PĚŠÍ PTÁCI Úvaha o postavách románů Jiřího Šotoly „Venku je marast. Kampak se vláčet. Snad budem směšní. Aťsi jsme směšní. Pojď. Co se nám může stát?“ Venuše z Mélu (1958)1 Když se básník zahledí do povětří a uvidí letícího ptáka, možná si povzdychne a bude závidět. Pták se prohání volně ve vzduchu, svobodný a přelétavý, zatímco básníkovi bylo dáno jen snít, prohánět se jen v myšlenkách a marných touhách. Takto se o ptácích kdysi vyjádřil například Jakub Deml, když jim děkoval za onen příklad oblačné svobody. Jen těžko bychom nalezli vzdálenější názor, než jaký nám ve své tvorbě zanechal Jiří Šotola.2 Jeho ptáci by snad dovedli létat, ale ze zvláštních důvodů se šourají pěšky, buď proto, že jim bylo létání zapovězeno, nebo už ve své letecké schopnosti přestali věřit.3 Ale přese všechno svou ptačí podstatu v sobě nezapřeli, mají ptačího ducha, leč jejich křídla už dávno ztěžkla a nedoletí dál než ubohá slepice.4 Takoví bývají (ne)hrdinové románů Jiřího Šotoly - odsouzení k vnitřnímu exilu a „směšnému vláčení ve venkovním marastu“, odvážní snad jen netajenou směšností, přízemní, ale kdovíproč sympatičtí.5 Již první Šotolův román Tovaryšstvo Ježíšovo (1969) si mne získal mimořádným propojením dvou autorových talentů: lyrickým viděním skutečnosti a dramatickými dialogy.6 Bez tohoto tvůrčího zmocnění by fabule patrně na román nevystačila: jezuita 1
Jiří ŠOTOLA (dále jen J.Š.): Venuše z Mélu. Báseň obsažená ve stejnojmenné sbírce z roku 1958. Citováno dle: J.Š.: Ročník 24. Výbor z veršů 1944 – 1960. Mladá fronta. Praha 1961. S.107. Závěr básně. 2 J.Š. (28.5.1924 - 8.8.1989) – český básník, dramatik a spisovatel. Narodil se v malé východočeské vesnici Smidary (u Nového Bydžova). Jeho tatínek záhy získal místo učitele na reálce v Litomyšli, své rané dětství tedy prožil v našem městě. V roce 1942 maturoval na klasickém gymnáziu v Hradci Králové, poté začal studovat na konzervatoři (dramaturgie a herectví). Během války byl nasazen jako pomocný dělník. Po válce dokončil konzervatoř a v roce 1951 uzavřel studia na DAMU, obor činoherní režie. V první polovině 50.let pracoval jako režisér a dramaturg, zároveň ještě studoval filozofii na FF v Praze. Od druhé poloviny 50.let se živil jako redaktor několika periodik: Československý voják, Kultura, Literární noviny aj. V časopise Květen, jehož byl redaktorem od r.1958, proslul spolu s básníky Miroslavem Florianem a Karlem Šiktancem jako tvůrce tzv. poezie všedního dne. Tehdy bydlel na Hradčanském náměstí. V letech 1964 – 1967 působil jako první tajemník Svazu čs. spisovatelů, za své demokratické názory byl po srpnu 68 umlčován (zejména v letech 1970-75). Díky projevu ve prospěch vedoucí úlohy KSČ mu v 80.letech mohly vycházet četné romány. V té době již trávil velkou část roku na chalupě ve vesnici Doly nedaleko hradu Košumberk. Jiří Šotola zemřel roku 1989 v Praze. 3 O pěších ptácích jako typu šotolovského hrdiny se zmínil už Miloš POHORSKÝ: Čtvrtý historický příběh Jiřího Šotoly. In: J.Š.: Malovaný děti. (doslov). Mladá fronta. Praha 1983. S.139. 4 Pěší ptáci je název divadelní hry J.Š. (1981). Srov. např. heslo v české Wikipedii nebo www.sotola.com . 5 Na samostatnou studii by vydala otázka, nakolik J.Š. ve svých postavách zobrazil mýtus o „malém českém člověku“. Vzpomínám si na inspirativní semináře Erika Gilka na olomoucké filozofické fakultě, v nichž jsme se zabývali obrazem maloměsta v české literatuře. Na tomto místě bychom mohli téma zamyšlení změnit na obraz „malých českých lidí“ v české literatuře a sledovat pozoruhodnou linii vedoucí přes Karla Čapka, Bohumila Hrabala a možná až k Michalu Vieweghovi (Účastníci zájezdu). Snad jsme narazili na zvláštní topos české literatury. 6 O zážitcích z četby Tovaryšstva Ježíšova viz anonymní poznámku z 28.5.2007 na debatním webu: http://dymbula.blogspot.com/2007/05/ji-otola-1924.html : „Tatínek měl v knihovně jeho knížku Tovaryšstvo Ježíšovo. Červená bez obalu. Otec o ní hovořil jako o něčem neuvěřitelným. Zkusil jsem to číst, ale moc mi to nešlo. Venku bylo příliš hezky a holky nosily příliš krátké sukně. Knihu jsem odložil. I těmi pár stránkami stihla zatnout dráp. Snažil jsem se si namluvit, že můj tatínek vždycky přeháněl, tak i s tou knihou přehání. Raději jsem
Vojtěch Had byl poslán na hrad Košumberk u městečka Luže, aby posléze organizoval výstavbu poutního areálu na Chlumku. Během své služby je vystaven pochybnostem o smyslu svého konání, stále konfrontuje vlastní touhu po lidsky citlivém přístupu s církevním (a řádovým) pragmatismem. Vojtěch Had je inteligentní a přemýšlivý člověk, není mu však dáno myslet, nýbrž poslušně konat. Tak se přidá (i když se špatně utajovaným nesouhlasem) k davu kamenujícím heretika. Ke konci románu zoufale zpytuje svědomí a téměř propadá bezvýchodnosti: „Páter Had nezapomněl. Na sebe nezapomněl. Jak vzal kámen a hodil. Jak konečně nestál, nekoukal zpovzdálí, jak se odhodlal. A často si tu chvíli připomínal. Často odtahoval ruku od těla a představoval si, že v ní má kámen. A připadalo mu, že ta ruka není jeho. A trochu se sám sebe štítil. A trochu byl na sebe pyšný. Stále a stále se nutil myslet na tu chvíli, prožít znovu ten pocit ruky s kamenem. Bylo to odporné. Ale byl to čin. A páter Had už věděl, on koneckonců už dávno věděl, že činy, na které je mu dáno rukou dosáhnout, jsou činy malé a nikoli neposkvrněné a pachuť na jazyku po jejich vykonání nebývá příjemná. Páter Had ale konat činy slíbil a chtěl. A jiných nebylo.“7 Pro pátera Hada neexistovalo řešení, odmítal opustit řád, jeho naivní pokusy o dialog s představiteli končily nedorozuměním a zdá se, že také úniku do vnitřního světa nebyl jezuita schopen.8 V Šotolových prózách se vždy setkáváme s důmyslnou kompozicí protikladných postav. Romány se tedy odehrávají především v konfrontacích rozličných lidských typů, proti slabému Hadovi tak stojí cyničtí hodnostáři nebo naopak bezprostřední a upřímná hraběnka (ke konci románu stále více řádem umlčovaná). Zatímco hraběnka si ve svém maličkém pokoji povídá s kameny, páter Had zůstává prázdný a bez útěchy. Jako by však jeho druhou polovinu (alter ego) v románu tvořil páter Křižulka – optimistický řeholník, až zamilovaný do svých oveček, důvěrně rozmlouvající s obrazem Panny Marie a svědek skutečných zázraků. Domnívám se, že na podobnou postavu zbožného a zároveň lidského křesťana už v dalších románech nenarazíme. Křižulkovi se podařilo uhájit si i uvnitř jezuitské totality svou osobitou víru v nadpřirozeno, i když často ne zcela ortodoxní (asistoval při pohanských obřadech). Křižulka si ustavičně povídá s Pannou Marií, a slyší dokonce i její odpovědi, jeho vnitřní život však ostatním vedle oficiální teologie připadá dětinský. Stařeček Křižulka se v 27.kapitole objeví v románu naposled, jako poněkud bláznivý poutník na cestě do Jeruzaléma. V modlitbách odchází do širé krajiny, už zcela osvobozený od „marastu“ pozemských institucí. „Toulá se. Celý život se toulal. A málokdy to mělo smysl. Nechte ho být.“ říká o Křižulkově pouti jedna z postav.9 si od Šotoly přečetl básničky Oranžová ryba. Ty se mi líbily, jako ty holky. Dráp červené knihy škrábal dál. Něco bylo divné a já nevěděl co ani proč. Na podzim jsem ji vzal znova a jedním dechem přečetl. Byl podzim a venku nebylo hezky, holky začaly nosit kaliopky a šusťáky pašované z Itálie. To se mi nelíbilo, zato ta knížka. To byla taková prda do palice. Nejkratší věty ze všech mně známých knížek. Břitva, přesnost, úspora slova i místa. Zatracená knížka. Četl jsem ji víckrát a kdykoliv se k ní rád vracím. Patří k tomu nejlepšímu, co mám doma. Je po tatínkovi. Červená bez obalu. Hodně očtená. Geny fungují. Synáček si ji chtěl přečíst, ale odložil ji. Bylo totiž léto a holky provokovaly. Ale já už vím, že věty v té knížce jsou kratší než nejkratší myslitelné miniskukně. Tovaryšstvo Ježíšovo.“ 7 J.Š.:Tovaryšstvo Ježíšovo. Kap.XXIX, závěr. Eminent. Praha 2000. S.241. 8 Nedovoluji si soudit, nakolik se do Šotolových děl promítla spisovatelova osobní situace. Analogie s poměry po srpnu 1968 je však velice svůdná. 9 Tovaryšstvo Ježíšovo, citované vydání, s.217.
Tovaryšstvem Ježíšovým se nám otevřela řada tří románů, jež mužeme chápat jako důstojnou polemiku s křesťanstvím. Tento první román ještě dává možnost interpretovat jej jako hledání autentického křesťana (zejména v postavě otce Křižulky), další romány však nikoho nenechají na pochybách, že autor odmítá přisoudit křesťanskému náboženství jakoukoli pozitivní úlohu. Křesťanství bude představeno jako dehumanizační proud českých dějin, vlastně ve shodě s marxistickou koncepcí. Šotola bude stále více nesouhlasit s hledáním nebeského Jeruzaléma, aby připustil, že ho můžeme najít zde na zemi, či spíše v nitru obyčejného, malého člověka. Při četbě poznáme, že romanopisce křesťanství zajímá mnohem víc než jako doklad ekleziálního útlaku, že křesťanství rozumí, tak trochu jako osoba, která se s ním rozešla, že ho katolicismus fascinuje, ale o to více nutí k nesouhlasu.10 Ačkoli Šotola ve svém hodnocení vlivu katolické církve a jezuitského řádu není nijak originální, jeho sugestivní práce s historickými materiály (znalost pramenů, strhující lyrismus) vede k tomu, že tyto příběhy nemusíme číst jako varující výpověď, „jak to bylo doopravdy“, ale mnohem víc jako svědectví o určitém životním pocitu.11 Tak se i čtenář nesouhlasící s autorovou stylizací historie může uchýlit k jeho textům a nechat strhnout. Myslím si, že totéž nelze říci o jiných historických románech, jejichž stavba je až příliš komponována ve prospěch jednoznačného výkladu. Ale v Šotolovi jde ještě o víc než o křesťanství, nečteme proticírkevní pamflet, ale účastníme se hledání něčeho pevného v člověku!12 Druhý Šotolův román Kuře na rožni (samizdat 1974) se na první pohled odklání od křesťanské tematiky. Uvádí nás prostřednictvím hlavní postavy do neklidného období napoleonských válek. Kdo se však nad Tovaryšstvem Ježíšovým ptal, jak dopadla Křižulkova záhadná pouť do Jeruzaléma, možná dostal odpověď až teď. Jako by se dobrotivý snílek Křižulka proměnil v potulného loutkáře Matěje Kuře, rodáka z Trstěnice (Střenice) u Litomyšle, jako by Křižulkova pouť ztratila cíl a změnila se ve svobodné bloudění. Vypravěč tedy možná začal tam, kde skončil. Proti předchozímu románu však vidím ještě jeden posun: Vojtěch Had setrvával v loajalitě vůči církevním institucím, ale Matěj Kuře se nezodpovídá nikomu (snad jen sám sobě). Jeho putování (zprvu jen útěk z italské bitvy) nesleduje jiný cíl, než aby se dosyta najedl a zároveň zůstal svobodný. Instituce, do jejichž azylu se Matěj v nouzi uchýlí (Valdštejnův zámek, statek v Trstěnici, piaristický klášter), se vždy ukazují jako sídlo nesvobody, jakási klec na lapání lidí – např. nudou divadelních frašek (Valdštejn), sedláckým hamouněním (Trstěnice) nebo záludněji iluzí křesťanské potřebnosti (piaristé). Matěj si tak na svých 10
Asi nejotevřeněji vyjádřil J.Š. svůj vztah ke katolické církvi a ke křesťanství v „zápiscích písařových“, tj. v úvodní a závěrečné kapitole románu Svatý na mostě. Vypravěče tu však nemůžeme zcela ztotožnit s autorem, některá fakta týkající se „písaře“ neodpovídají životopisným údajům o J.Š. 11 Trochu jinak (spíše z hlediska žánru historického románu) se Tovaryšstvem Ježíšovým zabýval Milan JUNGMANN: Román zrodu moderní subjektivity. In: TÝŽ: Průhledy do české prózy. Evropský kulturní klub. Praha 1990. S.5-8. 12 Ke známé a rozvleklé diskusi o působení jezuitského řádu v českých zemích se znovu vrátil Petr Šafařík v Literárních novinách. Odsoudil dosavadní pokusy o rehabilitaci jezuitského baroka (Kalista, Vašica) a bránil tradiční havlíčkovské přirovnání jezuitů k molům. Ve srovnání s „ideovým“ bojem Petra Šafaříka vyniká román Tovaryšstvo Ježíšovo zejména svým zápasem o smysl - zatímco Šafařík řád zavrhuje, Šotolovi jde o víc než o hodnocení jezuitů, jeho otázky jsou všelidské. Srov. Petr ŠAFAŘÍK: Jezoviti redivivi? In. Literární noviny. 17.9.2007. S.1, s.8.
cestách porozumí snad jen s osamělou hraběnkou na zámečku v Mendrice nebo s ubohou děvečkou, kterou každý večer znásilňuje statkář, tedy s lidmi „mimo“ v distanci vůči pohodlně etablovaným. Překvapilo mne, že se hlavní hrdina rozešel i s pomyšlením, že by v klášteře přispíval ke vzdělávání mladých žáků. Když Matěj prchá z kláštera jako zloděj, ještě se zastaví u pátera Prospera, snad aby mu přiblížil své zvláštní životní krédo, tolik odlišné od piaristovy víry, že „lidstvo jde ke světlu“.13 V tomto mistrném dialogu se tak střetly dva radikálně odlišné světy – osvícenská představa o pokroku lidstva a zmoudřelá (ironická) nechuť ke všem programům a vizím: „mlč, herolde holokrčko, zbytečně si vikláš panty, netrap se, radši pojď se mnou, pojď, dokud není pozdě, pak budeš darmo litovat,“ říká si Matěj sám pro sebe.14 Mezi Tovaryšstvem Ježíšovým a Kuřetem na rožni nacházím tedy podobný pohyb, o jakém mluvil polský sociolog Zygmunt Bauman, přechod od poutnictví k tuláctví - postmoderní člověk už neputuje k cíli, ale zůstává tulákem bez příchylnosti k nějakému vytouženému místu.15 Křižulka hledal Jeruzalém, Matěj už ví, že žádný není.16 Proti velkému světu napoleonských válek, císařství a hrabat postavil Jiří Šotola malý svět lidského nitra. Dialogičnost jeho textů se tím možná ještě znásobila. Matěj Kuře si stále musí s někým povídat. Vzpomeňme na hraběnku Maxmiliánu rozmlouvající s kameny i na Křižulkovy rozhovory s Pannou Marií. Šotolovi hrdinové jsou bytosti dialogické, skrze řeč nacházejí vlastní identitu. Už od prvních stránek se hrdina obrací ke své dávné lásce, potulné komediantce; tato krásná žena ho vlastně stále doprovází, je mu imaginárním protějškem při dlouhých cestách. Matějova „zjevení“ křesťanského Pánaboha jen těžko nazveme mystikou, i s touto bytostí mluví spíš ve světě svého vlastního pochopení, Bůh k němu nepřichází jako transcendence, ale spíše jako umolousaný stařeček, znechucený tupou liturgií.17 Většina komentátorů si však především všimla jeho nekonečných rozhovorů s loutkami, vždyť zejména v poslední třetině románu zabraly celé kapitoly.18 Pimprlata přicházejí více ke slovu až ve chvíli, kdy Matějovi zemřela jeho chráněnka a on nemá pod širým nebem nikoho, s kým by mohl rozmlouvat lidským způsobem. Při četbě „loutkových debat“ se snad neubráníme pocitu děsivé tragédie, vždyť se náš Matěj propadl do imaginace, která se postupem času stává realitou; Matěj nenalezl spřízněnou duši, vlastně nenalezl na tomto světě nic spřízněného, a tak se tento pěší pták rozlétl do svého vlastního Jeruzaléma. Víc a víc se rozšiřující svět marionet svědčí o Matějově rezignaci, o tom, že jeho tuláctví zde na zemi 13
J.Š.: Kuře na rožni. Kap.XV. Československý spisovatel. Praha 1984. S.116. Tamtéž, s.116. 15 Zygmunt BAUMAN: Úvahy o postmoderní době. Sociologické nakladatelství. 16 Dovoluji si tedy Šotolu zařadit mezi autory tzv.postmoderny. Vyznění jeho románů zůstává podobně deziluzivní, jak je tomu třeba v klasických „postmoderních“ textech Milana Kundery – např. Žertu či Směšných láskách. Je-li podstatou postmoderní situace odmítnutí velkých vyprávění (Lyotard) nebo ironický odstup od toho, co velcí plánovači myslí vážně (Sloterdijk), pak je Jiří Šotola postmodernistou. Proti obvyklým postupům dekonstrukce příběhu se však vyznačuje spíše laskavým přilnutím ke svým postavám, nerozbíjí epickou jednotu, nesnaží se šokovat čtenáře. 17 Srov. Kuře na rožni, kap.XIV. Cit. vyd., s.102-107. 18 Nejpodrobnější pohled na romány Jiřího Šotoly jsem nalezl u Josefa SOUKALA (js) – in: Slovník české prózy. 1945 – 1994. Sfinga. Ostrava 1994. S.380-386. O rozhovorech s loutkami Josef Soukal napsal: „Matějovi společníci – dřevěné loutky (představující přesné lidské a historické typy) nabývají postupně rysů živých bytostí, až nakonec vstupují do děje jako reální lidé: jsou zmasakrováni zdivočelými vojáky.“ Tamtéž, s.383. 14
už skončilo.19 Dokonce ani tato útěcha nebude Matějovi ponechána, onen velký svět se vrhne po loutkách s neskrývanou brutalitou. I do Matějových snů vstoupily krvavé dějiny a jemu už nezbývá, než v osamělosti zmrznout v zapadlé boudě kdesi u Chrasti. Tento pozoruhodný román však paradoxně vyniká svým zakotvením v konkrétních časech a prostorech. Od prvního odstavce se tváří jako detektivní rekonstrukce skutečné historické postavy. Počínaje Trstěnicí a Litomyšlí, autor nás vede po konkrétních místech, jako bychom četli netypický průvodce po „nejvýchodnějších Čechách“. Čtenáři zvyklí na podobný přístup realistických autorů, jakými byli Alois Jirásek a Teréza Nováková, však asi zůstanou zklamáni: pro Šotolu představuje konkrétní lokace jen jakýsi symbol, nejde tu totiž o skutečná místa, ale o prostředí marnosti a smutku. Litomyšl pozoruje jakoby přes zamlžené sklo, tak jako se díváme přes dešťové kapky ven na ulici: „Málem se chtělo věřit, že z uličky, jež ústí opodál do podloubí a jmenuje se Umrlčí, vyjde znenadání Bůh v podobě dítěte přistrojeného k biřmování, bílé průsvitné šaty, bílé lakované botky, věneček na hlavě, vyjde a začne mávat kapesníkem a dávat znamení, že ne, že je to přece omyl, stát, stát, satis est, zpátky a znovu, drazí pitomci. Bůh, toť se ví, nevycházel. Jen někdy padal sníh.“20 Tak vlastně vidíme známou krajinu jinýma očima, totiž lyricky, ponořeni do matného snu, v němž se místa i lidé stávají prchavými. 21 Za autorovo „arcidílo“ by mohl být považován román Svatý na mostě (1978), rozsáhlý historický obraz o putování Johánka z Pomuku. Třebaže si učebnice literatury více všímají dvou předešlých románů, zdá se, že právě sem autor soustředil těžiště svých myšlenek. Pro čtenáře však četba nelehká, v posledním vydání v nakladatelství Eminent bezmála 400 stran plných desítek postav a událostí. Kniha komplikuje plynulé čtení i rámcovými kapitolami na začátku a na konci, v nichž vypravěč vzpomíná na svá osobní setkání s Janem Nepomuckým (celý román tvoří jen tři kapitoly!).22 Touto knihou jsme se opět vrátili k přísné polemice s křesťanstvím. Hned v I. kapitole se od vypravěče dozvídáme, že u sochy svatého Nepomuckého dostal vnuknutí, aby se nestal páterem. V závěru (III.kapitola) se pak odehrávají dramatické rozhovory mezi Johánkem a vypravěčem: „Nedělej v tom bordel, brčálový příteli. Už takhle aby tomu prase rozumělo. Stvořil tě papež Benedikt Třináctý. Roku sedmnáct set devětadvacet. Vymysleli si tě v Praze preláti. A hlavně bratříčkové jezuiti. Aby oslavili kněžský stav. Aby navrátili Čechy katolické víře.“23 Celá kniha byla tedy psáno jako odhalení skutečného Johánka z Pomuku, malého a legračního tlouštíka, jemuž byly církevní funkce vždycky jen cestou k masu a teplé polívce. Vzhledem k tomu, že literatury demaskující kult svatého Jana Nepomuckého jako církevní manipulaci máme do 19
Z psychologického hlediska bychom snad mohli tyto symptomy pozorovat jako obranný psychický mechanismus, způsob, jak se vyrovnat s frustrací útěkem do vlastních představ (světa autisty). 20 Kuře na rožni, kap.I. Cit.vyd., s.9. Nemohlo by v tomto textu jít o vlastní autorovu vzpomínku na biřmování v chrámu Povýšení svatého Kříže, hned za Umrlčí uličkou? 21 Šotolův román Kuře na rožni zatím považuji za jeho nejlepší dílo. Jeho atmosféra zmarnění mě ovlivňovala ještě několik dní po přečtení. Proti ostatním dílům je román spíše komorní, soustředěný na jedinou postavu, bez množství historické látky, ale s pevnou (sevřenou) kompozicí. 22 J.Š.: Svatý na mostě. Kap.I a III. Eminent. Praha 2003. S.7-30, 367-397. 23 Svatý na mostě, III.kap.. Cit.vyd., s.390.
současnosti dostatek, nepůsobí ústřední myšlenka tohoto svazku nijak převratně, naopak bohatství lyrické fabulace dodává i dnes románu zvláštní kouzlo.24 Pokud jde o hlavní postavu, spojily se nám v Johánkovi dva předešlé typy – zejména konformní hodnostář Vojtěch Had a dále opačný protipól Matěj Kuře, hledící si jen dobrého jídla a střechy nad hlavou. Johánek nedosahuje Hadových intelektuálních kvalit, ba ani není schopen vzdát se dobrého bydla ve prospěch osobní svobody jako Matěj Kuře. Hanýsek je přízemní nejen postavou, neboť on v jistém smyslu povýšil přízemnost na životní program. I Matěj Kuře se úspěšně vyhýbal velkému světu, prchal z rozhodujících bitev, jako prchá Johanes před zodpovědností do kuchyně (právě když se jeho arcibiskup ocitl ve střetu s králem): „... sundal z háku věnec cibule a obtáhl si na kameni nůž a pustil se do loupání. /.../ Kuchaři na něho nejdřív vejrali, ale pak ho nechali být. Vrtochy sluhů božích se nevyplácí zkoumati. A vybídli Jeho Ctihodnost, když už tu cibuli loupe, ať ji taky pokrájí. A Johánek loupal a krájel a bubnovat si venku mohou do omrzení.“25 Ano, Johánek se cítí nejlépe v bezpečí u cibule, líbí se mu však i v měkkém kočáře a u prohýbajících se stolů, je mu jedno, co se kolem děje, ale když mu Mikuláš Puchník pohrozí nebo něco slíbí, udělá poslušně cokoli. Přízemnost jako životní program není u Šotoly nahlížena jednoznačně negativně, vzhledem k jeho odporu k velkému světu a jeho pokryteckým institucím. Proto se mu přízemnost jeví jako jediná možná ctnost, v níž se projevuje distance vůči ideologiím, či dokonce vůči tomu, co já sám musím jako představitel těchto institucí konat.26 Že spisovatel tuto přízemnost schvaluje, vysvítá např. z tragikomické epizody upálení Jetříška, syna Erhartova. Johánek z Pomuku se dozvídá, že jeho přítel a zastánce v době útěku do Bavor bude popraven v nesmyslném, vykonstruovaném procesu. Jako generální vikář za ním běží do vězení a následuje „šotolovský“ dialog, plný vzpomínek na společné krádeže v pasovských kostelích. „A ty? Ty nejsi mocný? Vždyť jsi generální vikář. Ty se jich bojíš? Proč?“ diví se odsouzený Jetříšek. A Johánek odpovídá: „Ze zvyku, beránku. Smutný život. Aby ho satanáš rozdrápal! Pomáhej ti Bůh! Pošlu ti pro pivo. Přál by sis ještě něco?“27 Tak jediné, co pro svého přítele tento přízemní hodnostář vykoná (i když by mohl přítele zachránit), je trocha piva a kabátec s kuninou, který si Jetříšek může na sebe vzít, až půjde do plamenů. Ale Jetříšek mu pasivitu nevytýká. Oba se setkali jako malí, přízemní lidé, kličkující mezi velkými. A Johánek, další ubohý pěší pták, loutka Mikuláše Puchníka, skončí podobně jako Jetříšek. Jak by bylo možné se bouřit? Jak by bylo možné odolávat intrikám? Zůstaňme tam, kde jsme, stejně si nás to najde... 28 24
Ke sporům o historicitu svatého Jana uvádím alespoň (podle mého soudu věrohodnou) brožuru (i jakousi antologii doprovodných textů a ilustrací) – Emanuel VLČEK: Jan z Pomuku (Sv. Jan Nepomucký). Jeho život, umučení a slavné působení ve světle současné historie a antropologie.Vesmír. Praha 1993. 25 Svatý na mostě. II.kap. Cit.vyd., s.311. 26 Vzpomeňme na Hadův osobní boj (viz ukázka na s.2 tohoto textu). Vojtěch Had bojuje se svým svědomím, s rozporem toho, co musí jako pověřený jezuita konat, a s hlasem vlastního citu a rozumu. Tak se stydí za svůj podíl na kamenování i za svou asistenci při manipulacích s hraběnkou Maxmiliánou. Naproti tomu se Johánek už za nic nestydí, plní své úkoly slepě, neslyší jiný hlas než kručení hladového žaludku. Naše přežití tak ospravedlňuje i konformitu s jednoznačně hanebnými institucemi. 27 Svatý na mostě. II.kap. Cit.vyd., s.218/219. 28 Dodatečně připomínáme, že se část románu Svatý na mostě odehrává též v poutnickém žánru. Jan z Pomuku několik let putuje po světě a marně hledá dobré bydlo. Zdá se, že většina hrdinů J.Š. se vyznačuje poutnickou
Vedle Hanýska z Pomuku román sleduje se značnou detailností i řadu dalších postav. Výše zmíněný princip konfrontace protichůdných typů vysvítá z postavy Mikuláše Puchníka, zosobněného Pomukova antipoda, tj. úskočného, ideologického manipulátora, intrikána, proti Hanýskovi vždy dokonale informovaného a schopného mistrných strategií. Snad více zaujme postava krále Václava. I on totiž lecčím připomíná pěšího ptáka – bylo mu dáno převzít moc po velkém otci, on se však od velkých dějin distancuje, nechce být korunován na císaře. Šotola napínavě vykreslil jeho citová dramata, rozpornou lásku k první ženě, útěky k lovu a opilství. Královým protichůdcem může být arcibiskup Jan z Jenštejna, podle mého soudu nepříliš věrohodná postava. Spisovatel se soustředil na Jenštejnův přerod z cynického pragmatika do zaslepeného náboženského agitátora (pod vlivem děsivých meditací o smrti Petra Clarificatora). Jenštejn však zůstává spíše v pozadí dění, na svém hradu, uzavřený do truchlivých modliteb, než aby se mohl stát vážným oponentem krále Václava.29 V roce 1983 vyšla Šotolovi novela Malovaný děti, jakýsi baladický obraz posledních časů rakouského mocnářství.Malovanými dětmi zároveň zahájil sérii tří na sebe navazujících příběhů, které vedou až do autorovy současnosti (Róza Rio (1986), Podzim v zahradní restauraci (1988)). Z jiného zorného úhlu bychom v díle mohli vidět ironický pohled na válku, na válku projevující se nejen krví, ale též nesmyslností všech institucí, jež vytvořila. Nejpodstatnější pasáže byly situovány do josefovské pevnosti, přesněji do komunity vězňů a jejich laskavého dozorce Čeňka Swobody. Proti jiným dílům se kniha rozlévá do více různých osudů, mezi nimiž vyniká linie příběhu mladičkého vojáka Marcela Flanderky. Epickou šíří kniha poněkud připomíná tvorbu Vladislava Vančury, se kterým tu autora pojí zejména humanistický pohled na jednotlivé oběti válečné mašinérie. Líčením kuriózních příběhů (např. zabijačky ve vězení, pokleslého divadla, snů Čeňka Swobody) zase vytváří aluze na Bohumila Hrabala a pábitelství jeho hrdinů. V Josefově jsme narazili na celou rodinu pěších ptáků. Marcel Flanderka je obyčejný mladý kluk, který se sem dostál jen kvůli facce šikovateli, ostatní vězňové představují roztodivnou směs od obyčejných lumpů až k nacionalistům a komunistům. K této rodině musíme bezpochyby přiřadit i jejich dozorce Swobodu, rovněž obyčejného člověka, dobráckého a otcovského ke svým svěřencům. Oproti dvou výše uvedeným postavám kněží (Vojtěcha a Johánka) – uvězněným svou funkcí – tu vystupuje skutečná vězeňská cela, skutečná izolace, ve které se však trestanci cítí mnohem svobodněji než na bojišti. Tak si tito „přízemní lidé“ mohou za války užívat, opouštět mříže za laskavého svolení pana Swobody a vracet se do cely jako do hotelu. Velký svět je kdesi daleko. Takovou idylu si uhlídal i malý Johánek z Pomuku, ovšem rovněž jen na čas. Stejně si nás to najde. Marcelův útěk z Josefova za milou, jeho putování i milování s Růženou samozřejmě skončily neslavně. A při svém osamělém úprku se polomrtvý ocitne – zase na prahu josefovské věznice. Na samém konci novely pak čteme o scéně podobné té, s níž jsme se setkali ve Svatém na mostě. Marcelův dobrodinec a přítel, strážce vězení, profous Swoboda musí nezakotveností, bez motivu putování se neobejde žádný Šotolův román! Srov. tamtéž, s.107 – 146. 29 Román Svatý na mostě trpí přílišným despektem k církevním osobám. Zde se již projevuje jistá ideologická zaujatost. Líčení pokryteckého života církve se přiblížilo spíše alegorii než psychologické kresbě.
svého kamaráda dovést pod šibenici, na samém konci první světové války. Ani Swoboda nemá odvahu porušit předpis a propustit svého posledního vězně. Oba jsou jenom pěší ptáci. „Růžičková kapusta se letos vyvedla.“ povídá Marcelovi při cestě na popraviště. A vypravěč uzavírá: „Už bylo pozdě na vzdor i odvahu a čin. – Tak pojď,ukončil otec profous zábavu. Vzal Marcela Flanderku důvěrně, pevně v podpaždí a loudali se na dvorek.“30 Poslední román, v němž se Jiří Šotola pustil do zápasu s křesťanstvím, nese název Osmnáct Jeruzalémů (1986). Na základě studia historické látky se tu pokusil vylíčit atmosféru dětské křížové výpravy z roku 1212. Osmnáct Jeruzalémů, to je osmnáct chudých dětí, které se vypravily z francouzského městečka Florenne k moři v očekávání, že se jim rozestoupí jako kdysi Mojžíšovi, a ony dojdou do nádherného Jeruzaléma („Meruzaléma“), kde se posadí „na bečkách medu a na štoudvích slanečků“.31 Na popud blouznivého cisterciáka Arnulfa se hloupoučké děti samy motají krajinou, netuší, že Jeruzalém nečeká hned za lesem. Během své pouti (jež vlastně už není poutí, nýbrž tuláctvím) narážejí většinou jen na nenávistné měšťany či lhostejné preláty. S hrůzou pozorujeme, jak se některé děti mění z lidí v krvelačnou zvěř. Jsou stále a stále konfrontovány se skutečností, že v tomto světě neexistují zázraky, že Ježíše neuvidí, že největším štěstím může být pracovat v nějakém nevěstinci, pokud nebudou zabity nebo se neutopí.32 Do Jeruzaléma, jak víme, putoval i stařičký jezuita Křižulka z románu Tovaryšstvo Ježíšovo. Panna Maria mu už před poutí řekla, že do Jeruzaléma nedojde, on se však přesto nesmyslně vydal. V uvedeném románu také najdeme případy zneužívání zázraků k manipulacím s věřícími, v Osmnácti Jeruzalémech se zase děti vydaly na cestu právě jen ze slepé víry, nikdo jim neřekl, že je to výmysl, a pokud ano, možná by stejně putovaly, než aby přijaly, že tento svět je docela obyčejný. Čeká je krutá deziluze. Jako by Šotola vyprávěl sám o své pouti životem, jako bychom i my všichni putovali s velikou důvěrou, že se už konečně rozlétneme a nebudeme jen pěšími ptáky. Možná jsou Šotolovy romány pokusem udělat to, co v pozdní chvíli napadlo mnicha Arnulfa: „A lehnout si jim pod nohy a ječet na ně: Stůjte! Zemřete hlady! Zimou v horách! Zabloudíte, spadnete do močálů, do roklí! Já jsem o Jeruzalémě leda četl v knihách! Já nevím, jsou-li tam lesy a olivy! Třeba je tam poušť! A třeba Jeruzalém není!“33 Malý Prďoch a Kulhavá Johanka nejsou tak moudří jako Johánek z Pomuku nebo Matěj Kuře, aby se ukryli před velkým světem v rodném městečku.Ještě nevystřízlivěli, stále chtějí létat. Přesto má vypravěč se svými naivními postavami soucit, jsou mu milejší než pokrytecký farář Filip, který už nad poblázněnými dětmi zlomil hůl a odkráčel do spíže. Malého Prďocha a Kulhavou Johanku však pouť do Jeruzaléma přece jen dovedla. Na konci své cesty se zastavili u břehu italského moře a poznali, že Jeruzalém je v nás. „Je to v nás. Když nebudeme smutní. A udraní. Když neztratíme víru. – V Boha? – V sebe. A v Meruzalém a v motýly a to ostatní.“ povídají si spolu předčasně vyspělé děti 30
J.Š.: Malovaný děti. Kap.4. Mladá Fronta. Praha 1983. S.135. J.Š.:Osmnáct Jeruzalémů. Kap.2. Československý spisovatel. Praha 1986. S.20. 32 Domníváme se, že Šotola i přes drastičnost svého vyprávění přece jen historickou pravdu poněkud zjemnil. Například se v něm nemluví o prodeji dětí do otroctví, jak to zmiňuje několik učebnic církevních dějin. 33 Osmnáct Jeruzalémů. Kap.5. Cit.vyd., s.38. 31
a už nečekají, až se moře rozestoupí.34 Teprve teď si spisovatel dovolil vyslovit své krédo. Jeho „program přízemnosti“ naznačený už v předchozích dílech se tu zaostřil do podoby humanistického poselství. Jedním dechem zároveň obžaloval církev z vypočítavého hlásání zatemňujících iluzí – ne, hlásat transcendentní království přicházející z nebes, to člověka utlačuje a brání mu žít. Kdyby Vojtěch Had mohl přebývat jako otec zlobivých dětí, určitě by byl šťastnější než při budování dalšího chrámu. Kdyby Matěj mohl pracovat na svém statku, nemusel by se vláčet a propadat bludům. Kdyby Johánka nikdo nenahnal do vysoké politiky, zůstal by v kuchyni a spokojeně loupal cibuli. Marcel Flanderka byl popraven jen vinou pomýlené administrativy mocipánů. A nebýt církevních iluzionistů, osmnáct dětí by pořád zlobilo v rodném městečku. V myšlenkovém podhoubí těchto próz tkví předpoklad, že angažovanost ve prospěch vznešených plánů přináší smrt nebo alespoň vězení. Jeho hrdinové jsou možná pěšími ptáky z přesvědčení, nemá smysl létat k nebesům, zůstaňme na zemi, Jeruzalém je v nás. Jiří Šotola tedy odmítl hledání transcendence, aby nás raději vrátil k člověku samému. Obávám se však, že ani takto antropocentricky směřovaný humanismus nemůže být dostatečnou obranou před dalšími bludnými poutěmi. Vždyť i ve jménu „Jeruzaléma v nás“ bývají páchány nesmírné zločiny. Feurbachovsky viděné křesťanství coby projekce ideálního Člověka se stalo ideovým impulsem pro Marxův socialistický „ráj“. Možná však Šotolova kritika nemířila proti transcendenci jako takové. V jeho románech se setkáváme s Bohem spíše jako s modlou sloužící k manipulaci nevědomých věřících (tedy nikoli jako s transcendencí). Stát se vědomým bychom mohli chápat třeba jako určitou pokoru varující před různorodými „obrazy“ Boha – Šotolovi pěší ptáci možná nechodí pěšky, protože jim křídla ještě nenarostla a oni si nehodlají vyrábět jejich rozličné imitace. V tomto smyslu by Šotolova díla vyznívala jako hluboce křesťanská, prorocky upozorňující na to, že Boží království musí být nejprve mezi námi a že nespočívá v chrámovém kultu... 35
34
Tamtéž. Kap.25. S.275. K úvahám o významu křesťanské transcendence jako obrany před totalitou doporučuji zejména dílo redaktory časopisu Teologické texty – Jolany Polákové. Srov. zejm.: Jolana POLÁKOVÁ: Perspektiva naděje. Hledání transcendence v postmoderní době. Vyšehrad. Praha 1995. 35
