Evropské velmoci a Mnichovská dohoda

Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy Institut politologických studií obor mezinárodní vztahy

Evropské velmoci a Mnichovská dohoda Vznik a důsledky politiky vrcholného britsko-francouzského appeasementu pro Československo

Martina Heranová

2007

1

Prohlášení Prohlašuji, že jsem téma disertační práce zpracovala samostatně, pouze s využitím uvedených pramenů a literatury.

27. února 2007

Poděkování Současně děkuji za cenné rady, připomínky i trpělivost své školitelce Doc. PhDr. Dagmar Moravcové, CSc.

2

OBSAH Úvod

4

I. Cesta k Mnichovu

10

1.1 Vznik československého státu a politika velmocí ve 20. letech

10

1.2 Československo a politika velmocí ve 30. letech

23

1.3 Československá otázka na mezinárodní scéně

41

II. Mnichov a jeho realizace

57

2.1 Berchtesgadenská dohoda

57

2.2 Godesberské ultimátum

77

2.3 Mnichovská konference

105

2.4 Berlínská jednání

115

2.5 Řešení územních požadavků Polska a Maďarska

128

III. Důsledky Mnichova

149

3.1 Německo a jeho plány se zbytkem československého státu

149

3.2 Britský a francouzský postoj k německému tlaku na ČSR

160

3.3 Itálie a její pomnichovská politika

178

Závěr

186

Résumé

193

Seznam pramenů a literatury

200

3

ÚVOD Mnichovská dohoda již navždy zůstane smutným mementem meziválečné politiky evropských velmocí jako vrchol ústupnosti demokratických vlád Velké Británie a Francie před agresivní a revizionistickou politikou totalitních režimů Německa a Itálie. I po téměř 70 letech nám tak stále připomíná, že jednostranné sledování národních zájmů a snaha o zajištění vlastní bezpečnosti se mohou stát pro zachování míru téměř stejně fatální jako agresivní plány samotných diktátorských mocností. Svým významem tak přesahuje tragický rozměr, který zaujímá v historii českého národa a státu, a nepřestává ani po letech budit zájem českých i světových historiků. Tuto skutečnost potvrzuje i řada odborných publikací, která je k tomuto tématu opakovaně zpracovávána.1 Analýza politiky evropských velmocí vedoucí k podpisu mnichovské dohody 29. září 1938 a jejích důsledků pro další vývoj mezinárodních vztahů totiž nabízí možnost uplatnění prakticky všech analytických postupů – od analýzy systémové, přes státní, po individuální, i když většina autorů zaměřuje svou pozornost především na chování států a klíčových jednotlivců. Od počátku 40. let minulého století, kdy se objevily první studie a analýzy k tomuto tématu, zaznamenala vývoj rovněž interpretace faktů. Ta nejvýrazněji zasáhla právě české prostředí, kde se autoři po čtyřicet let museli podřizovat ideologickým postulátům vládní komunistické strany. Jejich práci jim ztěžovala také snížená

1

Literatura k fenoménu Mnichova, příčinám a důsledkům celé zářijové krize roku 1938 je skutečně rozsáhlá. Určitou představu o rozsahu již publikovaných prací dává sborník editorů E. Goldsteina a I. Lukese The Munich Crisis 1938. Prelude to World War II z roku 1999, kde lze nalézt odkazy na většinu významných prací k danému tématu vydaných v zahraničí. České, resp. československé publikace uvádí téměř v úplnosti J. Dejmek ve svém příspěvku Československá zahraniční politika 1919-1939: pokus o historiografickou bilanci, zahrnutém do sborníku J. Harny Reflexe dějin první Československé republiky v české a slovenské historiografii vydaném v roce 1998.

4

dostupnost zahraničních pramenů daná omezeními plynoucími z tehdejšího rozdělení Evropy do dvou antagonistických bloků.2 V této práci bych proto chtěla využít možností, které nabízí dnešní demokratické zázemí, a přispět svou historicko-politologickou analýzou k rozšíření stávajících pohledů na jednání velmocí při řešení československé otázky a důsledků, jež přinesly pro jejich další zahraničněpolitické směřování. Mé aktivní zapojení do tvorby současné české zahraniční politiky mi pomohlo mnohem lépe pochopit jednání a motivace jednotlivých aktérů podílejících se na tehdejších klíčových zahraničněpolitických rozhodnutích svých států a nalézt určité paralely se způsobem rozhodování v oblasti dnešní zahraniční politiky. Svou pozornost proto zaměřím především na analýzu tvorby zahraniční politiky těchto mocností a faktorů, které ji během daného období nejvíce ovlivňovaly. Mnou předestřená víceúrovňová analýza zahraniční politiky bude zahrnovat jak reflexi stavu mezinárodního systému,3 tak na úrovni jeho jednotek pozic klíčových evropských velmocí4 a neopomenu ani úroveň individuální, kde se budu věnovat charakteru a vlivu jednotlivých osobností na zahraničněpolitické rozhodování svých zemí a jejich chování

2

při zvládání

Tato nepříznivá situace se ve větší či menší míře dotkla prakticky všech historiků působících v tehdejším Československu. Problémy s omezeným přístupem k zahraničním dokumentům znásoboval tlak vládního režimu na účelovou interpretaci historických faktů, kterému se většina z nich snažila více či méně úspěšně čelit. V této souvislosti lze uvést zejména práce R. Kvačka, A. Gajanové, F. Lukeše, M. Lvové nebo L. Deáka. Na druhé straně je však třeba poukázat i na ty autory, jež tomuto tlaku na spolupráci s režimem neodolali. Takovým příkladem je V. Král. 3 Nerovnovážný systém, postavený na razantním omezení moci jednoho či více států, posílí úsilí těchto jednotek o jeho změnu. Rozdílné zájmy zemí na jeho zachování pak zvyšují riziko vzniku potenciálních konfliktů nejen diplomatického, ale i vojenského charakteru. 4 Na této úrovni vytváří limity pro tvorbu zahraniční politiky řada faktorů ekonomického, sociálního a vojenského charakteru. Podoba politického a hospodářského systému, tempo hospodářského růstu a vojenská síla státu podstatným způsobem ovlivňují volbu cílů i nástrojů zahraniční politiky jednotlivých vlád a jejich politiků.

5

mezinárodních krizí, jakou byla právě ta ze září 1938.5 Cílem mé práce tedy bude postihnout všechny základní aspekty zahraniční politiky čtyř mnichovských mocností, a to jak ve vzájemné interakci, tak v přímém střetu s československou zahraniční politikou, a posoudit nakolik a v jakém směru ovlivnila zářijová krize roku 1938 a způsob jejího řešení jejich další politiku. V této souvislosti se hodlám zaměřit především na analýzu příčin a důsledků politiky vrcholného britsko-francouzského appeasementu, která ve vztahu k Československu prošla od souhlasu s jeho územním okleštěním po faktickou akceptaci jeho zničení vývojem, jenž v české historiografii nebyl dosud dostatečně reflektován.6 Otázka, zda Velká Británie a Francie jako přední nositelé demokratických hodnot v tehdejší Evropě měly na zachování existence samostatného československého státu, jehož nové hranice přislíbily v Mnichově garantovat, skutečně zájem, nebyla stále zcela jasným způsobem zodpovězena. Často účelově jednostranné a zavádějící hodnocení britské a francouzské politiky tohoto období ve starší české literatuře, ovlivněné ideologickými hledisky, nelze pokládat za zcela objektivní. Událostem po mnichovské konferenci navíc byla ve vztahu k jejich politice věnována jen minimální pozornost. Důraz byl v tomto ohledu kladen především na proměny československo-

5

Ve své práci tak obsáhnu všechny tři obecně přijímané analytické roviny mezinárodních vztahů – systém, státy a jednotlivce – tak, jak je ve své dnes již klasické knize Člověk, stát a válka z roku 1959 formuloval K. Waltz a dále rozpracovali a do oboru implementovali D. Singer a M. Kaplan. Zatímco tyto autory můžeme dnes považovat za klasiky systémové teorie, zaměřující svou pozornost primárně na analýzu mezinárodního systému, oblast zahraniční politiky zůstává již po léta fixována na analytickou rovinu, v níž má prvořadý význam stát. Za klasika tohoto směru, který do středu analýzy mezinárodních vztahů klade koncept moci států, bývá považován H. Morgenthau se svou knihou Politika mezi státy. Zápas o moc a mír z roku 1948. Se změnami, jež do způsobu tvorby zahraniční politiky vneslo 20. století, však podstatně vzrostl i význam roviny individuální. Za významný příspěvek k debatě o vlivu jednotlivců na zahraničněpolitické rozhodování státu lze v tomto ohledu označit Umění diplomacie H. Kissingera z roku 1994. 6 Touto problematikou se obsáhleji zabýval v 60. letech pouze F. Lukeš ve své knize Podivný mír. V novější literatuře, vydané po roce 1989, se tohoto tématu krátce dotkl v závěru své práce Nenaplněné naděje. Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (1918-1939) J. Dejmek a otázku britských a francouzských garancí pomnichovskému Československu rozpracoval V. Smetana ve své studii Zatracené závazky. Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa, otištěné v časopise Soudobé dějiny, roč. XI, 2004, č. 1-2.

6

německých vztahů a vzrůstající vliv Německa na vnitřní politiku československého státu. Při hledání odpovědi na danou otázku je proto nutné posuzovat tehdejší britsko-francouzskou politiku appeasementu mnohem komplexněji a v širších souvislostech. Prozkoumat je třeba nejen postoj obou velmocí k plnění závazku garance nových československých hranic, ale také jejich přístup k jednáním o provedení mnichovské dohody v rámci mezinárodního výboru v Berlíně a k řešení otázky polských a maďarských menšin v československém státě, stejně jako vliv pokračující politiky usmiřování s diktátorskými mocnostmi na jejich vztah k regionu střední Evropy. V zájmu dosažení vytčeného cíle jsem tudíž vycházela přednostně ze studia dobových dokumentů, a to jak těch vydaných knižně ve sbornících, tak i archivních materiálů dosud nepublikovaných v žádné z již existujících kolekcí dokumentů. V případě sborníků považuji za nejdůležitější publikované dokumenty k německé zahraniční politice (Documents on German Foreign Policy 1918-1945) a k zahraniční politice Velké Británie (Documents on British Foreign Policy 19191939), jejichž rozsah umožňuje opravdu detailní poznání zahraniční politiky těchto států. Na druhé straně se značnou rezervou je třeba přistupovat k dochovaným francouzským dokumentům. Vzhledem k tomu, že velká část francouzských archivních materiálů byla zničena během druhé světové války, dokumenty publikované v poválečných sbornících francouzské zahraniční politiky jsou nekompletní a v klíčovém sledovaném období také značně nespolehlivé.7 Ve své práci jsem proto vycházela ze sborníku vydaného ještě před německou okupací Francie v roce 1940 (Documents diplomatiques 1938-1939), i když i v tomto případě

7

Jak upozorňuje francouzský historik Y. Lacaze, velká část dokumentů z tohoto období byla publikována na základě materiálů shromážděných tehdejším francouzským ministrem zahraničí G. Bonnetem a je vysoce pravděpodobné, že řada z nich byla z jeho strany podvržena. Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 310-311

7

se jedná o kolekci zahrnující pouze určité vybrané dokumenty. Ve vztahu k dokumentům italské zahraniční politiky jsem pak limitována omezenou znalostí italštiny, a proto jsem byla nucena se spolehnout na informace z jiných dostupných zdrojů. Při studiu československé zahraniční politiky bylo naopak možné se opřít o řadu již vydaných sborníků dokumentů (nejnověji Československá zahraniční politika v roce 1938) i o rozsáhlé fondy Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR.8 Dalším významným zdrojem pro mé bádání byla memoárová literatura. I zde však bylo třeba zachovávat určitou míru opatrnosti, zejména pokud se jednalo o memoáry francouzského ministra zahraničí Georgese Bonneta a velvyslanců André François-Ponceta a Nevile Hendersona, neboť snaha autorů zamlžovat svou skutečnou roli při řešení československé otázky v roce 1938 je v těchto publikacích poměrně značná. Mnohem větší vypovídací hodnotu mají naproti tomu životopis a knižně vydané projevy britského premiéra Neville Chamberlaina, memoáry člena jeho vlády Duffa Coopera a z pozic konzervativní opozice tehdejšího největšího kritika politiky appeasementu Winstona Churchilla. Zajímavým příspěvkem jsou rovněž paměti Hitlerova tlumočníka Paula Schmidta. Z československého prostředí se pak jedná především o rozsáhlé memoárové dílo prezidenta Edvarda Beneše. Z velkého množství již vydaných zahraničních odborných studií k danému tématu jsem nejvíce pracovala s publikacemi věnujícími se způsobu tvorby zahraniční politiky v kontextu vnitřní politiky dotčených států. Z nich bych vyzdvihla zejména: ze 40. let práci Johna Wheeler-Benneta Munich - Prologue to Tragedy, ze 60. let The Appeasers od Martina Gilberta, ze 70. a 80. let díla Keitha Middlemase The Strategy of Appeasement: The British Government and Germany

8

Jedním ze zajímavých dokumentů, který se zde nachází, je např. i obsáhlá zpráva československého vyslance v Německu V. Mastného z jednání mezinárodního výboru pro provedení mnichovské dohody v Berlíně z 1.11.1938, která ve své úplnosti nebyla dosud publikována.

8

1937-1939 a Gerharda Weinberga The Foreign Policy of Hitler’s Germany: Starting World War II 1937-1939 a z 90. let pak práce Yvona Lacazeho France and Munich a Franka McDonougha Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War. V případě české a československé historiografie zabývající se obdobím 2. poloviny 30. let jsem se vzhledem k již nastíněným problémům s dostupností pramenů a interpretací faktů u starší literatury snažila orientovat především na novější publikace vydané po roce 1989. Z období před tímto datem jsem proto pracovala jen s některými vybranými tituly dle mého názoru nejméně režimem ovlivněných autorů. Konkrétně se jednalo ze 60. let o práce Aleny Gajanové ČSR a středoevropská politika velmocí (1918-1938), Františka Lukeše Podivný mír a Roberta Kvačka Nad Evropou zataženo: Československo a Evropa 1933-1937 a od téhož autora z 80. let o publikace Československý rok 1938, vydanou společně s Alešem Chalupou, a Obtížné spojenectví: Politicko-diplomatické vztahy mezi Československem a Francií 1937-1938, doplněné ještě v témže období o práci Ladislava Deáka Zápas o strednú Európu 1933-1938: Politicko-diplomatické vzťahy. Z novější literatury považuji za významnou publikaci Jindřicha Dejmka Nenaplněné naděje: Politické a diplomatické vztahy Československa a Velké Británie (19181938), práci Ladislava Deáka Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Polska v rokoch 1933-1939 a příspěvek Víta Smetany Zatracené závazky: Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa. Z exilových autorů lze uvést Bořivoje Čelovského, jehož kniha Mnichovská dohoda 1938, vydaná v 50. letech v Německu, byla do češtiny přeložena v roce 1999. Východiska československé zahraniční politiky v meziválečném období pak shrnuje studie Antonína Klimka a Eduarda Kubů Československá zahraniční politika 1918-1938.

9

I. CESTA K MNICHOVU

1.1

Vznik československého státu a politika velmocí ve 20. letech

Osud Československé republiky, státního útvaru, jenž deklaroval svou nezávislost v roce 1918, byl již od počátku úzce spjat s osudem nového mezinárodního řádu, který v Evropě po první světové válce vznikl – tzv. versailleským systémem, v němž byla jeho nezávislost ukotvena. Budoucnost Československa tak jednoznačně závisela na fungování a zachování tohoto poválečného evropského uspořádání, které v mírových smlouvách fixovalo vznik československého státu, zajišťovalo jeho hranice i místo po boku vítězných mocností, a bylo rovněž výrazem umrtvení mocenského potenciálu poraženého Německa, ale také Maďarska a Rakouska. Toho si byla vědoma i československá politická reprezentace, jejímž základním cílem se právě udržení poválečného statu quo stalo. Úhelný kámen československé zahraniční politiky proto od počátku tvořil přátelský vztah k velkým západním demokraciím – vítězným státům Dohody, jež se na vytvoření versailleského systému zásadním způsobem podílely a měly zájem na zachování jeho neměnnosti. Československo se pak opíralo především o Francii, což vyplývalo jak z poválečného, prakticky hegemonního postavení této mocnosti na evropském kontinentě a příbuznosti ideologie a politiky, tak z jejích strategických a mocenských zájmů ve střední Evropě, v prvé řadě ve vztahu k Německu. Záruku stability evropské politické scény přitom československá diplomacie viděla v nutnosti trvalé britsko-francouzské spolupráce. V první polovině dvacátých let se proto dokonce opakovaně pokoušela o zprostředkování mezi oběma velmocemi a odstranění třecích ploch mezi nimi. Aktivně se rovněž angažovala ve Společnosti národů, v níž jako 10

organizaci vybudované mírovými smlouvami k zachování míru a podpoře mezinárodní spolupráce spatřovala garanta daného stavu.9 Československá republika se snažila udržovat dobré vztahy i s ostatními státy, zejména pak sousedními, což však často zůstávalo spíše v rovině zbožných přání. Sám ministr zahraničí Edvard Beneš mnohokrát v meziválečném období opakoval, že se jeho diplomacie může těžko dohodnout se sousedy, kteří udržují v podstatě státy feudální, jmenovitě s Maďarskem, ale i s Polskem. Zdůrazňoval, že dokud v těchto zemích nedojde k principální změně režimu a přeměně společenské struktury, bude československá spolupráce s nimi stále svízelná a bude těžké očekávat kvalitativní změnu vzájemných vztahů.10 Právě proti revizionistickým snahám jedné z nich - Maďarska - inicioval Beneš v letech 1920-1922 vytvoření spojeneckého bloku Československa, Rumunska a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie), označovaného jako Malá dohoda, jejímž základním cílem mělo být udržení versailleského uspořádání a stabilizace poměrů ve střední a jihovýchodní Evropě.11 Zároveň nebylo vzhledem k napjatým československo-polským vztahům možné, aby se členem tohoto uskupení stalo i Polsko, na což opakovaně naléhala Francie, jejímž zájmem bylo vybudovat v této části Evropy jeden velký spojenecký blok, který by působil nejen jako hráz proti Německu, nýbrž také jako nárazníkový sanitární kordón proti sovětskému Rusku.12 Za negativním československým postojem k francouzskému záměru se skrývalo rovněž i věčné rivalství mezi Prahou a Varšavou o to, kdo bude hlavním spojencem Francie ve střední Evropě.

9

A. Klimek. E. Kubů, Československá zahraniční politika 1918-1938, Praha 1995, str. 10 Tamtéž, str. 14 11 Ke vzniku Malé dohody podrobněji viz Z. Sládek, Malá dohoda 1919-1938, Praha 2000, str. 19-29 12 K postoji Francie k projektu Malé dohody a jejím záměrům v oblasti střední a jihovýchodní Evropy podrobněji viz P. Wandycz, France and Her Eastern Allies 1919-1925, Minneapolis 1962, str.186-207 10

11

Jak se však mělo ukázat později, pro budoucnost Československa bylo problematické již samo mírové uspořádání jako takové, neboť rozdělilo evropské velmoci na státy vítězné, poražené a nespokojené s tímto novým řádem, a tak již vlastně ve svém zárodku neslo známky svého budoucího zániku. Vzhledem k tomu, že nový status quo byl do značné míry vybudován na slabosti Německa a na kontinentální hegemonii Francie, umožněné izolacionismem USA a koncentrací Velké Británie na problémy zámořského impéria, jakákoliv změna předpokladů této mocenské rovnováhy proto musela nutně otřást celým mezinárodním systémem. Vážným problémem se za takových podmínek stávaly teritoriální, a s nimi spojené národnostní třenice, provázející nesnadné hledání identity nových států, mezi něž patřila i mladá Československá republika.13 Již na pařížské mírové konferenci, kde se rozhodovalo o konečné podobě nového československého státu z hlediska teritoriálního, narazila československá reprezentace na rozdílné mocenské zájmy vítězných velmocí v této části Evropy. Při podpoře svých územních požadavků si zde Československo mohlo být jisté především kladným postojem Francie, která vedena obavami o svou bezpečnost a ovlivněna pocity trvalé německé hrozby, prosazovala co nejtvrdší linii vůči poraženému Německu a usilovala o jeho maximální oslabení. Zamýšlela ho rovněž obklopit ze všech stran na ní závislými spojenci, jedním z nichž se mělo stát právě Československo. Postoj Francie se nakonec ukázal být rozhodujícím i v Radě pěti a novému státu tak byly přiznány historické země Koruny české, v jejichž pohraničních oblastech však žilo na 3 milióny Němců, kteří trvali na připojení jimi obývaných oblastí k Rakousku, dále území Slovenska na základě principu národního

13

K problematice poválečných vztahů mezi velmocemi a „mantinelům“ nového mezinárodního systému podrobněji viz D. Moravcová, Československo, Německo a evropská hnutí 1929-1932, Praha 2001, str. 24-27

12

sebeurčení a na principu etnické sounáležitosti i Podkarpatská Rus. Na obě tato území, kde žilo na 3/4 miliónu Maďarů, především při jejich jižních hranicích, si ovšem jako na integrální součást bývalých Uher činilo nárok také Maďarsko.14 Právě velké územní ztráty Maďarska a jeho mírovou konferencí nově proponované hranice vedly na jaře roku 1919 k prvnímu vojenskému střetu mezi nástupnickými státy Rakouska-Uherska poté, co tyto mírové podmínky podnítily v Maďarsku státní převrat a nová bolševická vláda republiky rad odmítla navrženou demarkační linii respektovat. Během následujících bojů mezi Maďarskem na jedné straně a Československem a Rumunskem na straně druhé se maďarské armádě podařilo obsadit značnou část Slovenska a vyhlásit zde Slovenskou republiku rad. Průběh války, který z československé strany dokumentoval značnou slabost ozbrojených sil nového státu, nakonec zvrátil až zásah Dohody podpořený úspěšnou rumunskou ofenzívou, která Maďarsko ultimativně vyzvala, aby své jednotky ze Slovenska stáhlo.15 Diktátorský režim nastolený v Maďarsku po porážce republiky rad spolu s pokusy excísaře Karla Habsburského o návrat na uherský trůn pak československé představitele utvrzovaly v tom, že je třeba se proti maďarským územním požadavkům zajistit trvale i do budoucna. Řešením měla být právě Malá dohoda, spojenecký svazek, který v tomto ohledu sjednocoval zájmy ČSR, Rumunska a Království SHS.16 V průběhu jednání konference musel být navíc řešen rovněž československý spor s Polskem o území Těšínska, které bylo sice dávnou, hospodářsky a strategicky významnou historickou součástí Království českého, jednalo se však o národnostně 14

Ke stanovení hranic nového československého státu na Pařížské mírové konferenci podrobněji viz A. Klimek, Jak se dělal mír roku 1919, Praha 1989, str. 34 15 Podrobněji viz E. Irmanová, Maďarsko a versailleský mírový systém, Ústí nad Labem 2002, str. 123-128 16 K pokusům excísaře Karla Habsburského a politice ČSR podrobněji viz A. Klimek, Boj o Hrad, díl 1, Praha 1996, str. 208-213; v kontextu středoevropské politiky velmocí viz A. Gajanová, ČSR a středoevropská politika velmocí 1918-1938, Praha 1967, str. 84-87, 93-97

13

velmi smíšenou oblast, kde početnou skupinu obyvatel tvořili právě Poláci. Spor, který vedl k ozbrojenému střetnutí obou států, ukončily až velmoci stanovením demarkační linie a postavením hlavního sporného území pod mezinárodní kontrolu do doby vyřešení sváru. K tomu došlo až v roce 1920 rozhodnutím Konference velvyslanců o rozdělení Těšínska mezi oba státy. Dané řešení nicméně zanechalo u Poláků pocit nespravedlnosti, protože jej museli přijmout v situaci, kdy byli ohrožováni sovětským Ruskem, a proto těšínská otázka, spojená ještě se spory o Oravu a Spiš, zatěžovala československo-polské vztahy i nadále a představovala jablko sváru mezi oběma zeměmi prakticky po celé meziválečné období.17 Nelze se proto divit, že Edvard Beneš viděl dlouho jednoho z hlavních odpůrců své diplomacie a potenciální hrozbu pro svůj stát právě v Polsku. Přestože názor Francie ve vztahu k novému uspořádání ve střední Evropě nakonec na mírové konferenci převážil, československá delegace se dlouho obávala jak stanoviska Velké Británie, mající strach z „balkanizace“ střední a jihovýchodní Evropy po rozpadu Rakouska-Uherska a usilující o zachování mocenské rovnováhy na kontinentě a s tím spojené politické a ekonomické stability Německa jako protiváhy Francie, tak i postoje Američanů, kteří byli podle Beneše nakloněni řešením hodně schématickým a při každém problému měli tendenci sledovat především princip národnostní nebo se klonili k plebiscitu.18 Britská

politika

vůči

střední

Evropě,

vycházející

z tradičních

zahraničněpolitických premis uplatňovaných ve vztahu k tomuto regionu již v 19. století, byla postavena na třech základních pilířích:

17

K rozhodnutí Konference velvyslanců a jeho důsledkům pro další vývoj československo-polských vztahů podrobněji viz R. Břach, Československo a Evropa v polovině dvacátých let, Praha/Litomyšl 1996, str. 125-127; z polského pohledu viz P. Wandycz, France and Her Eastern Allies 1919-1925, Minneapolis 1962, str. 157-160 18 Z Benešova dopisu z mírové konference v lednu 1919, A. Klimek, Jak se dělal mír roku 1919, Praha 1989, str. 24

14

1) koncepci role střední Evropy v evropském systému jako užitečného nástroje sloužícího k zadržování Francie a Ruska; 2) konceptu rovnováhy sil fungujícím více či méně automaticky, vzhledem k přirozené touze všech států po nezávislosti a bez ohledu na konkrétní teritoriální nebo politické uspořádání ve střední Evropě; 3) přesvědčení, že Británie má pouze omezené a podmíněné zájmy ve střední Evropě.19 Je třeba poznamenat, že tyto zásady sdíleli v meziválečném období prakticky všichni britští státníci, bez ohledu na to, zda byli Německu přátelsky nakloněni, či naopak byli vůči jeho politice nedůvěřiví. V kontextu tohoto tradičního pohledu bylo totiž Německo vnímáno jako důležitý prvek rovnováhy sil na kontinentě, který měl zaplnit nově vzniklé mocenské vakuum ve střední Evropě a zadržovat Francii a Rusko, aby tuto rovnováhu nenarušovaly, a napomáhat tak zachovávat evropský mír. Británie tak byla sice připravena nebránit Německu v dominanci ve střední Evropě, zároveň ale doufala, že se jí podaří udržet ho v mezích, a tak i rovnováhu sil, spoluprací právě s velmocemi s ním sousedícími.20 Mezi vítězné velmoci se na pařížské mírové konferenci řadila i Itálie. Přestože byl její zájem zaměřen prioritně na oblast jihovýchodní Evropy, kde jí byly přislíbeny za vstup do války na straně Dohody územní zisky, právě redukce jejích teritoriálních nároků po vzniku Království SHS, a z ní plynoucí celková nespokojenost s výsledky války, vedoucí ve svém důsledku k vzestupu italských nacionalistických hnutí, měly v budoucnu posílit její zájem o dění ve střední Evropě a Podunají. S nelibostí pak hleděla zvláště na budování Malé dohody, jejímž členem

19

P.W.Schroeder, Munich and the British Tradition, in: R.J.Q. Adams, British Appeasement and the Origins of World War II, Toronto 1994, str. 17 20 Tamtéž, str. 13-15

15

se mělo stát i Království SHS, tedy právě ta země, s níž měla vzhledem k přetrvávajícím územním sporům trvale napjaté vztahy.21 I přesto se ještě v roce 1921 podařilo Edvardu Benešovi uzavřít s Itálií úmluvu o zachování mírových smluv a odmítající možnost návratu Habsburků na uherský trůn. Změněná situace po nástupu fašistické vlády Benita Mussoliniho v roce 1922, charakterizovaná italskými sbližovacími snahami s Maďarskem, však do budoucna nezavdávala přílišné důvody k optimismu.22 Na druhé straně ale Itálie, stejně jako ČSR, patřila trvale mezi jednoho z nejagilnějších zastánců nezávislosti a územní integrity Rakouska, neboť v něm viděla vhodnou hráz proti případné německé hrozbě ze severu. I když si ale Mussolini uvědomoval, že poválečný status quo drží Německo v pevných mezích, dělal zároveň vše pro jeho oslabení, protože nevěřil v jeho trvalost. Itálie se tak již krátce po válce zařadila mezi státy s revizionistickými zájmy. Pro budoucnost Československa byl ovšem osudově nejvýznamnějším příští vývoj jeho největšího souseda – poraženého Německa, které vyšlo z mírové konference

daleko

nejhůře.

Poměr

československo-německý

byl

pro

československou zahraniční politiku natolik klíčový, že byl ministrem Benešem označován za „problém vitální“ - životní.23 V prvé řadě to byly především odlišné názory již na samotné mírové uspořádání, které obě země zásadním způsobem vzdalovaly.

Zatímco

Československá

republika

po

boku

Francie

patřila

k nejpřednějším obráncům neměnnosti poválečného systému, Německo bylo jednoznačně jeho největším odpůrcem a usilovalo o to, aby se co nejdříve všech

21 K italské nespokojenosti ohledně výsledků mírové konference a ke sporům s Královstvím SHS podrobněji viz E.H.Carr, International Relations since the Peace Treaties, London 1941, str. 66-70; k reakci na budování Malé dohody viz A. Gajanová, ČSR a středoevropská politika velmocí 19181938, Praha 1967, str. 76-78 22 K italské politice po nástupu B. Mussoliniho a zostření československo-italských vztahů podrobněji viz A. Gajanová, ČSR a středoevropská politika velmocí 1918-1938, Praha 1967, str. 208-210; ke sblížení Itálie a Maďarska podpisem smlouvy o přátelství 4.4.1927 viz tamtéž, str. 225-227 23 E. Beneš, Německo a Československo, Praha 2005, str. 52

16

omezení nenáviděného versailleského „diktátu“ zbavilo. Konkrétní slabinou vzájemných vztahů se pak již v této době stával problém německé menšiny v českém pohraničí, vyznačující se na jedné straně zásahy československých ozbrojených sil vůči protistátním manifestacím německé komunity a na druhé říšskoněmeckou podporou iredentistických organizací českých Němců. K tomu bylo třeba ještě připočítat vzájemnou nevraživost vlivných německých i českých kruhů, oboustranně štvavé tiskové kampaně a četné drobné pohraniční konflikty mezi oběma státy.24 To vše narušovalo poválečné československo-německé vztahy, přestože tyto otázky zatím nenarůstaly do vyhrocené akutnosti. V oficiální rovině se ovšem podařilo nastolit mezi Československem a Výmarskou republikou formálně přísně dodržovanou zásadu korektních vztahů, vyvolávajících zdání neproblémovosti. Co se týče hospodářských vazeb nového státu, Československo se v tomto směru dostávalo do rozporu mezi svou politicko-bezpečnostní orientací na západní velmoci a hospodářskou vázaností na jejich staré protivníky – Německo, ale také Rakousko. Československá republika byla na Německu silně obchodně a dopravně závislá a na jejím území se navíc nacházel i rozsáhlý říšskoněmecký majetek.25 V případě Rakouska bylo hospodářské sepětí s tímto státem vzhledem k minulosti ještě větší, než s Německem. Na rozdíl od československo-německých vztahů vystupovalo Československo vůči válkou silně okleštěnému Rakousku z pozice partnera silnějšího a bohatšího. V tomto ohledu měli českoslovenští představitelé jednoznačný zájem na obnovení hospodářské prosperity Rakouska, neboť katastrofální stav poválečného rakouského hospodářství posiloval hlasy volající po spojení této země s Německem, jako přirozeným východiskem z dané situace. Tomu

24

Podrobněji viz A. Klimek, Nástup Hitlera k moci, Praha 2003, str. 110-117 Podrobněji k této problematice viz E. Kubů, Německo – zahraničněpolitické dilema E. Beneše, Praha 1994, str. 50-91 25

17

chtěla československá diplomacie za každou cenu zabránit, a proto vyvíjela značné snahy o sblížení s Rakouskem i na poli politickém.26 Poměr k Rakousku tak nezkalil ani fakt, že až do uzavření mírové smlouvy působily na jeho území provinční vlády českých Němců, usilující o to, aby československé pohraniční území obývané Němci bylo připojeno právě k Rakousku. Na druhé straně je třeba poznamenat, že i když se rakouská politická reprezentace nakonec s podmínkami saintgermainské mírové smlouvy smířila, některá ustanovení považovala vyloženě za nespravedlivá. To se týkalo zvláště otázky zákazu

připojení

Rakouska

k Německu

a

uznání

Československa

v historických hranicích, a to i přesto, že její podpis byl svázán s podpisem smlouvy o ochraně menšin, v níž se Československá republika zavazovala zacházet s příslušníky národnostních menšin, tedy i se sudetskými Němci, stejně jako s ostatními občany státu, a její dodržování měla kontrolovat přímo Rada Společnosti národů.27 Další vývoj měl však ukázat, že ani tyto garance nemohly aktivizaci požadavků těchto menšin na revizi stávajícího uspořádání uspokojivě zabránit. Českoslovenští představitelé si byli již od počátku vědomi toho, že geopolitická situace nového státu není dobrá. Republika se nacházela v ohnisku mocenských konfliktů, v pásmu tradičních etnických svárů, nyní rozděleném novými, často zpochybňovanými hranicemi. Nový poválečný systém sice zakonzervoval mezinárodní uspořádání ve stavu pro Československo příznivém, vzhledem k tlaku států poražených na jeho revizi se však zároveň jednalo o stav

26

Podrobněji viz R. Břach, Československo a Evropa v polovině dvacátých let, Praha/Litomyšl 1996, str. 182-184; rovněž A. Gajanová, ČSR a středoevropská politika velmocí 1918-1938, Praha 1967, str. 98-101 27 K problematice ochrany menšin na pařížské mírové konferenci a k podpisu smlouvy ze strany ČSR podrobněji viz E. Beneš, Německo a Československo, Praha 2005, str. 92-93

18

značně křehký. Bezpečnost země i do budoucna bylo proto třeba založit na spojeneckých svazcích, nejlépe s vítěznými velmocemi. V tomto ohledu byla i v průběhu 20. let nadále prioritní orientace Československé republiky na Francii, jako na zemi s obdobnými zájmy, současně se však projevily také první limity těchto vzájemných vztahů. Soustředěný nátlak Francie na uzavření vojenské konvence mezi oběma státy v první polovině 20. let byl československými politiky a diplomaty vnímán značně citlivě. Uvědomovali si totiž, že takováto smlouva by se jistě setkala s nesouhlasem Velké Británie, který rozhodně nechtěli riskovat. Naopak, v možném příklonu k Británii viděli vhodnou protiváhu vůči stávajícímu jednostrannému a dosti omezujícímu zahraničněpolitickému kurzu na Francii. Britská vláda však v souladu se svou tradiční zahraniční politikou dala československým představitelům jasně najevo, že uzavření nějaké vzájemné dohody garančního charakteru se zemí z oblasti střední Evropy rozhodně nepřipadá v úvahu.28 Československo proto nakonec váhavě ustoupilo francouzskému tlaku a souhlasilo s uzavřením výhradně ale politické dohody mezi oběma státy. Výsledkem jednání pak byla smlouva o spojenectví a přátelství podepsaná dne 25. ledna 1924 v Paříži, která v zásadě fixovala pouze princip konzultací o zahraničněpolitických otázkách dotýkajících se základních zájmů obou smluvních partnerů, jimiž nadále zůstávala obrana mírových smluv a stavu jimi navozeného. I přesto se však vzhledem k podezřením, že obsahuje tajné vojenské klauzule, setkala se značným odporem jak v Londýně, tak v Římě, Berlíně, Budapešti i Varšavě.29

28

Podrobněji viz A. Klimek, E. Kubů, Československá zahraniční politika 1918-1938, Praha 1995, str. 46-47 29 K podpisu československo-francouzské smlouvy a reakcím ostatních zemí podrobněji viz A. Gajanová, ČSR a středoevropská politika velmocí 1918-1938, Praha 1967, str. 145-157; rovněž P. Wandycz, France and Her Eastern Allies 1919-1925, Minneapolis 1962, str. 292-308

19

Již v následujících letech se však mělo ukázat, že právě smluvní vojenská garance bezpečnosti a územní nedotknutelnosti se stane pro Československou republiku nezbytností. V souvislosti s rostoucím sebevědomím Německa v otázce splácení reparací a postupným oslabováním francouzských pozic a vlivu této velmoci na dění na evropském kontinentě si českoslovenští představitelé začali uvědomovat, že stávající evropské mocenské uspořádání nastolené mírovými smlouvami se začíná proměňovat, a to způsobem vyvolávajícím obavy. Posílení záruk územní integrity státu, ať již na bilaterální či multilaterální bázi, se tak jevilo nanejvýš vhodné. Na mezinárodní scéně tak československá diplomacie v čele s ministrem zahraničí Edvardem Benešem aktivně podporovala iniciativy a projekty směřující k širším bezpečnostním zárukám v rámci versailleského systému. Ještě v roce 1924 se na půdě Společnosti národů Beneš významně podílel na vypracování tzv. Ženevského protokolu (Protokolu o mírovém řešení mezinárodních sporů), jehož cílem bylo zpřesnit vágní formulaci povinného řešení konfliktů arbitráží obsaženou ve Statutu Společnosti národů tak, aby bylo možno rychleji reagovat na mezinárodní konflikty, a efektivněji tak bránit užití války k řešení sporů.30 Odmítnutí ratifikace tohoto protokolu z britské strany však znamenalo konec nadějí, že by závazky ohledně povinného smírčího a rozhodčího řízení a opatření k omezení použití války jako nástroje politiky, včetně zpřesnění definice pojmu agresora a rozšíření škály možných sankcí proti němu zavedením kolektivních sankcí integrálních, mohly vstoupit v platnost.31 Neochota Británie přebírat tak široké závazky kolektivní bezpečnosti, které by mohly vést k jejímu zapletení do kontinentálních sporů, zvláště

30

A. Klimek, Boj o Hrad, díl 1, Praha 1996, str. 336-337 K důvodům britského odmítnutí podrobněji viz R. Břach, Československo a Evropa v polovině dvacátých let, Praha/Litomyšl 1996, str. 87-88 31

20

v oblasti dle ní nestabilní střední a východní Evropy, se stala pro československé představitele jen dalším varovným signálem. Obdobný postoj k zárukám územního statu quo v tomto regionu zaujala Británie i při jednáních o locarnských dohodách v roce 1925, konkrétně k francouzskému návrhu velmocenské garance arbitrážních dohod mezi Německem a jeho východními sousedy Československem a Polskem. Britští státníci byli jednoznačně ochotni garantovat pouze západní hranice Německa. Na druhé straně ani samo Německo nebylo připraveno tyto záruky poskytnout. Negativní stanovisko Itálie, váhající již se svou spoluúčastí na garanci západních hranic Německa, v oblasti, kterou nepovažovala za bezprostřední sféru svého zájmu, se dalo rovněž předpokládat. Jediným garantem těchto dohod tak zůstala pouze Francie, která sama za sebe uzavřela s oběma dotčenými státy další garanční smlouvy, v nichž se zavazovala v případě porušení výše zmíněných arbitrážních dohod ze strany Německa přispět svým spojencům na pomoc.32 Československo-francouzská garanční smlouva formálně navazovala na smlouvu uzavřenou mezi oběma zeměmi v roce 1924, z vojenského hlediska ji ovšem podstatně precizovala. Smluvní závazky však měly vstoupit v platnost jen v situaci nevyprovokovaného útoku Německa. „Tato zdánlivě logická a oprávněná klauzule,“ jak upozorňují ve své studii autoři Antonín Klimek a Eduard Kubů se ale „ukázala v čas Mnichova hodně fatální, vzhledem k obtížnému – a dle potřeby pružnému – výkladu slova ,vyprovokování‘.“ 33 Problematické bylo rovněž to, že obě tyto garanční smlouvy se nestaly součástí locarnských dohod a byly zmíněny pouze v závěrečném protokolu konference.

32

K francouzskému návrhu velmocenských garancí arbitrážních dohod a postoji Velké Británie podrobněji viz R. Břach, Československo a Evropa v polovině dvacátých let, Praha/Litomyšl 1996, str. 214-218; k postoji Německa, str. 228-231; k podpisu garančních smluv, str. 319-320 33 A. Klimek, E. Kubů, Československá zahraniční politika 1918-1938, Praha 1995, str. 52

21

Přestože locarnská ujednání byla oficiálně považována za úspěšný krok k udržení míru a za počátek spolehlivého zapojení Německa do systému zajišťujícího mírové řešení mezinárodních sporů, ve skutečnosti otevřela cestu k obnovení mocenského postavení Německa a k možné revizi jeho východních hranic. Ve svém důsledku pak fakticky rozložila protiněmeckou dohodovou alianci, definitivně ukončila poválečnou kontinentální hegemonii Francie a oslabila rovněž její spojenecký systém. Vědomí této změny v evropské rovnováze vedlo ve druhé polovině 20. let ke zvýšené aktivitě francouzské zahraniční politiky reprezentované jejím vůdčím představitelem Aristidem Briandem. Ve svém úsilí rozšířit garance francouzské bezpečnosti inicioval nejprve v roce 1927 uzavření dvojstranné smlouvy s USA o neútočení a věčném vyloučení války jako prostředku politiky, americkou stranou v konečné podobě modifikovanou na širším mezinárodním základě v mnohostrannou smlouvu s účastí více států – tzv. Briand-Kellogův pakt, a posléze v roce 1929 představil světové veřejnosti svůj plán vytvoření tzv. Panevropské unie, která se měla stát jak ekonomickou aliancí, tak i politickou a sociální federací evropských států. Protože cílem obou projektů bylo posílení kolektivní bezpečnosti a upevnění versailleského systému, Československo jejich realizaci vyjádřilo podporu, a to i přesto, že o jejich efektivnosti měl ministr zahraničí Edvard Beneš značné pochybnosti.34 Následný vývoj událostí na mezinárodní scéně ovšem takovéto grandiózní iniciativy zatlačil na dlouhou dobu zcela do pozadí.

34

A. Klimek, E. Kubů, Československá zahraniční politika 1918-1938, Praha 1995, str. 54, 61

22

1.2

Československo a politika velmocí ve 30. letech

Vypuknutí světové hospodářské krize v roce 1929 ohlásilo zásadní proměnu mezinárodního klimatu 20. let a stalo se zároveň rozhodujícím mezníkem na cestě ústící v krizi celého poválečného mezinárodního řádu. Vzhledem k tomu, že řešení hospodářské krize na mezinárodním základě nebylo kvůli protichůdným zájmům velmocí možné, hospodářské oživení domácích ekonomik bylo ponecháno zcela v rukou jednotlivých států. A právě způsob a rychlost, jakou se jednotlivé země a především pak velmoci dokázaly s hospodářskou krizí vypořádat, předznamenaly změnu mocenské rovnováhy ve 2. polovině 30. let, tak nebezpečnou obzvlášť pro existenci československého státu. Pro budoucí vývoj událostí se mělo ukázat jako podstatné zvláště to, že nejhůře krizí postiženým státem v Evropě se stalo Německo. Hlubší příčiny hospodářských obtíží zde byly hledány, stejně tak jako v dalších poražených a po válce

neuspokojených

státech,

v nepovedeném

míru,

v reparacích

a

mezinárodněpolitické nerovnoprávnosti s vítězi. V politické rovině vedly tyto obtíže k růstu moci nacionalistické opozice směřující k ustavení autoritativní národní diktatury a k přesunům priorit německé zahraniční politiky s cílem posílit pozice Německa ve střední a jihovýchodní Evropě. V oblasti ekonomické pak sloužily jako argument pro neplnění reparací ve snaze dosáhnout jejich úplného zrušení. Roční moratorium na splácení reparací a mezispojeneckých dluhů vyhlášené v roce 1931 americkým prezidentem Herbertem Hooverem, stejně tak jako jejich definitivní zrušení dosažené nakonec na konferenci v Lausanne v roce 1932, však přišlo z německého úhlu pohledu pozdě a nezabránilo vážné bankovní krizi.35

35

Podrobněji viz D. Moravcová, Československo, Německo a evropská hnutí 1929-1932, Praha 2001, str. 115

23

Neschopnost stávající politické reprezentace Výmarské republiky uspokojivě řešit problémy německého hospodářství vynesla nakonec v lednu 1933 do křesla kancléře vůdce radikální německé nacionálněsocialistické strany NSDAP Adolfa Hitlera. Ačkoliv Hitlerovy zahraničněpolitické cíle byly veřejnosti známy již z jeho programového spisu Mein Kampf, sepsaného v roce 1924, jen málo politiků, ať již v Německu samotném či v zahraničí, si dokázalo představit, že se tyto své vize pokusí také realizovat. Při formulaci svého zahraničněpolitického programu vycházel Hitler z rasové teorie a teorie životního prostoru. Klíčový vliv na stanovení konkrétních cílů pak mělo jeho přesvědčení, že světový mír může nastat jedině tehdy, „když jedna velmoc, rasově nejlepší, dosáhne úplné a nezpochybnitelné nadvlády“. Ta pak nastolí světový pořádek a zajistí si pro sebe „nezbytný životní prostor“.…„Méněcenné rasy se z tohoto důvodu budou muset uskrovnit.“

36

Touto světovou velmocí se mělo stát

samozřejmě Německo. Dle Hitlerova plánu, který zkonkretizoval ve své Druhé knize z roku 1928, se měli nejprve všichni lidé germánské rasy sjednotit ve velkém německém státě, a poté teprve zahájit dobývání dalších území. Tento pro německý národ nutný prostor měl být hledán přednostně na Východě, v Rusku. Hitler zároveň věřil, že jedinou velmocí, která se nesmiřitelně postaví proti této expanzi, bude Francie. Ta byla a zůstane „dědičným nepřítelem“ Německa. Proto bylo třeba nejprve definitivně zúčtovat s ní, aby se Německo zbavilo hrozby jejího zásahu při svém útoku na Východ. První velkou válku tak Německo mělo vést proti Francii, druhou pak proti sovětskému Rusku. Při těchto střetnutích spoléhal Hitler na podporu Británie, Itálie a Japonska, v kterých viděl potenciální spojence Německa. Pro

36

G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler’s Germany: Diplomatic Revolution in Europe 19331936, Chicago 1970, str. 7

24

spojenectví s Británií, rasově příbuznou mocností, byl ochoten vzdát se i koloniálních ambicí a omezit námořní zbrojení.37 Politické reprezentace především západních velmocí, jakož i Hitlerovi nacionalističtí spojenci v Německu samém však byli přesvědčeni, že převzetí zodpovědnosti za stát zatlačí Hitlera do přijatelných mezí tradiční politiky a zachytí ho do sítě mezinárodních smluv.38 Nepochopili, že klíčovým nástrojem politiky byla pro něj ve skutečnosti válka a že mezinárodní smlouvy vnímal pouze jako dočasné nástroje, které mohly být porušeny, jakmile ztratily svou užitečnost v boji o životní prostor. Uvěřili jeho mírové frazeologii a prohlášením, že mu jde jen o zrovnoprávnění Německa, o zachování míru a dokonce o odzbrojení. Hitler sám pak takové naděje záměrně živil a zdání kontinuity německé zahraniční politiky pak mělo dle jeho záměrů posílit i ponechání konzervativního diplomata Konstantina von Neuratha ve funkci ministra zahraničí. Tato taktika nacházela oporu zvláště u vládních politiků ve Velké Británii. Události roku 1933 v Německu zastihly Británii v čele s národním kabinetem, jehož prioritním úkolem bylo vypořádat se s hospodářskou krizí. Důraz na řešení ekonomických

problémů

země

pak

zásadním

způsobem

determinoval

i

zahraničněpolitické rozhodování vlády. Priority a závazky Británie v této oblasti měly být redefinovány ve vztahu k jejím hospodářským možnostem a v souladu s náklady na obranu.39 Vzhledem k tomu, že britská ekonomika byla slabá a nemohla podpořit zbrojení ve větším měřítku, potřeba jednou provždy vyřešit všechny německé důvody ke stížnostem a smířit Německo s existujícím řádem a eliminovat

37

Podrobněji viz G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler’s Germany: Diplomatic Revolution in Europe 1933-1936, Chicago 1970, str. 12-16 38 Podrobněji viz. H. Kissinger, Umění diplomacie, Praha 1994, str. 306 39 G. Schmidt, The Domestic Background, in: R.J.Q.Adams, British Appeasement and the Origins of World War II, str. 44

25

tak hrozbu možného prosazení jeho požadavků na revizi mírové smlouvy násilnými prostředky byla proto pociťována jako velmi naléhavý úkol. Na druhé straně je třeba konstatovat, že britská politická scéna nebyla názorově ve vztahu k novému německému režimu a jednáním s ním zdaleka jednotná. Zatímco členové národní vlády premiéra Ramsaye MacDonalda, složené převážně z umírněných konzervativců a z liberálů a labouristů, kteří opustili své strany v roce 1931, ve své většině politiku jednání s Hitlerovým Německem s cílem dosáhnout nápravy pro Německo nespravedlivých versailleských ustanovení podporovali, příslušníci radikálního křídla konzervativní strany jakoukoliv diskusi o revizi versailleské smlouvy s novou německou reprezentací odmítali. K jejich pohledu se navíc v reakci na nacistickou perzekuci německých socialistů, odborářů a liberálů pozvolna začali přiklánět i mnozí labouristé a liberálové, kteří v předchozím období patřili doposud k největším obhájcům německé věci, a to i přesto, že byli zároveň silnými pacifisty a vůči možnosti posílení britského zbrojení vyjadřovali značný odpor.40 Naproti tomu britský tisk, jenž od počátku 30. let získával na utváření britské zahraniční politiky stále větší vliv a sehrával i zásadní roli při ovlivňování veřejného mínění miliónů Britů, vykazoval z velké většiny nadále proněmecké sympatie. Jak je tedy patrné, postoje Británie k novému Německu se Hitler příliš obávat nemusel, to však neplatilo o Francii, jejíž reakcí si nebyl jist. Hitler si byl vědom, že za stávající situace by byla francouzská armáda, ať již sama nebo se svými východními spojenci, schopna vzhledem ke své vojenské převaze obsadit Německo bez větších obtíží. Proto se také co nejrychlejší vyzbrojení Německa stalo jeho prioritním cílem. Období před jeho dosažením označoval za rizikové a mělo se 40

E.H.Carr, Britain, London 1939, str. 154-155

26

v něm ukázat „zda má Francie státníky, kteří tomu budou schopni zabránit…nebo zda to budou trpět“.41 Francie, zmítaná vnitřními stranicko-politickými boji a oslabena korupcí zbyrokratizovaného státního aparátu, se ovšem vzhledem ke zkušenostem z 20. let obávala převzít odpovědnost za jednostrannou akci a zaujala vyčkávací a defenzivní stanovisko. Do budoucna pak dala přednost raději pozvolné intenzifikaci vlastního zbrojení a dobudování systému opevnění na hranici s Německem – Maginotovy linie, jejíž výstavbu zahájila v roce 1930. Zároveň však zamýšlela vytvořit i silnou protiněmeckou koalici, aby Hitlera od uskutečnění jeho expanzivních plánů odradila.42 Co se týče fašistické Itálie, kterou Hitler počítal mezi své budoucí spojence, ta sice nahlížela na nový německý režim se sympatiemi, současně ale z pozice jisté nadřazenosti. Z hlediska zahraničněpolitického pak viděl Mussolini v silném nacistickém Německu vhodnou protiváhu vůči Francii, ochránci Malé dohody, která stála v cestě jeho plánům v jihovýchodní Evropě. Na druhé straně se však až přílišného posílení Německa obával, nejen kvůli Rakousku a sporné otázce jižního Tyrolska, ale ohroženy mohly být i další italské zájmy, především právě v oblasti jihovýchodní Evropy. Nepředpokládal však, že by k tomu došlo. Počítal totiž s tím, že čím silnější Německo bude, tím více se o italské přátelství budou ucházet znepokojená Británie a Francie.43 Dle jeho přesvědčení tak měla Itálie jako „jazýček na vahách“ mezi evropskými velmocemi sehrávat za této nové situace stále významnější roli na mezinárodní scéně, přičemž on osobně by působil jako stále více žádaný zprostředkovatel.

41

K. Hildebrand, Deutsche Aussenpolitik 1933-1945, Stuttgart 1973, str. 33 Tato politika byla zcela v souladu s koncepcí francouzské bezpečnosti uplatňované od roku 1918. K této koncepci blíže viz W. Jordan, Great Britain, France and the German Problem 1918-1939, London 1943, str. 196-199 43 G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler’s Germany: Diplomatic Revolution in Europe 19331936, Chicago 1970, str. 48 42

27

Hitlerovými záměry ovšem zdaleka nebyly ohroženy pouze státy, které ve svých spisech explicitně označil za cíle budoucí německé agrese, ale rovněž ty, které by Německu při jejich realizaci stály v cestě. Mezi ně patřilo z hlediska své územní polohy a národnostního složení i Československo. Hitlerovy plány na ovládnutí Východu, stejně tak jako na spojení všech Němců v jediné říši, přímo ohrožovaly existenci nejen československého státu, ale i českého národa. Toho si československá diplomacie byla dobře vědoma a vnímala proto tento posun zahraničněpolitických priorit svého velkého německého souseda zvláště citlivě. I když Gustav Stresemann usiloval v předchozím období rovněž o revizi východních hranic Německa, jeho představy o rozsahu těchto územních změn a o prostředcích k jejich dosažení nikdy nedosáhly

tak

extrémní

podoby

jako

v případě

Hitlera.

Ve

vztahu

k československému státu pak žádné územní požadavky nikdy nevznesl, a to i přesto, že mezi jeden z hlavních úkolů jeho politiky patřila ochrana zahraničních Němců.44 Přestože českoslovenští představitelé v roce 1933 v akutní nebezpečí ozbrojeného konfliktu Německa se státy sousedními nevěřili, nepochybovali o trvanlivosti nacistické diktatury ani o její přípravě na útočnou válku.45 Se značnou skepsí proto sledovali jednání odzbrojovací konference zahájené v únoru 1932 v Ženevě, jejímž cílem mělo být dosažení všeobecného odzbrojení, ale která svůj program nakonec redukovala na řešení prakticky pouze jediné otázky – německého požadavku na zrovnoprávnění ve zbrojení. Úsilí západních demokracií v čele s Velkou Británií o nalezení modu vivendi s Německem v této otázce, které

44

Ke Stresemannově postoji ve vztahu k revizi východních hranic Německa podrobněji viz R. Břach, Československo a Evropa v polovině dvacátých let, Praha/Litomyšl 1996, str. 96-97, 116-117 45 J. Dejmek, Kamil Hoffman a jeho politické deníky, Český časopis historický, roč. 94/1996, č. 4, str. 838

28

nepolevilo ani po nástupu Adolfa Hitlera k moci, bylo pro Československo znepokojivým signálem.46 Československé obavy se ještě zvýšily poté, co ani jedna ze západních velmocí v zásadě neodmítla návrh italského diktátora Benita Mussoliniho z března 1933 na uzavření tzv. Paktu čtyř, který předpokládal vytvoření velmocenského direktoria Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, jež by řešilo nejzávažnější evropské problémy mimo rámec Společnosti národů a nahradilo by ji tak ve funkci „strážce statu quo“, kterou nebyla dle duceho schopna uspokojivě zastávat. Uvedené mocnosti měly rozhodovat o revizích mírových smluv a poválečných hranic a zároveň měly mít právo, pokud by to bylo nutné, učinit nezbytné kroky, aby zajistily přijetí jejich rozhodnutí ostatními státy. S návrhem byly rovněž spojeny plány na spolupráci velmocí v koloniální sféře a zrovnoprávnění Německa, Rakouska, Maďarska a Bulharska ve zbrojení po etapách.47 Pro Československo, stejně tak jako pro jeho partnery z Malé dohody, bylo nepochopitelné především to, jak mohla Francie, jejich hlavní spojenec, o tomto návrhu, který jednoznačně ohrožoval jejich územní integritu, vůbec uvažovat. Proti uzavření paktu otevřeně protestovali, podobně jako další francouzští spojenci Polsko a Belgie, a na Francii vyvíjeli tlak, aby prosadila zásadní modifikaci daného návrhu a zajistila tak ochranu jejich životních zájmů. Toho nakonec francouzská diplomacie skutečně dosáhla prosazením zásady, že veškeré územní změny, na kterých by se velmoci dohodly, musí být potvrzeny Společností národů.48 Přestože byl pakt v revidovaném znění posléze zástupci velmocí podepsán, k jeho ratifikaci vzhledem

46

Podrobněji viz zprávy E. Beneše z průběhu jednání odzbrojovací konference, E. Beneš, Cirkulární telegramy 1920-1935, č. 174, str. 188-189, č. 177, str. 193-194, č. 178, str. 195-196, č. 181, str. 200 47 Plné znění navrhovaného paktu viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series II, Vol. 5, No. 44, str. 69-70 48 K reakci Malé dohody na plán Paktu čtyř podrobněji viz Z. Sládek, Malá dohoda 1919-1938, Praha 2000, str. 123-124

29

ke ztrátě jeho původního významu jak pro revizionistické mocnosti Německo a Itálii, tak pro Británii a Francii, jejichž účast byla motivována především cílem zabránit jednostrannému sblížení obou diktátorských velmocí, nikdy nedošlo. Nicméně celá iniciativa se značně negativně odrazila právě na vztazích mezi Francií a jejími spojenci. V tomto ovzduší podlomené důvěry ve francouzské spojenectví si československá reprezentace začala bytostně uvědomovat hrozbu plynoucí z existujícího smluvního zajištění bezpečnosti republiky s touto velmocí. Navíc jak ukázala mandžuská krize na Dálném východě, plně spoléhat se nedalo již ani na institut kolektivní bezpečnosti a autoritu Společnosti národů. Československá zahraniční politika proto začala vyvíjet značné úsilí, aby tuto, pro Československo nepříznivou situaci, zvrátila. Možné řešení viděl ministr zahraničí Edvard Beneš v posílení malodohodového svazku, který se měl stát garantem stability a demokracie ve střední Evropě a na Balkáně. O upevnění a zkvalitnění struktur Malé dohody ostatně usiloval již od prosince 1932, kdy na bělehradské konferenci zástupců tohoto uskupení obhajoval nutnost uzavření Organizačního paktu Malé dohody a zdůvodňoval ji chmurnými vyhlídkami odzbrojovacích jednání i pokusy velmocí o dosažení výjimečného postavení v Evropě. „...Musíme se připravit k odporu proti záchvatům velmocenských choutek, neboť velké státy budou v pokušení nás občas komandovat jako kolonie,“ varoval ve svém vystoupení. Proto se „naše tři státy musí semknout ještě více dohromady, abychom ukázali celou sílu tří států...“. Jedině potom „bez nás a proti naší vůli se v centrální Evropě nemůže nic stát“.49 49

Citováno dle: Z. Sládek, Malá dohoda 1919-1938, Praha 2000, str. 120 Podle Organizačního paktu, k jehož podpisu nakonec došlo 16. února 1933, se měla Malá dohoda postupně přeměnit ve sdružení států, které, aniž by se vzdaly své suverenity, by vytvořily fakticky jednotnou velmoc. V prvé fázi byla dohodnuta koordinace zahraniční politiky a rovněž změna dosavadních dvoustranných smluv ve třístranné. Dále mělo dojít k unifikaci výzbroje armád a k prohloubení ekonomické spolupráce. Vše měly zastřešovat vrcholné orgány vybudované po vzoru Společnosti národů.

30

Nadějné vyhlídky vkládané do Organizačního paktu se však nesplnily. Rozšíření dosavadní koordinace zahraniční politiky směrem k ekonomické integraci bránily především dopady hospodářské krize, která přispěla k prohloubení ekonomických diskrepancí v rámci Malé dohody. Této situace navíc využilo Německo a zahájilo hospodářské pronikání jak do Rumunska, tak Jugoslávie na úkor doposud privilegovaného československého postavení na balkánských trzích, když předtím zajistilo oběma zemím odbyt jejich zemědělských produktů na svém trhu, které naopak nemohly uplatnit na trhu svého malodohodového partnera.50 Z oblasti hospodářské přerostly ve 2. polovině 30. let německé aktivity posléze i do roviny politické a vedly k celkovému růstu vlivu Německa na oba tyto státy, což malodohodové spojenectví významně oslabovalo. V rozporech uvnitř Malé dohody viděl příležitost také Mussolini, vyčkávající na vhodný okamžik k realizaci svých plánů na ovládnutí Balkánu. Úsilí československé diplomacie o zlepšení vztahů s Polskem, které načas sblížil se státy Malé Dohody totožný postoj vůči realizaci plánu Paktu čtyř, vyšlo rovněž naprázdno. Autoritářský tzv. sanační režim maršála Józefa Piłsudského se pod vlivem ministra zahraničí a budoucího Piłsudského nástupce plukovníka Józefa Becka stále více odkláněl od myšlenek kolektivní bezpečnosti a bezpečnost své země se snažil zajistit sblížením s nacistickým Německem, jehož výrazem se stala smlouva o neútočení uzavřená v lednu 1934.51 Také politický vývoj v ostatních sousedních zemích vzbuzoval v Praze obavy. S výjimkou krátké hranice s Rumunskem se československý stát postupně ocital v obklíčení nepřátelskými či přinejmenším zdvořile chladnými sousedy. Kromě nacistického Německa a beckovského Polska se

50

K problémům hospodářské spolupráce zemí Malé dohody a pronikání Německa na trhy Jugoslávie a Rumunska podrobněji viz Z. Sládek, Malá dohoda 1919-1938, Praha 2000, str. 189-190, 211-220 51 K pokusům ČSR o sblížení s Polskem a k polskému úsilí o zlepšení vztahů s Německem podrobněji viz R. Kvaček, Nad Evropou zataženo, Praha 1966, str. 29-31

31

autoritativní vlády nacházely také v horthyovském Maďarsku a od roku 1933 po převratu kancléře Engelberta Dollfusse i v Rakousku. Československo proto rozhodně uvítalo plán francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua z února 1934 na uzavření tzv. východního Locarna, multilaterálního paktu, který měl poskytnout bezpečnostní záruky francouzským spojencům na východ od německých hranic. Pakt měl nejen garantovat územní status quo na východě Evropy, ale jeho prostřednictvím mělo dojít rovněž k zapojení Sovětského svazu do systému kolektivní bezpečnosti včetně jeho vstupu do Společnosti národů.52 Vzhledem k negativnímu postoji klíčového aktéra projektu – Německa, které se nehodlalo vázat žádnými multilaterálními dohodami, ale také Polska, které odrazovala účast Ruska, a vlažné podpory i ze strany některých dalších zamýšlených signatářů, se však realizace plánu v původním rozsahu jevila jako nereálná a po smrti Barthoua v říjnu 1934 byla fakticky vyloučena.53 Jeho nástupce Pierre Laval preferoval raději politiku sbližování s Itálií a na uskutečnění plánu neměl přílišný zájem. K podpisu francouzsko-sovětské smlouvy o spojenectví a vzájemné pomoci v květnu 1935 a na ní vázané obdobné smlouvy československosovětské, podmiňující ovšem na Benešův popud pomoc oběti nevyprovokovaného útoku nejprve pomocí ze strany Francie,54 vlastně došlo proti jeho vůli, výhradně v důsledku březnového vyhlášení všeobecné branné povinnosti v Německu a sílících obav z uzavření separátní dohody mezi Moskvou a Berlínem.55

52

Pakt měl být postaven na systému smluv o zárukách a vzájemné pomoci mezi SSSR, Finskem, Litvou, Lotyšskem, Estonskem, Polskem, ČSR a Německem. Garanty smluv se pak měly stát Francie a Sovětský svaz, který měl zároveň přistoupit k locarnským dohodám z roku 1925. 53 K jednáním o východním paktu a postoji jednotlivých zamýšlených signatářů podrobněji viz L. Deák, Zápas o strednú Európu 1933-1938, Bratislava 1986, str. 86-96 54 Uvedená podmínka, měnící tuto smlouvu fakticky na tripartitní, se tehdy zdála výhodná všem zúčastněným stranám. Co se týče ČSR, vládly zde především obavy ze situace, kdy by republika zůstala ve spojenectví se SSSR sama a v podstatě stále „revoluční“ Rudá armáda vkročila na její území, čemuž mělo právě toto opatření zabránit. Na druhé straně tato klauzule měla být zároveň vhodnou pojistkou proti zapletení ČSR do ruských konfliktů na Dálném východě. 55 Podrobněji viz L. Deák, Zápas o strednú Európu 1933-1938, Bratislava 1986, str. 100-101

32

Jak velká je ochota britských a francouzských představitelů dorozumět se s revizionistickými mocnostmi Německem a Itálií, měla možnost československá politická reprezentace poznat již velmi záhy. I přes neúspěch ženevské odzbrojovací konference zapříčiněný v říjnu 1933 odmítnutím Německa účastnit se dalších jednání poté, co realizace plánu na jeho zrovnoprávnění ve výzbroji byla po francouzské modifikaci odložena o čtyři roky, a jeho následném vystoupení ze Společnosti národů, obě západní demokracie nepřestaly o uzavření dohody s nacistickým Německem týkající se úrovně jeho znovuvyzbrojení usilovat a jeho návrat k jednacímu stolu se pro ně stal prioritním zájmem. Aktivní v tomto směru byla zvláště diplomacie britská, jejíž snahou bylo za každou cenu zabránit možnosti vypuknutí nových, finančně ničivých závodů ve zbrojení, kterých se v Británii obávala jak vláda, tak silně pacifisticky smýšlející veřejnost. Současně Francie i Británie vyvíjely značné úsilí, aby na svou stranu získaly Itálii a zabránily tak možnému nebezpečnému sblížení obou diktátorských mocností. V tomto ohledu byla aktivita především na francouzské straně, kterou s Itálií spojoval zájem o vývoj ve střední a východní Evropě. V obou případech západní velmoci skutečně konkrétních výsledků dosáhly. Jejich reálnou hodnotu a naděje do nich vkládané však mohla a měla prověřit až budoucnost. V otázce německého zrovnoprávnění ve zbrojení se sice podařilo obnovit jednání mezi oběma klíčovými mocnostmi – Německem a Francií, i přes značné britské snahy sblížit jejich nadále protichůdná stanoviska však vyjednávání na jaře 1934 znovu neuspěla. Za této situace, kdy naděje na uzavření mezinárodní dohody, jakou měla být odzbrojovací konvence, definitivně padly, dospěla britská vláda pod tlakem proněmecky a pacifisticky orientované veřejnosti koncem roku 1934 k názoru, že nejlepším možným alternativním řešením zajištění ochrany životních

33

zájmů její země je bilaterální dohoda s Německem, která by úroveň jeho znovuvyzbrojení striktně vymezila.56 V této souvislosti měla Británie zájem především na omezení plánovaného německého námořního zbrojení, jehož rozsahem byla vzhledem k reminiscencím na situaci před první světovou válkou obzvláště znepokojena. Od jednání s nacistickým režimem ji pak neodradilo ani v březnu 1935 Hitlerem veřejně vypovězené respektování vojenských omezení v oblasti pozemních a leteckých sil uložených Německu versailleskou mírovou smlouvou a námořní dohodu s ním nakonec podepsala o pouhé tři měsíce později - 18. června 1935. Přestože Britové byli přesvědčeni, že uzavřením dohody jednoznačně získali, jednou provždy zabránili obnovení námořní rivality mezi oběma zeměmi, a přispěli tak podstatně ke světovému míru, faktickým vítězem se ve skutečnosti stalo nacistické Německo. Z vojenského hlediska mu dohoda umožňovala prakticky neomezené námořní zbrojení, neboť v ní stanoveného poměru mezi německými a britskými námořními silami 35:100, nemohlo dosáhnout dříve než za 10 let.57 Německo navíc získalo i z hlediska politického. Samostatný postup Británie ve věci anulace závazků plynoucích pro Německo z ustanovení mírové smlouvy, bez předchozích konzultací s jejími dalšími signatáři – Francií a Itálií, a to pouze dva měsíce poté, co na konferenci ve Strese společně s nimi schválila rezoluci, v níž se vzájemně zavazovaly ke spolupráci při udržování míru v Evropě a vyslovily se proti

56

P. Doerr, British Foreign Policy 1919-1939, Manchester 1998, str. 169 Podpisem dohody Německo získalo právo na výstavbu loďstva o celkové tonáži 420 000 tun, namísto 144 000 tun, které mu povolovala versailleská smlouva, a rovněž právo stavět ponorky, které mu bylo mírovou smlouvou odňato úplně. Stanovený poměr tonáže loďstev obou zemí 35:100, v případě ponorek dokonce 45:100, byl zároveň nezávislý na námořní výstavbě ostatních velmocí. Pokud by však tyto velmoci zcela rozbily existující světovou námořní rovnováhu, mohlo Německo Británii požádat o znovuposouzení situace a zvláště pak o povolení stavby dalších ponorek až do výše 100 % britské tonáže. Plné znění anglo-německé námořní dohody viz E. Haraszti, Treaty-Breakers or Realpolitiker?, Boppard 1974, str. 111-112 57

34

jednostrannému porušování smluv, se stal faktickým zárodkem budoucího rozpadu Německem tolik nenáviděného partnerství těchto tří velmocí.58 Prostor pro sblížení západních demokracií s Itálií, které vyvrcholilo vznikem streské fronty, vytvářely od roku 1933 především napjaté italsko-německé vztahy v otázce Rakouska, které se stalo bodem střetu mocenských ambicí obou diktátorských mocností. Zatímco Mussolini podporoval spřízněný režim kancléře Dollfusse, Hitler se snažil zvýšit německý vliv v Rakousku prostřednictvím tamních nacionálních socialistů. Dle Mussoliniho plánu se Rakousko mělo stát součástí širšího italského spojeneckého bloku ve střední a východní Evropě, jehož základy byly položeny podepsáním tzv. římských protokolů mezi Itálií, Maďarskem a Rakouskem v březnu 1934. Tento třístranný pakt o vzájemných politických konzultacích a hospodářské spolupráci byl namířen nejen proti státům Malé dohody, ale rovněž právě proti německým aktivitám v Rakousku.59 Přestože Francie i Británie chovaly k rakouské autoritativní vládě minimální sympatie, společně s Itálií měly zájem na zachování rakouské nezávislosti, který od uchopení moci Hitlerem v Německu několikrát v součinnosti s ní opakovaně veřejně deklarovaly a svou solidaritu v této otázce dále upevnily po neúspěšném pokusu rakouských nacistů o ozbrojený puč v červenci 1934, v němž byly zainteresovány s Hitlerovým vědomím i německé oddíly SS.60 Uvedený vývoj vytvořil příznivé klima především pro užší sblížení Francie a Itálie, v němž obě strany spatřovaly vedle společného zájmu na oslabení vlivu Německa ve střední a východní Evropě příležitost pro dosažení svých specifických 58

K reakcím Francie a Itálie na uzavření anglo-německé námořní dohody podrobněji viz Ch. Bloch, Great Britain, German Rearmament and the Naval Agreement of 1935, in: H. Gatzke, European Diplomacy between Two Wars 1919-1939, Chicago 1972, str. 144-146 59 K Mussoliniho aktivitám směřujícím k vytvoření silného spojeneckého bloku v Podunají podrobněji viz L. Deák, Zápas o strednú Európu 1933-1938, Bratislava 1986, str. 63-68 60 Ke společnému postupu Británie, Francie a Itálie v otázce nezávislosti Rakouska podrobněji viz W. Medlicott, British Foreign Policy since Versailles, London 1940, str. 175-176

35

partikulárních cílů. Dodatečným impulsem k uzavření konkrétních dohod se stal rovněž dlouho očekávaný výsledek plebiscitu v Sársku plánovaný na leden 1935, kdy nebylo pochyb o tom, že většina obyvatel tohoto regionu se vysloví pro jeho znovupřipojení k Německu. Francouzsko-italské dohody, podepsané při návštěvě francouzského ministra zahraničí Pierra Lavala v Římě v lednu 1935, řešily tedy několik zdánlivě nesouvisejících otázek. Zatímco Mussolini měl s ohledem na plánovanou expanzi do Etiopie prioritní zájem na odstranění sporných koloniálních otázek mezi oběma zeměmi, Francie doufala v rozšíření a posílení jí budovaného spojeneckého bloku proti Německu právě o Itálii. S tím byl ochoten Mussolini souhlasit, neboť byl přesvědčen, že si tak zajistí francouzský tichý souhlas s akcí v Habeši. Vedle dohod vymezujících sféry vlivu v Africe, tak byla zároveň smluvně kodifikována koordinace postupu v případě jednostranného německého znovuvyzbrojení a rovněž vzájemné konzultace, a to i vojenských opatření, v případě ohrožení integrity Rakouska ze strany Německa.61 Jeho nezávislost i v budoucnu měl navíc zajistit širší středoevropský pakt s účastí evropských velmocí – tzv. dunajský pakt, v němž se měli signatáři zavázat k nevměšování se do vnitřních záležitostí Rakouska. Projekt, který počítal rovněž s účastí ČSR, českoslovenští představitelé uvítali. Sám ministr zahraničí Edvard Beneš pak doufal, že zamýšlené garance by mohly být rozšířeny také na hranice jiných středoevropských států. Jeho naděje však byly zklamány. Plán

61

Dohody, podepsané 7.1.1935, měly svou veřejnou a tajnou část. Publikovaná část zahrnovala všeobecnou deklaraci o přátelství a spolupráci, dohodu o vzájemných konzultacích v případě ohrožení nezávislosti Rakouska, protokol o koordinaci postupu v případě jednostranného německého znovuvyzbrojení a smlouvu a několik protokolů o vymezení zájmových sfér v Africe. V nich Itálie uznala Tunisko za výsadní zájmovou oblast Francie výměnou za malé územní rektifikace v Libyi a Eritreji. Další zisky jí ale zajišťovaly tajné protokoly, v nichž se Francie zavazovala odprodat Itálii část akcií železnice z Džibuti do Addis Abeby a umožnit jejím zástupcům proporcionální zastoupení v představenstvu společnosti. V pro Itálii nejdůležitějším tajném dodatku pak Francie potvrzovala, že „v Etiopii neusiluje o uspokojení jiných zájmů než zájmů ekonomických souvisejících s provozem železnice z Džibuti do Addis Abeby“. Podrobněji viz W. Shorrock, From Ally to Enemy, Kent 1988, str. 110-111

36

nakonec ztroskotal, a to i ve své původní podobě, nejen na přímém odporu Německa, ale i na neslučitelnosti požadavků dalších navrhovaných účastníků paktu.62 Následným přistoupením Británie k této společné francouzsko-italské frontě na konferenci ve Strese v dubnu 1935, kde zástupci těchto tří velmocí vedle přijetí rezoluce

odsuzující

březnové

jednostranné

vypovězení

zbrojních

omezení

versailleské smlouvy Německem znovu potvrdili své vzájemné závazky vyplývající z locarnských dohod, garance ohledně zachování rakouské nezávislosti a rovněž svůj souhlas s východním a dunajským paktem, pak bylo dosaženo cíle, o nějž tak dlouho obě západní demokracie usilovaly.63 Ačkoliv hodnota Itálie v tomto svazku byla vzhledem ke známé nespolehlivosti Mussoliniho více než sporná, nikdo nepředpokládal, že to budou právě Britové, kteří upřednostněním svých vlastních zájmů uzavřením námořní dohody s Německem tento výsledek dlouhodobých snah již dva měsíce poté zásadním způsobem naruší. Paradoxem zůstává, že se tak stalo v době, kdy francouzsko-italské vztahy dosáhly po podpisu dohody o vojenské spolupráci definující možné případy německého postupu, při nichž obě země měly vzájemně koordinovat své vojenské akce, nejlepší úrovně za posledních několik let.64 Skutečnou pevnost francouzsko-italsko-britského svazku posléze definitivně prověřila italsko-habešská válka. Přestože italský útok na Habeš v říjnu 1935 znamenal jednoznačné porušení Statutu Společnosti národů, reakce této organizace 62

Do projektu měly být v první etapě zapojeny Itálie, Německo, Maďarsko, ČSR, Jugoslávie a Rakousko, ve druhé pak Francie, Rumunsko a Polsko, přičemž se nevylučovala účast ani dalších států. Problematickým se stal zvláště Mussoliniho požadavek na spojení podpisu paktu se zrovnoprávněním Maďarska, Rakouska a Bulharska ve zbrojení. Podrobněji k této problematice viz R. Kvaček, Nad Evropou zataženo, Praha 1966, str. 161-172 63 P. Doerr, British Foreign Policy 1919-1939, Manchester 1998, str. 172 64 Francouzsko-italský vojenský pakt, podepsaný 25.6.1935 v Římě, počítal s koordinací akcí obou zemí ve čtyřech přesně vymezených případech: 1) při všeobecné německé mobilizaci; 2) při německé mobilizaci spojené s útokem na Francii; 3) při vnitřních nepokojích v Rakousku doprovozených německou mobilizací; 4) při vnitřních nepokojích v Rakousku spojených s německou intervencí. Podrobněji viz W. Shorrock, From Ally to Enemy, Kent 1988, str. 131-132

37

byla značně váhavá a nedůsledná. Jak Francie, tak Británie se totiž obávaly toho, že příliš tvrdé sankce by mohly Mussoliniho zahnat do Hitlerovy náruče, čemuž se v předchozím období snažily tak dlouho zabránit. Z tohoto důvodu se také pokoušely do poslední chvíle vypuknutí válečného konfliktu předejít nabídkou tolerance úplného ekonomického ovládnutí Habeše Itálií a svou iniciativu v tomto směru nepřestaly vyvíjet ani v průběhu konfliktu, v době, kdy Společnost národů již vyhlásila proti Itálii hospodářské sankce a na její půdě se diskutovalo o jejich dalším rozšíření. Symbolem pošlapání základních principů Společnosti národů se pak stal nechvalně proslulý plán ministrů zahraničí Pierra Lavala a Samuela Hoarea z prosince 1935, který uprostřed války nabízel útočníkovi faktické podrobení napadené oběti.65 Ačkoliv zveřejnění tohoto tajného plánu v tisku vyvolalo velké rozhořčení veřejného mínění, pod jehož tlakem museli oba politici ze svých funkcí odstoupit, k zásadnímu přehodnocení francouzské ani britské politiky až do ukončení konfliktu dobytím Habeše italskou armádou v květnu 1936 nedošlo. I přes veškeré úsilí, které Francie a Británie během války v Habeši vyvíjely, Itálii se jim na své straně udržet nepodařilo. Přinejmenším morální odsouzení italské agrese Společností národů, ke které se obě velmoci připojily, považoval italský diktátor za signál, že jeho další expanzivní plány ve Středomoří a na Balkáně by jimi v budoucnu nemusely být tolerovány. V tomto ohledu se mu jako vhodnější spojenec začal jevit Hitler, neboť byl přesvědčen, že nacistické zájmy se budou koncentrovat na Východ a jeho koloniálním ambicím tak nebudou překážet. Základy kvalitativně nových vztahů mezi oběma diktátorskými velmocemi byly položeny právě během habešského konfliktu, kdy se Německo, oficiálně

65

K britské a francouzské politice ve vztahu k italsko-habešské válce podrobněji viz H. Braddick, The Hoare-Laval Plan: A Study in International Politics, in: H. Gatzke, European Diplomacy between Two Wars 1919-1939, Chicago 1972, str. 153-162

38

neutrální, přiklonilo na stranu Itálie a zásobovalo ji potřebnými strategickými surovinami. Tuto pomoc Mussolini posléze honoroval ostentativním nezájmem při vstupu německé armády do demilitarizovaného Porýní v březnu 1936, kdy Hitler využil zaneprázdněnosti Británie a Francie konfliktem v Africe a s odkazem na ratifikaci francouzsko-sovětské smlouvy z května 1935, kterou označil za neslučitelnou se systémem Locarna, vedle dalšího porušení versailleské smlouvy vypověděl i locarnské dohody. Jeho kalkul, že západní velmoci se k zásahu neodhodlají, mu vyšel. Kromě Itálie se od reakce na tento německý krok distancovala po Hitlerově příslibu návratu Německa do Společnosti národů také Británie. Osamocená francouzská vláda přesvědčena o své vlastní vojenské slabosti a závislosti na britské podpoře se za této situace omezila pouze na formální protest a s podobným výsledkem skončilo i jednání o německé akci v Radě Společnosti národů.66 Nejzjevnější známkou obratu italské zahraniční politiky se ovšem stala radikální změna postoje Mussoliniho k rakouské otázce. S cílem odstranit tuto doposud hlavní překážku sblížení s Hitlerem a vytvořit tak skutečně pevné italskoněmecké spojenectví, se duce rozhodl Rakousko obětovat a ponechat zde Německu volnou ruku. Toho Hitler velmi záhy využil a v červenci 1936 vnutil rakouskému kancléři Kurtu von Schuschniggovi podepsání německo-rakouské smlouvy, formálně stvrzující nezávislost Rakouska, fakticky ho však měnící v německý satelit se závazkem připustit účast rakouských nacionálních socialistů v jeho vládě.67

66

Podrobněji viz E.H.Carr, International Relations since the Peace Treaties, London 1941, str. 229230; k jednáním v Radě Společnosti národů rovněž ve svých pamětech P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 35-41 67 K podpisu německo-rakouské smlouvy 11.7.1936 podrobněji viz R. Kvaček, Nad Evropou zataženo, Praha 1966, str. 253-254; celý text dohody viz Documents on German Foreign Policy 19181939, Series D, Vol. 1, No. 152, str. 278-281

39

K dalšímu utužení spojenectví nacistického Německa a fašistické Itálie a k jeho písemné kodifikaci došlo v souvislosti s občanskou válkou ve Španělsku, která vypukla v červenci 1936, a do níž se obě mocnosti společně zapojily tajnou vojenskou podporou pučistům vedeným generálem Franciscem Francem. Na druhé straně tento konflikt opětovně poukázal na neschopnost západních demokracií adekvátně se vypořádat se situacemi nebezpečně ohrožujícími stávající mezinárodní řád. Nová francouzská vláda lidové fronty v čele s Leónem Blumem sice nejprve určitou pomoc legální španělské republikánské vládě přislíbila, pod tlakem Británie a v důsledku vnitropolitických rozporů však brzy přešla ke striktní neutralitě a přiklonila se k britské politice neintervence, která měla zabránit nekontrolovatelné internacionalizaci španělského konfliktu.68 Alibismus tohoto kroku pak podtrhoval fakt, že členy tzv. neintervenčního výboru, založeného v září 1936 v Londýně, se staly také Itálie a Německo, jejichž vojenská pomoc Francovi nadále do Španělska systematicky plynula a přispívala k další eskalaci tohoto krvavého konfliktu. Posílení vzájemných vazeb Německa a Itálie v průběhu španělského konfliktu vyústilo v říjnu 1936 v podepsání tzv. říjnového protokolu, v němž oba státy vyjadřovaly záměr co nejtěsněji koordinovat svou zahraniční politiku, včetně její hospodářské stránky.69 Osa Berlín-Řím se tak stala skutečností. K dalšímu prohloubení tohoto svazku a prodloužení Osy do Tokia pak došlo v listopadu 1937 68

Podrobněji viz E.H.Carr, International Relations since the Peace Treaties, London 1941, str. 260264; rovněž R. Kvaček, Historie jednoho roku, Praha 1976, str. 113-122 69 Protokol, podepsaný v Berlíně 23.10.1936, se konkrétně týkal koordinace společného postupu ve Španělsku (na podporu generála F. Franca) a na Balkáně (proti Malé dohodě) a dále závazku bojovat proti komunistické propagandě a společně postupovat vůči aktivitám Společnosti národů. S uspokojením v něm bylo rovněž konstatováno, že uzavření německo-rakouské smlouvy přispělo k odstranění hlavního zdroje konfliktu mezi oběma státy, a oboustranně zde byla přislíbena také vzájemná podpora v koloniální oblasti. Za uznání italského koloniálního panství v Habeši, potvrdila Itálie Německu jeho zdejší ekonomické zájmy a přislíbila podporovat i jeho nároky na navrácení kolonií. Podrobněji viz G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler’s Germany: Diplomatic Revolution in Europe 1933-1936, Chicago 1970, str. 334-335

40

poté, co Itálie přistoupila k rok starému Paktu proti Kominterně uzavřenému mezi Německem a Japonskem.70 Tímto krokem se tak Itálie definitivně zařadila do fronty národů, které vyhlásily boj stávajícímu poválečnému uspořádání, a tento svůj kurs záhy stvrdila také vystoupením ze Společnosti národů.

1.3

Československá otázka na mezinárodní scéně

V atmosféře hroutícího se poválečného systému kolektivní bezpečnosti, vyznačující se od roku 1935 opakovanými úspěšnými útoky na revizi stávajícího mezinárodního řádu ze strany Německa a Itálie a nemožností spolehnout se ani na jednu ze západních demokracií jako spolutvůrce versailleského uspořádání, se zajištění bezpečnosti republiky stávalo pro československou vládu otázkou životní. Vývoj mezinárodní situace v letech 1935-1937 plně odhalil vnitřní slabost Francie a její potenciální neschopnost dostát svým zahraničněpolitickým závazkům ve střední a východní Evropě. Prakticky bez ohledu na své spojence soustřeďovala své úsilí prioritně na upevnění vlastní bezpečnosti, symbolizované dokončením výstavby Maginotovy linie, a na udržení strategického spojenectví s Británií, za nějž byla ochotna zaplatit i svým dlouhodobě budovaným spojeneckým systémem právě na východě Evropy. V tomto ohledu dala britská vláda svému francouzskému spojenci jednoznačně najevo, že se dle tradičních premis britské zahraniční politiky nehodlá jeho prostřednictvím zaplést do rýsujících se konfliktů v oblasti ležící mimo rámec jejích výsostných zájmů. Škála možností a manévrovací prostor československé 70

Pakt, podepsaný 25.11.1936 v Berlíně, se týkal výměny informací o aktivitách Kominterny a spolupráce při preventivních opatřeních proti nim. V tajných dodatcích se pak oba státy zavazovaly, že v případě nevyprovokovaného útoku SSSR na jeden z nich nepodniknou nic, co by posílilo pozice SSSR, a budou konzultovat opatření k ochraně společných zájmů a neuzavřou ani politickou smlouvu se SSSR bez vzájemného souhlasu. V určitých případech nicméně mohly ve vztazích k SSSR postupovat nadále samostatně. Podrobněji viz G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler’s Germany: Diplomatic Revolution in Europe 1933-1936, Chicago 1970, str. 346

41

zahraniční politiky k odvrácení narůstajícího ohrožení státu ze strany nacistické říše a její expanzivní politiky se tak za této situace nebezpečně zužoval. Jednou z mála nadějí, která Československu zůstávala, bylo malodohodové spojenectví. Pokus prezidenta Edvarda Beneše o jeho upevnění v červnu 1936 návrhem jednotného paktu spojujícího členy tohoto svazku proti jakémukoli nepříteli však opětovně neuspěl, stejně tak jako iniciativa rumunského ministra zahraničí Nicolae Titulesca směřující k prohloubení spojenectví mezi Malou dohodou a Francií uzavřením nové komplexní smlouvy. K uskutečnění těchto projektů chyběla vůle jak na francouzské straně v případě druhého jmenovaného, tak především pak na straně Jugoslávie, která byla v této době fakticky již jednou nohou z dohody venku.71 Následující rok pak potvrdil, že malodohodové partnerství se ocitlo definitivně v troskách. Jugoslávie i Rumunsko již jednoznačně neměly na rozšiřování vazeb s Československem v rámci Malé dohody zájem a svému spojenci jako vhodnější prostředek zajištění jeho bezpečnosti otevřeně doporučovaly uzavřít raději přímou dohodu s Německem.72 Fakt, že jednání o dohodě s nacistickým Německem se za dané mezinárodněpolitické situace stávají nevyhnutelnými, si českoslovenští představitelé dobře uvědomovali. Klíčovým momentem pro rozhodnutí podniknout první kroky v tomto směru se stalo obsazení demilitarizovaného Porýní německým vojskem v březnu 1936 následované jen chabou reakcí západních mocností na tento svévolný akt. Byl to právě rezignovaný postoj Francie a Británie a s tím související faktická akceptace tohoto flagrantního porušení poválečných smluv, který československá oficiální místa přiměl zahájit sondáže ke zlepšení vztahů s nacistickou říší. Obávaly

71 72

Podrobněji viz Z. Sládek, Malá dohoda 1919-1938, Praha 2000, str. 195-199 L. Deák, Zápas o strednú Európu 1933-1938, Bratislava 1986, str. 188

42

se totiž, že by se obě západní demokracie mohly podobně zachovat i v budoucnosti v případě dalších německých revizí, tentokrát však na jeho východních hranicích. Nalezení dohody s touto mocností však nebylo vůbec jednoduché. Zatímco československé reprezentaci se jako nejvhodnější platforma pro jednání jevil princip „nového Locarna“ aplikovaného i na východě, Němci byli za splnění určitých podmínek ochotni nabídnout pouze řešení v podobě paktu o neútočení. Jak vyplynulo z tajných jednání Hitlerových emisarů hraběte Maxmiliana Karla Trauttmansdorffa a profesora Albrechta Haushofera s prezidentem Benešem na sklonku roku 1936, německý návrh dvojstranného paktu počítal s rozvolněním československých spojeneckých vazeb na Francii a SSSR i s oslabením závazků ČSR ke Společnosti národů. Německou stranou byly rovněž požadovány výhody v obchodní oblasti, zákroky proti antifašistické emigraci a výrazné zlepšení postavení sudetských Němců. Prezident Beneš byl sice ochoten československý poměr k Německu upravit, ovšem výhradně v rámci širšího evropského měřítka. Jeho návrh smluvního řešení československo-německých vztahů na základě locarnské arbitrážní smlouvy z roku 1925, při respektování dosavadních československých spojeneckých závazků, však nebyl přijatelný zase pro nacisty.73 Vzhledem k tomu, že jednání se nevyvíjela způsobem, jakým si Hitler představoval, byly další rozhovory s československou stranou na počátku roku 1937 bez jakýchkoli výsledků ukončeny. Vůči Československu se mělo od této doby postupovat pouze „z mocenských pozic“,74 přičemž stále aktivnější roli v tomto kontextu měla sehrávat německá menšina v ČSR, respektive tehdy už její výhradní mluvčí - Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partei - SdP), jejímž úkolem bylo

73

K jednáním německých emisarů podrobněji viz E. Beneš, Paměti, Praha 1947, str. 24-37; v širších souvislostech R. Kvaček, Historie jednoho roku, Praha 1976, str. 243-255 74 Z Hitlerova projevu ke generálům na jaře 1937, citováno dle: A. Klimek, Nástup Hitlera k moci, Praha 2003, str. 169

43

záměrnou

provokací

systematicky

incidentů

prohlubovat

v československých

problematické

vztahy

pohraničních

mezi

touto

oblastech

minoritou

a

československou vládou. Otázku postavení německé menšiny v Československu vyhrotila velká hospodářská krize, která počátkem 30. let postihla nejvíce právě Němci obývané české pohraničí, kde byl soustředěn úpadkem nejsilněji zasažený lehký průmysl. Zatímco v předchozím období se většina zdejších obyvatel přikláněla k politice tzv. německých aktivistických stran, přihlašujících se k československému státu a podílejících se od roku 1926 na jeho vládě, drtivý dopad krize spojený s daleko největším nárůstem nezaměstnanosti v řadách této komunity v porovnání s ostatními částmi

republiky

negativistických,

vedl

ke značnému

využívajících

nárůstu

hospodářských

preferencí obtíží

stran

primárně

k systematickému

rozdmýchávání nacionálních vášní prohlášeními, že se jedná o záměrný postup státu, směřující k ožebračování a ve svých důsledcích ke snížení počtu německé minority.75 Tento obrat v orientaci německého obyvatelstva definitivně potvrdily parlamentní volby v květnu 1935, z nichž jako vůbec nejsilnější s 1,25 miliónem hlasů vyšla nacionálně zaměřená Sudetoněmecká strana vedená ašským učitelem tělocviku Konradem Henleinem. Více než dvě třetiny německých voličů se tak přihlásily ke straně, která si za svůj cíl vytkla dosažení široké autonomie pro německou menšinu. Přestože v rámci Československé republiky žádná zvláštní kolektivní práva etnickým či národnostním menšinám uznávána v této době nebyla, všichni občané státu měli zajištěna rovná práva. Tuto skutečnost ovšem vedení Sudetoněmecké strany zpochybňovalo a své stížnosti cíleně přenášelo na mezinárodní fórum, včetně např. Společnosti národů. Při svých propagandistických cestách do západní Evropy si 75

K růstu nacionalismu v pohraničí podrobněji viz A. Klimek, Nástup Hitlera k moci, Praha 2003, str. 120-121

44

pak Henlein a jeho emisaři svou obratnou argumentací snažili naklonit především tamní veřejné mínění. Tato taktika nacházela úspěch zvláště v Británii, jejíž obyvatelé i politické kruhy byli informováni o skutečné situaci v Československu velmi špatně.76 Krajně nepříznivý obraz Československa, který se vlivem sudetoněmecké negativní propagandy v Británii vytvářel, nabyl zcela nových a z hlediska československého státu velmi nebezpečných rozměrů po nástupu konzervativního premiéra Nevilla Chamberlaina do čela britské vlády v květnu 1937. Chamberlain, přesvědčen o správnosti svého vlastního úsudku a o svých vyjednávacích schopnostech, hodlal přizpůsobit podobu i směřování britské zahraniční politiky svým osobním představám. Dle nich bylo jedinou možností jak zabránit válce, na níž Británie nebyla připravena jak po materiální, tak po psychologické stránce, usmíření - „appeasement“ – agresorů, neboť aliance ani utopické ideály kolektivní bezpečnosti v této roli neuspěly. Nevěřil, že by Hitlerovým cílem bylo získat dominanci v Evropě silou. Podle jeho názoru chtěl pouze revizí versailleské smlouvy vytvořit rasově jednotné Německo. Chamberlain byl proto přesvědčen, že existující napětí v mezinárodních vztazích může být odstraněno jednáním o německých požadavcích a jejich uspokojením. V tomto ohledu ovšem narážel na nesouhlas ministerstva zahraničí, konkrétně jeho vlivného stálého státního podtajemníka Roberta Vansittarta, který neměl pochybnosti o skutečných Hitlerových záměrech a v úspěch politiky appeasementu nevěřil. S cílem vyloučit do budoucna zásahy ministerstva zahraničí do klíčových zahraničněpolitických rozhodnutí týkajících se politiky

76

K Henleinovým zahraničním cestám podrobněji viz R. Kvaček, Nad Evropou zataženo, Praha 1966, str. 247-252

45

kabinetu vůči Německu a Itálii si proto vytvořil vlastní neformální „vnitřní skupinu“ poradců, kteří sdíleli jeho názor v otázce appeasementu.77 První příležitostí prověřit novou Chamberlainovu zahraničněpolitickou linii se stala návštěva právě jednoho z členů jeho „vnitřního kruhu“ lorda Edwarda Halifaxe v Německu v listopadu 1937. Se záměrem položit dobré základy pro zlepšení britsko-německých vztahů dal Halifax německému vůdci jednoznačně najevo, že britská vláda se nebude stavět proti Německem požadovaným změnám týkajících se Gdaňska, Rakouska a Československa, pokud k nim dojde „pokojnou evolucí a metodami, které nezpůsobí dalekosáhlé nepokoje“.78 Takové gesto nemohl Hitler než ocenit. Ačkoliv konkrétní výsledky Halifaxova cesta vlastně nepřinesla, Chamberlain osobně, jak vyplývá z jeho soukromé korespondence, její uskutečnění považoval za „velký úspěch, neboť dosáhla svého účelu vytvořením atmosféry, v níž bude možné diskutovat praktické otázky evropského uspořádání“. Vyjádřil se rovněž, že pokud Německo vyřeší rakouskou a československou otázku mírovými prostředky, Británie „by měla takovéto změny akceptovat“.79 V tomto duchu byli posléze informováni i francouzští představitelé, kterým bylo zároveň naznačeno, že by měli vyvinout svůj tlak na československou vládu, aby vyrovnání se sudetskými Němci realizovala co nejdříve, neboť Británie, jak zdůraznil Chamberlain, se nenechá zavléct do války kvůli „vzdálené zemi“, s níž 77

Mezi členy Chamberlainovy „vnitřní skupiny“ poradců patřili: Horace Wilson (hlavní poradce vlády pro oblast průmyslu), Joseph Ball (vedoucí Chamberlainovy tiskové kanceláře), Edward Halifax (od roku 1938 ministr zahraničí), „Rab“ Butler (od roku 1938 státní podtajemník pro zahraniční politiku zodpovědný za komunikaci s parlamentem), John Simon (ministr financí), Samuel Hoare (ministr vnitra), Warren Fisher (stálý podtajemník ministerstva financí), Neville Henderson (britský velvyslanec v Německu). K principům Chamberlainovy zahraniční politiky podrobněji viz F.McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 47-49 78 Celý záznam z Halifaxova rozhovoru s Hitlerem viz Documents on German Foreign Policy 19181945, Series D, Vol. 1, No. 31, str. 55-67 79 Z Chamberlainova dopisu sestře Idě 26.11.1937, citováno dle F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 51

46

nemá nic společného. Již při své prosincové návštěvě Prahy proto francouzský ministr zahraničí Yvone Delbos naléhal jak na prezidenta Beneše, tak na ministra zahraničí

Kroftu,

aby

uspokojením

požadavků

německé

menšiny

vzalo

Československo Hitlerovi záminku ke kampaním proti republice.80 Přestože československá vláda od počátku roku 1937 aktivně hledala nejvhodnější cestu a způsob, jak vyjít sudetoněmeckým požadavkům vstříc a nastolit tak národnostní smír, všechny její iniciativy opakovaně ztroskotávaly na odmítavém postoji Sudetoněmecké strany, trvale je označující jako nedostatečné. Postupem času již bylo více než zjevné, že požadavky touto stranou prosazované se stávají stále širšími a pozvolna rámec pouhé autonomie přerůstají.81 O tom, co bylo skutečným cílem vedení Sudetoněmecké strany, doposud ovšem otevřeně nedeklarovaným, pak snad nejjasněji vypovídal Henleinův dopis Hitlerovi z listopadu 1937, v němž se předák SdP svému obdivovanému vůdci svěřil, že „v srdci netouží po ničem tak horoucně jako po včlenění sudetoněmeckého území, ba celé oblasti Čech, Moravy a Slezska do říše“.82 Sudetoněmecká strana se tak definitivně proměnila v Hitlerovu „pátou kolonu“. S příchodem roku 1938 vzal vývoj ve střední Evropě rychlý spád. Poté, co počátkem února převzal Hitler vrchní velení armády do svých rukou a zbavil se veškerých odpůrců urychlení svých agresivních plánů na dobytí životního prostoru 80

A. Klimek, Nástup Hitlera k moci, Praha 2003, str. 177; k anglo-francouzským poradám o československé otázce na konzultacích představitelů obou velmocí v Londýně 29.-30.11.1937 podrobněji viz J. Dejmek, Nenaplněné naděje, Praha 2003, str. 335-336; k návštěvě Y. Delbose v Praze ve dnech 15.12.-18.12.1937 s důrazem na prezentaci československých návrhů opatření na zlepšení postavení německé menšiny podrobněji viz R. Kvaček, Obtížné spojenectví, Praha 1989, str. 34-35 81 Tento osud potkal i projekt národního vyrovnání založený na hospodářské, sociální a zdravotní pomoci Němci obývaným oblastem a regulaci složení státního aparátu dle národnostního klíče, který vláda SdP předložila po jednání s německými aktivistickými stranami dne 18.2.1937. Jako protinávrh naopak poslanci SdP prezentovali 27.4.1937 šest zákonů, podle nichž se republika měla rozdělit Podle národností na samosprávné korporace s volenými představiteli oprávněnými reprezentovat národ, jednat s vládou a dohlížet na dodržování národní rovnoprávnosti. Podrobněji viz A. Klimek, Nástup Hitlera k moci, Praha 2003, str. 170-172 82 Citováno dle: R. Kvaček, Nad Evropou zataženo, Praha 1966, str. 391

47

pro německý národ z řad armádního velení, jakož i konzervativního ministra zahraničí Konstantina von Neuratha, kterého nahradil svým oddaným přisluhovačem Joachimem Ribbentropem, nic mu již nebránilo v tom, aby přistoupil k okamžité realizaci svých vysněných cílů, a to přesně v pořadí a termínech, které vytyčil na poradě s představiteli armády a zahraniční politiky v listopadu předchozího roku.83 Následné připojení Rakouska, prvního objektu Hitlerem plánované německé expanze, se stalo otázkou pouhých několika týdnů. Na celou akci, zahájenou 12. února Rakousku vnuceným podpisem berchtesgadenské dohody, která zásadním způsobem prohloubila jeho podřízenost nacistické říši, a ústící v obsazení Rakouské republiky německou armádou bez jediného výstřelu 12. března, nakonec německému vůdci, jak se ukázalo, stačil pouhý měsíc. Proti realizaci této první fáze plánu na začlenění všech etnických Němců zpět do říše se dle jeho očekávání nepostavila ani jedna z velmocí. Souhlas Mussoliniho se zamýšlenou operací si předem zajistil, stejně tak si mohl být jist i postojem Británie, která, jak již věděl, byla připravena tuto mírovou revizi akceptovat. Francie, zmítaná další vládní krizí, se na účinnou odpověď opětovně nevzmohla. I

přes

četná

ujišťování

německých

představitelů,

prezentovaná

československému vyslanci v Berlíně Vojtěchu Mastnému bezprostředně po anšlusu, že německá říše nemá proti Československu žádné nepřátelské záměry,84 nebylo 83

Na této poradě, konané 5.11.1937, Hitler uvedl, že „je jeho nezměnitelným rozhodnutím vyřešit problém německého životního prostoru nejpozději do roku 1943-1945“, protože po tomto termínu by mohl německý náskok ve zbrojení zmizet. Za první objekty německé expanze zároveň označil Rakousko a Československo a zdůvodnil tento směr nikoliv pro veřejnost určenými argumenty o sjednocení všech Němců v jedné říši a záchraně sudetských Němců před útlakem v ČSR, ale strategickým významem obou zemí pro realizaci dalších německých záměrů v Evropě. Celý záznam porady v podobě tzv. Hossbachova protokolu viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 1, No. 19, str. 29-39 84 Polní maršál H. Göring vyslance Mastného výslovně ujistil, že „Německo nemá proti Československu nepřátelských záměrů a že naopak nyní po provedení anšlusu doufá ve zlepšení poměrů k nám“, a že své osobní čestné slovo zároveň může doplnit ještě čestným slovem Hitlerovým. Podobné ujištění dal Mastnému i ministr zahraničí K. Neurath. V. Mastný, Vzpomínky diplomata, Praha 1997, str. 78-79

48

pochyb o tom, že na řadě je nyní právě řešení československé otázky. Uskutečnění tohoto svého dalšího cíle nehodlal Hitler skutečně dlouho odkládat. Zatímco Británie v čele s Chamberlainem završovala v polovině dubna své úsilí o usmíření s Mussolinim uzavřením anglo-italské „velikonoční“ dohody,85 německý vůdce již podrobně zvažoval nejpříhodnější alternativy vedoucí nikoli pouze k odtržení převážně Němci osídleného československého pohraničí, ale k úplnému zničení československého státu, tohoto „vředu střední Evropy“, jak ho kdysi nazval.86 V každém případě bylo jisté, že sudetští Němci a jejich politické požadavky sehrají při realizaci tohoto plánu nemalou roli. Následné kroky na sebe nenechaly dlouho čekat. Na základě Hitlerových instrukcí stupňovat ze strany SdP požadavky tak, aby se pro československou vládu staly nepřijatelnými, vyhlásil Konrad Henlein na sjezdu své strany v Karlových Varech dne 24. dubna 1938 „minimální“ osmibodový program základních podmínek nutných pro vytvoření nového státního a právního řádu, jejichž splnění by však ve své podstatě ohrozilo jak územní integritu, tak nezávislost československého státu.87

85

Dohoda, uzavřená 16.4.1938, řešila řadu otázek týkajících se uspořádání vztahů v oblasti Středozemního moře. Obsahovala mimo jiné italský příslib zahájit stahování dobrovolníků ze Španělska, ujištění Británie, že bude na půdě Společnosti národů podporovat přijetí usnesení, jenž by umožnilo jejím členům uznat italský zábor Etiopie a dohodu o výměně informací o pohybech vojsk v oblasti Středozemního moře, v Adenském zálivu a v dalších oblastech na Středním východě. Zároveň potvrzovala platnost předchozí gentlemanské dohody z 2.1.1937, podle níž se neměl měnit status quo ve Středomoří a Itálie v ní přislibovala stáhnout svá vojska ze Španělska výměnou za britský souhlas s italským panstvím v Etiopii. Podrobněji viz W. Shorrock, From Ally to Enemy, Kent 1988, str. 225 86 Mastného zpráva o Hitlerových záměrech z 27.1.1935, citováno dle V. Mastný, Vzpomínky diplomata, Praha 1997, str. 201 87 Karlovarský program obsahoval následující požadavky: 1) úplnou rovnoprávnost a rovnocennost sudetských Němců s českým národem; 2) jejich uznání za právní osobnost; 3) určení a uznání uzavřeného německého sídelního území; 4) vybudování německé samosprávy ve všech oborech veřejného života týkajících se německé národní skupiny; 5) zřízení zákonných ochranných opatření pro sudetské Němce, kteří žijí mimo uzavřené sídelní území 6) odčinění bezpráví spáchaného na sudetském Němectvu od roku 1918 a náhradu škod vzniklých mu tímto bezprávím; 7) uznání a provedení zásady, že v německém území mají být pouze němečtí veřejní zaměstnanci; 8) úplnou svobodu přiznání se k německému národu a k německému světovému názoru. V. Olivová, Zápas o Československo, Praha 1992, str. 13

49

Charakter těchto požadavků a rostoucí vměšování se Německa do celé záležitosti znepokojil nejen československou veřejnost, ale i britské a francouzské představitele. Obavy z eskalace tohoto dosud vnitropolitického sporu, která by mohla vést až k vypuknutí nového válečného konfliktu, do nějž by vzhledem ke spletitým spojeneckým vazbám obě západní velmoci byly dříve či později zataženy, byly patrné zvláště na britské straně. S cílem eliminovat tuto hrozbu měla proto podle Chamberlaina britská vláda do budoucna převzít roli zprostředkovatele mezi Československem a Německem a napomoci tak k dosažení dohody, která by se stala základem všeobecného evropského narovnání, a zabránila dalšímu fait accompli z německé strany.88 Sudetoněmecký problém začal přerůstat v akutní otázku celoevropskou. Právě Hitlerův postup v případě Rakouska přiměl ještě v průběhu března britského premiéra k tomu, aby se společně s novým ministrem zahraničí Edwardem Halifaxem, jmenovaným do této funkce koncem února po dramatické rezignaci jeho předchůdce Anthony Edena vyjadřujícího zásadní nesouhlas s premiérovo politikou ústupnosti vůči italskému diktátorovi Mussolinimu a celkovou nedůvěru v úspěšnost appeasementu, začal vážně zabývat možnostmi britské politiky při obdobném jednání Německa i vůči Československu. Vycházel přitom z přesvědčení, že Československo je státem nebranitelným, který Hitler může ovládnout, kdykoliv si bude přát. „Jen se podívej na mapu,“ psal koncem března své sestře Idě, „aby si viděla, že nikdo jiný než Francie nebo my bychom možná mohli Československo zachránit, aby nebylo obsazeno Němci, pokud by to chtěli udělat“.89 Za této situace by tak dle něj Československo bylo pouze záminkou k válce s Německem, která by byla ovšem

88

P. Doerr, British Foreign Policy 1919-1939, Manchester 1998, str. 225-226 Chamberlainův dopis sestře Idě 20.3.1938, citováno dle N. Chamberlain, We could not help Czechoslovakia, in: R.J.Q.Adams, British Appeasement and the Origins of World War II, str. 87-88 89

50

ospravedlnitelná pouze v případě, že by Německo bylo poraženo v rozumně krátké době. Vzhledem k tomu, že však takový vývoj konfliktu neviděl za dané situace jako reálný, garance Československu ohledně jeho nezávislosti nemohly být z britské strany poskytnuty. Východiskem i v tomto případě tak dle jeho závěrů mohla být jedině politika appeasementu, která by uspokojením německých požadavků týkajících se oblastí obývaných sudetskými Němci riziko války odvrátila. K přesvědčení ostatních členů kabinetu i parlamentu o správnosti svého pohledu na situaci pak Chamberlainovi posloužila zpráva Výboru náčelníků štábů, která rovněž z vojenského hlediska potvrzovala jeho argumenty, že ani společný britskofrancouzský

postup

by

nedokázal

Německu

zabránit

v rychlém

dobytí

Československa, jehož opětovné osvobození by nebylo realizovatelné bez dlouhé a nákladné evropské války.90 Francouzští představitelé, premiér Edouard Daladier a ministr zahraničí Georges Bonnet, byli seznámeni s britským postojem k řešení československé krize na

schůzce

v Londýně

koncem

dubna.

Přestože

Daladier

nesouhlasil

s Chamberlainovou politikou appeasementu a varoval, že Hitler zamýšlí zničit nejen československý stát, ale podrobit si i celou východní Evropu, a proto je třeba se mu postavit, nakonec byl nucen ze svých pozic ustoupit. Motivem mu byla jak obava z celkové slabosti Francie, tak silné protiválečné cítění francouzské veřejnosti a s tím související vědomí nutnosti zachovat si přátelství a podporu Británie. Chamberlain a Halifax dali navíc svým francouzským partnerům jednoznačně najevo, že Británie v žádném případě nehodlá své závazky rozšiřovat do oblasti ležící mimo její životní zájmy a z tohoto důvodu nemůže přislíbit garance ani Československu, ani podporu Francii při plnění jejích závazků vyplývajících ze spojenecké smlouvy s ČSR. Obě strany se tak shodly na tom, že na československou vládu musí být vyvinut tlak, aby 90

P. Doerr, British Foreign Policy 1919-1939, Manchester 1998, str. 226 51

k dohodě se sudetskými Němci dospěla co nejdříve, a to i za cenu rozsáhlých ústupků.91 I bez britského a francouzského naléhaní si československá vláda byla dobře vědoma, že ve vyjednáváních se Sudetoněmeckou stranou o národnostním vyrovnání musí pokračovat a vnitropolitickou krizi vyvolanou po zveřejnění karlovarských požadavků překonat. Jinou možnost ostatně ani neměla. Z hlediska bezpečnostního se republika stala po anšlusu Rakouska jen těžko obranyschopnou. Linie pohraničních opevnění byla od poloviny 30. let budována pouze na hranicích s Německem a vedení možného německého útoku právě přes Rakousko nemohla efektivně zabránit. Za neustálého stupňování německé protičeskoslovenské propagandy a rostoucího počtu incidentů v českém pohraničí však bylo dosažení dohody se sudetskými Němci velmi obtížným úkolem. Zprávy o přesunech německých vojsk k hranicím republiky nakonec přiměly československou vládu dne 20. května k vyhlášení částečné mobilizace. Tváří v tvář těmto informacím o vážné hrozbě německého útoku se obě západní demokracie, navzdory svým předchozím prohlášením, za Československo přeci jen postavily. Zatímco francouzský ministr zahraničí Bonnet ujišťoval československé představitele, že Francie splní své spojenecké závazky, jeho britský kolega Halifax varoval německou stranu, že pokud vůdce užije vůči Československu síly, Británie společně s Francii nezůstane stát stranou.92 Proti obviněním z plánování invaze se ovšem Němci ostře ohradili a zástupcům obou velmocí se snažili předložit důkazy, že k žádnému soustředění vojsk na hranicích s Československem nedošlo. Celá záležitost se tak nakonec obrátila

91

Celý záznam z anglo-francouzských konzultací v Londýně 28.-29.4.1938 věnovaný otázce Československa viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 1, No. 164, str. 212-232 92 K francouzskému postoji blíže viz R. Kvaček, Obtížné spojenectví, Praha 1989, str. 156; k britskému postoji a zásahu u německých představitelů viz J. Dejmek, Nenaplněné naděje, Praha 2003, str. 368-369

52

proti Československé republice a odrazila se jak na zostření dalšího německého postupu vůči ní, tak na její diskreditaci právě v očích těch velmocí, jejichž podporu si za stávající situace potřebovala nutně udržet. Shrneme-li, měla tzv. květnová krize pro Československo především dva nepříjemné důsledky: 1) V souvislosti s bezprostřední hrozbou války podnítila britskou vládu ke zvýšení jejího úsilí o nalezení mírového řešení sudetoněmeckého problému, k čemuž v konečné fázi mělo dojít na úkor československých zájmů. 2) Urychlila Hitlerovy záměry týkající se rozbití československého státu, podle nichž měla být Československá republika zničena vojenskou akcí v nejbližší době, nejpozději však počátkem října daného roku.93 Během léta 1938 se vývoj v sudetoněmecké otázce dále přiostřil. Československá vláda se ocitla doslova mezi mlýnskými kameny – na jedné straně masivní tlak nacistické propagandistické kampaně vůči Československu a stále extrémnější požadavky ze strany sudetských Němců a na druhé neustále se stupňující britsko-francouzský nátlak na urychlení a především pokojné řešení celého sporu. Ačkoliv se Henlein, na základě pokynů z Berlína, již od května otevřeně vyslovoval pro připojení Němci obývaného českého pohraničí k německé říši, přesvědčení zvláště britské vlády o nutnosti dosáhnout dohody o uspokojení sudetoněmeckých nároků to nijak nezmenšilo. Myšlenka odstoupení sudetoněmeckých území Německu ostatně nebyla Chamberlainovi příliš cizí. Tuto možnost naznačil již při svém rozhovoru se skupinou amerických a kanadských novinářů počátkem května, když

93

Podrobnosti rozváděla jeho směrnice z 30.5.1938, která navazovala na zásady plánu „Grün“, jenž rozpracoval s šéfem vrchního velení armády generálem W. Keitelem již 21.4.1938. Celý text směrnice viz Československé dějiny státu a práva v dokumentech, díl 5, str. 22-24 K vlivu květnové československé mobilizace na přehodnocení Hitlerových záměrů podrobněji rovněž B. Čelovský, Mnichovská dohoda 1938, Ostrava 1999, str. 178-180

53

zdůraznil, že Češi by měli „vyhovět německým požadavkům, pokud jsou přiměřené“, a dodal, že revize hranic může být v tomto případě žádoucí.94 V průběhu následujících letních měsíců pak bylo čím dál zjevnější, že priority britské vlády v československé otázce se pozvolna redukují na pouhý pojem „mírové řešení“, bez ohledu na jeho reálný obsah. Do popředí se dostaly úvahy o plebiscitu a následné neutralizaci ČSR. Aktivní roli zprostředkovatele mezi československou vládou a představiteli sudetských Němců převzala britská vláda definitivně v červenci poté, co se jednání mezi oběma stranami sporu ocitla na mrtvém bodě. Do Československa měl být vyslán zvláštní nezávislý prostředník, který by prošetřil sudetoněmecké požadavky na sebeurčení a napomohl nalézt přijatelné vnitropolitické řešení. Přestože českoslovenští představitelé považovali tuto britskou iniciativu za zásah do suverénních práv státu, nakonec s úmyslem zachovat si dobrou vůli Britů s misí navrhovaného prostředníka, kterým se stal britský liberální finančník lord Walter Runciman, souhlasili. Během svého pobytu v Československu, kam přijel 3. srpna, se Runciman setkal se všemi hlavními aktéry sporu, brzy však bylo více než zřejmé, že jeho sympatie se jednoznačně orientují na stranu sudetských Němců, což charakterizovalo i jeho velké pochopení pro jejich stížnosti. Z jeho schůzek s prezidentem Benešem pak vyplynulo, že britská vláda očekává od československé vlády předložení takového plánu národnostního vyrovnání, který by akceptoval všechny Henleinovy karlovarské požadavky.95

94

Citováno dle: W. Medlicott, British Foreign Policy since Versailles, London 1940, str. 231; k obsahu tohoto rozhovoru podrobněji rovněž B. Čelovský, Mnichovská dohoda 1938, Ostrava 1999, str. 164-165 95 K tomu blíže viz J. Dejmek, Nenaplněné naděje, Praha 2003, str. 400-402; taktéž R. Kvaček, Osudná mise, Praha 1958, str. 155

54

Zatímco se Runciman v Československu snažil o zprostředkování dohody, Chamberlain mezitím doma v Británii soustřeďoval zahraničněpolitické rozhodování stále více do svých rukou.96 Jednotlivé záležitosti konzultoval výhradně se členy své vnitřní skupiny poradců, rady od těch, kteří s ním nesouhlasili, nebyly vítány. Je tedy více než tragické, že Chamberlain naslouchal názorům takových lidí, jakým byl britský velvyslanec v Německu Nevile Henderson, pro své proněmecké smýšlení svými kritiky přezdívaný jako „náš nacistický velvyslanec v Berlíně“, který již na podzim 1937 svému ministerstvu zahraničí radil, aby Německu nebylo bráněno v anšlusu Rakouska ani v mírovém začlenění sudetských území do říše a stavět se britská vláda dle něj neměla ani proti obnovení německého koloniálního panství.97 Ve vztahu k sudetoněmecké otázce byl pak přesvědčen, že „jakkoli hrozně se Německo chová, nečiní to práva sudetských Němců méně ospravedlnitelná“.98 Možná právě podobná doporučení přivedla Chamberlaina koncem srpna k myšlence vypracování grandiózního „Plánu Z“ pro případ, že by Runcimanova mise selhala. V takové situaci Chamberlain zamýšlel osobně navštívit Hitlera a podniknout poslední zoufalý pokus zabránit válce přímým jednáním s ním. Vzhledem k tomu, že klíčovou součástí plánu měl být rovněž moment překvapení, o jeho detailech byli dopředu informováni pouze jeho čtyři nejbližší členové vnitřního kruhu – Wilson, Halifax, Simon a Henderson.99

96

Britský kabinet jako celek se sešel v srpnu pouze jednou, Výbor pro zahraniční politiku od začátku července do konce září dokonce vůbec. Zasedání parlamentu bylo navzdory tlaku opozice svoláno až na 28.8.1938. K situaci na britské politické scéně v létě 1938 podrobněji viz F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 62 97 Tamtéž, str. 50 98 Z Hendersonovy zprávy Halifaxovi 22.8.1938, Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 665, str. 132 99 F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 62

55

Ostře sledovaná Runcimanova mise mezitím spěla do závěrečné fáze. Přestože i francouzští představitelé v průběhu srpna o výsledku Runcimanova úsilí pochybovali a francouzský velvyslanec v Německu André François-Poncet nepokrytě v rozhovoru s vyslancem Mastným kladl otázku, zda by nebylo koneckonců pro Československo východiskem s Německem se smírně o odstoupení sudetoněmeckých území dohodnout,100 počátkem září se zdálo, že krize by mohla být konečně zažehnána. Dne 5. září předložila československá vláda po setrvalém tlaku obou západních velmocí tzv. čtvrtý plán řešení sudetoněmecké otázky, zahrnující fakticky všechny požadavky vznesené v karlovarském programu. Dle názoru lorda Runcimana byly ústupky tentokrát skutečně dalekosáhlé a pokládal navrhovaný plán za splnění žádostí sudetských Němců.101 Zdání ukončení krize však bylo pouhou iluzí. Sudetoněmecká strana již o žádnou dohodu nestála a pod záminkou menšího národnostně motivovaného incidentu v Moravské Ostravě jednání s vládou ukončila. Runcimanova mise tak ztroskotala, ne však na neochotě československé strany k ústupkům,

z které ji celou dobu Britové neprávem podezírali, ale na cílech

sudetských Němců a jejich patrona nacistické říše, mezi něž nepatřilo nic menšího než úplné rozbití československého státu. Prostor pro realizaci Chamberlainova Plánu Z byl otevřen.

100

V. Mastný, Vzpomínky diplomata, Praha 1997, str. 129 Runciman Halifaxovi 6.9.1938, Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 788, str. 253-254, No. 789, str. 254 101

56

II. MNICHOV A JEHO REALIZACE

2.1

Berchtesgadenská dohoda

„Existovala volba mezi zradou a válkou. Byla zvolena zrada a války nebude ušetřeno.“ 102

V očích mnoha britských politiků ještě nikdy od konce první světové války nestál svět tak blízko novému válečnému konfliktu jako v oněch zářijových dnech roku 1938. Situace, které se uplynulých 20 let snažili dle svého nejlepšího přesvědčení aktivní politikou na kontinentě zabránit, se stala skutečností. Na válku, kterou si dlouho nehodlali připustit, nebyli stejně jako celá země připraveni, a proto jí muselo být zabráněno za každou cenu a třeba i na cizí účet. Krach jednání mezi československou vládou a sudetskými Němci o čtvrtém plánu národnostního vyrovnání spolu s blížícím se sjezdem NSDAP v Norimberku vyvolaly na britské politické scéně počátkem září značný nárůst nervozity. Dříve než však vládní představitelé mohli dospět k jakémukoliv závěru ohledně dalšího postupu v československé otázce, předstihl britský kabinet tisk. Již 7. září nabídly svou představu o řešení krize veřejnosti The Times, když ve svém úvodníku zveřejnily návrh, v němž československé vládě otevřeně doporučily zvážit odstoupení sporných území Německu. Dle jejich vyjádření „výhody pro Československo plynoucí z toho, že se stane homogenním státem, mohly představitelně převážit nad zjevnou nevýhodou ztráty sudetoněmeckých oblastí

102

Z rozhlasového projevu W. Churchilla 22.9.1938, citováno dle: C. Hoffmann, Politisches Tagebuch 1932-1939, Klagenfurt 1995, str. 224

57

v pohraničí“.103 Přestože článek nebyl iniciován z oficiálních míst, nepochybovalo se o tom, že je v souladu s premiérovo politickou linií. V britských vládních kruzích ovšem v této době zdaleka tak jasný názor nepanoval. Dosud jednotný „vnitřní kruh“ Chamberlainových nejbližších poradců se na počátku září začal ve svých pohledech na vedení zahraniční politiky štěpit. Pod vlivem diplomatů z Foreign Office, především Roberta Vansittarta a Orme Sargenta, a s podporou jednoho z největších oponentů vládní politiky Winstona Churchilla začal přehodnocovat svůj dosavadní postoj k politice appeasementu vůči Německu ministr zahraničí Edward Halifax. O tom, že by Británie měla zaujmout ve vztahu k Hitlerovi tvrdší linii, byl ostatně přesvědčován i představiteli německé opozice z řad armádních a politických kruhů, plánujících spiknutí proti vůdci.104 Jejich mluvčí v Británii, rada německého velvyslanectví v Londýně Theo Kordt, opakovaně při svých návštěvách Downing Street 10 Halifaxovi, ale i Chamberlainovu poradci Horaci Wilsonovi zdůrazňoval, že německý lid si válku nepřeje, a vyzýval britskou a francouzskou vládu, aby zaujaly pevný a jednoznačný postoj, který by spiklencům poskytl příležitost k realizaci jejich plánu na Hitlerovo zatčení v den, kdy vyhlásí všeobecnou mobilizaci. K tomu mělo dle jeho informací dojít 16. září a k následnému útoku na Československo pak nejpozději 1. října.105 Prosadit zaslání spiklenci požadovaného varování Hitlerovi jménem britského premiéra se však ukázalo být pro Halifaxe krajně obtížné. V rámci „vnitřního kruhu“ totiž narazil na silnou opozici nejen ze strany Chamberlaina, ale také dvou

103

The Times 7.9.1938, citováno dle: M. Gilbert, The Appeasers, London 1963, str. 142 Na tomto spiknutí se dle K. Middlemase měli podílet: - z řad armádní opozice generálové F. Halder, L. Beck, E. von Witzleben (velitel berlínské posádky), W. von Brauchitsch a G. von Rundstedt a rovněž H. Gisevius (pověřený řízením berlínské policie); - z řad politické opozice prezident říšské banky H. Schacht a diplomaté E. von Weizsäcker, bratři T. a E. Kordt, U. von Hassel a C. Goerdeler. K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 306 105 I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 235-236; k aktivitám představitelů německé opozice rovněž M. Gilbert, The Appeasers, London 1963, str. 143-144 104

58

nejbližších premiérových poradců Wilsona a Hendersona. Ti se ostatně ministrův vliv na klíčová zahraničněpolitická rozhodnutí snažili již delší dobu na půdě kabinetu úspěšně neutralizovat. Jak vyplývá z průběhu koordinační schůzky Chamberlaina s Halifaxem, Simonem, Wilsonem a Cadoganem dne 8. září, premiér nepovažoval varování za dobrý nápad a za mnohem lepší řešení pokládal aktivizaci svého Plánu Z. Přestože se nakonec podařilo díky argumentům dodatečně přizvaného Vansittarta vypracování zamýšleného dopisu s varováním přeci jen dosáhnout, k jeho předání adresátovi nikdy nedošlo. Henderson, který tak měl učinit, jej odmítl doručit. Dle jeho názoru totiž varování, formulované podobně jako v demarši z 21. května, že v případě německého útoku na Československo bude Velká Británie následovat Francii a nezůstane stát stranou, mohlo zcela zničit všechny mírové vyhlídky. Ian Colvin, který byl konfrontován s bezprostřední reakcí velvyslance na uvedený dopis, k tomu poznamenává: „Nikdy jsem neviděl muže méně připraveného jednat podle svých instrukcí.“ 106 Halifaxův pokus o prosazení alternativy k premiérově politice tak selhal a prokázal, že spojení trojice Chamberlain, Wilson, Henderson není schopen čelit. Tváří v tvář této skutečnosti ministr zahraničí svůj boj vzdal. Dne 10. září členové vnitřního kabinetu schválili Chamberlainův plán návštěvy Německa a definitivně tak uzavřeli prostor pro realizaci jak záměrů německé opozice, tak Churchillova plánu na zaslání společné varovné nóty tří velmocí - Velké Británie, Francie a Sovětského svazu - Německu. Přestože tento projekt měl své příznivce nejen mezi představiteli radikálního křídla konzervativní strany, ale také v řadách Labour Party,107 politici

106

I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 239 Dne 8. září 1938 vydal Národní výkonný výbor Labour Party na svém zasedání v Blackpoolu deklaraci, v níž společně s představiteli odborů vyzýval britskou vládu, aby nenechala „německou vládu na pochybách, že je připravena spojit se s vládami Francie a Sovětského svazu a čelit jakémukoliv útoku na Československo“. M. Gilbert, The Appeasers, London 1963, str. 143 107

59

zastávající vládní linii appeasementu mu nakloněni nebyli. Obávali se totiž, že zahrnutí sovětského Ruska by mohlo Hitlera rozčílit. Výhrady k jeho účasti ostatně zaznívaly i z Francie. Byl to především francouzský ministr zahraničí Georges Bonnet, jenž neměl na společném postupu se sovětskou vládou zájem. Jeho vztah k Rusku byl vždy naplněn značnou nedůvěrou, což determinovalo i jeho postoj k francouzsko-sovětskému paktu, který vnímal jako nevítanou zátěž. Bez povšimnutí tak například „opomenul“ informovat své kolegy i britské partnery o tom, že podobný

návrh

na

zaslání

společné

velmocenské

deklarace

předložila

prostřednictvím ministra zahraničí Maxima Litvinova počátkem září rovněž sovětská vláda.108 Na nedostatečnou informovanost ze strany svého ministra zahraničí doplácel v kritických zářijových dnech především francouzský ministerský předseda Édouard Daladier. Zjevné rivalství mezi oběma politiky a jejich rozdílné názory na vedení zahraniční politiky pak celkově značně oslabovaly i francouzskou pozici na mezinárodní scéně. Zatímco Daladier byl ve vztahu k československé otázce zastáncem pevného postoje vůči Německu a optimisticky doufal, že jeho rozpínavost se na poslední chvíli s britskou podporou podaří zastavit, Bonnet byl vždy připraven následovat usmiřovací politiku britské vlády a obětovat tak osud střední Evropy i československého spojence. Jako pesimista byl totiž přesvědčen, že vzhledem k francouzské vojenské nepřipravenosti a její diplomatické izolaci je hra tak jako tak u konce a od Francie tudíž splnění jejích spojeneckých závazků již nelze očekávat.109 Názor, že francouzské závazky vůči Československu padly spolu se zhroucením locarnského systému nacházel ostatně silnou podporu rovněž ve vlivných francouzských denících, jako byl například Le Matin. 108 109

M. Gilbert, The Appeasers, London 1963, str. 141 Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 310-312

60

Co se týče Itálie a jejího postoje k vyhrocené situaci v Československu, nebylo téměř žádných pochyb o tom, že v případě vypuknutí válečného konfliktu by již po boku svých bývalých spojenců z první světové války nestála. Přestože německá politika vůči ČSR nebyla mezi italskými občany příliš populární, bylo podle francouzské vojenské rozvědky pravděpodobné, že v případné válce by Itálie buď zachovala neutralitu nebo přímo vystoupila na straně Německa.110 Rozhřešení přinesl ostatně již 9. září sám Mussolini, když se ve svém oficiálním prohlášení otevřeně postavil za uspokojení německých nároků v otázce Sudet. Jak následně specifikoval ve svém dopise lordu Runcimanovi, zveřejněném 15. září v Popolo ď Italia, krize měla být dle jeho názoru řešena všelidovým hlasováním, ve kterém by o svém sebeurčení rozhodli nejen sudetští Němci, ale rovněž i další národnostní menšiny v Československu, jež by o to požádaly.111 Obavy západních demokracií pak definitivně potvrdil o několik dní později, kdy v době zostřující se krize vyhlásil, že je připraven v případě nutnosti podpořit svého německého spojence i vojensky a jít s ním, aniž by „jedinou minutu váhal“, také do války.112 Dne 12. září pronesl Hitler na norimberském sjezdu svou dlouho napjatě očekávanou řeč a spustil tak vlnu událostí, na jejímž konci měl být osud Československé republiky jednou provždy zpečetěn. V projevu ostře zaútočil jak proti československému státu, tak přímo i proti jejímu hlavnímu představiteli, prezidentu Edvardu Benešovi. Za bouřlivého jásotu shromážděných příslušníků nacistické strany se veřejně ujal sudetoněmeckých požadavků a přítomným zástupcům západních demokracií vzkázal, „že nenaleznou-li tato týraná stvoření 110

W. I. Shorrock, From Ally to Enemy, Kent 1988, str. 234 Celý text dopisu viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 488, str. 799-800 112 L. Taraba, Duce-Anatomie jedné kariéry, Praha 1992, str. 170; k Mussoliniho politice a koordinaci postojů s Německem během celé zářijové krize podrobněji viz G.B.Strang, War and Peace: Mussolini‘s Road to Munich, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 165-170 111

61

/sudetští Němci/ žádné právo a žádnou pomoc, pak se jim obého dostane od nás“. Jejich útlak musí skončit a být vystřídán právem na sebeurčení. „Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění.“ 113 Hitlerova řeč byla podle prezidenta Beneše jednoznačnou odpovědí na poslední vývoj jednání se sudetskými Němci a předložený čtvrtý plán národnostního vyrovnání: „Znamenala, že německá vláda chce podporovat československý pangermanismus k odloučení se od republiky do důsledků, i za cenu války.“

114

Její

bezprostřední dopad se pak projevil zahájením povstání sudetských Němců proti republice. Československá vláda se však nenechala zaskočit a 13. září vyhlásila v okresech zasažených nepokoji stanné právo. Demonstrace byly ukončeny a v postižených oblastech posíleny jednotky vojska a četnictva. Sudetoněmecká strana zareagovala na tato vládní opatření výzvou obyvatelům sudetoněmeckých krajů ke generální stávce a oznámila, že osm karlovarských bodů již vzhledem k nastalé situaci nemůže být dále základnou pro pokračování jednání. Řešením mohl být dle ní jen plebiscit.115 Ve skutečnosti šlo ale jejím předákům o jediné – o bezodkladné připojení sudetoněmeckých území k německé říši. V provolání ke svým soukmenovcům dne 15. září Konrad Henlein zdůraznil: „Chceme žít jako svobodní Němci! Chceme opět mír a práci v naší vlasti! Chceme domů do říše!“

116

Ještě týž

den pak společně se svým zástupcem Karlem Hermannem Frankem republiku opustil a uchýlil se pod Hitlerovu ochranu do říše. Druhého dne byla Sudetoněmecká strana zakázána.

113

Citováno dle: P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 116 E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 230 115 Tamtéž, str. 236; k průběhu nepokojů a opatřením československé vlády podrobněji viz R. Kvaček, A. Chalupa, Československý rok 1938, Praha 1988, str. 178-179 116 K. Henlein, Heim ins Reich, Karlovy Vary 1939, str. 129 114

62

To už však hledání východiska z krize plně převzaly velmoci, v jejichž režii již místo pro názory československé vlády nebylo. Do role spasitele evropského míru se definitivně postavil britský premiér Neville Chamberlain, podle nějž Hitlerovým norimberským projevem a následným vypuknutím nepokojů na sudetoněmeckých územích nastal ten pravý čas pro realizaci jeho plánu „poslední záchrany“. Ihned 13. září tak zaslal německému vůdci osobní poselství, v němž mu oznámil, že „s ohledem na stupňující se krizi“ je připraven přiletět za ním do Německa k okamžitému setkání „s cílem pokusit se nalézt mírové řešení“.117 „Věděl jsem velmi dobře,“ prohlásil později v jednom ze svých parlamentních projevů, „že přijetím takovéhoto bezprecedentního postupu budu čelit otevřené kritice postavené na tom, že tak snižuji důstojnost funkce britského ministerského předsedy, a zklamání a možná dokonce zlobě, pokud se mi nepodaří přivézt uspokojivou dohodu. Ale cítil jsem, že v takovéto krizi, kde v sázce jsou otázky tak životně důležité pro milióny lidských bytostí, na podobné úvahy nemůže být brán zřetel.“ 118 Vzhledem k tomu, že o názor svých ministrů premiér již delší dobu nestál, britský kabinet jako celek nebyl v této záležitosti předem vůbec konzultován. Jak trpce poznamenává jeden z tehdejších členů kabinetu první lord admirality Duff Cooper, vláda v těchto kritických dnech naslouchala radám pouze jediného muže – „hysterického Hendersona“. Podle Chamberlaina byl však právě Henderson, jako člověk nacházející se „v centru dění“, nejlépe informovanou osobou, na jehož názor měl být brán zřetel především.119 S ohledem na jeho „neocenitelné“ rady tedy ani nepovažoval za nutné zasedání kabinetu v plném počtu jeho členů od konce srpna až do 14. září svolávat. Na schůzi 14. září tak kabinet mohl Chamberlainův postup

117

Text dopisu viz K. Feiling, The Life of Neville Chamberlain, London 1946, str. 363 N. Chamberlain, The Struggle for Peace, London 1944, str. 288 119 D. Cooper, Old Men Forget, London 1957, str. 226-227 118

63

spolu s právě potvrzeným Hitlerovým pozváním do Berchtesgadenu akceptovat již jen jako hotový fakt. Mnohem významnější roli sehrával při Chamberlainově rozhodování postoj francouzské vlády. Již od počátku krize bylo britským politikům jasné, že zapojení jejich země do případného válečného konfliktu je přímo závislé na tom, zda Francie splní své spojenecké závazky vůči Československu. Aktivní angažovanost Británie při řešení sudetoněmeckého problému pak měla být zároveň i určitou formou kontroly nad možným jednostranným francouzským postupem. Jak zdůraznil velvyslanec Henderson německému ministrovi zahraničí Joachimu Ribbentropovi koncem srpna, „sudetští Němci a Češi byli Británii zcela lhostejní“. „Británii zajímal

pouze

postoj

Francie.“120

Nejednotnost

a

proměnlivost

názorů

francouzských představitelů však Britům čitelnost zahraničněpolitické linie jejich spojence značně ztěžovala. Zatímco počátkem září vyzařovalo na francouzské straně ještě značné odhodlání, prezentované navenek i jinak tak řídce shodným postojem premiéra Daladiera a ministra zahraničí Bonneta ve věci britského varovného dopisu Hitlerovi, jehož zaslání oba jednoznačně podpořili, po projevu německého vůdce v Norimberku veškerá rozhodnost francouzských politiků rychle vyprchala. Náhlou změnou nálad v Paříži byl zaskočen i britský velvyslanec sir Eric Phipps. Zneklidnilo ho především nervové zhroucení ministra zahraničí Bonneta, o jehož dramatickém průběhu podrobně referoval ve svých depeších z 13. září. „Pan Bonnet cítí, že celá otázka míru či války může být záležitostí pouhých minut namísto dní“, psal v jednom ze svých dopoledních telegramů.121 O několik hodin později však již otevřeně neskrýval své obavy, že francouzský ministr ztratil své nervy úplně:

120

Z Ribbentropova memoranda o rozhovoru s Hendersonem 31.8.1938, Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 425, str. 688 121 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 848, str. 306

64

„Jeho Excelence…je připravena na jakékoliv řešení, které by umožnilo vyhnout se válce.“

122

Bonnetův nervový stav se zdál Phippsovi natolik závažný, že se nakonec

ve večerních hodinách rozhodl vyhledat přímo ministerského předsedu Daladiera. Jak shledal, premiér byl stále ještě připraven v případě německého útoku na Československo odpovědět silou, ale jeho dřívější nadšení již zcela zmizelo. „Obávám se, že Francouzi blafovali,“ psal do Londýna Phipps.123 To ostatně potvrdil i návrh, který jeho prostřednictvím ještě týž večer zaslal Daladier Chamberlainovi. Dle představ francouzského předsedy vlády měla být Hitlerovi učiněna okamžitá nabídka na uspořádání konference tří velmocí, jejímž cílem by bylo dosáhnout smírného urovnání sporu. Německo by na ní zastupovalo sudetské Němce, Francie Čechy a Británie misi lorda Runcimana.124 Myšlenka svolání velmocenské konference k řešení sudetoněmecké otázky nebyla na mezinárodní scéně nikterak nová, podobnými úvahami se ve stejné době zabývali rovněž politici na druhé straně kanálu La Manche. Ideu konference, a to čtyř velmocí - Velké Británie, Francie, Německa a Itálie - nastínil jako jeden z prvních britských oficiálních představitelů ve své soukromé korespondenci z 12. září lord Halifax. Jeho iniciativa však v britských politických kruzích patřičnou pozitivní odezvu nenalezla. Vysloužila si naopak odmítnutí a značnou kritiku, snad největší pak ze strany jeho hlavního diplomatického poradce Roberta Vansittarta. Ten nesouhlasil zvláště s vyloučením Ruska, které dle jeho názoru mělo vzhledem ke svým smluvním vazbám s Československou republikou a slovanskému původu většiny obyvatel tohoto státu na účast na konferenci mnohem větší nárok než Itálie. Navíc bylo dle něj velmi pravděpodobné, že právě Itálie by na takové konferenci

122

Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 852, str. 309 Tamtéž, No. 857, str. 312 124 Tamtéž, No. 861, str. 314 123

65

podpořila Německo a posílila tak ještě více jeho pozici. Pokud by se plán s uspořádáním konference nakonec přeci jen realizoval, Vansittart se rozhodně zasazoval za rovnoprávnou účast Británie, Francie, Německa a Československa na jejích jednáních s tím, že mimo by pak zůstalo nejen Rusko, ale také Itálie.125 Významnou roli ve francouzské politice v období po norimberském sjezdu sehrávaly rovněž postoje jednoho z jejích tehdejších klíčových diplomatů velvyslance v Německu André François-Ponceta. Velvyslanec, který nikdy zvláštní sympatie k Československé republice nechoval a k otázce hrozící války s Německem kvůli této zemi zastával podobný názor jako ministr zahraničí Bonnet, svým poraženeckým smýšlením v kritických zářijových dnech jednoznačně potvrzoval již tak více než zjevnou slabost francouzské politické reprezentace. Snad nejextrémnější podoby dosáhl jeho defétismus právě po Hitlerově projevu 12. září. Tehdy v rozhovoru s legačním radou československého vyslanectví v Berlíně Miroslavem Schubertem zcela vážně prohlásil, že vzhledem k vyhrocené situaci by bylo žádoucí a celkově prospěšné, kdyby prezident Beneš odstoupil. Dle jeho názoru mělo Československo „vše podřídit tomu, aby zachránilo své hranice, přinést jakoukoliv oběť, neboť až nad Evropou nacistická bouře přejde, bude moci vše získat zpět.“

126

Přestože stanoviska francouzských představitelů byla pro Chamberlaina důležitá, v konečné fázi činil svá rozhodnutí výhradně na základě vlastní úvahy. Zprávy od velvyslance Phippse týkající se Bonnetova nervového kolapsu a Daladierova návrhu velmocenské konference však pro něj měly rozhodně nezanedbatelnou hodnotu. Více než jasně jej totiž utvrdily v tom, že uskutečnění návštěvy v Německu je třeba co nejvíce urychlit. S hlubokým přesvědčením o správnosti svého postupu se tak britský premiér 15. září vydal na svou dlouhou 125 126

I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 248-249 Citováno dle: C. Hoffmann, Politisches Tagebuch 1932-1939, Klagenfurt 1995, str. 222

66

mírovou pouť. Do Hitlerem vybraného místa konání schůzky – Berchtesgadenu – jej čekala více než desetihodinová cesta letadlem a vlakem, optimisticky naladěn a v očekávání svého velkého dějinného úkolu však tuto vzdálenost nevnímal. Vlastní setkání obou státníků se pak uskutečnilo v Hitlerově sídle na Berghofu. Ačkoliv byl Chamberlain doprovázen Wilsonem, ředitelem středoevropského odboru ministerstva zahraničí Williamem Strangem a nepostradatelným Hendersonem, jednání samotné bylo na jeho přání vedeno mezi čtyřma očima. Téměř tříhodinový rozhovor politických vůdců „o míru či válce“ tak probíhal pouze za přítomnosti německého tlumočníka Paula Schmidta. Tak jako při jiných příležitostech, bylo i pro tento rozhovor charakteristické, že většinu času strávil pozvaný host výhradně nasloucháním. Hitler, zaujatý pro své řečnické výstupy, zahrnul britského premiéra dlouhou řadou svých stížností. Vedle již obvyklých výpadů vůči Československu a prezidentu Benešovi se však tentokrát nevyhnul ani přímé kritice politiky britské vlády, konkrétně jejího „vměšování“ do německých záležitostí, a tvrdému odsouzení chování britského tisku za jeho způsob psaní o Německu. Nejdůležitější ovšem pro něj bylo blaho sudetských Němců a „ukončení jejich utrpení“. „Déle už si to nenechám líbit,“ prohlásil, „…v nejkratší lhůtě tuto otázku – ať tak či onak – vyřeším z vlastní iniciativy.“

127

Tato

bezprostřední hrozba silou Chamberlaina pobouřila natolik, že v dané chvíli se zdála být jakákoliv dohoda vyloučena. K údivu tlumočníka Schmidta však Hitler překvapivě obrátil a projevil neočekávanou ochotu hledat mírové řešení. Britskému premiérovi přislíbil, že pokud mu dá ujištění, že britská vláda přijme zásadu sebeurčení, je připraven diskutovat způsob a prostředky, jak ji provést v praxi.128

127

P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 120 Tamtéž; celý záznam z rozhovoru vypracovaný P. Schmidtem viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 487, str. 786-798 128

67

Ačkoliv právo na sebeurčení a plány na jeho konkrétní realizaci v případě sudetských Němců již byly v této době na půdě britského kabinetu předmětem vážných jednání, Chamberlain odmítl Hitlerovi dát požadované ujištění okamžitě a odvolal se na nutnost konzultace se svými ministry. Německému vůdci nicméně potvrdil, že on osobně proti této myšlence v zásadě nic nemá. „Bylo mi jedno, jestli jsou sudetští Němci v říši nebo mimo ni, ať je podle jejich přání, viděl jsem však nesmírné praktické problémy v plebiscitu,“ napsal své sestře o čtyři dny později.129 Jedinou možnost, jak se těmto problémům vyhnout, nabízelo dle něj pouze přímé odstoupení sudetoněmeckých oblastí československého státu Německu. Přestože se vůči takovému řešení daly očekávat značné výhrady jak z československé strany, tak i ve Francii, a možné obtíže se mohly objevit také v britském parlamentu, Chamberlain se vracel do vlasti více než spokojen. S dohodou o uskutečnění dalšího setkání a s Hitlerovým příslibem, že do té doby nepodnikne proti Československu žádné vojenské akce, pokud, jak řekl, ovšem nedojde k nějakým „obzvlášť neslýchaným incidentům“, odjížděl britský premiér nakonec z Berchtesgadenu v přesvědčení, že i „přes svou tvrdost a nelítostnost“ je německý vůdce „člověkem, na jehož slovo je možné se spolehnout“. 130 Jeho novým a rozhodně nelehkým úkolem pro následující dny se stalo zajištění všeobecného souhlasu s Hitlerovými požadavky. Jak zdůraznil Horace Wilson: „…bylo zde opravdu mnoho věcí, které bylo třeba udělat – v Anglii, Paříži i v Praze“. 131 Nejméně problémů s přijetím německým vůdcem požadovaného principu sebeurčení očekával Chamberlain ve svém kabinetu. K jeho překvapení se však na

129

Z dopisu sestře Idě 19.9.1938, citováno dle: K. Feiling, The Life of Neville Chamberlain, London 1946, str. 367 130 Tamtéž 131 Z postřehů H. Wilsona z Chamberlainovy návštěvy Německa, Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 897, str. 352

68

zasedání 17. září ukázalo, že mnozí členové vlády zdaleka nesdílejí jeho názor, že v zájmu rychlého řešení existující krize by měla být pohraniční území československého státu obývaná sudetskými Němci odstoupena Německu přímo. Značná část z nich trvala na uspořádání řádného plebiscitu pod mezinárodní kontrolou a odmítala přijmout konečné rozhodnutí bez konzultace s francouzskou stranou.

K přesvědčení

kabinetu

a

prosazení

svého

názoru

nepomohla

Chamberlainovi tentokrát ani přítomnost lorda Runcimana, který se na jeho zvláštní žádost dostavil z Prahy, aby ministrům podal informaci o aktuálním vývoji v Československu a stejně jako premiér posléze doporučil co nejrychlejší předání sudetoněmeckých oblastí Německu.132 Jeho vystoupení přílišný dojem na členy kabinetu neudělalo. Jak poznamenává ve svých pamětech Duff Cooper, „jeho názory byly zcela neužitečné, protože nebyl schopen navrhnout žádný plán nebo postup“. 133 Přijetí definitivního stanoviska tak bylo odloženo až po schůzce s francouzskými představiteli. Naděje zastanců plebiscitu vkládané do tohoto setkání však byly zklamány. Anglo-francouzská jednání, která se uskutečnila 18. září v Londýně, se plně ocitla pod premiérovo kontrolou. Diskuse s francouzskými politiky Daladierem a Bonnetem probíhala pouze za účasti Chamberlainových nejbližších poradců a umožnila mu tak mnohem účinněji prosazovat své, v kabinetu dosud tvrdě odmítané představy ohledně řešení československé krize. Jak se ukázalo, úsilí bylo třeba vyvinout především k přesvědčení ministerského předsedy Daladiera, který odmítal přijmout uplatnění již samotné zásady sebeurčení. „Jestliže se podřídíme Německu v jeho současném požadavku místo toho, abychom vyjednávali mírové řešení

132

I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 253-254; odlišně J. Dejmek, Nenaplněné naděje, Praha 2003, str. 421, podle nějž byla Chamberlainova myšlenka územní cese akceptována členy vlády bez větších problémů. 133 D. Cooper, Old Men Forget, London 1957, str. 229

69

existujících incidentů,“ tvrdil, „podpoříme jen politiku, která v dlouhodobém horizontu musí vést k válce.“ Konkrétní výhrady pak měl zvláště k plebiscitu, který dle jeho názoru mohl podnítit nebezpečný nárůst požadavků také zástupců dalších menšin žijících v Československu a nakonec tak přivodit rozklad celého státu. Tím však jen nahrál britským hostitelům a Chamberlainovu plánu na přímé odstoupení československých pohraničních území Německu. Přesvědčit ho o „výhodách“ tohoto řešení pak bylo jen otázkou času. Svůj souhlas přesto nedal francouzský předseda vlády zadarmo a vymínil si podmínku, že Británie se za těchto okolností bude podílet na garancích nových hranic československého státu. Na rozdíl od britského premiéra byl totiž přesvědčen, že Hitler plánuje mnohem více a že je připraven ve svých výbojích ve střední Evropě pokračovat.134 Británie však Hitlerově rozpínavosti na východ bránit nehodlala. Cílem Chamberlainovy politiky bylo vyhnout se nové evropské válce a v tomto případě tedy nalézt takové řešení, které by naopak ani Francii automaticky nenutilo k zásahu v souladu s jejími závazky. Výsledkem těchto úvah se stal nakonec plán, který měl právě při respektování výše zmíněných britských zájmů nabídnout východisko přijatelné jak pro francouzskou vládu, tak pro jejího československého spojence. Jeho jádro tvořil požadavek na přímé odstoupení československých pohraničních okresů s více než 50 % německého obyvatelstva říši s tím, že k jeho realizaci mělo v zájmu evropského míru i Československa samotného dojít v co možná nejkratším termínu. V případě přijetí navrhovaných opatření československou vládou pak britská vláda deklarovala svou připravenost připojit se k mezinárodním garancím nových československých hranic proti nevyprovokované agresi, pouze ale za

134

Celý záznam z anglo-francouzských konzultací 18.9.1938 viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 928, str. 373-399

70

podmínky, že stávající československé spojenecké smlouvy s Francií a Sovětským svazem budou zrušeny a nahrazeny právě těmito novými všeobecnými zárukami.135 Přestože byl podle francouzského předsedy vlády celý plán velmi nešťastný, k dalšímu odmítnutí se vzhledem ke splnění svého požadavku ohledně garancí již neodvážil. Plán, který později vešel ve známost jako společný anglo-francouzský plán, byl druhého dne formálně akceptován jak francouzským, tak britským kabinetem. Nic jiného ostatně členům obou vlád ani nezbývalo. Jejich výhrady musely ustoupit do pozadí nejen z časových důvodů, ale i z nutnosti zachovat jednotnou linii se svým nejbližším spojencem. Nepotvrdily se ani obavy z postoje britského parlamentu, neboť zákonodárcům nebyl plán ke schválení ani projednání nakonec vůbec předložen. Více než s parlamentními zástupci komunikovali v této době vládní představitelé raději s tiskem, na jehož způsobu psaní o vývoji krize jim vzhledem k jeho stále většímu vlivu na britské veřejné mínění záleželo mnohem výrazněji. V tomto ohledu bylo pro ně nespornou výhodou, že většina vydavatelů i vlastníků listů zastávala appeaserské postoje a prosazení vládních názorů na stránkách jejich periodik tudíž nenaráželo na větší obtíže. Již od počátku krize bylo zřejmé, že deníky jako Daily Express, Daily Mail, News Chronicle, Daily Telegraph či The Times záměrně ignorují nebo utajují část nejvíce urgentních zpráv od svých zahraničních korespondentů působících na kontinentě s cílem zabránit uplatněním „rovnovážného přístupu“ možnému vyprovokování německých představitelů. Utužení vazeb mezi vládou a tiskem v průběhu září tento trend nejenže nezměnilo, ale naopak ještě

135

Hlavní body plánu viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 937, str. 404-405

71

více posílilo, když informace evropských dopisovatelů nahradily v širším měřítku vládou iniciované příspěvky.136 S podporou tisku i značné části veřejného mínění tak Chamberlain bez obav zahájil další dějství svého představení. Hlavní role v něm převzali britský a francouzský vyslanec v Praze Basil Newton a Victor de Lacroix, kteří dostali za úkol předložit společný plán svých vlád na řešení krize československému prezidentovi. Jeho předání, které se uskutečnilo dne 19. září, bylo nakonec prezentováno ve formě ultimativní nóty požadující odpověď do dvou dnů, čímž bylo československé straně jednoznačně naznačeno, že diskuse o jeho obsahu se již neočekává.137 Stanovený termín musel být nezbytně dodržen, neboť jednání mezi Hitlerem a Chamberlainem měla být obnovena již 22. září. „Byl jsem návrhem tím opravdu ohromen,“ píše Edvard Beneš ve svých pamětech. „Ani z porad v Berchtesgadenu, ani z porad v Londýně neproniklo až dosud do Prahy nic, co by naznačovalo, že v Paříži a v Londýně by se mohla učiniti tak dalekosáhlá rozhodnutí bez jakékoliv porady s Československem.“

138

Jak uvádí,

obě vlády prostřednictvím vyslance Jana Masaryka včas upozornil, že pro Československou republiku nebude přijatelné žádné řešení, které by nebylo předem s ní konzultováno. Značným rozčarováním pro něj bylo rovněž jednání lorda Runcimana, který nikdy po celou dobu své mise nenaznačil, že by podobné řešení hodlal v Londýně navrhovat. Snad největším překvapením byl pro něj ovšem fakt, „že tímto dokumentem a právě v tomto kritickém okamžiku Francie jednostranně vypovídala a rušila svou spojeneckou smlouvu s Československem – bez předběžného

136

K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 288-289 Text anglické a francouzské nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 627, č. 628, str. 323-326 138 E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 251 137

72

upozornění a právě ve chvíli, pro kterou ... byla uzavřena.“

139

Připojením se

k zamýšlené společné garanci podmíněné zrušením stávajících československých spojeneckých smluv se tak dle Beneše Francie definitivně rozhodla opustit svou dosavadní, dvacet let prováděnou politiku kolektivní bezpečnosti ve střední Evropě. V odpovědi schválené dne 20. září ráno proto československá vláda celý plán jednoznačně odmítla zdůrazňujíce, že návrhy v něm obsažené nemohou dosáhnout cíle, který britská a francouzská vláda sledují. Existující krize nemohla být dle ní tímto způsobem vyřešena, a to ani v případě, že by uvedené propozice přijala, neboť zcela jistě by se objevily nové potíže a nové národnostní spory a zničena by byla i rovnováha sil ve střední Evropě a v Evropě vůbec. Zamítavá reakce se pak rovněž opírala o fakt, že československá vláda z ústavních důvodů nemohla rozhodovat v otázce hranic bez konzultace s parlamentem, což v tak krátké lhůtě bylo samozřejmě vyloučeno. Jako protinávrh, který by zaručil „řešení rychlé, čestné a důstojné pro všechny zúčastněné státy“, proto předkládala žádost o uplatnění československo-německé arbitrážní smlouvy z roku 1925 a deklarovala připravenost přijmout příslušný arbitrážní výrok. „V této rozhodující chvíli neběží jen o osud Československa, nýbrž také o osud jiných zemí, zvláště pak Francie,“ varovala československá nóta závěrem.140 Takovéto stanovisko československé reprezentace však bylo pro představitele západních demokracií nepřijatelné. S instrukcemi od svých ministrů se proto oba vyslanci dostavili v časných ranních hodinách dne 21. září k prezidentu Benešovi znovu a s ještě větším tlakem požadovali okamžité a bezpodmínečné přijetí navrhovaného plánu s tím, že v opačném případě již československá vláda nebude

139

E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 253 Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 651, str. 343-345; k jejím přípravám podrobněji viz J. Dejmek, Historik v čele diplomacie, Praha 1998, str. 316-317 140

73

moci s francouzskou ani britskou podporou počítat. Jak Britové, tak Francouzi odmítali převzít jakoukoliv odpovědnost za situaci, která by vpádem německých vojsk do Československa mohla vzniknout, pokud by jeho vláda britsko-francouzské návrhy nepřijala. Zamítnut byl rovněž československý požadavek dovolat se práva arbitráže podle platné československo-německé smlouvy.141 Československo se tak dostalo do izolace, z níž za dané situace nebylo reálného úniku. Po zvážení všech možností se vláda i prezident nakonec rozhodli kapitulovat a podmínky ultimáta přijmout. Jak vyplývá z Benešových úvah, bylo dle něj více než zřejmé, že bez pomoci Francie a Británie by Československo stálo proti Německu osamoceno. Navíc další sousedé Polsko a Maďarsko by se vzhledem ke svým požadavkům vůči ČSR zcela jistě postavily na německou stranu a bylo by tak nutné čelit ohromné přesile. „Předpokládal jsem zároveň a určitě jsem počítal,“ píše dále Beneš, „s ostrým odporem všech těchto států proti jakékoliv pomoci nám ze strany sovětského Ruska, a nakonec společnou výpravu proti němu a pokus o jeho zničení….“

142

Z tohoto důvodu také i přes ujištění Moskvy, které se mu dostalo

prostřednictvím sovětského vyslance v Praze Sergeje Alexandrovského, že Sovětský svaz by Československu pomohl i v případě, když by Francie nesplnila své závazky a československá vláda by vznesla stížnost proti útočníkovi u Společnosti národů, zavrhl myšlenku, že by do války s Německem šla republika pouze za podpory Sovětského svazu. Výhrady k samotnému sovětskému zásahu by navíc dle něj zcela jistě vznesly také západní velmoci, jež by v této akci mohly spatřovat pokus o rozšíření sovětského vlivu ve střední Evropě a zároveň potvrzení německé teorie o

Československu

jako

„nástroji

bolševizace

141

střední

Evropy“.

Společná

Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 653, str. 346 (záznam K. Krofty o demarši vyslanců Británie a Francie u prezidenta E. Beneše); č. 654, str. 347 (memorandum předané britským vyslancem) 142 E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 264

74

československo-sovětská fronta by jim pak definitivně posloužila k tomu, aby se jednou provždy „zbavily své těžké zodpovědnosti za celou svou politiku … a umyly by si – pokud se nás týče – ruce vzhledem k dalekosáhlým událostem, které by z války německo-sovětské byly nutně vzešly.“ 143 Tento předpoklad snad nejvíce prezidentu Benešovi potvrzovalo jednání francouzského ministra zahraničí Bonneta, který ve vztahu k řešení československoněmeckého sporu provozoval, jak se ukázalo, již delší dobu obojetnou politiku. Formálně vystupoval i nadále jako reprezentant francouzské vládní politické linie, ve skutečnosti však činil vše proto, aby Francie své spojenecké závazky vůči Československu splnit nemusela a jeho intriky přenesly veškerou odpovědnost za případné vypuknutí válečného konfliktu plně na československou stranu.144 Mocným nástrojem k realizaci těchto záměrů se mu pak staly francouzské deníky Le Temps a La République, které pod jeho vlivem šířily mezi veřejností zprávy úmyslně Československou republiku poškozující a vytvářející tak falešný dojem, že německé požadavky vznášené vůči ČSR jsou do značné míry oprávněné. Benešova zkušenost s bezpáteřností francouzského ministra nebyla v tehdejší době rozhodně ojedinělá. Jak potvrzuje ve svých pamětech Winston Churchill, také on se s podobným Bonnetovým chováním několikrát setkal, naposledy pak při realizaci svého záměru na zaslání společné nóty tří velmocí Hitlerovi počátkem září. Právě jednotný postup Británie, Francie a sovětského Ruska a nutnost jejich úzké spolupráce tváří v tvář rostoucí německé hrozbě byl bod, na němž se jak Beneš, tak Churchill shodovali. Podobný názor ovšem nesdíleli ani britští, ani francouzští vládní představitelé, pro něž sovětská vláda nebyla rozhodně důvěryhodným partnerem. Její

143

E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 319 Podrobněji viz tamtéž, str. 281-289; v širších souvislostech k tomu rovněž M. Lvová, Mnichov a Edvard Beneš, Praha 1968, str. 21-30 144

75

nabídky a prohlášení, tak jako to učiněné ministrem zahraničí Litvinovem na shromáždění Společnosti národů dne 21. září, v němž zdůraznil, že Sovětský svaz má v úmyslu „dostát závazkům … a spolu s Francií poskytnout Československu pomoc všemi prostředky“, byly z jejich strany posuzovány se značným despektem a opakovaným poukazováním na sovětskou obojakost a nevěrohodnost.145 Bylo tedy více než jasné, že změnu této politiky mohla přinést jedině zásadní obměna stávajících vládních kabinetů v obou zmíněných zemích. Ta se ovšem nedala očekávat okamžitě. Daleko pravděpodobnější bylo dle Beneše vypuknutí válečného konfliktu, který mohl Hitler i přes „všechny rozměry britského appeasementu“ nakonec přeci jen rozpoutat a definitivně tak ústupnictví západních demokracií zamezit. Právě to se mohlo stát pro Československo paradoxně vysvobozením, neboť Francie i Británie by byly nuceny postavit se konečně Německu čelem. Vzhledem k tomu, že bez jejich podpory by se dle hlavních představitelů československé armády, generálního inspektora ozbrojených sil generála Jana Syrového a náčelníka generálního štábu generála Ludvíka Krejčího, mohla republika proti Německu bránit pouze po omezenou dobu, bylo podle prezidenta za dané situace jedinou možností anglo-francouzský plán prozatím akceptovat a věřit, že „válka přijde hned, anebo že další expanze Hitlerova přivede do války všecky, až Francie a Anglie plně pochopí, co se stalo....“ 146 Z tohoto stanoviska pak také vycházela československá nóta, doručená představitelům západních velmocí dne 21. září odpoledne, jež zdůrazňovala, že československá vláda se rozhodla přijmout britsko-francouzské návrhy výhradně pod nátlakem a za předpokladu, že při jejich uplatňování bude dbáno životních zájmů

145

W. Churchill, Druhá světová válka, díl I, Praha 1992, str. 276-277; text projevu ministra Litvinova viz Dokumenty k historii mnichovského diktátu 1937-1939, č. 163, str. 250-255 146 E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 266-268, 321

76

československého státu, stejně tak jako respektovány a dodržovány bezpečnostní záruky v nich Československu přislíbené.147 Jak se však mělo ukázat, ani tyto základní podmínky nakonec velmoci splnit nedokázaly. Nepočítaly totiž s tím, že by jejich plán mohl být z Hitlerovy strany odmítnut.

2.2

Godesberské ultimátum

Očekávání

britské

i

francouzské

veřejnosti

vkládaná

do

druhé

Chamberlainovy cesty do Německa byla veliká. Vzhledem k tomu, že řešení navrhované v anglo-francouzském plánu splňovalo všechny německým vůdcem v Berchtesgadenu vznesené požadavky, nemělo nic bránit tomu, aby jednání o celé záležitosti mohla být na plánované schůzce obou státníků v porýnském Bad Godesbergu úspěšně uzavřena a hrozba války tak jednou provždy zažehnána. Skutečný průběh jednání v hotelu Dreesen dne 22. září měl ovšem k těmto optimistickým představám velmi daleko. Namísto poklidné diskuse o detailech a způsobu realizace Chamberlainem přiváženého plánu očekával britského premiéra šok v podobě Hitlerova odmítnutí jeho celého dosavadního úsilí. „Je mi velmi líto,…ale po vývoji, ke kterému došlo za poslední dny, již toto řešení není možné,“ prohlásil německý vůdce po krátkém Chamberlainově úvodním výkladu k obsahu plánu. Československá otázka nemohla být dle něj definitivně vyřešena bez uspokojení územních nároků také Maďarska a Polska. Značné výhrady měl i k délce navrhovaných lhůt, ve kterých měla být území Sudet Německu odstoupena. K jejich obsazení německou armádou mělo dojít okamžitě, bez jakéhokoliv odkladu, neboť

147

Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 664, str. 359-360

77

teror vůči sudetským Němcům již nebylo možné dle jeho vyjádření dále trpět.148 Tyto nové požadavky, daleko přesahující vše, co bylo v Berchtesgadenu doposud ujednáno, však byly pro Chamberlaina jak z mezinárodněpolitického, tak vnitropolitického hlediska nepřijatelné. S těžkým rozladěním proto jednání opustil a uchýlil se zpět do své dočasné rezidence v hotelu Petersberg na druhém břehu Rýna. Jediným výsledkem schůzky tak zůstala dohoda o opětovném obnovení rozhovorů druhého dne ráno a Hitlerovo ujištění, že v mezidobí proti Československu nic nepodnikne. V Londýně i Paříži zatím narůstala nervozita. Místo netrpělivě očekávaných zpráv z Godesbergu se množily informace o vpádu německých vojsk na československé území do oblasti Chebska a politici na obou stranách začínali pochybovat o svém předchozím doporučení Československu nemobilizovat. Iniciativu nakonec převzal britský ministr zahraničí Halifax a francouzské partnery vyzval, aby ve světle nových skutečností společně svůj stávající postoj k mobilizaci přehodnotili a československé vládě její vyhlášení umožnili. Ačkoliv francouzští představitelé s návrhem souhlasili, nové zprávy z Godesbergu jeho realizaci prozatím zabránily. Na základě Chamberlainových instrukcí měla být mobilizace pozdržena až do opětovného zahájení jednání.149 Ranní schůzka s Hitlerem se ale v plánovaném termínu neuskutečnila. Důvodem se stal Chamberlainův dopis, jenž v zájmu vyjasnění pozic zaslal hned v časných hodinách německému vůdci. Britský premiér v něm sice formálně shrnul pouze své připomínky z předchozího dne, na německou delegaci, jak píše Schmidt, však přesto „dopadl jako bomba“.150 V něm obsažené jednoznačné odmítnutí

148

P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 124; celý záznam z jednání viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 562, str. 870-879 149 M. Gilbert, The Appeasers, London 1963, str. 157 150 P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 125

78

Hitlerových myšlenek totiž zcela jasně ukázalo, že bez výraznější modifikace postojů alespoň jedné ze stran nebudou další jednání možná. Ze strany německého vůdce se ale ústupky očekávat nedaly a Chamberlain s ohledem na světové veřejné mínění nemohl ze svých pozic v dané chvíli také ustoupit. S cílem informovat československou vládu si tedy vyžádal německé požadavky ve formě memoranda a oznámil, že odjíždí. Přetrvávající nedostatek informací o vývoji situace v Godesbergu mezitím stimuloval část vládních politiků v Londýně k další akci. Jejím iniciátorem se stal znovu ministr zahraničí Halifax, který se po delší době rozhodl vzít opětovně do úvahy postoj Ruska a zjistit záměry a možný postup sovětské vlády v případě, že by existující krize přerostla ve válečný konflikt. Vzhledem k tomu, že možnosti politiky appeasementu se podle Halifaxe již definitivně vyčerpaly, společný postup všech potenciálních spojenců se mohl stát jedinou nadějí tváří v tvář bezprostřední hrozbě německé agrese.151 Výsledky schůzky britského zástupce v Ženevě Richarda Butlera se sovětským ministrem zahraničí Litvinovem zavdávaly v tomto ohledu rozhodně důvody k optimismu. Sovětský komisař v průběhu setkání jednoznačně potvrdil, že pokud Francie splní své spojenecké závazky vůči Československu a bude proti Německu bojovat, dostojí i jeho vláda svému slibu a pomoc ČSR poskytne. Za účelem koordinace dalšího postupu Británie, Francie a Sovětského svazu měla být pak dle jeho názoru svolána oficiální velmocenská schůzka, která by za účasti Rumunska a případně i dalších menších států Německu jasně naznačila, že tyto tři velmoci myslí svá jednání vážně a jsou odhodlány v případě nutnosti společně proti Hitlerově agresi zasáhnout.152 151 152

M. Gilbert, The Appeasers, London 1963, str. 158 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1071, str. 497-498

79

Nečekanou rozhodnost projevil Halifax rovněž v otázce československé mobilizace. Ačkoliv premiérovo stanovisko bylo stále zamítavé, jeho vládní kolegové ani francouzští spojenci již dále nehodlali nést odpovědnost za to, aby radili Československu nemobilizovat. S jejich podporou tak nakonec Halifax doporučení československým představitelům k vyhlášení mobilizace vydal a odhodlal se tak riskovat případné následky, které tento krok mohl způsobit.153 Zpráva o československé mobilizaci, kterou nová vláda generála Jana Syrového bez odkladu a s nadšením realizovala, zapůsobila na účastníky právě probíhajících závěrečných porad v Godesbergu jako „úder bubnu“. Večerní schůzka, původně svolaná za účelem předání německého memoranda, se tak rázem proměnila v jednu z nejdramatičtějších v celém dosavadním průběhu sudetské krize, vzpomíná ve svých pamětech Schmidt.154 Obavy přítomných, že Hitler právě vyhlášené mobilizace využije jako okamžité záminky k rozpoutání válečného konfliktu, se však nepotvrdily. Podobně jako v Berchtesgadenu i nyní německý vůdce znovu ve vypjaté chvíli ustoupil. Časové lhůty pro vyklizení Německem požadovaných území, které byly až dosud hlavní překážkou dorozumění s britskou stranou, byl náhle ochoten alespoň částečně přehodnotit. Odklad termínu vyklizení z 28. září na 1. října však bylo možné jen těžko považovat za dostatečný. Podmínky obsažené v německém memorandu, či spíše ultimátu, jak jej výstižně nazval Chamberlain, zůstávaly i nadále neakceptovatelné: 1) Československo mělo Německu odstoupit všechna území vyznačená na přiložené mapě. Ta zahrnovala jak oblasti s více než 50 % německé populace, tak některá další území, na nichž měl být do 25. listopadu proveden plebiscit pod kontrolou mezinárodní komise. 153 154

Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1027, str. 461 P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 129

80

2) Uvedené oblasti měly být československými vojáky a úředníky opuštěny a pod kontrolu německých jednotek předány nejpozději 1. října. 3) Všechna vyklizená území a zařízení na nich měla zůstat nedotčená. 4) Československá vláda měla zprostit všechny sudetské Němce služby ve vojenských či policejních složkách a umožnit jim návrat domů. Osvobozeni měli být rovněž všichni političtí vězni německé rasy.155 Výsledky celého Chamberlainova úsilí tak byly více než tristní. Do Londýna se vracel s plánem, o němž již dopředu věděl, že jeho přijetí bude vzhledem k charakteru požadavků v něm obsažených vyloučené, stejně tak jako to, že jeho odmítnutí bude znamenat jediné – válku. V bezprostředním ohrožení byla nyní nejen budoucnost Británie, ale i celé Evropy, a Chamberlain si to bytostně uvědomoval. Snad právě proto byl také ochoten uvěřit Hitlerovým „přátelským“ ujišťováním a slibům více než kdy předtím. Jak dokládají jeho projevy, zvláštní důležitost přikládal zejména vůdcovým opakovaným prohlášením, že Sudety jsou jeho posledním územním požadavkem v Evropě, a jím deklarovanému zájmu o rozvoj dobrých německo-anglických vztahů.156 Pokud by se Británie do budoucna soustředila výhradně na své mimoevropské zájmy a ponechala Německu volnou ruku ve střední a jihovýchodní Evropě, nemusely dle Hitlera mezi oběma zeměmi existovat již žádné rozpory. Otázka kolonií měla být sice řešena dodatečně, ale válka, jak Chamberlaina ujistil, kvůli nim vedena být neměla.157 Pod dojmem těchto svých zážitků předstoupil britský premiér dne 24. září také před svůj kabinet. Závěr jeho obsáhlého výkladu o jednáních v Godesbergu byl pro většinu členů vlády šokující. I přes nestoudnost německých požadavků, které

155

Celý text memoranda viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 584, str. 908-909 156 N. Chamberlain, The Struggle for Peace, London 1944, str. 296 157 P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 130

81

sám ještě před několika hodinami označil za nepřijatelné, doporučil Hitlerův diktát akceptovat. Někteří ministři, kteří již dříve zastávali názor, že limit ústupků nacistickému

Německu

byl

dosažen

anglo-francouzským

plánem,

byli

Chamberlainovým postojem upřímně zděšeni. První lord admirality Duff Cooper otevřeně protestoval: „Až dosud jsme čelili nepříjemným alternativám míru s hanbou nebo válce. Nyní vidím třetí možnost, konkrétně válku s hanbou, čímž myslím být kopnuti do války botou veřejného mínění v době, kdy ti, za něž bychom bojovali, již budou poraženi.“158 Šokován byl i státní podtajemník ministerstva zahraničí Alexander

Cadogan:

„Chamberlain

byl

naprosto

kapitulaci.…Hitler ho v této věci zjevně zhypnotizoval.“

159

klidně

pro

úplnou

A měl do značné míry

pravdu. Premiér byl k údivu ostatních stále pevně přesvědčen, že německý vůdce nechce nic víc než realizaci práva na sebeurčení pro německou rasu, a že své slovo v tomto bodě dodrží. Z tohoto úhlu pohledu pak existoval dle něj pouze „malý reálný rozdíl“ mezi anglo-francouzským plánem a godesberskými návrhy, který nemohl být považován za nepřekonatelný. Jak zdůraznil členům svého vnitřního kruhu, „nejobtížnější částí byla okamžitá okupace německými jednotkami, která byla velmi obtížně řešitelná politicky…tím, že však již jednou bylo souhlaseno s odstoupením, čím dříve by k předání došlo, tím lépe.“ 160 Chamberlain však ani tentokrát své kolegy předloženými argumenty nepřesvědčil. Pokračování diskuse o Hitlerových požadavcích tak muselo být odloženo na druhý den ráno. Tam ale čekalo premiéra další nemilé překvapení. Ministr zahraničí Halifax se po bezesné noci postavil do čela skupiny odpůrců přijetí godesberského diktátu a svým rozhodným postojem strhnul na svou stranu i značnou

158

D. Cooper, Old Men Forget, London 1957, str. 234-235 Citováno dle: K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 375 160 Tamtéž, str. 374-375 159

82

část dosud váhajících kolegů. Hitlerovým slibům nebo iluzi anglo-německého sblížení již odmítal nadále věřit a byl přesvědčen, že „tak dlouho, jak bude nacismus trvat, mír bude nejistý“. Z tohoto důvodu také nepovažoval za správné vyvíjet na Československo tlak, aby podmínky ultimáta přijalo. Dle jeho názoru měl být plán československým představitelům pouze předložen, a pokud by jej odmítli a Francie se rozhodla bojovat, Británie se k ní měla připojit.161 Rozpory v britském kabinetu se tak ani po této schůzce nepodařilo překonat. Názory ministrů na celou záležitost se naopak ještě více polarizovaly a rozdělily vládu na dva fakticky stejně silné tábory. Podstatné však bylo především to, že Halifaxova revolta, jeho odmítnutí následovat Chamberlainův kurs, znemožnila v kabinetu schválit doporučení vyzývající československou vládu k přijetí godesberského ultimáta. Podle Franka McDonougha tak Halifax „jako nezávislá politická síla“ poprvé jasně „vytyčil limity Chamberlainovu jednání v době národní krize“.162 Při hledání východiska z této patové situace se tak měl stát opětovně rozhodujícím postoj francouzských spojenců, nezanedbatelnou roli ale měl sehrát i názor představitelů britských dominií a stanovisko veřejného mínění. Postoj britské veřejnosti k politice ústupků vůči nacistickému Německu prošel od první Chamberlainovy návštěvy u Hitlera výraznou proměnou. Poslední průzkum veřejného mínění z 22. září jednoznačně ukázal, že premiérovu politiku nadále podporovalo již jen 22 % občanů (z nichž ale pouhých 10 % bylo pro mír za každou cenu), zatímco 40 % ji považovalo za špatnou. Nerozhodnutých zůstávalo 28 %. Z velkých národních deníků pokračovaly ve své nekritické podpoře vládní

161

K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 378; podle E. Goldsteina měl značný vliv na tuto změnu Halifaxova postoje právě jeho státní podtajemník A. Cadogan, E.Goldstein, Neville Chamberlain, the British Official Mind and the Munich Crisis, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 288 162 F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 67

83

politice v této době již jedině The Times. Toryovský Daily Telegraph a liberální Manchester Guardian zaujaly přední místa mezi listy snažícími se nabídnout mnohem objektivnější a kritičtější pohled, a to jak na dění na kontinentě, tak na politiku Chamberlainovy vlády.163 Tuto změnu v náladách britské veřejnosti zaznamenalo i německé velvyslanectví v Londýně. Ve své zprávě z 24. září rada velvyslanectví Selzam upozorňoval na celkovou „nedůvěru v cíle naší politiky“, která se „rozšířila do všech kruhů společnosti bez výjimky“. Tento obrat nastal dle jeho vyjádření „v důsledku německé tiskové a rozhlasové propagandy proti Československu“, která po přijetí anglo-francouzského plánu československou vládou začala být široce vnímaná jako nepřiměřeně „přehnaná“ až „hysterická“.164 Na rozdíl od názorů britské veřejnosti, postoj nejvyšších představitelů dominií se od počátku krize výrazně nezměnil. Pro britský vojenský zásah v případě německé anexe sudetských území silou se v době godesberských jednání vyslovoval jedině vysoký komisař pro Austrálii Stanley Bruce. Ostatní vysocí komisaři, Charles te Water (Jižní Afrika), Vincent Massey (Kanada), John W. Dulanty (Irsko), odmítali jít do války pro něco, co již bylo jednou akceptováno a nyní se mělo lišit pouze v metodě. Přijetí Hitlerových návrhů bylo pro ně jednoznačně lepší než válka.165 Jedinou neznámou tak v dané chvíli zůstával pouze postoj Francie. Vzhledem k tomu, že francouzští představitelé Daladier s Bonnetem byli v Londýně očekáváni až 25. září odpoledne, veškeré úvahy v tomto směru se mohly prozatím opírat pouze o zprávy velvyslance Phippse. Podle nich měla být Francie proti válce „téměř za každou cenu“ a varoval, aby britská vláda nečinila nic, co by v zemi mohlo podpořit

163

K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 370 Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 589, str. 919-920 165 K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 383; k vývoji postojů dominií během zářijové krize podrobněji viz M.G.Fry, Agents and Structures: The Dominions and the Czechoslovak Crisis September 1938, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 307-334 164

84

„malou, ale hlasitou a zkorumpovanou válečnou skupinu“.166 Jaké tedy bylo Chamberlainovo překvapení, když mu francouzský předseda vlády hned na úvod rozhovorů oznámil, že jeho kabinet právě jednomyslně godesberské memorandum odmítl a rozhodl se dostát svým závazkům. Ukázalo se tak, že Phippsovy zprávy byly po několik posledních dní krajně zavádějící a odrážely namísto postojů širšího politického spektra výhradně názory určitých poraženecky smýšlejících kruhů. S něčím takovým se ale Chamberlain nehodlal smířit. Potřeboval prosadit řešení, které by Británii umožnilo vyhnout se válce a jemu zajistilo možnost pokračovat v jednáních s Hitlerem. Cíl byl tedy jasný: francouzské odhodlání jít bojovat muselo být oslabeno natolik, aby jako jediným možným východiskem zůstal právě jím zamýšlený plán. Nejsnazší cestou v tomto ohledu bylo zaměřit se na nejslabší článek svého francouzského spojence, a tím byla jeho vojenská připravenost. V následujících hodinách tak byli francouzští hosté podrobeni detailnímu křížovému výslechu co se týče vojenských opatření a dalšího postupu své země v případě německého útoku na Československo. Diskuse na toto téma byla v dané chvíli o to závažnější, že obě strany již věděly, že československá vláda krátce před zahájením těchto jednání německé memorandum dle očekávání odmítla. V nótě předané vyslancem Janem Masarykem Chamberlainovi a Halifaxovi téhož dne odpoledne mj. stálo: „Je to ve skutečnosti ultimátum, jaké se dává poraženému národu, a nikoliv návrh suverénnímu státu, který dokázal největší možnou pohotovost pro oběti v zájmu evropského míru.…Návrhy přesahují daleko to, k čemu jsem dali souhlas při takzvaném anglo-francouzském plánu. Zbavují nás jakékoliv záruky naší národní

existence.…Naše

národní

a

hospodářská

nezávislost

zmizela

by

automaticky.…Proces přemístění obyvatelstva se má změnit v panický útěk těch, kteří 166

Phipps Halifaxovi 24.9.1938, Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1076, str. 510

85

se nehodlají smířit s nacistickým režimem německým.…Proti těmto novým a ukrutným požadavkům cítí moje vláda jako svou povinnost postavit se k nejzazšímu odporu – a my tak učiníme s boží pomocí.…Spoléháme nyní na obě velké demokracie Západu, jejichž přání jsme vyhovovali – často proti svému vlastnímu přesvědčení – aby při nás stály v hodině zkoušky.“ 167 Pokud výzva československé vlády měla docílit nějaké odezvy, nemohla být načasována vhodněji. Ostrý střet mezi britským premiérem a jeho advokáty z vnitřního kruhu na straně jedné a francouzským ministerským předsedou a ministrem války v jedné osobě na straně druhé ukázal, že alespoň pro jednu z velmocí slovo čest ještě něco znamená. Ani ten však již nemohl zakrýt stále zjevnější skutečnost, že právě tato velmoc /Francie/ tahá v existujícím vzájemném spojeneckém svazku za čím dál kratší konec. I přes tento fakt se ale francouzský předseda vlády nemínil tak snadno svých dosavadních pozic vzdát. Dle jeho názoru měly Francie a Británie nadále trvat na tom, aby Hitler původní anglo-francouzský plán přijal, a pokud by odmítl, každá ze stran měla „splnit svou povinnost“. O otázku dosažení čestného urovnání sporu již podle Daladiera dávno nešlo, skutečným Hitlerovým cílem bylo zničení Československa a ovládnutí Evropy silou, a to byl ústupek, na nějž Francie nikdy nehodlala přistoupit. Co se týče konkrétního vojenského postupu jeho země v případě německého útoku na Československo, předseda vlády potvrdil připravenost francouzských vojsk zahájit pozemní ofenzivní akci proti agresorovi. Jak svým hostitelům zdůraznil, systém německých opevnění na hranicích s Francií byl mnohem méně pevný než Hitler prohlašoval a bylo pravděpodobné, že by trvalo ještě několik měsíců, než by byla Siegfriedova linie skutečně silná. Při samotné akci pak Francie zamýšlela nasadit i letectvo, které

167

J. Masaryk, Depeše z Londýna 1938, Praha 1996, str. 103-104

86

mohlo provést útok na některá snadno dosažitelná důležitá vojenská a průmyslová centra v Porýní, Porúří a Sársku.168 Zpochybnit francouzské odhodlání na poli vojenské připravenosti se tak Chamberlainovi nepodařilo, svého záměru se však nehodlal vzdát. Na závěr schůzky proto Daladiera požádal, aby na druhý den do Londýna povolal svého náčelníka generálního štábu, který měl přítomné ujistit, že francouzská armáda je i z vojenského hlediska skutečně připravena v případě nutnosti útočnou válku proti Německu zahájit. Ještě tentýž večer pak předložil členům svého kabinetu nový návrh na obnovení jednání s německým vůdcem a po krátké informaci o aktuálních postojích francouzské a československé vlády ministrům oznámil, že navrhuje podniknout poslední pokus k udržení míru vysláním svého poradce Horace Wilsona s osobním poselstvím k Hitlerovi. V něm chtěl německého vůdce vyzvat, aby přistoupil na ustavení mezinárodní komise složené ze zástupců Německa, Československa a Británie, která by dohlížela na řádný způsob předání sudetských území Německu. Pokud by ovšem Hitler tuto nabídku odmítl, Wilson mu měl sdělit, že v případě německé invaze do Československa by Francie svého spojence vojensky podpořila a Británie by stála na její straně. Tento poslední pokus měl tak být dle jeho představ zároveň i jakýmsi posledním varováním a Hitlerovou možností, jak z války vycouvat, pokud až doposud blufoval.169 Odezva ministrů byla jednoznačná. Mistrným manévrováním se Chamberlainovi podařilo získat pro svůj návrh podporu jak svých přívrženců, tak i dosavadních odpůrců. Dne 26. září ráno přijel do Londýna náčelník francouzského generálního štábu generál Maurice Gamelin. Jestliže Chamberlain tajně doufal, že od něj uslyší

168

Celý záznam z jednání 25.9.1938 viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1093, str. 520-535 169 K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 386

87

něco, co by zásadním způsobem odporovalo Daladierovým tvrzením z předchozího dne, hluboce se mýlil. Gamelin nikoho nenechal na pochybách, že v případě napadení Československa je Francie odhodlána nejen válku Německu vyhlásit, ale rovněž efektivně zaútočit. Svá slova zároveň doplnil podrobným vyhodnocením vojenské situace. Francouzská armáda mohla v případě mobilizace dosáhnout síly 5 miliónů mužů ve zbrani, z toho až 100 divizí mohlo být nasazeno hned na počátku konfliktu. Francouzské letecké síly byly sice menší než německé, pozemní armádě však mohly zajistit dostatečnou podporu na krátkou vzdálenost. Co se týče Německa, to mělo také své slabé stránky - vedle nedokončeného systému opevnění se potýkalo rovněž s nedostatkem vojenských útvarů a rezerv a s nedostatkem nerostných surovin, především ropy. Jednoznačným mínusem byly dle Gamelina rovněž pochybnosti německého vrchního velení ohledně úspěšnosti takové války.170 Rozhodnost britských spojenců se však generálovi svým výkladem posílit nepodařilo. Chamberlaina i jeho náčelníky štábů zajímala hlavně fakta a skutečností bylo, že francouzská vláda povolala zatím jen dva ročníky záložníků, čímž zvýšila počet svých mužů ve zbrani na necelý 1 milión. V porovnání s těmito čísly byla ovšem válečná opatření samotných Britů doslova mizivá. Britské vojenské složky ani jejich velení nebyly na válku s Německem materiálně ani morálně připraveny. Přestože Výbor náčelníků štábů vypracovával pravidelné situační zprávy pro případ války s Německem již od března téhož roku, veškerá jimi navrhovaná opatření se omezovala výhradně na eventualitu války obranné. S danými zdroji nebylo možné dle jejich názoru podniknout ani nic jiného. Tváří v tvář německé převaze ve vzdušných a pozemních silách a vlastnímu nedostatečnému průmyslovému a vojenskému potenciálu nebyla prostě protiofenzíva pro Británii myslitelná.171 Za tuto 170 171

I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 264-265 K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 293-294

88

nelichotivou situaci si však Britové mohli jedině sami. Zdráhavé pokusy britských vlád o znovuvyzbrojení byly od počátku 30. let na půdě parlamentu opakovaně odmítány ještě více zdráhavější opozicí. Proti schválení programu znovuvyzbrojení opozice poprvé nehlasovala teprve v červenci daného roku, přičemž ale její odpor k odvodům nadále přetrvával.172 Jedinou oblastí, v níž měla mít Británie nad Německem stále ještě převahu a která byla i podle generála Gamelina na válku v září 1938 nejlépe připravena, bylo válečné námořnictvo. První předběžná opatření týkající se zvýšení pohotovosti válečného loďstva přijala Chamberlainova vláda již 9. září, a to včetně povolání minonosek a minolovek. O několik dní později 13. září navrhl první lord admirality Duff Cooper poprvé také plnou mobilizaci flotily. Vzhledem k premiérově plánované cestě do Berchtesgardenu ale prozatím neuspěl, stejně tak jako ani na podruhé po návratu Chamberlaina z Godesbergu 24. září. Vědomi si vlastní slabosti však Britové nepodceňovali pouze vojenskou připravenost Francie, nýbrž i bojové odhodlání a schopnosti jejího československého spojence. Jak vyplývá ze zprávy britského vojenského atašé v Berlíně plukovníka Mason-MacFarlanea z 26. září, britská vláda měla počítat s tím, že československá armáda

se

v boji

s německými

vojsky

příliš

dlouho

neudrží.

Morálka

československých vojáků nebyla dle jeho názoru dobrá a zcela jistě ne taková, aby je nutila bojovat samotné.173 Přestože plukovník Mason-MacFarlane nebyl kompetentní k vydávání podobných posudků, je až zarážející, jakou pozornost a důvěru si jeho zpráva v Londýně získala. Fakt, že mnohem větší znalci poměrů v československé armádě jako generál Gamelin či britský vojenský atašé v Praze plukovník Humphrey

172 173

E. H. Carr, Britain, London 1939, str. 163-164 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1113, str. 551-552

89

Strong prezentovali téměř ve stejné době zcela opačný názor, hrál při rozhodování politiků jen minimální váhu.174 O dalším postupu obou velmocí bylo ostatně již rozhodnuto. Dne 26. září dopoledne Daladier přijal Chamberlainův plán vyslání Horace Wilsona do Berlína a stejně jako britští ministři o den dříve odsouhlasil i formulaci jím navrhovaného varování. Každá ze stran tak získala přesně to, o co usilovala: Chamberlain svou možnost dalšího jednání s Hitlerem a Daladier záruku, že Francie se svým československým spojencem nepůjde do války s Německem osamocena. To konec konců potvrzovalo i téhož dne zveřejněné tiskové prohlášení ministerstva zahraničí, v němž se uvádělo: „Dojde-li navzdory úsilí vyvinutému britským ministerským předsedou k německému útoku na Československo, bezprostředním výsledkem musí být, že Francie bude zavázána přijít mu na pomoc a Velká Británie a Rusko se určitě postaví za Francii.“

175

Ačkoliv Rusko ohledně tohoto komuniké dopředu

konzultováno nebylo, na základě předchozích vyjádření ministra zahraničí Litvinova bylo velmi pravděpodobné, že by takové prohlášení podpořilo. To se však již nedalo říci o poraženecky smýšlejícím francouzském ministru zahraničí Bonnetovi, který ho hned druhý den navzdory postojům svého premiéra ve francouzském pravicovém tisku označil za „šikovnou lež“.176 Wilsonova mírová mise mezitím neprobíhala dobře. Jeho přijetí u Hitlera v odpoledních hodinách 26. září skončilo naprostým fiaskem poté, co rozzuřený vůdce odmítl jakkoli ustoupit ze svých godesberských požadavků. Chamberlainův 174

Generál Gamelin při svých jednáních v Londýně dne 26.9. popsal československou armádu jako odhodlanou k odporu, velmi dobře materiálně i personálně připravenou, s vynikající morálkou a schopným velením. I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 266 Obdobný názor zastával i plukovník Strong, podle nějž československá armáda „plně věřila ve svůj cíl, vedení a své vybavení“. Celá jeho zpráva z 27.9. viz Documents on British Foreign Policy 19191939, Series III, Vol. 2, No. 1148, str. 581-582 175 Citováno dle: K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 388 176 K Bonnetovo postoji k tomuto prohlášení podrobněji rovněž B. Čelovský, Mnichovská dohoda 1938, Ostrava 1999, str. 342

90

osobní dopis považoval spíše za provokaci, než za cokoliv jiného. Wilson i jeho průvodci velvyslanec Henderson a tajemník velvyslanectví Ivone Kirkpatrick byli prudkostí Hitlerovy reakce natolik zaskočeni, že se nakonec ani nepokusili druhou část Chamberlainova poselství obsahující varování, která měla být právě v takovém případě použita, doručit. Wilson byl totiž přesvědčen, že realizace tohoto záměru by za dané situace byla vysoce nebezpečná a rozhodl se raději požádat o další schůzku druhý den ráno, kdy jak doufal, nalezne vůdce v mnohem přívětivější náladě.177 Hitlerova výhružná a divoká řeč, kterou ještě týž večer pronesl v berlínském Sportovním paláci, však v tomto ohledu nedávala přílišné naděje. Jeho nenávistné útoky na Československo a prezidenta Beneše dostoupily svého vrcholu: „Problém, který se nás v těchto posledních měsících a týdnech dotýká co nejhlouběji už dobře známe. Jeho jméno není ani tak Československo, jako spíše pan Beneš!…V tomto jméně se spojuje všechno, co dnes hýbe milióny lidí, co je dohání k zoufalství nebo je naplňuje fantastickým rozhodnutím!“

178

…„Nehodlám nečinně a pokojně přihlížet,

jak tento šílený Beneš se tu domnívá, že může prostě týrat tři a půl miliónů lidí. Nenechal jsem již žádných pochybností o tom, že německá trpělivost je u konce. …Učinil jsem panu Benešovi nabídku. Není to nic více než provedení toho, co již přijal. Nyní má ve svých rukou rozhodnutí, bude-li válka nebo mír. Buď tuto nabídku přijme nyní a dá konečně Němcům jejich svobodu, nebo půjdeme my a tuto svobodu jim přineseme.…“ 179 V jeho projevu zazněly ale i jiné tóny. Opětovné ujištění, že se jedná o jeho poslední územní požadavek v Evropě, i uznalé poděkování britskému premiérovi za jeho dosavadní úsilí. Jemu zároveň také vzkázal: „V momentě…, kdy

177

K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 389; celý záznam z rozhovoru viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1118, str. 554-557 178 Citováno dle: P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 131 179 Citováno dle: E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 299-300

91

se Češi se svými menšinami vypořádají…, nebudu mít o český stát žádný další zájem. A to mu garantuji! My nechceme vůbec žádné Čechy!“180 A to byla slova, na která Chamberlain dokázal slyšet. Na dopolední audienci u Hitlera se tak již Wilson ubíral s novými instrukcemi a nabídkou, že pokud se Německo zřekne použití síly a bude souhlasit s řešením, kterého bude dosaženo jednáním, britská vláda se za realizaci československého příslibu sudetoněmecká území vyklidit zaručí. Ani tento návrh však u německého vůdce patřičnou odezvu nenalezl. Pro Hitlera existovaly pouze dvě možnosti: buď Československo jeho požadavky přijme nebo bude rozdrceno. „Jestliže Češi do středy 28. září ve 2 hodiny odpoledne moje požadavky nepřijmou, vstoupím 1. října s německou armádou na území Sudet,“ prohlásil rozzuřeně.181 Pokud měl někdo z britských účastníků rozhovoru až dosud pochybnosti o tom, zda je Hitler skutečně odhodlán válku rozpoutat, dostal nyní jednoznačnou odpověď. Wilsonovi nezbývalo než dostát svému poslednímu úkolu a přečetl vůdci schválený text anglo-francouzského varování. Hitlerova reakce byla dostatečně výmluvná: „Chtějí-li Francie a Anglie udeřit, ať to jen učiní. Je mi to naprosto jedno.…Potom se tedy spolu všichni sejdeme příští týden ve válce!“ 182 Wilsonův návrat do Londýna dne 27. září odpoledne byl skutečně depresivní. Válka se zdála být nevyhnutelná. Chamberlainovy obavy stejně jako obavy jeho vojenských poradců dosáhly svého vrcholu. Nejnovější analýza ministerstva války hovořila jasnou řečí: Británie není dostatečně silná, dokonce ani ve spojení s Francií, aby dosáhla jasného vítězství. „Z vojenského hlediska je váha výhod a nevýhod jednoznačně ve prospěch odložení.…Naším skutečným cílem není zachránit

180

Citováno dle: P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 132 Tamtéž 182 Tamtéž, str. 133; britský záznam z rozhovoru viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1129, str. 564-567 181

92

Československo – to je nemožné v každém případě – ale ukončit nacistickou nadvládu. Toto není námi vybraný okamžik, ale jejich: jsme ve špatném stavu na to, abychom v současné době mohli vést byť jen defenzivní válku.…“

183

To znamenalo

jediné – válce muselo být zabráněno za každou cenu a jedinou možností, jak toho dosáhnout, bylo donutit Československo, aby Hitlerovy požadavky přijalo. Taktika zastrašování československé vlády se tak opětovně vrátila na scénu. Ve svém osobním poselství prezidentu Benešovi Chamberlain do Prahy vzkazoval: „Cítím se povinen Vám oznámit…, že německá armáda obdrží okamžité rozkazy překročit československou hranici, pokud zítra /28.9/ ve 2 hodiny odpoledne československá vláda německé podmínky nepřijme. To by nezbytně vedlo k tomu, že Čechy by byly německou armádou rozdrceny a nic, co by jiná mocnost nebo mocnosti mohly učinit, by nemohlo Vaši zemi a Váš lid odvrátil od tohoto osudu.…“184 Přímý britský nátlak se tak v tomto případě spojil i s mylnou interpretací Hitlerova výroku. Za termín útoku na Československo německý vůdce označil 1. říjen, nikoliv 28. září. Chamberlain byl však zjevně Wilsonem, ale i Hendersonem špatně informován, což nepřímo dokládají právě velvyslancovy paměti.185 V dané chvíli hnal ovšem tento termín britského premiéra i jeho věrné z vnitřního kruhu neustále vpřed. V rekordně krátkém čase byl vypracován nový časový plán předání sudetoněmeckých území Německu a bez souhlasu kabinetu ještě týž večer urychleně odeslán vládám v Praze, Berlíně a Paříži. Cílem plánu, prostě nazvaného Time-Table, bylo nalézt modus vivendi mezi Hitlerovými požadavky

183

K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 393-394 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 2, No. 1136, str. 570 185 Henderson ve svých pamětech tvrdí, že vzhledem k tomu, že německá armáda byla v dané době již fakticky mobilizována, Hitlerem uvedený termín nemohl znamenat nic jiného, než termín začátku útoku na Československo. N. Henderson, Failure of a Mission, London 1945, str. 162 184

93

formulovanými v godesberském memorandu a představami Británie a Francie vyjádřenými v anglo-francouzském plánu. Zatímco německému vůdci vycházel návrh vstříc co se týče termínů předávání jednotlivých oblastí, samotný způsob jeho realizace odpovídal mnohem více původním záměrům britsko-francouzským. Předávání území mělo probíhat postupně v několika fázích od 1. do 31. října pod dohledem mezinárodních pozorovatelů a za přítomnosti členů mezinárodní delimitační

komise odpovědných za konečné vytyčení nové československo-

německé hranice. Návrh také opětovně připomínal závazek přesně stanovit a předběžně dohodnout bezpečnostní garance pro nové Československo k zajištění jeho další existence. V doprovodné nótě určené československé vládě dali zároveň autoři dokumentu jasně najevo, že „jedinou alternativou tohoto plánu by byla invaze a rozdělení země silou“ a v takovém případě „by Československo, ať už by byl výsledek konfliktu jakýkoliv, nemohlo být ve svých hranicích obnoveno“.186 V 8 hodin večer pronesl britský premiér svůj nechvalně proslulý rozhlasový projev plný beznaděje: „Jak hrůzné, fantastické, neuvěřitelné je, že i my tady bychom měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme.…Jakkoli moc můžeme sympatizovat s malým národem čelícímu velkému a mocnému sousedovi, nemůžeme za žádných okolností nechat zaplést celou britskou říši do války jen kvůli němu. Jestliže musíme bojovat, musí to být kvůli důležitějším otázkám než je tato.…Válka je věc, které se bojíme, a musíme si být jisti, dříve než do ní vstoupíme, že v sázce jsou skutečně tak významné otázky, že riskovat vše pro jejich obranu, když všechny důsledky jsou zváženy, je nezbytné.“ 187

186

Celý text nóty včetně Time-Table viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 741, str. 421-422 187 N. Chamberlain, A Quarrel in a Far Away Country, in: R.J.Q. Adams, British Appeasement and the Origins of World War II, Toronto 1994, str. 98-100

94

V podobně sklíčené náladě zahájil Chamberlain i následné večerní zasedání kabinetu. Přítomným ministrům oznámil, že tváří v tvář poslednímu vývoji nemůže než doporučit československé vládě kapitulovat, a vyzval Horace Wilsona, aby ostatní informoval o výsledcích své návštěvy u Hitlera. Závěr Wilsonova pesimistického referátu byl totožný s premiérovým názorem. Jedinou možností, jak zabránit válečnému konfliktu, bylo doporučit československé vládě okamžitě dotčená území evakuovat a nechat německou armádu tyto oblasti okupovat.188 Něco takového však Chamberlainovi oponenti jednoduše odmítali strávit. Duff Cooper opětovně protestoval: „Jestliže nyní Čechy opustíme nebo jim dokonce doporučíme, aby se vzdali, proviníme se jednou z největších zrad v historii.“

189

Jednoznačně proti byl i

Halifax, podle nějž nebylo možné „československou vládu nutit k něčemu, o čem jsme přesvědčeni, že je špatné.“

190

A právě jeho odmítavý postoj nakonec umožnil,

aby ani tentokrát premiérův záměr na půdě kabinetu neprošel a Wilsonem připravený telegram žádající stažení československých sil z pohraničí nebyl do Prahy odeslán. Jediným reálným výsledkem nočního jednání vlády tak zůstalo pouze definitivní schválení rozhodnutí o mobilizaci válečného námořnictva, prosazené po setrvalém tlaku právě ministrem Cooperem. Situace se ale mezitím dramatizovala také ve Francii. Vláda, stejně jako francouzská veřejnost, rozdělená na tábor optimistů a pesimistů, se po celý den nerozhodně potácela na hranici mezi mobilizací a kapitulací. Ostrý střet mezi Daladierem a Bonnetem v otázce francouzské vojenské síly a její schopnosti čelit německé agresi prohloubily nové pochybnosti ohledně skutečné hodnoty britského slibu přijít Francii v případě války na pomoc. Zatímco Daladier se opíral o názory

188

K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 395-396 D. Cooper, Old Men Forget, London 1957, str. 239 190 Citováno dle: K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 396 189

95

generála Gamelina přesvědčeného, že Německu lze úspěšně vojensky čelit, Bonnet se zaštiťoval prohlášeními generála Josepha Vuillemina, vrchního velitele francouzských vzdušných sil, podle nějž konečně vítězství ve válce nebylo vzhledem k vojenské slabosti Francie možné.191 Snad nejpesimičtější byly Vuilleminovy předpovědi právě ve vztahu k francouzskému letectvu, o němž tvrdil, že proti německým vzdušným silám by nemělo šanci obstát a jeho úplné zničení by se tak stalo otázkou pouhých dvou týdnů. Tuto zjevnou přesilu pak Francie nemohla eliminovat ani ve spolupráci s Británií, neboť, jak neustále zdůrazňoval Bonnet, tamější vláda by nebyla schopná během prvních šesti měsíců války poskytnout svému spojenci nic víc než 150 letadel a 2 moderním materiálem nevyzbrojené divize.192 Podle generála Gamelina však defétisty proklamovaná rezignace na jakoukoliv ofenzivní akci byla krajně nebezpečná. Opakovaně varoval, že pokud by bylo Hitlerovi dovoleno Československo zničit, „30 divizí by bylo možné okamžitě připojit k německým silám a obrátit je proti Francii a Polsku, zatímco německá ekonomika by byla stimulována zdroji ze střední a východní Evropy, tudíž konečné rozhodnutí by bylo pouze odloženo. Dokonce i kdyby mír byl zachován proto, že Francie by zůstala nečinná, během deseti let by země byla deklasována na úroveň druhořadé mocnosti.“

193

V odpoledních hodinách krize ve francouzské vládě dostoupila vrcholu. Názorové rozpory mezi Daladierem, podporovaným „tvrdým jádrem“ kabinetu v čele s ministrem spravedlnosti Paulem Reynaudem a ministrem pro kolonie Georgesem Mandelem, a Bonnetem přerostly do takových rozměrů, že další 191

Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 164-165 G. Bonnet, Fin d´une Europe, Genève 1948, str. 21; o předpovědích generála Vuillemina a jejich využití Bonnetem při argumentaci na zasedání vlády 27.9. rovněž M. Thomas, France and the Czechoslovak Crisis, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 151, ten však uvádí, že podle Vuillemina se francouzské vzdušné síly měly v boji s německým letectvem udržet až dva měsíce. 193 Citováno dle: Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 165 192

96

fungování vlády se zdálo být nemožné. I přes vyhrocenost situace ale kabinet nakonec rozpuštěn nebyl. Přijetím částečného opatření o povolání dalších záloh bylo rozhodnutí o definitivním postupu prozatím odloženo. Tento stav jakéhosi dočasného příměří ovšem nahrával jednoznačně Bonnetovi a jeho snahám prosadit pokračování jednání s Německem. Poté, co obdržel poslední britský plán, věděl, že tento cíl je na dosah. Londýnem navržené ústupky však nebyly dle jeho názoru natolik dostatečné, aby Hitlera uspokojily. Rozhodl se proto vypracovat vlastní plán a Německu v něm při zachování mechanismů britského návrhu nabídnout k okamžité okupaci mnohem větší území, než bylo kdykoliv předtím zamýšleno.194 Nové britské a francouzské pokusy o dosažení dohody s německým vůdcem vzbudily u československé vlády připravené na válku opětovné obavy. Optimistické předpovědi vyslanců z Londýna a Paříže, že po posledním vývoji událostí dojde zřejmě v tamních kabinetech ke změnám, při nichž ztratí appeaseři převahu, se bohužel nepotvrdily. Československým představitelům tak bylo čím dál jasnější, že nedobrovolnému rozdělení republiky již může zabránit jedině válka, resp. splnění Hitlerova slibu, že na Československo při odmítnutí svých godesberských požadavků zaútočí. Přestože tato alternativa byla hrozná, československá vláda ji byla odhodlána podstoupit. Možných důsledků takové volby si byl prezident Beneš jako vrchní velitel armády plně vědom: „…Nakonec se u nás s Němci budou bíti všichni, uniformovaní i neuniformovaní, muži i ženy. I když velcí spojenci půjdou s námi, nebude to ani tak rychlé, ani hned na počátku tak rozhodné, abychom německému vpádu do republiky mohli zabránit. Ale budeme se bránit do posledního dechu a musíme jít až dokonce, děj se co děj.“ Pro záchranu země byl pak připraven položit i

194

Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 169; k Bonnetovým aktivitám směrem k vypracování nového plánu rovněž B. Čelovský, Mnichovská dohoda 1938, Ostrava 1999, str. 345-346

97

život: „Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a pak padnu s nimi. Bude to patrně nutností i vojenskou, i politickou a bude třeba včas se na to připravit. Naši musí dále zůstat se Spojenci až do konce války: tím republika bude zachována. I konec prezidenta republiky na bojišti bude tomu sloužit.“ 195 Ačkoliv godesberské ultimátum československá vláda odmítla, její předchozí, jakkoli vynucený, souhlas s anglo-francouzským plánem ji stavěl vůči pokračující appeaserské politice obou západních demokracií do krajně nebezpečné pozice. Diplomatický kalkul, že potvrzením tohoto závazku i novým kabinetem generála Syrového republika ukáže světu maximální ústupnost, aby až na ní Německo zaútočí, jí Francie a Británie přišly na pomoc, se ukázal být jako velmi krátkozraký. Československého souhlasu obě velmoci naopak obratně využily k tomu, aby celý svět přesvědčily o tom, že vést válku kvůli určitým rozdílům ve způsobu provedení Československem již jednou přijatého plánu nemá z reálného hlediska žádný smysl. Odmítnutím jakékoliv iniciativy směřující k úpravě nepřijatelného německého memoranda by se tak republika automaticky vystavila akutní hrozbě ztráty podpory nejen britské a francouzské vlády, ale i světové veřejnosti. Československá vláda se tak z tohoto pohledu dostala do pasti. Britský plán, který dne 27. září obdržela, rozhodně nepatřil mezi návrhy, s kterými by za normálních okolností souhlasila, v době bezprostředního ohrožení státu si však svým zamítavým stanoviskem ztrátu přízně západních velmocí nemohla dovolit riskovat. Ve své odpovědi, předané britskému vyslanci v Praze dne 28. září ráno, proto sice s plánem souhlasila, pouze ale podmínečně a s výhradami, upozorňujíc na řadu jeho nepřijatelných odlišností od původního plánu anglo-francouzského.196 V případě francouzského plánu pak podobné dilema již ani řešit nemusela. Bonnetův návrh 195 196

E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 301-302 Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 759, str. 436-437

98

nebyl totiž z časových důvodů do Prahy vůbec zaslán a o přesném rozsahu v něm obsažených územních ústupků se tak bylo možné pouze dohadovat, vycházejíc přitom z naléhavých doporučení francouzských představitelů, aby československá vláda všechna území nepotřebná k obraně republiky ještě před 1. říjnem vyklidila. To, co se tedy britská vláda zdráhala učinit otevřeně, nebylo pro jejího francouzského spojence žádnou těžkostí. Zdůvodňujíc své doporučení snahou o poskytnutí dostatečného času pro evakuaci českých lidí a tvrzením, že v případě války by kraje před hlavní linií opevnění československá armáda stejně musela opustit, neviděla francouzská politická reprezentace pod vlivem sílících Bonnetových argumentů nic divného v tom, proč by v zájmu zachování míru neměla něco takového po Československu požadovat.197 Právě z obav o nekontrolovatelné rozšiřování územních koncesí na úkor životaschopnosti zbylé části československého státu nechal prezident Beneš nakonec vypracovat vlastní tzv. pátý plán územního vyrovnání s Německem. Podrobným rozpracováním jeho návrhu byl pověřen legační rada ministerstva zahraničí Hubert Masařík, který ve spolupráci s tehdejším prezidentem Statistického úřadu Antonínem Boháčem a za pomoci výsledků sčítání lidu od roku 1910 a národnostními mapkami Čech a Moravy dostal rovněž za úkol vysvětlit a zdůvodnit jeho podstatu představitelům francouzského vyslanectví v Praze. Výsledkem jednání, která se za tímto účelem ve dnech 25. - 27. září uskutečnila, se stal nakonec seznam pro další fungování republiky zvláště důležitých míst, který stejně jako nákres nové hranice

197

Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 740, str. 420-421 (rozhovor vyslance Š. Osuského se státním tajemníkem ministerstva zahraničí A. Légerem 27.9.), č. 755, str. 432-433 (telefonická zpráva vyslance Osuského o postojích francouzských představitelů z 28.9.)

99

společně s podrobným komentářem přislíbilo francouzské vyslanectví zaslat co nejrychlejší možnou cestou do Paříže.198 Silné znepokojení ohledně dalšího vývoje krize ale nepanovalo v těchto dnech zdaleka pouze v Británii, Francii či Československu. Situace v předvečer uplynutí Hitlerova ultimáta byla značně neklidná také v Německu. Odpor opozice z řad armádních i konzervativních politických kruhů vůči vůdcem zamýšlenému bezhlavému válečnému dobrodružství dosáhl svého vrcholu. Vrchní velení armády již dále nehodlalo nést spoluzodpovědnost za rozpoutání válečného konfliktu, na nějž dle jejich názoru nebyla německá armáda dostatečně připravena. Přestože jednoho z velkých kritiků Hitlerovy politiky generála Ludwiga Becka vystřídal po jeho rezignaci 14. září

199

na čele armády generál Franz Halder, nekonečný boj mezi

vůdcem a představiteli armádního velení neustával. Veškeré jejich snahy o změnu Hitlerových plánů však až do 27. září končily neúspěšně. Toho dne se nejvýznamnější němečtí generálové rozhodli sejít na ministerstvu války s cílem vypracovat dokument, v němž by vůdci objasnili a přehledně shrnuli všechny své výhrady a důvody, proč si Německo v nejbližší době rozpoutání války nemůže dovolit. Výsledkem bylo osmnáctistránkové memorandum, které se skládalo z pěti kapitol a tří dodatků:

198

H. Masařík, V proměnách Evropy, Praha 2002, str. 236-238; Masaříkův záznam z jednání viz Mnichov 1938 v řeči archivních dokumentů, příloha XII, str. 131-133 199 Náčelník generálního štábu pozemních sil generál Beck byl Hitlerovými plány již delší dobu hluboce znepokojen. Vzájemné spory obou mužů vyvrcholily počátkem září, kdy Beck otevřeně po Hitlerovi požadoval záruky proti dalším vojenským dobrodružstvím. Hitler tento požadavek samozřejmě odmítl a Beck podal rezignaci. Své rozhodnutí oficiálně zdůvodnil slovy: „Vzhledem k tomu, že nejsem schopen akceptovat odpovědnost za válku na dvou frontách, žádám o zproštění své funkce.“ Citováno dle: I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 250 K Beckovým výhradám vůči Hitlerově politice rovněž R. Overy, Germany and the Munich Crisis: A Mutilated Victory?, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 206

100

První kapitola zdůvodňovala rozpory mezi politickým a vojenským vedením říše a poukazovala na fakt, že nízká morálka německého obyvatelstva vylučuje, aby vydrželo evropskou válku. Druhá kapitola popisovala špatný stav reichswehru a uváděla, že vojenské úřady považovaly za nutné „přimhouřit v mnoha závažných případech oči nad nedostatkem kázně“. Třetí kapitola vypočítávala různé vady německé výzbroje, přičemž nejvíce místa věnovala závadám Siegfriedovy linie a chybějícímu opevnění v prostoru Cách a Saarbrückenu. Poukazovala rovněž na velký nedostatek důstojníků, který by v případě všeobecné mobilizace znamenal, že nejméně 18 divizí by se ocitlo bez řádného velení. Čtvrtá kapitola se snažila vypočítat možné dopady na říši v případě její vojenské porážky. Pátá kapitola pak shrnovala důvody, proč je nutné počítat s porážkou v každé válce, s výjimkou války striktně lokální, a upozorňovala, že v možnost německého vítězství věří méně než 20 % důstojníků reichswehru. První a druhý dodatek se týkal leteckých sil a pasivní obrany. Třetí a nejzajímavější dodatek obsahoval vojenské hodnocení Československa, z jehož závěrů vyplývalo, že československá armáda by se dokázala udržet tři měsíce, i kdyby bojovala bez spojenců, a Německo by muselo udržovat síly na polských a francouzských hranicích podobně jako na pobřeží Baltského a Severního moře a ponechat nejméně 250 000 mužů v Rakousku, aby se tam mohli postavit lidovým povstáním a možné československé ofenzívě. Zároveň ovšem bylo vysoce

101

nepravděpodobné, že by nepřátelské akce zůstaly po tak dlouhou dobu skutečně lokalizovány.200 Úsilí armádních špiček nemělo tentokrát vyjít naprázdno. Jejich varování, umocněné naléhavou výzvou vrchního velitele německého námořnictva admirála Ericha Raedera a zprávami o mobilizaci britského loďstva, vzbudilo u Hitlera první vážné pochybnosti. Ve 2 hodiny ráno 28. září německý rozhlas oficiálně dementoval informaci, že Německo hodlá ve 2 hodiny odpoledne mobilizovat. Se vzpomínkou na zjevnou apatii a nedostatek válečného ducha širokých mas obyvatelstva, kterých byl při odpolední vojenské přehlídce v Berlíně osobně svědkem, začal nyní Hitler své původní rozhodnutí řešit spor vojensky pozvolna přehodnocovat. Prvním náznakem jeho smířlivějšího přístupu se stal již dopis, který v podvečerních hodinách 27. září zaslal britskému premiéru Chamberlainovi. V něm nabídl nejen svou spoluúčast na mezinárodní garanci nových československých hranic, ale rovněž i určitá ujištění ohledně způsobu provedení v godesberském memorandu navrhovaném plebiscitu.201 Taková nabídka nemohla zůstat v Británii bez odezvy. Chamberlain se po stresujícím dni chopil tohoto Hitlerova dopisu jako své poslední naděje. „Jsem si jist,“ psal ve své odpovědi, „že můžete získat vše podstatné bez války a bez odkladu. Jsem připraven okamžitě přijet osobně do Berlína a prodiskutovat s Vámi a zástupci české vlády, společně se zástupci Francie a Itálie, budete-li si přát, opatření pro předání území.“ V současně odeslaném osobním poselství italskému diktátorovi Mussolinimu zároveň zdůrazňoval: „Věřím, že Vaše Excelence bude informovat německého kancléře, že jste ochoten být zastoupen, a budete na něho naléhat, aby souhlasil s mým návrhem, který všechny naše národy ušetří války.“ 202 Text žádného

200

H. Ripka, Munich – before and after, London 1939, str. 212-214 Text dopisu viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 635, str. 966-968 202 Texty obou dopisů viz N. Chamberlain, The Struggle for Peace, London 1944, str. 299-300 201

102

z těchto dopisů již Chamberlain nekonzultoval ani s členy svého kabinetu ani s představiteli francouzské vlády. Kritického dne 28. září byly zraky celé Evropy od časného rána obráceny k Berlínu s jedinou otázkou: Vyslyší německý vůdce všudypřítomné volání po míru? Odpověď byla i přes rozsah britských a francouzských ústupků značně nejistá. Zatímco zastánci mírového řešení v čele s polním maršálem Hermannem Göringem činili do poslední chvíle vše pro to, aby Hitlera od jeho agresivních plánů odvrátili, ministr zahraničí Ribbentrop nepřestával vůdce přesvědčovat, aby na svých záměrech řešit spor vojensky setrval a válku proti Československu rozpoutal.203 Nakonec ale přece jen převládl Göringův názor a Hitler souhlasil s tím, že velvyslancům západních demokracií, netrpělivě očekávajícím kladnou odpověď na své žádosti o přijetí, poskytne ještě jednu poslední šanci. Jako první se v říšském kancléřství objevil francouzský velvyslanec André Francois-Poncet. Přinášel Bonnetem předchozí den vypracovaný nový časový plán odstoupení sudetoněmeckých území Německu s žádostí, aby vůdce toto mírové řešení akceptoval. „Mýlíte se, pane říšský kancléři, když si myslíte, že můžete konflikt lokalizovat na Československo,“ prohlásil důrazně. „Pokud tuto zemi napadnete, rozpoutáte oheň v celé Evropě.…Jste přirozeně přesvědčen, že válku vyhrajete, přesně tak, jako my věříme, že Vás porazíme. Ale proč vůbec chcete toto riziko podstoupit, když můžete dosáhnout splnění nejpodstatnějších požadavků i bez války?“

204

Striktně logická argumentace přednesená psychologicky účinným a

diplomaticky velmi obratným způsobem na Hitlera, jak píše Schmidt, viditelně zapůsobila. Nicméně dříve než mohl rozhovor dospět k nějakému konkrétnímu závěru, přerušil jeho průběh neohlášený příchod italského velvyslance Bernarda 203 204

M. Bloch, Ribbentrop, Praha 1994, str. 180 Citováno dle: P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 134

103

Attolica s naléhavým poselstvím od Mussoliniho: „Právě nyní sdělila britská vláda prostřednictvím svého velvyslance v Římě, že by přijala Duceho zprostředkování v sudetoněmecké otázce,“ tlumočil nanejvýš rozrušen Hitlerovi. „Body, v nichž se stanoviska liší, byly označeny za nepodstatné.…Ať už se rozhodnete jakkoli, Vůdce, fašistická Itálie stojí za Vámi,“ pokračoval. „Duce je ale toho názoru, že přijetí tohoto anglického návrhu by bylo vhodné, a prosí Vás, abyste se neuchyloval k mobilizaci.“ 205 Zjištění, že i jeho italský spojenec preferuje mír namísto války se ukázalo být pro Hitlera tím rozhodujícím faktorem. Až do poslední chvíle byl totiž přesvědčen, že Mussolini jeho agresivní plány skutečně podporuje. Prohlášení italského diktátora v průběhu celé krize, ať již veřejně proklamovaná či učiněná jeho emisarům, v žádném případě nenaznačovala nic, co by zavdávalo příčinu věřit tomu, že by Itálie na straně Německa v blížícím se válečném konfliktu nestála. Ještě 27. září zprávy z Říma budily jednoznačný dojem, že italské odhodlání jít po boku Německa do války je opravdu vysoké. Mussolini nařídil částečnou mobilizaci a navrhl uskutečnit okamžité setkání ministrů zahraničí Ciana a Ribbentropa s cílem zajistit koordinaci politiky obou zemí v nadcházející válce.206 Ve skutečnosti však italský diktátor nebyl ochoten za německé cíle bojovat a o rozpoutání nové evropské války, k níž by útok na Československo dle jeho názoru nezbytně vedl, v dané chvíli vůbec nestál. Možnost apelovat na Hitlera z pozice prostředníka britského návrhu a bez ztráty své hrdosti proto přivítal s velkým ulehčením. Krátce před polednem 28. září, dvě hodiny před uplynutím ultimáta, Hitler oznámil, že na Mussoliniho žádost odkládá německou mobilizaci o 24 hodin.

205

Citováno dle: P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 135-136 G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler’s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994, str. 456 206

104

V následném telefonickém rozhovoru obou diktátorů pak padlo rozhodnutí, považované dle Schmidtova vyjádření „za největší senzaci poválečné doby“, že Hitler pozve Chamberlaina, Daladiera a Mussoliniho na konferenci o sudetské otázce na příští den do Mnichova.207 Zpráva o této skutečnosti zastihla britského premiéra právě v době, kdy v dolní sněmovně parlamentu podával informaci o posledním vývoji v jednáních o řešení československo-německého sporu. Jeho závěrečné oznámení o pozvání na velmocenskou konferenci, které mu bylo během projevu doručeno, vyvolalo mezi poslanci přímo hysterické nadšení. Ve všeobecný jásot a ovace premiéra jako zachránce evropského míru propukli nejen vládní poslanci, ale i zástupci opoziční levice, což, jak poznamenává Cooper, působilo trochu pošetile.208 Skutečný dosah tohoto „vítězství“ si v dané chvíli kromě několika málo zákonodárců v čele s Winstonem Churchillem a Anthony Edenem uvědomoval jen málokdo.

2.3

Mnichovská konference

„Jsem si jist, že jednoho dne Češi poznají že to, co jsme učinili, bylo pro zajištění jejich šťastnější budoucnosti. A upřímně věřím, že jsme nakonec otevřeli cestu k takovému všeobecnému usmíření, které samo o sobě může zachránit svět od chaosu.“ 209

Svolání

velmocenské

konference

k řešení

sudetské

otázky přineslo

představitelům západních demokracií po dramatickém vývoji událostí posledních

207

P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 136-137 D. Cooper, Old Men Forget, London 1957, str. 240 209 Z dopisu N. Chamberlaina arcibiskupovi z Canterbury 2.10.1938, citováno dle: K. Feiling, The Life of Neville Chamberlain, London 1946, str. 375 208

105

zářijových dní konečně vytouženou úlevu. O tom, že jednání v Mnichově nakonec povedou k dohodě, nikdo nepochyboval. Snad nejvíce nadějí vkládal do své již třetí cesty do Německa britský premiér Chamberlain. Dosažení cílů jeho politiky se zdálo být na dosah ruky a on tuto příležitost nehodlal promarnit. Plány mu tentokrát neměli zmařit ani jeho vládní kolegové, ani francouzští spojenci, ještě méně pak samotní Češi. Proto také svůj zamýšlený postup na konferenci s nikým dopředu nekonzultoval a způsobil tak, že jak on, tak francouzský předseda vlády odjížděli do Mnichova zcela neinformováni o záměrech svého nejbližšího partnera.210 Co se týkalo československé vlády, ta byla o konání konference pouze stroze vyrozuměna s tím, že je nezbytné, aby znovu a tentokrát

již

bez

výhrad

navrhovaný

britský

časový

plán

odstoupení

sudetoněmeckých území Německu přijala a usnadnila tak ministerskému předsedovi jeho „těžký úkol“ při hledání dohody. Prezident Beneš byl zároveň ujištěn, že premiér Chamberlain bude mít československé zájmy v Mnichově plně na paměti a že své případné námitky bude moci vznést československá vláda dodatečně.211 Do bavorské metropole mělo Československo vyslat pouze svého zástupce, který by byl v případě potřeby zmocněn učinit jménem své vlády potřebná prohlášení. Na rozdíl od svého britského kolegy, francouzský předseda vlády Daladier svou účastí na konferenci již zdaleka tak nadšen nebyl. Ačkoliv Hitlerovo pozvání nakonec přijal, za celou záležitost i svou roli v ní se hluboce styděl. Věděl totiž, že ani sebelepším výsledkem jednání nebude moci zradu spojence odčinit. Přesto byl odhodlán za Československo v Mnichově bojovat a zajistit mu základní podmínky pro přežití zachováním alespoň části vojenských opevnění a hlavních dopravních

210

J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 171-172 Dokumenty k historii mnichovského diktátu 1937-1939, č. 214, str. 318 (prohlášení britské vlády z 29.9.1938); č. 215, str. 319 (záznam z telefonátu vyslance B. Newtona z téhož dne) 211

106

uzlů v jeho rukou. Nedílnou součást těchto podmínek měly tvořit i mezinárodní záruky nových hranic, které měly existenci československého státu dále podpořit.212 Pro italského diktátora Mussoliniho se mnichovská konference stala jedinečnou příležitostí ke zviditelnění Itálie jako žádaného mezinárodního arbitra, přesně tak, jak si představoval již v roce 1933, když navrhoval vytvoření velmocenského

direktoria

Británie,

Francie,

Itálie

a

Německa

k řešení

nejzávažnějších evropských problémů, včetně revize hranic, mimo rámec Společnosti národů. Úspěch konference si proto již předem rozhodl zajistit dohodou se svým německým spojencem. To se týkalo i samotného návrhu dohody, který s předstihem z Berlína obdržel a hodlal na velmocenské schůzce prezentovat jako svůj vlastní. Poslední detaily postupu si navíc mohl vyjasnit přímo s Hitlerem během jejich společné cesty vlakem z Kufsteinu do Mnichova.213 Historická mnichovská konference čtyř velmocí byla oficiálně zahájena 29. září krátce před 2. hodinou odpolední ve Vůdcově domě na hlavním mnichovském náměstí. Z každé země se jí účastnili vždy dva zástupci: Hitlera a Mussoliniho doprovázeli ministři zahraničí Ribbentrop a Ciano, Chamberlaina jeho poradce Wilson a Daladiera státní tajemník ministerstva zahraničí Alexis Léger. Ani jeden z představitelů demokratických mocností tak na jednání nepřijel se svým ministrem zahraničí. Zatímco v případě Británie dal Chamberlain celkem očekávaně přednost svému loajálnímu poradci před kriticky smýšlejícím Halifaxem, ve Francii byla situace poněkud odlišná. Přestože rozpory mezi Daladierem a Bonnetem byly skutečně hluboké, francouzský předseda vlády by doprovod svého ministra zahraničí neodmítl. Bonnet však o účast na konferenci nestál a přenechal tento úkol raději

212

J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 172 G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler`s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994, str. 457; porady Hitlera s Mussolinim během společné jízdy vlakem potvrzuje i P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno, 1997, str. 137 213

107

svému státnímu tajemníkovi. Daladiera tak paradoxně nedoprovázel muž, který se o dohodu s Německem na úkor Československa v uplynulých týdnech nejvíce zasazoval, ale diplomat, který stejně jako ministerský předseda podobnou defétistickou politiku již od počátku krize odsuzoval.214 Samotný průběh velmocenských jednání byl trochu zvláštní. Nikdo je neřídil, neměla pevně stanovený program a přítomni nebyli ani oficiální zapisovatelé. Delegáti seděli okolo nízkého kulatého stolu v moderně zařízené Hitlerově pracovně a vzájemně si vyměňovali svá stanoviska ke způsobu řešení existující krize. Diskuse probíhala velmi pomalu, neboť všechno muselo být třikrát přetlumočeno. Jediným, kdo plynně ovládal všechny čtyři jazyky, byl totiž italský diktátor Mussolini. Vzhledem k tomu, že již úvodem se všichni zúčastnění shodli na potřebě mírového urovnání celého sporu, zavládla v místnosti brzy atmosféra všestranného porozumění, která byla pouze jednou či dvakrát přerušena několika Hitlerovými ostrými výpady proti Československu a prezidentu

Benešovi a razantním

Daladierovým ohrazením proti těmto útokům.215 Této příznivé situace využil okamžitě Mussolini a představil „svůj“, předem Hitlerem odsouhlasený, plán řešení sudetoněmeckého problému. Jak se očekávalo, ani britský, ani francouzský předseda vlády nevznesli k jeho návrhu žádné zásadnější výhrady a naopak přislíbili, že se zasadí o to, aby jej československá vláda co nejdříve přijala. Daladier přítomné jednoznačně ujistil, že „francouzská vláda v žádném případě nestrpí v této věci průtahy,“ neboť „již v Londýně vzal na sebe zodpovědnost, když, bez konzultace s československou vládou, dal v zásadě souhlas

214

Tato skutečnost vedla mj. k tomu, že v následujícím období dával Daladier stále častěji přednost přímým Légerovým službám a konzultace se svým ministrem zahraničí týkající se zahraničněpolitických otázek omezil na minimum. Podrobněji viz Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 174, 311 215 P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 137

108

s odevzdáním sudetoněmeckých oblastí,…a to i přesto, že mezi Francií a Československem existuje spojenecká smlouva“. Podobného názoru byl i Chamberlain, když prohlásil, že „československá otázka je otázkou evropskou a její vyřešení je pro velmoci nejen právem, ale i povinností. Ony se musí také postarat o to, aby československá vláda z nerozvážnosti či umíněnosti vyklizení území neodmítla.“

216

Proto také oba premiéři nakonec ustoupili i od svého původního

požadavku na přítomnost československého zástupce při jednáních a v zájmu rychlého řešení se spokojili pouze s dílčími úpravami již připraveného textu dohody. Kolem 3. hodiny odpoledne byla jednání přerušena krátkou přestávkou na oběd a po jejich opětovném zahájení pokračovala, i když v poněkud neuspořádané formě, diskusí nad jednotlivými body a formulacemi nyní již do všech čtyřech jazyků přeloženého smluvního dokumentu. Rozšířil se také počet účastníků porad. Do jednací místnosti postupně přicházeli velvyslanci (François-Poncet, Henderson a Attolico), spolutvůrci návrhu (Göring, Neurath, Weizsäcker), jakož i právní poradci a různí tajemníci, a vytvořili tak skupinu lidí napjatě naslouchajících detailům rozhovoru svých nadřízených.217 Zatímco Daladierovi se v průběhu tohoto druhého zasedání podařilo za podpory Mussoliniho a pod hrozbou odchodu z konference obhájit princip ustavení mezinárodní komise pro vytyčení nové československoněmecké hranice a s ohledem na linii československých opevnění prosadit do textu i zařazení zmínky o možné úpravě hranic v závislosti na specifických podmínkách v jednotlivých příhraničních oblastech, Chamberlain soustřeďoval svou pozornost především na podobu velmocenských garancí nových československých hranic, striktně odmítajíc poskytnout takové záruky, které by Británii nutily jednat

216 217

Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 670, str. 1006-1008 P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 139

109

samostatně, bez ohledu na dodržení závazků ze strany ostatních ručitelů.218 Z Mussoliniho iniciativy byl na druhé straně do smlouvy zařazen dodatek týkající se nutnosti

brzkého

vyřešení

problému

polských

a

maďarských

menšin

v Československu.219 Po další přestávce okolo 9. hodiny večer na večeři a nezbytné závěrečné redakční úpravy textu byla mnichovská dohoda připravena k podpisu a krátce před půlnocí z 29. na 30. září slavnostně představiteli čtyř velmocí podepsána. Výsledné znění dokumentu bylo britskými a francouzskými zástupci považováno za faktický kompromis mezi Hitlerovým godesberským memorandem a anglo-francouzským plánem, resp. britským Time-Table: 1) Vyklizování území mělo začít 1. října a skončit nejpozději 10. října s tím, že veškerá zařízení na nich měla zůstat nedotčena. 2) Obsazování určených oblastí německými jednotkami mělo probíhat postupně, v několika fázích, podle územních pásem vyznačených na přiložené mapě: 1. pásmo ve dnech 1. - 2. října 2. pásmo ve dnech 2. - 3. října 3. pásmo ve dnech 3. - 5. října 4. pásmo ve dnech 6. - 7. října. 3) Podmínky vyklizení těchto oblastí měl stanovit mezinárodní výbor složený ze zástupců Německa, Británie, Francie, Itálie a Československa. Ten byl zároveň zodpovědný za vymezení zbývajících území převážně německého charakteru, která měla být německými oddíly obsazena do 10. října, a za určení dalších území, na nichž měl být za přítomnosti mezinárodních jednotek proveden do konce listopadu plebiscit. Konečné vymezení nových hranic se v určitých 218 219

Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 176 Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 674, str. 1013

110

výjimečných případech mohlo odchylovat od přísně etnografického stanovení pásem. 4) Na odstoupených územích mělo být zavedeno opční právo pro přesídlení do a vystěhování z nich s tím, že výměna obyvatelstva měla být uskutečněna nejpozději do 6 měsíců. Podrobnosti opce měl stanovit německo-československý výbor. 5) Československá vláda měla ve lhůtě 4 týdnů propustit všechny sudetské Němce sloužící v jejích vojenských a policejních složkách a osvobodit všechny sudetoněmecké politické vězně. Současně s dohodou byly přijaty rovněž čtyři doplňující deklarace: 1) o velmocenských garancích nových hranic československého státu proti nevyprovokované agresi, jejichž poskytnutí ze strany Německa a Itálie bylo ovšem podmíněno vyřešením otázky polských a maďarských menšin v Československu; 2) o nutnosti vyřešení výše zmíněného menšinového problému do 3 měsíců cestou dohody mezi zainteresovanými vládami, a pokud se tak nestane, cestou dalšího jednání představitelů vlád čtyř mocností; 3) o složení v dohodě předvídaného mezinárodního výboru, jehož členy se měli stát státní tajemník německého ministerstva zahraničí, v Berlíně akreditovaní velvyslanci Británie, Francie a Itálie a zástupce jmenovaný československou vládou; 4) o příslušnosti výše zmíněného výboru, jemuž měly podléhat všechny otázky, které vzniknou v souvislosti s předáváním území.220

220

Plné znění dohody viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 675, str. 1014-1016

111

Osud Československa byl tak definitivně zpečetěn. Zbývalo jediné – informovat o výsledku jednání československou vládu. Tohoto nepříjemného úkolu se však nikdo z britské ani francouzské delegace nechtěl dobrovolně zhostit. Poté, co Daladier rázně odmítl britský návrh, že by měl dohodu do Prahy doručit právě on, bylo rozhodnuto, že s textem smlouvy budou nejdříve seznámeni českoslovenští zástupci čekající až dosud na konečný verdikt velmocí v prostorách hotelu Regina vyhrazenému britské delegaci.221 Z rozhodnutí prezidenta Beneše byli nakonec do Mnichova vysláni dva zmocněnci československé vlády – československý vyslanec v Berlíně Vojtěch Mastný a legační rada ministerstva zahraničí Hubert Masařík. Oba diplomaté se hned od svého příletu v odpoledních hodinách 29. září pokoušeli opakovaně spojit s někým z britské nebo francouzské delegace, až do 7 hodin večer však ani jeden z nich nebyl ve svém snažení výrazně úspěšný. V tu dobu se do hotelu, kde byli střeženi pod dohledem gestapa, dostavil člen britské delegace a Masaříkův známý z dob Runcimanovy mise Frank Ashton-Gwatkin, který jim podal první informace o vývoji jednání na konferenci ve Vůdcově domě. Z nich jednoznačně vyplynulo, že právě diskutovaný plán bude pro Československo ještě mnohem horší než anglofrancouzské návrhy, které před několika dny pod nátlakem přijalo jako krajní řešení německých požadavků. „Vysvětlil jsem mu…všechny naše skutečné životní zájmy… a upozornil jsem jej na vnitropolitické důsledky podobného plánu u nás za dnešní situace a na důsledky hospodářské a finanční,“ píše ve svých pamětech Masařík. „Gwatkin opakoval, že nevím, jak je situace těžká pro západní velmoci, a že nechápu, jak je těžké jednat s Hitlerem.…“ 222

221 222

M. Gilbert, The Appeasers, London 1963, str. 179 H. Masařík, V proměnách Evropy, Praha 2002, str. 242

112

V 10 hodin večer, po skončení druhého bloku jednání, se Ashton-Gwatkin dostavil do hotelu znovu, tentokrát ovšem již s Horacem Wilsonem, aby společně oba zmocněnce seznámili se základními body právě dosaženého velmocenského ujednání a předali jim mapu se zakreslenými oblastmi, k jejichž okupaci mělo dojít bezprostředně. Mastný i Masařík dali najevo těžké zklamání. Na jimi vznesené námitky však nikdo nedbal. Wilson pouze opakoval, že nemá, co by dodal, a když oba vyslovili pochybnost, zda bude moci Československo vůbec takový plán přijmout, Ashton-Gwatkin odpověděl: „Kdybyste to nepřijali, znamenalo by to, že si to budete vyřizovat s Německem sami. Francouzi vám to snad řeknou hezčími frázemi, ale věřte mně, jsou stejného názoru s námi a budou se dezinteresovat na vašem osudu.“

223

„Nemohl jsem než prohlásit, že takto dává se nám volba mezi

vraždou a sebevraždou,“ poznamenává ve svých pamětech Mastný.224 V půl druhé ráno 30. září byli českoslovenští zástupci konečně zavoláni do konferenční místnosti, aby oficiálně z rukou Chamberlaina a Daladiera převzali text mnichovské dohody. Za přítomnosti Wilsona, Ashton-Gwatkina a Légera jim zjevně unavený britský ministerský předseda zdůraznil, že činil poctivě vše, co mohl, a bez dlouhého komentáře odevzdal kopii velmocemi podepsané dohody. Mastný byl vyzván, aby text ujednání přečetl nahlas, a společně s Masaříkem pak kladli otázky na vysvětlení jeho jednotlivých bodů. Zatímco Chamberlain v průběhu čtení neustále zíval a dával zcela nepokrytě najevo, že je fyzicky unaven a tato poslední formalita je mu krajně nepříjemná, Daladier po celou dobu zarputile mlčel a neodvažoval se pohlédnout československým delegátům do očí, zjevně si uvědomujíc, k čemu se propůjčil a co to bude znamenat pro francouzskou prestiž.225 Na závěrečný dotaz, zda

223

H. Masařík, V proměnách Evropy, Praha 2002, str. 242 V. Mastný, Vzpomínky diplomata, Praha 1997, str. 240 225 H. Masařík, V proměnách Evropy, Praha 2002, str. 243 224

113

a kdy se očekává vyjádření československé vlády k uvedenému dokumentu, bylo Chamberlainem i Légerem oběma diplomatům jednoznačně sděleno, že odpověď se neočekává. Léger v této souvislosti zcela otevřeně uvedl, že představitelé velmocí považují dohodu za samozřejmě přijatou a že od československé vlády se pouze očekává, že do 5 hodin odpoledne vyšle svého zmocněnce na první zasedání mezinárodního výboru do Berlína a nejpozději druhý den pak i svého zástupce vojenského k projednání podrobností evakuace prvního pásma, které mělo být zahájeno již 1. října. „Tím nám bylo dostatečně brutálně vysvětleno, a to Francouzem,“ píše Masařík, „že je to rozsudek bez odvolání a bez možnosti oprav“.226 A dodává: „Žádný z Francouzů s námi toho dne nemluvil lidsky, nepronesl slovo omluvy či lítosti. Jediným člověkem, jenž našel v rozhovoru s námi lidský tón, byl Ashton-Gwatkin.“ 227 Tak skončila jedna z nejdramatičtějších evropských krizí 30. let. Nezávislý československý stát vytvořený z rozhodnutí velmocí v roce 1918 jako součást nového, stabilnějšího mírového uspořádání byl jiným velmocenským rozhodnutím o 20 let později v zájmu zachování tohoto míru své suverenity opětovně zbaven. Mír byl zachráněn. Pouze čas však mohl britským a francouzským představitelům ukázat, jak krátkozraká jejich politika byla a jak velkou cenu za ni nakonec budou muset zaplatit.

226 227

H. Masařík, V proměnách Evropy, Praha 2002, str. 244 Tamtéž, str. 245

114

2.4

Berlínská jednání

„Kolikrát jsem v pozdější době uvažoval o tom, zda jsme měli za Mnichova bojovat…. Často jsem si nebyl jist, zda rozhodnutí nebojovat bylo správné, dodneška však, ač mám o tehdejších událostech mnohem více informací, jsem nemohl tuto osudovou otázku jasně zodpovědět.228

Probuzení po Mnichově bylo pro Československo skutečně bolestné. Zrada demokratických mocností československou politikou reprezentací i celým národem hluboce otřásla. Osobně nejvíce pak zasáhla prezidenta Edvarda Beneše: „Je to neslýchané, neslýchané,“ byla jeho první reakce na zprávy o obsahu velmocenského rozhodnutí, které jeho kancelář zachytila již ve 2 hodiny ráno 30. září z vysílání německé rozhlasové stanice DNB. „Strašné…. Zradili nás úplně.“

229

Ministerstvo

zahraničí bylo s textem mnichovské dohody oficiálně seznámeno krátce po 6. hodině ranní prostřednictvím chargé d´affaires německého vyslanectví v Praze Andora Henckeho. Podrobnější informace o průběhu konference nicméně podala až československá delegace po svém návratu z Mnichova okolo 8. hodiny, kdy bylo na základě referátu vyslance Mastného prezidentem Benešem rozhodnuto o svolání porady s vládou a předáky koaličních stran.230 Tato pro další osud republiky klíčová jednání byla zahájena v půl desáté dopoledne. Na Hradě se s prezidentem Benešem sešli nejprve předsedové vládních stran, zatímco vláda diskutovala nastalou situaci prozatím odděleně na svém mimořádném zasedání v nedalekém Kolovratském paláci. Atmosféra hradní schůzky, jak uvádějí pamětníci, byla od samého počátku velmi dusná a vůči prezidentu

228

L. Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno 1994, str. 38 Citováno dle: R. Kvaček, A. Chalupa, Československý rok 1938, Praha 1988, str. 225 230 Tamtéž, str. 222 229

115

republiky krajně nepřátelská. „Cítil jsem ihned,“ píše ve svých pamětech bývalý Benešův tajemník Prokop Drtina, „že snad všichni obviňují prezidenta a jeho zahraniční politiku z katastrofální situace, do které se československý stát dostal.“ 231 Prezidentovo doporučení ohledně dalšího postupu bylo nicméně jednoznačné – přijetí diktátu bylo za dané mezinárodní konstelace jedinou možností, jak zachránit národ před vyvražděním. „Bylo by ode mne lehkomyslné,“ uvádí ve svých pamětech, „kdybych chtěl vésti národ na jatka v této chvíli v izolované válce.“

232

Toto jeho

stanovisko posléze podpořily i argumenty přizvaných generálů, zejména náčelníka generálního štábu generála Krejčího, podle nějž boj proti očekávanému společnému postupu Německa, Polska a Maďarska neměl naději na úspěch.233 Přitom ještě o den dříve to byl právě generál Krejčí, kdo se u prezidenta Beneše i předsedy vlády Syrového nejvíce zasazoval o to, aby Československo tlaku velmocí neustupovalo a svá území nevydávalo s ujištěním, že armáda je schopná německému útoku odolat a stávající linii opevnění úspěšně hájit.234 Hrozba polského a maďarského zásahu však generálův názor během několika hodin zcela proměnila. Krátce před polednem dorazili na Hrad členové vládního kabinetu, aby přítomným oznámili, že nezávisle na zde probíhajících jednáních dospěli i oni k názoru, že Československu se jiná možnost než přijetí dohody za dané situace nenabízí. Po krátké společně poradě všech zúčastněných tak bylo o československém stanovisku definitivně rozhodnuto.235 Tento postoj již nezměnily ani protesty opozice, ani následné demonstrace, a to i přesto, že řada lidí, ochotných bojovat za každou cenu, jej nikdy nepřestala považovat za zradu na vlastním národě. 231

P. Drtina, Československo – Můj osud, sv. I, Praha 1991, str. 181 E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 341 233 R. Kvaček, A. Chalupa, Československý rok 1938, Praha 1988, str. 224 234 Dokumenty k historii mnichovského diktátu 1937-1939, č. 208, str. 307-309 235 Podrobněji viz Protokol o mimořádné schůzi vlády za účasti prezidenta republiky a náčelníka generálního štábu gen. Krejčího 30.9.1938, Československé dějiny státu a práva v dokumentech, díl 5, Brno 1993, str. 157-158 232

116

Vyslanci Británie, Francie a Itálie byli s výsledkem jednání seznámeni v půl jedné odpoledne. Rozhodnutí o přijetí podmínek mnichovské dohody jim jménem vlády oznámil ministr zahraničí Kamil Krofta. „…Prohlašuji, že se podřizujeme rozhodnutím, která byla učiněna v Mnichově bez nás a proti nám,“ uvedl ke shromážděným zástupcům. „Nechci kritizovat, ale pro nás je to katastrofa, jež jsme si nezasloužili. Podrobujeme se a budeme se snažit zajistit svému národu život pokojný. Nevím, budou-li z rozhodnutí tohoto, učiněného v Mnichově, mít prospěch Vaše země. Ale jistě nejsme poslední, po nás budou postiženi jiní.“ 236 Československá agónie však přijetím mnichovského diktátu nebyla ještě zdaleka u konce. Na obzoru se již rýsoval nový diktát, tentokrát berlínský. V 5 hodin odpoledne bylo v Berlíně oficiálně zahájeno první zasedání mezinárodního výboru zodpovědného za provedení v Mnichově přijatých velmocenských ujednání. Ačkoliv rozhodovaní mělo tentokrát probíhat za účasti československých zástupců, již velmi záhy bylo jasné, že prosadit svá stanoviska přes odpor německých představitelů a bez dostatečné

podpory

ze

strany

velvyslanců

ostatních

velmocí

bude

pro

československou delegaci v rámci výboru fakticky vyloučené. Její vedoucí vyslanec Vojtěch Mastný i jeho kolegové generál Karel Husárek a vyslanci Rudolf KünzlJizerský a Arnošt Heidrich byli nicméně odhodlání dostát mandátu prezidenta republiky a zájmy státu hájit navzdory všem překážkám a obtížím až do úplného konce jednání. Diskuse o jednotlivých otázkách souvisejících s předáváním území byla svěřena celkem třem podvýborům, jejichž úkolem bylo připravit takové návrhy řešení, které by plénum výboru zasedající pod předsednictvím státního tajemníka německého ministerstva zahraničí Ernsta von Weizsäckera mohlo bez větších 236

Dokumenty k historii mnichovského diktátu 1937-1939, č. 217, str. 322-323

117

problémů a nutnosti dalších jednání neprodleně schválit. Subkomitét A složený z vojenských zástupců pěti zainteresovaných zemí byl zodpovědný za určení modalit okupace a obsazování v Mnichově určených územních zón, subkomitét B skládající se z ekonomických expertů řešil otázky hospodářské a finanční a subkomitét C měl na starosti záležitosti týkající se vytyčování hranic a plebiscitu.237 Zatímco jednání v subkomitétu A probíhala vzhledem k jasnému úkolu poměrně hladce a jeho hlavní práce – stanovení modalit okupace a evakuace 1. - 4. územního pásma – byly fakticky skončeny během dvou dnů, řešení otázek svěřených subkomitétu B a zejména pak subkomitétu C se ukázalo být mnohem složitější. Zásadní problém přinášela především vágnost některých ustanovení mnichovské dohody, jejichž výklad ze strany členů podvýborů se často výrazně odlišoval. Jednoznačně klíčovým se v této souvislosti stal spor o výklad pojmu „zařízení“, vztahující se k ustanovení ukládajícímu československé vládě povinnost zachovat všechna stávající zařízení na předávaných územích nedotčena, a termínu „území převážně německého charakteru“, týkajícího se vymezení oblastí, které měly být německými jednotkami obsazeny nad rámec již určených čtyř okupačních zón do 10. října. Nezbytnost vyjasnění pojmu „zařízení“ vyvstala již při úvodním zasedání subkomitétu A, kdy se rozdílné pohledy československých a německých zástupců na jeho

výklad

poprvé

střetly

v otázce

evakuace

vojenského

materiálu

z československých opevnění. Spor o to, co lze či nelze považovat za vojenské zařízení, resp. vojenský materiál mobilní, musela nakonec řešit až plenární schůze hlavního výboru, v jejímž rámci se jak velvyslanec francouzský, tak velvyslanec anglický jednoznačně postavili za československý názor, že termín „zařízení“ se 237

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 65

118

nevztahuje na žádný druh zbraní umístěných ve vojenských opevněních.238 Zatímco zájmem obou velmocí bylo v tomto případě udělat maximum pro to, aby zejména těžké zbraně, ale i další československý vojenský materiál v hodnotě až 2 miliard korun nepadl do rukou německých vojsk, ve vztahu k výkladu téhož pojmu v méně strategických a ze svého pohledu méně důležitých otázkách již tak razantní podporu československým zájmům nevyjadřovaly. To se týkalo především jednání v rámci subkomitétu B, kde se interpretace termínu „zařízení“ stala záhy rovněž předmětem sporu mezi československými a německými experty, a to ve věci majetku hospodářské povahy. Přestože československá delegace opakovaně na zástupce velmocí naléhala, aby za „stávající zařízení“ na předávaných územích byla považována pouze zařízení vlastněná státem a bez jejich movitého vybavení, usnesení podvýboru nakonec hlasy britských, francouzských a italských zástupců dalo za pravdu německému výkladu, podle nějž měla v předávaných oblastech zůstat nedotčena všechna zařízení sloužící veřejným účelům, ať již vlastněná státem nebo patřící soukromým majitelům, včetně jejich movitého příslušenství.239 Dle této interpretace tak za příslušenství měly být považovány například i vlaky státních drah nebo nerostné suroviny a výrobky nacházející se v příslušné době v místních továrnách. Z hlediska životních zájmů československého státu byl ovšem zdaleka nejdůležitější výklad termínu „území převážně německého charakteru“, na jehož definici přímo závisel rozsah dalších územních ztrát, které měla dle mnichovské dohody československá vláda ještě akceptovat. Spor o kritérium, podle kterého mělo být právě toto dodatečné území, označované jako 5. pásmo, vymezeno, zablokoval

238

Podrobněji viz záznam z 2. zasedání mezinárodní výboru 1.10.1938, Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 10, str. 9-10 239 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 205, str. 176-177

119

hned zpočátku zcela jednání tímto úkolem pověřeného subkomitétu C. Celá problematika tak musela být přenesena na jednání pléna výboru, který měl rozhodnout o způsobu dalšího postupu. Společné východisko bylo třeba nalézt především ve dvou základních otázkách: 1) jak velký procentní podíl německého obyvatelstva by měl být považován za „německou převahu“; 2) jaká statistika by měla být pro určení této převahy použita. Zatímco německá delegace, řídící se Hitlerovou směrnicí požadující pro stanovení hranic 5. pásma tzv. godesberskou linii, trvala v tomto případě na 51 % majoritě podle výsledků sčítání lidu z roku 1910, českoslovenští zástupci obhajovali jako jediný spravedlivý princip 75 % většiny vycházející z výsledků posledního sčítání lidu v roce 1930. Rozhodnout tak měl opětovně postoj představitelů zbývajících tří mocností. Získat jejich podporu však ani tentokrát nebylo pro československou delegaci jednoduché. Přestože vyvinula maximální úsilí, aby o oprávněnosti svého výkladu přesvědčila velvyslance obou demokratických velmocí, její úspěch byl pouze částečný. Příslib podpory získala od André François-Ponceta, u Nevile Hendersona však podobného jasnému závazku nedosáhla. Anglický velvyslanec při rozhovoru s československými diplomaty naopak zdůrazňoval, že musí zůstat jazýčkem na vahách, aby zabránil rozbití jednání. „Radil, abychom co nejspěšněji získali si Německo ujištěním nové politiky přátelství, resp. neutrality,“ píše ve svých záznamech Mastný. „Spolu mluvil o tom, že bylo by nejsprávnější, snažiti se vyříditi věci přímým jednáním s Německem a působiti též k tomu, aby odpadl plebiscit.“ 240

240

AMZV, Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, č.j. 1384/38 z 1.11.1938, str. 8

120

Rozhodující jednání ve věci stanovení kritéria pro vymezení 5. pásma byla na půdě mezinárodního výboru nakonec zahájena dne 4. října. Ani uzavřená porada pěti velvyslanců s československým a německým zástupcem v subkomitétu C však významné sblížení stanovisek nepřinesla. Přestože velvyslanec francouzský podpořil dle svého slibu výklad československý, odlišný postoj jeho italského a britského kolegy možnost zaujetí stanoviska příznivého pro ČSR znemožnil. Podle Bernarda Attolica bylo totiž nutné považovat mnichovskou dohodu za dohodu revizní, uzavřenou s cílem napravit křivdy versailleského míru, a proto jedinou základnou, z které se při stanovení kritéria mohlo vycházet, musel být nezbytně stav národnostního rozhraničení z roku 1918, resp. statistika posledního sčítání lidu před tímto rokem – tj. z roku 1910.241 K tomuto názoru se bez předchozího souhlasu své vlády přiklonil i Henderson, podle nějž takovéto řešení mohlo být nejen pro Británii, ale i pro samotné Československo mnohem výhodnější. Jak napsal následně ministru Halifaxovi: „Linie, které by tímto německá armáda 10. října dosáhla, by se mohla stát linií konečnou. Tím bychom se vyhnuli plebiscitu a intervenci mezinárodních vojenských jednotek, proti nimž se silně staví Hitler. Je nanejvýš důležité, zvláště pokud má Velká Británie garantovat nový stát, aby zahrnoval co nejméně Němců, jak je to jen možné.“

242

S ohledem na tyto postoje se proto François-Poncet pokusil

navrhnout kompromisní řešení, podle kterého by za základ kritéria byla pokládána kvalifikována většina 66 % obyvatel opírající se o statistiky z let 1910 a 1921, resp. o jejich porovnání.243 S tím však nebyl spokojen ani československý vyslanec, ani německý státní tajemník. Přesto oba přislíbili, že jej předloží svým vládám k posouzení.

241

AMZV, Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, č.j. 1384/38 z 1.11.1938, str. 13 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 126, str. 92 243 AMZV, Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, č.j. 1384/38 z 1.11.1938, str. 13 242

121

Prostor pro diskusi o dalším postupu se tak znovu otevřel také v Londýně a Paříži. Její výsledek byl v tomto případě vzácně shodný. Podle Daladierova i Chamberlainova názoru měli oba velvyslanci při vymezování hranic 5. pásma trvat na použití kritéria 51 % většiny dle národnostního rozhraničení z roku 1918. Instrukce zaslané Hendersonovi tentokrát hovořily zcela jasnou řečí: „Jste povinen podpořit svého francouzského kolegu v úsilí o zajištění kompromisu mezi statistikami z roku 1910 a 1921. Mnichovská dohoda musí být interpretována tak, že rok 1918 bude považován za rok standardní. Brát za základ tak zastaralé statistiky jako ty z roku 1910 se jeví jako krajně nespravedlivé, skutečná čísla by se měla, pokud to bude možné, co nejvíce blížit těm z roku 1921.“ 244 Vývoj událostí však již uplatnění nových propozic neumožnil. Řešení celé záležitosti se totiž osobně chopil Hitler a krajně rozezlen z dosavadního postupu jednání výboru zakreslil ještě týž večer do připravené mapy definitivní podobu hranic 5. pásma vycházející z kritéria 51 % většiny podle výsledků sčítání lidu z roku 1910. François-Poncetovi pak bylo jasně sděleno, že jeho „sabotující“ přístup a zavádění ženevských manýrů na jednání výboru nebude německou stranou dále trpěno, a pokud linie zakreslená říšským kancléřem nebude členy výboru přijata, vynutí si německá armáda linii strategickou.245 To ovšem francouzští představitelé nehodlali v žádném případě riskovat, a proto bylo François-Poncetovi ministrem zahraničí Bonnetem obratem nařízeno, aby německé požadavky akceptoval a na dalším zasedání výboru v tomto smyslu i hlasoval.246

244

Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 127, str. 93 AMZV, Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, č.j. 1384/38 z 1.11.1938, str. 15; tento německý nátlak potvrzuje ve svých pamětech i sám francouzský velvyslanec, A. François-Poncet, Berlin 19311939, Praha 1947, str. 321 246 J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 193 245

122

Hitlerem zakreslená hranice 5. pásma byla nakonec členy mezinárodního výboru schválena na interním zasedání představitelů signatářských zemí mnichovské dohody dne 5. října po poledni. Henderson, který se jako obvykle neobtěžoval předem svůj postup s ministerstvem konzultovat, pak do Londýna oznamoval: „Já i italský velvyslanec, přestože jsme neměli od svých vlád jasné instrukce, jsme považovali toto řešení v dané situaci za jediné možné. Hranice podle statistiky z roku 1910 je přinejmenším lepší než godesberská linie. Češi ji však přijmou pouze tehdy, když pohrozíme naším odchodem z mezinárodního výboru, což by pro ně znamenalo okupaci.“ 247 Českoslovenští zástupci byli s rozhodnutím velmocí oficiálně seznámeni krátce před 6. hodinou večerní s požadavkem, aby souhlas své vlády opatřili do 24 hodin. O tom, zda jsou podmínky přijatelné pro Československo, se vůbec nediskutovalo. Nazítří tak vyslanci Mastnému nezbylo než oznámit, že československá vláda bere usnesení čtyř mocností týkající se vymezení hranic 5. pásma na vědomí a že jej dle pokynů mezinárodního výboru také provede. Jiné řešení ostatně ani neexistovalo. „Jest plným, hlubokým přesvědčením mým,“ uvádí ve svých záznamech Mastný, „že jakýkoli pokus o protest neb případné opuštění komitétu, byly by měly v zápětí zcela určitě za následek rozšíření okupační linie v linii strategickou.…Počáteční pokusy Francie a jejího velvyslance podepříti československé stanovisko věci naší spíše uškodily než prospěly a pro další průběh konferenční sotva lze se nadíti lepšího nějakého vývoje. Rozhoduje tu prostě mocenský princip a nezbývá než se mu podříditi pokud možno důstojně. Naprosto nelze se tajiti, že výsledek všeho jednání na konferenci závisí na „blahovůli“ Německa.…Nelze pochybovati o tom, že vedle Francie jak Anglie, tak i Itálie mají zájem na tom, aby Československu ponechána byla pokud možno slušná míra 247

Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 128, str. 94 123

samostatnosti a pokud možno v dané situaci co nejlepší podmínky hospodářského vývoje. Po této stránce lze též čítati s jistou podporou velvyslanců (Anglie, Francie a Itálie), jež však nemůže býti očekávána tam, kde vyskytnouti by se mohl nějaký choulostivější konflikt se stanoviskem německým.“ 248 V tomto ohledu byl Mastného popis situace naprosto přesný. Přestože si řada lidí jak v Británii, tak Francii uvědomovala, že postup uplatňovaný vůči Československu při vytyčování hranic 5. pásma nebyl ze strany jejich vlád v žádném případě spravedlivý, vyvolat další spor s Německem si nikdo nepřál. Rozčarovaný Vansittart jednání mezinárodního výboru komentoval slovy: „Jeho postupy jsou skandální. Neudělal ani jediný pokus, aby dosáhl kompromisu mezi počty obyvatelstva, jak bylo instruováno. Jednoduše reprodukoval Godesberg poté, co jsme si veřejně namlouvali, že jsme od něj ustoupili. Přes tři čtvrtě miliónu Čechů je nyní zjevně pod německou vládou. Je to hanba.“ 249 Britská ani francouzská vláda se však již dále československou otázku zabývat nehodlaly. V zájmu rychlého uzavření jednání proto velmi ochotně přistoupily na německý návrh, prosazovaný ostatně již dříve Hendersonem, aby všechny zbývající dosud neuzavřené otázky byly řešeny cestou přímých československo-německých jednání. Tato zásada byla plénem mezinárodního výboru přijata dne 13. října poté, co Německo oficiálně oznámilo záměr odstoupit od požadavku na uspořádání plebiscitu, předvídaného v mnichovské dohodě, a stávající hranici 5. pásma uznat za hranici etnografickou. Od tohoto okamžiku tak veškerá jednání týkající se definitivního vymezení hranic, výměny obyvatelstva formou opce, jakož i zbývajících otázek hospodářského charakteru měla probíhat výhradně v rámci

248 249

AMZV, Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, č.j. 1384/38 z 1.11.1938, str. 18-19 Citováno dle: I. Colvin, Vansittart in Office, London 1965, str. 269

124

československo-německých komisí s tím, že členům mezinárodního výboru měla být předložena až výsledná ujednání.250 Německo tak dosáhlo přesně toho, o co od počátku usilovalo: odstavit mezinárodní výbor, zřízený v Mnichově jako nutný ústupek Francii a Británii, na vedlejší kolej a diktovat podmínky Československu zcela dle svých potřeb. Naděje československých představitelů vkládané do bilaterálních jednání se tak ukázaly jako zcela liché. Představu, že by Československo mohlo v jejich rámci dosáhnout nějakých významných korektur již přijatých ujednání, zvláště pak v nejcitlivější otázce hranic, ostatně zpochybňoval i sám vyslanec Mastný. „Seznal jsem, že po této stránce naprosto nemůžeme se oddávati nadějím,“ psal již 12. října ve své zprávě o rozhovoru s polním maršálem Göringem. „Rozhodným bude toliko Hitlerovo stanovisko.“ 251 K definitivnímu vymezení nové československo-německé hranice byly nakonec ustaveny dvě samostatné delimitační komise: německá pod předsednictvím barona Herberta Richthofena a československá pod vedením vyslance Arnošta Heidricha. Obě komise pracovaly na svém úkolu odděleně a jejich styk se omezoval pouze na pravidelné týdenní schůzky vedoucích obou delegací, při kterých československý zástupce předkládal německému kolegovi memoranda o jednotlivých částech hranic. „Účelem těchto memorand,“ jak uvádí ve svých vzpomínkách vyslanec Heidrich, „bylo zmírnit, pokud možno, tvrdosti hranice určené podle sčítání z roku 1910 po stránce národnostní, hospodářské a dopravní.“

252

Hranice 5. pásma

schválená mezinárodním výborem dne 5. října totiž chod československého státu ve

250

Podrobněji viz záznam z 8. zasedání mezinárodního výboru 13.10.1938, Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 56, str. 63-66 251 AMZV, Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, č.j. 1243/38 z 12.10.1938 252 Z dopisu A. Heidricha L. Feierabendovi 16.11.1960, citováno dle: L. Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno 1994, str. 386

125

všech těchto oblastech podstatným způsobem narušila. Československo ztratilo významné průmyslové oblasti a surovinové zdroje, přerušením nejdůležitějších železničních a silničních spojení došlo k výrazným problémům v zásobování a k celkové situaci nepřispěla ani ztráta velkého počtu jeho obyvatelstva.253 Průběh delimitačních jednání však v tomto ohledu přílišné důvody k optimismu nezavdával. Hlavní slovo v německé komisi měli říšští generálové a sudetští Němci, což žádný dobrý výsledek nevěstilo. Tyto obavy se plně potvrdily poté, co 10. listopadu baron Richthofen předložil německý návrh nové hraniční čáry, který nejenže nepřihlédl k výhradám obsaženým v československých memorandech, ale zahrnoval navíc ještě další ryze česká území, která měla být Německu v rámci tohoto konečného vyrovnání postoupena. „Povstal jsem, abych řekl, co československá delegace o návrhu soudí,“ vzpomíná Heidrich, „…a skončil jsem prohlášením, že nemohu návrh přijmout.“ Německá strana ale diskusi o svém návrhu nepřipouštěla: „Baron Richthofen upozornil, že nově požadovaná území budou obsazena, ať je naše stanovisko jakékoliv.“

254

Československá vláda tak byla

postavena před další ultimátum, aniž by i tentokrát měla jinou možnost, než jej akceptovat. K vlastnímu

podpisu

protokolu

o

definitivním

vymezení

nových

československo-německých hranic nakonec došlo 20. listopadu. Současně s ním byla uzavřena také dohoda o výměně obyvatel na základě opce a deklarace o ochraně národnostních menšin. V hospodářské oblasti přinesla jednání dohodu o provozu železniční dopravy (podepsána 28. října) a dohodu o výstavbě dálnice z Vratislavi do

253

Podrobněji viz Memorandum o hospodářské situaci ČSR vypracované vojenskými odborníky pro ministra zahraničí F. Chvalkovského (9.-10.10.1938), Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, díl 1, sv. 3, seš. 1, č. 743, str. 94-95 254 Z dopisu A. Heidricha L. Feierabendovi 16.11.1960, citováno dle: L. Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno 1994, str. 386

126

Vídně a odersko-dunajského kanálu (podepsány 19. listopadu), na jejichž realizaci byl Hitler osobně zainteresován. Členové mezinárodního výboru schválili československo-německé ujednání ve věci nových společných hranic oficiálně na svém zasedání dne 21. listopadu. Přestože žádný z velvyslanců si nedělal iluze o tom, jak bylo této dohody dosaženo, ani jeden z nich nepředpokládal, že by jeho vláda proti ní protestovala. Snad nejvýmluvněji o tom hovoří telegram britského chargé d´affaires v Berlíně George Ogilvie-Forbese,

zastupujícího

na

jednání

výboru

dočasně

nepřítomného

velvyslance: „Radil jsem se s mým francouzským a italským kolegou. Oba jsou toho názoru, že jelikož Češi dohodu s Němci již podepsali, výbor velvyslanců nemá jinou možnost, než ji schválit. Pokud by Češi protestovali a odvolali se k výboru předtím, než ji podepsali, situace by byla jiná. Ale není dobré být papežštější než papež.…“ 255 Nejdůležitější úkoly svěřené mezinárodnímu výboru v mnichovské dohodě tak byly splněny a jeho plénum oficiálně rozpuštěno. Neuzavřena však zůstala i nadále řada otázek především hospodářské povahy (problematika vzájemného obchodu a celních ujednání či otázka rozdělení československého státního dluhu), jejichž řešení mělo být předmětem dalších československo-německých rozhovorů. Zcela ukončena navíc nebyla ani záležitost delimitace hranic, neboť Německo požadovalo jejich přesné zaměření v terénu. Ve skutečnosti mu však šlo pouze o to, jak si záměrným protahováním delimitačních jednání zajistit dostatek formálních důvodů k tomu, aby slíbená garance nových československých hranic nemusela být z jeho strany poskytnuta a společná hranice tak nebyla nijak mezinárodně zaručena.

255

Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 265, str. 234-235

127

2.5

Řešení územních požadavků Polska a Maďarska

Získání pro Československo klíčových velmocenských garancí nových hranic československého státu bylo v mnichovské dohodě vázáno nejen na splnění německých územních požadavků, ale také na vyřešení otázky polských a maďarských menšin v Československu. Zařazení této podmínky do přijatého ujednání bylo výsledkem dlouhodobých polských a maďarských snah o revizi poválečného mírového uspořádání, které jak Německo, tak Itálie jednoznačně podporovaly. Aktivní v tomto směru bylo zejména sanační Polsko, které v německé agresivní politice vůči Československu spatřovalo příležitost pro posílení svého vlastního mocenského postavení ve středoevropském regionu. Polský zájem se v této souvislosti soustřeďoval především na Těšínsko, s jehož rozdělením na základě rozhodnutí Konference velvyslanců v roce 1920 se nikdy nesmířilo, v dlouhodobém horizontu však jeho plány směřovaly k rozbití celého československého státu – k odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi a jejich přímé či nepřímé kontrole spřáteleným maďarským režimem, které by zajistily vytvoření společné polskomaďarské hranice.256 Oficiální německou podporu pro realizaci těchto plánů získala polská vláda již během léta roku 1938, kdy byla opakovaně prostřednictvím různých vysokých nacistických

představitelů

ujištěna,

že

Německo

proti

takovému

řešení

československé otázky nebude mít žádných zásadnějších výhrad.257 Z maďarské strany byl tento scénář akceptován 15. září 1938 oficiálním podpisem gentlemanské

256

G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler`s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994, str. 405; podrobněji rovněž F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 39 257 L. Deák, Hra o Slovensko, Bratislava 1991, str. 136

128

dohody, předpokládající zahájení společných polsko-maďarských diplomatických akcí proti Československu v koordinaci s německým postupem vůči ČSR.258 V návaznosti na vznesení německých požadavků při jednáních Hitlera s Chamberlainem v Berchtesgadenu proto i polská vláda urychleně předložila své představy ohledně řešení otázky polské menšiny v Československu a 17. září požádala vlády v Londýně a Paříži o uspořádání plebiscitu pro příslušníky své národnosti na Těšínsku, pokud takové právo bude poskytnuto i sudetoněmeckému obyvatelstvu.259 Ještě tvrdší pak byla nóta zaslaná dne 21. září představitelům československé vlády, v níž polská vláda oficiálně vypovídala platnost vzájemné dohody o menšinách a hranicích z roku 1925 a žádala okamžité řešení těšínské otázky ve svůj prospěch.260 Ani britská, ani francouzská vláda však společnému řešení polských a německých

požadavků

nakloněny nebyly.

Ve

snaze

vyhnout

se

dalším

vnitropolitickým komplikacím v ČSR proto daly polským představitelům jasně najevo, že problematika ostatních menšin by měla být řešena až po uzavření sudetoněmeckého problému, a to formou přímých jednání zainteresovaných států s československou reprezentací. S tím se ovšem polská vláda nehodlala smířit a s německou podporou nadále stupňovala svůj tlak na pražskou vládu, který umocnila i přesunem svých vojsk k československé hranici. Přestože s takovýmto postupem obě západní velmoci zásadně nesouhlasily a proti uplatňování hrozby silou ostře protestovaly,

po

neúspěšných

jednáních

v Godesbergu

samy

nakonec

československou vládu přesvědčovaly, že by za dané situace bylo pro ni přece jen lepší, kdyby se s Polskem na řešení jeho územních nároků smírně dohodla a

258

P. Mates, Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992, str. 21 Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 224 260 Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 665, str. 360-361 259

129

zabránila tak jeho vystoupení v očekávaném válečném konfliktu na straně Německa.261 Dne 23. září tak prezident Beneš zaslal svému polskému protějšku Ignáci Mościckému osobní dopis, v němž navrhl „upřímnou a přátelskou výměnu názorů o uspořádání sporů, týkajících se otázek obyvatelstva polské národnosti v Československu“ s tím, že celá záležitost by byla řešena na základě „přijetí principu úpravy hraniční“.262 Tento dopis byl 26. září následován společnou britskofrancouzskou nótou, v níž obě vlády daly polské straně jasně na srozuměnou, že československou nabídku jednání považují za dostatečně vstřícnou a očekávají tudíž, že se polská vláda zřekne jakýchkoliv dalších hrozeb silou a zachová „blahovolnou neutralitu“. 263 Varšava ale v dané chvíli sázela již vše na německou kartu, neboť byla přesvědčena, že svým vojenským vystoupením na straně Německa může získat mnohem více, než jí kdy obě západní demokracie budou moci nabídnout. Dne 27. září sice prezident Beneš ještě obdržel přátelskou odpověď na svůj dopis prezidentu Mościckému, ale hned záhy dorazila do Prahy další nóta, v níž polská vláda žádala okamžité odstoupení regionů s údajně nespornou polskou většinou (Těšínsko, Fryštátsko, Bohumínsko), která měla ihned obsadit polská vojska, a provedení plebiscitu na dalších územích (ve zbylé části Těšínska) podle národnostního rozhraničení z roku 1919.264 Očekávání brzkého vypuknutí válečného konfliktu, na němž by Polsko profitovalo, se však nenaplnilo. Krátce poté, co se s Německem dohodlo na rozdělení okupačních zón na Těšínsku, jej nepříjemně zaskočilo svolání mnichovské schůzky

261

Y. Lacaze, France and Munich, Boulder 1995, str. 224-225 Text dopisu viz E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 304-305 263 Text nóty viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 53, str. 39 264 Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 745, str. 425-426 262

130

čtyř mocností, na níž nemělo být žádným způsobem zastoupeno. Polská vláda si uvědomila, že vidina realizace jejích ambiciózních středoevropských plánů se začíná nezadržitelně rozplývat, a proto se rozhodla jednat na vlastní pěst a naprosto bezohledně.265 Nemalou úlohu měl v této souvislosti sehrát její protičesky naladěný vyslanec v Praze Kazimierz Papée, který ve své nenávisti vůči Československé republice překonával i své šéfy ve Varšavě. Při svých rozhovorech s prezidentem Benešem a ministrem zahraničí Kroftou Papée opakovaně nevybíravým způsobem požadoval okamžité vyřešení polských požadavků s tím, že v opačném případě se nebude dát zabránit nevyhnutelnému.266 Československá vláda ale s ohledem na ohlášená velmocenská jednání zaujala prozatím vyčkávací pozici a rozhodla se svůj další postup odložit až do doby, než bude znám výsledek konference. Svou odpověď na polskou nótu z 27. září tak do Varšavy zaslala až po vyhlášení mnichovského verdiktu dne 30. září odpoledne. V nótě

vypracované

ministrem

zahraničí

Kroftou

Československo

potvrzovalo svou připravenost k provedení hraničních úprav a předání proporcionální části území Těšínska Polsku, které mu mělo být zaručeno i společnou garancí francouzsko-britskou. Samotnou otázkou rozdělení se měla zabývat paritní československo-polská komise, jejíž první zasedání se mělo uskutečnit 5. října a práce skončit nejpozději do 31. října, kdy měly být stanoveny podmínky dohody i harmonogram předání území, ke kterému pak mělo dojít nejpozději do 1. prosince.267 Tato smířlivá nabídka ovšem u polské vlády odezvu nenalezla. Výsledky mnichovské konference prozatím pohřbily její plány na vytvoření společné polsko-

265

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 42; podrobněji viz A.M.Cienciala, The Munich Crisis of 1938: Plans and Strategy in Warsaw in the Context of the Western Appeasement of Germany, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 63-65 266 P. Mates, Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992, str. 21-22 267 Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 779, str. 456-458

131

maďarské hranice, a proto se urychlené získání Těšínska stalo její jedinou šancí na obnovení pošramocené prestiže a poslední možností, jak zabránit sílícím obavám, že by s ohledem na zájmy Německa v témže regionu nakonec nemusela být ve svých nárocích uspokojena vůbec. Dne 30. září krátce před půlnocí tak vyslanec Papée odevzdal ministru Kroftovi další nótu, v níž byla žádost o okamžité odstoupení Těšínska a bezodkladné provedení plebiscitu na dalších územích formulována již jako ultimativní požadavek. Evakuace nárokovaných oblastí měla být dokončena nejpozději do 10 dnů, přičemž první z nich měly být Polsku předány již během 24 hodin. Tento postup polská vláda zdůvodňovala tím, že již dále nemůže důvěřovat československým prohlášením a je tudíž nucena kategoricky požadovat splnění všech svých předchozích dovolání. „Vláda polská očekává nedvojsmyslnou odpověď, která buď přijme, nebo odmítne požadavky obsažené v této nótě do 12 hodin dne 1. října 1938,“ uvádělo se v textu. „V případě odmítnutí nebo nedojde-li žádná odpověď, vláda polská bude pokládat jedině vládu československou za zodpovědnou za události, jež pak přijdou.“ 268 Způsob, jakým bylo ultimátum formulováno, šokoval nejen československé představitele, ale i politiky v Británii a ve Francii. „…Pokládal jsem celé toto…polské dobrodružství za mravně úžasně ubohé, a tím zároveň velmi dočasné,“ píše ve svých pamětech Beneš. „Souhlasil jsem tudíž s ministrem Kroftou, aby dočasnou naší odpovědí Polsku ve chvíli, kdy opravdu ležíme smrtelně raněni na zemi – bylo jen naše pasivní neodporování polskému násilí, stejně jako jsme se musili pasivně podrobiti násilí spáchanému na nás v Mnichově.“

269

Tento postup ostatně

doporučovaly i vlády v Londýně a Paříži, na něž se o radu českoslovenští představitelé obrátili. Přestože ani jedna z nich nesouhlasila s nátlakem, který polská 268 269

Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 782, str. 460-462 E. Beneš, Mnichovské dny, Praha 1968, str. 309

132

vláda na Československo vyvíjela, a v tomto duchu také Varšavu před důsledky neuváženého vojenského dobrodružství opětovně varovaly, více než diplomatickou podporu ani tentokrát československé vládě nabídnout nehodlaly.270 Na své schůzi dne 1. října, krátce před uplynutím lhůty ultimáta, tak nakonec československá vláda polské podmínky akceptovala. Již následující dny však měly ukázat, že pro varšavskou vládu nebude toto řešení zdaleka konečnou stanicí. S podporou Německa své požadavky vůči Československu dále násobila a 13. října prostřednictvím svého vyslance v Praze oznámila, že za podmínky, že dostane ještě Slezskou Ostravu a oblast na jih od ní, je ochotna upustit od svého původního požadavku na realizaci plebiscitu.271 Na povrch tak vyplula skutečná podstata polských požadavků. Polské vládě zdaleka tak ani nešlo o převážně venkovské oblasti obývané polskou majoritou, ale o bohatá průmyslová střediska ostravské pánve, která by v případě uplatnění principu sebeurčení vzhledem k mnohem menšímu polskému zastoupení v žádném případě nezískala. O šest dní později pak vyslanec Papée předložil mapu s konečným rozsahem polských územních požadavků na Těšínsku s tím, že jeho vláda trvá na okamžitém ukončení jednání bez smlouvání.272 Mezitím začalo Polsko uplatňovat své nároky také vůči Slovensku, které až doposud tlumilo s ohledem na své širší plány v regionu. Vzhledem k tomu, že však selhaly maďarské snahy o ovládnutí Slovenska pomocí autonomie i následný pokus přesvědčit slovenské představitele, aby vyhlásili na pražské vládě nezávislost, polské vládě nezbylo než usilovat o dosažení cílů své politiky jiným, mnohem razantnějším způsobem. Dne 18. října proto v Bratislavě oficiálně předložila požadavek na

270

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 45 AMZV, Právní sekce 1918-1945, kr. 68, obal 10 (jednání s Polskem) 272 Tamtéž 271

133

odstoupení částí Oravy a Spiše a zahájila tak další fázi svého tažení proti Československé republice.273 Šokovaná bratislavská vláda, mnohokrát polskými oficiálními činiteli ujišťovaná, že Polsko si nenárokuje „ani píď slovenské země“, nenašla za této situace jiné východisko, než vyslat do Varšavy svého největšího polonofila Karola Sidora, který jako jediný mohl dle jejího názoru ještě polské představitele přesvědčit, aby své rozhodnutí změnili. To však, jak se ukázalo, byla polská vláda ochotna zvážit pouze v tom případě, pokud by došlo k bezodkladnému vyhlášení samostatného slovenského státu. Naopak v případě, že by Slovensko nadále zůstalo součástí československého státu, polské nároky měly nabýt podstatně většího rázu. Výsledky Sidorových jednání tak v Bratislavě vyvolaly další rozladění.274 Pro zvážení dalšího postupu však již slovenské vládě nebyl dopřán dostatek času. Z obavy před výsledky ohlášené velmocenské arbitráže ve věci nových československo-maďarských hranic a důsledků, které by z nich ve vztahu k polským územním nárokům mohly vzejít, se polská vláda rozhodla celou akci urychlit a pod tlakem vojenských kruhů a radikálních sil své územní požadavky v polskoslovenském pohraničí razantně rozšířit. Dne 25. října tak polský konzul v Bratislavě odevzdal slovenské vládě šestibodové ultimátum, žádající okamžité postoupení pro Polsko strategicky, komunikačně a hospodářsky důležitých území Oravy, Spiše, Kysúc a Šariše.275 Slovenská vláda ovšem tomuto nátlaku nepodlehla a nové polské požadavky odmítla s tím, že k jednáním o úpravě hranic bude připravena pouze za podmínky plného respektování etnického principu. Polští představitelé si tak za této situace

273

L. Deák, Hra o Slovensko, Bratislava 1991, str. 203-204 Tamtéž, str. 205-206 275 Tamtéž, str. 207 274

134

pokusili vynutit ústupky prostřednictvím tlaku na ústřední vládu v Praze, po níž požadovali okamžitý zásah ve prospěch svých požadavků u slovenské reprezentace v Bratislavě.276 Dne 31. října pod hrozbou síly a v zájmu vyhnutí se ozbrojenému konfliktu s Polskem před klíčovým rozuzlením sporu s Maďarskem nakonec slovenská i ústřední vláda kapitulovaly. Konečnou podobu hranic na slovenském i moravskoslezském úseku pak definitivně potvrdila výměna nót dne 1. listopadu. Britská ani francouzská vláda, jak vyplývá z tehdejší diplomatické korespondence, již o tento další vývoj v československo-polské otázce přílišný zájem nejevily. Přestože si uvědomovaly, že na Slovensku neexistuje prakticky žádná polská menšina, která by polské nároky ospravedlňovala, na celou problematiku nahlížely spíše z perspektivy svých širších evropských zájmů, v nichž bylo třeba, dle vyjádření francouzského velvyslance v Polsku Leóna Noëla, „zvlášť pečlivě zvážit“ především to, „jak dalece je v našem zájmu, aby Československo jako celek přešlo do sféry německého vlivu nebo jestli Slovensko v polské nebo maďarské sféře vlivu může v delším časovém horizontu být překážkou německému pronikání“. 277 Vlastní delimitace nových československo-polských hranic v terénu byla provedena během listopadu a příslušné závěrečné hraniční protokoly podepsány pro oblast těšínskou 23. listopadu a pro oblast slovenskou 1. prosince. Původní plány na společnou polsko-maďarskou hranici však zapomenuty nebyly a při další vhodné příležitosti bylo Polsko připraveno a odhodláno toto své úsilí úspěšně završit. Tato důraznost při prosazování vlastních zájmů a požadavků vůči Československu naopak scházela Maďarsku. Jeho plány na získání Slovenska a Podkarpatské Rusi od počátku narážely na pochybnosti ohledně vlastní vojenské připravenosti i obavy z reakce ostatních členů Malé dohody, jichž se maďarské snahy 276 277

AMZV, Právní sekce 1918-1945, kr. 68, obal 10 (jednání s Polskem) Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 141, str. 110

135

o obnovu svatoštěpánské koruny přímo dotýkaly. Maďarská vláda tak z tohoto důvodu dávala během celé zářijové krize přednost realizaci svých územních nároků bez války, čímž se zásadně odlišovala jak od svých polských partnerů, tak od Německa. Právě Německo pak vyvíjelo nemalé úsilí, aby maďarské představitele přesvědčilo, že aktivním vystoupením na jeho straně mohou pro svou zemi získat mnohem více než pasivním vyčkáváním. Přesvědčování ani nátlak však v tomto případě nepomohly. Na klíčovém setkání ministerského předsedy Bély Imrédyho a ministra zahraničí Kálmána Kányi s Hitlerem 20. září v Berchtesgadenu, oba maďarští politici opětovně odmítli účast na společném vojenském zásahu proti Československu a zopakovali, že do případných bojových operací by se Maďarsko mohlo zapojit až za několik týdnů, po dokončení svých vojenských příprav a povolání dostatečného počtu záložníků.278 Maďarské vládě za dané mezinárodní situace vyhovovala mnohem více cesta vnitřního rozkladu Československé republiky za pomoci uplatnění Německem vyzdvihovaného práva na sebeurčení, díky němuž by cílů své politiky dosáhla snadno a bez riskantního válečného dobrodružství. Již 17. září proto společně s Polskem požádala vlády v Británii a ve Francii o udělení stejných práv pro příslušníky své národnostní menšiny v Československu, jaká byla přislíbena sudetoněmeckému obyvatelstvu, a rozvinula širokou škálu aktivit pro získání diplomatické podpory jejich politických představitelů i mínění veřejnosti.279 Stejně jako polská vláda však i ona neuspěla a dne 20. září obdržela odpověď, v níž byla

278

E. Chászár, Decision in Vienna: The Czechoslovak-Hungarian Border Dispute of 1938, Astor 1978, str. 23-24; k důvodům maďarského odmítnutí a politice Imrédyho vlády v předchozích měsících podrobněji viz M. Ádám, The Munich Crisis and Hungary: The Fall of the Versailles Settlement in Central Europe, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 91-98 279 Text nóty viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 7, str. 5

136

zdůrazněna priorita řešení sudetoněmecké otázky a z toho plynoucí nutnost odkladu řešení maďarských požadavků na pozdější dobu.280 Tato negativní reakce maďarskou reprezentaci nepříjemně rozladila a dne 22. září nakonec přiměla k předání oficiální nóty přímo československé vládě, v níž zopakovala požadavek na rovné zacházení se všemi menšinami v československém státě a vyzvala v zájmu zamezení jejich další diskriminace k okamžitému přijetí takového rozhodnutí, které by jim umožnilo uplatnit stejná práva na sebeurčení jako německé menšině.281 Československá vláda ve své odpovědi z 26. září odmítla tvrzení o diskriminaci menšin v republice a nabídla maďarské menšině stejná práva, jaká zamýšlela poskytnout sudetoněmeckému obyvatelstvu v rámci národnostního statutu před přerušením jednání počátkem září.282 Něco takového ovšem nemohlo maďarskou vládu uspokojit a dne 28. září předložila v Praze další nótu, v níž znovu a ještě důrazněji žádala o urychlenou realizaci práva všech národnostních menšin na sebeurčení.283 To už však vývoj spěl ke svolání mnichovské konference a maďarští představitelé si uvědomili, že pokud okamžitě nezasáhnou, jejich veškeré naděje na uskutečnění dalekosáhlých revizí mohou být definitivně ztraceny. Rozhodli se proto urychleně vyslat do Mnichova svého zástupce, který by projednání jejich územních požadavků na plánovaném velmocenském fóru zajistil. Hraběti Istvánu Csákymu, pověřenému tímto úkolem, se sice podařilo získat velmi důležitou podporu italského diktátora Mussoliniho, celkový výsledek konference byl ale nakonec pro maďarskou vládu i veřejnost značným zklamáním.284 Maďarsko z ní odešlo nejen s prázdnýma

280

Text nóty viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 15, str. 11 Text nóty viz Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 668, str. 362-363 282 Tamtéž, č. 726, str. 403-404 283 Tamtéž, č. 751, str. 430-431 284 E. Chászár, Decision in Vienna: The Czechoslovak-Hungarian Border Dispute of 1938, Astor 1978, str. 31-32 281

137

rukama, ale i do budoucnosti zůstávaly jeho revizionistické nároky vůči Československu dosti nejasné. Vzhledem ke své přetrvávající vojenské slabosti pak nemělo jinou možnost než podrobit se liteře mnichovské dohody a vymáhat své požadavky na československé vládě i nadále diplomatickou cestou. Hned 1. října tak byla vypracována nová nóta, v níž byla československá vláda s odvoláním na závěry mnichovských ujednání vyzývána k bezodkladnému zahájení jednání ve věci práva maďarské menšiny na sebeurčení a o sdělení přesného termínu a místa jejich uspořádání.285 Tento nátlak však již nebyl nutný. V návaznosti na výsledek konference se československá vláda sama rozhodla maďarské požadavky akceptovat a ještě před půlnocí téhož dne prostřednictvím ministra zahraničí Krofty oznámila, že je připravena o dosažení přátelské dohody v otázce maďarské menšiny jednat a k jejímu řešení ustavit i společnou expertní komisi s tím, že však její první zasedání nebude moci svolat, s ohledem na souběžné řešení německé a polské otázky, dříve než za několik dní.286 Na takový odklad ovšem maďarská vláda nehodlala přistoupit a dne 3. října instruovala svého vyslance v Praze Jánose Wettsteina k předání další nóty, v níž žádala, aby jednání delegací byla zahájena již 6. října v Komárně a československá vláda v zájmu vytvoření přátelské atmosféry předem podnikla určité vstřícné kroky: 1) okamžitě propustila na svobodu všechny politické vězně maďarské národnosti; 2) vojáky maďarské národnosti demobilizovala a poslala domů; 3) k zabezpečení životů a majetku v pohraničních oblastech povolila zřízení místních smíšených pořádkových jednotek;

285

Text nóty viz E. Chászár, Decision in Vienna: The Czechoslovak-Hungarian Border Dispute of 1938, Astor 1978, str. 133 286 M. Lavová, Československá otázka v diplomatických spisoch horthyovského Maďarska, Historický časopis, roč. XV/1967, č. 2, str. 247

138

4) jako důkaz projevu dobré vůle symbolicky odstoupila dvě nebo tři pohraniční města, která by maďarská vojska obsadila.287 Zároveň začala vyvíjet značnou aktivitu také na mezinárodní scéně. Největší podporu své politiky, a to i co do rozsahu územních požadavků, získala opětovně u italských představitelů. Jak Mussolini, tak jeho ministr zahraničí Galeazzo Ciano vítali ideu vytvoření společné polsko-maďarské hranice, která zapadala do jejich plánů na vybudování silného polsko-maďarsko-jugoslávského bloku jako hráze proti pronikání Německa do italské zájmové sféry na Balkáně.288 I s ohledem na Jugoslávii proto maďarské vládě radili, aby v celé záležitosti postupovala velmi opatrně a se svými požadavky na získání celého Slovenska a Podkarpatské Rusi oficiálně nevystupovala a jako schůdnější řešení raději požadovala plebiscit na obou dotčených územích, který by jí dříve či později stejný výsledek zajistil.289 Itálie ovšem na druhé straně musela brát ohled také na postoj Německa, jehož podporu potřebovala při realizaci svých strategických imperiálních plánů v Evropě i Africe, a ten se ve vztahu k maďarským územním požadavkům po mnichovské konferenci značně proměnil. S ohledem na fakt, že nedošlo k úplnému rozbití československého státu tak, jak Hitler původně zamýšlel, nebylo již důvodu, proč by Německo mělo i nadále maďarské snahy o získání celého Slovenska a Podkarpatské Rusi podporovat. Z hlediska politicko-vojenského i taktického bylo pro něj nyní mnohem výhodnější ponechat obě území jako autonomní jednotky v rámci stávajícího státního celku pod silným německým vlivem, než umožnit jejich připojení k Maďarsku a vyhovět tak polským a maďarským tužbám po vytvoření společné hranice, z jejichž realizace by v dané chvíli Německo žádný významný

287

Text nóty viz E. Chászár, Decision in Vienna: The Czechoslovak-Hungarian Border Dispute of 1938, Astor 1978, str. 135 288 F. Lukeš, K diplomatickému pozadí vídeňské arbitráže, Historický časopis, roč. X/1962, č. 1, str.53 289 F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 76

139

prospěch nezískalo.290 Zcela se tak naplnily Hitlerovy hrozby z předchozích týdnů, že pokud Maďarsko včas nepřispěje k řešení československé otázky vojenskou cestou, jeho rozsáhlé nároky na obě tyto oblasti nebudou zohledněny a bude se muset spokojit pouze s malými revizemi na základě etnického principu. Maximalistické maďarské požadavky v této době navíc nepodporovalo již ani Polsko, které brzy poznalo, že opětovné spojení Horní a Dolní země je vzhledem k odporu slovenské politické reprezentace i samotných obyvatel iluzí, v níž žije pouze Budapešť. Velkou šanci na úspěch však polští politici viděli i nadále na Podkarpatské Rusi, jejíž „národnostně neuvědomělý“ lid by se v případě konání plebiscitu dal dle jejich názoru snadno přesvědčit, aby hlasoval pro Maďarsko. Maďarské vládě proto přislíbili všestrannou podporu při „usměrňování“ vnitřního vývoje v této části československého státu, a to včetně vojenských opatření v podobě teroristických diverzních akcí.291 Velká Británie a Francie zachovávaly ve vztahu k rozsahu maďarských nároků zdrženlivost a ve svých reakcích zdůrazňovaly nutnost řešení celé záležitosti přátelskou cestou, argumentujíce přitom příslibem československé vlády jednání v co nejbližším možném termínu zahájit a dohodu o vzájemném narovnání uzavřít.292 Zásadní nesouhlas s maďarskými plány na připojení celého Slovenska a Podkarpatské Rusi naopak od počátku vyjadřovaly Rumunsko a Jugoslávie, obávající se, že jejich realizací by byly ohroženy jak jejich národní zájmy, tak dosavadní poměr sil ve střední Evropě.293

290

G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler`s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994, str. 477-478 291 F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 43 292 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 149, str. 115-116 293 F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 77-78

140

Československo-maďarská jednání o maďarských požadavcích byla nakonec po oboustranné dohodě zahájena dne 9. října v Komárně. Československou stranu na nich zastupovala delegace vedená předsedou nové slovenské autonomní vlády Jozefem Tisem a maďarskou delegace v čele s ministrem zahraničí Kálmánem Kányou. Již po prvním dni jednání ale bylo zřejmé, že dosáhnout nějaké vzájemně přijatelné dohody bude obtížné, ne-li přímo vyloučené. Zatímco maďarská delegace žádala bezodkladné odstoupení jižních oblastí Slovenska a Podkarpatské Rusi, obývaných podle statistik z roku 1910 více než 50 % většinou maďarského obyvatelstva, a provedení plebiscitu na zbývajících slovenských a podkarpatoruských územích, českoslovenští představitelé byli připraveni akceptovat pouze dílčí úpravy společné hranice a odstoupit jen ta území, na nichž mělo podle sčítání lidu z roku 1930 maďarské obyvatelstvo 75 % převahu.294 Tyto rozpory se pak nepodařilo překonat ani v následujících dnech, kdy československé snahy o alespoň částečné zmírnění maďarských požadavků narážely na setrvalý odpor maďarských představitelů a jejich

hrozby, že při oddalovaní jejich splnění jednání

s československou stranou okamžitě přeruší. Dne 13. října nakonec československá delegace předložila svůj vlastní návrh územního narovnání, podle nějž mělo být Maďarsku postoupeno pouze tolik území, aby počet příslušníků menšin v obou zemích dosáhl svého paritního vyvážení – tj. aby se s přihlédnutím ke statistikám z roku 1930 ocitlo v Maďarsku pouze tolik Slováků a Rusínů, kolik by zůstalo Maďarů v Československu, a celková životaschopnost československého státu z hlediska strategického, hospodářského a dopravního nebyla nijak zásadně narušena.295 Takový návrh byl ovšem pro

294

Podrobněji viz zpráva předsednictva ministerské rady o jednáních v Komárně z 12.10.1938, Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, díl 1, sv. 3, seš. 1, č. 759, str 113-114 295 AMZV, Právní sekce 1918-1945, kr. 58, obal 11 (zpráva čs. delegace z Komárna)

141

maďarskou stranu nepřijatelný, a proto krátce po jeho prostudování oznámila, že jednání opouští a další řešení svých územních požadavků přenechává rozhodnutí čtyř mnichovských mocností. Československo-maďarský spor se tak opětovně přesunul do evropských diplomatických kuloárů. Skutečně rozhodující úlohu v celé záležitosti však do budoucna měla hrát již pouze jediná velmoc, a tou bylo Německo. Získat jeho podporu se proto v následujících dnech a týdnech intenzivně pokoušela jak maďarská vláda, tak československá reprezentace. Ve věci maďarských nároků byla nejdůležitější intervence svěřena bývalému maďarskému premiérovi Kálmánu Darányimu. Jeho mise u Hitlera 14. října však vůbec neprobíhala tak, jak by se maďarská vláda představovala. Říšský kancléř odmítl podpořit jak maďarské maximalistické požadavky, tak jakoukoliv ofenzivní akci vůči Československu. Čas pro takové řešení dle jeho názoru již pominul. Kdyby se v září Maďarsko mnohem energičtěji připojilo k německému a polskému tlaku na Československo, mohlo již dávno okupovat celé Slovensko. „Současná situace je však taková, že pokud dojde ke konfliktu, Maďarsko v něm zůstane zcela osamoceno a jeho výsledek bude značně nejistý, stejně jako v případě konání konference čtyř mocností.“ Pozitivní výsledek nemohlo přinést ani případné prosazení plebiscitu na celém území Slovenska a Podkarpatské Rusi, neboť by potvrdilo, že „obyvatelstvo si spojení s Maďarskem nepřeje“. Jedinou možností pro maďarskou vládu tak dle Hitlera bylo pokračování bilaterálních jednání a dosažení spravedlivých hranic dohodou s československou reprezentací. Tomu mělo napomoci i vypracování kompromisního podkladu s minimálními požadavky, který měl Darányi společně

142

s ministrem zahraničí Ribbentropem připravit pro účely dalšího německého prostředkování.296 Československý ministr zahraničí František Chvalkovský byl s výsledky této schůzky oficiálně seznámen ještě týž večer na závěr své dvoudenní návštěvy německé říše. Z jeho rozhovoru s Ribbentropem zcela jasně vyplynulo, že pokud Československo navrhovaný kompromis přijme a urychleně obnoví přerušená jednání, bude se moci spolehnout na německou podporu co se týče zachování Bratislavy, Nitry, Užhorodu a Mukačeva i na pozitivní německý postoj ve věci udělení garancí nových hranic československého státu.297 Ještě lepší dojem si pak o několik dní později přivezli z Německa členové slovenské a podkarpatoruské vlády – Tiso, Ďurčanský a Bačinský, podle nichž otázka záchrany dalších měst, především Košic, byla mnohem nadějnější, než se původně zdálo. Říšský ministr zahraničí totiž představitelům obou autonomních vlád přislíbil, že se zasadí o to, aby všechna významná města zůstala i nadále v jejich rukou, stejně jako klíčové železniční spojení ze Slovenska na Podkarpatskou Rus, umožňující důležitý hospodářský kontakt dále na východ – do Rumunska a na Ukrajinu.298 Zatímco tedy československá vláda mohla být s dosavadním vývojem celé záležitosti více než spokojena, maďarská reprezentace zažívala velké zklamání a svůj neúspěch se snažila zvrátit s pomocí druhé z diktátorských mocností. Jak vyplynulo z jednání hraběte Csákyho v Římě 14. října, italská strana byla nakloněna jak myšlence svolání konference čtyř velmocí, tak maďarským vojenským opatřením,

296

Celý záznam z jednání viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 62, str. 73-77 297 F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 126 298 AMZV, Právní sekce 1918-1945, kr. 59, obal 4 (rozhovor Krno - Bačinský z 20.10.1938); německý záznam z jednání viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No.72, str. 86-92

143

která přislíbila podpořit a obhájit i v zahraničí.299 Německo ovšem tyto italskomaďarské aktivity nehodlalo tolerovat. Zákrokem ministra zahraničí Ribbentropa byly přípravy na uspořádání velmocenské konference okamžitě zastaveny a italským partnerům bylo doporučeno, aby se připojili k německé linii a působili pro její přijetí i v Budapešti.300 Ti sice koordinaci s německým postupem přislíbili, ale žádný větší nátlak na maďarské představitele nevyvinuli. Do Budapešti naopak radili, aby v případě, že jednání s československou stranou nebudou úspěšná, požádala maďarská vláda o italsko-německou arbitráž.301 Návrh, který měl tvořit základ pro nové vyjednávání, byl maďarské reprezentaci nakonec doručen 22. října. Československá vláda, řídící se Ribbentropovým doporučením, v něm navrhovala odstoupení rozsáhlých území na jih od linie měst Bratislava – Nitra – Košice – Užhorod – Mukačevo, jejichž správa ale na rozdíl od předchozích maďarských požadavků měla i nadále zůstat v jejích rukou.302 Ve své reakci z 24. října maďarská vláda sice tento návrh s ohledem na známý německý postoj přímo neodmítla, jeho realizaci však podmínila přijetím několika zásadních modifikací: 1) okamžitým obsazením území, o nichž nebylo v návrhu sporu; 2) ve sporných oblastech souhlasem s uspořádáním plebiscitu pod mezinárodní kontrolou; 3) poskytnutím práva na sebeurčení pro podkarpatoruské obyvatelstvo.

299

M. Lavová, Československá otázka v diplomatických spisoch horthyovského Maďarska, Historický časopis, roč. XV/1967, č. 2, str. 282-283 300 F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 128 301 M. Lavová, Československá otázka v diplomatických spisoch horthyovského Maďarska, Historický časopis, roč. XV/1967, č. 2, str. 284 302 AMZV, Právní sekce 1918-1945, kr. 59, obal 3

144

V případě, že by československá strana tyto podmínky nepřijala, měla o celé záležitosti rozhodnout italsko-německá arbitráž, resp. italsko-německo-polská arbitráž pro nejvýchodnější část republiky.303 Dne 26. října československá vláda oznámila, že po zvážení všech okolností přistupuje na uspořádání italsko-německé arbitráže s tím, že eventuální přizvání dalších arbitrů ponechává na rozhodnutí těchto dvou mocností. Pokud by však akceptovaly maďarský návrh a přizvaly Polsko, Československo by žádalo přizvat také Rumunsko.304 Svou roli při rozhodování československé reprezentace sehrál nejen vstřícný postoj německých představitelů, ale také vývoj na Podkarpatské Rusi, která se stala terčem nájezdů maďarských a polských teroristů i místem k ovlivňování a podplácení tamních politiků. Na základě informací, že členové autonomní vlády Andrej Bródy a Štefan Fencik připravují převrat a předání tohoto území do správy Maďarska, byla dne 25. října celá podkarpatoruská vláda odvolána a na německé doporučení jmenována vláda nová, v čele s přívržencem proukrajinské orientace Augustinem Vološinem.305 Rozhodnutí o přijetí italsko-německé arbitráže bylo ostatně i v souladu se stanoviskem Británie a Francie, jejichž pražští vyslanci opakovaně československým politikům naznačovali, že jejich vládám bude milejší a pro Československo i celkově mnohem výhodnější, když nebudou muset o nových československo-maďarských hranicích rozhodovat a tento úkol zůstane pouze v německých a italských rukou.306 Nalezení společného řešení ovšem vyžadovalo shodu, a ta mezi oběma diktátorskými mocnostmi ve věci podoby nových československo-maďarských

303

Text maďarské nóty viz E. Chászár, Decision in Vienna: The Czechoslovak-Hungarian Border Dispute of 1938, Astor 1978, str. 142-144 304 AMZV, Právní sekce 1918-1945, kr. 58, obal 11 (nóta z 26.10.1938) 305 K německému doporučení viz rozhovor H. Masaříka s A. Henckem z 26.10.1938, Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, díl 1, sv. 3, seš. 2, č. 855, str. 25 306 L. Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno 1994, str. 48-49

145

hranic rozhodně nepanovala. Přestože se Itálie v otázce svolání velmocenské konference nakonec německému tlaku podřídila, co do podoby hraniční linie byla i nadále připravena hájit nároky svého maďarského spojence, stejně jako Německo nebylo ochotno ustoupit ze své dosavadní podpory zájmů československé reprezentace, resp. slovenských a podkarpatoruských politiků. Dohody o modalitách československo-maďarského narovnání tak bylo dosaženo až při setkání ministrů zahraničí obou zemí dne 28. října v Římě, na němž se Cianovi podařilo přesvědčit Ribbentropa jak o prospěšnosti arbitráže, proti níž se až doposud říšský ministr striktně stavěl, tak o nutnosti změn v jím prosazované hraniční linii. Ačkoliv se mohlo zdát, že v dané chvíli Ribbentrop těmito ústupky ztratil víc, než získal, ve světle uhájení koncepce vylučující vytvoření společné polsko-maďarské hranice i účast Polska na plánovaném arbitrážním rozhodnutí, svým souhlasem s odstoupením Košic, Užhorodu a Mukačeva zaplatil jen malou cenu ve srovnání se ztrátou, kterou by Německu přineslo narušení strategického svazku s Itálií.307 Vlastní rozhodčí řízení se nakonec uskutečnilo dne 2. listopadu ve Vídni. Vzhledem k tomu, že jeho výsledek byl do značné míry předurčen, šlo především o to, nakolik se ještě jedné či druhé straně podaří návrh konečné hraniční linie upravit ve svůj prospěch, resp. ve prospěch svého chráněnce. A v tomto ohledu, jak dokládají pamětníci, byl italský ministr, vybavený informacemi maďarských expertů, při zakreslování hranic mnohem obratnější a pohotovější než jeho německý kolega. „Zřídkakdy jsem si tak jasně jako při této příležitosti uvědomil kontrast mezi lehkovážným státnickým rozhodováním…a účinkem takového rozhodnutí na skromný, všední život v postižených oblastech,“ vzpomíná na průběh italsko-německé arbitráže na zámku Belvedere tlumočník Paul Schmidt. 308 307 308

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 130-131 P. Schmidt, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997, str. 146

146

Konečný arbitrážní verdikt byl se vší pompézností vynesen krátce po 7. hodině večer. Maďarsku v něm bylo přiznáno 92 % území, na které vzneslo nároky v Komárně, což znamenalo, že 300 000 obyvatel slovenské národnosti a 40 000 obyvatel rusínské národnosti se ocitlo za novou hranicí československého státu. Vyklizování těchto oblastí mělo být zahájeno 5. listopadu a skončit nejpozději 10. listopadu. Konkrétní aspekty související s předáním území pak měly být řešeny v rámci československo-maďarských komisí, které měly být k tomuto účelu co nejdříve ustaveny. Kromě delimitační komise se počítalo především s vytvořením komise právní, hospodářské a menšinové.309 Československá delegace, vedená ministrem zahraničí Chvalkovským, byla výsledkem arbitráže otřesena. Své hluboké zklamání těšila jedinou nadějí, že se jí nyní podaří mnohem snáze získat slíbené velmocenské garance nových československých hranic. Spokojena však nebyla ani maďarská reprezentace, které se nepodařilo dosáhnout vytvoření dlouho požadované společné hranice s Polskem. Svůj souhlas s verdiktem proto považovala za pouhý dočasný ústupek, který jí nebude bránit v tom, aby pokračovala ve svém úsilí o získání zbývající části podkarpatoruského území.

*****

Ztráty, které Československo trojím odstoupením území Německu, Polsku a Maďarsku utrpělo, byly obrovské. Pokud šlo o území, z původní rozlohy 140 508 km2 republika ztratila přes 41 000 km2, z čehož nejvíce bylo obsazeno Německem (cca 29 000 km2), následovaným Maďarskem (cca 12 000 km2) a Polskem (cca 1 000 km2). Bolestný byl i úbytek obyvatelstva. Z původního počtu 15 miliónů obyvatel 309

Přesné znění arbitrážního výroku viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 99, str. 125-126

147

zůstalo v odstoupených oblastech téměř 5 miliónů obyvatel, z toho v německém záboru 3,6 miliónů, v maďarském něco přes 1 milión a v polském 240 tisíc osob. Tyto ztráty ještě umocňovaly újmy hospodářské, které jak v oblasti průmyslu, tak zemědělství přiváděly republiku do nezáviděníhodné závislosti na jejích lačných sousedech. Československo tak mělo šanci ještě nějaký čas živořit, ale politicky a hospodářsky se stalo torzem, které nemělo perspektivu ozdravění.310

310

P. Mates, Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992, str. 29-30 148

III. DŮSLEDKY MNICHOVA

3.1

Německo a jeho plány se zbytkem československého státu

Přestože mnichovská dohoda bývá všeobecně považována za velký Hitlerův triumf, který mu přinesl téměř vše, co veřejně požadoval, pro něj osobně znamenala zklamání a nežádoucí komplikace na cestě k úplnému rozbití československého státu, o něž ve skutečnosti od počátku usiloval. Cítil se ošizen o svou „pěknou malou válku“ a i přes obdiv značné části veřejnosti k jeho schopnostem, které Německu opětovně umožnily získat další územní přírůstek bez krvavého konfliktu a pouze s použitím výhružek, být odhodlán svou chybu znovu neopakovat. Československo muselo být zničeno a dosažení původního cíle završeno bez ohledu na smluvní závazky i postoj ostatních velmocí. Do doby této konečné eliminace měla Československá republika plně podřídit svou politiku německým zájmům a stát se poslušným vazalem, plnícím bez výhrad všechny požadavky nacistických představitelů.311 Základní podmínkou pro realizaci těchto plánů byl ovšem odchod jednoho z největších

odpůrců

německého

československého

státu.

Až

československému

prezidentovi

režimu

patologická choval,

–

Edvarda

nenávist,

neumožňovala,

Beneše kterou aby

–

Hitler tento

z čela vůči symbol

protinacistické politiky 30. let ve své funkci setrval. Již 1. října, den po podepsání mnichovské dohody, proto polní maršál Göring vyslanci Mastnému sdělil, že Německo bude postupovat vůči Československu s naprostou bezohledností, pokud

311

G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler`s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994, str. 466-468

149

Beneš okamžitě neodstoupí.312 Tuto svou výzvu pak zopakoval znovu o dva dny později, kdy v obsáhlejším rozhovoru s Mastným uvedl, že nyní „za nové situace musí si Československo uvědomiti, že geograficky je pro něj možná jen jediná politika, přátelství s Německem“. Se současným vedením státu to však nebude možné, neboť „mit Beneš werden wir nicht verhandeln“, a vyzval Mastného, aby převzal vládu v zemi namísto něj. To však vyslanec odmítl se zdůrazněním, že byl „vždycky dr. Benešovi loajálně oddaným nejenom vyslancem, nýbrž přítelem“, přestože s ním neměl vždy shodné názory. Zároveň ale vyslovil domněnku, že prezident stejně asi v nejbližších dnech odstoupí, vzhledem k jeho reakcím, které zaznamenal, když mu předával text mnichovské dohody.313 Jak dokládají i další pamětníci, Edvard Beneš bezprostředně po rozhodnutí mnichovské konference skutečně abdikovat zamýšlel. Byl si vědom nejen porážky své dosavadní koncepce, ale i faktu, že jeho postavení v čele státu se po přijetí diktátu stane i bez výslovného přání berlínské vlády vnitropoliticky i mezinárodně neúnosné. Toto své rozhodnutí však i přes rostoucí německý tlak hodlal učinit až ve vhodný čas, kdy bude země na jeho odchod připravena a zajištěna nová a trvalejší vláda. Proto se ho velmi dotklo, když se v zájmu urychlení jeho abdikace na tomto nátlaku podíleli i lidé z vysokých politických a vojenských kruhů jeho vlastní země. Snad nejvíce jej pobouřilo ostré a nevybíravé naléhání předsedy vlády generála Syrového a hlavního velitele dosud zmobilizované armády generála Krejčího, kteří jej při společné audienci 5. října přesvědčovali, že jedinou možností na dosažení přijatelné dohody s Německem je jeho okamžité odstoupení. Podle Benešova tajemníka Prokopa Drtiny prezidenta citelně zasáhla zejména skutečnost, „že to byli

312

M. Hauner, J. Opočenský, Formování československého zahraničního odboje v letech 1938-1939 ve světle svědectví J. Opočenského, Praha 2000, str. 73 313 Celý záznam rozhovoru viz Mastného zpráva z 3.10.1938, Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 819, str. 489-493

150

právě vysocí vojáci a legionáři, kteří se takto exponovali“. „Váhal-li snad do té doby, má-li skutečně svůj úmysl odstoupit uskutečnit“, pokračuje Drtina, „tento rozhovor…nejvíce přispěl k tomu, aby se definitivně rozhodl“. 314 Ve svém abdikačním dopise adresovaném ještě téhož dne předsedovi vlády Syrovému Beneš potvrdil, že hlavním důvodem jeho odchodu jsou změněné poměry, které mu jako osobě spjaté s „nadměrně smutnými událostmi“ posledních dní nedovolí nadále zastávat funkci prezidenta republiky. „Byl jsem zvolen za okolností zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes přehlížet. Poměry se změnily tak, že by moje osoba jako osoba politika mohla býti eventuálně překážkou vývoje, kterému se musí nyní náš stát přizpůsobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr a spolupráci se sousedy.“ 315 Benešovi

bylo

jasné,

že

nová

situace

si

vynutí

určitou

změnu

zahraničněpolitické orientace státu, nepředpokládal však, že by se jednalo o změnu zásadní. Zahraniční politika druhé republiky měla být dle jeho představ rezervovaná a vyčkávací, neměla se odvracet od starých přátel – Francie a Británie – na Západě, ale současně měla projevit novou loajalitu svým nejbližším sousedům – Německu, Polsku a Maďarsku – ve střední Evropě.316 Proto se také rozhodl nabídnout post ministra zahraničí v nové vládě dosavadnímu československému vyslanci v Římě Františku Chvalkovskému, známému svými dobrými kontakty nejen v Itálii, ale i v Německu, který se zdál být pro realizaci právě takto načrtnuté zahraničněpolitické linie ideálním představitelem.

314

P. Drtina, Československo – Můj osud, sv. I, Praha 1991, str. 245-247 Text dopisu viz Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 19381945, díl 1, sv. 3, seš. 1, č. 700, str. 49 316 Ze zprávy E. Beneše o úkolech nové československé vlády v oblasti vnitřní i zahraniční politiky z 5.10.1938, Dokumenty československé zahraniční politiky, rok 1938, sv. II, č. 831, str. 508 315

151

Chvalkovský byl však jako obdivovatel totalitních režimů ochoten a připraven zajít mnohem dále, než si kdy Beneš představoval. Místo aby v obratu k Německu zachovával míru a opatrnost, jak mu Beneš s ohledem na své přesvědčení o dočasnosti nových poměrů radil, byl odhodlán prosazovat co nejužší spolupráci s třetí říší, která jediná mohla dle jeho názoru zaručit další nerušenou existenci republiky ve světě založeném na nadvládě dynamických mocností, jež měla trvat ještě dlouhá staletí.317 S těmito představami také odjížděl dne 13. října na svou první oficiální cestu do Berlína a Mnichova, kde hodlal o své loajalitě přesvědčit jak Ribbentropa, tak Hitlera. Poníženost a servilnost nového československého ministra ale na nacistické představitele nezapůsobila. Přestože Chvalkovský ujišťoval, že jeho země se z chyb minulosti již poučila a je připravena s Německem ve všech oblastech těsně spolupracovat a upřímně všechna jeho přání naplňovat, ze strany Ribbentropa a Hitlera se dočkal pouze dalšího diktátu podmínek bez toho, aniž by obdržel jakékoliv záruky budoucího německého postoje. Československo mělo v zájmu dobrých vztahů se svým sousedem zrušit všechny své spojenecké svazky, zvláště ty se Sovětským svazem, zakázat komunistickou stranu a skoncovat s aktivitami emigrantů, vyloučit židovský vliv a usměrnit tisk, stejně tak jako neklást na svém území překážky působení NSDAP a dalším nacistickým organizacím. Početná československá armáda měla být omezena a stavba nových opevnění zakázána.318 V případě, že by československá vláda tyto požadavky nesplnila, země by byla bez váhání zničena. Podle Hitlera existovaly za daných okolností pro Československo pouze dvě možnosti: „Buď se pokusí vyrovnat s říší přátelsky a uvědomí si přitom, že

317

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 89 Podrobněji viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 54, str. 56-59 318

152

leží v německém prostoru a že je v jeho zájmu přizpůsobit se podmínkám tohoto prostoru,…nebo se bude opět pokoušet hrát roli nepřítele Německa, což by nevyhnutelně vedlo ke katastrofě země ve velmi krátké době, nejpozději však v případě všeobecného konfliktu.“ Uspokojivé vztahy mezi oběma zeměmi se budou moci vyvinout pouze tehdy, pokud Československo „uzná, že britské a francouzské závazky jsou bezcenné…a že jedinou skutečně účinnou garancí je garance německá“.319 Československá vláda s vědomím, že cesta zpět je nemožná, na plnění podmínek přistoupila a věřila, že Hitler své slovo dodrží a její kroky ocení. Ten však již počítal s tím, že československá reprezentace tak jako tak všechny jeho požadavky nesplní, a 21. října po poradě s vrchním velitelem armády generálem Wilhelmem Keitelem vydal směrnici, v níž nařídil, že armáda musí být kdykoliv připravena „zničit zbytek československého státu, pokud by se rozhodl sledovat protiněmeckou politiku“. Vše mělo být zorganizováno tak, aby Československo bylo možné přepadnout nenadále, aniž by se narazilo na odpor, s cílem rychle obsadit Čechy a Moravu a izolovat Slovensko.320 Současně s těmito vojenskými plány ale Hitler stále nechával prostor i diplomatům a umírněným nacistům, kteří rozpracovávali myšlenku smluvního povazalštění československého státu. Výsledkem aktivit této skupiny se nakonec stal návrh mírové smlouvy mezi německou říší a pomnichovským Československem, jejímž podpisem se československá vláda měla zavázat k plnění německých požadavků ve smluvní podobě. Německý kancléř a dosud nezvolený nový československý prezident se dle připraveného návrhu měli dohodnout, že:

319 320

Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 61, str. 70-71 Celý text směrnice viz tamtéž, No. 81, str. 99-100

153

1) Německá říše převezme garanci integrity a nedotknutelnosti československého území a poskytne Československu podporu proti třetím mocnostem při ohrožení jeho územní celistvosti. 2) Ve všech zahraničněpolitických otázkách bude československá vláda postupovat ve shodě s německou vládou a nebude v budoucnu bez jejího souhlasu uzavírat žádné mezinárodní dohody. 3) Vojenský stav československé armády a rozsah zbrojení budou po vzájemné dohodě vojenských velitelství uzpůsobeny německým zájmům. 4) Obě vlády okamžitě projednají urovnání budoucího hospodářského poměru obou zemí.321 K jednotlivým bodům byly dále připojeny podrobné vysvětlivky, z jejichž obsahu vyplývá, že na precizaci textu se vedle představitelů ministerstva zahraničí podíleli rovněž zástupci dalších složek německého státu, zejména armády a hospodářsko-finančních

kruhů. Podle bodu 1 a 2, rozvedenými státním

podtajemníkem ministerstva zahraničí Ernstem Woermannem, se Československo mělo zříct britské a francouzské záruky hranic proti nevyprovokovanému útoku tak, jak Hitler požadoval již při setkání s Chvalkovským 14. října. Dále mělo přistoupit k Paktu proti Kominterně, vystoupit naopak ze Společnosti národů, vypovědět všechny spojenecké smlouvy a uznat režim generála Franca ve Španělsku.322 V bodě 3, rozpracovaném generálem Keitelem, se Československo mělo zavázat, že nevybuduje nová hraniční opevnění, odevzdá Německu veškerý přebytečný zbrojní materiál, přizpůsobí nebo zavede výrobu podle německých typů zbraní, zastaví zpravodajskou činnost proti Německu a povolí transporty německých vojsk přes své

321

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 142 Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, díl 1, sv. 3, seš. 2, č. 943, str. 129-130 322

154

území bez předchozího ohlášení. Hospodářské vztahy měly být podle poznámek k bodu 4, vypracovanými velvyslancem Karlem Ritterem, postaveny na celní a měnové unii obou států s tím, že veškerá hospodářská jednání se zahraničními partnery měla být vedena výhradně německou vládou při současném zohlednění zájmů československého státu.323 Do výsledného návrhu byly zapracovány i doporučení Henleinovy Sudetoněmecké strany, jejíž představitelé zaslali v průběhu přípravy dokumentu do Berlína několik memorand týkajících se možného řešení československé otázky a úpravy poměrů v tomto prostoru vůbec. Autoři v nich většinou doporučovali mírové ovládnutí zbytku československého státu prostřednictvím zvláštních vazeb s německou říší, které by mu zamezily provádět jakoukoliv nepřátelskou politiku. Podle vedoucího Němců v českých zemích a na Moravě Ernsta Kundta se musel prostor českých zemí dostat pod zahraničněpolitickou a vojenskou svrchovanost říše, neboť jen tehdy mohlo Německo získat plnou nadvládu nad děním ve střední, východní a jižní Evropě. Protože však pochod německé armády do Prahy a dosazení říšského správce vylučoval Mnichov, museli se Češi získat politicky. „Půjde to, umožníme-li jim národní existenci a zabezpečíme hranice proti Polsku a Maďarsku.…Nyní žije v lidu pocit pomsty k Francii, Anglii a Polsku, odklání se od bolševiků a židů a toho lze využít. Nová česká generace nemá světový názor, zachraňuje hlavně národnost a materiální existenci.“ 324 Koncem listopadu však již bylo zřejmé, že návrhy na pouhé politické podmanění Československa, i když dalekosáhlé, Hitlera v žádném případě neuspokojují, a že všechny zábrany, které jej až doposud s ohledem na veřejné mínění a pomnichovskou atmosféru prosáklou „usmiřováním“ svazovaly, definitivně 323 324

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 143 Z Kundtova memoranda, citováno tamtéž, str. 146

155

ustoupí jeho radikálním plánům z cesty. Dne 17. prosince vydal pokyn k doplnění své směrnice z 21. října, v němž zdůraznil, že případ likvidace zbytku československého státu „je třeba zpracovat za předpokladu, že nelze očekávat žádný odpor hodný zmínky“. I navenek muselo být dle jeho vyjádření jasné, že „jde jen o pacifikační akci a ne o válečný podnik“. Proto měla být akce provedena jen s mírovými brannými silami a bez mobilizačních zesílení.325 Při samotné realizaci plánu pak Hitler počítal jak se součinností Polska a Maďarska, tak s vnitřním rozkladem československého státu, kterému měly napomoci aktivity slovenských radikálů a zbylé části českých Němců. Věděl, že ani sanační Polsko, ani horthyovské Maďarsko dosavadní řešení československé otázky neuspokojilo, a že obě země touží po mnohem větším „podílu na kořisti“, než se jim doposud podařilo získat. Tyto další územní zisky jim však již nehodlal poskytnout zadarmo a Německo mělo za ně dostat adekvátním způsobem „zaplaceno“. Polská strana byla s touto cenou oficiálně seznámena již 24. října, když v rámci rozhovoru svého velvyslance v Německu Józefa Lipskiho s Ribbentropem poprvé vyslechla několik podmínek, za kterých byla německá říše ochotna přistoupit na její požadavky ohledně úpravy poměrů na Podkarpatské Rusi a vytvoření společné polsko-maďarské

hranice.

Obsahovaly

požadavek

na

navrácení

Gdaňska,

vybudování exteritoritární dálnice a železnice přes polský koridor do východního Pruska a přistoupení Polska k Paktu proti Kominterně. Za to polské vládě vedle splnění jejího snu o vytvoření společné hranice s Maďarskem říšský ministr sliboval prodloužení německo-polského paktu o neútočení o 10 - 25 let, garanci vzájemných hranic a zachování dosavadních polských hospodářských práv v Gdaňsku.326

325

Celý text dodatku viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 152, str. 185-186 326 Tamtéž, Vol. 5, No. 81, str. 106-107

156

Polští představitelé však na tento „výměnný obchod“ odmítli přistoupit a 19. listopadu informoval Lipski Ribbentropa, že Polsko se nepřipojí ani k Paktu proti Kominterně, ani nedá souhlas s anexí Gdaňska Německem. Nevyloučil nicméně, že by po vzájemné dohodě mohlo dojít ke změně statusu Gdaňska, konkrétně nahrazení správy Společnosti národů správou německo-polskou. Podobně dvojznačný postoj zaujala polská reprezentace i v záležitosti koridoru.327 Ve věci společné polskomaďarské hranice se naopak rozhodla jednat nezávisle a podpořit připravovaný maďarský vojenský zásah na Zakarpatské Ukrajině,328 plánovaný na 20. listopadu. Takovýto svévolný postup ovšem Hitler nehodlal v žádném případě tolerovat a oběma vládám dal jasně na srozuměnou, že jakékoliv územní změny ve střední Evropě je možné uskutečnit jen po jeho předchozím souhlasu. Především maďarská strana tak po zkušenostech z poloviny října definitivně pochopila, že bez plného podřízení německé politice, i přes podporu Itálie, nebude moci svá bývalá území opětovně získat. Proto ještě koncem listopadu přistoupila k zásadní změně své zahraničněpolitické orientace a jmenováním germanofila hraběte Istvána Csákyho do funkce ministra zahraničí potvrdila, že do budoucna hodlá sledovat již pouze jediný kurs, a to na Berlín.329 Při své návštěvě u Hitlera a Ribbentropa 16. ledna Csáky pokorně přijal kritiku minulých chyb své vlády a přislíbil, že ve středoevropských otázkách bude Maďarsko postupovat již jen v plné shodě s německými zájmy. Zároveň nešetřil ani dalšími projevy poslušnosti – prohlásil, že Maďarsko je připraveno připojit svůj podpis k Paktu proti Kominterně a

327 G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler`s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994, str. 488-489; v oficiálním německém záznamu z této schůzky v Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 5, No. 101, str. 127-129 však informace o polském postoji k Paktu proti Kominterně zcela chybí 328 Od 14.11.1938, kdy byl v ČSR přijat zákon o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi, se nejvýchodnější část Československé republiky začala oficiálně nazývat Zakarpatská Ukrajina. Zaveden byl rovněž nový název státu Česko-Slovensko. 329 Podrobněji viz M. Ádám, The Munich Crisis and Hungary: The Fall of the Versailles Settlement in Central Europe, in: E. Goldstein, I. Lukes, The Munich Crisis 1938, London 1999, str. 115

157

vzdát se svého členství ve Společnosti národů. Za to se mu od Hitlera dostalo ujištění, že další dělení Československa neproběhne zcela jistě bez maďarské účasti a že „Německo je dostatečně rozumné a velkorysé, aby dalo každému jeho podíl“. 330 Zatímco maďarská reprezentace se z listopadových událostí poučila, polská vláda nadále setrvávala na svém neoblomném postoji a odmítala se Německu v jeho požadavcích podřídit. Změnu jejího stanoviska nepřinesla ani jednání ministra zahraničí Józefa Becka s Hitlerem a Ribbentropem v Berchtesgadenu a Mnichově ve dnech 5. - 6. ledna, kdy i přes značné naléhání obou politiků polský ministr pouze přislíbil německé požadavky dále zvažovat.331 Definitivní konec německých plánů na získání Polska pro realizaci svých záměrů ve střední Evropě pak znamenala Ribbentropova návštěva ve Varšavě ve dnech 25. - 27. ledna poté, co se ukázalo, že polská strana se není ochotna smířit se ztrátou Gdaňska ani za příslib získání významné části Slovenska.332 V Berlíně se tak začaly hledat jiné možnosti. V nový scénář se záhy proměnila myšlenka okupace Československé republiky pouze v německo-maďarské spolupráci s tím, že Maďarsku by byla přenechána Zakarpatská Ukrajina, české země by říše přímo obsadila a ze Slovenska vytvořila poslušný vazalský stát. Plán vycházel z prvních kontaktů se slovenskými radikály, kteří již v říjnu mluvili s nejvyššími nacistickými představiteli o možnosti „osamostatnění“333 a nyní byli za příslib realizace tohoto cíle ochotni sehrát spolu se zbývajícími Němci v českých zemích klíčovou roli při podněcování protivládních nepokojů, které měly Německu,

330

Podrobněji viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 5, No. 272, str. 361-366 (rozhovor Csáky – Hitler); No. 273, str. 367-371 (rozhovor Csáky – Ribbentrop) 331 Podrobněji viz tamtéž, No. 119, str. 152-158 (rozhovor Beck – Hitler); No. 120, str. 159-161 (rozhovor Beck – Ribbentrop) 332 F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 217 333 K těmto rozhovorům podrobněji viz J.K.Hoensch, Slovensko a Hitlerova východná politika, Bratislava 2001, str. 127-128

158

s poukazem na vnitřní rozklad československého státu, umožnit ve vhodné chvíli beztrestně na jeho území vojensky zasáhnout.334 Podporu v těchto podvratných aktivitách měli oběma skupinám zajišťovat agenti gestapa, nacistické bezpečnostní služby Sicherheitsdienst a esesácké organizace pro řízení zahraničních Němců Volksdeutsche Mittelstelle, kteří měli zároveň dohlédnout na to, aby se v tlaku na československou vládu nepolevilo. Velké úsilí ale v tomto směru vyvíjet nemuseli, henleinovci jako vždy ochotně spolupracovali a luďáčtí separatisté za nimi ani v nejmenším nezaostávali. Představitelé jejich nejradikálnějšího křídla Vojtěch Tuka, František Ďurčanský, Alexander Mach, Karol Murgaš a Matúš Černák sami aktivně spojení s říšskými institucemi a vlivnými nacisty jak v Berlíně, tak ve Vídni, vyhledávali a při každé takové příležitosti slibovali plné podřízení německým zájmům výměnou za podporu vytvoření samostatného slovenského státu.335 To platilo zejména o Vojtěchu Tukovi, přesvědčeném zastánci fašistické ideologie, který se po téměř 10 letech strávených ve vězení za velezradu vrátil v říjnu 1938 z káznice, aby podpořil své soukmenovce a pomohl jim prosadit realizaci slovenské státnosti u nacistické reprezentace. Při svém nejdůležitějším přijetí u Hitlera a Ribbentropa 12. února Tuka „jménem svého národa“ znovu zopakoval žádost o pomoc při osamostatnění Slovenska a prohlášením, že vkládá osud národa do vůdcových rukou, potvrdil, že slovenský lid je za tuto podporu připraven napříště plně respektovat přání nacistických představitelů. Takové gesto Hitler nemohl než ocenit a Tuku na oplátku ujistil, že na anektování Slovenska nemá ani ten nejmenší zájem a že je připraven podpořit jím deklarované národní cíle. Zdůraznil, že Slovensko nepředstavuje pro Německo žádné nebezpečí a tudíž nevidí důvod, proč 334 335

R. Kvaček, A. Chalupa, Československý rok 1938, Praha 1988, str. 269 Podrobněji viz F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 179-181

159

by mělo být vymazáno z mapy. Naopak, vyhlášení nezávislého slovenského státu by bylo pro německou říši přínosem a on by byl ochoten ihned garantovat jeho hranice. Pokud by však s tímto krokem Slovensko příliš otálelo, mohlo by se stát, že vyjde ve svém úsilí naprázdno a bude nakonec nuceno sdílet společně s Čechy jejich „temnou budoucnost“.336 Diplomatické přípravy na zničení zbytku československého státu tak dosáhly svého vrcholu. Slovenští radikálové byli v zájmu zajištění své samostatné národní existence odhodlání učinit vše pro dosud nenaplněné Hitlerovy ambice a cíle, stejně jako maďarští vládní činitelé, čekající pouze na souhlas se zahájením své operace na Zakarpatské Ukrajině. Osud druhé Československé republiky byl tak po necelých pěti měsících definitivně zpečetěn.

3.2

Britský a francouzský postoj k německému tlaku na ČSR

„Toto je podruhé v naší historii, co byl z Německa přivezen mír se ctí. Věřím, že je to mír pro naši dobu“.337

Pro většinu britské i francouzské veřejnosti znamenal podpis mnichovské dohody vytouženou záchranu míru, v jehož zachování již po vývoji posledních zářijových dní ani nedoufali. Své státníky proto jak v Londýně, tak v Paříži vítali jako dobyvatele vracející se z vítězného tažení. Zatímco ale Chamberlain byl ve své zaslepenosti o svém vítězství v Mnichově skutečně přesvědčen, Daladier byl při

336

Podrobněji viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 168, str. 209-213 337 Z Chamberlainova projevu po jeho návratu z mnichovské konference 30.9.1938, N. Chamberlain, The Struggle for Peace, London 1944, str. 302-303

160

vědomí zrady československého spojence a důsledků tohoto kroku pro francouzskou bezpečnost ovacemi pařížského lidu hluboce deprimován.338 Za nadšením britského premiéra se však skrývalo ještě něco jiného - angloněmecká deklarace o neútočení, o jejíž existenci neměl jeho francouzský kolega ani nejmenší tušení. Dokument, který ještě před odjezdem z Mnichova 30. září dopoledne s německým vůdcem iniciativně podepsal, měl totiž Británii zaručit, že anglo-německé nepřátelství zůstane jednou provždy otázkou minulosti. „Považujeme dohodu podepsanou včera večer a anglo-německou námořní dohodu za symbol přání obou našich národů nikdy již nevést válku jeden proti druhému,“ pravilo se v textu prohlášení. „Jsme rozhodnuti projednávat i ostatní otázky, týkající se obou našich zemí, metodou konzultací a usilovat i nadále o odstranění možných příčin rozdílných názorů, abychom tak přispěli k zajištění míru v Evropě.“

339

Anglo-německá

deklarace se tak v Chamberlainových očích měla stát současně základem všeobecného usmíření a trvalého míru v Evropě, který již Hitler neporuší. Jak ale ukázala následující třídenní parlamentní debata, ne všichni jeho vládní a parlamentní kolegové tyto optimistické představy se svým premiérem sdíleli. Kritika, která z jejich úst na adresu jeho dosavadní politiky zazněla, byla velmi vzdálena bezmezným pochvalám a obdivu, jichž se mu ještě před pár dny dostávalo od vděčného britského lidu. Hned na úvod rozpravy dne 3. října vystoupil se svým projevem první lord admirality Duff Cooper, aby v něm oznámil, že v důsledku zásadního nesouhlasu s premiérovo politikou a přijatým mnichovským ujednáním podává svou okamžitou demisi. „Zapřísahal jsem své kolegy, aby tento problém neviděli jen jako problém Československa,“ uvedl s odkazem na vládní politiku

338

Podrobněji viz J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 178-180 Celý text deklarace viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 2, No. 676, str. 1017 339

161

posledních týdnů. „Pokud bychom šli do války, což jsme téměř učinili, nebylo by to kvůli Československu…o nic více než kvůli Srbsku nebo Belgii, za které jsme bojovali v roce 1914.“…„Bojovali bychom v souladu se zněním tradiční britské zahraniční politiky, abychom zabránili jedné velmoci, navzdory smluvním závazkům, národním právům a morálním zásadám, ovládnout brutální silou evropský kontinent.“

340

V projevu zároveň nešetřil ani samotného ministerského předsedu. Jeho dohodu s Hitlerem o neútočení odmítl s tím, že „podepsat takovou deklaraci, bez konzultace se svými kolegy, bez jakékoliv zmínky svým spojencům, bez porady s dominii a pomoci jakýchkoliv expertních diplomatických poradců, není v žádném případě cestou, kterou by se zahraniční politika britského impéria měla ubírat“. „Ministerský předseda má důvěru v dobrou vůli pana Hitlera,“ uvedl dále, „ačkoliv když pan Hitler porušil versailleskou smlouvu, tvrdil, že dodrží smlouvu locarnskou, a když porušil i ji, tvrdil, že se již nikde dále v Evropě vměšovat nebude a ani nebude vznášet další územní požadavky. Když násilím vtrhl do Rakouska, pověřil své stoupence, aby poskytli úřední záruku, že se nebude vměšovat do záležitostí Československa. To se stalo před necelými šesti měsíci. Přesto si ministerský předseda stále myslí, že se i nadále může spoléhat na Hitlerovu dobrou vůli.“…„Ale já nemohu věřit tomu, čemu věří on. Proto mu už dále nemohu být v jeho vládě nápomocen.“ 341 V kritice Chamberlainovy zaslepenosti pokračovali i další řečníci. Z řad vládních konzervativců to byli zejména představitelé menší Churchillovy a větší Edenovy skupiny, které dlouhodobě spojoval jejich nesouhlas s premiérovo

340 341

D. Cooper, Old Men Forget, London 1957, str. 246 Tamtéž, str. 247-248

162

politikou, již shodně považovali za nešťastnou a politováníhodnou.342 S jedním z nejlepších projevů vystoupil Winston Churchill: „Utrpěli jsme naprostou a ničím nezmírněnou porážku.…Spojenecký systém ve střední Evropě, o který Francie opírala svou bezpečnost, byl smeten z povrchu zemského. Cesta dunajskou nížinou k Černému moři, zdroje obilí a ropy, cesta, která vede až do Turecka, byla otevřena.…Mnoho lidí si bez pochyby upřímně myslí, že se vzdávají pouze zájmů Československa, nicméně já se obávám, že zjistíme, že jsme se hluboce zkompromitovali a možná i zásadně ohrozili bezpečnost a dokonce nezávislost Velké Británie i Francie.…Troufám si tvrdit, že v časovém údobí, které se může počítat na roky, ale možná také jen na měsíce, Československo bude pohlceno nacistickým režimem.…Lidé by měli vědět, že jsme i bez války utrpěli porážku, jejíž následky se s námi povlečou ještě dlouho, měli by vědět, že jsme minuli strašlivý milník v naší historii, kdy celá rovnováha v Evropě byla porušena.…A nepředpokládejte, že je to konec. Je to pouze začátek zúčtování.“ 343 Své výhrady neskrývali ani zástupci opozičního tábora, pro něž až doposud byla Chamberlainova politika appeasementu s ohledem na její pacifistické zaměření přijatelná. Za Labour Party promluvil její předseda Clement Attlee: „Nebyli jsme schopni bezstarostně se těšit. Cítili jsme ponížení. To nebylo vítězství rozumu a humanity. Bylo to vítězství brutální silou.“ A předseda Liberální strany Archibald Sinclair dodal: „Politika, která uvaluje nespravedlnost na malý a slabý národ a tyranii na svobodné muže a ženy, nikdy nemůže tvořit základ trvalého míru.“ 344

342

Do menší, radikálnější Churchillovy skupiny patřili Brendan Bracken, Robert Boothby a Duncan Sandys. Větší, umírněnější Edenova skupina čítala kolem 20 členů a patřili do ní mj. Leopold Amery, Harold Nicolson či Harold Macmillan. Po své rezignaci se k ní připojil rovněž Duff Cooper. J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 183 343 Citováno dle: M. Gilbert, Prophet of Truth, London 1990, str. 997-1001 344 Citováno tamtéž, str. 993

163

Podle Chamberlaina však pouze politika appeasementu mohla zajistit „odstranění těch podezření a nepřátelství, která tak dlouho otravovala atmosféru“ a „spoluprací všech národů, nevyjímaje totalitní státy, přispět k vytvoření trvalého míru v Evropě“.345 To potvrdilo i závěrečné hlasování. Premiérovu mnichovskou politiku v něm podpořilo 368 poslanců proti 144 hlasů jeho oponentů. Podobně jako britský premiér také francouzský předseda vlády byl nucen hájit svůj postup před parlamentními kolegy. Na rozdíl od britské dolní sněmovny však debata ve francouzském Národním shromáždění probíhala mnohem hladčeji a postrádala jak na své délce, tak ostrosti i zajímavosti. Přestože ještě 30. září na zasedání

kabinetu

Daladier

pochyboval,

že

mnichovská

dohoda

přinese

v československé záležitosti trvalé řešení, při svém vystoupení v parlamentu 4. října označil toto velmocenské ujednání za „skutečné vítězství míru a humanity“ a vyjádřil přesvědčení, že Československo „bude pokračovat ve svém životě jako svobodná země“ a Francie mu v tom bude napomáhat.346 Kritické hlasy proti takovému hodnocení se ozvaly zejména z řad krajní levice. „Nevěříme, že tato oběť vykoupila mír,“ prohlásil za komunistickou stranu poslanec Gabriel Péri. „Vy jste odsoudili Československo, aby bylo úplně vydáno Německu i se svou Maginotovou linií.“ Touto kapitulací tak dle něj nebyl posílen mír, nýbrž síly války, které Hitlerovi otevřely cestu k dalším válečným dobrodružstvím. K tomuto varování se přidal i ojedinělý hlas pravicového poslance Henryho de Kérillise: „Není pravda, že zrazujíce Československo, jsme zachránili mír.“ 347…„Domnívám se,“ napsal později v Ľ Epoque, „že zničení Československa, jediného spojence, kterého máme v týlu Německa, zvrátí diplomatickou a

345

Z Chamberlainových projevů v dolní sněmovně 3.10. a 6.10.1938, N. Chamberlain, The Struggle for Peace, London 1944, str. 314, 327 346 Citováno dle: J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 190 347 Citováno dle: K. Douděra, Republika na úvěr, Praha 1987, str. 63

164

strategickou rovnováhu ve prospěch Německa“. Francie tak dle jeho názoru utrpěla „diplomatický Sedan, při němž nejde o francouzskou provincii, nýbrž o osud Evropy“.348 Celkový výsledek debaty však odrážel převažující nálady francouzské veřejnosti, pro níž, jak píše John Wheeler-Bennet, „národní hrdost nebyla dostatečným motivem pro boj v dlouhé a krvavé válce na obranu malého a nešťastného spojence“.349 Ani rezignace ministrů Paula Reynauda a Georgese Mandela tak nemohla zakrýt morální úpadek a defétismus většiny francouzského národa a jeho politické reprezentace, který plně potvrdilo i závěrečné hlasování v Národním shromáždění, v němž se proti přijetí mnichovské dohody vyslovilo pouhých 75 poslanců a 535 ji podpořilo. V Británii i ve Francii tak obě vlády získaly mandát pro pokračování své dosavadní usmiřovací politiky, jejímž úkolem mělo být i nadále úsilí o zlepšení vztahů s nacistickým Německem, které jako jediné mohlo v jejich očích zajistit bezpečnost a zachování míru v Evropě. Vůdčí role v prosazování dalšího sbližování demokratických a diktátorských mocností se opětovně chopil britský premiér Neville Chamberlain, podle nějž pouze úzká spolupráce s těmito mocnostmi mohla vytvořit podmínky pro větší stabilitu a nové, pevnější uspořádání evropských vztahů.350 Tuto víru v lepší budoucnost však v pomnichovském vystřízlivění bylo ochotno s Chamberlainem sdílet stále méně jeho vládních kolegů. Řada z nich byla přesvědčena, že Británie musí být připravena i na skutečnost, že agresivní rozpínavost totalitních velmocí se nepodaří ani s maximálním diplomatickým úsilím zastavit a země bude nucena bránit své národní zájmy silou. Tento názor zastával i

348

Citováno dle: L. Feierabend, Politické vzpomínky I, Brno 1994, str. 29 J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 191 350 F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 73 349

165

ministr zahraničí Halifax, podle nějž Mnichovem byla dosažena hranice britské ústupnosti a jediným správným řešením do budoucnosti mohlo být pouze vytvoření vlády národní jednoty, zahrnující rovněž dosavadní vládní kritiky, která by ihned zahájila odpovídající kroky směrem k urychlenému britskému znovuvyzbrojení.351 Na podobném řešení ovšem neměl Chamberlain v žádném případě zájem. Nehodlal připustit, aby kdokoliv narušil jeho plány dalšího anglo-německého sbližování. Jak důvěrně sdělil jeho tiskový tajemník George Steward německému diplomatovi Fritzi Hessemu, „všechny důležité otázky měly být napříště řešeny přímou cestou, aby se obešlo jak ministerstvo zahraničí, tak Sir Nevile Henderson“, a zabránilo se tak „riziku vzniku možné obstrukce a nežádoucí publicity“.352 Prioritou ve vztazích s Německem se mělo stát „usmiřování“ na hospodářském poli spojené s otázkou postupného omezování zbrojení. Chamberlain a jeho nejbližší poradci – ministr financí John Simon, ministr vnitra Samuel Hoare a ministr pro koordinaci obrany Thomas Inskip – byli přesvědčeni, že pouze úspěšný hospodářský appeasement může zabránit masivnímu znovuvyzbrojování obou zemí a že jedinou cestou, jak toho dosáhnout, je umožnit větší zapojení Německa do mezinárodního obchodu, resp. neklást odpor jeho hospodářskému pronikání do oblasti střední a jihovýchodní Evropy a uznat jeho dominantní postavení v tomto regionu. „Nemáme zájem držet Německo od těchto zemí nebo jej obklíčit ekonomicky,“ uvedl Chamberlain v parlamentní debatě věnované mezinárodní situaci 1. listopadu.353 Naopak, spolu se svými poradci doufal, že tím, že umožní německé říši

351

F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 73 352 Z memoranda F. Hesseho z 11.10.1938, Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 251, str. 306 353 N. Chamberlain, The Struggle for Peace, London 1944, str. 339

166

hospodářskou expanzi na východ, odvrátí její pozornost od dění v západní Evropě a ochrání tak nejlépe i zájmy britské koloniální říše. Hitler však o další sbližování a spolupráci s Británií nestál. Již 9. října ve svém projevu v Saarbrückenu prohlásil, že je na čase, aby se „lidé v Anglii zbavili určitých návyků, které zdědili z versailleské epochy.“…„Nemůžeme déle snášet poučování guvernantky.“ A s odkazem na britské obavy o osud některých sudetských Němců dodal: „Starat se o osud Němců uvnitř hranic říše, i těch patřící k říši, není její věc.“

354

Skutečně tvrdou ránu ovšem Chamberlainovu úsilí zasadil

židovský pogrom z 9. listopadu. Brutalita Křišťálové noci šokovala nejen politiky, ale definitivně otevřela oči i zbývající části appeasersky naladěné veřejnosti. O pár dní později, dne 14. listopadu, předložil ministr Halifax na zasedání Výboru pro zahraniční politiku nanejvýš znepokojivé zprávy britské rozvědky. Podle nich byli vedoucí představitelé třetí říše přesvědčeni, že pád Británie je pouhou otázkou času, vzhledem k její totální nepřipravenosti na jakýkoliv válečný konflikt, a že jen nadlidské úsilí by ji mohlo zachránit od ztráty celého impéria. Zároveň potvrzovaly, že Hitler se vrátil zpět ke svým původním plánům prezentovaným v knize Mein Kampf a rozhodl se Británii skutečně napadnout poté, co vyřadí Francii a rozbije tak spojenectví těchto dvou velmocí.355 Ani tyto alarmující zprávy ale Chamberlaina neodradily v pokračování nastoupeného kurzu, přestože bylo více než zjevné, že dosavadní výsledky snah dosáhnout nějaké dohody jak v hospodářské, tak zbrojní oblasti jsou pro nedostatečný zájem německé strany téměř nulové. Ve svém projevu na slavnostním večeru Asociace zahraničních novinářů dne 13. prosince naopak vyjádřil přesvědčení, že mezinárodní ujednání, jichž bylo v uplynulém roce mezi 354 355

Citováno dle: W. Churchill, Druhá světová válka, díl I, Praha 1992, str. 297 K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 433

167

demokratickými a diktátorskými mocnostmi dosaženo, zásadním způsobem přispěly ke zlepšení celkového mezinárodního klimatu, a že i anglo-německé vztahy se budou v tomto kontextu nadále řídit přáním obou národů obsaženým v mnichovské deklaraci nikdy již spolu nevést válku, ale všechny rozpory řešit metodou konzultací.356 Pronesení takového projevu pouhý den poté, co německá vláda oznámila rozhodnutí využít plně klauzule obsažené v anglo-německé námořní dohodě z roku 1935 a dobudovat své ponorkové loďstvo do 100 % britské ponorkové tonáže,357 vyvolalo značné rozhořčení jak na ministerstvu zahraničí, tak mezi některými, zejména mladšími, členy kabinetu, kritizujícími stále více nedostatečné tempo britského znovuvyzbrojování. Jejich následná revolta vedoucí k odvolání ministra pro koordinaci obrany Inskipa sice přispěla ke zlepšení vyhlídek na urychlení a dokončení zbrojního programu, klíčový impuls k realizaci dlouho odkládaných kroků však přinesly až zprávy o Hitlerových údajných plánech napadnout Holandsko, které pod tlakem drtivé většiny kabinetu a představitelů obranných složek státu donutily Chamberlaina konečně jednat a počátkem února souhlasit s čtyřnásobným navýšením sil britské armády i přípravou dalších expedičních jednotek na obranu Francie.358 I přes všechna tato opatření však britský premiér ve svém nitru stále věřil, že mírová spolupráce s diktátorskými mocnostmi je možná a naděje na zachování přátelských vztahů mezi velmocemi stále vysoká. Ještě 10. března na tiskové konferenci

v Downing

Street

10

novináře

optimisticky

přesvědčoval,

že

„mezinárodní situace je méně znepokojivá a vzbuzuje méně obav ohledně možného

356

N. Chamberlain, The Struggle for Peace, London 1944, str. 373-375 Text německé nóty viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 422, str. 422-423 358 F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 42, 77 357

168

nežádoucího vývoje, než tomu bylo před nedávnou dobou“. Důkazem měly být jak zlepšující se vztahy mezi Francií a Itálií, tak pokračující anglo-německá jednání o hospodářských otázkách, jejichž prvním konkrétním výsledkem se koncem ledna stal podpis dohody o spolupráci v oblasti uhelného průmyslu. K pozitivnímu posunu mělo dojít i v otázce odzbrojení, kde předvídal svolání velmocenské konference ještě před koncem roku 1939.359 Již za pouhých pět dní se mělo ukázat, jak naivní tato představa byla. Jestliže britský appeasement držela po Mnichovu při životě i nadále Chamberlainova víra v přátelskou spolupráci demokratických a diktátorských režimů, ve Francii vycházela pokračující politika usmiřování z pocitu vlastní slabosti umocněné politickou nejednotou a morálním rozkladem společnosti. Defétistické smýšlení

veřejnosti

se

v pomnichovské

atmosféře

propojilo

se

silným

antikomunismem podporovaným radikálními pravicovými kruhy, pro něž silné Německo bylo hrází proti bolševizaci Evropy a tedy i Francie. Spolupráce s Německem tak v tomto ohledu byla vnímána jako bytostný zájem Francie, který nesměl být v žádném případě ohrožen. Definitivní rozpad lidové fronty koncem října a vypořádání se se všemi, kteří by jako komunisté kladli překážky francouzskoněmeckému sbližování, pak pouze završil konečný odklon od tradic francouzské zahraniční politiky 20. a 30. let.360 Směr nové proněmecké politiky však na rozdíl od Británie neměl udávat premiér, ale dlouholetý zastánce dorozumění s diktátorskými mocnostmi ministr zahraničí Georges Bonnet. Veden svými politickými ambicemi spatřoval v úspěšném appeasementu s Německem nejen možnost realizace svých dlouhodobých snah

359

F. McDonough, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998, str. 78 360 Podrobněji viz J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 300-303

169

o změnu alianční politiky Francie, ale také příležitost jak využít vnitropoliticky oslabené pozice ministerského předsedy Daladiera pro získání premiérského křesla. Prostředkem se mu měl stát návrh na uzavření francouzsko-německé deklarace, analogické anglo-německé deklaraci z 30. září, zahrnující ovšem navíc i garanci trvalé neměnnosti francouzsko-německých hranic.361 Z jeho pověření proto již 13. října seznámil velvyslanec François-Poncet s těmito představami státního tajemníka Weizsäckera a následně při rozlučkové audienci 18. října i samotného Hitlera. Reakce německých představitelů byla příznivá. Hitler souhlasil jak s podpisem dohody, tak s tím, aby v jejím rámci Německo a Francie uznaly vzájemnou nedotknutelnost hranic. Zároveň pověřil ministra zahraničí Ribbentropa, aby jeho úřad návrh příslušného dokumentu vypracoval a posléze zaslal francouzské straně k připomínkám.362 Bonnet byl výsledkem jednání nadšen. Již 21. října si nechal celý projekt posvětit

vládním kabinetem a následně instruoval François-Ponceta, aby na

německém ministerstvu co nejrychlejší dodání návrhu urgoval.363 Text zamýšlené deklarace mu byl nakonec doručen prostřednictvím německého velvyslance v Paříži hrabětem Johannesem Welczeckem 7. listopadu a k jeho plnému uspokojení obsahoval všechny důležité body odsouhlasené v předchozí komunikaci s německou stranou. „Byl viditelně potěšen naší současnou iniciativou,“ zapsal si Welczeck, „a

poté,

co

si

jí

letmo

prostudoval,

neměl

na

první

pohled

žádné

výhrady“.…„Spontánně a s určitým dojetím pak prohlásil, že francouzsko-německé sblížení bude znamenat naplnění jeho životního snu a přinese také Daladierovi a

361

J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 303-304 Podrobněji viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 338, str. 436-437 (rozhovor François-Poncet – Weizsäcker); Documents diplomatiques 1938-1939, N. 17, str. 21-22 (rozhovor François-Poncet – Hitler) 363 Documents diplomatiques 1938-1939, N. 19, str. 27 362

170

mnoha

přátelům

francouzsko-německého

sblížení

ve

Francii

velké

zadostiučinění.“364 Během rozhovoru Bonnet zároveň navrhl, že by se podpis deklarace mohl uskutečnit v Paříži v rámci oficiální návštěvy německého ministra zahraničí, pro níž jako nejvhodnější termín spatřoval období od 11. do 22. listopadu. S ohledem na následující události, především atentát na tajemníka německého velvyslanectví Ernsta von Ratha a reakci v podobě Křišťálové noci, ale i vnitropolitické problémy ve Francii vrcholící generální stávkou 30. listopadu, však musel být termín návštěvy odložen a podpis deklarace realizován až 6. prosince. Mezitím konečné znění textu schválila jak francouzská vláda, tak posvětila návštěva Chamberlainova a Halifaxova, během níž britský premiér uvítal připravovanou dohodu jako „další krok směrem k appeasementu v Evropě“.365 Deklarace, skládající se ze tří vznešeně znějících článků, takovým krokem alespoň v očích francouzských politiků skutečné být měla. Svým podpisem v ní totiž ministři zahraničí obou zemí: 1) stvrzovali zájem svých vlád na zachování „mírových a dobrých sousedských vztahů mezi Německem a Francií“ tvořících „jeden z nejpodstatnějších prvků při konsolidaci situace v Evropě a zachování všeobecného míru“; 2) uznávali stávající společné hranice za definitivní s výslovným zdůrazněním, že „mezi oběma státy neexistují žádné nevyjasněné otázky teritoriální povahy“; 3) vyjadřovali odhodlání svých vlád konzultovat v budoucnu „všechny otázky týkající se obou zemí“, které by mohly „vést k mezinárodním obtížím“.366 Zatímco ale pro Bonneta podpis deklarace otevíral cestu ke spolupráci danou přesvědčením, že „mezi oběma státy není takového sporu, který by otřásl

364

Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 347, str. 446 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 325, str. 287 366 Celé znění deklarace viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 369, str. 470 365

171

mírumilovnou základnou jejich vztahů“, pro Ribbentropa znamenal otevření cesty vedoucí „k vzájemnému uznání a respektování životních národních zájmů obou velmocí“.367 To se plně projevilo i v rámci následného rozhovoru obou ministrů, během nějž Ribbentrop opakovaně požadoval respektování německé sféry vlivu ve střední a východní Evropě, a to jak ze strany Francie, tak Británie. „Německo považuje tuto část Evropy definitivně za součást své sféry vlivu,“ uvedl ve svém dlouhém expozé k tomuto tématu. Proto již nadále nebude trpět další vměšování obou velmocí do dění v tomto prostoru. Dosavadní „politika obkličování“ Německa, reprezentovaná francouzskými vojenskými aliancemi, „musí být dříve či později smetena…, ať již formou jednání nebo jinými prostředky,“ varoval. „Pokud však Francie uzná tuto německou sféru vlivu jednou provždy…, konečná dohoda mezi Německem a Francií bude možná.“ 368 Přestože Bonnet ve svých pamětech popírá, že by na tuto Ribbentropovu výzvu jakkoliv pozitivně reagoval,369 záznam tlumočníka Schmidta dokládá, že přinejmenším tomuto jeho výkladu neoponoval a naopak souhlasil s tím, že „vztahy od Mnichova se v tomto směru zásadně změnily“. To ostatně dosvědčuje i jeho postoj k závazku garance nových hranic československého státu, který označil za něco, k čemu byla Francie donucena „pod vlivem okolností“.370 Právě otázka československých garancí pak definitivně ukázala, jak velký význam nejen Francie, ale i Británie svým závazkům ve střední Evropě skutečně přikládá. Přestože ani jedna z vlád se jich oficiálně nehodlala vzdát, svou praktickou

367

Z projevů ministrů doprovázejících podpis deklarace, Documents diplomatiques 1938-1939, N. 29, str. 34-35 368 Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 370, str. 473-474 369 G. Bonnet, Fin d´une Europe, Genève 1948, str. 43 370 Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 370, str. 474

172

politikou během podzimu obě potvrzovaly, že tuto oblast již zcela přenechaly německé dominanci. Vedle jejich liknavého přístupu k jednáním na berlínské konferenci a nezájmu o účast na vídeňské arbitráži se snad nejzjevnějším příkladem stal jejich postoj k československé žádosti o finanční pomoc na obnovu mnichovskou dohodou narušeného hospodářství. Ačkoliv tuto pomoc obě vlády hned počátkem října přislíbily, s přibývajícími týdny se k jejímu poskytnutí stavěly čím dál více zdrženlivěji. Již 21. října československý vyslanec ve Francii Štefan Osuský do Prahy oznamoval, že z Londýna bylo francouzské vládě sděleno, „že vzhledem na sklony, které se uplatňují v oficiálních kruzích československých pro těsnou hospodářskou spolupráci s Německem, Anglie váhá angažovati se do finanční pomoci Československé republice, ježto za těchto okolností anglické libry by jenom rozmnožily německou zásobu devis“.371 A 2. listopadu v návaznosti na rozhovor s Alexisem Légerem, který mu tlumočil Daladierovo znepokojení, s jakou lehkostí se nyní Československo orientuje na Německo, znovu upozorňoval, že „jestli vláda chce dosíci finanční pomoci Francie, musí bráti ohled na to, jak se ve Francii reaguje na to, co se v Československu děje“.

372

Vzrůst protičeskoslovenských nálad

potvrzoval ve svých zprávách z Londýna i vyslanec Jan Masaryk. „Považují nás zde za zcela vydané napospas Německu a propaganda nám nepřátelská operuje tím, že peníze nám dané jsou jenom indirektní pomocí Německu“, napsal ve své zprávě z 19. prosince. „Našim přátelům ve straně konzervativní opozice vymlouvá se LeithRoss /hlavní ekonomický poradce vlády/ a Treasury, že by byli ochotni dát víc, že ale Francie naprosto nechce se zúčastnit. Myslím, že ve Francii opět se vymlouvají na

371

Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, díl 1, sv. 3, seš. 2, č. 839, str. 7 372 Tamtéž, č. 879, str. 50

173

Anglii a nedivil bych se, kdyby to bylo opakování oné ošemetné hry, kterou s námi naši západní ,ochránci‘ hráli a hrají.“…„Všeobecně však stále roste jakási latentní nechuť vůči střední Evropě, obzvláště Československu, a Angličané, zaplativše pár grošů na zaflastrování svého špatného svědomí, rádi by na nás zapomněli a ukončili tuto trapnou kapitolu.“ 373 Britská a francouzská finanční pomoc byla nakonec československá vládě poskytnuta po zdlouhavých jednáních počátkem února následujícího roku. Z původně požadovaných 30 miliónů liber se však tato pomoc zredukovala na půjčku pouhých 10 miliónu liber od britské vlády, přičemž 4 milióny z této částky se poskytovaly jako dar, s přísnými pravidly pro jejich použití výhradně k financování pomoci uprchlíkům z odstoupených území, a francouzský příslib převzít na sebe závazek splácení úroků ze své dřívější půjčky 700 miliónů franků, kterou československé vládě poskytla v roce 1932.374 Obdobný vývoj zaznamenal britský a francouzský postoj i v otázce samotných garancí. Poté, co 22. listopadu obě vlády obdržely československou nótu oznamující splnění všech podmínek, na něž bylo v mnichovské dohodě vázáno udělení mezinárodních záruk nových hranic československého státu,375 se další postup v této záležitosti stal jedním z hlavních bodů plánovaných anglofrancouzských konzultací svolaných na 24. listopadu do Paříže. Chamberlain s Halifaxem se na nich striktně postavili proti udělení jakýchkoliv samostatných garancí pouze ze strany Británie a Francie a trvali na společných zárukách všech mnichovských mocností. Přestože ještě počátkem října

373

Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945, díl 1, sv. 3, seš. 3, č. 1003, str. 64 374 H. Ripka, Munich – before and after, London 1939, str. 252-253 375 Text nóty signatářům mnichovské dohody viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 136, str. 166

174

jejich vládní kolega Inskip prohlašoval, že britská vláda se cítí být přijatým závazkem již vázána a považuje garanci ze své strany za účinnou,376 nyní měl tento závazek dle jejich vyjádření vstoupit v platnost jen v případě nevyprovokovaného útoku a po souhlasu nejméně tří ze čtyř signatářů. Na francouzské námitky, že by tak zcela byla snížena hodnota této garance, Chamberlain argumentoval tím, že by bylo velmi nebezpečné, kdyby „Francie a Velké Británie musely jít do války kvůli akcím na straně druhých dvou ručitelů“. Takto nastavené podmínky měly obě země před tímto rizikem ochránit. „Zájmy Itálie a Německa ve střední Evropě nebyly vždy nutně shodné a může nastat situace,…kdy Itálie, po boku s Francií a Velkou Británií, uvede garance v platnost,“ obhajoval britský postoj Chamberlain. Své hostitele však přesto úplně nepřesvědčil. Podle Daladiera nebylo možné zapomínat na morální aspekt celé záležitosti. Opakovaně zdůrazňoval, že pokud by nyní Francie odmítla zbytek Československa garantovat nebo by udělení garance jakkoli podmiňovala, vliv na její morální kredit i postavení by byl nedozírný. Podle britských představitelů ale bylo třeba na tuto otázku nahlížet především z praktické stránky věci. „Bylo by těžké si představit, jak by za současné situace Francie a Velká Británie mohly splnit své závazky, a bylo by pro ně ponižující, kdyby toho nebyly schopny,“ upozorňoval Halifax. Připomínka přetrvávající vojenské slabosti obou zemí na francouzské politiky opětovně spolehlivě zapůsobila. Závěrem proto souhlasili s britským návrhem, aby řešení v podobě společných garancí všech mnichovských mocností bylo předloženo československé vládě k vyjádření.377 Stanovisko československé reprezentace bylo dle očekávání jednoznačné. Ministr zahraničí Chvalkovský ve své odpovědi britskému vyslanci Basilu

376

Podrobněji viz V. Smetana, Zatracené závazky. Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa, Soudobé dějiny, roč. XI, 2004, č. 1-2, str. 90 377 Celý záznam anglo-francouzských konzultací věnovaný otázkám ČSR a střední Evropy viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 325, str. 300-306

175

Newtonovi dne 10. prosince zdůraznil zájem své vlády na získání jakýchkoliv garancí, pokud jí budou poskytnuty v co nejkratší možné době.378 V následujících týdnech se proto jak britská, tak francouzská diplomacie zaměřily na získání podpory také Německa a Itálie, bez jejichž kladného postoje nebyla realizace celého plánu myslitelná. Představa, že by za dané mezinárodní situace německá nebo italská reprezentace na podobný druh závazku přistoupila, však byla velmi naivní a krátkozraká. O tom se mohl přesvědčit i francouzský velvyslanec v Berlíně Robert Coulondre, jemuž dal státní tajemník Weizsäcker 21. prosince zcela jasně na srozuměnou,

že

německá

vláda

považuje

otázku

velmocenských

garancí

československému státu za definitivně mrtvou a nenechá si v žádném případě zasahovat do sféry svého vlivu. „Osud Československa…leží v německých rukou. Tudíž nic jiného než německá garance nemá pro Prahu význam,“ objasnil zaskočenému velvyslanci.379 O něco lépe dopadly v polovině ledna sondáže britských představitelů v Římě. Mussolini svým hostům Chamberlainovi a Halifaxovi sdělil, že v zásadě proti udělení garancí nic nemá, nicméně zastává názor, že „čas pro jejich poskytnutí ještě nedozrál“. Uvažovat o nich by dle něj bylo možné až po splnění tří základních podmínek: vnitřní konsolidaci Československa, jeho neutralizaci a po dokončení demarkace jeho nových hranic v terénu.380 Povzbuzeni tímto italským stanoviskem se proto obě vlády rozhodly počátkem února znovu oslovit německé představitele a formou společné nóty

378

Documents on materials relating to the eve of the Second World War, Vol. 1, No. 43, str. 289 Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 373, str. 483; Coulondreův komentář k této schůzce viz Documents diplomatiques 1938-1939, N. 35, str. 41-42 380 Podrobněji viz záznam z jednání britských představitelů v Římě 12.1.1939, Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 4, No. 500, str. 527-528 379

176

8. února požádat o sdělení podmínek, za jakých by Německo bylo ochotno poskytnout slíbené garance československé vládě.381 Předpokládaly, že německá vláda přinejmenším potvrdí podmínky uvedené Mussolinim a bude tak postupovat v souladu se svými italským spojencem. Obě diktátorské mocnosti skutečně svůj postup v této otázce od počátku koordinovaly.382 To, co ale britští a francouzští představitelé neviděli, nebo spíše nechtěli vidět, byla skutečnost, že ani jedna z nich nebyla připravena požadovanou garanci Československu poskytnout. Proti udělení garancí se navíc zásadně stavěla také polská a maďarská vláda, jejichž zástupci opakovaně v Berlíně a Římě naléhali, aby žádné závazky ohledně definitivní podoby československých hranic ze strany obou velmocí přijímány nebyly.383 Vznášení podmínek, ať již při jednání s britskými, francouzskými či československými představiteli, tak bylo pouze zastíracím manévrem před otevřeným přiznáním skutečných německých záměrů ve střední Evropě. Ty se naplno projevily koncem února a počátkem března poté, co velvyslanec Coulondre opakovaně urgoval urychlenou

německou odpověď na anglo-

francouzskou nótu z 8. února a československá vláda na doporučení Londýna a Paříže zaslala všem signatářům mnichovské dohody memorandum s novou připomínkou závazku velmocenských garancí svých hranic a oznámením, že je připravena v zájmu jejich rychlého obdržení a usnadnění dalších jednání vyhlásit striktní neutralitu.384 Reakce německé strany na obě tyto poslední aktivity již byla jednoznačně negativní. Československý postup označil Weizsäcker za nepřijatelný 381

Text nóty viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 164, str. 207-208 382 Ke koordinaci postupu obou velmocí viz tamtéž, No. 154, str. 187 (Weizsäckerovo memorandum z 28.12.1938); No. 408, str. 526 (Ribbentropovo memorandum z 28.11.1938) 383 AMZV, Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, č.j. 162/1939 z 13.2.1939, 384 Text československého memoranda z 22.2.1939 viz Documents on British Foreign Policy 19191939, Series III, Vol. 4, No. 138, str. 141-142

177

čin, vybočující „ze správného chápání“ československo-německého poměru, který neměl být podniknut bez předchozí porady s německou reprezentací,385 a definitivní tečku za otázkou československých garancí učinila německá nóta předaná zástupcům západních velmocí 2. března, v níž německá vláda se vší arogancí sdělovala, že s ohledem na neurovnané vztahy Československa k Polsku a Maďarsku a nevyjasněné poměry uvnitř tohoto státu nemůže a ani nehodlá požadovanou záruku hranic poskytnout. Účast západních velmocí na těchto garancích navíc otevřeně označila za nežádoucí, vedoucí nikoliv k urovnání sporů v tomto regionu, ale spíše „k dalšímu posílení divokých tendencí, jak se tomu dělo již v minulosti“. Jak britská, tak francouzská vláda si konečně měly uvědomit, že „vývoj v této části Evropy spadá primárně do sféry nejdůležitějších zájmů německé říše, nejen z historického hlediska, ale také ve světle geografické a především hospodářské nutnosti“ a žádná z těchto mocností zde tudíž již nemá co pohledávat.386 Následné završení Hitlerových plánů v podobě rozdělení a okupace zbytku československého státu pak britské a francouzské reprezentaci pouze usnadnilo definitivní únik z nežádoucího závazku, považovaného od počátku za přítěž a potenciální hrozbu pro zatažení obou zemí do nechtěného válečného konfliktu.

3.3

Itálie a její pomnichovská politika

Mnichovská konference vynesla Itálii a především jejího vůdce Benita Mussoliniho po letech opětovně na výsluní evropské politiky. Zprostředkování dohody mezi Německem, Británií a Francií posílilo nejen osobní prestiž italského 385

R. Kvaček, A. Chalupa, Československý rok 1938, Praha 1988, str. 282 Text nóty viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 4, No. 171, str. 171-173 386

178

vůdce, ale umožnilo mu konečně sehrát i vytouženou roli evropského arbitra a mírotvůrce tak, jak si přál již v roce 1933, když navrhoval vytvoření velmocenského grémia čtyř mocností, které by společně rozhodovaly o změnách evropského uspořádání. Mussolini zároveň věřil, že mnichovská dohoda je pouze první z mnoha dohod, kterých může být mezi velmocemi dosaženo, a byl přesvědčen, že další spolupráce demokratických a diktátorských mocností při revizi versailleského uspořádání přinese tentokrát zisky i Itálii. Tomu mělo napomoci také bilaterální détente s Británií, jejíž podpory hodlal právě při zajištění těchto budoucích zisků využít. Již 3. října proto ministr zahraničí Galeazzo Ciano oslovil britského velvyslance v Itálii lorda Pertha s návrhem na ratifikaci anglo-italské velikonoční dohody z 16. dubna, odkládané doposud z důvodu britských výhrad vůči italské angažovanosti ve španělské občanské válce, a zdůraznil zájem na rychlém dokončení ratifikační procedury, která se dle jeho slov měla stát dalším krokem na cestě k všeobecnému evropskému usmíření.387 Mussolini i Ciano sázeli na to, že britský premiér neodolá další možnosti, jak posílit evropský mír, a počítali s tím, že v zájmu anglo-italského sblížení přehodnotí dosavadní britské stanovisko a nebude nadále podmiňovat ratifikaci dohody lpěním na červnovém požadavku své vlády na přednostní řešení španělské otázky.388 Jako gesto dobré vůle tedy na jedné straně přislíbili stáhnout ze Španělska až polovinu italských sil, na druhé však jako podmínku pro účast na Chamberlainem prosazované čtyřmocenské konferenci o španělské otázce požadovali oficiální britské uznání italské okupace Habeše. Ve svém odhadu se nemýlili, Chamberlain považoval urovnání vztahů s Itálií za

387

Celý záznam rozhovoru viz Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 3, No. 329, str. 320-321 388 K britským podmínkám ohledně vstupu anglo-italské dohody v platnost podrobněji viz tamtéž, No. 326, str. 316-318

179

nezbytný předpoklad pro vytoužené usmíření s německou říší, a proto byl ochoten na jimi předložený návrh přistoupit.389 Dne 2. listopadu tak britský parlament schválil ratifikaci anglo-italské dohody poměrem 345 ku 138 hlasům a 16. listopadu byla příslušná deklarace o vstupu dohody v platnost v Římě slavnostně podepsána. Italské dorozumění s Británií naproti tomu poměrně ostře kontrastovalo s vývojem vztahů k německé říši. Přestože spojenectví obou diktátorských mocností bylo i nadále nezpochybnitelné, Mussolini zdaleka nebyl ochoten přizpůsobit se ve všem přáním svého silnějšího spojence. Vědom si své nové popularity, nehodlal se zaplést do žádných Hitlerových plánů, které by otevřeně diskreditovaly jeho dosavadní mírovou politiku. Proto také odmítl návrh posílení spojeneckého svazku podpisem trojstranného vojenského paktu s Japonskem, vehementně prosazovaný koncem října ministrem Ribbentropem, s poukazem, že správný čas pro jeho podpis ještě nenastal. Přestože uznával německé argumenty, že válka s Británií a Francií je dříve či později nevyhnutelná, v dané chvíli bylo pro něj výhodnější s těmito mocnostmi o svých požadavcích vyjednávat a dosáhnout jejich uspokojení mírovou cestou.390 Podobného názoru byl i ministr zahraničí Ciano. „Byl jsem krajně zdrženlivý,“ píše o svém rozhovoru s Ribbentropem 27. října. „Dal jsem mu na srozuměnou, že máme ještě jiné problémy k řešení a pravděpodobně jiné koncepce budoucího uspořádání mezinárodního života. Nedávné události potvrdily velkou solidaritu mezi našimi státy. Spojenectví prakticky existuje. Proč tedy dávat příležitost k různým pověstem uzavřením paktu, jehož jediným výsledkem by bylo, že by na nás padl stín agresora?“ 391

389

K. Middlemas, The Strategy of Appeasement, Chicago 1972, str. 436 M. Bloch, Ribbentrop, Praha 1994, str. 184-185 391 Z Cianova deníku, citováno tamtéž, str. 185 390

180

Otázka posílení vzájemného spojenectví však nebyla jedinou třecí plochou mezi partnery Osy. Zájmy obou velmocí se střetávaly v Podunají a na Balkáně, kde jak Itálie, tak Německo zamýšlely upevnit své postavení ustavením pevné sféry svého politického a hospodářského vlivu a kontrolovat tak dění v celém regionu. Příležitost pro realizaci těchto záměrů přinesla mnichovská konference, díky níž se oběma diktátorům otevřel prostor pro přebudování střední a jihovýchodní Evropy dle svých představ. Zatímco tedy spolupracovali při rozebírání nenáviděného československého státu, usilovali jeden i druhý o získání přízně zbývajících francouzských spojenců s cílem zařadit je do svých širších plánů v tomto prostoru. Jak uvádí historik František Lukeš, Mussolinimu šly v tomto ohledu okolnosti zdánlivě na ruku. „Malé státy mezi Německem a Sovětským svazem, hospodářsky závislé na Německu, hledaly ze strachu před nacismem a komunismem a před ztrátou svých východních území politickou podporu v Římě.“

392

Z tohoto pohledu pak pro

italského vůdce nebylo obtížné plánovat vytvoření tzv. horizontální osy, zahrnující Polsko, Maďarsko (s anektovanou Podkarpatskou Rusí) a Jugoslávii, jako základ nového spojeneckého bloku v této části Evropy. Tyto plány však nutně musely zkrachovat na mocenských zájmech nacistického Německa, které zformování podobného bloku nehodlalo v žádném případě tolerovat. Proto také koncem listopadu rázně zakročilo proti Itálií podporované maďarské anexi Zakarpatské Ukrajiny a donutilo svého italského spojence v zájmu zachování prestiže Osy vzdát se jednou provždy snah o ustavení vlastní zájmové sféry. Za ztracený vliv na východě Evropy měla být Itálie odškodněna uspokojením svých nároků ve středomořské oblasti. Hitler si byl vědom, že politika Osy zatím přinesla kladné výsledky jen německé říši, a proto považoval za nutné umožnit realizaci velmocenských ambicí svého italského spojence v jiné části Evropy. Velmi 392

F. Lukeš, Podivný mír, Praha 1968, str. 117 181

ochotně tedy podpořil italské požadavky vznesené koncem listopadu vůči Francii jako vítanou příležitost, jak se svému partnerovi za dosavadní podporu odvděčit.393 Hlasité skandování poslanců italského parlamentu „Tunis, Džibuti, Korsika, Nice“ v reakci na Cianův projev 30. listopadu slibující obranu „legitimních zájmů a přirozených aspiraci italského lidu“

394

protifrancouzské kampaně na

k definitivnímu znovuobnovení

cestě

však mělo být pouze začátkem italské

velmocenské prestiže. Jak informoval Ciano svého německého kolegu Ribbentropa, italské požadavky vůči Francii byly ve skutečnosti dvojího druhu. Do první kategorie byly zahrnuty nároky týkající se koloniální oblasti: uzákonění nového statutu pro italské obyvatele Tunisu, ustavení svobodného přístavu v Džibuti, získání práva na využívání železnice z Džibuti do Addis Abeby a účast Itálie na správě Suezského průplavu. Tyto požadavky mohly být dle Ciana uspokojeny normálním diplomatickým jednáním. V druhé kategorii se naproti tomu nacházely tzv. historické požadavky, vztahující se k územím patřícím Itálii „z geografických, etnografických a strategických důvodů“, jejichž řešení vyžadovalo zcela jinou politiku a bylo tudíž odkládáno až na válečnou dobu.395 Pro realizaci požadavků první kategorie mělo otevřít cestu vypovězení francouzsko-italských dohod z ledna 1935, upravujících doposud mezi oběma zeměmi koloniální otázky v Africe. Francouzská vláda ovšem toto vypovězení neuznala a ve své odpovědi na italskou nótu ze 17. prosince zdůraznila, že vzájemnou smluvní úpravu považuje ze své strany nadále za platnou. Premiér Daladier i ministr zahraničí Bonnet dali ve svých parlamentních projevech zároveň 393

Podrobněji viz zprávy československých vyslanectví: AMZV, Politické zprávy Řím 1938-1939, č.j. 651/1938 z 3.12.1938; Politické zprávy Berlín 1938-1939/II, čtvrtletní zpráva z 10.1.1939; Politické zprávy Budapešť 1938-1939, č.j. 67/1939 z 20.1.1939 394 Citováno dle: Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 412, str. 532-533 395 Z Cianova dopisu Ribbentropovi 2.1.1939, Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 421, str. 544

182

jasně na srozuměnou, že Francie nepostoupí Itálii ani píď svého území a bude své impérium bránit, i kdyby to mělo znamenat válečný konflikt.396 Toto odhodlání měla demonstrovat i triumfální Daladierova cesta na Korsiku a do severní Afriky počátkem ledna, během níž byl francouzský premiér oslavován jako obránce francouzského impéria a jeho cti.397 Nečekaně ostrá reakce francouzské vlády i veřejnosti utvrdila Mussoliniho v názoru, že v zájmu dosažení vytčených cílů bude nutné postupovat vůči Francii mnohem tvrději, než původně předpokládal, a že opora v podobě dosud odmítaného pevného vojenského svazku s Německem by nyní mohla být pro Itálii více než vítaným přínosem.398 Proto již 1. ledna instruoval Ciana, aby o změně jeho postoje informoval ministra Ribbentropa s tím, že by uvítal, kdyby byl pakt podepsán co nejdříve, nejlépe ještě do konce měsíce.399 O správnosti nastoupeného kurzu nebylo třeba pochybovat. Naděje, že by řešení italských požadavků mohlo být dosaženo mírovou cestou, smetla hned záhy návštěva britských představitelů Chamberlaina s Halifaxem, z níž zcela jasně vyplynulo, že britská vláda nebude ochotna v nastalém francouzsko-italském sporu tentokrát jakkoliv prostředkovat a tlakem na svého spojence vytvářet prostor pro realizaci dalšího Mnichova.400 Naopak, Chamberlain během jednání potvrdil, že britsko-francouzské spojenectví je stejně tak pevné jako vztah obou diktátorských mocnosti, a varoval, že existující rozpory mezi Itálií a Francií se mohou stát vážnou překážkou dalšímu anglo-italskému sbližování.401 Skutečné britské odhodlání čelit v případě eskalace konfliktu nepříteli silou však bylo velmi nízké. Jak se ukázalo, 396

W. Shorrock, From Ally to Enemy, Kent 1988, str. 246-247 J. Wheeler-Bennet, Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948, str. 310-311 398 G. Weinberg, The Foreign Policy of Hitler`s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994, str. 508-509 399 G. Ciano, Cianův deník 1939-1943, Praha 1948, str. 15 400 D. Watt, How War Came, New York 1989, str. 95-96 401 Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III, Vol. 4, No. 500, str. 524 397

183

hlavní starostí obou politiků bylo získat od Mussoliniho ujištění, že Hitler v nejbližší době neplánuje žádné další vojenské dobrodružství, zvláště takové, které by ohrozilo postavení obou západních demokracií. „Opětovné německé zbrojení na nich leží jako olovo,“ zapsal si 12. ledna do deníku Ciano. „Byli by ochotni k jakékoliv oběti, kdyby mohli vidět jasně budoucnost. Tato jejich těžká starost mne přesvědčuje stále více o nutnosti trojspolku. Kdybychom měli takový nástroj ve svých rukou, mohli bychom dostat, cokoliv chceme. Britové nechtějí bojovat. Pokoušejí se ustupovat co nejpomaleji, avšak nechtějí bojovat.“ 402 I bez existence tohoto paktu však bylo možné realizovat ofenzivní kroky pouze v italsko-německé spolupráci. Jak vyplývá z memoranda německého vrchního velení armády z 26. listopadu, plány na společný německo-italský zásah proti Francii a Británii již byly hotovy několik týdnů. Podle nich měl být první úder veden proti Francii a následně po její eliminaci měly být všechny síly namířeny proti osamocené Británii. Od Itálie se vedle zadržení postupu francouzských sil na alpské frontě očekávalo především podniknutí rozsáhlých operací proti francouzským a britským pozicím v severní Africe a na Středním východě, zahrnujících rovněž obsazení klíčových opěrných bodů ve středomořském prostoru, včetně okupace Korsiky, Baleárských ostrovů a eliminace Gibraltaru.403 Vypuknutí nového válečného konfliktu tak bylo jen otázkou času. Přestože měla nakonec dostat přednost německá válka proti Polsku, od plánů na válku proti Francii a Británii již nebylo upuštěno. Budoucí válečné spojenectví obou diktátorských velmocí bylo oficiálně stvrzeno podpisem „ocelového paktu“ 22. května, v němž se Itálie a Německo vzájemně zavázaly k plné politické,

402

G. Ciano, Cianův deník 1939-1943, Praha 1948, str. 21 Celý text memoranda viz Documents on German Foreign Policy 1918-1945, Series D, Vol. 4, No. 411, str. 530-532 403

184

diplomatické a vojenské podpoře v případě obranné i útočné války. Diplomatické přípravy na válečný konflikt se západními mocnostmi pak byly završeny podpisem německo-sovětského paktu o neútočení 23. srpna, zajišťujícím Německu v budoucím střetu s oběma demokraciemi neutralitu sovětského Ruska a tím i odvrácení nebezpečí války na dvou frontách.

185

ZÁVĚR Provedená analýza zahraniční politiky Velké Británie, Francie, Německa a Itálie potvrdila, že příčiny mezinárodní krize vedoucí k podpisu mnichovské dohody čtyř velmocí v září 1938 lze skutečně nalézt ve všech třech základních analytických rovinách mezinárodních vztahů: 1) V rovině systémové, dané podobou nového mezinárodního řádu ustaveného po první světové válce (versailleským systémem), který rozdělil evropské velmoci na státy vítězné, poražené a nespokojené s tímto novým řádem a postavil novou mocenskou rovnováhu v Evropě na slabosti Německa a kontinentální hegemonii Francie. 2) V rovině státní, dané tradicemi zahraniční politiky a zájmy evropských mocností. Konkrétně zájmem Francie na trvalém oslabení Německa a zajištění vlastní bezpečnosti, v němž mělo hrát nové uspořádání ve střední Evropě důležitou roli. Tradicemi britské zahraniční politiky usilující o zachování rovnováhy sil na evropském kontinentě, v níž byla střední Evropa primárně vnímána jako užitečný nástroj sloužící k zadržování Francie a Ruska a zájmy Británie v této oblasti byly tudíž striktně omezené a podmíněné. Úsilím Německa o obnovení jeho velmocenského postavení v Evropě, jež bylo spojeno s jeho tradičními politickými a hospodářskými zájmy ve střední Evropě, danými mj. i existencí početných německých menšin žijících v sousedních státech. Zájmem Itálie o posílení a upevnění svého velmocenského statusu rozšířením sféry svého vlivu o oblast jihovýchodní Evropy, kterou mělo významně ovlivňovat i děním ve střední Evropě a Podunají.

186

3) V rovině individuální, dané nástupem politiků se silně ideologicky vyhraněnými představami o cílech a způsobu vedení zahraniční politiky svých států, které byli odhodláni prosadit a realizovat navzdory potenciálním výhradám svých vnitropolitických oponentů či představitelů státního aparátu. Díky kombinaci těchto tří faktorů tak ve 2. polovině 30. let v Evropě došlo k definitivnímu rozbití poválečné mocenské rovnováhy a znovunastolení politiky předválečných aliancí, zvyšující riziko hrozby vypuknutí nového válečného konfliktu. Vedení nově se tvořících spojeneckých bloků se chopily Velká Británie a Německo, personifikované osobnostmi svých dvou klíčových politiků – britským premiérem Neville Chamberlainem a německým vůdcem Adolfem Hitlerem, zatímco Francie a Itálie se musely smířit s pozicí partnera slabšího, jehož možnost ovlivňovat rozhodnutí svého silnějšího spojence byla do značné míry omezena a nakonec ho i přes všechny výhrady vždy nutila v jeho zahraničněpolitickém kurzu následovat. Cílem

nacistického Německa zůstávala i

nadále náprava nespravedlností

versailleského uspořádání, která však již s ohledem na obnovu německé hospodářské a vojenské moci neměla být řešena jednáním, ale přímou agresivní cestou, jež by zaručila úplné zničení tohoto uspořádání a umožnila dobytí nezbytného životního prostoru pro německý národ. Británie však byla ochotna přistoupit jen na omezené změny existujícího mezinárodního řádu a pouze v případě, že k nim dojde pokojnou cestou. Pod Chamberlainovým vedením byla připravena akceptovat změny statu quo v otázce Gdaňska, Rakouska a Československa, jež měly uspokojit Hitlerem oficiálně deklarované požadavky na sjednocení všech Němců v jedné říši a vytvoření rasově jednotného Německa. Následné obsazení Rakouska v březnu 1938 tak ze strany demokratických mocností nevyvolalo žádných zásadnějších výhrad, klíčový spor měl nastat až

187

v případě „řešení“ otázky Československa. Zatímco Chamberlain měl od počátku na mysli řešení na základě aplikace etnického principu, tedy vztahující se jen k oblastem obývaným sudetoněmeckým obyvatelstvem, Hitler hodlal otázku vyřešit teritoriálně, konkrétně zničením celého československého státu, který se stal překážkou na cestě k realizaci jeho plánů německé expanze na Východ. Proto se jak Británie, tak Francie v květnu ostře postavily proti domněle hrozící německé invazi do ČSR a daly tak Hitlerovi jasně na srozuměnou, že podobné řešení akceptovat nebudou. Zároveň však tato bezprostřední hrozba války podnítila Chamberlaina ke zvýšení úsilí o nalezení mírového řešení československé otázky, čemuž mělo nejprve napomoci vyslání nezávislého britského prostředníka, jenž by dohodu mezi československou vládou a představiteli sudetských Němců zprostředkoval, a po selhání této iniciativy jej nakonec mělo přivést k zahájení přímých jednání s německým vůdcem. Průběh zářijové krize rámovaný jednáními v Berchtesgadenu a Godesbergu pak potvrdil, že osud Československa se ocitl zcela v rukou těchto dvou politiků. Vedeni svým přesvědčením o správnosti svého úsudku, odmítali akceptovat rady a doporučení, jež by byly v rozporu s jejich představami o způsobu řešení československého konfliktu. Zatímco Chamberlain byl odhodlán přes sílící protesty svých vládních kolegů, představitelů ministerstva zahraničí i některých vojenských expertů prosazovat nastoupenou linii appeasementu do důsledků, Hitler byl připraven navzdory výhradám velitelů své armády válku proti Československu skutečně rozpoutat. Přestože jejich naléhání na něj nakonec zapůsobilo, o odložení rozhodnutí řešit československou otázku vojensky se svým vytrvalým úsilím zasloužil přeci jen Chamberlain, obávající se zatažení vojensky nepřipravené Británie do války na straně svého francouzského partnera vázaného spojeneckou smlouvou k podpoře

188

Československa, a nabízející tudíž za podpory italského diktátora Benita Mussoliniho německému vůdci „vše podstatné bez války a bez odkladu“. Mnichovská dohoda však nevyřešila všechny německé důvody ke stížnostem, jak Chamberlain doufal. Nejednalo se ani o poslední německý územní požadavek v Evropě, jak mu Hitler sliboval, ani o nový začátek v podobě všeobecného evropského usmíření a „míru pro naši dobu“. Hitlerovy agresivní cíle a politika se nezměnily a nezmizel ani problém Československa. Průběh berlínské velvyslanecké konference mající za úkol stanovit podmínky a způsob provedení v Mnichově přijatých velmocenských ujednání, jakož i následné italsko-německé arbitráže řešící maďarské požadavky vůči ČSR, jasně ukázal, že Německo se s daným řešením nesmíří a že jeho záměrem je učinit československý stát neživotaschopným a na Německu zcela závislým. Z přístupu britské i francouzské vlády k těmto jednáním pak bylo zřejmé, že ani jedna z nich tomuto vývoji nehodlá bránit. To ostatně potvrzovaly i jejich zdrženlivé reakce na československou žádost o finanční půjčku na obnovu mnichovskou dohodou narušeného hospodářství a následně i jejich postoj v otázce garance nových hranic československého státu, které byly ochotny poskytnout jen v podobě společných garancí všech signatářů této dohody. Prioritním zájmem obou demokratických velmocí bylo zajistit svou bezpečnost dohodou s nacistickou říší, která by hrozbu vzniku války mezi nimi a Německem do budoucna zcela vyloučila. Touto zárukou v očích jejich vrcholných představitelů

měla

být

anglo-německá

deklarace

o

neútočení,

uzavřená

Chamberlainem a Hitlerem dne 30. září, a obdobná francouzsko-německá deklarace, podepsaná ministry zahraničí obou zemí Georgesem Bonnetem a Joachimem Ribbentropem dne 6. prosince. Tyto aktivity zároveň doplňoval i pokračující britský appeasement s Německem na poli hospodářském a úsilí o zlepšení vztahů rovněž

189

s druhou z diktátorských mocností ratifikací anglo-italské velikonoční dohody. Snahy britské vlády však v tomto směru narážely na zhoršující se vztahy mezi Francií a Itálií, které vyhrotilo veřejně demonstrované vznesení italských územních požadavků vůči Francii koncem listopadu. Počátkem roku 1939 tak evropské velmoci nestály o nic dál válce, než před uzavřením mnichovské dohody v září předchozího roku. Německo a Itálie se definitivně rozhodly řešit své územní požadavky silou a i za cenu války s oběma demokratickými mocnostmi dosáhnout naplnění svých dlouho odkládaných ambicí a cílů. Británii a Francii tak nezbývalo než zahájit urychlené znovuvyzbrojování a přípravu na novou válku a rozhodující střet s agresivní nacistickou a fašistickou politikou. Ani to však nezabránilo britskému premiérovi stále věřit, že naděje na zachování přátelských vztahů a spolupráce mezi evropskými velmocemi jsou nadále živé a realizovatelné. Pro samotné Československo pak byly důsledky této britské a francouzské politiky skutečně tragické. Československá republika se stala obětním beránkem v zájmu zajištění vlastní bezpečnosti těchto mocností a jejich obyvatel. Přesvědčení, že mnichovská dohoda československou otázku vyřešila, však bylo mylné, stejně jako celá jejich předchozí politika, postavená na zásadách vyšší mravnosti a usilující překonat rozpory mezi velmocemi apelem na principy rozumu a spravedlnosti. Hitlerovi se totiž nedalo věřit a jeho cíle nesměřovaly k pouhé nápravě křivd versailleského uspořádání, jak často v přítomnosti jejich představitelů prohlašoval. Jeho politika byla založena na hrubé moci a přesvědčení, že světový mír může nastat jedině tehdy, když rasově jednotné Německo dosáhne úplné a nezpochybnitelné nadvlády. Důkazem této strategie byl i německý postup vůči Československu, kdy již záhy po Mnichovu bylo zřejmé, že Německo nebude velmocemi přijaté řešení

190

považovat za dostatečné. Proti způsobu jeho jednání v rámci berlínské velvyslanecké konference se však ani jedna ze západních demokracií razantně neohradila a následné řešení polských a maďarských požadavků pak ponechala zcela v německých a italských rukou. Obě velmoci se tak definitivně smířily s pocitem vlastní slabosti i přesvědčením, že realizaci německých záměrů na východ od jeho hranic nemohou stejně účinně vojensky zabránit. Toto přesvědčení hrálo klíčovou roli i při jejich dalších jednáních o zlepšení vztahů s nacistickou říší. V zájmu zajištění vlastní bezpečnosti byly ochotny Německu umožnit politickou a hospodářskou dominanci v regionu střední a východní Evropy výměnou za potvrzení garance statu quo v západní části Evropy. Tuto skutečnost potvrzovala otevřeně či méně otevřeně formulovaná prohlášení jejich předních politiků – na britské straně parlamentní projevy premiéra Chamberlaina a na francouzské straně vyjádření ministra zahraničí Bonneta v rámci prosincových francouzsko-německých rozhovorů, která Hitlera utvrzovala v tom, že ani jedna z demokratických mocností nebude klást realizaci jeho dalších plánů odpor. Přestože žádná z nich nechápala svůj souhlas s německou dominancí ve střední a východní Evropě jako souhlas s další anexní politikou německé říše, zpochybňováním vlastních závazků ve vztahu ke garanci nových hranic československého státu nakonec Hitlera přivedly k závěru, že Československo je pro ně již odepsanou záležitostí a jeho vymazání z mapy se tudíž nebudou bránit. K úplnému zničení Československé republiky tak jednoznačně přispěla pokračující britská a francouzská politika appeasementu a ničím nepodložená víra zejména britského premiéra v již tolikrát porušené Hitlerovy sliby a čestná ujištění. Z tohoto pohledu lze plně souhlasit se závěrem Henryho Kissingera, že „wilsonovský přístup k mezinárodním vztahům“, reprezentovaný politiky appeasementu, „umožnil Hitlerovi větší zisky, než jaké by byl ochoten akceptovat každý předcházející

191

evropský systém“.404 Na druhé straně není možné přijmout tezi Víta Smetany, že „Britové nikdy nedospěli tak daleko, aby Německu nabídli volnou ruku na Východě“.405 Naopak, na rozdíl od Francouzů, kteří se s ohledem na své spojenecké vazby ve střední a východní Evropě vyjadřovali v tomto smyslu vždy spíše opatrně a téměř výhradně na uzavřených jednáních, britský premiér své postoje k tomuto regionu prezentoval poměrně otevřeně v rámci veřejných parlamentních debat. Položíme-li si tedy otázku, zda měly Velká Británie a Francie na zachování existence samostatného československého státu, jehož nové hranice přislíbily v Mnichově garantovat, skutečně zájem, musíme konstatovat, že jejich praktická politika v pomnichovském období vylučuje možnost na tuto otázku kladně odpovědět. Přiznáním, že své závazky vůči Československu nebudou moci s ohledem na svou vojenskou slabost splnit, obě velmoci jen potvrdily pravdivost německé teze, opakovaně československým představitelům zdůrazňované, že další existence jejich státu plně závisí na blahovůli německé říše a jejích záměrech v tomto prostoru.

404

H. Kissinger, Umění diplomacie, Praha 1997, str. 334 V. Smetana, Zatracené závazky. Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa, Soudobé dějiny, roč. XI, 2004, č. 1-2, str. 105 405

192

RÉSUMÉ The analysis of the foreign policies of Great Britain, France, Germany and Italy confirmed that the causes of the international crisis leading to the signing of the Munich Agreement by the Four Great Powers in September 1938 can be found at all three basic analytical levels of international relations: 1) at the system level set by the form of the international order established after the First World War; 2) at the state level set by the traditions of foreign policy and the interests of European powers; 3) at the individual level given by the arrival on the scene of politicians with strongly ideologically limited ideas of the aims and conducting of the foreign policy of their states. Thanks to a combination of these three factors a definitive destruction of the post-war balance of powers occurred in the 2nd half of the thirties in Europe and the re-installation of the policy of the pre-war alliances increased the risk of the threat of an outbreak of new military conflict. The leadership of the newly forming alliances was taken up by Great Britain and Germany, personified by their two key politicians – the British Prime Minister Neville Chamberlain and the German leader Adolf Hitler, whereas France and Italy had to be content with the positions of weaker partners, whose ability to influence the decisions of their stronger allies was restricted to a considerable extent and in the end, in spite of all reservations, always forced them to follow the foreign-policy course of these countries. The aim of Nazi Germany continued to be the rectification of the injustice of the Versailles settlement, which, however, with a view to the renewal of German economic and

193

military power, was not to be settled by negotiation, but through direct aggression, which would guarantee the complete destruction of this settlement and enable the acquisition of the essential living space for the German nation. Britain, however, was willing to accede only to restricted changes in the existing international order and only in the case that they would be achieved in a peaceful way. Under Chamberlain's leadership it was prepared to accept changes in the status quo in the case of Danzig, Austria and Czechoslovakia, which were meant to satisfy Hitler's officially declared demands for the unification of all Germans in a single empire and the creation of a racially unified Germany. The subsequent occupation of Austria in March 1938 thus did not evoke any fundamental reservations on the part of the democratic powers and the key conflict was to occur only with the case of the "solution" of the question of Czechoslovakia. Whereas Chamberlain had in mind from the start a solution on the basis of the application of the ethnic principle, relating therefore only to the areas inhabited by the Sudeten German population, Hitler intended to settle the question territorially, concretely by destroying the entire Czechoslovak state, which had become an obstacle in the path to the realisation of his plans for German expansion to the East. For this reason both Britain and France took a strong stand in May against the supposedly threatening German invasion of Czechoslovakia and made it clear to Hitler that they would not accept such a solution. At the same time, however, this direct threat of war stimulated Chamberlain to increase his efforts to find a peaceful solution to the Czechoslovak question, the first assistance here being the sending of an independent British mediator who was to mediate an agreement between the Czechoslovak Government and the representatives of the Sudeten Germans, and after

194

the failure of this initiative it was finally to lead him to initiate direct negotiations with the German leader. The course of the September crisis, framed by the negotiations in Berchtesgarten and Godesberg, then confirmed that the fate of Czechoslovakia was completely in the hands of these two politicians. Led by their conviction of the correctness of their judgement, they refused to accept advice and recommendations that were not consistent with their ideas on the way of resolving the Czechoslovak conflict. Whereas Chamberlain was determined, in spite of the strengthening protests of his government colleagues, representatives of the Foreign Office and even some military experts, to promote the initiated line of appeasement to its conclusion, Hitler was prepared, in spite of the reservations of the commanders of his army, to really unleash war on Czechoslovakia. Although their urging finally had its effect on him, it was in fact the constant efforts of Chamberlain that led to the postponement of his decision to settle the Czechoslovak question by force, as the British Prime Minister feared that the unprepared Britain would be pulled into war on the side of its French partner, bound by a treaty of alliance to support Czechoslovakia, and therefore offered the German leader, with the support of the Italian dictator Benito Mussolini, "all essentials without war and without delay". The Munich Agreement, however, did not settle all the German reasons for complaint as Chamberlain had hoped. It was not even a matter of the last German territorial demand in Europe, as Hitler promised him, or even a new beginning in the form of general European conciliation and "peace for our time". Hitler's aggressive aims and policy did not change and even the problem of Czechoslovakia did not vanish. Proceedings of the International Commission in Berlin, having the task of stipulating the conditions and manner of execution of the arrangements adopted by

195

the great powers in Munich, as well as the subsequent German-Italian arbitration dealing with Hungarian demands on Czechoslovakia, showed clearly that Germany would not be reconciled to the given solution and that its intention was to make the Czechoslovak state unviable and completely dependent on Germany. From the attitude of the British and French governments to these negotiations it was then evident that neither intended to prevent this development. This was also confirmed by their restrained reaction to the Czechoslovak request for a financial loan to renew the economy disrupted by the Munich Agreement and subsequently also their attitude to the question of the guarantees for the new boundaries of the Czechoslovak state, which they were willing to provide only in the form of the joint guarantee of all signatories of this Agreement. The priority interest of both powers was to ensure their own safety through an agreement with the Nazi Empire that would completely exclude the threat of war breaking out between them and Germany in the future. In the eyes of their supreme representatives this guarantee was to be the Anglo-German Declaration, concluded by Chamberlain and Hitler on 30 September, and the similar Franco-German Declaration signed by the foreign ministers of both countries, Georges Bonnet and Joachim Ribbentrop on 6 December. These activities were also supplemented by the continuing British appeasement with Germany in the economic field and the effort to improve relations also with the second dictatorial power through the ratification of the Anglo-Italian Easter Accord. The efforts of the British government in this direction, however, came up against the deteriorating relations between France and Italy, which culminated in the publicly demonstrated raising of the Italian territorial demands on France at the end of November.

196

At the beginning of 1939 the European great powers were then no further away from war than before the conclusion of the Munich Agreement in September of the preceding year. Germany and Italy definitively decided to resolve their territorial demands by force and, even at the expense of war with two democratic powers, to achieve the fulfilment of their long-deferred ambitions and aims. Britain and France could then not do otherwise than begin rapid re-armament and preparation for a new war and a decisive clash with the aggressive Nazi and fascist policy. Even this, however, did not prevent the British Prime Minister from continuing to believe that the hopes of preserving friendly relations and cooperation among the European great powers were still alive and feasible. For Czechoslovakia itself, though, the consequences of the British and French policy were truly tragic. The Czechoslovak Republic became a sacrificial lamb in the interest of ensuring the safety of these two powers and their inhabitants. The conviction that the Munich Agreement had resolved the Czechoslovak question was, however, false, as was the whole of their preceding policy, built on the principles of higher morality and striving to overcome the conflicts among the great powers by appealing to the principles of reason and justice. Hitler was not to be believed and his targets were not aimed at the mere correction of the inequities of the Versailles Treaty, as he so often declared in the presence of their representatives. His policy was based on brute force and the conviction that world peace could occur only when racially unified Germany reached complete and indubitable supremacy. Proof of this strategy was also the German procedure with regard to Czechoslovakia, when soon after Munich it was clear that Germany would not consider the solution adopted by the great powers sufficient. Not one of the western democracies, however, protested strongly against the way he negotiated at the International Commission in Berlin and

197

they left the subsequent solution of the Polish and Hungarian demands completely in the hands of the Germans and Italians. Both powers thus definitively reconciled themselves with the feeling of their own weakness and with the conviction that in any case they could not effectively prevent the realisation of German intentions to the east of their borders by military means. This conviction played a key role also in their further negotiations on the improvement of relations with the Nazi Empire. In the interest of ensuring their own security they were willing to allow Germany political and economic dominance in the region of Central and Eastern Europe in exchange for the guarantee of preserving the status quo in the western part of Europe. This fact was confirmed by the openly or less openly formulated declarations of their leading politicians – on the British side the parliamentary speeches of Prime Minister Chamberlain and on the French side the statements of Foreign Minister Bonnet during the Franco-German talks in December, which confirmed Hitler's conviction that none of the western powers would protest against the realisation of his further plans. Although none of them understood their consent to German dominance in Central and Eastern Europe as consent to the further annexation policy of the German Empire, throwing doubt on their own obligations in relation to the guarantee of the new borders of the Czechoslovak state, in the end they led Hitler to believe that they had already written Czechoslovakia off and would not therefore prevent it being wiped off the map. If we ask ourselves whether Great Britain and France were really interested in the preservation of the existence of the independent Czechoslovak state, whose borders they promised to guarantee in Munich, then we must state that their practical policy in the post-Munich period makes it impossible to answer this question in the affirmative. With the admission that they would not be able to meet their liabilities

198

with regard to Czechoslovakia due to their military weakness both great powers only confirmed the German thesis, repeatedly emphasised to the Czechoslovak representatives, that the further existence of their state depends completely on the benevolence of the German Empire and its intentions in this area.

199

SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY Dokumenty nepublikované Archiv Ministerstva zahraničních věcí (AMZV) - Politické zprávy Berlín, Řím, Londýn, Paříž, Budapešť, Varšava 1938-1939 - Právní sekce 1918-1945 (krabice 58, 59, 68)

Dokumenty vydané tiskem Documents on German Foreign Policy 1918-1945, From the Archives of the German Foreign Ministry, Series D (1937-1945) Board of Editors, United States Government Printing Office Vol. 1: From Neurath to Ribbentrop /September 1937 – September 1938/ (Washington 1949) Vol. 2: Germany and Czechoslovakia /1937-1938/ (Washington 1949) Vol. 4: The Aftermath of Munich /October 1938 – March 1939/ (Washington 1951) Vol. 5: Poland, The Balkans, Latin America, The smaller powers /June 1937 – March 1939/ (Washington 1953) Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series II Ed. Ernest Llewa-Llyan Woodward, Rohan Butler, Her Majesty‘s Stationery Office Vol. 5: January – December 1933 (London 1956) Documents on British Foreign Policy 1919-1939, Series III Ed. Ernest Llewa-Llyan Woodward, Rohan Butler, His Majesty‘s Stationery Office Vol 1: March – July 1938 (London 1949) Vol. 2: July – September 1938 (London 1949) Vol. 3: September 1938 – January 1939 (London 1950) Vol. 4: January 1939 – April 1939 (London 1951) Documents diplomatiques 1938-1939 Ministère des affaires étrangères, Imprimerie nationale, Paris 1939

200

Documents on materials relating to the eve of the Second World War, From the Archives of the German Ministry of Foreign Affairs, Vol. 1 (1937-1938) Ministry of Foreign Affairs of the U.S.S.R., Moscow 1948 Československé dějiny státu a práva v dokumentech Díl 5: Druhá Československá republika (1938-1939) Ed. Karel Schelle, Brno 1993 Dokumenty československé zahraniční politiky Československá zahraniční politika v roce 1938, Sv. 2 Ed. Jindřich Dejmek, Praha 2000 Dokumenty k historii mnichovského diktátu 1937–1939 Federální ministerstvo zahraničních věcí ČSSR, Ministerstvo zahraničních věcí SSSR, Praha 1979 Mnichov 1938 v řeči archivních dokumentů Ed. Zdeněk Šemberger, Státní ústřední archiv, Praha 2000 Protifašistický a národně osvobozenecký boj českého a slovenského lidu 1938-1945 Díl 1, Sv. 3: Mnichov a březnová tragédie - období od 1.10.1938 do 15.3.1939 Seš. 1: Po Mnichovu – období od 1. října 1938 do 20. října 1938 Státní ústřední archiv, Praha 1983 Seš. 2: Po Mnichovu – období od 21. října 1938 do 30. listopadu 1938 Státní ústřední archiv, Praha 1985 Seš. 3: Po Mnichovu – období od 1. prosince 1938 do 8. února 1939 Státní ústřední archiv, Praha 1987 Československá otázka v diplomatických spisoch horthyovského Maďarska Ed. Mária Lavová, Historický časopis, roč. XV.1967, č. 2, str. 246-300 Beneš Edvard, Cirkulární telegramy 1920-1935, Ed, Jindřich Dejmek, Praha 2002 Masaryk Jan, Depeše z Londýna, Ed. Věra Olivová, Praha 1995

201

Memoáry, deníky, soubory projevů Beneš Edvard, Mnichovské dny. Paměti, Praha 1968 Beneš Edvard, Německo a Československo, Praha 2005 Beneš Edvard, Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství, Praha 1947 Bonnet Georges, Fin d’ une Europe, Genève 1948 Ciano Galeazzo, Cianův deník 1939-1943, Praha 1948 Cooper Duff, Old Men Forget, London 1957 Drtina Prokop, Československo – Můj osud, Svazek I, Praha 1991 Feierabend Ladislav, Politické vzpomínky I, Brno 1994 François-Poncet André, Berlin 1931-1939, Praha 1947 Henderson Nevile, Failure of a Mission. Berlin 1937-1939, London 1945 Henlein Konrad, Heim ins Reich, Karlovy Vary 1939 Hoffmann Camill, Politisches Tagebuch 1932-1939, Klagenfurt 1995 Chamberlain Neville, The Struggle for Peace, London 1944 Churchill Winston, Druhá světová válka, díl I: Blížící se bouře, Praha 1992 Masařík Hubert, V proměnách Evropy, Praha 2002 Mastný Vojtěch, Vzpomínky diplomata, Praha 1997 Schmidt Paul, Paměti Hitlerova tlumočníka, Brno 1997

Odborná literatura Adams R. J. Q. (Ed.), British Appeasement and the Origins of World War II, Toronto 1994 Bloch Michael, Ribbentrop, Praha 1994 Břach Radko, Československo a Evropa v polovině dvacátých let, Praha/ Litoměřice 1996 Carr Edward H., Britain. A Study of Foreign Policy from the Versailles Treaty to the Outbreak of War, London 1939 Carr Edward H., International Relations since the Peace Treaties, London 1941 Colvin Ian, Vansittart in Office, London 1965 Čelovský Bořivoj, Mnichovská dohoda 1938, Ostrava 1999 Deák Ladislav, Hra o Slovensko. Slovensko v politike Maďarska a Polska v rokoch 1933-1939, Bratislava 1991

202

Deák Ladislav, Zápas o strednú Európu 1933-1938: politicko-diplomatické vztahy, Bratislava 1986 Dejmek Jindřich, Historik v čele diplomacie: Kamil Krofta. Studie z dějin československé zahraniční politiky v letech 1936-1938, Praha 1997 Dejmek Jindřich, Kamil Hoffman a jeho politické deníky, Český časopis historický, roč. 94/1996, č. 4, str. 830-853 Dejmek

Jindřich,

Nenaplněné

naděje.

Politické

a

diplomatické

vztahy

Československa a Velké Británie od zrodu První republiky po konferenci v Mnichově (1918-1938), Praha 2003 Doerr Paul, British Foreign Policy 1919-1939, Manchester 1998 Douděra Karel, Republika na úvěr, Praha 1987 Feiling Keith, The Life of Neville Chamberlain, London 1946 Gajanová Alena, ČSR a středoevropská politika velmocí (1918-1938), Praha 1967 Gatzke Hans W. (Ed.), European Diplomacy between Two Wars 1919-1939, Chicago 1972 Gilbert Martin, The Appeasers, London 1963 Gilbert Martin, Prophet of Truth: Winston S. Churchill 1922 - 1939, London 1990 Goldstein Erik, Lukes Igor (Ed.), The Munich Crisis 1938. Prelude to World War II, London 1999 Haraszti Éva, Treaty-Breakers or Realpolitiker? The Anglo-German Naval Agreement of June 1935, Boppard 1974 Hauner Milan, Opočenský Jan, Formování československého zahraničního odboje v letech 1938-1939 ve světle svědectví Jana Opočenského, Praha 2000 Hildebrand Klaus, Deutsche Aussenpolitik 1933-1945. Kalkül oder Dogma?, Stuttgart 1973 Hoensch Jörg K., Slovensko a Hitlerova východná politika. Hlinkova slovenská ľudová strana medzi autonómiou a separatizmom 1938-1939, Bratislava 2001 Chászár Edward, Decision in Vienna: The Czechoslovak-Hungarian Border Dispute of 1938, Astor 1978 Irmanová Eva, Maďarsko a versailleský mírový systém, Ústí nad Labem 2002 Jordan W. M., Great Britain, France and the German Problem 1918-1939, London 1943 Kissinger Henry, Umění diplomacie, Praha 1997 Klimek Antonín, Boj o Hrad, díl I: Hrad a Pětka (1918-1926), Praha 1996 203

Klimek Antonín, Jak se dělal mír roku 1919. Československo na konferenci ve Versailles, Praha 1989 Klimek Antonín, 30.1.1933 – nástup Hitlera k moci: začátek konce Československa, Praha 2003 Klimek Antonín, Kubů Eduard, Československá zahraniční politika 1918-1938, Praha 1995 Kubů

Eduard, Německo

– zahraničněpolitické dilema Edvarda Beneše.

Hospodářské vztahy s Německem v československé zahraniční politice let 1918-1924, Praha 1994 Kvaček Robert, Historie jednoho roku (1936), Praha 1976 Kvaček Robert, Nad Evropou zataženo. Československo a Evropa 1933-1937, Praha 1966 Kvaček

Robert,

Obtížné

spojenectví.

Politicko-diplomatické

vztahy

mezi

Československem a Francií 1937-1838, Praha 1989 Kvaček Robert, Osudná mise, Praha 1958 Kvaček Robert, Chalupa Aleš, Československý rok 1938, Praha 1988 Lacaze Yvon, France and Munich, Boulder 1995 (první vydání Bern 1993) Lukeš František, K diplomatickému pozadí vídeňské arbitráže, Historický časopis, roč. X.1962, č. 1, str. 51-67 Lukeš František, Podivný mír, Praha 1968 Lvová Míla, Mnichov a Edvard Beneš, Praha 1968 Mates Pavel, Mezi Mnichovem a Berlínem, Brno 1992 McDonough Frank, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998 Medlicott William N., British Foreign Policy since Versailles, London 1940 Middlemas Keith, The Strategy of Appeasement. The British Government and Germany 1937-1939, Chicago 1972 Moravcová Dagmar, Československo, Německo a evropská hnutí 1929-1932, Praha 2001 Olivová Věra, Zápas o Československo, Praha 1992 Ripka Hubert, Munich – before and after, London 1939 Shorrock William. I., From Ally to Enemy. The Enigma of Fascist Italy in French Diplomacy 1920-1940, Kent 1988

204

Sládek Zdeněk, Malá dohoda 1919-1938: její hospodářské, politické a vojenské komponenty, Praha 2000 Smetana Vít, Zatracené závazky. Britové, Francouzi a problém garance pomnichovského Československa, Soudobé dějiny, roč. XI, 2004, č. 1-2 Taraba Luboš, Duce – anatomie jedné kariéry, Praha 1992 Wandycz Piotr S., France and Her Eastern Allies 1919-1925. FrenchCzechoslovak-Polish Relations from the Paris Peace Conference to Locarno, Minneapolis 1962 Watt Donald C., How War Came, New York 1989 Weinberg Gerhard L., The Foreign Policy of Hitler‘s Germany: Diplomatic Revolution in Europe 1933-1936, Chicago 1970 Weinberg Gerhard L., The Foreign Policy of Hitler‘s Germany: Starting World War II 1937-1939, New Jersey 1994 (první vydání Chicago 1981) Wheeler-Bennet John W., Munich – Prologue to Tragedy, New York 1948

205