Mikropočítačová revoluce

Pavel Tronner

Mikropočítačová revoluce

dokořán

Pavel Tronner

Mikropočítačová revoluce © Pavel Tronner, 2014 Photos © archiv autora; ČTK/DB Apple/DPA (s. 51); ČTK/Sal Veder/AP (s. 153), 2014 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího písemného svolení nakladatele. Druhé vydání (první elektronické.) Odpovědný redaktor Marek Pečenka. Jazyková korektura Juan Zamora. Obálka, grafická úprava, sazba a konverze do elektronické verze Tomáš Zeman. Vydalo v roce 2014 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9, Praha 5, [email protected], http://www.dokoran.cz, jako svou 672. publikaci (131. elektronickou, pdf), 673. publikaci (132. elektronickou, epub), 674. publikaci (133. elektronickou, mobi). ISBN 978-80-7363-623-4 (pdf) ISBN 978-80-7363-624-1 (epub) ISBN 978-80-7363-625-8 (mobi)

Obsah Předmluva  ........................................................................................  5 Mikroprocesor  .................................................................................  6 BASIC  ...............................................................................................  21 Úsvit  ................................................................................................  35 Annus mirabilis  ............................................................................  54 Souboj počítačů  ............................................................................  68 Nástup moderní doby  .................................................................  89 Zrození standardů  .....................................................................  110 Soumrak platforem  ...................................................................  125 Vyhoďte ho z kola ven  .............................................................  142 Jak rozevřít okna dokořán  ......................................................  161 Nejisté hledání nových cest  ....................................................  175 Boj o život  ...................................................................................  189 Vítězství uživatelů  .....................................................................  202 Časová osa dějin mikropočítačů  ............................................  222 Dodatek: mikropočítače u nás  ...............................................  229 Technické dodatky  ....................................................................  236 Časy osmi bitů  ........................................................................  237 Nástin programování osmibitových počítačů  ................  261 Šestnáct a více bitů, symbol moderního věku  ..............  268 Literatura  .....................................................................................  309

Předmluva Je zajímavé, kolika mýty je obestřena doba vzdálená od nás jen několik desetiletí. Mnoho bývalých i současných osobností se pokoušelo a pokouší samo sebe prezentovat jako ty nejzásadnější hybatele počítačových dějin, bez jejichž stěžejního díla bychom pravděpodobně ještě počítali na sčotech a psali na břidlicové destičky. Fanoušci různých firem zase bývají přesvědčeni, že největší inovace byly dílem právě jejich týmu. V této knize se nesetkáme jen se jmény známých manažerů, jako je Steve Jobs, Bill Gates či třeba Jack Tramiel, ale i s těmi, kdo chytré mašinky skutečně přivedli na svět. Jay Miner, Steve Wozniak, Andy Hertzfeld, Alan Kay... – ano, to jsou také ti praví, i když obvykle zapomínaní hrdinové. Těm také věnuji tuto knihu, takže až se ve stáří budou pohupovat v houpacím křesle s dýmkou v ústech, mohou se jí kochat a vzpomínat na svá slavná léta – pokud se tedy naučí česky… Dávná doba prvních osobních počítačů nám dnes připadá jako prehistorie, přitom ji mnozí z nás zažili i osobně. Je každopádně úctyhodné, kam se výpočetní technika dokázala dostat během života jediné generace. Možná vůbec nejparadoxnější je fakt, že tento rozvoj nebyl vůbec očekáván a předvídán. Ani nejlepší z autorů sci-fi nepředpokládali takový pokrok. Ještě v sedmdesátých letech chyběla odpověď na zásadní otázku – proč by měl vlastně někdo (kromě několika bláznivých hackerů) vůbec vlastnit počítač? Tiskárny byly cenově nedostupné, internet ani digitální video/audio neexistovaly, stejně jako počítačové hry. Proč mít tedy na stole, ať už doma, či v kanceláři, počítač, co by s ním měl člověk dělat? Dnes už odpověď známe. „Otcové zakladatelé“ tápali, ale nakonec ji pro nás objevili. Můžeme jim jen poděkovat za to, jak změnili náš život a otevřeli před námi nový svět.

5

Mikroprocesor Na rozdíl od mnoha jiných revolucí, zahájených nezřídka zlomovými a nepřehlédnutelnými dějinnými událostmi, revoluce v mikropočítačích nastoupila svou cestu bez většího zájmu veřejnosti, výstřelů a jediné oběti.

Šedesátá léta byla dobou optimismu a víry v budoucnost. Šťastlivci narození po dramatu druhé světové války se odpoutali od hodnot válečné a předválečné generace, navyklé útrapám a skromnosti. Užívali si život plnými doušky, měli pocit, že dokáží vše a svět je tu pro ně. Člověk vylétl do vesmíru a chystal se na historickou procházku po Měsíci. Počítače tehdy již dávno opustily fázi experimentálních prototypů, staly se běžnou komerční záležitostí a měly za sebou už několik generací vývoje. I v zemích sovětského bloku již kybernetika přestala být pokládána za buržoazní pavědu. Byla to však ještě obrovská monstra, která s jakoukoliv inteligencí neměla moc společného, ale na druhé straně uměly tyto stroje rychle a přesně počítat. Nepředpokládalo se, že by se daly využít ještě k něčemu jinému. Jen velmi málo autorů se odvážilo přiznat počítačům „duši“ či nějakou osobnost. Ale ať už se o to pokusil A. C. Clarke se svou Vesmírnou odyseou, či R. A. Heinlein v knize Měsíc je drsná milenka, vždy se jednalo o počítače obrovské. Na univerzitách a ve výzkumných centrech se v té době už ovšem začaly objevovat i první minipočítače, jako třeba řada PDP. Pro minipočítač PDP-7 byl vyvinut operační systém UNIX, s nímž se můžeme setkat dodnes. Předpona „mini“ nám sice z dnešního pohledu připadá poněkud komická, nicméně už se nejednalo o stroje chlazené leteckými motory, ale o krabice velikosti skříně, plné drátů a přepínačů. Tyto počítače šlo bez problémů programovat a jejich procesorová jednotka byla složená z většího množství 6

integrovaných obvodů. Vytváření kódu se samozřejmě od současného programování velmi lišilo, například programátoři pro PDP-8 museli svůj kód vtěsnat do 4 kB paměti RAM. Nicméně tehdejší práce už v sobě měla to, co programátory láká dodnes: objevování nových světů, řešení nových problémů, možnost přinutit „mašinu“, aby dělala přesně to, co si přeje člověk. Poválečná generace se s počítači už celkem běžně setkávala na univerzitách. Jakmile ovšem studia skončila, absolventi najednou zjistili, že doma nic podobného mít nemohou. Počítače řady PDP nepřicházely v úvahu kvůli ceně mnoha desítek tisíc dolarů – a nic jiného neexistovalo. A zatím to vypadalo, že ani existovat hned tak nebude. Zatím. Dne 15. března roku 1969 byl podepsán kontrakt mezi firmami Busicom a Intel. Společnost Intel, tehdy jeden z největších výrobců pamětí, měla podle smlouvy vyvinout novou sadu integrovaných obvodů, která by umožnila Busicomu uvést na trh vyspělé kalkulátory s vestavěnou tiskárnou. Intel měl v tomto ohledu bohaté zkušenosti, ostatně jedním z jeho zakladatelů byl i Bob Noyce, vynálezce integrovaného obvodu. Když ale Ted Hoff, pověřený přezkoumáním zakázky, prostudoval, co vše firma Busicom požaduje, zjistil, že takto rozsáhlé zadání by znamenalo tak vysoké náklady na vývoj, že by se pro jediný projekt nevyplatily. Celý systém by se totiž musel skládat ze zhruba šestnácti obvodů, k jejichž navržení se relativně malé firmě nedostávalo peněz, času ani inženýrů. Hoff proto přišel s myšlenkou, aby se přistoupilo k vývoji univerzálního integrovaného obvodu, jenž by umožňoval programování, a požadované funkce by se tak daly zajišťovat softwarově. Noyce s Hoffem a jeho plánem nejprve vyrazil dveře, ale když si na jakési pozdější poradě znovu vyslechl všechny argumenty, musel mu dát za pravdu. Vytvoření programovatelného čipu by Intelu umožnilo tento výrobek uplatnit i pro případné příští zakázky. To by znamenalo ušetřit pozdější náklady, a projekt, který se kvůli jediné zakázce pro Busicom nemohl vyplatit, tak začal vypadat životaschopně. Ted Hoff tedy společně se Stanem Mazorem navrhli v létě 1969 architekturu a redukovanou instrukční sadu nového čipu, jehož vývojem byl pověřen zkušený vývojář integrovaných obvodů Federico Faggin, najatý jako vedoucí projektu speciálně pro tento 7

úkol v roce 1970. Faggin vytvořil celou novou metodologii a díky mnoha jeho inovacím se čip, původně považovaný za dobrý jen pro kalkulačky, mohl stát i základem dalších aplikací. Tak se tedy zrodil Intel 4004, první mikroprocesor, jehož nástupci dodnes představují srdce počítačů i jiné elektroniky. Čip i4004 byl pouze čtyřbitový (dnešní procesory jsou 64bitové), pracoval na taktu 740 kHz a skládal se zhruba z 2 300 tranzistorů. Přes všechnu Fagginovu inovativnost a vizi se jeho procesor tehdy v žádném seriózním počítači neuplatnil – i když existovaly nadšenecké pokusy o příslušný malý zázrak. Důvod byl jednoduchý: až později se v procesoru podařilo oddělit adresovou a datovou sběrnici, což velmi výrazně zvýšilo jeho výkon a přístup do paměti. (Adresovou sběrnici procesoru si lze zjednodušeně představit jako pomocné zařízení, zajišťující procesoru, aby měl „kam“ zapisovat. Datová sběrnice se stará o to, aby bylo „co“ zapsat.) Samotný i4004 byl proto na počítač příliš pomalý – i když by jistě dokázal deklasovat sálové počítače čtyřicátých let. Nápady, jimiž Faggin obohatil výrobu integrovaných obvodů, se ale bohatě uplatnily při vývoji dalších čipů. Procesor i4004 byl oficiálně představen 15. listopadu 1971. Firma Busicom jej použila ve svém kalkulátoru a Intel pro procesor získal i nějaké další zakázky, ale zlatý důl se z něj nestal. Ted Hoff tedy pro zvýšení popularity svého ideového dítěte přesvědčil vedení společnosti, aby investovalo do reklamy. Procesor i4004 byl i se svou rodinou podpůrných obvodů veřejnosti představen jako „mikropočítač“. Zřejmě právě tehdy toto slovo poprvé proniklo i k běžným lidem. Šéf Intelu Bob Noyce nad procesorem ovšem zrovna nesršel nadšením. „Budoucnost toho čipu je v hodinkách!“ nechal se slyšet, avšak souhlasil s čímkoliv, co by mohlo povzbudit zatím nevalný prodej. A pak se jednoho dne na jaře roku 1972 objevil ve vývojovém oddělení firmy Intel mladý blonďák Gary Kildall. Stále poněkud skeptické tvůrce procesoru překvapil několika použitelnými programy, které pro ten malý křemíkový zázrak vytvořil ve svém volném čase. V Intelu byli překvapeni, k čemu všemu se jejich poněkud problematické dítě dá využít. Gary Kildall se už jako student toužil stát učitelem a nikdy mu nedělalo sebemenší problém komukoliv třeba i hodiny vysvětlovat 8

zamotané technické detaily. Dalo by se říci, že měl učitelství v genech. V rodném Seattlu založil jeho dědeček v roce 1924 školu námořní navigace, kde postupně vyučovala řada členů rodiny; po dokončení střední školy tam začínal i Gary. Skončit tam ale nechtěl. Vystudoval matematiku na Washingtonově univerzitě a poté získal doktorát z počítačových věd. Stal se tím velkou výjimkou mezi ostatními pionýry v oblasti mikropočítačů. Jako jeden z mála těchto nadšenců měl totiž nejen nadání a obrovskou chuť něco dokázat, ale i teoretické vzdělání. Ještě předtím, než dokončil doktorát, učinil Kildall i dvě dosti zásadní životní rozhodnutí. Oženil se se svou studentskou láskou Dorothy McEwenovou a upsal se válečnému námořnictvu. Tento krok se vzhledem k probíhající vietnamské válce zdá dost nepochopitelný, avšak Gary měl v tu chvíli již asi jasný plán. Námořnictvo mu totiž nabídlo buď angažmá ve Vietnamu, nebo v námořní škole v Monterey. Gary si vcelku nepřekvapivě vybral druhou možnost. Kalifornské Monterey mělo pro budoucnost jednu zatím netušenou, ale zásadní výhodu. Ani ne hodinku cesty odtud se totiž nacházelo prozatím nijak známé Křemíkové údolí (Silicon Valley), sídlo firmy Intel. Na jaře 1972 Kildall uviděl reklamu na nový mikroprocesor, která jej jako odborníka zaujala, takže neváhal a za pětadvacet dolarů si ten malý čip i se sadou podpůrných obvodů koupil. Dle návodu vše správně sestavil a začal zkoušet psát pro čip první programy. Přeskočil experimentování s triviálními školními příklady a pustil se rovnou do něčeho užitečného. Napsal pár programů s úlohami z námořní navigace a zjišťoval, nakolik je mikroprocesor při svých výpočtech přesný a rychlý. Ani jedno jej zrovna neuspokojilo, především rychlost se zdála přímo úděsná. (To pochopitelně souviselo s faktem, že procesor byl pouze čtyřbitový, tedy jeho šestnáct registrů mělo pouze tolik bitů a bez dalších triků uměly pracovat pouze s čísly 0–15. Samozřejmě, že i s takovým omezením lze provádět výpočty, ale protože je nutné neustále hodnoty přepočítávat, je přesnost výpočtu omezená a rychlost představuje ještě větší problém.) Přesto jej nadchlo, že mikroprocesor počítal, počítal správně, a zvládal dokonce i celkem složité matematické úlohy. Dokázal zde vytušit obrovský příslib do budoucna, a právě proto se vydal do 9

firmy Intel, aby se zde informoval o dalším vývoji. Stačilo, aby krátce představil svou dosavadní práci, a domů se vracel jako externí konzultant. Mezitím se firma CTC (Computer Terminal Corporation) pokoušela vyvinout vlastní osmibitový čip, který by mohla použít ve svém programovatelném terminálu Datapoint 2200. Příliš se jí to nedařilo, a proto její vývojáři požádali o pomoc Intel. V Intelu z toho nejprve nebyli zrovna nadšeni, avšak nakonec se na spolupráci přece jen dohodli. Změnili design, ale čip stále zůstal plný chyb. Nakonec CTC vyčerpala přidělené finance a Datapoint byl vyvinut na principu tehdejší klasické technologie několika spolupracujících integrovaných obvodů. Nový procesor najednou nikdo nepotřeboval a vývoj se zastavil. Když však posléze firma Seiko viděla úspěšné použití i4004 v konkurenčních kalkulačkách, požádala Intel o něco výkonnějšího. A právě k tomu se hodil osmibitový procesor. CTC se jej s radostí vzdala, neboť jí už k ničemu nebyl. Intel jej pojmenoval i8008 a oficiálně představil v dubnu 1972. Procesor i8008 se skládal zhruba z 3 500 tranzistorů, nataktovat se dal na 0,8 MHz, a i když byl v některých ohledech pomalejší než i4004, jeho schopnost zpracovávat celý byte a adresovat tehdy neskutečných 16 kB paměti uváděla inženýry v nadšení. Objevily se i první počítače postavené na procesoru i8008 – Micral, Scelbi 8B a Mark 8. Právě Micral, vytvořený v roce 1973 francouzským týmem, který vedl vietnamský imigrant André Truong Trong Thi, je považován za první skutečný mikropočítač. Používal se především pro průmyslové účely, prodaly se jej pouhé desetitisíce a v USA se moc neprosadil; z toho důvodu historii mikropočítačů příliš neovlivnil. Američané tak nemají tušení, že je ve vývoji počítačů dokázal někdo předběhnout dokonce o celé dva roky. Ani ostatní zmíněné počítače neznamenaly žádný průlom, protože šlo většinou o nadšenecké projekty. Některých se prodalo pár desítek kousků, jiné nepřekročily stadium prototypů. Nicméně, a to je to nejzajímavější, základní koncepci procesoru i8008 máme všichni „pod kapotou“ dodnes. I dnešní moderní architektura čtyřjádrových procesorů (Quad Core) má v sobě stále stejné instrukce (i když kromě nich obsahuje samozřejmě i spoustu dalších). Intel ve snaze ulehčit práci svým vývojářům představil speciální vývojový systém zvaný Intellec-8, jakýsi předobraz budoucích 10

osobních počítačů. Dodával k němu spoustu různých periferií, především čtečku papírové pásky; později přibyl i monitor. Celý tento první pokus o komerční mikropočítač měl jedinou chybičku – počítač stál přes 10 000 dolarů a měl se primárně využívat pouze k tvorbě programů pro procesory firmy Intel. Ty měly být i nadále jen součástí kalkulaček či jiných průmyslových aplikací. Na nějaké mikropočítače Bob Noyce nevěřil. Gary Kildall byl jedním ze šťastlivců, kterým Intel svůj vývojový systém zapůjčil zdarma. Deset tisíc dolarů tehdy představovalo ohromnou sumu, na jakou relativně skromný doktor počítačových věd nemohl ani pomyslet. Díky velkorysosti firmy Intel se ale tato nejmodernější technologie objevila na katedře počítačů námořní akademie a Gary se svými studenty trávil hodiny a hodiny experimentů s různými stále sofistikovanějšími algoritmy. Při těchto pokusech pochopil, že programování ve strojovém kódu není skutečně to pravé, protože se jedná o velmi náročnou, přesnou a k chybám značně náchylnou práci. Napsat ve strojovém kódu pár kratších programů je jednoduché, cokoliv rozsáhlejšího je sice možné, avšak příliš pracné. Nebylo by daleko vhodnější programovat v nějakém vyšším jazyce? Od otázky nebylo k realizaci takového nápadu daleko. Jen pár měsíců trvalo, než Kildall dokončil první vyšší programovací jazyk, který se kdy na mikropočítačích objevil. Jmenoval se PL/M, a když jej ukázal v Intelu, šokoval dokonce i skeptického Boba Noycea. Historie sice nezaznamenala konkrétní Noyceovu reakci, ani žádný jeho výrok, ale už pouhá skutečnost, že povolil další vývoj, ukazuje, že představy mikroprocesorů vhodných jen pro hodinky opustil. Bylo jasné, že se vyplatí rozvíjet základní koncept mikropočítačů, když už pouhý čip dokáže něco, co bylo doposud vyhrazeno pouze jeho mnohem větším sourozencům. Je-li možné programovat mikroprocesory ve vyšších jazycích, než je jejich mateřský strojový kód, pak by logicky mohly zvládnout téměř cokoliv. Trvalo další dva roky, než k tomu došlo. V dubnu 1974 Intel představil pokračovatele této rodiny procesorů – i8080. Procesor nataktovaný na 2 MHz zvládal přibližně půl milionu instrukcí za sekundu (jinými slovy, měl 0,5 MIPS) – na rozdíl od svých předchůdců, kteří dokázali provést 100 000 instrukcí, a to ještě museli mít výjimečně dobrý den, či spíše výjimečně dobrou sekundu. Procesor i8080 uměl 11

adresovat 64 kB, což se u osmibitových procesorů stalo z logiky věci běžné. V době největší slávy těchto procesorů se tato velikost paměti považovala za naprosto dostatečnou pro jakýkoliv počítač a většina z nich ani takovou paměť nenabízela – vždyť tato velikost představovala přibližně 36 normostran textu! Tehdy se konečně probudili všichni nadšenci, jimž po návratu z univerzit sebrali jejich oblíbené hračky – počítače. Každému, kdo se tehdy o obor zajímal, začínalo svítat, že nový čip by měl umožnit stavbu cenově dostupného počítače. A kdyby jenom to. Takový počítač by možná mohl být i použitelný... Gary Kildall byl v tu chvíli o krok napřed, však k tomu nemusel nic stavět. Nepotřeboval to. Intel mu totiž obratem zaslal novou verzi svého vývojového systému se zabudovanou horkou novinkou. Kildall tak mohl s nadhledem sledovat ostatní amatéry, kteří nejistě mudrovali o mikropočítačích. On patřil k těm šťastlivcům, kteří již nemuseli pouze snít. Ve skutečnosti ale jen u nadšení nezůstalo. I on byl nespokojen, s nelibostí nesl nutnost nahrávat data na papírové pásky. Proboha, vždyť šlo o zastaralou technologii už ze šedesátých let! Opět se ukázalo, že Gary Kildall dokáže sledovat trendy a hledět do budoucnosti. Zatímco devět z deseti tehdejších nadšenců by dalo cokoliv i za pomalou čtečku papírové pásky, jen kdyby ji měli k čemu připojit, Kildall moc dobře věděl, že už před pár lety přišla IBM s mnohem lepším, rychlejším a spolehlivějším pevným diskem. Jako levnější alternativu disku pak nabídli disketu, tedy médium, které si ještě pamatují i mnozí z nás. No, pravda, tuhle asi ne. První disketa měla velikost celých osmi palců (nikoliv nám důvěrně známých tři a půl) a směšnou kapacitu 128 kilobytů. Tento objem se ale postupně dařilo zvětšovat, až nakonec v roce 1977 IBM s velkou slávou dokázala na ten dvacet centimetrů velký disk vměstnat téměř tolik dat, kolik se vešlo na naše staré známé „tři-a-půlky“. IBM sama však vůbec nepočítala s tím, že by její disketové jednotky měly jít připojit k nějakým jiným počítačům než k jejím mamutím mainframům. Naštěstí jen krátce poté začali s výrobou disketových jednotek i konkurenti, například společnost Shugart Associates, a ti připojení svých jednotek k jiným systémům alespoň teoreticky umožňovali. Tedy – samozřejmě za triviálního předpokladu, že jste si pro takovou příležitost navrhli vlastní propojovací 12

desku, zajišťující složitou komunikaci mezi jednotkou a počítačem. Maličkost, že? Bohužel se ukázalo, že Gary je sice skvělý programátor, ale připojit diskovou jednotku k počítači sám nedokáže. Zkusil dokonce pokusně vytvořit i interface pro připojení obyčejného magnetofonu, avšak i v tom selhal. Musel se proto obrátit na spolužáka z univerzity, kterému se podařilo propojení zajistit. Jednotka konečně pracovala. Jenže co s ní? Je třeba si uvědomit, že zapisování na disk, ať už na ten pevný, či na dnes již překonanou disketu, není zas tak jednoduchá záležitost. Nejedná se pouze o stisk klávesy pro nahrávání a posléze přehrávání, data je třeba na disku nějakým rozumným způsobem organizovat, ověřovat případné chyby záznamu a spojovat bity nahrané z různých oddílů disku do souborů viditelných uživatelem. Je nutné zajistit, aby uživatelé mohli jednotlivé soubory pojmenovávat, aby je mohli mazat či kopírovat, zkrátka – aby se využil zásadní rozdíl oproti magnetofonu či papírové pásce. Rozdíl spočívá v tom, že není třeba nic nikam převíjet a hledat začátek dat, naopak máme ihned přístup k celé ploše disku, a tedy ke všem souborům. Byl to Gary Kildall, který jako první přenesl na mikropočítače onen posléze standardní systém názvů souborů, sestávající z osmi znaků a tříznakové přípony. Pravda, inspiroval se už existujícími principy, nicméně právě jeho dílo znamenalo téměř standardní řešení pro budoucnost. Právě on postupně vytvořil systém ovládání počítače pomocí příkazového řádku s pevně danou logickou konvencí a s možností automatického nahrání systému z diskety. Jeho největším vynálezem, který používáme dodnes, je BIOS, tedy „Basic Input Output System“, zajišťující nízkoúrovňovou komunikaci mezi operačním systémem a hardwarem počítače. Tento nápad později umožnil Kildallovi adaptovat jeho výtvor na další a další počítačové platformy, přičemž základ systému zůstával stejný, měnil se pouze BIOS. Takovýto postup umožňuje vytvořit systém dostatečně robustní a dobře otestovaný, protože pro konkrétní hardware se upravuje jen malá část kódu. Firma Microsoft tento geniální trik později úspěšně okopírovala. Nejzajímavější na Kildallově práci byl její výsledek. Naprosto neplánovaně mu totiž pod rukama vyrostl moderní operační systém. Tak dlouho vše vylepšoval, až zjistil, že má k dispozici něco, co nikde 13

jinde neexistuje. Byl na svou práci pyšný a nabídl svůj operační systém Intelu za pouhých 20 000 dolarů. Intel k jeho překvapení nabídku odmítl. Bob Noyce totiž stále nevěřil, že by měla nastat doba mikropočítačů, a kupovat operační systém kvůli několika inženýrům pracujícím s jejich vývojovým prostředím mu připadalo nesmyslné. Ať si vystačí s papírovou páskou! Ještě neexistoval první komerční mikropočítač a přitom už – zcela paradoxně – byl k dispozici první operační systém pro jeho ovládání. Jednoduché to ovšem nebylo ani s prvním známým mikropočítačem. Dodnes je za něj považován Altair 8800, ale ve skutečnosti už v červenci 1974, tedy půl roku před Altairem, uveřejnil časopis Radio Electronics návod ke stavbě mikropočítače Mark 8 založeného na procesoru i8008. Tento koncept se však nikdy neujal, protože šlo o velmi amatérský projekt, a především to byla pouze stavebnice. Ani v tehdejších Spojených státech přitom nebylo pro případné zájemce vůbec snadné sehnat příslušné součástky. Výroba probíhala v Intelu v Křemíkovém údolí v naprosto minimálním množství, takže například na východním pobřeží USA byste součástky sháněli jen velice těžko. Právě proto Mark 8 zapadl a o jeho existenci dnes prakticky nikdo neví. Většina zasvěcenců se tudíž domnívá, že nejstarším mikropočítačem byl Altair. Ale jak k tomu vlastně došlo? První komerčně dostupný mikropočítač vděčí za svůj vznik prostě tomu, že správní lidé byli ve správný čas na správném místě a navíc se dokázali dohodnout. Ale ostatně – velmi podstatná část přelomových vynálezů se na světě objevila díky podobné souhře okolností. V pouštích Nového Mexika, v Albuquerque, tedy nikoli ve středisku moderních technologií, ale v takto odlehlém místě, založil v roce 1969 Ed Roberts firmu MITS (Micro Instrumentation and Telemetry Systems). Původně plánoval vyrábět elektronické součástky pro nadšence stavějící amatérské rakety. Nakonec se ukázalo, že nejvýhodnějším artiklem jsou kalkulačky. Ty se v té době staly opravdu populárními, protože se je podařilo nejen zmenšit, ale i rozšířit jejich funkčnost a zajistit jednoduché ovládání. Několik let tedy firma úspěšně vyráběla stále lepší a lepší modely kalkulaček, na trhu však pochopitelně nebyla sama. Prosperující odvětví lákalo další větší i menší firmy, takže nastala nelítostná cenová 14

válka, v níž společnost MITS, vyrábějící v relativně malých sériích, neměla šanci uspět. Ed Roberts se musel s tou novou velmi trpkou situací vypořádat. Co vyrábět dál? Šéfredaktor časopisu Popular Electronics Les Solomon v té době přemýšlel, co by tak mohl dát na titulní stranu velmi sledovaného lednového čísla. Samozřejmě, že redaktoři tohoto populárního časopisu moc dobře věděli o úspěších ve výrobě čipů i o článku konkurence o systému Mark 8, nechtěli však psát jen o pouhé stavebnici. Redakce sídlila v New Yorku a redaktoři viděli, že zmiňovaný počítač nikoho nezaujal. Cítili potřebu napsat o nějakém hotovém kompletním produktu! Stavebnice přece zajímají poměrně málo lidí... Ed Roberts zmíněný časopis dobře znal, protože už pro něj napsal pár článků o elektronických kalkulačkách. Dnes už bohužel nelze přesně říci, odkud vzešla iniciativa, zda z postu šéfredaktora, či zda se nabídl sám Roberts. Každá strana hájí své prvenství. To však již asi není podstatné. Důležitý je závěr – Ed Roberts slíbil, že v lednovém čísle představí mikropočítač společnosti MITS založený na čipu i8080. Od tohoto kroku si sliboval reklamu zdarma, protože časopis se mohl pochlubit téměř půl milionem čtenářů, a to by v tom byl čert, aby se neprodalo alespoň dvě stě počítačů! Alespoň tolik jich prodat musel – zajistil si totiž u Intelu výhodnou smlouvu, takže místo tří stovek dolarů zaplatil za jednotlivý čip pouze pětasedmdesát, neboť se spokojil s kusy sice funkčně bezchybnými, ale zatíženými nějakou kosmetickou vadou. Musel jich ovšem odebrat minimálně dvě stě. V říjnu MITS dokončila první prototyp a odeslala jej zásilkovou službou do redakce časopisu v New Yorku. Bohužel se však díky stávce dopravců stalo neuvěřitelné: prototyp se ztratil. Les Solomon se rozhodl riskovat. Článek vyjde a Roberts musí postavit nový prototyp. Bylo ovšem jasné, že do uzávěrky časopisu se nic dokončit nestihne. Velkolepý článek byl tedy stvořen jen na základě popisu, jak bude nový počítač fungovat a z čeho bude sestávat po svém dokončení. Fotografie ukazovaly jen prázdnou bednu s předním panelem plným přepínačů a diod. Detailnější fotografie vnitřku počítače byly pořízeny v MITS před odesláním prvního prototypu a je velkým paradoxem počítačových dějin, že už neměly odpovídat skutečnosti. Roberts se totiž rozhodl své dílo významně vylepšit. Místo použití několika separátních desek 15

si vystačil nyní jen s jedinou. Odpadlo tak nespolehlivé propojování pomocí svazků kabelů. V krabici najednou byla spousta místa, a tak se v MITS rozhodli počítač trošku vylepšit. Roberts navrhl počítačovou sběrnici, později zvanou S-100 (protože měla sto konektorů), která se v následujících letech stala ve světě mikropočítačů standardem. Altair měl v základní sestavě celkem čtyři volné sloty pro rozšiřující karty, a proto se mohl změnit z hračky v použitelný systém. A tak – a v tom je opravdový paradox – se díky jakési dnes už zapomenuté stávce počítačoví nadšenci dočkali mnohem lepšího systému, než bylo původně plánováno. Zbývalo už jenom jediné. Vymyslet jméno. V MITS se marně snažili přijít na něco rozumného, ovšem fantazie selhala a nakonec se spokojili s PE-8 (což znamenalo Popular Electronics 8-bit). Solomon byl příliš dobrým novinářem, aby na takové jméno přistoupil. Kdepak. Jméno musí zaujmout i normální lidi, kteří se o techniku nezajímají. Dle legendy se zeptal své dcery, vášnivé fanynky Star Treku, jak v kosmické lodi Enterprise nazývají počítač. Odpověděla mu, že „počítač“, což mu samozřejmě nepomohlo. Pak jej ale upozornila, že v dalším díle letí ke hvězdě zvané Altair. Dokonalé jméno. Společnost MITS si nemohla přát nic lepšího! V lednovém čísle časopisu tedy vyšel nadšený článek o novém mikropočítači. Autoři to s popisem všech schopností trošku přehnali, takže se na MITS, očekávající nějakých 400 objednávek během dvou měsíců, snesla neskutečná smršť a toto číslo bylo překonáno během jediného dne po vydání. Jakýsi nadšenec jim ihned poslal šek na 4 000 dolarů, aby mu zaslali kompletní soubor periferií k Altairu. MITS odpověděla omluvným dopisem, že zatím sloužit nemohou, protože drtivá většina komponent je ještě ve vývoji. Toto nadšení z Altairu jasně ilustruje, jak tehdejší počítačoví fanatici zoufale toužili po podobné hračce. Altair totiž v základu nelze považovat za nic jiného. Měl obrovskou paměť o velikosti 256 bytů, v základní konfiguraci nešel připojit k monitoru ani k tiskárně, neměl klávesnici, ani neuměl nahrávat program z kazet či disket. Jeho jedinou výhodou byl slot S-100, díky němuž se počítač dal rozšiřovat do použitelné podoby. V onom jitřním čase mikropočítačů však i tato výhoda byla pouze zdánlivá – ještě neexistovalo nic, co by se k němu dalo připojit. A vzhledem k tomu, 16

Mikropočítač Altair

že MITS absolutně nezvládla naplnit očekávání zákazníků a její karty s rozšířením paměti byly poruchové, otevřel se prostor pro spoustu dalších firem ochotných vyvíjet pro tento vbrzku nejrozšířenější systém vhodné periferie. Člověk dokáže plně pochopit rozpaky nadšenců, když jim po měsících čekání dorazila domů obrovská bedna plná tlačítek a světelných diod, ovšem bez jakéhokoliv reálného využití. MITS rozesílala své Altairy s obrovským zpožděním, protože nikdo zkrátka nepředpokládal takový zájem. Zaměstnanci padali únavou, neboť počítače se pochopitelně kompletovaly ručně bez jakékoliv automatizace. Pokud jste chtěli ušetřit sto dolarů, bylo možné si Altair objednat i jako stavebnici. Ovšem vzhledem k velmi strohému a amatérskému návodu jste museli být opravdu zkušeným znalcem elektroniky a vyznat se v pájení jemných součástek, abyste vše dokázali bez poškození sestavit. A když se vám to konečně povedlo, narazili jste na další zádrhel. Neexistoval žádný software a programování ve strojovém kódu a ještě ke všemu bez klávesnice, jen s pomocí přepínačů a světelných 17

diod, zvládli skutečně jen nemnozí. Bylo nezbytné, aby se čerství majitelé Altairů i další zájemci o mikropočítače, kteří na svou zásilku teprve čekali, někde scházeli a vyměňovali si zkušenosti a nové nápady. Tehdy neexistoval všeobecně dostupný internet a počítačová literatura i v USA představovala jen okrajovou amatérskou záležitost. Sejít se a popovídat si znamenalo nejlepší možnost, jak myšlenky šířit dál. Fred Moore a Gordon French, zakladatelé prvního počítačového klubu v historii, vlastně neměli mnoho společného. Homebrew Computer Club se později proslavil jako líheň talentů a mělo s ním co do činění mnoho známých osobností. Ovšem předtím, než tento klub vznikl, musel někdo přijít na myšlenku jej vůbec založit. Fred Moore byl přesně tím, co si představujeme pod pojmem aktivista. Patřil ke květinovým dětem, hnutí vzdoru. Tito lidé měli pocit, že svět se ubírá špatným směrem, nicméně stačí se jen trochu snažit, aby se vše obrátilo k lepšímu. Jenže šedesátá léta byla minulostí, už nestačilo jen brát drogy a provolávat hesla proti válce ve Vietnamu. Vnímavý Moore si povšiml mikropočítačů. Článek v Popular Electronics mu nemohl uniknout. Pochopil, že nastává nová doba. Věřil, že počítače nabídnou lidem tu stále toužebně očekávanou a marně hledanou naprostou svobodu. Jenže k tomu, jak usoudil, je třeba urychlit vývoj a ještě udělat obrovský kus práce. Moore byl členem organizace PCC, což znamenalo People’s Computer Company. PCC vydávala svůj věstník a organizovala pronájem minipočítačů studentům a dalším zájemcům. Představa „Lidové počítačové společnosti“ nám s naší komunistickou minulostí připadá asi poněkud úsměvná, ale v první polovině sedmdesátých let se jednalo o vážně míněnou záležitost s cílem přivést nejnovější elektrotechniku do rukou obyčejných lidí. S nově avizovaným Altairem se tato možnost konečně jevila jako reálná. Moore přemýšlel, čím by tak mohl přispět. Sám jako pravý aktivista ničemu příliš nerozuměl a ani stavba počítačů nepatřila v tomto ohledu k jeho silným stránkám. Pravděpodobně by i pájku držel za špatný konec. Elektrotechnika mu nic neříkala, ale to mu nevadilo: on byl přeci organizátor a vizionář. Gordon French sdílel stejné nadšení pro budoucnost počítačů, ale na rozdíl od pouhého teoretizování Freda Moorea i věděl, jak na to. Tento šikovný elektroinženýr si na koleně postavil svou vlastní 18

hračku, která byla založena na postarším čipu i8008, a pojmenoval ji poněkud vznešeně Chicken Hawk (jestřáb). French patřil k těm typům lidí, kteří rádi rozebírají různé stroje, zkoumají, jak to či ono funguje a jak by se to případně dalo vylepšit. Tento hubený a usměvavý čahoun byl schopen s kýmkoliv rozmlouvat o elektrotechnice celé hodiny. Jakkoliv se jednalo o zcela rozdílné osobnosti, v jednom se Moore i French shodli. Je třeba se spojit a začít si vyměňovat vědomosti a nápady. Pro podnikavého Moorea znamenala předběžná dohoda s Frenchem o založení počítačového klubu vstupní impulz. Když zjistil, že není sám, ale shodne se i s člověkem, který technologii rozumí mnohem více, dal se do práce. O pár dní později proto mohli zvědavci nalézt na nástěnkách několika škol, univerzitních kampusů či elektrotechnických firem letáky, které vybízely všechny amatérské zájemce o počítače k účasti na prvním setkání Homebrew Computer Clubu. Stavíte vlastní počítač? Terminál? Případně elektronický psací stroj či periferii? Možná by vás zajímalo setkat se s lidmi podobných zájmů. Vyměnit si informace, nápady, vzájemně si vypomoci. A tak se ve středu 5. března 1975 sešla v garáži Gordona Frenche skupina počítačových fanatiků. Bylo štěstí, že se jednalo o typickou americkou garáž pro dvě (americká) auta, jinak by se tam těch dvaatřicet lidí snad ani nevešlo. Dorazili samí nadšenci, z nichž většina už měla zkušenosti se stavbou počítačů na koleně. V průběhu několika měsíců se mělo ukázat, jak jim nový klub pomohl v jejich dalším růstu. Lee Felsenstein se měl jednou stát velmi významným konstruktérem počítačů, konkrétně prvního přenosného stroje, považovaného za předchůdce všech notebooků (Osborne 1). Bob Marsh byl typickým přelétavým nadšencem, který tu pomohl zde, tu onde, ale vždy měl spoustu nápadů, které byly někdy geniální, jindy se ukázaly jako pošetilé – například když navrhl nahrávat software na gramofonové desky, což se opravdu neujalo. Později založil firmu na výrobu komponentů k Altairu a svět mu vděčí i za první skutečný kompaktní mikropočítač – SOL-20 – který vytvořil právě spolu s výše zmíněným Felsensteinem. Na setkání klubu se objevil i nevýrazný čtyřiadvacetiletý mladý muž, tehdy zaměstnanec společnosti Hewlett-Packard – Stephen Wozniak. Nikdo mu nevěnoval pozornost. 19

Klub se velmi rychle zavedl. Na druhé setkání již dorazilo čtyřicet zájemců, na čtvrtém počet účastníků překročil stovku. Oba zakladatelé postupně odpadli a přenechali vedení klubu povolanějším. Historie jim nicméně vděčí za to, že tento nápad realizovali a umožnili velmi schopným konstruktérům setkávat se a hledat řešení nových a nových problémů. Jeden z nejaktuálnějších tehdy představoval nedostatek softwaru. Kdyby tak mohl být Altair programován se stejnou snadností jako mnohem větší počítače. Kolem tohoto snu se v klubu vedlo mnoho diskusí, ale nikdo tento zádrhel nevyřešil. Počátkem roku 1975, když přijel na Harvard za kamarádem Billem Gatesem, si Paul Allen všiml nového čísla magazínu Popular Electronics. „První stavebnice mikropočítače na světě!“ hlásaly obrovské titulky. Obrázek nevzhledné krabice se spoustou přepínačů zabíral přes půlku stránky. Bylo to tady. Paul se už měsíce s Billem bavil o tom, kdy konečně vypukne mikropočítačová revoluce, a konečně k tomu došlo. Okamžitě časopis koupil a ukázal Gatesovi. Oba si článek pozorně přečetli, veškerá čest a sláva za následující nápad však patří jen Allenovi. Co udělají, uvažoval, všichni ti uživatelé, až si koupí nový Altair 8800? Bez programů je jim počítač k ničemu. A jak si své programy napíšou? Budou se zdlouhavě učit strojovému kódu? Nepřivítali by raději možnost programovat v nějakém vyšším jazyce? Tady se konečně nabízí velká příležitost – nabídneme jim Basic!

20

BASIC Dnes nám umění programovat připadá z hlediska užívání počítačů jako velmi speciální, skoro až nepodstatná věc. Každý den ke klávesnicím usedají miliony lidí, ovšem programování ovládá jen naprostý zlomek z nich. Na počátku mikropočítačové revoluce jste ale programování rozumět jednoduše museli, a to ze zcela prostého důvodu – jediný software, který jste měli k dispozici, byl ten, který jste si napsali sami. Zvládnout něco takového ve velmi složitém strojovém kódu, tedy vlastním jazyku mikroprocesoru, dokázali jen ti nejšikovnější. Ti ostatní potřebovali jednodušší variantu. Šlo o Beginner’s All-Purpose Symbolic Instruction Code. Prostě – BASIC.

V roce 1959 se Dartmouth College, jedna z devíti univerzit založených ještě před americkou revolucí, rozhodla zakoupit počítač. Dnes už asi dokážeme těžko dohledat, kde na to vzala peníze a co si od tohoto počinu vlastně slibovala. Počítač v tehdejší době znamenal přece jen značný výdaj a rozhodně se nejednalo o nějaké snadno použitelné spotřební zboží. Univerzita se nakonec rozhodla pro General Electric 225, menší mainframe, přičemž ovšem ono slůvko „menší“ nelze brát v moderním slova smyslu. Toto zařízení jistě zabíralo o mnoho metrů čtverečních více, než jsme dnes u průměrného sálového počítače zvyklí. Na Dartmouthu se v radostném nadšení z tak šikovné a na tehdejší poměry i výkonné mašinky začali zamýšlet nad prostou otázkou, jak s ní co nejefektivněji pracovat. Doposud byly mainframy většinou využívány jen ve výzkumných laboratořích nebo ve velkých firmách, kde se po nich požadovaly náročné vědeckotechnické výpočty, případně zpracování hromady dat. Univerzitní práce ale měla úplně jiný obsah. Zatímco jinde nevadilo, že je počítač plně vytížen jedinou úlohou, na univerzitě dávali přednost tomu, aby si s tou obrovskou krabicí mohl pohrát pokud možno každý. Jenže 21

to tehdy nešlo: počítač mohl ovládat jen jediný uživatel, ostatním nezbývalo než trpělivě čekat ve frontě. V Americe však mají k frontám krajně záporný vztah, a tak se s tímto nemilým stavem rozhodli skoncovat. Pustili se do náročného úkolu a během několika let se jim podařilo vytvořit jeden z prvních operačních systémů, který umožňoval připojení více uživatelů za pomoci terminálů, přičemž procesorový čas se mezi nimi sdílel. Najednou bylo možné, aby na počítači nepracoval jen jediný operátor, ale současně hned několik desítek uživatelů. Touto novinkou žila celá šedesátá léta a na Dartmouthu mohli být oprávněně hrdí na svůj úspěch. Neusnuli ovšem na vavřínech. Ve chvíli, kdy byl takto umožněn přístup k počítači většímu množství studentů, si uvědomili, že je ještě třeba nějakým způsobem zjednodušit programování. Tehdejší programovací jazyk Fortran, vyvinutý firmou IBM, nepatřil k jednoduchým jazykům. Chtělo to něco nového. Profesoři John Kemeny a Thomas Kurtz se tedy rozhodli vyvinout nový jazyk. Původně vycházeli z Fortranu II a Algolu 60, ovšem výsledek se těmto programovacím jazykům stále více vzdaloval, až je nakonec nepřipomínal prakticky vůbec. Jejich dílo od počátku umožňovalo jednoduchou práci se základními aritmetickými funkcemi, poté i s vícerozměrnými poli a nakonec do něj zabudovali na svou dobu revolučně jednoduchou práci s řetězci. Jakožto praví nadšenci se rozhodli dát své dílo k dispozici veřejnosti – nebo je možná ani nenapadlo, že by software mohl být chráněn autorskými právy... Původní Dartmouth Basic příliš nepřipomínal to, s čím jsme se mnohem později mohli setkat u prvních mikropočítačů. Jednalo se o klasický kompilovaný jazyk, kde jste nejprve vytvořili program, poté spustili kompilátor a následně ladili chyby. Díky tomu, že Basic byl jednoduchý a zdarma, se tento jazyk stal velmi rychle populárním na stále větším počtu platforem. S jeho přenosem na minipočítače s mnohem omezenější kapacitou paměti však vyvstal problém, jak jej dostatečně zmenšit, aby se dal používat i zde. A tak se nakonec přistoupilo k později tradiční variantě – program v Basicu se nekompiloval, ale příkazy se ukládaly v pseudokódu, který se po spuštění interpretoval. Sice se jednalo o mnohem pomalejší řešení, ale Basic se díky tomu dal provozovat v podstatě na jakémkoliv počítači. A právě s takovouto variantou 22

Basicu se během svých studií na střední škole setkali i dva kamarádi – Bill Gates a Paul Allen. William Henry Gates III. se narodil v Seattlu 28. října 1955. I když je astrologie opravdu tím posledním, čemu je záhodno věřit, zrovna na Billa jeho znamení Štíra sedí – agresivní dominantní osobnost se skvělými schopnostmi vést druhé, vzbuzující spíše respekt než všeobecnou oblibu, s encyklopedickými znalostmi a uměním využít je i v praxi. Celý život se třetí William dokázal velmi rychle učit; předvedl to už v kolébce, kde brzy pochopil, jak ji rozhoupat, což pak vydržel dělat celé hodiny po několik měsíců. Tato láska ke kolébavému pohybu mu zřejmě vydržela dodnes, neboť i na těch nejdůležitějších poradách se stále pohupuje na židli. Kromě houpání si z dětství Bill přinesl i přesvědčení, že vždy, všude a za všech okolností musí být nejlepší. Tato možná až chorobná soutěživost jej provází po celý život a je velmi pravděpodobné, že bez ní by dnes žádný Microsoft neexistoval. Vždy chtěl ostatní překonat a už ve škole tím asi leckomu lezl na nervy. Stačí zavzpomínat na školní léta, jak bývají oblíbení snaživí premianti... Další vlastnost Billa Gatese je už ale pro nás, normální smrtelníky, mnohem sympatičtější. Odmalička jej vychovávali v rodinném duchu, kde se u nedělního oběda diskutovalo nad tím, co kdo z rodiny v týdnu prožil či jaké problémy řeší, kde se společně sportovalo, jezdilo na dovolené a chodilo za kulturou. Vyrostl z něj člověk velmi uznávající rodinné hodnoty a přátelství, milující tradiční americké „barbecue“ s blízkými, člověk, který by nikdy nepodrazil své kamarády. Nebo aspoň ne moc. V roce 1967 měl Gates první velké životní štěstí – vzhledem k jeho nepopiratelné výjimečnosti a inteligenci rodiče rozhodli, že z veřejné základní školy přejde na soukromou střední školu v Lakeside. To byla nejexkluzivnější škola v Seattlu, na níž studovali synové (ano, tehdy jen synové) těch nejlepších a nejbohatších rodin, případně nejschopnější z těch ostatních. Škola se všemožně snažila sledovat nejnovější trendy, a tak se hned první rok Billova studia podařilo zajistit pronájem počítačového času na tehdy velmi oblíbeném systému PDP-10. Koupit tak drahý stroj nepřicházelo v úvahu, takže to škola řešila terminálem propojeným přes telefonní modem do firmy vlastnící tento minipočítač. V USA byl 23

takový postup tehdy běžný a populární. Na zaplacení účtu byl stanoven rozpočet 3 000 dolarů. Nikdo ovšem nepočítal s naprosto fenomenálním úspěchem u žactva, především u Billa Gatese. Ten se k terminálu v podstatě přestěhoval a právě u něj se seznámil se svým starším spolužákem Paulem Allenem. Své první programy – především hry, jako bylo Přistávání na Měsíci či Monopoly – psali v Basicu. S ohledem na jejich entuziasmus se nelze divit, že finance přidělené na telefonní účet zmizely během několika týdnů. S Paulem Allenem se Bill skamarádil nejen díky zájmu o počítače, ale i díky společné zálibě ve sci-fi. Gates na Allenovi taktéž oceňoval jeho velký přehled a schopnost pochopit a dokázat vysvětlit, jak věci fungují. O tři roky starší Allen se na rozdíl od Gatese těšil popularitě i mezi obecným nepočítačovým lidem. Byl přátelský a přístupný a vůbec nepřipomínal vlasatého šílence, typ člověka obvykle spojovaného s počítači. Gates oproti Allenovi převyšoval všechny kolem a jako člověk, který si je jist svými schopnostmi, si tuto převahu náležitě užíval. Stávalo se, že některé své spolužáky neschopné rychlé odpovědi na dotaz učitele schválně zesměšňoval. Tento počítačový maniak s mastnými vlasy a přerostlými nehty, který čím dál více času trávil u terminálu, se prostě nijak nesnažil o to, aby byl oblíbený. Vzhledem k obrovské popularitě počítačového terminálu uzavřela Lakeside dlouhodobý kontrakt na pronájem počítačového času PDP-10 s firmou Computer Center Corporation. Tato společnost pracovala na vývoji víceuživatelského operačního systému, ovšem stále bojovala s obrovským množstvím chyb. Kluci z Lakeside v čele s Billem Gatesem začali ihned nový systém zkoumat. Netrvalo dlouho a podařilo se jim do něj nabourat. Narazili na databázi s účetními soubory firmy, a když už takto mohli poněkud eliminovat finanční náročnost svých pokusů, tak ji pozměnili. To samozřejmě neušlo pozornosti, ale po počátečním pochopitelném zděšení si v Computer Center Corporation uvědomili, jakou mají úžasnou příležitost k získání levných a chytrých testerů. Udělali s kluky dohodu – mohou mít počítače k dispozici kdykoliv v nočních hodinách a o víkendech (kdy platící zákazníci počítače nevyužívali), přičemž se budou snažit objevovat chyby v systému. Ty se pak zapisovaly do knihy chyb, která se dochovala dodnes. Většina zdejších záznamů patří Billu Gatesovi a Paulu Allenovi. 24

Chlapce to pochopitelně nadchlo. Taková příležitost! Billův život se významně zredukoval. Ihned po škole a rychlé večeři zamířil do zmíněné firmy a až do pozdních nočních hodin zde experimentoval s PDP-10. Po několika hodinách si parta obvykle objednala pizzu s kolou. Byly to skvělé časy. Nejenže měli možnost pohrát si s počítačem dle libosti, ale seznámili se i se zajímavými lidmi, kteří jim mohli zodpovědět spoustu dalších dotazů. Ve firmě se například občas objevil vousatý mladík – Gary Kildall, člověk, který za pár let vytvoří nesmírně úspěšnou firmu Digital Research a první všeobecně rozšířený operační systém CP/M. Dalším velmi zajímavým člověkem, s nímž se pravidelně setkávali, byl Steve Russell. Ve třiceti letech jej už všeobecně považovali za programátorskou hvězdu první třídy. Tento autor první počítačové hry pro PDP-1 rád mladíkům pomáhal, dokonce jim půjčoval i manuály, takže jejich znalosti se rozšiřovaly závratnou rychlostí. Gatesovi rodiče s velkou nelibostí pozorovali, jak se z počítače stává jediný koníček jejich syna, jak zcela opomíjí vše, co jej doposud bavilo a čas trávený před klávesnicí se stává jediným smyslem jeho života. Jen díky své genialitě zvládal zároveň bez nějakého většího úsilí i školní povinnosti, nicméně ani tak rodiče neviděli na nové mánii svého potomka nic pozitivního. Po domluvě rodičů Bill skutečně na pár měsíců nechal počítače plavat. Bavil se matematikou, četl životopisy a zamiloval si slavnou knihu Kdo chytá v žitě, ze které později dokázal citovat dlouhé odstavce. Aspoň tři čtvrtě roku nesáhl na klávesnici. Zkoušel být normálním klukem, tak jako spousta ostatních. Ale nešlo to. Na podzim roku 1973 začal Bill Gates studovat na nejstarší americké univerzitě. S ohledem na své dřívější studijní výsledky z Lakeside neměl žádné problémy s přijetím a posléze ani se samotným studiem. Jeho výjimečná inteligence mu velmi pomáhala i v akademickém prostředí, kde chytří a nadprůměrní byli naopak běžní. Sám Gates ovšem později prohlásil, že se na Harvard přihlásil proto, aby se setkal s moudřejšími, než je on sám – a později odešel zklamaný. Zní to neskutečně nafoukaně, ale on prostě byl dobrý. A to nejen v technických předmětech. Například zkoušku z řecké literatury zvládl udělat za dvojku – navzdory menší komplikaci, že při ní totiž usnul… Tato historka patří k jeho nejoblíbenějším a velmi dobře ilustruje Gatesovy schopnosti, neomezující se jen na úzký okruh počítačových věd. 25

V průběhu studia zkoušel s Allenem realizovat své první podnikatelské záměry. Ale ať už se jednalo o vývoj systému pro počítání aut, jež projela tu kterou křižovatku, či tvorbu programu na plánování rozvrhů v Lakeside, který se tam používal až do devadesátých let, nic z toho neslibovalo stát se tím skvělým podnikatelským nápadem, jenž jim přinese miliony. V tomto okamžiku Allen objevil článek zahajující mikropočítačovou revoluci a Gates si uvědomil, že musí být u toho. Propást takovou obrovskou příležitost prostě nemohl, i kdyby to mělo znamenat, že se vzdá další akademické kariéry. Ed Roberts, šéf firmy MITS, z toho telefonátu nebyl zrovna nadšený. Na druhém konci mu jakýsi neznámý mladík tvrdil, že s kamarádem pro jeho nový počítač Altair naprogramovali Basic. Už mu docházela trpělivost, ale na druhé straně chápal, že nový produkt jeho firmy je určen právě pro takové nadšence. „Už mi volalo aspoň padesát lidí, že prý pro mě mají Basic,“ odvětil poněkud nevrle. „Každému říkám, že první, kdo mi ho sem přiveze předvést, má v kapse smlouvu.“ Chtěl zavěsit, ale mladík se nenechal tak lehce odbýt. Přesvědčoval jej, že opravdu mají k dispozici Basic fungující na procesoru i8080. Navrhoval licenční dohodu, dle které by MITS prodávala svůj nový počítač společně s Basicem, což by pochopitelně zákazníci velmi přivítali. Prý mu detaily zašle poštou. K velkému překvapení Roberts opravdu o pár dní později objevil ve schránce dopis shrnující všechny sliby z telefonního rozhovoru. Netušil, že Bill Gates s Paulem Allenem právě rozjeli velkou hru, která z nich jednou učiní miliardáře. Žádný Basic pochopitelně neměli. Ostatně, v tomto směru si mohli s MITS plácnout – navzdory nadšenému článku v časopisu Popular Electronics i Altair potřeboval hodně doladit. Gates s Allenem na tom ale přeci jen byli poněkud hůře, protože slibovali dodat výsledný produkt bez jediné řádky hotového kódu. Takovou hru tehdy hráli poprvé, ovšem rozhodně ne naposledy. Na rozdíl od všech ostatních, kteří něco takového slibovali a vzápětí upadli do zapomnění, ale Gates a Allen vyvinuli enormní úsilí k naplnění svých vizí. To, co v následujících osmi týdnech předvedli, dokládá nejen jejich hluboké znalosti a zkušenosti, ale i jisté prvky extrémní šikovnosti, kterou lze označit za geniální. 26

Nikdo před nimi se dosud nepokusil o implementaci tak vysokoúrovňového programovacího jazyka pro mikroprocesor typu i8080. Ve srovnání s tehdejšími nejpopulárnějšími minipočítači PDP-10, které měly k dispozici 16 registrů o velikosti 36 bitů a byly schopné adresovat přes 1 MB paměti, nabízel tento čip registrů pouze sedm (osmibitových) a přímo adresovat uměl jen 64 kB. Registr mikroprocesoru se dá při maximálním zjednodušení popsat jako místo, které mikroprocesoru slouží pro práci s daty a s adresami paměti, pro zjišťování některých stavů mikroprocesoru či výsledků některých operací. Pomocí registrů tedy mikroprocesor vykonává aritmetické operace, uchovává adresy v paměti pro přístup k nim, orientuje se v právě vykonávaném programu atd. Navzdory těmto malým hodnotám byl však i8080 jinak opravdu rychlý – po stránce zpracování instrukcí se v tom malém kousku křemíku skrýval v podstatě stejný výkon jako v obrovských skříních PDP-10. Tento „drobný“ detail ale teoretikům jako by unikl. Málokdo tehdy věřil, že vyvinout něco jako Basic pro procesor i8080 je vůbec možné. Gates s Allenem v následujících osmi týdnech v podstatě obsadili školní PDP-10, aby na něm stvořili svůj Basic pro Altair. Zdálo by se, že nejlepší by bylo programovat přímo na Altairu, pravda byl ale pravý opak. Altair nabízel pouze 256 bytů RAM, 4 kB rozšiřující karty MIPS stále ještě nevyvinula. Na Altairu se Basic udělat nedal. Ostatně – oba mladíci jej vůbec k dispozici neměli. Museli si tedy vystačit jen s všeobecně dostupnými informacemi o novém počítači. Díky znalosti strojového kódu i8080 se mohli pustit do práce, kterou si velmi chytře rozdělili. Zatímco Allen se soustředil na tvorbu emulátoru i8080 běžící na PDP-10, Bill Gates věnoval veškerý svůj um a znalosti práci na samotném Basicu. Snaha obou si zaslouží nejvyšší uznání. Allen se musel vypořádat s problémem, který v raných dobách informatiky znamenal obrovskou výzvu. Zatímco my dnes považujeme emulátory různých systémů za běžnou záležitost, tehdy tomu tak opravdu nebylo. Neexistovala příslušná teorie, ani nějaké standardní postupy. Do hry navíc vstupoval další velmi podstatný fakt. Když si dnes na svých bleskurychlých počítačích nostalgicky emulujete staré osmibitové stroje, znamená to, že pomocí systémů s tisícinásobně vyšším výkonem probouzíte k životu dávné velmi pomalé počítače. Výkon CPU minipočítače 27

PDP-10 ale byl v podstatě srovnatelný s Altairem. Znamenalo to tedy emulovat i8080 na řádově stejně rychlé architektuře. (CPU je zkratkou pro „central processing unit“ a jedná se o tu část počítače, která zpracovává vlastní program.) Ani část práce, jež připadla na Billa Gatese, nebyla rozhodně jednoduchá. Nejenže musel naprogramovat samotný interpretr Basicu, což byl úkol, s nímž dosud neměl žádné zkušenosti. Velikost požadovaného interpretru navíc omezovala paměť – do 4 kB RAM bylo nutno vměstnat nejen vlastní jazyk, ale ponechat v ní místo i na programy uživatelů. Kromě omezené paměti práci limitovala i rychlost procesoru i8080, která je z dnešního pohledu pochopitelně k smíchu. Nový Basic musel být velmi efektivní, jinak by v něm napsaný program unudil svou pomalostí uživatele k totální rezignaci. Samozřejmě, že když se nová verze Basicu měla vejít do tak nepatrné paměti, mohla obsahovat pouze zcela základní příkazy a matematické funkce. Nicméně díky jejímu pozdějšímu úspěchu se tento základ stal standardem; uživatelé obvykle ani netušili, že za tyto vlastnosti svého oblíbeného jazyka vděčí Microsoftu. Koncem února se práce obou mladíků dostala do stadia, kdy už se dala předvést přímo Robertsovi. Allen se tedy vydal na cestu do Albuquerque. Ještě v letadle si ovšem uvědomil, že má na papírové pásce sice nahraný Basic, ale úplně s Gatesem zapomněli na loader neboli zavaděč, který Basic nahraje do paměti a spustí. Proboha! Vzal si tedy papír a tužku a bez jakékoliv literatury, internetu či poradce napsal tento kód na kus papíru. Na letišti jej čekal Roberts v otřískané dodávce. Když jej dovezl do své firmy, Allen pochopil, jak se s Gatesem mýlili. Kdepak, žádné velké haly vybavené nejmodernější technologií, žádní vrcholní specialisté precizně ovládající vše, co je potřeba k nastávající počítačové revoluci. Maličká firma a pár průměrných techniků, vše stejně zašlé jako ona dodávka, která ho přivezla z letiště. Ksakru! Copak s Billem nemohli mít na svého prvního zákazníka větší štěstí? Allen se posadil ke klávesnici dálnopisu, který se používal jako vstupní i výstupní rozhraní sloužící pro jednodušší ovládání Altairu. Z papíru do paměti počítače přepsal svůj kód z letadla a do čtečky vložil počátek papírové pásky. Ještě nikdy svůj kód na skutečném Altairu netestovali; stačila jediná chyba a je otázkou, zda by dostali 28

druhou šanci. Allen spustil zavaděč, čtečka zavrčela a chvíli trvalo, než převinula až na konec celou pásku, aby její obsah bit po bitu nahrála do paměti. Napětí vrcholilo. Chvilka váhání, jako by Altair sám nemohl uvěřit, že první interpretr Basicu pro mikropočítač je na světě. Následně se rozdrnčela tiskárna dálnopisu. „Memory size?“ chtěl vědět Altair. Po upřesnění velikosti paměti byl připraven k zadání programu. Příkaz „print 2 + 2“ dal správný výsledek. Kolem Allena se vytvořil hlouček užaslých techniků. Poprvé viděli, jak jejich dílo zpracovává tak složitý program, jakým je interpretr Basicu. Byla to skvělá práce a všichni pochopili, že teď už úspěchu Altairu nestojí nic v cestě. V létě roku 1975 se konečně zrodila firma, jejíž jméno dnes zná každý. Micro-Soft mělo původně znamenat zkratku z „Microcomputer software“, ale po pár měsících už Bill a Paul používali jediné slovo: Microsoft. K rozjezdu podnikání nepoužili úvěr ani peníze od rodičů – co si firma vydělala, s tím se jelo dál. Žili spartánským životem v laciném motelu, jedli pizzu či Gatesovy oblíbené hamburgery s hranolky a kolou, prostě typickou americkou stravu, jejíž největší výhodou je možnost nepoužívat při jídle příbor. Rozjezd Microsoftu nebyl jednoduchý. Se společností MITS sice podepsali licenční smlouvu, která jim zaručovala prodej softwaru společně s paměťovými kartami této firmy, ale na druhé straně měl MITS právo veta, pokud by chtěli licenci na Basic prodat jinému výrobci počítačů. Měli tedy smluvně zajištěny jakési příjmy, ovšem s ohledem na maximální strop poplatků ve výši 180 000 dolarů moc dobře chápali, že takto se milionáři nestanou. Poté přišly těžší časy, jež souvisely s neschopností MITS vytvořit bezchybné rozšiřující paměťové karty. Vzhledem k průtahům a dlouhému čekání zavětřila konkurence příležitost, a když autoři Altairu toto velmi očekávané zboží nedokázali dodat v patřičném množství a kvalitě, objevilo se u jiných výrobců. Zákazníci si tudíž kupovali karty jinde než v MITS, nad čímž se Roberts mohl pouze rozčilovat. Jenže lidé si sice koupili kartu, ovšem jedna věc jim chyběla – Basic. Klidně by si jej pořídili samostatně, ale proti tomu se MITS pojistila – cena samostatného Basicu téměř dvakrát převyšovala cenu balíčku Basicu společně s kartou. Dobrá, koupit za rozumný peníz se tedy Basic nedal. Co v takovém případě udělá počítačový nadšenec? Tehdy stejně jako dnes si potřebný software zkopíruje. 29

Bill Gates a Paul Allen v roce 1975

Dnes pro kopírování stačí zadat příkaz, harddisk na vás párkrát zabliká diodou a vše je hotovo. Občas je nutné poradit si s originálními CD či DVD s ochranou proti kopírování, ale internet je mocný čaroděj a najít na něm již cracknuté verze softwaru dokáže v podstatě každý. Před pár lety se kopírovaly originální diskety, ještě předtím magnetofonové pásky. Ovšem v časech, o kterých si nyní vyprávíme, představoval i tento kazetový záznam teprve budoucnost, takže tehdejší piráti museli „cracknout“ papírovou pásku. Vzhledem k tomu, že ochrana proti kopírování se na tomto médiu dost dobře realizovat nedá, to ale nebylo zase tak složité. Když velký Bill zjistil, co se to děje, šílel vztekem. Není divu, že Microsoft neprosperuje. Není divu, že z licenčních poplatků odvádí MITS tak málo. Už je málem podezíral z podvodu, problém však byl úplně jinde. A tak si naštvaně sedl k psacímu stolu a napsal velmi emotivní článek do odborného počítačového časopisu, kde všechny tyto kopírovače nazval zloději. Článek vzbudil emotivní odezvu a hned několik čtenářů začalo Gatesovi vyhrožovat žalobou. Vášně se mu podařilo zkrotit svým dalším článkem, kde se omluvil za přílišnou expresivnost a pokusil se čtenářům vysvětlit, v čem je problém. Když si budou 30

Basic kopírovat, bude mít Microsoft méně peněz. Když bude mít Microsoft méně peněz, nebude schopen vyvinout další šikovný software – například kompilátor Fortranu. A když nebude vyvinut tento software, budou tím poškozeni právě oni, zákazníci. Logický kruh se tak dokonale uzavíral a i ten nejméně důvtipný zákazník měl podle Gatese z tohoto příkladu pochopit, jak je kopírování špatné. Výsledek měl tento apel zhruba stejný jako podobná morální kázání dnes: víceméně žádný... Vášním na obou stranách barikády se nelze divit. Až do té doby se software považoval za cosi volně dostupného každému, kdo jej má na čem spustit. Prodávala se primárně řešení na klíč, tedy hardware s na míru psaným softwarem. Vzhledem k tomu, že trh byl relativně omezený a existovaly jen tisíce počítačů, tak se s nějakými krádežemi softwaru nikdo nesetkával. Programátorům se naopak líbilo, když druzí užívali jejich díla. Nikdo neuvažoval o tom, že by si měl vydělávat pouze prodejem softwaru pro masové použití. Že by někdo měl platit za něco tak obecného, jako je interpretr Basicu, tehdy nikoho ani nenapadlo. S Altairem však najednou vznikl zcela nový trh unifikované platformy o desetitisících stejných počítačů, kde už něco takového možné bylo. Navzdory nově vzniklému odvětví „služeb“ – softwarovému pirátství – se Microsoftu nakonec vcelku dařilo. Nejednalo se ale o tak raketový start, jak měl Bill v plánu. Spor o kopírování měl však i svou světlou stránku. Je nezpochybnitelným faktem, že v těchto měsících přišli majitelé Microsoftu o nějaké peníze. Na druhé straně díky polemice o softwarovém pirátství brzy každý, kdo se zajímal o počítače, znal jméno Microsoft a věděl, že tato firma vyvinula Basic, který se na mikropočítačích stává de facto standardem. Fungovalo to jako ta nejlepší reklamní kampaň, která by jinak stála mnohem více, než byl ušlý zisk z prodeje licencí. Díky této levné reklamě pak do Albuquerque zavítali i pánové v drahých oblecích, aby vyjednali licenční podmínky pro další užití Basicu. A Microsoft vydělával. Vydělával by ovšem ještě mnohem více, kdyby Ed Roberts takticky nebránil prodeji licence Basicu konkurenci – a za konkurenci považoval téměř všechny firmy, které vyvinuly nějaký počítač. Vůbec si přitom neuvědomoval, že kvůli své neschopnosti dodávat včas zákazníkům své výrobky si konkurenci vlastně vypěstoval sám. 31

Největší soupeřem Altairu na trhu se v prvním roce mikropočítačové revoluce stala firma IMS Associates. K výrobě počítačů se dostala úplnou náhodou. Měla totiž zajistit vývoj databázového systému pro jakéhosi výrobce automobilů a cílem zakázky bylo samozřejmě i minimalizovat náklady na hardware. Ve chvíli představení Altairu se IMS okamžitě obrátila na MITS s žádostí o co nejrychlejší dodání počítačů, ale takových zájemců měl Ed Roberts celou záplavu a nepostřehl, že tomuto zákazníkovi by opravdu vyhovět měl. Když se v IMS dozvěděli, že počítače mohou mít (při troše štěstí) nejdříve za tři měsíce, jeden Altair si zapůjčili a dospěli k závěru, že si místo čekání raději vyrobí vlastní kopii. Při této příležitosti Altair i výrazně vylepšili a odstranili největší nedostatky systému, jako byly nekvalitní přepínače, nedostatek místa v „krabici“ a slabý zdroj. Ponechali však rozšiřující slot, takže rozšiřující karty pro Altair fungovaly bez problému i v jejich stroji. Když byl počítač dokončen, stála IMS před podstatným problémem – co dál? Původně vůbec neplánovali počítač prodávat, chtěli jej mít jen pro konkrétní zakázku; ale když už tu počítač byl, nazvali ho IMSAI 8080, zaplatili si v tisku reklamu a začali jej prodávat za nižší cenu, než kolik stál Altair. Celé toto snažení mělo jedinou nevýhodu – chyběl jim Basic. První nadšenci si s tímto problémem lehce poradili vynálezem tzv. „Multi user Basic“. Složili se, zakoupili jednu kopii a tu si následně rozmnožili mezi sebou. Homebrew Computer Club tak po jistou dobu fungoval jako zcela neplánované kopírovací centrum. Po Gatesových výčitkách si členové klubu nicméně uvědomili, že je třeba přijít s novým konceptem, který by umožňoval tvořit software na zcela nové bázi – autor by jej dobrovolně dal k dispozici komunitě a dovolil by nejen jeho kopírování, ale i různé vylepšování či úpravy. Už v této době tak vznikl zárodek softwaru a hnutí, které se dnes označuje jako „public domain“, „open source“ nebo „free software“. Prvním adeptem na podobný projekt měl být logicky právě Basic. Jeho specifikaci sepsal stanfordský profesor výpočetní techniky Dennis Allison. Budoucí Basic musel být výrazně zjednodušený, aby se dal použít na počítačích Altair nebo IMSA s jejich omezenými paměťovými možnostmi. Měl podporovat pouze celočíselnou aritmetiku, mít omezený počet proměnných a nabízet velmi střídmou práci s textovými řetězci – ovšem pro začátek to mělo 32

bohatě stačit. Jen tři týdny po zveřejnění specifikace dorazil z Texasu výpis zdrojového kódu interpretru nového Tiny Basicu, jejž dali dohromady Dick Whipple a John Arnold. Kód se vešel do pouhých 2 kB paměti, tudíž stejně velký díl zbýval uživateli pro vlastní programy. Počítačová komunita tak konečně získala alternativu k Basicu od Microsoftu, který byl chráněn autorským právem. Alternativa to byla sice ne zcela plnohodnotná, ale zato zadarmo. Bill Gates pochopitelně zuřil. Kromě IMS se na trhu objevil ještě třetí významný hráč, firma SWTPC. Poté, co vznikl Altair, se její šéf Dan Meyer rozhodl, že se také pustí do výroby počítačů. Na rozdíl od zmiňované IMS Associates ale v SWTPC zvolili odlišný postup. Místo prověřeného čipu i8080 firmy Intel použili zcela nové dítko společnosti Motorola – čip MC6800, kterým tento věčný rival Intelu dohnal technologický náskok svého konkurenta. Volba byla velmi dobrým rozhodnutím, protože tento malý chytrý čip potřeboval menší množství podpůrných obvodů, a počítač mohl být díky tomu menší a lehčí. Byly zde ale i další rozdíly. Zatímco Altair i IMSAI měly přední panel zaplněn přepínači a diodami, pomocí kterých uživatel zadával do paměti kód programu a kontroloval její obsah, SWTPC 6800 nic takového nenabízel. První uživatelé vůbec nechápali, jak může fungovat. Jak na Altairu, tak na IMSAI jste totiž před začátkem jakékoliv práce museli nejprve pomocí přepínačů zadat do paměti loader neboli zaváděcí program pro další činnost – například pro nahrání programu z děrné pásky či pro komunikaci s terminálem. Jinak počítač ovládat nešlo. K zadání loaderu, ač to dnes zní neuvěřitelně, sloužily právě ty zmíněné přepínače. Pokud ovšem SWTPC 6800 nic takového neobsahoval, jak jej vůbec přinutit k něčemu užitečnému? Trik se skrýval v malé paměti ROM s názvem Mikbug. (Pojmy ROM a RAM patří k základním v počítačové terminologii. Vždy se jedná o paměť, přičemž ROM slouží pouze ke čtení, zatímco RAM umožňuje jak čtení, tak i zápis nových informací.) Tento primitivní „operační systém“ zajišťoval komunikaci s terminálem a kromě toho obsahoval i rutiny pro nahrávání dat z kazety, spouštění programů či pro výpis obsahu paměti. Zatímco na Altairu čekala uživatele zhruba čtvrthodinová řehole, než do něj naťukal zavaděč, SWTPC 6800 stačilo jen zapnout a byl připraven. Stal se tedy zcela prvním mikropočítačem, který obsahoval to, co 33

nám dnes přijde jako naprostá samozřejmost. Ve skutečnosti to ale vůbec samozřejmé není. Dan Meyer dokázal svým výtvorem předstihnout všechny ostatní a nabídnout počítač „pro masy“ – pochopitelně tomuto označení je třeba rozumět v kontextu jeho doby. Meyer každopádně dávno před konkurenty pochopil, že ne každý potenciální uživatel mikropočítačů je hračička, toužící kompletovat si z karet různých výrobců svůj vlastní systém na míru. Zatímco Altair a IMSAI umožňovaly ohromnou flexibilitu díky standardní sběrnici S-100, počítač s naprosto odlišným procesorem kompatibilitu zajistit nemohl, a tak byl zvolen jiný, modernější přístup: společnost SWTPC nabídla svým zákazníkům v podstatě komplexní řešení. Mohli si (byť teoreticky nemuseli) pořídit nejen vlastní počítač, ale k němu i na míru šitý videoterminál, klávesnici, kartu s paralelním a sériovým portem a později i paměťová rozšíření až do kapacity 16 kB, která byla na svou dobu úchvatná. Celá tato sestava (bez videoterminálu a rozšíření paměti) přišla na 450 dolarů, stejně jako samotný Altair. Nabídka od SWTPC byla tedy velmi levná. Dan Meyer nezapomínal ani na software. Zatímco MITS, prodejce Altairu, si za papírovou pásku s Basicem účtoval celých 150 dolarů a IMSAI pro své zákazníky pro jistotu Basic vůbec nenabízel, u SWTPC se drželi filozofie, že za Basic se platí dle jeho velikosti (a tím i schopností). Basic pro 4 kB stál čtyři dolary a pro 8 kB dolarů osm; na kolik vyšel interpretr tohoto jazyka pro skvělou kapacitu 12 kilobytů paměti, to si jistě spočítá každý sám. V průběhu roku 1975 se tedy zrodily první mikropočítače a dostaly se do rukou tisícům nadšenců. Lidé si je sestavovali, vylepšovali různými rozšiřujícími deskami a učili se na nich programovat. S páječkou v jedné ruce a učebnicí strojového kódu v druhé stáli tito nadšenci u zrodu nové doby. Autoři těch prvních neforemných krabic sice plánovali určitá vylepšení, nikdo z nich však neuvažoval o nějaké přelomové změně v celkovém konceptu. Proč také, když jejich zákazníkům tento stav celkem vyhovoval? A normální lidé? Nebylo jasné, proč ti by si měli kupovat počítač, ani jak by se vlastně měly počítače změnit, aby se obyčejným lidem přiblížily. Nikdo tehdy neznal odpovědi na tyto otázky, především na tu nejdůležitější – zda vývoj takového počítače má vůbec nějaký smysl.

34

Úsvit Příběh vývoje prvního použitelného počítačového čipu nakonec vedl k prvnímu mikropočítači. Altair měl ovšem z laického pohledu s dnešními mašinkami společné snad jen to, že to byla bedna, která se zapojovala do elektrické sítě. Přijít na trh s něčím, co by se podobalo počítačům dneška a co by bylo možné vyrábět pro veřejnost v desetitisícových sériích, ještě nějakou dobu trvalo. Inspirace a pomoc přitom přišla od lidí, od nichž by to čekal málokdo – od redaktora časopisu a majitele počítačového obchodu. Dá se říci, že v celém tom snažení hrála nemalou roli i náhoda.

Jen pár měsíců poté, co Intel představil svůj čip i8080, představila svou odpověď i Motorola, věčný rival Intelu. Procesor MC6800 byl naprosto jiný než ten od Intelu. Měl sice jen tři registry oproti sedmi v i8080, méně instrukcí, ale díky indexovému registru, který pro změnu chyběl v i8080, ve výkonu výrazněji nezaostával. Jediný problém spočíval v ceně. Ani jeden z procesorů nepatřil k levným, oba stály kolem 180 dolarů. V roce 1974 nastala paradoxní situace. Firmy Intel i Motorola vyvinuly čipy, avšak neměly zájem na jejich dalším zdokonalování, či dokonce zlevňování. Proč by to dělaly? Vždyť kromě celkem skromné základny nadšenců, kteří chtěli za pomoci těchto mikroprocesorů stavět levné počítače, nikomu jinému nevadilo, že tyto produkty jsou tak drahé. A vylepšení? Právě se podařilo vyvinout něco použitelného a zákazníci byli spokojeni – proč tedy investovat do dalších inovací? Postoj managementu obou firem dokázal ve stejné době donutit k rezignaci a odchodu mnohé z předních inženýrů. Federico Faggin odešel z Intelu k firmě Zilog, zatímco jeden z tvůrců MC6800, Chuck Peddle, následovaný sedmi dalšími vývojáři, přešel k MOS Technology. Během pár měsíců oba vyvinuli čipy, které byly více či méně vylepšenými kopiemi jejich původních 35

dítek – Z80 a 6502. A právě tyto nové produkty měly v historii počítačů sehrát zásadní roli. Federico Faggin opět osvědčil své schopnosti a procesor Z80 byl mnohem dokonalejší než původní i8080 Intelu. Nejenže byla jeho výroba levnější, ale nabízel i další registry, spoustu nových instrukcí a přitom zůstával zpětně kompatibilní. Ve srovnání s tím se Chuck Peddle zaměřil na odstranění hlavní nevýhody MC6800, tedy vysoké ceny. První verze nového procesoru (6501) měla dokonce i zapojení kompatibilní s Motorolou, bylo ji tedy možné v patici zaměnit, což vedlo k soudnímu sporu a vytvoření verze procesoru 6502 s jinou paticí. Tím ovšem nastal problém, neboť najednou bylo mnohem složitější přesvědčit konstruktéry, že nový procesor může zcela konkurovat ostatním. Proto Chuck Peddle připravil jednoduchý zárodek počítače KIM-1, v podstatě jakýsi technologický demonstrátor. Současně však šlo o první mikropočítač obsahující rozhraní pro klávesnici a displej na jediné základní desce. O tehdejší touze lidí vlastnit počítač svědčí fakt, že i tento „demonstrátor“, tedy vůbec ne finální produkt, si nakonec koupilo daleko více amatérů než vývojářů – obdobou by snad mohlo být, kdyby se dnes rozpoutala nákupní horečka pro nějakou demoverzi nového programu. Společnost MOS Technology šokovala v září 1975 na veletrhu se spotřební elektronikou, když svůj nový procesor nabízela za 25 dolarů, což mnozí považovali za tiskovou chybu. Na stánku měli velké nádoby plné čipů, které na návštěvníky ohromně zapůsobily – byť nevěděli, že jsou naplněny vadnými kusy. Bob Marsh, jeden z prvních členů Homebrew Computer Clubu, založil v dubnu 1975 firmu Processor Technology. Na rozdíl od jiných tehdy aktivních vývojářů a vizionářů neplánoval tímto způsobem zbohatnout. Zatímco Bill Gates, Steve Jobs a další velcí lídři už tehdy snili o milionech, které jim počítače přinesou, tím hlavním, co motivovalo Marshe, bylo pracovat s počítači, rozvíjet je a získat dostatek financí, aby své hobby mohl povýšit na zaměstnání. Marsh, na rozdíl od nakonec mnohem slavnějších zakladatelů Applu či Microsoftu, kladl důraz především na spojení se světem amatérů. Jako špičkový odborník na elektrotechniku si velmi všímal elegance návrhu plošných spojů a jednoduchosti řešení. Byl schopen si se svým produktem hrát celé měsíce, než výsledek opravdu 36

odpovídal jeho vysokým nárokům. Tento přístup je v zásadním kontrastu třeba s Billem Gatesem, který neváhal vrhnout na trh produkt nehotový a dostatečně neotestovaný, jen aby mu neuniklo prvenství. V této konkrétní věci se Marsh poněkud podobá Stevu Jobsovi, který také chtěl mít komponenty v počítači rozmístěné elegantně. Na rozdíl od jobsovské trošku povrchní vizuální elegance šlo ale Marshovi především o dokonalost technickou, která je v mnoha ohledech dosažitelná problematičtěji. Každému je také asi jasné, že v dlouhodobém horizontu nemohl tento přístup ekonomicky přežít. Už od prvních schůzek Homebrew Computer Clubu Marsh uvažoval, jak by šlo nejlépe rozšířit počítač Altair. Z dnešního pohledu by asi bylo nejlepší tento základ rovnou zavrhnout a začít od nuly, protože Altair opravdu skoro nic neuměl. Marsh se však pustil do díla, vyvinul velmi šikovné rozšiřující paměťové karty, dále karty se sériovým a paralelním rozhraním a kartu pro nahrávání dat na magnetofon. Osvědčil se jako skvělý inženýr. Jeho výrobky fungovaly naprosto spolehlivě. Mezitím ovšem začaly práce na zcela přelomové inovaci: monitoru. Dnes nám obrazovka sice opět přijde tak nějak samozřejmá, ale tehdy se v oblasti mikropočítačů jednalo o novinku, jež značně zjednodušovala práci. Běžným způsobem, jak komunikovat s tehdejšími počítači, bylo totiž psaní příkazů na klávesnici, zatímco počítač odpovídal prostřednictvím tiskárny dálnopisu. Ano, monitory už existovaly, ale stály obrovské peníze. Žádný z amatérů si je nemohl dovolit. Blýskalo se nicméně na lepší časy. Už v roce 1973 přišel Don Lancaster s návodem na stavbu zařízení zvaného TV Typewriter, které umožnilo na obrazovce obyčejného televizoru zobrazovat znaky psané na klávesnici. Počítačoví fandové tím ohromovali laiky, ačkoliv stále nedokázali odpovědět na otázku, k čemu je to vlastně dobré. V lednu 1975 představila firma SWTPC decentně vylepšenou verzi takového terminálu, zvanou CT-1024. Dodávala se ve formě stavebnice včetně klávesnice a všech potřebných obvodů a její sestavení bylo pro kutily vcelku jednoduché. Díky tomu zaznamenala obrovskou popularitu. Značně omezující se ovšem ukázalo rozlišení obrazovky, které dovolilo zobrazit jen 32 znaků v 16 řádcích. To se s profesionálními monitory opravdu nedalo srovnávat. Navíc 37

připojení tohoto terminálu k prvním mikropočítačům rozhodně nezvládl každý. Lee Felsenstein, nový hlavní vizionář prvního počítačového klubu, na podkladě této pionýrské práce vymyslel vlastní verzi, takzvaný Tom Swift Terminal, který už nabízel celkem jednoduché připojení. Stále se nicméně jednalo pouze o mírnou evoluci. Bob Marsh následně Felsensteina najal pro ještě ambicióznější projekt. Tentokrát se nemělo jednat o terminál, ale o videokartu, kterou by každý majitel Altairu mohl zastrčit do standardního slotu S-100 a získat tím možnost výstupu na televizi. Naprosto revoluční věc, že? Žádné oddělené zařízení, žádné složité laborování se zapojením. Marsh bohužel podcenil náročnost úkolu. V září 1975 začal tvrdit, že VDM-1 (Video Display Module) bude k dispozici do tří týdnů, ve skutečnosti to trvalo několik měsíců. Zákazníci pochopitelně nebyli potěšeni, ovšem vlastní karta je ohromila. Nabídla možnost zobrazit 64 znaků na řádek a 16 řádků na obrazovku. Sice je pravda, že profesionální monitory tehdy zobrazily více (80 × 24), ale i tak se jednalo o velký úspěch. Větší rozlišení Lee Felsenstein nemohl zajistit vzhledem k časování televizní normy NTSC – zatímco monitory pochopitelně ničím takovým limitovány nebyly. Ovládání prvních mikropočítačů se díky nové kartě každopádně značně přiblížilo tomu, co známe dnes. Uživatele však stále obtěžovala obrovská bedna a nutnost celý systém pracně sestavit a doufat, že žádný z mnoha citlivých spojů v tom nejméně vhodném okamžiku neselže. V polovině listopadu 1975, kdy ještě stále pokračovaly práce na VDM-1, dostal Bob Marsh od Leslieho Solomona, šéfredaktora časopisu Popular Electronics, skvělou nabídku. Když vyrobí nějaký inteligentní videoterminál, tak o něm Solomon napíše rozsáhlý článek. Reklama tedy bude vlastně zdarma. Solomon se pochopitelně opět snažil získat nějaký trhák pro nejdůležitější lednové číslo svého časopisu. Rok předtím se mu to s Altairem povedlo dokonale. Teď to chtělo něco nového a možnost používání televizoru byla tím, na co počítačová veřejnost čekala asi nejvíc. Znělo to skvěle a Bob Marsh kývl s tím, že něco takového je jeho firma schopna dokončit během měsíce. Když ovšem Marsh s tímto projektem přišel za Lee Felsensteinem, ten nejevil moc velké nadšení. Stále dokončoval VDM-1 a neměl 38

pocit, že by inteligentní terminál potenciální klienti opravdu vyžadovali. Už před nějakým časem odmítl vytvořit novou základní desku s procesorem i8080, takže mu zadání nemile připomínalo to, s čím již jednou nesouhlasil. Po pár dnech si věc nicméně rozmyslel a pustil se do práce. Bob Marsh navrhl, že až tu novinku dokončí, zvolí pro ni reklamu „Šalomounova moudrost“ (The Wisdom of Solomon). Přezdívka SOL se opravdu ujala a hodila se i jako pocta pro Lese Solomona, který s tímto nápadem původně přišel. Název ale rozhodně nebyl tím jediným, s čím Marsh přispěl. Už předtím vymyslel základní architekturu, na níž mohl Felsenstein stavět. Marsh požadoval, aby to, co Altair zvládal pomocí externí sběrnice S-100 (rozšíření paměti, výstup na televizi, vstupně-výstupní porty), měla jejich novinka řešené sběrnicí interní, přičemž ovšem měla podporovat i výstup na rozhraní S-100. Zkrátka, nový inteligentní terminál měl mít na rozdíl od Altairu většinu potřebných funkcí již „od přírody“ zabudovaných, a tudíž neměl vyžadovat tolik práce s dalším rozšiřováním. Mohl být tedy menší, kompaktnější a spolehlivější. Lee Felsenstein tento základ stále znovu vylepšoval, protože práce pro Boba Marshe znamenala skutečně maximální intelektuální vypětí. Tento maximalista se nespokojoval jen s průměrem, chtěl mít vše co nejlepší, odladěné a dokonalé. Při předvádění nového návrhu měl navíc ve zvyku komentovat zvolené řešení a autorovi ihned od zeleného stolu radit, jak vše vylepšit a co by se ještě tak dalo přidat. Takže jen pár dní poté, co Lee začal s prací, za ním Bob dorazil s ultimativním požadavkem, aby terminál obsahoval jen jediný krystal s frekvencí 13,4784 MHz, který používala VDM1, a všechny ostatní potřebné frekvence byly z ní odvozené. Lee tedy pracně stvořil speciální jednoduchý generátor, který onu základní frekvenci převáděl na 2,5 MHz a 3 MHz potřebné pro procesor i8080. Za pár týdnů ovšem Marsh opět změnil názor a nyní požadoval zvýšení základní frekvence na 14,31818 MHz. Hádat se s ním nemělo smysl. Felsenstein se stoickým klidem upravoval, co už jednou upravil, a měnil, co už jednou změnil. Práce pokračovala a jednoho dne Lee Felsenstein zjistil, že vlastně nestaví inteligentní terminál, avšak zcela samostatný počítač. Tento fakt jej naprosto ohromil, ale odpovídal realitě. Společnost Processor Technology se rozhodla tuto skutečnost utajit a pokračovat 39

v práci, jako by k žádné změně konceptu nedošlo. Les Solomon se musel smířit s tím, že pro lednové číslo svého časopisu musí najít jiné téma. Práce ovšem pokračovala v maximálním tempu. Šest týdnů, čtrnáct až sedmnáct hodin denně. Vývojáři nápor přežívali díky gigantickým dávkám pomerančového džusu. Poté, co dokončil základní návrh, se Felsenstein pustil do kreslení tištěných spojů základní desky. Byl si natolik jist sám sebou, že si svůj prototyp ani nevyzkoušel – jak bylo obvyklé – pomocí zkušebního zapojení se spoustou drátů. Kdepak. Na rozdíl od většiny svých kolegů (například Steva Wozniaka či později Jaye Minera) si natolik důvěřoval, že nechal desku rovnou vyleptat – a ona skutečně fungovala správně. Bobu Marshovi se mezitím podařilo kdesi ve slevě sehnat velkou zásobu ořechového dřeva. Představoval si totiž, že nový počítač bude opravdu reprezentativním kouskem, ne jako všechny ty ostatní nevzhledné krabice. Vzhledem k snadnému použití nového modelu předpokládal, že bude k dispozici širší veřejnosti, nejen nadšencům, pro něž byl vizuální dojem tím posledním, co je zajímalo. Měl stát na pracovních stolech manažerů a samozřejmě tam tedy musel nějak zapadnout. Marsh se proto rozhodl, že boční stěny budou z leštěného ořechu, čímž zajistil budoucí novince naprosto unikátní vzhled. Na jaře 1976 se Lee a Bob vydali se svým prototypem do New Yorku do redakce Popular Electronics, aby své dílo představili. Ihned poté, co je položili na stůl, dokázali Leslieho Solomona nadchnout – tvrzením, že jej pojmenují SOL na jeho počest. Následně jej bohužel ohromili také nemilou skutečností, že prototyp nefunguje. Lee Felsensteinovi trvalo dva dny, než našel závadu – během transportu se vytrhl kousíček stínění koaxiálního kabelu a zapadl mezi součástky tak nešťastně, že je zkratoval. Nové představení v redakci pak nicméně znamenalo ohromný úspěch. Les Solomon jen šokovaně zíral na „inteligentní terminál“ a posléze se zeptal: „A co mi brání, abych do toho někam zastrčil ROMku s Basicem a používal to jako normální počítač?“ Na to se mohl Lee Felsenstein jen usmát. „Nic vám nebrání! Tohle je počítač!“ SOL-20 byl představen v srpnu 1976 a ihned se strhla obrovská bouře předběžných objednávek. Společnosti Processor Technology 40

SOL-20

trvalo rok, než je dokázala všechny uspokojit. O nějakém Applu tehdy nikdo nic nevěděl, stejně jako o jiných později slavných firmách. Všichni chtěli SOL. Ukázalo se ale, že pořídit si jej není zas tak jednoduché. Mnozí zájemci o mikropočítače tehdy narazili na jeden nepříjemný problém. Jak a kde si vlastně mají počítač koupit? Dnes zajdete do jakéhokoliv obchodu s elektronikou a domů si odnesete, co budete chtít. Tehdy bylo ovšem třeba buď kontaktovat přímo výrobce, nebo se spolehnout na několik velmi specializovaných obchůdků. Zvláště ti méně technicky zdatní uživatelé potřebovali kromě samotného prodeje také poradit; zapojit a provozovat mikropočítač bylo velmi obtížné. První výrobci počítačů měli tendenci tuto stránku poněkud podceňovat, ale pochopitelně se ukázalo, že to bylo k jejich škodě. Tento problém dobře ilustruje příběh společnosti Apple. Steve Wozniak sice první počítače této firmy vydupal prakticky z ničeho, ale nikdy by je nedokázal vyrábět v tisícových sériích a úspěšně 41

prodávat. Nedokázal by založit a provozovat velkou firmu. Inženýři si zkrátka museli připustit, že pro úspěšné podnikání jsou potřeba i další specialisté – například obchodníci, manažeři, designéři či reklamní odborníci – a nijak nevadí, že mnohdy jde o lidi, kteří technice vůbec nerozumí. Právě se zrodem počítačů se znakem jablka je spojena i historie prvních dvou počítačových obchodů v USA. Ten úplně první založil v prosinci 1975 v centru nových technologií – v Křemíkovém údolí – Paul Terrell a během krátké doby jej zaplnil spoustou kvalitních i víceméně obskurních přístrojů. Jeho zákazníky se stali především hackeři, nadšení novými technologiemi, takže Terrell neměl problém s nějakým vysvětlováním či nutností své zboží představovat širší veřejnosti. Nad vchod umístil velkou ceduli Byte Shop a tím veškerý marketing končil. K úspěchu mu stačilo být prostě ve správný čas na správném místě. Mnohem složitější to měl Stan Veit, zakladatel počítačového obchodu na opačném konci USA – v New Yorku. Stan Veit vyzkoušel pár různých zaměstnání, psal články o letectví a moderních technologiích a stal se i redaktorem časopisu Popular Electronics. Počítače jej vždy velmi přitahovaly, a jak se o ně stále více zajímal, stával se postupně odborníkem, ačkoliv v tomto oboru neměl žádné formální vzdělání. Druhou polovinu roku 1975 strávil psaním manuálů pro jakousi počítačovou společnost prodávající velké mainframy. Týden před Vánoci, poté, co manuály dokončil, jej propustili – už byl zbytečný. Tato zkušenost ho pochopitelně frustrovala a zařekl se, že už nikdy nebude pro nikoho pracovat a postaví se na vlastní nohy. Jeho žena Dede s tím souhlasila a spolu se svými rodiči financovala realizaci jeho snu. A tak se na jaře 1976 uprostřed New Yorku, na Páté avenue, otevřel druhý počítačový obchod na světě (a první na východním pobřeží Spojených států). Nejednalo se o nějaký malý krámek, jako měl Paul Terrell, ale o rozsáhlý dvoupodlažní prostor nazvaný Computer Mart. Novinka se v New Yorku velmi rychle rozkřikla jak mezi fandy a odborníky, tak mezi běžnými lidmi, kteří chtěli na vlastní oči spatřit ty nové a tajemné stroje. Přicházeli, dívali se, kroutili nechápavě hlavami či šokovaně zírali a vytahovali peněženky. Nová éra potřebovala právě takovéto obchody, ne jen články v časopisech pro zasvěcené. Běžní lidé si na počítače potřebovali nejdřív sáhnout, vyzkoušet si je a nechat si 42

vysvětlit, k čemu je to všechno dobré. Nikdo přece nebude kupovat zajíce v pytli – a kromě toho, tento „zajíc“ byl stále proklatě drahý. Computer Mart měl počítače vystavené v zasklených vitrínách společně s mnoha rozšiřujícími deskami. Stan vyškolil personál, který potenciálnímu zákazníkovi dokázal nabídnout sestavu dle jeho požadavků. V těch dávných dobách totiž neplatilo, že stačilo prostě koupit krabici a monitor a tím bylo vše odbyté. Ona „krabice“ představovala pouhý základ. Aby se s ní dalo dělat něco aspoň trošku smysluplného, potřebovali jste ji nějak rozšířit – připojením k monitoru či k televizi, k dálnopisu zajišťujícímu klávesnici a čtečku děrné pásky nebo třeba pomocí nějakého vhodného rozhraní k magnetofonu. Normální uživatel se v těch mnoha různých deskách ztrácel, a právě proto zašel do Computer Martu, kde mu poradili a vše sestavili k jeho spokojenosti. Ostatně, nikam jinam jít v New Yorku ani nemohl. Kromě prodeje počítačů a jejich komponent nabízel Computer Mart i servis, poradenství a literaturu. Tehdy se na normálních novinových stáncích specializované časopisy vůbec neprodávaly. Mnohá literatura představovala jen fanouškovské věstníky s detaily o programování a zapojení té či oné periferie. Šlo o texty nadšenců pro nadšence, kde měl obsah přednost před formou. Obyčejní lidé to měli o to těžší, že fandové jimi trochu opovrhovali; hacker bude vždy shlížet svrchu na všechny ostatní, pro něž počítače nejsou smyslem života. Právě tito obyčejní zájemci o technologii bez hlubšího vhledu do jejího nitra však představovali budoucnost. Fandové sami o sobě by nikdy nezpůsobili revoluci, na to jich bylo málo. Právě zájem těch ostatních, lidí ochotných si ty podivné mašinky za nemalý peníz koupit, zrodil moderní mikropočítačový průmysl. Prodej počítačů v obchodech jako Computer Mart či Byte Shop probíhal tehdy stylem, který nám dnes připadá dost bizarní. Zájemce složil při podpisu smlouvy třetinu ceny jako zálohu a navíc zaplatil i poštovné. Tím se mu dostalo práva být zapsán na pořadník. Jakmile dorazila další várka počítačů, Veit obvolal příslušné šťastlivce, aby si zašli pro své dlouho očekávané stroje. K tomu jim samozřejmě přibalil i další rozšiřující desky a periferie; jen málokdo chtěl pouze základní bednu, která se k ničemu rozumnému nedala použít. Když Stan Veit naplánoval otevření svého obchodu a začal zajišťovat kontrakty na dodávky počítačů, první firmou, kterou oslovil, 43

byla pochopitelně MITS. Její Altair 8800 představoval první a nejrozšířenější sériově vyráběný mikropočítač. MITS ale chtěla celých 10 000 dolarů za podepsání exkluzivity a jednu z jejích podmínek tvořil nekompromisní požadavek, aby neprodával výrobky žádné jiné společnosti. Auta od Forda si přeci také nekoupíte v prodejnách Chrysleru, tvrdili Veitovi. Šéf MITS Ed Roberts tímto nešťastným rozhodnutím ale podepsal ortel nad svou firmou. Pokud totiž prodejci na něco takového nepřistoupili (což udělala většina z nich), museli se poohlédnout jinde a sami si našli jiné firmy, jež byly schopny dodávat jim počítače. MITS tím v mnoha obchodech v podstatě vyklidila pole konkurenci. Obchodníci buď prodávali Altair a nic jiného, nebo měli obchod plný mnoha různých jiných značek – zákazníky pochopitelně lákala spíše pestrost a možnost volby. K tomu se přidal další závažný problém Altairu, kvůli němuž tento počítač nakonec vyklidil pole – MITS měla velké potíže zajistit pro své obchodníky plynulé dodávky. Prodejci, kteří si za nemalý peníz zakoupili licenci, tak často vlastně ani neměli co prodávat, protože dodávky vázly. Stanův obchod si pomalu získával mezi technicky orientovanými lidmi oblibu. Po několik měsíců jej netrápila žádná konkurence, což je uprostřed New Yorku celkem překvapivé. Po nějakém čase už Computer Mart vydělal dost na to, aby si Stan mohl dovolit reklamu v časopisech. Nakonec se však ukázalo, že nejlepší propagace je jinde. Šéfredaktor časopisu Popular Electronics Les Solomon přinesl jednou Stanu Veitovi do obchodu zvláštní kartu, schopnou zobrazovat barevný televizní obraz. Tento tzv. TV Dazzler uměl vykreslit na televizi grafiku jen ve velmi hrubém rastru, protože v té době si vzhledem k cenám pamětí nikdo nemohl dovolit alokovat příliš mnoho na videopaměť. Tato první grafická karta na světě uměla zobrazovat 64 × 64 bodů čtyřbarevně z palety osmi barev. Ke kartě byl dodáván program Kaleidoscope, který průběžně měnil barvy na obrazovce s podobným efektem, jako když se díváte do dětského kukátka. Dnes nám to připadá primitivní, ale tehdy to zájemce svádělo k dlouhému hypnotickému zírání na obrazovku; takový bombastický grafický efekt ještě nikdy neviděli. Stan Veit přišel na dokonalý marketingový nápad. Připojil počítač k televizoru a ten umístil do výlohy svého obchodu, jenž byl umístěn na 44

jedné z velmi rušných křižovatek, jen dva bloky od slavného mrakodrapu Empire State Building. Se soumrakem zamkl vchod, spustil těžké ocelové mříže a spokojeně zamířil k domovu. V noci se začaly dít věci. Přece jen, přes den obrazovka tolik rozruchu nepůsobila. Ve tmě se ovšem ony hypnotické barevné změny staly pro řadu řidičů stojících u semaforu nepřekonatelným lákadlem. Nikdo netušil, o co se jedná, protože nic takového nikdy neviděli. Řidiči stáli, zírali na obrazovku a způsobili tím celkem pochopitelnou dopravní zácpu. Když přijeli policisté, pokusili se problém vyřešit a vysílání přerušit. Ani jedna z lokálních televizních stanic se k podivnému programu na oné televizi nechtěla znát. Policisty prostě nenapadlo nic jiného, než že jde o živé vysílání (video v té době teprve začínalo). Nakonec musel zasáhnout majitel budovy, jenž rezervními klíči odemkl obchod a program ukončil způsobem, který dodnes používáme v případě, že se systém zcela zasekne – vytrhl šňůru ze zásuvky. Druhý den dostal Stan Veit vynadáno ze všech možných stran, avšak nelitoval. Jeho obchůdku si konečně povšimla i velká média a událost se pro řadu novinářů stala skvělým tématem na článek. Obchod tím přišel zdarma k reklamě, kterou by si jinak vůbec nemohl dovolit. V té době se měnila i situace v Křemíkovém údolí. O rozhýbání poněkud zkostnatělého mikropočítačového průmyslu se postarali dva naprosto rozdílní lidé – Jack Tramiel a Steve Wozniak. Jack Tramiel (původně Jacek Trzmiel) byl polský Žid, kterému se podařilo přežít Osvětim. Během války nicméně ztratil celou rodinu a v roce 1947 se vystěhoval do USA, aby zde začal nový život. Vzhledem k tomu, že kromě odhodlání toho příliš mnoho neměl, dal se k armádě, kde se naučil opravovat psací stroje. Poté se chvíli živil jako řidič taxíku, ale nakonec si v Bronxu zřídil firmu na opravu psacích strojů. Jako správný voják (byť ve výslužbě) chtěl společnost s vojenským jménem. Firmy s názvem Admirál a Generál však už existovaly, takže se Tramiel musel spokojit s nižší hodností – tak se zrodila společnost Commodore. (Komodor je označení důstojníků především v loďstvu a letectvu.) Zabývala se samozřejmě výrobou a prodejem psacích strojů. Je zajímavé, že její počátky jsou spojeny s Československem. V roce 1955 podepsal Tramiel velký kontrakt na dovoz psacích strojů z brněnské Zbrojovky. Kvůli vrcholící studené válce založil 45

firmu s názvem Commodore Bussiness Machines v Kanadě, odkud byly pak psací stroje dodávány na americký trh. Dovoz levných psacích strojů z Japonska však na počátku šedesátých let učinil československé psací stroje nekonkurenceschopné, a tak se Tramiel přeorientoval na mechanické kalkulátory. A když i v tomto odvětví začali dominovat Japonci, přesedlal na elektronické kalkulačky. Z tohoto trhu byl ale v polovině sedmdesátých let vytlačen firmou Texas Instruments – a tak změnil zaměření firmy potřetí. Tentokrát se rozhodl pro mikropočítače. Steve Wozniak byl proti Tramielovi o generaci mladší se vším, co s tím souvisí. Žádné těžké mládí, žádná traumata, prostě šlo o dítě zlaté generace šedesátých let, která si život uměla opravdu užívat – o tom posledním svědčí i čtyři Wozniakova manželství. Na rozdíl od Jacka Tramiela absolvoval Wozniak univerzitu v Berkeley a byl nesmírně talentovaným elektroinženýrem. Všechen talent a inovativní nápady by mu ale asi příliš nepomohly, kdyby nepoznal Steva Jobse. Ten na rozdíl od něj studiu moc nedal a v oblasti techniky rozhodně nepatřil k vývojářům, ale spíše k montérům (sestavoval to, co Wozniak vymyslel). Stejně jako Tramiel byl však výtečným obchodníkem a měl cit pro potřeby budoucích zákazníků. Nelze zapomenout ani na Jobsovo osobní charisma a schopnost při přesvědčování druhých lakovat skutečnost na růžovo, což později jeho podřízení ironicky nazvali „pole pokřivené reality“. V roce 1975 byli Tramiel, Wozniak i Jobs ohromeni zcela novým čipem od MOS Technology. Tramiel si vzal třímilionový úvěr a firmu MOS prostě koupil. Na něco podobného Wozniak s Jobsem nemohli ani pomyslet; jejich finanční možnosti byly skromné, úřadovali v Jobsově ložnici a později v garáži jeho rodičů. Wozniak se už nějaký čas pokoušel o konstrukci vlastního počítače. Nejprve jen na papíře, dokonce si pro tyto své teoretické konstrukce napsal interpretr Basicu a kompilátor Fortranu a zkoušel, jak by fungovaly, kdyby bylo na čem. Posléze přikročil k dalším činům – ke stavbě skutečného počítače. Nejprve zvažoval použití čipu i8080, avšak nemohl si dovolit utratit 180 dolarů jen za procesor. Mnohem více se mu líbila Motorola 6800, ale i tady byl problém s cenou. Motorola na rozdíl od Intelu nepotřebovala tolik podpůrných obvodů a počítač mohl být tím pádem menší, což Wozniaka jako elektroinženýra pochopitelně potěšilo. 46

I přes nepříznivou cenu začal navrhovat počítač s procesorem Motorola, když se znenadání objevil čip 6502, který pro svět mikropočítačů znamenal skutečnou revoluci. Wozniak jej ihned použil místo Motoroly; aby se počítač dal lépe a jednodušeji využít, připojil k němu klávesnici a výstup na televizi. Dokonce (a to bylo v té době velmi originální) do svého zařízení zahrnul i paměť ROM s 256 byty, která obsahovala program zvaný Monitor, umožňující spouštění programů, výpis paměti či zadávání nových dat do paměti. Nepřišel s touto myšlenkou jako první, přesto se však jednalo o výrazný pokrok – na takovém Altairu bylo po spuštění nejprve nutno naťukat zavaděč pomocí přepínačů. Své dílo Wozniak předvedl nadšencům v klubu Homebrew Computer, kde vzbudil oprávněný zájem. Na nějaké z těchto schůzek se jej kdosi zeptal, zda by mu počítač neprodal. V tuto chvíli se ve správný čas a na správném místě ocitl Steve Jobs a zavětřil obrovskou příležitost. Jestliže je možné Wozniakův výtvor prodat, stálo by za to se neomezit na jeden kousek, ale založit firmu a spustit výrobu. Jobs byl kdysi na brigádě v jablečném sadu a při vymýšlení jména nové společnosti příliš neváhal. Jablko mu přišlo jako ideální ovoce a symbolizovalo podle něj dokonalý produkt. A tak prvního dubna roku 1976 začala v garáži Jobsových rodičů fungovat firma Apple. Zakladateli se stali Jobs, Wozniak a třetím do počtu byl Ronald Wayne, který ovšem po čtrnácti dnech montování počítačů v poněkud nehostinném prostředí ztratil důvěru v celý podnikatelský záměr a svůj podíl prodal. S ohledem na budoucnost to nebyl zrovna nejlepší nápad. Jobs se dohodl s vlastníkem Byte Shopu Paulem Terrellem, který požadoval 50 sestavených počítačů. Nehodlal prodávat žádnou stavebnici, kterou by si měl zákazník skládat sám. Oba Stevové vyvinuli během května obrovskou iniciativu, zaměstnali část Jobsovy rodiny a začátkem června měli díky tomu k dispozici padesát počítačů značky Apple I. Nejednalo se ještě o počítač v dnešním slova smyslu. Za 666,66 dolaru si zákazník mohl koupit jen základní desku, musel si vytvořit vlastní bednu, dodat svou klávesnici, zdroj a monitor. Spíše než o hotový produkt se stále jednalo o amatérský kit pro nadšence. Paul Terrell se také zprvu zdráhal tento částečně sestavený počítač zakoupit, ale Steve Jobs na něj tak dlouho naléhal, až souhlasil. 47

Apple I neměl žádnou grafiku a s výjimkou výše zmíněného programu Monitor ani žádný systém. Nabízel sice rozšiřující slot, ale stejně neexistovalo nic, co do něj dát. Později Wozniak vyvinul rozhraní pro nahrávání z kazety, čímž se Apple I stal přece jen použitelnějším. Toto rozhraní se prodávalo za 75 dolarů, což v roce 1976 rozhodně nebylo málo. Po prvních dobrých zkušenostech s doposud neznámými firmami IMSAI a SWTPC si Stan Veit ve svém obchodě poněkud oddechl a ztratil původní ostražitost vůči dobrodruhům, nabízejícím mu stále nové výsledky svého snažení. Obchody se hýbaly, finance na účtu pomalu rostly, a i když nedosahovaly bůhvíjaké výše, představovaly jistotu a bezpečnostní pojistku. Mohl si dovolit zariskovat a zkoušet štěstí. Jednoho dne Veitovi v obchodě zazvonil telefon. Rychle hovořící mladý muž se představil jako Steve Jobs a oznámil mu, že Byte Shop si koupil padesát jeho skvělých nových počítačů Apple I, a jestli by tedy o tuto nejskvělejší věc pod sluncem neměli zájem i v New Yorku. Vše bylo řečeno v jediné dlouhé větě. Veit Paula Terrella dobře znal a věděl, že pokud něco koupil, tak to asi opravdu stojí za to. Proč tedy to nové a neznámé také nevyzkoušet? Hned druhý den mu Fedex doručil zásilku – za 500 dolarů splatných doručitelem. To Veita poněkud překvapilo, ale mávl nad tím rukou. Předal malou krabici svému technikovi, který se velmi podivil, že by v něčem tak malém mohl být zabalen počítač. Po jeho zprovoznění všichni užasli. V krabičce se skrývalo více než ve velkých bednách. Počítač měl rovnou zabudovaný videoterminál, tedy možnost připojení na televizi, i malou paměť ROM zaručující základní funkčnost počítače a klávesnice. Stan Veit se rozhodl udělat pro Apple (i pro svůj obchod) neplánovanou reklamní akci. Nechal základní desku počítače, zdroj i klávesnici zabudovat do většího kufříku, přibalil malou černobílou televizi a magnetofon a s tímto vybavením vyrazil na večerní raut spojený s přednáškou, kterou organizovala společnost Association of Computer Machinery. Na akci se sešlo mnoho zástupců renomovaných výrobců velkých sálových mainframů či minipočítačů. Při přednášce se Veit s manželkou posadili poblíž stěny u zásuvky, tiše vybalili počítač s televizí, vše zapojili a spustili Game of Life, z dnešního hlediska primitivní program, který mění různé obrazce 48

na obrazovce a předstírá, že se jedná o simulaci života. Svou televizi nasměrovali na pódium, kde to po několika minutách přednášející nevydržel a zeptal se, co to všechno znamená. Jaká zvláštní stanice je na té televizi naladěna? Stan Veit nenuceně prohlásil, že to není živé vysílání, ale program běžící na jeho počítači. „Na jakém počítači? O čem to mluvíte, žádný počítač nevidím!“ divil se tazatel. A tehdy přišla Veitova chvíle slávy. Jeho oznámení, že počítač má v kufru, způsobilo v sále udivený šum. Přítomní technici i manažeři byli zvyklí, že pro počítač je potřeba prázdný sál nebo aspoň pár prázdných skříní. O mikropočítačích doposud neslyšeli. Představa, že si počítač nosíte v kufru, to bylo tehdy něco naprosto nepochopitelného. Po skončení všech přednášek přišla řada na Veita, který pronesl jen pár vět. Že má v kufru budoucnost výpočetní techniky jménem Apple Computer a vše může nabídnout ve svém obchodě. Že tento malý počítač nepotřebuje mamutí terminály a velké skříně plné drátů. Že je možné připojit jej k obyčejné televizi, program lze nahrát z obyčejného magnetofonu a k jeho ovládání není třeba složitých školení a kurzů. Apple tehdy způsobil neskutečný rozruch a pravděpodobně by se spustila obrovská lavina objednávek, kdyby... kdyby mohl zároveň nabídnout Basic. Ten však bohužel neměl. Hned druhý den proto Veit zavolal Stevu Jobsovi a sdělil mu podrobnosti o velkém úspěchu i to, že je nutné dodat Basic. „Jasně, jasně, Basic bude. Woz už na něm tvrdě pracuje!“ ujistil jej Jobs. Šlo o typickou polopravdu. Ano, Wozniak skutečně velice tvrdě pracoval. Ne však na Basicu, ale na novém modelu firmy Apple s pořadovým číslem II. O pár dní později se měl Stan Veit s Jobsem a Wozniakem poprvé setkat osobně. Zastavil se u nich při obchodní cestě a Jobs mu učinil nabídku, kterou lze ironicky označit za královskou. Vyprávěl mu o velkých plánech do budoucna, o tom, jak Apple bude jednou ohromnou firmou a bude zaujímat přední místo v novém mikropočítačovém průmyslu. A že i on, Stan Veit, se na tom může podílet – tedy pokud je ochoten investovat 10 000 dolarů za desetiprocentní podíl ve firmě. 49

Typicky jobsovská byla představa, že by v polovině roku 1976 měla mít firma Apple, bez zaměstnanců, bez jakéhokoliv majetku a se zatím jediným modelem počítače (jehož prodejnost navíc ovlivňovala nepřítomnost Basicu) hodnotu 100 000 dolarů. Nelze se tedy Stanu Veitovi divit, že nabídku s díky odmítl, dvěma dlouhovlasým klukům své peníze svěřit nehodlal; nemohl tehdy tušit, že právě hodil za hlavu asi nejlepší obchod svého života. Nabídl Jobsovi a Wozniakovi ale jinou spolupráci. V srpnu se měl konat první mikropočítačový veletrh a Stan Veit zde měl zaplacený velký stánek. Navrhl, že polovinu stánku může bezplatně užívat Apple Computer. Poté mu Steve Wozniak ukázal svůj nejnovější výtvor, na kterém prý usilovně pracuje. Základní deska s klubkem drátů, vše provizorně pospojované a připájené. Pozorně to zapojil, spustil barevnou televizi – a překvapený Veit na obrazovce uviděl barevnou grafiku. Byl jedním z prvních, kdo mohl na vlastní oči spatřit prototyp budoucího Applu II. „Vidíš,“ řekl mu k tomu Steve Jobs. „Vykašleme se na Apple I a dáme se do výroby Applu II.“ „Jestli to uděláš, tak už nikdy neprodáš ani jeden počítač,“ vysvětlil mu Stan Veit trpělivě. Nelze přece prodat desítky základních desek různým prodejcům a koncovým zákazníkům, všem naslibovat Basic – a pak se na ně vykašlat. Firma musí splnit, co slíbila, nemůže ihned přijít s vylepšeným modelem a nezajímat se o ty, co si pořídili jeho předchůdce. Pro začínající firmu je dobré jméno tím nejdůležitějším artiklem, o který nesmí přijít. Steve Jobs pozorně naslouchal jedné z prvních obchodních lekcí. Sice se mu to vůbec nelíbilo, ale nakonec tuto ideu přijal a Apple v budoucnu naopak proslul péčí o uživatele starších verzí svých produktů. Pochopil, že Woz prostě Basic vyvinout musí. Apple II se tím pádem dostal na vedlejší kolej. Radost z toho pochopitelně neměli, především Wozniak, který měl rád práci s hardwarem a software jej příliš nebavil, toto rozhodnutí nesl velmi těžce. Ale podřídil se. Když oba zakladatelé Applu dorazili na první mikropočítačový veletrh a Steve Jobs začal zařizovat slíbenou polovinu stánku, povšimla si jej tchyně Stana Veita. Jako každá pořádná tchyně (a ještě ke všemu s italskými předky) měla patřičně skeptický náhled na generaci květinových dětí, takže dlouhovlasého Jobse sjela přísným pohledem. Ovšem stav jeho kalhot v určitých místech ji přímo 50

Steve Jobs a Steve Wozniak v roce 1976 (repro ČTK/DB Apple/DPA)

šokoval. Ne! Tenhleten kluk prostě nemůže stát u jejího stánku! Oznámila mu to zcela kategoricky a ani budoucí miliardář Steve Jobs se neodvážil odporovat. Nezbylo než se schovat za zástěnu, zatímco činorodá tchyně vytáhla z obrovské tašky šití a pustila se do zašívání děr v Jobsových džínách. Apple I vzbudil na oné obrovské show jistou pozornost. Jednalo se o počítač suverénně nejmenší a jediný, který byl postaven na v budoucnu slavném procesoru MOS 6502. Bohužel, zájem se zatím nepřetavil do konkrétnějších obchodních úspěchů. Ani Jobs s Wozniakem, ani Veit neprodali jediný Apple. Woz se dokonce pokusil prodat nedokončený prototyp budoucího Applu II firmě Processor Technology, ale její technický ředitel Lee Felsenstein se domníval, že ten prapodivný shluk drátů nemá žádnou hodnotu, a že co dokáže Wozniak, zvládne on případně také. Jediný Jack Tramiel při spatření produktu Apple zavětřil a obrátil se na Jobse s nabídkou odkoupení celé jejich firmy. Když Jack Tramiel objevil, že existují mikropočítače, dospěl k závěru, že než aby vyvíjeli něco vlastního, bude lepší koupit už hotový 51

produkt. Jobs si však řekl o sto tisíc, což Tramielovi připadalo jako žert. Firma s dvěma vlastníky, která úřadovala v garáži, takovou hodnotu přece určitě neměla. Ve chvíli, kdy pochopil, že Jobs to myslí vážně, a ne jako vtip, přestalo se o koupi hovořit. V dalších měsících měli oba Stevové důvody k většímu a většímu pesimismu. Wozniak marně bojoval s prototypem Applu II, který se přehříval, zatímco Jobsovi se nedařilo zajistit nějaký větší odbyt pro jejich první dítko. Apple I se neprodával a obchodníci si další kusy přestali objednávat. S firmou s jablkem ve znaku to vypadalo dost špatně. Zdálo se, že skončí stejně jako mnoho tehdejších výrobců, kteří nakrátko zazářili, ale po minutě slávy je čekal už jen krach. Poté, co Tramielovi nevyšel pokus s nákupem firmy Apple, pochopil, že pokud má Commodore proniknout na trh s mikropočítači, bude muset nějaký vyvinout sám. Nechal si od Chucka Peddlea představit jeho KIM-1, který jej nadchl. Na co ještě čekat? Proč nevyvinout skutečný počítač? Přesně takový, jaký je ten nový SOL-20? Počítač by se dodával naprosto kompletní – monitor, magnetofon pro nahrávání programů, klávesnice, vše by bylo integrované a rovnou připravené k použití. A na rozdíl od podezřelé firmy Processor Technology bude za touto novinkou stát zavedená společnost Commodore, což v zákaznících jistě vzbudí důvěru. Tramiel dal Peddleovi k dispozici dostatek prostředků, k ruce svého syna Leonarda, šest měsíců času a hlavně radu, která vycházela ze základní filozofie firmy Commodore – nový počítač musí být levný, nesmí stát více než 500 dolarů. I když taková cena se v tu dobu pro počítač zdála být naprosto neuvěřitelná, Peddle to takřka zvládl. Stihnout vše pro uvedení na lednové výstavě spotřební elektroniky CES (Consumer Electronics Show) se nicméně ukázalo téměř nad lidské síly. Bylo třeba rezignovat na nějaké sofistikované možnosti rozšíření, expanzní porty, prostě na vše, co by prodloužilo vývoj a zvýšilo konečnou cenu. Provizorní šasi museli vyrobit ze dřeva, protože na design sériové plastové skříně neměli dost času. Malou devítipalcovou televizi jako monitor koupili v blízkém obchodě a Peddle pak strávil tři dny a tři noci přípravou počítače nazvaného PET, aby se vše na poslední chvíli stihlo. Ve výsledku tak Commodore vytvořil počítač, který Steva Wozniaka přímo urazil. Proboha! Mohli mít jeho Apple a oni místo toho dají přednost něčemu tak primitivnímu! Měl pocit, že něco takového si přece nikdo 52

nekoupí. Nedocenil však lákadlo nízké ceny. PET se měl v budoucnu prodávat za devět set dolarů a své kupce si našel. Commodore ovšem selhal v jiné oblasti. Počítač byl sice představen v lednu, ale reálně si jej zákazníci mohli koupit až v druhé půli roku 1977. Hned od začátku tak získal nálepku nespolehlivé firmy a této pověsti se jen těžko zbavoval. Rok 1977, který se měl v mikropočítačové revoluci stát přelomovým, tedy nezačal příliš šťastně. Commodore představil svůj model PET, který skutečně stačilo jen zastrčit do zásuvky a začít na něm pracovat, avšak jednalo se o značně amatérský projekt, který náročnější zákazníky nemohl uspokojit. Ti chtěli nejen větší kvalitu, ale i mikropočítače dodávané v dostatečném množství s veškerým zázemím a podporou. Nikdo však zatím nebyl schopen vyrábět mikropočítače ve velkých sériích, vše se montovalo na koleně a podle toho to také vypadalo. Kromě kvality požadovali zákazníci i mnohem lepší a bezpečnější úložiště svých dat, než je papírová děrná páska či magnetofonová kazeta. Nikdo nehodlal takovýmto médiím svěřovat cenné obchodní informace. Ani v tomto svět mikropočítačů zatím příliš nepokročil. Připravený operační systém Garyho Kildalla zahálel, neboť pro mikropočítače zatím nikdo nenabídl připojení cenově dostupné disketové jednotky. Dokonce to vypadalo, že v dohledné době se něco takového ani nechystá. To vše se ale mělo v roce 1977 změnit.

53

Annus mirabilis Historie mikropočítačů zná několik zcela přelomových let, kdy se znenadání objevila novinka, která v oboru způsobila naprostý převrat. Žádný rok však nebyl tak plný podobných zásadních změn jako rok 1977. V jeho průběhu se z počítačů stala profesionálně vypadající sériově vyráběná zařízení. Kromě toho se mikropočítače konečně dočkaly propojení s disketovou jednotkou. Cesta od nadšenců do kanceláří a domácností byla najednou otevřená.

Uvedení Commodoru PET sice mohlo Steva Jobse poněkud zneklidnit, ale když měl příležitost ten počítač podrobněji prozkoumat, došlo mu, že pro chystanou novinku firmy Apple nepředstavuje žádnou konkurenci. Pro Jobse osobně začal rok 1977 přímo skvěle. Konečně se na něj usmálo štěstí a sehnal bohatého partnera, který mohl firmě s jablkem ve znaku výrazně pomoci. Přes několik zprostředkovatelů se seznámil s Mikem Markkulou, který díky investicím velmi zbohatl a už v Kristových letech se rozhodl odejít do důchodu. Přesněji řečeno, už nehodlal být pouhým zaměstnancem, mít povinnost každý den přijít včas do práce a zodpovídat se nějakému šéfovi. Chtěl být konečně svým pánem. Při setkání s Jobsem a Wozniakem vycítil příležitost. Jobs se jako obvykle překonával; když chtěl, dokázal být okouzlující. Markkula mu sice později vytýkal, že málo dbá na osobní hygienu, nicméně o jeho přesvědčovacích schopnostech nikdy nepochyboval. Od prvního okamžiku tušil, že tito dva muži mají velkou budoucnost. I on se jim zamlouval, takže se rychle dohodli a třetího dne roku 1977 spatřila světlo světa firma Apple Computer Inc., v níž každý vlastnil třetinu. Byl to Markkula, jeho peníze a jeho úsilí, co přivedlo na svět největšího výrobce mikropočítačů současnosti. Bez jeho peněz a jeho kontaktů by se Apple II nikdy nezačal vyrábět sériově. K sériové výrobě opravdu solidního počítače, jakým 54

nový Apple II měl být, jsou zapotřebí nejen skvělé inženýrské dovednosti, ale hlavně statisíce dolarů. Firma s nakousnutým jablkem ve znaku je najednou měla, takže se takřka přes noc stala nejbohatší společností v mikropočítačovém oboru – a velmi zajímavé je, že nikdo z konkurence to prakticky nepostřehl. Alespoň dočasně. Dne 16. dubna 1977, kdy byl počítač Apple II představen veřejnosti, se situace zásadně změnila. Na rozdíl od všech ostatních, na první pohled amatérských výrobků, působil Apple seriózně, a to především díky profesionálně vyhlížejícímu plastovému provedení. Jen na volbě jeho odstínu šedé strávil Steve Jobs více času, než Wozniaka stálo řešení mnoha zásadních technických problémů. Právě díky svému profesionálnímu vzhledu dokázal Apple II oslovit i ty, kteří vůbec nedokázali ocenit velmi nápaditá řešení skrývající se pod kapotou. Měli radost z počítače, který dobře vypadal, nepůsobil na pracovním stole jako pěst na oko, a dokonce i výtečně fungoval. Steve Wozniak se v těchto raných dobách firmy Apple projevil jako skutečný génius. Povedlo se mu nejen postavit skvělý počítač s nadprůměrnou funkčností, ale dokázal mnohé své koncepce obhájit i proti názorům managementu, tedy v dané době především proti Jobsovi. Apple II předčil všechny tehdejší kompaktní mikropočítače schopností lehkého rozšiřování. Zatímco jak Commodore PET, tak pozdější Tandy TRS-80 byly, co se rozšiřování týče, dosti omezené, Apple nabídl hned osm rozšiřujících slotů. „Osm slotů?“ nevěřil Jobs svým uším, když mu o tom Wozniak pověděl. „K čemu bude někomu osm slotů?“ Dovedl si představit připojení tiskárny či modemu, ale proč by někdo připojoval osm různých periferií? Wozniak naproti tomu věřil, že uživatelé si vždy najdou nějaká zařízení, která budou chtít připojit, a tak trval na osmi. A měl pravdu. Velkou výhodou Applu oproti konkurenci se bezpochyby ukázaly barvy a schopnost zobrazovat jemnou grafiku. Všechny ostatní tehdejší mikropočítače totiž pracovaly pouze v textovém režimu. Původně uměl Apple jen čtyři barvy – zelenou, fialovou, bílou a černou. Až s Applem II Plus přišla možnost užít barev šesti, přibyla modrá a oranžová, což už představovalo vcelku slušný základ. V té volbě podivných barev neměl Wozniak mnoho volnosti, protože při jejich generování šikovně využíval triků s televizní normou NTSC, takže si nemohl moc vymýšlet. Byl věrný své filozofii, že nejideálnější je 55

Apple II

všechna možná kouzla zajišťovat softwarově, nikoliv hardwarem, což s sebou samozřejmě neslo i jistá omezení. Na druhé straně měl počítač Apple pochopitelně i jisté nedostatky. Zprvu byl dodáván s velmi spartánským návodem, sestávajícím ze zhruba třiceti okopírovaných stránek s vlastnoručními Wozniakovými poznámkami, které jsou sice dnes předmětem zájmu sběratelů, ovšem ve své době nepůsobily profesionálním dojmem. Začátkem roku 1978 na Jobsův nátlak tento amatérský návod nahradila profesionální „Red Book“. Tato příručka naopak proslula detailností, obsahovala popis všech rutin ROM i rozložení paměti, prostě vše, co bylo třeba, aby zručný programátor mohl počítač efektivně využívat. Jobs na tvorbu manuálu osobně dohlížel, neboť tvrdil, že právě podle návodů lidé produkty hodnotí, a dohlédl i na to, aby dřívějším zákazníkům byla „Red Book“ dodatečně zaslána zdarma. Možná už tehdy vznikl úzký vztah mezi firmou a jejími klienty. Na rozdíl od Commodoru se Apple od počátku snažil dělat vše pro spokojenost svých zákazníků. Dalším z nedostatků Applu byla neexistující podpora malých písmen. Apple uměl pouze verzálky, malým písmenům se naučil 56

až mnohem později. Zprvu to Wozniak nepovažoval za problém, nicméně s rozšiřováním tiskáren, a tudíž s pochopitelnou nespokojeností zákazníků, se s tím museli vyrovnat – ale dokázali to až v Applu III roku 1980 a u modelu Apple IIe v roce 1983. Jedna nevýhoda Applu II je pro nás dobře pochopitelná, protože je pro počítače i další zařízení této firmy dodnes typická: cena. Zatímco Commodore PET stál zprvu devět stovek, Apple prodával svůj stroj za 1 300 dolarů – a pokračoval v tom i ve chvíli, kdy se na trhu objevila konkurence z naprosto neočekávané další strany. Apple II, Commodore PET i pozdější Atari používaly procesor MOS 6502. Tento nejlevnější čip se prodával za 25 dolarů, což bylo sedmkrát méně, než mohla nabídnout konkurence. Když se tedy na pultech v tom zázračném roce 1977 objevil třetí počítač, každý automaticky předpokládal, že i ten bude poháněn výrobkem firmy MOS, ale vše bylo jinak. Srdce nového počítače tvořil Zilog Z80 Federica Faggina, dílo otce moderních mikroprocesorů. Nejednalo se sice o procesor nejlevnější, ale z hlediska schopností a bohatství instrukční sady konkurenci překonával. Společnost Tandy, která za tou novinkou stála, nebyla na trhu žádným nováčkem. Založili ji už v roce 1919 dva kamarádi. Tehdy, na počátku dvacátých let, se pochopitelně ještě nepustili do výroby počítačů. Místo toho zkusili štěstí v oboru ne právě blízkém – v koženém zboží. Prodávali části bot a oděvů a s elektronikou měli společného snad jen elektrické osvětlení svých dílen. To se změnilo v roce 1963, kdy firma koupila síť obchodů s elektronikou RadioShack. Té se v té době moc nedařilo, ale pod vedením nového managementu se situace změnila. Obchody začaly prosperovat, i když o nějaký boom se ještě nejednalo. Ten začal až počátkem sedmdesátých let, kdy ve Spojených státech vypukla rádiová horečka. Objevily se totiž první cenově dostupné vysílačky, takové, jaké dnes kupujeme dětem. Při neexistenci mobilních telefonů se tehdy ovšem jednalo o vrchol technologie, nesmírně užitečného pomocníka. Firma Tandy se na této vlně „CB radios“ vezla pár let, avšak v roce 1977 zlatá léta skončila a bylo nutné hledat další možnosti výdělku. Co prodávat dál? O rok dříve Don French, jeden z obchodníků firmy, zakoupil MITS Altair. I když se s tou velkou krabicí mnoho dělat nedalo, Frenchův citlivý obchodnický nos zde zavětřil šanci. Možná by nebylo 57

špatné vyvinout něco vlastního. Dal se tedy do práce a načrtl možný nový počítač, k jeho dokončení mu však chyběly dostatečné znalosti. Se svými představami seznámil výrobního ředitele Johna Roache, který Frenchovou prací příliš nadšen nebyl, i když souhlasil s tím, že vývoj počítače není v jádru špatný nápad. Společně se vydali do firmy National Semiconductor, aby se zde poradili o svých plánech a podívali se na připravovanou mikroprocesorovou novinku SC/MP. Zde se jim nejprve dostalo poučení, že žádný takový mikroprocesor doposud neexistuje, a následně jim pracovník firmy Steve Leininger vysvětlil, v čem je jejich design špatný, co zlepšit a co úplně změnit. Jejich příští zastávkou měl být Byte Shop Paula Terrella, tedy stejný obchod, pro který krátce předtím vyvinul Steve Wozniak svůj Apple I. Tady ke svému překvapení narazili opět na Leiningera, který si zde ve večerních hodinách přivydělával jako odborný poradce a prodavač. Leininger nejprve předvedl vše, co obchod s počítači a jejich součástkami nabízel, včetně ukázky Applu I, a následně souhlasil, že se bude podílet na vývoji počítače pro Tandy. Pro firmu se tento skvělý odborník ukázal být skutečnou výhrou, protože v týmu zatím měli jen jediného elektroinženýra a většina ostatních odborníků byli ekonomové a manažeři, které život naučil, že jen prodáváním a managementem se neuživí, a proto si přibrali ještě techniku. Stejně tak byla ovšem pro Leiningera práce u Tandy darem z nebes. Zrovna se oženil a jeho manželka geoložka nedokázala nalézt v Kalifornii práci. Proto nepohrdla ani nabídkou prodávat klíčový produkt americké gastronomie. Ve chvíli, kdy se naskytla příležitost přesunout se z Kalifornie do Texasu (sídla firmy Tandy), se pak kariéry u McDonald’s s radostí vzdala a následovala Leiningera na jeho nové místo. Leininger zde dostal těžký úkol – z velmi mlhavého nákresu Dona Frenche vytvořit skutečně fungující stavebnici počítače. Ukázalo se, že požadavky jsou velmi náročné. Stejně jako Steve Wozniak byl na všechno sám, kromě toho jej na rozdíl od nadšence Wozniaka velmi svazovalo omezení, aby novinka nestála víc než dvě stovky dolarů. Moc dobře chápal, že každá kostička skládačky se musí pečlivě zvážit a v každém případě musí být levná. Nejjednodušší to bylo s klávesnicí. Firma DEC udělala Tandy speciální nabídku, takže tato tehdy drahá komponenta se vyřešila vcelku snadno. Horší dilema představoval mikroprocesor. 58

Leininger měl velké zkušenosti s intelovským čipem i8080, a tak není divu, že původně chtěl použít právě jej. Když se ale dozvěděl o novém a schopnějším procesoru, měl jasno. Z80 totiž nepotřeboval tolik podpůrných obvodů a především sám zajišťoval obnovování dynamických pamětí, což znamenalo velkou výhodu. Použití mnohem dražších pamětí statických by mu nikdo neschválil. Objevil se ale jiný zásadní problém, který vznikl typicky americkým způsobem. Jakýsi zákazník reklamoval velmi drahou stavebnici digitálních hodinek, kterou Tandy prodávala. Prý se řídil instrukcemi a jediným výsledkem bylo vyhození pojistek po zapojení do zásuvky. Když inženýři prozkoumali, jak onen člověk dodržel návod, museli připustit, že se jím řídil takřka do poslední tečky. Instrukce totiž požadovaly „připevněte všechny součástky na základní desku, následně ji otočte a z druhé strany je dobře připájejte“. Když inženýři desku otočili, naskytl se jim neskutečný pohled na téměř dvoucentimetrovou souvislou vrstvu cínu, pomocí níž dotyčný zákazník součástky opravdu dobře připevnil. Tato absence podrobností v návodu rozzuřila generálního ředitele společnosti tak, že celý projekt stavebnice počítače shodil ze stolu. Představa, co by s drahými součástkami mohli nekompetentní zákazníci udělat, byla skutečně děsivá. Vzdát se krok od cíle French nicméně nechtěl, a proto se spolu s Roachem a Leiningerem rozhodli, že je nutné vyvinout počítač již hotový. Zákazník si nebude nic sestavovat ani pájet, počítač prostě jen zapojí do sítě. K tomu ale musel být postaven funkční prototyp schopný předvedení panu Charlesu Tandymu, řediteli společnosti. Leininger se zavřel v laboratoři a pustil se do práce. Vše muselo být co nejlevnější. Jako monitor sloužil obyčejný televizor Tandy, který však byl schopný zobrazit 64 znaků na řádek, čímž překonával tehdejší konkurenci firem Apple a Commodore (čestnou výjimkou byl SOL). Jako Basic použili Tiny Basic, který byl dostupný zadarmo. Leininger se rozhodl neumožnit zákazníkům používat malá písmena, čímž ušetřil celé dva dolary, a výrobní náklady činily celkem 300 dolarů. Jak se později ukázalo, toto šetření se na celém počítači podepsalo. V únoru 1977 neměl Leininger stále ještě hotový prototyp k prezentaci. Musel se ještě dořešit Basic, počítač neuměl nahrávat na kazety, stále bylo na čem pracovat. Tvůrci však věděli, že bez požehnání nejvyššího šéfa dál pokračovat nemohou. 59

Šéf prodeje RadioShack, kterým by Lew Kornfeld, potkal Charlese Tandyho na parkovišti. „Charlesi, pojď se podívat na nový produkt. Chci, abys ho posoudil, než ho dáme do výroby. Bude to bomba!“ „A co to je?“ zeptal se Tandy nedůvěřivě. „Počítač. Malý stolní počítač!“ „Počítač? Kdo by proboha dneska chtěl počítač?“ Navzdory prvotní skepsi dal velký šéf projektu nakonec zelenou. Další otázka logicky zněla – kolik kusů vyrobit? Optimista French prohlásil, že se prodá 50 000 kusů. Tomu se všichni od srdce zasmáli, protože RadioShack nikdy nic v takovém množství neprodal – snad s výjimkou baterií. Po několika dalších serióznějších odhadech se počet kusů ustálil na tisícovce. To bylo ale málo, protože v takovém případě by Tandy nevyjednalo množstevní slevy. Proto ředitel osobně rozhodl, že do výroby půjde 3 500 počítačů, tedy na každou prodejnu jeden. Říkali si, že v nejhorším se pro ně snad najde uplatnění přímo v obchodech... Leininger se pustil do vylepšování prototypu. Především s Basicem se potrápil. Původní freewarový Tiny Basic se sice vešel do 2 kB ROM, ale počítal pouze celočíselně. Leininger program rozšířil, takže uměl pracovat s desetinnými čísly a stačilo mu 4 kB. Něco takového nezvládl ani Steve Wozniak u Applu II. Basic byl ale jinak velmi primitivní. Programátor si musel vystačit s šestadvaceti číselnými proměnnými (A–Z), dvěma řetězcovými (A$, B$) a jedním polem A (). Znal celkem tři chybové hlášky – „WHAT?“ pro chyby syntaxe, „HOW?“ pro výpočetní chyby a „SORRY“ pro nedostatek paměti. Vzhledem k její velikosti (4 kB) si uživatelé asi právě tuto zprávu přečetli nejčastěji. Dalším bodem Leiningerova zájmu se stala práce s magnetofonem. Aby zajistil nízkou cenu počítače, vymyslel generování zvuků pomocí procesoru, čímž ušetřil spoustu peněz. Zatímco konkurence (Atari či Commodore) k tomu potřebovala speciální obvody, Leininger si vystačil s výkonem Z80. Prokázal neuvěřitelné schopnosti a invenci, protože vše musel zvládnout sám. Zatímco Steve Wozniak pracoval v budoucím Křemíkovém údolí, kde se přece jen mohl s někým poradit, Leininger prováděl vývoj v Texasu, kde o počítačích nikdo nic nevěděl. Je velmi nespravedlivé, že historikové informatiky tohoto nesmírně schopného inženýra naprosto opomíjejí. 60

Veřejnosti byl nový počítač představen 3. srpna 1977 v New Yorku. Společnost Tandy doufala, že zde svou zprávou zaujme a její novinka získá místo na předních stranách velkých deníků. Bohužel, nepovedlo se – kvůli aktuální hrozbě bombových útoků se totiž novinové články zabývaly úplně něčím jiným. Na rozdíl od Commodoru PET, který výrobce prezentoval veřejnosti měsíce před skutečným začátkem prodeje (tyto počítače se v obchodech objevily až po srpnovém uvedení TRS-80) a na rozdíl od Applu II, který se sice prodával, ale vyráběla jej nějaká neznámá malá firma a na pultech normálních obchodů jste se s ním nesetkali, zkrátka na rozdíl od tehdejší konkurence stála za TRS-80 respektovaná a zavedená společnost a koupit se dal ihned po svém srpnovém uvedení. Don French právě cestoval po Japonsku, a sotva se vrátil, měl pocit, že Tandy kolabuje. Telefonické oddělení bylo naprosto přetížené, protože jen během prvního měsíce volalo 10 000 lidí a všichni chtěli nový počítač. Do konce roku se prodalo 5 000 kusů, z čehož pro změnu kolabovali technici na výrobní lince. Aby firma dokázala zvládnout zájem zákazníků, musela najmout dalších 400 zaměstnanců a rychle postavit novou výrobní halu. Kapacita nakonec dosáhla 18 000 vyrobených počítačů měsíčně, což už poptávce stačilo. Tandy s něčím takovým vůbec nepočítala, vždyť Frenchovi se s jeho původními čísly vysmáli. Počítač TRS-80 stál včetně monitoru a kazetového magnetofonu 599 dolarů a byl tím nejdražším zbožím, které RadioShack doposud prodával. Navzdory této vysoké ceně byl ale poměr cena výkon ve skutečnosti velmi příznivý. Spousta nadšenců si tuto prvotinu koupila a nadchl je prostý fakt, že je počítač poslouchá. Taková situace – napíšu pár příkazů a počítač je bez problémů vykoná – nám dnes přijde samozřejmá, ale tehdy šlo málem o zázrak. Vše opravdu fungovalo. Zařízení samozřejmě nebylo dokonalé. Nahrávání na kazetu bylo hodně nespolehlivé, pomalé a vyžadovalo pečlivé laborování s hlasitostí (později Tandy dodávala k počítačům magnetofon bez této regulace – pro jistotu; kromě toho se přímo v manuálu doporučovalo vše nahrávat třikrát). Je otázkou, jak dlouho prvotní nadšení uživatelům vydrželo. S tehdejšími počítači se toho totiž upřímně řečeno moc dělat nedalo. Nicméně i tak platí, že právě tehdejší nadšení pomohlo rozhýbat stojaté vody celého průmyslového odvětví. 61

TRS-80

Tandy samozřejmě svou řadu počítačů neustále vylepšovala. Firma vydala luxusní verzi s 16 kB RAM a lepším Basicem, na svět přišel expanzní port s možností dalšího rozšíření paměti či připojení tiskárny, došlo i na disketovou jednotku a pevný disk. Vše bylo stále podřízeno co nejnižší ceně a za tím účelem byla obětována i zpětná kompatibilita, což v budoucnu způsobilo nespokojenost zákazníků a postupný úpadek platformy. To ale v onom zázračném roce 1977 byla stále ještě hudba budoucnosti. Nástup nové éry menších kompaktních mikropočítačů, které v roce 1976 jako první reprezentoval SOL-20, pochopitelně poněkud vyděsil výrobce první generace. Zatímco firma MITS pouze pomalu vylepšovala svůj Altair, ale měla pocit, že zcela ovládá trh, a tudíž není důvod k obavám, menší IMS Associates si připustila, že je opravdu nezbytné něco rychle podniknout. Nejprve se dle 62

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.