PØES. Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu Angola - země plná diamantů a min Svobodu nelze darovat, za svobodu je třeba se bít

P E PØES ročník IV / dvojčíslo 9 – 10

Ó Ó Ó

ce ky hr sud t s ed jno ø p e st o lh i an

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / zima 2006 – jaro 2007

cena 30 Kč

ÔUprchlická otázka a život menšin na Kosovu ÔAngola - země plná diamantů a min uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007 ÔSvobodu nelze darovat, za svobodu je třeba se bít

Ô Ô Â ÂÚvodník Milé čtenářky a milí čtenáři, předplatitelky a předplatitelé, není příjemné začínat úvodník časopisu omlouvou, ale tentokráte nelze jinak. Po více než dvou letech vycházení časopisu PŘES se projevilo to, že jeho výroba probíhá tak říkajíc „na koleně“. Ani entuziasmus a dobrovolná práce všech přispěvatelů/ek časopisu i členů/ek redakce nezabránily tomu, že se nám nepodařilo zimní číslo PŘESu připravit tak, abyste jej v termínu měli ve svých poštovních schránkách či na prodejních místech. Proto nyní držíte v ruce dvojčíslo časopisu, které v sobě obsahuje dvojnásobek textů, fotografií i perličku v podobě čtenářské soutěže. Za zpoždění při vydávání časopisu se Vám jménem celé redakce omlouvám a věřím, že jubilejní desáté zimně-jarní dvojčíslo Vám svým obsahem i rozsahem čekání na náš časopis vynahradí. Předplatitelům/kám PŘESu navíc jako výraz omluvy a zároveň poděkování za trvalou podporu časopisu prodlužujeme jejich předplatné o čtvrt roku a toto číslo dvojnásobného rozsahu tedy dostanou za předplatitelskou cenu čísla normálního. V obsahu dvojčísla jistě rozpoznáte jeho zimní – balkánskou část (k té i úvodník od naší makedonské členky redakce) a jarní – africkou část s roszáhlým článkem seznamující nás s lidskoprávní, politickou a uprchlickou problematikou na africkém kontinentě. Nezapoměli jsme ani na zajímavé rozhovory, zavedené i nové rubriky. Věříme, že se Vám časopis bude líbit a zachováte mu svoji přízeň i do budoucna, za což Vám za celou redakci děkuji. Milan Štefanec

Â Úvod Milé čtenářky, milí čtenáři, máte před sebou již deváté číslo PŘESu. Tentokrát jsme se rozhodli, že čestný prostor na našich stránkách dostane Balkán. Možná pro Vás Balkán znamená moře, pro některé zase hory (už jen proto, že Češi jsou proslulí jako milovníci hor) a pro některé bude znamenat území, které se úplně liší od zdejší kultury. Pro každého Balkán znamená něco jiného. Proto se v následujících článcích dozvíte o Balkáně, resp. o zemích bývalé Jugoslávie více. Co udělaly války s lidmi a čím se to dodnes projevuje, dozvíte se, co se válkami ztratilo, jak je na tom dodržování lidských práv. Dozvíte se, jak se na Balkáně v určitých dobách vztahy lidí vyvíjely, či stagnovaly – co v průběhu času zůstává, co mizí. A nejen to, na následujících stránkách si budete moct přečíst, jak spolu dříve spolu žili křesťané a muslimové, popř. Albánci a co po válce o sobě říkají a na koho svalují e nic ky svojí vinu. a hr sud t Na stránkách tohoto PŘESu Vám je umožněno přečíst si něco víc i o lidských právech s d e o pø tejn v Čečensku, Gruzii, Rusku, Číně a ještě v jiných zemích. Dozvíte se o zajímavém festis lho valu Týden lidských práv, který se konal v Brně. Nakonec i tradičních pár útržků z kampaně Bezpečí pro uprchlíky… A už dost! Na Vás záleží, co si z toho vyberete. Čtvrtletník PŘES vydává

PØES

NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz.

Katerina Dimovska Autorka je dobrovolnicí kampaně NESEHNUTÍ „Bezpečí pro uprchlíky“.

Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera, Milan Štefanec, Katerina Dimovska Sazba: Dušan Rosenbaum Jazykové korektury: Radim Ošmera Grafické korektury: Milan Štefanec Rediguje: Milan Štefanec Registrace: MK ČR E 15578 Tištěna verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Roční předplatné (4 čísla) časopisu stojí vč. poštovného 100 Kč. Předplatné objednávejte na adrese vydavatele.

Vytištěno na recyklovaném papíře.

1

Â OBSAH Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu ............................................................................. 2 Etnické soužití v poválečné Bosně a Hercegovině ...................................................................... 4 Anketa ................................................................................................................................................ 6 OBSE v Albánii .................................................................................................................................. 8 Na jihu Balkánu čas utíká pomaleji aneb Troška makedonské kultury ............................... 10 Grbavica – o bolesti a odvaze bosenských žen ......................................................................... 12 Lidská práva v KLDR – nelidská skutečnost .............................................................................. 14 Lidská práva v Číně ........................................................................................................................ 16 Týdenní let světem lidských práv ................................................................................................. 17 Fiktivní osoby a skutečné svědomí aneb Co ukázal jeden sociologický výzkum ............................................................................... 20 Lidská práva, uprchlická krize a role afrického státu: kritický příspěvek ............................ 21 Angola – země plná diamantů a min .......................................................................................... 24 Uprchlíkem z království Shellu ..................................................................................................... 25 Zbraně – odvrácená strana české rozvojové „pomoci“ ........................................................... 26 Zimbabwe: Ženské sdružení je častým terčem zatýkání ......................................................... 27 Evropa – dobrá adresa… ale pro koho? ...................................................................................... 27 Svobodu nelze darovat, za svobodu je nutné se bít ................................................................. 29 Mlčeti zlato? .................................................................................................................................... 30 Národní korporativisté: Zavedeme eutanazii lidí s mentálním a zdravotním postižením ............................................ 31 Tvořivá síla multikulturality O tom, jak je těžké žít v multikulturní společnosti .................................................................. 32 Jak se při narození strefit do správného tisíciletí? ................................................................... 34 Pomník pro vrahy uprchlíků? ........................................................................................................ 37 Tygři, sloni a tisíce mrtvých .......................................................................................................... 38 Velká je zem / šplouchá na ní voda / co je však největší / ta lidská svoboda ...................................................................................... 40 Útržky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky… ................................................................................. 41

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /zima 2006 – jaro 2007

BALKÁN

Ó Ó Ó

Â Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu Mezinárodní společenství, respektive mocensky vlivné evropské země a USA, se rozhodlo v roce 1999 definitivně vyřešit letitý kosovský problém způsobem, jímž si dávný makedonský vládce Alexandr poradil s gordickým uzlem – tedy jeho radikálním rozetnutím. Od samého počátku však postrádalo pevný a pečlivě připravený politický plán toho, čeho by mělo bombardování, či jak se tehdy eufemisticky říkalo „letecká kampaň“, dosáhnout. Problém, který se při zásahu řešil, se zdál na první pohled zřejmý – závažné porušování lidských práv kosovských Albánců, kteří se v průběhu posledních desetiletí v důsledku nebývalého demografického vzrůstu stali dominantním etnikem této jihosrbské provincie (a v letech socialistické Jugoslávie srbské autonomní oblasti), ze strany srbské vlády1. Po zásahu se však vytvořily problémy další. Problémy, které balkanisté přesně předvídali a pojmenovali, které však zastánci radikálních řešení nechtěli brát v potaz. Problémy, vyplývající ze specifické kosovské socioekonomické situace, problémy, v jejichž pozadí stojí historické reminiscence a resentimenty, problémy, které západoevropské liberálně demokratické myšlení prakticky nedokáže pochopit a už vůbec ne vyřešit. Na otázky, co dále udělat s Kosovem, jak zapadá do moderní Evropy, jaká by měla být interakce mezi Kosovem a Srbskem, jak přesvědčit etnické Albánce na Kosovu, v jižním Srbsku a také v Makedonii, aby se zřekli násilí, jak postupovat na Kosovu, aby se znovu neradikalizovalo Srbsko, jak zajistit mírové soužití různých etnik, jejichž vztahy jsou zatíženy historickým dědictvím a vzájemnými etnickými stereotypy, či jak zajistit návrat a plnohodnotný život uprchlíků, stále chybějí byť jen náznaky odpovědí. Otázka kosovská tak zůstává kruciálním problémem nejen současného Balkánu, ale celé Evropy. V současnosti probíhají pod patronací vyjednávacího týmu Rady bezpečnosti OSN v čele s bývalým finským prezidentem Martti Ahtisaarim již více než rok jednání o budoucím státoprávním uspořádání Kosova. Za tuto dobu se srbskému a kosovskoalbánskému vyjednávacímu týmu, které přistupují k rozhovorům s maximalistickými a navzájem zcela antagonistickými požadavky, nepodařilo pokročit prakticky ani o píď a vzájemný kompromis je v nedohlednu. Přesto ovšem, v důsledku opětovné malé trpělivosti mezinárodního společenství, spějí jednání, bez ohledu na nesmiřitelnost a neústupnost dotčených jednacích stran, k závěru: Mezinárodní společenství je totiž podle všech indicií a i přes

odpor srbské strany rozhodnuto k vyhlášení kosovské, byť podmíněné, nezávislosti. Bez toho, aniž by byť jediná z výše položených otázek byla jakkoli uspokojivě zodpovězena! Mimo zorná pole jednání, ponechána spolu s dalšími nezbytnými standardy menšinových práv k řešení na dobu po vyhlášení statusu, zůstává i nejtíživější otázka současného kosovského vývoje – totiž situace uprchlíků z Kosova a možnost jejich návratu do míst, odkud byli po vojenském zásahu NATO vyhnáni, popř. odkud sami v obavách o svůj život odešli. Podle údajů mluvčího bělehradské kanceláře Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky bylo v listopadu 1999 na útěku z Kosova 240 000 osob. O důvodu jejich útěku se ve zprávě, se kterou na konci roku 1999 předstoupil před RB OSN tehdejší speciální zpravodaj při OSN o lidských právech na Balkáně Jiří Dienstbier píše: „…jarní etnické čištění Albánců, vraždy, mučení, ničení a loupení a vypalování jejich domů na podzim vystřídalo etnické čištění Srbů, Romů, Bosňáků, Goranců, Turků a dalších Nealbánců, doprovázené stejnými hrůzami“. Problém ovšem byl v tom, že to vše se dělo (a v omezené míře stále ještě děje) již nikoli v rámci autoritativního státu Slobodana Miloševiće, ale za přítomnosti civilní kosovské správy OSN UNMIK, vojenských kontingentů KFOR a OBSE, což jen potvrzuje skutečnost, že prakticky neexistovala jak jasná vize toho, čeho mělo být bombardováním na Kosovu docíleno, tak představa o hloubce problémů, s nimiž se mezinárodní společenství na Kosovu setká.

Uprchlická vlna, která z Kosova odešla po ukončení bombardování NATO, směřovala prakticky téměř výhradně do Srbska a zůstávala většinou pouze v jižním Srbsku (uprchlickým kolonám tehdy Miloševičova policie na přímý rozkaz nejvyšších státních špiček znemožňovala pronikat dále směrem k Bělehradu, kam se dostalo skutečně jen několik set nejúpornějších běženců2), nejvíce uprchlíků bylo a dodnes je lokalizováno kolem města Kraljeva. Na rozdíl od uprchlíků z prvních vln po vypuknutí bojů souvisejících s rozpadem Jugoslávie v letech 1991–1995, kteří se většinou již v nové situaci stačili zorientovat a uchytit, kosovští Srbové a další nealbánské obyvatelstvo uprchlé z Kosova, zejména však Romové, žilo a částečně dodnes žije v tragických podmínkách – ve starých školách, uprchlických centrech či dosloužilých rekreačních objektech, v sálech často po třiceti i více osobách, bez teplé vody, bez pravidelného příjmu a možností výdělku (podle nejnovějších údajů žije v současnosti, tedy téměř sedm let po svém útěku z Kosova, v kolektivních uprchlických centrech stále ještě cca 5 000 kosovských uprchlíků). Většina uprchlíků rolnického původu je přitom stále připravena nasednout na traktory, na nichž se skrovným majetkem přijela, a pokud by to bylo z bezpečnostního hlediska jen trochu možné, vrátit se zpět. Uprchlicí z městských aglomerací již většinou na návrat rezignovali, snaží se, byť často i za velmi nevýhodných podmínek, prodat pomocí prostředníků svůj nemovitý

Blok srbských domů ve čtvrti Upljana v hlavním kosovském městě Priština musí být před možnými útoky chráněn ostnatým drátem a vojsky KFOR. Foto: Milan Štefanec

1

Kosovskou otázkou a vývojem srbsko-albánských vztahů se v poslední době u nás zevrubně zabýval zejména Pavel HRADEČNÝ v publikacích Kosovská otázka ve vývoji albánskojihoslovanských vztahů do roku 1944 (Slovanské historické studie 20, Praha 1994, s. 76–98) a Kosovská otázka v letech 1944–1996 a její úloha v procesu dezintegrace komunistické Jugoslávie (In: Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Praha 1996, s. 127–193). Problémů Kosova, zejména etnických vztahů, si všímá Jan PELIKÁN v práci Národnostní otázka ve Svazové republice Jugoslávii. Geneze – vývoj – perspektivy (Praha 1997), vývoj novějších událostí na Kosovu zachycuje práce Václava ŠTĚPÁNKA Kosovo od autonomie k protektorátu. Nástin vývoje kosovské otázky od zrušení autonomie po počátek vojenských akcí NATO (In: Ivan Dorovský: Slavistika a balkanistika. Litteraria humanitas X, Brno 2001). Problémy související se ztrátou kosovské autonomie v roce 1989 rozebírá nejnověji V. Štěpánek ve studii „Antibyrokratická“ revoluce v Srbsku v letech 1988–1989. In: Sborník prací Filozofické fakulty Masarykovy univerzity LIV, Řada historická (C), č. 52, Studia historica Brunensia. Brno 2005, s. 189–223. 2 Nehovoříme zde samozřejmě o tehdejších představitelích bělehradského režimu, kteří z Kosova odešli ještě před příchodem vojsk NATO, mnozí prý s nemalým majetkem.


2

Ô BALKÁN Ô majetek na Kosovu a začít nový život jinde. mí sousedící přímo s vlastním Srbskem. Za V obou případech však žije většina srbských takovýchto podmínek pak samozřejmě volí kosovských uprchlíků stále v zajetí jakési postmožnost trvalého odchodu z oblasti zejména miloševićovské propagandy, ze své situace mladé a ekonomicky aktivní obyvatelstvo. viní zejména „nepřátelský svět“ a tvoří tvrdé Třetím faktorem je neexistence programu jádro voličů bývalým srbským prezidentem pro návrat uprchlíků. Pokud pak k návratu Slobodanem Miloševićem založené a do předojde, což se stává pouze v případě, že jsou vratu v roce 2000 vládnoucí Socialistické strazničená a často do základů zbouraná sídla ny Srbska nebo nacionalistické Srbské radiz patřičných fondů civilní správy UNMIK obkální strany (s jejímž předsedou Vojislavem novena (a stává se tak spíše pouze z propaŠešeljem je v současnosti veden proces před Haagským tribunálem). Kolik Srbů v současné době na Kosovu skutečně žije, je těžko odhadnout, nebude to ovšem více než 70 000, někteří znalci poměrů hovoří o pouhých 50 000. Nedokonalost těchto demografických údajů nemůže překvapovat: evidence osob na Kosovu v podstatě již dávno neexistuje, poslední relevantní sčítání obyvatelstva se zde uskutečnilo v roce 1981 (pozdější sčítání albánské obyvatelstvo bojkotovalo), takže Pozadí kavárenské zahrádce v kosovském Prizrenu dělá vypálený srbský kostel. skutečný počet kosovských obyvatel lze odhadovat jen velmi nepřesně. Jisto ovšem je, že počet nealbánského obyvatelstva Kosogačních důvodů), nelze v důsledku omezené va, mezi něž kromě Srbů a Černohorců patří svobody pohybu a nemožnosti nalézt zaměsttaké etnická skupina slovanských muslimů nání hovořit o návratu plnohodnotném. Peržijící v horských vesnicích na svazích Šar plaspektiva návratu totiž nemůže být budována niny v okolí Prizrenu, muslimská slovanská na trvalé humanitární pomoci. etnická skupina Goranců, obývající oblast tzv. Odchody příslušníků slovanské muslimské Gory v okolí městečka Dragaše na kosovskomenšiny jsou dány především těžkou krizí idenalbánsko-makedonské hranici, turecká mentity. Tato bulharomakedonským dialektem hošina a několik etnických skupin romských, vořící etnická skupina, školským systémem vyprakticky stále klesá. Tento stav má na svědochovávaná v srbské (ekavské) variantě bývalého mí několik faktorů: srbocharvátského jazyka, která byla víceméně Prvním z nich je samozřejmě stálý tlak alloajálním etnikem srbského státu, se v posledbánského obyvatelstva, který se nejvýrazněji ních letech prakticky z nezbytí začala identifiprojevil v událostech z března roku 2004, kdy kovat s tzv. bošňáctvím. Tato identifikace v Bosi přes přítomnost jednotek KFOR došlo k výně a Hercegovině od 90. let minulého století buchu protisrbských násilností, při nichž bylo nahradila do té doby v Jugoslávii používanou několik srbských enkláv etnicky vyčištěno. identifikaci slovanských islamizovaných obyJejich obyvatele většinou stačili příslušníci vatel jakožto Muslimů. Výrazným znakem bosKFOR evakuovat, obydlí však byla vypálena a ňáctví je ovšem ijekavská varianta bývalého srsrovnána se zemí. Přestože později vydala bocharvátského jazyka, nazývaného dnes dočasná kosovská vláda prohlášení o tom, že v Bosně jazykem bosňáckým, tedy varianta kozničená obydlí budou z patřičných fondů sovským muslimským Slovanům cizí. Kosovská obnovena, jen málokdo z takto postižených muslimská menšina tak, vystavená ze strany obyvatel měl vůli v oblasti nadále zůstat. albánské útlakům a snaze o albanizaci, projeDruhým je fakt, že srbské a černohorské vující se i rušením škol se srbským vyučovacím etnikum žije getoizováno v enklávách. Obyjazykem, bez adekvátní možnosti školské výuvatelé izolovaných srbských vesnic, popř. ky v jazyce a s osnovami, které by jí vyhovovaly, skupin vesnic, nemohou v důsledku mimopředstavuje typickou oběť konfliktu, která nemá řádně špatné bezpečnostní situace často obzastání. Pro srbskou vládu, která by měla být dělávat ani svoje pozemky v katastru obcí, jejím přirozeným ochráncem, zasazuje-li se mimo enklávy pak nevycházejí bez vojenskéo práva pro „ostatní Nealbánce“, byla vždy na ho doprovodu. Jiné pracovní příležitosti neokraji zájmu a platila za „podezřelou“, pro mezimají a jsou prakticky odkázáni na trvalou národní správu představuje marginální problém, humanitární pomoc, bez níž by v oblasti nepro kosovské Albánce pak je nedůvěryhodným mohli přežít. Ve městech v současnosti Srbosrbsky hovořícím etnikem, žijícím navíc, z hlevé prakticky nežijí, jedinou výjimku tvoří rozdiska velkoalbánské ideologie, na strategickém dělená Kosovská Mitrovice, jejíž srbská část území, a proto vhodném buďto k poalbánštění, navazuje na etnicky homogenní srbské úzenebo k vysídlení.

3


Stávající parametry života na Kosovu jsou ovšem i pro většinové obyvatelstvo na hony vzdálené i od běžných standardů v okolních státech: nezaměstnanost je navzdory zahraničním donacím vyšší než 65 %, bez práce je ovšem téměř 80 % mladé generace, která díky tzv. baby boomu v posledních desetiletích tvoří až 70 % kosovoalbánské populace, v zemi bují šedá ekonomika, organizovaný zločin, vnitřní stabilita území je minimální. Většina projevů a politických prohlášení představitelů mezinárodního společenství zdůrazňovala a zdůrazňuje nutnost a závažnost zachování multietnické společnosti na Kosovu. Ostatně i vojenský zásah NATO byl zdůvodňován tímto prioritním cílem. A mezinárodní společenství, resp. jeho vedoucí státy, se také snaží představovat Kosovo víceméně tak, jako by se směrem k tomuto ideálnímu cíli pohybovalo. Realita je ovšem taková, že o multietnické společnosti nelze naprosto hovořit: stupeň nenávisti, strachu Foto: Milan Štefanec a podezření mezi jednotlivými etniky v této de iure stále ještě srbské jižní provincii zůstává na úrovni, která existovala po skončení bombardování. Naprosto indikativní je v tomto případě srovnání s Bosnou, neboť jak v Bosně, tak na Kosovu si mezinárodní společenství vytklo jako svůj hlavní cíl znovuobnovení mnohonárodnostního soužití, návrat utečenců a svobodu pohybu. K podpoře tohoto cíle byly v Bosně poskytovány významné finanční částky těm entitám, které návrat uprchlíků podpořily či alespoň umožnily, odepřeny pak byly těm, které na tomto problému nespolupracovaly. Výsledkem tohoto principu je v současnosti prakticky svoboda pohybu bosenského obyvatelstva po celém území a postupný návrat jinoetnických uprchlíků do svých předtím etnicky vyčištěných domovů. V případě kosovských Albánců, kteří ve své velké většině (výjimky ovšem i zde samozřejmě existují) návrat srbských, romských i dalších nealbánských uprchlíků neumožňují, tak UNMIK v obavách před ostrými střety s albánskou komunitou, nečinil a nečiní. Výsledkem tohoto přístupu pak je výše zmíněná getoizace nealbánského obyvatelstva, které nemá zaručena základní lidská práva, o návratu uprchlíků pak ani nemluvě. A bez jejich návratu a zaručení běžných norem a standardů menšinových práv by po vyřešení konečného statusu Kosova zůstala jen trpká pachuť toho, že letecká válka NATO a následná civilní správa OSN jen přispěla k vytvoření nového monoetnického albánského státu. A to podle všech prohlášení rozhodně nebylo jejich cílem. Václav Štěpánek Autor je balkanista, působí na FF MU v Brně.

Ó Ó Ó Â Etnické soužití v poválečné Bosně a Hercegovině BALKÁN

Etnické složení Bosny a Hercegoviny v roce 1998

dominantní Chorvaté (nad 50%) dominantní Bosňáci (nad 50%) dominantní Srbové (nad 50%) smíšené území Chorvatů a Bosňáků

Etnické složení Bosny a Hercegoviny v roce 1991 (před válkou)

více než 50% Chorvatů do 50 % Chorvatů

více než 50% Bosňáků

více než 50% Srbů

do 50 % Bosňáků

do 50 % Srbů

Bosna a Hercegovina představovala během celé své historie významnou křižovatku různých kultur, říší a náboženství. Její poloha přispěla k tomu, že se na území země vytvořily různé náboženské komunity, z nichž se v průběhu nacionalizačního procesu zformovaly současné bosenskohercegovské národy, tedy Bosňáci (muslimové), Srbové (pravoslavní) a Chorvaté (římští katolíci). V rámci bývalé Titovy Jugoslávie tak Bosna a Hercegovina byla nejvíce heterogenní republikou. Bosna a především její města se stala symbolem multikulturní mírové existence jednotlivých jugoslávských národů a náboženství. Zlom nastal v období, kdy se Jugoslávie po Titově smrti ocitla v krizi, jež vyústila v dlouholetý a komplexní válečný konflikt. Svého vrcholu dosáhl tento konflikt právě v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995. Během války v Bosně se frontovými liniemi staly právě ulice etnicky smíšených měst. Patrné to bylo především v Sarajevu, kde bojová linie vedla centrem města, či v Mostaru, kde válčící strany od sebe dělila řeka Neretva. Stejně jako i u jiných válek, tak i v té bosenské se nejčastějšími oběťmi konfliktu stali bezbranní civilisté. Do slovníku světových médií se vžil termín „etnické čistky“, který se stal symbolickým pro válku v Bosně a Hercegovině. Tento termín nezahrnoval v sobě pouze vyhánění obyvatelstva jiného etnika z dobytých území, ale i ničení veškerých stop jejich existence na daném teritoriu, včetně ničení sakrálních staveb a kulturních památek. Nejznámější památkou, která se stala obětí války, byl Starý most v Mostaru z 16. století. V důsledku politiky etnických čistek musela téměř polovina obyvatelstva Bosny a Hercegoviny, tedy 2 miliony lidí, opustit své domovy. Přibližně polovina z nich se rozhodla uprchnout do zahraničí a z té druhé poloviny se stali vnitřní uprchlíci, kteří hledali útočiště v oblastech Bosny, jež kontrolovaly vojáci jejich etnika. Válečný konflikt trval až do roku 1995, kdy se konečně podařilo uzavřít mírovou dohodu. Přesný počet obětí války není stále znám, ale odhady mluví o číslech mezi 100 000 až 200 000 mrtvých lidí. Na základě Daytonské mírové smlouvy podepsané 14. prosince 1995 v Paříži vznikla zcela jiná Bosna a Hercegovina, než jaká byla před válkou. Tvoří jí dvě územněsprávní jednotky s rozsáhlými pravomocemi tzv. entity – Federace Bosny a Hercegoviny, jež je obývaná především Bosňáky a Chorvaty a Republika Srbská, kterou obývají bosenskohercegovští Srbové. Samotná Federace je ještě rozdělena na deset kantonů dle etnického složení obyvatelstva, buď na bosňácké, chorvatské či dva smíšené bosňácko-chorvatské kantony. Daytonský politický systém Bosny a Hercegoviny je velice komplikovaný. V čele státu stojí kolektivní Předsednictvo, ve kterém zasedají zástupci bosenskohercegovských národů, tedy Bosňák, Srb a Chorvat. V rámci celostátní úrovně existuje i vláda a parlament. Nicméně stále významnější vliv na chod státu mají instituce entit. Obě bosenskohercegovské entity mají vlastního prezidenta, parlamenty a soudní soustavy (totéž platí i pro jednotlivé kantony Federace Bosny a Hercegoviny). Entity se tak díky svým rozsáhlým kompetencím chovají jako stát ve státě. Významnou roli v rámci politického systému stále hraje mezinárodní správa země, a to prostřednictvím Úřadu vysokého představitele (Office of the High Representative OHR). OHR vznikl v roce 1996 na základě Daytonské mírové smlouvy. Jeho hlavní činností je dohled nad dodržováním závazků vyplývajících z mírové dohody ze strany politických představitelů Bosny a Hercegoviny. Vysoký představitel disponuje rozsáhlými pravomocemi, včetně možnosti odvolat z funkce jakéhokoliv bosenskohercegovského politika, či vytvářet potřebné zákony pro fungování


4

Ô BALKÁN Ô státu, pokud toho nejsou schopni místní záNávrat uprchlíků do svých domovů se překonodárci. Nicméně současný vysoký předdevším v druhé polovině 90. let odvíjel postavitel Christian Schwarz-Schilling při malu a navrátilci se vraceli hlavně na území, svém nástupu do funkce oznámil, že bude jež po válce připadlo jejich etniku. Situaci posledním vysokým představitelem, jelikož pro návrat na území, která připadla opačným se plánuje ukončení činnosti OHR v průběetnikům, komplikovalo několik skutečností. hu roku 2007. Mezi ně patřila bezpečnostní rizika při návraOznámení o ukončení činnosti OHR postatu na taková území, dále malé šance získat vilo bosenské politiky před skutečnost, že popráci, jelikož v rámci pracovních příležitostí kud ve volbách, které byly naplánované na byli preferováni příslušníci „správného“ etni1. říjen 2006, získají mandát od voličů, staka, skutečnost, že v původních domovech nou se prvními představiteli země, kteří buuprchlíků bydlely uprchlické rodiny z jiných dou moci vládnout bez „omezování“ ze stračásti Bosny a Hercegoviny, diskriminace ze ny vysokého představitele, což sebou zároveň strany úřadů a další problémy. přináší i větší zodpovědnost vůči bosenským Průlom nastal až v roce 2000, kdy se bovoličům. Bosenskohercegovští politici se ke senskohercegovský Ústavní soud rozhodl, že své historické příležitosti nepostavili příliš zodbude reagovat na diskriminační politiku jedpovědně. Drtivá většina z nich se uchýlila k osvědčenému receptu z předchozích voleb, tedy k vedení útočných populisticko-nacionalistických kampaní. Již první předběžné výsledky voleb ukázaly, že politici, kteří se uchýlili k populistickým a prázdným slibům, budou slavit úspěch. Nicméně Bosenskohercegovský volební systém znesnadňuje (téměř vylučuje) vytvoření koalice Nově vybudovaný mostarský Starý most. pouze dvou či tří politických stran na celostátní úrovni. Žádné ze stran se tak díky nanotlivých entit. Soud reagoval na skutečnost, stavení volebního systému nepodařilo získat že Ústava Bosny a Hercegoviny označovala významnější mandát od voličů oproti konkuBosňáky, Srby a Chorvaty za rovnoprávné konrenčním politickým stranám. Tato skutečnost stitutivní národy země, ale ústavy entit tuto vede k tomu, že v Bosně a Hercegovině vzniskutečnost nereflektovaly (v Republice Srbkají v rámci vytváření státní vlády velmi široské se mluvilo pouze o Srbech jako o konstiké a různorodé koalice. Zůstává tedy otáztutivním národě a ve Federaci jen o Bosňákou, zda-li lze očekávat od nové vlády nějaký cích a Chorvatech). Ústavní soud proto nařídil skutečný pokrok. změny, které upravily podobu daytonského Na základě výše uvedeného složitého rozpolitického systému, čímž zvýraznil skutečdělení země se do značné míry vytratil duch nost, že všechny národy Bosny a Hercegovimultikulturní bosenské společnosti. Sarajeny si musí na celém území země být rovny. vo, ve kterém žily před válkou početné srbNásledkem změn na politické scéně tak doské a chorvatské komunity, je nyní z více chází k vyšší návratnosti uprchlíků i na úzenež 90 % bosňáckým městem. Rovněž před mí pod kontrolou opačných etnik. válkou etnicky smíšený Mostar je v současNicméně i přes dosažený pokrok nelze oznanosti rozdělen podél řeky Neretvy na východčit postavení uprchlíků, kteří se vrátili na úzení (bosňáckou) a západní (chorvatskou) část mí kontrolované jiným etnikem, za bezproměsta. Největší město Republiky Srbské blémové. Stále dochází k řadě útoků na tento Banja Luka se po válce rovněž stalo etnicky druh navrátilců, přičemž každoročně tento homogenním. počet klesá. K nejdramatičtějšímu incidentu

5


došlo v roce 2001, kdy při pokusu o zahájení výstavby staré banjalucké mešity Ferhadiji, jež byla během války stejně jako ostatní banjalucké mešity vyhozena do povětří, zaútočil srbský dav kameny na bosňácké účastníky ceremonie. Jeden Bosňák zemřel po zásahu kamenem do hlavy. I přes tento incident se proces obnovy náboženských staveb v Bosně a Hercegovině včetně Ferhadiji nezastavil. Právě obnova zničeních sakrálních staveb napříč zemí poskytuje významný psychologický signál všem uprchlíkům, že návrat na území, kde většinu tvoří jiné etnikum, je možný. Díky druhé vlně návratu uprchlíků do svých původních domovů, kterou lze datovat od roku 2000, lze považovat návratnost za více či méně úspěšnou. Odhaduje se, že do svých domovů se vrátila polovina uprchlíků. Dalšímu návratu však brání především těžká socioekonomická situace v Bosně a Hercegovině. Návrat do země, kde je nezaměstnanost 40 %, příliš neláká ty osoby, jež před válkou utekly do západní Evropy či Spojených států amerických, kde mají daleko vyšší životní standart, než ten, který by je čekal po návratu do Bosny a Hercegoviny. Navíc na řadě lidí se podepsalo trauma války a strach, že by se jim Foto: Damir Kasum znovu mohlo stát něco podobného jako v 90. letech, což je absolutně odrazuje od možnosti přemýšlet nad návratem do domovské země. Etnické soužití v poválečné Bosně a Hercegovině lze v současné době označit za poklidné. Důvodem je řada skutečností, mezi které patří i fakt, že existuje již jen málo míst, kde by mohlo dojít k růstu napětí. Vychází to ze skutečnosti, že poválečná Bosna a Hercegovina již není tou multikulturní společností, kde jednotlivá etnika žila spolu. Nyní žijí spíše vedle sebe v rámci „svých“ entit a kantonů, což na jedné straně umožňuje mírovou koexistenci, ale na druhou stranu se tímto daytonským modelem vytratil duch předválečné multikulturní bosenskohercegovské společnosti, který jen stěží půjde někdy obnovit. Damir Kasum Autor je studentem politologie na FSS MU.

BALKÁN

Ó Ó Ó

Â Anketa 1) V čem si myslíte, že spočívá největší problém soužití Makedonců a Albánců? 2) Mezi Makedonci a Albánci stále přetrvává napětí. Co by se podle Vás mělo stát, aby se situace zlepšila. Respektive, co by musely udělat jednotlivé strany za kroky? 3) Myslíte si, že si Makedonci a Albánci přejí žít spolu v jednom státě, v harmonii?

Stevče Dečev ředitel nadace Marita-Makedonie, absolvent Právnické fakulty Justiniána Prvního – Skopje, obor Mezinárodní právo, Makedonec 1) Já nevěřím tomu, že existuje opravdu trvalý problém v soužití mezi Albánci a Makedonci v Makedonii. V Makedonii vždy koexistovaly etnokulturní rozdílnosti a vždy se mezi sebou slaďovaly a proplétaly. Někdy ty stejné šly proti sobě a střetávaly se, jak za dobu okupace, tak za dobu socialismu, stejně jako v podmínkách demokracie. Ale v Makedonii nikdy, na rozdíl od ostatních státu na Balkáně, neproběhla genocida, vyhánění nebo asimilace. Důkazem toho všeho je, že v dnešní Makedonii existuje 26 národností a etnických menšin. Pokud se snažíme lokalizovat problém, dojdeme k tom, že problém vytváří určitá mafiozně-politická struktura, která chce především na našem území válku, nikoliv mír. Chtějí, aby Balkán, a speciálně Makedonie, Kosovo, Bosna a Hercegovina, byly znova „SUD PRACHU“ (Bure barut) jednou spojené Evropy. Pro Makedonce a Albánce v Makedonii mohu říci jen toto: žili jsme a budeme žít spolu. 2) Je pravda, že po konfliktu z roku 2001 eskalovalo napětí. Bylo zabito mnoho lidí. Každý rodič, který ztratil dítě, bude mít nenahraditelnou a ničím nevyléčitelnou bolest a ránu. Ale to, co se stalo, už je za námi. Aby se situace zlepšovala, musí se pracovat na zachování míru. Je potřeba, aby se v Makedonii co nejvíce vyvíjela mezikulturní komunikace s cílem překonat celou řadu předsudků. Je potřeba změnit tendenci uzavírání se jednotlivců do sebe, kteří se vymlouvají na ochranu svých práv. V Makedonii se musí zažít demokracie a otevřená společnost i tržní ekonomie. Ústupky byly udělány z obou stran. Ale jak Makedonci, tak Albánci, tak i ostatní menšiny, které žijí v Makedonii nesmí odstoupit ze směru, který vede k integraci do EU. Makedonie – se všemi etnickými a náboženskými menšinami, které ji tvoří a zároveň cítí tuto zemi jako svoji jak historicky, tak kulturně a geograficky – patří do Evropy. Kulturní a historické památky se nekryjí s dnešní s Evropou, protože míříme k Evropě bez hranic. 3) Klima pro soužití mezi Makedonci, Srby, Albánci, Turky, Romy, Bosňáky, Vlachy odvždy existovalo, existuje a bude existovat. Jsme svědky toho, že dennodenně se situace zlepšuje. Já mám hodně kamarádů Albánců, stejně jako já to má mnoho dalších lidí. Mnoho Makedonců se učí albánštinu. Já dennodenně prosím Boha, aby tento blažený stav prodloužil pro budoucí generace; ať je pro ně mír nejvyšší imperativ. Makedonie je úspěšný příklad soužití, speciálně po Rámcové dohodě z roku 2001, která je dílem tragicky zahynulého makedonského prezidenta pana Borise Trajkovského. On byl milovník míru a následovník křesťanských hodnot a principů. On udělal mnoho proto, aby se v Makedonii politici a lidé snažili o mír a snažili se žít ve společenství a snažili se růst. Přesně to přineslo, že výše zmíněné národy se staly součástí makedonské ústavy. Dokonce Romové jsou u nás jako v prvním státě na světě uznaní jako národ. V Makedonii má každá menšina právo se vzdělávat ve svém jazyce. Příslušníci albánské etnické menšiny jsou součástí vlády, parlamentu i všech ostatních rozvojových procesů. Na rozdíl od jiných států, v kterých řada menšin, mezi něž patří i makedonská menšina v sousedních státech, není uznáno a nemá právo se rozvíjet a učit se ve svém mateřském jazyce. Doufám, že s podporou EU, USA, OSN, NATO se v těchto místech mír udrží. Doba velkonacionalistického státu je za námi, teď je doba soužití, míru a prosperity.

Vigan Halimi student práv, Makedonský Albánec 1) Problém mezi Albánci a Makedonci se může vyjádřit dvojím způsobem: Zaprvé největším tvůrcem problémů a vzájemných nesouhlasů je vláda, včetně politických představitelů obou národů. Vždycky, díváme-li se z historického hlediska, když se situace mezi Albánci a Makedonci zlepšovala, někdo nalezl způsob, aby narušil mír, a nejčastěji se to dělo kvůli nějakým politickým cílům. Někdo asi z takové krizové situace profituje. Občané vždycky byli zneužíváni k dosažení nějakých politických cílů. Občané si vždycky mezi sebou rozuměli, problém není v nich. Já i ostatní Albánci jsme se kamarádili a kamarádíme s mnoha Makedonci bez jakýchkoliv problémů, ale vždycky když vláda vytvoří nějakou krizovou situaci, automaticky se to odráží i mezi občany. Taková je psychologie masy a ti, co vládnou, to moc dobře vědí. Já jsem teď na magisterském studiu v USA a tady se kamarádím s mnoha Makedonci bez problémů a komplikací. Což je proto, že tady není nikdo, kdo by nám něco tloukl do hlavy. Zadruhé, naše (albánské – pozn. red.) společenské zázemí je takové, že nám nedává veliký prostor na působení, jednoduše řečeno, je moc těžké vyhnout se faktu, kde jsme se narodili, jak jsme vzděláváni (v rodině i ve škole) i jak jsme vyrostli. Takovéto klima nevraživosti se předává novým generacím stejně jako bylo předáno nám rodinou, médii, výukou – se vším všudy, se všemi okolnostmi a negativní energií, způsobuje, aby se situace prodlužovala a pokračovala těmi samými problémy. 2) Z výše uvedené odpovědi vám mohu říci varianty krátkodobého a dlouhodobého řešení momentální situace. Je to jednoduše srozumitelné, ale pro některé těžko realizovatelné. Politické strany jsou ty, které krizové situace a neporozumění vytvářejí. Ony se musí jednou a provždy zajímat o budoucnost státu a ekonomie, a ne aby používaly napětí pro své politické cíle a body. Zadruhé, média musí změnit způsob, kterým dělají senzace z malých problémů a incidentů. Média občas upozorňují na toleranci, což je chybné. Podíváme-li se totiž hlouběji, tolerance automaticky znamená, že někomu něco vadí a to se musí snášet (tolerovat), ale občané si nevadí navzájem, občanům vadí například chudoba. To je uměle vytvořené napětí těch, kteří nám vládnou. Naproti tomu se musí propagovat POROZUMĚNÍ, jen tak se situace může zlepšit. Ať porozumíme tomu druhému, ať porozumíme jiné kultuře, to znamená progres a ne tolerance. Termín tolerance i jeho význam jsou staré, jako je starý komunismus. Potom způsob, kterým vzděláváme naše děti, bude způsob, kterým oni budou působit zítra. Ale když naše nesouhlasy a nevraživost přenášíme na děti, nemůžeme očekávat, že by ony změnily situaci, naopak, problémy se budou jen


6

Ô BALKÁN Ô prohlubovat. Musí se změnit způsob, kterým izolujeme naše (albánské – pozn. red.) děti od ostatních národů a kultur. Kdybychom je nechali vyrůstat spolu (v Makedonii je albánské školství do velké míry od makedonského odděleno – pozn. red.), ony si zítra budou moct porozumět a žít mnohem lépe, než my můžeme dneska. Potřebujeme nové síly. 3) Momentálně si nejsem jist, zda takovéto klima existuje. Politické strany jsou vedeny stejnými lidmi jako před 15 – 20 lety. Média mluví stejně neobjektivně a se stejnou senzacechtivostí jako dříve. Celý příběh se může vyměnit, jen kdyby se změnil vypravěč příběhu.

Zuzana Dudová bývalá pracovnice OBSE v Makedonii. 1) Největší problém spočívá v tom, že si nevěří. To vychází jak z toho, že si v minulosti navzájem ublížili, tak z toho, že se málo znají. Albánci a Makedonci se cítí navzájem ohroženi svými politickými ambicemi. Makedonie je stát poměrně mladý a křehký. Makedonci poprvé, a tak trochu náhodou, přišli ke svému samostatnému státu a bojí se, že jim ho Albánci rozbijí. Albánci zase mají pocit křivdy z postavení druhořadých občanů z dob Jugoslávie a období před konfliktem z roku 2001. Nacházejí se v procesu živelného národního sebeuvědomování. Chtějí pro sebe co nejvíce autonomie (někteří jen v rámci Makedonie, někteří by rádi přepisovali hranice spojením s budoucím nezávislým Kosovem, někteří možná i přes absolutní nereálnost stále věří v myšlenku Velké Albánie) a s Makedonií jako se svým státem se prostě buď plně nebo vůbec neztotožňují. Loajalitu cítí kromě Makedonie také k Albánii či Kosovu, no ale především k albánské národní identitě vyjádřené národní vlajkou (která je identická se státní vlajkou Albánie). Tento stav zákonitě vede k určité míře mezietnického napětí. Zdaleka ale nedosahuje tak paranoidní dimenze jako v sousedním Kosovu. 2) Největší nebezpečí vidím v tom, že se nepracuje – nebo příliš málo pracuje – na oslabení etnické segregace mezi dětmi a mladými lidmi. Kvůli jazykové bariéře a díky kulturní emancipaci Albánců (kteří se dříve ve škole učili v srbštině a makedonštině – vzdělání ve vlastním jazyce je jedním z albánských výdobytků z konfliktu z roku 2001) se mladí Albánci a Makedonci stále méně znají. Mají tak větší tendenci propadat stereotypům a předsudkům. V rámci škol jsou albánské a makedonské děti odděleny ve třídách podle toho, jakým jazykem mluví. Často se učí v různých školních budovách. To je pozůstatek konfliktu z roku 2001, kdy děti které patřily v určité oblasti k národnostní menšině opustily domovskou školní budovu a dosud se učí odděleně, buď proto, že se na návrat stále necítí dost bezpečně nebo z různých lobbyistických či politických důvodů. Jazyková a kulturní emancipace Albánců tak kromě mnoha pozitivních aspektů vede bohužel také k tomu, že jak Albánci, tak Makedonci se uzavírají do svých vlastních enkláv (mladí Albánci žijící v čistě albánských oblastech se s makedonštinou setkají jako s „cizím jazykem“ často až na základní škole). Např. v Tetovu, kulturním a politickém centru Albánců v Makedonii, existuje zvláštní korzo pro Albánce a zvláštní pro Makedonce (ti zde představují menšinu). Situaci neprospívá ani rigidní stav školství – schopnosti dětí a mládeže kriticky myslet je velmi omezená. O nutnosti investic do dětí a mladých lidé mluvím proto, že zásadní změna v postojích bude trvat minimálně jednu, ale spíše dvě či více generací. Jednoduché řešení neexistuje. Pomohlo by ale také, kdyby se vedle pověstné balkánské emocionality a temperamentu ještě více prosadil pragmatismus a racionální přistup. Makedonci a Albánci už prokázali, že jsou schopni si společně vládnout. Od Ochridské mírové úmluvy (2001), která zakončila ozbrojený konflikt z roku 2001, jsou ve vládě vždy jedna makedonská a albánská politická strana. K tomu, aby mohli mít všichni lehčí spaní, by ale pomohlo, kdyby se Albánci definitivně smířili s tím, že fungují v rámci Makedonie jako státního celku. Makedonci by měli být velkorysí v udělování a implementaci rozumné míry kulturní a politické autonomie Albánců. Dalším krokem vpřed by mohlo být omezení vzájemných provokací. Albánci všude, kde se dá, stavějí pomníky svým hrdinům, bojovníkům za „jejich věc“ (často si radši za velké peníze postaví ve vesnici obrovský pomník, než aby například svépomocí opravili střechu školy, do které zatéká). Makedonci zase například vztyčili veliký kříž, symbol pravoslaví, na vrcholu hory Vodno, která se tyčí nad hlavním městem Skopje. Kříž je v noci nasvícený. Albánci přitom představují asi čtvrtinu obyvatel hlavního města. Ne náhodou tento fenomén připomíná značkování teritoria a jako takový vypovídá mnohé o povaze problému. Z českého pohledu banálním, z makedonského citlivým tématem je také užívání státních symbolů, např. vlajky. Jako pozorovatelka OBSE jsem mluvila s mnoha starosty a dalšími osobnostmi veřejného života. Bylo zajímavé sledovat kombinace vlajek umístěných na jejich pracovních stolech. Modelový starosta etnický Albánec má např. na stole zpravidla vlajku albánskou, už méně samozřejmě makedonskou. Oblíbené jsou vlajky USA a EU. Pokud se jedná o starostův stůl, není to zas tak velký problém. Co ale když se jedná o vlajku umístěnou na radnici? Pokud nad radnicí nacházející se ve státě Makedonie vlaje pouze albánská vlajka, tedy vlajka sousedního státu, je to samozřejmě problém. 3) Přesto všechno, co jsem dosud zmínila, si myslím, že ano. Lidé už jsou post-konfliktní situací unaveni. Chtějí se posunout dále. Pravdou také je, že mnoho mladých lidí, kdyby si mohli vybrat, nejraději by žilo na Západě. Přísná migrační politika EU a USA to však umožňuje jen velmi omezeně. Většina obyvatel Makedonie tedy v zemi buď zůstat bude muset, či zůstat chce, to je všem jasné. Dobrá motivace na zlepšování soužití tedy rozhodně existuje. Tuto motivaci by dále mohla podpořit vidina dohledné integrace do EU, ta je ale v současnosti pro Makedonii dost vágní.

1) V čem si myslíte, že spočívá největší problém soužití Srbů a Albánců? 2) Mezi Srbi a Albánci stále přetrvává napětí. Co by se podle Vás mělo stát, aby se situace zlepšila. Respektive, co by musely udělat jednotlivé strany za kroky? 3) Myslíte si, že si Srbové a Albánci přejí žít spolu v jednom státě, v harmonii?

Špresa Fetai 34 let, Kosovská Albánka 1) Právě v tom, že nejde zapomenout na zločiny války. Pamatuju si, že za Tita jsme všichni žili v pohodě vedle sebe, nikdo na nikoho neukazoval, ty seš Srb, ty Albánec... No, vždycky tam byla určitá soupeřivost (hlavně jsem to vnímala jako děcko, když jsme si hráli, ale to bylo normální soupeření o to, kdo je lepší), ale nikdy nenávist, nějaká rasova nebo náboženská. Tu jsem pocítila až na střední škole, až začala válka v bývalé Jugoslávii, až nám zakazovali učit se v našem jazyce a bomby nám lítaly kolem oken, zavřeli univerzity, začala bída, hlad, zabíjení... Když ženy a děti mrzly na ulicích, neměly co jíst, a chlapi buď bojovali, anebo byli mrtví. V podstatě se to dá přirovnat k situaci v Čečensku, my jsme měli jen to štěstí, že Kosovo není Čečensko, je to Evropa, a přišly mezinárodní síly (smích). Z mé rodiny se naštěstí nikomu nic

7


BALKÁN

Ó Ó Ó

nestalo, utekli jsem, ale měli jsme všichni strach, kolem se děly příšernosti, že nemůžu vzpomínat. Asi kdybych měla tu zkušenost, že mi něco udělali Srbové nebo že mi někoho zabili, tak je budu nenávidět celý život. Nedivím se tomu, že Albánci jsou tak vlastenci a nechtějí už žít se Srby. Politika je špína. 2) A co by musely udělat obě strany za kroky? Myslím že by asi musela být větší tolerance na obou stranách, trpělivost, ale je otázka, jestli teď, po tom všem si ještě lidi budou navzájem věřit. Ten problém mezi Srby a Albánci nevznikl sám od sebe, tam byly daleko větší mocenské zájmy jiných, taková propaganda… a teď, co s tím už. Nejsem moc optimistická v tom, že ještě někdy něco bude jako dřív, ale osobně bych moc chtěla, protože nemám nic proti nikomu. 3) Tak to nikdy! To by se museli lidi začít chovat jinak a zapomenout na to, co bylo za války, a to už vymazat nejde, bylo spousta násilí a krveprolití, obávám se, že toto bude vždy živá vzpomínka a dává to úrodnou půdu pro různé extremisty. To by asi muselo Kosovo získat samostatnost nebo aspoň nějakou větší autonomii. V Kosovu je svoboda a mír a rovnost všech jenom jako a když odejde KFOR, tak to bude katastrofa. Vlastně už zase začíná být.

Martin Dvořák v letech 1999 - 2002 pracovním mise OSN v Kosovu 1) V jejich dlouhodobě nenávistné vzájemné historii. Po generace se předává dětem od kolébky nenávist, zášť a pocit historické křivdy, spáchané tím druhým národem na národu rodičů. A tato „křivda“ může být podle této tradice odčiněna a smazána jen krví. Samozřejmě, jako jinde, nelze ani tohle paušalizovat, jistě tam žijí i smířliví Albánci a Srbové ale jsou v menšině a snadno umlčeni většinou. 2) Viz první otázka. Je zapotřebí změnit celé národní povědomí obou etnik, které dosud říká, že Srb pro Albánce a Albánec pro Srba je nesmiřitelný nepřítel. A na to je potřeba zaprvé čas několika generací, které by dokázaly žít vedle sebe v míru, byť bez velké lásky. A za druhé je k tomu potřeba, aby skutečné autority obou národů znova a znova deklarovaly potřebu vzájemného soužití a nikoli potřebu likvidace nebo aspoň vyhnání druhé strany z „našeho historického území“. A Srbům podle mne navíc dosud chybí i sebereflexe z období fungování bývalé Jugoslávie, v ní dominovali, a zejména vůči Kosovu se chovali jako kolonozátoři. 3) Ne, to si bohužel nemyslím, ale věřím, že jejich vztahy by mohl podstatně zlepši společný vstup do nějakého mezinárodní spolku, a la EU nebo NATO. Chápu, že tomu v současné době brání jejich nízká ekonomická i politická úroveň, ale povinnost respektovat společná pravidla vyššího celku jako podmínka získání zdrojů k obnově a záchraně by tady podle mě fungovaly jako „tlumítko vášní“. A dokonce si myslím, že to by si oba národy přály nebo alespoň „uměly představit“, jak říkávají politikové.

Â OBSE v Albánii Zájem o Albánii je v České republice téměř nulový, a pokud se někdo o Zemi Orlů (z albánského Shqiperia) vůbec zmíní, pak jako o zaostalé zemi někde na Balkáně, kam není radno jezdit a kde za každým rohem číhá nebezpečí. To je do jisté míry pravda. Albánie patří spolu s Moldávií, Bosnou a Hercegovinou a Ukrajinou k nejchudším zemím Evropy. Odhaduje se, že v zahraničí (především v Řecku, Itálii, Německu a USA) žije téměř stejný počet Albánců – tj. zhruba tři miliony lidí – jako uvnitř země, a to bez Kosovských Albánců a početné menšiny v Makedonii a Černé Hoře. Na finanční podpoře těchto většinou ekonomických migrantů závisí početné rodiny doma. Pověst nebezpečné země Albánie získala nejen kvůli krátké, leč krvavé občanské válce v roce 1997, ale především kvůli organizovanému zločinu, který se v případě Albánie orientuje zvláště na obchod s narkotiky a s ženami. Na rozdíl od České republiky, která po pádu komunismu mohla začít stavět na demokratické tradici první republiky a do jisté míry i na pozitivním dědictví parlamentarismu rakouské monarchie, neměla Albánie žádnou zkušenost s demokracií a kapitalismem. Území dnešní Albánie bylo po několik staletí součástí za modernizujícími se státy Evropy stále více zaostávající Osmanské říše. Krátce před první světovou válkou vyhlásila nezávislost, která byla po skončení druhé balkánské vál-

ky v roce 1913 uznána tehdejšími mocnostmi na konferenci v Londýně. Po první světové válce se Albánie jako mnoho dalších zemí zmítala v ekonomické i sociální krizi. Vnitřně oslabená země se stala nejen předmětem soupeření mezi Itálií a Královstvím Srbů, Chorva-

tů a Slovinců (pozdější Jugoslávií), ale také místem střetů mezi konzervativními klany, které se nechtěly vzdát osmanského dědictví, a liberálními klany, které byly nakloněny modernizaci. Koncem třicátých let rozpustil tehdejší prezident Ahmed Bey Zogu, vůdce

Příslušníci hraniční policie se seznamují s přístrojem pro noční vidění.


Foto: Jitka Evanová

8

Ô BALKÁN Ô konzervativního klanu ze střední Albánie, parlament a prohlásil se za krále. Král Zog I sice zemi částečně stabilizoval a podpořil některé důležité reformy – například vytvoření moderního vzdělávacího systému, jeho diktátorský způsob vlády však měl na další vývoj Albánie spíše negativní vliv. Zabránil zavedení a rozvoji demokratických svobod či odmítl provést důležitou pozemkovou reformu, a tak se brzy mezi hlady strádajícím a nespokojeným obyvatelstvem vytvořila první komunistická uskupení. Země se finančně i technologicky dostávala do stále silnější závislosti na fašistické Itálii. V roce 1939 byl Zog I svržen Mussolinim, který z Albánie učinil de facto italský protektorát. Během druhé světové války vznikla pod ochranou nacistického Německa a Itálie „Velká Albánie“, která kromě samotné Albánie zahrnovala Kosovo a část dnešní Makedonie. Zápas o moc po druhé světové válce vyhráli komunisté, aktivní v boji proti okupaci během války. V čele s Enverem Hoxhou nastolili tvrdou stalinistickou diktaturu. Tvrdou tak, že Hoxhovo trvání na Stalinově kultu vedlo po Chruščově kritice Stalina na dvacátém sjezdu KSSS v roce 1956 k ochlazení vztahů s Moskvou. Albánský diktátor využil sovětsko-čínské roztržky a požádal o podporu komunistickou Čínu, která spolu s technologickou pomocí přinesla brutalitu v evropské zemi dosud nepoznanou. V mnohém se podobala současnému severokorejskému režimu. Hranice země byly neprodyšně uzavřeny, perzekuce a justiční vraždy odpůrců režimu byly na denním pořádku, ekonomická situace byla katastrofální. Ze tří milionů obyvatel byla jedna třetina v komunistické straně (udává se, že v Čechách byl ve straně rovněž cca milion lidí, ovšem z deseti milionu obyvatel). V roce 1985 Hoxha zemřel a po povinném truchlení se vyčerpaná Albánie začala především z ekonomických důvodů pomalu otevírat okolnímu světu. Samotný proces demokratizace byl uspíšen rozpadem sovětského bloku a koncem studené války. V roce 1991 proběhly první svobodné volby, které ještě vyhrála komunistická strana. O rok později se ve volbách dostala k moci Demokratická strana v čele s nynějším premiérem Sali Berishou, jejíž vláda nastartovala demokratické a ekonomické reformy. Nedostatek zkušeností s kapitalismem a demokracií spolu s korupcí ve vládě však přivedl Albánii v roce 1997 do občanské války, když většina obyvatel ztratila své životní úspory v hroutících se pyramidových hrách. Znepokojené mezinárodní společenství pomohlo s řešením krize, Albánie se však ocitla v pomyslném roce nula. Albánie udělala během patnácti let, které uběhly od pádu komunismu, a téměř deseti let, které uplynuly od vnitrostátní krize, značný pokrok ve stupni demokracie, vlády zákona i v oblasti lidský práv. Avšak vzhledem k neexistující tradici demokracie a chybějícím zkušenostem a často i vůli na všech úrovních státní správy je zlepšování situace pomalé a mnohdy vázané na politiku „cukru

9

a biče“ mezinárodního společenství, a to především Evropské unie, jejímž členem se chce Albánie stát. Podle poslední hodnotící zprávy Evropské komise přetrvávají – přes dosažený pokrok – závažné nedostatky mimo jiné v soudnictví (pomalost soudů, nedostatečná transparentnost soudních přelíčení a ochrana svědků či rozsáhlá korupce), v oblasti lidských práv (především faktická ochrana sociálně slabších, jako jsou ženy, děti, lidé s postižením či Romové, obchod se ženami apod.), v oblasti médií (úzká provázanost s politiky a s tím související neobjektivnost) i v práci policie (korupce, nedostatečné materiální, finanční i lidské zdroje). V těchto oblastech se snaží pomoci mise OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), která byla ustavena již počátkem roku 1997 s cílem podpořit nelehký proces demokratizace. Mise (OSCE Presence in Albania) byla zřízena Stálou Radou OBSE na žádost albánské vlády během krize v devadesátém sedmém roce. Ve spolupráci s dalšími mezinárodními organizacemi (Rada Evropy apod.) byla pověřena asistencí a poradní činností v oblastech demokratizace, lidských práv, přípravy voleb a jejich monitorováním. V roce 2003 byl tento mandát s ohledem na měnící se situaci upřesněn a rozšířen. Hlavním cílem mise i nadále zůstává podpora demokratizace, dodržování lidských práv a prosazování vlády zákona. Pro jeho dosažení se mise soustředí na reformy v soudnictví, legislativě, volebním systému, majetkových právech a reformu státní správy na regionální úrovni. Dále podporuje policii a další instituce v boji proti korupci včetně vytváření nezbytných zákonů, pomáhá posilovat občanskou společnost a podporuje nezávislost médií. Před loňskými parlamentními volbami uskutečnila mise projekt na zlepšení registrace voličů a v současné době se účastní příprav na pomoc při modernizaci registru obyvatelstva a systému adres, který kvůli nelegálním stavbám téměř neexistuje. Mise jako taková nemá žádné pravomoci k prosazení výše uvedených cílů a její aktivita se omezuje na asistenci, odborné posudky a doporučení. Záleží na albánských státních orgánech, zda je přijmou či odmítnou. Kromě hlavního sídla v Tiraně má mise nyní čtyři (dříve 12) „polní stanice“, které pomáhají s plněním cílů na regionální úrovni. Na severu země jsou ve městech Shkodra a Kukes. Shkodra je starobylém město u Skadarského jezera na hranicích s Černou horou, v němž je stále patrný dřívější vliv Itálie a nad nímž se majestátně tyčí středověký hrad Rozafa. Jedním z největším pokladů města je sbírka fotek, kterou začal italský imigrant Peter Marubi a která zachycuje důležité i všední události regionu v letech 1858 – 1959. Kukes je v padesátých letech vybudované město u hranic s Kosovem, obklopené horami v oblasti, která patří k nejchudším v zemi. Vysoká nezaměstnanost, izolovanost od zbytku země a i na albánské poměry příliš časté


výpadky proudu zpomalují jakékoli snahy o zlepšení. Obecným problémem severu Albánie je přetrvávající praxe krevní msty, která je praktikována na základě starobylého kodexu Lek Dukagjini. Současná msta se však neomezuje pouze na vykonavatele vraždy, ale vztahuje se na všechny mužské příslušníky rodiny bez ohledu na věk. Albánské státní instituce zatím nebyly, přes některé úspěchy, schopny tuto aktivitu zcela eliminovat. Není nutné zdůrazňovat, že tato praxe má následně negativní vliv na ekonomickou situaci rodin a vzdělání kvůli dobrovolnému domácímu vězení mužských příslušníků rodin. Na jihu jsou stanice ve městech Gjirokastra a Vlora. Gjirokastra je malé město – rodiště nejen Envera Hoxhy, ale i kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu Ismaila Kadareho – s početnou řeckou minoritou, které bylo loni díky své starobylé osmanské čtvrti zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Vlora je důležitým přístavem na břehu Jaderského moře, kde svoji letní dovolenou tráví mnoho Albánců. Role polních stanic je nezastupitelná. Informují nejen o dění v regionech, ale rovněž na základě konkrétních potřeb iniciují projekty a pomáhají s jejich implementací.

Pár příkladů Kromě etnických menšin (Řekové, Černohorci a Makedonci) uznává albánská legislativa status jazykové menšiny, do které patří Romové. Na území Albánie přišli před více než šesti sty lety a dnes se jejich počet odhaduje na sto dvacet tisíc. V době komunismu profitovali z politiky plné zaměstnanosti, po pádu diktatury ztráceli práci jako první a dnes jsou nejchudší sociální vrstvou s téměř stoprocentní nezaměstnaností a naprosto nedostatečným vzděláním. Žijí roztroušeni v komunitách po celé zemi. Ve Shkodře přežívají v improvizovaných obydlích, ve kterých se tísní až padesát lidí, na okraji města u řeky Buna. Nemají práci, přístup k pitné vodě, vzdělání, zdravotní péči, ženy a děti žebrají v ulicích města a stávají se oběťmi obchodu s lidmi, průměrná délka dožití je méně než čtyřicet let. Mise OBSE vyvíjí aktivitu na národní i regionální úrovni. V roce 2003 přijala albánská vláda za značného přispění OBSE Národní strategii pro zlepšení životních podmínek Romů, která nejen stanovila konkrétní cíle a způsoby, jak jich dosáhnout, ale rovněž jasně určila odpovědnosti jednotlivých státních institucí. V rámci současné přípravy modernizace registru obyvatel se OBSE snaží zdůraznit problém romské populace, která není v drtivé většině registrována. Děti se většinou rodí mimo oficiální instituce, rodiče je nezaregistrují, a děti se tak ocitají mimo systém sociální podpory (zdravotní pojištění, přídavky na děti) a vzdělávací systém, což je podstatně znevýhodňuje do budoucna a přispívá k prohlubování jejich neutěšené situace. V rámci boje proti obchodu s lidmi darovala OBSE pohraniční policii vybavení pro noční vidění spolu s odborným výcvikem. Na

BALKÁN lokální úrovni organizuje stanice ve Shkodře ve spolupráci s Maltézskými rytíři letní tábor pro romské děti a děti z ostatních sociálně slabých rodin. Třítýdenní pobyt u moře za městem je pro mnohé z nich jedinou možností, jak si hrát, něčemu se naučit, vydatně se najíst a navázat blízká přátelství. Vzdělání však bohužel není problémem pouze romské populace. V poslední době roste ve vesnicích v horských oblastech opět míra negramotnosti, neboť mnoho lidí odchází do měst a zahraničí, ubývá kvalifikovaných učitelů, třídy se spojují a podmínky ve školách jsou nevyhovující, často chybí okna či topení. Průměrná doba školní docházky je 9.6 let , což je podle zprávy EU o pět let méně, než je průměr zemí OECD. Rozsáhlá korupce na univerzitách, kde si studenti fakticky mohou koupit nejen přijetí na školu, ale také většinu zkoušek, a tak mnohdy ukončí studium sice s diplomem, ale s téměř nulovou znalostí, bude mít negativní dopad v budoucnu. V Albánii nevzniká vzdělaná střední třída, která se považuje za nosný pilíř demokracie. Mnoho vzdělaných mladých lidí buď odchází do zahraničí, nebo se z něj po studiích nevrací. OBSE v tomto směru nevyvíjí konkrétní aktivitu, ale podílí se na podpoře celonárodní strategie a vytváření protikorupční legislativy. Další dva dlouhodobé projekty se podílejí na zavádění protikorupčních zákonů do praxe v oblasti soudnictví. Jejich cílem je navíc zlepšení fungování soudnictví jako celku s důrazem na dodržování lidských práv – práva na spravedlivý soud (Fair Trial Project) a práv zadržených (v rámci projektu Pre-trial Detention Cells Project). OBSE sleduje práci soudů a jejich pracovníků a na základě svých

pozorování připravuje doporučení, která by po implementaci albánskými institucemi měla vést ke zlepšení situace. S těmito projekty úzce souvisí podpora vznikající občanské společnosti, která má nenahraditelnou funkci pro zvyšování transparentnosti a odpovědnosti státních institucí a volených politiků. Mise před několika lety financovala založení Centra pro rozvoj občanské společnosti (CSDC) v několika větších městech, pomáhala jim při realizaci nejrůznějších projektů a seminářů. CSDC ve Shkodře se nyní napří-

Ó Ó Ó

klad aktivně účastní veřejných zasedání městského zastupitelstva, poskytuje právní servis lidem v nouzi či pořádá školení pro další neziskové organizace ve městě. Demokracie v Albánii je v plenkách a má před sebou ještě notný kus cesty. Přejme ji, ať brzy přijde doba, kdy i my v Čechách budeme především oceňovat krásy této země. Jitka Evanová Autorka je bývalá pracovnice OBSE.

Kemp pro romské děti a děti z chudých rodin.

Foto: Jitka Evanová

Â Na jihu Balkánu čas utíká pomaleji aneb Troška makedonské kultury Picasso, Shakespeare, Hugo, E. A. Poe a další jim podobné v makedonské kultuře nenajdete. Makedonie je droboučká země, ve které se žije trochu jinak, pojmy kultura, tradice a obyčeje jsou chápány z jiné strany, ze které jsou lidem ve střední a západní Evropě buď neznámé, nebo je obdivují, nebo jim připadají hodně zvláštní a připadá jim tam všechno naopak, připadá jim, že čas je tam zastaven, lidé jsou jiní atd. Každá hora se svojí tíhou. Makedonie se nemůže pochlubit velkými katedrálami, bazilikami ani žádnou gotickou stavbou. Ale lidé jsou tady pyšní na něco jiného, a proto jsou hodně šťastni a vděční. Kopnete-li kdekoliv do země jen na dlaň hluboko, objeví se vám památník, římský, řecký… Kostely jsou svědky byzantské kultury, která v Makedonii panovala… V Ochridu, městě na jihozápadě Makedonie, byla postavena první univerzita, kde se vyučovalo staroslověnsky. Ve městě je tři sta

Tradiční makedonský tanec Teškoto.

Zdroj: internet

šedesát pět kostelů. Každý je svým způsobem hezký a hovoří o době minulé a i nadále bude nést břemeno historie. A neustále a neúnavně zapisovat události, příběhy a slova lidí do svých zdí. Jezero s jeho vlnami omývá obličej města a dává mu svérázné kouzlo. Půjdete-li po městě, potkáte mešitu, na které je na minaretu postaven obrovský kříž. Pokud se vám to bude zdát divné a nemožné, hned první místní vám příběh mešity s křížem vysvětlí a začne vás přesvědčovat, že to tak jde a že to sami vidíte… „Kdysi tady stál kostel, ale jak známo za Turecké říše, které na tomto území pět set padesát let vládla, tady začali stavět hodně mešit. Když dělníci ve dne tuto mešitu dokončili, v noci spadl minaret – to se opakovalo mnoho dní, vždy jej postavili a vždy spadl, nakonec se jednomu dělníkovi zdála Panna Marie a vzkázala mu, že pokud chtějí, aby tam mešita zůstala, musí na minaret dát velký kříž. Dělník se strašně moc bál, jak to bude vnímáno v muslimském světě, ale po dlouhém přemýšlení našel odvahu a řekl to.


10

Ô BALKÁN Ô Po dlouhém rozhodování se kříž na minaretu objevil. A stojí tam do dnes jako památník jednoho trochu podivného příběhu.“

dodržují se spíš náboženské obyčeje než tradice. Další den přichází den Božího narození neboli „Božik“, následující tři sváteční dny se lidé zdraví „Christos se rodi!“ odpovědí je „Na vistina se rodi“ („Kristus se narodil“ – „V pravdě/skutečně se narodil“ – pozn. redakce). V lednu probíhá nejvíce náboženských svátků, a proto lidé vnímají leden jako nejdelší měsíc.

Tradice se i na začátku dvacátého prvního století dodržují stejně jako před sto lety. Občas se zdá, že dokonce ve větší míře. Nejhezčí tradiční věc, kterou zažijete v této krásné zemi, je Galičská svatba („Galička svatba“ – podle vesnice Galičnik, kde se koná) Dvanáctého července se v juliánském Muslimové a křesťané si v Makedonii kalendáři oslavuje sv. Petar a Pavel. V té navzájem svých svátků moc váží, a zatímco době všichni, kteří chodí za penězi do největšími křesťanskými svátky jsou Vánoce zahraničí, musí být už doma, protože dělají a Velikonoce, u muslimů se za největší svatby a slaví řadu náboženských svátků, považuje Ramazan Bajram a Kurdam Bajram, které jsou před tím a i poté. přičemž právě druhý zmíněný má pro ně Svatba začíná ve středu a končí v pondělí význam větší. Vzájemně se muslimové a odpoledne, nevěsta a ženich jsou oblečeni křesťané o svátcích navštěvují, blahopřejí si, v tradičním makedonském kroji toho kraje a o kultuře toho druhého ví tolik, že jim jiná a dodržují se doslova všechny obyčeje – od víra připadá jako přirozená věc. holení ženicha, dovážení výbavy nevěsty, U muslimů je taky velmi důležitá obřízka zaříkávaní mrtvých, aby nepřišli na svatbu, synů a pozvaným křesťanům k oslavě této přes to, že se nevěsta dívá prstýnkem do události se dostává největší úcta, aby se dálky na ženicha, oddávání v kostele, až po necítil nijak špatně. Sladké pondělí (návštěva domova ženicha Dveře chrámů jsou otevřeny pro každého, i nevěsty, kde se pije sladká ohřátá rakije a jí takže do každého kostela nebo kláštera může koláče). jít člověk jakéhokoliv vyznání. Stejně tak je Lidi v Makedonii udržují široké příbuzenské to i v mešitách, tady je jedinou podmínkou vztahy, bez příbuzných by se neobešla žádná se před mešitou vyzout. A chodíce kolem oslava, a proto se zvou na náboženské svátky, mešit a kostelů, uslyšíme bytí zvonů, zpěv svatby, pohřby příbuzní do třetího kolene (Což farářů i zpěv muezzinů a to všechno dohroznamená, že průměrný počet lidí např. na mady dává obrázek jednoho společenského svatbě je kolem 300 – 600 lidí, malá svatba soužití. má kolem 150 – 200 lidí). Pohřební obřady jsou také hluboko Nebuďte překvapení, když vám někdo zakořeněné v tradicích národa, přičemž řekne, my jsme malinký stát a národ a jen zemřelý člověk musí být pochovaný do dodržováním tradic a udržováním kultury se dvaceti čtyř hodin. Na samotném pohřbu se můžeme udržet. Protože tyto věci jednoho podávají různé jídla a pití s pověrou, že národa jsou moc důležité. zemřelý se z toho také nají, nebo se rozdávají jídla, která měl zemřelý oblíbená. Potom nejbližší rodina do čtyřicátého dne každý den ráno a večer se stavuje u hrobu. Potom tři roky se ke vzpomínce na mrtvého schází příbuzní u jeho hrobu každých šest měsíců. A řada dalších takových obyčejů a tradic je už vžitých a každý rok to vypadá přibližně takto… Po oslavě Nového roku se lidé chystají na oslavu Štědrého dne, ale den před tím jdou na koledu … tím všechno začíná. Pátého ledna večer se sebere skupina lidí a zapálí oheň, u něho se do rána zpívají koledy. Ráno se prodlužuje koledováním od domu k domu, kde koledníci získávají kaštany, jablka, ořechy atd. Děti, popř. dospělí, zpívají koledy a náboženské písničky, ale taky v určitých částech v Makedonii se zpívají tzv. tučné, neboli sprosté písničky, které si také v tradici Makedonský tradiční tanec. našly své místo. Štědrý den probíhá v rodinném kruhu,

11


Tance a ora. V Makedonii téměř neexistuje člověk, který neumí tančit nebo zpívat. Děti už od pěti let umí dva nebo tři základní lidové tence, které se jmenují ora. Každý Makedonec umí velmi mnoho písní, protože to patří k tradici. Součástí naší kultury je velké množství krojů. Vyrábí se hlavně z vlny, stříbra, zlata a perel. Lidové kroje se rozdělují na několik podskupin, takže je jiný kroj pro každou příležitost – existují kroje po malé děvče, jiné pro holku, pro dívku zasnoubenou, pro nevěstu, pro vdanou ženu, další pro ženu ve středních letech, pro vdovu, pro babičku apod. Kroje se rozdělují podle svátečních příležitostí, ale také na sváteční a všední, kroje pro každodenní nošení. Třešničkou na dortu, potvrzení všeho a jako neoddělitelná věc od veškeré kultury je pohostinnost celého národa. Vedle zmíněných oslav v širokém rodinném kruhu, se moc pěstuje chození na návštěvu k lidem domů. Návštěva by se neobešla bez základních věcí, jako je rakije, kafe, slatko (sladký vývar z ovoce), různé zeleninové saláty a slané pečivo. Podle makedonských tradic je veliký hřích nepozvat na oběd někoho, koho jste nečekali a náhodou přišel na návštěvu. Tam na jihu Balkánu utíká čas pomaleji, je to země malá, kde se nespěchá, všechny tradice se pečlivě předávají a zachovávají, tam je rozprostřena se svojí krásou země – bájná Makedonie. Katerina Dimovska, Makedonie Autorka je spolupracovnicí časopisu PŘES.

Zdroj: internet

BALKÁN

Ó Ó Ó

Â Grbavica – o bolesti a odvaze bosenských žen Rozhovor s režisérkou a scenáristkou filmu Grbavica – Jasmilou Žbanić – u příležitosti uvedení filmu společností Aerofilms do distribuce v České republice (rozhovor byl převzat z www.feminismus.cz, kde vyšel 31.7.2006).

Jasmila Žbanić - režisérka

Zdroj: www.iffkv.cz

Grbavica je jednou z městských čtvrtí Sarajeva. V překladu to doslovně znamená „žena s hrbem“. Tato městská čtvrť a její obyvatelé zažili těžké chvíle, které doslova odpovídají těžkému osudu takto postižené osoby. Někdo si svoje rány viditelně nese na těle a jiní, třeba mnohem větší a hlubší, zase v paměti a na duši. Filmový příběh sleduje dnešní běžný život hlavní postavy Esmy, která se snaží žít v přítomnosti, což jí ale často její nedávná minulost nedovoluje, a Esma se k ní každým okamžikem vrací. Minulost jí připomíná především její dcera Sara, zplozená z násilí, jež na Esmě spáchali zločinci, kteří se dopouštěli masového znásilňovaní bosenských žen. Esma svojí dceru miluje a i kvůli ní chce žít dál. Zároveň pro svou dceru (a možná i pro sebe) vytvořila iluzi, že otcem Sary je válečný hrdina – tzv. šehid, a ne neznámý násilník. Vztahy mezi matkou a dcerou se vyhrotí ve chvíli, kdy tato milosrdná lež vypluje na povrch. Závěr ale dává příběhu naději, že matka s dcerou k sobě i přesto najdou cestu a postaví se hrůzám minulosti. Grbavica je především filmem o odvaze dvou žen – matky, které válka vzala budoucnost a sny, a dcery, která je rebelkou a svojí cestu teprve hledá. Hned v úvodu mě napadla otázka, kterou si kladu velmi často – jak je to vlastně se ženami v Bosně? Vždy jsem měla takový pocit, že jde o ženy sebevědomé a úspěšné, a to ve všech ohledech, které snadno překonávají

překážky. Jedná se jen o můj dojem nebo je tomu skutečně, alespoň zčásti, tak? Tento pocit sdílím. Žiju v Sarajevu celý život a přemýšlím-li o svém dětství a ženách, které jsem znala a znám a které mě obklopovaly, vidím hlavně obrovské generační skoky: a to počínaje mojí prababičkou, která neměla žádné formální vzdělání a práci, pocházela z velmi tradičního prostředí a chodila zahalená, a pradědečkem, který byl naopak vysokoškolsky vzdělaný a měl vlastní podnik. Už jejich dcera, moje babička, byla ale ženou celkem vzdělanou; měla vedle rodiny i práci. Moje máma je vysokoškolačka a pracovala vždy ve vedoucích pozicích. I v dobách našeho dětství byl určitě vytvářen trend podpory žen v uplatňování se v práci, a to včetně vyšších pozic. Ona proměna od zcela tradiční až po současnou ženu byla velmi rychlá a odehrála se prakticky během dvou generací. Je nutné podotknout, že po všech se zároveň vyžadovalo – a vyžadovaly to především ženy samy po sobě, aby byly těmi, kdo po práci přijde domů, uvaří oběd a postará se o děti a manžela. Vzhledem i k finanční situaci většiny průměrných rodin, si málo lidí mohlo dovolit výpomoc placené pomocné síly. Ženy si tak podržely velmi silnou roli matky, manželky a strážkyně rodiny, roli, kterou měly již jejich babičky, a zároveň stíhaly i kariéru. Je to úžasný příklad toho, co žena dokáže. Je zvláštní to říci, ale i během války v Bosně se ženy rychle zorientovaly a snažily se zachovat alespoň zdání normálního života. Byl to boj svého druhu. Jiný než vedli vojáci, kteří bránili město fyzicky, ale zejména naše maminky držely všechny ve smyslu morální podpory a udržení rodiny. Mimochodem mě napadá, že na rozdíl od druhé světové války, kdy se na našich teritoriích objevilo (včetně mé vlastní rodiny) mnoho žen, které se aktivně účastnily bojů se zbraní v ruce a byly národními hrdinkami, nebylo během této války něco takového zdaleka k vidění. Neumím si vysvětlit, proč tomu tak bylo. A co Sarajevo a jeho obyvatelé během války? V návaznosti na film, který představuje tragédii jedné městské čtvrti a její specifický status během války, bych se zeptala, nakolik obyvatelé Sarajeva věděli, co se v jejich městě, několik metrů od jejich domovů, děje? Dokázali tuto skutečnost přijmout a přemýšlet o ní? Podle svědectví lidí, kterým se podařilo utéct, to věděli. Též díky zprávám rádio amatérů. Lidé v sobě většinou mají zabudované obranné mechanismy, které jim pomáhají nezešílet a nevnímat to zlé, dokud se to nezačne dít přímo jim. Všichni si říkají, že se to snad nestane zrovna jim a že všechno rychle skončí. Vnímají diváci, a to nejen v jiných evropských státech, ale i ve státech bývalé Jugoslávie, kde byl film promítán a kde válka oby-

vatele nezasáhla v takové míře, příběh filmu jako něco, co se stalo na vzdáleném kontinentu a v jiném časoprostoru nebo jako nedávnou minulost, která se odehrála před jejich dveřmi? Lidé v Bosně vnímají tento film jako svůj příběh. Musel uběhnout nějaký čas od všech událostí, aby byli schopní tak učinit a v těch válečných příbězích se vidět. V Chorvatsku je to podobné. Už od Slovinska dál se ale ztrácí ztotožnění s tím, co se před nimi odehrává. Na druhou stranu musím podotknout, že výjimečného porozumění se nám dostalo v Berlíně, kdy za námi po promítání chodily ženy, které měly stejně bolestivé zkušenosti se znásilňováním z druhé světové války vojáky Rudé armády. Přestože od těchto událostí uběhlo již více než 60 let, dlouho se o jejich životních tragédiích nemluvilo a bylo to tabu, a tak zrovna z jejich strany přišlo obrovské pochopení pro životní příběh hlavní hrdinky filmu Esmy. Ve filmu je kladen celkem silný důraz na existenci pomoci postiženým ženám ve formě jakési skupinové terapie, kde ženy-oběti znásilnění a násilností se vzájemně svěřují se svými životními příběhy - jsou taková sezení skutečně organizována? Určitá snaha organizovat skupiny lidí, kteří sdílejí podobný osud, existuje. Spočívá v setkávání se a mluvení o tom, co se jim stalo, a to i formou pracovní terapie. Ale je i řada případů, kdy je trauma tak silné, že taková pomoc není vhodná. Všechny programy pomoci jsou financovány ze zahraničních zdrojů. Na domácí úrovni se na nich stát nepodílí. I to je jedna ze známek podivného postoje společnosti vůči těmto problémům. Jak se společnost, dá-li se zobecnit, staví ke skutečnosti, že se něco takového jako plánované znásilňování dělo, a k následkům těchto činů? Jsou takové příběhy přítomny v médiích? Hodně se o tom diskutovalo hned po válce. Časem to ale vyprchalo. Většina takto postižených žen se nechce zviditelňovat; k tomu je nutné i podotknout, že ani politikům se toto téma k manipulaci s veřejným míněním příliš nehodí (na rozdíl od jiných seskupení jako jsou např. spolky rodin padlých vojáků). Tyto ženy nepředstavují skupinu, která by veřejně vystupovala a nechala si vkládat do úst výroky odpovídající situaci. Všichni o znásilňování věděli, ale každý se domnívá, že jeho situace je horší. Je to jakýsi syndrom oběti, kdy si každý myslí, že jemu bylo nejhůř. Není zde příliš snaha pochopit, že někoho válka zasáhla možná ještě víc. Jde o jistou formu egoizmu vedoucí k tomu, že příběhy těchto žen nejsou často připomínány. Dokonce ani v zákoně donedávna neexistoval zvláštní status takových obětí. Všechny ostatní postižené skupiny pomoc dostaly, ale znásilněné ženy ne. Pomoci se jim dostalo jen ze


12

Ô BALKÁN Ô zahraničních finančních zdrojů. Teprve nedávno se nám díky mediální kampani spojené s filmem a jeho mezinárodním úspěchem podařilo vybojovat pro tyto ženy zvláštní zákonem upravený status obětí války – válečných invalidů. Co pro ně takový status znamená? Je to jen první krok. Již před promítáním v Berlíně jsme se snažili oslovit osoby, které by měly pravomoc pomoci nám v naší snaze, ale až do chvíle, než se celý film dostal do povědomí široké evropské veřejnosti, a to díky řadě rozhovorů a propagaci, o toto téma nejevil žádný z veřejných činitelů zájem. Nejdříve jsme část utržených prostředků chtěli použít pro vytvoření fondu pomoci pro znásilněné ženy, ale pak jsme si spolu s některými z obětí uvědomili krátkodobost takového záměru. Teprve potom jsme se rozhodli, že pravou cestou je využít našeho alespoň dočasného vlivu ke změně právní úpravy. Poté, co přišlo ocenění za film, měli všichni zájem vyjít nám vstříc a dveře se otevřely. Tak to ve světě funguje. Ti, kdo nás měsíce předtím nechtěli vidět, nás najednou vítali. Je to hrozné, ale je to tak. Dalším krokem, který připravujeme, je uzákonění způsobu vytvoření rozpočtových prostředků pro tyto oběti války. Kolik žen postižených tímto způsobem válkou zůstalo žít v místech, kde se jim to stalo? V současnosti není z dostupných zdrojů jasné, o jaký počet žen se jednalo a, tím ani není možné říct, kolik jich zůstalo. Jisté je, že spousta obyvatel Bosny se ani dnes nemůže vrátit do svých domovů. Touží se tam stejně vrátit i přesto, že jde často o místa, kde se jim staly ty nejhorší věci. Jak je to s dětmi narozenými ze znásilnění? Nechávaly si je matky? Většina žen byla záměrně držena v zajateckých táborech do chvíle, kdy již nebylo mož-

né provést potrat, a tak děti přicházely na svět i proti jejich vůli. Těhotné ženy věznitelé předávali uprchlickým organizacím, které je rozmísťovaly po různých zemích, jež uprchlíky přijímaly. Stávalo se tak, že po všech traumatických zážitcích se oběť znásilnění octla v neznámém prostředí a bez svých bližních. Narozené děti pak dávaly převážně k adopci, což chápu. Velmi málo si jich dítě nechalo. V takovém případě své rozhodnutí obvykle spojily se změnou identity a vycestováním do vzdálených zemí jako Austrálie a Amerika, kde měly šanci, že je nikdo nebude znát. Některým ženám, které si chtěly děti nechat, v tom zabránila jejich vlastní rodina. Ženy, jež si děti nechaly, jim obvykle neprozradily identitu otců či okolnosti, za nichž přišly na svět. Pro takové ženy je to vše ještě tabu, o němž s nikým nemluví. Kolik zločinců – znásilňovatelů bylo předvedeno před soud a za své činy odsouzeno? Přesné číslo neznám, ale takových případů je řada, přestože oběti nejsou spokojené s délkou trestu. Poprvé po válce v Bosně bylo znásilnění zařazeno na seznam zločinů proti lidskosti. S touto klasifikací bylo možné dosáhnout vyšších trestů pro pachatele. I některé z právniček, které pracovaly na tom, aby bylo znásilnění kvalifikováno jako zločin proti lidskosti, byly oběťmi takových činů. Jak lidé v Sarajevu vnímají válku nyní? Jsou lidé, kteří ignorují skutečnost, že válka vůbec byla, a jiní, kteří válkou ještě pořád žijí. Nacionální a nacionalistické proudy nacházejí silnou podporu zvláště u druhé skupiny. Válka je i nadále přítomna v běžném životě. Teprve pomalu nadchází čas pro to, aby bylo možné se na některé události podívat bez všech emocí.

Luna Mijović jako představitelka Sary ve filmu Grbavica.

13


(poznámka pro zpravodaj Přes: O pomalém vývoji situace vypovídá i skutečnost, že představitelka Esmy – známá srbská herečka Mirjana Karanović, která se proslavila zejména řadou rolí ve filmech Emira Kusturici – byla za vytvoření titulní postavy bosenské ženy znásilněné srbskými vojáky označena srbskou veřejností a médii za zrádkyni.) Vnímají válku a válečné události i dnešní sarajevské děti? Vrstevníci filmových hrdinů, které jsme vybírali během rozsáhlých pohovorů s řadou dětí, si již na válku samotnou nevzpomínají, ale bylo pro nás zarážející, kolik dětí má již jen jednoho z rodičů s tím, že o toho druhého přišly během války. Tím jsou i tyto děti silně ovlivněné. O filmu režie: Jasmila Žbanić, koprodukce: Rakousko/ Německo/Bosna a Hercegovina/Chorvatsko, rok výroby: 2006, délka: 90 min., hrají: Mirjana Karanović, Luna Mijović, Leon Lučev ad. Grbavica zaznamenala mezinárodní úspěch např. hlavní cena Zlatý Medvěd za nejlepší film německého filmového festivalu Berlinale 2006. Autorka rozhovoru: Ana Králíková Lužaič (spolupracovnice Gender Studies, o. p. s.) Upravila a doplnila: Kateřina Plesková (koordinátorka kampaně Ženská práva jsou lidská práva, NESEHNUTÍ Brno)

Foto: bs.wikipedia.org

LIDSKÁ PRÁVA

Ó Ó Ó

Â Lidská práva v KLDR – nelidská skutečnost Korejská lidově demokratická republika – Severní Korea – je na začátku 21. století v mnoha ohledech kuriózní země. Ať už je to bizarním režimem rodiny Kimů, neuvěřitelnou izolovaností, jednou z největších armád světa a největšími náklady na zbrojení, či rozvíjením nukleárního programu na úkor základních potřeb obyvatelstva. Další ne právě lichotivou zvláštností je fakt, že jsou tam porušována snad všechna lidská práva tak, jak jsou ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948 stanovena. Můžeme dokonce říci, že diktátorský režim je na jejich porušování existenčně závislý – bez pošlapávání základních lidských hodnot a lidského života samého by jinak nebylo možné držet půl století více než 20 milionů lidí v „jiné“ realitě stalinistického státního zřízení, v naprosté izolaci od ostatního světa. Severní Korea se už v roce 1981 – 9 let před Jižní Koreou – připojila k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a k Mezinárodnímu paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. I když se jedná o univerzální právně závazné dohody pod záštitou OSN, k jejich uvedení do praxe povede ještě dlouhá cesta a Severní Korea na ní nehodlá pospíchat. Ostatně v zemi, kde jsou hlad, absence základní lékařské péče, diskriminace podle původu, političtí vězni, pracovní a převýchovné tábory, mučení, trest smrti za politické zločiny, veřejné popravy, kde je ženám zakázáno mít děti s cizincem a jezdit na kole, se není ani čemu divit. Americká nevládní organizace Human Rights Watch ve své zprávě o stavu lidských práv ve světě za rok 2005 označila Kim Čong-ilův režim za nejrepresivnější vládu na světě. Stejně tak i další americká organizace Freedom House řadí Severní Koreu do nejnižší skupiny zemí, pokud se politických a občanských svobod týče. Totalitní charakter severokorejského politického systému je dědictvím socialistické revoluce. Z ní vycházející koncentrace moci a oddanost vůdci jsou pak pro vedoucí elitu ospravedlněním pro rozsáhlé porušování lidských práv. Kim Ir-senova (správně: Kim Ilsongova) vláda byla hned od počátku postavena na usurpování moci nejužším vedením. Politické i ekonomické problémy řešila kombinací brutální síly a totálním potlačením opozice pomocí stranického aparátu a tajné policie. I za vlády Kim Čong-ila je na občanech KLDR vynucováno absolutní podřízení se autoritě milovaného vůdce a jakékoli individuální zájmy jedince jsou podřízeny kolektivním zájmům celku. Severní Korea také trvá na tom, že o lidských právech nelze uvažovat odděleně od práva státu na samostatnost. Jinými slovy, že lidská práva se liší stát od státu. A tak zatímco globální svět po dlouhé době dospěl k ideji univerzálních lidských práv a snaží se je i globálně prosazovat, severokorejský režim pojem „lidská práva“ nezná, ani neuznává a nahradil jej „právy pracujícího lidu“. Ta jsou ale

zaručena pouze těm, kteří zachovávají absolutní loajalitu režimu. Kritiku a mezinárodní intervence v tomto směru pak KLDR odmítá jako zásahy do vnitřních záležitostí státu. Severokorejští politici také často zdůrazňují právo na rozvoj. V jejich pojetí je ale kladen mnohem větší důraz na materiální jistoty (tvrdí, že režim – bohužel většinou jen teoreticky – poskytuje jedinci zdarma nezbytné materiální zabezpečení, jako je jídlo, oblečení, zdravotní péče, vzdělání atd.) než na individuální svobodu v rozhodování se o vlastní budoucnosti. Téma porušování lidských práv v KLDR se na mezinárodní scéně objevilo ve větší míře až po skončení studené války. Severní Korea tehdy utrpěla ekonomický šok následovaný několika přírodními katastrofami, které v polovině devadesátých let vyústily v hladomor. Hned od vstupu do Organizace spojených národů v roce 1991 čelí KLDR za její porušování lidských práv ostré mezinárodní kritice v podobě rezolucí Rady OSN pro lidská práva. Tato kritika ještě zesílila poté, co se od roku 1994 v zemi začali v rámci distribuce humanitární pomoci pohybovat pracovníci jednotlivých agentur OSN (WFP, FAO, UNICEF, WHO atd.) a dalších humanitárních organizací a zároveň se dala do pohybu vlna uprchlíků směřujících ven ze země. Jejich svědectví odhalila děsivou realitu severokorejské každodennosti a díky médiím se tento problém začal dostávat i do šiřšího povědomí světové veřejnosti. Vážná situace v Severní Koreji vedla v roce 2004 OSN ke jmenování zvláštního zpravodaje pro lidská práva v Severní Koreji. V říjnu téhož roku Kongres Spojených států jednohlasně schválil Zákon o lidských právech v Severní Koreji (North Korean Human Rights Act) se záměrem zlepšit ochranu severokorejských uprchlíků a podpořit proces otevření a demokratizace severní Koreje. Aby se jí otevřela cesta k mezinárodní pomoci a zmírnila mezinárodní tlak, začala KLDR s OSN na zlepšení situace v oblasti lidských práv formálně spolupracovat. V roce 1990 se připojila k Úmluvě o právech dítěte, v roce 2001 k Úmluvě o odstranění všech forem diskriminace žen a provedla řadu dílčích změn v ústavě i trestním řádu. Zpravidla se však jedná o změny kosmetické a jejich dopad na reálný život severokorejských obyvatel je minimální. Žádná organizace zabývající se lidskými právy nemá přímý přístup do země. Celkový obraz o stavu lidských práv v KLDR je tak mozaikou poskládanou ze zpráv humanitárních organizací jako například WFP apod., které mohly oficiálně monitorovat potravinovou situaci, z výpovědí humanitárních pracovníků, lékařů či dalších odborníků, kteří měli možnost dostat se dál než na běžná turistická místa, a hlavně z výpovědí severokorejských uprchlíků, jejichž počet kontinuálně stoupá od roku 1994. Za poslední desetiletí je tento obraz víc než kompaktní a dává možnost velmi reálně nahlédnout situaci uvnitř KLDR. Přesto však jsou – zejména

svědectví o těch nejzávažnějších zločinech, jako jsou biologické pokusy na lidech apod. – jen těžko ověřitelná z dalších zdrojů. To však nijak nesnižuje jejich závažnost. Jak ve svém rozhovoru pro časopis TIME řekl Tim Peters, jeden z významných křesťanských aktivistů, kteří neúnavně pomáhají severokorejským uprchlíkům: „Jsem přesvědčen, že až se v budoucnu podíváme zpětně na toto období a na to, co svým lidem prováděla severokorejská vláda, bude celý civilizovaný svět šokován a také se bude stydět.“ Ve své první zprávě pro Komisi pro lidská práva z roku 2005 zdůrazňuje zvláštní zpravodaj pro lidská práva v Severní Koreji Vitit Muntarbhorn několik oblastí, ve kterých dochází k nejzávažnějším pochybením. Především je to základní právo na jídlo. Potravinové příděly byly snižovány již od osmdesátých let a to vedlo k chronické podvýživě zejména u rizikových skupin, jako jsou děti (37 %), matky (30 %), těhotné ženy a staří lidé. Systém potravinových přídělů se v podstatě rozpadl během přírodních katastrof kolem roku 1995, což bylo v kombinaci s absencí volného trhu jednou z příčin hladomoru. Následná potravinová pomoc Světového potravinového programu (WFP) byla, co se objemu potravin týče, jednou z největších akcí této organizace vůbec. Ještě než režim vykázal na konci roku 2005 většinu humanitárních organizací ze země, bylo na jejich potravinách přímo závislých více než 30 % obyvatelstva. Severokorejské úřady navíc znemožňovaly kontrolu distribuce těchto potravin a je velmi reálné, že značná část této pomoci se potřebným vůbec nedostala. Neméně závažné problémy jsou v oblasti práva na život, svobodu a bezpečnost, práva nebýt podrobován nelidskému zacházení a práva na spravedlivý soudní proces. Jak bylo uvedeno výše, samotná ústava a právní normy KLDR obsahují, nebo donedávna obsahovaly ustanovení, která jsou neslučitelná s normami moderní společnosti, jako například trest smrti za takzvané protistátní činy (během hladomoru byla smrtí trestána i krádež potravin), existence pracovních a převýchovných táborů apod. Soudy v KLDR nejsou nezávislé instituce, soudní řízení nesplňují základní ochranu obviněného, presumpce neviny je hrubě porušována a neexistuje nárok na pomoc právního zástupce. Zákony na papíře však mají jen málo společného s krutou realitou. Velmi znepokojující praktikou je podle Muntarbhorn zejména kolektivní trest, kdy jsou v případě odsouzeného za politický nebo ideologický zločin potrestáni všichni rodinní příslušníci do úrovně druhé a třetí generace. V pracovních lágrech se tak na dlouhá léta ocitají celé rodiny, aniž by věděly z jakého důvodu. Podrobným svědectvím života v táboře je například kniha Kang Čchol-hwana Pchjongjangská akvária, která oblétla svět a vyšla i v češtině. Odstrašující jsou i veřejné popravy, které podle zprávy Human Rights


14

Ô LIDSKÁ PRÁVA Ô Watch probíhají zpravidla bez soudů na přelidněných tržištích za přítomnosti dětí. Zdaleka nejhorší situace je však v pracovních a převýchovných táborech, kam jsou automaticky všichni odsouzení posíláni. V případě politických vězňů se jedná v podstatě o tábory likvidační, ze kterých není cesty zpět. Podle odhadů amerických a jihokorejských úřadů je v pracovních táborech internováno až 200 000 osob. Odsouzení jsou zde vystavováni krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení a zneužívaní k otrocké práci v továrnách a dolech. Mnoho z nich umírá na následky týrání, totálního vyčerpání, podvýživy a nedostatečné zdravotní péče. Očitá svědectví šťastlivců, kterým se podařilo uprchnout z těchto zařízení a ještě se dostat ze země hovoří o otřesných životních podmínkách, chronickém hladu, nedostatku hygieny, krutém týrání, svévolném zabíjení vězňů, sexuálním zneužívání. David Hawk, autor publikace „Skrytý gulag“ uvádí svědectví uprchlíků o brutálních nucených potratech a usmrcování novorozenců. Všichni zainteresovaní pak tvrdí, že žádná žena není při propuštění doprovázena svými dětmi. Pokud se týká přístupu ke vzdělání, práci nebo zdravotní péči je většina občanů KLDR podrobena diskriminaci. Existuje velmi sofistikovaný třídní systém, v rámci něhož jsou občané rozděleni do tří základních tříd – „tvrdé jádro“, což je úzká skupina vedoucí elity a jejich rodinných příslušníků, „nestabilní“ třída, což jsou členové strany na nejnižších postech a loajální občané podporující režim a skupina „nepřátel“. Sociální zařazení je v podstatě dědičné, takže například jihokorejský původ dědečka, nebo špatný kádrový posudek otce znemožnuje sebegeniálnějšímu dítěti studovat na vysoké škole. To je privilegium pouze pro děti elitních, po několik generací kádrově prověřených rodin stranických a vojenských špiček. V provinčních městech se při zvýšené úmrtnosti během potravinové krize na ulicích začali objevovat děti bez domova zvané „kotčäbi“, živící se žebráním a sbíráním zbytků jídla, které nemají ke vzdělání přístup vůbec. Stejně tak existují špičková zdravotnická zařízení pro elitu, zatímco běžný občan se dostane do nemocnic, kde chybí nejzákladnější vybavení i léky, operace jsou prováděny v nesterilním prostředí, rezavými nástroji bez narkózy atd. Jak dosvědčil německý lékař Norbert Vollerstein, který byl za zveřejnění těchto skutečností ze Severní Koreje vypovězen. Diskriminaci jsou podrobeni také tělesně a duševně postižení, kteří jsou koncentrováni ve speciálních zařízeních a vystavováni krutému zacházení. Z výstavní skříně severokorejského režimu – hlavního města Pchjongjangu – jsou systematicky vystěhováváni, aby nekazili dojem zahraničních návštěvníků. V zemi neexistuje svoboda projevu. Všechna média jsou kontrolována státem, televizory a rozhlasové přijímače jsou uzpůsobeny pouze na příjem státního vysílání. Samotné sledování zahraničního vysílání, či pašovaných videokazet s jihokorejskými a západní-

15

mi filmy je přísně trestáno. Veškeré knihy a publikace jsou cenzurovány. Přestože v Pchjongjangu existuje několik kostelů, kde probíhají mše, jedná se pouze o představení pro cizince. Stejně tak státem založené náboženské organizace slouží pouze ke komunikaci se svými zahraničními protějšky. Svoboda vyznání neexistuje. Naopak, u uprchlíků repatriovaných z Číny je – vedle přiznání o záměru emigrovat do Jižní Koreje – styk s křesťanskými aktivisty, čtení či vlastnictví Bible tím nejhorším proviněním. Občanská a politická práva v KLDR v podstatě neexistují. Vládnoucí Korejská strana práce kontroluje parlament, který má pouze symbolickou moc, obě menší strany jsou provládní a kontrolované státem, takže v zemi není žádná organizovaná politická opozice. Neexistují ani žádné nezávislé nevládní organizace, zájmové spolky jsou organizovány státem. Volby se konají pravidelně, ale voleni jsou pouze kandidáti z jednotné kandidátky. Jakékoli kritické vyjádření nesouhlasu s vládní politikou či oficiální ideologií je považováno za protistátní čin, za který podle závažnosti hrozí mnohaletý pobyt v pracovním táboře, trest smrti a potrestání rodinných příslušníků. Omezená je i svoboda pohybu jak uvnitř země, tak cesty do zahraničí. Samostatnou kapitolou jsou pak severokorejští uprchlíci. Největší překážkou na jejich dlouhé cestě na svobodu je postoj Číny, která je odmítá uznat za uprchlíky podle mezinárodního práva a považuje je za uprchlíky ekonomické. Podle smlouvy s KLDR je eskortuje zpátky do země původu. Různé zdroje uvádějí, že se jich na území Číny nachází 30 až 300 tisíc. Podle severokorejského právního řádu je opuštění státu trestným činem a hrozí za něj trest od tří do deseti let nucených prací a v závažných případech i trest smrti. Uprchlík se tak po překročení hranice dostává do svízelné situace, kdy se musí pohybovat zpravidla bez prostředků v cizím prostředí, bez znalosti jazyka, skrývat se před čínskou policí a spoléhat se na cizí pomoc. Jihokorejská ambasáda v Pekingu se v zájmu

dobrých vztahů s Čínou staví k severokorejským uprchlíkům zády a pronikání na ambasády jiných států je dnes už velmi obtížné. Často trvá i několik let než se jim podaří dostat se přes třetí zemi do exilu. Zejména ženy, kterých je mezi uprchlíky většina, se tak dostávají do velmi zranitelné pozice a jsou častým terčem sexuálního zneužívání, otrocké práce, nucených sňatků a další trestné činnosti. Většina uprchlíků směřuje do Korejské republiky, kde jich dnes žije přibližně 8 tisíc. Jihokorejská imigrační politika k nim ale není příliš vstřícná kvůli obavám z nekontrolovatelného přílivu. Podle jihokorejské ústavy jsou totiž obyvatelé obou polovin Korejského poloostrova považováni za občany Korejské republiky, takže po dosažení jihokorejského území jim teoreticky náleží i stejná práva. Z výše uvedeného je zřejmé, že výrazné omezení porušování lidských práv v KLDR v podstatě není možné bez zásadní změny politického režimu. Dílčí snahy humanitárních organizací a nakonec i OSN samotného mají jen omezený dosah, a tak záleží hlavně na politice klíčových mocností v regionu, zejména Číny, Spojených států a Korejské republiky, kdy Severokorejcům vysvitne alespoň paprsek naděje na důstojný život v jejich vlastní zemi. Zatím moc důvodu k optimismu nemají. Jaromír Chlada Autor je studentem severokorejských studií na Dongguk University v Soulu

Zdroje: - http://www.hrw.org - http://hrw.org/wr2k5 - http://www.freedomhouse.org - http://www.nkfreedomhouse.org - http://www.ohchr.org - http://www.time.com - http://www.wfp.org - Hawk, David: The Hidden Gulag: Exposing North Korea’s Prison Camps. Washington, DC 2003 - Kang Čchol-hwan, Pierre Rigoulot: Pchjongjangská akvária. Fra, Praha 2003 - White Paper on Human Rights in North Korea 2005. Korea Institute for National Unification, Soul 2005

„Ať žije Korejská strana práce, vůdkyně a organizátorka všech vítězství korejského lidu.“


Foto: Jaromír Chlada

LIDSKÁ PRÁVA

Ó Ó Ó

Â Lidská práva v Číně V obecném povědomí je Čínská lidová republika ztělesněním země, kde jsou pošlapávána lidská práva. Téma lidských práv je také opakovaně zmiňováno (či zamlčováno) při všech významnějších diplomatických jednáních mezi Čínou a jejími západními partnery. Nepříznivá situace v oblasti dodržování lidských práv je mj. příčinou zbrojního embarga, které Evropská unie uvalila na Čínu po masakru na náměstí Tchien-an-men. Nejvíce zpráv v médiích o porušování lidských práv v Číně se týká národnostního útlaku v Tibetu, omezování svobody vyznání a zejména pronásledování stoupenců hnutí Fa-lun-kung, mučení a rozšířených poprav a také cenzury a zejména kontroly internetu. Některých z těchto témat se dotknu i ve svém krátkém pohledu na neutěšený stav v oblasti lidských práv v Číně. Cílem tohoto článkun je spíše než znovu připomínat nekřiklavější případy, o nichž se lze dočíst i jinde, poukázat na problematičnost lidských práv v kontextu čínského systému jako celku a s důrazem na vývoj v poslední době. Proto stručně představím situaci v čínské legislativě, budu se věnovat kontrole médií a cenzuře a nakonec působení nevládních organiazací v Číně. V této souvislosti bude nutné zmínit dopad liberalizace hospodářství a sílící význam sociálních témat pro lidskoprávní aktivisty. Své shrnutí zakládám na materiálech následujících organizací: Amnesty International, Human Rights in China, Reporters sans frontieres, China Information Center, Laogai Research Foundation, oficiální dokumenty čínské a americké vlády. Využila jsem také čínské i světové zpravodajství. (V článku používám mezinárodně užívanou transkripci čínštiny, nikoliv český přepis, abych případným zájemcům usnadnila vyhledávání dalších informací na internetu.) Právní systém V průběhu 90. let prochází alespoň navenek čínská legislativa procesem pozitivních změn. Byl zrušen trest smrti za kontrarevoluční činnost a celý právní systém prochází reformou s cílem profesionalizovat a modernizovat soudnictví a přiblížit se západním normám. Oficiální dokumenty zdůrazňují, jak čínská vláda pečuje o prosazení „vlády zákona“. Tento proces byl započat bezpochyby také v souvislosti se snahou Číny vstoupit do Světové obchodní organizace (stalo se tak r. 2001) a zlepšit svůj obraz v zahraničí, který zle pošramotil krvavý zásah proti demonstrantům v r. 1989. Čínská ústava z prosince 1982 zaručuje na první pohled všechna základní lidská práva, včetně svobody slova, svobody tisku, shromažďování a sdružování, svobody pořádat demonstrace a veřejné protesty a také svobody náboženského vyznání. Ústava má několik dodatků z pozdější doby. S ohledem na lidská práva nejvýznamnější posun představuje dodatek z r. 2004, kde je explicitně zmí-

něno, že čínský stát garantuje právo na „respektování základních lidských práv“. Za velký pokrok se považuje to, že od roku 1994 zákon umožňuje občanům podávat žalobu na státní úředníky pro zneužití pravomoci veřejného činitele. V říjnu roku 1997 ČLR podepsala mezinárodní konvenci o ekonomických sociálních a kulturních právech (International Covenant on Economic, Social, and Cultural Rights), kterou ratifikovala v březnu 2001. V říjnu 1998 pak podespala mezinárodní konvenci a občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights), ta však na ratifikaci stále čeká. Praxe nicméně ukazuje, že přihlášení se k myšlence ochrany lidských práv a „vlády zákona“ je do značné míry formální. Záruky ochrany lidských práv zůstávají ve stínu čláku 1 ústavy, kde se mj. říká, že „sabotáž socialistického systému ze strany jedinců či organizací je zakázána.“ Velkou hrozbou pro nezávislé projevy názorů je Zákon na ochranu státního tajemství z května 1989 a dále Zákon proti nactiutrhání, který usnadňuje postih případných kritiků korupce, zneužívání pravomocí veřejného činitele apod. Běžnou praxí je kriminalizace kritiků režimu. Proti nezávislým hlasům se užívají ustanovení trestního zákona o „poškozování národních zájmů“, „vyzrazení státní tajemství“, „podvracení“ apod. Rozšířeným jevem je, že nepohodlné osoby jsou připravovány o možnost zaměstnání a bydlení a mnohdy jsou vystaveny výhružkám a fyzickému násilí. K neutěšenému stavu dále přispívá nepřehlednost různých zákonů, nařízení a interních směrnic, které se mnohdy dostávají do konfliktu. Neexistují záruky nezávislosti soudů a vymahatelnost práva je velmi nízká, rozšířená je korupce a zneužívání pravomocí stranických funckionářů a státních úředníků. Mezinárodní organizace dále kritizují neregulérnost vyšetřování, včetně zadržování nepohodlných osob bez přímého obvinění a bez poskytnutí informací rodinným příslušníkům, jakož i běžně užívané mučení. Systém převýchovných táborů založený na deportacích bez řádného soudu zůstává zachován. Média Veškeré sdělovací prostředky v zemi jsou podřízeny kontrole stranických a státních orgánů, které konají ve stínu Ústředního oddělení propagandy, orgánu ÚV KS Číny. Registrace vydavatelské činnosti je pod přísnou kontrolou a zpravodajství je plně v rukou státních institucí. Zahraniční investice do vydavatelské a nakladatelské činnosti, jež byly nedávno umožněny, jsou striktně omezeny na oblast zábavy. Státní a stranické orgány vydávají pravidelné a podrobné směrnice jak a o čem psát (a zejména nepsat), pořádají pro novináře školení a v případě „neposlušnosti“ využívají represivní opatření. Pro ilustraci lze zmínit statistiku oficiálně zveřejněnou r. 2005 v čín-

ském tisku, podle které bylo v r. 2004 kvůli „zveřejnění interních informací, které nejsou určeny pro širší veřejnost“ staženo 338 publikací, zavřeno 202 redakcí a poboček různých periodik a 73 organizací bylo potrestáno za „nezákonné podnikání v oblasti zpravodajství“. Vedle této otevřené cenzury je obecně rozšířený tlak – často ekonomicky motivovaný – na novináře, aby sami pečlivě zvažovali způsob svého psaní a zůstávali konformní s oficiální politikou. Na počátku r. 2006 vzbudilo značnou pozornost zrušení přílohy „Bod mrazu“ (Bingdian, Freezing Point) mládežnických novin Zhongguo qingnianbao. Důvodem byl nepohodlný šéfredaktor přílohy Li Datong, který nejprve kritizoval vedení novin, že na zaměstnancích vynucuje autocenzuru, a posléze publikoval kontroverzní články dotýkající se Taiwanu a interpretace čínských dějin ve středoškolských učebnicích v ČLR. Li Datong byl z novin propuštěn a jeho naděje, že získá zaměstnání jinde, je mizivá. Přísná kontrola médií se děje v podmínkách postupující komercializace řízené státem a při cenzuře se uplatňují také ekonomické tlaky. Již zmíněný Li Datong veřejně kritizoval praxi „finanční motivace“ novinářů, kterou noviny zavedly a podle které měl být vyhodnocován ohlas jednotlivých článků mezi státními a stranickými představiteli a podle toho měli být jejich autoři odměňování či trestáni. Obecný trend směřuje od seriózního zpravodajství a utváření veřejného mínění, které by mohlo upozorňovat na společenské problémy, k plytkým senzačním zprávám bulvárního charakteru. I tento druh žurnalistiky se však pravidelně ocitá v nebezpečí, že se stane obětí některé z četných kampaní „proti duchovnímu znečištění“ – pokud je podobná kampaň záminkou k likvidaci nepohodlných novinářů. O sílící kontrole pravodajství a sdělovacích prostředků svědčí také nařízení vyhlášené v září roku 2006, podle kterého monopol na veškeré zpravodajství, včetně zpráv vyměňovaných ze zahraničím, získává státní agentura Xinhua. Toto rozhodnutí vzbudilo značný rozruch, neboť se dotýká i veškerého ekonomického či sportovního zpravodajství a zpětně má značný dopad v oblasti podnikání, včetně dopadu na sportovní zpravodajství během Olympijských her v Pekingu v r. 2008. Nevládní organizace Svědectvím o jisté míře uvolnění, jež nastalo v Číně ve 2. polovině 90. let, je vznik řady nevládních organizací; částečně jsou zakládané s přispěním organizací mezinárodních. Zpočátku byly tyto organizace tolerovány a některé se těšily i částečně podpoře oficiálních míst, neboť pomáhaly řešit různé místní problémy. Jedná se zpravidla o organizace zaměřené na charitu, osvětu, postavení žen, ekologii a výchovu k samosprávě na nejnižší úrovni. Značnou podporu v této oblasti


16

Ô LIDSKÁ PRÁVA Ô poskytovala Evropská unie, která si od rozvoje takových organizací slibovala rozvoj občanské společnosti s možností postupné přeměny státního zřízení v Číně v demokratický stát. V poslední době mezi nevládními organizacemi stále významnější místo zaujímají petiční výbory a sdružení vesničanů, kteří se brání vyhánění z půdy, a obdobná sdružení městských obyvatel bránících se proti nucenému vystěhování, případně organizace, které vymáhají pomoc pro oběti epidemie AIDS. Činnost těchto sdružení je často spojena s kritikou korupčních praktik státní správy. V návaznosti na společenské nepokoje a politické změny v Gruzii, na Ukrajině a v Kyrgyzstánu a také pod dojmem rázných opatření ruského presidenta Putina proti nevládním organizacím se od konce r. 2005 čínská vláda snaží činnost nevládních organizací omezit. Nevládní organizace se musí registrovat na policii, kde jsou nuceny také předkládat zprávy o své činnosti. Registrace nových organizací byla pozastavena. Vedle zostřené kontroly a administrativních opatření se během roku 2006 stalo běžnou praxí zastrašování nepohodlných sdružení. Jejich představitelé jsou předvoláváni k výslechům na policii a jsou zadržováni. Běžnou praxí se dále stává přepadení neznámými osobami, při nichž jsou aktivisté surově zbiti a mnohdy skončí v nemocnici. Policie tyto případy neřeší, naopak, stává se, že napadený se stane obviněným. Podobně jsou zastrašováni také právníci, kteří se věnují otázkám porušování lidských práv a pomáhají neziskovým organizacím v jejich činnosti. Mezi nejznámější případy z poslední doby patří zatčení pekingského právníka Gao Zhishenga, který byl v říjnu obviněn z protistátní činnosti. I v českém tisku se objevila zpráva o Fu Xiancaiovi, rolníkovi z oblasti zatopené přehradou Tři soutěsky, který zorganizoval sdružení požadující kompenzace pro vystěhované vesničany. Fu Xiancai byl opakovaně vyslýchán a dvakrát zmlácen tak, že zůstává v kritickém stavu v nemocnici. Opakovaně byli letos persekucím vystaveni také lékaři a aktivisté usilující o pomoc obětem AIDS, Dr. Hu Jia a Li Dan. Jejich proviněním je, že poukazují na nezodpovědné jednání státní správy, korupci a nekompetentní rozhodnutí.

Vojenská přehlídka s nukleárními raketami jako za starých časů

Sociální neklid a represe Příznačným rysem dnešní Číny je propojování státního systému založeného na vládě jedné strany s doslova divokým uvolňováním trhu a komercializací celé společnosti. Doprovodným jevem propojení totalitního systému s ekonomickou liberalizací je všudypřítomná korupce a nepokryté prorůstání ekonomické a politické moci. Rychle se zvyšuje rozdíl mezi chudými a bohatými a zejména v chudších venkovských oblastech se lidé mnohdy ocitají bez možnosti obživy. Tento proces doprovází rostoucí sociální napětí a množící se protesty, které mnohdy přerůstají v násilnosti. Podle oficiálních statistik se v roce 2005 odehrálo 87 000 protestních akcí a zúčastnilo se jich přes 4 miliony osob. Omezování svobody slova a činnosti neziskových organizací se všemi omezeními dotýkajícími se základních lidských práv a svobod, které s tím souvisejí, tak stále více souvisí s ekonomickým útlakem. Je zřejmé, že vláda si s problémy, které přináší divoký kapitalismus čínského střihu, neví rady a zatím na ně reaguje represí. Pozorovatelé se shodují, že od r. 2003, kdy se vyměnilo čínské vedení a do čela státu se postavili president Hu Jintao a premiér Wen Jiabao, dochází zřetelně k posilování represivní poli-

Zdroj: Federace amerických vědců

tiky. Na základě neveřejných stranických směrnic, jejichž politika se někdy označuje slovy „uvnitř pevně zmáčknout, navenek předstírat uvolnění“, se od podzimu 2005 dále zostřuje cenzura, zaměřená především na zpravodajství o domácích nepokojích, korupčních skandálech a ekologických neštěstích, a dále kontrola internetu s cílem odříznout domácí uživatele od komunikace se zahraničním. Součástí tohoto přitvrzení je také omezování činnosti a zastrašování nevládních organizací. Paradoxně tak nastává situace, kdy pokrok v legislativě a formální přihlášení se alespoň k některým mezinárodním standardům v oblasti lidských práv doprovází jejich zvýšené porušování. Zda se podaří zvrátit tento trend závisí také na tom, jak se zachová svobodný a bohatý západ. Pokud bude pokušení rychlých zisků v Číně silnější než svědomí, může jednou dojít k tomu, že standardy v oblasti lidských práv bude formovat ekonomicky úspěšná, avšak politicky nereformovaná a nestabilní Čína. Olga Lomová Autorka je sinoložka působící na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze.

Â Týdenní let světem lidských práv 4.–10. prosince roku 2006 proběhl v Brně již 4. ročník festivalu Týden lidských práv (TLP). Pásmo pořádalo NESEHNUTÍ a Amnesty International a každý, kdo přišel, měl možnost získat aktuální informační materiál o lidskoprávní situaci v zemích, kterých se akce týkaly. Protože o informace nechceme ochuzovat ani vás, čtenáře a čtenářky PŘESu, přinášíme informace o jednotlivých zemích (nejde o vyčerpávající popis situace, ale o podtržení největších problémů, jak je vidí mezi-

17

národní nevládní organizace) a také akcích, které se jich týkaly.

navíc navázat na dva velmi dobré filmy, které se tematikou zabývaly.

Gruzie a lidská práva Situaci v Gruzii přiblížila hned pondělní akce s názvem Život pod Kavkazem. Z důvodu zdravotní indispozice sice nevystoupil kavkazolog Václav Černý, ale akci zachránil kolega z NESEHNUTÍ Milan Štefanec, který dokázal situaci lidských práv, uprchlíků i separatistických regionů poutavě popsat. Mohl

V Gruzii se nadále vyskytují případy mučení ze strany příslušníků bezpečnostních složek. Jsou známy případy bití a kopání zadržených, vyhrožování střelnými zbraněmi, fingované popravy. Policie také nezákonně odpírá zadrženým kontakt s rodinami. Většina případů bohužel nebývá vyšetřena, neboť policie kryje zločiny svých příslušníků. Neu-


LIDSKÁ PRÁVA stále se opakují útoky na náboženské a etnické menšiny. Tyto útoky, ke kterým je někdy nabádají i jejich kněží, mívají na svědomí stoupenci gruzínské ortodoxní církve. Řada pachatelů útoků byla již uvězněna, ale stovky dalších zůstávají nepotrestány. Čečenským a kurdským uprchlíkům hrozí nebezpečí vyhoštění do Ruska a Turecka. Vláda Gruzie je také podezřívána z omezování svobody slova a tisku. V roce 2006 došlo k diplomatické roztržce mezi Gruzií a Ruskem, které následně zahájilo blokádu. Gruzie se dlouhodobě podílí na podkopávání kontroly obchodu se zbraněmi, když reexportuje dovezené zbraně (například těžkou techniku z ČR) do embargovaných a válčících zemí. Kuba – ostrov svobody? I tzv. Ostrov svobody přišel na přetřes hned v pondělí, a to díky vernisáži fotografií kubánských žen, jež trpí v souvislosti s vězněním svých manželů – odpůrců kubánského režimu. Výstava Ženy kubánského jara byla k vidění v knihkupectví Spolek i několik dalších týdnů po vernisáži. Na Kubě pokračuje omezování svobody slova. Lidskoprávní aktivisté a aktivistky čelí útokům příslušníků bezpečnostních složek i polooficiálních skupin. Okolo 70 vězňů svědomí stále zůstává ve věznicích. Na špatné lidskoprávní i ekonomické situaci se negativně podepisuje i embargo Spojených států amerických. V celách smrti sedí více než 30 lidí, popravy prováděny nejsou. Pokračuje nejistá mocenská situace, související s hospitalizací kubánského vůdce Fidela Castra. Oficiálně drží moc v rukou jeho bratr Raúl Castro. Navzdory demokratické ústavě a proklamované dělbě moci jsou soudy v rukou vládnoucí skupiny, a slouží tak k vykonávání její vůle a postihům nepohodlných lidí. Stále dochází k restrikcím při cestování do zahraničí. V některých případech Kuba brání slučování rodin, které jsou rozdělené mezi Kubou a USA. Tibet a Tibeťané dnes Úterý 5. prosince přilákalo do restaurace Na cestě mnoho lidí na přednášku Ladakh – země průsmyků. Zajímavě o této Tibeťany osídlené oblasti v Indii pohovořila Hana Chalupská, která měla možnost v Ladakhu pracovat na záchraně tibetských klášterů. V roce 1949 vstoupila armáda ČLR do Tibetu a násilím jej obsadila. Nenásilné protesty Tibeťanů proti agresorovi přerostly roku 1959 ve velké povstání ve Lhase, jež Číňané rozdrtili bombardováním. Po 56 letech anexe je bilance hrozivá – 1 200 000 Tibeťanů bylo popraveno či zemřelo v pracovních táborech, přičemž většina z nich nikdy neslyšela obvinění ani rozsudek. Soudní procesy, pokud se vůbec konají, naprosto nevyhovují mezinárodním standardům. Právo na obhajobu je extrémním způsobem omezováno a přiznání, často vynucená mučením, jsou užívána jako důkaz. Pokračuje exodus Tibeťanů – ze země uprchlo již 120 tisíc lidí a po rozsáhlém plá-

novitém přemísťování Číňanů do Tibetu se původní obyvatelstvo stalo menšinou ve vlastní zemi (na 6 milionů Tibeťanů připadá v současné době již 7,5 milionu Číňanů). Důsledkem státní populační politiky bývají nucené sterilizace tibetských žen a násilné potraty, prováděné často i v devátém měsíci těhotenství. Pokračuje systematická destrukce tibetské kultury a náboženství – ze stovek klášterů, chrámů a svatyní jich zbyla jen desítka, mniši a jeptišky byli vyhnáni a cenná umělecká díla vypleněna a rozprodána. Komunistická totalitní moc zbavila Tibeťany základních lidských práv – svobody vyjadřování, užívání mateřského jazyka, volného pohybu a náboženské přesvědčení. Součástí každodenní reality se staly represe, svévolné zatýkání, mučení, zastrašování a věznění. Není nejmenších pochyb, že se jedná o genocidu – zničení svébytné kulturní a národní identity Tibeťanů. Mučení a násilí v Ruské federaci Rusku bylo věnováno hned několik akcí. V pondělí proběhla veřejná beseda s Davidem Šťáhlavským, redaktorem Českého rozhlasu o ruských šancích na zlepšení dodržování lidských práv. Ve středu a v sobotu se o slovo přihlásili ruští básníci a zpěváci v překladech a interpretacích českých tvůrců Norberta Holuba a Milana Dvořáka.

Ó Ó Ó

ných a 92 000 nemocných tuberkulózou; 33 600 má AIDS a 30 000 syfilis. Průměrně 20 000 žen a dívek je drženo ve vyšetřovací vazbě. Ženy a dívky v trestaneckých zařízeních čelí dalším problémům. V roce 2001 se nacházelo v 35 zařízeních pro ženy přibližně 40 000 žen a dívek. V celé zemi existují pouze tři věznice pro mladé dívky, což znamená, že dívky jsou stovky a tisíce kilometrů od domova. Ve všech těchto koloniích trpí chovanky nedostatečnou výživou, hygienou a zdravotní péčí. Ženy v policejní vazbě se stávají terčem mučení, včetně znásilňování a jiných sexuálně motivovaných útoků. Tento stav je způsoben hlavně častou neschopností odpovědných osob zajistit ženám právo na přítomnost právního zástupce při výslechu. Velmi často jsou v ženských zařízeních dozorci a nikoliv dozorkyně, což zvyšuje četnost případů násilí. Mučení a špatné zacházení zůstává v Ruské federaci široce rozšířené, neboť pachatelé se ze svých činů téměř nikdy nezodpovídají. Předběžná vyšetřování obvinění z mučení bývají běžně velmi povrchní a často nevyústí ve formální trestní stíhání. Je-li trestní stíhání zahájeno, bývá vzápětí uzavřeno pro „nedostatek důkazů“. Lidská práva v Čečensku Nepokojnou zemí nás provedla novinářka Petruška Šustrová čtením z knihy pamětí čečenského lékaře Hassana Bajeva. Kniha vyšla v českém překladů právě od zmíněné novinářky a unikátním způsobem zachycuje proměny obyčejných lidí, do jejichž životů vpadla válka.

Používání mučení a špatného zacházení v policejní vazbě za účelem vynucení přiznání nebo podání informací je běžné. Bití pěstmi a obušky, doprovázené kopanci, je nejrozšířenější metoda mučení zaznamenaná Amnesty International. Kromě toho jsou často používány promyšlenější metody, které neV Čečensku stále pokračuje porušování lidzanechávají viditelné stopy na těle oběti. Mnoských práv, včetně válečných zločinů, ze straho ze zadržených ve vazbě žije v podmínkách, ny čečenských ozbrojenců a federálních které jsou kruté, nehumánní a ponižující. jednotek. Čečenské bezpečnostní síly ve spoTéměř milion mužů, žen a dětí je v současnoslupráci s ruskými federálními jednotkami ti v Rusku za mřížemi. Hlavním problémem je praktikují nelegální zatýkání, vyhrožování, muchronická přeplněnost věznic. V některých příčení, znásilňování a „mizení“ obyvatel padech děsivé podmínky ve vazbě způsobily, a obyvatelek Čečny. Čečenské partyzánské skuže se zadržení radši „přiznali“, jen aby zkrátili piny se dopouštějí přímých útoků na civilisty. dobu strávenou v tomto zařízení. Například po V současné době je ještě stále více než pumovém atentátu na obytný blok v Moskvě 30 000 lidí „vnitřně přesídlených“ v okolních v roce 1999 se mnoho Čečenců přiznalo k zločiregionech na Severním Kavkaze. Žijí v nedůnům, které nespáchali (například přechovávástojných a bídných podmínkách. V červnu ní munice nebo držení drog). 2005 došlo po nájezdu federálních vojáků V mnoha vazebních zařízeních nutí jejich přeplněnost vězněné spát „na směny“, což zase způsobuje šíření infekčních onemocnění. V květnu 2002 informoval náměstek ministra spravedlnosti (pro agenturu AFP, 4. května 2002), že více než polovina vězňů v Rusku je nemocná, a to Situace v Čečensku je stále katastrofální. Foto: www.gallery.cjes.ru včetně 300 000 duševně nemoc-


18

Ô LIDSKÁ PRÁVA Ô k hromadnému exodu tisíce vesničanů a vesničanek z obce Borozdinovskaja. Čečenci, kteří se u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku domáhali nápravy v souvislosti s porušováním svých práv, se stali cílem odvetných opatření od opakovaného obtěžování a vyhrožování až po zabíjení samotných stěžovatelů či jejich blízkých příbuzných. Špatná situace v Čečně by měla být výzvou pro Českou republiku a další středoevropské postkomunistické země jako Polsko či Slovensko, aby zásadně přehodnotily svou politiku ve vztahu k čečenským uprchlíkům a žadatelům o azyl. V Rakousku a dalších západních zemích je jejich šance na získání azylu řádově mnohem vyšší než v ČR. Bezvýchodné postavení čečenských žadatelů o azyl v ČR vede někdy i k tomu, že v rámci tzv. programu dobrovolné repatriace přistoupí na návrat zpět na území Ruské federace. Nikdo ze zodpovědných českých úředníků se ovšem již nezajímá o jejich další osudy - podle sdělení samotných čečenských uprchlíků čeká doma navrátilce, podobně jako ty, kdo si stěžují u mezinárodních institucí, perzekuce. O tom, že navracení čečenských uprchlíků je v jakékoliv podobě nepřípustné, svědčí i precedentní rozhodnutí britského soudu nevydat navzdory žádosti ruských úřadů čečenského diplomata Achmeda Zakajeva či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku o nezákonnosti repatriací Čečenců zpět do Ruska, které praktikuje gruzínská vláda. V květnu 2005 byli osvobozeni čtyři příslušníci speciálních zpravodajských jednotek, obvinění z vraždy šesti civilistů ve vesnici Dai. Soud v Rostově na Donu rozhodl, že jejich činy nebyly natolik trestuhodné, aby za ně měli být odsouzeni. V roce 2005 byly známy pouze dva případy potrestání pachatelů válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v Čečensku. Většina zločinů tak zůstává nepotrestána, což jen umocňuje atmosféru bezpráví. Guatemala – situace v oblasti lidských práv V pátek 8. prosince zhlédli návštěvníci a návštěvnice klubu Krmítko na Fakultě sociálních studií MU výstavu maleb a fotografií věnovanou lidem, kteří přežili masakry obyvatel mayských vesnic v průběhu občanské války v Guatemale. Jejich autorka Kateřina Karásková se zúčastnila programu „doprovodu svědků“, který měl zajistit ochranu těch, kteří mají vypovídat v procesech proti pachatelům z řad armády a polovojenských organizací. Hrozivě narůstá v Guatemale v posledních letech počet brutálně zavražděných převážně mladých žen. Některé teorie tento znepokojivý jev, nazývaný též „femicidio“, vysvětlují zapojením žen do nezákonné činnosti, domácím a sexuálním násilím či dopadem obecné kriminality. Většina případů nebývá řádně vyšetřena a potrestána a Amnesty International se domnívá, že guatemalská vláda nečiní dost rázná opatření pro nápravu tohoto stavu. Pro ilustraci: Od roku 2001 do června roku 2006 byly takto zmařeny životy více než 2 200 žen; v roce 2002 to bylo 163

19

případů, ale v roce 2005 již 665 vražd. Téměř 70 procent případů není vyšetřováno a v 97 procentech případů nebyl nikdo uvězněn. Vrahové si tedy mohou být téměř jisti, že uniknou trestu. Guatemalští obránci lidských práv a další občanští aktivisté se stávají častým terčem výhrůžek a zastrašování. Dochází též k vykrádání jejich kanceláří, únosům i vraždám. Vláda sice deklarovala svou podporu obhájcům lidských práv, vyšetřování útoků proti nim však pokulhává a pachatelé, patřící často k různým tajným skupinám, se nemusejí příliš obávat spravedlivého trestu. Soudní projednávání případů genocidy a zločinů proti lidskosti, ke kterým došlo v období ozbrojeného konfliktu v Guatemale (více než tři desetiletí trvající konflikt byl ukončen r. 1996), nezaznamenávají podstatný vývoj a některé osoby, které se podílejí na objasňování masakrů, spáchaných armádou či polovojenskými organizacemi, se stávají terčem vyhrožování. Španělský ústavní soud však rozhodl, že některé případy válečných zločinů, spáchaných guatemalskou armádou, mohou být vyšetřovány ve Španělsku. Dalším guatemalským problémem jsou spory o pozemky a vysídlování vesnických obyvatel, při kterých úřady prokazují nepatřičnou zaujatost ve prospěch bohatých majitelů půdy. Vysídlování bývá provázeno ničením obydlí a užíváním nepřiměřené síly. Při některých pozemkových konfliktech dochází i ke zraněním a úmrtím. Porušování lidských práv – i v České republice Týden lidských práv se nevyhýbal ani domácím tématům. Proto proběhla beseda se zástupkyní Veřejného ochránce práv (ombudsmana) Annou Šabatovou o úloze této instituce při ochraně lidských práv v ČR. O tom, jak se žije romským ženám, v Knihovně Jiřího Mahena besedovaly romská vypravěčka Emílie Machálková, socioložka Jiřina Šiklová a romská poradkyně Magistrátu města Brna Helena Krištofová. Romská menšina čelí diskriminaci ze strany úřadů i jednotlivců. Romové mají problém získat běžné bydlení i pokud doloží finanční záruky, a často tak nedobrovolně zůstávají v segregovaných sociálních bytech s nedostatečným vybavením. Vytváření ghett, z nichž není úniku, vede k šíření násilí a kriminality. Sociální a ekonomickou deprivaci Romů prohlubuje diskriminace ve vzdělávacím systému. Mnoho dětí z romských rodin je automaticky umisťováno do zvláštních škol. V roce 2005 dal štrasburský soud pro lidská práva v této věci za pravdu romskému studentovi, který žaloval ČR. Případy nedobrovolné sterilizace žen (většinou romského původu) se stále vyšetřují. Vyskytují se také případy policejního násilí a špatného zacházení se zadrženými. Útoky směřují nejen proti Romům, ale také proti bezdomovcům či cizincům (tedy lidem s omezenou možností se bránit). Bohužel stále neexistuje žádná možnost nezávislého vyšetřování trestné činnosti policistů. Ty v současnosti šetří Inspekce ministra vnitra, která není oddělená od policie. V řadě sociálních


Součástí TLP byla i ochutnávka balkánské kuchyně. Foto: Milan Štefanec

zařízení pro mentálně nemocné jsou stále nevyhovující podmínky a přetrvává nešetrné chování zaměstnanců k pacientům. V současné době funguje asi dvacítka česky psaných webových stránek (například www.odpor.org), jejichž prostřednictvím se šíří rasová a nacistická propaganda. V roce 2005 bylo evidováno 236 rasově motivovaných trestných činů. Existují také umírněné nacionalistické síly (například Národní strana), šířící protiromskou, proticizineckou a šovinistickou propagandu. Tato uskupení mají i politické ambice, avšak naštěstí jen mizivé volební úspěchy. Na závěr kultura Spojením kulturního programu s besedou o současné politické situaci byl i Makedonský večer. Během něho lidé nejen ochutnali speciality tradiční kuchyně, zatančili si lidové makedonské tance, zapěli národní písně, ale také diskutovali o situaci na Balkáně s Katerinou Dimovskou z Makedonie a dokonce i s makedonskými emigranty, kteří přišli ve 40. letech z Egejské Makedonie, okupované Řeckem, do tehdejšího Československa a v pátek 8. prosince dorazili na Makedonský večer. Týden lidských práv zakončila akce pro děti i dospělé. Zcela zaplněný sál Multikulturního centra brněnské Charity zhlédl loutkovou stínohru Sávitrí v podání Divadla Líšeň. Jiří Koželouh a Jan Klement Autoři jsou členy organizátorského týmu Týdne lidských práv. Zdroje: - Annual Report 2006, 2006 (www.amnesty.org) - Human Rights Watch, 2006 (www.hrw.org) - Lungta, 2006 (www.lungta.cz) - The Russian Federation - Denial of Justice, Amnesty International, 2002 - AI: Europe and Central Asia Summary of Amnesty International’s Concerns in the Region January - June 2004, index - EUR 01/005/2004, Amnesty International, 2004 - Centro de reportes informativos sobre Guatemala (www.cerigua.org) - Zpráva o extremismu na území ČR v roce 2005, 2006 (www.mvcr.cz) - Stránky nacionalistických a nacistických uskupení (www.narodni-strana.cz, www.odpor.org apod.)

LIDSKÁ PRÁVA

Ó Ó Ó

Â Fiktivní osoby a skutečné svědomí aneb Co ukázal jeden sociologický výzkum Vzhledem k tomu, že Česká republika je domovem pro stále více uprchlíků a cizinců, je čím dál potřebnější řešit jejich reálný život – od výuky jazyků přes sociální zabezpečení až po vhodnou legislativu. Jeden z nejdůležitějších aspektů integrace cizinců je jejich pracovní uplatnění v České republice. Právě tomuto tématu se věnoval i výzkum zaštítěný Multikulturním centrem Praha, který zpracovali: Jakub Grygar (Katedra sociologie, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita), Marek Čaněk (Multikulturní centrum Praha), Jan Černík (Oddělení etnických studií Etnologického ústavu AV ČR). Svůj výzkum prezentovali v závěrečné zprávě pod názvem: Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u migrantů ze třetích zemí. Autoři sestavili vzorek respondentů na základě dat ČSÚ o geografickém rozložení cizinců v České republice podle typu pobytu a země původu (občanství). Sledovaná skupina tedy byla složena z lidí z Ukrajiny, Ruska, Bulharska, Srbska a Černé Hory, Rumunska, Moldavska. Jako zajímavý srovnávací element bylo zahrnuto 8 osob ze Spojených států amerických. Vietnamci nebyli, vzhledem ke svému specifickému postavení na trhu práce u nás, zahrnuti do výzkumu. Respondenti žijí v různých krajích ČR, kromě Prahy. S respondenty byly prováděny rozhovory na témata: jejich pracovní historie v zemi původu, způsob hledání práce, budování důvěry, role jazyka, role příbuzenských, etnických či sociálních skupin a sítí, spokojenost s aktuální prací, motivace ke zvyšování kvalifi-

kace, imigrantova reflexe diskvalifikačních strategií, diskriminace, xenofobie apod. Nejvíce mě zaujala první část výzkumu. Autoři v ní na základě zpracování rozhovorů vytvořili „reálné situace fiktivních osob“. Myslím, že by bylo dobré se o tento ilustrativní výsledek podělit se čtenáři a čtenářkami PŘESu. Až dočtete následující 4 příběhy, tak jistě pochopíte, proč mi přišly tak zajímavé. Tzvetana, 42 let, Chorvatsko Tzvetlana se stala první fiktivní osobou. V Chorvatsku byla významnou novinářkou, ale po rodinné krizi a rozvodu se rozhodla z domoviny i s dcerou odejít. V ČR získala trvalý pobyt, navíc měla notářsky ověřené všechny kopie dokladů o kvalifikaci apod. Přesto ji nebyli ochotni, z důvodu východního původu, zaměstnat ani v kadeřnictví. Proto se rozhodla soukromě podnikat a daří se jí. Ivan a Naděžda, 34 a 29 let, Rusko Fiktivní muž Ivan přijíždí do Česka sám a seznamuje s Čechem Petrem, který mu zajistí zaměstnání a místo společníka u své firmy – nejde to ovšem jinak než „načerno“. Po několika letech přijíždí i Naděžda, Ivanova partnerka. Aby mohla zůstat v ČR, musí si vzít známého od Petra a zase se s ním rozvést. Ivan musí odejít od Petrovi firmy, neboť ten nechce, aby Ivan figuroval na výpisu z obchodního rejstříku. Je to lepší kvůli důležitým zakázkám. Ivan si proto zakládá vlastní firmu. Naděžda pracuje jako uklízečka a trpí

nedostatkem přátel v nové prostředí (nejraději by se vrátila do Ruska). Lenia, 33 let, Ukrajina Je vyučená krejčová a přišla do ČR z důvodu nemožnosti vydělat na Ukrajině peníze i na základní potřeby. Její začátky v ČR byly velmi těžké. Musela pracovat přes den v textilní továrně a přes noc v pekárně. Zaměstnavatelé jí dávali pracovní smlouvy vždy na 3 nebo 6 měsíců, a měla tedy strach, že přijde o práci a bude muset odeet na Ukrajinu. Poté, co získala trvalý pobyt, se situace zlepšila – má pracovní smlouvu na rok a více peněz. Stačí to ovšem jen na podporu rodičů na Ukrajině a placení základních výdajů v ČR. Navíc ji trápí nevstřícný postoj spolupracovnic na dílně. Dívají se na ni jako na zlodějku práce, proto by chtěla změnit práci. Patrik, 28 let, USA Českou republiku si vybral vlastně náhodou. Chtěl se podívat do světa a předpokládal opětovný návrat do USA. V České republice začal jako soukromý učitel angličtiny a poté nastoupil do jazykové školy. Zde učil dva roky a během nich se seznámil s českou dívkou Janou, s níž se oženil. Poté, co se jim narodilo dítě, se rozhodli zkusit štěstí v USA. Moc se jim ovšem nedařilo, a tak se vrátili zpět do ČR. Patrik si již před návratem do ČR zajistil práci (mohl si vybrat ze 4 nabídek). Patrik s Janou a dětmi se odstěhovali z Prahy do menšího města, aby jejich rodina byla ve zdravějším prostředí. Mohou si dovolit svým dětem poskytovat nadstandardní materiální zabezpečení a plánují jim studium na prestižní mezinárodní škole. Myslím, že příběhy komentář nepotřebují. Samy o sobě jsou trochu smutnou výpovědí o tom, jak propastné rozdíly mezi lidmi mohou způsobit předsudky, xenofobie a státní byrokracie. Zatímco občan USA, který doma pracoval v pomocných profesích, si může vybírat z více zaměstnání a daří se mu dobře, zkušená chorvatská novinářka nedosáhne ani na místo kadeřnice. Pořád je na tom však lépe než lidé z Ruska či Ukrajiny, na než se naše společnost dívá s hlubokým podezřením. Myslím, že výzkum nám prostřednictvím fiktivních osob nejen předal zajímavé informace, ale zase nám připomněl, že s naším přístupem k cizincům není rozhodně něco v pořádku. Výzkum jistě stojí za podrobné přečtení a hlavně zamyšlení nad tím, jak můžeme přispět k tomu, aby se situace příchozích do České republiky zlepšila. Jiří Koželouh Autor je aktivista NESEHNUTÍ. Více informací o výzkumu na www.migraceonline.cz/vyzkum a na emailu [email protected].


20

Ô AFRIKA Ô Â Lidská práva, uprchlická krize a role afrického státu: kritický příspěvek Vzhledem k dějinám afrického kontinentu plným traumat není překvapující, že otázka lidských práv zaujímá ústřední roli v africkém boji za spravedlnost a svobodu. O to je tato otázka v Africe závažnější, že nejnovější etapa těchto sérií porušování lidských práv často probíhá v režii závadného a nekompetentního státu bez vnitřní autenticity a schopnosti vlastní orientace. Tento příspěvek se chce zabývat souvisejícími problémy mezi kontinentálním úsilím o nastolení vnitřního afrického politického režimu podporujícího rozvoj a ochranu lidských práv a rolí afrického státu z pohledu vleklé uprchlické krize, která již delší čas sužuje Afriku a významnou část její populace. Navzdory významným pozitivním změnám v minulých desetiletích jsem si vědom, že existuje velký rozpor mezi skutečností a přáním, pokud jde o respektování lidských práv mezi africkými státy a politiky. Zároveň si myslím, že není jiný naléhavější problém, než je současné postavení afrických uprchlíků, v němž je plně promítnut tento rozpor. Článek je strukturován tak, že jeho první část poskytuje základní informace o institucionálních rámcích, v nichž se řeší otázka lidských práv v Africe. Další dvě části se zabývají otázkou postavení státu a jeho role v kontextu možností a limitů při ovlivňování uprchlické krize v Africe.

Institucionální rámce ochrany lidských práv v Africe Africká unie je kontinentální institucionální zárukou dodržování lidských práv v Africe. Návrh na založení Africké unie (AU) vzešel z mimořádného zasedání Organizace africké jednoty (OAJ) v Sirte (Libye) z 9. září 1999. Na základě tohoto návrhu byl vypracován a přijat Zaklá-

Uprchlický tábor ve Střední Africe

21

dající akt Africké unie v Lome (Togo) v červenci 2001. Při svém následujícím, ve skutečnosti posledním zasedání se OAJ rozhodla uskutečnit záměry Zakládajícího aktu, a tím založit novou kontinentální organizaci, AU, jejíž historicky první setkání se konalo v červenci 2002 v Durbanu v nové a svobodné JAR. Založení OAJ se datuje na počátek 60. let XX. století, tedy dobu rozbíhajícího se boje za ukončení koloniální a bílé menšinové nadvlády nad významnou částí afrického kontinentu. Konec této nadvlády, jejž symbolizuje smrt rasistického apartheidu a ustavení černošského nacionalistického vůdce Nelsona R. D. Mandely* prezidentem Jihoafrické republiky v dubnu 1994, uzavírá významnou etapu ve vývoji boje Afriky a jejích obyvatel za lidská práva, nezávislost a spravedlnost. Zatímco OAJ se soustředila na otázky africké suverenity, teritoriální integritu a boje za nezávislost, hlavní cíle AU vyzdvihují význam lidských práv v procesu demokratizace a vytvoření materiálních podmínek pro fungující a účinný systém odpovědného vládnutí, jehož středem je zájem o člověka a jeho celkový rozvoj. Tento záměr je jmenovitě připomenut v zakládajícím dokumentu, kde je vedle bezpečnosti, míru, stability a demokratizace institucí na všech úrovních vyznačena ochrana lidských práv v souladu s Africkou chartou lidských práv a práv lidu jako hlavní priorita. Významným orgánem AU je Komise Africké unie, která odpovídá za řízení jejich každodenní agendy, jako jsou zastupování, obrana společných zájmů, vypracování a prezentace společných postojů k různým mezinárodním otázkám a příprava dlouhodobých strategických záměrů. Členy komise tvoří její předseda (v současnosti prof. Alpha Oumar Konare z Mali), místopředseda a dalších 8 komisařů,

Foto: Internet


z nichž jeden, odpovídající za politické záležitosti (v současnosti paní Julia Dolly Joiner z Gambie), má ve své kompetenci oblast lidských práv a jejich dodržování v Africe. Hlavním dokumentem kontinentálního systému ochrany lidských práv v Africe je Africká charta lidských práv a práv lidu, přijatá na vrcholném zasedání OAJ v Banjul (Gambie) 27. června 1981, jež vstoupila v platnost 21. října 1986. Důležitou součástí Charty je implementační orgán Africká komise pro lidská práva a práva lidu, jež dohlíží nad dodržováním a ochranou lidských práv a práv lidu v Africe. Komise může využívat vlastní vyšetřovací metody i vyslechnout individuální stížnosti na porušování lidských práv, avšak chybí jí dostatečné pravomocné kompetence a musí většinou brát ohled na vyčerpávání možností obhajoby na národní úrovni, což ukazuje případ nenadálé popravy nigerijského spisovatele a bojovníka za ekologická a sociální práva Ken Saro Wiwa v r. 1995. Kritiky komise, které chybí sankční prostředky, jako jediné kontinentální instituce pověřené střežením stále se zhoršujícího stavu lidských práv v Africe, poukazovaly na neúčinnost Charty, jež africké státy a vlády přehlížely, aniž by se obávaly nějaké kontinentální protireakce. Všeobecný tlak v tomto směru přinesl své ovoce ve vytvoření Afrického soudního dvora pro lidská práva a práva lidu, jenž vzešel z návrhu vypracovaného skupinou afrických právních expertů spolupracujících s Africkou komisí a mezinárodní komisí právníků. Po několika jednáních byl návrh protokolu o ustavení soudního dvora tohoto druhu přijat vrcholným zasedáním OAJ v červnu 1998 v Ouagadougou (Burkina Faso) jako doplňující a posilující součást mandátu Africké komise pro lidská práva a práva lidu; po splnění ratifikačních procedur vešel v platnost 25. ledna 2004. Nová role Afrického soudního dvora pro lidská práva a práva lidu se ovšem zkomplikovala operativními spory s funkcí Afrického soudního dvora, jenž jako jediný kontinentální justiční orgán specifikuje Zakládající akt Africké unie, který umožnil transformaci OAJ z organizace pro politickou spolupráci v jednotnou entitu, jejímž cílem je vytvoření regionálního seskupení států na africkém kontinentě podle vzoru EU, a zároveň předjímá včlenění do smlouvy o ustavení Afrického hospodářského společenství protokol o Africkém soudním dvoru. V červenci 2004 proto rozhodlo III. vrcholné zasedání AU o spojení Afrického soudního dvoru pro lidská práva a práva lidu a Afrického soudního dvoru. Jako hlavní důvod byla uvedena potřeba vyřešit věcné připomínky Africké komise pro lidská práva a práva lidu a omezit instrumentální a funkční duplicity. V lednu 2005 byl návrh, který vypracoval panel právních expertů, se stej-

AFRIKA ným záměrem předložen při zasedání Výkonného výboru AU v Abuji (Nigerie), který rozhodl postoupit projednanou zprávu dál Výboru stálých zástupců při AU se sídlem v Addis Abebě a Konferenci právníků zastupujících jednotlivé africké vlády k dalšímu doporučení, což se uskutečnilo v březnu a dubnu 2005. Tato konference doporučila, aby činnost Afrického soudního dvora pokračovala stejně jako ratifikační procedury s ním spojené. V červenci 2005 rozhodlo V. vrcholné zasedání AU v libyjské Sirte, aby Africký soudní dvůr pro lidská práva a práva lidu byl ustaven a uveden do činnosti. Jako budoucí sídlo soudu byla vybrána oblast východní Afriky bez specifikace konkrétního místa. Později byla zvolena Arusha v severní Tanzanii, kde sídlí Mezinárodní kriminální soudní tribunál pro Rwandu působící pod gescí OSN na základě rezoluce RB 955/1994. Africký soudní dvůr pro lidská práva a práva lidu má 11 soudců s dvouletým (4 soudci), čtyřletým (4 soudci) a šestiletým (3 soudci) mandátem, jejich volba a uvedení do funkce probíhaly na počátku r. 2006. Vedle Africké charty o právech a prospěchu dětí (uvedena v platnost v r. 1999) a Protokolu k Africké chartě pro lidská práva a práva lidu týkajícího se práv žen v Africe ze dne 11. července 2003 tvoří jednotnou listinu ochrany lidských práv a práv lidu v Africe Protokol vymezující aspekty postavení a práv uprchlíků v Africe pocházející z r. 1966 (uveden v platnost v r. 1974). Tento Protokol, na rozdíl od původních dokumentů OSN — Smlouva o uprchlících (1951) a k ní se vztahující Protokol (1967) — označuje jako uprchlíky, kromě osob prchajících před perzekucí svědomí, i osoby postižené ekonomickými a politickými újmami, nebo jejichž životy byly rozvráceny narušením životního prostředí.

Souhra mezi postavením afrického státu a uprchlickou krizí v Africe Odhaduje se, že je dnes okolo 7 milionů Afričanů žijících buď jako uprchlíci, nebo vnitřně přesídlené osoby. V pozadí této vynucené migrace lidí stojí mnohovrstevná souhra primárních i sekundárních faktorů, jejichž základy tvoří bezpráví, nerovnost a útlak, které se projevují jako násilí, zneužití moci, dobyvačné či občanské války a konflikt nad kontrolu často nedostatkových zdrojů. Podle údajů UNHCR (r. 2005) je africká uprchlická krize o to závažnější, že z celosvětového hlediska se nejvíce uprchlíků plně odkázaných na pomoc UNHCR nachází právě zde (41 %). Vedle Afghánců, Kolumbijců a Iráčanů patří mezi největší skupiny uprchlíků Súdánci a Somálci. Mezi 10 hlavními hostitelskými zeměmi světa, kam se uchyluje největší počet uprchlíků, patří slabé africké státy Tanzánie, Čad, Uganda a Keňa. Čad a Keňa jsou jedinými státy této skupiny, kde došlo k významnému nárůstu počtu přijatých uprchlíků v r. 2005. Příliv velkého počtu uprchlíků často nutí jinak ekonomicky slabé africké země, aby své zdroje nebezpečně natahovaly, což vede k růstu poltického a sociálního napětí ve společnosti nebo

Rozšiřování pouští zvětšuje i chodobu, hlad a počty uprchlíků. Foto: Milan Štefanec

k vážné lokální degradaci životního prostředí. Obvyklá vysvětlení příčin uprchlické krize v Africe se většinou soustřeďují na ekonomické, sociální a politické důvody, případně i přírodní a sociální faktory, jako jsou sucho nebo hladomor. Obecně se předpokládá, že tyto faktory buď zvyšují, nebo naopak snižují vnitroafrickou vynucenou migraci lidí ať jako uprchlíků, nebo jako vnitřně přesídlených osob. Například čerstvá zpráva OSN uvádí, že počínaje r. 2005 stojí kumulované dopady přírodních a člověkem způsobených katastrof v zemích východní Afriky — Somálska, Keni, Etiopie — v pozadí vleklé humanitární krize ohrožující životy milionů lidí po celém regionu. Dodává, že od prosince 2006 způsobila válka v Somálsku spolu s propuknutím horečnaté nemoci (Rift Valley Fever) novou vlnu somálských uprchlíků směřujících do Etiopie, bez patřičné regionální a mezinárodní pomoci. Politické, ekonomické a sociální faktory, které se promítají v přírodních pohromách, občanských a etnických konfliktech nebo koloniálních válkách minulosti, nepůsobí na průběh a vývoj uprchlické krize v Africe autonomně. Jsou spíše příznaky zásadnějších problémů v procesech budování účinných a soběstačných politických a institucionálních struktur v Africe. Jako takové se přímo vztahují ke stavu a roli státu v Africe — jeho inherentní předpojaté podstatě, tudíž i neochotě a neschopnosti odpovědně řešit příčiny napětí a konflikty ve společnosti — a nepříznivým podmínkám mezinárodní ekonomiky, jejíž působení a dopady v Africe spíše zostřují společenské napětí a posilují konfliktní situace. Mocenské soupeření a občanské války, které charakterizují politické situace v Súdánu, Čadu, Demokratickém Kongu, Rwandě, Somálsku, Libérii, Sierře Leoně — státech patřících mezi dlouhodobě největší zdroje uprchlíků v Africe — jsou plně nebo částečně zaviněné politickou, etnickou či regionální tendenčností státu a jeho neschopností adekvátně reagovat na heterogenní sociální realitu těchto společností. Místo toho, aby zajistil rovné možnosti všem složkám společnosti,

Ó Ó Ó

stát buď sleduje vlastní zájmy, nebo se stává otevřeným vykonavatelem zájmů partikulární skupiny. Nedávné zkušenosti JAR (pod vládou apartheidu), Rwandy, Burundi, Somálska, Libérie či Demokratického Konga (pod vládou Mobutu S. Seka) ukazují, jak role států mohou být odpovědné za vleklé krize spojené se strádáním uprchlíků. Politika vylučování, kterou praktikovali různí prezidenti Rwandy a Burundi, vedla ke stejným výsledkům, kdy od získání nezávislosti musely hledat stovky tisíců obyvatel obou zemí útočiště v sousedních zemích z důvodu etnické nesnášenlivosti. Stejné svědectví podává historie nepřátelství odehrávající se na etiopsko-somálské hranici v Ogadenu, které stojí v pozadí vleklé mizérie zde žijící somálské populace. Relativní stabilizace situace v Demokratickém Kongu přinesla snížení celkového počtu uprchlíků (-5,8 %), avšak střední Afrika a oblast Velkých jezer jsou místem, kde se nachází polovina uprchlíků v subsaharské Africe pod dohledem UNHCR (1 193 000 ze 2 571 000). V průběhu r. 2005 byly zaznamenány konflikty vyvolané migrací uprchlíků směrem do Čadu (konflikt v Darfúru), dále do Ugandy (konflikt v severní části země) a Ghany (konflikt v sousedním Pobřeží slonoviny a Togu). Ve stejné době bylo vedle Iráku mezi šesti celosvětově největšími zdroji uprchlíků pět v Africe (Togo, Súdán, Demokratické Kongo, Somálsko, Středoafrická republika). Lidé prchající před různými konflikty se většinou pohybují ve velkých skupinách a v krátkém časovém úseku, což jejich strádání podstatně zhoršuje. Právě proto je odpovědnost státu tam, kde v důsledku konfliktu vzniká uprchlický problém, téměř vždy evidentní. Odpovědnost státu ve vytváření nebo ovlivňování uprchlické krize nespočívá pouze v tom, jaká zaujímá stanoviska v různých konfliktech, ale i v tom, jak a proč přijímá různá rozhodnutí týkající se životního prostředí. O tom, jak degradace životního prostředí významně ovlivňuje uprchlickou krizi v Africe, svědčí sucho a hladomor v oblasti Sahelu a ve východní a jižní Africe. Sucho a s ním související masivní vysídlení obyvatelstva v Sahelu ze 70. a 80. let minulého století je dobře zdokumentováno. Stovky tisíc uprchlíků z Mali, Burkiny Fasa a Nigeru byly nuceny hledat útočiště v západní Africe (Ghana, Nigérie, Pobřeží slonoviny atd.). Takové události jsou často příčinou napětí ve společnosti mimo jiné i tím, že vedou k ještě dalšímu zhoršování životního prostředí v přijímajících zemích. Důsledkem jsou zvláštní formy konfliktu, označené jako „eko-konflikty“, mající různé podoby včetně ozbrojeného střetu mezi pastorálními komunitami a usazenými zemědělci, uprchlíky a hostujícími komunitami, místními komunitami a státem, nebo jak je známo z oblasti nigerijské delty, mezi lokálními komunitami a nadnárodními korporacemi. Tyto a další příklady potvrzují názor, že degradace životního prostředí není pouze podružnou, ale dokonce hlavní příčinou uprchlické krize v Africe a s ní souvisejícím vysídlením


22

Ô AFRIKA Ô a nucenou migrací velkého počtu lidí napříč jednoho či několika států. Na druhé straně se nezdá, že by tato křehká rovnováha mezi životním prostředím a nuceným masivním pohybem obyvatelstva upoutala dostatečnou pozornost jednotlivých afrických států a vlád, které většinou nedokážou vypracovat a uplatnit koherentní systém péče o životní prostředí, například přísnou regulací využití vlastních přírodních zdrojů. Absence silného regulačního mechanizmu vztahujícího se k životnímu prostředí silně poškozuje Afriku a oslabuje její pozice ve světě, kde se „eko-hrozba“ řeší na úkor chudých a slabých. Čerstvé kriminální jednání holandské firmy Trafigura, která se zbavovala jedovatých odpadů v Pobřeží slonoviny, je pouze jedním z mnoha případů. Některé africké státy dokonce ochotně přijímají ekologicky závadné a jedovaté odpady na svých teritoriích za příslušné finanční odškodnění, aby tak „vylepšily“ svůj rozpočet. Musí být zřejmé, že obcházení požadavků životního prostředí ve prospěch dočasného užitku se Africe nemůže vyplatit, a to nejen Africe, a je třeba v tomto ohledu provést nekompromisní opatření vůči nadnárodním korporacím, jejich činnost zrychluje proces ekologického vyčerpání Afriky a jejího křehkého životního prostředí; skutečnost, která nemalou měrou přispívá k vleklé uprchlické krizi kontinentu.

Role mezinárodní ekonomiky Trendy v globální ekonomice, které prohlubují rozporné postavení Afriky v globální ekonomice — na straně jedné strukturální marginalizace, na straně druhé hlubší a závislejší inkorporace — jsou významnými příčinami napětí a konfliktů na kontinentu. Tyto procesy nejen ponechávají africké státy s minimálními možnostmi samostatného rozhodování, ale nutí je vstoupit do rentiérských vztahů náchylných k násilí a konfliktu, podmíněných touhou kontrolovat materiální zdroje politické moci. Podobné konflikty v některých případech dosáhly takových dimenzí, že zkolaboval nejen stát, ale i celá společnost, což způsobilo humanitární pohromy (Libérie, Somálsko). Funkční korelace mezi ekonomickou krizí a konflikty na straně jedné a uprchlickou krizí na straně druhé je snadno prokazatelný fakt. Africké zkušenosti minulých let ukazují na negativní dopady souhry mezi státem, vnitřním napětím a vnějším vměšováním na rozvoj (Pobřeží slonoviny, Zimbabwe, Demokratické Kongo). Uvolnění napětí a stabilizace mohou přispět k obnově ekonomiky, tedy i ke zmírnění uprchlické krize, ovšem bez součinnosti účinného programu přerozdělování zaměřeného na odstranění chronické chudoby, jehož účinky zůstávají jalové (Angola, Mozambik, JAR). Se stále viditelnější politickou vůlí řešit své komplexní problémy bezpečnosti, míru a rozvoje zaznamenala Afrika několik mezinárodních závazků ke zvyšování své kapacity k překonání tíživých politických, ekonomic-

23

kých a sociálních problémů, jimž čelí. Na druhé straně údaje (r. 2005) ukazují, že Afrika stále zaostává, pokud jde o plnění Rozvojových cílů milénia OSN i slibu Výboru pro Afriku, jejž založila labouristická vláda VB na počátku r. 2004. Naopak v minulosti vedly společenské krize související s ekonomickými reformami, jejichž uskutečňování si doslova vynutil Mezinárodní měnový fond, ke zhoršování dostupnosti základních potřeb a ke zvyšování napětí ohledně přerozdělování zdrojů v mnoha zemích. Umělé prodlužování afrického dluhového břemene přestrojením jeho skutečné tváře vykořisťování pod maskou různých ekonomicky „ozdravných“ programů pouze přispívá k oddalování počátku smysluplné obnovy zkrachovalé africké ekonomiky. Ze 38 nejvíce zadlužených zemí je 32 z Afriky. Zatímco v minulých 50 letech přispíval rostoucí světový obchod k ekonomickému růstu na všech kontinentech, podíl Afriky dlouhodobě stagnoval, nebo klesal z cca. 6 % v 80. letech na 2 % na počátku nového tisíciletí. Nutno připomenout, že většinu tohoto podílu polykají ropa a některé lukrativní suroviny (diamant, zlato, kobalt, koltán, drahokamy, zinek), zatímco drtivou část afrického vývozu tvoří zemědělské produkty. Zvyšování podílu Afriky na světovém obchodě o pouhé 1 % by představovalo zvýšení příjmu z vývozu o 70 miliard USD, tj. až 3x více než činí mezinárodní rozvojová pomoc, kterou dostává. Jedním důsledkem zkrouceného stavu africké ekonomiky a nepovedené reformy mezinárodních finančních institucí je rozšíření neformálního sektoru a jeho propojení s formální ekonomikou na národní, regionální, kontinentální a mezinárodní úrovni. Hlad po nových ekonomických příležitostech a snížené vyhlídky nalézt normální zaměstnání ženou miliony Afričanů do sektoru, který stojí na hraně zákonnosti a je živnou půdou kriminality s tykadly sahajícími do mezinárodních zločineckých struktur, které

působí jako katalyzátor v konfliktech mezi slabým africkým státem a společností hledající únikové cesty z jeho kontroly. Zatímco od 90. let přinesla liberalizace politiky, částečně i díky aktivitám mezinárodních organizací, uvolnění politického klimatu a rozvoj občanských společností v řadě zemí, je nutno připomenout, že z dosavadního vývoje jasně vyplývá, že sama o sobě nebo ve spojení s volbami nemůže zacílit základní štěpní linie ve společnosti, které oddalují zvládnutí uprchlické krize v Africe. To je důvod, proč nelze příčiny uprchlické krize a vynucené migrace lidí oddělit od rozporů, které prohlubují strukturální rozpory uvnitř africké ekonomiky a jež nemůže překonat neoliberální ekonomická kúra. Naopak směs neštěstí a zoufalství, která je výsledkem vzájemného působení těchto sil, nad nimiž Afrika nemá vůbec žádnou kontrolu, přispívá ke zvyšovaní napětí v afrických společnostech a rizika vnitřního nebo mezistátního konfliktu, aniž by nabízela vyhlídky postupného trvale udržitelného zlepšení.

Závěr Vzhledem k obsahu úvodní časti mého příspěvku se může zdát, že afričtí uprchlíci mají, alespoň papírově, výhodu jednoho z nejpokrokovějších nástrojů ochrany lidských práv a práva lidu. Ve skutečnosti, a to platí nejen v Africe, musí čelit nekonečné sérii překážek v podobě porušování lidských práv včetně hrozby vynucené repatriace, diskriminace, libovolného zadržování či uvěznění, omezení práva na pohyb a vyjadřování názoru a ekonomické deprivace. Mnohé skutečnosti svědčí o tom, že současný africký stát je kopií svého koloniálního předchůdce. V tom smyslu zůstává jedním z hlavních porušovatelů lidských práv na kontinentu. Proto také přetrvávají obavy o jeho schopnostech vybudovat a uplatnit účinný národní, regionální a kontinentální systém lidských práv, který může ochránit i práva uprchlíků v Africe. Na druhé straně změny, jimiž prošla Afrika v průběhu posledních padesáti let, zvlášť ve smyslu lidskosti a lidských práv a vytváření demokratičtějších politických systémů, poukazují na nezvratnost dějinných procesů, v nichž téma afrického systému ochrany lidských práv, uprchlíky nevyjímaje, získává větší příležitost a působí ve stále příznivějším prostředí. Mesfin Gedlu Autor je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů. * Nelson Mandela je nacionalistický vůdce ve smyslu, že byl a je čelním představitelem národně osvobozeneckého boje za nezávislost a vysvobození obyvatelstva jižní Afriky z nadvlády bílé menšiny založené na rasové nerovnosti a sociálně ekonomické exploataci.

Nelson Rolihlahla MANDELA v době věznění Foto: Internet


AFRIKA

Ó Ó Ó

Â Angola – země plná diamantů a min Angola dnes Angola je rozsáhlá země, asi 16krát větší než Česká republika, ve které žije kolem 12 milionů obyvatel. Pod zemí skrývá poklady velké množství diamantů a ropy, na zemi však vidíme jen trosky měst, pustinu a zničené cesty. To vše vinou války, která tu běsnila po dobu 40 let. Zanechala za sebou ohromné ztráty na životech, zaminovaná území, vylidněné kraje, hlad a chudobu. Přes svou tragickou historii je Angola údajně druhou nejrychleji se rozvíjející zemí světa. Mír v Angole zavládl až roku 2002. Je tedy pochopitelné, že vyčerpaná země se potýká s mnoha problémy. Po několika staletích portugalské koloniální nadvlády je dnes Angola nezávislou zemí s demokratickým státním zřízením. Boj o nezávislost, boj o moc Když Portugalsko odmítlo pokračovat v dekolonizaci, zformovala se tři hnutí, usilující o nezávislost: Lidové hnutí za osvobození Angoly (MPLA), Národní osvobozenecká fronta Angoly (FNLA) a Svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Angola získala nezávislost roku 1975 po 14 letech gerilové a občanské války a vzápětí se strhla válka nová, tentokrát v ní šlo o moc. Tu si přisvojilo hnutí MPLA, které našlo podporu ve státech socialistického bloku. Na pomoc MPLA vyslaly do Angoly svá vojska Kuba, Sovětský svaz a Československo vybavilo vojáky MPLA zbraněmi a minami. V roce 1988 byla sjednána dohoda o stahování kubánských vojáků, poslední opustili zemi v roce 1991, kdy se obě frakce dohodly, že se z Angoly stane pluralitní stát. Po volbách ale UNITA prohlásila, že byly zmanipulované a boje propukly znovu. V roce 1994 byl zahájen mírový proces, který spočívá v zapojení UNITA do vlády. V roce 1997 byla nastolena vláda národní jednoty. Vůdce UNITA Jonas Savimbi získal statut vůdce nejsilnější opoziční strany. Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný. 22. února 2002 byl Jonas Savimbi zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. V čele republiky stojí od roku 1979 levicový prezident dos Santos a zdá se, že si v prezidentském křesle ještě posedí. Od roku 1992 se totiž volby z bezpečnostních důvodů nekonají – přesto, že byly několikrát ohlášeny (naposledy v minulém roce). Prezident se nechává slyšet, že se volby budou moci uskutečnit, až budou opraveny všechny silnice. Pokud se však hodlá držet tohoto prohlášení, tak se asi dočká Angola dříve sněhu než voleb. Pomoc Angole V dnešní době jsme svědky zvláštního paradoxu. Česká republika stále do Angoly vyváží zbraně (např. v roce 2005 zbraně za 304 000 EUR vč. více než 2 000 kulometů), ale zároveň se rozhodla navázat na silnou

předrevoluční tradici partnerství s Angolou a v roce 2004, po vstupu do EU, vybrala Angolu mezi osm prioritních zemí, kam směřuje svou zahraniční rozvojovou spolupráci. I nás přivedlo v minulém roce do Angoly poslání rozvojové pomoci. Dostali jsme jako první studenti Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity možnost zapojit se do realizace projektu na podporu výchovy a vzdělávání. Projekt Sociálně-pedagogického centra v Kuito, provincie Bié Pro realizaci rozvojového projektu brněnské pedagogické fakulty bylo vybráno město Kuito v provincii Bié. Africké dojmy Z Luandy je to do Bié, provincie v centrální Angole, asi dvě hodiny letu. Luandu opouštíme rádi – ve čtyřicetistupňovém vedru jsme tu strávili několik dní, během kterých jsme ven vycházeli jen v nejnutnějších případech, a to zásadně bez foťáku a cenností. Našeho kolegu tu okradli na ulici během tří dnů čtyřikrát, a tak si dáváme pozor. Nejlépe se cítíme v doprovodu obrovského ridgebeka, kterého nám na vycházku svěřil český ambasador. Když vystupujeme v Kuito z letadla, jsme hned spokojení, klima je příjemné, mírné, město už z letadla vypadá sympatičtěji než přelidněná betonová džungle Luanda. Hlavně jsme rádi, že jsme přežili cestu malým, ne právě spolehlivě působícím letadýlkem. Přece jen nás trochu zneklidňovalo, když si pilot zastínil celé sklo dekou, aby mu nesvítilo do očí a během cesty se nad mapou dohadoval s druhým pilotem, kudy že to máme pokračovat. Provincie Bié Bié se nachází na náhorní plošině centrální Angoly. Rozlohou je provincie srovnatelná

s Českou republikou a žije tu asi dva miliony obyvatel. Hlavní město se jmenuje Kuito. Kolik lidí v Kuitu žije, není známo. Některé zdroje uvádějí 50 tisíc, jiné zase 300 tisíc… Sčítání lidu a veškeré statistiky jsou zatím v Angole jen těžko proveditelné. Odhadovat je problematické, protože centrum města je velmi malé a většina lidí žije ve slumech na okraji, přesto se pravděpodobně počet obyvatel bude blížit 80 tisícům. Bié byla válkou nejsilněji postižená provincie. Válka o Kuito v roce 1994 trvala 9 měsíců, během kterých zahynulo na obou stranách 15 tisíc lidí, tedy polovina tehdejších obyvatel. Hlavní třída se proměnila v ohnisko boje. Domy na hlavní ulici jsou zdemolované nebo polorozbořené. Přesto je na zhroucených balkónech pověšené právě vyprané prádlo, v některých rozbitých oknech visí záclonky, po rozpadlém schodišti pobíhají děti. Zato honosný palác guvernéra je krásně opravený – v takových kulisách vypadá tato výjimka ovšem nějak nepatřičně… Díky stavu, v jakém se město nachází, si dokážeme živě představit, jak to tu asi za války vypadalo. Fasády domů jsou plné kulek, stopy po střelbě nechybí ani v městském bazénu, ve sloupech osvětlení, kapotách aut. Kostely, stadion a další místa pro shromáždění či skrývaní lidí byly totálně rozstříleny. Dalším smutným mementem je zničený kostel, z něhož se zachovaly jen trosky věže a zbytky obvodního zdiva. Omítka, která zůstala, je pokryta snad tisíci stopami od kulek. Přesto se podoba města rychle mění, domy se opravují a stavějí se nové, vznikají nové obchody, pomalu se zlepšuje i stav cest a silnic, intenzivně se pracuje na odminování. Opravují a staví se i nové školy, v nich však zatím chybí učitelé. Právě angolským dětem, učitelům a školství je směřována rozvojová pomoc z brněnské pedagogické fakulty.

Otvírací den v sociálně pedagogickém centru. Zájem dětí je obrovský.


Foto: Ondřej Baláš

24

Ô AFRIKA Ô Čeští studenti pomáhají angolským dětem Situace v angolském školství je složitá už jen proto, že děti do 15 let tvoří údajně až 70 % obyvatelstva. Žáků, kteří by tedy měli navštěvovat základní školy, je obrovské množství, učitelů je samozřejmě nedostatek. Podle statistiky na jednoho pedagoga připadá více než 92 žáků. Válka znemožnila lidem studovat, takže mnoho učitelů je nekvalifikovaných. V současné době probíhá reforma školství, která je naplánována do roku 2012. Hlavními cíly reformy je přechod ze čtyřleté povinné školní docházky na šestiletou, příprava pedagogů, rekonstrukce škol a výstavba nových, rozšíření nabídky středních a vysokých škol. V Angole je základní škola sice podle zákona povinná, to ale neznamená, že tam opravdu všechny děti chodí. Pro některé je to úplně nemožné, ze zapadlých vesniček nemohou do školy docházet, nebo musí už odmala pracovat a pomáhat rodičům. Idea založit v Kuito centrum pro děti, které by nabídlo sociálně-pedagogické služby, prostor pro aktivní trávení volného času a možnost připravovat se do školy, vznikla během prvních týdnů naší mise, po zkušenostech s vyučováním ve škole, při kontaktu s dětskými prodavači a malými žebráky na ulicích, pozorováním dětských her a z dalších postřehů. Centrum je otevřené všem aktivitám, nápad na to, co se bude dělat, by měl vzejít hlav-

Děti na školním dvoře se jen málokdy nudí. Pohyb je nejoblíbenějším způsob trávení volného času.

ně od dětí samotných. My se jim tu k tomu snažíme vytvořit podmínky, nabídnout podněty, knihy, hračky a hry, výtvarné potřeby. Poskytnout příjemné, hezké prostředí, čas bez povinností a kamarádskou atmosféru. To, co většina z nich ve škole a doma postrádá. Zájem ze strany dětí je obrovský a přesahuje kapacity centra. Proto bude v příštím roce Pedagogická fakulta usilovat o získání investičního grantu MŠMT, aby mohli dobrovolníci

Foto: Ondřej Baláš

aktivity centra dále rozvíjet a současně připravovat budoucí kolegy, Angolany, kteří by měli v horizontu několika let práci v Pedagogicko-sociálním centru převzít do svých rukou. Jitka Žáková Autorka studuje PdF MU a je jedna z hlavních iniciátorek projektu Pedagogicko sociálního centra.

Â Uprchlíkem z království Shellu V souvislosti s uprchlictvím se často hovoří o nutnosti přijímání uprchlíků v bohatých a stabilních zemích, integraci různých etnických skupin a kultur, právní ochraně apod. Všechno to jsou samozřejmě správné postupy, ale je potřeba si uvědomit, že jim předchází ještě jiná aktivita. Jakkoliv je to otřepaná fráze, i v tomto případě platí, že nejlepší je prevence. Jistě, nesmíme si prevenci představovat jako stavbu plotů a zdí kolem našeho blahobytného prostoru. Prevencí je poctivé a aktivní řešení důvodů vzniku uprchlictví. Země přijímající uprchlíky musí těmto nejen vytvářet podmínky pro integraci na svém území, ale také pomoci zlepšovat či zamezit zhoršování situace (lidskoprávní, ekonomické, sociální či environmentální) v zemích jejich původu. V praxi však nejvyspělejší část světa EU a USA často neplní dobře ani jednu ze svých povinností vůči uprchlíkům. Není tak asi překvapením, že vznešená slova politiků a průmyslových kapitánů jdou stranou, když se objeví vidina velkých zisků. Obsah najednou ztrácí nejen lidskoprávní sliby, ale i doma platící pravidla na ochranu životního prostředí. Známým příkladem naprostého selhání „moderních myšlenek v oblasti lidských práv a životního prostředí“ je činnost nadnárodní ropné korporace Shell, pocházející ze staré dobré Evropy. Tato společnost je spojována

25

zejména s africkou Nigérií a s rokem 1995, kdy se podílela na justiční vraždě básníka a aktivisty Kena Saro Wiwy, který vedl odpor národa Ogoniů proti devastaci delty řeky Nigeru těžbou ropy. Po popravě Saro Wivy se Shell vrhnul na vylepšování svého jména a pověsti a na tuto aktivitu věnoval spoustu peněz. Nějak při tom pozapomněl na skutečnou pomoc

Únik škodlivin z rafinérie Shellu a British Petroleum v Durbanu v Jižní Africe Foto: www.groundwork.org.za


místním lidem zasaženým úniky ropy a požáry ropných skvrn. Takže půda nasáklá ropou byla jen zaorána pod povrch, staré a poruchové potrubí dále funguje a zamořuje prostředí. Aktivity společnosti stále podporuje nigerijská vláda a posílá své policisty s mačetami zastrašovat a likvidovat nepokojené obyvatele. Dále také pokračuje mohutné spalování plynu doprovázejícího ropu. Místní lidé tak kromě znečištěné půdy a vody mají i znečištěný vzduch a dešťovou vodu, která obsahuje zbytky po spálení plynu. Z delty Nigeru utíkali a stále utíkají lidé, kteří v zamořené oblasti nemohou ani obdělávat půdu, ani žít. V jižní Africe stojí ve městě Durban obrovská rafinerie společností Shell a British Petroleum. Její historie začíná v roce 1963 v době tuhého apartheidu a dokonce ropného embarga OSN. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že rafinerie leží v hustě obydlené, chudé, černošské čtvrti. Jak rafinerie stárla a výzkum v oblasti vlivů znečištění na lidský organismus postupoval, stával se provoz stále méně vyhovujícím, poruchovějším a toxičtějším. Přesto rafinérie stále funguje a například 21. dubna 2004 vyprodukovala při havárii 20 kilometrů dlouhý černý mrak, který zamořil podstatnou část Durbanu. Paradoxní je, že podobná rafinérie stojí i v Dánsku. Zde však je neustále modernizována a jsou úzkostlivě kontrolovány všechny vlivy na životní prostře-

Ó Ó Ó

AFRIKA

Shell v Nigérii

Foto: www.foe.org

dí a obyvatele. Jediné, co místní po Shellu chtějí, je, aby jim měřil stejným metrem jako Dánům. Jinak budou muset z oblasti stále utíkat a to nejen do jiných částí jižní Afriky, ale třeba taky do Evropy – například do Dánska. Podobně „vlídně“ se chová Shell k místním obyvatelům i v Sao Paulu v Brazílii, na ostrově Sachalin v Rusku, v kraji Mayo v Irsku, v Pandacanu na Filipínách, v Port Arthuru v Texasu a na pobřeží Luisiany v USA. Pokud se Shell a jemu podobné firmy budou chovat dále, jak se chovají, musíme počítat s tím, že nás zatahují do koloběhu vytváření nových a nových

uprchlíků (ať už půjde o mezinárodní migraci nebo jen nucené stěhování lidí do jiné části své země), kterým nezbývá než utíkat ze zničených oblastí a hledat nový domov jinde. Do této špinavé práce nás Shell zatahuje tím, že nám prodává palivo, vydrancované například v Nigérii a levně zpracované v jižní Africe. Což takhle ukázat milým ropným přátelům, že od nich nekoupíme už ani kapku benzínu, dokud v něm bude přimícháno i utrpení domorodých obyvatel či uprchlíků? Například použitím kontaktů z www.shell.cz či www.shell.com. Článek byl napsán na základě materiálu V čem se nepoučili – ta druhá zpráva o činnosti společnosti Shell, vydanou mezinárodní ekologickou organizací Friends of the Earth (www.foe.org) v roce 2005 a přeloženou českou nevládní organizací Děti Země (www.detizeme.cz) v roce 2006. Jiří Koželouh Autor je aktivista kampaně „Bezpečí pro uprchlíky“.

Â Zbraně – odvrácená strana české rozvojové „pomoci“ Česká republika na jedné straně pomáhá Africe v rámci rozvojové pomoci, ale na druhé straně dovoluje českým obchodníkům se zbraněmi zásobovat neklidný kontinent vojenským materiálem. Heslo obchod je obchod přineslo popularitu českým zbrojovkám mezi zdrogovanými africkými zabijáky, vložilo české samopaly do rukou dětských vojáků a učinilo z naší republiky, jakkoliv krutě to zní, spoluviníka afrických masakrů. Tradičním odběratelem zbraní z ČR je Etiopie. Mezi lety 2003 a 2005 vzrostl vývoz zbraní z ČR na téměř trojnásobek, a celkově tak ČR poslala do oblasti zbraně za cca 50 mil. Kč [1]. To vše navzdory vleklému konfliktu se sousední Eriterou, který stále přináší ozbrojené střety a lidské oběti [2,3,4]. Etiopie se angažuje i v bojích v sousedním Somálsku [4]. Etiopští vojáci navíc běžně využívají zbraně i na domácí půdě proti civilistům a politickým odpůrcům současné vlády – při jediném zásahu dne 8. června 2005 v Addis Abebě zastřelili 36 demonstrantů na poklidné manifestaci proti průběhu voleb [4]. Další příjemce zbraní z ČR – africká Angola – je známá prováděním mimosoudních poprav, pronásledováním nenásilných aktivit obránců lidských práv a politických aktivistů především státními bezpečnostními složkami [2,3,4]. Právě těm dodala ČR jen v roce 2005 vojenský materiál (zbraně, střelivo a toxikologické prostředky) za 8,5 mil. Kč [1]. V roce 2005 byly do další africké země – Egypta vyvezeny zbraně za 96,4 mil. Kč (např. revolvery a pistole, letadla a vrtulníky, toxikologické prostředky ad.) [1]. Z toho bylo 73 % určeno ozbrojeným a bezpečnostním složkám [1].

1998 [5], a to hned ve všech 8 jeho kritériích. Česká republika totiž při povolování vývozů nerespektuje mezinárodní dohody, lidskoprávní situaci v cílových zemích, podporuje dodávkami vnitřní represi i vnější agresi, nebere ohled na možnost reexportu a ohrožuje sebe i spojenecké státy (například potenciálním nepřímým vyzbrojováním teroristů) apod. Pokud chce být Česká republika odpovědným mezinárodním hráčem za lidská práva, musí nejen pomáhat v zemích, které to potřebují, ale musí i nadřadit zájmy lidských práv obchodním zájmům. Afrika stojí víc než pár milionů mizerných dolarů, které utrží čeští zbrojaři za explozivní sovětský šrot z armádních skladů.

Voják probírá zabavené a zničené zbraně - Sierra Leone Foto: Amnesty International

V roce 2005 v zemi proběhly parlamentní volby, které byly provázeny ozbrojeným násilím namířeným proti opozici, při potlačování opozičních demonstrací bylo zastřeleno minimálně 11 lidí. V prosinci 2005 policie zabila několik desítek súdánských uprchlíků, když brutálně rozehnala jejich pokojnou demonstraci v Káhiře [2,3,4]. Je tedy zřejmé, že se ČR podílí na porušování lidských práv v řadě afrických států, kam dováží své zbraně. Kromě toho náš stát porušuje i mezinárodní dohody o kontrole obchodu se zbraněmi. Jedná se zejména o porušování Kodexu EU o obchodu se zbraněmi z 8. června

Jiří Koželouh Autor je aktivista kampaně Bezpečí pro uprchlíky. Zdroje: [1] MZV (2006): Výroční zpráva o kontrole exportu vojenského materiálu a ručních zbraní za rok 2005 [2] AI (2004): Amnesty International Report 2004 (situace lidských práv v zemích světa v roce 2003) [3] AI (2005): Amnesty International Report 2005 (situace lidských práv v zemích světa v roce 2004) [4] AI (2006): Amnesty International Report 2006 (situace lidských práv v zemích světa v roce 2005) [5] EU (1998): Kodex EU o obchodu se zbraněmi z 8. června 1998


26

Ô AFRIKA Ô Â Zimbabwe: Ženské sdružení je častým terčem zatýkání. Aktivistky sdružení Women of Zimbabwe Arise – WOZA (Ženy ze Zimbabwe, kupředu!) byly od února 2003 opakovaně zadržovány policií, když pokojně manifestovaly proti zhoršování sociální a ekonomické situace a stavu lidských práv. Více než 100 členek WOZA a asi 70 školáků bylo zadrženo v květnu 2006 po pokojném shromáždění, organizovaném ve městě Bulawayo na protest proti výši nákladů na školní docházku. Tyto osoby byly obviněny z „jednání, způsobilého narušit pořádek“. Dvěma představitelkám WOZA jeden vysoce postavený policista údajně vyhrožoval. Zacházení, kterému je vystavena WOZA, je důkazem, že úřady stále méně tolerují i pokojné manifestace, kritizující vládní politiku. Ukazuje též, že legislativa, zejména zákony o veřejném pořádku, bezpečnosti a různých dalších proviněních, může být zneužita k zatýkání a svévolnému zadržování a může usnadnit různé další porušování lidských práv policií. Asi 260 žen, z nichž některé nesly malé děti, bylo v den parlamentních voleb, tedy

31. března 2005, zadrženo policií, když se WOZA pokusila uspořádat tichou a pokojnou manifestaci ve formě povolební modlitby v hlavním městě Harare. Aktivistky, včetně matek s malými dětmi, strávily noc na dvoře pod otevřeným nebem. Policisté jim údajně řekli, že pokud se doznají k drobným porušením zákona, mohly by být po zaplacení pokuty propuštěny na svobodu. V případě odmítnutí měly být zadržovány po celý víkend a obviněny na základě zákona o veřejném pořádku a bezpečnosti. Všechny aktivistky, z nichž některé byly pokročilého věku, další byly zraněné či s sebou měly malé děti, přistoupily na zaplacení pokuty. Zákon tak byl opět zneužit pro získání „přiznání“ viny a pro ospravedlnění svévolného zatýkání a zadržování.

Jednejte! Napište prosím dopis úřadům Zimbabwe a vyzvěte je, aby respektovaly právo členek WOZA na svobodu vyjadřování, sdružování a shromažďování. Požadujte také ukončení svévolného zatýkání a zastrašování, jejichž oběťmi bývají obhájci a obhájkyně lidských práv. Jako vzor můžete využít tento návrh dopisu: Police Commissioner Augustine Chihuri Zimbabwe Republic Police Police Headquarters PO Box 8807 Causeway Harare Zimbabwe Dear Police Commissioner, I am calling on the authorities to respect the right of WOZA members to exercise their right to freedom of expression, association and assembly. I am urging you to take steps to put an end to arbitrary detention and intimidation of human rights defenders. Yours sincerely,

více informací: www.amnesty.cz

Â Evropa – dobrá adresa… ale pro koho? Zdá se, že v některých ohledech dospěla naše západní civilizace až na samu hranici svobody, za níž se prostírá neznámá terra incognita vzbuzující rozpaky, ne-li přímo strach. Různá morální dilemata naší doby, jako jsou potraty, euthanasie, manželské svazky lidí téhož pohlaví a adopce dětí do těchto svazků, genové manipulace a celá řada dalších proto oprávněně vzbuzují vášnivé diskuse. Pokud se kyvadlo společenského rozhodování otočí ve prospěch dosud nepoznaného a nepovoleného, staromilci většinou začnou bít na poplach a hovořit málem o konci světa – pokolikáté už v dějinách… Morálními argumenty – a dlužno říci, že vcelku oprávněnými a racionálními – ovšem šermují obě strany těchto sporů. Na ryze etické rovině zůstanou tedy takové otázky otevřené asi navždy jako výraz zjevné nedokonalosti a neuzavřenosti naší existence, která je odvěkou daní za naši svobodnou vůli. A to, že se společnost, jejíž směřování určují parlamentní procedury moderní demokracie, nakonec rozhodne tak či onak nebo že se určité jednání stane či naopak nestane zvykem a každodenní normou, zdaleka ještě nepotvrzuje jeho patřičnost či nepatřičnost. Pravdu dost dobře nelze odhlasovat v parlamentu, navíc většinou prolhaném a zkorumpovaném … Ve stínu těchto debat, které jen s notnou dávkou nadsázky a zjednodušení můžeme povrchně zredukovat na spor konzervativců

27

s liberály, pravičáků s levičáky, tradice s postmodernou či společnosti zakotvené v náboženském názoru se společností sekulární, ovšem leží zameteny pod koberec problémy zcela jiného řádu. Otázky, o jejichž morální ambivalenci žádné velké diskuse vésti netřeba a které na rozdíl od akademičnosti debat o naklonované ovečce Dolly se dnes a denně syrově realisticky dotýkají desetitisíců lidí. Mám na mysli evropský vztah

Ilustrační foto

Foto: ec.europa.eu


k uprchlíkům. Odráží se v něm totiž něco nejen z každodenní bezohlednosti bohatého světa, ale zároveň opětovné selhání evropské myšlenky. Evropská unie, která se zrodila jako pragmatické ekonomicko-politické společenství zemí spojených touž kulturní tradicí a společně sdílenými politickými idejemi, se proměnila v jakousi protaženou ruku osvícenské utopie. Dobrá a užitečná myšlenka zmutovala v monstrum žijící svým vlastním životem, bez ohledu na životy těch, jimž má sloužit. Instituci povýšenou na jakéhosi sekulárního boha, který za nás rozhoduje o našem dobru v Evropě i mimo ni, od směšných hygienických pravidel v restauracích (vymyšlených zřejmě úředníky trpícími hygienickou obsesí či/a podmazanými lobby výrobců pákových baterií) a rozvojových projektech na druhém konci světa až po normování banánů, okurek a prezervativů. Podobně jako v případě všech společností či institucí paternalisticky vnucujících svým členům imaginární společenské blaho třeba i proti jejich vůli, stává se takové vnucované dobro většinou nejen neúčinné, ale přímo otravné. A co více, někdy může pervertovat ve svůj pravý opak. Paradoxně právě pod vlivem bruselského centralismu a pod vlajkou nasládle všeobjímajícího evropského humanismu se evropský azylový systém a celkový vztah k uprchlíkům stal odlidštěným a proklamovaný humanismus notně studený.

Ó Ó Ó Vše začíná již samotným jazykem. ByrokraOdmítání uprchlíků a nechuť k cizincům si tickým, suše technokratickým. Nehovoří se právem spojujeme spíše s nacionalistickými v něm o neštěstí konkrétních bytostí, ale a krajně pravicovými stranami a hospodskýo nelegální migraci. Ideální nálepka k vy-šami křiklouny nejhrubšího zrna – avšak uhlachování těch, které si nepřejeme, poplašný zení evropští úředníci přistupující k realitě signál zbystřující pozornost spořádaných evv duchu byrokratického socialismu dospívají ropských občanů, kteří tak dojemně touží po paradoxně ke stejným koncům. V podstatě pořádku a klidu na svém ostrůvku blahobynemohou jinak – uvízli v síti téže osvícenské tu. Jakpak se asi obyčejný člověk stižený pověry o možnosti shůry organizovat imagidesertifikací v Africe, válkou v Čečně, úchylnární dobro pro všechny a navíc čelí krutě ným režimem ajatolláhů v Iránu či anarchií neimaginárním tlakům reálné politiky, jež jsou v Iráku může dostat do Evropy legálně, skrpři absenci skutečných politických osobnosze železnou oponu vízové byrokracie s jejími tí v současné Evropě vskutku fatální. absurdními předpisy a paranoidní kontroIdeálním způsobem, jak potvrdit a posvětit lu, na níž se vedle pohraniční policie podíhanebné jednání, je pak perzekuce těch, kdo lejí i letecké společnosti a např. v Německu si dovolí chovat se jinak. Překvapivě, Evropa, i horliví policejní úředníci vybízející občakterá se v prosazování non-discrimination ny k udávání podezřelých cizinců (osvědpolicy, politické korektnosti, vyvážení občančená tradice, která v této pořádkumilovné ských práv a demokracie zřejmě touží vyrovzemi zřejmě úspěšně přežila z jistých minat přímo Spojeným státům, dospěla už i tak nulých dob, k nimž se jinak nikdo moc hládaleko. Podle německého imigračního zákosit nechce). na jsou veřejné instituce jako školy či nemocDalší ukázkou institucionálního selhání nice povinny informovat sociální úřady o příEU, která ze zkrachovalého východního blotomnosti ilegálních migrantů. Pokud by tak ku zřejmě přímo s gustem převzala myšlenjejich pracovníci neučinili, mohou být pokuku centrálního plánování (ruské označení pro továni. Česky řečeno, pracovníci v pomáhaEU Evropejskij sojuz nese v sobě až symbojících profesích, jako jsou lékaři, učitelé, či lické kouzlo nechtěného), je dublinský syssociální pracovníci jsou v praxi nejen nucetém, který v praxi vede k nedůstojnému přeni suplovat práci policie, ale přímo se stát vážení neúspěšných žadatelů o azyl ze země udavači. Za pomoc odmítnutým žadatelům do země na způsob dobytka. Zatímco proti o azyl mohou být podle nového přísného ponižujícím transportům zvířat evropské azylového a cizineckého zákona prosazenécelebrity hlasitě protestují, dublinský systém ho letos na konci září pod demagogickým a jeho důsledky veřejné mínění nechávají vlivem ultrapravicové Švýcarské lidové stradocela klidným. ny potrestáni i švýcarští občané. Ve Finsku, A tak bychom mohli zdokumentovat desítzemi, již si obvykle spojujeme se skandinávky praktik a případů nalézajících se v naproským sociálním a lidskoprávním rájem, je stém rozporu s obyčejnou lidskou slušností. v současné době soudně stíhán za napomáVšechny však mají společného jmenovatele hání k ilegální migraci bývalý příslušník me– lidský přístup je nahrazen přístupem byrozinárodních sil v Kosovu. Nedopustil se ničekratickým, na lidský problém se začne pohlížet jako na problém ryze technický. Tudíž problém, který je možno řešit ryze technickými prostředky – direktivami Evropské komise, estébáckými databázemi, vojenskými loděmi už nejen v pobřežních vodách, helikoptérami na hranicích, vyvážením nepohodlných lidí a handlováním s odpudivým režimem kdysi úhlavního nepřítele západu soudruha Kadáffího (zcela jako v Orwellovi – vždyť už neválčíme s Eurasií, ale i s Eastasií, drahý Winstone – k dokonalosti chybí již jen ministerstvo pravdy, které by přepsalo dějiny ve prospěch nového světového řádu). V moderní evropské civilizaci trpící nutkavou a spasitelskou potřebou mluvit lidem do života a neschopné nechat jej plynout sua sponte zcela zavedený způsob manipulativního myšlení, který vedl k zotročení domorodců v koloniích, holocaustu a gulagu, zabíjení postižených lidí v nacistickém NěIlustrační foto mecku, segregaci nepohodlných rasových a sexuálních menšin atd.

ho jiného, než že do Finska zcela legálně pozval kamaráda, s nímž se spřátelil v době své služby v provincii – kosovského Srba, který byl z etnických důvodů ve své vlasti ohrožen na životě a ve Finsku následně požádal o azyl. Stíhání je vystaven i právník, který finskému vojákovi poradil, jak vše zařídit, a srbskému azylantovi pak pomáhal s azylovou žádostí. Zdá se tedy, že v současné Evropě by u soudu skončil zřejmě i švédský diplomat Raul Wallenberg, který v době nacistické okupace Maďarska prostřednictvím falešných pasů zachránil před zjevnou smrtí na 60 000 maďarských Židů. Politologové a prognostikové (na první pohled oprávněně) upozorňují na nebezpečí hrozící evropské liberální tradici a celé naší kultuře, kdyby v evropských zemích převládlo radikálně založené islámské obyvatelstvo (třebaže je to otázka notně akademická jako celá futurologie, uvážíme-li, že radikální islamisté představují v kontextu lidnatého islámského světa asi stejně nepodstatný zlomek jako členové obskurní katolické organizace Opus Dei v našem světě křesťansko-sekulárním). Zvláštní je, že je neznepokojuje, co že se to děje s evropskou liberální tradicí, když ve společnosti na ní postavené převládne paranoia kriminalizující obyčejnou pomoc druhé lidské bytosti, jíž nikoliv vlastní vinou teče do bot. Bohužel toto je již více než pro politologa otázka spíše pro psychiatra či sociálního psychopatologa. Jedno z dalších dějství truchlivého zápasu, v němž Evropa neprohrává s islamisty, nýbrž sama se sebou … Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.


Foto: ec.europa.eu

28

Ô SVOBODA SLOVA Ô Â Svobodu nelze darovat, za svobodu je nutné se bít „Centrum žurnalistiky v extrémních situacích“ se nachází poblíž středu největšího evropského města – Moskvy. Tato organizace byla založena 1. února roku 2000 jako jedna ze struktur Svazu žurnalistů Ruska. Čím se zabývá? Jak je financovaná? S jakými problémy se potýkají ruští nezávislí novináři? To vše se můžeme dovědět od jejího ředitele, Olega Panfilova. Jak jste se dostal k této práci a proč Vás začala zajímat právě žurnalistika? Studoval jsem na pedagogické fakultě a skončil jsem ji jako učitel výtvarné výchovy. Už od druhého ročníku na vysoké škole jsem psal pro noviny a začala mě zajímat i věda. Když jsem dokončil studia, chvíli jsem pracoval ve školství a potom jsem pracoval v akademii věd a zajímal jsem se o historii, archeologii, etnografii Střední Asie. Celou dobu jsem pokračoval v psaní, ale nikdy jsem nepsal o politice, protože v období Sovětského svazu to nebylo možné. O politice jsem začal psát teprve v roce 1991, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu a v Tádžikistánu začalo docházet k určitému politickému vývoji. Tak jsem začal psát politické články pro místní noviny, potom pro moskevské noviny. Dále jsem pracoval jako korespondent pro jednu americkou tiskovou agenturu. V roce 1992 jsem odjel studovat do Polska, do Varšavy – tam je mezinárodní škola, zabývající se lidskými právy, kterou jsem dokončil, a chtěl jsem se vrátit domů a založit v Tádžikistánu Helsinskou skupinu (organizace bojující za lidská práva; pozn. red.) . Bohužel v Tádžikistánu začala občanská válka a mě vyhnali. Přijel jsem do Moskvy a okamžitě jsem se začal zabývat ochranou lidských práv. Pozvali mě do „Výboru na ochranu novinářů“ (Committee to Protect Journalists; pozn. red.) – to je americký výbor, byl jsem ředitelem tohoto výboru v Moskvě. Potom jsem pracoval v ruské organizaci „Fond ochrany veřejné informovanosti“, kde jsem monitoroval porušování práv novinářů. Odsud jsem také odešel a v roce 2000 jsme spolu s dalšími 15 lidmi, kteří odešli z Fondu, založili další organizaci – Centrum žurnalistiky v extrémních situacích. V Centru nyní pracuje více jak 50 lidí, je to organizace, která sbírá informace o porušování práv novinářů v Rusku a v zemích bývalého Sovětského svazu. Jak probíhá financování Centra? Dostáváte peníze od státu, od zahraničního dárce nebo čistě ze soukromých zdrojů? Peníze dostáváme pouze ze zahraničí. Z principu nebereme, nebrali jsme a brát nebudeme „ruské peníze“. Finance žádáme z různých fondů. Základní část naší práce financuje Fond Sorose (Open society fund; pozn. red.), potom americký fond National endowment for democracy a dále nás financují vlády různých zemí – Norsko, Německo, Finsko, Velká Británie, Švýcarsko, UNESCO a další zahraniční organizace, které podporují naši práci.

29

Mohl byste v krátkosti popsat rozvoj nezávislé žurnalistiky v Rusku po rozpadu SSSR? Nezávislá žurnalistika se zde objevila už v 1987 roce, kdy prezident SSSR Gorbačov tvrdil, že je nutné reformovat sovětskou společnost, že je nutná perestrojka a otevřenost v politickém slova smyslu (glasnosť; pozn.red.). Tehdy část sovětských novinářů doufala, že mohou být svobodní. Nastala změna v sovětském tisku, objevovaly se články, které byste si dřív nemohli v novinách přečíst, v televizi vysílali nové programy. V roce 1990 vznikl první sovětský zákon „O tisku a jiných prostředcích masové informace“, který dovoloval zakládat nezávislá masmédia. Tenkrát se začal objevovat nezávislý tisk a rádiové stanice – vyskytla se šance, že budou zakládána nezávislá média. Bohužel když Gorbačov „hlásal glasnosť“, už neobjasnil, že svobodu nelze darovat, že za svobodu je nutné se bít! O tom mluvím především proto, že na rozdíl od Polska, České republiky a jiných zemí východní a střední Evropy, ve kterých byl také socialismus a ve kterých existovaly tradice svobodného tisku do období socialismu, v Sovětském svazu žádné takové tradice nebyly. Nikdy zde nebyla svoboda tisku, proto všichni novináři, kteří začali budovat nezávislý tisk a televizi, se teprve učili, jak mají pracovat. Naneštěstí po devíti letech vlády prezidenta Jelcina, kdy byly podmínky k vytvoření nezávislosti, nastoupil v roce 2000 prezident Putin, který začal obnovovat tradice sovětské propagandy a omezoval práci novinářů. Žurnalisté doslova spustili ruce a nebojovali. Nebojovali ani za to, čeho dosáhli za devět let vlády prezidenta Jelcina. Proto se nyní ruský tisk nachází v takovém stavu, jako v posledních letech Sovětského svazu. To znamená stav, kdy moc kontroluje veškerou televizi – 97 % veškerého obyvatelstva dostává informace prostřednictvím televize – občané dostávají především takové informace, které chce stát. Lze říci, že v Rusku existuje cenzura namířená proti nezávislé žurnalistice? Jsou známa témata, o kterých není radno psát? Oficiálně cenzura neexistuje, protože máme ústavu, která v článku 29 cenzuru zakazuje. Existuje ale řada mechanizmů, které ve skutečnosti cenzuru realizují. Domnívám se, že existují tři druhy cenzury: pokud se novináři sami bojí publikovat – to je autocenzura, dále pokud redakce novin nebo televizí omezují práci svých za-

městnanců a nakonec cenzura vlastníka. V Rusku tedy formálně existuje nezávislý tisk, který nedostává peníze od státu, ale jeho vlastníci (majitelé novin a televizních stanic) jsou silně na státu závislí. Oni tudíž zprostředkovávají pouze tu informaci, která se hodí státu. A hlaví téma, o kterém se žurnalisté bojí psát? To je Čečna a vše, co má spojitost s válkou v Čečensku. Velice nebezpečné je také psát o zkorumpovanosti vlády. Vše, co se týká státní moci, je zakázaným tématem. Pouze několik novin v Moskvě a několik desítek novin v provincii, radiostanice Echo Moskvy mohou něco málo kritizovat a podávat alternativní informace. Máme tu ještě internet, který je také zatím svobodným médiem, ale ten používá jen 12 % až 15 % obyvatel Ruska, pouze nepatrná část lidí čte politické informace a ostatní používají internet z jiných důvodů. Existují v Rusku nebo státech SNS ještě jiné nestátní organizace, které se zabývají problematikou nezávislé žurnalistiky? Velice málo. Většinu těchto organizací jsme pomáhali zakládat. Existují podobné organizace v Kazachstánu, Tádžikistánu, Kyrgyzstánu, v Bělorusku a v Azerbajdžánu. Tyto organizace pracují různě, ale všechny přinejmenším sledují, jak jsou porušována práva novinářů. Ve všech zemích bývalého Sovětského svazu máme svoje korespondenty, kteří nám sdělují, co se v těchto státech děje. V každé ze zemí SNS je situace jiná – jsou státy, kde probíhá velice krutá kontrola tisku, jako například v Turkmenistánu. Turkmenistán je země, která je svým režimem blíz-

Oleg Panfilov ve své kanceláři.


Foto: Martina Vodičková

Ó Ó Ó

SVOBODA SLOVA ká k Severní Koreji nebo Kubě, kde nejsou nezávislé noviny, pouze státní televizní stanice a tisk. Existují ale dvě republiky, kde proběhly revoluce a situace je tam lepší – je to Ukrajina a Gruzie. V těchto zemích svitla naděje, že se zde bude formovat nezávislý tisk. Mohou lidé či organizace v České republice nějakým způsobem pomoct ruským novinářům v jejich složité situaci? Nevím, nakolik by to bylo možné... Třeba jenom kdyby čeští žurnalisté organizovali nějaké semináře, ve kterých by objasňovali nejen ruským novinářům, ale i novinářům ze států SNS, co je to svoboda, učili je managementu, vysvětlili jim, jak založit nové noviny. Bojím se, že Česká republika je natolik malá země, že pomoct všem novinářům, kteří žijí na ohromném území bývalého Sovětského svazu, nemůže. Pro mě a pro lidi mé generace, kteří bojovali za svobodu, vždy zůstane nezapomenutelným symbolem Václav Havel. V dobách, kdy byl prezidentem, jsme cítili jeho ohled na to, co se děje u nás. Když proběhla aféra s Andrejem Babickým (Andrej Babický pracoval v Čečensku jako válečný reportér pro ruské vysílání rádia Svobodná Evropa. V Kremlu si udělal nepřátele kvůli reportážím popisujícím zvěrstva páchaná ruskou armádou, poté byl unesen ruskými vojenskými jednotkami a nakonec na základě falešných důkazů uvězněn; pozn. red.) v roce 2000, Václav Havel vydal prohlášení a zajímal se o to, co se s panem Babickým stalo. Existuje morální pomoc, která je velice důležitá – od takových lidí, jako je Václav Havel, od českých disidentů, kteří bojovali za svobo-

Moskevské sídlo Svazu žurnalistů Ruska.

du Česka. Bylo by skvělé, kdyby tito lidé neustále obraceli svoji pozornost k ruské vládě a k zemím SNS a upozorňovali na to, že novináři zde pracují v nesvobodných podmínkách. Jak vidíte budoucnost nezávislé žurnalistiky v Rusku? Myslíte si, že vláda se bude muset stát více liberální či bude striktně postupovat proti nezávislé žurnalistice? Myslím, že v této situaci je vina dvojí, jak na straně státní moci, tak i mezi samotnými novináři. Vláda musí vytvářet podmínky, musí plnit svoje závazky, které přijímala, když vstupovala do OBSE nebo do Rady Evropy. Koneckonců vláda by měla pravidelně pročítat vlastní zákony a vlastní ústavu a řídit se jimi. Vina novinářů je v tom, že neumí a nechtějí bojovat za svoje práva. Je smutné, že když nastane nějaký „průšvih“, podobný tomu s Andrejem Babických, či když zavraždili Annu Politkovskou, v Čechách probíhají setkání na obranu ruské žurnalistiky a Rusku se skoro nic neděje. Bohužel ruští novináři nechápou, že jim nikdo nikdy nevytvoří podmínky svobody. Oni sami si je musí vytvořit! Proto dokud se ruští novináři nenaučí bojovat za svobodu, nic se nezmění. Jaké jsou nejzávažnější problémy, se kterými se může v Rusku setkat nezávislý novinář? Existuje zde nějaké řešení? To je opět spojeno se samotnými novináři. Žurnalisté musejí být gramotní ne pouze ve smyslu, že budou správně psát, oni musejí znát zákony. Vláda se novinářům vysmívá, protože oni nevědí, jak se jí mohou postavit. Novináři musejí znát zákony, aby mohli požadovat od vlády jejich vnaplnění. To je asi největší problém. Dalším úskalím je velice špatné vzdělání novinářů jak v samotném Rusku, tak i v zemích bývalého Sovětského svazu. Je to tragikomická situace, kdy se studenti učí podle sovětského vzdělávacího programu. Oni velice dlouho studují historii vlastní literatury, přibližně 600 hodin za 5 let. Dalších 600 hodin chodí na přednášky dějin zahraniční literatury, velice dobře znají Dostojevského, Shakespeara. Ale nestudují zákony. Novináři musejí pochopit, že pokud se chtějí stát moderními novináři, jsou povinni znát zákony, měli by být právně gramotní. Proto je nutné změnit současný vzdělávací program, ale Foto: Martina Vodičková to vláda nechce. Pro vládu je výhodné vy-

chovávat právě takové studenty a právě takové novináře. Jakou roli hrají novináři v ozbrojených konfliktech, mohou pomoci při řešení těchto konfliktů? Mohou být objektivní? Novináři jsou povinni především pravdivě objasňovat tyto konflikty. Objektivní vysvětlení konfliktu – to je pomoc sama o sobě. Bohužel velice často novináři pracují jako propagandisté. Například když píší o válce v Čečensku, téměř vždy jsou na straně ruského státu, ačkoli mnohým lidem je jasné, že je to válka nespravedlivá. Ve skutečnosti to není válka, ale genocida Čečenců. Válka se už proměnila v občanskou válku, kdy Čečenci bojují mezi sebou. V takových podmínkách je velice těžké zůstat objektivní. Vláda chce, aby se psalo pouze o oficiálním názoru na tento konflikt. Pouze několik málo novinářů se snažilo psát nezávisle a objektivně – jde zejména o Andreje Babického, kterého nakonec vyhnali z Ruska nebo o Annu Politkovskou, kterou zavraždili. Je třeba být objektivní, ale bohužel stát dělá vše pro to, aby se z novinářů stali propagandisté. Náš časopis se věnuje především uprchlické problematice a tedy se ptám – existují nějací ruští novináři, ze kterých se především díky jejich práci stali uprchlíci a museli žádat azyl v cizí zemi? Ve skutečnosti je takových novinářů málo. Jsem konzultantem několika evropských migračních služeb a ty mi často volají, abych jim potvrdil, či vyvrátil pravdivost výpovědí některých uprchlíků, kteří se označují za novináře a kteří prý byli z tohoto důvodu pronásledováni. Ne, takových novinářů je velice málo, většinou jsou známí. Dost často se stává, že lidé podvádějí imigrační úřady. Mají představu, že vše, co napíšou do svých výpovědí, je naprosto důvěryhodné. Na druhou stranu je velký problém obrovské množství uprchlíků, kteří utíkají z různých příčin – i třeba z důvodů pronásledování. Z Čečenska lidé velice často utíkají už i proto, že je začíná pronásledovat státní moc Čečenska! Pronásledují je samotní Čečenci, pouze proto, že tito lidé se nenarodili právě v onom místě, nepřibližují se k určitému typu atd. Potom existuje obrovské množství ekonomických uprchlíků, ti si myslí, že odejdou do jiné země a do roka si tam koupí Mercedes, velký dům a dovolenou budou trávit každý rok na Kanárských ostrovech. To je také neštěstí, na kterém nesou svůj podíl novináři. Novináři jsou povinni psát o problémech uprchlíků a vysvětlovat lidem, kteří nejsou běženci, že útěk do cizí země je vždy velice problematický. Právě proto jsme založili náš časopis „Čečenská společnost dnes“, abychom mohli přiblížit Čečencům, jak se žije uprchlíkům v cizích státech, s jakými problémy se zde setkávají, kde mohou mladí Čečenci studovat a jak si zvykají na nový život. Rozhovor připravila Martina Vodičková Autorka je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezpečí pro uprchlíky“.


30

Ô SVOBODA SLOVA Ô Â Mlčeti zlato? Za demonstraci před ruským velvyslanectvím, na které podle policie podněcovali k nenávisti vůči politickým představitelům ruského národa, byly dvěma účastníkům protestu samosoudkyní bez možnosti obhajoby uloženy podmínečné tresty odnětí svobody ve výši čtyř a dvou měsíců. Odkud pochází tato zpráva? Je to výňatek z monitoringu Amnesty International či Human Rights Watch o porušování lidských práv v některé z postsovětských zemí? Ne. Jedná se o zprávu popisující událost, která se stala na konci roku 2006 v České republice. Dne 10. října 2006 se před zastupitelským úřadem Ruské federace konala řádně ohlášená demonstrace organizovaná občanským sdružením Samšoblo (Můj domov), jehož členy tvoří lidé z gruzínské komunity v České republice. Účastníci akce upozorňovali na vměšování vlády Ruské federace do vnitřních záležitostí Gruzie a na národnostní diskriminaci Gruzínců, ke které v Rusku v té době docházelo. V rukou drželi transparent s karikaturou ruského vojáka, který s hákovým křížem na rukávu symbolicky šlape z území Ruska na území Gruzie. Účastníci demonstrace také skandovali heslo „Ruce pryč od Gruzie“. Policie, státní zástupkyně i soudkyně vyhodnotila tato hesla a transparent jako „veřejné podněcování k nenávisti vůči ruskému národu a jeho politickým představitelům“ a uložila za ně zmíněné podmínečné tresty. Stalo se tak formou tzv. trestního příkazu, tedy v řízení, ve kterém nemají obvinění možnost se hájit a o uložení trestu rozhoduje pouze samosoudce. Na celé události je zajímavé hned několik skutečností – když si policie myslela, že na demonstraci dochází k trestnému činu, proč ji nechala proběhnout až do konce a teprve po jejím skončení zadržela dva z účastníků? Jak mohla policie, státní zástupkyně i soudkyně vytýkat demonstrantům „podněcování k nenávisti vůči politickým představitelům“, když žádná skutková podstata takového trestného činu neexistuje? Je možné že státní aparát trošku zaspal v čase a rozhodl se Gruzíny potrestat na základě opatření „nutných k upevnění a k ochraně veřejného pořádku“ přijatých totalitním režimem v příznačné datum (22. srpna 1969). Toto již neplatné opatření vysvětlovalo, jak stíhat tehdejší trestný čin „hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“. Možná se policie, státní zástupkyně i soudkyně obvodního soudu domnívala, že uložením podmínečného trestu případ skončí. Neposlušní Gruzíni sklopí uši a dají si pozor kritizovat svého mocného souseda, který na konci roku 2006 uvalil na Gruzii rozsáhlou blokádu a rozpoutal na svém území antigruzínskou kampaň, provázenou svévolným zatýkáním, deportacemi i smrtí perzekuovaných Gruzínců. Přestože tomuto scénáři nahrával i strach gruzínské komunity před veřejným popotahováním po sou-

31

dech, nakonec se stíhaní rozhodli státní zvůli postavit. Nejen že podali odpor proti trestnímu příkazu, ale o akci informovali jak česká, tak gruzínská média a navázali spolupráci s NESEHNUTÍm. Přestože nám připadalo absurdní dokazovat, že kritika státních představitelů či politiky jakéhokoliv režimu nemůže být trestním činem a neznamená vyvolávání nenávisti vůči národu (např. velkými kritiky americké okupace Iráku jsou sami Američané, znamená to snad, že demonstracemi proti americké zahraniční politice chtějí vyvolat nenávist vůči sami sobě?), pustili jsme se s pomocí přátel z Ligy lidských práv do vyhledávání relevantních judikátů k právu na svobodu projevu. Stejně tak jsme s kolegy z Amnesty International shromáždili dostatek věrohodných informací, které dokazovaly průběh státních perzekucí ze strany ruského státu vůči Gruzii a jejím občanům. Toto počínání Ruské federace podrobila kritice ve svém říjnovém prohlášení i Evropská unie, která Rusko vyzvala k ukončení zmíněných postupů proti gruzínským občanům a varovala před hospodářskými, politickými a humanitárními důsledky ruské blokády Gruzie. K protestům Evropské unie se svým listopadovým usnesením připojil i Senát Parlamentu ČR. Obě tato prohlášení požadovala de facto to stejné jako gruzínští demonstranti v ČR, akorát zvolila diplomatický slovník. Pro soudní jednání měli tak obvinění připraveno dostatek podkladů na svoji obhajobu. Obviněné přišly před soudní budovu podpořit asi tři desítky lidí, kteří hesly „V Česku jako v Rusku?“, „Legitimní požadavek trestným činem?“, „Netrestejte demonstranty proti bezpráví“ a „Kritika armády není nenávistí k národu“ vyjadřovali svůj názor na stíhání Gruzínců. Nepočetná demonstrace se stejnými hesly proběhla v ten den také před českou ambasádou v gruzínském hlavním měste Tbilisi. Soudní líčení proběhlo krátce – Gruzíni nepopírali svoji účast na demonstra-

ci ani skandovaná hesla. Vysvětlili svůj kladný vztah k ruskému národu (vč. toho že Rusové spolupracují i s jejich sdružením Samšoblo), ale upozornili na svůj kritický postoj směrem k ruské politice vůči Gruzii a gruzínským občanům. Soudkyně Hütllová v závěrečném rozsudku jasně konstatovala, že „…jednání obou obviněných nenapadalo rovnost lidí, ale zahraniční politiku Ruska“, a zprostila je všech obvinění. Dalo by se říci happyend! Svoboda kritizovat politické režimy a státy byla uhájena, nespravedlivě stíhaní očištěni, soudkyně odvážně uznala předchozí pochybení své i státní zástupkyně a policie. Šok však přinesla slova státní zástupkyně – ODVOLÁM SE – naštvaně vyštěkla směrem ke Gruzíncům i jejich příznivcům v soudní síni. „Potom jak tady všichni vystupujete, je zřejmé že obžalovaným se podařilo vyvolat nenávist proti ruskému národu“, nepochopitelně reagovala na kritiku svého počínání státní zástupkyně Janáčová. Další kolo této kauzy se tedy bude odehrávat u Městského soudu v Praze. Opět zde nepůjde jen o dva Gruzínce. Půjde o naše právo kritizovat politiky a politické režimy. Půjde o svobodu projevu. Milan Štefanec Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezpečí pro uprchlíky“. P.S. Celý případ je zajímavý také při srovnání postupu státních orgánů vůči demonstrujícím Gruzíncům a vůči neonacistům pochodujícím centry našich měst. Např. v roce 2005 na demonstraci v Brně neonacisté vykřikovali hesla „Čechy Čechům“, „Nic než národ“, na transparentech se jménem neofašistické a neonacistické organizace Národní odpor se dožadovali „Braune macht /Hnědá moc/“ a v projevech brojili proti „…cizím přivandrovalcům, kteří nemají co nabídnout kromě zaostalosti, nemocí a kriminality“, a jako „národní socialisté“ se hlásili „…k řádu, který tu už jednou byl a který se ukázal jako jediný funkční a platný“. Policie, která tehdy rozehnala pokojně demonstrují antifašisty na podaná trestní oznámení odpověděla, že uvedenými projevy se neonacisté nedopustili žádného trestného činu ani přestupku. Mluvčí brněnské radnice pak hájil postup svého úřadu a policie tím, že „…neonacisté pochod řádně ohlásili“.

Podporu svobodě slova vyjadřovali lidé před budou soudu, kde proběhlo soudní přelíčení.


Foto: Václav Vašků

Ó Ó Ó Poznámka redakce: V podzimním čísle časopisu PŘES jste si mohli přečíst sérii článků věnovaných problematice rasismu a xenofobie. Jeden z těch, který jsme nestihnuli do podzimního čísla zařadit, ale o který bychom Vás nechtěli připravit, si můžete přečíst nyní.

Â Národní korporativisté: Zavedeme eutanazii lidí s mentálním a zdravotním postižením Skupina mladých lidí označujících se za neoficiální politické sdružení Národní korporativismus patří k nejaktivnějším českým ultrapravicovým organizacím současnosti. Neprávem bývá médii podceňovaná, její aktivity zlehčovány a podávány jako veřejný nesouhlas mladých rozhněvaných mužů (a žen) s nárůstem vlivu levice nebo s omezováním svobody slova. Kdo jsou Národní korporativisté a co vlastně chtějí? Vznik a vývoj V roce 2004 se v Praze konstituovala Společnost korporativního směru vyššího vývoje (SKSVV), jejímiž čelními představiteli byli Jiří Petřivalský a Zdeněk Zvoníček. Skupina sama sebe označovala jako vlastenecky smýšlející aktivisty, kterým není lhostejný osud naší země. K prvnímu významnému veřejnému vystoupení SKSVV došlo na demonstraci neonacistického Národního odporu (NO) v Brně v roce 2005. Organizátoři demonstrace patřili mezi významné aktivisty NO zabývající se především pořádáním neonacistických koncertů. Přibližně 12 příznivců SKSVV pochodovalo pod transparentem Společnost pro vývoj elity národa a pochodovali společně s dalšími neonacisty nesoucími prapor s nápisem Braune Macht. Na této největší demonstraci českých neonacistů v roce 2005 se skandovala hesla „Vítězství Zdar“ (tedy překlad Sieg Heil), Dejte nám zbraně, půjdeme na ně, apod. Zdeněk Zvoníček přednesl projev hned po zástupci Národního odporu. Mimo jiné uvedl, že „některé skupiny obyvatel by měly být na základě rozhodnutí soudu sterilizovány, rodičům dětí s postižením by neměly být vypláceny dávky státní pomoci a veškerou zdravotní péči by měli hradit ze svého.“ Zmíněná demonstrace Národního odporu proběhla za přihlížení policie, zástupců města Brna i kanceláře veřejného ochránce práv. Policie ani zástupce Brna nepovažoval Zvoníčkův projev za důvod pro rozpuštění demonstrace. Úřad ombudsmana na je obsah projevu upozornil a nečinnost policie i města kritizoval. V létě 2005 se SKSVV transformovala v neoficiální politické sdružení Národní korporativismus. Politický systém Národního korporativismu (NK) byl představen jeho tehdejším předsedou Zdeňkem Zvoníčkem na demonstraci 28. 9 .2005 v Kladně jako protipól proti současnému vládnoucímu kapitalismu a dřívějšímu socialismu. NK ústy Zvoníčka považuje svou politiku za politiku, „která je aktivní proti dosud aplikovaným a připravovaným systémům, jejichž záměry jsou cizí vůči základům národa, společnosti a státu.“ Již o měsíc později NK přitvrzuje a účastní se demonstrace na podporu popíra-

če holocaustu Ernesta Zündela, který je v té době souzen v Německu. Na demonstraci pořádané Jiřím Tůmou, hlavním představitelem organizace Národního odporu Praha, poprvé veřejně vystupuje Jiří Petřivalský jako místopředseda NK. Během roku 2006 uspořádá NK devět demonstrací po celém území ČR, a stane se tak politicky veřejně nejaktivnějším pravicově-extremistickým subjektem. Četností svých aktivit střídá neonacistický Národní odpor, který se orientuje především na pořádání koncertů rasistických hudebních skupin, ale zastiňuje i do té doby aktivnější nacionalistickou Vlasteneckou frontu. KDO JSOU ČLENOVÉ NK? Členskou základnu NK tvoří sympatizanti různých nacionalistických nebo neonacistických organizací a spolků. Část členů a příznivců NK pochází z prostředí Vlastenecké fronty, část z Vlasteneckého klubu, někteří byli v minulosti členy Republikánů Miroslava Sládka, Národní strany či Národního sjednocení. Politicky ambiciózní příznivci NK kandidovali v roce 2006 v rámci politického uskupení Právo a spravedlnost, část společně s bývalými anebo i nadále aktivními členy Národního odporu. Současný předseda NK Jiří Petřivalský již v roce 1998 navštěvoval shromáždění Vlastenecké fronty. Účastnil se ale také shromáždění ministerstvem vnitra zakázané Národní aliance a neonacistického Národně sociálního bloku, jehož členská základna sestávala

Demonstrace s vlajkami Národního korporativismu.

především z pouličních rváčů z Národního odporu. Na demonstraci pořádané Národním odporem Praha proti zasedání MMF a Světové banky v roce 2000 skanduje společně s neonacisty heslo „Zvítězíme!!!!“. Setkává se zde s jesenickým neonacistou Jiřím Tůmou, kterému později za 5 let přislíbí účast na demonstraci za Ernsta Zundela a veřejně tam vystoupí. Bývalý předseda NK Zdeněk Zvoníček se pohyboval kolem tvrdého jádra chuligánů Sparty Praha. V roce 2004 byl předsedou pražské pobočky místní organizace Vlastenecké fronty, za kterou veřejně vystupoval. Jeho participace ve vedení nacionalisticky a protinacisticky orientované organizace mu nezabránila v účasti na největší demonstraci neonacistů na podporu Rudolfa Hesse v roce 2004 v bavorském Wunsiedlu. Na tomto setkání se sešlo zhruba 4 200 neonacistů z celé Evropy a na pódiu vystoupili zástupci několika evropských divizí Blood and Honour. Zdeněk Zvoníček je ze všech členů NK nejvíce propojen s neonacistickou a chuligánskou scénou, včetně militantní bojůvky Anti-antifa zaměřené na fyzickou likvidaci svých odpůrců. Stýkal se s lidmi, kteří byli pravomocně odsouzeni za násilné trestné činy s rasově motivovaným podtextem. Další aktivní osobou z řad NK je Tomáš Osený, který je pravomocně odsouzený za rasově motivovaný útok na syna redaktorky Českého rozhlasu, která připravuje romské vysílá-

Foto: archiv Tolerance a občanská společnost


32

Ô Ô ní. Tento sparťanský chuligán, který navštěvuje jak demonstrace Národní strany, tak Národního odporu, patří k dalším osobám spjatých s pouličním násilím. Na Moravě jsou nejaktivnějšími členy Roman Fojtík a Martin Bacík. Kam s Národním korporativismem? Doktrínu NK tvoří několik ústředních témat, která jsou veřejnosti představována jednak na demonstracích, jednak prostřednictvím jejich webových stránek, na kterých publikuje především současný předseda NK, již zmíněný Jiří Petřivalský. Při zkoumání skutečných cílů sdružení je potřeba sledovat jednotlivá jejich prohlášení a aktivity jako komplex a hledat skutečná sdělení v jejich písemných a ústních projevech. Národní korporativismus se výrazně staví proti migraci. Částečně ji sice podle svých slov považuje za prospěšnou, ale pouze pokud bude omezena „na lidi, kteří budou pro naši zem přínosem.“ Podle přestavitelů NK k nám „s cizinci přichází odlišná kultura, podivné zvyky a jiné morální hodnoty, s nárůstem počtu cizinců a tvorbou ghett přímo souvisí i nárůst nezaměstnanosti či kriminality.“ NK ostře odmítá registrované partnerství. Práva homosexuálních partnerů jsou podle korporativistů dostatečně chráněna stávajícím právním řádem, zákon o registrovaném partnerství pak povede pouze k dalším snahám „deviantní homosexuální lobby uzákonit adopci dětí homosexuálními páry a povede k nárůstu homosexuální pedofilie.“ K jednomu z dalších cílů Národního korporativismu patří znovuzavedení trestu smrti. Tento cíl deklarovali v červenci 2006 na demonstraci v Chomutově, kdy využili vraždy mladé dívky k vlastní propagaci. Demonstrace na obnovu trestu smrti se konala i v lednu 2007. Představitelé NK vystupují proti evropské integraci a účasti ČR v NATO. Snahou NK je udržet suverenitu českého národa, který chápou v pojetí jazykovém, tedy jako společenství osob hovořících stejným jazykem a obývajících území českého státu již několik generací. Ačkoli zástupci NK veřejně nikdy nepopírali šoa (pravděpodobně proto, že si jsou velmi dobře vědomi trestnosti takového počínání), svůj pozitivní přístup k revizi historie dali několikrát najevo. Jiří Petřivalský vystoupil na demonstraci na podporu Ernesta Zündela 28. 10. 2005. Pod rouškou shromáždění za svobodu slova přednesl Petřivalský tato podporující slova: „Pan Zündel tedy již zřejmě svoji pohnutou pouť pozvolna končí. Pro nás však nadále zůstane symbolem hrdiny, který pro svou pravdu a svobodu obětoval vše. Myslím, že je pro každého člověka, který souhlasí se svobodným myšlením a svobodou projevu, povinností podporovat pana Zündela všemi prostředky. Posílejte mu dopisy, peníze na obhajobu a šiřte informace o jeho případu dál“. O necelý měsíc později podpořili korporativisté svou účastí i demonstraci na podporu nejvýznamnějšího popírače šoa Davida Irvinga, který byl v té době souzen

33

v Rakousku. Jiří Petřivalský reaguje na zatčení a odsouzení neonacisty Antonína Čermáka, který byl odsouzen za popírání holocaustu právě na demonstraci za Ernesta Zündela emotivním článkem publikovaným na webových stránkách NK. Mimo jiné uvedl-: „Pokud nějaký vědec pomocí chemie vyloučí používání cyklónu B v komorách, je třeba ověřit jeho výsledky pomocí nového měření, popřípadě je jinak vědecky potvrdit, či vyvrátit, ale není možné někoho trestat za to, že provede chemickou analýzu, jejíž výsledky neodpovídají uzákoněné pravdě. Proč je tedy každý už při vyjádření sebemenší pochybnosti o nějaké bezvýznamné maličkosti holocaustu perzekuován a zatčen?“ V určitých směrech lze NK považovat za neofašisty. K ideologii fašismu odkazují již svým názvem, stejně jako veřejnou podporou diktátorů Franka a Pinocheta. Jiří Petřivalský považuje období Pinochetovi diktatury za dobu, kdy došlo k ekonomickému rozkvětu Chile. Tisíce obětí, které Pinochetův režim připravil o život pak považuje za nutné zlo, kterým chilský diktátor předešel miliónům obětí, které způsobil levicové režimy v Kambodži a SSSR. Smrt generála Franka si NK připomněli na demonstraci v severomoravském Hlučíně v listopadu 2006. Východiskem pro posouzení podstaty ideologie NK je jejich program distribuovaný v podobě letáku na různých demonstracích NK, z webových stránek se zpravidla lze dozvědět pouze část jejich programu. To, co NK svým příznivcům předkládá je program sociálního darwinismu a eugeniky vlastní hitlerovskému nacionálnímu socialismu. V rámci programového prohlášení „Nový systém populační politiky“ nezávislá politická organizace Národní korporativismus píše: „Národ má odpovědnost chránit svou existenci, proto každý zdravý občan je povinen zplodit hodnotného potomka, aby své dědictví předal nové generaci. Národní společenství má také závazek udržet svou působnost jeden z nejcennějších elementů existence, a to půdu. Ztratí-li však svůj živobytný prostor, stane se minoritou…význam propopulační politiky vychází ze tří základních důvodů. Mocenského (čím více lidí, tím silnější armáda), poptávkového (čím více lidí, tím větší poptávka) a důvodu fiskálního (čím více lidí, tím více daňových poplatníků). Tyto tři elementy představují národní sílu. Mají však své klady i zápory,“ uvádí se v letáku. Pronatalitní politiku hodlá NK realizovat omezením interrupce, ke které bude moci dojít pouze se souhlasem speciální komise v případě, že život matky bude ohrožen nebo v případě, že žena bude znásilněna. Pronatalitní politika NK bude zaměřena pouze na skupiny obyvatel s průměrnou a nadprůměrnou socioekonomickou úrovní. Vůči ostatním skupinám obyvatel naopak NK uvažuje o zavedení tzv. antinatalitní politiky jako „prostředku k vylepšování populačního genetického fondu pro podporu hodnotových vlastností člověka jako zdraví a inteligence.“ Podle NK je potřeba omezit vysokou porodnost „té sku-


piny obyvatelstva, jejíž neadaptovatelné chování vede ke generačnímu neúspěchu.“ Pro narozené děti s mentálním nebo fyzickým postižením mají Národní korporativisté připravené konečné řešení v podobě eutanazie, která bude hrazena státem. Program NK sice připouští variantu, která „umožňuje dítě ponechat naživu, tato alternativa je však nevýhodná a je spojena s odepřením práva na rodičovské příspěvky a porodní dávku.“ Eventuální ústavní péči má podle NK hradit rodina v plné výši. Pro skupiny rodin z nejnižší „socioekonomické a antisociální skupiny“ plánuje NK limitovat přídavky na děti, rodičovské příspěvky a porodní dávky na základě rozhodnutí nezávislého soudu. Ženy z této skupiny obyvatel mají být příspěvkem ve výši 50 000,- Kč motivovány k dobrovolné sterilizaci. S takovýmto letákem se snaží Národní korporativisté získávat své příznivce po celém území České republiky. Podle předsedy Petřivalského má jeho neoficiální sdružení NK v současnosti kolem 200 členů v různých místech republiky. NK je velmi mobilní skupina, která pro rok 2007 plánuje uspořádat několik dalších demonstrací po celé České republice. V roce 2007 usiluje NK zorganizovat i několik vzdělávacích kempů a proniknout s přednáškami na univerzity. Již v loňském roce vystoupil v rámci politologického semináře Jiří Petřivalský na půdě VŠE v Praze na semináři docenta Jana Rataje. Politicky se NK od počátku pohybovali mezi ultrapravicovými skupinami. Zpočátku měli NK blízko nacionalistickému občanskému sdružení Vlastenecká fronta. Vzájemně se podporovali, navštěvovali společné akce, vystupovali na demonstracích. Obě sdružení společně publikují na stránkách cz.altermedia.info. Předseda Vlastenecké fronty David Macháček se účastnil sjezdů NK, kde vyzdvihuje především boj za společnou věc. Na oplátku NK podpořili v prosinci 2005 již zmíněnou demonstraci na podporu David Irvinga organizovanou Vlasteneckou frontou před rakouským velvyslanectvím v Praze. Prokázat propojení NK s neonacistickou militantní větví reprezentovanou Národním odporem je poměrně složitější. Na oficiální úrovni fakticky neexistuje, přestože v době, kdy neexistovaly webové stránky NK, byly pozvánky na jejich demonstrace zveřejňovány právě na stránkách Národního odporu (a také na nacionalistických stránkách). Nesporně však mezi některými Národními korporativisty a neonacisty z Národního odporu panují intenzivní přátelské vztahy, jak již ostatně bylo zmíněno výše. Oficiální distancování předsedy NK Jiřího Petřivalského od Národního odporu také nekoresponduje se skutečností. Osobně Petřivalský vystoupil na již zmíněné demonstraci na podporu popírače holocaustu a distributora neonacistických materiálů Ernesta Zündela, kde se jeho projev opíral o obhajování absolutní svobody slova. Nebyl by to však Petřivalský, aby samotného Zündela za jeho lživou činnost útočící na paměť evropských

Ó Ó Ó národů před svými druhy nepochválil a nevyzdvihl. Za dva měsíce jeho neoficiální sdružení společně s Národním odporem organizuje zimní bojové hry za účelem představit zájemcům takovýchto her techniky přežití v boji, trénink boje (s paintbolovými zbraněmi) včetně užití slzných granátů a další pyrotechniky.

Jiří Petřivalský vyjádřil podporu neonacistickému koncertu ve Zlaté Olešnici, který byl zásahem policie zrušen v listopadu 2005. Dále podpořil i další v listopadu 2006 rozpuštěný koncert v Českých Budějovicích organizovaný Národním odporem. Organizátory a účastníky těchto koncertů jsou totiž jeho bývalí a možná i současní

Jiří Petřivalský vyjádřil podporu neonacistickému koncertu ve Zlaté Olešnici, který byl zásahem policie zrušen v listopadu 2005. Dále podpořil i další v listopadu

přátelé a známí. Zde mimo jiné vystoupila neonacistická kapela Impérium a jeden z nejvýznamnějších hudebníků Blood and Honour divize z Velké Británie Ken McLellan. Petřivalský si dobře uvědomuje, že podstatná část NK se rekrutuje ze sympatizantů Národního odporu a dalších neonacistických uskupení. Také jim směřuje většinu svých veřejných prohlášení, které se stále ještě pohybují ve sféře legality. Důsledně neprosazuje oddělení obou skupin, neonacisty nebo chuligány z demonstrací nevykazuje. Politický program, participace na veřejných shromážděních a personální složení činí z NK extrémní pravicovou organizaci oscilující mezi nacionalismem, neonacismem a neofašismem. Původní čistě personální propojení mezi neonacistickou scénou a NK se brzy může vyvinout ve společný politický postup. Formulace některých cílů NK jako by byla přímo převzata z pera Adolfa Hitlera. NK nelze považovat za neškodné hnutí hájící svobodu slova osob s extrémními politickými názory. Ideologové NK usilují o postupnou likvidaci některých z jejich pohledu neperspektivních skupin obyvatel. Národní korporativisté totiž nejsou žádná vlast podporující lvíčata, ale nahnědlí čeští nácíčci.

Předseda Národního korporativismu Jiří Petřivalský čte projev.

Foto: archív Tolerance a občanská společnost

Ondřej Cakl a Klára Kalibová Autoři jsou aktivní v občanském sdružení Tolerance a občanská společnost.

Â Tvořivá síla multikulturality O tom, jak je těžké žít v multikulturní společnosti. Často se dnes přemýšlí nad tím, co je multikulturalita, co není, zda-li je škodlivá, či prospěšná. Jako koordinátor kampaně Bezpečí pro uprchlíky se pohybuji v multikulturním prostředí dennodenně. Dovolím si proto navrhnout jeden z možných způsobů, jak k multikultuře přistupovat. Vezměme jinou, „cizí“ kulturu jako zdroj objevování. Člověk, který se aktivně a poctivě zajímá o kulturu, kterou v sobě nosí druhý člověk, bude překvapen. Uvidí jinakost, která mu bude připadat v něčem nepřirozená, v dalším krásná, v jiném záhadná a nepochopitelná. Bude si možná někdy připadat jako na jiné planetě. Někdy ho dokonce napadne, že tak, jak myslí člověk naproti němu, ani lidská duše myslet a cítit nemůže. A najednou se to v něm začne třít. Budou věci, které mu budou připadat zajímavé natolik, že se je pokusí převzít za své. Ale budou věci, které mu přijdou nepříjemné a které možná budou i odpuzovat. V těchto momentech objevování jinakosti druhého bude utíkat sám k sobě a přemýšlet o sobě z nezvyklého pohledu. A bude poznávat sám sebe hlouběji než před tím, neboť bude

přemýšlet o svých přirozenostech více než doposud, bude si je sám před sebou obhajovat, nebo bude nalézat jejich nedokonalost. Jednoduchý příklad za všechny. Stalo se mi, že jsem se už nad rámec své práce začal velmi blízce stýkat s nemálo lidmi z velmi tradiční společnosti. Ze společnosti, kde ještě mnoho ze společenského i soukromého chování určuje tradice a obyčej. Narazil jsem na mnoho odlišných věcí. Jednou z nich byl například nesmírně silný vztah k domovu a k rodině, kterou je ale myšlen příbuzný až do třetího, čtvrtého kolene. Ale je to vztah silnější, než jsem si na začátku dokázal představit. Vztah vřelý a na smrt silný. Když jsem se učil v tom novém prostředí mezi těmito lidmi žít, uviděl jsem, že pro tyto lidi není důležitý čas, kdy pracují, ale čas, kdy se radují, kdy jsou spolu u jednoho stolu, kdy se navštěvují. Po nějaké době jsem uviděl, že tito lidé ve veselém a krásně vřelém družení dokáží trávit obrovské množství času. Musím přiznat, že jejich upřímná veselost a vřelost se mi líbila, ale nemohl jsem se ztotožnit s jejich pojetím času. Ke své spokojenosti potřebuji více času na sebe – více pracovat, více si číst.

A tady je důležitá jedna věc. Kdybych jejich pojetí času prachsprostě odsoudil, zůstanu na povrchu. A stává se to mnoho z nás. S povýšeností člověku vlastní odmítneme jinakost jako ne sobě rovnou a začneme ty druhé, ty jiné vnímat trochu jako nedokonalé, trochu níž. Nemusíme to ani vyslovovat, jen máme takový pocit. Udělat opak je ale těžké. Uznat jinakost jako sobě rovnou není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Člověk velmi lehce nabude dojmu, že ti jiní jsou níž než on, protože on už přece poznal, jak je vše dobře. A tak tedy ví, že tak, jak myslí / se chovají oni, je špatně, a že on ví, že to jeho je lepší. Míchají se mu totiž dvě věci. Jedna věc je, zda ten druhý něco dělá špatně či dobře, druhá věc je, zda je tím či oním nutně níž než my. (Je jasné, že to platí nejen, když je člověk z jiné kultury, s uznáním jinakosti máme problém i jindy.) V tomto místě často troskotá naše snaha o pochopení a poznávání. Stáváme se tady nepokorní a možná až xenofobní. Zapomínáme rozlišit, podle čeho posuzujeme „dobrost“ či „špatnost“ chování a myšlení druhého. Často posuzujeme jen podle nás a my jsme


34

Ô Ô mírou oné správnosti. Ale jinakost za sobě rovnou uznáme jedině tehdy, když utišíme v sobě bouři svého nesouhlasu a povýšenosti. Můžeme se pak soustředit na jinou věc, můžeme přemýšlet nad tím, zda je onen člověk ve své podle nás jinakosti šťastný a můžeme přemýšlet nad tím, proč bychom tak šťastní nebyli my. Tady se teprve vytváří zajímavý model multikulturality. Není multikulturní jen to, když se beze změny střetnou dvě a více kultur. Multikulturalita spočívá v rozšiřování obzoru svého poznání o nový a velmi jiný svět i o nový a velmi specifický pohled na sebe sama. Stejně tak se to stalo mně. Když jsem poznal upřímnou veselost a vřelost lidí z jiných, hlavně východních zemí, když jsem zažil jejich přijetí, poznal jejich vztahy, tak jsem si uvědomil a hlavně na vlastní kůži prožil, že jako Češi jsme překvapivě chladný národ (byť relativně, ve srovnání s jiným národem by to vyšlo obráceně) a že nám chybí něco, co se mi docela líbí. Podle mne se pak právě tady projevuje tvořivá síla ukrytá v multikulturalitě - člověk přijímá inspirativní věci (například se učí právě onu přívětivost, kterou je obklopen mezi lidmi z cizí země), rozšiřuje svůj pohled na svět a zpokorňuje uznáním jemu nepřirozené jinakosti za sobě rovnou. Někdy se stane, že lidé z jiných kultur jsou si velmi blízcí a potřebují onen čas, který máme za příklad rozdílu, sladit, aby spolu byli šťastní. A tak se jim tématem na dlouhé hodiny hovoru stane to, co dva Češi spolu tolik řešit nemusí. Tito dva musí najít to nejlepší z obou vnímání času a podle toho se řídit. Najdou pak míru času, kterou podělí mezi rodinu a dlouhé návštěvy, přátelé, vzdělávání, práci a další. Vzniká či je objeven nový, dosud nikým neobjevený prostor krajiny lidského bytí. A je to prostor, kterému dala vzniknout právě multikulturalita. Nutně si ale tady uvědomujeme, že síla této proměny znamená, že vzniká nová kultura. Oba dva lidé jsou do jisté míry proměněni. Našli cosi nového, nový prostor, do něhož společně vstoupili. A je to tak nejen u vnímání času, ale i dalších a závažnějších věcí. Na základě toho, co jsem napsal, je jasné, že jsou mi proti srsti teze o asimilaci nebo naopak o naprosté ignoraci toho, v jaké kultuře, mezi kterými lidmi zrovna jsem. Tedy důrazu na to, že mám být takový jaký jsem a nechtít se nijak proměňovat. Jedno je nezdravým sebezapíráním, druhé je bezohledností a zaostáváním bez vývoje. Jedno je netolerantní vůči jedinci, druhé je hrubé a neslušné vůči hostiteli. Není podle mne správná ani asimilace, ani pouhé žití vedle sebe. Pouze citlivý přístup v poznávání druhého a chápání jeho odlišností a objevování a vytváření věcí, jež je možné sdílet, je opravdovou multikulturou. Překážky na cestě k multikulturalitě Přijmout popsaný tvořivý model multikulturality jde ale jen za účasti obou stran. A je to model snad nejnáročnější ze všech. Je o něco jednodušší, ale pro mne naprosto nelákavý model jiných společností. Respektovat právo na jinakost toho druhého natolik, že téměř

35

nebudu řešit, proč ten druhý dělá to či ono právě tak či onak. Je to přístup, který dobře funguje a není na něm nic špatného, ale pro mne by nefungoval ve vztazích, které bych nazýval blízkými. Bohužel ale s navrhovaným modelem jsem také narazil. Ne pro nezájem druhé strany, ale pro samotnou vlastnost daných kultur. Člověk samozřejmě nenaráží jen na věci, které může přijmout, které může obdivovat, nebo uznat za sobě rovné. Při setkání s lidmi především ze společností / států, v nichž ještě silně žijí tradice, poznáte při bližším pohledu věci, které vám přidají div ne středověké. Věci ne nepřirozené pro vás, ale evidentně nepřirozené pro zdravý rozvoj člověka, bránící spokojenému, natož šťastnému životu. To například, když vidíte a slyšíte, že matka své dceři (z Blízkého východu) vykládá verš Koránu. V něm se popisuje poměrně normálními slovy věrnost manželky manželovy a ona ovlivněna bůhví čím z tradice své země vysvětluje, že verš znamená, že pokud nebude manžela poslouchat, může ji manžel upálit. Poté vidíte, že stejná matka zakazuje své patnáctileté dceři jakékoliv návštěvy českých kamarádek, sdílet s nimi jakékoliv vymoženosti naší společnosti běžné – návštěva kina a další společenský život – pod hrozbou, že pokud neposlechne, okamžitě ji provdají. Důvod? Je jí patnáct, tedy by se měla podle tradice vdávat, nyní je ve škole, tak to zatím učinit nechce, neb cítí důležitost vzdělání své dcery. Nebo když vám vykládá vaše kolegyně o tom, že v jejich společnosti je stále tradicí (stejně jako tomu bylo ve středověku v Čechách), že pokud snoubenec nebo novomanžel zemře, snoubenka či žena připadne mladšímu bratrovi. Nebo když vám nedávno se ze střední Asie přistěhovavší známý řekne, že jeho žena se tady nemusí učit ani číst, ani psát, protože se má starat o něj a o domácnost. A tak dále a tak dále – veřejně se mluví i o mnohých dalších a horších příkladech. Narážíme na věci, které nemůžeme ani tolerovat, natož být jimi inspirováni či cokoliv dalšího pozitivního. Co s tím? Co s lidmi, kteří přijedší do Evropy od Čechů chtějí toleranci a pochopení a sami chápat nechtějí a tolerantní jsou, co by

Přednáška o multikulturní společnosti.


se za nehet vešlo? Co s lidmi, kteří u nás chtějí stavět mešity a zakládat svá centra, ale ve své zemi by evropsky oblečenou ženu zavřeli do vězení, kostel by povolili jen stěží a člověka chovajícího se podle sebe, ne podle tradic, by označili za blázna a podivína? Je těžké na to odpovědět. Je těžké po nich chtít onen výše popsaný racionalistický přístup, který využívá tvořivou sílu ukrytou v setkání kultur. Je to těžké proto, že jsou sevřeni svými tradicemi příliš silně a život si bez těchto tradic, které jsou pro ně často jedinými řídícími pravidly ve všech denních a životních situacích, neumějí představit. Budou tito lidé žít na okraji společnosti a v ústraní a my budeme tiše přihlížet tomu, co se děje uvnitř jejich komunit? Nebo se s nimi máme přít o to, aby pochopili něco z našich výdobytků společnosti? Ani jedno není dobrá cesta. První nutně vede k problémům, druhé nevede nikam. Naděje je z mého pohledu jediná. Pomalu a velmi nenásilně jim (a hlavně dětem příchozích) ukazovat, že život za hranicemi jejich tradic nemusí být nutně nepřátelský, vždy nutně nebezpečný a zmatený. A nemá jít o rozbití jejich tradic, ale o přiblížení se tomu, aby byla využita tvořívá síla, která je v setkání kultur latentně přítomna. Zda je tento přístup správný, zda bude fungovat, nevím. Nevím, zda umíme a budeme umět přistoupit k druhé generaci příchozích natolik umně, abychom začali čerpat z onoho pramene síly, o kterém stále hovořím. Nevím, zda budeme umět nabídnout něco tak zajímavého, aby o to vyjití z tradic stáli. Bude to těžké, ale pokud nechceme, aby byla síla multikulturality ničivá, nezbývá nám nic jiného. Na závěr se možná ptáte, proč se raději multikulturní společnosti, multikulturním vztahům nevyvarujeme. Na to mám dvě odpovědi. Zaprvé při dnešním fungování světa se migraci nevyhneme. Zadruhé setkání kultur v sobě skrývá tvořivou sílu, kterou je dobré využít ku prospěchu všech. Radim Ošmera Autor je t. č. zahraničním spolupracovníkem časopisu PŘES.

Foto: Karkule

Ó Ó Ó Â Jak se při narození strefit do správného tisíciletí? Milan Rýzl je dnes bezesporu nejznámější český paraspycholog. Po studiu přírodních věd na UK v Praze, kde dosáhl i doktorátu, se věnoval parapsychologickému výzkumu v rámci ČSAV. Již na počátku šedesátých let si jeho experimenty a vědecké publikace získaly uznání jak v tehdejším východním bloku, tak na západě. Roku 1967 ode-

Milan Rýzl

Foto: archiv

šel i s rodinou za pohnutých okolností do USA, kde žije dodnes. Vyučoval parapsychologii na řadě amerických univerzit a přednášel na konferencích a ve specializovaných kursech po celém světě. Dr. Rýzl napsal 15 knih (vydaných v 15 jazycích od Švýcarska a Itálie až po Čínu a Japonsko) a přes 100 odborných článků o nových psychických schopnostech člověka objevených při výzkumech v oboru parapsychologie, o výcviku těchto schopností a o perspektivách jejich využití v budoucnosti. Mnohé z jeho knih vyšly i v češtině. Dr. Rýzl každoročně jezdí do Česka. Jeho poslední návštěvy jsme využili jako příležitosti k rozhovoru nejen o jeho oboru, ale o pocitech uprchlíka na západě stejně jako jeho politických názorech na americkou a světovou politiku, mnohdy překvapivě odlišných od tradičního mínění českých krajanů v Americe. Nakladatelství Trafford Publishing v Kanadě právě vydalo v angličtině Vaši knihu „Cesta za duhou“ (její české vydání se chystá v nakladatelství Fontána). V knize mimo jiné popisujete Váš dramatický ilegální útěk z Československa v r. 1967 a vystěhování se do USA. Můžete nám o tom něco říci? Ano, je to moje autobiografie, jejíž obsah by se dal dobře symbolizovat starobylou lodí na rozbouřeném moři plující k duze nad moderním městem. Její hlavní myšlenka je v popisu mých bojů a výzkumu v oblasti parapsychologie.

Můžete nám poněkud přiblížit tento vědní obor. Parapsychologie je poměrně mladou vědou, spíše bychom možná mohli říci interdisciplinárním studiem, neboť v sobě zahrnuje psychologii, fyziku, filozofii a zčásti se dotýká i náboženství. V řadě zemí včetně Spojených států se vyučuje na univerzitách, nebo jsou tam pro ni zřízena samostatná výzkumná centra. Parapsychologie zkoumá možnosti, že za určitých výjimečných podmínek, např.při meditaci, v hypnóze, ve spánku, může člověk mít zážitky, které mu přinesou informaci o tom, co se děje na vzdálených místech, co se odehraje v budoucnosti (tzv. mimosmyslové vnímání) nebo dokonce jakoby soustředěním vůle může člověk vyvolat na dálku energetické jevy bez fyzikální příčiny, např.pohyby předmětů – tzv. psychokinesi. Parapsychologové jsou přesvědčeni, že studium těchto jevů povede k jejich rozsáhlému praktickému využití a také pomůže vytvořit nový, dokonalejší vědecký světový názor, který nejen objasní nové vnímací schopnosti člověka, ale také povede k novým představám o podstatě energie, a o struktuře času a prostoru a zároveň pomůže objasnit kořeny náboženských představ. A proč jste vlastně odešel z Československa? Výsledky mých výzkumů hlavně s hypnotizovanými pokusnými osobami upoutaly značný mezinárodní zájem právě v době, kdy obě tehdejší supervelmoci se začaly zajímat o možné vojenské využití těchto výzkumů (např. mimosmyslové vnímání při špionáži). Československé úřady a Státní bezpečnost mne tehdy chtěly přinutit ke spolupráci, poněvadž jsem byl jediný mezinárodně známý český parapsycholog a měl jsem hodně styků se zahraničními kolegy z oboru. Když jsem odmítl – poněvadž bych ze zásady nechtěl pracovat ve špionáži pro jakýkoliv stát – začali používat drastických prostředků, aby mne ke spolupráci donutili. O jaké prostředky konkrétně šlo? Např. svévolné vyšetřování, a to nejen mne, ale i mých přátel a pokusných osob, včetně bezdůvodných domovních prohlídek, kontroly pošty či zabavení mého cestovního pasu. Nakonec jsem se začal obávat o osobní bezpečnost svou i své rodiny, a rozhodl se tedy ilegálně odejít. A jaké byly vaše první dojmy, když jste poznal západní svobodný svět? Jedním z nejpřekvapivějších bylo poznání bezohledné kapitalistické honby za penězi a za ziskem, na něž jsem paradoxně životem v komunistickém státě nebyl připraven. Odjížděl jsem na západ s idealistickými očekáváními, ale setkání s kapitalistickými ekonomickými vlky mne šokovalo. Poznal jsem zblízka džungli kapitalistických obchodních

vztahů, kde silnější požírá slabšího s jediným cílem: získat co nejvíce peněz za použití jakýchkoliv prostředků. A další zklamání na sebe nenechala dlouho čekat. My jsme očekávali rozdíly mezi tak odlišnými systémy doslova na každém kroku. Místo toho jedním z našich prvních zážitků po příjezdu do USA bylo slavnostní procesí, jež bylo jakoby věrnou kopií komunistických průvodů na 1. máje. A tato zkušenost slavnostních hlučných průvodů se opakovala skoro při každé příležitosti. Byly to parády při příležitosti státních svátků a veřejných událostí, byly to přehnaně vlastenecké a až směšně antikomunistické projevy českých sokolů nebo tradiční náboženská procesí a průvody organizované církvemi v době křesťanských svátků. Takovýto veřejný cirkus byl – až na ideové zaměření vykřikovaných hesel – v obou politických systémech stejný. Zdá se, že si západní demokracii moc neceníte, když mezi oběma systémy nenalézáte viditelných rozdílů. To mi připomíná známý a mnohokrát citovaný výrok Winstona Churchilla: „Demokracie je nejhorší politické zřízení – kromě ostatních, které již byly vyzkoušeny.“ Nikoliv, považuji demokracii v naší době za žádoucí zřízení. Jenže jsem přesvědčen, že v USA, jehož vůdcové se neustále dovolávají „demokracie“, jako by to byla nějaká posvátná mantra, není skutečná demokracie. Je to spíše plutokracie či oligarchie, kde nynější prezident G. W. Bush chce zavádět křesťanskou teokracii a svou osobní diktaturu. A navíc uvažme, že v USA existují instituce, které vědecky studují, jak lze veřejné mínění ovlivňovat tak, aby volby dopadly tak, jak si to vládnoucí kruhy přejí. Závady celé americké demokracie jsou dobře viditelné na příkladu prezidentských voleb v roce 2000. Už před volbami byly vysloveny vážné pochybnosti o tom, zda kandidát G. W. Bush má dostatečné osobní kvality – intelektuální i morální – potřebné pro tak vysokou funkci. Nakonec byl ale zvolen, přestože jeho protikandidát získal více hlasů. To ukazuje zkorumpovaný charakter americké demokracie. Byl zvolen vskutku „jednohlasně“, tj.jediným hlasem soudce Nejvyššího soudu, který byl do funkce dosazen jeho otcem. Soudcové dosazení otcem G. W. Bushe se tak odvděčili tatíčkovi za laskavost, a zvolili jeho synáčka za prezidenta. Jak je známo, tehdy se na Floridě objevily nesrovnalosti ve sčítání hlasů. Když měl být proveden přepočet v oblasti, kde se očekávala velká většina hlasů pro protikandidáta, Nejvyšší soud přepočet zakázal. Na veřejnost pronikly zprávy, že soudcové, kteří by měli být nezaujatí, napřed rozhodli, že za prezidenta bude zvolen G. W. Bush, a teprve později hledali vhodné zákonné argumenty, jak toho docílit. A jakmile se Bush


36

Ô Ô stal nakonec prezidentem, prohlásil, že výsledkem voleb dostal „mandát“ k uplatnění svých politických plánů. A ihned je také začal uplatňovat. Bez ohledu na vůli většiny národa a světové veřejnosti začal brutální kořistnickou válku v Iráku. Americký prezident se tak kvalifikoval na válečného zločince. Ve své autobiografické knize popisujete také sen, který Vás často vystrašoval. Ano. Představte si, že se uprostřed noci probudíte, a ještě než nabudete jasného vědomí, díváte se ve tmě do stropu, a najednou vám přijde na mysl vtíravá myšlenka: Probůh, já sem zpátky v Praze, jak jsem se sem dostal? A má rodina je daleko za hranicemi. Jak to udělám, abych se s nimi opět sešel? V rozhovorech s emigranty jsem poznal, že snad všichni byli trápeni takovýmito zážitky. Pod pláštěm euforie, že jste unikli z dosahu moci komunistického státu, se však může objevit skutečnost, která je ještě horší než zmíněný strašidelný sen. Takovýto poznatek však přijde pozvolna, postupem času. Když jsem žil v komunistickém Československu, vláda ustavičně přesvědčovala národ, že USA jsou imperialistický stát. My jsme tomu samozřejmě nevěřili a považovali to za pouhou propagandu. Teprve delší pobyt v USA mne přesvědčil, že tomu tak skutečně je. Již od druhé světové války (vlastně už před ní, jenže to nebylo tak viditelné) se USA snaží ovládnout svět. Když to jde, děje se tak ekonomickým pronikáním, ale v případě potřeby se bez rozpaků sahá i k užití hrubé síly, zastíranému ovšem frázemi o šíření demokracie. To mi ale připomíná citát egyptského autora Ahmeda Rašída, který jsem nedávno četl: „Když slyšíme projevy amerických představitelů, hovořících stále o ‚demokracii‘, ‚svobodě‘ a podobných hodnotách, připadají nám tato slova brzy jako oplzlá.“ Nemohu si pomoci, ale Vaše kritika mi připadá poněkud nespravedlivá. Přece jen stačí letmý pohled na statistiku uprchlíků v době studené války, abychom si uvědomili světla a stíny obou systémů. Hlasování nohama je přece jen nakonec nejvýmluvnější reklamou systému. Pochopitelně, Sovětský svaz byl rovněž imperialistický, jak si to český národ ještě dobře pamatuje po invazi komunistických vojsk, která potlačila liberální hnutí Čechů v době „pražského jara“. V principu však mezi jeho politikou a politikou USA neshledávám velkého rozdílu. Prostě zde vedle sebe byly dva systé-

Milan Rýzl při práci

my, které oba chtěly ovládnout svět. A my jsme měli smůlu, že jsme žili právě v této převratné době. Jenže jak se při narození strefit do správného tisíciletí? Bohužel všechny ušlechtilé ideje v dějinách dopadají obdobně. Vždyť i prvotní křesťané žili ve vzájemné lásce, solidaritě a bezmála v ideální komunistické společnosti. Jenže již od 4. století začali vraždit křesťany, kteří věřili poněkud jinak. A pak přišla inkvizice, náboženské války… A v případě komunismu se rovněž podobně krásná myšlenka zvrhla v diktaturu policejního státu. A v USA si dobrou myšlenku demokracie uzurpovala hrstka sobeckých jedinců toužících po moci. Vaše ostrá kritika amerického systému mi ale stále připadá, jako byste teď emigrace litoval. Především, já jsem byl tehdy okolnostmi k emigraci donucen a neměl jsem jinou volbu. Víte, USA mají navíc dnes něco společného se starým Římem, kde svobodní občané měli vcelku možnost žít svým životem bez zásahu státu – ovšem, když se nesnažili nebezpečně zasahovat do politické moci těch druhých. To ale neplatí jen pro dnešní USA, ale i pro někdejší komunistický systém. Relativně po svém jste si mohli žít i v československém socialismu, když jste se snažili hledět si svého a „plout s proudem“. Já osobně jsem se ale cítil za komunismu utlačen a v osobním nebezpečí. Tajná policie mne s velkým nátlakem nutila ke spolupráci na špionáži. Bez tohoto tlaku bych neemigroval, ale já se nikdy nesnažil plout s proudem. Přesto však emigrace nelituji. Po pří-

Foto: archiv

chodu do USA jsem se cítil opravdu volný. Cestováním po světě jsem získal zkušenosti, kterých bych jinak nenabyl – i když, snad paradoxně, pro můj experimentální výzkum byly podmínky v Československu lepší než v USA, ale to bylo v důsledku psychologických rozdílů mezi občany obou národů. A mohu se vám svěřit, že moje životní zkušenost skutečně potvrzuje známé ‚Všude dobře, doma nejlépe‘. Na druhé straně, musíte-li odejít, nebo když vás k tomu vnitřně něco nutí, klidně jeďte – na návštěvu, nebo emigrujte. Otevře se vám svět, můžete odhalit nové nečekané možnosti. Ale buďte připraveni i na překvapení, jež nemusejí být vždy příjemná. Jsou to jiné zvyklosti v cizině, ale snad největším překvapením může být, když život tam vám nedá to, co jste očekávali. A také, když se politická či ekonomická situace v cizí zemi nečekaně změní. To se vám ovšem může stát i doma – jenže tam jste ve známém prostředí a v případě potřeby můžete nečekaný vývoj lépe předvídat a lépe se mu bránit. Pro mne toto nečekané překvapení přišlo před necelými deseti roky, když jsem od zaujetí pro svůj vědní obor zvedl oči k dění kolem sebe a začal pozorovat světový politický vývoj. Ale navzdory tomu zůstávám optimistou, žádná politická situace není věčná. I římské impérium nakonec zesláblo a zaniklo. Pro sebe i jako radu lidem kolem sebe mám vždy tuto zásadu – žijte svůj život v lásce, optimismu a RADOSTI. Jde to. Štěstí je více v nás a našem myšlení než v okolí, kde žijeme. Rozhovor připravil Lubor Kysučan autor působí na FSS MU a FF UP.

Â Pomník pro vrahy uprchlíků? Aktivity nejrůznějších sudetoněmeckých organizací (třebaže v řadě případů jde o spolky naprosto nepolitické povahy, spíše krajanská sdružení a kulturní asociace) v českém veřejném mínění neustále vzbuzují nelibost a panické emoce. Tato sousedská nevraživost a zapšklost (navíc zcela nemístná, povážíme-

37

li, že zmíněná sdružení představují právnické osoby cizího státu, vzniklé v rámci jím garantovaných občanských svobod shromažďování a projevu) je o to bizarnější, že podstatně kontroverznější spolky existují přímo na naší straně hranic. Jedním z nejhlasitějších je i Klub českého pohraničí, v podstatě jakési


zájmové sdružení českých poválečných zlatokopů a jejich potomků, kteří se přiživili na největší etnické čistce našich dějin. Zabrousíme-li na jejich webové stránky, doslova nás oblijí pomyje nacionalistické protiněmecké propagandy nejhrubšího zrna smíšené s nostalgií po komunistickém režimu. Té se

Ó Ó Ó nelze divit, neboť to byl právě tento režim, který výsledky zmíněné čistky posvětil a který tudíž z pohraničí, podobně jako z některých průmyslových oblastí státu, učinil jednu z hlavních bašt své podpory. Tato senilní a anachronická propaganda – podivuhodně kontrastující s moderním médiem internetu – by mohla budit spíše soucitný úsměv, kdyby Klub nepřicházel s nehoráznými požadavky, které soudnému člověku doslova vyrážejí dech. Jedním z nich je i jeho kampaň za postavení pomníku všem padlým ochráncům hranic, mezi něž vedle chodských hraničářů a členů prvorepublikové finanční stráže směle počítá i příslušníky Pohraniční stráže. Pohraniční stráže, která za dobu existence komunistického režimu má na svědomí přes tři sta životů lidí prchajících přes železnou oponu. Počtem svých obětí tak směle konkuruje zmanipulovaným komunistickým soudům a bachařům z uranových koncentráků. O našem nedostatečném vyrovnání s minulostí svědčí i fakt, že ve stínu Státní bezpečnosti a Lidových milicí zůstávají její zločiny téměř nepovšimnuty a její bývalí příslušníci si užívají bohatých vojenských důchodů. Přitom ještě z osmdesátých let jsou doloženy případy, kdy pohraničníci zastřelili své oběti dokonce na území cizího státu, konkrétně Rakouska a SRN, čímž porušili jak naše, tak mezinárodní právo. Pohraniční stráž na západní hranici náležela k nejprověřenějším složkám komunistické armády a byla tvořena těmi skutečně nejskalnějšími kádry. Bez nadsázky lze říci, že byla obdobou toho, co představovaly oddíly SS v rámci nacistického režimu. A jejich příslušníci se nejinak než bývalí esesáci rovněž vykrucují. Např. v Událostech (18. února 2007) zástupce Klubu obhajující postavení pomníku na námitku reportéra ne-

omaleně prohlásil, že taková byla doba a že tito lidé bránili hranice. Jaksi mu již nedochází, že proti vůli většiny občanů, pro něž hranice nebyla mezníkem a prahem domova, ale vězeňskou zdí. Nepřipomíná nám to něco – onu pověstnou ztrátu paměti nebo konání na rozkaz, oblíbené vytáčky nacistických zločinců? NepoHlídka Pohraniční stráže na šumavské hranici v 50. letech. Foto: kvh-cs.com chybně i tak krutá záležitost jako válka má svá nepsaná džentlmenská pravidla, z nichž tím prvním je závlasti museli žít jako v jednom velkém vězekladní respekt k padlým. Hranice smrti není. A bude to výraz stejné slabosti demokrazná správnou či nesprávnou stranu, proto na tického státu, jakou vykazují německé úřady všech vojenských hřbitovech světa mají ofivůči účastníkům tradičních vzpomínkových ciální pomníky padlí všech armád. Jenže přínacistických srazů u hrobu Rudolfa Hesse slušníci zabijáckých komand typu pohraničv bavorském městečku Wunsiedel či ty sloníků nehráli džentlmenskou hru v rámci venské vůči neutuchajícímu oprašování pačestného boje muže proti muži, ale jako privimátky válečného zločince Jozefa Tisa. A polegovaní slouhové odpudivého režimu pořákud by se pohraničníkům nějaký pomník dali krutou štvanici na jeho bezbranné oběti, stavět měl – a byl bych plně pro tuto myšlenjejichž jediným zločinem bylo to, že v tomto ku – pak těm, kteří neuposlechli rozkazu a režimu nechtěly žít. Mnozí z nich by si s nemalým osobním rizikem uprchlíkům pov právním státě zasloužili spíše soudní promáhali. Jistě i tací se našli – bohužel zůstávají ces, nikoliv pomník. Jak bychom se asi dívali bezejmenní a o jejich památce se mlčí, neboť na to, kdyby někdo vystoupil s nápadem ponezapadají do zaběhaných černobílých hisstavit pomník esesákům potlačujícím varšavtorických schémat. ské povstání nebo partyzánský odboj v Beskydách? Pokud české úřady takovýto Lubor Kysučan ostudný pomník nakonec povolí, bude to rána Autor působí na FSS MU a FF UP. do tváře nejen lidem, jejichž útěk za svobodou a normálním životem se skončil na hranici znásilněné země, ale všem, kteří ve vlastní

Â Tygři, sloni a tisíce mrtvých Narodit se na tropickém ostrově – nad hlavou modrou oblohu a palmové listy, šumící moře, liduprázdné pláže z jemného bílého písku – to by si přál snad každý. Do té chvíle než proletí vzduchem první kulka… Srí Lanka – ostrov v Indickém oceánu – se svými přírodními krásami proslavila daleko v širém světě. Je to ráj, kde rostou tropické rostliny, žijí tu divocí sloni a za soumraku tu prozpěvují volně žijící andulky. Původní název ostrova – Cejlon – dal jméno i největšímu vývoznímu artiklu země lahodnému cejlonskému čaji. Kromě přírodních krás se tu nachází mnoho kulturních památek a turismus kvete na jihu a v centrální části země téměř po celý rok. Možná si vybavíte i nějakou českou celebritu, která na ostrově přežila ničivou vlnu cunami v prosinci 2004. V souvislosti se Srí Lankou však probleskují našimi médii i jiné zprávy: „na severu vybuchl autobus“, nebo „Srílanští uprchlíci nelegálně překročili naše hranice“. Proč by někdo z takového ostrova utíkal?

Mraky nad rájem Na Srí Lance žije několik etnických a náboženských skupin. Nejvýznamnější z nich jsou většinoví Sinhalci (81,9 %), kteří praktikují hlavně buddhismus a obývají jižní, západní a centrální část ostrova, a menšinoví Tamilové (9,4 %), vyznavači hinduismu tradičně obývající severovýchod ostrova. Cejlon (původní název ostrova) býval britskou kolonií až do roku 1948. Od nabytí nezávislosti se vztahy mezi Sinhalci a Tamily stále zhoršovaly. Sinhalci, ač ve většině (7 milionů lidí), měli pocit, že jsou v porovnání s Tamily malým národem. Ačkoliv totiž Tamilové na ostrově tvořili pouze menšinu (1,5 milionů lidí), patřili k většímu kulturnímu a etnickému celku Tamilů čítajícímu zhruba 30 milionů lidí v jižní Indii, jižní Africe a v Tichomoří. Proto se sinhalská většina cítila ohrožená. Cítili také, že ohrožená je i sinhalsko-buddhistická kultura, protože v zemi se i po skončení koloniálního režimu zachovávaly koloniální pořádky. Sinhalci tedy nehodlali Tamilům dělat žádné ústupky a v průběhu

50., 60. a 70. let prosazovali Tamily diskriminující zákony – jedinou úřední řečí byla prohlášena sinhalština, oficiálním náboženstvím země se stal buddhismus atd. Tamilští politici se s vládou snažili po 20 let bezvýsledně vyjednávat. Mladá generace viděla, že snahy starších umírněných politiků nikam nevedou a tak se postupem 70. letech zradikalizovali. Vzniklo několik militantních skupin, jejichž cílem byl vznik tamilského nezávislého státu na Srí Lance, takzvaného Tamilského Ílamu. Mezi skupinami nakonec získala převahu organizace Tygři pro osvobození tamilského Ílamu (LTTE). V roce 1983 se rozhořel konflikt mezi Srílanskou armádou a povstalci. Poté se do konfliktu vložila i Indie – mocnost regionu, jejíž mírová mise skončila velkým nezdarem. Konflikt s menšími přestávkami trval až do února 2002, kdy norští vyjednavači dosáhli dohody o příměří. Došlo k vymezení území mezi oběma stranami: Pod kontrolou LTTE mělo být pralesní území na severu ostrova zvané Vanni a další ostrůvky území na východě jako oblast kolem


38

Ô Ô měst Tirukonámalé (Trincomalee) a Madakalapuva (Batticaloa). Zbytek území včetně domény srílanských Tamilů město Jápané (Jaffna) zůstalo pod kontrolou Srílanského státu. Život s tygry Území Tamilských tygrů zvané Vanni má vlastní administrativu a řídí se vlastními zákony. Například cizoložství je zde trestáno žalářem pro oba smilníky, nebo ti, kteří otevřeně projevili nesouhlas s režimem, mohou skončit ve vězení, nebo i hůř. Autoritářský režim žije kultem osobnosti vůdce Prabáhárana a nutí každou rodinu, aby přispěla alespoň jedním potomkem do řad hnutí. Ačkoliv dohoda o příměří trvá, LTTE má stále své výcvikové tábory, kde cvičí mladé často nedobrovolně odvedené lidi (od 14 let výše) zacházet se zbraněmi, nastavovat výbušniny a být odolní v boji. Vymývání mozků je přirozenou součástí procedury. Po absolvování výcviku bývají s kyanidovou kapslí vysíláni do terénu, často na území pod kontrolou Srílanské armády, aby vyhodili do vzduchu vojenský transport anebo zastřelili tamilského oponenta režimu (zrádce).

Městská hlídka srílanské armády.

Život na vládním území V oblastech pod vládní kontrolou, kde převažuje tamilské obyvatelstvo zachovává armáda silnou přítomnost – kontrolní stanoviště po každých 300 metrech. Vojáci Srílanské armády (téměř výhradně Sinhalci) koukají na každého mladého Tamila jako na potenciálního rebela, jejich slovy teroristu. Ze strachu z útoku mladé civilisty někdy šikanují nebo je zatknou a u výslechu si je „podají“. Karunovci V roce 2004 se od LTTE odštěpila tzv. Karunova frakce, která je zřejmě propojená se Srílanskou armádou a operuje zejména na východě země, nově i na severu, na vládou ovládaných územích. Jejich hlavní pracovní náplň spočívá v odstraňování stoupenců LTTE na vládním území. V okrese Batticaloa tak začalo docházet průměrně ke dvěma politickým vraždám denně. Karunovci navíc násilím verbují do svých řad nedospělé děti. Od podzimu 2005 se celková bezpečnostní situace na ostrově značně zhoršila – naros-

Foto: Petr Schmied

tl počet politických vražd, Tygři opět zahájili atentáty na srílanské státníky. Země opět směřuje do války. LTTE pravděpodobně chce dostat zpátky tradiční tamilské město Jápané a zlikvidovat Karunovce na východě. Oficiální příměří trvá dodnes, ale i přes to došlo mezi LTTE a armádou v roce 2006 k těžkým námořním i pozemním bitvám a k náletům Srílanské armády na pozice tygrů. Normální život? Ve výsledku konflikt nejvíce odnášejí civilisté – jednak ti, kteří padnou za oběť teroristickým útokům a jednak ti, kteří žijí ve válečných zónách. Celkem již v konfliktu zahynulo víc jak 60 000 lidí. Někteří se dobrovolně přidají na tu či onu stranu. Většina z nich je však terorizovaná ať už režimem rebelské LTTE, nebo Karunovci nebo vojáky. Jste-li mladý Tamil a přijdete do bojeschopného věku, což je v místním kontextu 14, 15 let, už se po vás začnou ohlížet verbíři rebelů. Zároveň vojáci Srílanské armády na vás začnou pohlížet jako na potenciálního teroristu a dělají vám nepříjemnosti na kontrolních stanovištích, kterých musíte za den minout na cestě do školy či do práce desítky. Možná vás i zatknou a podrobí výslechu v jedné ze svých základen a trochu vám „pomohou“ mluvit. Nebo vám na silnici řekne činovník rebelů (LTTE), že vás odveze na motorce domů a místo toho vás odveze do výcvikového střediska, kde vás, ať protestujete jakkoliv, podrobí tvrdému výcviku – běhání, šplhání, práce se zbraněmi a než se nadějete, máte kyanidovou kapsli na krku pro případ, že by vás chytily vládní složky a už vás posílají do nějaké akce – nastražit minu, vyzvídat… Nebo po vás jen chtějí rebelové nějaké drobné služby, jako zásobovat tábor potravinami z vládou kontrolovaného území. To se však brzy dozví armáda, nebo Karunovci, kteří si na vás došlápnou. Revolvery jsou jejich oblíbeným nástrojem. Vojáci vás třeba zatknou. Jakmile se rebelové dozví, že vás zatkla armáda, už vás považují za kolaboranta. Víte, co se stává kolaborantům… Jakmile se vojáci dozví (a oni se to dozví), že jste prodělal výcvik u rebelů, okamžitě po vás jdou. Víte přece, co se dělá s teroristy… Dříve či později se ocitnete v neřešitelné situaci a snažíte se zachránit si krk – odjet co nejdřív a co nejdál, do hlavního města, kde čekáte na odlet, ale jakožto tamilského muže vás při stále častějších zátazích dřív nebo později zatknou. Tak raději nevycházíte. Nakonec, za úplatu spousty peněz se dostanete ze země. Někam, kde jste předtím v životě nebyli, do země, o níž jste se poprvé dozvěděli v letadle, nebo v mikrobusu při překračování hranic. Když vás konečně někde, třeba v ČR chytnou cizí lidé v uniformách, mohou vás poslat zpátky a vám už pak nezbude nic jiného než se na některou ze stran konfliktu přidat, jinak vás jedna z nich, než se nadějete, zabije. Z.H.

39


Ó Ó Ó

SLAVNÍ UPRCHLÍCI

Milé čtenářky, milí čtenáři, v naší práci se často setkáváme s tím, že jednak mnozí vnímají uprchlíky jako zločince nebo lidi jinak problematické, jednak sami uprchlíci nám často říkají, že máme dělat i více takových aktivit, které by prezentovaly nejen jejich utrpení, ale také jejich kulturu a to vše pozitivní, co přinášejí. Rozhodli jsme se proto, že mimo další aktivity vytvoříme tuto rubriku, kde budeme psát o uprchlicích, kteří byli nebo jsou významnými osobnostmi ve své společnosti, nebo měli význam a vliv na celosvětové úrovni.

Â Velká je zem / šplouchá na ní voda / co je však největší / ta lidská svoboda V roce 1976 jsem už věděl, že hraní dlouho nepotrvá. Výslechy v Bartolomějské začaly být pravidelnější a z původního „domlouvání“ se stalo vyhrožování: „Teď tu máme Plastiky a příště jste na řadě vy,“ prohodil jeden z fízlů.1 Tak skončil jeden z desítek rozhovorů na ústředí StB v 70. letech se zpěvákem Jaroslavem Hutkou, který letos 21. dubna oslaví šedesátiny. Narodil se v Olomouci, kde studoval, ale nedostudoval (protože nechtěl) uměleckoprůmyslovou školu. Skládal písně a posléze je hrál a zpíval na koncertech, více do šuplíku psal poezii a prózu (např. krátká novela Plechovka), umístil se jako čtvrtý v anketě Zlatý

Jaroslav Hutka v 70. letech

slavík. Stal se jednou z čelních osobností českého folku. Byl zakázán a hrál pak jen v bytech a na koncertech ilegálních – na jednom z největších a dnes legendárních ilegálních koncertů složil jednu ze svých nejslavnějších písní, nazvanou prostě NÁMĚŠŤ. To podle místa konání koncertu, kterého se zúčastnilo na dvacet tisíc lidí a který skončil megalomanským zátahem policie všech okolních měst. Byl často vyslýchán StB a stále mu bylo všelijak vyhrožováno, byl sledován a jeho písně v tlustém policejním spisu byly podrobovány primitivním a tupým analýzám komunistické cenzury.

Foto: internet

Čelil mnohým proviněním, od znevažování důchodové politiky přes církevní propagandu až po stýkání se s podvraceči republiky (jako byl např. V. Havel) či pořádání „ilegálních“ koncertů. V 77 roce chtěl podepsat Chartu, byl ale disidentem Havlem požádán, aby to nedělal. Alespoň někdo měl zůstal mimo hlavní pozornost StB. Rok poté mu však bylo nabízeno, aby se stal jejím mluvčím. Odmítl, neboť se nechtěl příliš „zpolitizovat“. Stíhání a tlak StB sílil. Vypadalo to na kriminál. Život v ČSSR mu začal připadat nesmyslný. Rozhodl se odejít ze země. Podepsal Chartu 77. Požádal o vystěhovalecký pas, byla zastavena veškerá stíhání, ÚV KSČ si oddechlo – opět o jedno potížistu míň. Nemálo lidí nesouhlasilo s jeho odchodem. Odjel v roce 1978, do Holandska, se svojí ženou dostal okamžitě politický azyl. Hrál pro krajany, jezdil za nimi i do jiných zemí – Rakousko, Maďarsko, Německo – tam se setkával s dalšími uprchlíky, jako byl Karel Kryl a další. V Maďarsku (které jediné mělo otevřené hranice na obě strany) se mohl dokonce několikrát setkat s českým publikem, jež za ním přijelo, a s písničkáři žijícími v ČSSR. Učil se holandštinu a začal v ní i skládat písně, ale trápil se a byl rozčarován. Život v exilu nebylo nic jednoduchého. Odchodem ze země ztratil mnoho přátel i společenské postavení. „Nikdo na vás v exilu nečeká a pak – stále jste spíš takovou zajímavůstkou než normálním člověk, kterým byste chtěli být,“ řekl Hutka po návratu do ČR. „Bylo to děsné, strašné,“ ohodnotil život politického uprchlíka Hutka v pořadu ČT. Uplynulo jedenáct let a kousek – v ČSSR začíná revoluce, Hutka nechce chybět, letí do Prahy, celníci jej ale nehodlají pustit, možná bude muset letět zpět, za okny tranzitního prostoru Ruzyně na Hutku čeká a mává jeho publikum, fotoaparáty, kamery; volá přítel z centra vřící Prahy. „Jestli Tě nepustí, pošlu tam celou Letnou, neboj se a vydrž,“ křičí na Hutku patosem rozechvělý hlas do telefonu. Hutka o několik hodin později hraje tisícihlavému davu v centru Prahy písně NÁMĚŠŤ nebo HAVLÍČKU, HAVLE. Revoluce skončila a s ní i její optimistická atmosféra doprovázená písněmi nejen Jaroslava Hutky. Přestože nejsou naše dny takové, jako se rýsovaly v představách mnohých v listopadu 89, žijeme ve svobodné zemi. A važme si toho, že písničkáři už nemusí utíkat před hloupým režimem do zahraničí a že můžeme je i jejich písně poslouchat doma. [1] - zdroj: www.hutka.cz Radim Ošmera Autor je t. č. zahraničním spolupracovníkem časopisu PŘES.


40

Ô AKTIVITY Ô Â Útržky z kampaně Bezpečí pro uprchlíky… Pro uprchlíky... V předminulém čísle jsme informovali o tom, že dobrovolníci a dobrovolnice NESEHNUTÍ doučují Ayat S. z Palestiny, aby mohla postoupit do vyššího ročníku, aby ve svých 15 letech nemusela chodit do sedmé třídy. Snad nejšťastnější zpráva posledního půl roku byla, že Ayat se tyto zkoušky díky doučování podařilo zvládnout a postoupit. Ayat tedy může přeskočit jeden ročník a ve svých nedávno oslavených patnáctých narozeninách navštěvovat osmou třídu základní školy. Zpráva nejsmutnější však byla taky spojená s Ayat a její rodinou. Celá rodina dostala zamítnutí žádosti o azyl, proti které se odvolala. Zpráva zasáhla nejen rodinu, ale všechny z NESEHNUTÍ, kteří se s rodinou znají, kamarádí s ní a pomáhají jí. Ve spolupráci s dalšími organizacemi jsme připravili soudní materiály, které by měly dosvědčit odůvodněnost jejich žádosti o azyl. Azyl naopak získalo několik jiných rodin a našich přátel, kterým jsme se pokoušeli pomáhat v novém domově v Brně. Sháněli jsme nábytek, nebo například školky, které by mohly navštěvovat jejich děti. V táborech pokračovaly rukodělné aktivity, které zajišťuje s velkou radostí a pozitivní odezvou Waldorfská škola z Brna. Během volnočasových aktivit jsme také rozdávali oblečení, plínky, hračky a jiné věci, které nám přivezli spříznění lidé z Brna i okolí. Dobrovolníci z Waldorfské školy také přímo v táboře uspořádali tradiční mikulášský večer spojený s hrami a zpíváním písniček. Stejní dobrovolníci pak ještě stihli v mikulášském převlečení obejít několik rodin azylantů, kteří nyní žijí v Brně. Za poslední měsíce jsme také uspořádali na desítku dalších volnočasových aktivit přímo v táboře. Hráli jsme fotbal, basketbal, malovali, skládali vlaštovky, hráli oblíbenou dětskou hru „Cukrkávalimonádačajrumbum“, tvořili různými výtvarnými technikami počínaje využitím koření, těstovin a jiných suchých potravin až po využití všemožných látek a barevných papírů.

S uprchlíky... Od poslední zprávy o našich aktivitách se velmi rozvinula spolupráce s Centrem volného času Lány v Brně-Bohunicích. V létě jsme uspořádali příměstský tábor. Náplní byly výlety, blbnutí na koupališti – to se dětem líbilo asi nejvíc – ale také vytváření vybavení do vznikající multikulturní čajovny (probíhalo zejména batikování, keramika čekala na další návštěvy Lán). Po příměstském táboře přišlo zahájení školního roku a výroba keramiky, doplněny o soutěže o ceny, potom zářijové barvení zdí v čajovně, malování keramiky a triček, a opět soutěže. V Lánech se odehrálo za posledního půl roku na desítku setkání. Cílem těchto výletů do Brna není jen si hrát a malovat, ale taky se potkat s brněnskými dětmi, s dětmi českými, pro které je také, doufáme, přínosné, že se potkávají s dětmi z celého světa. Ale nejen do Brna se jezdí. Tradičně jsme byli letos taky sázet a ošetřovat s uprchlíky stromky v centru ekologických aktivit ve Sluňákově u Olomouce. Akce se zúčastnilo na tři desítky uprchlíků a dobrovolníků.

českou veřejnost. Jeli jsme do malého městečka Okříšky, kde jsme instalovali naši výstavu o uprchlících a k ní uspořádali besedu o uprchlících u nás. Dík za zorganizování patří tamním knihovnicím. Uspořádali jsme taky vzdělávací workshop o lidských právech na zdravotní škole na ul. Jaselská v Brně a workshop o uprchlících a uprchlické problematice v Krásensku u Brna. Přednášeli jsme také pro gymnázia a pro širokou veřejnost. V přednáškách jsme se zabývali nejen klasickými tématy, jako jsou příčiny migrace a uprchlictví, život uprchlíků v táborech, ale také restriktivnímu přístupu Ministerstva vnitra ČR. Po dlouhé době také začíná putovat naše výstava, nyní doputovala do Hustopeče u Brna. Poslední věcí, o níž bychom vás chtěli informovat, je, že jsme znovu obnovili spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi na připomínkování zákona o azylu a o pobytu cizinců. O průběhu připomínkování a o jeho výsledku vás budeme informovat.

O uprchlících... V uplynulých měsících jsme také mysleli na to, že musíme o uprchlících informovat

Radim Ošmera Autor je koordinátor kampaně Bezpečí pro uprchlíky.

Stálicí se v naší kampani staly kurzy fitnes jógy pro ženy pod vedením Radky Svačinkové, které se odehrávají v SVČ Lužánkách – Lánech. Jóga probíhá jednou za 14 dní a zajímavostí je, že se při cvičení setkávají ženy z tábora a ženy z Brna-Bohunic. Vytvořili jsme novou službu pro žadatele o azyl. Pokoušíme se shánět legální zaměstnání. Je to hledání těžké, neboť pro žadatele platí různá omezení daná legislativou, přístupem českých zaměstnavatelů i jejich jazykovými možnostmi. Zatím se nám bohužel přes intenzivní hledání práci nikomu zprostředkovat nepodařilo.

41

Za každých okolností je potřeba udržet pořádek, kázeň a klid. Volnočasové aktivity.


Foto: Milan Štefanec

Ó Ó Ó

Milé čtenářky, milí čtenáři, věříme, že za dobu vydávání našeho časopisu už jste se mnohé o problematice uprchlictví a migrace dozvěděli. Proto jsme pro Vás připravili malou soutěž o drobné ceny, abyste mohli své znalosti prověřit či osvěžit. Na následující otázky můžete odpovídat do 30. 6. 2007.

1. – 3. místo obsadí ti, kteří budou nejrychlejší a kteří odpoví správně na otázky. 4. – 6. místo obsadí ti, kteří po prvních třech správně odpoví nejrychleji. 1. 2. a 3. místo – předplatné časopisu na další rok (pokud již máte, příští předplatné máte zdarma) + kniha Příchozí (autoři Fr. Kostlán, V. Roubalová, T. Günterová) 4. 5. a 6. místo – předplatné časopisu na další rok (pokud již máte, příští předplatné máte zdarma)

Uprchlický testík do PŘESU 1. Který z československých prezidentů byl dvakrát uprchlíkem? 2. Kdo v současnosti stojí v čele UNHCR a v kterém městě tato agentura sídlí? 3. Uveďte jména tří zemí, z nichž k nám v roce 2005 přišlo nejvíce uprchlíků? 4. Uveďte jména alespoň dvou slavných uprchlíků, kteří žili v meziválečném Československu. 5. Který slavný polární badatel se stal prvním komisařem pro uprchlíky v rámci meziválečné Společnosti národů? 6. Uveďte jména některých slavných českých osobností, které byly uprchlíky? 7. V jakém významu se ve starověku a středověku používalo slovo azyl?

Počet žádostí o azyl a udělených azylů v ČR

Zdroje dat: www.unhcr.cz, www.suz.cz


Ô Ô


PØES. Uprchlická otázka a život menšin na Kosovu Angola - země plná diamantů a min Svobodu nelze darovat, za svobodu je třeba se bít

Recommend Documents