Konstrukce vazeb k německé kultuře ve Francii zrod a dějiny ( )

Cahiers du CEFRES N° 12, Zprostředkování a prostředníci v kultuře

Françoise Mayer (Ed.)

_____________________________________________________________ Michel ESPAGNE, Michaël WERNER Konstrukce vazeb k německé kultuře ve Francii – zrod a dějiny (1750-1914)

_____________________________________________________________ Référence électronique / electronic reference : Michel Espagne, Michaël Werner, « Konstrukce vazeb k německé kultuře ve Francii – zrod a dějiny (1750-1914)», Cahiers du CEFRES. N° 12, Zprostředkování a prostředníci v kultuře (ed. Françoise Mayer). Mis en ligne en janvier 2012 / published on : january 2012 URL : http://www.cefres.cz/pdf/c12/espagne_werner_1997_nemecka_kultura_francie.pdf Editeur / publisher : CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE http://www.cefres.cz Ce document a été généré par l’éditeur. © CEFRES USR 3138 CNRS-MAEE

94

M. ESPAGNE a M. WERNER

Konstrukce vazeb k německé kultuře ve Francii - zrod a dějiny (1750-1914)* Michel Espagne a Michaël Werner

Studium francouzsko-německých kulturních styků je oblastí, které navzdory zpracování některých přesně vymezených témat v jistém smyslu schází metodická koordinace různých výzkumů. Je však na čase uvažovat, byť zatím pouze programově, o projevech kulturního přenosu jako o historickém předmětu, který se konkretizoval v textech, dokumentech, a pak v kolektivní ideologické rozpravě, podílející se na tom, co nazýváme konstrukcí vazeb k Německu ve Francii. Naším cílem bude vyvození několika operačních schémat a pojmů, jejichž prostřednictvím lze tuto konstrukci studovat. V tomto smyslu stojí náš projekt na poloviční cestě mezi dokazováním pomocí příkladu a teoretickou obecností. Zkoumání způsobů přenosu německé kultury do Francie by se tak již nemělo odehrávat v návaznosti na předem hotovou teorii kultury nebo na reflexi o jevech akulturace. Kultura či akulturace se naopak budou muset definovat na základě vztahu k ekonomickým nebo společenským pohybům. Konečně německá kulturní paměť se ještě předtím, než vstoupí do francouzské rozpravy nebo zkušenosti, soustřeďuje v dopisech, záznamech, různých administrativních a rukopisných dokumentech, na něž jsou francouzské archívy zvláště bohaté. Adekvátní způsob zacházení s těmito dokumenty by mohl spočívat v tom, že je budeme považovat za specifický jev, že jim přiznáme statut nejhlubší vrstvy v procesu kolektivního zrodu. Ze čtyř hledisek přístupu, která navrhujeme (hermeneutika, daná situace, instituce, studium geneze diskurzu), náležejí dvě (daná situace a instituce) do klasické historické oblasti, zatímco skrze dvě zbývající (hermeneutika a studium geneze diskurzu) vstupuje do hry rovněž analýza logiky diskurzivních systémů, jejichž prostřednictvím se konstruovala vazba k německé kultuře. Proti dlouhému času hermeneutiky, který je, jak uvidíme, vystaven nebezpečí ustrnutí do nehybného paradigmatu, stojí jako protipól neustálá proměna situací. V institucích a procesech vytváření diskurzu o Německu se vzájemně prostupují krátký čas a dlouhý čas. Většinu našich příkladů bereme z oblasti problému uvedení německé filosofie do Francie v průběhu 19. století. 1 Tato otázka, která byla podnětem nedávných výzkumů, 2 dalece překračuje hranice oboru filosofie a vede k souboru jevů, konstitutivních pro kulturní dějiny. Zdá se nám rovněž legitimní spojit jeden zvláštní příklad s obecnějšími, a občas rozhodně do budoucna směřujícími úvahami o francouzsko-německých kulturních přenosech. Až do dneška byly problémy kulturního přenosu v Evropě obecně studovány podle schématu dějin vlivů: ta či ona kultura podléhá díky zprostředkovatelům a překladatelům vlivu jiné kultury, a to v situaci, v níž je přijímající kultura obvykle v postavení více nebo méně jasné podřadnosti. Toto schéma bylo například hojně užíváno pro popis postavení slovanských kultur tváří v tvář francouzské, a pak německé civilizaci; téměř vždy mlčky předpokládá myšlenku kulturní hierarchie, podle níž dominantní kultura ovlivňuje kulturu ovládanou. Toto schéma však obsahuje systémovou vadu: nebere v úvahu podmínky, v nichž k těmto přenosům dochází, a opomíjí na jedné straně to, co můžeme zahrnout pod pojem situace přijímající kultury, a na druhé straně setrvačnost kulturních tradic, které kladou přenosům překážky. Nyní vidíme, že jeden a týž kulturní výtvor, například buržoazní anglický román Richardsonova typu, nemá vůbec stejnou funkci v závislosti na tom, je-li přenesen do Diderotovy Francie, nebo do roztříštěného a napůl feudálního Německa 18. století. 3 Víme, že rozšíření vědění a znalostí není jediným cílem kulturních přenosů; v rámci systému přijímání tyto přenosy naopak plní přesně vymezenou funkci. Náš první nápad spočívá tedy v tom, nepopisovat tyto jevy jako takové, ale v systematickém vztahu ke kultuře, která je přijímá. *

„La construction d'une référence culturelle allemande en France. Genčse et histoire (1750-1914)“, Annales E. S. C., juillet-août 1987, n° 4, str. 969-992. 1 Pro pojem uvedení viz Yvette Conry, L'introduction du darwinisme en France au XIXe siècle, Paříž, Librairie philosophique J. Vrin, 1974, 480 str. První kapitola této práce je jednou z nejpropracovanějších studií předpokladů pojmu uvedení. Yvette Conry dochází k paradoxnímu závěru, podle něhož nebyl darwinismus do Francie v 19. století vůbec nikdy uveden. Zobecnění takových konstatování nedostatku a nesdělitelnosti by nicméně mohlo vést k předpokladu uzavřenosti kulturních paradigmat. 2 V letech 1984-1985 byla předmětem zkoumání ve společném semináři Státního ústředí vědeckého výzkumu (CNRS) a École normale supérieure. 3 Viz Literatur im Epochenumbruch. Funktionen europäischer Literatur im 18. und beginnenden 19. Jahrhundert, G. Klotz, W. Schröder a P. Weber, eds., Berlín-Výmar, 1977.

CAHIERS DU CEFRES

95

Toto hledisko předpokládá latentní definici kultury. Mezi zúžením na rozlišující znak určité společenské třídy a rozšířením na vše, co není přírodou, dočasně přijímáme definici Edgara Morina: kultura je metabolickým okruhem, jenž spojuje infrastrukturu s prvky superstruktury, a tak zajišťuje směny mezi jednotlivci a uvádí do vzájemného styku existenční zkušenosti a ustavené vědění. 4 Budeme nicméně trvat na pojmu paměti, v níž jsou uskladněny modely kulturní komunikace a kterou lze snadněji vymezit jak z hlediska praktického (určité archívy a knihovny), tak z hlediska národního. A konečně budeme zdůrazňovat, že kulturu je nutno chápat jako složitý systém, ovládaný celkovými vztahy, které nelze rozdělovat na části. 5 Uvnitř každého národního celku existuje mnohost nižších celků, na jejichž rovině se opakují náboženské, společenské a politické diferenciace. Kromě toho můžeme na základě náboženských nebo politických seskupování tematizovat kulturní nadnárodní celky (judaismus, katolictví). Národní hranice přesto v 19. století představují hlubší kulturní rozdělení než jiné zlomové linie, především když se zabýváme nejabstraktněji intelektuálními podobami kultury. Budeme tak mluvit o německé nebo francouzské kultuře jako o nikoli výlučných celcích, které se jasněji vynořují v síti zlomových linií, vykrajujících kulturní pole. Francouzská kultura 18. a 19. století je obecně považována za málo otevřenou vůči okolnímu světu. Historicky se tento egocentrismus zakládá na dominantním postavení v Evropě. Čerpajíc sílu ze svého působení na evropské elity, národní kultura si takříkajíc vystačila sama. Revoluce převzala a zpolitizovala tento postoj, který – jak je třeba zdůraznit – o hodně předchází probuzení nacionalismů a spadá z velké části v jedno s univerzalismem osvícenství. V té míře, v níž je kultura definována jako strukturovaný soubor, poslušný svých vlastních pravidel, nepotřebuje žádné „jiné“: je principiálně ve stavu intelektuální soběstačnosti a tíhne k tomu, aby nekonečně reprodukovala svůj vlastní systém. Zároveň je však procesem, podrobeným vnitřní a vnější historické dynamice. Nejenže bez ustání vstřebává vnější prvky, ale také neustále upevňuje své vlastní hranice vzhledem k jinému, k tomu, co je od ní odlišné. Tím, co leží v základu této nutnosti sebevymezování, a to jak na rovině jednotlivců, tak na rovině společenské kolektivní praxe, jsou fenomény identity a projekce. Chápeme tak, že problémy mezikulturního přenosu, to jest přestupování ustavených vymezení, mají zásadní důležitost pro fungování kulturních systémů. Národní kultura se definuje rovněž svými mezemi a to, co vstupuje do směny přes hranice systému, se střetá s hierarchií ustavených hodnot, nebo je dokonce podmíněno antagonismy, které jsou systému vlastní. Z čehož vyplývá, že směny nelze interpretovat bez neustálého poukazu k těmto antagonismům a k funkci, kterou vykonávají. Otázku činí složitější mnohokulturní povaha každé kultury. Je jasné, že v případě, jímž se zabýváme, máme co činit především s problémem národních kultur (což předpokládá složité interakce mezi systémy politickými a systémy kulturními); protože se však jedná o humanitní obory a zejména o filosofii, musíme brát zároveň v úvahu mezinárodní humanistickou kulturu, kulturu intelektuálních elit, jejíž tradice je starší než probuzení národních idejí a která se na začátku 19. století ocitá v antagonistické symbióze s jednotlivými národními kulturami. V tomto období je tak třeba hledat některé podněty nadnárodních kulturních přenosů na straně této humanistické tradice, která odevždy opovrhovala národními hranicemi a která nadále přežívá přinejmenším během první poloviny 19. století. Národní kultury se naopak jakožto ideologické konstrukce společensky opírají o tytéž intelektuální elity, které zajišťují – zejména prostřednictvím školního systému – kulturní socializaci jednotlivců. Studium přenosů mezi národními kulturními prostory nás tedy staví zároveň před problém hierarchie různých kulturních hodnot a tradic v rámci jednoho společenského prostoru 6 a před problém vnějšího vymezení dotyčných kultur. K čemuž se konečně přidává rozměr časový: během období, o něž nám jde, se humanistická kultura, zakládající se ostatně především na latině, postupně rozpadá, zatímco národní kultury jsou mohutně podporovány mocenským nástupem buržoazie. 7

I. – HERMENEUTIKA A AKULTURACE Kulturní přenos odpovídá pokusu o reinterpretaci. Proměnit Kanta na jakobína, jak to činí němečtí uprchlíci během Francouzské revoluce, vyžaduje především provedení exegetické práce, ať už při ní dochází k jakýmkoli přehnaným zjednodušením a produktivním protismyslům. Dějiny pronikání německé filosofie či obecněji kultury do Francie tak lze chápat jako problém hermeneutiky, interpretační tradice, která se prosazuje po dlouhý čas. 4

Edgar Morin, Sociologie, Paříž, Fayard, 1984, 464 str. (str. 341 sq). Tato myšlenka je v zárodku přítomna již v pracích Jakoba Burckhardta. 6 Bylo by rovněž zajímavé analyzovat to, jak se různé „kultury každodenního života“, lidové kultury atd., které jsou v této době definovány především na oblastní, a dokonce místní úrovni, chovají vůči ideologické expanzi kultury národní a jak se stavějí k novým omezením, které tato národní kultura ukládá. 7 Což neznamená, že by národní kultury přijaly za své vyhraněné nacionalistické ideje. Jsme prostě svědky toho, že pocit příslušnosti k určitému národnímu společenství, které má specifickou kulturní identitu, nahrazuje u kulturních činitelů humanistickou tradici. V Německu tomuto vývoji odpovídá romantický pohled na národní stát. 5

96


Tato hermeneutika ostatně funguje na dvou rovinách. Na jedné straně jde o to, vyhmátnout pravdu cizích děl, která jsou známa spíše z doslechu než z vlastní zkušenosti, na druhé straně jde o to, nalézt díky nim pravdu národní tradice, která již může být sama konstituována na základě postupných pokusů o interpretaci jiného. Poznamenejme k tomu, že hermeneutické hledisko se velmi dobře snáší s pojmem procesu, který je proměňuje na nekonečný úkol, na neustávající pokrok nikdy neuspokojené teoretické zvídavosti. 8 Může-li však skýtat francouzsko-německým kulturním přenosům obecný rámec, představuje pro první polovinu 19. století rovněž specifický obsah těchto přenosů. Přednostní oblast hermeneutiky, filologické studium starých filosofických textů, přichází do Francie vlastně zároveň s německou filosofií a způsobem, jenž je s ní neodlučně spjat. Filologie představuje na počátku 19. století most mezi Francií a Německem, přesněji řečeno most mezi dvěma univerzitními institucemi, mezi nimiž díky ní vzniká úzký styk. Skutečnost tohoto styku lze změřit především podle množství německých jmen, s nimiž se v 19. století setkáváme mezi profesory řecké filosofie a literatury. V době, kdy Německo vychovává příliš mnoho filologů, někteří z nich, jako Karl-Benedikt Hase nebo Friedrich Dübner, přicházejí do Francie, kde vydávají například Bibliothčque des auteurs grecs (Knihovnu řeckých autorů). 9 Univerzální uznání téhož předmětu, klasických autorů, umožňuje oběma univerzitním institucím setkávat se prostřednictvím filologie. Toto setkání jasně ukazuje odlišnosti. Zatímco ve Francii je studium klasických autorů diktováno zájmem o kultivaci rétorické formy, Německo – kde řecká filosofie a filologie nemají na rovině školních institucí žádné význačné postavení (univerzitní funkce někoho jako Brandis nebo Creuzer stojí proti té, kterou vykonává Letronne nebo Burnouf starší) – naopak zkoumá texty kriticky a snaží se postavit na této kritice spekulativní systém. Když odjíždí Victor Cousin do Německa (v letech 1817, 1818 a 1824), setkává se s filosofy, ale také a především s filology. On sám je přitom svými partnery považován nejen za filosofa, ale ve stejné, ne-li větší míře za vydavatele novoplatoniků nebo samotného Platóna. V hojné korespondenci, probíhající mezi ním a Brandisem, profesorem v Bonnu a vydavatelem Aristotela, dochází k četným přechodům od filologické techniky k situaci Německa, v němž Brandis náleží k těm, kdo očekávají, že druhá Schellingova filosofie sesadí z trůnu hegelovství. 10 A když se Creuzer v březnu 1828 seznámil s Cousinovou prací o Xenofanovi, okamžitě mu nabízí, že ji ukáže Hegelovi. 11 Creuzer, jenž pracuje po roce 1820 na vydání Plótína, stará se do jisté míry o Edgara Quineta, studujícího v Heidelbergu, a v Guigniautově osobě nachází překladatele, velmi dobře symbolizuje možné přechody od filologie k filosofii. Jeho interpretaci mýtů nadšeně převezme Schelling a bylo by zajímavé sledovat, do jaké míry byly Guigniautovy semináře řecké filologie na École normale poznamenány vlivem Creuzerovy filosofie. 12 S velmi úzkým vztahem, který v Německu existoval mezi textovou kritikou a vydáváním textů, se ovšem Cousin mohl seznámit především prostřednictvím Schleiermacherovým. Skutečnost, že styk obou mužů, ostatně do velké míry nepřímý, vyústil v odmítnutí z Cousinovy strany, nijak neomezuje roli filologie jako prostředníka. V březnu 1822 píše Brandis Cousinovi a klade mu otázku, proč se drží tradičního pořadí platónských dialogů a nerozhodne se k převzetí pořadí Schleiermacherova, které předpokládá filosofickou rekonstrukci systému. 13 Cousin ve své odpovědi prohlašuje, že je zcela připraven uznat teoretický přínos rekonstrukce, provedené Schleiermacherem, ale dává přednost tradičnímu pořadí, v jehož prospěch – pod vlivem doby – připomíná rukopisy: „Dnes vám řeknu pouze to, že jsem se při volbě mezi dvěma libovolnými uspořádáními (disposition arbitraire pour disposition arbitraire) chtěl opřít o autoritu rukopisů, jejichž pořadí uchovává to, které bylo obecně přijímáno v Antice, to jest pořadí Thrasyllovo. Víte, jak moc se ve všem obávám umělých uspořádání. Schleiermacherovo uspořádání je však v mnoha ohledech umělé. 14 Jakkoli Cousin navenek projevuje vůči hermeneutice nedůvěru, přesto podporuje růst počtu pokusů o nová vydání, a to v přímé návaznosti na své styky s Německem. On sám dává francouzským čtenářům poprvé k dispozici vydání Spinozy – jakkoli je pravda, že k tomu došlo prostřednictvím jeho žáka E. Saisseta. Každé z jeho vydání Descarta, Platóna nebo novoplatoniků je zároveň zhodnocením textu, což je pojem, který tak pronikne do jádra humanitních věd ve Francii. A dokonce i když se Cousin a jeho žáci, pod vlivem tradice rétoriky, v rozpa-

8 Hans Blumenberg, Der Prozess der theoretischen Neugierde, Frankfurt, Suhrkamp Verlag, 1973 (1966), 309 str., podal klasický příklad historizace hermeneutického hlediska. Jeho slabost spočívá v oddělování ideologických dějin od dějin hospodářských a společenských. 9 Pierre Petitmengin, „Deux tętes de pont de la philologie allemande en France: le Thesaurus Linguae Graecae et la Bibliothèque des auteurs grecs (1830-1867)“, in Philologie und Hermeneutik im 19. Jahrhundert 2, Mayotte Bollack a Heinz Wismann, eds., Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht, 1983, 529 str. (str. 76-98). 10 Viz například dopis Cousinovi ze dne 12. ledna 1836, stejně jako jiný nedatovaný dopis (patrně z roku 1824), v němž Brandis předkládá Cousinovi své námitky proti hegelovské logice (Bibliothèque Victor Cousin, Paříž, Sorbonne, vol. 219, n° 901). 11 Dopis Cousinovi ze dne 21. března 1828 (Bibliothèque Victor Cousin, Sorbonne); francouzský překlad J. Barthélémy Saint-Hilaire, M. Victor Cousin, vie et sa correspondance, Paříž, 1895, sv. I, str. 232 sq. 12 Rukopisy těchto přednášek jsou uchovány v knihovně École normale supérieure. 13 Dopis ze dne 23. března 1823 (Bibliothèque Victor Cousin, Sorbonne). 14 J. Barthélémy Saint-Hilaire, M. Victor Cousin, sa vie et sa correspondance, Paříž, 1895, sv. I, str. 337.

CAHIERS DU CEFRES

97

cích způsobených přemrštěnou úctou k textové vulgátě, 15 nechtějí pouštět do spekulativních rekonstrukcí, zůstává nicméně pravdou, že prostá práce na vydávání textů, k níž dalo popud Německo, s sebou nese zkoumání pravosti a datace vydávaných předmětů, tedy historickou kritiku. Stejný prostředek, který napomáhá šíření německé filosofie ve Francii, to jest filologie, která dospěla do stádia hermeneutiky, zabezpečuje rozvoj historických metod ve chvíli, kdy ve Francii dochází v oblasti historické vědy – představované těmi, kdo jsou Cousinovi blízcí nebo jej znají – ke známému rozkvětu. Skrze filologii proniká do Francie nejen filosofie, ale obecná metodologie německých humanitních věd, nebo se spíše ve Francii stává předmětem národní diskuse, protože skrze tohoto prostředníka se ukazují také rozdíly. Prostřednictvím hermeneutického hlediska, uplatněného při analýze kulturních přenosů, a prostřednictvím filologického základu tohoto hlediska, se podle Jeana Bollacka a Heinze Wismanna vynořuje existence dvou kulturních paradigmat. Francouzskému paradigmatu, založenému na opakování, nápodobě, parafrázi neměnného modelu, by odpovídalo paradigma německé. Zrozeno z velkého hnutí úvah o textu, které samo povstalo z reformace, toto paradigma by tíhlo k systematické kritice předávaného textu, jenž by měl být nahrazen textem autentickým, přičemž měřítko této autentičnosti by na rozdíl od francouzského paradigmatu skýtal v první řadě nikoli společenský konsensus, ale individualita interpretujícího subjektu, která je ovšem u Schleiermachera sama určena historickým horizontem. Hermeneutický kruh by se tak ohlašoval již od doby Lutherovy. Reformace by stála na opačném pólu než protireformace, v níž se subjektivita musí podřídit společenskému celku a respektovat kanonickou interpretaci, vulgátu. 16 Stálost těchto dvou paradigmat vytváří rovinu nehybných dějin, stojící v protikladu k výkyvům dějin povrchových. Je místem, z něhož vyrůstá řada typologií, které jsou v různých podobách neustále znovu přebírány. Francouzské paradigma upřednostňuje celistvost, skupinu, a tedy různé podoby politického myšlení, které nemůže zapustit kořeny v Německu, kde vládne paradigma individuální spekulace, teoretického myšlení. Posedlost mladých hegelovců (Marx, Ruge, Moses Hess) myšlenkou na obohacení francouzské politické praxe německou spekulací spočívá na tomto motivu, který je velmi starého původu. Je pravda, že můžeme pozorovat jeho působení, a jistým způsobem jeho trvalost. V Německu tak po Hegelovi filosofie spolu s různými mladohegelovskými proudy okamžitě vstupuje do období kritiky, a dokonce „kritické kritiky”. Ve Francii naopak po Cousinovi nastupuje cousinovská tradice, jejíž pokračování lze sledovat až do současné doby. Instituce doktorských prací o alexandrinismu, která vzkvétá mezi Cousinovými žáky – součást kariéry budované podle neměnného modelu – odráží tuto věrnost ideálu vynikající nápodoby. Konec konců, zatímco v Německu prožívala filosofie svůj institucionální úspěch pouze po dosti krátkou dobu a ustupuje již od 30. let 19. století, cousinismus udržuje filosofii v postavení svorníku vzdělávacího systému přinejmenším během celého 19. století. Politickou hodnotu tohoto uchovávání lze vycítit již od proměny, kterou v Cousinových přednáškách z filosofie, proslovených roku 1828, prodělávají německé zdroje, jimiž jsou dopisy jeho německých partnerů, nebo dokonce poznámky, které při přednáškách pořídil Hegelův žák a později profesor v Berlíně Hotho. Když přechází prostřednictvím přednášek z roku 1828 do Francie, hegelovství promlouvá politickým jazykem, v němž se ve výrazech jako spiritualismus nebo sensualismus skrývají opravdová politická hnutí, která by Charta měla vzájemně smířit. Schematismus kulturních paradigmat nepřestává implicitně působit v díle tak významných současných historiků, k jakým patří v Německu R. Koselleck. Aby vysvětlil ve své Kritik und Krise přechod od ideologie osvícenství k Francouzské revoluci, poznamenává, že nesoulad mezi morálkou a společenskou strukturou – zrozený během reformace, pranýřovaný dějinným pesimismem typu Thomase Hobbese, zatlačovaný do pozadí absolutismem, probuzený zednářstvím a osvícenstvím – vede ve Francii k revoluční události, ke krizi politické povahy, zatímco v Německu je usmíření morálky subjektu a společnosti promítnuto do budoucnosti a dává zrod filosofii dějin. Protipólem specifičtěji německé kritiky je francouzská politická krize. 17 Jak uvidíme, hermeneutický prvek může stát při analýze kulturních přenosů mezi Francií a Německem v pozadí situačních určení. Odvolávat se však výlučně na něj by znamenalo přijmout postulát nehybnosti a nesdělitelnosti. Ve skutečnosti by pak neexistovala žádná možnost šíření německé filosofie ve Francii ani francouzské politiky v Německu, ale pouze setrvalá nadměrná podmíněnost, v níž by každé paradigma přebíralo prvky paradigmatu sousedního a včleňovalo je do svého vlastního systému. Tak by vypadalo hegeliánství přednášek z filosofie z roku 1828, nebo dokonce jakobínský Kant (o němž se zmíníme později). Tato přehnaná podmíněnost by sama mohla být neustále přehnaně podmiňována. Francouzské nietzscheovství je tak v dnešní době v Německu předmětem zvláštního nového přivlastňování. 15 Viz Jean Bollack, „M. de W[ilamowitz]-M[oellendorff] (en France). Sur les limites de l'implantation d'une science”, in Wilamowitz nach 50 Jahren, Darmstadt, Wissenschaftliche Buchges., 1985, 802 str. (str. 468-512); Heinz Wismann, „Modus interpretandi. Analyse comparée des études platoniciennes en France et en Allemagne au 19e siècle”, in Philologie und Hermeneutik 2, op. cit., str. 490-512. 16 Hermeneutickou teorii kulturních paradigmat, založených na soupeřících způsobech interpretace, si vypůjčujeme od H. Wismanna. 17 Reinhard Koselleck, Kritik und Krise, Mnichov, Suhrkamp, 1959, 247 str.

98


Je konečně třeba poznamenat, že neslučitelnost paradigmat plodí fenomény iracionální fascinace cizím paradigmatem, přesněji řečeno – ve Francii – fascinaci způsoby reflexe, které vycházejí z hermeneutiky a které, což je jedinečný paradox, popírají zvláštnost francouzského paradigmatu. Gadamerovo nebo Heideggerovo myšlení se zdají nabývat své legitimační hodnoty ve Francii alespoň částečně právě díky svému ezoterismu a výlučnosti, kterou implikují. Kulturní celky však hranice, jež je vymezují, spíše přemísťují než aby je natrvalo ustalovaly. Problém, který klade šíření německé filosofie, tak odkazuje k historickému poli, jež se ustavuje a jež je polem akulturace. Redukce kulturní různorodosti, která odděluje ovládanou kulturu od kultury vládnoucí, posvátnou kulturu od kultury světské, městskou kulturu od kultury venkovské, je setrvalým jevem. Vzhledem k těmto okolnostem na ni lze vhodně aplikovat hlediska historické etnologie, vypracovaná Nathanem Wachtelem během studia kontaktu protichůdných kultur, v daném případě španělské a indiánské. 18 Stejně tak jako schémata myšlení Inků přetrvávají v určitém zeměpisném díle, sepsaném hispanizovaným indiánem, jsou požadavky Ideologů negativně přítomné v Kantově analýze, kterou se proti nim snaží postavit spiritualista de Villers. 19 A povšimneme-li si, že proces akulturace začíná od kulturních okrajů národa, od obyvatel hraničních oblastí, vymezujeme tím úlohu Alsaska, protestantské teologie ve Strasbourgu, vliv alsaských žáků Cousinových – jako Willma, autora dějin německé filosofie – na šíření německé filosofie ve Francii během 19. století. Většinu představ, které vytyčují směr studia jevů akulturace, je možné snadno převést na jinou oblast. Tvrzení, podle něhož nejsou nositelé určité kultury vždy reprezentativní pro tuto kulturu jakožto celek, tak neplatí pouze pro jevy spjaté s kolonizací. Ten či onen prvek sousední kultury do Francie často zavádějí zcela neznámí zprostředkovatelé, a jeho dopad nijak nezávisí na jeho proslulosti v původním kontextu. Protiklad mezi vnucenou a spontánní akulturací by jistě umožnil analyzovat rozdíly v přijímání německé vědy ve Francii během červencové monarchie a po válce z roku 1870. Pokud jde o selektivní rozměr jevů akulturace, který způsobuje, že podržujeme určitý aspekt importované kultury při vyloučení jiného aspektu, působí rovněž v případě šíření německé filologie ve Francii, jež s sebou v žádném období nenese germanizaci. Pronikání německé kultury je pouze izolovaným příkladem obecnějšího jevu akulturace, kterou pak samo umožňuje rozšířit na vztahy mezi dvěma evropskými národy. Lze pochybovat o tom, by snad kolem roku 1870, a dokonce ještě později, byla německá kultura ve Francii známa výrazně lépe, než kultura Hurónů. Šlo však o Huróny schopné proniknout do prostoru francouzské kultury. Také zde vede redukce kulturní různorodosti ke sblížení historie a etnologie, 20 nicméně s dodatečnou složitostí způsobenou vztahem vzájemnosti. Nikoli nejmenší zásluha pojmu akulturace spočívá v tom, že se díky němu studium francouzsko-německých kulturních přenosů nakonec odlišuje od prostého předávání literárního nebo estetického kánonu a že nachází svůj základ v přenosech ekonomických, společenských a institucionálních.

II. – KULTURNÍ PRENOS A INTELEKTUÁLNÍ SITUACE Kulturní paradigmata jsou stálými danostmi. Představují jakýsi obecný prostor kulturních přenosů. Neumožňují však postihnout mnohost jednotlivých konkrétních styků. Ty jsou naopak ve velké míře podmíněny situacemi, které na sebe vzájemně navazují. Přivlastnění si cizí kultury představuje zcela zjevně možný problém nejen vzhledem k vnějšku, v tom smyslu, že je třeba neustále potvrzovat svou kulturní identitu, ale rovněž uvnitř samotné národní kultury: vlastnění prvků cizí kultury může upevňovat moc. V té míře, v níž má kultura intelektuálních elit fungovat na základě určitého vědění, které jakožto dědictví humanistické tradice nezná žádnou hranici, ale tíhne k „poznání člověka”, musí ze své definice přispívat k otevíráním se vůči vnějšku. Tato otevírání se, určená pro výměny pouze minimální, se rozšiřují v dobách krize, a tak vytvářejí trhliny, jimiž mohou do vnitřní kultury proniknout silné proudy, schopné zapůsobit na její základní rovnováhu. Právě tak dochází na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století, kdy se objevuje snaha přijímat intelektuální výtvory sousedních zemí, k první německé módě, v níž rousseauovství nachází své potvrzení v Gessnerových Idylách, zatímco Winckelmannova novoklasická estetika nabízí obraz „člověka o sobě”, předjímaný encyklopedisty. 21 Tato německá móda se již připojuje k revoluční situaci v nejširším slova smyslu, to jest k objevení se nové společenskosti, která se ohlašuje kolem roku 1750 a udává tempo ještě i krizím 19. století. Francouzská revoluce, chápaná v užším a tradičnějším smyslu, otevřela národní kulturu pro vpád německé filosofie. Zatímco filologie nám umožňuje povšimnout si v kulturním francouzsko-německém přenosu prvků trvalosti, filosofie naopak skýtá představu diskontinuit, spjatých s danými situacemi. 18 Nathan Wachtel, La vision des vaincus. Les Indiens du Pérou devant la conqučte espagnole, Paříž, Gallimard, 1971, 399 str.; srov. rovněž „L'acculturation”, in Faire l'histoire, Jacques Le Goff a Pierre Nora, eds., Paříž, Gallimard, sv. I, 1974, 234 str. (str. 124-146). 19 Charles de Villers, Philosophie de Kant ou Principes fondamentaux de la philosophie transcendantale, 2 sv., Metz, 1801. 20 Michčle Duchet, Anthropologie et histoire au siècle des Lumičres, Paříž, Maspero, 1971, 567 str. 21 Studium této německé módy je předmětem dosud neukončené práce, která se opírá o korespondenci rytce Jeana-Georgese Willeho.

CAHIERS DU CEFRES

99

Kantova filosofie je jedním z prvních přínosů, který je třeba vzít v úvahu. 22 Její uvádění lze shrnout do čtyř fází: – Jakobínský Kant. Počínaje rokem 1796, a na popud německých revolucionářů, kteří emigrovali do Paříže (tedy aktérů, jejichž místo není ve francouzské kultuře, ale v univerzální kultuře revoluční), jsme svědky pokusu zjednat filosofovi z Königsbergu vstup do francouzské ideologické diskuse. Překladem eseje K věčnému míru se němečtí jakobíni snaží dodat důvěryhodnosti obrazu Kanta jako jakobína, republikána, jenž by svou abstraktní filosofií a ve svém vzdáleném odloučení dospěl ke stejným revolučním závěrům, k nimž dospěl francouzský lid svým jednáním. Kanta si jistým způsobem přivlastňuje francouzská revoluční kultura, přijímá jej moderní Francie, vzešlá z revoluce. – Kant emigrantů. Jakmile se stal nedílnou součástí francouzské ideologické diskuse, Kant již nemůže uniknout logice a dynamice této diskuse. Není proto nijak překvapivé, že odpůrci jakobínů začínají proti obrazu Kanta jakožto jakobína stavět obraz jiného Kanta: jakožto spiritualista, hluboce německý myslitel, nesený metafysickou hloubkou a transcendentalismem, tento Kant by byl naprosto cizí francouzské kultuře, byl by pro ni nepřijatelný, a každopádně by byl vším jiným než francouzským revolucionářem. Předání tohoto Kantova obrazu Francouzům si bere na starost Charles de Villers. Opíraje se především o Kritiku čistého rozumu, de Villers vytváří subjektivistického Kanta, který by byl vynalezl filosofii vnitřní skutečnosti. – Kant Ideologů. Pokud jde o Ideology, ti sestrojují svého vlastního Kanta, odpovídajícího jejich ideologicko-politickým potřebám. Kant jim bude racionalistou, moderním Sókratem, jenž by byl vypracoval nauku o vědomí, o niterném já. – Kant Madame de Staël. Politické záměry díla Madame de Staël O Německu (De l'Allemagne, 1813) jsou dobře známy: její Kant je kosmopolitou a Evropanem, představitelem univerzálního osvícenství a eklektikem, což tehdy znamená tím, kdo stojí nade všemi stranami, a je tedy anti-bonapartistou. 23 Přijetí Kanta ve Francii závisí tedy ve velké míře na vnitřní francouzské diskusi, ať už se ostatně tato diskuse odehrává ve Francii nebo v cizině. Každý ideologický proud si sestrojuje svého Kanta, z něhož čerpá autoritu schopnou umlčet příslušné protivníky. Přijetí Kanta skýtá modelový příklad toho, jak politicko-ideologická situace převládá nad samotným obsahem kulturního přenosu. Tato situace nadměrně podmiňuje interpretaci v tom smyslu, že vychyluje snahu o porozumění podle logiky, která je vlastní antagonismům přijímající kultury. Případ hegelovství v období Restaurace je nepochybně složitější. Aniž bychom příliš zabíhali do podrobností, mohli bychom říci, že znovuzahájení výuky filosofie na francouzské univerzitě si vynutilo hledání nové národní filosofie. Jakmile jednou překročilo hranici francouzského kulturního pole, započaté hledání vedlo k Hegelovi. Toto zkoumání a toto setkání byly dílem Victora Cousina, jenž se během opakovaných cest do Německa snažil seznamovat s hegelovskou filosofií, která v polovině dvacátých let 19. století dosáhla svého největšího rozmachu. Přinesl z ní zpět do Francie prvky filosofie dějin, jejímž se stal popularizátorem, ovšem s výslovným záměrem sestrojit z těchto (a z jiných) prvků filosofii ve vlastním smyslu francouzskou, vhodnou k překonání německého modelu. Tohoto cíle se pokusil dosáhnout především během slavných přednášek z filosofie v roce 1828, které byly společenskou a politickou událostí a v nichž postavil Hegela, ostatně aniž by uvedl jeho jméno, do služeb Charty: hegelovská filosofie dějin byla podána z hlediska filosofické definice konstituční monarchie, kterou bylo tehdy třeba prosadit jako obranu před samovládnými ambicemi Charlese X. Tato monarchie byla představována jako dovršení a konečná syntéza rozvoje lidského ducha, pojímaného politicky. Povšimněme si toho, že právě z politického hlediska prováděl Cousin určité převrácení vzhledem k situaci v Německu, kde je v těchto letech hegelovská filosofie dějin interpretována jako státní filosofie, která ospravedlňuje především „osvícenou” pruskou monarchii. Přesazena Cousinovým úsilím do Francie, stala se prvkem, z něhož vycházela opozice. Tato situace se radikálně mění s nástupem červencové monarchie, která uvádí zejména Cousina do úlohy oficiálního představitele státu. Popularizovaná hegelovská filosofie se od této chvíle proměňuje v ospravedlnění existujícího stavu věcí; ze základního prvku revoluce se stává konzervativní ideologií. Tato změna situace se kupodivu znovu liší od situace v Německu, kde hegelovská škola pod vlivem mladohegelovců přechází do řad libe22

Z praktických důvodů ponecháváme stranou zcela první francouzsko-německé přenosy, které se odehrály v polovině 18. století a které odpovídají odlišné situaci. Informace o uvádění kantovství do Francie si vypůjčujeme ze dvou zatím nepublikovaných přednášek Alaina Ruize a Pierra Machereye o Kantovi a Francouzské revoluci (proslovených na École normale supérieure dne 12. ledna 1985); viz rovněž Alain Ruiz, „A l'aube du kantisme en France. Sieyčs, Karl Friedrich Reinhard et le traité vers la paix perpétuelle (hiver 1795-1796)”, in Cahier d'études germaniques, 1980, str. 147-193. 23 Claude Digeon ve svém mnoha dokumenty podloženém a k potřebám přijímající kultury velmi vnímavém díle La crise allemande de la pensée française (Německá krize francouzského myšlení) velmi zjednodušuje období před rokem 1870, které celkově označuje jako „staëlovské”. Poznamenejme rovněž, že pojetí „francouzského myšlení” je podle nás příliš odříznuto od politických, vědeckých a obecně kulturních podmínek svého výrazu.

100


rální, a dokonce radikální opozice v tak silné míře, že úřední politická místa začínají přísně potírat její vliv. V Berlíně je úkolem umlčet protagonisty „negativistického” hegelovství pověřen starý Schelling, najatý s velkými výlohami a povolaný zpět do služby ze svého mnichovského ústraní. Posílen autoritou, kterou mu propůjčuje to, že jeho filosofie identity předcházela hegelovskému idealismu, má za úkol ustavit svou „pozitivní filosofii” jako syntézu, která překračuje hegelovský formalismus, a tak může založit novou autoritu státu. Jakmile je však přesazena do Francie, tato nová politická situace je znovu naprosto převrácena. V Paříži se o Schellinga opírají odpůrci cousinismu, a zejména socialista Pierre Leroux, protože mají v úmyslu zasáhnout prostřednictvím Schellingovy kritiky hegelovství hlavního představitele oficiální filosofie, Victora Cousina. 24 Pod vlivem francouzské politické situace se tak Hegel a hegelovství ve Francii stávají předmětem ideologickopolitické diskuse, která se již nikterak netýká ani samotného Hegela, ani německé situace, z níž se zrodil spor, jehož je předmětem v Berlíně. 25 O funkci kulturního přenosu, nazíraného skrze teorii daných situací, můžeme obecněji říci, že na sebe bere dvě hlavní podoby: funkci poskytování legitimity a funkci rozvracení. V obou případech se hledá vnější záruka, určená k podpoře argumentace, jejíž důvody vyplývají ovšem pouze ze situace vnitřní. Ve chvíli, kdy je uvedeno na francouzský trh idejí, Německo se stává vlastní ideologickou otázkou. Odkaz na Německo je užíván k získání legitimity na dvou rovinách: na jedné straně slouží k tomu, aby svým intelektuálním věhlasem poskytlo záruku převládajícím francouzským ideologickým proudům a myšlenkovým hnutím. Viděli jsme, že cousinovský eklektismus, humanitární socialismus Lerouxův, historická škola Guizotova a další se dovolávají Německa, jakkoli je pravda, že k němu přidávají specificky francouzský moment (který je za takový výslovně označen): model musí být pochopitelně překonán. Na druhé straně propuká mezi francouzskými mluvčími Německa ve Francii vnitřní konkurence: Madame de Staël a její intelektuální dědicové, Cousin, Heine, Quinet a další se vzájemně přou o úlohu legitimního držitele „německé pravdy”, přičemž každý z nich tvrdí, že předkládá její věrný obraz, a přivlastňuje si obraz nabízený ostatními konkurenty. V intelektuálním prostředí, v němž byla skutečná znalost dané země velice omezená, mají tyto polemické spory o legitimitu sklon nabývat autonomní povahy a oddělovat se od toho, co je prohlašováno za předmět zájmu. Souběžně s tímto bojem o intelektuální monopol se setkáváme s méně strategickými výpůjčkami z hegelovské filosofie dějin, zejména mezi stoupenci Saint-Simona (Enfantin). Gustave d'Eichthal a Jules Lechevalier, kteří podnikli cestu do Berlína, odtud přivážejí pojmy, které budou vneseny přímo do enfantinovské nauky. Také zde hledá teorie, která chce být zároveň univerzální a specificky francouzská, opěrné body v německé filosofii vůbec a hegelovství zvlášť. K podobnému jevu dojde ostatně v oblasti filologie a později v oblasti historických studií. Poukaz k Německu ovšem působí rovněž jako rozvrat předchozí teorie. Viděli jsme, že Lerouxovi slouží k boji proti cousinovskému eklektismu Schelling. Stejným způsobem užije Proudhon Hegela – jehož nikdy nečetl – k tomu, aby se odlišil od svých konkurentů. Tyto výpůjčky mohou být výslovné (v takovém případě je jejich rozvratná funkce zároveň pokusem legitimovat se vzhledem k převládající ideologii) nebo nepřiznané, a dokonce potlačené. Obvykle tak bývá obcházena otázka původu historického myšlení (Condorçet, Herder nebo Hegel, anebo také Gibbon). V jiném rejstříku pak mladohegelovci, kteří přijíždějí do Paříže ve čtyřicátých letech, vidí v saint-simonismu specificky francouzské myšlení a zapomínají na úzké vztahy, které udržoval s německou tradicí. 26 Řekneme, že jsou nadměrně podmíněni obvyklým motivem nutného sňatku mezi německou teorií a francouzským jednáním, sňatku, v němž představují právě německého ducha. Pokud jde o Proudhona, ten propadne též zapomnění, přičemž se ovšem sám pokládá za představitele teorie, která nenachází ve Francii žádného předchůdce. Seznam bychom mohli snadno rozšířit. Zapamatujme si zde alespoň to, že pár legitimizace-rozvracení poskytuje obecně klíč k interpretaci přenosů z hlediska teorie daných situací. Předvedli jsme situace, které určují kulturní přenos jako něco, co má v zásadě politickou povahu. Nijak to nevylučuje, že se politická situace pojí se situací vědeckou nebo hospodářskou a že jí používá jako prostředku. Encyklopedista jakým byl baron d'Holbach, na jehož německý původ se často zapomíná, tak čerpal své příspěv-

24 Pierre Leroux, „Du cours de philosophie de Schelling”, Revue indépendante, 1843. Karel Marx, rozčilen touto francouzskou situací, se pokusil pozvat Feuerbacha, aby Schellinga demaskoval. 25 Srov. Michaël Werner, „A propos de la réception de Hegel et de Schelling en France pendant les années 1840. Contribution à une histoire sociale des transferts interculturels”, in De Lessing à Heine. Un siècle de relations littéraires et intellectuelles entre la France et l'Allemagne, Jean Moes a Jean-Marie Valentin, eds., Paříž, Didier, 1985, str. 277-291. 26 Viz Charles Rihs, L'école des jeunes hégéliens et les penseurs socialistes français, Paříž, Anthropos, 1978, 655 str. Tuto knihu, která nabízí velmi syntetický přehled, je nicméně třeba užívat s jistou opatrností, pokud jde o podrobnosti jejího dokumentačního základu.

CAHIERS DU CEFRES

101

ky ke společnému dílu z řady prací o chemii a mineralogii, které přeložil z němčiny. 27 Aby pokryl určité oblasti vědění, Diderot se musel obrátit k technickým dovednostem, nahromaděným v Německu, kam se předrevoluční Francie tradičně obracela při náboru svých důlních techniků. Německých znalostí z chemie a mineralogie, které se teprve nedávno vydělily z alchymie a předjímaly filosofii přírody, však na druhé straně d'Holbach používal k tomu, aby v situaci osvícenské Francie podepřel své materialistické úvahy. Můžeme-li se naopak domnívat, že úspěchy skladatele Meyerbeera v 19. století odpovídají potřebě velkolepé opery, v níž se poznává celá dobrá francouzská společnost, zůstává přesto pravdou, že rozšíření činnosti německé židovské banky do Francie Ludvíka Filipa přinejmenším předjalo tyto úspěchy, které se vždy opíraly – Heinrich Heine se nad tím nepřestává pohoršovat – o intenzivní reklamní kampaně.

III. – INSTITUCE Protože redukce kulturní různorodosti zasahuje stýkající se kultury jako celek, je důležité vzít v úvahu instituční rámec, k němuž se váže. Samotný výraz instituce je problémem a nemá tentýž význam ve Francii a v Německu. Spokojíme se pouze tím, že jej budeme definovat nejobecnějším způsobem jako formu organizace určité lidské skupiny, včleněné či nikoli do státního soukolí a vyznačující se stejně tak zákony jako morálkou. Tato definice předpokládá, že prostředníci kulturního přenosu (emigranti, cestovatelé, atd.) mohou potud, pokud vytvářejí nástin vlastní organizace nebo pronikají do organizace francouzské, spadat do oboru analýzy institucí. Podejme výčet několika specifických cílů, které – překračujíce pole uvádění německé filosofie – umožňují založit studium kulturních přenosů na stejnorodých dokumentárních datech. Studium německé emigrace do Francie od doby revoluce až do konce 19. století tak učinilo během posledního desetiletí významné pokroky. 28 Pozornost badatelů se soustředila na jedné straně na emigraci řemeslníků a dělníků, a na druhé na některé stěžejní postavy politické emigrace, jakými byli Heine, Marx nebo Börne. Naopak uprostřed ležící pásmo intelektuálů, učených filologů, kteří se všichni věnovali nikoli zanedbatelných kulturním činnostem, je známo mnohem méně. Jejich společenské chování – skupinové chování nebo individuální strategie, formy kulturní integrace nebo uzavírání – a formy organizace a šíření kultury, které ustavili – asociace, sítě soukromých kontaktů, emigrantská vydavatelství, publikace, nebo také individuální činnost uvnitř francouzských institucí – však ve velké míře určují skutečnost přenosu. Bylo by rovněž vhodné studovat zvláštní příspěvek, který výměnnému pohybu přinesli četní němečtí cestovatelé, navštěvující Francii. 29 Nejčastěji se jejich činnost kulturních zprostředkovatelů rozvíjela směrem k Německu; avšak skrze styky, které navázali ve Francii, předali určitý obraz německé kultury, jehož stopy lze sledovat v listinách, korespondenci 30 a publikacích francouzských kulturních činitelů. Kulturní přenosy procházejí zeměpisnými místy. Kromě Paříže, která od 18. století Němce zvláštním způsobem fascinuje a zdá se jim být popudem k neustálé interpretaci, si zaslouží zmínku také jiná místa. Samozřejmě Strasbourg, jehož role křižovatky má očividnou povahu. Jeho univerzita je až do konce 18. století obrácena spíše k německé kultuře, ale ve vědecké oblasti je francouzský vliv jasně citelný. Během třicátých let 19. století se toto město stává prvním útočištěm německých liberálů a radikálů, pronásledovaných německou Konfederací. Svými vlastními jazykovými, náboženskými a politickými rysy, svým tiskem a intenzivním spolkovým životem představuje Strasbourg kulturní tavicí kotel, jenž by měl být po zásluze chápán ve svém dvojím rozměru uzavřeného systému a směnného systému otevřeného vůči vnějšku. Případ Bordeaux jako místa kulturních styků je méně známý. Přesto tento příklad velmi dobře ukazuje, jak se mohly kulturní vztahy rozvinout tím, že se naroubovaly na vztahy hospodářské a obchodní. 31 Neboť skrze 27 Komentář d'Holbachových překladů z němčiny lze nalézt již v knize Pierra Naville, Paul Thiry d'Holbach et la philosophie scientifique au XVIIIe siècle, Paříž, 1943. K německým horníkům ve Francii viz také J. Mathorez, Les étrangers en France sous l'Ancien Régime, Paříž, 1921. 28 Viz zejména Wolfgang Schieder, Die Anfänge der deutschen Arbeiterbewegung. Die Auslandsvereine im Jahrzehnt nach der Julirevolution 1830, Stuttgart, Klett, 1963. Jacques Grandjonc, „Les étrangers à Paris sous la monarchie de Juillet”, Population. Revue de l'Institut national d'étude démographique, zvláštní číslo: Migrations, mars 1974, str. 61-68. Id., Vorwärts! Marx et les communistes allemands à Paris, 1844, Paříž, Maspero, 1974. Id., „Deutsche «Binnenwanderung» in Europa 1830 bis 1848”, in Die frühsozialistischen Bünde in der Geschichte der deutschen Arbeiterbewegung. Vom «Bund der Gerechten» zum «Bund der Kommunisten», 1836-1847, Berlín, 1975, str. 3-20. Jacques Grandjonc, Michaël Werner, Wolgang Strähls «Briefe eines Schweizers aus Paris» 1835. Zur Geschichte des Bundes der Gerächteten in der Schweiz und zur Rezeption Heines unter den deutschen Handwerkern in Paris, Trevír, 1973 (Schriften aus dem KarlMarx-Haus 21). 29 Ta část řady F 7 Národního archívu, která se týká záznamů o pasech a pohybech cestovatelů, by umožňovala statistickou analýzu chronologických ukázek a pomohla by definovat zejména to, jak se kulturní vztahy napojily na vztahy obchodní. 30 Některé korespondence (Marie d'Agoult, Madame de Récamier, Edgar Quinet, Guizot, atd.) by zasluhovaly stát se předmětem studia nikoli kvůli informacím, které skýtají o tom či onom slavném Němci, ale kvůli sítím vztahů, které načrtávají. 31 Vztahy mezi hospodářským a kulturním pronikáním zhodnotil již Alfred Leroux, La colonie germanique de Bordeaux, Bordeaux, 1913. Naše chápání tohoto jevu se zostřuje v té míře, v níž postupují studia o obchodě v Bordeuax. Viz Paul Butel, Les négociants bordelais, l'Europe et les îles au XVIIIe siècle, Paříž, Aubier, 1974, 431 str., a probíhající výzkum Pierra Jeannina.

102


ekonomickou směnu, založenou na obchodu s vínem a přerozdělování produktů, pocházejících z Antil, došlo nejprve k uvedení a zakořenění obchodních postupů, finančních struktur, a poté kulturních aktivit, které posiloval mimo jiné intenzivní oběh informací a osob. Tato obchodní síť umožní mladým velkoobchodníkům z Bordeaux odjet naučit se německy a přivede do tohoto města osobnosti tak významné jako K. F. Reinhard 32 nebo F. Hölderlin. 33 Velmi brzy sem prostřednictvím skladatele Franze Becka uvede německou hudbu, zejména formu symfonie. Propojení ekonomických vztahů a kulturních činností se týká každého pole, na němž se rozvíjí kulturní průmysl, v němž jsou v sázce obchodní zájmy: hudební svět, divadlo, tisk, nebo také knihkupectví a knihtisk. 34 K tomuto jevu lze přistupovat také skrze rozkvět některých literárních a kulturních salónů, podporovaných finančními kruhy německé emigrace v Paříži, zejména bankéři (salón Valentin/Leo, Rothschild, Koenigswarter, Fould, atd.). Němečtí finančníci z Paříže jsou často členy židovské obce, mezi emigrací německé inteligence neobyčejně početně zastoupené. Německé vlády postupně ruší politická práva, která byla židovské obci přiznána Napoleonem, což ve spojení s tradiční mobilitou židovské intelektuální elity vyvolalo během 19. století mohutný pohyb stěhování do Francie a učinilo z judaismu přednostního prostředníka francouzsko-německých kulturních přenosů. K této zvláštní situaci přistěhovalců židovského původu přistupují dále styky, které osvícené kruhy – zejména v Paříži a Berlíně – udržují na obou březích Rýna, styky obzvláště intenzivní v období berlínského „Verein für Kultur und Wissenschaft der Juden”. Bylo by třeba předložit výčet dalších institucionálních zprostředkovatelů francouzsko-německého přenosu, žádný však nevyvolává a priori tolik otázek jako školství. Nejde však pouze o to, analyzovat proměny výuky německého jazyka. Styk německé kultury a francouzského školství jakožto instituce se odehrává přes mnohem složitější zprostředkování, k nimž náleží uvedení německé filosofie. Vzpomínáme si, že cílem vytvoření École pratique des hautes études roku 1866 bylo nechat ve Francii zdomácnit „výzkum po německém způsobu” 35, který byl považován za účinnější – vně svých politických dopadů – než výzkum francouzský. To však představuje pouze jeden z důsledků obrazu učeného Německa, který se vytvořil během první poloviny století. Při pohledu zpět nás udivuje, že filosofie byla vynesena do postavení regulativního principu vědeckého bádání. Viděli jsme již nicméně, že filosofie byla úzce spjata s filologií, s kritickou metodou, s historií. Na německé univerzitě, která povstala z Humboldtových reforem (1810), byla filosofie skutečně královskou disciplínou, jež zahrnovala všechny ostatní, včetně přírodních věd, disciplínou, jež zaujala místo teologie a zasahovala svým vlivem celek humanitních věd. Když se v Německu ve druhé polovině 19. století hierarchie univerzitních oborů změnila ve prospěch přírodních věd, francouzská univerzita bude tuto změnu následovat. Obrození francouzské univerzity však Cousin koncipuje ve styku s německou filosofií, takříkajíc institucionalizovanou prostřednictvím Humboldtovy reformy. Humboldtova univerzita, založená na principech jednoty výzkumu a výuky, autonomie univerzit, úzkého paternalistického vztahu mezi profesorem a žákem a svobody studentů sestavit si svůj učební plán, představuje pro Evropu 19. století model, který by šlo jen stěží obejít. 36 Spojujíc ideál humanistické kultury a přísnost kritických metod, ukazuje se být účinným nástrojem výchovy intelektuálních elit. Ve Francii je výchozí situace odlišná. Uspána revolucí, francouzská univerzita musí přibližně od roku 1820 projít hnutím obrody, aniž by se však mohla opřít o pevné a nezpochybněné tradice. O něco později byla tato obroda dílem Victora Cousina. V Cousinově politicko-instituční práci v období červencové monarchie lze vysledovat dvě hlavní tendence: nejprve hnutí laicizace, systematického vylučování církve ze vzdělávacího aparátu. Legitimitu skýtanou ná32 J. Deliničre, K. F. Reinhard (1761-1837). Un intellectuel allemand au service de la France, státní doktorská disertace, Université Paris IV, 1983. 33 Adolf Beck, „Zu Hölderlins Rückkehr von Bordeuax”, in Hölderlin-Jahrbuch, 1950, str. 72-94. 34 Německá knihkupectví a německé tiskárny sehrály v šíření německé kultury důležitou úlohu. Studium jejich činnosti (jemuž se nyní věnuje Helga Jeanblanc) lze provádět na základě tří typů dokumentů: - Národní knihovna uchovává objemnou sbírku knihkupeckých katalogů a katalogů čítáren, která umožňuje učinit si přesnou představu o šíření německé knihy a německých časopisů ve Francii; - řada F 18 Národního archívu (pokud jde o knihkupce a tiskaře oficiálně usazené ve Francii); - Francouzská bibliografie (Bibliographie de la France) (pro statistiku skutečných publikací, jejich chronologické rozvržení, atd.). Viz doktorskou práci F. Barbiera, Livre, économie et société industrielle en Allemagne et en France au XIXe siècle (1840-1914), Univ. Paris IV, 1987. 35 François Furet, „La naissance de l 'histoire”, in François Furet, L'atelier de l'histoire, Paříž, Flammarion, 1982, 316 str. (str. 101127). 36 Maurice Jacob, „Étude comparative des systčmes universitaires et place des études classiques au 19e siècle en Allemagne, en Belgique et en France”, in Philologie und Hermeneutik im 19 Jahrhundert 2, op. cit., str. 108-143.

CAHIERS DU CEFRES

103

boženstvím nahrazuje Cousin legitimitou skýtanou moderním konstitučním státem, považovaným za dovršení cesty národů k sobě samým. Jakkoli pokračuje v odkřesťanštění započatém revolucí a je ozvěnou výzvy německé filosofie k sekularizaci, cousinovská reforma se přesto neprojevuje jako otevřeně antiklerikální: trvá prostě na nutném oddělení sfér vlivu a vyžaduje přirozeně pro stát to, co je nezbytné pro jeho pokračování v dalších generacích: kontrolu nad vzdělávacím aparátem. Na druhé straně zavádí Cousin čtyři úzce spjatá rozhodovací centra náboru vyučujících a obsahů výuky. Jakožto velký univerzitní profesor, prostřednictvím svého postavení na École normale supérieure, v porotě při agregaci (z filosofie), v Akademii morálních a politických věd, a konečně ve vládě, je pánem nad kariérami vyučujících. Kromě toho se mu daří prosazovat způsob fungování univerzitního výzkumu, který je založen na státní doktorské práci a cenách Akademie, která má celkově sklon dávat přednost skvěle formulovaným pracem před obnovováním výzkumu, brilantní variaci před kritikou. Jeho vstup do této záležitosti svědčí také o zrodu jistého zájmu o nepostradatelný prostředek nebo nástroj cizích kultur: jazyk. Jakmile se uchytila myšlenka, že učení se cizím jazykům – které bude po pravdě řečeno zaujímat i nadále jen skromné místo vedle klasických studií – je součástí kultury, kterou má předávat školský systém (a touto etapou projde Francie během Restaurace) 37, instituce se musí nejprve vyrovnat s problémem náboru vyučujících. V té míře, v níž neexistoval žádný služební postup předběžného školení, který by mohl dodávat kvalifikované učitele – první agregační zkouška pro výuku němčiny se konala roku 1849 –, se řídící školské orgány musely obracet na jedné straně na Alsasany, na druhé straně na cizince, jejichž nábor se prováděl především mezi postupnými vlnami německých uprchlíků a emigrantů. Proto se setkáváme s tím, že celá řada Němců, kteří se z různých důvodů (politických, ekonomických, rasových) ocitli ve Francii, zajišťuje výuku v kolejích, lyceích, a dokonce na fakultách. Jakožto privilegovaní kulturní zprostředkovatelé zde odvedli velmi zevrubnou práci, kterou lze těžko podceňovat, a stali se ohniskem krystalizace procesu výměny. Početné osobní úřední spisy, které se o nich zachovali, umožňují rekonstruovat mnoho typických životopisů a vyznačit hlavní rysy různých aspektů jejich publicistické činnosti, které se věnovali vedle učitelství. Můžeme tak například rekonstruovat intelektuální dráhu zapomenutého literáta a prostředníka, jímž byl Alexandre Büchner, profesor v Caen a Georgův bratr, 38 nebo též dráhu Karla Hillebranda, Heinova tajemníka a poté učitele v Bordeaux, jenž se posléze stal profesorem zahraniční literatury na fakultě v Douai a poradcem Victora Duruyho pro otázky organizace školství a výzkumu. 39 Tito pedagogové ztělesňují po jistou dobu obecně sdílenou představu o německé vědě. 40 Tato představa, často spojovaná s pojmem učenosti, se ve Francii opravdu uchytila po roce 1870. Její původ však sahá zároveň k staëlovskému obrazu Německa, k přijetí německé filosofie a k přítomnosti německých filologů v Paříži. Německá věda se nejprve jeví jako metafyzická spekulace, absolutní vědění, jehož esoterismus zároveň přitahuje a odpuzuje, jakési neustálé pobuřování francouzského zdravého rozumu a jeho praktické uskutečnění. Poté se v důsledku odlišné situace jeví jako ateistický důsledek metafyzické spekulace, jako materialismus, jenž dává přírodním vědám radikálnější (protože abstraktnější) základ než jim dal někdo jako Condillac, někdo jako Laromiguičre nebo anglická psychologie. Jeví se konečně jako metoda, jako textová kritika, která radikálně zpochybňuje ustavené hodnoty a plodí nové výsledky: pokrok vědy. Všechny tyto vrstvy se překrývají a prostupují, čímž vytvářejí hluboce dvojznačnou představu. Je oceňována pro své výsledky, ale bývají jí vytýkány jednou spekulativní nejasnost, jindy cynický materialismus. Jako ve všech západních kulturách, výraz věda má ve Francii konotaci kladné hodnoty, a představuje tedy, především od počátku 19. století, předmět neustálých sporů. Od doby saint-simonovců pozitivní vědy Augusta Comta si předložené společenské teorie činí nárok rovněž na vědeckou podstatu, záruku pravdy a realismu. Víme však, že odvolávání se na vědu vždy vykazuje, vedle omezení vlastních vědeckému postupu, neredukovatelně zaříkávací povahu: jde zároveň o Fausta i Einsteina. Není nic překvapivého na tom, že se Auguste Comte prostřednictvím Gustava d'Eichthala dovolává pro svou vlastní „vědu” záruky poskytnuté Hegelem (jenž zdvořile odmítne), nebo na tom, že se Proudhon cítí blízký mladohegelovcům. A dokonce i někdo jako Edgar Quinet, 37

Myšlenka na povinnou jazykovou výuku se nicméně objeví až v roce 1838 a roku 1853 se objevují první jazykové zkoušky při maturitě. Agregace pro výuku jazyka, vytvořená roku 1848 a zrušená 1852, bude znovu zavedena až roku 1864. Viz Paul Lévy, La langue allemande en France, Paříž, 1952, doplněno Bernardem Trouilletem, Das deutsch-französisiche Verhältnis im Spiegel von Kultur und Sprache, Frankfurt, 1981. Tato díla se nicméně spokojují se studiem právního rámce školství a nevěnují pozornost zkoumání jeho fungování na základě archívů. 38 Údaje o dráze Alexandre Büchnera lze nalézt v knize Clauda Pichois, L'image de Jean-Paul Richter dans la littérature française, Paříž, J. Corti, 1963, 496 str. (str. 309-348). 39 O Hillebrandovi viz Jean Bollack, „Critique allemande de l'université de France (Thiersch, Hahn, Hillebrand)”, Revue d'Allemagne, 9, 1977, str. 642-666. 40 Připomeňme, že v Německu dochází k přechodu od konkrétních věd (v množném čísle, ve smyslu znalostí) k abstraktnímu pojmu vědy a vědeckosti na přelomu 18. století. Viz Wolfgang Hardtwig, „Die Verwissenschaftlichung der Historie und Ästhetisierung der Darstellung”, in Reinhart Koselleck, Heinrich Lutz, Jörn Rüsen, eds., Formen der Geschichtsschreibung, Mnichov, 1982, str. 147-191.

104


který poté, co čerpal ze samého pramene, nepřestane pranýřovat vše, co přichází z Německa (je jedním z předchůdců boje proti německé kolonializaci), bude vždy s obzvláštní pozorností sledovat intelektuální a kulturní vývoj sousední země, jakkoli jej bude kritizovat. 41 Obecně sdílená představa německé vědy, spjatá s úvahami o politickém výkonu vzdělávacího systému, vstoupila do francouzské politické hry. Během šedesátých let 19. století vysílá Victor Duruy Karla Hillebranda do Německa, aby tam studoval možnost přizpůsobit francouzský univerzitní systém německému modelu, považovanému za lepší, modelu, jehož politická účinnost začíná být tušena. Hillebrandova zpráva (v podobě článků v Revue des Deux Mondes, přetištěných v knize nazvané Reforma vyššího vzdělání [La réforme de l'enseignement supérieur], vydané roku 1867) se předtím, než sehraje důležitou úlohu v ideologické diskusi po porážce z roku 1870, stane počátkem celé řady politických opatření (mezi něž patří založení École pratique des hautes études), určených k novému oživení francouzské univerzity. V samotném srdci univerzitního francouzského panoramatu se následkem toho vytvoří protiklad, který se stal klasickým, mezi hodnotami učenosti, kompetentnosti a účinnosti na straně jedné, a hodnotami formální brilantnosti a řečnické skvělosti na straně druhé. Vliv německého kulturního modelu lze vypozorovat v dynamice institucí spíše než v tom či onom synchronickém řezu.

IV. – ZROD A FUNGOVÁNÍ Problém kulturních přenosů je tradičně podmíněn otázkou autentičnosti přijatého vlivu. Bývá kladena otázka, co de Villers pochopil z Kanta, co Cousin z Hegela, Benjamin Constant z Herdera nebo Leroux ze Schellinga. Je však důležité tuto otázku obrátit, přejít od otázky předmětu k otázce fungování, od otázky „co” k otázce „jak”. Teorie situací již znejistila představu o autentičnosti. Je vhodné vyloučit ji teorií fungování a konstrukce poukazu k Německu. Fungování patří zároveň na ekonomickou a diskurzivní rovinu, a je třeba je uchopit v této dvojí specifičnosti. Prvními projevy přenosu nejsou díla, často rozšiřovaná a překládaná až ve velmi pozdním období, ale jednotlivci, kteří si vyměňují informace nebo představy a z nichž postupně vznikají sítě. Pro pochopení šíření německé kultury ve Francii je tak důležité shromáždit data týkající se osob, které se díky svým jazykovým znalostem, svým intelektuálním zájmům nebo zeměpisné situaci mohly stát zprostředkovateli; je třeba sledovat zároveň sociologický a osobní itinerář všech spisovatelů, profesorů, kteří znají Německo a cestovali do Německa. Je třeba znát délku, důvody a rámec jejich pobytu. Přesná rekonstrukce osobního osudu Eugčne Rodriguese (prvního překladatele Lessinga), Jules Lechevaliera (jenž byl v Berlíně posluchačem hegelovce Karl Ludwiga Micheleta), Eugčne Lerminiera (vykladače Savignyho a poté profesora práva na Collčge de France) a Gustava d'Eichthala (nešťastného prostředníka mezi Augustem Comtem a Hegelem) je například podstatná pro pochopení přínosu německé filosofie dějin k ustavení enfantinovské nauky druhého saint-simonismu, k němuž všechny zmiňované osoby přispěly svým dílem. 42 Tuto sociologii zprostředkovatelů by měla doplňovat sociologie systému, v němž se současně vyměňují ještě nezpracované informace a počátek společenského a politického výkladu těchto informací. Pojem sítě je jedním z těch, k nimž je třeba pro pochopení konstrukce kulturních vazeb přihlížet s nejvyšší pozorností. Síť je systémem kolektivního vypracování určité ideologie, a zejména mezikulturních vazeb. Označuje soubor osob, mezi nimiž se odehrává řada listovních nebo ústních kontaktů, odůvodněných například starostí o pravidelné vydávání určitého časopisu. Oproti pojmu kruhu, jehož se užívá pro označení účastníků rozhovoru se Spinozou, neimplikuje pojem sítě ani uzavřenost, a dokonce ani privilegované postavení jednoho centra. Výhodnost tohoto pojmu – jenž by zasluhoval široké zkoumání – spočívá především v ukázání toho, že celá řada velmi vlivných ideologických výtvorů se rodí zcela kolektivně. 43 V současnosti se považuje za jisté, že velké texty Frankfurtské školy jsou výsledkem intenzivního fungování jedné takové sítě. Královský rytec Jean-Georges Wille udržuje v 18. století překvapivou síť francouzsko-německé korespondence, založenou na současném zájmu o rytectví, starověké umění a osvícenské myšlení, napomáhající konstituci německého národního cítění. 44 Během 19. století jsou sítě ještě materializovány korespondencí, a v tomto ohledu je důležitým a málo známým jevem v dějinách filosofických myšlenek tohoto období síť korespondentů Cousinových. Máme na mysli zejména Cousinovy německé korespondenty, 45 kteří mu dodávají veškeré materiály jeho vazeb k Německu. Jejich prostřednictvím těží Cousin z ozvěny filosofické diskuse v Německu, odehrávající se mezi dědici Hegela 41 Přednáška Philippa Régniera ze dne 2. února 1985 na Ecole normale supérieure, „Les saint-simoniens et la philosophie allemande”, a přednáška Pierra Pénissona ze dne 16. března 1985, „La transmission de la philosophie de l'histoire de Herder en France”. 42 Jde o současný předmět výzkumu Philippa Régniera. 43 Mohli bychom od něj očekávat také obnovu úvah o svatosvaté představě autora. 44 Willova korespondence je uchována v Národním archívu; jeho deníku se dostalo vydání ve dvou svazcích, které připravil Georges Duplessis (Paříž, 1857). 45 Celková korespondence Victora Cousina, stále ve velké míře nevydaná, je uchována v Národní knihovně a nikdy se nestala předmětem studia, jaké by si zasluhovala.

CAHIERS DU CEFRES

105

a Schellinga, hotovými nasměrovat nauky svých učitelů novým směrem. Jeví se tak jako skutečná kolektivní postava, která vkládá veškeré své síly do výměny informací, které udržuje v oběhu: jeho obzvláště neosobní styl konec konců potvrzuje dojem opravdového rozpuštění subjektu v systému. Na francouzské straně se Cousinova síť rozčleňuje na menší sítě, k nimž patří menší síť Alsasana Josepha Willma, generálního inspektora a historika filosofie, nebo také menší síť Quinetova. 46 Jednotlivé interpretační posuny, k nimž dochází v důsledku oběhu informací, jsou ideologickými mosty, které se ustavují mezi filosofií a politikou, pedagogikou nebo filologií. Sítě předcházejí jakožto zárodečné prostředí všem již podmíněným kulturním výtvorům, tíhnou však k překračování stadia výměny dopisů nebo ústní výměny, to jest k tomu, aby se ustavily jako texty. Časopis je tak přirozeným vyústěním sítě. Le Globe, orgán celé liberální mladé generace v období Restaurace, místo setkání velkých historiků 19. století, výraz Goethova kultu ve Francii a rozličného zájmu o Německo, jenž se později především prostřednictvím Lerouxe stane orgánem saint-simonovské církve, je částečně výrazem Cousinovy sítě. Němečtí korespondenti po Cousinovi často žádají, aby jim v roli prostředníka usnadnil vstup do Le Globe. Je-li síť redaktorů Glóbu spjata s Cousinem, totéž platí o síti překladatelů německé filosofie. Je pravda, že tito překladatelé patří k mladší generaci, protože velké Barniho a Verovy překlady Kanta a Hegela vycházejí teprve od konce čtyřicátých let. (Tissotův překlad Kritiky čistého rozumu vyšel nicméně roku 1835.) Překladatelé jsou často absolventy École normale. Síť, kterou vytvářejí, představuje francouzskému publiku poprvé v masovém měřítku kanonické texty již dříve vypracované vazby k Německu. Výrazem jejich kolektivní existence je na jedné straně Filosofická encyklopedie (Encyclopédie philosophique), v níž jsou velké filosofické systémy Německa vylíčeny jejich příslušnými překladateli, na druhé straně časopis Volná myšlenka (Libre pensée, redaktorem je Amédée Jacques), který vychází od roku 1848, vyjadřuje ctižádost rehabilitovat filosofický podnik za jeho současné radikalizace a uveřejňuje vedle politických textů v duchu roku 1848 úvahy o školství, socialismu a feuerbachovské nebo mladohegelovské německé filosofii. 47 Práce Jeana-Pierra Faye o nacionální revoluci v Německu ukázaly důležitost studia diskurzivního fungování pro historickou klasifikaci pohyblivých ideologií, představujících složitý systém. Zkoumat fungování poukazu k Německu znamená studovat francouzskou ideologii jako diskurz, u něhož rekonstruujeme jeho zrod, ke kterému do jisté míry integrálně náleží německé dokumenty. Jde o to, nahradit text procesem jeho konstrukce, opustit myšlenku autentičnosti výpůjčky ve prospěch myšlenky praxe. Hypotéza kolektivního zrodu diskurzu, kolektivního náčrtu, umožňuje formulovat kategorii sítě a kategorii ideologie jako diskurz fixovaný v textech. Ustavuje se paralela mezi váháními, opakováními, novými začátky psaní, které charakterizují zrod textu, a veškerým váháním, výkyvy, protimluvy, které prozrazuje například Cousinova korespondence. Hothovy zápisy přednášek o filosofii dějin, nebo také ony anonymní dějiny filosofie, které nacházíme v Cousinových písemnostech a které musel zapsat nějaký Francouz na německé univerzitě, jsou zlomky procesu zrodu. Stejně tak můžeme říci, že rukopisné překlady Kanta uskutečněné Reinhardem pro abbé Sieyčse jsou prvky konstrukce diskurzu o Kantovi jakožto jakobínovi, zatímco H. Ewerbeckem pořízené rukopisné překlady Feuerbacha, s nimiž se setkáváme v písemnostech Proudhonových, jsou neoddělitelné od Proudhonova mýtu germánství, od proudhonovské dialektiky. Užití genetické textové kritiky48 ke studiu vazby k Německu je pouze částečně metaforou, a není přeměnou obrazu na metodu, neboť jak dostatečně ukazují uvedené příklady, jde často o situování a využívání konkrétních rukopisů. Lze jistě pozorovat, že se nedochovaly všechny články řetězu, který spojuje určitý archivní dokument s určitým ideologickým diskurzem, ale články onoho řetězu, který spojuje první autorovy náčrty s hotovým textem, jsou dochovány ještě méně. Pokud jde o tradiční protiklad mezi bezprostředností skutečnosti vědomí a skutečností sociologickou, mezi psychikou a ideologií, můžeme mít za to, že je to již velmi dlouho, co byla dokázána jeho prchavost, například M. Bachtinem, který jej redukoval na rozdíl stupně. Heuristická důležitost tohoto přirovnávání je naopak nepochybná z hlediska historického bádání. Francouzské knihovny a archivní depozitáře mají k dispozici působivé množství sotva utříděných a často velmi významných dokumentů o německé kultuře. Může se jednat o dopisy, zápisy z přednášek, útržky z novin, náčrty děl, a dokonce o administrativní dokumenty. Kvůli chybějícímu teoretickému modelu chápání zůstávaly tyto doklady vždy stranou zkoumání. Kdo by se vydal hledat úvod k symbolice, psaný Creuzerovou rukou, do korespondence přijímané Guizotem, nebo do Muzea přírodní historie hledat přednášky proslovené na univerzitě ve Vilnu nejznámějším z německých jakobínů, Georgem Forsterem? 49 Tyto texty je však jakožto německou kulturní paměť 46

Korespondence uchovaná v Národní knihovně. Výzkum politické činnosti prvních překladatelů německé filosofie a jejich role prostředníků provádí J.-P. Lefebvre. 48 Pro rychlou orientaci v otázce metod genetické kritiky viz Essais de critique génétique, vydal Louis Hay, Paříž, Flammarion, 1979, 236 str. Littérature, 28, 1977, číslo věnované „vzniku textu”. Leçons d'écriture. Ce que disent les manuscrits, Almuth Grésillon a Michaël Werner, eds., Paříž, Lettres modernes, 1985, 361 str. 49 Marita Gilli, Georg Forster. L'oeuvre d'un penseur allemand réaliste et révolutionnaire (1754-1794), doktorská disertace, Univ. Paris X, 1974, a Lille, Service de reproduction des thčses, 1975, 701 str. 47

106


nutno chápat z dvojího hlediska. Na jedné straně to jsou často zapomenuté dokumenty německých kulturních dějin a poté, co byl učiněn pokus vyhledat jich tolik, kolik je možné, je třeba je restaurovat v jejich původním prostředí. Na druhé straně vytvářejí hluboké vrstvy vazeb k Německu ve francouzském ideologickém dizkurzu, vazeb, které se ustavily na jejich základě nebo proti nim, ale každopádně ve vazbě na ně. Vývojové studium těchto vazeb otevírá cestu k tomu, abychom brali zřetel na jejich celkovou důležitost. S použitím pojmu paměti je umožněno mimo jiné vzájemné obohacení sociologie kultury a vývojového zkoumání diskurzů a textů. Rodící se historické metody se však naroubovaly na dlouhý vývoj filologie. Kritika pramenů, spjatá se současným rozvojem německé historiografie a filologie, skutečně spočívá v rozlišování mezi pravdivým a nepravdivým, které luteránství zavádí do četby biblického textu. Nicméně k poslednímu kroku, jenž se zdá být dovršením mechanismu kritiky – a sekularizace – se historické metody nikdy neodhodlaly, a to ke kroku, který spočívá v rozbití samotného textu, v jeho rozdělení na vrstvy, na historické roviny, v jeho přeměně na proces. Přesto však – stejně jako „historie problémů”, následující po „historii jako vyprávění”, 50 zpochybnila formální jednotu události a její teleologickou strukturu 51 – lze jednotu textu pojímat z hlediska procesu jeho vytváření, v němž se jako ve Středomoří Fernanda Braudela nesčetné protichůdné síly organizují kolem bojových linií. Kromě chronologických posunů a z nich plynoucích reinterpretací skýtá studium původního prostředí, v němž se sestrojuje vazba k Německu, překvapení na rovině empirických objevů. Cousin je tak nezpochybnitelně uznán za otce ekleticismu; tento eklekticismus chce nestranně zkoumat po sobě jdoucí filosofické systémy a starostlivě přiznávat každému z nich jeho okamžik pravdy. Tato tendence k historické relativizaci systémů však již odpovídá změně zaměření, kterou se Claude Fauriel snažil vnést do myšlení Ideologů a kterou sám realizoval ve svém díle. Hledáme-li ve Faurielových písemnostech důvod takové změny, která se ještě nemůže dovolávat hegelovství, objevujeme historii jakobínsky inspirované filosofie Friedricha Bouterweka, profesora v Göttingen, kde byl učitelem Heina, ale také Schopenhauera. Zkoumání procesu konstrukce vazby k Německu tak v eklektickém panteismu odkrývá existenciální předhegelovský moment, jenž je na druhé straně opomíjeným článkem německých kulturních dějin. *** Závěr předcházejících úvah, které se převážně na základě šíření německé filosofie v první polovině 19. století snaží vyvodit principy studia vztahu k Německu ve francouzské ideologii, může být formulován v podobě tezí. Je-li jasné, že přenesení nějaké nauky z jedné země do druhé plodí především produktivní protismysly, záleží nikoli na rozlišení mezi autentickým přijímáním a přijímáním prostě imaginárním, ale na analýze politických nebo kulturních situací, které podmiňují obrat k tomu či onomu cizímu myšlení. Tyto situace jsou vždy podmíněny výlučně vnitřním stavem přijímající země. Existují kulturní paradigmata, která hrají v ideologických dějinách roli principů stálosti a která neustále přehnaně podmiňují to, o čem se ta či ona kultura domnívá, že si to vypůjčuje z určité kultury jiné. Účinnost těchto paradigmat je možná v případě francouzsko-německých vztahů zvýrazněna dvěma různými tradicemi vztahu k textu. Kulturní rozdíly se nemusejí nutně shodovat s rozdíly národními. Naopak veškeré kulturní rozdíly vyvolávají procesy akulturace. Pojem paradigmat musí být korigován analýzou hospodářských, technologických a lidských zprostředkovatelů kulturního přenosu, a to s ohledem na jejich individuální vlastnosti a zároveň na sítě, které ustavují. Právě na úrovni těchto sítí se vytváří vztah mezi obsahem přenášeného myšlení a společenským napětím, a to jak v přijímající zemi, tak v zemi, z níž myšlení pochází, stejně jako se zde snad vytváří vztah mezi přijetím učeným a přijetím širšími vrstvami. Vzájemná závislost kulturních přenosů a přenosů infrastrukturních, která je v zásadě banální, skýtá svými aplikacemi nepostradatelné vodítko. Umožňuje především vypracování topografie přenosů. Studium ideologického fungování určité vazby je konečně usnadněno analýzou její konstrukce, náčrtů v nejširším slova smyslu, čímž dochází k pozměňování chronologií, k nastolení problému v novém rozměru a k objevu neznámých dokumentů. Úvaha vycházející ze vzájemné sdělitelnosti nebo nesdělitelnosti dvou kultur, z věrnosti nebo nevěry určitému modelu, tak ztrácí část své relevance ve prospěch společenských dějin mezikulturních aktivit a výměn.

50 François Furet, „De l 'histoire-récit à l'histoire-problčme”, in François Furet, L'atelier de l'histoire, Paříž, Flammarion, 1982, 316 str. (str. 73-90). 51 Krzysztof Pomian, L'ordre du temps, Paříž, Gallimard, 1984, 365 str., předkládá ve své teoretické studii o historikových rytmech, cyklech a periodizacích četné náznaky strukturních paralelismů mezi časem historiografie a časem psaní. Stejně jako genetika nezpůsobuje zmizení textu, „historie problémů“ tíhne k novému setkání s událostí v podobě zlomu v křivce.

Konstrukce vazeb k německé kultuře ve Francii zrod a dějiny ( )

Recommend Documents