Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav
Malý stát se zájmy velmoci: Norsko a tzv. nové NATO (Bakalářská diplomová práce)
Jitka Jindřišková
Vedoucí práce: Mgr. Vít Klepárník
Brno 2008
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité prameny a literaturu.
V Brně dne
Podpis
2
Především bych chtěla poděkovat vedoucímu práce Mgr. Vítu Klepárníkovi za přínosné konzultace, užitečné postřehy a komentáře. Dále bych ráda poděkovala svým norským rádcům Cand. philol. Thoru Henrikovi Svevadovi a Cand. philol. Sveinu Slettanovi za nezištnou pomoc. Můj vděk patří i všem ostatním, kteří svými připomínkami přispěli k výsledné podobě práce, a těm, kteří mají podíl na tom, že jsem mohla v únoru letošního roku krátkodobě studijně navštívit norský Kristiansand, což mi výrazně usnadnilo shánění některých materiálů.
3
Obsah 1. Úvod
s. 5
2. Norské členství v NATO do 90. let
s. 7
2.1 Připojení se k Severoatlantickému paktu
s. 7
2.2 Členství v NATO od 50. let do konce studené války
s. 10
3. Norsko a „nové“ NATO na oficiální úrovni
s. 13
3.1 Cesta k tzv. novému NATO
s. 13
3.2 Východiska vládní bezpečnostní politiky v 90. letech
s. 14
3.3 Komplikovaný postoj k rozšíření Aliance
s. 17
3.4 Nový strategický koncept a operace v Kosovu
s. 19 s. 23
4. Hnutí Ne novému NATO 4.1 Základní charakteristika hnutí
s. 23
4.2 Co hnutí kritizuje na novém NATO
s. 25
5. Dílčí problémy norské bezpečnostní politiky
s. 28
5.1 Pozice Norska jako tzv. malého státu
s. 28
5.2 Norsko mezi NATO a OSN
s. 30
5.3 Norsko a „militarizace“ Evropské unie
s. 33
6. Závěr
s. 35
Prameny a literatura
s. 37
I. Prameny
s. 37
II. Literatura
s. 41
II.a Tištěná
s. 41
II.b Internet
s. 42
Summary
s. 44
4
1. Úvod Za téma své bakalářské práce jsem si zvolila problematiku týkající se moderních dějin nejzápadnější ze skandinávských zemí, Norského království, země, která ve druhé polovině 20. století prošla dynamickým vývojem ve sféře politické, hospodářské i kulturní. Práce se zaměřuje na období vývoje tzv. nového NATO v průběhu 90. let a končí reakcemi na přijetí nového strategického konceptu a na alianční zásah v Kosovu na jaře roku 1999. Hlavnímu těžišti práce předchází kvůli souvislostem popis okolností vstupu Norska do Severoatlantické aliance a stručné dějiny jeho členství do počátku 90. let. Skutečnost, že se Norsko stalo v roce 1949 zakládajícím členem NATO, je rozvedena poměrně podrobně kvůli ukázání dilematu norské bezpečnostní politiky, které je důležité pro pochopení následujícího postoje norské vlády i odpůrců členství, obzvláště v již zmíněných 90. letech. Dějiny severských států a obzvláště Norska jsou v českém prostředí do značné míry opomíjeny. I když se v poslední době vynořilo několik historických a politologických prací zabývajících se Severem, z renomovaných českých historiků se mu, a to pouze částečně, věnuje jen Zdeněk Hojda a Miloslav Hroch. Pokud jde o poválečné období, v centru pozornosti bezesporu stojí norské „tvrdohlavé“ odmítání členství v Evropské unii. O důvodech vedoucích k negativním výsledkům referend z let 1972 a 1994 toho bylo napsáno a řečeno vcelku mnoho, a to kupodivu i v českém prostředí. Naopak v Norsku samotném je tato problematika dlouhodoběji do velké míry – na stránkách novin i ve vládní politice – vytlačována otázkami bezpečnostního rázu. V souvislosti s účastí norských vojáků v operacích NATO v tzv. out of area se stále znovu vrací diskuse o změnách, které v Alianci proběhly přijetím nového strategického konceptu. Norsko má při takových operacích obavy ze snížení vlastní obranyschopnosti a akceschopnosti NATO v Evropě, jelikož se ale nachází na periferii Evropy a na severu sousedí s Ruskou federací, jeho námitky byly a jsou v praxi značně oslabeny. Oficiální politika se už dlouhodoběji pohybuje na pomezí mezi prozápadní a neutrální, což dosvědčuje i norská angažovanost v mírových jednáních po celém světě a jeho široká podpora Organizace spojených národů. Tato práce by měla být příspěvkem k problematice, jaký postoj tato evropská země k nové situaci zaujala a prezentovala v 90. letech, a to na dvou úrovních: za prvé na úrovni oficiální vládní politiky a za druhé na úrovni kritického veřejného mínění, které je reprezentováno hnutím Ne novému NATO (Nei til nye NATO), jež představuje intelektuálně-ideologickou základnu „lidového odporu“. Takovéto sdružení není v Norsku
5
ničím výjimečným: stačí jen vzpomenout podobná hnutí z 80. a 90. let 20. století Ne EU (Nei til EU) či Ne atomovým zbraním (Nei til atomvåpen), která působí dodnes a mají značnou členskou základnu. V úvodu bych také chtěla zmínit zdroje, které jsem měla pro vypracování práce k dispozici. Relevantní prameny, literatura i internetové zdroje jsou v drtivé většině případů dostupné pouze v norštině či angličtině. Pokud to bylo možné, snažila jsem se dávat přednost dokumentům v norském jazyce či alespoň norskému autorství, protože má práce má zohledňovat norský pohled na dané téma. V takovém případě je ovšem na místě se ještě pečlivěji zajímat o osobu autora a jeho názory, aby nedošlo k ideologickému zkreslení. Většinu literatury jsem získala přímo v Norsku či přes internet, obzvláště bych zmínila databáze periodik ProQuest, JSTOR a EBSCO. Kapitola o problematickém vstupu do Aliance a norském členství do počátku 90. let je čerpána z rozličných, většinou několikasvazkových, syntéz norských dějin, které se vyznačují vysokou kritičností, objektivitou a dokonce až sebeironií. Ráda bych jmenovala alespoň Norsk idéhistorie (Norské dějiny myšlení) od kolektivu autorů, které jsou k dispozici v ústřední knihovně FF MU a které představují cenný zdroj informací o procesu formování norské společnosti od nejstarších dob po současnost. Významným odborníkem, jenž se zabývá evropskou integrací a transatlantickou spoluprací ve vztahu k Norsku, je anglický profesor Clive Archer. K samotným 90. letům mi jako nejdůležitější prameny slouží vyjádření a dokumenty jednotlivých vlád, dostupné v archivu na norských oficiálních stránkách1. Na pomezí mezi pramenem a literaturou se nachází obsáhlá monografie hlavního „ideologa“ kampaně Ne novému NATO Gunnara Garbo Også krig er terror2 (I válka je teror), již jsem získala z webových stránek hnutí. Na těchto stránkách se také nachází řada dalších relevantních informací včetně odkazů na články v norském tisku týkající se NATO. Stejně tak částečně za pramen a částečně za literaturu je možno brát publikace činitelů spojených s politikou na nejvyšší úrovni, jakými jsou např. velvyslanec při NATO v letech 1992-1998 Leif Mevik, ministr zahraničí ve třetí vládě Gro Harlem Brundtlandové Johan Jørgen Holst či odborník na otázky bezpečnosti Jacob Børresen.
1
Regjeringen.no. Informasjon fra regjeringen og departementene: <www.regjeringen.no>. Garbo, G. Også krig er terror. Et kritisk oppgjør med det nye NATO, maktpolitkken til USA og Norges egen rolle som medløper. Oslo 2003. [online] Dostupné k 30. 3. 2008 z:
. 2
6
2. Norské členství v NATO do 90. let 2.1 Připojení se k Severoatlantickému paktu Po druhé světové válce se Norsko snažilo o neutrální politiku s úzkými vazbami na Velkou Británii, ve společnosti ale přetrvával komplex z 9. dubna 1940, kdy byla zahájena nepřátelská německá okupace. Po válce se Norsko aktivně angažovalo v nově vzniklé Organizaci spojených národů, jež měla být základním kamenem norské bezpečnostní politiky a fórem, na němž by malé státy mohly ovlivnit rozhodnutí velmocí.3 Prvním generálním tajemníkem OSN se navíc stal přední norský politik Trygve Lie4. Země se navenek prezentovala jako „budovatel mostů“ mezi Východem a Západem, ve skutečnosti jí však šlo spíše o neprovokování velmocí.5 Brzy se ukázalo, že OSN na začátku studené války nepředstavuje dostatečnou bezpečnostní záruku. Norsko mělo zájem o korektní vztahy se Sovětským svazem, ale během růstu napětí mezi vítěznými mocnostmi pociťovalo sílící tlak na svou neutralitu. Významnou psychologickou roli sehrála sovětsko-norská hranice a vyostřený konflikt o základny na Svalbardu, kdy ani jedna ze stran nebyla ochotna ustoupit představám druhé.6 Pokud se Norsko mělo rozhodnout pro jednu ze stran, přicházelo v úvahu jedině přiklonění se k Západu. Norsko se navíc vzhledem ke stavu svého hospodářství připojilo k Marshallovu plánu, čímž přijalo i členství v Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), což přispělo k dalšímu ochlazení sovětsko-norských vztahů. Mocně zapůsobily únorové události v Československu, které byly chápány jako puč režírovaný z Moskvy. Během společného pobytu exilových vlád v Londýně za války se mezi oběma zeměmi vytvořilo vřelé pouto a ČSR byla považována za klíčového spojence k „budování mostů“ mezi vznikajícími bloky. Interpretace smrti Jana Masaryka, dobrého přítele Trygve Lieho i Halvarda Langeho7, se pohybovala od vraždy k okolnostmi vynucené
3
Derry, T. K. A history of modern Norway 1814-1972. Oxford 1973, s. 414. Trygve Lie (1896-1968) působil už v meziválečném období jako poslanec norského parlamentu (Storting) za Norskou sociálně-demokratickou stranu (Det norske Arbeiderpartiet). Postupně zastával několik ministerských postů. Za II. světové války pobýval v Londýně jako ministr zahraničí norské exilové vlády. Prvním generálním tajemníkem v historii OSN byl zvolen 1. 2. 1946 jako kompromis vítězných velmocí. Z funkce byl nucen odstoupit v listopadu 1952. Soot-Ryan K. Trygve Lie. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z:
. 5 Danielsen, R.; Dyrvik, S.; Helle, K.; Grønlie, T.; Hovland, E. Norway: A History from the Vikings to Our Own Times. Oslo 1995, s. 429. 6 Spor o hranici ekonomické zóny v této oblasti mezi Norskem a Ruskem nebyl ani pro jednu stranu uspokojivě vyřešen dodnes. 7 Halvard Lange (1902-1970) byl dlouholetým norským ministrem zahraničí za Sociální demokracii. Za II. světové války byl zajat Němci a vězněn v několika koncentračních táborech. Byl synem Christiana Louse Langeho, nositele Nobelovy ceny míru. Stortinget – Lange, Halvard. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . 4
7
sebevraždě.8 Soudobý sovětský tlak na Finsko vyvrcholil uzavřením vzájemného „obranného paktu“. Prostřednictvím sovětské velvyslankyně ve Stockholmu byla Norsku nastíněna možnost, že podobná dohoda by mohla být nabídnuta i jemu, čemuž se však Norsko vehementně bránilo ve strachu z dalších sovětských plánů, tj. z plánů na obsazení Skandinávského poloostrova.9 Možná větší dopad na konečné norské rozhodnutí než tyto konkrétní události měla norská geografická poloha na periferii Evropy a v dlouhodobější perspektivě existující idea atlantismu. Norsko patřilo a patří mezi státy, které vidí své zájmy hlavně v severoatlantické oblasti. Zastáncem politiky připoutání USA k evropskému dění a tím zabezpečení samostatnosti malého skandinávského státu byl např. právě Lie či další člen exilové vlády Arnold Ræstad. Nicméně premiér Johan Nygaardsvold10 proamerickým kursem svých ministrů příliš nadšen nebyl. Faktem zůstává, že mnohostranné zaměření Norska doznalo vcelku radikálních změn. Kromě politické doznala výrazné změny i kulturní orientace. Německé podněty přestaly být relevantní a hlavní těžiště se přesunulo ke Spojeným státům a anglosaské kultuře. Podstatnou roli zde samozřejmě sehrál i faktor norského vystěhovalectví do USA. Celkově se za poslední dvě století jedná takřka o milion lidí.11 Drtivá většina norských rodin tak má na severoamerickém kontinentě příbuzné. Ačkoliv vztahy se Spojenými státy, komplikované vzrůstajícím americkým kapitalismem a antikomunismem, se budovaly spíše postupně, spojenectví s Velkou Británií bylo mimořádně silné už za války i po ní: „Norské vojenské posádky byly v Británii trénovány; množství vojenské výzbroje pocházelo z Británie; a norské okupační síly v Německu (po roce 1947) podléhaly britskému velení. (...) Jen sotva by tu bylo pomyšlení na neutrální Norsko, kdyby vypukla válka či bezpečnostní krize.“12
Jedinou alternativou členství v NATO při slabé OSN byl vznik skandinávského obranného svazu. Existence tohoto společenství bývala a často dosud bývá označována za nejlepší možné řešení otázky zajištění norské bezpečnosti. Svaz měl být jištěn příslibem 8
Lange, E. Aschehougs Norges historie. Samling om felles mål 1935-1970. Oslo 2005, s. 189-190. Dahl, H. F. De store ideologienes tid. Norsk idéhistorie V. Oslo 2001, s. 392. 10 Johan Nygaardsvold (1879-1952) je jednou z nejvýznačnějších postav Sociální demokracie vůbec. Předsedou vlády byl už před německou okupací země a zůstal jím i v londýnském exilu. Stortinget – Nygaardsvold, Johan. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . 11 Dahl, H. F. De store ideologienes tid, s. 397-398. 12 „Norwegian military personnel were trained in Britain; the bulk of military equipment came from Britain; and the Norwegian forces of occupation in Germany (after 1947) were under British command. (...) There was scarcely any thought of a neutral Norway if war should break out or a security crisis develop.“ Danielsen, R. et al. Norway: A History from the Vikings to Our Own Times, s. 429. 9
8
pomoci od Británie a USA v případě vypuknutí války. Důležitost této garance zvětšovala vzpomínka na 9. duben 1940. Po celá 20. a 30. léta se nevěřilo, že by Norsko mohlo být napadeno.13 Vždyť nemělo žádného nepřítele. Ve 30. letech přehlíželo politické změny v Německu a odmítlo vytvoření obranného severského paktu, o který projevilo zájem Švédsko, Dánsko a Finsko.14 Po válce už nechtělo opakovat stejnou chybu a hledalo silnou bezpečnostní oporu. V duchovní sféře bylo vytvoření organizace poháněno ideou severské vzájemnosti. V průběhu jednání, která se odehrála na třech setkáních v Karlstadu, Kodani a Oslo v lednu 1949, se ale projevily rozpory hlavně mezi Norskem a Švédskem, které se nakonec ukázaly jako nepřekonatelné. Norsko bylo zklamáno chováním svého východního souseda za II. světové války, tj. jeho poddajností za prvních let konfliktu, a nadále přetrvávalo napětí z dob existence švédsko-norské unie15. Panovaly obavy ze švédského egocentrismu a nárokování si vůdčí úlohy ve spolku. Už dříve J. Nygaardsvold jasně vyjádřil norské výhrady takto: „Nemyslím, že bude šťastným řešením, když země, která se vyhnula válce a okupaci, začne vystupovat jako vůdce a učitel pro ty, jež byly okupované.“16 Švédsko navíc trvalo na neutrálním charakteru nového společenství, jelikož mělo vlastní silnou armádu, kdežto Norsko se nechtělo vzdát silné vazby, utvořené za války, na Velkou Británii a Spojené státy, od kterých očekávalo pomoc s vybudováním své vojenské síly. Dánsko se marně snažilo oba tábory smířit.17, 18 Původně nebyla podpora členství v prozápadním vojenském paktu v čele s kapitalistickými velmocemi nijak široká. Tento negativní postoj byl příznačný pro levicové hnutí, jež po válce zaznamenalo – podobně jako v jiných státech – podstatný rozmach. Když ale jednání o skandinávském svazu ztroskotala, stalo se Norsko podpisem Halvarda Langeho
pod
Washingtonskou
smlouvu
13
4. dubna
1949
zakládajícím
členem
Danielsen, R. et al. Norway: A History from the Vikings to Our Own Times, s. 432. Brundtland, A. O. Norwegian Security Policy: Defense and Nonprovocation in a Changing Context. In: Flynn, G. (ed.) NATO’s Northern Allies. The National Security Policies of Belgium, Denmark, The Netherlands, & Norway. Totowa 1985, s. 172. 15 Na Vídeňském kongresu bylo rozhodnuto o odebrání Norska Dánsku pro dánské spojenectví s Napoleonem a o připojení Norska ke Švédsku v podstatě v rámci personální unie, která byla z norské strany svévolně rozpuštěna roku 1905, kdy se Švédsko zřeklo jejího udržení za cenu vojenského zásahu. Švédsko vůči Norsku během existence unie vystupovalo blahosklonně jako „velký bratr“, na kteréžto označení je spousta Norů do dnešní doby alergická, podobně jako na slovo „unie“. 16 „Jeg tror ikke det vil være heldig hvis noen av de land som har unngått krigen og okkupasjonen, begynner å opptre som ledere og læremestre for de som har vært okupert.“ Lange, E. Samling om felles mål 1935-1970, s. 188. 17 Ibid., s. 189-191. 18 Dánsko navrhovalo alternativní řešení vzniku nezávislé severské aliance podporované zbraněmi západních spojenců bez vyloučení jejich pomoci v případě napadení regionu. V podstatě v souladu se švédskými představami chtěli Dánové nejprve severskou alianci vybudovat a až pak jednat se západními spojenci o konkrétnější podpoře, s čímž však Norsko zásadně nesouhlasilo s tím, že pak už může být pozdě. Danielsen, R. et al. Norway: A History from the Vikings to Our Own Times, s. 431. 14
9
Severoatlantické aliance, přičemž proti se postavilo pouze 13 (všech 11 komunistů a 2 sociální demokraté) z tehdejšího počtu 150 poslanců Stortingu. Rozhodující byla změna postoje u dosud váhajících sociálních demokratů, navíc se pro členství v paktu nakonec vyslovil i tisk a veřejné mínění. Do značné míry vedly Norsko k připojení se k Alianci sobecké důvody – na prvním místě ochrana vlastní bezpečnosti.19 Organizace mu v případě napadení dávala jistotu, že by to pro agresora znamenalo válku s ostatními spojenci v čele se Spojenými státy.20 Kromě dlouhodobějšího norského atlantického podvědomí a strachu o svou bezpečnost sehrál svou roli i fakt, že Norsko a Dánsko potřebovaly pro vybudování svého vojenského potenciálu větší zahraniční materiální pomoc, která jim byla jako členům NATO na základě dohody z roku 1950 od USA poskytnuta, přičemž se jednalo o vyšší částku než v rámci Marshallova plánu.21 V této době bylo Norsko přeci jen spíše chudou zemí, zasaženou válečným pustošením. K jednáním o vytvoření Aliance bylo Norsko přizváno 1. 3. 1949 na návrh USA jako první stát mimo okruh původních zájemců o členství. USA „oceňovaly odhodlání, s nímž malá skandinávská země doposud čelila sovětskému tlaku“, který spočíval v podpisu sovětsko-norské smlouvy, obdoby smlouvy sovětsko-československé z roku 1943.22 Po zkušenosti z druhé světové války, kdy byla ignorována její deklarovaná neutralita, se tak země jednoznačně přiklonila k Západu.
2.2 Členství v NATO od 50. let do konce studené války V důsledku vypuknutí války na Korejském poloostrově se volnější uskupení změnilo v organizaci s pevnou strukturou. V roce 1951 se tak Norsko stalo součástí vojenských struktur NATO, a to v rámci severoevropského velení (AFNORTH) se štábem umístěným v Kolsås, 15 km západně od centra Oslo.23 Bylo rozhodnuto v době míru nepovolit vybudování zahraničních vojenských základen ani delší pobyt cizích ozbrojených sil na norském území.24 Norsko si bylo mj. vědomo skutečnosti, že opačným postupem by provokovalo SSSR, jehož bylo v roce 1949 z aliančních zemí jediným přímým sousedem. Především toto odmítání alianční integrace zapříčinilo, že bylo Norsko společně s Dánskem po desetiletí bráno a označováno jako tzv. Low NATO. Míra integrace 19
Na druhou stranu Norsko samozřejmě nemohlo za existenci hrozby vzniku další světové války, příp. za expanzivní politiku velmocí. 20 Lange, E. Samling om felles mål 1935-1970, s. 193. 21 Kan, A. S. Dějiny skandinávských zemí. Praha 1983, s. 333. 22 Fidler, J.; Mareš, P. Dějiny NATO. Praha 1997, s. 39. 23 Grove, E. The Norwegian Sea - NATO’s First Line of Defence. In: Grove, E. (ed.) NATO’s Defence of the North. Londýn 1989, s. 26. 24 Kan, A. S. Dějiny skandinávských zemí, s. 334.
10
jednotlivých členských států se totiž poněkud lišila a tyto dvě skandinávské země stály mimo její hlavní proud.25 Americká zainteresovanost v severské oblasti dosáhla svých nejnižších hodnot v 70. letech, přestože tato oblast především vzhledem k hranici se SSSR stabilně představovala první obrannou linii Aliance.26 V souvislosti s přeměnou Aliance na počátku 50. let se evropské alianční státy aktivizovaly a zavázaly se k navýšení svých vojenských rozpočtů.27 Ze 2,5 % HNP v roce 1950 stouply v roce 1953 norské výdaje na armádu na celých 5,6 %. Později se propadly na 4 % a na této hladině setrvaly až do konce 60. let.28 Jak už bylo výše zmíněno, Norsko obdrželo od USA a Kanady významnou pomoc pro rozvoj svých obranných sil. Konkrétně se mezi lety 1951 až 1970 jednalo o zbraně a jiné armádní vybavení v hodnotě 7,6 miliard norských korun. Na zhruba čtvrtině norského vojenského rozpočtu se podílely ostatní státy Aliance.29 Za vybudování vojenských letišť, základen a muničních skladů Norsko zaplatilo pouhou třetinu ceny.30 V 50. letech se začíná klást důraz i na nevojenskou spolupráci mezi členskými státy NATO obecně. V květnu roku 1956 byl např. založen tzv. Výbor pro nevojenskou spolupráci, jehož členem se stal mj. i norský ministr zahraničí Halvard Lange.31 V roce 1952 Norsko a Dánsko neuvítaly rozšíření Aliance o Řecko a Turecko, jelikož se nechtěly vzdát koncepce ryze atlantické organizace demokratických států.32 Z norské strany nakonec padl návrh, podporovaný především Velkou Británií, na vytvoření příbuzné organizace, tzv. Středomořské aliance, jejímiž členy by se staly tyto dva středomořské státy a velmoci, které byly zainteresovány na jejich přijetí do NATO.33 Ani o tři roky později nebylo Norsko nadšeno vyhlídkou na další rozšíření, tentokrát o Spolkovou republiku Německo, ale antipatie i v tomto případě nakonec ustoupily politické nutnosti.34 Vstup SRN do NATO pro Norsko přesto znamenal zajištění z jihu a jeho pozornost se tak upřela na strategickou severní oblast. Norsko s ohledem na SSSR fakticky demilitarizovalo Finnmarku, nejsevernější norský kraj, aby se vyhnulo nebezpečí vzniku záminky konfliktu.35 25
Lundestad, G. The United States and Western Europe Since 1945. From „Empire“ by Invitation to Transatlantic Drift. Oxford 2005, s. 69. 26 Archer, C.; Soger, I. Norway, European Integration and Atlantic Security. London 1998, s. 104. 27 Fidler, J.; Mareš, P. Dějiny NATO, s. 51. 28 Lange, E. Samling om felles mål 1935-1970, s. 192. 29 Podle Geira Lundestada se v letech 1950-1965 jednalo až o 40 %. Lundestad, G. The United States and Western Europe Since 1945, s. 71. 30 Danielsen, R. et al. Norway: A History from the Vikings to Our Own Times, s. 432. 31 Fidler, J.; Mareš, P. Dějiny NATO, s. 86. 32 Danielsen, R. et al. Norway: A History from the Vikings to Our Own Times, s. 433. 33 Liland, F.; Pharo, H. Ø. Norge og striden om NATOs geografiske virkeområde.[online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: <www.atlanterhavskomiteen.no>. 34 Dahl, H. F. De store ideologienes tid, s. 410. 35 Brundtland, A. O. Norwegian Security Policy: Defense and Nonprovocation in a Changing Context, s. 194-195.
11
V listopadu 1968 se Norsko stalo členem zvláštní integrační instituce uvnitř Aliance, tzv. Evropské skupiny (EUROGROUP).36,
37
Další desetiletí bylo poznamenáno
rozsáhlými debatami o rozmístění nových zbraní v Evropě, o kterém NATO rozhodlo v reakci na rozmístění střel středního doletu (SS 20) Sověty ve střední Evropě v roce 1977. Proti tomuto plánu se vehementně postavilo norské veřejné mínění, které mělo obavy z nové vlny závodů ve zbrojení. V roce 1979 byla vytvořena už zmíněná kampaň Ne atomovým zbraním, která působila po celá 80. léta a v poslední době svou činnost oživila.38 Hnutí požaduje zákaz atomových zbraní i jaderné energie. Velmi zajímavá je skutečnost, že pod výzvou je podepsáno několik osobností (Gunnar Garbo, Jostein Gaarder, Inge Eidsvåg, Vigdis Hjorth) angažovaných i v paralelním sdružení Nei til nye NATO, o kterém pojednává 4. kapitola.39 Sovětská invaze do Afghánistánu měla vliv na podepsání norsko-americké dohody, která v případě nutnosti počítala s umístěním vojenských zařízení americké brigády námořní pěchoty v Trøndelagu.40 Původně se počítalo se severně položeným krajem Troms, avšak návrh vzbudil nevoli ve vládnoucí straně a vyvolal rozsáhlou debatu v tisku. Bylo sebráno na sto tisíc protestních podpisů. Nakonec byl namísto Tromsu vybrán jižnější Trøndelag, protože panovaly obavy, že by vidina americké základny v Tromsu příliš provokovala Sovětský svaz.41 Na přelomu 80. a 90. let došlo v Evropě k zásadním změnám, v jejichž důsledku se Norsko i NATO ocitlo ve zcela nové bezpečnostní situaci.
36
Fidler, J.; Mareš, P. Dějiny NATO, s. 144-145. Dalšími členy EUROGROUP se staly země Beneluxu, Dánsko, Island, Portugalsko, Řecko, SRN, Turecko a VB. Její funkce byly v roce 1993 částečně převedeny do NATO, částečně do ZEU a k 1. 1. 1994 byla skupina rozpuštěna. Severoatlantická aliance a Česká republika jako její právoplatný člen: . 38 Benum, E. Aschehougs Norges historie. Overflod og fremtidsfrykt 1970-1997. Oslo 2005, s. 107. 39 Nei til atomvåpen: <www.neitilatomvapen.no>. 40 Kan, A. S. Dějiny skandinávských zemí, s. 406-408. 41 Benum, E. Overflod og fremtidsfrykt 1970-1997, s. 107. 37
12
3. Norsko a „nové NATO“ na oficiální úrovni 3.1 Cesta k tzv. novému NATO Na přelomu 80. a 90. let 20. století po „vítězství“ kapitalismu, čímž se rozumí především rozpad Sovětského svazu, pád Berlínské zdi a rozpuštění Varšavského paktu, se rozproudila debata o důvodech budoucí existence organizace. V reakci na tyto události nastala potřeba změny. Nově je kladen důraz na roli Aliance v oblasti zvládání krizí a udržování míru, včetně podpor snah OSN. Dále se podle oficiální příručky soustřeďuje na „koncepční řešení omezení zbrojení a odzbrojení, otázky plánování obrany a vojenské otázky, demokratické pojetí vztahu civilní a vojenské sféry, konverzi zbrojní výroby na civilní, obranné výdaje a rozpočty, vědeckou spolupráci a ekologické otázky v souvislosti s obranou, rozšiřování informací o NATO v partnerských státech, konzultace o plánování obrany a řízení civilního a vojenského letového provozu“.42
Předehrou k přeměně NATO bylo uzavření tzv. Londýnské deklarace v roce 1990, jež představovala vstřícný krok vůči zemím Varšavské smlouvy.43 V listopadu 1991 pak byla na zasedání v Římě přijata strategická koncepce (tzv. Římské prohlášení) prosazující širší pojetí bezpečnosti a spojení politických a vojenských aspektů bezpečnostní politiky organizace do jednotného celku. Zanedlouho bylo jasné, že v blízké budoucnosti bude muset být vytvořen nový koncept, který bude reagovat na dynamicky se měnící situaci v Evropě v 90. letech. Zároveň byla nastolena otázka rozšíření směrem na východ. O půl roku později na schůzce v Oslo vyjádřilo NATO ochotu angažovat se v mírových operacích mimo oblast své dosavadní působnosti (tzv. out of area) s mandátem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)44. V prosinci roku 1992 na schůzce v Bruselu byla tato ochota rozšířena o případnou vojenskou akci NATO při žádosti Rady bezpečnosti. V Jaderském moři hlídkovaly alianční lodě, aby zajistily dodržování rezoluce OSN o zákazu importu zbraní do Jugoslávie. Letadla zase byla využita pro kontrolu vzdušného prostoru.45
42
Příručka NATO. Vydání k 50. výročí. Praha 1999, s. 27-30. Wallander, C. A. Institutional Assets and Adaptibility: NATO after the Cold War. International Organization, 4/2000, s. 717. [online] Dostupné k 9. 4. 2008 z: . 44 Tehdy se ještě jednalo o Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE). 45 Mevik, L. Det nye NATO (en personlig beretning). Bergen 1999, s. 75-76. 43
13
Za zhoršující se situace na Balkáně se NATO v letech 1994-1995 rozhodlo pro první účast svých jednotek na vojenských operacích v out of area v historii. Bylo třeba přimět představitele srbského státu Slobodana Miloševiče k podpisu Američany prosazované daytonské dohody, oficiálního ukončení občanské války v Bosně. Norské jednotky byly podobně jako jednotky ostatních aliančních zemí původně začleněny do UNPROFOR46, brzy však přešly pod správu NATO v IFOR, později SFOR.47,
48
Ačkoliv
operace v Bosně byla plánována jako krátkodobá záležitost, pobyt aliančních jednotek v krizové balkánské oblasti se protáhl na několik let. Konflikt vyvrcholil jedenáctitýdenním bombardováním Kosova v roce 1999 s cílem oslabit Miloševičovu vojenskou sílu a zajistit kosovským uprchlíkům bezpečný návrat do jejich domovů.49 3.2 Východiska vládní bezpečnostní politiky v 90. letech Ve sledovaném období se v Norsku u moci vystřídaly tři vlády: dvě jednobarevné sociálně-demokratické a jedna koaliční pravicově-středová50. Za třetí vlády sociální demokratky Gro Harlem Brundtlandové51 mezi listopadem 1990 a říjnem 1995 se norský pohled na bezpečnostní situaci začal významněji řešit až ke konci volebního období. Necelý rok pak trvala vláda jejího stranického kolegy Thorbjørna Jaglanda52. Nejpalčivější období pro sledovanou problematiku spadá do první vlády Kjella Magne Bondevika53 z Křesťanské lidové strany, která trvala od října 1997 do března 2000. Za povšimnutí stojí skutečnost, že v Bondevikově vládě byl nejaktivnějším přispěvatelem na poli bezpečnostní 46
The United Nations Protection Force Burgess, J. P. Norway, Article V and the New Strategic Concept. [online]. Dostupné k 12. 2. 2008 z: . 48 Za první norskou účast ve válce od roku 1945 bývá někdy považováno až shození dvou bomb norskou F16 na Afghánistán v říjnu 2002. Pro akce v rámci tzv. nového NATO však obecně platí, že Norsko přes dvě stě let nevyslalo své vojáky za hranice země. Ibid. 49 Mevik, L. Det nye NATO (en personlig beretning), s. 86. 50 Koalici tvořily Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti), Strana středu (Senterpartiet) a Liberální strana (Venstre). 51 Gro Harlem Brundtlandová (*1939) vedla tři sociálně-demokratické vlády v 80. a 90. letech, na politické scéně začínala v roce 1974 jako ministryně životního prostředí. O sedm let později se stala první ženou ve funkci premiéra v historii norského státu. V letech 1998-2003 vedla Světovou zdravotnickou organizaci (WHO). Rulers – Brundtland, Gro Harlem [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . 52 Thorbjørn Jagland (*1950) se jako nástupce Brundtlandové stal předsedou strany i premiérem. Brundtlandová sama upřednostňovala pozdějšího vůdce Jense Stoltenberga, o Jaglandově vítězství ovšem rozhodla podpora odborů. Vládu vedl pouze rok, ve volbách zaznamenala jeho strana propad a vystřídala ji menšinová koalice středo-pravicových stran. Rulers – Jagland, Thorbjørn [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . 53 Kjell Magne Bondevik (*1947) je křesťansko-lidový ministerský předseda z let 1997-2000 a 2001-2005. Z přelomu 80. a 90. let má za sebou zkušenosti s postem ministra zahraničí. Jeho první menšinová vláda kontrolovala pouze 42 z celkového počtu 165 mandátů. Za své první vlády byl několikrát dlouhodoběji neschopen vykonávat svůj úřad pro vyčerpání organismu. Rulers – Bondevik, Kjell Magne [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . 47
14
politiky ministr zahraničí, taktéž křesťanský lidovec, Knut Vollebæk54, přičemž předtím se jednalo hlavně o ministra obrany Jørgena Kosmo55, zatímco ministr zahraničí Bjørn Tore Godal se angažoval výrazně méně. Ačkoliv například k otázce vstupu do Evropské unie zastávají jednotlivé norské politické strany vcelku jasné, různorodé názory, u bezpečnostní sféry tomu tak není. V jejich programech chybí koncepce, jak se starat o norskou obranu. Před otevřenými stanovisky upřednostňují strany jednání za zavřenými dveřmi.56 Vzhledem k tomu, že strany na rozdíl od otázek domácí scény pojí určitý neměnný konsenzus, jakým způsobem vést zahraniční politiku, je možné pojednávat o norské politice na oficiální úrovni jako o celku, s přihlédnutím ke konkrétním činitelům, tj. k jednotlivým ministrům a předsedům vlád. Z parlamentních stran je pouze Socialistická levicová strana (Sosialistisk Venstre Parti) skeptická vůči norskému členství v Alianci.57 Tuto nadstranickou jednotu potvrzují i dokumenty vzniklé na téma bezpečnosti v 90. letech, ze kterých tato práce vychází. Je jen těžko odlišitelné, která přednáška či prohlášení vzniklo za které vlády. Tyto dokumenty se mnohdy formálně i obsahově překrývají. Norsku v podstatě stav za studené války vyhovoval, jelikož díky zájmu obou supervelmocí na zachování statu quo byla situace víceméně stabilní. Díky své důležité strategické poloze mělo Norsko zajištěnu pozornost NATO, potažmo USA. Tato pozornost se v 90. letech přesunula do jiných oblastí, kde si Aliance vytyčila nové úkoly. Norsko je tlačeno k tomu, aby se jeho jednotky účastnily konfliktů mimo členské země NATO. To v drtivé většině znamená konflikty, které jsou mimo oblast norských zájmů.58 Norské vlády se toto tvrzení snaží zmírňovat tezí o propojenosti světové bezpečnosti, pro jejíž zajištění je nezbytná stabilita i v oblastech mimo alianční státy. Tuto skutečnost deklarují např. slova J. Kosmo: Pro mě je důležité zdůraznit, že norské síly by neměly pouze bránit norské území, nýbrž že by jak Norsko, tak i ostatní severské státy měly být připraveny účastnit se
54
Knut Vollebæk (*1946) působil na ministerstvu zahraničí za Křesťanskou lidovou stranu a svou mimořádnou aktivitou za sebou zanechal výraznou stopu v norské zahraniční politice. Stortinget – Vollebæk, Knut [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . 55 Jørgen Kosmo (*1947) byl jako poslanec za Sociální demokracii v letech 1993-97 ministrem obrany a v letech 2000-2001 ministrem práce a administrativy. V letech 2001-2005 zastával funkci prezidenta Stortingu (funkce přibližně odpovídá našemu předsedovi Poslanecké sněmovny) a 2. listopadu 2005 mu byl králem udělen tzv. Velký kříž Svatoolavského řádu. Stortinget – Kosmo, Jørgen. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . 56 Børresen, J. Forsvar uten trussel. Det norske forsvarets rolle og funksjon etter den kalde krigen. Oslo 2005, s. 143. 57 Naopak největším příznivcem politiky NATO i USA je Strana pokroku (Fremskrittspartiet), která v posledních parlamentních volbách získala 22 % hlasů. 58 Børresen, J. Forsvar uten trussel., s. 44.
15
vojenských operací v režii NATO/OSN, také mimo svá vlastní území a také mimo Evropu.59
S koncem studené války sice zmizela hrozba útoku ze strany SSSR, na druhé straně se však zvýšilo riziko teroristického útoku a použití zbraní hromadného ničení nedemokratickými státy. Navíc jednotlivé státy Evropy dostaly větší svobodu v prosazování svých vlastních zájmů a reálněji hrozí, že při krizi nebudou schopny sjednotit svá stanoviska. Jako protiargument se nabízí možnost rozsáhlejší bezpečnostní spolupráce, v norském kontextu především v rámci severoevropských států, čemuž by nemělo stát v cestě ani (ne)členství jednotlivých zemí v různých organizacích vztahujících se k evropské bezpečnosti.60 Norsko uznává vedoucí pozici USA v rámci Severoatlantické aliance, jelikož disponují dominantní vojenskou mocí, která jediná je schopná účinně vyvážit Rusko, představující stále jistou potenciální hrozbu. Norsko zároveň nepochybuje o nutnosti shody všech členských zemí. Vcelku ochotně následovalo v 90. letech ostatní členské státy v operacích na Balkáně, aby si tak do velké míry pojistilo případnou pomoc ostatních zemí, především USA, kdyby v budoucnu došlo k ohrožení norské nezávislosti. Promyšleně tak kombinuje zajištění vlastních zájmů s pomocí ostatním. Pokud Norsko neodmítne svou účast nyní, těžko se k němu potom spojenci obrátí zády, neboť musejí brát ohledy na ostatní spřátelené státy. Toto je realistický pohled na norskou alianční politiku, oficiální rétorika na nejvyšší úrovni je poněkud méně otevřená. Zásadní nesouhlas s touto taktikou panuje v táboře odpůrců angažovanosti norských jednotek v tzv. out of area. Tato taktika se podle nich nemusí vyplatit v případě, kdy se díky norské přítomnosti v out of area zvýší riziko napadení země, např. teroristickým útokem od fanatických vyznavačů islámu. Na tuto skutečnost upozorňují mj. přívrženci hnutí Ne novému NATO. Norsko samo o sobě tradičně nebývá pojímáno jako militaristický stát, který by se se svými jednotkami hrnul do zahraničí. I národní svátky jako den vzniku nezávislého státu, tj. 17. květen, se tu neslaví vojenskými přehlídkami, nýbrž lidovou slavností s vlajkami, kroji
59
„For meg er det viktig å framheve at norske styrker ikke bare skal forsvare norsk territorium, men at både Norge og de øvrige nordiske land bør være beredt til å delta i militære operasjoner i regi av NATO/FN, også utenfor egne lands teritorier og også utenfor Europa.” Kosmo, J. Forsvars- og sikkerhetspolitikk i et framtidig Norden hvor landene har valgt ulike allianser i det europeiske samarbeid. 19. ordinære presidiemøte i Nordisk Offiserunion, 25. 8. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 60 Kosmo, J. Forsvars- og sikkerhetspolitikk i et framtidig Norden hvor landene har valgt ulike allianser i det europeiske samarbeid. [online].
16
a průvodem tvořeným dětmi. Armáda je brána trochu jako nutné a nákladné61 zlo. Podle odborníka na bezpečnostní otázky Jacoba Børresena se vláda dlouhodoběji až příliš upíná na své spojenectví s nejmocnějším státem světa a podceňuje tak význam domácího vyzbrojení, což se projevuje především objemem financí jdoucích na obranu v rozpočtu.62 3.3 Komplikovaný postoj k rozšíření Aliance Utváření tzv. nového NATO je spojeno s přijetím nového strategického konceptu, s výstavbou nového velícího aparátu a nové struktury ozbrojených sil. Stejnou důležitost má v tomto procesu také postupné přijímání nových členů, zemí bývalého Východního bloku. Důležitou funkcí rozšiřování je nejen z norského pohledu předcházení vzniku války mezi členskými státy a tím zajištění bezpečnosti a stability v Evropě.63 Státy mající zájem na spolupráci s Aliancí byly nejprve přizvány k účasti na iniciativě Partnerství pro mír. Nejvážnějším uchazečům pak bylo nabídnuto plnoprávné členství. Jako první tak v březnu 1999 do Aliance vstoupily Česká republika, Maďarsko a Polsko. Toto rozšíření bylo jediným ve sledovaném období a proběhlo v souladu s novým strategickým konceptem. Žádná evropská země není z rozšiřování vyloučena kvůli své geografické poloze či historii. Dveře by se i do budoucna měly nechat otevřené, aby to státy mj. motivovalo k provádění reforem.64 Podle oficiálních vyjádření vnímá Norsko rozšíření jako pozitivní iniciativu, která může konkrétním způsobem přispět k bezpečnosti a stabilitě v Evropě a k zániku starých ideologických hranic, které dělily především evropský kontinent. Optimismus plyne ze skutečnosti, že předchozí rozšíření ještě za doby studené války přinesla větší stabilitu. V prohlášeních se zdůrazňuje, že expanze Aliance na východ není namířena proti žádné jiné zemi, jelikož NATO si přeje spolupráci se všemi zeměmi Partnerství pro mír včetně Ruska. Ruská otázka je pro Norsko vzhledem k jeho poloze velmi důležitá, snad v každém příspěvku o bezpečnostní problematice se objevuje teze o nutnosti spolupráce. Na druhou stranu Norsko odmítá, že by na Aliancí oslovenou zemi mohlo být tlačeno, taková země
61
Jen na roky 1995 a 1996 se pro jednotky IFOR počítalo s 897 miliony norských korun. Finansiering av Norsk bidrag til NATO’s fresstyrke i Bosnia. Pressemelding, Forsvarsdepartementet, 8. 12. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 62 Børresen, J. Forsvar uten trussel, s. 11-12. 63 Børresen, J. Forsvar uten trussel, s. 83. 64 Vollebæk, K. Europeisk sikkerhet i omforming – nye utfordringer for Norge. Oslo Militære Samfund, 9. 11. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: .
17
musí rozhodnout sama o svém (ne)členství. Pozvání do struktur Aliance však není v žádném případě automatické a žádná země si na něj nemůže činit nárok.65 Børresen má jisté pochybnosti o tom, zda je rozšíření skutečně v norském zájmu. Země, ucházející se o členství, tak podle něj činí hlavně ze strachu z Ruska, přičemž nemají vojenských sil nazbyt, tudíž budou pro Alianci představovat podstatné navýšení nákladů při snížení schopnosti zasáhnout. Norsko by vzhledem ke své bezpečnosti nemělo ani souhlasit s izolací Ruska, ke kterému postupným rozšiřováním dříve či později dojde.66 I v norském tisku se objevily informace o norské skepsi k rozšíření a dokonce o odporu v této otázce (např. v norském nejčtenějším deníku Aftenposten). Podle velvyslance při NATO z let 1992-1998 Leifa Mevika tak nešťastně vznikl mýtus, který zmátl i ostatní alianční státy a který se nezakládal na pravdě. Mevik se domnívá, že média dezinterpretovala vyjádření politických činitelů, když ti prezentovali svůj pohled na rozšíření. Mevik vysvětluje, jak k nedorozumění došlo: „Ve světle naší strategické polohy pro nás bylo naprosto přirozené jedním dechem poukázat na to, že nové úkoly NATO nesmí oslabit jeho schopnost pečovat o bezpečnost aliančních zemí.“67 Norsko nebylo jedinou zemí, která kladla důraz na evropskou bezpečnost a stabilitu i během procesu rozšiřování, Mevik však přiznává, že tak, nejvíce ústy tehdejšího ministra obrany Jørgena Kosmo, patrně činilo nejsoustředěněji. Kromě důrazu na neoslabení bezpečnostních úkolů Aliance, mělo Norsko obavy i z nákladnějšího financování, z plynulého začlenění jednotek nových států do aliančních struktur a z problémů, které by mohly nastat se zeměmi, jež by z nejrůznějších důvodů zůstaly mimo organizaci. Norsko se obává, že tímto způsobem by mohly vzniknout nové hranice dělící Evropu i svět, např. v podobě nepřátelství mezi zeměmi NATO a Ruskem.68 Důsledkem většího počtu členů také může být zmenšení norského vlivu na rozhodování. Tato nová situace bude vyžadovat ještě aktivnější norskou účast na aliančních operacích a jednáních. Proces rozšíření vyžaduje dostatek času, aby nebyl uspěchán. Je nutná ekonomická reforma pro zajištění finanční stránky. Nové členské státy musí nést odpovědnost a mít povinnosti jako ostatní
65
Kosmo, J. Forsvars- og sikkerhetspolitikk i et framtidig Norden hvor landene har valgt ulike allianser i det europeiske samarbeid. [online]. 66 Børresen, J. Nato´s strategiske konsept av 24 april 1999. Innledning til diskusjonen i kampanjen „Nei til nye NATO“. Stortinget, 17. 10. 2000 [online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: . 67 „Men ikke minst i lys av vår strategiske beliggenhet var det for oss helt naturlig nærmest i samme åndedrett å peke på NATOs nye oppgaver ikke måtte svekke evnen til å ivareta allianselandenes felles sikkerhet.“ Mevik, L. Det nye NATO (en personlig beretning), s. 51. 68 Kosmo, J. Forsvars- og sikkerhetspolitikk i et framtidig Norden hvor landene har valgt ulike allianser i det europeiske samarbeid. [online].
18
státy, ačkoliv se jim může poskytnout přechodná „aklimatizační“ doba.69 Není žádoucí omezovat se na rozšíření pouze ve směru západ-východ, mělo by se počítat i se směrem sever-jih. Ještě důležitějším podnětem pro vznik „mýtu“ o norské nechuti k vidině rozšiřování ovšem byly kritické hlasy vysokých norských armádních činitelů. Obzvláště generálporučík Dagfinn Danielsen, respektovaný norský zástupce v nejvyšším vojenském orgánu NATO, sdělil veřejnosti své názory velmi otevřeně: „Vyjádřil obavu, že rozšíření povede k postupnému oslabení vojenských struktur NATO a časem z NATO udělá diskusní klub bez vojenské podpory, která by stála za zmínku.“70 Ke zlomovému okamžiku však došlo až ve chvíli, kdy v oficiální zprávě charakterizoval plánované rozšíření NATO výrokem „Čím více kuchařů, tím horší šlichta!“71 Výroku se chytil mezinárodní tisk, mluvilo se o něm v Bruselu a v kandidátských státech zavládlo rozhořčení. Jeho dopad byl nakonec zmírňován tvrzením, že se jednalo o ryze osobní vyjádření generálporučíka.72 3.4 Nový strategický koncept a operace v Kosovu Změny v 90. letech bylo potřeba podložit dokumentem, který by novou tvář NATO zakotvil. Na madridské schůzce v červenci 1997 bylo definitivně rozhodnuto sepsat nový strategický koncept s cílem kodifikovat praxi etablovanou zásahem NATO v bývalé Jugoslávii. Koncept byl schválen 23. a 24. dubna 1999 na washingtonském summitu NATO, tedy na měsíc přesně k 50. výročí vzniku Aliance. Než by Norsko sedělo se založenýma rukama, rozhodlo se pro aktivní spoluúčast při definování přeměny organizace. Především si podle jeho názoru toto „političtější“ NATO musí zachovat i svou vojenskou dimenzi.73 Norsko nemá nic proti přeměně Aliance a dílčím změnám jeho úkolů, zároveň ovšem musí být neoslabeně zachována i její stará náplň. Ve „staré“ Washingtonské smlouvě totiž Norsko spatřuje základ ochrany vlastní bezpečnosti.74 Od nového konceptu si obecně slibovalo následující: 69
Kosmo, J. NATOs fremtidige rolle i Europa. Forsvarets Høgskole, 18. 3. 1996 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 70 „Han uttrykte bekymring for at utvidelsen ville føre til en gradvis svekkelse av NATOs militøre komponent, og over tid gjøre NATO til en diskusjonsklubb uten nevneverdig militær underbygging.” Mevik, L. Det nye NATO (en personlig beretning), s. 52. 71 „Jo flere kokker, dess verre søl!“ Mevik, L. Det nye NATO (en personlig beretning), s. 52. 72 Ibid, s. 51-52. 73 Godal, B. T. Det nye NATO. Oslo Militære Samfund, 25. 11. 1996 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 74 Kosmo, J. National and International Challenges for Norwegian Defence. Oslo Military Society, 6. 1. 1996 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z:
19
Z našeho pohledu je důležité, že revidovaný koncept vytyčí hlavní úkoly a roli Aliance v nové Evropě a velké možnosti, které nová situace dává k dosažení bezpečnosti ve společenství. Koncept by měl potvrdit zásadní funkci NATO spojenou s kolektivní obranou a transatlantickou spoluprací.75
Vládou byl koncept přijat s několika výhradami. Norsko si od konceptu slibovalo větší spolupráci NATO s OSN, tudíž v této otázce nebylo s podobou konceptu úplně spokojeno: „Všehovšudy obsahuje konečný výsledek norský pohled a zájmy, přestože bychom si dobře mohli přát ještě jasnější odkaz v textu k OSN.“76 Největším problémem konceptu je nejasné vymezení použití jaderných zbraní Aliancí. Norové už tradičně zastávají odmítavý postoj v této otázce a nepolevují v prohlášeních o pokračování odzbrojování. Pro Norsko je zásadní prohlášení NATO z prosince 1996, že organizace neplánuje rozmístění atomových zbraní v nových členských státech a že ani do budoucna nevidí potřebu tak učinit.77 V souvislosti s reakcemi v norském veřejném mínění vláda striktně odmítá, že by se NATO pasovalo do role „světové policie“, která může vojensky zasáhnout, kdekoliv na světě se jí zachce. Žádný z členských států si nepřeje udělat z NATO globální organizaci. Zásahy v out of area musí mít oporu v mezinárodním právu. Je obhajována účast v konfliktech na Balkáně. Norsko tu následovalo ostatní státy NATO a vyslalo do oblasti své jednotky. Upřednostňuje sice mírové prostředky řešení podobných krizí, vojenský zásah je až tou nejzazší možností, nicméně zde už nebylo jiného východiska. Kosovský konflikt destabilizoval celý Balkán. Do budoucna reálně hrozil srbský útok proti Albánii či Makedonii. Ministerstvo obrany dokonce upozornilo, že to byl právě Balkán, kde začala první světová válka, a eskalace konfliktu v této oblasti by tudíž mohla mít nedozírné
. 75 „Det vil etter vårt syn være viktig at et revidert konsept målbærer Alliansens hovedoppgaver og rolle i det nye Europa, og de store mulighetene den nye situasjonen gir til å oppnå sikkerhet i fellesskap. Konseptet bør bekrefte NATOs kjernefunksjoner knyttet til kollektivt forsvar og til det transatlantiske samarbeidet.” Vollebæk, K. Hvordan sikre videre atomnedrustning. Nei til atomvåpen, 24. 10. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 76 „Alt i alt ivaretar sluttresultatet de norske synspunkter og interesser selv om vi nok kunne ønsket oss en enda klarere henvisning til FN i teksten.“ Skjørestad, E. NATOs strategiske konsept: Sikkerhetspolitisk bakgrunn og konsekvenser. Foredrag på Luftmakt-seminaret, 8. 2. 2000 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 77 Haga, Å. Kjernevåpennedrustning og Norges bidrag. Innledning på tema-møte i regi av Nei til atomvåpen. Nobelinstituttet, 17. 3. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: .
20
následky.78 Ve chvíli, kdy NATO zahájilo bombardování Kosova, už byly všechny možnosti mírového řešení vyčerpány. Bez vojenského tlaku je velmi nepravděpodobné, že by S. Miloševič akceptoval požadavky OSN a dohody ohledně stálých „dohlížecích“ jednotek v oblasti. Hlavním cílem zásahu pochopitelně nebylo ponížení Srbska či utrpení srbského obyvatelstva, nýbrž rychlé ukončení války.79 Dosažené výsledky a naprostá shoda jednotlivých členských států pak potvrzují, že NATO zvolilo správnou a efektivní strategii. O každé podobné akci by se mělo rozhodnout individuálně – Norsko si je vědomo vysokého rizika zneužití, proto vyžaduje jasný mandát OSN a dodržování zásad mezinárodního práva.80 I při mírovém vyjednávání ohledně Kosova by hlavní slovo měla mít OSN, tj. Rada bezpečnosti, přičemž NATO musí zůstat v těsném kontaktu.81 V Kosovu je nejdůležitější zajištění lidských práv a modu vivendi různých etnických skupin, teritoriální integrita srbského státního útvaru však musí být respektována. Asistence mírových vojsk je nezbytná pro zřízení administrativního aparátu, demokratického systému a policejních sil.82 Je to ovšem právě nový strategický koncept a vojenský zásah v Kosovu, které jsou trnem v oku odpůrců, sdružených v hnutí Ne novému NATO. Oficiální politická scéna a podobná protestní hnutí nejsou nijak striktně oddělena, ať už si vybrala cestu umírněné spolupráce s úřady či radikálnější opozici. Pro Skandinávii, a pro Norsko především, je charakteristická silná demokratická tradice, která přeje spíše spolupráci či alespoň výměně názorů mezi rozdílnými stanovisky. Tato tendence v posledních letech ještě posiluje. Strany spolu komunikují a snaží se víceméně věcnými argumenty obhájit svůj postoj.83 Ministr zahraničí K. Vollebæk k tomuto tématu podotýká, že kritika je zdravá, musíme vzít ovšem v potaz i situaci, kdy by společnost jen přihlížela a nedělala nic. Za příklad dává genocidu
78 Rottem, S. V. Forvarets mål og strategi: sikkerhet for hvem? Internasjonal politikk 1/2007, s. 48. [online] Dostupné k 28. 4. 2008 z: . 79 Vollebæk, K. Europeisk sikkerhet i omforming – nye utfordringer for Norge. [online]. 80 Skjørestad, E. NATOs strategiske konsept: Sikkerhetspolitisk bakgrunn og konsekvenser. [online]. 81 Vollebæk, K. Orientering i Stortinget om Kosovo-krisen. 27. 4. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 82 Vollebæk, K. The transformation of Europen security – new challenges for Norway. Oslo Military Society, 9. 11. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 83 Přes dlouhou tradici protestních hnutí vznikla v Norsku na toto téma dosud jediná souhrnnější práce, a to doktorská práce Mobilization and Protest in a Consensus Democracy: Social Movements, the State and Political Opportunities in Norway Kjella Kjellmana z Univerzity v Oslo z roku 2007. Christensen, A. Fra busserull til slips. [online] Dostupné k 7. 5. 2008 z: .
21
Tutsiů ve Rwandě. Balkánskou krizi by Evropa sama vyřešit nezvládla. NATO zasáhnout muselo. 84 Přívrženci protestního hnutí mají na věc pochopitelně jiný pohled.
84
Vollebæk, K. Norges OSSE-formannskap – en foreløpig oppsummering. Oslo Militære Samfund, 4. 10. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: .
22
4. Hnutí „Ne novému NATO“ 4.1 Základní charakteristika hnutí Nový strategický koncept vyvolal prudkou reakci u norského veřejného mínění. Reakcí na jeho přijetí na jaře 1999 byla výzva podepsaná 537 lidmi a vložená jako celostránková inzerce do deníku Dagbladet. Text výzvy informuje o přijetí nového strategického konceptu Severoatlantickou aliancí dne 24. dubna 1999. Tato organizace byla před padesáti lety založena jako obranný pakt, nicméně tato její funkce se nyní rozšiřuje i na útočnou perspektivu. Podle výzvy se toto nové NATO samo obdařilo právem uskutečnit vojenské akce taktéž mimo spojenecké území, v tzv. out of area. Vyhradilo si právo intervenovat v jiných částech světa, pokud to uzná za nezbytné, aby vyřešilo sociální problémy i ozbrojené konflikty, vymýtilo terorismus a organizovaný zločin, zvládlo každou potenciální krizi či politickou nestabilitu, která by s sebou mohla nést bezpečnostní rizika pro Alianci. Tyto akce se mohou započít bez mandátu OSN.85 Signatáři výzvy se domnívají, že tato strategie povede k oslabení OSN, přičemž Norsko se svou ochotnou účastí na akcích NATO na oslabování OSN přímo podílí. Tato situace může vést k porušování zásad OSN i lidských práv. Na konci textu nechybí doplňující vysvětlení postoje signatářů: „Jak přívrženci, tak odpůrci NATO si nepřejí NATO jako samozvanou světovou policii. Říkáme NE NOVÉMU NATO.“86 Zdůraznění přídomku „nový“ má svůj význam. Mnoho členů hnutí se totiž počítá mezi příznivce „starého“ NATO, tj. v jeho podobě za studené války, kdy byl jasně definovaný nepřítel i hrozba. Tato jasná východiska „novému“ NATO chybí a každý stát je tak potenciálním nepřítelem. Lidská práva se stala pouze účelovým argumentem, žádné uskupení či organizace nemá právo napadnout jiný nezávislý stát, jako se stalo v Kosovu, kde existovala jiná (a lepší) řešení. Takovým událostem by právě OSN měla zabraňovat.87 Na základě výzvy posléze vzniklo hnutí Nei til nye NATO, jehož charakter popsali sami jeho přívrženci takto: „Ne novému NATO je kampaň, ne organizace. Ne novému NATO má pracovní výbor, rozšířenou radu a vlastní webovou stránku, která nabízí
85
Oppropsteksten. Nei til nye NATO. En kampanje mot NATOs nye strategiske konsept: . 86 „Undertegnede, NATO-tilhengere og NATO-motstandere, ønsker ikke NATO som selvoppnevnt verdenspoliti. Vi sier NEI TIL NYE NATO.“ Ibid. 87 Garbo, G. Skal NATO fortrenge FN? Dagbladet, 20. 7. 1999 [online] Dostupné k 30. 4. 2008 z: .
23
aktuální informace o NATO.“88 Jak jsou si tedy sami aktivisté vědomi, jedná se v tomto případě o hnutí, případně o kampaň. Taková uskupení charakterizuje neexistence přesných stanov k regulování členství, zajišťování financování, obsazování vedoucích míst, vymezení odpovědností. Těší se vysoké míře flexibility, ovšem současně i nestability. Členská základna je neohraničená a součástí hnutí se může stát prakticky kdokoliv, kdo projeví zájem, bez dalších podmínek. Orientují se na dílčí problém, jejich vznik bývá podnícen protestem, bojem proti něčemu.89 Hnutí Ne novému NATO tyto základní předpoklady splňuje. Hnutí se profiluje jako levicově orientované. Z perspektivy politického spektra patří mezi jeho přívržence především sociální demokraté a levicoví socialisté. Současně je však hnutí omezeno na jakousi kulturní a intelektuální elitu, „běžných“ norských občanů se dotýká podstatně méně. Mezi aktivisty najdeme mnoho uznávaných osobností, známých i v zahraničí, především z kulturního a akademického prostředí. Pod výzvou jsou podepsáni mnozí přední spisovatelé jako Jostein Gaarder, Dag Solstad, Stein Mehren, Kjartan Fløgstad, Mette Newth, Georg Johannesen, Erik Fosnes Hansen, Thomas Hylland Eriksen, ještě donedávna rektor lillehammerské Nansenskolen a uznávaný odborník na mírové vyjednávání Inge Eidsvåg, hudebník Åge Aleksandersen, historik Francis Sejersted, režisér Arne Skouen a mnozí další.90 Členové výboru a rady jsou nejčastěji norští univerzitní profesoři, právníci, žurnalisté apod. Jak už bylo zmíněno v úvodu práce, mezi hlavní mluvčí hnutí patří Gunnar Garbo, který také stál u jeho zrodu. Narodil se v roce 1924, po dlouhá léta působil jako poslanec Stortingu a v letech 1964-70 byl předsedou Liberální strany. Na přelomu 80. a 90. let zastával pozici velvyslance v Tanzanii. Vydal několik publikací o norské mezinárodní politice. Svou bývalou stranu kritizuje za přílišnou pravicovou orientaci, ekonomický liberalismus a vstřícnost vůči NATO. Po druhé světové válce aktivně podporoval připojení Norska k Severoatlantickému paktu. K přívržencům členství se podle svých vlastních slov počítal až do 90. let, obrat způsobila až alianční operace v Kosovu a nový strategický koncept. O něm říká, že je díky svému útočnému charakteru v rozporu nejen s Chartou
88
„Nei til nye NATO er en kampanje, ingen organisasjon. Nei til nye NATO har et arbeidsutvalg, og et utvidet råd, og kampanjen har sin egen nettside, som oppdateres med informasjon om nye NATO.“ Nei til nye NATO. 89 Brokl, L. Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky. Praha 1998, s. 33. 90 Kompletní přehled osobností i „obyčejných“ lidí podepsaných pod výzvou je k dispozici na stránkách hnutí. Stále je možné připojit svůj podpis. Nei til nye NATO.
24
OSN, ale i s původní Washingtonskou smlouvou z roku 1949. Svůj změněný postoj proto glosuje slovy: „Jako přívrženec Severoatlantické smlouvy jsem se stal odpůrcem NATO.“91 Za cíl si kampaň klade následující body: bránit, aby se Norsko účastnilo vojenských akcí NATO v out of area bez jednoznačného mandátu OSN; působit na změnu v atomové politice; šířit informace a přispět k osvětě lidí ohledně bezpečnostních otázek; sledovat vládní a parlamentní projednávání věcí týkajících se nového NATO; propojit lokální skupiny přívrženců hnutí po celé zemi, což zahrnuje i pomoc při zahájení činnosti a organizaci jejich akcí; rozvíjet spolupráci se spřízněnými kampaněmi v zahraničí. Aktivisté si pravidelně připomínají výročí bombardování Kosova mítinky a novinovými články. Norskou vládu žádají o záruky, že se takováto operace za účasti norských jednotek bez jasného mandátu OSN už nebude opakovat.92 4.2 Co hnutí kritizuje na novém NATO Podle hnutí prezentuje nový strategický koncept především americké zájmy a představy. Často se tvrdí, že USA se na Balkáně angažovaly hlavně proto, aby našly Alianci po konci studené války nový smysl existence a aby tudíž jako významný nástroj americké zahraniční politiky nezanikla.93 V Alianci USA prosadí snadněji svou vůli než v OSN. Členské státy si jsou rovny jen formálně, ve skutečnosti mají USA nepochybně vedoucí roli, kterou respektuje i Norsko. Podle přívrženců hnutí až příliš ochotně. Norské vlády, především první Bondevikova vláda, mají tendenci vyhýbat se diskusi ve Stortingu a jednají o důležitých rozhodnutích za zavřenými dveřmi bez účasti ostatních parlamentních stran. Tato nekritická loajalita navíc diskredituje Norsko na poli mezinárodního mírového vyjednávání.94 Na konceptu samotném kritizuje hnutí především nový charakter Aliance, vágní a široce definované formulace hrozeb, proti nimž je nutno zasáhnout vojenskou silou. V případě nutnosti se NATO nevyhýbá možnosti použít atomové zbraně, což je pro mnoho Norů nepředstavitelné řešení konfliktu i při vlastním ohrožení. S rozšířením Aliance se mělo počkat déle, neboť takhle se sotva stabilizovaly vztahy s Ruskem a už hrozí opětovný nárůst napětí.95
91
„Som tilhenger av Atlanterhavspakten ble jeg motstander av NATO.“ Garbo, G. Også krig er terror, s. 10-11. Nei til nye NATO. 93 Børresen, J. Nato´s strategiske konsept av 24 april 1999. Innledning til diskusjonen i kampanjen „Nei til nye NATO“. Stortinget, 17. 10. 2000 [online]. 94 Garbo, G. Også krig er terror, s. 148. 95 Ibid., s. 114-115. 92
25
Norsko vstoupilo v roce 1949 do NATO, aby bylo samo chráněno. V případě nutnosti by bylo ochotno se zapojit do bojů při napadení některého ze svých spojenců. Zapojovat se vojensky do konfliktů mimo alianční země mimo jednotky OSN už hnutí chápe jako nepřípustné vměšování se do cizích záležitostí. Do takovýchto „dobrodružství“ by se Norsko pouštět nemělo. I podle ministryně obrany K. K. Devold podotýká mnoho jejích kolegů, že zvolili vojenskou dráhu, aby bránili Norsko, nikoliv aby se účastnili zahraničích misí. Vláda oponuje tvrzením, že bezpečnostní problémy se globalizují, takže i země jako Norsko se musejí zajímat o dění např. v Afghánistánu. Nebezpečí teroristického útoku však podle odpůrců stoupá s angažovaností norských jednotek na zahraničních misích a s těsným spojenectvím se Spojenými státy, které jsou islámskými extremisty viděny jako hlavní nepřítel.96 Akce v out of area s sebou nesou významné navýšení nákladů na vyzbrojení norské armády. Narozdíl od operací jednotek začleněných do OSN přispívaly jednotlivé státy při zapojení NATO na Balkáně větším dílem nákladů, jen menší část byla hrazena ze společného aliančního rozpočtu.97 Odpůrci poukazují na to, že tyto peníze mohou citelně chybět v samotném obranném sektoru, obzvláště v domácím kontextu, na který by se Norsko podle nich mělo soustředit především. Pokud domácí obrana nebude dostatečná, pomoc spojenců v případě ohrožení nezávislosti státu může být zbytečná. Hnutí se stavělo proti operaci v Kosovu, kterou považuje za zbytečnou a nelegitimní. NATO neobdrželo mandát od Rady bezpečnosti OSN, tudíž zásah porušuje mezinárodní právo a Chartu OSN, která zapovídá útočný manévr vůči suverénnímu státu. K eskalaci konfliktu přispěly obě strany. Operace zvýšila mezinárodní napětí, především mezi velmocemi. Slobodan Miloševič by ustoupil, bombardování v takové šíři nebylo nutné. Když už se NATO do bombardování pouštělo, stačily by dva, tři týdny, které by Miloševičovi ukázaly, že Aliance své hrozby myslí vážně.98 Takto byl zdevastován srbský průmysl, zasaženi civilisté a namísto zastavení etnické čistky v Kosovu se znásobil počet uprchlíků. Namísto zabezpečení multietnického Kosova byla oblast „vyčištěna“ od Srbů.99 Finanční prostředky vynaložené na zásah se měly investovat do civilních projektů, které by napomohly uklidnění a vyřešení situace mírovou cestou. Při takovéto akci se nelze 96
Brzezinski, M. Who’s Afraid of Norway? [online] Dostupné k 9.4. 2008 z: . 97 Finansiering av Norsk bidrag til NATO’s fresstyrke i Bosnia. Pressemelding, Forsvarsdepartementet, 8. 12. 1995 [online]. 98 Garbo, G. Også krig er terror, s. 164. 99 Garbo, G. FN eller NATO?, s. 51-52.
26
vyhnout obětem na životech civilistů. Zásahy ani nemohly být přesné, protože letadla nemohla kvůli nebezpečí sestřelení srbskou protivzdušnou obranou dostatečně sestoupat při shazování bomb. Tento typ vedení války proto byl krajně nevhodný.100 Podobnými zásahy jako v Kosovu se může vytvořit nebezpečný precedens, který budou jiné státy a organizace následovat. Každý bude moci odkazovat na podobné „výjimky“ a nerespektovat mezinárodní právo. Tím se tříští autorita OSN a hrozí, že vojenská síla nahradí mírové vyjednávání. Norové neztrácí ze zřetele, co by to znamenalo pro tzv. malé státy.
100
Garbo, G. Også krig er terror, s. 192-193.
27
5. Dílčí problémy norské bezpečnostní politiky 5.1 Pozice Norska jako tzv. malého státu Žádná univerzální definice tzv. malého státu neexistuje, avšak Norsko se už tradičně samo takto označuje.101 Toto vnímání sama sebe je možná důležitější než pohled ostatních států či odborníků. V potaz tu není brána rozloha, nýbrž počet obyvatel spojený s politickým vlivem a vojenskou mocí. Poloha na periferii Evropy a jeho 4,6 milionů obyvatel determinuje Norsko opravdu mezi „liliputány“ světové politické scény. Podobně jako jiné státy této kategorie, cítí Norsko potřebu ochrany od některé z velmocí, na druhé straně však nechce být pouze nástrojem jejích zájmů. Spojenectví s USA a členství v Alianci Norsku umožňuje alespoň dílčí ovlivnění procesů, z kterých by jinak bylo zcela vyloučeno.102 Hlavní snahou norské bezpečnostní politiky je stabilita a vyváženost mezi velmocemi. Norsko má jako „malý stát“ typicky větší zájem utužit vztahy s některou z velmocí, než spolupracovat s jinými malými západoevropskými státy (např. s Dánskem, Nizozemskem, Belgií) proti vedoucímu proudu v Alianci. Pro Norsko se jako nejdůležitější jeví spojenectví se Spojenými státy, v menší míře také s Velkou Británií a s Kanadou. Zároveň si ale zakládá na mnohonárodnostní organizaci, jakou NATO je, v níž se rozhoduje na základě rovnoprávného systému, kdy všechny státy mají alespoň teoreticky stejnou váhu103, na což poukazuje i Børresen: „Na NATO je nadále pohlíženo jako na základní kámen norské bezpečnostní politiky, mimo jiné proto, že Norům umožňuje zasednout ke stolu společně s velmocemi.“104 Norsko se také pyšní skutečností, že se může řadit mezi zakládající státy Aliance. Ze spojenců nejvíce tíhne ke Spojeným státům, jelikož jen ony fakticky můžou vyvážit rostoucí sílu Ruska, jehož nebezpečnost není z norského pohledu ještě zcela vyčerpána. Výše zmínění spojenci, ke kterým se Norsko upíná, sdílejí stejné hodnoty, a to jak duchovní (demokracie, kapitalismus), tak materiální (jednotný názor na správu určitých surovin).105 Aktivní politikou se snaží upoutat pozornost svého hlavního spojence, USA, a nesplynout s ostatními evropskými zeměmi. Novým impulzem americko-norských bilaterálních vztahů byla návštěva amerického prezidenta W. Clintona v Oslo v roce 1999. Obě země mají na 101
Børresen, J. Forsvar uten trussel, s. 38. Holst, J. J. Lilliputs and Gulliver: Small States in a Great-Power Alliance. In: Flynn, G. (ed.) NATO’s Northern Allies. The National Security Policies of Belgium, Denmark, The Netherlands, & Norway. Totowa 1985, s. 259. 103 Holst, J. J. Lilliputs and Gulliver: Small States in a Great-Power Alliance, s. 283. 104 „NATO er fortsatt ansett som hjørnesteinen i norsk sikkerhetspolitikk, blant annet fordi det gir nordmennene en plass ved bordet sammen med stormaktene. Børresen, J. Forsvar uten trussel, s. 136. 105 Ibid., s. 135. 102
28
mnoho otázek společný pohled, liší se jen v jednotlivostech, např. v dílčích názorech na mezinárodní obchod, sankce a trest smrti.106 Dalším typickým znakem malého státu je snaha plnit roli usmiřovatele a budovatele mostů mezi národy. U Norska to platí nejen v rámci Aliance samotné, ale též v mezinárodním měřítku, kde si vydobylo všeobecné mezinárodní uznání. Klade důraz na vyjednávání a komunikaci představitelů jednotlivých států – Norové jsou přesvědčeni o tom, že s každým je možno se domluvit mírovou cestou, pokud budeme nejen mluvit, ale i naslouchat.107 Zavrhují vojenskou cestu řešení problémů, případný vojenský útok je až tou nejzazší možností, jak bránit světový mír a kolektivní bezpečnost: „Vojenská akce možná porazí jednoho nepřítele. Ale co když takováto akce vytvoří deset nových nepřátel – budeme na tom lépe?“108 Současný norský ministr zahraničí a autor uvedeného výroku Jonas Gahr Støre v souladu s dlouhodobou norskou politikou nevěří, že by agresivní taktika vůči „nepřátelským“ státům či vládám mohla přinést skutečnou a trvalou stabilitu. Norsko sice samo sebe označuje za tzv. malý stát, zároveň je však přesvědčeno o svém velkém strategickém významu. Malé státy dostávají v éře po studené válce větší možnost se uplatnit. Norským cílem je, aby jej Spojené státy nebraly jen jako část Evropy, nýbrž aby viděly, že má i své vlastní zájmy a že stojí za to jej v případě napadení či ohrožení chránit.109 To výmluvně dokládá i řeč ministra zahraničí B. T. Godala k americkým spojencům při přednášce v San Franciscu: Toto je oblast, kde má Norsko mnoho co nabídnout, a to podtrhuje hlavní bod mé dnešní zprávy: Norsko je zajímavý evropský partner, jak dnes, tak i pro budoucnost. Doufám, že mnoho z vás bude mít příležitost to zažít na vlastní kůži.110 106
Vollebæk, K. Utenriks- og sikkerhetspolitisk regjørelse for Stortinget. Oslo, 20. 1. 2000 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 107 Børresen, J. NATOs strategiske konsept av 24 april 1999. Innledning til diskusjonen i kampanjen „Nei til nye NATO“. Stortinget, 17. 10. 2000 [online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: . 108 „Military action may defeat one enemy. But what if that very action creates ten new enemies – are we than better off?“ Støre, J. G. Norway and the US: Partners in peace. Harvard, 28. 2. 2007 [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . 109 Kosmo, J. Norges sikkerhet i et Europa i endring. Forsvarets Høgskole, 14. 8. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 110 „This is an area where Norway has a lot to offer, and it underscores the main point of my message today: Norway is an interesting European partner, both now and in the future. I hope that many of you will have the opportunity to experience this for yourselves.“ Godal, B. T. Norway: A European Partner. Address to the Norwegian american chamber of Commerce, San Francisco, 2. 4. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z:
29
Ochrana Norska může být pro USA skutečně důležitá. Jeho geografická poloha a tudíž strategický význam se nezměnily. Jedná se o přímořský stát v důležité oblasti (ze strategického i z dopravního hlediska), na severovýchodě sousedící s velmocenským Ruskem. Své sousedství s Ruskem neopomíjí Norsko v prohlášeních patřičně zdůrazňovat. V souvislosti s rozpadem SSSR nastala nutnost navázat intenzivnější kontakty nejen s Ruskem, ale podstatně se zvýšila i aktivita v pobaltské oblasti. Významné postavení zastává země v již zmíněných mírových vyjednáváních, ve kterých může hrát roli prostředníka, který bude mít vždy na zřeteli zájmy Západu. Norsko navíc patří k vůbec nejvýznamnějším producentům zemního plynu a ropy, jejichž ložiska v Norském, Severním a Barentsově moři představují důležitou energetickou základnu. Neopominutelný je i rozsáhlý export ryb a rybích výrobků. Nejen Børresen proto svou vlast nazývá „malým státem se zájmy velmoci“.111 V případě krize či války by tak západní velmoci patrně měly především kvůli nerostnému bohatství zájem na kontrole země. Právo na kontinentální šelf a zóny, v nichž Norsko těží ropu a zemní plyn a loví ryby, je zakotveno v Mezinárodní úmluvě OSN o mořském právu (UNCLOS) z roku 1982. Tato konvence vstoupila v platnost v roce 1994 a Norsko se k ní připojilo o dva roky později jako 98. stát. Cílem úmluvy je „vytvořit všeobecně platný řád pro využívání moří a oceánů, zabránit tak konfliktům a posílit mezinárodní mír. Její široká legitimita je založena na takřka všeobecném uznání (...).“112 I z tohoto důvodu je v zájmu Norska zachování mezinárodního respektu k systému OSN a k mezinárodnímu právu. 5.2 Norsko mezi NATO a OSN Norsko jako tzv. malý stát hledá garance mezinárodního práva u Organizace spojených národů. Její význam vidí především v zabraňování válek, v udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, v budování tolerance a respektu pro mezinárodní smlouvy, pro práva a svobody jedince a národů, ve vedení mezinárodní spolupráce o ekonomickém a společenském vývoji.113 Severské země tradičně patří k nejdůležitějším podporovatelům OSN. Pojí je přirozený vztah, spojený se zvýšeným smyslem pro . 111 Børresen, J. Forsvar uten trussel, s. 13. 112 Mořské právo [online] Dostupné k 24. 4. 2008 z: . 113 Vollebæk, K. Redegjørelse i Stortinget om reform av De forente nasjoner. 6. 11. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: .
30
solidaritu a lásku k bližnímu. K OSN neexistuje žádná alternativa.114 Norské členství v NATO však tuto skutečnost poněkud komplikuje a norské postavení mezi Aliancí a OSN není jednoznačné. Tuto skutečnost zdařile vystihl opět Børresen: „Na jedné straně jsme kvůli naší bezpečnosti závislí na relevantním a důvěryhodném NATO. Na straně druhé jsme jako malý stát závislí i na silné, důvěryhodné a relevantní OSN, která je předpokladem pro všeobecné respektování mezinárodních lidských práv, která jsou pro malé země tou nejlepší bezpečnostní garancí.“115
Podle ministra obrany J. Kosmo nejsou operace nastolující mír a pořádek v krizových oblastech úkolem pro OSN, protože na jejich řešení tato organizace nemá dostatek finančních ani lidských zdrojů. Organizací, která takové prostředky má, je NATO, a spolupráce těchto dvou organizací by měla OSN posílit, což je v souladu s norskými zájmy. Patrnou tendencí je vyčlenit OSN humanitární úkoly a akci přenechat NATO. OSN potřebuje regionální organizace jako pomocníky. Aliance by z pohledu konce roku 1995 měla přirozeně dostat větší prostor při uvádění bosenské mírové dohody do praxe. Samozřejmou podmínkou je ovšem jasný mandát OSN, tedy přesněji řečeno rozhodnutí Rady bezpečnosti.116 Zjednodušeně řečeno by se OSN měla podle norské představy zajímat o světový kontext, kdežto v Evropě je nutná angažovanost NATO: Nebylo by to ani v zájmu Norska ani Evropy, kdyby se NATO mělo vyvinout z vojenské aliance v pouhou bezpečnostně-politickou instituci, nebo v nějaký druh bezpečnostně-politického „klubu“.117
Odpůrci NATO přisuzují OSN zásadnější úlohu v zajištění (nejen) norské bezpečnosti. OSN dnes bývá považována za nefungující mechanismus, který nemůže účinně zajišťovat bezpečnost jednotlivých států. Gunnar Garbo ovšem odmítá, že by chyba byla v OSN samotné. Organizace je závislá na dobrovolné pomoci států, usneseních Valného shromáždění a Rady bezpečnosti a její dysfunkčnost tak zapříčiňují státy, které její
114
Vollebæk, K. Redegjørelse i Stortinget om reform av De forente nasjoner. [online]. „På den ene siden er vi avhengig av et relevant og troverdig Nato for vår sikkerhets skyld. På den annen side er vi som småstat også avhengig av et sterkt, troverdig og relevant FN, en forutsetning for den allmenne respekt for internasjonal folkerett som er små lands beste sikkerhetsgaranti.“ Børresen, J. Nato´s strategiske konsept av 24 april 1999. [online]. 116 Kosmo, J. Norsk forsvars internasjonale engasjement. Bergen militære samfunn, 31. 10. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 117 „Det vil hverken være i Norges eller Europas interesse om NATO utvikler seg fra en militær allianse til bare en sikkerhetspolitisk institusjon, eller til en slags sikkerhetspolitisk ”klubb”.” Kosmo, J. Forsvars- og sikkerhetspolitikk i et framtidig Norden hvor landene har valgt ulike allianser i det europeiske samarbeid. [online]. 115
31
činnost blokují kvůli svým vlastním zájmům.118 Takové státy se nacházejí i v nejdůležitějším orgánu, v Radě bezpečnosti. Častý odmítavý postoj Ruska a Číny slouží Spojeným státům k argumentaci, proč nové NATO už nepotřebuje mandáty OSN. Veto stálého člena Rady bezpečnosti ovšem podle odpůrců jednání OSN neochromuje.119 Nejen Garbo zde poukazuje na rezoluci č. 377, tzv. rezoluci Uniting for Peace, která dovoluje svolat120 mimořádné zasedání Valného shromáždění OSN v případě, kdy RB kvůli vážným neshodám selže v udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a nesplní tak svou hlavní povinnost. Valné shromáždění může přijmout vlastní opatření, o kterých na základě Charty OSN121 musí rozhodnout dvoutřetinovou většinou. Rezoluce byla přijata v listopadu 1950 z iniciativy Spojených států a úzce souvisí s konfliktem v Koreji. Od té doby bylo této možnosti několikrát využito, např. při Suezské krizi. Velmi sporným bodem je otázka, jaké seskupení má právo zasahovat při konfliktech, kdy jsou ohrožena lidská práva či stabilita určité oblasti. Kdo má právo rozhodovat, kdy je zásah zapotřebí? Hnutí tuto moc svěřuje jednoznačně do kompetence OSN. NATO je uskupení několika států a nemá tak větší právo na zásah než kterákoliv jiná organizace. OSN se oproti tomu nejvíce blíží jakési „světové policii“ – už pro svou mírovou definici své činnosti a pro zastoupení drtivé většiny nezávislých států světa. Odpůrci zároveň připouští, že i OSN má své zřetelné slabiny, nicméně lepší systém k dispozici nemáme.122 OSN nelze tak snadno ovlivnit ve prospěch jedné velmoci, jako se podle hnutí Ne novému NATO děje v případě Spojených států v rámci Aliance: „Jinak řečeno požaduje „supervelmoc“ právo vojensky zasáhnout ve světě, aniž by byla omezována OSN, kde riziko setkat se s odporem je značně větší než v rámci NATO.“123 USA jsou kritizovány za to, že např. při operaci v Kosovu nečekaly na stanovisko Rady bezpečnosti a jednaly bez jejího mandátu, jenž posléze obdržely dodatečně. Spojené státy sledují vlastní cíle a vyžadují spolupráci a pomoc ostatních aliančních zemí, které mnohdy nemají žádný zájem na zásahu. Norsko by jen sotva v roce 1949 vstoupilo do NATO, kdyby tato organizace nebyla sladěna se zněním Charty OSN. Nový strategický koncept ovšem otvírá dveře zásahům bez nutnosti schválení Radou bezpečnosti.
118
Garbo, G. FN eller NATO? In: Linneberg, A. NATOs nye strategikonsept. Oslo 2000, s. 48. Ibid, s. 52-53. 120 Mimořádné zasedání může být svoláno buď sedmi hlasy členy RB nebo většinou členů OSN. 121 Kapitola 4, článek 18. 122 Garbo, G. FN eller NATO?, s. 49. 123 „Sagt med andre ord krever “supermakten“ rett til å gripe inn militært i verden uten å bli hemmet av et FN hvor risikoen for å møte motstand er atskillig større enn i NATO.“ Ibid., s. 51. 119
32
5.3 Norsko a „militarizace“ Evropské unie Norsko nelibě sleduje aktuální proces „militarizace“ Evropské unie. Norsko není jejím členem, a tak se tohoto procesu nemůže aktivně zúčastnit. Jedinou nadějí na tomto poli je úzká spolupráce se severoevropskými sousedy a spolupráce NATO, EU a ZEU124. V rozporu s prohlášeními vlády však podle Niny Græger u většiny norských politiků, diplomatů a důstojníků nezískala ZEU respekt jako obranná organizace a na neoficiálním poli byla dokonce zesměšňována.125 Obecně ovšem Norové pochopitelně upřednostňují malý vliv před vlivem žádným. Důraz je kladen na usilovnější budování bilaterálních vztahů s evropskými i zámořskými spojenci, včetně sousedních států, Švédskem a Finskem. Z dalších zemí se konkrétně jedná především o USA, Velkou Británii, Německo, Francii a Nizozemsko. Odmítnutí členství v EU v referendu v roce 1994 je bráno jako signál občanů, že spolupráce by se měla odehrávat na mezistátní úrovni, nikoliv na úrovni nadnárodní. Pro zajištění svých bezpečnostně-politických zájmů tak Norsko počítá se zvýšenou mezinárodní angažovaností.126 Ze snah přetvořit Unii v organizaci i s vojenskou náplní na zajištění kolektivní bezpečnosti není Norsko nadšeno. Unie by měla zůstat fórem pro „nevojenské bezpečnostní otázky“, vojenské operace můžou obstarat jiné organizace k tomu vhodnější. Jedním z argumentů je skutečnost, že dvě paralelní vojska, tj. alianční a unijní, by se nevyplatila finančně, navíc nejsou potřeba. Neoslabené NATO musí zůstat hlavním evropským vojenským paktem. Aliance je hlavním pojítkem americké angažovanosti v Evropě, na níž má Norsko eminentní zájem.127 Kosmo zdůrazňuje jedinečnost NATO, žádná jiná organizace ho nemůže plnohodnotně nahradit: „NATO stále bude základním kamenem evropské bezpečnostní struktury. Není žádná jiná alternativa.“128 Velmi kladně je pohlíženo na iniciativu Partnerství pro mír (PfP)129 jako na spojovací článek evropských států bez ohledu na jejich členství v Alianci. Státům majícím o něj zájem tato iniciativa navíc umožňuje plynulý přechod.130 Druhým kooperativním mechanismem, propojujícím NATO s PfP, OBSE, EU, ZEU, Evropskou radou aj., je 124 Norsko se v roce 1992 stalo přidruženým členem Západoevropské unie (ZEU). Tento druh členství je určen pro státy, které jsou členy NATO, avšak nikoliv Evropské unie. 125 Græger, N. Norway between NATO, EU, and the US: A Case Study of Post-Cold War Security and Defence Discourse. Cambridge Review of International Affairs, 1/2005, s. 92. [online] Dostupné k 9. 4. 2008 z: . 126 Kosmo, J. Norges sikkerhet i et Europa i endring. [online]. 127 Børresen, J. Forsvar uten trussel, s. 81. 128 „NATO will still be the cornerstone of the European security architecture. There is no alternative.“ Kosmo, J. National and International Challenges for Norwegian Defence. [online]. 129 Více informací viz Partnerství pro mír. [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: <www.nato.cz/partneri.html>. 130 Godal, B. T. Det nye NATO. [online].
33
Euroatlantická rada partnerství (EAPC).131 Posílením evropského pilíře NATO, které Norsko výrazně podporuje, by se dalo dosáhnout určitého vyvážení. Současně ale Evropa sama nemá sílu řešit konflikty takového rozsahu jako byla např. válka v Bosně. Spojené státy hrají centrální roli v evropské bezpečnosti a pro Norsko je toto jejich postavení klíčové: „Pohlížíme na těsné pouto s USA a na co nejbližší spolupráci s evropskými státy jako na dvě strany jedné mince.“132 Postoj hnutí Ne novému NATO k této problematice je také (stejně jako oficiální vládní politika) negativní, ale z jiných důvodů. Válka v Kosovu ukázala obrovskou americkou vojenskou převahu, a tak je pochopitelné, že si Evropa uvědomila, že nechce být na USA úplně vojensky závislá. Dosud ovšem byla evropská integrace postavena na nevojenské, mírové spolupráci – v ekonomické, politické a kulturní oblasti. Tím by mohla Unie být příkladem hodným následování pro zbytek světa. Garbo jako řešení komplikované situace namísto vytváření vlastních vojenských struktur navrhuje větší civilní mírovou angažovanost a před militarizací EU varuje: „Bylo by tragické, kdyby se i EU vyvinula ve vojenský blok s globálními aspiracemi, namísto aby dávala světu trvající příklad toho, že vláda nemusí být zároveň to samé jako schopnost ničit.“133 Hnutí také kritizuje norskou vládu za rozhodnutí účastnit se tohoto procesu i přes negativní výsledek referenda o vstupu do EU.
131
Základní dokument Euroatlantické rady partnerství ze 30. 5 1997 [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: <www.nato.cz/dokumenty/dokument.html>. 132 „We regard close ties with the USA and the closest possible cooperation with European countries as two sides of the same coin.“ Godal, B. T. Norway, NATO and Transatlantic cooperation. The Royal Institute of International Affairs, Chatham House, London, 5. 10. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . 133 „Det ville være tragisk om også EU utvikler seg til en militær blok med globale aspirasjoner, istedenfor å gi verden et varig eksempel på at styrke ikke behøver være det samme som ødeleggelsesevne.“ Garbo, G. Også krig er terror, s. 160.
34
6. Závěr Bezpečnostní otázky představují jedno z nejdůležitějších témat norské zahraniční politiky. Jsou neodlučně spojeny s členstvím země v Severoatlantické alianci, jejíž bylo Norsko zakládajícím členem. V obavách z invaze ze strany Sovětského svazu se těšilo ochraně svých západních spojenců, aniž by to pro něj znamenalo výraznější oběti. Připojením se k Alianci do značné míry vyčerpalo svou prozápadní politiku, striktně odmítlo umístění amerických raket na svém území a angažuje se na poli mírového vyjednávání jako prostředník, čímž se přiblížilo neutrálnímu postoji. Konec studené války však znamenal podstatnou změnu nejen pro norskou bezpečnostní politiku. V 90. letech bylo NATO vzhledem ke zcela nové mezinárodní situaci nuceno předefinovat svoji roli ve světě a především v Evropě. Toto tzv. nové NATO je spojeno s přeměnou vojenské struktury, s vlnou přijímání nových členů, s novým strategickým konceptem, přijatým na zasedání ve Washingtonu v dubnu 1999, a s ním spojenou účastí aliančních jednotek na operacích v tzv. out of area. Norsko oficiálně zaujalo k přeměně Aliance vesměs pozitivní postoj. Odpůrci nové podoby Aliance, sdružení v hnutí Ne novému NATO, však s politikou svých vlád zásadně nesouhlasí. Výjimku tvoří otázka rozšíření, které je doprovázeno strachem z rozmělnění Aliance a z izolace Ruska. Jinak se jejich stanoviska rozcházejí hned v několika bodech. Vládní činitelé obhajují nový strategický koncept tvrzením, že už se nelze spolehnout jen na obranu a k udržení míru a stability jsou nezbytné zásahy i za hranicemi aliančních států. Svět se globalizuje, tudíž i bezpečnost Norska úzce souvisí s konflikty v out of area. Jedinou závažnější norskou podmínkou přijetí konceptu tak bylo současné zachování starých úkolů, které organizace plnila předchozích čtyřicet let. Přívrženci hnutí jsou naopak toho názoru, že koncept je v rozporu s Chartou OSN i s původní Washingtonskou smlouvou a nerespektuje svým útočným charakterem mezinárodní právo. Norsko by se mělo soustředit na vlastní obranu, účast na akcích mimo rámec Aliance je kontroverzní a riskantní. Nejen že žádná organizace kromě OSN nemá právo na agresivní útok vůči jinému suverénnímu státu, ale země se tak lehce může stát terčem např. teroristického útoku. Zde odpůrci vládě také vyčítají přílišnou vazbu na Spojené státy, která podle vlády automaticky plyne z pozice tzv. malého státu. Toto zdůvodnění odpůrci vyvracejí poukazováním na lepší alternativu, OSN. Norsko se snaží o vyrovnanou politiku vůči NATO i OSN. Na oficiální úrovni ovšem převažuje proalianční orientace, zatímco přívrženci hnutí se obracejí k OSN jako ke
35
garantovi světového míru a mezinárodního práva. Pod vlajkou OSN účast norských jednotek v zahraničních (mírových) misích podporují. Pro opravdu nezbytné akce NATO v out of area vyžadují jasný mandát Rady bezpečnosti. Z tohoto pohledu je pro ně zásah v Kosovu na jaře roku 1999 nepřípustný. Jednalo se o nelegitimní a zbytečnou akci, která se dala řešit jinými prostředky. Zde se stanovisko odpůrců a vlády zcela rozchází. Ministerský předseda Kjell Magne Bondevik charakterizoval tuto akci jako nezbytnou a úspěšnou. Chybějící mandát OSN ospravedlnil výrokem, že při zřejmém porušení lidských práv je lepší jednat, než jen nečinně přihlížet. V norské bezpečnostní politice nelze do budoucna očekávat výrazné změny. Odpůrci nového NATO vyvíjejí na vládu tlak, dosud jim ale chybí širší podpora. Ta je paradoxně závislá na úmrtích norských vojáků při akcích Aliance v out of area. Jen v takovém případě se iniciativě může dostat mediálního zájmu a bouřlivé reakce veřejnosti, která by vládu pohnula k rozhodným krokům. Do té doby zůstává hnutí omezeno na levicově orientované občany a především na norskou kulturní a intelektuální elitu. Vládní politika bude více či méně pokračovat ve své loajální politice vůči NATO a zároveň se nevzdá aktivity v OSN. Projevuje se zde skutečnost, že Norsko se spíše než jako součást evropského kontinentu vidí uprostřed trojúhelníku USA, Rusko, EU/Evropa. Je velmi nepravděpodobné, že by se někdy výrazně přiklonilo jen k jednomu druhu mezinárodní bezpečnostní spolupráce.
36
Prameny a literatura I. Prameny BONDEVIK, K. M. NATO Review. [online] Dostupné k 9.4. 2008 z: . BONDEVIK, K. M. The new NATO – A Norwegian perspective. NATO’s Nations and Partners for Peace, 1/1999 [online] Dostupné k 9.4. 2008 z: . BØRRESEN, J. Nato´s strategiske konsept av 24 april 1999. Innledning til diskusjonen i kampanjen „Nei til nye NATO“. Stortinget, 17. 10. 2000 [online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: . Charter of the United Nations [online] Dostupné k 4. 5. 2008 z: . Finansiering av Norsk bidrag til NATO’s fresstyrke i Bosnia. Pressemelding, Forsvarsdepartementet, 8. 12. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . FJÆRVOLL, D. J. Norway, NATO and North Europe. Opening Statement at The Leangkollen Conference, 1. 2. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . GARBO, G. FN eller NATO? In: Linneberg, A. NATOs nye strategikonsept. Oslo 2000. GARBO, G. Også krig er terror. Et kritisk oppgjør med det nye NATO, maktpolitkken til USA og Norges egen rolle som medløper. Oslo 2003. [online] Dostupné k 30. 3. 2008 z: . GARBO, G. Skal NATO fortrenge FN? Dagbladet, 20. 7. 1999 [online] Dostupné k 30. 4. 2008 z: . GODAL, B. T. A new NATO in a new Europe. The Leangkollen Conference, 3. 2. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . GODAL, B. T. Det nye NATO. Oslo Militære Samfund, 25. 11. 1996 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . GODAL, B. T. Nordens plass i den internasjonale sikkerhetsstrukturen. Røde Kors Konferansesenter, Oslo, 8. 10. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: 37
. GODAL, B. T. Norway: A European Partner. Address to the Norwegian american chamber of Commerce, San Francisco, 2. 4. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . GODAL, B. T. Norway, NATO and Transatlantic cooperation. The Royal Institute of International Affairs, Chatham House, London, 5. 10. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . GODAL, B. T. The New Europe: An Atlantic Challenge. Address to the World Affairs Council, Los Angeles, 1. 4. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . HAGA, Å. Kjernevåpennedrustning og Norges bidrag. Innledning på tema-møte i regi av Nei til atomvåpen. Nobelinstituttet, 17. 3. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . HAGA, Å. Regjeringens Europa-politikk. Innledning på Europabevegelsens rådsmøte. Utenriksdepartementet, 27. 11. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . JOHANSEN, J.; BØRGE HANSEN, J. Norge i krig er ingen lek. [online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: . KOSMO, J. Forsvars- og sikkerhetspolitikk i et framtidig Norden hvor landene har valgt ulike allianser i det europeiske samarbeid. 19. ordinære presidiemøte i Nordisk Offiserunion, 25. 8. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . KOSMO, J. Langsiktige utfordringer for Forsvaret. Oslo Militære Samfund, 8. 1. 1996 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . KOSMO, J. National and International Challenges for Norwegian Defence. Oslo Military Society, 6. 1. 1996 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . KOSMO, J. NATOs fremtidige rolle i Europa. Forsvarets Høgskole, 18. 3. 1996 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z:
38
. KOSMO, J. Norges sikkerhet i et Europa i endring. Forsvarets Høgskole, 14. 8. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . KOSMO, J. Norsk forsvars internasjonale engasjement. Bergen militære samfunn, 31. 10. 1995 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . Partnerství pro mír. [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: <www.nato.cz/partneri.html>. Severoatlantická smlouva. Washington D. C., 4. 4. 1949 [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . SKJØRESTAD, E. NATOs strategiske konsept: Sikkerhetspolitisk bakgrunn og konsekvenser. Foredrag på Luftmakt-seminaret, 8. 2. 2000 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . STØRE, J. G. Norway and the US: Partners in peace. Harvard, 28. 2. 2007 [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . SV – Vår sikkerhet [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . The Alliance’s Stratigic Concept. Approved by the Heads of State and Goverment participating in the meeting of the North Atlantic Council in Washington D. C. on 23rd and 24th April 1999 [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Europeisk sikkerhet i omforming – nye utfordringer for Norge. Oslo Militære Samfund, 9. 11. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Hvordan sikre videre atomnedrustning. Nei til atomvåpen, 24. 10. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Norges OSSE-formannskap – en foreløpig oppsummering. Oslo Militære Samfund, 4. 10. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Norsk sikkerhetspolitikk i et Europa i endring. Johan Jørgen Holst minneforelesning, 16. 4. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z:
39
. VOLLEBÆK, K. Orientering i Stortinget om Kosovo-krisen. 27. 4. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Proposal for a peace plan for Kosovo. Briefing to the Storting on the situation in Kosovo and the rest of the region, 7. 6. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Redegjørelse i Stortinget om reform av De forente nasjoner. 6. 11. 1997 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. The transformation of Europen security – new challenges for Norway. Oslo Military Society, 9. 11. 1998 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Utenriksministerens innledning på „Det nye NATO og konsekvenser for Norge“. Atlanterhavskomitéens seminar om Det nye NATO, Nobelinstituttet, 3. 9. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Utenriksministerens orientering i Stortinget om situasjonen i Kosovo og ellers i regionen. Stortinget, 7. 6. 1999 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . VOLLEBÆK, K. Utenriks- og sikkerhetspolitisk regjørelse for Stortinget. Oslo, 20. 1. 2000 [online] Dostupné k 2. 2. 2008 z: . Základní dokument Euroatlantické rady partnerství ze 30. 5 1997 [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: <www.nato.cz/dokumenty/dokument.html>.
40
II. Literatura II.a Tištěná ALNÆS, K. Historien om Norge. Femti rike år. Oslo 2002. ARCHER, C.; SOGNER, I. Norway, European Integration and Atlantic Security. London 1998. BENUM, E. Aschehougs Norges historie. Overflod og fremtidsfrykt 1970-1997. Oslo 2005. BROKL, L. Reprezentace zájmů v politickém systému České republiky. Praha 1998. BRUNDTLAND, A. O. Norwegian Security Policy: Defense and Nonprovocation in a Changing Context. In: Flynn, G. (ed.) NATO’s Northern Allies. The National Security Policies of Belgium, Denmark, The Netherlands, & Norway. Totowa 1985. BØRRESEN, J. Forsvar uten trussel. Det norske forsvarets rolle og funksjon etter den kalde krigen. Oslo 2005. DAHL, H. F. De store ideologienes tid. Norsk idéhistorie V. Oslo 2001. DANIELSEN, R. et al. Norway: A History from the Vikings to Our Own Times. Oslo 1995. DERRY, T. K. A history of modern Norway 1814-1972. Oxford 1973. ERIKSEN, T. B.; HOMPLAND, A.; TJØNNELAND, E. Et lite land i verden. Norsk idéhistorie VI. Oslo 2003. FIDLER, J.; MAREŠ, P. Dějiny NATO. Praha 1997. GROVE, E. The Norwegian Sea - NATO’s First Line of Defence. In: Grove, E. (ed.) NATO’s Defence of the North. Londýn 1989. HELGESEN, V. Kosovo og folkeretten. IFS Info 4/1999. HOLST, J. J. Lilliputs and Gulliver: Small States in a Great-Power Alliance. In: Flynn, G. (ed.) NATO’s Northern Allies. The National Security Policies of Belgium, Denmark, The Netherlands, & Norway. Totowa 1985. KAN, A. S. Dějiny skandinávských zemí. Praha 1983. LANGE, E. Aschehougs Norges historie. Samling om felles mål 1935-1970. Oslo 2005. LUNDESTAD, G. The United States and Western Europe Since 1945. From „Empire“ by Invitation to Transatlantic Drift. Oxford 2005. MEVIK, L. Det nye NATO (en personlig beretning). Bergen 1999. Příručka NATO. Vydání k 50. výročí. Praha 1999.
41
II.b Internet BRZEZINSKI, M. Who’s Afraid of Norway? New York Times Magazine, 24. 8. 2003 [online] Dostupné k 9.4. 2008 z: . BURGESS, J. P. Norway, Article V and the New Strategic Concept. [online] Dostupné k 12. 2. 2008 z: . BØRRESEN, J. Forsvar uten trusssel. [online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: . CHRISTENSEN, A. Fra busserull til slips. [online] Dostupné k 7. 5. 2008 z: . GRÆGER, N. Norway between NATO, EU, and the US: A Case Study of Post-Cold War Security and Defence Discourse. Cambridge Review of International Affairs, 1/2005 [online] Dostupné k 9. 4. 2008 z: . KERRY, R. J. Norway and Collective Defense Organization. International Organization, 4/1963 [online] Dostupné k 9.4. 2008 z: . LILAND, F.; PHARO, H. Ø. Norge og striden om NATOs geografiske virkeområde.[online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: <www.atlanterhavskomiteen.no>. LINDBACK, L. Norwegian defence industrial and procurement policy. NATO’s Nations and Partners for Peace, 1/2000 [online] Dostupné k 9.4. 2008 z: . Mořské právo [online] Dostupné k 24. 4. 2008 z: . Nei til atomvåpen: <www.neitilatomvapen.no>. Nei til nye NATO. En kampanje mot NATOs nye strategiske konsept: . Regjeringen.no. Informasjon fra regjeringen og departementene: <www.regjeringen.no>. ROTTEM, S. V. Forvarets mål og strategi: sikkerhet for hvem? Internasjonal politikk 1/2007 [online] Dostupné k 28. 4. 2008 z: .
42
Rulers – Bondevik, Kjell Magne [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . Rulers – Brundtland, Gro Harlem [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . Rulers – Jagland, Thorbjørn [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . Severoatlantická aliance a Česká republika jako její právoplatný člen: . SKAGESTAD, O. G. Krigsstaten Norge? Skal fremtiden bli at Norge har en krigsmakt, men ikke noe territoralforsvar? [online] Dostupné k 22. 2. 2008 z: . SOOT-RYAN, K. Trygve Lie. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . Stortinget – Kosmo, Jørgen. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . Stortinget – Lange, Halvard. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . Stortinget – Nygaardsvold, Johan. [online] Dostupné k 10. 1. 2008 z: . Stortinget – Vollebæk, Knut [online] Dostupné k 21. 4. 2008 z: . The Norwegian Delegation to NATO: . WALLANDER, C. A. Institutional Assets and Adaptibility: NATO after the Cold War. International Organization, 4/2000 [online] Dostupné k 9. 4. 2008 z: . WELLER, G. R. Scandinavian Security and Intelligence. The European Union, the WEU, and NATO. Scandinavian studies, 1/1998 [online] Dostupné k 9.4. 2008 z: . ØRVIK, N. Scandinavia, NATO, and Northern Security. International Organization, 3/1966 [online] Dostupné k 9. 4. 2008 z: .
43
Summary This thesis deals with the relations between the Kingdom of Norway and the North Atlantic Treaty Organization (NATO) in 1990s. At that time, after the end of the Cold War, NATO underwent significant changes which have influenced the security policy of all NATO-members. NATO lost its main enemy – USSR and its allies, opened to the East European countries and adopted the New Strategic Concept (NSC) in April 1999. Because of these changes the organization is now called the new NATO. The thesis presents the relations between Norway and NATO from two perspectives: first from the perspective of the Norwegian governments and second from the perspective of opponents in the Norwegian society who are represented by the campaign Nei til nye NATO (No to the New NATO). The security policy is an important and current question for Norwegians. Norwegian troops did not fight outside their own area for over 200 years. Over and over again, the discussion about the changes, especially about the NSC and about interventions in “out-of-area”, emerges. Norway fears reduction of its defensive ability and of NATO’s actionability in Europe. It engages in peace negotiations and supports strongly the United Nations (UN). On the other side, Norway as a so-called small state needs a superpower as a close ally. US, the leading power of NATO, is the main Norwegian ally. Thus the position between strengthening the relationship with the West and remaining neutral is the main dilemma of the Norwegian security policy. The thesis is divided into three main chapters in addition to the introduction and the conclusion. The first chapter deals with attitudes of Norwegian governments which includes the third Brundtland’s government, Jagland’s government and the first Bondevik’s government. In spite of the fact that the first two governments mentioned were social democratic and the other was a coalition of center-right parties, the official Norwegian policy has been nearly the same all the time. The second chapter presents the opponents of the new NATO. Their most important statement is that the NSC with its aggressive character does not respect the public international law. The last chapter discusses some other minor issues of the Norwegian security policy.
44
