Počátky vzestupu USA jako světové velmoci

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Obor Mezinárodní vztahy

Počátky vzestupu USA jako světové velmoci Magisterská práce

Michal Řehoř

Vedoucí práce:

doc. PhDr. Zdeněk Kříţ, PhD.

UČO:

78946

Obor:

MV

Imatrikulační ročník:

2002 Brno, 2008 1

Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou práci o rozsahu 164 654 znaků napsal samostatně a pouţil pouze uvedenou literaturu. 2

Děkuji doc. PhDr. Zdeňku Kříţovi, PhD. za odborné vedení, cenné rady, připomínky a velkou trpělivost při zpracovávání této magisterské práce. 3

1.

Obsah

1.

Obsah ............................................................................................................... 4

2.

Úvod: základní cíle a metody ............................................................................ 6

3.

Americká zahraničně politická doktrína ............................................................ 9 Monroeova doktrína .............................................................................................. 9 „Manifest destiny“, jeho vznik a význam v politických debatách ......................... 12 Setkání s druhým: limity působení stereotypů .................................................... 16 Rozvoj amerického školství ................................................................................ 17

4.

Od Atlantiku k Pacifiku: Územní expanze Spojených států ............................. 19

5.

Rekonstrukce a hospodářský rozmach USA (s přihlédnutím ke staršímu vývoji) ........................................................................................................................ 29 Mzdy a rozvoj amerického průmyslu................................................................... 29 Struktura amerického průmyslu a její proměny ................................................... 30 Role bank ........................................................................................................... 35 Prehistorie vojensko-průmyslového komplexu .................................................... 36 Rozvoj regionu: případ Středozápad .................................................................. 37 Závěr .................................................................................................................. 40

6.

Proměny americké armády a námořnictva (s přihlédnutím ke staršímu vývoji) .. ........................................................................................................................ 42 Od revoluce aţ k občanské válce ....................................................................... 42 Po Občanské válce: stabilizace a reformy .......................................................... 46 Rozvoj námořní moci .......................................................................................... 54 Závěr .................................................................................................................. 55

7.

Americká zahraniční politika přelomu 19. a 20. století .................................... 59 Prehistorie expanze: od komodora Perryho po anexi Havaje ............................. 59 USA a španělské drţavy..................................................................................... 60 Zisk nebo ztráta? Úvahy nad přínosem expanze a nad jejími příčinami ............. 63 Okupace: setkání dvou světů ............................................................................. 64 Americké obchodní zájmy ve světě .................................................................... 68 Cla jako nástroj obchodní politiky ....................................................................... 70 Závěr .................................................................................................................. 73

8.

Závěr .............................................................................................................. 74

9.

Seznam tabulek a map ................................................................................... 79 4

Tabulky ............................................................................................................... 79 Mapy ................................................................................................................... 79 10.

Seznam pramenů a literatury .......................................................................... 80 Prameny (včetně internetových zdrojů) .............................................................. 80 Seznam literatury ................................................................................................ 82

5

2.

Úvod: základní cíle a metody

Obsahem práce je zmapování událostí druhé poloviny 19. století, které vyústily v etablování Spojených států do role světové velmoci. Klade si za cíl sledovat zejména podmínky tohoto vzestupu v oblasti hospodářské a vojenské. Jedná se o pokus ověřit charakter vazeb mezi politikou a „politickou kulturou“, hospodářstvím a vojenstvím ve snaze zjistit, zda politika (i proměny ozbrojené moci) jsou pouhou převodní pákou vývoje ekonomiky, jak tvrdí např. vulgární marxisté, nebo zda se jedná o v mnohém autonomní sféry lidské činnosti, které na sebe pochopitelně působí, avšak nejsou vzájemně jednoznačně determinovány a velkou roli při jejich působení hraje jejich historie. Základem pro tato sledování budou dílčí oddělené analýzy vývoje amerického hospodářství a vojenství, a to jak po stránce kvantitativní, tak po stránce jejich struktury. Dále totiţ budeme sledovat, zda strukturální proměny, případně kvantitativní růst amerických ozbrojených sil a amerického hospodářství odpovídá i proměnám americké politiky, zejména zvýšené angaţovanosti v zahraničí. Obsáhlost daného tématu, s níţ souvisí existence značného mnoţství pramenného materiálu a literatury, autorovi pochopitelně neumoţňuje, aby se zadaným tématem v rámci magisterské diplomové práce vypořádal jinak, neţ jenom prostřednictvím nastínění základních dat a souvislostí. Pochopitelně lze jenom těţko hovořit o nezávislém zpracování dat, neboť sám sběr dat je silně ovlivněn metodologickými východisky autorů, kteří data sbírali a pokládali si nad nimi určité otázky. Jejich kontrola je při poměrně širokém záběru práce nemoţná a bylo by naivní domnívat se, ţe jsou jaksi neutrální. Jiţ jen metodika jejich sběru byla jistě různá, podobně jako chápaní pojmů, které tato data popisovala. Tyto problémy zde ovšem mohou být reflektovány pouze částečně, přesahovaly by totiţ rámec magisterské práce. Skepse, jíţ jsme zde vyslovily, samozřejmě nemá vyústit v rezignaci. I v rámci této práce sledujeme určité dílčí cíle a postupujeme s pomocí jistých metod (většinou více při vyšetřování jednoho kaţdého problému), ve snaze vytvořit si určité pevné, obhajitelné body a jejich prostřednictvím ověřit níţe stanovenou hypotézu. 1 1

Metodologii zde chápeme jako určení základních, převáţně filozofických východisek disciplíny. Proto povaţujeme v souvislosti s dílčí prací za vhodnější hovořit o metodách, tj. jednotlivých zcela konkrétních „pracovních postupech“. Vzhledem k tomu, ţe budeme pracovat převáţně s historickou literaturou, čerpali jsme jisté poučení o historických metodách (!) z práce Hroch, M. (red.) (1985): Úvod do studia dějepisu. Praha: SPN, která je sice jiţ postarší a ovlivněná dobou svého vzniku, avšak nikoli v těch částech, které se dotýkají konkrétní práce s prameny.

6

Nejprve si však přiblíţíme „politickou kulturu“ Spojených států. Zejména se zaměříme na objasnění myšlenkového pozadí a významu Monroeovy doktríny a tzv. „Manifest destiny“. Prostřednictvím sémantické analýzy2 si zejména ukáţeme, jak výrazně determinovala představy o druhých, v tomto případě o španělských protivnících. Ve druhé fázi pouze velmi stručně popíšeme americkou kontinentální expanzi, završenou koupí Aljašky. Díky tomuto uvedení do ranné historie rovněţ získáme jisté představy o reálném myšlenkovém pozadí některých stereotypů amerického zahraničně politického uvaţování. V páté kapitole si ukáţeme, jaké byly předpoklady růstu amerického průmyslu. Pomohou nám v tom srovnávací studie o vývoji mezd ve Spojených státech a v Británii, zaloţené na statistických šetřeních a na analýze fluktuace dělnictva.3 Dále si ukáţeme, jak se měnila struktura amerického průmyslu, jakou roli v jeho rámci sehrávaly menší podniky, formující se koncerny nebo banky, a to zejména prostřednictvím metody sondy. Pro pochopení dynamiky rozvoje amerického hospodářství budou velmi zajímavé dvě regionální sondy do vývoje amerického Středozápadu. Prostřednictvím biografické metody4 si ukáţeme typické začátky tamních podnikatelů, abychom komparací řad statistických dat i díky zohlednění některých historických dat rovněţ rozkryli, jaké faktory umoţnily tomuto kraji jeho mohutný průmyslový rozvoj. Při rozboru situace v armádě – po stručném uvedení do situace do r. 1861 – si představíme některé modernizační trendy v l. 1865-1898 a poukáţeme na jejich nositele, a to jak prostřednictvím biografických črt, tak i prostřednictvím statistických šetření na větších

souborech dat. Zamyslíme se zejména nad vztahem

modernizačních trendů v l. 1865-1898 k armádě z doby před Občanskou válkou. Prostřednictvím některých základních údajů si naznačíme i rozvoj amerického námořnictva. Tím si vytvoříme podmínky k tomu, abychom se poněkud blíţe zabývali událostmi na sklonku 19. století, kdy se Spojené státy zatím jen dočasně vloţily do světové politiky a svedly souboj s jednou z bývalých evropských mocností, se Španělskem. Zamyslíme se nad tím, co vedlo Američany k válce, za vyuţití 2

Klemperer, V. (2003): Jazyk Třetí říše – LTI. Poznámky filologovy. Praha. H + H. K statistické a geografické metodě viz Hroch (red.) (1985), s. 215-222, 250-254. 4 K ní Hroch (red.) (1985), s. 245-249. 3

7

sémantické analýzy si ukáţeme, jak americký tisk reflektoval Španělsko a Kubánce a jak následně americká politika vyuţívala určité stylizace amerického zásahu k tomu, aby ovlivňovala dění na Kubě i v následujících letech. S tím souvisí i další okruh problémů spjatých přímo s americkou okupací bývalých španělských kolonií, který vyrůstá z amerického vidění světa i ze snahy o určitou autostylizaci Američanů, střetávajících se přáními „osvobozených“ národů. Rovněţ při jejich rozplétání se uplatní sémantická analýza. Poukáţeme rovněţ na rozsah reálných amerických zájmů, ať strategických nebo hospodářských, v těchto oblastech a na jejich moţný podíl na utváření americké politiky, a to prostřednictvím různých kvantitativních metod. Dalším cílem bude odpovědět na otázku, zda existovala mezi americkými podnikateli jednota, případně zda jednotlivé lobbistické skupiny americkou zahraniční politiku

ovládaly,

nebo

zda

americká

administrativa

sledovala

spíše

cíle

v dlouhodobém horizontu. Umoţní nám to porovnání akcí konkrétních politiků a konkrétních podnikatelů. Z metodologického hlediska přitom bude hrát významnou roli parettovské rozlišení „zájmů ve společnosti“ a „zájmů společnosti“, které by případně právě v politice umoţňovalo vidět výraz snahy společnosti jako celku formulovat své cíle a poţadavky, jeţ nám dále umoţní, abychom se zabývali fungováním americké zahraniční politiky a jejím vztahem k podnikatelské sféře. V konečném důsledku tak získáme odpověď na naši otázku, totiţ jaký byl vztah mezi proměnami hospodářství, ozbrojených sil a politiky USA na sklonku 19. století a jak se tyto proměny podepsaly na USA jako na vznikající velmoci.

8

3.

Americká zahraničně politická doktrína Monroeova doktrína

S reálnými moţnostmi Spojených států pochopitelně souvisela i jejich zahraničně politická doktrína. Osvícenské ideály spjaté s puritánskými tradicemi, jeţ stály mnoha amerických obcí a částečně i kořenů americké revoluce, 5 se zprvu byla nucena spokojit s tolerantní rétorikou, jeţ zprvu vyţadovala tvrdší postup jen vůči evidentně slabšímu domorodému obyvatelstvu, avšak vůči evropským mocnostem a jejich koloniím prosazovala postoj spíše umírněný. Důsledkem této politiky byla i tzv. Monroeova doktrína. Zasaďme si ji však nejprve do dobového kontextu. Francouzská revoluce a následující napoleonské války silně ovlivnily vývoj na celém evropském kontinentu. Podepsaly se pochopitelně i na osudech Španělska a Portugalska, dvou významných, i kdyţ spíše jiţ upadajících námořních a koloniálních mocností, jeţ na přelomu 18. a 19. století stále ještě ovládaly takřka celý jihoamerický kontinent. V době, o které hovoříme, se tyto země zapojily do střetnutí mnohem silnějších velmocí Británie a Francie. Španělsko se nejprve samostatně pokoušelo podporovat francouzskou politiku, posléze se samo stalo obětí francouzské moci. Portugalsko tradičně vystupovalo na straně Británie. Obě země ovšem válka, vedená dokonce na jejich území, značně vysilovala. Je pochopitelné, ţe při neschopnosti efektivně ovládat vlastní území tyto státy stěţí mohly účinně prosazovat svoji moc na území svých kolonií.

Sebevědomí těchto kolonií přitom

nutně muselo růst, neboť vlády Španělska a Portugalska byly do značné míry odkázány právě na pomoci z kolonií. Napoleonské války sice nakonec skončily obnovením původních poměrů a nastolením předrevolučních vlád, avšak získané sebevědomí nebylo jiţ moţné latinskoamerickým elitám vzít. Snaha o restauraci poměrů před r. 1789 těţko mohla narazit na plné pochopení. Situace pak pochopitelně vyústila v konflikt mezi mateřskou zemí a místními vůdci a následné ustavení celé řady nových samostatných zemí. Zároveň s pádem Napoleona zmizel jednotící prvek společného nepřítele a velmoci jiţ nadále neměly zájem sledovat společné cíle. Británie, jeţ byla jiţ nejméně od 18. století zainteresována na obchodu s Latinskou Amerikou a na vzájemných dobrých vztazích vůbec, neměla velký zájem na novém utuţení španělského a 5

Srov. výše v textu.

9

portugalského koloniálního panství, jeţ by případně komplikovalo její hospodářskou expanzi. Proto se Británie postavila v obavě z moţné ztráty trhů návrhu Francie a Ruska pomoci Španělsku znovu si podrobit ztracená jihoamerická území. Za této situace britský ministr zahraničí George Canning rovněţ kontaktoval americkou vládu.6 Ta ovšem nakonec, 7. listopadu 1823, kvůli námitkám a naléhání Johna Quinciho Adamse britské návrhy odmítla a deklarovala samostatnou představu americké zahraniční politiky, jeţ sice v mnoha ohledech odpovídala britské, avšak upřednostnila zdůraznění její nezávislosti na evropské velmocenské politice. V této atmosféře byla 2. prosince 1823 zformulována tzv. Monroeova doktrína. Americký prezident v ní upozorňoval na nízkou hustotu osídlení mateřských evropských států pyrenejského poloostrova.7 Z toho vyvodil, ţe koloniální expanze těchto států je do budoucna těţko ospravedlnitelná a tedy ji do budoucna odmítl.8 Zároveň upozornil, ţe závaţné události v Evropě donutily Spojené státy reflektovat tamní situaci a uvědomit si různost zřízení většiny evropských států a ústrojí USA, jeţ podle něho musí nutně vyústit v politiku vzájemné tolerance a pěstování dobrých vztahů.9 To také znamená, tvrdil Monroe, ţe Spojené státy nebudou v budoucnu zasahovat do vztahů mezi evropskými státy a jejich koloniemi stejně,10 jako nikdy nezasahovaly a ani nebudou zasahovat do vzájemných rozporů mezi evropskými zeměmi. 11 Zároveň 6

Viz výše k zisku Floridy 1819. http://www.law.ou.edu/ushistory/monrodoc.shtml: „The late events in Spain and Portugal shew that Europe is still unsettled. Of this important fact no stronger proof can be adduced than that the allied powers should have thought it proper, on any principle satisfactory to themselves, to have interposed by force in the internal concerns of Spain.“ 8 http://www.law.ou.edu/ushistory/monrodoc.shtml: „In the discussions to which this interest has given rise and in the arrangements by which they may terminate the occasion has been judged proper for asserting, as a principle in which the rights and interests of the United States are involved, that the American continents, by the free and independent condition which they have assumed and maintain, are henceforth not to be considered as subjects for future colonization by any European powers.“ 9 http://www.law.ou.edu/ushistory/monrodoc.shtml: „With the movements in this hemisphere we are of necessity more immediately connected, and by causes which must be obvious to all enlightened and impartial observers. The political system of the allied powers is essentially different in this respect from that of America. This difference proceeds from that which exists in their respective Governments; and to the defense of our own, which has been achieved by the loss of so much blood and treasure, and matured by the wisdom of their most enlightened citizens, and under which we have enjoyed unexampled felicity, this whole nation is devoted. We owe it, therefore, to candor and to the amicable relations existing between the United States and those powers to declare that we should consider any attempt on their part to extend their system to any portion of this hemisphere as dangerous to our peace and safety.“ 10 http://www.law.ou.edu/ushistory/monrodoc.shtml: „With the existing colonies or dependencies of any European power we have not interfered and shall not interfere.“ 11 http://www.law.ou.edu/ushistory/monrodoc.shtml: „In the wars of the European powers in matters relating to themselves we have never taken any part, nor does it comport with our policy to do so. It is only when our rights are invaded or seriously menaced that we resent injuries or make preparation for our defense. ... Our policy in regard to Europe, which was adopted at an early stage of the wars which 7

10

si však vyhradil právo za situace, kdy dojde k vyhlášení a uznání vlády na území původní kolonie povaţovat jakoukoli represi těchto nově vzniklých států za nepřátelský akt vůči Spojeným státům samým; ve válce mezi nimi a Španělskem pak deklaroval neutralitu USA, jeţ odpovídala víře americké vlády v sílu nově ustavených latinskoamerických vlád.12 V témţe roce Spojené státy také uznaly nově ustavenou Argentinu, Chile, Kolumbii a Mexiko. I kdyţ jihoameričtí vůdci uvítali postoj americké vlády, museli si rovněţ uvědomovat, ţe dané situaci nemá a nemůţe toto prohlášení mít jiný neţ „programový“ rozměr, ţe však za ním nestojí moc dostačující k jeho prosazení.13 Skutečným spojencem nově ustavených vlád v té době byla Británie, mj. i nejvýznamnější obchodní partner latinskoamerických států v první půli 19. století.

have so long agitated that quarter of the globe, nevertheless remains the same, which is, not to interfere in the internal concerns of any of its powers; to consider the government de facto as the legitimate government for us; to cultivate friendly relations with it, and to preserve those relations by a frank, firm, and manly policy, meeting in all instances the just claims of every power, submitting to injuries from none. ... It is still the true policy of the United States to leave the parties to themselves, in hope that other powers will pursue the same course.“ 12 http://www.law.ou.edu/ushistory/monrodoc.shtml: „But with the Governments who have declared their independence and maintain it, and whose independence we have, on great consideration and on just principles, acknowledged, we could not view any interposition for the purpose of oppressing them, or controlling in any other manner their destiny, by any European power in any other light than as the manifestation of an unfriendly disposition toward the United States. In the war between those new Governments and Spain we declared our neutrality at the time of their recognition, and to this we have adhered, and shall continue to adhere, provided no change shall occur which, in the judgment of the competent authorities of this Government, shall make a corresponding change on the part of the United States indispensable to their security. ... But in regard to those continents circumstances are eminently and conspicuously different. It is impossible that the allied powers should extend their political system to any portion of either continent without endangering our peace and happiness; nor can anyone believe that our southern brethren, if left to them, would adopt it of their own accord. It is equally impossible, therefore, that we should behold such interposition in any form with indifference. If we look to the comparative strength and resources of Spain and those new Governments, and their distance from each other, it must be obvious that she can never subdue them.“ 13 Crow, J. (1971): Epic of Latin America. New York: Doubleday & Company, s. 676.

11

„Manifest destiny“, jeho vznik a význam v politických debatách Monroeova doktrína ovšem nevysublimovala z ničeho, byla jenom zvěcněním určitých představ, které byly i v tehdejší americké společnosti ţivé a lze shrnout pod pojmem „manifest destiny“. Poprvé na tento pojem sice narazíme aţ ve 40. letech 19. století, avšak jeho myšlenkové zázemí má mnohem starší kořeny. Souvisí se situací v 17. století, kdy se území dnešních Spojených států stalo útočištěm mnoha radikálních, v Evropě pronásledovaných náboţenských obcí. Ty si sebou často přinášeli i představu vlastní výlučnosti a přímého, nezprostředkovaného vztahu k Bohu. Právě z tohoto vztahu částečně odvozovali svou identitu, právě toto vědomí výlučnosti se ukázalo jako uţitečný nástroj přeţití těchto komunit. Tato představa se dále spojila s ideou výlučnosti a převahy anglosaské rasy a vyústila v přesvědčení o poslání Američanů ve světě, jeţ má samozřejmě za důsledek jejich právo ovládnout severoamerický kontinent.14 Výraz „Manifest Destiny“ se poprvé objevuje v textu Annexation Johna L. O’Sullivana, významného novináře15 a přívrţence Demokratů, který jej otiskl 9. července 1845 v Democratic Review v souvislosti s debatami o připojení Texasu.16 Znova zazněla tato slova ještě v témţe roce v New York Times, a to v souvislosti 14

B. Shaker jej definuje takto: 1. the virtue of the American people and their institutions; 2. the mission to spread these institutions, thereby redeeming and remaking the world in the image of the U.S.; and 3. the destiny under God to accomplish this work.“ Vycházím z http://en.wikipedia.org/wiki/Manifest_Destiny. 15 R. 1837 spoluzaloţil The United States Magazine and Democratic Review, který vycházel aţ do r. 1859. 16 O'Sullivan, J. L. (July-August 1845): Annexation. United States Magazine and Democratic Review 17, s. 5–10 (http://web.grinnell.edu/courses/HIS/f01/HIS202-01/Documents/OSullivan.html): „Why, were other reasoning wanting, in favor of now elevating this question of the reception of Texas into the Union, out of the lower region of our past party dissensions, up to its proper level of a high and broad nationality, it surely is to be found, found abundantly, in the manner in which other nations have undertaken to intrude themselves into it, between us and the proper parties to the case, in a spirit of hostile interference against us, for the avowed object of thwarting our policy and hampering our power, limiting our greatness and checking the fulfillment of our manifest destiny to overspread the continent allotted by Providence for the free development of our yearly multiplying millions. This we have seen done by England, our old rival and enemy; and by France, strangely coupled with her against us, under the influence of the Anglicism strongly tinging the policy of her present prime minister, Guizot. The zealous activity with which this effort to defeat us was pushed by the representatives of those governments, together with the character of intrigue accompanying it, fully constituted that case of foreign interference, which Mr. Clay himself declared should, and would unite us all in maintaining the common cause of our country against foreigner and the foe.“ Na jeho text upozornil jiţ Pratt, J. W. (1927): The Origin of „Manifest Destiny“. The American Historical Review 32, s. 795-798, kdyţ určil autorství textu níţe uvedeného příspěvku. Podobné myšlenky jako v článku z r. 1845 O’Sullivan zformuloval jiţ r. 1839.

12

s jednáními s britskou vládou ohledně Oregonu. O’Sullivan tehdy patřil k radikálnímu křídlu, jeţ prosazovalo připojení území u pacifického pobřeţí aţ k ruské Aljašce. Odvolával se přitom právě na poslání, svěřené Spojeným státům Prozřetelností za to, ţe se pustila do velkého experimentu svobody a demokracie. 17 Věřil však ani ne tak ve vojenskou expanzi, jako spíše v mírovou kolonizaci řídce osídlených území, jeţ přirozeným během věcí vyústí v ustavení demokratických vlád a v následné připojení těchto území k USA. Vazbu má tato představa i k idejím kontinentalismu, s nimiţ se lze rovněţ setkat jiţ poměrně záhy po vzniku USA – propagátorem těchto myšlenek byl totiţ jiţ J. Q. Adams, který se významně podílel na koupi Louisiany r. 1803 nebo na získání Floridy r. 1819.18 Z podobného

myšlenkového

ovzduší

vyrostl

i

koncept

„hraničářství“,

zformulovaný na konci 19. století významným americkým historikem F. J. Turnerem ve statě Význam pohraničí v amerických dějinách.19

17

New York Morning News on December 27, 1845 (http://en.wikipedia.org/wiki/Manifest_Destiny): "And that claim is by the right of our manifest destiny to overspread and to possess the whole of the continent which Providence has given us for the development of the great experiment of liberty and federated self-government entrusted to us." 18 R. 1811 prohlásil „The whole continent of North America appears to be destined by Divine Providence to be peopled by one nation, speaking one language, professing one general system of religious and political principles, and accustomed to one general tenor of social usages and customs. For the common happiness of them all, for their peace and prosperity, I believe it is indispensable that they should be associated in one federal Union.“ Cituji dle Lens, S. – Zinn, H. (2003): The Forging American Empire. From the Revolution to Vietnam. A History of U.S. Imperialism. New Pluto Press: London, s. 3. 19 Otištěno ve sborníku The Frontier in American History. In: http://xroads.virginia.edu/~HYPER/TURNER/; původně předneseno 12. 7. 1893. Srov. ze starších např. Jacksonovu druhou adresu (http://www.wsu.edu/%7Edee/NATION/JACKSON.HTM): „The present policy of the Government is but a continuation of the same progressive change by a milder process. The tribes which occupied the countries now constituting the Eastern States were annihilated or have melted away to make room for the whites. The waves of population and civilization are rolling to the westward, and we now propose to acquire the countries occupied by the red men of the South and West by a fair exchange, and, at the expense of the United States, to send them to a land where their existence may be prolonged and perhaps made perpetual. Doubtless it will be painful to leave the graves of their fathers; but what do they more than our ancestors did or our children are now doing? To better their condition in an unknown land our forefathers left all that was dear in earthly objects. Our children by thousands yearly leave the land of their birth to seek new homes in distant regions. Does Humanity weep at these painful separations from everything, animate and inanimate, with which the young heart has become entwined? Far from it. It is rather a source of joy that our country affords scope where our young population may range unconstrained in body or in mind, developing the power and faculties of man in their highest perfection. These remove hundreds and almost thousands of miles at their own expense, purchase the lands they occupy, and support themselves at their new homes from the moment of their arrival. Can it be cruel in this Government when, by events which it cannot control the Indian is made discontented in his ancient home to purchase his lands, to give him a new and extensive territory, to pay the expense of his removal, and support him a year in his new abode? How many thousands of our own people would gladly embrace the opportunity of removing to

13

Důleţitou roli sehrál při odůvodnění americké expanze i soubor myšlenek, jeţ se pokusili postihnout C. Matsonová a P. Onuf.20 Upozornili, ţe se vznikem nového státu vznikla potřeba odůvodnit existenci určitého veřejného zájmu a ukázali, jak se ji podařilo obratně propojit s myšlenkou osobního rozvoje a zisku. Prosazování privátních zájmů, tvrdí Matsonová a Onuf, se tak stalo integrálním, ba dokonce nutným předpokladem obecného úspěchu.21 Zdálo by se, ţe americké 19. století bylo prodchnuto jednotným myšlenkovým polem, které ospravedlňovalo expanzi na kontinentu. Avšak nikoli právem. V souvislosti s kaţdým územním ziskem, o němţ budeme na následujících řádcích slyšet, se strhla poměrně bouřlivá debata. Zejména zisky na jiţní hranici naráţely na odpor republikánů a vůbec se těšily menší podpoře obyvatel severních států. Důvodem byly – zjednodušeně řečeno – obavy z posílení otrokářského jihu. Je zajímavé, ţe i hlasy odpůrců rozšiřování území Spojených států jiţním směrem vyuţívaly ideologie „manifest destiny“. Např. kdyţ se objevily návrhy anektovat po americko-mexické válce celé Mexiko, upozorňovali protivníci této myšlenky, ţe mexické obyvatelstvo tvoří převáţně lidé indiánské rasy a ţe by jejich začleněním do svazku USA došlo k narušení převahy rasy bílé. Tím by došlo i k oslabení jejich schopnosti

naplnit

„manifest

destiny“.

Výše

zmíněné

koncepty,

ale

také

nereflektovaná mentalita tedy mohly hrát v politických debatách té doby velmi odlišnou roli a velmi záleţelo na tom, „kdo mluví“.22 „Manifest destiny“ a další prvky americké „ideologie“23 ovšem nebyly pouhým produktem kniţní učenosti a předmětem debat intelektuálů. Postupně pronikali i do americké společnosti a staly se součástí představ, které Američané setkávali o sobě a druhých. Zcela praktický příklad utváření sebepojetí prostřednictvím obrazu druhého, jeţ mělo jistě přispět ke snazšímu ospravedlnění invaze na Kubu, nabízí

the West on such conditions! If the offers made to the Indians were extended to them, they would be hailed with gratitude and joy.“ 20 Matson, C. – Onuf, P. (1985): Toward Republican Empire: Interest and Ideology in Revolutionary America. American Quarterly 37, s. 496-531. 21 Např. tamtéţ, s. 497-498. 22 Uţitečný vhled do politických diskusí první poloviny 19. století přináší Wilson, M. L. (1967): The Concept of Time and the Political Dialogue in the United States, 1828-1848. American Quarterly 19, s. 619-644. 23 Ideologii zde nepojímáme ve smyslu prací K. Marxe jako „falešné vědomí“, ale tak, jak o něm uvaţoval K. Mannheim a další badatelé, kteří mohli uţívat i zcela odlišných pojmů, tedy jako nutnou kulturní vrstvu, skrze níţ vnímáme svět.

14

studie A. A. Nofiho.24 Prostřednictvím rozboru korespondence a deníkového materiálu tento autor velmi přesvědčivě ukazuje, ţe Američané nastupovali do války proti státu, který povaţovali za prohnilý a zkorumpovaný a ţe podobný obraz si utvořili i o svých budoucích španělských soupeřích. A priori se domnívali, ţe španělští vojáci budou zbaběle utíkat po prvním výstřelu, ţe jejich vojska budou jednotkám španělské armády zcela nadřazena. Americké představy o morální podřadnosti Španělů se odráţeli i v charakteristice jejich fyzického vzhledu – nechyběla přirovnání k opicím. Americké sympatie patřily zcela Kubáncům, kteří – podobně jako kdysi oni – měli bojovat za svou svobodu. Není bez zajímavosti v kontextu obecných debat o primárnosti „teorie“, nebo „fakt“, ţe američtí vojáci, konfrontováni nikoli s kulturně vytvářeným obrazem Španěla, avšak přímo se španělským vojákem a jeho výkony na bojišti, svoje názory záhy měnili. Drobný španělský voják jiţ nebyl nadále přirovnáván k opici, naopak drobný vzrůst byl nyní spojován s obratností; navíc se často poukazovalo právě na jeho překvapivou vytrvalost, která se zdála být v rozporu se sporou postavou. Alespoň v očích amerických dobrovolníků se tedy Španěl, původně symbolizující reakci a tím pádem i morální prohnilost a určitou „vývojovou“ zaostalost, mění ve statečného, dokonce oslavovaného bojovníka.25

24

Nofi, Albert A.: From ‘Dagoes’ to ‘Nervy Spaniards’ American Soldiers’ Views of their Opponents, 1898. In: http://www.strategypage.com/articles/default.asp?target=spaniard/spaniard.htm 25 K obrazu Kubánce viz výše na s. 62-65.

15

Setkání s druhým: limity působení stereotypů Představa automatické nadřazenosti Američana a jeho práva intervenovat ovšem nebyla rozšířena stoprocentně. I mezi dobrovolníky Španělsko-americké války bychom jiţ na začátku konfliktu našli důstojníky, kteří obecně sdílený obraz nepřítele neakceptovali. O něco dříve se k americké expanzi vyjádřil např. U. S. Grant, který ve svých pamětech (1885) chápal Občanskou válku jako Boţí trest za to, ţe Američané napadli Mexiko a takřka bez odporu zabrali více neţ polovinu jeho území.26 Americko-mexickou válku za agresivní akt, který podle něho odpovídal chování evropských monarchií (a chtělo by se dodat nehodný mladý demokracie). 27 Nutno dodat, ţe tento názor nebyl v řadách americké veřejnosti ojedinělý a byl rovněţ specifickým projevem jistých tradicí americké politické kultury, která odmítala zásahy mimo americké území, ale také se stavěla proti budování početnější stálé armády a námořnictva.

26

Grant, U. S. (1885): Personal Memoirs, s. 20: "The Southern rebellion was largely the outgrowth of the Mexican war. Nations, like individuals, are punished for their transgressions. We got our punishment in the most sanguinary and expensive war of modern times." 27 Tamtéţ, s. 19: "Generally, the officers of the army were indifferent whether the annexation was consummated or not; but not so all of them. For myself, I was bitterly opposed to the measure, and to this day regard the war, which resulted, as one of the most unjust ever waged by a stronger against a weaker nation. It was an instance of a republic following the bad example of European monarchies, in not considering justice in their desire to acquire additional territory."

16

Rozvoj amerického školství Americká mentalita, jejíţ některé body jsme si zde nastínili, se však neprojevovala pouze v nejvyšší politice. Šířila se prostřednictvím školství a také americká školská soustava, jeţ se prudce rozvíjela po celé 19. století, byla zřejmě jejím produktem. Obvykle se sice sleduje zejména podíl státu na byrokratizaci školství a zdůrazňuje se vztah rozvoje školství, průmyslu a urbanizace, ale bliţší pohled na některé důleţité údaje a jejich korelaci nabízí spíše jiné řešení, jak upozornili T. Meyer a jeho spolupracovníci. Tento náhled problematizuje jiţ poměrně prostá úvaha: školství se ve Spojených státech bouřlivě rozvíjelo po celé 19. století, avšak v této době USA bylo v té době převáţně zemědělskou zemí, ve které v r. 1860 ţilo jen 20 % Američanů v sídlech větších neţ 2 500 obyvatel, ještě o 40 let později, r. 1900 pak stále jenom 40 %. Pravdou také je, ţe po sledované období měla federální vláda poměrně slabou moc: např. poměrně dlouho většina států neměla uzákoněnu povinnou školní docházku, a přesto jiţ ve 40. letech 19. století bylo 70 % bílého obyvatelstva na severovýchodě gramotná. I kdyţ pro 20. století platí vztah mezi délkou vzdělávání a velikostí sídla, bylo by chybou tento jev mechanicky přenášet na starší dobu: proč se zapisovalo více ţáků v zemědělských obvodech, sice vysvětlíme spíše charakterem tamního hospodářství. Avšak nedokáţí starší koncepty vysvětlit, proč na vsích vůbec školy budovali a z jakého důvodu se právě školy a ne jiné instituce stávaly společenskými centry vesnic a slouţily jako určitý integrační prvek. Urbanizační procesy, posilování vlivu státu i rostoucí role průmyslu tedy mohly slouţit maximálně jako faktory, které vývoj urychlovaly v pozdějších letech, nikoli jako jevy, které celý vývoj amerického školství způsobily. Řešení proto Meyer navrhuje hledat spíše v myšlenkovém klimatu, v sociálním „hnutí“, které bere velmi váţně myšlenku „budování národa“ a kombinuje při tom světonázor drobného podnikatele, postavený na protestantismu a důrazu na obec jako seskupení, tvořené samostatnými a svobodnými individui.28

Poukazuje rovněţ na starobylé kořeny

důrazu na vzdělání, které lze v protestantských náboţenských vysledovat aţ do staré doby.29 Souvisí s důrazem na důvěrnou a nezprostředkovanou znalost Bible a zejména s potřebou stálé snahy o (sebe)vzdělání a (sebe)výchovu – v takovém

28

Meyer, J. W. – Tyack, D. – Nagel, J. – Gordon, A. (1979): Public Education as Nation-Building in America. Enrollments and Bureaucratization in the American States, 1870-1930. The American Journal of Sociology 85, s. 591-599. 29 Tamtéţ, s. 598-599. Tyto struktury byly slabší na jihu, viz tamtéţ, s. 599-600.

17

prostředí důleţitou roli hrají více morální neţ formální autority a nositelem takového hnutí není ţádná úzká elita, jako spíše početné skupiny lidí. Ne náhodou také koreluje rozšíření kostelů a škol. Jisté vazby – ať uţ přímé, nebo nepřímé úměry – lze vysledovat i mezi zastoupením katolíků, imigrantů anebo voličů republikánské strany a právě rozšířením škol.30 Jiţ jen na několika velmi zběţně a zhruba nastíněných situacích a dokladech je vidět, ţe nelze hovořit o jednotné a neměnné americké „ideologii“ a ţe je velmi důleţité sledovat její proměny a momentální kontext. Ukazuje se také, ţe některé myšlenky, které jsme si zde nastínili, mají poměrně široký kontext a svou roli při jejich interpretaci sehrávají i širší politicko-náboţenská „hnutí“, která dotvářejí myšlenkové klima Spojených států 19. století. Jinými slovy dostáváme se k nutnému kontextu všech politických prohlášení, jeţ je spoluutvářen „reálnou“ silou těch, kdo jej zaštiťují, a je součástí širší diskuse, v jejímţ průběhu se často velmi výrazně mění. Jaké však bylo postavení Spojených států ve 20. letech 19. století? A jak se měnila jejich hospodářská a vojenská moc v průběhu 19. století? Můţeme vysledovat nutné, kauzální vztahy mezi vzestupem amerického průmyslu, posilováním armády a námořnictva Spojených států a jejich rostoucí angaţovaností na světovém jevišti? Nebo je tato angaţovanost jenom jednou z moţných strategií americké vlády, reagující na svou vzrůstající moc a rostoucí respekt ostatních hráčů na šachovnici velké politiky? Právě na tyto otázky budeme v následujícím textu hledat odpovědi.

30

Tamtéţ, s. 599-613

18

4.

Od Atlantiku k Pacifiku: Územní expanze Spojených států Spojené státy vznikly ze 13 britských kolonií v důsledku revolučních válek v l.

1775-1783. Jednotlivé kolonie, budoucí státy, se značně lišily jak svým původním postavením, tak také charakterem svého hospodářství a společnosti a tím i svými zahraničně politickými zájmy. Zatímco v severních koloniích-státech sehrával důleţitější roli spíše průmysl a obchod, přičemţ tamní zemědělství stálo na farmách a nájemní práci, v budoucích jiţních státech bylo klíčovým odvětvím plantáţnické, na otrocích zaloţené zemědělství. Jiţ v té době sehrávala otázka otroctví a také budoucího směřování Spojených států jako celku značnou roli ve formování vzájemných vztahů mezi budoucími státy a spolupodílela se na značných pnutích mezi nimi. V prvních letech své existence nemohly Spojené státy pochopitelně pomýšlet na nějakou výraznější expanzi, a to i přesto, ţe moţnost dále rozšiřovat „bílá“ území dále na západ byla jedním ze stimulů k americké revoluci. Hospodářská situace nově vzniklého státu nebyla v době jeho vzniku příliš dobrá. Potřeba financovat válku vedla k inflaci a k dalšímu znehodnocování nově vzniklé měny, dolaru. Rovněţ trvající ohroţení republiky ze strany bývalé koloniální mocnosti, Británie, přispívalo k její nevalné situaci. Naštěstí pro Spojené státy však vypukla nedlouho po revoluci americké revoluce francouzská, na níţ se od toho okamţiku měla upírat pozornost evropských velmocí31 a jeţ také dovolila novému státu etablovat se, ba dokonce profitovat na obchodu s válčícími stranami. Kromě

oddechového

času

přineslo

období

Francouzské

napoleonských válek USA nepominutelné územní zisky.

32

revoluce

a

Ty ovšem byly spíše

důsledkem náhody, neţ cílené snahy o rozšíření území. R. 1795 se totiţ Pickeneyovou smlouvou podařilo nejenom stanovit vzájemné hranice, avšak také dojednat právo skladu a obchodu v New Orleansu, jeţ bylo velmi důleţité pro americký obchod na Mississippi. Avšak jiţ od 3 roky později smlouva se Španěly

31

Nesmíme však zamlčet, ţe i přesto r. 1812 vypukl další konflikt mezi USA a Británií. K dalšímu Elman, C. (2004): Extending Offensive Realism: The Lousiana Purchase and America’s Rise to Regional Hegemony. The American Political Science Review 98, s. 563-568. 32

19

vypršela a hrozilo, ţe americký obchod dojde značné újmy. Mezitím, r. 1800, Napoleon třetí smlouvou ze San Ildefonsa obnovil francouzskou vládu nad Louisianou, a toho se pokusila vyuţít americká vláda k dojednání koupě New Orleansu, neboť cizí panství v této oblasti by do budoucna vţdy mohlo znamenat ohroţení amerického obchodu; C. Elman navíc soudí, ţe nový pán Louisiany, Napoleon, by mohl být i přitaţlivým pro některá tehdy jiţ americká území a mohl by je lákat k tomu, aby se mu podřídili a získali tak snadno přístup k Mississippi. 33 Pokus byl tehdy neúspěšný, zájem Američanů získat New Orleans ovšem ještě vzrostl, kdyţ španělský intendant pro Louisianu J. Morales 16. 10. 1802 zrušil obchodní dohody. Aţ teprve kdyţ se r. 1802 do jednání zapojil P. S. du Pont de Nemours a osobně intervenoval u Napoleona, pohnuly se věci kupředu. Du Pont byl rovněţ autorem myšlenky převést na USA celou Louisianu. K úspěchu celé transakce nakonec přispěla zejména neutěšená situace na území francouzských kolonií v Západní Indii, jeţ Napoleona přinutila k tomu, aby rezignoval na plány obnovit francouzského koloniálního panství v Americe. Problémem musela nutně být i neschopnost dopravit pro britskou převahu na moři dostatečné vojenské síly pro obsazení Louisiany.34 10. dubna 1803 Napoleon proto přikázal svému ministru Barbé-Marboisovi, aby se s Američany dohodl, a ten jiţ následujícího dne Livingstonovi místo New Orleansu nabídl celou Louisianu, území podél Mississippi, jeţ bránilo další expanzi na západ a sahalo od Mexického zálivu aţ k hranici s Kanadou, za 60 milionů franků (11,25 mil. dolarů).35 Výhodou celého plánu bylo, ţe se Napoleon zbavil území, které nebyl s to hájit, ve prospěch Spojených států a zabránil tak do budoucna tomu, aby se jich zmocnili jeho nepřátelé Britové; zároveň si naklonil Spojené státy, kterým usnadnil cestu k tomu stát se námořní mocností a jistou protiváhou Británii, a tím je zároveň odradil právě od spojenectví s ní.36 Zároveň se tím území nového státu znásobilo, byť širší vyuţití nových území mohla v budoucnu umoţnit aţ jeho intenzivní kolonizace.37

33

Tamtéţ, s. 569. K Napoleonovým moţnostem viz tamtéţ, s. 570-572. 35 Dnes Arkansas, Missouri, Iowa, Oklahoma, Kansas, Nebraska, části Minnesoty jiţně od Mississippi, většina Severní Dakoty, takřka celá Jiţní Dakota, severovýchodní část Nového Mexika, severní Texas, části Montany, Wyomingu a Colorada východně od kontinentálního zlomu a Louisiana západně od Mississippi včetně New Orleansu. 36 Elman (2004), s. 572. 37 Případné vylidnění severovýchodních měst spolu s obavami posílení jiţanů ostatně přispěly k tomu, ţe ne všichni Američané na tento zisk pohlíţeli s nadšením, srov. tamtéţ, s. 570. 34

20

Mapa 1: Louisiana purchase

Zdroj: http://www.uoregon.edu/~kimball/images/1803.Louisiana.purchase.jpg

Situace v Evropě zasáhla do osudů ranné republiky ještě jinak. Jiţ jsme zmínili americký obchod s Evropou, který do značné míry přispíval k růstu bohatství USA – americká obchodní flotila byla dokonce jiţ tehdy, okolo r. 1800, největší na světě. Kdyţ pomineme důvody konkurenční, je zřejmé, ţe musel být americký obchod trnem v oku Británii, jeţ se v té době pokoušela o blokádu napoleonské Evropy. Zároveň rostoucí britská válečná flotila spotřebovávala v té době stále více námořníků, kteří neměli valný zájem o sluţbu v Královském námořnictvu a tak často hledali útočiště právě na amerických lodích. Došlo i k několika incidentům, kdy britské válečné lodi zadrţely americká plavidla, aby se těchto dezertérů zmocnili. Situace se nakonec vyhrotila natolik, ţe r. 1812 došlo k vyhlášení války.38 První americké pokusy o invazi do Kanady byly vesměs odraţeny, podobně však dopadly i 38

K tomu kritický komentovaný přehled literatury Hickey, D. R. (2001): The War of 1812. A still a forgotten Conflict? The Journal of Military History 65, s. 741-769, který uvádí, ţe jenom kanadská historiografie vyprodukovala na 1800 odborných studií. Následující přehled podobně jako základní údaje o americké expanzi v první polovině 19. století nemůţe být zaloţen na jejich podrobném studiu, přináší jenom nejzákladnější údaje.

21

akce britsko-kanadských oddílů. Důvodem byla jednak nízká kvalita amerických oddílů, jednak slabost britsko-kanadských sil – ty tehdy čítaly jen okolo 6 000 muţů. I kdyţ se situace v americké armádě r. 1814 značně zlepšila a americké oddíly dosáhly přes posílení koloniálních sil veterány ze španělského bojiště zejména v oblasti Velkých jezer několika cenných úspěchů, sílu britsko-kanadských oddílů se jim zlomit nepodařilo. Naopak Britové r. 1814 vypálili Washington a uchytili se na americkém území. Navíc měla britská blokáda přes úspěchy amerických korzárů a válečných lodí drtivý dopad na americký obchod: ten klesl na pouhých 7 mil. dolarů oproti 130 mil. v r. 1807. Obě země se ocitly v patové situaci. Vzhledem k tomu, ţe se evropským velmocím podařilo porazit Francii, pominuly i důvody konfliktu, a USA i Británie začaly pomýšlet na mír. Smlouvou z Ghentu, jeţ měla vstoupit v platnost r. 1815, proto konflikt ukončili a byl nastolen status ante bellum.39 Jediným poraţeným v této válce se tak stali britští spojenci z řad indiánů; významný dopad měla tato válka na utváření americké (druhá válka o nezávislost) a kanadské identity.40 Z hlediska územní expanze měla větší význam Adams-Onísova smlouva z r. 1819. Byla vlastně důsledkem První seminolské války a agresivního postupu gen. A. Jacksona, který neváhal uprchlíky z řad indiánů a otroků pronásledovat i na španělské území a dobyl přitom dokonce jeden z floridských přístavů. Dovolil tím J. Q. Adamsovi posoudit schopnost (nebo spíše neschopnost) španělské vlády postavit se americkým poţadavkům a zahájil jednání, které vedlo k odstoupení Floridy a území severně od řeky Sabina, Arkansas a konečně 42. rovnoběţky za 5 mil. dolarů.41

39

Viz A Century of Lawmaking for a New Nation: U.S. Congressional Documents and Debates, 1774 – 1875, s. 218-223 (http://memory.loc.gov/cgibin/ampage?collId=llsl&fileName=008/llsl008.db&recNum=21) 40 Srov. v širší perspektivě vývoje mezi l. 1784 a 1914 např. Kaufman, E. (1997): Condemned to Rootlessness: The Loyalist Origin of Canada’s Identity Crisis. Nationalism and Ethnic Politics 3, s. 121-128, 129-130. 41 The Avalon project, http://avalon.law.yale.edu/19th_century/sp1819.asp

22

Mapa 2: The Adams-Onís Treaty

Zdroj: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/96/Adams_onis_map.png/400pxAdams_onis_map.png

Dohoda rovněţ přispěla k upevnění amerických nároků na Louisianu, neboť Španělé plně neakceptovali třetí smlouvu ze San Ildefonsa, jíţ tato území odstoupili zpět Francii. Měla však i svá úskalí: byla totiţ uzavřena v době, kdy se španělské panství ve střední a Latinské Americe začínalo hroutit a záhy bylo nutno získat její uznání i ze strany nové mexické vlády. Situace na severu Mexika ovšem byl z mnoha důvodů komplikovaná. Rostoucí proud kolonistů „anglosaské rasy“ na území tehdejší provincie Texas přispěl k tomu, ţe r. 1834 zde ţilo 30 000 „Angloameričan“ oproti pouhým 7 800 rodilým Mexičanů. Mexická vláda se pokusila sílící proud kolonistů zastavit a zakázala do budoucna jejich usazování v Texasu, avšak nastalou situaci jiţ zvrátit nemohla. K oslabení postavení mexické vlády přispěl i pokus zvrátit federalistickou linii a posílit naopak centrální moc, jeţ však neodpovídala její schopnosti efektivně ovládat nárokovaná 23

území. R. 1835 vypukla tzv. Texaská revoluce.42 Souboje menších oddílů mexické armády s nepočetnými milicemi končily sice většinou úspěchem separatistů, ovšem délka konfliktu vítězící dobrovolníky unavovala. Ke konečnému úspěchu nakonec nechtě přispěl mexický prezident gen. Santa Anna, který se v říjnu r. 1835 vypravil s oddílem 6 000 muţů revoluci zpacifikovat. 12. 2. 1836 překročilo jeho vojsko Rio Grande a přesunulo se na texaské území. Santa Anna sice dosáhl jistých vojenských úspěchů, avšak jeho tvrdý postup vůči povstalcům přispěl spíše k utuţení jejich vůle k odporu neţ k jejich podrobení. Ke konečnému střetu s unavenými texaskými oddíly došlo spíše náhodou, v důsledku jejich nedisciplinovanosti, a to 21. 4. 1836 u San Jacinta. Zde gen. Sam Houston Santa Annu nejenom porazil, ale dokonce i zajal. Smlouvou z Valesca z 14. 5. 1836 byl konflikt ukončen a vznikla Republika Texas. Tu jiţ o rok později uznaly Spojené Státy, o dva roky později se k nim připojila i Francie; Británie spíše uznala daný stav, avšak ve snaze nenarušit vztahy s Mexikem Texas nikdy neuznala. Situace se zauzlila o deset let později. 28. 2. 1845 totiţ Kongres k 29. 12. prezidentovi povolil Republiku Texas přijmout do svazku Spojených států. Francie a Británie, jeţ pochopitelně neměly zájem na dalším posilování USA, odvolaly své vyslance a apelovali na mexickou vládu, jeţ v důsledku toho nabídla Texasu definitivní uznání výměnou za slib, ţe se nestane součástí USA. Texaský prezident Anson Jones sice předloţil oba návrhy, avšak nakonec se jednalo pouze o americké nabídce, jeţ také s velkou převahou zvítězila. Texas se měl stát novým státem USA.43

42

Lack, Paul D. (1992): The Texas Revolutionary Experience: A Political and Social History 1835– 1836. College Station, TX: Texas A&M University Press. Nezávislost byla vyhlášena 2. 3. 1836, viz http://www.texasbob.com/texdoc7.html 43 The Avalon Project, http://avalon.law.yale.edu/19th_century/texan04.asp

24

Mapa 3: The Mexican War

Zdroj: http://www.history.army.mil/books/AMH-V1/Map20.jpg

Jiţ v červnu r. 1845 ovšem vyslal prezident J. K. Polk do Texasu 3 500 vojáků, aby jej hájili proti případným mexickým útokům.44 Zároveň o několik měsíců později nabídl prostřednictvím svého vyslance mexické vládě 25 mil. dolarů za odstoupení území severně od Rio Grande a za Kalifornii; slíbil rovněţ odpustit dluhy ve výši cca. 4 mil. dolarů. Přesto, ţe mexický prezident J. de Herrera s návrhem souhlasil, veřejné mínění nedovolilo americké návrhy odsouhlasit. Navíc nestabilita vlády 44

K následujícímu viz alespoň Reeves, J. S. (1905): The Treaty of Guadelupe-Hidalgo. The American Historical Review 10, 1905, 309-324.

25

v Mexiku té doby další jednání značně komplikovala; situace se vyhrocovala. Vítanou záminkou konfliktu se nakonec stalo napadení americké patroly silným jízdním oddílem mexické armády. Na americké straně měla válka silnou podporu – podobně jako dříve připojení Texasu – mezi demokraty, kteří v tom rovněţ viděli moţnost posílit pozici „otrokářských“ států; mezi republikány spíše naráţela na odpor. Vedení mexické armády se tehdy opět zmocnil gen. Santa Anna, povolal poměrně početnou armádu 20 000 muţů, s níţ se vypravil na sever. Přes značné oslabení dezercemi se měly jeho oddíly značnou převahu nad jednotkami gen. Z. Taylora (4 600), který byl pověřen obranou Texasu a případnou ofenzívou jiţním směrem. K důleţitému střetu mezi oběma armádami došlo u Buena Visty; mexické oddíly zde tehdy byly poraţeny a donuceny ustoupit a gen. Taylor díky tomu ovládl celé severní Mexiko. Podstatně silnější, více neţ třináctitisícovou armádu vedenou gen. W. Scottem poslala americká vláda na palubách lodí k Veracruzu. Významný přístav Američané na gen. J. Moralesovi dobyli po dvanáctidenním obléhání a Scott se s většinou armády okamţitě vypravili k Mexico City. Cestou porazil mexickou armádu u Cerro Gordo a 1. 5. v podstatě bez boje obsadil Mexiko. Drobné oddíly mexických a amerických loyalistů včetně několika jednotek mexické a americké armády spolu bojovaly i v Kalifornii. Tato střetnutí však ukončila jiţ 13. 1. 1847 kapitulace z Cahuengy, jeţ za slib poslušnosti zákonům USA slibovala mexickým bojovníkům propuštění a budoucí mírovou existenci. 45 Drtivá poráţka mexických armád spolu s obsazením hlavního města donutily mexickou vládu podepsat smlouvu z Guadelupe Hidalgo, jíţ se Mexiko vzdávalo více neţ poloviny svého území (1,3 mil. km2)46 i nároků na Texas.47 Hranice měla nově vést podél Rio Grande. Spojené státy se naopak zavázali zaplatit 18,25 mil. dolarů a slíbili rovněţ zajistit odpuštění dluhu ve výši 3,25 mil. Konečnou úpravu hranice zajistila Gadsdenova smlouva z r. 1853.48

45

The Military Museum, http://www.militarymuseum.org/Cahuenga.html Krom Kalifornie se jedná o části území budoucích států Colorado, Arizona, Nové Mexiko a Wyoming. 47 The Avalon Project http://avalon.law.yale.edu/19th_century/guadhida.asp . 48 Canado American Treaties, http://www.lexum.umontreal.ca/ca_us/en/cus.1818.15.en.html 46

26

Mapa 4: The Mexican American War

Zdroj:http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cc/M%C3%A9xico_Divisi%C3%B3n_Pol%C3 %ADtica-Rep%C3%BAblica_Central.png

V době, kdy vypukl konflikt s Mexikem, řešil se i průběh hranice s britskými teritorii na severu. Smlouva z r. 1818 ustanovovala vzájemnou hranici na 49. rovnoběţce, avšak neřešila průběh této hranice aţ k Pacifiku. Američané původně prosazovali právě prodlouţení vzájemné hranice podél této rovnoběţky, ale narazili na odpor britské vlády, jeţ si chtěla nárokovat i území na jih od ní, k řece Kolumbii. I ze strany americké veřejnosti však zaznívaly radikálnější poţadavky, které 27

poţadovali území celé dnešní Britské Kolumbie aţ k Aljašce. Nakonec přeci jenom došlo k dohodě, jeţ – s výjimkou území v okolí Vancouveru – vytyčovala vzájemnou hranici podél 49. rovnoběţky. Nově „ovládnutá“ území byla záhy prohlášena za Oregonské (1848) a Washingtonské (1853) teritorium. Posledním významnějším ziskem na americkém kontinentě byla koupě Aljašky, ratifikovaná 9. 4. 1867. USA tehdy za 7,2 mil. dolarů získali nehostinné, ale jak se později ukázalo, bohaté území o rozloze 1 518 800 km2. Z předchozího líčení by se zdálo, ţe vzestup Spojených států byl takřka bezproblémovým procesem, kdy se tu prostřednictvím milionů dolarů, tu s uţitím armády dařilo úspěšně zaokrouhlovat americké území do Atlantiku aţ k Pacifiku. Co za tímto úspěchem stálo? Politolog C. Elman v reakci na názory J. Mearsheimera soudí, ţe se USA staly místním mocností prostě proto, ţe v Amerikách chyběla dostatečně angaţovaná protiváha jejich moci. Zatímco americké státy nebyly údajně dost silné, aby expanzi USA vzdorovaly, evropské velmoci neměly mít váţnější zájem (a vhodné a dostatečné prostředky k tomu) angaţovat se právě v severní Americe. Proto, jak se domnívá např. C. Elman, i kdyţ si např. Napoleon jiţ ve své době uvědomoval, ţe Spojené státy směřují k tomu stát se hegemonem dané oblasti, dal přednost svým zájmům v Evropě a pomohl jím prodejem Louisiany na cestě k jejich velmocenskému postavení. Zároveň, tvrdí Elman, protifrancouzské naladění britské politiky by mohlo v případě neúspěchu jednání o New Orleans donutit Brity a Američany k uzavření spojenectví namířeného právě proti Francii – za jistou indicii britské podpory amerického plánu povaţuje jeho financování významnou britskou bankou Barring Brothers.49 O případnou britsko-americkou alianci, která by se nakonec Louisiany stejně zmocnila silou, však Napoleon nestál. Jinými slovy USA se ocitly ve své době ve velmi výhodném postavení, kdy jejich zájmy neohroţovaly evropské velmoci na straně jedné, na straně druhé ţádná z těchto velmocí neměla zájem bráněním americkým snahám tyto vehnat do tábora nepřátel. 50 A v podobné situaci se Spojené státy nacházely po celé 19. století.

49 50

Elman (2004), s. 567. Tamtéţ, s. 567-568.

28

5.

Rekonstrukce a hospodářský rozmach USA (s přihlédnutím ke staršímu vývoji)

Ve 20. století byly Spojené státy jistě rozhodujícím hospodářským činitelem. Významnou úlohu hrají i nyní. Avšak jaké k tomu mělo USA předpoklady? A jak se rozvíjel americký průmysl v 19. století? Základy americké hospodářské politiky zformuloval jiţ r. 1824 kentucký kongresman H. Clay. Ten prosazoval vysoká cla na zahraniční zboţí, vládní výdaje na zlepšení infrastruktury a zaloţení národní banky, která by spravovala státní finance. Mzdy a rozvoj amerického průmyslu Obvykle se předpokládá, ţe jistý podíl na rozvoji amerického průmyslu měly poměrně vysoké mzdy, které mohl nabídnout. Avšak novější zkoumání spíše ukazují opak. Práce na venkově navíc lákala v době ţní a při dalších polních pracích, kdy bylo zapotřebí kaţdé ruky – často se stávalo, ţe průmyslové dílny na venkově tehdy v daném období zavírali a jejich zaměstnanci včetně majitele nechávali se najímat farmáři.51 Nevalné výdělky na farmách mimo sezónu však na druhé straně mohly snadno nalákat nekvalifikované dělníky do měst a sniţovaly tak cenu jejich práce. 52 Podobné přesuny však nebývaly jednorázovou záleţitostí, dělníci fluktuovali podle pracovních příleţitostí, jak jim to dovolovaly náklady na dopravu. Zároveň náklady na zaměstnání nevyučených dělníků a koupi technologií byly podstatně niţší neţ náklady na zaměstnávání zkušených pracovníků a umoţňovaly tak udrţovat produktivitu při niţších nákladech. V Anglii tento poměr tak výhodný nebyl.53

51

Earle, C. – Hoffman, R. (1980): The Foundation of the Modern Economy: Agriculture and the Costs of Labor in the United States and England, 1800-1860. The American Historical Review 85, s. 10551059 52 Tamtéţ, s. 1061-1063: ve 20. letech: zemědělští dělníci v Anglii vydělávali okolo 170 dolarů s celoročním ubytováním, američtí 40 dolarů. K výpočtům celkových výdělků podle regionů viz také s. 1066-1075 s tabulkou příjmů. 53 Tamtéţ, s. 1085-1093.

29

Struktura amerického průmyslu a její proměny Jak ukazují tabulky růstu podílu amerického HDP na světovém HDP, musela americká výroba, zejména průmyslová, projít po r. 1865 bouřlivým rozvojem. Ten se často spojuje s koncentrací průmyslu a s postupným vznikem obřích korporací a trustů. Je také pravda, ţe ve třetině průmyslových odvětví narazíme jiţ v období l. 1895-1904 vţdy na úzkou skupinu korporací, které jej ovládaly. 54 Rovněţ se mezi l. 1850 a 1890 s prudce zvýšila efektivitou kapitálu: ta na začátku tohoto období činila 558 dolarů, aby na jeho konci dosáhla 1408 dolarů.55 Jiţ o něco obtíţnější je vysvětlení příčin tohoto jevu: odborníci se převáţně shodují na tom, ţe důvodem bylo zavádění nových, finančně náročnějších technologií spolu se zvyšující se konkurencí, která k jejich zavádění nutila, avšak podrobnější zkoumání tohoto jevu jsou aţ dílem J. A. Jamese.56 Ten si poloţil dvě zásadní otázky: 1. Došlo v odvětvích, kde došlo ke značné koncentraci kapitálu, k závaţným technologickým změnám?; 2. Projevily se technologické změny na růstu optimální velikosti firmy v daném odvětví?57 Odpovědi na tyto otázky hledal zejména v kvantitativních analýzách.58 Byly překvapivé. Podařilo se mu totiţ ukázat, ţe technologické změny nebyly ve více koncentrovaných odvětvích nijak závaţně rychlejší.59 Rovněţ optimální americká firma předválečného období, tvrdí James, byla ještě poměrně malá, a to s výjimkou několika málo oborů, převáţně napojených na potravinárenství: jednalo se o lihovary, mlýny a masokombináty spolu s hutěmi. V těchto oborech jiţ před I. světovou válkou docházelo ke vzniku přirozených monopolů na úrovni celoamerického trhu. Opačná byla situace v mnoha dalších oborech, kde zejména náklady na dopravu bránily tomu, aby se utvořil celonárodní trh s těmito komoditami.60 James proto své úvahy uzavírá s tím, ţe koncentrace spíše odpovídá měnícím se technologiím vyţadujícím větší objem práce, neţ prohlubující se kapitalizaci.

54

James, J. A. (1983): Structural Change in American Manufacturing, 1850-1890. The Journal of Economic History 43, s. 433-459, 433-435. 55 Tamtéţ, s. 435-436. Oba údaje jsou počítány v cenách r. 1850. 56 Viz níţe pozn. 60. 57 Tamtéţ, s. 436-437. 58 K jeho metodologii a datům viz dodatky k jeho článku na s. 451-459. 59 Tamtéţ, s. 437-443. 60 Tamtéţ, s. 443-449. Bylo by jistě zajímavé sledovat, zda to byly skutečně jenom náklady na dopravu, které měly bránit utváření širších monopolů i v jiných odvětvích. Jistou moţnost by mohly nabídnout analýzy utváření monopolů na lokální či regionální úrovni. Pokud by k nim docházelo, mohla by to být indicie k tomu, abychom hledali příčinu právě např. v dopravě.

30

Ani v oborech, ve kterých jiţ na přelomu století snadno rozeznáme „klíčové“ hráče, obří trusty, však nemusela být jejich existence na překáţku rozvoji menších podniků. Ukazuje to příklad společnosti Betlehem Steel. Ta se pohybovala v odvětví, jemuţ na přelomu století dominovala U. S. Steel, hospodářská skupina vyrábějící více oceli neţ celá Velká Británie. Firma Betlehem Steel, respektive její předchůdce, vznikla jiţ r. 1857. Její zakladatelé chtěli vyuţít zdrojů spolu s existencí poptávky, dané budováním ţeleznice v okolí. V 80. letech 19. století se společnost připojila k poměrně progresivní skupině neformálně sdruţených podnikatelů, podporujících a vyuţívajících tzv. bessemerování; místo místních zdrojů se začalo vyuţívat kubánské rudy.61 Na sklonku 80. let se Betlehem Steel podařilo prosadit v konkurzu námořnictva, které mělo stále větší zájem na tom získat domácího výrobce pancéřování a ocelových děl. Z důvodů nutných značných investic a kvůli budoucímu zajištění ziskovosti investice měl vybraný výrobce měl vybraný výrobce získat s kontraktem na jednu zakázku i perspektivu do budoucna. Tím šťastným byl právě podnik Betlehem Steel.62 Nárůst zisků v následujících letech přispěl k tomu, ţe firma upustila od výroby kolejnic; dalšímu rozvoji však bránil zejména konzervativizmus majitelů, kteří zcela odmítli návrhy na moţnou reorganizaci z pera proslulého novátora F. W. Taylora.63 Jisté změny mělo přinést aţ následující desetiletí, kdy se do dalších osudů firmy vloţil Ch. M. Schwab, původně prezident U. S. Steel a blízký Carnegieho spolupracovník. Ten jednak společnost propojil s loděnicemi, jednak celý komplex restrukturalizoval. Rovněţ se postaral o podstatné sníţení nákladů v kubánském dole, který byl hlavním dodavatelem rudy, a postaral se rovněţ o zavedení zcela nové Grayovy technologie, vhodné pro výrobu stavbařské oceli. Jeho podnik však zasáhly potíţe, neboť poklesly armádní zakázky a nový technologický postup a nové moţnosti, které skýtal, vyţadovaly kromě značných investic do vybudování nových hal také nové zákazníky, a těch nebylo v době krize r. 1907 mnoho. Nakonec se – i s pomocí A. Carnegieho, s nímţ se původně rozešel ve zlém – Schwabovi podařilo hrozící katastrofu obrátit v úspěch: r. 1909 byly potíţe 61

Hessen, R. (1972): The Transformation of Betlehem Steel, 1904-1909. The Bussiness History Review 46, 1972, s. 339-350. 62 Tamtéţ, s. 342-343. Zpoţdění dodávek ovšem zapříčinilo, ţe 1890 velení námořnictva přesvědčilo i A. Carnegieho, aby vybudoval patřičný závod. 63 Tamtéţ, s. 343-344. Důvodem byla případná nutnost propustit značné mnoţství zaměstnanců: 260 ze 400. Kromě sociálních ohledů hrálo roli i jisté sobectví akcionářů, převáţně bohatších osob z okolí, které krom výnosů z akcií své zisky čerpali z obchodů, jejichţ hlavními zákazníky byli právě dělníci z hutě.

31

překonány a námořnictvo a armáda dokonce zvýšily své zakázky. To ukazuje, ţe i v tak silně koncentrovaném odvětví, jakým bylo hutnictví, měly menší firmy šanci uspět. K tomuto A však musíme doříci i B. Schwab by zřejmě nedokázal to, co dokázal, bez pomoci Carnegieho; značný podíl na jeho úspěchu měla rovněţ cenová politika jeho nástupce ve vedení U. S. Steel, zaloţená na prosazování pevných cen.64 Jinými slovy U. S. Steel neměla valný zájem na ovládnutí celého prostoru daného odvětví a proto nevyvíjela na své drobnější konkurenty přímý tlak. Jak by situace vypadala za jiného, agresivnějšího vedení U. S. Steel, lze jen těţko odhadnout. Věnovali jsme pozornost drobnější ocelářské firmě, avšak neméně důleţité bude, seznámíme-li se s mechanismy vzniku velkých monopolů. Historie U. S. Steel se začala poměrně nenápadně, s potřebou řešit problém farmářů, jak ochránit na rozsáhlých prériích obrovské farmy. Po dlouhé sérii experimentů vyřešil r. 1873 tento problém vynálezem ostnatého drátu J. Glidden, který o rok později se svým novým partnerem I. L. Ellwoodem začal vyrábět ve velkém. Ellwood také ve svém ţivotopisu tvrdí, ţe jiţ od počátku mínili ovládnout ve velkém a je jisté, ţe jeho přispěním se podařilo zavést výrobu drátu ve velkém. Mezi l. 1873 a 1899 působilo v daném oboru na 150 firem, většina z nich vznikla v prvním desetiletí. Přispěla k tomu vysoká poptávka na místních trzích i potřeba nevelkých investic na zahájení výroby. S klesajícím mnoţstvím nově vznikajících továren se navíc z původně ústředního výrobku stalo jen jeden z mnoha. Perspektivní odvětví také záhy přilákalo výrobce drátu, kteří zprvu působili jenom jako dodavatelé materiálu a nyní měli zájem spojit se s firmou DeKalb, tj. s Ellwoodem a Gliddenem – nakonec Washburne, představitel a spolumajitel drátovny, odkoupil od stárnoucího Gliddena jeho podíl. Cenným úspěchem se stal rozsudek, který přiřkl firmě De Kalb patentová práva, jejichţ prodej přinesl následně poměrně značné zisky. Záhy se však ukázalo, ţe je jej moţné vymáhat jenom v omezené míře. Spolu s klesajícími cenami, s hrozícím vypršením patentu i mnoţícími se nelicencovanými výrobci sniţovali nakonec raději Washburn a Ellwood ceny licenční smlouvy. Klesající zisky sice zasáhly všechny výrobce, ale podstatně více se projevily na ziscích menších firem, které neměly své vlastní výrobny drátu. Rovněţ rostoucí ţelezniční síť a klesající ceny dopravného zvýhodňovali spíše větší podniky. Významný producent ostnatého drátu vznikl v okolí 64

Tamtéţ, s. 344-359.

32

St. Louis pod vedením J. W. Gatese. Právě on, inspirován příkladem Standard Oil, napsal r. 1887 Washburnovi a Ellwoodovi a vybídl je k jednání, které by vedlo k ustavení monopolu. Washburn a Ellwood neměli v jeho projekt valnou důvěru, neboť stále ještě existovalo mnoho dalších výrobců a ani spojené síly obou skupin by nestačily k uskutečnění podobného plánu. Gates se však nevzdal a r. 1892 zaloţil holding Consolidated Steel and Wire Company, sdruţující dvě drátovny a tři továrny na ostnatý drát, který uţ ovšem tvořil jen asi čtvrtinu aktivit nové společnosti. Deprese r. 1893 a následující roky nejistoty přivedly na mizinu dvanáct společností; několik málo malých firem přeţívalo jenom díky specifikům místního trhu. Nabídka ovšem značně převyšovala poptávku a bylo zřejmé, ţe dojde k další redukci a změnám. Vedoucí úlohu na sebe vzala nový Gatesův koncern, který v září r. 1897 uzavřel dohodu s J. H. Parksem s cílem spojit co nejvíce podniků daného odvětví do silné akciové společnosti s kapitálem 40 000 000 dolarů. Konkurentům měly být nabídnuty akcie nově formované společnosti, nebo hotovost. Kapitálové krytí měl zabezpečit J. P. Morgan. Po pečlivém průzkumu situace však odborníci bankéřům podporu tohoto projektu nedoporučili, a to zejména kvůli stále klesajícím cenám. Tím způsobili odchod části podnikatelů, kterým se jejich odhady příliš nelíbily. Jediným výsledkem byl Ellwoodův návrh Gatesovi, aby oba jejich podniky spojily síly, a to přesvědčilo i některé další podnikatele, takţe se původní plán alespoň zčásti mohl realizovat, ovšem bez podpory bankéřů. Nově vzniklá společnost se ustavila s kapitálem 24 000 000 dolarů. A slibovala minimálně 7% dividendy. Firma uspěla a její úspěch se projevil jak vzrůstající ceně akcií, tak vzrůstajícím zájmem nové firmy o další odvětví ocelářského průmyslu – J. W. Gates seděl ve správně radě Illinois Steel Company, koncernu v hodnotě 35 000 000 dolarů, s nímţ byla uzavřena dohoda; ještě v listopadu téhoţ roku se podařilo získat i několik menších drátoven a jiţ v prosinci se začalo jednat i s největším konkurentem, firmou Washburn a Moen. Poté měla vzniknout nová společnost s kapitálem 90 000 000 dolarů, přičemţ se nyní uţ poměrně snadno podařilo získat prostředky od banky J. W. Seligmana. Nová společnost nyní vyráběla zhruba 96 % ostnatého drátu v USA, coţ ale představovalo asi jen menší díl výroby společnosti.65 Zatímco politický tlak na počátku 20. století přiměl mnohé koncerny k rozvolnění struktury a banky k omezení jejich vlivu, v mnoha dalších odvětvích, 65

Vycházím ze studie McFadden, J. M. (1978): Monopoly in Barbed Wire: The Formation of the American Steel and Wire Company. The Business History Review 52, s. 465-489.

33

např. v oděvním průmyslu, se zatím vytvářely pouhé předpoklady ke vzniku koncernů. Základ výroby tvořilo několik základních modelů, přičemţ předpokladem výroby byla existence ustálených „velikostí“ a postupů. Ty ale neumoţňovaly ţádnému z výrobců vnutit trhu svou vůli, umoţňovali však alespoň rozsáhlejší a levnější strojovou výrobu, která otevírala dveře dalšímu průmyslovému rozvoji tohoto a dalších odvětví.66 Hlavním motorem jeho rozvoje přitom nebyla ani tak „mocenská převaha“, jako spíše nutnost neustálé inovace, umoţněná pravidelnou obměnou kolekcí.

66

Smith, B. (1991): Market Developement, Industrial Developement: The Case of the American Corset Trade, 1860-1920. The Business History Review 65, s. 91-129.

34

Role bank Jaký měly na tomto procesu koncentrace průmyslu podíl banky? A jaké byly kompetitivní výhody těchto koncernů v tváří v tvář konkurenci? Nejprve si musíme poloţit otázku, zda podobný typ vlastnictví, tj. prostřednictvím kontroly díky vlastnictví akcií, a nikoli prostřednictvím přímého ovládání a řízení podniku byl (a je) vůbec efektivní. Na to se ovšem názory odborníků různí, jisté však je, ţe ve Spojených státech jiţ v 50. letech některé velké ţelezniční společnosti dospěly do toho stádia, ţe je jejich majitel stejně nemohl přímo řídit. Přesahovaly totiţ svou velikostí tehdejší největší firmy desetkrát aţ pětatřicetkrát. Proto se objevila vrstva prvních profesionálních manaţerů. Ta posílila v 80. letech, kdy podstatně zmohutněly i některé průmyslové podniky. Kromě toho klasické financování prostřednictvím půjček a vyuţitím domácích zdrojů bylo dosti těţkopádné a problematizovalo likviditu takto financovaných podniků. Sílení a mohutnění některých firem provázené zánikem mnoha malých společností však vedlo na konci století k nebezpečným cenovým válkám, které byly s to ohrozit i tyto větší společnosti. Uzavření případných dohod o cenách přitom bylo sotva moţné, bránila tomu antitrustová legislativa z r. 1890.67 Jisté moţnosti však skýtalo utváření tzv. volebních trustů, tj. sdruţení výrobců, kde kaţdý disponoval určitým hlasem; zároveň docházelo k vykupování těchto podílů. Heslem nového podnikání se měla místo konkurence stát spolupráce.68 Spolu s krizí r. 1893 skýtala tato situace velké příleţitosti bankovnímu sektoru, který nyní neváhal do těchto trustů vstupovat, ať uţ přímo nebo zápůjčkami potřebného kapitálu. A tak, zatímco původně byla většina amerických podniků v rukou rodin nebo menších skupin investorů, měla se nyní značná část moci v průmyslu přelít do rukou bank. O jak značný díl se jednalo, naznačí statistiky: r. 1912 kontrolovalo 5 finančních institucí majetek v objemu 17,237 mld. dolarů při celkovém HDP Spojených států 39,4 mld. dolarů. I kdyţ měl tento vývoj pozitivní dopad na ceny akcií bankami vlastněných podniků, není divu, ţe tato situace vzbudila značnou pozornost politiků i veřejnosti – upozorňovalo se zejména na sociální a politické důsledky tohoto vývoje. Výsledkem jejich tlaku nakonec bylo rozhodnutí bank stáhnout své zástupce ze správních rad. 69

67

Čerpám ze studie Cantillo Simon, M. (1998): The Rise and Fall of Bank Control in the United States: 1890-1939. The American Economic Review 88, s. 1077-1093.. 68 Tamtéţ, s. 1080-1081. Cantillo zde odkazuje na slova tehdejšího významného bankéře Perkinse. 69 Tamtéţ, s. 1069-1089.

35

Prehistorie vojensko-průmyslového komplexu Mohli jsme si ještě povšimnout, ţe se do osudů Betlehem Steel promítl vliv politického sektoru, který prostřednictvím vojenských zakázek poskytoval této firmě poměrně značný profit. Není proto divu, ţe někteří autoři kladou vznik tzv. vojenskoprůmyslového komplexu jiţ do doby na přelomu 19. a 20. století. 70 Statistiky z l. 1882-1902 ukazují, nakolik se k sobě v těchto letech přibliţovaly hospodářské a společenské elity, nacházející nyní shodu na nutnosti vyšších výdajů na americkou armádu a námořnictvo.71 Tím pádem začaly být ozbrojené síly USA zajímavým zdrojem obchodních příleţitostí.72 Rovněţ prudce stoupal objem amerického exportu - mezi lety 1888 a 1898 to bylo o 75 %, do r. 1908 o 51 %; 73 měnila se také jeho struktura - zejména rostl podíl exportu průmyslových výrobků, a to z 1/5 v r. 1878 na více neţ 2/5 v r. 1908.74

70

Baack, B. – Ray, E. (1985): The political Economy of the Origins of the Military-Industrial Complex in the United States. The Journal of Economic History 45, s. 369-375. 71 Tamtéţ, s. 369-370. 72 K růstu amerických výdajů na zbrojení na sklonku 19. století viz níţe na s. 29-30. 73 Tamtéţ, s. 372-373. Zde musíme úvahy obou autorů poněkud korigovat – přes rostoucí význam exportu zůstával s ohledem na obrovský objem domácího trhu jeho ekonomický význam vcelku nepatrný. Nutno však připustit, ţe hrdost na vlastní export a jeho objem mohl být pro Američany a jejich administrativu určitým zdrojem prestiţe. 74 Tamtéţ, s. 372-373.

36

Rozvoj regionu: případ Středozápad Industrializace rovněţ neprobíhala zcela rovnoměrně, soustředila se zprvu do tří hlavních oblastí. Tradičním centrem průmyslu jiţ z dob 13 kolonií byla oblast Nové Anglie se slabším zemědělstvím, avšak poměrně četným lehkým průmyslem. V průběhu 19. století jí začala sekundovat oblast středního pobřeţí Atlantiku, kde se rozvinulo jak silné zemědělství, tak významný těţký průmysl, těţící z místních bohatých zdrojů surovin. Třetí, poslední oblast představoval americký Středozápad. Právě na jeho příkladě se pokusíme ukázat, za jakých okolností došlo k rozvoji amerického průmyslu. Ve 40. letech 19. století se podstatně zrychlil rozvoj amerického průmyslu. Zásluhu měla ţeleznice. Poskytovala rodícímu se průmyslu četné zakázky a také mu dovolovala zásobovat stále širší trh. Nový vzestup přineslo USA zejména období let 1870-1910, a to zejména v oblasti těţkého průmyslu. I přes nedostatek surovin se mezi l. 1860 a 1900 prudce zvýšil podíl amerického Středozápadu na celkové průmyslové výrobě Spojených států, a to ze 14 % na 26 %. Bádání se vţdy zamýšlelo nad tím, jak se tamnímu průmyslu podařilo rozvíjet a růst s klesajícími náklady na dopravu, jeţ by měly poskytovat etablovaným východním podnikům konkurenční výhodu. D. R. Meyer se pokusil důvody tohoto vývoje nalézt. Ukázal, ţe jiţ v 60. letech 19. století, tedy na samém začátku tohoto období růstu, procházela tato oblast bouřlivým rozvojem. Po první fázi rozvoje ţeleznice došlo k druhému rozmachu jejího budování na konci 60. let 19. století. Spolu s tím se hojně budovala i další dopravní infrastruktura, zejména pak vodní kanály. Náklady na přepravu tuny na míly klesly z 15 c. na 2-3 c. a od r. 1840 do r. 1860 vzrostl objem zboţí putujícího z amerického Středozápadu anebo na americký Středozápad více neţ desetinásobně.75 Tamní průmysl se zaměřoval na zpracování místních zdrojů a byl úzce navázán na spotřebu místních, převáţně farmářských domácností a potřeby zemědělství vůbec, rozvoj městské infrastruktury. Jiţ mezi l. 1840-1870, a podobně i v následujících desetiletích, patřil Středozápad k těm oblastem, ve kterých nejbouřlivěji rostl počet obyvatel: v udaném období se takřka zečtyřnásobil.76 Důvodem snad byla slabší hustota obyvatelstva, jeţ i na konci sledovaného období 75

Meyer, D. R. (1989): Midwestern Industrialization and the American Manufacturing Belt in the Nineteenth Century. The Journal of Economic History 49, s. 922-929. 76 Tamtéţ, s. 923-926. Srov. tab. 1, s. 924, tab. 2, s. 926a tab. 4, s. 931.

37

zůstávala daleko za hustotou obyvatelstva Nové Anglie (1/5). Podnikatelé Středozápadu neměli ambice expandovat na celoamerický trh, naopak příznivý růst obyvatelstva jim skýtal dostatek moţností k tomu, aby se zaměřili na lokální a regionální trh, tedy na spotřebu v rámci oblasti.77 Jejich rozvoji nahrávalo zřejmě několik faktorů. Jednak si bouřlivým rozvojem prošli jiţ v době, kdy je východní konkurence ještě neohroţovala, tj. před druhým obdobím bouřlivého rozvoje ţeleznice na konci 60. let. Kromě toho mamutí celonárodní monopoly, které by mohly jejich pozici ohrozit, začaly vznikat, a to jen v některých odvětvích, ještě podstatně později. Minimálně do 70. let americkému průmyslu dominovaly malé firmy, které neměly dostatek kapitálu, ani vůle ovládnout celoamerický trh. Naopak prudký růst měst na Středozápadě dodával na důleţitosti právě tamnímu průmyslu, jeţ si mohl monopolizovat určitou „spádovou oblast“. Přes klesající náklady na dopravu byl přeci jenom rozdíl v tom, bylo-li třeba zaplatit za 200-300 mil, nebo za mil 1000; různé slevy, poskytované ţelezničními dopravci, pak nebylo moţné vyuţít pro kaţdý typ zboţí. V některých odvětvích, např. ve strojírenství, byl navíc nutný stálý kontakt se zákazníkem, např. z důvodů oprav, neboť standardizace nepostoupila ještě příliš daleko.78 To vše byly faktory, které průmyslu Středozápadu umoţnily, aby se etabloval a stal se významným průmyslovým regionem USA. Meyerovy závěry navíc umoţňují, abychom neviděli ve vzniku státu rozhodující moment pro vznik trhu. Důrazem na konkrétní podmínky (měnící se hustotu komunikační sítě, demografický rozvoj, konkrétní potřeby a moţnosti oblastí a také různých průmyslových odvětví) dobře demonstroval, jak sloţitý byl proces vzniku amerického průmyslu a jak významnou roli v něm hrály nikoli mamutí a obecně známé firmy jako U. S. Steel nebo Standard Oil Company, ale spíše menší, dnes jiţ často zcela anonymní místní továrny. Důleţité pochopitelně je zjistit, jakým způsobem mohli své podnikání financovat. Zde nám napoví starší výzkum D. L. Kemmerera, který se zaměřil na oblast Illinois v l. 1830-1890, kde si vybral na základě ročenek a příruček typu „kdo je kdo“ 57 podnikatelů. V r. 1850 ţilo ve státě 846 000 převáţně mladých lidí, z toho v rychle rostoucím Chicagu 30 000 (1853 jiţ 60 000!). Kromě toho existovalo dalších asi tucet sídel nad 1 500 obyvatel. V oblasti působilo na 3 164 podniků s celkovým kapitálem 6 400 000 dolarů a 12 000 zaměstnanci, vyrábějícími zboţí v hodnotě 77 78

Tamtéţ, s. 929-932. Na Východ se vyváţely se pouze zemědělské stroje a nábytek. Tamtéţ, s. 932-936.

38

17 000 000 dolarů. Situace se však, jak jsme jiţ měli moţnost sledovat, do r. 1890 změnila. Kromě kvantitativního nárůstu ve výrobě i počtu obyvatel změnil se o podíl jednotlivých odvětví: místo výroby piva a whisky, případně oceli a vlněného zboţí hrála nyní hlavní roli výroba zemědělského náčiní a nářadí, malovaného skla, baleného masa, výroba ţeleza a oceli, strojírenství; důleţitou roli hrály i likérky, mlýny a pily. 11 z vybraných 54 firem se zabývalo zpracováním zemědělských výrobků, 7 balením masa, 5 zpracovávalo ocel a ţelezo, 4 pivovarnictvím; ostatní odvětví jiţ neměly po vícero zástupcích. Polovina továren vyráběla zboţí spotřební, polovina vydělávala na „výrobních nástrojích“, jedenáct vyrábělo zemědělské náčiní. Soustřeďovaly se zejména ve větších městech: 18 bychom našli v Chicagu, 9 sídlilo v Peorii, 3 v Galeně; zbytek byl rozptýlen po celém státě. Jejich zakladateli byli převáţně přistěhovalci z východního pobřeţí, ať uţ z Nové Anglie, nebo ze střední části atlantického pobřeţí s poměrně slušným vzděláním. Otázkou je, odkud pocházel jejich kapitál. I kdyţ se nedá říci, ţe by bylo pro jejich provoz potřeba větší mnoţství kapitálu,79 přesto museli získat prostředky mnoha různými cestami: ve 23 případech pocházel kapitál primárně z úspor našetřených z platu, v 11 případech pak z obchodu. 4 podnikatelé prostě začali „v malém“, 4 další prodali své farmy, 2 získali prostředky z těţby zlata, 2 jiţ předtím vlastnili nějakou továrnu, 3 si našli partnera a 1 vydělal na spekulacích s pozemky.80 Aţ na jeden případ chybí doklady o půjčce, coţ Kemmerer interpretuje spíše jako opomenutí jejich „ţivotopisců“ v ročenkách, neţ jako nesporný doklad toho, ţe si peníze nevypůjčili. 81 Pokud bychom měli tyto podnikatele charakterizovat jako skupinu, můţeme říci, ţe: 1. přišli přímo z Východu nebo z Evropy; 2. byli v průměru lépe vzdělaní neţ ostatní osadníci; 3. většina jich nebyla z řad farmářů; 4. podnikali v odvětvích, kde nebylo třeba mnoho kapitálu; 5. jejich vzestup se odehrál spíše nenápadně a s pomocí vlastních peněz; 7. půjčky lze jenom obtíţně doloţit.82

79

Kemmerer, D. L. (1953): Financing Illionois Industry, 1830-1890. Bulletin of Business Historical Society 27, 1953, 97-111, 98-99. Seznam firem, kterými se zabýval, uvádí na s. 101-103. 80 Tamtéţ, s. 104-105, rovněţ v tab. na s. 106. 81 Tamtéţ, s. 105. 82 Tamtéţ, s. 110-111.

39

Závěr Kemmererovy závěry jsou zajímavé nejenom samy o sobě, ale také proto, ţe nám umoţňují sledovat proces industrializace Středozápadu „shora“, prostřednictvím podrobného rozboru poměrně omezené skupiny osob. Ukazují totiţ na zcela konkrétních příkladech, ţe přes nedostatek kapitálu bylo moţné díky „přirozené“, tj. vzdálenostmi dané ochraně i díky stoupajícímu počtu potencionálních zákazníků zaloţit velký průmysl na „drobných základech“. I kdyţ došlo na sklonku 19. a počátkem 20. století ke vzniku obřích trustů, americká veřejnost i politická scéna na tento vývoj reagovala negativně, neboť v tom rozpoznala cestu k obcházení antitrustového zákona, a prostřednictvím různých dalších zákonů a nařízení bankám účinně zabránila vykonávat nadále svůj vliv. Důvody, které veřejnost k tomuto kroku vedly, jistě můţeme hledat pocitu ohroţení „amerických hodnot“, individualismu a s ním souvisejícího konkurenčního boje. Tabulka 1: Relativní podíl na světové průmyslové výrobě v letech 1750-1900

1750 1800 1830 1860 1880

1900

Evropa celkem

23,2

28,1

34,2

53,2

61,3

62

Spojené království

1,5

4,3

9,5

19,9

22,9

18,5

Habsburská říše

2,9

3,2

3,2

4,2

4,4

4,7

4

4,2

5,2

7,9

7,8

6,8

Německé státy/Německo

2,9

3,5

3,5

4,9

8,5

13,2

Italské státy/Itálie

2,4

2,5

2,3

2,5

2,5

2,5

5

5,6

5,6

7

7,6

8,8

Spojené státy

0,1

0,8

2,4

7,2

14,7

23,6

Japonsko

3,8

3,5

2,8

2,6

2,4

2,4

Třetí svět celkem

73

67,7

60,5

36,6

20,9

11

Čína

32,8

33,3

29,8

19,7

12,5

6,2

Indie/Pákistán

24,5

19,7

17,6

8,6

2,8

1,7

Francie

Rusko

Zdroj: Kennedy, P. (1996): Vzestup a pád velmocí: ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha: Lidové noviny, s. 189.

40

Tabulka 2: Délka železničních tratí mezi léty 1840-1910

(v 1000 mílích) 1840

1870

1910

Evropa

2,6

65,4

212,1

Severní Amerika

2,8

55,4

265,8

Latinská Amerika

0,1

2,4

60,7

Asie

-

5,1

59,5

Afrika

-

1,1

23

Oceánie

-

1,1

19,3

5,5

130,5

640,4

Svět

Zdroj: Kennedy, P. (1996): Vzestup a pád velmocí: ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha: Lidové noviny, s. 192.

41

6.

Proměny americké armády a námořnictva (s přihlédnutím ke staršímu vývoji) Od revoluce až k občanské válce

Americká revoluce byla po vojenské stránce střetnutím dobrovolnických oddílů s pravidelnou stálou armádou ţoldnéřského charakteru. Jiţ během revoluce se však na americké straně objevila snaha dát revolučním jednotkám pevnější tvar. Zejména s pomocí evropských důstojníků podařilo se Američanům skutečně vycvičit některé jednotky v evropském způsobu boje. Avšak nebylo cílem nové administrativy zbudovat početné vojsko - vládly obavy jednak ze značných nákladů, které by byly nutné k jeho vydrţování, jednak z případného armádního převratu. Obdobně však uvaţoval nejenom Kongres, ale např. i gen. G. Washington, který mladému státu doporučoval drţet si malou armádu o 4 plucích pěchoty a jednom pluku dělostřelectva, ne více neţ 2 630 muţů. V případě nouze měla být do sluţeb republiky opět postavena milice. Pro odpor některých států nakonec bylo rozhodnuto armádu rozpustit a postavit nový pluk o 8 praporech pěchoty a dvou dělostřeleckých bateriích. Ten se měl stát jádrem nové armády a jednotky pro něj měly dodat milice 4 států, Pensylvánie, Connecticutu, New Yorku a New Jersey. I kdyţ se nakonec podařilo vyřešit problémy spojené s dělbou moci a došlo i ke vzniku ministerstva války, efektivitu případné ozbrojené moci podstatně podvazoval nedostatek výcviku. Armády však bylo třeba, neboť kolonisté ze západu byli suţováni útoky Indiánů a hrozili, ţe se raději o pomoc obrátí k Britům nebo Španělům. Proto byly její stavy navýšeny alespoň na 1 283 muţů a počítalo se i s nasazením milice; později byla armáda navýšena postavením dalšího pěšího pluku na 2 000 muţů a nakonec bylo rozhodnuto postavit další tři pluku, z toho jeden dragounský pod podmínkou, ţe tyto tři další pluky budou po ukončení válek s indiány rozpuštěny. Po vítězství u Timber Woods však byla armáda rozsazeny podél západních hranic. Aţ roztrţka s Francií a následné francouzské provokace a útoky donutily prezidenta Adamse, aby Kongresu dvakrát navrhl další navýšení stavu armády a zřízení samostatného námořnictva, jehoţ trvalým důsledkem bylo posílení dělostřelectva. R. 1802 také došlo k realizaci staršího návrhu zřídit kadetní a inţenýrskou školu - jejím sídlem se stal West Point. Další posilování stavu armády si vynutilo jednak získání Louisiany, jednak - a to 42

mnohem větší míře - postupné zhoršování vztahy mezi Spojenými státy a Británií. 83 V době vypuknutí války z l. 1812-1815 čítala americká armáda 11 744 muţů a důstojníků, vč. 5 000 čerstvých rekrutů; vojenské námořnictvo sestávalo z 6 fregat a 14 dalších menších lodí.84 V milicích slouţilo za války okolo 450 000 muţů, do boje se však zapojila asi jen polovina z nich.85 I kdyţ byla po skončení války americká armáda opět zmenšena na 10 000 muţů, tedy asi na třetinu válečného stavu, poněkud se stabilizoval její důstojnický sbor, který se pozvolna proměňoval v profesionální těleso – vznikl jakýsi základní štáb se zásobovatelem, topografem, inspektorem, hospodářským oddělením, atd. V připomínce vypálení Washingtonu byl iniciován i program výstavby pevností. Ovšem po skončení První seminolské války 2. 3. 1821 došlo na návrh ministra J. Calhouna k opětovné redukci armády na 5 586 muţů s tím, ţe se ale příliš nesníţil počet důstojníků, aby bylo moţné v případě nutnosti velmi rychle zvýšit válečné stavy muţstva aţ na 19 000 muţů. Dále byly otevřeny nové armádní sklady ve větších městech, sestaveny nové příručky taktiky, zlepšilo se stravování vojáků. Přechodné zvýšení stavů armády s sebou přinesla aţ Druhá seminolská válka (1835-1842): tehdy v armádě slouţilo aţ 10 000 muţů pravidelné armády spolu s 30 000 dobrovolníky, přičemţ stav pravidelné armády vzrostl ze 7 000 na 12 500 muţů. Další válku svedly Spojené státy s Mexikem a mohli v ní vyuţít výsledků některých reforem, zejména pak péče o vzdělávání důstojníků: mexicko americký konflikt z l. 1846-1848 byl totiţ první válkou USA, kde většinu důstojnického sboru tvořili absolventi vojenské akademie.86 Jak bylo zvykem, zvýšil Kongres počet muţů z 8 500 na 12 500 muţů a povolil prezidentovi povolat na 50 000 dobrovolníků na jeden rok.87 Po vítězství ve válce s Mexičany americký Kongres opět rozhodl o sníţení počtů armády na 12 927 muţů.88 Změnil se i počet muţů v rotách podle druhů zbraní. Jisté posílení armády přinesla aţ iniciativa ministra války J. Davise, díky němuţ byly v březnu 1855 nejenom zaloţeny dva pěší a dva dragounské pluky, ale

83

MacGregor, M. J. (Ed.) (1988): American Military History. Washington. D.C.: Center of Military History, s. 108-127. 84 Tamtéţ, s. 132. Ve Spojených státech tehdy ţilo okolo 7, 7 mil. lidí. 85 Tamtéţ, s. 134. 86 Tamtéţ, s. 172-175. 87 Tamtéţ, s. 178. K politickým okolnostem a k průběhu bojů viz níţe na s. 21-25. 88 Tamtéţ, s. 192.

43

došlo i na zavádění nových pušek na papírové patrony alespoň v těchto nových jednotkách.89 Stavy armády opět stouply v souvislosti s Občanskou válkou a jenom další okolnosti - potřeba kontrolovat Jih a francouzská intervence v Mexiku – zabránily, aby i tato armáda nebyla rozpuštěna ve třech měsících, ale aby její stavy byly postupně sniţovány během jednoho a půl roku. Přesto jiţ v listopadu 1865 bylo z více neţ milionu muţů armády Unie 800 000 vyplaceno a propuštěno. 90 Snaha gen. U. S. Granta vyuţít situace k zvýšení stavu armády na 80 000 muţů, byla neúspěšná. 28. 7. 1866 Kongres odsouhlasil sníţení jejích stavů na 54 302 muţů, r. 1869 se rozhodl sníţit počet pluků i stavy armády dokonce na 45 000 muţů. O sedm let později, r. 1876, poklesly stavy armády dokonce na 27 442 vojáků a důstojníků. 91 Jaká byla americká armáda v l. 1789-1861 nám částečně prozradí nejenom tento stručný přehled vývoje americké armády, ale také rozbory A. P. Wadea. Tento badatel se zabýval tím, jak dosáhli generálové americké armády svých hodností. Z jeho rozboru vyplynulo, ţe z 99 generálů povýšených do r. 1861 celých 43 získalo svou hodnost po krátké formální sluţbě nebo dokonce i bez jakýchkoli předchozích zkušeností z armády. Značnou roli při těchto povyšováních měly podle Wadea sehrávat politické ohledy a konexe: např. v l. 1846-1847 přiměla skutečnost, ţe se absolutní

většina

amerických

generálů

klonila

k republikanismu,

tehdejšího

amerického prezidenta ke jmenování nových generálů demokratického smýšlení. 92 Jádro „nepolitické“ armády tvořili v té době většinou „brevet-brigadýři“,93 kteří však bývali povyšováni ve velmi pokročilém věku. Ke vzniku vojenských dynastií pruského střihu vůbec nedocházelo – dokazuje to, ţe z 1900 absolventů West Pointu bylo např. syny jejích absolventů pouhých 20 kadetů; důstojníci, kteří se dobře oţenili a mohli by snad počítat s konexemi, které by jejich postup urychlili, pak většinou armádu brzy opouštěli.94 Po celé 19. století se odpor administrativy proti vybudování početné stálé ozbrojené moci nepodařilo překonat. Armáda vţdy byla schopna navýšit prudce svůj stav o dobrovolníky v případě, kdyţ to bylo potřeba, ale její jádro zůstávalo velmi 89

Tamtéţ, s. 192-193. Tamtéţ, s. 303-304. 91 Tamtéţ, s. 304. K úloze armády v období rekonstrukce viz tamtéţ, s. 305-307. 92 Wade, A. P. (1976): Roads to the top. An Analysis of General-Officer Selection in the United States Army, 1789-1898. Military Affairs 40, s. 158-159. 93 Povýšení bez nároku na patřičné zvýšení platu, pokud není přidělen odpovídající post. 94 Tamtéţ, s. 158-159. 90

44

nepočetné. Tvořili jej profesionálové, vesměs vycvičení ve vojenských akademiích a se zkušenostmi z konfliktů s indiány. Právě indiáni byli po celé století hlavním soupeřem amerického vojska a s nimi bylo v četných rozsáhlejších konfliktech svedeno nejvíce bitev. Z tabulky ovšem vyplývá, ţe jejich oběťmi byli jak na americké straně, tak na straně indiánů „civilisté“, muţi, ţeny a děti - můţeme-li vůbec věřit číslům, která se po různu objevují, činil poměr mezi padlými v různých střetech a mezi oběťmi drancování a přepadů asi 1:100.95 Je pak přirozené, ţe omezené konflikty s domorodým obyvatelstvem americkou administrativy ani příliš nenutily k tomu, aby překonala své předsudky vůči početné armádě. Ani další soupeři na americkém kontinentě nepředstavovali váţnou výzvu. V mexicko-americké válce čelila americké armádě sloţené sice z dobrovolníků, ale vybavené alespoň moderními zbraněmi, sice početná, avšak ne příliš soudrţná mexická armáda, vybavená navíc zbraněmi z doby napoleonských válek a vycvičená ve střelbě salvou. Jak ukázal průběh války, nebyla pro americké vojsko váţnějším soupeřem. Ani Kanada nepředstavovala z důvodů dobrých vztahů s Británií váţnější nebezpečí. A tak po celé 19. století stavy americké armády kolísaly od poměrně početných vojsk v době války k silně redukovaným stavům za dob míru.

95

K dalšímu viz tabulky na konci kapitoly.

45

Po Občanské válce: stabilizace a reformy Platí to stoprocentně i na situaci po r. 1865. Spojené státy disponovaly na sklonku Občanské války nejenom armádou čítající 51 500 muţů, avšak také relativně silným námořnictvem o 700 lodích.96 Weigley ovšem vystoupil s hypotézou, ţe právě Občanská válka, byť byla zanedlouho následována značným sníţením stavů obou ozbrojených sloţek, s sebou přinesla klíčovou změnu v chápání dalšího směřování armády od armády gentlemanů-dobrovolníků vhodných leda k potírání indiánů k armádě moderního typu s profesionálním důstojnickým sborem a na vysokých početních stavech; stejně jako údajně měla znamenat příklon amerických důstojníků od strategie opotřebení ke strategii zničení.97 Rovněţ značného rozšíření doznaly představy, jeţ spojovaly zásadní proměnu amerických ozbrojených sil aţ s přelomem století. Shrňme si nyní základní fakta a seznamme se s názory nejnovější americké historiografie. Je zřejmé, ţe po skončení Občanské války a následné rekonstrukci prudce poklesly stavy armády, a to na pouhých 25 000 muţů v roce 1896, organizovaných navíc do neúplných pluků.98 Ani válka nepřinesla úplné projasnění situace. Byť v tomto konfliktu díky povolání dobrovolníků narostl stav americké armády na 275 000 muţů, nebyla ani v tomto případě situace zcela bez problémů. Na vině byla zejména poměrně vlivná lobby reprezentující zájmy Národní gardy. Teoreticky bylo moţné vyuţít 114 00 muţů Národní gardy alespoň k obraně pobřeţí, nicméně její nevyjasněný organizační i legislativní vztah k federální vládě to znemoţňoval.99 Problémem byl i větší zájem dobrovolníků slouţit v silách jednotlivých států a nikoli ve federálních silách.100 I kdyţ se zprvu nepočítalo, ţe by proti 100 000 Španělů bylo třeba více neţ 50 000 vojáků, nakonec americká armáda narostla aţ na 275 000 muţů.101 Jiţ na počátku války také díky A. Hamiltonovy a J. Calhounovy oţily snahy navýšit stavy regulérní armády aţ na 100 000 muţů; jimi navrhovaná armáda měla navíc nabýt charakteru armády rámcové, jiţ by bylo moţno za nebezpečí bez větších

96

Baack – Ray (1985), s. 370. K tomu viz výše v textu na s. 51-52. 98 Cosmas, G. A. (1965): From Order to Chaos: The War Departement, The National Guard, and the Military Policy, 1898. Millitary Affairs 29, s. 105-107 99 Tamtéţ, s. 105-107 100 Coeper, J. M. (1978): National Guard Reform, The Army, and the Spanish-American War: The View From Wisconsin. Military Affairs 42, s. 20-21. 101 Cosmas, G. A. (1971): Military Reform After the Spanish-American War: The Army Reorganization Fight of 1898-1899. Military Affairs 35, 1971, s. 12. 97

46

obtíţí zvětšit.102 Proti silné lobby Národní gardy ovšem tyto návrhy zprvu neměly šanci a byly zamítnuty.103 Po válce ovšem tyto snahy oţily: objevil se návrh navýšit stavy stálé armády na 104 000 vojáků. Ani tento návrh nedošel schválení. 22. 4. 1899 se tedy objevil kompromis vytvořit armádu dobrovolnickou, organizovanou po státech a na základě pluků Gardy, 26. dubna byl předloţen návrh jiný, jeţ počítal se stálou armádou o 65 000 muţích. Došlo rovněţ ke svárům ohledně počtu a početnosti pluků; kromě navýšení počtů armády reformisté vystoupili s návrhy ustavit generální štáb po pruském vzoru, zreorganizovat se měla struktura armády a reformou měl projít i její vztah k politikům. Vše ale troskotalo na odporu demokratů. Těm se nakonec podařilo prosadit opětovnou redukci armády k 1. 7. 1901 na 29 000 vojáků, tedy takřka na předválečný stav jistého posílení doznalo pouze válečné námořnictvo, které bylo povaţováno za vhodnější nástroj zahraniční politiky. Jistým vítězstvím bylo pouze to, ţe federální vláda dosáhla úplné kontrolu nad ozbrojenými sloţkami.104 Stotisícovou stálou armádu se podařilo prosadit Aţ r. 1901 ministru války E. Rootovi, který také o dva roky později, r. 1903, zajistil i zaloţení generálního štábu.105 Předchozí řádky by mohly představovat silný argument zastánců té teze, jeţ vidí zásadní zlom ve vývoji americké armády právě v událostech přelomu 19. a 20. století. Nicméně není moţné nevidět, ţe bychom snadno našli mnoho těch, kteří posílení a profesionalizaci Armády Spojených států prosazovali jiţ dříve, a to dokonce na velmi významných postech. Na prvním místě musíme jmenovat jednoho z významných generálů doby Občanské války a jednoho z poválečných vrchních velitelů W. T. Shermanna.106 K němu se však vrátíme později, aţ budeme hledat odpověď na otázku, nakolik znamenala Občanská válka proměnu americké strategické doktríny i americké armády. Doklady snah o posílení profesionality armády bychom nalezli i na niţších velitelských postech. Dobrým příkladem by mohl být Výzbrojní úřad, jemuţ velel po dlouhá léta S. V. Benét. Tento důstojník patřil výtečným absolventům West Pointu, kde působil i jako instruktor a učitel. Později stál v čele arsenálu, aby nakonec skončil právě ve výzbrojním úřadě. Jeho předností byl

102

Cosmas (1965), s. 107-110. Tamtéţ, s. 110-121. 104 Cosmas (1971), s. 13-17. 105 K roli prez. T. Roosewelta v tomto procesu viz Oyos, M. M. (1996): Thedore Roosevelt and the Implements of War. The Journal of Military History 60, s. 631-655. 106 Srov. výše na s. 50-51. 103

47

spíš vhled intelektuála neţ rozhodnost – na bojišti nikdy nevelel, byť jiţ v r. 1874 dosáhl v souvislosti se získáním velení Výzbrojního úřadu hodnosti brigádního generála.107 Je

vcelku

pochopitelné,

ţe

právě

na

jeho úřadě

docházelo

k nejtěsnějšímu propojení mezi armádou, podnikateli a technickou inteligencí,108 jeţ měla usnadnit případnou průběţnou modernizaci armádní výstroje a výzbroje - právě snaha zajistit, aby americká armáda příliš nezastarávala se Benét přes nedostatek zdrojů intenzivně a v zásadě úspěšně snaţil.109 Díky tomu patřil Výzbrojní úřad k nejprogresivnějším oddělením armády. Za úkol si Benét rovněţ vytkl obhájit existenci státních továren na zbraně.110 Podobně bojoval i za jistou nezávislost na vrchním velení.111 Tím nepřímo vytvořil předpoklady ke zvyšování profesionality celé armády a k pozdějším reformám okolo r. 1900. Mezi průkopníky moderního vojenství lze zařadit i A. Wagnera. Ten byl nejenom

zastáncem

moderního

vojenského

školství,

ale

také

bystrým

pozorovatelem, který si dokázal spojit změny ve „výkonu“ výzbroje s potřebami proměny taktiky. Nejenom, ţe obhajoval význam vojenského školství, avšak také v 80. letech 19. století v tisku propagoval sníţení hustoty sestavy z důvodů omezení ztrát působením moderních opakovacích a automatických palných zbraní. V tomto směru neuspěl, jisté moţnosti ověřit si některá tvrzení mu nabídla aţ americkošpanělská válka. Nezávisle na vrchním velení a spolu s nám. kap. A. S. Bakerem vypracovali plán celé operace a iniciativně jej předloţili prezidentovi. Zejména mu navrhli, aby kvůli hrozícím epidemiím invazi odloţil na o několik měsíců, tedy mimo období dešťů. Předloţením plánu, který byl schválen, si Wagner získal pozornost prezidenta; zaujal i sadou připomínek, které vypracoval ke stavu armády. Za války Wagner slouţil u vojenské rozvědky, později byl pověřen vypracováním stanoviska k výkonům americké armády v celé kampani. Příleţitosti vyuţil k její nové ostré kritice, jeţ patřila zejména ignorování průzkumu nebo nedostatečnému počtu hlavní dělostřelectva. Muselo pro něj jistě být zklamáním, ţe veškeré propozice, které shromáţdil

ve

svých

starších

publikacích,

byly

zcela

ignorovány.

Jistým

107

Beaver, D. R. (2004): The U.S. War Departement in the Gaslight Era: Stephen Vincent Benet at the Ordonance Departement, 1870-1891. The Journal of Military History 68, s. 107-108 108 Tamtéţ, s. 108-112. 109 Tamtéţ, s. 121-125. K snahám o zavádění nových zbraní, např. opakovacích pušek na bezdýmý prach, viz MacGregor (Ed.) (1988), s. 313-316. 110 Beaver (2004), s. 118-120. 111 Brereton, T. R. (2000): First Lessons in Modern War: Artur Wagner, the 1898 Santiago Campaign, and U.S. Army. The Journal of Military History 64, s. 79-83.

48

zadostiučiněním pro něj muselo být aţ jmenování do nově zřízeného generálního štábu, v němţ převzal odpovědnost za vojenské školství a tím dostal moţnost své představy realizovat.112 Na sklonek 19. století lze klást i snahu výrazněji přetvořit Sbor námořní pěchoty. Jeho stav byl po Občanské válce dosti neradostný: za důkaz nám poslouţí např. četnost dezercí, stejně jako ostrá kritika, jíţ byl vystaven v tisku.113 Moţným změnám se ovšem cesta otevřela aţ r. 1882, kdy do výsluţby odešla celá řada důstojníků a vzniklé mezery bylo moţné (a nutné) zaplnit novými muţi, často čerstvými absolventy Annapolisu.114 Jejím výsledkem – alespoň zprvu – však byla maximálně snaha o zkvalitnění Sboru, snaha proměnit jej v elitní těleso; zásadní reforma jeho pouţití na pořadu dne nebyla.115 V té době jiţ několik let zaznívala kritická prohlášení na adresu celého námořnictva ze strany absolventa Annapolisu z r. 1877 Fullama – právě on také kritizoval tradiční úlohu Sboru námořní pěchoty jako pouhého „dodavatele“ vojáků na paluby lodí pro případ, ţe by bylo nutné podpořit útok na palubu nepřátelského plavidla. Jeho snahou naopak bylo reorganizovat tyto oddíly z vojska na palubách v jednotky ve sluţbě námořnictva. Místo drobných palubních oddílů měly proto v budoucnu být vytvořeny prapory, pluky a brigády, soudil Fullam, jeţ by mohlo námořnictvo (a případně vláda) vyuţívat k podpoře zájmů námořnictva, tj. k dobývání a střeţení námořních základen apod.116 Fullamovy návrhy ovšem zprvu nedocházely sluchu. První prapor námořní pěchoty byl ustaven aţ r. 1898 a osvědčil se při dobývání námořní základny Guantanámo; vznikl zřejmě jako důsledek nové námořní politiky v l. 1889-1893, inspirované pracemi známého vojenského teoretika nám. kapitána A. Mahana.117 Ke vzniku řádově větších jednotek ovšem došlo aţ později, v prvním desetiletí 20. století, a to v závislosti na konkrétních potřebách a často jenom na omezenou dobu.118

112

Tamtéţ, s. 95-96. Bartlett, M. L. (2005): Ben Hebard Fuller and the Genesis of a Modern United States Marine Corps, 1891-1934. The Journal of Military History 69, s. 73-74. 114 Ke kariéře jednoho z prvních generálů námořní pěchoty viz Bartlett (2005). 115 Shulimson, J. (1996): Military profesionalism: The Case of the U.S. Marine officer Corps, 18801898. The Journal of Military History 60, s. 238. 116 Bartlett (2005), s. 76-77. Shulimson 1996, s. 232-235, 237; 235: snahy úředníků a štábních důstojníků vybojovat si své; 236-237: politická patronáţ; 238. Viz i O’Connor, R. G. (1974): The U.S. Marines in the 20 century: Amphibious Warfare and Doctrinal Debates. Military Affairs 38, s. 97-99, zejména ke stoupající potřebě základen a jejich obsazení v souvislosti se strategickými debatami ohledně moţných budoucích nepřátel USA na počátku 20. století. 117 Shulimson (1996), s. 240-241. 118 Bartlett (2005), s. 78-81. 113

49

Kromě Sboru námořní pěchoty spadají na sklonek 19. století i snahy vytvořit zpravodajské oddělení armády. Původně totiţ v rámci americké armády neexistovalo ţádné oddělení, které by shromaţďovalo informace o cizích armádách, a tak se často stávalo, ţe ministr obrany poţadoval nějaké údaje, avšak nebyl nikdo, kdo by mu je mohl poskytnout. Bylo tedy zaloţeno nové oddělení pod vedením maj. W. J. Volkmara, který zorganizoval síť, jeţ své údaje převáţně čerpala ze zpráv amerických vojenských attaché. Se vznikem generálního štábu r. 1903 bylo toto oddělení do něj včleněno a zůstalo nedílnou součástí americké armády. 119 Úkol reformovat armádu však nebyl snadný. Jisté překáţky mu kladla malá početnost důstojnického sboru a jeho specifická struktura po Občanské válce. Věnujme jí nyní trochu pozornosti. A. P. Wade v analýze kariérního postupu generálů americké armády rozčlenil období jejího vývoje na dvě etapy: před Občanskou válkou a po ní. První etapě jsme jiţ pozornost věnovali, podívejme se, kým byli generálové americké armády po válce Severu proti Jihu. Tento konflikt zahájila armáda s 1040 důstojníky a 11 658 muţi. I kdyţ by se dalo čekat, ţe mnoha z nich otevře válka cestu ke kariéře, nebylo to ve skutečnosti tak jednoduché. Zhruba čtvrtina důstojníků totiţ s jejím vypuknutím rezignovala nebo odešla do výsluţby. Důvodem jistých nejasností byla i struktura ozbrojených sloţek válčících stran – existovala totiţ nejenom federální armáda, ale také sbory jednotlivých států. Armáda však nejevila valnou ochotu pouštět mladé důstojníky do sborů jednotlivých států.120 Za této situace hledali guvernéři důstojníky i mezi civilisty, jak ostatně bylo v Americe obvyklé. Aţ tento krok donutil armádní činitele dovolit důstojníkům, aby se uplatnili v dobrovolnických sborech, ovšem s výhradou, ţe nesmí přijímat hodnosti niţší neţ plukovnické. Nakonec bylo těmto „povýšencům“ umoţněno zaujmout místa i v pravidelné armádě, ba dokonce po postupné demobilizaci 121 dostávali tito dobrovolníci přednost. Vzhledem k tomu, ţe stavy armády se prudce sníţily, bylo její velení nuceno penzionovat na 750 důstojníků – od 30. 6. 1882 byla stanovena 119

Bethel, E. (1947): The Military Information Division: Origin of the Intelligence Division. Military Affairs 11, s. 17-24. 120 Wade (1976) s. 160. 121 Tamtéţ, s. 161-162: r. 1866 se armáda sníţila na 50 000 muţů (potřeby okupace Jihu). Přednost byla dávána dobrovolníkům. K r. 1869 došlo k dalšímu sníţení na 35.000, 20 pluků ze 45 bylo zrušeno; 750 důstojníků penzionováno nebo postaveno mimo sluţbu, takřka se nepovyšuje. Grandstaff, M. R. (1998): Preserving the „Habits and Usages of War“: William Tecumseh Sherman, Profesional Reform and the U.S. Army Officer Corps, 1865-1881, Revisited. The Journal of Military History 62, s. 533-539 upozorňuje na menší připravenost armády z doby Občanské války na úkoly mírové doby, i na to, jak po jejím skončení veřejnost armádu pouští ze zřetele – snaha o její maximální redukci, etc.

50

zákonná hranice 64 let – a i tak byla šance na povýšení minimální. Šance stát se generálem byla většinou minimální, do této hodnosti byli lidé často povyšováni „za vytrvalost“ třeba jenom den před svým penzionováním. Aţ do sklonku století tak byla americká armáda v rukou veteránů Občanské války, jejichţ jedinou předností často bývala

dlouhověkost

a

jisté

administrativní

schopnosti.122

Omezený

počet

důstojnických míst přitom ani nedával velký prostor generační obměně. To, ţe armádu aţ do konce 19. století vedli důstojníci z Občanské války, nemusí ovšem nutně znamenat, ţe by se jednalo o zcela strnulý a uzavřený útvar. Mnozí důstojníci měli zájem proměnit americkou armádu v moderní bojové těleso, jak jsme si uţ ostatně na některých případech ukázali (Benét, ad.). Zároveň je také spíše nesprávný názor, ţe 60. -90. léta 19. století se sebou přinesla zásadní přelom, a ţe donutila armádu rozloučit se pořádky před Občanskou válkou, s armádou důstojníkůgentlemanů bez vojenského vzdělání, které údajně měli nahradit profesionálové. Hlubší rozbory naznačují, ţe spíše opak byl pravdou. Je sice nutné přitakat názoru, který zdůrazňuje diskontinuitu mezi poměry před a po Občanské válce. Avšak profesionální tradici měla spíše armáda před r. 1861; po Občanské válce například značně poklesl podíl absolventů West Pointu mezi důstojníky. Naopak důstojníci „nové armády“ sdíleli spíše odpor k vojenské teorii a její školské výuce, přičemţ se z níţe uvedených důvodů situace mohla měnit jen velmi pozvolna. I z jiných důvodů nebyla situace v americké armádě té doby příliš dobrá. Maximální redukce armády spolu s tím, jak se vytratila ze zřetele běţných Američanů, se podepsaly na sníţení její morálky i na četných dezercích; jednotky, které měly čítat 60-70 muţů měly běţně okolo 20 vojáků. Přesto – nebo právě proto – byli v americké armádě důstojníci, kteří měli zájem o změnu situace. Patřil mezi ně i jeden z významných vojevůdců z doby Občanské války W. T. Sherman, spolu s ním např. J. Schofield, J. Pope nebo Shermanův nástupce na postu vrchního velitele P. Sheridan. Byť Shermann nebo Sheridan zaujímali v armádě významné posty, nebyli zprvu pro odpor ministerstva obrany s to své záměry prosadit a Sherman, který si připadal jako pouhá figurka, dokonce přesídlil z Washingtonu do Louisiany. Mezi vládními úředníky vůbec chyběla představu, k čemu by měla americká armáda slouţit. Sherman však jiţ tehdy jistou představu měl – armádu povaţoval za jakousi „školu“, jeţ by v případě konfliktu měla být s to absorbovat dobrovolníky a milice a přetvořit je v pouţitelné 122

Wade (1976), s. 161-162.

51

bojové těleso. I kdyţ věděl, ţe bude obtíţné prosadit jakékoli změny, alespoň podporoval sbírání informací, a proto se zájmem sledoval Sheridanovu inspekční cestu do Pruska. Shermanovy paměti naznačují, jaké byly počátkem 70. let 19. století jeho představy o případné reformě armády – důraz byl kladen na větší provázání štábů a bojových jednotek, pozornost měla být věnována i novým technologiím a taktikám, konečně mělo podle něj dojít ke změně postupů při získávání rekrutů a při povyšování. Moţnost k realizaci těchto změn dal Shermanovi a jeho stoupencům aţ r. 1876. Tehdy se stal novým ministrem A. Taft. V poměrně rychlém sledu následovala série reforem a personálních změn: J. Schofield převzal West point, E. Upton Dělostřeleckou školu, W. S. Hancock stál o zrodu nového odborného časopisu. Zároveň došlo ke koncentraci jednotek, jeţ byla umoţněna značným nárůstem ţelezniční sítě. Tím se zvýšily moţnosti výcviku ve větších oddílech a také narostla morálka. Dá se tedy říci, ţe Občanská válka s sebou přinesla spíše regres ve vývoji armády, jeţ se dařilo překonávat ne díky ostříleným bojovníkům z doby Občanské války, avšak spíše díky lidem, kteří měli alespoň nějakou předválečnou armádní minulost.123 A jak je tomu s proměnou americké strategické doktríny po Občanské válce, jak o ní uvaţuje Weigli? B. M. Linn podal nedávno zdrcující kritiku Weigliho tezí. Upozornil, ţe uţ Weigliho vymezení pojmů „strategie zničení“ a „strategie opotřebení“ jde zcela mimo tehdejší i současnou vojenskou teorii a ţe je vůbec velmi nejasné. Ukázal, ţe v uvaţování důstojníků 19. století zcela převáţily úvahy o strategické obraně, zejména obraně pobřeţí, jeţ byly důsledkem „traumatu“ z války 1812-1815, v níţ se Britů podařilo vypálit Washington. Vojenská literatura z l. 1865-1898 pak sice umoţňuje dohledat lecjaká tvrzení, jeţ by mohla Weigliho představy podpořit, nicméně to platí i o názorech zcela opačných; vůbec je pro texty té doby charakteristická jistá nekonzistentnost, tvrdí Linn. Nápadná je však spíše pozornost, jeţ byla tehdy věnována Shermanovu manévrování, neţ Grantovým bitvám. 124 Linn zpochybňuje i legitimitu Weigliho otázky, neboť poukazuje na to, ţe něco jiného je strategická teorie a něco zcela jiného je skutečný boj, výsledek snaţení dvou nebo více soupeřů, jehoţ tahy spolu s dalšími činiteli pochopitelně značně omezují aplikaci

123

Shrnutí starších názorů přináší Grandstaff (1998), s. 521-545. Linn, B. M. (2002): „The American Way of War“ Revisited. The Journal of Military History 66, s. 501-515. 124

52

představ vojenských teoretiků v praxi.125 Tedy ani představa, ţe by snad Občanská válka přinesla proměnu strategického diskursu, není oprávněný. Shrneme-li si výsledky našich zkoumání, zjistíme, ţe Občanská válka nepřinesla s sebou ţádnou zásadní pozitivní změnu ve vývoji armády. Byť se mnozí důstojníci, kteří se v jejím průběhu proslavili, stavěli za zásadní proměny amerických ozbrojených sil, bylo to spíše proto, ţe jim nechybělo vzdělání z předválečné doby a širší rozhled. Přesto, ţe americká armáda a námořnictvo procházely jiţ od 80. let určitými změnami a přesto, ţe právě s tímto obdobím lze spojovat vznik určitých zárodků budoucích změn, umoţnila pokračování reforem aţ situace na přelomu století. Ani tehdy se však americká armáda neproměnila v těleso, jeţ by mohlo konkurovat mohutným armádám kontinentálních velmocí.

125

Tamtéţ, s. 501-508.

53

Rozvoj námořní moci Jiná ovšem byla pozice válečného námořnictva. Zatímco armáda byla dlouho popelkou, význam loďstva americká administrativa rozeznala poměrně záhy. I kdyţ i pro námořnictvo znamenal konec Občanské války značný úpadek, došlo v 80. letech 19. století k posílení snah o obnovení americké námořní moci. Institucionální základ těmto snahám poskytla iniciativa prezidenta Hayese, který r. 1880 vyslovil poţadavek zvětšit loďstvo. Jeho návrh o rok následovalo ustavení komise, jeţ měla vyhodnotit, co je třeba v námořním zbrojení. Následně bylo nejenom uvolněno 30 mil. dolarů na 68 nových lodí, ale také byl poloţen základ institucionálních struktur na další léta. Mezi léty - výdaje údajně vystoupaly v případě z 20 % na 40 % federálního rozpočtu, u námořnictva z 6 % na 20 %; výdaje se tedy v případě armády ztrojnásobily, v případě námořnictva stouply dokonce osmkrát.126 S celkovými stoupajícími výdaji značně vzrostl objem prostředků věnovaných na nové zbraně - r. 1880 námořnictvo nové lodi takřka nekupovalo, r. 1905 činil podíl výdajů na nové lodi aţ 40 % rozpočtu a mezi l. 1883 a 1898 bylo postaveno a spuštěno na vodu celých 110 nových plavidel.127 Americké námořnictvo postoupilo z 6. místa v r. 1902 na 2. místo o deset let později.128

126

Baack – Ray (1985), s. 370-372. Tamtéţ, s. 370-371. Hynek, V. – Klučina, P. (1986): Válečné lodě 2. Mezi krymskou a ruskojaponskou válkou. Praha: Naše vojsko, s. 79-83 zmiňují, ţe mezi l. 1893-1905 USA postavily 25 (!) bitevních lodí nového typu, tj. s děly ve věţích (k jejich charakteristice viz tamtéţ, s. 60-68). 128 Baack – Ray (1985), s. 370-372. 127

54

Závěr Shrneme-li naše stručná pozorování proměn americké armády a námořnictva, vyplyne z nich několik závěrů: slabost případných nepřátel posilovala po celé 19. století tu část americké veřejnosti a politiků, kterým bylo proti srsti vybudování silné stálé armády. Mýtus milice hrál silnou roli ještě na přelomu 19. a 20. století. Ani rostoucí angaţovanost Spojených států na sklonku 19. století nedokázala poskytnout těm armádním důstojníkům, kteří usilovali o reformu a obnovení profesionality americké armády, dostatek argumentů, aby své návrhy prosadili. To se podařilo aţ počátkem 20. století, a ani pak se americké armádě nepodařilo početností předstihnout ţádnou z armád ostatních velmocí. Silnější pozici mělo loďstvo. Částečně zde jistě působilo trauma r. 1813, kdy se Britům podařilo vypálit Washington, jeţ po celé 19. století Američany motivovalo k výstavbě pobřeţních opevnění; značnou roli jistě hrála i rostoucí potřeba angaţovanosti v zámoří, jíţ mohla existence silné flotily poskytnout silnou oporu. V kaţdém případě však platí, ţe mezi ekonomickým vzestupem Spojených států a mezi posilováním jejich ozbrojené moci a politické angaţovanosti nemůţeme klást rovnítko. Nanejvýše můţeme uvaţovat o jistých vzájemných korelacích těchto jevů.

55

Tabulka 3: Početnost armád velmocí mezi l. 1816-1860

1816

129

1830

1860

Rusko

800 000

826 000

862 000

Francie

132 000

259 000

608 000

Prusko

130 000

130 000

201 000

Velká Británie

255 000

140 000

347 000

Rakouské císařství

220 000

273 000

306 000

16 000

11 000

26 000

USA Zdroj: Kennedy (1996), s. 196.

Tabulka 4: Početnost armád velmocí mezi l. 1880-1914

1880

1900

1914

Rusko

791 000

1 162 000

1 352 000

Francie

543 000

715 000

910 000

Německo

426 000

524 000

891 000

Velká Británie

367 000

624 000

532 000

Rakousko-Uhersko

246 000

385 000

444 000

Itálie

216 000

255 000

345 000

Japonsko

71 000

234 000

306 000

USA

34 000

96 000

164 000

Zdroj: Kennedy (1996), s. 253.

129

Tabulka obsahuje i údaje k r. 1880, jeţ však nejsou ve shodě s údaji z jiné tabulky ve stejné knize, proto raději nebyly nepřevzaty.

56

Tabulka 5: Tonáž válečných loďstev velmocí mezi l. 1880-1914

(v tunách) 1880

1900

1914

Rusko

200 000

383 000

679 000

Francie

271 000

499 000

900 000

88 000

285 000

1 305 000

650 000

1 065 000

2 714 000

60 000

87 000

372 000

100 000

245 000

498 000

15 000

187 000

700 000

169 000

333 000

985 000

Německo Velká Británie Rakousko-Uhersko Itálie Japonsko USA Zdroj: Kennedy (1996), s. 254. Tabulka 6: Revoluční válka 1775-1783

Revoluční válka 1775-1783 Slouţilo Padlo v bitvě

217,000 4,435

Zdroj: U.S. Departement of Veteran Affairs, http://www1.va.gov/opa/fact/amwars.asp Tabulka 7: Britsko-americká válka z l. 1812-1815

Slouţilo Padlo v bitvě

306 760 385

Zemřelo mimo bojiště

2 061

Zranění

1 662

Zdroj: U.S. Departement of Veteran Affairs, http://www1.va.gov/opa/fact/amwars.asp

Tabulka 8: Války s Indiány (1817-1898)

Slouţilo Padlo v bitvě Zemřelo mimo bojiště (vč. civilistů, tj. i

106 000

1 000 100 000

ţen a dětí) Zdroj: U.S. Departement of Veteran Affairs, http://www1.va.gov/opa/fact/amwars.asp

57

Tabulka 9: Mexicko-americká válka (1846-1848)

Slouţilo

78 718 1 733

Padlo v bitvě Zemřelo mimo bojiště

11 550

Zranění

4 152

Zdroj: U.S. Departement of Veteran Affairs, http://www1.va.gov/opa/fact/amwars.asp

Tabulka 10: Občanská válka (1861-1865)

Slouţilo

Padlo v bitvě

za Unii

2 213 363

za Konfederaci

1 050 000

celkem

3 263 363

za Unii za Konfederaci

Zemřelo mimo bojiště

74 524

celkem

214 938

za Unii

224 097

za Konfederaci Zranění

140 414

59 297

celkem

283 394

z řad Unionistů

281 881

z řad Konfederovaných celkem

? 281,881 + ?

Zdroj: U.S. Departement of Veteran Affairs, http://www1.va.gov/opa/fact/amwars.asp

Tabulka 11: Španělsko-americká válka a boje na Filipínách (1898-1902)

Slouţilo Padlo v bitvě

306 760 385

Zemřelo mimo bojiště

2 061

Zranění

1 662

Zdroj: U.S. Departement of Veteran Affairs, http://www1.va.gov/opa/fact/amwars.asp

58

7.

Americká zahraniční politika přelomu 19. a 20. století Prehistorie expanze: od komodora Perryho po anexi Havaje V předchozí kapitole jsme se zabývali územní expanzí Spojených států, která

vyvrcholila získáním území na Mexiku r. 1848 a Oregonskou smlouvou z r. 1846, jejichţ prostřednictvím USA dosáhly Pacifiku. V této kapitole budeme věnovat pozornost další fázi americké expanze, jeţ byla jiţ zacílena mimo území vlastního kontinentu. Byť se silnější angaţovanost USA v zámoří dá klást spíše aţ na přelom 19. a 20. století – a sem se také soustředí naše pozornost na následujících řádcích, jisté první kroky tímto směrem učinila americká administrativa jiţ v polovině 19. století. Do té doby totiţ spadá mise komodora M. C. Perryho, 130 jeţ vyvrcholila Kanagawskou smlouvou z 31. 3. 1854, díky které se Japonsko otevřelo Evropě. Aktivněji se Spojené státy začaly angaţovat aţ v 90. letech 19. století. Příleţitostí k tomu dostaly hned několik. R. 1891 prezident McKinley vyhlásil velmi tvrdý celní tarif, který se silně projevil na výkonu havajské ekonomiky. Havaj totiţ v té době ţila zejména z exportu cukrové třtiny. Zhoršující se ekonomická bilance posílila pnutí ve společnosti a zřejmě posílila autokratické choutky havajské královny. Místní obchodníci a politici vesměs evropského původu však neměli v úmyslu vzdát se vynucené ústavy z r. 1887, a tak 15. -17. 1. 1893 královnu svrhli. Vůdce povstalců Snaford B. Dole a jeho komitét se prohlásili vládou a o rok později, 4. 7. 1894, vyhlásili Havaj republikou. Kdyţ r. 1898 Kongres schválil připojení Havaje jako teritoria, stal se S. B. Dole jeho prvním guvernérem. V 80. a 90. létech 19. století se přítomnost USA ve světě stávala stále patrnější. 1882 se americká flotila podílela na bombardování Alexandrie, o pouhé tři roky později Američané intervenovali proti panamským povstalcům na pomoc kolumbijské vládě. 1894 zasáhli v Brazílii, v l. 1895-1896 se angaţovali na Pobřeţí Moskytů

v Nikaragui

a

také

ve

venezuelské

pohraniční

krizi.

S rostoucí

angaţovaností Ameriky rostla i potřeba flotily, která by byla schopna pohotově zasáhnout.131 Zvětšovalo se však rovněţ mnoţství třecích ploch – konkrétně v 90. letech 19. století došlo ke značnému ochlazení vztahů s Velkou Británií. 130

Perry pocházel z významné námořnické rodiny – jeho mladší bratr r. 1813 porazil Brity na jezeře Champlain. Sám Perry slouţil např. v Mexicko-americké válce a zaslouţil se o zavedení parního pohonu v americkém válečném námořnictvu. 131 Srov. níţe na s. 52, 54-55.

59

USA a španělské državy Větší pozornost ovšem Spojené státy věnovaly zbytkům španělských koloniálních drţav. Bylo tomu tak v podstatě jiţ od vzniku Spojených států – jiţ r. 1819 získali Američané právě od Španělů Floridu, o 30 let později, r. 1848, pak prezident Polk na výzvy nám jiţ známého Johna L. O'Sullivana nabídl za Kubu Španělsku dokonce 100 mil. dolarů. Aby zajistil úspěch transakce, byl Polk ochoten obětovat kubánského vzbouřence-„filibustera“132 Narcise Lópeze, který měl v úmyslu zmocnit se Kuby silou a připojit ji ke Spojeným státům. Avšak ani tato oběť nepomohla, Španělsko americké nabídky odmítlo. To ovšem O'Sullivana a další neodradilo od jejich pokusů sebrat peníze na případnou vojenskou expedici. Tyto pokusy přes odpor americké administrativy pokračovaly i v následujících letech, avšak bezúspěšně. Situaci nezměnilo ani vítězství kandidáta demokratů F. Pierce, který tyto expedice podporoval. I tento prezident však nakonec dal raději přednost jednání, vzdal se podpory vojenských dobrodruţství a raději obnovil nabídku španělské vládě, kterou dokonce zvýšil na 130 mil. dolarů. Ani on však neměl úspěch. Důvodem byly jak strategické zájmy v oblasti Karibiku a Pacifiku, tak i sílící osvobozenecká hnutí v těchto oblastech, jeţ otevírala prostor k posílení amerického vlivu. Svou roli jistě hrála i silná prokubánská propaganda stejně jako fakt, ţe podpora osvobozeneckých hnutí musela konvenovat mentalitě většiny americké veřejnosti. Můţeme si to přiblíţit na Auxierově rozboru tisku na americkém Středozápadě v předvečer španělsko-americké války. Auxier ukazuje, ţe obecně sdílená představa o přímé zodpovědnosti tisku na vypuknutí války zřejmě není zcela oprávněná a ţe mezi metodami Haerstova trustu nebo Pullitzerovými a postupem novinářů v jiných regionech byly poměrně značné rozdíly. Za „ideové zázemí“ tehdejšího tisku povaţuje „manifest destiny“, převládající ekonomický imperialismus spojený s politickým idealismem a humanitarismem, případně – konkrétněji – představu o bytostném ohroţení amerických strategických zájmů, jeţ byla do novinových článků implementována jiţ s vypuknutím kubánské revoluce v únoru, 1895. Konkrétně novináři Středozápadu upozorňovali na poškozování amerických ekonomických zájmů, zmiňovali se o ničení amerického majetku, kritizovali údajné 132

Jako „filibuster“ jsou v americké literatuře mj. označovány osoby, které si kladli za cíl soukromě a třebas násilnou formou prosazovat americké zájmy mimo USA.

60

bariéry, jeţ měli Španělé stavět americké industriální expanzi a hrozili se případného převzetí španělských kolonií jinou, mnohem silnější evropskou mocností, která by pak mohla ohroţovat přímo kontinentální Spojené státy. Na americký sentiment působila i prohlášení kubánské Junty a dalších orgánů kubánské revoluce, jeţ svou věc v USA horlivě propagovali odvolávajíce se zejména na to, ţe Španělé omezují jejich právo ne sebeurčení. Nelze však říci, ţe by byl postoj tisku té doby zcela jednotný: zjednodušeně řečeno proti sobě stály dvě základní linie, republikánského „imperialismu“ a demokratického isolacionismu. I kdyţ byla intervence v tisku často zmiňována a doporučována, jen část mluvčích měla pod tím na mysli skutečný zásah ozbrojenou silou. Ani výbuch na lodi Maine v kubánském přístavu nebyl pro všechny dělítkem mezi válkou a mírem, naopak noviny na Středozápadě informovaly o celé události poměrně objektivně a spíše vyjadřovaly pochybnost o španělské vině v této věci.133 Proto platí, ţe i kdyţ tisk jistě sehrával značnou roli při ovlivňování veřejného mínění, Spojené státy zřejmě do války nepřivedl, významnější roli alespoň na základě Auxierova rozboru sehrály spíše strategické ohledy. Jisté indicie pro význam Karibiku v americkém strategickém uvaţování té doby nám poskytne rozbor situace o několik let později, r. 1901. Tehdy, s vítězstvím USA ve španělsko-americké válce, zesílila jejich pozice v Karibiku. Spolu s tím se však zvýšila i jejich potřeba zabezpečení této oblasti. Vzhledem k tomu, ţe kolumbijská vláda nebyl schopna zajistit americké zájmy na Isthmu, kde se naopak silně angaţovalo Německo, cítila americká administrativa ohroţení, a tak začala uvaţovat přímo o vojenské intervenci.134 Nakonec na pomoc panamské revoluci vyslala flotilu spolu oddíly námořní pěchoty. Kolumbijská vláda pochopitelně vyslala revolučním i americkým silám v ústrety své vojsko, vedené gen. J. Tobarem.135 Situace byla ovšem natolik komplikovaná, ţe se tamní ţelezniční společnosti zdráhaly poskytnout svou dráhu a vozy ku pomoci revoluci; přispěl k tomu i poněkud problematický postoj komandéra Hubbarda, jemuţ bylo svěřeno velení americké expedice.136 Nakonec, 5. 11., se však americkému námořnictvu podařilo přinutit kolumbijské jednotky, aby se 133

Auxier, G. W. (1940): Middle Western Newspapers and the Spanish-American War, 1895-1898. The Mississippi Valley Historical Review 26, s. 523-534. 134 Turk, R. W. (1974): The United States Navy and the „Taking“ of Panama, 1901-1903. Military Affairs 38, s. 92-94. Zmínku si zaslouţí fakt, ţe právě Německo figurovalo v americké námořní strategii jako nejvýznamnější potencionální nepřítel. 135 Tamtéţ, s. 92-94. 136 Tamtéţ, s. 92-94. Hubbard ovšem nebyl za své chování nijak pokárán. Naopak byl pochválen a povyšován, neboť jeho nadřízení chápali, ţe se ocitl v obtíţné situaci a ţe neměl právě dobře vymezený mandát svého působení.

61

vrátily zpět. O den později USA uznali Panamu.137 Následně byly uzavřeny příslušné dohody, které měly ošetřit vztah Spojených států k průplavu.

137

Tamtéţ, s. 92-95. Prezident ovšem čelil v Kongresu silné opozici, která jej napadala za to, ţe americké zájmy upřednostňuje zájmům obecným.

62

Zisk nebo ztráta? Úvahy nad přínosem expanze a nad jejími příčinami Mohlo by se to zdát zbytečné, ale nebude jistě od věci zamyslet se nad tím, jaký tyto války znamenaly pro USA zisk.138 Obecně se předpokládá – a to zejména v pracích marxisticky zaměřených autorů, ţe oba konflikty byly vedeny v zájmu amerických podnikatelských kruhů, jimţ byl jiţ americký trh příliš těsný a touţili expandovat i mimo něj. Dobře lze tyto představy sledovat např. v práci B. Baďury, jednoho z mála českých autorů, který o tomto konfliktu monograficky pojednal. 139 Podobné stanovisko jiţ zformulovali někteří američtí politici přelomu století, kteří upozorňovali, ţe případná americká intervence v zahraničí se rozchází s americkou politickou tradicí a kulturou a ţe by byla projevem imperialistické politiky, která není a neměla by bát USA vlastní. Také prezident McKinley se velmi obával nařčení z prosazování zájmů určitých nátlakových skupin. Nebyl sám. Atmosféru před vypuknutím války odráţí série novinových článků, jejich autoři se pokoušeli konstruovat právě taková napojení prezidenta na různé významné finančníky a noviny byly plné zpráv o jejich vzájemných schůzkách.140

138

Částečně jsme se této otázky dotkli jiţ při rozboru moţných příčin konfliktu. Např. Baďura, B. (1989): Španělsko-americká válka 1898: první mezinárodní válečný konflikt a epoše imperialismu. Praha: Academia, s. 63-64. Cenný je zde obsaţený přehled proměn postojů americké administrativy ke kubánské revoluci na s. 63-115. 140 Holbo, P. S. (1968): The Convergence of Moods and the Cuban-Bond „Conspiracy. The Journal of American History 55, s. 54-72. 139

63

Okupace: setkání dvou světů Ţe se Američané nařčení z imperiální politiky velmi obávali i po válce, naznačují jiţ polemiky před vypuknutím války. Rovněţ po obsazení Kuby dbali na to, aby nemohli být obviněni z obohacování se na úkor této země – dokonce zakázali přidělovat koncese americkým firmám.141 Jinou věcí je, ţe některé americké zásahy do ţivota kubánské společnosti nebyly právě šťastné, a to zejména pokud byly motivovány puritánskou morálkou (zákazy her, nedělní klid, apod.), případně nebraly ohled na širší kontext různých opatření (příkaz odevzdat mačety, který mohl značně poškodit kubánské pěstitele cukrové třtiny) – zde nutno dodat, ţe tato opatření prvního amerického správce gen. Brookse byla vysmívána i v samotné Americe.142 „Americký pohled“ na svět se projevil i v úsilí jeho nástupce Wooda, jehoţ snaha o to zjednat váţnost úřadům, obnovit kubánské právo, posílit kvalitu veřejného školství prostřednictvím kontroly učitelů, případně dbát o rozvoj měst prostřednictvím zavádění elektřiny, zajištění očisty měst nebo klást důraz na kontrolu plnění povinností stran městské správy byla jistě sympatická, avšak nepřihlíţela k místní situaci. Kuba byla zemědělskou zemí, kde většina obyvatelstva ţila mimo města; navíc jedním z důvodů povstání byl i odpor k centralistickým snahám koloniální vlády. Proto kdyţ Wood proteţoval města a kladl důraz právě na posílení centrální moci a úřadů, sotva mohl získat sympatie většiny Kubánců. Naopak jeho působení v úřadu došlo vysokého hodnocení v samých Spojených státech, kde si veřejnost cenila zejména toho, ţe údajně dovedl Kubu ke svobodě a neumoţnil případným kritikům vidět v dočasné okupaci Kuby akt koloniálního myšlení.143 V poněkud komplikovanější situaci se ovšem Američané ocitli na Filipínách. Zatímco zlomit odpor Španělů nebylo zase aţ tak obtíţné, problémy nastali ve chvíli, kdy Američané odmítli předat moc přímo Filipíncům a měli v úmyslu nejprve zemi zreformovat a teprve postupně předávat do rukou místních obyvatel. To se však místním bojovníkům za svobodu nelíbilo, a tak se bývalí spojenci záhy ocitli v podobné situaci jako Španělé. Názorně to lze sledovat na příkladu osudů ostrova

141

Gillette, H. Jr. (1973): The Military Occupation of Cuba, 1899-1902: Workshop for American Progressivism. American Quarterly 25, s. 410-425, 410-412. Srov. rovněţ Cosmas, G. A. (1974): Securing Fruits of Victory: The U.S. Army Occupies Cuba, 1898-1899. Military Affairs 38, s. 85-91. 142 Gillette (1973), s. 412-423. 143 Tamtéţ, s. 420.

64

Marinduque.144 Ten byl zprvu obsazen jen nepočetnou posádkou řádově 200 muţů; ani síly partyzánů nebyly o mnoho větší. Americký velitel se zprvu pokoušel sblíţit s místním obyvatelstvem a dbal spíše o společenský ţivot o vytvoření příznivého obrazu USA, neţ o vypořádání se s potencionálním nebezpečím. Aţ kdyţ jednoho dne početná americká hlídka narazila na relativně silný oddíl partyzánů a došlo ke sráţce, která Američany stála 56 zajatců, tedy více neţ čtvrtinu jejich sil na ostrově, došlo ke změně strategie. Americká posádka byla podstatně posílena, nový velitel Corliss zvolil – v intencích politiky gen. McArthura – tvrdý postup.145 Nejenom, ţe začal systematicky pustošit případnou hospodářskou základnu partyzánů, ale také vsadil na koncentraci většiny obyvatelstva s tím, ţe ti, kdo se jí pokusí vyhnout, budou automaticky povaţováni za povstalce. Kromě toho internoval početnou skupinu tamních muţů a pouţil je jako rukojmí. Zároveň se samozřejmě pokoušel dbát o to, aby vládl pořádek a aby bič do určité míry vyvaţoval i příslovečný „cukr“. Jeho taktika nakonec slavila úspěch a velitel partyzánů kapituloval. Nicméně i na Filipínách bylo zjevné, ţe situace bude směřovat k osamostatnění ostrovu. K tomu nakonec došlo – zřejmě kvůli oběma světovým válkám – aţ r. 1946. Za postupem na Filipínách však můţeme odhalit podobný soubor idejí jako za postupem Američanů vůči Kubáncům. I zde se Američané často stylizovali do polohy spasitelů těch, kteří si nemohou pomoci sami a za něţ Američané rádi poloţí své ţivoty. Rozumí se samo sebou, ţe nikoli zadarmo. S touto představou souvisí jiná myšlenka, totiţ ţe Američané mají morální právo, ba povinnost, nově osvobozené národy vést a pomáhat jim v cestě za dosaţením „jedině správného“, amerického způsobu ţivota.146 Za své vedení sice nevyţadují ţádnou přímou odměnu, ale Kubánce i Filipínce povaţují za své „morální dluţníky“ a ti také tento závazek vnímají, avšak protoţe jim byl jaksi vnucen, nenesou jej snadno: jsou uţ totiţ zavázáni a nemohou si vybrat, zda jej oplatí nebo ne.147 Není proto divu, ţe oba nově se osvobodivší národy neměly velkou radost z nových závazků a pokoušeli se jim bránit zdůrazňováním vlastního podílu na boji se Španěly; zároveň se jim nelíbily snahy Američanů „nastolit na ostrově pořádek“. (Jak jsme jiţ viděli níţe, situace a 144

Birtle, A. T. (1997): The U.S. Army’s Pacification of Marinduque, Philippine Islands, April 1900-April 1901. The Journal of Military History 61, s. 255-275. 145 Tamtéţ, s. 275-282 146 Velmi dobře to dokládá Peréz, L. A. (1999): Incurring a Debt of Gratitude: 1898 and the Moral Sources of United States Hegemony in Cuba. American Historical Review 104, s. 359. 147 Tamtéţ, s. 359-362. K moci darů viz klasická práce Mausse, M. (1999): Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha: Slon.

65

Filipínách byla obdobná, dokonce se vyhrotila do té míry, ţe se Filipínci pokusili své dobrodince vyhnat násilím.) Přitom, jak dále uvidíme, Američané nebyli motivováni snahou vnutit Kubáncům svou nadvládu, jenom nebyli schopni přenést se přes svůj stín a dohlédnout přes nepříjemnou tíţi závazků, které na Kubánce uvalili. Důvodem byl zřejmě fakt, ţe uvaţovali pouze v rovině svých akcí a dluhu v dolarovém slova smyslu, zcela však pouštěli ze zřetele tíţivost morálních závazků. Značnou roli jistě sehrálo i to, ţe důvodem americké intervence nebyla jen snaha pomoci Kubáncům, hlavní americké motivy musíme podle Péreze spatřovat spíše v rovině strategickopolitických zájmů Spojených států samých. Americká rétorika nezištnosti pak byla velmi příhodnou legitimizující strategií, jejíţ věrohodnost zejména před sebou samými Američané bránili nejenom slovy, ale i činy (zákaz udělování koncesí americkým firmám, apod.). Svou pomoc Kubáncům a (Filipíncům) i boj se Španěly nadále vnímali jako důsledek své zodpovědnosti – chce se dodat vůči méně vyspělým – utlačovaným národům.148 Právě tato poněkud pochybná zodpovědnost také podle Lopéze Američanům „diktovala“, aby nedovolili Kubáncům hazardovat s nabytou svobodou a přímo je „nutila“ k tomu, aby se alespoň na čas ujali správy jejich věcí149 a v následujících letech Kubáncům jejich suverenitu udělili. Není proto divu, ţe Američané těţce nesli to, ţe o jejich pomoc není ze strany Kubánců (ani Filipínců) velký zájem – slovo „nevděčnost“, jak Lopéz ukazuje, pak ovládlo americký tisk a promítlo se do obrazu Kubánců, kteří si údajně v klidu polehávají, jedí ovoce a nechávají Američany odvést veškerou práci, aby pak sami shrábli bezpracný zisk a ještě své ubohé dobrodince napadli. To nic nemění na tom, ţe se jednalo o výnosnou (byť těţko vyčíslitelnou investici), neboť právě připomínaný dluh americká administrativa často a s úspěchem při jednání s Kubánci vyuţívala nebo je alespoň evokovala a připomínala také často blízkost obou národů.150 Napomáhala jí v tom i situace po válce, kdy se na Kubě začaly objevovat četné pomníky americkým bojovníkům, padlým v boji za kubánskou svobodu.151 Jistá míra „citového vydírání“ a stálé vyvolávání vzpomínky na l. 1896-1902 však pochopitelně vyvolávala odpor ze strany mnoha Kubánců a motivovala je ke zvýšenému silně protiamerickému 148

Tamtéţ, s. 352-371. Tamtéţ, s. 371-374. K průběhu viz Baďura (1989); Hynek – Klučina (1986). Nemůţeme pochopitelně tvrdit, ţe se ze strany USA jednalo o promyšlený a zločinný imperialistický plán s cílem si zemi ve všech ohledech podmanit a přitom se ohánět prázdnou rétorikou. Kouzlo je právě v tom, ţe Američané alespoň z velké části pevně věřili tomu, co tvrdili. 150 Tamtéţ, s. 377-378, 381-385. 151 Tamtéţ, s. 374-380. 149

66

nacionalismu, který se projevoval i snahou změnit ustálený (nebo spíše převládající) obraz konfliktu.152

152

Tamtéţ, s. 385-391. Odrazilo se to např. i ve snaze přejmenovat jej na americko-kubánskošpanělskou válku. Američané se alespoň pokoušeli tyto zatím spíše spodní proudy na Kubě reflektovat.

67

Americké obchodní zájmy ve světě Krom obav z nařčení z imperialistické politiky však nebude od věci věnovat pozornost diskusi nad moţným skrytým a snad i neúmyslným, avšak zcela praktickým přínosem vítězství ve španělsko-americké válce. Pokusil se o to S. Lebergott, jehoţ úvahy budeme dále sledovat. 153 Daný autor se pokusil jednak vyčíslit význam amerických investic pro americkou ekonomiku jako celek i pro některá specifická odvětví, jednak rozebral přímo situaci na Kubě a v Panamě před a po americkém zásahu. Ukázal, ţe americké investice sice mezi l. 1861 a 1897 prudce stouply ze 75 mil. dolarů na 685 mil., mezi l. 1897 a 1929 dokonce dosáhly výše 20 mld. I přesto však, tvrdí, dosahovali podílu pouhého 1 %, resp. 6 % z celkových investic USA. Výnos z nich měl údajně do r. 1929 stoupnout ze 4,8 % na pouhých 4,9 %. Jistou výjimkou představovaly pouze investice do 5 komodit. Byly jimi banány, které v USA nerostly. Značně stoupl i dovoz cukru, přičemţ se ovšem střetávaly zájmy amerických pěstitelů cukrové řepy a výrobců suroviny se zájmy jeho dalších zpracovatelů. Stoupali i investice do měděných dolů, neboť stoupající ceny mědi americké investory velmi zaujaly a setkaly se i s příznivým přebytkem kapitálu na americké straně. Podobně můţeme uvaţovat i rostoucích podílech investic do ropy, které však oproti předchozím komoditám nebyly tak dramatické. Jak se však promítlo americké vítězství na případné obchodní bilanci s Kubou a na tamních investicích? Proti očekávání vzrostl spíše podíl evropských investic; rovněţ – i přesto, ţe americká potřeba nijak výrazně nestoupla, měl údajně dovoz kubánského třtinového cukru vzrůst mezi l. 1900 a 1903 třikrát. To se pochopitelně projevilo ve stoupajících výnosech tamních pěstitelů a zejména ve stoupajících cenách půdy na Kubě, z níţ ovšem Američané vlastnili 16 %.154 Situaci v Panamě zauzlily dvě, zdánlivě nesouvisející události.155 První z nich bylo vypuknutí panamské revoluce v r. 153

Lebergott, S. (1980): The Returns of U.S. imperialism, 1890-1929. The Journal of Economic History 40, s. 229-252. Jeho teze můţeme zařadit do širšího diskursu toho historického bádání, jeţ se snaţí dopátrat přínosu kolonií k bohatství jejich majitelů. Většina badatelů sice věří, ţe právě koloniální výboje a rozsáhlá impéria přinesla svým mateřským zemím značný profit, ale nemálo se jich naopak domnívá, ţe náklady na správu impérií záhy přerostly výnosy z nich a ţe při získávání nových území hrály podstatnější roli spíše strategické ohledy, tedy snaha zajistit předchozí výboje a úsilí zabránit ostatním zmocnit se nových území. Problém má krom ekonomické a strategické ještě zcela jinou dimenzi, neboť vnucuje otázku, zda „vývoz civilizace“ a „dobra“ v podobě moderních vymoţeností sám o sobě můţe být prosazován i proti vůli případných recipientů, k tomu viz předchozí úvahy l. A. Péreze. 154 Tamtéţ, s. 230-237. 155 Americké zájmy v Panamě jsou velmi starého data, sahají aţ do 20. let 19. století, srov. Cleven, A. N. (1928): The First Panama Mission and the Congress of the United States. The Journal of Negro History 13, s. 225-254.

68

1899, druhou výbuch sopky, který zablokoval některé stezky vedoucí k Isthmu, jeţ umoţnily kolumbijské vládě zvýšit poţadavky na poplatky vůči Američanům z 5 na 10 mil. dolarů. Roosevelt tehdy kolumbijské vládě pohrozil, ţe se obrátí na povstalce, coţ také později učinil. Ani v tomto případě zřejmě nemohly hrát hlavní roli hospodářské motivy: jednak panamské vládě nakonec Američané začali od r. 1921 platit 25 mil. dolarů, jednak případný profit z panamského průplavu padal na vrub spíše akcionářům, jimiţ ovšem byli převáţně Francouzi. Náklady na stavbu sice dosáhly 762 mil. dolarů, ale ani to nedávalo americkým lodím zvláštní výhody. Podmínky pro lodi všech států totiţ byly stejné. Americký „dopad“ byl tedy podle Lebergotta spíše pozitivní, neboť tlak amerických firem přispíval k zlepšování infrastruktury nebo ke zvyšování platů. Některé případy navíc dokládají, upozorňuje, ţe byly poměrně silně přítomny snahy zneuţít zájmu zahraničních firem a na jejich úkor se obohatit. Proto podle Lebergotta nemůţeme mluvit o imperialistické politice USA, která by byla vynucena vývojem ekonomiky.156 I kdyţ by se zdálo, ţe Lebergottovy výsledky nesouhlasí se závěry Lopézovými, není to tak docela pravda. Jednak Lebergott sám nezpochybňuje, ţe Američané hájili i své strategické zájmy, jednak neuvaţuje jinou neţ čistě materiální rovinu, na tu ovšem ţivot lidských společenstev redukovat nelze.

156

Lebergott (1980), s. 237-249.

69

Cla jako nástroj obchodní politiky Pokud poněkud odhlédneme od pouhých statistik a čísel (anebo od rozborů vnímání americké pomoci nebo sebepojetí Američanů ve vztahu k druhým), zjistíme, ţe stranou diskuse obvykle zůstává, jaký význam by v našich analýzách měl sehrávat fenomén „státu“, který „imperialistické aktivity“ realizuje, a to sice ve prospěch celku, ale přes hlavy jednotlivých hráčů, kterým mohou být tato státní opatření proti srsti. Právě tím se však ve své studii zabývá D. A. Lake. Obecná shoda panuje v tom, ţe Kongresu přelomu 19. a 20. století měly dominovat obchodně mocenské nátlakové skupiny. 157 Ne zcela právem, tvrdí Lake. Domnívá se totiţ, ţe politici (a administrativa) nikdy nepřestávali pouštět ze zřetele právě širší kontext konkrétních opatření a snaţili se realizovat taková opatření, která by byla ve prospěch USA jako celku. Jejich postavení, soudí Lake, posilovala skutečnost, ţe na americké

obchodní

a

průmyslové,

ale

také

zemědělské

scéně

figurovala

pochopitelně mnoho skupin, jejich zájmy nebyly vţdy v souladu. Právě to dávalo administrativě jedinečnou moţnost rozhodovat poměrně svobodně o směřování politiky státu, neboť právě ministerstvo zahraniční USA (a vůbec americká politická reprezentace s příslušným mandátem) bylo jediným subjektem schopným americkou politiku definovat. Představu všemoci nátlakových skupin oslabuje i bystrý postřeh italského teoretika elit a sociologa V. Paretta, který rozlišoval mezi „zájmy ve společnosti“ a „zájmy společnosti“ – právě americkou administrativu pak Lake povaţuje za reprezentanta zájmů společnosti, který má schopnost udávat směr debaty o dalším směřování USA. Míní to dokázat rozborem celní politiky mezi l. 1887 a 1913 se čtyřmi mezníky, McKinleyho tarifem z r. 1890, Wilson-Gormanovým tarifem z r. 1894, Payne-Aldrichovým z r. 1909 a konečně Underwoodovým z r. 1913. Lakeovi jde o to, aby odhalil širší společenské zájmy za kaţdým tímto nařízením. Ukazuje, ţe okolo r. 1887 byl světový obchod stále ve znamení britské hegemonie. V zájmu amerického hospodářství byla ochrana trhu, jeţ díky britské strategii „svobodného obchodu“ a neoplácení ochranářských opatření, a to ani v koloniích, poskytovalo USA prostor k expanzi. Problémem byla stále ještě dostatečná konkurenceschopnost britského zboţí v Latinské Americe, jeţ při větší míře „zavedenosti“ britského zboţí nedávala Američanům mnoho prostoru k expanzi. Vzhledem k tomu, ţe Američané původně chránili domácí trh i před přílivem levných 157

Lake (1988), s. 34.

70

surovin a potravin, objevila se s potřebou exportu snaha nastalou situaci řešit a přesvědčit latinskoamerické státy, na nichţ měly Spojené státy strategický zájem, ke zvýšení vzájemného obchodu. V tomto okamţiku, někdy v r. 1888 přispěchal se svou iniciativou prezident Cleveland (a jemu blízký politik Baine), kteří navrhli osvobodit některé jihoamerické suroviny od cel, a to na základě reciprocity. Neuspěli však, nakonec 21. 5. 1890 došel schválení konkurenční projekt senátora McKinleyho, který nepovaţoval celní tarif za moţný nástroj k vytváření zahraniční poptávky, a proto naopak spíše přitvrdil, a to i v případě surovin, které se v USA netěţily nebo nepěstovaly. Aţ s novým zvolením prezidenta Clevelanda 1892 byla diskuse o sepsání výhodnějšího tarifu obnovena; nakonec byl r. 1894 schválen Wilsonův tarif, který mj. prostřednictvím poměrně komplikovaného systému poplatků a cel nabízel jak americkým výrobcům vlny, tak jejím zpracovatelům na tomto opatření vydělat v kontextu našich úvah je však nejdůleţitější, ţe narazil ze strany farmářů i výrobců vlněného zboţí na značný odpor, který měl ovšem své původce v politicích. S rostoucí hospodářskou silou roste v politických kruzích USA snaha převzít původně britskou strategii „volného trhu“, zatímco naopak na britské politické scéně sílí skupina ochranářů okolo J. Chamberleina.158 Výrazem uvědomělé americké politiky byl i nový tarif z r. 1909, tarif Payne-Aldrichův. Tento tarif nedefinuje jednotné tarify, ale naopak minimální a maximální sazby cel, které je moţno měnit podle míry „přátelskosti“ obchodní politiky amerických partnerů.159 Výrazem amerického sebevědomí a síly před I. světovou válkou se ovšem stal spíše Underwoodův tarif, motivovaný „darwinistickou“ snahou prezidenta Wilsona zajistit prostřednictvím silné konkurence do budoucna konkurenceschopnost amerického hospodářství. 160

158

Lake, D. A. (1988): The State and American Trade Strategy in the Pre-Hegemonic Era. International Organization 42, s. 33-58; srov. také Lake, D. A. (1983): International Economic Structure and American Foreign Economic Policy, 1887-1934. World Politics 35, s. 517-543. 159 Tamtéţ, s. 49-50 souvisí s politikou T. Roosevelta: podporují jej expanzionisté = jeho „tenisový krouţek“ a E. Root, původně jeden z těch, kdo značně přispěli k reformě armády na počátku 20. století, viz níţe na s. 45-46. Na moţnost vyuţít celních tarifů jako nástroje obchodní politiky upozorňoval jiţ prezident McKinley, viz: „The period of exclusiveness is past. The expansion of our trade and commerce is the pressing problem. Commercial wars are unprofitable. A policy of good will and friendly trade relations will prevent reprisals. Reciprocity treaties are in harmony with the spirit of the times, measure of retaliation are not. If perchance some of our tariffs are no longer needed, for revenue or to encourage and protect our industries at home, why should they not be employed to extend and promote our markets abroad?” http://www.spanamwar.com/McKinley.htm 160 Lake (1988), s. 51-55.

71

Lake sám však upozorňuje, ţe rétorika obchodní expanze byla jedna věc, skutečnost se však od ní značně lišila: r. 1897 směřovalo ze země zhruba 5 %, r. 1909 nebyla situace o mnoho lepší.161 V kaţdém případě však platí, ţe za předchozími celními opatřeními lze asi těţko hledat výsledek hospodářských lobby.

161

Tamtéţ, s. 53.

72

Závěr Vysvětlení expanzionistické rétoriky a pozvolné proměny americké politiky na přelomu 19. a 20. století tedy asi nemůţeme hledat v poněkud primitivním odkazování na ekonomická data, jeţ by měla nadále dokazovat automatický přechod USA do „stádia imperialismu“. Rozbory ekonomů, historiků a politologů spíše dokazují, ţe proměna americké politiky byla velmi nejednoznačným a pozvolným procesem, který prostě nelze převést na jednoho jmenovatele. Ekonomické ukazatele naznačují, ţe proti zaujetí objemu amerického hospodářství jako celku tvořily zahraniční investice jenom malý díl a nelze tedy čistě hospodářské zájmy povaţovat za důvod americké expanze – důvodem byla jistě značná síla přitaţlivost bohatého a rozsáhlého vnitřního amerického trhu, nezatíţeného navíc celními bariérami. Navíc značného podílu na světovém hrubém domácím produktu dosáhly Spojené státy jiţ před r. 1870, aniţ by byla jejich přítomnost ve světě výrazněji pociťována. Z předchozích kapitol rovněţ víme, jak pozvolný a problematický byl vývoj příslušného „mocenského aparátu“, tj. námořnictva a armády, jeţ by kaţdé správné imperialistické mocnosti měly poslouţit k zastrašování oponentů. Rovněţ jsme zjistili, jak silné kořeny měl ve Spojených státech odpor vůči zahraniční angaţovanosti a jak silná byla snaha jakýmkoli způsobem ospravedlnit jakýkoli zásah v zahraničí. To naznačuje, ţe politická kultura, jeţ byla zřejmě pro posilování americké přítomnosti ve světě určující, vykazovala silnou setrvačnost a nebyla přímo propojena ani s hospodářskou sférou, ani s vojenskou silou. Jinými slovy: USA se sice staly velmocí, ale „uvědomily“ si to však aţ poměrně pozdě. USA tak paradoxně definitivně přijaly svou úlohu světové velmoci aţ v průběhu II. světové války, kdy však lze jiţ hovořit sice o jejich velmi pozvolném, avšak zřejmém úbytku relativní hospodářské síly.

73

8.

Závěr

Spojené státy americké vznikly ze 13 britských kolonií na sklonku 18. století. Na jejich růstu v 19. století se projevilo hned několik faktorů. Nejdůleţitější byla geopolitická situace: severoamerický kontinent skýtal značný prostor pro expanzi, které mohly domorodci klást jen dočasný odpor a jíţ nestál v cestě váţnější zájem evropských mocností. Díky tomu bylo moţné drţet se i nadále hesel o nepotřebnosti početné stálé armády. Její stavy bývaly navyšovány pouze nárazově. Početná válečná armáda mohla přitom vţdy vyuţít mnoţství dobrovolníků, o něţ v „militarizované“ a přitom expanzivní i uvědomělé americké společnosti nikdy nebyla nouze. I kdyţ měli v těchto dočasných armádách často značný vliv čerstvě povýšení civilisté, postupně se zvyšoval podíl profesionálních důstojníků. Zmrazení jejich prolínání armádou přinesla aţ Občanská válka, během níţ se utvořil velmi početný důstojnický sbor, který byl sice značně předimenzován proti potřebám malé stálé americké armády, ale jehoţ se nebylo moţno z mnoha různých důvodů zbavit. Přesto jiţ v tomto období probíhaly plíţivé změny, jejich nositeli byli převáţně progresivní

důstojníci

mladé

generace

nebo

naopak

lidé

s předválečnou

profesionální důstojnickou minulostí. Právě ti vytvářeli nutnou základnu pro armádní reformy z počátku 20. století, které politické události z konce 19. století pouze nastartovaly. O roli armády v rámci americké společnosti v mnohém vypovídá, ţe armádní kruhy samy o sobě nebyly schopny prosadit některé své představy ani do jednání zákonodárných sborů a musely se vţdy spoléhat na vlivné politické přímluvce, kterých ovšem mnoho nebývalo. Proto není divu, ţe za úspěchem plánu na vytvoření stotisisícové armády stála podpora ministra E. Roota. Přesto zůstávala stotisícová americká armáda jen malým sborem, porovnáme-li ji s armádami i těch nejslabších evropských mocností, případně Japonska. O něco příznivější byla pozice námořnictva, které bylo moţno vţdy povaţovat za předsunutou obrannou linii a jehoţ posílení nestály v cestě obavy z případného „vojenského diktátora“, jeţ se spolupodílely na slabosti armády. Jeho značný nárůst můţeme poloţit jiţ do 80. let 19. století, pouhých dvacet let potom trvalo, neţ se americká bitevní flotila stala druhou největší na světě. Důvodem bylo jistě i vědomí, ţe bitevní flotila je mnohdy vhodnějším nástrojem zahraniční politiky, neţ početná pozemní armáda. Proto snad lze uvaţovat o korelacích mezi rostoucí, byť kolísavou 74

americkou „přítomností ve světě“ a její rostoucí námořní mocí. Odpovídá tomu ostatně i fakt, ţe právě námořnictvo bylo v různých amerických „vojenských dobrodruţstvích“ konce 19. století rozhodujícím faktorem. Moţnosti rozvoje ozbrojené moci ovšem byly ve Spojených státech značné. Silný průmysl a růst HDP obecně dávaly americké vládě do rukou značný potenciál, který se ovšem naplno projevil aţ za I. a II. světové války. Kořeny hospodářské rozvoje USA lze vysledovat uţ ve starších obdobích amerických dějin. Historikové na komparativních analýzách situace při odměňování zemědělského dělnictva ukázali, ţe poměrně tvrdý americký systém jeho odměňování (sezónní práce) dovoloval mnohem intenzivnější této skupiny obyvatelstva do průmyslu mimo sezónu. Pravidelné odlivy a přílivy obyvatelstva v průměru umoţňovaly drţet na velmi nízké úrovni hladinu platů nekvalifikovaných osob, a tím ji zvýhodňovat i za situace, kdy bude zapotřebí pořídit nové výkonější technologie. Fluktuace zemědělských dělníků se tak v USA projevila modernizačně. Případ Středozápadu 19. století umoţňuje přesněji popsat ještě některé další faktory, které přispěly k americkému růstu. Středozápad byl dlouho poměrně izolovaným, slabě osídleným územím. Bouřlivý růst počtu obyvatel však – podobně jako na většině území USA – podstatně zvyšoval poptávku po průmyslovém zboţí a jistá izolace od ostatních oblastí zase chránila místní firmy před konkurencí z Východu. Po té, co došlo k podstatnému sníţení cen dopravy, jiţ byla pozice tamního průmyslu natolik silná, ţe ji ani tlak továren na východním pobřeţí nedokázal podstatněji oslabit. (Podobně vysoká cla a značně vzdálenosti chránily celoamerický trh.) Přitom průmysl Středozápadu, zaměřující se zejména na výrobu zemědělských strojů, vznikal takříkajíc „na koleně“: většina podnikatelů financovala své počátky z našetřených peněz. Velikost Spojených států, tedy čistě geografický faktor, tak měla velmi závaţné důsledky pro rozvoj země, neboť umoţňovala vznik celoamerického trhu aţ za situace, kdy bude americké území dostatečně protkáno sítí komunikací, zejména ţeleznic a vodních kanálů. Toto úsilí si však vyţadovalo čas, který byl k dobru místního průmyslu. Mnozí badatelé, často marxistické orientace, spojují vstup USA na světovou scénu s nástupem imperialistického stádia kapitalismu, určovaného rostoucí mocí průmyslových monopolů a zostřujícím se třídním bojem. Předloţené analýzy hospodářského vývoje Spojených států však spíše ukazují, ţe i kdyţ monopoly 75

sehrávaly v některých důleţitých odvětvích amerického průmyslu rozhodující roli (např. U. S. Steel a hutnictví), nelze tvrdit, ţe by byly i v daných odvětvích všemocné (případ Betleheem Steel), nebo ţe by byly trvaleji rozhodujícím faktorem amerického průmyslu. Naopak většina výroby byla stále rozptýlena do menších podniků. I kdyţ došlo na samém sklonku 19. století ke značnému posílení moci monopolů – pět bankovních skupin ovládalo majetek v hodnotě asi 45 % HDP USA –, záhy značný odpor americké veřejnosti a politického establishmentu přispěl k rozbití těchto „bankovních koncernů“. Navíc počátky výraznější americké angaţovanosti ve světě spadají do období před vznikem těchto mohutných monopolů. Nelze také tvrdit, ţe by americké politiky (a s nimi spojené podnikatele) hnal do agresivní politiky reálný zájem na ovládnutí cizích trhů, nebo dokonce závislost na nich. Takové snahy tu pochopitelně byly. Rovněţ rétorika mnoha politiků by tomu nasvědčovala. Avšak reálná provázanost amerického průmyslu se světovým hospodářstvím a obecně závislost americké ekonomiky na exportu byly mizivé. Stejně tak převaţovaly mezi americkými podnikateli názory, které nebyly expanzi zvláště nakloněny, ba mnohdy dokonce přímo odporovaly hospodářským zájmům podnikatelských kruhů (viz případ s cly). Ukazuje se, ţe rozhodující roli koordinátora a uskutečňovatele americké zahraniční politiky vţdy sehrávalo ministerstvo zahraničí (případně americká administrativa jako celek), které ovšem sledovalo dlouhodobé americké strategické zájmy a své představy často prosazovalo přes hlavy vlivných průmyslníků. Situaci ostatně usnadňoval jeden důleţitý faktor: američtí podnikatelé pochopitelně nikdy netvořili jednolitou masu, vţdy byli rozděleni podle svých odvětví, podle regionů či velikosti vlastněného podniku. Jejich zájmy se tedy mnohdy dosti podstatně lišily a administrativa, která se zmocnila nároku tyto zájmy vyvaţovat, tak zaujímala i vůči velmi silným jednotlivcům zcela suverénní pozici. V případě nutnosti se navíc mohla často opírat o značnou podporu veřejnosti, jejíţ přízni se většinou nejbohatší magnáti netěšili, jak ukazuje případ rozbití bankovních trustů na počátku 20. století. Tomu odpovídá i proměna chápání celních tarifů, které se aţ s určitým zpoţděním začínají proměňovat z hradeb „ustrašené“ ekonomiky v aktivní nástroj hospodářské politiky USA. Vysvětlení – podobně jako např. v případě mohutnějícího amerického školství 19. století – musíme hledat spíše v měnící se mentalitě a postojích americké 76

veřejnosti a politické scény. Myslím, ţe setrvačnost názorů z doby Revoluce a války r. 1812, jeţ odráţely situaci sice progresivní, ale ohroţené a poměrně slabé země, která stavěla na zemědělství, milici, obchodu a puritánské ideologii, byla poměrně značná. I kdyţ se záhy objevila prohlášení ospravedlňující americkou expanzi civilizační misí nové republiky a pověřením od Boha, i kdyţ nechybělo pouţití armády a otevřeného násilí, snaha „nebýt jako oni“, tj. nebýt jako „agresivní a zaostalé evropské monarchie“ (myšleno z pohledu Američana 19. století), mohlo hrát a zřejmě hrálo značnou roli při formulaci americké zahraniční politiky. Pokud bychom to měli nějak zjednodušeně a srozumitelně vyjádřit: Spojené státy si svoji moc musely teprve uvědomit, proto jejich podíl na světové politice vykazoval oproti nárůstu jejich potenciálu jisté zpoţdění. Na začátku práce jsme si poloţili otázku, zda ozbrojená moc, politika a politická kultura jsou jen jednoduchými projevy měnícího se hospodářství, nebo zda se jedná o jevy, které sice jistým způsobem korelují, ale jejich vzájemná provázanost se můţe projevit mnoha různými způsoby a je ve svých projevech dosti závislá na určité politické kultuře.162 Předchozí zkoumání ukazují, ţe mnoho tradičních názorů o Americe sklonku 19. století, jeţ přeţívají v obecném povědomí (a bývají silně zastoupeny i v mnoha publikacích), velmi zjednodušují skutečný stav věcí. Amerika nebyla dlouho zemí monopolů, její průmysl (a průmyslníci) měli jen omezený zájem o zahraniční trhy a obchodní expanzi, rétorika mnoha politiků byla výrazně antiimperialistická a antiexpanzivní, případně dlouho zůstávala jenom rétorikou. Podíl na tom měla i jistá slabost americké ozbrojené moci, která je snad sama o sobě dostatečným důkazem relativně omezeného zájmu o expanzi a vůbec o světové dění mimo americký kontinent. Ostatně rozsáhlý a stále se rozvíjející americký trh je k ničemu takovému ani nenutil. Některé prvky americké „politické kultury“, jejíţ kořeny můţeme sledovat aţ hluboko do 19. století, tak sehrávaly značnou roli ještě na počátku století následujícího a dokonce ani dnes nelze říci, ţe by byly zapomenuty. Naopak dodnes patří k obrazu, který si o sobě Spojené státy a Američané „vytvářejí“. Mezi tyto stereotypy z kořenů sahajícími aţ do myšlení některých středověkých sekt a pozdějších drobných protestantských obcí patří představa o hlubokém demokratismu a republikanismu americké politiky, jeţ je jenom jedním z prostředků šíření 162

Jinými slovy: jinak se projevil hospodářský růst na vilémovském Německu, jinak právě na USA.

77

amerických hodnot, kterým jejich nadřazenost propůjčil a tím je legitimoval Bůh. Právě tato představa o nadřazenosti a o šíření civilizačně kulturních hodnot se stala (podobně jako pro mnohé evropské kolonizátory) i pro Američany ospravedlněním mnoha zásahů v zahraničí a umoţnily jim překonat jiný, stejně silně zakořeněný prvek americké mentality: totiţ odpor k budování silné armády či k zahraniční angaţovanosti své země. Ţe souboj mezi těmito tendencemi není rozhodnut dodnes, však

dokazují

periodická

vychýlení

americké

zahraniční

politiky

směrem

k izolacionismu, respektive k angaţovanosti. Naše práce ukazuje, ţe kořeny obou těchto tendencí můţeme doloţit jiţ od počátků amerických dějin a naznačuje, ţe zesílení „expanzivní“ tendence mohlo být umoţněno posílením amerického „sebevědomí“ daného i rostoucí hospodářskou a námořní mocí.

78

9.

Seznam tabulek a map Tabulky

Tabulka 1: Relativní podíl na světové průmyslové výrobě v letech 1750-1900......... 40 Tabulka 2: Délka ţelezničních tratí mezi léty 1840-1910 .......................................... 41 Tabulka 3: Početnost armád velmocí mezi l. 1816-1860 .......................................... 56 Tabulka 4: Početnost armád velmocí mezi l. 1880-1914 .......................................... 56 Tabulka 5: Tonáţ válečných loďstev velmocí mezi l. 1880-1914 .............................. 57 Tabulka 6: Revoluční válka 1775-1783 .................................................................... 57 Tabulka 7: Britsko-americká válka z l. 1812-1815 .................................................... 57 Tabulka 8: Války s Indiány (1817-1898) ................................................................... 57 Tabulka 9: Mexicko-americká válka (1846-1848) ..................................................... 58 Tabulka 10: Občanská válka (1861-1865) ................................................................ 58 Tabulka 11: Španělsko-americká válka a boje na Filipínách (1898-1902) ................ 58

Mapy Mapa 1: Louisiana purchase..................................................................................... 21 Mapa 2: The Adams-Onís Treaty ............................................................................. 23 Mapa 3: The Mexican War........................................................................................ 25 Mapa 4: The Mexican American War........................................................................ 27

79

10. Seznam pramenů a literatury Prameny (včetně internetových zdrojů)

American Memory from The Library of Congress, Century of Lawmaking for a New Nation: U.S. Congressional Documents and Debates, 1774–1875, Dostupné na WWW: http://memory.loc.gov/cgibin/ampage?collId=llsl&fileName=008/llsl008.db&recNum=21

Canado American Treaties, Convention of Commerce between His Majesty and the United

States

of

America,

Dostupné

na

WWW:

http://www.lexum.umontreal.ca/ca_us/en/cus.1818.15.en.html Grant, U. S. (1885): Personal Memoirs of General U. S. Grant., Dostupné na WWW: http://www.gutenberg.org/files/4367/4367-pdf/4367-pdf.pdf Nofi, Albert A.: From ‘Dagoes’ to ‘Nervy Spaniards’ American Soldiers’ Views of their Opponents, 1898. Dostupné na WWW: http://www.strategypage.com/articles/ default.asp?target=spaniard/spaniard.htm O'Sullivan, J. L. (červenec-srpen 1845): Annexation. United States Magazine and Democratic

Review

17

(1),

s.

5–10,

Dostupné

na

WWW:

http://web.grinnell.edu/courses/HIS/f01/HIS202-01/Documents/OSullivan.html Texasbob.com, The Texas Declaration Of Intedependence, Dostupné na WWW: http://www.texasbob.com/texdoc7.html The American Nation, Andrew Jackson: Second Annual Message, Dostupné na WWW: http://www.wsu.edu/%7Edee/NATION/JACKSON.HTM

The Avalon Project, Joint Resolution of the Congress of the United States, December 29,1846, Dostupné na WWW: http://avalon.law.yale.edu/19th_century/texan04.asp

80

The Avalon Project, Treaty of Amity, Settlement, and Limits Between the United States of America and His Catholic Majesty. 1819, Dostupné na WWW: http://avalon.law.yale.edu/19th_century/sp1819.asp The Avalon Project, Treaty of Guadalupe Hidalgo; February 2, 1848, Dostupné na WWW: http://avalon.law.yale.edu/19th_century/guadhida.asp The California State Military Museum, The Treaty of Campo de Cahuenga Dostupné na WWW: http://www.militarymuseum.org/Cahuenga.html The Spanish American War, William McKinley, Dostupné na WWW: http://www.spanamwar.com/McKinley.htm

The University of Oklahoma, College of law, The Monroe Doctrine, Dostupné na WWW: http://www.law.ou.edu/ushistory/monrodoc.shtml The War of 1812, Biography of Andrew Jackson in 1829, Dostupné na WWW: http://www.warof1812.ca/jackson.htm Turner, F. J. (1920): The Frontier in American History. Dostupné na WWW: http://xroads.virginia.edu/~HYPER/TURNER/ U.S. Departement of Veterans Affairs, Fact Sheet: America's Wars, Dostupné na WWW: http://www1.va.gov/opa/fact/amwars.asp Wikipedia,

Manifest

Destiny,

Dostupné

na

WWW:

http://en.wikipedia.org/wiki/Manifest_Destiny

81

Seznam literatury

Auxier, G. W. (1940): Middle Western Newspapers and the Spanish-American War, 1895-1898. The Mississippi Valley Historical Review 26, s. 523-534. Baack, B. – Ray, E. (1985): The political Economy of the Origins of the MilitaryIndustrial Complex in the United States. The Journal of Economic History 45, s. 369375. Baďura, B. (1989): Španělsko-americká válka 1898: první mezinárodní válečný konflikt a epoše imperialismu. Praha: Academia.

Bartlett, M. L. (2005): Ben Hebard Fuller and the Genesis of a Modern United States Marine Corps, 1891-1934. The Journal of Military History 69, s. 73-91.

Beaver, D. R. (2004): The U.S. War Department in the Gaslight Era: Stephen Vincent Benet at the Ordonance Department, 1870-1891. The Journal of Military History 68, s. 105-132.

Bethel, E. (1947): The Military Information Division: Origin of the Intelligence Division. Military Affairs 11, s. 17-24. Birtle, A. T. (1997): The U.S. Army’s Pacification of Marinduque, Philippine Islands, April 1900-April 1901. The Journal of Military History 61, s. 255-282.

Brereton, T. R. (2000): First Lessons in Modern War: Artur Wagner, the 1898 Santiago Campaign, and U.S. Army. The Journal of Military History 64, s. 79-96

Cantillo Simon, M.: The Rise and Fall of Bank Control in the United States: 18901939. The American Economic Review 88, 1998, 1077-1093.

Cleven, A. N. (1928): The First Panama Mission and the Congress of the United States. The Journal of Negro History 13, s. 225-254. 82

Coeper, J. M. (1978): National Guard Reform, The Army, and the Spanish-American War: The View From Wisconsin. Military Affairs 42, s. 20-23.

Cosmas, G. A. (1965): From Order to Chaos: The War Department, The National Guard, and the Military Policy, 1898. Military Affairs 29, s. 105-122.

Cosmas, G. A. (1971): Military Reform After the Spanish-American War: The Army Reorganization Fight of 1898-1899. Military Affairs 35, s. 12-18.

Cosmas, G. A. (1974): Securing Fruits of Victory: The U.S. Army Occupies Cuba, 1898-1899. Military Affairs 38, s. 85-91.

Crow, J. (1971): Epic of Latin America. New York: Doubleday & Company. Earle, C. – Hoffman, R. (1980): The Foundation of the Modern Economy: Agriculture and the Costs of Labor in the United States and England, 1800-1860. The American Historical Review 85, s. 1055-1094.

Elman, C. (2004): Extending Offensive Realism: The Louisiana Purchase and America’s Rise to Regional Hegemony. The American Political Science Review 98, s. 563-576.

Gillette, H. Jr. (1973): The Military Occupation of Cuba, 1899-1902: Workshop for American Progressivism. American Quarterly 25, s. 410-425. Grandstaff, M. R. (1998): Preserving the „Habits and Usages of War“: William Tecumseh Sherman, Professional Reform and the U.S. Army Officer Corps, 18651881, Revisited. The Journal of Military History 62, s. 521-545.

Hessen, R. (1972): The Transformation of Bethlehem Steel, 1904-1909. The Business History Review 46, s. 339-350.

83

Hickey, D. R. (2001): The War of 1812. A still a forgotten Conflict? The Journal of Military History 65, s. 741-769. Holbo, P. S. (1968): The Convergence of Moods and the Cuban-Bond „Conspiracy. The Journal of American History 55, s. 54-72. Hroch, M. (red.) (1985): Úvod do studia dějepisu. Praha: SPN. Hynek, V. – Klučina, P. (1986): Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko-japonskou válkou. Praha: Naše vojsko.

James, J. A. (1983): Structural Change in American Manufacturing, 1850-1890. The Journal of Economic History 43, s. 433-459. Kaufman, E. (1997): Condemned to Rootlessness: The Loyalist Origin of Canada’s Identity Crisis. Nationalism and Ethnic Politics 3, s. 110-136.

Kemmerer, D. L. (1953): Financing Illinois Industry, 1830-1890. Bulletin of Business Historical Society 27, s. 97-111. Kennedy, P. (1996): Vzestup a pád velmocí: ekonomické změny a vojenské konflikty v letech 1500-2000. Praha: Lidové noviny. Klemperer, V. (2003): Jazyk Třetí říše – LTI. Poznámky filologovy. Praha. H + H.

Lack, Paul D. (1992): The Texas Revolutionary Experience: A Political and Social History 1835–1836, College Station, TX: Texas A&M University Press.

Lake, D. A. (1983): International Economic Structure and American Foreign Economic Policy, 1887-1934. World Politics 35, s. 517-543.

Lake, D. A. (1988): The State and American Trade Strategy in the Pre-Hegemonic Era. International Organization 42, s. 33-58. 84

Lebergott, S. (1980): The Returns of U.S. imperialism, 1890-1929. The Journal of Economic History 40, s. 229-252. Lens, S. – Zinn, H. (2003): The Forging American Empire. From the Revolution to Vietnam. A History of U. S. Imperialism. London: New Pluto Press. Linn, B. M. (2002): „The American Way of War“Revisited. The Journal of Military History 66, s. 501-530.

MacGregor, M. J. (Ed.) (1988): American Military History. Washington. D.C.: Center of Military History2. Matson, C. – Onuf, P. (1985): Toward Republican Empire: Interest and Ideology in Revolutionary America. American Quarterly 37, s. 496-531. Mauss, M. (1999): Esej o daru, podobě a důvodech směny v archaických společnostech. Praha: Slon.

McFadden, J. M. (1978): Monopoly in Barbed Wire: The Formation of the American Steel and Wire Company. The Business History Review 52, s. 465-489.

Meyer, D. R. (1989): Midwestern Industrialization and the American Manufacturing Belt in the Nineteenth Century. The Journal of Economic History 49, s. 921-937 Meyer, J. W. – Tyack, D. – Nagel, J. – Gordon, A. (1979): Public Education as Nation-Building in America. Enrollments and Bureaucratization in the American States, 1870-1930. The American Journal of Sociology 85, s. 591-613.

O’Connor, R. G. (1974): The U.S. Marines in the 20 century: Amphibious Warfare and Doctrinal Debates. Military Affairs 38, s. 97-103.

85

O'Sullivan, J. L. (27. prosinec 1845): New York Morning News on December 27, 1845.

Oyos, M. M. (1996): Theodore Roosevelt and the Implements of War. The Journal of Military History 60, s. 631-655. Peréz, L. A. (1999): Incurring a Debt of Gratitude: 1898 and the Moral Sources of United States Hegemony in Cuba. American Historical Review 104, s. 356-398. Pratt, J. W. (1927): The Origin of „Manifest Destiny“. The American Historical Review 32, s. 795-798

Reeves, J. S. (1905): The Treaty of Guadalupe-Hidalgo. The American Historical Review 10, s. 309-324. Segal, D. R. – Wechsler Segal, M. (1983): Change in Military Organization. Annual Review of Sociology 9, s. 151-170.

Shulimson, J. (1996): Military professionalism: The Case of the U.S. Marine officer Corps, 1880-1898. The Journal of Military History 60, s. 231-242.

Smith, B. (1991): Market Development, Industrial Development: The Case of the American Corset Trade, 1860-1920. The Business History Review 65, s. 91-129. Turk, R. W. (1974): The United States Navy and the „Taking“ of Panama, 1901-1903. Military Affairs 38, s. 92-96.

Wade, A. P. (1976): Roads to the top. An Analysis of General-Officer Selection in the United States Army, 1789-1898. Military Affairs 40, s. 157-163.

Wilson, M. L. (1967): The Concept of Time and the Political Dialogue in the United States, 1828-1848. American Quarterly 19, s. 619-644.

86