ZROD SPOLEČENSTVÍ V CÍRKVI: ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLAD FUNGOVÁNÍ CÍRKVE

Univerzita Karlova Katolická teologická fakulta Katedra fundamentální a dogmatické teologie

Bc. Martin Matyska, dipl.um.

ZROD SPOLEČENSTVÍ V CÍRKVI: ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLAD FUNGOVÁNÍ CÍRKVE

Diplomová práce

ThLic. Prokop Brož, Th.D. 2016

1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla použita pro získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Kutné Hoře dne Bc. Martin Matyska, dipl.um.

Anotace Název: Zrod společenství v církvi, jako základní předpoklad fungování církve. Práce pojednává o vzniku společenstvích v církvi ve světle biblické teologie, teologické antropologie, dokumentů magisteria a současných trendů v teologii. Vychází z uvažování o člověku a zabývá se těmito dílčími otázkami: Co je církev a jaký je vztah člověka a církve? K čemu existuje církev? Jaká je úloha člověka začleněného do církve? Jaké má mít vlastnosti? Co je církev ve vztahu k Bohu? Jsou zvláštní komunity opravdu tak důležité? Nestačí jen „farní“ spiritualita? Je třeba obnovovat prvotní zápal? Copak Duch v církvi nepůsobí permanentně? Hlavním úkolem však bylo odpovědět na otázku, Zda Duch svatý používá podobná paradigmata pro vznik jednotlivých komunit v církvi. Práce obsahuje dvě části: teoretickou, která se zabývá teologií vzniku společenství. V druhé části představujeme čtyři vybrané komunity z historie

a současnosti. Pomocí metody historicko-srovnávací jsme hledali odpověď

hlavní otázku této práce. Klíčová slova: církev, komunita, kérygma, evangelizace, mnišství, benediktýni, františkáni, Focolare, Koininia Jan Křtitel Title: The birth of community in the Church as a fundamental presupposition for the functioning of the Church. The thesis discusses the creation of communities in the Church in the light of biblical theology, theological anthropology, magisterial documents and contemporary trends in theology. It is based on thinking about man and deals with these subsidiary questions: What is the Church, and what is the relationship between a person and the Church? For what reason does the Church exists? What is the role of a person assimilated into the Church? What characteristics should he have? What is the Church’s relationship to God? Are special communities really so important? Isn’t a „parish“ spirituality enough? It is necessary to renew the initial ardour? Does not the Spirit act in the Church permanently? However, the main task was to answer the question of whether or not the Holy Spirit uses similar paradigms for the creation of individual communities in the Church. This thesis

comprises two parts: its theoretical part deals with the theology of the creation of a community. In the second part we present four communities selected from the history and the present times. The answer to the main question of the thesis we sought using historical-comparative method. Keywords: church, community, kerygma, evangelisation, monkhood, Benedictines, Franciscans, Focolare, Koinonia John the Baptist Rozsah práce:

Poděkování: ThLic. Prokopu Brožovi, Th.D. Mgr. Lucii Hrubé Martě Kilianové Mgr. Monice Tomešové Aleně Matyskové Mgr. Kristýně Musilové Daňhelové. Vilémovi Lickovi

ÚVOD Při studiu církevní historie jsem byl zaujat tím, jakým způsobem působí Bůh v dějinách. Skrze jednotlivce utvářel komunity křesťanů, které vytvořily vždy specifický druh spirituality. Ty pak obohatily církev nebývalým způsobem. Povšiml jsem si rovněž faktu, že se tak dělo vždy v době, kdy církev potřebovala nový impuls, nové nadšení. Z takovýchto komunit pak vyrůstali evangelizátoři, kterým vděčíme za nesmírné duchovní a kulturní hodnoty, jimiž se dnes honosíme. Ti vytvořili Evropu, a nejen Evropu tak, jak ji dnes známe. Jsou to nesmírně cenné hodnoty Evangelia Ježíše Krista, které přetváří lidské srdce, aby bylo schopno vytvářet mezilidské vztahy po Kristově vzoru. Je nasnadě, že Bůh, který je stále týž, ale vždy překvapující, užívá podobná paradigmata povolání jednotlivce a zrodu komunity. Žijeme v době, kdy dění ve světě nabývá závratných rychlostí. Ale stejně platí ono známé rčení svatého Augustina: „Stvořil jsi nás pro sebe a neklidné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“1 Vždy byla v dějinách lidstva období relativního klidu i období překotných a nepředvídatelných změn. Vzpomeňme jen namátkou stěhování národů a s tím související rozklad struktur věčného římského impéria, což se ostatně dělo i v dalších údobích. Vzpomeňme například vznik nových říší, úsilí Karla Velikého, vznik Svaté říše římské, nájezdy Avarů, Hunů, křížové výpravy, různé mocenské boje po celé období středověku, náboženské války, Třicetiletou válku. Dále pak objevení Ameriky, Velkou francouzskou revoluci, První i Druhou světovou válku, válku studenou. A připomeňme, že i v církvi bylo mnoho papežských krizí, a kolik lidí využívalo církev jako zástěrku pro svoje sobecké zájmy. V tom všem však vítězí jednoduchá a oslňující pravda Kristova evangelia, a zvláště jeho blahoslavenství. Nad tím vším zmatkem vítězí Ti, kteří Kristu zasvětili svůj život, jsouce uchváceni Jeho láskou. A to jsou ti svatí, kteří nakonec obdrželi a obdrží věnec vítězství. Duch svatý působí skrytě a přitom zjevně. Zapaluje srdce křesťanů, aby šířili vůni Kristova evangelia a ohlašovali Ježíše, Jehož jméno je Spása. Vystopovali jsme ono působení Ducha, které by se dalo jednoduše shrnout: Pán povolá jedince a promlouvá k němu v samotě, ať už přímo nebo slovy Písma, různými obrazy, vizemi a mnoha dalšími způsoby. Po nějakém čase se kolem takového člověka shromáždí malá skupinka. Tak se zrodí prvotní komunita. Život 1

Augustinus. Confessoines. L I,1

komunity je tak „nakažlivý“, že se k ní přidávají další a další, a ti vytvoří hnutí. Takové hnutí pak dostává uznání církevních autorit, vytvoří se životaschopné struktury a dle dobového úzu vznikne řád, kongregace, hnutí. Je-li hnutí opravdu zdravé, pak je autentické a šíří se nezadržitelnou rychlostí. Celá církev je tak obohacena a dostává nový impuls a nové nadšení k Imitatio Christi. Od úvodu se rovněž očekává, že bude představena struktura následujícího textu. Nejprve budeme uvažovat o člověku, kdo je a jaké má ve světě místo, jaké tvoří vztahy, a to z hlediska teologické antropologie. Hovoříme-li o člověku, nelze neuvažovat o tom, jaké jsou jeho danosti. A tvoří-li jedinec vztahy, je jimi také utvářen. Za nejdůležitější relaci pak považujeme vztah mezi člověkem a Bohem. Z toho vycházíme a postupně monitorujeme vznik vztahů a tím vznik společenství. To dále implikuje vznik a vývoj církve. Klademe si otázku: Co je církev, jaký je vztah člověka a církve? Dále pokládáme otázky: K čemu existuje církev? A vracíme se tak opět k jednotlivci. Jaká je úloha člověka začleněného do církve? Jaké má mít vlastnosti? Co je církev ve vztahu k Bohu? Jsou zvláštní komunity opravdu tak důležité? Nestačí jen „farní“ spiritualita? Je třeba obnovovat prvotní zápal? Copak Duch v církvi nepůsobí permanentně? Jsou to otázky, které řeší nějakým způsobem všichni teologové. My zde nabízíme pohled, který nahlíží současné trendy v teologické antropologii. Vycházíme nejen z odborné literatury, ale hojně citujeme z Písma svatého i z dokumentů magisteria. To byl nástin první části práce. Druhá část obsahuje historický náhled na myšlenku, že Duch používá podobné paradigma pro vznik komunit. Mohli jsme vybírat z mnoha příkladů z historie i současnosti. V této práci jsme se zaměřili na středověké postavy a komunity: svatého Benedikta z Nursie a benediktýny, a svatého Františka z Assisi a františkáni. Z dvacátého století jsme vybrali dva modely společenství: Chiaru Lubich a hnutí Focolare, a Ricarda Argañaraze a Koinonii Jan Křtitel. Zde chceme zdůraznit, že tři představitelé byli laiky, jediný zástupce z kněží zakladatelů pak je P. Ricardo. Nelze s jistotou říci, jaký je poměr zakladatelů kněží a laiků, není to ostatně ani cílem této práce. Naše práce se zaměřuje spíše na působení laiků v církvi, jejich postavení a jejich úlohu. Tomu se ostatně věnujeme v první části práce. Ve druhé části se snažíme ověřit naše teze o tom, že Duch jedná podle podobných paradigmat na základě dostupných historických pramenů. Snažíme se vystopovat stejné nebo podobné prvky v příbězích vzniku povolání konkrétních lidí a

zrodu komunit. Proto předkládáme příběhy předmětných osob v podobném sledu. Mohla by být vznesena námitka, že uváděné příběhy jsou poněkud dlouhé a že je bylo možno zestručnit. Ano, to bylo možné. My jsme však přesto nechali vyznít krásu oněch příběhů, vždyť se v nich zračí Bůh, jenž je Krása sama.

1

VÝCHODISKA NAŠEHO UVAŽOVÁNÍ O ČLOVĚKU V této části práce chceme ukázat, že člověk je od svého stvoření určen, aby byl pospolitou

bytostí, protože výsostným zdrojem této pospolitosti je Trojjediný Bůh. Budeme se zabývat zprávou o stvoření, jak je uvedena v knize Genesis. Z hlediska Nového zákona pak zdůvodníme, jak je tomu ve vztahu člověka ke Kristu. Po několika momentech z učení církevních Otců se pak budeme věnovat akcentům současné teologie.

1.1

ČLOVĚK JAKO BOŽÍ OBRAZ

V teologické antropologii vycházíme z biblického hlediska. Bible chce zdůraznit a podtrhnout, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu a Jeho podobě. Ústřední postavení zde nemá především Bůh Stvořitel, ale spíš člověk. Narážíme na to v Gn 1, 26 – 27: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ Velmi explicitně to řeší parafrázovaný text bible – Slovo na cestu. „Nato Bůh řekl: Nyní stvoříme člověka, bytost, která bude odrážet osobnost samotného Boha a bude žít se svým tvůrcem ve vzájemném vztahu. Tento člověk bude vládnout v celé planetě se všemi jejími tvory ve vodě, na zemi i ve vzduchu. Bůh tedy stvořil člověka ke svému obrazu jako muže a ženu.“ Člověk se tedy stává jakýmsi zástupcem Boha na zemi. Vidíme, že je nejenom nejdokonalejším tvorem, ale stává se tím, kdo řídí chválu, která přísluší Bohu. Ve vyprávění o stvoření, které je postaveno na klíči jednotlivých dnů, je poslední sedmý den dnem odpočinku, „dnem shrnutí“, ve kterém se oslavuje Boží dílo. Druhým důležitým bodem v tvoření je dialog. Bůh nejprve všechno připraví, pak bere člověka a uvádí ho do zahrady, kterou má střežit. Je zdůrazněno, že člověku je svěřen zvláštní úkol, aby uplatňoval vládu nad stvořením. Bůh má vládu nade vším a člověk má nade vším panovat, jako moudrý správce.

Člověk je tedy stvořen k dialogu. Je to trvalá schopnost. Hřích nemůže člověka připravit o schopnost rozmluvy s Bohem. Rodíme se s tím, že „jsme schopni Boha“, neboli jsme schopni Boha pojímat. Nic, žádný hřích nemůže člověka o tuto schopnost připravit.2 Člověk se od Boha liší, protože ho Bůh stvořil, ale zároveň je zástupcem Boha na zemi. Ostatní stvoření Boha nepředstavuje, ale člověk ano. Tady nacházíme základ lidské důstojnosti. Člověk je viditelným znamením panování Boha na zemi. Má svobodu si něco vybrat, něco zvolit, pro něco se rozhodnout. V této optice můžeme dobře porozumět například podobenství o hřivnách: ten, který zakopal hřivnu do země, není Božím představitelem, není už znamením Božím. Člověk se má vlády nad stvořením ujímat, aby je chránil, střežil a rozmnožoval podle Božího příkazu. 3 Technický rozvoj a vědecké objevy jsou typicky křesťanské. Faktem je, že vědecké bádání vychází z křesťanského světa a mnohokrát stojí na jeho počátku řeholníci. 4

1.1.1 Člověk jako Boží obraz ve světle Nového zákona V Novém zákoně je člověk, stvořený k Božímu obrazu, vždycky ve vztahu ke Kristu. Ježíš je ve své božské přirozenosti Syn. Člověk je synem Božím na základě adopce. Jsme synové v Synu. Člověk je pak Božím obrazem na tolik, na kolik je obrazem Krista. Člověk je synem (Božím dítětem), protože se Synu podobá. Jeho opravdová proměna pak znamená proměnu podle evangelia. Uveďme si některé příklady z Písma: V Ko 1, je zmiňován Kristus, jako obraz Boha neviditelného. V Ko 3,10 se říká, že se stáváme více lidmi v té míře, do jaké míry vstupujeme do vztahu ke Kristu. Byli jsme přijati za syny, jsme jeho dětmi. 5 V biblickém úhlu pohledu je vztah ke Kristu determinující proto, abychom se stávali více lidmi. Pro Krista je totiž charakteristické, že on byl pro druhé neboli že jeho bytí je pro druhé. Vidíme, že obraz a podoba nás přivádí k tomu, abychom byli proměněni podle Kristova obrazu a podoby. Srdcem Ježíšova života je bytí pro druhé: dát život, položit život. A to je v posledku základ každého dialogu.

2

Srov. J 10,28 Srov. Sír 17, 1-14 4 Srov. GRAMMATICA, Alvaro. Teologická antropologie: Kdo je člověk a jaký je jeho úděl. Plzeň-Litice: Koinonia Jan Křtitel, přepis přednášky ze 17.10.2014 5 Řím 8,29; 1 K 15,49. 3

1.1.2 Interpretace tématu v dějinách Církevní otcové učí, že člověk je určen jak christologicky, tak trinitárně 6. To znamená, že člověk je nejen obrazem Krista, ale i nutně obrazem Trojice. Syn je Synem, protože má Otce. Kdyby Syna nebylo, nebyl by Otec, byl by jenom Bůh. Díky Synově existenci existuje Otec. 7 Je tu vztah věčného plození. Otec od věčnosti neustále plodí Syna a Syn je neustále plozen. Jsou to dvě spojené reality, od věků v jednotě a od věčnosti stejné vztahy8. Jestliže jsme tedy stvořeni k obrazu Trojice, pak tím největším hříchem je nejednota, je jím rozbití jednoty a společenství. Cesta svatosti spočívá ve vytváření společenství a jednoty. Kristus zemřel proto, aby bylo nastoleno společenství mezi člověkem a Bohem Otcem, neboť „Kristus zemřel, aby rozptýlené boží děti shromáždil v jedno“ (J 11,52b). Církevní otcové podtrhují to, že jsme přijali jakýsi obraz a musíme dosáhnout určité podoby. Zdůrazňují tento dynamismus, a sice, že biblickou ideu člověka, který je schopen Boha, ideu smlouvy, je třeba uchránit. 9

1.1.3 Téma člověka jako Božího obrazu v současné teologii V současné teologii je především zdůrazněn princip personality10. Důstojnost člověka se zakládá právě na tom, že člověk je osoba vybavena láskou a svobodou. Láska znamená umět dávat život, svoboda je schopnost volby. Hřích může tuto podobu zkazit. Člověk je touto podobou díky kategorii communio. Bible říká: „Bůh stvořil člověka jako muže a ženu.“ Člověk je stvořen způsobem, že kompletuje osobu toho druhého. Pohlavní rozlišení je povoláním ke společenství,

k jednotě. Nemůže nastat lidská plnost, bude-li chybět tato schopnost k vytváření

společenství, schopnost k jednotě. Zralosti dosahujeme v té míře, v jaké jsme schopni sdílení. Jestliže nám chybí tato schopnost, nejsme zralí. Člověk je Božím obrazem natolik, na kolik jsou kolem něho i ostatní lidé. Hlavním problémem se může stát neschopnost žít ve vztazích. Z hlediska spásy pak můžeme říct, že mimo společenství jí není, protože úkolem člověka je žít v přátelství s Bohem, se sebou

a s druhými. Člověk je pokoušen dostat se ven z této

trinitární dynamiky společenství, a to je od ďábla. Ďábel se totiž společenství s Bohem zřekl, už 6

Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi. Praha: Krystal OP,2007, s. 332 Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi, s. 263 8 Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi, s. 263 9 Srov. GRAMMATICA, Alvaro. Teologická antropologie: Kdo je člověk a jaký je jeho úděl. 10 Srov. KSNC 3 7

není jeho partnerem.11 Člověk se uzdraví ve chvíli, kdy uzná, že pomoc potřebuje a o pomoc požádá. To je to, co říká Ježíš: „Obraťte se a věřte evangeliu.” 12 „Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije.“13 Druhý vatikánský koncil staví podobnost mezi jednotou Božských osob a sjednocení dětí Božích. Nutně z toho vyplývá, že podobnost s Bohem implikuje také sociální aspekt. To znamená, že všechno je postaveno na tomto sdílení a službě, na solidaritě a subsidiaritě, ne na asistencialismu, který ničí Boží obraz. 14 Projděme si ještě jednou předchozí myšlenky v antropologickém konceptu polarit, které přehledně vysvětlují to, co bylo právě řečeno. 1.2

POLARITY

„Mnohotvárnost jsoucna stvořeného jedním Bohem jako jeden svět znamená nutně, že mezi rozdílnými a protikladnými jsoucny existuje vzájemný vztah, neboť jinak by vznikla jednotvárnost nebo absolutní chaos a svět by nemohl mít jeden původ a jeden cíl. Tento rozlišující, sjednocující a vzájemně podmiňující vztah různých jsoucen je třeba především chápat jako vztah dvou skutečností.“15 A protože všechno, co existuje, má původ v Bohu, pak i v něm musí polarity existovat. Jedná se o vztah mezi Otcem a Synem, kdy Syn je totálně jinaký než Otec a Otec je totálně jinaký než Syn. A do této alterity se vejdou absolutně všechny odlišnosti. 16 Můžeme říci, že i v Bohu existuje polarita. A protože v Bohu nemůže být nic pouhou věcí, proto se tento vztah konstituuje v božské osobě Ducha svatého. Můžeme pak uvažovat o polaritě Boha a stvoření. 17 Pokud se podíváme na vnitřní strukturu lidské bytosti tak, jak se utváří ve své existenci, je možné spatřit původní strukturu, která prozrazuje napětí mezi identitou a odlišností, jež nelze obejít. Toto napětí vytváří podstatnou antropologickou polaritu lidské bytosti. Aniž by se tím rušila vnitřní

11

Srov KKC 392 Mk 2,15 13 J 7,37 14 Srov. KSCN III, IV 15 Srov. RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Zvon, 1996, s. 251 16 DANNA, A.-PIOLA.A.Come parlare oggi di creazione. Scienza e fede: un dialogo possibile. San Massimo: Effata Editrice, Cantalupa, s. 150 17 Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi, s. 114 12

jednota lidského subjektu, polarity vnášejí do něho dramatický rys tak, že člověk ve svém uchopení objevuje trojí polaritu: duše – tělo, muž – žena, jedinec – společenství. 18 1.2.1 Polarita duše-tělo První polarita duše – tělo je člověku nejbližší a proto zásadní. A navíc osvětluje i zbývající dvě polarity. V člověku je totiž přítomná základní zkušenost duální jednoty. Člověk je součástí světa díky tělu a podílí se na něm celou svou smyslovou vnímavostí a racionalitou, kterou je schopen poznávat přírodní zákonitosti. Svým duchem, to znamená, svými teoreticko-mravními mohutnostmi svět přesahuje a účastní se duchovní úrovně lidského žití. Tuto úroveň sdílí lidé všichni společně. V člověku je zkušenost s tímto dvojím náležením v kosmu, protože patří bezprostředně do světa smyslově vnímatelné hmoty a současně tento svět přesahuje. A to v něm zanechává stopu ne zcela klidného stavu. Je třeba počítat s následujícími formulacemi: člověk je jednota duše a těla (VI. lateránský koncil), duše je sama o sobě podstatnou formou těla (Vienneský koncil), duše je duchovní a nesmrtelná. Tyto základní údaje z církevní tradice ukazují, jak bohatá lidská bytost jako obraz Boží je. Jedná se totiž o duální jednotu.19 Duše lidská je nesmrtelná, protože i když není božské přirozenosti, má účast na boží přirozenosti20. Bůh se rozhodl stvořit člověka tak, že ho povolal do svého společenství, a to je neodvolatelné. Pokud tedy duchovní duše znamená to, že člověk je Bohem povolán do společenství s ním, z této známky vlastně vyplývá její nesmrtelnost.21

1.2.2 Muž – žena Antropologická úvaha o člověku jako duální jednotě duše a těla nás dovede k tomu, co se projevuje již v lidské tělesnosti – pohlavní odlišnost mezi mužem a ženou. Pohlavní odlišnost je prvek lidské bytosti, který kniha Geneze předkládá zcela jednoznačně. Tento základní antropologický rys člověka můžeme uchopit a rozvinout skrze pojem snubního tajemství. 22

18

Srov. SCOLA, A. - MARENGO, G.- PRADES LÒPEZ, J. La persona umana. Antropologia teologica. Milano: Jaca Book (Amateca), 2000, s. 152 19 SCOLA, A., MARENGO,G.- PRADES LÒPEZ, J. La persona umana, s. 153 - 154 20 2 Pt 1,4b 21 Srov. SCOLA, A., MARENGO,G., PRADES LÒPEZ, J. La persona umana, s. 171 22 Srov. SCOLA, A.,MARENGO, G., PRADES LÒPEZ, J. La persona umana, s. 172

„Žena je doplněním muže, stejně jako muž je doplněním ženy, muž a žena se tedy vzájemně doplňují, a to nejen z fyzického a psychického hlediska, ale také ontologicky.“ 23 Mluvíme tedy o vztahové dvojjedinosti. Tato dualita umožňuje prožívat vztah jako dar a zároveň poslání. Této jednotě dvou je Bohem svěřeno předávání života, rodinný život, ba dokonce utváření dějin. 24 Rodina pak je prvním přirozeným společenstvím, se kterým se člověk setkává. Pro lidskou osobu má ústřední postavení. Je to kolébka života a lásky, ve které se člověk rodí a roste, získává počáteční a rozhodující představy o pravdě a dobru: učí se, co znamená milovat a být milován.25 Láska umožňuje, aby se člověk realizoval prostřednictvím upřímného sebe-darování. Milovat znamená dostávat to, co nelze koupit ani prodat, nýbrž výhradně ve svobodě a vzájemnosti darovat.“26 Rodinná komunita se rodí ze společenství osob, které se vztahuje na osobní vztah mezi JÁ a TY. A překonává je – tvoří MY. Rodina je první lidskou společností. Společnost v širším slova smyslu by pak měla být vybudována podle měřítek rodiny. 27 Zde je nutné upozornit, že snubní tajemství, na kterém je založena polarita muž – žena, klade sv. Pavel za základ vztahu Krista a církve, což je pro církev samu tajemství konstitutivní. (Ef 5,24).

1.2.3 Polarita jedinec – společenství Takto se nutně dostáváme k polaritě jedinec – společenství. Aristoteles definuje člověka jako zoon politikon. V rámci dějin spásy je možné stále sledovat původní společenský rys lidského bytí. Bůh oslovuje člověka, chápe ho v jeho společenském kontextu, nakonec s člověkem – národem uzavře smlouvu, aby v rámci ní oslovoval jednotlivce. Stvořitel na počátku tvoří člověka jako společenství muže a ženy. Vztah jedinec – národ je zřejmý v životním příběhu Abraháma, ve kterém je nastíněn vztah mezi jedincem a celkem vyvoleného národa. Stejně tak můžeme uvažovat v rámci Exodu. Vztah jedinec – národ zůstává i v centru pozornosti proroků. A je uchopen Kristem, který přišel proto, aby v Něm byl definitivně položen a ukotven28.

23

KSNC 146,147 Srov. KSNC 147 25 Srov. KSNC 148 26 KSNC 221 27 Srov. KSNC 213 28 Srov. SCOLA, A.- MARENGO G.- PRADEZ LÒPEZ, J. La persona umana, s. 182 24

Musíme mít na paměti, že univerzálnost a neomylné naplnění spásy pro všechny a každého člověka, je v Kristu realizováno, a tak každý může být připojen k Němu (2 K 5,17nn)29 Z Písma je možné vyčíst základní danost této polarity: v Kristu se obnovuje dimenze společenství jako solidarita celého lidského rodu, která na jedné straně ponechává a prohlubuje rozdílnost mezi různými stavy, národy a tak podobně, z druhé strany ale tuto solidaritu zakotvuje ve stavu člověka, který je v Synu skutečně přijatým synem. Z Jednorozeného se stává Prvorozený (Ř 8,29). Solidarita se tak stává opravdovým bratrstvím, které má sílu získat bratra (1 K 8; Mt 18,15).30 Mluvili jsme o třech základních antropologických polaritách, které byly definitivně naplněny v dějinném příběhu Ježíše Krista. V něm se totiž plně zjevil Boží obraz. On je totiž obrazem Boha neviditelného. V Kristu nebyly tyto polarity překonány. Jde totiž o strukturální záležitosti, které se váží na strukturu lidské přirozenosti. V ní imago Dei nemůže být překonán ani jako celek, ani ve svých dílčích polaritách. Ale může být naplněn. 31 Předchozí text pojednával o člověku z hlediska teologické antropologie. Když jsme pojednávali o polaritě jedinec – společenství, budeme ji sledovat, jak se konkretizuje ve společenství církve, jehož je jedinec součástí.

1.3

CÍRKEV A JEJÍ POSLÁNÍ

O církvi se dá hovořit z mnoha různých aspektů. V Lumen gentium jsou uváděny biblické obrazy církve: ovčinec (J 10,1-10), Boží stádce (Iz 40,11), Boží pole (1K 3,9), Boží stavba (1K 3,9), příbytek Ducha svatého (Ef 2,19 – 22), Kristovo tajemné tělo (1K 12,12), Nebeský Jeruzalém a naše Matka (Zj 12,17), snoubenka neposkvrněného Beránka (Zj 19,7; 21,2.9; 22,17).32 Těchto obrazů je samozřejmě mnohem více, ale protože jsme sledovali člověka jako obraz Boží, zaměříme se na církev jako ikonu Nejsvětější Trojice.

29

Srov. SCOLA, A.- G. MARENGO G.- PRADES LÒPEZ, J. La persona umana, s. 181 Srov. Scola, A. - MARENGO, G. – PRADEZ LÒPEZ, J. La persona umana, s. 183 31 Srov. SCOLA, A. – MARENGO G.- PRADES LÒPEZ, J. La persona umana. Antropologia teologica, s. 183 32 Srov. LG 6 30

Sdílení, společenství, přijímání druhého a vlastní přijetí druhým, empatie, láskyplná tolerance, to vše má svůj pravzor v Trojici a ta je základem jak společenství církve, tak našeho analogicky perichoretického sjednocení s Kristem a skrze něho s Otcem v Duchu svatém. Trojice je dokonalou jednotou a zároveň uspořádaným organismem osob. Představuje věčné paradigma církevního společenství, a to je jednak pravou jednotou společenství, sdílení, perichoretického pronikání srdcí (srov. Sk 4,32) a zároveň je také řádem a strukturou rozličných osob, úloh, úřadů a charizmat. Požadavek, aby aspekt společenství (communio) byl vyváženě propojen s pojímáním církve jako hierarchicky uspořádaného lidu, plně ladí. Kristův učedník je perichoreticky sjednocen s Kristem a skrze něho v Duchu svatém také s Otcem. To se má v každodenním životě církevního společenství pochopitelně promítat i do vzájemných vztahů mezi pokřtěnými. 33 Z předchozího textu, zabývajícím se církví vidíme, že ona je obrazem Trojice. Je tu však závažné nebezpečí, že se tento obraz může změnit v karikaturu. „Bez důsledného uplatňování kristovské kenotické mentality ve vnitro-církevním životě, jak k tomu vybízí apoštol Pavel v listu Filipanům (Flp 2,1-5.6 11), to ale není možné. Vážnou otázkou je, zda naše sebestřednost nakonec nečiní z konkrétního společenství často nečitelnou ikonu Trojice, ale dokonce nespolečenství, ale jakousi značně odpudivou anti-ikonu Trojice, hodnou krutého výsměchu.“34

1.4

CÍRKEV

A

JEJÍ

ÚLOHA

VE

SVĚTLE

DOKUMENTŮ

II.

VATIKÁNSKÉHO

KONCILU

A NÁSLEDNÝCH DOKUMENTŮ MAGISTERIA

„Církev se zrodila k tomu, aby šířením Kristova království všude na světě k slávě Boha Otce učinila účastnými spasitelného vykoupení všechny lidi." 35 Tak charakterizuje druhý vatikánský koncil jedinou úlohu církve, nazývanou apoštolátem.

36

Tento apoštolát církev vykonává

prostřednictvím všech svých členů, a to i laiků, protože z moci křtu mají všichni účast na Kristově kněžském, prorockém a královském úřadě. Jsou posvěceni na královské kněžstvo a svatý lid

33

(1Pt 2,4 10).

Srov. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi, s. 547 548 POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi, s. 548 35 AA čl. II, Druhý vatikánský sněm, Dokumenty. Řím: Křesťanská akademie, 1983. 36 Srov. AA II 34

O apoštolátu se v dnešní době často mluví v souvislosti s evangelizací. A to nejen jako způsob vnášení evangelních hodnot do života jednotlivce a společnosti, ale v zásadě, a především explicitního hlásání radostné zvěsti o Ježíši Kristu, který zemřel za každého člověka, aby mu byly odpuštěny hříchy a vstal z mrtvých, abychom měli požehnání. 37 Všem křesťanům je uložen čestný úkol: vynakládat úsilí k tomu cíli, aby všichni lidé na celém světě poznali a přijali božské poselství spásy. 38 Apoštolát nezáleží pouze ve svědectví života. Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy jednak nevěřícím, aby je přivedl k přijetí radostné zvěsti, tak i věřícím, aby je povzbudil a utvrdil. 39 Jak praví v Prvním listu Korintským: „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (1Kor 9,16). Ale máme ducha víry, o níž je psáno: „Uvěřil jsem,

a proto jsem také promluvil – i my věříme, a proto také mluvíme“ (2 K 4,13).

Apoštolát slova je naprosto nutný! Platí to, co říká svatý Pavel v listu Římanům: „Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají, neboť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Ale jak mohou vzývat toho, v němž nevěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval? A jak mohou zvěstovat, nejsou-li posláni? Je přece psáno: 'Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci!' “ (Řím 10, 12 – 15). V dekretu Apostolicam Actuositatem je pro nás velmi zajímavá kapitola čtvrtá, která se konkrétně zabývá různými formami apoštolátu laiků. A hned v úvodu se říká: „Laici mohou konat svou apoštolskou činnost buď jako jednotlivci nebo seskupení v různých společenstvích či sdružení.“40 O apoštolátu, který konají jednotlivci, tento dokument výslovně říká, že nemůže být ničím nahrazen a je považován za určitých okolností jako jedině vhodný a možný. A k tomu jsou zavázáni všichni laici v jakémkoli postavení. Jak jsme již zmínili výše, apoštolát neboli evangelizace, je tou činností, ke které byla církev zrozena. A protože každý křesťan má ve křtu podíl na Kristově prorockém, královském a kněžském úřadě 41 (službě), můžeme hovořit o evangelizaci prorocké, královské a kněžské. Evangelizovat znamená zpřítomňovat ve světě

37

Srov. Řím 4,25 Srov. AA III 39 Srov. AA 6 40 AA 15 41 Srov. LG 9-12 38

Boží království, avšak žádná dílčí a neúplná definice nemůže v sobě zahrnout tak bohatou, složitou

a dynamickou skutečnost.42

První motivací k evangelizaci je láska Ježíšova, kterou jsme obdrželi. Zkušenost, že on nás zachránil a nutí nás milovat jej stále více. 43 Evangelizace kněžská znamená slavení Slova. V posvátné liturgii, v modlitbě, ať už osobní či ve společenství, nebo četbou a studiem Písma. 44 Aby tak ve všem byl oslaven Otec skrze Ježíše Krista. Evangelizace královská je slovo žité, zjednodušeně řečeno služba bližnímu. Protože máme krále, který přišel ne proto, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil. Myl nohy svým učedníkům a nedbal na to, že je rovný Bohu, ale sám sebe se ponížil až na úroveň otroka (Flp 2, 6nn). Je to caritas, milosrdná láska, která slouží a její součástí vždy musí být explicitní zvěstování evangelia. S ničím jiným nezaměnitelná je pak evangelizace prorocká. Proroci vždy ohlašovali Boží přísliby. A ten, který byl „víc než Prorok“, ohlašoval příchod Božího království a spásu všech lidí. Proto i každý křesťan je povolán k této prorocké evangelizaci, což je na prvním místě ohlašování kérygmatu a touha darovat druhým přátelství s Ježíšem. Nejen ohlašovat, že Ježíš zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění, ale přivést lidi k vyznání Ježíše jako Pána svého života. Jak říká Pavel v listě Římanům: „Vyznáš-li svým ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Srdcem věříme k spravedlnosti a ústy vyznáváme k spasení, neboť Písmo praví: 'kdo v něho věří, nebude zahanben.'“45 V evangelizaci jde tedy o vybídnutí pozvat Ježíše do svého srdce, dát Ježíši svou důvěru. Ostatně víra je svobodné rozhodnutí. 46 Kérygma nelze zaměňovat s katechezí. Katecheze neboli vyučování následuje až poté. Všechny druhy evangelizace musí být propojené a aktivně žité, jedna bez druhé se neobejde. Kdyby se někdo například zaměřil jen na evangelizaci královskou a chyběla by mu prorocká a kněžská složka evangelizace, pak by to nebyla

42

Srov.EG 176 Srov.EG 264 44 Srov. LG 10 45 Řím 10, 9-10 46 Srov. KASPER, Walter. O víře. Brno: Cesta, 1990, s. 25. „Víra je základní rozhodnutí, které vyplývá z obrácení od normálního způsobu života, je spoléháním jedině na Boha.“ Víra je samozřejmě také dar, milost. 43

evangelizace žádná. Co je to však za lásku, která necítí potřebu mluvit o milované osobě, prezentovat ji a dávat ji poznat?47 Kérygma má nevyhnutelně sociální obsah, v samém jádru evangelia je komunitní život a péče o druhého.48 V dnešní době se u mnoha křesťanů vůbec nevyskytuje povědomí o rozdílu mezi kérygmatem a katechezí. 49 Všechny zjevené pravdy vycházejí z téhož Božského zdroje, ale některé jsou důležitější pro bezprostřední sdělení evangelního jádra. 50 Proto existuje hierarchie pravd. 51 V encyklice Jana Pavla II. Redemptoris missio se hned v první kapitole znovu zdůrazňuje, že „základní úlohou církve ve všech epochách je obrátit pohled lidí a zaměřit uvědomění a zkušenost celého lidstva na Kristovo tajemství.“ 52 V Apostolicam actuositatem se mluví o důležitosti sdruženého apoštolátu, to je, jinak řečeno komunitní evangelizace. Zdůrazňuje se tak pravda evangelia, že Kristus od počátku založil církev jako společenství a ustanovil svých dvanáct, aby byli s ním a stali se společníky jeho poslání učit a hlásat Boží milosrdenství (Mk 3,14; 6,713). Ježíš je opravdu králem a Mesiášem, který je neoddělitelně spojený se svým lidem. Církev se tak stává mesiášským lidem nové smlouvy. 53 Učedníci jsou sjednoceni v Duchu svatém a v něm volají „Abba, Otče“.54 Tak se stávají bratry a sestrami, vytvářejí jednu rodinu, kde Otcem je Bůh a Ježíš Kristus jako první z mnoha bratří. Všichni mají „jedno srdce a jednu duši“ 55, a proto cílem evangelizace je vybudovat všestranné společenství lidské, duchovní a materiální. První křesťané žili v radosti a upřímnosti srdce 56 a těšili se všeobecné oblibě. 57 Evangelizace je vydávání svědectví a vyzařování tohoto svědectví dříve nežli jakákoli aktivita. 58 Ve Skutcích

47

EG 264 EG 177 49 Často jsou diskutována různá církevní nebo duchovní témata, která ale v hierarchii pravd zaujímají druhořadé postavení. Lidé hledající pak často vnímají křesťanskou nauku jako sice „hezkou“, ale pro osobní život naprosto nepoužitelnou (protože jí vlastně neporozuměli). To nejkrásnější, co nám Ježíš přinesl, nový život v přátelství s ním, často vůbec nezazní. Mnozí křesťané se spokojují s tím, že pořádají různé křesťanské akce, které bychom ale označili spíše jako preevangelizaci. 50 Srov.EG 36 51 Srov. LG 26 52 RM IV. 53 LÉON – DUFOUR, Xavier a kol. Slovník Biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1981, s. 468 54 „Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!“ (Řím 8,15). „Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče“ (Gal 4, 6) 55 Srov. Sk 4, 32 56 Sk 2, 46 57 Sk 2, 47 58 Srov. EN 41-42 48

apoštolů je popsána první evangelizace. Nejprve je oněch dvanáct, kteří pod vedením Petra hlásali radostnou zvěst. Dále jsou zde společenství věřících, kteří jednáním a kázáním obracejí pohany. Dalšími jsou ti, kteří obdrželi zvláštní příkaz hlásat evangelium, to je křesťanské společenství v Antiochii, které posílá své členy evangelizovat – Pavla a Barnabáše. Evangelizace je tedy považována od začátku za povinnost společenství v rámci zodpovědnosti v rámci místní církve. Ze Skutků apoštolů vysvítá, že evangelizace byla chápána jako samozřejmé ovoce křesťanského života, jako úkol pro každého křesťana. 59 Každá evangelizace je tedy nástrojem síly Vzkříšeného. 60 I Tomáš Petráček nabízí tento náhled na církev, kde je řeč o absenci pastorality a evangelizace na úkor přesného zachovávání „doktríny“: „Domnívám se, že absence pastorality, přepjatý a samoúčelný důraz na údajnou věrnost „doktríně“ lze označit za herezi, a to velmi závažnou. Posláním církve je přece hlásat evangelium a prostředkovat spásu celému světu. [...] Posláním církve není udržovat „doktrínu“, ale otvírat cestu evangeliu a ke spáse, ergo primát pastorality leží v samé podstatě církve, bez toho je jakákoli sebedokonalejší doktrína pokladem zakopaným do země, tedy zbytečným, jalovým. [..] Církev má povinnost provádět stálou odpovědnou a kritickou revizi své doktríny právě z hlediska pastorality. Nejde o falšování či zmírňování evangelijního poselství, ale o způsob, jakým jsou podstatné a neměnné pravdy víry, vetkané do stránek Nového zákona, formou církevního učení pochopeny, uchopeny, učeny a hlásány.“ 61

1.4.1 Obraz církve v Evangelii gaudium Evangelizace je poslušna Ježíšovu misijnímu poslání: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19 – 20). Tyto věty poukazují na Zmrtvýchvstalého, který posílá učedníky hlásat evangelium do každé doby a na každé místo, aby se víra v Něho rozšířila do každého koutu země. Obraz církve tak, jak ho nastiňuje papež František, se důsledně vrací k jádru evangelia. A hovoří o dynamice vycházení, která je ostatně v Písmu mnohokrát zmíněna. Toto vycházejí je obsaženo v již předem zmíněné biblické citaci „Jděte!”. Jde o ona vycházení, která vždy Bůh po 59

Srov. RM 27 EG 273 61 PETRÁČEK, Tomáš. Církev, tradice, reforma-odkaz Druhého vatikánského koncilu. Praha: Vyšehrad, 2016, s. 152 60

celé dějiny spásy ve svých věrných vyvolává, ať už jde o Abraháma, Mojžíše, Jeremiáše nebo dvaasedmdesát Ježíšových učedníků. 62 Církev je tak společenství na cestě. Církev žije, když vychází zvěstovat evangelium všem, všude, při každé příležitosti, neprodleně, bez nechuti a beze strachu. Evangelium a jeho radost je pro všechen lid. Anděl oznamuje pastýřům v Betlémě: ”Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost pro všechen lid.” (Lk 2,10). 63 Papež František preferuje církev havarovanou, která je zraněná a špinavá, protože vyšla do ulic, a to je na celé adhortaci to revoluční. Církev nesmí být nemocná svojí uzavřeností, uzavřená ve svých vlastních „jistotách“ a strachu z pochybení, který našemu jednání odebírá schopnost milosrdenství. Posvátný neklid, kterým bychom měli být zneklidňováni a o který bychom si měli dělat starosti, je jedině ten, že mnoho našich bratří žije bez síly, světla a útěchy přátelství s Ježíšem Kristem a bez společenství víry, které je přijímá. 64 „Dnes, kdy sítě a nástroje komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje, vnímáme výzvu k tomu, abychom objevili a sdíleli mystiku společného života, kdy se umíme smísit s ostatními, setkávat se s nimi, brát je do náruče, vzájemně se podepírat a být součástí poněkud chaotického davu, který se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství, na solidární karavanu, na svatou pouť. Takto se větší možnosti komunikace stanou většími možnostmi setkávání a solidarity mezi všemi. Kéž bychom kráčeli touto cestou! Bylo by to moc ozdravné, osvobozující a nadějné. Je prospěšné vycházet ze sebe a připojit se k druhým. Uzavřít se v sobě znamená okoušet hořký jed imanence a lidstvo bude ještě zkaženější každou naší egoistickou volbou.“65 Karl Rahner tom ostatně hovořil již dříve: Je nutná bratrská niternost. Je třeba se snažit dosáhnout takového společenství, ve kterém už lidé neberou nedělní mši jako povinnost a privátní potřebu duchovního servisu, a přitom zůstávají v náboženské izolaci vedle sebe. Je nutno skutečně bratrsky žít, pomáhat si navzájem nést břemena z křesťanské motivace, společně žít a zakoušet vzájemnou jednotu. Dalším důsledkem bratrství je odpovědnost za sebe navzájem, ze které vyplývá radovat se ze vzájemného poznání. V průměru jsme ještě stále náboženskými individualisty s nebratrskou mentalitou, když vše zamykáme do srdce tak, abychom o těch věcech nemuseli mluvit s bratřími a sestrami. Je zajímavé, že v mnoha hnutích a sektách existuje 62

Srov. EG 20 Srov. EG 23 64 Srov. EG 49 65 EG 87 63

radost vyznání, která se projevuje velikou silou a svobodou. To vede k úžasu a obavám, ale křesťané nemohou stavět světlo pod kbelík. Jen v bratrství se člověk setkává s člověkem jako takovým. Člověk je tajemstvím. Je obrazem Božím, tajemstvím Boha. Zraje a dovršuje se v lásce, kterou je nutné s někým sdílet. Stále se přesahuje, když miluje. Bratrství žijeme v Boží síle. Za pomoci boží milosti lze dosáhnout bratrství. Odpůrce bratrství je egoismus, násilnost, vypočítavost

a obchodování. Bratrství je nejvyšší hodnotou, protože je tvořeno

láskou k Bohu a bližnímu. Tato hodnota zůstává možností každého člověka. 66 Nejde o falšování či zmírňování evangelijního poselství, ale o způsob, jakým jsou podstatné a neměnné pravdy víry, vetkané do stránek Nového zákona, formou církevního učení pochopeny, uchopeny, učeny a hlásány.“67

1.4.2 O přátelství Na tomto místě bychom chtěli pohovořit o přátelství. Je to nutné vzhledem k tomu, že milovat bratra, jak to žádá evangelium, není ničím jiným než uskutečňovat přátelství. A má to, samozřejmě, jak si ještě ukážeme, klíčový dopad na evangelizaci. V ideálním smyslu je přítelem ten, kdo miluje nad osobní zájem a prospěch. Kdo je cele k dispozici, aby přijímal druhého, kdo se dává jako dar, kdo se těší z pokoje, v němž přebývá milovaný, jako by to byl jeho vlastní pokoj. Přítel vnímá, že druhý mu splácí stejnou dobrovolnou láskou, sdílí s ním týž altruismus, vzájemnou pozornost a radost ze zakoušené lásky. Přítel nezná lásku narcistickou ani lásku osamělou. Přítel prožívá příjemný život, poněvadž ho prožívá spolu s druhým. Cítí se přijímaný v soukromí života druhého, a to i se svými nedokonalostmi a limity. Myslí a chce žít v souznění s druhým. Oba tvoří „jednu duši ve dvou tělech.“ Přátelství je jednoznačně pro člověka obohacením. Zkušenost přátelství ale není charakterizována pouze stupněm vyspělosti ducha přátel, ale závisí především na prožitých citových zkušenostech. 68 Boží slovo připomíná mnoho nádherných přátelství, třeba přátelství Davida a Jonatana nebo také přátelství Ježíše k Lazarovi, Martě a Marii a k Janu Evangelistovi. 66

Srov. RAHNER, Karl. Wer ist dein Bruder. Freiburg im Breisgau: Herder, 1981, s. 60nn PETRÁČEK, Tomáš. Církev, tradice, reforma-odkaz Druhého vatikánského koncilu. Praha: Vyšehrad, 2016, s. 152 68 Srov. FIORES de, Stefano – GOFFI, Tullo. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, s. 750 67

Ten, kdo nalezne pravého a věrného přítele, má neocenitelné bohatství, které rozradostňuje jeho život (Př 15,17; 18,24; Ž 133; 2Sam1, 26). Věrný přítel je elixír života (Sir 6, 14 – 16). Boží zjevení připomíná, že Bůh putuje lidskými dějinami. Žije ve vztazích s lidmi a uzavírá s nimi přátelství. Jeho přátelství s člověkem je vzorem a zdrojem každého pravého přátelství (Sir 6,16).69 Jak velice o to Bůh stojí, svědčí fakt, že aby pozdvihl stvoření k důvěrnosti svého přátelství, poslal svého Syna, obětoval jej, a také seslal svého Ducha, aby člověka uvedl do přátelství mezi božskými osobami. Dějiny spásy jsou v podstatě uváděním lidí do Boží lásky v lůně Trojice skrze dílo Ducha Kristova. Přátelství našeho Pána zasahuje nitro milované bytosti. Vylévá do něho svou lásku, která otvírá srdce člověka pro přátelství se všemi lidmi (J 13,14; 15,12). Je to pozvání stát se syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na dobré i zlé 70 (Mt 5, 45). Protože Bůh se stal přítelem člověka, je možné nadpřirozené přátelství mezi lidmi. Jestliže člověk souhlasí, aby byl nadpřirozeně uschopněn k přátelské lásce, dostává dar důvěrného vztahu k Bohu v Kristu. Křesťanské přátelství je nová schopnost milovat lidi. Takové přátelství má zřejmě i církevní rozměr. Ke křesťanskému přátelství je člověk povolán ve společenství, protože pochází od toho, který je sám Společenstvím.

1.4.3 Osoba evangelizátora Doposud jsme se zabývali člověkem jako Božím obrazem. Jako tím, který je stvořen ke komunikaci s Bohem a bližními. Dále jsme se zabývali obrazem církve tak, jak navazuje na naši linii myšlení v rámci imago Dei, a poté, jak ji chápe magisterium, po Druhém vatikánském koncilu a někteří teologové. Přestože jsme tuto problematiku nahlíželi z různých aspektů, vždy jsme došli ke shodnému závěru, že člověk se stává člověkem natolik, nakolik buduje svůj vztah ke Kristu a k ostatním lidem. Každý křesťan je volán k evangelizaci, jinými slovy je evangelizátorem. Evangelizátor musí nejprve začít u sebe. Nelze evangelizovat druhé, jestliže sám není prodchnut radostnou zvěstí. Parafrázujme zde Zlaté pravidlo: „Jaké chceš mít ostatní, takový buď ty sám“. Načrtněme si tedy nyní evangelizátora tak, jak nám ho podává José Prado Flores v knize Jak hlásat evangelium pokřtěným. Evangelizátor potřebuje: zkušenost spásy, horlivost pro evangelium, analýzu dané reality a žít evangelium. 69 70

Srov. FIORES de, Stefano – GOFFI, Tullo. Slovník spirituality, s. 753 Srov. FIORES de, Stefano – GOFFI, Tullo. Slovník spirituality, s. 754

1.4.3.1 Zkušenost spásy Písmo nám říká: „Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“ (Sk 4,20). Osobní zkušenost spásy je prvním požadavkem proto, aby člověk mohl být opravdovým evangelizátorem. Nestačí pouze objemné vědomosti z náboženské nauky, být diplomovaným teologem, vlastnit titul či zastávat určitou funkci v církvi. Je třeba znovu se narodit tak, jak žádal Ježíš po učeném Nikodémovi (J 3,3). Evangelizátor tedy není učitel, nýbrž svědek: vyznává Ježíše jako Spasitele a podává svědectví o tom, co viděl a slyšel. Nejen, že ví, že Bůh je láska, ale sám osobně zakusil, že je milován bez jakýkoli podmínek. Evangelizátor se již setkal s Ježíšem živým a vzkříšeným, a vyznal ho jako svého osobního Spasitele a Pána celého svého života. Jestliže prohlašuje, že Ježíš může spasit, pak je to proto, že to zažil sám, konkrétně ve svém životě. Jenom ten, kdo má zkušenost spásy, může podávat účinné svědectví o moci evangelia. 71

1.4.3.2 Horlivost pro evangelium Motem pro tuto vlastnost evangelizátora je slovo: „Horlivost pro tvůj dům mě stráví.“ (J 12,7) Horlivost pro evangelium je vroucí touha, řekli bychom dokonce vášeň, aby Ježíše poznali všichni lidé, aby jej milovali a sloužili mu. Je také závazkem, že člověk bude žít důstojněji, svobodněji

a lidštěji. Horlivost pro evangelium je jako spalující neuhasitelný oheň v srdci,

který hledá, jak zapálit ostatní. Je jako ostrý meč, který se nezastaví před žádnou obtíží. Jsou to ústa proroka, kterého neumlčí ohledy k lidem, omezující struktury nebo strach maskovaný opatrností. Horlivost pro evangelium je obutí k pohotové službě evangeliu pokoje (Ef 6,15), aby se radostná zvěst dostala až na kraj světa. Ba dokonce se má stát „posedlostí“. Tím, že jediné v životě je důležité (Lk 10,42) a to oznamovat Ježíšovu osobu a kázání. A tak nastolit jeho království radosti a pokoje v tomto světě.72 Jistě neuškodí, jestliže si každý křesťan a hlasatel evangelia v modlitbě hlouběji promyslí tuto skutečnost: Bůh ve svém milosrdenství má mnoho způsobů, jak zachránit člověka, když jsme my nehlásali evangelium. Ale budeme moci mít účast na věčné hostině, jestliže z nedbalosti, ze strachu, z falešného studu, či proto, že jsme se nechali svést falešnými názory, zanedbáme jeho 71 72

Srov. FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným. Plzeň: Biskupství plzeňské, 1994, s. 3 Srov. FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným, s. 4

šíření? To by znamenalo zpronevěřit se Boží vůli. Bůh chce, abychom zasévali, a záleží na nás, zda vyroste ve strom a vydá plody. Zachovejme si tedy duchovní horlivost a spolu s ní sladkou, útěchyplnou radost z šíření evangelia, a to i tehdy, musíme-li zasévat v slzách. Tato horlivost ať je nám vnitřní pohnutkou a zápalem, který nám nikdo a nic nevyrve73. 1.4.3.3

Analýza dané reality neboli inkulturace

Inkulturace znamená přizpůsobení se skutečnosti. Základním veršem pro tuto vlastnost evangelizátora jsou slova Páně: „Já jsem dobrý pastýř, znám své ovce.“ (J 10,14). Jako dobrý pastýř zná každou ovci a volá na ni jménem, tak i každý evangelizátor by měl být citlivý k životním okolnostem osob, skupin nebo národům, kterým zvěstuje evangelium. Jinak se nepodaří dosáhnout toho, že evangelium zapustí kořeny hluboko, nýbrž zůstane pouze jako povrchový nátěr. Jestliže nebude přistupovat k člověku v rámci Božího plánu čili v souvislostech historických, společenských a kulturních, pak riskuje, že zvěstováním evangelia nezmění jádro rozhodování, hodnot ani kritérií, kterými se společnost řídí. Poselství o Kristu není svěrací kazajka, ale je to volba, která se nabízí svobodným lidem, kteří jsou srostlí se svou kulturou. Sociopolitické

a kulturní okolnosti jsou půdou, do níž se rozsévá slovo Boží. V tomto

konkrétním rámci se evangelium ztělesňuje, aby přetvářelo hříšný stav. Taky je třeba brát v úvahu proces náboženského vývoje a vývoje života a víru určitého společenství. Neboť ten, který evangeliu naslouchá i na něj odpovídá, je součástí evangelizace. Uvádět evangelium do 73

Srov. EN 80: „Taková horlivost od nás vyžaduje především, abychom se uměli vyhnout záminkám, jež by nás mohly odvádět od evangelizační činnosti. Nejzáludnější jsou ty, které se snaží nalézt oporu v tom či onom učení minulého koncilu. Příliš často slyšíme v různých formách, že prosazovat nějakou pravdu, i když je to pravda evangelia, nebo prosazovat určitou cestu, třebaže je to cesta ke spáse, je prý porušování náboženské svobody. Ostatně, dodávají, proč by se mělo hlásat evangelium, jestliže jsme již všichni spaseni pouhou čistotou srdce? Jestliže svět a dějiny jsou plné "zárodků Božího slova", není to jen iluze, jestliže chceme proniknout evangeliem tam, kde již sám Bůh rozesel svá semena? Kdokoliv si prostuduje důkladněji tyto otázky v koncilních dokumentech, na které se zastánci podobných názorů příliš povrchně odvolávají, shledá tam docela jiný pohled na skutečnost. Jistě by bylo chybné vnucovat něco svědomí našich bratří. Ukázat a hlásat jim však evangelijní pravdu a spásu v Ježíši Kristu s plnou jasností a s absolutním respektováním toho, k jakému rozhodnutí je tato pravda přivede, varovat se přitom jakéhokoliv "donucování nebo nečestného či nevhodného přemlouvání",takové hlásání evangelia nejenže není porušováním náboženské svobody, nýbrž se ním vzdává pocta této svobodě, protože se nabízí svobodná volba cesty a sami nevěřící ji shledávají šlechetnou a vznešenou. Je snad tedy zločinem proti něčí svobodě hlásat v radosti zvěst, která nám byla sdělena z Božího milosrdenství? Proč jen lež a omyl, snižování lidské důstojnosti a pornografie by měly mít právo, aby je lidem předkládala a často bohužel přímo vnucovala rozkladná propaganda hromadných sdělovacích prostředků, kterou zákony trpí, dobří lidé se jí bojí a špatní ji zneužívají? Tento ohleduplný způsob hlásání Krista a jeho království je právem, ale spíše dokonce povinností toho, kdo hlásá evangelium. A stejně tak i jeho bratři mají právo slyšet od něho zvěst o radostném poselství.“

kultur je velkým úkolem evangelizátorů za předpokladu, že nezůstanou pouze na povrhu nebo u citů. Kapitola šestnáct listu Římanům je nádhernou výpovědí o tom, jak má evangelizátor znát společenství před tím, než v něm hlásá evangelium.74

1.4.3.4 Žít evangelium „Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, které se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. (Ef 4,1 2). Způsob života evangelizátora určuje samotné poselství. Buď je zhodnotí nebo zdiskredituje. Evangelizátor není jenom chladným zprostředkovatelem nějaké propagandy, nýbrž ztělesňuje poselství a on sám svým stylem života se stává součástí tohoto poselství. To vyžaduje hlubokou víru v to, co hlásá, a život ve shodě s tím, v co věří.75 Je třeba přijmout pastorační a misionářský styl, který skutečně dosáhne ke všem. Zvěst se soustředí na to podstatné, na to, co je nejkrásnější, největší a nejpřitažlivější a současně nejvíce nezbytné. Nabídka se zjednodušuje, aniž by proto ztrácela hloubku a pravdivost, a tak se stala přesvědčivější a zářivější. 76

1.4.3.5 Struktura kérygmatu a osobního svědectví Kérygma je středem evangelizační činnosti. Je trojiční. Je to oheň Ducha, který se dává v podobě jazyků a dává nám věřit v Ježíše Krista, jemuž svou smrtí a zmrtvýchvstáním zjevuje a sděluje nekonečné milosrdenství Otce: „Ježíš tě miluje, dal svůj život, aby tě zachránil, a nyní je denně živý po tvém boku, aby tě osvěcoval, posiloval a osvobozoval.“ Tato zvěst je principiální. Jak jsme uvedli již výše, je třeba rozlišovat kérygma od katecheze, ale veškerá

74

Srov. FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným, 1994, s. 9 Srov. FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným, 1994, s. 5 76 Srov. EG 35 75

křesťanská formace je nesena kérygmatem a je jeho prohlubováním. 77 Toto laskavé a vždy uctivé kázání spočívá v osobním dialogu. 78 Co je obsahem kérygmatického hlásání? Kérygma je nutně spojeno s plánem spásy. Musí se začít původním plánem lásky, který byl odmítnut hříchem. Ale ihned se připojuje kérygmatické hlásání, že Ježíš znovu přináší Boží plán a darováním Ducha otvírá nebe a zemi. Tím získáme šest hlavních témat základní evangelizace: Boží láska, hřích, Ježíšova spása, víra a obrácení, dar Ducha a společenství. 79 Hlásání kérygmatu musí být aktuální, má odpovídat konkrétní situaci člověka a má vést k rozhodnutí pro Krista. Jinak řečeno, témata jsou aktualizována, osobně provázána

a navzájem propojena.

1. Bůh tě miluje dnes. 2. Jsi hříšník, který potřebuje spásu. 3. Ježíš tě již spasil. 4. Uvěř, obrať se a vyznej Ježíše jako svého Spasitele a Pána. 5. Přijmi dar Ducha svatého. 6. Ve společenství křesťanů setrvávej s Ježíšem. Nyní se podíváme na každý bod zvlášť a stručně jej charakterizujeme. 80 Bůh tě miluje dnes – Bůh je otec, který tě miluje osobně a bez jakýkoli podmínek a chce pro tebe to nejlepší. Nemiluje tě pro to, protože ty jsi možná dobrý, ale protože On je dobrý. „Nežádá tě, abys jej miloval, ale abys mu dovolil tě milovat.“ Jsi hříšník, který potřebuje spásu – Nemůžeš spasit sám sebe. Hřích, který spočívá v nedůvěře a nezávislosti na Bohu, zamezuje pocítění Boží lásky. Člověk potřebuje spásu, protože není sám přemoci Satana ani se vymanit z moci hříchu. Je třeba uznat svůj hřích. Ježíš tě již spasil – Svou smrtí (místo tebe) a vzkříšením (pro tebe) ti dal život dítěte Božího. Jsme smířeni s Bohem a můžeme zažívat štěstí. Ježíš nás nespasí, již nás spasil. 81

77

Srov. EG 164 Srov. EG 128 79 Srov. Corso Paolo Manuali. Plzeň-Valcha: Koinonia Giovanni Battista Sede federale, 2014, s. 73 74 80 Srov. FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným, 1994, s. 10 16 81 Tato spásaje trvalá, tj. uskutečňuje se znovu a znovu každý den, spása se děje. Ježíšův spasitelný čin je jediný a jedinečný. Spása, vykoupení, ospravedlnění, záchrana, osvobození jsou v dnešní teologii prakticky synonyma, je to skutečnost nahlížená pod různými zornými úhly. 78

Uvěř a obrať se, vyznej Ježíše jako svého Spasitele a Pána – Vyznej Ježíše jako Spasitele a odmítni jakýkoli jiný způsob spásy. Prohlašuj Ježíše jako svého Pána ve všech oblastech svého života. Přijmi dar Ducha svatého – Prosme společně o dar Ducha svatého, ducha lásky, radosti a pokoje. Ve společenství křesťanů setrvávej s Ježíšem – Ježíš je v bratru. Nestačí pouze se narodit, ale je třeba v novém životě růst. Proto je nutné zůstávat spojený s vinným kmenem a žít jako součást Kristova těla ve spojení se všemi členy. 82 Ten, kdo je evangelizovaný, má nejen vědět o Boží lásce, ale především ji osobně a bezpodmínečně pocítit. 83 Evangelizace je časově neomezená. Může trvat pár minut nebo i několik let.

1.4.3.6 Osobní svědectví Osobní svědectví je centrem a klíčem účinné evangelizace. 84 Hovoříme o proměně života Ježíšem a o účincích jeho smrti a zmrtvýchvstání. Nepředkládáme ideje nebo nauku, ale konkrétní události, ve kterých jsme pocítili Ježíšovu spásu. Dobré svědectví má tři charakteristické rysy: je krátké, radostné a christocentrické. Svědectví se skládá ze čtyř částí: moje osobní situace před Ježíšovým zásahem, jak jsem požádal Ježíše o pomoc, jak Ježíš moji situaci proměnil. Svědectví je účinné tehdy, obsahuje-li motivaci ve smyslu: „Jestli to Ježíš udělal pro mě, může to udělat

i pro tebe.“

Osobní svědectví může evangelizátor použít v kterémkoli bodě evangelizace a má být přizpůsobeno evangelizovanému.85

1.4.4 Tři osoby v evangelizaci „Duch svatý působí prostřednictvím apoštolů, současně však působí i v posluchačích. 86 82

Ad 1: Jr 31,3; 1 J 4,8; Iz 54,10; ad 2: Ř 3,23; J 8,34; Ř 6,23; ad 3: J 3,14-17; J 10,10; Ř 4,24-25; ad 4: Ef 2,8; Sk 3,19; Zj 3,20; ad 5: Ez 36,26; Sk 1,5; Sk 2,39; Zj 22,7; ad 6: Ř 12,5;1 K 2,19; 1Pt 2,9-10 83 Srov. FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným, s. 69-75 84 Corso Paolo – Manuali, s. 81 84 85 Evangelizátor má mít v zásobě svědectví několik. 86 RM 21

Tři osoby v evangelizaci jsou tedy: evangelizátor, Duch svatý a evangelizovaný. Evangelizátor hlásá kérygma a svědčí o tom, jak Bůh působí v jeho životě. Nepřísluší mu vyučovat, obhajovat Boha, přesvědčovat evangelizovaného argumenty, citacemi z Bible, sugescí nebo jakoukoli manipulaci s city. Dále mu nepřísluší kohokoli obracet a měnit. Nemůže zastupovat evangelizovaného při osobní odpovědi Bohu. Nesmí evangelizovaného vydírat nebo strašit. Je to Duch svatý, který přesvědčuje a obrací. Jeho působení se projevuje na evangelizátorovi tak, že mu dává pomazání a používá jej jako prostředek svého díla a naplňuje ho silou, láskou a odvahou. Projevuje se rovněž na evangelizovaném. Otvírá srdce člověka, sám ho přesvědčuje o Boží lásce, dodává hlásanému slovu účinnost. Tajemným a mocným způsobem se dotýká každého, aby uvěřil a obrátil se. A rovněž dává sílu k vydání se Ježíšovi. Evangelizovaný naslouchá zvěstovaným slovům, odpovídá Bohu. Jedině jemu přísluší odpovídat na hlásané slovo – jak v nitru, tak otevřeně. Vyznává, že je hříšník. Prohlašuje Ježíše za Pána svého života. Žádá Ježíše o Ducha svatého a obdrží jej. Evangelizovanému však nepřísluší diskutovat, ačkoli jsou všechny otázky a pochybnosti opodstatněné. Na ty může dojít kdykoliv později. Nemá se ospravedlňovat sám před sebou ani se obviňovat. Závěrem je třeba říci, že každá ze tří osob má svoji roli a žádná není nahraditelná. 87 Ve zvěstování evangelia existuje hierarchie: blízkost a láska svědectví. Milosrdenství předchází pravdu.88 Přátelský dialog je totiž mnohem víc než pouhé sdělení pravdy. Uskutečňuje se pro potěšení z rozmluvy lidí a kvůli konkrétnímu dobru, které sdílí ti, kteří se mají rádi. Nespočívá ve věcech, nýbrž v samotných lidech, kteří se v dialogu vzájemně odevzdávají.89 Tímto jsme načrtli spiritualitu jednotlivce, která je jednoduchá, dynamická a kérygmatická. Bůh po nás nechce věci těžké, ale věrnost ve věcech malých, aby pak mohl činit věci velké. To znamená setrvávat v apoštolském učení a projevovat vzájemnou lásku ke všem. 90 Naše uvažování jsme započali člověkem, jako obrazem Božím, jeho určením a místě ve stvoření. Přes úvahy o polaritách jsme dospěli k církvi, jako společenství, kde člověk může plně 87

Srov. FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným, s. 91 94 EG 42 89 EG 142 90 Nemyslíme zde „doktrínu“, nýbrž následovat Ježíše. „Jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě“ 1 J, 17b 88

realizovat svůj vztah s Bohem. Odpověděli jsme na otázku, jaká je úloha církve a jaký úkol má každý křesťan. Církev existuje pouze pro evangelizaci a naplňuje tak Boží plán spásy. Úloha člověka začleněného do církve je evangelizovat celým svým životem, jednáním a řečí.

2

RŮST BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ Nyní budeme zkoumat na historii a spiritualitě vybraných komunit, jak se naplňovaly námi

uvedené předpoklady. Začneme opět od jednotlivce, protože jedinec, zapálený ohněm Ducha, je vlastním nositelem charismatu konkrétní spirituality a příkladem k následování, jak ještě uvidíme. V úvodu k jednotlivým kapitolám načrtneme vždy kontext doby. Nesledujeme pochopitelně lineární vývoj celé historie komunit, to ani není úkolem této práce. Chceme jen, aby příběhy předmětných osob nevyzněly zcela izolovaně. Vybrali jsme ty spirituality, které značnou měrou ovlivnily církev, a to dvě ze středověku a dvě ze současnosti. 91 Jsme si dobře vědomi, že jich bylo v dějinách více. Ve druhé části práce zkoumáme tedy, zda Duch svatý používá podobných paradigmat při zrodu a rozvoji konkrétních komunit uvnitř církve. S tím pak souvisí i otázka, zda nestačí pouze „farní“ spiritualita? Následující text také bude hledat odpověď na otázku, zda jsou důležité zvláštní komunity pro fungování církve a zda opravdu platí věta, že jsou základním předpokladem pro fungování církve. Na samotném vzniku církve nahlédneme model, podle kterého pak vznikají nové komunity v církvi. Boží království se šíří a sílí podle principu multiplikace. 92 Ježíš dělal to, co viděl dělat Otce (J 15,15b), učedníci (apoštolové) dělali to, co viděli dělat Ježíše (J 15,12 14; Mt 28, 19 20). Žáci apoštolů činili to, co viděli činit apoštoly (Sk 11, 19nn) a tak dále. Zakladatelé jednotlivých 91

Nebylo přímo záměrem vybírat komunity zrodivší se v Itálii, nicméně je tomu tak, a není se co divit. Itálie byla vždy jaksi přirozeným centem setkávání a rozkvětu kultur od starověku. 92 Corso Paolo – Manuali. Plzeň – Valcha: Koinonia Giovanni Battista – Sede federale, 2014, s. 95-98; 115

spiritualit se podle Božího plánu navraceli k prostotě evangelia. Ti pak byli následováni lidmi, které Pán povolal k určité spiritualitě. Uskutečňovalo se tak předávání charismatu jednotlivých spiritualit a díky tomu jednotlivé spirituality přetrvávají dodnes. Díky tomu žije církev nesena Duchem svatým, který v ní přebývá jako v chrámě (1 K 3,16). Tajemství svaté církve se projevuje v jejím založení. Pán Ježíš totiž započal vytvářet svou církev, když začal hlásat radostnou zvěst, totiž příchod Božího království, které bylo slíbeno odpradávna v Písmě: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království“ (Mk 1,15; srov. Mt 4,17). Toto království se jasně projevuje lidem v Kristových slovech, v jeho skutcích a v jeho přítomnosti. Slovo Páně se přirovnává k semeni, které se zasévá na pole (srov. Mk 4,14): kdo je poslouchají

s vírou a přiřadí se ke Kristovu malému stádu (srov. Lk 12,32), přijali už

království. Semeno potom vlastní silou vzklíčí a roste až do doby žní (srov. Mk 4,26 29). Rovněž Ježíšovy zázraky dokazují, že království už přišlo na svět: „Jestliže vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království“ (Lk 11,20; srov. Mt 12,28). Především se však projevuje království přímo v osobě samého Krista, Syna Božího a Syna člověka, který přišel, „aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“ (Mk 10,45). „Když pak Ježíš umřel za lidi na kříži a vstal z mrtvých, projevil se jako Pán, Mesiáš a kněz ustanovený navěky (srov. Sk 2,36; Žid 5,6; 7,17 21) a vylil na své učedníky Ducha slíbeného Otcem (srov. Sk 2,33). Tak je církev vybavena dary svého zakladatele. Věrně zachovává jeho příkazy lásky, pokory a sebezáporu a přijímá poslání hlásat království Kristovo a Boží a zakládat je u všech národů. Ona sama je zárodek a počátek tohoto království a všemi silami doufá a přeje si spojit se ve slávě se svým Králem.“93

2.1

CHARAKTERISTIKY PRVOTNÍCH KŘESŤANSKÝCH SPOLEČENSTVÍ

Prvotní křesťanské komunity jsou charakterizovány tím, co vyznáváme v Credu: jednota, svatost, univerzálnost poslání a setrvávání v apoštolském učení tak, jak to čteme ve Skutcích apoštolů: „Ti, kteří přijali Petrovo kázání, byli pokřtěni, vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli

93

Srov. LG 5

spolu, lámali chléb, modlili se, měli všechno společné, chválili Boha a byli všemu lidu milí. Pán denně přidával k jejich společenství povolanému ke spáse.“94 Univerzálnost poslání je určena Ježíšovými slovy: Jděte ke všem národům.95 Svatost je dána Duchem, který byl seslán o Letnicích a přebývá v církvi jako v chrámě, neboť máme všichni (pokřtění) účast na Boží přirozenosti (2 Pt 1, 4a). Následující texty, představují čtyři komunity, dvě historické a dvě současné, a jejich návrat k prostotě evangelia tak, jak se staly odpovědí na výzvy jednotlivých historických období. Budeme sledovat duchovní zápasy zakladatelů těchto komunit a ukážeme, čím obrodili církev a čím jsou pro dnešek aktuální.

2.2

PRVOTNÍ FORMY MNIŠSTVÍ

Je historickým faktem, že mnišství jako fenomén provází historii církve minimálně od třetího století po Kristu.96 Křesťanské mnišství sehrálo zásadní roli ve vývoji celé západní civilizace. Nejen na poli evangelizace, ale i na poli kulturního rozvoje: v uchovávání a rozšiřování antické a středověké vzdělanosti, i v budování především středověkého technologického a vědeckého pokroku.97 Celé mnišské hnutí, již od svých počátků se sv. Antonínem opatem (+356), vyjadřuje nesmírnou službu lásky k bližnímu. Když se mnich setkává s Bohem tváří v tvář, pociťuje naléhavou nutnost proměnit celý svůj život ve službu bližnímu, kromě služby Bohu. Tak se dají vysvětlit velké hospice, nemocnice a chudobince, které vznikaly vedle klášterů. A tak se vysvětlují také velké iniciativy pro lidský pokrok a křesťanskou výchovu, určenou především nejchudším. Těch se nejprve ujímaly mnišské řády a žebravé řády a pak během celých dějin církve různé mužské

a ženské řádové instituty. Postavy světců jako František z Assisi,

Ignác z Loyoly, Jan z Boha, Kamil de Lellis, Vincenc z Pauly, Louisa de Marillac, Giuseppe B. Cottolengo, Jan Bosko, Luigi Orione a Tereza z Kalkaty. Oni jsou vzory sociální charitativní 94

Viz. Sk 2,42.46 47 Mt 28,19 96 Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Praha: Vyšehrad, 2001, s. 5. 97 Srov. JEDIN, Hubert- REPGEN, Konrad: Handbuch der Kirchengeschichte. Freiburg – Basel – Vien: Herder, 1979 II s. 274 95

činnosti pro všechny lidi dobré vůle. Světci jsou opravdoví světlonoši dějin, protože jsou mužové a ženy víry, naděje a lásky. 98 2.3

OD RANÉHO MNIŠSTVÍ PO SVATÉHO BENEDIKTA

Kořeny mnišství nacházíme u východních křesťanských asketů, kteří byli laiky a odcházeli do pouště inspirováni Písmem, zvláště příkladem Jana Křtitele nebo samotného Krista (Mt 3; 4, 1 2). 99 V dobách raného křesťanství byl ideál poustevníka inspirativní natolik, že takoví křesťané, kteří toužili žít v absolutní samotě, byli nuceni nakonec tvořit společenství. Mnozí lidé totiž poustevníky vyhledávali a hluboce osloveni jejich příkladem, toužili žít stejným životem jako oni. Známým byl např. svatý Antonín Veliký nebo také Poustevník (žil v letech 251 346). 100 Dále se vytvářejí mnišské komunity, cenobité, z nichž za nejvýznamnějšího je považován svatý Pachomios (žil v letech 292 346). V oblasti kolem Dolního Nilu v Palestině a v Sýrii vznikalo množství prvotních raně klášterních komunit (lávry). Ovšem nebyly to komunity takové, jaké vytvářel Benedikt z Nursie. Členové komunit žili v oddělených domcích, kde sami vedli duchovní zápas skrze askezi a jejich život nebyl řízen žádnou psanou řeholí, takže tento typ života byl veskrze individualistický. Pak ale nastává otázka, zda takový život odpovídá evangeliu. V komunitě, kterou vedl Egypťan svatý Pachomios, již můžeme nalézt nápadné podobnosti obsahu i formy, které jsou vlastní západnímu mnišství (refektorium, infirmarium, klauzura, společné činnosti, fyzická práce). Jeho lávra se podobá rovněž římskému vojenskému táboru. Svatý Basil z Cesareje pojal klášterní život jako skutečnou koinonii. Ruší ideál poustevníka a nastoluje novou cenobitskou vizi, s akcentem na pokoru a poslušnost opatovi. Vysoká hodnota je přisouzena také práci. Řehole svatého Basila a jeho spisy jsou základem pro mnišství východních ritů dodnes.101 Do Itálie a jižní Galie pronikalo učení asketů díky několika výrazným osobnostem a rozvinulo se plně skrze překlady z řečtiny do latiny. Již od počátku mělo však rysy výrazně cenobitské. Nejdůležitější díla byla Život svatého Antonína od Atanáše (právě tento spis silně ovlivnil 98

Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, s. 9 Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, s. 9. Podobné touhy po odříkavém duchovním životě jsou známy v řecko-římské společnosti, např. u Pythagora, nebo v případě židovské sekty Esénů v Kumránu u Mrtvého moře, z které s největší pravděpodobností pocházel i Jan Křtitel. 100 Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, s. 9 101 Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství s. 9 - 13 99

konverzi svatého Augustina roku 386), Evagriův Život svatého Pavla Poustevníka a Pachomiova řehole, aj. Samotný Atanáš navštívil Řím v době svého vyhnanství. Hilarius z Poitiers (+367/68) naopak ve svém vyhnanství v Malé Asii poznal zdejší komunity a při návratu do svého sídelního města podporoval skupinu asketů. Svatý Martina z Tours (žil v letech 336 – 397) byl jeden z prvních apoštolů jižní Gallie, původem římský voják z Panonie. Před branami Amiens jednoho studeného dne potkal polonahého žebráka, kterému dal půlku pláště102. To byla v podstatě jeho zkušenost spásy, neboť po tomto činu měl onen známý sen, kdy k němu promlouvá Kristus se slovy, že ten žebrák byl on. To byl počátek jeho konverze. Martin se uchýlil pod ochranu biskupa Hilaria z Poitiers a žil v jeho společenství jménem Logotiacum (Ligugé). Později založil blízko města Tours osadu Marmoutier, kde žilo na 80 mnichů. 103 Stal se nejen oficiálním svatým merovejských králů, ale byl vzorem mnoha osobností tehdejší doby, jako např. svatého Odona z Cluny. Zdá se, že nejvýraznější vlastností byl jeho evangelní soucit s ubožáky. „Současný badatel Luis Chevalier vidí svatého Martina v rozporu s tradicí úplně jinak. Mluví o exaltované prudké povaze, odpoutané zcela od věcí tohoto světa, o člověku, jehož nikdy nikdo neviděl se smát, o osobě zneklidňující a nebezpečné: „Zdálo se, že Martin již svou samotnou přítomností probouzel kolem aktivitu démonů, jako prochází tornádo, vytrhávající stromy a bořící domy v úzkém pruhu, zatímco v okolí panuje ticho. Nestalo se náhodou, že byl rovněž vybrán za exorcistu, vymítače ďábla. Ostatně také Martinův odchod z armády byl velmi dramatický. Světec tehdy dospěl k názoru, že jako křesťan nemůže dále sloužit s mečem v ruce a požádal římského císaře o propuštění. Vladař ho pohrdlivě obvinil ze zbabělosti a Martin vzkypěl hněvem. Hned nazítří ráno chtěl stát v první řadě pluku nahý a beze zbraně. Byl by to učinil. Od takřka sebevražedného záměru ho odvrátil jen nenadálý ústup nepřítele.“104 Stává se tak typem miles Christi a vzhledem k předešlému textu jej můžeme srovnat se sv. Pavlem apoštolem, který byl typem horlivého a nekompromisního člověka, jak ostatně vidíme z jeho života před konverzí, kdy byl horlivým pronásledovatelem křesťanů, a po konverzi, je jeho „výkon“ na poli evangelizace více než obdivuhodný. 102

Totéž učinil později svatý František z Asissi, který ve své radikalitě daroval žebrákovi svůj plášť celý. Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, s. 17 18 104 KAMENÍK, Milan. Burgundsko Kraj mnichů. Praha: Vyšehrad, 2002, s. 64 65. 103

V průběhu pátého století nabyly velkého významu klášterní fundace v Provensálsku, a to klášter svatého Viktora a klášter na ostrově Lerins. Klášter svatého Viktora založil Jan Cassianus (žil v letech 360 – 430/35). Tento učenec, který pocházel z Provencálska, se naučil řecky a odešel do jedné lávry v Betlémě. Poté deset let putoval mezi slavnými askety východu, a nakonec se stal žákem svatého Jana Zlatoústého. Je autorem spisu De institutis Coenobiorum et de octo principalium remediis. 105 Tento spis se stal základním kamenem všech následných klášterních pravidel.

106

Druhým významným spisem

Jana Cassiana je Collationes Patrum. 107 Obě díla měla velký vliv na většinu klášterů. 108 Také Benediktova řehole vychází z těchto spisů. Svatý Benedikt doporučoval, aby výtahy z tohoto díla, nazvané Speculum monasticum, byly čteny v klášterech. Druhý významný klášter založil svatý Honoratus. I on podnikl „studijní“ cestu na východ. Lerinský klášter vedl spíše k askezi než k intelektuální výchově, jako tomu bylo u Jana Cassiana. Hrál rozhodující roli ve výchově mnoha učenců, biskupů a opatů z Galie a britských ostrovů. Patřili mezi ně např. svatý Caesarius z Arles (žil v letech 470 542), významný organizátor církevního života, šiřitel učení sv. Augustina a autor dvou řeholí, a s největší pravděpodobností i svatý Patrik. Celé jeho jméno zní Magonus Succatus Patricius. Jeho otec byl diákonem a dědeček knězem. V době svého mládí byl k víře indiferentní. V šestnácti letech jej unesli piráti a musel žít jako otrok v Irsku. Zde, jako pastevec ovcí prožil svoji zkušenost spásy. Po šesti letech se mu podařilo uprchnout. Známý je jeho sen, který poznamenal jeho budoucí život. Ve Velké Británii vstoupil do kláštera a přijal biskupské svěcení. Během svého života se mu podařilo zevangelizovat téměř celý ostrov. Jádrem evangelizace byly kláštery. Zemřel v roce 460. Patrik napsal dílo „Confessio“. Problémem však je, že u tohoto díla není žádná chronologie. 109 Ukázalo se, že monasticismus není nějakým okrajovým hnutím. Kláštery byly zapojeny do církevní organizace a mnoho opatů se stávalo biskupy.

105

O ustanoveních kláštera a o osmi základních lécích. Prvních šest knih pojednává o společném životě v klášteře a dalších šest knih o jejich překonávání pomocí askeze. 107 Hovory otců neboli konference. Zde rozvíjí a zdokonaluje učení obsažené v De institutis a široce pojednává o nauce východních asketů a mnichů. 108 Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, s. 15 18 109 Srov. JEDIN, Hubert REPGEN, Konrad: Handbuch der Kirchengeschichte, s. 97 106

Až v šestém století se objevily spisy, které daly životu v klášterní obci pevný řád. A teprve Benediktova řehole dávala jednotnou koncepci klášternímu životu. Právě Benediktovo dílo je posledním krokem od individuální asketické iniciativy k funkčnímu uspořádání klášterní komunity. Je to vyvrcholení cesty od velkých charismatiků k charismatické instituci.

2.4

ZROD ZÁPADNÍHO MNIŠSKÉHO IDEÁLU VE SPOLEČENSTVÍ BENEDIKTINŮ

2.4.1 Dobový kontext, z hlediska historie a stavu církve Páté století, v němž se Benedikt narodil, je velmi složité období. Je to epocha rozkladu a zániku. Na místo západořímské říše nastoupila celá řada nestabilních barbarských království. Ať už jsou to Hunové či Vandalové, Frankové, Alemani, Gótové, Suévové a další kmeny. Itálie byla po sto let vystavena ostrogótské kolonizaci. A když chtěl císař Justinián přičlenit apeninský poloostrov zpět k Východořímské říši, odehrály se tam na konci této éry dlouhotrvající a ničivé boje.

I samotný Řím postihlo několik zpustošení. A dobytí „neporazitelného

Říma“ způsobilo všude v tehdejším světě zděšení. Jedině papež Inocenc I. se odvážil zajít do Alarichova tábora a vymohl na něm, aby ušetřil alespoň chrámy. Barbaři obsadili římské provincie, římská samospráva zanikla, jedině biskupové vytrvali u svých věřících. Největší osobností pátého století byl papež Lev Veliký (papežem v letech 420 461), který přiměl hunského krále Atilu, aby z Itálie odtáhl.

2.4.2 Situace církve Vedle křesťanů byli v Itálii vrstvy obyvatelstva zvláště germánského původu, které se držely svých pohanských bohů. Byla tu i vrstva inteligence, která se hlásila k slavné minulosti a

k bohům Olympu. Velký vliv měla i sekta manichejců, která se postupně rozšířila po celém tehdejším světě. Byl provozován i kult boha Mithry. A trvaly zvířecí zápasy v cirku. Vedoucí osobnosti veřejného života se sice hlásily k církvi, avšak ve své činnosti se dopouštěly všelijakých přehmatů a intrik. Nebo spojovaly svoji příslušnost k církvi s prospěchářstvím. Církev sice byla svobodná, ale přišlo nebezpečí z jiné strany. Množil se majetek církve. I chování mnohých kleriků budilo veřejné pohoršení. Kněží se leckdy aktivně účastnili modloslužebných praktik a magie. Navíc církev zachvátil ariánský blud. Důležitá pro rozvoj církve je ale ta skutečnost, že za papeže Anastázia II. přijal roku 496 křest franský král Chlodvík.110

2.4.3

Benedikt z Nursie

Benedikt z Nursie je jednoznačně nejvýznamnější osobností mnišství vůbec. 111 A to právě díky universalismu, který z Benediktovy řehole činí dodnes životnou normu, jak žít evangelium.

2.4.3.1 Benediktovo dětství Narození Benediktovo se datuje do roku 480.112 Místem narození je Nursia (u Perugie) ve střední Itálii. Narodil se jako dvojče, jeho sestrou byla Scholastika, později rovněž prohlášena za svatou. Jejich matka Abundancia zemřela při porodu a matku nahradila pěstounka. Jeho otec Euprob pocházel z rodiny Aniciů.113 Byl senátorem114 nebo venkovským šlechticem. 115 Benedikt vyrůstal v prostředí upřímné zbožnosti, jakou se vyznačovaly i jiné kraje v té době. Nursia byla sídlem biskupství. Tehdejší biskup Štěpán pokřtil Benedikta. Jelikož se v křesťanských rodinách kladl velký důraz na vzdělání, zvláště chlapců, předpokládá se, že Benedikt byl žákem biskupské 110

Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, str. 23; Svatý Benedikt. Řím: Křesťanská akademie, 1980, str. 13 17 111 Mluvíme o mnišství v úzkém slova smyslu. Mnich je vázán předpisem stabilitas loci a klausurou. Sv. František nebyl mnichem, ale řeholníkem. K Františkánskému modelu je blíže např. Kolumbánova řehole-srov. Iroskotské misie v 5.-6. stol. Se značným rozptylem potulných kázajících mnichů. Také jeho původní myšlenka, aby řeholníci a řeholnice tvořili jednu komunitu (irské dvojkláštery) se vyskytuje u některých komunit, které vznikly ve 20. stol., tak to funguje např. v Koinonii Jan Křtitel 112 Údaj je nejistý. Některé životopisy uvádějí i roj 470. Pramenem pro Benediktův životopis jsou Dialogy od sv. Řehoře Velikého a jeho Řehole. Dialogy uvádějí různé události z Benediktova života, ale bez přesnějšího časového určení, protože se jedná o dílo hagiografické, a ne historické. 113 Stejně jako jeho životopisec sv. Řehoř Veliký. 114 Což odpovídá dnešnímu úřadu starosty obce 115 Srov. Svatý Benedikt, s. 19

školy. Zde se učil čtení, psaní, gramatice a seznamoval se i se spisy církevních otců. Velký vliv na jeho život měl i biskup Štěpán. Nejen, že ho pokřtil a posléze přijal do své školy, ale byl mu i rádcem při jeho osobních krizích za života v Římě. 116 Lze předpokládat, že v domácím prostředí a v rodinném životě převládala starořímská vážnost, uměřenost a opravdovost. 117 Nesmírně důležitý pro jeho budoucí život je také fakt, že v blízkosti Nursie, ve Vallis Castoriana žilo společenství poustevníků, které žilo podle řehole sv. Basila. Lze tedy usuzovat, že toto společenství bylo prosyceno opravdovou křesťanskou láskou, kde se žilo evangelium v praxi, takže nebudeme daleko od pravdy, že zde můžeme hledat počátky touhy po mnišském ideálu, jak jej později nacházíme v jeho Řeholi. 2.4.3.2 Studia v Římě a odchod Studium na biskupské škole bylo předpokladem k dalšímu studiu. V případě Benedikta tomu bylo v Římě. Věnoval se studiu práv, dialektické filosofii a politickému řečnictví. 118 Látka a způsob výuky byly na úrovni předkřesťanského starověku. Hlavní důraz se nekladl na obsah (ten byl druhotný), ale na formální uhlazenost řeči. Opravdový a přímý Benedikt velmi pravděpodobně těžko snášel takové studium. Jeho vnímání velkolepé krásy Říma

tehdy ještě stály slavné stavby pohanského Říma, hradby

s věžemi, Koloseum, pohanské chrámy, a zároveň křesťanské památky, baziliky, hroby mučedníků, krása liturgie jistě vzbuzovalo v mladém vnímavém Benediktovi touhu po hlubším následování Krista. Tyto jeho pocity však byly v příkrém rozporu s tím, co viděl a slyšel v nejvyšších církevních kruzích, kdy právem očekával od vysokých církevních představitelů svatost a odpovědnost. Zvláště bolestně se ho dotkly události v roce 498, kdy po smrti papeže Anastasia II. došlo ke dvojí papežské volbě a rozhořel se spor mezi přívrženci jáhna Symmacha a arcikněze Laurentia. Spor byl ukončen až roku 505, kdy císař Theoderich uznal volbu Symmachovu. Zároveň se Benedikt ve svědomí těžko srovnával s pokleslou mravní úrovní svých spolužáků. Jisté však je, že asi ve dvaceti letech opustil akademickou dráhu, studia v Římě nedokončil a

116

Srov. Svatý Benedikt, s. 20 Biskup Štěpán navštěvoval Řím, a zúčastnil se II. Římské synody v r. 495 a III. v r. 499 117 Na vyrovnané dětství a vážnost otce ukazuje pojetí Benediktovy řehole, kdy společenství mnichů má být rodinného charakteru, vedené otcem-opatem, což je český tvar odvozený od latinského slova abbas, které pochází z hebrejského abba-otec. 118 Měl následovat povolání svého otce, jak bylo ve vznešených rodinách obvyklé.

přidal se ke společenství asketů v Affile119, kteří se připravovali na službu v církvi. Po krátké době toto společenství opouští.120 Životopisec Benediktův, sv. Řehoř, uvádí důvod jeho odchodu a tím je zázrak se sítem. Benediktova pěstounka a nyní hospodyně si vypůjčila od sousedky hliněné síto, které nedopatřením rozbila. To ji rozrušilo k pláči. Benedikt vzýval jméno Pána Ježíše nad rozbitým sítem a vrátil jej hospodyni v pořádku. To se neutajilo a obyvatelé Benedikta začali považovat za světce, což odmítl. U člověka, který usiluje o opravdovou vnitřní svatost, byl tento stav nesnesitelný. Z Říma utekl kvůli zhýralosti okolí, zde pak prchal před pokušením laciné popularity a z ní plynoucí samolibosti, neboť po zázraku na něj všichni začali hledět jako na výjimečnou osobnost. V tomto případě již nemohl žít pravdivý obyčejný život s druhými a pro druhé. Proto se opět důsledně zaměřil ke svému životnímu cíli, což vyzdvihl později i ve své řeholi: „Ničemu nedávat přednost před Kristem“. 121

2.4.3.3 Odchod do samoty Uchýlil se do samoty, podle vzoru velkých poustevníků, jakým byl například sv. Antonín poustevník, 122 do osamělé jeskyně poblíž řeky Ania u Subiaca. Bojoval v modlitbě a askezi se svou neuspořádanou tělesností. Učil se žít v samotě, která je plná Boží něhy a lásky, vychováván Bohem Otcem k úplné závislosti na Jeho milující prozřetelnosti. Tato samota trvala asi tři roky. Potravou a nejnutnějšími věcmi k přežití jej zásoboval mnich Romanus z blízké mnišské komunity. 123 V Benediktově životě se stala jedna epizoda, která rovněž poznamenala jeho život. Byl přemluven skupinkou „mnichů“, kteří žili pohromadě ve vesnici Vicovar, aby jim dělal opata. Benedikt se vzpouzel, nakonec se dal přesvědčit. Myslel si, že bude moci předat těmto novým bratrům svoje zkušenosti s Boží láskou. Tato komunita však byla velice zanedbaná po všech stránkách. Ve své řeholi se o tom vyjadřuje: „Nulla regula adprobati magistra, sine pastore, non

119

Poblíž Subiaca. (Enfide) Srov. Svatý Benedikt. s. 25 32 121 Srov. HERWEGEN, Ildefons. Smysl a duch Benediktovy řehole. Vyšší Brod: Cisterciácké opatství Vyšší Brod a nakladatelství Gloriet, 2008, Předmluva 122 Lze předpokládat, že byl seznámen s knížkou Život sv. Antonína od sv. Athanasia, v té době populární, stejně tak s apoftegmaty, čili výroky otců pouště. 123 Srov. Svatý Benedikt, s. 29 120

dominicis sed suis inclusi ovilibus…“. 124 Jeho trpělivost při vyučování těchto bratrů neznala mezí. Je nesporné, že Benedikt byl výborný pedagog. Jeho snažení však nepadala na půdu úrodnou.

A tak když se ho pokusili otrávit, aby se ho zbavili, jejich „komunitu“ okamžitě

opouští. O co šlo? Je to další ze zázraků, tentokrát Pán zachránil Benedikta před nebezpečím smrti. Bratři podali v poháru vína Benediktovi jed. On, jak měl vždy ve zvyku, požehnal pohár znamením kříže, následně puknul. 125

2.4.3.4 Vznik první komunity Poté se opět uchýlil do své jeskyně. Zanedlouho mu Pán poslal bratry, kteří se stali základem jeho skutečné komunity. Tři pastýři s ovcemi a jeden Gót. Ti všichni chtěli hledat Boha společně s Benediktem. S tím se pojí další zajímavá příhoda, a to zázrak se sekerou. Tento Gót klestil na břehu jezírka houští s takovou horlivostí, že se sekera uvolnila z topůrka a vyletěla do jezírka. Benedikt se modlil: „Pane, potřebujeme tento nástroj, pomoz nám ji najít, uznáš-li to za dobré“. Pak ponořil topůrko do vody a železo vyplavalo. Všichni za to, jak se Pán stará o své věrné, vzdávali díky. Bratrovi pak řekl: „Jdi a nebuď smutný“. 126 Přicházeli za ním nejen prostí lidé, ale i z měst, šlechtici a vzdělanci. Například známe významná jména Tertullus a jeho syn Placidus nebo Maurus se svým otcem Equiciem. Zanedlouho Benedikt ustavil v okolí dvanáct mnišských komunit po dvanácti v čele s opatem. Ti pak byli podřízeni Benediktovi. S touto skutečností se pak pojí další projev Boží starostlivosti. Jedna

z těchto komunit, která měla obydlí bez vody pod vrcholem hory, na Benediktovu

prosbu dostala zázračně vodní zdroj. 127

124

Nezaškoleni žádnou řeholí, bez pastýře, ne v ovčinci Páně, ale ve svém pelechu. Srov. Svatý Benedikt, s. 32-38 126 Srov. Svatý Benedikt, s. 40 127 Srov. Svatý Benedikt, s. 46 125

2.4.3.5 Pronásledování Benediktova pověst se rozšířila po okolí, což pochopitelně kontemplativně založeného Benedikta znepokojovalo. Lidé si k němu chodili pro radu, pro duchovní rozhovor a pro modlitbu. On sám sebe měl za nástroj v Božích rukou. Nevyhnul se tudíž i závisti a žárlivosti. Zvláště od jistého kněze Florentina, který vystupňoval svou nenávist až k tomu, že mu poslal otrávený chléb (jehož kvalitu poznal podle toho, že ho nepřijal jeho ochočený havran) nebo najal dívky, aby nahé tančily smyslně v blízkosti jeho komunit. Benedikt, který chtěl žít v pokoji se všemi lidmi, raději zvolil dobrovolný odchod a zanechal na místě samém jen malou komunitu. Jeho nepřítel, když se to dozvěděl, samou radostí skákal na balkóně svého domu, který se však s ním utrhl. Přesto Benedikt mladému mnichovi, který mu tu zprávu po jeho odchodu doručil, nařídil, aby se neradoval ze smrti nepřítele, ale uložil mu pomodlit se za jeho spásu celý žaltář. 128

2.4.3.6 Založení kláštera na Monte Cassinu Benedikt sám knězem nebyl. Mniši byli zprvu ti, co přišli již vysvěcení, poté dal také Benedikt několik bratří vysvětit na kněze. Tak bylo zajištěno slavení eucharistie. I oni ovšem zachovávali řeholi bez výjimek. 129 V blízkosti kláštera Monte Cassino, v Piambarole, vznikl klášter, který vedla Benediktova sestra – dvojče Scholastika. Ta se již v mládí zasvětila Bohu a žila jako zasvěcená panna v světě a později v Piambarole. Klášter Monte Cassino byl založen v roce 529. Založil ho sv. Benedikt spolu s bratřími po odchodu ze Subiaca. Je považován za nejstarší klášter západního mnišství a po staletí sloužil jako vzor pro budování dalších, a nejen benediktinských, klášterů. Byl vybudován na základech pohanského Apollonova chrámu. Nejprve postavili oratoř, kterou zasvětili sv. Martinu z Tours. Ten, jak bylo již výše připomenuto, se snažil vybudovat první mnišské komunity na Západě. Při budování kláštera pak postupně dochází ke strukturalizaci řízení prací, Benedikt deleguje rozhodovací funkce jednotlivým bratřím. Byl také v kontaktu s místním biskupem, který jeho projektu požehnal a uložil mu, aby nezapomínal na okolní chudé obyvatele a pomáhali mu v jejich evangelizaci.

128 129

Srov. Svatý Benedikt, s. 48 Srov. Svatý Benedikt, s. 52

Se svou sestrou Scholastikou se scházeli jedenkrát za rok v domě, který ležel na poloviční cestě mezi kláštery. Je znám zázrak, který vyprosila Scholastika a to náhlá bouře před odchodem Benediktovým. Tak strávili v duchovním rozhovoru celou noc a oba věděli, že se zde na zemi vidí naposled. Stalo se tak roku 547. Benedikt zemřel zanedlouho. Nejčastěji se uvádí datum dvacátý první březen 547. 130 Byl pohřben vedle své sestry Scholastiky na Monte Cassinu tam, kde je dnes hlavní oltář. Jeho svátek připadá na 11. července. Je to den translace jeho ostatků do opatství Saint-Benoît-sur-Loire 131

2.4.3.7 Rozšíření řádu V době papeže Řehoře Velikého (590 604) stál mnišský život pevně na Benediktových základech. Ten byl původně mnichem v římském klášteře na pahorku Celius. V roce 596 posílá Řehoř komunitu bratří v čele s Augustinem do Anglie. Z Anglie přišli benediktinští misionáři do Francie a Německa a dále na východ. Augustin začal svou činnost v Canterbury, kde vzniká nejstarší anglická škola a biskupství. Z tohoto kláštera vzešel sv. Beda Ctihodný a působil zde i sv. Anselm, který původně působil v Laonu. Docházelo také ke střetům s daleko přísnější řeholí Ira sv. Kolumbana (žil v roce 543 615). Nicméně během doby podléhají vlivu Benediktovy řehole, takže za Karla Velikého (žil v letech 768 814) je vedoucí řeholí, Benediktova.

2.4.3.8 Řádové reformy Jako každé dílo, byť sebevíce vznešené, i samy benediktinské kláštery, ztrácejí prvotního ducha horlivosti. Rovněž zásahy světské moci, zvláště dosazování opatů i proti vůli konventu, tento úpadek urychlily. Taktéž bohaté nadace, kterými králové a knížata obdarovávali kláštery, vedly k úpadku řeholní kázně. Ve vrcholném středověku a i potom, byl velmi častý jev, že opat vůbec nespravoval klášter a žil ve svých bohatých rezidencích. Klášter mu sloužil jen jako zdroj nemalých příjmů.

130 131

Tak to uvádí článek v italštině na https://it.wikipedia.org/wiki/Benedetto_da_Norcia [2016-11-16] Viz https://fr.wikipedia.org/wiki/Beno%C3%AEt_de_Nursie [2016-11-12]

V průběhu dějin benediktinů vzbuzuje Bůh některé jedince mnišského řádu a posílá je, aby vrátili mnišstvu jeho prvotní horlivost. Za nejvýraznější se pokládá reforma clunyská, vzešlá z burgundského kláštera v Cluny, který vedli svatí opatové Odo, Odilo, Hugo a Majolus. Obdobné hnutí vzniklo též v Německu v opatství Hirsau. Další výrazná reforma pochází od svatého Roberta z Molesme a Bernarda z Clairvaux, kteří jsou autory cisterciácké reformy, vedoucí k návratu důsledného zachování Benediktovy řehole. Reformovaná odnož jsou trapisté.132 Tento řád vznikl v roce 1664.133

132

Za zakladatele je považován Armand de Rancé. Byl to opat a cisterciák. Svůj úkol opata začal brát vážně,

když mu zemřela jeho přítelkyně. Ve své horlivosti šel ještě za požadavky přísné observance, a dokonce přesáhl tuhou askezi původního Citeaux. „Malá, jen asi šestičlenná skupina z La Trappe začala pod přísným opatem místo hraní koulené v jídelně těžce manuálně pracovat. Její členové praktikovali umrtvování, přestali spolu hovořit a dodržovali úplné ticho. Z jejich jídelníčku úplně vymizelo nejen maso, nýbrž i vejce a máslo. Spalo se opět ve společné ložnici a jedlo v refektáři. Byly obnoveny konventní kapituly a svobodná volba opata. Styk s vnějším okolím kláštera byl přísně omezen. Zájem o drakonickou trapistickou reformu byl značný a ke konci Rancého života v jeho klášteře žilo již na devadesát mnichů. Na stáří se sem uchýlil královský dvorní kazatel a také literární klasik Jacques-Bénine Bossuet (mimochodem burgundského původu z Dijonu) a jiní významní církevní činitelé té doby. Odlišný pohled opoziční strany vyjádřil asi nejlépe cisterciácký historik Louis Lekai, který píše, že se La Trappe nepodařilo vzkřísit ani původní nadšený zápal cisterciáků XII. století, ani průzračnou čistotu rozjímavého ducha svatého Bernarda z Clairvaux. Rancého snažení bylo prý příliš zatíženo dobovým pesimismem i opatovým osobním pocitem viny. Mnišský život pojímal dříve trochu frivolní Armand de Rancé jako doživotní odpykávání a litování hříchů: trpitel se směl z tohoto těžkého duševního sevření jen málokdy vymanit.“ O trapistech zde píšeme obšírněji hlavně proto, že v šedesátých letech dvacátého století vstoupil do trapistického kláštera bouřlivák, komunista a spisovatel Thomas Merton, Na počátku jeho četných spisů stála známá kniha Hora sedmi stupňů, která způsobila „mertonovskou revoluci“. Pod vlivem jeho spisů, řád trapistů zažil ohromnou přílivovou vlnu nových povolání, takže bylo potřeba zakládat nové kláštery, a to zvláště v severní Americe. Zajímavý spis, kterým kněz Henri Nouven monitoruje praktickou trapistickou spiritualitu, je v podstatě deníkem s názvem Šest měsíců v trapistickém klášteře. Po předchozím kritickém odstavci jsme považovali za nutné zmínit i tuto epizodu, která navzdory všem kritikám se jeví jako životná. A je tedy dílem Ducha svatého. Tato informace je důležitá také z hlediska moderních dějin české církve, protože plzeňský biskup František Radkovský povolal trapisty do Čech, kde založili klášter v Novém Dvoře u Toužimi. 133

Srov. KAMENÍK, Milan. Burgundsko kraj mnichů, s. 342

2.4.4 Význam benediktinů pro české dějiny Pro české dějiny je významný klášter svatého Jimrama v Řezně, odkud pocházel první pražský biskup Dětmar. I první misionáři v Čechách byli benediktini. A to už při evangelizaci Velké Moravy. Sám svatý Vojtěch přijal benediktinské roucho, a i nové řeholní jméno Adalbertus, pod kterým je uctíván v Benediktinském řádu dodnes. To se stalo při jeho prvním vyhnanství v římském klášteře svatého Alexia. Založením Břevnovského kláštera byl položen základ důkladnější evangelizace tehdejších Čech. Do husitských válek u nás působili benediktini v klášterech: Břevnov, Ostrov, Sázava, Broumov, Rajhrad a Nová říše.

2.4.5 O Benediktově řeholi Benedikt se ve svém díle nepouští do složitých úvah. Jeho řehole je v podstatě harmonická syntéza dosavadního učení. Vychází z tzv. Mistra a z řehole svatého Basila a Pachomia. Spis má úvod a sedmdesát tři kapitol a je rozdělen do dvou okruhů. První okruh se zabývá především duchovní naukou (1 7) a druhý praktickými ustanoveními. První část obsahuje výčet typů mnichů, ustanovení opata a jeho rádců, katalog dobrých skutků a popis tří hlavních nařízení: poslušnosti, mlčení a pokory. Druhý okruh je obsáhlejší. Najdeme v něm liturgický, trestní a kajícný kodex, pravidla pro přijímání nových členů, pořádek v komunitě. Dále obsahuje předpisy o děkanech, ložnici bratří, majetku, jídla a spánku. Předpisy o práci, modlitbě, vztazích s okolím, hostech, podřízených a vrátným a v neposlední řadě volbu opata a převora. Řeholi uzavírá dodatek

o bratrských vztazích.

Rozdílnost mezi Benediktem a Mistrem je především v institucionální části a v závěru. Tam, kde Mistr obsáhle vypisuje každou maličkost, tam dává Benedikt větší důvěru opatovi a jeho úsudku. Celé Benediktovo společenství je pak postaveno na zesílených horizontálních vztazích, do kterých se promítá Augustinovo učení o bratrství. Například i v tom, že v Mistrovi určuje opat svého nástupce a Benediktovi mniši svého opata volí ze svých řad. Funkci opata bychom mohli nazvat „otcovskou autokracií“. Sice Benedikt neustupuje askezi a jeho trestní aparát je mnohdy tvrdší, ale také nově dbá na lidskou individualitu, právě v duchu svatého Augustina – každému podle jeho potřeb. Každý den v klášteře je řízen bohoslužbou (Opus Dei), což je nejdůležitější činnosti mnichů. Opus Dei byl rozdělen tak, jak jej známe z modlitby liturgie hodin. Zbytek dne byl rozdělen mezi četbu (tři hodiny) a práci (sedm hodin). Spánek byl určen v létě na šest hodin a v zimě osm. Na

rozdíl od východní tradice trval Benedikt na přísném dodržování klauzury. Nepočítal s tím, že by klášter byl bohatý. Majetek měl být spravován opatem a mnichy společně. Celá řehole je vystavěna harmonicky a snaží se vyhnout jakémukoliv extrému. Rozvrhuje citlivě intelektuální a manuální práci a činnost duchovní a tomu odpovídá i to, že se kláštery staly později centry řemeslné a zemědělské výroby, uměleckých aktivit a náboženského působení. Kláštery později sehrály zásadní roli při evangelizaci venkova. Benediktova řehole se od jiných řeholí odlišuje svou univerzálností. I proto se stala tak oblíbenou. Jiné řehole totiž byly více, řekli bychom, šité na míru konkrétním klášterním komunitám. Asi největší rivalita byla mezi řeholí Benediktovou a řeholí svatého Columbana (žil v letech 590 615). Oblíbenost předpisů tohoto irského misionáře přežívala hlavně díky mnoha jeho žákům a krajanům, kteří považovali misijní činnost za svou hlavní povinnost – říkáme tomu iroskotská misie. Irský duch v sobě neměl nic z Benediktovy umírněnosti. Naopak jeho askeze Galie, Španělska

a postní předpisy jej přiblížily k východní tradici. Dlouho byla v klášterech a Anglie používána tzv. smíšená řehole-část od Columbana a část od

Benedikta. Důležitým krokem pro římské učení byla synoda Whitby. Anglosasští misionáři pak romanizovali nejen staré irské kláštery, ale evangelizovali také kontinent. Především Frísko, Durinsko, Sasko, Hesensko a Bavorsko. Jejich úsilí bylo spojeno s úsilím Karlovců o jednotnou církevní organizaci. Je tedy faktem, že nectili zásadu, která platí dnes, že katolicita církve je postavena na jednotě v různosti. Jejich úsilí mělo spíše nádech uniformity. Kladem ale bylo, že se snažili církevní úřady vymanit z nadvlády místní aristokracie. Výraznou osobností byl Benedikt z Aniane (žil v letech 750 821), který s pomocí Ludvíka pobožného, prosadil Benediktovu řeholi na synodě v Cáchách jako text závazný pro všechny kláštery. Benedikt z Aniane bývá považován na „druhého zakladatele“. Kláštery byly znamením toho, že svatost je opravdová, živoucí a dosažitelná. A to i když si její monopol osoboval tak úzká vrstva tehdejší společnosti, jakou byli mniši. 134

134

Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, s. 35 42; 77 82;

2.4.6 Význam benediktinské řehole pro kulturu Evropy Kláštery měly rozhodující podíl na evangelizaci Evropy. V době stěhování národů byly benediktinské kláštery spolu s biskupstvími jediné fungující instituce. Díky klášterům se nám zachovala antická literatura v opisech, tak jak ji známe dnes. V klášterních skriptoriích se opisovala díla nejen duchovní, ale i řecká a římská poezie, starověké řecké divadelní hry, díla Aristotelova a Platónova. Většinový podíl pak na opisech mají kláštery irské. V době středověku se kláštery staly centrem veškeré kultury. Staly se školami evangelia, rozvíjely vědy a umění. Zasloužily se o pokrok v zemědělství, metalurgii, matematice, filozofii a teologii. 2.4.6.1 Význam řehole pro evangelní život Benedikt nebyl teoretikem a profesorem duchovního života, ale byl vychovatelem a praktikem. Svatý Benedikt nenapsal pouze nějaké pojednání o poslušnosti mlčení a pokoře, ale znal prostředky, jak tyto ctnosti žít prakticky. Síla těchto pravidel spočívá v tom, že nabízí způsob vytváření vztahu k Bohu a k druhým. Řehole žije postojem otevření sebe sama a očekáváním od Krista. Ten nás sytí chlebem a slovem. „Vždyť mnišství je především život, ve kterém jde o co nejužší sjednocení s Bohem“. 135 Benedikt sám chápe řeholi pouze jako začátek cesty plné evangelní spravedlnosti. Napsal ji tak, aby mohla být dodržována v cenobitské formě mnišství. Řehole vychází z řehole svatého Pachomia, podle které snad žil se svou první komunitou v Subiacu. Benedikt měl k dispozici Jeronýmův latinský překlad této řehole a převzal z něj do své řehole dvacet šest citátů. Ale na řeholi svatého Bazila se odvolává jen na osmnácti místech. Benedikt přesto v řeholi nazývá „naším Otcem“ svatého Basila. Pokyny, které se osvědčily, převzal i pro své mnichy, ale egyptský řád Pachomiův nemohl jednoduše aplikovat pro komunitní život západního typu na Monte Cassinu. Bazil je tedy pro Benedikta otcem mnichů, protože předkládá nauku uvádějící mnicha do hlubin kontemplace. Řehole obsahuje vše potřebné. Je jakousi formou, ale do jejího samotného ducha,

a tím i evangelia, mnich pronikne, až když ji začne skutečně a opravdově žít.

Cílem řehole není podat nějakou nauku nebo zákon, je pouze předpokladem. Celá komunita navzájem pomáhá každému jednotlivci k dosažení dokonalosti. Je to však duch Kristův, jež podpírá a nese mnicha mířícího „vzhůru“, protože tento mnich nedává ničemu jinému přednost před Kristem (Řehole, kapitola sedmdesát dva). Řehole vytyčuje pro komunitu vysoký ideál

135

Srov. HERWEGEN, Ildefons. Smysl a duch Benediktovy řehole, Předmluva

dokonalosti, což není nic jiného než úsilí o zpodobnění s Kristem. Na konci jednoho rukopisu jsou připsána tato slova: „Facientibus haec Regna patebunt superna Vita erit aeterna“136

2.4.7 Nástin člověka v Benediktově řeholi Vyvstává otázka, zda měl Benedikt jasnou představu, jakého člověka chtěl vlastně díky své řeholi vytvořit. Charakterizuje Benedikt mnicha, jenž jako mnich nemá pro veřejnost žádnou platnost nebo chce vytvořit opravdu harmonickou osobnost? Kdyby se jednalo o poustevníka, pak by skutečně dosah platnosti řehole nebyl tak velký a zásadní. Ale cenobita, který žije v uspořádaném společenství s ostatními, má také okruh povinností a musíme tedy konstatovat, že nese všechny podstatné rysy seberealizace lidské osoby. Mnišské sdružení má totiž podle Benedikta charakter rodinného společenství, v němž vztahy otce a synů jsou schopny rozvíjet velmi intenzivně lidské vlastnosti. Jak hovoří moderní psychologie o člověku na cestě dějinného vývoje? Obraz vývoje člověka je podáván na dějinném vývoji lidských typů. Za prototyp lidské osobnosti se pokládá rolník. Rolník je člověk uctívající a vzdělávající (homo colens), který je ve všem odkázán na Stvořitele. Běh přírody je pro jeho úspěch rozhodující a jeho domácnost je uspořádána s ohledem na tuto závislost na přírodě. Vedle něj stojí typ člověka dělného (homo faber), jenž vyrábí a používá nářadí k obdělávání pole a pro všechny potřeby lidské existence. Dále hovoříme o člověku sídelním (homo urbanus), který již uvolňuje své spojení s plodící zemí a vytváří společenské struktury, stavy a povolání. Z jejich vzájemného působení pak vzniká vyšší kulturní život společenství. Na počátku stál tedy člověk vzdělávající, který ze své přirozenosti dozrává v člověka moudrého (homo sapiens). Spolu s ním ztělesňují typy homo faber a homo urbanus, na kolik si udržují svůj vztah ke Stvořiteli, člověka náboženského (homo religiosus). Teprve člověk rozumový (homo rationalis) a člověk technický se stávají člověkem světským (homo profanus). Stavějí se mimo svatyni a mají svět jako surovinu připravenou k použití, kterou podrobují své 136

Srov. HERWEGEN, Ildefons. Smysl a duch Benediktovy řehole, 2008.s. 326. „Těm, kdo toto činí, se otevře království nebeské a budou míti věčný život.“

lidské racionální vůli. Oproti světskému člověku vezdejšímu (homo terrestris) člověk náboženský (homo religiosus) bude uznávat dokonalost a důstojnost všeho lidského vždy ve vztahu k Bohu. Nyní jsme podali obecnou typologii a aplikujme ji na typ člověka, jak jej zamýšlí Benediktova řehole. Stvořitel je cílem všeho lidského snažení. On je Pán a Bůh všehomíra. Mnišský život modlitby a práce je těsně propojen s kosmickým rytmem dne a noci, léta a zimy. Jak uvádí Hervegen, rozdělení četby a tělesné práce zcela odpovídá nejmodernějším výsledkům bádání

o lidském rytmu života. Svaté hodinky služby Boží (Opus Dei) během noci i

během dne se pohybují v kruhu okolo Stvořitele, a tudíž v perspektivě posledního soudu. Mnich je tedy v lidském smyslu člověkem, který „obdělává zemi a Boha“ (homo colens terram et Deum). Je proto povolán k různorodé práci. Má svůj podíl na zpodobnění člověka dělného (homo faber)

i člověka sídelního (homo urbanus). Benediktův obraz člověka zahrnuje

všechny typy antického světa (homo colens, faber i urbanus). A tak se Benediktův mnich podílel na všech těchto typech. V pozdějších dobách nastalo rozdělení typů práce. Např. mniši conversi (konvrši) v cisterciáckých klášterech, kteří měli za úkol spravovat farmy patřící klášteru. Reformy benediktinského řádu byly vedeny snahou o návrat k této původní komplexnosti. Řehole pak podává zdravý a vyvážený ideál k vytvoření harmonické osobnosti. Mnich má mít neustále na mysli statečné plnění hesla: ničemu nedávat přednost před láskou ke Kristu, nic nemít dražšího nad Krista, vůbec nic neupřednostňovat před Kristem, který nás uvede do života věčného. Za nejvyšší výraz tohoto hesla se považuje bohoslužba (Opus Dei), která rytmicky prostupuje den i noc. A tak tělesná i duševní práce, stolování i odpočinek jsou uspořádány v tomto Opus Dei. Představuje tím člověka žijícího na zemi, jehož způsob života je v nebi. Mnišství má tedy pneumatologický a eschatologický charakter. Mnich je křesťanem usilujícím o dokonalost. Je tedy pro ostatní křesťany znamením, jak být s Bohem, sám se sebou a s bratry. Mniši a jejich společenství nejvíce odpovídají typu církve modlící se (Ecclesia orans). Herwegen krásně charakterizuje mnicha: je to křesťan naplněný žhoucí horlivostí k oslavě Boha, je energicky mužný a zároveň je něžný a uctivý. Vše lidské pokládá za prozářené světlem vtělení. Všem, opatovi, bratrům, nemocným i hostům slouží tak, jak by se sloužilo Kristu. Každý člověk je pro něj vyzařováním Krista, jeho požehnáním, jeho chválou. „Mnich je zcela odpoután, svobodný vůči všemu pozemskému, spokojený, vděčný za to

nejnepatrnější. Proto je vyrovnaný a radostně připravený ke všemu dobrému. Není jednostranně duchovní, nýbrž věnuje pohled a srdce společnému životu a stará se o to společné. 137

2.5

KULTURNÍ A DUCHOVNÍ KLIMA VE DVANÁCTÉM STOLETÍ

Celé dvanácté století bylo ve znamení hospodářské a demografické expanze. Města rychle rostla a na vzestupu byla nová buržoazie, která své bohatství získávala mezinárodními obchodními aktivitami. Vznikaly první evropské univerzity. Tyto faktory přispívaly k prolomení izolace místních společenství a vytvářely společnost, která byla mnohem mobilnější a kritičtější a pokud šlo o její horní vrstvy, blahobytnější. Tato situace skýtala také velmi úrodnou půdu pro antiklerikalismus a náboženský konformismus. Dalším rysem hospodářského rozmachu byl vznik gramotné vrstvy mezi laiky. Gramotnost přestávala být výsadou církve. Zámožní kupci posílali své syny do městských škol, a i ženy docházely na vyučování, kde se učily číst latinský žaltář. Rozmach jasně vymezené vrstvě laiků, kteří ve městech sídlili, vynesl na povrch napětí, mezi tradičními premisami mnišských spiritualit a tužbami laického lidu, ve kterých se právě probouzelo vědomí jeho křesťanského povolání. Diecézní a farní struktura západní církve byla vybudována tak, aby vyhovovala potřebám především venkovského obyvatelstva. A to stavělo středověkou církev před nové problémy, na něž nebyla vybavena. Vzdělaná elita působila ve školách a v církevní byrokracii. Ostatní duchovní pocházeli především z řad svobodných rolníků. Tímto vznikal hmatatelný rozdíl vzdělanosti mezi venkovskými duchovními a laiky ve městech. Byl kladen důraz na návrat k evangeliu a apoštolskému životu.138

137 138

Srov. HERWEGEN, Ildefons. Smysl a duch Benediktovy řehole, s. 333 Srov. LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství, 236-238

2.5.1 Sv. František z Assisi Zrod františkánských společenství je nepochybně spjat přímo se sv. Františkem z Assisi. Jeho vlastní jméno zní: Giovanni Battista Bernardone. Narodil se asi dvacátého šestého července 1182 v Assisi. Jeho otec se jmenoval Pietro Bernardone dei Morricone a matka Joanna Pica de Burlémont a pocházela ze šlechtické rodiny v Provence. Jméno Francesco (Francouzek) mu dal jeho otec na počest toho, že v době jeho narození velmi zbohatl při obchodování ve Francii. Otec byl velmi zdatný obchodník se suknem a patřil k předním boháčům v Assisi. 2.5.2 Františkovo mládí v Assisi První dva prameny pro život sv. Františka byly napsány Tomášem z Celana. Jmenovaly se: První život a podivuhodné činy svatého Františka z Assisi (byl sepsán roku 1229) a spis Druhý životopis svatého Františka (sepsán 1246 7), třetí a čtvrtý z nich: Legenda maior a Legenda Minor sepsány (1260 2) od sv. Bonaventury. 139 František byl vychováván v bohaté patricijské rodině v tradiční zbožnosti tehdejší doby 140. Proto měl všechno, co si jen přál. Důležité byly pro něj hodnoty jako bohatství, moc a sláva. Matka byla zbožná a jistě velmi pozitivně ovlivnila jeho vztah k Bohu, například František s velkou horlivostí slavil svátek svého patrona Jana Křtitele. Z druhého životopisu můžeme usuzovat, že byl František spíše po matce. Po ní zdědil živost s jemným, cituplným a ušlechtilým srdcem. Otec byl velmi úspěšný podnikatel se všemi tomu odpovídajícími vlastnostmi 141 a samozřejmě si přál, aby nejstarší syn vedl jeho firmu po něm. Proto František navštěvoval v Assisi latinskou školu, spolu se svými vrstevníky bohatých rodičů. Ta je měla naučit více praktickým věcem jako je čtení, psaní, počítání a také francouzštinu. Na ni otec dbal, protože jeho obchodní zájmy ležely převážně ve Francii. František byl znám svou veselou povahou, bujnou živostí, nerad se nechal otcem zasvěcovat do tajemství obchodu. Byl duší každé zábavy a co nejčastěji byl s partou svých bohatých kamarádů. Spíše marnotratným a rozhazovačným, což jeho otec kupodivu podporoval. Je možné, 139

Vycházíme z titulu: Františkánské prameny. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1982 Srov. Františkánské prameny, s. 102. První životopis Tomáše z Celana se poněkud liší v interpretaci Františkova mládí, zdá se nám realističtější, než pozdější úpravy a mírnění ostrých hran v těchto spisech, kde se potlačuje realita Františkova bohémského života mezi tehdejší zlatou mládeží, jistě z hluboké úcty a obdivu. Kontrast k působení Boží milosti a jeho obrácení tak nabývá nebývalé plasticity. Proto zde ponecháváme tento model. 141 „Bernardone byl povahy nevlídné, uzavřené, stále jsa ponořen ve výpočty…“ viz: BONAVENTURA, J. Wilhelm. Svatý františek serafínský. Praha: J. Kotrba, 1926 140

že to byl jeden ze způsobů, jak ukazovat druhým své bohatství. František samozřejmě chodil draze oblečen. Aby co nejvíce vynikl, nosil výstřední oblečení. Byl naplněn prázdnými ideály o rytířství, jeho vysoká životní úroveň mu připadala samozřejmá. Rád se předváděl. Také však rád dával almužny chudákům a žebrákům, protože měl v sobě ušlechtilé a soucitné srdce. Jeho „vybrané mravy“ byly v Assisi dobře známé. Vyzařovala z něj jakási vnitřní ušlechtilost, ale tehdy se projevující spíše v kultivovaném a povrchním slovním projevu a v tom, že dával na odiv svou rozhazovačnost

a důležitost.

„Všemi obdivován zaměřoval svou ctižádost na to, aby v rozpustilém přepychu, veselých žertech a fraškách, lehkomyslných písních a změkčilém odívání překonal své druhy, protože byl velmi bohatý. Jinak vynikal jemnými způsoby a dovedl být příjemným a milým společníkem, i ke své škodě. Proto se za ním jiní táhli, proto mnozí tleskali jeho kouskům a sváděli ho ke zlým činům.“142

2.5.3 Františkova zkušenost spásy V důsledku svých prázdných rytířských představ přišel první vážný zlom v jeho životě, a to prohraná bitva mezi městy Perugií a Assisi v roce 1201. František a jeho druhové skončili na rok v perugijském vězení, kde zažil obrovské zklamání a rozčarování. Navíc byl František sužován nemocí. Tam si ho Pán postupně začal přetvářet. V určitých depresivních stavech začal pohlížet na svůj dosavadní život s despektem a začal si klást závažné otázky po smyslu života. Zažil také Boží doteky. Sen o domě plném zbroje si vyložil tak, že jeho účast na zamýšleném tažení do Apulie bude úspěšná. V Assisi poznenáhlu začal sdělovat své zážitky svému příteli. Ti dva se spolu modlili a vedli dlouhé duchovní rozhovory. Assiská mládež po jeho návratu toužila opět potom, aby je František znovu hostil. To byla pro něj pocta. Zažil přece přijetí lidmi, které rok neviděl. Jak však uvádí Tomáš z Celana, „ponenáhlu se od nich odděluje, touží po ústraní a v srdci zpívá Pánu chvály. Jak později sám vyprávěl, pronikla jim tehdy tak mocná nebeská sladkost, že neměl slov a ani se nemohl hnout z místa. Zmocnilo se ho jakési neurčité, ale velké nadšení a přitahovalo ho k neviditelnému. V síle tohoto nadšení nepokládal pozemské jen za bezvýznamné, ale za zcela bezcenné“. 143 Také si našel jeskyni blízko města, kam se chodil modlit. Tomáš 142 143

Srov. Františkánské prameny, s. 103 Srov. Františkánské prameny, s. 186

z Celana to popisuje takto: „Ve skrytu se modlil k Otci a nechával se stále více proniknout novým, neobvyklým duchem. Pln vroucnosti úpěnlivě prosil, aby ho věčný, pravý Bůh vedl a zjevil mu svou vůli jako by jiný vcházel dovnitř, než vyšel…jednoho dne mu Pán ukázal, co má dělat. Od té chvíle byl pln takové radosti, že ji nedokázal zvládnout. A chtěl vykonat ve svém městě něco krásného a velikého. Mělo se na něm projevit evangelní povolání, měl se v duchu a v pravdě stát služebníkem evangelia.“144 Když ještě bydlel v otcovském domě, šel jednou kolem kostelíka sv. Damiána a pocítil touhu vejít dovnitř. Při modlitbě před křížem zaslechl zřetelný hlas Pána: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá“.145 Šel tedy, bezhlavě jel prodat otcovy látky a všechny peníze věnoval na opravu kostela. Tento Františkův radikalismus v následování Krista a v životě podle evangelia vyzařuje pak ze všech jeho následujících skutků. Myslím, že příklad takové radikality přitahuje nejen v jeho době, ale je to právě to, co činí sv. Františka tak populárním dodnes. Kostel byl nakonec opraven pomocí darů a s výrazným Františkovým přispěním. Otec, přesvědčen, že jde o jeden z jeho bláznivých nápadů, jej zbil a uvěznil. Nakonec to došlo tak daleko, že ho vydědil. Známá je scéna, která opět dokládá Františkův radikalismus. Před biskupem, ke kterému jej otec dovlekl, se svleče donaha a biskup, přesvědčen o jeho opravdovém obrácení ho zahalí svým pláštěm. František si pak oblékne žebrácký šat z pytloviny a od té doby patří zcela Kristu. V této době pečuje o malomocné a jídlo si opatřuje žebráním. Snaží se žít evangelium v jeho prostotě a ve všem spoléhat na otcovskou Boží lásku. Opraví ještě dva kostelíky, svatého Petra a kostelík Panny Marie Andělské, tak zvanou Porcinkuli (ten mu byl nejmilejší). Tam také obdržel povolání pro svoji komunitu, jak píše Tomáš z Celana: „Jednoho dne se v tom kostelíku četlo evangelium o rozeslání apoštolů a svatý Boží byl přítomen. Ihned po mši svaté prosil František naléhavě kněze, aby mu toto evangelium vyložil. Když slyšel, že Kristovi učedníci neměli mít ani zlato, ani stříbro, ani jiné peníze, že si na cestu neměli brát ani opasek, ani brašnu, ani chléb, že si neměli s sebou brát ani hůl, ani obuv ani dva pláště, ale že jejich úkolem bylo hlásat Boží království a pokání, zaradoval se v Duchu Božím a řekl: To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat.“146

144

Srov. Františkánské prameny, s. 105-106 Srov. Fantiškánské prameny, s. 188 146 Františkánské prameny, s. 112 145

2.5.4 Vznik první komunity Po tomto silném zážitku s Božím slovem se rozhodl radostně a horlivě kázat všem pokání. Mluvil prostě, s vnitřním zanícením, takže lidé si ho rádi šli poslechnout. Žil v chýši v Rivortorto poblíž Assisi. Objevují se také první bratři, vesměs pocházející z Assisi. Známe některá jejich jména: zámožný Bernard z Quintavalle, Petr Kathanii, a Jiljí. Tato malá komunita postupně přitahovala další bratry (Sabbatino, Morico a Jan Conpello). František se často setkával s místním biskupem Quidem a velmi pokorně se řídil jeho radami. Byli pod jeho ochranou. Zkoušeli také evangelizovat a chodili po dvou. Na jedné z těchto cest získali i další bratry. Filipa zvaný Longo, Tankreda Angela, Jana, Barbuse a Bernarda Veda.

2.5.5 Pronásledování První pokusy evangelizovat se nesetkaly s velkým úspěchem. Zvláště v Assisi se vzedmula vlna nenávisti, a to mezi příbuznými a bývalými přáteli prvních bratří. Františka označili za svůdce děkoval Pánu

a ti, kteří dříve využívali jeho rozhazovačnosti, proti němu brojili. Ten však za ně a odpouštěl jim jejich protivenství. Bratři se raději přemístili do údolí Reatino,

kde poblíž vesnice Poggio Bustone byla opuštěná poustevna. A dále pokračovali ve společném životě a v evangelizaci navzdory všem překážkám. Podnikali i dlouhé cesty, dva z bratrů vykonali pouť do Compostelly. Svůj úkol jim ztěžoval i fakt, že v té době bylo mnoho potulných mnichů a kazatelů i různých poustevníků, z nichž někteří chtěli z lidí doslova vytáhnout peníze a jiní zase chtěli zamořit katolickou víru různými herezemi. Zvlášť velkým problémem byl přechod přes jižní Francii, kde probíhala v podstatě válka mezi katolíky a katary. Takže si bratři zakusili mnoho urážek

a tupení. 147 I z řad kléru se jim dostávalo malého přijetí.

2.5.6 Schválení řehole Po poradě s biskupem Quidonem se František, který miloval Kristovu církev, rozhodl požádat papeže o schválení jeho způsobu evangelního života. Biskup Quido jej doporučil kardinálovi Janu od sv. Pavla, biskupu Sabinskému, který mu zařídil audienci u papeže Inocence III. František papeže přesvědčil a dostal ústní schválení Řehole. Papež nejprve doporučoval Františkovi vstoupit do nějakého přísného řádu, ale ten argumentoval tím, že chtějí být s lidmi a 147

Srov. BONAVENTURA, Wilhelm. Svatý františek serafínský, s. 50-63

mezi lidmi a přinášet jim radostnou zvěst evangelia. Je známá legenda o papežově snu, kdy spatřil Františka, jak podepírá hroutící se Lateránskou baziliku. Stalo se tak šestnáctého dubna roku 1209.148

2.5.7 Františkova činnost po schválení řehole. Bratrstvo sv. Františka se rozrostlo natolik, že po jednání s assisskými benediktiny dostali místo u Porcinkule. Pomáhali biskupovi v evangelizaci a byli pod jeho ochranou. František nazval svůj nový řád řádem bratří Menších. Měli mezi sebou kněze, bratra Lva, dále vynikali bratr Ruffino, Masseo a Juniper. František sám knězem nebyl, z pokory přijal pouze jáhenské svěcení. Měl neobyčejné ekleziální smýšlení a kněze ve velké úctě. Tím se lišil od různých evangelních hnutí, jejichž programem byla také evangelní chudoba a znalost Písma. Jejich důvodem pro odchod z církve byla touha po reformě a ostrá kritika problémů v církevní hierarchii, byť se navenek od Františkánů nijak jinak nelišili. František církev miloval a toužil v ní setrvat. Nápravu však začal od sebe a nikdy nekritizoval. Hlásal evangelium jednoduchým způsobem tak, aby mu rozuměli všichni. Zvěstoval především Boží lásku a milosrdenství. Kázání jeho řádu se setkávalo

s úspěchem. Postupně rozšiřovali teritorium svého

působení na celou Italii. A jejich ideál přitahoval mnohé, takže se stávali členy jeho řádu. František toužil po mučednické koruně, a tak se vydal do Sýrie a kázal tam. Loď, na které plul, za nepříznivých podmínek ale dorazila jinam. Z jeho zpáteční cesty je pak znám příběh, že neměl na zaplacení, a tak jej kapitán nechtěl na loď přijmout. Přišel však člověk, který věnoval dostatek potravin a než dorazili zpět, tak jich neubylo. Jsou zaznamenány první zázraky i bez Františkova vědomí. Tomáš z Celana uvádí příklad s kouskem Františkova cingula, který uzdravil několik nemocných lidí. 149 Je popsáno uzdravení ochrnutého chlapce skrze modlitbu a vkládání rukou, člověka stiženého dnou, uzdravení slepých, osvobození od démonů. František hlásal evangelium v jeho prostotě a jednoduchosti, a protože byl naplněn důvěrou v Pána a soucitem k nemocným, Pán jeho slova potvrzoval znameními. František toužil hlásat slovo boží po celém světě a nabádal k tomu i své následovníky. Byl tak vlastně zakladatelem organizované evangelizace neboli misijní činnosti církve.

148 149

Srov. BONAVENTURA, Wilhelm. Svatý františek serafínský, s. 64 69 Srov. Františkánské prameny, s. 131

Po kardinálu Janovi se stal novým ochráncem řádu Ostijský biskup, kardinál Hugolini, pozdější papež. Již při první kapitule roku 1217 rostla nespokojenost některých bratří, kteří chtěli zmírnění řehole. Jiným zas nebyla po chuti prostá kérygmatická jednoduchost kázání, kterou sv. František požadoval a chtěli zavést řádová studia. 2.5.8 František na blízkém východě František se osobně zúčastnil křížové výpravy do Egypta a osobně intervenoval u vůdčích osobností, aby upustili od bitvy u Damietty, které předpověděl prohru. (patnáctého srpna 1219). Za zázrak považujeme i to, že se dostal až před sultána a velmi odvážně před ním kázal. Ten jej hostil několik dní a nijak nebyl ohrožen na životě. Poté jeho cesta vedla do Svaté země. V době jeho nepřítomnosti se objevila různá rozkladná hnutí uvnitř řádu. 150 A to zpřísnění postů, změna řehole po vzoru Benediktinů, zřízení teologických studií. Abychom rozuměli, František nebyl proti vzdělanosti. Měl však za to, že místo evangelia budou kázat teologii. A tomu chtěl za každou cenu zabránit. Spor byl zažehnán samotným Františkem na další kapitule roku 1220. O

tom,

jaký

byl

František

člověk,

píše

Tomáš

z Celana

ve

svém

„Prvním

životopise“ v kapitole XXIX. „Kdo by dokázal vypsat velikost jeho lásky, kterou měl ke všemu, co pochází od Boha? Kdo by byl s to vylíčit sladkost, kterou pociťoval, když v tvorstvu odkrýval Boží moudrost, moc a dobrotu? Opravdu, když pozoroval a obdivoval tvory, překypoval podivuhodnou

a nevypověditelnou radostí, ať už obdivoval slunce, pozoroval

měsíc nebo ho nadchnula krása hvězd. Jak zbožná prostota! Když bylo chladno, dával k včelínu postavit nádobku s medem a dobré víno, aby (včely) nemusely zemřít zimou a hladem. Jejich pilnou práci a výtečný instinkt vychvaloval ke slávě Boží často celý den… A tak neustával tento muž, plný Ducha Božího, dobrořečit tvůrci za všechny živly a tvory. Všechny tvory také nazýval svými bratry a sestrami, a tak vnikal pro jiné nezvyklým, ale jedinečným a hlubokým způsobem srdcem do tajemství tvorů. Láska nad všechno lidské chápání ho uchvacovala, kdykoli vyslovil jméno „Pane“. Jak krásný, jasný a vznešený byl v nevinnosti svého života, v prostotě svých slov, v čistotě srdce, v lásce Boží i bratrské, ve stravující poslušnosti, v prosté poddajnosti, ve svém andělském zjevu. V jednání laskavý, od přirozenosti mírný, v řeči přívětivý, v napomínání taktní, ve svěřeném mlčenlivý, když radil, moudrý, kde

150

Srov. BONAVENTURA, Wilhelm. Svatý františek serafínský s. 109-113

bylo třeba pomoci, spolehlivý, vždy laskavý. Byl radostný, měl příjemné způsoby a byl vytrvalý v modlitbě, ve všem horlivý, v předsevzetí stálý, pevný v ctnostech, zakotvený v milosti, vždy stejný.“151

2.5.9 Závěr Františkova života Dva roky před svou smrtí kolem svátku Povýšení kříže (14. 9.) byl v poustevně na místě zvaném Alverna. Tam měl od Boha vidění. Ukřižovaného Krista v podobě Serafa, který mu vtiskl své rány, takže tyto rány (stigmata) nosil František na svém těle až do smrti a pokoušel se je skrývat. Ke konci života trpěl také různými nemocemi, zvláště záchvaty slabosti a také těžkou oční chorobou. Zároveň se obrátil na papeže Honoria, aby biskup Hugolini převzal patronát nad celým řádem

a předal vedení řádu bratru Eliášovi. Přes veškerou, na tehdejší dobu nejlepší

medicínu, se jeho stav zhoršoval. Půl roku před svou smrtí byl František léčen v Sieně. Těsně před svou smrtí se vrátil do Porcinkule, kde zemřel třetího října 1226.

2.5.10 Rozšíření řádu Rozšíření františkánů po celém světě je obecně známé. Základní struktura je trojitá: První řád jsou bratři, druhý řád je ženská větev (klarisky) a třetí řád jsou ti, kteří patří k františkánské rodině, ale žijí ve světě (takzvaní terciáři, asi nejznámějším terciářem je francouzský král sv. Ludvík IX).152

2.5.11 Podstatné rysy františkánské spirituality Nyní se budeme zabývat tím, co je pro františkánskou spiritualitu podstatné. Vraťme se opět ke sv. Františkovi tak, jak jej charakterizuje José Antonio Merino. „Jednou z velkých charakteristik tvořivého ducha sv. Františka z Assisi, který opravdu miloval život, bylo to, že pojímal svůj život jako práci a poslání. Jeho pojímání světa, interpretace života, lidská srdečnost, způsob zakoušení Boha a jeho způsob jednání s ostatními tvory si zachovávají svoji přitažlivost a platnost i pro dnešního člověka. To, jak dokonale dokázal skloubit prožívané, pociťované a myšlené, vytvořilo nový typ vykoupeného a spaseného člověka, jedinečnou formu člověka 151 152

Františkánské prameny, s.140-142 Srov. ˂ www.ofm.cz˃ [2016-03-16]

přebývajícího ve světě. Tak se otevřela cesta k setkání s druhými a odhalila se možnost budovat nový typ lidského soužití založeného na otevřenosti, ohleduplnosti a na vzájemném niterném přijetí.“153 Tak jako u všech zakladatelů je niterná živoucí zkušenost základním stavebním kamenem každé spirituality, která se postupně přelévá a zapaluje další a další lidi. Tak je tomu i v případě františkánské spirituality. Její podstatné rysy budeme nyní prezentovat, a proto budeme vycházet z charakteristik sv. Františka. František zažíval velkou sílu přítomného okamžiku, protože člověk nežije ani v minulosti ani v budoucnosti. Byl přítomen ve všech každodenních událostech. Františkovo prožívání přítomnosti se stávalo afektivní komunikací a efektivním sdílením s Bohem, s lidmi a ostatními tvory. A vytváří tak jednu univerzální rodinu, jejímž Otcem je ten, který existuje jako stálá přítomnost.154 Díky tomuto prožívání přítomnosti byl František v dynamickém vztahu k Bohu a ke všemu stvořenému. Pro františkánský život i myšlení je pak kategorie vztahu zcela zásadní. Lidská osoba je definována jako „bytí pro druhého“. Člověk je současně znění, rezonance a souznění (Bonaventura).155 Dalším podstatným rysem františkánské spirituality je důvěra. Vůči nikomu nechová podezření, niterně miluje každého člověka a tvora. Projevuje se to přímou srdečností bez jakýkoli předsudků. Tato důvěra pramení z neomezené důvěry v Boha. „Každé upřímné setkání předpokládá přijetí. Bratr všech přijímá s neuvěřitelnou radostí a vděčností nejen nekonečné Boží „Ty“, ale také každého člověka, byť by přicházel ze samého okraje lidské společnosti. Přijímá všechny a na prvním místě ty, o které nikdo nestojí, tedy dokonce zločince, lupiče, malomocné a chudáky. Vedle ponížených i ty mocné, vlivné a vzdělané. Přijímá celičké stvoření nejen prostřednictvím povrchní romantické sentimentality, nýbrž prostřednictvím hlubokého bratrství a přátelství. Byl člověkem zamilovaným do Boha, pravým milovníkem člověka i veškerého stvoření.“156 A v tom byl pravým učedníkem Ježíše Krista, jeho pravou ikonou. František věřil v proměnu srdce a v proměnu každodenních mezilidských vztahů. Nepřemýšlel nad nějakými velikými reformačními plány politické, sociologické nebo

153

MERINO, José Antonio. Františkánská cesta pro dnešního člověka. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 2001, s.10 154 Srov. MERINO, José Antonio. Františkánská cesta pro dnešního člověka, s. 12 155 Srov. MERINO, José Antonio. Františkánská cesta pro dnešního člověka, s. 12 13 156 Srov. MERINO, José Antonio. Františkánská cesta pro dnešního člověka, s. 15

ekonomické povahy. Byl plný jemnosti a něhy. A chtěl činit druhé šťastnými, což je nejvznešenější forma lidského bytí. 157 „Jedním z největších přínosů sv. Františka bylo to, že o božských ctnostech víry, naděje a lásky pouze nehovořil. Nebyla to pro něj pouze abstraktní pojednání věnovaná tomu, jak dospět k Bohu, ale že tyto ctnosti dokázal přenést do existenciálních a humánních rozměrů; že je žil jak ve vztahu k Hospodinu, tak ve vztahu k člověku a světu.“158 Z těchto charakteristik, jak jsme je uvedli, vychází prostá a svobodná františkánská radost. Kde jiní jsou nespokojení a reptají, František chválí Boha. Dalším důležitým rysem františkánské spirituality je chudoba pro Boží království. Dnes jsme toho názoru, že chudoba není materiální bída, ale chudoba srdce, nepřipoutanost k vnějším věcem (modlám). Tak nemůže být člověk svobodný pro věci Božího království (Mt 6, 19 34). Nejlépe charakterizuje spiritualitu sv. Františka jeho nejkrásnější skladba „Chvalozpěv stvoření“. „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane, tobě buď chvála, sláva, čest a všechno dobrořečení. Patří tobě jedinému, Nejvyšší, a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno. Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem. Ať tě chválí, můj Pane, sestra luna a hvězdy, stvořils je na nebi jasné, vzácné a pěkné. Ať tě chválí, můj Pane, bratr vítr a vzduch i oblaka, jasná obloha i každé počasí, kterým živíš své tvory.

157 158

Srov. MERINO, José Antonio. Františkánská cesta pro dnešního člověka, s. 47 Srov. MERINO, José Antonio. Františkánská cesta pro dnešního člověka, s. 77

Ať tě chválí, můj Pane, sestra voda, která je velmi užitečná, pokorná, vzácná a čistá. Ať tě chválí, můj Pane, bratr oheň, kterým osvětluješ noc a on je pěkný, příjemný, mocný a silný. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra, matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu. Ať tě chválí, můj Pane, ti, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášení nemoci a soužení. Blaženi ti, kdo je snesou v pokoji, neboť ty, Nejvyšší, dáš jim korunu. Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra smrt těla, žádný živý člověk ji nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemrou v smrtelných hříších. Blaze těm, které nalezne spojeny s tvou nejsvětější vůlí, neboť druhá smrt jim neublíží. Chvalte mého Pána, dobrořečte a děkujte mu, a slušte mu s velikou pokorou.159

2.5.12 Rozšíření řádu Již za Františkova života došla jeho řehole značného rozšíření. Již od poloviny třináctého století se začal řád štěpit na přísnější a mírnější observance. Sami minorité časem zmírnili původní řeholi, ale až do roku 1443 trvala jednotná organizace. V čele řádu stál generál. Roku

159

Františkánské prameny, s. 71 72

1519 však došlo při generální kapitule k rozštěpení na dva samostatné řády – minority (řád menších bratří konventuálů) a františkány-observanty. Řád se dělí na provincie v čele s provinciálem. Provincie se dále dělí na kustodie řízené kustodem, do nichž vždy patří několik konventů. V čele konventu stojí kvardián, jenž má někdy zástupce – vikáře. Řád má kněze a laické bratry a členy III. řádu sv. Františka, terciáře. Hlavním úkolem tohoto žebravého řádu je žít v naprosté chudobě a odříkání a věnovat se službě Bohu, kázání, misiím domácím i zahraničním a duchovní správě. Zvláště byl řád zaměřen na lidové vrstvy. Po rozdělení řádu roku 1517 bylo asi dvacet až dvacet pět tisíc minoritů ve třiceti čtyřech provinciích. Roku 1935 bylo dvacet provincií a pět komisariátů s tři sta dvěma domy a čtyři tisíce tři sta padesáti devíti členy. V roce 1971 pak bylo šest set čtyři domů s čtyři tisíci sto čtyřmi členy. V českých zemích se objevili minorité již roku 1228 (u kostela sv. Jakuba v Praze na Starém Městě) a postupně vznikající konventy vytvořily česko-polskou provincii. 160 V roce 1525 vznikla nejpřísnější observance, Ordo fratrum minorum capucinorum. 161 A v průběhu dějin mnohé kongregace, které se řídily františkánskou řeholí. Jejich úplný výčet a popis by však přesáhl rámec této práce.162 Z františkánů vyšli i velcí teologové a kazatelé. Předně sv. Bonaventura (zemřel 1274), generál řádu a kardinál, dále pak sv. Bernardin Sienský, sv. Jan Kapistrán, sv. Antonín z Padovy a mnozí další. 163

2.6

160

DVACÁTÉ STOLETÍ A SPOLEČENSTVÍ NOVÉHO TYPU

Srov. MACEK, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, s. 157-158 161 SOMMER, Petr. - FOLTÝN, Dušan. - VLČEK, Pavel. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1997, s. 127. 162 ˂ http://www.sfr.cz/odkazy.aspx˃ [2016-09-21] 163 Srov. RÁČEK, Blažej. Církevní dějiny. Praha: Vyšehrad, 1939, s. 282.287

Ve dvacátém století prošla společnost i církev velkými strukturálními změnami. Fakt dvou světových válek přinutil hledat nové cesty společného soužití a také návrat k hodnotám všeobecně lidský. Svědčí o tom Deklarace lidských práv a i fakt, že církev přijala lidská práva za své. Ona pak se stala největší podporovatelkou lidských práv vůbec, neboť to jsou hodnoty evangelia. V církvi rovněž nastala velká změna, a to díky Druhému vatikánskému koncilu, již mnozí teologové označují za druhé Letnice. A opět se ukázalo, jak církev potřebuje hnutí a spirituality. Jednak došlo k oživení těch prověřených, a to zvláště těch, o kterých jsme hovořili, tedy benediktýnech a františkánech, a pak také k vytvoření nových, s výrazně žitými charismaty. Příkladů by bylo možné uvést mnoho. My jsme vybrali dva: společenství Focolare, které vzniklo během druhé světové války a relativně nedávno vzniknuvší Koinonii Jan Křtitel.

2.6.1 Fokolare 164

2.6.1.1 Život Chiary Lubich Zakladatelkou hnutí Focolare je Chiara Lubich. Narodila se v Tridentu v roce 1920 jako druhá ze čtyř dětí. Otec se jmenoval Luigi Lubich a matka Luigia a pracovali jako tiskaři socialisticky orientovaného deníku. Ve dvacátých letech dvacátého století otec obchodoval s vínem, ale vlivem hospodářské krize musel tuto činnost ukončit a stal se nezaměstnaným. Matka byla velmi zbožná. Na jejím životě upoutá především věrnost, s jakou navštěvovala každý den mši svatou. Zemřela v devadesáti čtyřech letech. Byla, jak sama Chiara říká, pokojné a vyrovnané povahy. Byla inteligentní, zdatná a také velmi citlivá. Otec byl socialista, vzdálen od církve. V období Mussoliniho fašistické diktatury, kdy otec ze svého přesvědčení nebyl poddajný vůči režimu, zažívala rodina nouzi165. Její bratr Gino byl komunista a patřil k takovým, kteří byli přitahování revoluční myšlenkou lásky k chudým a utlačovaným. Teprve maďarské události z roku 1956 v něm vyvolaly hlubokou

164

Srov. ˂ www.Focolare.cz˃ [2016-11-16] Ačkoliv se s Mussolinim osobně znal, jelikož Mussolini při svém pobytu v Tridentu pracoval jako vedoucí redaktor v témže deníku a mimo to byl sousedem Chiařina otce. Nikdy této známosti nevyužil, nikdy nechtěl fašistický průkaz. 165

krizi svědomí. Své novinářské zkušenosti, kterým se naučil díky psaním do komunistických deníků, proměnil ve službách Focolare. Jeho zásluhou vznikl časopis Citta Nuova. Rodinná svornost byla jistě důležitým formativním prvkem Chiařiny osobnosti. V náboženské oblasti jí byla, jak již bylo řečeno, její matka a také výuka katechismu. Jistě formativní byla pro ni i těžká choroba, zánět pobřišnice a slepého střeva, ze které se podle mínění lékařů zachránil jeden člověk z tisíce. Chiara je přesvědčena, že byla zachráněna díky modlitbám rodičů i sester, které vedly výuku náboženství v Tridentu. To, že v období hospodářské krize poznala chudobu, bylo pro ni velkou zkušeností pro její vztah k nouzi ostatních, a kterou později využila při začátcích hnutí, jak ještě později uvidíme. 166 Chiara navštěvovala učitelský ústav (střední škola). Tam byla členkou Studentské mládeže při velké Katolické akci. Poté žádala, aby mohla studovat na Katolické univerzitě, kam však nebyla přijata. To bylo pro ni obrovské zklamání. Tak začala učit ve dvou vesnicích blízko Tridentu a v ústavu pro sirotky. Chiara byla pokřtěná jako Sylvia. Jak došlo k tomu, že si změnila jméno? Na to říká ona sama: „Když jsem učila v Tridentu ve škole pro sirotky vedené otci kapucíny, setkala jsem se se sv. Františkem a sv. Klárou. Byla jsem jimi okouzlena. Vstoupila jsem do Třetího řádu sv. Františka a přijala jméno Chiara. Sv. Klára z Assisi mě přitahovala svou radikální volbou Boha, o níž jsem četla v jednom jejím životopise. Bylo mi však hned zřejmé, že Pán připravuje pro mne i další lidi novou moderní spiritualitu, vhodnou pro naši epochu, která se prostě jen nepřiřadí k ostatním spiritualitám, ale bude i jim pomáhat, aby byly stále aktuální.“167

2.6.1.2 Zkušenost spásy Chiara nepoužívá náš pojem zkušenost spásy, ale pojem duchovní intuice. Došlo k ní ve chrámu Panny Marie v Loretu, kde byla Chiara v roce 1939 na setkání katolických studentek. Když poprvé vstoupila do domku Nazaretské rodiny, byla velmi dojata. Ponořena do onoho velkého tajemství rozjímala o všem, co se tam mohlo odehrávat: andělské zvěstování Panně Marii a o běžném životě Nazaretské rodiny. Ve chvílích volna každodenně navštěvovala tento

166

Srov. LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty. Bratislava: Nové mesto, 1992, s. 27 – 33. 167 LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty, s. 35

„domek“, kde byla po několikrát zasažena Boží milostí. Tam pochopila, že našla svou novou cestu a že po ní půjde mnoho lidí. Tam jí Bůh odhalil její cestu a povolání. „Loretánský dům odhalil mému srdci něco tajemného, avšak určitého: čtvrtou cestu, která se později zkonkretizuje podle vzoru Svaté rodiny, v soužití lidí žijících v panenství i v manželství, kteří se plně – i když odlišným způsobem – darují Bohu. To je Focolare.“168

2.6.1.3 Zrod první komunity Třináctého května roku 1944 nastalo velké bombardování Tridentu. Rodina se sice zachrání útěkem na okraj města, ale jejich dům je zničen. Její rodina odchází, ale Chiara se svými přítelkyněmi zůstala v Tridentu, aby pomáhala lidem, byla s nimi a pro ně. Najaly si malý byt. Bylo jich sedm děvčat. Tak vznikla první komunita – první Focolare. Chiara nemůže pokračovat ve studiu, po kterém vždy toužila. V této situaci, kdy se zdá, že všechno pomíjí, ona a její přítelkyně ztrácejí vše, co je pro ně hodnotou, přátele, někoho z rodiny, či se musely vzdát studia. Chiara pro sebe nachází ideál, který nepomine. Tímto ideálem je pro ni Bůh jako Láska. Často se se svými přítelkyněmi musí skrývat v protileteckém krytu, kde si čtou evangelium a přemýšlejí, jakým způsobem takový ideál naplnit. Zásadní byl pro ně text: „ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce“ (Mt 7,21). Porozuměly tomu takto: radostně a s elánem plnit vůli Boží bez sentimentality a pobožnůstkářství. A dále je oslovily verše: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (J 13, 34) a „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele“ (J 15, 13). Tuto větu si dívky aktualizovaly takto: Jsem připravena zemřít za tebe. Díky těmto Pánovým slovům zakoušejí jistotu, pokoj a velkou evangelní radost. Nově prožívají Ježíšova slova: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“ Dívky toužily žít nové přikázání v radikalitě, kterou vyžaduje Ježíš, což nebylo vůbec lehké a někdy i skličující. Zde nacházíme další z konstitutivních prvků hnutí Focolare. Milovat Ukřižovaného a Ježíše, který se cítil opuštěn Otcem, když křičel z kříže: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27, 46).

168

LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty, s. 38

Rozbombardovaný Trident byl plný chudoby a utrpení. Chiara s ostatními dívkami neúnavně navštěvují nejchudší čtvrti, roznášejí ošacení, přikrývky, mouku, sušené mléko, dříví. I když samy často nemají, ale opakují si: „dávejte, a bude vám dáno…“ (Lk 6, 38). Když ráno rozdaly několik jablek, o několik hodin jsou obdarovány jablky ony. Ty rozdají a večer jim někdo zase jablka přinese. Nebo je známa příhoda, kdy nutně potřebovaly pro jednoho člověka sehnat boty číslo čtyřicet dva. Samozřejmě je děvčata nemají, ale v důvěře se modlí: „Pane, potřebuješ boty číslo čtyřicet dva“. Před kostelem pak jim nějaká žena vsune do rukou balíček, kde jsou boty právě té velikosti. 169 Obětavost i elán Chiary a jejich přítelkyň se rychle rozhořely. Díky „nakažlivosti“ charismatu bylo po dvou měsících ve městě asi pět set lidí, kteří chtěli žít takovým životem jako ony. Dívky se odhodlaly k setkání s biskupem mons. De Ferrari a ten jim tehdy řekl: „Zde je prst Boží.“ S jeho podporou nyní dívky vycházejí s Tridentu do okolních vesnic. Tak se původně malé společenství rozšiřuje. 170

2.6.1.4 Rozšíření hnutí Doposud jsme hovořili o dívkách, které se rozhodovaly žít v panenství pro Boží království. Je třeba pohovořit i o prvním ženatém fokolarínovi, jímž byl Igino Giordani a je Chiarou označován jako spoluzakladatel. Tento otec čtyř dětí, poslanec, spisovatel a novinář se narodil v roce 1894 a po svém setkání s Chiarou se stal jejím spolupracovníkem a v oblasti ekumenismu byl ředitelem „Centra Uno“. Byl to také on, kdo inicioval v rámci Focolare např. hnutí Nové rodiny (v němž manželé vytvářejí z rodiny malou živou církev) a iniciativu Nové lidstvo (které se snaží oživovat ryzím křesťanským duchem svět práce, umění, medicíny, školství, politiky atp.). Dále působil na poli ekumenismu, aby zapustilo pevné kořeny v církvi. 171 Dalším významným člověkem pro hnutí je kněz Pasquale Foresi, který byl v roce 1954 prvním fokolarínem vysvěceným knězem. Byl doktor teologie a přispěl k vytvoření centra pro teologickou práci, pro kulturní formaci členů hnutí a pro teologickou prezentaci hnutí. I jeho považuje Chiara Lubich za spoluzakladatele. 172 Papežská rada pro laiky schválila všeobecná statuta dne dvacátého devátého června 1990. 169

Srov. ZAMBONI, Doriana. Proč pochybovat? Praha: Paulínky, 2004, s. 9 LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty, s. 48 171 Srov. LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty, s. 51 – 53. 172 Srov. LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty, s. 54 – 55. 170

Mons. De Ferrari stál neustále po boku tomuto hnutí a v roce 1956 se rozhodl napsat dopis tohoto znění: „Všem! To, co si myslím o fokolarínech, řeknu stručně. Viděl jsem, jak se narodili v mé diecézi a vždy jsem je považoval za výjimečné shromáždění krásných duší, které svým životem povzbuzujícím z každého pohledu, ryzím duchem lásky a svým horlivým apoštolátem, předkládají důkaz toho, že v tomto bídném světě, který se „žene do neštěstí“, existují ještě křesťané schopni dobýt nejnamáhavější vrcholky ctností a nejpředsunutější zákopy dobra. Už dvanáct let je bděle a pozorně sleduji a nejen, že jsem u nich nikdy nenašel nic, za co bych je mohl pokárat, ale byli vždy pro mne důvodem plné útěchy a radosti, jaká se mi jen zřídka naskytla v průběhu mé více než padesátileté pastorační služby. Řekl jsem a napsal už jindy a teď to opakuji: kéž by byly celé pluky fokolarínů! Podepsán: Carlo De Ferrari, arcibiskup.“173

2.6.1.5 Těžkosti a úzkosti Na tomto místě jsme v předchozích kapitolách o svatém Benediktu a svatém Františkovi psali o pronásledování ať už ze strany církevních představitelů či ostatních křesťanů, kteří byli motivováni žárlivostí nebo nepochopením. V případě hnutí Focolare budeme hovořit spíše o těžkostech a úzkostech. Myšlenky a spiritualita byly tak jednoduché, že vzbuzovaly pochybnost buď o jeho přežití nebo o jeho autenticitě. Obsahovaly také nové prvky, které se nevešly do schémat Kodexu kanonického práva. 174 Utrpení začalo tehdy, když hnutí začal zkoumat Svatý stolec a kdy hnutí poznalo podezírání, nejistotu i opuštěnost. Focolare bylo obviňováno, buď že jsou komunisty jenom proto, že vyznávali evangelní společenství majetku a hledání dialogu se vzdálenými nebo byli obviňováni z protestantismu, protože s velkou vytrvalostí četli Písmo. Toto období se všem podařilo překlenout. A nejen to, ale i prožít, právě díky základním kamenům jejich spirituality: láskou k Ukřižovanému a opuštěnému Ježíši a díky silné víře v církev jako v matku. Nicméně to bylo též období mimořádných plodů. Hnutí, dosud přítomné jen v Evropě, se začalo rozšiřovat i do dalších kontinentů i za bývalou železnou oponu. 173 174

Srov. LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty, s. 48 – 49. Tehdy platil Kodex kanonického práva z roku 1907.

Papež Jan XXIII. vydal pokyn k vypracování statutu hnutí Focolare a druhého března 1962 mu dal své první předběžné schválení. Další aprobace Pavla VI. následovaly v roce 1964 a 1966. Ty se týkaly také organizace hnutí a uznaly zakladatelku Chiaru Lubichovou jako nositelku charizmatu. Z hlediska církevně-právního je hnutí Focolare považováno za Pia Unio, dnes consolatio christifidelium. 175 V roce 1960 se začíná rozvíjet ekumenická dimenze hnutí. Nejprve s protestanty, anglikány a poté pravoslavnými. V roce 1968 je v Německu otevřeno Ekumenické středisko Ottmaring blízko Augsburgu. Roku 1977 získává Chiara Lubichová „Templetonovu cenu“ za pokrok náboženství. Ta je udělována příslušníkům různých křesťanských i nekřesťanských konfesí. Tento akt byl příležitostí zahájit mezináboženský dialog s budhisty.176 Je třeba si položit otázku, zda při tolika aktivitách hnutí Focolare nedochází k určitému štěpení a nepřehlednosti. Zvláště, když je toto hnutí celosvětově rozšířené a velmi vnitřně diferenciované. Charisma jednoty, které hnutí považuje za své specifikum, je příčinou intenzivního spojení všech členů, jejich komunikace a výměn zkušeností. Přestože vyrostlo v tradičně katolickém prostředí, dokáže velmi dynamicky navazovat ekumenické kontakty a rozvíjet dialog, které překračuje hranice křesťanství a směřuje až k lidem, kteří jsou nevěřící nebo se za ně považují. 177

2.6.1.6 Dílo Mariino Je pravda, že každé hnutí se rozšíří a je těžké přesně popsat struktury, které se v spiritualitě vytvoří. Nicméně lze postihnout základní rysy. Nechceme se uchylovat k nějakým generalizacím či zjednodušování, takže se nyní pokusíme nastínit alespoň to nejzákladnější, co lze o hnutí Focolare říci. Struktura hnutí Focolare je ještě ve vývoji. Můžeme si tuto strukturu přirovnat k soustředěným kruhům. Vnitřní kruh tvoří jednotlivé „větve“ – fokolaríni, kněží, řeholníci,

175

Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty. 1990, roč. 3, č. 4, s. 123 Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty. 1990, roč. 3, č. 4, s. 124 177 Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty. 1990, roč. 3, č. 4, s. 124 176

GEN (generace mladých). Přičemž fokolaríni jsou duchovním jádrem. 178 Druhý soustředný kruh představují „hnutí“ a to: „Nové rodiny“, „Nová společnost“, „Hnutí farností“, „Mladí za sjednocený svět“ a „Děti za jednotu“. Tato „hnutí“ přinášejí ducha Focolare do jednotlivých sfér církve a společnosti. Tyto dva kruhy tvoří „Dílo Mariino“. Kolem nich je další kruh přátel a sympatizujících a jejich pojítkem je život podle „Slova života“. 179 Nyní se zaměřme na základní stavební kámen, který se jmenuje „Focolare“. „Fokolaríni společného života“ žijí (muži a ženy zvlášť) uprostřed světa ve společenství čtyř až osm lidí, jako malé komunity (Focolare). Vytvářejí úplné společenství majetku a po určitém čase skládají sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Tyto malé komunity bývají obvykle mezinárodní. 180 Focolare se rozšiřuje jednotlivci i rodinami, kteří žijí touto spiritualitou. A z nich rostou animátoři, kteří jsou zodpovědní za hnutí „Nových rodin“. V roce 1956 vznikla větev volontárů. Obdobně jako u fokolarínů ji tvoří mužská a ženská část. Tito volontéři však nejsou vázáni sliby ani nevedou společný život. Vytvářejí tzv. „jádra“, což jsou společenství, která se pravidelně setkávají. Hlavním povoláním volontérů je vtělovat ideály lásky a jednoty do společnosti. A tito volontéři jsou vlastně jádrem „Nové společnosti“. Pohybujeme se tedy nyní v druhém kruhu struktury v hnutí Focolare tak, jak jsme ji naznačili nyní výše. V rámci „Nové společnosti“ se vytvářejí pracovní týmy pro jednotlivé odborné okruhy jako je medicína, ekonomika, svět práce, výchova, umění a politika. 181 V roce 1960 se konstituovala větev kněží (první kruh). Tvoří ji kněží fokolaríni a kněží volontáři. Hlavním cílem větve kněží je vytvářet v diecézích okolo biskupů opravdové kněžské společenství v duchu Presbyterorum ordinis. Na základě života a práce kněží ve farnostech se rodí farní skupiny, oživované spiritualitou hnutí. Jsou to tzv. „Farní hnutí“. Za přátele „Hnutí Focolare“ se označuje zhruba šest set biskupů katolické církve. Hnutí inspiruje mnohé řeholníky k hlubšímu poznání své vlastní spirituality. I ti tvoří samostatnou větev v rámci tohoto hnutí. V roce 1967 vzniká větev mládeže „GEN“ (generazione nuova). Jeho snahou je nabídnout všem mladým, kteří hledají životní alternativu v „revoluci lásky“. Počátkem osmdesátých let 178

Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty. 1990, roč. 3, č. 4, s. 124 Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty. 1990, roč. 3, č. 4, s. 124 180 Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty. 1990, roč. 3, č. 4, s. 124 181 Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty. 1990, roč. 3, č. 4, s. 124 179

dvacátého století se okolo nich zrodilo širší hnutí „mladí za sjednocený svět“, které organizuje po celém světě akce s cílem přispět k jednotě jak ve světě mladých, tak i dospělých. Vlastní větev tvoří

i seminaristé (GENs) a mladí, kteří se zajímají o řeholní život (GEN-

re). Děti tvoří dvě samostatné větve podle věku: GEN3 a GEN4. Všechny větve hnutí mají svou autonomní organizaci, kterou koordinuje centrum v Římě. Řídícím orgánem hnutí je „Rada díla Mariina“. Jsou v ní zástupci všech větví a zón (geografických oblastí). V čele stojí prezidentka, kterou až do své smrti zastávala zakladatelka Chiara Lubichová.182 Současnou prezidentkou je Maria Voce.183

2.6.1.7 Přehled spirituality Bůh je Láska: tato věta je základním kamenem spirituality Focolare, z kterého rychle vykrystalizovaly další body tak, jak jsme je sledovali v historii této spirituality. To, že si zvolím Boha jako Ideál svého života znamená plnit jeho vůli (Mt 7, 21), a proto vzájemná láska je tou nejvýsostnější Ježíšovou vůlí (J13, 34). Plodem takovéto vzájemné lásky je Ježíš uprostřed společenství (Mt 18, 20) a stává se pro členy hnutí předpokladem každé další činnosti. První fokolarínky při čtení evangelia v určitém okamžiku pochopily, že se narodily proto, aby ve svém životě přispívaly k realizaci Ježíšova testamentu „aby všichni byli jedno“ (J 17,21), který se stal magnou chartou rodícího se hnutí. Ježíšova opuštěnost na kříži je vrcholem jeho lásky. Focolare vědomě ztotožňuje každou bolest, s níž se člověk setkává, s touto jeho bolestí, což znamená „stávat se láskou“ a konkrétně uskutečňovat jednotu. Žití tohoto tajemství je klíčem k celé spiritualitě hnutí. (Mt 27, 46) Návodem, jak uvádět evangelium do života se stává Slovo života, což je jedna věta z Písma na měsíc, opatřena krátkým praktickým komentářem. To, že Focolare vidí v každém bratru Ježíše (Mt 25, 40) je východiskem zejména pro akce charitativní a sociální ve prospěch chudých lidí. Důvodem vnitřní vyváženosti hnutí a příčinou mimořádného rozšíření je vědomé a plné začlenění hnutí do hierarchické církve. Pro příslušníky Focolare je každodenním pokrmem Eucharistie jakožto svátost jednoty mystického. 182 183

Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty 1990, roč. 3, č. 4, s. 125

http://old.focolare.cz/old/index.php?option=com_content&view=article&id=71:byla-zvolena-nova-prezidentkahnuti-fokolare-&catid=3:ze-sveta&Itemid=71 [2016-06-03]

Hnutí Focolare se oficiálně nazývá Dílo Mariino. A to proto, se členové snaží jít společně ke svatosti po cestě Mariině, která spočívá v úsilí přinášet Krista světu duchovně tak, jako ho Maria přinesla tělesně. Model fokolarína je tedy Maria. Duch svatý je uctíván ve Focolare jako dárce charizmatu jednoty a tvůrce „Malé posvátné historie“ hnutí i jeho jednotlivých členů. 184 2.7

KOININIA JAN KŘTITEL

2.7.1 Zakladatel Koininie Jana Křtitele Zakladatelem je kněz argentinského původu Ricardo Argaňaraz. Narodil se v Salte v Argentině třetího června 1936. Jeho otec, jménem Andreas Avelino, sloužil v armádě v hodnosti generála,

a proto vyrůstal v atmosféře, kde převládala poslušnost a disciplína. Ester

Felicidad byla povoláním učitelka, ale stále se starala o děti a chod domácnosti. Narodilo se jim devět dětí studia v Saltě.

a k tomu jich ještě pět adoptovali. Mezi léty 1942 1956 Ricardo absolvoval V roce 1954, kdy studoval poslední rok na lyceu a přemýšlel o svém budoucím

povolání, začal intenzivně číst evangelium. Dvacátého prvního září 1954 se večer jako obvykle ve svém pokoji modlil. Najednou se pokoj naplnil silným světlem a Ricardo pocítil intenzivní přítomnost Pána. Naplnila ho velká radost, to světlo bylo teplé a osvobozující od vnitřních okovů, které ho svazovaly. Prožil hlubokou zkušenost živého Krista. On se tak se stal Pánem jeho života. Ricardo otevřel Písmo na místě povolání Léviho (Mt 9nn). Pán proměnil jeho život a povolal ho do života v panenství pro nebeské království. Tuto zkušenost sdělil svému duchovnímu otci, jménem Pedro Lira, který mu schválil dva měsíce pouště a modlitby v Andách. Tam se rozhodl následovat Pána a stát se knězem. V dubnu 1955 vstupuje do Seminario minore v Saltě a o rok později pokračuje v Seminario maggiore di San José de la Plata, kde studoval v letech 1956 1962. Na kněze byl vysvěcen arcibiskupem Tavellou dne patnáctého července 1962 a ten rozhodl, aby Ricardo

184

Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre. Teologické texty 1990, roč. 3, č. 4, s. 124

pokračoval ve studiích v Evropě. V srpnu téhož roku přijíždí do Itálie a v říjnu se účastní zahájení Druhého vatikánského koncilu. 185

2.7.2 Studia v Římě V roce 1964 Ricardo získává licenciát z kanonického práva a v roce 1966 licenciát z filozofie. V témže roce zahájil dvouleté studium na Pontificia Accademia Ecclesiastica a Roma pro přípravu nunciů. A v roce 1967 obdržel doktorát z filozofie a v roce 1970 doktorát z kanonického práva na papežské univerzitě Gregorianum. 186 2.7.3 První komunita Už od svého prvního setkání s Ježíšem vyvstala v Ricardovi touha vytvořit komunitu společně s bratřími, kteří byli povoláni k témuž poslání. A tak založil v roce 1969 spolu s dalšími dvěma kněžími komunitu Fraternità Presbiterale di Vita contemplativa. V říjnu 1974 prožil Ricardo silné vylití Ducha svatého a pocítil v srdci jemný a silný hlas, který jej vybízel k odchodu na poušť. Společně s bratry z Fraternity vyrozuměli v modlitbě, že Pán žádá od Ricarda období samoty. Vydal se tedy na vrcholek Palon horského Pasubio, který se nachází v Benátském Předalpí. Tam se postil a modlil. V tom čase prožíval velmi silnou zkušenost přítomnosti Ježíše a jeho Ducha a obdržel různé prorocké obrazy. V jednom z nich viděl temnou horskou stezku, po níž stoupal nespočetný zástup nemocných, slepých, ochrnutých, a dokonce

i mrtvých, kteří pak sestupovali po jiné, ozářené cestě zcela uzdraveni a naplněni

světlem a radostí. Pán mu také říkal, že mu dá místo ležící na levém úbočí Val Leogra, kde bude žít s bratry, ale ne s těmi, se kterými žil do té doby v Ronchi di Villafranca. Toto „přebývání na poušti“ trvalo dva měsíce. Po této zkušenosti obrazů, které dostával v období pouště, začal společně s bratřími hledat dům, který by se stal „domem modlitby“. Navštívili mimo jiné také opuštěnou osadu Camparmò ve Valli del Pasubio. Tam uslyšel v srdci hlas, který mu říkal: „toto je zaslíbená země“. Bylo to v září 1975.187 Osada Camparmò byla sice po desítky let neobydlená, ale patřila sedmnácti majitelům a bylo nesmírně obtížné všechny tyto pozemky vykoupit. Přestože předchozí žádosti různých zájemců na odkoupení těchto pozemků neuspěly, Ricardovo probíhalo velmi snadno. V modlitbě Ricardo dostal tento výrok: „všichni 185

Srov. SARTORI, Franco (ed.). Sulla via di Camparmò. Padova – Plzeň: CMYK Crew, 2016, s. 7 Srov. SARTORI, Franco (ed.). Sulla via di Camparmò, s. 8-9 187 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel. Plzeň-Litice: nakl. DAN, 1998, s. 22-23 186

majitelé budou souhlasit až na jednoho, ale tento pozemek ti dám způsobem, kterého by ses nenadál, a toto bude potvrzením, že to je moje dílo“. 188 Ricardo se usadil v Camparmò natrvalo v září 1976. Tak pro něho začaly dlouhé tři roky samoty, kdy se mnoho hodin modlil, manuálně pracoval a prožil si silnou zkušenost ticha. Návštěvy byly velmi řídké. V modlitbě se svěřoval do Božích rukou a říkal: „Nechci sám o sobě chodit a hledat peníze nebo budoucí povolání. Jestli chceš, aby vznikla nějaká komunita, tak musíš, Pane, učinit ty sám, abych na to dostal peníze, a sám mi pošli povolání“ 189. Odpověď na to přišla brzy. Pán mu řekl, že mu pošle „královnu Ze Sáby“. Na to zanedlouho přišla jedna paní s tím, že se doslechla o Ricardově úmyslu, a tak mu chce věnovat určitou část svého majetku. Práce začal provádět jeden člověk, který mu velkomyslně nabídl tři týdny práce zdarma. Během těchto stavebních prací jeden den tak hustě pršelo, že nemohl v práci pokračovat. Ricardo se začal modlit, a pak ve jménu Pána Ježíše přikázal dešti, aby zmizel z celého Camparma. K jeho údivu se déšť stáhl, ačkoliv všude okolo pršelo. Od samého počátku se milost Pána Ježíše zjevovala prostřednictvím charismatu uzdravování. V jedné osadě poblíž Camparma žila rodina se čtyřmi dětmi, ke které si chodili pro mléko. Spolu se Sylvií a Sandrem, kteří se mezitím připojili k Ricardovi, se modlili za jednoho člena rodiny, který měl již deset dní oteklou pravou tvář, vložili na něj ruce a prosili Pána za jeho uzdravení. O několik dní později přišel ten člověk oznámit, že tentýž den, co jsme na něj vložili ruce, zmizel otok i příčina onemocnění. 190 Zcela uzdravena byla díky charismatu uzdravování jeho teta, která trpěla dlouhodobě nervovým vyčerpáním. Po asi třech letech samoty přišla do Camparma sestra Sylvia Ruzza z Mestrina. Téhož dne přišel i Sandro Bocchin, mladík z Bolzana. Několik dní poté se připojil Costantino Tamiozzo, doktor práv na univerzitě v Padově. Tak vznikla první komunita. Během uplynulých třech let jel Ricardo na Pánův pokyn do Portorika. Tam se setkal s mnoha bratry mezinárodního věhlasu, kteří pracovali v charizmatickém hnutí a byli svědky počátků charismatické zkušenosti v katolické církvi. Navštívil také různá místa v Latinské Americe spjatá s charismatickou zkušeností, kde mohl spatřit, jak sám uvádí, živě skutky apoštolů, s charismaty 188

Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 23-24 ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 25 190 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 24-26 189

uzdravování, proroctví, přímluvné modlitby vykonávané v ovzduší společenství pevně provázaném láskou. 191 Tam se setkává s redemptoristou P. Tomem Forestem z Aguas Buenas di Puerto Rico. Navštívil také charismatické centrum „La mansion“ v Santa Cruz de la Sierra v Bolívii. 192 V srpnu 1978 mu zavolala sestra Antonietta di Biella. Po společné modlitbě mu řekla: „To, co máš v srdci pro Camparmò, je tvoje modla. Ricardo si totiž Camparmò vysnil jako klášter, v němž panuje ticho, řád a klauzura. Dvacátého pátého srpna uslyšela Antonietta od Pána další slovo. Bylo velmi silné a naléhavé. To slovo znělo: “vstaň a piš!“ Bylo to proroctví o Camparmu. Je to proroctví pokoje a radosti, napsané básnickým, téměř lyrickým jazykem. Ricardo toto proroctví obdržel doporučeným dopisem. Proroctví o Camparmò Světlo ozáří tvé temnoty, noc ustupuje dni a moje sláva září. Ty, světlo mé slávy, musíš se rozzářit, ty, slovo mých úst, musíš být, ty, skutku mojí lásky, musíš se naplnit. Já, Pán, znám tvou žízeň po skutcích, tvůj hlad po bytí. Camparmò bude mým domem modlitby: s mými zasvěcenými v panenství budou přebývat moji chudí. Dům obrácení, společenství, kde moje láska bude zářit mým zmrtvýchvstáním. Camparmò, znamení jednoty, svatosti a slávy. Camparmò, příbytek Boží. Z mého domu vzejde nové povolání, nová evangelizace. Camparmò, znamení obrácení a věrnosti Bohu. 191

Srov.ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 29 Během mexické Charismatické obnovy v roce 1989 se na jednom evangelizačním kurzu Ricardo seznámil s Josém Prado Floresem, ředitelem „Evangelizační školy S. Andres“. Dále pak s Evaristem Guzmanem, který společně s Josém kurz vedl. V průběhu pobytu v Mexiku se Ricardo osobně setkal i s otcem Emilianem Tardiffem, významnou charismatickou osobností 192

Všichni, které vám já, Pán, pošlu, budou z mé vůle vyvoleni, aby byli milováni a syceni tebou, mým služebníkem, Já, Pán a Bůh, je budu používat a přetvářet podle své vůle pro své slavné dílo. Ty budeš pastýřem chudých a zasvěcených v panenství… …nikdo z vás nezahyne, protože moje láska k vám je veliká. Ty budeš znamením nového pastýře, všechno se naplní a budete mě oslavovat navěky. Vaše ruce ať jsou stále obráceny ke mně, aby byly posvěceny k dílu, které máte vykonat. Neboj se, promlouvám k tobě skrze tvé srdce. (Biella, 25. srpna 1978)193 Proroctví, kterým je konstituována Koinonia Jan Křtitel se skládá ze tří částí. První část obsahuje silné povzbuzení pro Ricarda, aby pokračoval cestou věrnosti a důvěry v neměnnou lásku Otce, který se vtělil v Ježíši, jeho Spasiteli a Pánu. V druhé části je podivuhodný plán pro Camparmò. Má být domem modlitby, z něhož vzejde nové povolání a nová evangelizace. Ve třetí části se rýsuje funkce camparmského pastýře a končí ujištěním: „neboj se, promlouvám k tobě prostřednictvím tvého srdce.“ Proroctví bylo podrobeno rozlišováním, zda pochází od Pána, a v modlitbách bylo stvrzeno, že skutečně ano.

2.7.4 Zrod Koininie Jan Křtitel Ricardo a Costantino se vydali do Loreta, aby se tam modlili za co nejkratší uskutečnění příslibu, který Pán o Camparmu dal. Ráno prvního ledna 1979 po mši svaté se Ricardo ještě zdržel k modlitbě před Nejsvětější svátostí. Když pohlédl vzhůru, zastavil se mu pohled na 193

Srov. SARTORI, Franco (ed.). Sulla via di Camparmò, s. 43 Tento text lze také nalézt v oáze v Plzni-Liticích v sále, kde je vepsán do zvláštního výklenku.

latinském nápisu nad oltářem. „Hic verbum caro factum est“. Ricardo byl zalit velkým vnitřním světlem, které v něm vyvolalo velkou radost. A to byl okamžik založení skutečné camparmské komunity. 194 První komunitu tedy tvořili Ricardo, Sylvia, Sandro a Costantino. Proč se komunita jmenuje „Jan Křtitel“? Jméno Jan Křtitel je samo o sobě programem, neboť Jan byl předchůdcem vtěleného Slova a žil význačným způsobem života. Jeho život se totiž cele zaměřoval na přípravu Mesiášova příchodu. Je nepochybně prvním velkým evangelizátorem, který hlásá příchod Spasitele. Od prvního května 1979 přišli tito tři bratři a sestra do Camparma s odhodláním zůstat tam natrvalo. Upravili si dvě plechové garáže tak, aby v nich mohli bydlet. K tomu se pojí jedno z mnoha dalších svědectví o uzdravení. Sedmiletý chlapec Frederico upadl z pětimetrové výšky a spadla na něj železná mříž, která mu rozrazila lebku. Když s ním jeho matka jela do nemocnice, učinila slib: když Pán chlapce zachrání, věnuje camparmskému dílu velký dar. Ricardo se se svou malou komunitou za chlapce modlili, aniž by věděli o tomto slibu. Jeho matka později dosvědčila, že se jí chlapcův stav začal měnit před očima. Když dorazili do nemocnice, lékaři nezjistili žádné poškození lebky a chlapec byl o den později propuštěn domů jako zcela zdravý. Toto uzdravení považuje Ricardo za první velký zázrak, který Pán vykonal na potvrzení svého díla.195 Život v Camparmò byl prostý, pravidelný a zabýval se podstatnými věcmi (společné i osobní modlitby, příprava jídla, úklid, příprava dřeva na topení). V Camparmò nebyla elektřina a voda. K tomu lze uvést další dva velké důkazy Pánovy starostlivosti. V modlitbě členové komunity prosili Pána, aby jim daroval vodu. Opakovaně obdrželi slovo: „kopej studnu”. Radili se s geologem, který jim ale sdělil, že na jejich pozemcích žádná voda není. Komunita se však rozhodla uvěřit Pánovu slovu a pozvali si firmu, která začala hloubit vrt. Záhy však narazili na veliké překážky. Narazili na tvrdou skálu a tam žádná voda nebyla. Dělníci byli znechuceni. Den před ukončením práce společně slavili Eucharistii. Rozhodli se práce přerušit. Když měli druhý den vytáhnout soupravu a bednění, pokusili se ještě o jednu zkoušku na přítomnost vody. Za pár

194

Srov. SARTORI, Franco (ed.). Sulla via di Camparmò, s. 8-9 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 22-23 195 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 36-37 194

hodin našli mohutný pramen předpovězený Pánem. Tento pramen by dokázal zásobit celé město. Pán se postaral i o zaplacení díky štědrému daru jedné přátelské rodiny. 196 Camparmò nemělo elektrický proud. Město nabízelo možnost velmi slabého proudu, který by vystačil pro jednu žárovku nebo bylo zapotřebí koupit transformátor. Ricardo se modlil za jednoho křesťana, primáře kardiologie, který měl nemocné srdce a Pán ho zcela uzdravil. Jeho bratr byl úspěšný podnikatel a bratrovo uzdravení ho velmi zasáhlo. Chtěl proto vyjádřit Pánu vděčnost. Přijel do Camparmò a dozvěděl se, že by potřebovali transformátor. A tak jim ho zakoupil. 197

2.7.5 Pronásledování Koinonii provází pronásledování ať už vůči jednotlivým členům nebo celku a nejsmutnější na této skutečnosti je, že přichází zevnitř církve. Není možné zde uvádět podrobnosti, protože se jedná o nedávnou historii, proto z historického a etického hlediska tyto skutečnosti podléhají momentálně utajení. Faktem zůstává, že tato nelehká situace posiluje věrnost bratří a sester. Otec Ricardo ji komentuje takto: „Ohlédneme-li se po vzniku komunity, najdeme další charakteristický rys evangelního života: utrpení působené pronásledováním a zejména pronásledování bratry ve víře. K pronásledování docházelo neustále, ale zvláštní měrou právě v tomto posledním období. Člověka automaticky napadá: Jak to, že k něčemu takovému může dojít právě v prostředí života v lásce, v němž by měla zářit vzájemná láska a přijetí? Prošli jsme tvrdými zkouškami po všech stránkách, včetně nedostatku materiálních statků. Opravdu jsme zachovali věrnost Pánu a jeho Slovu. Říkám to s radostí, rozechvěním a posvátnou bázní, protože naše věrnost je viditelným znamením věrnosti Pána Ježíše: jeho věrnost nás učinila věrnými.“198

196

Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 38-39 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 40-42 198 ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, s. 53 54 197

2.7.6 Rozšíření V současné době má Koininia přes osm tisíc členů a je rozšířena ve Velké Británii, USA, Španělsku, Izraeli, na Slovensku, v Jihoafrické Republice, Indii, Mexiku, Francii, Německu, Polsku, Irsku...).199 Do České republiky přišla komunita na pozvání plzeňského biskupa Františka Radkovského v roce 1995 a brzy nato založila svou první českou Oázu se sídlem v Plzni-Liticích. Dnes k této Oáze200, jejímž pastýřem je P. Francesco Meneghini, patří přibližně tři sta padesát bratří a sester, tvořících devatenáct rodinných komunit pokrývajících většinu území naší republiky.

2.7.7 Status Koininie V současnosti je Koininia soukromé sdružení věřících podle Kodexu kanonického práva z roku 1983. Dekret vystavil mons. Camillo Ruini a to dvacátého druhého února 1992. Předtím, od roku 1987, se jednalo o soukromé sdružení podle občanského práva. 201 Nyní je sídlo Koininie v Plzni-Valše. Záštitu převzal plzeňský biskup mons. František Radkovský a nyní nový plzeňský biskup mons. Tomáš Holub.202 Dne sedmého dubna 1996 Koininia jako soukromé sdružení křesťanů získává církevní uznání plzeňského biskupa Františka Radkovského. V současné době je sdružení v kontaktu s příslušnými římskými dikasterii ve věci procesu papežského schválení. Koininia má federativní uspořádání v čele s generálním pastýřem, kterým je od šestnáctého října 2006 P. Alvaro Grammatica. Ten je také biskupským vikářem pro evangelizaci plzeňské diecéze a vyučuje na Jihočeské univerzitě teologické obory. Koinonia letos slaví dvacet let v České republice.

199 200

˂ www.koinonia.cz˃ [2016-02-19] ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, Plzeň-Litice: nakl. DAN, 1998 s. 48-49 202 Jehož svěcení proběhlo v katedrále sv. Bartoloměje v Plzni dne 30. dubna 2016 201

2.7.8 Struktura Koininie Působení souhrnně charakterizuje princip KeKaKo, vyjadřující tři klíčové evangelizační akcenty podle Ježíšova slova z Jan 15,16: “Ustanovil jsem vás, abyste šli (hlásat kérygma) a nesli ovoce (mocí charismat) a vaše ovoce, aby zůstalo (v podobě společenství, Koininia).” Ústředním bodem vize komunity a současně i její základní buňkou je „Dům modlitby“: společenství spojené silným poutem přátelství, prožívající modlitbu pod mocným působením Ducha svatého a svědčící o radosti prýštící z Kristova vzkříšení. 203

2.7.8.1 Dům modlitby Z Domu modlitby vychází nová povolání, která Pán obdařuje svými charizmaty a tak je každý člověk uschopněn ke službě. Z Domu modlitby také vychází nová evangelizace. Přibližme si některé charakteristiky Domu modlitby. Jedná se o prostředí domova, kde se každý může cítit přirozeně a kde je každý osobně přijímán. Setkání se děje kolem stolu, protože Pán Ježíš se poprvé zjevil učedníkům jako živý a vzkříšený v Emauzích u stolu. Dům modlitby znamená, že se tam lidé setkávají s Pánem živým a vzkříšeným, který účinně působí mezi svými učedníky

a otvírá jim oči, aby porozuměli smyslu Písma.

Je to společenství o velikosti do dvanácti bratří a sester. Právě proto, že je počet malý, je možné prohlubovat osobní přátelství a navzájem si svědčit o tom, co Pán koná v životě přítomných. Dům modlitby se má rozmnožovat. To znamená, že z jednoho Domu modlitby se vytvoří další. 204 Na tomto setkání se vždy nějakým způsobem musí hlásat kérygma a to ať ve formě chval animátora nebo při osobním svědectví. Je to také rybářská síť, čili evangelizační nástroj. 205 Koho animátor domu modlitby zve? Lidi ze svého okolí, ty, kteří mají nějaký problém, hledající, ale především vzdálené a nevěřící. Nedílnou součástí domu modlitby je agapé. V tomto případě jde o pokračování setkání u stolu při společném jídle a sdílení.

203

Viz: ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel, úvodní schémata P. Ricardo podotýká, že Dům modlitby, který se uzavře novým příchozím a dále se nedělí, jde na ruku ďáblovi, který si zásadně žádnou evangelizaci nepřeje. 205 Velice často naše evangelizace může spočívat v tom, že prostě přivedeme člověka do takového společenství a živý Pán se ho sám ujme. 204

Klíčovou charakteristikou je přijetí. Každý příchozí je vítaným hostem. Skrze druhé bratry a sestry jej přijímá sám Ježíš, a to takového, jaký reálně je: s přednostmi i chybami, radostmi i trápeními. Další podstatnou vlastností je pak jednoduchá a přímočará víra v Ježíše přicházejícího jednat teď a tady, prožívaná v atmosféře radosti a vitality Božího království. Jak takové setkání probíhá? Po úvodním bloku spontánních díkůvzdání a chval naslouchají přítomní živému Bohu tak, jak k nim mluví skrze Písmo, aktuální svědectví a různá charizmata. Nakolik mu odpoví důvěrou, novými rozhodnutími či jinými kroky víry, natolik se otevře prostor pro Ducha svatého s jeho přelévající se moudrostí, radostí či silou, a modlitbu poté uzavřou přímluvy, neboť “začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to” (Jan 14,13). 206

2.7.8.2 Rodinné komunity Rodinné komunity 207 se (podobně jako celá Koininia) společně věnují zvěstování Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného, pěstují modlitbu v Duchu svatém a žijí intenzivními přátelskými kontakty. Jednou měsíčně se pak společně scházejí pod vedením regionálního koordinátora na setkání zvaném Agapito, které nabízí jak vzájemné sdílení, tak i komunitní formaci. Agapito je tedy příležitostí, jak společně prožívat a nést jak radosti a naděje, tak i bolesti a úzkosti Ježíšových učedníků. Rodinné komunity se účastní měsíčních formačních setkání. V České repulice se koná v Oáze v Plzni- Liticích.

2.7.8.3 Kurzy V rámci „Evangelizační školy“ sdružení jsou pořádány kurzy. 208 206

Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista. Plzeň – Valcha: Federazione delle Koininia Giovanni Battista, 2016, s. 58. (Viz též Corso Rette da pesca) 207

Rodinná komunita (nazývaná též nepřesně „komunita rodin“) je otevřena pro všechny zahrnuje rodiny, svobodné, rozvedené i single. 208 Jedná se vlastně o exercicie, ale v „netradičním“ duchu. Zatímco totiž obvyklý způsob je, že po vyslechnutí vyučování se účastník exercicií uchýlí do samoty (aby byl sám s Bohem), je zachováváno silentium (aby člověk nebyl nikým rušen a mohl naslouchat Božímu hlasu a také, aby sám nikoho nerušil), tak u kurzů Koininia je tomu právě naopak. Účastníci jsou vtahováni do komunitního modelu církve, učí se milovat bratra a vidět v bratrovi Boží tvář. Po vyučování tedy následují různé aktivity, tak zvané „dynamiky“, lidé se snaží přednášená témata ihned uvést do praxe, sloužit si navzájem, a tak zakoušet Vzkříšeného uprostřed bratří a sester. Zatímco první způsob je, že

Základním kurzem Koininie je kurz Filip. Jde o prožití kérygmatu, tedy je vhodný jak pro ty, kteří chtějí oživit svoji víru či nově uchopit, tak především pro všechny, kteří se touží setkat s živým Pánem. Kurs byl cizelován mnoho let a jeho metodika je detailně propracovaná pedagogicky a didakticky. Kurz Filip vychází z příběhu o křtu etiopského dvořana (Sk 8, 26 39). V praxi se obvykle realizuje v průběhu víkendu, jakkoli jeho původní formou byla večerní setkání, probíhající každodenně po celý týden. 209 Nejdůležitějším, takzvaným „královským“ kurzem, je kurz Pavel. Motem je Pavlovo „běda mi, kdybych nehlásal“ (1 K 9,16). Kurz vychází z učení Magisteria a probíhá podle spirituality Koininie. Základní varianta kurzu je třináctidenní, avšak v českých podmínkách se z praktických důvodů realizuje varianta pouze desetidenní. Je třeba, aby účastníci prožili znovu kérygma a v druhé fázi se jej naučili účinně zvěstovat. Kurz kromě vyučování obsahuje dynamiky, různé kreativity a nabízí prožití radostného společenství se Vzkříšeným Kristem spolu s bratry a sestrami. Není veden pouhým jednotlivcem. Jedná se o týmovou práci bratří a sester, kteří tak předávají

i svoje vlastní zkušenosti s evangelizací. Celý kurz má silný evangelizační náboj.

Stručně řečeno, kurz Pavel dává podrobný a praktický návod, jak evangelizovat a poskytuje účastníkům všechny „nástroje“ potřebné k evangelizaci. 210 Dalšími kurzy jsou například: Kurz Izajáš, Kurz Dům modlitby, Kurz Svědectví, Kurz Kazatelé, Kurz Osobní modlitba, Kurz Rut (pro manžele) a jiné.

2.7.8.4 Aktivity Koininia Koininia pořádá také setkání mladých a tábory pro děti a mládež. Česká Koininia zve rovněž několikrát do roka na otevřené setkání Ježíš uzdravuje, kam jsou zváni lidé, kteří touží po uzdravení, které působí Ježíš, a tak se s Ním mohou osobně setkat a zakusit moc jeho lásky a milosrdenství. člověk je budován Duchem svatým v samotě, aby pak byl uschopněn lépe plnit, či nalézt, své osobní povolání v životě, tak kurzy jsou v podstatě „praktická cvičení“. První způsob sice považujeme za velmi legitimní a staletími prověřený, ale druhý způsob nevylučuje ze zřetele bratra a Krista přítomného v něm a přímo naplňuje slovo sv. Jana: „Kdo nemiluje bratra, nemiluje ani Boha“ (1 J 4, 20 ). Autor této práce prošel intenzivně oběma zkušenostmi, a proto může konstatovat, že důležité je obojí, ale ne jedno bez druhého. 209 210

Viz: Kurz Filip. Plzeň: 2009, Koinonia Jan Křtitel-Oáza Plzeň Viz: Corso Paolo – Manuali. Plzeň – Valcha: Koinonia Giovanni Battista - Sede federale, 2014.

Komunita též pořádá biblickou a teologickou korespondenční školu a účastní se různých evangelizačních aktivit v Plzeňské diecézi. Někteří interní členové působí v duchovní správě.

2.7.9 Spiritualita Koininia

2.7.9.1 Spiritualita Koininia ve vztahu k Ježíši – nový život v Kristu Koininia je komunita přátel sjednocených láskou Otce a ohlašující Ježíše Vzkříšeného v síle Ducha svatého. Společně kráčí s Ježíšem a tvoří posvátný rodinný svazek – oázy, rodinné komunity a domy modlitby. Ty jsou strukturovány tak, aby tvořily sjednocený životní styl, kde je středem Boží slovo a které jsou otevřeny proudu Ducha svatého. Odpovídají tak na povolání k evangelizaci. Ta pramení z milosti přítomnosti Vzkříšeného mezi námi. 211 S tím také souvisí život modlitby. Člověk je stvořen pro dialog s Bohem, se sebou a s druhými. Ten se konkretizuje ve vztahu k Ježíši skrze modlitbu osobní a společnou. Jde o vytrvalé naslouchání a účast na slavení, vyvolávající však i každodenní odpověd na Boží výzvy (proposta – risposta). Zárověň jde o překonávání krizí i o překypující život s perspektivou věčného života.212 Typickým pozdravem je dialog „Kristus vstal z mrtvých v pravdě a my s ním.“ Dalšími charakteristikami je pak radost, zvednuté dlaně při modlitbě (znamení, že přijímám vše od Boha), měsíční desátek jako výraz sjednocení Kristova těla. Proto také Koininia upřednostňuje společný život, přebývání pospolu a společné zvěstování Boží lásky. 213 Co se pak týče cesty k dokonalosti , je třeba jasně říci, že my nejsme dokonalí, neboť dokonalý je jen Bůh. Skrze zkušenost se Vzkříšeným Kristem přítomným mezi námi a skrze zkušenost

s přátelstvím a milosrdnou láskou jsme ovšem společně zváni na cestu směrem

k této Boží dokonalosti. 214

211

Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista. Plzeň – Valcha: Federazione delle Koininia Giovanni Battista, 2016, s. 28 212 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista, s. 52 64 213 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista, s. 60 64 214 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista, s. 65 75

2.7.9.2 Spiritualita Koininia ve vztahu k Duchu svatému Duch svatý je Pán a dárce života, jenž je Duchem naděje, svobody, společenství a trpělivosti. A protože komunita roste skrze evangelizaci, provází ji Duch darem síly a charismatem proroctví. Dalším charakteristickým projevem Ducha je pak radost. Koininia je pramenem nového povolání a nové evangelizace, k nimž Duch dává potřebná charismata. Toto nové povolání se projevuje i skrze Dům modlitby a disponuje bratry a sestry k účasti na novém životě. Duch je Utěšitel darovaný církvi, je to dar trvalý a vzbuzující odpověď. Upevňuje lid na cestě, takže lid pak odpovídá slovy „Ježíš je Pán“ a „Abba Otče“. Život z Ducha je v neposlední řadě charakterizován poddajností vůči bratřím, zatímco síla, naděje a bázeň před Hospodinem vyjadřují schopnost dát se vést po charismatické cestě k nové evangelizaci. 215

2.7.9.3 Spiritualita Koininia ve vztahu k bratřím Vztah k bratru v Koinonii je christocentrický, přátelský a směřuje do věčnosti. Bratr je znamením Krista a v jeho tváři se odráží Jeho tvář. Přátelství není uzavřeno do sebe, ale je zaměřené ke Kristu a působí obrácení a odpuštění. Ježíš je v něm silně zpřítomněn, a tak láska překonává strach a hřích. Přátelství je věrné a je plodem milosti: vzájemnost je dar. 216 Přátelství je cestou ke svatosti Kristova těla, při jehož budování se uplatňuje různost údů a úkolů. Jednota mystického těla plodí a rozněcuje mezi věřícími lásku a převyšuje jakékoliv lidské rozdíly. Protože znamením jednoty je milosrdná láska jako cesta k milosti a setrvávání v Boží milosti, takže znamením svatosti je přátelství. Nejsme svatí – ale Bůh nás činní svatými. Proto také má Koininia federativní uspořádání: oázy, komunity rodin a domy modlitby, sjednocené skrze tzv. Federální sídlo. Jejich zodpovědnými osobami jsou: generální pastýř, pastýři oáz, kordinátoři komunitních rodin a animátoři domů modlitby.

215

Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista, s. 146 216 Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista, s. 169

2.7.10 Shrnutí Spiritualita Koininia je tedy kérygmatická, charismatická a komunitní. Proto také odpovídá na současnou krizi spirituality člověka následovně: Člověk potřebuje naději – odpovědí je kérygma. Člověk touží po změně – odpovědí jsou dary Ducha. Člověk potřebuje zakoušet život – odpovědí je společenství přátel. Koininia nabízí odpověď na všechny tyto potřeby člověka. 217

ZÁVĚR V úvodu jsme položili otázky, které jsme chtěli v této práci vyřešit. Je na posouzení jiných, zda se to podařilo, nicméně my na tyto otázky odpovíme v duchu této práce. Za důležité považujeme fakt, že naše závěry plně souzní s učením magisteria. Zásadní otázka, kterou jsme položili, zněla takto: Používá Duch sv. podobná paradigmata při vzniku jednotlivých společenství? Domníváme se, že tato otázka byla v této práci uspokojivě vyřešena. Ano, Duch svatý používá podobná paradigmata: společenství skutečně vznikají zpravidla tak, že Duch zapaluje srdce jednotlivce a vede ho přes zkušenost samoty s Bohem a po čase se přidávají další lidé, až vznikne řád, hnutí nebo spiritualita uznaná církevní autoritou jako autentická. Dále zazněly v úvodu tyto otázky: Co je církev? Měli jsme k dispozici mnohé církevní dokumenty i teologická pojednání. Nechtěli jsme stanovit vyčerpávající definici, ale zamýšleli jsme se nad různými aspekty a teologickými pohledy. Je mnoho obrazů církve a v Písmu jich je celá řada. My jsme vybrali, vzhledem k tématu, obraz církve jako ikonu Nejsvětější Trojice. Celou dobu jsme hovořili o společenství. Trojice JE společenstvím. A proto církev je společenství s Bohem Otcem, s Jeho Synem v Duchu svatém. To je pravda. A církev musí dorůstat jako bratrské společenství do jednoty, jaká panuje v Bohu, to je její určení, to je její úkol. Odpověď na naši otázku, co je církev, zní: Církev je především ikonou Trojice, a tudíž společenstvím, koinonií.

217

Srov. ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista, s. 210-212

K čemu byla ustanovena církev? Z předchozího vyplývá, že církev je tu, aby hlásala zvěst o Božím království. Radostnou zvěst, která je obsažena v kérygmatu neboli evangelium o Boží lásce ke každému člověku. Tedy jediným posláním církve je evangelizace. A to královská, kněžská a prorocká. Jaký tedy je vztah jedince k církvi? Tak především: člověk byl vykoupen Kristovou smrtí a vzkříšením, Bůh mu dává synovství. Člověk je povolán, aby utvářel přátelský vztah s Bohem a s bratry. Uvažovali jsme o tom v kapitole o polaritách. Úloha člověka začleněného do církve je být začleněn do živého společenství a evangelizovat celým svým životem, tedy slovem a skutkem. Víme, že v církvi působí Duch svatý stále, proč se tedy rodí nové spirituality, nová hnutí? Odpověď zní: právě proto, že v církvi působí Duch svatý. Ten je také přirovnáván k ohni, který je týž a stále se mění, probouzí a zapaluje lidská srdce, a působí, aby byla církev stále živoucí. Tyto nové spirituality jsou ohniskem, které působí „požár lásky“ v celé církvi. Ostatně, velcí evangelizátoři pocházeli téměř výhradně z takovýchto zapálených komunit. Pouhá „farní spiritualita“, což je příliš široký, a ne zcela definovatelný pojem, prostě nestačí. Hrozí nebezpečí, že když se víra uzavře do kostelů, pozbyde dynamiky ohně a vyhasne.218 A vidíme to všude kolem sebe. Protože nestačí chodit do kostela a „nějak“ se řídit desaterem. Řekli jsme, že největší způsob lásky je předávat to nejcennější: vztah k tomu, který JEST. Církev je povolána být communiem, koinonií a být agapé. Být společenstvím přijetí a přátelství, má být ikonou Boha, který je společenstvím totálně se vydávající lásky a milosrdenstvím samým. Církev má zrcadlit Boží tvář, a tak i každý křesťan musí vyzařovat světlo evangelia a šířit jeho vůni a milovat jako Kristus a, je-li to třeba, vydat se až do krajnosti. Dovolím si uvést, že při psaní této práce jsem prožíval radost. Téma, nad kterým jsem uvažoval, s sebou nese mnoho důležitých podnětů. Bylo navýsost osvěžující pro mou víru souznít s jednotlivými autory textů a znovu prožívat dobrodružství víry s těmi, kteří se nechali zapálit ohněm Ducha. Literatury jsem měl k dispozici velké množství a bylo těžké z ní vybrat to podstatné. Pociťoval jsem lítost nevyužít všechny materiály, bylo bolestné vybírat a být stručný tam, kde jsem chtěl být květnatější. Ale to už nese s sebou akademická práce. Nekladu si nárok na úplnost a myslím, že téma není zdaleka vyčerpané, nicméně, kéž přispěje k větší slávě Boží. 218

EG 2

Seznam zkratek AA Apostolicam actuositatem EG Evangelii gaudium EN Evangelii nuntiandi KKC Katechismus katolické církve KSNC Kompendiun sociální nauky církve LG Lumen gentium RM Redemptoris missio Seznam odborné literatury Primární prameny Bible, Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 1993 Bible, Slovo na cestu. Praha: Česká biblická společnost, 2012

ARGAÑARAZ, Ricardo. – BOCCHIN, Sandrino. – NARDI De, Emanuele. – GRAMMATICA, Alvaro. La spiritualità della Koinonia Giovanni Battista. Plzeň – Valcha: Federazione delle Koininia Giovanni Battista, 2016 Františkánské prameny. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1982 AA čl. II, Druhý vatikánský sněm, Dokumenty. Řím: Křesťanská akademie, 1983. Sekundární prameny ARGAÑARAZ, Ricardo. Koinonia Jan Křtitel. Plzeň-Litice: nakl. DAN, 1998, s. 22 23 Augustinus. Confessoines L I,1 BONAVENTURA, J. Wilhelm. Svatý františek serafínský. Praha: J. Kotrba, 1926 Corso Paolo – Manuali. Plzeň – Valcha: Koinonia Giovanni Battista – Sede federale, 2014 Corso Paolo – Manuali. Plzeň – Valcha: Koinonia Giovanni Battista Sede federale, 2014. DANNA, A.-PIOLA.A.Come parlare oggi di creazione. Scienza e fede: un dialogo possibile. San Massimo: Effata Editrice, Cantalupa FIORES de, Stefano – GOFFI, Tullo. Slovník spirituality. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1999, FLORES, José Prado. Jak hlásat evangelium pokřtěným. Plzeň: Biskupství plzeňské, 1994 GRAMMATICA, Alvaro. Teologická antropologie: Kdo je člověk a jaký je jeho úděl. PlzeňLitice: Koininia Jan Křtitel, přepis přednášky ze 17. 10. 2014 HERWEGEN, Ildefons. Smysl a duch Benediktovy řehole. Vyšší Brod: Cisterciácké opatství Vyšší Brod a nakladatelství Gloriet, s.r.o., 2008 JEDIN, Hubert - REPGEN, Konrad. Handbuch der Kirchengeschichte. Freiburg – Basel – Vien: Herder,1979 KAMENÍK, Milan. Burgundsko - Kraj mnichů. Praha: Vyšehrad spol. s. r. o., 2002 KASPER, Walter. O víře. Brno: Cesta, 1990 Kurz Filip. Plzeň: 2009, Koinonia Jan Křtitel-Oáza Plzeň LAWRENCE, Hugh. Dějiny středověkého mnišství. Praha: Vyšehrad, 2001 LÉON – DUFOUR, Xavier a kol. Slovník Biblické teologie. Řím: Velehrad – Křesťanská akademie, 1981 LUBICHOVÁ, Chiara – ZAMBONINIOVÁ, Franka. Dobrodružství jednoty, s. 48

Lubichová, Chiara – Zamboniniová, Franka. Dobrodružství jednoty. Bratislava: Nové mesto, 1992 MACEK, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007 MERINO, José Antonio. Františkánská cesta pro dnešního člověka. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o., 2001, PETRÁČEK, Tomáš. Církev, tradice, reforma-odkaz Druhého vatikánského koncilu. Praha: Vyšehrad, 2016 POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Jako v nebi, tak i na zemi. Praha: Krystal OP,2007, s. 332 RÁČEK, Blažej. Církevní dějiny. Praha: Vyšehrad, 1939 RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert. Teologický slovník. Praha: Zvon, 1996 RAHNER, Karl. Wer ist dein Bruder. Freiburg im Breisgau: Herder, 1981, s.60nn SARTORI, Franco (ed.). Sulla via di Camparmò. Padova – Plzeň: CMYK Crew, 2016 SOMMER, Petr. - FOLTÝN, Dušan. - VLČEK, Pavel. Encyklopedie českých klášterů. Praha: Libri, 1997 Srov. KRATOCHVÍL, Jiří. Hnutí Fokoláre.Teologické texty 1990, roč. 3, č. 4 Srov. SCOLA, A. - MARENGO, G.- PRADES LÒPEZ, J. La persona umana. Antropologia teologica. Milano: Jaca Book (Amateca), 2000 Svatý Benedikt. Řím: Křesťanská akademie, 1980, str. 13 17 ZAMBONI, Doriana. Proč pochybovat? Praha: Paulínky, 2004 Internetové odkazy http://old.focolare.cz/old/index.php?option=com_content&view=article&id=71:byla-zvolenanova-prezidentka-hnuti-fokolare-&catid=3:ze-sveta&Itemid=71 http://www.novydvur.cz/cz/text.php?id=6 http://www.sfr.cz/odkazy.aspx https://fr.wikipedia.org/wiki/Beno%C3%AEt_de_Nursie https://it.wikipedia.org/wiki/Benedetto_da_Norcia www.ofm.cz www.Focolare.cz