PETR CHARVÁT ZROD ČESKÉHO STÁTU

P E T R C H A RVÁT Z R O D Č E S K É H O S T ÁT U

568 –1055 VYŠEHRAD PRAHA 2007

© Petr Charvát, 2007 ISBN 978-80-7021-845 -7

OBSAH

Předmluva . . . 11 SEDMÉ STOLETÍ: Před branami Evropy . . . 15 BOHEMI . . . 19 BOHEMI a římská armáda . . . 21 BOHEMI a obyvatelstvo českých zemí . . . 23 BOHEMI a pověst o původu Čechů . . . 26 BOHEMI a jejich další osudy . . . 30 A proč nepochodovali dál do Středomoří? . . . 37 Pryč z tisícových měst: odchody z pozdně antické civilizace k „barbarům“ . . . 40 Avaři a ti ostatní . . . 40 Samo a co o něm víme . . . 48 Co s těmito údaji počít? . . . 50 Samo a dálkový obchod českých zemí v sedmém století . . . 53 Kde ležela Samova říše? . . . 59 Další osudy Samovy říše . . . 60 Náboženství předků . . . 64 Pokusy o první křesIanské misie . . . 66 Svatý Martin z Bragy v Portugalsku a Slované . . . 66 Svatý Kolumban . . . 70 Svatý Amandus a jeho misie ke Slovanům . . . 73

OSMÉ STOLETÍ: Tady jsme doma . . . 73 Situace v oblasti dálkového obchodu . . . 82 Sogdijci . . . 86 Frísové . . . 87 Langobardi v Čechách osmého století? . . . 90 Pozvolný, ale viditelný vývoj v oblasti společenské . . . 92 Politická symbolika koňmo bojujících elit . . . 99 Další příchozí: Jsme už všichni? . . . 100 Konec avarského chanátu . . . 103 Víra otců? . . . 107 Artá Viráz a Mihr . . . 107 KřesIanství . . . 114 DEVÁTÉ STOLETÍ: Odtud až na věčnost? . . . 117 Češi, Moravané a dálkový obchod se zeměmi Evropy, Asie i Afriky . . . 117 Morava devátého století a dálné končiny . . . 119 A co Čechy? . . . 124 Společenská situace českých zemí . . .129 Znovu BOHEMI . . . 130 Praha, Pražané a Pražsko . . . 133 Česká společnost devátého století: krize, rozpad, kolaps . . . 134 Znovu Praha: žár a kámen, Mihr a kníže . . . 136 Svatyně a stolec . . . 140 Lze pro tato tvrzení nalézt přesvědčivé argumenty? . . . 142 Podobnosti u nás… . . . 145 …a za našimi hranicemi . . . 148 Takže… . . . 149 Česká společnost devátého století – několik poznámek . . . 151 Dědici, klany, rody? . . . 153 Vznešení a mocní . . . 154 Češky a Moravanky . . . 154 Moravské nevěsty přemyslovských dvořanů? . . . 157 Víra mocných . . . 159 Nástup ekumenického křesIanství . . . 164

„DLOUHÉ“ DESÁTÉ STOLETÍ: Zpátky už nemůžeme . . . 167 Spytihněv I. . . . 167 Český dálkový obchod v desátém století . . . 172 Vratislav I. . . . 178 Ludmila, Drahomíra, Václav . . . 179 Vražda? . . . 185 Boleslav I. „Ukrutný“ . . . 187 České země na mezinárodní scéně . . . 191 Ibráhím ibn Ja’kúb . . . 195 Založení biskupství . . . 199 Boleslav II. „Pobožný“ . . . 204 Kněžna Emma – italská princezna, francouzská královna, česká kněžna . . . 207 Očistná krize na přelomu tisíciletí . . . 215 Boleslav III. Ryšavý a Jaromír . . . 219 Oldřich . . . 222 Břetislav I., aneb českého státu akt konstitutivní . . . 224 Hvězdná hodina raného českého státu . . . 226 Epilog . . . 229 A na závěr… . . . 231 Poznámky . . . 235 Prameny a literatura k dalšímu studiu . . . 240 Rejstřík . . . 252

PŘEDMLUVA

Milí čtenáři, dostáváte do rukou dílo nezcela obvyklé. Vznik státu a státnosti je výzkumným tématem, jímž se zabývám celý život, jakkoli poněkud jinde; má hlavní pozornost platí starověkému Orientu, a mým vlastním oborem je vznik státu a státnosti na počátcích dějin klínopisné oblasti jihozápadní Asie. Krev přirozeně není voda a při bádání o zrodu a ustalování státu v jedné z nejstarších civilizací světa mne neustále napadala srovnávání s počátky středověkých dějin Čech a jejich svéráznými rysy. Před jistou dobu mne dokonce začal démon pokušitel svádět k tomu, abych se vyslovil i k této otázce, po vzoru Martina Bubera, který pravil: „Když už člověk něco vymyslel, má mít odvahu to říci nahlas.“ V této chvíli se zjevili na scéně jako dii ex machina pánové Břetislav Daněk a Filip Outrata, redaktoři nakladatelství Vyšehrad. Po zdárné spolupráci, v níž jsme spolu před dvěma lety dovedli až do konce mou knihu o knížeti Boleslavovi II., jsem byl nakloněn naslouchat jejich hlasům bedlivě. Byli to právě oni, kdo se mne přímo a bez okolků otázali, zda bych chtěl napsat knihu o počátcích českého státu. Váhal jsem jen chvíli; v mé mysli začala nabírat obrysů myšlenka, že jednou přece musí přijít chvíle, kde bude třeba se rozhodnout. Ostatní už znáte: pokušení bylo příliš veliké, než abych mu byl schopen podlehnout. Výsledek Vám 11

opět překládám s nadějí, že četba této knihy nebude pro Vás, vážení čtenáři, představovat čas promarněný a ztracený. Dovolím si předeslat jednu poznámku hned na úvod. Hovořím zde vskutku výhradně o zrodu státu českého. Morava, jakkoli jest mi milá a jakkoli mi darovala mnoho znamenitých přátel, poskytuje v mé perspektivě oblast pro srovnávání a případné informační osvětlení, avšak nikoli primární zdroj mé pozornosti. Zrod státu moravského, který měl pro české země takový význam, zajisté osvětlí bádání domácí, moravské. Jsem jist, že má k tomu dostatek materiálu i metodické zběhlosti. U díla tohoto druhu, které vzniká po desetiletí náhodné a nesoustředěné pozornosti, když se autor pojednou rozhodne scelit svá dosud rozptýlená bádání do jednoho pojednání, bývá dosti obtížné určit původ jednotlivých myšlenek a nápadů, na nichž představované výsledky stojí. Bude proto užitečné vzdát čest všem, kdož podstatně obohatili můj odborný vývoj za uplynulá desetiletí a s největší pravděpodobností tak přispěli ke zrodu této knihy. Většinu své odborné práce jsem vykonal ve dvou ústavech Československé akademie věd a poté Akademie věd České republiky, Archeologickém a Orientálním. Díkem největším jsem zavázán svým učitelům a mistrům v Archeologickém ústavu, Zdeňku Smetánkovi a Miroslavu Richterovi. Bylo mi vždy potěšením naslouchat svým učeným přátelům a kolegům Martinu Tomáškovi, Janu Frolíkovi, Ivě Boháčové, Nadě Profantové a Kateřině Tomkové. V Orientálním ústavu vděčím za mnohé podněty a impulsy Jiřímu Proseckému, Blahoslavu Hruškovi a Janu Filipskému. Za technickou pomoc při přípravě rukopisu této knihy jsem zavázán své učené přítelkyni a kolegyni L’ubici Obuchové. Nelze tu zapomenout ani na mou alma mater, Karlovu univerzitu v Praze a zejména její Ústav pravěku a rané doby dějinné, k jehož studentům náležím. Sotva lze vyjádřit úctu a vděčnost, kterou cítím ke svému učiteli a mistru Jiřímu Slámovi a ke svému milému příteli a souputníku Janu Klápštěmu.

12

Mnohému jsem se naučil od svých dlouholetých přátel a kolegů historiků, aI již pracovali a pracují v akademickém Historickém ústavu či v nově zřízeném Centru medievistických studií Akademie věd ČR a Univerzity Karlovy. Děkuji za to Petru Sommerovi, Františku Šmahelovi, Dušanu Třeštíkovi i Josefu Žemličkovi. Obohacením mi vždy byly přátelské kontakty s univerzitou brněnskou, zvláště s milými kolegy Vladimírem Podborským, Zdeňkem Měřínským, Jiřím Macháčkem a Innou Mateiciucovou. Samozřejmě je třeba ocenit i poučení a podporu, jíž se mi dostalo mimo hranice této země. Jsem zavázán za přátelskou podporu a pomoc znalci raného středověku Francie Patricku Périnovi i badateli o dějinách islámského Španělska, Gabrielu Martinezovi. Cenné rady a pomoc mi poskytl profesor Touraj Daryaee z Kalifornia State University ve Fullertonu, California, USA. Vyjadřuji mu zde za to svůj dík. Tento text by nemohl vzniknout bez výzkumu, který jsem mohl konat díky velkomyslné podpoře několika podpůrných institucí. V letech 2003 –2004 jsem pobýval ve Filadelfii jako stipendista pražské pobočky Nadace J. W. Fulbrighta (číslo grantu 2003-28-02). V roce 2005 mi svou podporu laskavě udělila American Philosophical Society ve Filadelfii ve státě Pennsylvánie, USA (číslo grantu Franklin 2005), jakož i Grantová agentura Akademie věd ČR (číslo grantu A8021401). Za poskytnutou podporu těmto mecenášům srdečně děkuji. Naprosto nelze vyjádřit závazky vděčnosti, které mne pojí k členům mé rodiny. Za velkorysou pomoc a podporu i za četné podněty a neocenitelné zkušenosti vděčím své choti, Kateřině Charvátové, svým synům Janu a Ondřejovi a svým snachám Evě a Lence. Děkuji jim všem a omlouvám se, pokud mé vlastní zaujetí tématem přehlušilo důležitá sdělení, která mi chtěli učinit. V Praze a v Plzni v červnu roku 2006

13

SEDMÉ STOLETÍ:

Před branami Evropy Look, you have cast out Love! What Gods are these You bid me please? The Three in One, the One in Three? Not so! To my own gods I go. It may be they shall give me greater ease Than your cold Christ and tangled Trinities.

V zásadě si přejeme, aby obyvatelstvo, které pokládáme za své předchůdce, ale i za své předky, sídlilo v naší domovině odjakživa. Takový předpoklad je současně splnitelný i nesplnitelný. Víme, že masa evropského obyvatelstva se objemově příliš neměnila nejpozději od pravěku. Současně nelze ale vyvrátit poznatek, že náš kontinent přijímal v průběhu svých dějin neustále sice nevelké, ale velmi výrazné a profilující „vstřiky“ skupin příchozích odjinud. Rozhodující vliv přitom nehrají struktury biologického příbuzenství a už vůbec ne obecně sdílený genofond, který ostatně, pokud je příliš dlouho uzavřen a bez osvěžujících vstupů, chřadne, vadne, řídne a stává se snadno napadnutelným příživníky. Velké a zdánlivě stejnorodé kultury se při podrobném výzkumu vždy ukáží jako nesmírně různorodé co do vnitřního, biologického ustrojení. Rozhodující vliv zde připadá sdíleným tradicím a obecnému povědomí sounáležitosti. Připomeňme si ostatně, jak definuje etnické společenství – tedy chcete-li, národ – moderní věda 1. Používá k tomu těchto pěti kritérií: a) společného jména, b) sdíleného mýtu o společném původu, c) sdíleného vědomí společně žité historické zkušenosti, d) společného území a e) sdíleného profilu svérázné, osobité a jinde se nevyskytující kultury. V definici etnicity – tedy odpovědi na otázku, kým jsme, kým nejsme a kým chceme být – hrají hlavní roli faktory nebiologické. Učiníme dobře, uvědomíme-li si to zřetelně. 15

Co to je Slovanstvo a slovanství, o tom se vedou spory již po dlouhá staletí. Všichni víme instinktivně, co máme na mysli, když o slovanství mluvíme. Přesto se tento pojem vymyká jakékoli uchopitelné definici. Slovanstvo nelze určit prostředky fyzické antropologie, zeměpisným určením, hmotnými rysy životního prostředí, společenskou strukturou či pojítky duchovními. Jediné, co nám tak zůstává jako nevývratná jistota, je jazyk. Slovanstvo je tedy společenství, které od podrobněji nezjištěné doby – snad již od temných věků před počátkem křesIanského letopočtu, jistěji od prvního století naší éry a s určitostí od 4. století téhož věku – sdílelo společný jazyk, náležející východní větvi indoevropského jazykového svazu2. Vypůjčíme si ostatně při této příležitosti terminologii klasické filozofie. Někdy od 4. století našeho letopočtu se Slovanstvo rozlévá po širých pláních i hornatinách evropského východu jako aristotelovská látka, základní stavební a skladebný prvek lidského universa. Avšak všude, kam slovansky hovořící skupiny přijdou, přijímají jako tato zprvu beztvará látka podle místa a dané společenské situace odlišné konkrétní formy, které, pokud je samy nevytvářejí, přejímají od obyvatelstva, se kterým se ve svých nových domovinách setkávají. Tak se slovanská společnost již od samého počátku vyznačuje překvapující mnohotvárností, pružností, přizpůsobivostí a schopností reagovat na podněty z hostitelského prostředí a využít jich ke svému prospěchu. O tom, kde Slované vznikli jako jednotná pospolitost a odkud se tedy rozšířili do svých současných sídel, panují v naší době dvě základní teorie. Obě se opírají o pozorování ověřené v řadě zemí světa, že totiž v krajině osídlené lidmi bývá zpravidla vůbec nejstarší jmenná soustava vodních toků, a to těch hlavních. Právě podél vodních toků docházelo totiž v dávných dobách nejčastěji k příchodům nových etnických skupin, a právě tam se nováčci nejspíše doslýchali od starousedlíků jména řek a potoků, které jako osy a životodárné proudy často určovaly hlavní podmínky lidských skupin na jejich březích usedlých. 16

Nejstarší soustavu slovanských pojmenování vodních toků zachytili jazykovědci na severovýchod od vnějšího úpatí karpatského horského pásma, v oblasti dnešního Běloruska, obecně vzato v kraji známých pripeIských bažin. Z toho usoudili, že právě zde se nacházela pravlast Slovanů a odtud že se rozšířili do svých dnešních domovů3. Proti tomu vznesl ovšem námitku ruský lingvista Oleg Trubačev. Poslechněme si ji, neboI zní zcela logicky: jestliže někde nějaká lidská skupina pojmenovává svým jazykem řeky, pak ovšem přichází na dané území již hotová, dotvořená a vyzrálá, s vlastní řečí. Na Pripjati musíme tedy očekávat již konsolidovanou slovanskou jazykovou pospolitost, a předpoklad, že by nutně právě v tomto kraji muselo Slovanstvo vzniknout, tak není nikterak logicky nevyhnutelný. Trubačev naproti tomu poukazuje na zprávy antických autorů, které naznačují přítomnost prvních Slovanů v širokém pásu kdesi ve středním a dolním Podunají, dejme tomu od jižního Ma_arska přes Srbsko směrem do rumunsko-bulharského Podunají a nejspíše až do severního Černomoří4. Takové vymezení by mělo velkou výhodu v tom, že by nám napomohlo vysvětlit povahu výpůjček z cizích jazyků v nejstarší slovanské slovní zásobě. Podle zjištění jazykovědců obsahuje totiž již nejstarší rekonstruovatelný stupeň slovanštiny výpůjčky především z jazyků baltské skupiny (jaké dnes zastupují litevština a lotyšština), ale i z keltštiny, jazyků germánských, především gótštiny, a rovněž z řečí íránského původu, jimiž hovořily kočovné skupiny obývající široký stepní pás, táhnoucí se od Černomoří až do vyprahlých pustin střední, nebo vnitřní Asie, až kamsi po hranice dnešního Mongolska a Číny. Pokud bychom měli tyto výpůjčky pokládat za doklady o tom, s kým nejdávnější Slované sousedili, bylo by logičtější přepokládat vznik Slovanstva kdesi v oblasti spíše jižní, kde by přicházeli do přímého kontaktu právě s oněmi íránsky hovořícími kočovníky. ZvlášI výmluvné jsou v tom směru dvě okolnosti: zdá se, že nejstarší výpůjčky ze slovanštiny lze doložit 17

v jazyce Dáků, obyvatel dolního Dunaje na území dnešního Rumunska, a to již v prvním století našeho letopočtu. Výrazně se pak v nejstarší slovanštině projevují kontakty s germánskou gótštinou, což je výmluvné v tom směru, že někdy od prvních století našeho letopočtu seděli Gótové právě v Černomoří. Tyto otázky nejsou jen ryze akademické povahy. Určují totiž do značné míry historicky významnou okolnost, odkud na naše území Slované přišli. Prozatím se počítalo s příchodem od severovýchodu, kde by „návštěvníci“ sledovali směrem k severu úpatí karpatského horského pásma a vhodnými průsmyky by pronikali do vnitrozemí střední Evropy, a tedy i k nám. Trubačevova teorie však nevylučuje, že k příchodu mohlo také dojít od jihovýchodu, nejspíše podél Dunaje, tedy obecně vzato nejprve přes jihozápadní Slovensko a nejjižnější Moravu a teprve pak směrem na sever a severozápad přes Českomoravskou vrchovinu do nitra horami uzavřených Čech. Pokud se týče data příchodu nejstaršího slovansky hovořícího obyvatelstva do našich zemí, jde o problém, při jehož řešení již byly prolity sudy inkoustu, aniž by se došlo k jednoznačnějšímu závěru. Základní časové body jsou přitom jasné: ještě ve třicátých letech šestého století panují přinejmenším na Moravě germánští Langobardi, kteří se patrně ve své většině odebírají roku 568 ze Záalpí do slunné Itálie. Již na konci 6. století pak se slovanskými vetřelci bojují voje bavorské a dvacátých a třicátých let sedmého století se již týká psaná zpráva uvádějící franského kupce Sama jako krále Slovanů (Winidů). Je tedy zřejmé, že k masovému vystřídání obyvatelstva (také) českých zemí muselo dojít někdy po roce 540 a nejspíše před rokem 600. Je otázka, do jaké míry to platí o jeho řídících elitách. Více však asi tvrditi nemůžeme. Jak si také můžeme představit příchod Slovanů do našich území, líčí velmi názorně Patrick Amory, když vypráví o příchodu Gótů do Itálie (viz okénko).

18

Amory 1997, str. 40 – 41: Označení „Gótové“ se zprvu vztahovalo na vojsko, které přišlo do Itálie roku 489. Pravděpodobně jich nebylo mnoho, maximálně nejspíše 20 000 (třebaže všechna čísla jsou pouhé odhady), a v každém případě pouhý zlomek počtu obyvatelstva Itálie. Po cestě prováděla tato armáda nábor jak v Pannonii, tak i v Itálii. Pohltila zbytky vojska Odoakarova. Obsahovala i skupiny s „negótskými“ jmény, jako například Rugie či Gepidy. … Byl to pestrobarevný spolek. … Nemáme tušení, kolik civilistů si Theoderich přivedl s sebou: manželky, rodiny, tajemníky, jako onen Fókas řeckého jména, duchovní ariánské i katolické a otroky, jako v pozdně římských jednotkách.

BOHEMI Podstatnou skutečností zůstává, že se odchodu Langobardů do Itálie účastnily skupiny obyvatelstva či spíše elity, které se samy nazývaly „Bohemi“. Tak máme nade vší pochybnost doloženo, že již před rokem 568 u nás bydlili vznešení a urození obyvatelé, kteří zvolili své jméno podle dávného pojmenování českých zemí5. V dalším textu budu přepisovat jméno BOHEMI kapitálkami (velkými písmeny). Tohoto prostředku užívají filologové v případech, kdy sice znají význam určitého znaku či slova některého jazyka, nevědí však přesně, jak konkrétně se ten který znak či slovo v určité době četly. Krásným příkladem je tu moderní evropská zkratka „m“, která sice ve většině jazyků Evropy znamená délkovou míru jeden metr, konkrétně se však v každém jazyce čte odlišně. Nebo si vezměte čísla: všude tam, kde se užívá písma latinského, se číslice objevují ve stejné podobě, ale obyvatel Sicílie bude přirozeně dopravní značku s povolenou rychlostí 60 km číst nahlas zcela jinak než Fin, ačkoli budou mít oba před sebou pokyn silniční správy ve zcela stejné podobě. Právě tak je tomu s názvem BOHEMI ; víme, že se na našem území udržel nejméně pět set let, avšak netušíme, jaký konkrétní 19

obsah si pod tímto pojmem v 6.–7. století máme představovat. Velmi stručně řečeno – jedním z hlavních úkolů této knížky bude zjistit, kdy se BOHEMI stali Čechy. Tito BOHEMI mohli vzniknout dvěma způsoby. Nedávno byl představen velmi přesvědčivý model vzniku národů raně středověké Evropy prostřednictvím etnicky pojmenovaných ozbrojených sborů římské armády6. Taková možnost by připadala v úvahu zejména vzhledem k tomu, co víme o markomanských vybrancích kolem královského manžela zbožné panovnice Fritigil, kteří posléze vstoupili do služebního poměru v římské armádě. Druhou možností je setrvání některých příslušníků předslovanských elit a nositelů tohoto společensky, nikoli etnicky definovaného pojmenování, v českých zemích i po odchodu Langobardů. V takovém případě mohli označení „Bohemi“ přijmout členové kteréhokoli etnického uskupení, doloženého v okolí českých zemí v 5. a 6. století („Alamannus, Saxo, Toringus, Pannonius, Rugus, Sclavus, Nara, Sarmata, Datus, Ostrogothus, Francus, Burgundio, Dacus, Alanus“).

Zlatý prsten, nalezený na Hrádku v Čáslavi. Zhotoven v Itálii či Porýní někdy mezi koncem 6. a koncem 7. století, ztracen na Hrádku někdy v raném století devátém (Charvát 1997a, 24 obr. 1).

20

BOHEMI a římská armáda Takové spojení se nám může zdát zarážející, až nemožné. Přesto má vysvětlující model, představený nedávno německými, rakouskými a americkými badateli, překvapující výhody. Podle tohoto modelu se vznik germánských států odehrál opakovaně podle následujícího scénáře: 1) U některé z germánských či spíše germánsky mluvících organizovaných skupin se objeví vůdce, který prokáže své vyšší velitelské kvality a organizační schopnosti. 2) Na základě takovéhoto prokázaného nadání přijme příslušný vůdce vysokou důstojnickou hodnost v římské armádě, která od 4. století přijímala cizí bojovníky a od počátku 5. století byly její jednotky organizovány na etnickém základě. 3) Přijav vysoké důstojenství v římských ozbrojených silách, prohlásí se dotyčný vůdce králem svého lidu. 4) Nyní již zbývá poslední krok ke konstituci prvotního státního celku: ke králi, jeho družině a jeho poddaným přitvoří mudrci v královské službě „mýtus o zrození“, v němž „lidu“ vysvětlí, jak sahají kořeny příslušného etnického tělesa do hlubokého dávnověku, k těm nejslavnějším a nejznámějším předkům, a jak má být hrd na to, že náleží k nejskvělejším projevům lidských dějin. U pozdně antických konfigurací tohoto druhu se legitimita nových vládců zhusta opírá o mytologii antickou; tak třeba raní Britové (totiž keltští obyvatelé Británie, zejména Velšané) odvozovali svůj původ od římského hrdiny Bruta. Třebaže se tento model, formulovaný především na materiálu dějin Gótů, dočkal v některých bodech kritiky, představuje mimořádně přitažlivý explikační vzorec, který umožňuje pochopit a pojmově objasnit celou řadu skutečností, které z tradičních interpretačních schémat zpravidla vypadly. V našem případě nám přirozeně ihned připadá na mysl příhoda s markomanským panovníkem neznámého jména, obvykle spojovaným s naším územím, s jeho chotí, zbožnou Fritigil, a jejich 21

družinou a poddanými, zachycený Paulinem, životopiscem svatého Ambrože Milánského, na konci 4. či počátku 5. století7. Královna Fritigil se doslechla o křesIanství a vyslala k milánskému biskupu Ambroži, který proslul především obrácením manicheisty Aurelia Augustina na křesIanskou víru, posly s žádostí o poučení o poselství Ježíše Krista. Svatý muž královně vlídně odpověděl a vybídl ji, aby k němu do Mediolana bu_ vyslala další poselstvo, nebo aby přijala učitele, kterého jí pošle, aby vyslechla podrobnější výklad. Žel, druhý posel nezastihl již Ambrože naživu a z celého záměru tak sešlo. Pro nás je důležité, že víme, že svatý Ambrož zesnul roku 397, což celý příběh datuje. Nato se bezejmenný choI Fritigilin, sama královna a jejich doprovod měli odebrat do římské provincie Pannonie, kde měli být pověřeni strážní službou na hranicích impéria. V této souvislosti se přímo vnucuje myšlenka, že markomanský sbor vstoupil do římské armády kolektivně a byl mu udělen statut plnohodnotné bojové jednotky, nesoucí nejspíše etnické pojmenování skupiny – Marcomanni. Takových sborů známe celou řadu z popisu struktury civilních úřadů i ozbrojené obrany impéria, obsahujícího pojmenování a insignie všech římských armádních sborů, organizační strukturu ozbrojených sil včetně velitelství, podpůrných a zásobovacích útvarů i zvlášI vyčleněných jednotek (například pobřežní stráže), který se zachoval až po naše časy. Je znám pod jménem „Notitia dignitatum“ a byl složen někdy na počátku 5. století8. Notitia dignitatum prokazatelně obsahuje zmínku o jednotce zvané Marcomanni. Další výzkum ukáže, jak doufám, zda se mezi sbory římské armády v ní zanesenými neobjevují také „Bohemi“. Vyskytnou-li se tam, bude zřejmé, že tento sbor se mohl stát „líhní“ či spíše výcvikovým střediskem nejen germánsky mluvících válečníků z oblastí, s nimiž byli Markomani 4. století ve styku. Pokud máme k dispozici bližší údaje o etnickém složení jednotek římské armády nesoucích pojmenování podle jednotlivých etnických skupin, objeví se nám před očima vždy překvapující národnostní pestrost. Tak v jednotkách pojmenovaných podle Skytů mohli snadno sloužit 22

Gótové, nebo sboru Herulů mohli velet důstojníci s latinskými jmény, jak to máme bohatě doloženo na římském vojenském hřbitově z konce 4. století v Concordii v dnešním Benátsku (Veneto). Zvláště tato lokalita ukazuje dobře „nacionalizační“ funkci římské armády, jejíž jednotky s oficiálními názvy, volenými zpravidla podle etnicity, musely působit jako „líhně“ raně středověkých národností. Nové skupiny se tu vytvářely v rámci všeobecně sdílené vojenské kultury pozdní antiky, se společným jazykem, společným „služebním řádem“, a „stavovskými“ zvyklostmi tmelícími původně různorodé kolektivy v akceschopná a soudržná společenská tělesa9. Nelze pak vylučovat, že do vojenského sboru „Bohemů“ mohli nejprve proniknout, poté jej obsadit a nakonec ovládnout válečníci slovanského jazyka. Ti by pak přirozeně jako svůj organizační rámec přijali pojmenování jednotky, ve které společně sloužili v poli. V devadesátých letech dvacátého století se říkalo, že v řadách francouzské Cizinecké legie slouží tři čtvrtiny vojáků slovanského jazyka. „Čím víc se to mění, tím víc je to stejné.“ Pokud by se pak někteří z těchto „Bohemů“ vrátili na území, na němž pojmenování jednotky vzniklo, mohli je snadno přenést i na územní celek spravovaný jejich elitou.

BOHEMI a obyvatelstvo českých zemí Je ovšem možné, že není třeba volit tak krkolomný způsob vysvětlení výskytu pojmenování BOHEMI. Mohla se jím prostě označovala elita řídící české země nebo alespoň jejich část někdy v době 5.– 6. století, možná dokonce, že ještě před příchodem Langobardů nebo během něj jako jedna z langobardských skupin. Její etnický obsah by pak mohl být natolik různorodý, že její příslušníci mohli jako identifikační znak „utvořit“ tuto novou identitu a namísto označování po původu z kmenů, z nichž původně přišli, mohli vědomě zvolit pojmenování podle antického, či lépe 23

latinského názvu českých zemí (nebo Čech?) Boiohaemum – BOHEMI. Poslechněme, co praví nejstarší ruská Nestorova Kronika v případě prvního ruského státu devátého století: na dvoře jeho zakladatele, knížete Olega, „byli u něho Varazi a Slované, a ostatně nazvali se Rusy“10. Také zde se nová totožnost, vyjádřená jménem národa, volí jako vědomé odlišení od starých etnicit, které již neodpovídají společenským souřadnicím nově zakládaného státního ústředí. Podobný případ zachycujeme už v době pozdně antické. Skupina sarmatských, tedy nejspíše z Černomoří příchozích, kmenů, která se v římské službě usadila na Dunaji, získala latinsko-keltské pojmenování Limigantes, odvozené pravděpodobně z latinského výrazu pro „hranici“ – limes. Vytvoření „umělé“ identity by nasvědčovala pestrost analogií, kterou shledáváme pro nejpozdější germánsky orientovanou hmotnou kulturu raně středověkých Čech a Moravy. Díky úsilí generací badatelů dnes máme k dispozici již poměrně rozsáhlý vzorek předmětů pozdního 6. a raného 7. století, hledících svou povahou do krajů západně od našich dnešních hranic. Tyto nálezy poukazují do oblastí alamanských, bavorských, franských, ale i langobardských a napovídají, že germánsky hovořící obyvatelstvo našich tehdejších zemí udržovalo kontakty s velmi širokou oblastí střední Evropy – nejspíše proto, že odtamtud jeho jednotlivé skupiny samy pocházely11. Vysvětlení tohoto jevu by pak daleko spíše vyhovovala představa nové totožnosti různorodého germánského obyvatelstva (či spíše jeho elit) na našem území, vyjádřená právě přijetím společného pojmenování BOHEMI . Za takových okolností by příchozí slovansky hovořící obyvatelstvo opět zcela přirozeně přijalo jednotku složenou z BOHEMI jako organizační rámec svého působení v nové vlasti. Elity slovanských příchozích by pak mezi vybrance skupiny BOHEMI vplynuly zcela přirozeně, a postupně a zcela nenásilně – pouze vahou demograficky příznivější situace, tedy vyšší plodnosti většího počtu obyvatelstva a tím i více talentovaných jedinců, kteří by odůvodněně zaujali svá místa v elitě – by se pak skupina BOHEMI zcela poslovanštila. 24

I zde máme pro takový explikační vzorec velmi názornou analogii. Dodali ji naši jižní sousedé, korutanští Slované, z nichž vzešli dnešní Slovinci. Slovansky hovořící příchozí do těchto alpských oblastí tam zastihli jak usedlé románské, tak i nově přibyvší germánsky, například i (východo)gótsky, hovořící obyvatelstvo. V tomto prostředí se konstituovali jako vedoucí organizační složka nového územního útvaru, pro nějž zvolili pozdně antický, respektive latinský název tamního kraje, Caranta. Podle něho se nazvali Carantani (latinsky, dnes Korutanci). Zopakujme, že tento střechový pojem kryl nejen nejnověji příchozí skupiny slovanské, ale již nějaký čas usedlé obyvatelstvo germánské a také domácí skupiny románské či pořímštělé. K etnogenezi Korutanců tak nedošlo již na úrovni původní slovanské jednoty, ale až teprve v jejich nových sídlech v Podalpí12. Případ BOHEMI by mohl být ustavení „národnosti“ Korutanců přímo analogický. Povšimněme si, že slovanský název nové „národnosti“ byl z krajového jména Caranta patrně utvořen slovanskou koncovkou -ané, označující kolektivy spjaté skutečností společného místa pobytu. O této koncovce ještě mnoho uslyšíme. Asi nás nepřekvapí, že podobným způsobem popisuje moderní bádání vznik našich nejbližších jižních sousedů, Bavorů. Také oni měli povstat ve své nové domovině jako výsledek prostoupení prvků západo- i východogermánských, jakož i alamanských, ale i usedlých skupin římského obyvatelstva. Poprvé se v písemných pramenech objevují roku 551 a jejich vznik je tak časově velmi blízký průniku první slovanské vlny do krajů českých zemí. Někdy kolem roku 555 odevzdal Chlotachar (Lothar) I., franský král, langobardskou princeznu Walderad, vdovu po svém zesnulém prasynovci Theudebaldovi a na krátký čas i svou vlastní choI, jako manželku panu Garibaldovi, „jednomu ze svých“ a vévodovi bavorskému. Moderní bádání spatřuje právě v tomto skutku konstituční akt bavorské národnosti, neboI Garibald pocházel z urozené rodiny Agilulfovců s konexemi do dobrých rodin Vizigótů, Svévů, Franků, Burgundů a Latinců. Tím zřejmě merovejský vládce položil základ ke zrodu „národa“ Bavorů právě pod nadvládou Agilulfovců. 25

Bavoři s tím byli srozuměni a svolili k tomu, aby se pod Garibaldovým vedením konstituovali jako samostatná „etnická“ jednotka v rámci merovejské říše13. Skutečnost, že nic takového nevíme o českých BOHEMI, by pak mohla naznačovat, že onou dobou již pro merovejskou říši nebyli jako partneři zajímaví – například proto, že se Merovejcům již odcizili z důvodů převzetí slovanského jazyka.

BOHEMI a pověst o původu Čechů Povězme v této chvíli několik slov o pověsti o příchodu Čechů do jejich dnešní domoviny. Pověst samu netřeba blíže uvádět; každý z nás ji zná od dětství, a navíc literatura, která jí byla věnována, je téměř nepřehledná, jak se může přesvědčit kdokoli, kdo nahlédne do poslední práce o tomto vyprávění, tak, jak je podal v nedávné době Dušan Třeštík14. Je tedy možné zaměřit se tu na aspekty, které mohou o povaze uskupení jménem BOHEMI vypovídat. O praotci Čechovi a jeho příchodu do země nebude sporu; každý středověký národ musil začínat od prapředka, který propůjčil své jméno pospolitosti svých nástupců a následovníků. Některé detaily ovšem už v této chvíli upozorní, v jakém prostředí asi česká pověst vznikala a co kolem sebe neznámý tvůrce mýtu slyšel. Česká pověst má totiž celou řadu styčných bodů se ságou o vzniku kmene Langobardů. Posu_te sami: Langobardi nemají praotce, ale pramáti, velebnou kněžnu Gambaru. Ta zrodí dva syny, kteří se stanou zakladateli dvou odnoží lidu Winnilů. A dále: když král Alboin roku 568 vstoupí se svým lidem do Itálie, nové vlasti Langobardů, vystoupí na vysokou horu, obhlíží kraj na všechny strany a pronese prorocké slovo o zemi, která se jeho následovníkům stane domovem15. Mimořádné pozornosti si ovšem v této souvislosti zaslouží Čechův nástupce a otec slavných tří dcer, Krok. Tomu se budeme muset věnovat podrobněji. Není pražádného důvodu, proč by do26

tyčné tři dcery nemohl zplodit už sám praotec Čech. Musel tedy Krok zaujímat v české pověsti místo nepominutelné, a nebylo ho možno vypustit. Postava Kroka spojuje prostředí BOHEMI s dalším významným a důležitým kmenem – přesněji řečeno věkovou skupinou, „alle Männer“ – samých počátků středověké Evropy, Alamany. Crocus, kdysi panovník Alamanů, je historickou osobností doloženou na sklonku 3. a počátku 4. století. Víme o něm, že se jako důstojník římské armády – snad tribunus scholae (velitel palácové jednotky) – zasloužil o okamžik, kdy se v odlehlém místě na severní hranici římské Británie, zvaném Eboracum, prohlásil římským císařem Konstantin Veliký (306 –337). Bylo dokonce vysloveno mínění, že pán Alamanů tuto událost nastrojil jako politickou manipulaci16.

Císař Konstantin odměňoval své věrné družiníky takovýmito prsteny s nápisem FIDEM CONSTANTINO (důvěru Konstantinovi). Obdržel jej také alamanský král Crocus, možná Krok ze Starých pověstí českých? (Fuchs 1997, 119).

27

Jak se tento vladař v české pověsti octl, nevíme a sotva se to kdy dozvíme. Jedna věc je ovšem nápadná: tento historický okamžik nebyl jistě znám našemu nejstaršímu kronikáři Kosmovi. Ten, jako dobrý křesIan a věrný syn římské církve, by jistě nebyl opominul ozdobit nejstarší minulost svého národa leskem a prestiží osobnosti účastné historického a přelomového okamžiku v dějinách římského impéria. Na jeho trůn usedl tehdy vladař, jemuž křesIanství vděčilo nejen za konec pronásledování a protivenství, ale který mu dokonce otevřel cestu k nadřazenému postavení mezi všemi vírami říše (třebaže fakticky Konstantin křesIanství jen zrovnoprávnil se všemi ostatními náboženstvími). Pokud tedy Kosmas opominul zbudovat křesIanské dějiny svého národa na osobnosti družiníka císaře Konstantina, zdá se tato skutečnost nasvědčovat závěru, že pražský kanovník nevěděl, kým historický Krok ve skutečnosti byl. Vzhledem k tomu, že dávného pána Alamanů do české pověsti zařadil, znal ho nejspíše jen jako jméno či součást rodokmenu dávných předků českých vladařů. Je ostatně příznačné, že česká pověst prodělávala vývoj a byla upravována ještě v době historické. U Kristiána, autora sklonku desátého století, který zachytil její první podobu, vyvádí Čechy z jejich původní domoviny nikoli praotec, ale nejmenovaná věštkyně, „phitonissa“, což je zjevně chybné čtení latinského biblického výrazu „pythonissa“, žena s hadem, známá z Bible jako čarodějka z En-Dor, k níž se obrátil Saul s přáním vyvolat Samuelova ducha (První kniha Královská 28, 3 –25)17. Zde jde zcela evidentně o předobraz kněžny Libuše. Po zaujetí nových sídel se tato osoba z vůle Čechů provdává za prvního knížete národa. Je ostatně pozoruhodné, že téhož výrazu „phitonissa“ užívá pro pramáti Langobardů i Historia Langobardorum Codicis Gothani, nejspíše samostatné zpracování langobardských dějin z počátku 9. století, o němž ještě uslyšíme. Dokonce se tam v souvislosti s paní Gambarou užívá výrazu „serpentibus parentes“18. Pokud tedy česká pověst vzniká na dvoře nejmenovaného vladaře BOHEMI na průsečíku motivů domácích, ale také langobardských a alamanských, poukazuje tato skutečnost na datování 28

nejspíše do šestého nebo sedmého století, kdy lze předpokládat kontakty mezi BOHEMI a elitami těchto národů. Zda mohla pověst vzniknout i v době pozdější – například v osmém či raném devátém století – je třeba došetřit. O znalosti českých reálií u Langobardů přelomu osmého a devátého století ještě uslyšíme. Abychom dovedli vysvětlit přítomnost alamanské složky české pověsti, museli bychom vědět více o vývoji alamanských tradic v pozdějším středověku. Navíc je třeba vyřešit jeden problém, který se mi jeví jako stěžejní: jak by se byla česká pověst zachovala po dobu od šestého do konce desátého století, kdy máme poprvé zachycenu její písemnou podobu? Operovat bez dalšího zpřesnění „lidovými tradicemi“ nelze. Nekultivovaná lidská paměI nesahá zpět do minulosti déle než padesát let, jak ukazují historické a etnologické informace. Pokud je ústní tradice zdrojem spolehlivého historického podání (a takové případy doloženy jsou), je nevyhnutelně třeba, aby příslušná společnost vytvořila ve své struktuře místo pro odborníky, kteří se z profese zabývají zachováváním kodifikované paměti daného společenství, nejspíše v podobě poetických skladeb. V těchto případech jsme pak schopni doložit uchovávání historických údajů – arci v podobě podléhající zubu času – po staletí. Nejpříznačnějším dokladem ze středověké Evropy jsou tu básníci a pěvci středověkého Irska, známí filid (jedn. č. fili, známější jako bardi), jejichž tradice sahá též do šestého století. Dvorní pěvci národa Mali v západní Africe uchovali až do nedávné doby před věky ustálené písně o hrdinných vladařích Sundiatovi (12. století) a Mansa Músovi (13.–14. století), jejichž existenci lze spolehlivě doložit v písemných pramenech. Naneštěstí nemáme pražádné informace o tom, že by elita BOHEMI vytvořila ve společnosti našich zemí takováto „pracovní místa“. Na druhou stranu víme o tom, že právě mezi našimi jižními sousedy, Bavory, se velké popularitě těšila Píseň o Nibelunzích, která určitě zachovala až do desátého století vzpomínku na děje pohnutého století pátého. Zde nelze vyloučit, že šlo o pověst rodovou, neboI vládnoucí rodina bavorská, Agilulfovci, měla příbuzné i v královském rodě burgundském. 29

Až do bližšího vyjasnění celé záležitosti musí však, jak se obávám, celá řada otázek kolem vzniku a historické tradice české pověsti zůstat otevřena.

BOHEMI a jejich další osudy V dalším vycházím tedy z představy, že nejpozději po roce 568 ovládla české země elita, která přijala jméno BOHEMI . Na její území přicházelo stále početnější slovanské obyvatelstvo, které pohltilo nejprve neslovansky hovořící skupiny usazené na venkově a posléze počalo čím dále tím intenzívněji pronikat mezi BOHEMI . Celý proces mohl proběhnout velice rychle. Jestliže slyšíme o tom, že již na přelomu šestého a sedmého století si langobardští velitelé v Itálii vyžádali při obléhání měst slovanské vojenské posily, a jestliže avarský chán tyto slovanské podpůrné jednotky promptně dodal, pak tento údaj z kroniky Pavla Diakona poskytuje velmi významnou informaci. Obléhání měst a ztékání jejich opevnění představuje jednu z nejnáročnějších podob vojenských podniků, kladoucí vysoké nároky nejen na organizační pružnost velení, kvalifikaci bojových sil a taktické nadání důstojníků velících takovým operacím, ale také vyžadující vysoký stupeň bojové morálky vojsk, vystavených jedné z nejvražednějších forem bojového střetu. Právě účast na podobných podnicích dokládá bezpečně naprostou slučitelnost skupin slovanských vybranců (a jejich bezprostředních následovníků, bojových družin, i s jejich zásobovacími orgány) s prostředím elit doby pozdní antiky a raného středověku. Slovanské velitele a držitele moci tu spatřujeme ve stejné úloze, jakou zastávaly vůdčí osobnosti germánské Evropy. Strategii a taktiku svého společenského působení řídili slovanští vybranci zjevně stejným hodnotovým žebříčkem, jako veřejnou moc vykonávající elity kteréhokoli jiného původu. Prosazovali stejnou strategii, volili stejné nebo obdobné taktické prostředky. Sledovali stejné cíle, znali postupy a záměry svých kolegů, přátel 30

a spojenců a dovedli jich využít ke svému prospěchu. Krátce řečeno, alespoň v naší oblasti srostly slovanské elity s prostředím raně středověké středovýchodní Evropy a zapustily v něm kořeny. Proto také naprosto nezáleží na tom, jakým jazykem mluvily a, řečeno zcela konkrétně, jakou řečí dávali ráno po probuzení svým ženám dobré jitro či se večer před spaním modlili se svými dětmi. Zcela evidentně ovládali jazyky, jimiž hovořila raně středověká Evropa, nejspíše různé dialekty starohornoněmčiny. Z praktických důvodů asi také zvládli některé z nářečí pozdně antické latiny, která působila podle dnešních poznatků jako živý jazyk nejpozději do sedmého století. Zvláště blízký je tento předpoklad v případě, že by BOHEMI sloužili v pozdně antické armádě, jejímž obcovacím jazykem byla latina. Paulus Diaconus, Historia Langobardorum IV 28: „…král Agilulf, vytáhnuv [roku 602, pozn. aut.] v červenci z Milána, oblehl město Cremonu se Slovany, jež mu chán (cacanus), král Avarů, poslal na pomoc. Dobyl ho 18. září a srovnal město se zemí.“

S největší pravděpodobností se také BOHEMI těšili mnoha vynálezům a dobrodiním pozdně antické kultury, jejíž vymoženosti si nepochybně dopřávali. Čtenář zběhlý v dosavadní literatuře týkající se příchodu slovanského obyvatelstva k nám bude patrně shora uvedenými předpoklady poněkud zmaten. Bude se tázat, jak si má takové BOHEMI představovat, kde se zachovaly pozůstatky jejich kultury a jaký je jejich vztah ke hmotné kultuře nejstarších slovanských osad u nás, jak ji zatím prezentovala naše archeologická literatura. S pokrokem archeologického bádání u nás se stále množí doklady hmotné kultury hledící na západ a jih od našich zemí, datovatelné do pozdního šestého či raného sedmého století. V této perspektivě se české země počátků raného středověku jeví jako země mnoha kultur, národností, jazyků a náboženství. Čím dále tím více se přesvědčujeme, že dokladů o přítomnosti obyvatelstva orientovaného kulturně mimo slovanské oblasti u nás není málo, a že 31

Na sídlišti 6.–7. století v Roztokách severně Prahy byl prozkoumán i tento dům č. 926. Naproti kamenné peci vidíme stopy zařízení v podobě kůlových jamek. Jsou to základy spací plošiny? (Kuna-Profantová a kol. 2005, 409 obr. 159).

dokládají živá a otevřená spojení naší kultury 6.–7. století na jih a západ – tedy právě jev, o němž jsme mluvili výše na základě pramenů písemných. Výtečně situaci popsali autoři poslední monumentální monografie zpracovávající výsledky dlouholetých archeologických výzkumů seskupení chronologicky časně slovanských osad 6.–7. století na území Roztok ve vltavském údolí severně Prahy19. Podle nich vykazuje kultura tamních osadníků východní základ modifikovaný zjevným působením hmotné kultury 32

západní a jižní, s jejichž prvky museli obyvatelé roztockých chýší přicházet do velmi častého styku. Roztočtí hrnčíři viděli západní keramické výrobky zdobené kolky, a ve svém díle je napodobili; roztočtí řezbáři v kosti zásobovali své zákazníky hřebeny, předmětem chybějícím ve východních kulturách, ale běžným v krajích na západ od řeky Prutu. Roztočtí kováři zhotovovali výrobky příbuzné dílu kovářů franských, bavorských, alamanských či langobardských. Hmotná kultura oblastí neslovanských je tak u nás nesporně přítomna – alespoň ve svém otisku v materii hmotné kultury domácí. Dobře, řeknete si, ale kdo tedy bydlel v roztockých chýších? Na to je odpově_ jednoduchá: oráči, pastýři a řemeslníci obsluhující nejbližší sídlo BOHEMI . Právě tak, jako je stejnorodá kultura vybranců raně středověké Evropy, je na jejích rozlehlých územích srovnatelná i kultura jejich zásobovatelů. Oráč, pastýř či řemeslník ve službě BOHEMI bydlel a žil velmi podobně, jako oráč, pastýř či řemeslník franský, bavorský, langobardský či třeba avarský. Svou roli přijal dobrovolně a svým pánům sloužil věrně. Ti si jej za to také vážili, dovedli ocenit jeho přičinlivost, zručnost a důvtip, starali se o něj a hleděli mu zabezpečit pokojné podmínky jeho existence, byli-li moudří – tedy byli-li to skuteční vybranci. Elitu druhé poloviny šestého století si tedy představíme jako etnicky smíšenou vůdčí skupinu, v níž postupně hráli čím dále tím významnější roli vybranci hovořící slovansky. Zdá se, že její zástupci uzavřeli někdy v této době dohodu se správou merovejské říše, jejíž svrchovanost patrně respektovali. Slyšíme totiž, že roku 537 odevzdali Ostrogóti svrchovanost nad územími severně Alp vládcům Franků, a ti ji též skutečně vykonávali. Mezi bavorsky a langobardsky orientovanými doklady této pozdní hmotné kultury germánského světa zaujmou předměty odrážející vliv franský, a to zvláště pověstná kopí s dlouhým, asi půlmetrovým hrotem opatřeným výraznými křidélky. Taková zbraň, zvaná v pramenech „angon“, se považuje za příznačnou součást výzbroje vojsk franských, jejichž bojovníci dovedli s angonem mistrně zacházet a zasazovali 33

a)

b)

a) Roztoky, kostěná rukojeI nalezená v objektu 449 (Kuna-Profantová a kol. 2005, 469 obr. 219 : 8).

c)

b) Kompoziční princip výzdoby roztocké kostěné rukojeti na předchozím obrázku je stejný, jako na tomto nákončí řemene z doby kolem roku 530. Našlo se v hrobě vznešené dámy alamanského původu ve Schwenningen v jihozápadním Německu. Takto zachovává nejstarší slovanská kultura našich zemí „otisky“ impulsů, jimž byla vystavena (Fuchs 1997, 299 –300).

c) Kostěný hřeben z Roztok (Kuna-Profantová a kol. 2005, 484 obr. 234 : 7).

34

Tato mapa zachycuje rozšíření kostěných hřebenů v Čechách 6.–7. století. Kostěné hřebeny si Slované nepřinesli ze své domoviny, převzali je až u nás od hostitelské populace. Mapa tak zachycuje oblasti zvlášI intenzivního styku mezi příchozími a příjemeckými skupinami obyvatelstva – jinými slovy, zobrazuje kraj, kde sídlili naši nejstarší BOHEMI (Kuna-Profantová a kol. 2005, 195 obr. 80).

35

Nálezy z hrobu doby stěhování národů (patrně 6. století) z Roztok. Zcela vlevo hrot franského angonu (Píč 1909, 38).

jím nepřátelům těžká a nebezpečná zranění. Angony se vzácně objevují i na našem území a je patrně významné, že jím byl vybaven i hrob bojovníka, spočinuvšího na severním okraji roztockého uskupení osad, na malém pahorku mezi domky, jejichž obyvatelé museli žít v době nepříliš vzdálené pohřbu tohoto válečníka. Do jaké míry se přítomnost vojáků vyzbrojených angony dá vykládat jako argument pro přítomnost franských posádek, střežících bezpečí poddaných dynastie Merovejců až na linii Labe, jak se kdysi vyslovil Bedřich Svoboda, zůstává nejisté. V každém případě však výskyt této proslulé zbraně na našem území dokládá pro období 36

6.–7. století obeznámenost jeho obyvatelstva s nejvyspělejšími bojovými prostředky doby, a tak znovu potvrzuje výše uvedenou představu o plné slučitelnosti slovanských elit s prostředím nositelů veřejné moci raně středověké Evropy. Povšimněme si, že angon v hrobě znamená v rámci platné klasifikace merovejských pohřebišI podle stupňů bohatství zařazení do stupně C, to jest druhého nejvyššího v sociální hierarchii. Nebožtík uložený k poslednímu odpočinku v roztockém hrobě zaujímal tedy relativně vysoké sociální postavení. Franský angon – návod k použití (byzantský historik Agathias, Historiae, II 5 – 6, uvádějí Périn-Feffer 1987, II, str. 119): „Angon je bodná zbraň, ani příliš krátká, ani příliš dlouhá. Lze jej jak metat na dálku, tak i užít k boji zblízka. Většinu zbraně pokrývá železné okování, takže dřevěnou násadu lze spatřit jen na spodním konci. Bodec zbraně je opatřen dvěma dovnitř zahnutými křidélky, vybíhajícími po obou stranách z řapu ukončeného hrotem. Vrhne-li v boji zblízka franský bojovník tuto zbraň a zasáhne-li protivníka, vnikne řap do těla zasaženého a nelze jej vyjmout kvůli zpětným křidélkům hrotu. Již při vniknutí do těla způsobí zbraň těžké poranění, a i pokud nezasáhla životně důležité orgány, nastane značná ztráta krve. Zasáhne-li vržený angon štít, utkví v něm a zůstane viset, takže štítonoš jej vzhledem ke zpětným křidélkům nemůže ani vyjmout, ani odseknout mečem, který narazí na okování zbraně. Útočník pak využije konce zaraženého angonu vlečeného po zemi, přišlápne jej a svého protivníka zbaví ochrany štítu. Snadno mu pak zasadí osudnou ránu sekerou či kopím.“

A proč nepochodovali dál do Středomoří? Můžeme si samozřejmě položit otázku, proč BOHEMI nepostupovali dále do Středomoří, například do Itálie, kde jejich blízcí přátelé a spojenci Langobardi udělali takovou kariéru. Načrtněme proto na základě písemných pramenů malý obrázek o životě a jeho protivenstvích v Itálii šestého století20. Bude nám sloužit jako názorný příklad komplikací, se kterými se příchozí do pravlasti Romula a Rema mohl v důsledku dynamické politické (a rovněž 37

náboženské) situace setkat. Pomůže nám též hledat odpově_ na otázku, zda je možné si představovat důvody, pro něž si občané pozdně antických států mohli přát usazovat se mezi „barbary“, aI již šlo o Slovany či jinak hovořící skupiny. Příběh začíná kolem roku 539. Žil, byl tehdy v Itálii gótský válečník jménem Gundila, který kdysi sloužil ve vojsku krále Witigise. Velení expedičního sboru byzantského císaře Justiniána, který se vylodil v Itálii a vedl tam dlouhou a krvavou válku (534 –554), mu zkonfiskovalo majetek. Gundila tedy žádal o nápravu vojevůdce Belisaria, za papeže Vigilia se asi roku 540 „dal k Římanům“ a přihlásil se ke katolické víře. Ariánský biskup římský mu potvrdil, že již nenáleží jeho konfesi, a Gundila obdržel své pozemky zpět. Část z nich nato daroval chrámu Panny Marie v místě zvaném Nepi v Umbrii. Na počátku čtyřicátých let šestého století však gótské vojsko během protiofenzívy ve střední Itálii Nepi obsadilo, jeho velitel Totila Gundilův statek zkonfiskoval a přidělil jej jednomu ze svých důstojníků (comes) jménem Tzalico. Roku 544 nebo 545 se ovšem Nepi znovu zmocnila Belisariova armáda a nešIastný Gundila se k vojevůdci znovu obrátil ve věci svého dávného statku. Belisarius, nepamětliv staré Gundilovy žádosti, ovšem již mezitím daroval pozemky katolickému klášteru Santa Aelia v Nepi. Gundila se v nouzi obrátil k papeži Vigiliovi, který informoval o stavu věcí mnichy v Santa Aelia a uložil jim vrátit statek vojákovi, který tímto pozemkovým darem již dostatečně prokázal svou náklonnost ke katolické víře. Když takto Gundila získal svůj majetek zpět, odevzdal část pozemků klášteru Santa Aelia a další část klášteru svatého Štěpána. Nyní nastává třetí dějství případu. Na konci čtyřicátých let se Umbrie znovu zmocnili Gótové a na scéně se znovu objevil Tzalico, který si opět přivlastnil Gundilův majetek. Situace však nebyla zcela beznadějná. Po konci války roku 557 se skupiny dědiců počaly u římské městské správy živě zajímat o to, komu ze zákona dědictví po Gundilovi připadne. Stalo se tak patrně v důsledku Justiniánovy pragmatické sankce, kterou zrušil 38

platnost všech pozemkových transakcí „tyrana“ Totily a „usmířil“ pozemkový majetek ariánské konfese s katolickou církví. V onom okamžiku je drželi Gundila či jeho dědici, možná též dědici Tzalicovi; šlo o dva kláštery a chrám. Tzalicovi dědici odůvodňovali svůj nárok na držbu darem Totilovým; křesIanské duchovní ústavy nepochybně též hájily své právo. Konec celého procesu se bohužel nezachoval, avšak skutečnost, že dokumenty skončily v arcibiskupském archívu ravennském, naznačuje, že duchovní instituce patrně své části statku podržely. Zde jen drobná poznamenání ve věci naprosté bláhovosti záměru identifikovat u zúčastněných jakoukoli etnicitu na jakémkoli rozumném a myslitelném základě. Gundila měl sice germánské jméno, ale stal se opakovaně „Římanem“, nehovořil patrně gótsky a latinou vládl plynně. Jeho přítel a svědek Sitza, též germánského jména a nejspíše již vyššího věku (narozen kolem 490), byl civilista latinského jazyka a věrný katolík. V celém příběhu se ani jednou neobjevuje jakýkoli odkaz na etnicky definovanou skupinu – jde tu výhradně o osoby a instituce. Poznamenejme k tomu, že v řadách byzantského vojska bojujícího v Itálii proti Gótům sloužily již roku 537 pomocné jízdní jednotky Hunů, Slovanů a Antů. A te_ si představte nějakého toho Dobroslava či Lutomysla z jejich mužstva, který si vyrazil na loupežnou výpravu do říše s vidinou slušné kořisti a pohodlného života na nějakém statečku s otroky, kde by strávil podzim života. A tohle mu provede historický vývoj. Stručně řečeno, stejně, jako se do Středomoří v tuto dobu příchozí od západu, severu a východu přímo hrnuli, mohla tehdy mít celá řada lidí dobrý důvod, aby ony politickými bouřemi zmítané kraje opouštěla a usazovala se všude tam, kde jejich kariéře nestály v cestě žádné závažné překážky.

39

Pryč z tisícových měst: odchody z pozdně antické civilizace k „barbarům“ Opuštění zdánlivého bezpečí pozdně antické civilizace se netýká jen franského poddaného Sama, o němž ještě uslyšíme. Podobné situace známe i z impéria byzantského, jehož občané neváhali opouštět poddanství císařů a usazovat se, kde se jim zlíbilo. Tak na samém počátku 7. století ztroskotala na arabském břehu Rudého moře byzantská lo_ vezoucí stavební materiály (mramor, dřevo a stavební železo) pro jeden z křesIanských chrámů Etiopie. Kurajšovci, páni Mekky, odvezli dřevo z lodi do svého sídelního města a najali nebo přemluvili cizího tesaře či stavitele jménem Bákúm, který se s lodí plavil, aby nad pověstnou svatyní Ka’abou zbudoval střechu. Pozoruhodný je tu údaj, že si Kurajšovci přáli vystavět Ka’abu „jako stavby v Sýrii“. Bákúm zjevně v Arábii zůstal, přijal islám a víme, že v Medíně zbudoval proroku Muhammadovi třípatrový řečnický pult. Jiný bývalý byzantský poddaný, Suhajb ibn Sinán, měl za sebou pestřejší dobrodružství. Pocházel nejspíše ze sásánovské Mezopotámie, kde se narodil kolem roku 590. V mládí byl zajat a zotročen Byzantinci. Poté ho koupil arabský nabyvatel, který ho znovu prodal jednomu z občanů Mekky. Suhajb často sedával ve společnosti Prorokově u Ka’aby a naslouchal jeho výkladům, až mu posléze jeho pán daroval svobodu. V mužném věku se posléze věnoval podnikání a zahospodařil si slušné jmění. Zemřel asi roku 660 ve ctihodném stáří 70 let, a byl tak vlastně souvěkovcem a do jisté míry souběžcem Samovým21.

Avaři a ti ostatní V této chvíli však bude vhodné předeslat stručnou zmínku o politickém dění na východ od našich zemí, které na ně začne mít dost podstatný vliv. Součástmi mohutného, na západ směřujícího 40

toku kočovnických chovatelů dobytka, kteří od konce 4. století n. l. opouštěli vysychající eurasijský stepní pás, táhnoucí se od Černomoří až kamsi do středního Mongolska a severní Číny, byly skupiny obyvatelstva hovořícího bu_ jazyky turkickými (historicky staršími formami dnešní turečtiny), nebo íránskými. O íránsky hovořících kočovnících jsme již slyšeli jako o možných sousedech nejstarších Slovanů v oblasti černomořských stepí. V šestém století však přišla chvíle plemen turkických jazyků. Jejich „otcové zakladatelé“, členové klanu Ašina, přijali v šestém století poddanství vládců říše Ruran (Žuan-Žuan) ze severního pomezí Číny a zaujali jimi vykázaná sídliště na Altaji. Tam se zrodila klanová konfederace turkického jazyka a tam přijali její členové jméno Turků (Türk). Tito kočovníci nejprve porazili říši Žuan-Žuanů a poté založili roku 552 na východním okraji Evropy a v Asii říši sahající od Volhy po Altaj, první turecký chanát. S Byzancí vešli jeho představitelé ve styk již v letech 567 a 568, kdy císař Justinián přijal jejich poselstvo vedené Sogdijcem jménem Maniach. Chanát sestával z části východní, obývané orchonskými Turky, poslušnými vlády klanu Ašina, a z části západní. Tu ovládala naproti tomu turecká kmenová konfederace zvaná podle počtu členských skupin Ön ok, „Deset šípů“. Právě toto pojmenování spojili jeho nositelé s kraji severního Černomoří tak pevně, že jim zůstalo i po zániku prvního chanátu v době kolem roku 630 a přijímaly je i skupiny v tomto kraji se usadivší – naposledy Onogurové, kteří v 9. a 10. století přitáhli do východní Evropy a vstoupili do jejích pramenů pod jménem Ungari či Ungri – tedy předkové a předchůdci dnešních Ma_arů. Podle cestovních zápisků jednoho z čínských poutníků k chánovu dvoru nosil na počátku 7. století vládce Turků plášI ze zeleného saténu a jeho hlavu obtáčela hedvábná čelenka. Mocný nepřítel povstal prvnímu chanátu na konci šestého a zejména na počátku sedmého století, kdy se pod vedením dynastií Sui (581– 618) a zejména Tchang (T’ang, 618 – 907) čínské impérium znovu sjednotilo. Císař Tchaj-Cung z tchangské dynastie (618 – 649) se dokonce stal pánem stepních turkických klanů. Roku 659 první chanát padl pod údery vojsk říše Středu 41

42

a k čínskému impériu byla tehdy přivtělena celá střední Asie až po Bucharu a Samarkand. Turkické kmeny se intenzivně věnovaly obchodu po velké eurasijské obchodní dálnici, Hedvábné cestě. V šestém století platily státy čínského pohraničí Turkům poplatek sta tisíc „kusů“ (stůčků?) hedvábí ročně.V této souvislosti připomeňme, že již praslovanské slovo „trh“, připínající se k obchodnímu podnikání, má s největší pravděpodobností vztah k turkickému a mongolskému pojmenování hedvábí „torga“ nebo „torgo“22. Vznik prvního tureckého chanátu znamenal přirozeně dosti vážné narušení politické rovnováhy v západní části eurasijského stepního pásu a řada kmenových skupin, které nehodlaly snášet jeho nadvládu, odešla z území chanátu na západ. Mezi těmito skupinami byli také snad rovněž turkicky hovořící Avaři. Roku 552 je poprvé zastihujeme zhruba v oblasti dnešního jižního Uralu, odtamtud se však odebrali do Černomoří, kde roku 558 nebo 559 uzavřeli s byzantským císařstvím dohodu umožňující jim usadit se na území říše. Tento avarský diplomatický úspěch uvedl v hněv vládce tureckého chanátu jménem Tardu (575 – 603), který pokládal Avary za své uprchlé poddané. Došlo dokonce k vojenským střetům mezi byzantskými a tureckými jednotkami, bylo však již pozdě. V šedesátých letech 6. století uzavřeli Avaři spojenectví s Langobardy sedícími tehdy již v Pannonii, dnešním Ma_arsku, jižním Slovensku, jihovýchodní Moravě a východním Rakousku. Spojenectví bylo namířeno proti germánským Gepidům, obývajícím tehdy Sedmihradsko, severovýchodní kvadrant dnešního Rumunska. V součinnosti s Langobardy Avaři Gepidy porazili, zabrali < Toto vyobrazení jezdce se nachází na skalním reliéfu zobrazujícím nastolení sásánovského panovníka Chusraua II. Aparvíze (590 – 628) v Táke Bostánu poblíž dnešního Kermanšáhu. Krásný příklad hodnostáře oděného ve splývavé roucho z luxusní látky, zdobené medailony s vyobrazeními zvířat, a opásaného kočovnickým opaskem s visutými řemínky opatřenými vlastními nákončími. Takto nejspíše vyhlíželi vybranci avarského chanátu.

43

jejich sídla a po odchodu Langobardů do Itálie roku 568 se i oni usadili v Pannonii. Založili si pak vlastní chanát, jehož ústředí se nacházelo v úrodných rovinatých oblastech středního Podunají, zhruba řečeno v oblastech dnešního Ma_arska, Srbska a částečně patrně i Rumunska. Avaři se po smrti císaře Justiniána († 565) velmi aktivně účastnili útoků na území byzantské říše. Ve spojenectví s vojsky slovanskými prorazili říšskou hranici na mnoha místech a pronikali hluboko do byzantského vnitrozemí. Zprvu tyto oblasti vylupovali a ničili, poté se v nich dokonce jak sami, tak jejich poddané skupiny usazovaly natrvalo. Avarské ohrožení vyvrcholilo roku 626, kdy spojená vojska turkicky i slovansky hovořících bojovníků oblehla hlavní město říše, Konstantinopol. Byzantští bojovníci – mezi nimiž ostatně touto dobou zaujímali přední místo etničtí Germáni, kočovníci, případně též Slované – tento nápor s vypětím všech sil odrazili a vojska chanátu od konstantinopolských hradeb odehnali. Úleva, která se po zažehnání tohoto nebezpečí v říši rozhostila, vedla prý ke složení slavnostního děkovného zpěvu k Panně Marii, který se ve východní církvi zpívá dodnes pod jménem Akathistos, Hymnus zpívaný vestoje. Poté zahájili Avaři období mírového soužití s Byzancí, spokojivše se vybíráním tradičních každoročních poplatků ve zlatě a v přepychovém zboží, k jejichž placení se říše již dříve zavázala. Takto vyvolaný stálý oběh výrobků byzantského uměleckého řemesla v kruzích avarské elity vedl k zobecnění byzantského slohu u Avarů, inspiroval jejich umělce k tvorbě v podobném duchu a napomohl jejich postupné integraci do (východo)evropského prostředí. Je ovšem třeba poznamenat, že dnes známe z avarského prostředí pouhé bědné trosky okázalého bohatství, jemuž se těšily špičky nástupců konfederace Ön ok. Náhodně zachované vzorky přepychové dvorské kultury, kterou můžeme spojovat s avarským prostředím, ukazují avarské prostředí jako kultivované, ba rafinované, těšící se přísunu znamenitých uměleckých výtvorů ze všech 44

kulturních oblastí s chanátem hraničících. Samo avarské prostředí pak dost podstatně ovlivnilo evropskou módu, a to zvláště v oblasti výzbroje a výstrojních součástí, zejména v nošení známých kočovnických opasků, na jejichž hlavním řemeni visely krátké svislé řemínky, z nichž každý zakončovalo vlastní drobné nákončí vypracované ve stejném slohu jako ozdoby hlavního pásu. Tento druh úboru převzaly i elity východního pásu střední Evropy a jeho doklady máme v letech asi 580 – 660 i z oblastí švábských a alamanských na horním Dunaji. Informace, které z avarského prostředí máme, nasvědčují tomu, že si počínali jako naprostá většina mocenských elit raně středověké Evropy. Na středním a dolním Dunaji zastihli početné pozdněřímské a ovšem také příchozí germánsky hovořící obyvatelstvo, které ponechali v jejich sídlech, učinivše je svými poddanými a uloživše jim přirozeně daňovou povinnost. Některé křesIanské prameny, a zvláště legendy o světcích umučených pod avarskou nadvládou, mají sklon líčit je jako ukrutníky a krvežíznivce, nemáme však doklady o tom, že by si byli počínali způsobem nějak výrazně odlišným od chování jiných barbarských elit na území pozdně antické civilizace. Oblastí rozsáhlých rovin v povodí středního Dunaje užívala avarská elita jako základny kočovného života, který pokládala, podobně jako první vládci veleříše raného islámu, za jeden z konstitutivních prvků svého státního života. Do svých zimovišI v okrajových oblastech podunajských nížin uváděli avarští páni služebné obyvatelstvo z celého území chanátu, a tak způsobili putování lidí a statků hmotných i nehmotných po valné části východního okraje Evropy. Právě díky těmto přesunům se na území blízké našim hranicím, a posléze patrně i do českých zemí, dostávala například obeznámenost se zemědělskými a řemeslnými postupy obvyklými na území bývalých římských provincií 23. O složení avarských a avarsky smýšlejících vládnoucích elit nám poskytují informativní náhled i antropologické výzkumy pozůstatků zesnulých, uložených na velkých pohřebištích 7.– 8. století 45

S touto podobiznou sásánovské královny konce 3. století n.l. měl umělec jisté obtíže. Přes to se mu podařilo zachytit tvářnost vznešené dámy, s velkou pravděpodobností dosti blízkou našim nejstarším slovanským elitám. Pokud existovala historická předloha kněžny Libuše, vypadala rozhodně spíše takto, než jak ji vídáme na scéně Národního divadla. Náušnice podobné oněm, splývajícím z ušních lalůčků Její výsosti, se u nás našly: Měřínský 2002, 525, v nejspodnější řadě uprostřed (Lukonin 1979, 154 ris. 28).

46

na jižním a jihozápadním Slovensku, bezprostředně na sever od hranice chanátu. Lze předpokládat, že pokud tato území bezprostředně Avarům nenáležela, převládaly na nich společenské poměry s avarským panstvím srovnatelné. Populace těchto pohřebišI se vyznačují velkou různorodostí a výrazným stupněm promíšení a asimilace. Převažují v nich přirozeně europoidní prvky; Avaři nenáleželi k mongolským plemenům a jazyková přináležitost se nikterak nekryje s antropologickým rázem obyvatelstva. Mongoloidní a případně předoasijské složky se v populaci těchto pohřebišI uplatnily pouze ojediněle. Jako obvykle se ukazuje, že jednotlivé vrcholy trojúhelníka jazyk – kultura – tělesnost nejsou na sebe vzájemně převoditelné a nijak spolu nesouvisí. Vše nasvědčuje skupině velmi otevřené a receptivní, která ochotně přijímala příchozí zvenčí, ztotožnili-li se s jejím podložním kulturním vzorcem. Jako obvykle ji držela pohromadě především pojítka společenská a duchovní, nikoli jazyková a nejspíše už vůbec ne etnická24. Zprvu ovládala avarská elita svou říši osobně sama. Postupně se však musela potýkat s nesnázemi, které začaly po zaujetí stálých sídel sužovat všechna kočovná plemena – totiž s jednoznačnou početní převahou usedlého zemědělského obyvatelstva, žijícího pod jejich svrchovaností, kulturní rozrůzněností jejich držav včetně pestrosti jazykové a následnou nutností volby styčné kultury a obcovacího jazyka, a v neposlední řadě také s nutností učinit poddané skupiny obyvatelstva vzhledem k jejich početnosti, strukturní bohatosti a zpravidla také administrativní a kulturní vyspělosti podílníky na politické správě říše. Tento úkol Avaři nezvládli. Od konce sedmého století se jejich elita zjevně ztenčovala do té míry, že prakticky přestala vykonávat svrchovanou vládu nad oblastmi poddanými chanátu, kde si původně podřízené skupiny počínaly zcela dle své libosti, udržujíce pouze prázdnou a nejspíše formální podřízenost avarským vládcům (jakkoli daně jim asi platily). Nevyšla ani sázka na investice do oblasti dálkového obchodu, a ve zničujících nájezdech vojsk Karla Velikého v letech 791 a 796 padla prý téměř celá avarská elita na bojištích. 47

Samo a co o něm víme Závazek BOHEMI vůči merovejské říši vyplývá z údajů, které máme k dispozici o nejstarším organizovaném nadregionálním útvaru na slovanském území, který se obecně nazývá Samova říše. O tomto uskupení existuje v češtině značně početná literatura, již je pozornosti laskavých čtenářů možno doporučit. Není proto třeba se celou věcí obsáhle zabývat a spíše se zde pokusím shrnout dostupná fakta. O Samově říši máme zprávu pouze z jednoho původního pramene, a to z kroniky autora známého pod jménem Fredegar. Zdá se, že tento učenec franského původu sbíral své poznatky někdy v padesátých letech sedmého století, a svou světovou kroniku, dovedenou v její čtvrté knize až do autorovy současnosti a složenou jako informační kompendium, sepsal na dvoře austrasijských vévodů v dnes východofrancouzských Metách na přelomu padesátých a šedesátých let 7. století25. Samo je v tomto textu franský kupec, který se podnikatelsky zaměřil na Slovany (v textu „Winidi“), k nimž se někdy po roce 620 (snad v roce 623 nebo 624) vypravil. Co jezdil Samo k Slovanům kupovat, Fredegar nezaznamenal; ještě o tom promluvíme, otroci to však nejspíše nebyli. Samo zastihl Slovany v okamžiku povstání proti jejich pánům Avarům. Synové avarských otců a slovanských matek totiž nechápali, proč by se měli těšit nižšímu postavení, než oboustranní potomci Avarů, a vyvolali povstání, jímž se hodlali domoci práv, která jim podle jejich přesvědčení náležela. Samo se postavil v jejich čelo a zasadil Avarům opakované porážky. Šlo o období pro avarský chanát poměrně obtížné, kdy po ztroskotání vojenské srážky s Byzancí, během níž sice avarskoslovanská vojska oblehla Konstantinopol, která však skončila pro Avary porážkou, se jeho mocenská struktura otřásala v základech. Slované, vidouce vojenskou zdatnost Samovu, provolali ho svým králem. To se však nikterak nezamlouvalo Dagobertovi, vládci merovejské říše, který svou politiku zaměřil na evropský východ a který nehodlal na východní hranici své državy strpět žád48

nou mocenskou konkurenci. Využil okamžiku, kdy na území Slovanů došlo k přepadení a pobití karavany franských kupců. Panovník vyslal k Samovi posla jménem Sicharius a žádal, jak to bylo v takových případech obvyklé, náhradu za utrpěné škody. Samo byl zprvu hotov předložit celou věc soudu a dokonce ani neprotestoval proti označení Dagoberta za svého svrchovaného pána; prohlásil ovšem, že s ním chce žít v přátelství (uzavřela některá ze slovansky hovořících skupin – možná dokonce sami BOHEMI – předtím s merovejskou říší takovou předchozí dohodu?). Sicharius si však počínal velmi nediplomaticky a poněkud příliš pánovitě. Vmetl Samovi dokonce do tváře těžkou urážku, pohaniv ho jako vyznavače pohanského náboženství, psa, s kterým nemá křesIanský panovník jednat přátelsky, nýbrž výhradně z pozice síly. Samo s typickým galským důvtipem opáčil, že byI psi Boží, mají přece Slované ostré zuby, před jejichž kousnutím by se Frankové měli chránit. Na to se obě strany rozešly, aniž dospěly k dohodě, a nastaly válečné přípravy. Tažení se uskutečnilo roku 631 a Dagobert je připravil velmi pečlivě. Jako spojence získal langobardského krále (patrně Arioalda, 626 – 636) a alamanského vévodu Crodoberta, jejichž oddíly vytáhly do boje v součinnosti s vojsky Dagobertovými. Obě jednotky docílily na slovanském území rozhodného úspěchu a vrátily se domů obtíženy bohatou kořistí a s mnohými zajatci. (I tato skutečnost naznačuje bohatství rané slovanské hmotné kultury. Co by asi sveřepí germánští válečníci loupili v roztockých chýších?) Dagobertův sbor, složený vesměs z Austrasijců, tedy rodáků z východní, porýnské části merovejské říše, dospěl (patrně současně) až na slovanské pomezí a položil se táborem u jejich vojáky obsazeného pohraničního opevnění, rozkládajícího se v místě zvaném Vogastisburk. Když ovšem Austrasijci provedli „průzkum bojem“ a shledali, že Slované berou celý podnik vážně a hodlají se dokonce bránit, sbalili si po třech dnech bojového nasazení zavazadla a odtáhli domů. Tak opanovali bojiště válečníci slovanští. Po tomto střetnutí se již obě válčící strany zdržely dalších projevů nepřátelství a uzavřely spolu zřejmě křehké, leč trvalé 49

„ozbrojené příměří“. Dagobert se věnoval konsolidaci východní hranice a budování správních a obranných struktur, které měly její oblast udržet pod kontrolou a vytvořit na východním křídle merovejské říše, zejména v Alamanii a Durynsku, spolehlivou ochranu. V těchto nových mocenských ohniscích svěřil vedoucí úlohy sobě věrným Frankům a usiloval i o politickou stabilizaci východních krajů. Za uzavření spojenectví proti Slovanům odpustil Sasům placení daně, kterou měli odevzdávat právě Austrasijcům 26. Samo pak údajně dožil své dny v míru a pokoji uprostřed početné rodiny. Panoval prý celkem 35 let a jeho dvanáct žen mu podle Fredegara porodilo dvaadvacet synů a patnáct dcer. Zemřel patrně někdy koncem padesátých let 7. století.

Co s těmito údaji počít? Skrovné pramenné údaje o Samově říši byly již tolikrát probrány, že se zdá téměř nemožné ještě cokoli k nim dodat. Pokusme se nicméně podívat se celou věc z hlediska moderního evropského bádání. Odborníci se především vyslovili již mnohokrát k Samovu původu. Podle Fredegara byl „natione Francus de pago Senondago“. „Pagus Senondagus“ se tradičně interpretoval jako kraj kolem Sens v severní Francii, a tohoto určení se dodnes drží bádání východoevropské, většinou české, ale i rakouské. Západní kolegové dávají naproti tomu přednost určení britského badatele Wallace Hadrilla, který se ve svém vydání čtvrté knihy Fredegarovy kroniky z roku 1960 vyslovil pro lokalitu jménem Soignies u města Monsu v dnešní západní Belgii. V Soignies se dokonce nachází pohřebiště z merovejské doby, takže se možná jednoho dne dočkáme publikace nálezového materiálu z pohřbů Samových příbuzných. Z hlediska bádání o dálkovém obchodě je zvláštní, že byl Samo Frank, a nikoli Levantinec. Od počátku 5. století se totiž v dálkovém obchodu obou římských říší velmi výrazně uplatňovali obchodníci 50

z Východu – východní Řekové, Syřané, Palestiňané, EgypIané a do jisté míry také Židé. Tito podnikatelé se zabývali jak dodávkami exotických orientálních zboží ve velkém, tak i jejich prodejem v malém. V pramenech se objevují až do třetí čtvrtiny sedmého století, kdy se z nich teprve vytrácejí. Doba kolem roku 680 znamenala i další závažné změny v mezinárodním dálkovém obchodu: v první řadě tehdy ze zahraničního oběhu zmizelo byzantské zlaté oběživo, předtím dychtivě přijímané na všech tržištích Středomoří a přilehlých oblastí. V téže době se také z pramenů vytrácejí „argentarii“, finanční podnikatelé a zřejmě poskytovatelé úvěru, obvyklí v pramenech pozdně antického Říma i Byzance. Osmdesátá léta století sedmého tedy nejspíše znamenala vyhasnutí valné většiny aktivit dálkového obchodu a finančnictví ve velkém, a strukturální změnu obchodního podnikání ve smyslu jeho regionalizace a přeorientování na dodávky malých množství luxusních zboží docilujících při prodeji vysoké ceny27. To však nevysvětluje, proč se náš kupec nazýval Samo, byl Frank a nejmenoval se třeba Julián z Antiochie, Řek. To souvisí s celkovou povahou politiky Dagoberta I. Tento schopný merovejský panovník byl až do roku 628 odkázán na poměrně nevelké území při hranicích dnešní Francie a Belgie. Až teprve v onom roce se stal pánem celého území říše – nejen její austrasijské, východní části na Rýně a dále v bývalé římské Germánii, ale také Neustrie, západní složky panství Merovejců sahající zhruba od řeky Šeldy po hranici Bretaně. Jakožto pán omezené pravomoci zřejmě již v mladých letech upřel pozornost na zdroje, které nabízel dálkový obchod, a není vyloučeno, že právě jeho přičiněním povstalo kdesi na březích Lamanšského průlivu dodnes nelokalizované, ale kdysi významné obchodní ústředí známé pod jménem Quentovic. Dagobertova država byla politickým vývojem oddělena od kontaktu s tepnou tehdejšího dálkového obchodu, územím Středozemního moře. Právě v první polovině sedmého století se středomořští podnikatelé, jimž v obchodu se severní Evropou zabránil vpád Langobardů do Itálie po roce 568, který uzavřel alpské průsmyky, pokusili dosáhnout krajů na sever od řeky 51

Loiry a pařížské pánve a severoevropských rovin otevřením náhradního spojení údolím Rhôny. To však již bylo příliš pozdě. Dagobert, jenž se v letech svého dospívání naučil spoléhat jen na vlastní zdroje a který si uvědomil zdroje a možnosti nabízené evropským Východem, se rozhodl definitivně pro orientaci své politiky do nitra kontinentu. Z hospodářského hlediska tomu nasvědčuje dislokace jeho mincoven, zcela zřetelně situovaných tak, aby se jejich výstup uplatnil především v obchodě s evropským Východem. Politicky směřoval Dagobert zcela zjevně na východ a hleděl upevnit v oné oblasti pozice franské, přesněji řečeno austrasijské, zvláště zbudováním sítě pohraničních opevnění a stanic. V tomto směru se nepochybně poučil z debaklu austrasijské výpravy u Vogastisburku. Když se totiž panovník po roce 628 odstěhoval ze svého austrasijského sídla na Rýně do Paříže, obklopil se dvořany západního, neustrijského původu. Na tuto skutečnost trpce žehrali jeho původní austrasijští spojenci, kteří mu mohli oprávněně vyčítat, že se stal mocným právě díky jejich pomoci a podpoře a že je nyní kvůli svým novým poddaným zanedbává. Proto je také pravděpodobné, že bojová morálka austrasijských vojsk nebyla u Vogastisburku právě na výši a že franští bojovníci neměli valnou chuI nasazovat své životy za pána, který je zklamal. Do rámce své východní politiky zapojil Dagobert i křesIanské misie, které se ke Slovanům vypravily v druhém a třetím desetiletí sedmého století z ústředí říše na Bodamském jezeře, jak ještě uslyšíme. Nelze ovšem vyloučit, že Samo měl v Dagobertově představě plnit úlohu, se kterou měli tehdy merovejští vládci již historické zkušenosti. Jak jsme již slyšeli, odevzdal někdy kolem roku 555 Chlotachar (Lothar) I., franský král, langobardskou princeznu Walderad jako manželku panu Garibaldovi, „jednomu ze svých“, jehož posléze jmenoval vévodou bavorským. Moderní bádání spatřuje právě v tomto skutku konstituční akt bavorské národnosti, neboI Garibald pocházel z urozené rodiny Agilulfovců s konexemi do dobrých rodin Vizigótů, Svévů, Franků, Burgundů a Latinců. Tím zřejmě merovejský vládce položil základ ke zrodu „národa“ Bavorů právě pod nadvládou Agilulfovců. 52

REJSTŘÍK

Do rejstříku nejsou zahrnuty pojmy Čechy, Morava, Praha, Evropa a Asie. Aachen viz Cáchy Abdarrahmán III., chalífa 182, 190 –191, 195 –197 Adalbero, biskup laonský 209 –210 Adalbert z Ivrey, vladař 208 Adam a Eva, starozákonní prarodiče 76 Adelheid, císařovna 204, 208 –217 Afrika 91, 117, 173 Agathias, historik 37 Agilulf, vévoda 31, 194, 209 Agilulfovci, vévodská dynastie 25, 29, 52, 84 Achilles, řecký hrdina 104 Akathistos, hymnus k poctě Panny Marie 44 Akdepe, lokalita v Turkménistánu 112 Akvitánie, Francie na jih od Loiry 73, 84 Alamani, germánský kmen, též Alamanie 20, 24 –25, 27–29, 33, 43, 49 –50, 129, 255 Alanové, íránský kmen 20, 28 Albánie 86, 122–123 Alboin, král 26

252

Alexius a Bonifác sv., klášter jim zasvěcený v Římě 207 Alpy 33, 51, 173, 194, 209 Altaj 41 Amandus, misionář 73 –75 Ambrož sv., biskup milánský 22 American Philosophical Society 13 Amlaš, lokalita v Íránu 160 Amory Patrick, historik 18 Amudarja 99 Anastasius, řeholník a učenec 219 al-Andalús (= muslimské Španělsko) 172, 182, 190, 217, 239 Anglie 53, 85, 118, 125 angon, franská zbraň 33, 36, 37 Anniona, bavorský klan 136 Antiochie, dn. v jihovýchodním Turecku, 55 Antové, slovanský kmen 39 Arioald, král langobardský 49 Aristoteles, filozof 228 Arles, město ve Francii, 208 armáda římská 20, 21–22, 27 Arménie 139, 238 Arnulf, král německý 165, 167

Arnulf, vévoda bavorský 181 Artá Viráz, mudrc íránský 107–110 Aschheim, lokalita v Bavorsku 84 Astana, lokalita v Sin-Iiangu v západní Číně 99 Ašina, klan turecký 41, 97 Aškenáz, hebrejský název pro Německo 194 Athelstan, král anglický 201 Atur Gušnasp, posvátný oheň íránský 139 Atur Farnbag, posvátný oheň íránský 139 Atur Burzen Mihr, posvátný oheň íránský 139 Augsburg 84 Aurelius Augustinus sv., církevní otec 22 Austrasie, východní část merovejské říše, Austrasijci 49 –50, 52 Avaři (též avarský, -á, -é) 30 –31, 33, 40 – 60, 85, 96 –100 Aventin, pahorek v Římě 207 Babylon, metropole starověká 142 Babylonie 217 Bacín v Českém Krasu 147 Baháre Kisrá, sásánovský královský koberec 105 –106 Baga, titul vladařský 99, 162, 170 al-Bakrí, zeměpisec 197 Bákúm, stavitel byzantský u Arabů 40 Balalyk-Tepe, lokalita v Uzbekistánu 99 baltské jazyky 17 Barcelona, metropole Katalánska 202 Basileios II., císař byzantský 174 Bathilda, královna a abatyše 53 Bavorsko, Bavoři, bavorský (-á, -é) 18, 24 –26, 29, 33, 52, 61, 84, 91, 136, 144, 167, 171–172, 181, 235 Bavorský Geograf 131–133, 229 Beda Ctihodný sv., církevní otec 53 beg, titul 93

Bél, hlavní bůh starověké Babylónie 142 Belgie 50 –51, 71–75 Belisarius, byzantský vojevůdce 38 Benátky, Benátsko (Veneto) 23, 118, 120, 173 Berbeři 182 Berengar z Ivrey, markýz italský 208 Besunzane, český kmen (?) 131 Bezemín, okr. Tachov 134 Bělorusko 17 Bilge-kagan, chán turecký 103 Bílina 135 Binford Lewis, archeolog 152 biskupství pražské 137, 199 –203, 218 Blízký Východ viz Přední Východ Bobbio, klášter v Itálii 71 Bodamské jezero (Bodensee) 52, 57, 71, 178 Boháčová Ivana, archeoložka 12 BOHEMI 19 –31, 33, 35, 37, 48 – 49, 100, 127, 130 –150, 163, 165, 170, 184, 230, 235 Bohnice-Zámka 61, 134 Bohuchval, osadník 81 Bohuslavice na Moravě 55 Boleslav (dn. Stará Boleslav), hrad 170, 185, 190, 239 Boleslav Chrabrý, král polský 220 –222 Boleslav I., kníže český 177, 179, 181, 185 –204 Boleslav II., kníže český 177, 181, 186 –219 Boleslav III., kníže český 181, 205 –220 Bonifác-Wynfrith sv., misionář 83 Borák (Burák), mýtický nosič Muhammadův 108 Borrell, hrabě katalánský 202 Bořivoj, kníže pražský 137, 143 –144, 149, 159, 165, 167, 170 –172 Bougo, jméno nebo titul mýtického vladaře 161–162, 170

253

Bourges, město ve Francii 73 Božena, matka Břetislavova 222 Braniborsko 188 Braga, lokalita v Portugalsku 66 –70 Bretaň 51 Británie 27, 43, 72 Britové 21 (viz též Anglie, Británie) Brukal 81 Brukalice 81 Brumpt, lokalita v Alsasku 203 Brutus, římský hrdina 21 Břeclav 57, 59, 224 Břetislav I., kníže český 222–229 Břevnov, klášter 207, 218 Buber Martin, filozof 11 Bug, řeka 203 Buga, mýtická zakladatelka 100, 163, 170 Buchara 43 Bulharsko, Bulhaři (i Prabulhaři) 17, 55, 63, 70, 85, 122–123, 171, 192 Burgundové (Burgun_ané) 20, 25, 29, 52 Butovice 134 Býčí Skála, jeskyně v Moravském Krasu 59 Byzanc 39 – 41, 43 – 44, 48, 51, 56 –57, 60, 63, 87, 102, 120, 122 –124, 174, 176, 192 Cáchy (Aachen) 184, 204 Caranta, území 25, 130, 148 Catania, lokalita na Sicílii 55 Cimburk, okr. Kutná Hora 134 Cizinecká legie 23 Comgall, opat v irském Bangoru 71 Compie`gne, lokalita ve Francii 213 Concordia, lokalita v Benátsku 23 Córdoba, metropole země al-Andalús 182, 192, 196, 198 Cremona 31, 173 Crodobert, vévoda alamanský 49

254

Čáslav 20, 134, 155, 160 Čelákovice 85 Černomoří 17–18, 24, 41, 43, 59, 63, 102, 130, 139 –140, 161, 174, 197 Červené Hrady u Přemyšlu (Polsko) 191 Český Krumlov 177 Češov, okr. Jičín 135 Čína 17, 41, 43, 87, 97, 163, 170 Čingischán (Temüdžin) 97 Činvatský most, mýtická lokalita íránská 110 Dagobert, král merovejský 48 –52, 70 –75 Dákové, kmen 18, 20 Dalmácie 70, 100 Dalton George, etnolog 158 Dargoslav, slovanský stratég v byzant-ských službách 100 Daryaee Touraj, íránista 13, 238 Datové, kmen snad východní 20, 68 dědici, společenská skupina 153 Dijon 210 Dioklea (Dukla), lokalita v Bosně-Hercegovině 130 Dolní Dunajovice, okr. Břeclav 95 – 96 Dorestad, lokalita v Holandsku 87– 89, 119, 236 Doubravčice, okr. Kolín 134 Doubravka, vévodkyně polská 199 Doudlebi, český kmen 101–103, 132, 135, 150, 237 Dragais, Slovan? 123 Drahomíra, kněžna pražská 178 –183 Drogo, biskup metský 125 Drozza, bavorský klan 136 Duch sv. 76 Duklané, slovanský kmen 130 Dumium, lokalita v Portugalsku 67–70 Dunaj 17–18, 24, 45, 59, 61, 63, 74, 84, 91, 102, 122, 131, 139, 172, 174 Durynkové, Durynsko, germánský kmen 20, 50, 187

Dyje, řeka 57, 59, 114 al-Džabal, „Hora“, klenot muslimský 105 Eboracum (= York) 27 Edita, královna německá 201 Egypt 51, 67 Einsiedeln, lokalita ve Švýcarsku 201 Ekkehard, markrabí Severní marky 219 Elnone, klášter ve Francii 74 Emma, královna francouzská a kněžna česká, 179, 207–220, 231 Emmeram sv. 83 – 84, 115, 164, 184, 229 En-Dor, starozákonní lokalita 28 Erkenbald, arcibiskup štrasburský 203 Ernée Michal, archeolog 177 Ethelred Zlé rady, král anglický 211, 221 Etiopie 41 Fagana, bavorský klan 136 Fécamp, lokalita ve Francii 209 Filadelfie, stát Pensylvánie, USA 13 fili, pl. filid, irští básníci 29 Filipský Jan, indolog 12 Finové 19 Flandry 73 Fleury (= Saint-Benoît-sur-Loire) 207 Fókas, tajemník Theodorichův 19 Francie 51, 53, 66, 73 –75, 118, 175 Frankové, franský (-á, -é) 20, 24 –25, 33, 36, 49 –52, 103, 136, 171–172, 191, 236 František Josef I., císař 207 Fredegar, kronikář 48 –53, 236 Friedrich I., císař 195 Frisinky (Freising), biskupství 83, 229 Frísové, kmen 87– 89, 118 Fritigil, královna markomanská 20 –22 Frolík Jan, archeolog 12 Fulbrightova nadace v Praze 13

Fulda, klášter v Německu

197

Galie 69 –74 Gambara, mýtická zakladatelka 26, 28 Garda, jezero v Itálii 208 Garibald, vévoda bavorský 25 –26, 52 Gaskoňsko 73 –74 Gawibald, biskup v Bavorsku 84 ha-Gebalim, národ evropský 192, 194 Gepidové, germánský kmen 19, 43, 70 Gerbirga, královna francouzská 209 Gerbert z Aurillacu (papež Silvestr II.), sv., papež 202, 204 Germánie 69, 202 germánské jazyky 17–18, 21, 24 –25, 45 Germanus z Auxerre, sv., biskup a misionář 33 Glomači, slovanský kmen 147 Gothanův kodex 28, 90 – 92 Gótové, germánský kmen 18 –22, 25, 33, 38 –39, 52, 66, 70 gótština 17–18, 24, 39 Gumpold, biskup mantovský 211–212 Gundila, statkář 38 –39 Hachilinga, bavorský klan 136 Hajdúdorog, lokalita v Ma_arsku 162 ibn Hajján, kronikář 182, 190 al-Hákám II., chalífa 190, 192, 197, 239 Harald Klak, uchazeč o dánský královský trůn 127 Hárún ar-Rašíd, chalífa 82, 105 Hatto, arcibiskup mohučský 178 Havolané viz Stodorané Hedeby (Haithabu) 174 –175, 197 Hedvábná cesta 43, 54, 85 – 86, 124, 197 Herakleios, císař byzantský 55, 63, 100 Herulové, germánský kmen 23 Hevlín na řece Dyji 114 al-Himjárí, zeměpisec 197

255

hippokampos, bájný mořský kůň 114 Hnězdno v Polsku 186, 225 Holandsko 89, 118 –119 Holovousy, okr. Jičín 135 Homér, básník 115 Hospodine, pomiluj ny, píseň 113 –114, 144 Hradsko-Kanina u Mělníka 145 Hruška Blahoslav, klínopisec 12 Hryzely, okr. Český Brod 134 Hugo Capet, král francouzský 209 Hugo z Arles, král italský 208 humihr pahlom (střper. „mír je nejlepší“), formule na pečetích 111–112 Huosi, bavorský klan 136 Hunové, asijský kmen 39 Chalífát 63 Chararich, král svévský 67 Charváti, slovanský kmen (též Charvátsko, Chorvatsko) 100 –103, 123, 132, 135, 150, 163, 237 Charvátová Kateřina, historička 13 Chasdaj ibn Šaprut, učenec a diplo-mat 192, 194, 196 Chazaři, turkicky hovořící národ 63 – 64, 85 – 86, 101, 129, 192, 236 Chelles, klášter u Paříže 53 Chlístovice-Sión, okr. Kutná Hora 134 Chlodovech II., merovejský král 53 Chlotachar (Lothar), merovejský král 25, 52 Chórézm 87 Chrudim 220 –221 ibn Churdasbíh, zeměpisec 198 Chusrau II. Aparvíz, sásánovský velkokrál, 43 Iberský poloostrov 66 Ibráhím ibn Ja’kúb, cestovatel 175, 195 –199 Ignatios, Řek (?) 123

256

172,

Illyricum, provincie balkánská 70 Indie 54 –55, 173 Indonésie 173 Ioakin, Řek(?) 123 Irák 111 Írán 83 – 86, 97, 103, 107–113, 121, 139, 159, 162–163 íránské jazyky 17, 41, 87, 101–102 Irsko 71–73 Isara, řeka v Bavorsku 84 Itálie 18 –19, 26, 30, 37–39, 44, 51, 71–75, 120, 124, 129, 171, 173, 208, 214, 219, 235 Itil, město chazarské 101 Ivanov Vjačeslav, lingvista 164

Jaderské moře 118 Jan XIII., papež 200, 202 Jan XVI., vzdoropapež 215 Jan Filagathos, učenec a politik 215 Jan, opat z Gorze 196 Jaromír, kníže český 205 –225 Ja’far as-Saklabí, dvořan córdobských chalífů 182, 241 Jeruzalém 106 Ježíš Kristus 70 –77, 110, 114 –115, 127, 138, 145, 149, 165, 167, 199, 214, 216, 231 Jimram viz Emmeram Jindřich I. Ptáčník, německý král 181, 184 Jindřich II., císař 220 –221 Jindřich IV., císař 195, 203 Jindřich Svárlivý, vévoda bavorský 204, 219 Jindřich ze Schweinfurtu, správce Nordgau 220 Jiří sv., chrám na Pražském hradě 137–138, 142, 178, 184 Jiří sv., chrám v Řezně (Regensburgu) 84 Jonáš z Bobbia, hagiograf 71

Josef, chán chazarský 192, 196 Joviš (Jupiter), římský bůh 75, 77 Judita (Jitka) za Schweinfurtu, choI Břetislavova 223 Juno, římská bohyně 76 Justinián, císař byzantský 38, 41, 44 Jutský poloostrov 174 –175, 197 Ka’aba, muslimská svatyně 40 Kal, okr. Jičín 109, 111, 134 Kalhous David, historik 186 Kandert Josef, etnolog 129 Karel Lotrinský, vladař ve Francii 209 –210 Karel Veliký 47, 82, 90, 103, 119, 125, 136, 208 Karlovci, vládci z krve Karla Velikého 119, 220 –221 Karnburg, lokalita ve Slovinsku 148 Karpaty 101–102 Kartágo 55 Kasre Abú Nasr, lokalita v Íránu 109, 111, 139, 238 Katalánsko 202 Kavkaz 63 – 64, 101, 139, 161 al-Kazvíní, zeměpisec 197 Kádisíja, bitva u 103 Kelč na Opavsku 175 Keltové 21 keltština 17 Kenneth mac Alpin, král Skotů a Piktů 149 Kermanšáh, město v Íránu 43 Klápště Jan, archeolog 12 Klecany, okr. Praha-východ 129, 170 Klučov, okr. Český Brod 134 Kolín nad Labem 125 –129, 135, 164 Kolínsko 87 Kolumban sv., misionář 70 –73, 236 Komárno-Lodenice, lokalita na Slovensku 114 Konrád II., císař 223 Konstans II., císař byzantský 56

Konstantin I. Veliký, císař římský 27–28 Konstantin IX. Porfyrogennétos, císař byzantský 100, 163 Konstantinopol, byzantská metropole 44, 48, 55, 63, 192 Korutany, Korutanci 25, 130, 148, 235 Korvey (Corbeia Nova), klášter v Německu 203 Kosmas, kronikář 28, 138, 186, 202, 210, 225 –226 Košnar Lubomír, archeolog 57 Kounice, okr. Nymburk 134 Kouřim (též Stará Kouřim), okr. Kolín 124 –129, 145 –147, 175, 181 Kožlí, lokalita u Orlíka 62 Kristián, hagiograf 28 Krkonoše 101 Krnski grad, lokalita ve Slovinsku 148 Krušné hory 175, 220 Krym 87 Krok, mýtický vladař (a velitel osobní stráže Konstantina Velikého?) 26 –27, 235 křesIanství 66 –77, 114 –115, 127–128, 164 –166, 230 Ktésifón, metropole sásánovských vládců 104 Kutná Hora 134, 177 Kurajšovci, arabský klan 40 Kuvrat, chán 63 Kyjev, město na Ukrajině 175 Kyjevské listy, rukopis 200 Labe 36, 171–172, 174 –175 Lahovice, okr. Praha-západ 169, 238 Lamanšský průliv 51, 53 Langobardi (Winnilové) 18 –20, 23 –24, 26, 28 –30, 33, 37, 43 – 44, 49, 51, 90 – 92, 235 Lantpert, syn vévody bavorského 84 Laon, město ve Francii 209, 213 Latinci viz Románi

257

Lech, řeka v Bavorsku 190, 201, 241 Leinster, hrabství v Irsku 71 Lemuzi, český kmen 133, 135, 150 Leon, Řek či Slovan 123 Levý Hradec 165, 170, 205 Liber pontificalis, kronika papežství 94 Libice nad Cidlinou 160, 162, 205 Libuše, mýtická kněžna 28, 46 Libušinka, jezírko na Kouřimi 125, 145 –148 Libušín 170, 190 Limigantes, sarmatský kmen 24 litevština 17 Little Charles T., historik umění 214 Liutprand z Cremony, kronikář 173 Lobkovický palác na Pražském hradě 141 Loira 52, 84, 215 Lombardie 90 Lothar IV., král francouzský 209, 213, 239 Lothar z Arles, král italský 208 lotyština 17 Ludmila, kněžna pražská 171, 173, 178 –184, 187 Ludvík IV., král francouzský 209, 213, 239 Ludvík V., král francouzský 209, 213 Ludvík Němec, král východofranský 127, 164 Ludvík Zbožný, císař franský 127 Lukrécius, arcibiskup v Braze v Portugalsku 68 Lumbeho zahrady na Pražském hradě 157–159 Lupiglaa, český kmen (?) 131 Lutici (= Veleti) 178, 225 Luxeuil, klášter ve Francii 71 Lužičané, slovanský kmen 130 Lyon, město ve Francii 197 Lysá nad Labem 223

258

Mabillon Jean, řeholník a učenec 213 Madína az-Zahrá, letní sídlo chalífů córdobských 182 Ma_arsko 17, 43 – 44, 85 Ma_aři 41 Magdeburg 196 –197, 202, 205 Macháček Jiří, archeolog 13 Malá Strana, pražská čtvrI 168 Mali, stát v Africe 29 Malín, okr. Kutná Hora 134 Maniach, turecký vyslanec 41 manicheismus, íránská víra 111 Mansa Músa, král Mali 29 Markomani, germánský kmen 20 –22 Maroko 177 Mars, římský bůh 76 Marseille 197 Martin z Bragy sv., misionář a učitel 66 –70, 75, 236 Martin z Toursu sv., poustevník a biskup 66 – 67, 80 Martinez-Gros Gabriel, historik a arabista, 13 al-Masúdí (též al-Mas’údí), zeměpisec 174, 178, 191 Mateiciucová Inna, archeoložka 13 mazdaismus, íránská víra 99, 110 –113 Mazurská jezera v Polsku 57, 59 Már Amram, cestovatel 192 Már Josef, cestovatel 192 Már Saul, cestovatel 192 Medína 40, 106 Mekka 40 Merkur, římský bůh 76 Merovejci 26, 33, 36 –37, 49, 51–54, 186 Mersebursko, kraj v Německu 187 Metoděj, arcibiskup 120, 123 Metropolitan Museum of Art v New Yorku 214 Mety (Metz), město ve Francii 48, 125 Mezopotámie 40 Mělník 145, 170, 190, 210 –215, 221

Měšek I., vévoda polský 199 Měřínský Zdeněk, archeolog 13 Mihr (= Mithra, mir) 107–113, 136 –150, 163, 229 Michael, biskup řezenský 201 Mikoláš Aleš 59 Mikulčice 81, 97– 99, 109, 111, 120 –122, 207, 286 Mikulov 59 Milano, město v Itálii 22, 31 Militký Jiří, numismatik 55 Minerva, římská bohyně 76 Míšeň (Meissen) 219 Mlada-Marie, dcera Boleslava I. českého 202 Mnichov, město v Bavorsku 84, 131 Mohan, řeka v Německu 172 Mohuč (= Mainz am Rhein) 172 Mongolsko 17, 41, 149 Mons, město v Belgii 50 Monte Cassino 219 Monza, město v Itálii 90 Morava, řeka v Srbsku 70 Mosaikaugenperlen 122 Muhammad, zakladatel islámu 40, 108, 110 Mundo, důstojník 70 Murúdž ad-daháb (Rýžoviště zlata a doly drahokamů, zeměpisná encyklopedie al-Masúdího) 174, 191 muslimové 63 – 64 Mušov na jižní Moravě 90 Nagyszentmiklós (= Sînt Nicolaul Mare), lokalita v Sedmihradsku 86 Nakon, slovanský kníže 197 Nantes, město ve Francii 73 Nara, lokalita v Japonsku 121 Nara, lid neznámého původu 20, 68 národ, definice 15 Národní muzeum 177 Natronai bar Hillai, židovský učenec (gaon) 27

Německo 85, 118, 129, 139, 173, 175, 181, 194, 238 Nemějice, okr. Strakonice 134 Nepi, lokalita v italské Umbrii 38 Néreovna, bájná mořská víla 114 –115 Neretvané, slovanský kmen 130 Nestorova kronika (= PověsI vremennych let) 24, 174 Neustrie, západní část merovejské říše 51–52 New York 214 Nibelungové, Píseň o 29 Nikomédie, město v Řecku 55 Noe, starozákonní praotec 75 northumbrijské anály 103 Notitia dignitatum, popis struktury římských ozbrojených sil 22 Novák Vlastimil, numismatik 85 „Nový hrad“ 190 Nymburk 134 Obuchová L’ubica, sinoložka 12 Odoakar, vladař 19 Odra 172, 174 –175 Oldřich, kníže český 205, 219 –223 Oleg, velkokníže 24 Olomouc 145 Onogurové, etnická skupina 41 Opavsko 175 orchonští Turci 97 Ostroměř, okr. Jičín 135 Ostrov, klášter 219 Ota I., císař 187, 204 Ota II., císař 202–217 Ota III., císař 69, 204 –220 Ota, francouzský princ 213 Ön ok, turecká klanová konfederace 41, 44 Ötükän, kraj v Mongolsku 103, 139 Palestina 51 Pamír 99

259

Panna Maria (vč. zasvěcení kostela na Pražském hradě) 44, 76, 100, 137, 142, 168, 173 Pannonie 19 –20, 22, 43 – 44, 67–70 Paříž 52–54, 210, 239 Pasov (Passau), biskupství 83, 229 Paulinus, hagiograf 22 Pavel Diakon, kronikář 30 –31, 90 – 92, 236 Pavie, město v Itálii 208 Peloponnésos 100 Perejaslavec či Preslavica, lokalita v dn. Rumunsku 174 Périn Patrick, archeolog 13, 55 Petrohrad, město v Rusku 89 Pět bratří sv., řeholníci 226 phitonissa/pythonissa 28 Pilát Pontský 76 Plzeň 221 Pobaltí 57, 85, 89, 118, 174, 177 Podborský Vladimír, archeolog 13 Podunají viz Dunaj Pohansko u Břeclavi 160, 162, 224 Pohořelice, okr. Břeclav 108 Poitiers, město ve Francii 85 Polabí 102 Polané, slovanský kmen 130 Polanyi Karl, historik a etnolog 158 Polsko 101, 144, 148, 181, 186, 191, 203, 205, 217, 222–229 Porýní viz Rýn Posvátná hora (Harám aš-Šaríf), ústřední kultovní okrsek Jeruza-léma 106, 108 Poštorná u Břeclavi 57 Poznaň 199, 225 „Pravý Hradec“ 170 Pražsko (i Fraganeo) 131–150, 229 Pražský hrad 133 –150, 157, 165, 168 –173, 178, 202, 205, 207, 220, 226 PripeIské bažiny (PripjaI) 17 Profantová Na_a, archeoložka 12, 87, 113

260

Prokop Holý, husitský vůdce 125 Prosecký Jiří, klínopisec 12 Prusové 207 Pšov viz Mělník Prut, řeka v Černomoří 33 Přední Východ (= Blízký Východ) 91, 125, 161, 175, 183 Přemysl Otakar II., král český 143 Přemyslovci 132, 138, 150, 153, 157, 159, 170, 177, 229 –230 Přemyšl, město v Polsku 191 Přistoupim, okr. Český Brod 134 Přítluky u Břeclavi 65 Radegunda sv., královna a abatyše 48 Radla, učitel a vychovatel 219 Radim, bratr sv. Vojtěcha 226 Raffelstetten, lokalita na Dunaji v Rakousku 172–173 Rakousko 43, 59, 75 Raši z francouzského Troyes, učenec a učitel 194 Ravenna, město v Itálii 39, 55, 237 Rechiarius, král svévský 66 Reichenau, klášter na ostrově v Bodamském jezeře 120, 123, 178, 201, 219 Remeš (Reims), město ve Francii 213 –214, 239 Remigius sv., biskup a učitel 213, 239 Remismundus, král svévský 66 Rhôna, řeka ve Francii 52, 215 Románi (= Latinci) 25, 52 Rouen, město ve Francii 197 Roztoky, okr. Praha-západ 32–34, 36 –37, 49, 55, 61, 67–70 Rubín u Podbořan 99, 134 Rudé moře 40 Rudolf II., král burgundský 208 Rugiové, germánský kmen 19 –20 Rumunsko 17–18, 43 – 44, 86, 123 Ruran viz Žuan-žuanové Rusko 24, 63, 144, 192

Rýn, Porýní 49, 51–52, 87– 88, 118 –119, 122, 124, 127, 129, 154, 172–173, 186, 194, 203, 223 Řehoř I. Veliký sv., papež 53 Řehoř z Toursu, kronikář 66 – 68 Řekové, Řecko 51, 100, 121, 123, 191 Řezno, biskupství 83 – 84, 135, 164 –165, 167–168, 177, 184, 199, 201, 229 Řím 72–75, 84 – 94, 165, 178, 183 –184, 196, 202, 207 Sady u Uherského Hradiště 120 Saint-Amand-les-Eaux, klášter ve Francii 74 Saint-Benoît-sur-Loire viz Fleury Saint-Denis, klášter ve Francii 210, 217 Saint-Germain-en-Laye, muzeum archeologické 54 Saint-Rémi, klášter ve francouzské Remeši 213 –214 Sakáliba, muslimové slovanského původu 91, 182–183, 190 Salzburg, biskupství 83 – 86, 229 Samarkand, město ve střední Asii 43, 86, 173 Samo 18, 40, 48 – 60, 75, 114, 121, 179, 236 Samuel, starozákonní prorok 28 Santa Aelia, klášter v italské Umbrii 38 Sasové, germánský kmen (i Sasko) 20, 50, 144, 148, 171, 181, 187–188 Sarmati 20, 24 Saturn, římský bůh 76 Saul, starozákonní král 28 Sázava 219 Sedmihradsko 43, 123 Seina 205 Seleukie, metropole sásánovských vládců 104

Seneca Lucius Annaeus, římský filozof 68 (pagus) Senondagus, region neznámé polohy v Galii 50 Sens, město ve Francii 50 Seringové, národ ve střední Asii 161 Schlei, mořský záliv v Německu 174 Schleswig (viz též Hedeby) 197 Schwarzwald, pohoří v Německu 84 Schwenningen, lokalita v jihozápadním Německu 34 Sidonius Apollinaris, básník 68 Sigipald, družiník vévody bavorského 84 Sicharius, vyslanec Dagobertův 49 Sin-Iiang, provincie v Číně 99 Sinilis, učitel 71 Sión viz Chlístovice-Sión Sitza, statkář 39 Sînt Nicolaul Mare viz Nagyszentmiklós Skalní dóm (Kubbat as-Sachrá), svatyně na Posvátné hoře v Jeruzalémě 106, 108 Skandinávie 55, 89, 144, 174 –175 Sklavínie 69, 100 Skotsko 149 Skytové 22 Sláma Jiří, archeolog 12, 188 –189 Slavitah (*Slavitěch?) 136 Slavníkovci 177, 205, 217, 219 –220 Slezsko 191, 203, 225 Slovanstvo, Slované (= Winidi) 16 –18, 20, 24 –25, 30, 33, 35, 38 –39, 41, 44, 46, 48 –50, 59 –77, 91, 102, 144, 149, 172, 181–182, 190 Slovensko 18, 43, 47, 59, 150, 181 Slovinci 25 Smetánka Zdeněk, archeolog 12 Soběslav, syn Slavníkův 220 Sogd, i Sogdijci 83 – 87, 100, 161 Soignies, město v Belgii 50 Sommer Petr, archeolog 13 Součkova cihelna v Kolíně 125

261

Split 70 Spytihněv I., kníže pražský 137, 157, 167–172, 178, 183 Srbsko 17, 44, 85, 102, 122, 132 Stará Kazaň 176 Stará Kouřim viz Kouřim Staré Město u Uherského Hradiště 119 –120 Stodorané-Havolané 178, 201 Styr, řeka 203 Suhajb ibn Sinán, muslim a podnikatel 40 Suchomasty v Českém Krasu 146 Sui, císařská dynastie v Číně 41 Sundiata, zakladatel království Mali 29 Súra, akademie v Babylonii 217 Svatopluk, král moravský 159, 167 Svévové (i Švábové) 25, 45, 52, 66 –70, 129, 201 Svjatoslav Igorevič, velkokníže 174, 198 Svoboda Bedřich, archeolog 36 Symeon, Řek či Slovan 123 Sýrie 40, 51, 53, 67, 76, 83, 122 Szegvár, lokalita v Ma_arsku 162 Šárka 134 –135 Šebíř (Severus), biskup pražský 225 –228 Šebíř (Severus), probošt mělnický 210 Šelda, řeka v Holandsku 51 Šembera, řeka ve středních Čechách 134 Šenturška gora, hora ve Slovinsku 148 Šíráz, město v Íránu 111 Šmahel František, historik 13 Šolle Miloš, archeolog 145 Šósóin, svatyně v japonské Naře 121 Šreinovi, manželé, geologové 177 Tardu, chán turecký 43 Táke Bostán, lokalita v Íránu 43 tatingské konvice (Tatinger Kannen) 201

262

Tetín, okr. Beroun 170, 179 Theodo, vévoda bavorský 84, 229 Theoderich, (ostro)gótský král 19, 70 Theofanó, císařovna 202, 204, 215 –217 Theudebald, vladař 25 Thiddag, biskup pražský 219 Thietmar, biskup pražský 203, 205 Thrákie 70 Tchaj-cung, císař a zakladatel dynastie Tchang 41 Tchang (T’ang), císařská dynastie v Číně 41 Tismice, okr. Český Brod 134 Tomášek Martin, archeolog 12, 177 Tomková Kateřina, archeoložka 12 Tortosa, město v zemi al-Andalús 195 Totila, král (ostro)gótský 38 –39 Tours, město ve Francii 66 – 68, 73, 84, 207 Treen, řeka na Jutském poloostrově 175 Trevír, město v Porýní 201 trh 43 Trubačev, Oleg N., lingvista 17–18 Třeštík Dušan, historik 13, 26 Tugumir, slovanský velmož 201 Turci 41, 43, 63, 96 –103, 149 Turkestán 83 turkické jazyky 41, 44, 102, 162–163 Turkménistán 112 Tuto, biskup řezenský 184 tutuk, titul 93 Tzalico, důstojník 38 –39 al-Udrí, zeměpisec 197 Ujguři, asijský kmen 97 Uherské Hradiště 119 –122 Uhry 144, 179, 190 –192, 201, 203, 205, 217, 219, 224 Ukrajina 63 Ulrichsberg, hora ve Slovinsku 148 Umajjovci, dynastie vládců chalífátu 85

Umar II., chalífa 139 Ungri (= Onogurové) 41 Ural 43 Uta, dcera vévody bavorského Uzbekistán 86, 99

Výroky pouštních otců (Apophthegmata patrum) Vysoké Tatry 203

67

84

Vandalové, germánský kmen 66 Varjagové 24 Václav, kníže pražský a světec 138, 141, 144, 150, 166, 176, 179 –187, 190, 221, 232 Veleti viz Lutici Velikonoce 181 Velšané 21 Venantius Fortunatus, básník 68 Venuše, římská bohyně 76 Verdun, město ve Francii 173, 182, 197, 239 Verethragna (= Vahrám), íránský bůh 99 Verizane, český kmen (?) 131 Vézelay, lokalita ve Francii 69 Via Julia, římská silnice v Bavorsku 84 vicinus subregulus 187 Vigilius, papež 38 Viprecht z Grojče, velmož 161, 170 Vislané, slovanský kmen 130 Vitalis, druh Emmeramův 84 Vít sv. (vč. zasvěcení třetího kostela na Pražském hradě) 137, 142, 150, 183 –184 Vladislav II., kníže a král český 143 Vltava 133, 171, 219, 230 Vogastisburk, lokalita neznámé polohy 49 –59 Vojtěch, druhý biskup pražský a světec 171, 186, 202, 205 –207, 217–219, 225 –227 Volha, řeka 41, 64, 101, 174, 192, 196 Vrap (Vrapi), lokalita v Albánii 86, 94 Vratislav I., kníže pražský 143, 178 –179 Vratislav II., kníže a král český 161, 163 Vršovci, klan (?) 225

Wacho, král langobardský 90 – 92 Walderad, princezna 25, 52 Wijk bij Duurstede, lokalita v Holandsku 87 Wesera, řeka v Německu 203 Wilhelm, arcibiskup mohučský 201–202 Willigis, arcibiskup mohučský 203 Willik, probošt pražský 219 Winnilové viz Langobardi Witigis, král (ostro)gótský 38 Wiztrachus dux (= *Vyšestrach?) 135 Wolfenbüttel 211–213 Wolfgang sv., biskup 201 Wolflete, druh Emmeramův 84 Worms, město v porýní 195 Wroclaw ve Slezsku 179 Würzburg, město v Německu 201 Yeu, klášter ve Francii

73

Zabrušany, okr. Bílina 136 Zachlumané, slovanský kmen 130 Zarathuštra, zakladatel mazdaismu 99 Závist, okr. Praha-východ 90, 169 Zbraslav, okr. Praha-východ 169 Zelnitiovo nákončí (Staré město u Uherského Hradiště) 120 Znojmo 95 Žatec 181 Žatčané, český „kmen“ 130 Želénky u Duchcova 127–129, 165 Žemlička Josef, historik 13 Židé 51, 76, 86, 192–199, 217–218 Žinkovy u Plzně 160, 162 Žiži, místo na Pražském hradě 136 –150 Žuan-žuanové (= Ruran), asijská kmenová konfederace 41

263

568–1055 EDICE HISTORICA

ILUSTRACE VYBRAL AUTOR. TYPOGRAFIE ZDENĚK STEJSKAL. VYDALO NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O., ROKU 2007 JAKO SVOU 752. PUBLIKACI. VY DÁNÍ PRVNÍ. AA 11 , 4 3 . P O Č ET S TR A N 2 6 4 ODBORNÁ REVIZE BŘETISLAV DANĚK. ODPOVĚDNÝ REDAKTOR FILIP OUTRATA. VYTISKLA TISKÁRNA S-TISK, VIMPERK. DOPORUČENÁ CENA 268 K Č NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD, SPOL. S R. O. PRAHA 3, VÍTA NEJEDLÉHO 15 E-MAIL: [email protected] WWW.IVYSEHRAD.CZ ISBN 978 - 80 -7021-845-7