SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:10
StrÆnka 109
II. ZROD EVROPSKÉHO URBANISMU – ANTIKA ...nejdůležitější pak a nejkrásnější část moudrosti je ta, která se týká spravování obcí a domácností, jež se jmenuje rozumnost a spravedlnost. Platón Stavíme města tak, aby ona mohla stavět naše děti. Aristotelés
Města antického světa jsou ve srovnání s městy starověku naší současnosti bližší nejen co do času a prostoru, ale i pokud jde o jejich v mnohém doposud živé urbanistické koncepce a principy. Zúžení časového i prostorového zorného pole však příliš neusnadňuje vnímání velkého bohatství urbanistických představ, teorií i jednotlivých měst antického světa. Pokud starověké civilizace vytvořily základní komponenty městských sídel, pak antika tyto komponenty uspořádala do archetypálních významů, vztahů a soustav, tvořících dodnes základ měst a toho nejsoudobějšího urbanismu. Když si nyní znovu uvědomujeme nepřekonané hodnoty tradičního města, má antika mimořádný inspirativní význam pro soudobou urbanistickou tvorbu. V dějinách architektury a urbanismu se zájem o antiku soustřeďuje především na klasické antické Řecko a Řím. Z hlediska vývoje měst však takový pohled není zdaleka úplný. Antické Řecko předcházely egejské kultury – krétská a mykénská, obohacující stavbu měst o specifické přínosy. Počátky římského urbanismu si zase nelze představit bez Etrusků, kteří stejně jako řečtí kolonisté a féničtí kupci stáli u počátků mnoha nejstarších římských měst Apeninského poloostrova. V závěrečné fázi antického světa nelze opomenout Byzantskou říši, jejíž hlavní město Konstantinopol je jedním z největších světových urbanistických jevů, překračujícím hranici mezi antikou a evropským středověkem.
109
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:10
StrÆnka 110
SVĚT MĚST
1. Egejské kultury Koncem 2. tisíciletí př. n. l. došlo ve východním Středomoří k velkému stěhování národů a kmenů. Jejich tlak rozvrátil mnohé státní útvary, jako byla i mocná říše Chetitů. Zároveň přivedl do prostoru kolem Egejského moře nové kmeny, hledající místa pro další existenci. Při vstupu na Peloponnés narazili Řekové na mykénská centra, postupně je ovládli, a tak uzavřeli významnou kapitolu vývoje egejského prostoru, předcházející vzniku a rozvoji jejich vlastní civilizace a kultury. Z pohledu vývoje urbanismu je nutno zaznamenat tři nejdůležitější kulturní okruhy. Reprezentuje je město Trója na maloasijském pobřeží, krétský Knóssos a peloponnéské Mykény. Nedaleko Dardanelské úžiny, na nevelkém návrší nazvaném turecky Hisarlik, jež vystupuje ze zvlněné krajiny nejblíže směrem k Dardanelám, existovalo na počátku 3. a možná dokonce již ve 4. tisíciletí př. n. l. osídlení, až později Homérem nazvané TRÓJA.
0
110
20 m
Bylo z něj možno kontrolovat nebo alespoň sledovat námořní plavbu mezi Středozemním a Černým mořem, stejně jako pozemní cesty spojující Asii s Evropou. Určitý odstup od mořského pobřeží chránil obyvatele před příliš překvapivými útoky různých „mořských národů“. Zároveň poloha při řece Skamander umožňovala dobré zásobování zemědělskými plodinami. Dostatek pitné vody poskytovala třemi chodbami přístupná jeskyně s pramenem, o němž se zmiňuje Ilias a který byl skutečně objeven pod základy města. Toto prastaré osídlení zřejmě v polovině 3. tisíciletí př. n. l. hrálo významnou úlohu při zpracovávání kovů, výrobě keramiky a obchodu. V první polovině 2. tisíciletí př. n. l. zde již stálo dobře opevněné a výstavné město. Na pahorku o rozloze pouhých tří hektarů archeologové nalezli celkem čtyřicet vrstev – od malé osady staré 5 000 let přes palisádami ohrazenou pevnost o tisíc let mladší až po římské
Trója – Od 3. tisíciletí př. n. l. až po dobu Římské říše se vyvíjely jednotlivé vrstvy osídlení, strategicky položeného v severozápadní Anatólii při břehu Egejského moře. Je ztotožňováno s bájeslovnou Trójou a archeologické nálezy potvrzují význam této lokality.
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:10
StrÆnka 111
II. ZROD EVROPSKÉHO URBANISMU – ANTIKA
město s chrámem Pallas Athény, existující ještě na počátku našeho letopočtu. Nálezy se zdají dokazovat, že ve vrcholném období se jednalo o organicky rostlé, okruhem hradeb chráněné město s palácovým megaronem místního vládce a snad i sakrálními stavbami na vyvýšeném místě uprostřed. Bájemi proslavená Trója ovšem není jedinou stopou dávného osídlení v egejském prostoru. Z dalších archeologických nálezů lze z urbanistického hlediska považovat za zajímavé do 4. tisíciletí př. n. l. datované thessalské DIMINI. Severně od Athén u rozlehlého Pagaského zálivu mělo toto osídlení již tehdy pět okruhů opěrných nebo snad hradebních zdí. Překvapivá je zřetelná vstupní osa mířící od východu na akropoli s dominantním megaronem.
0
Dimini – Představa o podobě lokality v období neolitu.
20 m
Sesklo – Nejstarší a nejvýznamnější z několika neolitických lokalit nedaleko thessalského přístavního města Volosu, podle níž je nazývána „civilizace Sesklo“. Již v polovině 6. tisíciletí př. n. l. na návrší vyrostlá osada zaujímala rozlohu přes 13 ha. Archeologické vykopávky umožňují rozeznat opevnění, do 6. tisíciletí př. n. l. kladenou citadelu a první archeology identifikovaný megaron.
1.1. Kréta
0
20 m
Dimini – Další neolitická lokalita u Volosu je datována do 5. až 4. tisíciletí př. n. l. Měla obdobnou polohu i dispozici jako pozdější Sesklo s megaronem uprostřed a šesti až sedmi hradebními okruhy. Na tomtéž místě je později doloženo mykénské osídlení.
Ve střední době bronzové, v polovině 3. tisíciletí př. n. l., se začala na Krétě rozvíjet významná civilizace, nazývaná mínójská podle legendárního krále Mínóa. Mimořádného vrcholu dosáhla na počátku 2. tisíciletí př. n. l., k čemuž přispěly ojedinělé předpoklady ostrova Kréty pro obchodní a kulturní kontakty s Orientem a Egyptem. Ostrov o délce téměř 260 kilometrů, s pohořími až 2 500 metrů vysokými, má pro obranu výhodné strmé břehy a zároveň nabízí zvláště na svém severním pobřeží několik zálivů pro přístavy. 111
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:10
StrÆnka 112
SVĚT MĚST
Knóssos – Často publikovaný pravděpodobný vzhled palácového areálu působí v kresebném zjednodušení jako dílo moderní architektury 20. století.
1 – sloupová síň, 2 – nádvoří, 3 – trůnní síň, 4 – sklady a sýpky, 5 – schodiště
1
3
4
2 5
0
20 m
Knóssos, půdorys – Nedaleko krétského severního pobřeží na příhodném, dávno osídleném místě existovala ve 2. tisíciletí př. n. l. aglomerace, jejíž počet obyvatel se odhaduje až na 100 000. Jejím těžištěm byl kompaktní palácový areál s asi 1 300 místnostmi, obklopujícími nevelké nádvoří. Palác byl vybaven vodovodem i kanalizací a vyzdoben nástěnnými malbami. 112
Centrem mínójské kultury byl KNÓSSOS, ležící ve vzdálenosti šesti kilometrů od jednoho ze zálivů právě v polovině ostrova. Na nevysokém návrší při důležité cestě napříč ostrovem se u dobrých pramenů vody rozvinulo kolem vladařského paláce o rozloze více než dvou hektarů město, které je označováno za první velkoměsto Středomoří. Odhaduje se, že v něm mohlo žít až 80 000 obyvatel, dalších 20 000 lidí žilo v nedalekém přístavním městě Amnissos s královskou celnicí na místě dnešního Irákleionu. Podle dosavadních poznatků nebyl Knóssos – stejně jako ostatní krétská města té doby – vůbec opevněn. Z toho lze usuzovat na centralizovanou vládu ostrova a na jeho pevné mocenské postavení v době, kdy ovládal celé východní Středomoří. Kolem hlavního městského jádra se rozkládala další sídliště a nekropole, zatímco chyběl – nebo se dosud nenalezl – chrámový areál.
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:10
StrÆnka 113
II. ZROD EVROPSKÉHO URBANISMU – ANTIKA
Těžištěm města byl palácový komplex o rozloze přes 2,5 hektaru s dosti složitým půdorysem, a tak není divu, že mohl podnítit vznik řecké pověsti o Labyrintu. Vstupovalo se do něj od severu vstupní bránou propylájemi přes sloupovou síň, přičemž hlavní prostory se včetně nijak nezdůrazněné trůnní síně seskupovaly kolem nevelkého nádvoří o ploše 50 × 28 metrů. Jedna z hlavních chodeb sloužila zřejmě pro procesí; navazovalo na ni monumentálně vyvinuté schodiště vedoucí do horního patra. Palác s důmyslným vnitřním větráním měl záchody i koupelny napojené na vodovod z keramických trubek a kanalizací. Byl to civilizační standard dosahovaný až o staletí později v helénistické době a v císařském Římě. Kromě knósského komplexu byla na Krétě objevena další sídelní centra, vzájemně propojená sjízdnými cestami. Jejich urbanistické koncepce se vyznačovaly volným seskupením obyt-
5
2
7
3 4 1
6
0
20 m
1 – nádvoří, 2 – sloupová síň, 3 – hlavní schodiště, 4 – sklady, 5 – severní nádvoří, 6 – palác, 7 – královský megaron
Faistos – Druhý největší palác mínójského období je považován za starší než Knóssos. Leží na návrší nedaleko jižního mořského břehu. Má obdobnou dispozici jako Knóssos s dobře dimenzovanými schodišti a nevelkým obdélným nádvořím, obklopeným více než stem místností. Třetím příkladem paláce s obdélným ústředním nádvořím je Mallia s dochovanou základní dispozicí
Faistos – Rozloha a vzhled palácové vily dokládají životní úroveň, jakou si mohly dopřát vyšší společenské vrstvy Mínójců.
ných budov, skladů a dalších objektů kolem pravidelně, třebaže nikoli symetricky koncipovaných palácových souborů. Druhý největší palác s nádvořími měl Faistos, ležící u rozlehlého zálivu na jižním pobřeží ostrova, zatímco ve východní části ostrova byla pravděpodobně největším obchodním a řemeslnickým centrem s rozvinutou výrobou bronzových nástrojů Gurnia. Funkci přístavu a královského sídla plnil Zakros, orientovaný obdobně jako Palékastro směrem k Egyptu a Asii. Všechna tato mínójská centra byla kolem roku 1628 př. n. l. asi zemětřesením poničena, ale krátce poté, v polovině 2. tisíciletí př. n. l., prožila druhé období rozkvětu. Podle archeologických nálezů bylo Krétě svými stavebními a uměleckými díly velmi blízké osídlení ostrova Théry, dnešního Santorinu, považované za jedno z možných svědectví bájné Atlantidy. Vybavení obytných domů tam dosahovalo vysoké civilizační úrovně – dokonce můžeme předpokládat rozvod teplé vody. Výbuch sopky na Théře zničil nejen sám tento ostrov, ale byl i příčinou destrukce mínójských měst na Krétě. Poznání osudů této kultury, vyznačující se překrásnými malbami a plastikami i skvělou keramikou, by bylo jistě hlubší, kdyby se podařilo rozluštit písmo dávných obyvatel. 113
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:11
StrÆnka 114
SVĚT MĚST
Gurnia – Na východě Kréty stálo na skalním ostrohu nedaleko zátoky Hierapetra rozsáhlé sídliště, tvořené na rozdíl od Knóssu a Faistu běžným organicky rostlým zastavěním. Jeho součástí byl obdélný volný prostor, sloužící snad jako trh s místními řemeslnými výrobky. 1 – ústřední dvůr, 2, 3 – palác, 4 – západní nádvoří, 5 – svatyně
5
4
3
2
1
0
20 m
1
1.2. Mykény
2
0
50 m
1 – hlavní ulice, 2 – svatyně
Palékastro – Strategický a obchodní význam východního cípu Kréty dokládají archeologické nálezy mínójského osídlení na úpatí návrší, nazývaného podle dávného hradu Kastri. Místo vyvolávalo zájem snad všech mocností, následně usilujících o ovládnutí Středomoří a zanechávajících zde stopy své přítomnosti. 114
V historických spisech se pro vývojové období předcházející klasické řecké kultuře někdy používá označení krétsko-mykénská civilizace. Je možné, že to má oprávnění pro mnohé stránky těchto dvou časově i místně tak blízkých kultur, avšak stěží pro architekturu a urbanismus. Tam se projevy Kréty a Mykén navzájem liší tak zásadně jako málokde jinde. Krétu zdobily příjemné a do krajiny otevřené palácové soubory a města lidského měřítka. Naproti tomu o půl tisíciletí později měla sídla mykénské kultury podobu mohutně opevněných výšinných hradů z kyklopského zdiva, působících ve srovnání s Krétou až pochmurně. Vyvstává tak otázka, před kým měly své obyvatele nebo alespoň jejich vladaře tyto mohutné a vícenásobné zdi a brány chránit – a nakonec stejně neochránily.
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:11
StrÆnka 115
II. ZROD EVROPSKÉHO URBANISMU – ANTIKA
Mykény – Na návrší jen několik desítek metrů nad nížinou Argolidy se rozkládá na rozloze 3 ha mohutný hrad, využívající pro své opevnění kromě hradeb z kyklopského zdiva i polohu nad strmými svahy. Vstup jen od západu umožňuje kolem roku 1250 př. n. l. postavená Lví brána s osmnáctitunovým překladem. Uvnitř hradu i na jeho úpatí se dochovaly z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. šachtové a kupolové hrobky. Jsou známy přečnělkovými klenbami s dlouho nepřekonanými rozpony až 14,5 m – a ovšem též Schliemannovým nálezem tzv. Átreovy pokladnice.
1 2
3
4
0
200 m
1 – Lví brána, 2 – kruh hrobů, 3 – palác, 4 – kupolový hrob, tzv. Átreova pokladnice
MYKÉNY – podle Homéra bohaté zlatem, byly hlavním centrem kultury, která převzala jejich jméno. Rozkládaly se ve výšce 237 metrů nad mořem při východním břehu Peloponnésu, nedaleko zátoky příhodné pro přístav, takže mohly ovládat úrodnou nížinu Argolidy a zároveň důležitou cestu přes Akrokorint dále do řeckého vnitrozemí. Opevněné jádro města působí dodnes jako rozsáhlý hrad o rozloze 3 hektarů, mající na nejvyšším místě ještě další opevněnou citadelu s vladařským palácem. Pro jeho dodnes rozpoznatelné hradby o síle až 6 metrů, vybudované podle bájí Kyklópy, byla zvolena terénní hrana nad strmými srázy. Přístup byl možný pouze od západu, Lví bránou z doby kolem roku 1250 př. n. l., nedaleko od ní jsou uvnitř hradeb o tři sta let starší šachtové hroby, proslavené Schliemannovými nálezy. Největšího rozkvětu dosáhly Mykény ve 14. a 13. století př. n. l., avšak již kolem roku 1100 př. n. l. byla akropole rozkotána a vypálena válečnickými Dóry. Samy Mykény jako řecké město přetrvaly až do roku 470 př. n. l., kdy je vyplenilo vojsko nedalekého města Argu, jemuž se odmítly podrobit.
Mykénští vladaři vybudovali sítě silnic, o nichž se soudí, že byly určeny především pro přesuny bojových vozů. Na těchto základních spojnicích stály další hrady, z nichž je nejznámější TÍRYNS, považovaný za druhou a možná i starší královskou rezidenci, založenou obdobně jako v Mykénách nebo Athénách nad podzemním pramenem s opevněným přístupem. Leží blíže k Argolidské zátoce na úzkém skalnatém hřebenu vysokém pouze 26 metrů. Je dlouhý 300 metrů a v jeho nižší části je jednodušeji ohrazené útočištné hradiště, určené snad pro okolní obyvatelstvo. Vlastní vladařské sídlo má ještě mohutnější fortifikaci než Mykény. Hradby silné 8 a vysoké až 20 metrů, s podzemními galeriemi, ponechávají uvnitř prostor jen pro několik nádvoří s megarony. Největší z nich měl hlavní síň o ploše 116 m2 a navíc ještě předsíň o poloviční rozloze. Rozlehlejší než mykénský hrad bylo v Boiótii hradiště, jež se dnes nazývá albánsky Gla, tj. Starý hrad. Jeho pozůstatky o rozloze přes 20 hektarů s hradbami z kyklopského zdiva o délce 2,8 kilometru zaujímají vápencové návrší, původně obklopené jezerem Kopais. 115
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:11
StrÆnka 116
SVĚT MĚST
Tíryns – Na spojnici Mykén a Argolidské zátoky stojí dnes mezi polnostmi na pouhých 26 m vysokém návrší rozlohou sice nevelký, ale ještě mohutněji než Mykény kyklopským zdivem opevněný hrad. Lze v něm rozeznat několikanásobné jištění vstupu soustavou bran a úzkých průchodů. Na hlavním nádvoří je skupina megaronů, jejichž půdorys se v antice stal prototypem řeckých a pak římských domů a svatyní.
Sídlem Nestora, podle Homéra nejstaršího z vladařů účastnících se řecké výpravy proti Tróji, mělo být hradiště zvané Pylos, což znamená Brána, v Messénii na jihozápadě Peloponnésu. Dobře dochované pozůstatky mykénského paláce, včetně archivu hliněných tabulek, jsou mimořádné svým neobvyklým symetrickým řešením s osou mířící na velký megaron, původně snad s vladařským trůnem. Tyto nejznámější městské hrady ovšem nebyly jediným mykénským osídlením. Do téže doby patří další centra obdobného významu. Jsou to nejstarší fáze Théb v Boiótii, Sparty, athénské Akropole, maloasijského Milétu a opěrných bodů na egejských ostrovech. Mnohá z těchto výšinných hradišť využili pro svá sídla místní vladaři nově přišlých řeckých kmenů a postupně je proměnili na posvátné okrsky. Takový osud měl nedaleko Mykén ležící Argos. O jeho významu svědčí, že byl na Peloponnésu stálým soupeřem Sparty, a jak píše Hérodotos, „tehdy v zemi nyní nazývané Řeckem vynikal nade všechna města“.1
1 – hlavní brána, 2 – západní brána, 3 – přední dvůr, 4 – vnitřní nádvoří, 5 – megaron
0
50 m
2 5 1
4
3
Tíryns – Půdorys a axonometrický pohled. 7 1 – nádvoří, 2 – komnaty královny, 3 – lázeň, 4 – archiv písemností, 5 – audienční síň, 6 – megaron, 7 – starý palác
6 5
1
3 2
4
0
Pylos – Sídelní palác Nestora, legendárního nejstaršího účastníka trójské války, byl nalezen v jihozápadním Řecku na návrší u zátoky Navarino. Považuje se za nejlépe dochovaný mykénský palác, vyznačující se nezvykle pravidelnou, téměř symetrickou dispozicí. Jejím těžištěm je megaron o půdorysné ploše přes 400 m2, snad sloužící jako trůnní síň. Historici oceňují nalezený bohatý archiv stovek hliněných tabulek z mykénského období.
20 m 1
116
Hérodotos, Dějiny, Praha 2003, s. 23.
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:11
StrÆnka 117
II. ZROD EVROPSKÉHO URBANISMU – ANTIKA
2. Velké Řecko Po příchodu do nové domoviny u Egejského moře se řecké kmeny seznamovaly s kulturou a materiální úrovní Blízkého východu i Egypta, inspirovaly se jejich mytologickými představami, učily se mořeplavectví a od Féničanů si pravděpodobně osvojily hláskové písmo. Od 8. století př. n. l. následovalo archaické období s prvními, zprvu dřevěnými stavbami chrámů a dispozicí odvozenou z předřeckého obytného domu – megaronu. O něco později začala neuvěřitelná exploze řecké městské kolonizace a skvělý rozvoj řecké kultury, jejíž vrchol představuje klasické období 5.–4. století př. n. l. Po něm následuje helénistické období, uzavírající se až před počátkem našeho letopočtu. Řekové zprvu žili v nevelkých sídlištích, u nichž začali budovat posvátné okrsky a svatyně pro nová božstva. Tím se vysvětluje velký význam takových kultovních center, jako byly Delfy, považované za střed světa, Eleusis nedaleko Athén, všeřeckými hrami proslavená Olympia, ostrovní Délos na Kykladách nebo maloasijská Didyma – a to i v pozdější době, kdy se již řecká města počítala na desítky. V klasickém období zároveň vrcholila řecká kolonizace téměř celého pobřeží Středozemního a Černého moře od Héraklových sloupů na západě až po bájnou Kolchidu na úpatí pohoří Kavkazu. Z rostoucích nejstarších měst se vydávaly na mořskou pouť stále nové skupiny osadníků, vyhledávajících podle delfských věšteb na mořských cestách příhodné zátoky a přístaviště, aby u nich zakládali nová města. Byla to města tak rozmanitá, jako byla rozmanitá místa, na kterých byla stavěna. Každé z nich však mělo svou vyvýšenou akropoli s chrámem městského ochranného božstva, svou agoru nebo i agory se stoami, své chrámy a amfiteátry. Až na výjimky to byla města organicky rostlá, jejichž dispozice vycházely z přírodních podmínek a účelových potřeb. Zřetelně se to projevovalo v osnovách uliční sítě a trasování hradeb, sledujících utváření terénu, hrany a obrysy svahů.
2.1. Řečtí myslitelé Antická řecká filozofie a další nauky, které se od ní později oddělovaly, věnovaly téměř vždy značnou pozornost lidským sídlům. Mezi hlavní témata řeckých myslitelů patřila políteiá, nauka o sociálním uspořádání obce – polis, účast občanů na její správě, určení nejvhodnějšího počtu obyvatel, výběr stavenišť pro chrámy a další městské budovy, stejně jako vztah měst a jejich zázemí. Platón (427–347 př. n. l.) jako první soustavněji vyjádřil ve svých spisech Ústava a Zákony pravidla uspořádání městského života, přičemž si i na svou dobu dosti konzervativně představoval, že ideální obcí je pouze ta, jejíž obyvatelé se zabývají zemědělstvím. Naopak vše to, na čem byl založen rozmach antického Řecka – mořeplavbu, obchod, rozvoj řemesel, růst populace a peněžní hospodářství – považoval především za zdroje obtíží. Nejznámější je jeho vyprávění o Atlantidě a jejím zániku, vložené do dialogů Tímaios a zvláště Kritiás. Obsahuje popis ideálního městského státu a je považováno buď za nejstarší utopický spis, nebo za pověst o skutečné události. Mnohem konkrétněji uvažoval o městských obcích Aristotelés (384–322 př. n. l.). Ve spise Politika doporučoval kombinaci pravidelné a nepravidelné městské dispozice, soudil, že hradby by měly být městu nejenom k obraně, ale také k ozdobě, a popsal nejvhodnější umístění veřejných budov. Svůj podrobný výklad nejlepšího uspořádání města však ukončil dodnes platným povzdechem: „Ale nyní není nutno zdržovati se podrobným rozborem a výkladem takových věcí. Neboť není nesnadno takové věci vymysliti, spíše je nesnadno provésti je...“ 2 – a to dnes určitě platí ještě více než ve starém Řecku. Zajímavá je jeho úvaha o souvislostech různých společenských ústav obcí s jejich půdorysným uspořádáním: „Co se týče opevněných míst
2
Aristoteles, Politika, Praha 1939, s. 242.
117
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:11
StrÆnka 118
SVĚT MĚST
nehodí se pro všechny obce stejné zřízení; například vyšehrad jest něco oligarchického a monarchistického, pro demokracii se hodí rovina, pro aristokracie ani jedno ani druhé, nýbrž spíše více pevných míst. Uspořádání soukromých domů se pokládá za vkusnější a pro jiné praktičtější potřeby za výhodnější, jsou-li pravidelně rozděleny a se snadnými průchody podle novějšího způsobu Hippodamova, kdežto pro bezpečnost ve válce jest lepší opak, jak to bývalo za starších dob, neboť při tomto způsobu stavby jest odtud pro cizince nesnadný východ a útočníci se tu nevyznají.“ 3 Kromě velkých myslitelů, jako byli Platón nebo Aristotelés, vstoupil do světového vývoje urbanismu Hippodámos z Milétu, o kterém víme především z velmi kritické Aristotelovy poznámky. Píše o něm: „Hippodámos z Milétu, syn Eurifontův, jenž vynalezl také upravení měst v oddíly a pravidelnými ulicemi rozdělil Peiraieus, muž, který ze ctižádosti i jinak ve svém životě byl tak výstřední, že na některé lidi činil dojem přílišné strojenosti … a který chtěl býti také znalcem celé přírody – první bez praktické znalosti správy obce se pokusil něco říci o nejlepší ústavě. Svou obec chtěl zaříditi z počtu 10 000 občanů a rozdělit ji ve tři části. Do první části zařadil řemeslníky, do druhé rolníky a do třetí válečníky a ozbrojence. Také půdu rozdělil ve tři díly, v posvátnou, obecní a soukromou.“ 4 Hippodámos byl pravděpodobně milétským občanem, pověřeným v roce 479 př. n. l. po perském rozkotání města jeho obnovou. Je považován za autora koncepce šachovnicového půdorysu nejenom tohoto města, ale i měst dalších. Výraz hippodamický se dodnes používá pro šachovnicové půdorysy měst; jejich skutečný původ je ovšem třeba hledat ve velkých starověkých civilizacích Asie. Kolem roku 450 př. n. l. pozval Periklés Hippodáma do Athén, aby obnovil přístavní město Pireus, jež zničili Peršané. Dnes jsou tam však stopy antiky překryty překotným novodobým rozvojem. V témž desetiletí byl snad Hippodámos požádán o obdobný návrh i pro dosud
118
3
Aristoteles, Politika (cit. v pozn. 2), s. 242.
4
Tamtéž, s. 50.
5
Hippokrates, O vzduchu, vodě a místech, Praha 1993, s. 22.
neprozkoumané město Thúrioi, založené z Perikleova podnětu roku 444 př. n. l. v jižní Itálii jako jediná kolonie Athén na místě rozbořené rozmařilé Sybaridy. „Řeckými Pompejemi“ bývá nazýván na ostrově Chalkidiké ležící Olynthus. Na strmém návrší se podařilo odkrýt zajímavý šachovnicový půdorys s dominantní severojižní osou. Řecký lékař a filosof Hippokratés (asi 460 až 370 př. n. l.) byl spolu se svými žáky pravděpodobně autorem spisu O ovzduších, vodách a místech, obsahujícího mnoho zajímavých myšlenek o zdravotních podmínkách měst. Píše například, že „nemá týchž vlivů město, jež leží proti severnímu větru, jako město jež položeno je proti jižnímu, aniž to, jež na východ a které na západ...“ přičemž „ta města, jež leží proti východu slunce, jsou přirozenou měrou zdravější těch, která prostírají se více k severu nebo jihu“.5 Římský Vitruvius připomíná jako jednoho ze svých předchůdců Filóna Byzantského (asi 283–221 př. n. l.), nazývaného též Athénský, který napsal jen ve zlomcích dochovaný Přehled mechaniky a asi také spis O úměrnosti chrámů. Byl jedním z prvních představitelů vojenských inženýrů, kteří hráli významnou úlohu při plánování měst jak v antickém Římě a Byzantské říši, tak i později v období renesance, baroka a klasicismu.
2.2. Athény Vývoj a hlavní znaky řeckého urbanismu jsou nejlépe rozpoznatelné na vybraných příkladech, charakterizujících typické postupy zakládání, plánování a stavby měst. První místo mezi antickými řeckými městy si též z hlediska umění stavby měst zaslouží ATHÉNY. Mají dávnou historii a téměř tisíc let – od 8. století př. n. l. do 2. století n. l. – byly těžištěm antického řeckého světa a nejvýznamnějším civilizačním ohniskem evropského významu. Právě v Athénách se konstituovaly archetypy jako neopominutelné komponenty měst. Promítá se do nich specifické poslání, které sídla pro lidskou společnost a její společenskou a duchovní úroveň mají.
SM_2_kap_116-181_05.qxd
15.4.2014
13:12
StrÆnka 119
II. ZROD EVROPSKÉHO URBANISMU – ANTIKA
Athény – vývoj – Základní období formování dispozice města:
A – do roku 480 př. n. l.: archaické období, v letech 489–480 zničení Peršany
B – v letech 478–338 př. n. l.: obnova a nová výstavba, nové hradby, klasické období
C – v letech 339–86 př. n. l.: helénismus, pokračování výstavby, ale klesající význam
První a základní urbanistickou komponentou byla Akropole – acron polis neboli horní město, které lze nazvat vyšehradem. Je to návrší o rozloze 2,5 hektaru, čnící 70 metrů nad okolím. Na jeho jižním úpatí sídlili lidé snad již ve 3. tisíciletí př. n. l., ve 14.–12. století př. n. l. zde stál mykénský hrad s opevněním, které organickými křivkami sledovalo okrajovou hranu návrší. Po rozkotání Peršany získala Akropole při obnově od roku 479 př. n. l. svůj klasický vzhled a její nové hradby dostaly pevnější geometrický obrys. Obnova města a zvláště Akropole se stala podnětem pro rozvoj umění, v němž hrála významnou úlohu architektura. Byl to takzvaný Zlatý věk Athén a řecké civilizace vůbec, vymezený lety 510–404 – od konce tyranie přes boje s Peršany až do porážky Athén Spartou, následující korintské války a nakonec dobytí Makedonci. Z vrcholného období, kdy byl v letech 443 až 429 do čela athénské demokracie a tím i athénského námořního spolku volen Periklés, jsou známa četná jména výtvarných umělců. Nejznámější byl sochař Feidiás, řídící výstavbu Akropole. Parthenón začal ještě za Perikleova předchůdce Kimóna stavět Kallikratés, podílející se též na chrámu bohyně Níké v propylajích a jako městský architekt na nových hradbách, včetně takzvané Dlouhé zdi, chránící z obou stran cestu z Athén do Pirea. Pokračovatelem jeho díla se stal Iktínos, řídící v letech 447–432 závěrečnou fázi budování Parthenónu a pracující i v jiných řeckých městech. Za autora nedokončených propylají, které Římané později doplnili novým schodištěm, je považován Mnesiklés. Na Akropoli se soustředily budovy nejvýznamnější pro duchovní život obce, vytvářející její stavební dominantu a označující místo, kde se stýká lidské s božským, tělesné s duchovním. Patří mezi ně především vstupní propylaje se vznosným chrámem bohyně Níké Apteros, hlavní chrám zasvěcený Pallas Athéně Parthenón a karyatidami ozdobený Erechtheion, svatyně a pokladnice na místě paláce mýtického krále Erechthea. Obraz Akropole by nebyl úplný bez divadelních amfiteátrů – Dionýsova divadla a ódeionu – na jejím úpatí.
D – v letech 86 př. n. l. – 287 n. l.: Římská říše, rozšíření o římskou agoru a ohrazené Hadriánovo město. 119
