Naše neuzavřená revoluce 13

46

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 14.— 20. 11. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Naše neuzavřená revoluce

13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Lekce smíru z Francie 2 V Reichova česká krása 21 Co dělají vyhození poradci ČSSD 5 V Je tu další Kajínek 4

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Molotovův koktejl, zbraň, která nestárne. To si teď můžeme pomyslet při pohledu na televizní záběry z Francie. Symbol revolty, na který Evropa víceméně pozapomněla po roce 1968, oživila generace narozená v době pádu berlínské zdi, tedy v čase, kdy molotovy házeli tehdy stejně staří Palestinci v rámci první inti-

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

Lekce smíru z Francie Zapomeňte teď na muslimy, tohle je sociální vzpoura

Molotov těchto dnů fády. Dnešní vrhači mají jiné starosti než pařížští studenti z května 1968, jen cíl je v principu stejný. Tehdy po roce odstoupil prezident De Gaulle, i dnes by vrhači považovali za satisfakci, kdyby se změnil establishment nebo alespoň změnil svůj vztah k nim. V obou případech tedy létaly molotovy coby politická zbraň – ale nikoli neškodná: v Paříži nyní vážně zranily hasiče v obličeji a popálily handicapovanou důchodkyni v autobuse. Kde se vůbec vzala? Snadněji vystopujeme její název než původ. Obyčejná láhev naplněná zčásti benzinem a do zbytku motorovým olejem, dehtem či roztaveným voskem. To vše pečlivě utěsněno a opatřeno zápalným knotem, třeba hadrem. Při nárazu na cíl se láhev roztříští, vazká složka se uchytí na jakémkoli povrchu a s ní spjatý benzin zapálí vše zápalné – ať už v parkujícím autě nebo v tanku. Tolik elementární návod. (Pro pokročilé: ještě účinnější je hodit pár lahví nehořících a teprve takto vzniklý rybníček zapálit lahví „ostrou“.) Není divu, že na takto jednoduchou technologii jen těžko někdo může vznášet autorské nároky. Z nejnovější historie je doloženo používání zápalných lahví proti sovětským tankům T-26 za španělské občanské války (1936–39), kdy takto získávali úspěchy falangisté. Sám název je jen o fous mladší. Když v roce 1939 SSSR napadl Finsko, tehdejší ministr zahraničí Vjačeslav Molotov, elegán západního střihu, tvrdil do rozhlasu, že Sověti finská města nejenom nebombardují, nýbrž že na dobytém území vyživují hladovějící finské obyvatelstvo. Bránící se Finové pak pojmenovali zápalné lahve používané proti sovětským tankům Molotovovými koktejly (podle módy koktejlů před večeří z 30. let). V ještě zoufalejším postavení, ale rovněž účinně, používali tuto zbraň bojovníci ve varšavském ghettu za povstání proti nacistům na jaře 1943. Z historie je známo, že právě nejjednodušší zbraně bývají často nejúčinnější. Představa sofistikovaného tanku za x milionů dolarů zničeného zápalnou lahví za cenu jednoho lahvového piva je inspirující. Inspirovala i pařížské studenty, severoirské republikány, palestinskou mládež, militantní antiglobalisty, dnes ve Francii frustrovanou přistěhovaleckou omladinu a v budoucnu bude zcela jistě inspirovat jejich následníky. Nemá velký smysl nad nimi paušálně lámat hůl, vždyť při špatném postupu může být i hůře, když třeba mladí Palestinci vyměnili molotovy za pásy s výbušninami kolem vlastních těl. Snad je jen škoda, že tato zbraň rebelů se jmenuje po člověku, který inicioval bolševickou agresi. Zbyněk Petráček

Za cenu lahvového piva. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Trochu ubrat zemědělcům a přidat těmhle.

H

ořící auta, zranění policisté, jeden ubitý starší muž. Minulé dva týdny ve Francii vypadaly skrz objektivy kamer hrozivě a pro tamní obyvatele jistě ve skutečnosti i byly. Teď už násilí ustupuje a je možné podívat se na celou událost bez emocí. A viděno střízlivýma očima: šlo o lekci, ze které stojí za to se poučit. Nikoli katastrofu, která by měla Evropu uvalit do nějaké beznaděje a strachu.

Neselhalo to, co není Hledat východisko z pouličních násilností není snadné. Receptů a rad se objevuje celá řada, některé z nich znějí jednoduše. Zastavit přistěhovalectví, každého, kdo nechce respektovat západní hodnoty, poslat kamsi pryč, pustit z hlavy naivní snění o multikulturním ráji. Všechna tato rázná „řešení“ však nejsou nic jiného než prázdné salónní řeči a vlamování se do otevřených dveří. Vstřícná přistěhovalecká politika je už dávno minulostí. Do Evropy stále sice přicházejí žadatelé o azyl, jde ale o hrstku lidí ve srovnání se šedesátými lety, kdy sem s požehnáním úřadů i veřejnosti proudila žádaná a levná pracovní síla. Také poslat někoho „domů“ nejde. Mládež afrického nebo asijského původu se v Evropě narodila, a je doma tady. Alžírsko nebo Pákistán je pro ně cizí zemí rodičů nebo spíš prarodičů. Řeči o tom, že ani v Evropě nejsou doma, jsou velkou paušalizací. Spousta z nich se v Nizozemsku, Británii nebo Francii doma cítí, zřejmě dokonce většina. Těch bezprizorních je sice menšina, problém ale je, že v několikamilionové imigrantské populaci může jít o velký počet lidí. Stejně tak je zbytečné šermovat selháním multikulturní společnosti. Evropský multikulturalismus je jen mýtem, jen zážitkem návštěvníka festivalu etnohudby: zatrsat si při divokých bubnech, zobnout něco cizokrajného jídla a pochválit Afričanům jejich oblečení. Z valné části jde o klouzání po povrchu. Multikulturní společnost lze najít v Singapuru nebo Indii. Muslimská komunita tam má vlastní rodinný zákon, rozvodový soud, dědické právo. Jednotlivé komunity mají vlastní školní výuku, pěstují a používají vlastní jazyk, písmo. Nic takového v Evropě není. Lidé se tu musí podřídit plně sekularizovanému právu, které nedělá rozdíly. V západních městech tedy vedle sebe žijí různé komunity, jejich domovská „kultura“ je ale velmi okleštěná. A to, co není, nemůže ani selhat. Pokud bychom brali multikulturalismus jako pouhé žití lidí různých ras a různého původu vedle sebe, tak ani tady nemá co krachovat. Muslimové ve Francii, Nizozemsku nebo Británii už dnes žijí separovaně od bílé většiny ve vlastních čtvrtích nebo ulicích. Imigranti nesedí v parlamentu, správních radách velkých firem, a pokud ano, těžko odsud budou po výtržnostech na předměstí odcházet. Francouzský fotbalový národní tým bude nadále víc černý než bílý a realisté vědí, že to klid na pařížské předměstí nepřinese.

FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

Jsme přece Francouzi Historik Emanuel Mandler minulý týden v novinách napsal, že americký multikulturalismus na rozdíl od evropského neselhal proto, že se vytvářel přirozeně. To je opravdu vtip, nad kterým by se třeba indiáni někde v rezervaci potrhali smíchy. Už je to sice trochu omleté, ale zkusme to říct ještě jednou: Evropané se s jinými kulturami sžívali tím způsobem, že je vystříleli, zotročili a děti násilně asimilovali. Tohle proběhlo před značnou dobou, takže jsme mezitím na tomhle své angažmá v Americe či Austrálii stačili pozapomenout – ale je čas ty vzpomínky oprášit. Také teď na předměstích francouzských měst jsme svědky sžívání různých světů. Vypadá to dramaticky, nicméně ve srovnání s někdejším „evropským modelem“ integrace je to zatím úplná a naprostá selanka. Proto je potřeba opakovaně zdůraznit: ve Francii se rozhořely sociální nepokoje. Hořící auta a rabování nijak nesouvisí s náboženským zápalem jakékoli denominace: po ulicích pobíhají rozzlobení mladí muži, které cizí původ jejich rodičů či prarodičů vykázal do ošuntělých sídlišť rozesetých na okrajích francouzských měst, odkud není už desítky let úniku. Narodit se tam znamená zdědit od dětství mizerné bydlení, mizerné vzdělání, mizernou nebo spíše žádnou práci. Zkrátka mizerný život a především mizerné vyhlídky na jakoukoli změnu k lepšímu: nejde totiž o chvilkovou depresi, o okamžik, kdy se nedaří a kdy na všechny přišly těžké časy. Je to setrvalý stav bez naděje a příležitosti, k čemuž přispívá i to, že byl až dosud nepřiznaný. Na ulicích francouzských měst tedy neběsní cizorodé elementy, které přišly odněkud z neznáma, nechtějí se jako rozumní lidé přizpůsobit evropským zvyklostem a místo toho hrozí rozvrátit naše hýčkané hodnoty. Spíš jde o směs emocí: nespokojení potomci imigrantů chtějí být součástí francouzského života, jsou přesvědčeni, že na to mají díky svému francouzskému občanství plné právo. Neprostupná stěna je však zatím se železnou pravidelností odmrští zpátky na jejich panelákové sídliště. Spolu s tím se v nich probouzí jejich neevropská identita, stále více vyhrocená vůči „arogantnímu“ Západu a úspěšnému kapitalismu. Zatímco rodiče sem přišli za lepším životem a cítí vděk vůči zemi, která je přijala, jejich děti mají opačné pocity: odstrčenost, křivdu a žádný vděk. Otázka dnes nezní, co s nimi. Vyhostit je není možné, a jak ukázala hořící auta, ani ignorovat. Otázka tedy stojí opačně: co se systémem, který pěstuje sociální blahobyt, všemožné dotace a ochranářství kdečeho, ale ve skutečnosti není schopen podchytit významnou část populace. Ne snad, že by tvrdošíjně nechtěl, ale neumí to. Nejde o malá čísla: do nejproblematičtější skupiny mladých lidí z francouzských ghett spadá více než dva a půl milionu lidí. Právě tady se skrývá možný bod obratu a vlastně pozitivní poselství mladíků v tlustých tričkách s kapucemi na hlavách. Francouzské nepokoje staví do ostrého světla fikci o vlídném evropském sociálním modelu, údajně tolik odlišném od „nelidského a krutého“ kapitalismu anglosaského střihu. Jakýpak vlíd-

ný pečovatelský stát, když produkuje desetiprocentní nezaměstnanost (která je jen „jinou formou nerovnosti“, jak s oblibou prohlašuje Bill Clinton). Jakápak spravedlnost, když stát v zájmu zachování statu quo vší svou mocí prosazuje obrovské dotace do beznadějně ztrátových oborů, ze kterých však má konečný užitek pouze úzká skupina obyvatel: 40 % evropského rozpočtu proudí do kapes zemědělcům, zemědělci však tvoří menší část francouzského obyvatelstva než právě se bouřící riziková skupina na okraj společnosti vytlačených mladíků. Evropská unie v čele s Francií a dalšími „sociálně“ založenými státy sice urputně chrání svůj pracovní trh, bojuje za udržení ochranných cel a dovozních kvót, brání své obyvatele proti ztrátě blahobytu. Ti pak sice udrží svůj byznys s draze vyráběným cukrem, někdo jim potom ale na ulici z frustrace podpálí auto. Souvisí tyhle věci? Má nějakou spojitost dnešní pouliční šílenství a možná „nepřiměřená míra zisku“, kterou v posledních desetiletích v očích značné části světa pobíral Západ? To je otázka, s níž by si teď měli lámat hlavu i ti z Evropanů, kteří třeba nemají auto zaparkované na ulici.

Žádný problém Francouzské nepokoje tudíž mohou přinést prozření: obrana nefungujícího systému nemotorných sociálních států nemá smysl, protože žádnou sociálně usměvavou společnost nevytváří. Je naopak zdrojem problémů: brání rozjezdu prosperujícího hospodářství hladovějícího po pracovní síle, které jediné může vyloučeným z jejich bryndy pomoci. K tomu je však potřeba začít skutečné reformy a místo do nadbytečné pšenice investovat peníze do vzdělání a výzkumu a otevřít se světu. Tedy přesně to, co (nejen) francouzská politická elita údajně ve jménu ochrany sociálně slabých udělat odmítá. Násilnosti v Paříži a jinde nabízejí speciální poučení obyvatelům Česka. Jednak doufejme, že se do Francie v minulých dnech vypravila na obhlídku skupina českých policistů. Představit si totiž, jak proti rozzuřeným a motivovaným bojůvkám uspějí zdejší nezkušení, tak snadno nervy ztrácející mlátiči dredařů na CzechTeku, zatím příliš nejde. Druhé možné poučení je ještě důležitější: v Česku sice nežijí sociálně frustrovaní muslimové, máme tu ale dlouhá léta přehlížený romský problém. Přitom český romský mladík shání práci minimálně stejně těžko jako francouzský muslim a navíc je podstatně víc terčem rasismu. Nejen že se v Česku tenhle problém neřeší, ale naopak: radnice vyhazují „sociálně nepřizpůsobivé“ lidi z bytů a ti buď končí v beznadějných ghettech na krajích měst, nebo zcela mizí z dohledu romských kurátorů. Zatím jim ve srovnání s mladými muslimy chybí sebevědomí a odvaha, to ale může být jen generační „problém“. Jiří Sobota, Marek Švehla

Co si o francouzských nepokojích a lekci, která z nich plyne, myslíte vy? Pojďme o tom mluvit na www.respekt.cz.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

Zbyla ohlodaná kost

EDITORIAL

I po Zgarbově odchodu je nutné projasnit pozemkové kšefty

J

estli na něco sedí bonmot, že česká vláda začne tvrdě bojovat s korupcí hned poté, co bude všechno trochu cennější rozkradeno, tak na Pozemkový fond a odchod jeho šéfa, ministra zemědělství Petra Zgarby. Tenhle úřad rozprodával patnáct let velmi podezřelým způsobem majetek. Média bila na poplach, ale nic se nedělo: mlčela policie i dozorčí rada složená z poslanců stran celého politického spektra. Teď možnost neprůhledných kšeftů fondu za měsíc skončí restituční tečkou a jeho šéfové na rozloučenou ještě rychle vyvedli svým kamarádům poslední lukrativní pozemky s miliardovým zhodnocením. Kost je tedy ohlodaná – a vláda se dala do díla: vyletěl ministr i dlouholetí členové výkonného výboru fondu. To je samozřejmě potěšitelná věc. Ale teď je správný čas rozebrat, co bylo špatně, že takové obchody mohly tak dlouho procházet. Bez podobné analýzy se pády à la Zgarba nestanou uklidňujícím signálem boje s korupcí, ale pouhým zvěstováním – aha, tak tam už je vymeteno.

Když máš kamarády Celý náš současný „pozemkový“ problém začal v roce 1990 naprosto logickým a potřebným zákonem vracejícím půdu a další majetky lidem, kterým je – hlavně v padesátých letech – ukradl komunistický režim. Týkalo se to přibližně milionu osob. Ale byl tu jeden problém. Komunistický režim postavil na podstatné části zabavené půdy své továrny a sídliště. Takže okradeným lidem nebylo možné vrátit původní pozemky. A poslanci, také v logice věci, rozhodli, že za zastavěnou půdu dostanou okradení náhradu jinde. Potud vše v pořádku. Potíž nastala ve chvíli, kdy pravomoc vydávat náhradní půdu spadla do rukou malého počtu úředníků v Pozemkovém fondu. Celý systém nabízel až neuvěřitelné možnosti korupce a zisku. Takovému pokušení by neodolal snad ani svatý. Vždyť bylo jen na byrokratech, v jakém tempu a jakou půdu komu vydají. Nad úřadem by mohlo svítit neonové motto: Budeš-li dost štědrý, budeme i my. Představitelé fondu dnes tvrdí, že za všechno může špatný zákon. Ale není to pravda. Jen krátce si připomeňme, jak to fungovalo. Restituent dostal nazpět jen půl požadované půdy, na druhé polovině stálo sídliště. Za tu mu fond vydal tzv. restituční nárok na náhradu. Vyřízení se ale táhlo, nabídky byly vzdálené stovky kilometrů od bydliště – a žada-

tel se rozhodl své nároky prodat. Cena za metr čtvereční pole se pohybovala kolem čtyř korun, kupující často nabídl dvakrát víc. Restituent byl spokojen, že vydělal, ale obchodník vydělal vzápětí mnohem víc – pokud měl ty správné známosti a patřil do té správné party. Kamarádi na fondu totiž spřáteleným překupníkům vzápětí za jejich „nároky“ vydávali náhradní půdu v atraktivních lokalitách nebo tam, kde se třeba plánovala nějaká stavba. Takhle se na investovaných penězích dalo vydělat v řádech deseti a někdy až stonásobků.

Drdu nepochopíš O tom, že se tu dějí takové podvody, psala média dnes a denně minimálně od poloviny devadesátých let. Jako přes kopírák se té dnešní situaci podobá příklad z roku 1997, kdy senátor ODS Karel Burda, který byl zároveň náměstkem ministra zemědělství a místopředsedou prezídia Pozemkového fondu, pomohl přiklepnout bytovému družstvu Stavbař pražskou parcelu za stokrát nižší cenu, než byla tržní. Až poté vyšlo najevo, že Karel Burda je sám členem Stavbaře. Do akce náhradní pozemky se svého času zapojil třeba i tehdejší ministr zemědělství Jan Fencl: přes prostředníka koupil restituční nároky a od Pozemkového fondu – kterému současně coby ministr šéfoval – si nechal přidělit pozemky u Hodonína, na místě, kde se bude stavět silniční obchvat okresního města. Na každých osm korun, které zaplatil za metr čtvereční, se mu může vrátit až osm stokorun. Mimochodem, je ještě někdo proti zákonu o střetu zájmů? Dnes jsme téměř o dekádu dál a nic se nezměnilo. Proč? Nad Pozemkovým fondem měli mít kontrolu politici a veřejnost doufala, že si budou navzájem koukat pod prsty. Opak ale byl pravdou, partajníci se navzájem kryli. Politickou odpovědnost nesou v prvé řadě všichni ministři zemědělství – možná největší Josef Lux, který do čela fondu prosadil svého stranického kolegu Karla Macha. Ten nejenže špinavé praktiky toleroval, ale sám na nich dokázal vydělávat: třeba tím, že napřed přiklepl velmi lukrativní „náhradu“ za koupený nárok nastrčené firmě – a pak od ní půdu hluboce pod cenou koupil sám. Přesto nikoho ani nenapadlo Macha odvolat, ten muž se v politice pod všemi lidoveckými předsedy udržel a dnes zastává funkci náměstka ministra zemědělství. Ale nešlo jen o ministry. Předsedou dozorčí rady Pozemkového fondu, která všechny obchody schva-

lovala, byl ještě před pár dny Jiří Drda z ODS. Na otázku, proč z pozice svého postavení podezřelé transakce úředníků Pozemkového fondu nezastavil, odpovídá, že neměl „dost informací“. Jak to, že ne? „Víte, pane redaktore, my jsme schvalovali tisíce obchodů,“ říká Drda. Proč se nepoučil z řady zveřejněných podvodů? „Noviny nejsou tím, co by mělo určovat má rozhodnutí,“ říká poslanec. Co tedy jeho rozhodnutí určuje? „To nezasvěcený člověk nemůže pochopit,“ končí rozhovor Drda. Někde v mlze a drzosti tohoto výroku leží i kus odpovědi na otázku, jak se tohle do očí bijící kšeftování mohlo beztrestně provozovat tak dlouho. Byl to pověstný začarovaný kruh. Zástupci občanů přeběhli na stranu těch, kteří stejným občanům vykrádají peněženky. A ti, co je měli hlídat, „neměli dost informací“ – ale nikdy jim to nechybělo, nikdy je nehledali a nikdy si o ně neřekli. A když už se vynořil nějaký skandál, stačilo počkat, až přelétavý zájem opadl. Vždyť tu bylo neustále tolik různých jiných korupčních kauz.

Najednou prásk Zajímavou otázkou je, proč to všechno prasklo teprve a právě teď. Může za to fakt, že předchozí obchody přinesly obchodníkům pouze desítky a stovky milionů korun, zatímco poslední skandál může přinést kšeftařům miliardy? Nebo fakt, že pohádkový zisk shrábne přímo kamarád nejvyššího politického představitele úřadu? Těžko říct, možná se prostě mění doba, kdy už se nedá skandály jen tak přeskočit. Každopádně je dobře, že Paroubek ministra nijak k setrvání ve funkci nepřemlouval. Tím ale případ nekončí, nýbrž začíná. Bez toho, že by vláda, policie nebo třeba státní zastupitelství analyzovalo dobu náhradních restitucí, dobu neuvěřitelné korupce a jejího tolerování, jsou jakékoli změny jen kosmetické či formální. Dnes a denně přece posloucháme, zejména z pražského magistrátu, že o korupci nikdo nikdy neslyšel a důkazy chybějí. To jsme patnáct let slyšeli i z Pozemkového fondu a najednou prásk. Důsledný rozbor kauzy Pozemkového fondu by nám mohl poodkrýt, jak dnes vlastně funguje nový druh korupce. Ta se už nedělá přes napěchované obálky, ale právě skrze takové úřady jako fond. Každý poznatek z tohoto případu má cenu zlata. Jaroslav Spurný

Q

Volební tahák Zieleniec

Co s lídrem bez ambice Ta reklama ale – i bez vzpomínek na vzájemné nadávání – zasvěceného voliče spíš mate, než přitahuje. Lídrem nového spojenectví má být Josef Zieleniec. Což je tak trochu jako kdyby si lidovci postavili do čela Ciciolinu, nebo Unie svobody Miroslava Kalouska. V pohledu na svět kolem totiž liberální Evropské demokraty a „nezávislého kandidáta“ Zieleniece dělí široká propast: od velkých zahraničních témat (demokraté například horují pro vstup Turecka do EU, Zieleniec to považuje za hrozivou, nepřijatelnou událost) až po domácí civilizaci (Kaslova strana slibuje prosadit registrované partnerství pro homosexuály, Zieleniec slibuje, že nic takového nepřipustí). Podobných bodů, kde se nedají hledat kompromisy, je více, takže jak to může fungovat? Informace ze zákulisí říkají, že Kasl si tenhle rozpor uvědomoval a přišel s návrhem, aby oba

lídři spojujících se stran ustoupili do pozadí a umožnili tak nové formaci nezatížený rozjezd. Zieleniec prý ale postavil své vůdcovství jako podmínku integrace a šéf Evropských demokratů nakonec ustoupil. To se ale může ukázat jako fatální chyba, mnohem rozumnější by bylo jít třeba cestou Strany zelených, kde se názorové proudy střetly v tvrdém, ale férovém boji, ze kterého prostě jeden vyšel vítězně. A představa, že Zieleniec je větší tahák než Kasl nebo třeba dnes nejschopnější evropská poslankyně za Česko Jana Hybášková, je omyl. Při vší úctě: tento rozvláčně a nudně hovořící matador zdejší politiky dnes není spojený s žádným vnitropolitickým tématem a hrozí, že v čele nové strany bude působit spíš jako odpuzovač. Navíc partaj a nadcházející šéf se ještě ani nerozhodli, jestli by Zieleniec vůbec příští rok v červnu kandidoval do parlamentu, nebo jestli by nebyl jen jakýmsi předsedou pro veřejnost. Něco podobného už jsme zažili a skončilo to fiaskem: v roce 1998 se předseda Unie svobody Jan Ruml rozhodl, že nebude kandidovat do sněmovny, protože chce jen „řídit stranu“ a navíc se prý necítí na to být po eventuálně vyhraných volbách premiérem. Zdánlivě sympatická sebekritika sebrala Unii řadu hlasů: vždyť co se spolkem, který neví, co by dělal s výhrou. Josef Zieleniec se domnívá, že když uspěl v senátních a evropských volbách, uspěje i v těch do Poslanecké sněmovny. Na stejnou věc sází i Vladimír Železný. Jenže volby do sněmovny jsou úplně jiný svět, s jinými nároky, s jiným tlakem. K stranickému klání příští rok přijde, aspoň doufejme, dvakrát více

Vážené dámy a pánové, naše stálá spolupracovnice Markéta Pilátová odjela na delší čas do Brazílie a v tomto čísle vám nabízíme první z jejích článků z Latinské Ameriky. Dále se věnujeme událostem ve Francii, a sice reportáží našeho pařížského kolegy Jaroslava Formánka a komentářem na protější straně. V rubrice Téma přinášíme k výročí listopadového převratu obsáhlý článek, který vypráví příběh o tom, jak jsme tady v posledních dvaceti letech žili. V rubrice Ekonomika si můžete přečíst trendový text o výrobě elektřiny z rychle rostoucích rostlin. Inspirativní čtení přeje Marek Švehla

GLOSY Politika vtrhla do VZP, největší zdravotní pojišťovny, která ročně utratí 120 miliard korun. Jen měsíc uplynul od revolty praktických lékařů, kterým VZP pozdě platila. Praktici si ale nestěžovali na pojišťovnu. Demonstrovali proti ministryni zdravotnictví a premiéru Paroubkovi nezbylo, než ji vyměnit. Ředitelka VZP Jiřina Musílková spolupracuje s některými politiky ODS, sociální demokraté se tedy obávali, že se podobná situace může opako-

Nucená hra s ohněm vat před volbami. Proto Paroubek vybral za nového ministra Davida Ratha, který je dost rozhodný, aby nad VZP vyhlásil nucenou správu a dostal ji tak pod kontrolu. V nucené správě je pouze jeden problém – do VZP politika nepatří. Pokud Musílková neměla černé peníze, kterými by skutečně podporovala ODS, je útok na pojišťovnu největší nezodpovědnost. Skrývá riziko tak mimořádné, že o podobném v českém zdravotnictví nebyla řeč od počátku 90. let. VZP má dnes 65 % všech pojištěnců, přitom 1 až 2 % ročně odejdou. To je hlavní důvod, proč se nedaří udržet finanční bilanci v rovnováze. Stačí jednoduchá trojčlenka k výpočtu, že odchod 5 % pacientů zvýší dluh VZP o 6 miliard. Už tato částka stačí, aby se finance VZP, a tím i celého zdravotnictví, dostaly do krize, jakou ještě nezažila. Proto by zástupci ODS a ČSSD měli při tak důležité otázce projevit elementární odpovědnost. Petr Holub Autor je redaktorem Hospodářských novin.

Ochránci českých památek zkoušejí, jak sami sebe naprosto znemožnit. V obci Holašovice zapsané na seznam UNESCO obyvatelům zakázali používání solárních panelů, které by se daly kdykoli odmonto-

Lídrem ED-SNK se má stát bývalý ministr zahraničí Zieleniec. Horší volbu si lze těžko představit. Vypadá to na osudový, leč komplikovaný vztah: před minulými volbami se ti dva muži objali jako vřelí spojenci, krátce po nich se láska změnila ve vzájemné rozčarování a hádky, aby na nás teď – opět před volbami – vykoukli z médií dva zarytí přátelé. Nicméně nic komplikovaného na tom není – to jenom šéf Evropských demokratů Jan Kasl a jeho protějšek ze Sdružení nezávislých kandidátů Josef Zieleniec vyrazili za voličem. A protože jejich spojenectví minule zabralo, zkoušejí to znovu. Je to smutná zpráva. Protože z toho, co poprvé vypadalo jako upřímné hledání kompromisu a shody, udělala repríza jenom reklamní tah.

3

Památkáři na baterky

Táhl by dávný ministr více než ona? FOTO GÜNTER BARTOŠ

voličů a to nebudou jen intelektuálové z Prahy, které Zieleniec dokázal přesvědčit. Předseda strany musí objet někdy i sedm mítinků za den, musí dokázat strhnout dav a nebát se posměchu. A k tomu ještě ta proklatá média, která občas kladou i nepříjemné nebo nečekané otázky a kterým se stranický šéf nemůže tak úspěšně vyhýbat jako bruselský reprezentant „nezávislých“. A Jiří Paroubek, Mirek Topolánek a Miroslav Kalousek v tom dokážou chodit s přehledem. Někdejší ministr zahraničí je ale dnes už v jiné kategorii, v politickém důchodu. Erik Tabery

Q

vat, ze země by je nebylo vůbec vidět a dojem ze selského baroka by kazily leda tak holubům na střeše. Podobný odpor památkářů ke kolektorům sluneční energie hlásí ekologičtí aktivisté i v Praze, Litoměřicích a dalších městech. Jaký to má důvod? Řeči o narušení „střešní krajiny“ z leteckého pohledu snad památkáři ani nemohou myslet vážně. Vždyť jejich pražský šéf si bez jediného protestu přistavěl patro ke svému malostranskému bytu a v centru pražské památkové rezervace najdeme dost obřích skleněných novostaveb, proti nimž strážci tradice ani nehlesli. Takže buď už jim nestačí úplatky od soukromníků a vsadili na ČEZ, který je v téhle zemi asi jediný, komu může ekologický provoz a soběstačnost solárních panelů vadit, nebo jim absolutní rozhodovací pravomoc nad cizími domy a střechami zatemnila mozek – vždyť solární panely běžně dávají energii centrům německých a rakouských měst a nikomu to nevadí. Špatná zpráva je to každopádně pro samotné památky: příště udělá každý všechno pro to, aby jejich ochránce obešel. Petr Třešňák

4

ČESKÁ REPUBLIKA

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

Je tu další Kajínek Podivný případ uprchlého vězně Roztočila

U

ž pár hodin po útěku dvou odsouzenců z borské věznice tohle úterý se začaly z médií řinout poplašné zvěsti líčící Romana Čabradu a Rostislava Roztočila jako nebezpečné vrahy. U druhého z nich to byl přitom nesmysl – ale nedalo se s tím pohnout. Žádný zdroj nezmínil, že dlouholetý emigrant Roztočil sedí od roku 2000 za třicet let starý, velmi nejasný a velmi podivně vyšetřovaný incident, ve kterém měly pravděpodobně prsty i tajné služby tehdejšího Československa. To vše bude teď nepochybně zvažovat i vydávací soud v Německu, kde uprchlíka v sobotu zadržela policie.

Egypťan, který zmizel S uprchlíkem jsem několikrát hovořil ve vězení. Působil dojmem spíše ostýchavého, nevýrazného člověka bez stopy sklonů k agresivitě. Snažil se žít tak, jako předtím dlouhá léta v německém exilu: aby nepůsobil potíže ani ostraze, ani spoluvězňům. Pečlivě si budoval postavení „slušného vězně“. Jeho obraz před emigrací je problematičtější. Taxikář, který si v komunistické Praze přilepšoval „vekslováním“, byl několikrát stíhán za drobné prohřešky proti „socialistickému vlastnictví“ – vesměs zpronevěry tržeb –, a kdyby neemigroval, musel by z téže příčiny nastoupit krátký trest. Po odchodu na Západ nechal tyto způsoby za sebou a už se k nim nevrátil. Proč se tedy nakonec tento muž ocitl v roce 2000 za mřížemi s označením vrah? Stalo se tak díky udání, kterým byl před šestadvaceti lety označen za spolupachatele dlouho neobjasněného zmizení egyptského studenta v Praze. Tento mládenec se ztratil počátkem roku 1975 a nikdy nebyl nalezen. Podle udání jej měl Roztočil s dvěma kumpány okrást o peníze, zmlátit do bezvědomí a pak s kovovým závažím na těle hodit do řeky. Poblíž údajného místa činu skutečně vyplavala v červnu 1975 mrtvola zatížená kusem železniční závory. Policie ovšem tehdy mrtvolu neztotožnila se ztraceným Egypťanem, a byla proto spálena jako pozůstatky neznámé osoby, takže nic nešlo ověřit. Jestliže případ zmizelého Egypťana stál na místě čtyři roky, ani po anonymu z března 1979 se

Vítejte, děti Roztočil účast na činu popírá. Z jeho vyprávění, úředních listin a dobových novinových článků vystupuje příběh plný zvratů a nejasných okolností. Podoba zachycená výše má oporu v listinných důkazech, hlavní aktér a současný uprchlík k ní dodává ještě spoustu dramatických svědectví, která jsou však nedoložitelná, a tudíž jim nemá cenu věnovat nadbytečnou pozornost. Ale tady jsou další fakta. Když v 1982 požádaly československé úřady Rakousko o vydání „vraha“, dospěl rakouský soud po seznámení s případem k závěru, že obžaloba není dostatečně doložena důkazy. Rozhodnutí je zde v trestním spisu. Lze se snadno přesvědčit, že je věcné, nikoli politické. V té době se navíc stala jiná neobvyklá věc: československé úřady vyhověly Roztočilově žádosti o vydání dětí, jejichž matka náhle zemřela. Potomci za ním přijeli do Rakouska právě v době, kdy byl ve vazbě. Řada emigrantů, kteří se s dětmi shledali až po listopadu 1989, mu může dodnes tiše závidět. Asi zapomněli před útěkem někoho zavraždit, že se k nim socialistická vlast tak špatně zachovala. O Roztočilově případu psaly v době vydávacího řízení rakouské noviny jako o intrice československých tajných služeb. Některé věc líčily jako pokus komunistické moci exemplárně ztrestat emigranta, jiné považovaly obžalobu za krycí legendu pro vyslaného agenta. Rakouské azylové orgány se sotva mohly vyhnout vyhodnocení obsahu těchto zpráv. Jestliže se rozhodly neodebrat mu status politického azylanta, svědčí to v jeho prospěch. Roztočil se v Rakousku znova oženil. Vzal si Slovenku, kterou poznal v běženeckém táboře. Věnoval se práci a rodině, o trestní řízení se dále nestaral. O rozsudku se nedověděl. Časem se

Odhalení v pavilonu goril V České televizi se naostro rozběhla „trochu jiná“ zábava: reality show se zavřenými lidoopy. Je devět ráno, zoologická zahrada v Tróji otevírá brány a Shinda, Kijivu, Richard a Moja se za tvrzeným sklem pavilonu goril mohou těšit na každodenní proud pobavených návštěvníků. Už týden však k nahlédnutí do jejich klece není třeba jezdit až na vzdálenou pražskou periferii: šestnáct pohyblivých kamer přenáší každý jejich pohyb na web a sestřihy celého dne pak divákům nabízí Česká televize.

Richardův těžký den Zatímco v prvních dnech šlo o čistý záznam chování zvířat v kleci a o zábavu se staral jen lidský komentář, teď se reality show rozjíždí naplno. Lidoopy čeká plnění „soutěžních úkolů“ a diváky pak rozhodování pomocí sms o tom, která z goril se stane vítězem a získá dvanáct melounů. Výtěžek z poslaných zpráv bude, jak zdůrazňují autoři, na konci estrády věnován na podporu ochrany goril v jejich přirozeném prostředí. Podle autora projektu Leonardo, Miroslava Bobka z Českého rozhlasu, dar nebo jeho část pravděpodobně poputuje do kamerunského Limbe Wildlife Centre, které vrací do přírody primáty zabavené na černém trhu (v současnosti jich je tam 121). „Nevím, jak velkou částku se podaří nashromáždit,“ říká o předpokládaném výtěžku Bobek, „vysílací časy nejsou nejvhodnější, ale uvidíme.“ Více než dar gorilám lákala Miroslava Bobka možnost propagovat přes „trochu jinou“ reality show samotný rozhlas Leonardo. „Lidé o nás neví, potřebovali jsme se zviditelnit,“ říká. Svůj pořad ale rozhodně nechce spojovat s „pokleslou zábavou“ komerčních stanic: v Odhalení se prý lidé dozvědí zajímavé informace. „Gorily nám mohou prozradit leccos o nás

tace o něm skartována. Na německé straně se ani evidence nevede. Nemůžeme posoudit míru pečlivosti či nedbalosti pasových orgánů, které třikrát vydaly pas pravomocně odsouzenému zločinci, protože dokumentace byla skartována při převedení této agendy z působnosti policie na civilní úřady. Všechna tato tajemství si odsouzený odnesl s sebou do vězení. S nimi ještě i celou řadu dalších, o nichž s ohledem na předpokládané budoucí prověřování zatím pomlčím, byť jsou rovněž „výživná“.

příliš nehnul z místa. Celé další čtyři roky policii trvalo, že Roztočilovi sdělila obvinění. Ten již v té době byl dávno v rakouském exilu, kam uprchl počátkem roku 1980. Trestní řízení proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému a skončilo v srpnu roku 1985 pravomocným rozsudkem Nejvyššího soudu ČSSR, jenž ho odsoudil k 24 letům trestu odnětí svobody.

samých,“ míní Bobek. „Jedna samice se třeba přejídá jako my lidé. Jsou nám opravdu velmi blízcí.“ Snaha ilustrovat tuto blízkost charakterizovala i první sestřihy z gorilí klece. Kamery zabíraly zvířata v pozicích, kdy humorně připomínala lidi. A tam, kde šlo o prosté obecné projevy života, pomohly komentáře. „To byl zase těžkej den. Jdeme spát,“ říká například lidským hlasem gorilí samec Richard, když se ukládá k spánku. Mluvčí pražské ZOO Vít Kahle je přesvědčen, že reality show nasbírá velmi cenný materiál: „Záznam chování goril může sloužit ke studijním účelům pro studenty nebo odborníky,“ říká Kahle. „Naše zahrada z něj chce po ukončení akce sestříhat odborné DVD o chování goril ve skupině.“

Nový proces

Roztočil: Útěk za spravedlností. FOTO ČTK

i s rodinou přestěhoval do Německa a v roce 1991 požádal o československý pas na své pravé jméno. Při každé změně názvu státu si jej pak vyměnil za nový, takže získal celkem tři. To se již ale nad ním snášela mračna. V roce 1991 na něj soud v Praze vydal zatykač a požádal německé orgány, aby ho vydaly k vykonání trestu. Nové řízení se táhlo dva roky. Je to neuvěřitelné, ale proběhlo bez Roztočilova vědomí a skončilo dalším českým neúspěchem: německý soud žádost o vydání zamítl. Údajný vrah ale nic z toho netušil a v roce 1993 se vydal poprvé na návštěvu do staré vlasti. Přijížděl pak několikrát do roka až do roku 2000, aniž by jeho pohyby přes hranici vzbudily pozornost. Teprve po devíti letech od vydání zatykače byl na hraničním přechodu zatčen a dopraven do vězení. Počet přejezdů hranic již nikdy nezjistíme, protože po zatčení byla veškerá dokumen-

chu povrchnější věci, ale je to kompromis, jak přilákat zájem lidí k dobré myšlence.“ Rodinné vztahy – sex – agrese k návštěvníkům – projevy inteligence, hlásá leták na zdi vedle ovládacího pultu kamer v buňce režie, která je přistavená vedle pavilonu goril. To aby obsluha, sledující na monitorech záběry z klece, věděla, na co se zaměřit. „Většinou hledáme konflikty, nečekané pohyby,“ říká jeden z obsluhující dvojice, student ČVUT Radek Novotný. Ochránci zvířat považují show s gorilami za nepřijatelnou věc. „Nejde o nějaké úkoly – ty je koneckonců klidně mohou i bavit. Ale to nic nemění na tom, že primáti zkrátka nemají v ZOO co dělat. Tato zvířata by neměla být chována v zajetí,“ říká Tomáš Popp z organizace Svoboda zvířat (viz box). Navíc i neaktivisté vidí rozdíl mezi lidskou reality show, do které se soutěžící hlásí dobrovolně s vidinou enormní finanční výhry, a „trochu jiné“ show, jejíž aktéři nemají na výběr. Není tedy Odhalení vlastně šmírováním vězňů?

Zdeněk Jemelík Autor je členem občanského sdružení Šalamoun. Q

„Já jsem ty gorily do vězení nedal. Nikdo si nevybíráme, kam se narodíme, ale k tomu bych se nerad vyjadřoval,“ říká Miroslav Bobek. „Oni jsou tu ve vězení, ale narodili se v něm a volnou přírodu neznají. A nutno říct, že tohle je v porovnání se starými klecemi opravdu luxusní vězení,“ říká chovatel goril v pražské zahradě Marek Ždánský. „Ano, my bereme zvířatům svobodu, ale jsme civilizační produkt,“ doplňuje ho ředitel Fejk. „Svět zvířat je na ústupu a já v naší činnosti vidím jeden ze způsobů, jak proti tomu bojovat. Tím, že si to návštěvníci naší zahrady uvědomí, a pomocí internetu teď můžeme oslovit více lidí.“ Jan Kovalík

Víme vše: o nich i o nás samých. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Q

A jak se na gorily v reality show díváte vy? Debatu k tomu najdete na www.respekt.cz.

Jsme jedné krve

Důstojnost především Úkoly, které se v následujících dnech gorilám postaví do cesty, vznikaly podle Miroslava Bobka v naprosté shodě s vedením ZOO a pod zásadním příkazem: hlavně zvířata nestresovat. „Některé nápady jsme museli zakázat,“ říká ředitel ZOO Petr Fejk. „Chtěli dát například ke gorilám živého ježka a sledovat, co se stane. To samozřejmě neprošlo.“ I Fejk si od pořadu kromě peněz pro lidoopy v Africe slibuje i propagaci své zahrady. „Čekal jsem, že budeme obviněni, že děláme ze zvířat předmět pokleslé zábavy,“ říká Fejk na otázku po rizicích projektu. „Ale tohle není žádný cirkus, kde bychom zvířata nutili dělat různé lidské hlouposti. My tady dbáme na jejich důstojnost a jen je nahráváme. Co pak se záběry udělají televizáci, je jiná věc. Chápu, že většinová společnost zabírá na tro-

Jeho osud po zatčení se nevyvíjel dobře. Sestra mu najala právníky, kteří ale nedosáhli vůbec ničeho, protože běh promlčecí lhůty se během emigrace přerušuje, zato všechny beztak krátké lhůty pro uplatnění mimořádných opravných prostředků běží nerušeně dále. Teprve laické procesní návrhy obstarané občanským sdružením Šalamoun – Spolkem na podporu nezávislé justice vnesly do věci nový pohyb. Sestra požádala o obnovu procesu a bratr se k ní připojil. Roztočilova naděje na úspěch žádosti o obnovu řízení určitě není nulová. Jiná věc je, že samo obnovení procesu není zárukou výsledného zproštění viny. Nicméně odsouzený měl aspoň naději, že během dvou tří let vyjde z bran vězení jako svobodný, vinou nezatížený člověk. Právě proto překvapuje jeho rozhodnutí využít příležitosti k útěku. Uprchlík nám již vzkázal, že trvá nadále na legálním řešení svého osudu. Utekl prý proto, že ztratil důvěru k české justici, jež už pět let šlape po jeho lidských právech. Myslí si, že ze zahraničí a na svobodě se mu v řízení o obnovu povede lépe, než kdyby zůstal sedět tam, kde byl. Nevím, zda to je pravda. Zatím padlo rozhodnutí, že ve snaze o obnovu řízení budeme usilovat navzdory jeho útěku. Útěk z vězení není trestný čin a nejsou žádné zákonné překážky, které by líčení 1. 12. 2005 činily neproveditelným, když doručení obsílky k jednání bylo vykázáno a odsouzený souhlasí s jednáním v jeho nepřítomnosti.

Podobnost lidoopů a lidí vychází z přesně popsaných fyziologických shod, které nás s primáty pojí. Lidský genom je téměř identický s genomem gorily nebo šimpanze. Přesněji s šimpanzem máme společných 98,5 procent genetické stavby a s gorilou 97,7. Lidoopi jsou inteligentní bytosti s hlubokými emocemi, jazykovým citem a sebeuvědoměním. Tato podobnost vedla v roce 1993 skupinu vědců z celého světa k vytvoření projektu Lidoop (Great Ape Project). Cílem projektu je prosadit na půdě OSN přijetí mezinárodní deklarace, která šimpanzům, gorilám a orangutanům zaručí „lidská práva“: právo na život, právo nebýt vystaven mučení a právo na osobní svobodu. Ke schválení deklarace dodnes nedošlo, kolem myšlenky se ale rozpoutala celosvětová debata. V roce 1999 byl pak na Novém Zélandu parlamentem schválen tzv. Animal Welfare Act, který mimo jiné primátům zaručuje právo nebýt mučen a používán pro laboratorní pokusy, pokud z výzkumu nebudou mít prospěch lidoopi.

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

5

Noc a mlha a Olovo Co dělají vyhození muži moci

K

aždý z nich zosobňoval moc, či spíš tu její tvář, na kterou není moc vidět. Doležel, Šlouf, Novotný, Šíma. Dvě vlivné šedé eminence sociálnědemokratických premiérů, dva řezníci pro všechno. Co jméno, to černá vzpomínka a skandál, který své nositele nakonec odstavil od vlivu na veřejný život a poslal do soukromí. Alespoň tak to tvrdí oficiální reprezentanti zdejšího politického světa. Ale je to pravda?

Co my víme V čele dlouhého stolu sedí muž v modrém svetru, na rukou zlaté hodinky, ve tváři zdravou barvu a bodře vtipkuje s lidmi okolo. Je sobotní listopadové ráno a v Jihlavě zasedají šéfové ČSSD Vysočina. Těžko věřit, že usměvavý muž s dobrou náladou je tentýž člověk, který se před dvěma měsíci stal hlavní postavou mezinárodní korupční aféry Unipetrol, pak byl odstaven od moci a bál se o život – bývalý šéf premiérovy kanceláře Zdeněk Doležel. „Než skončí všechny kroky vyplývající ze zákona, nebudu hovořit s médii,“ říká Zdeněk Doležel. S novináři odmítal komunikovat, už když aféra vypukla, protože mu bylo „vyhrožováno“. Takže se pořád cítí ohrožený? „V životě jsem si vymyslel jen pohádky pro moje děti,“ odpovídá Doležel, kterého kvůli vážnému podezření z korupce premiér propustil. Znamená to, že je ve stejné situaci jako tehdy? „Znamená to, co jsem řekl,“ říká ohrožený bývalý úředník s úsměvem. „Držte mi palce. Promluvím, až celá kauza skončí.“ Na Doleželově domovské Vysočině to spolustraníci tak horké nevidí a vyhozený kolega si zde podržel postavení i vliv. Nikdo o tom ale nechce příliš mluvit. Když už na sobotním krajském zasedání někdo přece jen promluví, pak výhradně o „presumpci neviny“ a prolhaných novinářích. „Možná do toho padl úplně nevinně. Musel bych u toho být, abych si udělal vlastní názor,“ říká například Miroslav Báňa, starosta Velké Bíteše a místopředseda ČSSD ve Žďáru nad Sázavou. O Doleželově budoucnosti v ČSSD rozhodovala před několika týdny jeho mateřská organizace ve Velkém Meziříčí – a podržela ho. „Přes různé náznaky v televizi jsme pochopili, že z vyšších míst se od nás očekává, že ho hned vyloučíme,” říká šéf buňky Josef Komínek. „My ale nevíme, kde je pravda, tak jsme se rozhodli, že počkáme na výsledky vyšetřování.“ To čekání může být dlouhé. „Probíhají procesní úkony,“ odpovídá mluvčí policejní protikorupční služby stručně na otázku, v jakém stadiu je vyšetřování.

Šlouf Consulting Tři roky před Doleželem odešel z Úřadu vlády jiný zákulisní hybatel – jen mnohem slavnější. Hvězdná

Šlouf: Drobná práce na velkých svinstvech. A dodnes po boku Miloše Zemana.

Doležel: Měl být mrtvý, ale není.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Zaorálek. Šloufa „léta“ neviděli ani další politici. Podle šéfa pražské ČSSD Petra Hulinského se v Praze, kde je řadovým členem, nijak neangažuje. A rozhodně prý nebude na kandidátce, jak tvrdily nedávné zvěsti. Podle Paroubka je Šlouf „možná člověkem pro takovou tu drobnou práci“, ale ne do Poslanecké sněmovny. Ne každý v ČSSD s tím souhlasí. „Jsou lidé, kteří dokážou být v pozadí a přitom stále ovlivňovat politiku,“ říká ministr Zdeněk Škromach. „Takový je i pan Šlouf – měl a má hodně kontaktů a je to schopný manažer.“ S kým bývalý šéf premiérových poradců kontakty udržuje a co přesně dnes v partaji znamená, nechce uculující se Škromach blíže osvětlit.

Novotný a Šíma

kariéru. Byl halasně odvolán, po nějaké době však novináři zjistili, že pracuje dál ve Strakově akademii, později radil ministrovi financí Jiřímu Rusnokovi. V lednu 2003 odešel z představenstva Čepra, v listopadu téhož roku skončil v dozorčí radě zlínských Závodů přesného strojírenství. Podle Zdeňka Šarapatky, který prý činnost svých bývalých kolegů z Úřadu vlády sleduje, Novotný dodnes spolupracuje se Zemanem a zpracovává pro něj ekonomické analýzy. Falšováním se zabýval také Vratislav Šíma, který byl v týmu Zema-

nových poradců veden jako analytik. Jeho nejslavnější „analýzou“ je nechutný spisek, který se tvářil jako zápisky tajné policie z komunistických časů a dělal z tehdejší Zemanovy stranické oponentky Petry Buzkové prostitutku spolupracující s StB. Navzdory tomu, že se Šímovi prokázalo autorství, nebyl stíhán z důvodů „malé nebezpečnosti pro společnost“. V létě 2002 odešel z Úřadu vlády s pětiplatovým odstupným a zmizel. Podle našich informací nastoupil ve firmě Slávia Consulting Miroslava Šloufa.

né zástavbě nesmí překročit 50 pachových jednotek. Kataforesis si požádala o měření – a kontroloři inspekce životního prostředí naměřili více než dvacetinásobné překročení normy. „To byl i pro nás šok,“ říká ředitel Plaček. Na radu brněnské odborné společnosti Lifetech pak dašický provoz investoval šest milionů korun do nových pročišťovacích zařízení. Díky tomu zde nedávno kontrola naměřila už jen zhruba 200 pachových jednotek, ale stáhnout to na požadovaných padesát není Kataforesis schopen. Proto se jeho vedení obrátilo s žádostí o pomoc na vicepremiéra pro ekonomiku Martina Jahna. Ten vzápětí dopisem vyjádřil podnikatelům svoji podporu a napsal jim, že už ruku v ruce s ministrem životního prostředí hledají cestu k nápravě „neudržitelné situace“ v příliš přísných českých pachových normách. Mezitím v Dašicích členové občanského sdružení, rozhořčení trvajícím zápachem, vyzvali zastupitelstvo, aby pohnalo firmu před soud za porušení zákona – a radnice to opravdu udělala. Kromě trestního oznámení si Kataforesis navíc za překročení limitu vysloužil půlmilionovou pokutu od inspekce životního prostředí a ze stejného důvodu krajský úřad nepovolil firmě další provoz. „Je to absurdní,“ říká ředitel Plaček. „Všichni vědí, že je zákon špatný, a přesto trvají na tom, abychom se jím řídili.“

li jsme se na změnách, které jsou racionální a nesnižují ochranu přírody.“ Jednou z takových racionálních změn byla pro expertní komisi norma pro přípustnou míru zápachu. „Podniků, které nepřekročily hranici 50 jednotek, je minimum,“ říká Tomáš Paul ze společnosti Odour, která se zabývá měřením pachu a ročně změří desítky firem. „Některé firmy toho nemohou ani při nejlepší vůli dosáhnout. Například pekárny vypouštějí zápach šestkrát silnější.“ Limity zatím nepožaduje ani EU. Proč se tedy do českého zákona dostal zrovna limit 50 pachových jednotek? „V té době byl velký tlak ze strany Německa. Právě k nim se šířil zápach z našich chemických závodů u hranic,“ říká Eva Rychlíková, bývalá vedoucí odboru ovzduší na ministerstvu, kde inkriminovaný zákon v roce 2002 vznikl. „Byli jsme tlačeni německou stranou, abychom to nějak regulovali. Ale nikde jsme nenašli, že by byly stanoveny limity. Tak jsme to navrhli na oněch 50, možná to bylo příliš přísné.“ Německo, které tehdy nemělo stanoveno žádné limity, dnes stanovilo hranici 500 pachových jednotek. České ministerstvo nyní pracuje na novele vyhlášky, která by měla hranici zvýšit na podobné hodnoty. „Problém je ale v tom, že polovina lidí má nižší práh citlivosti na pach než ta druhá. Takže tady budou stále lidé, které to bude obtěžovat, i když budou firmy v limitu,“ upozorňuje paní Rychlíková. „Proto si myslím, že nejde jen se zaměřit na normu, a když ji firma splní, tak se tím dál nezabývat. Mělo by se brát na zřetel i to, jak zápach vnímají lidé, kteří tam žijí.“ Než začnou platit nová pravidla, mají podniky nesplňující starou vyhlášku jedinou možnost – obrátit se na ministerstvo životního prostředí. Stejně tak to udělal i dašický Kataforesis. Díky rozhodnutí ministra Libora Ambrozka může dál fungovat do doby, než se stanoví nové limity.

Bývalý poradce Miloše Zemana Jaroslav Novotný je ten člověk, který nutil ředitele kongresového centra ve Štiříně Václava Hrubého, aby – pokud si chce udržet dobré místo – koukal vyrobit nějaké falešné důkazy pro Zemanovo policejně vyšetřované tvrzení, že někdejší ministr zahraničí Josef Zieleniec uplácel novináře. Hrubý si rozhovor nahrál a to Novotnému oficiálně zničilo politickou

Vláda zvedá limity pro zápach Stala se neuvěřitelná věc: čeští průmyslníci se dohodli s ekology na změně několika zelených zákonů. Kompromis vzešlý z historických schůzek průmyslníků s ochránci životního prostředí předložil vicepremiér Martin Jahn minulý týden vládě. A protože s ním souhlasí i jeho „zelený“ kolega Libor Ambrozek, nic by už nemělo bránit změnám – například výrazně měkčím limitům pro zápach, který budou moci podniky vypouštět pod nos lidem v okolí. Dosavadní normy totiž komplikovaly firmám život a ekologové u Jahnova kulatého stolu připustili, že to takhle dál nejde.

Prosím, smrďte míň „Smrdí to tu příšerně,“ říká paní vykloněná z okna rodinného domku na kraji malebné obce Dašice nedaleko Pardubic. Věra Hlavatá je ze života naproti areálu firmy Kataforesis nešťastná: „Nesnáším ten zápach a chci, aby odsud firma zmizela.“ Podobné pocity zažívají lidé žijící například u většiny velkých chemických podniků, továren, ale i třeba vepřínů. Člověku, který život s neustálým pachem pod okny nezažil, se to může zdát jako maličkost. Ale dlouhotrvající zápach může být pro lidi stresující natolik, že je přivádí k zoufalství a někdy dožene i k od-

Dozvědět se něco přímo od Šloufa není snadné, s Respektem odmítá jako s „neseriózním plátkem“ hovořit. Z několika zdrojů ze sociální demokracie však vyplývá, že funguje dál jako nejbližší spolupracovník Miloše Zemana. Nyní pro Zemana organizuje rozsáhlé turné ke knize Jak jsem se mýlil v politice. Je zastoupen ve čtyřech firmách, kde figurovali nebo stále figurují jeho bývalí kolegové ze Zemanova poradního týmu. V posledním velkém rozhovoru (podzim 2002) říkal Šlouf, že se zaměří na Srbsko a Chorvatsko a pomůže jim „vyhnout se chybám při transformaci“ .

politická kariéra Miroslava Šloufa se rozhořela pod vládou Miloše Zemana a skončila s nástupem Vladimíra Špidly. Šloufův odchod jako by definitivně uzavřel jednu éru české politiky, v níž jméno tohoto šéfa premiérových poradců symbolizovalo hodně temnou stránku. Vzpomínky vyplavují jednu špatnost za druhou: vyděračská aféra Štiřín a akce Olovo (viz box), tajné cesty do embargovaného Saddámova Iráku, styky s podivnými podnikateli a personální posily z bývalých komunistických kádrů. Co dělá teď? „Miroslava Šloufa jsem viděl naposled, když mi říkal, že zničí moji politickou kariéru, a to už je naštěstí hodně dávno,“ říká předseda Poslanecké sněmovny a někdejší Šloufův kritik Lubomír

stěhování z místa. Údaje o tom, jak který podnik v Česku páchne, zatím nejsou. Podle zákona musí měření pachu provést do konce roku 2006. Většina závodů si ho zatím udělat nenechala. A dobře ví proč. Ti, kteří už měření provedli, totiž narazili na problém, že nejsou schopni dostát zákonem stanoveným limitům. Stejně tak i španělská společnost lakující součástky do aut, která před pěti lety přišla do Dašic. Po zprávě, že zaměstná 120 lidí, jí okresní úřad vyřídil všechny papíry bez námitek. S provozem, který leží na kraji obce, ale sousedí řada rodinných domů a lidem v okolí záhy začal vadit pach, který se ze závodu linul. Založili občanské sdružení, sepsali petici a stížnost na Českou inspekci životního prostředí. V té době ještě nebyly k dispozici žádné metody, jak zápach změřit, takže inspektoři posoudili situaci vlastními nosy a uložili firmě, aby s tím smradem něco udělala. „Neměli jsme s tím žádné zkušenosti. Ani naše španělské vedení,“ vzpomíná ředitel firmy Miloš Plaček. „Ale nakonec jsme našli tuzemskou firmu, která nám namontovala své zařízení na odchyt pachu.“ Pak ale najednou začal platit nový zákon s vyhláškou stanovující, že podniky v obyt-

Citliví mají smůlu Právě stížnosti firem s podobnou zkušeností byly pro vicepremiéra Martina Jahna důvodem, proč zaostřil na sedm ekologických zákonů. Vytvořil komise, ve kterých zasedli zástupci ekologů, průmyslníků i jednotlivých ministerstev a každý týden se po celé léto scházeli a diskutovali. „Považujeme to za velký posun. Zástupci vlády se začali bavit s různými stranami místo toho, aby jen opsali požadavky podnikatelů,“ pochvaluje si Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha. „Dohod-

Silvie Blechová

Eliška Bártová

Q

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Před dvěma lety vypadal jako zachránce a bojovník proti rozmařilému plýtvání veřejnými penězi: Petr Forman krátce po svém příchodu do funkce náměstka na ministerstvu pro místní rozvoj odhalil, že za absolutního nezájmu ministerských úředníků mizely desítky milionů korun, které v polovině 90. let dala Česku na podporu drobného podnikání Evropská unie z fondů Phare. Jediný, kdo skončil v policejních tenatech, byl ale on sám: před deseti dny policejní rada Gejza Rakaš

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

Moravcův proces Jak se nastoluje spravedlnost

Co ukradl náměstek Forman obvinil jej a dalších sedm lidí z toho, že i ty peníze, které zbyly, chtěli dokrást. Jenže tu něco nehraje: co se dělo s unijními penězi před Formanovým příchodem zjevně nikoho nezajímá, a o finance údajně „dokradené“ Formanem se ministerstvo ještě před nedávnem vůbec nehlásilo. Příběh se začal psát v polovině 90. let, kdy Unie darovala Česku 430 milionů korun, aby prostřednictvím státem zřízené Nadace pro rozvoj regionů založilo dva fondy rizikového kapitálu na podporu zajímavých projektů a firem. Na správu fondů a výběr investic si stát najal Holanďana Gijsberga Boota. Forman zjistil, že Boot polovinu svěřených peněz prostě prohospodařil – částečně neuváženými investicemi, částečně obrovskými náklady na svoji činnost a vytvářením fiktivního zisku, aby si z něj mohl vyplácet mimořádné odměny (viz Respekt č. 21/2005). Vypověděl proto Bootovi smlouvu a do fondů dosadil své lidi, kteří měli fondy poslat do likvidace a peníze z jejího výtěžku předat ministerstvu. Formanovi lidé úkol splnili a peníze za prodaný majetek vložili na účty k tomu účelu založené společnosti Regionální fondy, jejíž jedinou akcii chtěli ministerstvu předat. To ale tři čtvrtě roku nejevilo zájem. Proč? „Ze zásady opatrnosti, která nám velela přezkoumat kvalitu aktiv reprezentovaných danou akcií,“ vysvětluje mluvčí ministerstva Radek Holý. Jak „kvalitu aktiv“ přezkoumávali a proč ji nepřezkoumali nejjednodušším způsobem, tedy převzetím společnosti, už ale nevysvětluje. A předminulý pátek putoval Forman s dalšími pěti lidmi do vazby (dva další jsou stíháni na svobodě). O podrobnostech jejich údajné krádeže 229 milionů korun nechce vyšetřovatel Rakaš mluvit. Účetnictví Regionálních fondů vede účetní kancelář Václava Šrámka. „Nikdy se mě nikdo na nic neptal,“ říká Šrámek, podle něhož jsou „ukradené“ peníze stále na účtu fondu. Co se však mezitím ztratilo, je akcie RF – takže k financím nikdo nemůže a policie po cenném papíru pátrá. Poslední, kdo jej měl prokazatelně v ruce, je likvidátor fondů Ondřej Dvořák, který je také ve vazbě. Nabízí se vysvětlení, že on nebo někdo další využil liknavého přístupu ministerstva a chtěl peníze získat – na druhou stranu by to při pokusu o vyzvednutí byla průhledná krádež. Že jsou v případě nesrovnalosti, potvrzuje i rozhovor s Formanovou nástupkyní ve funkci náměstka Věrou Jourovou. „Ne, jsem si jistá, že pan Forman nechtěl nikoho podvést,“ říká. Co se tedy dělo a proč ministerstvo nechtělo převzít akcii, ale nechce říci. „Máme to zakázané. Jediný, kdo vás může informovat, je tiskové oddělení.“ – MP –

Správce Boot: O jeho odměny se nikdo nezajímá. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Jedenáct let na lavici podezřelých: přibyly šediny a vrásky, spisy a dokumenty odnesl čas. FOTO ČTK

V

malé zastrčené síni uprostřed labyrintu chodeb Městského soudu v Praze bude za pár dní pokračovat proces desetiletí. A to jak doslova svou délkou – vyšetřování případu se táhlo jedenáct let – tak symbolicky. Cesta bankéře Antonína Moravce z luxusního mercedesu na lavici obžalovaných je totiž dokonalým obrázkem porodních bolestí zdejší svobodné ekonomiky – i společnosti.

Nalejte peníze První kolo letošního procesu stát versus Antonín Moravec proběhlo už počátkem podzimu a z hlediska zločinu i trestu jde o přehlednou věc: soud s člověkem podezřelým z půlmiliardového bankovního tunelu. Věc ovšem komplikuje jedenáctiletá doba, po kterou se celý případ táhne. Za tu dobu se na něm vystřídala armáda vyšetřovatelů, poztrácely se souvislosti i stovky stran spisu. Když počátkem 90. let dostala Česká národní banka (ČNB) politické zadání nalít peníze do znovu se rodícího českého podnikání, vyřešila ten úkol masivním vydáváním licencí na vznik nových soukromých bank. Povstalo jich tehdy v krátké době šedesát a ČNB příliš nekontrolovala kvalitu jejich šéfů a majitelů. „Neměli jsme k tomu ani žádné možnosti,“ vzpomíná tehdejší mluvčí ČNB Martin Švehla. Takže nové odvětví logicky obsadili většinou lidé, kteří se „podnikavosti“ naučili v časech hroutícího se komunismu a do nových časů si přinesli vzájemnou síť vazeb, ostré lokty a věrnost heslu „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. O deset let později zaplatí český daňový poplatník za jejich angažmá konečný účet ve výši čtyři sta miliard ztracených či rozkradených korun. Dítětem tohoto boomu byl i Antonín Moravec. V roce 1992 si půjčil peníze a za necelou půlmiliardu koupil svoji Kreditní a průmyslovou banku. Pak si u dalších finančních domů půjčil zhruba tři miliardy korun – aby sám měl co půjčovat. A dal se do toho. Více než sto milionů půjčil politickým stranám tehdy vládnoucí koalice ODS, lidovci a ODA. A velkou část svěřených peněz půjčil sám sobě, respektive svým vlastním firmám. Protože ani politické strany ani podnikatel Moravec půjčené peníze bankéři Moravcovi nevraceli, ocitla se Kreditní a průmyslová banka brzy na suchu. Důsledkem toho nad ní ČNB vyhlásila v říjnu 1993 nucenou správu a audit prestižní společnosti Coopers&Lybrand zjistil, že ústav nejde zachránit. Závěr auditora byl přísný: Moravcova banka prý nikdy nebyla žádnou bankou, ale jen prostředníkem na odčerpání peněz z cizích sejfů do bankéřových firem. Antonín Moravec obvinění odmítl. Za viníka všeho označil nucenou správu svého ústavu. „Měl jsem rozjetou řadu finančních operací, a nucená správa mě připravila o čtyři miliardy korun,“ říkal novinářům. Při nahlédnutí do dobového tisku lze zjistit, že většina médií jeho argumentaci věřila. „ČNB škrtí soukromé

podnikání,“ psala tehdy například MF Dnes. Z dnešního pohledu je překvapivé, že na pád banky vůbec nereagovali politici – respektive že se jich na názor či řešení nikdo neptal. Tisk ovšem obrátil poté, co byl bankéř na jaře 1994 zatčen a vzat do vazby. Sdělení policie, že z jeho banky zmizelo jeden a půl miliardy korun, vzali novináři vážně.

Kam zmizela miliarda Takže to vypadalo jasně: nálezy ČNB, zpráva auditora, půjčky sobě do kapsy, víc než miliarda korun pryč. Přesto šel Moravcův případ hodně klikatou cestou: po propuštění obviněného z vazby pracovala policie na jeho případu ještě neuvěřitelných osm let. Loni dostal případ na stůl soud a vrátil jej k došetření. To zabralo další rok. „Těžko někoho vinit za průtahy, policie neměla s podobným typem trestného činu žádné zkušenosti,“ řekl před čtrnácti dny při prvním stání procesu soudce Dušan Paška. Ten převzal případ od nemocné kolegyně Dany Pacholíkové. Právě soudkyně Pacholíková vrátila před rokem spis k došetření policii. „Spis byl ve strašném stavu. Policie sice zdokumentovala podvody a porušování povinností při správě cizího majetku za půl miliardy, ale vůbec nepátrala po osudu další miliardy. Ze spisu se ztratila řada dokumentů,“ říká Pacholíková. Kromě různého účetnictví zmizely například informace o několika setkáních Moravce a předsedy lidovců Josefa Luxe ve Švýcarsku. Takže Moravcova obvinění se z původních miliardových podvodů nakonec scvrkla jen na třetinové torzo. Proč, to je těžké zjistit. Na případu se vystřídalo deset vyšetřovatelů a pět státních zástupců. Jeden úředník odkazuje na druhého a najít je všechny představuje při tajnůstkářství zdejších bezpečnostních složek prakticky neproveditelný výkon. Přitom jen přečíst tisíce stran spisu a pochopit je, navázat na vykonanou práci, je složitá věc. „Ano, to je potíž s komplikovanými věcmi, které se vyšetřují dlouho, někteří policisté jsou převeleni, jiní povýšeni, další odcházejí do civilu, v tento okamžik má například požádáno o odchod do civilu osmnáct našich policistů,“ říká Jana Pinková, tisková mluvčí útvaru, který případ v posledních letech vyšetřuje, a odmítá, že by šlo o skrytou formu zaretušování zločinu, do kterého mohou být zapleteny politické strany. Fakt je ten, že Moravec je jeden z mála bankéřů, kteří se ocitli před soudem. Dnes žije v otřískaném paneláku na periferii České Lípy. Jeho telefon je nedostupný a na zvonění nikdo neotvírá. K soudu obžalovaný finančník zatím nechodí, nevyzvedává si předvolánky a jen přes svého obhájce Oldřicha Choděru trvá na počáteční obhajobě: že okradeným byl vlastně on. Odvolal se s tím i k Evropskému soudu, ale ten jeho požadavek na náhradu za zmařené obchody zamítl. Jaroslav Spurný

Q

Strany znaly vděk „S odstupem času se dá říct, že hospodaření Moravcovy KPB bylo předobrazem bankovního socialismu devadesátých let,“ říká Libor Grygárek, státní zástupce, který stíhání Moravce inicioval. Zjednodušeně řečeno, většina bank dělala v devadesátých letech totéž co Moravec. Půjčovaly na podezřelé a podezřele nezajištěné projekty, svým známým a taky firmám, které banky vlastnily – málokdo z těchto věřitelů pak peníze vracel. V devadesátých letech pak zkrachovala dvacítka bank operujících systémem Moravec. Ale na rozdíl od vyšetřovaného kolegy nevyváděli majitelé bank peníze tak přímočaře – do hry se dostaly různé směnky a složité převody peněz. Koncem devadesátých let vyšlo najevo, že totéž dělaly i čtyři největší polostátní banky. Tak třeba Komerční banka disponovala nevrácenými úvěry v hodnotě osmdesát miliard korun, Česká spořitelna zhruba polovinou této částky a po IPB zůstaly dluhy přes sto miliard korun. Policie sice stíhala nebo dodnes stíhá kolem padesátky bankéřů, odsouzeno bylo zatím osm lidí. Většina případů byla odložena. „Policisté neměli zkušenosti, navíc je vždy složité prokázat, jestli šlo o úmysl, nebo pouhou neschopnost,“ říká bývalý ministr vnitra Jan Ruml. A třeba státní zástupce Augustin Hrbotický, kterého v druhé polovině devadesátých let pověřila vláda bojem proti bankovním zločinům, je přesvědčen, že policie nedokázala využít všechny nástroje, které měla k dispozici: neuměli ve spleti zákonů prokázat, že šlo o podvod nebo zneužití informací. „A co je hlavní – já sice dostal od vlády zadání, ale necítil jsem opravdovou politickou vůli případy řešit,“ říká Hrbotický. Asi nebylo divu: hlavní hvězdy tunelování patřily mezi oblíbence politiků – tak třeba Václav Junek (jehož Chemapolu napůjčovaly polostátní banky spoustu miliard, dvanáct z nich do krachu nevrátil) financoval sociální demokraty, chodil na fotbal s Václavem Klausem a pomáhal Václavu Havlovi prodávat polovinu rodinného paláce Lucerna. Nicméně Junek začíná být vyšetřován alespoň teď, v poslední době. To bankovní operace „kluků z Motoinvestu“, kteří vytáhli podivnými převody ze tří bank přes miliardu korun, nebyly potrestány nikdy. Naopak: Václav Klaus svého času označil tyto dravé finančníky za tolik potřebné „štiky“ v zatuchlém českém podnikatelském rybníce, sociální demokraté dokonce z jejich šéfa Pavla Tykače pak za půjčku osmnácti milionů korun udělali poradce ministra financí. Tak by se dalo pokračovat dlouho. Nakonec i Moravec měl své vděčné strany, kterým půjčil hromadu peněz. Podle prvního vyšetřovatele případu Jiřího Váchala prý „víc než těch sto dvacet milionů, které jsou dnes známy“.

INZERCE

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

7

Hl. m. Praha naposledy otevírá možnost získat dotace na vzdělávání z fondů EU Od 25. října běží třetí kolo výzev k předkládání žádostí o podporu z Jednotného programového dokumentu pro Cíl 3 (dále JPD 3) vyhlášené hl. m. Prahou. Pokud bude přihlášeno dostatečné množství kvalitních projektů a podaří se přidělit všech 778 milionů korun, které jsou k dispozici, bude třetí kolo výzev poslední a až do prosince roku 2006, kdy končí aktuální programovací období EU, se tato příležitost nebude opakovat. JPD 3 je jediný dotační program, v rámci kterého je v Praze možné čerpat podporu ze strukturálních fondů EU na projekty v oblasti rozvoje lidských zdrojů. Rozpočet tohoto programu pro období mezi roky 2004 až 2006 přesahuje 3,5 miliardy korun. Z 50 % je financován Evropským sociálním fondem, druhou polovinu prostředků poskytují státní rozpočet ČR a hl. m. Praha. Struktura JPD 3 je poměrně složitá. Praha má na starosti 4 z celkových 9 věcných opatření (tj. oblastí, na které je podpora zaměřena). Vyjádřeno v objemu peněz, rozhoduje o využití téměř 2 miliard korun. NA JAKÉ PROJEKTY LZE ŽÁDAT Výzvy k předkládání projektů se vztahují k následujícím oblastem: Q Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí Zaměření: vyšší zaměstnatelnost lidí, jež jsou při hledání uplatnění na trhu práce z nejrůznějších důvodů znevýhodněni (např. kvůli zdravotnímu postižení, sociální situaci, příslušnosti k etnické menšině apod.), nebo zkvalitnění sociálních služeb zaměřených na takto znevýhodněné prostřednictvím zvýšení kvalifikace lidí, kteří v této oblasti pracují. Alokace 3. výzvy: cca 278 mil. Kč Q Rozvoj počátečního vzdělávání Zaměření: rozvoj škol od druhých stupňů ZŠ až do doktorandské programy na VŠ Alokace 3. výzvy: cca 196 mil. Kč Q Rozvoj dalšího vzdělávání Zaměření: rozvoj prostředí pro profesní vzdělávání dospělých, zejména vytváření metodik dalšího profesního vzdělávání, školení lektorů pro další vzdělávání apod. Alokace 3. výzvy: cca 189 mil. Kč Q Rozvoj lidských zdrojů cestovního ruchu Zaměření: zvyšování kvalifikace pracovníků v cestovním ruchu v hl. m. Praze Alokace 3. výzvy: cca 115 mil. Kč FINANCOVATELNÉ AKTIVITY A OPRÁVNĚNÍ ŽADATELÉ O PODPORU Žádat o podporu mohou fyzické i právnické osoby. Přesné vymezení podporovaných aktivit, cílových skupin a oprávněných žadatelů je uvedeno ke každému opatření zvlášť v oficiálních textech výzev. Texty výzev, elektronický formulář žádosti, instrukce, jak a kde žádost o podporu předložit, a další potřebné informace naleznete na internetových stránkách hl. m. Prahy věnovaných JPD 3 www.praha-mesto.cz/jpd3. TERMÍN PODÁVÁNÍ ŽÁDOSTÍ Uzávěrka příjmu žádostí se liší dle opatření, v rámci kterého se projekt o podporu uchází: Pro oblast „Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí“ je posledním datem pro předložení žádosti 6. leden 2006, 14.00 hodin. Pro všechny tři ostatní opatření, jichž se výzva týká, byla uzávěrka stanovena na 17. únor 2006, 14.00 hodin. PŘÍLEŽITOST PORADIT SE S PŘÍPRAVOU PROJEKTU Návod, jak při psaní projektu postupovat, mohou zájemci získat během některého z desítky seminářů, které pro potenciální žadatele o podporu pořádá Magistrát hl. m. Prahy. Termíny a návod, jak se na semináře registrovat, jsou na internetových stránkách www.praha-mesto.cz/jpd3. Mimo semináře je také možné konzultovat přípravu projektu s pracovníky oddělení pro implementaci JPD 3 odboru zahr. vztahů a fondů EU magistrátu. Také emailové kontakty a telefonní spojení jsou k dispozici na internetových stránkách města. DOTACE NEJSOU TAK DALEKO, JAK BY SE MOHLO ZDÁT Obecně panující přesvědčení, že získat podporu z fondů EU je nesmírně složité, by mohla vyvrátit čísla. Z necelých pěti set projektů, které byly magistrátu dosud předloženy, jich úspěšně na dotaci dosáhlo 177. Podle oblastí, na které byly projekty zaměřeny, se úspěšnost pohybuje přibližně mezi 30 až 50 %. Pro všechny projekty platí, že mohou trvat maximálně 24 měsíců a jejich rozpočet se musí pohybovat v rozmezí od 1 do 10 mil. Kč.

PŘEHLED POČTU DOSUD PŘEDLOŽENÝCH ŽÁDOSTÍ O PODPORU Z JPD 3

Oblast podpory

Předložené žádosti

Požadovaná podpora ( v mil. Kč)

Finance k dispozici (v mil. Kč)

Schválené projekty

Schválená podpora (v mil. Kč)

Úspěšnost žádostí

Sociální integrace

115

717,1

587,8

55

312,1

48%

Počáteční vzdělávání

158

1033

327,1

56

292,5

35%

Vzdělávání dospělých

138

935

394,5

44

258,9

32%

Cestovní ruch

46

198,3

162,6

22

73,9

48%

457

2883,4

1472

177

937,4

39%

Celkem

Požádat o podporu na projekt má možnost široké spektrum organizací od nestátních neziskových organizací, přes školy všech úrovní, organizace zřizované orgány veřejné správy až po podnikatele. Nejčastěji své projekty předkládají nestátní neziskové organizace a školy, a to zejména vysoké školy. PŘEHLED PŘEDLOŽENÝCH ŽÁDOSTÍ O PODPORU Z JPD 3 PODLE TYPU ŽADATELE Sociální integrace

Počáteční vzdělávání

Vzdělávání dospělých

Cestovní ruch

Celkem

Nestátní neziskové organizace

87

65

45

2

199

Školy a vzdělávací instituce

12

77

58

8

155

Organizace zřizované veřejnou správou

6

11

6

2

25

Asociace a zájmová sdružení

4

2

13

19

38

Podnikatelé

3

1

14

15

33

Městské části

3

2

2

0

7

115

158

138

46

457

Typ žadatele / zaměření projektu

Celkem

PENÍZE Z JPD 3 PRO NESLYŠÍCÍ I NA VZDĚLÁVÁNÍ KUCHAŘŮ Pro někoho možná příliš obecný pojem „rozvoj lidských zdrojů“ pomohou vyjasnit příklady podpořených projektů: Svoje působení v oblasti terénní práce s lidmi, kteří žijí v „chudých“ lokalitách Prahy bude moci díky projektu JPD 3 rozšířit Člověk v tísni. Ve čtvrtích Žižkov, Smíchov, Karlín a dalších, kde se tvoří „ghetta“ obyvatel, kteří nemají dostatečné vzdělání, jsou dlouhodobě nezaměstnaní, a žijí proto v závislosti na sociálních dávkách, bude nově působit více sociálních pracovníků. Cílem projektu je, aby se zde žijící lidé znovu postavili na vlastní nohy, zvýšila se jejich schopnost získat práci a obecně se intenzivněji zapojit do dění v místě bydliště a do společnosti vůbec. Zdravotně handicapovaní lidé jsou v zorném poli projektu, se kterým uspěl Jedličkův ústav. Za dotaci ve výši necelých 3,5 milionů se pro ně ústav chystá organizovat kurzy programování a tvorby webových stránek. Kromě toho se nemalá část projektu soustředí na odstraňování předsudků lidí vůči tělesně postiženým. Jedličkův ústav bude oslovovat zejména potenciální zaměstnavatele. Projekt stojí na předpokladu, že když se veřejnost dozví více informací, mnoho předsudků týkajících se zaměstnávání handicapovaných odpadne. Projekt se příznačně jmenuje „Otevřeme dveře“. V oblasti zaměřené na rozvoj vzdělávání na školách jsou financovány vzájemně velmi odlišné aktivity. Projekt Rozlety, se kterým uspěla obecně prospěšná společnost Nová škola, pracuje s dětmi, které znevýhodňuje jejich sociální situace. Rozlety podpoří romské děti, děti cizinců a děti z málo podnětného nebo neúplného rodinného prostředí při přechodu ze základních na střední školy. Ambicí autorů projektu je „stát se partnerem, který zůstane s dítětem i po opuštění základní školy“. Odborníci budou s dítětem v kontaktu, budou mu nápomocni v situacích spojených s učením (v oblasti porozumění češtině, matematice, ale i v cizích jazycích apod.) i s rodinnými problémy. Díky individuálnímu přístupu k těmto dětem se sníží riziko, že se jim nepodaří dokončit střední školu. Projekt navíc o výsledcích práce s touto cílovou skupinou bude informovat síť základních škol, aby se získané know-how snadno rozšířilo po celé Praze. Dotace poskytnutá z JPD 3 dosahuje 2,2 milionů korun.

O modernizaci studia medicíny usiluje 1. Lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Necelých 9 milionů korun bude mít k dispozici na rozvoj e-learningu. Zaměřuje se na široké spektrum cílových skupin. Do projektu budou zapojeny obory: ošetřovatelství, adiktologie, zubní lékařství, zdravotnická technika, ergoterapie a fyzioterapie. Obory, které dosud nemají akreditaci pro distanční a kombinovanou formu studia, ji budou díky nově zpracovaným e-learningovým kurzům mít možnost získat. Oblast JPD 3 zaměřenou na další vzdělávání reprezentuje projekt Prázdninové školy Lipnice. Škola se zaměřila na to, že lidé v ČR mají jen malé povědomí o první pomoci. Pod názvem „Metodické centrum první pomoci“ úspěšně předložila projektový záměr, který počítá s vytvořením metodik a centra, kde by se lidé, kteří mají v nejrůznějších organizacích na starosti další vzdělávání, mohli vyškolit a získat pomůcky pro to, aby dál šířili povědomí o poskytování první pomoci. Úplně jinou oblast v projektu o vzdělávání v oboru svařování plastů podchytila společnost UNO Praha. Využila možnosti získat podporu na zlepšení kvalifikace vlastních zaměstnanců, která existuje i pro podnikatelské subjekty. Díky projektu bude inovovat výuku v oboru svařování plastů tak, vyhověla aktuálně platným technických normám. Zaměří se např. na specifika montáží plastových potrubních systémů v plynárenství a vodárenství, technické parametry pokládky fólií a zkoušek svarů na skládkách apod. K nápadům, které získaly dotaci v oblasti rozvoj lidských zdrojů v cestovním ruchu, patří záměr Asociace kuchařů a cukrářů zřídit v Praze gastronomické centrum. Centrum bude poskytovat vzdělávání kuchařům a cukrářům, ale i manažerům v gastronomii. Ambicí projektu je, aby za dva roky branami Centra prošlo přes 400 pracovníků. Kurzy se zaměří na novinky v gastronomii, ale také na základy podnikání a práci s lidskými zdroji. Dotace z JPD 3, za kterou Gastronomické centrum vznikne a bude dva roky fungovat, je necelých 5,5 milionů korun. Zkvalitnit služby v kongresové turistice chce projekt „Profesionální tým pro zajištění mezinárodních kongresů v Praze“. Jeho předkladatelem je akciová společnost Kongresové centrum Praha. Projekt se zaměřuje na zaměstnance Centra, kteří přicházejí do kontaktu se zahraniční klientelou. Cílem je zlepšit jejich jazykové dovednosti a naučit je nové metody propagace a marketingu. KONTAKT Magistrát hl. m. Prahy, odbor zahr. vztahů a fondů EU, oddělení pro implementaci JPD 3, e-mail: [email protected], tel.: 236 003 959 nebo 236 003 914.

Výrobky z chráněných dílen si budou lidé moci nakoupit v obchůdku Eliáš. Prodávajícími budou mladí lidé s kombinovaným postižením. Toto tréninkové pracoviště bude s příspěvkem z JPD 3 provozovat občanské sdružení Dílna Eliáš.

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

To, že český stát vydává na vzdělání méně než většina zemí OECD, je známo. Podle statistiky uveřejněné v týdeníku Economist je u nás ale také méně vysokoškolských studentů, než je průměr na obyvatele – dokonce nejméně ze všech nových zemí EU. Jak je to možné? Podmínky pro

Studenti v Čechách, odškodnění a Tatry z vrtulníku vstup na vysoké školy jsou u nás přísnější a zakládání soukromých škol složitější než v jiných zemích. „Utěšovat“ se můžeme jen tím, že boom vysokých škol v sousedních zemích nemusí podle Economistu trvat věčně. Zatímco nyní lákají studenty ze zahraničí, jak bude pokračovat sbližování se západní Evropou, porostou náklady na výuku, a studenti začnou odcházet na Západ. A když se do důchodu odebere nynější silná generace profesorů západních univerzit, nastane i odliv učitelských mozků. Jako první možná začnou odcházet málo placení učitelé z Čech. Klienti zkrachovalé Plzeňské a Union banky zřejmě dostanou ještě zhruba dvě miliardy korun – shodl se na tom minulý týden rozpočtový výbor, který doporučí sněmovně zvýšit limit pojištění bankovních vkladů ze 750 tisíc na 4 miliony na jednoho vkladatele. Proti návrhu, který před prázdninami předložili poslanci ODS, je to dobrá zpráva – ten totiž počítal s téměř trojnásobkem, protože myslel i na spekulanty, kteří od klientů tyto jejich zatím ještě bezcenné nároky koupili, a na Českou pojišťovnu. Daňového poplatníka by se to zdánlivě nemělo dotknout – zvýšené výplaty bude hradit Fond pojištění vkladů, do kterého přispívají samy banky a nyní má zhruba dvojnásobek požadovaných peněz. Ale jakmile se něco dává, tak se začnou ozývat další – takže například poslanec ČSSD Miloslav Vlček chce, aby se týkalo všech kampeličkářů. Uvidíme, kdo ještě s jakým návrhem v předvolebním třeštění přijde. Mnozí čeští turisté se od příštího roku při návštěvě Tater finančně prohnou. V úterý o tom rozhodl slovenský parlament, když odhlasoval novelu zákona o Horské záchranné službě. Důvod je následující: i v případě, že turista neporuší pravidla horské služby, bude muset uhradit náklady za případnou záchrannou akci. Z loňských celkem 29 obětí slovenských velehor bylo totiž 11 Čechů, kteří tak svým chováním suplují kdysi pověstné východní Němce: v polobotkách a s batůžkem vyrazí na náročnou túru, aniž by se starali o předpověď počasí, a pak se nestačí divit. Záchranné akce, včetně vrtulníku, však považují za samozřejmost. Od 1. ledna to bude minulost. Je to zajímavé téma pro pojišťovny, již vyzkoušené například v Alpách. Reklamní slogan by mohl znít třeba takto: „Chcete vidět Tatry z vrtulníku a přitom ušetřit? Předplaťte si to u nás.“

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

Spekulování o rovnosti Co mají společného rovná daň a rovná dávka ODS

R

ovná daň je zavedeným sloganem ODS a terčem soustředěné kritiky ČSSD. ODS dlouho otálela s jasným popisem parametrů své rovné daně, a když to udělala, ČSSD přišla s konkurenčním návrhem snížení daní pro nízkopříjmová pásma. V tomto případě vděčíme politické konkurenci za mírný pokrok v jedné ze dvou problémových oblastí daně z příjmu: omezení pasti chudoby. Vysoké zdanění práce lidí s nízkými mzdami totiž znamená, že se jim často ani nevyplatí pracovat, a snížení daní jim proto dá lepší pracovní motivaci. Jenže daň z příjmu není tou nejdůležitější „daní“, která je uvalena na mzdy někoho, kdo opustí úřad práce a začne si vydělávat na živobytí sám. Takovému člověku totiž pracovní příjmy významně omezí dávky, které dostává od státu. U některých rodin s více dětmi je tento efekt tak silný, že o každou vydělanou korunu přijdou na dávkách. Proč pak pracovat? Tomuto demotivujícímu efektu čelí ve vyspělých zemích (například v USA a Velké Británii) už delší dobu tak, že pracující rodiče s nízkým příjmem daně neplatí, ale naopak od státu dostanou peníze – tzv. negativní daň (daňový bonus). Taková politika se vyplatí státu i rodinám a v omezené podobě začíná od letoška fungovat i u nás.

Motivace k práci Zde ale opět vstupuje na scénu ODS. Nedávno začala média spekulovat o rovné sociální dávce, kterou ODS zamýšlí ve své Modré šanci. Rovná dávka by údajně měla být zvláštní variantou negativní daně z příjmu. Pokud zvýšíme nebo rozšíříme daňový bonus, může to více motivovat k práci. Není ale jasné, proč motivovat ty, kteří už dnes vydělávají několikanásobky sociálních příjmů. Ještě nejasnější je důvod, proč by dávky měli dostávat všichni bez ohledu na pracovní příjmy. Sociální systémy totiž plní především roli pojištění pro případ nemoci nebo ztráty zaměstnání. Není přitom na světě sociální dávky, která by neměla také nežádoucí vedlejší efekty. Vyspělé státy tak hledají optimální kompromis: nastavení dávek, které chrání, ale nedemotivuje. Cílem většiny reforem ve světě je pak zvýšit tzv. cílenost dávek na ty, kteří je opravdu potřebují, a zároveň nastavit podmínky tak, aby se nevyplatilo dávky zneužívat. Jak bude nastavena rovná dávka ODS, není jasné. Připomeňme si proto některé klíčové detaily nastavení sociálních systémů. Má-li být hlavním přínosem rovné dávky její proklamovaná jednoduchost, může jít o krok správným směrem. Náš sociální systém podobně jako daň z příjmu se totiž postupem doby proměnil v neprůhlednou houštinu. Nejde jen o bez-

počet nejrůznějších dávek, příspěvků, důchodů, zvýhodnění a podpor, ale také o to, že se na jejich poskytování podílí celá řada úřadů a institucí, jejichž koordinace je často minimální. To otevírá prostor pro specialisty „dávkaře“, kteří se ve složitém systému naučili pohybovat, ale zároveň to může znepřístupnit sociální ochranu pro skutečně znevýhodněné a potřebné skupiny. Příznačné jsou změny sociálních dávek a životního minima, které vláda nedávno předložila parlamentu. Úpravy sice zřejmě dávají úředníkům do ruky delší bič a sladší cukr k motivaci nezaměstnaných, ale celý systém se dílem ještě více komplikuje.

Cena za eleganci Jednoduchost rovné dávky by umožnila snížit administrativní náročnost systému a počty úředníků. Cenou za jednoduchost se však může stát malá cílenost dávky na skutečně potřebné. V jistém smyslu by rovná dávka mohla představovat obdobu plošných přídavků na děti – drahou zbytečnost, kterou prosazuje ČSSD. Štědře nastavená univerzální dávka by byla neúnosná pro již tak přetížený státní rozpočet. Přísná dávka by zase mohla zahnat část skutečně potřebných do hluboké chudoby, protože někteří nezaměstnaní ani při přísném přístupu nenajdou žádnou práci – tady je důležitá případná role pro aktivační pomoc státu, například rekvalifikace.

České banky si za vedení účtu počítají příliš mnoho. S největší naší bankou – ČSOB – se chystají soudit hromadně její klienti. To tu ještě nebylo.

– MH –, – MP –, – ZP –

Od nového roku za poplatek. FOTO EGP

Štěpán Jurajda a Daniel Münich Autoři jsou zástupci ředitele CERGE-EI.

Q

Chránit, ale nedemotivovat. To je jádro úvah. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Zažaluj si svoji banku

Sdružení obrany spotřebitelů (SOS), největší česká organizace hájící práva zákazníků, vyzvala minulý týden veřejnost, aby začala hromadně podávat žaloby na Československou obchodní banku. Poplatky za vedení účtů jsou u bankovních domů v Čechách vyšší než v západní Evropě, v české bance se platí za stejné služby víc než v její zahraniční centrále a banky u nás vyžadovaly občas i poplatky jinde nevídané – například za zrušení účtu. Zdá se, že lidé už toho mají dost a přestávají se spoléhat na to, že jejich problémy vyřeší stát prostřednictvím ministerstva financí nebo Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Minulý měsíc sice ministr financí Bohuslav Sobotka prohlásil, že navrhne zákon, podle kterého by banky musely stejným způsobem a jednoznačně označovat své služby, zrušit účtování poplatků za neuznanou reklamaci a předem informovat své klienty o změně ceny služeb, ale toto opatření nevrátí lidem peníze, které už zaplatili. SOS proto vyzvalo klienty ČSOB, aby požadovali soudně vrácení poplatků za vedení a zrušení účtu, za neoprávněné reklamace plateb kreditní-

Dalším problémem také může být to, že nominálně rovná dávka bude reálně nerovná. Životní náklady se u nás totiž regionálně velice liší. Co stačí k životu na severu Čech, nemusí stačit v Praze. Rovná dávka, stejně jako současný systém, také neřeší dnes tolik rozšířené zneužívání dávek lidmi, kteří si vydělávají v šedé ekonomice. Zajímavým aspektem rovné dávky je naopak sloučení podpory v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek a podpor. V současném stavu totiž zpřísnění jednoho sociálního programu vede k odlivu „dávkařů“ do jiných programů. Například zpřísní-li se podmínky pobírání podpory v nezaměstnanosti, začne růst počet lidí na benevolentní státní nemocenské. Podobně po nedávném zpřísnění předčasných odchodů do důchodu začal růst počet přiznaných invalidních důchodů starších občanů. Myšlenka zavedení rovné či univerzální dávky, ač zatím velice mlhavá, je jako celek diskutabilní. Podobně jako rovná daň obsahuje i myšlenka rovné dávky několik velice pozitivních změn, kterých lze ale aspoň v principu dosáhnout i bez rovné dávky. Návrh ODS tak může především rozproudit tolik potřebnou debatu o našem neefektivním sociálním systému a posílit konkurenci politických stran při tvorbě potřebných reforem. Naléhavější než reforma daní a dávek je však samozřejmě reforma penzí.

mi kartami a za účtované poplatky, které se přímo neváží ke službám, jež jim banka poskytuje. Proč si SOS vybralo právě ČSOB, když i ostatní banky jednají stejně bezohledně? Podle pracovnice sdružení Kláry Přikrylové kvůli tomu, že na ČSOB přišlo nejvíc stížností a že banka „měla neústupný postoj a nekomunikovala“. SOS totiž banku v květnu písemně vyzvalo, aby poplatky přestala vybírat. Odpověď byla stručná: Nepřestaneme, všechno je v pořádku. „Přiznávám, že odpověď v právní řeči nevypadá pro laika příliš vstřícně,“ vysvětluje příkrost reakce Pavel Hejzlar z oddělení komunikace ČSOB, „ale oni nám poslali právní výzvu a my jsme odpověděli. Neúčtujeme si nic protiprávního.“

Šance Jakou mají klienti ČSOB šanci, že dostanou své peníze zpět, je těžké zjistit. Zatím byl v Čechách vynesen jen jeden rozsudek ve věci bankovních poplatků – v dubnu 2004 soud rozhodl, že ČSOB neoprávněně účtovala pražskému důchodci Jaromíru Volkovi restante, čili poplatek za „užívá-

ní podatelny“. Podle soudu poplatek nesouvisel přímo s vedením Volkova účtu a banka musela peníze vrátit. Advokát Petr Holec, jehož právní kancelář prostřednictvím SOS žaloby shromažďuje, se chce tímto rozsudkem inspirovat. Své další a důležitější argumenty však nechce prozradit: „Sbíráme stížnosti, žalobu podáme před Vánocemi. Co v ní bude, vám neřeknu. Nechci, aby se to stalo předmětem mediální přestřelky mezi bankou a sdružením a odrazovalo to klienty od podání žaloby.“ Nakonec je však přece jen trochu sdílnější: chce prý mimo jiné obrátit pozornost soudu na nerovné postavení banky a klienta, na ceníky, v nichž se klient, pokud není finanční odborník, těžko vyzná, na fakt, že lidem banka často vnucuje další služby. Právníci zabývající se obchodním právem a ochranou spotřebitele, které jsme oslovili, oceňují, že SOS vyvíjí tlak na banky a je ochotno jít až k soudu, nedávají však žalobcům velké šance na vítězství. Někteří se dokonce domnívají, že může jít o reklamní tah SOS nebo zúčastněných právníků. Pochybnosti prý vzbuzuje fakt, že sdružení vyzývá spotřebitele, aby podávali žaloby pouze prostřednictvím Petra Holce, protože samostatná žaloba by mohla „narušit technicky a administrativně náročný proces“. „Jsem k tomu skeptický a připadá mi to podivné,“ říká například odborník na obchodní právo Miroslav Sylla. Stejně jako jeho kolegové však připouští, že bez přesné znalosti Holcových argumentů je těžké celý případ přesně posoudit. Holec kritiku odmítá. Kdyby klienti podávali žaloby odděleně, „zkomplikovalo by to právní kanceláři život“. Proč? „Prostě jako každá jiná věc, když není koordinovaná.“ Marek Hudema

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

9

Elektřina z trávy Na Hodonínsku hledají recept na moderní zemědělství

J

e to zpráva, při níž by zemědělci – a nejen oni – měli zbystřit. V době zemědělských přebytků, jejichž výrobu a výkup dotujeme miliardami korun, a poté je stejně není kam dát a mnozí agrárníci si stěžují, že kvůli lacinému dovozu potravin se jim nevyplatí takřka nic pěstovat, se tu objevuje varianta, která přináší zisk a je přívětivá i k budoucím generacím.

Experiment v Nové Vsi Je slunné říjnové poledne a nedaleko Moravské Nové Vsi na Hodonínsku se zuby speciálního kombajnu zakusují do pásu zhruba dvoumetrové hustě rostoucí rostliny a rozdrcená hmota padá na korbu vedle jedoucího valníku. Jsme u pole místní společnosti Agromoravia, na němž probíhá v Česku ojedinělý experiment: zkouška prvního pěstování amarantu (u nás známého také jako laskavec) pro spalování v kotlích českých elektráren. Firma, které se specializuje na hrášek či cukrovou kukuřici, začala mít před nedávnem problémy s odbytem. „Plochy hrášku a kukuřice jsme kvůli dovozům museli během dvou let snížit ze 750 hektarů na necelou polovinu a hledali jsme, co jiného by se na té půdě dalo zasít,“ vysvětluje ředitel Agromoravie Milan Vala. Cesta k nové plodině byla zajímavá: amarant nikde na světě doposud pro spalování pěstovat nezkoušeli. Používá se pouze na výrobu krmných směsí a její zrna slouží k výrobě bezlepkového pečiva. Jedním z výrobců uvedených směsí je česká firma Lobodon. „Podařilo se nám vyšlechtit speciální odrůdu, která má velmi vysoký výnos na hektar, velice rychle roste a dosahuje až čtyřmetrové výšky. Tak jsme si řekli, že by to šlo využít i jako energetické palivo,“ vysvětluje jednatel Lobodonu Bohumil Muchna. A když sháněli někoho, kdo by zkusil pěstovat amarant ve větším měřítku, narazili letos v květnu právě na Agromoravii. Novoveská firma má ještě jednu výhodu: za humny se nachází Elektrárna Hodonín, která dosud spaluje nekvalitní lignit z místních ložisek a uvažuje, že by jeho část mohla nahradit právě biomasou.

Zlatý důl Pěstování energetických plodin nahrává i současná politika státu: zemědělci totiž kromě obvyklé dotace dvou tisíc korun na hektar (tzv. unijní přímé platby) mohou získat další dva tisíce právě na podporu pěstování energetických plodin. Navíc státní Energetický regulační úřad nařídil distribučním společnostem, aby vykupovaly jednu kilowatthodinu vyrobenou z biomasy za více než dvojnásobek toho, za co nakupují normální silovou elektřinu (tedy elektřinu vyrobenou z uhlí či z jádra bez poplatků za přenos). A do třetice spalovat rostliny je výhodné i díky obchodu s emisemi. Protože spalování biomasy je považováno za ekologický způsob výroby energie (i přesto, že i z jejího spalování vzniká oxid uhličitý a některé studie ukazují, že dusičnany a těžké kovy, které do sebe rostlina natáhne, se odstraňují hůře než síra z uhlí), do vypouštěných emisí se nezapočítává a ušetřené povolení na vypouštění skleníkových plynů mohou podniky prodat. Přitom povolenka na jednu tunu emisí (a to je prakticky totéž, co je

INZERCE

Řekli jsme si, že to zkusíme jako palivo. (Bohumil Muchna v poli amarantu.)

spáleno) stojí okolo šesti set korun. Shrnuto: elektrárny vydělají na energii z biomasy dvoj až trojnásobek toho, co na energii z uhlí. K využití rostliny jako energetické plodiny je tak třeba prakticky jediné: vysoká hektarová výnosnost a současně co nejnižší prostředky na péči o ni. „Výnosnost amarantu by mohla přesáhnout dvacet tun sušiny na hektar,“ říká Vlasta Petříková ze sdružení CZ Biom, které se využitím biomasy zabývá, ale připouští, že je vše ještě v počátcích a je nutné vychytat mouchy: „Zatímco na malém pokusném poli se té výnosnosti daří dosáhnout, v praxi je to horší.“ To ukázal i příklad v Nové Vsi – před dvěma týdny sklidili zhruba pětinu očekávaného výnosu. Ze zhruba 15 tisíc nákladů na jeden hektar se jim odhadem vrátí čtyři tisíce, ředitel Vala ale doufá, že se to příští rok otočí. Na vině je totiž podle něj kvalita pozemku i to, že zaseli na poslední chvíli a sklizeň byla zase předčasná. „Bylo to narychlo, příští rok zkusíme lepší pozemek a předpokládáme vyšší výnosy,“ říká s tím, že napřesrok chtějí amarantem osít zhruba dvojnásobek současných 40 hektarů. Elektrárna se již s Lobodonem dohodla, že by příští rok mohli vyrobit energie až ze sto tisíc tun laskavce. „Laskavec je zhruba o čtvrtinu výhřevnější než lignit. Ani to, že jsou rostliny mokré, není problém. I lignit obsahuje skoro padesát procent vody,“ věří v budoucnost energetické plodiny ředitel hodonínské elektrárny Ludvík Trávník.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Vždyť je to plevel To, že spalování biomasy má budoucnost, ukazuje i pohled za hranice. Zatímco u nás je se zhruba jedním procentem popelkou (spaluje se hlavně dřevěný odpad), například ve Švédsku a Finsku se biomasa podílí na výrobě energií 18 procenty. „Tam jsou to především rychle rostoucí dřeviny. To je ale u nás obtížné, v každém klimatickém pásmu se hodí něco jiného,“ říká Petříková. Česko ale bude muset přidat. Vláda slíbila Unii zvyšování podílu obnovitelných zdrojů energie během pěti let ze současných zhruba dvou procent na osm. Biomasa je jednou z možností. Už deset let se u nás například takto pěstuje na téměř tisíci hektarech (což je například jedna tisícina plochy pšenice) šťovík. Jeho největším producentem je Družstvo Fryšták na Zlínsku, které z něj se ziskem vyrábí brikety pro domácí kotelny. Letos na jaře se začalo mluvit o tom, že by bylo možné v elektrárnách spalovat i přebytky obilí – jen loni se ho totiž urodilo o plný milion tun více, než bylo potřeba. ČEZ dokonce zkušebně spálil několik set tun. „Pro nás je palivo jako palivo, nás zajímá jedině výhřevnost. Jenže se kolem toho strhla taková mediální bouře, jak si můžeme dovolit spalovat potraviny, že jsme se raději vymluvili na technologické problémy,“ říká pracovník elektrárny ve východočeském Poříčí, v níž se obilí zkušebně pálilo.

Spalování energetických plodin totiž paradoxně nejde pod vousy velké části zemědělců, pro které by to přitom mohla být cesta, jak podobně jako v Agromoravii nahradit plodiny, které nejdou prodat a navíc je potřeba jejich pěstování dotovat – jako například obilí. „Nedokáží se přenést přes to, že by vlastně pěstovali plevel či by jejich produkce končila v kotli,“ říká zastánkyně pěstování energetických plodin Petříková. O tom svědčí i to, že když Lobodon a Agromoravia udělaly v druhé polovině října veřejnou sklizeň a prostřednictvím Zemědělského svazu na ni pozvaly zemědělce, tak na ni přišli pouze tři – ze zhruba padesáti účastníků tvořili polovinu pracovníci ČEZ, doplnění ministerskými úředníky či výzkumníky. Nedůvěřivý pohled potvrzuje i předseda Agrární komory Jan Veleba. „Nemyslíme si, že by spalování obilí a dalších potravin bylo tou správnou cestou,“ říká. Podle něj komora prosazuje spíše výrobu bionafty a biolihu. O amarantu sice moc zatím neví, ale šťovík jednoznačně zavrhuje. „Vždyť je to plevel, rozleze se vám a sto let ho nedostanete pryč,“ říká. „Je to ukázka konzervatismu českých zemědělců, neberou nové věci,“ soudí Petříková. „Naopak šťovík se nesnese s žádnou jinou rostlinou, a jakmile do něj něco zasejete, během dvou sezón zcela zmizí,“ dodává Petříková, která nyní v republice pro energetické využití testuje i další druhy plevelů – například sveřep horský či psineček velký. Marek Pokorný

Q

10

ZAHRANIČÍ

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

Děti zákona džungle Za nepokoji ve Francii stojí kastovní systém smíšené společnosti

V

přeplněných sálech i po chodbách justičního paláce v severopařížském Bobigny postávají rozeštkané ženy s muslimskými šátky na hlavách nebo s rituálním tetováním na obličejích a lámanou francouzštinou vedou s novináři vesměs podobné dialogy: „Můj syn není žádný darebák, šel jen navštívit jednoho kamaráda.“ „To vám nepřipadalo divné, že třináctiletý kluk je každou noc venku?“ „Vždyť nemůžou být pořád zavření v paneláku.“ Opodál stojí neméně rozrušená skupinka lidí. Stačí jen krátký dotaz a zjevně traumatizované oběti sídlištního násilí spustí litanie typu: „Letos je to už moje druhé auto, co lehlo popelem, a to ještě nezačaly vánoční svátky, kdy to tady pravidelně hoří a bouchá jako na střelnici. Už nemůžu dál!“ „Auto bych ještě oželela, ale z čeho budu žít, když rozmlátili a vypálili můj butik?“ „Když jsem ráno uviděl stav své dílny, napadlo mě, že se někde oběsím, abych měl konečně klid.“

Měl jsem přísné rodiče Samotné dění v soudní síni evokuje prchlivou dobu jakobínských revolučních tribunálů. Obžalobu představuje stručná policejní zpráva, státem přidělený obhájce vznese bezpředmětnou námitku a jako na běžícím pásu jsou odsuzováni barevní mladíci. Tři měsíce za zničení automobilu, pět měsíců za mateřskou školku, několikaměsíční veřejné práce za výrobu zápalných láhví, osm měsíců za zranění policisty atd. Sem tam se ozve protest: „Já k chuligánům nepatřím, vracel jsem se z práce a policisté po mně hodili slzný granát. Tak jsem jim to vrátil dlažební kostkou. Což bylo primitivní gesto a moc toho lituju.“ Na obdobné výhrady však zjevně není čas. „Je nutné, aby ti, co jsou tady souzeni, ale i ti venku, věděli, že sankce za jejich kriminální činy budou rychlé a tvrdé,“ shrnuje bizarní justiční maraton prokurátor. V sále se ozvou rozjitřené hlasy: „Vězení a represe klid na předměstích neobnoví.“ „Z našich daní placení policisté mlátí a zavírají naše děti.“ „Pěkné děti, díky nim tu platí zákony džungle.“ Teprve v kuřárně zavládne klid. O stoleček se opírají dva muži v talárech. Jeden z nich složí deník Libération a prohlásí: „Tak už prý od začátku nepokojů shořelo 4900 aut. Co se teď v zemi děje, není než logickým vyústěním totálního neúspěchu naší integrační politiky.“ Jeho černošský kolega smutně pokýve hlavou, a když zachytí upřený pohled, zeptá se: „Proč se na mě tak díváte?“ „Vy jste to přece dokázal, integrovat se, jaký byl váš recept?“ Potáhne z cigarety a do oblaku kouře zamyšleně prohodí: „Měl jsem hodné, ale přísné rodiče.“

Vymést lůzu, nebo naslouchat Momentální vlna násilí je sice nebývale rozsáhlá a závažná, ale pranic překvapivá. Čísla přesvědči-

Do francouzských ulic vyrazila generace bez víry a bez zákona. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

vě dokládají, jak se někdejší zóny bidonvillů, rozprostírajících se od 50. let okolo velkých měst, proměnily z „nocleháren“ levné pracovní síly, přicházející převážně z bývalých afrických kolonií, v ohniska napětí, zločinu a sociální frustrace. Jestliže v 70. letech Francie vykazovala 6 takových problematických sídlištních oblastí se zanedbatelnou nezaměstnaností, na počátku 80. let jich bylo již 22 s 9 % lidí bez práce, současné údaje hovoří o 717 zónách s nezaměstnaností mezi 20 a 30 %. Podle publicisty Gastona Kelmana, píšícího o problémech barevných Francouzů, totiž politika zaměstnání i bydlení levicových i pravicových vlád páté republiky vytvořila z předměstských sídlišť institucionalizovaná ghetta. Jinými slovy pro cizineckou populaci či jejich potomky existuje zpravidla jen manuální špatně placená práce a tomu odpovídající kategorie bydlení. Těm, kteří na tyto podmínky přistoupí, tak po skončení pracovních povinností ve finančně nedostupných centrech měst nezbývá nic jiného než zamířit do svých šedivých paneláků. Latentní, avšak pečlivě maskovaný rasismus a diskriminace tak vytváře-

Ázerbájdžán: revoluce se odkládá Nad hlavami demonstrantů protestujících proti zfalšovaným volbám vlají oranžové prapory, ale opozice vyzývá ke klidu. Důvod? Úřady demonstrace nepovolily. Každého návštěvníka Ázerbájdžánu udeří do očí obří billboardy prezidenta Ilhama Alijeva. Mladý vůdce je na nich zobrazen vedle svého zemřelého otce, po němž zdědil zemi. Ilham je středem autoritativního režimu, opozici toleruje, ale její představitele občas zavírá. Chce totiž vypadat jako „demokrat“, politik západního střihu a dobrý otec vlasti. Bohužel občas obklopený „špatnými“ rádci. Ty samozřejmě po jejich „odhalení“ spravedlivě potrestá – pro korupci tak před volbami nechal zatknout několik ministrů a dokonce odvolal i dva guvernéry. Tenhle trik na část obyvatel zabírá a kontrastuje s pohledem na opozici, která je slabá, nedůvěryhodná (je spojena s předalijevovskou vládou, která ztratila ve válce s Arménií 20 % země) a rozhádaná. Tři hlavní opoziční strany se sice sjednotily v bloku Azadliq (Svoboda), ale i tak se ve volbách objevili další kandidáti – členové těchto stran – jako nezávislí. Opozici brzdí i nedostatek

politického programu. „Program budeme řešit až po volbách. Teď bojujeme o mandáty,“ říká Vladimir Gusejnov, místopředseda opoziční Lidové fronty. A co potom? „Zvedneme otázku korupce. Musíme vytvořit komisi v parlamentu. A pak chceme zjistit, kam jde naše ropa a peníze z ní.“ To nahrává vládní straně Nový Ázerbájdžán, která připomíná bývalé komunisty. Ta má moc i peníze a angažují se v ní více méně povinně státní zaměstnanci. „Prezident je mladý kádr a navíc mi zajistil práci ve státní společnosti. Proto volím vládní stranu,“ říká 24letá inženýrka před volební místností v Baku. Prozradit své jméno cizímu žurnalistovi však odmítá. Podle předběžného odhadu výsledků financovaného americkou administrativou by díky tomu i bez falšování patrně vyhrála vládní strana. Proč tedy vůbec došlo 6. listopadu k podvodům? Prezident Alijev chce mít absolutní kontrolu a záro-

jí ze společnosti postavené na zásadách rovnosti klasický kastovní systém. Odpovědi na otázku, jak v této situaci postupovat dál, se ve Francii různí. Jedni nabízejí tvrdost a nesmlouvavost (například stálou vojenskou kontrolu problematických sídlišť, odebírání sociálních podpor v případě odmítnutí nabízené práce či kriminální činnosti nezletilých potomků, opětné zavedení branné povinnosti, vyhošťování ze země), druzí naopak ochotu naslouchat, pomáhat, vychovávat. Současná vláda vyrukovala s oběma variantami. Na jedné straně oprášený zákon o výjimečném stavu z roku 1955, koketování s nasazením armády, silácká prohlášení ministra vnitra Sarkozyho o „vymetení lůzy a verbeže“ i jeho projev v parlamentu o prvních 120 zadržených účastnících nepokojů cizího původu, kteří i navzdory povolení k pobytu budou z Francie neprodleně repatriováni. Na druhé straně okamžité uvolnění sto milionů eur pro činnost sportovních klubů a různých asociací působících na předměstích. Příslib vytvoření volných ekonomických zón, které by do těchto oblastí měly přilákat investory a podnika-

veň zachovat zdání demokracie. V parlamentu si přeje jenom ty méně „zlobivé“ opozičníky, které si sám vybere.

Ropa a mafie Ropné plošiny trčící z moře připomínají, že Ázerbájdžán je jedním z důležitých producentů ropy a plynu a vede přes něj strategický ropovod, jímž bude proudit kazachstánská ropa na Západ. Na vesnicích se ale topí dřevem, plynu je v zimě nedostatek a petrochemický průmysl hyne na úbytě. Například v kdysi průmyslovém městě Sumgait dnes nefunguje jediná továrna. „Vše je zdálky normální. Ale jak to, že je na ulici ve tři odpoledne tolik lidí? Prostě kdo neobchoduje nebo nedělá pro vládu, nemá práci,“ říká 52letý Aslan v místní čajovně. Oficiálně 1% nezaměstnanost je ve skutečnosti dvacetkrát vyšší. Státní rozpočet je minimální – necelé tři miliardy dolarů (tedy asi 75 miliard korun, Ázerbájdžánců je přes 8 milionů, 10 milionů Čechů má státní rozpočet dvanáctkrát větší), ale země se rozhodně nevydala cestou liberalismu, obchod je regulován, daně a cla jsou vysoké. Vše se ovšem dá obejít prostřednictvím úplatků. „Proč si myslíš, že jsou tu třeba banány tak drahé?“ říká místní opoziční novinář Yadigar Mammadli. „Prostě je může dovážet jenom jedna firma, která se dohodla s mafií, úředníky a policisty. Bez nich tady nic nezmůžeš.“ Nejvýnosnější odvětví – těžbu ropy – ovládá státní společnost Socar (v čele je prezidentův bratr). Příjmy se shromažďují ve zvláštním státním fondu, ale „dolů“ se z nich dostane máloco. Hlavní město sice brázdí značný počet drahých aut

tele, reformy školského systému, postupné přestavby gigantických panelových sídlišť do podoby čtvrtí městského charakteru, prohloubení podmínek rovných šancí pro všechny. Většina médií však připomíná, že obdobné pokusy už tady byly a k ničemu to nevedlo. Buďto skončily na papíře, nebo peníze nakonec z části pohltil samotný stát tvorbou různých mezivládních komisí a podkomisí či byly orientovány špatným směrem. Ostatně jak napsal ve svém posledním čísle týdeník Le Canard enchaîné, klasickým příkladem přístupu francouzských politiků k integraci barevné populace je nynější postoj nejvyššího ústavního činitele. Prezident Chirac nejprve zarytě mlčel, aby na poslední schůzi ministerské rady prohlásil: „Až začne konečně pršet a ochladí se, všechno skončí a zase bude klid, uvidíte.“ Lze tak předpokládat, že ve Francii uvidíme ještě nejedno hořící auto, rozmlácený obchod, rozbitou hlavu a zbědovaný výraz nevinně ožebračeného člověka. Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spisovatel.

Q

místních podnikatelů, policistů a úředníků, ale většinu škol zřejmě nikdo neopravoval od zániku Sovětského svazu stejně jako silnice mimo hlavní město. Státní zdravotnictví fakticky neexistuje, vše se platí „na dřevo“. Přesto je málokde vidět do očí bijící bída. Mírní ji i fond pojmenovaný po zemřelém prezidentovi Gejdaru Alijevovi, otci současné hlavy státu. Z jeho prostředků – darů od Socaru a podnikatelů i úředníků (jde většinou o formu úplatku za získání místa či jiné služby) – jsou pak dotovány státní služby, jako je pomoc uprchlíkům a invalidům, s patřičným zdůrazněním zásluh všech Alijevů.

Zelené nebezpečí Opozice se nyní domáhá nových voleb a spoléhá na tlak mezinárodního společenství na Alijevův režim. Jenže odsudky falšování ze strany OBSE i USA jsou opatrné. Ázerbájdžán se stává důležitým pro stabilní dodávky ropy do Evropy i jako spojenec USA v boji proti teroru, proto se každý bojí ostřejších slov či sankcí. To potvrzuje i už zmíněný Mammadli: „Bude-li tady někdy revoluce, tak spíše opozici navzdory, nebude to proto, že by lidé žádali jejich vládu, ale protože budou chtít svrhnout tu stávající.“ Jenže „opustit“ Ázerbájdžán může být pro Západ nebezpečné. „Nepocítíme-li tady podporu světa,“ varuje analytik Zafar Guliev pracující v nezávislé tiskové agentuře Turan, „lidé mohou vyměnit oranžové prapory demokratické revoluce za zelené znamení radikálního islámu.“ Marek Hudema, Ázerbájdžán

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

11

Mír za úplatek OSN zjišťuje, jak pomáhala korumpovat Saddáma Husajna

V

dostatečným motivem k odstranění Saddáma jeho agresivní politika vůči sousedům, genocida šíitů a Kurdů? Nestačilo stalinské zacházení s obyvatelstvem, včetně mučení a hromadných poprav, či systematické porušování 16 po sobě jdoucích rezolucí Rady bezpečnosti OSN? Co bylo motivací těchto a dalších vlád? Spojené státy jsou největším přispěvatelem do rozpočtu OSN. Skandál spojený s nejvyšším vedením světové organizace vyústil v přesvědčení 55 % Američanů, že OSN nereprezentuje jejich zájmy a hodnoty. O korupci v ní se mluví léta. Program Ropa za potraviny však tuto debatu povýšil na zcela novou rovinu. Již nyní, a to jsou vyšetřovatelé General Accountability Office teprve na začátku, se odhaduje, že jen Saddám osobně z programu obdržel 10,1 miliardy dolarů. Již v září roku 2004 irácký týdeník al-Madda otiskl seznam 270 osob a společností, které byly příjemci Saddámovy štědrosti. Nejsenzačnějším úlovkem bylo jméno dnes již bývalého ředitele programu Ropa za potraviny Benona Sevana, kterého si v roce 1997 osobně vybral generální tajemník OSN Kofi Annan. Ale Sevan, pověřený dohledem nad programem ve jménu Rady bezpečnosti OSN, nebyl jediným úlovkem. Al-Madda uvedla jména řady osobností ze států dvou členských zemí Rady bezpečnosti, které nejhlasitěji vytvářely opozici proti Američany vedenému tažení – Francie a Ruska.

še začalo jako humanitární program a skončilo největším korupčním skandálem v dějinách OSN, který vyvolal řadu otázek ohledně budoucnosti světové organizace a její autority. Operace, která měla pomoci milionům strádajících Iráčanů, se změnila ve finanční eldorádo plnící kapsy Saddáma Husajna a mnohých „principiálních“ odpůrců zásahu proti němu. Kořeny skandálu sahají do roku 1991, kdy Spojenými státy vedená koalice vyhnala Saddáma z Kuvajtu a ukončila tak okupaci tohoto ropného emirátu. I když irácký prezident válku prohrál, vyklouzl s podstatným vítězstvím – udržel se u moci a nadále železnou rukou svíral celou zemi. Spojené národy uvalily na Saddáma rozsáhlé sankce, aby jej přiměly k větší vnímavosti k přáním mezinárodního společenství. Pak se Rada bezpečnosti pokusila nalézt způsob, jak ke strádajícím Iráčanům dostat potřebné dodávky. OSN irácké vládě umožnila prodávat část ropné kapacity výměnou za potraviny a léky. Plán však ztroskotal na ziskuchtivosti některých úředníků OSN a vlád.

Obchodníčci s ropou Proslulý hotel ar-Rašíd v centru Bagdádu, v jehož vstupní hale byl na podlaze portrét prezidenta Bushe staršího umístěný tak, aby každý příchozí musel šlápnout na jeho obličej, se stal hlavním dostaveníčkem podivných obchodníčků s ropou z celého světa. Na přelomu tisíciletí hostil i neslavně známou českou delegaci vedenou stejně proslulým šéfem poradců premiéra Zemana Šloufem. Přátelé Saddáma Husajna zde čekali na možnost vzdát hold iráckému diktátorovi nebo některému z jeho nohsledů, ale především zde fasovali dobře zpeněžitelné vouchery na nákup surové ropy pod světovou cenou. Jakoby náhodou se pak v hotelovém lobby pohybovali také obchodníci s ropou, kteří byli schopni obdržené poukázky na místě překlopit na tisíce a někdy miliony dolarů v hotovosti. O 12 let později další, tentokrát mnohem menší koalice s definitivní platností ukončila vládu bagdádského řezníka. Tyto státy, mezi něž patřilo i Česko, jednaly přes odpor Rady bezpečnosti OSN, která nenašla vůli schválit zmocňující rezoluci. Odpor Rady se opíral především o rozhodné ne Francie a Ruska, které se v předchozích letech opakovaně pokoušely sankční režim OSN proti Iráku uvolnit či zrušit. Nebyla pro tyto vlády

Osa Bagdád–Paříž–Moskva –Peking Jednou z obětí teroru v Iráku je i Išán Karím, který byl hlavním iráckým vyšetřovatelem korupčního skandálu. Bomba umístěná pod jeho vozidlem jej letos 1. července roztrhala na kusy. Nepodařilo se to prokázat, ale experti nepochybují, že motivem vraždy bylo jeho vyšetřování. Mnoho lidí by bylo rádo, aby tento případ zmizel ze světa. Část viny padá i na světovou organizaci, i když OSN nařídila nezávislé vyšetřování. De facto ji k tomu ale donutil svobodný irácký tisk, který pracoval s úniky z bagdádské vlády. Zpráva Nezávislého vyšetřovacího výboru OSN zveřejněná 27. října vypočítává pouze za Rusko celkem 46 subjektů včetně řady společností blízkých Kremlu. Ruské schopnosti však podle této analýzy blednou před Francií. Kromě toho, že jmenuje úředníky z okruhu prezidenta Chiraca, francouzské společnosti obdržely mezi lednem 1997 a únorem 2001 preferenční kontrakty na

dodávky zboží v hodnotě 2,9 miliardy dolarů. Za totéž období Rusové prodali komodity v hodnotě 2,6 miliardy a čínské firmy získaly zakázky za 1,9 miliardy dolarů. Rusko, Francie i Čína jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN. Tyto peníze tedy nepochybně měly vliv na otázky války a míru. V zájmu objektivity je třeba dodat, že na prohnilosti programu se nepřímo podílela i vláda USA. Nejenže zavírala oči nad korupcí, o které nepochybně věděla, ale otevřeně podporovala porušování sankčního režimu, zejména ve vztahu ke svému tradičnímu spojenci Jordánsku. Hášimovskému království totiž pod tichou patronací USA Saddám dodával ropu, výměnou za klid na západní hranici a přístup k moderním technologiím. Ropa pak byla krakována v jordánských rafineriích Zarká a vyvážena přes syrský terminál Tartus. Americké priority změnily dva faktory: volební vítězství Bushe mladšího v roce 2000 a zejména 11. září 2001. Nový prezident se rozhodl se Saddámovým režimem skoncovat, nicméně řada bývalých spojenců, včetně těch z první války v Zálivu, byla proti. Ideologickým vůdcem této opozice byl Jacques Chirac. Není divu. Francie byla hlavním obchodním partnerem Iráku od počátku 70. let. Vztahy dostoupily vrcholu, když tehdejší francouzský premiér, shodou okolností Chirac, v roce 1974 navštívil Bagdád na pozvání viceprezidenta Saddáma Husajna. Francie získala privilegované vztahy a 23% podíl na irácké ropné produkci. Chirac za to dodal dva jaderné reaktory, z nichž ten větší, Osirak, v roce 1981 zlikvidovalo izraelské letectvo. V roce 1976 Saddám podnikl svoji jedinou cestu do západní Evropy a na letišti Orly jej Chirac nazval osobním přítelem. Pro doplnění: v roce 2003 francouzská státem kontrolovaná ropná společnost TotalFinaElf disponovala exkluzivními kontrakty na rozvoj ropných polí Madžnún a Bin Umar v hodnotě 75 miliard dolarů. Před hlavním vyšetřovatelem skandálu Paulem Volckerem leží obrovský kus práce. Úspěch tohoto někdejšího prezidenta americké centrální banky záleží na jeho umění přesvědčovat a na dobré vůli OSN. Vzhledem k tomu, že žádá členské země, aby si de facto podepsaly ortel, lze jen obtížně předpokládat ideální úroveň spolupráce. Sám Volcker uvedl, že konečná zpráva o vyšetřování bude hotova nejdříve na jaře 2006. Vratislav Janda Autor je publicista.

Ropa za potraviny v datech • 1974 – francouzský premiér Chirac navštěvuje Bagdád • 1975 – dodávka francouzských jaderných reaktorů do Iráku • 1976 – Saddám v Paříži označen Chiracem za osobního přítele • 1981 – izraelské letouny ničí francouzský jaderný reaktor Osirak u Bagdádu • 1990 – v srpnu během šesti hodin převálcovaly irácké tanky Kuvajt, emirát vyhlášen iráckou provincií, Rada bezpečnosti OSN přijímá rezoluci č. 661 uvalující na Irák všeobecné sankce • 1991 – první válka v Zálivu, genocida Kurdů a šíitů při potlačování povstání na jihu a severu Iráku • 1995 – Rada bezpečnosti schvaluje rezoluci č. 896 zakládající program „Ropa za potraviny“: Irák smí každých šest měsíců prodat ropu za dvě miliardy dolarů, z čehož dvě třetiny musí použít na humanitární potřeby • 1996 – první irácká ropa prodána přes program OSN • 1997 – první dodávky léků a potravin do Iráku • 1998 – limit prodeje irácké ropy zvýšen na 5,26 miliardy za každý půlrok • 1999 – Rada bezpečnosti ruší horní limit prodeje ropy • 2000 – Bush vítězí ve volbách • 2001 – 11. září al-Káida útočí na New York a Washington, v listopadu a prosinci je svržen režim tálibů v Afghánistánu • 2003 – 20. března je bombardováním Bagdádu zahájena operace Svoboda pro Irák, v květnu Rada bezpečnosti přijímá rezoluci č. 1483 rušící civilní sankce proti Iráku • 2004 – v září týdeník al-Madda zveřejňuje první seznam osob a společností uplácených Saddámem, v říjnu zasílá Francie dopis Kongresu USA, ve kterém odmítá nařčení z korupce, v prosinci Kofi Annan slibuje vyšetření rodícího se skandálu (v podezření z podílu na úplatcích se ocitá i jeho syn Kojo) • 2005 – pro podezření z korupce odstupuje osobní přítel generálního tajemníka OSN a ředitel programu Ropa za potraviny Benon Sevan, vyšetřování pokračuje

Q

Junta prchá do džungle Barmská vláda narychlo přesunuje své sídlo do vnitrozemí. O čem to svědčí? Podle analytiků o paranoie nevoleného vůdce země Thana Shweje. Barmská vojenská junta, jedna z nejtvrdších diktatur světa, má zřejmě takové obavy z budoucího vývoje, že přesouvá své sídelní město z honosného Rangúnu tři sta kilometrů na sever – do staveniště v džungli u města Pjinmana. O nové metropoli rozhodla už v roce 2001, ale projekt ještě zdaleka nebyl dokončen. Nynější rychlý přesun úřadů do nedostupné oblasti horských džunglí, který začal před týdnem, proto vyvolává otázky. „Jsme tímto nečekaným vývojem překvapeni. Je to velmi matoucí,“ reagovalo například singapurské ministerstvo zahraničí požadující od Barmy nějaké vysvětlení.

Chcete do čela ASEAN? Pozorovatelé odůvodňují rozhodnutí barmských generálů strategickými důvody. Město Pjinmana sloužilo během druhé světové války za sídlo hnutí odporu proti japonské okupaci, což potvrzuje jeho strategickou pozici. Pobřežní Rangún by se v těžkých časech mohl stát těžko hájitelnou pevností. Thajský politický analytik Sunaj Pasuk stanici Radio Singapore International řekl, že náhlé rozhodnutí lze přičíst rostoucí paranoie nevoleného vůdce Barmy Thana Shweje. Generál Than v posledních letech upevňuje svou moc a zřejmě se chce stát doživotním vládcem.

Je také možné, že přesun administrativy je součástí širšího plánu změny vládního systému. Barmští generálové už přes deset let pracují na nové ústavě. Neúčast opozice při jejím sestavování snižuje naději na výrazné změny k lepšímu. K něčemu se ale vláda bude muset zavázat, pokud bude chtít svou zemi dále integrovat do Sdružení zemí jihovýchodní Asie (ASEAN), které předsednictví Barmy v příštím roce podmiňuje demokratickými změnami. Ústavodárné shromáždění by se mělo znovu sejít 5. prosince. Podle Sunaje Pasuka jsou generálové odhodláni ústavní proces završit a už počátkem příštího roku by mohli vyhlásit referendum, jež by základní zákon schválilo. Země ASEAN doufají v postupné změny podporované především hospodářskou integrací Barmy v rámci jihovýchodní Asie. Přiblížení barmské metropole k thajské hranici jako by symbolizovalo propojení Barmy, Thajska a Laosu, které už nachází uplatnění v turistickém průmyslu. Tomu oponují ochránci lidských práv, kteří míní, že jedině rázná izolace prostřednictvím hospodářských sankcí přivede barmské generály k rozumu. Tvrdšímu postoji vůči Barmě stojí v cestě ekonomické zájmy i na straně Evropské unie, která se ještě neodhodlala k tak tvrdým restrikcím, jaké

Změní se něco, když budou sídlit jinde? Nás se neptají. FOTO TOMKI NĚMEC

uplatňují USA. Ty nyní na poslední schůzi Komise pro lidská práva navrhovaly sepsání rezoluce Rady bezpečnosti OSN, která by žádala zastavení vražd, násilí a nucených prací. Američany k rezolutními postoji vůči barmské diktatuře inspirovala zářijová zpráva, kterou sestavili bývalý český prezident Václav Havel a jihoafrický bojovník za lidská práva a laureát Nobelovy ceny arcibiskup Desmond Tutu. Ta považuje stav Barmy za velmi znepokojivý a hrozící vážnými důsledky, pokud se Rada bezpečnosti nerozhodne situaci řešit. „Vláda v Barmě se již patnáct let odmítá řídit pokyny OSN a situace se stále zhoršuje,“ řekl ke

zprávě Václav Havel, „ve skutečnosti je tamní situace mnohem horší než v zemích, kde Rada bezpečnosti v posledních letech zasahovala.“ Zpráva (www.dlapiper.com) výmluvnou tabulkou uvádí hlavní příčiny zásahu Rady bezpečnosti v Sieře Leone, Afghánistánu, Jemenu, Haiti, Rwandě, Libérii a Kambodži. Patří k nim hlavně vnitřní konflikt a porušování lidských práv, přičemž Barma potenciálně splňuje kritéria pro akci Rady ve všech sledovaných oblastech. Radek Palata Autor je publicista.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

J

ordánsko zažilo ničivý teroristický útok vedený al-Káidou. Ve středu večer se odehrály tři téměř paralelní koordinované výbuchy před třemi luxusními hotely v metropoli Ammánu. Počet mrtvých dosáhl nejméně 57 a zraněných je na tři sta. K útoku se přihlásila skupina Abú Músaba Zarkávího. Tato dnes zřejmě nejaktivnější odnož al-Káidy působí hlavně v Iráku, kde terorizuje nejenom západní vojáky a civilisty, nýbrž i nové irácké instituce („loutky Američanů“) a rovněž většinové šíity, neboť al-Káida se prezentuje jako sunnitská. Sám Zarkáví je jordánský rodák. Atentát v Ammánu údajně proved-

Jordánsko na mušce al-Káidy

Fujimori na temné stezce Peruánský symbol boje proti teroru skončil v rukou justice

S

toupnout si v Tokiu k faxu a odeslat svou dobrovolnou demisi jistě vyžadovalo velké odhodlání. Alberto Fujimori (67), bývalý peruánský prezident, některými považovaný za diktátora a jinými za spasitele, takto před pěti lety ukončil své nanejvýš trapné v pořadí třetí prezidentské období, které trvalo ani ne půl roku. Volby tenkrát byly podle rozhořčených zahraničních pozorovatelů zfalšované a na protest po prvním kole odstoupil protikandidát Alejandro Toledo. Fujimori v druhém kole tedy bojoval sám proti sobě a vyhrál. Přesto však odhalení zločinů proti lidskosti a korupce donutila tohoto po Castrovi nejdéle vládnoucího politika současné Latinské Ameriky potupně opustit zemi.

A máme ho tu zas

Útočili na křižáky, zabili muslimy. FOTO PROFIMEDIA.CZ

la sebevražedná skupina čtyř Iráčanů včetně jedné ženy, „ctihodné Umm Umajrové“, jak uvedla ve svém internetovém prohlášení al-Káida. Jordánsko a dotyčné hotely prý byly terčem útoku proto, že „se staly útočištěm křižácké armády“ a oblíbeným místem „amerických a izraelských agentů“. Pravda, Jordánsko je jedním z mála arabských států, které normalizovaly své vztahy s Izraelem, nicméně za první války v Zálivu podporovalo Saddáma Husajna a i poté zajišťovalo jeho režimu spojení na Západ. S jeho křižáckou příchylností to tedy tak zlé nebude, ale na tyhle argumenty teroristé neslyší. Vždyť mezi oběťmi byli Jordánci, Palestinci, Číňané, Saúdové, Indonésané a jeden Američan.

A teď ho tady máme zase. Jako býk, který nabíhá spravedlnosti na vidle, se tento muž japonského původu odvážil k cestě do Chile, aby odtud bojoval za svůj návrat do úřadu ve volbách v roce 2006. Jenže si jaksi popletl dobu, v Chile už nevládne Pinochetova diktatura, ale demokratické poměry. Demokratickou zemí je také Peru, přestože oba státy spolu mají letité územní spory. A právě se vzájemnou nevraživostí Fujimori počítal. Snad si myslel, že Chile natruc Peru obviněného politika nevydá. Ovšem Alberta Fujimoriho nehledá jen peruánská spravedlnost, ale také Interpol. Fujimorimu se říká v Peru „Číňan“, protože Peruánci stejně jako mnoho Evropanů ne zrovna dobře rozeznávají jednotlivé asijské národy. V Latinské Americe také přistěhovalecké komunity z Asie mnohdy splývají, protože se zabývají podobnými věcmi: drobným obchodem, gastronomií a pěstováním zeleniny. Fujimoriho rodiče přišli do Peru ve třicátých letech minulého století s velkou japonskou přistěhovaleckou vlnou. Tenkrát mělo japonské císařství expanzivní choutky a jako jeden z předvojů ovládnutí světa byla vybrána migrace, zejména do oblastí Pacifiku a Latinské Ameriky. Malý Alberto z komunitního života příliš nevybočoval a vyznačoval se klasickými ctnostmi Asiatů, kteří slouží v Latinské Americe za příklad pracovitých Ferdů mravenců. Odjakživa mu to ve škole šlo, a to tak, že promoval na univerzitě s červeným diplomem nejen ze zemědělského inženýrství, ale také z matematiky. Po promoci zůstal na univerzitě učit a krůček po krůčku se během třiceti let vypracoval až na rektora.

Promarněná šance

V

e Velké Británii funguje většinový volební systém, takže nekoaliční vlády to mají v mnohém snazší než jejich kontinentální kolegyně. Tony Blair se tak dočkal první hlasovací porážky v parlamentu až minulou středu – po osmi a půl letech vládnutí. Jeho porážka ovšem nesouvisí s parlamentní aritmeti-

Blair poprvé prohrál kou, nýbrž s navýsost citlivým problémem – návrhem dalšího protiteroristického zákona, už několikátého od 11. září 2001. Návrh mimo jiné předpokládal, že podezřelé z terorismu bude možné bez obvinění zadržovat až 90 dnů namísto dosavadních 14 dnů. Dalším sporným bodem bylo oslavování terorismu, až dosud de facto netrestatelné v rámci svobody slova, které však umožňovalo ideový brainwashing v britských mešitách cílený na adolescentní mládež. Podle průzkumů veřejného mínění s chystanou novelou zákona souhlasila většina Britů, přes 70 %. Nicméně v Dolní sněmovně pro ni hlasovalo jen 291 poslanců z potřebných 322, navzdory tomu, že labouristé disponují pohodlnou většinou 66 hlasů. Podle médií tak Blaira podrazilo na 41 jeho vlastních zákonodárců, což prý svědčí o jeho vadnoucí autoritě. V této souvislosti se již objevily úvahy, zda stranické žezlo labouristů nepředá dosavadní šéf dříve než krátce před volbami v roce 2009. Zbyněk Petráček

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

V roce 1990 mělo Peru skutečnou šanci na změnu k lepšímu. Zbídačené zemi vyrabované vojenskými vládami a zkorumpovanými úředníky, sužované levicovými extremistickými guerillami v čele s teroristickou Světlou stezkou, ale třeba také inflací dosahující neskutečných 7000 %, se tehdy jako prezidentský kandidát představil Mario Vargas Llosa. Světoznámý spisovatel měl velmi rozumnou vizi ekonomických i sociálních reforem. Měl v úmyslu podporovat drobné podnikání a povzbudit tolik chybějící střední třídu. Několik týdnů před volbami však volebními kartami zamíchal nezávislý kandidát, rektor Alberto Fujimori. Ten však měl problém, podle rodného listu nebylo jasné, zda se narodil v Peru. Z nouze mu tenkrát pomohl advokát (o deset let později se prokázalo, že jeho právnický diplom byl falešný), budoucí vůdce tajných služeb a eskader smrti Vladimiro Montesinos, jenž Fujimorimu proces pomohl vyhrát. Nad banálním problémem se tak setkali dva muži později zosobňující v Peru několik silně rozporuplných věcí: ekonomický úspěch, vítězství nad teroristy, korupci a masové hroby. Zemědělský inženýr Fujimori, z univerzitní praxe velmi dobře znalý venkovských záležitostí, vsadil zejména na zoufalství drobných rolníků masakrovaných střídavě armádou nebo guerilleros. Přišel s radikálním sociálním a ekonomickým programem později nazývaným fujishock. Program spočíval v rozsáhlé privatizaci, neoliberální ekonomice, tvrdém zásahu proti teroristům, ale také v mnoha sociálních vymoženostech, zejména ve školství a zdravotnictví. Vzal tak vítr z plachet Světlé stezce a dalším teroristickým skupinám stejně jako umírněnému protivníkovi Vargasu Llosovi. Alespoň v jedné věci Fujimori své venkovany nezklamal: s teroristy skutečně

zatočil. Největším pomocníkem mu při tom byl už zmiňovaný Montesinos. Jeho právnickou specializací bylo pomáhat z vězení drogovým bossům a také to byl špion, který pracoval pro kdekoho od CIA po ruskou výzvědnou službu. Pro Fujimoriho vytvářel venkovské domobrany a také eskadry smrti nemilosrdně likvidující teroristy. Šmahem také levicově smýšlející studenty, sympatizanty guerill, kteří se dobrovolně vzdali, padni komu padni. Metoda to byla bezpochyby účinná. Největší šílenec, tvrdící, že Peru spasí jedině likvidace státu, na jehož troskách se vybuduje nový svět, hlava Světlé stezky Abimael Guzmán, byl dopaden, navlečen do pitoreskního vězeňského mundůru a jeho zamřížovaná fotografie putovala nejen na Fujimoriho webovou stránku, ale také do všech světových médií. Tady se také ukázala prezidentova mediální obratnost. Najímal si ty nejlepší tvůrce politických image a dobře prodával svou jinak poněkud fádní vizáž. Při protiteroristických akcích se na obrazovce promenádoval v neprůstřelné vestě, když měl projev k lidu, navlékl si peruánský kroj a kázal o vládě „venkovánků“. Od všeho trochu a co nejbarevněji, aby oslovil co nejširší vrstvy voličstva, přesně podle průzkumů veřejného mínění, jež si velmi moderně nechával pravidelně dělat.

Já sám Vrcholem Fujimoryho kariéry byla bezpochyby úspěšná akce proti teroristům ze skupiny Tupac Amaru, kteří se rozhodli rozprášit vánoční večírek na japonské ambasádě v Limě. V roce 1995 také stihl vybojovat měsíční válku s Ekvádorem o sporná území, ale nakonec byl tento konflikt díky mezinárodnímu tlaku ukončen. Fujimoriho vládnutí se vyznačovalo postupujícím autoritářstvím, když například v roce 1992 rozpustil neposlušný parlament nebo když nechal vydávat prezidentské dekrety na podporu boje proti terorismu namísto řádných zákonů, jež by prošly parlamentní procedurou. Tyto „lehce“ znepokojující rysy, nad nimiž v polovině 90. let mhouřil oči nejeden významný světový politik, se snoubily s těsnou provázaností s armádou, výzvědnou službou a nakonec i drogovými kartely, jež Fujimori údajně tak vehementně potíral. Muž pevné ruky však zůstal dobrým počtářem s červeným diplomem. Podařilo se mu snížit inflaci na 3 % a přilákat tolik potřebné zahraniční investory. Ti, důvěřující násilně, ale přece jen nastolenému klidu, skutečně přišli. Fujimori triumfoval, ve druhých volbách zvítězil s obdivuhodnými 60 %, ale jako by se čím dál víc přibližoval obrazu latinskoamerických caudillů

(vůdců), kteří sami ve svém labyrintu umanutě chtějí jakýmikoli prostředky spasit svůj národ. Po nevydařeném manželství s nevěrnou a vzpurnou ženou, jež dokonce na protest proti jeho praktikám založila politickou stranu, se začala odvíjet zvláštní nit skutečného Fujimoriho megalomanství. Nestačila dvě volební období, protože kdo jiný než já může dokončit mé velkolepé ozdravné dílo. Je potřeba více času, více mandátů k tomu, abych vás zachránil, moji milí venkovánci. V tomto duchu se nesla podvodná volební kampaň vyznačující se úplatky opozičních kandidátů – koordinátorem byl opět Montesinos. Ten si předávání úplatků filmoval. Jedno video mu však někdo ukradl z archivu a prodal soukromé peruánské televizi. Začalo jít do tuhého a Montesinos raději ze země uprchl. Po zfalšovaných volbách a útěku své pravé ruky Fujimori sám také pláchl do Japonska. Peruánský stát i FBI marně několikrát žádaly Japonsko o vydání sporného politika. Dnes Fujimori čelí více než 20 žalobám sahajícím od korupce až po genocidu. Přesto si umíněný japonský chráněnec nedal pokoj ani v exilu. Pravidelně každý týden vysílal rozhlasový pořad přenášený do Peru pod názvem „Hodinka s Číňanem“ a před nedávnem oznámil, že se hodlá zúčastnit voleb v roce 2006. Minulé pondělí nasedl do soukromého letadla a přistál na letišti v Santiagu de Chile. Chilské úřady však vyhověly peruánské prosbě a rozhodly se Fujimoriho vydat. Bude ovšem trvat dva měsíce, než Peru oficiálně připraví svou žádost o vydání. Číňan zatím čeká v nepřívětivé budově policejní školy na okraji Santiaga a latinskoamerická média ho vesele karikují. Na jednom obrázku sedí oblečený do vězeňského mundůru podobně jako jeho někdejší protivník ze Světlé stezky Abimael Guzmán a mobilem si objednává „čínu“. Fujimoriho příběh lze číst nejenom jako typickou kapitolu z latinskoamerických dějin náchylných k populistickým vládám silné ruky. Lze ho též vnímat jako povzbudivý moment, kdy dva znesvářené a zároveň demokratické státy dokázaly odkázat drzého megalomana do patřičných mezí. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka, působí v brazilském státě Mato Grosso do Sul. Q

Alberto Fujimori Narozen 28. července 1938 v Limě; 1960 – promuje jako zemědělský inženýr a stává se vysokoškolským učitelem, později rektorem Zemědělské univerzity; 1990 – vítězí v prezidentských volbách; 2000 – potřetí se účastní voleb, podle mezinárodních pozorovatelů zfalšovaných, později utíká do Japonska; 2004 – Fujimori v Japonsku ohlašuje, že se bude v roce 2006 v Peru opět účastnit prezidentských voleb; 2005 – přistává v Chile, jež ho následně hodlá vyhostit zpět do Peru.

TÉMA

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

13

Dokažte mi, že na předsedovi SSM a předsedovi KSČ je něco kariéristického. (Jan Snášel) FOTO GÜNTER BARTOŠ

Neuzavřená revoluce Skutečně Jan Snášel před šestnácti lety prohrál?

Pánové Slezák, Laštovička a Hirnšál jsou architekti před čtyřicítkou. Každý má svůj život, svoji práci, každý bydlí v jiném městě. Jednu věc ale sdílejí: ani po šestnácti letech pro ně neskončila revoluce. Událost, kterou mají ostatní zasutou ve vzpomínkách, oni prožívají pravidelně každý rok u soudu, kde proti nim stojí jejich někdejší učitel – bývalý komunista Jan Snášel. Případ je v médiích známý jako „omluva za listopad“, a pokud by chtěl někdo v rychlosti vyprávět příběh Česka posledních dvaceti let, těžko by mohl vybrat lépe.

J

e všední listopadový den roku 2005 a Zdeněk Hirnšál právě sedí v restauraci poblíž metra Budějovická v Praze. U ucha telefon, před sebou notes a rozpité kafe. Zítra se otevírá obchodní centrum Chodov, největší v Praze, a Hirnšálova malá firma tady má také svoji zakázku – střechy nad novými výstupy z metra. „Do Prahy jsem se přesunul z Brna teprve nedávno, ještě tu nemám kancelář,“ vysvětluje své provizorní úřadování. V podobné situaci lze dnes zastihnout i jeho kolegy. Jiří Slezák také běhá po stavbách, Martin Laštovička má kancelář své malé projekční firmy ve starém rodinném domku kousek od centra Jihlavy. Na nástěnce mu visí fotky kostelíku, který nedávno nakreslil a postavil ze staré hasičské zbrojnice. Před šestnácti lety vynesly události na brněnské fakultě architektury tyto tři mladé muže do čela studentské revolty, která tady rozehrála sametovou revoluci. Všechno to šlo tehdy hrozně rychle a snáze, než by si člověk zvyklý na tuhost české normalizace mohl myslet. Zburcování studentů, obsazení školy a vyhlášení stávky. Vyjednávání s vystrašenými učiteli a nakonec euforie z vítězství. Jako tečka za revoluční vřavou pak vznikl seznam zkompromitovaných učitelů. Jedním z pěti byl i šéf fakultních komunistů Jan Snášel, jehož označení za „demagogického a arogantního kariéristu“ na protestním letáku tehdy revoltující studenti nepovažovali za nic jiného než trefný popis pravdy. Detaily nikdo neřešil. Snášel se ale jako jediný z potrefené pětice později rozhodl bránit. Podal žalobu požadující, aby se mu tři vůdcové omluvili. Protože on nikdy nebyl arogantní, ani kariérista. Soudy zatím nedokázaly tento případ rozhodnout mimo jiné i kvůli naprosté neústupnosti obou stran. „Žijeme v demokratické zemi a právo je na mé straně,“ říká Jan Snášel. „Byla revoluce, on byl náš protivník a my jsme vyhráli. Omluva vůbec nepřipadá v úvahu. To by se pak objevily tisíce jiných, kteří byli odstaveni podobně jako Snášel,“ kontrují studenti. V patnácti letech od revoluce absolvovaly obě protistrany na tři desítky stání. Už třikrát různí soudci odsoudili studenty k omluvě, dvakrát rozsudek zvrátil Nejvyšší soud. Naposledy před rokem

a celý případ se vrátil úplně na začátek. Projednávání začíná dvanáctého ledna de facto úplně znova.

Ideál své doby Je polovina sedmdesátých let a brněnská architektura je škola, o kterou je mezi studenty v normalizačním Československu zájem. Pravidelně se sem hlásí dvakrát až třikrát víc zájemců, než je volných míst. Na papíře tu sice platí akademické svobody, v praxi si jich ale nikdo moc neužije. Všichni učitelé, kteří před komunistickými prověrkovými komisemi nedokázali potupně pochválit nedávnou okupaci země vojáky Varšavské smlouvy, museli odejít. Zhruba polovina z osmdesáti učitelů jsou členové KSČ, ostatní nemají šanci na vědecký a pedagogický postup, byť by byli sebelepšími odborníky. Hlavou školy je děkan, spolu s ním ale vládne místní komunistická organizace, která je ze stanov KSČ „silou, která na pracovišti prosazuje ústavou danou vedoucí úlohu komunistické strany“. Co to znamená? Komunistická buňka v těsném spojení s politruky na okrese a kraji schvaluje všechny kariérní postupy, všechny výjezdy učitelů a studentů do zahraničí a veškerá další důležitá rozhodnutí. Jejich zástupce sedí u přijímacích zkoušek a státnic. Zkrátka rozhodují o všem a nikdo, ani děkan, si netroufá jít proti nim. Pokud by šel, přestal by být děkanem. Pokud jde o studenty, k jejich kontrole má komunistická buňka Socialistický svaz mládeže, který pomocí vhodně vypouštěných obav o zdárné dostudování sdružuje téměř všechny studenty středních a vysokých škol. V roce 1972 přichází na brněnskou architekturu studovat i čerstvý maturant Jan Snášel. Syn komunisty, ředitele podniku Hedva v Moravské Třebové. Student Snášel už tehdy věděl, že angažmá v této organizaci je „jediný a přirozený způsob, jak postupovat v životě dopředu“, jak dnes říká. Dva roky po vstupu na vysokou školu se stává předsedou celoškolského SSM a hned také přijímá nabídku na vstup ke komunistům. Takových studentů tehdy – v čase nejtužší normalizace – nebylo mnoho. KSČ měla po nedávné svobodomyslné „kontrarevoluci“ roku 1968 pocit, že

je nutné pečlivě vybírat, a nepřijímala každého. Obvykle z jednoho vysokoškolského ročníku jen několik studentů, aby v každém kolektivu měla své lidi. „Jan Snášel byl člověk, který – jak se říkalo – plně odpovídal potřebám své doby. Mladý, aktivní, s dobrými výsledky ve studiu, ambiciózní,“ říká tehdejší Snášelův kolega a později rovněž učitel a straník Jan Hrubý. „Z dnešního pohledu je to absurdní, tehdy to ale lidem připadalo normální. Vybavuji si ho jako studenta a člověka, který byl vždy velmi aktivní a v každé situaci ho bylo vidět.“ Další z tehdejších studentů a ročníkový člen vedení SSM Luděk Šmeral na Snášela vzpomíná: „Znal jsem ho jako čilého studenta, který se baví s děkanem, je jako doma na stranických sekretariátech.“ Po úspěšném studiu a vojně se Jan Snášel vrací na fakultu jako začínající učitel. Je aktivní straník, pomáhá organizovat například každoroční výjezdy studentů na spřátelenou univerzitu do Finska a jezdí se studenty jako politický dohled. „Neuměl žádný jazyk, neměl tam žádný program. Zpět se jezdilo autobusem přes Švédsko, kde mohl někdo ze studentů zůstat a požádat o azyl. Bylo nás tedy nutné hlídat,“ říká citovaný Luděk Šmeral. Nutno ale dodat, že podobný dohled byl tehdy zcela rutinní věcí.

Za hranice všednosti Horlivým straníkům typu Jana Snášela tehdy přála doba. V patnáctimilionové zemi bylo několik set odvážných – prvních signatářů Charty 77. Heslo doby znělo „držet hubu a krok“, a jestli v tomto někdo vynikal, pak to byli vysokoškolští studenti. V sedmdesátých a osmdesátých letech sice neexistovaly tak velké možnosti výdělků, vysoká škola ale otevírala cestu k alespoň nějaké profesní realizaci a teplým místům v kancelářích, kde se tolik nepracuje a z platů se dá vyžít. Také proto se vstupovalo do komunistické strany. Architekt Michal Říčný promoval na brněnské fakultě na konci sedmdesátých let. „Z povinnosti jsem chodil na schůze SSM. Pod jejich záštitou se muselo organizovat všechno, i školní pitka k přijímání nových studentů. Pokud by člověk na schůze nechodil, mohlo se to objevit v kádrovém posudku. To byl cejch, kvůli kterému pak mohly přijít kompli-

14

TÉMA

kace při cestě do zahraničí nebo hledání místa.“ V Brně to podle Říčného znamenalo, že se mladý architekt nedostane do projekční kanceláře na Výstavišti, kde sice byly jako všude jinde stejné tabulkové platy, jezdilo se ale do západní a exotické ciziny (například do Malajsie), což bylo privilegium, které si v dnešní době otevřených hranic lze už jen těžko představit. A navíc si tam mohl člověk díky tučným dietám přijít na pěkné peníze. Kdo protekci a čistý kádrový posudek neměl, musel se spokojit s místem v jedné z několika dalších projekčních kanceláří, kde se projektovalo všechno možné. Ti, kteří měli nejhorší kádrový profil, končili jako architekti na stavbách. Vše plynulo v šedi a neutuchající normalizační trapnosti. Jedno z mála rozptýlení přišlo na fakultu architektury krátce po roce osmdesát, kdy komunisté dovolili složit docenturu i dvěma nestraníkům. Snášel tehdy podle dostupných vzpomínek nebyl člověkem, kterému by něco takového vadilo. Nemá ani pověst nějakého postrachu studentů a učitelů. Všichni sice vědí, že je mužem normalizace, který o Husákově linii nepochybuje a po krůčcích postupuje nahoru. Nejsou ale známy situace, že by někomu vyloženě ublížil, že chtěl někoho vyhazovat ze školy nebo jinak trestat. „Byl velmi aktivní, typický aparátčík, to o něm všichni věděli,“ říká například architekt Michal Říčný. „Něčím konkrétním, nějakým negativním zážitkem to ale dokládat nemohu.“ Právě tohle je pro vzpomínání na Jana Snášela typické. Všichni si ho jako straníka všimli, všechny trochu štval, dokladovat jeho pokleslost něčím konkrétním ale pamětníci neumí. „Jak to říct, no zkrátka se do té doby velmi dobře hodil,“ říká další z jeho spolužáků. V období Charty 77 chodí jako všichni ostatní na odsuzující schůze, jeho podpis pod antichartou nebo něčím podobným prý ale nikdo nenajde. „Nikdy bych se nepodepsal proti něčemu, co jsem nečetl,“ komentuje dnes Snášel.

Deka strachu V druhé polovině osmdesátých let na brněnskou fakultu architektury přicházejí i pánové Hirnšál, Slezák a Laštovička. „Byla to prestižní škola, kam se člověk bez protekce těžko dostával. A jestli jsem ji měl já? Nevím, otec něco sháněl, já se ale o detaily nezajímal,“ vzpomíná jihlavský rodák Martin Laštovička. Vzhledem ke svému katolickému založení nebyl ani v SSM, jako jeden ze dvou studentů z třicetihlavého ročníku. „Vystoupil jsem už na střední škole,“ vzpomíná Laštovička. „Když jsem pak ale přišel k přijímačkách na fakultu, seděl tam člověk ze SSM a rovnou vybíral peníze za známky. Vůbec nepředpokládal, že by někdo v SSM nebyl. Ptal se mě, proč nejsem, a pro tuhle příležitost jsem měl připravený fígl, který jsme vymysleli s mojí učitelkou na střední škole. Řekl jsem, že jsem byl půl roku

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

nemocný, a to podle stanov člověk přestává být členem. Byla to blbá doba a člověk se nechtěl přímo střetnout, aby se na tu školu vůbec dostal a udržel se tam.“ Ani jeho tehdejší představy o budoucnosti se nelišily od ostatních. „Čekal jsem, že se budu živit nějakým projektováním, možností moc nebylo. Asi nějaké domky nebo administrativa.“ Stejně jako jeho dva kolegové Snášela prakticky neznal. „Registroval jsem ho bokem, jako velice aktivního svazáka a velkého komouše. Do revoluce pro mě ale nic neznamenal ani mi o něm nikdo nic konkrétního nevyprávěl.“ Jako jeden z organizátorů nezávislých architektonických soutěží na fakultě zažil pouze drobnou příhodu se Snášelovým předchůdcem, který jim vzteky strhl plakát ze školní nástěnky. „Všechno muselo být schválené, komunisti museli vědět, jak se chováte, kde vystupujete a co tam říkáte,“ vzpomíná Laštovička. „Deka strachu byla všudypřítomná a působila na všechny. Všichni to věděli, ale nemluvilo se o tom.“ Jan Snášel se v té době stává členem vedení fakultní komunistické buňky a jako čerstvý třicátník si začíná dělat docenturu. To už ale přichází rok 1989. V Polsku jednají komunisté u kulatého stolu s opozicí o rozdělení moci, v Československu je Palachův týden, po něm další uvěznění Václava Havla a pak protirežimní podpisová akce Několik vět. Z té doby se datuje jedna z mála konkrétních příhod, které si o Snášelovi někdo ve škole zapamatoval: jedna katolicky zaměřená studentka si vzpomněla, jak si ji pozval do kabinetu a tam jí sdělil, že v socialismu se nesmí nosit na krku křížek. „Jen jsem ji chtěl uchránit před jinými učiteli,“ říká k tomu Snášel dnes. Poslední výšlap vzhůru podniká Jan Snášel v říjnu 1989. Na schůzi výboru jeho partajní buňky se volí nový předseda a proti kandidátovi navrženému z krajského vedení kdosi navrhuje Jana Snášela. Kariéra mladého ambiciózního straníka se završuje: tři týdny před sedmnáctým listopadem se Snášel stává předsedou tzv. základní organizace KSČ, tedy základním kamenem Jakešova režimu.

Poškodili mne Devatenáctého listopadu 1989 v neděli přijela na brněnské koleje mladá vysokoškolačka z Prahy a vzrušeně vyprávěla o masakru na Národní třídě a počínající stávce studentů. Budoucí architekti se rozhodli taky stávkovat a narychlo začali obcházet koleje a shánět podporu. V pondělí ráno pak se sepsaným prohlášením přišli do hlavní budovy fakulty, papír pověsili na nástěnku a obsadili schodiště. „Napřed přišel šokovaný děkan a chtěl u sebe v kanceláři mluvit s těmi, kteří to vedou. Byl jsem velký postavou a tak někdo řekl, Martine, jdi ty. Tak jsem se zvedl a šel,“ vzpomíná Laštovička. U děkana si poslechnul proslov o protistátní

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Marek Cigánek, soudce Krajského soudu v Brně Proč se studenti musí omluvit za to, že předsedu buňky KSČ označili za kariéristu? Členství v nějaké straně přece neznamená, že ten člověk má automaticky nějaké charakterové vlastnosti. Ale přece nejde o „nějakou“ stranu. Jedná se o vládní stranu za diktatury. Znamená to pak, že všichni, kteří se dají do této strany, jsou arogantní kariéristi? Jsem přesvědčený, že ne. Proč jste jako soudce obecně nezkoumal,

akci a možných důsledcích. Hned nato se k děkanovi přidal i Jan Snášel. I on byl po příchodu do práce ono pondělní ráno velmi zaskočen. Den předtím sice v rádiu slyšel, že se cosi semlelo v Praze na Národní třídě, tak rychlou infiltraci na jeho fakultu ale nový stranický předseda nečekal a nesl tuhle revoltu s nelibostí. Snažil se přesvědčit studenty k návratu do lavic. Prohlásil, že se nikde jinde nestávkuje a že by měli studenti zvážit důsledky takhle osamocené protistátní akce. „Celá filozofická fakulta je ve stávce,“ zazněl ale v tu chvíli přesvědčivý křik z nitra auly, kde Snášel na studenty tlačil. „První dny byly opravdu těžké, vůbec nebylo jasné, kdo se k nám přidá,“ říká Laštovička při vzpomínce na boj se Snášelem. „Byli jsme si vědomi, že pokud komunisti vyhrají, minimální trest bude vyhození ze školy. Hledali jsme si za sebe náhradníky, kteří nás ve vedení stávkového výboru zastoupí v případě, že by nás zatkli.“ Stávkový výbor se usadil v kanceláři SSM u vchodu do budovy. Prohlášení o potřebě vyšetřit události na Národní třídě a nutných politických změnách podepsalo tehdy na brněnské architektuře osmdesát procent studentů a jen dva učitelé – jeden docent, bývalý osmašedesátník, a mladá asistentka. Snášelovi se prohlášení nelíbilo a podle pamětníků jej značně rozčilily právě podpisy dvou pedagogů. „Řekl jsem studentům, že bod číslo jedna, vyšetření policejního zásahu, beze zbytku podpořím, zbytek byly ale politické požadavky, které studentům nepříslušely,“ vzpomíná na své tehdejší pocity Snášel. Po slavném vítězství studentů se jejich stávkový výbor změnil ve studentský parlament, na školu přišel nový děkan, disident Ivan Ruler, a začal se rozbíhat nový život. „Doba po revoluci byla najednou o tolik jiná, že jsme chtěli novou školu, chtěli jsme očistit akademickou půdu od učitelů, kteří stáli proti nám,“ říká Laštůvka. „Byl to normální protirevoluční boj a Snášel protirevoluční reakci komunistů vedl. On byl vůdčí osobností komunistů, on nás přesvědčoval, abychom toho nechali.“ Kromě Snášela se na seznamu zkompromitovaných lidí objevuje dalších šest učitelů, dva z nich – také šéf komunistů před Snášelem – jsou po debatě vyškrtnuti a na fakultě zůstávají. „Hlasovali jsme a nad dvěma jmény nebyla přesvědčivá shoda,“ uvádí Zdeněk Hirnšál. „Na některých bylo vidět, že se ocitli v nechtěné situaci. U Snášela ale bylo zřejmé, že se v obraně komunistické strany a její linie vyžívá. To studenti vycítili. Pořád nás přesvědčoval, vymýšlel, jak by nás dostal,“ dodává Laštovička. „Přitom to bylo napínavé, dlouho jsme nevěděli, jestli se to na naší škole neotočí. Pak ale přijeli Pražáci a zachránili to.“ Po listopadových zážitcích vydali studenti Snášelovi tvrdé vysvědčení: v něm stálo, že zneužívá své stranické funkce, je arogantní a demagogický kariérista. „Tohle vyslovení nedůvěry bylo nutné,“ říká Lašto-

vička. „Nebylo přece možné, aby nás tihle komouši poplácali po zádech a řekli, jedeme dál. Revoluce musela mít i na škole nějaký výsledek.“ Pro Jana Snášela to byl nepříjemný čas. Papír, na němž byl označen za arogantního kariéristu, visel na nástěnce, studenti k němu odmítli chodit do hodin. Nové vedení školy mu dává najevo, že vzhledem k náladám studentů s ním už nepočítá. Rychlý vyhazov se ale nekoná. Napřed přechází na jinou fakultu. Pak se ještě přihlašuje k výběrovému řízení na své původní místo. Bez úspěchu. Výpověď dostává až v prosinci 1990 a po třech měsících s hořkostí a pocitem křivdy odchází pryč. Zakládá vlastní projekční firmu, i když podnikatelské začátky prý byly těžké. „Jednoznačně mě výpověď poškodila,“ prohlašuje dnes. „Učil jsem rád, k podnikání mi chyběly kontakty.“ Jeho otec umírá a Snášel za to později dává u soudu vinu studentům. Také mu časem dochází slabina celé revoluční tečky. „Vyslovit nedůvěru mi samozřejmě mohli, to byla jejich věc. Argumenty, kterými to zdůvodnili, ale nebyly pravdivé a poškodily mě,“ říká s tím, že tuto logiku si osvojili i soudci, kteří se postavili na jeho stranu. To ale až později. Dva měsíce po výpovědi se Jan Snášel rozhoduje podat na studenty žalobu. Napřed pro trestný čin pomluvy, tu ale ještě policie odmítá, tak se pouští do dlouhého občanského sporu o svoji čest.

Úplně normální normalizace Zhruba v polovině roku 1991 se rozbíhá proces, který se později stane pomníkem české justice. „Napřed jsme to brali jako veselou frašku, jako možnost po čase se zase vidět,“ vzpomíná Martin Laštovička. On i jeho kolegové měli za sebou studia, stáž v zahraničí a několik vlastních projektů. První rozsudek padl v květnu 1992, v neprospěch Jana Snášela. Ten se odvolává a nekonečný příběh se rozjíždí naplno. Krajský soud vrací případ zpět na městský soud a ten po rovných třech letech vynáší druhý zamítavý rozsudek a po dvou letech znova. Proč to trvá tak dlouho? Například krajský soud potřebuje na prostudování spisu a jeho vrácení zpět na město (v praxi o několik kanceláří vedle) rok a čtvrt. Městskému soudu trvá rok a půl, než vyslechne sedm svědků. Vzápětí vyslýchá svědky krajský soud a stráví nad tím dva roky. A nakonec, po všech těchto kolech a zamítnutích, vynáší v listopadu 1999 krajská soudkyně Ludmila Antlová rozsudek, který všechny šokuje: bývalí studenti se musí „nespravedlivě nařčenému“ pedagogovi omluvit. Novináři hned na soudkyni Antlovou vyšťourali, že v 70. letech schválila vyhazov vysokoškolského učitele Jana Konečného z vojenské akademie v Brně za kritiku invaze ruských vojsk do Československa. Začíná se mluvit o pomstě starých kádrů v justici, jak se ale později ukáže – neoprávněně. Protože další rozsudky pro

FOTO GÜNTER BARTOŠ

co to znamená, když někdo působil ve vedení buňky KSČ na vysoké škole? Musel bych přistoupit na to, že pokud je někdo v nějaké funkci, tak je prostě takový. My jsme ale tuhle myšlenku nepřijali. Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance? Jde o aroganci moci, ale ne každý, kdo je představitel té moci, je arogantní. Dlouho jsme to zvažovali, ale pak jsme si řekli, že jde opravdu o konkrétní chování konkrétního člověka. Ale my jsme byli v diktatuře, kdy je ta arogance moci absolutní. V tom se asi neshodneme. O aroganci moci je nutné mluvit i dneska. Je třeba dělat rozdíl mezi mocí a jednotlivcem.

Dušan Schinzel, soudce Městského soudu v Brně Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance? To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat. Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista? Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl

stát předsedou z přesvědčení. Proč u soudu nemluvil soudní znalec? Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, já ale potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná. Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu? To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mě zajímá tento jediný člověk.

TÉMA

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

15

Pánové Laštovička, Hirnšál a Slezák: pokud se budou muset omluvit, pohled na listopad 89 a vlastně i normalizaci bude rázem jiný. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Snášela vynášejí mladí soudci. Děje se tak po dvou dovoláních studentů k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud pak vše vrací zpět k městskému soudu na úplný začátek, kde se jednání rozjede v lednu. A o co se česká justice tolik přetahovala? Na začátku stranil městský soud studentům s vysvětlením, že komunistu Snášela neoznačili za kariéristu oni, ale téměř celá komunita studentů brněnské architektury, že celý spor vyplynul z revolučního dění, a že tedy není běžným sporem na ochranu osobnosti. Soudci krajského soudu ale přišli s jiným výkladem. O spor na ochranu osobnosti prý naopak jde. Tři studentští vůdci podepsaní pod tehdejším výsledkem studentského hlasování musí proto své výroky dokázat. „Pan Snášel byl sice předsedou základní organizace KSČ, z toho se ale nedá obecně dovozovat, že vystupoval arogantně, demagogicky či kariéristicky,“ míní krajský soudce Marek Cigánek. Z případu se tak najednou stává spor o celou podstatu normalizace.

Idealismus soudce Schinzela Jan Snášel má dnes spolu se synem dvě prosperující projekční firmy, v nichž zaměstnává dvacítku lidí. Z komunistické strany, kam prý vstupoval proto, že to byla jediná cesta, jak se „angažovat“, vystoupil po téměř dvaceti letech v roce 1993. Jeho názory na minulost i dnešek – zhruba řečeno – ale pořád zapadají do výbavy umírněného člena KSČM. Na otázku, jestli za komunistů bylo líp, odpoví, že rozlišuje mezi padesátými a osmdesátými léty. Na dotaz, co říká souhlasnému postoji dnešního předsedy komunistů vůči zabíjení lidí, kteří se pokoušeli přejít hranice a utéci do svobodného světa, odpoví, že předpisy se musí dodržovat v každém režimu.

Ani po patnácti letech chození k soudům se netají odhodláním a vírou, že vyhraje. Se soudem spojená publicita, během níž se rozpitvává jeho komunistická minulost, mu prý nevadí. „Už jsem si zvykl,“ říká s úsměvem. V procesu má navíc zdatného zastánce – zastupovat ho až z Prahy jezdí osobní advokát dlouholetého šéfa komunistů Miroslava Grebeníčka Čestmír Kubát. „Pokud stát bude rozhodovat podle českého práva, tak moji žalobu nemůže zamítnout,“ říká Snášel. „A pokud náhodou ano, tak se samozřejmě odvolám. Délka sporu je skutečně neúměrná a mně samotnému vadí. Vinu na tom ale nese Nejvyšší soud. Nižší instance už dvakrát pravomocně rozhodly a Nejvyšší soud to dvakrát vrátil zpět, takže teď jako bychom byli zpět v roce 1992.“ Asi třicet centimetrů tlustý spis k celému případu teď leží opět na Městském soudě v Brně v kanceláři soudce Dušana Schinzela. Ten má kromě přípravy tohoto jednání rozdělaných tři sta padesát jiných nevyřízených sporů a k ruce žádnou pomocnou sílu. „Všechnu administrativu musím zvládat sám,“ krčí rameny na otázku, jestli teď, kdy Evropský soud udělil českému státu pokutu za nepřijatelné průtahy ve věci studenti versus Snášel, už bude proces postupovat rychleji. Dušan Schinzel soudí nějakých pět let, během revoluce mu bylo osmnáct let a v čase, kdy Snášelův proces začínal, měl krátce po maturitě. Případ už ale jednou posuzoval – konkrétně před rokem a půl ve prospěch Jana Snášela – a nutno dodat, že na vysvětlení si dal záležet. Zatímco první rozsudky z devadesátých let mají dva nebo tři listy, Schinzelův rozsudek čítá devět listů a je zajímavým příspěvkem do výkladu českých dějin. Jen pro zajímavost, v rozsudku lze najít třeba větu: „Je všeobecně známou skutečností (bez potřeby dalšího

dokazování ve smyslu § 121), že dne 17. 11. 1989 došlo k demonstraci studentů vysokých škol na Národní třídě v Praze.“ O to ale nejde. Důležitý je přístup, který soudce zvolil. Zatímco obhájce studentů Josef Brož staví na tom, že komunistickým funkcionářem se mohl stát jedině kariérista a člověk arogantní a demagogický, a že tedy není nutné konkrétní aroganci pana Snášela dále dokazovat, soudce Schinzel konkrétní důkazy Snášelovy arogance naopak požaduje. „I když se stal člověk funkcionářem KSČ, nemusí být kariérista. Mohl se jím stát z idealismu,“ míní Schinzel. K poslednímu jednání si nechal přinést encyklopedii Diderot a dlouze z ní citoval výklad slov kariérista, arogantní a demagogický. Pánové Laštovička a spol. se tak dozvěděli, že kariérista může být jedině ten, kdo jde za svým cílem bezuzdně, bez ohledu na ostatní, jakési šlapání po mrtvolách. A to velmi nahrává Janu Snášelovi. Takové „důkazy“ totiž musí přinést žalovaní a zatím se tak nestalo. Během normalizace byl sice Jan Snášel velmi čiperným stranickým kádrem, že by ale někomu konkrétně ublížil? O tom nikdo neví a vlastně i ve vypjatých dnech během revoluce zněly jeho výhrůžky velmi obecně. Navíc pánové Laštovička a spol. podobné důkazy ani shánět nechtějí. Martin Laštovička k tomu říká: „Zdá se nám to pod úroveň. Když se mě malý syn ptá, proč chodím k soudu, tak mu říkám, že jsem bojoval proti komunistům. No bojoval, prostě dělal to, co spousta jiných lidí, kteří na to už ale zapomněli nebo to berou jako epizodku. Jenže já na to musím myslet pořád a to je strašné. Mám pocit, že pro mě revoluce ještě neskončila. My u toho soudu stojíme proti sobě jako ten první týden v listopadu 1989. A soudy tohle nechápou. Rozhodují v detailech, kdo má pravdu, přitom tady šlo o revoluci.“

Lenin a tihle strejdové Zástupci fakulty architektury chodí na všechny soudy, na nástěnce a ve školním časopise se čas od času objeví zprávy o tom, co je nového. Učitelé pořád čekají, jak to celé dopadne. „Pokud si vzpomínám na tu dobu, tak na hodnocení pana Snášela a dalších nic přehnaného nebylo. Ostatně pojmy jako kariérista, nebo že se někdo arogantně chová, používáme i dnes a mnoha lidem to ani nevadí,“ tlumočí názor dnešního učitelského sboru Jan Hrubý. „Síla studentů v porevolučním dění byla oprávněná. Přesně a citlivě řekli, ke komu chtějí chodit na přednášku a ke komu nechtějí, a velmi přesně to dokázali definovat. Někteří z odmítnutých v tichu odešli a tohle je případ, který zvolil opačný přístup.“ Nové a nové ročníky studentů už snášelovský zápal míjí. „Je to něco z dob komančů. Studenti mu vytýkali sobeckost nebo něco takovýho,“ odpovídá jeden z mladých adeptů architektury na otázku, co mu říká případ omluvy Janu Snášelovi. A jaký smysl měla funkce fakultního předsedy KSČ? „Byla to nějaká politická sonda, hlídal, aby se nepomlouval Lenin a tihle strejdové, no a pak psal na ostatní posudky,“ říká student jménem Radek. „Snášel? Chtěl učit podle starých zvyků a studentům to vadilo, a tak ho odvolali,“ sype ze sebe Lea. „Ovlivňoval lidi, hlídal je, rozhodoval o tom, kdo vystuduje,“ přidává Lukáš. Další ze studentů má jasno hned: „Učit tady a choval se jako komunista. Škodil, kádroval, rozhodoval o učitelích, o studentech asi moc ne. Ten soud je katastrofa, trochu to sledujeme.“ Marek Švehla, Pavla Hobstová P. Hobstová je brněnskou spolupracovnicí Respektu.

Q

INZERCE

DEBATA TÝDENÍKU RESPEKT 28. 11., Divadlo Archa, 17.00

mmons o C e v i t a Cre blice u p e r é k s v Če tí vém poje o n o b e n A ás h práv u n autorskýc

HOSTÉ: Paula Le Dieu Jan P. Muchow Viktor Stoilov Jana Bärová Vít Charouz Aleš Černý

Nadace Divoké husy hledá

3

zaměstnance pro mezinárodní projekt „Change the Game“ podpořený pro rok 2006 – 2008 Evropskou komisí. Projekt bude určen dětem ve věku 12 – 15 let z pražských základních škol a okolí, pro které bude připraven program o životě dětí ve slumech na příkladu brazilského města Fortaleza včetně hraní typických slumových her. Projekt je postaven na již běžícím úspěšném programu z nizozemského Amsterdamu. Hledáme:


koordinátora projektu

ředitelka Creative Commons Europe hudebník vydavatel (Torst) předsedkyně představenstva OSA ředitel archivu ČT vydavatel (MuteMe)

MODERUJE: Jaroslav Pašmik Připraveno ve spolupráci s festivalem Alternativa.

(jednání s partnery, dojednávání lekcí na školách, zajišťování prezentace v médiích, technické zajištění). Požadavky: spolehlivost, znalost AJ (součástí bude stáž v Nizozemí), komunikativnost, zkušenost s vedením projektů.


dva lektory

pro sportovní a vzdělávací program na školách. Požadavky: pedagogická praxe, spolehlivost, komunikativnost, odvaha (součástí projektu bude stáž v Brazílii). Pro podrobnější informace kontaktujte Martina Balcara, ([email protected]), telefon 222 584 342. www.divokehusy.cz

16

ROZHOVOR

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

Udělala jsem několik tvrdých věcí S Jennifer Mary Shipleyovou o Novém Zélandu a o tom, jak změnit svou zemi Jak jste to mohla jako politik přežít? V té době se mě na to novináři ptali taky a říkali, že se nikdy nemůžu stát premiérkou. Říkala jsem jim: Podívejte se, šla jsem do politiky dělat to, co je správné, ne co je populární. A doufám, že budu umět lidi přesvědčit, že na tom nakonec vyděláme všichni. Jenže Nový Zéland tehdy přišel o šedesát tisíc pracovních míst. Jak jste to vysvětlovali? Říkali jsme lidem: Měli jsme nadstandardní vztahy s Británií, která však vstoupila do Evropské unie, a najednou jsme se dozvěděli, že už žádné výhody nebudou, že musíme být konkurenceschopní. Byli jsme nuceni začít uvažovat globálně. V ekonomice jsme se rozhodli zaměřit se buď na oblasti v nejnižších patrech, ve kterých jsme dostatečně výkonní a nemusíme je dotovat, nebo pozvednout celé sektory ekonomiky na nejvyšší možnou úroveň a k co nejvyšší možné ziskovosti. Můžete dát konkrétní příklad? Třeba v oděvním průmyslu nás Čína, Indie, Fidži i některé východoevropské země lehce porážely v nákladech na pracovní sílu. Běžní výrobci a návrháři krachovali, ale měli jsme pár velmi talentovaných návrhářů, kteří byli schopni vymyslet novou značku, styl, kontext. Výsledkem je zboží, které je něčím výjimečné, vypovídá něco o nás samotných, je vyrobené z vlny ovcí z novozélandských hor, jež v zimě hřeje a v létě chladí. Jde o hodnotu, která se skrývá za značkami a která výrobek protlačí do horních pater trhu. Přece jenom ale šedesát tisíc míst... Zapomněla jsem ještě jednu věc: nabídli jsme lidem spoustu kurzů a přeškolování. Zároveň jsme vynaložili obrovské úsilí do rozvoje oblastí, které umožnují uplatnění pro ty, kdo nemají vysokoškolské vzdělání nebo vysokou kvalifikaci. Ideální oblastí je turismus. Pomáhali jsme lidem získat sebevědomí; potřebovali vědět, kdo jsou, že jejich příběh je součástí našich dějin. Tento přístup neuvěřitelně pomohl. V každé oblasti turistických služeb vyrašily malé společnosti, spousta lidí dostala příležitost založit si svůj malý byznys. Jakou tu hrál úlohu stát? Založili jsme poradenské centrum, kam mohl přijít každý, kdo chtěl založit vlastní společnost, a dostalo se mu školení: jak se zakládá malý byznys, jaké jsou daňové zákony, jak se obchoduje. Pomáhali jsme lidem rozvíjet nápady, podporovali jsme rozvoj zespodu. Důležité je si uvědomit, že v dobách, kdy se ekonomika přizpůsobuje, jí v prosperitě nebrání nedostatek nápadů, ale předpoklad, že vláda všechno zařídí odshora až dolů. To je velmi špatné řešení.

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Historicky první premiérka Nového Zélandu (1997–99) Jennifer Mary Shipleyová (1952) patří k politikům, kteří dokázali změnit svou zemi díky odvážným sociálním a ekonomickým reformám. Původním povoláním učitelka, členka pravicové Národní strany, působila v letech 1990–96 v čele tří ministerstev. V roce 1997 reagovala na nespokojenost s vládou, jejíž byla členkou, vnitrostranickým pučem, během kterého svrhla předsedu Národní strany a premiéra Jamese Bolgera a nastoupila na jeho místo. V listopadu 1999 se stala na čas lídrem parlamentní opozice. Před dvěma lety z vysoké politiky odešla. Jennifer Mary Shipleyová je vdaná, má dceru a syna.

P

řijela jste na kontinent, který prožívá těžké časy. Evropa má ekonomické problémy, starosti s imigrací a integrací, bojíme se konkurence, nestačíme Číně. Jak se daří vám na Novém Zélandu? Popis, který jste právě použil na Evropu, by se přesně hodil na Nový Zéland v polovině 80. let. Byli jsme zadlužení, měli jsme starosti s Maory, lidmi z tichomořských ostrovů a také s naší orientací na Velkou Británii. Museli jsme se odhodlat k obrovským změnám. Zaměřili jsme se na trvale udržitelný rozvoj, ale zároveň jsme se snažili, aby nás systém chránil, aby Nový Zéland nezůstal jen u několika tradičních partnerů. Ptal jste se, jak se nám daří. Dobře: desátým rokem zažíváme nepřetržitý hospodářský růst (letos 3,6 %), na začátku reforem jsme měli víc než 12 % nezaměstnaných, dnes jen okolo 3 %. Jak jste reformy zvládali? Především jsme se museli rychle rozhodnout. A věřit, že lidem pomáháme. Byl to akt víry a akt odhodlání. Změna byla neuvěřitelně obtížná pro vládu, lidi, rodiny, ale nebylo možné se jí vyhnout. Věděli jsme, že čím déle budeme lidem předstírat, že existuje řešení tam, kde ve skutečnosti není, tím víc budeme prohlubovat jejich nevíru v možnost řešení. Lhala bych, kdybych říkala, že to někdy nebylo dramatické. Lidé protestovali a byli opravdu rozzlobení. Kdy to bylo nejhorší? Na začátku 90. let, kdy jsme museli změnit systém důchodů. Za důchodovou reformu jsem byla odpovědná já. Bylo mi čtyřicet a vysvětlovala jsem veřejnosti, že mladí lidé mohou financovat penze svých prarodičů, ale ne způsobem, který je ochromí. Během deseti let jsme pak zvedli hranici odchodu do důchodu o pět let, na pětašedesát – to nám vydrží třicet let, než budeme muset čelit další krizi.

Jak potom vnímáte Evropany? Zdá se, že máme opačné instinkty: evropští politici spíš slibují ochranu. Tak to jsou velmi odvážní. Dneska se investice a talent volně přelévají po světě tam, kde nacházejí nejlepší příležitosti. Ať se jedná o malé podniky o dvou třech zaměstnancích, nebo velké společnosti, vláda je od toho, aby vytvářela podmínky, ve kterých může ekonomika prosperovat. A musí se postarat o lidi, kteří přijdou o práci. Otázkou je, jestli máte pomoci lidem tak, že jim dáte práci, nebo jim pomůžete rozvinout dovednosti, aby mohli dělat něco nového. My jsme se věnovali především tomu druhému.

Příběh planety Země Čím se vám podařilo přesvědčit zemědělce, aby se vzdali dotací? V Evropě je to, zdá se, neřešitelné. Pro nás to byla záležitost života a smrti, která nás donutila klást si základní otázky. My jsme si prostě nemohli dovolit utratit půl miliardy dolarů na obnovu chovů ovcí. Ale bylo to velmi obtížné a některé rodiny přišly o farmy. Vláda říkala: Můžeme zaručit, že vám zůstane dost peněz, abyste si mohli koupit dům, vaše rodina nebude vykořeněná. Ale bude lépe, když vám začneme vyplácet důchod, než abychom dál předstírali, že jsou tady podmínky pro rozumné farmaření. Byla to extrémně obtížná cesta, ale dnes není novozélandské zemědělství dotované jedním jediným vládním dolarem. Tečka. Myslíte si, že je vaše zkušenost zobecnitelná? V principu ano, ale v každé zemi musí řešení vycházet z kontextu. My jsme neměli na vybranou, zemědělství tvořilo tak velkou část našeho hospodářství, že jsme změny prostě udělat museli. A udělali jsme je rychle, říkali jsme si, že nemá smysl lidi trápit. A oni, jakmile překonali šok a uvěřili, že to vláda myslí vážně, se velmi rychle přizpůsobili. Těm, kteří se ocitli v obtížné finanční situaci, jsme nabídli kompenzační balíček. Vláda

měla pocit, že peníze, které by musela v budoucnu stejně utratit na dotacích, může použít k tomu, aby je vyplatila z tohoto typu podnikání. Způsobuje vám problémy naše dotované zemědělství? Umíme dneska přežít i v situaci, kdy Evropa zemědělce dotuje. Vyrábíme nejkvalitnější sušené mléko na světě s nejvyšší ziskovostí a zároveň stále specializovanější výrobky – například obohacené mléko se silným imunologickým účinkem, které je velmi populární v asijských zemích, kde si rádi kupují přírodní léčiva. Ale na den, kdy Evropská unie své dotace omezí, se samozřejmě těšíme. Nový Zéland je zastáncem otevřeného obchodu. Částečně i proto, že nechceme, aby byli lidé nuceni k ekonomické migraci. Za některými problémy, které svět sužují, stojí přirozená snaha lidí zajistit rodinám co nejlepší život. Proto migrují do míst, o kterých si myslí, že tam existují největší příležitosti. Bylo to tak vždycky – migrace a obchod jsou jedním velkým příběhem planety Země. Problémem dneška je, že lidé často migrují z pocitu zoufalství. Proto když se začneme ptát, co by se mělo udělat pro hodně chudé země, odpověď bude znít: Přestat jim bránit v přístupu k prosperitě ve jménu ochrany některých obyvatel jiných částí světa. Je to otázka vyváženého světového obchodu, který lidem umožní „proobchodovat“ si cestu k úspěchu a blahobytu, místo abychom jim nabízeli pomoc, která zajistí prosté přežití. To je myslím celosvětově udržitelnější strategie. Jste pravděpodobně jediná země, která nemá strach z Číny. Dokonce chcete otevřít zónu volného obchodu v době, kdy EU a USA zavádějí kvóty na dovoz. Lidé se bojí změn. Ale změny jsou realitou, nedají se zastavit. A pokud jde o kvóty – je to tak krátkozraké. Dovolte, abych se zeptala já vás: Proč by chudá evropská rodina neměla mít možnost koupit si levné tenisky, tepláky, šaty? Co je větší imperativ, umožnit lidem spravedlivý přístup ke zboží a službám, nebo chránit pracovní místa, která stejně není možné bránit donekonečna? Já bych doporučovala Evropě nedívat se na Čínu jen do zpětného zrcátka jako na konkurenci, která vás dohání, ale jako na spotřebitelskou společnost, která stojí před vámi a bude chtít koupit všechno, co Evropa nabízí. Lidé v Číně jsou stejní jako na Novém Zélandu nebo v České republice. Budou chtít značkové zboží, auta, pěkné domy, spotřební zboží. Takže jde o to porozumět místo toho být paralyzován strachy. Snažit se pochopit, kde jsou příležitosti ke změně, uvnitř ekonomiky i ve světovém obchodě. Cítíte se se vším tím optimismem a energií ještě vůbec součástí Západu? Samozřejmě. A té vaší náladě rozumím. Jsem optimista, ale také lídr. A myslím si, že schopnost vést a dodávat nové myšlenky je v době, kdy lidé mají strach, nesmírně důležité. Nejhorší ze všeho je paralýza, která vás vyřadí z činnosti. Když nastanou těžké časy, nejvíc posilující je, když si sednete a zeptáte se, co se dá změnit a co ne. Připomínám taky koncept trvale udržitelného rozvoje. Pokud nechcete zklamat celé generace, musíte hledat, jak vytvořit podmínky pro trvalý růst, musíte uplatnit skutečně zdravou ekonomickou politiku, která není založená na principu rychle nabyl, rychle pozbyl.

Ve Francii bych vyšla do ulic Zdá se, že jste zvládli multikulturní společnost s potomky bílých přistěhovalců, maorskou populací a teď nově asijskými přistěhovalci. Jediný náš politik by vám neřekl, že situace je dokonalá, ale máte pravdu: jsme dynamickou a zdravou multikulturní společností. Nesmírně důležité bylo poznání, že se musí změnit náš přístup k přistěhovalcům, takové to „když tu chcete být s námi, musíte být jako my“, což bylo typické pro 50.–70. léta. Obýváme společně jeden prostor, musíme mít společné ambice a důvěru v úspěch a zároveň musíme být společně schopni čerpat sílu z našich rozdílných zkušeností. Jak to vypadá v praxi? V každé oblasti jsme se snažili přijít na to, co to přesně znamená. Vezměte si třeba zdravotnictví. Lidé, kteří se k nám stěhovali, byli většinou méně zdraví než většinová populace. Cítili se vyřazení, kulturně odcizení, měli pocit, že nereagujeme na jejich požadavky. A tak jsme zřídili zdravotní úřady, které vedly nemocnice. Ve zdravotnictví musíte vždycky nejdřív přijít na to, jak přelévat peníze. Nové úřady dostaly za úkol komunikovat s přistěhovalci, měly jim říkat: Chceme vám dát zdravotní péči, ale vy nám pomozte pochopit, jak by to vašim lidem vyhovovalo. Lidé

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

17

Stipendia získali pocit, že jsme ochotni respektovat jejich dějiny a kulturu, navíc vznikla nová vrstva podnikatelů, protože ta nová zdravotnická zařízení byly vlastně malé kliniky. Za dolary vynaložené na zdravotnictví jsme zároveň řešili i etnické a sociální problémy. Jak jste zvládli nezaměstnanost Maorů, která byla hrozivá (25–30 %) a týkala se hlavně mladých? Rozjeli jsme pro ně spoustu programů, často úplně jednoduchých. A tohle je důležité: na začátku jsme vždycky hledali v dané skupince vůdce. Nikdy jsme ho nedosadili, šli jsme za ním, často to byl nezaměstnaný, a jasně mu řekli: Chceme, abys nám pomohl tím, že se staneš vůdcem téhle skupiny nezaměstnaných. Hledali jsme různé možnosti třeba v turistickém ruchu. Rozhodli jsme se například dát velké skupině Maorů, kteří žili poblíž místa, kam každou zimu připlouvají velryby, koncesi na provozování ekoturistické kanceláře. Maorové mají mnoho starých mýtů a legend o tom, jak se dostali na Nový Zéland, a o velrybách, ty jsou pro ně ikonickými tvory. Mladí Maorové mýty shromáždili a přetavili je v neobyčejný kulturní program, spojený s ekoturismem. Neříkají turistům jenom: Pojďte se podívat na velryby. Skutečná a mnohem vyšší hodnota je v hlubokém smyslu jejich příběhu, který je zároveň příběhem Nového Zélandu. Stejně tak má mnohem větší hodnotu pomáhat lidem založit si svůj vlastní byznys a objevit v sobě to, v čem opravdu vynikají, než aby jim vláda vykládala, co kde musí dělat. Jde o hledání schopností zevnitř. Kolik Maorů zasedá v parlamentu? Maorové tvoří asi 12,5 % procenta obyvatel, mezi 120 poslanci jich je osmnáct nebo devatenáct, mají tedy větší než proporciální zastoupení. Totéž ovšem platí o věznicích. Tam je zastoupení bohužel o mnoho větší. To pro mě představuje jedno z největších selhání našeho systému. Jde ale o celosvětový jev, menšiny mají všude větší podíl na vězeňské populaci a na páchání trestných činů. Myslím, že se ti většinou mladí lidé uchylují ke kriminalitě z pocitů frustrace. Jsou často neúspěšní ve škole, nemají funkční gramotnost, řidičský průkaz... Snažíme se je dostat do programů, kde se učí číst a další základní dovednosti, ale nejen to. Mají možnost přijít na to, kým vlastně jsou, jaká je jejich historie a kultura: programy vedou starší maorští vůdcové – maorská kultura vychází z obdivu ke stáří, které považuje za držitele kulturního dědictví. Proč máte tak přísná imigrační pravidla? Používáte bodový systém a lidé z Asie si někdy stěžují na diskriminaci. Nový Zéland je společností přistěhovalců. My všichni, Maorové, lidé z tichomořských ostrovů, jsme přijeli na lodi nebo v poslední době letadlem. Většinou se to dělo ve vlnách a ne postupně, když se ohlédnete, téměř ty vlny vidíte: Holanďané, Britové. Asijská migrace začala okolo roku 1990, kdy přicházely izolovaně důležité podskupiny: Korejci, Thajci a v poslední době Číňané. Reakce většiny na příchod menšin souvisí s ekonomickou situací. Když ekonomika šlape, stěžují si lidé na nedostatek pracovních sil a je jim docela jedno, kdo a odkud přichází. Bodový systém byl zaveden ve snaze získat kvalifikovanou pracovní sílu. Na Nový Zéland se dostanete snadno, pokud máte kvalifikaci nebo dovednosti v kategorii, kterou potřebujeme. Jinak bývají mí krajané tolerantní. Pravděpodobně by ale chtěli, aby příchozí tvořili jakýsi národnostní mix, dávají přednost tomu, aby lidé přicházeli jako jednotlivci a ne jako národnostní skupiny. Plyne z vaší zkušenosti s menšinami pro nás nějaké poučení? Všechny populace v sobě mají jedinečné prvky, díky nimž je možné si vytvářet pocity hrdosti a jedinečnosti – když se vyprávějí příběhy, příběhy jídla, vína, uměleckých předmětů. Byznys, který je na tom postavený, je jedinečnou příležitostí pro minoritní skupiny. A pokud je možné zařídit, aby se cítily součástí společnosti... Tyto menšiny mohou někdy přinést svou kulturu do nového prostředí ku prospěchu všech. A já si myslím, že tady je příležitost vyřešit sociální a ekonomické problémy. Co vás napadá při pohledu na nepokoje ve Francii? Kdybych žila ve Francii, byla bych na ulici a říkala bych, že chci mluvit s vůdci těch rozzlobených mladých lidí. Protože i v těch nejdivočejších, nejobtížněji zvladatelných skupinách najdete silné vůdce. A pokud jste schopni pochopit, co je tak rozzlobilo, jste alespoň na stopě řešení. Skoro vždy je v tom obsažen prvek dialogu. Chceme-li najít cestu

vpřed, je potřeba naslouchat. Na Novém Zélandu jsme nakonec museli uznat, že naše strategie, která nutila všechny, aby byli stejní jako ostatní, byla slepá a pošetilá. Generace mých dětí už vyrůstala jinde, seděly v lavicích s maorskými a asijskými studenty, a učily se do určité míry ve škole také jazyky svých spolužáků, aby pochopily bohatost té kultury. Vytvořilo to mnohem lepší rovnováhu ve společnosti, než kdybychom se jenom na sebe dívali. Když lidé něco neznají, mají z toho strach.

pro studenty vyšších ročníků VŠ nebo postgraduální studenty pro studium na univerzitách v zemích EU nebo mimo Evropu Nadace OPEN SOCIETY FUND PRAHA z Fondu společnosti ACCENTURE na podporu vzdělávání vypisuje konkurz na získání doplňkového stipendia pro studium na univerzitách v zemích EU nebo mimo Evropu pro studenty posledních ročníků VŠ nebo postgraduální studenty následujících oborů: ● ● ● ● ●

Informační technologie Informační a znalostní inženýrství Finance a účetnictví Ekonomie a management Business administration

Máte pro Evropu nějakou radu? Evropa praská problémy, které se odehrávají tady a teď v tempu, kterému rozhodovací procesy nestačí. Můj syn žije v Šanghaji a říká mi: Tady, v jedné z největších společností na světě, je generace, která spolu komunikuje způsobem, jejž jejich političtí vůdci teprve začínají poznávat. Co tím chci říct: abychom vyřešili dnešní a zítřejší problémy, musíme dnešním vůdcům pomoci, aby rychle pochopili paradigma, podle kterého funguje skupina lidí, z níž máme největší obavy. A já mám podezření, že je to na celém světě podobné: že všechny kontinenty mají stejné skupiny nespokojenců, jen se jinak jmenují.

Žádat lze o stipendium na krátkodobé pobyty v době trvání od 3 do 6 měsíců. Podrobné informace a přihláška k dispozici na www.osf.cz Termín uzávěrky: 30. 11. 2005

Příběh Nového Zélandu

pro studenty středních škol

Byla jste první premiérkou Nového Zélandu, po vás je ve stejné funkci už druhé období další žena. Zdá se, že se ženy v čele země osvědčily. To jistě. Byli jsme první zemí na světě, která dala volební právo ženám. V našem parlamentu je okolo 30 % žen, ale není za tím žádná pozitivní diskriminace, lidé prostě přirozeně vybírají, a potom volí ženy.

Nadace Open Society Fund Praha ve spolupráci se zahraničními partnery vyhlašuje již 13. ročník výběrového řízení pro studenty středních škol na získání stipendia na roční studium na soukromých středních školách ve Velké Británii a v USA.

Jak je to možné? U nás to nefunguje. Novozélanďanů jsou jen čtyři miliony, a aby mohli obstát, potřebují každý talent. Další důvod: za 2. světové války odešla spousta mladých mužů do zahraničí, ženy šly do továren, řídily farmy, zakládaly firmy. A když se muži vrátili domů, zjistili, že jim to vyhovuje. Myslím, že to byl začátek důležité sociální revoluce. A další možný důvod z časů reforem: je něco mateřského v tom, že přijímáte pravdu od ženy: ženy často říkají věci, které je potřeba říct. Myslím, že v politice to opravdu platí. V souvislosti se ženami v politice se mluví o smířlivosti, schopnosti hledat konsensus, otevřenosti dialogu. Věříte tomu? Myslím, že na tom něco je. Když zlobí dítě, matka se většinou spíš zeptá: „Proč to děláš?“, než by poručila: „Nedělej to!“ A v politice jsou podle mého názoru ženy intuitivně schopny vidět celek, ne jednotlivé symptomy. Hledají příčiny problémů. Znám mnoho mužů, kteří mají stejný talent, ale pro ženu je to myslím instinktivní schopnost spojená s mateřstvím. Všimněte si výsledků žen po celém světě, jejich umění zklidnit konflikt a potom proniknout k podstatě problému, dovést lidi ke shodě, umožnit jim zachovat si tvář a pokračovat dál... Myslím že to jsou dovednosti, které vnášejí do politiky. Což nemusí nutně znamenat, že jde o holubičí povahy. Zrovna vy jste svého předchůdce připravila nemilosrdně o křeslo během jeho cesty do zahraničí. Nemilosrdně? Podívejte se, vůdcové musí vést, a když přijde čas provést změny, musí být rozhodní. Když za vámi přijdou kolegové a řeknou vám: Dozrál čas na změnu, chceme, abys byla naším vůdcem, a tohle je ta pravá chvíle, nebudete přece sedět a přemýšlet, co se stane. Musíte ale umět rozpoznat, že to opravdu je ta správná chvíle. Já šla do politiky, abych pomohla změnám, které Nový Zéland potřeboval. Proč jste před dvěma lety z politiky odešla? Měla jsem pocit, že už jsem svůj díl práce vykonala: Nový Zéland je jiný, než když jsem začínala. Udělala jsem několik tvrdých věcí, ale žádná z politických stran, které nastoupily po mně, na nich nic nezměnila. Vždycky jsem se snažila udělat to, o čem jsem si myslela, že je správné, na základě dostupných informací. A neudělat to by pro mě bylo méně politicky uspokojivé než se o to pokusit, i když jsem si nebyla stoprocentně jistá. Myslím, že to je rozdíl mezi vedením a řízením. Řízení situací je receptem na zachování statu quo a lidi to často nakonec zklame. I jako vůdce často zklamete, změny jsou obtížné. Ale je dobré, když se vám podaří vyslat lidi na cestu, říci jim, tady jsme, ta hrbolatá cesta nás vede k cíli, pokusme se nějak se tam dostat... To je dnes příběh Nového Zélandu. Jiří Sobota

Q

Nadace Open Society Fund vyhlašuje

13. ročník stipendijního programu Studenti/studentky, kteří se hlásí do programu, musí splňovat následující podmínky: ● jsou občany/občankami České republiky ● v době vyplnění přihlášky studují 1. nebo 2. ročník střední školy (v případě víceletých gymnázií tomu odpovídající ročník) ● jejich znalosti angličtiny jsou na takové úrovni, že jsou schopni/y v ní studovat ● jsou samostatní/é a snadno se přizpůsobí cizímu prostředí Podrobné informace a přihláška k dispozici na www.osf.cz Termín uzávěrky: 30. 11. 2005

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Česko zřejmě přijde o významnou stavbu. Nefiguruje sice v památkových seznamech, ale to neznamená, že postrádá architektonické kvality. Jde o budovu Lázní VI v Karlových Varech, které mají být zbourány. Jejím autorem byl architekt Rudolf Wels, osecký rodák a žák Friedricha Ohmanna z vídeň-

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

S radikálními realisty „Die Grünen“ byli vždy vlajkovou lodí evropských zelených

Konec karlovarských lázní, Václavák a nové trendy ské akademie, ale zejména Adolfa Loose z proslulých kurzů tohoto guru moderní světové architektury. Podle Loosova vzoru navrhoval Wels už v roce 1911 lázeňské budovy s plochými střechami a střešními zahradami. V meziválečném období působil nejdříve na Sokolovsku a Karlovarsku, kde navrhl řadu staveb – rodinných domů, úředních a školních budov a lázeňských pavilonů. Právě Lázně VI byly Welsovým návratem k principu minimalistické architektury, jako vždy však s noblesně řešenými interiéry. Wels působil před válkou krátce také v Praze, kde navrhl několik luxusních činžovních domů, byl ovšem také autorem dekorací pro filmy Voskovce a Wericha. Během války zahynul s celou rodinou v koncentračním táboře v Osvětimi. Architekt Jiří Gebert (nyní se ovšem podepisující George Gebert) píše čas od času do Respektu své glosy k dění v Česku (žije v zahraničí). V minulém čísle se zamýšlí nad smyslem nově vypsané soutěže na řešení Václavského náměstí. Mýlí se však, když považuje návrat tramvají do tohoto prostoru za daný. Nic takového – všichni soutěžící musí předložit dvě alternativy, tedy také bez elektrické dráhy. Autor těchto řádek – a také člen poroty této soutěže – navíc doufá, že jednotlivé studie přinesou víc než jen návrhy nových laviček nebo dlažby, jak se obává pan Gebert. Zadání ale není vůbec jednoduché, neboť přeložení magistrály za Národní muzeum nebo budování podzemních garáží a tunelů je v této lokalitě velmi komplikované. Pod náměstím vede metro, jsou tu kolektory, vestibul a další inženýrské sítě. Na velkorysost gigantických podzemních prostor nového berlínského terminálu, kde se, jak uvádí správně Gebert, konají výstavy, bychom měli v Praze zapomenout. Německá metropole je městem jiných dimenzí. A navíc těžce zadlužená.

Joschka Fischer hodlá sedět, mlčet a přemýšlet v posledních řadách parlamentu. (Na snímku z roku 1999 se svou ženou Nico Leskeovou.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

„B

yl jsem jedním z posledních živě zpívajících rockerů v německé politice. Teď přichází na řadu generace odchovaná playbackem,“ řekl deníku Die Tageszeitung ve svém prvním rozhovoru po odchodu z prvních řad politiky nejznámější „Zelený“ Joschka Fischer. Do kolonky „vzdělání“ vždy musel dopisovat „základní“, přesto se tento samouk a samorost stal nejrespektovanějším a donedávna i s přehledem nejoblíbenějším představitelem celé generace německých politiků. Především Fischerovou zásluhou se ze sdružení rebelů, hippies a tzv. nové levice stala strana schopná jít cestou nutných kompromisů. Sedmiletá Schröderova vláda, kterou po volbách v roce 1998 mnozí němečtí publicisté překřtili na „rudo-zelený projekt, který změní tvář země“, byla především Fischerovým dílem. S koncem této vlády, která byla nakonec nucena nacházet řešení německých problémů na úkor svých tradičních voličů a ideálů, se pro „velký odchod velkého politika“ rozhodl i Fischer. Jak němečtí Zelení, jakýsi maják všech ekologistických stran, zvládli svou roli v „historickém projektu“?

Konzum už je pasé

S tramvajemi, či bez nich? FOTO ARCHIV AUTORA

Zajímavý názor se objevil nedávno v Lidových novinách v souvislosti s recenzí výstavy mladých architektů-vizionářů ve Veletržním paláci. Parafrázovat ho lze asi takto: čím konzervativnější památkáři v naší metropoli, tím – jen zdánlivě paradoxně – větší nebezpečí, že tu vznikne Disneyland. Něco na tom je: zakonzervováním stávajícího stavu a neumožněním toho, aby živé město vstřebalo i nové trendy, jen podpoříme jeho stagnaci a kýčovitou kulisovitost. Za první republiky čelili konzervativcům mladí architekti mimo jiné založením Klubu Za novou Prahu. I teď sílí hlasy po něčem podobném. Možná by jen stačilo, kdyby kolegové památkáři sledovali, co se ve světě současné architektury a designu děje. Zdeněk Lukeš Autor je architekt a historik.

Všechny moderní ekologistické strany jsou charakteristické tím, že se nezabývají pouze ochranou přírody, ale celým souborem postmateriálních hodnot. Klasické politologické teorie rozlišují tři tzv. štěpení evropských společností, která historicky vedla ke vzniku různých politických stran. Jde o konflikty mezi prací a kapitálem (vznikají socialistické a tržní strany), církví a státem (vznikají křesťanské a sekulární strany) a městem-centrem a venkovem-periferií (vznikají regionální strany). Počátkem 70. let však americký sociolog Ronald Inglehart vypozoroval nové štěpení, které ovlivnilo především mladé lidi a levicovou část politického spektra. „Tichou revolucí“ nazval jev, kdy se stále více vzdělaných občanů zajímá spíše například o nezávislost na všech autoritách a tradicích, o pluralitu životních stylů, o zdravé životní prostředí než o klasická materiální témata průmyslového růstu, konzumu a bezpečnosti. Inglehart popsal nové štěpení mezi materialismem a postmaterialismem a strany Zelených se koncem 70. let staly politickým nositelem „nových“ hodnot. Tento předěl se vyhnul zakonzervovaným komunistickým společnostem, což vysvětluje i mnohé názorové a hodnotové rozdíly mezi „starou“ a „novou“ Evropou. Zatímco se před sedmi lety levicoví publicisté těšili na „nové“ Německo, předvídali pravicoví pozorovatelé znemožnění nedisciplinované a nepřipravené „strany chaotů“, která musela prvně převzít vládní odpovědnost. Po čtyřech letech u moci však Zelení posílili takřka o dvě procenta a v roce 2002 tak zachránili rudo-zelený kabinet. I letos dokázali Zelení o 1,5 procenta překonat svůj výsledek z voleb 1998, což napovídá, že na

rozdíl od sociální demokracie v očích svých voličů ve vládní roli obstáli. Zelení dokázali během své vlády poznamenat německou společnost v „postmateriálních“ otázkách. Prosadili především registrované partnerství osob stejného pohlaví, rozšíření spotřebitelských práv a reformu státního občanství, která konečně umožnila například Turkům žijícím po desetiletí v Německu získat pas této země. Z klasicky ekologických témat se pak Zelení zasloužili mimo jiné o podporu ekologického zemědělství, o počátek ekologické daňové reformy, o postupné opuštění jaderné energetiky a o podporu obnovitelných zdrojů energie, která z Německa udělala celosvětového lídra v tomto rychle se rozvíjejícím odvětví. Jaké minusy naopak přinesla Zeleným vládní účast? „Bylo chybou přenechat v minulých letech hospodářskou a sociální politiku SPD, jež v těchto oblastech proklamuje schopnosti, které není často schopna prokázat,“ píše se v letošním volebním programu Zelených. Největší chybou menší koaliční strany však byla rezignace na větší aktivitu při reformách donedávna vzorového sociálního státu ve Spolkové republice. „Německá společnost je prostoupena rudo-zelenými hodnotami, ale odmítá rudo-zelenou vládu. To ovšem zapříčinila neúspěšná hospodářská politika, nikoli tyto hodnoty,“ píše Joachim Raschke z Univerzity v Hamburku, který o Zelených publikoval tři objemné knihy. Pravicová opozice i mnoho předních sociálních demokratů však Zeleným vyčítají, že jejich priority jdou proti duchu doby. Místo nezaměstnanosti a reforem sociálního státu se prý zajímají více o ochranu menšin a hlodavců. „To, co prosazují, musí zaplatit hlavně obyčejný malý človíček,“ stěžuje si dnes mnoho německých zaměstnanců. Na druhou stranu množící se přírodní pohromy, které se nevyhnuly ani Německu, pravidelně dodávaly legitimitu průbojné ekologické politice Zelených.

Vítězný pochod institucemi Zelení vždy dbali na image „progresivní síly“ německé politiky a i během vládní periody se důsledně prezentovali jako „motor reforem“. Během pětadvaceti let života strany se však z jejích kdysi okrajových názorů stal mainstream německé politiky a Zelení otupili svůj radikální osten. Typickými stoupenci Zelených v 80. letech byli vlasatý student pedagogiky, chodící ve vytahaném svetru a džínách „do zvonu“, a studentka sociologie, čtoucí v batikovaném triku knihy západních neomarxistů. Během dvaceti let se z této dvojice stali elegantně odění vzdělaní manželé s nadprůměrným příjmem a úspěšnou kariérou, kteří se stále považují za trochu alternativní a levicovou menšinu (elitu). Voliči Zelených měli v Německu již dlouho nejvyšší průměrné vzdělání a stárnoucí strana nadále boduje ve velkých městech a mezi studenty. V loňském roce navíc příznivci Zelených předstihli voliče liberální a podnikatelské FDP a stali se nejlépe vydělávající

voličskou skupinou. I přesto se Zelení stále definují jako „moderní a na hodnotách založená levice“. „Dlouhý pochod institucemi“ předvídal svým přátelům koncem 60. let vůdce studentských revolucionářů a pozdější spoluzakladatel ekologistické strany Rudi Dutschke a Zelení v minulých sedmi letech svůj maraton německými institucemi úspěšně dokončili.

Mezi mlýnskými kameny „Vládnutím jsme zmoudřeli,“ říká Renate Künastová, která spolu s Fischerovým oblíbencem Fritzem Kuhnem stane v čele parlamentního klubu Zelených. „Konec závislosti na ropě, spravedlivá reforma sociálního státu, dětská politika a integrace cizinců budou hlavní náplní naší opoziční práce. Jsme jedinou opoziční stranou s radikálními, avšak realistickými návrhy,“ tvrdí populární Künastová, která se zřejmě po odchodu Fischera stane hlavní tváří Zelených. Jenže co Künastová považuje za klad Zelených, to se může v příštích čtyřech letech obrátit proti nim. Na levém kraji opozice bude Linkspartei navrhovat populistická řešení tradiční levice a na pravém kraji bude FDP prosazovat též málo realistický trh bez přívlastků. Zeleným hrozí, že jejich smírné realistické návrhy zaniknou ve smršti velkých slov zleva i zprava. I tak však Zelení, kteří se v budoucnu už nehodlají spoléhat jen na koalice s SPD, ale nacházet programovou shodu i s radikální levicí a s konzervativci, nabízejí některá zajímavá řešení. Pozornost si zaslouží například koncept trvalé udržitelnosti rozšířený i na státní finance. Zelení jím odůvodňují snahu o vyrovnaný rozpočet a koncept je i součástí jejich chápání sociální spravedlnosti, kterou rozšiřují i na spravedlnost mezigenerační. Zelení možná znovu rozpracují starší a zatím jen teoretické návrhy na řešení německé nezaměstnanosti, jež se nesoustředí v první řadě na hospodářský růst, ale na „přerozdělení práce“ a minimální „občanskou mzdu“ pro každého občana. Zelení též navrhují integrovat výuku islámu do německých škol a ukrást tak muslimskou mládež nekontrolovatelným a často radikálním kazatelům. Künastová dále navrhuje například poukázky na sport a kulturu pro děti ze sociálně slabších rodin. Joschka Fischer hodlá „sedět, mlčet a přemýšlet v posledních řadách parlamentu“. Bude sledovat, jak se „jeho“ strana popere se svým návratem na tvrdé opoziční lavice a zda se dokáže obejít bez svého mentora. Sám teď uvidí, jestli byl natolik schopným vůdcem, že si dokázal najít i schopné nástupce, kteří budou nadále naplňovat hlavní požadavky voličů zelených stran: odvážné návrhy nezatížené vazbami na hospodářské a zaměstnanecké svazy a „nekonformní realismus“. Tomáš Lindner Autor je student FSV UK.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

19

Zachrání Čínu SuperStar? Kde jsou ohniska problémů světové velmoci

J

e nepochybné, že v Číně se dějí velké věci. Řada světových médií včetně Respektu si povšimla čínské obdoby komerční soutěže SuperStar. Zajímavá ale byla především debata po soutěži; mnozí komentátoři totiž přišli s tím, že to byl netradiční závan demokratické soutěže v Číně. Třebaže oficiální v angličtině tištěný deník China Daily v redakčním komentáři takové souvislosti ironizoval, The Economist ve stejném duchu odpověděl a z téhož článku ocitoval závěr: „Jak by imitací demokracie mohla být volba zpěváka, který má nejmenší schopnost zpívat falešně?“ A sám pak dodal: „To ovšem je demokracie.“ Lidem ze zemí s evropskou tradicí demokracie to může připadat směšné, ale velký zájem mladých lidí o tuto soutěž vzbudil mezi čínskými intelektuály naděje, že se nová generace učí demokratickému smýšlení. Nebo je to důkaz, že Čína je před neodvratným kolapsem, jak soudí ve své knize Nastávající zhroucení Číny poradce americké právní firmy v Šanghaji Gordon Ch. Chang (viz Respekt č. 30/2005)?

Sázka na nevládní organizace Komunistická strana Číny se sice může utěšovat, že má 66 milionů členů, ale čelí stále větším problémům. Chang ve své knize tvrdí, že lidé straně nevěří. Mocenské aparáty jsou si prý této situace alespoň částečně vědomy. Čelí totiž sériím ekonomických, sociálních, environmentálních i politických problémů – roste nespokojenost se mzdami, nezaměstnanost, je nedostatek pitné vody a enormní rozdíl mezi chudým západem a bohatnoucím východem Číny. Co s tím? Mocenské aparáty se rozhodly studovat singapurský model, kde se z iniciativy a za podpory vlády rozvinulo tržní podnikání, které zemičku o počtu necelých tří milionů obyvatel zařadilo mezi nejlépe prosperující země světa. A to pod vedením lídrů autoritativní parlamentní demokracie, v níž je od roku 1959 u moci Lidová akční strana. Pro hledání nové cesty není bez významu, že členy Komunistické strany Číny se už mohou stávat i podnikatelé.

Kromě strany samotné jsou i další potenciální síly, strukturalizací státních podniků a s tím spojená vysokteré by se mohly stát nositeli změny, mimo jiné také ká nezaměstnanost a nízké mzdy, to vše v minulých proto, že strana k tomu některé z nich přímo vybízí letech vyvolávalo řadu nepokojů a stávek. Napřía jejich aktivity zejména v poslední době začíná pod- klad v roce 1998 oficiální zdroje uváděly, že v zemi porovat. O tom svědčí zejména mediální kampaň proběhlo 60 000 protestních akcí, v roce 1999 již zdůrazňující rostoucí význam nevlád100 000, v roce 2003 to údajně bylo ních organizací. opět „jen“ 53 000. Ale zahraniční Způsobem typickým pro čínskou korespondenti, například z Die Zeit, Místo Maova politickou scénu a tradici se význam píší o statisících stávek a nepokojů. Nepokoje vznikají také na venkově, nevládních organizací náhle širo„třídního boje“ ce projevil v dubnu tohoto roku. Šlo například v důsledku nezákonnéo účast nevládních environmentálho předepisování a vymáhání daní nastupuje ních organizací na hodnocení důsledmístními funkcionáři. konfuciánské ků činností pro životní prostředí, kde Reálnou hrozbu vzhledem k sociálnímu a politickému napětí předse environmentalisté vyjadřova„budování stavuje nebezpečí iredentistických li k projektu rekonstrukce nádrže harmonie“. a separatistických nálad. Regionálv jednom pekingském parku. V jiném ní rozdíly v příjmech jsou značné: případě se připomínala aktivita rovv roce 2000 v provincii Che-nan ve něž nevládních environmentálních střední Číně činil podle časopisu organizací, protestujících již několik Time průměr ročních výdajů na potraviny 148 USD, let proti výstavbě 13 hydroelektráren na řece Najiang v provincii Jün-nan. Po protestu organizací se ústřed- zatímco v Šanghaji 473 USD. Nespokojenost bohatých s povinností přispívat na chudé je jednou z příní úřady začaly věcí zabývat a v současnosti probíhá čin obav i mezi prostými občany, že bohaté provincie hodnocení environmentálních důsledků projektu. by mohly odmítnout podílet se na zachování jednoty Oficiální stanovisko je, že nevládní organizace ve spolupráci s vládou budou hrát větší roli zejmé- země. Iredentistické nálady mezi Tibeťany, Kyrgyzy, Turkmeny či Ujgury představují další nebezpečí. na v úsilí o ochranu životního prostředí. Vláda Rozpad Sovětského svazu stále nabízí inspirující příovšem míní tyto aktivity regulovat. klad. Proto je pro centrální vládu tolik citlivá otázka Tchaj-wanu: po celé 19. století až do roku 1949 se Hrozící nepokoje Čína pohybovala na okraji rozpadu a trvale zažívala Za druhou skupinu možných nositelů změny se neo- ohrožení své jednoty. ficiálně pokládá osm „demokratických“ politických stran. Kontroluje je obdoba bývalé Národní fronty Hledání nových hodnot – Čínská lidová poradní konference. Politický potenciál představuje také uvolněný systém výběru a voleb Ke změnám ve společnosti ale dochází i z jiného konpředstavitelů venkovanů do obecních zastupitelstev. ce. Jako by lidé více než kdy jindy pociťovali absenci Konečně význam trvalého příkladu má zvláštní myšlenek a hodnot, které vymazala Mao Ce-tungosprávní oblast Hong- kong, jehož inspirující role pro va kulturní revoluce (1966–1976). Vyplňování této politický vývoj Číny je nepopiratelná. prázdnoty je ale obtížný proces, v němž se mísí vliv Nevypočitatelnou politickou silou je ovšem měst- kulturní tradice s vlivy hodnotových systémů přicháské obyvatelstvo. Propouštění lidí v souvislosti s re- zejících či přišlých zvnějšku.

Projevem tohoto hodnotového tápání je vznik hnutí Fa-lun-kung, směsi exaltované spirituality spojené se zvládáním tělesných procesů. Režim hnutí pokládá za potenciál chiliastických nálad, a proto je systematicky sleduje a pronásleduje. Pozoruhodný je proces obrozování konfucianismu. Dokonce i strana si osvojuje jednu z jeho základních myšlenek, a to právě ideu „budování harmonické společnosti“, což je v naprostém rozporu s Mao Ce-tungovým „třídním bojem“. Samozřejmě se nabízí otázka, proč to režim dělá. Doufá, že se mu opatrným uvolňováním podaří odstranit možné rozpory, které by vedly k otevřeným konfliktům. Proto má tato konfuciánská myšlenka pro budoucnost Číny takový význam. Neméně pozoruhodný je vliv křesťanství. Sami čínští myslitelé tvrdí, že ani konfuciánská, ani taoistická tradice není s to uspokojivě odpovědět na otázky, které klade současnost – a tím spíše postmodernistická budoucnost. Čína podle nich potřebuje křesťanství z nejrůznějších důvodů: společenských, politických, environmentálních, etických i estetických. Právě proto, že křesťanství je „západní“, mohlo by se údajně stát prvkem doplňujícím a korigujícím modernizační procesy, aby v Číně nevznikla jen jednostranná materiální civilizace, ale i civilizace duchovní. Podle některých pramenů je to především vysokoškolská inteligence a marginalizované vrstvy společnosti, které se dnes ke křesťanství hlásí. Počet křesťanů se přitom odhaduje na 15, ale také 90 či dokonce 150 milionů. Rozdíl lze vysvětlit tím, že menší počet uvádějí vládní prameny, větší počty sami věřící. Má tedy pravdu Changova prognóza citovaná v úvodu? Jedno čínské úsloví zní: „Je mnoho věcí, které si nelze představit, ale není nic, co by se nemohlo stát.“ Zájem Evropy a ostatně celého světa ovšem je, aby Čína nalezla pokojnou cestu soutěskou transformace, kterou prochází. Václav Mezřický Autor je právník, pracuje v Ústavu pro ekopolitiku.

Q

INZERCE

Revoluční angličtina ●

Pro ty co nemají čas se učit ● Bez biflování a gramatiky ● Pro začátečníky, věčné začátečníky i pokročilé bez rozdílu věku. ● 5 let záruka pozorněte! Jak to, že vůbec mluvíte? Přemýšleli jste o tom někdy? Všichni jsme se ve škole učili cizí jazyk, ale 95 % z nás ho neovládá. A ještě si většina lidí myslí, že jsou na jazyky hloupí.

postup malých dětí s moderními poznatky o mozku. Využili i toho, že vy již umíte číst, a tedy dokážete zapojit obě mozkové polokoule současně: posloucháním originální angličtiny a čtením doslovných překladů. Doslovné překlady jsou z hledis-

Teorii a gramatiku vůbec neprobíráte. Tu pochopíte z doslovných překladů. Ostatně, děti jdou do první třídy a gramatiku již umí. Až ve škole zjistí, jak je to vlastně „těžké“. Dokonce ani slovíčka se nebudete učit a přitom s TAXUS Learning® získáte slovní zásobu přes 4000 slov. TAXUS Learning® je vybaven pozitivními podprahovými záznamy. Kromě 9 modrých výukových CD obsahuje i 3 červená CD, která vám vytvoří tiché anglické prostředí, a knihu s 270 obrázky, ve které je tato metoda podrobně popsaná. 14 hodin mluveného slova obsahuje 7960 vět.

Jenže to je omyl. Nejsme hloupí. Protože kdybychom byli, pak bychom se nenaučili ani mateřský jazyk. Dokonce i mentálně retardovaní jedinci se naučí mluvit. Naučit se první (mateřskou) řeč je nejtěžší ze všech řečí. U dalších jazyků totiž můžeme porovnávat nové poznatky se starými. A jak se tedy naučíte první řeč? Rozhodující je jazykové prostředí. Tříleté dítě asi 13 000 hodin ze svého života prospalo, ale dalších 13 000 hodin na něj působilo jazykové (zvukové) okolí. Nejdříve začalo chápat, pak mluvit a nakonec přišlo na řadu psaní a čtení. Ve třech letech již hodně rozumí a také samo mluví, i když ještě ne „na úrovni“. Stejně tak, i když pomaleji, to zvládnou i retardované děti. Naše první řeč je čeština a další jazyk ovládají pouze děti z vícejazyčného prostředí. Ve Švýcarsku a zemích Beneluxu je několik rozdílných úředních řečí a lidé je ovládají. Myslíte si, že lidé ve Švýcarsku nebo v Beneluxu jsou chytřejší než my? Ne, to určitě nejsou. Jen od dětství žijí ve vícejazyčném prostředí. A nyní přijde to nejzajímavější. I když tomu asi nebudete věřit, přesto se vy dospělí můžete naučit další řeč stejně jednoduše jako kdysi svou mateřskou řeč. Spoluautoři metody TAXUS Learning® Ivo Toman a Martina Králíčková spojili

TAXUS Learning® funguje u všech typů lidí. Záruka kvality 5 let. ka češtiny nesprávné, ale pro pochopení angličtiny správné, neboť anglicky mluvící lidé používají jiný slovosled než my. Pokud byste používali český slovosled, cizinec by vám nerozuměl, i kdybyste vyslovovali jednotlivá slova správně. Takto se naučíte myslet anglicky a získáte i dobrou výslovnost. Špatný přízvuk mají lidé hlavně proto, že danou řeč nemají dostatečně dlouho „naposlouchanou“.

Postup je jako u dítěte. Nejdříve poslouchat a pochopit, pak mluvit a nakonec číst a psát. Každý jiný postup je nepřirozený. Nejdříve si „vědomě“ projdete lekci na modrém audio CD. Pak si tutéž lekci na červeném CD pouštíte velice potichu, na samém prahu slyšitelnosti, stále dokola. Musí to být tak potichu, že vás to nijak neruší, a vy se přitom můžete věnovat čemukoliv jinému. Dívat se na

televizi, pracovat, bavit se, jet autem, sportovat, prostě cokoliv vás napadne. Váš mozek se tím bude podvědomě zabývat a vy se učíte, aniž byste však měli ty nepříjemné pocity, že se musíte učit. Navíc toto může „jet“ několik hodin denně v práci nebo u vás doma. Celá rodina tak má vytvořeno anglické prostředí z výrazů, které již vaše podvědomí zná z doslovných překladů. Nemusíte se kvůli tomu odstěhovat do ciziny. To je ideální postup pro ty lidí, kteří nemají čas na intenzivní „vědomé“ učení se. Což je vlastně většina z nás! Pokud se Vám něco zdá nadsazené, pak vězte, že pouze naše školství v nás vypěstovalo poznání, že cizí jazyky jsou těžké. Systém výuky angličtiny ve škole je totiž špatný, neboť tam musíte ihned nahlas číst a psát. A hlavně, učit se slovíčka. Biflování jednotlivých slov je přímo rakovinou pro naše znalosti jazyků. Proč? Ze dvou důvodů. Vraťme se k dětem. Kdo z rodičů mluví na své děti jednotlivými slovy? Navíc samotné slovo zní úplně jinak, než slovo spojené s jinými do vět. Tyto i další objevy metody TAXUS Learning® stojí 5990 Kč (dobírka + 100 Kč, posílá se ještě v den objednání). Máte je napořád a navíc pro celou rodinu. Pro srovnání, jedna hodina konverzace s anglickým lektorem stojí asi 300 Kč na hodinu. Návratnost TAXUS Learning® je asi 20 takových hodin. Navíc máte záruku 5 let. Němčina bude v 2. polovině listopadu. Máte málo času na učení a chcete poznat vylepšenou cestu poznávání dětí? Pak navštivte ČESKO: společnost TAXUS International s. r. o., Na Pankráci 49, 140 00 Praha 4 (mezi metrem Vyšehrad a Pražského povstání) od 10 do 17 hod. Nebo volejte zelenou linku 800 182 987 (8001 – TAXUS) od 9 do 17 hodin nebo 603 579 174 (nonstop), e-mail: [email protected], www.taxus.cz. SLOVENSKO: Ing. Ivo Toman – TAXUS, Riazanská 110/700, 831 02 Bratislava 3, Tel./fax: 00421/2/44 64 48 91, e-mail: [email protected]

20

DISKUSE

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46 INZERCE

Pozor na pokrok Ještě k debatě o stvoření světa

J

ak je už čtenářům Respektu známo, v Praze se 22. října konala konference věnovaná kreacionismu. Čeští evoluční biologové se na ni nepřihlásili, čímž demonstrovali, že kreacionismus není věda a že na podobné akci nemají vědci co pohledávat. Jan Zrzavý zveřejnil už 17. října článek Designéři nad Prahou (Respekt č. 42/2005), ve kterém předem kreacionistům vytýká, že „všechno už vědí předem“. Vyjádřil nicméně blahosklonný postoj poukazující, že se lidem nemá bránit, „aby si mysleli, co odporuje vědě“. Zrzavý si je jist, že konference nemůže být zajímavá, neboť bude přemílat jenom dva primitivní principy: „kreacionismus tvrdého jádra“ domnívající se, že svět byl stvořen v šesti dnech, a „soft kreacionismus“, který existenci evoluce připouští a „jenom popírá, že mohla vytvořit něco nového“. Opravdu se do Prahy sjeli jenom Zrzavým předem vytipovaní prosťáčci? Diskusní reakce Emila Palečka (Když dialog vedou hluší, Respekt č. 44/2005) naznačuje něco jiného. Ale nabízí se širší otázka: Jsou všichni kreacionisté „nábožensky zaměření odpůrci evolučního pohledu na svět“? Nálepka „kreacionismus“ je ošidná, nepřijatelně zužuje obsah slova creatio – tvoření, vytváření. Díky podnětu z Kongresového centra, ať už byl jakýkoli, je vhodná chvíle říci na obecnější rovině, že kreacionisté nemusejí být „ideově běsnící různé sorty bigotů a ignorantů“. Pokusím se o to za pomoci myšlenek Jürgena Moltmanna, profesora systematické teologie na univerzitě v Bonnu a Tübingenu (jeho knihu Bůh ve stvoření vydalo v roce 1999 Centrum pro studium demokracie a kultury v nakladatelství Vyšehrad).

Přírodní vědy a teologie Vztah mezi naukou o stvoření a vědeckým názorem na vývoj světa procházel a prochází třemi fázemi. V prvním stadiu se biblická tradice a antický obraz světa smísily do statické kosmologie, typické pro středověké myšlení. Ta vykládala vznik světa podle 1. knihy Mojžíšovy a ve shodě s ptolemaiovskou představou o Zemi jako nehybném středu vesmíru. Pius X. odsoudil v roce 1907 evoluční teorii jako jeden z omylů modernismu, který vede k materialismu, panteismu a ateismu. Zmí-

nění „kreacionisté tvrdého jádra“ tvrdí ještě dnes: stvoření v počátku – creatio originalis – vytvořilo svět hotový a úplný. Nepotřebuje evoluci. Přírodní vědy a teologie se však v historii začaly vzájemně osvobozovat. Po procesech s G. Brunem, G. Galileem a po sporech kolem Ch. Darwina a S. Freuda se tiše shodly na nevměšování. Přírodní vědy získaly volnou ruku ve zvěcňování světa a při manipulaci s přírodou. Teologie se vzdala nároku na poznání světa a zaměřila se na téma osobní spásy a hledání niterných jistot. Nauka o stvoření světa se stala součástí osobní víry, kterou nemělo rušit, že je v rozporu s vědeckým výkladem evoluce. Teologické výzvy, například k omezení genetického inženýrství, jsou dnes nepočetné a bezzubé; přírodovědci se mohou na pohodlnou mírovou odluku svých věd od teologie spolehnout. Dá se říci, že „čistota žánru“, které se dovolává J. Zrzavý a jejíž nezbytnost potvrzuje v diskusi E. Paleček, platí. Mýlí se však, kdo si myslí, že dnešního věřícího rozpor mezi jeho osobní vírou a vědeckým výkladem světa neruší. Ani někteří badatelé se s ním nesmiřují a vstupují do třetího stadia vztahu svých nauk. Zatím nesmělý proces sbližování nastartovala v teologii reflexe ekologických problémů. Podle nových zkoumání biblické texty vyžadují novou interpretaci, inspirovanou současným stavem vědeckého poznání. „Přečinu proti čistotě žánru“ se vědomě dopouštějí i mnozí přírodovědci.

Pokus o syntézu stvoření a evoluce Pokusy o syntézu teologického a přírodovědného pohledu se snaží ukázat, že koncepty „stvoření“ a „evoluce“ nejsou v rozporu; vyjadřují různé stránky téže skutečnosti. Stvoření na počátku – creatio originalis – má podle teologů vyjádřit zázrak existence vůbec, stvoření z ničeho – creatio ex nihilo. Moltmannova teologie chápe existenci světa jako „zamýšlenou náhodu“. Stvořitel je přítomen ve všech strukturách hmoty. Neexistuje ani bezduchá hmota ani nehmotný duch. Evoluce představuje pokračující výstavbu hmoty. Teologický kreacionismus mluví o pokračujícím tvoření – creatio continua. Sloveso creo, creare může mít nedokonavý vid, stvoření

není hotovo. Vesmír se nachází v nerovnováze, je do budoucna otevřeným systémem. Teologická tradice, která omezovala stvoření na jednorázový akt a případně na pouhý proces jeho uchovávání – conservatio mundi –, je dnes překonána. Kritikové kreacionismu, generálně poukazující na jeho myšlenkovou uzavřenost, se dopouštějí omylu. Podle Moltmannova názoru obraz v sobě dokonalého stabilního kosmu odporuje biblickému pojetí. Současné teologické nauce o stvoření není nic vzdálenějšího než představa, že „evoluce nemůže vytvořit nic nového“. Je v ní kladen důraz na „nové stvoření“.

Korunou stvoření není člověk Idea nedokonaných kosmických dějin popírá i dosavadní antropocentrický obraz světa. Zejména v německém okruhu teologové volají po „novém sebepochopení člověka“ a po novém výkladu jeho místa v přírodě. Teologie stvoření, opírající se o teorii otevřených systémů a o teorii informace, zdůrazňuje, že lidský svět je třeba neustále zařazovat do souvislostí přírody a její evoluce, která jej přesahuje. Tento kreacionismus nepovažuje člověka za smysl evoluce, za střed světa, stvořeného pro jeho užitek. Člověk se nemá považovat za výlučný obraz Boha – imago Dei. Jinými slovy, v tomto teologickém pojetí korunou stvoření není člověk, ale šabat Boží. Člověk a lidská společnost jsou podle Moltmanna nejkomplexnější systémy, které známe. Pro budoucnost vykazují nejvyšší míru neurčitého chování a největší míru otevřenosti, a tedy i rizik. „Pokud by bylo ještě možné odvrátit společenskou katastrofu člověka a Země, pak jistě pouze tak, že budou lidské dějiny synchronizovány s dějinami přírody a experiment novověku bude pokračovat ‚přiměřeně přírodě‘ a ne jako odporující přírodě a na její úkor. Aby došlo k životaschopným symbiózám mezi lidskou společností a přírodním životním prostředím, je nutno ‚ochladit‘ lidské dějiny a zpomalit jejich jednostranné pokroky.“ Hana Librová Autorka je socioložka, přednáší na katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz

399 Kč Imanuel Geiss: Dějiny světa v souvislostech

99 Kč DOPISY Tramvaje? To by nikoho nenapadlo Se zájmem sleduji články o plánované přestavbě Václavského náměstí. Jsem v této věci naprostý laik, ale snad si mohu dovolit malou poznámku na okraj. V článku G. Geberta Václavák jako magnet (Respekt č. 45/2005) mě zaujala věta „přitom žádné druhé náměstí této malé zeměkoule není obsluhováno třemi linkami metra a ještě příčnou tramvajovou trasou a navíc tangováno městskou magistrálou“. Hned se mi vybavilo pařížské náměstí Châtelet, v jehož bezprostřední blízkosti se křižuje pět linek metra, tři trasy příměstské dráhy a tucet autobusů denních i nočních, o množství aut ani nemluvě. Je ale pravda, že tam by stavět tramvajovou trasu nikoho ani nenapadlo. Vít Hušek, Olomouc

Biodiverzita je větší problém Do novin moc nepíšu, ale tentokrát mi to nedá. I když to bude se zpožděním. Nedávno jsem se vrátil z ciziny a prohlížím starší noviny. Narazil jsem i na poslední zářijové číslo Respektu a v něm na článek o geneticky modifikovaných (GM) plodinách Utajený Frankenstein (Respekt č. 39/2005). Strnul jsem. Především nad ilustrační fotografií, přesněji popiskem pod ní („Kachnám v Americe tahle kukuřice nevadí, uvidíme u nás“). Jednak na fotografii nejsou žádné kachny, ale husy (konkrétně bernešky kanadské), jednak by se popisek mohl snadno účastnit soutěže o nejhorší mediální demagogii v českém tisku roku 2005. Vskutku GM kukuřice ani berneškám ani kachnám v Americe nevadí, také ji z toho nikdo nepodezříval. Opakované výzkumy ukázaly velký pokles biodiverzity živočichů i rostlin na polích s GM plodinami

oproti konvenčním plodinám. Šlo však o jiné druhy živočichů. Titulek je tedy pravdivý, avšak zavádějící. Zajímavé je, že článek se zabývá ekologickými dopady pěstování GM plodin, avšak důsledky pro biodiverzitu, což je zdaleka nejvýznamnější problém, se vůbec nezabývá. Možná je to způsobeno tím, že autor v něm vedle různých úředníků cituje jediného odborníka, Jaroslava Petra, který se zabývá reprodukční biologií ve Výzkumném ústavu živočišné výroby. Nikoho z odborníků na ekologii, kteří se tímto tématem zabývají a příslušné studie znají, např. botanika Františka Krahulce (publikoval na to téma v časopise Vesmír), zřejmě nekonzultoval. Petr Vocas, Ostrava

Návrat k „přirozeným“ poměrům Pokud nejde právě o jízdní řády, hotelové rezervace nebo programy kulturních akcí, tak se s internetem moc nekamarádím, natož abych „surfoval“. Přesto mě, jako teatrologa, nejenom zaujal, ale přímo nadchnul článek Internetový převrat v zábavě (Respekt č. 43/2005). Vyznívá totiž v tom smyslu, že zásluhou elektronických sítí se dostává masová zábava (libovolně multiplikované konzervy kdykoli k použití) alespoň částečně do tradiční pozice divadla: „…nastoluje dobu, v níž je divák pánem a může si diktovat pravidla... Pozice obchodníka a konzumenta se obracejí.“ Jak to na světě často bývá – krajnosti se k sobě kruhem přibližují: jedinečné divadelní představení, přístupné pouze přítomným, a technický záznam (zvukový či audiovizuální), přístupný všem uživatelům internetu, obojí je plně v moci konzumentů. V divadle ovšem jenom těch, kteří jsou stejně fyzicky časoprostorově přítomni jako producenti. Divadelní publikum také, kontrolovaně, zaplatí vstupné (pokud nejde o pouliční divadlo). „Čerstvý rohlík na internetu nikdo nenajde“, píše Jan Kovalík. Upevnil tím ve mně víru v nesmrtelnost divadla: každé jeho představení je čerstvý, jedinečný rohlík. Petr Pavlovský, Praha

Výhodný obchod s vězni Se zájmem jsem si přečetla článek V řetězech a levně (Respekt č. 40/2005). Při jeho četbě se mi vybavil jiný článek, který vyšel někdy po roce 1989. Vytahoval na světlo utajené informace o tom, jak byla ekonomika komunistického systému závislá na otrocké práci vězňů. Nejen v Rusku s jeho gulagem, ale i u nás. Článek zdůrazňoval, že teď už bude všechno jinak. Vězni jsou také občané, mají svá práva, nebudou muset nuceně pracovat, pokud nebudou chtít. Neuplynulo od té doby ani tak moc vody, a je všechno jinak. Bývalý disidentský časopis se raduje, že u nás budou opět vězni muset pracovat, a to za plat nižší, než je minimální mzda. Naším vzorem tentokrát není Sovětský svaz, ale Spojené státy, kde „se stalo podnikání s vězni velmi výhodným obchodem“ – produkují 1,3 % HDP a do soukromého vězeňství dokonce investují nadnárodní společnosti. Je-li USA náš vzor, mohli bychom se jimi inspirovat i v jiných věcech. Například bychom se měli snažit zvýšit naši vězeňskou populaci – je trestuhodné, že procento uvězněných u nás (resp. v Evropě) je stále ještě desetkrát nižší než v USA. Určitě máme ještě netušené možnosti, které by vedly k výhodnějším obchodům, vyššímu růstu HDP a ještě větší spokojenosti nadnárodních investorů. Anebo se můžeme pro změnu inspirovat svou vlastní tradicí. Eva Kantůrková v knížce Přítelkyně z domu smutku říká, že skutečná úroveň společnosti se pozná nikoli snad podle míry HDP, ale podle toho, jak se chová k těm nejubožejším. Naďa Johanisová, Ostrolovský Újezd

Oprava V Respektu číslo 44 jsme se dopustili chyby. V článku Mezi vědce vpadla minulost jsme omylem uvedli název Ústav informatiky. Měli jsme však na mysli jinou, sousední instituci, jejíž správné jméno zní Ústav teorie informace a automatizace. Za chybu se omlouváme. Redakce

KULTURA

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

21

Česká krása Fotograf Jan Reich zachytil auru této země

Kdybyste žili v emigraci, utrhne vám to srdce. Borotín...

FOTO JAN REICH

S

velkým dřevěným fotoaparátem vyrobeným době měl tenhle žánr svou prestiž jako nejpoctivějještě za Rakouska-Uherska cestoval Jan ší fotografické řemeslo. Porevoluční překotný vývoj, Reich (63) deset let napříč Čechami a nyní nároky komerční sféry a pozdější digitalizace ale tousvé putování bilancuje. Na jeho černobílých lání s dřevěnou bedýnkou odsunuly zcela na vedlejší snímcích nejsou lidé, nejsou tu žádné vidi- kolej. Jan Reich se dostal do postavení váženého mistelné stopy naší současnosti. Jen zámky, kaple, sochy, tra, který se ovšem totálně míjí s dobou. „Jednou mi řeky, stromy. V dnešní době, kdy umějí fotografovat chtěl někdo polichotit a říká – víte, že nemáte v Čei telefony a cení se aktuálnost, to může vypadat jako chách konkurenci?“ vypráví Reich, „tak mu říkám staromódní záliba, Reichova obsáhlá publikace Bohe- – kdo by se s tím taky dneska sral.“ Reichova publikace Praha vydaná s předmluvou mia ale nepůsobí ani trochu archaicky. S houževnatou soustředěností člověka, který ví, co chce, tu autor zpod Bohumila Hrabala v roce 1993 měla díky přílivu turistů do české metropole velký komerční úspěch, nánosů harampádí dobývá lepší tvář téhle země. další projekt ale už vypadal dost nejistě, přestože fotograf měl jasnou představu, co chce. „Když Sám a bez konkurence jsem v 80. letech dělal pohlednice Čech, musel jsem Fotograf Jan Reich se narodil v Praze, vystudoval hlavně splňovat objednávky. Chtěli modrou obloFAMU a po srpnu 1968 strávil rok v emigraci ve Fran- hu, mráčky, prostě veselý diáky – a hlavně žádné cii. Vrátil se, jak říká, aby mohl fotografovat českou církevní stavby. Tak jsem si při focení říkal: Jednou krajinu a města. Soubor Bohemia je jeho životním se sem vrátím a udělám to po svým,“ popisuje svůj dílem, i když zdaleka ne prvním důležitým. Za norma- letitý plán Reich. Do jeho realizace se pustil v roce lizace si vydělával fotografováním barevných pohled- 1994 a každý rok pak vždy od podzimu do jara, kdy nic a ve volných chvílích si spravoval chuť černobílými je nejlepší světlo, trávil cestami po Čechách. Navštísnímky liduprázdné Prahy a jejích předměstí. Prastarý vil stovky míst, některá z nich dvakrát, třikrát, pětdřevěný aparát zdědil po Josefu Sudkovi a s ním i pří- krát. Na fotografování neměl žádného sponzora, stup k tvorbě. Zaměřil se na velkoformátovou foto- ztrátový podnik financovala manželka z provozu grafii, náročnou, málo pohotovou a zdlouhavou práci, své galerie. Nenašel se dokonce ani nakladatel nebo která však ve výsledku odráží realitu a její atmosféru grantová agentura ochotná investovat do vydání, mnohem bohatším způsobem než kinofilm. Ve své takže po deseti letech práce nakonec Reichovi pro-

Vyvolení po padesáti letech Bydlet v tomhle domě bývalo privilegium, dnes je to spíš neštěstí. Výborný televizní dokument zachytil konec jednoho ideálu. Společnost nerozdělují jen různé zájmy, ale také odlišné vzpomínky. Ve stejné době, kdy političtí vězni v Krušných horách rubali uran, budovaly mládežnické brigády v podhůří monstrózní stavbu, v níž se měl uskutečnit vysněný socialistický ideál. Projekt litvínovského Koldomu vzešel z myšlenek meziválečné avantgardy, základní kámen byl položen v nadšené atmosféře roku 1946 a první nájemníci se do něj začali stěhovat o šest let později, v temném roce 1952, když vrcholily politické procesy. Táhlo jim tehdy na třicet, byli pečlivě vybíráni a měli vytvořit vzornou komunitu. Mnozí z nich v Koldomě dodnes žijí. Režisérka Andrea Prenghyová zachytila jejich přítomnost i jejich vidění minulosti v pozoruhodném autorském dokumentu 11 pater ideálu, jehož premiéru zařadila Česká televize do hlavního vysílacího času v den šestnáctého výročí 17. listopadu.

Hemžení pod kamenem Milovníky jednoznačných pravd může pobouřit, že oslavy státního svátku boje za svobodu a demokracii budou provázet vzpomínky osob, jimž režim přisoudil výsadní postavení. Koldům má přes 350 bytů, v nichž může žít na 1500 osob, jde tedy o celé městečko pod jednou střechou. Vymyslely jej přední osobnosti levicové moderny, jež se u nás bohatě rozvinula za první republiky. Eugen Linhart, člen Devětsilu, patřil k nejnadanějším českým puristům v intencích Le Corbusiera, Václav Hilský se stal hlavním představitelem druhé funkcionalistické generace. Dílo dodnes prozrazuje – podobně jako starověké monumenty – přeludný rozmach ducha, který se s odstupem jeví jako úlet. Určeno bylo výhradně rodinám mladých zaměstnanců Stalinových závodů v blízkém Záluží. Předpokládalo se, že pracov-

...a Kutná Hora.

FOTO JAN REICH

dali garáž, vzali si k tomu půjčku od banky a rozsáhlou obrazovou publikaci vydali sami.

Nechtěl jsem devastaci

holých stromů, skrze mlhu nad rybníkem vidíme na zámek. A přece jsme povznesenější než obvykle, v téhle zemi redukované na to podstatné.

Staré věci

Jan Reich si dal za cíl postihnout nejdůležitější místa a stavby Čech, výsledkem ale není žádný atlas „Představ si, že jsi emigroval. S pocitem, že se domů památek pro školy. Lidské dílo od románské epochy možná už nikdy nepodíváš. Kdyby ti někdo poslal jako po baroko bere jako součást krajiny, živého společ- dárek tuhle knihu, tak ti to utrhne srdce,“ komentoval níka stromů, řek a kopců, mnohdy toho méně důle- publikaci jeden z kolegů v redakci. Je to trefný postřeh, žitého. Čechy, oproštěné Reichovým úhlem pohledu ostatně emoce vyvolává Bohemia i doma, stejně jako od všech atributů současnosti i lidí, ožívají duchem, podněty k přemýšlení. Jan Reich je od pohledu konjaký v nich kdysi převažoval. Jsou znovu místem zervativní člověk. Má rád starý nábytek, staré fotoapaprolínání a vrstvení myšlenek, samozřejmou křižo- ráty, tradiční estetiku. Krajinu svého domova včetně vatkou stylů a slavných stavitelů, které jejich ambice citlivě vkomponovaných lidských staveb chápe jako nepřipravily o pokoru. podobnou hodnotu – funkční, oduševnělou, prově„Nechtěl jsem fotit devastaci nebo dnešní pro- řenou časem. Je zvláštní, že lidé, kteří u nás hlásají měny,“ říká Reich, „zajímala mě vrcholná doba konzervativismus a vlastenectví jako politický protěch míst, která odhaluje jejich smysl.“ V jeho gram, mají priority zcela opačné – zlikvidovat cokoli, podání nejde o žádné idealizování pošramocené co stojí v cestě čistému užitku, ekonomické prosperitě. současnosti, očistěním od ní chce Reich podtrh- Podobný pohled na věc, jako má Reich, pak s oblibou nout auru českých míst, která ještě zdaleka nezmi- nazývají levicovým extremismem. Publikace Bohemia, zela. Nestylizuje realitu, naopak pracuje velmi jejíž neskrývanou ambicí je probudit v lidech silný střídmě s jedinou ambicí – nechat krajinu a ar- vztah k zemi mezi Krkonošemi a Šumavou, tak krom chitekturu promluvit její vlastní řečí. Jsme doma, jiného objasňuje, že staré pojmy se dostaly do šalebné tady a teď, v lehce melancholickém rozpoložení hry a vyplatí se jim nepřikládat význam. vdechujeme důvěrně známou vůni tlejícího listí nebo štiplavý zimní vzduch, procházíme se alejí Petr Třešňák Q

ní kolektivy budou svou soudržnost upevňovat i ve společném bydlišti, kde měly mít všechno po ruce: obchody, služby, jesle i mateřské školky, jídelny, sportoviště, hospody, prostor pro schůzování i klubovny nejrůznějších zájmových kroužků. Nezvykle malé byty měly sloužit jen na přespání. V kuchyňských koutech se člověk málem neotočil, i to však znamenalo pobídku, aby dal přednost společnému stravování. Zdejší chodby i schodiště jsou široké jako ulice, sály připomínají menší náměstí. Pyramida raného socialismu je pochopitelně památkově chráněná a nic moc se s ní nedá dělat. Zdálky působí hrdě a luxusně, jenže na její řádné provozování, údržbu a úklid nezbývají síly ani prostředky. Interiéry přitom nijak nápadně nechátrají, ani jednotliví obyvatelé nepůsobí zuboženě, skutečnou zříceninou je idea. Režisérka jako by nadzvedla kámen, pod nímž se vlivem mimořádných podmínek utvořil prazvláštní svět s vlastní logikou i sentimentem. V přirozeném klimatu pochopitelně zaniká, jeho pozůstatky se však dají ještě natočit, aby po neobyčejně nákladném sociálním experimentu zůstal alespoň záznam, který snad bude jednou nepředpojatě vyhodnocen. Sama autorka vlastní soud nepředkládá. Ptá se, konfrontuje staré i nové obrazy a výpovědi, některé události snad maličko inscenuje, ale především filmuje prostředí. Zakladatelé tušili, že vymoženosti Koldomu správně ocení jen nájemníci zvláštního ražení, a proto uchazeče důkladně kádrovali. Mnohé z „koldomáků“, jak si místní říkají, spojuje pocit, že kdysi náleželi k vyvoleným vytvářejícím zbrusu nový životní styl. Film skvěle zpodobnil dva hlavní tahouny zdejšího společenského života. U staršího, jenž byl z domu vypuzen po roce 1968, zbyla z původního

nadšení lehce ironická skepse. Mladší, trochu zcyničtělý praktik normalizačních kulturních programů, je dneska v Koldomě ředitelem. Režisérka jej však přiměla ke skvělým výkonům v oboru kouzla nechtěného. Směs provinční mazanosti, vnitřní nejistoty a komediálního exhibicionismu vypovídá o konci ideálů vskutku neodolatelně.

Ve jménu zašlé slávy Na některé staré koldomáky působí obzvlášť bolestně, že v jejich svatyni získaly pár bytů i romské rodiny. V jedné sekvenci bloudí kamera rozlehlými, tísnivě prázdnými chodbami, jako by hledala, odkud se ozývá procítěná romská písnička. Mladičkou zpěvačku najde schoulenou v hloučku capartů na nesmyslně širokém schodišti. Lyrický obraz se však vzápětí zdramatizuje, když z jednoho bytu vyběhne rozlícená ženština, aby muzicírování zatrhla. Kdo je tu vlastně vetřelec – zpívající snědá dívenka, nebo utopický sen, který byl před padesáti lety vnucen realitě nejproblematičtějšího českého regionu? V mrňavých bytech není k hnutí, zatímco liduprázdnými chodbami se nanejvýš občas přežene výrostek na skateboardu. Příznačná je rovněž epizoda se dvěma starými dámami, které ve jménu zašlé slávy zdarma a dobrovolně vytírají věčně pomočené kabiny výtahů. Historie i současnost Koldomu, jak ji zachytila Andrea Prenghyová, je směšnohrdinsky dojemná – ukazuje, že se ve vztahu k minulosti musíme vyrovnávat nejen se zločiny, ale také s ideály, jimiž byly ospravedlňovány. Viktor Šlajchrt

Q

22

KULTURA

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

Terry Gilliam v temném lese Don Quijot světové kinematografie je znovu na koni

V

ětšina recenzentů hodila Kletbu bratří Grimmů režiséra Terryho Gilliama bez rozmýšlení do stejného pytle jako Harryho Pottera, k Řadě nešťastných příhod a desítkám dalších velkofilmů žánru fantasy, které už několik let zaplavují světové multiplexy. Jenže tahle překypující hrůzostrašná podívaná stojí o několik pater výš. Pokud se chcete nejen bavit, ale i bleskově projet dějinami imaginativního umění od Hieronyma Bosche přes Williama Blakea a Danta Gabrieli Rosettiho až po Luise Buñuela, pak si užijete. Kletba bratří Grimmů není jen přehlídka moderní filmové technologie jako Harry Potter nebo nakonec i Hvězdné války. Je to originální autorská fantazie a nejspíš odolá času tak jako Brazil nebo Dvanáct opic, dva nejlepší Gilliamovy filmy.

Rafinovaná hra „Je mi jednašedesát a pořád jen čekám na to hlavní,“ posteskl si Terry Gilliam ve filmu Ztracen v La Mancha, v dokumentu o asi nejdražším neúspěchu v dějinách evropského filmu. Série skoro nadpřirozených nehod mu roku 2002 překazila životní projekt, natáčení prestižního snímku Muž, který zabil dona Quijota. Scénář tehdy propadl pojišťovně a Gilliam se o něj dodnes soudí. Člen legendární party Monty Pythonův létající cirkus a jeden z nejméně doceněných režisérů současnosti stál najednou před otázkou, jestli vůbec ještě sežene peníze a něco natočí. Gilliam chtěl vždycky pracovat pro široké světové publikum s vysokým rozpočtem, ale zároveň si uchoval přesvědčení, že diváci nejsou omezení a že jsou schopni přijmout jeho náročnou vizionářskou tvorbu tak jako kdysi filmy Felliniho. Jenže časy se změnily a dnešní producenti spoléhají výhradně na marketingovou strategii a originální nápady považují za riskantní investici. V době natáčení orwellovského snímku Brazil (1985) svedl Gilliam o svou koncepci vítěznou bitvu s kapitány hollywoodského průmyslu, o svého Dona Quijota zatím nepřestal bojovat. V této souvislosti působí Kletba bratří Grimmů jako rodinný oddechový velkofilm, ale z rozhovorů, které Gilliam dal, je jasné, že boje s producenty o smysl scénáře si neodpustil ani tentokrát. Natáčení probíhalo v Praze na Barrandově v mezinárodním obsazení včetně řady českých herců. Nejslabším článkem je scénář autora fantasy hitů Ehrena Krugera, který necitlivě a s komerční rutinou pospojoval dějové prvky všech evropských pohádek a na-

Bratři Grimmové rádi straší venkovany (vpravo režisér Terry Gilliam). FOTO OUTNOW

míchal povrchní eintopf bez hlubšího smyslu. Ještě horší je ale tupý výkon Matta Damona v roli jednoho z Grimmů a dá se věřit, že právě tohle byly hlavní ústupky, které Gilliam produkci udělal. Vynikající Brit Jonathan Pryce si ve filmu zahrál děsivého diktátora a v ničem si s ním nezadá Tomáš Hanák, který po boku Monicy Bellucciové ztvárnil jednu z hlavních rolí. Herci ale nejsou to hlavní. Motorem filmu je Gilliamův strhující výtvarný svět plný nočních můr, nevídaných animovaných oblud, bludných kořenů a fantastických mučicích nástrojů. Není v něm ale místo pro skutečnou krutost a manipulaci. Gilliam hraje rafinovanou hru a všechno děsivé se stejně jako v surrealistických dílech neodehraje na plátně, ale prostřednictvím asociací v divákově hlavě.

Smysl na dosah Skuteční bratři Grimmové se narodili v osmdesátých letech předminulého století, společně sbí-

rali pohádky a německé mýty, sepsali německou gramatiku a slovník a ke konci života se stali členy berlínské akademie. Většina grimmovských pohádek je přirozenou součástí také českého kulturního prostředí, ovšem málokterý rodič je dnes u nás dá dětem číst v původní podobě. Je to fantastické, groteskní a kruté počtení a připomíná spíš příběhy Jana Švankmajera než půvabný svět Boženy Němcové. Příběh Gilliamova filmu nemá s historickými Grimmy nic společného, ale jejich duch tu žije dál. Z Grimmů se ve filmu stali dva mladí podvodníci, kteří si vydělávají na živobytí strašením venkovanů a následnou likvidací kouzel a strašidel, která sami produkují. Zemi právě okupuje francouzská armáda v čele s diktátorem podobným Napoleonovi (napoleonské války byly součástí dětství a mládí skutečných Grimmů) a v jedné vesnici tajemně mizí děti. V opuštěné lesní věži spí zlá čarodějka a věčné mládí jí má zajistit dvanáct obětí. Trochu zbabělí

Oslnivý návrat Bettye LaVette Od šestnácti let se harcovala po klubech a těsně před šedesátkou se na ni usmálo štěstí. Vždycky když si člověk myslí, že už na světě není žádná spravedlnost, objeví se takováhle zpráva: devětapadesátiletá Američanka Bettye LaVette, která už od roku 1962 patří k nejlepším soulovým zpěvačkám, a přesto o ní do letoška vědělo jen pár zasvěcenců, slaví triumfální úspěch s novým albem I’ve Got My Own Hell To Raise. Jakkoli je to neuvěřitelné, jde teprve o třetí studiové album osobnosti, jež se během své kariéry ani na chvíli nezastavila. „Odjakživa jsem makala, ať už za 50, 500 nebo 5000 dolarů. A nikdy jsem si neřekla, že bych radši šla dělat do McDonaldu,“ vypráví Bettye. Velký podíl na jejím znovuobjevení má výjimečný producent Joe Henry a osvícený ředitel hudebního vydavatelství Anti Records Andy Kaulkin, do jehož náruče se během poslední dekády uchýlili třeba Tom Waits, Nick Cave nebo Marianne Faithfullová.

Pět dnů pod stolem Postoje tohoto nepříliš starého pána jsou inspirativní, přestože se s nimi valná většina lidí nikdy neztotožní. Dnešním posluchačům i recenzentům je vcelku jedno, jak válčí vysloužilé hvězdy, a mnohem raději popřávají sluchu hlasům nové generace. Kaulkin má ale jiný názor: „Myslím, že současná popkultura je posedlá mládím. A přitom je tu tolik starších umělců, kteří mají skutečně co říct. Ve všem, co dělají, se zračí zkušenost a moudrost, díky čemuž jsou schopni vytvářet opravdu hodnotné a smysluplné nahrávky.“

Bettye LaVette patří k těm, kteří se tak dlouho učili od mistrů, až se stali jedním z nich. Narodila se roku 1946 jako Betty Haskinová v michiganském městě Muskegon a vyrůstala v nebezpečných ulicích průmyslového Detroitu. V šestnácti natočila první úspěšný singl My Man – He’s A Loving Man, zdánlivě slibná kariéra se ale bohužel nerozvíjela, jak měla. „Mého prvního manažera zastřelili, druhý se někam vypařil,“ stěžuje si nedoceněná soulová dáma, které se celý život lepila smůla na paty. Poté co nazpívala 45 singlů pro různé nahrávací společnosti, pustila se roku 1972 konečně do první dlouhohrající desky. Album Child Of The Seventies, produkované Bradem Shapirem v countryrockovém duchu, bylo kompletně hotovo, vinou personálních třenic ve vydavatelské firmě Atlantic však skončilo v šuplíku. „Když jsem se dozvěděla, že nevyjde, ležela jsem asi pět dnů pod stolem s galonem vína.“ Po bezmála třiceti letech nahrávku od Atlantiku odkoupil francouzský sběratel a vydavatel soulové muziky Gilles Petard a pustil ji do světa pod novým názvem Souvenires. To už ale zapomenutému talentu, zastíněnému mezitím jmény jako Aretha Franklinová nebo Diana Ross, nebylo nic platné.

Jen ne ženy Roku 1982 natočila Bettye LaVette další desku Tell Me A Lie a pak – s výjimkou živé nahrávky z 90. let – nastalo hrobové ticho. Až před dvěma

Nová soulová královna: Já umím taky ztropit povyk. FOTO TOM MEEKS

lety vydala CD A Woman Like Me, které získalo nejdůležitější ocenění v oblasti bluesové muziky, cenu W. C. Handyho. Tehdy se započal její vítězný návrat na světová pódia, ovšem skutečnou senzaci způsobil až letošní projekt I’ve Got My Own Hell To Raise. Producent Joe Henry je sice švagrem Madonny, v hudebním světě je však ceněn spíše pro své citlivé kouzlení se zvukem a atmosférou, nikoli nepodobné trikům jeho kolegy ze stáje Anti Records Daniela Lanoise. Ti dva mají podobný smysl pro tajemno, erotické šero, jeskynní ozvěny, rozostřené slyšení a nejasné signály dobývající se zvenčí do lidského polospánku. Henry se na rozdíl od Lanoise tolik nepiplá s echem, zato ho uchvacují zkreslené kytary a tlumený jedovatý sound, vycházející odkudsi

Grimmové se pod nátlakem nepřátelského generála vydávají odhalit tajemství hrůzostrašného lesa. Po trochu pomalém začátku se film rozjede jako namydlený blesk a čtenářům komiksů, dětem i akademikům bude nejspíš úplně jedno, o čem vlastně je. Stejně je ale škoda, že Kletbě bratří Grimmů chybí smysl, k němuž Gilliam nejspíš mířil, když coby výtvarník a vypravěč fantastických příběhů kouzlu německých pohádek podlehl. Jaký smysl? Na konci každé pohádky bratří Grimmů stojí veršované ponaučení. Je poznamenané úzkoprsým biedermaierovým viděním, ale dobře shrnuje mýtický rozměr příběhů, které jsou základem evropské estetiky. Byla to skvělá příležitost tyhle mýty nově interpretovat, škoda, že z ní zbyla jen chytrá zábava. Otázkou je, zda to v éře globálních investic do filmu bylo možné jinak. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

zpod svrchní kůry zemského povrchu. S umělci, které dostane na starost, udělá krátký proces. Vytrhne je ze zažitých souvislostí a zasadí do zcela nového hudebního i myšlenkového kontextu. V případě Bettye LaVette takřka do písmene zopakoval postup, jaký se mu osvědčil u tři roky starého comebacku zakladatele soulové hudby Solomona Burkea. Během příprav Burkeova fenomenálního CD Don’t Give Up On Me sestavil rockovou kapelu a oslovil s žádostí o příspěvek ty nejlepší písničkáře včetně Toma Waitse, Boba Dylana, Vana Morrisona či Elvise Costella. Nyní si usmyslel totéž, jenomže pro změnu posbíral materiál od samých žen. První reakce Bettye LaVette prý zněla: „To kruci ne!“ Myslela, že texty psané ženskou rukou budou překypovat ublížením, sebelítostí, sentimentem. „Já se znám, nemůžu zpívat něco, co mi nejde z pusy,“ zpěčovala se, nakonec si ale ze stovky nabízených skladeb přece jen deset vybrala. Přítomnost muzikantů vyznávajících odlišné styly (doprovodný kytarista Erika Claptona, bývalá klávesistka Prince) a neotřelá aranžmá, jdoucí spíše než po technické dokonalosti po smyslu písně, činí z nahrávky zážitek daleko přesahující hranice soulového žánru. Stejně jako v případě Solomona Burkea i zde posluchače uchvacuje zvláštní kombinace živelného projevu a vysoce kvalitních veršů z pera prvoligových autorek Sinéad O’Connor, Lucindy Williamsové, Joan Armatradingové, Rosanne Cashové a Aimee Mann. Působivý titul I’ve Got My Own Hell To Raise (přibližně: Já umím taky ztropit povyk) pochází z refrénu závěrečného „prásknutí dveřmi“ Sleep To Dream, převzatého od jiné nedoceněné zpěvačky Fionny Apple. „Když někdo něco dobře vyjádří, já to umím prodat ještě lépe,“ vystihuje Bettye LaVette svůj velký dar. A mezi odbornou veřejností se dnes nenajde nikdo, kdo by její slavný návrat nepovažoval za jeden z nejúžasnějších comebacků vůbec. Michal Bystrov Autor je hudební publicista.

Q

SCÉNA

RESPEKT 46 V 14.–20. LISTOPAD 2005

HUDBA

KNIHY

23

KULTURNÍ TIP

TELEVIZE

Z umělců, kteří se ještě dnes hlásí k surrealismu, je Jan Švankmajer určitě nejvýraznější. I proto, že své výtvarné a filmové představy, jež v duchu zásad surrealismu čerpají z podvědomých asociací, sexuálních tužeb či nejtemnějších obav, nebere tak docela vážně a svá témata strhává v grotesku. Tento čtvrtek se po pěti letech vrací na filmové plátno se snímkem Šílení. Vymyslel mu žánrové označení „filo-

Švankmajer v blázinci

Co u nás víme o ukrajinské hudbě? Občas proskočí zpráva, že například elektronická scéna je tam překvapivě rozvinutá, jinak však spíše tápeme v temnotách. Proto je událostí, když v rámci Maratonu soudobé hudby (Divadlo Archa 17. a 18. listopadu) vystoupí orchestr Kiev Kamerata a předvede výběr z díla předního ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova (nar. 1937). Bude jistě zajímavé porovnávat Silvestrovovo míchání romantických melodií, modernistické atonality a minimalistické estetiky se současnou tvorbou našich skladatelů. Ti se na Maratonu samozřejmě také objeví. Petr Kofroň představí premiéru nové symfonie Titan (nemá prý daleko k trashmetalu), poprvé na našich pódiích zazní také dílo Osten do těla mladého českého skladatele Michala Nejtka. Poněkud starší světový kontext bude reprezentovat skvostná skladba Tehillim amerického minimalisty Steva Reicha (na snímku). Trend takzvané „nové improvizace“ představí trochu bizarní duo Koberce, záclony Ivana Palackého, hrajícího na „preparované diktafony a amplifikovaný jednolůžkový pletací stroj Dopleta 160“, a výtvarníka „videomixéra“ Filipa Ceneka.

O románu Güntera Grasse Jako rak jsme obsáhle informovali už před třemi lety, když vyvolal senzaci v Německu. Slavný spisovatel v něm pootevřel téma utrpení německých civilistů v roce 1945 a připomenul i některé sociální vymoženosti, jaké Hitler dopřál svému lidu před vypuknutím války. Konstrukce děje, v němž je řada ožehavých informací i názorů prezentována jako citace anonymních zdrojů z internetu, je odvážnou kreací na hraně zavedeného výkladu dějin, jenž vychází z perspektivy vítězných spojenců. Český překlad románu, který je chápán jako určitý zlom v německém pojímání vlastní minulosti, odhalí zdejším čtenářům, že historická fakta mohou mít mnohem složitější pozadí, než se zdá z učebnic dějepisu.

Na začátku australského filmu Lantana kamera obhlíží mrtvé tělo ženy, ležící v porostu tropických keřů. Právě tenhle hojně se množící plevel s barevnými květy dal snímku režiséra Raye Lawrence jméno a úvodní tragická scéna zase divákům hádanku, která z přítomných žen nakonec špatně skončí. Je jich tu několik stejně jako jejich mužských protějšků. Film, podle kritiků nejlepší australské dílo roku 2001, se točí kolem neutěšených partnerských vztahů, které naleptala únava, touha po novém dobrodružství a odcizení. Vysílá ČT 2 ve čtvrtek od 22.15.

Švýcarští The Young Gods patří mezi první rockové kapely, které nahradily kytary samplery. Není proto divu, že se už na konci 80. let stali pojmem. Letos slaví Mladí bohové dvacáté narozeniny. České publikum bude mít příležitost zrekapitulovat si jejich tvorbu živě v pražském Paláci Akropolis, kde zahrají 18. a 19. listopadu.

Vedle amerického prezidenta Wilsona a T. G. Masaryka pojmenovali Češi jedno z pražských nádraží také po francouzském historikovi Ernestu Denisovi, jenž se rovněž významně zasloužil o vznik nezávislého Československa. Menší bilingvní monografii, kterou pozapomenutému mysliteli věnovali historici Tomáš Chrobák a Doubravka Olšáková, vydala nyní společnost Asso 90, jež se u nás už patnáct let snaží oživit tradiční sympatie k Francii a frankofonním zemím. Osobnosti Ernsta Denise i knize bude v úterý 15. 11. (od 18.00) věnován večer ve Francouzském institutu v Praze, moderovaný ředitelem CEFRESU Christianem Lequesnem. Mimo jiné zde zazní přednáška bývalého velvyslance ČR ve Francii Petra Janyšky na téma Francie a české země v historii a dnes.

Dostat se mimo zákon v solidárních západních společnostech nemusí být až taková rána, zcela jiné podmínky ale panují za mřížemi v Asii, Africe nebo Jižní Americe. Filmovou rekonstrukci známého krveprolití v Brazílii nedávno uváděla kina pod názvem Vzpoura ve věznici Carandiru, tohle úterý se pro změnu podíváme do Thajska. Dokumentární film Věznice Bangkok – hotel all inclusive (ČT 2, 20.00) je vůbec prvním pohledem kamery za zdi žaláře Bankwang, v němž ještě nedávno pobývali také čeští pašeráci heroinu Emil Novotný a Radek Hanykovics. Thajské úřady dlouho striktně odmítaly vstup filmařů, až loni dostali po dvou letech vyjednávání výjimku dokumentaristé britské BBC. Procházejí vězením, v němž se tísní 7000 lidí, ačkoli maximální kapacita je poloviční, naslouchají příběhům odsouzených, z nichž většina si odpykává více než 25 let za drogové delikty, popisují těžkou situaci dozorců. A navštíví také odsouzence na smrt, kteří čekají na poslední injekci.

– JP –

– VŠ –

– PT –

– PT –

MIMOCHODEM Správné noviny se věnují novinkám, a proto v nich převládají čerstvé fotografie aktuálních událostí. Jejich první život bývá kratičký. Mihnou se před zraky světa, ale už nazítří je pohřbí lavina novějších obrázků. Některé se dočkají zmrtvýchvstání, když se občas po letech dostanou odeznělé události znovu na

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Jak se léčí divadlem Termíny dramaterapie nebo komunitní divadlo jsou ještě mladé a málo známé, obzvlášť v postkomunistických státech. I na uměleckých vysokých školách se obory speciální pedagogiky nebo integrační programy pro studenty s postižením začaly zakládat až od poloviny 90. let. O to zajímavější byla návštěva festivalu Arteterapie, umění na okraji, který pořádalo v Banské Bystrici na konci října místní Divadlo z Pasáže. Dvanáct souborů z celého světa, nečekaně silné umělecké zážitky a řada diskusí a tvůrčích dílen ukázaly zajímavé možnosti, jak může divadlo pomáhat společnosti. Všechny přítomné divadelní soubory vznikly ze silné potřeby lidí spřízněných nějakým problémem (AIDS, obezita), myšlenkou, sociální nebo politickou situací (emigranti, političtí vězni, bezdomovci) vyslovit se k okolnímu světu. Tématem inscenace Záchod divadla Soweto z Jihoafrické republiky je například problém lidí s AIDS. Soubor svou hrou bojuje proti šíření viru HIV, umělecky kvalitní inscenace je zároveň osvětou pro mládež všude v Africe, kde herci hrají. Po každé repríze následuje debata se studenty. „Členové souboru, z nichž někteří jsou HIV pozitivní, prošli speciálním školením, aby byli schopni vést odbornou diskusi,“ říká zakladatel divadla Peter Ngwenya. Z Jižní Afriky přijel ještě jeden soubor. Divadlo S.O.S tvoří obyvatelé Diepslootu, což je chudá squatterská čtvrť v Johannesburgu. Svým uměním chtějí dodávat místním mladým lidem sebevědomí a bojovat proti negramotnosti. O neutěšené situaci ve městě vypovídá jejich inscenace Děti ulice. Děj se odehrává na smetišti a jeho hrdiny je pět mladých lidí žijících v popelnicích mezi odpadky. Herci na skládce přímo tančí a vědomí, že takhle vypadá i jejich skutečný domov, dodává inscenaci na opravdo-

zofický horor“ a jako obvykle v něm mísí hrané a animované prvky. Hlavní postavou je mladý muž jménem Berlot, který se jednoho dne seznámí s podivným Markýzem (předlohou mu byl sám Markýz de Sade). Je svědkem otřesných sexuálních orgií na Markýzově zámku a pak i vtažen do dění v hrůzostrašném blázinci, kde si lékaři a pacienti vyměnili role. Cesta k tomu stát se bláznem je otevřená…

Abeceda celebrit

Děti ulice z jihoafrického Divadla S.O.S.

FOTO CTIBOR BACHRATÝ

vosti. O to větší, že ani uprostřed smetiště neztrácejí mladí divadelníci smysl pro nadsázku a hravost. Své inscenace o bezdomovectví, kriminalitě, drogách, alkoholismu a AIDS hrají ve školách, v nemocnicích, kostelech, vězeních, pod širým nebem. V Banské Bystrici se sešli také umělci s různým typem postižení, třeba epileptici z holandského souboru Maatwerk, členové brněnského Divadla Neslyším nebo nevidomí herci maďarského Divadla Vakrepülés. Představení Dotyk noci se odehrávalo v naprosté tmě, a divák byl tedy na hodinu hercům rovnocenným partnerem. „Zkoušení inscenace začalo tak, že jsme nejprve společně vybrali vůně, které jsme chtěli mít v představení, pak zvuky a nakonec předměty. Tyto indicie jsme zadali dramatikovi a on podle nich napsal příběh,“ říká Kriszta Máj, herečka Divadla Vakrepülés. Protože lidé s postižením v Banské Bystrici nepatřili jen mezi účinkující, ale seděli i v publiku, vznikaly opravdu zvláštní situace. Neslyšící diváci „sledující“ představení nevidomých v naprosté tmě popisovali třeba, jak komické bylo nechat si děj od slyšících sousedů vyprávět hmatem.

Ojedinělou přehlídku korunovalo v závěru opravdu skvostné představení Divadla Půlnebí z České republiky. Přijelo s inscenací Vy tomu věříte? aneb Don Quijote de la Mancha, jež je virtuózním koncertem jednoho herce s fyzickým handicapem obou horních končetin o svobodě ducha, nekonečné touze tvořit a bohatém vnitřním světě spisovatele Cervantese. Tradice tohoto typu divadla vychází z myšlenek a práce brazilského divadelníka Augusta Boala. Dnes čtyřiasedmdesátiletý muž celoživotně prosazuje myšlenku, že umělec se má angažovat ve prospěch jiných lidí. Svými veřejnými divadelními akcemi provokuje k diskusi, otvírá různá tabu, zakládá kulturní střediska v zaostalých regionech, pracuje s utlačovanými komunitami. Za své postoje byl počátkem sedmdesátých let brazilskou vojenskou juntou vězněn a mučen. Hana Galetková, Banská Bystrica Autorka je divadelní dramaturgyně.

Q

přetřes, valná většina se však vrství v archivu jako na pohřebišti jepic. Přitom byly tak pěkné, živé, povedené. ČTK uchovává obrazy zestárlých novinek už přes osmdesát let. Z jejich zlomku připravilo nakladatelství Gallery obrazovou publikaci na téma význačných návštěvníků českých zemí. Seřazeni jsou abecedně podle jmen, takže se na jedné dvoustránce setkávají protagonisté velkých dějin s mondénními kráskami, vyhlášení myslitelé se sportovci, kteří svého času běhali rychleji než jiní, a nechybí ani největší muž světa, ruský obr Machnov, jenž svou výškou 268 cm ohromil Prahu roku 1911. Listování připomíná procházku panoptikem. Hned pod Einsteinem je Eisenhower, proti Hitlerovi na Hradčanech dřepí v trávě u Nového Strašecí Ho Či Min. Kdyby věznění vrazi směli cestovat, našli bychom tu snad i Charlese Mansona, a to hned za Thomasem Mannem. Společenství celebrit je otevřené slávě všeho druhu. Jen název svazku – Hosté vítaní (a nevítaní) – vyjadřuje opatrnou diferenciaci. Jenže kým vítaný, kým nevítaný byl třeba takový Brežněv? Zachycen tu je hned dvakrát, poprvé roku 1967 s uloveným jelenem, podruhé o tři roky později v doprovodu Gustáva Husáka. ČTK jej vítala nepochybně pokaždé, lidé v ní se však mezitím z valné části vyměnili. A do které kategorie asi patří Franz Josef I.? Jeho fotografii z roku 1901 zařadila ČTK do archivu dodatečně, nicméně v době, kdy byla pořízena, mu Praha stavěla slavobrány. Vždyť to byl poslední český král z boží milosti – a hle, po sto letech se ocitl v knize hostů. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Neznámý šťastlivec vyhrál 103 miliony korun, které na něj čekaly v nedělním jackpotu Sportky. Delegace českých biskupů odjela navštívit papeže Benedikta XVI. V Praze koncertoval Bob Dylan. Členové Bezpečnostní rady státu se na své schůzce dohodli, že vzhledem k trvajícímu nebezpečí pandemie ptačí chřipky doplní Česká republika rozebrané zásoby léků proti této nemoci a nakoupí ve Velké Británii přípravek Relenza. Čtyřicet aut se srazilo v mlze na dálnici před Mladou Boleslaví. Je to úplná hovadina, komentoval státní zástupce Jaroslav Dolejší první informace a náznaky v médiích, že je to právě on, kdo nechal letos v létě odejít z policejně obklíčené vily už zatčeného podnikatele Radovana Krejčíře výměnou za to, že od něj dostane směnky prokazující, že tento muž půjčil před pár lety vysokým činitelům ČSSD dohromady šedesát milionů korun; Krejčíř mu ale směnky nakonec nedal a uprchl i s nimi na Seychely. Zemřel generál Jan Babinec (88), hrdina boje za svobodu. Letošní literární cenu Jaroslava Seiferta dostali Jiří Suchý a Michal Ajvaz. Ministr vnitra František Bublan ujis-

14.–20. LISTOPAD 2005 V RESPEKT 46

til veřejnost, že rasové bouře a nepokoje, které už dva týdny vážně otřásají Francií, v Česku nehrozí. Ministryně školství Petra Buzková navrhla vládě, aby se angličtina v Česku vyučovala už v mateřských školách. Z plzeňské věznice utekli dva vrazi. V Zaječí u Břeclavi shořela továrna na výrobu toaletního papíru. Objednávka zněla zbavit halu ptáků, ale nám se nedařilo pochytat je do sítí, takže jsme nakonec pod časovým tlakem přistoupili k tomuto krajnímu řešení, vysvětlil šéf plzeňské Záchranné stanice živočichů Karel Makoň policii, která jej přijela zatknout, protože chodil halou tamního obchodního domu Tesco a za plného provozu střílel zpěvné ptáčky poletující u stropu. Úřady začaly stíhat další zaměstnance a manažery obchodního řetězce Julius Meinl, na jehož pultech se pod zfalšovanými visačkami zákazníkům nabízelo zkažené maso. Agentury přinesly zprávu, že v Bagdádu byl neznámými ozbrojenci zabit další obhájce Saddáma Husajna. Policie zatkla devatenáctiletého mladíka z Malých Číčovic u Prahy, vzorného nastávajícího manžela a otce, šachistu

a skladatele hudby, který se přiznal, že bez motivu zavraždil a rozsekal sekerou svoji stejně starou spolužačku, která byla pohřešována od půlky října. ČEZ ohlásil rekordní zisk 17 miliard korun a zdražení elektřiny o 10 procent. Karel Roden dostal hlavní roli v reklamě na Fernet Stock. Nezaměstnanost klesla z 8,8 na 8,5 procenta. Ministr zemědělství a šéf Pozemkového fondu Petr Zgarba musel odejít z funkce poté, co vyšlo najevo, že jeho kamarádi dostali od Pozemkového fondu téměř zadarmo pozemky s miliardovou hodnotou. Musí se na něj tvrdě, pokopat ho, řekl boxer Jaroslav Plašil novinářům před zápasem s norským reprezentantem Carewem. Fyzikové z olomoucké Univerzity Palackého vymysleli, jak šifrovat tajné informace pomocí světla. Prezident Václav Klaus s manželkou Livií navštívil Indii. Sto padesát dobrovolníků odjelo do Beskyd, aby tam – už sedmý rok za sebou – procházkami a dozorem po lesích celou nastávající zimu bránili myslivcům vystřílet poslední dva nebo tři přísně chráněné vlky, kteří žijí poblíž česko-slovenské hranice. Komerční banka zdražila hypo-

téky. Rektorem Vysoké školy ekonomické v Praze se stal Richard Hindls. Sdělovací prostředky informovaly, že za celý měsíc po katastrofálním zemětřesení, které v kašmírské části Pákistánu zabilo 80 000 lidí a zranilo či připravilo o střechu nad hlavou tři miliony dalších, dorazil na místo jen zlomek potřebné pomoci. Nemáme ani dost přístřeší pro všechny lidi bez domova a ti, na které se nedostane, jednoduše umrznou, komentovala mluvčí Světové zdravotnické organizace Sacha Bootsmanová skutečnost, že v zasažené oblasti brzy nastane zima, ve které se podle meteorologů dá očekávat až pět metrů sněhu a teploty kolem minus 25 stupňů Celsia; česká humanitární organizace Člověk v tísni poté veřejnost znovu upozornila na své konto pomoci pro Pákistán 588588588/0300. Z kazašského Bajkonuru úspěšně odstartovala evropská sonda Venus Express na dalekou cestu, během níž by měla zjistit, jak vypadá nebo zda je vůbec možný život na Venuši. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: (distribuce@respekt. cz): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 13. 11. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.