Rada pro mezinárodní vztahy

Rada pro mezinárodní vztahy

PRACOVNÍ SEŠIT 2015

Obsah Úvod / 5 Paskal Stojcheski: Konference Balkán a migrace / 6

Drazen Huterer: Bosnia and Herzegovina and migrations – the challenges of a post-war society / 8

Stanislav Stach: Conclusions of the conference „Balkans and Migration“ / 13 Miloslav Had: Evropská unie v období změn / 15

Zdeněk Matějka: Dohoda o íránském jaderném programu / 25

Jiří Mach: Misperception in United States – Russian Federation Relations: Cause of Ukrainian Conflict? / 33 Elena Hulcká: Práva a postavení žen v Egyptě ve 21. století / 37 Zápisy z besed realizovaných RMV v roce 2015 / 44

Rok 2015 byl mimořádně bohatý na události v  oblasti mezinárodních vztahů, které je, přes záplavu informací a názorů v médiích, stále obtížnější pochopit. Rada pro mezinárodní vztahy se dlouhodobě snaží přispět k vyšší informovanosti o událostech ve světě prostřednictvím veřejných diskusí, besed na školách, seminářů, konferencí a multimediálních výstav. Důraz přitom klade na informovanost o rozvojových zemích a o české rozvojové spolupráci. K tomu by měl tak sloužit předkládaný Pracovní sešit. Řadu obtížných problémů řešila letos EU. Musela se, mimo jiné, zabývat konfliktem na Ukrajině, dluhovou krizí Řecka, nečekaně rozsáhlou vlnou uprchlíků z krizových oblastí směřujících do bohatších států Evropy a názory na stanovení pevných uprchlických kvót, které by jednotlivé členské země byly povinny zabezpečit na svém území. Více jak milion žadatelů o azyl je již evidován v Německu, kolem dvou milionů migrantů čeká na rozhodnutí o svém osudu v uprchlických táborech Turecka a proud migrantů do Evropy pokračuje. Migrační vlnu doprovází řada teroristických útoků, které jen zvyšují obavy obyvatel evropských států o budoucnost. Mění se názory na související otázky existence Schengenského prostoru a ochrany jeho vnějších hranic. Na pořad dne se stále vrací problematika Balkánu, balkánských tranzitních zemí a balkánské migrační cesty. Současně státy západního Balkánu vyjadřují zájem o podporu vlastní migrace do EU a podporu brzkého přijetí dalších balkánských zemí do EU. Evropská unie čelí vážným výzvám souvisejícím s pokračující globalizací. Někteří komentátoři tvrdí, že většinu problémů by vyřešila hlubší integrace EU. Jiní poukazují na snahy Velké Británie, či Polska omezovat i integraci stávající. Britská konzervativní vláda uvažuje o dalším posílení zvláštního postavení Velké Británie v EU spojeného s referendem o setrvání Británie v EU, které se má uskutečnit v roce 2017. Dochází k posilování populistických euroskeptických stran a hnutí v některých členských zemích EU, např. ve Francii, Finsku, Dánsku či Polsku. Tyto názory se střetávají s úsilím o další prohloubení integrace v EU, vyjádřené např. v projektu „Dokončení evropské hospodářské a měnové unie do roku 2025“. Svět se zabýval politikou Ruska, jeho aktivitami na Krymském poloostrově a  východní Ukrajině, nečekanou vojenskou aktivitou Ruska v Sýrii a na Středním východě, bez ohledu na vyhlašované hospodářské sankce. Zastrašují nás aktivity Islámského státu, který, jak se ukazuje, je přitažlivý i pro řadu aktivistů z Evropy. Odhaduje se, že až 5000 Evropanů odešlo bojovat do řad Islámského státu. Hospodářkou politiku ovlivňují klesající ceny ropy a zemního plynu a zdá se, že i pokles hospodářské aktivity Číny. Situace se komplikuje v  Turecku, přes které vede významná migrační cesta. Zdá se, že Česká republika je na tom prozatím relativně dobře – alespoň pokud jde o politickou stabilitu, hospodářskou situaci a důsledky migrační krize. Ale nemusí to trvat stále. Také letos jsme se snažili využít analytických prací členů a  příznivců RMV a  popsat podrobněji v Pracovním sešitě RMV některé z trendů mezinárodní politiky tak, jak se nám jevily v roce 2015: Situaci v Makedonii, v souvislosti s probíhající migrační vlnou, popisuje článek makedonského velvyslance v ČR Paskala Stojcheski. Zajímavý je příspěvek Dražena Huterera, zabývající se situací v Bosně a Hercegovině, navazující na jeho vystoupení na mezinárodní konferenci, kterou RMV uspořádala v listopadu 2015 na MZV. Situaci v Evropské unii a její předpokládaný vývoj zachycuje příspěvek Miloslava Hada. Jednou z aktivit mezinárodního společenství, které lze považovat za úspěšné, je uzavřená dohoda o íránském jaderném programu. Genezi vzniku této dohody podrobně popisuje Zdeněk Matějka. Do sborníku jsme letos zařadili také některé práce stážistů v  Radě pro mezinárodní vztahy a záznamy z diskusí pořádaných RMV v průběhu roku 2015, zpracované stážisty a dobrovolníky. Vnímáním vztahu mezi USA a Ruskou federací, jako možným zdrojem konfliktu na Ukrajině, se zabývá Jiří Mach. Právy a postavením žen v současném Egyptě se zabývá Elena Hulcká. Doufáme, že předkládaná publikace přinese čtenářům některé nové myšlenky a bude inspirací pro další výzkum v oblasti mezinárodních vztahů. Stanislav Stach

5

Balkán a migrace Paskal Stojcheski velvyslanec Makedonské republiky v ČR Bylo mi velkým potěšením se zúčastnit konference „Migrace na Balkáně“, pořádanou českou Radou pro zahraniční vztahy (RMV) dne 4. listopadu 2015, a  přispět k  diskusi na důležité téma o migrační krizi. Oceňuji úsilí RMV v řízení diskuse o tom, jak najít vhodnou odpověď a nejvhodnějšího řešení naléhavé problematiky smíšené migrace, kterému v poslední době Evropa čelila. Ze složitosti a závažnosti tohoto problému vyplývá, že je povinností každého z nás, aby tomu věnoval patřičnou pozornost. V současné době, vzhledem k probíhajícím přesunům obyvatelstva, je Makedonie jednou z nejvíce postižených zemí. Ačkoliv Makedonie není konečným cílem pro většinu migrantů a uprchlíků, ocitla se v samém středu migračních tras západního Balkánu, přičemž převažující většina migrantů a uprchlíků pochází ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a z dalších nestabilních oblastí, a tvoří ji především uprchlíci z Blízkého Východu mířící do zemí západní a severní Evropy přes jeden členský stát EU – Řecko. Odhaduje se, že od ledna 2015 prošlo územím Makedonie 750.000 migrantů. Od 19. června do 19. prosince 2015 bylo registrováno 353.880 migrantů, kteří projeli přes území Makedonie. Z celého tohoto počtu, pouhých 87 požádalo o azyl. V nedávné době vstupovalo na území Makedonské republiky až 5.000 lidí denně. Tento počet klesl v posledních dnech díky přijetí rozhodnutí vlády umožnit vstup a průjezdu pouze migrantům nacházející se v nouzi neodkladné péče nebo mezinárodní ochrany a pocházející ze zemí ozbrojených konfliktů, jako je Sýrie, Irák a Afghánistán (19. listopad). Většina migrantů vstupující na naše území je registrována a  zaopatřena přístřeším, jídlem a  zdravotní péčí. Pozitivní stránkou na celém vývoji je to, že byla posílena koordinace a spolupráce s řeckými policejními orgány. Navázána byla komunikace na ministerské úrovni, uskutečnila se setkání a byly získány kontakty na místní a regionální úrovni. Makedonie plně chápe situaci, které čelí migranti, neboť makedonský lid byl v minulosti sám přiměn k migraci, což vyvolává u lidí reakce na citlivé téma problému migrantů. Stále si pamatujeme kosovskou uprchlickou krizi v roce 1999, která byla unikátní z hlediska jeho nebývalého rozsahu oproti jejímu krátkému trvání. Během 9 týdnů země získala 344.500 uprchlíků – 15 krát více, než se očekávalo. Makedonie má celkový počet obyvatel téměř 2100.000. Způsob, jakým jsme konfrontováni v  různých aspektech současné migrační krize, a naše empatie k migrantům byla doposud kladně hodnocena ze strany orgánů EU a členských států. To vše má pro nás svůj význam a dodává nám to pocit hrdosti. Ovšem břemeno, které musíme nést během této krize, je každým dnem stále těžší. Představuje to obrovskou zátěž pro kapacity naší země, a přílivem nových migrantů se zvyšuje i tlak vyvíjený na stát. Kromě humanitárního hlediska uprchlické krize, je v současné době důležité znovu získat kontrolu nad vnějšími hranicemi EU. Migrace a uprchlická krize přiměla mnohé členské státy, aby dočasně znovu zavedly kontroly na vnitřních hranicích. Kandidátské země EU, včetně Makedonie, si nepřejí být svědky návratu zdí a bariér mezi vnitřními hranicemi EU, zrušení bezvízového styku nebo selhání Schengenu. Z těchto důvodů vítáme a podporujeme závěry zasedání Evropské rady (17. a 18. prosince 2015), které stanoví komplexní strategii pro trvalé řešení přistěhovaleckých krizí, která by měla zahrnovat také tranzitní země migračních toků Západního Balkánu. S ohledem na společný zájem na zachování schengenského prostoru a posílení spolupráce EU na vnějších hranicích, souhlasíme s nastavením priorit posílení Frontexu v příslušných oblastech a zavedení evropského systému hranic a pobřežní stráže (European Border and Coast Guard system). Zavedení příslušného rámce spolupráce s Tureckem, je také velmi důležité. Chceme být součástí tohoto společného řešení a jsme připraveni převzít svůj díl odpovědnosti. Makedonie bude i nadále důvěryhodným partnerem EU a bude zacházet s migranty způsobem, který je plně v souladu s evropskými a mezinárodními standardy. Zavázali jsme se k aktivní účasti na realizaci všech přijatých rozhodnutí členských států EU, včetně komplexní správy hranic. Pro dosažení efektivity je pro nás důležité zabezpečit pro všechny balkánské státy, které nejsou nečleny EU, nepřetržitou výměnu veškerých relevantních informací s orgány EU, členskými státy a kandidátskými zeměmi, včetně plného přístupu spolupráce s příslušnými agenturami EU, databázemi a nástroji. 6

Pro posílení hraniční kontroly a zmírnění bezpečnostních rizik makedonské orgány žádají o bilaterální podporu členských států EU pro zabezpečení vybavení pro ostrahu hranic a pohraniční stráže na pomoc makedonským policejním hlídkám provádět registraci, identifikaci a bezpečnostní kontrolu. Nasazení pohraniční stráže agentury Frontex na řecko-makedonských hranic je vítaným vývojem. Očekává se, že přispěje k posílení ochrany hranic a zmírnění bezpečnostních rizik. Česká republika byla mimořádně vnímavá a poskytla nám v tomto ohledu podporu. Jsme velmi vděční české vládě za doposud poskytnutou technickou a finanční pomoc, stejně tak i za plánované rozmístění 25 českých policistů a darování zařízení pro správu hranic, včetně vozidel Škoda Yeti SUV. Země Vysegrádské skupiny (V4) od samého počátku migrační krize se zasazovaly o  to, aby byla zvláštní pozornost věnována tranzitním trasám zemím západního Balkánu. Z tohoto důvodu jsme uvítali konání ministerské konference V4 a Západního Balkánu, která se uskutečnila v  Praze dne 13. listopadu 2015 za českého předsednictví V4, stejně tak vítáme přijetí příslušných dokumentů (Deklarace o migrační trase Západního Balkánu), která potvrdila připravenost Visegrádské skupiny nabídnout podporu balkánským zemím nacházejícím se na migračních trasách. Naším poslední příspěvkem k této důležité debatě byla mezinárodní konference na téma „Migrace a uprchlické toky v tranzitních zemích: bezpečnostní důsledky“, organizovaná ve Skopje 15. až 16. prosince 2015 v rámci makedonského předsednictví Středoevropské iniciativy. Paskal Stojcheski Velvyslanec Makedonské republiky v České republice

7

Bosnia and Herzegovina and migrations – the challenges of a post-war society Drazen Huterer In these specific times of fast global migrations, I strongly believe that we need to pay attention to the cross-border interconnectedness and work together in order to solve the crisis. My country, Bosnia and Herzegovina is completely landlocked with Croatia in the West, and Serbia and Montenegro in the east. It is simply not part of any corridors and paths through which the recent wave of refugees have been arriving to Europe en masse. All of the asylum seekers choose to enter Croatia directly. And while I can offer only my personal view on this particular situation, I would like to draw your attention to a different kind of modern migration, which too is no less serious than the current refugee crisis and concerns my own country. In the light of the interconnectedness I mentioned earlier, I would like to briefly dwell on the history and the resettlement of Czech people to Bosnia and Herzegovina at some point in our country‘s history. Perhaps, many are familiar of this connection between the two countries but a lot of people are not. Upon annexing Bosnia and Herzegovina at the end of 1800s the Austro-Hungarian government encouraged people across the empire to move into Bosnia. Among those adventurous ones who took up this opportunity, many were Czechs. In only two years following the decision, more then 7,000 Czech people arrived into the country, settling in the cities of Sarajevo and Banja Luka. This was a significant number for such a small country at the time, so much, that by 1895 every fifth resident in Banja Luka was Czech. Even some of my ancestors were among them. My great-grandfathers come from five different countries in the region and, as it is evident from my last name, there were also Austrians. My great grandmother and her mother were Czech with Hungarian last names. Needless to say I am very glad to have ancestors from whom I can learn of true metropolitan spirit and tolerance. Presence of Czech brought significant reforms and development to Bosnia. They initiated construction of roads and railroads, mining, and the setting up of telephone lines to name a few. They were clerks, judges, bankers, medical doctors, geometricians, teachers, musicians, and architects. They instituted the science of archeology as well. Ela Latal from the city of Prijedor was the first female mining engineer in the world. European boxing champion, Marijan Beneš, came from Banja Luka as well. Czech settlers were also always interested and helpful towards social issues in BiH. Historians tell us how often Czech diplomats used to criticize Austrian parliament for their inconsiderate national politics towards Bosnia and Herzegovina. One of the most fascinating personalities from the Czech settlers was Karel Paržik. He arrived at the age of 26 and spent the rest of his life creating a  European Sarajevo. He designed over 150 buildings in Bosnia some of which were the most beautiful buildings in the city. To this day they remain as symbols of the capital such as the National Theater, National Museum, Academy of fine Arts, Jewish Synagogue, Serbian Orthodox School, Faculty of Islamic Sciences, and the Church in Marijin Dvor. Paržik also assisted in the design of the Vijećnica, a City hall, which is perhaps the most authentic symbol of my home town. People who visited Sarajevo know these buildings as true landmarks and that without them the city would be unrecognizable. By sharing this with you, I hope you can understand that having migrants in your country doesn‘t have to be a bad thing. On the contrary – it could prove to be quite wonderful. But, a lot has happened since the times of Paržik. Today, the alikes of Paržik would hardly recognize the once charming, multicultural, beautiful and tolerant Bosnia and Herzegovina. The phenomenon called Bosnia and Herzegovina Paržik‘s Bosnia was soon to metamorphose into something completely different and the war was the main trigger of this change. A new Bosnia was born form the ashes of the old, and many refer to it as the Bosnia and Herzegovina phenomenon. The war tore the country apart – people died, industry destroyed, a war exodus took place. My family and I could have easily been among the refugees who fled the war torn Sarajevo 8

but we had nowhere to go. So we stayed behind, watching our country and cities all disappear in front of our very own eyes . The amazing Sarajevo of the time of Karel Peržik was turned into crumbling ruins. While most of it was reconstructed over the years, many illegal buildings sprang up endangering the harmony of this historical place. At times it feels as if the surroundings reflect the people‘s feelings and emotions reminiscing of the times when people lived in tolerance and mutual understanding, when the city appeared harmonious as well. There is a struggle to survive in a post-war society poisoned with nationalism and corruption. Many are scattered all over the world. Diaspora now makes up 39% of Bosnian people and migrations are far from over. With 39% of its people gone, what is left? The truth is the country got demographically reorganized. Dayton Peace Agreement succeeded at stopping the war, but left us to cope with very complicated political system. We have a country with 3 presidents, divided into Federation of BiH, Republic of Srpska and district of Brčko. Within that, there are 10 cantons and 79 municipalities. This is an immense number of institutions for such a small country. The bureaucracy is well over – engineered so it swallows an enormous portion of the country‘s budget. The three-part ethnic government has been able to institute partial democracy but which proved dysfunctional over the last twenty years. The overcomplicated bureaucracy makes it extremely difficult to bring in reforms. The net is too heavy to move. Unfortunately, the remnants of war still feed the core of this woven bureaucratic construction. It has become an iron net in which everyone is firmly established, and all one has to do to get in, is to know the dynamics of that net. But the net itself will not allow for innovations. There can be no fluidity in such system, and no progress. The patterns of work are old and don‘t follow world trends. The landscape devastated by war must be an open ground for new developments. We have to-more then anyone elseopen ourselves up to change and innovations so we could compensate for what was lost. Yet, at the moment, there are nearly no opportunities for new investments. Surely, if one was to invest, they would invest into possibilities, not a status quo. We must allow ourselves more room to maneuver, even to experiment. For that we need the youth to step up. But they cannot, because the corruption keeps its heavy iron net of bureaucracy in place and it will always block the change we need. Out of roots of corruption come all other problems, the main one being incompetence. As a journalist I also must mention the essential role of the media in this situation. Media creates reality. I witnessed that if conforming journalism prevails, consequences can be disastrous. As long as the mainstreeam media is focusing on our differences as a community, we cannot move on, the reality will remain unchanged. Diverse and healthy media can create a healthy public opinion, which in turn can increase quality of social life. Healthy media will always encourage critical thinking that dismantles illusions of our differences.

Modern migrations and brain-drain But as I have already mentioned in order to initiate more change, we need our young men and women to step up. The disastrous consequences of a backward governance combined with rampant corrutpion are inevitable and already visible in BiH. More and more young people choose to leave in search for better opportunities as a result, our country is facing a modern phenomenon called the brain-drain. 39% of Bosnian population lives abroad, that is 1.471.594 (nearly 1,500 000) citizens. Although scattered all over the world, the majority of the emigrants from BiH are settled in Austria. Austria has many war refugees who initiated a movement based on family connections. It is a desirable destination for students and working class. Studies show that working migrations prevail. New emigrants are typically young people, many of whom are highly skilled. That makes a massive loss of creative potential – the so called brain-drain. 9

Highly qualified people are the pillars of a well functioning society and yet they are leaving because they have better opportunities elsewhere. There is no strategy in place to stop this, so these people are now contributing to other societies with all their knowledge, talents and skills. Some of the youth went abroad, studied and returned to work. But we cannot say how much this really helped since government institutions have never provided any studies on the impact this might have had on the economy. Also, abroad, the system of employment is usually very different and it is simply not being adopted at home following the same standards. BiH is, to the size of its economy, one of the biggest recipients of remittances, every year billions of Bosnian marks arrive to the country. In this case emigrants are an export of social protection for some of the family members left behind. This only justifies that the economy is in even worse shape, since the circulating money keeps arriving from abroad and not generated within the country. In my opinion, young people in BiH have tremendous potential but are held back by the mindsets which prefer war to progress as a reality. The country lacks opportunities and instead is abound with unemployment. The politics ignores youth, rejects their input and socially marginalizes them. This is quite the opposite in any developed society, which recognizes their youth and invests in their future. Studies by the Red Cross in BiH, show that by 2050 Bosnia will be a country with largest percentage of seniors and the population will shrink by another 20%. The attitudes of youth are potential indicators of the new trends shaping the nation. For that reason, the Friedrich-Ebert Stiftung Foundation conducts studies of young people‘s attitudes. These studies show that the regular research of youth is an indicator predicting future prospects of the country and can assist in proper and timely government responses towards the needs of a society. The research Friedrich-Ebert Stiftung Foundation conducted in BiH, as a wider program of South – East Europe studies shows that youth is very much aware of the many problems they face as well as the potential they have as initiators of positive change in a society. But there exist serious obstacles to letting them be the change. Inadequate working structures, outdated education system, poverty and corruption are all great obstacles. Being unemployed in my generation is normal and accepted as a reality of everyday life. About 60% of youth is unemployed today in BiH. Young people are very vulnerable social category especially in transitional societies. Difficult environment creates even more unstable conditions where youth cannot define their role and their voice. So depression, identity crisis and the highest unemployment rate in the region results in more then 70% of youth expressing desire to live abroad. Both my brother and sister left, so have many of my friends and almost all of those who stayed behind really want to leave too.

The lack of voice You might rightly asked, as opposied to chosing to leave shouldn‘t young people try doing something to change the circumstances in their own country and not just be the victims of an unjust society? I can assure you, they try but they don’t have a voice. I would like to share a recent example illustrating just how impossible it is to move the bureaucratic iron net in place. In February 2014, a series of protests against closing of few privatized factories in the city of Tuzla in Central Bosnia took place. That was a trigger and it spread very quickly turnging into a  social uprising of citizens all over the country. The quick pace of the growth of this social unrest across the country is indicative of how prepared people were for a change. In just one day, after occupying the government building in Tuzla and setting it on fire, protests spread across all of the bigger cities in BiH. All of the important state institution buildings were up in flames. Frustrations were building up for the past 20 years because of the same ethnically driven politics of the same ruling parties. At the time of the unrest, we were reminded of 1992 once again, when the war begun. This time however it was different. It really felt like we had it within our reach. I too was on the streets almost every day and the spirit of unity seemed very powerful. While I do not support violence of any kind, I also undesrstood that people were angry, cheated and frustrated. And for a brief time, their presence on the streets fuelled by so many grievances felt like the unjust government was coming down. Demonstrations continued for 45 days in Sarajevo, with less people showing up every day. In the end there were only seniors left. With pensions of 150€ a month they were demanding the same rights they have been asking so many times before. 10

Some damages were made and I  would like to add that experts from Czech Republic helped to save some of the archives that were lost. For some time, there existed a citizen plenum. People came daily but their requirements were never met by the authorities. It was difficult to make out what would be achievable in reality. These mass protests and people‘s plenums that followed, was a sign of the disfunctional state apparatus adamant to let its citizens express themselves and make real change. Few months later, the elections showed no change. Mainly due to fear of losing national identity and ethnic fear which lies at the base of government and media discourse. Therefore overcoming intolerance is at the heart of the problem – prejudice free community will not support the ethnic bureaucratic net any more. We have to empower people to use their own critical thinking to dismantle the old and recognize the possibilities of new. But how to empower young people after they have tried so hard and failed to succeed? Who will challenge the apparatus in place? Who can wake up the nation to its integration and its progress? People feel like their power has completely been taken away from them. So many citizens on the streets every day surely must count for something?! Even after trying so hard, being in the streets all day every day – but the result has been absolutely nothing. The conclusion is that we don‘t have a voice in Bosnia and Herzegovina and that is why the intellectuals are leaving.

Possibilities of return? The question is – do migrants want to come back? Studies say – yes. 50% have expressed a desire to return. Surely, young people like to explore but eventually everyone realizes the beauty of the their home and many possibilities that place has. This is not just sweet talk. It is the truth. This could be a great potential for the country unenthusiastic about giving opportunities. Returning back the intellect and creating adequate conditions for keeping the young experts in the country are at the bottom of the priority list of our ministries..which is not to say about the ethnic differences that rank somewhere near the top of the same list. We have 12 different ministries of education, none of which is on the state level. These are not the conditions neccessary for a harmonious decision-making process let along structural progress. We have a long way to go to create conditions for stopping brain drain but we could start by simplifying bureaucratic processes. If we give a  chance to young people to express themselves, take control of their lives, and eventually the country, I believe it would be possible to rectify some of the damages done. Investing in a community is investing in one‘s own life. In a society torn between moving on and poisonous ideologies, I believe that a community encouraged to adopt different viewpoints and develop new ideas would create conditions for ripple effect. Current refugee crisis And last, I would like to briefly share my view on the current refugee crisis. There are 2 dimensions to this problem: humanitarian and political. Foreign policies of certain European countries have aided the crises simply by not reacting in time. Perhaps some of this could have been avoided. People in Europe are afraid at the moment and fear is an irrational state. There is a certain European perception of Islam, which is not so welcoming, but that can change. Certain politicians have xenophobic and anti-Islamic positions which will not help solve anything. Everyone must agree that Islam got labeled as a terrorist religion which is far from the truth. Maybe it is easier to just accept that as the truth and not deal with this problem. And as long as the mainstream and social media aid the overall public fear the outcome will stay vague. We all need to work together to find a long term solution rather than build fences on an impulse. There are hundreds of thousands of people arriving to Europe. And while I am in support of a checking system that would help Europe avoid letting in potential terrorists, I am also afraid that we are in danger of generalizing and letting cruelty become part of who we are. We should not look at these people as Muslims but first and foremost as human beings. Migrations can have a positive effect on a society – they can establish new developmental ties, initiate exchange of ideas and skills. Is it possible that those migrations could actually help in establishing positive relations between the two worlds that are so far apart from 11

Conclusions of the conference “Balkans and Migration” Stanislav Stach each other at the moment? Could this turn out to be a  solution for years of separation and misunderstanding between us? I believe that subject deserves some attention for the potential it holds. As I said before, anyone who has ever walked through beautiful streets of Sarajevo can tell you that migrations can turn into something truly wonderful. Drazen Huterer, Prague, Nov 2015. Sources: - Friedrich-Ebert-Stiftung Foundation, BiH - UNDP, BiH - Red Cross, BiH - Ministry of Human Rights and Refugees, BiH

To formulate the real conclusions will take some more time. At present, I would like just to point out some comments to what was said during the presentations and the discussion.

• The unprecedented flow of refugees and migrants is moving across the Balkans, along the so called Western Balkans route to the economically strong countries of Europe in search of security, work and humane life – adding some more thousands of refugees to the millions already there • Most of them are asylum seekers from the Middle East, but some of them are coming from Western Balkan countries; • We should understand this migration crisis not only as a difficult challenge but also as an opportunity; • Affected by this flow are not only the target countries but also the countries of transit (Macedonia, Croatia, Serbia, …). These countries are obliged, on humanitarian grounds, to provide the temporary shelter, rest, food, water, sanitation, transport to all in need. These countries are not the richest countries of Europe. Of course they deserve some help. • The EU and its member countries are trying to make the flow of migrants and refugees more organized, controlled and orderly. They propose to improve the control of external borders of the Schengen area, building of more refugee camps outside the EU borders capable to accommodate more persons, creation of new contact points for registration of refugees and to improve the international cooperation along the route. Such approach allows to differentiate between the regular and irregular migration • Registration should end up by return of migrants not in need of international protection that is coming from safe countries to their countries of origin, in full respect of their dignity and human rights. But this logical and legal solution has also its negative consequences. It will make the movement of persons from countries like Kosovo or Bosnia more difficult. In this context Mr. Zeqiri propose to rethink the content of a prepared new list of safe countries and the measures of the visa facilitation for Western Balkan countries. • Actions against migrants smuggling and trafficking of human beings is also part of this effort. • Implementation of all proposed organizational measures will make the movement of refugees more gradual and slow and at the same time will make the position of countries of transit even more difficult and demanding. No country will be able to manage the situation alone without external support and help. • EU is already promising or providing some financial, material and personal help to some countries as Turkey, Greece, Slovenia, but there are still deeply affected countries along the Western Balkan route like e.g. Macedonia, Serbia, Bosnia and Hercegovina which are not yet EU members. The management of movement of migrants and refugees through these countries is crucially important for the success of the endeavor.

Western Balkan countries it is a long-term priority of the Czech foreign policy. What can we do within the bilateral assistance to the countries of transit?

12

• Increase attention to the Balkans; not wait for the EU solutions; • Advocate and support strengthening of the financial and material assistance to the (Western Balkans) countries of transit; • Support the strengthening of our cooperation with the candidate a potential candidate countries in the context of the accession negotiations and to revigorate the process, if possible; • Make full use of the Foreign Development Cooperation in migration-related aspects and consider the possibility of increasing the bilateral development assistance to the countries of origin and transit. 13

Evropská unie v období změn Miloslav Had • Support the creation of new relevant projects and programs aiming at stabilization of these countries.

I am sure that everybody will agree that we should thank very much all the panelists for coming and sharing their views with us. The exchange of ideas in this quickly changing world is important and useful; I would like to thank also the management of the MFA for support and indispensable help. Especially Mr Petr Drulák, Ms. Irena Krasnická, Linda Flanderová and many others were very cooperative. I hope that we will be able to organize a similar meeting in the near future, e.g. next year, to check the rightness of our seeing of the world. Thank you for the attention.

Úvod Evropská unie zaujímá ve světě významné postavení. Sdružuje 28 evropských států, v nichž žije více než půl miliardy obyvatel (7,2% světové populace). Má největší podíl na světové ekonomice, je největším jednotným trhem na světě, největším světovým vývozcem a investorem a hlavním obchodním partnerem pro více než 100 zemí. Hraje významnou úlohu při formování celosvětového systému obchodu a  významně přispěla k  vytvoření Světové obchodní organizace (WTO) a ovlivňuje její činnost a směřování. Disponuje jedním z největších výzkumných a intelektuálních potenciálů na světě. EU je důležitým aktérem v řadě oblastí globální politiky – zaujímá významné postavení v jednáních o udržitelném rozvoji a jednáních o změně klimatu v rámci OSN, je největším poskytovatelem rozvojové a humanitární pomoci, přispívá k řešení krizových situací v různých zemích světa. Po roce 2008 hrála důležitou roli při řešení finanční krize. Evropské instituce představují fungující model sdílené suverenity a platformu pro společné řešení rozdílných zájmů členských států. Evropská unie čelí v éře globalizace vážným výzvám. Po ekonomické krizi po roce 2008 zaostává v tempu růstu hrubého domácího produktu za většinou světových center (s výjimkou Japonska), zejména ve vztahu k ekonomikám Číny a Indie. V Evropské unii dochází k významným změnám. Na jedné straně se v EU projevuje tendence k oslabení evropské integrace (úsilí britské konzervativní vlády o další posílení zvláštního postavení Velké Británie v EU spojené s referendem o setrvání Británie v EU v roce 2017, posilování populistických euroskeptických stran a hnutí v některých členských zemích Evropské unie, např. ve Francii, Finsku, Dánsku), a na druhé straně úsilí o prohloubení integrace v eurozóně, které je vyjádřeno v projektu „Dokončení evropské hospodářské a měnové unie do roku 2025“, který předložili předsedové pěti evropských institucí v červnu 2015. Cílem projektu je, aby HMU (eurozóna) poskytla stabilitu a prosperitu pro občany členských států eurozóny, a byla atraktivní pro ostatní členské státy EU, které budou mít možnost připojit se k ní po splnění stanovených podmínek. Současný vývoj ukazuje, že Evropská unie směřuje k vytvoření struktury několika rychlostí. Těžiště integračního procesu se přesouvá do eurozóny, která se stává rozhodující silou, jež určuje vývoj integrace v Evropě. Eurozóna se společnou měnou euro sdružuje 19 členských zemí Evropské unie a představuje 70 procent jejího ekonomického potenciálu. Zasedání Evropské rady v prosinci 2015 má na programu dva významné body, a to otázky spojené se zprávou pěti předsedů institucí EU o projektu dokončení evropské Hospodářské a  měnové unie a  jednání o  britském požadavku na reformu vztahů mezi Spojeným královstvím a Evropskou unii. Obě otázky a jejich řešení do značné míry určí další vývoj evropské integrace. Předkládaná stať se podrobněji těmito otázkami zabývá.

1. Hospodářská a měnová unie (eurozóna) a její role v evropské integraci Hospodářská a  měnová unie tvoří základy pro euro. Zahrnuje měnovou politiku, hospodářskou politiku a aspekty fiskální politiky (s cílem omezit roční rozpočtové schodky a zadlužení jednotlivých států). Jejím cílem je vytvořit stabilní a prorůstové hospodářské klima a jedním z jejích hlavních úkolů je zajistit silné a stabilní euro. Eurozóna představuje nejvyšší stádium evropské integrace. Byla ustavena 1. ledna 1999 v souladu s časovým harmonogramem Maastrichtské smlouvy. Zakládajícími členy bylo jedenáct členských států Evropské unie. V  současné době eurozónu tvoří devatenáct členských států Unie, v nichž žije 337 milionů obyvatel.1 Eurozóna má významné postavení ve světové ekonomice. Euro je po americkém dolaru druhou nej

1

14

 atum vstupu jednotlivých zemí do eurozóny: D 1. ledna 1999: Belgie (BE), Německo (DE), Irsko (IE), Španělsko (ES), Francie (FR), Itálie (IT), Lucembursko (LU), Nizozemsko (NL), Rakousko (AT), Portugalsko (PT) a Finsko (FI), 1. ledna 2001: Řecko (EL), 1. ledna 2007: Slovinsko (SI), 1. ledna 2008: Kypr (CY) a Malta (MT), 1. ledna 2009: Slovensko (SK), 1. ledna 2011: Estonsko (EE), 1. ledna 2014: Lotyšsko (LV), 1. ledna 2015: Litva (LT)

15

2.

2

16

důležitější mezinárodní měnou. Devizové rezervy centrálních bank a vlád ve světě tvoří asi z jedné pětiny euro. Euro je vedle amerického dolaru měnou globálních transakcí, je druhou nejčastěji obchodovanou měnou na devizových trzích, kde představuje zhruba 40% objemu denních světových transakcí. V oběhu je více než 980 miliard eur a více než 100 milionů lidí ve státech mimo Evropskou unii používá měny, které jsou na euro navázány. Od zavedení eura v roce 1999 do eurozóny neustále plyne příliv přímých zahraničních investic z celého světa. Přínosy společné měny eura jsou zřejmé – prohloubení obchodních vztahů, transakční úspory, cenová transparentnost, stabilita měny. Stabilitu eura prověřila finanční a ekonomická krize po roce 2008. V letech 2007 a 2008 se ve Spojených státech zhroutilo několik velkých bank, včetně čtvrté největší investiční banky Lehman Brothers. Tento vývoj byl důsledkem riskantních úvěrových operací na hypotečním trhu přesyceném nárůstem rizikových úvěrů. Vzhledem k propojenosti světové ekonomiky se finanční nákaza rozšířila do bank po celém světě. Banky si přestaly půjčovat a vyschl tok úvěrů. Finanční a  hospodářská krize odhalila vážné nedostatky existujícího finančního a hospodářského systému. V roce 2009 se hospodářství EU propadlo do hluboké recese. Státy EU byly nuceny přijmout řadu mimořádných opatření, aby hospodářský pokles zastavily. Vyžádalo si to koordinované akce členských států eurozóny i Evropské unie, jež se týkaly především bankovního sektoru. Aby se zabránilo závažnému narušení bankovního systému, rozhodla se řada zemí Unie své banky zachránit a poskytla jim finanční pomoc nebývalého rozsahu. V letech 2008 až 2011 byly do bankovního systému ve formě záruk nebo přímého kapitálu vloženy prostředky ve výši 1,6 bilionu eur, což odpovídá 13 % ročního HDP Unie. V zájmu zachování finanční stability EU a uvolnění napětí na trzích se státními dluhopisy v eurozóně musela Unie rovněž vytvořit záchrannou síť pro státy eurozóny, které se ocitly v potížích. Byl vytvořen Evropský mechanismus stability (ESM), který představuje významnou mnohostrannou finanční instituci, která disponuje úvěrovou kapacitou ve výši až 500 miliard eur. V  letech 2011 až 2013 Unie rovněž zavedla nová přísnější pravidla včetně nové mezinárodní smlouvy (tzv. fiskální pakt)2, díky nimž kontroluje  veřejné zadlužení a schodky a dohlíží na to, aby jednotlivé státy neutrácely více, než kolik si mohou dovolit. Nová přísnější pravidla vycházejí z Paktu o stabilitě a růstu, hlavního nástroje EU pro udržení hospodářské stability a fiskální kázně, a posilují jeho uplatňování: - kladou větší důraz na snižování vysokých dluhů jednotlivých států; - upřesňují postup při nadměrném schodku, aby mohl být použit nejen v případě schodku v daném roce, ale také v případě problematického vývoje veřejného zadlužení; - zřizují roční cyklus koordinace hospodářských politik řízený Evropskou komisí. Ta každoročně provádí podrobnou analýzu plánů hospodářských reforem států EU a vydává jim doporučení pro příštích 12 až 18 měsíců; - vyžadují striktní dodržování fiskálních pravidel, což zahrnuje i významné pokuty pro státy eurozóny, které tato pravidla poruší; - zavádí nová opatření pro monitorování riskantní ekonomické nerovnováhy – např. přemrštěné ceny aktiv (nemovitostí, akcií apod.) a pokles konkurenceschopnosti; - vytváří podmínky pro včasné přijímání potřebných opatření k  zajištění hospodářské stability země, případně eurozóny nebo celé EU. Projekt „Dokončení evropské hospodářské a měnové unie“ Zpráva pěti předsedů evropských institucí – Komise, eurosummitu, Euroskupiny, Evropské centrální banky a Evropského parlamentu – je výsledkem intenzivní činnosti

Fiskální (kom)pakt je mezivládní dohoda 25 zemí EU o právně vymahatelné přísnější rozpočtové kázni signatářských zemí. Jeho plný název je „Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii“. Spojené království se k paktu nepřipojilo. Dohoda byla přistoupivšími státy podepsána 2. března 2012.

pěti evropských institucí. Byla zveřejněna v červnu 2015. Jejím hlavním cílem je stabilizovat a konsolidovat eurozónu a dosáhnout její zásadnější reformy. O atmosféře, za které byla zpracována, se zmínil ve své zprávě o stavu Unie předseda Evropské komise J. – P. Juncker. „Navzdory měsícům jednání o nalezení dohody pro Řecko táhnoucích se dlouho do noci jsme tuto zprávu sepsali v květnu a červnu, abychom vytyčili směr k lepší budoucnosti. Pět předsedů vedoucích orgánů EU se dohodlo na plánu cesty, který by nám měl umožnit stabilizovat a konsolidovat eurozónu do začátku roku 2017; a následně na základě obnovené konvergence našich ekonomik dosáhnout zásadnější reformy a posunout se od odolávání krizi k perspektivám růstu“. Pokud jde o adresáty zprávy, Juncker uvedl: „Zpráva pěti předsedů obsahuje hotovou agendu pro nadcházející roky a chci, abychom postupovali svižně na všech frontách – v hospodářské, finanční, fiskální a politické Unii. Část úsilí bude muset být zaměřena na eurozónu, zatímco jiná by měla být otevřena všem 28 členským státům s ohledem na jejich těsnou interakci s naším jednotným trhem.“ Spoluautorem Zprávy je poprvé v historii Unie i předseda Evropského parlamentu. Na tuto skutečnost J. – C. Juncker zvlášť upozornil. „Do této významné práce samozřejmě zahrnuji předsedu Schulze. Parlament je koneckonců jádrem demokracie na úrovni EU, jako jsou národní parlamenty jádrem demokracie na národní úrovni. Evropský parlament je a musí zůstat parlamentem eurozóny. A  Evropský parlament bude jako spolutvůrce právních předpisů příslušný pro rozhodování o  nových iniciativách, jež Komise navrhne v  nadcházejících měsících v  zájmu  prohloubení hospodářské a  měnové unie. Jsem proto rád, že  jsme poprvé vypracovali nikoli „zprávu čtyř předsedů“, ale „zprávu pěti předsedů“. Projekt „Dokončení evropské hospodářské a  měnové unie“ předpokládá, že do roku 2025 dojde ve třech fázích k pokroku ve čtyřech �������������������������������������������� oblastech a to směrem k hospodářské unii, finanční unii, fiskální unii a politické unii. V první fázi (od 1. července 2015 do 30. června 2017) má dojít v eurozóně k posílení konkurenceschopnosti, k  dosažení odpovědné fiskální politiky na úrovni jednotlivých států i na úrovni eurozóny, k dobudování finanční unie a posílení demokratické odpovědnosti. Ve druhé fázi budou zavedena opatření dalekosáhlejší povahy ve zmíněných čtyřech oblastech a bude vytvořen subjekt pro správu finančních prostředků eurozóny. Ve třetí fázi, nejpozději do roku 2025, bude projekt Hospodářské a měnové unie dokončen. Projekt obsahuje podrobný plán opatření, zejména pro první fázi, jak je zřejmé z těchto údajů:

FÁZE 1 – OD 1. ČERVENCE 2015 DO 30. ČERVNA 2017 BEZPROSTŘEDNÍ KROKY:

Hospodářská unie Nový impuls pro konvergenci, růst a zaměstnanost • vytvoření systému orgánů pro konkurenceschopnost v eurozóně; • posílené provádění postupu při makroekonomické nerovnováze; • větší zaměření na zaměstnanost a sociální výkonnost; • intenzivnější koordinace hospodářských politik v rámci přepracovaného evropského semestru.

Finanční unie Dokončení bankovní unie • zřízení mechanismu překlenovacího financování Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF); • provádění konkrétních opatření k dosažení společného mechanismu jištění pro Jednotný fond pro řešení krizí; • dohoda na společném systému pojištění vkladů; • zlepšení účinnosti nástroje pro přímou rekapitalizaci bank v rámci Evropského mechanismu stability (ESM). Zahájení fungování unie kapitálových trhů Posílení Evropské rady pro systémová rizika

17

Fiskální unie Nová poradní Evropská fiskální rada Na evropské úrovni by zajišťovala veřejné a nezávislé posouzení toho, jak si rozpočty, a jejich plnění, vedou ve srovnání s hospodářskými cíli a doporučeními stanovenými ve fiskálním rámci EU. Její poradenství by se mělo promítnout do rozhodnutí Komise přijímaných v rámci evropského semestru. Demokratická odpovědnost, legitimita a posílení institucí (politická unie) Přepracování evropského semestru • Reorganizace semestru do dvou po sobě jdoucích fází, přičemž první fáze by byla určena eurozóně jako celku, po níž ve druhé fázi následuje projednávání otázek týkajících se jednotlivých zemí. Posílení parlamentní kontroly jako součásti evropského semestru • plenární rozprava v Evropském parlamentu o roční analýze růstu před jejím vydáním Komisí i po něm; následovaná plenární rozpravou o doporučeních pro jednotlivé země; • systematičtější interakce mezi komisaři a vnitrostátními parlamenty, pokud jde o doporučení pro jednotlivé země i vnitrostátní rozpočty; • systematičtější konzultace a zapojení ze strany vlád, vnitrostátních parlamentů a sociálních partnerů před každoročním předkládáním národních programů reforem a programů stability. Zvýšení úrovně spolupráce mezi Evropským parlamentem a vnitrostátními parlamenty Posílení řízení Euroskupiny Přijetí opatření za účelem sjednocení reprezentace eurozóny navenek Začlenění Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (tzv. fiskálního paktu), příslušných částí Paktu euro plus a mezivládní dohody o Jednotném fondu pro řešení krizí do rámce právních předpisů EU. Fáze 2 – DOKONČENÍ STRUKTURY HMU

Hospodářská unie Formalizace a zvýšení závaznosti konvergenčního procesu

Fiskální unie Vytvoření funkce makroekonomické stabilizace pro eurozónu • Podmínkou pro přístup k  tomuto mechanismu by bylo sblížení vnitrostátních hospodářských struktur s cílem dosáhnout obdobné odolnosti. Demokratická odpovědnost, legitimita a posílení institucí (politická unie) Integrace Evropského mechanismu stability (ESM) do právního rámce EU Zřízení subjektu eurozóny pro správu finančních prostředků odpovědného na evropské úrovni Fáze 3 – NEJPOZDĚJI DO ROKU 2025

Realizace projektu „Dokončení evropské hospodářské a měnové unie“ Dne 21. října 2015 oznámila Evropská komise konkrétní opatření k realizaci 1. fáze projektu tzv. Zprávy pěti předsedů. Konstatuje, že Evropská hospodářská a měnová unie (HMU) je v daleko lepší formě než před finanční krizí. Přes určitý pokrok, zejména pokud jde o posílení správy ekonomických záležitostí a zahájení bankovní unie, zůstává HMU nezavršená. Divergence v hospodářské výkonnosti je v celé eurozóně značná. S ohledem na téměř 18 milionů nezaměstnaných a mnoho osob, které jsou vystaveny riziku sociálního vyloučení, je zapotřebí učinit více, aby se eurozóna stala robustní konstrukcí. Evropská komise přechází od krizového řízení z nedávných let k silnější unii podporující vyšší růst, zaměstnanost a prosperitu. 18

Opatření navrhovaná Komisí zahrnují: 1) Vnější zastoupení eurozóny Komise navrhuje přejít k jednotnému zastoupení eurozóny v Mezinárodním měnovém fondu s předsedou Euroskupiny jako zástupcem pro eurozónu. 2) Kroky k finanční unii Přes dosažený pokrok jsou v eurozóně banky a státy stále příliš propojené. Do končení bankovní unie vyžaduje provádění již schválených právních předpisů a  další opatření na posílení finanční stability. Chybějícím článkem bankovní unie je společný systém pojištění vkladů. Komise předloží do konce roku 2015 legislativní návrh prvních kroků k  evropskému systému pojištění vkladů nezávisle na jejich zeměpisném umístění. Navrhne též opatření k zajištění rovných podmínek v bankovním sektoru a narušení vazeb bank na státy. Vedle dotvoření bankovní unie je další prioritou vytvoření unie kapitálových trhů. 3) Přepracovaný evropský semestr V budoucnu proběhnou nejprve diskuse a doporučení pro eurozónu jako celek před diskusemi o jednotlivých zemích. Budou nastolována témata zaměstnanosti a sociální hlediska. Sociální partneři by zde měli hrát ústřední úlohu. Komise zajistí, že v rámci nových makroekonomických ozdravných programů se bude věnovat více pozornosti sociální spravedlnosti, jak tomu bylo v případě Řecka, kde Komise již vypracovala první posouzení sociálních dopadů. 4) Zlepšování nástrojů ekonomického vládnutí – správy ekonomických záležitostí Program Komise se zavázal k revizi opatření zaměřených na stabilitu, a to „ balíčku šesti právních aktů“ a „balíčku dvou právních aktů“. Tyto právní předpisy jsou relativně nové a Komise chce ověřit jejich funkčnost, než rozhodne o dalších legislativních změnách. 5) Komise navrhuje zřídit vnitrostátní rady pro konkurenceschopnost Vnitrostátní rady mají sledovat výkonnost a politiky v oblasti konkurenceschopnosti. Měly by dodržovat soubor minimálních kritérií zohledňující rozdílnost mezi členskými státy, a respektovat úlohu sociálních partnerů.

Komise zřídila nezávislou Evropskou fiskální radu složenou z pěti odborníků (předsedy a čtyř členů). Rada bude působit pod záštitou Komise. Má vyhodnocovat provádění fiskálního rámce EU, poskytovat poradenství ohledně orientace fiskální politiky pro eurozónu jako celek, a spolupracovat s vnitrostátními fiskálními radami členských států a poskytovat na žádost předsedy Komise ad hoc poradenství. Projekt „Dokončení evropské hospodářské a měnové unie“ je důležitým příspěvkem k prohloubení evropské integrace. Podle řady pozorovatelů je krokem k federalizaci Evropské unie. Toto hodnocení potvrzuje vývoj v zemích Unie, a zejména stanovisko francouzského prezidenta F. Hollande tlumočené bezprostředně po zveřejnění tzv. Zprávy pěti předsedů.

Francouzský návrh na vytvoření společné vlády zemí platících eurem Francouzský prezident François Hollande se 19.7.2015 vyslovil pro vytvoření společné vlády zemí platících eurem. Jednotná vláda devatenácti zemí eurozóny by podle něj měla mít společný rozpočet a parlament, který by uplatňoval demokratickou kontrolu. Text prezidentova příspěvku zveřejnil 19.7.2015 francouzský týdeník Journal du Dimanche. F. Hollande připomenul devadesáté narozeniny Jacques Delorse, francouzského ekonoma a politika, který byl v letech 1985–1995 předsedou Evropské komise a za jehož předsednictví byly vytvořeny základy pro zavedení jednotné evropské měny euro.

Hlavní téze Hollandova návrhu: • Státy se staly členy měnové unie, protože to odpovídá jejich zájmům. „Nikdo si nedovolil odejít.“ „Jejich volba si zaslouží posílení organizační struktury, vytvoření předvoje složeného ze zemí, které se tak rozhodnou,“ • Evropská unie dopustila oslabení svých institucí. Osmadvacet členských zemí „se obtížně snaží nalézt společnou platformu pro další postup. Parlamenty jsou příliš vzdáleny rozhodovacím procesům a lidé se odvracejí, když je jejich názor tolik ignorován“. • Nespokojenosti Evropanů s evropskými institucemi zneužili populisté, „které děsí podoba světa, protože si přejí návrat zdí a drátů“. • „Co nás ohrožuje, není přemíra Evropy, nýbrž její nedostatek“.

19

Návrh francouzského prezidenta je třeba posuzovat v kontextu současného vývoje evropské integrace, kdy se v souvislosti s řeckou krizí diskutuje o budoucnosti eurozóny a též o dalším vývoji Evropské unie a zejména v kontextu s dokumentem pěti předsedů institucí Evropské unie „Dokončení hospodářské a měnové unie“ do roku 2025 zveřejněný v červnu 2017. Návrh francouzského prezidenta dodává tomuto dokumentu konkrétní politický rozměr a právní rámec. Jde o důležitý příspěvek do diskuse o dalším vývoji eurozóny. Podle vyjádření předsedy francouzské vlády Manuela Vallse francouzská vláda pracuje na textu, který „zkonkretizuje (substantiate) prezidentovy náměty a předloží návrh (draft), který bude sloužit jako základ pro debatu“. Francouzská vláda je podle mediálních zpráv ve věci prohloubení integrace eurozóny v kontaktu s unijními institucemi a s německou vládou. Setkává se s pozitivním ohlasem. Důležitá je zejména koordinace pozice s  německou vládou. Podle týdeníku Der Spiegel z  26. července 2015 má Německo zájem diskutovat o  ustavení funkce ministra financí eurozóny, který by měl vlastní rozpočet a mohl by ukládat zvláštní daně. Podle zmíněného týdeníku zdroj z německého ministerstva financí uvádí, že ministr W. Schäuble je otevřen myšlence převodu „významných finančních zdrojů“ z německých daňových příjmů do rozpočtu měnové unie. Jedna z variant údajně počítá s tím, že by členské země eurozóny převáděly do rozpočtu eurozóny část příjmů z výnosů daní a z DPH. Ministr financí eurozóny by byl oprávněn ukládat daňové přirážky, což by se rovnalo vytvoření „eurodaní“. Oficiální mluvčí německého ministerstva podle agentury Reuters tuto informaci nepotvrdila ani nevyvrátila, uvedla jen, že diskuse na toto téma teprve začala. Předseda komise J.-C. Juncker tento zájem zaznamenal a ve své Zprávě o stavu Unie řekl: „Jak jsme očekávali, zpráva pěti předsedů vyvolala v celé Evropě živou diskusi. Někteří říkají, že potřebujeme vládu eura. Jiní říkají, že potřebujeme více kázně a dodržování pravidel. Souhlasím s oběma názory: potřebujeme kolektivní odpovědnost, větší smysl pro obecné dobro a plné dodržování a provádění toho, co se společně dohodlo. Nesouhlasím však s tím, že by to mělo znamenat zvýšení počtu institucí nebo převedení eura na autopilota, jako by snad nové instituce nebo magická pravidla mohly vést k větším nebo lepším výsledkům.“ 3. Požadavek britské vlády na reformu vztahů mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií. Dalším faktorem, který určí další směřování Evropské unie, je požadavek britské konzervativní vlády na novou úpravu vztahů mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií. Britskou politiku je vhodné posoudit v širším vnitropolitickém kontextu vývoje ve Spojeném království. Ve volbách do Dolní sněmovny britského parlamentu, které se konaly 7. května 2015, získala konzervativní strana 36,9 procent hlasů a 331 křesel. Labouristická strana získala 30,4 procent hlasů a 232 křesel. Velkého úspěchu dosáhla Skotská národní strana, která ve Skotsku získala 56 z 59 poslaneckých křesel a stala se třetí nejsilnější stranou v britském parlamentu. Její volební úspěch vážně oslabil Labouristickou stranu a téměř zlikvidoval Liberálně-demokratickou stranu. Strana nezávislosti Spojeného království (UKIP) sice získala 12,6 procent odevzdaných hlasů, ale má pouze jednoho poslance. Její předseda Nigel Farage se do parlamentu nedostal. Po volbách vytvořil D. Cameron jednobarevnou konzervativní vládu. Konzervativní strana má v parlamentě čítajícím 650 poslanců většinu pouhých 7 poslaneckých křesel. Očekává se, že D. Cameron bude ve své pozici předsedy vlády vystaven silnému tlaku euroskeptických poslanců, jejichž počet někteří pozorovatelé odhadují na 110. D. Cameron ve snaze čelit eurokritikům ve vlastní straně slíbil, že před vyhlášením referenda o  setrvání Spojeného království v  EU posílí existující zvláštní postavení Spojeného království v  EU (UK není zapojena do eurozóny ani do Schengenského prostoru, má výjimky z bývalého tzv. třetího pilíře, který se týká justice a vnitřních věcí) a  zajistí nové projednání vztahů Spojeného království s  Evropskou unií. Jde v podstatě o změnu zakládajících smluv Unie. Kritici oprávněně poukazují na to, že dosáhnout dohody o britských požadavcích bude obtížné, neboť se zásadními změnami ve prospěch Spojeného království nebudou ostatní členské státy Unie souhlasit. Nesouhlas s jakoukoliv změnou ve smlouvách již avizovala Francie. 20

Vnitropolitické změny ve Spojeném království Vývoj v konzervativní straně, pokud jde o vztah k Evropské unii, zaslouží zvláštní zmínky. Její současná politika se podstatně odlišuje od politiky strany v sedmdesátých letech, kdy konzervativní vláda pod vedením E. Heathe dojednala smlouvu o přistoupení Spojeného království k evropským integračním seskupením – EHS, a Euratomu – od 1. ledna 1973. V  konzervativní straně v  sedmdesátých a  začátkem osmdesátých let převažovali stoupenci začlenění Spojeného království do evropské integrace. Situace se začala měnit za vlády Margaret Thacherové (1979-1990), kdy sílily pozice kritiků evropské integrace. K významným změnám v politice konzervativní strany došlo po zvolení Davida Camerona vůdcem strany (v prosinci 2005) a zejména po volbách v roce 2010, kdy se D. Cameron stal předsedou vlády, kterou vytvořili konzervativci a liberální demokraté.

Změna v evropské politice konzervativní strany do značné míry odráží změny, k nimž začátkem 21. století došlo ve Spojeném království. Stále větší vliv získávají strany stojící mimo tradiční strany, které se střídaly u moci (konzervativci a labouristé) a to pravicová populistická strana pod názvem Strana nezávislosti Spojeného království (United Kingdom Independence Party – UKIP) založená v roce 1993 a levicově orientovaná strana skotských nacionalistů (Scottish National Party – SNP) založená v roce 1934. UKIP pod vedením charismatického Nigela Farage (vůdcem strany se stal v roce 2005) značně posílila svůj vliv začátkem druhé dekády tohoto století. Jejím hlavním cílem je vystoupení Spojeného království z Evropské unie na základě referenda. V roce 2013 získala významné pozice v lokálních volbách, kdy získala téměř 20 procent odevzdaných hlasů, o rok později, v květnu 2014, se stala vítězem voleb do Evropského parlamentu a získala téměř třetinu odevzdaných hlasů a 23 mandátů v Evropském parlamentu.3 Poprvé v novodobých dějinách volby ve Spojeném království nevyhráli labouristé nebo konzervativci. Své pozice si UKIP udržela i v parlamentních volbách do Dolní sněmovny v květnu 2015, kdy získala třetí největší počet hlasů (po konzervativní a labouristické straně) – 12,6 %, ale v důsledku britského většinového volebního systému obsadila pouze jedno místo v Dolní sněmovně. Začátkem 21. století ve Skotsku významně posílila levicově orientovaná Skotská národní strana. Po vytvoření regionálního parlamentu pro Skotsko na základě Zákona o Skotsku 1998 (Scotland Act 1998) získala v roce 1999 v regionálním parlamentu významné pozice a stala se druhou nejvýznamnější regionální politickou stranou. V roce 2007 po volbách do skotského parlamentu vytvořila minoritní vládu. Ve volbách v  roce 2011 své pozice posílila, získala většinu mandátů a vytvořila ve Skotsku většinovou regionální vládu. V  současné době (2015) je Skotská národní strana nejvýznamnější politickou silou ve Skotsku. Má přes 114 tisíc členů, 64 poslanců ve Skotském parlamentu (z celkového počtu 129), 54 poslanců v  Dolní sněmovně, 2 poslance Evropského parlamentu (jsou členem frakce Zelení/Evropské svobodné aliance). Pokud jde o evropskou politiku, Skotská národní strana se vyslovuje pro setrvání Spojeného království v Evropské unii. V případě, že by se referendum vyslovilo pro vystoupení Spojeného království z  EU, je připravena uspořádat další referendum o  vystoupení Skotska ze Spojeného království a  v  případě osamostatnění Skotska požádat o přistoupení Skotska k Evropské unii. První referendum o nezávislosti Skotska se konalo 18. září 2014. Skotové odpovídali na otázku „Má být Skotsko nezávislou zemí?“ (Should Scotland be an independent country?). V referendu obyvatelé Skotska nezávislost odmítli, 55,3 % voličů se vyslovilo pro setrvání ve Spojeném království, pro nezávislost hlasovalo 44,7 % voličů. Pozorovatelé však upozornili na to, že výsledky referenda ukázaly, že pro osamostatnění Skotska se vyslovil velký počet voličů, a tuto skutečnost musí britská vláda při svém rozhodování brát v úvahu. Případné rozhodnutí voličů Spojeného království v nadcházejícím referendu vystoupit z Evropské unie by vyvolalo tlak na vypsání nového referenda o vystoupení Skotska ze Spojeného království a jeho výsledek by mohl být odlišný od výsledku referenda v roce 2014. Skotsko by se mohlo rozhodnout opustit Spojené království, a požádat o přistoupení k Evropské unii.

Evropská politika britské vlády po roce 2010 Britská vláda vytvořená v roce 2010 pod vedením D. Camerona přijala významné opatření, které vycházelo vstříc stoupencům posílení britské suverenity v Evropské unii. Byl přijat Zákon o Evropské unii 2011 (The 2011 European Union Act), který požaduje, aby jakákoliv unijní smlouva, která přenáší podstatné nové pravomoci na Evropskou unii, byla

3

Spojené království má v Evropském parlamentu 73 poslanců.

21

schválena referendem. Od roku 2011 žádná taková smlouva nebyla uzavřena, takže ve Spojeném království nebylo nutno referendum vyhlašovat. Pro britskou evropskou politiku mělo velký význam prohlášení D. Camerona v lednu 2013, v němž přislíbil, že v případě, že konzervativci budou opětovně zvoleni v roce 2015, budou jednat o podmínkách britského členství v Evropské unii a uspořádají koncem roku 2017 referendum o setrvání Spojeného království v EU. Toto prohlášení později doplnil a uvedl, že tato jednání poskytnou možnost “reformovat EU a zásadně změnit vztahy Británie s ní” a usilovat “plnohodnotnou změnu smlouvy”. Pozornosti zaslouží, že tyto britské záměry byly kriticky hodnoceny ve Spojených státech. Kritický názor amerických politických analytiků lapidárně vyjádřil v roce 2013 Matthias Matthijs ve Foreign Affairs: „Britské vystoupení z Evropské unie je nyní pravděpodobnější než dříve – a bylo by katastrofální (disastrous) nejen pro Spojené království, ale také pro zbytek Evropy a Spojené státy“. Rozhodnutí konzervativní vlády uspořádat do konce roku 2017 referendum o  setrvání Spojeného království v Evropské unii vneslo do evropské i světové politiky prvky nejistoty. Případné vystoupení Spojeného království z Unie by významně ovlivnilo poměry v Evropě, vedlo by jak k oslabení Evropské unie, tak k oslabení Spojeného království. Spojené království je druhá nejvýznamnější ekonomika v EU po Německu, a je po Německu druhým největším čistým plátcem do evropského rozpočtu. Vystoupení Spojeného království z Evropské unie by vedlo ke snížení příjmů evropského rozpočtu, který by bylo nutno zvýšit podle odhadu o cca 6 procent, pokud by měly být zachovány existující unijní programy. Velmi komplikovaný by byl následný proces vystoupení po právní stránce, který by trval až tři roky, jakož i dopady tohoto kroku na vztahy Unie s třetími zeměmi. Spojené království by muselo dojednat nový model vztahů s Evropskou unií a též vztahy s třetími zeměmi. Nepřekvapuje, že možného vystoupení Spojeného království z  Unie se obávají Spojené státy a britští spojenci v NATO. Poukazuje se na to, že by tento krok měl vedle ekonomických a právních též vážné bezpečnostní dopady. Skotská národní strana prosazuje omezení programu modernizace jaderných ponorek Trident umístěných v Holy Loch. USA dávají najevo, že si přejí jednotnou a stabilní Evropu. Od začátku podporovaly myšlenku evropské integrace a  vložily do ní nemalý politický kapitál. Případné vystoupení Spojeného království z  Unie by se mimo jiné negativně projevilo na jednání o  dohodě o  transatlantickém partnerství (TTIP). Pro USA je jednodušší vést jednání s  jedním zástupcem osmadvaceti zemí, než jednat s představiteli každé země zvlášť. Michael Froman, poradce prezidenta B. Obamy a hlavní vyjednavač USA pro zahraničně-obchodní záležitosti se vyjádřil jednoznačně: „Naším zájmem není uzavírat dohody o  volném obchodu s jednotlivými zeměmi. Snažíme se vytvářet větší platformy v tomto směru, ke kterým se ostatní země mohou časem připojovat.“ „Je nanejvýš jasné, že Británie má větší hlas v obchodním vyjednávání jako součást EU, coby větší ekonomické entity.“ Britský list The Guardian v říjnu 2015 informoval o tom, že Spojené státy dokonce Velkou Británii před odchodem z Evropské unie varují. Pokud by se Británie ocitla mimo EU, mohla by začít čelit stejným obchodním překážkám ze strany USA, jako Čína, Brazílie nebo Indie. Britská konzervativní vláda pod vedením D. Camerona se však rozhodla svůj politický program vůči Evropské unii realizovat i přes řadu potencionálních rizik. Pozorovatelé poukazují na to, že D. Cameron je vystaven silnému tlaku vlivného protievropského křídla v konzervativní straně, které tvoří nejméně padesát poslanců a též UKIP, která je sice v Dolní sněmovně zastoupena jedním poslancem, má však silný vliv na britskou veřejnost a na protievropské síly v konzervativní straně. Nepřekvapuje, že za této složité situace britská vláda po parlamentních volbách v květnu 2015 váhala s konkrétní formulací britských požadavků na reformu vztahů Spojeného království s Evropskou unií, jejichž splněním podmínil D. Cameron svou podporu pro setrvání Spojeného království v Evropské unii. Britské požadavky formuloval David Cameron teprve 10. listopadu 2015 před jednáním Evropské rady v prosinci 2015 v dopise předsedovi Evropské rady Donaldu Tuskovi a doplnil je v několik projevech. D. Tusk uvedl, že zahájí dvoustranné konzultace s představiteli členských zemí EU a s Evropským parlamentem. Podle jeho vyjádření se předpokládá, že na zasedání Evropské rady v prosinci 2015 dojde k diskusi o britských požadavcích, což by mělo být základem pro případnou dohodu v únoru 2016, aby bylo možno ve Spojeném království uspořádat referendum v polovině roku 2016. Po zveřejnění svých požadavků jednala britská vláda s  členskými zeměmi Unie, aby je podrobněji informovala o svých záměrech a získala podporu pro své stanovisko. Britské požadavky obsahují tyto hlavní body: 22

•

o  mezení volného pohybu osob uvnitř Evropské unie a omezení sociálních dávek pro občany EU přicházející do Británie, • z proštění Británie závazků na vytváření „stále těsnější unie“, a přiznání větší role národním parlamentům, • s táty, které nepřijaly euro, nesmějí čelit diskriminaci. Iniciativy eurozóny, jako například bankovní unie, musejí být pro ostatní země dobrovolné. Daňoví poplatníci v  zemích mimo eurozónu nemají mít povinnost poskytovat finanční podporu státům eurozóny, které se ocitnou v problémech. • posilování konkurenceschopnosti jako základní princip EU. Podle D. Camerona britská vláda doporučí britským voličům, aby se vyslovili pro setrvání Spojeného království v Evropské unii za podmínky, že budou britské požadavky splněny. Cameron neskrýval, že dosáhnout tohoto cíle bude obtížné.

Ukázalo se, že D. Cameron se v tomto ohledu nemýlil. Při jednáních s členskými zeměmi se ukázalo, že se britské vládě nepodaří prosadit požadavek spočívající v omezení imigrace do Británie z ostatních unijních zemí. Šlo by de facto o omezení volného pohybu osob, což je jedna ze základních svobod evropského jednotného trhu a pro řadu členských zemí je britský požadavek nepřijatelný. Obdobný názor mají i představitelé Evropské komise. D. Cameron si je též vědom toho, že reformy, které britská vláda požaduje, vyžadují souhlas sedmadvaceti vlád členských zemí Unie, a též souhlas Evropského parlamentu. Přitom je známo, že změna zakládajících smluv je velmi nepopulární a  pro řadu členských zemí nepřijatelná. Vyžaduje náročná jednání a dlouhou implementační dobu. Uvažuje se proto o kompromisním řešení, např. o protokolu nebo o závazné politické deklaraci, která by byla ratifikována později, jako tomu bylo v případě koncesí poskytnutých v uplynulém období Dánsku a Irsku. David Lidington, britský ministr pro Evropu, prohlásil, že vláda usiluje o to, aby eventuální dohoda byla „nezvratná a právně závazná“ (irreversible and legally binding). D. Cameron se koncem roku 2015 nacházel v obtížné situaci. Podle studie zpracované Evropskou radou pro zahraniční otázky nezískal dostatečnou podporu pro dvě třetiny svých návrhů. Před jednáním Evropské rady v prosinci 2015 se mu nepodařilo dosáhnout dohody o nejdůležitějším bodu ze seznamu jeho požadavků, tj. o omezení volného pohybu osob uvnitř Evropské unie. Byl vystaven kritice ze strany radikálního protievropského křídla konzervativní strany, že jeho požadavky na reformu vztahů mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií jsou příliš měkké, byl pod tlakem vlády USA, aby Spojené království z EU nevystupovalo. Zároveň nemohl přehlížet, že rostla podpora britské veřejnosti pro návrh na vystoupení z EU. Nálady veřejnosti značně ovlivňuje britský tisk. Některé vlivné deníky jako Daily Mail, Daily Express, Daily Telegraph, bulvární deník The Sun a dokonce i The Times se vyslovují pro vystoupení Spojeného království z EU. Teroristické útoky v Paříži 13. listopadu 2015 zvýšily obavy veřejnosti z důsledků migrační krize v Evropské unii a z perspektivy masové imigrace uprchlíků do Spojeného království. Průzkumy veřejného mínění v listopadu 2015 ukázaly, že v referendu by se pro vystoupení z Unie vyslovilo 52 procent voličů. Britští voliči mají v referendu odpovědět na otázku „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo z  Evropské unie vystoupit?“ (Should the United Kingdom remain a member of the European Union, or leave the European Union?) Pokud se D. Cameronovi nepodaří dosáhnout uspokojivé dohody o britských požadavcích, je otázka, jaké doporučení má dát britským voličům – zda setrvat v Evropské unii nebo z Evropské unie vystoupit. Situaci mu neulehčí ani opoziční labouristická strana, jejíž vedení v září 2015 deklarovalo, že se vysloví pro setrvání Spojeného království v Evropské unii bez ohledu na výsledek jednání britské vlády s Evropskou unií. David Cameron musí rozhodnout též o další důležité otázce, a to o termínu referenda. Vzhledem k tomu, že v roce 2017 se budou konat parlamentní volby v Německu a ve Francii a prezidentské volby ve Francii, se předpokládá, že referendum by se mělo konat v polovině roku 2016. V případě, že v této době bude zřejmé, že se britští voliči vysloví pro vystoupení Spojeného království z EU přes pozitivní doporučení premiéra, vznikla by se pro D. Camerona politicky neúnosná situace, která by mohla vést k jeho rezignaci. D. Cameron již tuto možnost předvídá a otvírá si cestu k tomu, aby doporučil britským voličům vystoupit z EU pod záminkou, že se britské vládě nepodařilo dosáhnout dohody o reformě EU. Za této situace nelze vyloučit, že v ohlášeném referendu se britští voliči vysloví pro vystoupení Spojeného království z EU. Na tuto možnost se již řada institucí připravuje. Lze např. uvést, že jedna z největších evropských bank, Deutsche Bank, podle listu Financial Times oznámila, že vytvořila pracovní skupinu, která se má zabývat případnými důsledky odchodu Británie z Evropské unie a možným přesunutím některých bankovních aktivit z Londýna do eurozóny. Rozhodnutí britské vlády jednat o  reformě vztahů mezi Spojeným královstvím a  EU 23

Dohoda o iránském jaderném programu JUDr. Zdeněk Matějka

a uspořádat do konce roku 2017 referendum o jeho setrvání v EU klade veliké nároky na evropské instituce a zejména na Evropskou komisi. Pozornosti zaslouží vyjádření předsedy Komise, které pronesl ve své Zprávě o stavu Unie, kterou přednesl 9. září 2015 v Evropském parlamentu.

J.-P.Juncker řekl: „Od doby, kdy jsem se ujal funkce, se situace ohledně Spojeného království vyjasnila: do konce roku 2017 proběhne referendum o tom, zda Velká Británie zůstane v Unii, či nikoli. Bude to samozřejmě rozhodnutí voličů ve Spojeném království. Tvrdit, že toto rozhodnutí nebude mít strategický význam pro Unii jako celek, by nebylo ani upřímné ani realistické. Vždy jsem říkal, že chci, aby Spojené království zůstalo v Evropské unii. A že chci s britskou vládou spolupracovat na spravedlivém řešení pro Velkou Británii. Britové kladou zásadní otázky pro EU i o EU. Zda EU přináší svým občanům prosperitu. Zda se činnost EU zaměřuje na oblasti, kde může dosáhnout výsledků. Zda je EU otevřená zbytku světa.“ „V zájmu spravedlivosti vůči Spojenému království bude součástí tohoto řešení konstatování skutečnosti, že není pravda, že by se všechny členské státy účastnily všech oblastí politiky EU. Zvláštní protokoly stanoví postavení Spojeného království například vůči euru a v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. V zájmu spravedlivosti vůči ostatním členským státům nesmí cesta, kterou si zvolí Spojené království, omezovat ostatní státy v prohlubování integrace v oblastech, v kterých to uznají za vhodné. Budu usilovat o spravedlivé řešení pro Velkou Británii. Budu tak činit z jednoho jediného důvodu: protože se domnívám, že Evropské unii je lépe s Velkou Británií jako členem a že Velké Británii je lépe v EU.“ „Evropská unie je dynamický projekt. Projekt, který má sloužit svým občanům. Nemá vítěze ani poražené. Všichni dostáváme zpět více, než do něj vkládáme. Je to jediný, komplexní projekt. To je také vzkaz pro naše partnery ve Spojeném království, na které vždy myslím, když přemýšlím o velkých politických výzvách v nadcházejících měsících.“ Závěr Výsledky jednání Evropské rady v prosinci 2015, která projedná zprávu pěti předsedů evropských institucí o dokončení evropské hospodářské a měnové unie do roku 2025 a návrh britské vlády na reformu vztahů mezi Spojeným královstvím a EU, do značné míry určí vývoj evropské integrace v nadcházejícím období. Je zřejmé, že Evropská unie vstupuje do období, kdy se realitou stane struktura o více rychlostech. Řečeno slovy J.-P. Junckera „nesmí cesta, kterou si zvolí Spojené království, omezovat ostatní státy v prohlubování integrace v oblastech, v kterých to uznají za vhodné.“ Praha, 10.12.2015

Iránský jaderný program byl po několik posledních desetiletí jedním z nejkontraverznějších problémů světové politiky. Byl spuštěn již v  50. letech s  pomocí USA, které šáhovi atomové elektrárny vnucovaly původně proti jeho vůli. Dohoda o spolupráci v oblasti jaderného výzkumu mezi Iránem a USA byla podepsána v roce 1957. Podmínkou spolupráce byl přístup ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní (Non – Proliferation Treaty – NPT), kterou Irán podepsal jako zakládající člen v roce 1968. Irán dostal výzkumný reaktor a vybudoval výzkumné centrum na Teheránské univerzitě. V roce 1974 podepsal s Mezinárodní agenturou pro atomovou energii (MAAE) dohodu o kontrole a monitorování všech jaderných zařízení na svém území. Ve stejném roce vznikla Iránská organizace pro jadernou energii, která připravila program výstavby 22 jaderných reaktorů, které měly být dodány americkými, francouzskými a západoněmeckými firmami. Po islámské revoluci 1979 západní Evropa a USA odmítly další účast na iránských jaderných programech. V letech irácko-iránské války 1980-88 byl program zastaven a když se Irán rozhodl program obnovit, byl jedině SSSR ochoten dodat zařízení pro jadernou elektrárnu v Bušehru. Oficiálně byla dokončena v roce 2011. Kromě této elektrárny Irán vybudoval řadu jaderných komplexů po celé zemi. Ve městě Arak je zařízení na výrobu těžké vody. Vyhořelé palivo z jeho reaktoru podle MAAE obsahuje dost plutonia pro výrobu jaderné bomby. Největší zařízení na obohacování uranu, spuštěné v roce 2007 s rozsáhlými podzemními prostorami pro 50 000 centrifug, se nachází blízko města Natanz. Výstavbu tohoto zařízení Irán hned nehlásil MAAE a přiznal jeho existenci až v roce 2009 po zveřejnění satelitních snímků. Pro zpracování obohaceného uranu byla v roce 2006 uvedena do provozu zařízení v Isfahánu. Kromě jaderných zařízení disponuje Irán uranovým dolem v  Gašínu, využívaným od roku 2010. Vojenský komplex jižně od Teheránu je určen pro výzkum, vývoj a výrobu munice, raket a výbušnin. První americké ekonomické sankce byly uvaleny na Irán již v roce 1987 nejen kvůli jeho jadernému programu, ale i kvůli jeho údajné podpoře terorismu. Spolu s Izraelem ovšem USA považují za podporu terorismu iránskou podporu boji proti izraelské okupaci palestinských území. Sankce bránily hlavně v přístupu k americkému zboží a službám. V roce 1995 americký Kongres explicitně definoval výrobky, které nesmějí do Iránu vyvážet nejen americké firmy, ale ani jejich zahraniční filiálky. O rok později k sankcím proti Iránu a Libyi americký Kongres přijal speciální zákon. Tento zákon se vztahoval nejen na americké občany, ale i na občany a firmy třetích zemí, působící i mimo území USA4. V  roce 2010 americký Kongres přijal další balíček sankcí o  zákazu přístupu iránských bank do amerického finančního systému. Byl zablokován majetek osob, které údajně spolupracovaly na jaderném programu a porušovaly lidská práva v Iránu. Později byl zablokován majetek iránských finančních institucí a  vlády. Byly zakázány finanční transakce spojené s nákupem iránské ropy. Sankce byly rozšířeny do oblasti energetiky, loďařského průmyslu a lodní dopravy. Bylo umožněno dovážet do Iránu jen některé potraviny, léky a zdravotní potřeby v rámci „humanitární pomoci“. USA se spojenci celou dobu Irán obviňovali, že obohacuje uran na víc % než je nutné pro atomové elektrárny a s pomocí MAAE v Radě bezpečnosti OSN postupně prosadily 4 rezoluce o ekonomických sankcích OSN proti Iránu. S těmito opatřeními, které byly mírnější, než prosazovaly USA a Západ, samozřejmě muselo souhlasit i Rusko a Čína. V této souvislosti je třeba vysvětlit, že sankce vyhlášené Radou bezpečnosti, byly značně bezzubé, protože ty nejúčinnější, navrhované USA, byly Ruskem spolu s  Čínou při konzultacích o přípravě příslušných rezolucí omezeny; Rusko s Čínou měly zájem na zachování svého obchodu s Iránem (Rusko především zbraně, Čína hlavně ropa). USA, Kanada, Japonsko, Austrálie, Nový Zéland a další země a obzvláště EU jako celek proto vyhlásily svoje vlastní sankce ohledně dovozu iránské ropy a zejména sankce ve finanční a bankovní oblasti. Ty prakticky znemožňovaly obchod s Iránem i pro české podniky, protože byly zakázány

4

24

TOMÁŠ, Radek: Americké hospodářské sankce v 90. letech 20. století, Mezinárodní vztahy, 2003, s. 57

25

transakce s hlavními iránskými bankami. Ve všech těchto případech trpěly ovšem nejen iránské firmy, ale pochopitelně i firmy západních zemí. Rozsáhlá propagandistická kampaň v  minulém desetiletí však nebyla založena jen na skutečných iránských prohřešcích, ale často spíš na výmyslech. Spojené státy nemohly zapomenout na to, že po islámské revoluci v roce 1979 ztratily věrného spojence – šáha. V následujícím roce 1980 iránští radikální studenti s požehnáním iránského duchovního vůdce ajatolláha Chomejního obsadili americké velvyslanectví v  Teheránu a  jejich pracovníky vzali jako rukojmí. To je v dějinách diplomacie velmi ojedinělý počin, ke kterému nesáhl ani Hitler. Snaha tehdejšího prezidenta Jimmyho Cartera osvobodit rukojmí skončila ohromnou blamáží, protože motory vrtulníků přepravující vyslané komando přestaly v pouštním prachu fungovat. Carter prohrál kvůli rukojmím volby a Iránci vrátili rukojmí až nově zvolenému prezidentu Reaganovi po 444 dnech. Dodnes obě země styky neobnovily a jejich vzájemné vztahy byly až do uzavření dohody o jaderném program velmi napjaté. Machinace kolem iránského jaderného programu odhaluje řada publikací, mj.“Manufactured Crisis: The Untold Story of the Iran Nuclear Scare“ (Vykonstruovaná krize: Nevyřčený příběh o iránské jaderné hrozbě) z pera amerického historika a investigativního novináře Garetha Portera, který se tímto tématem dlouhodobě a intenzívně zabývá. Podrobně o knize informoval portál Britské listy.5 Podle tohoto autora američtí konzervativci, zejména tehdejší americký velvyslanec v OSN John Bolton, dlouhá léta připravovali proti Iránu válku a vpád do Iráku v roce 2003 byl přípravou na ni. Bolton tlačil na MAAE, aby nalezla důkazy o  tom, že Iránci vyvíjejí atomovou zbraň. Určité iránské prohřešky inspektoři našli, ale nešlo o žádné přímé důkazy. Proto společný výstup 16 amerických zpravodajských služeb (tzv. National Intelligence Estimate) v roce konstatoval, že „neexistují důkazy o tom, že by Irán obohacoval uran pro získání atomového arzenálu s dodatkem, že Teherán s vysokou pravděpodobností do podzimu 2003 na jaderné bombě pracoval“. Prezident Bush a neokonzervativci přesto propagandistickou kampaň dále stupňovali. S nástupem Baracka Obamy se postoj americké vlády k iránskému jadernému programu fakticky nezměnil. Jeho slovní deklarace volající po diplomatickém řešení i iránského problému však zřejmě pomohly Obamovi k předčasnému získání Nobelovy cenu míru. Zprávu MAAE, která vycházela výlučně z izraelských zdrojů, ovšem USA využily k vyhlášení nových sankcí na export iránské ropy a na transakce Centrální iránské banky. USA se v té době aktivně zapojily do kybernetické války proti iránskému jadernému průmyslu. Vztahy obou zemí komplikovaly i americké vojenské intervence v Afghánistánu a v Iráku. Pod tlakem neokonzervativců prezident Bush se v roce 2001 rozhodl svrhnout režimy ve třech zemích „osy zla“ (Irán, Irák, KLDR). První na řadě byl v roce 2003 Irák. Pentagon považoval invazi spíš za vojenské cvičení, protože irácká armáda byla zdecimována jednak zdrcující porážkou při operaci Pouštní bouře v roce 1991 a pak dlouholetými sankcemi a bombardováním. Pentagon také nevzal v úvahu základní skutečnosti. „Vývoz“ demokracie a svobodných voleb do Iráku znamenal, že většinoví šíité ve volbách zvítězili a dosavadní vládnoucí menšina sunnitů do značné míry volby bojkotovala. Sunnitské strany, které se voleb zúčastnily, je samozřejmě prohrály. Američané vítězným šíitům logicky a správně radili, aby sunnitským představitelům přenechali některé ministerské posty, což šíitští vůdcové považovali za šikanu a výsměch. Oponovali Američanům: „Nejdřív nám říkáte, že hlavním projevem Vámi přivezené demokracie jsou volby, a když je vyhrajeme, tak nás nutíte, abychom jejich výsledky ignorovali a těm, kteří volby bojkotovali nebo prohráli, přenechali vládní funkce, tedy trafiky.“ Svými intervencemi v Afghánistánu a Iráku tak američtí neokonzervativci dosáhli přesného opaku, než zamýšleli. Svržením Tálibánu a  Saddáma Husajna Američané zbavili Irán jeho hlavních soupeřů v  oblasti a  postavení Iránu jako vedoucí regionální velmoci na Středním východě zesílilo. Výsledkem absurdní situace, do které se Američané v Iráku dostali, bylo, že šíitští vůdcové a vláda byli a jsou dodnes v mnohých směrech blíže Iránu než USA. Nejen z náboženských důvodů, ale i proto, že mnozí z nich strávili léta exilu před pronásledováním režimem Saddáma Husajna právě v Iránu. Bylo úsměvné vidět záběry v televizi a číst v New York Times o vzájemných lichotkách při setkáních iráckého premiéra Malíkího a  iránského prezidenta Ahmádinežáda, kterého západní propaganda líčila v těch nejčernějších barvách. Dnes část amerických činitelů není ochotna uznat odpovědnost prezidenta Bushe a americké vlády za vznik Islámského státu a snaží se vinu svést na irácké šíity a dlouholeté

5

26

http“//blisty.cz/art/72836.html, cit. 2. 10. 2015

ho premiéra Malíkího, protože údajně sunnity utlačovali. Většina pozorovatelů si ovšem uvědomuje, že mnohem větší podíl na vzniku Islámského státu má naprosto nešťastné rozpuštění irácké armády a policie po obsazení země v roce 2003, které vedlo k rozsáhlému rabování a přímo vehnalo statisíce propuštěných důstojníků a vojáků do řad protiamerických povstalců. Dnes v řadách bojovníků Islámského státu jsou mnozí generálové a důstojníci saddámovské armády včetně „chalífa“ Bagdádího. Americká propaganda reagovala na posílení pozic Iránu v  regionu i  v  důsledku irácké intervence obviňováním, že jeho jaderný program má vojenský charakter. Nenávistná kampaň proti Iránu byla vyvolána i v souvislosti s přípravou tzv. protiraketového systému v Evropě, jehož součástí měl být i radar v Brdech. Stoupenci radaru tvrdili, opakovaně i premiér Topolánek a ministr Saša Vondra, že má ochránit Ameriku před iránskými a severokorejskými raketami. Tato absurdita byla opakována nehledě na logické protesty odborníků, kteří na globu dokazovali, že je prostě nemožné z těchto zemí vypouštět rakety do Ameriky přes Brdy. Z  té doby je i  nepochopitelná snaha ministra Schwarzenberga jmenovat českého velvyslance v Iránu místo chargé d´affaires en pied. Iránci odpověděli, i když se podle Vídeňské konvence o diplomatických stycích odmítnutí agrément velvyslanci nemusí zdůvodňovat, že považují za nelogické zvyšovat úroveň zastoupení v době, když v ČR probíhá kampaň zdůvodňující výstavbu amerického radaru údajnou hrozbou iránských raket a když z českého území je vysílaná „štvavá americká propaganda Radiem Svoboda v perštině“. K úspěšnému řešení dosud začarovaného problému iránského jaderného programu přispěl i vývoj uvnitř Iránu. Pro Američany bylo nesporně obtížné dohodnout se s prezidentem Ahmádínežádem s  jeho ostrou protiamerickou a  hlavně protiizraelskou rétorikou. Když však byl v Iránu v létě 2013 zvolen liberální a realistický prezident Hasan Rúhání, ledy se pohnuly. Jen několik týdnů po svém zvolení se zúčastnil Valného shromáždění OSN v New Yorku a inicioval telefonický rozhovor s americkým prezidentem Barackem Obamou. Jednalo se o první kontakt mezi oběma zeměmi na tak vysoké úrovni za posledních 30 let. Rúhání ujistil Obamu, že chce brzy dosáhnout dohody o jaderném programu a že Irán v žádném případě nechce získat jadernou zbraň. Z Rúháního iniciativy začala nejdříve tajná jednání s Američany, z nichž vzešel formát 5+1, což je pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN a Německo. Je zajímavé, že v tomto smyslu o účastnících jednání referují světová i česká média, protože je to pochopitelné i pro laiky. V samotné dohodě však označení P5+1 nenajdeme a užívá se pojem E3/EU+3 (členové EU Velká Británie, Francie a Německo, EU jako celek a tři další velmoci USA, Rusko a Čína). Prosadila to EU a hlavně její Vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku Federica Mogherini v zájmu zviditelnění EU. Kromě toho takový formát poněkud tlumí jinak ne příliš pochopitelné a logické postavení Německa vedle pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. V západní propagandě se většinou mluví o tom, že Irán různé sankce zasáhly tak silně, že ho přiměly k povolnosti. Je to ovšem jen část pravdy. Sankce nesporně iránskou ekonomiku a vnější ekonomické vztahy poškozovaly a svou úlohu sehrály. Sankce ovšem postihovaly i ekonomiku západních zemí včetně Česka. Občas proskočí na veřejnost případ milevské firmy, která v roce 2000 uzavřela s Iránem kontrakt na dodávku vzduchotechnického zařízení pro atomovou elektrárnu v Bušehru. Tento případ znám z vlastní zkušenosti, protože jsem tehdy jako generální sekretář MZV byl ve vedení ministerstva, které se jím opakovaně zabývalo. USA tehdy na Zemanovu vládu vyvinuly tak silný nátlak, že vláda prosadila v  parlamentu zvláštní zákon, který dodávku zakázal. Výsměchem elementární logice je pak fakt, že česká firma toto nejaderné zařízení dodat do Iránu nemohla, ale dodaly ho západní firmy, jejichž vlády americkému nátlaku nepodlehly. Uzavření dohody o iránském jaderném programu urychlila i syrská krize. Na rozdíl od většiny zemí, kde proběhlo tzv. arabské jaro, dosavadní režim prezidenta Asáda nepadl krátce po vypuknutí nepokojů a následném povstání, mj. proto, že si udržel podporu podstatné části obyvatelstva uvnitř země a že se za něj postavily Rusko a Irán. Až do uzavření dohody totiž většina oficiálních představitelů hlavních podporovatelů syrských povstaleckých skupin – Saúdské Arábie, Kataru, USA a Turecka, tvrdošíjně odmítala účast Iránu na jednáních o politickém řešení krize. Docházelo přitom k absurdním situacím. Na jednání o politickém řešení syrské krize v roce 2012 v Ženevě např. generální tajemník OSN Pan Ki-mun pozval zástupce Iránu, ale na nátlak USA byl nucen generální tajemník OSN pozvání Iránu odvolat. Dnes je účast Iránu na jednáních o Sýrii nebo o boji s Islámským státem považována za zcela logickou. Oficiální jednání o přípravě dohody začala koncem roku 2013 a relativně brzy obě strany odsouhlasily rámcový plán omezení iránského jaderného programu. V lednu 2014 se začala realizovat konkrétní opatření, např. byly pod dohledem MAAE odpojeny centrifugy 27

určené pro obohacování uranu na úroveň 20%. Západní země recipročně zmírnily některé sankce. Celkem jednání od začátku do podpisu dohody trvala dvacet měsíců. Během nich Irán stihl podepsat dohodu s Ruskem o výstavbě dvou nových reaktorů v Bušehru a potvrdil svoje stanovisko, že pokud nebudou zrušeny sankce, nebude žádná dohoda. Předběžná dohoda byla uzavřena v Lausanne v dubnu 2015 a konečná dohoda (oficiálně nazvaná Společný komplexní akční plán – Joint Comprehensive Plan of Action) byla podepsána ministry zahraničí a Vysokou představitelkou pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU Federikou Mogheriniovou 14. července 2015 ve Vídni, sídle MAAE.6 Je třeba připomenout, že dosažení kompromisu mezi těmito sedmi partnery bylo mimořádně obtížné a stálo mnoho úsilí na všech stranách. Že se to podařilo, je možné považovat za významný úspěch světové diplomacie. Občas je podpis dohody označován za jeden z  pouhých dvou úspěšných diplomatických aktů prezidenta Obamy spolu s  obnovením diplomatických styků s Kubou na jaře 2015. Stručným obsahem dohody je iránský závazek pod přísnou kontrolou omezit svůj jaderný program jen na mírové účely a ostatní účastníci se zavazují postupně odstranit sankce.

Konkrétně: • Irán potvrzuje, že v žádném případě nebude vyvíjet, vyrábět nebo se snažit získat jaderné zbraně • Dohoda vylučuje řešení problému s použitím síly • Irán uzavře zařízení na obohacování uranu ve Fordow • Své zásoby obohaceného uranu Irán omezí o 96% na 300 kg. Po 15 let bude obohacovat uran jen do 3,67%. Nadlimitní centrifugy budou uskladněny pod kontrolou MAAE • Reaktor na těžkou vodu v Araku bude změněn tak, že nebude schopen vyrábět větší množství plutonia, použitelného k výrobě jaderné zbraně; výstavba reaktorů na těžkou vodu na následujících 15 let je zakázána • Konkrétní úkoly při kontrole plnění dohoda stanoví pro MAAE. Irán umožní inspektorům MAAE kontrolovat všechna zařízení včetně vojenských, pokud budou mít oprávněné podezření na neohlášenou nukleární aktivitu. Vstup do vojenských zařízení není však garantován. Irán může namítat a v takovém případě rozhodne mnohostranná komise většinovým hlasováním. Do tří dnů se bude muset Irán rozhodnutí komise podřídit • Iránu se uvolní hodnota zmrazeného majetku v hodnotě kolem 100 mld. USD. Bude uvolněn prodej ropy a země se znovu zapojí do světového finančního systému • Omezení na obchod konvenčními zbraněmi budou trvat dalších pět let a omezení v případě technologií na výrobu balistických střel 8 let • Podle dohody vznikne Společná komise všech sedmi účastnických států, která bude monitorovat plnění ustanovení dohody. Každé dva roky se komise sejde na úrovni ministrů • Případná podezření, že Irán neplní své závazky, projedná Společná komise do 30 dnů. Pokud se nedohodne, projedná je Rada bezpečnosti OSN a  do 65 dnů rozhodne, zda pokračovat v rušení sankcí. Veto nějakého stálého člena Rady bezpečnosti OSN by znamenalo znovuzavedení sankcí. • Rada bezpečnosti OSN bude plnění dohody sledovat po 10 let. Technické detaily jsou rozpracovány v pěti přílohách. Dohoda definuje několik termínů důležitých pro realizaci závazků účastnických zemí. Den finalizace je dnem podpisu, po kterém následovalo předložení dohody Radě bezpečnosti OSN, což se stalo už 20. července, kdy Rada bezpečnosti jednomyslně přijala rezoluci na podporu dohody. 90 dní po schválení Radou bezpečnosti označuje dohoda za „Adoption Day“ (Den přijetí), kdy závazky stran vstupují v platnost a jednotlivé země přijímají příslušná opatření k realizaci svých závazků. Tím dnem se stalo 18. září. „Implimantation Day“ (Den realizace) označuje datum, kdy MAAE potvrdí, že Irán přijal nutná opatření podle dohody a EU s USA přijmou nezbytná opatření ohledně sankcí. To se stalo 18. října.

let po Dni přijetí, kdy MAAE předloží zprávu o tom, že Irán využívá jaderný materiál jen pro mírové účely a EU a USA splní své příslušné závazky. „Termination Day nastane, až Rada bezpečnosti OSN nejdéle 10 let po Adoption Day potvrdí, že předchozí rezoluce o sankcích nebylo třeba obnovovat.7 Kromě samotné dohody podepsal Irán s MAAE tzv. Cestovní mapu k objasněni některých otázek z minulosti iránského jaderného programu, která navazuje na rámcovou dohodu o spolupráci z roku 2013. Umožňuje Agentuře posuzovat ve spolupráci s Iránem otázky kolem možného vojenského rozměru iránského jaderného programu. Zajišťuje setkávání odborníků a technické diskuse, při nichž Irán vysvětluje vznášené otázky a podezření kolem vojenského zařízení v Parčinu. Hned druhý den po podepsání dohody přispěchalo MZV ČR s prohlášením, ve kterém uvítalo dohodu o íránském jaderném programu, stejně jako uzavření dohody mezi Íránem a MAAE o Cestovní mapě k objasnění některých otázek z minulosti a přítomnosti íránského jaderného programu. MZV ČR velmi oceňuje práci vyjednávačů, neboť jednání byla obtížná a zdlouhavá. Podle prohlášení „MZV ČR pevně věří, že dohoda zajistí za plného využití verifikačních mechanismů MAAE výlučně mírový charakter íránského jaderného programu. Finální dohoda ukázala, že zásadní mezinárodní spory mohou být vyřešeny trpělivým dialogem a diplomatickou cestou. Doufáme, že dohoda může přinést větší bezpečnost světu a zejména pak sousedům Íránu, a povede tak i k posílení míru a stability na Blízkém východě.“8 Ve světě i v Iránu byla dohoda přijata s uspokojením. Iránský prezident Hasan Rúhání se o dohodě vyjádřil jako o začátku nové kapitoly vztahů se světem a Islámskou republikou. Podle iránského prezidenta. Podle jeho slov, Írán nežádal mocnosti o dobročinnost, chtěl jen nestranné spravedlivé a  oboustranně výhodné jednání. Prezident rovněž poznamenal, že realizace dohody o jaderném programu postupně odstraní nedůvěru mezi Íránem a Západem. „Dnešní den představuje začátek spolupráce se světem. Izrael se marně snažil dohodu zmařit. Irán o  výrobu jaderné zbraně nikdy neusiloval a  usilovat nebude,“ řekl íránský prezident a vyzval okolní státy, aby ignorovaly izraelskou propagandu. Kromě Rúháního vystoupení odvysílala íránská státní televize živě z Bílého domu i projev amerického prezidenta Baracka Obamy, což je v Islámské republice nanejvýš nezvyklé. Obama se o dohodě vyjádřil jako o příležitosti, kterou se vyplatí využít. Varoval, že bude vetovat jakoukoliv právní normu, která by zamezila její úspěšné realizaci. Obama dále uvedl, že se tím Teheránu zablokovaly všechny cesty k výrobě jaderných zbraní. Průlomová dohoda je podle něj založena na prověřování, a nikoli na důvěře, přičemž odmítnout ji by bylo „nezodpovědné“. Obama dále zdůraznil, že dohoda s Íránem nevyřešila všechny rozdílnosti mezi oběma zeměmi a že USA budou i nadále uplatňovat vůči Teheránu sankce kvůli porušování lidských práv a jiným záležitostem. Přesto Obama vnímá dohodu jako šanci pro pozitivní změnu v daném regionu. 9 Úspěšné završení jednání uvítal i  přímý účastník rozhovorů čínský ministr zahraničí Wang Yi: “ Poučení z dohody je trvání na politickém řešení, bez ohledu na to, jak je obtížný problém, jak je složitá situace, politické řešení je jediné reálné řešení. Tato dohoda nám dává užitečný příklad pro praxi, kterou můžeme využit pro řešení jiných mezinárodních problémů, např. jaderného problému na Korejském poloostrově. Proto význam této dohody je větší než jen o Iránu. Dohoda je jen začátek, realizace bude trvat 10 let. Přitom strany by měly nejdříve budovat důvěru, která je základem této dohody. Zároveň by strany měly vážně plnit své závazky, aby dohoda byla účinná. Čína jako stálý člen Rady bezpečnosti musí dbát na závazek udržovat mezinárodní mír a bezpečnost. K řešení iránského jaderného programu vždy přistupovala konstruktivně. Čína aktivně hledá nápady a cesty k řešení, jak problém vyřešit. Hledá konstruktivní způsob, který ocení všechny strany.“ 10 18. října 2015 EU přijala právní akty stanovující zrušení veškerých hospodářských a finančních sankcí EU souvisejících s  iránským jaderným programem. Tyto právní akty vstoupily v platnost v den, kdy MAAE ověřila, že Írán provedl dohodnutá opatření.11 Již v průběhu jednání proti uzavření dohody velmi vehementně vystupoval Izrael (premiér Netanjahu) a republikáni v americkém Kongresu, kde mají v obou komorách většinu. Klíčovou úlohu hrála židovská lobby. Přes tento odpor parlamenty všech zemí dohodu Main text + annexes 1-5, http://yadi.sk/d/H4yOu9tShrUs5

7

 http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/tiskovezpravy/MZV-CR-Prohlaseni-k-dosazeni-finalnidohody-o-iranskem-jadernem-programu-384094 cit. 20. 9. 2015

8

https://az-europe.eu/cz/243729-izrael-povazuje-jadrovu-dohodu-s-iranom-za-historicky-omyl, cit. 20. 9. 2015

9

Main text + annexes 1-5, http://yadi.sk/d/H4yOu9tShrUs5

6

28



10

http://www.chinaembassy.cz/cze/xwdt/t1281842.htm, cit. 2. 12. 2015

http://www.consilium.europa.eu/cs/press/press-releases/2015/10/18-iran-nuclear-deal/, cit. 20. 11. 2015

11

29

schválily. Poté, co dohoda vešla v platnost a začala se realizovat, izraelská vláda kritiku utlumila, především proto, že fakticky jako kompenzaci Izrael dostane bezplatné mnohomiliardové dodávky zbraní. Někteří odpůrci dohody ji však odsuzují i nadále, jako místopředseda ODS a europoslanec Jan Zahradil.12 Ještě v polovině prosince, když už plnění dohody bylo v plném proudu izraelský velvyslanec v Praze Gary Koren v Hospodářských novinách dohodu ostře odsoudil s tím, že „nejen neodvrací hrozbu pro svět, ale právě naopak“. Nepříliš přesvědčivě znějí slova velvyslance, že „alternativou k uzavřené dohodě mohla být mnohem lepší dohoda“.13 Zcela absurdní se zdá tvrzení izraelského premiéra Netanjahu na Valném shromáždění v září, kde prohlásil, že podepsání dohody zvýšilo pravděpodobnost vypuknutí války na Blízkém východě. 14 Zvlášť aktivní v odsuzování dohody byla a je židovská lobby v USA a činitelé republikánské strany, která ve snaze zdiskreditovat prezidenta Obamu vystupuje absolutně proti všemu, co prosazuje demokratická strana a prezident Obama bez ohledu na to, zda opatření je rozumné nebo ne. K bezprecedentnímu kroku sáhlo 47 republikánských senátorů v březnu 2015, když poslali „otevřený dopis iránskému vedení“, v němž ho vyzvali k tomu, aby neuzavíralo dohodu o svém jaderném programu s Obamovou vládou, protože demokrati ve volbách v roce 2016 prohrají a republikánský prezident případnou dohodu vypoví. Íránský ministr zahraničí Zaríf reagoval na tento zoufalý krok prohlášením, že republikáni dělají ze Spojených států nedůvěryhodnou zemí. Dopis odsoudil zvláště Bílý dům, který přiznal, že dopis oslabuje americkou pozici. Kromě amerických republikánů a Izraele nejhlasitěji proti dohodě vystupuje Saúdská Arábie jako tradiční rival Iránu v regionu Středního východu. Jeho argumentaci, založenou na wahhábistických sunnitských a proti šíitských heslech, však nelze brát vážně. Odpůrci dohody zároveň zveličují odpor, který se projevuje proti dohodě v Iránu15. Tam se kritika objevuje a je vedena bývalým prezidentem Ahmadínežádem, ovšem nemá naději dohodu potopit, pokud prezidenta Rúháního podporuje duchovní vůdce ajatolláh Chameneí. Místy až fanatický odpor Izraele proti dohodě je většině objektivních pozorovatelů naprosto nepochopitelný, i když v tomto případě jde „pouze“ o slova, propagandu. Je ale veřejným tajemstvím, které izraelské úřady, nemluvě o rozvědce Mossadu, odmítají jakkoliv komentovat, že řada iránských jaderných vědců v posledních letech záhadně zmizela nebo zemřela, několik hackerských útoků na čas vyřadilo iránská jaderná zařízení. Nikdo nepochybuje, že za těmito záhadnými jevy stojí Izrael. Američtí a  izraelští kritici ignorují skutečnost, že nejde o  dohodu jen Obamy s  Iránem. Nelze přece s vážnou tváří podezírat spolu s Obamou i Velkou Británii, Francii a Německo, že by po létech konfrontace, snahy o  izolaci Iránu a  sankcí vyjednaly dohodu, která by nebyla přesvědčivou zárukou toho, že Irán nebude schopen jadernou zbraň v dohledné době vyrobit nebo že alespoň dohoda tuto možnost oddálí. Nikdo totiž nepochybuje, že Irán bombu vyrobit může, protože k tomu má technologické i finanční schopnosti. Šlo jen o to se s ním dohodnout, že ji nevyrobí. Klíčovou úlohu při kontrole plnění dohody má Mezinárodní agentura pro atomovou energii, která má nyní 167 členských zemí. Své inspektory v Iránu má od počátku jeho jaderného programu a za toto dlouhé období si získala pověst vcelku nestranné a objektivní mezinárodní profesionální instituce. Její většinou pečlivě formulované závěry však byly občas v médiích s propagandistickými cíli zjednodušovány a zneužívány k obviněním, která MAAE nikdy přímo nevyslovila. V minulosti šlo hlavně o to, že MAAE kritizovala Irán za to, že obohacuje uran na větší procento, než je nutné k mírovému využití v atomových elektrárnách, ale v  médiích a  vystoupeních západních politiků se objevovaly formulace hovořící o snaze Iránu vyrobit atomovou bombu. Ke kontroverzním iránským aktivitám se MAAE vrací v tzv. závěrečné zprávě z 3. 12. 2015, která je podle červencové dohody nutná k rušení sankcí proti Iránu16. I titulek New York Times http://www.zahradil.cz/stanoviska_a_projevy/Dohoda-s-Iranem-otevira-dvere-dalsimu-zbrojeni. cit. 20. 9. 2015

12

Dohodě s Iránem nevěřte, varuje izraelský velvyslanec, Hospodářské noviny 11. 12. 2015

13



14



15



16

30

o této zprávě je tendenční a navozuje dojem, že zpráva tvrdí, že Irán pracoval na atomové bombě do roku 2009. Ve skutečnosti se v textu píše o kritice Iránu, že důkladně odpověděl jen na čtvrtinu z 12 konkrétních otázek, podle nichž došla MAAE k závěru, že „Irán prováděl počítačové modelování nukleárního výbušného zařízení do začátku Obamova období v roce 2009“. MAAE přitom dodává, že „nenašla žádný důkaz, že by toto úsilí uspělo ve vývoji kompletního projektu bomby“. Odpůrci dohody tvrdí, že Irán bude postupovat jako KLDR, která podepsala NPT a spolupracovala s MAAE, ale nakonec bombu vyrobila, NPT vypověděla a nyní má jistotu, že s atomovou bombou se Američané nepokusí svrhnout její režim, jak to udělaly v Iráku. Kritici dohody však ve světě i  v  USA tvoří jen malou část veřejnosti. Na její podporu zaslalo např. 29 špičkových amerických vědců, včetně nositelů Nobelovy ceny, expertů na jaderné zbraně a kontrolu zbrojení, dopis prezidentu Obamovi, ve kterém jeho administrativu za dosažený diplomatický úspěch ocenili. Omezující opatření označili za novátorská a přísná a do budoucna by se podle nich mohla stát vodítkem pro podobná ujednání. Ve prospěch dohody se také angažuje americká proizraelská skupina Jstreet a řada amerických umělců a intelektuálů. 17 Dopis na podporu dohody podepsalo i  340 amerických rabínů, kteří vyzývají senátory a poslance, aby se za dohodu postavili. Vyjadřují také znepokojení nad tím, že vzniká dojem, jakoby všichni představitelé židovské komunity v USA jsou v odporu k dohodě zajedno. „My spolu s řadou dalších židovských představitelů plně podporujeme tuto historickou jadernou dohodu,“ píší.18 Dosažení rámcové dohody již na jaře 2015 ve svém velikonočním poselství podpořil papež František.19 Celkově lze tedy konstatovat, že většina obvinění opakovaných po desetiletí západní propagandou, byla vylhaná, podobně jako zdůvodnění americké intervence v  Iráku v  roce 2003, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ničení, zejména chemické zbraně. Jejich smyslem bylo jednak odvést pozornost světové veřejnosti od Izraele jako vlastníka jaderných zbraní (i když nepřiznaného), jednak připravit půdu pro případné svržení iránského režimu. Izraelská vláda údajně na základě informací své zpravodajské služby – Mossadu – opakovaně tvrdila, že Irán je jen krůček od atomové bomby a hrozila bombardováním jeho jaderných zařízení. Nemohla to ovšem uskutečnit bez americké letecké podpory nebo alespoň amerického tichého souhlasu. Ten Izrael nikdy nedostal, protože Pentagon si uvědomoval, že Irán je k obraně svého území velmi dobře připraven, hlavně díky dodávkám moderních ruských protiletadlových raket. V souvislosti s analyzovanou dohodou je zajímavé připomenout, že v mezidobí mezi dočasnou a konečnou dohodou probíhala v květnu 2015 hodnotící konference Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.20 Schází se každé tři roky a na poslední došlo k ostré roztržce mezi 5 oficiálními nukleárními zeměmi a ostatními, které žádaly právně závazný dokument zakazující jaderné zbraně. V NPT je pouze zakotvena jejich likvidace jako cíl. Taková politická deklarace však Hnutí nezúčastněných a prakticky všem nenukleárním zemím nestačí. USA právně závazný dokument odmítly, stejně jako návrh na prohlášení Blízkého východu za bezatomovou zónu (kvůli Izraeli). Závěrečný dokument z hodnotící konference kvůli americkému postoji, podpořenému jen Velkou Británií a Kanadou, proto nebyl přijat. 21 Neschopnost členských zemí NPT přijmout závěrečný dokument na poslední hodnotící konferenci dokazuje problematičnost samotné smlouvy, z jejíhož nedodržování byl Irán v minulosti neustále obviňován. MAAE od iránského podpisu NPT po celou dobu prováděla v Iránu inspekce V některých dílčích otázkách Iránce “nachytala na švestkách“, např. při zatajování některých svých aktivit, čímž dávala vhodnou záminku k podezření, že fakticky chce atomovou bombu vyrobit. Na podporu opakovaného tvrzení oficiálních iránských představitelů o  výlučně mírovém zaměření jaderného programu země vyhlásil nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí v letech 2004 a 2012 k problematice jaderných zbraní tzv. fatvu. Jedná se o. nábožensko-právní výnos, který konstatoval, že výroba, vlast

 UMA Miroslav: Dohoda s Íránem: úspěch, nebo historická chyba?, http://www.iir.cz/article/dohodaT -s-iranem-uspech-nebo-historicka-chyba, cit. 20. 8. 2015



 ttp://www.christnet.cz/zpravy/27144/papez_ve_velikonocnim_poselstvi_pripomnel_utrpeni_ve_ h svete.url, cit. 20. 8. 2015

17



18

http://xnovinky.cz/netanjahu-dohoda-s-iranem-zvysila-pravdepodobnost-valky-1436501/, cit. 10. 10. 2015

19

S ANGER D., BROAD W.: Nuclear Agency Says Iran Worked on Weapons Design Until 2009, www.nytimes. Com/2015/12/03/world/middle east/iran, cit. 3. 12. 2015

21

G  LADSTONE R., ERDBRINK T.: Tensions in Iran After Nuclear Deal Grow in Hostility, xxx.nytimes 2015/11/16/world, cit. 16. 11. 2015



20



 ttp://www.ztis.cz/rubrika/blizky-vychod/clanek/tri-stovky-americkych-rabinu-vyslovily-podpoh ru-jaderne-dohode-s-iranem, cit. 20. 8. 2015

 AUF Tariq: Assesing the 2015 NPT Review Conference, http://www.sipri.org/review-2015, cit. 20. 6. R 2015  ttp://www.iir.cz/article/zmarene-nadeje-kam-dal-po-hodnotici-konferenci-smlouvy-o-nesirenih jadernych-zbrani, cit. 10. 12. 2015

31

Misperception in United States – Russian Federation Relations: Cause of Ukrainian Conflict? Jiří Mach nictví a použití jaderných zbraní jsou neslučitelné s učením islámu. Irán zároveň opakovaně poukazoval na to, že Izrael NPT nepodepsal, má několik set atomových hlavic, ale Západ o tom zarytě mlčí. Dohoda jako kouzelným proutkem změnila přístup západních vlád včetně české k Iránu, který tak vyšel z dlouholeté izolace, do které ho dostaly USA, EU a další západní země. Ještě v  létě 2015 do Iránu začali jezdit ministři zahraničí a  ekonomických resortů, aby předběhli druhé země při získání zakázek. Již 21. července, tedy pouhý týden po podepsání dohody, české ministerstvo průmyslu a obchodu oznámilo, že hodlá v Teheránu otevřít pobočku CzechTrade. „Českým exportérům se otevírají nové možnosti a  téměř 80 milionový íránský trh je pro ně velkou příležitostí,“ upozornil ministr průmyslu a  obchodu Jan Mládek, který dodal: „Nová zahraniční kancelář by se otevírala v teritoriu, ve kterém vidíme budoucí silné obchodní a oborové příležitosti. Historicky byly naše obchodní vztahy s Íránem vždy velmi korektní a smysluplné. Docházelo k významné obchodní výměně, zejména v  několika odvětvích, kde je ČR velice konkurenceschopná. Jedná se například o dopravní prostředky, strojní vybavení, investiční celky, dobývací a textilní techniku nebo energetické technologie. Nyní tedy máme rozhodně na co navazovat“. Zahraniční kancelář CzechTrade v Dubaji se již v loňském roce věnovala mapování příležitostí a možností prezentace na veletrhu v oblasti Středního východu včetně Íránu. Vytipovala stavební veletrh Projekt Iran 2015, kterého se v červnu 2015 zúčastnilo 6 českých firem. „Přítomnost na prvním ročníku veletrhu Project Iran nám přinesla přes sedm desítek kontaktů a v neposlední řadě možnost vidět na vlastní oči obrovský potenciál, který Írán nabízí nejen ve stavebnictví,“ dodává k účasti na veletrhu generální ředitel CzechTrade Radomil Doležal.22 V  září odjel do Iránu s  obchodní delegací zástupců 59 českých firem ministr Zaorálek. K jeho cti je třeba zdůraznit, že od svého nástupu do funkce počátkem 2014 veřejně vystupuje za zapojení Iránu do politického řešení syrské krize. V září 2015 také z iniciativy bývalého ministra zahraničních věcí z let 1998-2002 Jana Kavana vznikla Česko-Slovensko-Iránská obchodní komora. Za cíl si klade dosáhnout roční objem vzájemného obchodu v dobách Československa, který činil 525 mil. USD23. Irán, se svými 80 mil. obyvatel sedmnáctý nejlidnatější stát světa, nabízí nejen ropu a zemní plyn, ale i širokou škálu rozvinutých odvětví průmyslu i služeb, poměrně kvalifikovanou pracovní sílu. Dlouhá desetiletí izolace ze strany západního světa způsobila značné technologické zaostávání, což si vyspělé země uvědomují a hodlají na dodávkách svých zařízení vydělat 24. O rozvoji bilaterálních vztahů a ekonomické spolupráci ČR s Iránem přijel do Prahy jednat v polovině prosince 2015 iránský náměstek ministra zahraničí Madžid Tacht Ravanči. Pro Irán je mimořádně důležité i to, že USA a Západ ztratily po uzavření dohody o iránském jaderném programu záminku pokračovat v politické izolaci Iránu, konkrétně odmítat jeho účast na politickém řešení syrské krize. Kromě intenzivních jednání ministrů ekonomických resortů a soukromých podnikatelů se začaly rozjíždět i návštěvy na vrcholné úrovni. V polovině listopadu 2015 se uskutečnila návštěva iránského prezidenta Rúháního v Itálii a Francii. Místo problémů kolem jaderného programu pozornost médií upoutaly polemiky mezi francouzskými hostiteli, kteří na recepcích nabízeli víno, a iránskými abstinenty, kterým alkohol zakazuje korán. V obou zemích Rúhání jednal s nejvyššími činiteli a v Římě s papežem Františkem.25 11. prosince 2015

http://www.mpo.cz/dokument160578.html, cit. 20. 9. 2015

22



Mladá fronta DNES, Kavan je zpět, kope za Irán, 3. 12. 2015, s. 1



h  ttp://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/gastroafera-u-prulomove-cesty-prezidenta-iranudo-francie_361986.html, cit. 20. 11. 2015

23



24 25

32

PLESNÍK V.: Irán už zaklekl do startovního bloku, Právo, 29. 9.2015, s. 11

Introduction Perceptions of ones interests or actions are long observed topic in the field of study in international relations. This paper is concerned with explaining some basic theories with relation to perception and misperception. It then tries to interpret and put into context several events that correspond with theories presented. These events are selected with regard to overall relations. It is certain that many situations were omitted for various reasons – lack of coverage, interest or for being classified. The context is analyzed and put into perspective. Even though the foundation for this topic has been set fairly long time ago with the book “Perception and Misperception in International Politics” (Jervis, 1976), we could say that in the world of today, the dangers of perception, or rather misperception, are as present as ever. Therefore this paper sets to introduce the topic and provide some insight. To critically assess these situations is the goal, while receiving certain help from the theoretical background. This paper argues for deeper look at misperception as a  possible cause for conflict in Ukraine. It is however just a speculation, as much more research is needed for complex research about this topic, which is still very fresh. This paper employs perceptional point of view, which might shed light on something, however cannot paint the whole picture. In the end, that might be the limitations for most theories. Theoretical Introduction It is fitting to see the misinterpretation happening in this very field between two school of thoughts, realist and constructivist. While both sides argue for something different, it just might be possible that both might get something right. Realists (Waltz, 1979) argue that perception of threat in intergroup relations is manifestation of power asymmetries. On the other side, constructivists (Wendt, 1999) argue that shared sense of identity can reduce the chances of misperception on basis of common language. Jervis, being a  realist, proposes two models of work, or rather possibilities for interactions. One model he proposes is that of an aggressive actor which misperceives the other actor by “testing the waters” and not receiving adequate reaction, or underestimating the others actor capabilities. Logical course of action is then war. This model is called the “Deterrence model”. The second model is set in a status quo environment – the so-called “Spiral model”. This model focuses on the role of misperception in recognizing the defensive actions of one actor as offensive. While all actors tend to think they are being defensive, actions of others are similarly seen as competitive and thus misperceived as hostile. Others also describe this situation as security dilemma (Waltz, 1979). Jervis proposes several policy measures for each model, examples being avoiding signs of weakness and making credible threats in “Deterrence model” or avoiding unilateral initiatives in “Spiral model”. Jervis is of course self-aware and doesn’t present these models as absolute. In order to strengthen the theory, he introduces several psychological factors, which are influencing the decision making process. One of his central statements concludes: “People perceive what they expect to be present”. This means that the perception is based on the specific kind of image an observer has constructed about the observed actor. However states or people do not apply this reasoning to themselves, thus creating the appearance of aggressiveness. Jervis urges actors to take this fact into account when making decisions, not only to base decisions on how the others will react when our image is correct. It is also important to keep in mind that our self-image might be wrong and therefore the reaction of the observed actor will be unexpected. The main factors that have to be taken into account when thinking about perception of others are images and intentions (Jervis, 1976). It is hard for an observer to correctly recognize the intentions of others. This means that observers often fail to predict the actions in certain circumstances. It is important to also distinguish differences between internal and external influences and constraints on decision-making process. When this analysis is applied at state level, actors are willing to undertake bigger risks or pay greater costs based on their perception of value of status quo. On the other hand individual constraints 33

include surprising events, context or misinterpreted causes, which force an individual to reevaluate or provide different context. Jervis himself points out conflicting issues within his theory of perception. Mainly the fact that the two models, most commonly used during the Cold War, the spiral model and the deterrence model, do not fully explain state behavior. That is why he introduces psychological factors, which according to Jervis have an influence on misperception. His idea is that psychological determinants can reinforce misperception and limit rational decisions. And since states perform according to similar patterns, the issues of perception are used to explain danger in competing interactions. This is called the “the fog of foreign policy making” and since its being experienced in practice, Jervis encourages observers to take it into account when assesing perception of the intentions of the competing party. This reflexivity can help to shed light on policy-making dynamics. Another example that does not fully correspondent with the spiral – and deterrence models is the fact that conflict doesn’t always stem from misperception. Furthermore, in the study of perceptions, false assumptions are made. One of them being the understanding of interconnectivity between personal and state perceptions. Meaning that the role of the individual is often being exaggerated. Even though that Jervis is critical of his own research, the hypotheses he presents are to be remembered and taken into account. He presented the problems of perception and misperception and also the topic of security dilemma, which will be of interest in this paper.

Security dilemma between United States and Russian Federation For many years, as has been thoroughly researched in various articles and books (Herrmann, 1986), United States and Russia have been locked in a near perfect case study security dilemma called The Cold War. It has been proven that misperception and schemes played a crucial role during the course of this “war”. The constructed image of each other was used to fit and understand incoming information, even though this image might have been far from correct. Studies (Larson, 1985) showed that leaders might be basing theirs policy based not primarily on perceptions of others but on perceptions of theirs previous choices. This “self-perception” theory however has its flaws as other studies (Steinbruner, 1973) consider decision makers as people either without clear images constructing their policy ad-hoc and the other sort, as people that fit all incoming information according to theory, such as realpolitik in the case of Nixon – Kissinger duo. Analogies are made, whether we can attribute these factors to the state themselves. This paper will not answer such a  question, but Jervis already partly worked with assumption like this, even though he split the analysis in four levels – systemic, state, sub-state and individual. It might not be the best simplification but it is necessary. So as stated before there has been a complicated relationship between United States and Russia to say the least. Even though there has been some sort of thawing of relations manifested in signing the Strategic Arms Reduction Treaty, we definitely cannot speak about good relations between these powers. Subsequent disagreements included the United States plans for strategic anti-ballistic system placed in Poland and Czech Republic, which is an event nicely fitting the “spiral mode”, where defensive security building is viewed as aggressive and threatening. United States supported Georgia during the Russia – Georgia war, which also had implications for their mutual relations. There have been efforts to “restart” these relations (Cooper, 2009), especially during Obama’s and Medvedev’s respective terms. This, on the other hand, is an example fitting one of the “confidence building measures”, as part of policy making that is intended to improve the relations within actors that were suggested by Jervis himself. This was an effort to improve the perception of each other. But apart from an anti-hijacking exercise and New START, nothing really materialized. Even though we could argue New Strategic Arms Reduction Treaty is a step forward, it obliges only the United States, not Russia to lower their nuclear arsenal. With Putin coming back to power, there have been voices from inside the White House to base the mutual cooperation on mutual interest (Allison, Blackwill, 2011). The Cold War rhetoric might have been abandoned, but sustained cooperation in many areas has not yet emerged. It is argued that better managed bilateral cooperation is imperative for advancing United States national interests. Because of the hard and soft power of the two countries, it remains an important factor in maintaining the international order and accomplishing goals set forth by the countries respective leaders. Several incidents that happened in not so distant past evoke the “deterrence model” proposed by Jervis. These events mainly include several close encounters of Russian bombers within or close to United States territories like Guam or Alaska. These bombers were be34

lieved to carry nuclear-armed bombs and these incidents strongly resemble the environment of the Cold War. There of course was response by the United States, which included military jets intercepting these bombers as a reassurance of willingness to fight back, another prescription by Jervis in combatting the aggressor. There could be an explanation for this aggressive behavior in accordance to threat perception theory. After the end of the Cold War, United States became the only superpower on the planet. Russia, on the other hand, imploded and was facing many internal problems, such as failed economy and decreasing military capabilities. During this time Russia was seeking to reconcile with western countries and looking for help with its economic situation trough foreign aid. At this point, foreign aid was used to put pressure on Russia to withdraw troops from Baltic states (Kelley, 2004). Other sources of friction included the diplomatic pressure on Russia not to sell weapon systems to Iran, which has resulted in economic losses. Ukraine Crisis in Perspective However none of these incidents were perceived as badly in Russian Federation as the NATO expansion to East Europe and possibly Ukraine and Georgia. This was considered a pure military threat, as there could be NATO military forces very close to Russian borders. This was further escalated by admission of Lithuania, Latvia and Estonia into NATO. From theoretical point of view, this could have been a defensive move from both the United States and European countries involved, which joined the alliance voluntarily. But from the Russian side, it could have been perceived as aggressive move towards military containment of Russian Federation – a perfect example of role of misperception in security dilemma. It was also at the cost of Russian influence in the region. The recent annexation of Crimea and sub sequential conflict in eastern Ukraine could be seen as an attempt to regain this diminishing influence. After the Maidan protests and Yanukovich’s loss of power, Russia felt that Ukraine was heading westward and this has been perceived as a threat to Russian interests and another possible decline in Russian influence in its near abroad, which has historically belonged there. The invasion in Crimea that followed was performed (not only) to maintain the Black Sea Naval Base in Sevastopol and secure Russian geopolitical interests (Yuhas, Jalabi, 2014). Even though the West can perceive actions in Ukraine as aggressive, from Russian perspective it is defensive as Russian Federation is guarding its interests with regards to security issues, like arms supplies and geopolitical and strategic considerations. With regards to “Balance of Threat” theory by Waltz (1987), Russian Federation acted accordingly to it. By misperceiving actions performed by the West, such as aforementioned enlargement of NATO, building the strategic anti-missile shield and others, it has been forced to act. And the manifestation of these misperceptions might be the invasion in Crimea and sub sequent conflict in eastern Ukraine. Similar argument is presented by others (Mearsheimer, 2014). Mearsheimer urges the US administration to take not only legal and idealistic considerations into the equation, but also matters of strategy and influence. It seems that international law by itself is not stopping Russia from exercising its power in near abroad. And possible NATO expansion into post Soviet space, like Ukraine and Georgia, is perceived as an attack on the interests of Russia. Which also fits the models, presented by Jervis. It is possible that all that was lacking in this security dilemma was an “incident” to spark up the conflict. It might have later materialized in the Maidan protests. If only the international community learned from the obvious parallel with Georgian conflict, the response could have been smarter. On the other hand, it is possible for these misperceptions to be reinforced knowingly, as to provide excuses for later policy making.

Conclusion The United States – Russian Federation relations have long been at the forefront of the international agenda. Even though they are not “the thing” when it comes to international relations today, these interactions still maintain high level of attention, which is well deserved. And with Ukrainian conflict slowly retreating, another in Syria is emerging. This conflict looks to have repercussions for relations between United States and Russian Federation and it will be interesting to see how it changes its dynamics. These powerful countries have a long history and that is not going away easily. This history helped create images of each other trough, which they perceive the other actor. According to Jervis, these images help shape their foreign policy towards each other. As showed on several cases, it is a common procedure. The relations also correspond with models of threat perception proposed by Jervis. 35

Práva a postavení žen v Egyptě ve 21. století Elena Hulcká

The existing security dilemma is ever present and is reinforced by the current Ukrainian crisis. To overcome it, both countries would have to go out their way to build up confidence building measures to prevent further escalations. We must hope the cooperation will improve and there will be actual results. So far it has been a rough journey but since these countries might be more similar than they are willing to acknowledge with many mutual interest at stake, there is hope. But with wrong perceptions and misperception all along the way, the hope is diminishing.

Sources 1.  Allison, G. and Blackwill, R. (2011). Russia and U.S. National Interests: Why Should Americans Care?. Belfer Center for Science and International Affairs. 2.  Cooper, H. (2009). Promises of ‘Fresh Start’ for U.S.-Russia Relations. The New York Times. [online] Available at: http://www.nytimes.com/2009/04/02/world/ europe/02arms.html?_r=2&hp& [Accessed 9 May 2015]. 3.  Herrmann, Richard. ‚The Power Of Perceptions In Foreign-Policy Decision Making: Do Views Of The Soviet Union Determine The Policy Choices Of American Leaders?‘. American Journal of Political Science 30.4 (1986): 841. Web. 4.  Jervis, Robert. Perception And Misperception In International Politics. Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1976. 5.  John D, Steinbruner. The Study Of Soviet Foreign Policy. Santa Monica: Rand, 1973. 6.  Kelley, J. (2004). Ethnic politics in Europe. Princeton, N.J.: Princeton University Press. 7.  Larson, Deborah Welch. Origins Of Containment. Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1985. 8. Mearsheimer, John. „Getting Ukraine Wrong“. Nytimes.com. N.p., 2014. 9. Walt, S. (1987). The origins of alliances. Ithaca: Cornell University Press. 10.  Waltz, Kenneth N. Theory Of International Politics. Reading, Mass.: Addison-Wesley Pub. Co., 1979. 11.  Wendt, Alexander. Social Theory Of International Politics. Cambridge, U.K.: Cambridge University Press, 1999. 12.  Yuhas, A. and Jalabi, R. (2014). Ukraine crisis: why Russia sees Crimea as its naval stronghold. The Guardian. [online] Available at: http://www.theguardian. com/world/2014/mar/07/ukraine-russia-crimea-naval-base-tatars-explainer [Accessed 9 May 2015].

Obsah Úvod 1. Mezinárodní právo a práva žen 1.1. Historický vývoj práv žen 1.2. Mezinárodní úmluvy o ženských právech 1.3. Postavení ženy v Koránu a šaríe 2. Případová studie – Egypt 2.1. Život žen v Egyptě do období arabského jara 2.2. Změny v období arabského jara 2.3. Postavení žen v Egyptě po vytvoření ústavy v roce 2014 Závěr Zdroje Úvod Ženská práva jsou velmi citlivou sférou v mezinárodních vztazích. Jedná se o téma velmi diskutované a probírané hlavně v posledních dvou stoletích. Ženy západního světa v boji za svoji rovnoprávnost urazily velký kus cesty. O totéž se momentálně snaží ženy islámského světa, takže toto téma bude na poli mezinárodních vztahů zaujímat své místo i v budoucnosti. Teoretická část se opírá o  texty mezinárodních úmluv a  taktéž o  knihy českých autorů a expertů na islámskou kulturu (Kropáček 1996, Potměšil 2012). Empirickou studií života žen v Egyptě se čeští autoři velmi nezaobírají, a proto byly jako zdroje využity především anglicky psané články v odborných časopisech. Seminární práce se dělí na dvě hlavní části a to na část teoretickou, která má za cíl uvést do problematiky ženských práv a na část empirickou, která se zaměřuje na situaci v Egyptě. První kapitola teoretické části se zabývá historickým vývojem práv žen. Kapitola je zúžena na nejdůležitější mezníky od starověku až po současnost. Druhá kapitola se věnuje mezinárodním úmluvám, které pomohly ženám v boji za rovnoprávnost. Zde je patrný velký přínos Organizace spojených národů, protože většina úmluv vznikla právě díky této organizaci. Poslední kapitola teoretické části pak má za cíl vymezit postavení, které zaujímá žena v Koránu a šaríe. Případová studie týkající se Egypta je rozdělena na tři části, které odpovídají třem egyptským ústavám. První kapitola je zaměřená na postavení žen do období arabského jara, tedy za ústavy z roku 1971 a za dlouholeté vlády prezidenta Husního Mubáraka. Druhá kapitola pak popisuje období arabského jara, které s sebou neslo změnu ústavy v roce 2012 a  vládu Muslimského bratrstva. Poslední kapitola se zabývá postavením žen po změně ústavy z roku 2014. Cílem této práce je zjistit vliv arabského jara na postavení a práva žen v Egyptě, a také to, jak se celá situace vyvíjela dál. Arabské jaro je totiž velmi důležitým milníkem vývoje práv a postavení žen. Jsou to právě ženy v Egyptě, které se svým úsilím zasadily o změnu ústavy a zvolení nového prezidenta. 1.

Mezinárodní právo a práva žen

1.1. Historický vývoj práv žen Práva a postavení žen prošly v průběhu historie velkým vývojem a další pokračování tohoto vývoje lze očekávat i nadále. Dennodenně operujeme s pojmy rovnost a rovno-právnost, přičemž je nutné rozlišit, zda máme skutečnou rovnoprávnost, de facto, nebo zda se jedná o rovnoprávnost pouze de iure.26 Tato slova mají totiž v každé společnosti jinou podstatu. Ve starověkých kulturách měla žena zásadní postavení. Lidé totiž uznávali matriarchát a žena byla uctívána, protože udržovala rodinný krb. Při rozvoji řemesel a dělbě práce to byl ale muž, který dokázal zajistit obživu, a  proto se do popředí dostává spíše agresivnější mužský element a  končí tak matriarchát. Antické civilizace byly KOLDINSKÁ, K. Gender a sociální právo, Praha, 2010, s. 5.

26

36

37

založeny výhradně na patriarchálním uspořádání. Žena se sice těšila určité vážnosti, avšak byla zcela podřízena muži. V antickém Římě byla dcera v područí otce, z něhož se mohla vyvázat pouze sňatkem, čímž ovšem přešla do područí manžela. Rozvoj monoteistických náboženství nebyl pro postavení žen nijak příznivý. Ve všech náboženstvích totiž dominuje postava boha jako muže. Nadřazenost muže lze nalézt i v knize Genesis, jejíž druhá kapitola pojednává o tom, že nejprve byl stvořen muž a až poté z jeho žebra žena. Korán o výkladu vzniku člověka nemá zcela jasnou představu, avšak zaujímá k ženám spíše přívětivější postoj. Ke zlepšení postavení žen ve středověku přispěly až křížové výpravy a rytířské uctívání žen a také rozvoj mariánského kultu, tedy vnímání Panny Marie jako matky Ježíše.27 Jako první období změn a snah o ženskou emancipaci lze označit osvícenství a renesanci, kde zároveň docházelo k uvolňování poddanských vztahů. Ženy začínaly zakládat spolky, projevovaly se v umění a rostlo jejich vzdělání. Významným mezníkem je i Velká francouzská revoluce, která v Anglii inspirovala Mary Wollstonecraftovou k napsání díla Obhajoba práv žen28. Ženy začínají postupně získávat volební právo. První zemí, kde ženy mohly volit, byl Nový Zéland v roce 1893, první evropskou zemí se stalo v roce 1906 Finsko. Nejvíce však ženám paradoxně pomohla první světová válka, v níž dokázaly, že umí zastat muže v jejich úkolech, a že si zaslouží politickou rovnoprávnost. Roku 1920 bylo volební právo uděleno americkým ženám a  tento trend poté následovala i většina evropských zemí. V  posledních dvou stoletích dochází také k  uzavírání mezinárodních smluv, které potvrzují rovnoprávnost. Právě skutečnost, že ženy získaly aktivní i pasivní volební právo, vedla k  prosazení těchto úmluv. V  sedmdesátých letech vzrostla popularita feministického hnutí a prosazení hesla: „Ženská práva jsou lidská práva.“29 V dnešním západním světě se sice stále setkáváme s diskriminací žen, hlavně v pracovní oblasti, kde ženy často nedosahují na úroveň příjmů mužů a také zaměstnanost žen s dětmi je nižší, ale oproti východním civilizacím a zejména těm islámským, urazila ženská práva dlouhou cestu. Pozornost světových organizací se teď tedy soustředí právě na rozvojové státy a státy, kde panuje tvrdé islámské právo šaría a Korán, na státy, kde je žena stále podřízena muži.

1.2. Mezinárodní úmluvy o ženských právech Mezinárodní dokumenty velmi pomohly k rozvoji a hlavně k dodržování ženských práv v praxi, protože závazky z nich vyplývající jsou pro státy právně závazné. Mezi první úmluvy patří Pařížské úmluvy o zákazu obchodu se ženami nebo Úmluva o potlačení obchodu se ženami a dětmi. Dalším důležitým dokumentem je Charta OSN, tedy zakládající statut Organizace spojených národů, která byla přijata 26. června 1945 v San Franciscu padesáti zakládajícími státy. V preambuli tohoto dokumentu stojí: „My, lid spojených národů jsouce odhodláni prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých, rozhodli jsme se sdružit své úsilí, abychom těchto cílů dosáhli.“30 Z roku 1948 pochází Všeobecná deklarace lidských práv. Ta není právně závazná, ale je nejznámějším lidskoprávním dokumentem a právě z ní vycházejí všechny další lidskoprávní úmluvy. Všeobecná deklarace lidských práv obsahuje práva hospodářská, občanská, politická, sociální i kulturní. Úmluva o politických právech žen byla vyhlášena 31. března 1953 Valným shromážděním OSN v New Yorku a v úvodu říká, že rozvoj, který porušuje práva žen, není rozvojem. První článek úmluvy zajišťuje ženám stejné hlasovací podmínky ve všech volbách, jako mají muži. Druhý pojednává o tom, že ženy budou moci být voleny do všech veřejných orgánů zřizovaných vnitřním právem a článek třetí, že ženy budou

oprávněny zastávat veřejné úřady a vykonávat všechny veřejné funkce za stejných podmínek jako muži a bez jakékoli diskriminace.31 Nejvýznamnějším dokumentem v  rozvoji ženských práv je Úmluva o  odstranění všech forem diskriminace žen. K jejímu přijetí došlo 18. prosince 1979 Valným shromážděním OSN v New Yorku. Obsahuje preambuli a 30 článků, rozdělených do šesti částí. Preambule se odkazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv i na Chartu OSN. V  první části je definován pojem diskriminace žen a  závazky států v  boji proti ní. Druhá část se zaměřuje na boj s diskriminací v politické oblasti a třetí část pojednává o kulturních a sociálních tématech. Dva články čtvrté části upravují občanskoprávní vztahy a diskriminaci ve věci rodinných vztahů a manželství. Poslední dvě části řeší spíše procedurální záležitosti.32

1.3. Postavení ženy v Koránu a šaríe Korán, svatá kniha muslimů, poskytuje ženám stejně široká práva jako mužům, ale ne práva totožná. Korán se skládá ze 114 súr33. Jednotlivé súry se skládají z áj tedy koránských veršů, kterých je v celém Koránu dohromady 6 236. Před Bohem a ve vztahu k němu jsou si obě pohlaví rovna. Islám ukládá ženám stejné povinnosti jako mužům, ale ženy je plní s drobnými rozdíly. Zároveň islám nenazývá ženu výplodem ďábla a z prvního hříchu neobviňuje pouze Evu. Naopak tvrdí, že v pokušení byli oba a bůh je oslovoval vždy společně. Korán navíc nevyžaduje, aby se ženy zahalovaly. Pouze vyzývá k tomu, aby obě pohlaví cudně klopila zrak, a aby se ženy nechovaly a neoblékaly vyzývavě. Fundamentalisté si výklad Koránu uzpůsobili k obrazu svému a  omezují tak svobodu žen. K  uzpůsobení výkladu Koránu vedlo také několik hadísů34 a špatné čtení Bible a Koránu. Avšak určitou podřízenost žen v Koránu nalézáme. Jedná se spíše o vnitřní uspořádání vztahů v rodině.35 Šaría je systém nařízení a  předpisů upravujících do detailu povinnosti každého muslima. Platnost a  legitimitu odvozuje od božského původu, přičemž nezávisí na žádné pozemské autoritě. Je chápána, stejně jako Korán, jako věčná a  nestvořená. Islámské právo není člěněno na jednotlivé oblasti nebo kategorie, jako je tomu u práva římského. Šaría je spíše etickým a morálním kodexem, nedokáže totiž fungovat jako moderní právo, neobsahuje všechny oblasti a nereaguje na měnící se společnost.36 V šaríe je psáno, že žena je podřízena muži, má omezená práva, ale také méně povinností. V případě soudního sporu, svědectví nebo dědění se žena počítá za polovinu muže. Tedy jedno svědectví muže mohou vyvrátit dvě ženy. I v otázkách manželství je žena znevýhodněna, avšak manžel může své manželce práva rozšířit. Manžel musí svoji ženu nebo své ženy37 hmotně zabezpečit a žena není povinna nést jakékoli náklady na domácnost. Rodinný život je čistě patriarchálně nastaven. Manžel má právo svoji ženu trestat, nesplní-li své povinnosti, může jí zakázat opouštět dům nebo omezit styk s jejími vlastními příbuznými. Práva matky k dítěti jsou však silnější než otcova.38

2.

2.1. Život žen v Egyptě do období arabského jara Život Egypťanů se dlouhou dobu řídil podle ústavy z 11. září 1971. Ta sice prošla několika novelami, ale jako celek zůstala platná až do období tzv. arabského jara, konkrétně do 13. února 2011, kdy po rezignaci prezidenta Husního Mubáraka, začala platit ústava jiná. Ústava z roku 1971 znamenala posílení výkonné moci prezidenta a  zvýrazňovala roli islámu jako státního náboženství. Moc byla koncentrována v  rukou prezidenta a  ponechávala mu možnost rozpustit parlament a  vládnout pomocí dekretů. Zároveň došlo ke změně názvu státu na Egyptskou ������������������������� arabskou repub

Úmluva o politických právech žen, New York, 1953, s. 1–2.



kapitoly nebo přesněji sekce

31



32 33



27

TOMEŠ, J. Ženy ve spektru civilizací, Praha, 2009, s. 10–15.



D  ílo pojednává o tom, že ženy by měly mít právo na vzdělání a že nejsou pouhou ozdobou společnosti, nýbrž rovnocennými partnery pro svoje mužské protějšky.



Charta OSN, San Francisco, 1945, s. 6.

28



29 30

38

tento citát byl poprvé použit na světové konferenci OSN o lidských právech ve Vídni v roce 1993

Případová studie – Egypt



34



35



36

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen, New York, 1979.

původně ústně uchovávaná výpověď o činech a skutcích islámského proroka Mohameda KROPÁČEK, L. Islámský fundamentalismus, Praha, 1994, s. 83–85.

POTMĚŠIL, J. Islámské právo šarí‘a, Praha, 2008.

������������������������������������������������������������������������������������������������� mužům je dovoleno mnohoženství, ale pouze v případě, že jsou schopni všem ženám zajistit dostatečný životní standard

37

POTMĚŠIL, J. Šarī⁹a: úvod do islámského práva, Praha, 2012, s. 132.

38

39

liku, v zahraniční politice se prosadila orientace na Spojené státy americké a došlo k uzavření separátní mírové smlouvy s Izraelem.39 V jedenáctém článku ústavy z roku 1971 je uvedeno, že stát garantuje vyváženost povinností ženy k rodině, její práci a společnosti, soustředíce se na rovné postavení vůči mužům na poli politických, kulturních a ekonomických práv. Článek číslo 62 se pak vyjadřuje k právu občanů účastnit se voleb. Účast lidu na volbách a veřejném životě je brána jako národní povinnost. Volební systém taktéž může stanovit minimální zastoupení žen v radách jako je Lidové shromáždění nebo místní zastupitelstva.40 V  ústavě nenajdeme žádný článek, který by odporoval mezinárodním dohodám. V celém textu jsou to právě dva výše zmíněné články, které se zabývají postavením žen. Ústava zakazovala diskriminaci na základě pohlaví, ovšem skutečnost byla jiná. Egyptská společnost je totiž založena na velmi silných tradicích. Především na venkově se tedy drží původní zvyky. Dívky jsou nuceny si vzít za manžela někoho, koho nechtějí a nebezpečí skrývá i ženská obřízka. Znetvoření genitálií se podle dat UNICEF41 týká až 91 % žen v Egyptě.42 Změny ve společnosti nastaly na přelomu milénia. Velkou pozornost na sebe přitáhly ženské nevládní organizace v roce 2000. Vláda totiž přijala nový zákon, který poprvé umožňoval ženám zažádat o  rozvod bez udání důvodu. Dalším požadavkem bylo jmenování žen do soudcovských funkcí, což se v Egyptě doposud nestávalo. Díky tlaku byla skutečně jedna žena jmenována do křesla Nejvyššího ústavního soudu a ženy také dostaly několik pozic na diplomatických místech.43 Dále byla zřízena Národní rada pro ženy a také manželka prezidenta Husního Mubáraka pomohla výraznému posunu v  oblasti práv žen. Založila hnutí The Suzanne Mubarak International Women for Peace Movement, které mělo za cíl odvrácení násilí na ženách, posílit jejich postavení a zapojení do budování politických koalic.

2.2. Změny v období arabského jara Jako arabské jaro bývá označováno období nepokojů a protestů, které probíhaly od roku 2011 ve většině arabských zemí. Za jeden z nejvýznamnějších dnů arabského jara je brán 25. leden 2011. Muži i ženy protestovali na káhirském náměstí Tahrír proti vládnoucí vrstvě, špatným životním podmínkám a  proti prezidentu Mubárakovi, který byl u moci celých 30 let. Protestní akce se v únoru setkala s úspěchem a Mubárak z funkce prezidenta odstoupil. Rok 2012 přinesl Egyptu nové volby, nového prezidenta a novou ústavu. Prezidentem se na rok44 stal Muhammad Mursí a k moci se dostalo Muslimské bratrstvo. Ústava z roku 2012 byla navržena ústavním shromážděním. Organizace jako Human Rights Watch nebo OSN upozorňovaly na některé články týkající se porušování lidských práv. K určité revizi došlo, avšak ústava zůstala k ženám velmi nepřívětivá. Ústava z  roku 2012 se věnuje ženské otázce více než ústava z  roku 1971 a  může se tedy na první pohled zdát, že zaručuje lepší postavení žen. Opak je ale pravdou, tato ústava poskytuje ženám menší práva než ta z roku 1971. Ačkoli ústava přímo neodporuje žádné mezinárodní ������������������������������������������������� smlouvě, nezajišťuje dodržování práv a rovnoprávnost pohlaví. Nejvíce je tento fakt patrný na politických právech žen. Ačkoli na náměstí Tahrír protestovali muži i ženy a odstoupení Mubáraka se jim povedlo právě díky společnému tlaku, vliv žen byl ve volbách roku 2012 minimální. Na volební kandidátky do parlamentu se sice dostalo přes 200 žen, ale politické strany je umístily na poslední místa, aby měly mnohem menší šanci na zvolení. Do křesel parlamentu byla zvolena pouhá dvě procenta žen, což odporuje zásadám rovnosti. Pouze jedné ženě, bývalé televizní osobnosti, Bothaině Kamel, se podařilo dostat se na přední příčky kandidátky. Miliony žen se chystaly jít k volbám, ale do volebních místností nebyly často vůbec puštěny.45 Velmi nevýhodné postavení žen v této revoluční době dokládají i průzkumy agentury Reuters, která v roce 2013 prováděla průzkum ve 22 arabských zemích. Dotazy

GOMBÁR, E. Vliv politicky relevantních elit na demokratizační proces v Egyptě, Praha, 2007, s. 13.



United Nations International Children´s Emergency Fund = Dětský fond Organizace spojených národů



GOMBÁR, E. Vliv politicky relevantních elit na demokratizační proces v Egyptě, Praha, 2007, s. 19.

39

The Constitution of the Arab Republic of Egypt, Egypt, 1971, čl. 11 a 62.

40 41



42 43



44



45

40

EL-SAFTY, M. Women in Egypt: Islamic Rights Versus Cultural Practice, New York 2004, s. 276–279. poté byl sesazen armádou

W  ARD, O. Where are the women of Egypt‘s Arab Spring?: They were a force to be reckoned with in

týkající se míry násilí, postavení žen v rodině, politice a ekonomice, byly sestaveny Výborem OSN pro odstranění diskriminace žen CEDAW46. Ze srovnání vyplývá, že egyptským ženám se žije nejhůře ze všech muslimských zemí, protože jsou nejvíce porušována jejich práva. Jsou to právě Egypťanky, které jsou vystaveny největšímu sexuálnímu obtěžování, násilí a mrzačení genitálií vlivem obřízky.47 Toto je tedy další důkaz, že revoluce, která měla pomoci hlavně ženám, nepřinesla změnu a došlo naopak ke zhoršení. Revolty a nestabilita ve společnosti totiž měly za následek větší vliv na radikalizaci islamistů. Ženská práva tedy stála hned proti dvěma nepřátelům, proti diktátorům a proti mísení kultury a náboženství. Útoky na ženy mají za cíl odradit ženy v participaci na demonstracích a protestech. Zatím to mělo ale spíše opačný účinek. Po ratifikaci ústavy v  roce 2012 šokovaly Egypťanky tím, že začaly pracovat tvrději než předtím a to prostřednictvím Řídícího výboru pro kolektivní práci žen Egypta. Úkolem řídícího výboru bylo sjednotit média a mobilizovat ženy, což vedlo ke zvýšení tlaku na vládnoucí elitu. Od 3. do 26. července 2013 také ženy protestovaly v  ulicích proti Muslimskému bratrstvu. Do ulic vyrazily v milionech a jednalo se nejen o ženy z hlavního města, ale také o ženy z  dalších měst a  vesnic. Byly to ženy aristokratického původu i  z  dělnické třídy. Všechny trvaly na tom, aby jejich delegace byla připuštěna ke slyšení Výboru pro ústavodárné shromáždění. Byly odhodlány zanést své požadavky do nové ústavy. Před prezidentským palácem žádaly o  politickou, sociální, ekonomickou, kulturní a  občanskou rovnost mužů a  žen. Zároveň žádaly rovnost ve výběrových řízeních do státní správy a zřízení kvót, které by nařizovaly, kolik křesel v parlamentu musí náležet ženám. Dále volaly po trestání násilníků, kteří znásilňují a  napadají ženy a po zavedení zletilosti od osmnácti let. Od toho si slibují vymýcení obchodování se ženami a jejich zaslibování v dětství.48

2.3. Postavení žen v Egyptě po vytvoření ústavy v roce 2014 V polovině ledna proběhlo v Egyptě referendum o nové ústavě. Tuto ústavu podpořilo 96 % občanů, proti byla 4 %, přičemž k urnám dorazilo 53 milionů Egypťanů a Egypťanek, což znamenalo 55% účast.49 Tato ústava přinesla velké množství novinek. Prezident může být zvolen maximálně dvakrát za sebou na čtyřleté období a může být odvolán parlamentem. Je zde zakotvena ochrana menšin. Islám dle článku 2 zůstává státním náboženstvím, ale ústava zaručuje svobodu vyznání. Další z mnoha inovací je to, že politické strany nesmí být založeny na náboženství či rase. Proto bylo Muslimské bratrstvo zakázáno a zařazeno na seznam teroristických organizací. Ženám se podařilo do ústavy protlačit několik důležitých bodů. V  první kapitole ústavy se jich týká jedenáctý článek s názvem Postavení ženy, mateřství a dětství. V  něm se píše, že stát se zavazuje k  dodržování rovnosti mezi muži a  ženami v občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních právech v souladu s  ustanoveními této ústavy. Zároveň zaručuje rovnost  zastoupení obou pohlaví v komorách parlamentu, což umožňuje ženám zastávat vysoké posty v řízení státu a mají také právo být jmenovány do soudních orgánů. Stát v tomto článku slibuje ochranu žen proti jakékoli formě násilí a slibuje zajišťovat posilování postavení žen. Stát má zajišťovat péči a ochranu mateřství a dětství a pomáhat ženám sladit jejich povinnosti vůči rodině a jejich pracovní požadavky. Je zde zaručena i péče o starší ženy a potřebné. Další změna je zachycena ve článku číslo 180, který se týká voleb do místních zastupitelstev. Zde si ženy vydobyly systém kvót. Volby do místních zastupitelstev se tedy díky této ústavě řídí novými pravidly. Každá místní jednotka volí své zástupce místního úřadu přímým, tajným hlasováním na dobu čtyř let, přičemž kandidát nesmí být mladší než 21 let. Zákon upravuje další podmínky kandidatury a postupů voleb za předpokladu, že čtvrtina křesel je přidělena mládeži pod 35 let, čtvrtina je určena Tahrir Square. But as election unfolds, they have vanished from politics, Toronto, 2012.



Convention on the Elimination of all Forms of Discrimination Against Women



ASHARQ A. Debate: The Arab Spring has improved the status of women in Egypt, London, 2014

46



47 48



49

 ttp://www.lidovky.cz/egypt-nejhorsi-misto-pro-zivot-arabskych-zen-tvrdi-studie-par-/zpravyh -svet.aspx?c=A131112_110012_ln_zahranici_msl  ttp://zpravy.idnes.cz/referendum-o-ustave-v-egypte dgh/zahranicni.aspx?c=A140116_065056_ h zahranicni_skr

41

pro ženy, pracující lidé a zemědělci jsou zastoupeni více než 50 % z celkového počtu křesel a tato procenta zahrnují také řádné zastoupení křesťanů a lidí s postižením. Posledním článkem, který se věnuje ženské otázce, je článek 214 o  Národní radě. Zákon stanovuje nezávislé národní rady zahrnující Národní radu pro lidská práva, Národní radu pro ženy, Národní radu pro dětství a mateřství a Národní radu pro osoby se zdravotním postižením. Všem těmto orgánům stát zaručuje nezávislost a neutralitu. Občané mají právo oznamovat těmto orgánům veškerá porušení jejich práv v těchto oborech.50 Ústava roku 2014 přinesla velké změny, ale přesto bývá kritizována. Ponechává totiž velké pravomoci armádě, což umožňuje stavět civilisty před vojenské soudy. Na druhou stranu je ale nutno říci, že Egypťané za svoji armádou stojí a dlouhodobě ji podporují. Samozřejmě by bylo naivní si myslet, že změna několika článků ústavy změní celé vnímání společnosti a  rapidně změní postavení žen. Změny budou přicházet postupně a  vnímání ženské otázky musí být změněno hlavně prostřednictvím státních institucí, médií, práva a  tolerantní náboženské rétoriky. Všechny tyto změny totiž nezlepšují jen postavení žen, ale pomáhají egyptské společnosti jako celku.

Závěr Po analýze změn ústav a reálného života žen v Egyptě by se mohlo zdát, že arabské jaro situaci žen nijak nepomohlo. K moci se dostalo Muslimské bratrstvo a práva žen byla ještě slabší než ta, které zaručovala ústava z roku 1971. Tato změna se promítla hlavně v politických právech, což mělo za cíl zabránit participaci žen na veřejném životě. S odstupem času lze ale říci, že arabské jaro postavení žen velmi pomohlo. Ženy se totiž začaly snažit o zlepšení svého postavení o to více a o to intenzivněji. Podařilo se jim získat podporu žen z vesnic a v milionech vyšly do ulic prát se o svá práva. Egyptské ženy se tedy v roce 2014 domohly nové ústavy, která je k nim zatím nejvlídnější. Velmi významným bodem, který v této ústavě figuruje, je zaručení rovnosti v zastoupení komor parlamentu. Tento článek ústavy umožňuje ženám zastávat vysoké posty ve státních orgánech a tím participovat na veřejném životě, což přináší spousty možností pro další změny. Článek 180 navíc přišel s kvótou, že nejméně čtvrtinu osazenstva místních zastupitelstvem musí tvořit ženy. Bylo by velmi naivní si myslet, že několik článků ústavy bude schopno změnit tradičně založený systém. Změny budou přicházet postupně a bude to trvat ještě několik generací. Ovšem příležitosti, které přinesla ústava z roku 2014, mají nedocenitelnou hodnotu. Nejde totiž jenom o posilování postavení žen, ale o zlepšení celé egyptské společnosti. Otázka rovnosti a rovnoprávnosti bude pravděpodobně i nadále předmětem mezinárodních vztahů. Mnoho mezinárodních organizací a neziskových organizací se snaží těmto ženám v jejich úsilí a boji proti diskriminaci pomoci. Až další vývoj však ukáže, jak úspěšné budou ženy islámského světa v boji za svá práva. Zdroje ASHARQ, Alawsat. Debate: The Arab Spring has improved the status of women in Egypt [online]. London: 2014 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://search.proquest.com/ docview/1515430593?pq-origsite=summon BARSOUM, Ghada. Main content area The alignment of the policy objectives of youth inclusion and population regulation in post Arab-Spring Egypt: A discussion paper. The International Journal of Sociology and Social Policy [online]. 2013 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://search.proquest.com/docview/1373218824?pq-origsite=summon BOCK, Gisela. Ženy v evropských dějinách: od středověku do současnosti [online]. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007, 381 s. [cit. 2015-12-05]. Utváření Evropy. ISBN 978-80-7106-494-7. BUREŠ, Jaroslav. Arabský svět a lidská práva. Mezinárodní vztahy [online]. 1992, 27(No. 3) [cit. 2015-10-11]. ISSN 0323-1844. Dostupné z: https://mv.iir.cz/article/view/791 ČESKÝ HELSINSKÝ VÝBOR. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. 1948, Dostupné z: http://www.helcom.cz/cs/vseobecna-deklarace-lidskych-prav/. EGYPT. Egypt‘s Constitution of 2014. In: 2014. Dostupné také z: https://www.constituteproject.org/constitution/Egypt_2014.pdf EGYPT. The Constitution Of The Arab Republic Of Egypt. In: 1971. Dostupné také z: http://www.constitutionnet.org/files/Egypt%20Constitution.pdf

50

42

Egypt’s Constitution of 2014, Egypt, 2014.

EGYPT. The New Constitution of the Arab Republic of Egypt. In: 2012. Dostupné také z: http://constitutionaltransitions.org/wp-content/uploads/2013/05/Egypt-Constitution-26-December-2012.pdf Egypt – nejhorší místo pro život arabských žen, tvrdí studie. www.lidovky.cz [online]. 2013 [cit. 2015-12-11]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/egypt-nejhorsi-misto-pro-zivot-arabskych-zen-tvrdi-studie-par-/zpravy-svet.aspx?c=A131112_110012_ln_zahranici_msl EL-SAFTY, Madiha. Women in Egypt: Islamic Rights Versus Cultural Practice. Sex roles [online]. 2004, (51) [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://search.proquest.com/ docview/231607324?pq-origsite=summon GOMBÁR, Eduard. Vliv politicky relevantních elit na demokratizační proces v Egyptě. Praha, 2007. Dostupné také z: http://www.mzv.cz/file/72870/rm01_01_06_Gombar.pd HAJŽMANOVÁ, Ivana. Postavení muslimských žen v zemích arabského jara – případová studie. Praha, 2013. Bakalářská práce. Vysoká škola ekonomická. Vedoucí práce Štěpánka Zemanová. KOLDINSKÁ, Kristina. Gender a sociální právo [online]. Nakladatelství C H Beck, 2010 [cit. 2015-12-05]. ISBN 8074003434. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=GdIV_08_L_gC KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996. ISBN 978-807-0211-687. MACHÁČEK, Štěpán a Martin HROMÁDKA. Ženám v Egyptě se žije nejhůř ze všech arabských zemí. Revoluce na tom nic nezměnila [online]. 2013 [cit. 2015-10-10]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/zpravy/blizkyvychod/_zprava/zenam-v-egypte-se-zije-nejhur-ze-vsech-arabskych-zemi-revoluce-na-tom-nic-nezmenila--1280093 Nová ústava egyptským referendem prošla, armáda bude opět mocná. www.idnes.cz [online]. 2014 [cit. 2015-12-11]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/referendum-o-ustave-v-egypte-dgh-/zahranicni.aspx?c=A140116_065056_zahranicni_skr OSN, Convention on the Elimination of All Forms of Discrimination against Women. [online] In: Ženeva, 1979 [cit. 2013-03-08]. Dostupné z: http://www.un.org/womenwatch/daw/cedaw/. OSN, Charta Organizace spojených národů a Statut Mezinárodního soudního dvora [online]. V Praze: Informační centrum OSN, 1998, 88 s. [cit. 2015-12-05]. ISBN 80-238-5263-9. Dostupné z: http://www.osn.cz/wp-content/uploads/2015/03/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf OSN, Úmluva o politických právech žen, In Dokumenty o lidských právech, 1. vydání, Praha: Mladá fronta, 1969 P OTMĚŠIL, Jan. Islámské právo šarí‘a. Britské listy [online]. 2008 [cit. 2015-12-13]. Dostupné z: http://blisty.cz/art/38111.html POTMĚŠIL, Jan.  Šarī⁹a: úvod do islámského práva. 1. vyd. Praha: Grada, 2012, 219 s. ISBN 978-80-247-4379-0. TOMEŠ, Josef (ed.). Ženy ve spektru civilizací: (k proměnám postavení žen ve vývoji lidské společnosti). Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009, 70 s. ISBN 978-80-7419-009-4. VOJÁČKOVÁ, Sylva. Právo ženy?. Brno, 2010. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Tatiana Machalová. WARD, Olivia. Where are the women of Egypt‘s  Arab Spring?: They were a  force to be reckoned with in Tahrir Square. But as election unfolds, they have vanished from politics. Toronto Star [online]. 2012 [cit. 2015-12-10]. Dostupné z: http://search.proquest.com/ docview/1015620331?pq-origsite=summon

43

Zápisy z besed realizovaných Radou pro mezinárodní vztahy v roce 2015

Datum

Veřejná beseda

27. 1. 2015

Prognóza vývoje EU a eurozóny

12. 2. 2015

TTIP

24. 2. 2015

Sýrie a Střední východ

10. 3. 2015 23. 3. 2015 14. 4. 2015 16. 4. 2015

Česko-slovenské vztahy, korupce v Čechách a na Slovensku

Informační válka

Česká zahraniční politika ve střední Evropě Česká rozvojová spolupráce

20. 4. 2015

Dnešní Afghánistán

12. 5. 2015

Nové bezpečnostní prostředí – hrozba, či příležitost pro EU?

21. 5. 2015 8. 9. 2015

Rozvojová spolupráce a region jihovýchodní Asie

Vystupující panelisté

Vít Beneš

M.Pelant, J.Znamenáčková, T.Tožička

Zápis zpracoval

V. Rod

V. Rod

P. Frič, P. Havlík

A. Janů

Erik Best

M. Havel

Petr Drulák

J. Damková

Michal Kaplan

M. Havel

F. Nadri, Česko afghánská komora

A. Janů

Martin Náprstek

M. Havel

Migrace – cesta za snem P. Pelikán, P. Stojčeski

M. Havel

22. 9. 2015

Peru

M. Porturas – vv Peru

J. Damková

15. 12. 2015

Politická kultura v ČR a střední Evropě

P. Fleischmann, D.Heler

K. Lukášová

44

A)

B)

C)

A. Janů

Štefan Fule

Prognóza vývoje EU a eurozóny Přednášející: Vít Beneš, výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů Moderátor: Tomáš Sitter Datum a místo: 27. ledna 2015, Evropský dům, Praha Zpracoval: Vojtěch Rod

Vít Beneš svou přednášku rozčlenil do šesti bodů, které se aktuálně dotýkají EU.

L. Dobešová

E. Filipi – vv Sýrie

Z. Mojadedi vv Afghánistánu

1)

Integrace v EU s ohledem na nedávnou ekonomickou krizi Světová ekonomická krize otřásla důvěrou lidí v kapitalismus jako stávající ekonomický systém. Nejvýraznější byl tento otřes v  postkomunistických zemích střední a východní Evropy. Již delší dobu dochází k diferencované integraci, ať už z pohledu jednotlivých mezinárodních smluv nebo z pohledu zemí, které jsou členy eurozóny a zbytkem EU. V osobě Donalda Tuska (Polsko) se spojilo předsednictví Euro summitu (Schůze představitelů členů eurozóny) a zároveň Evropské rady. Nebezpečí odchodu Velké Británie z Evropské unie David Cameron (předseda Konzervativní strany), není schopen zvládat politickou situaci ve Velké Británii. UKIP (United Kingdom Independence Party – Strana za nezávislost Spojeného Království), jejichž hlavním politickým cílem je odchod Velké Británie z EU, postupně nabírá na politické síle a Konzervativní strana není schopná jejímu posilování dostatečně čelit. Velká Británie se podle Víta Beneše nachází na okraji EU a vše naznačuje tomu, že dojde ke střetu Evropské unie v čele s Německem a Velké Británie. Británie nastoluje témata, o kterých se nikdo v Unii nechce bavit, jako je např. volný pohyb osob v rámci společenství. Vít Beneš předpovídá dvě možnosti budoucího vývoje: Pozice Norska – veškerá legislativa, veškeré sekundární právo v oblasti vnitřního trhu, ošetřeno právem Evropského hospodářského prostoru, případně rozdělení EU na dvě části, podle ekonomické výkonosti. Řešení vztahů Evropské unie a Velké Británie se stane precedentem do budoucnosti.

Vítězství radikální levice v Řecku (SYRIZA) Vít Beneš nepovažuje Syrizu za antisystémovou radikální stranu s poukazem na již existující neostalinistickou stranu Řecka. Naopak tvrdí, že: „Syriza je představitelkou eurokomunismu – což jsou levicový intelektuálové. Syriza je ochotna ke kompromisům. Jejich rétorika se umírňuje.“ Německo, které je v čele jednání na straně Evropské unie, však nevidí jako problém odchod Řecka z eurozóny. Časté použití slova restrukturalizace pouze zakrývá skutečnou tendenci Řecka k odpuštění dluhů. Avšak minimálně dluhy Mezinárodního měnového fondu jsou neodpustitelné, jak dále dodává: „ Dluhy MFF se vždy splácí jako první a ve 100% výši. MFF neohrozí svou pověst, kterou buduje po desetiletí.“ Německo vnímá citlivě ideové konotace v souvislosti s německou okupací Řecka. Tuto kritiku odbourá svou vstřícností. „V Řecku je evidentní frustrace obyvatel. Velká část řecké veřejnosti bere vítězství Syrizy jako naději.“

D) Společná zahraniční a bezpečnostní politika v souvislosti s konfliktem na Ukrajině Rusko-Ukrajinská válka ukázala, že EU je schopna relativně rychle zareagovat v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. Což nebylo vždy pravidlem. Jako například lze uvést válečný konflikt na Balkáně v devadesátých letech. V současnosti je ještě příliš brzo hodnotit všechny důsledky intervencí Ruska. E) Demokratický deficit v EU a členských státech Toto téma bylo ve většině zemí Evropské unie v posledních letech potlačeno do pozadí v souvislosti se světovou hospodářskou krizí. „ Posun od EU jako něco co je postaveno na jednotlivých státech, ale i na evropských občanech, mezivládnímu modelu integrace.“ Není konsolidován systém evropských politických stran a voleb. Evropské politické strany nemohou kandidovat do evropského parlamentu, ale zaštiťují pouze národní strany. F)

Nový předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker Beneš kritizuje Junckerův populismus, který ukazuje na jeho štědrém rozdávání prorůstových milionů. Podle Víta Beneše: „Evropská komise přestala hrát reprezentanta EU, ale stal se z ní reprezentant eurozóny.“ Země, které nejsou v eurozóně, jsou přesunuty na „druhou kolej“.

45

Dále Beneš předpokládá, že nová Evropská komise s ohledem k současné nestabilní situaci, udělá vše pro to, aby stmelila EU. Dotazy z publika: 1.

Čím je způsoben český euroskepticismus? Opatrnost, nedůvěra k  velmocem, kdy unijní projekt je euroskeptiky vnímán jako projekt Evropských velmocí. Dále přirovnání Lisabonské smlouvy k Mnichovské dohodě. Pocit vzniku pravidel bez našeho přičinění. „Euroskepticismus do jisté míry souvisí s tím, že jsme přišli do něčeho, co tu již fungovalo.“

Například bývalý prezident Václav Klaus významně přispěl k popularizaci těchto myšlenek u nás. Euroskepticismus reprezentuje také obavu z velmocí, která se českými dějinami táhne, již mnoho staletí. V neposlední řadě souvisí s obecnou českou opatrností, která se projevuje i v otázkách jako je například bankovní unie. Vyčkávací postoj, který ČR vyznává v klíčových momentech je však nebezpečný a může rozhodnout, kdo ne/stihne „naskočit“, než vzniknou bariéry mezi eurozónou a zbytkem společenství. 2. Proč se při řešení problémů v zahraničí (např. Ukrajina) nevyužívá „sousedská politika“ EU? Zahraniční politika se doposud věnovala spíše ekonomii a ne geopolitice. Vít Beneš závěrem dodal: „Evropská politika sousedství neměla ambice řešit převraty v Severní Africe.“ 2)

Transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a USA (TTIP) Přednášející: Matyáš Pelant, MPO, Jitka Znamenáčková, MZV, Tomáš Tožička, Educon Moderátor: J. Dienstbierová Datum a místo: 12. 2. 2015, Evropský dům, Praha Zpracovala: Lucie Dobešová

Velmi kontroverznímu tématu: „Transatlantická dohoda o obchodu a investicích mezi EU a  USA (dále pouze „TTIP“)“ byla věnována debata, která proběhla ve čtvrtek 12. února 2015 v prostorách Evropského domu. Při této příležitosti vystoupili tři panelisté, každý jako zástupce jiného sektoru. Debatu moderovala paní J. Dienstbierová ředitelka Rady pro mezinárodní vztahy. Lze konstatovat, že se přednášející věnovali celkem 3 okruhům – Co je TTIP, přínosy pro ČR a mýtům. Text níže je shrnutím hlavních myšlenek debaty.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR – Jitka Znamenáčková Po úvodním slovu paní J. Dienstbierové se ujala slova ředitelka Odbor evropských politik z Ministerstva zahraničních věcí. TTIP je součástí agendy Odboru evropských politik. Paní Znamenáčková zmínila, že kolem TTIP je mnoho mýtů, např. snížení standardů pro spotřebitele a že je TTIP utajovanou dohodu. Ředitelka odboru kladla důraz na transparentnost dohody: „TTIP není dohoda, která by byla projednávána potajmu a v ústraní.“ Členské státy EU se dohodly, že dohoda bude mít transparentní mandát. Lze konstatovat, že se jedná o nejtransparentnější sjednávání dohody vůbec. Komise na přelomu roku přijala plán transparentnosti TTIP, jak komunikovat se širokou veřejností, jak zpřístupnit informace i pro nejširší okruh lidí. Dohoda je komplexní, týká se jak obchodu, tak části investiční. TTIP je dohoda dvou světových lídrů, kteří tvoří třetinu objemu světového obchodu USA a EU. Paní J. Znamenáčková vyzdvihla jako hlavní aspekty – ekonomický přínos, posílení transatlantické linky (geopolitický aspekt). Dohoda by měla být svými globálními „rule setting“ inspirací pro ostatní státy a mezinárodní organizace, konkrétně pro WTO. Dohoda bude signálem i pro třetí země – pro partnery na východě – ČLR, Rusko. Velmi zajímavé bude, pokud tyto státy zahrnou energetickou kapitolu. Kolem dohody vzniká mnoho mýtů. V ČR je TTIP jednou z priorit v její obchodní politice. Odborníci se snaží prosadit české zájmy. Rezorty vzájemně spolupracují. Existuje komunikační plán, který se naplňuje. Komunikace, tedy probíhá se všemi zainteresovanými aktéry, tedy i s veřejností.

46

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR – Matyáš Pelant „Co je TTIP?“ Začal svoji přednášku pan M. Pelant z MPO ČR. Jedná se o komplexní obchodní dohoda EU – USA. TTIP je dohoda nové generace. Texty dohody se rodí vyjednáváním a  diskuzí. Dohoda bude po jejím zhotovení předložena, bude rok až dva ratifikována – schvaluje ji Rada ministrů, schvaluje dohodu Evropský parlament, Národní parlamenty. Na přípravě pozice ČR k TTIP pracuje hl. gestor – MPO ČR a spolupracují resorty – MZV ČR, MZ ČR, Úřad vlády ČR a další ministerstva a instituce ČR. Dále expertní tým TTIP – Hospodářská komora ČR, Svaz průmyslu a dopravy ČR, Agrární komora, ATOK, AUTOSAP. Návazně jsou v jednání i další dohody s Japonskem, Mercosurem. Navázání obchodu s USA skrz TTIP není jediná karta na kterou EU nebo ČR sází. Matyáš Pelant zdůraznil, že nejde o harmonizaci a vytvoření společného trhu EU a USA. Jaké jsou ambice? Podstatnou ambicí je samotné dokončení jednání, která však nestojí nad kvalitou, ta je důležitější než „deadline“. S Kanadou probíhala jednání přibližně 5 let. Mezi ambice se řadí i  obhájit české zájmy. Velmi podstatné je odstranění překážek pro investice, pro export, import zboží a služeb. V případě importu lze uvést příklad z oblasti letectví a výroby boeing. Výroba je závislá na více místech, proto je potřebný TTIP, který by výrobu a obchod zjednodušil. Prioritou je odstranit tarifní překážky ve vzájemném obchodu, zlepšit mobilitu pracovníků a zmodernizovat dohody ohledně investic. ČR má v současné chvíli uzavřených přibližně 80 těchto dohod, ale mnoho z nich je zastaralých. V souvislosti s TTIP by se neměl používat termín „mýtus“, ale „výhrada“. EDUCON – Tomáš Tožička Jako zástupce nestátního sektoru vystoupil rozvojový analytik EDUCON Tomáš Tožička. „TTIP je proti demokracii a udržitelnému vývoji.“ USA jsou v objemu exportu z České republiky v pořadí až čtrnáctou zemí, vývoz tam tvoří pouze 2,5%, velké výhody z uzavření smlouvy pro tuzemskou ekonomiku nelze očekávat. Pan T. Tožička vnesl svými názory jiný pohled na věc. Zástupcům ze státního sektoru oponoval např. zajišťováním nových pracovních míst. T Tožička sdělil, že existují studie, které ukazují, že se zaměstnanost nezvedne. „Dalším mýtem je, že po zavedení TTIP se nesníží standardy evropského zboží,“ Dle T. Tožičky USA tlačí na zrušení tzv. principu předběžné opatrnosti a omezení směrnice o poskytování informací o nebezpečných látkách ve výrobcích (REACH). V další části své přednášky upozornil na lobování ze strany USA za povolení pěstování geneticky modifikovaných organismů (GMO) v Evropě. Pan M. Pelant k tomuto bodu reagoval, že GMO jsou zájmem USA, ale pokud se na tom v Evropě něco změní, dojde k tomu jiným procesem, než je TTIP. Kritik TTIP, pan T. Tožička, na závěr upozornil na komplikovanost obsáhlost dohody „Nikdo kromě velkých advokátních kanceláří se nevyzná v 1600 stránkové dohodě.“ Dotazy z publika: 1. Dotaz: Velice potřebná, ale komplikovaná smlouva. Kdo rozhoduje, co bude součástí dohody? Kdo to bude ratifikovat? M. Pelant MPO ČR – Rozhodují členské státy – mandát, který byl odtajněn (nestává se). Na straně americké, stojí americký kongres. 2.

Na jaké straně byla inciativa ke vzniku? M. Pelant MPO ČR – Obě strany se shodli. Bylo více spouštěcích mechanismů. WTO – kolo v Dauhá – krach. Často se vede debata, kdo ji potřebuje víc, ale to je irelevantní. Potřebují ji oba dva státy, tudíž bude vyvážený i následný kompromisu. T. Tožička: Otázkou je proč zkolabovala kola v  Dauhá? USA a EU odmítla dovážení z chudých zemí zpracované zboží. Např. auta, které nemají, mohou a kávu, kterou mají, nemohou.

3.

Postoj nové řecké vlády? J. Znamenáčková MZV ČR – Zatím je brzy se vyjádřit. Těšíme se na vyjádření ministrů. Doposud Řekové až na zeměpisné označení (Feta) souhlasili. Mandát je schválený, tudíž by nemělo dojít k výrazným změnám. Zmínila bych Velkou Británii – po volbách to ve Velká Británie vypadá, na konsensus – vidí v tom přínos v EU. T. Tožička Educon – Řecko nemá moc možností, jak to ovlivnit.

47

3)

Debata Sýrie a Střední východ 24. února 2015 Přednášející: Eva Filipi, velvyslankyně ČR v Sýrii Moderátor: Jiřina Dienstbierová Datum a místo: 24. února 2015, Evropský dům, Praha Zpracoval: Vojtěch Rod

„Nic není tak, jak to vypadá na první pohled.“ Touto větou uvedla velvyslankyně v Sýrii, Eva Filipi svou přednášku. Ve věci západní intervence na Blízkém východě následně dodala: „Některé politické kalkulace, které dávají smysl zde, se nedají aplikovat v jiné části světa.“ Samotná Sýrie byla před eskalací napětí nazývána prezidentem Bushem jako země, která je součástí „Osy zla“ (podporuje terorismus). Arabské jaro zde přerušilo vládu strany Baas, jejímž představitelem byl prezident Bašár-al – Asad. Podle velvyslankyně Filipi, si většina obyvatel přála pouze reformy a nežádala pád Asádova režimu.

Sýrie se stala průnikem mnoha zahraničních zájmů: • Katar – podporuje muslimské bratrstvo • Saudská Arábie – vývoz wahabitského islámu. • Rusko, Čína, Irán – oficiálně nezasahuje. • Spojené státy americké – kritika Asádova režimu, následně však neví jak vyřešit Syrskou krizi. • Francie a Velká Británie – zásadně proti režimu Bašára Asáda. • Česká republika – ministr Karel Schwarzenberg byl proti vyzbrojování umírněné opozice, tento názor sdílí Rakousko a  další malé státy. Podle velvyslankyně Filipi: „ČR vždy vnímala nebezpečí radikálního islámu.“ Opozice proti režimu tvoří cca. 2 500 malých skupin. Dalšími stranami je An-Nusrá (pobočka Al-Káidy) ISIL a Kurdové. Mnoho členů ozbrojené opozice si bojem přímo vydělává. Opozici v zahraničí tvoří Národní rada syrských opozičních a revolučních sil. Finanční podporu získávají z Kataru, Saudské Arábie a Turecka. Dále 330 drobných skupin vnitřní opozice – „Nejsou schopní se spojit a nemají žádného charismatického vůdce.“ Dotazy: Islámský stát ve vztahu k  muslimskému bratrstvu. Existuje náboženská autorita, která reformuje umírněně islám? Žádná taková autorita neexistuje. V každém státě je hlavním imám. „Nemyslím si, že je zde jedna autorita, která vydá pokyn, jak se mají chovat.“ „Wahábismus – je nebezpečný, protože Saudskoarabské peníze se rozšiřují všude“ – buňky IS jsou všude. Nový král Saudské Arábie se bude více identifikovat s tímto fundamentálním směrem islámu. Islámský stát – monstrum, které bude těžké porazit a boj proti němu bude trvat mnoho let. Proč dochází k bombardování, které nemá význam? Chybí rozhodnutí Rady bezpečnosti? Potřebujeme zabíjet lidi, když je to nesmyslné? Na tom průšvihu máme podíl našimi postoji. Jestli-že zde máme příklad Iráku, bylo by vhodné si z něj vzít lekci. Pokus o demokratizaci Iráku se nepovedl, i když si někteří politici myslí opak. Myslím si, že demokratizační transformace není řešení. Jaká je pozice Izraele, který se nachází v takto neklidném regionu? Je zde velký vliv Saudské Arábie. Syrsko-izraelská hranice byla před pádem režimu klidná. Pro ISIL je Izrael další na řadě. Další hráč je Írán. Americe jde o Nukleární dohodu s Íránem. Iránci jsou významná mocnost v oblasti. Islamisté v Syrské zahraniční opozici podporují intervenci. Amerika má dobré vztahy s Katarem, který financuje Hamás. „My bychom se měli zamyslet, jestli skutečně funguje naše morálka v místě, kde mají jiné kulturní kořeny“ Jaká je situace v oblastech, kde už neprobíhají boje a syrská armáda je obsadila? Damašek je stále stejný, zásobování jde přes Bejrút (Vnitřní město) Předměstí má problémy. Je zde mnoho vysídlených osob a říká, že Damašek, který měl 4 miliony, jich má deset 48

Existují checkpointy a slyšíte bombardování. Pro normální obyvatelstvo nemá obsazení armádou žádné následky. Je to velice různorodé podle místa. Západ sklízí svoje plody intervencí. Pokusy o implementaci demokracie do historicky a kulturních jiných podmínek. Myslím si, že jsme ve slepé uličce. Za Islám se schovává mnoho politicky orientovaných vlivů, jako je například marxismus. Syrští křesťané podporují Asáda – Asádův režim byl socialistický a sekulární. Syrští křesťané velmi kritizují intervenci Evropanů.

Jsou útoky na křesťany cílené? Kam jde pomoc z charity? Jak je možné pomoc distribuovat? ISIL útočí cíleně na křesťany. Pomoc prochází přes Jordánsko a Turecko. Distribuce je relativně úspěšná. Bylo by vhodné posílat pomoc do Damašku. Člověk v tísni je na severu. Diakonie a Charita jsou hlavně v Jordánsku. Měla by se Charita podílet na výběru osob do utečeneckého programu? Syřan by nejradši byl doma. Ve světě jsou úspěšní. Ale nechtějí žit jinde, protože náš způsob života a zvyky jim nevyhovují. I když je zde usadíme, oni při první příležitosti pojedou zpět do Sýrie.

Jak těžké je pro občany EU proniknout do oblasti konfliktu? Řeší EU nějakým způsobem přechod občanů k islamistům? Pokud má někdo vůli se připojit k IS, je poměrně pochopitelné ho nechat připojit. Je to svobodná vůle. Je to poměrně snadné. 4)

Česko – slovenské vztahy, korupce v Čechách a na Slovensku Přednášející: Pavol Frič, sociolog, Fakulta sociálních věd UK; Petr Havlík, analytik Moderátorka: Jiřina Dienstbierová Datum a místo: 10. března 2015, Evropský dům, Praha Zpracovala: Adéla Janů

Pavol Frič v rámci své přednášky představil šest bodů, týkajících se korupce v obou zemích. 1) Míra korupce je v obou zemích vysoká Podle průzkumu Evropské komise přibližně pětina Čechů a více než pětina Slováků dává úplatky, přesto je zatčeno jen minimum lidí – nejčastěji se totiž jedná o korupci na nižší úrovni. Ta však má vliv na celou společnost, protože určuje vzorce chování. Ve společnosti, kde je malá korupce tolerována, jsou pak vhodné podmínky pro systémovou korupci, která je v obou zemích také rozvinutá. 2) Ignorace doporučení V návaznosti na průzkumy poskytuje Evropská komise doporučení, která však nejsou zdárně aplikována. Česká ani Slovenská republika nedokázaly úspěšně aplikovat ani jedno z doporučení EK co do otázky transparentnosti financování stran. 3) Paradoxy protikorupčního boje Přestože zde existuje několik občanských iniciativ, které se touto problematikou zabývají, nejsou jejich protikorupční opatření úspěšná. Státy je sice přijímají (Slovensko si za Mikuláše Dzurindy a  Ivety Radičové vedlo lépe než Česká republika), nicméně zavedená opatření nemají vliv na míru korupce v zemi. 4) Ignorace zákonů Pokud se protikorupční boj odrazí nějakým způsobem v  legislativě, ani tak není úspěšný. Slovensko má například na rozdíl od svého souseda více institucí i protikorupčních zákonů, přesto nejsou Slováci schopni tyto zákony vynutit. 5) Ignorace reality Opatření a doporučení jsou vedena proti individuální korupci, zatímco větším problémem je korupce systémová. Hůře uchopitelná systémová korupce by pak měla být pro efektivní boj analyzována, což se ještě nestalo. 6) Důsledky korupce Korupce způsobuje radikalizaci postojů české veřejnosti – 48% Čechů by řešilo korupci revoluční cestou, zatímco v  roce 2006 se tak vyjádřilo pouze 26% obyvatel. Kontinuální nárůst lze pozorovat také v požadavku silné osobnosti ve vedení státu. Zatímco v roce 2006 se pro potřebu silného vůdce vyjádřilo 46% obyvatel, dnes by

49

ho uvítalo 71% obyvatel, přičemž pouze 4% lidí by bylo ochotno nahlásit korupci policii. To ukazuje na fakt, že individuální boj s korupcí je slabý.

Následně hovořil Petr Havlík, nejprve se věnoval historické kontinuitě, v druhém bodě pak specifikoval postavení české korupce. 1)

Na poli korupce se země nikdy nerozdělily Spolupráce mezi oligarchy v Česku a na Slovensku pokračuje i po rozdělení. Kromě spolupráce také přetrvávají hodnoty a mravní postoje z minulosti. Samotná korupce totiž vychází z vlastní definice mravů a veřejného zájmu. Aby bylo možné s korupcí bojovat, je třeba dodržovat i  nepsané normy chování. To, co se děje v  Čechách, by bylo v jiných zemích nemyslitelné. Někteří britští ministři i německý prezident odstoupili kvůli menším prohřeškům. Pokud by je k  tomu nedonutilo dodržování nepsaných pravidel, veřejné mínění by je zničilo. Další zbraní proti korupci jsou pak nezávislí vzdělaní občané. 2) Vyšší úroveň korupce Petr Havlík rozděluje korupci na náhodnou, systematickou, spontánně regulovanou, regulovanou a  systémovou. Přičemž k  poslednímu zmíněnému patří zpronevěra, zneužití moci při zadávání veřejných zakázek, klientelismus, využití moci k  získání nedostupných informací atd. Posledním stádiem korupce, je pak „state capture“, kdy je moc plně v rukou oligarchů. Sem pak patří omezení politické soutěže, zneužití moci v jurisdikci, neprůhledné financování kampaní atd. Podle Havlíka jsme tedy v Čechách svědky právě tohoto druhu korupce, kdy byznys převzal moc nad politikou. Z korupce se stal předvolební artikl a z voliče zboží. Součástí korupce jsou pak také média, která již nejsou hlídacím psem demokracie, ale prostředkem korupce. Otázky z publika: Jaké je tedy řešení? Je třeba být transparentní a ukazovat lidem pravdu? Transparentnost je nutná. Ocitáme se však opět v době existencionálního strachu, nikdo nechce riskovat své postavení. Přesto vždy můžeme říct korupci ne! Internet poskytuje větší svobodu a pluralitu názorů než tištěná média. Právě vlastnictví médií je v tomto případě problematické. V jiných zemích by nebylo možné, aby jeden člověk vlastnil byznys, politiku i média. Takové špatné klima může vést také k emigraci elit. Dnes zvítězila antipolitika – Česko je ve fázi, kdy byznys už politiku nepotřebuje. Oligarchové se mezi sebou dohodnou. Pavol Frič pak pana Havlíka doplnil. Jakou pravdu vlastně říct? Lidé o korupci vědí. Zajetí státu ekonomickými hráči však neplatí na 100%, politika je nadále podstatná. To by mohl být klíč a výchozí bod. Jak by se dala tato situace srovnat se západní Evropou? Tam nejsou oligarchové? Oligarchové jsou i v západní Evropě, ale tam funguje aktivní občanská společnost. Oligarchové jsou navíc hlídáni konkurencí, jsou omezeni volnou politickou soutěží i nezávislými médii. 5)

Informační válka Přednášející: Erik Best, vydavatel Fleet Sheet Moderátorka: Jiřina Dienstbierová Datum a místo: 23. března 2015; Evropský dům, Praha Zpracoval: Matyáš Havel

Erik Best ve své řeči zabýval informační válkou, kterou popisoval na současném příkladu informačního konfliktu dvou stran, přičemž na jedné straně stojí Rusko a na druhé jsou hlavním hráčem Spojené státy americké (v širším pojetí „Západ“). Podrobně rozvedl dělení informační války na fyzickou válku, válku finanční, kulturní a kybernetickou. Fyzickou válku představuje přímý konflikt nebo agrese, finanční válka je spojena například s ekonomickými sankcemi uvalenými na Rusko, které mají zásadní vliv na jeho ekonomiku. Kulturní válku reprezentuje import hodnot. Best v té souvislosti zmiňuje, že Spojené státy propagují demokracii, svobodu slova, práva pro všechny, ovšem z  amerického hlediska a „na tento způsob propagace jsou Rusové alergičtí.“ 50

Dále se Erik Best hovořil o otázce objektivnosti a objektivním přístupu. Podle jeho slov „musíme zvažovat všechny argumenty, pokud chceme být objektivní.“ Poukázal také na fakt, že cokoliv, co se v Rusku děje, považujeme na Západě za agresi, i když se obdobné věci dějí i zde. Erik Best vícekrát zmínil myšlenku, že když dělá někdo jiný něco špatného, je to pro nás nepřípustné. Pokud ovšem my konáme něco špatného pro dobrý úmysl, je to v pořádku. Na závěr pak byla zmíněna pozice Číny jako možného „vítěze“ vzájemného zápolení Západu a Ruska. Po přednášce se rozpoutala bouřlivá diskuze. Otázky z publika byly následující: Selským rozumem vnímám průjezd amerického konvoje zeměmi východní a střední Evropy jako přípravu na válku. Může tomu tak být? Generál Petr Pavel prohlásil, že Rusko není schopné nás v případě konfliktu porazit, musíme být ovšem „připraveni“. Konvoj vidím jako „přípravu“, ale cílem je spíše připravit nás na Západě na případný větší konflikt. Nemá zmíněný průjezd amerických vojsk více provokativní charakter? Vyostřuje napětí. Hlavní otázka je, zda jej budou Spojené státy vůbec pak považovat za úspěch. Zdá se mi, že tato akce byla špatně naplánovaná a Spojené státy dosáhnou opaku.

Jaké jsou konkrétní výhody Číny, když bylo zmíněno, že profituje z konfliktu Ruska a západu. Čína získá větší vliv a lepší pozici, především v rozvojových zemích. Dokáží vidět situaci z dlouhodobého hlediska, do budoucna a určit, co je a co není pro ně výhodné. Jste přesvědčen o světové globální válce do 20 nebo 30 let? Tu obavu mám, ale větší hrozbou je podlé mého názoru finanční kolaps.

Spojené státy chtěly tvrdší sankce vůči Rusku, s čímž nesouhlasila Evropa. Je pak nějaké jiné řešení konflikt s Ruskem, kromě sankcí nebo přímého střetu? Měly bychom jednoduše akceptovat, že Rusko má svojí sféru vlivu, což Spojené státy nechtějí. Nejlepší by bylo přistoupit ke vzájemné ochotě konflikt ukončit. Nemyslím si, že by zde ale ochota byla. Díky tomu může z vzájemného soupeření těžit třetí strana – Čína. 6)

Zahraniční politika ČR ve střední Evropě, Přednášející: Mgr. Petr Drulák, MZV ČR Moderující: Jiřina Dientsbierová Datum a místo: 14. duben 2015, Evropský dům, Praha Autor: Jitka Damková

Petr Drulák na začátku své přednášky definoval, co vůbec je střední Evropa a jakou roli v ní má ČR. Dále zmínil sousedy České republiky, a jaké vztahy s nimi má naše země. Hlavními tématy celé přednášky pak byly tři následující body: 1)

Předsednictví ČR Visegrádské čtyřce Visegrádská čtyřka spojuje rozdílné země s odlišnými názory, které ale díky V4 dokáží vždy najít kompromis. Letos V4 předsedá Česká republika a jejím hlavním bodem bude energetická politika v  rámci V4. Došlo ke zmínce o  Mezinárodním visegrádském fondu, díky kterému dochází k financování určitých projektů v rámci zemí V4. Tím to fondem byly inspirovány i balkánské země, které založily Západobalkánský fond. V rámci předsednictví se ČR bude zaměřovat i na bezpečnostní politiky V4 a vytvoření tzv. battle group. 2) Česko-německé vztahy Vztahy mezi Českou republikou a Německem jsou tradičně na dobré úrovni. I když se na první pohled jedná o nerovnocenné partnery na bázi rozlohy i ekonomiky, lze ukázat, že i takováto spolupráce je možná a může být na výborné úrovni. 3) Slavkovská spolupráce Tzv. slavkovská spolupráce se snaží o vylepšení vztahu ČR a Rakouska. Vztah s Rakouskem je totiž tradičně nejproblémovější. Tento nový typ spolupráce se zejména snaží zaměřit na vylepšení infrastruktury. Také podporuje duální vzdělání. 51

Otázky z publika: Jak výhledově vypadá směřování Polska a Maďarska v rámci V4? Drulák upozorňuje, že V4 se nesnaží tvořit jakýsi středoevropský stát, je tudíž jasné, že každá země má své vlastní zájmy (např.: ruské sankce). Jsou body, ve kterých jsou si země názorově bližší, v jiných zase vzdálenější. Přesto V4 dokáže z různorodých pohledů utvořit kompromis. Otázka migrace? ČR v současné době pracuje na imigračním programu. Jelikož obyvatelstvo ČR je dost konzervativní, je důležité nenahlížet na problém migrace pouze jako na hrozbu, ale s pozitivního hlediska lze na migraci nahlížet jako na ekonomickou a kulturní příležitost. Nebylo by lepší prohlubovat vojenské vztahy spíše s Polskem než se Slovenskem a Rakouskem? Vojenská spolupráce s Rakouskem jako neutrální zemí nikdy nemůže fungovat na takové rovině jako spolupráce s ostatními středoevropskými zeměmi. Přesto nejde tento typ vztahu opomíjet, může totiž přinést jiné typy výhod. 7)

Česká rozvojová spolupráce a humanitární pomoc Přednášející: Michal Kaplan, ředitel České rozvojové agentury Moderátor: Zdeněk Matějka Datum a místo: 16. dubna 2015; Vysoká škola ekonomická, Praha Zpracoval: Matyáš Havel

Michal Kaplan ve své přednášce, která byla směřovaná především studentům Vysoké školy ekonomické, nejprve z teoretického hlediska rozebral socioekonomické aspekty chudoby, rozvojovou spolupráci a nastínil fungování České rozvojové agentury a české rozvojové pomoci vůbec.

52

• Chudoba a rozvoj v průběhu historie – Nespočet sociologů, ekonomů a dalších odborníků se snažilo v průběhu moderních dějiny vypracovat různé veličiny, kterými lze měřit či jinak hodnotit úroveň rozvinutosti dané komunity nebo společnosti, stejně jako míru chudoby. Obecně se uvádí jako práh chudoby 1,25 USD na den. Je však nutné zmínit, že chudoba má i další rozměry, které souvisejí například s lidskou důstojností a jinými aspekty. Do dnešního dne svět vykrystalizoval do takové, podoby, že jsou zde plně vyspělé země (jako je Severní Amerika, Evropa nebo Japonsko), rozvíjející se země (Čína, Brazílie, Mexiko) a země 3. světa (region Subsaharské Afriky). Jednotlivé země jsou v různých úrovních svého vývoje. S částečně rozvinutými zeměmi nastává také otázka, kterým zemím by mělo být pomáháno a které země by měly pomáhat ostatním. • Rozvojová spolupráce – Kromě morálních a etických pohnutek jsou mnohé důvody pro rozvojovou spolupráci více pragmatické. Například bezpečnostní, politické (zlepšování vztahů) či ekonomické důvody (budování odbytiště výrobků a služeb). Ke druhům rozvojové spolupráce řadíme například rozpočtovou, tedy přímé dotace do rozpočtu vlád, poskytování úvěrů, zvýhodněných splátek či odpouštění dluhů, grantovou pomoc, technickou asistenci, sdílení know-how, mezivládní stipendia a  podobně. Zásadním počinem na poli rozvojové spolupráce jsou Rozvojové cíle tisíciletí, program OSN, který má za cíl mj. bojovat s chudobou a hladem, podpořit vzdělání, zdravotnickou péči v rozvojových zemích. Zajímavým bodem přednášky byla zmínka o úloze moderních technologií a inovačních cyklech s tím, že některé rozvojové země přejímají mnohem snadněji nejmodernější technologie (například v Keni existuje více uživatelů internetového bankovnictví než v České republice). •  Česká rozvojová pomoc – Před rokem 1989 zde existovala pomoc především v rámci zemí socialistického bloku. Země, se kterými byla v tomto období navázána spolupráce, jsou i dnes hlavními cílovými zeměmi české rozvojové pomoci. Ta byla obnovena mezi roky 1995 až 2000 (v souvislosti se vstupem do OECD) a dnes jí zajišťuje jednak vláda a Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, které především definují nové strategie a koncepce či schvalují rozpočet, a dále Česká rozvojová agentura, která je implementační agenturou. K prioritním zemím, kam směřuje naše pomoc, patří země programové (Afghánistán, Bosna a  Hercegovi-

na, Etiopie, Moldavsko a Mongolsko), jimž je věnována největší pozornost, státy projektové (Gruzie, Kambodža, Kosovo, Palestina a  Srbsko) a v neposlední řadě dřívější prioritní státy (Angola, Jemen, Vietnam, Zambie). K novým trendům patří podpora zelené ekonomiky (k životnímu prostředí šetrné projekty umožňující rozvoj), sociální projekty podporující lidskou důstojnost, sdílení transformačních zkušeností či podpora podnikatelského partnerství.

Po přednášce následovala diskuze, ve které se rozebíraly především aktivity České republiky v jednotlivých státech. Posluchači s panem Kaplanem pak dále debatovali o smyslu rozvojové spolupráce a její efektivnosti. 8)

Dnešní Afghánistán Přednášející: J.E. Ziauddin Mojadedi, velvyslanec Afghánské islámské republiky v ČR a Fawad Nadri, prezident Česko-afghánské smíšené obchodní komory v ČR Moderátor: Zdeněk Matějka Datum a místo: 20. 4. 2015; Evropský dům, Praha Zpracoval: Matyáš Havel

Na začátku debaty J.E. Mojadedi seznámil posluchače s  vnitřními poměry v  jeho vlasti. Afghánistán je převážně hornatý vnitrozemský stát ležící v jihozápadní Asii. Hraničí s Čínou, Tádžikistánem Uzbekistánem, Turkmenistánem, Íránem a Pákistánem. Populace se odhaduje na 30 miliónů obyvatel. Většinu obyvatelstva Afghánské islámské republiky pak tvoří příslušníci čtyř hlavních etnik: Paštuni, Tádžikové, Hazárové a Uzbeci. Většina z nich je muslimského vyznání, přičemž 20 % náleží k šíitské větvi islámu. Sousedé s různými zájmy stejně jako vnitřní etnická nebo náboženská roztříštěnost pak v mnoha ohledech svádí k vnitřní krizi a nestabilitě. Kromě toho však J.E. představila Afghánistán i z jiného pohledu. Za zmínku stojí fakt, že zde funguje kolem 50 soukromých televizních stanic či 100 radiových stanic. Přes 8 miliónů obyvatel tvoří studenti základních, středních a vysokých škol. Občanská společnost je také velmi aktivní. Momentálně se tato země potýká s teroristickými skupinami, které operují na území Afghánistánu a snaží se zde vytvořit svoji základnu pro další aktivity. Aktuální je především dubnový bombový atentát ve východoafghánském městě Dželálábád, ke kterému se přihlásila teroristická organizace Islámský stát. Kromě tohoto vyhroceného násilí se stát potýká i s pěstováním opia a produkcí drog, do kterého je zapojen organizovaný zločin. Pan Nadri z Česko-afghánské smíšené obchodní komory ve své řeči vyzdvihl rozvojovou spolupráci, kterou Česká republika dlouhodobě Afghánistánu poskytuje. České firmy a společnosti poskytují technické a materiální zázemí pro spoustu místních projektů, čímž napomáhají k rozvoji afghánské infrastruktury a hospodářství. Důležitá je pomoc i ze strany nevládních organizací. Otázky z diskuze: Je zde nějaké řešení pro současnou složitou situaci v Afghánistánu? J.E. Mojadedi: Ano, je tu možné řešení. Situaci destabilizuje především přítomnost teroristických skupin a zločinných organizací. Mělo by zde proti nim zasáhnout, stejně jako eliminovat jejich výcvikové tábory, z nichž se mnoho nachází v sousedním Pákistánu. Zločinci také využívají prodyšné hranice s tímto státem.

Bezpečnost na afghánsko-pákistánských hranicích je zásadní pro dobré živobytí místních. Snaží se Afghánská vláda nějak zajistit prosperitu této oblasti? Například rozvojem infrastruktury, služeb, omezením pěstování a obchodu s opiem a podobně. J.E. Mojadedi: Ano, stát se například snaží omezit produkci drog tím, že nabízí místním podporu, pokud nebudou na své půdě pěstovat opium. Bohužel má v některých oblastech větší vliv Talibán či jiné skupiny, pro které je to zdroj příjmů. Výhružkami a  vydíráním pak donutí místní k  pěstování. Celkovým problém Afghánské společnosti, který souvisí i s bezpečnostní situací, je pak v tom, že společné hodnoty a kultura byla rozvrácena invazí a následnou válkou. Je zde pak spoustu skupin, které problém neřeší, ale pouze je svádějí na sebe. 53

Jaký byl postoj bývalé prezidenta Hámida Karzaje k USA? Byl celkem kritický vůči postupu Spojených států. J.E. Mojadedi: To je složitá otázka. Na adresu Američanů si často neodpustil poznámku, kdy je žádal, aby „nebombardovali jeho vesnice“ či aby se chovali slušně a „nejdříve zaklepali, když chtějí vstoupit do domu“. Jinak jim byla ale vždy vděčný za to, že zbavili zemi Talibánu. Američané financují média, podporují občanskou společnost, zajišťují zdravotnickou péči a vzdělání. Udělali zde toho hodně.

3)

Jaká je současná ekonomická situace v Afghánistánu? Nadri: Je velice špatná a souvisí především s bezpečnostní situací. Kritická situace panuje především na venkově. V Afghánistánu jsou připravené a naplánované rozvojové projekty na dalších 10 let. Je ale nutné sehnat firmy, které by je zde realizovaly, což je také náročné. Největší problém je s drogami a organizovaným zločinem. Vláda lidem obživu nezajistí, proto se mnoho mladých přidává na stranu radikálních skupin.

2)

Jak jsou Češi a Česká republika vnímání v Afghánistánu? Nadri: Obě země navázaly diplomatické vztahy již před 70 lety. Češi a Česká republika zde mají dobré jméno. České výrobky a technologie jsou zárukou kvality a originality. K dobré reputaci přispívá i česká rozvojová pomoc.

9)

Nové bezpečnostní prostředí – hrozba, či příležitost pro EU? Přednášející: Štefan Fűle, Ministerstvo zahraničních věcí a bývalý eurokomisař Moderátorka: Jiřina Dienstbierová Datum a místo: 12. května 2015, Evropský dům, Praha Zpracovala: Adéla Janů

Štefan Fűle v rámci své přednášky nejprve ve třech bodech charakterizoval soudobý vývoj společnosti a poté se věnoval dvěma hrozbám, se kterými se Evropská unie musí vypořádat. V závěru bývalý eurokomisař nastínil prostředky, jakými lze tyto hrozby řešit. Charakteristiky soudobého vývoje a výzvy současnosti 1)

Multipolární systém Po konci studené války se ocitáme v přechodném období, který má vést k multipolaritě. Evropský trh je v současnosti otevřenější rozvojovým zemím než USA, Kanada, Japonsko a  Čína dohromady – EU má výlučné postavení. Přesto jsou mezinárodní instituce před reformami.

2) Redefinování mezinárodního řádu V 70. letech se dalo pouze 27% zemí považovat za demokratické, od té doby se jejich počet zvyšoval. V 90. letech však došlo ke stagnaci. Objevují se země, které mají omezenou demokracii (např. Rusko). Takovéto země se spojují. Doba, kdy měla EU silné postavení díky soft power, už skončila. Proto by se měla EU otevřít rozšíření – to, že nějaké země chtějí patřit do EU, je pozitivní. 3)

Globalizace Dnes to již není akademické téma, ale každodenní fakt. Globalizace se projevuje například snahou o integraci finančních trhů. Přesto má EU v integraci určitých oblastí velké nedostatky.

Co představuje hrozbu 1)

Zhroucený stát Zhroucené státy jsou hrozbou pro vznikající multipolární svět (např. Sýrie, Libye). V důsledku toho dochází k migraci a demografickým změnám. Migraci je nutno dělit na politickou a ekonomickou. Dnes šest členských zemí EU zpracovává 80% všech žádostí o azyl – to se musí změnit. Zhroucené státy mají také vliv na rostoucí míru terorismu. 2) Hybridní konflikt x hybridní mír Za studené války byly jasné strany, dnes je tomu naopak a nejsou jasná pravidla hry (např. ukrajinská krize, ruská jaderná doktrína…). Neexistují dělicí čáry – dnes nepozorujeme návrat ke studené válce, situace je nová a komplikovanější. 54

Lidský faktor Velká hrozba je také v nás. Nesmíme rezignovat na prohlubování integrace. To znamená nejen být otevření novým členům, ale také prohlubovat dosavadní integraci například v otázce společného trhu.

Formy řešení 1)

Jednotnost principů Zahraniční politika je dnes jednou založena na hodnotách, podruhé se orientuje podle zájmů. Je třeba, aby politika byla založena na jednom principu. Zároveň se v evropské politice objevuje zkratkovité chování. Společná zahraniční a bezpečností politika Lisabonská smlouva vše podstatně změnila, dnes je politika více koherentní. Nicméně nepostupujeme stejně – je zde 29 odstínů zahraniční politiky (28 od členských států a 1 evropský).

Na závěr Štefan Fűle podotknul, že složitost těchto témat je jedním z důvodů růstu extremismu a populismu v EU. Otázky z publika: Jak vyhodnotit bezpečností situaci před a po ukrajinské krizi? Vůči Ukrajině panuje v EU větší shoda myšlenek, než jak na to ukazuje nejednotnost akcí evropských institucí. Putin prohlásil, že největší katastrofou v  dějinách je rozpad SSSR, nebo že Ukrajina je umělý stát. Po rozpadu Evropa hleděla na Rusko jako na poraženého, to situaci negativně ovlivnilo a vedlo k potřebě revizionismu. Nicméně role Putina by neměla být přeceňována. 10) Česká diplomacie a rozvojová pomoc v Africe – příklad Keni Přednášející: Margita Fuchsová, velvyslankyně v Keni Moderátor: Zdeněk Matějka Datum a místo: 20. listopadu 2014; VŠE Praha Zpracoval: Vojtěch Rod

Africký kontinent, včetně Keni, je Evropany vnímán jako místo plné katastrof, válek a chudoby. Tento pohled je však poněkud zkreslený. Několik slov není schopno obsáhnout problémy, krásy a také nadějnou budoucnost této části světa. JUDr. Margita Fuchsová – Velvyslankyně ČR v Keni Absolventka právnické fakulty Univerzity Karlovy, získala první zkušenosti s diplomacií na Správě zahraničních kulturních zařízení Ministerstva zahraničí. Následně působila na Generálním konzulátu v Kapském Městě. Poté opustila Afriku a přesunula se do Spojených státu amerických, aby se nakonec vrátila do keňského Nairobi. V Keni působí jako emeritní velvyslankyně. Vedle základního diplomatického servisu zprostředkovává Margita Fuchsová také podporu českých neziskových a dobrovolnických organizací, které chtějí pomáhat v Keni a okolních státech. V posledních letech se zvyšuje význam Keni a celého okolního regionu z pohledu českého exportu a investic. Ing. Pavla Gomba – Výkonná ředitelka UNICEF ČR Vystudovala VŠE, obor finance a řízení lidských zdrojů. Po absolvování vysoké školy pracovala na dánském velvyslanectví a následně v nizozemské obchodní komoře. V UNICEF působí již 15 let. Dětský fond Organizace spojených národů známější pod zkratkou UNICEF, poskytuje humanitární pomoc a organizuje dlouhodobé rozvojové projekty. Pomoc fondu směřuje především do států subsaharské Afriky. Aktuální problémy, kterým nejenom UNICEF čelí, jsou: podvýživa, dětští vojáci a pacienti s HIV.

55

11) Migrace – cesta za snem Přednášející: Petr Pelikán, honorární konzul Súdánské republiky a  J.E.Paskal Stojcheski, velvyslanec Makedonské republiky Moderátor: Jiřina Dienstbierová Datum a místo: 8. 9. 2015; Evropský dům, Praha Zpracoval: Matyáš Havel (stážista RMV)

První podzimní debata Rady pro mezinárodní vztahy se zabývala tématem migrace a uprchlické vlny migrantů z Blízkého východu do Evropy. Pan Pelikán na úvod zmínil, že po celou dobu, během které se věnuje regionu Blízkého východu, neustále vidí lidi v pohybu. Migrace je tedy jistě dlouhodobým jevem, momentálně je jí však věnována maximální mediální pozornost. V současné situaci je novým a zásadním faktorem například prudký rozvoj informačních technologií, skrze které jsou sdíleny (často zavádějící a  zkreslené) informace, které dokážou zvednout masu lidí a přimět je k pohybu. Obecně představuje migrace problém, který nemá pro žádnou ze stran jednoduché a uspokojivé řešení. Momentální stav vyžaduje jednotný celoevropský názor a stanovisko, přehodnocení hodnot, které jsou veřejně deklarovány. V současné situaci Evropě pomůže shromažďování reálných informací o zemích, odkud k nám uprchlíci přicházejí. Jen tak se můžeme vyhnout ukvapeným závěrům a  unáhleným řešením, jako je například celoplošné přijímání migrantů z určité země, nehledě na jejich reálnou a osobní zkušenost a důvody k migraci. Jeho excelence Stojcheski uvedl, že současný nápor migrační vlny na Makedonii není zdaleka první zkušeností tohoto balkánského státu – v  roce 1999 totiž Makedonie přijala 500  000 uprchlíků z  Kosova, což tehdy představovalo celou ¼ domácího obyvatelstva Makedonie. I tak současný stav přináší nové problémy, například v podobě skupin či jednotlivců, kteří profitují s  nelegálního převádění uprchlíků. Makedonská správa tudíž musela učinit sérii opatření, které postupně vedou ke větší kontrole a organizaci situace. Ve spolupráci s EU byla například změněna legislativa (registrace migrantů, možnost požádat o azyl do 72 hodin). J.E.Stojcheskizdůraznil nutnost registrace nově příchozích, větší kontroly hranic i dohody o kvótách na přijímání uprchlíků v rámci EU. Otázky z diskuze: Jaká je pravděpodobnost, že s uprchlíky z Blízkého východu sem přicházejí i členové organizace Islámský stát? Pelikán: Ocitáme se na poli dohadů. Z  mé zkušenosti ale vnímám pohyb opačně – lidé proudí z Evropy do Sýrie či Iráku, aby se k ISIS připojili. Pokud má ISIS možnosti takto iniciovat lidi z Evropy přes sociální sítě, nemusí své bojovníky posílat do Evropy. Navíc cesta do Evropy není nijak jednoduchá. ISIS by tím riskoval ztráty ve vlastních řadách, pokud by to této nebezpečné cestě nechával putovat své bojovníky. Co ale dělat s desetitisíci teroristů, mezi nimi i cizích státních příslušníků, po poražení ISIS v Sýrii a Iráku? Stojcheski: To je jeden z problémů Balkánských zemí a především místních muslimských komunit. Mnoho lidí se odtud vydalo na Blízký východ, aby se přidali k ISIS. Ale nejen to, máme tu i další cizí bojovníky – například Srby a Chorvaty zapojené v ukrajinském konfliktu. Souvisí migrace přímo s islámem? Pelikán: Ne, migrují nejen muslimové, ale i křesťané, Indové a další. Mimo jiné Etiopané nebo Eritrejci. Je třeba však dodat, že východní křesťanství je něco jiného než „náš krotký a moderní katolicismus“.

Proč se Německo rozhodlo otevřít své hranice všem migrantům z určitých zemí – například Sýrie? Pelikán: Neznám úmysly Německa. Nejedná se však o uspokojivé a spravedlivé řešení. Azylové řízení by především mělo zkoumat jednotlivce. Bohužel k tomu nemáme prostředky a tak se azyl automaticky uděluje některým skupinám migrantů – právě třeba Syřanům. Opomíjíme, že i jiní příchozí z této oblasti patří k těm, kteří také utíkají před politickou situací. Například v Pákistánu produkuje spor mezi šíity a sunnity politické azylanty, političtí aktivisté v místních Paštunských oblastích jsou také velmi ohrožení. Čím to, že migrují jen určité skupiny obyvatel a národů? Pelikán: Například Syřané jsou tradičně a  historicky migrujícím národem. Jiné národy v regionu, například Libyjci, naopak nemigrují kvůli určitému stupni blahobytu. Jemenci – momentálně také zasažení konfliktem – zase mohou migrovat jiným směrem – tradičně se plavili do Indie či na druhý břeh Rudého moře a tak dále. Debatu uzavřela paní Dienstbierová tím, že v současné situaci potřebujeme silnou a solidární Evropu. Hlavní nebezpečí představuje především mediální manipulace. Pokud se Evropa dokáže vypořádat s momentální krizí, dokáže tak, že má svůj smysl a budoucnost. 12) Peru Přednášející: H.E. Mrs. María Susana Lavanderi Porturas Moderující: Linda Paterová Datum a místo konání: 22. září 2015; Agentura CzechTurist, Praha Zpracovala: Jitka Damková

Na úvod své přednášky nechala María Susana Lavanderi Porturas posluchače shlédnout dvě propagační videa o Peru. Podle slov paní velvyslankyně totiž Peru nabízí neskutečné množství krás, které se snaží díky propagačním materiálům sdílet po celém světě ve snaze přilákat větší množství turistů. Z toho důvodu vznikla tzv. PromPeru, které má za úkol zemi propagovat po světě. Jedním z odvětví určených k reklamě je i peruánská kuchyně. Gastronomie této země je totiž vyhlášení a již brzy se na území naší republiky otevře první peruánská restaurace. Velká část debaty se zaměřovala na samotné peruánské velvyslanectví v ČR a na jeho primární úlohy. Na území České republiky žije více než 200 obyvatel s peruánským státním příslušenstvím a ambasáda je tu od toho, aby jim pomohla vyřešit jakýkoli problém. Peruánské velvyslanectví má však za úkol i propagovat zemi. Proto se zástupci ambasády často účastní akcí nejen v Praze, ale i v dalších českých městech. Velvyslankyně také věnovala část prostoru debaty problémům dějícím se přímo v Peru. Peru má problémy s chudobou, které se však snaží efektivně řešit. Vláda se proto během svého volebního období zaměřovala na zlepšení sociálních podmínek pro nejnižší vrstvy obyvatel. Jedna z reforem se týkala zdravotnictví. Pro lidi bez zdravotního pojištění vznikají centra, kde je zadarmo ošetří. Tento nápad prosadil bývalý starosta Limy, který už ve své předešlé funkci starosty zavedl v hlavím městě některá jiná opatření. V závěru debaty velvyslankyně zmínila i vztahy Peru na multilaterální úrovni. Země je členem např. Pacifické aliance s dalšími latinskoamerickými zeměmi. Zapojena je však i do dalších mezinárodních organizací jako je OSN, kde se peruánští vojáci podílejí na misích jako součást modrých přileb. Otázky z publika

Pomohlo by přijetí Balkánských států do EU s koordinací uprchlické vlny, když přes Balkán proudí většina migrantů do Evropy? Stojcheski: Historicky byl Balkán vždy branou k jiným regionům a civilizacím. Pohyb lidí přes tuto oblast tedy probíhal v průběhu celé historie. Co se týče balkánských států a EU, probíhá zde již určitá spolupráce a koordinace. Co víc, Makedonie je kandidátem do EU již od roku 2005. Migrační krize tedy nehraje v možném přijetí Makedonie tak zásadní roli.

56

57

Evropa se v současné době potýká s migrační krizí. Jak je na tom Peru? V Peru není situace rozhodně tak vypjatá jako v Evropě. Minulý rok v zemi požádalo o vízum 15 syrských rodin a to především díky svým příbuzným, kteří už v Peru žijí. Co se týče migrace Peruánců, nejvíce jich žije ve Španělsku a Itálii a to především díky jazyku. Pokud dojde v zemi ke změně vlády, jak to ovlivní velvyslance? Může dojít k jejich změně? V Peru platí pravidlo, že 20% velvyslanců je politických a jsou jmenováni přímo na přání prezidenta. V případě změny tohoto postu je tedy nový prezident může vyměnit. Kolik je v Peru politických stran? Přímo politických stran je celkem málo. Pouze dvě nebo tři. Zbytek jsou pouze politické skupiny.

13) Politická kultura v České republice a východní Evropě Přednášející: Petr Fleischmann, poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR; Daniel Heler, doktorand, FSV UK Moderátor: Stanislav Stach Datum a místo konání: 15. 12. 2015, Evropský dům (Praha) Zpracovala: Karolína Lukášová Petr Fleischmann se na začátku své přednášky zmínil o současných událostech ve Francii, tedy regionálních volbách, jejichž výsledek ukazuje na úroveň politické kultury v zemi. Dále se již zabýval především českou politickou kulturu. Zdůraznil, že česká politická kultura je velmi mladá, z čehož vyplývají i některá její specifika: 1.

2.

3.

4.

58

Nedůvěra k autoritám I přesto, že už tomu tak není, stále existuje představa, že jsem ovládáni a řízeni zvenčí. Autority tudíž nepovažujeme za vlastní a nedůvěřujeme jim. Z toho vyplývá obecná absence tolerance a smyslu pro dialog.

Zákon jako pouhý zákaz Zákony nebývají vnímány jako kodifikace sociálního soužití, ale jakou pouhé zákazy, které nás omezují na našich svobodách. Snaha vyvarovat se jakémukoli přirovnání ke komunismu či nacionalismu vede k tomu, že je teď v podstatě „zakázáno zakazovat“. Právě proto je negativně vnímána jakákoli snaha prosadit změny ve jménu veřejného zájmu. Český ultranacionalismus 90. let Za hlavního představitele tohoto proudu je považován Václav Klaus. Mezi základní znaky patří vyzdvihování individua omezovaného společností, tvrzení, že ústava je zbytečná a že Česká republika má příliš mnoho zákonů.

Projev úcty nebo pokrytectví Mezi politickým projevem u nás a v zahraničí (zvláště pak na Západě) existují velké rozdíly. Jde především o vztah k politické korektnosti. Ta je jinde považována za nedílnou součást politického projevu. Nicméně u nás je vnímána spíše jako pokrytectví a je odsuzována jako projev slabosti. Na závěr se Petr Fleischmann ještě krátce zmínil o politických kulturách dalších postkomunistických zemích – Polska, Maďarska a Ruska. V druhé části mluvil Daniel Heler, který se nejdříve zaměřil spíše na teoretické pojetí politické kultury a její etablování. Na závěr seznámil posluchače s vývojem politické kultury v  balkánském regionu s  důrazem na skutečnost, že se místní národní státy stále ještě formují a že na jejich vývoj měly velký vliv i násilné konflikty. Přidal i pohled na současnou situaci v Kosovu. Jednou z mnoha věcí, se kterými se místní autority musí vypořádat, je vztah kosovských Albánců k Srbům, Albáncům a dalším národnostem okolních států. Po přednášce následovala krátká diskuze, ve které se rozebíral především problém dvojího pojetí národa a  jeho odlišné vnímání u  nás a  v  západní Evropě. Tento nesoulad vede podle p. Fleischmanna k nepochopení postojů Francie a Velké Británie, které opustili koncept „krve a půdy“. Druhým velkým tématem byla současná radikalizace českého veřejného mínění a důvody jejího posilování.

Projekt byl podpořen z prostředků České rozvojové agentury a Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.

Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová Redakce textu: Stanislav Stach Grafická úprava a sazba: gd3 ISBN: 978-80-904755-6-4 Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Letohradská 36, 170 00 Praha 7 Praha 2015 www.rmv.cz vydání první