Rada pro mezinárodní vztahy PRACOVNÍ SEŠIT 2014

Rada pro mezinárodní vztahy PRACOVNÍ SEŠIT 2014

OBSAH Úvod

2

Problematika Zahraniční rozvojové spolupráce, migrace a rozvojových zemí

4

Jiřina Dienstbierová: Umí plakát mluvit? Václav Dobeš: Mongolsko Lucie Dobešová: Česko-řecká iniciativa: návrh na řešení konfliktu v Kosovu Zuzana Kasáková: Skotsko a otázka nezávislosti Abdulkadar Memedi: V4 experience – a guideline to Western Balkans integration process Petr Pelikán: Hidžáby, burky, čádory, nikáby a my Judita Štouračová: Závěry z konference „Integrace Balkánu do Evropské unie“

4 10 18 32 36 38 41

Problematika Evropské unie a České zahraniční politiky Miloslav Had: EU po parlamentních volbách v květnu 2014; Česká republika v EU Zdeněk Matějka: Česká zahraniční politika Ilona Švihlíková: Výzvy čínské politiky pro příští roky

42 42 68 74

ÚVOD

Rada pro mezinárodní vztahy, stejně jako v minulých letech, soustředila některé zajímavé práce svých členů a  spolupracovníků ve sborníku Pracovní sešit RMV 2014. Název napovídá, že články nejsou nijak upravovány, jsou publikovány tak jak je autoři napsali. Čtenář nemusí s jejich obsahem plně souhlasit, cílem bylo spíš ukázat na zajímavé myšlenky. Tématicky sborník odpovídá hlavnímu zaměření aktivit RMV. Jsou to především informace o politicko-hospodářské situaci a vývoji v rozvojových zemích, zejména v zemích západního Balkánu, problematika české zahraniční rozvojové spolupráce, problematika migrace a aktuální otázky české a světové zahraniční politiky. V  posledních letech se významnou složkou české a  evropské diskuse staly otázky přístupu k migrantům a možnosti regulace migrace. Migrace, za jejíž hlavní motivaci byl ještě nedávno považován rozdíl v životní úrovni obyvatel rozvinutých a rozvojových zemí, kdy hospodářské problémy v zdrojových zemích vytlačují aktivní občany ze země (push faktory) a vidina bohatšího života v zahraničí je přitahuje (pull faktory), je stále více motivována snahou utéci ze zemí rozvrácených konflikty, etnickými a náboženskými válkami, zachránit alespoň holý život. Počty migrantů a uprchlíků snažících se libovolným způsobem dostat do Evropy, i za cenu riskování života, neuvěřitelně rostou. Evropské státy, pro které ještě nedávno byli migranti z třetích zemí přínosem, pomáhali vytvářet HDP a národní bohatství, začínají vnímat migraci a soužití s cizinci jako obtížně řešitelný problém. Záporné stránky migrace začínají převažovat nad přínosy. Zvlášť citlivou otázkou se stává vztah k migrantům-muslimům. Spolu s potřebou migraci regulovat a zajistit její přiměřenost nabízí se také otázka, zda by se soustředěným úsilím evropských států a vhodným usměrňováním zahraniční rozvojové spolupráce nepodařilo alespoň částečně problematiku migrace řešit v místech kde vzniká a ne až na území Evropy. Muslimské problematiky se dotýká článek Petra Pelikána „Hidžáby“, který si všímá často diskutované otázky práva muslimských žen na zahalování a nedostatečného pochopení souvisejících termínů. Jiřina Dienstbierová ve svém článku „Umí plakát mluvit“ nás seznamuje s přínosem již několik let organizovaných soutěží a výstav plakátů studentů vysokých uměleckých škol, doprovázených veřejnými besedami, na téma „Evropská identita“, „Migrace do Evropy“ či „Kde domov můj?“, snažících se komunikovat uměleckou formou názory mladých lidí z ČR i zahraničí na problematiku národní a evropské identity a související migrace. Rada pro mezinárodní vztahy se dlouhodobě snaží podporovat přijetí států západního Balkánu do Evropské unie. Daří se to, i když jen částečně, ale jak se dovídáme z příspěvku M. Hada, centrální orgány EU nepočítají s dalším rozšiřováním po nejméně pět dalších let. Judita Štouračová seznamuje se závěry mezinárodní konference „Integrace Balkánu do Evropské unie“, který zorganizovala RMV koncem října 2014. Abdulkadar Memedi ve své zkrácené verzi vystoupení na této konferenci informuje o prioritách zahraniční politiky Makedonie s důrazem na perspektivu členství v  EU, dobré sousedské vztahy a  regionální spolupráci. Za mimořádně úspěšný příklad regionální spolupráce považuje Visegradskou skupinu, která by mohla fungovat jako most mezi EU a západním Balkánem. Lucie Dobešová se ve svém příspěvku „Česko-řecká iniciativa“ vrací k období války na Balkáně, podrobně popisuje situaci a postoje jednotlivých aktérů a tehdejší možnosti ČR přispět k řešení krize. Zuzana Kasáková, v souvislosti s probíhajícím přenosem části národní suverenity do integračních center, si všímá názorů skotské veřejnosti na otázku případné samostatnosti Skotska. Václav Dobeš přináší zajímavé a podrobné informace o politické a hospodářské situaci v Mongolsku, bilaterálních vztazích a rozvojové spolupráci s ČR z pohledu pracovníka českého velvyslanectví. Do kontextu evropských politik uvedené otázky zasazuje Miloslav Had ve studii „Evropská unie po parlamentních volbách v květnu 2014“, která se zabývá aktuálním vývojem a strate-

3

gickým směřováním Evropské unie, vedené novou Komisí, Parlamentem a dalšími centrálními orgány, seznamuje nás s prioritami a úkoly, které si nové vedení ukládá a současně uvádí náměty na formulaci koncepce českého působení v Evropské unii. Kontextem světové hospodářské politiky se zabývá článek Ilony Švihlíkové „Výzvy čínské politiky pro příští roky“. Autorka se věnuje převážně současným problémů Číny, dominantně v ekonomickém kontextu, i když za účelné pro pochopení vývoje považuje všímat si též vývoje čínských reforem a  měnícího se prostředí světové ekonomiky. Čína patří k zemím, které jsou nejen samy vývojem systému světové ekonomiky ovlivňovány, ale zároveň je natolik významným aktérem, že světovou ekonomiku sama mění. K některým aktuálním otázkám české zahraniční politiky se vrací Zdeněk Matějka v článku „Zamyšlení nad současnou českou zahraniční politikou“. Všímá si především její vícekolejnosti a nejednotnosti, doprovázené často nesouhlasnými kampaněmi v médiích. Stanislav Stach

4

PROBLEMATIKA ZAHRANIČNÍ ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE, MIGRACE A ROZVOJOVÝCH ZEMÍ LINGUISTIC LANDSCAPE – ANEB „UMÍ PLAKÁTY MLUVIT?“ Jiřina Dienstbierová

Po Sametové revoluci v  roce 1989 se aktivita české občanské společnosti postupně vytratila. Veřejné věci jakoby přestaly existovat, lidé se opět uzavírají do svého soukromí, můžeme mít dojem, že mladá generace je stále více pasivní. Kdo se ale mladých ve skutečnosti na jejich názory ptá? Nemají někdy oprávněně pocit, že se o jejich postoje nikdo nezajímá? Pokusili jsme se proto získat studenty, aby se zúčastnili výtvarných projektů, které vyhlásila Rada pro mezinárodní vztahy. Vypsali jsme mezinárodní soutěž pro studenty vysokých výtvarných škol o nejlepší plakát na aktuální společenská témata. Ohlas byl překvapivě velký. Po tématu Evropská identita následovala další – Evropa bez bariér, Migrace do Evropy a poslední projekt Kde domov můj. Najednou se ukázalo, že mladí lidé mají o dané problémy zájem, že na ně mají svůj názor a že jim zdaleka nejsou lhostejné. Jsou schopní na problematiku reagovat a přemýšlet o ní. Vtipné, inteligentní i provokativní odpovědi otevřely prostor pro širokou debatu. Jedno téma je společné pro všechny projekty – je to výtvarný jazyk, který v sobě spojuje vizuální a verbální komunikaci. Využívání tohoto výrazového prostředku na plakátech ukazuje míru otevřenosti či uzavřenosti mladé generace v Čechách k jiným národům, k jiným jazykům a kulturám. Plakáty se jako obrazový formát chovají „demokraticky“. Autoři mají stejný prostor, stejný kus papíru, stejnou plochu 0,7 m2, na které se mohou svobodně vyjádřit. Pak záleží na tom, zda jsou schopni přijít s nápadem, zajímavou myšlenkou, kterou dokáží výtvarně zpracovat. Plakát musí oslovit pozorovatele během několika málo vteřin. Když nezaujme, je to špatný plakát. Někdy je skvělá myšlenka, ale špatná grafika. Jindy to může být obráceně. Nejvýmluvnější plakáty jsou vždy ty, kde tvůrce zvládl obě tyto polohy. V každodenním životě jsme stále více přesyceni množstvím informací a máme stále méně času na přijímání nových podnětů. Na základě toho se neustále vyvíjí způsob komunikace (nejen) v obrazových médiích. Abychom byli schopni reagovat na „něco nového“, jsme neustále vystavováni stále rafinovanějším metodám, jak nás zaujmout. Jak je na tom plakát? Někteří odborníci ho považují za mrtvé médium. Největší rozkvět plakátu byl patrný v 60. letech 20. století. Nyní z měst mizí tradiční výlepové plochy, které byly doménou komunikace v minulém a předminulém století. Jsou jednodušší a rychlejší komunikační prostředky, které toho mohou sdělit víc. Přesto má plakát svoji nezastupitelnou roli i v současnosti. Plakát stále můžeme vnímat v jeho základní funkci jako informační nástroj kombinující slovní a obrazové vyjádření. Stává se však i nositelem kultury, atmosféry, výzev a úkolů – je (a byl i v minulosti) obrazovým otiskem doby. Lze jej vnímat jako barometr nálad, pocitů a atmosféry ve společnosti v daném okamžiku. Důkazem toho mohou být katalogy, které připravujeme ke každému projektu a které obsahují plakáty každého studenta, jenž se zúčastnil soutěže. K čemu vlastně plakát slouží? Hledá cesty, jak se dorozumět? Jedna definice plakátu říká: je to rozměrný list papíru vystavovaný na veřejných místech, který s použitím textu, obrazu nebo obojího společně upoutává a nabízí zboží, umělecké dílo či produkci, zábavu, názor a podobně. Plakát je dnes i objekt sběratelství. Je vylepován na frekventovaných místech. Působí na širokou veřejnost, své zájemce si nevybírá (není pro úzkou skupinu), má upoutat pozornost, barevné provedení má být nápadné, výrazné, ale ne křiklavé, text pak stručný a výstižný. Životnost plakátu má být dostatečná, aspoň po dobu trvání akce. I  tak je možné vnímat plakát. Ale je to jen marketingový nástroj? Má mít pouze schopnost ovlivňovat rozhodnutí spotřebitele při nákupu zboží, při výběru dovolené či jaké politické straně dát ve volbách svůj hlas?

5

Plakát můžeme vnímat i  ve zcela jiné rovině, jako tvůrčí prostor pro sdělení nějaké myšlenky nebo poselství. Grafik K. Míšek říká: „Plakát může existovat jako samostatné výtvarné dílo, které vyjadřuje subjektivní emoce autora, na druhé straně může být součástí kampaně nebo projektu jako nosný komunikační nástroj, na který navazují další nutné designérské prvky. Tento mechanismus se totiž odvíjí od společenského prostoru a potřeby jeho uplatnění. Vezměme v úvahu realitu, že v tvůrčí oblasti nemůže být nic jasně definováno, a proto existuje i možnost tvůrčích přístupů, pramenících z celé škály výtvarných profesí, které svým přesahem také tuto oblast obohacují, včetně edukativního procesu navazujícího na experiment, např. ve školách.“ Funkčnost grafického sdělení v  sobě spojuje dva významy pojmu „oslovit“ – na jedné straně musí sdělit slovní informaci a na druhé straně musí oslovit svou vizuální stránkou, tedy zaujmout, a k tomu slouží specifický komunikační jazyk s jasnými pravidly. Jinak na nás působí, když autor použije krátké heslo a výraznou typografii nebo delší text v malých literách. Je rozdíl, zda obraz umístí do středu plakátu, do zlatého řezu či do spodního rohu formátu. Rozhodující je také použití barev. Jinak působí kombinace oranžové barvy s černou, jinak působí škála šedé. Pokud výtvarné řešení koresponduje s obsahem sdělení, docílí se toho, že je toto sdělení srozumitelné všem. Výtvarný jazyk chápe podobně student v  Čechách nebo babička v  Norsku. Výhodou výtvarné nadsázky je možnost pochopit myšlenku druhého bez ohledu na to, zda známe jeho řeč. Příkladem je plakát Š. Čepelákové z UUD ZČU v Plzni. Ten pochopí každý. I když jsme bílí nebo černí, je důležité, abychom se spolu domlouvali, dorozumívali, vyměňovali si názory, komunikovali. Teprve potom se můžeme na něčem dohodnout. Plakát to vyjadřuje nadsázkou – místo potřesení rukou si podáme jazyky. Plakát z projektu Migrace do Evropy, Š. Čepeláková, Ilustrace a grafický design, UUD ZČU, Plzeň

Plakáty studentů, které pracují s „grafickým jazykem“, můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin. Ti, kteří přijímají pozitivně jazykovou různorodost a  vnímají ji jako nový komunikační impuls a pozitivní přínos. České prostředí vnímají jako volný prostor pro výměnu zkušeností jiných národů, jiných myšlenek, jiných zvyků. Otevírají se světu. Oproti tomu studenti, kteří vnímají obavy společnosti z cizích vlivů, zobrazují českou společnost jako pevnost, která chce být zakonzervovaná stejně jako před rokem 1989, kdy byla čeština dominantní a  cizí jazyky byly vnímány jako něco exotického. T. Skřivanová z Fakulty užitého designu v Ústí nad Labem svým plakátem zaujímá obranářský postoj. Rukama vší silou přidržujeme zeď, hranici či hradbu kolem Česka, která má zachovat vše beze změn. Ukazuje obavy z globalizovaného světa, z čehokoli nového. Nechce pustit nikoho dalšího do svého prostoru, který by mohl dokonce mluvit jiným jazykem. Navíc i černobílá barva plakátu vyjadřuje opatrnost, napětí. Na rozdíl od předchozího plakátu L. Zapletalová z Fakulty užitého designu v Ústí nad Labem vnímá prostor svého rodiště jako otevřený, připravený přijmout impulsy z  venku, přijmout nové příchozí, přijmout i migranty mluvící jinými jazyky. Současně rozšiřuje prostor pro sebe i pro své vrstevníky – svět je tu i pro nás, můžeme svobodně cestovat, mluvit cizími jazyky – pojďme se podívat jinam, není se čeho bát. Jen je to třeba zkusit. Barevné vyznění je jednoznačně pozitivní. Navíc navozuje symboly Evropské unie.

6

Plakát z projektu Evropa bez bariér,

Plakát z projektu Evropa bez bariér,

T. Skřivanová,

L. Zapletalová, Fakulta užitého designu,

Fakulta užitého designu,

Ústí nad Labem

Ústí nad Labem

Podobný námět použil i P. Kadlec z fakulty Grafického designu FMK UTB ve Zlíně. Lidé se vznášejí v prostoru. Nemají žádné překážky, hranice či bariéry – ani jazykové, ani prostorové. V euforii z volného pohybu si ani neuvědomují, že jsou tu i problémy, které přináší otevřený prostor. Nebezpečí, obavy vyjadřují ostny umístěné na slově Europe, které zamezují přistání na zemi. To jistě přijde a asi nebude příjemné.

Plakát z projektu Evropa bez bariér,

Plakát z projektu Evropská identita,

P. Kadlec, Grafický design, FMK UTB Zlín

T. Melenová, Fakulta užitého designu, Ústí nad Labem

7

T. Melenová z Fakulty užitého designu v Ústí nad Labem vedle sebe staví stylizované postavy, které vyjadřují rovnost na základě barvy, pohlaví, národnosti. Jsou stejně velké, mají podobné proporce, dotýkají se, liší se jen barvou. Ovšem teprve dohromady vytváří zajímavou a pestrou mozaiku lidí. Sděluje, že v prostoru Evropy (a České republiky) je místo pro všechny bez ohledu na zemi původu, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví. Téměř 80% plakátů vedle vizuálních symbolů a čistě obrazového vyjádření používá slovní vyjádření. Pracuje s jednotlivými slovy, hesly i krátkými větami. Výběr písma, grafická zkratka fungující podobně jako při vytváření logotypu v  propojení a  samotný význam sdělení dává vzniknout jedinečné „Linguistic landscape”. Čeští studenti přirozeně používají češtinu či angličtinu. Pro vyjádření větší různosti si však hrají s větším počtem jazyků, často využívají znaky specifické pro různé jazyky. Někteří tak vyjadřují obavu z multilingualismu, jiní jej naopak vítají a vnímají ho jako jednoznačné pozitivum. Zajímavý plakát vytvořil T. Říha z Fakulty užitého designu v Ústí nad Labem. Je příkladem pozitivního přístupu k multilingualismu. Aby vyjádřil společné soužití národů (jazyků), pozitivní spolupráci i rovnost postavení, vybral z jednotlivých evropských jazyků jedinečné grafémy a z nich pak sestavil nápis, který je srozumitelný pro všechny, čímž dokonale vyjádřil evropskou identitu – jednotnost při zachování různorodosti.

Vítězný plakát projektu Evropská

Plakát z projektu Migrace do Evropy,

identita, T. Říha, Fakulta užitého designu,

J. Toman, Fakulta užitého designu, Ústí

Ústí nad Labem

nad Labem

Na rozdíl od něj J. Toman, rovněž z  Fakulty užitého designu v  Ústí nad Labem, svým plakátem upozorňuje na možné změny v nedaleké budoucnosti. Má obavy z výrazného vlivu čínské kultury, čínského jazyka. Přední strana listu nese fragment anglického či českého výrazu migration – migrace a na druhé straně listu používá čínské znaky. Předjímá tak očekávaný vývoj v Česku a v Evropě? Radost představuje práce O. Hejdukové z Fakulty Ilustrace a grafický design v Plzni, která si hraje s komiksovými textovými bublinami. Slova ahoj a hi staví na stejnou úroveň, což poukazuje na přirozené vnímání angličtiny jako druhého komunikačního jazyka mezi mladými lidmi. Pozdrav v angličtině a v češtině v komiksových bublinách může být vnímán jako personifikace obou jazyků. Angličtina s češtinou se vzájemně zastupují, podporují a ukazují, že když mohou jazyky vzájemně komunikovat, nebude to problém ani pro lidi.

8

V  plakátu mají nezastupitelnou roli i  pestré barvy, které jsou zpravidla spojovány s  mládím a vitalitou (oproti předchozímu plakátu, kde je použita výstražná žluto-černá barevnost).

Plakát z projektu Evropa bez bariér,

Plakát z projektu Evropa bez bariér,

O. Hejduková, Ilustrace a grafický design,

D. Rajchl, Grafický design, FSI VUT, Brno

UUD ZČU, Plzeň

D. Rajchl z fakulty Grafického designu FSI VUT v Brně si hraje s jednoduchou větou – Evropa bez bariér, kterou překládá do všech evropských jazyků. Vytvořil Babylon, pavouk jazyků, ale ve zdánlivém chaosu nám nabízí způsob, jak se orientovat. Barevné linie ukazují cestu. Propojují slova z jednotlivých jazyků a dávají větám smysl. Vytváří rovněž zajímavé srovnání podobnosti a různorodosti slov v jednotlivých jazycích. Slovo Evropa má ve všech jazycích stejný základ a je tedy tím, co máme všichni společné. Obsah plakátu V. Šiškové z Grafického designu ve Zlíně se tak trochu vymyká ostatním plakátům. Ukazuje možnost, jak z vět nesoucích určitý význam může vytvořit další znak – uspořádá-li je v jejich vizuální podobě do tvaru domku, vytvoří z nich další symbol – domov, kde žije, není jen obyčejný dům, ale je tvořen především komunikací. Text ilustruje běžný rodinný život. Matka se ptá: „Tak jak se dnes měla? Co bylo ve škole?“ Dcera odpoví: „Normálně, jako vždy.“ A rozhovor pokračuje: „Jedla jsi?“ A dcera odpovídá: „No, koupila jsem si koláč.“ A text běží dál, jako v poklidné domácnosti. Barvou rozlišuje to, co říká matka a co dcera. Dochází tak k propojení obsahu jazyka a jeho obrazové formy do nového sdělení přesahující obě roviny komunikace. Profesor Petr Drulák z Ústavu mezinárodních vztahů o projektu Evropská identita napsal: „Vytvořili tím prostor pro estetické uchopení evropské identity, které je o to radikálnější tím, že se nespoléhá na jazyk (jímž se obvykle s identitou vyrovnáváme), nýbrž na obraz. Co nám práce studentů říkají o evropské identitě? Nutno předeslat, že jako nástroj estetického uchopení evropské identity mluví každý plakát sám za sebe. Nepodnikáme marný pokus o analytické zprostředkování estetické zkušenosti plakátů, tu lze získat pouze návštěvou výstavy či alespoň prohlídkou katalogu. Chceme se spíše zamyslet nad tím, jak usouvztažnit racionalistické a estetické pojetí evropské identity tak, aby se tato dvě svou podstatou mimoběžná pojetí mohla alespoň v jedné perspektivě prolnout a vzájemně obohatit. Perspektivu, v níž chceme ono prolínání pozorovat, nabízejí metafory Evropy.

9

Plakát z projektu Kde domov můj, V. Šišková, Grafický design, FMK UTB Zlín

Metafory propojují dvě oblasti naší zkušenosti, umožňují nám aplikovat to, co víme o jedné oblasti na oblast druhou (Drulák 2005). Fungují jako zvláštní druh abstraktních diskurzivních pravidel, na jejichž základě můžeme chápat a  popisovat svět. Nezáleží přitom, zda se světa zmocňujeme racionálně či esteticky. Bez metafor se neobejdeme v ani jednom případě. Analýza racionálních pokusů o pochopení Evropské unie ukázala, že tři metafory Evropy vystihují převážnou část současné vědecké i politické diskuse o evropské integraci. Evropa bývá metaforizována jako POHYB, NÁDOBA či ROVNOVÁHA NÁDOB (Drulák, Karlas 2005; Drulák 2004). Většině vystavených plakátů můžeme porozumět za pomoci těchto tří metafor. Plakáty navíc tyto metafory rozvíjejí a zpracovávají nekonvenčním způsobem a osvěžují zavedená schémata chápání Evropy.“ Výtvarný kritik J. Vomáčka o projektu Migrace do Evropy říká: „Na společných formátech tak můžeme vidět v pražském DOX opravdu zajímavou přehlídku kultivovaných prací 218 studentů z vysokých výtvarných škol z Bulharska, Černé Hory, České republiky, Itálie, Francie, Makedonie, Polska, Rakouska, Rumunska, Ruska, Slovenska, Srbska a Velké Británie, kteří se výjimečně zrale a navíc velmi současným výtvarným jazykem k tématu vyjadřují. Jev, který v naší zemi není příliš diskutován ani prožíván, je účastníky zpracováván navíc formou plakátu odpovídající, v naprosté většině střídmě a distingovaně. Práce s detailem, symbolem, barvou a písmem je překvapující a v oněch stovkách prací po chvíli váhání začneme nalézat opravdu zajímavá díla. Navíc návštěvník bude opravdu obohacen, protože kromě očekávaných stereotypů zde najde i práce, se kterými vlastně nepočítal a které ho překvapí.“ Výstavy plakátů nabízí pozoruhodné příklady toho, jak se můžeme kreativně vyrovnávat s tématy jako je multilingualismus či globalizace a v Čechách a v Evropě. Tyto „agendy“ není často snadné přiblížit, vysvětlit či diskutovat slovy, a tehdy je třeba hledat jiné způsoby vyjádření. Vystavené plakáty dokazují, jak lze úspěšně a názorně komunikovat abstraktní náročné koncepty. Studenti k vyjádření svých myšlenek používají spojení dvou jazyků – výtvarného jazyka a slovní komunikace v češtině na lokální úrovni a v angličtině na globální úrovni. Použitím všeobecně srozumitelného výtvarného jazyka v kombinaci s prvky, které jsou typické pro české kulturní prostředí, vznikají často nové významové metafory a překvapivé významové posuny ve sdělení, což nás může obohatit o neočekávané souvislosti, které v běžném jazyce nezachytíme. Je to jeden ze způsobů, jak reagovat na skutečnost, která nás obklopuje, a jak nebýt jen pasivním pozorovatelem.

10

MONGOLSKO Václav Dobeš

1) Základní informace o teritoriu Mongolsko svojí rozlohou 1564 100 km2 představuje dvacatero násobek rozlohy České republiky. Je pátým největším státem Asie a 18. ve světě. Počtem obyvatel, který v roce 2015 oficiálně dosáhne tří milionů osob, je současně nejméně osídleným státem v celosvětovém kontextu. Průměrná nadmořská výška země činí 1580 metrů, blíží se tedy nadmořské výšce vrcholu nejvyšší české hory Sněžky. Mongolsko se vyznačuje extrémním kontinentálním klimatem s velkými teplotními rozdíly – s velmi chladnými a suchými zimami a horkými a suchými léty a značnými teplotními výkyvy mezi dnem a nocí. Globální oteplování se však nevyhýbá ani této zemi. V posledních několika letech se celoroční teplotní průměr zvýšil o 2 stupně Celsia a tento trend pokračuje. Počet obyvatel mongolské metropole Ulánbátaru se po demokratické pokojné “revoluci“ na přelomu let 1989–1990 díky postupnému příchodu téměř 800 tisíc obyvatel z převážně pasteveckých rodin z venkova, motivovaných vesměs vidinou vyššího životního standardu, prakticky vyrovnal Praze. Činí nyní téměř polovinu obyvatel celé země. Dalšími většími městy s cca 100 tisíci obyvateli jsou jen Darchan a Erdenet, které vznikly kolem průmyslových podniků v druhé polovině 20. století. Etnicky v Mongolsku převažují Chalchové (87,7 %), z nemongolských etnik Kazaši (5,9 %). Mongolská společnost je velmi tolerantní k náboženským vyznáním. V zemi dominuje až od 17. století tibetský buddhismus s elementy šamanismu. Většina Mongolů však buddhismus aktivně neprovozuje, často využívá spíše rituálů z jisté pověrčivosti. K sunnitskému islámu se velmi umírněně hlásí 6 % obyvatel, převážně kazašská menšina na západě země. Jakékoli projevy fundamentalismu nebyly dosud zaznamenány. Od 90. let 20. století sílí vliv křesťanství. Odhad počtu křesťanů v současnosti kolísá mezi 30 až 50 tisíci. Vedle katolické a pravoslavné církve jsou alespoň nejviditelněji přítomni Mormoni (Církev Ježíše Krista posledních dnů) a Moonovci (Církev sjednocení). Na rostoucí popularitě katolicismu má největší zásluhu vliv katolíků z Filipín. V Ulánbátaru bylo postaveno několik katolických kostelů, z nichž jeden svojí velikostí a pompézností připomíná katedrálu. Mongolsko se administrativně člení na 21 krajů (ajmaků) a hlavní město Ulánbátar, kraje (ajmaky) na okresy (sumy neboli somony) a ty na obce (bagy), města na městské obvody (dúregy) a ty na čtvrtě (choró). 2) BILATERÁLNÍ VZTAHY Intenzivní spolupráce Mongolska a ČR se datuje od 50. let minulého století. Tehdejší Československo se v rámci RVHP významně podílelo na budování mongolské infrastruktury. V Darchanu , druhém největším mongolském městě, postavilo cementárnu, v Ulánbátaru obuvnický a opravárenský závod, ústřední I. nemocnici, tužkárnu či první malou tepelnou elektrárnu. V zemi působili mnozí čeští specialisté. Čeští geologové objevili významná ložiska mědi a molybdenu na severu země v okolí Erdenetu, třetím největším městě Mongolska. V 70. letech představovala ČSSR pro tehdejší Mongolskou lidovou republiku druhého nejvýznamnějšího obchodního partnera po SSSR. V československém exportu dominovaly stroje, zařízení, dopravní prostředky, chemikálie, hotové oděvy, v dovozu z Mongolska kovy, koncentráty, surová kůže, vlna, kožené a vlněné zboží a maso. V 80. – 90. letech české podniky vybudovaly v Mongolsku druhý obuvnický závod. Sametová revoluce v Československu se na sklonku roku 1989 stala jedním ze vzorů pro nové mongolské demokratické hnutí. Mnozí jeho tehdejší vůdci se setkali s představiteli Občanského fóra. Československý vzor se stal inspirací poklidného průběhu demonstrací v Ulánbátaru i následného pokojného předání moci a uspořádání svobodných voleb v roce 1990. V první polovině 90. let došlo k přechodnému útlumu vztahů mezi oběma státy. Namísto velvyslanectví působil v Mongolsku jen český konzulát a diplomaticky byl tento stát pokrýván Velvyslanectvím České republiky v sousední Čínské lidové republice.

11

V důsledku asijské krize zaznamenala mongolská ekonomika v 90. letech stagnaci. V zemi zůstali ze zahraničních investorů převážně Číňané. Česká republika tak byla od znovuzahájení své rozvojové spolupráce v r. 1996 jednou z mála zemí, které nenávratnou rozvojovou a humanitární pomocí Mongolsko podporovaly. Rozvojová spolupráce byla tradičně nedílnou součástí vztahů mezi Československem a Mongolskem. Díky studiu a  stážím mongolských pracovníků v  československých závodech žije v Mongolsku dodnes několik set česky hovořících občanů. Celkový objem prostředků na českou zahraniční rozvojovou spolupráci poskytnutý Mongolsku od roku 1996 dosáhl ke konci roku 2014 přibližně 880 mil. Kč. Českou rozvojovou pomoc zastínily až po roce 2005 některé mezinárodní instituce a strategicky a často ovšem – na rozdíl od českých donorů – nikoliv nezištně zainteresovaní donoři z USA, Japonska, Korejské republiky, Německa, Švýcarska a několika dalších států, které vstoupily do nerozvinuté mongolské ekonomiky agresivně, motivováni ziskem z exploatace nerostných surovin. Nerozvinutá mongolská ekonomika nebyla na těžební boom dostatečně připravena. Ke znovuotevření velvyslanectví České republiky v  Mongolsku došlo v  roce 1999. Navzdory předchozímu desetiletému útlumu vztahů je Česká republika v  Mongolsku nadále vnímána jako tradiční a spolehlivý partner. Rezidentní diplomatické zastoupení mají kromě ní ze států Evropské unie v Mongolsku jen Velká Británie, Německo, Francie a Bulharsko, v roce 2015 plánuje otevřít své velvyslanectví Maďarsko. Česká republika je vnímána jako promotér větší přítomnosti EU v Mongolsku. Mongolské státní instituce mají upřímný zájem o zavádění evropských standardů a vítají česko – mongolské konzultace v řadě oblastí, ať jde o energetickou bezpečnost nebo bohaté české zkušenosti z těžby nerostů, s dekontaminací půdy a vody po socialistické éře průmyslu, těžby a vojenských základen, přechod z extenzivního k intenzivnímu zemědělství či některé další oblasti. V  koncepci zahraničně-bezpečnostní strategie představuje Česká republika pro Mongolsko jeden z významných vzorů díky řadě analogií: částečně podobným vnitrozemským geografickým podmínkám, historicky určující blízkosti dvou velmocí či předchozímu socialistickému dědictví v rámci sovětského bloku a dalším. Nesporným pozitivem pro další rozvoj bilaterální relace je skutečnost, že vzájemné vztahy nejsou historicky zatíženy žádnými spornými otázkami. Mezi Českou republikou a Mongolskem existuje poměrně kvalitní smluvní základna. Aktuálně je mezi oběma státy v platnosti 31 bilaterálních smluv. Tato základna zahrnuje i někdejší smlouvy československo-mongolské, do nichž Česká republika po svém osamostatnění sukcedovala. Kromě uvedené smluvní základny roste počet memorand a dalších smluvních dokumentů, uzavřených mezi různými institucemi, které nemají status mezinárodní smlouvy. Obchodní obrat mezi Českou republikou a Mongolskem zdaleka neodpovídá dosažené úrovni vztahů obou zemí a možnostem, které se oběma z nich v jejich rozvoji nabízejí. Podíl Mongolska na celkovém vývozu České republiky je jen 0,009 %, v  případě obratu 0,005 %. Podle mongolských statistik byl český podíl na importu 0,254 % a na obratu 0,185 %. Z Mongolska se dováží převážně oděvní výrobky, zejména z kašmíru, a živočišná střívka. Z České republiky se do Mongolska vyvážejí stroje a dopravní prostředky, průmyslové spotřební zboží a chemikálie. Do celkového obrazu vzájemných ekonomických aktivit patří ještě služby, společné podniky a české investice v Mongolsku, které se do obchodních statistik promítají jen omezeně. Poměrně čilá je vzájemná výměna v různých odborných službách, zejména v hydrologii, energetice, bankovnictví či architektuře, ale i v kultuře a cestovním ruchu. Hlavními důvody obchodního propadu v porovnání s obdobím před rokem 1989 je zánik barterové výměny, přechodné vyklizení pozic unáhleným odchodem podniků včetně diplomatického zastoupení z Mongolska po r. 1989, relativně malý mongolský trh, velká vzdálenost mezi oběma státy, zvýšení kvality a cen českého zboží včetně zvýšení dopravních nákladů a v neposlední řadě nedostatečná proexportní podpora vývozům do Mongolska ze strany české státní administrativy, zejména formou zvýhodněných úvěrů, při setrvačném a již poněkud přežitém důrazu na klasickou formu rozvojových projektů. To vše činí ve svém souhrnu zboží české provenience cenově obtížně konkurenceschopným, zejména vůči mimořádně aktivní asijské

12

konkurenci. Pro české zájemce je pak obtížné zvítězit ve výběrových řízeních, u nichž obvykle nakonec převáží hledisko nejnižší ceny. České firmy jsou navíc vystaveny nevyzpytatelně proměnlivému mongolskému prostředí, v němž se ukazuje jako nezbytná kontinuální přítomnost silného a dobře situovaného představitele či skutečně a upřímně zainteresovaného mongolského partnera. V Mongolsku však působí jen velmi málo zástupců českých firem. Drtivá většina spoléhá na své mongolské zástupce a  jejich čeští představitelé do Mongolska pouze dojíždějí. Budoucnost spočívá především v oblasti komerční spolupráce soukromých malých a středních podniků či českých výrobců coby subdodavatelů vůči velkým korporacím. Českou výhodou jsou dobré technologie, evropské standardy, kvalita, stále relativně nižší ceny a v neposlední řadě trvající emotivní vazba Mongolů k “evropskému“. Velvyslanectví České republiky v Ulánbátaru usiluje o aktivizaci kladného povědomí o České republice a napomáhá firmám v konkrétním zajišťování komerčních příležitostí i v návaznosti na realizované rozvojové projekty. Zdaleka ne všechny tyto projekty však mají dostatečně zakomponovánu následnou vymahatelnost komerční návaznosti. Problémem je i nedostatečná aktivita některých českých realizátorů při hledání svých následných příležitostí. Postupně se začínají uplatňovat nové formy rozvojové pomoci, například projekty Aid-for-Trade v  gesci Ministerstva průmyslu a  obchodu. Některé české nevládní organizace a  expertní instituce se staly realizátory již několika projektů Evropské unie. Převážně do sociální a vzdělávací oblasti zůstávají směrovány tzv. malé lokální projekty, což je vyvoláno novým fenoménem, způsobeným překotnou a ničím nekoordinovanou urbanizací mongolské společnosti. Po roce 1990 došlo k  přechodnému útlumu spolupráce i  v  kulturní a  školské oblasti. Česká kultura je dále představována téměř výlučně formou akcí pořádaných velvyslanectvím, občas ve spolupráci se Společností mongolsko-česko-slovenského přátelství, Asociací studentů československých vysokých škol a mongolských kulturních institucí. S českou kulturou se také seznamují studenti na Mongolské státní univerzitě na fakultě slovanských jazyků, oddělení bohemistiky. V současné době studuje v České republice více než stovka mongolských studentů na bakalářském, magisterském či doktorském studiu. Většinu z nich jsou samoplátci, ostatní jsou vládními stipendisty. V porovnání s rokem 2000, kdy studovalo na českých vysokých školách jen 30 mongolských studentů, se jedná o téměř čtyřnásobný počet. Od 50. let do roku 1989 v Československu vystudovalo přes 20 tisíc Mongolů, převážně technické obory a umělecké směry. Ročně bylo vysíláno až 500 studentů. Po návratu domů tvořili avantgardu, dodnes z nich řada aktivně působí v politické sféře a mnozí z nich jsou činnými podnikateli. Spolupráce v oblasti vědy je navázána mezi některými individuálními akademickými pracovišti, například v oblasti hydrogeologického a ekologického průzkumu. Od roku 2011 dochází postupně k rozvoji vztahů v bezpečnostní oblasti. Zajímavými styčnými tématy jsou zkušenosti z  účasti v  mírových misích a  operacích na Balkánu, v  Afganistánu či Iráku. V r. 2014 se Česká republika poprvé zúčastnila mezinárodního vojenského cvičení v Mongolsku “Khaan Quest“, organizovaného jako součást mezinárodní spolupráce a koordinace mírových sborů. V konzulární a vízové oblasti Česká republika s účinností od září 2011 omezila v rámci Ujednání mezi vládou ČSFR a vládou Mongolska o bezvízových stycích pro držitele diplomatických a služebních pasů bezvízový styk pouze na držitele mongolských diplomatických pasů. Mongolská strana následně reagovala recipročně. S účinností od 12. června 2014 vláda Mongolska zrušila jednostranně, zatím na přechodnou, dvouletou zkušební dobu, vízovou povinnost pro občany České republiky, kteří cestují do Mongolska za účelem turistiky nebo obchodu a jejichž pobyt nepřesáhne 30 dnů. Stejným nařízením byla zrušena vízová povinnost pro dalších 42 zemí včetně všech členských států Evropské unie. Opatření se vztahuje na držitele všech typů pasů. V České republice se v současnosti nachází druhá nejpočetnější mongolská komunita v rámci zemí Evropské unie. Jejich aktuální počet přesahuje pět tisíc osob. Převážná většina z nich má trvalý pobyt.

13

3) Vnitropolitická a ekonomická situace Mongolsko se po roce 1990 zařadilo mezi státy, které zahájily přechod od totalitního režimu k pluralitní demokratické společnosti s tržní ekonomikou. Ústava z roku 1992 zavedla parlamentní zřízení s vládou odpovědnou jednokomorovému parlamentu – Státnímu velkému churalu. Prezident je volen přímo občany na čtyřleté období. Stabilitu politického systému dokládá skutečnost, že po roce 1990 došlo již k šesti svobodným volbám do parlamentu a k šesti volbám prezidenta. Předání moci po parlamentních volbách bylo až na parlamentní volby v roce 2008, během nichž byl vypálen ústřední sekretariát Mongolské lidové revoluční strany a následně během pouličních protestů zastřeleno 5 osob, vždy bezkonfliktní. Zatím poslední parlamentní volby proběhly v  červnu 2012. Vzešlo z  nich následující složení 76 členného parlamentu: Demokratická strana – 35 míst, Mongolská národní strana (dříve součást komunistické strany, profilující se nyní jako strana sociálně-demokratická) – 26 míst, Koalice spravedlnosti sdružující Mongolskou lidovou revoluční stranu a Mongolskou národně-demokratickou stranu – 10 míst, Strana občanské vůle a zelených – 2 místa, nezávislí poslanci – 3 místa. Předsedou parlamentu je Z. Enkhbold, který je od listopadu 2014 také předsedou nejsilnější Demokratické strany. V červnu 2013 byl v přímých prezidentských volbách zvolen na druhé funkční období Ts. Elbegdorj, absolvent žurnalistiky na vojenské akademii ve Lvově a s časovým odstupem i Boulderova Ekonomického institutu Univerzity v Coloradu v USA a následně Harvardské univerzity v USA. Politicky se angažoval od konce 80. let. V roce 1989 se stal spoluzakladatelem Mongolského demokratického svazu, o dva roky později jeho koordinátorem a od roku 1990 poslancem parlamentu; v letech 1996 – 1999 pak předsedou Mongolské národní demokratické strany a místopředsedou parlamentu. Funkci premiéra zastával v letech 1998 – 2000 a v letech 2004 – 2006, první prezidentský mandát zastával od roku 2009. Usiluje o vyvážené vztahy s oběma (jedinými) sousedy – Ruskem a Čínou a je zastáncem západních principů hodnot, zejména transparentnosti a demokratičnosti vlády, ale i poměrně široké svobody informací (necenzurovaný internet, aktivní účast ve Freedom Online Conference, organizace jejího 5. zasedání v Ulánbátaru v květnu 2015 aj.). Novým předsedou vlády se stal od listopadu 2014 Ch. Saikhanbileg, člen Demokratické strany, který byl v předchozí vládě vedoucím úřadu vlády. Kabinet velké koalice je nyní sestaven částečně z odborníků a částečně z politiků, přičemž 10 z 19 ministrů, z nichž 15 stojí v čele ministerstev, má souběžně poslanecký mandát. Politicky si zachovala většinu ve vládě Demokratická strana, několik míst si vydobyla dosud opoziční Mongolská lidová strana, ve vládě je zastoupena i  Koalice spravedlnosti. Jedinou opozicí do nadcházejících parlamentních voleb v  roce 2016 se stala strana Občanské vůle – zelených s dvěma poslanci a jsou jí tři nezávislí poslanci. Politické strany indikují připravenost ke konstruktivní spolupráci na změně ústavy především s cílem přesněji specifikovat parlamentní systém s prezidentskou funkcí. Mongolsko, které dle klasifikace Světové banky patří již několik let mezi země s nižším středním příjmem, prochází poměrně rychlým rozvojem. Především díky stavebnímu a těžebnímu boomu dosahoval HDP v r. 2011 a 2012 nejvyšších hodnot v celosvětovém kontextu (přes 17 %). Přímé zahraniční investice překročily v období 1990 – 2011 hranici 9,7 mld. USD, z toho v rekordním roce 2011 4,6 mld USD. Největším investorem se staly Čína, Nizozemsko, Lucembursko, Panenské ostrovy, Singapur a Kanada. Většina zahraničních firem investuje do geologie a těžby. Prudký útlum přílivu přímých zahraničních investic od druhé poloviny r. 2012 vyvolává značné komplikace v rozvoji země, což se nepříznivě promítá i v řadě ukazatelů. Problematickými faktory jsou vedle netransparentních zákonů snížená poptávka po surovinách ze strany Číny, která představuje pro Mongolsko klíčového dovozce, jakož i globální pokles cen některých surovin, zejména uhlí. Deficit státního rozpočtu se v roce 2012 prohloubil, míra inflace se udržuje nad 10 %. Nezanedbatelným problémem zůstává korupce, byť její rozsah nepřevyšuje průměr většiny asijských států. Očekává se, že HDP dosáhl v roce 2014 růstu mezi 4 a 6 %. Problémem Mongolska zůstává jeho závislost na těžbě nerostných surovin. V r. 2014 činil podíl těžebního sektoru na HDP přes 23 %, na průmyslové výrobě 67 % a na exportu 91 %. Prozatím byla odhalena naleziště se 70 minerály včetně prvků vzácných zemin. Jen uhlí má odhado-

14

vané zásoby ve výši 162 mld. tun, což představuje 16 násobek roční celosvětové spotřeby této suroviny. Vedle surovin je druhým hlavním vývozním artiklem kašmír a kašmírové výrobky. Počet kusů dobytka a dalších hospodářských zvířat se v Mongolsku odhaduje na 60 milionů kusů, z toho většinu tvoří kozy a ovce, následuje skot, koně a velbloudi. Z hlediska masného a dalšího zpracovatelského průmyslu je však Mongolsko dosud téměř nerozvinuté. Jen velmi pomalu a zdaleka ne celoplošně se daří přeměna extenzivního, kočovného chovu s velkým rizikem úhynu stád v holomrazech, v chov intenzivní. Tradiční pastevectví má ovšem současně výhodu předpokladu ekologicky (což automaticky neznamená nutně i zdravotně) nezávadné kvality mléka a masa. Růst konkurenceschopné produkce je nemyslitelný bez investic do rozvoje průmyslové výroby. Mongolsko si uvědomuje slabinu, kterou představuje nedostatečná infrastruktura a ochrana životního prostředí, a proto plánuje v tomto směru silný rozvoj, přičemž klade důraz na výstavbu elektráren, tepláren, silnic, železnic či čističek odpadních vod. Obchodní výměna Mongolska je nedostatečně diverzifikovaná. Vývoz se soustředí převážně na nerostné suroviny, z  čehož necelou polovinu tvoří export uhlí do Číny, následuje měďný koncentrát, železná ruda a kašmírová produkce. Dovoz tvoří pohonné hmoty, stroje, dopravní prostředky, potraviny, spotřební zboží. Mongolsko exportovalo v r. 2013 do 57 zemí, nejvíce do Číny (téměř 87 %), importovalo ze 130 států, nejvíce z Číny (téměř 29 %), následovaly RF (27 %), USA a Korejská republika, každá s cca 8 %, Japonsko (7 %), Německo (4 %). Evropská unie s obratem 1 mld USD představuje pro Mongolsko třetího největšího obchodního partnera. 4) Zahraničněpolitická charakteristika Vláda Mongolska potvrdila po volbách v r. 2012 dlouhodobou orientaci zahraniční politiky na přátelské vztahy se sousedy (Rusko a Čína) a  spolupráci s USA a partnery v Asii a Evropě v rámci koncepce hledání “třetího souseda“, která slouží k vyvážení sílícího vlivu dvou velkých sousedů. Jde především o  hledání technologických znalostí a  prvků, které může Mongolsko získat od třetích zemí, aby mu pomohly překonat nevýhodu vyplývající ze “sendvičové“ geografické polohy a drsného kontinentálního klimatu. V multilaterální dimenzi zůstává prioritou spolupráce v rámci OSN a regionálních organizacích v Asii a Pacifiku. V Organizaci šanghajské spolupráce setrvává Mongolsko nadále jen jako pozorovatel. Z hlediska spolupráce s Evropou se Mongolsko stalo členem Setkání Asie-Evropa (ASEM), v roce 2012 se stalo řádným členem OBSE a v roce 2013 po předchozím podpisu ratifikovalo Rámcovou dohodu o partnerství a spolupráci s EU (PCA). V současnosti vyvíjí úsilí na členství v APEC a EAS. Podmínkou je blízká spolupráce se zeměmi ASEAN. Zvažuje též přínosy pro standardizaci z případného členství v OECD. Mongolsko je rovněž partnerem NATO, což se projevuje především jeho oceňovanou přítomností v mírových misích s účastí NATO, zejména v Afghánistánu. Jedno z mongolských výcvikových středisek získalo statut tréninkového centra NATO. K mezinárodní spolupráci přispívají pravidelná každoroční vojenská cvičení Khaan Quest, iniciovaná USA. Vedle nich organizuje Mongolsko každoročně vojenská protiteroristická cvičení s RF (Selenge). Jedním z klíčových okamžiků zahraniční politiky Mongolska bylo uznání jeho bezjaderného statutu jadernými mocnostmi v OSN, což se dostalo v roce 2014 do memoranda Konference pro budování důvěry (CICA). K nesporným pozitivům patří proaktivní navazování diplomatických vztahů. Cílem je brzké navázání diplomatických styků se všemi členskými státy OSN (koncem roku 2014 chybělo ze 197 států již jen 25). Z iniciativy mongolského prezidenta byla založena Ulánbátarská iniciativa k budování důvěry v Severovýchodní Asii. Mongolsko zůstává jedním z mála států s poměrně aktivními diplomatickými vztahy s KLDR. Vztahy s Čínou a Ruskem zůstávají pro Mongolsko klíčové a jakékoliv výkyvy v nich se citelně projevují v ekonomických bariérách. Mongolsko je závislé z 80 % na dovozu ropy a pohonných hmot z Ruska, tak na odběru převážné většiny své surovinové produkce Čínou.

15

Z  bezpečnostního hlediska Mongolsko nemá vojenskou kapacitu ubránit suverenitu země v případě intervence zvenčí. Ve své národní bezpečnostní strategii proto spoléhá na diplomacii. Bezpečnostní politika Mongolska vychází z přátelského vztahu s oběma sousedy a vyváženého vztahu k ostatním zemím. V tomto směru významně přispívá i ke stabilitě širšího asijského prostoru. Z mezinárodní spolupráce v oblasti lidských práv je nejvýznamnější přistoupení Mongolska ke Druhému opčnímu protokolu Mezinárodního paktu občanských a  politických práv o  odstranění trestu smrti. V  Mongolsku je od roku 2009 dodržováno prezidentovo moratorium, změny v Ústavě nutné k nevratnému zákazu absolutního trestu provedeny ještě nebyly. Ústava MNG ve znění z r. 2001 v čl. 16 k právu na život uvádí, že zbavit kohokoli lidského života je přísně zakázáno, pokud absolutní trest není uvalen z rozhodnutí soudu za nejvážnější zločiny, stanovené Trestním zákoníkem. Prezident Ts. Elbegdorj začal od r. 2009 hromadně omilostňovat odsouzence k trestu smrti záměnou trestu za 30leté vězení. V lednu 2010 navrhl parlamentu sice neúspěšně vypuštění trestu smrti ze zákona, prosadil však všeobecné uplatňování moratoria na výkon absolutního trestu. V březnu 2012 parlament MNG překvapivě ratifikoval velkou většinou hlasů Druhý Opční protokol k ICCPR (International Covenant on Civil and Political Rights), kterým se MNG zavázalo zrušit trest smrti, ač neprovedlo adekvátní změny v Ústavě ani v Trestním zákoníku. Z  hlediska klasifikace OSN je MNG ovšem nadále zařazováno mezi státy “retentionist“ (v uplynulé dekádě vykonalo nejméně jednu exekuci). Zákon o ratifikaci Opčního protokolu vstoupil v platnost v červnu 2012. Opční protokol zakazuje výkon trestu smrti bez výjimky a souběžně vyzývá signatáře k analogické korekci domácí legislativy. Mongolská strana na relevantních fórech k tomuto tématu dodnes tvrdí, že proces je v běhu (nejnověji se tak vyjádřila na jaře 2014). V praxi jsou však zřejmé náznaky, že jde v případě MNG o složitou vnitropolitickou otázku, související s obavami z požadavků širšího politického spektra na další změny Ústavy. Prioritou zahraniční politiky v  rámci multilaterální spolupráce zůstává činnost Mongolska v OSN, jejímž členem je od roku 1961. Postupem času začalo Mongolska neméně aktivně projevovat zájem o  zapojení do regionálních struktur v regionu Asie a Pacifiku. V  současnosti je členem Asijské rozvojové banky, ASEM (Asia-Europe Meeting), v níž zaujímá pozici hlavního koordinátora asijské skupiny členských států, které nejsou členy ASEAN, ARF (tj. ASEAN Regional forum), ACD, Konference pro budování důvěry (CICA), Společenství demokracií (Community of Democracies) a WTO, usiluje o členství ve Sdružení pro Asijsko-pacifickou spolupráci (APEC) a v PECC, kde má od roku 2000 přidružené členství, jakož i v EAC (Eastern Asia Security). Na podzim 2014 se Mongolsko přihlásilo podpisem memoranda ke spoluzakladatelství Asijské mezinárodní investiční banky. Statut pozorovatele, který zatím nechce měnit, má v Šangajské organizaci pro spolupráci, statut globálního partnera má v NATO. Od roku 2012 je členem OBSE. Od r. 2013 působí v novém UN House v Ulánbátaru sídlo Výzkumného ústavu OSN pro vnitrozemské rozvojové země. Na okraj 68. VS OSN se Mongolsko připojilo k donorům americké iniciativy na podporu občanské společnosti “Lifeline“. Evropská unie je v Mongolsku zastoupena dosud jen nerezidentně, a to od r. 1991. V Ulánbátaru má od roku 2006 pouze technickou kancelář. Diplomaticky Mongolsko pokrývá Delegace EU z Pekingu. Nabytí platnosti Dohody o partnerství a spolupráci mezi Mongolskem a EU (PCA), podepsané v  roce 2012 a  ratifikované mongolskou stranou v  roce následujícím, je podmíněn ratifikací parlamenty všech členských států EU a poté EP. Do konce roku 2014 tak učinila necelá polovina z nich. Dosaženým obratem 1 mld USD v  r. 2012 (z  toho export EU 723 mil USD) zůstává EU třetím nejvýznamnějším obchodním partnerem Mongolska. Výhledově však je tato pozice ohrožena mohutným rozvojem exportu, ale i investic zejména z Korejské republiky, Japonska, Kanady, USA a Austrálie. Omezený sortiment mongolské exportní produkce zatím zdaleka neumožňuje této zemi dostatečně využívat úlev z unijního systému všeobecných celních preferencí GSP +, zahrnujícího 7200 položek. EU realizovala od roku 1990 rozvojovou spolupráci s Mongolskem v rámci programu Technical Assistance to C.I.S. (TACIS), v roce 2004 bylo Mongolsko přeřazeno do programu Asian and La-

16

tin American Developing Countries (ALA), současným instrumentem spolupráce a pomoci EU v Mongolsku je Development Cooperation Instrument (DCI), v jehož rámci je pro Mongolsko alokováno na období 2014 – 2017 rekordních 65 mil EUR. První Country Strategy Paper pro Mongolsko přijala Evropská komise v  roce 2001. Mongolsko přijalo Národní indikativní program, který je v souladu se strategií EU v Asii. Do realizace některých projektů EU se již zapojily české nevládní organizace Charita, Adra a Člověk v tísni. Ke vztahům s  Čínou coby nejdůležitějším a  ekonomicky nejsilnějším sousedem přistupuje mongolské vedení pragmaticky a vztahy se snaží co nejvíce kultivovat. Nedaří se mu však realizovat beze zbytku přijatou zahraničně bezpečnostní strategii země, podle níž by neměly investice z Číny a RF překračovat 2/3 objemu všech zahraničních investic. Čína se stala hlavním obchodním a investičním partnerem Mongolska od počátku 90. let. Čínské firmy navazují na spolupráci s  regiony a  investují do těžebního průmyslu a  zatím omezeně do infrastruktury. V nabídce trhu pro movitější vrstvy konkuruje čínskému zboží jihokorejská produkce. Během návštěvy čínského prezidenta Xi Jinpinga v Mongolsku v létě 2014 byly mongolské straně nabídnuty investice do modernizace železniční a silniční sítě či zlepšení přístupu mongolského zboží do čínských přístavů. Ruská politicko-hospodářská dominace v Mongolsku se po rozpadu SSSR a odchodu ruských vojsk z Mongolska coby nárazníkové zóny vůči Číně, výrazně snížil. Přesto ještě po celou následující dekádu zůstávaly v  rukou ruské strany klíčové podniky – Ulánbátarská železnice, vlastník jediné jednokolejné, neelektrifikované tratě napříč Mongolskem, a GOK Erdenet, zajišťujícího těžbu mědi z ložiska objeveného v 60. letech českými geology. Plány na modernizaci železniční tratě se zmrazily po té, co mongolská strana prosadila koncem 90. let změnu vlastnického podílu v podniku ve svůj prospěch. K žádným novým ruským investicím od té doby v Mongolsku nedošlo. Ekonomické vztahy mezi oběma státy doznaly zlepšení v roce 2014, kdy vývoj kolem Ukrajiny dal Mongolsku šanci vytěžit z ruského příklonu k Asii. Přitom vůči samotnému ukrajinskému konfliktu zachovává Mongolsko striktně neutralitu. Japonsko se v Mongolsku zatím více politicky než ekonomicky aktivizuje od jara 2013. Mongolské vedení potvrdilo připravenost zahájit za japonské úvěrové prostředky výstavbu domácí ropné rafinérie u Darchanu. Z mezivládního japonského zvýhodněného úvěru je realizována jihokorejskými a jednou českou firmou výstavba nového mezinárodního letiště nedaleko Ulánbátaru. Japonsko si zachovává pozici předního bilaterálního donátora. Korejská republika je pro Mongoly lukrativní poměrně dobrou kvalitou zboží, jeho relativně dostupnějšími cenami, možnostmi vzdělání a dočasné práce. Firma Hyundai postupně expanduje na mongolském automobilovém trhu díky téměř dumpingovým cenám. Korejci prakticky ovládli pole ve výstavbě a modernizaci zdravotnických zařízení, ucházejí se o zakázky na veřejné osvětlení. Rozvojovou spolupráci směřují do oblastí svého zájmu – energetiky, těžby a zdravotnictví. Korejský export zaznamenal v posledních několika letech téměř trojnásobný vzrůst. Mongolsko je jednou z mála zemí, která komunikuje s KLDR. Oba státy mají svá velvyslanectví, od roku 2006 se konají střídavě v obou hlavních městech politické konzultace. Došlo k několika vzájemným návštěvám na vysoké i  nejvyšší úrovni. Ačkoli ideologicky jsou si obě země cizí, pojí je zájem hledat cestu pro efektivnější rozvoj svých ekonomik. Mongolsko se netají zájmem získat přístup přes Čínu či Rusko do nezamrzajícího přístavu Rajiin-Sonbong s  cílem získat rentabilnější přístup k moři během celého ročního období, a rozšířit tak možnosti exportu do zámořských teritorií, zejména do surovinově deficitního Japonska. Politika USA vůči Mongolsku nevychází ani tak z  přímých ekonomických jako spíše z  politických a  bezpečnostních zájmů. Mongolsko zůstává důležitým partnerem USA ve vojenské oblasti. Potvrdilo mj. připravenost prodloužit stávající přítomnost svých vojáků v misi ISAF v Afghánistánu, po 11. 9. 2001 nabídlo USA svůj vzdušný prostor, každoročně pořádá s USA na svém území vojenská cvičení Khan Quest, zaměřená na nácvik mírových operací. Díky dopravním prostředkům a těžebním zařízením však významně vzrostl i objem amerického exportu do Mongolska. Americké firmy se často podílejí na finančním poradenství, jiné projevují zájem o  těžbu nerostů. V  rámci Millenium Challange Account bylo Mongolsku poskytnuto 285 mil. USD na rekonstrukci silniční infrastruktury, učňovské školství a  projekt “čistý vzduch“.

17

Výrazem důležitosti vzájemných vztahů jsou časté kontakty představitelů obou zemí na vysoké úrovni. Přetrvávající nepřehlednost a nedostatečná transparentnost přijímané legislativy však vzbuzuje nejen na americké straně rozpaky.

18

ČESKO-ŘECKÁ INICIATIVA: NÁVRH NA ŘEŠENÍ KONFLIKTU V KOSOVU Lucie Dobešová

Dokument Česko – řecká iniciativa (dále také „Iniciativa“) vznikla jako reakce na březnové události 1999 na území Jugoslávie. Vzhledem k tomu, že v české zahraniční politice šlo o ojedinělý projev – a to až dodnes – aktivního a komplexního přístupu k velmi závažné mezinárodní otázce, považuji za nezbytné se Iniciativou zabývat a tím se pokusit ji vrátit alespoň do zájmu odborníků. Iniciativa byla pokusem hledat řešení jiným způsobem, než bombardováním. Krvavý rozpad SFRJ nejlépe prokazoval absurditu použití války jako metody k hledání řešení. Iniciativa byla a  zůstává konkrétním přínosem české i  řecké zahraniční politiky do širších mezinárodních snah o vyřešení kosovského uzlu. Iniciativa může být motivací pro jakoukoliv jinou zemi, která by v analogické situaci nechtěla sedět s rukama v klíně. V této souvislosti nemohu neuvést, že význam Iniciativy není dodnes doceněn, i pro malou informovanost jak české odborné tak širší veřejnosti. Události kolem bombardování Jugoslávie Hned z počátku je důležité si uvědomit komplikovanost balkánského regionu, uvědomit si, že kosovská krize 1998-1999 nebyla zapříčiněna pouze událostmi v 80. a 90. letech 20. století, kořeny nesváru sahají mnohem dále do historie a to až k bitvě na Kosově poli, která se stala symbolem a srbským mýtem boje za svobodu, boje proti utlačovateli – Připomíná porážku, mučednictví a hrdinství.1 Kosovo i celá bývalá Jugoslávie v sobě nesou krvavé otisky minulosti. Též je důležité zmínit, že o situaci na území Jugoslávie jevily zájem mocnosti a i veřejnost až od 90. let 20. století. K neochotě řešit národnostní otázky v Jugoslávii přispěla zdánlivě stabilizovaná situace za dob Josipa Broze Tita (uspání nacionalismu) a média – „CNN efekt“. O nezájmu o Jugoslávii píše ve své knize Daň z krve odborník na Balkán, Jiří Dienstbier, v publikaci jsou informace získané z  vlastního poznání (pracovních zkušeností), poznamenává: „Narůstající konflikt přesto zůstával na okraji světové pozornosti. Diplomaté na Balkáně posílali varovné telegramy, ale vlády zůstávaly slepé. Americký diplomat v roce 1998 řekl svému kolegovi: Já už jim to ani neposílám. Nechtějí to slyšet, nemá to smysl dělat si zbytečné problémy.“2 K zvratu dochází až po upozornění světovými médii incidentem s Ademem Jasharim známým jako masakr v Prekazu. Konflikty v průběhu let zostřené mnoha faktory vypukly v kosovskou krizi. Na Miloševiće byl kvůli jeho politice vyvinutý velký nátlak formou ultimát, kdy se předpokládalo, že jej hrozba vojenskou intervencí zastraší a požene národ proti němu, ale opak byl pravdou. Zprostředkovatel Daytonu Holbrooke přiletěl do SRJ metropole s posledním varováním NATO: „…„Poslyšte, je vám osobně naprosto jasné, co se stanem když se zvednu a odejdu odtud, z tohoto paláce?“ Zeptal se Holbrooke. „Začnete nás bombardovat,“ odpověděl prezident s chladným výrazem v široké tváři. „Přesně tak,“ řekl Holbrooke.“…„3 O dva dny později však odlétá zpět do USA s prázdnýma rukama. Vyjednávání a konference v Rambouillet selhala. Dne 24. března 1999 zahájilo NATO bombardování.4 Operace Spojenecká síla byla první vojenskou akcí NATO od jejího vzniku (1949). Bombardování bylo v rozporu s článkem 5 Washingtonské smlouvy:

1

ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie, Srbsko, Kosovo: kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 471 p. ISBN 80-210-5476-X. str.36

2

DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2002, 359 s., [8] s. obr. příl. (čb.). ISBN 80-710-6585-4., str. 17

3

DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2002, 359 s., [8] s. obr. příl. (čb.). ISBN 80-710-6585-4., str. 63

4

DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2002, 359 s., [8] s. obr. příl. (čb.). ISBN 80-710-6585-4., str. 63

19

„Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“5 SRJ nezaútočila na jeden z členských států NATO. Vojenská intervence nebyla schválena RB OSN. Před zahájením bombardování S. Milošević varoval, že s pádem první bomby dojde k masovému exodu na Kosovu. Dokazování „věrohodnosti“, se stalo pastí pro Severoatlantickou alianci, tak i pro S. Miloševiće. Situace se jevila jako dominový efekt, NATO bombardovalo a tudíž i S. Milošević realizoval svůj slib a zahájil ofenzivu v centrální oblasti Kosova. Zavládl chaos. Černohorský prezident Milo Djukanović soudil: „ Místo toho, aby rozhodnutí NATO zabránilo humanitární katastrofě, masivně přispělo k houstnoucí pohromě.“6 Mnozí se domnívají, že Milošević do poslední chvíle netušil, že k bombardování dojde, můžeme se tedy domnívat, že ani NATO nemuselo tušit, že Milošević své výhružky uskuteční. O tom však lze pouze spekulovat. Operace začala v 19:00 hodin pod názvem Spojenecká síla (Allied Force)7 bez mandátu RB OSN. Rozkaz vydal den předtím generální tajemník NATO Javier Solana. Vrchním velitelem byl jmenován Wesley Clark. Šlo o první intervenci užitou na suverénní stát. Útoky byly vedeny z válečných lodí v Jaderském moři a z leteckých základen NATO v Itálii.8 Akce měla ukončit násilí a donutit Miloševiće chovat se dle rezoluce RB OSN 1199 z 23. září 1998. Dalším cílem operace bylo stabilizování uprchlíků, již počty se pohybovaly na úrovni statisíců různých národností. Počátek intervence se jevil viditelně neúspěšný. Exody pokračovaly a počet uprchlíků nejen ze strachu z UÇK, JLA, ale i z bombardování se zvyšoval. „Kvůli útokům z Kosova uprchlo dalších 160 až 250 tisíc lidí, především Srbů, jejichž domy vypálili nebo neoprávněně obsadili Albánci. I většina dalších obětí náletů byli civilisté, nemluvě o tom, že následky náletů, při nichž byla zničena infrastruktura země, pocítili především prostí obyvatelé, ne politické špičky.“9 Na přelomu dubna a května, podle zprávy UNHCR 848.100 Albánců se ocitlo mimo hranice Kosova. Dalších 444.600 uprchlo do Albánie a 244.500 v Makedonii, , 69.900 v Černé Hoře a 91.057 bylo leteckou cestou přemístěno do 29 jiných zemí.10 Počáteční neúspěch intervence citelně politicky posílilo S. Miloševićovu pozici u srbské veřejnosti. Nenávist Srbů směřovala k představitelům NATO, o  které dokonce skládali sarkastické písně. S. Milošević se jevil jako alternativa proti západní alianci. Dne 28. března srbská protivzdušná obrana sestřelila, zřejmě díky amatérské chybě amerického pilota, (ale existuje i spekulace o tom, že selhal motor) tzv. „neviditelný“ bombardér F 117 – A. Z místa sestřelení, čtyřicet kilometrů od Bělehradu v obci Budjanovac, oběhly fotografie hořících trosek srbskými médii. Událost jasně zvýšila srbské národní sebevědomí. Pilota úspěšně dostal do bezpečí speciální americký záchranný tým, jež byl připraven v Bosně a Hercegovině.

5

Washingtonská smlouva. In: Natoaktual.cz [online]. 2000 [cit. 2013-04-19]. Dostupné z: http://www.natoaktual.cz/na_ zpravy.aspx?y=na_summit/washingtonskasmlouva.htm

6

DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2002, 359 s., [8] s. obr. příl. (čb.). ISBN 80-710-6585-4, str. 76

7

Operace Allied Force. In: Natoaktual.cz [online]. [cit. 2013-06-01]. Dostupné z: http://www.natoaktual.cz/na_zpravy. aspx?y=na_zpravy/mise_alliedforce.htm

8

Před deseti lety rozhodlo NATO o bombardování Jugoslávie. Idnes.cz [online]. 2009 [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http:// zpravy.idnes.cz/pred-deseti-lety-rozhodlo-nato-o-bombardovani-jugoslavie-pzw-/zahranicni.aspx?c=A090323_104530_ zahranicni_stf

9

ŠVAMBERK, Alex. 1999: Bombardování Jugoslávie. Novinky.cz [online]. 2008 [cit. 2013-06-01]. Dostupné z: http://special. novinky.cz/jugoslavie/bombardovani-jugoslavie.html

10

Kosovo: One last chance. UNHCR – Refugees Magazine issue [online]. 1999, roč. 1999, č. 116 [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/home/opendocPDFViewer.html?docid=3c6914bc5&query=kosovo, str.7

20

Dne 1. dubna se S. Milošević schází s Rugovou. Dle tisku byla schůzka nečekaná. Došli k závěru, že je nezbytné začít znovu jednat. Rugova, na kterého nebyl brán zřetel při konferenci v Rambouillet, vyjádřil v médiích najevo své znepokojení „Bombardování musí být zastaveno,“ řekl. „Všechno se musí zastavit. Bělehrad musí také spolupracovat.“11 Západní mocnosti doufaly v brzké ukončení války. Počítaly, že s pádem prvních bomb se S. Milošević „zmoudří“ a podepíše smlouvu s Albánci. Opak byl však pravdou. Makedonie (FYROM) kvůli velkému přílivu uprchlíků ze SRJ v 90. letech „trpěla“. Bylo zřejmé, že s bombardováním se počet několikanásobně zvětší, proto vojenskou intervenci vnímala negativně. Dne 1. dubna 1999 jugoslávská armáda zajala 3 americké vojáky, James Stone, Andrew Ramirez a Steven Gonzales12 na jugoslávském území poblíž makedonské hranice. V souvislosti s postojem Makedonců vůči akci, vznikaly spekulace, které nikdy nebyly potvrzeny, ale ani vyvráceny, že americké vojáky nasměrovali přes hranice SRJ makedonští vojáci. Záběry zbitých zajatých vojáků, z toho dvou Hispánců, se objevily na srbských televizních kanálech s tím, že jejich zranění byla důsledkem odporu, který se pokoušeli klást při zadržení. Z kauz S. Miloševič vytěžil politicky i mediálně maximum. Jugoprezident dokonce při propouštění tří vojáků do rukou reverenda Jesseho Jacksona, vystoupil v poloze shovívavého a šlechetného politika, jenž odevzdává na vyžádání Červeného kříže tři životy zpět rodinám. S. Miloševič přerušil den po zahájení bombardování diplomatické styky s USA, Británií, Francií a Německem13. Srbská veřejnost rozhodnutí S. Miloševiće vnímala pozitivně. Srbský dav potvrdil stejný názor útoky na tyto diplomatické mise, které nutno podotknout byly opuštěné. Mimo „čtyřku“ ambasád rozčílený dav úmyslně zaútočil na budovu Chorvatska, jelikož chorvatská vláda, opozice a i veřejnost přijímala intervenci až radostně. Podpora dosahovala 90%. V té době budoucí chorvatský premiér Ivica Račan zvolal po informaci o zahájení útoků: „No konečně!“14 Postoj je dán emocemi, kvůli tragickým událostem z minulých let. Výjimkou bylo Kanadské velvyslanectví, které bylo bohužel geograficky špatně umístěno, přes cestu zastupitelského úřadu USA, tudíž bylo zasaženo i to. Postoj historicky vytvořeného vztahu k  jednotlivým evropským národům se projevil v  této komplikované situaci velmi zřetelně i  vůči budově ambasády ČR v  Bělehradě. Zastupitelský úřad byl ideálně umístěn pro případné útoky. Sídlí v  samém centru Bělehradu na Bulevaru Kralja Alexandra, naproti tehdy jugoslávskému parlamentu. I přesto, že Praha byla již členem NATO a česká vláda kývla na bombardování, zůstala budova velvyslanectví ČR nepoškozena. Události na jaře 1999 sjednotily srbskou veřejnost proti západním mocnostem. Konference v Rambouillet byla vnímána jako „teátr“, kde byly vytvořené podmínky tak, že bylo zřejmé, že k dohodě nedojde. Výhružky a následné bombardování kvůli Kosovu, „srbskému Jeruzalému“ přispělo k homogenizace národního vědomí. Při pohledu zpět, lze konstatovat, že S. Miloševič zemi na bombardování dobře vojensky i politicky připravil, z množství však bylo zřejmé, že kalkuloval s krátkodobou akcí. Zásobování se narušilo až s bombardováním „cílů dvojího určení.“15 V průběhu operace Spojenecká síla došlo k několika mylným útokům. Dne 12. dubna 1999 byl zasažen při náletech vlak, o pouhé dva dny později byl napaden konvoj etnických Albánců poblíž Prizrenu. Svržení bomby na dětskou nemocnici. Dne 7. května spadla bomba na velvyslanectví ČLR16. Mylné cíle jsou vysvětlovány především zastaralými plány. V případě zasaženého čínského zastupitelského úřadu se NATO hájí tvrzením, že se domnívali, že shazují bombu na 11

Miloševič s Rugovou se vyslovili pro politické řešení krize. Idnes.cz [online]. 1999 [cit. 2013-06-11]. Dostupné z: http:// zpravy.idnes.cz/milosevic-s-rugovou-se-vyslovili-pro-politicke-reseni-krize-p57-/zahranicni.aspx?c=990401_081454_ zahranicni_jpl

12

Three U.S. soldiers were captured by Yugoslav army. CNN [online]. 1999 [cit. 2013-06-12]. Dostupné z: http://edition.cnn. com/WORLD/europe/9904/01/nato.attack.02/

13

S dalšími členskými zeměmi NATO udržela diplomatické styky.

14

Elektrárny, mosty, železnice, cesty

15

Elektrárny, mosty, železnice, cesty

16

World: Europe Nato‘s bombing blunders. In: BBC News [online]. 1999 [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://news.bbc.co.uk/2/ hi/340966.stm

21

Federální ředitelství zásobování a zakázek pro Jugoslávkou armádu.17 Kolem incidentů je mnoho spekulací. Jednou z nich je, že bomba byla svržena na čínskou ambasádu poté, co se vláda ČLR vyjádřila proti intervenci NATO. Další spekulací je, že civilní útoky byly úmyslné, aby co nejrychleji donutili Miloševiće vzdát se. V polovině května se situace mění. Po neúspěších leteckých útoků se přechází opět k politickým jednáním. Počáteční nálada veřejnosti mizí , 17. května v Alexandrovci a Kruševaci probíhají demonstrace pro ukončení války. Ruský prezident Jelcin pověřil Viktora Černomyrdina, aby jej zastupoval při jednáních kolem balkánské krize.18 Ten následně jednal v rámci OSN a NATO. Při hledání konečného řešení se též podílel náměstek Madeleine Albrightové Strobe Talbott a vyjednavač Evropské unie finský prezident Martti Ahtisasri.19 Na konci měsíce došlo k rušivému elementu atmosféry, jež se zdála nakloněna k vyřešení krize. Milošević s pěti pomocníky obžalován z válečných zločinů prokurátorkou mezinárodního soudního tribunálu pro válečné zločiny bývalé Jugoslávii Louoisou Arbourovou. Vyjednávací strany se obávaly se zatlačením Miloševiće ke zdi, nebude mít zájem jednat. Na přelomu května a června se začala zvažovat nová fáze agrese tzv. „pozemní operace“. Finský prezident Ahtisasri pohrozil i kobercovým bombardováním Bělehradu. Technika generála Giulia Doheta, jež byla poprvé použita ve španělské občanské válce 1937 by za pomocí nasazení velkého množství letadel zničila rozsáhlé území při jedné akci.20 Podpisem Vojensko – technické dohody bylo 9. června 1999 ukončeno bombardování po 78 dnech. Počet civilních obětí se pohybuje mezi 3000 a 5000, včetně Albánců (přibližně tisíc), kteří se stali nezvěstnými, je pravděpodobné, že se stali oběťmi JLA nebo UÇK. 21 Podle zdrojů Červeného kříže bylo v průběhu bombardování provedeno 10. 484 leteckých úderů a vypuštěno 23.614 bomb a raket.22 Dohoda byla kompresním řešením. Slobodan Milošević s textem souhlasil jen kvůli zmínce, že Kosovo je nedílnou součástí SRJ. Válku tak považoval za vyhranou. Fakticky však bylo mezinárodním protektorátem pod kontrolou vojenské mise KFOR o síle 50 000 vojáků a Prozatímní civilní správy OSN v Kosovu (UNMIK).23 Peacekeepingovou misi KFOR (Kosovo force) byla obsažena v  rezoluci 1244/ 9924. Všichni členové RB OSN kromě, ČLR jež se zdržela hlasování, rezoluci odsouhlasili. Postoj České Republiky Dějiny Čechů jsou velmi těsně spojené s historií jižních Slovanů. Český král Přemysl Otakar II. pronikl na území dnešního Chorvatska a Slovinska. Lucemburkové udržovali vztahy s panovníky na Balkáně. Karel IV. byl v písemném styku se srbským carem Dušanem Velkým. Zikmund Lucemburský, jeho syn, král Čech a Uher pobýval na jadranském pobřeží, jelikož až tam sahala jeho říše.25

17

ROWE, Peter. Kosovo 1999: The air campaign – Have the provisions of Additional Protocol I withstood the test?. ICRC: International Committee of the Red Cross [online]. 2000, č. 837 [cit. 2013-06-12]. Dostupné z: http://www.icrc.org/eng/ resources/documents/misc/57jqct.htm

18

Kosovo Compromise: How the Nobel Peace Prize Was Won. Kosovocompromise.com[online]. 2008 [cit. 2013-06-13]. Dostupné z: http://www.kosovocompromise.com/cms/item/topic/en.html?view=story&id=1447§ionId=2

19

DIENSTBIER, Jiří. Daň z krve. Praha: Lidové noviny, 2002, 359 s., [8] s. obr. příl. (čb.). ISBN 80-710-6585-4., str.118

20

Co je to kobercove bombardovani v politice?. In: Prazskenoviny.cz [online]. 2012 [cit. 2013-06-29]. Dostupné z: http://www. prazskenovinky.cz/zpravy/zpravy/co-je-to-kobercove-bombardovani-v-politice/

21

BATAKOVIĆ, Dušan T. Kosovo i Metohija: istorija i ideologija. 2. dopunjeno izd. 467 pages. ISBN 86-755-8523-3.

22

ROWE, Peter. Kosovo 1999: The air campaign – Have the provisions of Additional Protocol I withstood the test?. ICRC: International Committee of the Red Cross [online]. 2000, č. 837 [cit. 2013-06-12]. Dostupné z: http://www.icrc.org/eng/ resources/documents/misc/57jqct.htm

23

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.str. 5

24

Viz příloha č.2 – Rezoluce 1244/99 RB OSN

25

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.

22

Česko-jihoslovanské vazby se dále prohloubily v  rámci Rakousko-Uherska. Podunajská monarchie zahrnovala vedle českého království i „území dnešního Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny (pozn.:fakticky od roku 1878, de jure od 1908) a tehdy uherskou Vojvodinu.“26 Ve 20. století stáli Češi a Srbové často bok po boku když čelili vnějším hrozbám. Proč tomu tak bylo? Aleksandr Ilić nesouhlasí s názorem, že česko-srbská vzájemnost byla založena na mýtu panslavismu. Příčinu česko-srbské blízkosti ve 20. století vidí v myšlence Havlíčka Borovského, v jeho ideji součinnosti demokratických národů. Tu dále rozvíjeli významní čeští politici a intelektuálové – TGM, Edvard Beneš či Václav Černý. Češi jako demokratický národ měli a mají zájem spolupracovat s národy stejného smýšlení. Spolupráce Čechů a Srbů „ve dvacátém století byla spoluprací demokratických národů, která měla dva společné a vzájemně propojené politické cíle – demokracii uvnitř země a  demokracii v  evropském prostoru (zachování národní samostatnosti, suverenity a integrity státu).“27 Potvrzuje to též nikoli náhodná skutečnost, že Češi a Srbové bojovali v obou světových válkách na stejné straně barikády. Po vzniku Československa a  Královstí SHS v  roce 1918 se obě země přirozeně rozhodly bez meškání navázat diplomatické styky. Rozšiřování a prohlubování vzájemné součinnosti mezi oběma novými státy bylo mj. značně ulehčeno výstavbou budovy čsl. diplomatické mise v samotném středu jugoslávské metropole. Pozemek k výstavě budovy daroval TGM jugoslávský monarcha Alexandr I. Karadjordjević jako svému osobnímu příteli.28 Sluší se na tomto místě též poznamenat, že TGM při svých cestách po Evropě a ve světě v průběhu 1. světové války používal také pasu Srbského království. Jugoslávská, což znamená především srbská, veřejnost, se kategoricky postavila proti Mnichovskému diktátu na podzim 1938. Srbové se ve velkém množství hlásili na čsl. velvyslanectví v Bělehradě, ale např. i ve městě Kragujevac , jako dobrovolníci ve snaze pomoci Čechům a Slovákům. Po porážce hitlerovského Německa ve 2.světové válce, v důsledku významné úlohy obou komunistických stran v boji proti fašismu ( pod Titovým velením byla Jugoslávie jedinou z Německem okupovaných zemí,která se osvobodila sama, bez rozhodujícího přispění zahraničních spojenců) se v Československu i Jugoslávii dostali k moci komunisté. Konflikt Stalin-Tito, v němž od jeho vypuknutí v létě 1948 Praha jednoznačně podpořila Moskvu, přivedl ke zmrazení vzájemných kontaktů ve všech oblastech. Naopak Chruščovovo rozhodnutí v  polovině 50. let revidovat Stalinovu politiku izolace Jugoslávie poměrně rychle přivedlo k zřetelnému oživení tradičních čsl. – jugoslávských vazeb. Reformní procesy v Československu, které vyústily v Pražské jaro 68, dále upevnily bilaterální vztahy. Úsilí Dubčekova vedení o nastolení socialismu s lidskou tváří se v Jugoslávii setkávalo s rozsáhlou podporou tamního stranického i státního vedení, bylo přivítáno jugoslávskými sdělovacími prostředky a také v neposlední řadě prakticky všemi národy SFRJ, nejširší jugoslávskou veřejností. 29 Je příznačné, že největší protesty veřejnosti ve světě proti invazi cizích vojsk se odehrály právě v Srbsku, Bělehradě. Srpnová invaze pěti zemí Varšavské smlouvy sympatie jugoslávské veřejnosti k ČSSR mimořádně posílila. Projevilo se to prakticky mimo jiné ve všestranné podpoře českých a  slovenských turistů, které okupace zastihla na území SFRJ, či v Bulharsku.30

26

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.str.

27

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.str. 10

28

Budova velvyslanectví. In: MZV [online]. 2010 [cit. 2013-07-04]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/belgrade/cz/o_ velvyslanectvi/fotografie_budovy_velvyslanectvi_cr_z/historie_budovy_velvyslanectvi.html

29

K některým obavám Tita spojeným s Pražským jarem viz PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a pražské jaro. Vyd. 1. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2008, 377 s. Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensis, vol. 5. ISBN 978-809-0358-942

30

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1. Češi a Srbsko v 19. a 20. Století, str. 31

23

Přelom 80. a 90. let minulého století přivedl ve střední a východní Evropě k zániku komunismu a  východního bloku.31 Zatímco ve všech komunistických zemích, s  výjimkou Rumunska, se tyto změny uskutečnily pokojnou cestou, proces zániku jugoslávské formy komunismu vyústil v krvavou občanskou válku. Ta skončila na sklonku roku 1995 završením konfliktu války v  Bosně a  Hercegovině. Proces rozpadu – tentokrát už samotného Srbska – pokračoval dále bombardováním kvůli Kosovu a vyhlášením jeho nezávislosti počátkem roku 2008. Dva roky předtím pak zanikla i poslední zbylá podoba Jugoslávie – Státní společenství Srbska a Černé Hory, vyhlášením černohorské nezávislosti v létě 200632. Vývoj v tehdejší SFRJ od počátku 90. let logicky omezil vztahy ČSFR a později ČR s tímto prostorem na minimum. Zavedení přísných a komplexních sankcí proti SRJ (Srbsko a Černá Hora) Radou bezpečnosti OSN (květen 1992 )33 navíc prakticky jakoukoli součinnost s  Bělehradem znemožňovalo. Politický dialog mezi oběma zeměmi neexistoval. Diplomatické vztahy však nebyly přerušeny. Po zániku ČSFR navíc Praha získala po dohodě s Bratislavou do svého vlastnictví již zmíněnou budovu velvyslanectví na mimořádně lukrativní adrese.34 I v průběhu sankcí se však česká strana pokoušela využívat tradičních sympatií a porozumění mezi Čechy, Srby a  Černohorci k  rozvíjení spolupráce v  těch několika málo oblastech, které nebyly sankcemi zasaženy. V první řadě se jednalo o kulturu a školství, kde se podařilo i v době vypjatých sankcí citelně udržet a místy i posílit pocit vzájemné česko – srbské blízkosti. K postupné obnově normálních styků se SRJ došlo po pádu Slobodana Miloševiće v říjnu 2000. V  tomto kontextu bylo bombardování SRJ letectvem NATO na jaře a  v  létě 1999 pro českou vládu i  veřejnost nemalým dilematem. Převážná část veřejnosti pro bombardování neměla pochopení, jeho podpora jen zcela výjimečně přesáhla 50%. Pro úplnost připomínám, že v té době byla už rok ve Strakově akademii první vláda sociální demokracie po listopadu 1989 v čele s premiérem Zemanem. Na základě opoziční smlouvy stál v čele Poslanecké sněmovny V. Klaus, zatímco prezidentem republiky byl na počátku svého druhého mandátu V. Havel. Svůj význam měla i  skutečnost, že bombardování začalo dva týdny po vstupu ČR, Polska a  Maďarska do NATO. Krátce po vstupu do tohoto vojenského bloku tak jeho historicky první útočná akce proti evropské zemi, tradičnímu historickému příteli ČR, mimo rámec čl. 5 Washingtonské smlouvy a bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN vyvolávala pochybnosti veřejnosti o samotném vstupu země do NATO. Formování postoje české vlády k vojenské intervenci nebylo jednoduché. I proto, že o členství v západních institucích usilovala ČR od svého vzniku35 a vstup do NATO byl naplněním těchto ambicí. Postoje prezidenta republiky a té části veřejnosti, která jej tradičně následovala, byly nejspíše pod vlivem postojů Havlovy osobní přítelkyně, tehdy americké ministryně zahraničí M. Albrightové36. Ta sehrála při rozhodování Clintonovy administrativy o vojenském zásahu patrně rozhodující úlohu. Objevily se i úvahy, že kromě jiných faktorů sehrálo v jejím radikálním postoji k Srbsku fatální selhání, kterého se dopustila o 5 let dříve. Tehdy totiž, v r.1994, ještě jako představitelka USA v RB OSN, podcenila vývoj událostí ve Rwandě. Odmítala informace o rostoucím počtu obětí etnického násilí v této zemi, bránila snahám kvalifikovat probíhající 31

GILBERT, Felix a David Clay LARGE. Konec evropské éry: dějiny Evropy 1890-1990. 1. vyd. Překlad Michal Mocek. Praha: Mladá fronta, 2003, 654 s. ISBN 80-204-0887-8.

32

Černá Hora vyhlásila nezávislost. In: Lidovky.cz [online]. 2006 [cit. 2013-07-10]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/cernahora-vyhlasila-nezavislost-dlg-/zpravy-svet.aspx?c=A060604_123641_ln_zahranici_hlm

33

Užití sankcí podle kapitoly VII. Charty OSN. In: OSN [online]. 2000 [cit. 2013-07-10]. Dostupné z: http://www.osn.cz/ zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=708

34

Budova velvyslanectví České republiky v Bělehradě. In: MZV [online]. 2010 [cit. 2013-07-10]. Dostupné z: http://www.mzv. cz/belgrade/cz/o_velvyslanectvi/fotografie_budovy_velvyslanectvi_cr_z/historie_budovy_velvyslanectvi.html

35

PICK, Otto a Vladimír HANDL. ČESKÁ ZAHRANIČNÍ POLITIKA 1993–2005: OD „NÁVRATU DO EVROPY“ K EVROPEIZACI. In: HANDL, Vladimír. Zahraniční politika České republiky 1993-2004: úspěchy, problémy a perspektivy [online]. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2004 [cit. 2013-07-06]. ISBN 8086506398. Dostupné z: http:// www.iir.cz/upload/Publikace/ZP%20CR%201993-2004.pdf

36

Madeleine Albrightová: Jako by mi umřel někdo v rodině. In: Zpravy.ihned.cz [online]. 2011 [cit. 2013-07-06]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/c1-54239220-madeleine-albrightova-jako-by-mi-umrel-nekdo-v-rodine

24

masové vraždění jako genocidu, což by si vyžádalo konkrétní akci OSN. V konečném důsledku tak došlo ke zmasakrování asi 800 000 lidí37 za mlčenlivého přihlížení OSN. Madeleine Albrightová proces rozšiřování NATO na Východ velmi podporovala. Jednala později tak, jako by Praha by měla být vděčná za vstup do Aliance. A pokud je již jednou členem měla by s NATO souhlasit, nikoli věci komplikovat či dokonce jít proti nim. Vláda ČR se 22. 3. 1999 usnesla, že schvaluje OAF: „láda České republiky dávala při řešení kosovské krize vždy přednost diplomatickému řešení. Lituje, že se tohoto řešení nepodařilo dosáhnout. O použití vojenských vzdušných sil Organizace Severoatlantické smlouvy bylo rozhodnuto před přijetím České republiky za jejího člena a vláda jej vnímá jako pokus o zabránění eskalace kosovské krize a humanitární katastrofy. Vláda doufá, že ztráty na lidských životech budou minimální a zúčastněné strany se podaří vrátit k jednacím stolům.”38 NATO dalo Miloševičovi ultimátum již na začátku prosince 1998. Varovalo jej, že nesplnění jeho podmínek bude znamenat začátek bombardování a to na jaře 1999. Jan Kavan uvádí: „ 7 dní po svém vstupu do NATO byla česká vláda konfrontována s rozhodnutím Aliance, že Miloševič ultimátum nesplnil a že je tedy nutné v zájmu zachování tváře NATO uskutečnit prosincové varování. V Bruselu bylo rozhodnuto zahájit bombardování 24. 3. 1999, kdy již byla ČR členským státem. Proto mne Solana v telefonickém rozhovoru žádal, abych informoval předsedu vlády a potažmo vládu jako takovou, že k bombardování dojde a že všechny členské státy s tím musí vyslovit souhlas. Ten plynul z  jednomyslné podpory již zmíněného prosincového ultimáta. Byli jsme tak de facto postaveni do situace, kdy jsme měli formálně potvrdit rozhodnutí, které padlo před naším vstupem a o němž jsme pochopitelně nebyli nikdy ani informováni, natož konzultováni. Proto ta formulace v usnesení vlády z 22. března 1999. Jde tedy o dvě rozhodnutí. Za prvé prosincové rozhodnutí (1998) dát Miloševičovi nůž na krk, jehož přijetí se ČR jako v té době jako nečlenská země nemohla účastnit. Za druhé jde o březnové rozhodnutí (1999) varování naplnit, protože Miloševič podmínky ultimáta nesplnil. My jsme pořádně ani nevěděli, jaké všechny podmínky to byly. Vlastní rozhodnutí zahájit bombardování, ale přišlo až po našem vstupu do NATO a  tak se nás musel Solana přeptat na postoj. Kvůli časové naléhavosti o  to žádal telefonicky. Řekl mi, že chápe, že od nás chce potvrdit něco o čem jsme původně nerozhodovali a týden po vstupu jsme konfrontováni s fait accompli.“39 Vláda se ale útoků přímo neúčastnila.40 Nicméně na rozdíl třeba od Rakouska (neutralita) vláda ČR povolila dne 2. dubna 1999 přelety vzdušným prostorem České republiky letounům NATO.41 To umožnilo letadlům Aiance startovat z Německa. Z českých politických stran jednoznačně akci NATO odmítla KSČM. Tehdejší předseda KSČM Miroslav Grebeníček:„Mnozí občané ČR si teprve v těchto pohnutých okamžicích uvědomili, jaký je skutečný charakter militantního spolku NATO, do kterého nás pravice spolu se sociální demokracii zavlekla“.42 Mezi vládní ČSSD a opoziční ODS došlo k názorové roztržce. Předseda vlády a ČSSD 25. 3. 1999 M. Zeman prohlásil: „Rakety budou dopadat na náš spřátelený národ, ozbrojený útok posiluje a nikoli oslabuje pozici autokrata Miloševiće. Nejsme ve válečném stavu s Jugoslávií“.43

37

Rwanda: deset let poté, co tam bylo zavražděno 800 000 lidí. In: Britské listy [online]. 2004 [cit. 2013-07-06]. Dostupné z: http://blisty.cz/art/17514.html

38

USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 22. března 1999 č. 256 ke kritické situaci v Kosovu. In: Vlada ČR [online]. 1999 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/0/ A274789ECA39D586C12571B6006DC323

39

Osobní konzultace s J. Kavanem

40

Češi měli problém plně podpořit letecké útoky v Jugoslávii. ČT24 [online]. 2009 [cit. 2013-07-10]. Dostupné z: http://www. ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/49312-cesi-meli-problem-plne-podporit-letecke-utoky-na-jugoslavii/

41

Česká republika a NATO chronologicky. In: Natoaktual.cz [online]. [cit. 2013-07-04]. Dostupné z: http://www.natoaktual. cz/na_cr.aspx?y=na_cr/cravztahysnatoiv.htm

42

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.str. , České postoje k událostem na Balkáně , str.65

43

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.str. , České postoje k událostem na Balkáně , str. 63

25

Václav Klaus, v důsledku opoziční smlouvy (z léta 1998) předseda Poslanecké sněmovny a ODS, vnímal bombardování rovněž negativně: „Vojenským řešením krize jsem hluboce zklamán.44 Poté ale souhlasil s  otevřením vzdušného prostoru pro přelety, i  případné přistání, letounů Aliance. Útoky jasně podpořily KDU-ČSL, ODA, US–DEU.45 Akci podporoval stínový ministr zahraničí Jan Zahradil (ODS), předseda sněmovního Výboru pro obranu a bezpečnost Petr Nečas (ODS). Z ČSSD intervenci neodsoudil poslanec Pavel Rychetský, dnešní předseda Ústavního soudu ČR. Hlava státu Václav Havel pohlížel na vojenskou intervenci jako na nutnost. O vlivu M. Albrightové na něj již byla zmínka. Jeho následující slova proto nepřekvapují: „Rozhodnutí o bombardovaní je sice krajním, ale v  dané situaci nezbytně nutným řešením, jak zabránit ničeni lidských životů a utrpení.“46 Operaci Allied Force považoval – stejně jako Tony Blair či Bill Clinton – za morální imperativ. Vyslovil názor, že tato vojenská intervence je první válkou, která je vedena ve jménu zásad a hodnot a nikoli z mocenského zájmu.47 Historik Jan Pelikán předpovídal: „Letecké útoky NATO mohou vest ke kapitulaci Srbska a k nastoleni buď protektorátu západního společenství nad Kosovem, či ke vzniku formálně nebo fakticky samostatného Kosova. To povede k exodu srbské menšiny, k problematickému, ale neodvratnému úsilí o  vytvoření velkého albánského státu a  k  destabilizaci Makedonie.“ Jeho prognóza byla blízko realitě. Kosovo se rozhodnutím RB OSN (Rez.1244/99 ) opravdu stalo mezinárodním protektorátem, dnes je nezávislým státem. V důsledku nedostatečného mezinárodního uznání ovšem není členem OSN, OBSE, Rady Evropy a dalších mezinárodních institucí. Albánský premiér (dřívější prezident) Beriša (nejen on) občas šíří ideu Velké Albánie. Zajímavá je Pelikánova zmínka o Makedonii (FYROM). Považuje její tehdejší destabilizaci za následek bombardování. Naopak západní aktéři tvrdili, že chtějí destabilizaci Makedonii předejít právě bombardováním, tj. vyřešením krizové situace v Kosovu. Miloslav Šesták, specialista na Balkán a vedoucí oddělení obecných dějin 19. a 20. století Historického ústavu Akademie věd, byl přesvědčen, že letecké útoky Srby více semknou, jelikož ta vlivná část národa je přesvědčena, že jim bylo ukřivděno.48 Bombardování srbský národ opravdu sjednotilo, společně stáli proti NATO. Proti bombardování byl i Jiří Dienstbier: „Obávám se, že bombardování nic nevyřeší. Pouze se zašlápnou poslední zbytky demokratických sil v Jugoslávii a jugoslávská armáda vyčistí Kosovo. Mohou se při tom dít velké krutosti… Jediná skutečná hrozba je hrozba zásahu pozemními silami. To by znamenalo, že mezinárodní společenství je ochotno se pro ukončení konfliktu na Balkáně opravdu zasadit. Ale protože to není ochotno udělat, tak si myslí, že to vyřeší bombami a že tím bude Miloševiče trestat. Avšak problém je v tom, že nebude potrestán on, ale obyčejní lidé. Miloševič …ví, že mezinárodní společenství není ochotno riskovat životy svých vojáků při pozemní operaci. Kromě toho potřebuje získat čas, aby dobyl Kosovo.“49 Jiří Dienstbier hrozbu spatřoval v UÇK, která v případě převzetí moci, získá finance a upevní svůj vliv. Přínosem byla jeho myšlenka více zainteresovat ruskou a ukrajinskou armádu, „což by pro Bělehrad mohlo byt zárukou, že Kosovo nebude předáno UÇK“.50

44

Krize v Kosovu. In: Radio Praha, Český rozhlas 7 [online]. 1999 [cit. 2013-07-04]. Dostupné z: http://archiv.radio.cz/nato/ cesky5.html

45

STRAŠÍKOVÁ, Lucie. Češi měli problém plně podpořit letecké útoky na Jugoslávii. In: ČT24[online]. 2009 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/49312-cesi-meli-problem-plne-podporit-letecke-utokyna-jugoslavii/

46

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.str. , České postoje k událostem na Balkáně , str. 63

47

BIEBER, Florian a Židas DASKALOVSKI. Understanding the war in Kosovo. Portland, OR: Frank Cass, 2003, xviii, 350 p. ISBN 07-146-8327-2

48

Krize v Kosovu. In: Radio Praha, Český rozhlas 7 [online]. 1999 [cit. 2013-07-04]. Dostupné z: http:// http://archiv.radio.cz/ nato/cesky6.html

49

JIŘÍ DIENSTBIER : OD SNĚNÍ K REALITĚ. In: Dienstbier.cz [online]. 1999 [cit. 2013-07-10]. Dostupné z: http://jiri. dienstbier.cz/cz/komentare/balkan/jiri-dienstbier-:-od-sneni-k-realite/

50

DIENSTBIER, Jiří. Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou. 1. vyd. Praha: Rada pro mezinárodní vztahy, 2004, 100 s. ISBN 80-239-4020-1.str. , České postoje k událostem na Balkáně , str. 63

26

Jiří Dienstbier zastával v té době funkci zpravodaje OSN pro lidská práva v bývalé Jugoslávii. Vystihnul fakt, že při útocích nebude bombardován S. Milošević, kvůli jehož vládnutí je celá intervence vedena, následky odnesou pouze civilisté. Dále podotknul v rozhovoru pro ČRo 1 – Radiožurnál: „Ustoupí-li Miloševič, nebude to pod vlivem útoků, ale proto, že se mu to bude hodit do plánů.“ Ač je Česká republika zemí malou, sehrála spolu s Řeckem nemalou úlohu při pokusech o hledání východiska ze situace vyvolané bombardováním. Postoj Řecka Řecko má k Srbsku historicky danou silnou vazbu. Společné náboženství (pravoslaví), společná historie i ekonomika jsou pojítkem, které se promítlo v řeckých postojích ke kosovské krizi. Řecký ministr obrany Akis Tsochatzopoulos prohlásil, že k vyřešení kosovské krize je nutný mezinárodní nátlak. Na otázku CNN zda Řecko podporuje bombardování odpověděl, že Řecko odsouhlasilo rozhodnutí NATO a  spojenci naopak souhlasili, že jako sousední země nebude muset přispět svými ozbrojenými silami.51 Tsochatzopoulus vnímal kosovskou krizi jako problém celého regionu, nikoli pouze SRJ. Při jednání v Londýně s britským ministrem obrany Robertsonem Tsohatzopoulos zdůraznil svoji obavu z  velkého přílivu uprchlíků52 do sousedních zemí, tedy i  do  Albánie, Makedonie, Bulharska a Řecka. Sousední Makedonie (FYROM) ze strachu před zvýšeným počtem uprchlíků v případě útoků NATO oslovila Řecko s žádostí o pomoc. Pokud by vlna uprchlíků přesáhla 20 000, musela by žádat o pomoc Evropskou unii. Yainnis Nikolaou mluvčí řecké vlády se i přes znepokojení k situaci v regionu vyjádřil k proslovu Billa Clintona z 24. 3. 1999, že „Řecko je oázou stability v regionu a že to tak bude i nadále.“53 Řecká veřejnost přijala útoky velmi negativně. Tisíce demonstrantů vešlo do ulic. Statistiky ují, že až 95% obyvatel bylo proti OAF.54 Dav 10 000 lidí před americkou ambasádou křičel protiamerické slogany, pálil americké vlajky, házel kameny a vejce na budovu velvyslanectví. Mluvčí vlády ve strachu z  růstu vnitropolitických potíží zdůraznil, že je čas se vrátit k  politickému dialogu, hledat řešení statutu Kosova a zastavit bombardování.55 Prezident Costas Stephanopoulos vyjádřil své sympatie k Srbům, kteří „ hájí statečně a hrdě svá práva“.56 V řecké vládě probíhaly stejné vnitřní debaty jako ve vládě české. I  přes kritiku parlamentu však útok na Jugoslávii schválila. Řecko, společně s  Tureckem v  té době jediný členský stát NATO na Balkáně, se nacházelo v komplikované situaci. Jako člen Aliance by mělo podpořit vojenskou intervenci, zároveň ale historické a kulturní vazby na Srbsko a bouřlivá nálada veřejnosti mu nedovolovaly participovat ve vojenské akci proti SRJ. Východiskem z této situace pak bylo rozhodnutí bombardování schválit, ale nepodílet se na něm vlastními ozbrojenými silami. Česko – řecká iniciativa (dále „Iniciativa“) Iniciativa je společným česko-řeckým dokumentem pro mírový proces v jihovýchodní Evropě. Na Iniciativě se z české strany podílel tehdejší ministr zahraničních věcí Jan Kavan, jeho poradce Miloslav Had a český velvyslanec v SRJ a expert na Balkán Ivan Bušniak. Ze strany řecké se 51

Tsohatzopoulos press interviews. Athens News Agency: News in English (AM), 99-03-24[online]. 1999 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://www.hri.org/news/greek/apeen/1999/99-03-24.apeen.html

52

Tsohatzopoulos, Robertson London talks focus on Kosovo crisis. Athens News Agency: News in English (AM), 99-0324 [online]. 1999 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://www.hri.org/news/greek/apeen/1999/99-03-24.apeen.html

53

Gov’t reaction to Clinton’s statement on Kosovo. Athens News Agency: News in English (AM), 99-03-24 [online]. 1999 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://www.hri.org/news/greek/apeen/1999/99-03-24.apeen.html

54

MIGDALOVITZ, Carol. CRS Report for Congress: Kosovo: Greek and Turkish Perspectives. In: Foreign Affairs, Defense, and Trade Division [online]. 1999 [cit. 2013-07-05].

55

World: Europe Greeks protest at Nato strikes. In: BBC News [online]. 1999 [cit. 2013-07-05]. Dostupné z: http://news.bbc. co.uk/2/hi/europe/305185.stm

56

MIGDALOVITZ, Carol. CRS Report for Congress: Kosovo: Greek and Turkish Perspectives. In: Foreign Affairs, Defense, and Trade Division [online]. 1999 [cit. 2013-07-05].

27

na Iniciativě podílel ministr zahraničí Jorgos Papandreu a první náměstek ministra zahraničí Yiannos Kranidiotis (Alternate Foreign Minister)57 Předseda vlády Miloš Zeman souhlasil s námětem ministra J. Kavana uskutečnit konzultace s členskými zeměmi NATO se záměrem zjistit, které z nich by eventuelně byly připraveny vystoupit s mírovou Iniciativou. Ministr zahraničí tak přišel s návrhem, tak říkajíc s třetí cestou. To znamená respektovat konečné cíle NATO, tak jak byly v Alianci dohodnuty, ale neprosazovat je výlučně bombardováním nýbrž návratem k  politickým metodám řešení. Vláda mohla Alianci říci „ano„ a jen sledovat co se bude dál dít. Nebo mohla říci „ne„ tím od samého počátku vyvolat vážné pochybnosti o smyslu a cílech svého vstupu do Aliance. Zvolila, jako uvedeno, třetí cestu. Návrh byl projevem snahy přispět ke hledání východisek z kosovské krize, nezůstat v pozici pasivního pozorovatele. Česká republika vstupovala „ do akce „ krátce po zahájení bombardování, jako nový člen Aliance a zejména v době kdy byl Washington v Alianci dlouhodobě navyklý na svou nikým nezpochybňovanou pozici lídra. Na vznik česko-řecké iniciativy jsem se osobně zeptala Jana Kavana. Odvětil: „ Po souhlasu vlády s bombardováním bylo nutné najít nějaké východisko. Premiér Zeman mne pověřil, abych zjistil, zda by se uvnitř NATO našel někdo, kdo by chtěl bombardování přerušit, ukončit nebo obnovit diplomatické styky. Tím to začalo.“ Oslovil několik ministrů zahraničí členských zemí NATO. Mnozí byli proti, někteří „tiše„ souhlasili, ale další kroky nepodnikli. Skandinávským zemím mimo Alianci se krok ČR zamlouval, ale nechtěli se vměšovat do interních záležitostí NATO. Největší pochopení pro iniciativu projevil tehdejší řecký ministr zahraničí Jorgos Papandreu. Krok Jana Kavana byl v  dané situaci odvážný. Tím, že postoj českých politických elit nebyl v otázce bombardování jednotný, vyvolal Kavanův postoj na české vnitropolitické scéně napětí. Iniciativu odmítala i většina českých médií. V případě Řecka byla podobná iniciativa logičtější a přirozenější. Text Iniciativy Dne 26. května 1999 byl v Bruselu po opakovaných po opakovaných česko-řeckých jednáních předložen členským zemím NATO text iniciativy.Návrh je rozdělen do tří částí – úvod, operativní část a období po konfliktu. V  úvodu je zdůvodněno předložení Iniciativy. V  samotném počátku je podtržen fakt, že obě země v minulosti vždy podporovaly demokracii, lidská práva, mírové soužití národů a mírové řešení sporů. Trvale vynakládají úsilí, aby výše zmíněné hodnoty ve svých regionech učinily skutečností. Iniciativa zdůrazňuje vážné dopady kosovské krize nejen na lidi, ale i  na životní prostředí a hospodářství zemí regionu a to i mimo oblast vlastní krize, tzn. že problém překračuje rámec regionu. „Hrozí vážné nebezpečí vzniku dlouhodobého destabilizujícího potenciálu v oblasti, přičemž slepé síly polarizace a násilí (UÇK a Milošević – má poznámka) podkopávají vyhlídky na mír, demokracii, smíření a proces obnovy.“Úvod, ujišťující členy Aliance, především Američany, že jejím cílem není kritizovat či bojkotovat postup Aliance. Česko i Řecko vyjádřily svůj souhlas s postupem NATO v kosovské krizi. Obě země podtrhují svůj zájem „na úspěchu Aliance při prosazování míru a stability prostřednictvím nových misí nad rámec článku 5…“ Svou angažovanost opírají Praha i Atény o své historické vazby s Jugoslávií. Vycházejí z toho, že „půldruhého měsíce od zahájení leteckých útoků nastal čas pro předložení mírového návrhu, který by odpovídal politice a cílům EU a NATO.“ Smyslem návrhu bylo pozastavit bombardování na několik dní a tím vytvořit prostor pro obnovení diplomatického dialogu. Finální řešení musí zaručit práva kosovským Albáncům, autonomii tohoto území v  rámci SRJ, dále práva ostatním komunitám (menšinám) v multikulturním Kosovu.

57

Kranidiotis reveals Greek-Czech initiative on Kosovo. In: Athens (ANA) [online]. 1999 [cit. 2013-07-10]. Dostupné z: http:// www.hri.org/MFA/altminister/releaseseng/may99/grczeng140599.htm

28

Iniciativa oceňuje i  ostatní návrhy pro vyřešení krize. Vyslovuje uznání generálnímu tajemníku OSN, skupině G8, německému předsednictví EU, finskému prezidentovi M. Ahtisaarimu jako představiteli EU. Úvod završují čtyři teze: 1. Ačkoliv nám jednotný postup NATO pomohl dospět k bodu, kdy existuje pozitivní posun směrem k řešení, utrpení kosovského obyvatelstva se zhoršilo a zároveň bohužel vzrostl počet civilních obětí na srbské straně. 2. Bělehrad zneužil operaci Spojenecká síla ke zintenzívnění etnických čistek v  Kosovu. Jsou zprávy o hromadném zabíjení a popravách, vypalování domů, jiných hrubých porušováních lidských práv kosovského obyvatelstva, a zároveň všeobecně přetrvávají obavy o osud neověřeného počtu mužů z řad kosovských Albánců, o nichž nejsou žádné zprávy. 3. Krize má negativní účinky na větší řadu zemí a mezinárodních organizací (hospodářství, životní prostředí, obchod a  související problémy), zatímco příliv uprchlíků do Albánie a FYROM vyvolal kritickou vnitřní situaci v těchto zemích. 4. Politické řešení kosovské krize je doplněno komplexním přístupem k regionu jihovýchodní Evropy obsaženým v projektu Paktu stability, který navrhuje Evropská unie.“ Druhá, operativní část iniciativy, v jejím textu označená jako „Návrh“ vychází převážně Obecných zásad odsouhlasených ministry zahraničí zemí G-8 v německém Petersbergu 6. května 1999. Tyto zásady Iniciativa shrnuje takto: Bod 1. Vyhlásit na dva – tři dny přestávku bombardování. Předpokladem je „existence jasných náznaků „ že jsou na dosah základní zásady pro rezoluci RB OSN odsouhlasené vládou SRJ. Dále, že Bělehrad i kosovští Albánci zastaví aktivity vojenských, polovojenských a policejních sil. Tento bod pečlivě a přesně specifikoval závazky srbské i albánské strany tak, aby došlo nejen k zastavení bojů na zemi, ale i k viditelnému snížení napětí. Zvláštní důraz se kladl na zastavení etnických čistek a návrat uprchlíků do jejich domovů. Bělehradská vláda se zaváže ke splnění dalších podmínek stanovených G-8. Bod 2. Iniciativa dávala v úvahu po naplnění podmínek z bodu 1) učinit další krok. A to za přesně vymezených podmínek změnit suspenzi bombardování na dočasné příměří. Bod 3. Návratu uprchlíků bylo vzhledem k jeho významu věnováno i další ustanovení Iniciativy. Řeč je zapojení OBSE do tohoto procesu, s využitím jejích praktických zkušeností, včetně její Verifikační mise, která – byť s jiným posláním – působila v Kosovu před zahájením útoku NATO. Bod 4. Iniciativa navrhuje i způsoby a metody správy Kosova po ukončení bombardování. Má jít o přechodnou administrativu vytvořenou mezinárodními organizacemi a to až do nalezení přijatelného statutu Kosova. Podtrhuje se význam přímého dialogu mezi všemi zástupci zainteresovaných stran, pod mezinárodním dohledem. Dialog o statutu se navrhuje zahájit „bez meškání“. Bod 5. Iniciativa považuje za hlavní instrument resp. mechansimus pro přijetí odpovídajících rozhodnutí RB OSN, tedy nikoli NATO, EU, OBSE či jiné organizace. Proto detailně vymezuje jednotlivé body, které by tvořit meritum rezoluce RB OSN. V podstatě jde o text, který byl možný – v případě politické vůle – předložit do RB OSN jako návrh její rezoluce. Potřebné úpravy by byly jen redakční povahy. Bod 6. Závěrečný bod řeší palčivou otázku otázku uvolňování sankcí OSN proti Bělehradu ve vazbě na implementaci závazků SRJ podle rezoluce přijaté RB OSN. Závěrečná část Iniciativy se věnuje období po konfliktu. Třetí část textu je preventivní diplomacií ve smyslu článku 1. Charty OSN: „udržovat mezinárodní mír a bezpečnost a za tím účelem činit účinná kolektivní opatření, aby se předešlo a odstranilo ohrožení míru.“58, se takto zabývá 58

VESELÝ, Zdeněk. Diplomacie: (teorie – praxe – dějiny). Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 493 s. ISBN 978-807-3803-322.str.24

29

stabilizací regionu do budoucna. „Zajištění rozvoje Balkánu vyžaduje komplexní a jednotnou strategii mezinárodního společenství.“ Proto vítá jak řecká tak i  česká strana Pakt Stability, který řeší otázku bezpečnosti, hospodářské obnovy a reformy, demokratizaci lidských práv. Dále se navrhuje integrace Srbska do Evropské unie. Pokud se stanová pro Srbsko ambiciózní cíl, kterým je začlenění do EU, vedlo by to ve snaze Bělehradu splnit požadavky Bruselu, tedy mír, stabilita, dodržování lidských práv a jiné. Do té doby EU neměla vůči Balkánu koherentní politiku. Řecká strana navrhla zapojení zemí západního Balkánu. Dnes každá země Balkánu usiluje o vstup do Evropské unie. Srbsko i Černá Hora zahájily přístupová jednání. Slovinsko a nově i Chorvatsko jsou členy EU. Závěr textu definuje hlavní cíle Paktu stability, viz podkapitola níže. Přijetí Iniciativy Iniciativa byla podepsána v Pekingu 23. května 1999. Na otázku, proč zrovna Peking jako město podpisu mi tehdejší velvyslanec ČR v SRJ Ivan Bušniak uvedl: „Volba místa k podpisu byla dána praktickými ohledy. “59 Jan Kavan to dále rozvedl: „ Papandreu shodou okolností zrovna jednal s ČLR. Opravdu se jednalo o náhodu. K podpisu došlo na české ambasádě, tedy na české půdě. Vše bez čínské přítomnosti.“60 K  volbě místa podpisu se váže řada spekulací. ČLR byla proti politice NATO takže se mohlo zdát, že Peking jako místo podpisu měl symbolizovat jakousi protiváhu NATO. Tuto tezi razila především česká pravice, tehdy v  opozici, kterou Iniciativa od doby svého zrodu uváděla do hysterie. Tahle teze ovšem svojí neprokazatelností opravdu zůstává pouze spekulací a konspirační teorií. Reakce na Iniciativu byly smíšené. Ti co ze samého počátku jasně podporovali rozhodnutí Aliance bombardovat, Iniciativu přijímali negativně. Obávali se, že se podrývá rozhodnutí NATO vojensky intervenovat. Toto tvrzení, jak je jasné z  textu iniciativy (viz předešlá podkapitola) není pravdivé. Javier Solana, generální tajemník NATO, Inciativu odmítnul. Odůvodnil to při rozhovoru se zmocněncem generálního tajemníka OSN Eduardem Kukanem takto : „NATO bude uvažovat o přerušení leteckých úderů proti Jugoslávii jedině za předpokladu, že prezident Miloševič začne prokazatelně stahovat své jednotky z Kosova.“61 V  České republice přijali iniciativu pozitivně ti, kteří neviděli smysl ve vojenské intervenci. Kategoricky ji odmítli ti, kteří intervenci NATO jasně podpořili. Například Michael Žantovský (tehdejší ODA) nazval Iniciativu „Pekingskou kachnou“62. Petr Nečas , tehdy jako šéf sněmovního Výboru pro obranu a bezpečnost a stínový ministr obrany, se vyjádřil takto: „Je to shluk všeobecných frází, případně stanovisek známých z jiných iniciativ. Neviděl jsem v tom nic nového.“ Negativní ohlasy zněly v českém pravicovém tisku. Tyto i jiné kritické postoje vzešly z obav před reakcí NATO. Málo pochopitelný postoj vůči Iniciativě zaujala Madeleine Albright. Ministryně zahraničí USA pravděpodobně spatřovala v Iniciativě český nesouhlas s politikou NATO a také nedostatečný vděk Americe za členství ČR v NATO. Většího amerického porozumění se dostalo Řecku. Důvodů k tomu bylo více, včetně – na předním místě – významné role a vlivu řecké lobby v americkém politickém životě. Iniciativa dle Johna Shattucka, amerického velvyslance v Praze „není pro členské státy Severoatlantické aliance v klíčových aspektech zcela užitečná“. Některá z navrhovaných opatření by ale mohla svou roli sehrát po urovnání konfliktu.“63 Shattuck rovněž konstatoval, že Aliance nesmí přestat s leteckými údery bez ústupků Miloševiće. Zároveň ovšem vyjádřil pochopení, 59

Po konzultaci s Ivanem Bušniakem

60

Osobní konzultace s ministrem zahraničí Janem Kavanem

61

Solana prakticky odmítl česko-řecký plán. In: Idnes.cz [online]. 1999 [cit. 2013-07-06]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/ solana-prakticky-odmitl-cesko-recky-plan-fp1-/zahranicni.aspx?c=990525_102334_zahranicni_jkl

62

Osobní konzultace s Janem Kavanem

63

Krize v Kosovu: Shattuck: Česko-řecká iniciativa není pro NATO zcela užitečná. In: Radio Praha, Český rozhlas 7 [online]. [cit. 2013-07-06]. Dostupné z: http://archiv.radio.cz/nato/cesky67.html

30

že je pro oba státy důležité aktivně přistupovat k řešení tohoto konfliktu.64 Iniciativu pozitivně hodnotilo Norsko. Pakt Stability jiho-východní Evropy (dále jen „Pakt stability“) Pakt stability je první komplexní strategií pro jihovýchodní Evropu (dále jen „ JVE „). Fungoval na bázi volného sdružení pod vedením koordinátora Boda Hombacha. Vznikl s  cílem posílit v zemích JVE mír, demokracii, lidská práva a ekonomickou prosperitu. Strukturálně se dělí do tří oblastí: demokracie, bezpečnost a ekonomika. Sdružení poskytlo informační rámec na podporu regionální spolupráce a integraci do evropských a euroatlantických struktur. O Paktu stability pojednává poslední část Iniciativy. „Tento Pakt by měl přispět ke konsolidaci míru v Kosovu a zaměřit se na humanitární pomoc, smíření a opětovné vybudování cíle oblasti, jakož i na stabilitu v jihovýchodní Evropě. Měl by přesvědčit odvážnější pohled na tento region jako region, který má budoucnost v rámci EU.“ „Pakt Stability je zaměřen na stabilizaci a rozvoj oblasti a sleduje následující hlavní cíle: Hospodářský rozvoj balkánského regionu prostřednictvím balíku koordinovaných opatření a iniciativ pro tento region. Demokratizaci regionu prostřednictvím opatření směřujících k  formování a  konsolidaci demokratických institucí, prosazování myšlenky občanské společnosti, ochrany lidských práv a práv menšin. V tomto ohledu by bylo možné využít cenné, úspěšné zkušenosti České republiky s přechodem k demokratické společnosti (jakož i zkušenosti Řecka s budováním institucí v regionu). Vytvoření mechanismu pro řešení konfliktů, který zaručí nedotknutelnost hranic a  povede k regionálnímu paktu o neútočení. Prosazování, intenzifikaci a formalizaci spolupráce mezi regiony za účasti všech zemí jako krok směrem k plnému začlenění oblasti do evropského rámce a institucionálního systému. Uznání způsobilosti všech zemí pro vstup do EU za předpokladu, že splní požadované politické a  hospodářské podmínky. Na tomto projektu se mohou podílet všechny balkánské země za předpokladu, že budou uplatňovat mezinárodní standardy lidských práv a základních svobod, včetně práv národnostních menšin, zásad právního státu a demokratických principů fungování občanské společnosti. Do SRJ je třeba vyslat velmi zřetelný signál, že mezinárodnímu společenství záleží na srbských a všech jiných ne albánských uprchlících z Kosova. Každá žena, každý muž mají právo na respekt bez ohledu na jejich kulturu, náboženství, národnost. Je nutno odmítat jakékoli pokusy založit existenci státu na etnické čistotě. Rozmanitost a pluralismus musí být považovány za dynamické a tvůrčí prvky budování mírové a multikulturní jihovýchodní Evropy.“ (text česko-řecké iniciativy) Zakomponováním Paktu stability, Iniciativa dokazuje svoji nadčasovost a správné zvážení budoucího vývoje. Zabránění eskalaci konfliktu, lze nabídnutím vyšších cílů a poskytnout know-how jak jich dosáhnout a to sdružení nabízelo. Tvrzení lze opřít o události v novém tisíciletí. SRJ byla přijata do Paktu stability pro jihovýchodní Evropu 26. 10. 2000, po odchodu Slobodana Miloševiče z politického života SRJ.65 Velkou zásluhou Paktu stability je i vytvoření zóny volného obchodu CEFTA v roce 2006. Jelikož Pakt Stability dosáhl svých cílů, Evropská komise v r. 2008 rozhodla o jeho postupném zániku. Země ve spolupráci pokračují. Vytvořily Radu pro regionální spolupráci.66 Pár slov na závěr I když je současný systém mezinárodních vztahů, označován za demokratický a měl by zahrnovat nejen konzultace, ale i přijímání odlišných stanovisek vidíme na výše zmíněném příkladu a mnoha jiných, že se teorie nerovná praxi. Iniciativa, která navrhovala řešení, jež mohlo mimo 64

Krize v Kosovu: Shattuck: Česko-řecká iniciativa není pro NATO zcela užitečná. In: Radio Praha, Český rozhlas 7 [online]. [cit. 2013-07-06]. Dostupné z: http://archiv.radio.cz/nato/cesky67.html

65

Jugoslávie v Paktu stability pro jihovýchodní Evropu. In: Rozhlas.cz [online]. 2000 [cit. 2013-07-13]. Dostupné z: http:// www.rozhlas.cz/zpravy/zahranici/_zprava/500

66

EU chce posílit vztahy s východoevropskými sousedy. In: EurActiv.cz [online]. 2008 [cit. 2013-07-17]. Dostupné z: http:// www.euractiv.cz/vnejsi-vztahy/clanek/eu-chce-posilit-vztahy-s-vychodoevropskymi-sousedy-005288

31

jiné zabránit vyššímu počtu civilních obětí, nebyla dle mého názoru přijata mezinárodním společenstvím dostatečně odpovědně. To se týče v první řadě politických amerických elit. S tím je spojené i  – mít vlastní stát – získání nezávislosti sice dodává občanům pocit svobody. Na druhou stranu, je důležité si uvědomit, že mnohé vzniklé státy nebývají dostatečně soběstačné (hlavně z bezpečnostních důvodů) a potřebují oporu v mocnostech nebo v mezinárodních organizacích, jež, ale opět jsou po vzoru a pravidlech mocností. Nesoběstačné státy se tak stávají závaznými a nemohou v některých případech konat podle vlastní vůle. Na místo předpokládané úplné svobody, jí kus opět odevzdáváme za účelem „vyššího smyslu“. Ochranou států má být mezinárodní právo, jako univerzální a základní pilíř k zajištění spravedlnosti pro všechny státy a to bez ohledu např. na velikost území států. Státy jsou nuceny pro dodržení spravedlnosti, demokracie a humanity tyto zásady práva, jež mají dodat pocity jistot, dodržovat. Avšak mezinárodní události v  posledních dvou dekádách dokazují, že mezinárodní právo není pro všechny stejné a  že je užíván dle potřeby mocností, jako jeden z  mnoha dalších nástrojů na ovládání a regulování politické moci. Vzhledem k faktu, že je Česká republika prakticky jako stát v mnoha bodech závislý na okolních mocnostech, lze hodnotit vytvoření Česko – řecké iniciativy jako jeden z nejodvážnějších a nejkonkrétnějších námětů české diplomacie na řešení vypjaté krizové situace za celých 20 let její existence, tj. za období 1993–2014. Seznam zkratek: ČSL – Československo ČSSD – Česká strana sociálně demokratická EU – Evropská unie Iniciativa – Česko-řecká iniciativa JLA – Jugoslávská lidová armáda JVE – Jihovýchodní Evropa KDU-ČSL – Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová Království SHS/ KSHS – Království Srbů Chorvatů a Slovinců KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy NATO – North Atlantic Treaty Organization; Severoatlantská aliance OAF – Operation Allied Force OBSE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě ODA – Občanská demokratická aliance ODS – Občanská demokratická strana OSN – Organizace spojených národů Pakt stability – Pakt stability pro jihovýchodní Evropu RB OSN – Rada bezpečnosti organizace spojených národů SRJ – Svazová republika Jugoslávie; FRY – Federální republika Jugoslávie SRN – Spolková republika Německo UÇK – Ushtria Çlirimtare e Kosovës; KOA – Kosovská osvobozenecká armáda US-DEU – Unie svobody – Demokratická unie

32

SKOTSKO A OTÁZKA NEZÁVISLOSTI Zuzana Kasáková

V posledních dekádách dochází zejména v Evropě k výrazné transformaci státu. Jeho tradiční funkce jsou narušovány v důsledku globalizace a evropské integrace na jedné straně a růstu regionálních a nacionalistických hnutí na straně druhé. Dochází tedy k procesu, ve kterém stát sdílí svoji suverenitu s  nadnárodní i  subnárodní úrovní rozhodování, neboť se vzdává části svých pravomocí v jejich prospěch. Nejinak je tomu v případě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Tento příspěvek se zaměřuje na problematiku Skotské národní strany (SNP) jakožto nejsilnější politické strany ve Skotsku dlouhodobě prosazující jeho samostatnost a historicky první referendum o vytvoření nezávislého skotského státu. Byl to právě nárůst podpory této strany, který v podstatě vyústil v uskutečnění lidového hlasování v září 2014. Skotská národní strana vznikla v meziválečném období, v roce 1934. Její hlavní cíl – vytvoření nezávislého Skotska – byl přijat o  osm let později. Jedná se o  stranu nacionalistickou, která svou mobilizační strategii spojuje především s  politickou a  ekonomickou nezávislostí, nikoli kulturní identitou nebo jazykem. SNP se odkazuje k národu, jenž definuje jako ty, kteří na území Skotska žijí. Nacionalismus této strany lze tak označit za občanský či inkluzivní. Není tedy důležitý původ nebo rasa, jak je tomu u etnického nacionalismu, ale příslušnost k danému území. Nacionalismus SNP je možné také charakterizovat jako otevřený, neboť nikoho z daného společenství nevylučuje. V kontextu dichotomie moderního či primordiálního charakteru nacionalismu se jedná o jev moderní, neboť základem apelu strany je vytvoření samostatného skotského státu prostřednictvím výše zmíněných ekonomických a politických cílů a nikoli obnova „skotského zlatého věku“. Na druhé straně se SNP odkazu na historii a využívání národních symbolů zcela nevzdala. Používá je především k agitačním účelům či zdůraznění své obhajoby skotských, rozuměj národních, zájmů. Jelikož SNP své teritoriální působení omezuje pouze na Skotsko, jejímu postavení na politické scéně významně pomohlo vytvoření skotských autonomních orgánů – skotského parlamentu a vlády – na konci devadesátých let 20. století vládou Tonyho Blaira. Až do května 2007 zaujímala SNP pozici druhé nejsilnější strany ve Skotsku po Labouristické straně. Právě květnové volby do skotského parlamentu znamenaly zásadní zlom. Vyhrála je SNP a přestože nezískala většinu křesel, podařilo se jí sestavit jednobarevnou vládu a udržet se u moci po celé funkční období. Volební vítězství strana zopakovala v roce 2011. Tentokrát obdržela nadpoloviční počet mandátů a  vytvořila většinovou vládu. Volby v  roce 2007 i  2011 strana vyhrála se slibem, že uskuteční referendum o nezávislosti Skotska. Za tímto účelem již v srpnu 2007 zahájila celonárodní debatu o  budoucí podobě Skotska, k  jejímuž zintenzivnění došlo po volbách v  roce 2011. Součástí této diskuse byla i otázka právního ukotvení referenda a formulace otázky. Tím, že strana získala většinové postavení ve skotském parlamentu, měla možnost schválit odpovídající legislativu i  bez souhlasu ostatních politických stran. Pokud by ale k  tomuto kroku SNP přistoupila, porušila by pravomoci skotského legislativního orgánu. Na základě zákona o Skotsku z roku 1998 není skotský parlament mimo jiné oprávněn přijímat zákony týkající se britské ústavy. Jelikož referendum o nezávislosti Skotska se vztahuje k zákonu o unii mezi Anglií a Skotskem, který vstoupil v platnost v roce 1707 a který patří mezi ústavní zákony Spojeného království, zvolila SNP jinou strategii. Za účelem zajištění uznatelnosti výsledků referenda Spojeným královstvím a ostatními členskými zeměmi Evropské unie (EU) se SNP snažila získat podporu britské vlády. To se jí nakonec podařilo. Vláda Davida Camerona uznala váhu požadavku SNP s ohledem na výsledky voleb do skotského parlamentu z května 2011, které podle jejího názoru dávaly straně dostatečnou legitimitu referendum zorganizovat. Jednání mezi skotskou a britskou vládou o základních parametrech lidového hlasování vyústila v uzavření tzv. edinburské dohody v polovině října 2012. Dohoda otevřela prostor pro schválení odpovídající

33

legislativy. Ve druhé polovině roku 2013 byly přijaty dva zákony, které upravovaly podmínky, za jakých se referendum o nezávislosti Skotska může uskutečnit. Jednou z nich bylo konkrétní znění otázky, jež podle dohody z Edinburku měla být jasně formulovaná a srozumitelná. Zákon tuto podmínku dodržel a stanovil, že lidé starší šestnácti let, kteří ve Skotsku žijí a mají zde trvalý pobyt, mohou hlasovat o tom, zda by mělo být Skotsko nezávislým státem. Datum konání referenda bylo stanoveno na 18. září 2014. Důvodů bylo několik. Skotsko si v červnu 2014 připomnělo 700. výročí bitvy u Bannockburnu, v níž Skotové během tzv. první války za skotskou nezávislost zvítězili nad Angličany a která se tak stala symbolem boje Skotů za nezávislost. Dále se referendum mělo konat po hrách Commonwealthu, které na přelomu července a srpna 2014 hostilo skotské Glasgow. Skotsko se na nich snažilo prezentovat jako moderní národ, jenž je nejenom schopen zajistit organizaci takové akce, ale má co nabídnout i v oblasti kulturní, sportovní a také ekonomické a politické. Třetím důvodem byla otázka ekonomiky. SNP doufala, že do roku 2014 budou dopady ekonomické krize ve Skotsku zažehnány a že se skotské ekonomice začne znovu dařit, což se do určité míry splnilo. Ještě před přijetím legislativního rámce došlo v roce 2012 k vytvoření dvou zastřešujících organizací, které představovaly hlavní linie kampaně – Yes Scotland a Better Together. Kampaň Yes Scotland sdružovala příznivce odtržení Skotska od Spojeného království a vytvoření samostatného státu. Z politických stran se vyjma SNP jednalo i o Skotskou stranu Zelených a Skotskou socialistickou stranu. Kampaň vedl Blair Jenkins, ale v podstatě jejím byl lídrem byl předseda SNP a první ministr Skotska Alex Salmond. Naopak na činnosti kampaně Better Together, jak již název napovídá, se podíleli zastánci jednoty Spojeného království. Zastoupeny byly Skotská labouristická strana, skotští konzervativci a liberální demokraté. V čele kampaně stál labourista Alistair Darling. Debata před referendem se soustředila na několik klíčových oblastí. Jednalo se o ústavní otázku, ekonomiku, obranu a členství v EU. V případě ústavního uspořádání podporovatelé nezávislosti argumentovali, že se Skotsko stane konstituční monarchií s královnou Alžbětou II. jako hlavou státu, čímž by v podstatě převzalo stávající ústavní uspořádání. Na rozdíl Spojeného království by ale měl nový samostatný stát kodifikovanou psanou ústavu, která by stanovila základní rámec pro jeho fungování. Tuto vizi unionisté, tedy ti, kteří usilovali o udržení Skotska ve Spojeném království, zcela odmítali a snažili se poukazovat na křehkost takového uspořádání. V oblasti ekonomiky se jednalo především o výnosy z ropy a zemního plynu, které se těží v Severním moři. Obě strany argumentovaly ekonomickými daty v (ne)prospěch nezávislého Skotska. Je zřejmé, že pokud by výnosy z ropy a zemního plynu byly alokovány Skotsku, pomohly by snížit deficit skotského rozpočtu. Na druhé straně není jasné, do jaké míry by se tak stalo, zejména s ohledem na velkou volatilitu těchto výnosů, vyčerpávání stávajících zásob a technicky náročnější těžbu nových ložisek. Hospodářská politika měla být také zaměřena na podporu malého a středního podnikání, příliv zahraničních investic a vytváření nových pracovních míst. Za tímto účelem měla být realizována i reforma daňového systému. V oblasti veřejných služeb mělo dojít k zásadní reformě zdravotnictví, které je financováno v rámci Národní zdravotní služby a  které je považováno za neefektivní. Není bez zajímavosti, že vyšší výdaje na zdravotnictví, důraz na vyšší zaměstnanost a investice do výzkumu a vzdělání zdůrazňovaly obě kampaně. V čem panoval ale zásadní rozdíl, byla otázka měny. Zastánci nezávislosti argumentovali ve prospěch zachování libry jako měnové jednotky nového státu a vytvoření měnové unie mezi Skotskem a zbytkem Spojeného království. Tento návrh obhájci unie zcela odmítli a zdůrazňovali neadekvátnost takového návrhu. Tento názor potvrzují i zkušenosti s rozdělením Československa. Mezi oběma nezávislými zeměmi (Českou republikou a Slovenskem) byla od 1. ledna 1993 zavedena měnová unie, která ale pro svoji ekonomickou neudržitelnost musela být po několika dnech zrušena. Alex Salmond přesto na svém požadavku trval a  nedokázal přesvědčivě reagovat na výtky svých odpůrců, případně nabídnout jinou alternativu. Další citlivou otázkou debaty se stala obrana a členství nezávislého Skotska v NATO, které SNP v kampani obhajovala. Pro zastánce unie jedinou cestou pro zajištění bezpečnosti Skotska bylo jeho setrvání ve Spojeném království a využívání výhod plynoucí z postavení velké země na

34

mezinárodní scéně. Tento argument SNP odmítla a zdůraznila, že usiluje o vytvoření bezjaderného Skotska. Jakým způsobem by došlo k odstranění jaderných zbraní, nebylo blíže specifikováno. Otázkou rovněž zůstávalo, jak bude přeměněna základna Faslane s jadernými zbraněmi na námořní základnu. Bylo jasné, že vzhledem ke své citlivosti a finanční náročnosti bude problematika obrany předmětem složitých jednání po případném kladném výsledku referenda. Již bylo uvedeno, že nezávislý skotský stát by se podle SNP měl stát členem NATO, dále pak také Commonwealthu a rovněž Evropské unie. V rámci debaty silně rezonovala otázka členství v  EU, zejména po projevu britského premiéra z  ledna 2013, ve kterém se vyjádřil k  roli a  postavení Spojeného království v  Evropské unii a  budoucnosti EU jako takové. Cameron se rovněž v projevu zavázal uspořádat referendum za předpokladu, že Konzervativní strana vyhraje v  roce 2015 volby do britského parlamentu a  následně sestaví vládu. Pro SNP, která usiluje o členství nezávislého Skotska v EU od osmdesátých let 20. století, tento projev znamenal výhodnou argumentační pozici ve prospěch dosažení svého cíle. Podle SNP by se Skotsko po získání nezávislosti mělo automaticky stát členem EU. Předseda Evropské komise, někteří právní experti a členské státy tuto tezi ale okamžitě odmítly a prohlásily, že Skotsko bude muset své členství znovu projednat a projít procesem rozšíření jako např. Česká republika. Přestože Skotsko členem EU jako součást Spojeného království je a splňuje veškeré podmínky, které jsou na zájemce o členství ze strany EU kladeny, problematickými jsou výjimky, které si britská vláda vyjednala z  některých politik EU (např. nezavedení eura, britský rabat). Tyto výjimky nejsou mezi členskými zeměmi příliš populární a nebylo tedy jasné, zda by automaticky platily i pro samostatné Skotsko, jak předpokládala SNP. Otázka členství samostatného Skotska by byla jednoznačně předmětem politického rozhodnutí, které by muselo vzít v případě kladného výsledku referenda v potaz i praktické dopady případného přístupového procesu zejména v oblasti čerpání dotací v rámci společné zemědělské politiky či politiky hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Průzkumy veřejného mínění po celou dobu kampaně až do počátku září 2014 ukazovaly převahu odpůrců odtržení Skotska od Spojeného království. To se změnilo 6. září, kdy průzkum agentury YouGov pro noviny Sunday Times poprvé uvedl, že zastánci skotské nezávislosti mají 51  % podporu. Jednalo se o  jeden z  důležitých momentů kampaně. Představitelé unionistických stran (David Cameron, Ed Miliband a Nick Clegg) reagovali velmi emotivně a okamžitě se osobně vydali do Skotska, aby zdůraznili význam Skotska v  rámci Spojeného království. Do kampaně se rozhodl osobně zasáhnout také v té době nejoblíbenější unionistický politik ve Skotsku, labourista Gordon Brown. Snažil se apelovat na voliče, aby hlasovali pro jednotu Spojeného království. Svůj apel doprovodil slibem rozšíření pravomocí skotského parlamentu a vlády, pokud bude v referendu nezávislost Skotska odmítnuta. K jeho slibu se o několik dní později přidali i představitelé britské vlády. Krátce před samotným konáním referenda se situace ve Skotsku stala velmi emotivní a zůstávalo otázkou, zda se potvrdí nárůst podpory nezávislosti, nebo bude vyslyšen apel předních unionistických politiků. S ohledem na vypjatost debaty se očekával velice těsný výsledek referenda. Nakonec tomu tak nebylo. S 55,3 % zvítězili zastánci setrvání Skotska ve Spojeném království, zatímco pro nezávislost hlasovalo 44,7 % voličů. Důležitost ústavní budoucnosti Skotska se výrazně projevila ve volební účasti. Referenda se zúčastnilo 84,59 % voličů, což výsledkům dává velkou legitimitu. Přestože zastánci setrvání Skotska ve Spojeném království zvítězili větším rozdílem, než předpovídaly poslední průzkumy veřejného mínění, neznamená to, že by podporovatelé skotské nezávislosti zcela ztratili. Nahlíženo optikou podpory nezávislosti Skotska za posledních několik desetiletí, představuje zisk necelých 45 % dosud nejvyšší podporu skotské samostatnosti v  historii. Dokládá to i  nárůst počtu členů Skotské národní strany, který se po neúspěšném referendu téměř ztrojnásobil, a rovněž podpora SNP v předvolebních průzkumech před květnovými volbami do britského parlamentu dosahuje rekordních výšek. S ohledem na sliby dané v kampani před referendem iniciovala vláda Davida Camerona návrh zákona o Skotsku, na jehož základě by mělo dojít ke slibovanému rozšíření kompetencí skotských autonomních orgánů. V současné době je nový zákon projednáván v britském parlamentu. Zda se zákon podaří schválit ještě do britských voleb, zůstává otázkou.

35

Zdroje: – Agreement between the United Kingdom Government and the Scottish Government on a referendum on independence in Scotland, 15 October 2012. – Avery Graham, “Could an Independent Scotland join the European Union?” Policy Brief, 28 May 2014, European Policy Centre. –Brand Jack, The National Movement in Scotland (London, Henley&Boston: Routledge&Kegan Paul, 1978). – Gellner Arnošt, Národy a nacionalismus (Praha: Hříbal, 1993, 2. vydání). – HM Government, Facilitating a legal, fair and decisive referendum in Scotland, 19 February 2013. – Lynch Peter, „The Scottish National Party: the Long Road from Marginality to Blackmail and Coalition Potential“ in Lieven De Winter, Margarita Gómez-Reino, Peter Lynch, eds, Autonomist Parties in Europe: Identity Politics and the Revival of the Territorial Cleavage (Barcelona: Institut de Ciències Polítiques i Socials, 2006). – Scotland Act 1998. Chapter 46. – Scottish Executive, Choosing Scotland’s  Future: A  National Conversation. Independence and Responsibility in the modern world (Edinburgh: Scottish Executive, 2007). – Scottish Government, A National Conversation – Your Scotland, Your Choice (Edinburgh: November 2009). – Scottish Government, Scotland’s  Future: Your Guide to an Independent Scotland (Edinburgh: November 2013). – Scottish Independence Referendum Act 2013. – Scottish Independence Referendum (Franchise) Act 2013. – www.yesscotland.net – www.bettertogether.net – www.bbc.com – www.yougov.co.uk – the Economist

36

V4 EXPERIENCE – A GUIDELINE TO WESTERN BALKANS INTEGRATION PROCESS Abdulkadar Memedi67

In the relations and cooperation with the countries in the close neighbourhood, the Republic of Macedonia promotes good-neighbourliness and friendship, standing ready for comprehensive cooperation in a  huge number of areas of mutual interest. As one of the foreign policy priorities, the Republic of Macedonia advances good-neighbourly relations as a tool for strengthening the mutual trust, being also instrumental on the way of the Republic of Macedonia to EU and NATO integration. The Republic of Macedonia pays special attention to regional cooperation, i.e. to regional initiatives, this being one of the key Macedonian foreign policy priorities. The Republic of Macedonia continues to apply a pro-active approach and is intensively involved in activities under the Southeast European Cooperation Process (SEECP), and the Regional Cooperation Council (RCC), SELEC, i.e. the former SECI Regional Centre in Bucharest and under the MARRI (Migration, Asylum, Refugees Regional Initiative). As a country fully and intensively involved in all activities under the Central European Initiative (CEI), the Republic of Macedonia took over the CEI Presidency of January 1st 2015, while promoting the consistent utilization of all potentials of this wider-scope initiative. Hence, the Ministry of Foreign Affairs makes efforts to promote the possibility to apply for funds offered by the CEI for NGO project activities, as well as for activities of various ministries of the Republic of Macedonia relating to infrastructure projects and feasibility studies. The support to the regional countries on their way to European integration by intensifying regional cooperation and enhancing the progress through sustainable economic growth is high on the EU agenda. Only with coordinated and well organized activities and with joint investments and utilization of potentials that the efforts for greater progress of the Region overall can be brought to fruition. The hard work and investments in establishing better conditions for life will result in even more intensive cooperation within the Region and in its further progress, as well as in economic advancement, opening new jobs, greater prosperity, bringing also greater openness and enhanced trust among partners. The Visegrad Group is an exceptionally successful example of forging close ties of regional cooperation that should be promoted. There are also a perfect example of a success enlargement story. Facing the similar challenges in their own EU integration and transformation process, they gained a  significant and unique first-rate expertise and best practices, and more important, they are ready to continue sharing them with the partners in the Region. The Visegrad group has become a kind of bridge between the EU and the Western Balkan countries. Since the year 2009, when the V4 dedicated their ministerial meeting to the Western Balkans countries, the meetings with the partners of the Region became practice and very important event of every Presidency. Adding the formula “Visegrad plus” opened the space for broader cooperation. During the last V4 plus Western Balkans ministerial meeting in October in Bratislava, the MFA of the Visegrad Group showed a strong advocacy for the EU integration for the Balkan Region, underlining the importance of maintaining the momentum and credibility of both NATO and EU integration processes, and application of the conditionality and the merit-based approach.

67

37

Ambassador Abdulkadar Mamedi, Director of the Institute for Geostrategic Research and Foreign Policy Planning, Ministry of Foreign Affaires, Republic of Macedonia

The V4 also supported the idea of establishing the Western Balkan Fund, based on the model of the International Visegrad Fund, as another significant step towards broader and deeper cooperation. Fully-fledged European Union membership of the Republic of Macedonia is one of the four major foreign policy priorities of the country. The Republic of Macedonia established diplomatic relations with the EU in December 1995, proving itself as a reliable partner and a true ally of the European Union, which was reaffirmed with the conclusion of the 2001 Stabilization and Association Agreement. The Republic of Macedonia is a regional leader in the process of EU integration, the first country that signed the SAA, the first country that gained candidate status in 2005, as a political recognition for the progress the country had made in pursuing the reforms and in building an open democratic society, first country that got visa free regime of travel in 2009. Furthermore, we have always expressed the will and readiness to help and share our experience with the others countries of the Balkan region. The memorandum for cooperation and mutual support that has been signed with the Montenegro, Bosnia and Herzegovina and Albania is the example of the Macedonian support for the EU integration process for the Balkan. But unfortunately, the Republic of Macedonia still does not get the recognition that deserves. The country’s  efforts and achievements have been valorised with a  recommendation of the European Commission for six consecutive years, yet we are still waiting the European Council to set a date for start of EU accession negotiations. The problem is neither in the lack of capacity or will of the Republic of Macedonia, nor of the lack of capacity and will of the Union. The High level Accession Dialog has proved the willingness of the Commission to find a  constructive way keep the integration momentum going. HLAD has been launched in March 2012 as a new platform for advanced cooperation between the Republic of Macedonia and the EU Commission that does not aim to supersede membership negotiations but to serve as a kind of a bridge towards negotiations. The reason for the blockade is very well known and is set in the lack of will and non – constructiveness of one member state. European integration is a joint goal and a generator for change in the Western Balkans. The vision of united Europe will not be completed without closing the Balkan chapter successfully. It remains as an unfinished business, although everyone is very well aware that with everyone on board, the Union will be stronger and more capable of dealing with major challenges.

38

HIDŽÁBY, BURKY, ČÁDORY, NIKÁBY A MY Petr Pelikán

Čím dál častěji našimi médii probleskne plamen sporů kolem muslimských šátků, doutnající už dlouho pod povrchem, hlavně v internetových diskusích. Stává se to obvykle tehdy, když se tématu dotknou poslanci, prezident, úřad ombudsmana či jiné viditelné osobnosti. Jinak jsou pře probíhající u nás zatím spíše teoretické. Ve srovnání se západní Evropou jsou zahalené muslimky dosud spíše kuriozitou, a tak se s větším či menším přehledem komentuje stav tohoto fenoménu v zahraničí a prognózuje jeho vývoj u nás. Stojí nicméně za pozornost, že podobně jako na Západě se i u nás těchto debat účastní ve veřejném prostoru ponejvíce nemuslimové, dohadující se mezi sebou o vlastním pojetí lidských práv a svobod. Sami muslimové zůstávají spíše v pozadí. Zahalování bez výjimky obhajují, ovšem pouze v kázáních a výzvách směřujících do vlastní komunity, anebo nanejvýš když jsou do debat výslovně přizváni. Pro obě diskutující strany by přitom bylo přínosné, kdyby se o skutečné podstatě tématu nejprve poučili přímo z islámských zdrojů. Odpůrci zahalování by patrně dostali do rukou realističtější argumenty, a jeho zastánci by zase přesunuli linii své obrany z oblasti lidských svobod na jiné pole. Prvním z  řady omylů je bohužel nesprávné chápání nejzákladnějších pojmů vztahujících se k  zahalování žen. Ti, kdož se snažili opatřit si více informací, obvykle operují s  výrazy hidžáb, burka, někdy niqáb. Obvykle si představují, že hidžáb je v zásadě velký šátek halící ženám vlasy a krk, zatímco niqáb a burka jsou oděvy skrývající celý obličej. Klíčový termín islámského práva pro tento předmět – hidžáb – ale vůbec není název modelu oblečení. Jeho primární význam je zástěna, závěs, bariéra, v jednom ze starších českých překladů Koránu dokonce clona. Vyjadřuje boží příkaz, že ženy musejí být odděleny od cizích mužů, aby mezi nimi nedocházelo k nedovoleným – tedy prakticky k jakýmkoliv – stykům. Pojem hidžáb má velmi širokou paletu významů. Může zahrnovat například architektonické rozdělení domu na mužskou a ženskou část, oddělenou výuku chlapců a dívek ve školách, zvláštní vagóny pro ženy, separované služby v bankách, to, že žena při pozdravu nesmí podat muži ruku nebo že ženin hlas nesmějí slyšet cizí muži. To, že smí žena na veřejnosti ukázat jen obličej, ruce po zápěstí a nohy po kotníky, je pouze nejminimalističtější verzí principu hidžábu uplatněnou na oblékání. Jakékoliv šaty zakrývající ženu ještě více a tím ji oddělující od cizích mužů, je však rovněž hidžáb. Lhostejno, zda se těmto konkrétním typům oděvů říká burka, niqáb, čádor nebo mnoha dalšími slovy. Tím, jak se tato slova začala běžně používat bez správného pochopení, posunulo debatu o muslimském zahalování zcela mimo její jádro. Pikantní přitom je i to, že tyto výrazy pocházejí z různých jazyků a oblastí a v islámských zemích by jim všem na jednom jediném místě patrně nikdo nerozuměl. Odráží to evropskou realitu pokryteckého přístupu k menšinám. Na jedné straně se hlásá kulturní diverzita a respekt, na straně druhé se přitom na imigranty pohlíží jako na homogenní masu a vtlačují se do unifikujících kategorií. Druhý důležitý omyl spočívá v tom, že zahalování žen se označuje za symbol islámu. Ve Francii tímto způsobem zaútočili na závoje alespoň na půdě škol. Pokrytou hlavu označili za náboženský symbol a  následně pod politicky korektním heslem sekulárního školství zakázali ve státních školách používání všech náboženských symbolů. V případě islámu se dá za symbol pokládat dejme tomu půlměsíc, podobně jako je současným symbolem křesťanství kříž. Hidžáb ale rozhodně symbolem není. Přijetí hidžábu znamená podřízení se jednomu z řady božích příkazů v  praktickém životě. Totéž lze jinými slovy popsat i  tak, že hidžáb je aplikací islámského práva ve vztazích mužů a žen, což je ovšem formulace, která zní Evropanům mnohem nebezpečněji. Těžko říci, zda byl hidžáb zpočátku označen za pouhý symbol, a ne za aplikaci islámského práva, z taktických důvodů nebo z neznalosti islámských reálií. Tuto premisu už ovšem do svých rozhodnutí promítlo několik vysokých evropských administrativních a soudních orgánů tolikrát, že se nedá dost dobře očekávat, že by někdy přiznaly své pochybení. To se bude na sporech kolem zahalování ještě dlouho podepisovat.

39

Oddělování pohlaví, vždy nějak spojené s  regulací sexuality, má v  různých formách zakotvené každá kultura a pokládá ho za přirozené, přijatelné, ba žádoucí. I v naší době a v našem kulturním prostoru se toto téma řeší neustále. Projevuje se v  kodexech povolené nahoty ve sdělovacích prostředcích či na koupalištích, firemních předpisech pro oblečení, střídání koedukovaných a oddělených termínů v saunách, kvótách pro ženy v politice a nespočtu dalších případů. Je paradoxní, že převládající společenský tlak v otázce separace pohlaví se v Evropě v dlouhodobé perspektivě staví za větší individuální svobodu. Svobodou přitom ale byla vždy míněna pouze jedna možnost výběru, tedy stále více tyto bariéry oddělující muže a ženy bořit. Nikdo nepočítal s tím, že se v Evropě objeví velká skupina lidí, která si dobrovolně zvolí více omezení, pro západní styl života nepohodlných a obtěžujících. Proto je zahalování muslimek často a mylně vykládáno jako dehonestace žen a jejich udržování v nepřijatelné podřízenosti mužů. Ne, že by se takové případy nevyskytovaly, ale jen málokdo je ochoten připustit, že většina muslimek udržuje hidžáb – ať už v  jakkoliv přísné podobě – z  vnitřního náboženského přesvědčení či přinejmenším z určité sociální setrvačnosti, ale v každém případě dobrovolně. Hlavním rozdílem mezi islámským principem hidžábu a současným západním pojetím oddělování pohlaví promítnutým do oblékání, není míra, nýbrž jejich odlišná dynamika. V moderní evropské kultuře určuje veškerá pravidla společenská smlouva a ta se neustále vyvíjí a mění. To, k čemu západní společnost dospívá, se průběžně stává normami na všech úrovních počínaje zákony, přes morálku, až po individuální svědomí. Co bylo včera správné, dnes morálně odsuzujeme a zítra to zakážeme zákonem, případně naopak. Diskutéři poukazující na to, že o dvě a více generací dříve byl i u nás šátek u žen běžný, pomíjejí právě možnost změny. Západní trend uvolňování omezení mezi pohlavími může pokračovat, ale může se také třeba objevit vlna neokonzervativismu nebo nějaký proud feminismu a současné směřování zvrátit. Islámské právo naproti tomu žádným dobovým tendencím nepodléhá, je stabilní, stálé. Jediným zákonodárcem je v něm bůh a ten svou vůli zjevil před půldruhým tisíciletím prostřednictvím primárních pramenů islámského práva – Koránu a sunny. Boží vůle je věčná, až do konce času nemá být změněna. Oba primární zdroje sice nechávají v mnoha oblastech člověku prostor, aby je vykládal a rozpracovával podle okolností, v případě hidžábu je však v nezpochybnitelných textech poměrně striktně a jasně stanoven jak princip, tak jeho formy. Šátek přes vlasy a volný oděv zakrývající skoro celý zbytek těla je pro islám skutečně nejzazší hranice, za kterou už nemůže ustoupit. Pokud jde o bojovníky proti muslimskému zahalování v Čechách, jsem přesvědčen, že hájí ztracenou vartu. Ať se nám to líbí nebo ne, jejich zápas byl totiž prohrán již dříve v západní Evropě, kde je počet neasimilovaných muslimů – a nelze dosti dobře říkat muslimských přistěhovalců, neboť jsou to často plnoprávní občané druhé či třetí generace – mnohem větší než u nás. Přestože především ve Francii se ještě pokoušejí bránit zahalování zákony, je zřejmé, že tyto snahy nakonec nezaznamenávají prakticky žádný výsledek. Je celkem logické, že u nás už budeme i v této oblasti jen přejímat to, k čemu se dospělo jinde. Naše společenské prostředí nepřijímá zahalené muslimky příznivě, ale aktivistických odpůrců je jen málo. Jestliže bude zahalených žen přibývat tempem jako na Západě, lidé si patrně zvyknou, a i když zahalování nebudou akceptovat, postupně otupí. Navíc jsme nuceni akceptovat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a ta se k zahalování na veřejnosti vyslovila kladně. V řídkých případech, kde předpisy evropských zemí muslimské zahalování omezují, je v našem pozitivistickém právním prostředí mimořádně složité ho vůbec definovat. V současné fázi debat převládá mezi umírněnými diskutéry názor, že zakryté vlasy lze tolerovat, zahalení celého obličeje už nikoliv. Jako racionální zdůvodnění se vymyslela nutnost identifikovat příslušnou osobu. Je přitom nemožné se například dohadovat, zda šátek, který si někdy žena přidržuje v zubech, jak je to zvykem v některých zemích, znamená celkové zakrytí obličeje či ne. Stejně jako nejde normou určovat velikost ok v látkových mřížkách splývajících přes obličej u jiných typů oděvů jdoucích v uplatňování příkazu hidžábu za zmíněnou nejmenší možnou mez. Nechci se jednoznačně stavět na žádnou z obou stran sporu kolem zahalování. Jednak jsem přesvědčen, že tento proces se vyvíjí spíše spontánně a nelze ho zvenčí příliš ovlivnit, jednak že je jen jevovou stránkou něčeho hlubšího. Jen ti nejextrémnější protivníci závojů u nás jsou

40

i proti tomu, aby si cizinka podržela při krátké návštěvě zvyklosti, podle nichž žije ve své zemi. Skutečná podstata problému je komplikovanější, skládá se z více součástí a analýza některých z nich naráží na nepřekonatelná tabu evropského myšlení, protože se často nesmějí ani otevřeně pojmenovat. Patří mezi ně podíl náboženství na tvorbě norem, kde se islám podle proklamované zásady rovnosti dožaduje stejných a větších možností, jaké mělo z historických důvodů křesťanství. Patří k nim otázka dosavadního nedotknutelného konceptu lidských práv, který už dlouho musí ve střetu s realitou v praktických otázkách namnoze popírat sám sebe. A patří k nim i tabu kolem přistěhovalců, asimilace a paralelních komunit fungujících v Evropě podle vlastních pravidel, kde nikdo nechce vidět paralely s někdejšími židovskými ghetty. V každém případě se nepostoupí ani o píď, dokud budou u debatérů převládat emoce nad vědomostmi a dokud se diskutující budou se zdráhat otevírat témata v širších souvislostech.

41

ZÁVĚRY KONFERENCE „INTEGRACE BALKÁNU DO EVROPSKÉ UNIE“ KONANÉ DNE 30. 10. 2014 Judita Štouračová

Obsah, průběh a  otázky, diskutované v  rámci konference, věnované otázkám integrace Balkánu do Evropské unie, byly velmi zajímavé, inspirativní a stále vysoce aktuální. Přitom toto není první konference, zaměřená na různé aspekty daného integračního procesu západobalkánských zemí, kterou Rada pro mezinárodní vztahy v uplynulých letech pořádala a jistě není konferencí poslední. Nejen zajímavé, ale velmi důležité bylo zařazení integračních snah zemí Západního Balkánu do širšího mezinárodního kontextu, dlouhodobějšího i velmi aktuálního, spojeného i v samotné Evropské unii s  jejími novými aspekty ekonomického a  politického vývoje. Česká republika sleduje integrační, a nejen integrační procesy v těchto zemích s velkým zájmem a s neskrývanými sympatiemi a prosazuje změnu z poskytování pouze hospodářské pomoci na vztahy naplněné vzájemnou kooperací a odbornou asistencí. Politika rozšíření EU byla podrobně popsána a rozebrána se zdůrazněním a vyzdvižením jejího sílícího evaluačního procesu; v  té souvislosti byl připomenut zároveň sílící politický akcent tohoto probíhajícího procesu. Nicméně při rozebírání této otázky byla zdůrazněna rovněž nezbytnost poskytovat ze strany členských zemí EU zemím západního Balkánu podporu, solidaritu, naději a – samozřejmě – pomoc. V té souvislosti byla v řadě vystoupení podpořena formulovaná teze o přednostním významu jednak vytváření uvedených nadějí, jednak rozvíjení a posilovaní těchto nadějí, ale nadějí realistických. Jako závažný a  stále přetrvávající problém pojednávaného integračního procesu západobálkánských zemí byl připomenut a rozebírán problém kondicionality, který nabývá stále nových a nových forem svého projevu a je jakýmsi stále nekončícím procesem. Zdůrazňován byl jako významný a neopomenutelný faktor všech forem integračních procesů faktor kvality. Společným stanoviskem všech vystoupení dotýkajících se tohoto aspektu byl jednoznačný požadavek: „Quality first“. Velmi podrobná byla vystoupení zahraničních hostů z  Bosny a  Hercegoviny a  z  Makedonie, kteří podali plastické a prakticky vyčerpávající informace o integračních procesech do Evropské unie svých zemí. Z  celého průběhu konference a  diskusních vystoupení vyplynulo několik námětů, které by měly být pojednány a diskutovány při příští akci, organizované Radou pro mezinárodní vztahy. Jsou to zejména tyto náměty: – pořádat konference tohoto zaměření častěji; – věnovat samostatnou pozornost těmto zemím: Černá Hora, Srbsko, Albánie, Kosovo; – integrační přístupy západobalkánských zemí nejen do EU, ale rovněž do NATO; – věnovat samostatnou konferenci ekonomickým otázkám integračních procesů zemí západního Balkánu s  využitím hodnocení těchto procesů mezinárodními organizacemi (MMF. SB, OECD, RB OSN). Konference „ Integrace Balkánu do Evropské unie“ byla účastníky hodnocena velmi pozitivně, jako konference velmi přínosná a kvalitně připravená.

42

PROBLEMATIKA EVROPSKÉ INTEGRACE, SVĚTA A ČESKÉ ZAHRANIČNÍ POLITIKY EVROPSKÁ UNIE PO PARLAMENTNÍCH VOLBÁCH V KVĚTNU 2014 ČESKÁ REPUBLIKA V EVROPSKÉ UNII Miloslav Had Tato stať se zabývá aktuálním vývojem v Evropské unii. V první části se zaměřuje především na strategické směřování Evropské unie po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014 a ve druhé části se zabývá evropskou politikou České republiky s přihlédnutím k záměru české vlády připravit koncepci českého působení v Evropské unii. Předkládá náměty na formulaci tohoto dokumentu.

Část 1 1.1 Evropská unie po rozšíření v roce 2004 Dne 1.května 2004 došlo v historii evropského kontinentu a evropské integrace k významné události. Členskými státy Evropské unie se stalo osm postkomunistických států střední a východní Evropy: Estonsko, Česká republika, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko a dva středomořské státy – Kypr a Malta. Bylo překonáno umělé rozdělení Evropy, k němuž došlo za studené války. Evropská unie prošla po rozšíření v roce 2004 významnými změnami. Rozšířila se o další tři státy – Bulharsko a Rumunsko (2007) a Chorvatsko (2013). V roce 2015 má 28 členských států. Probíhají přístupová jednání o členství s Tureckem, Srbskem, Černou Horou a Islandem.68 Rozšířila se Hospodářská a měnová unie se společnou měnou euro (eurozóna) z 11 členských států v roce 2004 na 19 v roce 2015. 69 Došlo k prohloubení evropského integračního procesu, pokračovalo vytváření jednotného evropského trhu, posílila a prohloubila se Hospodářská a měnová unie (eurozóna). Důležitou skutečností je, že těžiště integračního procesu se přesouvá do eurozóny. Dne 1.prosince 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která reagovala na největší rozšíření Evropské unie letech 2004-2007 a vytvořila právní rámec pro její další rozvoj. Rozvoj integračního procesu vedl k tomu, že Evropská unie patří mezi nejvýznamnější komplexy ve světové ekonomice. Sdružuje v současné době 28 států s více než 500 miliony obyvatel a podílí se jednou čtvrtinou na světovém hrubém domácím produktu a téměř 20 procenty na světovém obchodu. Jednotný vnitřní trh Evropské unie, kde se uplatňují zásady volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, patři k největším světovým trhům. V rámci Evropské unie byla vytvořena Hospodářská a měnová unie se společnou měnou euro (eurozóna), která je zatím nejvyšší formou evropského sjednocování. Hospodářská a měnová unie představuje rozhodující část hrubého domácího produktu EU-28 (73%). V roce 2015 sdružuje 19 členských států Evropské unie. Žije v ní přes 330 miliónů obyvatel (v USA 310 miliónů). Patří mezi nejvýznamnější komplexy ve světové ekonomice. Zahrnuje s výjimkou Velké Británie všechny významné státy Evropské unie. Euro se stalo po dolaru druhou nejvýznamnější světovou rezervní měnou. Jako svou měnu ji používají i některé menší státy Evropy: Monaco, San Marino, Vatikán, Andorra, Kosovo a Černá Hora. Z deseti států, které přistoupily v roce 2004 k Evropské unii, se do současné doby stalo po splnění požadovaných tzv. maastrichtských kritérií členy eurozóny sedm států, a to Slovinsko (2007), Kypr a Malta (2008), Slovensko (2009), Estonsko (2011), Lotyšsko (2014), Litva (2015). Jednání byla v roce 2013 pozastavena.

68 69

V roce 2015 má eurozóna 19 členů – Belgie, Estonsko (člen od 1.1.2011), Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr (člen od 1.1.2008), Litva (člen od 2015), Lotyšsko (člen od 2014) Lucembursko, (Malta (člen od 1.1.2008), Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko (člen od 1.1.2001), Slovensko (člen od 1.1. 2009), Slovinsko (člen od 1.1.2007) a Španělsko. .

43

Evropská unie disponuje významnou ekonomickou mocí, tzv. soft power, a patří k významným aktérům ve světové politice, k čemuž využívá svou společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Patří k největším poskytovatelům rozvojové a humanitární pomoci. Po rozšíření v roce 2004 prošla Evropské unie velmi náročným vývojem. Po roce 2008 řešila nejhorší finanční a hospodářskou krizi od druhé světové války. Orgány EU a vlády členských států musely přijímat bezprecedentní opatření, aby stabilizovaly ekonomiku, konsolidovaly veřejné finance a zabránily znehodnocení významných výsledků evropského integračního procesu. Veliké úsilí a mimořádná opatření evropských institucí a členských států Unie přinesly pozitivní výsledky. Byl zachován evropský vnitřní trh, podařilo se stabilizovat situaci v eurozóně a integritu tohoto seskupení. Do Evropy se vrací hospodářský růst a důvěra. Krize si však vyžádala oběti. O práci přišlo přes šest milionů osob a nezaměstnanost mezi mladými lidmi dosáhla rekordní výše. Několik členských států Unie je dosud velmi vzdáleno cíli obnovit udržitelný hospodářský růst a adekvátní úroveň investic. To má závažné politické důsledky. Ekonomický růst v Unii i v eurozóně je zatím pomalý. Důvěra v evropský projekt poklesla. Došlo k posílení sil, které evropský projekt kritizují a některé jej dokonce odmítají. Ve Spojeném království roste vliv politiků – kritiků evropské integrace, kteří se vyslovují pro vystoupení země z Evropské unie. Pro další vývoj v Evropě je důležité, že opatření přijatá během ekonomické krize byla úspěšná. Evropský integrační projekt překonal závažnou krizovou fázi vývoje a  prokázal svou životnost. Nelze však přehlížet, že při přijímání opatření na odvrácení krize došlo též k vážným chybám. Sociální spravedlnost přicházela zkrátka. Utrpěla demokratická legitimita, řadu nových nástrojů při řešení krize eurozóny bylo třeba pod tlakem krizového vývoje vytvářet na mezivládní bázi mimo právní rámec Evropské unie. Jde zejména o Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii (tzv. fiskální pakt) a smlouvu o Evropském stabilizačním mechanismu. 70 Evropská unie, která se několik let zabývala řešením vážné finanční a ekonomické krize, zjišťuje, že v některých oblastech není dostatečně připravena na současné globální výzvy, jež přináší digitální věk, rychlé změny ve světové ekonomice, soutěž v inovacích a osvojování dovedností, snižující se zásoby přírodních zdrojů, bezpečnost potravin, náklady na energii, závislost na dovozech energií z třetích zemí, dopad změn klimatu, stárnutí populace, jakož i utrpení a chudoba na vnějších hranicích Evropy, vyvolávající vážné společenské napětí a konflikty a politickou nestabilitu. Volby do Evropského parlamentu v květnu 2014 přinesly důležité politické změny. Vedoucí postavení politických sil, jež prosazují další rozvoj evropského sjednocování, zůstalo zachováno, došlo však zároveň k  posílení sil, které tuto politiku kritizují a  některé ji dokonce odmítají. Obměna na politické scéně přichází v době, kdy se Evropská unie a jednotlivé členské země vzpamatovávají z hospodářské krize a veřejnost kritičtěji než dříve nahlíží na politické dění v jednotlivých členských zemích i v Evropské unii. Volby do Evropského parlamentu Ve dnech 22. 5.–25. 5. 2014 se konaly v Evropské unii volby do Evropského parlamentu. Jednalo se již o osmé přímé volby do tohoto orgánu. Poprvé šli Evropané k volbám v roce 1979. Volební účast byla tehdy poměrně vysoká – 61,99 %, poté postupně klesala, v roce 2009 byla 43 %. V roce 2014 klesající trend pokračoval. Voleb se zúčastnilo 42,54 % oprávněných voličů. Nejvyšší volební účast byla v zemích, kde je účast ve volbách povinná, ať už se sankcemi (Belgie) nebo bez sankcí (Itálie). V Belgii přišlo k volbám 90 % občanů, v Lucembursku 85%. V Itálii se voleb zúčastnilo 57,2 % občanů. Účast ve volbách je též povinná v Řecku (60 %) a na Kypru (43,97 %). Mezi země s vysokou volební účastí patřily Malta (74,8% ), Dánsko (56,4%), Irsko (52,4 %), Švédsko (51 %). Poloviční účasti se přiblížilo Německo (48,1 %), Španělsko (43,8 %), Rakousko

70

Mezivládní smlouvy mohou vstoupit v platnost po ratifikaci nikoliv všemi, ale dohodnutým počtem účastnických států. Tento postup byl uplatněn v obou zmíněných případech.

44

(45,4 %). Tradičně nejnižší volební účast byla na Slovensku (13%), v České republice (18,2 %), následují Slovinsko (24,5 %), Polsko (23,8 %), Maďarsko (28,9%) Nový Evropský parlament Nejvíce křesel v Evropském parlamentu obsadila Evropská lidová strana, a to 221 křesel se ziskem 29,43% hlasů. Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D) v Evropském parlamentu získala 191 křesel se ziskem 25,53 % hlasů. Třetí místo obsadila Evropská konzervativní a reformní skupina (67 křesel, 9,32% hlasů). Následuje Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (52 křesel, 8,92% hlasů), Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (50 poslanců, 6,92% hlasů), Zelení/Evropská svobodná aliance (48 poslanců, 6,66% hlasů), Evropa svobody a přímé demokracie (52 křesel, 6,39 % hlasů). Poslanci, kteří nejsou členy žádné politické strany, získali 52 křesel a 6,92% hlasů. Volby přinesly významné posílení euroskeptických a nacionalistických stran ve Francii, Spojeném království a Řecku. V dalších zemích nacionalistické strany též posílily. Národní fronta Marine Le Penové ve Francii získala 25 % hlasů a 24 křesel v Evropském parlamentu. Druhé místo zaujala pravicová UMP – 20,8 % hlasů a 20 křesel v EP, na třetím místě skončili vládní socialisté, kteří získali pouze 14 % hlasů a 13 křese v EP. Ve Spojeném království získala největší podporu Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP) – 26,7 % hlasů a 24 křesel v EP, druzí labouristé získali 24,7 % hlasů a 20 mandátů, vládní konzervativci získali 23,3 % hlasů (o 3,8 % méně než v roce 2009) a 19 křesel (o 7 křesel méně). Největší ztrátu zaznamenali liberálové, kteří obhajovali 11 křesel a získali jen jedno. V Řecku zvítězila Koalice radikální levice (SYRIZA), která se profiluje jako socialistická strana kriticky zaměřená vůči Evropské unii. Získala 26,5% hlasů a 7 křesel v EP. Z voleb vyšly oslabené všechny proevropské frakce (socialisté, lidovci, liberální ALDE a Zelení/ EFA). Evropská lidová strana (EPP) ztratila 60 mandátů a Skupina Pokrokové aliance socialistů a demokratů (S&D) 5 mandátů. Na druhé straně krajně levicová GUE/NG posílila o 20 křesel. Dvě nejpočetněji zastoupené frakce v EP Evropská lidová strana a Skupina Pokrokové aliance socialistů a demokratů, které tradičně tvoří tzv. velkou koalici, si udržely v EP většinu 412 křesel z celkového počtu 751 křesel. I přes výrazné posílení pravicového euroskeptického proudu nevznikla v EP osmá krajní euroskeptická frakce, neboť nesplnila podmínky pro vznik frakce. Stejně jako v uplynulém období bylo ustaveno sedm politických frakcí, které splnily požadované podmínky, tj. nejméně 25 poslanců ze sedmi členských států Unie. Příslušnost k frakci přináší jejím členům významné výhody, např. větší objem finančních prostředků pro jejich činnost, možnost obsazení klíčových výborů, využití odborných pracovníků pro aktivity frakce či větší časový prostor pro vystupování na plénu EP. (Výsledky voleb do Evropského parlamentu jsou uvedeny v příloze č.1.) Volby v České republice Česká republika obsadila v  Evropském parlamentu 21 křesel. V  evropských volbách zaujalo Hnutí ANO 2011 první místo, získalo 16,13 % hlasů a 4 mandáty, druhá skončila nečekaně TOP 09 s podporou Starostů a nezávislých (15,95 % hlasů, 4 mandáty), ČSSD získala 14,17 % hlasů a 4 mandáty. KSČM obdržela 10,98 % hlasů a 3 mandáty, KDU-ČSL 9,95 % hlasů a 3 mandáty, ODS 7,67 % hlasů a 2 mandáty. Pětiprocentní kvórum překročili Svobodní, kteří získali 5,24 % hlasů a jeden mandát. Těsně pod prahem 5% skončila Pirátská strana s 4,78 %, Strana zelených získala 3,77 % hlasů a Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury 3,12 % hlasů. (Seznam českých europoslanců je uveden v příloze č. 2.) Ustavování nových orgánů Evropské unie Volby do Evropského parlamentu v květnu 2004 zahájily nový pětiletý legislativní cyklus. Na pořad dne se po ustavení nových orgánů dostaly naléhavé otázky spojené s dalším fungováním Evropské unie.

45

Dne 1.července 2014 se konala volba předsedy EP, ve které podle očekávání zvítězil kandidát socialistické frakce (S&D) Martin Schulz (získal 409 z 612 platných hlasů). Povede EP v následujících dvou a půl letech. V tajném hlasování jej podpořili též poslanci nejsilnější frakce evropských lidovců (EPP) a liberálů (ALDE) výměnou za podporu Jean-Claude Junckera v čele Evropské komise. Téhož dne následovala volba 14 místopředsedů EP. Místopředsednická místa si rozdělilo šest parlamentních frakcí (6 EPP, 3 S&D, 2 liberální ALDE a po jednom ECR, Zelení/EFA a GUE/NGL). V předsednictvu EP nemá zastoupení euroskeptická frakce Evropské svobody a přímé demokracie, v jejímž čele je britský poslanec Nigel Farage. Na rozdíl od minulého volebního období (2009  až 2014), kdy místopředsednickou funkci postupně zastával Libor Rouček (ČSSD) a poté Oldřich Vlasák (ODS), nemá v tomto orgánu Česká republika svého zástupce. Volba Evropské komise Dne 22.října 2014 schválil Evropský parlament 423  hlasy z  699  přítomných europoslanců novou 28 člennou Evropskou komisi, jejímž předsedou je Jean-Claude Juncker. Proti hlasovalo 209 europoslanců, 67 se hlasování zdrželo. Členem Komise je také Věra Jourová, která se stala komisařkou pro oblast spravedlnosti a ochrany spotřebitele. Členové nové Komise nastoupili do svých funkcí dne 1.listopadu 2014. (Seznam členů nové Evropské komise je uveden v příloze č. 3.) Noví členové Komise pocházejí ze čtyř nejsilnějších frakcí EP, mezi něž patří lidovci (EPP), socialisté (S&D), liberálové (ALDE) a Evropští konzervativci a reformisté (ECR). Předseda nové Evropské komise Jean-Claude Juncker prohlásil: „Když jsem 10. září představil svůj nový tým, chtěl jsem předvést, že své úkoly hodlám plnit rychle a  efektivně. Proto bude moje Komise nejen jinak vypadat, ale také jinak pracovat: nikoli jako souhrn svých částí, nýbrž jako tým; nikoli jako vnitřně rozdělená instituce, v níž si každý dělá na svém jasně ohraničeném portfoliu, nýbrž jako politický subjekt založený na principu kolegiality. Přeji si politickou a výkonnou Komisi, která bude sloužit obecnému zájmu a evropským občanům“. S ohledem na to, že unijní instituce ztrácejí důvěru, označil svůj tým za „Komisi poslední šance“. Ke změně došlo též v obsazení funkcí předsedy Evropské rady a Vysoké představitelky pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Novým předsedou byl Evropskou radou v srpnu 2014 vybrán polský premiér Donald Tusk, novou Vysokou představitelkou pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku ministryně zahraničí Itálie Federica Morgheriniová. Oba politici se vzdali funkcí ve svých vládách a do svých unijních funkcí nastoupili 1.prosince 2014. D. Tusk nahradil Hermana van Rompuye. Jeho volební období bude trvat 2,5 roku s možností jednoho opakování, F. Mogheriniová vystřídala Catherine Ashtonovou. Předseda Evropské rady reprezentuje Unii v  zahraničí a  jeho hlavním úkolem je vyjednávat s  lídry unijních států a  nacházet pro všech 28 unijních zemí přijatelná řešení v  klíčových či kontroverzních otázkách. 1.2 Evropská unie po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014 Volby do Evropského parlamentu ukázaly, že Evropa se nachází ve fázi významných změn. Došlo k posílení stran a hnutí, které se kriticky vyslovují k evropskému projektu. Nové orgány Evropské unie musí na změněné politické poměry v členských státech unie reagovat a formulovat program pro nadcházející pětileté legislativní období. Hlavním cílem je posílit Evropskou unii a zvýšit důvěru v evropský integrační projekt. Orgány Evropské unie zpracovaly dokumenty, které se těmito otázkami zabývají. Jde o dokument Evropské rady z června 2014 nazvaný „Strategická agenda pro Evropskou unii v čase změn“ a program Evropské komise „Agenda pro zaměstnanost, růst, spravedlnost a demokratickou změnu“, který představil Jean-Claude Juncker v Evropské parlamentu dne 15.července 2014.

46

Strategická agenda Evropské unie po roce 2014 Evropská rada ve svém strategickém dokumentu připomíná, že situace vyžaduje, aby se evropská společnost připravila na budoucnost a uskutečnila změny potřebné k překonání důsledků krize a k posílení důvěry v evropský projekt. Členské státy EU mají možnost a prostředky potřebné změny utvářet, a to jednotlivě i společně jako Unie. Evropská rada se shodla na pěti rozhodujících prioritách, na které se v příštích pěti letech zaměří činnost Evropské unie: vytváření silnější ekonomiky nabízející více pracovních míst; vytváření společnosti dávající prostor občanům a chránící je; zabezpečení energie a klimatu pro budoucnost; budování prostoru důvěry, ve kterém jsou zaručeny základní svobody; a účinné společné působení Unie ve světě. Evropská komise, která při zpracování svého programu vycházela z dokumentu Evropské rady a z jednání s členskými státy, orientuje svou činnost do deseti rámcových prioritních oblastí. Pro přehlednost jsou v této stati uvedeny záměry Komise v kontextu s pěti rozhodujícími prioritami, jež formulovala Evropská rada ve svém dokumentu v červnu 2014. Pokud jde o realizaci vytčených priorit, Unie se v souladu se zásadami subsidiarity a proporcionality zaměří na oblasti, kde její činnost a opatření s ohledem na její váhu a vliv jsou nejúčinnější a mohou přinést konkrétní výsledky. V případech, kdy členské státy mohou vytčených cílů dosáhnout lépe, by se Unie měla zdržet přijímání opatření. Evropská unie se v nadcházejícím období zaměří na dosažení konkrétních výsledků v těchto prioritních oblastech: 1. Unie zaměstnanosti, růstu a konkurenceschopnosti S ohledem na současnou nepříznivou situaci je nezbytné, aby Unie přijímala rozhodná opatření na podporu růstu, zvýšení míry investic, vytváření většího počtu kvalitnějších pracovních míst a povzbuzení reforem v zájmu posílení konkurenční schopnosti. K tomu je nutno využívat flexibility, kterou poskytují stávající pravidla Paktu o stabilitě a růstu a program reforem schválený v období po roce 2008. Zároveň je nutno zhodnotit program „Strategie Evropa 2020“ vypracovaný v roce 2010, přezkoumat jej a uvést do souladu se strategickou agendou schválenou Evropskou radou v červnu 2014. Program Evropské komise „Agenda pro zaměstnanost, růst, spravedlnost a  demokratickou změnu“, který vychází se strategie schválené Evropskou radou, předpokládá, že v kontextu přezkumu strategie Evropa 2020 předloží Komise ambiciózní soubor opatření v  oblasti zaměstnanosti, růstu a investic. V následujících třech letech bude aktivovat dodatečné veřejné a soukromé investice do reálné ekonomiky v objemu až 300 miliard EUR. Počítá s vytvořením efektivnějších finančních nástrojů, mimo jiné ve formě půjček a záruk s větší rizikovou kapacitou. Zváží též další navýšení základního kapitálu Evropské investiční banky. Dodatečné investice by měly přednostně směřovat do infrastruktury, zejména do širokopásmových a  energetických sítí a do dopravní infrastruktury, dále do vzdělávání, výzkumu a inovací, jakož i do energie z obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti. Komise využije přezkumu víceletého finančního rámce v polovině funkčního období, který je plánován na konec roku 2016, k posílení orientace rozpočtu EU na zaměstnanost, hospodářský růst a konkurenceschopnost a k vytvoření správného regulačního prostředí. Evropská unie se podle „Strategické agendy pro Evropskou unii v čase změn“ zaměří na tyto úkoly: dplně využít potenciálu jednotného trhu ve všech jeho rozměrech zejména dokončením vnitřního trhu výrobků a služeb; dotvořením jednotného digitálního trhu do roku 2015. Komise předpokládá, že propojený jednotný digitální trh může v příštích pěti letech generovat v Evropě dodatečný hospodářský růst v hodnotě až 250 miliard EUR, a tím vytvořit zejména pro nezaměstnané mladé lidi stovky tisíc pracovních příležitostí a dynamickou znalostní společnost. Podle Komise je vnitřní trh nejlepším aktivem, kterým disponuje Evropa v době sílící globalizace. Proto Komise bude stavět na síle jednotného trhu, a jeho potenciálu tak, aby mohl být

47

plně využit ve všech směrech. Je nutno dokončit vnitřní trh výrobků i služeb tak, aby se stal pro podniky a průmysl odrazovým můstkem k úspěchu ve světové ekonomice, a to i pokud jde o zemědělské produkty. J.-C. Juncker při prezentaci programu nové Komise uvedl, že „musíme zachovat a posílit vysoce výkonnou průmyslovou základnu pro náš vnitřní trh, protože představa, že by růst v  Evropě mohl být vybudován pouze na základě služeb, je naivní.“ Odvětví průmyslu EU by do roku 2020 mělo vytvářet opět alespoň 20 % HDP, přičemž dnes je to méně než 16 %. To by mělo zajistit, aby si Evropa udržela celosvětovou vedoucí pozici s vysoce kvalifikovanými pracovními místy ve strategických odvětvích, jako je automobilový průmysl, výroba letadel, inženýrství, kosmický průmysl, chemický a farmaceutický průmysl. K dosažení tohoto cíle je zapotřebí stimulovat investice do nových technologií, zlepšit podnikatelské prostředí, usnadnit přístup na trhy a k financování, zejména pro malé a střední podniky, a zajistit, aby pracovníci měli dovednosti odpovídající potřebám průmyslu. Podle Komise trvalou prioritou je dořešení problémů unijního bankovního sektoru a podpora soukromých investic. J.-C. Juncker připomněl, že byl velkým zastáncem přísnějších kontrol bank prostřednictvím jednotného mechanismu dohledu a jednotného mechanismu pro řešení problémů s jednotným fondem pro řešení problémů, který bude postupně budován. Komise bude aktivní a  bdělá při zajišťování toho, aby nová pravidla dohledu a řešení byla zavedena v plném rozsahu, a aby se evropské banky staly stabilnějšími a mohly se vrátit k poskytování úvěrů reálné ekonomice. Komise by měla doplnit nová evropská pravidla pro banky vytvořením Unie kapitálových trhů. Ke zlepšení financování evropské ekonomiky je nutno dále rozvíjet a integrovat kapitálové trhy. To by mohlo snížit náklady na získávání kapitálu, zejména pro malé a střední podniky, a snížit velmi vysokou závislost na financování ze strany bank. Zvýšila by se tím také atraktivita Evropy jako místa pro investice. Volný pohyb pracovníků byl vždy jedním ze základních pilířů evropského vnitřního trhu, přičemž vnitrostátní orgány mají bojovat proti jeho zneužívání a proti podvodným nárokům. Komise volný pohyb pracovníků vnímá jako ekonomickou příležitost, nikoli jako hrozbu. Proto podporuje mobilitu pracovní síly, zejména v oblastech s dlouhodobě volnými pracovními místy a nesouladem mezi nabízenými a požadovanými pracovními dovednostmi. Zároveň bude dbát na to, aby byla důsledně prováděna směrnice o  vysílání pracovníků, a  bude iniciovat cílený přezkum této směrnice s cílem zajistit, aby v Evropské unii nebylo místo pro sociální dumping. V  Evropské unii by za tutéž práci na témže místě měli být pracovníci odměňováni stejným způsobem. J.-C. Juncker připomněl, že „na evropském vnitřním trhu potřebujeme větší spravedlnost. Uznáváme sice pravomoc členských států, pokud jde o jejich daňové systémy, měli bychom ale posílit naše úsilí v boji proti daňovým únikům a daňovým podvodům, aby všichni přispívali spravedlivým dílem. Budu zejména naléhat na pokračování administrativní spolupráce mezi daňovými orgány a činností spojených s přijetím společného konsolidovaného základu daně z příjmů právnických osob a daně z finančních transakcí na úrovni EU. Navrhovaná posílená pravidla Unie proti praní peněz by měla být přijata rychle a s ambiciózním obsahem, zejména pokud jde o zjišťování totožnosti skutečných vlastníků a zlepšení hloubkové kontroly klienta.“ d vytvářet podmínky příznivé pro podnikání a  vytváření pracovních míst, zejména pro malé a střední podniky usnadněním přístupu k financování a investicím; zajištěním robustnější regulace ve finanční oblasti; lepším fungováním trhů práce a přesunutím daňové zátěže směrem od zdanění práce; snižováním zbytečné administrativní zátěže, dodržováním zásad ochrany spotřebitele a zaměstnanců, a opatření týkajících se ochrany zdraví a životního prostředí; dpřipravit ekonomiky členských zemí Unie na budoucnost investicemi do dopravních, energetických a telekomunikačních sítí, a do energetické účinnosti, do inovací a výzkumu a do oblasti dovedností, vzdělávání a inovací; využíváním strukturálních fondů EU; mobilizací finančních prostředků ze soukromých i veřejných zdrojů, a usnadněním dlouhodobých investic; využíváním a vytvářením finančních nástrojů, např. nástrojů Evropské investiční banky pro dlouhodobé projekty; poskytnutím regulatorního rámce pro dlouhodobé investice;

48

dposílit přitažlivost Unie jako místa pro investice se silnou a konkurenceschopnou průmyslovou základnou a prosperujícím zemědělstvím. Do roku 2015 dokončit jednání o mezinárodních obchodních dohodách na bázi vzájemného prospěchu a transparentnosti, včetně transatlantického partnerství v oblasti obchodu a investic; J.-C. Juncker uvedl ve svém vystoupení v  EP dne 15.července 2014, že „Komise bude v  duchu vzájemných a oboustranných výhod a transparentnosti jednat se Spojenými státy americkými o přiměřené a vyvážené dohodě o volném obchodu. Je anachronismem, že si Evropané a Američané v 21. století stále ukládají na výrobky vzájemně cla. Ta by se měla rychle a v plném rozsahu zrušit. Zároveň věřím, že můžeme dosáhnout významného pokroku ve vzájemném uznávání norem pro výrobky nebo ve snaze o transatlantické normy. Jako předseda Komise mám však velmi jasno v  tom, že na oltář volného obchodu neobětuji evropské bezpečnostní, zdravotní a sociální normy a normy na ochranu údajů ani naši kulturní rozmanitost. Jako předseda Komise neustoupím především v  oblasti bezpečnosti potravin, které konzumujeme, a  při ochraně osobních údajů Evropanů. Nepřijmu ani omezení pravomoci soudů v členských státech EU zvláštními režimy při sporech investorů. Právní stát a zásady rovnosti před zákonem se musí uplatňovat i v tomto kontextu. Ve všech fázích vyjednávání budu trvat na posílené transparentnosti vůči občanům a Evropskému parlamentu, který bude mít podle smluv EU při uzavření dohody poslední slovo.“ dučinit z Hospodářské a měnové unie spolehlivější a odolnější prostor stability a růstu: posílením ekonomického vládnutí v  eurozóně a  koordinace hospodářských politik, konvergence a solidarity, při respektování integrity vnitřního trhu a zachování transparentnosti a otevřenosti vůči členským státům EU, jejichž měnou není euro. Program Evropské komise předpokládá, že v  příštích pěti letech bude pokračovat reforma hospodářské a měnové unie s cílem zachovat stabilitu společné měny euro. Dojde k posílení konvergence hospodářské a fiskální politiky, jakož i politiky trhu práce mezi členskými státy eurozóny. Komise bude usilovat o vytvoření prohloubené a skutečné hospodářské a měnové unie na základě „zpráv čtyř předsedů“71 a plánu Komise, přičemž bude mít stále na zřeteli sociální rozměr Evropy. Komise přitom připomíná, že krize byla jen pozastavena. Získaného času je nutno využít ke konsolidaci a doplnění bezprecedentních opatření přijatých během krize, tato opatření zjednodušit a zvýšit jejich sociální legitimitu. Stabilita jednotné měny a spolehlivost veřejných financí jsou stejně důležité jako sociální spravedlnost při provádění potřebných strukturálních reforem. Během prvního roku svého mandátu Komise předloží legislativní a  nelegislativní iniciativy k prohloubení hospodářské a měnové unie. To bude zahrnovat přezkum opatření zaměřených na stabilitu, a to „balíčku šesti legislativních aktů“ a „balíčku dvou legislativních aktů“, návrhy na podporu dalších strukturálních reforem (v případě potřeby pomocí dodatečných finančních pobídek a cílené fiskální kapacity na úrovni eurozóny) a návrh na účinnější vnější zastupování evropské hospodářské a měnové unie. Komise počítá s tím, že ve střednědobém horizontu bude nutno upravit způsob, jakým se uděluje podmíněná podpora stability zemím eurozóny v obtížné situaci. V budoucnu by měla být nahrazena „trojka“ subjektem s větší demokratickou legitimitou a odpovědností, se základem v evropských institucích a s posílenou parlamentní kontrolou na evropské i vnitrostátní úrovni. Komise hodlá navrhnout, aby v  budoucnu jakýkoliv program podpory nebo reforem prošel nejen posouzením fiskální udržitelnosti, ale i posouzením sociálního dopadu. O sociálních dopadech strukturálních reforem je třeba vést veřejnou diskusi a  boj proti chudobě musí být prioritou. Předseda Komise J.-C. Juncker připomněl, že je přesvědčeným zastáncem sociálního tržního hospodářství. Se sociálním tržním hospodářstvím není slučitelné, že během krize majitelé největších společností a spekulanti bohatnou, zatímco důchodci nemají dostatek prostředků na živobytí. 71

Zpráva „Směrem ke skutečné Hospodářské a měnové unii“ je uvedena v příloze č. 4.

49

2. Unie, která dává prostor všem občanům a chrání je V této oblasti priorit musí být Unie silnější navenek a starostlivější uvnitř. V nadcházejícím období se Unie, při respektování pravomocí členských států, které odpovídají za své systémy sociálního zabezpečení, zaměří na tyto priority: dnapomáhat rozvoji dovedností a talentů a zajištění životních příležitostí pro všechny posílením boje proti nezaměstnanosti, zejména mladých lidí; podporou dovedností vyžadovaných moderní ekonomikou a  podporou celoživotního učení; usnadněním mobility pracovníků, ochranou práva občanů Unie volně se pohybovat, pobývat a pracovat v jiných členských státech před možným zneužíváním nebo podvodnými žádostmi; dzaručit spravedlnost bojem proti daňovým únikům a podvodům; dpomoci zajistit, aby každý členský stát Unie disponoval záchrannými sítěmi pro zohledňování změn a odstraňování nerovností za využití systémů sociální ochrany orientovaných na budoucnost. Komise ve svém programovém dokumentu připomíná, že Evropská unie je více než velký společný trh. Je rovněž unií sdílených hodnot, které jsou stanoveny ve Smlouvách a v Listině základních práv. Občané očekávají, že jejich vlády jim zajistí spravedlnost, ochranu a  rovnoprávnost při plném dodržování základních práv a zásad právního státu. To vyžaduje evropské kroky založené na společných hodnotách. J.-C. Juncker v Evropském parlamentu 15.července 2014 uvedl, že má „v úmyslu využít výsadního práva Komise prosazovat v rámci našich pravomocí naše společné hodnoty, právní stát a základní práva při řádném zohlednění různorodosti ústavních a kulturních zvyklostí ve 28 členských státech. Mám v úmyslu svěřit jednomu komisaři zvláštní odpovědnost za Listinu základních práv Evropské unie a právní stát. Tento komisař bude odpovědný za dokončení přistoupení Unie k Evropské úmluvě o lidských právech, což je naší povinností podle Smlouvy o EU.“ Diskriminace, ať už na základě státní příslušnosti, pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace nebo příslušnosti k menšině, nesmí mít v Unii místo. Komise předloží návrh směrnice v této oblasti a bude přesvědčovat vlády členských států, aby upustily od svého současného odporu v Radě. Ochrana údajů je základním právem, které je obzvláště důležité v  digitálním věku. Kromě urychleného dokončení legislativní práce na společných pravidlech na ochranu údajů v rámci Evropské unie je nutno toto právo prosazovat též ve vnějších vztazích. V souvislosti s nedávným odhalením masového sledování musí blízcí unijní partneři, zejména Spojené státy, přesvědčit, že existující opatření jsou skutečně bezpečná. USA musí také zaručit právo všech občanů EU prosazovat práva na ochranu údajů u amerických soudů, bez ohledu na to, zda mají bydliště v USA. Bude to mimořádně důležité pro obnovení důvěry v transatlantických vztazích. 3. Budování energetické unie s politikou v oblasti klimatu zaměřenou do budoucnosti Celosvětová hospodářská soutěž v  oblasti energetiky a  změna klimatu, jakož i  politický vývoj v oblastech, které jsou významné pro energetickou politiku, jsou důvody pro nové pojetí unijní strategie v  oblasti energetiky a  klimatu. Unie nesmí být v  tak vysoké míře závislá na dovozech paliv a zemního plynu. Spolehlivá budoucnost unijní energetiky vyžaduje vytvořit energetickou unii, jejímž cílem bude cenově dostupná, zabezpečená a udržitelná energie. Zásadní význam má energetická účinnost, neboť nejlevnější a nejčistší energie je ta, která není spotřebována. Unijní politika v oblasti energetiky a klimatu se podle „Strategické agendy pro Evropskou unii v čase změn“ v nadcházejících pěti letech zaměří na: dcenově dostupnou energii pro společnosti i pro občany: zmírňováním energetické poptávky posílením energetické účinnosti; dokončením integrovaného trhu s energií; posílením vyjednávací pozice Unie; zvýšením transparentnosti trhu s plynem; stimulací výzkumu, vývoje a evropské průmyslové základny v energetickém odvětví; d zabezpečenou energii pro všechny členské země: urychlením diverzifikace dodávek energie a zásobovacích tras, mimo jiné též prostřednictvím obnovitelných, bezpečných, udržitelných a jiných domácích zdrojů energie, omezováním energetické závislosti na jediném zdroji nebo

50

dodavateli; vybudováním nezbytné infrastruktury, např. propojením; zajištěním vhodného rámce plánování pro soukromé i státní subjekty, které budou moci rozhodovat o střednědobých a dlouhodobých investicích; dzelenou energii: pokračujícím bojem proti globálnímu oteplování před zasedáním konference OSN o změně klimatu v Paříži 2015, stanovením ambiciózních cílů unijní klimaticko-energetické politiky pro rok 2030, jež budou v souladu s dohodnutým cílem EU na rok 2050. Evropská komise ve svém programu uvádí, že současné geopolitické události důrazně připomněly, že Evropa příliš spoléhá na dovoz paliv a zemního plynu. Proto chce reformovat a restrukturalizovat evropskou energetickou politiku na novou evropskou energetickou unii. Je nutno spojit zdroje Unie, kombinovat infrastrukturu a sjednotit unijní vyjednávací pozici vůči třetím zemím. Unie musí rozšířit paletu zdrojů energie a snížit vysokou energetickou závislost některých členských států. Komise bude usilovat o to, aby evropský energetický trh byl i nadále otevřený sousedům Unie. Pokud však ceny energie z východu příliš vzrostou, ať už z obchodního nebo z politického hlediska, měla by mít Evropa možnost velmi rychle přejít k jiným dodavatelským kanálům. Musí mít možnost měnit směr toků energie, bude-li to nezbytné. Cílem Komise je dosáhnout, aby se evropská energetická unie stala světovou jedničkou v oblasti obnovitelných zdrojů energie. Komise chce zároveň přispět ke zlepšení energetické účinnosti, a  to nad rámec cíle pro rok 2020, zejména pokud jde o budovy, a posoudí stanovení ambiciózních a závazných cílů, které naváží na současné záměry v oblasti energetické účinnosti. Podle názoru Komise má Evropská unie ambici být v  čele boje proti globálnímu oteplování, a to jak před zasedáním OSN v Paříži v roce 2015, tak i v letech následujících, v souladu s cílem omezit nárůst teploty na maximálně dva stupně Celsia v porovnání s předindustriální úrovní. To je náš vklad pro budoucí generace. 4. Unie svobody, bezpečnosti a práva Občané očekávají, že jejich vlády budou zajišťovat spravedlnost, ochranu a rovnost a současně dodržovat základní práva a zásady právního státu. I v tomto ohledu jsou zapotřebí společné evropské kroky. Terorismus a  organizovaná trestná činnost vyžadují vzhledem k  jejich přeshraniční povaze silnější unijní spolupráci. Totéž platí i pro justiční otázky, neboť občané stále více studují, pracují, obchodují, uzavírají sňatky a zakládají rodiny napříč Unií. Další výzvou je řízení migračních toků, které sílí v důsledku nestability a chudoby velké části světa. Jde o otázku vyžadující solidaritu a spravedlivé rozdělení odpovědnosti v rámci Unie. Unijní politika se podle „Strategické agendy pro Evropskou unii v čase změn“ v nadcházejícím období zaměří na tyto priority: dlepší řízení migrace ve všech jejích aspektech: řešením nedostatečných konkrétních dovedností imigrantů a přilákáním talentů z třetích zemí; důraznějším přístupem k nelegální imigraci, a lepší spoluprací s třetími zeměmi, a to i v oblasti zpětného přebírání osob; ochranou potřebných osob na základě silné unijní azylové politiky a posílenou, moderní správou vnějších hranic Unie; dpředcházení trestné činnosti a terorismu a boj proti nim: důsledným potíráním organizované trestné činnosti, např. pokud jde o obchodování s lidmi, převaděčství a kyberkriminalitu; bojem proti korupci; bojem proti terorismu a radikalizaci při dodržení základních práv a hodnot včetně ochrany osobních údajů; dG92=ř2;ä:7B@A6Ą;ä@=<9B=?Ö02:2G6Ą92;@8ô:6G2:Ē:6(;62: budováním vazeb mezi různými justičními systémy a tradicemi; posílením společných nástrojů včetně Eurojustu; vzájemným uznáváním rozsudků, aby občané i společnosti mohli snáze vykonávat svá práva v celé Unii. Komise ve svém programovém dokumentu připomíná, že boj proti přeshraniční trestné činnosti a terorismu je společným evropským úkolem. Komise musí přijmout tvrdá opatření proti organizované trestné činnosti, jako je obchodování s lidmi, pašování či počítačová trestná činnost. Musí bojovat proti korupci a terorismu a čelit radikalizaci – a zároveň zaručovat základní práva a hodnoty včetně procesních práv a ochrany osobních údajů.

51

Protože občané stále častěji studují, pracují, podnikají, berou se a  mají děti v  jiných zemích Unie, musí se postupně zlepšovat justiční spolupráce mezi členskými státy EU: překlenutím rozdílů mezi různými soudními systémy prostřednictvím posílení společných nástrojů, jako je Eurojust, pokrokem u nových nástrojů, jako je například Úřad evropského veřejného žalobce, která je navržena tak, aby mohla bojovat proti trestným činům podvodu, které poškozují rozpočet EU, jakož i vzájemným uznáváním rozsudků, aby občané a společnosti mohli snadněji uplatňovat svá práva v celé Unii Nedávné události v oblasti Středomoří ukázaly, že Evropa potřebuje ve všech aspektech lépe spravovat migraci. Běží především o imperativ humanitární povahy. Podle J.-C. Junckera „musíme navzájem těsně spolupracovat v duchu solidarity, aby se zajistilo, že už nikdy nedojde k situacím, jaká nastala v Lampeduse.“ Na základě sdílených hodnot potřebuje Unie silnou společnou azylovou politikou chránit osoby v ohrožení. Nově dohodnutý společný azylový systém musí být plně realizován a musí být odstraněny rozdílnosti v provedení na národní úrovni. Komise bude zkoumat možnost využívat Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO) k pomoci orgánům třetích zemí i orgánům členských států při nakládání s uprchlíky a při vyřizování žádostí o azyl v naléhavých situacích, v případě potřeby v terénu v třetí zemi, která je obzvlášť dotčena. Komise hodlá prosazovat novou evropskou politiku v oblasti legální migrace. Tato politika napomůže přitahovat talenty, aby Evropská unie lépe čelila demografickým změnám. Evropa by se měla stát pro migranty alespoň tak atraktivní, jako jsou Austrálie, Kanada a USA. Jako první krok je nutno zrevidovat právní předpisy týkající se modré karty a  řešit neuspokojivý stav jejich provedení. Komise se hodlá rozhodněji vypořádat s nelegální migrací, zejména lepší spoluprací s třetími zeměmi, včetně spolupráce při readmisi (zpětném přebírání). V Komisi bude určen člen pověřený problematikou migrace, aby spolupracoval s členskými státy a s třetími zeměmi, jež jsou nejvíce dotčeny. Je nutno též zabezpečit evropské hranice. Společné unijní azylové a migrační politiky budou fungovat pouze tehdy, dokáže-li Unie předejít nekontrolovanému přílivu nelegálních migrantů. Proto je nutno posílit Evropskou agenturu FRONTEX. Rozpočet 90 milionů EUR ročně neodpovídá úkolu chránit vnější hranice Evropy. Je nutné shromáždit více zdrojů a FRONTEX posílit a vytvořit evropské jednotky pohraniční stráže připravené k rychlému nasazení ve společných operacích a k rychlým zásahům na hranicích. Jde o společný úkol všech členských států EU a tento úkol je třeba pojímat v duchu solidarity. Zároveň je třeba aplikovat a důsledně vynucovat nová společná evropská pravidla pro postihování obchodníků s lidmi. Zločinci, kteří využívají bolest a nouzi lidí v tísni nebo lidí pronásledovaných, musí vědět, že Evropa je na stráži a všemi prostředky je předá spravedlnosti 5. Unie jako silný hráč na globální úrovni Strategické a geopolitické uspořádání ve světě se rychle mění. Nestabilita v širším sousedství Unie se zvyšuje. Situace vyžaduje užší spolupráci s  partnery Unie na tématech společného nebo celosvětového zájmu. V zájmu obrany unijních zájmů a hodnot i v zájmu ochrany občanů Unie je nezbytné, aby se Evropská unie důrazněji zapojovala do celosvětového dění. V nadcházejících letech se Unie zaměří na tyto zahraničně politické priority: d maximalizovat vliv Evropské unie ve světě: zajištěním konzistentnosti cílů zahraniční politiky jednotlivých členských států a Unie, zlepšením koordinace a soudržnosti mezi hlavními oblastmi vnější činnosti Unie, jako jsou politiky v oblasti obchodu, energetiky, spravedlnosti a vnitřních věcí, rozvoje a hospodářství; d vystupovat jako silný partner v  evropském sousedství: prosazováním stability, prosperity a demokracie v zemích v bezprostředním sousedství Unie na evropském kontinentu, ve Středomoří, v Africe a na Blízkém východě; dzapojit globální strategické partnery, zejména transatlantické partnery (USA a Kanadu), do řešení široké škály témat, od obchodu a kybernetické bezpečnosti přes lidská práva a předcházení konfliktům až po nešíření a řešení krizí na dvoustranných i mnohostranných fórech;

52

Komise ve svém programu uvádí, že potřebujeme silnější Evropu. Krize na Ukrajině a znepokojující situace na Blízkém východě ukazují, jak je důležité, aby Evropa byla navenek jednotná. Máme před sebou dlouhou cestu. Komise není spokojena s fungováním společné zahraniční politiky. Je třeba zavést lepší mechanismy, aby bylo možné předjímat události v  rané fázi a  rychle na ně společně reagovat. Je nutno efektivněji slučovat nástroje evropské vnější činnosti. Obchodní politika, rozvojová pomoc, účast v mezinárodních finančních institucích a politika sousedství musí být kombinovány a působit jednotně v dohodnutém směru. Vysoký představitel zahraničních věcí a  bezpečnostní politiky Unie bude muset být silným a zkušeným aktérem schopným efektivněji než v minulosti skloubit národní a evropské nástroje a nástroje Komise. Musí jednat ve shodě s komisaři pro obchod, rozvoj a humanitární pomoc a pro politiku sousedství. Bude muset mít významnější postavení ve sboru komisařů. Komisaři příslušní pro vnější vztahy budou pověřeni úkolem zastupovat vysokého představitele při práci ve sboru i na mezinárodní scéně. Rozšiřování Evropské unie představuje historický úspěch, který přinesl našemu světadílu mír a stabilitu. Unie a její občané nyní potřebují vstřebat připojení 13 členských států, k němuž došlo v posledních deseti letech. EU si potřebuje odpočinout od rozšiřování, aby bylo možno upevnit to, čeho bylo dosaženo. Probíhající jednání o rozšíření budou pokračovat, zejména jednání se zeměmi západního Balkánu, který si musí uchovat svou evropskou perspektivu. V příštích pěti letech nedojde k žádnému dalšímu rozšíření. Se zeměmi ve východním sousedství, mezi nimiž je Moldavsko a Ukrajina, je třeba posílit těsnou spolupráci, přidružení a partnerství s cílem dále posilovat ekonomické i politické vazby. drozvíjet spolupráci v oblasti bezpečnosti a obrany posílením společné bezpečnostní a obranné politiky ve spolupráci s NATO; dbát na to, aby členské udržovaly a rozvíjely nezbytné civilní i vojenské schopnosti, mimo jiné jejich sdružováním a sdílením, a posílením evropského obranného průmyslu. Program Evropské komise uvádí, že je nutno pracovat na posílení Evropy, pokud jde o záležitosti bezpečnosti a obrany. Evropa je „klidnou mocností“. Ale ani ty největší klidné mocnosti se dlouhodobě neobejdou bez minimálních integrovaných obranných kapacit. Lisabonská smlouva umožňuje, aby členské státy, které si to přejí, sdružily své obranné kapacity ve formě trvalé strukturované spolupráce. To znamená, že členské státy, se v případě potřeby mohou angažovat ve společných misích EU v krizových oblastech, jak tomu bylo v Mali nebo v Jižním Súdánu. Členské státy by také měly vytvářet více synergií v zadávání veřejných zakázek v oblasti obrany. V dobách vzácných zdrojů je nutno sladit své ambice a zamezit zdvojování programů. V EU se dnes více než 80 % investic do obranného vybavení stále vynakládá na národní úrovni. Požadavek dne zní: více spolupráce při zadávání veřejných zakázek v oblasti obrany. Závěrečná část programového dokumentu Evropské komise má název „Unie demokratické změny“. J.-C. Juncker v EP uvedl, jaká opatření a jakou politiku hodlá v tomto směru prosazovat jako předseda Evropské komise: „Evropská komise pod mým vedením bude usilovat o oživení myšlenky zvláštního partnerství s Evropským parlamentem, jak je stanovena v rámcové dohodě z roku 2010. Přeji si být s Vámi v politickém dialogu, nikoli v dialogu technokratickém. Hodlám vždy vysílat politické zástupce k významným jednáním v rámci trialogu a očekávám, že Rada bude činit totéž. Budu také oddán zásadě zdokonalené transparentnosti, pokud jde o  kontakt se zúčastněnými stranami a lobbyisty. Naši občané mají právo vědět, s kým se v kontextu zákonodárného procesu setkávají komisaři a personál Komise, členové Evropského parlamentu nebo zástupci Rady. Navrhnu tudíž Parlamentu a Radě interinstitucionální dohodu o vytvoření povinného rejstříku lobbyistů zahrnujícího všechny tři instituce. Komise bude stát vlastním příkladem v čele tohoto procesu. Hodlám také zrevidovat právní předpisy o schvalování geneticky modifikovaných organismů. Podle mne není správné, že podle stávajících pravidel je Komise právně nucena schválit nové organismy k dovozu a zpracování, přestože velká většina členských států je proti tomu. Komise

53

by měla být s to přiznat většinovému stanovisku demokraticky zvolených vlád alespoň takovou váhu jako vědeckému poradenství, zejména pokud jde o  bezpečnost potravin, které jíme, a o prostředí, v němž žijeme. Přikládám velký význam vztahu s národními parlamenty, zejména pokud jde o prosazování zásady subsidiarity. Budu zkoumat, jak zlepšit interakci s národními parlamenty, aby se Evropská unie přiblížila občanům. Mám za to, že politická agenda Evropy musí být utvářena v úzkém partnerství mezi Evropskou komisí a Evropským parlamentem a ve spolupráci s členskými státy. Hierarchizace politických priorit, jež je základem pro lepší, lépe zacílenou Unii, bude fungovat pouze tehdy, pokud k ní bude docházet v partnerství mezi institucemi Unie a členskými státy, v souladu s metodou Společenství. Úlohou předsedy Komise je hájit obecný evropský zájem. To znamená spolupracovat s každým – ať patří do eurozóny, či nikoliv, ať je signatářem Schengenské dohody, či nikoli, ať podporuje hlubší integraci, či nikoli. Mým pevným přesvědčením je, že musíme postupovat vpřed jako Unie. Nemusíme se nutně pohybovat všichni stejnou rychlostí – Smlouvy to umožňují a  viděli jsme, že můžeme fungovat za různých uspořádání. Ti, kdo si přejí postupovat dále, rychleji, by měli moci tak učinit. To je obzvlášť důležité v eurozóně, kde potřebujeme hlubší integrací nadále posilovat základy eura. A mělo by se to dít tak, aby se zachovala neporušenost jednotného trhu a chránila práva těch, kdo se nacházejí mimo eurozónu. Jako v rodině bude občas docházet k napětím a neshodám. Během své kampaně jsem jasně ukázal, že jsem ochoten naslouchat starostem každého členského státu a pomáhat nalézat řešení. Hodlám přeorientovat práci nové Komise na základě své Agendy pro zaměstnanost, růst, spravedlnost a demokratickou změnu a deseti priorit této agendy. Hodlám organizovat novou Komisi tak, aby odrážela těchto deset prioritních oblastí a zajišťovala rychlé a účinné dosahování všech těchto priorit. Učiním vše, co bude v mých silách, abych zajistil vyvážené zastoupení mužů a žen mezi vedoucími pracovníky v Komisi, a to na úrovni politické i administrativní. Vyvážené zastoupení mužů a žen není luxusem, je politickou nutností a mělo by být samozřejmé pro každého, včetně vedoucích představitelů ve všech hlavních městech našich členských států, pokud jde o jejich návrh na výběr členů budoucí Komise. Tato záležitost je sama o sobě testem toho, nakolik jsou vlády členských států oddány novému, demokratičtějšímu přístupu v době změny. Na základě své Agendy pro zaměstnanost, růst, spravedlnost a demokratickou změnu a deseti priorit této agendy se dnes ucházím o zvolení ze strany Evropského parlamentu. Čím větší bude většina, která dnes podpoří mne a můj program, tím větší budu mít manévrovací prostor při vytváření budoucí Komise a tím efektivněji budu tento program naplňovat. „Tentokrát je to jiné“ znělo heslo Evropského parlamentu pro volební kampaň. Dokažme společně, že jsme schopni toto heslo uskutečnit. Že jsme s to Evropu opravdu změnit a obnovit. A že budeme společně pracovat na tom, abychom znovu získali důvěru občanů v evropský projekt. Učiním vše, co bude v mých silách, abych této mety dosáhl.“ 1.3 Pracovní plán Evropské komise na rok 2015 Evropská komise přijala 16. prosinec 2014 pracovní program na rok 2015. Předseda Komise  J.-C. Juncker řekl:  „Tato Komise byla zvolena s  jasným politickým mandátem: naplnit deset priorit definovaných v  rámci našich hlavních politických směrů. Pracovní program, který jsme dnes přijali, převádí oněch deset priorit na první konkrétní cíle. Občané očekávají, že se EU vypořádá s velkými ekonomickými a sociálními výzvami, a chtějí, aby méně zasahovala tam, kde jsou k adekvátní reakci lépe vybaveny členské státy. Proto jsme se zavázali ke změně a k tomu, že povedeme EU, která bude větší a ambicióznější ve velkých věcech a menší a skromnější ve věcech malých.“ Pracovní program Komise obsahuje 23 nových iniciativ zpracovaných na základě hlavních politických směrů, jež byly představeny Evropskému parlamentu. Zaměřuje na „velké věci“, jako je zaměstnanost, růst a investice.

54

Komise se zavázala realizovat v roce 2015 zejména tyto projekty: – Investiční plán pro Evropu:  legislativní opatření s  cílem aktivovat veřejné a  soukromé investice do reálné ekonomiky v příštích třech letech o objemu nejméně 315 miliard eur. – Balíček pro jednotný digitální trh: vytvoření podmínek pro aktivní digitální ekonomiku a společnost úpravou regulace v oblasti telekomunikací, modernizací autorskoprávních předpisů, zjednodušením předpisů pro on-line a digitální nakupování, zvýšením kybernetické bezpečnosti a plošným rozšířením digitalizace. – První opatření k evropské energetické unii: zajištění bezpečnosti dodávek energie, silnější integrace vnitrostátních trhů s energií, snížení poptávky po energii v Evropě a snižování emisí uhlíku. – Spravedlivější přístup ke zdanění: akční plán pro boj proti daňovým únikům a  podvodům, včetně opatření na unijní úrovni směřujících k přechodu na systém, v němž by stát, v němž jsou generovány zisky, byl také státem zdanění, a včetně automatické výměny informací o daňových rozhodnutích a stabilizace základu daně z příjmu právnických osob. – Evropská migrační politika: vytvoření nového přístupu k legální migraci, který z EU učiní atraktivní destinaci pro talentované a schopné lidi, a lepší řízení migrace do EU pomocí větší spolupráce se třetími zeměmi, solidarity mezi členskými státy a boje proti obchodu s lidmi. – Hlubší hospodářská a měnová unie: pokračování v úsilí o posílení ekonomické stability a přilákání investorů do Evropy. Pracovní program na rok 2015 odráží závazek Komise omezit byrokracii a odstranit regulační zátěž, zlepšovat právní úpravu a přispět tak k vytvoření příznivého investičního prostředí. Sbor komisařů vybral soubor návrhů a stávajících předpisů, jež přezkoumá a upraví tak, aby lépe sloužily občanům i podnikům EU. To zahrnuje i snahu o zjednodušení například společné zemědělské politiky. Komise při přípravě svého pracovního programu poprvé spolupracovala s Evropským parlamentem a členskými státy, aby získala jejich podporu. Část 2. 2.l. Česká republika v Evropské unii Dne 1.května 2004 se Česká republika spolu s dalšími devíti státy střední a východní Evropy a Středomoří stala plnoprávným členským státem Evropské unie. Naplnil se politický cíl uskutečnit „Návrat do Evropy“ formulovaný po velkých společenských změnách v roce 1989. Česká republika se poprvé ve své moderní historii stala součástí společenství, které v Evropě spolehlivě zajišťuje mír, bezpečnost a prosperitu pro své členské státy a jejich občany a přispívá k zajištění míru a bezpečnosti celého kontinentu. Získala historicky jedinečnou příležitost podílet se na formulování a realizaci politiky Evropské unie. Vstupem do Evropské unie se Česká republika rozhodla spolu s ostatními členskými státy sdílet svou suverenitu a podílet se na evropském sjednocování. V rámci Unie má právo rozvíjet svou národní identitu. Princip subsidiarity, který je v Unii uplatňován, zajišťuje, že v rámci Unie jsou jednotlivé otázky řešeny na té úrovni, která k tomu má nejlepší možnosti a je nejblíže k občanovi. Česká republika se stala zároveň členem evropské Hospodářské a měnové unie se společnou měnou euro, a vztahují se na ni dočasné výjimky na zavedení eura. Česká republika patří mezi středně velké státy Evropské unie. Z nových členských států Evropské unie je vedle Slovinska ekonomicky nejvyspělejší zemí střední a východní Evropy. K působení v Evropské unii je vybavena některými silnými stránkami. Patří k nim dobrá úroveň vzdělání, zejména všeobecného, hustá dopravní síť, všude dostupná krajina, dobrá úroveň telekomunikací a jejich mezinárodní propojení. Ekonomika České republiky je mimořádně závislá na vývoji ekonomiky Evropské unie. Český obchod je orientovaný z více než 80 procent na Evropskou unii a ze 70 procent na země eurozóny. Česká republika vykazuje i  přes několikaletou recesi relativně dobré ekonomické výsledky a v podstatě splňuje základní podmínky pro vstup do eurozóny.

55

V prosinci 2014 projednávala vláda dokument ministerstva financí a České národní banky „Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou“. V dokumentu se uvádí, že připravenost České republiky na přijetí eura se oproti předchozím letům zlepšila. Ve střednědobém výhledu budou pravděpodobně  plněna všechna maastrichtská kritéria vyjma účasti v ERM II. Aby bylo jejich plnění udržitelné, je potřeba posílit fiskální rámec a soustředit se na plnění střednědobého rozpočtového cíle po roce 2015. Ministerstvo financí spolu s Českou národní bankou doporučily prozatím nestanovovat cílové datum přijetí eura, a tudíž v roce 2015 neusilovat o vstup do kurzového mechanismu ERM II. V letech 2006-2013 Česká republika pod vedením tehdejší vládní koalice nevyužila své relativně dobré pozice v rámci Evropské unie k posílení svého postavení v tomto seskupení. Po průtazích ratifikovala jako poslední členský stát Unie Lisabonskou smlouvu, která vstoupila v platnost 1.prosince 2009. V období ekonomické krize se zařadila mezi státy, které se soustředily na řešení vlastních problémů bez ohledu na vývoj evropského prostředí a úsilí Evropské unie o řešení krize v  eurozóně. Nezapojila se do Paktu Euro plus, odmítla jako jediná země kontinentální Evropy účast na fiskálním paktu eurozóny, nezúčastnila se projektu bankovní unie, odmítala návrhy na zavedení daně z finančních transakcí, zpochybňovala závazek vstoupit do eurozóny, který byl jako součást smlouvy o přistoupení ČR k EU schválen v roce 2003 referendem. Česká republika v období konzervativních vlád získala v Evropské unii pověst státu, který protestuje často z principu, avšak bez srozumitelných argumentů a bez vlastních návrhů řešení. Byla považována za stát bránící rozvoji evropské integrace. Zařadila se po bok Velké Británie, jejíž konzervativní vláda prosazuje euroskeptický kurs nevylučující ani vystoupení z Evropské unie. Tato politika vedla k marginalizaci a izolaci České republiky v Evropě a je v rozporu se základními zájmy státu. Česká republika nevyužívala dostatečně fondů, které pro ni Evropská unie alokovala na období 2007-2013 ve výši 26,69 mld. EUR (cca 752,70 mld. CZK). V únoru 2014 vláda konstatovala, že do konce programového období 2007-2013 plus dva roky, tj. do roku 2015, zbývá dočerpat téměř 400 mld CZK. V čerpání strukturálních fondů zaujímá Česká republika poslední místo v Unii. Vláda České republiky vytvořená po parlamentních volbách v  říjnu 2013 přehodnotila evropskou politiku předchozích konzervativních vlád. Je přesvědčena, že Česká republika má předpoklady pro pozitivní a konstruktivní evropskou politiku, která přispěje k posílení jejího postavení a vlivu v Evropské unii a která se v rámci vlastních možností bude podílet na překonání současných unijních problémů a rozvíjení evropského sjednocování. 2.2 Evropská politika české vlády 2014 Evropská politika České republiky byla formulována v  programovém prohlášení vlády ČR z února 2014. Uvádí se v něm mj., že vláda bude aktivně usilovat o vytvoření podmínek pro přijetí eura, termín pro vstup do eurozóny však nestanovila. V programovém prohlášení vlády se zejména uvádí: „Vláda považuje státy a instituce Evropské unie za hlavní garanty bezpečnosti, prosperity, demokracie a solidarity v současné Evropě. Proto bude aktivně usilovat o Evropskou unii, která bude politicky vlivná a akceschopná, ekonomicky konkurenceschopná, bude zastávat demokratické hodnoty a bude podporovat sociální soudržnost a lidskou důstojnost. Cílem naší evropské politiky je směřovat do evropského integračního jádra a  působit v  evropském prostoru jako srozumitelný a věrohodný partner. V souladu s principy subsidiarity a proporcionality a s důrazem na individuální odpovědnost členských států bude vláda podporovat posilování evropské integrace a  spolupráce zejména v oblastech hospodářské politiky a vnitřního trhu, sociální solidarity a zaměstnanosti, energetiky, dopravy, finančních služeb, výzkumu, vývoje a životního prostředí. Stabilizace hospodářské a měnové situace v Evropské unii je prvořadým zájmem České republiky. Vláda podpoří kroky směřující k hlubší koordinaci hospodářské a fiskální politiky a k obnově důvěry v evropský finanční sektor a přehodnotí dosavadní zdrženlivá stanoviska k měnové

56

integraci a finanční spolupráci. Jako výraz odpovědné fiskální politiky se vláda připojí k fiskálnímu paktu (Smlouvě o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii) a vzhledem k úzkému propojení českého finančního sektoru s evropským bude aktivně hájit své zájmy ve vznikající bankovní unii, včetně přípravy na přistoupení. Vzhledem k doposud nevyužitému potenciálu vnitřního trhu Evropské unie se bude vláda zasazovat o odstraňování existujících a zamezování vzniku nových bariér volného pohybu zboží, služeb, kapitálu a pracovní síly. Vláda bude podporovat Evropskou unii otevřenou dovnitř i  navenek při současném zachování a  posilování sociálních standardů. Ambiciózní obchodní a investiční dohody se třetími státy považuje vláda za nedílnou součást evropské konkurenceschopnosti a její prioritou je dokončení jednání o transatlantickém obchodním a investičním partnerství mezi Evropskou unií a  USA. Vláda se bude aktivně podílet na formulování energeticko-klimatické politiky Evropské unie tak, aby byla udržena konkurence-schopnost ekonomiky. Vláda bude prosazovat diskusi o evropských a domácích hospodářských reformách prostřednictvím Národního programu reforem jako klíčového strategického dokumentu národní hospodářské politiky. V oblasti zahraničního působení Evropské unie klade vláda důraz především na větší účinnost a propojení Společné zahraniční a bezpečností politiky, na posilování Východního partnerství a  na rozšiřování Evropské unie zejména o  státy západního Balkánu po splnění podmínek ze strany kandidátských zemí. Vláda bude dále podporovat přiměřené zapojení České republiky do misí a operací Společné bezpečnostní a obranné politiky. Vláda bude lépe využívat možnosti členství v Evropské unii. Ke zlepšení konkurenceschopnosti a kvality života v České republice bude efektivněji čerpat prostředky z evropských fondů, zejména s důrazem na podporu slabých a znevýhodněných regionů, a posílí dohled nad využíváním těchto prostředků. Vláda přijme systémová opatření k posílení jednotné a aktivní politiky České republiky uvnitř institucí Evropské unie. Bude aktivněji působit při umisťování českých občanů v evropských institucích a nastaví pravidelný dialog s evropskými institucemi, bude také aktivněji spolupracovat se zástupci České republiky v Evropském parlamentu. Vláda posílí dialog s Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu ČR, sociálními partnery a občanskou společností při formulování a prosazování zájmů České republiky. Vláda bude vystupovat vůči Evropské unii koordinovaně a za meziresortní koordinaci bude zodpovědný Úřad vlády ČR. Evropská politika bude vznikat v úzké spolupráci Úřadu vlády ČR s Ministerstvem zahraničních věcí a dalšími resorty. Vláda připraví koncepci českého působení v Evropské unii a bude uskutečňovat evropskou komunikační strategii, v jejímž rámci povede intenzivní dialog o evropských otázkách s odbornou veřejností i občany České republiky.“ 2.3 Náměty na formulování koncepce českého působení v Evropské unii Při formulaci záměrů českého působení v Evropské unii je nutno vycházet z toho, že Evropská unie se nachází ve složité vývojové fázi. V nadcházejícím období se bude rozhodovat o tom, jak se bude vyvíjet evropský projekt, zda dojde k posílení evropské integrace, či zda se tento proces zastaví či dokonce nastoupí proces postupné desintegrace. V Evropské unii se v současné době nacházejí prvky obou protichůdných procesů. Na jedné straně je zřejmé velké úsilí o posílení a prohloubení Hospodářské a měnové unie, a vytvoření dalších typů unií, a na druhé straně snahy o vytvoření zvláštního statutu Spojeného království v Evropské unii nevylučující ani případné vystoupení z Unie. Protichůdné procesy provázející evropské sjednocování se zřetelně odrazily ve výsledcích voleb do Evropského parlamentu v květnu 2014. Pro formulaci české politiky v Evropské unii je důležité jasně definovat český národní zájem v aktuální vývojové etapě evropského sjednocování. Historické zkušenosti ukazují, že základní český zájem, obdobně jako zájem většiny členských států Evropské unie, je v zachování a dalším rozvíjení evropského projektu. Desintegrace Evropské unie by znamenala návrat do poměrů první poloviny dvacátého století, jež charakterizovaly soupeření hlavních evropských mocností o mocenský vliv a nejistoty pro malé a střední státy, které měly tragické důsledky

57

pro českou společnost. V českém zájmu tedy je podporovat spolu s ostatními zainteresovanými členskými státy Evropské unie úsilí o posilování a další rozvíjení evropského sjednocování. V Evropské unii se v současné době zřetelně formuluje skupina zemí, která se programově ve vlastním, převážně ekonomickém, zájmu, vyslovuje pro prohloubení integračního procesu. Jedná se o země sdružené v Hospodářské a měnové unii se společnou měnou euro (eurozónu). Strategické dokumenty evropských institucí (zejména program Evropské komise) popsané v první části této stati, se zmiňují o „posílení konvergence hospodářské a fiskální politiky, jakož i politiky trhu práce mezi členskými státy eurozóny“, o „vytvoření prohloubené a skutečné hospodářské a měnové unie“ jakož i o „návrhu na účinnější vnější zastupování evropské hospodářské a měnové unie.“ Jde o závažná sdělení, která by měly pozorně registrovat státy, které nejsou členy eurozóny, mezi něž patří též Česká republika. Vývoj evropské integrace po roce 2008, kdy Evropská unie se intenzivně zabývala řešením problémů vyvolaných ekonomickou krizí, ukázal, že těžiště integračního procesu se přesunulo do eurozóny. Evropská unie se stala strukturou o několika rychlostech. Tento proces bude nadále pokračovat. V tomto kontextu je vhodné zmínit prohlášení předsedy Evropské komise J.-C. Junckera, že „ se nemusíme nutně pohybovat všichni stejnou rychlostí – Smlouvy to umožňují a viděli jsme, že můžeme fungovat za různých uspořádání. Ti, kdo si přejí postupovat dále, rychleji, by měli moci tak učinit. To je obzvlášť důležité v eurozóně, kde potřebujeme hlubší integrací nadále posilovat základy eura. A mělo by se to dít tak, aby se zachovala neporušenost jednotného trhu a chránila práva těch, kdo se nacházejí mimo eurozónu.“ V zájmu České republiky je být v pozici, aby mohla co nejúčinněji ovlivňovat proces posilování a prohlubování Hospodářské a měnové unie. Toho lze nejúčinněji dosáhnout členstvím v eurozóně. V tomto ohledu je pozice ČR nejasná. Na jedné straně vláda deklaruje, že se bude na tento vstup připravovat, na druhé straně váhá s uvedením konkrétního termínu, kdy hodlá do eurozóny vstoupit. V prosinci 2014 vláda projednávala společný materiál ministerstva financí a ČNB o této otázce, zpráva konstatovala, že Česká republika v podstatě splňuje všechna kritéria pro vstup do eurozóny, ale nerozhodla o termínu vstupu do eurozóny a do ERM II. Je vhodné připomenout, že situace v České republice je v tomto ohledu složitá. Dlouhodobému působení politiků zastávajících euroskeptické názory se podařilo ovlivnit většinu českého obyvatelstva natolik, že se domnívá, že členství v eurozóně by bylo pro Českou republiku nevýhodné. (Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění se proti přijetí eura vyslovily v polovině roku 2014 zhruba tři čtvrtiny Čechů – na rozdíl od Slovenska, kde zavedení eura v EU považuje za výhodné 70 procent dotázaných). Situaci navíc zkomplikovala Česká národní banka, která 7.11.2014 devalvovala českou korunu o 5% vůči euru.72 Podle prezidenta Miloše Zemana devalvace koruny centrální bankou „prakticky v dohledné době znemožnila přijetí společné měny euro“. Prezident se shodl s odbory na tom, že pokud by Česko při současném kurzu euro přijalo, prodělali by na tom jak zaměstnanci, tak důchodci. (Lidovky,cz, 21.8.2014). Při formulaci záměrů českého působení v  Evropské unii je třeba k  těmto skutečnostem přihlížet. Je nutno připomínat závazek Česka vstoupit do eurozóny, vysvětlovat opatření vlády podnikaná v  tomto směru, upozorňovat na reálné výhody společné měny, které se projevily např. při výrazném poklesu kurzu rublu vůči euro a US dolaru v roce 2014 a měly mezinárodní dopad, upozorňovat na rizika, jimž jsou vystaveny měny malých a středních států na světovém finančním trhu, např. na riziko náporu spekulantů, a programově realizovat opatření směřující k přijetí eura. Využít očekávaného pozitivního vývoje české ekonomiky v nadcházejícím období. Mezinárodní pozici Česka, včetně zvýšení důvěry mezinárodních investorů, by prospělo stanovení termínu vstupu do eurozóny, např. rok 2019 a realizace opatření s tím souvisejících (začlenění do ERM II). Z porovnání záměrů české vlády, pokud jde o evropskou politiku se strategickými dokumenty Evropské unie po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014, je zřejmé, že mezi nimi je zásadní shoda. Pokud jde o formulaci záměrů českého působení v Evropské unii, je vhodné při72

ČNB oznámila 7.11.2013 zahájení devizových intervencí s cílem stlačit kurz koruny do blízkosti 27 CZK/EUR. Výsledkem bylo oslabení koruny přibližně o 5% (o 1 korunu) za euro a více než 5% za US dolar. ČNB později prohlásila, že bude kurz koruny udržovat v intervenčním režimu do roku 2016.

58

hlédnout k tomu, že strategie Evropské unie počítá s posilováním vzájemné spolupráce členských zemí a s prohloubením integračního procesu. Jedná se nejen o posilování Hospodářské a měnové unie se společnou měnou euro, ale i o záměr vytvořit v nadcházejícím období energetickou unii a Unii kapitálových trhů. Se záměry české vlády v oblasti hospodářské je v souladu program Evropské komise na rok 2015 počítající s Investičním plánem pro Evropu, který má aktivovat v příštích třech letech veřejné a soukromé investice do reálné ekonomiky o objemu nejméně 315 miliard eur. a s Balíčkem opatření pro jednotný digitální trh, jakož i s dalšími ohlášenými opatřeními. Cílem české vlády by mělo být maximálně využít k rozvoji české ekonomiky nové disponibilní unijní zdroje, s nimiž počítá Evropská komise. Pozitivním sdělením pro českou ekonomiku je záměr Evropské komise „zachovat a posílit vysoce výkonnou průmyslovou základnu pro náš vnitřní trh“ s cílem dosáhnout toho, aby odvětví průmyslu EU v roce 2020 vytvářela opět alespoň 20 % HDP, přičemž dnes je to méně než 16 %. Současná pozice průmyslu v české ekonomice již předstihlo cílový unijní stav roku 2020 a podílí se na tvorbě HDP z více než 30%. Při formulaci českého působení v Evropské unii by neměly být opomenuty scénáře počítající s desintegračními procesy, např. s případným vystoupením Spojeného království z Evropské unie nebo s vystoupením Řecka z eurozóny. Česká republika by měla zastávat stanovisko, že vystoupení Spojeného království by nebylo v současné éře globalizace ani v zájmu Evropské unie, ani v zájmu Spojeného království. Kroky takového dosahu by měly být podrobeny pečlivému zvážení na národní i evropské úrovni a posouzeny i v kontextu vztahů transatlantické spolupráce.

59

Příloha č. 1 Výsledky voleb do Evropského parlamentu (květen 2014) Účast: 42.54% Jméno ELS Poslanecký klub Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) S&D Skupina progresivní aliance socialistů a demokratů v Evropském parlamentu

Procenta Poslanci Výsledek:221 Poslanci EP Procentuální výsledky:29.43 % Výsledek:191 Poslanci EP Procentuální výsledky:25.43 %

ECR Evropská konzervativní a reformní skupina

Výsledek:70 Poslanci EP Procentuální výsledky:9.32 %

ALDE Aliance liberálů a demokratů pro Evropu GUE/NGL Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice Zelení/ESA Zelení/Evropská svobodná aliance EFDD Skupina „Evropa Svobody a Přímé Demokracie“ NI Nezařazení poslanci – poslanci, kteří nejsou členy žádné z politických skupin

Výsledek:67 Poslanci EP Procentuální výsledky:8.92 % Výsledek:52 Poslanci EP Procentuální výsledky:6.92 % Výsledek:50 Poslanci EP Procentuální výsledky:6.66 % Výsledek:48 Poslanci EP Procentuální výsledky:6.39 % Výsledek:52 Poslanci EP Procentuální výsledky:6.92 %

Zdroj: http://www.europarl.europa.eu/elections2014-results/cs/election-results-2014.html

Příloha č. 2 Čeští europoslanci Česká republika je v Evropském parlamentu zastoupena 21 poslanci. d Hnutí ANO: Pavel Telička (48), Petr Ježek (49, Dita Charanzová (39), Martina Dlabajová (37) d K  oalice TOP 09 a STAN: Jiří Pospíšil (38), Luděk Niedermayer (48,) Jaromír Štětina (71, Stanislav Polčák (34) d ČSSD: Jan Keller (59,) Olga Sehnalová (45, Pavel Poc (49,) Miroslav Poche (45) d KSČM: Kateřina Konečná (33,) Miloslav Ransdorf (61, Jiří Maštálka (58) d KDU ČSL: Michaela Šojdrová (50), Pavel Svoboda (52), Tomáš Zdechovský (34) d ODS: Jan Zahradil (51), Evžen Tošenovský (58) d Strana svobodných občanů: Petr Mach (39)

60

Příloha č. 3 Členové nové Evropské komise (řazeno abecedně podle zemí) Belgie – Marianne Thyssenová , europoslankyně – komisařka pro zaměstnanost, sociální věci, dovednosti a pohyb pracovních sil Británie – Jonathan Hill, bývalý předseda Sněmovny lordů – komisař pro finanční stabilitu, finanční služby a kapitálový trh Bulharsko – Kristalina Georgievová, dosavadní komisařka pro mezinárodní spolupráci a humanitární pomoc – komisařka pro rozpočet a lidské zdroje Česká republika – Věra Jourová, ministryně pro místní rozvoj – komisařka pro spravedlnost, ochranu spotřebitele a otázky rovnosti pohlaví Dánsko – Margrethe Vestagerová, ministryně hospodářství a vnitra – komisařka pro hospodářskou soutěž Estonsko – Andrus Ansip, bývalý premiér – komisař pro digitální trh Finsko – Jyrki Katainen, dosavadní komisař pro hospodářské a měnové záležitosti a euro – komisař pro zaměstnanost, růst, investice a konkurenceschopnost Francie – Pierre Moscovici, exministr financí – komisař pro hospodářské a měnové záležitosti, daně a celní unii Chorvatsko – Neven Mimica, dosavadní komisař pro ochranu spotřebitele – komisař pro mezinárodní spolupráci a rozvoj Irsko – Phil Hogan, exministr životního prostředí – komisař pro zemědělství a rozvoj venkova Itálie – Federica Mogheriniová, ministryně zahraničních věcí – vysoká představitelka EU pro zahraniční otázky a bezpečnostní politiku (ministryně zahraničí EU) Kypr – Christos Stylianidis, bývalý mluvčí vlády – komisař pro humanitární pomoc a krizové řízení Litva – Vytenis Andriukaitis, ministr zdravotnictví – komisař pro zdravotnictví a bezpečnost potravin Lotyšsko – Valdis Dombrovskis, bývalý premiér – komisař pro euro a sociální dialog Lucembursko – Jean-Claude Juncker, expremiér – předseda nové EK Maďarsko – Tibor Navracsics, ministr zahraničních věcí a obchodu – komisař pro školství, kulturu, mládež a občanství Malta – Karmelu Vella, exministr pro cestovní ruch – komisař pro životní prostředí, námořní záležitosti a rybolov Německo – Günther Oettinger, dosavadní komisař pro energetiku – komisař pro digitální ekonomiku a společnost Nizozemsko – Frans Timmermans, ministr zahraničí – komisař pro lepší regulaci, institucionální vztahy, vládu práva a chartu základních práv Polsko – Elžbieta Bieńkowská, místopředsedkyně vlády a ministryně pro infrastrukturu a rozvoj – komisařka pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky Portugalsko – Carlos Moedas, státní tajemník – komisař pro výzkum, vědu a inovace Rakousko – Johannes Hahn, dosavadní komisař pro regionální politiku – komisař pro evropskou sousedskou politiku a rozhovory o rozšíření Rumunsko – Corina Cretsuová, europoslankyně – komisařka pro regionální politiku Řecko – Dimitris Avramopulos, ministr obrany – komisař pro migraci a vnitřní záležitosti Slovensko – Maroš Šefčovič, dosavadní komisař pro institucionální vztahy a administrativu – komisař pro dopravu a vesmír Slovinsko – Alenka Bratušeková, expremiérka – komisařka pro energetickou unii Španělsko – Miguel Arias Caňete , exministr zemědělství – komisař pro ochranu klimatu a energetiku Švédsko – Cecilia Malmströmová, dosavadní komisařka pro vnitřní záležitosti – komisařka pro obchod. Zdroj: ČTK; www.ctk.cz 

61

Příloha č. 4 SMĚREM KE SKUTEČNÉ HOSPODÁŘSKÉ A MĚNOVÉ UNII

62





 60ċ5(0.(6.87(ý1e+2632'Èě6.e$0ċ129e81,,  

.2162/,'$&(+2632'Èě6.e$0ċ129e81,(

+RVSRGiĜVNiDPČQRYiXQLH+08 E\OD]DORåHQDVFtOHPSĜLQpVWFHOp(YURSČSURVSHULWX DVWDELOLWX3UR(YURSVNRXXQLLMHMHGQtP]H]iNODGQtFKNDPHQĤ'QHV+08þHOtYê]YČ IXQGDPHQWiOQtSRYDK\0XVtEêWSRVtOHQDDE\]DMLVWLODKRVSRGiĜVNRXSURVSHULWXLVRFLiOQt EODKRE\W &tOHPWpWR]SUiY\Y\SUDFRYDQpSĜHGVHGRX(YURSVNpUDG\YHVSROXSUiFLVSĜHGVHGRX .RPLVHVSĜHGVHGRX(XURVNXSLQ\DVSUH]LGHQWHP(YURSVNpFHQWUiOQtEDQN\MHSĜHGORåLW YL]LSRGOHQtåEXGH+08]DMLãĢRYDWVWDELOLWXDWUYDORXSURVSHULWX=DWtPWR~þHOHPVH QDYUKXMHVLOQiDSHYQiDUFKLWHNWXUDYHILQDQþQtILVNiOQtKRVSRGiĜVNpLSROLWLFNpREODVWL SRGSRUXMtFtVWUDWHJLLSURUĤVWD]DPČVWQDQRVW 9ê]Y\ 5HDOLVWLFNiYL]HVHPXVtY\URYQDWVGORXKRGREêPLYê]YDPLMLPå+08þHOt(XUR]yQDMH GLYHU]LILNRYDQiDWYRUEDSROLWLNQD~URYQLMHGQRWOLYêFKVWiWĤSĜHGVWDYXMHSURĜDGX HNRQRPLFNêFKUR]KRGQXWtQHM~þLQQČMãtPHWRGX2YQLWURVWiWQtFKSROLWLNiFKYãDNQHO]H UR]KRGRYDWYL]RODFLSRNXGVHMHMLFK~þLQN\U\FKOHSURMHYXMtYHXUR]yQČMDNRFHONX 7DNRYpYQLWURVWiWQtSROLWLN\WXGtåPXVHMtSOQČ]RKOHGĖRYDWVNXWHþQRVWLMHå]þOHQVWYt YPČQRYpXQLLY\SOêYDMt-HQH]E\WQp]DFKRYiYDWSDWĜLþQRX~URYHĖNRQNXUHQFHVFKRSQRVWL NRRUGLQDFHDNRQYHUJHQFHDE\E\O]DMLãWČQXGUåLWHOQêUĤVWEH]SRGVWDWQêFKQHURYQRYiK 7RE\PČORXPRåQLWRGSRYtGDMtFtNRPELQDFLSROLWLNVMHGQRWQRXPČQRYRXSROLWLNRX XVLOXMtFtRFHQRYRXVWDELOLWX $YãDNY]iMPX]DMLãWČQtVWDELOLW\DUĤVWXYHXUR]yQČPXVHMtþOHQVNpVWiW\MHGQDW DNRRUGLQRYDWVYRXþLQQRVWSRGOHVSROHþQêFKSUDYLGHO0XVHMtH[LVWRYDW]SĤVRE\MLPLå EXGH]DMLãWČQRMHMLFKGRGUåRYiQtMHVWOLåHGRFKi]tNQHJDWLYQtPGRSDGĤPQDMLQpþOHQ\ +087DNRYiRSDWĜHQtMVRXQH]E\WQiSUR]DUXþHQtPLQLPiOQt~URYQČNRQYHUJHQFHMHåMH SURĜiGQpIXQJRYiQt+08]DSRWĜHEt

 (8&2 

63

 &6





8åãtLQWHJUDFH+08EXGHREHFQČY\åDGRYDWSHYQČMãtGHPRNUDWLFNê]iNODGDãLURNRX SRGSRUXREþDQĤ=WRKRWRGĤYRGXMH]iVDGQtDE\MLåVDPRWQpSURFHV\VPČĜXMtFt NXVNXWHþQČQtSĜHGNOiGDQpYL]HE\O\YãLURNpPtĜH]DORåHQ\QDNRQ]XOWDFtFKDSDUWLFLSDFL ,QWHJUDFHDOHJLWLPLWDVHPXVHMtSURKOXERYDWVRXEČåQČ 9L]HEXGRXFtVSUiY\+08SĜHGVWDYHQiYWpWR]SUiYČVH]DPČĜXMHQDþOHQVNpVWiW\ HXUR]yQ\QHERĢW\WRMVRXYGĤVOHGNXVSROHþQpPČQ\YNYDOLWDWLYQČMLQpVLWXDFL3URFHV VPČĜXMtFtNSURKORXEHQpKRVSRGiĜVNpDPČQRYpXQLLE\VHPČOQLFPpQČY\]QDþRYDW RWHYĜHQRVWtDWUDQVSDUHQWQRVWtDPČOE\EêWYHYãHFKDVSHNWHFKYSOQpPVRXODGX VMHGQRWQêPWUKHP 9L]H 9WpWR]SUiYČVHQDYUKXMHYL]HVWDELOQtDSURVSHUXMtFt+08RStUDMtFtVHRþW\ĜLKODYQt SUYN\ • ,QWHJURYDQêILQDQþQtUiPHF]DMLãĢXMtFtILQDQþQtVWDELOLWX]HMPpQDYHXUR]yQČ DPLQLPDOL]XMtFtILQDQþQtGĤVOHGN\VHOKiQtEDQNSURHYURSVNpREþDQ\7HQWRUiPHF SĜHVRXYiRGSRYČGQRVW]DGRKOHGQDHYURSVNRX~URYHĖDVWDQRYtVSROHþQpPHFKDQLVP\ SURĜHãHQtSUREOpPĤEDQNDSRMLãWČQtYNODGĤNOLHQWĤ • ,QWHJURYDQêUR]SRþWRYêUiPHF]DMLãĢXMtFt]GUDYRXILVNiOQtSROLWLNXQD~URYQL MHGQRWOLYêFKVWiWĤLQD~URYQLHYURSVNpMHKRåVRXþiVWtMHNRRUGLQDFHVSROHþQp UR]KRGRYiQtGĤVOHGQČMãtSURVD]RYiQtSĜtVOXãQêFKSĜHGSLVĤDRGSRYtGDMtFtNURN\ YHGRXFtNY\GiYiQtVSROHþQêFKGOXKRSLVĤ6RXþiVWtWRKRWRUiPFHE\URYQČåPRKO\EêW LUĤ]QpIRUP\ILVNiOQtVROLGDULW\ • ,QWHJURYDQêUiPHFKRVSRGiĜVNêFKSROLWLNGLVSRQXMtFtGRVWDWHþQêPLPHFKDQLVP\ N]DMLãWČQtDE\QD~URYQLMHGQRWOLYêFKVWiWĤLQD~URYQLHYURSVNpE\O\]DYHGHQ\SROLWLN\ QDSRGSRUXXGUåLWHOQpKRUĤVWX]DPČVWQDQRVWLDNRQNXUHQFHVFKRSQRVWLNWHUpMVRX YVRXODGXVEH]SUREOpPRYêPIXQJRYiQtP+08 • =DMLãWČQtQH]E\WQpGHPRNUDWLFNpOHJLWLPLW\DRGSRYČGQRVWLUR]KRGRYiQtYUiPFL+08 QD]iNODGČVSROHþQpKRXSODWĖRYiQtVYUFKRYDQRVWLSRNXGMGHRVSROHþQpSROLWLN\ DVROLGDULWX 7\WRþW\ĜLKODYQtSUYN\SĜHGVWDYXMtVRXGUåQRXDFHOLVWYRXDUFKLWHNWXUXMHåEXGHPXVHWEêW ]DYHGHQDYQDGFKi]HMtFtPGHVHWLOHWt9ãHFKQ\W\WRþW\ĜLSUYN\MVRXQH]E\WQp]KOHGLVND GORXKRGREpVWDELOLW\DSURVSHULW\Y+08DEXGRXY\åDGRYDWPQRKRGDOãtSUiFHMHåPĤåH YXUþLWpPRNDPåLNX]DKUQRYDWL]PČQ\6POXY(8

 (8&2 

 &6

64





,,

+/$91Ë359.<



,QWHJURYDQêILQDQþQtUiPHF

)LQDQþQtNUL]HRGKDOLODåHYLQVWLWXFLRQiOQtPUiPFLMHQåPi]DMLãĢRYDWILQDQþQtVWDELOLWX H[LVWXMtVWUXNWXUiOQtQHGRVWDWN\9]KOHGHPNVLOQpY]iMHPQp]iYLVORVWLY\SOêYDMtFt ]H[LVWHQFHMHGQRWQpPČQ\MHĜHãHQtWČFKWRQHGRVWDWNĤRE]YOiãWČGĤOHåLWpSURHXUR]yQX 6RXþDVQČMHYãDNWĜHED]DFKRYDWMHGQRWQRVWDFHOLVWYRVWMHGQRWQpKRWUKXYREODVWL ILQDQþQtFKVOXåHE,QWHJURYDQêILQDQþQtUiPHFE\VHSURWRPČOY]WDKRYDWQDYãHFKQ\ þOHQVNpVWiW\(8DOHXQČNWHUêFKþiVWtNWHUpMVRXVStãHQHåVMHGQRWQêPWUKHPVSRMHQ\ SĜHYiåQČVIXQJRYiQtPPČQRYpXQLHDVWDELOLWRXHXUR]yQ\E\PČOXPRåĖRYDWXUþLWRX GLIHUHQFLDFLPH]LþOHQVNêPLDQHþOHQVNêPLVWiW\HXUR]yQ\ ,QWHJURYDQêILQDQþQtUiPHFE\PČOY\FKi]HW]MHGQRWQpKRVRXERUXSUDYLGHODPČOE\ VHVWiYDW]HGYRX~VWĜHGQtFKSUYNĤMHGQRWQpKRHYURSVNpKREDQNRYQtKRGRKOHGX DVSROHþQpKRUiPFHSURSRMLãWČQtYNODGĤDĜHãHQtSUREOpPĤ ,QWHJURYDQêGRKOHGMHQH]E\WQêNWRPXDE\VHSRFHOp(8]DMLVWLOR~þLQQpXSODWĖRYiQt REH]ĜHWQRVWQtFKSUDYLGHONRQWURODUL]LNDSĜHGFKi]HQtNUL]tP$NWXiOQtXVSRĜiGiQtMHWĜHED FRQHMU\FKOHMLUR]YLQRXWVPČUHPNV\VWpPXMHGQRWQpKRHYURSVNpKREDQNRYQtKRGRKOHGX NWHUêE\PČOHYURSVNRXDYQLWURVWiWQt~URYHĖSĜLþHPåNRQHþQRXRGSRYČGQRVWE\QHVOD ~URYHĖHYURSVNi7HQWRV\VWpPE\]DMLãĢRYDODE\GRKOHGQDGEDQNDPLE\OYHYãHFK þOHQVNêFKVWiWHFK(8VWHMQČ~þLQQêSĜLVQLåRYiQtSUDYGČSRGREQRVWL~SDGNXEDQNDSĜL SĜHGFKi]HQtSRWĜHEČ]iVDKX]HVWUDQ\VSROHþQêFKIRQGĤSURSRMLãWČQtYNODGĤþLĜHãHQt SUREOpPĤ=DWtPWR~þHOHPE\E\O\HYURSVNp~URYQLVYČĜHQ\GRKOHGRYpSUDYRPRFL LRSUiYQČQtNSUHYHQWLYQtPX]iVDKXMHåE\E\O\XSODWQLWHOQpYĤþLYãHPEDQNiP-HMtSĜtPp ]DSRMHQtE\VHOLãLORY]iYLVORVWLQDYHOLNRVWLDSRYD]HEDQN%\O\E\SOQČSUR]NRXPiQ\ PRåQRVWLXYHGHQpYþORGVW6)(8SRNXGMGHRVYČĜHQtSUDYRPRFtGRKOHGXQDG EDQNDPLYHXUR]yQČ(YURSVNpFHQWUiOQtEDQFH 1D]iNODGČVWiYDMtFtFKDSĜLSUDYRYDQêFKQiYUKĤ.RPLVHMHWĜHEDGRViKQRXWSRNURNX YSUiFLQDSRMLãWČQtYNODGĤDĜHãHQtSUREOpPĤ

 (8&2 

65

 &6





(YURSVNêV\VWpPSRMLãWČQtYNODGĤE\PRKOXEDQNSRGOpKDMtFtFKHYURSVNpPXGRKOHGXYQpVW GRYQLWURVWiWQtFKV\VWpPĤSRMLãWČQtYNODGĤHYURSVNêUR]PČU3RVtOLOE\GĤYČU\KRGQRVW VWiYDMtFtFKPHFKDQLVPĤDSRVN\WOE\GĤOHåLWRXMLVWRWXåHSĜtVOXãQpYNODG\YHYãHFK ~YČURYêFKLQVWLWXFtFKMVRXYGRVWDWHþQpPtĜHSRMLãWČQ\ (YURSVNêV\VWpPSURĜHãHQtSUREOpPĤNWHUêE\E\OSULPiUQČILQDQFRYiQ]SĜtVSČYNĤEDQN E\PRKOSRVN\WRYDWSRPRFSĜLUHDOL]DFLRSDĜHQtNĜHãHQtSUREOpPĤEDQNSRGOpKDMtFtFK HYURSVNpPXGRKOHGXDE\XLQVWLWXFtNWHUpQHMVRXåLYRWDVFKRSQpSUREČKODĜt]HQi OLNYLGDFHDWtPE\O\XFKUiQČQ\SHQt]HGDĖRYêFKSRSODWQtNĤ 6\VWpPSRMLãWČQtYNODGĤDIRQGSURĜHãHQtSUREOpPĤE\PRKO\SRGOpKDWVSROHþQpPXRUJiQX SURĜHãHQtSUREOpPĤ7DNRYêWRUiPHFE\YêUD]QČVQtåLOSRWĜHEXV\VWpPSRMLãWČQtYNODGĤ VNXWHþQČY\XåtW'ĤYČU\KRGQRVWMDNpKRNROLV\VWpPXSRMLãWČQtYNODGĤYãDNY\åDGXMH VSROHKOLYpILQDQþQtMLãWČQt9SĜtSDGČHXUR]yQ\E\SURWRPRKORUJiQXSURĜHãHQtSUREOpPĤ DSRMLãWČQtYNODGĤWRWRILQDQþQtMLãWČQtSRVN\WRYDW(YURSVNêPHFKDQLVPXVVWDELOLW\ 

6PČUHPNLQWHJURYDQpPXUR]SRþWRYpPXUiPFL

)LQDQþQtDGOXKRYiNUL]H]GĤUD]QLODY\VRNRXPtUXY]iMHPQp]iYLVORVWLDWR]HMPpQD YUiPFLHXUR]yQ\.EH]SUREOpPRYpPXIXQJRYiQt+08MHQXWQpQHMHQXU\FKOHQČ DGĤVOHGQČSURYiGČWRSDWĜHQtNWHUiMLåE\ODGRKRGQXWDQD]iNODGČSRVtOHQpKRUiPFHSUR VSUiYXHNRQRPLFNêFK]iOHåLWRVWt]HMPpQDQD]iNODGČ3DNWXRVWDELOLWČDUĤVWXD6PORXY\ RVWDELOLWČNRRUGLQDFLDVSUiYČYKRVSRGiĜVNpDPČQRYpXQLL DOH]DMLVWLWURYQČå NYDOLWDWLYQtSRVXQVPČUHPNILVNiOQtXQLL 9VRXYLVORVWLVUR]ViKOHMãtPVSROHþQêPUR]KRGRYiQtPRUR]SRþWHFKYHXUR]yQČMHå RGSRYtGiSĜtVOXãQpPXVGtOHQtUL]LNPDMt]iVDGQtYê]QDP~þLQQpPHFKDQLVP\NWHUpPDMt YMHGQRWOLYêFKþOHQVNêFKVWiWHFK]DEUiQLWQHXGUåLWHOQêPILVNiOQtPSROLWLNiPD]DMLVWLW MHMLFKQiSUDYX=DWtPWR~þHOHPE\E\ORPRåQpVHVSROHþQČGRKRGQRXWQDKRUQtFKOLPLWHFK SURURþQtUR]SRþWRYpVDOGRD~URYHĖYHĜHMQpKRGOXKXMHGQRWOLYêFKþOHQVNêFKVWiWĤ3RGOH WČFKWRSUDYLGHOE\Y\GiYiQtVWiWQtFKGOXKRSLVĤSURGOXKSĜHNUDþXMtFtVSROHþQČGRKRGQXWRX ~URYHĖPXVHOREêWRGĤYRGQČQpDSĜHGHPVFKYiOHQp2UJiQ\QD~URYQLHXUR]yQ\E\ QiVOHGQČPRKO\Y\åDGRYDW]PČQ\YUR]SRþWRYêFKSĜtGČOHFKSRNXGE\W\WRE\O\YUR]SRUX VILVNiOQtPLSUDYLGO\SĜLþHPåE\YãDNE\ORWĜHEDPtWQDSDPČWLSRWĜHEX]DMLVWLWVRFLiOQt VSUDYHGOQRVW

 (8&2 

 &6

66





9HVWĜHGQČGREpPKRUL]RQWXE\E\ORPRåQpMDNRMHGHQ]SUYNĤWpWRILVNiOQtXQLHDSRG SRGPtQNRXGRVDåHQtSRNURNXYREODVWLILVNiOQtLQWHJUDFHSUR]NRXPDWPRåQRVWY\GiYiQt VSROHþQêFKGOXKRSLVĤ.URN\YHGRXFtN]DYHGHQtVSROHþQpDQHUR]GtOQpRGSRYČGQRVWLVWiWĤ E\E\ORPRåQp]YiåLWYSĜtSDGČåHEXGHH[LVWRYDWSHYQêUiPHFSUR]DMLãWČQtUR]SRþWRYp Ni]QČDNRQNXUHQFHVFKRSQRVWLXPRåĖXMtFt]DPH]LWPRUiOQtPXKD]DUGXDSRGSRURYDW RGSRYČGQRVWDGRGUåRYiQtSUDYLGHO3URFHVVPČĜXMtFtNY\GiYiQtVSROHþQêFKGOXKRSLVĤE\ PČOEêW]DORåHQQDNULWpULtFKDUR]GČOHQGRMHGQRWOLYêFKHWDSþtPåE\VH]DEH]SHþLORåH E\SRNURNSĜLVSROHþQpPSĜLMtPiQtUR]KRGQXWtRUR]SRþWHFKE\OGRSURYi]HQRGSRYtGDMtFtPL NURN\YHGRXFtPLNHVGtOHQtUL]LN%\ORQDYUåHQRQČNROLNYDULDQWþiVWHþQpKRY\GiYiQt VSROHþQêFKGOXKRSLVĤMDNRQDSĜtNODGRPH]HQpDSRGPtQČQpVGtOHQtQČNWHUêFKQiVWURMĤ NUiWNRGREpKRILQDQFRYiQtQHERSRVWXSQpSĜHVXQXWtGOXKXGRIRQGXSURXPRĜHQtGOXKX 5RYQČåE\E\ORPRåQpQDYUKQRXWUĤ]QpIRUP\ILVNiOQtVROLGDULW\ 3OQRKRGQRWQiILVNiOQtXQLHE\]QDPHQDODåHQDHYURSVNp~URYQLEXGHY\WYRĜHQDVLOQČMãt NDSDFLWDVFKRSQiĜHãLWY]iMHPQpKRVSRGiĜVNp]iYLVORVWLDYNRQHþQpIi]LEXGHQD~URYQL HXUR]yQ\]Ĝt]HQILVNiOQtRUJiQMDNRQDSĜtNODGPLQLVWHUVWYRILQDQFt.URPČWRKREXGHQXWQR Y\PH]LWRGSRYtGDMtFt~ORKXDIXQNFHFHQWUiOQtKRUR]SRþWXYþHWQČMHKRVNORXEHQt VUR]SRþW\þOHQVNêFKVWiWĤ 

6PČUHPNLQWHJURYDQpPXUiPFLKRVSRGiĜVNêFKSROLWLN

9KRVSRGiĜVNpXQLLE\VHYQLWURVWiWQtSROLWLN\PČO\]DPČĜLWQDVLOQêDXGUåLWHOQê KRVSRGiĜVNêUĤVWD]DPČVWQDQRVWDVRXþDVQČSRGSRURYDWVRFLiOQtVRXGUåQRVW6LOQČMãt KRVSRGiĜVNiLQWHJUDFHMHURYQČå]DSRWĜHEtNSRGSRĜHNRRUGLQDFHDVEOLåRYiQtPH]L]HPČPL HXUR]yQ\YUĤ]QêFKREODVWHFKSROLWLN\NĜHãHQtQHURYQRYiKDN]DMLãWČQtVFKRSQRVWL SĜL]SĤVRELWVHãRNĤPDREVWiWYNRQNXUHQFLYJOREDOL]RYDQpVYČWRYpHNRQRPLFH7RPi ]iVDGQtYê]QDPSUREH]SUREOpPRYpIXQJRYiQt+08DMHQH]E\WQêPGRSOQČQtP ILQDQþQtKRDILVNiOQtKRUiPFH 9QiYD]QRVWLQD]iVDG\VWDQRYHQpYUiPFLHYURSVNpKRVHPHVWUXD3DNWXHXURSOXVMH GĤOHåLWp]DMLVWLWOHSãtY\PDKDWHOQRVWUiPFHSURNRRUGLQDFLSROLWLNDE\E\OR]DUXþHQRåH VWDELOLWX+08QHEXGRXRKURåRYDWQHXGUåLWHOQpSROLWLN\7DNRYêUiPHFE\E\ORE]YOiãĢ GĤOHåLWêMDNRYRGtWNRSURSROLWLN\YREODVWHFKMDNRMHPRELOLWDSUDFRYQtFKVLOþLGDĖRYi NRRUGLQDFH 9SĜtSDGČSRWĜHE\E\PRKODEêWSĜLMDWDRSDWĜHQtVFtOHPSRVtOLWSROLWLFNRXDVSUiYQt NDSDFLWXYQLWURVWiWQtFKLQVWLWXFtDSRGSRĜLWRGSRYČGQRVWMHGQRWOLYêFKþOHQVNêFKVWiWĤ]D UHIRUP\QHERĢVHMHGQiR]iNODGQtSRGPtQNX~þLQQpKRSURYiGČQtUHIRUHPSRGSRUXMtFtFK UĤVW  (8&2 

67

 &6

 

 3RVtOHQtGHPRNUDWLFNpOHJLWLPLW\DRGSRYČGQRVWL

5R]KRGQXWtRYQLWURVWiWQtFKUR]SRþWHFKMVRXMiGUHPHYURSVNêFKSDUODPHQWQtFKGHPRNUDFLt 3ĜHFKRGNLQWHJURYDQČMãtPXILVNiOQtPXDHNRQRPLFNpPXUR]KRGRYiQtPH]LMHGQRWOLYêPL ]HPČPLWHG\EXGHY\åDGRYDWVLOQpPHFKDQLVP\OHJLWLPQtKRDRGSRYČGQpKRVSROHþQpKR UR]KRGRYiQt=iVDGQtYê]QDPPiEXGRYiQtSRGSRU\YHĜHMQRVWLSURFHORHYURSVNi UR]KRGQXWtVGDOHNRViKOêPGRSDGHPQDNDåGRGHQQtåLYRWREþDQĤ ÒVWĜHGQtPDVSHNWHPEXGHSĜLUHVSHNWRYiQtNRPXQLWiUQtPHWRG\LQWHQ]LYQt]DSRMHQt (YURSVNpKRSDUODPHQWXDYQLWURVWiWQtFKSDUODPHQWĤ3URWRNROþ6)(8R~OR]H YQLWURVWiWQtFKSDUODPHQWĤY(8SRVN\WXMHRGSRYtGDMtFtUiPHFSURPH]LSDUODPHQWQt VSROXSUiFL ,,,

'$/âË.52.<±1È95+35$&291Ë+23267838

-H]DSRWĜHEtGDOãtSUiFHQDSĜtSUDYČNRQNUpWQtKRKDUPRQRJUDPXSURGRVDåHQtVNXWHþQp KRVSRGiĜVNpDPČQRYpXQLH 3ĜHGVHGD(YURSVNpUDG\E\Y~]NpVSROXSUiFLVSĜHGVHGRX.RPLVHSĜHGVHGRX(XURVNXSLQ\ DSUH]LGHQWHP(YURSVNpFHQWUiOQtEDQN\PRKOSĜHGORåLW]SUiYXQDSURVLQFRYpP]DVHGiQt (YURSVNpUDG\%XGRXSUREtKDWSUDYLGHOQpDQHIRUPiOQtNRQ]XOWDFHVþOHQVNêPLVWiW\ DRUJiQ\(89ĜtMQXURNXE\PRKODEêWSĜHGORåHQDSUĤEČåQi]SUiYD



 (8&2 

 &6

68

ZAMYŠLENÍ NAD SOUČASNOU ČESKOU ZAHRANIČNÍ POLITIKOU Zdeněk Matějka

Velmi častým problémem současné české zahraniční politiky zmiňovaným v probíhajících diskusích je její pokračující nejednotnost. Občas až hysterická kampaň v pravicových médiích se vede proti prezidentu Zemanovi. Zapomíná se, že je to v některých zemích podobné a někdy ještě horší. Jen občas se připomene, že to za Topolánkovy a Nečasovy vlády a prezidenta Václava Klause bylo vyhrocenější. Vztahy prezidenta a premiéra za Havla a Klause Pojďme se podívat na konkrétní příklady. Rozdíly v přístupu k některým otázkám zahraniční politiky se projevovaly už za Václava Havla, i když v méně důležitých otázkách. Ve srovnání s pozdějšími desetiletími panovaly naprosto idylické časy jen v prvním roce po Listopadu 1989, kdy osobní přátelství a častý osobní styk prezidenta Václava Havla a ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera vedly k tomu, že řešili zásadní změny v zahraniční politice bez sebemenších rozporů. Jako Dienstbierův náměstek jsem to viděl v denní praxi a mohu to doložit konkrétními příklady. Prvním větším problémem byly Dienstbierovy pochybnosti o správnosti uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska v roce 1991, prosazované tehdy vehementně německým ministrem zahraničí Genscherem a podpořené prezidentem Havlem. O správnosti svého postoje byl Dienstbier přesvědčen i později a neváhal to svému německému kolegovi připomínat. Ale ve vztazích Havla s Dienstbierem do rozpadu federace, kdy byli ve funkcích, to byla spíš výjimka. V pozdějších letech si oba zůstali v zahraničně politických postojích i nadále blízcí a rozdělilo je hlavně bombardování Jugoslávie v roce 1999 a americká intervence v Iráku v roce 2003. Vztahy prezidenta Havla s  premiérem Klausem i  ministrem zahraničí Zieleniecem byly již mnohem rozpornější a týkaly se nejen vztahu ke Konferenci/Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a k Visegrádské skupině, ale i ke jmenování některých velvyslanců. K uklidnění mezi Hradem, Strakovou akademií a Černínským palácem došlo i v zahraničně politické oblasti za dočasné vlády premiéra Tošovského a ministra zahraničí Jaroslava Šedivého, který v únoru 1998 slavnostně zahájil jednání ČR o přistoupení k EU. Nástup Zemanovy vlády a ministra zahraničí Jana Kavana v létě 1998 sladil přístup prezidenta Havla a vlády k hlavní prioritě zahraniční politiky země – k Evropské unii, ale projevovaly se drobnější třenice v jiných oblastech. Nová kvalita rozporů mezi vrcholnými orgány nastala po zvolení Václava Klause prezidentem v roce 2003, který musel „kohabitovat“ s levicovými a proevropskými kabinety vedenými sociálními demokraty. K dramatickému vyvrcholení rozdílných přístupů Klause a vlády došlo za Paroubka, který dokonce pohrozil, že vláda nebude platit jeho zahraniční cesty, pokud při nich bude vyjadřovat opačná stanoviska než vláda. Bylo to zcela reálné, protože vláda všechny výdaje na zahraniční cesty prezidenta, premiéra a ministra zahraničí schvaluje. V rozpočtu na rok 2013 byl dosavadní společný fond na vrcholné státní návštěvy dosud spravovaný MZV rozdělen na samostatné fondy pro KPR, Úřad vlády a MZV. Paroubkův „trest“ proto již nyní nehrozí. Euroskeptickou orientaci Klausovi usnadnily Topolánkovy vlády v roce 2006 a 2007, když se – jen s trochou přehánění – s Klausem předháněly v razantnosti protievropských prohlášení. Situace se dále zhoršila za Nečasovy vlády, kdy Klaus, Nečas a ministr zahraničí Schwarzenberg často zastávali protichůdné názory a polemizovali spolu v médiích. Zvláště silné emoce v médiích vyvolaly Nečasovy poznámky o dalajlámismu a adorování skupiny Pussy Riot na brněnském veletrhu v Brně v září 2012, na které tvrdě reagoval Schwarzenberg. Mezinárodní ostudu způsobila záležitost kolem výjimky z  platnosti Listiny základních práv EU pro ČR, kterou prosadil prezident Klaus jako podmínku podpisu ratifikačních listin k Lisabonské smlouvě. Fischerova vláda tehdy dohodla se švédským předsednictvím, že výjim-

69

ka bude zařazena do příští smlouvy, kterou budou všechny členské země EU ratifikovat, např. o přistoupení Chorvatska. Ústavní výbor Evropského parlamentu návrh české vlády odmítl. I v případě schválení bylo dohodnuto, že by musela výjimku ratifikovat nejdříve ČR a teprve potom další země. Hrozila by totiž blamáž, protože ČSSD a Senát (v něm měla ČSSD většinu) výjimku odmítaly, neboť podle nich odporovala české ústavě. Sobotkova vláda žádost o výjimku nakonec stáhla. Za Nečasovy vlády dostala dvojkolejnost české zahraniční politiky oficiální posvěcení, když na Úřadu vlády vznikl evropský útvar v čele se státním tajemníkem pro evropské záležitosti a ministr zahraničí natruc jmenoval svého státního tajemníka pro evropské záležitosti. Na jednání EU tak jezdili za ČR dva státní tajemníci; jeden měl formálně koordinovat politiku vůči EU uvnitř země, druhý v zahraničí. To bylo ale absurdní, stejně jako skutečnost, že na zastupitelské úřady z Prahy chodily rozdílné a rozporuplné instrukce z vlády a MZV. Uznáním nezávislosti Kosova v létě 2008 českou vládou vznikl ve světě zcela neobvyklý konflikt mezi prezidentem, vládou a  MZV. Klaus odmítal podepsat ratifikační listiny pro velvyslance do Kosova navrženého MZV a schváleného vládou a odmítal přijmout ratifikační listiny jmenovaného kosovského velvyslance. Ten je proto v Praze v diplomatické listině veden jako chargé d´affaires. Dnes MZV velvyslance v Kosovu raději nejmenuje a působí tam český chargé d´affaires, protože prezident Zeman hodlá v Klausově praxi pokračovat. Při hodnocení jednotlivých oblastí české zahraniční politiky většině pozorovatelů nevadí rozpor mezi deklarovaným „vyváženým“ přístupem k Izraeli a Palestině a reálným stavem. Nejvýstižnější charakteristikou tohoto stavu je konstatování, že ČR je „nejproizraelštějším“ státem v celé Evropě, nejen v EU. Důkazů je celá řada. Když Palestinský stát, formálně existující od roku 1988, požádal v roce 2011 o členství v OSN, ČR hlasovala proti, třebaže s ním má oficiální diplomatické styky od samého počátku, tj. od roku 1988. ČR hlasovala i proti přijetí Palestiny do UNESCO. Když Palestinský stát v roce 2013 požádal na Valném shromáždění OSN o statut „nečlenského pozorovatelského státu“, jaký má v OSN třeba Vatikán, byl tento statut schválen 138 zeměmi ze 193 členských států OSN. Proti hlasovalo 9 zemí a česká delegace byla jediná v celé Evropě, která hlasovala proti spolu s USA, Izraelem, Kanadou a několika tichomořskými ostrovy. Jednostranný přístup k Izraeli není pravicovými kritiky vytýkán ani vládě ani prezidentu Zemanovi, natož aby se pozastavovali nad tím, že Zeman doporučoval přijetí Izraele do NATO. Ekonomická diplomacie na papíře Mimořádně důležitou součástí zahraniční politiky je ekonomická diplomacie. V  té Nečasova vláda naprosto selhala. Pokud si ovšem přečtete oficiální devatenáctistránkovou publikaci MZV nazvanou „Stručný přehled zahraniční politiky ČR v roce 2012“, získáte naprosto opačný dojem. Z nepochopitelných důvodů na stránkách www.mzv.cz ještě koncem prosince 2014 marně hledáte „Stručný přehled ZP ČR v roce 2013“. Z tohoto oficiálního zdroje MZV se např. dozvíte, že „v roce 2012 bylo realizováno 65 projektů na podporu ekonomické diplomacie v celkové hodnotě 4  792  000 Kč.“ Jde o  různá setkání náměstka ministra zahraničí, diskuse, semináře, konference a obchodní mise a dokonce i podepsání memoranda o spolupráci MZV s Vysokou školou ekonomickou. Jistě i takové akce mají svůj význam, ale omezit na ně ekonomickou diplomacii svědčí o nepochopení samotného termínu. MZV hluboce tajilo před čtenáři „Stručného přehledu“, že v té době probíhala zuřivá válka mezi MZV a ministerstvem průmyslu a obchodu (MPO), že MZV vypovědělo dohodu o spolupráci mezi oběma ministerstvy z roku 1998, později několikrát upravovanou. Podle ní vybírala obě ministerstva pracovníky obchodně-ekonomických úseků na zastupitelských úřadech (OEÚ ZÚ) společně. Po vypovězení dohody ekonomický personál na ZÚ vybíralo monopolně MZV jedině z řad svých zaměstnanců. Teprve, když nikdo na MZV neměl o nabízené místo zájem, bylo na taková odlehlá a obtížná místa vypisováno výběrové řízení, kterého se mohl zúčastnit kdokoliv, ať už z MPO, jiných vládních úřadů a institucí nebo soukromého sektoru. Zároveň s válkou mezi ministerstvy docházelo v době jakýchsi „orgií šetření a úspor“ v roce 2011 a 2012 k naprostému decimování obchodně-ekonomických úseků na zastupitelských úřadech zejména v rozvojových zemích. Počátkem 2011 bylo z MZV propuštěno v rámci úspor 333

70

zaměstnanců (z  2084 na 1751). Při snižování stavů v  té době byla snížena nebo zrušena systemizace na většině OEÚ. Nebyly ovšem rušeny jen OEÚ, ale celé ZÚ. K tragikomické situaci došlo při plnění úkolu zrušit dva ZÚ v Africe. V africkém odboru vznikla myšlenka navrhnout ke zrušení klíčové ZÚ, které jsou natolik důležité, že si je nikdo nedovolí zrušit. Navrhli proto zavřít ZÚ v Nigérii a Keni v naivní naději, že tím zabrání dalšímu omezování sítě ZÚ v Africe. Vedení MZV tento vtip nepochopilo a vláda obdržela návrh zrušit právě tato velvyslanectví. Při projednávání materiálu ve vládě se někteří ministři pozastavili nad tím, že by měl být zrušen úřad v nejlidnatější africké zemi navíc bohaté na ropu a tak nakonec vláda rozhodla zrušit ZÚ v Keni a v Kongu. Od doby českého předsednictví EU v roce 2009 se počet našich ZÚ v Africe snížil ze 13 na pět. Autoři podobných nesmyslných kroků ignorovali argumenty podnikatelů, kteří poukazovali na to, že čeští exportéři nepotřebují pomoc státu v Evropě, ale právě v Africe se bez ní prostě neobejdou. Nepochopitelná rivalita mezi oběma ministerstvy, delší dobu ostře kritizovaná podnikatelskými kruhy, vyústila ve vypracování dvou rozdílných koncepcí proexportní politiky. Vláda schválila návrh předložený MPO, které bylo ochotno platit nové pracovníky OEÚ ze svého rozpočtu. MZV však odmítlo vydávat pracovníkům vyslaným MPO diplomatické pasy. Zvlášť pikantní na patové situaci ve vztazích mezi oběma ministerstvy je všeobecný dojem, že byla v podstatě způsobena rivalitou dvou vládních pravicových stran a jejich ministry – zahraničí Schwarzenberga (TOP 09) a měnících se ministrů průmyslu a obchodu z ODS. I když je pravda, že o zahraniční politiku země se česká veřejnost příliš nezajímá, odborná veřejnost její praktické provádění bedlivě sleduje. Svůj pohled do zrcadla prezentuje samotné MZV. Od roku 1998 publikovalo velmi podrobné „Zprávy o zahraniční politice ČR v roce …“, které měly od 300 do 450 stran. Od roku 2011 MZV vydává na svých webových stránkách mnohem úspornější, přibližně dvacetistránkové „Stručné přehledy zahraniční politiky ČR v roce …“. Byly a jsou spíš faktografické a v tomto smyslu zvlášť pro média, cizí zastupitelské úřady a akademickou sféru mimořádně užitečné. Pokud v nich nacházíme hodnocení, jde spíš o sebechválu. Analytické rozbory konkrétních oblastí české zahraniční politiky nacházíme v  publikacích Ústavu mezinárodních vztahů „Česká zahraniční politika v  roce …“, které vycházejí od roku 2007. Ještě mnohem kritičtější jsou v posledních několika letech hodnocení nevládní Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) vydávané pod názvem „Agenda pro českou zahraniční politiku 2013, 2014“. Kromě hodnocení uplynulého roku dává AMO řadu doporučení pro příští rok. Pro rok 2014 např. AMO doporučilo vedení ministerstva vydávat veřejný roční plán práce MZV se stanovenými prioritami a jejich rozpočtovými dopady. O splnění tohoto plánu by ministr zahraničí informoval Poslaneckou sněmovnu. Na tento velmi rozumný námět ministerstvo nereagovalo. Provádění zahraniční politiky v letech 2012 a 2013 celkově AMO oznámkovalo školní známkou 3, což považuji za odpovídající objektivní hodnocení. Hodnocením různých aspektů zahraniční politiky se zabývají i další nevládní organizace, např. Evropské hodnoty. Vydává např. background papers, jako „Česká zahraniční politika, lidská práva nebo ekonomické zájmy?“ Nastartování skutečné ekonomická diplomacie Situace v ekonomické diplomacii se začala lepšit až za Rusnokovy vlády, kdy po podepsání nové prozatímní dohody byla spolupráce obou ministerstev obnovena. Napravit dosavadní neutěšený stav si od samotného začátku vytkli za cíl noví ministři zahraničí a průmyslu a obchodu v Sobotkově vládě – Lubomír Zaorálek a Jan Mládek. Už 26. června 2014 podepsali „Rámcovou dohodu mezi MZV a MPO o zásadách spolupráce při zajišťování podpory exportu a ekonomické diplomacie ČR.“ Při Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v říjnu 2014 byl představen společný Katalog služeb exportérům obsahující nabídku služeb poskytovaných v  rámci tzv. Klientského centra a jednotné zahraniční sítě. Jeho součástí jsou společné služby zastupitelských úřadů a zahraničních kanceláří CzechTrade, dostupné v  90 zemích světa prostřednictvím 150 kanceláří CzechTrade, velvyslanectví a generálních konzulátů. Od začátku října 2014 funguje v sídle CzechTrade Klientské centrum pro české exportéry, kde působí také specialisté z MZV. Poprvé

71

v historii tak existuje jednotný systém služeb českého státu doma i v zahraničí. Od podzimu 2014 probíhá společné vzdělávání pracovníků MZV, MPO a  CzechTrade pověřených ekonomickou agendou prováděné Diplomatickou akademií MZV ve spolupráci s Exportní akademií CzechTrade. S novým přístupem k ekonomické diplomacii souvisí i skutečnost, že během roku 2014 skončila éra rušení úřadů a bylo rozhodnuto znovu otevřít před několika lety zavřená velvyslanectví v Kolumbii, Keni, Senegalu, Barmě a otevřít nový generální konzulát v Erbíru v iráckém Kurdistánu. Od ledna 2015 plánuje MZV nový systém hodnocení zastupitelských úřadů v zahraničí, do kterého budou zapojeni i zástupci podnikatelů. Základem hodnocení bude počet firem, které využily služeb ZÚ a jejich spokojenost s nabízenými službami. Symbolickou tečkou za válkou obou ministerstev bylo jmenování bývalého náměstka ministra obchodu a průmyslu Martina Tlapy náměstkem ministra zahraničí. Těchto několik konkrétních příkladů dokazuje, že za Sobotkovy vlády se podařilo některé problémy v zahraničně politické oblasti odstranit nebo aspoň zmírnit. Z hlediska důležitosti jde na prvním místě o zásadní změnu v přístupu k Evropské unii. Česká republika přestala hrát úlohu nepředvídatelného potížisty, který vidí svůj vzor v britských přístupech. V praxi je plněna téze vládního prohlášení o směřování do evropského integračního jádra a o snaze vybudovat si pozici srozumitelného a věrohodného partnera. Příkladem zásadního rozdílu mezi Nečasovým a Sobotkovým přístupem je Nečasovo odmítnutí tzv. fiskálního paktu jen ČR a Velkou Británií a Sobotkovo připojení k tomuto významnému integračnímu aktu. Zmizelo také trapné české dvojvládí při jednání státních tajemníků pro evropské záležitosti v Bruselu, kde si jednu českou židli vyměňovali dva čeští úředníci se stejnou funkcí. Připravuje se nejen koncepce působení v EU, což už slibovala Nečasova vláda ve svém vládním shromáždění, ale MZV činí konkrétní kroky ke zvýšení počtu českých zástupců v různých článcích aparátu EU. Prakticky zmizely rozpory mezi premiérem a ministrem zahraničí nejen proto, že jsou oba z jedné politické strany – sociální demokracie, ale i proto, že mají velmi podobné osobní názory. Některé problémy v  koordinaci zahraničně politických stanovisek ale přetrvávají. Nejviditelnější jsou rozdílná dílčí stanoviska vlády a prezidenta Zemana. Příkladem je Zemanova podpora vyjádření německého ministra zahraničí Steinmaiera, že by Ukrajina neměla být členem NATO. S  využitím dalších Zemanových skutečných nebo domnělých „kacířských postojů“ byla proti němu rozpoutaná hysterická kampaň dokonce s požadavky na jeho odstoupení. Autoři odsuzujících komentářů a organizátoři demonstrací s červenými kartami by udělali dobře, kdyby i prezidentovi přiznali jeho posvátné lidské právo myslet a mít vlastní názor třeba na to, co by nejlépe prospělo ukrajinskému státu a lidu. Zvlášť když podobný názor zastává současný německý ministr zahraničí, Henry Kissinger, němečtí kancléři Helmut Schmidt nebo Helmut Kohl. Jak by měla česká diplomacie prosazovat lidská práva ve světě? Ostrým útokům proti svěžím myšlenkám o  tom, jakým způsobem by měla česká diplomacie prosazovat prosazování lidských práv ve světě, se nevyhnul ani nový první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák. Vyslovil se pro širší pojetí lidských práv, neomezovat se jen na individuální práva na svobodu slova a shromažďování, nekritizovat jen vybrané země, ale zavírat oči před porušováním základních lidských práv v jiných, např. v Saúdské Arábii nebo pravicových diktaturách. Zdvižený prst vyvolala především jeho kritika „českého lidskoprávního atlantismu“. Drulák svými poznámkami o nutnosti nového objektivnějšího přístupu k prosazování lidských práv možná nepřímo reagoval na tragikomickou situaci, která se vyvinula v Radě pro lidská práva OSN po jejím vzniku v  roce 2006. Jako inovaci Rada zavedla hodnocení lidských práv v každé ze 193 členských zemí. Proběhlo už druhé kolo, které občas připomínalo absurdní divadlo. Porušování lidských práv v České republice, obdobně jako u jiných zemí, nejvíc a nejostřeji kritizovaly země, do které se obula česká delegace v prvním kole – KLDR, Kuba, Irán, Bělorusko. Jejich delegáti se nesnažili vymyslet nic originálního. Prostě opisovali z vystoupení americké delegace nebo delegací EU. Hlavní český hřích – diskriminace Romů. Debata občas postrádala elementární logiku, zvrhla se v propagandistickou show, která měla s lidskými právy málo co společného.

72

Ve svých kritických komentářích však autoři zapomněli citovat Drulákův pozitivní příklad disidenta a skutečného bojovníka za lidská práva Jiřího Dienstbiera, který si dovolil nesouhlasit s  bombardováním Jugoslávie kvůli Kosovu v  roce 1999 nebo s  americkou intervencí v  Iráku v roce 2003. Drulák upozorňuje, že „Dienstbier byl přítelem USA, ale neváhal odmítnout jejich agresívní moralismus.“ Pro naprostou většinu normálních lidí není totiž přijatelný dogmatický postoj některých dnešních atlantistů, vyhlašujících, že „se raději mýlí s Američany než s Rusy“. Hysterická protizemanovská kampaň škodí společnému boji s terorismem Celkově současná česká zahraniční politika vychází ze srovnání s politikou minulých vlád se ctí. Zůstávají sice ještě některé problémy kolem koordinace postojů jednotlivých ústavních činitelů, ale tuto situaci nelze uměle zveličovat. Samotná nejednotnost a  různorodost postojů nejvyšších činitelů země není tragédií, pokud nejde o zásadní otázky. Mnohem horší by bylo, kdyby se sice shodli, ale na špatné politice. Vezměme jako příklad konkrétní záminky k nevybíravým útokům proti prezidentu Zemanovi. V naprosté většině kritizovaných momentů v případě jeho návštěvy v Číně jde o elementární neznalosti faktů. Jak může někdo vytýkat Zemanovi, že odmítl uznat nezávislost Tchajwanu nebo exilovou tibetskou vládu, když tyto postoje uznávají československé a české vlády už po desetiletí. O žádnou změnu v politice vůči Číně ani o údajné podlézání velkému bratrovi nejde. Já chápu důraz na ekonomickou diplomacii jako snahu distancovat se od diplomacie formalistické a také od lidí, kteří stále vidí v Číně především „komunistickou Čínu“, s kterou by nejraději moc neobchodovali mj. kvůli jejím tisíciletým tradicím kolektivistických lidských práv, tak odlišných od individualistických přístupů Západu. Pokud jde o Zemanovy výroky o Tchajwanu a Tibetu Zemanovi kritici by si měli přečíst prohlášení prezidenta Obamy v Pekingu jen krátce poté, kdy doslovně Zemanovy formulace o nezávislosti Tchajwanu a tibetské exilové vládě zopakoval. Prakticky ve všech zemích světa, nejen demokratických, politici vyjadřují na tiskových konferencích a  v  odpovědích na dotazy novinářů osobní názory, které ne vždy zcela odpovídají formulacím v oficiálních textech a prohlášeních. Nepovažuji za vhodné dělat z drobných odchylek skandály, organizovat demonstrace s požadavky na rezignaci, neuznávat tak výsledky demokratických voleb a do značné míry pokračovat ve volební kampani. Některé protizemanovské protestní akce totiž budí dojem, že jeho zahraničně politické výroky jsou občas využívány jen jako záminka k diskreditaci levicového prezidenta. Jedním z  oblíbených propagandistických triků pomlouvačné protizemanovské kampaně je tvrzení, že je hlásnou troubou Putina nebo Kremlu. Mnohem serióznější by však bylo věcně posoudit jeho volání po větším úsilí domluvit se s Ruskem ohledně krize na Ukrajině. Předpokládám, že k tomu při schůzkách českého premiéra i ministra zahraničí s prezidentem dochází. Podle mého názoru by bylo v některých směrech žádoucí, aby se nejen prezident přiblížil postojům vlády a MZV, ale také naopak. Domnívám se totiž, že prezident je blíž objektivní realitě než většina oficiálních postojů politiků a orgánů EU i NATO, když za hlavní bezpečnostní hrozbu současné euroatlantické civilizaci a bezpečnosti označuje muslimské extremisty, džihádisty, teroristy a konkrétně tzv. Islámský stát. Velmi výstižně to vyjádřil označením ukrajinské krize za chřipku, ale Islámský stát za rakovinu. Na chřipku lze umřít, když se špatně léčí, ale u rakoviny je téměř jisté, že pacient nepřežije. Považuji za pletení elementárních pojmů prohlášení řady západních, hlavně amerických činitelů, kteří za hlavní nebezpečí hrozící světu označují Rusko a Putina a snaží se bagatelizovat skutečně smrtelné nebezpečí plynoucí z terorismu v Sýrii a Iráku. V tomto směru by stálo za zamyšlení, zda by tuto prioritu prezidenta neměla vláda vzít za svou a na fórech NATO a EU se snažit ji prosazovat. V některých zemích západní Evropy už pochopili, jak smrtelné nebezpečí hrozí od tisíců zfanatizovaných „bojovníků“ vracejících se ze Sýrie a  Iráku. Problémy kolem boje s terorismem považuji za mnohem závažnější než rozpitvávání Zemanových poznámek o sankcích nebo vhodnosti „finlandizace“ Ukrajiny. Zaregistroval jsem v tomto směru velmi rozumný názor ministra Zaorálka, který v polovině prosince 2014 v Právu doporučoval v boji proti Islámskému státu využít i spolupráci se syrským režimem prezidenta Asáda. Doplnit bych

73

to i o spolupráci se šíitským Iránem, protože sunnitští fanatici z Islámského státu bojují nejen proti bezvěrcům a křesťanům, ale i – a možná především – proti šíitům. Proč tedy nespolupracovat s nepřítelem mého nepřítele? Zatím ale v EU i NATO převládá nenávistná protiruská rétorika, která nebere v úvahu, že v boji s islámským terorismem je Západ na jedné straně barikády s Ruskem a česká diplomacie by to měla na příslušných zahraničně politických fórech hlasitěji vysvětlovat.

74

VÝZVY ČÍNSKÉ POLITIKY PRO PŘÍŠTÍ ROKY Ilona Švihlíková

Tento článek sumarizuje vystoupení autorky se stejnojmenným názvem, které uspořádala Rada pro mezinárodní vztahy v březnu tohoto roku. Článek se věnuje převážně současným problémů Číny, dominantně v  ekonomickém kontextu, i když samozřejmě pro pochopení vývoje není možné opomenout vývoj čínských reforem a změny prostředí světové ekonomiky. Čína patří k zemím, které jsou nejen samy vývojem systému světové ekonomiky ovlivňovány, ale zároveň je natolik významným aktérem, že světovou ekonomiku sama mění. Její působení je proto ukázkou dynamiky systému, jak uvidíme dále. Právě systémový přístup s orientací na vzájemné (zpětné) vazby a dynamiku umožňuje uchopit hloubku a vážnost změn, kterým Čína čelí. Účelem článku není detailní rozbor čínských reforem nastartovaných na konci 70. let Teng Siao Pchingem. Je nicméně důležité vnímat jak načasování těchto reforem v kontextu vývoje světové ekonomiky, tak určité obecné rysy, které vytvářejí typický čínský jedinečný mix hospodářských politik. V první řadě je nutné zdůraznit, že čínské reformy byly a do značné míry stále jsou orientovány na otázky ekonomické. Tímto se koncept čínských reforem zásadně liší od pokusu M. Gorbačeva, který naopak v první fázi kladl důraz na reformu politickou. Protože v kombinaci dalších, i geopolitických faktorů, vedla tato strategie k rozpadu jak východního bloku, tak i samotného Sovětského svazu, nebyl tento pokus považován za úspěšný a do určité míry čínské představitele utvrdil ve správnosti jejich směřování s důrazem na ekonomickou část reforem. Čínští představitelé, kteří formulují zásadní reformní kroky jsou obvykle schopni vypozorovat a poučit se z chyb jiných zemí: ať se to již týká právě Sovětského svazu, nebo Japonska na konci 80. let (viz dále). Načasování počátku reforem na konec 70. let je nesmírně důležité. V  té době totiž probíhají významné strukturální změny a vytvářejí se podmínky pro globalizaci. Čína zachycuje nástup globalizace v jejím počátku. V tom spočívá dramatický rozdíl ve srovnání např. s Ruskem, protože to se do světové ekonomiky začleňuje jednak geopolitickým propadem na všech úrovních (včetně ideologické), a kromě toho v 90. letech už je plně zformována neoliberální globalizace, včetně doktríny Washingtonského konsenzu. Washingtonský konsenzus, sepsaný sice v roce 1989, nicméně aplikovaný již v předešlých letech v některých zemích Latinské Ameriky postižených dluhovou krizí, slouží jako hlavní „kuchařka“ té jediné správné hospodářské politiky,což má zejména na Rusko hluboké implikace. Čína se ovšem tímto souborem neoliberálních politik, které je možno stručně shrnout do hesel: liberalizace, privatizace, deregulace, nikdy neřídila a místo toho v rámci obecných principů, vytvořila vlastní reformní cestu, která vzhledem k neoddiskutovatelným čínským úspěchům, získává na prestiži i snaze o napodobování u jiných rozvojových zemí. U Washingtonského konsenzu platí ovšem pravý opak. V  rámci čínských reforem můžeme vytipovat určité obecné principy, které se spolu s  načasování a specifickými čínskými podmínkami zasloužily o největší hospodářský úspěch dějin. Prvním z nich je gradualismus, tedy postupnost. Je v přímém rozporu s důrazem na rychlost reforem, která byla pozorovatelná u Washingtonského konsenzu a jeho proponentů, např. J. Sachse, který dokonce hovořil o „skoku do tržní ekonomiky.“ Přitom se zcela ignorovaly nejen mikroekonomické základy, ale i specifika jednotlivých zemí. Čínské reformy rozhodně neměly ambice být nejrychlejší, nebo dokonce do něčeho skočit. Čínské vnímání času je úzce spojeno s mnoha-tisíciletými dějinami Číny a silně se liší od anglosaského, specificky amerického uvažování, které je často omezeno výhledem na příští kvartál. Další dva principy čínských reforem: pragmatismus a experimentování jsou logicky úzce spojeny. Čínské reformy těžko zařadíme do nějaké jasné ideologické škatulky. Jak již uvedeno, naprosto neodpovídají neoliberálnímu Washingtonskému konsenzu. Čínské vedení začalo používat pojem čínský tržní socialismus. V západní literatuře se nejčastěji setkáme s označením státním kapitalismus. Nicméně jednoznačný pohled na to, jaký je dnes vlastně čínský systém, chybí. Pragmatický postoj k reformám je

75

možno také stručně vyjádřit slavným citátem reformátora Teng Siao pchinga „ je jedno, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně když chytá myši.“ S tím souvisí i politika experimentů ve zvláštních ekonomických zónách provozována dle hesla „když se osvědčí, pokračujeme v ní a rozšíříme ji i v dalších oblastech, když ne, opustíme ji.“ Dnes podobné experimentální místo, především s ohledem na finančnictví, např. silnější používání čínského yuanu jako internacionální měny a potenciálního vyzyvatele amerického dolaru, plní Hong Kong. Toto experimentování (politika otevřených dveří, příliv zahraničních investic ve formě joint ventures, tolik netypické v kontextu čínských dějin) zároveň vedlo ke značnému hospodářskému náskoku pobřežních oblastí od zbytku země, především západních vnitrozemských oblastí. V neposlední řadě je třeba zmínit decentralizaci. Bylo by mylné nazírat na komunistickou stranu Číny, hegemona politické scény, jako na monolitní organizaci. Naopak, reformy probíhaly silně decentralizovaně a  podporovaly soupeření jednotlivých oblastí/regionů mezi sebou. Z této poměrně silné decentralizace následně vyplývají také některé problémy, které se vlády snaží řešit např. v dokumentu z tzv. Třetího pléna, resp. pětiletek. Podívejme, jaké jsou silné stránky současné Číny, ke kterým reformy vedly. Z  hlediska hlavních indikátorů uveďme HDP, který se od roku 1978 až do současnosti zvýšil více než 10x, což je rekordní dynamika, jaká nemá v  ekonomických dějinách precedent. Spolu s  tím poklesla i chudoba. To je nesmírně důležité, neboť samozřejmě najdeme případy nárůstu HDP (i když spíše v kratším časovém horizontu, nikoliv několika dekád jako u Číny), který se ale neodrazil v  nárůstu životního standardu většiny obyvatel. Čína patří k  nejúspěšnějším zemím v  potírání chudoby. Za třicet let (do roku 2010) se z chudoby dostalo 680 milionů obyvatel. Je to tak ohromný pokrok, že Čína tím samozřejmě zkresluje světové statistiky, které vypadají pozitivní právě (téměř výlučně) díky Číně. Z hlediska makroekonomického se často uvádějí devizové rezervy (nejvyšší na světě, přesahující již 4 bilionů dolarů73), s jejichž řízení a složením jsou ale i problémy. Je třeba rovněž uvést vysokou národní míru úspor, která je sice v oblasti východní Asie poměrně „běžná“, ale i zde Čína dosahuje rekordů, především v součtu jednotlivých částí úspor. S tím je svázána obrovská míra investic, která téměř dvojnásobně překračuje úroveň doporučenou pro rozvíjející se ekonomiky ve fázi dohánění (25% HDP, u Číny téměř dvojnásobek). Ale jak každý rub má svůj líc, i zde uvidíme, že udržovat takto vysokou míru investic je skutečná „jízda na tygru“, která může vést k závažným hospodářským poruchám, včetně bublin a přehřátí ekonomiky.74 Nejde ale „jen“ o indikátory. Čínská ekonomická strategie byla úspěšná proto, že se orientovala šířeji a byla schopná vytvořit si vlastní ekonomické struktury – především státem ovládané nadnárodní firmy a také koncepce, které odrážejí vývoj potřeb rozvíjející se Číny. Právě státem ovládané nadnárodní firmy jsou jedním z dominantních znaků tzv. státního kapitalismu. Čína se tedy do světové ekonomiky neintegrovala jen jako výrobce pracovně náročných produktů s nízkou přidanou hodnotou, ale postupně se na žebříčku přidané hodnoty dostává výše.75 Nadnárodní firmy, které provozují strategii určenou čínskou vládou (např. „go global“ – tedy investování po celém světě, s využitím dalšího strukturálního nástroje, čínského suverénního fondu CIC76), patří již dnes k největším na světě a jsou schopné konkurovat západním nadnárodním firmám. Zvyšující se přidaná hodnota čínského exportu ukazuje, že Čína vnímá dynamiku vývoje světové ekonomiky a není zafixována na jednu pozici. I zde ale, jak uvidíme, je Čína postavena před závažné výzvy.

73

S velkým odstupem následuje Japonsko s „pouhými“ 1,3 biliony dolarů.

74

Údaje CIA Factbook udávají hrubou národní míru úspor na úrovni 50% HDP, míra investic je 46% HDP za rok 2013.

75

Jak vidíme z tabulky hrubé struktury, v čínském exportu převažují zpracovatelské výrobky, pokud bychom šli více do hloubky, viděli bychom nárůst výrobků v  kategorii elektroniky a  telekomunikačního zařízení a  postupné oslabování v pozici textilu, hraček a jednodušších výrob. Všimněme si také na straně iportu, silných potřeb v oblasti paliv a minerálů. K hlavním exportním trhům patří USA, EU a Hong Kong (který samozřejmě může statistiku významně zkreslovat, neboť se především zde může jednat o reexporty do dalších zemí), u importu dominuje opět EU jako celek a Japonsko, spolu s Jižní Koreou.

76

Chinese Investment Corporation, založen v roce 2007, s počátečním kapitálem (převodem z devizových rezerv) ve výši 200 mld. dolarů. Nyní obhospodařuje kapitál ve výši 650 mld. dolarů.

76

Tabulka 1 Komoditní struktura čínského obchodu – hrubá, rok 2012 Struktura exportu *

Struktura importu

Zemědělské výrobky

3,2%

8,6%

Paliva a těžební produkty

2,7%

29,4%

Zpracovatelské výrobky

94%

58,2%

Zdroj: WTO: Trading profiles * Čína je největším exportérem zboží, v oblasti importu je na druhém místě.

Tabulka 2 Největší* nadnárodní firmy rozvíjejících se zemí: top deset, rok 2012 Nadnárodní firma

Země původu (sídlo matky)

Hutchison Whampoa

Hong Kong

CITIC Group

Čína

Hon Hai Precision Industrie

Tchajwan

Petronas

Malajsie

Vale SA

Brazílie

China Ocean Shippping Company

Čína

China National Offshore Oil

Čína

América Móvil SAB

Mexiko

Lukoil OAO

Rusko

Cemex SAB

Mexiko

Zdroj: UNCTAD: World Investment Report 2014 * – největší dle výše zahraničních aktiv.

Ale ani čínský rozvoj není bez mnoha otázek a slabých míst, které je potřeba řešit. Z ekonomického hlediska je nutné zopakovat, že Čína je velká ekonomika (největší dle počtu obyvatel, druhá dle PPP, i  když velmi brzy již zřejmě USA předežene). Znamená to zároveň, že čínská poptávka má dopad na vývoj světových cen. Pokud Čína zvyšuje svou poptávku po ropě, po sóje apod., pak platí, že sama sobě ceny zvýší. I z tohoto důvodu se Čína snaží zajistit své značné surovinové potřeby pomocí strategie „go global“ tedy investováním a následně vlastněním důležitých surovin (ropa, uranové doly v Austrálii apod.). Navzdory úspěchům je Čína stále rozvíjející se ekonomikou s tzv. neusazenou, resp. nezastabilizovanou strukturou. Jedním z možných pohledů je tzv. metoda A-I-S, tedy porovnání procentních podílů jednotlivých sektorů: zemědělského, průmyslového a službového na HDP a na zaměstnanosti. Zde vidíme ještě velký prostor pro přesuny, které indikují budoucí vážné úkoly, které před Čínou stojí. Spolu s nadměrnými investicemi můžeme další strukturální nevyrovnanost pozorovat u nadkapacit řady státem ovládaných závodů. Již dříve nicméně čínská vláda projevila ochotu silněji intervenovat a to nejenom vznikem/založením státních nadnárodních firem, ale i oligopolizací tržní struktury. Nadkapacity, provázané s nadměrným investováním v některých oblastech, především těžkého průmyslu, ukazují, jak nutné je pokračovat v posílení čínské struktury směrem k vyspělým zemím, včetně posílení službového sektoru. Nadměrná míra investic, která je z  dlouhodobého hlediska světově unikání, protože se blíží 50% HDP, i  když je financování z  domácích (resp. národních) úspor, ukazuje obavy, které se v souvislosti s analýzami čínské ekonomiky objevují stále častěji – obavy z přehřátí ekonomiky a vzniku bublin, které by mohly čínskou ekonomiku velmi zbrzdit, ale bezesporu by měly dopad na celý svět. Čínská ekonomický růst je tak sice stále impozantní, ale je nevyrovnaný jak z hlediska strukturálního, tak i ze širšího pohledu makroekonomického. Jak ještě dále uvidíme,

77

čínská vláda si je této nerovnováhy vědoma a akcentuje ji v závažných dokumentech, jako je 12. pětiletka – nicméně naplňování zůstává prozatím za očekáváními. Nejde ale zdaleka jen o  problémy čistě ekonomické. Čínský rozvoj je doprovázen silnou nerovností, která má i svou dimenzi regionální, která již byla naznačena. To si opět čínská vláda uvědomuje, a některé návrhy geo-strategické povahy jako je oživení projektu Hedvábné stazby (res. Ekonomického pásu) počítají se silnějším zapojením zaostalejších oblastí vnitrozemské západní Číny. Vysoká je ovšem i míra nerovnosti měřená Gini koeficientem, zde se Čína pohybuje na úrovni srovnatelné s USA či s Ruskem. Vysoká míra nerovnosti je nejen ekonomicky neefektivní, ale samozřejmě vyvolává i sociální odpor a snižuje legitimitu jakéhokoliv režimu. Spolu s  rozšířenou korupcí se vytváří nebezpečný výbušný koktejl, který ohrožuje monopol komunistické strany Číny. Protesty, stávky a další formy nespokojenosti obyvatel jsou v Číně velmi rozšířené, navzdory tomu, že o nich nemáme adekvátní zprávy. Je ovšem jasné, že nerovnost a korupce jsou potenciální značně destabilizující faktory a jejich vyřešení, resp. zmenšení patří k prioritním úkolům nově zvoleného (v roce 2013) čínského vedení. Problémem je rovněž demografický vývoj, neboť politika jednoho dítěte sice zbrzdila masivní populační nárůst, který vidíme např. v Indii, ale zároveň demografický vývoj deformovala. Čínská populace se tak ocitla v  podobné situaci jako země vyspělé, tedy se stárnoucí populací a  v  mladších věkových kategoriích i  s  velkou nerovnováhou mezi muži a  ženami, která vede k tomu, že miliony čínských mužů si nebudou schopni najít partnerku. V této souvislosti již řada „sousedních“ zemí vyjádřila obavy ohledně pašování žen právě do Číny. Čína má ještě značný prostor pro nárůst produktivity, takže obavy, že jedno dítě neuživí dva rodiče jsou zcestné (tento problém existuje spíše v závislosti na pojetí sociálního systému a jeho financování, tj. redistribuce), nikoliv tom, že ekonomika, která je stejně stále méně náročná na práci nebude disponovat dostatečným množstvím pracovní síly… Stranou nesmí zůstat ekologická zátěž. Stav životního prostředí je poškozován jak typem čínského rozvoje, který je silně industrializační – Čína si vlastně prochází zrychlenou industrializací, která má své surovinové nároky, ale také ekologické dopady, které jsou rovněž spojeny se značným rozvojem infrastruktury, především automobilové dopravy, přičemž poptávka po energii stále roste. Čína již předehnala Spojené státy jako největší importér ropy, část ale jde i na vrub nárůstu těžby břidličného plynu v USA. V energetickém mixu Číny dominuje uhlí, ze zhruba 70%, což je další prvek, který neúměrně zatěžuje životní prostředí. Tabulka 3 Struktura čínské ekonomiky Zemědělství (A)

Průmysl (I)

Služby (S)

Podíl na HDP

10

45

45

Podíl na zaměstnanosti

35

30

36

Zdroj: CIA Factbook

Jak vidíme z tabulky, která osvětluje strukturu čínské ekonomiky, Čína stále stojí před úkolem zefektivnit své zemědělství a následně přesouvat pracovní sílu do dalších sektorů. Prozatím to byl především průmysl, který tuto uvolněnou pracovní sílu – podobně jako v Anglii v 19. století při počátcích industrializace a kapitalismu – nasával. Přestože je čínská struktura neporovnatelně lepší než indická, přeci jen je na první pohled patrné, že se jedná o strukturu neusazenou, nezastabilizovanou, která předvídá značné pohyby jak pracovní síly, tak i kapitálu mezi sektory. Čínu tedy čekají další dekády zlepšování její ekonomické struktury směrem k vyspělým zemím, i když nelze očekávat (a zřejmě by to ani nebylo žádoucí), aby se razantněji snížil podíl čínského průmyslu na HDP. Druhý pohled na čínskou ekonomiku nabízí tzv. dekompozice HDP, kdy se rozebírá důležitost jednotlivých složek HDP dle keynesiánské metody. Analyzuje se tedy podíl spotřeby domácností, vládních výdajů, investic a čistého exportu. Čína je považována za zemi, která roste dominantně díky čistému exportu. Je nepochybně pravda, že Čína je největší světový exportér,

78

a proto má takovýto pohled určité opodstatnění. Nicméně, je třeba vzít v úvahu, že čínský přebytek běžného účtu se zmenšuje a zmenšuje se i přebytek běžného účtu. Použijeme-li srovnatelný ukazatel přebytku v % k HDP, pak je Čína na úrovni 2,7%, zatímco Německo, tedy země vyspělá v  jiné fázi rozvoje, má přebytek 2,5x! vyšší! To jistě není normální situace a  bylo by třeba provést analýzu německé pozice především vzhledem k fungování eurozóny, což ale není účelem tohoto článku. Proto jen znovu zdůrazněme, že i když Čína je exportně silná a dosahuje přebytků v  obchodní bilanci, zvyšují se dynamicky její importní potřeby. Ty mají souvislost jednak s rostoucí životní úrovní, kdy může bohatnoucí střední třída požadovat spíše západní zboží, jednak se situací, kdy je Čína závislá na dovozu surovin, či obecněji primárních komodit i dalších statků pro svou výrobu. Tento trend je důležitý rovněž pro pochopení návrhů reforem zakotvených např. ve 12. pětiletce. Jak už bylo naznačeno, hlavním hnacím motorem čínské ekonomiky jsou investice. Oproti investicím, která se těsně přibližují hranici 50% nestojí sice dovoz úspor – i  tak neuvěřitelnou míru investic dokáží Číňané pokrýt z  vlastních obrovitých národních úspor. Ale: je zde problém s nevyrovnaností tohoto typu růstu. Udržovat dlouhodoběji takto obrovskou míru investic je značně rizikové, je to opravdová jízda na tygru, kdy ekonomice hrozí bubliny a přehřátí. O nadkapacitách již byla řeč, v ekonomice se tak může zvyšovat neefektivita, která se následně může projevit v nárůstu špatných úvěrů, především na úrovni jednotlivých regionů. Sama čínská vláda si nevyrovnanost tohoto typu růstu dobře uvědomuje a v klíčových dokumentech navrhuje vylepšení. Tato vysoká míra investic je doprovázena malými vládními výdaji (malými bezesporu v evropském měřítku), a velice nízkou spotřebou domácností. Bez přehánění tedy můžeme říci, že Čína a Spojené státy mají do určité míry zrcadlovou ekonomickou strukturu: na jedné straně přehnaný konzum na dluh, na straně druhé vysoké úspory a zadržování výdajů, na jedné straně deindustrializovaná ekonomika, na straně druhé ekonomika s  velkým průmyslovým sektorem, který má v některých oblastech (hlavně těžký průmysl) i značné nadkapacity. Navýšení spotřeby domácností je nutné nejen z  hlediska makroekonomického vybalancování, ale má i svůj silný sociální a politický podtext. Bez politických reforem je možno čínskou cestu rozvoje hodnotit jako určitý druh pragmatické smlouvy mezi vládnoucí komunistickou stranou a mezi obyvateli: vládněte, když se nám povede lépe. Nutnost zvyšování životního standardu je jasná, ale její překážky: od korupce, po znečišťování životního prostředí a také podspotřebu většiny čínských domácností, včetně nedostatečného sociálního zajištění jsou také jasně patrné. Čínu tak čeká velký národohospodářský obrat. Jeho rizikovost je značná, jak dále uvidíme, i  kromě toho, že o  podobný manévr se na konci 80. let pokusilo také Japonsko. To bylo pod tlakem USA, aby apreciovalo kurz své měny, yenu, podobný tlak zažívá také dnes a denně Čína. Japonský pokus o reorientaci ze strategie export-led growth (růst tažený exportem) tvrdě nevyšel a Japonsko se ocitlo ve dvou ztracených dekádách. Tato zkušenost je velice silná a čínské vedení si ji bezesporu uvědomuje. Co je tedy potřeba udělat? Jedním z kroků je snížení vysokých čínských úspor (především domácností) s cílem, že se přesunou do spotřeby. Je tu ale několik ale… snížení míry úspor domácností předpokládá prohloubení sociálního systému. Neboť Číňané spoří nejen proto, protože konfuciánství je takto orientováno, ale také proto, že nemají jistotu zajištění v případě nemoci, ve stáří apod. Rozvoj základní sociální sítě, řekněme bismarckovského typu, zde může výrazně prospět přesměrovat výdaje na spotřebu, která je podhodnocená a zároveň progresivně zvýšit kvalitu života běžným Číňanům. Uvědomme si nicméně, že hovoříme o obrovitém a obtížném úkolu – vytvořit sociální síť pro nejlidnatější stát na světě, který má přes 1,3 miliardy lidí! Kromě toho, i když se zvýší spotřeba (čemuž prozatím bohužel nic nenasvědčuje, čínská spotřeba je okolo 36% HDP, což je na úrovni poloviny vůči USA, zatímco obvykle mají evropské vyspělé země cca 58% HDP), je potřeba, aby bylo poptáváno domácí čínské zboží. Jinak by se totiž obchodní přebytek Číny spolu s národohospodářským obratem mohl velmi rychle dostat do deficitu. Pokud má být ale zboží určeno na domácí trh, znamená to opět změnu podnikové struktury. Pravděpodobnou další oligopolizaci, ke které již čínská vláda opakovaně sáhla v předchozích ob-

79

dobích, ale také lepší reflexi domácích potřeb obyvatel, tedy nové tržní struktury, včetně malých a středních firem. Takovýto manévr je nejen nesmírně riskantní, ale stále je tu ona japonská negativní zkušenost. Pro provedení tohoto typu obratu musí nutně čínská ekonomika zpomalit – nelze přehazovat výhybku v plné rychlosti – a to je další moment, který u čínských představitelů může vyvolávat paniku. Jejich politická legitimita je do značné míry spojená právě s ekonomickým růstem a s tím, že se zvyšuje životní standard, i když velmi nerovně. Ekonomické zpomalení Číny je sice zakotveno ve 12. pětiletce, nicméně růst je stále vyšší než plánovaný. V tomto kontextu to ale nelze považovat za úspěch, spíše za veliké obavy ze zpomalení ekonomiky, které jsou bohužel, jako konstatuje N. Roubini provázeny dalšími a dalšími snahami o udržení růstu úvěrovou (dluhovou) cestou, která samozřejmě může přiživit bubliny. K obratu je proto potřeba velké politické odvahy a odhodlání, podobné jako u Teng Siao Pchinga, když začal operovat politikou otevřených dveří, tolik odlišnou od dlouhodobé čínské tradice. Soupis priorit, resp. výzev pro budoucí období, najdeme hned ve dvou klíčových dokumentech. Jedná se jednak o již zmiňovanou 12. pětiletku, platnou do roku 2015. V ní je kladen důraz na zpomalení ekonomického růstu (s přesnými čísly, kterých je pětiletka plná, je to skutečně analytická dokument), restrukturalizaci ekonomiky, zvýšení sociálních standardů,větší rovnost a lepší stav životního prostředí. 12. pětiletka tedy jasně pojmenovává problémy současné Číny a také navrhuje řešení. Hlavním problémem zůstává nedostatečný pokrok především v oblasti zvýšení spotřeby domácností a  poklesu vysoké míry úspor. Vzhledem k  tomu, že období 12. pětiletky se pomalu chýlí ke konci, nejsou výsledky přesvědčivé. 77 Závěry Třetího pléna78, které se konalo krátce po obměně čínského vrcholného vedení, jsou širší, neboť se tak jako pětiletka netýkají dominantně ekonomického vývoje. Nicméně i  zde najdeme výroky tvrdící, že Čínu čekají výzvy srovnatelné s počátkem Tengových reforem let 1978/79. Je zde vyjádřena rovněž obava, aby Čína nespadla do pasti tzv. středně-příjmových zemí, které se sice vymaní z chudoby, ale nejsou schopny „přeskočit“ do stádia s vysokou přidanou hodnotou a zůstanou zakleté ve fázi důraz na efektivnost a nízkou úroveň mezd, což dále brzdí rozvoj země. I  v  závěrech Třetího pléna se akcentují reformy, které mají zvýšit životní standard. Je zřejmé, že analýza situace i priority jsou jasné, zbývá jen „maličkost“ – naplnit je. Čína ovšem pokus o svůj interní obrat neprovádí ve vzduchoprázdnu. Naopak, ovlivňuje a sama je ovlivňována dynamicky vývojem světové ekonomiky a samozřejmě také geopolitickým faktory. Právě mezinárodní vztahy se dostávají jednoznačně do stádia chaosu a zbývá otázka, zda je to chaos zamýšlený (např. k prodloužení hegemonické pozice), nebo je následkem intenzivní dynamiky, sociálních pohybů a rozvoje moderních technologií. Proto alespoň stručný pohled na vliv Číny ve specifických uskupeních/organizacích, včetně čínského plánu obnovy Hedvábné stezky (po zemi, i po moři). Jednou z větví spolupráce je Šanghajská organizace spolupráce, kde Čína kooperuje s Ruskem. Vztah těchto dvou velmocí se dále také odráží ve skupině BRICS. Čína v květnu uzavřela ekonomicky zajímavé kontrakty s Ruskou federací na dodávky zemního plynu, v rámci ŠOS dochází již dlouhodobě ke spolupráci v oblasti, kde se zájmy (resp.) obavy Ruska a Číny stýkají: tedy potírání terorismu a separatismu. Tato kooperace také slouží oslabení vlivu Spojených států ve střední Asii. Budoucnost dosti heterogenní skupiny BRICS ukáže do značné míry setkání v červenci tohoto roku. Pokud skupina BRICS nebude schopná vytvořit si vlastní struktury, včetně (a především) vlastní banky, zůstane pouze zajímavou platformou, která sice může kritizovat současný ekonomický pořádek, ale jejíž vliv je omezen. I  zde je ovšem třeba podotknout, že bez Číny by BRICS nebyla příliš významná. Čína uvedla své představy o podobě budoucího měnového systému dnes již slavným článkem guvernéra Čou, ve kterém se vracel ke Keynesově ideji nadnárodní měny bancoru. Ta ovšem mezinárodně větší odezvu, kromě akademické, nenalezla, 77

V angličtině je možno se seznámit s celým textem 12. pětiletky, např. zde: http://cbi.typepad.com/china_direct/2011/05/ chinas-twelfth-five-new-plan-the-full-english-version.html

78

Závěry z Třetího pléna je možno přečíst si např. zde: http://chinacopyrightandmedia.wordpress.com/2013/11/12/ communique-of-the-3rd-plenum-of-the-18th-party-congress/. Existuje velké množství analýz a rozborů, např. zde: http://www.apcoworldwide.com/content/PDFs/apco-chinas-third-plenum.pdf

80

a  proto Čína postupně směřuje k  vyššímu využívání svého yuanu ve formě internacionální měny. Právě Hong Kong zde slouží jako místo pro tento „experiment.“ Také ve skupině BRICS Čína uzavírá stále více kontrakty ve své měně a je jen otázkou času, až se yuan začne silněji také prosazovat ve světových devizových rezervách. Samostatný rozbor by si zasloužila tzv. G2, zkratka, kterou používá např. Z. Brzezinski, vyjadřují propojení mezi Spojenými státy a Čínou. Osobně používám pro stručný popis tohoto vztahu pojem „parazitická symbioza“. Velmi hrubý ekonomický přehled ukázal, že řada makroekonomických indikátorů je mezi Čínou a USA zrcadlově obrácená – struktura ekonomiky, míra úspor, investic, export…. Pokud se ovšem Číně její obrat zdaří, přestane být „alter egem“ Spojených států a její role v celé světové ekonomice se velice promění. Nutně se objevuje otázka, kdo pak bude věřitelem Spojených států (Čína je největší zahraniční věřitel), a jak Čína naloží se svými obřími devizovými rezervami… otázek může vyvstávat nekonečné množství. Nelze ale pominout vývoj zcela aktuální. Ten zahrnuje americké snahy o rozšíření svého (především ekonomického) vlivu pomocí smluv TTIP a TPP, tedy tzv. transatlantického partnerství (dohody, jejíž jednání z velké části probíhají utajeně, s EU) a transpacifického partnerství. Opět není prostor na podrobný rozbor těchto návrhů, ale při pohledu na mapu vidíme, že tyto dohody obkličují Rusko ze strany jedné a Čínu ze strany druhé. Především se v rámci TPP snaží dostat pod svůj vliv země jako Japonsko či Austrálie, které se v posledních letech staly významnými čínskými obchodními a investičními partnery. Kromě toho v oblasti střední Asie Rusko nastartovalo svůj projekt Euroasijské unie, který je ovšem z hlediska ekonomických dopadů skrovný a jeho cíle budou spíše oblasti kulturně-hodnotové a geopolitické. Přesto Čína musí reflektovat, že v jejím okolí dochází k takovému pohybu. Sama Čína na vytváření těchto (nejen) obchodních bloků zareagovala s relativním zpožděním, když až na konci minulého roku ohlásila plán na tzv. ekonomický pás, resp. obnovu Hedvábné stezky, a to jak po souši, tak po moři. Přesné informace o „trase“, jejím účelu apod. ještě nemáme, nicméně se zřejmě bude jednat o  obchodně-investiční pás navazující na starou Hedvábnou stezku (a tedy obcházející Rusko). V cestě po moři nicméně hraje důležitou roli Krym, kde Čína plánuje značné investice. Tento čínský přístup je typický svou neideologičností, na rozdíl od neoliberálních TTIP (a  TPP) a  specificky rusko-konzervativní Euroasijské unie, zde těžko budeme hledat stopy nějaké ideologické zakotvenosti. Kromě zajištění toků zboží a  surovin, může Čína tímto plánem, k jehož precizaci postupně dochází, dosahovat několik cílů najednou. Jedním z nich je stabilizace a ekonomický vzestup oblastí západní Číny, ze kterých stezka, resp. pás budou vycházet. V další řadě jde o stabilizaci oblasti střední Asie, kde měly i Spojené státy své velké plány, které ale Čína přebila finančně. Jistě stojí za pozornost, že čínští představitelé vyhlásili, že členství v Euroasijské unii nepřekáží účasti v ekonomickém pásu a že tento čínský projekt není v žádném případě rivalitním vůči ruským plánům v oblasti. Na dosavadní průběh reforem a na veliké výzvy, které Čínu čekají v mnoha oblastech: od ekonomiky, po oblast životního prostředí až po geopolitiku, se také můžeme podívat z větší výšky. Představuje Čína alternativu vůči současnému systému? Nebo se „pouze“ zformoval systém státního kapitalismu, který nejlépe odpovídal tomu, že se Čína integrovala do systému světové ekonomiky se zpožděním, ale zároveň i na počátku procesu globalizace? Představuje Čína odlišný model a jiná hodnotová východiska než tzv. Západ, nebo se – jak často tvrdí Američané – snaží být jen vítězem staré známé hry?

Literatura: CIA Factbook: China Švihlíková, I.: Čínská ekonomická a energetická strategie, Doktríny mocností a nejdůležitějších aliancí na počátku 21. století, Professional Publishing, 2011. Švihlíková, I.: Globalizace a krize, Grimmus, Všeň, 2010. Švihlíková, I.: Velký čínský obrat, Britské listy, 7.6.2013. http://www.blisty.cz/art/68813.html UNCTAD: World Investment Report, 2014 WTO: Trading Profiles, 2014

81

Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce.

Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová Redakce textu: Stanislav Stach Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová, Martina Donátová Tisk: Amos Typografické studio ISBN: 978-80-904755-8-8 Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2 Praha 2014 www.rmv.cz vydání první

www.rmv.cz