazí nebo o věci použité, odpovídá prodávající za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době. Záruka se nevztahuje na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním, tedy například na přiměřeně ošlapanou podrážku obuvi, která bývá někdy spotřebiteli uváděna jako důvod, proč si přejí vrátit výrobek a inkasovat zpět zaplacenou cenu. • U věcí prodávaných za nižší cenu se záruka nevztahuje na vady, pro které byla nižší cena sjednána. • Jde-li o věci použité, neodpovídá prodávající za vady odpovídající míře používání nebo opotřebení, které měla věc při převzetí spotřebitelem, tj. například při nákupu oděvů v secondhandu není možné reklamovat vybledlou barvu oděvů.

• Jde-li o vadu, kterou lze odstranit, má spotřebitel právo, aby byla bezplatně, včas a řádně odstraněna, a prodávající je povinen vadu bez zbytečného odkladu odstranit. Není-li to vzhledem k povaze vady neúměrné, může kupující požadovat výměnu věci, nebo týká-li se vada jen součásti věci, výměnu součásti. Není-li takový postup možný, může spotřebitel žádat přiměřenou slevu z ceny věci, nebo od smlouvy odstoupit. • Jde-li o vadu, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez vady, má kupující právo na výměnu věci, nebo má právo od smlouvy odstoupit. Táž práva přísluší spotřebiteli, jde-li sice o vady odstranitelné, avšak spotřebitel nemůže pro opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad věc řádně užívat. Jde-li o jiné vady neodstranitelné a nepožaduje-li výměnu věci, má spotřebitel právo na přiměřenou slevu z ceny věci, nebo může od smlouvy odstoupit. • Vada, která vznikla neodbornou montáží nebo jiným neodborným uvedením věci do provozu, bude považována za vadu věci, pokud tato montáž nebo uvedení do provozu byly sjednány v kupní smlouvě a byly provedeny prodávajícím nebo jinou osobou na odpovědnost prodávajícího. To platí rovněž v případě, kdy montáž nebo jiné uvedení věci do provozu provedl spotřebitel a vada vznikla na základě nesprávných pokynů uvedených v návodu k montáži nebo k uvedení věci do provozu. Je proto velmi důležité, aby návody k použití měly odpovídající kvalitu. Již v předchozím textu bylo naznačeno, že by prodejce měl ve vlastním zájmu dbát na kvalitu informací přiložených k výrobku, včetně návodu k použití. • Má-li věc prodávaná za nižší cenu nebo věc použitá vadu, za kterou prodávající odpovídá, má kupující místo práva na výměnu věci právo na přiměřenou slevu. Bylo by nelogické, kdyby spotřebitel namísto výrobku koupeného za nižší cenu (z důvodu vady, která nebrání jeho užívání) mohl požadovat výrobek zcela nový a bezvadný. • Práva z odpovědnosti za vady se uplatňují u prodávajícího, u kterého věc byla koupena. Je-li však v záručním listu uveden jiný podnikatel určený k opravě, který je v místě prodávajícího nebo v místě pro spotřebitele bližším, uplatní spotřebitel právo na opravu u podnikatele určeného k provedení záruční opravy. Podnikatel určený k opravě je povinen opravu provést ve lhůtě dohodnuté při prodeji věci mezi prodávajícím a spotřebitelem. • Práva z odpovědnosti za vady věci, pro které platí záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době. • Práva z odpovědnosti za vady u věcí, které se rychle kazí, musí být uplatněna nejdéle v den následující po koupi; jinak práva zaniknou. • U věcí použitých práva z odpovědnosti za vady věci zaniknou, nebyla-li uplatněna do 24 měsíců ode dne převzetí věci kupujícím. Prodávající může tuto dobu v dohodě se spotřebitelem zkrátit, ne však na méně než 12 měsíců; tuto dobu uvede prodávající v dokladu o prodeji věci. • Doba od uplatnění práva z odpovědnosti za vady až do doby, kdy spotřebitel po skončení opravy byl povinen věc převzít, se do záruční doby nepočítá. Prodávající je povinen vydat spotřebiteli potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení opravy a o době jejího trvání. Dojde-li k výměně, začne běžet záruční doba znovu od převzetí nové věci. Totéž platí, dojde-li k výměně součástky, na kterou byla poskytnuta záruka. • Jakákoliv ujednání mezi prodávajícím a kupujícím, uzavřená před uplatněním práva z odpovědnosti za vadu prodané věci, pokud by v jejich důsledku toto právo zaniklo nebo bylo omezeno, jsou neplatná. To znamená, že i kdyby spotřebitel souhlasil a podepsal v kupní smlouvě, že se svého práva vzdává, fakticky mu toto právo nezaniká a může je uplatnit kdykoliv v zákonem stanovené lhůtě. Pokud by se prodávající uchyloval k podobným praktikám, pak by měl prospěch pouze ze spotřebitelů neznalých svých práv. A to by rozhodně nepřispělo k jeho dobré pověsti a vztahům se spotřebiteli.

Záruční doba Záruční doba se liší podle charakteru prodávaného zboží. Jak vyplývá z předchozího textu, nelze tuto záruční dobu zkrátit ani písemným ujednáním ve smlouvě. Platí, že: • u spotřebního zboží je záruční doba 24 měsíců, • u potravinářského zboží je záruční doba 8 dní, • u krmiv je záruční doba 3 týdny, • u zvířat šest týdnů. Je-li na prodávané věci, jejím obalu nebo návodu k ní připojeném vyznačena v souladu se zvláštními právními předpisy (například zákon č. 110/1997 Sb.,

str. 11


o potravinách a tabákových výrobcích – viz níže) lhůta k použití věci, skončí záruční doba uplynutím této lhůty. Například tedy u potravin je datum spotřeby, nebo datum minimální trvanlivosti zároveň datem, do kterého platí záruční doba. Záruční doby začínají běžet od převzetí věci kupujícím. Má-li koupenou věc uvést do provozu někdo jiný než prodávající, začne záruční doba běžet až ode dne uvedení věci do provozu, pokud spotřebitel objednal uvedení do provozu nejpozději do tří týdnů od převzetí věci a řádně a včas poskytl k provedení služby potřebnou součinnost. Takže je-li nutná například montáž nábytku nebo zapojení elektrospotřebiče, pak začíná záruční doba běžet dnem této montáže.

Záruční list Na žádost spotřebitele je prodávající povinen poskytnout záruku písemnou formou, tj. vydat tzv. záruční list. Ten musí obsahovat jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu prodávajícího, jeho identifikační číslo, sídlo, jde-li o právnickou osobu, nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu. Umožňuje-li to povaha věci, postačuje namísto záručního listu vydat kupujícímu doklad o zakoupení věci obsahující uvedené údaje. Pokud je to s ohledem na poskytovanou záruku potřebné, prodávající v záručním listu srozumitelným způsobem vysvětlí obsah poskytované záruky, uvede její rozsah, podmínky, dobu platnosti a způsob, jakým je možno uplatnit nároky z ní plynoucí. Nesplněním povinnosti prodávajícího, která se týká vydání záručního listu, není platnost záruky dotčena. Prohlášením v záručním listě vydaném kupujícímu může prodávající poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovené v tomto zákoně; v záručním listu pak určí prodávající podmínky a rozsah prodloužení záruky. Některé firmy toto využívají jako nástroj zvýšení své konkurenceschopnosti, tedy například za malý poplatek při koupi výrobku zvětší záruční dobu o tři roky, takže celková záruční doba pak činí pět let.

6. DALŠÍ VYBRANÉ ZÁKONY 6.1. ZÁKON O OCHRANĚ HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE Ve vztahu ke spotřebitelům zakazuje tento zákon zneužití dominantního postavení na trhu. Dominantní postavení na trhu má soutěžitel nebo společně více soutěžitelů, kterým jejich tržní síla umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích. Soutěžiteli se rozumějí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže, nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli. Jako dominantní postavení, které nesmí být na újmu spotřebitelů, je chápáno: • přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, tedy i se spotřebiteli; příkladem může být téměř monopolní postavení některých poskytovatelů služeb, kteří často nepřiměřenými podmínkami neadekvátně navyšují cenu, • vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku, že druhá smluvní strana odebere i další plnění, které s požadovaným předmětem smlouvy věcně ani podle obchodních zvyklostí nesouvisí; například kabelová televize stanoví takové podmínky, kdy je odebírání nejatraktivnějších programů vázáno na současný odběr programů, které pro spotřebitele nejsou zajímavé, ale přesto jejich odběr zaplatí, • uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito znevýhodňováni, • zastavení nebo omezení výroby, odbytu nebo výzkumu a vývoje na úkor spotřebitelů, což se může dít především z důvodu umělého navýšení poptávky a následného zvýšení ceny, • dlouhodobé nabízení a prodej zboží za nepřiměřeně nízké ceny, které má, nebo může mít, za následek narušení hospodářské soutěže, tedy především likvidaci současné konkurence a následné získání téměř monopolního postavení.

6.2. ŽIVNOSTENSKÝ ZÁKON Tento zákon vymezuje především označení provozovny tak, jak o něm hovoří zákon o ochraně spotřebitele. Provozovna určená pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům musí být trvale a zvenčí viditelně označena: • obchodní firmou nebo názvem nebo jménem a příjmením podnikatele a jeho identifikačním číslem, bylo-li přiděleno, • jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny, • prodejní nebo provozní dobou určenou pro styk se spotřebiteli, nejedná-li se o stánek nebo obdobné zařízení. Stánek, pojízdná prodejna a obdobné zařízení sloužící k prodeji zboží nebo poskytování služeb musí být dále označeny údajem o sídle nebo místě podnikání nebo adresou, na které je umístěna organizační složka zahraniční osoby. Při uzavření provozovny je podnikatel povinen, nebrání-li tomu závažné důvody, alespoň tři dny předem na vhodném a zvenčí viditelném místě označit počátek a konec uzavření. Pokud podnikatel prodává zboží pomocí automatů obsluhovaných spotřebitelem, je povinen označit automat svou obchodní firmou nebo názvem nebo jménem a příjmením a identifikačním číslem. Kromě povinného označování provozovny je podle tohoto zákona podnikatel povinen zajistit, aby v provozovně určené pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům byla v prodejní nebo provozní době určené pro styk se spotřebiteli přítomna osoba splňující podmínku znalosti českého jazyka nebo slovenského jazyka. Zejména tuto povinnost využívají dozorové orgány při kontrolách stánkových tržnic.

6.3. ZÁKON O ČESKÉ OBCHODNÍ INSPEKCI Česká obchodní inspekce je orgánem státní správy podřízeným ministerstvu průmyslu a obchodu. Kontroluje právnické a fyzické osoby prodávající nebo dodávající výrobky a zboží na vnitřní trh, poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu nebo provozující tržiště (tržnice). Česká obchodní inspekce kontroluje: • dodržování podmínek stanovených k zabezpečení jakosti zboží nebo výrobků včetně zdravotní nezávadnosti, • dodržování podmínek pro skladování a dopravu, • dodržování požadavků na osobní hygienu a hygienickou nezávadnost provozu, • zda se při prodeji zboží používají ověřená měřidla, • dodržování dohodnutých nebo stanovených podmínek a kvality poskytovaných služeb, • zda při uvádění výrobků na trh byly výrobky řádně opatřeny stanoveným označením, popřípadě zda k nim byl vydán či přiložen stanovený dokument, zda vlastnosti stanovených výrobků uvedených na trh odpovídají stanoveným technickým požadavkům, • zda nedochází ke klamání spotřebitele, • zda výrobky uváděné na trh jsou bezpečné. Tato kontrola se nevztahuje na kontrolu potravin, pokrmů a tabákových výrobků, s výjimkou kontroly poctivosti prodeje. Česká obchodní inspekce: • zjišťuje u kontrolovaných osob nedostatky a jejich příčiny, • vyžaduje odstranění zjištěných nedostatků, jejich příčin a škodlivých následků a ukládá, popřípadě navrhuje opatření k jejich odstranění, • zabezpečuje a provádí systematickou kontrolu plnění opatření k odstranění zjištěných nedostatků a jejich příčin, • zobecňuje poznatky z výkonu kontroly a předchází vzniku nedostatků, zejména včasným odhalováním jejich příčin, výchovným působením a zveřejňováním výsledků kontrol, • provádí rozbory nebo zajišťuje provedení rozborů k ověření jakosti a bezpečnosti výrobků nebo zboží nebo pro účely kontroly, zda nedochází ke klamání spotřebitele (s výjimkou potravin, pokrmů a tabákových výrobků); provedení těchto rozborů zajišťuje u příslušných orgánů nebo osob; na náklady kontrolovaných osob provádí rozbory nebo jejich provedení požaduje jen tehdy, byla-li rozborem zjištěna neodpovídající jakost a bezpečnost výrobků nebo zboží, nebo jestliže bylo prokázáno klamání spotřebitele, • ukládá sankční a jiná opatření.

str. 12


Pracovníci České obchodní inspekce (inspektoři) jsou při kontrole oprávněni: • vstupovat při výkonu kontroly do provozoven; za škodu přitom způsobenou odpovídá stát a této odpovědnosti se nemůže zprostit, • ověřovat totožnost fyzických osob jsou-li kontrolovanými osobami, a též totožnost fyzických osob, které při kontrole zastupují kontrolované osoby, a oprávnění těchto osob k zastupování, • požadovat od kontrolovaných osob potřebné doklady, údaje a písemná nebo ústní vysvětlení, • odebírat za náhradu od kontrolovaných osob potřebné vzorky výrobků nebo zboží k posouzení jakosti a bezpečnosti těchto výrobků nebo zboží (nejde-li o vzorky potravin, pokrmů a tabákových výrobků), nebo k posouzení, zda nedochází ke klamání spotřebitele. Za odebrané vzorky výrobků nebo zboží se kontrolované osobě poskytne náhrada ve výši ceny, za kterou se výrobek nebo zboží v okamžiku odebrání vzorku nabízí, • požadovat od kontrolovaných osob, popřípadě orgánů, které tyto osoby řídí, aby ve stanovené lhůtě odstranily zjištěné nedostatky, jejich příčiny a škodlivé následky nebo aby k jejich odstranění neprodleně provedly nezbytná opatření a podaly o nich a o jejich výsledcích ve stanovené lhůtě zprávu České obchodní inspekci, • vstupovat do objektů výrobce, dovozce nebo distributora a vyžadovat předložení příslušné dokumentace a poskytnutí pravdivých informací, • provádět kontrolu, zda nedochází ke klamání spotřebitele, na základě vlastního podnětu nebo podnětu jiného státního orgánu, dále na základě podnětu spotřebitele, nebo jiné osoby, která prokáže právní zájem ve věci; podat podnět ke kontrole může též majitel práva duševního vlastnictví. Kontrolované osoby jsou povinny: • umožnit inspektorům plnit jejich úkoly související s výkonem kontroly, • ve stanovené lhůtě odstranit zjištěné nedostatky, jejich příčiny a škodlivé následky nebo provést neodkladně nezbytná opatření k jejich odstranění, • podat ve stanovené lhůtě zprávu České obchodní inspekci o těchto opatřeních a o jejich výsledcích. Inspektor na základě provedené kontroly zakáže až do doby zjednání nápravy: • uvedení na trh, distribuci včetně nákupu, dodávky, prodeje nebo použití výrobků nebo zboží, které neodpovídají požadavkům nebo které byly neoprávněně nebo klamavě opatřeny, • používání neověřených měřidel, pokud ověření podléhají, nebo měřidel neodpovídajících obecně závazným právním předpisům, technickým normám, jiným technickým předpisům, popřípadě schválenému typu. Inspektor může po prokázaném a zjevném zjištění zdravotní závadnosti zboží na místě znehodnotit, nebo nařídit jeho znehodnocení. Na základě zjištěného porušení právní povinnosti, která může mít za následek ohrožení života nebo zdraví spotřebitelů, je inspektor oprávněn zakázat výkon další činnosti nebo nařídit uzavření provozovny až na dobu dvou prodejních nebo provozních dnů následujících po dni zjištění nedostatků. Výklad závazných předpisů ze strany České obchodní inspekce není bohužel zcela jednoznačný a závisí na tom, kdo kontrolu provádí. Například označení parfému nejmenované firmy bylo v jednom kraji uznáno jako dostatečné, pokud byla cena uvedena na regálu, zatímco v provozovně té samé firmy v jiném kraji bylo chápáno jako porušení povinnosti označit zboží cenou to, že cena byla nalepena na spodní části každé krabičky.

6.4. ZÁKON O STÁTNÍ ZEMĚDĚLSKÉ A POTRAVINÁŘSKÉ INSPEKCI

• zda výrobky, potraviny nebo suroviny anebo tabákové výrobky uváděné na trh jsou bezpečné, • zda nedochází k porušování práva osob, jimž svědčí ochrana zapsaného označení původu nebo zeměpisného označení výrobků, potravin nebo surovin anebo tabákových výrobků. Inspekce dále: • zjišťuje nedostatky při výrobě nebo uvádění do oběhu výrobků, potravin nebo surovin anebo tabákových výrobků a jejich příčiny, • kontroluje, zda čerstvé ovoce, čerstvá zelenina nebo konzumní brambory splňují požadavky na jakost stanovené zvláštním právním předpisem (například vyhláška 157/2003 Sb., kterou se stanoví požadavky pro čerstvé ovoce a čerstvou zeleninu, zpracované ovoce a zpracovanou zeleninu, suché skořápkové plody, houby, brambory a výrobky z nich, jakož i další způsoby jejich označování) a soulad a správnost údajů uvedených v průvodních dokumentech, • ukládá opatřením povinnost odstranit zjištěné nedostatky a stanoví lhůtu k jejich odstranění, • kontroluje splnění uložených opatření k odstranění zjištěných nedostatků, • provádí kontrolu v pravidelných intervalech nebo při podezření z porušení právních předpisů, především zákona na ochranu spotřebitele, • kontroluje dodržování požadavků na osobní a provozní hygienu v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy (především zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví) • ukládá kontrolovaným osobám pokuty a opatření podle tohoto zákona a podle zvláštních zákonů, především zákona na ochranu spotřebitele, • provádí nebo zajišťuje provedení rozborů výrobků, potravin nebo surovin anebo tabákových výrobků v laboratořích, • spolupracuje s příslušnými správními úřady, orgány územní samosprávy, zahraničními institucemi a s příslušnými orgány Evropské unie, jejíž spolupráce je nezbytná pro výkon kontroly nebo vyplývá z mezinárodních smluv a informuje je neprodleně o závažných skutečnostech, které narušují nebo jsou způsobilé narušit ochranu spotřebitele, • poskytuje informace o výsledcích své činnosti důležitých pro ochranu spotřebitele. Inspektor Státní zemědělské a potravinářské inspekce na základě výsledků provedené kontroly kontrolované osoby: • zakáže výrobu nebo uvádění do oběhu výrobků, potravin nebo surovin anebo tabákových výrobků, jestliže tyto výrobky, potraviny nebo suroviny anebo tabákové výrobky nesplňují požadavky stanovené zvláštními právními předpisy, • zakáže užívání prostor pro výrobu a uvádění do oběhu výrobků, potravin nebo surovin anebo tabákových výrobků, pokud nesplňují podmínky, které umožňují uchovat zdravotní nezávadnost potravin, • nařídí nebo provede po prokázaném zjištění zdravotně závadných výrobků, potravin nebo surovin anebo tabákových výrobků jejich zničení, • uloží opatření k odstranění zjištěných nedostatků, • uloží opatření k zajištění nabízených, prodávaných nebo skladovaných výrobků, potravin nebo tabákových výrobků, označených nebo nabízených klamavým způsobem, • pozastaví uvádění do oběhu výrobků, potravin nebo surovin anebo tabákových výrobků při podezření, že jsou jiné než zdravotně nezávadné. Tato opatření oznámí inspektor kontrolované osobě a neprodleně o nich učiní písemný záznam.

6.5. ZÁKON O POTRAVINÁCH A TABÁKOVÝCH VÝROBCÍCH Státní zemědělská a potravinářská inspekce kontroluje u fyzických a právnických osob zemědělské, mydlářské a saponátové výrobky, potraviny nebo suroviny určené k jejich výrobě a tabákové výrobky. Kontroluje zejména: • zda splňují požadavky stanovené zvláštními právními předpisy, které se týkají zejména kvality, • zda při výrobě nebo uvádění těchto výrobků do oběhu jsou dodržovány podmínky stanovené zvláštními právními předpisy, a to především hygienické normy, • zda kontrolované osoby splnily povinnosti stanovené zvláštními právními předpisy, • zda nedochází ke klamání spotřebitele,

Významnou součástí tohoto zákona je vymezení povinných informací, které se musí dostat ke spotřebiteli. Obaly potravin musejí být na základě tohoto zákona označeny následujícími informacemi (tj. spotřebitelé mají na tyto informace nárok): • názvem obchodní firmy a sídlem výrobce nebo dovozce, prodávajícího nebo balírny, jde-li o osobu právnickou, s uvedením jména a příjmení a místa podnikání, jde-li o osobu fyzickou. U potravin se uvede země původu nebo vzniku potraviny v případech, kdy neuvedení tohoto údaje by uvádělo spotřebitele v omyl o původu nebo vzniku potraviny,

str. 13


• názvem druhu, skupiny nebo podskupiny potravin stanoveným ve vyhlášce, pod nímž je potravina uváděna do oběhu. Potravina, kterou nelze označit druhem, skupinou nebo podskupinou vzhledem k použitým surovinám nebo použité technologii, se označí názvem odvozeným od základní použité suroviny nebo technologie, • údajem o množství výrobku (objemem plnění nebo hmotností, pokud není stanoveno jinak); u pevných potravin nacházejících se v nálevu musí být kromě celkové hmotnosti uvedena i hmotnost pevné potraviny, • datem použitelnosti u druhů potravin podléhajících rychle zkáze, • datem minimální trvanlivosti, • údajem o způsobu skladování, jde-li o potraviny, u nichž by při nesprávném skladování mohla být poškozena zdravotní nezávadnost, nebo zhoršena jakost stanovená vyhláškou nebo deklarovaná výrobcem; jde-li o potraviny, u nichž by po otevření obalu spotřebitelem došlo k rychlému poškození jakosti nebo zdravotní nezávadnosti, uvedou se konkrétní podmínky pro uchovávání po otevření obalu u spotřebitele, popřípadě doba spotřeby potraviny, • údajem o způsobu použití, jde-li o potraviny, u nichž by při nesprávném použití mohla být poškozena zdravotní nezávadnost nebo jakost stanovená vyhláškou nebo deklarovaná výrobcem, například kdy je nezbytná tepelná úprava potraviny, • údajem o určení potraviny pro zvláštní výživu, tedy například u dia potravin nebo potravin určených pro zvláštní výživu, • údajem o složení potraviny podle použitých surovin a přídatných látek, látek určených k aromatizaci a potravních doplňků, • označením šarže, nejde-li o potravinu označenou datem minimální trvanlivosti nebo datem použitelnosti, pokud toto datum obsahuje den a měsíc, • údaji o možnosti nepříznivého ovlivnění zdraví lidí, stanoví-li tak zvláštní předpisy, • údajem o ošetření potraviny nebo suroviny ionizujícím zářením, a to slovy „ionizováno“ nebo „ošetřeno ionizací“ anebo „ošetřeno ionizujícím zářením“; v případě ošetření potraviny nebo potravinové suroviny, která je složkou potraviny, se tento údaj uvede vedle názvu složky potraviny, • údajem o výživové (nutriční) hodnotě u potravin, na jejichž obalu je uvedeno výživové tvrzení, • údajem o třídě jakosti, je-li stanovena prováděcími právními předpisy (Vyhláška č. 157/2003 Sb., Vyhláška č. 326/2001 Sb.), • dalšími údaji podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči). Jde-li o balení určené pro tuzemského spotřebitele, musí být údaje uvedeny v jazyce českém, kromě obchodního názvu potraviny a údajů, které nelze jednoznačně vyjádřit v českém jazyce. Zákon vymezuje potraviny, které je zakázáno dávat do oběhu; jsou to: • jiné než zdravotně nezávadné, • klamavě označené nebo nabízené ke spotřebě klamavým způsobem, • s prošlým datem použitelnosti, • neznámého původu, • překračující nejvyšší přípustné úrovně kontaminace radionuklidy stanovené zvláštním právním předpisem (Vyhláška č. 307/2002 Sb.). Potraviny s prošlou dobou minimální trvanlivosti mohou být uváděny do oběhu, jsou-li takto označeny a jsou-li zdravotně nezávadné (tato zdravotní nezávadnost musí být prověřena). Potraviny použitelné k jinému než původnímu použití mohou být uváděny do oběhu, pouze jsou-li zdravotně nezávadné a je-li na nich nebo při nich zřetelně označen doporučený způsob použití (např. pečivo na strouhanku). Ze zákona dále vyplývá, že ten, kdo uvádí potraviny do oběhu, je povinen: • skladovat potraviny nebo suroviny v prostorách a za podmínek, které umožňují uchovat jejich zdravotní nezávadnost a jakost, • vyloučit přímý styk potravin nebo surovin s látkami nepříznivě ovlivňujícími zdravotní nezávadnost a jakost potravin, • uchovávat potraviny a suroviny při teplotách stanovených vyhláškou nebo deklarovaných výrobcem, • odděleně umístit a zřetelně označit potraviny použitelné k jinému než původnímu použití a potraviny s prošlým datem minimální trvanlivosti, • s ohledem na povahu potraviny přiměřeně zkrátit datum minimální trvanlivosti nebo použitelnosti uvedené na obalu potraviny, pokud byla rozbalena za účelem prodeje jednotlivých částí, a stanovit i podmínky jejího dalšího uchování tak, aby nedošlo ke zhoršení jakosti a zdravotní nezávadnosti potraviny, tedy například krájený salám,

• potraviny určené pro zvláštní výživu a doplňky stravy uvádět do oběhu pouze balené, • dodržovat při prodeji potravin hygienické požadavky a rozsah vybavení prodejny podle sortimentu prodávaných potravin stanovené vyhláškou, • zabezpečit, aby při prodeji a přepravě potravin byl k dispozici doklad o původu zboží. Dále musí vyřadit z dalšího oběhu potraviny, které jsou: • jiné než zdravotně nezávadné, • balené do obalů a obalových materiálů, které neodpovídají požadavkům stanoveným zákonem a požadavkům na předměty a materiály přicházející do přímého styku s potravinami, • nedostatečně nebo nesprávně označené, • neodpovídající požadavkům na jakost stanovenou vyhláškou nebo deklarovanou výrobcem, • páchnoucí, pokud pach není charakteristickou vlastností výrobku, nebo jinak poškozené, deformované, znečištěné nebo zjevně chemicky nebo mikrobiologicky narušené. Zajímavé je, že potravina vyrobená nebo uvedená do oběhu v členské zemi Evropských společenství, nebo mající původ v některém ze států, které jsou smluvní stranou Evropského hospodářského prostoru, nesmí být odmítnuta k uvedení do oběhu v České republice za předpokladu, že tato potravina odpovídá předpisům, které jsou pro výrobu této potraviny anebo její uvedení na trh v některém z těchto států závazné, nebo výrobním postupům a pravidlům správné výrobní praxe používaným v některém z těchto států, pro které existuje dostatečně podrobná dokumentace, na jejímž základě je v případě potřeby možné provést dodatečná šetření.

6.6. TRESTNÍ ZÁKON O ochraně spotřebitele hovoří překvapivě i trestní zákon, který zná trestný čin hospodářský – poškozování spotřebitele. Zákon stanoví, že ten, kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tak, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo ten, kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají při tom jejich podstatné vady, může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, pokud spáchá výše uvedený trestný čin jako člen organizované skupiny, získá-li takovým činem značný prospěch, nebo byl-li pro takový čin v posledních pěti letech odsouzen, nebo z výkonu trestu odnětí svobody uloženého za takový čin propuštěn.

6.7. ZÁKON O CENÁCH Z uvedeného zákona se týká ochrany spotřebitele především část, zabývající se označování zboží cenami. Vyplývá z ní, že: • prodávající je při prodeji spotřebního zboží spotřebiteli povinen označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo jiným přiměřeným způsobem, • balené výrobky musí být označeny (včetně případů cen, uváděných v reklamě): – cenou baleného výrobku (tzv. prodejní cenou), – cenou za měrnou jednotku množství výrobku (tzv. měrnou cenou); příkladem může být maso v balíčcích, • nebalené výrobky volně ložené, nabízené podle hmotnosti, objemu, délky či plochy, které jsou váženy či měřeny v přítomnosti spotřebitele, a to jak v prodeji formou samoobsluhy, tak i v prodeji s obsluhou, musí být označeny pouze měrnou cenou, a to opět včetně případů cen uváděných v reklamě (příkladem může být ovoce nebo zelenina), • měrnou jednotkou množství se rozumí 1 kilogram, 1 litr, 1 metr, 1 metr čtvereční nebo 1 metr krychlový výrobku, pokud není dále nebo zvláštním právním předpisem (například vyhláškou k zákonu o potravinách a tabákových výrobcích č. 331/1997 Sb.,) stanoveno jinak. Lze uvádět i jiné jednotky množství v případech, kdy to odpovídá všeobecným zvyklostem nebo to odpovídá povaze výrobku, například 1 kus, 100 g, 100 ml, 100 mm,

str. 14


• značení tabákových výrobků cenou pro konečného spotřebitele se řídí zákonem o spotřebních daních (č. 353/2003 Sb.), • povinnost označovat výrobky prodejní cenou současně s měrnou cenou se vztahuje na balené potravinářské výrobky, které jsou v souladu se zvláštním právním předpisem (například zákonem č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích) označeny údajem o množství, objemu či hmotnosti výrobku, a na druhy nepotravinářských výrobků uvedené ve zvláštním právním předpisu upravujícím jmenovité hmotnosti a jmenovité objemy některých druhů hotově baleného zboží (například vyhláška č. 330/2000 Sb.), • u pevných potravin nacházejících se v nálevu, u kterých se musí podle zvláštního právního předpisu (například zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích) uvádět kromě celkové hmotnosti i hmotnost pevné potraviny, se měrná cena vztahuje k udané hmotnosti pevné potraviny. Povinnost označovat výrobky prodejní cenou a zároveň měrnou cenou neplatí: • pokud je měrná cena shodná s prodejní cenou, • u výrobků při prodeji s obsluhou, • při prodeji formou samoobsluhy na prodejní ploše menší než 400 m2, • u výrobků, u kterých by vzhledem k jejich povaze nebo účelu takové označení nebylo vhodné nebo by bylo zavádějící, • u výrobků podléhajících významným změnám na objemu nebo hmotnosti, • při změně ceny z důvodu nebezpečí znehodnocení výrobku podléhajícího rychlé zkáze, • u kombinace různých výrobků v jednom obalu, • u výrobků, které jsou nabízeny během poskytování služby, • u dražeb a nabídky uměleckých děl a starožitností, • u výrobků nabízených v prodejních automatech. Výrobce zboží určeného ke konečné spotřebě může uvést např. v nabídkovém ceníku, katalogu, propagačních podkladech nebo na obalu zboží doporučenou cenu prodeje konečnému spotřebiteli vždy však s označením „nezávazná doporučená spotřebitelská cena“.

6.8. ZÁKON O REGULACI REKLAMY Zákon o regulaci reklamy se týká především marketingových aktivit prodávajících. Podle tohoto zákona nesmí být reklama v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí obsahovat jakoukoliv diskriminaci z důvodů rasy, pohlaví nebo národnosti, nebo napadat náboženské nebo národnostní cítění. Dále nemá ohrožovat obecně nepřijatelným způsobem mravnost, snižovat lidskou důstojnost, obsahovat prvky pornografie, násilí nebo prvky využívající motivu strachu. Reklama nesmí napadat politické přesvědčení. Opět jsou zde použity „dobré mravy“, které jsou jen velmi obtížně blíže definovatelné. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se příslušné orgány vypořádaly s prokazováním skutečnosti, že některá reklama byla v rozporu s dobrými mravy. Kromě obecné definice toho, s čím by reklama neměla být v rozporu, uvádí zákon přímo druhy reklam, které jsou zakázané. Jsou jimi zejména: • reklama na zboží nebo služby, jejichž prodej je v rozporu s právními předpisy – takže například reklama na prodej prokazatelně zdravotně závadných potravin, nebo reklama na prodej drog, • reklama založená na podprahovém vnímání, • reklama klamavá, tj. šíření informací, které jsou způsobilé vyvolat klamnou představu o vlastním nebo i cizím výrobku; zajímavé v této souvislosti je, že klamavým je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl, • reklama skrytá, což je reklama, u níž je obtížné rozlišit, že se jedná o reklamu, zejména proto, že není jako reklama označena, například v časopisech, kde se reklama tváří jako vědecký článek o výlučnosti daného produktu, • šíření nevyžádané reklamy, pokud vede k výdajům adresáta nebo pokud adresáta obtěžuje; klasickým případem obtěžující reklamy tak mohou být i letáky, které jednotliví prodávající umísťují do poštovních schránek spotřebitelů – pokud dá spotřebitel najevo (například nálepkou „nevhazujte reklamu“ na schránku), že si podobnou reklamu nepřeje, měl by to prodávající respektovat; jiným příkladem může být reklama rozesílaná e-mailem, která zahlcuje spotřebiteli e-mailovou schránku.

V souvislosti s reklamními akcemi zákon dále výslovně zakazuje tzv. reklamu uvádějící zvláštní nabídku výrobků v případech, kdy prodávajícímu je známo, že nebude schopen zajistit nabízené zboží v množství, které odpovídá očekávané poptávce. V případě akcí musí být jednoznačně uvedeno datum, ke kterému nabídka končí. Zákon také zcela zakazuje reklamu na tabákové výrobky, s výjimkou provozoven, které jsou určeny k prodeji tabákových výrobků. Toto je v souladu s celosvětovým trendem ochrany zdraví spotřebitelů.

6.9. SMĚRNICE O NEKALÝCH OBCHODNÍCH PRAKTIKÁCH Směrnice o nekalých obchodních praktikách byla přijata v květnu roku 2005 a jejím účelem je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele sblížením právních a správních předpisů členských států týkajících se nekalých obchodních praktik, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů. Jakkoliv je směrnice relativně stručná, jedná se o podstatný dokument, jehož aplikace upevní postavení konečných spotřebitelů na vnitřním trhu Evropské unie. Směrnice zakazuje nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům. Oproti dosavadnímu stavu, kdy nejsou právní předpisy jednotlivých členských zemí Evropské unie týkající se nekalých obchodních praktik harmonizovány, je snahou směrnice v dohledné době sladit tyto předpisy tak, aby byla stanovena jednotná minimální míra ochrany spotřebitele v této oblasti. I když jedním z hlavních důvodů pro existenci směrnice byla podpora rozvoje přeshraničního obchodování, lze se oprávněně domnívat, že její implementace zlepší postavení konečného spotřebitele i v rámci trhů jednotlivých členských zemí. Lhůta pro přijetí příslušných právních předpisů je dva roky od vstupu směrnice v platnost s tím, že tyto předpisy se musí začít používat nejpozději do dvou a půl let od vstupu směrnice v platnost. V současné době se připravuje její implementace do české legislativy. Pojem nekalé obchodní praktiky je na první pohled dosti vágní - každý si pod ním může představit něco jiného. Ani překlad z anglického unfair nemusí být jednoznačný, slovníky například nabízejí možnosti překladu jako nefér, nepoctivý, nespravedlivý. Pokud si uvědomíme počet jazyků, kterými se hovoří v rámci Evropské unie, a tedy i možné nejednoznačnosti překladu a výkladu, je logické, že úvodní část směrnice je věnována výkladu jednotlivých používaných pojmů. Ve směrnici jsou tedy přesně definovány pojmy spotřebitel, obchodník, produkt, obchodní praktiky vůči spotřebiteli, podstatné narušení ekonomického chování spotřebitele, kodex chování, držitel kodexu, náležitá profesionální péče, výzva ke koupi, nepatřičné ovlivňování, rozhodnutí o obchodní transakci a regulovaná profese. Nekalým obchodním praktikám je pak věnována hlavní část směrnice. V poslední věcné části se směrnice zmiňuje o kodexech chování, které mohou hrát velkou roli v samoregulaci nekalých obchodních praktik ze strany podnikatelů. V příloze jsou pak - především kvůli jednoznačnosti pojmů - taxativně uvedeny obchodní praktiky, které jsou za všech okolností považovány za nekalé. Další text se věnuje aplikaci těchto nekalých obchodních praktik na současné poměry v České republice. Mezi nekalé obchodní praktiky podle směrnice patří: • Tvrzení, že obchodník podepsal kodex chování, ačkoli tomu tak není. Existence dobrovolných kodexů není nikterak převratnou novinkou. Společně s implementací směrnice však bude růst význam jejich dodržování i význam „příslušnosti“ k nim. Záleží také na vzdělávání spotřebitelů, aby tito ve stále větší míře vnímali význam existence kodexů a byli schopni činit rozdíly mezi obchodníky, kteří mají nějaký svůj kodex - nebo ještě lépe kteří patří k nějaké skupině obchodníků majících společný kodex. V České republice bylo jedním z významných počinů založení Sdružení Korektní podnikání, které si klade za cíl působit jednak tak, jak chce směrnice, tedy ve vztahu podnikatelů ke konečnému spotřebiteli, a jednak se snaží o vytváření obdobného prostředí mezi podnikateli samotnými. • Tvrzení, že kodex chování byl schválen veřejným nebo jiným subjektem, ačkoliv tomu tak není. Význam souvisí s předchozím bodem. Pro jednotlivé firmy není žádný problém vytvořit si vlastní (soukromý) kodex chování, pokud se však má dohodnout více firem, je to samozřejmě náročnější; obdobně to platí pro kodexy, které jsou schvalovány veřejnými subjekty. Přihlášení se k takovému kodexu může vylepšit obraz obchodníka v očích spotřebitelů a zlepšit jeho konkurenceschopnost.

str. 15


• Tvrzení, že obchodníku (jakož i jeho obchodním praktikám) nebo produktu bylo uděleno schválení, potvrzení nebo povolení veřejného nebo soukromého subjektu, ačkoliv tomu tak není, nebo takové tvrzení není v souladu s podmínkami schválení, potvrzení nebo povolení. • Používání značky důvěry, značky jakosti nebo rovnocenné značky bez získání potřebného povolení. Souvisí s předchozím bodem, komentář proto platí pro oba. Příkladem budiž používání značky „Nákup bez obav“ pro internetové obchody, kterou iniciovala Asociace pro elektronickou komerci. Není problém si příslušný banner stáhnout a umístit na svoje webové stránky; zákazník by si však měl ověřit, je-li obchodník oprávněn tuto značku důvěry používat. Dalším případem takového chování může být používání certifikátu ISO, kterému již vypršela lhůta platnosti; běžný spotřebitel samozřejmě netuší, že tyto certifikáty mají omezenou dobu platnosti, na druhou stranu je zkratka ISO dost známá na to, aby spotřebitele ovlivnila. • Výzva ke koupi produktů za určitou cenu, aniž by obchodník zveřejnil důvody, na základě kterých se může domnívat, že nebude sám nebo prostřednictvím jiného obchodníka schopen zajistit dodávku uvedených nebo rovnocenných produktů za cenu platnou pro dané období a v přiměřeném množství vzhledem k povaze produktu, rozsahu reklamy a nabízené ceny (vábivá reklama). • Výzva ke koupi produktu za určitou cenu a poté odmítnutí ukázat inzerovaný předmět spotřebitelům, nebo odmítnutí přijetí objednávek produktu nebo dodání produktu v přiměřené lhůtě, nebo předvedení vadného vzorku s úmyslem propagovat jiný produkt (reklama typu přivábit a zaměnit). Opět dvě nekalé obchodní praktiky, které spolu úzce souvisejí. V živé paměti je příklad řetězce Carrefour z ledna 2005, který se choval přesně tak, jak směrnice zakazuje. Řetězec nalákal velké množství lidí na slevy až 95%, většina provozních jednotek však nakonec ani neměla zboží na skladě. Situace vyvolala velkou diskusi jak spotřebitelů, tak orgánů dozoru nad trhem a směrnice by se v nadsázce mohla v České republice nazývat „Lex Carrefour“, i když ten již na českém trhu nepůsobí. • Nepravdivé tvrzení, že produkt bude dostupný pouze po omezenou dobu, nebo že bude dostupný pouze po omezenou dobu za určitých podmínek, za účelem přimět spotřebitele k okamžitému rozhodnutí bez příležitosti nebo času potřebného k učinění informované volby. V současné době velmi častá praktika obchodníků. Za příklad může sloužit pravidelná akce nejmenované firmy, která každoročně láká zákazníky k nákupu svého zboží formou losování o slevy z prodejní ceny. Jakkoliv je tato akce vždy časově omezena, dochází pravidelně k jejímu prodlužování. Snahou samozřejmě je směrnicí zakázané úsilí přimět zákazníka k okamžitému nákupu. • Vyvolávání klamného dojmu, že poprodejní servis k výrobku je dostupný v jiném členském státu, než ve kterém je výrobek prodáván. Pro spotřebitele bude patrně velmi nepříjemné zjištění, že poprodejní servis k výrobku je poskytován pouze v zemi zakoupení, a ne „v celé Evropské unii“, jak bylo v nabídce zboží. • Závazek poskytnout poprodejní servis spotřebitelům, s nimiž obchodník před uzavřením obchodní transakce komunikoval jazykem, který není úředním jazykem členského státu, v němž se obchodník nachází, a následné poskytování servisu pouze v jiném jazyce, aniž to bylo spotřebiteli jasně sděleno předtím, než se spotřebitel zavázal k obchodní transakci. Jde o jedny z mála obchodních praktik, které se dotýkají téměř výhradně přeshraničních činností. Je zřejmé, že pokud by takovéto praktiky byly obvyklé, výrazně to omezí odhodlání spotřebitelů nakupovat v jiných členských zemích Evropské unie. V tomto případě bude poněkud problematické prokazovaní uplatnění této nekalé obchodní praktiky ze strany obchodníka. • Tvrzení nebo jiné vytváření dojmu, že prodej produktu je dovolený, i když tomu tak není. V tomto případě záleží na tom, jak je prodej toho kterého produktu regulován. Povědomí mezi spotřebiteli (snad s výjimkou zbraní a léků) není patrně takové, že by tito přesně věděli, který produkt podléhá povolení k prodeji. O to nebezpečnější je prodej podobných produktů neoprávněnými subjekty, protože nemusejí jednak splňovat předepsané podmínky pro prodej, jednak mohou neodborností prodeje způsobit spotřebiteli vážnou újmu, například při zmíněném prodeji léků. • Uvádění práv, která spotřebitelům vyplývají ze zákona, jako přednosti obchodníkovy nabídky. Klasickými příklady je uvádění dvouleté záruční lhůty na spotřební zboží nebo zdůrazňování zákonných povinností obchodníka, např. přiložení návodu na použití v českém jazyce, ochoty předvést funkčnost výrobku, či vystavování dokladu o prodeji. Obchodníci běžně zneužívají relativně malé informovanosti spotřebitelů o jejich právech.

• Využití prostoru ve sdělovacích prostředcích k propagaci produktu, za kterou obchodník zaplatil, aniž by to byl spotřebitel schopen z obsahu, obrázků nebo zvuků jednoznačně poznat. (Placená reklama ve formě novinových článků, tzv. advertorial). V současnosti opět běžná praxe. Články mají stejné druhy písma, nadpisy a celý formát textu tak, aby běžný čtenář nemohl tyto odlišit od běžného textu. Jsou sice označeny jako inzerce, ale tak malým písmem a tak nenápadně, aby si toho spotřebitel v zásadě nemohl všimnout. V tomto případě jde tedy primárně o odpovědnost příslušných vydavatelů, zda obdobnou praktiku připustí. Příkladem může být vyjádření odborníků formou rozhovoru, přičemž jde o placenou inzerci, například v časopisech zaměřených na zdraví spotřebitelů. • Věcně nesprávné tvrzení o povaze a míře rizika pro osobní bezpečnost spotřebitele nebo jeho rodiny, pokud si produkt nezakoupí. Zde jde o nepříliš šťastnou formulaci, protože bude patrně velký problém prokázat, zda tvrzení bylo věcně nesprávné. Kupříkladu posouzení, zda reklama na zakoupení opalovacího krému, bez použití kterého roste možnost kožního onemocnění, nebude vůbec jednoduché. • Propagace podobného výrobku konkrétního výrobce způsobem, jenž cíleně vede k uvedení spotřebitele v omyl tak, že uvěří, že daný výrobek je vyroben týmž výrobcem, i když tomu tak není. Tato nekalá obchodní praktika má přímou souvislost s ochrannými známkami a přestože se dotčené firmy brání velmi úspěšně, jde stále o poměrně častý způsob klamání spotřebitele. V celosvětovém měřítku jsou známé spory budějovického Budvaru, v lokálních podmínkách pak příklad sýru Apetito/Apetitto. Podobným příkladem může být aktivita telefonního operátora, jehož prodejce se při návštěvě tváří jako zástupce stávajícího operátora a vyvolává v zákazníkovi dojem, že jménem současného operátora přišel nabídnout pouze lepší produkt. • Zahájení, provozování nebo propagace pyramidového programu, kdy spotřebitel zaplatí za možnost získat odměnu, která závisí především na získávání nových spotřebitelů do programu a nikoli na prodeji nebo spotřebě produktů. Nicméně výsledkem je, že slibovanou finanční odměnu získá pouze několik jedinců na vrcholku pyramidy (její zakladatelé) a tuto odměnu jim zaplatí všichni důvěřivci, kteří naletěli. Podobné praktiky se v České republice objevovaly především v první polovině devadesátých let minulého století, v současné době jsou již spotřebitelé na podobné aktivity obchodníků opatrní. Někdy se podobné praktiky přesouvají i do oblasti vztahů mezi obchodníky, kdy je podnikateli nabídnuta „skvělá šance“ zapojit se do řetězce, klubu apod., samozřejmě za mírný poplatek a nutnost hledat další členy, aby sdružení bylo silnější. Podobná sdružení však žádnou reálnou aktivitu nevykazují. • Tvrzení, že obchodník zamýšlí ukončit obchodování nebo se stěhuje, ačkoli tomu tak není. Opět relativně běžná praktika, snažící se přimět spotřebitele k okamžitému rozhodnutí zakoupit produkt, než bude zbývající zásoba doprodána. Zajímavé bude sledovat, jestli název firmy „Likvidace“, který evokuje ukončení obchodování, bude přípustný i po uvedení směrnice do praxe. • Tvrzení, že produkty usnadní výhru ve hrách založených na náhodě. Na českém trhu se kromě „zaručených rozpisů sportky“ podobné produkty patrně nevyskytují, nelze to však do budoucna - především v souvislosti s otevíráním trhu sázek a her - vyloučit. • Nepravdivé tvrzení, že produkt může vyléčit nemoci, poruchu nebo tělesné postižení. Tato tvrzení jsou nebezpečná, protože většinou jde pouze o tzv. potravinové doplňky (které nemohou mít účinek, který je slibován), ale spotřebitel je může snadno za léky zaměnit, tím považovat léčbu za dostatečnou a z tohoto důvodu pak nejít k lékaři. Dále je obvykle takové tvrzení klamné. Typickým příkladem jsou zázračné pilulky na hubnutí, jejichž účinnost je ještě předvedena na dříve zakulacené celebritě. Spotřebiteli je tvrzeno, že jedna pilulka denně postačí, aby u něho byl výsledek stejný. Firma ovšem zamlčí, že se daná celebrita pod vidinou příslušného zisku podrobila nejen konzumaci přípravku, ale zároveň i dietě a dennímu cvičení v posilovně. Je logické, že u spotřebitele „zázrak“ nenastane. • Poskytování věcně nesprávných informací o tržních podmínkách nebo o možnosti opatřit si produkt s úmyslem přimět zákazníka k jeho pořízení za méně výhodných podmínek, než jsou běžné tržní podmínky. Za příklad mohou posloužit firmy, které pořádají „poznávací zájezdy“, většinou pro důchodce (zaměření na důchodce je promyšlené, mají volný čas, jejich informovanost o trhu je malá a jsou lépe manipulovatelní), v rámci kterých pak nabízejí prodej různých produktů, které lze v běžné obchodní síti sehnat mnohem levněji a které by si „dobrovolně“ ani nekoupili.

str. 16


• Obchodní praktika, v níž se tvrdí, že v rámci propagace probíhá soutěž o ceny, aniž by byly uděleny ceny, které odpovídají uvedenému popisu, nebo jejich odpovídající náhrada. V rámci podobných praktik se obchodníci jistí konstatováním, že na výhru není právní nárok. • Popis produktu slovy „gratis“, „zdarma“, „bezplatně“ a podobnými, pokud musí spotřebitel zaplatit jakékoli jiné náklady, než jen nevyhnutelné náklady spojené s reakcí na obchodní praktiku a s vyzvednutím nebo doručením věci. Definice uplatnění podobné nekalé praktiky bude patrně dosti problematická, především vzhledem k tomu, že například v rámci teleshoppingu jsou ke každému výrobku nabízeny další výrobky „zdarma“, ale jejich obdržení je vázáno na jeho koupi. Pokud by byla tato definice uplatňována právními puristy, patrně by napříště nemohlo k podobným praktikám docházet. • Přiložení faktury nebo podobných dokladů pro provedení platby k marketingovým materiálům, čímž se ve spotřebiteli vyvolá dojem, že si inzerovaný produkt již objednal, ačkoli tomu tak není. Podobná obchodní praktika využívá malé informovanosti spotřebitelů o jejich právech. Ze současného stavu unijní legislativy jednoznačně vyplývá, že spotřebitelé nemusí nevyžádané zboží platit. Na druhé straně zabránění uvedené praktice ochranu spotřebitelů ještě zlepší. • Nepravdivé tvrzení nebo vyvolávání dojmu, že obchodník nejedná za účelem spojeným s jeho obchodní nebo podnikatelskou činností, řemeslem nebo povoláním, nebo klamná prezentace obchodníka jako spotřebitele. Podobná nekalá praktika nalézá místo především v oblasti přímého prodeje, kdy se prodejce tváří také jako spotřebitel. • Vytvoření dojmu, že spotřebitel nemůže provozovnu opustit bez uzavření smlouvy. Tato a následující nekalé obchodní praktiky jsou ve směrnici označeny jako agresivní. Tak, jak postupně roste informovanost spotřebitelů o jejich právech, je uvedení této nekalé obchodní praktiky ve směrnici skoro zbytečné, ale rozhodně není na škodu. • Osobní návštěvy u spotřebitele a nedbání požadavku spotřebitele opustit jeho byt a nevracet se, kromě situací a v rozsahu odůvodněném podle vnitrostátních právních předpisů za účelem vymáhání smluvních závazků. Běžné jsou potíže spotřebitelů „vyprovodit“ podomního prodejce. Přestože se spotřebitelé jednoznačně vyjádří, že nemají zájem o podobnou nabídku, jsou schopni tito prodejci přijít „vždy s novou, ještě lepší nabídkou“ několikrát po sobě. • Vytrvalé a nevyžádané nabídky prostřednictvím telefonu, faxu, e-mailu nebo jiných prostředků přenosu na dálku, kromě situací a v rozsahu odůvodněném podle vnitrostátních právních předpisů za účelem vymáhání smluvních závazků. V rámci využití prostředků přenosu na dálku by patrně nebylo od věci nepodmiňovat nevyžádané nabídky jejich vytrvalostí. Postihovat by se také mělo obchodování se seznamy kontaktů na spotřebitele, v současné době hojně zneužívané. • Požadavek, aby spotřebitel žádající plnění z důvodu pojistné události předložil doklady, které nelze odůvodněně pokládat za důležité pro stanovení oprávněnosti nároku, nebo systematické neodpovídání na související korespondenci za účelem odradit spotřebitele od uplatnění práv vyplývajících ze smlouvy. Na rozdíl od ostatních situací jde o specifickou úpravu pro oblast pojišťovnictví. Nekalost systematického neodpovídání na související korespondenci za účelem odradit spotřebitele od uplatnění svých práv každopádně mohla být zakotvena obecně, určitě by se uplatnila v celé oblasti ochrany spotřebitele. • Začlenění do reklamy přímého nabádání určeného dětem, aby si inzerované produkty koupily, nebo aby přesvědčily své rodiče nebo jiné dospělé, aby jim je koupili. Jde o velmi ožehavý problém, protože děti nejsou, vzhledem ke svému způsobu vnímání světa, „rovnoprávní“ spotřebitelé, a právě proto obchodníci tento způsob komunikace se spotřebitelem zneužívají (stačí zapnout televizi v době pořadů pro děti a hned by šlo nalézt několik příkladů obdobně nekalých praktik). Nejen že děti jsou velmi vnímavé, ale zároveň nemají vytvořené mechanismy, které jim umožní rozlišit nadsázku či nepravdu. Nemají také možnost srovnávání s ostatními obdobnými produkty. Zákaz reklamy působící na děti v evropském měřítku by vyřešil celý problém systémověji. • Požadování okamžité nebo odložené platby za produkty dodané obchodníkem, avšak nevyžádané spotřebitelem, nebo vrácení nebo uschování takových produktů. V zásadě duplicitní se současnou evropskou legislativou. Opět využívá malé informovanosti spotřebitelů o jejich právech. Podle současného stavu tak spotřebitel činit nemusí, nová úprava navíc zakáže obchodníkovi tuto praktiku vůbec použít.

• Výslovné sdělení spotřebiteli, že pokud si produkt nebo službu nekoupí, ohrozí to pracovní místo nebo živobytí obchodníka. Pokud podobná sdělení nebudou činěna písemně, půjde o velmi těžko prokazatelnou praktiku. Je však v zásadě pozitivní, že podobné citové vydírání zákazníků bude postižitelné. • Vytváření klamného dojmu, že spotřebitel již vyhrál nebo vyhraje, popřípadě že vyhraje, pokud bude jednat určitým způsobem, cenu nebo jinou obdobnou výhodu, ačkoli ve skutečnosti neexistuje žádná taková cena ani obdobná výhoda, nebo pro získání ceny nebo jiné obdobné výhody musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky nebo mu vznikají výdaje. Jde o velmi častou praktiku, většina spotřebitelů se již setkala se „zaručenou“ výhrou, ať již v některé evropské loterii nebo s výhrou zájezdu do zahraničí „zdarma“. Pro spotřebitele je jednoznačným přínosem, že podobné praktiky již nebudou přípustné. Dopady směrnice, jak vyplývá mimo jiné i z výše uvedeného komentáře jednotlivých nekalých obchodních praktik, lze spatřovat především v očištění vnitřního trhu od obchodníků, kteří nechtějí, nebo nejsou schopni jednat se spotřebiteli korektně. Lze předpokládat, že díky účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím budou uváděné nekalé obchodní praktiky v průběhu několika málo let v Evropě minulostí. Přínosem směrnice je nejenom závaznost jednoznačně definovaných pojmů, ale i na evropské úrovni poprvé stanovená pravidla pro agresivní obchodní praktiky. Zároveň tato směrnice vytyčuje, že důkazní břemeno je na prodávajícím, nikoliv na spotřebiteli.

str. 17


7. SYSTÉMY VČASNÉ VÝSTRAHY V rámci Evropské unie existují dva – pro ochranu spotřebitele zcela zásadní – systémy včasné výstrahy. Tyto systémy jsou zřízeny za účelem upozornění vnitřního trhu Evropské unie pro případ identifikace nebezpečného výrobku. Jeden je určen pro potraviny, druhý pro nepotraviny. Jakkoliv systémy včasné výstrahy jsou určeny především orgánům dozoru nad trhem, jejich význam je mnohem širší. Systémy mohou být využívány i spotřebiteli, kteří si každý týden mohou ověřit, které produkty jsou v systémech zachyceny a jsou tedy potenciálně nebezpečné nebo rizikové. V neposlední řadě mohou být významným informačním zdrojem pro prodávající, kteří by si měli navyknout pravidelně tyto systémy sledovat. Jednak jim to umožní včasný zásah v případě, že dané zboží prodávají (a nemusí tak posléze řešit stížnosti zákazníků), jednak se jim nestane, že by byli podvedeni vychytralým dodavatelem, který jim toto zboží nabídne, často za velmi výhodnou cenu. Dá se tedy říci, že tyto systémy jsou velmi užitečné pro všechny účastníky trhu.5

ce, ale které jsou považovány za důležité pro dozorové orgány členských států s tím, že může jít i o informace organizačního rázu. V České republice byl systém spuštěn do zkušebního provozu v druhé polovině roku 2003. Společně se vstupem do Evropské unie byl spuštěn provoz ostrý. V současné době jsou v České republice členy systému RASFF: • ministerstvo zemědělství, • ministerstvo zdravotnictví, • ministerstvo spravedlnosti, • Státní zemědělská a potravinářská inspekce, • Státní veterinární správa České republiky, • orgány ochrany veřejného zdraví, • Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský, • celní orgány, • orgány veterinárního dozoru, • Státní úřad pro jadernou bezpečnost, • Ústav zemědělských a potravinářských informací.

7.1. RASFF RASFF je zkratka pro systém rychlého varování pro potraviny a krmiva. Tento systém funguje na úrovni Evropské unie od roku 1979. Má formu sítě, která zahrnuje Evropskou komisi (Generální ředitelství Evropské komise zodpovědné za zdraví a ochranu spotřebitele), jednotlivé členské státy, státy Evropského sdružení volného obchodu (tj. Island, Lichtenštejnsko, Norsko) a také Evropský úřad pro bezpečnost potravin. Účelem tohoto systému je ohlašování rizik, která mohou ohrožovat zdraví lidí a zvířat, resp. životního prostředí, a která mají svůj původ v potravinách nebo krmivech. V případě výskytu těchto rizik by měl systém zabránit uvedení potravin, resp. krmiv do oběhu, nebo by měl sloužit jako podklad pro stažení z vnitřního trhu Evropské unie. Členské státy musí prostřednictvím tohoto systému ohlásit Evropské komisi: • všechna opatření, která jsou přijímána s cílem omezit uvádění potraviny (resp. krmiva) na trh, nebo prosadit jejich stažení z trhu nebo zpětné převzetí, pokud již byly dodány spotřebitelům, • všechna doporučení hospodářským subjektům (tj. nejenom prodávajícím, ale i výrobcům a dodavatelům) nebo dohody s nimi uzavřené, které mají za cíl dosáhnout toho, aby se z důvodu vážného rizika pro lidské zdraví vyžadujícího rychlé jednání zabránilo uvedení určité potraviny (resp. krmiva) na trh, • všechny případy odmítnutí šarže, kontejneru nebo nákladu potravin (resp. krmiva) příslušným orgánem na hraničním přechodu v Evropské unii, které souvisí s rizikem pro lidské zdraví Systém rozeznává tři kategorie oznámení výše uvedených skutečností. Těmito kategoriemi jsou: • varování; v tomto případě je předmětem oznámení riziková potravina (resp. krmivo), která představuje přímé nebo nepřímé riziko pro zdraví spotřebitele. Jedná se o výrobek, který se vyskytuje na trhu, a tudíž je zapotřebí okamžitě zajistit návazné kroky v souladu s příslušnými právními předpisy a závaznými normami. V praxi to znamená, že se podnikají kroky, aby riziková potravina byla okamžitě stažena z trhu. Riziko je v této kategorii velmi akutní a je nutno jednat velmi rychle. Jsou prověřovány informace, kterým prodávajícím byla daná potravina dodána a tito prodejci dostanou nařízeno, aby ji stáhli z prodeje. • informace; v tomto případě je předmětem oznámení riziková potravina (resp. krmivo), která nesplňuje některé chemické, fyzikální nebo biologické požadavky na zdravotní nezávadnost. Jedná se o výrobek, který ještě nebyl uveden na trh (tj. byl zachycen na vnějších hranicích Evropské unie) a tedy u něj není pravděpodobný vznik akutních nepříznivých zdravotních následků, protože spotřebitel si výrobek ještě neměl možnost zakoupit. Pro prodávajícího je důležité vědět, že se podobné výrobky mohou vyskytnout v nabídce od dodavatelů a je tedy včas varován. • novinka; patří sem všechny druhy informací vztahující se k bezpečnosti potravin (resp. krmiv), které nebyly oznámeny jako varování nebo informa-

5

Lze je nalézt například na www.bezpecnostpotravin.cz (RASFF) nebo na stránkách www.spotrebitele.info (RAPEX)

Podle výroční zprávy o činnosti systému RASFF v České republice v roce 2005, vydanou ministerstvem zemědělství, se jednotlivé kategorie podílely na oznámeních systému tak, jak ukazuje tabulka č. 1. Tabulka č. 1: Podíl jednotlivých kategorií na oznámeních v systému RASFF

Kategorie

Podíl

koření a omáčky

17 %

maso a výrobky z masa

16 %

krmiva

15 %

ryby a výrobky z ryb

14 %

ovoce a zelenina

10 %

suché skořápkové plody

6%

mléko a mléčné výrobky

4%

cukrovinky

2%

obiloviny a výrobky z obilovin

2%

potraviny pro zvláštní výživu

2%

tuky a oleje

2%

ostatní

10 %

celkem

100 %

Zdroj: Výroční zpráva systému RASFF, Ministerstvo zemědělství ČR

Z uvedené tabulky vyplývá, že se krmiva podílela na celkovém počtu hlášení pouze 15 %, takže lze dovozovat, že většina rizik se vyskytuje u potravin. Dalším důvodem může být fakt, že potraviny mají přísnější normy nežli krmiva.

str. 18


Pokud je o to, které země jsou nejčastějšími původci rizikových potravin, pak tyto informace vyplývají z tabulky č. 2. Na počtu hlášení se logicky podílí to, jak rozsáhlé jsou dovozy z té které země. Takže například z Burkina Faso je jedno hlášení, zatímco z Číny 282, což ale nutně neznamená, že bezpečnost potravin z Burkina Faso je vyšší než v Číně, protože objem dovozů je nesrovnatelný.

Čile

15

Slovensko

14

Filipíny

14

Švýcarsko

13

Norsko

13

Namíbie

12

Švédsko

11

Tabulka č. 2: Počet hlášení v systému RASFF podle původu výrobku Země

počet

Írán

474

Jižní Afrika

11

Čína

282

Bulharsko

11

Turecko

199

Ázerbajdžán

11

Indie

138

Sýrie

10

Španělsko

126

Portugalsko

10

Brazílie

125

Irsko

10

Vietnam

124

Japonsko

9

Thajsko

117

Izrael

9

Německo

115

Angola

9

Itálie

114

Senegal

8

Francie

98

Mexiko

8

USA

78

Malajsie

8

Nizozemí

64

Česká republika

8

Ghana

59

Uzbekistán

7

Indonésie

57

Paraguay

7

Argentina

57

Kanada

7

Polsko

47

Omán

6

Velká Británie

46

Srí Lanka

5

Dánsko

46

Nový Zéland

5

Řecko

44

Mauritius

5

Rusko

34

Malta

5

Nigérie

31

Malawi

5

nezjištěná země

31

Litva

5

Belgie

27

Libanon

5

Pákistán

25

Gruzie

5

Bangladéš

25

Súdán

4

Austrálie

25

Peru

4

Egypt

24

Kostarika

4

Kypr

21

Jemen

4

Ukrajina

20

Estonsko

4

Rakousko

20

Bosna a Hercegovina

4

Lotyšsko

20

Uganda

3

Korea

19

Srbsko a Černá hora

3

Chorvatsko

18

Spojené arabské emiráty

3

Tunisko

17

Saudská Arábie

3

Maďarsko

16

Rumunsko

3

Maroko

15

Lucembursko

3

str. 19


Benin

3

Zimbabwe

2

Uruguay

2

Tanzaine

2

Tchaj-wan

2

Singapur

2

Pobřeží slonoviny

2

Panama

2

Myanmar

2

Makedonie

2

Keňa

2

Gambie

2

Dominikánská republika

2

Botswana

2

Bolívie

2

Albánie

2

Venezuela

1

Togo

1

Surinam

1

Slovinsko

1

Sierra Leone

1

San Marino

1

Papua Nová Guinea

1

Palestina

1

Nikaragua

1

Nepál

1

Moldavsko

1

Maledivy

1

Madagaskar

1

Kongo

1

Kolumbie

1

Guayana

1

Guinea

1

Guatemala

1

Finsko

1

Etiopie

1

Burkina Faso

1

Bělorusko

1

Afghánistán

1

Celkem

3177

Zdroj: Výroční zpráva systému RASFF 2005, Evropská komise

Evropská komise vydává souhrnné hlášení každý týden. Hlášení v systému RASFF jsou v České republice k dispozici na stránkách Informačního centra bezpečnosti potravin. Příklad hlášení systému je uveden v příloze.

7.2. RAPEX RAPEX je zkratka pro systém rychlého varování pro nepotravinové výrobky. Tento systém funguje na úrovni Evropské unie od roku 2001. Stejně jako systém RASFF má formu sítě, která zahrnuje Evropskou komisi (Generální ředitelství Evropské komise zodpovědné za zdraví a ochranu spotřebitele), jednotlivé členské státy, státy Evropského družení volného obchodu (tj. Island, Lichtenštejnsko, Norsko). Obdobně jako u systému RASFF platí, že účelem systému je ohlašování rizik, která mohou ohrožovat zdraví lidí a zvířat, resp. životního prostředí, a která mají svůj původ v nepotravinářských výrobcích. Cílem systému RAPEX je: • předcházet rizikům, týkajících se zdraví a bezpečnosti spotřebitelů, a to zákazem prodeje výrobků znamenajících vážné riziko, • zajistit vysokou úroveň bezpečnosti výrobků, • usnadnit monitorování efektivity přijatých opatření v oblasti bezpečnosti výrobků. Systém funguje tak, že pokud se na trhu objeví nebezpečný výrobek, je tato informace vložena do systému, pomocí kterého jsou pak informovány ostatní členské země. Bezpečný výrobek je definován jako výrobek, který za běžných podmínek použití (případně při uvedení do provozu, instalaci a údržbě) nepředstavuje žádné riziko, nebo představuje pouze minimální rizika slučitelná s použitím výrobku. V úvahu se berou především: • charakteristiky výrobku včetně jeho složení, balení, návodů k montáži a případně k instalaci a údržbě (tedy například jestli chemické složení nepřekračuje maximální povolené limity některých látek), • vliv na jiné výrobky, jestliže lze rozumně předpokládat, že výrobek bude používán s jinými výrobky (tedy například situace, kdy zapojení elektrického výrobku může způsobit vznícení okolních předmětů), • obchodní úprava výrobku, označování štítkem, veškerá upozornění a návody k jeho použití a zneškodnění a veškeré další údaje nebo informace týkající se výrobku (například tedy uvedení napětí elektrické sítě, pro kterou je výrobek určen), • kategorie spotřebitelů, kteří jsou vystaveni riziku při používání výrobku. Zvýšená pozornost je věnována zejména dětem a starším osobám, ne náhodou jsou velmi často v systému uváděny hračky jako rizikový výrobek. Výrobci, dodavatelé nebo prodejci by v případě výskytu nebezpečného výrobku měli rozhodnout o tom, zda by tento měl být oznámen příslušným orgánům s přihlédnutím: • ke stupni vážnosti důsledků nebezpečí obecně, • k pravděpodobnosti možného poškození zdraví nebo bezpečnosti obecně, • k pravděpodobnosti poškození zdraví nebo bezpečnosti pro uživatele při běžném užívání (samozřejmě podle určení výrobku, popřípadě návodu k použití), • k pravděpodobnosti, že je výrobek vadný nebo že se vadným stane. Signálem o nebezpečnosti výrobku může být pro obchodníka zvyšující se počet reklamací u stejného výrobku a opakující se vada, například to, že prodlužovací elektrický kabel způsobuje časté vypadávání elektrického proudu. Většinu vad prodávající nejsou schopni rozpoznat sami (například týkající se chemického složení výrobků), takže významnou roli hrají dozorové orgány. Rozhodnutí o zanesení výrobku do systému jakožto rizikového by nemělo být ovlivněno počtem výrobků na trhu nebo počtem osob, které by mohly být nebezpečným výrobkem ovlivněny. Tyto faktory mohou být zohledněny při rozhodování o typu opatření, které je pro vyřešení tohoto problému nutno přijmout. Příslušné orgány mohou nařídit stažení výrobku z trhu, zpětný odběr od spotřebitelů nebo vydání upozornění pro spotřebitele. V České republice je příslušným orgánem pro systém RAPEX ministerstvo průmyslu a obchodu. Evropská komise vydává souhrnné hlášení každý týden. V České republice jsou hlášení k dispozici například na stránkách Sdružení obrany spotřebitelů. Příklad hlášení systému je uveden v příloze.

str. 20


8. ČASTO KLADENÉ OTÁZKY Otázka: Zakoupil jsem si televizor. Po polovině měsíce přestal fungovat, tak jsem ho odvezl do prodejny, kde jsem jej koupil. Tam mi řekli, že protože jsem nepřinesl televizor v originálním obalu, nemohou reklamaci vyřídit. Znamená to tedy, že se s tím nedá nic dělat? Odpověď: Neznamená. Žádný právní předpis nevyžaduje, aby bylo zboží reklamováno v originálním obalu. Prodávající nesmí na základě neexistence originálního obalu odmítnout přijmout reklamaci zboží. Otázka: Přišel jsem do prodejny reklamovat hodinky, které přestaly fungovat. Prodavačka mi řekla, že reklamace přijímají pouze v pondělí a ve středu od desíti do dvanácti hodin. Odešel jsem tedy s nepořízenou a na středu si musím vzít dovolenou, abych tam zašel. Bylo jejich jednání v pořádku? Odpověď: Ne, prodávající jednal proti platným předpisům. Po celou otvírací dobu musí být v provozovně někdo, kdo je kompetentní převzít reklamaci. Otázka: Koupil jsem přes internet poslední CD svého oblíbeného zpěváka. Když jsem však CD rozbalil, bylo poškrábané a vůbec nešlo přehrát. Zaslal jsem jim toto CD zpátky a požadoval vrácení peněz. Firma mi však odpověděla, že mi může pouze CD vyměnit za jiné, a že peníze mi v žádném případě nevrátí. Má na to právo? Odpověď: Ano, firma jednala správně. Jde o ochranu firem proti těm, kteří by si hudbu chtěli vypálit a pak se domáhat vrácení peněz. Otázka: Koupil jsem si set-top-box pro příjem digitální televize, ale nějak jsem jej nedokázal nastavit. Návod tam byl přiložen jenom anglicky, přičemž já anglicky neumím. Když jsem se byl zeptat u prodejce, řekl, že on žádný jiný návod od svého dodavatele nedostal. Já ale přeci nebudu psát výrobci, aby mi poslal návod v češtině. Odpověď: Prodávající pochybil. Jeho povinností je přiložit k zařízení návod v češtině. Otázka: Šel jsem reklamovat zakoupený výrobek, ale prodejnu mezitím zrušili. Nikde nebyla žádná informace, kam se přestěhovali. Znamená to, že se reklamace už nedovolám? Odpověď: Neznamená. Zajděte na živnostenský úřad, tam by vám měli říci, kde můžete zboží reklamovat. Otázka: Při nákupu jsem si všimnul, že balený sýr má prošlé datum minimální trvanlivosti. Koupil jsem jej, abych jej mohl předat příslušným orgánům. Kam jej mám zaslat? Odpověď: Kontrolní orgány nemohou provádět kontrolu na základě vzorků, které neodeberou sami. Můžete podat podnět, aby v příslušné prodejně provedli kontrolu, ale nemůžete sám odebírat vzorky. Otázka: Šel jsem reklamovat videorekordér. Prodávající na mně požadoval, abych předložil záruční list. Řekl jsem mu, že žádný nemám, protože mi jej při koupi nevystavili. On odmítl reklamaci přijmout. Měl na to právo? Odpověď: Prodávající pochybil. Existence záručního listu není překážkou reklamace. Postačí prokázat, že jste daný výrobek u prodávající zakoupil. Postačující je tedy účtenka, z které je toto patrné. Otázka: V televizi říkali, že se v České republice vyskytla nebezpečná rozdvojka do zásuvky. Kde se o tom mohu něco dozvědět? Odpověď: Nejlepší je podívat se na internetové stránky Sdružení obrany spotřebitelů, kde jsou informace o nebezpečných výrobcích uváděny každý týden. Otázka: Prodávající mi odmítl vystavit ručně psaný paragon s tím, že lístek mám z pokladny. Je jeho jednání v pořádku? Odpověď: Jednání není možná dostačující z hlediska chování ke spotřebiteli. Lístek z pokladny je dostačující doklad o koupi zboží, pokud je opatřen razítkem prodávajícího. Prodávající je povinen na požádání spotřebitele lístek z pokladny orazítkovat. Otázka: Známá mi říkala, že reklama zaměřená na děti je zakázána. Jak je tedy možné, že před večerníčkem podobná reklama běží? A jak to, že je i v dětských časopisech?

Odpověď: Reklama zaměřená na děti není zakázána obecně, ale neměla by děti k ničemu nabádat. Směrnice, která se zabývá reklamou, je právě implementována do českého práva. Otázka: Chtěl jsem napsat stížnost na chování prodávajících, ale nikde jsem nenašel adresu majitele firmy. Musí ji někde uvádět? Odpověď: Ano, adresa firmy musí být zřetelně a viditelně umístěna na provozovně. Otázka: Přinesl jsem k reklamaci výrobek do prodejny, kde jsem jej koupil. Tam mě odkázali na záruční opravnu v jiném městě, že oni toto nevyřizují. Mají pravdu? Odpověď: Nemají, musí reklamaci přijmout, navíc v kterékoliv provozovně dané firmy. Otázka: Četl jsem, že výrobek mohu reklamovat v kterékoliv provozovně. Jak je tedy možné, že když jsem šel nedávno reklamovat výrobek do nové, bližší prodejny stejné firmy, nebyla moje reklamace přijata s tím, že výrobek musím reklamovat tam, kde jsem jej koupil? Odpověď: Reakce firmy byla chybná, opravdu je její povinností přijmout vaší reklamaci v jakékoliv své provozovně.

9. LITERATURA Zákony: 1. zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích; 2. zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky; 3. zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy; 4. zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon; 5. zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže; 6. zákon č. 526/1990 Sb., o cenách; 7. zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci; 8. zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci. 9. zákon č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku; 10. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; 11. zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon.

Webové stránky: 1. www.spotrebitele.info 2. www.obcanske-poradny.cz/ 3. www.regio.cz/spotrebitel/main/ 4. www.dtest.cz/ 5. www.spotrebitel.cz/ 6. www.mpo.cz 7. www.bezpecnostpotravin.cz 8. www.sotex.cz/ 9. www.cni.cz

Ostatní: 1. The Rapid Alert System for Food and Feed (RASFF) Annual Report 2005, European Commission 2006, ISBN 92-79-01820-5. 2. Zpráva o činnosti systému rychlého varování pro potraviny a krmiva v České republice za rok 2005, Ministerstvo zemědělství ČR, Praha 2006, ISBN 80-7084-539-2.


str. 21

10. PŘÍLOHY 10.1. UKÁZKA HLÁŠENÍ SYSTÉMU VČASNÉ VÝSTRAHY RASFF Týden 2006/44 Tabulka 1: Varování Datum

Hlášeno zemí

Ref. číslo

Důvod

Země původu

30/10/2006

Švédsko

2006.0755

salmonela v sójových bobech

Brazílie přes Nizozemí

30/10/2006

Německo

2006.0756

zkažené vepřové maso

Španělsko

30/10/2006

Kypr

2006.0757

neuvedená genetická modifikace rýže

USA přes Velkou Británii

31/10/2006

Island

2006.0760

živí roztoči v datlích

Tunisko přes Německo

03/11/2006

Finsko

2006.0763

salmonela v sójových bobech

Německo

03/11/2006

Česká republika

2006.0764

zkažené mražené vepřové maso

Španělsko přes Polsko

03/11/2006

Švédsko

2006.0765

neuvedené arašídy v pralinkách

Polsko

03/11/2006

Velká Británie

2006.0767

kousky skla v ovesném pečivu

Velká Británie

03/11/2006

Velká Británie

2006.0768

zemina v roládě

Polsko přes Nizozemí

Datum

Hlášeno zemí

Ref. Číslo

Důvod

Země původu

30/10/2006

Velká Británie

2006.CLY

aflatoxiny v pistáciích

Libanon

30/10/2006

Řecko

2006.CMA

aflatoxiny v lískových oříšcích

Turecko

30/10/2006

Itálie

2006.CMB

aflatoxiny v sušených fících

Turecko

31/10/2006

Velká Británie

2006.CMD

kadmium v mražených ústřicích

Korea

31/10/2006

Nizozemí

2006.CMF

aflatoxiny v arašídech

Zambie

31/10/2006

Itálie

2006.CMH

rtuť v mraženém žralokovi

Japonsko

03/11/2006

Velká Británie

2006.CMK

aflatoxiny v arašídovém másle

Ghana

Tabulka 2: Informace

10.2. UKÁZKA HLÁŠENÍ SYSTÉMU VČASNÉ VÝSTRAHY RAPEX týden 43 – 2006 Ref. číslo

Hlášení podala členská země

0704/06

Řecko

Výrobek

Nebezpečí

Míč Adidas Typ/číslo modelu: 749123 Země původu: Indonésie

Otrava. Výrobek představuje závažné nebezpečí, protože obsahuje 190 mg/kg chrómu, přičemž maximální povolená hodnota je 60 mg/kg.

Opatření přijatá v zemi, která podala hlášení Stažení z trhu nařízené příslušným orgánem. Vydání tiskové zprávy pro spotřebitele.

Výrobek nevyhovuje příslušné směrnici EU o hračkách.

0707/06

Česká republika

Elektrická rozdvojka Nanjing Light Industrial Products Typ/číslo modelu: E0019/EAN 8595070888938. Země původu: Čína

Úraz elektrickým proudem. Výrobek představuje vážné nebezpečí úrazu elektrickým proudem. Hrozí vznícení bílého materiálu výrobku. Připojení uzemnění neodpovídá příslušné směrnici.

Zákaz prodeje příslušnými orgány.

str. 22


10.3. EKOZNAČKA

10.4. VÝSLEDKY TESTU INTERNETOVÝCH OBCHODŮ

Garantem pro udělování ekoznačky je Ministerstvo životního prostředí ČR. Vytvořilo strategii, kterou pojmenovalo Národní program označování ekologicky šetrných výrobků. V rámci tohoto programu jsou stanoveny kvalitativní parametry výrobků s přihlédnutím k ekologii. Pokud výrobek těmto parametrům vyhovuje, je mu udělena tzv. ekoznačka.

Sdružení obrany spotřebitelů ČR provedlo v roce 2005 test internetových obchodů. Výsledky jsou uvedeny níže. Text plné zprávy je na adrese http://www.spotrebitele.info.

Přínosem pro spotřebitele je skutečnost, že dostane státní garance toho, že u daného výrobku, na základě hodnocení jeho vlastností, byly minimalizovány nepříznivé vlivy na životní prostředí a přírodní zdroje. Přínosem pro výrobce je zlepšení image a konkurenční výhoda oproti ostatním výrobcům. Vzhledem k tomu, že v současné době se profiluje výrazná skupina spotřebitelů, kteří otázkám ekologie přikládají důležitost, je prodej takto označeného zboží možnou výhodou i pro prodávajícího. Ochrannou známku tvoří stylizované písmeno „e“ s nápisem „Ekologicky šetrný výrobek“ v horní části a identifikačními čísly v části spodní. První dvojčíslí uvádí číslo směrnice, druhé pořadové číslo výrobku v rámci příslušné výrobkové kategorie. Známka smí být používána pouze v jednobarevném – zeleném nebo černém – provedení.

Výsledky průzkumu Sdružení obrany spotřebitelů velmi výstižně dokumentují stav smluv uzavíraných prostřednictvím komunikace na dálku. Byla zvolena následující kritéria hodnocení (jejich definice je převzata z uvedené zprávy):

K1 – kritérium č. 1 Před odesláním objednávky měl spotřebitel možnost se na stránkách obchodu seznámit s informací o totožnosti dodavatele (podnikatele) - označení firmy, případně jméno a příjmení podnikatele, adresa jeho sídla, případně bydliště. Praktický význam těchto informací spočívá v jasném identifikování podnikatele, se kterým spotřebitel uzavírá závazkový právní vztah a vůči němuž následně může činit další právní úkony (např. reklamace zboží, odstoupení od smlouvy apod.). Přestože § 53 odst. 4 občanského zákoníku vyžaduje kromě zmíněných údajů o totožnosti dodavatele i údaj o zápisu v obchodním či jiném rejstříku, nebylo při posuzování obsahu internetových stránek, na nichž je internetový obchod provozován, k nepřítomnosti tohoto údaje přihlíženo (i vzhledem k malému praktickému významu této informace pro spotřebitele). Pro úplnou informaci pouze uvádíme, že z celkového počtu 100 zkoumaných internetových obchodů tuto povinnost splnilo 31 obchodů (tzn. méně než jedna třetina). Kontaktní údaje, taktéž požadované § 53 odst. 4 občanského zákoníku, zpravidla byly uvedeny (zejména adresa pro doručování elektronické pošty).

K2 – kritérium č. 2 Před odesláním objednávky měl spotřebitel možnost se na stránkách seznámit s identifikačním číslem obchodníka (dodavatele). Souvisí s kritériem K1.

K3 – kritérium č. 3

Obdobnou značku má i Evropská unie. Ekoznačka EU „The Flower“ představuje květinu, jejíž střed tvoří zelené písmeno „E“ a okvětní lístky jsou nahrazeny dvanácti modrými hvězdičkami. Logo se smí zobrazovat takto dvoubarevně nebo v jednobarevném – zeleném nebo černém – provedení.

Před odesláním objednávky byl spotřebitel správně poučen o možnosti odstoupení od smlouvy bez stanovení omezujících či vylučujících podmínek nad rámec zákona. Zde správně informovali všichni podnikatelé, kteří v souladu s § 53 odst. 4 a 7 občanského zákoníku poskytli na internetových stránkách obchodu informaci o možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené prostředky komunikace na dálku bez udání důvodu do 14 dnů od převzetí zboží. V souvislosti s touto informační povinností není možné právo na odstoupení od smlouvy podnikatelem zkracovat stanovením dodatečných podmínek, které odstoupení od smlouvy ze strany spotřebitele mají omezit či vyloučit (nejčastěji požadavek na vrácení zboží v neporušeném či nepoškozeném - v některých případech dokonce neotevřeném - obalu, ustanoveními o smluvní pokutě, nemožnosti odstoupit, pokud byl na stránkách obchodu u zboží uveden špatný popis či obrázek apod.). Současně upozorňujeme na skutečnost, že spotřebitel se ani souhlasem s obchodními podmínkami podnikatele, které neinformují vůbec, či informují nesprávně, nemůže zbavit svých práv garantovaných ustanoveními občanského zákoníku. Je-li uvedena informace, že od smlouvy je možné minimálně do 14 dnů odstoupit a není-li to v rozporu se zákonem nějak omezeno, je uvedeno ano; při existenci protizákonných omezení se uvede ne. Totéž platí, není-li informace o odstoupení uvedena vůbec.

K4 – kritérium č. 4 Na internetových stránkách obchodu nebyla uvedena u spotřebního zboží záruční doba kratší než 24 měsíců, příp. u použitého spotřebního zboží 12 měsíců; u tohoto kritéria byly posouzeny jako vyhovující i stránky, které informaci o délce záruční doby neuváděly, případně odkazovaly na znění platného občanského zákoníku (informování o délce záruční doby na internetových stránkách není povinné).


str. 23 K5 – kritérium č. 5

Možnost odstoupení od smlouvy při osobním odběru zboží objednaného přes internetový obchod. Toto kritérium v našem testu splnili všichni podnikatelé, kteří na svých internetových stránkách nevyloučili možnost odstoupení od smlouvy bez udání důvodu ze strany spotřebitele dle § 53 odst. 7, pokud si objednané zboží vyzvedne osobně. Domníváme se, že vzhledem k uzavření smlouvy prostředky komunikace na dálku se jedná o nepřípustné zkracování práva spotřebitele nad rámec zákona. Pokud podnikatel možnost odstoupení od smlouvy při osobním odběru zboží zákazníkem vyloučil (tzv. fyzicky kontaktní způsob dodání), je uvedeno ne (N). Nesplnění tohoto kritéria nebylo, vzhledem k samostatně vymezené kategorii, současně hodnoceno jako omezení (N) dle K3.

Hodnocení vyplývající z této tabulky je jednoznačné. České internetové obchody nesplňují zákonné požadavky, které souvisejí s ochranou spotřebitele. Nejhorší výsledky mělo kritérium třetí, které se týkalo poučení o možnosti odstoupení od smlouvy (ještě před odesláním objednávky).

10.5. PŘÍKLADY PIKTOGRAMŮ POUŽÍVANÝCH NA TEXTILU Pro způsob používání symbolů platí: ČSN EN ISO 3758 (80 0005) Textilie SYMBOLY PRO OŠETŘOVÁNÍ. Tuto i další normy lze objednat na stránkách Českého normalizačního institutu – www.cni.cz. Následující příklady byly přejaty ze stránek http://www.sotex.cz/. Symbol

Postup žehlení

Internetové obchody splňující testovaná kritéria dle kategorií Kategorie obchodu na centrum.cz

K1

K2

K3

K4

K5

Vše správně

Auto-moto

100%

60%

30%

100%

100%

30%

Dárkové zboží

90%

80%

30%

90%

90%

10%

Dětské zboží

100%

90%

40%

100%

90%

30%

Žehlení při maximální teplotě žehlicí plochy 110 °C, opatrně při žehlení s parou

100%

100%

50%

100%

90%

40%

Výrobek se nesmí žehlit Napařování a zpracování parou je nepřípustné

100%

90%

40%

80%

70%

30%

Domácí spotřebiče a audiovizuální technika

Fotoaparáty a fotografická technika

Klenoty a hodinky

Žehlení při maximální teplotě žehlicí plochy 200 °C

Žehlení při maximální teplotě žehlicí plochy 150 °C

Symbol

Postup bělení

Výrobek se může bělit všemi obvykle používanými způsoby 90%

90%

60%

90%

100%

40%

Mobilní telefony a telekomunikační technika

100%

100%

30%

90%

60%

20%

Oděvy a obuv

80%

90%

50%

100%

90%

40%

Výrobek se může bělit pouze oxidačními/nechlorovými prostředky

Výrobek se nesmí bělit

Sportovní potřeby a potřeby pro volný čas

90%

70%

50%

100%

100%

30%

Výpočetní technika

90%

90%

30%

80%

60%

20%

Celkem

94%

86%

41%

93%

85%

29%

Zdroj: www.spotrebitele.info

str. 24


Místo, kde začíná cesta za

úspěchem INFORMAČNÍ MÍSTA PRO PODNIKATELE

Systém InMP je tvořen celorepublikovou sítí kontaktních míst, kde podnikatelé najdou proškolené pracovníky, kteří jsou připraveni poskytnout odbornou pomoc nebo alespoň kvalifikovanou radu, kde lze případně odbornou asistenci získat. Podnikatel může se svým dotazem kontaktovat regionální informační místo osobně, telefonicky, pomocí elektronické pošty nebo prostřednictvím formuláře na internetové stránce: inmp.komora.cz.

Příručky InMP Na informačních místech je pro malé a střední podnikatele v jednotlivých oborech připraveno v elektornické formě na 300 oborových příruček, které postihují aktuální zákonné předpisy pro provozování dané živnosti, informují o nových trendech v oboru a rozkrývají obsah živnosti srovnáním praxe s pojetím popsaným v živnostenském zákonu. Kromě příruček zaměřených na jednotlivé živnosti vydává HK ČR v rámci projektu InMP i příručky k průřezovým tématům, jakými jsou Pracovní právo v ČR, Zadávání veřejných zakázek, Obnovitelné zdroje energie atd. Bližší informace: www.komora.cz/inmp [email protected]

PŘÍKLADY: • Archivace a skartace • Bezpečnost a ochrana zdraví při práci • Činnost účetních poradců, vedení účetnictví • Drezura zvířat • Elektronická zařízení • Fotografické služby • Grafické a kresličské práce • Hostinská činnost • Internetový obchod • Jaderná zařízení • Kovářství • Legislativa – bezpečnost potravin • Maloobchod se smíšeným zbožím • Nákup, prodej a skladování paliv a maziv • Obnovitelné zdroje • Pracovní právo v ČR • Reklamní činnosti a marketing • Směnárenská činnost • Topenářství a vodoinstalatérství • Ubytovací služby • Výroba oděvů a oděvních doplňků • Zadávání veřejných zakázek

Vychází jako příloha časopisu Komora.cz Pro Hospodářskou komoru ČR, odbor InMP připravilo OKM Obchod a cestovní ruch. Autorsky zpracoval: Ing. Jiří Zeman leden 2007 © Hospodářská komora České republiky

Příručka. Ochrana spotřebitele. legislativa, ochrana práv spotřebitele, ochrana zájmů spotřebitele, zajištění bezpečnosti pro spotřebitele

Recommend Documents