9. Anglická revoluce – zrod parlamentarismu Jakub I. vládnul předtím, než
Po smrti bezdětné královny Alžběty I. zasedl na anglický trůn roku byl povolán na anglický trůn, původně ve Skotsku (jako Jakub 1603 Jakub I. (1603–1625) ze skotské dynastie Stuartovců, který VI.). spojil pod svou vládou Anglii, Skotsko a Irsko. Nový král však neměl ► Zjistěte, kdo byli jeho rodiče. potřebný rozhled a schopnosti, nedokázal na rozdíl od své předchůdkyně tlumit rozpory mezi různými skupinami obyvatel, popřípadě jejich ambicí využít ve prospěch státu jako celku. Zklamal jak protestanty na kontinentě (nepodpořil ani svého zetě Fridricha Falckého, českého „zimního krále“, v boji s Habsburky), tak i své poddané. Rozpory mezi hospodářsky stále sílící buržoazií, která usilovala získat vedle ekonomické taky politickou moc, a úzkou vrstvou aristokracie, která spolu s králem soustřeďovala ve svých rukách na počátku 17. století veškerou moc, ještě zesílily za Jakubova nástupce Karla I. Už v době vlády Jakuba I. odplouvali první nespokojení protestanti před pronásledováním z Anglie do Severní Ameriky, aby zde vytvořili vlastní ideální společnost podle puritánských zásad. Skupina puritánů, kteří po strastiplné sedmiměsíční plavbě dopluli do nové vlasti na lodi Mayflower (viz na obr.) na jaře 1621, se označuje jako Otcové poutníci. Usadili se v Nové Anglii a vyhradili si právo vydávat vlastní zákony a zřizovat vlastní správu. V čele jejich společnosti stál sbor volených zástupců. Volební právo měli všichni dospělí muži. Stejně jako jiné protestantské církve kladli i oni velký důraz na vzdělání. V roce 1636 v kolonii Massachusetts založil teolog John Harward první americkou univerzitu. První roky na novém kontinentě by jen stěží přežili bez pomoci místních indiánů, od nichž se naučili např. pěstovat kukuřici a chovat krocany. Jak se jmenuje státní svátek, kterým si dnešní potomci tehdejších přistěhovalců v USA připomínají první úspěšnou sklizeň (1621)?
Karel I. a spory s parlamentem Jakubův syn Karel I. (1625–1649) nastoupil na trůn s pevným přesvědčením, že vládne z Boží vůle. Nehodlal se smířit s tím, aby jeho moc jakýmkoliv způsobem omezoval parlament. Jenže parlament měl v Anglii nejen velkou tradici, ale značnou pravomoc. Měl radit králi a především mu povoloval vypisovat daně, které panovník potřeboval na vydržování vojska a provoz svého dvora. Karel I. chtěl ale vládnout absolutisticky a obejít se bez parlamentu. Bez jeho souhlasu začal vybírat mimořádné daně a nutil obchodníky a podnikatele, aby mu poskytovali „půjčky“. Kdo se jeho vůli vzepřel, skončil ve vězení. Roztržka s parlamentem vyvrcholila roku 1629, když poslanci prohlásili vybírání daní a věznění bez soudů za nezákonné, a král poté parlament rozpustil. Aby Karel I. získal potřebné peníze, nechal zavádět na dovážené zboží a suroviny vysoká cla, což ho pro anglické spotřebitele neúměrně prodražovalo. Dále začal jednotlivcům nebo skupinám podnikatelů prodávat výhradní právo (monopol) na výrobu, dovoz nebo i obchod s jednotlivými druhy zboží (např. mýdla, soli, piva, papíru). Dosáhl tím jediného – popudil proti sobě všechny. Držitele monopolů za nehorázné sumy,
► Která listina vydaná anglickým králem Janem Bezzemkem roku 1215 je považovaná za základ evropského parlamentarismu. ► Čeho se vlastně týkala? Co byla tzv. Velká rada a kdo ji tvořil?
které od nich vymáhal, ostatní obchodníky a výrobce za diskriminaci a spotřebitele za prudký růst cen, jež odstranění konkurence vyvolalo. Zasedání anglického parlamentu roku 1641 na měděrytině od českého umělce Václava Hollara (žil v letech 1607–1677). Václav Hollar opustil Prahu již roku 1627. Žil a tvořil nejprve ve Frankfurtu, později v Kolíně nad Rýnem. Roku 1636 odtud odešel a natrvalo přesídlil do Anglie, kde dosáhl jako rytec a kreslíř velkého věhlasu a uznání – dokonce se stal učitelem kreslení prince z Walesu [velsu], pozdějšího krále Karla II. Co vedlo tohoto českého rodáka k odchodu z Čech a pobytu ostrovním království?
Okázalý přepych královského dvora i smířlivost krále Karla I. vůči zbytkům katolíků vyvolávaly další nespokojenost. Kritici této politiky se označovali jako puritáni (z latinského puritas = čistota), neboť usilovali o očistu církve od zbytků katolicismu, volali po jejím návratu k biblické chudobě i odtržení od státní moci (uvolnění politické kontroly). Vyznačovali se pevným náboženským přesvědčením, přísnou morálkou, skromností v jídle, pracovitostí. Později se v rámci tohoto opozičního proudu vydělili např. presbyteriáni – přívrženci Kalvínova učení, kteří se stavěli proti principu církevní hierarchie a usilovali o svobodnou vnitřní správu církve volenými sbory, tzv. radami starších (tento reformační proud se prosadil zejména ve Skotsku) – a independenti (z anglického independent = nezávislý), usilující o úplnou nezávislost církve na státní moci (její hlavou už neměl být panovník) a volný výklad bible, v jejichž čele později stanul hlavní aktér anglické revoluce – Oliver Cromwell. Karel I. (žil v letech 1600–1649) – na trojportrétu od svého dvorního malíře Antonise van Dycka [fan dajka] – nebyl prvorozeným synem Jakuba I. a jeho manželky Anny Dánské, když ale jeho starší bratr Jindřich zemřel v 18 letech na tyfus, tak to byl právě on, kdo nastoupil po smrti otce na anglický trůn. Karlova sestra Alžběta byla provdána za falckého kurfiřta Fridricha, s nímž krátce (1619–1620) jako česká královna pobývala i v Praze. Její vnuk se stal jako Jiří I. zakladatelem hannoverské dynastie vládnoucí ve Velké Británii od roku 1714.
Tower (na rytině od V. Hollara) – pevnost ve starém Londýně na severním břehu řeky Temže – byl do roku 1509 sídlem anglických králů, později se stal státním vězením, pak zbrojnicí a kasárnami.
V čem byly na první pohled největší rozdíly ve stylu oblékání mezi stoupenci krále Karla I. (tzv. kavalíry) a jeho odpůrci z řad puritánů (tzv. kulatohlavci)?
Nespokojenost ve Skotsku zase vyvolaly snahy omezit jeho autonomii a prosadit i zde anglikánskou církev. Na jaře roku 1639 skotské dobrovolnické oddíly vpadly do Anglie. Na potlačení vzpoury bylo zapotřebí vojáků, ale na armádu panovníkovi chyběly prostředky. Králi nezbylo, než aby se obrátil na nenáviděný parlament. Poslanci ale odmítli povolit vypsání daní, dokud král nepotrestá své špatné rádce. Po necelých 14 dnech Karel I. parlament opět rozpustil a vytáhl s chvatně sešikovanými oddíly proti Skotům, které se ale rozprchly dříve, než došlo k bojům, čímž se král octl v krajně svízelné situaci. Ta ho donutila v listopadu 1640 svolat parlament znovu (zasedal pak celých 13 let) a udělat alespoň částečné ústupky – souhlasil s popravou svých předních rádců (včetně arcibiskupa Lauda), rozpustil armádu a zrušil některé mimořádné daně a dávky. Radikální poslanci ale žádali víc. Chtěli, aby byla ustavena vláda odpovědná parlamentu, nikoliv pouze králi. Karel I. se pokusil opoziční předáky na půdě parlamentu zatknout, těm se však podařilo včas uprchnout. Roztržka s parlamentem byla dokonána – král svým postupem totiž ztratil podporu i umírněných poslanců. Kavalíři a puritáni v občanské válce 1642–1648 Karel I. poté opustil Londýn, kde se už necítil bezpečný, a začal shromažďovat vojsko proti parlamentu, kterému 22. srpna 1642 vyhlásil válku. Země se záhy rozdělila na dva nepřátelské tábory. Za králem stála hlavně pozemková šlechta, část anglikánské církve i katolíci. Do své armády získal Karel I. také žoldnéře, kteří se vraceli z třicetileté války v Evropě, mezi nimi i Ruprechta Falckého (syna českého „zimního krále“), který velel jízdě kavalírů, jak se přezdívalo stoupencům krále. Parlament podporovali londýnští měšťané, především řemeslníci, obchodníci, ale také značná část menší venkovské šlechty, z níž pocházel i budoucí vůdce revoluce Oliver Cromwell [kromvel].
Oliver Cromwell (žil v letech 1599–1658) pocházel z nižší šlechty, byl vychováván v přísně puritánském duchu a v odporu proti stuartovské vládě. Získal právnické vzdělání a už v roce 1629 zasedl v parlamentu. Do poslaneckých lavic se vrátil opět v roce 1640, kdy se postavil do čela opozice vůči vládě Karla I. Po vypuknutí občanské války se projevil i jako výborný voják. Jeho přičiněním a díky přebudování vojska parlamentu se podařilo nad královskými žoldnéři zvítězit (1645) a svrhnout královský režim. I po vyhlášení republiky (1649) si ponechal neomezený vliv nad vojskem a i nad celou zemí (od roku 1653 ve funkci lordaprotektora). Královskou korunu, jež mu byla nabízena (jaro 1657), nepřijal, i když požíval královské moci. Když 3. září 1658 zemřel, byl pohřben s veškerými královskými poctami, ale už za tři roky byla jeho mrtvola vlečena k šibenici, sťata a hlava vetknuta na cimbuří Westminsterského paláce. Jeho nejstarší syn Richard nezdědil po otci rozhodnost a cílevědomost, nedokázal čelit vlně kritiky vůči důstojnické radě a poměrům v zemi a po necelém roce dobrovolně z úřadu protektora odstoupil.
V prvních střetech na podzim 1642 se ještě projevila větší zkušenost královských šiků, ale poté, co Cromwell zformoval puritánskou jízdu, se situace rychle obrátila. Oliver Cromwell navíc prosadil, aby místo pomalého svolávání hotovosti (milic) z jednotlivých hrabství byla zřízena stálá, parlamentem placená a disciplinovaná armáda. Válku rozhodla bitva u Naseby [nejsbi] v červnu 1645, kde byl král drtivě poražen. Uprchl na sever, kde se vzdal Skotům, kteří ho však v únoru 1647 vydali anglickému parlamentu. Presbyteriánská umírněná většina v parlamentu, považující konflikt za skončený a ochotná uzavřít s poraženým králem kompromis, se dostala do sporu s independenty, majícími velkou oporu v armádě. Když neuspěli v parlamentu, rozhodli se své požadavky prosadit s pomocí armády, v jejímž čele Oliver Cromwell přitáhl do Londýna. Ti z umírněných poslanců, kteří neuprchli z Londýna včas, skončili ve vězení. Nejobávanější složkou Cromwellem nově vybudované armády puritánů byla těžká jízda (tzv. ironsides – železnobocí), vyzbrojená sečnými i palnými zbraněmi (na obr. vpravo). Právě jízda se významně podílela již na vítězstvích u Marston Mooru (1644) a hlavně u Naseby (1645), kde zajala na 5000 králových vojáků a zmocnila se všech jeho děl. Armádu puritánů také, na rozdíl od žoldnéřské armády krále, zdobila vysoká bojová morálka. Po bitvě však královi příznivci museli čelit ještě jednomu problému. Jeho odpůrcům se totiž podařilo ukořistit králova osobní zavazadla. To by samo o sobě nic neznamenalo, kdyby v nich nebyla také panovníkova korespondence. Z ní vyplynulo, že hledá oporu u katolíků nejen v Anglii, ale i na kontinentě. Tato skutečnost samozřejmě znamenala velký odliv králových příznivců.
Poprava krále a Cromwellova diktatura Parlament složený pouze z Cromwellových příznivců pak odhlasoval pro Karla I., obviněného z velezrady, trest smrti. Současně byla zrušena sněmovna lordů i monarchie. 30. ledna 1649 byl Karel I. Stuart před královským palácem za přítomnosti zvědavých davů Londýňanů sťat. 19. května se stala Anglie republikou. Vládu měl sice vykonávat parlament, ale skutečná moc byla v rukách armády a Olivera Cromwella. K upevnění jeho postavení měla přispět i další vojenská vítězství. V letech 1649–1652 podnikl tažení k ovládnutí odbojného Irska, které se fakticky stalo první anglickou kolonií. Rolníkům na ostrově byla násilně zabírána půda a přidělována anglickým statkářům a protestantským usedlíkům. Zajímavostí je, že někteří Cromwellovi rádci navrhovali usadit v Irsku vystěhovalce z Čech, kteří museli opustit svou zemi z náboženských důvodů po roce 1620. Zjistěte, dokdy bylo Irsko kolonií Velké Británie a za jakých okolností se osamostatnilo.
Zároveň ve stejné době pacifikoval i Skotsko, kde se pokusil ujmout vlády syn popraveného Karla I. Cromwell se opíral kromě armády také o majetné obchodníky, v jejichž zájmu obnovil v zemi „klid a pořádek“, či prosadil schválení Zákona o plavbě (Navigation act, 1651), který byl namířen proti
► Jaký je rozdíl mezi monarchií a republikou? ► Byly některé jiné evropské státy v té době republikou, pokud ano, které? Karel I. však nebyl první korunovanou hlavou, která byla v Londýně popravena. ► Koho postihnul podobný osud jako Karla I.? ► Jaké politické zřízení mají v Anglii, respektive Velké Británii dnes?
zahraniční konkurenci. Zákon určoval, že zboží na Britské ostrovy smějí dovážet jen anglické lodě nebo lodě ze země, kde bylo zboží vyrobeno, čímž poškozoval především obchodní zájmy Nizozemců. S nimi se Angličané utkali ve třech válkách a svým vítězstvím si upevnili své postavení námořní a obchodní velmoci. Oliver Cromwell nechal v roce 1653 rozehnat vojskem i okleštěný parlament, který byl u veřejnosti značně nepopulární, a vlády země se pak chopil spolu se skupinou vysokých důstojníků, kteří ho jmenovali lordem-protektorem. Postupně však byla jeho autoritativní vláda, která z původních independentských požadavků prosadila pouze nastolení omezené náboženské svobody, stále méně populární, čehož se snažili využít i jeho odpůrci. Zesílily pokusy o násilné odstranění Cromwella. Všechny atentáty ale stárnoucí a nemocný diktátor přežil. Když v roce 1659 Cromwell zemřel, hrozilo, že v zemi zavládne chaos a rozpoutá se nová občanská válka. I proto byli nejen šlechta, ale i armáda a podnikatelé nakloněni tomu, aby se – za určitých podmínek – obnovila monarchie. Zákazy puritánů za Cromwellovy vlády:
Soupeření mezi Anglií a Nizozemím definitivně skončilo až s nástupem Viléma III. Oranžského na anglický trůn. ► Se kterým dalším evropským státem bojovali Angličané o nadvládu nad světovým obchodem s koloniemi?
Slovníček pojmů: pacifikovat – z lat.: pax, pacis = mír; zjednat, obnovit klid, pořádek, mír parlament – z franc.: parlé = porada; sněm, zákonodárné shromáždění restaurace – obnova
Od restaurace Stuartovců ke Slavné revoluci (1688) Roku 1660 se tak vlády ujal syn popraveného krále Karel II. (1660– 1685). Obnova monarchie však neznamenala návrat k předrevolučním poměrům. Karel II. byl nucen především slíbit, že půda zabraná církvi a šlechtě za revoluce zůstane novým majitelům. Musel se smířit i s významnou rolí parlamentu a růstem vlivu buržoazie na úkor šlechty i své vlastní moci. Teprve po 20 letech na trůně se Karel II. odhodlal
Knihovnička: Libor Budinský – Popravy slavných Barry Coward – Oliver Cromwell Miroslav Hroch – Oliver Cromwell Petr Křivský a kol. – Věk starý a nový Alan MacDonald – Oliver Cromwell a jeho bradavice (Drazí zesnulí) Daphne de Maurier – Králův generál André Maurois – Dějiny Anglie Pavel Vodička – Kavalíři, puritáni, královrazi: anglická občanská válka 1642-1649 Filmotéka: Cromwell, režie: Ken Hughes (1970)
rozpustit parlament a vládnout bez něj. Ovšem v té době už byl přijat proslulý Habeas corpus act [korpus akt], který zaručoval osobní svobodu každého občana a zakazoval jeho uvěznění bez soudního příkazu. Pokus Karlova bratra a nástupce Jakuba II. (1685–1688) o nastolení absolutistické vlády pak vedl k tzv. Slavné revoluci. Zástupci buržoazie, nespokojení s vládou Jakuba II., nabídli anglický trůn místodržícímu Spojených nizozemských provincí Vilému Oranžskému, který byl manželem nejstarší Jakubovy dcery Marie. Počátkem listopadu 1688 se Vilém vylodil v Anglii a poté, co armáda přešla na jeho stranu, nezbylo Jakubovi II. než opustit zemi. Zpočátku nekrvavá „slavná revoluce“ byla dovršena krvavým vítězstvím Vilémovy armády nad vojskem přívrženců Jakuba II. na řece Boyne [bojn] v severním Irsku. Přijetím Listiny práv (Bill of Rights [rajts]) roku 1689 se nově zvolený anglický král Vilém III. zavázal zachovávat práva parlamentu sepsaná v toto dokumentu. Anglie se stala parlamentní monarchií. Listina práv z roku 1689: 1. Suverénní moc králů bez souhlasu s parlamentními zákony nebo opomenutím práva parlamentu provádět zákony je nezákonné ... 2. Suverénní moc králů rušit zákony nebo provádět zákony je nezákonné .. 3. Vymáhání peněz pro potřeby koruny ... bez povolení parlamentu je nezákonné... 5. Právo poddaných je podávat písemné stížnosti králi a zatčení či pronásledování z tohoto důvodu je nezákonné ... 6. Vytváření a udržování stálé armády v království v mírových dobách bez souhlasu parlamentu je nezákonné ... 8. Volby členů parlamentu mají být svobodné ... 9. Svoboda slova, diskuse o postupu jednání parlamentu nesmějí být stíhány žádným soudem nebo úřadem kromě parlamentu.
Zrod Velké Británie Po smrti Marie a Viléma Oranžského zasedla na anglický trůn další Jakubova dcera královna Anna (1702–1714). Za její vlády došlo k užšímu spojení mezi Anglií a Skotskem do jednotného státu označovaného jako Velké Británie (1707), která se stala postupně prvořadou světovou mocností. Přispěla k tomu jak její výhodná ostrovní poloha, tak hlavně výsledky obou revolucí, které otevřely cestu volnému podnikání i obchodu a nastolily stabilní politický parlamentní systém. Zámořský obchod provázely další námořní objevy a také růst koloniální říše, který vyvrcholil v 19. století. K posílení postavení Velké Británie přispělo i to, že díky dostatku volné pracovní síly a bohatým nalezištím uhlí a železné rudy se stala „kolébkou průmyslové revoluce“.
Karel II. – Moc a vášeň (Charles II.: The Power and the Passion), režie: Joe Wright (2003)
Zabijte krále (To Kill a King), režie: Mike Barker (2003) ► Jakou souvislost s vítězstvím na řece Boyne mají každoročně pořádané protestantské pochody oranžistů v dnešním Severním Irsku? ► Existují rozdíly mezi Iry a Angličany v jejich náboženském přesvědčení a případně jaké? ► Zjistěte, ke které zemi dnes Severní Irsko patří a jaká je v této zemi aktuální politická situace. Anglický politický systém v 18. století:
Otázky a úkoly: 1. Které důvody vedly ke konfliktu mezi anglickým parlamentem a králem Karlem, který přerostl v občanskou válku (1642–1649)? 2. O co usilovali puritáni? 3. V čem se lišila Cromwellova „nová armáda“ od královského vojska kavalírů? 4. K jakým změnám došlo v Anglii za vlády Olivera Cromwella? 5. Jaký hlavní výsledek přinesla anglická revoluce? ► Jak zní dnešní oficiální název Velké Británie?
