Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais ( )

P. de Beaumarchais

ova va svatba prog.indd 1 žková azurová azurováVýtažková Výtažková purpurová purpurováVýtažková Výtažková žlutá žlutáVýtažková Výtažková černá černáPANTONE PANTONE 200 C

7.10.2008 10:58:2

FIGAROVA SVATBA

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais (1732–1799) 1732 – 24. ledna se v rodině pařížského hodináře AndréCharlese Carona v ulici SaintDenis narodil Pierre-Augustin jako jediný syn – jeho čtyři starší bratři zemřeli v útlém věku. Ke dvěma starším sestrám přibyly v následujících několika letech čtyři mladší. 1742–1745 – Studuje ve škole v Alfortu; po jejím dokončení se stává tovaryšem v otcově hodinářské dílně. 1749 – Výtržnosti a drzosti dospívajícího Pierra-Augustina (mezi jiným drobné domácí krádeže, přijímání zakázek na otcovo jméno, ale do vlastní kapsy a rozmařilé noční tahy) přimějí otce Carona, aby ho vyhnal z domu. Pierre-Augustin stráví několik měsíců u rodinných známých na venkově; na jejich přímluvu a po písemně stvrzeném přijetí otcových přísných podmínek se smí vrátit domů. 1753 – Pierre-Augustin vylepšuje systém hodinového stroje. Předvede svůj vynález hodináři Lepautovi, který se mu jej pokusí ukrást a prezentuje ho ve francouzské Akademii jako svůj vlastní. Rozzuřený Pierre-Augustin Lepauta žaluje a předloží Akademii důkazy o svém autorství vynálezu. 1754 – 23. února Akademie rozhodne v jeho prospěch. Díky procesu si Pierre-Augustin získává věhlas celé Paříže a je představen králi a královně, kteří mu zadávají hodinářské práce (jako např. hodinky vsazené do prstenu pro královu milenku Madame de Pompadour). 1755 – Seznámí se s Madeleine-Catherine Francquetovou, která ho představí svému manželovi, nižšímu dvornímu úředníkovi. Na její naléhání Francquet koncem roku odprodá Pierru-Augustinovi svůj úřad. 1756 – V lednu Francquet náhle umírá. 27. listopadu si Pierre-Augustin bere za ženu jeho vdovu, o deset let starší Madeleinu-Catherine Aubertinovou. 1757 – Ke svému jménu si přidává šlechtický přídomek de Beaumarchais podle lenních pozemků, které zdědila jeho žena (Bois-Marchais). Ta však v září téhož roku po krátké nemoci umírá. Beaumarchais je vyloučen z dědictví a vstupuje do soudního sporu s rodinou Aubertinových. 1758 – V dubnu umírá jeho matka.


7.10.2008 10:58:2

PIERRE-AUGUSTIN CARON DE BEAUMARCHAIS

1759 – Beaumarchais se stává dvorským učitelem hudby, učí královy dcery hře na harfu. Seznamuje se s finančníkem Pârisem-Duverney, který mu posléze významně pomáhá ve finančních záležitostech. 1761 – Na synovu žádost André-Charles Caron odchází na odpočinek. Beaumarchais si za 5000 livrů kupuje úřad královského sekretáře, čímž se stavá šlechticem s právem užívat šlechtického přídomku. 1762 – Za více než půl milionu livrů, které mu zapůjčil Pâris-Duverney, si kupuje další úrad – tentokrát „správce vod a lesů“. Pod tlakem konkurentů u dvora je nucen jej o pár měsíců později zase prodat. Pro soukromou oslavu svého přítele Le Normanda píše několik divadelních hříček, inspirovaných commedií dell‘ arte. 1763 – Kupuje si úřad královského vrchního lovčího. 1764 – Odjíždí do Španělska, aby dosáhl sňatku své sestry Lisetty s José Clavijem, mladým spisovatelem, který se s ní zasnoubil a pak zásnuby zrušil. Beaumarchais ho vyzve na souboj, ale Clavijo požádá španělské úřady o ochranu a Beaumarchais je na měsíc uvězněn. Po propuštění se intenzivně zapojuje do madridského kulturního a společenského života. 1765 – Beaumarchais opouští Madrid. 1767 – 29. ledna je jeho hra Eugénie, inspirovaná Lisettiným případem, poprvé uvedena v Comédie Française. 1768 – 11. dubna si bere Geneviève-Madeleine Wattebledovou, vdovu po generálu Levêquovi; v prosinci se jim narodí syn Augustin de Beaumarchais. 1770 – 13. ledna je poprvé uvedena jeho hra Deux amis (Dva přátelé). V březnu se mu narodí dcera, ale zemře po několika dnech. V červenci ve věku 86 let umírá Pâris-Duverney a odkáže veškerý majetek svému synovci La Blacheovi. Pár měsíců před smrtí však uzavřel s Beaumarchaisem smlouvu, podle níž bere na sebe Beaumarchaisův dluh 75 tisíc livrů a Beaumarchais má navrch získat dalších 15 tisíc. V listopadu umírá Beaumarchaisova druhá žena. Šíří se pomluvy, že Beaumarchais obě své ženy otrávil, aby si pomohl k penězům. 1771 – La Blache žaluje Beaumarchaise pro podvod a padělání listin. 1772 – Beaumarchais spor vyhraje v první instanci, ale La Blache se odvolá. V červenci umírá jeho syn Augustin ve věku tří let. 1773 – V lednu je Lazebník sevillský přijat k nastudování v Comédie-Française. V únoru se Beaumarchais dostane


7.10.2008 10:58:2

FIGAROVA SVATBA

do sporu s vévodou ze Chaulnes, který ho obviní, že mu odlákal milenku, herečku Ménardovou. Vévoda vnikne k Beaumarchaisovi do bytu, kde dojde k prudké hádce. Beaumarchais je obviněn z urážky šlechtice a odsouzen k několikaměsíčnímu vězení. La Blacheovi se zatím s pomocí podplaceného soudce Goëzmana podaří obnovit proces a v nepřítomnosti nechat Beaumarchaise odsoudit k zaplacení celého dluhu i s úroky a soudními náklady, což ho de facto zruinuje. Po návratu z vězení je vykázán z bytu a musí se nastěhovat ke švagrovi. Píše první tři Listy proti Goëzmanovi, satirické pamflety, v nichž zesměšňuje celý francouzský právní řád. 1774 – Po vydání čtvrtého pamfletu je zakázáno uvedení Lazebníka sevillského. Goëzman reaguje dalšími obviněními; soud v obnoveném procesu v únoru zruší sice předchozí rozsudek a zbaví Goëzmana místa u soudu, ale zároveň potrestá i Beaumarchaise zbavením občanských práv. Beaumarchais si ovšem případem získal takovou proslulost, že Goëzman musí po skončení procesu opustit soudní budovu zadním vchodem, aby nebyl lynčován. V březnu jsou na dvoře Paláce spravedlnosti páleny Beaumarchaisovy pamflety. Beaumarchais navazuje známost s Marií-Therèse de Willer-Mawlas a žije s ní ve společné domácnosti. Vstupuje do služeb krále jako tajný agent v naději, že si vyslouží navrácení občanských práv. Jeho první mise jej vede do Londýna, kde má za úkol zabránit rozšíření pamfletu o králově tajné milence Madame du Barry. 10. května král umírá. Jeho nástupce, Ludvík XVI., vysílá Beaumarchaise na další mise do Londýna, Holandska a Vídně. V říjnu se vrací do Paříže a sepisuje Základní myšlenky k odvolání soudců, které předkládá radě ministrů. Na základě tohoto spisku je v listopadu revidován rozsudek, který byl proti němu vynesen ve sporu s La Blachem a Goëzmanem a soud, který jej vynesl, je rozpuštěn. V prosinci je cenzurou povolen Lazebník sevillský. 1775 – Beaumarchais vydává pamflet proti La Blacheovi, který je v únoru odsouzen ke spálení. 23. února má premiéru Lazebník sevillský v Comédie-Française. Je to triumfální úspěch, během příštích čtyř let dosáhne sta repríz. Od dubna až do konce roku cestuje mezi Londýnem, Amsterdamem a Vídní coby královský agent a vykonává různá poslání. Poprvé navrhuje v několika memorandech králi podporu amerických vzbouřenců proti anglické koruně. V říjnu umírá jeho otec.


7.10.2008 10:58:2


Dlužní úpis na sto franků, vystavený Beaumarchaisem

1776 – S podporou ministra Vergennese se Beaumarchaisovi podaří přesvědčit krále k podpoře amerických kolonií. Za tím účelem je ze státní pokladny uvolněn milion livrů. S pomocí této částky a za podpory španělské koruny Beaumarchais zakládá fiktivní obchodní společnost Rodrigue Hortalez et Compagnie. V říjnu je Beaumarchais plně rehabilitován v procesu s Goëzmanem a jsou mu navrácena všechna práva. 1777 – 5. ledna se Beaumarchaisovi narodila dcera Eugénie. V červenci vyvrcholí jeho úsilí o pomoc vzbouřencům – lodě naložené zbraněmi a vybavením vyplují do Ameriky. Koncem roku, po dlouhodobých sporech s Comédie-Française o autorská práva na Lazebníka sevillského, zakládá Společnost dramatických autorů. 1778 – Obnovení procesu s La Blachem; 21. července je vynesen rozsudek, příznivý pro Beaumarchaise; o něco později následuje smírné ujednání obou stran sporu. Beaumarchais píše Figarovu svatbu. 1779 – V lednu Beaumarchais obdrží děkovný dopis od předsedy Kongresu Spojených států amerických; to je ale také jediný zisk, který z obchodu má, investované prostředky už nikdy neuvidí. Po smrti Voltaira se ujímá vydání jeho díla. Ve snaze získat všechno, co Voltaire kdy napsal, cestuje po celé Evropě. Aby se vyhnul cenzuře, zakládá vydavatelství v německém Kehlu. 1780 – Po celý rok se zabývá spory s Comédie-Française a obhajobou práv dramatických autorů. Konečně v prosinci jsou rozsudkem Nejvyššího soudu (Conseil d‘Etat) dramatickým autorům přiznána jejich práva. 1781 – Figarova svatba je přijata k nastudování v ComédieFrançaise. Beaumarchais se angažuje v „aféře Kornman“ – bankéř Kornman nechal uvěznit svou ženu pro podezření z nevěry, ale s cílem zmocnit se jejího věna. Beaumarchaisovi


7.10.2008 10:58:2

FIGAROVA SVATBA

se podaří dosáhnout jejího osvobození, čímž opět popudí své početné nepřátele. 1782 – Po několika veřejných čteních je Figarova svatba zakázána cenzurou. 1783 – Uvedení Figarovy svatby v divadle MenusPlaisirs je na poslední chvíli zakázáno samotným králem. Beaumarchais koresponduje s americkým Kongresem ve snaze vyjednat zaplacení dlužné částky. V září je Figarova svatba uvedena na soukromé oslavě u hraběte Titulní strana prvního de Vaudreuil v Genevilliers. vydání Figarovy svatby 1784 – Po osobní intervenci u krále je 27. dubna poprvé veřejně provedena Figarova svatba. Její úspěch překonal úspěch Lazebníka sevillského. Padesátá repríza je benefičně věnována kojícím matkám. 1785 – V březnu Beaumarchais uveřejní v Journal de Paris „otevřený dopis“, v němž hovoří o potížích s uvedením Figarovy svatby. To vzbudí hněv krále a Beaumarchais je uvězněn. Na protest se vzdává úřadu vrchního lovčího. Figarova svatba vychází tiskem i se svou slavnou Předmluvou. V červnu je rozsudkem Nejvyššího soudu z přímého popudu krále zakázána distribuce třicetisvazkového Voltairova díla ve Francii. V srpnu je u dvora hrán Lazebník sevillský; Marie-Antoinetta hraje roli Rosiny. 1786 – Beaumarchais obdrží od krále 800 tisíc livrů jako náhradu škod, utrpěných v obchodech s Amerikou. V březnu si bere za ženu Marii-Therèse de Willer-Mawlaz, s níž už dvanáct let žije. V květnu má ve vídeňském Burgtheatru premiéru Mozartova Figarova svatba. 1787 – V únoru umírá ministr Vergennes, jeden z nejdůležitějších Beaumarchaisových zastánců. Vzápětí ožívá „aféra Kornman“ – děje se tak, jako obvykle, veřejnou půtkou prostřednictvím pamfletů a hanopisů. Beaumarchaisovým protivníkem je tentokrát advokát Bergasse, který zastupuje Kornmana. V únoru má premiéru Salieriho opera Tarare s Beaumarchaisovým libretem. 1789 – Spor s Kornmanem a Bergassem vyvrcholí v dubnu jejich odsouzením pro pomluvu. V předrevoluční atmo-


7.10.2008 10:58:2


sféře ovšem utrpí i Beaumarchaisova reputace, protože se na veřejný přetřes dostanou jeho choulostivé služby králi. 15. července se účastní bojů o Bastilu a později je pověřen dozorem nad její demolicí. V srpnu je vyloučen ze Shromáždění (Assemblée de représentants) pro pomluvy, které jsou proti němu vznášeny. Brání se a v září je přijat zpět. 1790 – Píše larmoyantní komedii Mère coupable (Provinilá matka). Konečně vychází sedmdesátisvazkové Voltairovo dílo. Zájem je menší, než Beaumarchais čekal, a jeho finanční ztráty jsou obrovské. 1791 – V lednu Ústavodárné shromáždění potvrdilo práva dramatických autorů. V únoru je Provinilá matka přijata k nastudování v Comèdie-Française. Pro nové spory o autorská práva však Beaumarchais v prosinci její uvedení zakáže. 1792 – Nové uvedení Figarovy svatby. Beaumarchais se angažuje v nákupu zbraní pro francouzskou armádu. Po červnovém odvolání girondinských ministrů je obviněn ze „zbrojního spekulantství“, ale obhájí se a v červenci je podepsána nová smlouva. V srpnu je v divadle Marais uvedeno nové nastudování Figarovy svatby. Je prověřován, jeho dům je prohledán; nakonec je mu v září vystaven pas a uděleno osvědčení o občanské spolehlivosti, takže může v říjnu vycestovat přes Londýn do Holandska, kde jedná o nákupu zbraní. Mezitím je doma opět obviněn a jeho dům je zapečetěn. V Londýně je uvězněn pro dluhy. 1793 – Poté, co se v Londýně vyplatí z vězení, se vrací do Paříže a v květnu se hájí před Výborem pro veřejné blaho. Je shledán nevinným a opět vyslán do Holandska, aby zde vyjednal nákup zbraní. Pro nemoc se několik měsíců zdrží v Ostende. 1794 – Výbor pro veřejné blaho ho v březnu umístí na seznam emigrantů; jeho žena, dcera a sestra Julie jsou v Paříži uvězněny. Pád Robespierrova režimu v srpnu je zachrání před gilotinou. Beaumarchaisovo manželství je nicméně soudně rozvedeno podle zákona o emigrantech. 1796 – Díky úsilí Beaumarchaisovy ženy a vlivným přátelům se podaří dosáhnout jeho vyškrtnutí ze seznamu emigrantů. Do Paříže se vrací 5. července. 1797 – V lednu je vytvořena zvláštní komise, která má přezkoumat Beaumarchaisovy účty v souvislosti s aférou zbraní z Holandska. V dubnu se podruhé žení s MariíTherèse de Willers-Mawlaz. 1799 – Po vleklých sporech je Beaumarchais prohlášen dlužníkem státu. V noci ze 17. na 18. května umírá na mrtvici.


7.10.2008 10:58:2

FIGAROVA SVATBA

FIGAROVA SVATBA PIERRE-AUGUSTIN CARON DE BEAUMARCHAIS

Překlad: Karel Kraus Inscenační úprava: Daniel Špinar a Jan Tošovský Režie: Daniel Špinar Scéna: Iva Němcová Kostýmy: Linda Boráros Dramaturgie: Jan Tošovský Jazyková spolupráce: Karel Svátek


7.10.2008 10:58:2

A


OSOBY A OBSAZENÍ:

Hrabě Almaviva Martin Polách Hraběnka, jeho choť Markéta Tallerová Figaro, komorník a kastelán David Punčochář Zuzanka, jeho nevěsta, hraběnčina komorná Jana Šulcová Marcelina, hospodyně Eva Lecchiová Antonia, zahradnice Michaela Lohniská Fanynka, dcera Antonie Karolína Baranová Cherubín, páže Tomáš Dianiška Bartolo, lékař Ladislav Dušek Bazilio, učitel hudby Přemysl Houška Don Gusman Goussaupasse, soudce Vít Musil Bercquedeberre, písař Václav Jílek Vesničanky a vesničané A. Hauznerová, T. Hauznerová, E. Hamplová, K. Pischelová, K. Vydrová, V. Vodseďálek, V. Hyška, J. Kůdela, B. Kobosil Inspice: Jitka Jirásková Nápověda: Kateřina Vydrová

slavnostní předpremiéra 16. října 2008 v Šaldově divadle premiéra 17. října 2008 v Šaldově divadle REZERVACE:

www.evstupenka.cz výhodná rezervace přes Libereckou městskou kartu


7.10.2008 10:58:2

FIGAROVA SVATBA

Beaumarchaisova doba Počátkem osmnáctého století, když už bledla sláva„krále slunce“ Ludvíka XIV., napsal maršál Vauban v pamětním spise o královském desátku, že z obyvatel tehdy dvacetimilionové Francie desetina je odkázána na žebrotu a ze zbývajících devíti desetin pět samo nemůže poskytnout těmto nejchudším almužnu; z ostatních čtyř desetin tři živoří pod tíhou dluhů a procesů; zbývající desetina netvoří více než sto tisíc rodin, a z těch ještě jen o deseti tisících lze předpokládat, že se jim vede skutečně dobře. Desetiletí, jež následovala po tomto neveselém zúčtování, nezměnila stav věcí k lepšímu, nýbrž k horšímu. Sedlák, tísněný stále novými důmyslně vymýšlenými, nebo i po staletích obnovovanými poplatky a povinnostmi vůči šlechtě se nedopracuje ani hladového živobytí, ztrácí zájem o práci, revoltuje v bezpočtu roztříštěných drobných bouří z hladu. Řemeslo je na ústupu před manufakturami, rozvíjejícími se však ve Francii většinou ještě v rámci tuhých feudálních závislostí a vykořisťujícími i svobodného dělníka ještě víc než práce u samostatného mistra. Valná část neprivilegovaných Francouzů o sobě může říci s Figarem, že musí vynaložit na uhájení holého živobytí víc důvtipu, než se ho spotřebovalo za poslední století na řízení celého španělského království. A zatím maršál de Soubise hostí krále jedinou večeří za 200 000 livrů. Horlivý lovec Ludvík XIV. vydává ročně za krmení svých psů 54 000 livrů a královy tety propálí za rok svíček za 216 000 livrů. Pár tisícovek šlechtických rodin tráví část roku na svých statcích a vyjídá tam poddané přímo z titulu svých vlastních šlechtických výsad a práv, část roku konzumuje státní důchod ve Versailles, požívajíc králova pohostinství a pobírajíc z jeho ruky penze z titulu nejrůznějších funkcí a sinekur, mezi nimiž nacházíme i opatrovníka královy vycházkové hole nebo examinátory královské stolice – každý ten úřad o příjmu 20 000 livrů ročně. Jestli milenka Ludvíka XV. madame Pompadour stála podle výpočtu historiků francouzský národ 36 milionů livrů, pak legální žena Ludvíka XVI. Marie Antoinetta znásobila dvorskou rozhazovačnost do té míry, že si vysloužila přezdívku „Madame Deficit“. Několik neslavně prohraných válek, ztráty na zámořských državách, několik státních bankrotů a horentní výše státního dluhu doplňují obraz absolutistického královského režimu v osmnáctém století. Montesquieu vydává v roce 1748 „Ducha zákonů“ a jako už předtím v historických, tak nyní ve státovědných studiích škrtá z dějin nevysvětlitelnou neomylnost božího řízení a podráží feudální církevní teorie státu rozlišením věčných, neměnných přírodních zákonů a proměnlivých


7.10.2008 10:58:3


zákonů společnosti, které jsou dílem lidským, tudíž někdy i omylným, a tudíž mohou být měněny. Od 30. do 70. let chrlí Voltaire svazky filozofických a historických spisů, satir, pamfletů, dramat, básní i dopisů – mohutný proud racionalistického, jízlivým vtipem kořeněného boje proti tmářství všech zděděných autoritativních náboženských Dazincourt, první pověr i přímých zásahů proti představitel Figara vražedným přehmatům světské i církevní justice. Roku 1762 dovádí Rousseau už dřívější své myšlenky o původu nerovnosti mezi lidmi k filozofické koncepci „společenské smlouvy“, podle níž státní zřízení vzniká dobrovolnou – a tudíž změnitelnou – dohodou zainteresovaných lidí, zdrojem a nositelem moci je lid a ideálním zřízením demokratická republika. A počínajíc rokem 1751 vydává mladá bojovná buržoazní věda postupně své největší dílo: pod Didedrotovým vedením je postupně uskutečněno vydání sedmnáctisvazkové Encyklopedie. Není otázky, zděděné pravdy či autority, aby ji bojovný věk nových myšlenek nepodrobil kritice svrchovaného rozumu – kritičnost je snad nejpádnějším rysem doby. Král a církev používají více než ostře opatření, jež jim jsou k dispozici, ale je to už jen ústupový boj. Dosáhnou toho, že knihy jsou konfiskovány, páleny na hranicích, že většina těch nejvýznamnějších musí být vydávána za hranicemi Francie, že autoři jsou tu a tam přinuceni k taktickému odvolání svých názorů. Ale mocnosti feudálního světa nejsou s to zabránit, aby knihy nebyly čteny, aby nebyly pašovány do Francie, aby Voltaire nebyl nejvlivnějším a nejvěhlasnějším mužem intelektuálního světa. Osvícenecká kritika rozkládá vládnoucí třídu i zevnitř: dvorská aristokracie koketuje s „módními“ názory. Naveskrz bezzásadová a cynická staví na odiv kritiku svých vlastních špatností, přijímajíc ji jako vítané zpestření salonních duchaplností. V bláhové sebevíře, že potopa přijde až po ní, pomáhá sama svým hrobařům. K protimluvům prostopášně skomírajícího absolutismu patří i to, že francouzský král – napůl z konkurenční řevnivosti a napůl pod tlakem veřejného mínění i mínění vlastního dvora – první v Evropě uznává vládu Spojených států amerických, uzavírá s nimi spojeneckou smlouvu a nakonec vstupuje do války proti Anglii – ve jménu vzbouřenců, kteří, kráčejíce ve šlépějích francouzských


7.10.2008 10:58:3

FIGAROVA SVATBA

opozičních osvícenců, světu nejen oznámili, nýbrž i v praxi předvedli zásadu Prohlášení nezávislosti ze 4. července 1776: „Pakliže dlouhá řada bezpráví a útisků, sledující ustavičně tentýž cíl, ukazuje úmysl ujařmit lid v naprostém despotismu, pak má lid právo, ba povinnost takovou vládu svrhnout a opatřit své budoucí bezpečnosti lepší strážce...“ Jaroslav Pokorný (převzato z Beaumarchais: Lazebník sevillský, Figarova svatba, SNKLHU 1956. Úryvek, kráceno.)

Z předmluvy k Figarově svatbě (1784) Nepíšu tuto předmluvu proto, abych mařil čas pátráním, zda jsem uvedl na divadlo kus dobrý nebo špatný; na to už je pro mne příliš pozdě. Chci však svědomitě zkoumat, což jsem ustavičně povinen sám sobě, zda jsem vytvořil dílo, jež zasluhuje pokárání. Nikdo jistě není nucen napsat komedii, která by se podobala jiným; jestliže jsem se tedy uchýlil s příliš vyšlapané cesty, a to z pádných důvodů, jak se aspoň domnívám, mám proto být jistými pány souzen podle pravidel, k nimž se neznám? Má se o mně dětinsky psát, že vracím umění do doby, kdy bylo ještě v plenkách, když se snažím razit novou stezku tomuto umění, jehož prvním a snad jediným zákonem je bavit a poučovat? Od toho, co špatného o nějakém díle říkáme, k tomu, co si o něm opravdu myslíme, bývá často hodně daleko. Dobrý nápad, který nám pevně utkvěl, vtipný výraz, který se neodbytně vtírá, zůstává uložen hluboko v srdci, zatímco ústa se mstí a odsuzují téměř všechno ostatní. Proto lze na divadle pokládat za ustálený zvyk, že pokud jde o výtky autorovi, nejméně se hovoří o tom, co nejvíc chytlo. Jen proto, abychom vypadali jemnocitně, abychom si mohli hrát na vytříbené znalce, abychom pokrytecky mohli předstírat slušnost tváří v tvář těm našim nevázaným mravům, stávají se z nás tvorové nanicovatí, neschopní se pobavit a posoudit, co by se vlastně pro nás hodilo. Nebo, mám-li to už povědět rovnou, znuděné fifleny, které nevědí, co chtít, ani co by se jim mělo líbit, ani co by měly zavrhnout. Už sama tak otřepaná slova jako bonton, lepší společnost, ostatně vždycky přizpůsobená úrovni určité bezvýznamné kliky, a pojmově natolik široká, že nevíme, kde začínají a kde končí, zničila tu srdečnou a opravdovou veselost, jíž humor našeho národa vynikal nad kterýkoli jiný. Usoudil jsem tedy, že buď nějaký odvážný muž setřese všechnu tu špínu, anebo nuda francouzských her zažene všechen lid na lehkou operetu, a ještě dál, na bulváry, kde se to jen hemží populárními jevišťátky, zřízenými k naší


7.10.2008 10:58:3


hanbě. Odvážnost, udržovaná v mezích slušnosti, byla z francouzského divadla vyhoštěna, a tady se zvrhá v bezuzdnou drzost. Pokusil jsem se být tím mužem, a jestliže jsem ve svých dílech neprojevil víc schopnosti, ze všech jasně vysvítá aspoň můj záměr. Domníval jsem se, a domnívám se i teď, že na divadle nelze dosáhnout ani mocného patosu, ani hlubokého mravního účinku, ani silné a opravdové komické působivosti bez úderných situací, které vždycky vznikají z nějakých společenských rozporů obsažených v námětu. Autor tragédií, smělý ve svých prostředcích, necouvne ani před ohavným zločinem. Méně odvážná komedie obvykle příliš nezdůrazňuje ony rozpory, poněvadž sahá k obrazům současných mravů a své náměty čerpá z naší společnosti. Ale jak potírat lakotu, neuvedete-li na scénu nějakého opovrženíhodného lakomce? Jak odhalovat pokrytectví, neukážete-li hnusného pokrytce? Jak zpodobit svůdce, nenecháme-li ho probrat celý houfec záletných žen? Nebo zuřivého hráče, neobklopíme-li ho darebáky, pokud jím ovšem není on sám? Všichni takoví lidé mají daleko k ctnosti: autor je také za ctnostné nevydává, ani se nezastává žádného z nich, prostě líčí jejich neřesti. Jen proto, že lev je krvelačný, vlk žravý a liška lstivá, je také bajka snad bez mravní hodnoty? Neřesti a zlozvyky se nemění vůbec, skrývají se jen v tisíci podobách pod maskou panujících mravů; strhnout jim tu masku a ukázat je v plném světle, to je vznešený úkol pro muže, který se zaslíbil divadlu. Smát se nemravům nebo lkát nad mravy – taková a nejiná je jeho povinnost. Běda mu, zpronevěří-li se jí! Lidi lze napravovat jen tehdy, ukážeme-li jim, jací jsou. Prospěšná a pravdivá komedie není ani licoměrný chvalozpěv, ani planá akademická rozprávka. (Přeložil Karel Kraus. Úryvek, kráceno.)

Figaro jako archetyp Stejně jako Cervantes v Donu Quijotovi, de Molina a Molière v Donu Juanovi či Marlowe a Goethe ve Faustovi, vytvořil Beaumarchais ve Figarovi jakési shrnutí části lidské zkušenosti své doby, určitý typ, který dále prochází dějinami umění a myšlení a nabírá na sebe nové a nové podoby. Sám Figaro je přitom následníkem celé dlouhé řady komických sluhů, kteří procházejí dějinami divadla od počátků. Teprve Beaumarchais ho ovšem nadal vlastnostmi, které ho předurčily k nesmrtelnosti. Zvláštní vlastností těchto typů je jejich hluboká vnitřní rozporuplnost. Je Quijote přestárlý fantasta, nebo spíše


7.10.2008 10:58:3

FIGAROVA SVATBA

básník činu, vzdorující prozaické skutečnosti? Je Don Juan bezohledný zvrhlík a svůdce, nebo hrdina, odvážně se vzpírající konvencím, svazujícím ducha? Je Faust zaprodanec ďáblův, nebo neohrožený hledač, neváhající spustit se do nejhlubších propastí, lze-li v nich nalézt zrnko pravdy? Podobný rozpor nacházíme i u Figara. Je to lstivý, odvážný, chytrý a vtipný sluha, který dokáže přelstít svého pána, aniž by ten si toho všiml? Nebo je to prohnaný, vychytralý měšťáček, který kouká, kde by co urval, neustále počítá, z čeho by mu koukal nějaký prospěch a ke svým cílům neváhá sáhnout i po nejhrubší intrice? Nejspíš tak trochu obojí. A právě tahle podvojnost dělá z Figara typ, kterému rozumíme a kterému se smějeme i po více než dvou stech letech. Zajímavý přitom je vztah Figara k Beaumarchaisovu životopisu. Aniž bychom chtěli hledat umělé analogie, musíme konstatovat, že se zde autor výrazně inspiroval svými životními osudy (a nijak se tím netajil: slavný Figarův monolog v 5. dějství – v naší inscenaci ovšem vyškrtnutý – je až na drobné odchylky přesným životopisem autorovým). Obě slavné figarovské komedie vznikají někdy kolem poloviny jeho životní dráhy. Přehlédneme-li její první polovinu, vidíme obratného spekulanta, profesionálního dvořana, který si kupuje jeden úřad za druhým, typického muže své doby, který je vždy tam, kde se lze nadít nějakého prospěchu, stýká se se správnými lidmi a umí šikovně využívat styků a informací, které získá. Podíváme-li se do druhé půle, uvidíme neohroženého pamfletistu, požadujícího reformu skřípajícího státního a soudního systému; usilovného podporovatele americké revoluce, slibující osvobodit člověka z pout tradice a umožnit mu řídit se v životě pouze vlastním rozumem; oddaného vydavatele Voltairova díla i přes riziko perzekuce a za cenu značné finanční ztráty. Obě tyto zcela rozdílné osobnosti jsou určitým způsobem zakódovány ve Figarovi, muži na rozhraní věků, stále kolísajícím mezi touhou spolehnout se jen na svobodné a nezávislé používání svých schopností a nutností utíkat se k pokoutním cestám, vykousaných generacemi před ním v trouchnivém dřevě vyčerpaného společenského systému. Král Ludvík XVI. projevil mimořádně bystrý úsudek, když v roce 1782 po přečtení Figarovy svatby prohlásil, že aby mohla být tato hra veřejně předváděna, musela by se nejprve zbourat Bastila. Spletl se pouze v pořadí událostí: Figarova svatba měla veřejnou premiéru v dubnu 1784, Bastila padla o pět let a pár měsíců později. Hra je úzce spjatá s revoluční atmosférou Paříže 80. let 19. století – natolik, že pozdější dramatikové měli potřebu domýšlet osudy Figara během a po revoluci. A právě zde zřetelněji vysvítá ona zvláštní podvojnost Figarova typu.


7.10.2008 10:58:3


Z (téměř) domácích luhů a hájů máme hned dvě taková zpracování figarovské látky: od Viktora Dyka v Revoluční trilogii z roku 1917 a od Ödöna von Horvátha ve Figarově rozvodu z roku 1936 (povšimněme si, že se v obou případech jedná rovněž o určité dějinné rozhraní s revolučním pozadím – konec rakouského mocnářství u Dyka, nástup nacismu u von Horvátha). Obě zpracování mají také leccos společného ve způsobu, jímž kreslí Figara. Dykův Figaro je sluhou na hraběcím zámku, jehož ozdobou je krásná Komtesa Jaro. Figaro ji miluje, ale ví, že vzhledem ke svému postavení si nemůže dělat žádné naděje. Jedinou šancí je změna režimu. Proto slíbí spiklencům, osnujícím lidové povstání, že jim pomůže zmocnit se zámku, pokud bude Komtesa Jaro ušetřena a ponechána jemu. Nejsa ovšem šlechticem, neuvědomuje si, že Komtesa Jaro mu nikdy nemůže patřit, i kdyby byl stokrát jejím pánem. A nejsa ani člověkem z lidu, netuší rozsah jeho nenávisti vůči šlechtě a touhy po pomstě, po krvi „těch s bílou pletí a bez mozolů“. Pro obě strany je a zůstane zrádcem. Proto jeho snaha končí tragicky. U von Horvátha vidíme Figara, jak spolu se Zuzankou, hrabětem i hraběnkou prchá z revoluční Francie. Zatímco hrabě s hraběnkou žijí po hotelích a ve snaze udržet zbytky noblesy prodávají poslední šperky a víc a víc se zadlužují, Figaro se Zuzankou se usadí v malém německém městě a Figaro se vrátí ke svému povolání holiče. Jenomže aby mohli žít v maloměstské společnosti, musí do ní – alespoň na pohled – zapadnout. Proto se Figaro, ve snaze obhájit svou živnost, víc a víc podvoluje tlaku úzkoprsé morálky, nesmyslných konvencí a skrytého šovinismu, až se z něj stane stejný šosák, jako jsou všichni v jeho okolí. Zklamaná Zuzanka ho opustí a jde se starat o hraběte, jemuž mezitím zemřela žena. Hra končí smířlivě – Figaro se stane správcem na starém hraběcím zámku, Zuzanka se k němu vrátí a hrabě zde může v poklidu dožít jako Figarův chráněnec. Přesto zde zůstává riziko v podobě okolní, mezitím notně zburžoaznělé revoluční společnosti. Tlak na konformaci zůstal, pouze změnil podobu. Obě tyto hry vyostřily to, co bychom mohli nazvat „tragickým rozměrem Figara“ – zároveň tím ale ztratily onu lehkost a rozvernost, která je vlastní původním figarovským komediím. Figaro není tragická postava. Figaro je člověk jako my – někdy zbabělý, někdy hamižný, někdy sobecký, někdy líný, někdy trestuhodně popletený... ale lehkost a vtip, s níž tyto své nedostatky překonává v boji s o mnoho mocnějším soupeřem, mu znovu a znovu získává naše sympatie. jt


7.10.2008 10:58:3

TECHNICKÁ SPOLUPRÁCE

Vedoucí osvětlovač: Pavel Hejret Svítí: Jan Doskočil, Pavel Košek Vedoucí zvukař: Miloš Vondráček Zvukař: Tomáš Erben Jevištní mistr: Petr Ottl Rekvizity: Danuše Klosová Vlásenky: Alena Mikušová Vedoucí výroby scénických kostýmů: Taťána Hrustinczová Scénu vyrobily dílny DFXŠ pod vedením: Vojtěcha Michla Nositele autorských práv k dílu zastupuje Dilia, divadelní, literární, audiovizuální agentura, Krátkého 1, 190 03 Praha 9.

© 2008 náklad: 1 000 ks

ředitel: František Dáňa šéf činohry: Vít Vencl redakce: Jan Tošovský a Martin Urban grafická úprava: Pavel Dušek Umělecká činnost divadla se uskutečňuje za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.

cena 18 Kč

WWW.SALDOVO-DIVADLO.CZ

Generální partner Divadla F. X. Šaldy

Oficiální vůz Divadla F. X. Šaldy


7.10.2008 10:58:3

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais ( )

Recommend Documents