Oversættelsen er støttet af Statens Kunstråds Litteraturudvalg. Překlad této knihy finančně podpořila Dánská umělecká rada, jmenovitě Výbor pro literaturu.
Přeložila Markéta Kliková Kantslag © Argo, 2015 Copyright © 2008 by Dorthe Nors and Rosinante&Co, Copenhagen. Published by agreement with Ahlander Agency. Translation © Markéta Kliková, 2015 Cover art © Gabriela Sigaud Plítková, 2015 ISBN 978-80-257-1343-3
Slyší zezdola ostatní, Janus tam také ještě je. Právě se s ní nahoře v pokoji rozloučil a teď se ve dveřích loučí s mámou. Pak nastane ticho, jen starší bratr si na druhém konci chodby pustí sprchu. Zápach přepáleného tuku z karbanátků jí stále čpí v pokoji. Leží na posteli na boku, s polštářem mezi koleny, pořád ještě na sobě cítí jeho prsty a přímo pod nosem vlhkost jeho slin. Snažil se být milý, nic víc. Zapne si televizi, zhlédne konec regionálního zpravodajství, pak se chvíli dívá na pořad, ve kterém nějaký člověk hledá svého blízkého. Hlavní postavou dnešního večera je syn, který nemůže najít otce. Je mu třicet, je trochu oplácaný a po celou dobu, co vykládá, že se na otce nezlobí, má na krajíčku. Jen prostě nechápe, že mu otec nenapsal. Na moderátorčinu otázku, jestli je mu z toho smutno, dokáže jen přikývnout. Plavovlasý novinář se teď přehrabuje v archivech a vyptává se lidí v kancelářích úřadů na informace o synově zmizelém otci. Louise si vzpomíná, že jednou 3
dělal pro televizní zprávy interview s premiérem. Otec má podivné jméno – Corri Nielsen. Blonďatý novinář teď stojí u bytového komplexu z červených cihel na nějakém kodaňském předměstí. Chystá se zazvonit u dveří na adrese, kde podle někoho z kanceláře obecního úřadu Corri Nielsen kdysi bydlel. Teď se podíváme, jestlipak je někdo doma, prohodí novinář a stiskne zvonek. Otevře mu starší paní s krátkou trvalou na hlavě. Když otevírá, nepodívá se na kameramana ani nevypadá moc překvapeně, když jí novinář oznámí, že je z Danmarks Radio. Hledáme muže, který se jmenuje Corri Nielsen, pronese novinář. Žena trochu víc pootevře dveře a odpoví: Ano, Corri tu bydlíval. Novinář přikývne. Vy Corriho znáte? zeptá se. Ano, odpoví mu žena. Ukáže se, že žena, která má podle Louise seschlý obličej, byla za Corriho Nielsena provdaná, ale rozvedli se. Na zařízení bytu Louise vidí, že toho určitě neměli moc společného. Ale to je novináři fuk. Chce vědět, jestlipak ta paní ví, kde by Corri mohl být teď. Žena se usměje a teprve nyní se podívá přímo do kamery. Zatváří se pyšně: Ano, vím, kde je Corri, pronese. Louise to vypne, ačkoli ví, že v tuhle chvíli se pořad vypínat nemá. Bratrova chodidla na chodbě trochu pleskají, jinak je ticho. Žádná esemeska od Januse nepřišla, ale bylo mu líto, že ji to bolelo. Podívá se na jeho fotografii vedle zrcadla, má hnědé vlasy a ne4
chce se na fotkách usmívat. Visí tam také fotka mámy a táty na dovolené na Bornholmu. To už je dávno, proletí jí hlavou a pomyslí na Corriho Nielsena a na vysokého Januse. Má také krásné dlouhé prsty, ale líbá vždycky jazykem. Zvláštní je, že občas nelíbá jen rty. Jinak je v pohodě, ale tohle jí připomíná, jak si je s bráchou vzal jednou táta do práce. Měli za pět korun na hodinu olizovat obálky. Každý seděl z jedné strany velkého oválného stolu a lízali a lízali. Sedět v kanceláři bylo fajn, kdyby tam ovšem nebyli kvůli obálkám. Vzpomněla si, že nehodlala sledovat bráchu, který chtěl soutěžit, čí hromádka olíznutých obálek poroste rychleji, a tak si raději hleděla svého. Takže až moc dlouho upírala pohled na adresy natištěné na obálkách. Všechny ty dopisy byly pro muže a při pohledu na adresy se zamýšlela nad lidmi, ke kterým člověk nepatří. Dokázala si je představit, jak se procházejí po neznámých obývácích, jak přecházejí přes velké sportovní haly, čekají v autech na semaforech a tlačí kola a mopedy vedle obrubníku. Nevnímala je jen jako cizí lidi, spíš jako čistý kus papíru, který má člověk chuť pokreslit. Nebo jako když se s mámou zastaví u výlohy řeznictví a v odrazu ve skle spatří muže, který se postaví vedle nich. Dívá se na kořeněnou vepřovou klobásu ve střívku. Neznámý muž u výlohy zvažuje, jestli ji koupit, ale rozhodne se, že ne. Pak se otočí 5
k odchodu, a těsně předtím, než zahne za roh, se zastaví a obě si je záhadně změří. Takhle o tom uvažovala a představovala si, jak muže sleduje ulicemi až k jeho dveřím, do chodby a nahoru do druhého patra. Vešla s ním až do bytu a do kuchyně, kde postavil na kávu a narovnal obrázek vedle kredence. Pak se posadil do obýváku, zapnul televizi a podíval se na zprávy. Pozorovala ho, jak palci žmoulá područky. Dívala se, jak sleduje zpravodajství, dívala se, jak jí kotlety. Poté musela být ještě svědkem pravidelných činností na záchodě a atmosféry v ložnici, když muž odložil na noční stolek časopis a natáhnul se, aby zhasnul. Ležel tam v bílém povlečení a voněl peřinou. Louise bylo do breku. Chtěla by jím zatřást a zeptat se ho, jestli nemá auto. Protože kdyby ano, tak by ji měl teď zavézt domů. Už tam nechtěla být. Chtěla zpátky k mámě, protože se k ní ten velký muž, který byl ve skutečnosti jen jménem na obálce, pevně přilepil. Když později zvonila u všech dveří v jeho vchodu, aby se zeptala, jestli něco vědí o tom muži z druhého patra, tak jí lidé odpovídali, že nevědí. Mohl se jmenovat Olsen, Madsen, Hansen nebo Nielsen. To nikdo neví. „Seš v pohodě? Nemám dojít pro tátu?“ zeptal se jí tehdy bratr v tátově kanceláři, kde olizovali obálky, a Louise si pamatuje, že v tu chvíli řekla, že nemá ráda lepidlo. 6
„Není mi dobře od žaludku,“ přiznala a bratr došel pro tátu. Jenže to bylo kdysi, pomyslí si a prsty zajede za okraj kalhotek, kde je kůže tenká. Pořád to tam má ještě rozbolavělé, ale to jistě přejde. Máma teď dává dole nádobí do myčky a táta si zesílil pozdní zprávy. Vypne si na mobilu zvonění a zavře oči. Od Januse žádná zpráva nepřišla. Je to ale zvláštní jméno.
7
Pískne na psa, nasadí mu obojek a odtáhne ho kousek dál od kraje lesa, aby nebyli tak nápadní. Den se chýlí k večeru a mezi ním a Mortenem leží velké, ladem ponechané pole, takže tam klidně může zůstat stát. Morten přechází po dvoře se zrzavou fenou v patách. Je štíhlá a hrubosrstá, vždycky měl jenom jezevčíky. Malá agresivní zvířata, která požírají kožená vodítka a koberečky v autě. Henrik nemá rád malé psy. Ale když jdou na hon na lišky, mívá s sebou Morten jezevčíka, a když loví ve fjordu, bere Henrik svého münsterlandského ohaře a kachny jako vábničky. Co už se naseděli v té maringotce dole v mokřadu na lovu u Gartnera, popíjeli z plastových kelímků slabé kafe, vdechovali pach mokrého psa a rozmlouvali o tom, jak to mají šikovně rozdělené, že Henrik má velkého psa na jedno a Morten jezevčíky na to druhé. Jenže teď chodí Morten po dvoře jen se psem. Jediné světlo svítí z okna v kuchyni. Asi tam po sobě zapomněl zhasnout a pes mu sahá jen po okraj pohorek. Zdá se, že opravuje něco u dveří ve štítové zdi. Teď je toho 8
zapotřebí spravit hodně. Je zapotřebí toho hodně pochopit. Henrik se například vždycky domníval, že za to může Mortenova žena, protože na ní bylo vidět, že jedna z věcí, které má na Mortenovi nejradši, byla, že neobstojí. Pro Mortena určitě nebylo snadné oženit se s někým, kdo ve všem dohlédne dál. Byla příliš upovídaná a Morten se jistě cítil trapně, když o jeho ženě ve škole děti, které učila dánštinu, říkaly, že je slepice. Je to znát i v jejich domě. Okna jsou dělená a tmavě červená jako ve Švédsku. U vstupních dveří stojí proutěné výrobky, a když se vejde dovnitř, pokračuje to dlouhými stoly ve světnici, ručně šitými polštáři na židlích a na zdech visí něco, čemu říkají imaginativní umění. Na návštěvě u Mortena a jeho ženy si člověk připadal vždycky tak trochu nepatřičně. Hlavně Tina vypadala jako ten typ ženy, které nečiní potíž strčit ruku do kachny a vytáhnout jí žaludek. To proto, že vyrůstala na venkově. Věděla, jak většina zvířat vypadá zevnitř. Taky jí bylo jedno, že vnitřnosti trochu páchly, hlavně když se daly na něco použít. Ráda přebírala od ostatních práci a dělala ji za ně, jenže Mortenova žena už byla taková, že se ráda při takových příležitostech napakovala. Všechno muselo mít diplomy, jména a certifikáty. Dokonce i Mortenovi psi museli mít rodokmen a dlouhá jména, ale jemu se to na ní líbilo. Kromě toho mu připadalo, že 9
se školní brašnou, plavými vlasy a v haleně vypadá nádherně. Také ho těšilo, že jeho psi, které pojmenoval Muggi, Molly a Sif, aby nebyl ostatním pro smích, se vlastně jmenují sofistikovaně. Jedna fenka se ve skutečnosti jmenovala Ariadne Pil-Neksø. Příjmení získala podle chovatelské stanice na severu Jutska a Morten se rád chlubil tím, kolik Ariadne Pil-Neksø stála. Nikdy však nedokázala vyhnat lišku z nory a Henrik ji zastřelil, když hrabala v krtinci za domem. Takhle se to dělá, uvědomí si a sáhne po svém velkém psovi. Šeří se, pes mu mokrým jazykem olizuje dlaň. Dívá se na kamaráda z lovu, který popochází po dvoře, sem a tam, teď s něčím, co vypadá jako vrtačka. Má u sebe psa. Takové malé živé zvíře, plné instinktů, ve své podstatě ale křehké a na dosah smrti. Mezi psem a lovcem je zvláštní sepětí, které Henrik neumí pojmenovat slovem, ale jistě to je něco jako pokrevní pouto. Proto by také lovec měl být schopen zastřelit vlastního psa. Tak to prostě je: Zastřel svého nejlepšího přítele, jenže taky musíš umět poznat, na co nemáš. Takhle to vyjádřil Morten, když skoro před deseti lety seděl v kuchyni a přiznal, že pes, kterého tehdy měl, má rakovinu. „Člověk se musí znát natolik, aby věděl, na co je krátký,“ řekl tehdy Morten. „Když ho zastřelíš, tak se ti postarám o tohohle, až na něj dojde.“ (...) 10
