29. Občanská válka v USA – zrod světové velmoci Spojené státy americké prožívaly v první polovině 19. století bouřlivý rozvoj. Statisíce přistěhovalců ze „starého kontinentu“ – z Evropy, ale i Asie – sem přicházely hledat svobodu, práci a především lepší budoucnost. Díky přílivu podnikavých a odvážných lidí překročil na konci 50. let 19. století počet obyvatel Spojených států amerických hranici 31 milionů, jejich rozloha se během pouhých 80 let od získání nezávislosti téměř ztrojnásobila. Koupěmi i válečnými výboji se území USA rozšířilo na západě až k Tichému oceánu, na severu k Velkým kanadským jezerům a na jihu k hranicím Mexika.
Sitting Bull (česky Sedící býk) (1831–1890) Ve které slavné bitvě porazil tento náčelník indiánského kmene Siouxů [sijuksú] 7. kavalérii, vedonou americkým plukovníkem Custrem [kastrem]?
Koupě území: ● Louisiana od Francie za 15 milionů dolarů ● Florida od Španělska za 5 milionů dolarů ● Aljaška od Ruska za 7,2 milionů dolarů
▲ Územní expanze USA v 1. polovině 19. století
Západně od řeky Mississippi se rozkládalo nezměrné území, jen řídce osídlené, ale bohaté, sahající až k Tichému oceánu. Velké plochy volné úrodné půdy lákaly nové osadníky, kteří se při kolonizaci dalekých a neznámých končin střetávali s původním indiánským obyvatelstvem. Pro ně postupující kolonizace znamenala ztrátu lovišť a po mnoha marných bojích s dobře vyzbrojenými a početnějšími bílými dobyvateli se nakonec museli přestěhovat do vyhrazených rezervací. Následkem bojů, hladomorů i vyčerpávajících pochodů indiánů do vzdálených rezervací zahynuly tisíce původních obyvatel Severní Ameriky, některé indiánské kmeny byly téměř vyhubeny. ► Dobývání divokého Západu Za stopaři a lovci, za karavanami vozů, prérijních „škunerů“, se posléze rozvinuly koleje transkontinentálních železnic, přetínajících celý světadíl a spojujících východní pobřeží Ameriky s pobřežím Tichého oceánu na západě. Rodily se známé mýty divokého Západu, v nichž hlavní roli hrály zbraně a nesmlouvaví pistolníci.
Zvětšující se rozloha a rostoucí počet obyvatel posílily sebevědomí nejdynamičtěji se rozvíjející země amerického konti-
Které prostředí vylíčil ve svých románech Jack London [džek landn]? ► Zjistěte, v jakém roce získali američtí indiáni v USA plná občanská práva. ► V jakým podmínkách žijí potomci původního amerického obyvatelstva v současnosti?
Který slavný americký spisovatel popsal atmosféru v USA před občanskou válkou očima dětských hrdinů?
James Monroe, pátý prezident USA, byl ve funkci v letech 1817– 1825. Jeho prohlášení přednesené roku 1823 před americkým Kongresem se stalo základem programu zahraniční politiky USA označované jako Monroeova doktrína. Podle této doktríny
211
nentu. Roku 1823 vyhlásil americký prezident James Monroe [džejmz monrou] (1758–1831) směr zahraniční politiky své země, známý jako Monroeova doktrína, na jejímž základě americká diplomacie odmítala evropské zásahy do osvobozeneckého boje v Latinské Americe a jakékoliv snahy Evropanů o rozšíření svého koloniálního panství na americkém kontinentě. Boj proti otrokářství Od začátku 19. století se stále zostřovaly rozpory mezi průmyslovým severem země a plantážnickým jihem, těžko překonatelné rozdíly panovaly mezi oběma části USA i v otázce přístupu k otroctví. Pro severní státy bylo otrokářství ekonomicky nevýhodné a pro většinu občanů i morálně nepřijatelné, proto zde bylo zrušeno již na konci 18. století. Hnací silou hospodářského rozvoje v severních státech USA bylo svobodné podnikání založené na osobní iniciativě jednotlivců a v takové společnosti bylo otroctví zcela nadbytečné. Průmysl a obchod potřebovaly především dostatek volné kvalifikované pracovní síly, schopné obsluhovat stroje a tovární zařízení, kterou může podnikatel snadno najmout a lehce propustit. Plantážníci na Jihu naproti tomu necítili potřebu investovat do budování průmyslu, nechtěli měnit svůj životní styl, založený na využívání levné pracovní síly, díky níž obdělávali rozsáhlé plochy plantáží s bavlnou a tabákem. Měli naopak v úmyslu tento typ zemědělské velkovýroby spolu s otrokářstvím rozšířit i na nově kolonizovaná území na Západě, proti čemuž se rezolutně stavěli Seveřané. Na jakoukoliv kritiku ze Severu reagovali Jižané velmi podrážděně, napětí zvyšovali i odpůrci otroctví (tzv. abolicionisté), kteří nejen podněcovali veřejné mínění proti otrokářství, ale dokonce i pomáhali otrokům k útěku z Jihu do svobodných států na Severu. ◄ Prodávání otroků Otroci byli považováni za osobní majetek svých pánů, byli prodáváni a kupováni ve veřejných dražbách jako dobytek. Většina byla nakupována na práci na bavlníkových plantážích, kde bývaly tak těžké pracovní podmínky, že černoši po osmi až deseti letech následkem vyčerpávající dřiny umírali.
nemají evropské mocnosti právo zasahovat do záležitostí nezávislých států na území amerického kontinentu, či jakoukoliv vojenskou akcí si rozšířit své koloniální panství na západní polokouli. USA by oba případy považovaly za ohrožení své bezpečnosti a amerických zájmů. Současně se však americká politika měla zdržet vměšování do záležitostí evropských států, pokud vývoj v Evropě přímo neohrožoval národní bezpečnost USA.
Zatčení Johna Browna [džona brauna] John Brown (1800–1859), známý odpůrce otroctví a bojovník za jeho zrušení, se se svou skupinou odhodlaných bojovníků zmocnil v městečku Harpers Ferry [harprs fery] skladiště zbraní, s nimiž se pak neúspěšně pokusil vyvolat ve Virginii rozsáhlé povstání otroků. Většinu vzbouřenců zlikvidovala armáda, těžce zraněný Brown byl zajat a soudem odsouzen k oběšení. Po popravě se stal John Brown symbolem protiotrokářských sil USA, legendou a hrdinou mnoha příběhů a písní. Jedna z písní o něm provázela bojující armády Severu v občanské válce. Zjistěte, jak zní text této slavné písně v češtině.
Nesmiřitelný rozpor mezi průmyslovým Severem a otrokářským Jihem vyvrcholil v prezidentských volbách roku 1860, v nichž zvítězil vůdce republikánské strany, přesvědčený odpůrce otroctví, Abraham Lincoln [ejbrhem linkoln] (1809–1865).
Válka Severu proti Jihu Na protest proti zvolení Abrahama Lincolna – zvaného „poctivý Abe“ [ejp] – prezidentem USA se jižanské státy rozhodly odtrhnout od Severu. Prvním, kdo Unii opustil, byla Jižní Karolína, po níž brzy následovaly další státy, do jara 1861 jich bylo celkem 11. V únoru 1861 byl na Jihu ustaven nový stát, tzv. Konfederace, s vlastní vládou i prezidentem. Spojené státy se rozdělily na dvě znepřátelená území. Prezident Abraham Lincoln prohlásil odtržení
Abraham Lincoln se narodil v rodině zchudlého farmáře v Kentucky [kentaky]. Po přestěhování rodiny do Illinois [ilinoa] pracoval jako dřevorubec, zemědělský dělník, vorař na Mississippi, obchodní příručí či poštmistr. Vystudoval práva a složil advokátské zkoušky. Jeho výřečnost a dobré vystupování mu brzy dopomohly k politické kariéře.
212
za protiústavní čin, rozhodl se zabránit rozpadu Spojených států i vojenskou silou, vyzval proto jednotlivé státy Unie, aby povolaly své občany do zbraně. Občanská válka mezi Jihem a Severem propukla 13. dubna 1861. Konfederace toho dne dobyla Fort Sumter [samtr], pevnost v Charlestonu [čarlstnu], která sice ležela na konfederačním území, ale jejíž posádka zůstala věrná Unii. Z počátku byla armáda Jihu úspěšnější, neboť drtivá většina důstojníků tehdy nevelké pravidelné armády USA pocházela právě z Jihu, kde uměl se zbraní zacházet takřka každý svobodný muž. Konfederační armádu navíc vedl velmi kvalitní generální štáb vedený zkušeným velitelem Robertem Edwardem Lee [lí] (1807–1870). Naproti tomu v čele armády Unie se střídali nepříliš schopní a často nerozhodní velitelé. Od roku 1862 se však poměr sil postupně měnil ve prospěch Unie. Jižanům docházely finanční prostředky i lidské zdroje, navíc se jim nepodařilo získat podporu Velké Británie a Francie, největších odběratelů bavlny, s jejichž pomocí Konfederace počítala. Americká občanská válka se stala válkou nového typu – válkou moderní doby, v níž o konečném výsledku rozhoduje především ekonomická převaha, a ta byla jednoznačně na straně Unie. ◄ Vojáci Unie nosili modrou uniformu, barva Konfederace byla šedá. K oblíbeným zbraním této války patřily revolvery značky Colt typu Navy [kolt nejvy] nebo Army (vážily bezmála 1 kg). Moždíř ráže 43 mm používaly obě armády.
Průmyslové severní státy měly k dispozici dostatek válečného materiálu a lidí. Proti 10 milionům obyvatel Jihu (z toho bylo ovšem 3,5 milionu otroků) stálo 21 milionů Seveřanů, navíc kapacita průmyslu Severu byla oproti jižanskému čtyřnásobná. Na Severu se např. vyrábělo 96 % všech lokomotiv a 97 % střelných zbraní. Unionistická armáda neměla díky tomu nouzi ani o potravu, ani o ošacení. Velkou výhodou bylo i to, že její početní stavy byly průběžně doplňovány – jak rekruty z řad četných přistěhovalců z Evropy, tak otroky, kteří utíkali z jižanských plantáží. Jih byl naproti tomu ve velké míře závislý na dovozu jak zbraní, tak i potravin, proto válečný plán Unie hned od počátku konfliktu počítal s námořní blokádou konfederačních přístavů, aby Jižané byli odříznuti od zámořských trhů, kde by mohli za prodanou bavlnu nakoupit chybějící válečný materiál.
Několik měsíců po zrušení otroctví ovládl na jaře roku 1863 unionistický generál Ulysses Grant [ilesis] (1822–1885) řeku Mississippi, čímž odřízl státy Konfederace od zásobování potravinami z Texasu a z území „za řekou“. Rozhodující bitva občanské války se odehrála počátkem července 1863 u Gettysburgu [getysberg] – ve tři dny trvajícím krvavém střetnutí byl nakonec generál Lee donucen k ústupu. Válka definitivně skončila v dubnu 1865 pádem Richmondu [ričmondu], hlavního města Konfederovaných států amerických.
Po založení republikánské strany se stal jejím předním členem, již od počátku svého působení v politice prosazoval zrušení otroctví. V roce1860 byl jako kandidát republikánské strany zvolen 16. prezidentem USA. Jeho hlavním cílem bylo udržet jednotu Spojených států, i za cenu vojenského konfliktu s jižanskými otrokářskými státy. Stal se obětí atentátu, 14. dubna 1865 jej ve Fordově divadle ve Washingtonu při slavnostním představení, pořádaném na oslavu skončení války, zastřelil jižanský fanatik, herec John Booth [džon búts]. Okolnosti atentátu nebyly nikdy zcela objasněny, Booth byl po dvanácti dnech dopaden a zastřelen dříve, než mohl promluvit. ● Oficiální název: Konfederované státy americké ● Vlajka:
● Hlavní město: Richmond ● Prezident: Jefferson Davis [džefrson dejvis] (1808–1889)
Jefferson Davis byl prvním a zároveň posledním prezidentem Konfederace (1861–1865). Po skončení občanské války byl odsouzen za zradu, ale již po dvou letech byl propuštěn na kauci a nakonec roku 1869 zcela omilostněn.
► Zjistěte, na jaké straně ve válce Jihu proti Severu stála Virginie, kolébka americké revoluce a boje za nezávislost. ► Kteří další významní generálové se podíleli na vítězství Severu? ► Zjistěte, jaký byl další osud generála Ulyssese Granta. 213
◄ Kapitulace generála Edwarda Roberta Lee – dne 9. dubna 1865 podepsal vrchní velitel jižanské armády generál Lee u Appomattoxu dohodu o kapitulaci – podpis této dohody znamenal ukončení čtyřleté války Severu proti Jihu.
Výsledky občanské války V občanské válce padlo na obou stranách na 650 000 lidí, válečný konflikt po sobě zanechala obrovské materiální škody. Vítězným Seveřanům se podařilo obnovit územní celistvosti státu a prosadit zrušení otroctví na celém území USA, které přijal v prosinci 1865 Kongres znovu obnovených Spojených států amerických jako 13. dodatek americké ústavy. Černoši sice získali osobní svobodu, 14. dodatkem ústavy z července 1868 dokonce i volební právo, oboje však uplatňovali v praktickém životě jen velmi těžko. Rozhodující vliv v USA získala po skončení války průmyslová a finanční buržoazie Severu, která v jižanských státech zavedla okupační správu. Vojáci a úředníci ze Severu dohlíželi na hospodářskou obnovu válkou těžce postiženého Jihu a na zavádění demokratizačních opatření, která měla omezit vliv jižanských plantážníků a poskytnout politická práva černochům. V jejich uplatňování jim ale bránily různé tajné rasistické organizace, mezi nimiž nejvíce proslul Ku-Klux-Klan. Pro období tzv. rekonstrukce Jihu (1865–1877) bylo typické úsilí o vyrovnání hospodářských a politických rozdílů mezi Severem a Jihem a vytvoření jednotného vnitřního národního trhu. I když se toto úsilí nepodařilo plně uskutečnit, byly vytvořeny podmínky k tomu, aby se USA v krátké době přeměnily v hospodářsky nejvyspělejší a vojensky nejsilnější velmoc světa.
Hospodářský rozmach Období po skončení občanské války bylo dobou industrializace a rychlého hospodářského vzestupu, k němuž měly Spojené státy americké všechny předpoklady. Významnou roli mezi nimi hrál stabilní demokratický politický systém, bohatství nerostných surovin a v nemalé míře liberální hospodářská politika vlády, která prosazovala svobodu podnikání. Záleželo pouze na jednotlivci samotném, na jeho schopnostech, píli, nápadu, odvaze riskovat či cílevědomosti, jak svou příležitost „v zemi neomezených možností“ nakonec využije. Tehdy se zrodil legendární americký „selfmademan“ [selfmejdmen]. Právě v této době založili svá hospodářská impéria např. pozdější „naftařský král“ John D. Rockefeller [džon rokifelr] (1839– 1937), zakladatel amerického automobilového průmyslu Henry Ford (1863–1947) či vůdčí postava ocelářského průmyslu Andrew Carnegie [endrjú kárnegi] (1835–1919). K rozvoji amerického hospodářství přispělo i budování železnic, které často vedlo ke konfliktům s indiány, přes jejichž kmenová území tyto dráhy vedly. První transkontinentální železnice spojila východní a západní pobřeží Severní Ameriky roku 1869. Krátce po ní propojily
Památník čtyř prezidentů USA Mount Rushmore [maunt rašmór] v Jižní Dakotě Památník dokončený v roce 1941 se brzy stal symbolem Spojených států amerických a jako takový ho každoročně navštíví kolem dvou milionů turistů. Jedním ze čtyř amerických prezidentů, jejichž podoby byly vytesány do žulového masivu v Černých horách, je i prezident Abraham Lincoln. Zjistěte, které další prezidenti vedle Lincolna představuje tento americký památník.
Henry Ford a jeho úspěšný automobil Ford – model T Henry Ford se stal průkopníkem moderní pásové velkovýroby a zakladatelem společnosti Ford Motor Company, která výrazně přispěla k rozšíření automobilismu v USA i ve světě.
Rozvoj amerického průmyslu úzce souvisel s prudkým technickým rozvojem, který přinesl světu celou řadu technických vymožeností. Které technické vynálezy konce 19. století pocházejí z USA? ► Čím je světově proslulá Carnegie Halle [kárnegi hól]?
214
další tratě místa těžby nerostných surovin, produkce obilí, či výroby průmyslového zboží s odbytišti na domácím trhu, i s vývozními přístavy, přes něž se bavlna, maso, obilí, petrolej, či první automobily dostávaly do celého světa. Podél železnic se na řídce osídleném vnitrozemí usídlovaly statisíce farmářů, kteří sem přicházely hospodařit na finančně snadno dostupné půdě. Zlatokopové a horníci na tomto území zase hledali štěstí v dobývání podzemí. V okolí železničních stanic postupně vznikala nová města a průmyslové podniky. Počet obyvatel USA dosáhl více než 90 milionů. Na tomto přírůstku se významnou měrou podíleli přistěhovalci, jejichž příliv vyvrcholil počátkem 20. století. Miliony vystěhovalců z chudých oblastí Evropy a Asie zalidnily americká velkoměsta, kde pro rychle rostoucí průmysl představovaly levnou pracovní sílu. Vedle Irů a Italů se ve větší míře mezi imigranty objevovali také Němci, Poláci, Češi a Slováci, Židé z východní Evropy, Číňané, Japonci a příslušníci dalších národů, kteří hledali práci v hlavních průmyslových centrech, v ocelárnách v Pittsburghu [pitsburku] či v Chicagu [šikágu], v textilkách St. Louisu [sejnt lujs], v rafinériích ropy v Clevelandu [klívlend] nebo jako železniční dělníci. Konec století přinesl i první velké sociální konflikty, množily se stávky, demonstrace a narůstala kriminalita. Přesto byla životní úroveň amerických dělníků vyšší než většiny pracujících na evropském kontinentě, v USA se proto až do 30. let 20. století socialistické hnutí neprosadilo.
Americký imperialismus Pro rostoucí výrobu zboží potřebovali američtí průmyslníci nové trhy i zdroje surovin, hospodářský růst byl logicky spojen s územní expanzí. Po úspěšné válce se Španělskem roku 1898 ovládly Spojené státy Kubu, Portoriko a o tři roky později i asijské Filipíny. Téhož roku byly ke Spojeným státům připojeny Havajské ostrovy, díky jejichž strategické poloze mohli Američané lépe expandovat do Tichomoří. Vojenskými zásahy, okupací, nátlakem a finančními investicemi se Američanům podařilo před vypuknutím první světové války dostat do ekonomické (někdy se hovoří o tzv. dolarové diplomacii) i politické závislosti většinu států Latinské Ameriky. Američané např. podpořili v roce 1903 odtržení Panamy od Kolumbie, aby si smlouvou s novou panamskou vládou zajistili kontrolu nad chystaným kanálem. Panamský kanál, spojující Atlantik s Pacifikem, byl slavnostně otevřen roku 1914. 1. Co bylo charakteristické pro Monroeovu doktrínu? 2. Jaký byl hospodářský rozdíl mezi Severem a Jihem před občanskou válkou? 3. Které důvody vedly k vypuknutí občanské války v USA a v čem se tato válka lišila od válek předchozích, co rozhodlo o jejím výsledku? 4. Proč patří Abraham Lincoln k nejvýznamnějším prezidentům v amerických dějinách? 5. Co umožnilo USA stát se po skončení občanské války hospodářskou velmocí?
Společnost Union Pacific [junyjon pesifik] byla založena v roce 1862 a dodnes patří k největším železničním společnostem v USA.
► Z jakých důvody vznikaly v centrech amerických velkoměst první výškové budovy zvané mrakodrapy? ► Který havajský přístav se proslavil jako tichomořská základna ozbrojených sil USA? doktrína – v současnosti označení pravidel, jimiž se řídí zahraniční politika určitého státu imperialismus – velmocenská, dobyvačná politika státu selfmademan – člověk úspěšný vlastním přičiněním Ivan Brož – Hvězdy proti hvězdám, americká občanská válka 1861–1865 Margaret Mitchellová – Jih proti Severu Josef Opatrný – Amerika v proměnách staletí; Poslední indiánské války; Válka Severu proti Jihu Antonín Zhoř – Poctivý Abe Gettysburg, režie: Ronald F. Maxwell (1993) Lincoln, režie: Steven Spielberg (2012) Scartlett (TV seriál), režie: John Erman (1994) Sever a Jih [North and South] (TV seriál), režie: Richard T. Heffron (1985–1986)
215
30. Svět na přelomu 19. a 20. století Skvělá doba Evropa a USA zažívaly na přelomu 19. a 20. století období hospodářského a kulturního rozkvětu i relativního blahobytu. Už současníci nazývali nadneseně tuto dobu, kdy starý kontinent nesužovaly žádné ničivé války, či epidemie, jako „skvělá doba“ (belle époque [bel epok]). S ještě větší nostalgií vzpomínali na tuto dobu všichni ti, co na vlastní kůži zažili utrpení první světové války. Žádná jiná doba nepřinesla v různých oborech tolik převratných vynálezů a objevů, které by tak významně pozměnily a zpříjemnily život člověka. S mnoha objevy z oblasti přírodních věd a řadou technických vynálezů druhé poloviny 19. a počátku 20. století se setkáváme běžně i dnes. Elektrické osvětlení se sice rychle šířilo, ale v této době se zatím uplatňovalo většinou jen na veřejných prostranstvích a třeba v divadlech, v měšťanských domácnostech se však svítilo plynovými lustry, venkovské světnice osvětlovaly většinou petrolejové lampy. Po silnicích jezdily vedle povozů a kočárů tažených koňmi stále častěji motocykly a automobily, k jejichž pohonu sloužil nově objevený spalovací motor. Automobil přestal být kuriozitou a sloužil k přepravě osob i nákladu. Dopravu ve velkých městech běžně obstarávaly elektrické tramvaje, začaly se objevovat dokonce i první autobusy. K překonávání velkých vzdáleností mezi lidmi přispívaly vedle železnice a parolodní dopravy i zcela nové technické vynálezy – telegraf a telefon. Na obloze byly zatím jen výjimečně k vidění létací stroje lehčí než vzduch – balony, vzducholodě – i první motorová letadla. Objevy v lékařství a změny ve zdravotnické péči snížily zejména dětskou úmrtnost, počet obyvatelstva v Evropě neobyčejně vzrostl. Špitály, původně útulky pro nemajetné, se postupně měnily v moderní nemocnice, při jejichž výstavbě se již pamatovalo na oddělené pavilony, které měly bránit šíření nákazy. Po objevu mikrobů v roce 1876 se zaváděla základní hygienická opatření – sterilizace chirurgických nástrojů a dezinfekce sálu. O pacienty se staraly odborně vyškolené pracovnice, ošetřovatelky, Vznikla i střediska péče o děti. Řada Evropanů hledala novou životní příležitost mimo přelidněnou Evropu, stěhovali se za lepším životem do Severní a Latinské Ameriky, nebo kolonií v Africe či Asii. Vědecké objevy, technické vynálezy, zlepšující se sociální i zdravotní podmínky, vedly Evropany k víře v pokrok a lepší budoucnost. Evropská civilizace svou podnikavostí překonala během jednoho století všechny předchozí kultury, moderní technologie dobyly svět, industrializace umožnila evropským národům zaujmout vůdčí postavení ve světě v oblasti hospodářství, kultury i diplomacie. Vedle dělnictva početně vzrostla na počátku 20. století zejména střední třída. Tvořili ji spolu s menšími podnikateli a malorolníky především představitelé inteligence, lékaři, lékárníci, právníci, učitelé, notáři a jiní státní zaměstnanci, kteří spolu s panem farářem patřili k elitě každého většího i menšího města. Státní služba – v úřadech, na poště, u železnice, ve školství – byla vyhledávaným zaměstnáním. Měla nejen společenskou prestiž, ale poskytovala oproti soukromé sféře jistotu stálého pevného platu, a dokonce penze.
Nádraží Saint Lazare [san lazar] v Paříži
První vzducholodě, tj. létající stroje lehčí než vzduch, vzlétly již koncem 18. století. V polovině následujícího století je už poháněl parní stroj, byly však jen těžce ovladatelné. Zásadní změnu přinesla vzducholoď německého konstruktéra Ferdinanda von Zeppelin [fon cepelin] (1838– 1917). Jeho řiditelná vzducholoď se spalovacím motorem na krátký čas ovládla vzdušný prostor. Deset let po prvním úspěšném letu zajišťovaly zeppeliny od roku 1910 pravidelnou civilní leteckou dopravu. Zjistěte, jaký byl osud těchto řiditelných vzducholodí po první světové válce.
Louis Blériot [luj blério] (1872– 1936), průkopníkem letectví, jako první přeletěl v červenci 1909 kanál La Manche. Na letadle pojmenovaném po tomto odvážném letci vzlétl do vzduchu i první český pilot. Jak se jmenoval první český letec, který v roce 1911 absolvoval svůj první veřejný let v Čechách, a jakou při svém letu překonal vzdálenost?
► Který umělecký styl si na počátku 20. století oblíbili bohatí měšťané při výzdobě svých příbytků?
216
Zárukou společenského uplatnění a vzestupu bylo především kvalitní vzdělání, pro děti z venkova bylo úspěšné studium jedinou cestou, jak se vymanit ze stereotypu venkovského života provázeného celoživotní fyzickou dřinou. Zatímco život na venkově se oproti minulosti příliš nezměnil, lidé ve městech měli díky technickým vynálezům využitým v praxi život jednodušší, zbývalo jim i více volného času, který mohli věnovat svým zálibám, zájmovým spolkům, divadlu, oblíbenými se staly nedělní výlety „za město“ do přírody, nebo letní pobyty na venkově u přátel či příbuzných. Organizovaná zábava se stala velmi výnosným podnikáním, do módy přišlo cestování po Evropě. Zásluhou husté sítě železnic se cesty do lázní, k moři či na oblíbené dostihy staly dostupné i pro sociálně slabší skupiny obyvatel.
Cyklistický klub v Bouloňském [buloňském] lesíku
◄ Jako první začali s rekreační turistikou již v polovině 18. století bohatí Britové. Zakladatelem první moderní cestovní kanceláře byl Thomas Cook [tomas kuk] (1808–1892), který již roku 1863 zorganizoval první zájezd do Švýcarska, vyhledávaného cíle zámožných turistů. Cookova firma nabízela i cesty mimo Evropu, vedle USA např. i do Egypta. K rozvoji cestovního ruchu přispěl Cook i zajímavým nápadem používat místo peněz cestovní šeky.
Velký zájem projevovali lidé i o politiku, která přestala být v této době záležitostí úzké privilegované skupiny, ale získala masový charakter. Každá sociální vrstva si postupně vytvořila vlastní politickou stranu, hájící jejich specifické zájmy. Ve všech vrstvách společnosti kvetl čilý společenský život, v každém i sebemenším městě a i na venkově působil čtenářský kroužek, ochotnické divadlo, tělovýchovná jednota, dobrovolný hasičský sbor, či myslivecký spolek, jež pravidelně pořádaly plesy s oblíbenými tombolami a loteriemi. Důležitým znakem moderního životního stylu se stal organizovaný sport, který byl oblíbenou zábavou bohatých i chudých. Příjemný způsob odpočinku po práci poskytovaly vedle lehké a těžké atletiky, gymnastiky to byla i kopaná, ragby, cyklistika, tenis, turistika, plavání, bruslení a lyžování.
Cena Jiřího Gutha-Jarkovského nejstarší české sportovní ocenění. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (1861–1943) byl mimořádnou osobností s velmi širokými zájmy. Přestože sám žádný sport osobně nepěstoval, zasvětil propagaci sportu celý svůj život. V roce 1896 se osobně zúčastnil i prvních olympijských her, zásluhou Pierra de Coubertina se stal dlouholetým členem Mezinárodního olympijského výboru. Roku 1899 založil Český olympijský výbor (na obr. dále současný znak), jeho zásluhou se Češi zúčastnili hned druhé olympiády v Paříži. S Coubertinem jej spojovala i snaha zavést na školách povinnou tělesnou výchovu.
◄ Fotbal našel nadšence i u nás. Roku 1892 vznikl klub SK Slavie, o necelý rok později byl založen pražský fotbalový klub AC Sparta. První slavné derby Sparta – Slavie se odehrálo v roce 1896 na Císařské louce v Praze, výsledek byl 0:0. Proč byla pro tyto sportovní kluby vybrána právě tato jména, na co odkazují?
Ve sportu se brzy uplatnily i nové technické vynálezy. Roku 1900 se konaly první mezinárodní automobilové závody Paříž – Lyon, o tři roky později se uskutečnil první ročník dodnes slavného cyklistického závodu Tour de France [túr d fráns]. Baron Pierre de Coubertin [pijér d cubertán] (1863–1937) oživil antické olympijské hry, které se poprvé konaly roku 1896 v Athénách, s cílem, aby sport pomohl zmírnit nepřátelství mezi národy. V úvodním projevu při zahájení první novodobé olympiády mimo jiné pronesl: „Telegraf, železnice, telefon, náruživé vědecké bádání, kongresy a výstavy očividně udělaly pro mír víc než všechny smlouvy a diplomatické dohody. Doufám, že atletika bude ještě mnohem účinnější.“ Olympiády se však bohužel staly spíše příležitostí prezentovat svou politickou prestiž a národní sebevědomí.
J. S. Guth-Jarkovský byl i předsedou Klubu českých turistů a redaktorem časopisu Turista. Do povědomí široké veřejnosti se však zapsal především svými příručkami o pravidlech slušného chování. Zjistěte, jakou funkci zastával na Pražském hradě krátce po vzniku Československa.
217
Monopoly a kartely Hospodářský růst ve vyspělých státech provázela i koncentrace výroby, tzn. růst velkých průmyslových podniků na úkor malých. Na přelomu 19. a 20. století vedl tento přirozený proces ke vzniku tzv. monopolů, schopných diktovat ceny bez obav z konkurence. Monopoly jsou obrovské průmyslové podniky, které se snaží získat na trhu výhradní (to jest monopolní) postavení ve svém oboru. Monopoly likvidují konkurenci tzv. cenovou válkou, to znamená, že na čas výrazně zlevní cenu zboží, s níž nemůžou jejich konkurenti soutěžit, po ovládnutí trhu zboží opětovně zdraží.
Pro vedoucí průmyslové podniky se jako nejvýhodnější cesta k maximalizaci zisků ukázaly vzájemné dohody o cenách zboží a sférách vlivu, tzv. kartely. Průmysloví giganti získali postupně kontrolu nad celým procesem výroby – od těžby surovin až po konečnou produkci zboží. Jejich ekonomická převaha jim umožňovala zasahovat i do politiky. Vynucovaly si na vládách zavedení vysokých dovozních cel, která by je chránila před zahraniční konkurencí, a poskytla tak domácímu zboží výhody na trhu, získávaly výhodné vládní zakázky, státní dotace a často i daňové úlevy. Pod tlakem veřejnosti byly vlády a parlamenty nuceny přijímat protimonopolní zákony, které měly zabránit nebezpečnému slučování. V případě tzv. přirozených monopolů, tedy tam, kde je konkurence ve stejném regionu jen stěží představitelná (výroba elektřiny, plynu, rozvod vody, kanalizace), vlády určovaly i ceny výrobků a služeb. Omezování vlivu monopolů bylo jen jedním z příkladů, kdy stát začal stále silněji zasahovat do hospodářství. Pod vlivem sociálně demokratických stran stále častěji vstupoval stát i do vztahů mezi podnikateli a jejich zaměstnanci, které do té doby pod vlivem hospodářského liberalismu nijak regulovány nebyly.
Pohled na závod firmy Krupp v Essenu (včetně dělnických domků). Koncern Krupp byl ke konci 19. století jedním z prvních strojírenských monopolů. Podobné postavení měly v chemickém a elektro-technickém průmyslu také firmy AGFA či Siemens. V jakých oborech uvedené firmy podnikají v současnosti?
Sociální napětí bylo typickým znakem společnosti na počátku 20. století
Sociální otázka S rozvojem velkoprůmyslu se především v Evropě rozšiřovala sociální hnutí dělníků, zpočátku velmi spontánní, ale postupem času organizovaná odbory, jejichž prostřednictvím mohli dělníci vyjednávat se zaměstnavateli o zlepšení pracovních podmínek, zvýšení platů, či se bránit propouštění. Vliv odborů do konce 19. století výrazně stoupl a v mnoha vyspělých zemích s nimi začaly vlády vyjednávat o zlepšení životních podmínek dělníků, ve Francii dokonce zástupci sociálně demokratické strany zasedli i ve vládě. Jedním z jejich hlavních požadavků bylo zavedení osmihodinové pracovní doby. Zásluhou státu, který vstupoval do vztahu mezi zaměstnanci a zaměstnavateli z obav před sociálními bouřemi, byla postupně omezena práce žen a dětí, zkracována pracovní doba a zaváděna pravidla bezpečnosti práce. Průkopníkem tzv. sociálního zákonodárství bylo bismarckovské Německo. V 80. letech 19. století zde bylo zavedeno povinné pojištění dělníků pro případ úrazu, nemoci, invalidity či stáří. Na placení pojištění se vedle dělníků musel podílet i jejich zaměstnavatel a v některých případech dokonce i samotný stát. Německé sociální zákonodárství se stalo vzorem i pro ostatní evropské státy. Obdobné zákony byly přijaty i v Rakousko-Uhersku, Francii, Itálii a na počátku 20. století i v carském Rusku. Sociální reformy byly často důsledkem tlaku stále silnějšího národního
Joseph Fourier [žozef furijé] (1768–1830), francouzský matematik, jako první roku 1827 varoval před nebezpečím ohřevu atmosféry emisemi oxidu uhličitého. Rostoucí industrializaci doprovázelo totiž zhoršování životního prostředí. Na nebezpečné důsledky průmyslových exhalací upozorňoval např. švédský vědec Svante Arrhenius (1859–1927), který jako jeden z prvních popsal v roce 1896 důsledky tzv. skleníkového efektu. Varování vědců však nenašla v této době větší odezvu.
218
mezinárodního dělnického hnutí. Socialisté vyzývali dělníky, aby se spojili proti společným nepřátelům, solidarita se projevovala např. i v pomoci radikálům, kteří byli ve svých zemích pronásledováni. K nejznámějším politickým emigrantům patřili např. Karel Marx, Michail Alexandrovič Bakunin (1818–1876) a později i Vladimír Iljič Lenin (1870–1924), kteří nalezli azyl ve Velké Británii a ve Švýcarsku. Mnozí socialisté se domnívali, že společnost lze přeměnit postupně prostřednictvím přesvědčování a zavedením všeobecného volebního práva. V opozici vůči nim stáli stoupenci revoluce proletariátu. Radikálové však nebyli jednotní. Auguste Blanqui [ógist blanki] (1805–1881) a jeho přívrženci tvrdili, že revoluce je záležitostí malé skupiny profesionálů. Oproti tomu německý filozof a politický ekonom Karel Marx prosazoval myšlenku světové revoluce, založené na mezinárodní spolupráci masového socialistického hnutí. Spolu s Fridrichem Engelsem vypracovali jednu z nejvlivnějších teorií socialismu, označovanou jako marxismus. Fridrich Engels se podílel v roce 1889 na vzniku tzv. II. internacionály označované jako Dělnická nebo také Sociálnědemokratická internacionála, v níž měli marxisté jasnou převahu, neboť z ní byli stoupenci Blanquiho vyloučeni. Co bylo podle marxistů cílem „světové revoluce“ a kdo měl stát v jejím čele? Jak marxistická teorie ovlivnila 20. století?
Na přelomu století v socialistickém hnutí převládl vliv umírněných socialistů, kteří prosazovali boj za zlepšení postavení dělníků prostřednictvím sociálních reforem.
Internacionála – slavná dělnická hymna vznikla v roce 1871 Zjistěte, ve které zemi sloužila tato píseň jako státní hymna.
Karel Marx (1818–1883)
◄ Svátek práce – 1. máj, mezinárodní dělnický svátek, se pravidelně slaví od roku 1890. Svátek práce zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu, kteří 1. května 1886 demonstrovali za zavedení osmihodinové pracovní doby. Při stávce téměř 300 tisíc dělníků došlo ke střetu protestujících s pořádkovými silami, při nichž přišlo několik dělníků o život, pět anarchistů bylo po zkonstruovaném procesu později popraveno. V českých zemích se Svátek práce poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze. Který český spisovatel a novinář tuto událost zachytil ve svém slavném fejetonu „1. máj“? Zjistěte, proč a odkdy se začal slavit Mezinárodní den žen (MDŽ). ► Sociálními otázkami se zabývala i katolická církev, svědčí o tom papežský list z roku 1891, nazývaný podle úvodních slov Rerum novarum. Nová sociální doktrína církve, kterou vyhlásil papež Lev XIII. (1810–1903, na obr. vpravo), zásadně odmítla třídní boj a násilné řešení sociálních problémů. Současně uznala právo dělníků na spravedlivou mzdu, kritizovala liberální kapitalismus. Proti preferování sobeckých zájmů a osobního prospěchu zdůrazňovala návrat k hodnotám křesťanské solidarity a desatera. Pod vlivem tohoto dokumentu vznikly v řadě katolických zemí křesťansko-sociální strany, které mnohde získaly i poměrně velký politický vliv.
První ruská revoluce (1905–1907) Po smrti cara Alexandra III. se roku 1894 ujal vlády jeho syn Mikuláš II. (vládl v letech 1894–1917). Rusko bylo stále zaostalým převážně zemědělským státem, ve druhé polovině 19. století však zasáhla Rusko vlna industrializace, doprovázená růstem počtu městských obyvatel, především továrních dělníků. V roce 1905 žilo v Rusku téměř 150 milionů lidí, jejich otřesné životní podmínky se na rozdíl od ostatních evropských států nijak nezlepšily. Rolníci na venkově stejně jako dělníci ve městech žili v bídě, sužovala je dlouhá pracovní doba, bydleli v hygienicky nevyhovujícím prostředí, měli minimální přístup ke vzdělání. Rostoucímu sociálnímu a politickému napětí ve společnosti se místo potřebných reforem snažil Mikuláš II. čelit výbojnou zahraniční politikou
219
v oblasti Dálného východu. Válka s Japonskem se však pro špatně připravené, nedostatečně vyzbrojené a vojensky zaostalé carské Rusko stala katastrofou. Nečekaná porážka v rusko-japonské válce (1904–1905) měla pro Rusko dalekosáhlé negativní důsledky. Válečné výdaje a nedostatek potravin vyostřily napětí v zemi, které v lednu 1905 přerostlo v první ruskou revoluci. ◄ Krvavá neděle – střelba do dělníků před Zimním palácem v Petrohradu
Podnětem k revoluci se stala tzv. krvavá neděle 22. ledna 1905. Pokojné dvousettisícové procesí směřovalo k Zimnímu paláci v Petrohradě, aby caru Mikuláši II. předalo petici, v níž žádalo zlepšení pracovních podmínek, svobodu tisku a svolání ústavodárného shromáždění. Na pokojné demonstranty zaútočilo vojsko, střežící carské sídlo. Výsledkem bylo krveprolití, při němž přišlo o život několik set osob. Mikuláš II. v době masakru sice v Zimním paláci nebyl, v očích většiny Rusů byl „báťuška car“ jako „gosudar“ za tragédii jednoznačně zodpovědný.
Po masakru v Petrohradě propukly na mnoha místech Ruska stávky, demonstrace a rolnické nepokoje. Situaci neuklidnily ani carovy sliby, že svolá parlament. Vzpoury propukly dokonce i v samotné armádě, největší ohlas mělo vzbouření námořníků na křižníku Potěmkin. Na podzim roku 1905 dosáhla revoluce vrcholu, když byla v zemi vyhlášena generální (všeobecná) stávka. Car Mikuláš II. byl nucen vydat tzv. říjnový manifest, jímž přislíbil zavedení občanských svobod a svolání celoruského zákonodárného orgánu, tzv. dumy, na základě voleb. Slib ústavy velkou část liberální opozice uspokojil, akce radikálů byly postupně vojensky potlačeny. Car Mikuláš II. sice svolal státní dumu, ale již roku 1907 ji rozpustil a vládl stejně jako jeho předchůdci absolutisticky. Pouze v případě rolníků se vláda odhodlala k významnější reformě. O zmírnění sociálního napětí se pokusil předseda vlády Pjotr Stolypin (1862–1911). Snažil se svými agrárními reformami posílit malé a střední rolníky, kteří se měli stát hlavní oporou carského režimu. Rolníci mohli začít vystupovat z občin a začít svobodně obchodovat s obilím, byli dokonce osvobozeni od placení poplatků za vykoupenou půdu. Vláda se snažila podporovat i osidlování odlehlých oblastí. Stolypinova snaha však nepřinesla očekávaný efekt a sám premiér se stal v roce 1911 obětí atentátu, čímž jakékoliv pokusy o změny v Rusku ustaly.
Přestože došlo v Rusku v letech 1905–1914 k výraznému průmyslovému rozvoji a dokonce zavedení povinné čtyřleté školní docházky, patřila tato země i nadále vzhledem k malé míře gramotnosti a nízké životní úrovni obyvatel k nejzaostalejším státům Evropy. Hospodářská a politická slabost Ruska se naplno projevila v první světové válce, jež urychlila definitivní zhroucení zaostalého carského režimu.
Mikuláš II. (1868–1918) – poslední ruský car s manželkou Alexandrou Fjodorovnou (v historických kostýmech na plesu v roce 1903). Zjistěte, jaký byl osud carské rodiny po druhé ruské revoluci v roce 1917.
O vzpouře námořníků na křižníku Potěmkin byl natočen i stejnojmenný film Sergeje Michailoviče Ejzenštejna (1898–1948).
Carský pár „jako loutky“ v rukách Rasputina (dobová karikatura). Zásluhou čeho získal Rasputin na cara Mikuláše II. takový vliv? O popularitě Rasputina svědčí i úspěšný singl skupiny Boney M. z roku 1978 (viz obr. dole)
220
Emancipační hnutí Ženská otázka byla vedle problematiky dělnictva jednou ze stěžejních sociálních otázek. Konec 19. století přinesl změny i v postavení žen. Průměrný věk žen se zásluhou lepší lékařské péče i životních podmínek prodloužil a zároveň se snížil počet let, která žena strávila péčí o děti. Industrializace a technický pokrok vedl ke vzniku řady nových zaměstnání, které mohly ženy vykonávat. Pracovaly jako dělnice v továrnách, prodavačky v obchodních domech, telefonistky nebo jako sekretářky v kancelářích. Stále větší počet žen potřeboval pro své povolání potřebnou kvalifikaci, přístup ke vzdělání však měly velmi omezený. První střední školy pro dívky byly otevřeny až v poslední třetině 19. století (1871 ve Velké Británii, 1884 ve Francii), postupně umožnily ženám studium i některé evropské univerzity. Ženy se začaly výrazně prosazovat i v umění, zejména v literatuře, zásluhou Marie Curie-Sklodowské i ve vědě. Mezinárodní respekt si svou odvahou a obětavostí vydobyly ošetřovatelka Florence Nightingalová, nebo Maria Montessoriová (1870–1952). Ve vyspělých evropských státech bylo od druhé poloviny19. století již běžné, že ženy mohly vlastnit majetek, nebo dokonce podnikat, neměly však žádná politická práva. Ženské hnutí se vedle přístupu ke vzdělání soustředilo i na boj za přiznání volebního práva. Jako první jej získaly ženy na Novém Zélandu (1893) a v Austrálii (1902), v Evropě jej první uzákonilo Finsko (1906) a Norsko (1913). Zásadní zvrat přinesla v této otázce až první světová válka, která postavení žen výrazně zlepšila. Do boje o emancipaci žen se zapojila i řada mužů. Ve Velké Británii hájil v britském parlamentu už v 60. letech 19. století zájmy žen filozof a politický ekonom John Stuart Mill [džon stjuart] (1806– 1873), v českém prostředí ženské hnutí podporovali např. cestovatel Vojtěch Náprstek (1826–1894), sociolog Tomáš Garrigue Masaryk, nebo mladí umělci z hnutí Česká moderna. Židé se během 19. století stali v naprosté většině evropských zemí plnoprávnými občany. Jejich úspěchy v obchodu, bankovnictví a průmyslu, v umění a ve vědě znovu probudily u méně úspěšných lidí protižidovské postoje, které však již na rozdíl od předchozího období nebyly motivovány nábožensky, ale rasově. Vlna antisemitismu zasáhla koncem 19. století celou Evropu. Jako obrana před sílícím nepřátelstvím vůči Židům se zformovalo nacionální židovské hnutí – sionismus, které usilovalo o návrat Židů do Palestiny a založení vlastního židovského státu. Projevem rostoucího antisemitismu v Evropě byla i Dreyfusova aféra [drejfusova]. Roku 1894 byl ve Francii obviněn židovský důstojník Alfréd Dreyfus (1859–1935) ze špionáže ve prospěch Německa a na základě zfalšovaných důkazů odsouzen za vlastizradu k doživotí. Přestože byl pravý viník nakonec odhalen, Dreyfus propuštěn nebyl. Na jeho obranu se postavila řada významných osobností v čele s Emilem Zolou, který roku 1899 uveřejnil v novinách svůj otevřený dopis francouzskému prezidentovi s názvem J'accuse! [žakís] (Žaluji!), v němž žádal o nové prošetření Dreyfusova případu. Kapitán Dreyfus byl propuštěn po 12 letech věznění jen díky neúnavnému úsilí své rodiny a přátel. Mezi reportéry, kteří přinášeli zprávy o soudu, byl i rakouský židovský novinář Theodor Herzl [hercl] (1860–1904), který na vlastní oči viděl protižidovské demonstrace ve Francii a uvědomil si, že Židé nejsou v Evropě v bezpečí, a stal se proto zakladatelem sionistického hnutí.
První dívčí gymnázium ve střední Evropě bylo otevřeno roku 1890 v Praze, dostalo název Minerva. Cesta k jeho založení byla velmi komplikovaná, postoj mužské populace k ženskému vzdělání výstižně vyjádřil jeden Pražan, který na žádost o příspěvek na dívčí školu reagoval slovy: „To tak, ženské budou studovat! To bych si radši tuhle ruku u samého ramene usekl, než abych přispíval na takové zvrácenosti!” Zjistěte, kdo se zasloužil o vznik této instituce a co jej k tomu vedlo.
Výjimečná pedagožka Maria Montessoriová prosazovala moderní vzdělávací metody, jejím stěžejním heslem bylo „Pomoz mi, abych to dokázal sám“. Úkolem dospělých je podle ní, aby dítě vlastními silami a svým tempem získávalo nové vědomosti a dovednosti, vrůstalo do světa, který ho obklopuje.
Bojovnicím za volební právo se říkalo sufražetky. K prosazení svých požadavků využívaly tyto aktivistky všechny dostupné prostředky – od distribuce letáků a pouličních demonstrací až po přivazování se řetězy k budově parlamentu nebo ničení obrazů 221 v galeriích.
Humanita a pacifismus Zlepšující se životní podmínky v Evropě posílily i mezinárodní humanitární cítění. V roce 1864 byl založen Mezinárodní červený kříž a přijata Ženevská konvence, která stanovila podmínky pro zacházení s válečnými zajatci. Červený kříž byl jedním ze směrů, které usilovaly o odstranění válek vůbec. Roku 1899 se v Haagu konala první mírová konference, o osm let později zde vznikl Mezinárodní soudní dvůr, jehož úkolem bylo řešit spory mezi jednotlivými státy mírovou cestou. Nepatrný úspěch měly i pokusy zakázat některé druhy zbraní a kontrolovat zbrojení. Pacifismus, jehož zastánci odmítali válku jako způsob řešení vzájemných sporů, nakonec v boji s rostoucí agresivitou nacionalismu, prosazujícím zájmy vlastního národa na úkor ostatních jakýmikoliv prostředky, neuspěl.
Imperialismus a kolonialismus V letech 1880 až 1914 si evropské velmoci spolu s USA a Japonskem rozdělily svět ve formě kolonií a zájmových sfér. Tyto velmoci usilovaly o kolonie především z hospodářských, ale i vojenskostrategických důvodů. Moderní průmysl vyspělých zemí potřeboval odbytiště pro stále rostoucí produkci průmyslových výrobků, domácí trhy byly již nasycené. Sto let od začátku průmyslové revoluce byly zásoby důležitých nerostných surovin v řadě zemí již vyčerpány, kolonie tak představovaly pro mateřské země vítané nové zdroje levných surovin. Evropské velmoci zabíráním oblastí v Africe a v Asii řešily i aktuální problém s přelidněním a chudobou – v koloniích mohli přistěhovalci z Evropy získat levně půdu, anebo nalézt uplatnění i v koloniální armádě či správě. Výboje jednotlivých států a vytváření rozsáhlých říší – impérií – bylo vedle bouřlivě se rozvíjejícího kapitalismu dalším typickým rysem konce 19. století. Do značné míry tím byl i vykoupen „klid zbraní“ v Evropě. Největší koloniální říši vytvořila do závěru 19. století Velká Británie, následovaná Francií.
► Kdy bylo uzákoněno volební právo pro ženy u nás?
Karolína Světlá (1830–1899), jedna ze známých českých spisovatelek, spolu s Vojtou Náprstkem založila v roce 1865 první ženský spolek u nás – Americký klub dam. Kromě osvětových přednášek spolek pořádal i různé exkurze, členky se kromě vzdělávání zabývaly i charitativní činnosti. Zjistěte, proč tento ženský spolek nesl právě tento název. Které spisovatelky se proslavily v 19. století?
William Booth [viljem bús] (1829– 1912) založil v chudinských čtvrtích východního Londýna roku 1865 Křesťanskou misi, známou jako Armáda spásy, která se proslavila zejména rozdáváním polévky pro chudé. Byl jedním z těch, kdo se snažil dělníkům jejich těžký život alespoň trochu ulehčit. ◄ Rozloha kolonií evropských mocností v letech 1800 a 1914
Nemalá koloniální území ovládly i Německo a Itálie, přestože tyto nové evropské státy začaly svou koloniální říši budovat s velkým zpožděním. Stejně úspěšné impérium jako Velká Británie vybudovalo i carské Rusko, které však na rozdíl od ostatních koloniálních velmocí připojovalo obsazené oblasti přímo ke svému území (Zakavkazsko, Střední Asie, Dálný východ). Vedle kolonií existovaly ve světě i tzv. polokoloniální státy, které formálně sice samostatné, ve skutečnosti však hospodářsky i politicky závislé na některé z velmocí. Týkalo se to Latinské Ameriky, kterou hospodářsky ovládlo USA, Osmanské říše či Číny. Koloniální expanzi Evropané odůvodňovali materiální a duchovní
Cecil Rhodes [sesl rouds] (1853– 1902) byl hlavním představitelem imperialismu konce 19. století. Jako spolumajitel diamantových dolů organizoval britské koloniální výboje 222
převahou bílé rasy, vůči domorodému obyvatelstvu se proto chovali nadřazeně. Časté vzpoury původních obyvatel proti zotročování, zabírání nejlepší zemědělské půdy a drancování přírodního bohatství končily často krvavou porážkou domorodců. V některých oblastech Afriky, např. v Belgickém Kongu či německých koloniích neváhali moderně vyzbrojení kolonizátoři vyvraždit celé domorodé kmeny (např. kmen Hererů v roce 1904). Období koloniální nadvlády zvrátilo přirozený vývoj většiny afrických a asijských zemí. S následky vykořisťování ze strany evropských velmocí se tyto země vypořádávají i na počátku 21. století. Příchod Evropanů měl ale i pozitivní stránky. Mnoho misionářů bojovalo proti otrokářství a pomáhalo zlepšit životních podmínky původních obyvatel, součástí křesťanských misií byly kromě nemocnic i školy. Samy koloniální úřady začaly s výstavbou silnic a železnic, budováním především těžebního průmyslu, přístavů. Právě o tuto základní infrastrukturu se bývalé kolonie opírají dodnes. Evropské vzdělání umožnilo některým z domorodých obyvatel seznámit se s myšlenkami moderní společnosti, založené na občanské rovnosti a lidských právech, které však Evropané mimo Evropu vůči původním obyvatelům zpravidla neuplatňovaly. Součástí imperiální politiky byly i snahy odstranit z mapy světa poslední bílá místa. Obrysy jednotlivých světadílů byly v této době již známy, jejich pobřeží prozkoumána a zmapována. Jedinou výjimku představovala Antarktida. Díky odvaze a hrdinství novodobých cestovatelů byl zakreslen do map i tento dosud neprobádaný „ledový“ kontinent. Člověk pronikl i do pouští, pralesů či velehor, kam dosud noha Evropana nevkročila. Podmanění Afriky a Asie Období tzv. „velkých afrických objevů“ je spojeno hlavně se jmény dvou cestovatelů – Davida Livingstona [dejvida livingstouna] (1813–1893) a Henryho Stanleyho [stenlyho] (1841– 1904). O africké vnitrozemí se jako první začali zajímat Britové krátce po ztrátě severoamerických osad. Roku 1788 byla v Londýně založena společnost pro výzkum afrického vnitrozemí. Až do poloviny 19. století však přesto zůstávalo vlastní nitro Afriky zcela neznámé. O území od Čadu až po jižní Afriku, zahrnující rozsáhlá povodí Konga a Zambezi, se nevědělo vůbec nic. Největší podíl na prozkoumání nitra „černého“ kontinentu měl skotský lékař a misionář David Livingstone. Velkoplošný výzkum Afriky dokončil Henry Stanley, který prozkoumal poslední neznámý africký veletok, řeku Kongo až k jejímu ústí. Podíl na tom, že byla na konci 19. století Afrika prozkoumána, mají i další cestovatelé – Němci Heinrich Barth [hajnrich bart] (1821–1865) a Gustav Nachtigal [nachtygal] (1834–1885) nebo Češi Antonín Stecker [štekr] (1855–1888) a Emil Holub (1847–1902). Po objevitelích a misionářích přicházeli do nitra Afriky i obchodníci, úředníci a vojáci, kteří pro své vlády zabírali rozsáhlá území a vytyčovali nové hranice. Evropany lákalo zdejší přírodní bohatství, diamanty a zlato v jižní Africe, kaučuk a slonovina ve střední Africe. Během patnácti let (1875–1890) se ocitlo pod koloniální nadvládou 90 % afrického území.
v jižní Africe; podílel se také na rozpoutání búrské války. Nutnost imperiální politiky zdůvodnil takto: Mým největším přáním je vyřešení sociální otázky. To znamená: chceme-li my, koloniální politikové, zachránit 40 milionů obyvatel Spojeného království před vražednou občanskou válkou, musíme zabrat nová území, která by pojala nadbytek obyvatelstva, a vytvořit nová odbytiště pro zboží vyráběné v našich továrnách a dolech. Vždy jsem tvrdil, že imperialismus je otázka žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát imperialisty. (Dějiny evropské civilizace II., s. 154). Za konečný cíl koloniální expanze v Africe považoval vytvoření souvislého pásu britských držav od Kapského Města po Káhiru, jak ukazuje dobová karikatura dole.
Zjistěte, jak se jmenují dva současné africké státy, které tvořily Rhodésii, pojmenovanou po tomto britském podnikateli. ► Který evropský stát spravoval ostrovy Island a Grónsko?
David Livingstone, lékař a teolog, roku 1840 byl vyslán Londýnskou misionářskou společností do jižní Afriky. Po několika letech, během nichž bojoval proti chorobám a otrokářství, se začal věnovat výzkumným výpravám po Africe.223
▲ V roce 1884 se sešla v Berlíně mezinárodní konference, kde se evropské velmoci dohodly na úplném rozdělení Afriky („rozkrájely si Afriku jako koláč“ – viz dobová karikatura vpravo). Který německý politik byl hlavním organizátorem tohoto setkání (v karikatuře stojící muž s nožem v ruce)? Které problémy způsobují Evropany uměle vytvořené hranice i dnes?
Nezávislými státy v Africe zůstaly pouze Libérie a Habeš (dnešní Etiopie), která se roku 1896 úspěšně ubránila pokusu Italů o anexi. Největší část Afriky kolonizovala Velká Británie spolu s Francií, ale své kolonie zde měli i Portugalci, Němci, Belgičané, nebo Italové. Velké Británii se v 80. letech 19. století podařilo ovládnout strategicky významný Suezský průplav, jehož vybudování zkrátilo plavbu z Velké Británie do Indie ze tří měsíců na tři týdny, a získat kontrolu i nad sousedním Egyptem. Odtud její výboje postupovaly podél horního Nilu dále na jih. Konečným cílem Britů bylo vytvořit souvislý pás kolonií od severu k jihu (od Káhiry až po Kapské Město). Britský plán narazil na úsilí Francie propojit své africké kolonie od západu na východ. Britové se s oddílem Francouzů střetli roku 1898 na území Súdánu u Fašody (dnešního Kodoku), k vojenskému střetnutí ale nedošlo. Francie ustoupila a uznala povodí Horního Nilu za britskou sféru vlivu. Ve snaze zabránit Německu v rozšiřování jeho afrických kolonií se nakonec Velká Británie a Francie dohodly na spolupráci, jejich spojenectví završila roku 1904 tzv. „srdečná dohoda“.
▲ Afrika v roce 1914 Zjistěte ve školním atlasu světa, které dnešní africké státy jsou bývalými koloniemi Belgie, Německa a Itálie.
Prošel poušť Kalahari, objevil jezero Ngami, podél horního toku Zambezi dorazil do Luandy u Atlantiku. Na Zambezi objevil roku 1855 vodopády, které nazval po britské královně Viktoriiny, a po proudu řeky došel až k jejímu ústí do Indického oceánu. Jako první Evropan prošel Afrikou od západu na východ v její jižní části. Jako první zmapoval středoafrická jezera a horní tok řeky Konga. Při hledání pramenů Nilu ztratil kontakt s civilizací. Nalezla jej až po pěti letech u jezera Tanganika záchranná expedice vedená americkým novinářem Stanleyem, kterou z reklamních důvodů financoval časopis New York Herald [ňjújork héralt]. Livingstone se odmítl k civilizaci vrátit, zbytek svého života strávil mapováním centrální Afriky.
Vlajka Libérie Za jakých okolností stát Libérie vznikl a co má jeho název symbolizovat?
Emil Holub, jeden z nejznámějších českých cestovatelů 19. století. Na dráhu afrického cestovatele se připravoval již při svém studiu medicíny. Po vzoru Livingstona pracoval od roku 1872 jako lékař v jižní Africe, později podnikl po africkém kontinentě tři expedice, o nichž napsal cestopisy. Jako první detailně zmapoval oblast kolem Viktoriiných vodopádů na řece Zambezi. Jeho cílem bylo seznámit českou veřejnost s Afrikou a za tímto účelem přivezl do Čech bohaté sbírky přírodnin a národopisných předmětů, pro něž však nenašel žádné vhodné umístění. Která dvojice českých cestovatelů se proslavila ve druhé polovině 20. století cestou napříč Afrikou od severu 224 k jihu?
Na jihu Afriky se Britové setkali s nečekaně houževnatým odporem Búrů, bílých osadníků původem z Nizozemska, kteří odhodlaně hájili nezávislost svých republik Transvaalu a Oranžska. ◄ Britové v tzv. búrských válkách (1899–1902) ve snaze získat za každou cenu nově objevená bohatá naleziště zlata a diamantů použili v boji taktiku „spálené země“. Vypalovali búrské farmy, civilní obyvatelstvo včetně žen a dětí přesouvali do koncentračních táborů, v nichž 30 000 zajatců podlehlo nemocem a hladu. Búrské republiky nakonec zanikly a Britové ovládli celou jižní Afriku.
V roce 1910 byla z britských držav v jižní Africe vytvořena tzv. Jihoafrická unie, která získala stejně jako předtím Australský svaz, Nový Zéland a Kanada statut dominia, samosprávné britské kolonie, v nichž si o vnitřních záležitostech rozhodovali sami bílí osadníci. V Jihoafrické unii (pozdější Jihoafrické republice) byla dlouhá léta uplatňována politika zvýhodňování menšiny bělošského obyvatelstva na úkor většinové černošské populace. Společnost zde byla přísně rozdělena podle rasového hlediska, přičemž původnímu domorodému obyvatelstvu byla upírána i základní lidská práva. Tato politika, označovaná termínem apartheid, skončila až na počátku 90. let 20. století. Rusko ovládající velkou část Asie pokračovalo i ve druhé polovině 19. století ve své územní expanzi do Střední Asie a přes Sibiř k Tichému oceánu a do Mandžuska. Při expanzi na jih narazilo na území Afghánistánu a Persie (dnešní Írán) na zájmy Velká Británie, jež tato území vnímala jako bariéru ochraňující její Britskou Indii. Ruské plány na ovládnutí Dálného východu překazili Japonci. Největší část jižní a jihovýchodní Asie ovládala Velká Británie, její nejcennější državou byla Indie. Roku 1876 byla tato nejbohatší britská kolonie přeměněna v samosprávné císařství. Pod britskou správou byla dále ještě Barma a Malajsie
Jižní a jihovýchodní Asie v roce 1914. Francie využila úpadku „Říše středu“ a ovládla většinu poloostrova Zadní Indie (jako tzv. Francouzskou Indočínu), který byl do té doby v zájmové oblasti Číny. Nizozemsko si udrželo kontrolu nad svou Východní Indií (dnešní Indonésie). Které dnešní státy zahrnovala tehdy Britská Indie? Zjistěte, která území patřily Nizozemsku v té době v Americe?
Belgie získala v Africe oblast povodí Konga (tzv. Belgické Kongo), Itálie obsadila část pobřeží Rudého moře (Eritrea) a větší část Somálského poloostrova (později své državy v Africe rozšířila o Libyi). Portugalsku z dob, kdy se Španělskem ovládaly obrovské koloniální říše, zůstaly kromě ostrovů v severním Atlantiku i dvě rozsáhlá území v jižní Africe (dnešní Angola a Mosambik). Do roku 1918 mělo svá území ve střední a jižní Africe i Německo (Togo, Kamerun, dnešní Tanzanie a Namibie).
Jak se jmenuje černošský politik na fotografii, který za svůj celoživotní boj proti apartheidu obdržel v roce 1993 Nobelovu cenu míru?
Belgický král Leopold II. (1835– 1909) získal díky své diplomatické obratnosti rozsáhlou oblast Konga, jehož výzkum finančně podporoval, do osobního vlastnictví. Zavedl zde tvrdou kořistnickou politiku. Obrovské bohatství, plynoucí zejména z těžby kaučuku a prodeje slonoviny, zaplatilo životem více než 20milionů domorodců, kteří zahynuli v nelidských podmínkách při práci v dolech a na plantážích, anebo byli zmasakrováni koloniálními vojáky při potlačování vzpour. 225
Úpadek Číny a vzestup Japonska Při pronikání na Dálný východ museli Evropané násilně překonat politiku izolace, kterou po několik století uplatňovaly Čína a Japonsko. V čele Číny stála i nadále mandžuská dynastie, jež svou izolacionistickou politikou přivedla zemi k hospodářskému a mocenskému úpadku. Velká technická zaostalost se projevila v tzv. opiových válkách, probíhajících ve 40. a 50. letech 19. století, v nichž byla více než 300 milionová Čína Brity poražena.
Světová veřejnost, pobouřená krutým zacházením s domorodci, donutila roku 1908 Leopolda II. předat konžskou kolonii do správy státu. Svou rozlohou představovalo Belgické Kongo téměř osmdesátinásobek plochy vlastní Belgie.
▲ Záminkou k rozpoutání opiových válek byl zákaz čínského císaře dovážet opium, které do země pašovala britská Východoindická společnost z Bengálska (na obr. vlevo pašování opia přes městské zdi). Během první opiové války (1839– 1842) neměly čínské dřevěné džunky v boji s dobře vyzbrojeným britským válečným loďstvem (na obr. vpravo) žádnou šanci. Jaké negativní následky měl pro Čínu britský dovoz opia?
Pekingský císař musel otevřít Evropanům nejdůležitější čínské přístavy (britskou kolonií se v této době stal např. Hongkong) a zrušit dovozní cla, díky tomu čínský trh zcela ovládl import evropského a amerického zboží. K dalšímu poklesu prestiže vládnoucí mandžuské dynastie přispěla i zdrcující porážka ve válce s Japonskem o Koreu a Taiwan, patřící dosud pod čínskou sféru vlivu. Čínsko-japonská válka (1894–1895) jasně ukázala, že kdysi mocná „Říše středu“ je na konci 19. století jen „obrem na hliněných nohou“. Japonská moderně vyzbrojená a disciplinovaná armáda slavila velké úspěchy. Dobyla Koreu i důležitý strategický přístav Port Arthur, pronikla do Mandžuska a ohrožovala samotný Peking. Tehdy však zasáhly evropské mocnosti, hlavně Rusko, které tu mělo vlastní zájmy, a donutily Japonsko většinu dobytých území vrátit. Porážka od Japonska prokázala neschopnost vlády. Na prohlubující se krizi v Číně se podepsali i zkorumpovaní císařští úředníci, kteří za úplatky udělovali Evropanům další výhody. Rostoucí nenávist vůči cizincům vyvrcholila roku 1900 v tzv. povstání boxerů, které však bylo evropskými vojsky krvavě potlačeno. Čína se fakticky přeměnila v polokolonii evropských států. Nespokojenost obyvatel vedla roku 1911 k revoluci, která svrhla dynastii Čching a vyhlásila Čínskou republiku. Japonsko prošlo v 19. století zásadní změnou. Během několika desetiletí se ze zaostalé feudální země, uzavřené vůči jakémukoliv vlivu okolního světa, stala moderní světová průmyslová velmoc. Japonci pochopili, že pokud si chtějí udržet nezávislost, musí stát i hospodářství od základů zmodernizovat. Stoupenci reforem svrhli roku 1868 zastaralý šógunát a do čela země znovu postavili císaře. Za vlády císaře Mucuhita (vládl v letech 1867–1912) byla odstraněna stará privilegia a zahájena rychlá modernizaci země podle evropského vzoru. Inspiraci ke změnám hledali Japonci v řadě států, v politických a vojenských reformách jim bylo vzorem především Německo. Japonsko se pře-
Poznejte z karikatury, které státy měly zájem na úpadku „říše středu“ a rozdělení jejího území.
► Ve kterém roce přešel Hongkong zpět do správy čínského státu a za jakých podmínek?
Na povstání boxerů se podílela především společnost I-chetchuan, což znamená „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“, odtud název boxeři. Povstání proti „mořským ďáblům“ (cizincům) se rozhořelo po celé severovýchodní Číně, pod tlakem povstalců vyhlásila cizincům válku samotná císařovna. Cizinecká čtvrť v Pekingu byla obklíčena, smrt německého vyslance se stala záminkou pro mezinárodní vojenskou expedici Velké Británie, Japonska, Francie, Německa, Ruska, Rakousko-Uherska, USA a Itálie. Po porážce povstání musela čínská vláda zaplatit náhradu ve výši 150 milionů liber a povolit pobyt cizích vojsk v Pekingu.
226
měnilo v konstituční monarchii, která se již koncem 19. století stala významnou průmyslovou velmocí, schopnou konkurovat i Velké Británii a Francii. Chybějící nerostné suroviny vedly Japonsko k expanzivní zahraniční politice. Moderně vyzbrojená japonská armáda porazila nejen Čínu (1894–1895), ale v letech 1904–1905 zvítězila i nad ruským impériem. Na základě míru uzavřeného v roce 1905 v Portsmouthu [portsmusu] získalo Japonsko Koreu, jižní Sachalin a vliv v Mandžusku. S podporou Velké Británie napadlo Japonsko v únoru 1904 bez vyhlášení války ruskou tichomořskou flotilu, kotvící v pevnosti Port Arthur. Rusové přístav dobře opevnili, přesile nepřítele čelili téměř sedm měsíců. Uvězněním většiny lodí ruské asijské flotily v přístavu však získali Japonci převahu na moři a mohli nerušeně přivážet vojenské posily na souš, do Mandžuska. Porážka pozemní armády u Mukdenu v březnu 1905 a zničení ruského válečného loďstva o dva měsíce později u ostrova Cušimy vedly k překvapivému vítězství Japonska. V bitvě u Mukdenu se poprvé v dějinách boj změnil ve vleklou zákopovou válku. Zjistěte, co je pro tento způsob válčení typické.
Dobytí severního a jižního pólu Odlehlost polárních oblastí a drsnost zdejších přírodních podmínek dlouho bránily jejich zeměpisnému poznání. První lidé stanuli na obou zeměpisných pólech až na počátku 20. století. Do Arktidy se první Evropané dostali již na počátku 17. století, badatelské výpravy však do „oblasti věčného ledu“ zamířily až ve druhé polovině 19. století. Jako první proplul v roce 1879 severovýchodní cestou mezi Atlantským a Tichým oceánem podél severního pobřeží Ruska švédský badatel Adolf Nordenskjöld [nordnskjélt] (1832–1901). Tato námořní cesta je s pomocí ledoborců využívána i v současnosti, na rozdíl od tzv. severozápadní průjezdu, který v letech 1903–1906 objevil norský polárník Roald Amundsen. O plavbě do ledových jižních moří dlouho platilo, co si poznamenal James Cook, jenž se za jižní polární kruh dostal jako první: „Směle tvrdím: žádný člověk se nikdy neodváží dál, než jsem se odvážil já, a země kolem jižního pólu zůstanou navždy neobjeveny a nezbádány.“ První výzkumné expedice se k břehům Antarktidy vydaly v první polovině 19. století. Jednou z prvních byla ruská výprava vedená Fabianem Bellinghausenem (1778–1852), který s loděmi Vostok a Mirnyj obeplul v letech 1820–1821 Antarktidu po jiné trase než Cook a přinesl o této oblasti nové poznatky. V následujících letech se na jih vydaly tři výpravy – francouzská, americká a britská – s úkolem nalézt jižní magnetický pól. Britská výprava Jamese Clarka Rosse [džejmse klarka rose] (1800–1862) poměrně přesně stanovila polohu hledaného pólu již v roce 1840. ◄ Lodě Terror (Hrůza) a Erebus (Podsvětí), na nichž James Ross objevil roku 1840 hluboký záliv, kde vniká moře podél 180. poledníku do antarktické pevniny nejhlouběji. Tato oblast byla po něm pojmenována Rossovo moře.
Severní pól dobyl roku 1909 Američan Robert Edwin Peary [robrt píri] (1856–1920), o dosažení jižního pólu spolu svedly dramatický souboj dva badatelské týmy. Jako první dosáhl vytčeného cíle lépe připravený norský badatel Roald Amundsen (1872–1928), jenž se saněmi taženými psy stanul na jižním pólu 14. prosince 1911. O několik dní později dorazila ke stejnému cíli i výprava britského kapitána Roberta Scotta [robrta skota] (1868–1912), jejíž všichni členové však na zpáteční cestě zahynuli.
Mucuhito (1852–1912), jeho vláda je známá jako období Meidži (česky „osvícená vláda“). Během této éry se díky reformám přetvořilo Japonsko v moderní stát. V nově sjednoceném japonském císařství byla zavedena všeobecná branná povinnost a vytvořena pravidelná armáda podle německého vzoru. Vláda podporovala industrializaci země, vznikly první železnice a banky. Povstání samurajů v roce 1877, vyvolané omezováním jejich privilegií, bylo tvrdě potlačeno. Ústava z roku 1889 zajistila císaři rozsáhlé pravomoci. Podpis spojenecké smlouvy s Velkou Británií v roce 1902 znamenal definitivní přijetí Japonska mezi světové velmoci.
Severozápadní (SZP) a severovýchodní průjezd (SVP) přes Arktidu
Jak může ovlivnit hospodářské využití Arktidy současné globální oteplování?
Současná americká výzkumná stanice Amundsen-Scott na jižním 227 pólu
Vznik znepřátelených koalic Francie ztratila po porážce ve válce s Pruskem postavení nejmocnějšího státu na evropském kontinentu. V jeho čele po roce 1871 nově stanulo Německé císařství, jehož kancléři Bismarckovi se téměř dvacet let dařilo držet třetí Francouzskou republiku v izolaci. Nejbližším spojencem Německa bylo Rakousko-Uhersko, s nímž neměli Němci už žádné spory. V roce 1872 vznikla zásluhou Bismarcka koalice tří konzervativních monarchií, Německa, Rakousko-Uherska a Ruska, tzv. spolek tří císařů. Po roce 1871 se válčilo pouze na Balkáně či v zámoří, pro většinu Evropanů nastalo dlouhé období bez válek. Nepřátelství mezi evropskými zeměmi se vybíjelo v hospodářském soutěžení a soupeření o ovládnutí dosud nekolonizovaných území v Africe, Asii a v Tichomoří. Trvalým zdrojem napětí v Evropě byl Balkán, kde pokračoval rozklad kdysi mocné Osmanské říše. Z evropských velmocí se o Balkánský poloostrov nejvíce zajímaly Rakousko-Uhersko a Rusko. Rusové doufali, že se jim podaří dostat většinu balkánských států pod svůj vliv. Podporovali proto protiturecký boj zdejších národů a zdůrazňovali svou slovanskou či náboženskou příbuznost. Během 19. století svedlo Rusko s Tureckem několik válek, k poslední z nich došlo v letech 1877–1878. RakouskoUhersko se snažilo, aby na Balkáně nevznikl silný balkánský stát, přitažlivý pro slovanské menšiny, žijící v habsburském soustátí. Spolu s Velkou Británií chtěly na Balkáně zabránit jakýmkoliv změnám a omezit pronikání ruského vlivu do východního Středomoří. Naproti tomu balkánské národy již od 20. let 19. století vedly urputný boj za nezávislost. Vzorem jim bylo Řecko, které se z osmanské nadvlády vymanilo již v roce 1830. K největšímu protitureckému povstání došlo v roce 1875 na území dnešní Bosny a Hercegoviny a Bulharska. Proti povstalcům zakročila turecká armáda velmi tvrdě. Na obranu terorizovaných civilistů vstoupilo roku 1877 do války proti Turecku i Rusko, jemuž se podařilo vytlačit Turky z téměř celého Balkánu. Mírem v San Stefanu, uzavřeným na jaře 1878 pouhých deset kilometrů od Istanbulu, byli Turci nuceni uznat nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory a souhlasit s vytvořením Bulharska, pouze formálně podřízenému osmanskému sultánovi, sahajícího až k Egejskému moři (mluví se o tzv. „velkém“ Bulharsku).
Ruský úspěch na Balkáně ohrožoval zájmy Velké Británie i Rakousko-Uherska. Z podnětu německého kancléře Bismarcka se proto roku 1878 sešel v Berlíně mezinárodní kongres s cílem jednat o novém uspořádání na Balkáně po skončené rusko-turecké válce.
Otto von Bismarck přesně definoval zahraniční politiku Německa: „Pokud Francie nemá spojence, není pro nás nebezpečná. Pokud se velké monarchie Evropy budou držet pohromadě, žádná republika nás neohrozí.“ Které válka definitivně ukončila vzájemné spory mezi Pruskem a Rakouskem?
Balkán jako „vroucí kotel problémů“ (na dobové karikatuře z roku 1912) Na rozdělení „tureckého dědictví“ v severní Africe se evropské velmoci dokázaly shodnout: Francie se zmocnila Alžíru a Tuniska, Velká Británie Egypta a Itálie Libye. Na Balkáně byla však situace komplikovanější. Balkánský poloostrov byl od nepaměti pestrou směsicí národů, jazyků a náboženství, evropské velmocemi nebyly schopné se shodnout na budoucím politickém uspořádání této problematické oblasti.
◄ Berlínský kongres patřil po kongresu ve Vídni (1815) k nejdůležitějším mezinárodním jednáním evropských států v 19. století. Výsledkem bylo rozdělení Bulharska na dvě části, formálně podřízené sultánovi v Cařihradu, uznání úplné nezávislosti Rumunska, Srbska a Černé Hory a souhlas s vojenským obsazením Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem. Rusko získalo od Rumunska tzv. Besarábii, část tureckého území získaly i Srbsko, Černá Hora a Řecko. Bosnu a Hercegovinu, která zůstala formálně součástí Turecka, připojili Rakušané ke svému území roku 1908. Po anexi v říjnu 1908 se Bosna a Hercegovina nestala součástí ani Předlitavska, ani Zalitavska, ale podržela si zvláštní postavení.
228
Rusko se na berlínském kongresu ocitlo v mezinárodní izolaci a bylo diplomaticky poraženo. Jeho konečné válečné zisky byly minimální a plán na vytvoření „velkého“ Bulharska byl zamítnut. Na kongresu se Německo a Rakousko-Uhersko postavily společně proti Rusku a spolek tří císařů tím zanikl. V roce 1879 uzavřeli Němci s Rakušany tzv. Dvojspolek, spojeneckou smlouvu namířenou zpočátku především proti Rusku. O tři roky později (1882) se Dvojspolek rozšířil vstupem Itálie na Trojspolek. Italové v něm hledali spojence pro svou koloniální politiku, která nutně vedla ke sporům s Velkou Británií a Francií. Hlavní osou evropské politiky bylo až do vypuknutí první světové války vedle rakousko-ruských sporů v jihovýchodní Evropě francouzsko-německé nepřátelství. Tradičně napjaté vztahy Francouzů a Němců dále zhoršilo hlavně připojení Alsaska a Lotrinska k Německu. Obě znepřátelené strany byly přesvědčeny o nevyhnutelnosti další války. V hledání vhodných spojenců bylo zpočátku úspěšnější Německo. Francie nakonec nalezla spojence v carském Rusku, které se stejně jako ona ocitlo zásluhou Německa v mezinárodní izolaci a mělo oprávněné obavy z agresivní německé zahraniční politiky císaře Viléma II. (vládl v letech 1888–1918). Francie poskytla Rusku velkorysé půjčky na vyzbrojení armády a na stavbu transsibiřské magistrály. Koloniální ambice vilémovského Německa, podpořené námořním zbrojením, přiměly Velkou Británii připojit se k rusko-francouzské alianci.
Balkán po berlínském kongresu (1878) Jakou zahraniční politiku v této době uplatňovaly Spojené státy americké?
Velkou Británii znepokojil německý plán na výstavbu tzv. bagdádské dráhy, která měla spojit Berlín přes Istanbul a Bagdád s Perským zálivem. Londýnská vláda proto raději urovnala své koloniální spory s Francií v Africe. Po porážce Ruska v ruskojaponské válce Velká Británie pochopila, že hospodářsky zaostalé Rusko ji v oblasti Středního východu a jižní Asie nemůže ohrozit. Po dohodě s Francií z roku 1904 podepsala o tři roky později podobnou spojeneckou smlouvu i s Ruskem.
Na počátku 20. století Evropu ovládly dva znepřátelené mocenské bloky – Trojspolek tvořený Německem, Rakousko-Uherskem a Itálií na jedné straně a Trojdohoda, spojenectví mezi Velkou Británií, Francií a Ruskem na straně druhé. Obě mocenská uskupení, na něž byly spojeneckými smlouvami navázány další státy, se utkala na bojištích první světové války. Balkánské války Nově vytvořené balkánské státy chtěly Turecko zcela vytlačit z Evropy a jeho zbývající území na Balkáně si mezi sebe rozdělit. V roce 1912 vyhlásil tzv. balkánský blok (Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora) Turecku válku, chtěl využít zaneprázdnění Turků, bojujících v té době s Italy v severní Africe o Tripolsko. Turecká moc se na Balkánu zhroutila během měsíce. Porážkou v tzv. první balkánské válce (1912–1913) přišli Turci definitivně o vliv v jihovýchodní Evropě. Krátce po vítězství nad Tureckem došlo mezi vítězi ke sporu o kořist. Bulharsko, nespokojené s výsledkem dělení dobytého území, zaútočilo v létě 1913 na své bývalé spojence, Srby a Řeky. Vypukla tzv. druhá balkánská válka (1913), v níž se na stranu Srbska a Řecka vedle Rumunska a Černé Hory přidalo i Turecko. Osamocené Bulharsko bylo poraženo a mírem v Bukurešti ztratilo nejen všechny zisky z předešlé války, ale přišlo i o část vlastního území.
Co lze o vztahu evropských velmocí vyčíst z této dobové karikatury? Na které mocenské bloky se orientovaly Turecko a Japonsko a proč?
V průběhu první balkánské války vznikla v listopadu 1912 jako nezávislé muslimské knížectví Albánie. Vznik nového státu na Balkáně podporovalo RakouskoUhersko, které tím chtělo zabránit Srbsku v územní expanzi k Jaderskému moři. Vznik nezávislých států na Balkáně: 1830 Řecko 1878 Rumunsko, Srbsko a Černá Hora 1908 Bulharsko 1912 Albánie
229
Balkánské války napětí v jihovýchodní Evropě ještě více vyostřily. Bal-
kán i nadále zůstal oním pověstným „sudem střelného prachu“, který nakonec posloužil jako záminka pro rozpoutání ničivé první světové války. .
Bulharsko a Turecko, které během balkánských válek ztratily nemalou část svého území, se připravovaly na odvetu. Podporu našly u mocností Trojspolku, zejména u Rakousko-Uherska. S výsledkem válek však nebyli spokojeni ani Srbové, kteří kvůli vzniku Albánie nezískali vytoužený přístup k moři. Situaci na Balkáně vyhrotila i rakouská anexe Bosny a Hercegoviny. Srbsko se spolu se zbývajícími balkánskými státy orientovalo na státy Trojdohody.
▲ Dobová karikatura popisující mocenské vztahy v Evropě v předvečer první světové války
1. K jakým změnám v evropské společnosti došlo na přelomu 19. a 20. století? 2. Co je typické pro hospodářský monopol a kartely? 3. Jakou podobu mělo socialistické hnutí ve druhé polovině 19. století a co bylo jeho cílem? 4. Jak se změnilo postavení ženy na přelomu století a za co ženy bojovaly? 5. O co usilovalo sionistického hnutí na počátku 20. století a co bylo příčinou jeho vzniku? 6. Které důvody vedly k vypuknutí první ruské revoluce v roce 1905? 7. Co vedlo evropské mocnosti ke koloniálním výbojům? 8. Jaký byl rozdíl mezi Čínou a Japonskem na přelomu 19. a 20. století? 9. O čem jednal berlínský kongres a jaké byly jeho výsledky? 10. Ve kterých oblastech v zámoří i v Evropě došlo před rokem 1914 k válečným konfliktům, co bylo jejich příčinou a jaké byly jejich důsledky? 11. Kteří významní polárníci se zasloužili o zmapování jižního a severního pólu?
Nepřátelské bloky v Evropě před první světovou válkou
František Běhounek – Na sever od Zambezi Gisela Bocková – Ženy v evropských dějinách: od středověku do současnosti Milan Hlavačka, Marek Pečenka – Trojspolek Petr Křivský, Aleš Skřivan – Století odchází; Do nitra kontinentů Miloslav Martínek – Čeští cestovatelé a mořeplavci Vladimír Nálevka – Koncert velmocí Michael Rapport – Evropa devatenáctého století Vladimír Rozhoň – Čeští cestovatelé a obraz zámoří v české společnosti Henryk Sienkiewicz – Pouští a pralesem Aleš Skřivan – Opožděná expanze; Cestou samurajů Jules Verne – Patnáctiletý kapitán
Bitva u Cušimy [Nihonkai daikaisen: Umi yukaba], režie: Toshio Masuda (1983) Dreyfusova aféra [L´affaire Dreyfus], režie: Yves Boiset (1994)
Zlá krev (TV seriál), režie: František Filip (1986)
230
