Rada pro mezinárodní vztahy
PRACOVNÍ SEŠIT 2013
Obsah Problematika Zahraniční rozvojové spolupráce, migrace a rozvojových zemí Prof. Darko Tanasković – Turkey and the Balkans Prof. Predrag Simić – Serbia: Continuity and Change after 2012 Elections Ivan Dobeš – Montenegro in the Process of EU Integration Stanislav Stach – Závěry konference „O Balkánu“ 12. 11. 2013 Eva Petrlová – Bosna a Hercegovina a její proces (ne)členství v Evropské unii Jozef Špánik – Evropský rozvojový fond Jozef Špánik – Finanční nástroje vnější spolupráce EU Stanislav Stach – Valné shromáždění OSN o migraci a rozvoji
Problematika Evropské unie Miloslav Had – Kam spěje EU
Problematika Zahraniční rozvojové spolupráce, migrace a rozvojových zemí
Turkey and the Balkans Prof. Darko Tanasković The region of the Balkans is the third regional priority of Turkey according to the coordinates of the new “strategic depth” doctrine elaborated by its minister of foreign affairs Ahmet Davutoğlu, two others being the Middle East and the Caucasus. Although the world media and expert circles devote less attention to the active Turkish approach in the Balkans and to the region itself than is the case with the Middle East, or the Caucasian, the estimates that this region is in a certain sense the most important from the Neo-Ottomanist point of view can be heard with increasing frequency (see e.g. S. Constantinides, “Turkey: The emergence of a new foreign policy – the Neo-Ottoman model”, Journal of Political and Military Sociology, 1, 1996, p. 3). This lessened interest for analytical monitoring of the Turkish approach to South Eastern Europe stems from several reasons. Firstly, there is a belief in the West that its ally Turkey, being a secular Muslim country with extensive experience in the region, can be a useful complementary factor to the EU and US involvement, with Turkey’s comparative advantage being the existence of Muslim population in some Balkan countries. Despite the appearance and a certain influence of Arabian (Wahabi) and Iranian Islam in the Balkans during and after the wars in former Yugoslavia which cannot be disregarded, all serious and impartial expert estimates agree that, for Balkan Muslims, Turkey remains the Number one address in the Islamic world. The events of recent years confirm this beyond any doubt. It is indicative that at the end of 2009, Iran already started exhibiting certain nervousness in diplomatic contacts regarding prominent Turkish activism among Balkan Muslims. The USA now turning to other, global priorities, with only a limited and selective focus on the region of South Eastern Europe, find it convenient to leave the Balkans to the attention and control of Turkey, which they believe capable of organising the region in line with general American projections for the future. Washington still believes that Turkey’s regional interests also fit within the framework of these projections. Since the overall security situation in the Balkans, unlike the Middle East or the Caucasus, and despite all unresolved contradictions and remaining uncertainties following the conflict in Kosovo and NATO intervention against Yugoslavia, is now relatively stable and no open conflict or a change of borders are expected, the relationship to all these factors, including the increasing Turkish activism, is perceived as a component of further stabilisation. Turkish diplomacy, naturally, strives to give this the appearance of truth. The benevolent stance to Turkish ambitions in the Balkans is also motivated by compensatory inclinations. Namely, it is considered that a more important role in the Balkans might be a kind of “consolation prize” for Turkey’s unsuccessful efforts to integrate into the EU, and it would also strengthen Turkey’s position as a regional leader in privileged partnership with EU, especially given that the road to Euro-integration for other countries in the region, with the exception of Croatia, might be of indefinite length. There has even been mention of the year 2020 as a deadline for Euro-integration. The fact that Turkey is a NATO member gives it additional regional credibility, since it is envisaged that the Pact will extend to include most countries in South Eastern Europe, and definitely those where Turkish policy is embraced most whole-heartedly (B-H, Albania, Macedonia). Unlike their dithering about the sustainability of their full partnership with Ankara in the Middle East and in the Caucasus, the US and their closest European allies still perceive Turkey as an ally and a useful “contractor” in the Balkans. This is why they have so far allowed Turkey to continue its activities in peace, without too much publicity, sheltered by unspoken “political correctness”, working through institutionalised forms and channels of regional cooperation. The fact that the subjects in international community whose judgement Turkey especially cares about consider Turkey a legitimate and reliable factor of peace, stability, and development in the Balkans (and we mustn’t forget that the Balkans are a part of Europe) must be a strong motive for the foreign policy of this geographically mostly Asian country to feel the Balkan region as its practical and symbolic priority. To understand the Neo-Ottomanist perception of the Balkans, even more important than all the practical aspects is the need to understand what this region represents to the newly-awakened heirs of the Ottoman Empire in symbolic terms. If we fail to understand this, all the rational and logical conclusions drawn after observing the surface, monitoring events, and impartially considering all the facts, might miss their mark – Neo-Ottomanism. The most important thing here is not the Balkan region itself, but the Turkish, or Neo-Ottomanist perception of the Balkans. And it is this perception which makes the region more important than both the Middle East and the Caucasus, since it gives the region the central position in the Neo-Ottomanist definition of modern Turks’ own identity as both legitimate heirs to the glory of an authentic Asian Muslim Empire and, not any less, indigenous Europeans. Both Kemalist and Islamist political and intellectual elites have long been equally fond of the idea of the Balkans, the Ottoman Rumelia, and not Anadolia, being the cornerstone of civilisational identity in Turkey which allows them to make the transition to universal modernity. Remote, mythical, Asian origins which lie at the foundations of the nationalist idea of Pan-Turkism and the abstract global Pan-Islamic
6
Community (Umma) haven’t completely disappeared from the horizon of the collective definition of self of the polyvalent Turkish nation, but have been gradually pushed into the second position and have faded beside the perception of Rumelian roots to fully-fledged, albeit occasionally disputed Turkish “European citizenship”. The Balkan region, as the legacy of Ottoman Rumelia, is the key in the shaping of the concept and policy of Neo-Ottomanism. The Balkan region is not just one of the several which comprised the Ottoman Empire and which Turkey is now returning to in its foreign policy, but also a home, core region of the formation of the Neo-Ottomanist view of themselves and the world. Here is how economic historian and writer Mehmet Ali Kiliçbay expresses this in an essay entitled “We are, indeed, Europeans” about the Turkish position regarding the war in B-H: “Turkey is to a greater extent the product of the Balkans than it is of Central Asia. [...] In our country today there are, of course, people whose ancestors came from Central Asia, but there are also those whose ancestors came from the Balkans. Which of these groups is the more numerous? No doubt, the latter. This is an unavoidable and undeniable second pillar of Turkish European identity. The Balkans left deep marks etched in the Turkish ethnic, cultural, and social being. [...] This is why Bosnia is important. We shouldn’t fool ourselves! The drama in Bosnia is not the result of a Christian-Muslim conflict. Even if it were, Bosnia is not the only place where Muslim blood is being shed. Those who do not raise their voices in protest over the Iran-Iraq war, the civil war in Afghanistan and Algeria, the inter-Armenian war, the bloodshed in Indonesia and in the Philippines... have no right to speak against the shedding of Muslim blood in Bosnia. The conflicts in Bosnia are also not a clash of civilisations. This is no wrestling match between the East and the West. Between the three nations, who eat the same food, sing and listen to the same songs, speak the same language, and intermarry, there are no civilisational and cultural differences. Different religions do not mean different civilisations. Those who remain unconvinced should be reminded that Croats and Serbs, who share the same religion, also kill each other. The war in Bosnia is an effort to throw Turkey out of Europe and to send it East, to banish it to the East to which it has never belonged and which it has always considered peripheral. It is a fateful war, waged against us by fascists to avenge themselves for Kosovo. We are from the Balkans, we are Europeans. Denying our own identity can bring no good to anyone” (M. A. Kılıçbay, Biz Zaten Avrupalıyız, Istanbul, 1997, p. 17–18). This long quote can hardly put it any more eloquently! It is better than any involved argumentation, characteristic of the scientific method, to shed light on the position of the Balkans in the identity discourse of NeoOttomanism, and the attitude to the war in B-H which is derived from it, and which was the foundation and the guiding principle of the selective but consistent Turkish policy to the protagonists of the dramatic events in the region of former Yugoslavia. Davutoglu’s doctrine of “strategic depth” is based on the same values and ideas. Davutoğlu himself also once said that “The Ottoman Empire was primarily a Balkan country” (see H. Çelik, “Türkiye Balkanlar’da yeniden oyun kurucu olmak istiyor”, Posta, 1. 2. 2010). This is the logical sequence Neo-Ottomanists employ: The Ottoman Empire was a Balkan country. Turkey is the heir of the Ottoman Empire. Turkey is a Balkan country, the Balkan Peninsula is a part of Europe, and Turkey is a European country. Muslims in the Balkans are the pillar of Turkish European identity. Destroying the Balkan Muslims is aimed at destroying the European identity of Turkey. Turkey cannot just quietly watch and do nothing. There are millions of Muslims who originally came from the Balkans in Turkey, and they are clamouring that something be done. Turkey has both the responsibility and the obligation to get involved and it is doing so. The manner and means of Turkish action are adjusted according to the circumstances. But the goal does not change: to turn the Balkan region into a new, stable Rumelia. The new Rumelia is knocking at the gates of Europe, but is refused entrance. Outside the gates, Rumelia is left with/to Turkey. This seems like a simplified, even implausible scenario. It will most likely not be completely actualised, but it is quite certain that Neo-Ottomanism has quite deliberate and serious aspirations to making it happen. This creates an obligation for Neo-Ottomanism to be taken seriously, primarily in the Balkan countries, and preferably also in Europe, to which the Balkan region, unlike Turkey, definitely belongs. A critical approach to the Neo-Ottomanist perception, and especially its political operationalisation, of the fact that there have been several –century-long and multiple connections between the Balkan nations and the Turks in history, should never question this fact. It is undeniable. By denying the real civilisational connections of the Balkans with the cultural heritage of the Ottoman Empire, a denial of Neo-Ottomanist ideological and political capitalising on these facts would just be unconvincing and transform into an equally untenable counter-ideology. And yet there have been such attempts among the Balkan critics of Neo-Ottomanism. These critics, among other things, criticised renowned Bulgaria scholar Marija Todorova for the theses expounded in her well-known study Imagining the Balkans (the following quotations have been taken from the foreword of the second edition of the translation into Serbian from 2006 and from the 2009 English edition of the book published by OUP). Todorova was especially criticised for believing that the Balkans is not just a Byzantine
7
but also Ottoman legacy, and her statement that the Ottoman Empire cannot be defined as colonialist, in the manner of France or Great Britain, and that therefore the fight of the Balkan nations for liberation from the Ottomans cannot be defined as de-colonisation, has also been challenged. Needless to say, these and some other concepts in Balkanologist Marija Todorova’s vision, keeping in mind the world-wide reputation of this scholar, were warmly welcomed by Turkish Neo-Ottomanists and their non –Turkish sympathisers and taken as confirmation of their views. For example, a Mr. Atanas Vangelis, dubbed “an informal leader of Macedonian anti-national youth”, quoting Todorova, suggests in Skopje’s Globus that we should no longer speak of “the Ottoman legacy in the Balkans”, but instead of “the Ottoman legacy that is the Balkans” (see Courrier, 1007, 18. 2. 2010, p. 18). But if accepted without the burden of ideology, it is precisely these qualifications by Marija Todorova that provide the most convincing argumentation for forming a suitable and balanced view, both of the component of Ottoman legacy/heritage in the Balkan culture, and of the Neo-Ottomanist political aspirations justified through ideological instrumentalisation of the fact that such heritage/legacy exists. Marija Todorova also remarks that half a millennium of Ottoman power in the peninsula also brought it both its name and the longest period of political unity in its entire history (Imagining the Balkans, foreword to the Serbian edition p. 26), which is a most convenient statement for Neo-Ottomanists, given their idea that it would be in the best interests of the region to somehow recreate this unity in the present circumstances. The mention of the need to study “the mechanism of the Ottoman legacy and its continuity in the sphere of politics, culture, society and economy, where it has proved to be quite persistent” (Ibidem) also met with NeoOttomanist approval. The proponents of Neo-Ottomanism, just like the majority of its opponents, however, fail to note the pervasive line of reasoning in the analytical procedure Marija Todorova uses to examine the above-mentioned “mechanism of the Ottoman legacy“. Todorova focuses on the different ways this legacy is perceived, and this perception means “on the one hand, an interaction between the past, continuously returning and accumulating, and the equally persistent and numerous perceptions held by the generations of people who redefine and re-evaluate this past, on the other hand. In other words, it is not a question of reconstructing the past, but of constructing the past through historiography, prose, newspaper articles, and everyday discourse”, (Imagining the Balkans, foreword to Serbian edition, p. 27). This is, in fact, Todorova’s perception, and a construction of ideas, which is something every one of us is fully entitled to, and not a reconstruction that Neo-Ottomanists aspire to achieve by political and other anti-historical means. After the period between 1912 and 1923, “the common terminus post quem[...]the Ottoman period in the self-consciousness of the Balkan political elites became only a matter of historical reflection“(Imagining the Balkans, p. 170 English edition), while “thereafter it [The Ottoman legacy] was relegated to the realm of perception” (Imagining the Balkans, p. 181, English edition). There followed an entire century during which “The countries defined as Balkan (i.e., the ones that participated in the historical Ottoman sphere) have been moving steadily away from their Ottoman legacy, and with this also from their balkanness, a statement that is devoid of any evaluative element” (Imagining the Balkans, p. 183, English edition). Balkan countries readily renounced any pretensions to the Ottoman past, and “saw Turkey as its legitimate heir. Therefore, when dealing with Turkish nationalism, they often ascribe to it imperial, Ottoman ambitions. At the same time, despite the refutation of the Ottoman imperial past, the Turks still view themselves as its genuine successors. The present active Balkan policy of Turkey, which is articulating its geopolitical interests in the form of protection over Muslims, certainly does not help refute these perceptions” (Imagining the Balkans, p. 178, English edition). There is simply no need to add anything to the above. A century ago history took a certain direction. Is there any logic in attempting to change its direction through political activity, and through a random ontologisation of our own subjective perceptions and interests, and not actual facts and relations? One should be careful when using certain terms and concepts, and serious books should be read in a careful and responsible manner. Marija Todorova’s arguments are convincing in support of her conclusion that the Ottoman Empire was not a classic colonialist empire, and that thus the struggle of different nations to be free of it is not the same as the process of decolonisation. Nowhere in the book, however, does the Bulgarian scholar question the liberating character and outcome of that struggle. Looking back on the past in ideological terms, but looking towards the future in terms of interests, Turkish Neo-Ottomanist foreign policy in the Balkans began systematically to revise and change history since 1980s. A thorough discussion of Turkey’s activities toward any individual Balkan country, or selectively, towards the ethnic and religious communities living in each, would go far beyond the scope of this general discussion of Neo-Ottomanism. We shall therefore add just a few general remarks in the pages to follow. But first, it would not be amiss to repeat a basic assumption that the Neo-Ottomanist policy in the Balkans systematically relies on the Muslim communities in the region, seeing its own chance to establish influence in the region, and beyond, in boosting their strength. Everything else is instrumentally aligned in relation to this pivotal premise
8
and has no independent value of its own. In his extensive work Strategic Depth, Ahmet Davutoğlu provides a detailed and comprehensive explanation of this moral and geopolitical priority in Turkish foreign policy. Recalling that during the Post-Ottoman era there was systematic destruction of Ottoman cultural heritage and eradication of its spiritual legacy in the Balkans, which was something weak Turkey could not prevent at the time, Davutoğlu concludes that this process had gone the furthest in Greece and Bulgaria (p. 54). This is precisely why it is necessary to focus on the “two traditional pillars of Ottoman-Turkish policy, the Bosniaks and the Albanians” (p. 316). It was no accident that these two nations, which had become very influential during the times of greatest Ottoman power, were hit the hardest during the decline of the Empire and after its fall, remarks the architect of the Neo-Ottomanist revival. The future of Bosniaks and Albanians, both geo-culturally and geopolitically, has the “status of the key to the Balkans” (p. 317), and Turkey must therefore ensure that this future be as certain and bright as possible. This kind of effort is not just an unalienable responsibility and a burden for Turkey, it is also “the most important means of establishing the zone of Turkish influence” in the Balkans. A strong Albania and Bosnia, whose ranks Kosovo might now join, are of particular interest for Turkey, since they would be the only means to “counter the Russian (through Serbs and Bulgarians) and German (through Croats and Slovenians) influence in the region” (B. Devlen, „Balkanlar ve Türk Dış Politikası“, Balkan Strateji, 1, 4, 2010, p. 12). “For Turkey, the crescent going South-West and stretching from Bihać, through Central and Eastern Bosnia, via Sanjak, Kosovo, Albania, Macedonia, the Karjali region, and all the way to Eastern Thrace is the geopolitical and geocultural jugular of the Balkans”, says Davutoğlu explicitly. Since during the Bosnian war the Serbian intention was precisely to sever this line, everything that could possibly be done was to be done to hold it and lend it strength. It therefore follows that leaving almost the whole of Eastern Bosnia to the Serbs was, according to Davutoğlu, a dangerous thing, not just for the balance in Bosnia but for the entire region. If the connection between Sanjak, Kosovo, and Bosnia were completely severed, Bosniaks would be abandoned to the Croatian influence, and Sanjak and Kosovo (exclusively) to that of Serbia. It was of utmost importance, emphasizes the Turkish minister, to preserve at least the existing corridor near Goražde (p. 306). In harmony with this view of priorities in the region, Turkey steadfastly supported the Muslims in BosniaHerzegovina/Bosniaks during the Yugoslav crisis. This is a well-known fact and there is no need to present additional information or arguments to demonstrate it. Turkish authors and officials do not deny this obvious partiality, but they interpret it as a constructive stand in the circumstances when the regional balance was allegedly disturbed by an unequal war between Serbs and Bosniaks, and later between Serbs and Albanians in Kosovo. By recognising all newly-created states and consistently supporting their survival, it is claimed, Turkey strove for a peaceful resolution of disagreements, which was also the aim of its unsuccessful urging for a timely international intervention and putting an end to the bloodshed in B-H. To gain more insight into the essential continuity of Neo-Ottomanist logic of legitimising Turkey’s approach to the events in the Balkans, it might be interesting to read the representative work entitled Identity and sovereignty in the Balkans (Istanbul, 2005) by political scientist Şule Kut, a scholar who has been working in this field for years, and, according to some established academic divisions, is of the so-called Pro-Western orientation. She not only searches for the root of Balkan trouble in the region’s past (= “historical depth”), but she even recognises a consistent link between Ataturk’s principle of securing peace at home and in the world, on the one hand, and the unambiguously one-sided, self-serving, and interventionist position of Turkey during the Yugoslav crisis, on the other. Despite the appearance of radical Arab-style Islam of the Wahabi and Neo-Salafi type in the region of former Yugoslavia during the war in B-H and the efforts to consolidate its position in time of peace with ample financial support from Saudi Arabia and other Islamic centres, and regardless of Iran’s unmistakable interest in Balkan Muslims coupled with its concrete organisational and propaganda efforts, most experts in Balkan Islam have no doubt about the dominant influence of Turkish official and unofficial factors on the trends inside the Muslim communities in the Balkans. For instance, French scholar Xavier Bougarel remarks that, while other Muslim countries see the Balkans in essentially symbolic terms, Turkish diplomacy defines its policy in the Balkans taking some very concrete elements as its point of departure. Moreover, Turkey has developed its own religious policy in the Balkans, by means of the Directorate of Religious Affairs (Diyanet İşleri Başkanlığı) which establishes a close cooperation with local Islamic communities, giving them significant logistic, expert, and human resources support, whether indirectly or through its foundation (Diyanet Vakfı). This is Turkey’s attempt to maintain a certain level of control and influence on the trends in Balkan Islam and suppress influences from other parts of the Islamic world, to be specific, the Saudi/Arabian or Iranian influence. The establishment of (1995) the Eurasian Islamic Council comprising the Islamic communities from the Balkans, Caucasus, and Central Asia, on Turkish initiative, was Turkey’s response to the establishment of the Islamic Council of Eastern Europe under the auspices of the Muslim World League (Rabita), supported by Saudi Arabia. Although Turkey has always acted within the general front of Islamic solidarity with its “endangered brothers in the Balkans”
9
declaratively and in propaganda terms, it has used all available means to keep the prominent status of the most reliable ally of Balkan Muslims, and with full understanding of the West, primarily the USA. When in 1996 Ankara organised an international conference to secure funding for training and arming the B-H Army, the only country not invited was Iran, although it had given open and ample assistance to the Muslims in Bosnia and Herzegovina during the war. However, what did cause scandal and was the reason the gathering partly failed was the unexplained absence of Saudi Arabia, which was almost routinely expected to be one of the biggest donors. In all likelihood, the palace in Riyyad did not feel like opening its purse and having Turkey take all the glory of the chief benefactor. In the end, only Turkey and the USA committed themselves to a certain amount of material assistance to B-H armed forces. Bougarel also points to the fact that the totality of Turkish religious “osmosis” with Balkan Muslims is realised to a greater degree through non-institutional and unofficial, but no less efficient channels, i.e. through contacts of religious organisations (e.g. Fethullah Gülen’s groups), emissaries of “Islamic and nationalist parties, and the intellectual circles of Neo-Ottomanist inspiration” with the political and religious representatives of Balkan Muslims (X. Bougarel, “Vecchio Islam e nuovo Islam nei Balcani contemporanei”, Storia religiosa dell’Islam nei Balcani, Milano, 2008, p. 477). Despite the change in its now calmer rhetoric, and its adjustment to the new circumstances in the region at the very end of XX century, especially after Slobodan Milošević was no longer in power in Serbia, Turkey’s selective treatment of the protagonists of political events in the region of former Yugoslavia has remained unchanged. In order to continue the implementation of the same long-term strategy, however, the tactics had to be adjusted to the new regional and international situation, at which Neo-Ottomanists again proved their considerable skill. Just like Turkish President Süleyman Demirel once (1995) mediated in Split between Alija Izetbegović and Franjo Tuđman, and gave his contribution towards tying the war flags of Bosniaks and Croats to the same pole, nowadays Ahmet Davutoğlu, R. Tayyip Erdogan, and Abdullah Gül are taking over the intensive, multi-sided role of go-betweens with Serbian, Bosniak, and Croatian leaders, for the sake of “stabilising the situation and prosperity in B-H”, and all in the name of a common European future. And this would be a noble and praise-worthy effort if Turkey treated all the participants in this process equally, and was not objectively still a Bosniak ally, except now in the guise of peace-time advocate. Turkish officials do not even attempt to conceal this bias, even though they always add as justification that they have the welfare of the entire B-H, all B-H citizens, and the entire region at heart. Reporting on the articles from renowned Istanbul Hürriyet newspaper, Sarajevo Dnevni avaz newspaper (12. 2. 2010), carried the headline “Turkey wishes to strengthen the Bosniak position”, and wrote about the statements of the Turkish Ministry of Foreign Affairs, that “the EUinitiated process is not taking into account the interests of the Bosnian Muslims well enough”, which is why “this is part of an action plan developed by the Turkish government to avoid a collapse of the nation-building process in Bosnia as well as strengthen the hand of the Bosnian Muslims”. Completely in line with the demand to intensify and speed up the new foreign policy, Davutoğlu initiated a series of bilateral and trilateral meetings with his counterparts from Serbia and B-H, with the idea that at a later stage all four foreign ministers might visit Brussels, Moscow, and Washington together. This provoked a rapid response from commentators both in Belgrade and in Zagreb, who remarked that in that case Bosniaks would have two, and Serbia and Croatia one minister each representing them, and the issue of how far these ministers could represent the interests of B-H Serbs or Croats remained open. Since it is questionable how far their wishes and opinions might be represented by even by then the B-H Foreign Minister, Sven Alkalaj, most citizens of B-H would practically be rendered voiceless in these talks at the highest level, so important for their fate. According to the same source, Turkish diplomacy has further plans to form a group of “friends” of B-H, which might be comprised of both neighbouring countries and countries in the region, such as Croatia, Albania, Macedonia, Bulgaria, and Romania, and countries such as Norway, Slovenia, and Spain. There was no mention of Serbia or Greece. The same source added that Turkey would act as the voice of B-H in the NATO, and it is counted on Slovenia to assume that role in the EU. If the Turkish action plan is realised, Bosnia and Herzegovina will not lack for friends. The question is: what will B-H then be like? It would most certainly be the kind of B-H that Turkey and its Bosnian protégés desire, a unitary and “functional” B-H. “It is a priority of the state (B-H) to create an efficient government structure. Attempts to undermine authorities in the central government will not bring any good to any ethnic group. Turkey wishes to see integration, not fragmentation, prevail in Bosnia-Herzegovina and that is the desire of the international community”, Turkish President Abdullah Gül clearly stated in an interview prior to his visit to Belgrade (Danas, 24–25. 10. 2009). This impetus for Turkish diplomacy’s Neo-Ottomanist activities in the Balkans, and the ready reception it was given by some high-ranking counterparts in the region of former Yugoslavia caused visible satisfaction in the Turkish public, and there are more and more frequent remarks
10
about how, in the role of “big brother”, Turkey is once again playing the game in Rumelia. Special delight was caused by the “diplomatic” response of Ahmet Davutoğlu to remarks of Western diplomatic circles in the Balkans that Turkey had dropped in, as if by parachute, onto the political scene in the region: „ We didn’t drop in, we came to Bosnia on horseback, many centuries ago. And if need be, we will come again” (see H. Çelik, “Türkiye Balkanlar’da yeniden oyun kurucu olmak istiyor“, Posta, 16. 1. 2010). Just how carefully devised Turkish activities in the Balkans are, as one of the long-term foreign policy and civilisational priorities, can be testified to by the starting, in early 2010, of a bilingual Turkish-English Balkan Strategy (Balkan Strateji) publication of the Balkan Strategic Research Center (BASAM), where you can read “everything about the Balkans”. Davutoğlu suggests that in all activities in the Balkans balanced and coordinated attention should be paid to the existence of three concentric geopolitical circles, or rings. The inner ring comprises Kosovo (and thus of necessity Serbia), Albania, and Macedonia, the middle ring comprises Greece, Serbia, Bulgaria, Turkey, and Bosnia and Herzegovina, while the outer ring comprises Croatia, Hungary, and Romania, with the potential for influence on the middle ring (which is actualised in the case of Croatia). Croatia is important for B-H, and Hungary because of the Serbia’s region Vojvodina. It is a priority for Turkey that Albania and the entire Albanian national corpus be strengthened and stabilised in all spheres, since an increased presence of Greece and Italy in this key country might be unfavourable for Turkey and its regional interests. Davutoğlu sees Albania as a kind of seismograph for Balkan trends and it is therefore imperative for Turkey to give it the closest possible attention in all respects. Davutoğlu is aware of the delicacy of Macedonian-Albanian relations, and the risk that their deterioration might pave the way for Greek, Serbian, and Bulgarian influence on the country which is practically divided on the inside. Therefore Turkey must, on the one hand, work persistently on the overall improvement of Macedonian-Albanian relations, and, on the other hand, influence Albanians in Macedonia “to use their civil rights in the most efficient manner“ so that the Albanian half of the population would be able to preserve the integrity of Macedonia, which is under constant Serbian, Greek, and Bulgarian pressure“(p. 320). As far as the tactics for the second ring of countries is concerned, the most important thing there is for Turkey to timely respond to any attempts to establish closer cooperation or sign agreements between these countries with an initiative to reach constructive counter-agreements, preventing the balance from swinging against Ankara and its regional protégés. In this sphere, it is essential to frustrate any moves towards the establishment of a Serbian-Greek-Bulgarian bloc, since according to Davutoğlu its establishment would naturally lead to an increase in the pressure against the inner (Kosovo-Albanian-Macedonian) strategic ring, which is of vital importance to Turkey. It is indicative that Davutoğlu does not question the existence of a Greek-Serbian axis for a minute, and recommends very active preventative efforts aimed at Bulgaria. These efforts would include establishing bilateral and multilateral ties between Bulgaria and Turkey, and creating a mechanism which would constantly “feel its pulse“, best done by means of a permanent joint commission. Considering the fact that prior to its accession to the EU Bulgaria had had to meet the condition of solving all outstanding issues with its neighbours (and there had been several with Turkey, which had taken several years to resolve), and owing to the fact that the Turkish minority party, Movement for Rights and Freedoms, led by astute Ahmet Doğan, managed to be the one to tip the scales in the coalition combinations of left and right-wing parties for several years in a row, Turkey has to a great extent managed to turn Bulgaria into a nonproblematic neighbour. All Bulgarian governments after the toppling of Todor Zhivkov and his immediate successors have mostly had a passive and cautious policy towards Turkey, although occasional “sparks” have flown, which was (and is, in future) only to be expected given the difficult historical legacy in the relations between the two countries. This refers especially to the effect of the so-called Revival process (1984–1989), aimed at ethnic Bulgarisation and/or banishment of the members of the large Turkish minority (approximately 10% of the total population) in Bulgaria. The demands to correct the injustices against ethnic Turks, over 300,000 of who were then forced to emigrate to Turkey, were met with demands of the Bulgarian side for compensation for the property of 250,000 Bulgarians who had been forced to flee Turkish oppression in Eastern Turkey after the Balkan wars (1913). (An Agreement from 1925 which was to have corrected those had never been put in effect.) In general, a significant percentage of Bulgarian population perceives the constructive policy of Bulgarian government(s) in the relations with its powerful neighbour as unnecessary and potentially harmful pro-Turkish orientation. For example, the extra-Parliamentary nationalist Bulgarian National Movement party, heir to the IMRO party, even launched a national-wide campaign to collect signatures against Turkey’s accession to the EU, aiming to gather enough support (500,000 signatures) to organise a referendum on this issue. On 3 rd March 2009, the Bulgarian National Alliance “Ataka” organised a series of events to mark
11
the anniversary of Bulgaria’s liberation from “five centuries under the Ottoman yoke”. Although, realistically speaking, it is not very likely that these or any similar actions will have significant influence on the course that Bulgarian political establishment has adopted towards Turkey, for several reasons, we still should not overlook the possibility that the realisation of one of the Neo-Ottomanist policy priorities, reducing the problems with neighbours to zero, might meet with certain difficulties in the Bulgarian context. How many difficulties, how serious, and when, will depend on the changes in the macroregional, European, and international situation. The very fact that Boyko Borisov became Bulgarian Prime Minister in 2009 speaks for itself, and is not in contradiction with estimates that during the first decade of the third millennium there has been a visible increase of anti-Turkish sentiment in the Bulgarian public. Borisov is a political fighter remembered for his statements that “Roma, Turks, and pensioners are bad human material”, and that the Turkish minority in Bulgaria are “Bulgarian Muslims who live on Bulgarian territory” (in an interview for German Spiegel, 7. 3. 2009). Near the end of 2009, Turkish Prime Minister Erdoğan openly warned his Bulgarian counterpart about this anti-Turkish mood. What certainly attracts attention and provides food for thought is the fact that in his foreign policy doctrine, developed in great detail in over 500 pages of his manifest work Strategic Depth, a book in which all relevant factors are devoted adequate attention, there are only two Balkan countries towards which Ahmet Davutoğlu does not formulate any foreign policy principles for a deliberate approach – namely Greece and Serbia. It is clear that in strategic terms these countries are still seen as factors against which, and not with which to implement regional Turkish policy, even when there is cooperation with the two countries, which is inevitable. Given that Greece is a member of both the EU and NATO, the relations and resolving the open and chronic issues with Greece are put in the absorbing context of activities inside these two big systems and trends within them, like a permanently problematic variable which can nonetheless be kept under control. This is especially true due to the passive Greek position in recent years, resulting from a number of reasons including serious internal difficulties. The Greek-Turkish Cooperation Council has existed since 1996, and during Prime Minister Erdoğan’s visit to Greece (14 May 2010), which he again described as “very important and historic”, around two dozen bilateral Agreements in various spheres were signed. At this moment in their history, it is obvious that both the Neo-Hellenic and Neo-Ottomanist sides can find enough interest to be consistent in their defence of constructive neighbourly relations. Serbia is never mentioned as anything other than an inherent part of the Balkan puzzle in Davutoğlu’s projection of new Turkish foreign policy based on the doctrine of “strategic depth”, and never appears in it as an important partner in its own right. This is in glaring disproportion to the attention devoted to Serbia in the operative sense, since Turkey is aware that the objectives Ankara aspires to in the Balkans cannot be fully realised without the constructive participation of Belgrade. Turkey has always understood this, had rational respect for the Serbian factor, and invested efforts, even at times of open opposition, not to sever all communication channels with Serbia. The only issue is how far Turkey is prepared to accept Serbia and the Serbs in an honest manner and with no hidden agenda, as truly equal partners, partners with whom, with respect for real interests of both sides, Turkey should work to build trust and the future of the Balkans, and as far as that proves to be feasible, the future of Europe. This kind of change of the trans-historical axis of Turkish relations with Serbs (and ultimately with Greeks, and to some extent Bulgarians), quite difficult to reconcile with the essence of Neo-Ottomanism , should still not be considered completely impossible. It certainly is not very likely at the moment. Russian geopolitical analyst Modest Kolerov remarks that “Serbia is the one with the least to gain” from Turkey’s self-affirmation as a super-state in the Balkans, and that the “peace-making capital” of Turkey’s working in the wake of the one-time Ottoman Empire is “extremely suspect” (see Аrena 92, 1, 17, 11. 5. 2010, pp. 7–8). It is also important to note Kolerov’s firm conviction that no great power is behind the new Turkish role in the Balkans, but that it has been assumed as a result of an independent decision of this country, whose policy in the Balkans will be increasingly more independent in the future. As we have already pointed out in several occasions, there is an economic dimension built into at the structural level. Turkey’s activities are conducted with strength and conviction in the economic sphere, and it would not be an exaggeration to say that this economic component is what lends Ankara’s dynamic policy the most respect and credibility, pushing the Neo-Ottomanist essence of this policy to the background so that it is overlooked or deliberately ignored for the sake of future profit in cooperation with this great country on the rise (some say that Turkey is number 17 in the world according to its economic power). We have already mentioned the extent of Turkish involvement in strategic energy supply and communications projects in the Caucasus and the Middle East, and the many bilateral agreements that Turkey has reached with neighbouring countries and
12
others in the region. Both the Caucasus and the Middle East are inundated with Chinese and Turkish goods, but Turkish goods are considered to be better quality on average. In Turkey’s approach in the Balkans, there is special emphasis on the economic dimension, since the countries in the region are mostly undergoing the ordeals of transition, and welcome any concrete economic support and investments from abroad. This is true both for Romania and Bulgaria as EU members, and for all countries in the Western Balkans created after the break-up of Yugoslavia, and it is completely true of Albania as well. Turkey is particularly interested in investments and joint projects and in the privatisation of companies in strategic industries, such as transport infrastructure. It can be noted that Turkey’s engagement is focused on the horizontal east-west direction, in order to provide communication connections for territories with a large Muslim population (Bulgaria-Southern Serbia – Macedonia – Albania –Kosovo – Sanjak –B-H...). Turkey has been most prominently present in the Balkans in the sphere of commerce, predominantly by exporting consumer goods, and at the level of small business cooperation, while larger-scale projects are still mostly only in the stage of announcements, plans, or promises, with political considerations that cannot be ignored. However, there is no doubt that Turkey will be more and more actively present in the Balkans with its economic potential, which is in the objective interest of Balkan economies, provided they can achieve favourable or at least equitable relations with their Turkish partners and avoid overdependency. All things considered, this economic initiative is both the most rational and the most positive dimension of the Neo-Ottomanist strategy of the Turkish state. As a rule, Turkish statesmen are accompanied by representative groups of entrepreneurs on their visits to Balkan capitals. This marked economic pragmatism, demonstrated by Turkish Prime Minister Erdoğan on his visit to Sarajevo (5–6. 4. 2010), where he spoke about the Alliance of Civilizations initiative at the Bosnian Institute, led a local commentator to conclude that Erdoğan “demonstrates the very essence of capitalism, where everythings is either goods for the market or a means to conquer new markets” (V. Bačanović, „Ličnost u fokusu – Recep Tayyip Erdoğan“[A Person in Focus –R. A. Erdogan], Dani, 8. 4. 2010). We have already mentioned the tendency of some analysts to see pragmatism, and not the ideological core of Neo-Ottomanism, as the main feature and impetus for the newly-revived foreign policy activism of Turkey. The Neo-Ottomanist vision of a desirable future Balkan region “emerging now”, which has already been defined as a vision with a universal and pervasive civilisational (and not just political) character also has an inherent cultural component. This cultural component is something that is insisted on in Neo-Ottomanist rhetoric, but also something to be no less diligently worked on in practice. Members of Balkan Muslim communities are educated or attend specialist studies in Turkey through various programmes, and a considerable number of Turkish citizens of Rumelian descent are engaged in diverse expert and intellectual work connected, in one way or another, with the Balkans. Neo-Ottomanists are especially skilled and successful in using specific human resources provided by the “historical and geographic depth” of their Ottoman legacy and the more recent migration trends stemming from the upheavals in the Balkan region. Turks of Balkan descent and Balkan Muslims educated in Turkey in the spheres of science, information, and culture via numerous foundations, institutes, centres, associations, and similar institutions for Balkan study are deliberately, and with long-term effects, turned into a human resource basis for the reaffirmation of Ottoman and Oriental legacy in the contemporary cultural identity and sensibility of Balkan people. They systematically work on the preservation and restoration of monuments from the Ottoman age, and also recommend a radical revision of the established, predominantly negative, historical image of Ottomans (which Neo-Ottomanists claim to be non-historical and distorted) in the Non-Muslim Balkan nations. This is aimed at the establishment of a common Balkan culture, which would be centred on a modernised hybrid modelled after Ottomanist syncretism, with a deep Islamic matrix. The creation of Islamic (cultural) centres in Balkan countries is supposed to serve this aim. And finally, let us quote Ahmet Davutoğlu once again: “We should not forget that the fate of the Ottoman state was sealed in the Balkans. A Turkey unable to create zones of its influence in the Balkans would also be unable to influence international relations in general, or the balance in the region” (Strategic Depth, p. 322). Turkey is determined, after a century, to change the blueprint in the Balkans. What is being prepared is a different, likeable stamp of a modern design.
13
Serbia: Continuity and Change after 2012 Elections Prof. Dr. Predrag Simić1 Parliamentary and presidential elections held in Serbia in May 2012 brought about a change of government and terminated a long period in Serbian politics which lasted from fall 2000, when the opposition block called the Democratic Opposition of Serbia (DOS) won against Slobodan Milosević and his Socialist Party of Serbia (SPS). From late 2000 till mid 2012, Serbia was governed by coalitions gathered around the two leading parties of the DOS, namely the Democratic Party led by Zoran Đinđić (after 2003 Boris Tadić) and the Democratic Party of Serbia led by Vojislav Koštunica. Although the political programs of these two parties differ,2 what they have in common is the fact that they were both formed in the early 1990s,3 as parties in opposition to the regime of Slobodan Milošević and the remnants of the Communist apparatus which made Serbia one of the few countries that remained unaffected by the changes occurring at that time throughout Eastern Europe. However, the differences between these two parties, as well as among other parties of the DOS coalition, after they came to power, significantly deepened, mostly due to different views on issues such as Kosovo, the membership in the EU and NATO and other major issues of Serbian politics. The fall of Milošević has not, however, brought about a complete breakup with the past and the two leading parties of his regime, namely the Socialist Party of Serbia (SPS) and the Serbian Radical Party (SRS), although significantly weakened, continued to be actors at the Serbian political scene. Under the influence of younger leaders and the new party president Ivica Dačić, the SPS began to adjust itself to new circumstances and in 2004 provided parliamentary support to the minority government of Vojislav Koštunica and his Democratic Party of Serbia (DSS), while in 2008 it formed a coalition government together with the Democratic Party (DS). The SRS kept its political orientation from the 1990s, but in 2008 its Deputy President Tomislav Nikolić broke away from the SRS and founded the Serbian Progress Party (SNS) to which many of former senior SRS officials, members and voters defected. Once the Socialists and the former Radicals accepted the politics of reforms and European integration and obtained the support for their politics from the USA and the EU, the main differences which have been dividing the government and the opposition in Serbia during the late 1990s, have vanished. In short, the political U-turn in Serbia which happened at the elections in May 2012 brought back to power political forces which were ruling during the 1990s, before Milošević’s overthrow in 2000; however, now they have continued policies of reforms and European integration inherited from previous post-2000 governments. What has brought about this U-turn in Serbian politics and why have the voters turned their back to parties which had led the opposition to the regime of Slobodan Milošević during the 1990s? We should try to find an answer to this question in political events in Serbia during the previous decade. The Rise and Fall of the Democratic Opposition of Serbia (DOS) The political parties which came on power in late 2000 were created at the time of crisis, disintegration and civil war in former Yugoslavia. Their political programs at that time mostly contained only basic ideas about reforms and directions of the country’s development after stepping down of the Milošević regime. During the 1990s the opinion prevailed among the civic opposition that this regime was an anomaly in relation to other European post-communist countries and that as such, it cannot stay in power for long, so that, once Milošević steps down from power, the country would follow the same path trodden by other socialist countries after 1989. Briefly, it was expected that Serbia would also broach market-orientated economic reforms, democratic reforms based on the rule of law, while primary foreign-policy goals would be to obtain membership in the Council of Europe, in the NATO Program ‘Partnership for Peace’ and finally, to become a member of the EU. Milošević’s fall from power was expected to bring an end to ‘Serbian exceptionalism’ in the post-Cold War Eu-
1
Faculty of Political Sciences of the University of Belgrade
The Democratic Party is a party of social-democratic orientation, while the Democratic Party of Serbia is a party of conservativenational orientation. The programmatic differences, however, have become visible only after 2000 when the DS acceded the Socialist International and the DSS to the European People’s Party, which in February 2012 it abandoned due to the political differences regarding Kosovo. It is interesting that the youth branch of the Democratic Party had been a member of the youth branch of the European People’s Party until the party submitted an application to join the Socialist International in 2001.
2
The Democratic Party of Serbia was founded in 1992 by Vojislav Koštunica and a group of intellectuals who politically defected from the Democratic Party.
3
14
rope and make Serbia a normal European country sharing European values and goals, the interior and foreign policy of which would pursue the EU policy. The state of affairs regarding both internal affairs and the country’s international position after the Democratic Opposition of Serbia came to power was, however, much more complicated. Even though during the election campaign in 2000 this political block put forward a political program which managed to define politics to be pursued after the fall of Milošević in much more precise terms than before, it failed to offer quite precise answers to many issues which faced Serbia at the time. Roughly, these issues could be divided into three groups. The first group of problems ensued from disintegration and ten-year war in former Yugoslavia. They crucial ones at the time included, firstly, the relationship between the two members of the then Federal Republic of Yugoslavia, namely Serbia and Montenegro, which were irretrievably damaged in the last years of the Milošević regime; secondly, the problem of the Serbian province of Kosovo which after NATO military intervention in 1999 was placed, in accordance with the UN Security Council Resolution no. 1244, under the protectorate of the United Nations; thirdly, the question of war crimes committed during the wars in the 1990s, that is, the arrest of persons suspected of war crimes and crimes against the humanity by the International Criminal Tribunal for War Crimes in The Hague (ICTY); and fourthly, the relations with neighboring countries, primarily the so-called new neighbors (that is, former Yugoslav Republics, namely Croatia, Bosnia and Herzegovina and Macedonia). The second group of problems concerned transition and reforms which were supposed to be broached without delay in conditions which, after ten years of civil war, were much more complicated than in most other post-communist countries. Already at the outset, the new authorities were faced with extremely difficult economic and social situation in which it was necessary to ensure a bare subsistence, energy, basic operation of utility and other services and other needs of the almost completely devastated economy. Although humanitarian assistance which Western countries, primarily EU member states, provided to FR Yugoslavia has enabled partial solving of these problems in 2001-2002, it was not enough in order to ensure the beginning of transition in normal circumstances. The capital that began flowing into the country at that time mostly originated from three types of sources. The first were FDI which culminated in 2006 (around 5 billion Euros were invested in the country that year), consisting mostly of brownfield investments and only very few greenfield investments. The second source of capital were domestic investors whose capital originated from murky business operations during the sanctions and wars or the capital which the Milošević regime had kept hidden in ‘tax havens’ abroad during the 1990s and which was now returning to the country. The third source of capital was foreign loans which at that time were somewhat more favorable than after the outbreak of the world financial crisis in 2008. The economic policy of the country in that period mostly pursued the ruling neoliberal principles which, in addition to positive, have also produced some negative consequences. Thirdly, the new authorities also faced the task of securing a more favorable international standing, primarily rapprochement to European and Euro-Atlantic integration processes, as well as normalization of relations with the neighboring countries. Preoccupied with inherited social, economic and political situation, mutual differences and political in-fighting among those who were in power at the time, the new authorities have made the first insecure steps in that direction. The problem of the country’s readmission to the United Nations was solved most expediently; already in October 2000 the new president of FR Yugoslavia, Vojislav Koštunica, abandoned the position of Slobodan Milošević that FRY, the legal successor to SFRY (one of the founders of the UN) had never been excluded from this organization4 and submitted an application to become a member of the UN, which was promptly accepted the same month. The relations with the Organization for Security and Cooperation in Europe (OSCE) were also soon normalized, despite reservations expressed by the government of Montenegro. France, which in the second half of 2000 held the Presidency of the Council of the European Union, put an end to initial dilemmas by the West concerning the nature of political changes in Serbia, by inviting the new president of Federal Republic of Yugoslavia, Vojislav Koštunica, to attend the EU summit in Biarritz, whereby the new authorities obtained the Union’s recognition. Although admission to the Council of Europe and the European Union was high on the list of foreign-policy priorities of the Democratic Opposition of Serbia, the common working group of the Union and FR Yugoslavia was set up only in June 2001 at the
4
This was favored by an ambiguous formulation in the UNSC Resolution no. 757 of May 1992, according to which FRY, like other successor states of former Yugoslavia, was expected to re-apply for membership in the UN. Even though after 1992 Yugoslavia ceased to participate in the work of the General Assembly and other UN bodies, its delegation remained in the UN and during the 1990s, FRY regularly paid its membership fee to the world organization.
15
insistence of the then German Chancellor Gerhard Schroder.5 Political divisions were much more pronounced regarding the country’s progress in Euro-Atlantic integration processes, due to the still fresh memories of the NATO military campaign against Yugoslavia and its role in Kosovo. It was only in 2006 that the country joined the NATO ‘Partnership for Peace’ Program.6 The greatest threat for post-Milošević Serbia at that time were remnants of the old regime, primarily paramilitary and criminal organizations which were created during the civil war and international isolation. By the end of the 1990s, they have amassed huge economic and towards the end of the Milošević regime also a measure of political influence. Their targets at the time were opposition leader Vuk Drašković (who survived two assassination attempts), former Serbian president Ivan Stambolić (who was kidnapped and assassinated) and established journalist Slavko Ćuruvija (assassinated) and other regime opponents. A part of these organizations sided with the opposition in October 2000 whereby, according to some analysts, the bloodshed was avoided, but the consequence was that these organizations have continued to operate even after the fall of Milošević and the new Serbian government soon faced the fact that at that time it did not command a reliable coercion apparatus to combat them.7 The consequence was assassination of Prime Minister Zoran Đinđić on March 12, 2003, after which the state of emergency was proclaimed and large-scale police action was launched during which the assassins of the Prime Minister were apprehended and prosecuted, most of whom were members of a special police unit „Red Berets.“ The Democratic Party elected Zoran Živković as successor Prime Minister and the party president. He led the party until February 2003, when Boris Tadić was elected the president of the Democratic Party. The disintegration of the Democratic Opposition and the murder of Zoran Đinđić signaled the end of the first stage in the politics of post-Milošević Serbia.8 The second stage began with extraordinary parliamentary elections in Serbia in which the parties of the former DOS competed separately. The new government of Prime Minister Vojislav Koštunica was formed, made up of representatives of the Democratic Party of Serbia, the Serbian Renewal Movement led by Vuk Drašković and G17+ led by Mlađan Dinkić and supported in the Parliament by the Socialist Party of Serbia, the representatives of which, however, did not enter the new government. After the presidential candidate of the Democratic Party, Boris Tadić, won presidential elections in June 2004, this stage was termed a period of cohabitation of the DS and the DSS, which lasted until mid 2008. In these four years some smaller parties disappeared, the rivalry between the DS and the DSS has somewhat subsided and Serbian politics entered a somewhat quieter phase, privatization was in full swing and FDI from 2004 to 2008 reached 11.6 billion Euros. Privatization in Serbia 2002–2010 2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
Tenders
12
19
9
16
24
17
20
7
2
Auctions
207
680
256
200
208
282
226
69
25
Number of privatized companies
219
699
265
216
232
299
246
76
27
The challenges faced by the government of Vojislav Koštunica came from two sides. The International Criminal Tribunal for Former Yugoslavia, the EU and the USA exerted a strong pressure on the government which The author of this paper served at the time as the foreign policy advisor of the new president of FR Yugoslavia and in that capacity attended the meeting between Vojislav Koštunica and Gerhard Schroder in early May 2001, at which the German Chancellor insisted that this group, the task of which was normalization of relations and beginning of rapprochement of FRY to the EU, be set up without delay. It should be noted that the leading parties of the Democratic Opposition of Serbia, preoccupied with increasing mutual differences, have not shown an initiative in that direction. At the time, the greatest pressure towards the beginning of the European integration processes was exerted in the country by NGOs, which in 2000 collectively joined the DOS.
5
Even though there are various opinions about the then stance of the leading parties of the Democratic Opposition of Serbia towards NATO membership, neither Vojislav Koštunica and the DSS nor Zoran Đinđić and the DS had any fully formed stance towards the issue at the time. In early 2001, the Swiss Center for the Democratic Control of the Armed Forces (DCAF) offered assistance in regulating civilian-military relations in FR Yugoslavia and first contacts with the NATO „Partnership for Peace“ Program. On that occasion, together with Goran Svilanović, the then Minister of Foreign Affairs, I proposed that the FRY should accede to this Program, citing the experience of Switzerland, a neutral European country which has found its place in the new international security order as a member of this Program. However, at the time, neither Koštunica nor Đinđić, fearing negative public reactions, have made such a proposal when meeting the US President George Bush in 2001.
6
See more in: Mile Novaković, Otmice Zemunskog klana (Abductions by the Zemun Clan), Novosti, Belgrade 2013.
7
8
See more about the period in: Ognjen Pribićević, Rise and Fall of DOS – Serbian Politics from 2000 to 2003, Stubovi kulture, Belgrade 2010.
16
until 2008 arrested and extradited most persons residing in Serbia who had been accused of war crimes during the civil war in former SFRY. Secondly, the relations between two Republics making up the State Union of Serbia and Montenegro were irretrievably damaged and in May 2006 the referendum was held in Montenegro at which a majority of voters voted in favor of independence of this Republic, which was proclaimed in June the same year. The greatest challenge concerned Kosovo, where in March 2004 a new wave of violence against Serbs was unleashed, hundreds of houses and churches were destroyed and torched, 17 persons lost their lives, while some 4,500 Serbs were expelled from their homes. This made the UN Security Council appoint in November 2005 a Special Envoy for Kosovo and Martti Ahtisaari, the former Finnish president, was appointed to this post. In March 2007, he submitted a report on the future status of Kosovo (the so-called Ahtisaari Plan).9 Although Serbia has rejected this plan, in fall the same year negotiations between Belgrade and Prishtina were held in Vienna, but brought no results.10 Kosovo declared independence in January the next year and the government of Vojislav Koštunica resigned. In May 2008, extraordinary parliamentary elections were held in Serbia. Foreign Direct Investment in Serbia 2000–2011 (million €)
Source: National Bank of Serbia
The third political stage in post–Milošević Serbia lasted from mid 2008 till mid 2012. At parliamentary elections in May 2008, the largest share of votes (38.42%) was won by the coalition „For a European Serbia – Boris Tadić“ (DS, SPO and G17+), which won 102 seats in the parliament, followed by the Serbian Radical Party of Vojislav Šešelj (29.46% votes and 78 parliamentary seats), the DSS led by Vojislav Koštunica, together with New Serbia led by Velimir Ilić came third (11.62% and 30 parliamentary seats) and on the fourth place was a coalition of the Socialist Party of Serbia (SPS) led by Ivica Dačić and A Party of United Pensioners of Serbia led by Milan Krkobabić, while the fifth place was occupied by the coalition gathered around the LDP (Liberal Democratic Party) led by Čedomir Jovanović (% and 13 parliamentary seats). The parliamentary seats were also won by a coalition of Hungarian parties led by Ištvan Pastor, a Bosniak list for a European Sandžak led by Sulejman Ugljanin and a coalition of Albanians from Preševo valley, because the Constitution of Serbia envisages lower election thresholds for parties of national minorities. The new government was made up of the coalition „For a European Serbia – Boris Tadić,“ the Socialist Party of Serbia, the Party of United Pensioners and parties of national minorities. In an attempt to strengthen the coalition with the Socialist Party of Serbia, Boris Tadić initiated a ‘historical reconciliation’ between the DS and the SPS that was supposed to rehabilitate the newly reformed SPS and ensure its admission to membership of the Socialist International. This move has spawned contradictory reactions in the Serbian public opinion, especially among the DS liberal wing, and many consider that it has contributed to the electoral defeat of the DS in 2012. The dominant role in Serbia in 2008-2012 was played by the Democratic Party, which led the ruling coalition, while its president Boris Tadić became the most influent politician in Serbia. Some analysts maintain that in this period Serbia approached a presidential system. The biggest effort and the most significant results accomplished by this government concerned the progress in the European integration process. To that end, 9
See more in: Martti Ahtisaari, Report of the Special Envoy of the Secretary.General on Kosovo Future Status, United Nations Office of the Special Envy for Kosovo, http://unosek.org/unosek/statusproposal.html, mart 28, 2012.
10
See more in: James Ker-Lindsay, Kosovo: The Path to Contested Statehood in the Balkans, I.B. Tauris, London 2011.
17
both President Tadić and the government of Prime Minister Mirko Cvetković made huge steps towards normalization of relations with the so-called new neighbors (Croatia, Bosnia and Herzegovina, Montenegro and Macedonia). This situation was also enabled by the events in the EU itself, where in late 2009 the Lisbon Treaty was ratified, whereby institutional crisis which began in May 2005, when the proposed Draft Constitution of the EU was rejected at the referendum in France, finally ended. This has opened a ‘window of opportunity’ for Serbia, which in December 2009 managed to be placed on the ‘white Schengen list’ (i.e. to abolish the visa regime with the EU) and submit the application for EU membership. The last success of politics pursued by Boris Tadić and the DS was the decision by the European Council in February 2012 to accept Serbia’s application for membership, despite reservations expressed by Germany and some other EU countries due to Belgrade’s stance on Kosovo. On the negative side, the new government soon after taking office faced the crisis of the Euro zone which affected Serbia in 2009 and led to a decrease of exports, foreign investments and rates of economic growth, closure of numerous companies, increase of foreign debt and inflation, an increase of unemployment and poverty and deepening of the social gap. The second major problem was Kosovo, where crisis re-escalated in mid 2011 when Prishtina authorities resorted to the use of force to assume control over the last two crossings controlled by Serbs. The Serbs in northern Kosovo prevented this attempt and began blockading the crossings Jarinje and Brnjak until early 2012. Serbia after 2012 elections At the parliamentary elections in May 2012, the SNS won the largest share of votes (24.4%) and the greatest number of parliamentary seats (73), followed by the DS with 22.11% of votes and 67 parliamentary seats, with the SPS coming third with 14.53% of votes and 44 parliamentary seats. In the second round of presidential elections, the SNS candidate Tomislav Nikolić won against the DS candidate Boris Tadić, taking 49% of the votes. Soon after elections, Nikolić resigned as the president of the SNS, with an explanation that he wanted to be the president of all citizens of Serbia, rather than merely those who have voted for him and his party. The position of the president of the SNS was assumed by former party vice-president, Aleksandar Vučić. Although the Serbian public expected that the government would once again be formed by the DS and the SPS, the leader of the Socialists, Ivica Dačić, accepted the offer by the SNS to form a new government. The Democrats became an opposition. The new ruling coalition was made up of the SNS, the SPS and the party called the United Regions of Serbia (previously G17+) led by the economist Mlađan Dinkić, the only party of the former DOS that joined the current Serbian government. The regaining of power in Serbia by the parties of the former Milošević regime has not, however, brought a return to Milošević’s policies. The new government continued to pursue the policy of European integration of Serbia and, to the surprise of many, went much further in resolving the issue of Kosovo than the previous government. The campaign against corruption and organized crime led by Vide Prime Minister and the new SNS president Aleksandar Vučić won public approval and since March 2013 the support to the SNS has soared to 35 – 41%, according to public opinion surveys in Serbia.
18
The results of parliamentary elections in Serbia held on May 6, 2012 (Only parties which crossed the election threshold) Name of election list 1. 2. 3. 4 5. 6. 7. 8. 9.
% of votes won
Number of parliamen-tary seats
Difference in relation to 2008 elections
24.04%
73
+64
22.06%
67
-7
14.51
44
+24
6.99%
21
=
6.53%
19
+2
5.51%
16
-8
M
1.75%
5
+1
M
0.71
2
=
M
0.64%
1
+1
Minority party
Let’s Move Serbia – Tomislav Nikolić Choice/Election for a Better Life – Boris Tadić Ivica Dačić – SPS, PUPS, JS Democratic Party of Serbia – Vojislav Koštunica Čedomir Jovanović – Turnover United Regions of Serbia – Mlađan Dinkić Alliance of Vojvodina Hungarians – Ištvan Pastor Party of Democratic Action of Sandžak – Sulejman Ugljanin All Together – BDZ, GSM, DZH, DZVM, Slovak Party – Emir Elfić*
10.
None of the above **
M
0.59%
1
+1
11.
Coalition of Albanians of Preševo Valley
M
0.34%
1
=
Source: Parliamentary elections May 6, 2012, Republic Institute for Statistics of Serbia and Republic Electoral Commission, Belgrade 2012. * BDZ – Bosniak Democratic Community, GSM – Civic Alliance of Hungarians, ZGH – Democratic Community of Croatians, DZVM – Democratic Community of Vojvodina Hungarians. ** Name of a political party
By contrast, the opposition has not managed by early 2013 to recover from the electoral defeat in May 2012. At the helm of the largest opposition party – the Democratic Party – the mayor of Belgrade Dragan Đilas replaced Boris Tadić. After that, numerous influential members left the party or were excluded.11 Some of them have announced the establishment of their own parliamentary caucuses and setting up new parties, which would split the previous constituency of the DS. The public support to the party declined in March 2013 to 13-14.5%, so that it currently shares the second place with the SPS in the Serbian party competition. The fourth place is occupied by the DSS led by Vojislav Koštunica, and around 7% of the public opinion supports this party, while others enjoy much smaller support and are not able to cross the 5% election threshold. The DSS is the only parliamentary party in Serbia which has retained a Euro-skeptic attitude, which is one of the reasons why the coalition between this and other parliamentary opposition parties is impossible. Such balance of powers on the Serbian political scene has left a room for the current government to go further than the previous one in terms of the Kosovo policy, in an attempt to obtain a date for negotiations on Serbia’s membership in the European Union. The reasons for such a huge change in the mood of Serbian voters are interpreted by the government and the opposition in divergent ways. The ruling party in Serbia – the Serbian Progress Party – perceives the reasons for this state of affairs in the social and economic consequences of transition, especially corruption and crime which accompanied privatization in Serbia during the previous decade. Even though in the period from 2001 to 2011 foreign direct investment (FDI) in Serbia equaled around 17 billion Euros (15 billion gross), around 40% of which was invested in economic and financial sectors, it was not enough for a visible recovery of the economy, especially industry, because around 35% of the total inflow of FDI was directed into the sectors of nonexchangeable goods and services and only around 15% of the total FDI were the so-called greenfield investments.12 The consequences of speedy and insufficiently legally regulated privatization were a steep increase of unemployment and poverty, 11
The most famous among them are former DS vice presidents Zoran Živković and Dušan Petrović as well as former Serbian Foreign Minister and the current Chairman of the UN General Assembly Vuk Jeremić.
12
Foreign Direct Investments in Serbia 2001-2011, Pregled – Republic of Serbia, No. 1/2012. Available frrom: http://www.pregled-s.rs/article.php?pi d=1471&id=36863&name=STRANE+DIREKTNE+INVESTICIJE+U+ SRBIJI+2001-+2011. March 25, 2013.
19
growing social divisions, de-industrialization of the country as well as spreading of corruption and crime. According to a wide-spread opinion among the Serbian public, the emergence of a small number of transition winners („tycoons“) was the consequence of illegal and, frequently, criminal privatizations rather than the result of investment, production growth or export. The analysis of the privatization process in Serbia made by the EU Commission has ascertained a large number of irregularities in privatization of major state-owned companies and numerous corruption affairs.13 On the basis of this analysis, the new president of the SNS, Aleksandar Vučić, initiated a large number of investigations the target of which were some leading businessmen in Serbia, some of which have been arrested,14 which commanded public approval and increased popularity of this party. The Democratic Party, however, perceives this as a sign of populism of the new government and as persecution of members and supporters of the Democratic Party. Although it admits that it has made some mistakes while in power, it perceives the causes of the heavy economic and social situation in Serbia somewhere else. According to its opinion, the main cause of the crisis and huge social dissatisfaction in the country is the global financial crisis and especially, the crisis of the Euro zone. It has severely hit Serbia in two waves – in 2009 and 2012, decreasing the GDP rate of Serbia from around 5% in the mid 2000s to zero or even negative growth rates.15 The immediate consequences were the decrease of FDI, the reduction of industrial production and foreign trade,16 the loss of a great number of jobs, the deterioration of balance-of-trade and balance-of-payment deficit of the country and an inflation of over 10%. Secondly, due to the war in former Yugoslavia, Serbia has begun its transition ten years after most other Eastern European countries so the world financial crisis has hit at the moment when its market-oriented economic sector was still emerging. In other words, Serbia after 2009 had to face both the price of transition (de-industrialization, increase of unemployment) and the world financial crisis (loss of the market, decrease of FDI etc). Political analysts point out to other possible causes of the political U-turn in Serbia in 2012. On the one hand, they see it in the increase of Euro-skepticism given that public support to Serbia’s membership in the EU, which after 2003 totaled 73%, in early 2013, fell to 41%.17 They attribute this, among other things, to unfulfilled expectations of the general public that after 2000, post-Milošević Serbia would soon be admitted to the EU, to the EU stance towards the problem of Kosovo and to the consequences of the Euro zone crisis, especially in Greece which for most Serbs is a model of a successful membership of a Balkan country in the EU. On the other hand, analysts also point out to the wrong election strategy of the Democratic Party which led it to call extraordinary presidential elections and strengthening of the SNS and the SPS. According to this opinion, the DS has in vain tried to introduce a two-party system in Serbia. To that end it encouraged the division of the SRS and the creation of the SNS. However, during the election campaign, seeing the potential strength of the new party, it accused the SNS that it would once again lead Serbia to war; the negative campaign against this party and its presidential candidate Tomislav Nikolić made some DS voters to boycott elections.18 The conviction that with its policy in the 2008-2012 period Boris Tadić and the DS have contributed to a difficult economic situation in the country has made many intellectuals to deny them support. For example, Vesna Pešić, the former president of the Civic Alliance of Serbia, one of the leaders of the Democratic Opposition of Serbia and a person with huge public influence, has openly called on voters on the eve of elections to vote for Tomislav Nikolić and Unlike other former Communist countries like Poland, Serbia has failed to introduce the control of the buyers and the source of the capital appearing at tenders to privatize state-owned companies. As a consequence, the Privatization Agency cancelled 629 out of a total of 2,281 concluded agreements on privatization of state-owned companies, leaving tens of thousands of workers unemployed. In addition to buying companies in order to subsequently close them in order to use the grounds as cheap construction sites, the bargain sale of companies’ capital and so on, privatization in Serbia was also used for purposes of laundering the money of criminal origin. In June 2010 the EU demanded that Serbia investigate 20 cases of privatizations suspected of having included high-level corruption or failing to fulfill the rules of privatization. It allocated a grant to Serbia to do so, totalling 2.2 million euros. See more in: Stevan Dojčinović, Serbian Privatisation: Criminals Still Cashing In, Balkan Insight, http./www./balkaninsight.com/en/article/serbian-privatisation-criminals-still-cahing-in. March 25, 2013.
13
Some of the most famous cases are Agrobanka from Belgrade and the Developmental Bank of Vojvodina from Novi Sad. The greatest public reaction ensued after the arrest of Miroslav Mišković, the owner of DELTA Holding from Belgrade, one of the largest companies in Serbia and Southeastern Europe.
14
The data on the GDP growth in Serbia during the 2000s should be taken with a grain of salt due to the fact that the country had been under UN sanctions for the larger part of the 1990s, which has had huge consequences for its economy.
15
As much as 60% of Serbia’s foreign trade is with EU member states, especially Germany, Italy and Austria. It has the most favorable balanceof-trade with four members of the Central European Free Trade Agreement (CEFTA), namely Bosnia and Herzegovina, Montenegro, Macedonia and Kosovo. Except EU and CEFTA members, Russia is also its important trade partner, primarily as a country exporting oil and gas. Serbia also has a free trade agreement with Russia.
16
Cited in: Lidija Valtner, Nikada manja podrška ulasku Srbije u EU, Danas, January 28, 2013. http://www.danas.rs/danasrs/politika/nikada_ manja_podrska_ulasku_srbije_u_eu.56.html?news_id=254980. 25. mart 2013.
17
See more in: Ognjen Pribićević, Defeat of Boris Tadić and the First Transitional Change at the Elections in Serbia 2012, Europejski Przeglad Prawa i Stosunkow Miedzynorodowych, Vol. 7, No. 4, Warszawa, pp. 21-31.
18
20
the SNS. All this led to a low voter turnout (around 46% of registered voters voted at the elections, which was 12% less than at elections in 2008). The analysts of political processes also add that whoever, while in power, called early elections in Serbia during the past 12 years, has also lost them. Namely, it happened to Slobodan Milošević (SPS) in 2000, Prime Minister Zoran Živković (DS) in 2003, Prime Minister Vojislav Koštunica (DSS) in 2008 and President Boris Tadić (DS) in 2012. The ruling coalition tries to use its dominant position at the political scene of Serbia to solve the issue of Kosovo, which in the previous decade has proved to be the greatest obstacle on Serbia’s route towards EU membership, but also the problem which continues to affect political processes in Serbia and hinder domestic reforms and normalization of the country’s international position. In the election campaign, the president of the SPS, Ivica Dačić, openly advocated the division of Kosovo along the river Ibar, enjoying the tacit support of the then President Boris Tadić. Tomislav Nikolić and the Serbian Progress Party, however, went a step further with the proposal to raise negotiations between Belgrade and Prishtina to the highest political level, which obtained the support of the USA and the EU. Under the auspices of Catherine Ashton, negotiations between Prime Minister Ivica Dačić and Hashim Thaci began in late 2012 in Brussels, in the course of which Belgrade expressed readiness to normalize its relations with Kosovo under the condition that Prishtina accept the establishment of an Association of Serb Majority Municipalities exercising executive and judicial powers, as well as powers of urban planning within its territory. Prishtina expressed the readiness to accept the creation of the Association of Serb Majority Municipalities (which has also been envisaged under the Ahtisaari Plan), but without exercising of legislative, executive and judicial powers, insisting that the Ahtisaari Plan had already been incorporated into the 2008 Constitution of Kosovo and that accepting such a requirement by Belgrade would jeopardize its sovereignty. For the new authorities in Serbia, the success of these negotiations is significant because it is the condition that the EU set the date for the onset of membership negotiations with Serbia. It is somewhat paradoxical, but for „repentant parties“ of the former Milošević regime – the SNS and the SPS – this might be even more important than for the parties of the former Democratic Opposition of Serbia, because obtaining the date for and beginning of negotiation with the EU would mean their final rehabilitation. For the SNS it would open the possibility to join the European People’s Party and for the SPS to finally become a member of the Socialist International19 and thus complete its post-communist transformation. These motives probably also provide an answer to the question why the parties which during the 1990s were the pillars of the then regime today show greater readiness than civic parties in Serbia to accept even very painful compromises regarding Kosovo in order to start negotiations on Serbia’s membership in the European Union.
The demise of the Eastern Bloc and the disappearance of communism in Eastern Europe in 1989 made a part of the leadership of the then Alliance of Communists of Serbia, similarly to other communist parties, ponder a transformation into a social-democratic party. This intention was revealed at the time by the then senior Alliance official, Slobodan Vučetić, in an interview which he gave in May 1989 to the Belgrade weekly NIN. This intention was thwarted by Slobodan Milošević in a speech held in June 1989 in Kosovo, on occassion of the 600th anniversary of the Kosovo battle, when he announced a different political strategy. The author of this paper has also at the time had personal knowledge about an attempt at social-democratic transformation of the Alliance of Communists of Serbia.
19
21
Bibliography: 1.Marti Ahtisaari, Report of the Special Envoy of the Secretary General on Kosovo Future Status, United Nations Office of the Special Envy for Kosovo, http://unosek.org/unosek/ statusproposal.html, March 28, 2012. 2.Slobodan Antonić, Konsolidovanje demokratskih ustanova u Srbiji posle 2000 (Consolidation of Democratic Institutions in Serbia after 2000), Službeni glasnik, Belgrade 2007. 3.Stevan Dojčinović, Serbian Privatization: Criminals Still Cashing In, Balkan Insight, http./www./balkaninsight. com/en/article/serbian-privatisation-criminals-still-cahing-in. March 25, 2013. 4.Miša Đurković, Konzervativizam i konzervativne stranke (Conservativism and Conservative Parties), Službeni glasnik, Belgrade 2007. 5.Vladimir Goati, Partijska scena Srbije posle 2000 (Party Landscape of Serbia after 2000), Friedrich Ebert Stiftung and the Institute of Social Sciences, Belgrade 2002. 6. Vladimir Goati, Političke partije i partijski sistem (Political Parties and Political System), Faculty of Political Sciences, Podgorica 2008. 7. James Ker-Lindsay, Kosovo: The Path to Contested Statehood in the Balkans, I.B. Tauris, London 2011. 8.Mile Novaković, Otmice Zemunskog klana (Abductions by the Zemun Clan), Novosti, Belgrade 2013. 9.Slaviša Orlović, Politički život Srbije (izmedju partokratije i demokratije) (Political Life of Serbia (Between Partocracy and Democracy)), Službeni glasnik, Belgrade 2008. 10. Slaviša Orlović (ed.), Partije i izbori u Srbiji (Parties and Elections in Serbia), Čigoja štampa, Belgrade 2011. 11. Ognjen Pribicević, Changing Fortunes of the Serbian Radical Right, in: Sabrina Ramet (ed.), The Radical Right, Pennsylvania University Press, Pittsburgh 1999. pp. 193-213. 12. Ognjen Pribićević, Defeat of Boris Tadić and the First Transitional Change at the Elections in Serbia 2012, Europejski Przeglad Prawa and Stosunkow Miedzynorodowych, Vol. 7, No. 4, Warszawa, pp. 21-31. 13. Ognjen Pribićević, Rise and Fall of DOS – Serbian Politics from 2000 to 2003, Stubovi kulture, Belgrade 2010. 14, Ognjen Pribićević, Vlast i opozicija u Srbiji (Government and Opposition in Serbia), Radio B92, Belgrade 1997. 15. Ognjen Pribićević, „Srpska desnica: izazovi i perspektive,“ („Serbian Right: Challenges and Perspectives), Srpska politička misao, no. 1/2011. 16. Ognjen Pribićević, „Izazovi političkog pomirenja u Srbiji“ („Challenges of Political Reconciliation in Serbia“) in: Međuetnički odnosi u funkciji pomirenja (Intercultural Relations in the Service of Reconciliation), Konrad Adenauer Stiftung, Belgrade 2010. 17. Ognjen Pribićević, „Levica u Srbiji u potrazi za novim identitetom,“ („The Left in Serbia in the Search of a New Identity“) Politička revija no. 2/2011. 18. Parliamentary Elections May 6, 2012, Republic Institute for Statistics of Serbia and Republic Electoral Commission, Belgrade 2012. 19. Foreign Direct Investments in Serbia 2001-2011, Pregled – Republic of Serbia, No. 1/2012. Available from: http://www.pregled-rs.rs/article.php?pid=1471&id=36863&name=STRA NE+DIREKTNE+INVESTICIJE+U+SRBI JI+2001-+2011, March 25, 2013. 20. Zoran Slavujević, Izborne kampanje, pohod na birače (Electoral Campaigns: a Hunt for Voters), Friedrich Ebert Stiftung, Institute of Social Sciences, Faculty of Political Sciences, Belgrade 2007. 21. Zoran Stojiljković, Partijski sistem Srbije (Party System of Serbia), Službeni glasnik, Belgrade 2008. 22. Lidija Valtner, „Nikada manja podrška ulasku Srbije u EU“ („Support to Serbia’s EU Membership on a Historic Low“) Danas, januar 28, 2013. http://www.danas.rs/danasrs/politika/nikada_manja_podrska_ulasku_ srbije_u_eu.56.html?news_id=254980. March 25, 2013.
22
Montenegro in the Process of EU Integration Ivan Dobeš I. Montenegro is a small country with 628 thousands inhabitants, but its significance, especially in the regional and international field, is much more important. The country ranks among the youngest states in the world. Unlike most other states of former Yugoslavia it renewed its independence and sovereignty practically without bloodshed. It took place in the 2006 thanks both to the previous measured policy of political leadership, and to the multicultural, multi-confessional and multiethnic coexistence which is a characteristic for the local population. Since the second half of the nineties of the last century Montenegro has become an important factor of the regional stability and continues to move successfully in this direction. The Czech Republic and Montenegro are connected not only with the traditional and historical ties practically in all spheres of life but also with the sincere friendship and common future in the united Europe. All these aspects together are the sufficient reason why we are so deeply and sincerely interested in mutual cooperation with Montenegro in all areas of common interest. The high level of political relations between our two countries was confirmed in recent time by many visits on high and the highest level. Montenegrin coast and mountains in the central and northern part of the country are being visited by tens of thousands of Czech tourists each year, while, on the other side, the Golden Prague and some other beauties and historical monuments in our country are at the center of the interest of many Montenegrins. As well our cultural heritage is worth of notice. The commercial and economic relations between both countries are developing positively, however, there are still significant reserves in this field. The newest interest of Škoda Prague Company in the construction of the 2nd block of the thermal power station in Pljevlja could mean the positive reversal in this direction. The successful development of our mutual relations in general is reflected in the advancement of the Czech Consular Agency in the Embassy which was opened on November 1, 2013. II. The EU and NATO integration process represents the fundamental priority of the Montenegro’s foreign policy. The Czech Republic is ready to continue providing an assistance and to share its own experience with Montenegro with the aim to help to overcome the difficulties and challenges in the next phase of the above mentioned process. Montenegro supports the strategy of the enlargement as one of the most effective EU policies. It emphasizes that it strengthens political and economic stability in the aspiring countries and in the EU as a whole and confirms the continued relevance of the fundamentals of the Copenhagen membership criteria agreed by the EU 20 years ago. Especially relevant is the rule of law. The global economic crisis has underlined the need for all countries to strengthen their economic governance and improve competitiveness. EC has set out a number of proposals supporting this aim, including the introduction of national economic reform strategies and action plans for public financial management, strengthening of democratic institutions and making democratic processes more inclusive. The EU decided to establish relations with Montenegro as a sovereign and independent state in June 2006. The Stabilization and Association Agreement (SAA) between Montenegro and EU was signed in October 2007. In 2008 Montenegro applied for membership to the EU. Visa-free travel to Schengen area for citizens of Montenegro was introduced in December 2009. The SAA entered into force in May 2010. In November 2010 the EC issued its Opinion on Montenegro´s application for EU membership. In December 2010 the European Council granted the candidate status to Montenegro. The opening of EU accession negotiations with Montenegro in June 2012 marked the beginning of a new and intensive phase for Montenegro on its path to the EU. Montenegro provisionally closed the negotiation process in two negotiating chapters: Science and research in December 2012 and Culture in April 2013. It submitted also officially 6 negotiating positions for the chapters 23 (Judiciary and Fundamentals rights),
23
24 (Justice, freedom and security), 20 (Enterprise and industrial policy), 5 (Public procurement), 6 (Company law) and 10 (Information society and media). Screening reports were sent for six other chapters: 1 (Free movement of goods), 3 (Right of establishment and freedom to provide services), 8 (Competition policy), 11 (Agriculture and rural development), 12 (Food safety, veterinary and phytosanitary policy) and 22 (Regional policy and coordination of structural instruments). Currently, work is being done on developing negotiating positions for chapters 4 (Free movement of capital), 16 (Taxation) and 33 (Financial and budgetary provisions). The Government of Montenegro adopted the Action plans for Chapter 23 and 24, as well as the Information on Monitoring Implementation of Action Plans for negotiating chapters 23 and 24, which present a detailed procedure and monitoring mechanism for fulfilling the activities from the action plans. The report on implementation of action plans will be submitted to the European Commission twice a year. The deep and lasting political reforms necessary to implement the so called “New approach“ to chapter 23 on Judiciary and Fundamentals rights and chapter 24 on Justice, Freedom and Security will require strong political will and enhanced administrative capacity. Public administration reform is a priority to ensure Montenegro has the capacity to apply the acquis and increase transparency and professionalism of the civil service. It is important to ensure that investigations are completed thoroughly and rapidly and that any appropriate action is taken. Adequate follow-up of the work of the parliamentary group on the electoral process is also needed. The screening process was completed in June 2013. EC recommended the opening of Chapters 23 and 24 in August 2013. According to the newest EC Progress Report published on October 16, 2013 Montenegro has made further progress in establishing a functioning market economy, has improved its ability to take on the obligations of EU membership, and continues to sufficiently meet the political criteria. Montenegro will need to develop further its track record in many areas, in particular with respect to the high-level corruption and organized crime, including high level cases, as well as regarding the imposition of sanctions that are commensurate to the gravity of the crimes committed. It faced a number of political challenges, including allegations of misuse of public funds for political party purposes, a lack of trust in the electoral process, the need to address the shortcomings identified by OSCE/ ODIHR concerning the electoral legislation, and the need to complete the constitutional amendments in order to strengthen the independence, accountability and professionalism of the judiciary through reinforcing integrity safeguards, as well as merit-based appointments. In July 2013 Parliament adopted the required constitutional amendments, which are broadly in line with the recommendations of the Venice Commission to Council of Europe. However, the parliamentary inquiry committee set up to investigate the „audio recordings affair“ limited itself to adopting a mere technical report of its investigation; Parliament failed to agree on conclusions that would, inter alia, establish political responsibility. Therefore it is clear that the special attention will have to be paid to the implementation of the constitutional amendments. A working group on building trust in the electoral process has already adopted a draft law on a single voters list as well as draft amendments to the law on personal identity cards. Montenegro is actively involved in regional and international police and judicial co-operation. While some verdicts related to drug smuggling were issued, only a few cases referred to crimes such as trafficking in human beings and money laundering. First-instance convictions in cases of organized crime and corruption have been overturned. Freedom of expression needs to be strengthened, including by properly investigating all cases of violence and threats against journalists and bringing perpetrators to justice. Roma face discrimination, especially in terms of social and economic rights, LGBT activists are still exposed to discrimination. The adoption of the plan for the reorganization of the public sector and the entry into force of the new law on civil servants and state employees are positive steps. However, the undated resignation letters initiated by Premier M. Djukanović are an issue of concern.
24
Montenegro has taken a leading role in promoting regional cooperation, notably through its proposal for the establishment of the “Western Balkans Six” initiative. Macroeconomic stability has been broadly maintained. After entering into recession in 2012, the country came out of it in 2013. The resilience of tourism and foreign direct investments together with an increase of electricity exports supported recovery, compensating for a week domestic demand. The current deficit is declining but still remains very high. In July 2013, the aluminium producer KAP was put into bankruptcy procedure, which represents a risk to public finances. Unemployment remained very high. Montenegro needs to strengthen competitiveness, by improving productivity and attracting further Foreign Direct Investments into other sectors in addition to tourism and real estate. The path of fiscal consolidation should be continued, including efforts to collect tax arrears. The high level of non-performing loans remains a matter of concern and calls for a reinforced banking supervision. Regarding the instrument for pre-accession assistance – IPA, in the period 2007 – 2013 the EC granted to Montenegro the amount of EUR 245 million. The IPA Component I, for 2012 and 2013, (Transition Assistance and Institution Building) involves realization of 14 projects, in the total value of more than 21 millions EUR. Regarding IPA Component II, in the programming period 2007 – 2013, 85 projects of Cross-border cooperation with partners from the neighboring countries were selected under the bilateral Cross-border programs, in the total value of more than 9 millions EUR. IPA Component III (Regional development) includes the EU financial support in the amount of more than 22 millions EUR, and IPA component IV (Human Resources) includes the implementation of projects with the aim of modernization and development of the education system, training and research with special focus on recruitment of young people, in the amount of more than 5 millions EUR. The Montenegro’s Ministry of Foreign Affairs and European Integration, in cooperation with the EU Delegation in Montenegro, started preparation activities regarding the programming of the EU pre-accession assistance 2014 – 2020 (IPA II). EC in cooperation with the Montenegrin Institutions is preparing the National Strategic Planning Document which should be adopted in January 2014. Currently Montenegro participates in seven programs of the EU. Montenegro consistently implements the obligations of the SAA leading towards reaching the European standards in all areas. All the assumed obligations are carried out as planned. Montenegro has become the first country to finalize the technical negotiations related to amendments to the SAA between the European Communities and their Member States and Montenegro, due to accession of Croatia to the European Union.
25
Conclusions of the Conference „Integration of the Balkan Countries into the EU“ Stanislav Stach 1. Relations with Western Balkan Countries are important for the CR. We have and always had good relations. We have similar historical experience and historical, economic and trade links. We have cultural, linguistic similarities. We are vitally interested in positive development in all WB countries. 2. CR is actively supporting and advocating the faster incorporating of WB countries into the EU and NATO. We hope we will be close partners in the future EU, and that we will together shape the future EU policies.We welcome Croatia entering the EU and we hope that others will follow soon. 3. We listened attentively to very interesting presentations of the Director Ivana Hlsvsová, Professor Darko Tanasković, Professor Predrag Simić and Mr. Ivan Dobeš. Particularly the Professor Tanasković’s assessment of the new pro-active Tukish foreign policy in the world and in the region of Balkans, described as the “Neo-Otomanism” or “Return of Turkey to the Balkans” was new and instructive, for majority of us.Turkey, now politically and economically more powerful an independent, is playing stronger and more important role in the region, which is met sometimes with mixed reaction, and sometimes with suspicion of neo-Ottoman ambitions. 4. There are many reasons for faster incorporation of Serbia, Montenegro and BiH into the EU and EuroAtlantic structures. – Present EU is not in good condition, deserves changes, and will change. Nevertheless the process of enlargement should and will continue. – It is important to be inside and have the opportunity to influence these changes. – Conditions set by EU are more numerous and more strict with the time going on, – Possible difficulties created by Turkey’s new policy in the region would be easier to overcome. 5. We present here, are not able to influence the history or settle the mentioned problems. But we are able to increase the knowledge and understanding of the region. Information is crucial nowadays. Public support is essential. We appreciate the presence and active role of journalists and students here. Meetings, discussions, dialog could be the beginning of actions. We believe that meetings such as this one are useful, and we support the activities leading to continuation of them.
26
Evropský Rozvojový Fond (EDF) Jozef Špánik – ORS MZV ČR EDF – European Development Fund – Historie • Evropský rozvojový fond, nejstarší finanční nástroj EU • Hlavní finanční nástroj EU pro poskytování rozvojové pomoci zemím Afriky, Karibiku a Tichomoří (skupina ACP) včetně závislých zámořských území (OCT) • EDF zahájil činnost v roce 1959 na základě Prováděcí dohody připojené ke smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) • Účelem fondu bylo podporovat sociální a hospodářský rozvoj přidružených zemí a území – kolonie a závislé země se vztahem k Belgii, Francii, Itálii a Nizozemsku, později rovněž k Portugalsku a Velké Británii • Základem spolupráce EU-ACP jsou od založení partnerské dohody, kterými se řídí euro-africké vztahy – v současné době Dohoda z Cotonou (2000 – 2020) • Cíle: podpora ekonomického, sociálního a kulturního rozvoje zemí, podpora regionální spolupráce, snižování chudoby, dobré vládnutí, posílení míru a politické stability v regionu… Země Afriky, Karibiku a Tichomoří – AKT/ACP • ACP – African, Caribbean and Pacific Group of States • Vznik uskupení v roce 1975 podpisem smlouvy z Georgetownu • Skupinu ACP tvoří 79 rozvojových států a území: 48 zemí v Africe, 16 zemí v Karibiku (13 ostrovních států, Belize, Guayana a Surinam) a 15 zemí v Tichomoří (13 nezávislých ostrovních států, Cookovy ostrovy a Niue) • 39 zemí ACP patří mezi nejméně rozvinuté země světa (tzv. LDC´s) • Některé země ACP jsou relativně rozvinuté – Jihoafrická republika a karibské ostrovy • Na partnerství mezi EU a zeměmi ACP se nepodílí Kuba, mezi země ACP zatím oficiálně nepatří Jižní Súdán • Jihoafrická republika v současné době nečerpá finanční prostředky z EDF, ale spíše z finančního nástroje DCI (Development Cooperation Instrument) Dohoda z Cotonou • Dohoda upravuje partnerství mezi EU a skupinou ACP • Podepsána v roce 2000 v Cotonou (Benin) • Platnost dohody pro léta 2000 – 2020 • Dohoda dvakrát revidována – v letech 2005 a 2010 • Dohodu z Cotonou nepodepsala Kuba • Cíle dohody: odstranění chudoby, dobré vládnutí a podpora socioekonomického rozvoje v zemích ACP a jejich integrace do světové ekonomiky Principy fungování EDF • Stojí mimo rozpočet EU • EDF je řízen Evropskou komisí se sídlem v Bruselu EDF je financovaný přímo prostřednictvím příspěvků členských států • Podíly členských zemí na platbě do EDF stanoveny na základě výše HDP a historických vazeb se zeměmi ACP • Je pravděpodobné, že po roce 2020 (12. EDF) již bude součástí rozpočtu EU. Finanční objem prostředků EDF • Prostředky EDF doplňovány jednou za 5 let • 10. EDF (2008–2013): 22,682 mld. EUR • 11. EDF (2014-2020): 30,5 mld. EUR v běžných cenách • 97% prostředků EDF určeno pro země ACP, 1% pro země OCT a 2% pro EK na programování a implementaci EDF ČR a EDF • ČR se stala smluvní stranou dohody v Cotonou v roce 2004 vstupem do EU
27
• ČR členem EDF od r. 2008, od tohoto roku možná účast českých subjektů formou zakázek a grantů na realizaci rozvojových projektů financovaných z EDF • První příspěvek ČR odvedla v r. 2011 – 305 mil. Kč, v roce 2012 činila platba ČR 340 mil. Kč • Do 10. EDF ČR přispěje celkovou částkou 115, 7 mil. EUR (podíl 0, 51%) • Do 11. EDF ČR přispěje 243,3 mil. EUR (podíl 0,80%) Formulace rozvojových strategií EDF • EU připravuje projekty financované prostřednictvím EDF na základě konzultací se zástupci státní správy partnerských zemí – hlavními aktéry rozvojových a kooperačních strategií EDF jsou partnerské země ACP • Na přípravě projektů se podílejí rovněž zástupci parlamentů a místní samosprávy • Na politickém programování rozvoje se podílejí i zástupci občanské společnosti v zemích ACP • Rozvojové strategie EU v zemích ACP vycházejí z analýzy socioekonomické situace v zemích, které jsou příjemci programů EDF Hlavní Programové dokumenty EDF • Sedmileté národní strategické programové dokumenty pro země ACP – v současném období 2007 – 2013 nazývány Country Strategy Papers • Sedmileté regionální strategické programové dokumenty – Regional Strategy Papers • Na základě strategických dokumentů jsou zpracovány podrobnější víceleté indikativní programy na 2-3 roky – National Indicative Programme (NIP) nebo Regional Indicative Programme (RIP) • Implementační dokumenty – pro jeden rok – Annual Action Programme (AAP) Hlavní aktéři rozvojových projektů realizovaných prostřednictvím EDF • Evropská služba pro vnější činnost (ESVA) – řídí delegace EU • Evropská komise – má vliv na programování, implementaci a evaluaci • Delegace EU v zemích ACP – klíčová role – operační oddělení bilaterální spolupráce v zemích ACP má až desítky zaměstnanců. Hlavní úloha v komunikaci s partnerskými zeměmi o jejich potřebách, vypracování návrhů strategických a implementačních programových dokumentů • Externí konzultanti – často se podílejí na vypracování studií, dlouhodobých strategií, formulaci projektů a evaluaci jejich realizace v zemích ACP Některé překážky zapojení českých subjektů do projektů financovaných v rámci EDF • Zvýšená administrativní náročnost a specifická pravidla výběrových řízení na dodávky zboží a služeb, realizovaných v rámci EDF • Charakter rozvojových projektů EDF – v rámci EDF jsou převážně financovány velké projekty rozvoje infrastruktury a dalších sektorů v programových zemích, jejichž finálními realizátory mohou být především velké podnikatelské subjekty • Nedostatečná znalost procedurálních pravidel účasti v rozvojových projektech EU ze strany českých podnikatelských subjektů a jejich nedostatečné know-how v oblasti realizace dodávek do zemí ACP • Nedostatečná schopnost uzavírat konsorcia s dalšími partnery z ČR i ze zahraničí za účelem realizace projektů v zemích EDF • Nedostatečná komunikace s vítězi výběrových řízení na dodávky zboží a služeb ohledně možností subdodávek
28
Finanční nástroje vnější spolupráce EU Jozef Špánik – ORS MZV ČR DCI
§ Nástroj pro rozvojovou spolupráci (Development Cooperation Instrument) § 47 zemí Latinské Ameriky, Asie, Blízkého Východu a Jihoafrická republika § 2007 – 2013: 16, 9 mld. EUR: ·10, 06 mld. – teritoriální programy ·5, 6 mld. – tematické programy ·1, 24 mld. – cukerný protokol se zeměmi ACP § 2014 – 2020: 23,3 mld. EUR v běžných cenách
Podíl ČR na financování nástrojů vnější spolupráce EU § Od svého vstupu v r. 2004 ČR přispívá prostřednictvím svých odvodů do rozpočtu EU § Od r. 2008 ČR plně zapojena do EDF – první platba v r. 2011 § Příspěvek ČR na finanční nástroje vnější spolupráce EU v r. 2012: 2, 3 mld. Kč (více než ½ celkového objemu prostředků na ZRS) Dělba práce v ČR § Ústřední správní orgány: § Ministerstvo zahraničních věcí (hlavní gestor – těžiště činnosti v programování, od roku 2011 pravidelně zasedá Task Force k finančním nástrojům vnější spolupráce EU) § Ministerstvo financí (finanční stránka) § Ministerstvo průmyslu a obchodu (zapojení do implementace – exportní příležitosti) § … další ministerstva v rámci oborů svojí působnosti § SZ EU Brusel § Zastupitelské úřady § Státní a nestátní proexportní agentury a profesní organizace – prostředník mezi státními orgány a potenciálními uchazeči o realizaci projektů Role ZÚ v teritoriích v průběhu implementace projektů EU – 1 § Účast na „rozvojových“ pracovních skupinách EU v teritoriích, kontakt s příslušnými odděleními DEU § Navazování kontaktů s úřady „National Authorizing Officers“ v partnerských zemích § Sledování (ideálně i zapojení) přípravy programovacích dokumentů Role ZÚ v teritoriích v průběhu implementace projektů EU – 2 § Průběžná komunikace s externími konzultanty EU v daném teritoriu § Průběžné sledování strategických i implementačních dokumentů EU § Sledování vypisovaných tendrů § Získávat v předstihu důležité relevantní informace dle manuálu k výkonu agendy finančních nástrojů vnější spolupráce EU na zastupitelských úřadech ČR Komunikace s partnery § Ústřední orgány (MZV, MPO) § Exportní agentury a profesní organizace § Potenciální uchazeči o zakázky – české subjekty aktivní v regionu – podnikatelský sektor, nevládní sektor, výzkumné ústavy, univerzity aj. § Sondování možností spolupráce s jinými (zvl. starými) členskými státy.
29
Bosna a Hercegovina a její proces (ne)členství v Evropské unii Eva Petrlová20 1. Úvod Je to téměř 18 let, co byla podepsána Daytonská dohoda jakožto formální akt ukončení občanské války v Bosně a Hercegovině. Jak se situace v této zemi od té doby změnila? Jaké jsou její plány do budoucna? Právě tyto otázky si chci položit zejména ve vztahu k Evropské unii. Členství v této organizaci je pro Bosnu a Hercegovinu, stejně tak jako i pro ostatní státy Balkánu, velice aktuálním tématem získávajícím neustále větší pozornost a jež se stalo i hlavním cílem bosenské zahraniční politiky. Členství v EU je významné ještě z jednoho důvodu – integrace do Unie je jeden z mála aspektů, jenž je sdílen a podporován širokou veřejností napříč celou federací. Podíváme-li se na evropské aktivity, v současnosti EU vede 3 mise v Bosně a Hercegovině. Jsou jimi Delegace Evropské unie pro Bosnu a Hercegovinu (pod záštitou Evropské komise), úřad Zvláštního představitele EU pro BaH a v neposlední řadě pak vojenská mise EUFOR Althea započatá v roce 2004. Do léta loňského roku pak zajišťovala Evropská unie také policejní misi EUPM. Obzvláště tato mise byla pro EU velice významným počinem, neboť se jednalo o první policejní misi pod záštitou Společné bezpečnostní a obranné politiky. Přes všechny tyto aktivity však Bosna a Hercegovina stále zaostává za svými sousedy ve svém úsilí zlepšit politickou i ekonomickou situaci vyžadovanou pro členství v Unii. Je to již 2 roky, co tehdejší premiér Bosny a Hercegoviny, Vjekoslav Bevanda, veřejně proklamoval vůli odeslat přihlášku na začlenění do Evropské unie. Z toho důvodu je mým cílem stručně představit integrační proces Bosny a Hercegoviny a její schopnost naplnit požadavky pro členství, stejně tak jako rozebrat hlavní překážky a problémy. Vzhledem k tomu, že hlavní problémy tvoří spíše faktory politické, je práce zaměřena primárně na politické aspekty integračního procesu, neboť výrazně ovlivňují i ekonomickou situaci v zemi. Za tímto účelem je práce členěna tak, že první část se věnuje obecným požadavkům pro členství v EU s přechodem na konkrétní otázky spojené s Bosnou a Hercegovinou. Druhá a podstatná část práce se věnuje reálné politické situaci v zemi a problematickým bodům v otázce žádosti o členství do EU. Pro doplnění obrazu jaká je ve skutečnosti situace v zemi, je na závěr této části stručně zmíněna i obecná ekonomická realita. Toto doplnění má sloužit jako ilustrace toho, jak politické problémy a dlouhodobá krize mají za následek špatnou správu země i po hospodářské stránce. V závěru pak práce shrnuje zjištěné poznatky a navrhuje možná řešení či doporučení pro obě strany. 2. Evropské požadavky Jak definuje čl. 49 Lisabonské smlouvy, mohou o členství v Evropské unii žádat ty státy, které uznávají hodnoty uvedené v článku 1a Smlouvy, tj. uznávají, že „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů“ (Lisabonská smlouva, 2007: článek 49, 1a). Jedná se však o velice široké a vágní zmínění požadavků nutných pro přistoupení, jež jsou založeny spíše na hodnotovém a ideovém základě. Je jasné, že z praktického hlediska musí dojít k naplnění mnohem jasnějších a konkrétnějších požadavků, aby přistoupení do Unie zajistilo oběma stranám plynulý a pokud možno bezproblémový přechod. K tomu slouží veřejně známá tzv. Kodaňská kritéria doplněná o tzv. Madridské kritérium, jež byla postupně vytvořena v první polovině 90. let. Mají za cíl zajistit, že stát usilující o členství bude stabilní po politické a hospodářské stránce a současně bude přejímat a harmonizovat své právo s právem a zákony EU v procesu tzv. acquis communautaire, a tím se připravovat na závazky vyplývající z členství. V neposlední řadě je pak nutné harmonizovat administrativní a soudní struktury.21 Ovšem i tato kritéria pro členství jsou stále v procesu vývoje, a jak opět uvádí článek 49 Lisabonské smlouvy „Kritéria pro přistoupení, na nichž se dohodne Evropská rada, budou zohledněna“, což znamená, že přístupové podmínky mohou být po dohodě se členskými státy různě formulovány (Evropa2045, 2013; Lisabonská smlouva, 2007).
Bc. Eva Petrlová je studentkou magisterského oboru Bezpečnostní studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Mezi oblast jejího zájmu patří Evropská unie, Společná bezpečnostní a obranná politika, Balkán a kritická bezpečnostní studia. V rámci svých studií absolvovala také studijní pobyt na Department of Government a Department of Peace and Conflict Research na Uppsala Universitet ve Švédsku. K zastižení je na e-mailu
[email protected].
20
21
Jedná se o 4 kritéria: kritérium politické: existence stabilních institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respektování a ochranu menšin; kritérium hospodářské: zajištění fungujícího tržního hospodářství schopného odolat konkurenci a tržním silám v EU; kritérium převzetí acquis communautaire a závazků vyplývajících z členství, včetně dodržování cílů politické, hospodářské a měnové unie a jejich provádění; dostatečné administrativní a soudní struktury pro provádění všech závazků vyplývajících z členství (Euroskop.cz, 2013).
30
To jakým způsobem jsou kritéria naplňována, je sledováno a reflektováno Evropskou komisí prostřednictvím hodnotících zpráv a v případě potencionálních členů pak dochází ke zpracování dat v rámci tzv. Zpráv o pokroku. Právě tyto dokumenty pak tvoří jednu z hlavních částí informačních zdrojů této práce. Mnohem aktivnější debatu mezi EU a představiteli Bosny a Hercegoviny o jejím přistoupení do Unie lze pozorovat víceméně od roku 2012, kdy došlo k setkání čelních zástupců obou stran v Bruselu. V rámci tohoto setkání došlo k vytvoření plánu, který pokud by byl včas a úspěšně splněn, mohl dopomoci BaH22 k odeslání přihlášky o členství ještě do konce roku 2012. Mezi vybrané body, jež obě strany odsouhlasily, patřily například následující požadavky: 1. změna Ústavy a politická shoda v rámci procesu Sejdic-Finic23– tento požadavek je považován EU za prioritní, neboť jeho vyřešení by znamenal oficiální přechod mezi postkonfliktní a pro-evropsky se rozvíjející zemí; 2. zajistit harmonizaci evropské legislativy napříč celým územím Bosny v souladu s relevantními Ústavními oprávněními jak je definováno v evropském právu; 3. zajistit, že postoje prezentované EU reflektují diskuzi se všemi kompetentními institucemi a autoritami v Bosně a Hercegovině a jsou založeny na vzájemné spolupráci; za účelem naplnění tohoto předpokladu, je tedy nutné 4. aby všechny státotvorné jednotky BaH byly zapojeny do dialogu za účelem vzniku efektivních mechanismů pro angažování se s EU, což by Bosně umožnilo reprezentovat celý stát jedním hlasem; 5. zlepšit a posílit administrativní správu země na všech úrovních pro zajištění hladké implementace evropských nařízení Evropská komise, zastoupená i českým komisařem Štefanem Fülem, jasně deklarovala, že je plně připravena poskytnout v naplňování dohodnutých požadavků expertní i finanční pomoc, ale současně zdůraznila nezbytnost splnění daných požadavků pro další přístupová jednání (Balkan Open Report, 2012). Jak vypadá situace v Bosně a Hercegovině v současnosti a jaký postoj k celé situaci jeví Evropská unie je předmětem následující části. 3. Reální situace v Bosně a Hercegovině 3.1 Politická situace Vzhledem k tomu, že cílem této práce je podívat se na současnou situaci v Bosně a její pravděpodobnost vstupu do Evropské unie, je nutné stručně zmínit i její politický systém, neboť vysvětlení základních rysů celého systému poslouží lepšímu pochopení celého kontextu a otázky proč se dnes Bosna nachází v takové situaci, v jaké právě je. Jak bylo uvedeno v úvodu, je to již 18 let, co byla ukončena občanská válka a podepsána Daytonská dohoda zakládající současnou federaci Bosny a Hercegoviny. Z politologického hlediska se jedná o velice zajímavé státní uspořádání, jež nemá v politických systémech obdoby a vymyká se tak běžným definicím parlamentního systému, neboť vykazuje jak prvky konfederativních, federativních, tak i unitárních uskupení24. Velice zjednodušeně se jedná se o federaci, která je složena z 2 jednotek – Republiky Srbsko a jednotky v podobě další federace Bosna a Hercegovina. Zvláštní postavení pak v systému zaujímá federální distrikt Brčko. V době podpisu Daytonské dohody25 se takto vytvořený systém jevil jako nejmenší možné zlo s nadějí, že jednoho dne toto rozdělení umožní překonat tehdejší etnické a politické problémy. Cílem tedy byla snaha o zajištění fungování vysoce heterogenní společnosti na základě striktního oddělení jednotlivých funkcí systému a kopírující model konsociační demokracie (Hricová, 2008: 285; Juncos, 2005: 91 – 92). Poskytnutá vysoká míra decentralizace měla za následek, že každá národnost spravuje své vlastní otázky na úrovni jednotek a kantonů (vzdělávání, zdravotnictví atp.). Role federální vlády tedy spočívá jen v její formální autoritě spravující otázky týkající se státu jako celku (zahraniční politika a obchod, obrana a bezpečnost, měnová politika, imigrace, azylová politika, regulace mezi entitami v oblasti policie, trestního práva atp.), neboť ty pravomoci, jež nejsou v ústavě definovány jako V rámci celého textu, není-li uvedeno jinak, je pod stručným názvem Bosna, příp. BaH, chápáno území celé federace Bosna a Hercegovina a nikoliv jen teritoriálního území samotné Bosny.
22
Viz níže
23
Viz níže
24
Ačkoli Daytonská dohoda s jejím vynuceným mírem zažila obrovskou vlnu kritiky, neboť mír v zemi byl zajištěn jen přítomností zahraničních jednotek, je nutné podotknout, že navzdory komplikovanosti implementovaného systému došlo ke stabilizaci situace v podobě kontroly zbrojení či oddělení bojujících stran (Hricová, 2008: 285).
25
31
pravomoci centrální vlády, automaticky spadají do kompetencí samotných jednotek. Mezinárodní společenství tehdy věřilo, že velká míra nacionalismu jednotlivých národů časem opadne a bude jednodušší vytvořit politický a stranický systém více podobný západnímu stylu (Hricová, 2008: 286; Juncos, 2005: 92). Navzdory uplynutí téměř dvou dekád je stále obtížné pozorovat stranický a politický vývoj směrem k západnímu modelu, neboť systému nadále dominují nacionalistické strany, u kterých lze jen stěží hledat umístnění v rámci typického pravo-levicového spektra. Každá z těchto stran, ať už otevřeně, či skrytě, primárně reprezentuje zájmy jednoho z konstitutivních národů. To je bohužel reflektováno i do stability politického systému jako takového, který lze v současnosti definovat jako nacházející se v hluboké krizi. Od posledních voleb v roce 2010 došlo k několika obměnám v Radě ministrů a s blížícím se datem nových voleb plánovaných na říjen 2014, je situace stále obtížnější vzhledem k tvrdosti postojů jednotlivých stran a odmítání politických kompromisů. Tento fakt je pak neblaze promítán v rámci nefunkčnosti státní správy, špatné akceschopnosti státních úřadů i Parlamentu. Podobnou situaci pak lze pozorovat i u jednotlivých státotvorných jednotek (Ministerstvo zahraničních věci ČR, 2013). Jedná se o skutečný problém mající zásadní vliv na integrační proces do Evropské unie, neboť stále trvající vzájemná nesnášenlivost a antipatie mezi jednotlivými stranami užívajícími nacionalistická hesla a volební programy jsou překážkou pro vytvoření a konsolidaci společných institucí a multi-etnických stran nezbytných pro společenské usmíření (Juncos, 2005: 92). Bez těchto základů bude jen velice obtížné zajistit plně a samostatně fungující stát schopný integrace. Nejnovější zpráva Komise o pokroku v Bosně a Hercegovině uvádí stejně tak jako většina analýz různých organizací působících v zemi či akademiků, že země postrádá vizi dlouhodobého směřování a v neposlední řadě i základní představu o tom, jak by měl stát fungovat. Navzdory významnosti, jež je členství v EU přisuzována, chybí zde vůle politických zástupců spolupracovat a nalézt konsenzus směřující k možnému členství. Naopak v popředí politických zájmů stojí krátkodobé stranické nebo etnické zájmy a to i skrze potřebu řešit dlouhodobé zájmy. Současně zpráva uvádí, že nejistá je i samotná existence státu jako takového, neboť významná část politických představitelů zpochybňuje jednotu Bosny a Hercegoviny v podobě samostatného státu (EC, 2013a: 1). Proto beze změn v této oblasti bude takřka nemožné zajistit byť jen váženější debaty o začlenění do struktur EU. Evropskou unii smějí tvořit jen suverénní a samostatné státy, a ačkoli je Bosna a Hercegovina mezinárodně uznaným státem, nesplňuje tuto podmínku, neboť jak již bylo zmíněno výše, Daytonská dohoda vytvořila silně decentralizovaný a slabý stát. Současně pak vyvstává i problém se stále existujícím Úřadem nejvyššího představitele značícího absenci zdravě a bezproblémově fungujícího státu. Tento fakt byl reflektován již v roce 2005, kdy tehdejší zpráva Komise uvedla, že základem pro jakoukoli snahu o integraci do EU, je nezbytně nutné podniknout ústavní reformu v podobě dodatků k Ústavě BaH zajišťujících přesun zodpovědnosti a práv směrem k centrální vládě (Juncos, 2005: 92 – 93).26 Dalším „politickým“ problémem pro integraci do EU je nenaplnění požadavků stanovených na Bruselském jednání v roce 2012, které jsem stručně uvedla výše. To ovlivňuje i vstup v platnost Dohody o stabilizaci a přidružení (Stabilisation and Association Agreement – SAA), která ačkoli byla s EU podepsána už v roce 2008 a ratifikační proces završila v roce 2011, stále nevstoupila v platnost, a proto jsou vztahy mezi Bosnou a EU nadále řízeny na základě Prozatímní dohody (Interim Agreement – IA). Stále trvající a zásadní překážkou pro přechod k SAA je porušení několika podstatných ustanovení v SAA ze strany Bosny a Hercegoviny. Mezi ty nejdůležitější patří porušování Evropské listiny základních práv a svobod v Ústavě Bosny a Hercegoviny, a to opět vzhledem k případu Sejdić-Finci a diskriminaci v oblasti pasivního volebního práva (BussinesInfo, 2013; EC, 2013a: 1 – 3; Ministerstvo zahraničních věci ČR, 2013). Význam tohoto případu spočívá v jeho symbolice, že země je ochotna transformovat se z postkonfliktní společnosti na společnost přibližující se západu a respektující zásady a hodnoty EU. Porušování Evropské listiny a základních svobod Bonou a Hercegovinou spočívá v její Ústavě a volebním zákonu znemožňujícímu kandidovat ve volbách do Předsednictva Bosny a Hercegoviny, horní komory Parlamentu – Sněmovny národů osobám, jež nepřísluší k žádnému z konstitutivních národů země27. Na tuto diskriminaci a nutnou změnu Ústavy pak v roce 2009 poukázal i Evropský soud pro lidská práva v rámci svého rozsudku. Dokud nedojde k vyřešení tohoto problému a implementaci rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (požadovaný ter V této části je nutné podotknout, že ústavní reformy jsou prosazovány na základě vnějšího tlaku (jak ze strany EU, tak NATO) a nikoliv ze strany samotné Bosny. Nedostatek vůle ze strany lokálních autority, ekonomická závislost a přítomnost úřadu nejvyššího představitele zpomalují proces budování funkčního státu. Tímto se stává role EU v BaH taktéž rozhodující, neboť bez její pomoci by BaH byla schopna jen stěží překonat všechny překážky ke členství (Juncos, 2005: 15).
26
Konstitutivními národy jsou Bosňáci, Srbové a Chorvaté. Poškozenými v tomto případě pak byli Dervo Sejdić (Rom) a Jakob Finci (žid).
27
32
mín naplnění požadavku je duben 2014), nedojde ani k posunu dialogu mezi EU a Bosnou, tj. SAA nevstoupí v platnost a Bosna a Hercegovina nebude nadále moci podat přihlášku pro členství v EU. To vše i navzdory intenzivní snaze ze strany EU pomoci politickým vůdcům Bosny nalézt společnou řeč v naplnění zmiňovaného evropského rozsudku. Jedná se o zásadní problém umisťující integraci BaH do EU na mrtvý bod a současně se snižuje legitimitu a důvěryhodnost samotného státu (BussinesInfo, 2013; Council of Europe, 2013; EC, 2013a: 1 – 3; Ministerstvo zahraničních věci ČR, 2013). Kromě vyřešení případu Sejdić-Finci, nedošlo podle poslední zprávy o pokroku Evropské komise ke splnění ještě dalších požadavků definovaných v rámci plánu pro podání přihlášky o členství v Unii. Problematická je stále státní správa založená primárně na silné decentralizaci a znesnadňující tak vytvoření efektivního administrativního rámce pro implementaci a harmonizaci evropského práva. Jak ale samotná zpráva uvádí, je v zájmu země samotné, aby došlo k vytvoření více centralizované správy vzhledem k vnitřnímu fungování země. Je stále více složitější poskytovat a zejména ospravedlňovat výši evropských fondů poskytovaných Bosně a Hercegovině, když čelní představitelé nejsou ochotni spolupracovat a nalézt společný konsenzus pro posun směrem k integraci. Není-li stávající před-vstupní unijní pomoc schopna dosáhnout vytyčených cílů, je, jak již bylo několikrát řečeno, samotný proces integrace ohrožen a s ním i současné fondy putující do Bosny a Hercegoviny pod záštitou Předvstupní pomoci (IPA). Zároveň již Evropská komise rozhodla o odkladu dalšího kola debat v rámci IPA, dokud se země nevrátí na správnou cestu směrem k integraci do EU, tj. dokud nedojde ke shodě v implementaci rozsudku Sejdić-Finci a vytvoření koordinačních mechanismů a efektivní státní správy. V současnosti má tedy Bosna a Hercegovina přístup jen ke 2 komponentům asistenční pomoci z celkových 528 (EC, 2013a: 1 – 3; EC, 2013b). Bosna a Hercegovina tak nejenže riskuje zastavení bližší spolupráce s EU na politické úrovni, současně hazarduje i s významnou ekonomickou a finanční pomocí, na které je z velké části závislá. 3.2 Ekonomická situace Podobně jako tomu bylo v případě politické situace a plnění politických kritérií pro vstup do EU, je i ekonomická situace země ve velice špatném stavu. Lze pozorovat jen velice malý pokrok směrem k liberálně tržní ekonomice, a proto i zde je potřeba provést významné reformy s ohledem na schopnost vyrovnat se se soutěživostí a tržními silami v rámci vnitřního trhu EU. Kromě poklesu růstu ekonomiky o 1% v roce 2012 (ačkoli byl v první polovině roku 2013 zaznamenán opět mírný nárůst), je v Bosně evidována vysoká míra nezaměstnanosti a problematické jsou i veřejné finance navzdory podniknuté snaze ze strany Bosny posílit právě oblast veřejného financování. Jak to bylo v politických otázkách, tak i v oblasti ekonomiky a fiskální politiky chybí politická shoda bránící dalším nutným reformám na centrální, celostátní úrovni. Problém lze tedy opět pozorovat v přílišné decentralizaci mající za následek překrývání pravomocí mezi státem, jednotkami či jednotlivými kantony. Špatná ekonomicko-politická situace doplněná o spíše nefunkční právní a soudní systém mají za následek i špatná ratingová hodnocení. Například dvě nejuznávanější ratingové společnosti Moody´s a Standard & Poor´s hodnotí Bosnu a Hercegovinu jako vysoce spekulativní prostředí pro zahraniční investory29 (EC, 2013a: 2 – 3; Trading Economics, 2013). Nízká ratingová hodnocení navíc ovlivňuje i všudypřítomná korupce. Na základě hodnocení stavu korupce organizací The Heritage Foundation získala Bosna a Hercegovina pouhých 32 bodů ze 10030. Tato bodová úroveň značí velmi vysokou míru výskytu korupce v zemi a nachází se pod celosvětovým průměrem. Jen pro srovnání, Česká republika ve stejném hodnocení získala 44 bodů značících jistou přítomnost korupce a zaznamenala tak nárůst výskytu korupčních ukazatelů z původních 52 bodů v roce 2010, kdy korupční ukazatelé hovořily pouze o možné přítomnosti korupce.31 Využijeme-li hodnocení, které výše zmíněná organizace nabízí, lze z hlediska ekonomických svobod řadit Bosnu a Hercegovinu na 103. pozici světového žebříčku tržních ekonomik a na 38. pozici (ze 43) v rámci Evropy. Zároveň však podle hodnocení oproti roku 2012 došlo ke zlepšení v oblasti kontroly veřejných výdajů, navzdory poklesu v oblasti finanční a měnové politiky (The Heritage Foundation, 2013). 1) pomoc při transformaci a budování institucí; 2) přeshraniční spolupráce (s členskými státy EU a s ostatními zeměmi, které jsou příjemci v rámci NPP); 3) regionální rozvoj (doprava, životní prostředí a hospodářský rozvoj); 4) rozvoj lidských zdrojů (rozvoj lidského kapitálu a boj proti sociálnímu vyloučení); 5) rozvoj venkova (Evropská komise, 2012).
28
Moody´s udělilo hodnocení BBB (Vysoce spekulativní prostředí) a Standard & Poor´s hodnocení B (opět vysoce spekulativní prostředí).
29
V tomto hodnocení platí nepřímá úměra – čím vyšší bodové hodnocení, tím nižší je výskyt korupce a naopak.
30
Je však nutné si uvědomit, že v posledních několika letech bylo odhaleno několik významných korupčních kauz, které měly zcela jistě na hodnocení vliv.
31
33
Podíváme-li ještě se na možný exportní potenciál Bosny a Hercegoviny lze jej vidět v její zemědělské a živočišné produkci, kdy jejím hlavním odběratelem pak zcela pochopitelně může být Evropská unie. Za tímto účelem je však nezbytně nutné opět harmonizovat bosenskou legislativu s evropským právem týkajícím se bezpečnosti potravin a souvisejícího veterinárního práva, které stále nenabývá požadovaných standardů (EC, 2013a: 3). 4. Závěr Z informací uvedených v této práci jasně vyplývá, že Bosna a Hercegovina ve své cestě směrem k Evropské unii stojí na rozcestí, zdali je ochotna učinit celospolečenské kompromisy a vydat se cestou integrace, či nadále pochybovat o samotné existenci státu jako takového a zapomenout na Unijní členství. Rozhodnutí, kterým směrem se vydat, stojí právě a jen na Bosně a Hercegovině samotné. Je patrné, že chybí-li politická vůle a ochota změnit ty konkrétní problémy, na něž EU poukazuje, je zcela zbytečné přemýšlet o jakékoliv diskuzi vedoucí k pokračování intenzivní předvstupní pomoci směrem k integraci. Vysoká míra decentralizace znemožňuje centrální vládě jakkoliv efektivně koordinovat jednotlivé entity a spolupracovat na společných cílech. Všudypřítomné vzájemné antipatie politických představitelů a v neposlední řadě také problémy jako korupce celý proces integrace do EU jen zhoršují a vysílají směrem k EU signály, že ačkoli je členství v Uniji veřejně proklamováno jako prioritní cíl zahraniční politiky, nejedná se o skutečný cíl politických zástupců země. Představitelé Bosny a Hercegoviny si musí uvědomit, že členství v EU je v zájmu celé Bosny a všech občanů. Že bez politického a sociálního usmíření nejenže nedojde k implementaci požadavků EU, ale také i k posunu směrem k fungujícímu státu. A fungující stát by měl cílem všech, neboť jen ten dokáže efektivně zajistit bezpečný prostor pro život. Je však nutno podotknout, že v některých případech došlo k vyslyšení a implementaci doporučení Evropské komise, zejména v oblasti soudního systému. Navzdory omezenému pokroku v oblasti potírání organizovaného zločinu, praní špinavých peněz a terorismu, Bosna a Hercegovina v rámci mechanismu Strukturovaného dialogu usmíření (Structured Dialogue on Justice) dosáhla významného pokroku. Lze pozorovat pokrok v oblasti soudních rozhodnutí týkajících se válečných zločinů v souladu s Národní strategií válečných zločinů. Současně došlo k poklesu počtu odložených případů a v dohledu je i uzavření společné dohody na stíhání válečných zločinců se Srbskem a Chorvatskem (EC, 2013a: 3). Je potřeba vidět tyto malé kroky alespoň jako minimální posun k lepšímu. Přesto je potřeba v celkovém měřítku učinit mnohem větší a mnohem tvrdší opatření směrem k větší centralizaci a vytvoření efektivní státní správy schopné zajistit implementaci potřebné legislativy. K tomu je nutná kooperace politických představitelů a vůdců uvnitř Bosny a Hercegoviny a jejich ochota nalézt společnou řeč. Bez těchto základu nelze zcela pochopitelně očekávat ze strany EU žádné hmatatelné přísliby členství a pomoci, navzdory celospolečensky prezentované touze být součástí evropského společenství. Je nutné si uvědomit, že členství nelze získat bez nutných politických kompromisů a ústupků. 5. Zdroje Balkan Open Report (2012). EU and Bosnia’s leaders dialogue: Agreed “Road Map” for Bosnia’s EU path, 3. 7. 2012 (http://www.balkanopen.com/article.php?id=732, 15. 12: 2013). BusinessInfo.cz (2013). Interaktivní profil. Bosna a Hercegovina (http://www.businessinfo.cz/ cs/zahranicni-obchod-eu/teritorialni-informace-zeme/bosna-a-hercegovina.html, 15. 12. 2013). Council of Europe in Belgrade (2013). Sejdic and Finci v. Bosnia and Herzegovina (http://ww w.coe.org.rs/eng/ news_sr_eng/?conid=1545, 15. 12. 2013). European Commision (2013b). Bosnia and Herzegovina – financial assistance (http://ec.eur opa.eu/enlargement/ instruments/funding-by-country/bosnia-herzegovina/index_en.htm, 15. 12. 2013) European Commission (2013a). Bosnia and Herzegovina 2013 Progress Report. Commission staff working document. European Commission: Brussels. Euroskop.cz (2013). Encyklopedie EU (https://www.euroskop.cz/287/sekce/k-l/, 15. 12. 2013). Evropa2045 (2013). Kritéria členství v EU (http://www.evropa2045.cz/hra/napoveda.php ?kate gorie=6&tema=45, 15. 12. 2013).
34
Evropská komise (2012). Fondy – Nástroj předvstupní pomoci (NPP) (http://ec.europa.eu/regi onal_policy/thefunds/ipa/index_cs.cfm, 15. 12. 2013). Hricová, Helena (2008). Bosna a Hercegovina: Země neslučitelných nacionalismů? In: Cabada, Ladislav a kol. Komparace politických systémů. Nové demokracie střední a východní Evropy. Vysoká škola ekonomická: Praha, 282 – 301. Juncos, Ana E. (2005). The EU’s post-Conflict Intervention in Bosnia and Herzegovina: (re)Integrating the Balkans and/or (re)Inventing the EU? Southeast European Politics, Vol. 6, No. 2, 88 – 108. Lisabonská smlouva (2007), pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsaná v Lisabonu dne 13. prosince 2007. Úřední věstník Evropské unie C 306 Svazek 50, ISSN 1725-5163. Ministerstvo zahraničních věcí ČR (2013). Bosna a Hercegovina (http://www.mzv.cz/jnp/cz/ encyklopedie_statu/evropa/bosna_a_hercegovina/, 15. 12: 2013) The Heritage Foundation (2013) – 2013 Index of Economic Freedoms; Freedom from Corruption (<iframe src=“http://www.heritage.org/index/embed/visualize/201 3?countries=czechrepublic&t ype=9“ scrolling=“no“ height=“460“ width=“560“ frameborder=“0“>
Read more about Czech Republic Freedom From Corruption. See more from the 2013 Index.
, 15, 12. 2013). The Heritage Foundation (2013). Bosnia and Herzegovina (http://www.heritage.org/index/co untry/bosniaherzegovina, 15. 12. 2013). Trading Economics (2013). Bosnia and Herzegovina Credit Ratings (http://www.trading economics.com/bosnia-and-herzegovina/rating, 15. 12. 2013).
35
Valné shromáždění OSN o migraci a rozvoji Stanislav Stach V rámci Valného shromáždění OSN proběhl 3. – 4.října 2013 v New Yorku „Dialog na vysoké úrovni k problematice mezinárodní migrace a rozvoje“. Světové společenství se pokusilo zhodnotit současnou situaci a navrhnout konkrétní opatření na různých úrovních k posílení jednotného přístupu a kooperace, s cílem dosáhnout vyššího přínosu narůstající mezinárodní migrace jak pro migranty tak pro zainteresované země, omezit negativní důsledky migrace a znovu zdůraznit existující vazbu mezi migrací a rozvojem. Statistické údaje publikované před jednáním OSN ukazují, že v současnosti 232 milionů světové populace, t.j.3,2%, žije mimo svoji zemi. V roce 2000 to bylo 175 milionů, v roce 1090 154 milionů. Řadu dalších statistických údajů o současné migraci lze nalézt na internetových stránkách http://esa.un.org/unmigration/ wallchart2013.htm Evropská komise přijala 21.5.2013 zprávu „Maximalizovat rozvojový efekt migrace“32, která sloužila jako podklad pro společnou pozici EU a jejích členských států v dialogu na vysoké úrovni OSN. Poměrně široká zpráva zdůrazňuje potřebu šířeji nahlížet na vazbu mezi migrací a rozvojem, nutnost dodržovat lidská práva všech migrantů a uprchlíků, se zvláštním zřetelem na ženy a děti, jako klíčový prvek politik EU, a nezbytnost začlenění migrace do rozvojových politik na všech úrovních. EU na jednání zastupovala komisařka pro vnitřní záležitosti, Cecilia Malmström. Ve svém vystoupení o migraci a rozvoji po roce 2015 se věnovala otázkám jak lépe přizpůsobit globální úsilí novým realitám a narůstající mezinárodní mobilitě. Potvrdila názor, že bude potřeba zvýšit přínos mezinárodní migrace pro migranty i pro zainteresované země, a posílit globální spolupráci v této oblasti. Navrhla nově definovat přístup k migraci a mobilitě a lépe využít migrace pro rozvoj ekonomik a společností. Zdůraznila, že využití potenciálu migrace pro hospodářský rozvoj představuje jednu z velkých výzev 21. století a doporučila podpořit konkrétní opatření k zlepšení života migrantů a ochraně jejich práv. Diskuse vyústila v návrh opatření: 1. 2. 3. 4.
Zajistit, aby individuální rozvojové strategie chápaly migraci a mobilitu jako katalyzátor rozvoje; Zajistit respektování důstojnosti a lidských práv migrantů bez ohledu na jejich legální status; Posílit řízení migrace prostřednictvím bilaterální a regionální spolupráce; Všestranně podporovat mezinárodní a regionální pracovní mobilitu.
Některé poznámky z diskutovaných materiálů Ještě nikdy nežilo tolik lidí mimo své země jako v současnosti. V roce 2013 je na světě asi 232 milionů migrantů, t.j.3,2% světové populace žije mimo své rodné země. V roce 2000 to bylo 175 milionů, v roce 1090 154 milionů a prognózy předpokládají 400 milionů migrantů kolem roku 2040. Dvě třetiny migrantů se usídlují v Evropě a Asii. Evropa zůstává být oblíbenou destinací (72 milionů mezinárodních migrantů v roce 2013, z toho většina v Německu a Franci). Největší nárůst migrantů v posledním desetiletí zaznamenala Asie; nejpopulárnější cílovou zemí zůstávají Spojené státy. Většina mezinárodních migrantů pochází z rozvojových zemí, ale v posledních letech se jich usídluje zhruba stejný počet jak v rozvinutých zemích tak v rozvojových zemích, tj. migrační proud z jihu na sever je doplňován proudem z jihu na jih. Narůstající regionální a globální migrace s sebou přináší nové příležitosti; přispívá k omezování chudoby a k vzniku inovací. Uplatnění přínosů migrace ale vyžaduje efektivní řízení a potlačování negativních, jevů jako „odliv mozků“ (nadměrná migrace kvalifikovaných pracovníků do vyspělých zemí), vykořisťování migrantů, soustřeďování migrantů na městských periferiích ap.
32
http://www.emnbelgium.be/sites/default/files/attachments/maximizing_development_ impact_of_migration.pdf
36
Přístup EU k migraci Evropská unie se opírá o vyváženou a všestrannou migrační politiku, která uvádí vazbu mezi migrací a rozvojem jako jednu ze čtyř prioritních oblastí, popsaných v dokumentu „Globální přístup k migraci a rozvoji“33. Globální přístup k migraci znamená, že migraci není možno řídit samostatně z EU. Využití všech potenciálních přínosů migrace vyžaduje dialog, spolupráci a partnerství s mimoevropskými zeměmi, zeměmi zdrojovými, tranzitními i cílovými z hlediska migrace. Umožní to přistupovat k otázkám migrační a azylové politiky komplexněji. Dialog a spolupráce s mimoevropskými státy se postupně zaměřuje na čtyři priority: • • • •
zlepšení organizace legální migrace a podpory mobility, prevenci a omezování nelegální migrace efektivními a při tom humánními metodami, posílení synergie mezi migrací a rozvojem posílení mezinárodního systému ochrany a externí dimenze azylové politiky (migrační cesty)
Migrace představuje také prioritu rozvojové spolupráce EU, jak je to vyjádřeno v dokumentu „Agenda pro změnu“34. EU, spolu se svými členskými státy, je stále vedoucím dárcovským státem a i nadále bude poskytovat méně rozvinutým zemím významnou podporu. V období 2004 – 2012 poskytla Evropská komise téměř miliardu euro na více než 400 migračně orientovaných projektů. V „Agendě pro změnu“ Evropská komise doporučuje podporovat agendu důstojné práce, systémy a stupně sociální ochrany a prosazovat politiky usnadňující regionální mobilitu pracovních sil. Podporovat cílené úsilí o plné využití vzájemných vztahů mezi migrací, mobilitou a zaměstnaností. Pokud jde o vztah mezi bezpečností a rozvojem, EU by měla pomoci rozvojovým zemím posílit jejich politiky, kapacity a činnosti v oblasti migrace a mobility tak, aby byl maximalizován dopad zvýšené regionální a globální mobility obyvatel na rozvoj. Koncepci důstojné práce (Decent Work) formulovala Mezinárodní odborová organizace jako dosažitelnost zaměstnání za podmínek svobody, rovnosti, lidské bezpečnosti a důstojnosti. Práce by měla být produktivní a zajišťovat spravedlivý příjem, bezpečnost na pracovišti, sociální ochranu rodiny, lepší podmínky pro osobní rozvoj a sociální integraci, svobodu vyjádřit svůj postoj, organizovat se a podílet se na rozhodování ovlivňujících život, rovnost příležitostí a zacházení pro všechny muže a ženy Stručně lze současný přístup k migraci shrnout tak, že migrace je, a nebo by alespoň měla být, prospěšná jak pro migranty, tak pro zdrojové i cílové země, a neměla by se uskutečňovat na úkor žádného článku z tohoto řetězce. Aby taková byla, musí být organizovaná. To znamená podporovat legální migraci, potlačovat migraci nelegální a migrantům zajistit ochranu jejich práv na úrovni životních podmínek ostatních pracujících v cílové zemi, tj. zajistit migrantům a jejich rodinám důstojné pracovní podmínky, ať už se do země dostali jakýmkoli způsobem. I cesta za prací do vyvolených zemí by měla být bezpečná. S tím vším jistě lze souhlasit, ale je to reálné pouze za předpokladu, že počet přicházejících migrantů nepřesáhne určitou hranici. Ale i tak se později určitě objeví další problémy – s identitou, asimilací, integrací, občanstvím, náboženským vyznáním, a kdo ví s čím ještě.
33 34
http://ec.europa.eu/dgs/home-affairs/what-we-do/policies/international-affairs/global-approach-to-migration/index_en.htm http://ec.europa.eu/europeaid/what/development-policies/documents/agenda_for_change_en.pdf
37
Problematika Evropské unie
KAM SPĚJE EVROPSKÁ UNIE? Miloslav Had Obsah: ÚVOD 1. OBDOBÍ 2009-2013 – KRITICKÁ FÁZE VE VÝVOJI EVROPSKÉ INTEGRACE 1.1 Vývoj v Evropské unii po roce 2009 1.2 Kritický vývoj v eurozóně po roce 2009 1.3 Postavení eurozóny ve světové ekonomice 1.4 Řešení hospodářské, dluhové a bankovní krize v Evropské unii a v eurozóně 1.4.1 Opatření ke stabilizaci Evropské unie a eurozóny 1.4.2 Výsledky přijatých opatření 1.5 Plán na vytvoření „skutečné hospodářské a měnové unie“ 1.6 Bilance činnosti Evropské unie za období od roku 2009 1.7 Návrhy na vytvoření politické unie a evropské federace národních států. 1.8 Shrnutí 2. POSTAVENÍ ČESKÉ REPUBLIKY V EVROPSKÉ UNII 2.1 Slibná etapa české evropské politiky po vstupu do Evropské unie v roce 2004 2.2 Evropská politika konzervativní vládní koalice v letech 2006-2013 2.3 Česká evropská politika vyžaduje zásadní změnu 3. EVROPSKÝ PROGRAM ČESKÉ REPUBLIKY (náměty)
Přílohy: Příloha 1/1 – Strategie Evropa 2020 Příloha 1/2 – Víceletý rozpočtový rámec Evropské unie na období 2014-2020 Příloha 1/3 – SDĚLENÍ KOMISE – Roční analýza růstu 2014 – Závěr Příloha 1/4 – Rozšiřování Evropská unie po roce 2010 Příloha 2/1 – Evropská komise – Analýza růstu 2014 – Česká republika
39
ÚVOD V květnu 2014 se budou konat volby do Evropského parlamentu ve 28 členských zemích Evropské unie. Výsledky evropských voleb se očekávají s velkým zájmem, neboť do značné míry určí, jak se bude Evropská unie dále vyvíjet, a jak bude řešit problémy, které jsou nyní na pořadu dne. Základní obrysy vývoje EU do roku 2020 jsou dány koncepčními dokumenty, které již byly schváleny nebo jsou předmětem jednáni Evropských institucí. Jde zejména o Strategický dokument Evropa 2020 schválený v roce 2010, a Víceletý rozpočtový rámec na období 2014-2020 schválený po dlouhém jednání v prosinci 2013. Evropská unie se nachází v procesu změn. Od roku 2012 probíhá významný proces prohlubování Hospodářské a měnové unie. Současný vývoj ve světě představuje závažnou výzvu nejen pro Evropskou unii, ale též pro její členské státy. Vyžaduje zhodnocení pozice jednotlivých významných aktérů ve světové ekonomice a politice v éře globalizace, definování politiky Evropské unie, a též jednotlivých evropských států, a jejich zájmů v nových podmínkách. Tato stať má tři části a pět příloh. V první část se zabývá vývojem v Evropské unii, hlavní pozornost věnuje kritickému vývoji eurozóny, prohlubování Hospodářské a měnové unie a jeho důsledkům pro další vývoj Evropské unie. Ve druhé části se zabývá evropskou politikou České republiky. Ve třetí části předkládá náměty na formulování české evropské politiky. 1. OBDOBÍ 2009-2013 – KRITICKÁ FÁZE VE VÝVOJI EVROPSKÉ INTEGRACE 1.1 Vývoj v Evropské unii po roce 2009 Evropská integrace od svého vzniku prochází fázemi útlumu a fázemi rozvoje. V současné době se evropská integrace nachází ve složité vývojové fázi poznamenané ekonomickou krizí. Intenzitu krize charakterizovala Evropská komise ve svém sdělení „Evropa 2020 – Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění“ (KOM(2010) 2020, 3.3.2010 ): „Současná hospodářská krize nemá v naší generaci obdoby. Stabilní hospodářský růst a zvyšování počtu pracovních míst, jehož jsme byli svědky v posledním desetiletí, byly zmařeny – v roce 2009 klesl HDP o 4 %, naše průmyslová výroba se snížila na úroveň 90. let 20. století a počet nezaměstnaných nyní dosáhl 23 milionů, což je 10 % výdělečně činného obyvatelstva EU. Krize silně postihla miliony občanů a odhalila některé zásadní nedostatky naší ekonomiky. Krize rovněž významně zkomplikovala snahy o zabezpečení budoucího hospodářského růstu. Stále citlivý stav našeho finančního systému je překážkou na cestě k hospodářskému oživení, jelikož podniky a domácnosti mají problémy s půjčkami, výdaji a investicemi. Naše veřejné finance byly značně zasaženy: průměrný schodek činí 7 % HDP a úroveň zadlužení přesáhla 80 % HDP – dva roky krize tak zmařily dvacet let fiskální konsolidace. Náš růstový potenciál během krize poklesl na polovinu. Mohlo by se stát, že mnoho investičních plánů, talentů a nápadů přijde nazmar kvůli nejistotě, stagnující poptávce a nedostatku finančních prostředků.“ Ve Zprávě o stavu Evropské unie v Evropském parlamentu 12.září 2012 předseda Evropské komise J. Barroso uvedl: „Evropská Unie se stále nachází v krizi – krizi finanční a ekonomické i sociální. Ale také v politické krizi, krizi důvěry. U kořenů této krize stojí: nezodpovědné praktiky ve finančním sektoru, neudržitelný veřejný dluh, a nedostatek konkurenceschopnosti v některých členských státech. S vlastními strukturálními problémy se potýká i euro. Jeho struktura již neplní svou funkci. Nerovnováhy se vyostřují. Nyní se situace napravuje, ale je to bolestivý a obtížný úkol. Občané jsou frustrováni a také mají strach, protože cítí, že jejich způsob života je ohrožen.“ V roce 2013 se situace poněkud zlepšila, akutní krizi eurozóny se podařilo odvrátit, objevily se náznaky oživení evropské ekonomiky. Evropská unie a její členské státy však stojí před závažnými úkoly, jež přinášejí vedle vývoje v Evropě též změny ve světové ekonomice a politice. J. Barroso ve Zprávě o stavu Evropské unie v Evropském parlamentu 11.září 2013 konstatoval: „Procházíme těžkým obdobím, které je pro EU opravdovou zátěžovou zkouškou. Vydat se cestou hlubokých reforem s trvalými účinky bude náročné, nicméně to je nevyhnutelné. Nic si nenamlouvejme: na co jsme byli zvyklí dříve,
40
se již nevrátí. Někteří lidé se domnívají, že po překonání současné krize se vše vrátí do původního stavu. To se však mýlí, současná krize je jiná. Nejde totiž o krizi cyklickou, nýbrž strukturální. Stav, který jsme před krizí považovali za normální, již nenastane. Musíme si nyní vytvořit novou realitu, nový obvyklý stav věcí. Procházíme obdobím dějinných proměn. To musíme pochopit, nikoli o tom pouze hovořit. A musíme z toho vyvodit veškeré důsledky – a změnit i naše uvažování a způsob, jak na vzniklé problémy reagujeme. Dosavadní výsledky nám dokazují, že to možné je. Ze zkušenosti navíc všichni víme, že je to nezbytné. V této chvíli, kdy dochází k určitému mírnému oživení hospodářství, považuji za největší hrozbu ekonomické obnovy rizika politická: nedostatek stability a odhodlání. V posledních několika letech jsme měli možnost vidět, že cokoli, co zpochybní odhodlání vlád provést příslušné reformy, se tvrdě nevyplatí. Na druhou stranu mají silná, přesvědčivá politická rozhodnutí významný a okamžitý dopad. V současné fázi krize se musí vlády postarat o jistotu a předvídatelnost, která na trzích stále chybí.“ 1.2 Kritický vývoj v eurozóně po roce 2009 Krizový vývoj v Evropské unii po roce 2009 zasáhl především Hospodářskou a měnovou unii se společnou měnou euro (eurozónu). Hospodářská a měnová unie (HMU) se společnou měnou byla vytvořena Maastrichtskou smlouvou, která vstoupila v platnost 1.listopadu 1993. Členy HMU jsou všechny členské státy Evropské unie. Smlouva stanovila, že přechod ke společné měně se uskuteční ve třech etapách, z nichž první dvě byly přípravné a třetí závěrečná. Evropská rada v prosinci 1995 stanovila počátek třetí etapy na 1.leden 1999. Léta 1999–2001 byla ve znamení přípravy na zavedení hotovostního eura. K zavedení eura došlo 1.ledna 2002. Smlouva zároveň stanoví, že členské státy EU splňující stanovené podmínky vstoupí do třetí fáze HMU a přijmou euro. Státy, které tyto podmínky nesplňují, mají dočasnou výjimku do doby než budou schopny do eurozóny vstoupit. Smlouva neobsahuje ustanovení o vystoupení z HMU ani ustanovení umožňující členský stát z HMU (resp. z eurozóny) vyloučit. Velká Británie a Dánsko v roce 1993 oznámily, že do třetí etapy HMU vstoupit nehodlají a euro přijmout nechtějí. Získaly tak výjimku z účasti v HMU, resp. z účasti v měnové unii. Podrobnosti režimu výjimky jsou uvedeny v protokolech k zakládajícím smlouvám EU, v současné době ke Smlouvě o fungování Evropské unie.35 Pro přijetí eura musí členský stát Evropské unie splnit tzv. Maastrichtská kritéria, jež mají udržet ekonomickou stabilitu v eurozóně. Jde o tato kritéria: · Roční deficit veřejných financí nesmí překročit hranici 3% HDP a celkový státní dluh hranici 60% HDP (pokud je tento dluh výrazně vyšší, musí mít dlouhodobě klesající tendenci); · Míra inflace může být pouze o 1,5 % vyšší než je průměr tří členských státu s nejnižší mírou inflace; ·S tát musí nejméně dva roky před přijetím eura svázat svoji měnu s eurem (tzn. vstoupit do systému měnových kurzů ERM II), a během této doby nesmí svou měnu devalvovat; ·D louhodobá úroková míra může být pouze o 2 % vyšší než je průměr tří členských státu s nejnižší úrokovou mírou. Fungování HMU předpokládá: · koordinaci hospodářské politiky mezi členskými státy; · koordinaci fiskálních politik, zejména omezování veřejného zadlužení a schodku státního rozpočtu; · nezávislou měnovou politiku Evropské centrální banky (ECB); · společnou měnu euro a zónu tvořenou členskými státy EU, jež používají společnou měnu euro (eurozónu).
35
O vstupu do eurozóny uvažuje v roce 2015 Litva.
41
Evropská komise a Evropská centrální banka nejméně každé dva roky hodnotí pokrok, který učinily členské státy mající výjimku z požadavků na zavedení eura. Pokud vysloví kladné stanovisko týkající se schopnosti členského státu vstoupit do třetí etapy HMU, přijme Rada rozhodnutí o přistoupení členského státu EU do eurozóny. Základní referenční hodnoty hospodářské politiky členských zemí, které měly zajišťovat stabilitu společné měny, jsou poměr rozpočtového schodku k HDP (3%) a poměr veřejného dluhu k HDP (60%). V roce 1997 schválila Evropská rada Pakt stability a růstu, který vycházel z těchto základních referenčních hodnot a měl zabezpečit zdravé veřejné finance v členských státech EU, zejména ve státech zapojených do měnové unie se společnou měnou euro. 1.3 Postavení eurozóny ve světové ekonomice Hospodářská a měnová unie se společnou měnou euro představuje nejvyšší úroveň spolupráce v rámci evropské integrace. Za deset let od roku 2002, kdy byla dovršena třetí etapa vytváření hospodářské a měnové unie, se počet jejích členských států zvýšil z 11 v roce 2002 na 17 v roce 2011. Eurozónu v současné době tvoří 17 členských států Evropské unie – Belgie, Estonsko (člen od 1. 1. 2011), Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr (člen od 1. 1. 2008), Lucembursko, Malta (člen od 1.1.2008), Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko (člen od 1. 1. 2009), Slovinsko (člen od 1. 1. 2007) a Španělsko. Od 1. ledna 2014 se stane členem eurozóny Lotyšsko.� Eurozóna zahrnuje s výjimkou Velké Británie všechny významné členské státy Evropské unie. Jako svou měnu používají euro i některé menší evropské státy – Monaco, San Marino, Vatikán, Andorra, Kosovo a Černá Hora. Eurozóna se zařadila mezi největší světové ekonomické komplexy. Představuje rozhodující část hrubého domácího produktu EU/27 (73%). Žije v ní 330 miliónů obyvatel (v USA 310 miliónů). Zaujímá druhé místo po Spojených státech pokud jde o podíl na světovém HDP (14,6%, USA 19,5% v roce 2010). Je největším světovým vývozcem zboží a služeb, v tomto ohledu významně předstihuje USA (22,7%, USA 12,6) a zároveň je největším světovým dovozcem zboží a služeb (22%, USA 16,1%). V Evropě vznikl druhý největší trh státních dluhopisů na světě (po trhu dolarových státních dluhopisů v USA). Také objem emisí podnikových obligací v eurech lze poměřovat s objemem emisí dolarových obligací. Eurozóna je největším obchodním partnerem velkého počtu zemí, mezi něž patří nejvýznamnější ekonomické mocnosti – USA, Čína, Rusko, Indie, Japonsko, Jihoafrická republika, Brazílie – a též další státy. Je po USA druhým nejvýznamnějším trhem pro domácí i zahraniční investory. Euro se stalo po americkém dolaru druhou nejvýznamnější světovou rezervní měnou. Čtvrtina zahraničních devizových rezerv je v euro. Zavedení eura významně přispělo k ekonomickému růstu nejen v eurozóně, ale v celé Evropské unii. Oprávněně je euro označováno za nejvýznamnější symbol evropské integrace, a pro občany Evropské unie je jedním z důležitých projevů evropské identity. Členství v eurozóně je spojeno s významnými přínosy, mezi něž patří omezení kurzového rizika, snížení transakčních nákladů, nižší náklady na obstarání kapitálu, eliminace řady technických nákladů, např. pojištění před měnovými riziky, vyšší transparentnost cen, což přispívá k růstu zahraničního obchodu a přílivu zahraničních investic. Mezi další přínosy patří výhody mezinárodní měny, kterou používají též státy mimo eurozónu, integrovaný finanční trh a zvýšená odolnost vůči externím šokům ve srovnání s měnami malých otevřených ekonomik. Význam eurozóny se plně projevil po roce 2009. Bez eura by v Evropě docházelo v období hospodářské krize k devalvacím národních měn, zvyšování cel, obchodnímu soupeření mezi státy, k omezování dovozů a podpoře vývozů. Bez eura by krize postihující Evropu byla mnohem horší, zejména její sociální a politické důsledky. Krize, která po roce 2009 zasáhla Evropskou unii, zároveň odhaluje slabá místa projektu Hospodářské a měnové unie. V evropském primárním právu (v Maastrichtské a nyní v Lisabonské smlouvě, resp. ve Smlouvě o fungování Evropské unie) není jasně vymezen obsah hospodářské unie. Stručně vyjádřeno: Evropská centrální banka se stará o měnové záležitosti eurozóny a má garantovat měnovou stabilitu (bojovat proti inflaci), odpovědnost za
42
hospodářskou politiku (státní rozpočet, státní dluh) však mají členské státy eurozóny. Smlouva nedostatečně definovala povinnosti členských států při dodržování dohodnutých pravidel, nestanovila dostatečně sankce za jejich nedodržení a též roli evropských institucí. Základní referenční hodnoty stanovené Maastrichtskou smlouvou a poté potvrzené Paktem stability a růstu z roku 1997 většina členských států Evropské unie a zejména eurozóny nedodržovala, což bylo jednou z příčin současné dluhové krize eurozóny. V roce 2011 jen tři země eurozóny – Finsko, Lucembursko a Estonsko – plnily obě základní referenční kritéria. Dluhová krize v eurozóně se postupně šířila od roku 2009. Její příčinou byl vysoký veřejný dluh části zemí eurozóny. Zadlužení bylo u některých zemí způsobeno nezodpovědnou fiskální politikou (jde především o Řecko), do problémů se dostaly i další státy, které umožnily nezodpovědné fungování soukromého bankovního sektoru (Irsko, Španělsko, Kypr). Zadluženost v eurozóně v roce 2010 dosáhla 85,4 procenta HDP. Nejvyšší dluh v roce 2010 v poměru k ekonomickému výkonu měly Řecko (144,9 procenta) a Itálie (118,4 procenta), následovala Belgie (96,2 procenta), Irsko (94,9 procenta), Portugalsko (93,3 procenta), Německo (83,2 procenta), Francie (82,3 procenta), Rakousko (71,8 procenta), Malta (69 procent), Nizozemsko (62,9 procenta), Kypr (61,5 procenta) a Španělsko (61 procenta). Situace v eurozóně – s ohledem na její váhu ve světové ekonomice – významně ovlivňuje poměry ve světě, krizový vývoj v eurozóně zvyšuje faktor nejistoty na finančních trzích. Nicméně pro eurozónu platí anglické úsloví „too big to fail“ (je příliš veliká než aby mohla zkolabovat). Rozpad eurozóny by měl závažné důsledky pro evropskou i světovou ekonomiku i politiku. Pokud by došlo k rozpadu eurozóny lze si představit tento scénář: měny většiny evropských zemí by devalvovaly, finanční trhy by byly uvrženy do velké a dlouhodobé nejistoty. Obchodní vztahy mezi evropskými státy by byly narušeny. Nová německá měna (nebo zbytkové euro) by zřejmě začala vůči většině světových měn výrazně posilovat. Obnovilo by se obchodní soupeření mezi evropskými státy. Došlo by k omezování dovozů a podpoře vývozů, ke zvyšování cel, k masivnímu tištění peněz a vysoké inflaci. Vysoká míra nezaměstnanosti by se dále zvyšovala. Společný evropský trh by se rozkládal. Evropu by zasáhla dlouhodobá ekonomická deprese. Vzrůstalo by sociální napětí a politická nestabilita. Evropský integrační projekt by se zhroutil. Trvalo by mnoho let, zřejmě jednu generaci, než by došlo k ekonomickému oživení. Ekonomicky, politicky a sociálně nestabilní Evropa by se vrátila do éry soupeřících národních států devatenáctého a začátku dvacátého století, se všemi z toho plynoucími důsledky. Rozpad eurozóny by měl devastující důsledky pro malé evropské otevřené ekonomiky mezi něž patří Česká republika. V éře globalizace a rostoucí vzájemné závislosti by rozpad eurozóny měl závažné negativní důsledky na světovou ekonomiku. To vysvětluje zájem hospodářských partnerů Evropské unie, aby se situace v eurozóně co nejdříve stabilizovala, jakož i rozhodnutí Mezinárodního měnového fondu podílet se na řešení krize v eurozóně. S možností finanční a dluhové krize eurozóny členské státy Evropské unie při vytváření Hospodářské a měnové unie nepočítaly. V době vytváření projektu měnové unie se společnou měnou se ekonomika zemí Evropské unie nacházela ve fázi růstu. Krize odhalila nedostatky v politice i problémy v ekonomikách řady členských zemí eurozóny a slabá místa samotného projektu. Dohodnuté zásady pro fungování eurozóny členské státy nedodržovaly. Některé nahromadily příliš vysoký dluh, jiné nedokázaly využít členství v eurozóně k posílení konkurenční schopnosti a další dopustily, že jejich bankovní systém poskytoval půjčky příliš velkoryse. Zároveň se ukázaly meze mezivládního přístupu při koordinaci hospodářské politiky členských států eurozóny a nedostatečné pravomoci evropských institucí. 1.4 Řešení hospodářské, dluhové a bankovní krize v Evropské unii a v eurozóně Hospodářská krize přinutila Evropskou unii k větší ekonomické a politické spolupráci. Reformy, které se po roce 2009 realizovaly, nemají v historii EU obdoby. Krize zároveň ukázala vysoký stupeň vzájemná závislost ekonomik Hospodářské a měnové unie. Těsnější spolupráce se stala ekonomickou i politickou nutností. To, co se zdálo být ještě před několika lety nemyslitelné, se nyní stává realitou. Evropská unie přijala řadu opatření, která postupně odstraňují nedostatky projektu Hospodářské a měnové unie. Členské státy eurozóny se shodly na vytvoření bankovní unie, která má vyřešit problémy financování krachujících bank z peněz daňo-
43
vých poplatníků. Státy eurozóny v roce 2013 poprvé poslaly Evropské komisi ke konzultaci své rozpočty pro rok 2014. Na pořad dne se dostalo prohlubování hospodářské a měnové unie a postupné vytváření politické unie. Akutní hospodářská krize v eurozóně a jednání o jejím řešení však vedly k diferenciaci postojů jednotlivých členských států Unie k otázce dalšího vývoje evropské integrace – v zásadě se vytvořily dvě skupiny států s odlišným nazíráním na další vývoj, v první skupině jsou státy, které se vyslovují pro prohloubení integrace v oblasti hospodářské i politické (mezi ně patří především státy zapojené do eurozóny), ve druhé skupině jsou státy, které nejsou členy eurozóny, a stavějí se proti hlubší integraci (mezi ně patří Velká Británie, Česká republika a do určité míry též Švédsko). Vláda Velké Británie jde v tomto směru nejdále – rozhodla jednat o uvolnění vztahů mezi Velkou Británií a EU a nevylučuje vystoupení z EU na základě referenda, které by mohlo být vyhlášeno po roce 2015 k výsledkům jednání o vztazích mezi Velkou Británií a EU. 1.4.1 Opatření ke stabilizaci Evropské unie a eurozóny Evropská unie, a zvláště eurozóna, podnikly po roce 2009 řadu opatření s cílem řešit problémy v krizí postižených zemích a stabilizovat ekonomiku Evropské unie a zvláště ekonomiku eurozóny. Byla vydána série nových právních předpisů a předpisů doplňujících již existující evropskou legislativu. Pro ilustraci stačí uvést, že v období od roku 2008 do roku 2011 vzniklo v reakci na krizi 62 legislativních textů o rozsahu 2383 stran, a 48 z nich bylo na konci srpna 2011 schváleno a vstoupilo v platnost. Mezi důležitá opatření patří: - Evropský semestr schválený Evropskou radou v červnu 2010, účinný od 1.ledna 2011. Cílem semestru je posílit evropskou koordinaci hospodářských politik členských států. Evropská komise předkládá každoročně „Roční analýzu růstu“, která je základem pro stanovení pokynů pro realizaci Strategie Evropa 2020. Pokyny schvaluje Evropská rada na svém zasedání v březnu. Na základě pokynů zpracovávají členské státy národní program reforem a program stability, které v dubnu posílají k posouzení Evropské komisi. Komise vypracuje pro každý stát doporučení, která odrážejí priority stanovené v roční analýze růstu. Doporučení schvaluje Evropská rada v červnu. která následně členské státy zapracují do návrhu rozpočtu na příští rok. - Posílený dohled nad finančním sektorem. Hospodářská a finanční krize odhalila, že bankovní systém EU je málo odolný vůči šokům. Ukázalo se, že potíže jedné banky se mohou snadno přelévat do ostatních bank, což postihuje vkladatele, investice i celé hospodářství. V oblasti makrodohledu vznikla nová instituce: Evropský výbor pro systémová rizika a v oblasti mikrodohledu tři instituce dozírající na různá odvětví finančního sektoru: Evropský orgán pro bankovnictví, Evropský orgán pro pojišťovnictví a zaměstnanecké penzijní pojištění a Evropský orgán pro cenné papíry a trhy. - Pakt euro plus byl přijat v březnu 2011 představiteli sedmnácti členských států eurozóny a šesti členských států EU. Účastníci Paktu se zavázali provádět strukturální reformy na podporu vyšší konkurenceschopnosti a fiskální disciplíny jako cesty k upevnění dlouhodobé stability eurozóny a dosažení vyšší míry ekonomické konvergence. Volba konkrétních opatření je v pravomoci a odpovědnosti jednotlivých účastníků Paktu. Realizace přijatých závazků je pravidelně sledována v rámci Evropského semestru. Paktu se nezúčastnily čtyři státy EU: Velká Británie, Česká republika, Maďarsko a Švédsko. - Fiskální kompakt. Mezivládní Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii známá jako fiskální kompakt byla uzavřena 25 členskými státy EU v březnu 2012 a vstoupila v platnost 1. ledna 2013 po ratifikaci dvanácti členskými zeměmi eurozóny. Ustanovení smlouvy jsou závazná pro státy eurozóny. Účastníky smlouvy je 25 států EU, ke smlouvě se nepřipojily Velká Británie a Česká republika. Smlouva stanoví, že od ledna 2014 musí být střednědobé rozpočtové cíle zakotveny ve vnitrostátním právu a pro strukturální schodky se musí zavést limit ve výši 0,5 % HDP (ten se může zvýšit na 1 %, pokud je poměr dluhu k HDP hluboko pod 60 %). Stanoví také, že v případě porušení limitu pro strukturální deficit (nebo postupu korekce) se použije automatický opravný mechanismus, jenž bude od daného členského státu požadovat, aby vnitrostátními právními předpisy stanovil způsob a lhůtu pro napravení daného pochybení v příštích rozpočtech.
44
Zpřísnění Paktu stability a růstu (z roku 1997) zavedením šesti legislativních opatření (tzv.six pack), jež zvyšují evropský dohled nad makroekonomickými nerovnováhami a stanoví minimální požadavky pro národní fiskální rámce. Evropská komise předložila návrhy opatření v září 2010, šest opatření (pět nařízení a jedna směrnice) platí od 13. prosince 2011 pro celou EU, jejich cílem je rozpoznávat a řešit makroekonomickou nerovnováhu v rámci EU a eurozóny. Další dvě legislativní opatření, tzv. two pack, vstoupila v platnost v květnu 2013. - Pakt pro růst a zaměstnanost schválila Evropská rada v červnu 2012. Jde o soubor prorůstových opatření s rychlým účinkem a koriguje do určité míry opatření fiskálního kompaktu, jež ekonomický růst omezovala. Pakt vyzývá členské státy a instituce EU k akcím na národní a evropské úrovni. K akcím na evropské úrovni patří opatření týkající se jednotného trhu – inovací, digitální agendy, služeb, energetiky a daní. Pakt zahrnuje opatření, jež mají EU i členským zemím pomoci překonat hospodářskou a finanční krizí a podpořit růst a tvorbu nových pracovních míst. Zdůrazňuje význam reformované politiky soudržnosti i jednotného evropského patentu, který byl schválen Evropskou radou v červnu 2012. Na prorůstová opatření má být věnováno 120 mld. eur, což odpovídá přibližně 1 % HND EU. Mají být navýšeny kapitálové platby EIB o 10 mld eur a celkově kapacita EIB k poskytování půjček o 60 mld eur. Pro dodatečné investice tak má být uvolněno až 180 mld eur. Další 4,5 mld eur investic má přinést pilotní projekt dluhopisů určených k financování projektů v oblasti dopravy a energetiky. - Záchranné mechanismy eurozóny. K řešení finanční krize eurozóny bylo nutno vytvořit záchranné mechanismy, s jejichž zřízením Maastrichtská smlouva ani Lisabonská smlouva nepočítala. Jde o tzv. mechanismy stability. Evropský mechanismus stability (ESM) k zajištění stability eurozóny byl vytvořen na základě rozhodnutí Evropské rady v březnu 2011. Jedná se o mezivládní smlouvu, kterou uzavřelo v roce 2011 25 zemí EU, tzn. členské i nečlenské země eurozóny. Ke smlouvě se nepřipojily Velká Británie a Česká republika. ESM vznikl v roce 2013 a je novou mezinárodní finanční institucí, která bude aktivována případě nutném k zajištění stability eurozóny. Cílem ESM je poskytovat podporu členským státům ESM (státům platícím eurem), které procházejí, nebo jsou ohrožovány vážnými finančními problémy. ESM je oprávněn obstarat prostředky prostřednictvím úpisů nástrojů kapitálových trhů a transakcí na finančních trzích. Objem ESM činí 700 mld. EUR. Finanční pomoc bude poskytována na základě přísných analýz dluhové udržitelnosti prováděných Evropskou komisí a Mezinárodním měnovým fondem ve spolupráci s Evropskou centrální bankou. ESM byl vytvořen na základě doplňku k článku 136 Smlouvy o fungování Evropské unie36 a nahradil dočasné záchranné mechanismy vytvořené v EU v roce 2010 pro řešení akutní finanční krize v eurozóně, a to Evropský fond finanční stability a Evropský mechanismus finanční stabilizace. - Opatření Evropské centrální banky. Mimořádná opatření Evropské centrální banky (ECB) přispěla k stabilizaci eurozóny. ECB dodala likviditu bankám a deklarovala, že je připravena v neomezeném množství nakupovat dluhopisy států, které se potýkají s dluhovou krizí. Výsledky se dostavily. Trh přestal spekulovat s rozpadem eurozóny. Dluhová krize eurozóny však nebyla překonána. Opatření k stabilizaci eurozóny probíhají na dvou úrovních – na úrovni eurozóny (jde hlavně o vytvoření bankovní unie) a na úrovni jednotlivých členských zemí.
Článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie byl doplněn o tento odstavec:„Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“
36
45
Finanční pomoc zemím eurozóny Evropská unie rozhodla poskytnout zemím eurozóny, které byly postiženy finanční krizí, pomoc v rámci nově vytvořených záchranných mechanismů. Na pomoci se podílel též Mezinárodní měnový fond a v případě Irska též Dánsko, Švédsko a Velká Británie na základě dvoustranných smluv. Přehled o rozsahu finanční pomoci poskytnuté jednotlivým zemím eurozóny podává tato tabulka: Pomoc státům eurozóny postiženým finanční krizí Částky jsou uvedeny v mld EUR
Stát
Celkem EFSM
EFSF/ESM od července 2012
Bilaterální půjčky států eurozóny
MMF
Vlastní prostředky
Potvrzení půjčky květen 2010 březen 2012 prosinec 2010 květen 2011
Řecko
110
-
-
80*
30
-
Řecko 2. fáze
130
-
102
-
28
-
Irsko
85
22,5
17,7
4,8**
22,5
17,5
Portugalsko
78
26
26
-
26
-
100
-
konzultace o technických otázkách
-
červen 2012
?
-
-
-
červen 2012
Španělsko Kypr
100*** 4***
-
Zdroj: The EU as a borrower Poznámky: * země eurozóny s výjimkou Slovenska, ** Dánsko, Švédsko, Velká Británie, *** odhad
Finanční pomoc poskytnutá členským zemím eurozóny plní svůj účel. Irsko opustilo 15.prosince 2013 program finanční pomoci. Stalo se tak po třech letech dodržování požadavků ze strany tzv. trojky, tj. Evropské komise, Mezinárodního měnového fondu a Evropské centrální banky, prvním ze států, jimž byla poskytnuta finanční pomoc, který v ekonomických rozhodnutích nebude podroben mezinárodnímu dohledu. Španělsko přestalo v lednu 2014 čerpat pomoc z unijního programu na záchranu bank. V roce 2012 vyčerpalo přes 41 miliard eur ze 100 miliard eur určených na pomoc bankám, které se po špatných půjčkách a propadu trhu s nemovitostmi dostaly do vážných problémů. Evropská komise bude po ukončení programu pomoci monitorovat každých šest měsíců španělský bankovní sektor, a to do doby než země nesplatí 75 % poskytnuté pomoci. Portugalsko v polovině roku 2014 ukončí svůj ozdravný program. 1.4.2 Výsledky přijatých opatření Opatření přijatá Evropskou unií a eurozónou se pozitivně projevila na ekonomice Evropské unie. Situace v eurozóně se stabilizovala. Evropské komise v Analýze růstu za rok 2013 uvádí: · Jsou stabilizovány vládní dluhy a deficity, ale je třeba dále pokračovat ve strukturálních reformách; · Rozpočtové schodky se v EU v nominálním vyjádření snížily z 6,9 % HDP v roce 2009 na 3,5 % v roce 2013; · Očekává se, že úroveň zadlužení dosáhne vrcholu v roce 2014 a od roku 2015 se bude snižovat; ·P řes pokrok při návratu ke zdravým veřejným financím je úroveň zadlužení ve většině členských států i nadále vysoká;
46
· Dopady krize na sociální oblast jsou stále značné. Míra nezaměstnanosti zůstává na historicky nejvyšších úrovních, na 11 % v průměru EU (červenec 2013), přičemž nezaměstnanost mladých lidí dosahuje 23,4 %. (Podrobnější informace viz příloha 1/3) Stabilizaci eurozóny registrovala vedle finančních kruhů též veřejnost v členských zemích Evropské unie. Podle průzkumu Eurobarometru na jaře 2013 se vyslovila pro euro většina Evropanů (51 %), přičemž ti, kdo žijí v eurozóně, jej podporovali téměř dvoutřetinovou většinou (62 %). Ve čtyřech z pěti zemí, které se připojily k eurozóně po roce 2004 (Estonsko, Malta, Slovensko a Slovinsko), podpora eura dosahovala nejvyšších hodnot (od 68 % do 77 %). V České republice naproti tomu byla podpora eura pouze 25 % a patřila spolu se Švédskem a Velkou Británií k nejnižší v Evropské unii. 1.5 Plán na vytvoření „skutečné hospodářské a měnové unie“ Akutní krize eurozóny odhalila nedostatky a slabá místa projektu Hospodářské a měnové unie koncipovaného v roce 1990. Ukázalo se též, že opatření přijímaná po roce 2009 Evropskou unií nejsou dostatečná, neboť musí brát ohled na nečlenské státy eurozóny, z nichž některé (zejména Velká Británie a Česká republika) se stavěly proti projektu těsnější hospodářské spolupráce a zvyšování pravomocí evropských institucí při řešení krize. Naléhavá potřeba řešit akutní krizi v eurozóně vedla státy eurozóny k tomu, že se rozhodly postupovat samostatně a v prosinci 2011 pověřily představitele čtyř evropských institucí – předsedu Evropské rady, předsedu eurozóny, předsedu Evropské komise a presidenta Evropské centrální banky zpracováním návrhu na vytvoření „skutečné hospodářské a měnové unie“. Předseda Evropské rady Van Rompuy předložil v červnu 2012 Evropské radě zprávu pod názvem „Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii“. Ve zprávě v části týkající se budoucí podoby hospodářské a měnové unie uvedl: „Vize budoucího vládnutí HMU představená v této zprávě se zaměřuje na členské státy eurozóny, neboť ty jsou v důsledku společné měny v kvalitativně jiné situaci. Proces směřující k prohloubené hospodářské a měnové unii by se měl nicméně vyznačovat otevřeností a transparentností a měl by být ve všech aspektech v plném souladu s jednotným trhem. Vize V této zprávě se navrhuje vize stabilní a prosperující HMU opírající se o čtyři hlavní prvky: • Integrovaný finanční rámec zajišťující finanční stabilitu zejména v eurozóně a minimalizující finanční důsledky selhání bank pro evropské občany. Tento rámec přesouvá odpovědnost za dohled na evropskou úroveň a stanoví společné mechanismy pro řešení problémů bank a pojištění vkladů klientů. • Integrovaný rozpočtový rámec zajišťující zdravou fiskální politiku na úrovni jednotlivých států i na úrovni evropské, jehož součástí je koordinace, společné rozhodování, důslednější prosazování příslušných předpisů a odpovídající kroky vedoucí k vydávání společných dluhopisů. Součástí tohoto rámce by rovněž mohly být i různé formy fiskální solidarity. • Integrovaný rámec hospodářských politik disponující dostatečnými mechanismy k zajištění, aby na úrovni jednotlivých států i na úrovni evropské byly zavedeny politiky na podporu udržitelného růstu, zaměstnanosti a konkurenceschopnosti, které jsou v souladu s bezproblémovým fungováním HMU. • Zajištění nezbytné demokratické legitimity a odpovědnosti rozhodování v rámci HMU na základě společného uplatňování svrchovanosti, pokud jde o společné politiky a solidaritu. Tyto čtyři hlavní prvky představují soudržnou a celistvou architekturu, jež bude muset být zavedena v nadcházejícím desetiletí. Všechny tyto čtyři prvky jsou nezbytné z hlediska dlouhodobé stability a prosperity v HMU a budou vyžadovat mnoho další práce, jež může v určitém okamžiku zahrnovat i změny smluv změny Smluv EU.“ Zpráva byla přijata na zasedání Evropské rady v červnu 2012 a Van Rompuy byl pověřen, aby na prosincové Evropské radě 2012 předložil cestovní mapu k její realizaci. Prosincová Evropská rada v roce 2012 předloženou cestovní mapu schválila.
47
Zpráva „Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii“ představuje významnou změnu v procesu evropské integrace. Ukazuje, že v rámci Evropské unie se pod tlakem ekonomické krize zformovala skupina zemí – členských států eurozóny – která se rozhodla zachovat a stabilizovat společnou měnu euro, a k tomu účelu posílit těsnou hospodářskou spolupráci a roli evropských institucí. Stanovila zároveň oblasti, v nichž bude docházet k prohlubování integrace, a to v oblasti financí (bankovní unie), v oblasti rozpočtu (rozpočtová unie), v oblasti hospodářských politik (hospodářská unie) a v oblasti demokratických procesů a institucí (politická unie). Předpokládá, že tato opatření povedou ke změně smluv Evropské unie, tj. ke změně nynější Lisabonské smlouvy. Pokud jde o časový rámec pro realizaci tohoto záměru – Van Rompuy ho vymezil nadcházejícím desetiletím, tj. obdobím do roku 2023. Proces vytváření „skutečné hospodářské a měnové unie“ zatím vychází z právního a institucionálního rámce EU a respektuje integritu jednotného trhu. Zahrnuje však též opatření zemí eurozóny na bázi mezivládních smluv v případech, kdy pro ně není v EU potřebný právní a institucionální rámec. Proces je otevřený vůči členským státům Unie, které nepoužívají jednotnou měnu euro. Projekt „skutečné HMU“ však naznačuje, že bude pokračovat podle schválené „cestovní mapy“ a nebude ovlivněn názory nečlenských zemí eurozóny. Pro hodnocení nového stádia ve vývoji evropského integračního procesu a poměrů v Evropské unii je důležité, že se podařilo v relativně krátké době realizovat první krok k vytvoření „skutečné hospodářské a měnové unie“, a to dosáhnout dohody o bankovní unii, která má být dokončena před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014. Bankovní unie zaujímá přední místo v úsilí o stabilizaci eurozóny a vytváření posílené hospodářské a měnové unie má. Má předejít vážným otřesům v bankovním sektoru, k jakým došlo po finanční krizi v roce 2008, a omezit náklady států na záchranu bank a zajistit pojištění vkladů klientů. Rok 2013 byl ve znamení intenzívní činnosti směřující k realizaci tohoto projektu. Bankovní unie se opírá o tři pilíře definované nařízeními Rady EU a Evropského parlamentu a zahrnuje též mezivládní smlouvu o vytvoření společného fondu pro jednotný mechanismus řešení problémů bank. 1. Jednotný bankovní dohled – SSM (single supervisory mechanism) má dohlížet na 130 největších evropských bank, které představují 85 procent unijního bankovního sektoru. Nařízení Rady EU o SSM schválil Evropský parlament 12.září 2013. SSM je prvním krokem k vytvoření bankovní unie a umožní Evropské centrální bance od roku 2014 vykonávat přímý dozor nad největšími bankami v EU. SSM bude od roku 2014 povinný pro členské státy eurozóny, dobrovolně se ho mohou účastnit i ostatní členské státy EU, a díky dohodě Evropského parlamentu a Evropské centrální banky se budou podílet na rozhodovacím procesu jako rovnocenní partneři. Do SSM se nezapojí Velká Británie, Česká republika a Švédsko. 2. Jednotný mechanismus řešení problémů bank – SRM (single resolution mechanism). SRM patří ke klíčovým prvkům bankovní unie. Bude tvořen členskými státy eurozóny, které se účastní SSM, a dále nečlenskými státy eurozóny, které se ho zúčastní na základě dohod o těsné spolupráci. SRM zajistí, že dohled nad bankami a řešení problémů bank bude prováděno na stejné úrovni pro země, které se účastní obou systémů, tj. SSM a SRM. Tim bude zajištěno, že nevzniknou problémy mezi dohledem a řešením problémů bank na úrovni EU a národními systémy Dohoda o SRM zároveň předpokládá, že bude vytvořen společný fond SRM, který bude sanovat banky, které se ocitnou v potížích. V prosinci 2013 bylo v Radě EU dosaženo dohody, že členské státy eurozóny uzavřou do 1.března 2014 mezivládní dohodu o společném fondu SRM ve výši 55 mld eur během deseti let. Do fondu budou přispívat soukromé banky až 1% z depozit. Nařízení o SRM vyžaduje podle čl. 114 Smlouvy o fungování Evropské unie přijetí kvalifikovanou většinu v Radě EU a schválení Evropským parlamentem. Evropský parlament byl vyzván, aby dohodu o SRM schválil nejpozději do eurovoleb v květnu 2014. Nařízení o SRM má vstoupit v platnost 1.ledna 2015. V účinnost vstoupí v roce 2016 po ratifikaci mezivládní smlouvy o společném fondu SRM účastnickými státy systémů SSM/SRM, které se podílejí 80% na příspěvcích do fondu. Do SRM se nezapojí Velká Británie, Česká republika a Švédsko.
48
3. Společný evropský systém pojištění vkladů37, který povede k omezeným společným zárukám za vklady v evropských bankách. Systém vychází z existujících prvků bankovní unie, k nimž patří evropská pravidla regulace kapitálové přiměřenosti bank a pravidla specifikovaná Evropským orgánem pro bankovnictví (EBA) a Evropskou radou pro systémová rizika (ESRB). Vytvoření bankovní unie je významným krokem k posílení hospodářské a měnové unie. Zároveň prohlubuje rozdělení EU na členy a nečleny eurozóny. Posiluje roli ECB, na jejíž rozhodování nečlenské státy eurozóny nemají vliv. Je důležité uvést, že bankovní unie obsahuje prvky fiskální a politické unie. Tyto prvky, jak předpokládá zpráva „Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii“, se budou dále rozvíjet a prohlubovat. Bankovní unii lze též hodnotit jako vyjádření společného zájmu všech zemí usilujících o stabilizaci eurozóny, a jako výraz solidarity evropského „severu“ s evropským „jihem“, kde je potřeba oddělit stabilitu veřejných financí od stability bank. Velká Británie se jako odpůrce hlubší integrace k bankovní unii nepřipojí. Jejím cílem je uchránit britský bankovní systém před kontrolou Evropské centrální banky a zachovat pozici londýnské City jako významného evropského a světového finančního centra. Britská pozice je však vnitřně rozporná – ministr financí G. Osborne prohlásil, že bankovní unie je sice nezbytným krokem k větší stabilitě jednotné měny, ale zároveň musí být zachován jednotný trh pro celou Evropskou unii. Další opatření směřující k posílení Hospodářské a měnové unie vymezená ve zprávě „Směrem ke skutečné hospodářské a měnové unii“ a v cestovní mapě schválené Evropskou radou v prosinci 2013 bude Evropská unie řešit po volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014. 1.6 Bilance činnosti Evropské unie za období od roku 2009 Je důležité uvést, že Evropská unie ve složitém období po roce 2009, kdy se konaly volby do Evropského parlamentu, poznamenaném ekonomickou, finanční a dluhovou krizí v podstatě realizovala svůj program v oblasti jednotlivých unijních politik. Nesporným úspěchem bylo, že se podařilo zformulovat a schválit strategický program rozvoje Evropské unie na období 2010–2020 pod názvem „Evropa 2020 – Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění“, která nahradila tzv. Lisabonskou strategii, jejíž časový horizont skončil rokem 2010. Strategie byla koncipována v roce 2010, kdy se Evropská unie nacházela ve fázi akutní ekonomické krize a reflektuje požadavky na její překonání. Jádrem strategie Evropa 2020 jsou tři priority, a to: a) inteligentní růst s cílem rozvíjet ekonomiku založenou na znalostech a inovacích; b) udržitelný růst na bázi konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky méně náročné na zdroje; c) podpora ekonomiky s vysokou zaměstnaností, hospodářskou, sociální a územní soudržností. Základem Strategie je pět měřitelných cílů, k jejichž realizaci má přispět sedm „stěžejních iniciativ“. Strategie zahrnuje velkou část unijních sektorových politik a má značné dopady na hospodářské a sociální prostředí v jednotlivých členských státech. Plnění cílů Strategie vyžaduje mobilizovat jednotlivé unijní politiky, právní i finanční nástroje. Jde zejména o jednotný trh, unijní rozpočet a vnější hospodářské vztahy Unie. (Podrobnější informace o Strategii Evropa 2020 jsou uvedeny v příloze č. 1/1) Důležitým nástrojem k realizaci Strategie Evropa 2020 je Víceletý rozpočtový rámec 2014–2020. Evropská komise předložila návrh víceletého rozpočtového rámce 29. června 2011, dva a půl roku trvající vyjednávání bylo uzavřeno v prosinci 2013. Víceletý rozpočtový rámec na období 2014–2020 umožní Unii investovat až 960 miliard eur v prostředcích na závazky (1,00 % HND EU) a 908,4 miliardy eur v prostředcích na platby (0,95 % HND EU). Stanoví výdajové priority, jež se v souladu se Strategií Evropa 2020 soustředí na udržitelný růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost. V současné době jsou bankovní vklady v rámci EU pojištěny na národní úrovni. Každý členský stát je povinen zajistit, aby úspory vkladatelů byly pojištěny alespoň do výše 100 000 eur.
37
49
Uvádí též mimorozpočtové prostředky, a to nástroj pro nepředvídané okolnosti (např. rezervu na pomoc při mimořádných událostech), Evropský fond pro globalizaci, Fond solidarity, nástroj pružnosti a Evropský rozvojový fond. Pokud budou tyto nástroje aktivovány v plném rozsahu, představují dalších 36,8 miliardy EUR (tj. 0,04 % HND EU). (Podrobnější informace o Víceletém rozpočtovém rámci na období 2014-2020 jsou uvedeny v příloze č. 1/2) Došlo k dalšímu rozvíjení společného vnitřního trhu. Byla schválena nová etapa společné zemědělské politiky. Pokračoval proces rozšiřování Unie, členským státem EU se stalo 1.července 2013 Chorvatsko. Unie jedná o přistoupení s Tureckem, Islandem, Černou Horou, v lednu 2014 zahájila přístupová jednání se Srbskem. Rozvíjí se stabilizační a asociační proces se zbývajícími zeměmi západního Balkánu – Albánií, Makedonií, Bosnou a Hercegovinou a Kosovem. (Podrobnější informace jsou uvedeny v příloze č. 1/4) Rozvíjí se projekt Východního partnerství zahrnující země bývalého Sovětského svazu – Ukrajinu, Moldavsko, Bělorusko, Gruzii, Arménii a Ázerbájdžán. V roce 2013 byly parafovány dohody o přidružení s Moldavskem a Gruzií. Dojednaná dohoda o přidružení s Ukrajinou, s ohledem na složitý vývoj na Ukrajině, nebyla dosud uzavřena. V oblasti vnějších ekonomických vztahů byla zahájena jednání s oblasti volného obchodu s nejvýznamnějším ekonomickým partnerem Unie – se Spojenými státy. Pokračovala jednání s významnými strategickými partnery Unie – Kanadou, Čínou, Ruskem, Indií, Japonskem. Evropská unie aktivně vystupovala v G 20. Vývoj po roce 2009 ve světle akutní ekonomické krize ukázal, že evropský integrační projekt je životaschopný, zároveň však odhalil slabá místa a nedostatky, jež se koncentrují převážně do oblasti Hospodářské a měnové unie, a vyžadují rychlá řešení. Je zřejmé, že další rozvíjení evropské integrace vyžaduje závažná opatření v politické oblasti, která se promítnou do oblasti unijního primárního práva. 1.7 Návrhy na vytvoření politické unie a evropské federace národních států. Prohlubování integrace v oblasti hospodářské a měnové unie nastoluje otázku vytváření nejvyššího stupně integrace, a to vytváření politické unie. Výstižně o tomto procesu a jeho mezinárodních souvislostech mluvil předseda Evropské komise J. Barroso ve „Zprávě o stavu Evropské unie“ přednesené v Evropském parlamentu 12.září 2012. J. Barroso mj. uvedl: „Od počátku krize jsme opakovaně svědky toho, že propojené globální trhy reagují rychleji než roztříštěné národní politické systémy, a proto jsou mocnější. Tato skutečnost podkopává důvěru občanů v politické rozhodování a přiživuje populismus a extremismus v Evropě i jinde na světě. Realitou je, že členské státy EU samotné již nedokáží účinně udávat směr v propojeném světě. Zároveň ale dosud neposkytly své Unii – naší Unii – nástroje, jak se s touto novou realitou vypořádat. Nyní se nacházíme ve fázi přechodu, ve zlomovém okamžiku, který si vyžaduje rozhodnost a vedení. Ano, kvůli globalizaci potřebujeme sjednocenější Evropu. Větší jednota vyžaduje hlubší integraci. Podmínkou hlubší integrace je více demokracie, konkrétně evropské demokracie. Pro nás v Evropě to znamená především akceptovat, že jsme všichni na stejné lodi. Znamená to uvědomit si, že máme společné evropské zájmy. Znamená to také přijmout fakt, že naše osudy na sobě závisejí. A znamená to také ptát se po skutečném smyslu společné odpovědnosti a solidarity. Od lodní posádky uprostřed běsnící bouře se vyžaduje minimálně bezvýhradná loajalita. Jedině tak dokážeme udržet krok s rytmem změn. Jedině tak dosáhneme nezbytného vlivu a efektivity, abychom se stali globálním hráčem. Jedině tak dokážeme ochránit naše hodnoty – protože se jedná i o otázku hodnot – v měnícím se světě.“ „ Zajistit stabilitu eurozóny je naším nejakutnějším úkolem, za který nesou společnou odpovědnost členské státy a orgány Společenství. Evropská centrální banka nemůže a nebude financovat jednotlivé státy. Avšak pokud kanály měnové politiky nefungují tak, jak mají, má Komise za to, že Evropská centrální banka má mandát přijmout nezbytná opatření, například na sekundárních trzích se státními dluhopisy. Evropská centrální banka má nejen právo, ale i povinnost obnovit integritu měnové politiky. Coby nezávislá instituce má
50
samozřejmě právo sama rozhodovat o tom, jaká opatření provede a za jakých podmínek. Ale všichni aktéři, a myslím tím opravdu všechny aktéry, by měli respektovat nezávislost Evropské centrální banky. Musíme dokončit hospodářskou a měnovou unii. Musíme vytvořit bankovní unii a fiskální unii a související institucionální a politické mechanismy. Komise dnes předkládá legislativní návrhy na jednotný evropský mechanismus dohledu, který představuje základní kámen na cestě k bankovní unii. V krizi vyšlo najevo, že ač se banky staly nadnárodními institucemi, pravidla a dohled jsou i nadále vnitrostátní. A jakmile se věci pokazily, účet dostali k zaplacení daňoví poplatníci. Za poslední čtyři roky Evropská unie přepracovala pravidla pro banky, a zaujala tak v celosvětovém měřítku přední pozici v plnění závazků přijatých v rámci G-20. Pouhá koordinace však již nestačí – musíme přistoupit ke společným rozhodnutím v oblasti bankovního dohledu, a to v rámci eurozóny. Dnes navržený jednotný mechanismus dohledu vytvoří posílenou architekturu, v níž bude mít ústřední úlohu Evropská centrální banka, a náležitě upraví spolupráci s Evropským orgánem pro bankovnictví, což obnoví důvěru v bankovní dohled v eurozóně.” J. Barroso zároveň upozornil, že Hospodářská a měnová unie klade na pořad dne otázku politické unie a evropské demokracie. „Chceme-li, aby byla hospodářská a měnová unie úspěšná, musíme sladit ambice s řádným načasováním. Již nyní musíme přijmout konkrétní kroky vedoucí ke vzniku politické unie. Ocenil bych vytvoření evropského veřejného prostoru, v jehož rámci by probíhala diskuse a debata o evropské problematice z evropského hlediska. Do budoucna se nemůžeme snažit používat na evropské problémy pouze vnitrostátní řešení. Tato diskuse musí probíhat v našich společnostech a mezi našimi občany. Dnes bych však chtěl apelovat rovněž na evropské intelektuály a představitele kulturního světa, aby se připojili k této debatě o budoucnosti Evropy. A vyzývám tímto i vás. Toto je stánek evropské demokracie. Musíme posílit úlohu Evropského parlamentu na celoevropské úrovni. A musíme prosazovat to, aby se Evropský parlament a národní parlamenty náležitě doplňovaly a spolupracovaly. Tohoto cíle nelze dosáhnout bez posílení úlohy evropských politických stran. Mezi politickými stranami v hlavních městech a evropskými politickými stranami zde ve Štrasburku velmi často existuje skutečná propast. Musíme si proto přiznat, že politická diskuse probíhá velmi často jen mezi národními politickými stranami. Ani v evropských volbách nevídáme na volebních lístcích jména evropských politických stran, ale sledujeme národní debatu mezi národními politickými stranami. Proto je zapotřebí, aby se posílil statut evropských politických stran. S hrdostí vám oznamuji, že dnes Komise schválila příslušný návrh. K prohloubení panevropské politické diskuse by významným způsobem přispělo, kdyby evropské politické strany představily v rámci voleb do Evropského parlamentu v roce 2014 své kandidáty na pozici předsedy Komise. Je to možné provést i bez změny Smlouvy. Jednalo by se o rozhodující krok, který by dále osvětlil možnost evropských preferencí vyplývající z těchto voleb. Vyzývám tímto politické strany, aby se zavázaly k přijetí tohoto kroku. Tyto evropské volby pak budou ještě evropštější.“ Nová etapa ve vývoji evropské integrace směřuje k politické unii. Na pořadu dne je otázka, jakou podobu má politická unie mít. J. Barroso k této otázce uvedl: „Prohloubená a skutečná hospodářská a měnová unie, politická unie se soudržnou zahraniční a obrannou politikou v konečném důsledku znamená, že současná Evropská unie musí postoupit dále. Nebojme se těch slov: musíme postoupit směrem k federaci národních států. To je to, co potřebujeme. To je naším politickým horizontem. To je to, co musí být vodítkem pro naši práci v nadcházejících letech. Volám dnes po federaci národních států. Nikoliv však po superstátu. Po demokratické federaci národních států, která může pomocí sdílené suverenity řešit naše společné problémy tak, aby každá země a každý občan měli více možností, jak řídit svůj vlastní osud. Jde o Unii s členskými státy, a nikoliv proti nim. V éře globalizace přináší sdílená suverenita více síly, a nikoliv méně.
51
Řekl jsem úmyslně federace národních států, protože v této době plné obav bychom neměli nechat obranu národa výlučně na nacionalistech a populistech. Věřím v Evropu, ve které jsou lidé hrdí jednak na svůj národ, ale rovněž na to, že jsou Evropané, a na evropské hodnoty. Pro vytvoření této federace národních států bude v konečném důsledku zapotřebí nová Smlouva. Neříká se mi to snadno. Všichni jsme si velmi dobře vědomi, jak složité je dnes změnit smlouvu. Celý proces je nutné dobře připravit. Diskuse o změně smlouvy nás nesmí rozptýlit nebo zbrzdit při práci na tom, co je možné a nutné učinit již dnes. Prohloubenou a skutečnou hospodářskou a měnovou unii lze zahájit podle stávajících Smluv, avšak dokončit ji bude možné pouze se změnami ve smlouvách. Začněme tedy ihned, ale mysleme v našich dnešních rozhodnutích na budoucnost. Prvním krokem nesmí být pozměňování smlouvy. Musíme identifikovat politiky, které potřebujeme, a nástroje k jejich provádění. Až poté můžeme posoudit, jakých nástrojů se nám nedostává a jaké jsou způsoby nápravy. A následně musí v celé Evropě proběhnout široká diskuse. Diskuse musí proběhnout před svoláním konventu a mezivládní konference a musí mít vskutku evropský rozměr. Doby evropské integrace za tichého souhlasu občanů jsou nenávratně pryč. Evropa nemůže být technokratická, byrokratická ani diplomatická. Evropa musí být ještě více demokratická. Úloha Evropského parlamentu je zásadní, a proto mohou být tak rozhodující volby do Evropského parlamentu v roce 2014. Před příštími volbami do Evropského parlamentu v roce 2014 představí Komise svůj návrh budoucího uspořádání Evropské unie. A předložíme explicitní představy o změnách Smlouvy, a to dostatečně v předstihu pro diskusi. Uvedeme, jaké cíle se mají sledovat; způsoby, jakými mohou instituce učinit Evropskou unii otevřenější a demokratičtější; pravomoci a nástroje, díky nimž bude efektivnější; a model, jak z ní udělat unii pro obyvatele Evropy. Věřím, že potřebujeme skutečnou diskusi a v demokracii jsou volby na evropské úrovni tím nejlepším způsobem, jak diskutovat o naší budoucnosti a našich cílech.“ Pokud jde o nečlenské státy eurozóny J. Barroso uvedl: „Přestože pro eurozónu a její členy je hlubší integrace nevyhnutelná, měl by tento projekt zůstat přístupný pro všechny členské státy. Budu v této otázce zcela otevřený: v Evropě nepotřebujeme, aby nás rozdělovaly další zdi. Protože Evropská unie je silnější jako celek při zachování integrity svého jednotného trhu, svého členství a svých orgánů. K účasti nebude nikdo nucen. A nikdo nebude nucen stát mimo. Rychlost nebudou určovat nejpomalejší nebo nejváhavější. Proto budou naše návrhy založeny na stávající Unii a jejích orgánech, na metodě Společenství. Aby bylo jasno – existuje pouze jedna Evropská unie. Jedna Komise. Jeden Evropský parlament. Více demokracie, transparentnosti, odpovědnosti se nevytvoří rozmnožením institucí, které by učinilo EU ještě složitější, nepřehlednější, méně soudržnou a méně schopnou jednat.“ 1.8 Shrnutí · Evropská unie se od roku 2009 nachází v důsledku ekonomické krize ve složitém období, která postihuje především eurozónu; · Krize odhalila nedostatky a slabé stránky projektu Hospodářské a měnové unie se společnou měnou euro; · Evropská unie a eurozóna se od roku 2009 zabývají řešením krize eurozóny a přijímají opatření k její stabilizaci; · Vývoj v roce 2013 ukázal, že přijatá opatření přinášejí pozitivní výsledky, hlavního cíle bylo dosaženo, situace v eurozóně se v zásadě stabilizovala, vykazuje však nadále krizové prvky a vyžaduje další opatření na evropské i národní úrovni; · Evropské unii se dařilo ve složité mezinárodní i vnitřní situaci realizovat programy jednotlivých unijních politik. Pokračovalo rozšiřování Unie. Byly schváleny základní rámcové dokumenty, které zajišťují fungování Evropské unie do roku 2020, a to Strategie Evropa 2020 (schválená v roce 2010), a Víceletý rozpočtový rámec na období 2014-2020 (schválený v roce 2013); · Řešení důsledků ekonomické a finanční krize ukázalo, že těžiště evropského integračního procesu se přesunuje do Hospodářské a měnové unie, tj. do eurozóny;
52
· Je zřejmé, že v eurozóně se rozhoduje o dalším vývoji Evropské unie. · Členské státy eurozóny byly pod tlakem finančních trhů přijímat jednak opatření v rámci unijního práva (nařízení a směrnice), jednak mimořádná opatření na bázi mezivládních smluv (smlouvu o Evropském stabilizačním mechanismu, fiskální kompakt, smlouvu o fondu jednotného mechanismu pro řešení problémů bank) nevyžadující ratifikaci všemi účastnickými státy; · V Evropské unii se v důsledku krizového vývoje vytvářejí dvě skupiny států pro které platí odlišná pravidla, a to členské státy eurozóny a nečlenské státy eurozóny. Tato situace je nevýhodná pro nečlenské státy eurozóny; · V Evropské unii zároveň existují dva přístupy k řešení ekonomické krize: na jedné straně přístup prosazující prohlubování integrace v eurozóně, a na druhé straně přístup, který tuto politiku odmítá. Druhý přístup prosazuje Velká Británie, která se rozhodla jednat o úpravě vztahů s Evropskou unií a po roce 2015 na základě výsledků tohoto jednání uspořádat referendum o případném vystoupení z Unie. Do druhé skupiny se zařadily též Česká republika a Švédsko. · Od roku 2012 se jedná z podnětu eurozóny o vytvoření „skutečné hospodářské a měnové unie“, která předpokládá vytvoření bankovní, rozpočtové a fiskální unie, těsnou koordinaci hospodářských politik zemí eurozóny a posílení role evropských institucí a Evropské centrální banky. V roce 2013 se podařilo dosáhnout dohody o vytvoření bankovní unie před volbami do Evropského parlamentu; · Prohlubování ekonomické integrace nastoluje otázku vytváření politické unie a její konkrétní podoby. · J. Barroso jménem Evropské komise navrhl v roce 2012 přetvořit Evropskou unii v evropskou federaci národních států a změnit právní rámec Evropské unie, tj. Lisabonské smlouvy. · P ro členské státy Unie, a zejména pro nečlenské státy eurozóny, je důležité Barrosovo varování, že „k účasti ve federaci nebude nikdo nucen. A nikdo nebude nucen stát mimo. Rychlost nebudou určovat nejpomalejší nebo nejváhavější“; · Evropská komise představí k diskusi před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014 návrh budoucího uspořádání Evropské unie a představy o změnách Lisabonské smlouvy. Pro členské státy Evropské unie vyplývá z dosavadního vývoje evropské integrace jednoznačný závěr: Evropská unie se nachází ve stádiu významných změn, každý stát musí formulovat svou představu o dalším vývoji Evropské unie, zapojit se do probíhající diskuse, prezentovat názory a návrhy na další vývoj Unie. 2. POSTAVENÍ ĆESKÉ REPUBLIKY V EVROPSKÉ UNII 2.1 Slibná etapa české evropské politiky po vstupu do Evropské unie v roce 2004 V roce 2004 Česká republika vstoupila do Evropské unie a přihlásila se k evropskému integračnímu projektu. Se vstupem do Evropské unie byla spojena velká očekávání. Některá se naplnila. K působení v Evropské unii je Česká republika vybavena některými silnými stránkami, což jí umožňuje uplatňovat svůj vliv. Patří k nim geopolitická pozice ve středu Evropy, společné hranice se všemi sousedními členskými státy Unie, poměrně dobrá úroveň vzdělání, zejména všeobecného, hustá dopravní síť, všude dostupná krajina, dobrá úroveň telekomunikací a jejich mezinárodní propojení. Česká republika po vstupu do Unie dosáhla významného ekonomického pokroku, v letech 2005-2007 dokonce nejvyššího ekonomického růstu po vzniku České republiky. Zvýšila se životní úroveň českého obyvatelstva. Česká republika se po vstupu do Evropské unie v roce 2004 připravovala na vstup do eurozóny. Vláda stanovila orientačně termín vstupu na léta 2009 – 2010. V roce 2007 Česká republika podmínky pro přijetí eura v zásadě splňovala a mohla požádat o členství v systému měnových kursů ERM II s perspektivou vstupu do eurozóny v roce 2010. Po roce 2006 Česká republika však nevyužívala možností, které ji poskytovalo členství v Evropské unii. Lze to dokumentovat na řadě příkladů. Jedním z nich je nedostatečné využívání unijních strukturálních a kohezních fondů alokovaných pro ekonomický a sociální rozvoj České republiky.
53
Česká vláda v roce 2005 dojednala pro Českou republiku nejvyšší přísun prostředků z evropských fondů hospodářské a sociální soudržnosti na jednoho obyvatele pro období 2007-2013. Bez započítání zemědělských fondů se alokace České republiky na toto období v rámci kohezní politiky činí kolem 720 až 740 mld Kč. 2.2 Evropská politika konzervativní vládní koalice v letech 2006–2013 Evropská unie očekávala od České republiky a od nových členských států, že se zapojí do realizace evropského integračního projektu. Poskytla jim významnou ekonomickou pomoc ve formě strukturálních a kohezních fondů. Tato očekávání se v případě České republiky nenaplnila. Odpovědnost za tento stav má česká konzervativní koalice, která byla od roku 2006 u vládní moci. Vláda konzervativní koalice nevyužívala prostředků, které pro českou ekonomiku alokovala na období 20072013 Evropská komise. Z celkových 720-740 mld Kč na sedmileté období bylo možno čerpat ročně částku ve výši přes 100 mld Kč, tzn. částku rovnající se téměř schodku státního rozpočtu za rok 2012. V období 2007–2013 v České republice bylo zřízeno pro čerpání evropských fondů 26 operačních programů. Podle zprávy MMR z října 2013 o čerpání prostředků z fondů Evropské unie proplacené prostředky na účty příjemců dosahovaly částky 481,4 mld Kč, tedy 61,4 % celkové alokace Národního strategického referenčního rámce (NSRR)38. Certifikované výdaje předložené Evropské komisi činily pouze 316,0 mld Kč, což představuje 40,3 % celkové alokace NSRR na programové období 2007–2013. Podle předběžných odhadů Česká republika nevyužije celkem 70-150 mld Kč, tj. téměř 10 až 20% z alokovaných unijních fondů. Tento neúspěch lze přičíst jednoznačně na vrub politiky konzervativní vládní koalice, která byla u moci v letech 2006-2013. Konzervativní vládní koalice vytvořená po parlamentních volbách v roce 2006 pod vlivem prezidenta Václava Klause a Občanské demokratické strany – hlavní strany konzervativní koalice – prosazovala kritický přístup k Evropské unii. Zařadila se mezi státy, které se pokoušejí řešit vlastní problémy bez ohledu na vývoj evropského prostředí a zejména na krizi v eurozóně. Česká republika se nezapojila do Paktu Euro plus, váhala s rozhodnutím přispět k vytváření rezervy Mezinárodního měnového fondu určené k řešení krize v eurozóně, odmítla jako jediná země kontinentální Evropy účast na fiskálním kompaktu eurozóny. Neúčastnila se projektu bankovní unie, odmítala návrhy na zavedení daně z finančních transakcí. Neúčastnila diskusí a jednání o budoucnosti Evropské unie. Nevyužila možnosti zapojit se do „Skupiny pro budoucnost Evropy“. Odmítala opatření k posílení hospodářské a měnové unie, jakož i návrhy směřující k politické unii a k návrhu přetvořit Evropskou unii ve federaci národních států. Při jednání o víceletém rozpočtovém rámci Unie na léta 2014-2020 zaujala rozporné a pro partnery nepochopitelné stanovisko, kdy se na jedné straně se zařadila do skupiny států, které chtěly získat co největší objem pomoci z unijního rozpočtu a na druhé straně podporovala státy, které prosazovaly snížení unijního rozpočtu. Pokud jde o měnovou unii, konzervativní vláda po roce 2006 rozhodla odložit na neurčito stanovení termínu vstupu České republiky do eurozóny. Proti vstupu do eurozóny se zásadně stavěl tehdejší prezident republiky Václav Klaus. Jeho postoj sdílela ODS, hlavní strana konzervativní vládní koalice, která navrhovala podmínit vstup do eurozóny konáním referenda. Přitom veřejnost neupozornila, že by se jednalo o porušení mezinárodní smlouvy, neboť vstup do eurozóny je součástí smlouvy o přistoupení k EU, kterou čeští voliči schválili v referendu v roce 2003. Nezájem o vstup do eurozóny vedl k utlumení činnosti Národní koordinační skupiny pro zavedení eura. Společný dokument Ministerstva financí ČR a České národní banky schválený vládou České republiky 12. prosince 2012 doporučil vládě ČR „ prozatím nestanovovat cílové datum vstupu do eurozóny. Doporučení nestanovovat prozatím cílové datum pro vstup do eurozóny zároveň implikuje doporučení, aby ČR v průběhu roku 2013 neusilovala o vstup do mechanismu ERM II.“ Obdobné stanovisko zaujala vláda v demisi J. Rusnoka. Na doporučení Ministerstva financí ČR a České národní banky schválila 18.prosince 2013 usnesení prozatím nestanovovat cílové datum přijetí eura a tudíž v roce 2014 neusilovat o vstup do kursového mechanismu ERM II. Podle hodnocení Evropské komise z prosince 2013 Česká republika plní základní referenční Maastrichtská kritéria veřejných financí v roce 2013 a lze očekávat, že tomu tak bude i v roce 2014. Vládní deficit se má zvýšit Národní strategický referenční rámec (NSRR) představuje základní programový dokument České republiky pro využívání fondů Evropské unie v období 2007–2013
38
54
v roce 2014 o 0,1 p.b. na 3 % HDP. S výší vládního dluhu 49 % HDP v roce 2013 patří Česká republika mezi méně zadlužené členské státy Evropské unie. Problémem je však tempo růstu vládního dluhu, které dosahuje řádově jednotek procentních bodů ročně. V krizovém roce 2008 měla ČR vládní dluh necelých 29 % HDP. Podle prognózy Evropské komise má veřejný dluh ČR ve vztahu k HDP vzrůst v roce 2015 na 52,3 %. Rozhodnutí konzervativní vládní koalice nezapojit se do eurozóny mělo pro Českou republiku závažné ekonomické důsledky. Nejen že ignorovalo požadavky českých podnikatelských a finančních kruhů, které vstup do eurozóny doporučovaly, ale zároveň vedlo k významným ztrátám pro českou ekonomiku. Nepřijetí eura penalizuje českou ekonomiku podle Ondřeje Jonáše nižším ročním růstem v řádu minus 1,3 % než by mohl být v rámci eurozóny. Odmítáním eura se Česká republika připravuje ročně zhruba o 60 miliard korun, tzn. že za čtyři roky (od roku 2010, kdy se mohla stát členem eurozóny). utrpěla celkovou finanční újmu ve výši 240 mld korun. Zásluhou politiky konzervativní vlády a bývalého prezidenta Václava Klause nemá Česká republika v Evropské unii dobrou pověst. V paměti Evropské unie jsou trvale zapsány umělé průtahy Václava Klause při ratifikaci Lisabonské smlouvy. V prosinci 2012 Václav Klaus oznámil, že nepodepíše doplněk Lisabonské smlouvy umožňující vznik Evropského stabilizačního mechanismu. Česká republika byla začátkem roku 2013 jedinou zemí EU, která ratifikaci tohoto doplňku nedokončila. Prohlášení prezidenta Václava Klause, že odmítne podepsat smlouvou o případném připojení České republiky k posílené hospodářské a měnové unii, jakož i prohlášení ODS podmínit vstup do eurozóny referendem dále přispěly k zhoršení pozice a obrazu České republiky v Evropské unii. Rozhodnutí bývalého prezidenta republiky V. Klause a předsedy vlády P. Nečase nezúčastnit se slavnostního předání Nobelovy ceny za mír Evropské unii v prosinci 2012 v Oslo dalo jasně najevo postoj české konzervativní vlády k projektu evropské integrace. Byl to další krok vedoucí k poklesu prestiže a postavení České republiky v Evropě a ve světě. Evropská politika konzervativní vlády vedla k marginalizaci a postupné izolaci České republiky v Evropě a k oslabení jejího postavení ve světě. Byla v rozporu se základními zájmy státu. Ke změně politických poměrů v České republice došlo po zvolení Miloše Zemana prezidentem republiky, který se ujal prezidentského úřadu 8.nřezna 2013. Při návštěvě předsedy Evropské komise J. Barrosa v Praze 3. dubna 2013 ratifikoval prezident M. Zeman rozhodnutí Evropské rady ze dne 25. března 2011, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie. 39 Vláda Jiřího Rusnoka vytvořená v červenci 2013 deklarovala vstřícný postoj k Evropské unii. Ale ani ona se nezapojila do nově vytvářené bankovní unie. Změna evropské politiky České republiky se očekává od nové koaliční vlády pod vedením ministerského předsedy Bohuslava Sobotky. 2.3 Česká evropská politika vyžaduje zásadní změnu Zahraniční politika vyžaduje formulovat jasné postoje, hledat spojence a posilovat přátelské a partnerské vztahy s cizími státy. Konzervativní česká vláda se chovala tak, že Česká republika přátele a partnery nepotřebuje. Taková politika je v rozporu se základními zájmy naší země. Prvořadým úkolem nové vlády vytvořené po mimořádných parlamentních volbách v říjnu 2013 je zformulovat politiku, která bude účinně zajišťovat současné i budoucí zájmy České republiky v Evropě i ve větě. Bez takové politiky bude význam a mezinárodní postavení České republiky upadat. Úspěšná zahraniční politika vyžaduje srozumitelně vyjádřit státní zájem a zejména vztah České republiky k Evropské unii. Nejde o obecné deklarace, ale o formulaci konkrétních záměrů v současné historické situaci. Musí jasně vyjadřovat, co Českou republiku charakterizuje a oč usiluje. Vyžaduje jednat v měnících se poměrech a přijímat potřebná opatření při respektování závazků podle uzavřených smluv. Článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie byl doplněn o tento odstavec: „Členské státy, jejichž měnou je euro, mohou zavést mechanismus stability, který bude aktivován v případech, kdy to bude nezbytné k zajištění stability eurozóny jako celku. Poskytnutí jakékoli požadované finanční pomoci v rámci tohoto mechanismu bude podléhat přísné podmíněnosti.“
39
55
Česká republika má předpoklady pro pozitivní a aktivní evropskou politiku, která přispěje k posílení jejího postavení a vlivu v Evropské unii a napomůže jí překonávat současné problémy, a prostřednictvím EU i vlastním přínosem přispívat k řešení problémů současného světa. 3
EVROPSKÝ PROGRAM ČESKÉ REPUBLIKY (náměty)
V zájmu České republiky je, aby měla v době, kdy se Evropská unie nachází v závažné fázi změn, jasný evropský program. Evropský program České republiky by měl vycházet z těchto premis: 1) stabilní a fungující Evropská unie je prvořadým českým národním zájmem; 2) Evropská unie je projekt, který se osvědčil a který přes všechny problémy a nedostatky přinesl Evropě mír, bezpečnost a prosperitu; 3) Evropská unie je ve světě globalizované ekonomiky rámcem pro udržení a rozvíjení evropského demokratického politického, ekonomického a sociálního systému; 4) Projekt Evropské unie je nezbytné dále rozvíjet v zájmu Evropy a jednotlivých členských zemí včetně České republiky; 5) Evropská unie se nyní nachází ve fázi důležitých změn, kdy se rozhoduje o jejím dalším vývoji; 6) O budoucnosti Evropské unie se v současné době rozhoduje v eurozóně, která jedná o prohloubení a posílení Hospodářské a měnové unie. 7) Česká republika má právo jako člen Hospodářské a měnové unie s dočasnou výjimkou pro zavedení eura účastnit se všech jednání o posílení této struktury. Je v zájmu České republiky, aby těchto jednání aktivně účastnila a výsledky jednání ovlivňovala s vědomím, že přijímaná opatření se na Českou republiku budou v plné míře vztahovat po jejím vstupu do eurozóny. V zájmu České republiky je: 8)
účastnit se všech jednání o posílené Hospodářské a měnové unii a o eurozóně, uplatňovat při nich své zájmy a být smluvní stranou mezivládních smluv o stabilizaci eurozóny;
9) přistoupit co nejdříve k mezivládním smlouvám uzavřeným ke stabilizaci eurozóny, především k tzv. fiskálnímu kompaktu; 10) prosazovat v Evropské unii, aby zásady přijatých mezivládních smluv v rámci eurozóny byly co nejdříve začleněny do primárního práva Evropské unie; 11) podpořit opatření k posílení Hospodářské a měnové unie; 12) prosazovat rozšíření Hospodářské a měnové unie o sociální unii; 13) a ktivovat Národní koordinační skupinu pro zavedení eura, jejíž činnost byla za konzervativní vlády utlumena, a pověřit ji zpracováním návrhů na opatření spojená se zavedením eura České republice, 14) oznámit co nejdříve termín vstupu České republiky do eurozóny s ohledem na závazek plynoucí ze Smlouvy o přistoupení České republiky k EU a na současný vývoj v Evropské unii; 15) rozhodnout v tomto kontextu o zapojení České republiky do režimu měnových kurzů ERM II; 40 16) plnit závazky v rámci příprav na vstup do eurozóny podle mezivládních smluv na stabilizaci eurozóny, jichž se Česká republika jako smluvní strana bude účastnit;
40
Pro splnění Maastrichtských kritérií o vstupu do eurozóny je nezbytné setrvat v systému měnových kurů ERM II nejméně dva roky. Praxe ukazuje, že je žádoucí do ERM II vstoupit nejméně tři roky před cílovým termínem pro zavedení eura (dva roky fungování v systému ERM II plus jeden rok nutný pro vyhodnocení a technickou přípravu).
V současné době jsou členy ERM II Dánsko a Litva;
56
17) účastnit se diskuse o budoucnosti Evropské unie, zejména diskusí o politické unii a přetvoření Evropské unie ve federaci evropských národních států; 18) podpořit záměr Evropské komise předložit v roce 2014 před volbami do Evropského parlamentu návrh budoucího uspořádání Evropské unie a návrh na změny Lisabonské smlouvy, který by se stal podkladem pro jednání konventu a následnou mezivládní konferenci; 19) spolupracovat s českými politickými stranami a hnutími, které mají zájem na řešení otázek spojených s vývojem Evropské unie a eurozóny; 20) i niciovat národní diskusi o návrzích na budoucí uspořádání Evropské unie, a potřebných změnách v politickém i ekonomickém vládnutí na evropská a národní úrovni; 21) Uzavřít co nejdříve s Evropskou Komisí Dohodu o partnerství, která je klíčovým dokumentem pro využití prostředků v rámci politiky soudržnosti pro programové období 2014-2020; 22) Schválit urychleně zákon o státní službě, který je podmínkou pro využívání fondů alokovaných pro Českou republiku v programovém období 2014-2020.
57
Příloha č.1/1 Strategie Evropa 2020 Strategie Evropa 2020 (dále Strategie) schválená Evropskou radou 17. června 2010 představuje agendu Evropské unie do roku 2020. Nahrazuje tzv. Lisabonskou strategii, jejíž časový horizont skončil rokem 2010. Orientuje se na růst unijní ekonomiky v nových ztížených podmínkách. Jádrem strategie Evropa 2020 jsou tři priority, a to: a) inteligentní růst s cílem vyvíjet ekonomiku založenou na znalostech a inovacích; b) udržitelný růst na bázi konkurenceschopnější a ekologičtější ekonomiky méně náročné na zdroje; c) podpora ekonomiky s vysokou zaměstnaností, hospodářskou, sociální a územní soudržností. Tyto tři priority se vzájemně podporují a nabízejí vizi evropského sociálně tržního hospodářství pro 21. století. Základem Strategie je pět měřitelných cílů, a to: 23) zvýšit zaměstnanost ve věkové kategorii 20-64 let na 75 %; 24) investovat do výzkumu a vývoje 3 % HDP; 25) s nížit energetickou náročnost ekonomiky o 20 %, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie v energetickém mixu na 20 % a snížit emise skleníkových plynů o 20 %, tj. tzv. cíle „20-20-20“; 26) z výšit podíl mladých lidí ve věku 30-34 let s vysokoškolským vzděláním na nejméně 40 % a snížit počet žáků předčasně opouštějících vzdělávací systém pod 10 %; 27) snížit počet lidí ohrožených chudobou nebo vyloučením nejméně o 20 miliónů. K realizaci těchto cílů má přispět sedm „stěžejních iniciativ“, mezi něž patří: 1) Unie inovací“, cílem je vytvořit příznivé podmínky pro výzkum a inovace a zlepšit jejich financování; 2) „ Mládež v pohybu“ usiluje o zvýšení efektivity vzdělávacích systémů a usnadnit mladým lidem vstup na pracovní trh; 3) „ Digitální agenda pro Evropu“ má podpořit rychlejší zavádění vysokorychlostního připojení k internetu a širší využívání informačních a komunikačních technologií; 4) „ Evropa účinněji využívající zdroje“ má podpořit přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku, větší využívání obnovitelných zdrojů, rozvo ekologických technologií, modernizaci dopravních odvětví a zvýšení energetické úečinnosti; 5) „ Průmyslová politika pro éru globalizace“ usiluje o zlepšení podmínek podnikatelského prostředí, zejména pro malé a střední podniky, podporuje rozvoj silné, konkurenceschopné a udržitelné průmyslové základny; 6) „ Agenda pro nové dovednosti a pracovní místa“ má přispět k posílení postavení občanů na trhu práce rozvojem jejich dovedností a zvýšením flexibility a jistoty v pracovním prostředí, pomáhá uchazečům o práci hledat zaměstnání v jiných zemích EU; 7) „ Evropská platforma pro boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení“. Reaguje na skutečnost, že v EU hrozí chudoba více než 80 milionům lidí v EU a 8 milionům ekonomicky aktivního obyvatelstva. Strategie zahrnuje velkou část unijních sektorových politik a má značné dopady na hospodářské a sociální prostředí v jednotlivých členských státech. Plnění cílů Strategie vyžaduje mobilizovat jednotlivé unijní politiky, právní i finanční nástroje. Jde zejména o jednotný trh, unijní rozpočet a vnější hospodářské vztahy Unie. Jádrem Strategie je hospodářská, sociální a územní soudržnost. Politika soudržnosti a strukturální fondy mají velký význam pro dosažení priorit inteligentního a udržitelného růstu podporujícího začlenění v členských státech a jejich regionech. Členské státy byly vyzvány, aby na základě hlavních cílů Strategie stanovily analogické národní cíle a na své úrovni realizovaly potřebné politiky a stanovily nástroje k jejich naplnění. Jde o tzv. Národní program reforem,
58
v něm každý členský stát definuje opatření vedoucí ke splnění cílů unijní Strategie. Národní program reforem je každoročně aktualizován podle harmonogramu evropského semestru. Strategie Evropa 2020 má význam nejen pro EU, ale též pro kandidátské země a země zahrnuté do programu tzv. evropského sousedství. Předpokládá zároveň vytváření strategických partnerství s významnými třetími státy a pružné struktury s ostatními státy na bázi dvoustranných dohod. Strategie vychází z toho, že Evropská unie jako významný globální hráč je závislá na vývoji světové ekonomiky. Počítá s výrazným uplatněním Unie na světové scéně, a zejména na světových trzích. To se vztahuje především na politiku v oblasti mezinárodního obchodu a na koordinaci vnějších aspektů unijních politik (např. energie, doprava, zemědělství, výzkum a vývoj). Prosperita Evropské unie jako největšího obchodního bloku světa závisí na otevřenosti vůči okolnímu světu. Cílem Unie je více prosazovat evropské zájmy na světové scéně a v rámci mezinárodních organizací (OSN, WTO) a v G20 hrát iniciativní úlohu při utváření globálního ekonomického řádu odpovídajícího novým podmínkám. Strategie též deklaruje, že Unie se zaměří na vytvoření efektivnějšího partnerství s rozvojovými zeměmi, které usilují o vymýcení chudoby, podporu růstu a splnění rozvojových cílů tisíciletí. Větší pozornost než v předchozím období věnuje vztahům s Afrikou. Zvyšuje rozvojovou pomoc a zlepšuje účinnost unijních podpůrných programů efektivní dělbou práce mezi členskými státy a promítáním rozvojových cílů do relevantních politik Evropské unie. Evropská unie významně působí na své okolí. Kolem Unie se již vytvořila skupina 70 zemí, které jsou s ní spojeny prostřednictvím obchodu, investic, rozvojovou a humanitární pomocí. Unie je ve světovém kontextu největší poskytovatel rozvojové pomoci.
59
Příloha č. 1/2 Víceletý rozpočtový rámec Evropské unie na období 2014-2020 Zásadní význam pro realizaci Strategie Evropa 2020 jakož i pro další rozvoj Evropské unie má víceletý rozpočtový rámec na léta 2014-2020. Jednání o finančním rámci bylo velmi složité, odráželo problémy, s nimiž se Evropská unie v krizové fázi potýká. Evropská komise předložila návrh víceletého finančního rámce 29. června 2011. Dva a půl roku trvající intenzivní vyjednávání, které začalo předložením návrhů Komise, bylo uzavřeno v prosinci 2013. Víceletý rozpočtový rámec na období 2014-2020 umožní Unii investovat až 960 miliard EUR v prostředcích na závazky (1,00 % HND EU) a 908,4 miliardy EUR v prostředcích na platby (0,95 % HND EU). Stanoví výdajové priority, jež se v souladu se Strategií Evropa 2020 soustředí na udržitelný růst, zaměstnanost a konkurenceschopnost. Např. v okruhu 1a (Konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost) se financování oproti stávajícímu rámci zvyšuje z 91,5 miliardy EUR (9,2 % rozpočtu) na 125,6 miliardy EUR (13,1 % rozpočtu)41. Víceletý rozpočtový rámec uvádí též mimorozpočtové prostředky, a to nástroj pro nepředvídané okolnosti (např. s rezervu na pomoc při mimořádných událostech), Evropský fond pro globalizaci, Fond solidarity, nástroj pružnosti a Evropský rozvojový fond. Pokud budou tyto nástroje aktivovány v plném rozsahu, představují dalších 36,8 miliardy EUR (tj. 0,04 % HND EU). Výsledná dohoda o rozpočtovém rámci doznala oproti návrhu Evropské komise značných změn. Úspory oproti návrhu Evropské komise činí 85 mld. EUR, včetně mimorozpočtových nástrojů činí úspora cca 95 mld. EUR. Systém vlastních zdrojů zůstává s menšími změnami obdobný jako v letech 2007-2013, přičemž národní podíl u vlastních zdrojů má být snížen. Zároveň se počítá s možností zavést v budoucnu nové vlastní zdroje: o nový zdroj z DPH a daň z finančních transakcí (zatím v rámci posílené spolupráce). Systém úprav (korekcí) předpokládá zachování stávajícího systému včetně rabatu Spojeného království, zavádí nový rabat pro Dánsko a přechodný rabat pro Rakousko na období 2014-2016. Víceletý rozpočtový rámec je rozdělen do šesti kategorií výdajů (okruhú), které odpovídají jednotlivým oblastem činností EU. Jedná se o tyto okruhy: 1.Inteligentní růst podporující začlenění (450,7 mld EUR, tj. 47% rozpočtu) 1a. Konkurence pro růst a zaměstnanost: zahrnuje výzkum a inovace, vzdělávání a odbornou přípravu, transevropské energetické sítě, dopravu a telekomunikace, sociální politiku, rozvoj podniků atd. (15,6 mld EUR, tj. 13,1% rozpočtu) 1b. Hospodářská, sociální a územní soudržnost: zahrnuje regionální politiku, jejímž cílem je pomáhat nejméně rozvinutým zemím a regionům EU, aby dohnaly ty rozvinutější, posilovat konkurenceschopnost všech regionů a rozvíjet meziregionální spolupráci. (325,1 mld EUR, tj. 33,9% rozpočtu) 2. Udržitelný růst: Přírodní zdroje: zahrnuje společnou zemědělskou politiku, společnou rybářskou politiku, rozvoj venkova a opatření na ochranu životního prostředí. (373,2 mld EUR, tj. 38,9% rozpočtu) 3. Bezpečnost a občanství: zahrnuje spravedlnost a vnitřní věci, ochranu hranic, přistěhovalectví a azylovou politiku, veřejné zdraví, ochranu spotřebitelů, kulturu, mládež, informace a dialog s občany. (1,5 mld EUR, tj. 1,6% rozpočtu) V cenách z roku 2011.
41
60
4. Globální Evropa: zahrnuje opatření vnější politiky („zahraniční politika“) EU, rozšiřování EU, politiku evropského sousedství, rozvojovou a humanitární pomoc. 42 (5,8 mld EUR, tj. 6,1% rozpočtu) 5. Správa: obsahuje administrativní výdaje všech evropských institucí, důchody a evropské školy. (15,6 mld EUR, tj. 13,1% rozpočtu) 6. Vyrovnávací náhrady: dočasný mechanismus peněžních toků, jehož účelem je např. zajistit, aby Chorvatsko, které přistoupilo k EU v červenci 2013, v prvním roce po přistoupení nepřispívalo do rozpočtu EU více než z něj získává. (27 mil. EUR, tj. 0,0% rozpočtu) Víceletý rozpočtový rámec 2014-2020 obsahuje řadu inovací. Rozpočet má novou strukturu, zavádí nové programy, snižuje podíl společné zemědělské politiky na unijním rozpočtu, zvyšuje podíl výdajů určených na zvýšení konkurenceschopnosti. Nový program pro výzkum a inovace „Horizont 2020“ disponuje rozpočtem ve výši téměř 80 miliard EUR (tj. 6,3% rozpočtu), což oproti stávajícímu rámci představuje zvýšení o cca 30 %. Oproti předcházejícímu období se počítá se zvýšením příspěvku na vytváření pracovních míst prostřednictvím Evropského sociálního fondu (ESF) a Evropského fondu pro regionální rozvoj (EFRR). Více než čtyři miliony lidí obdrží podporu na studium, odborné vzdělávání, práci nebo dobrovolnickou činnost v zahraničí. Nový „Nástroj pro propojení Evropy“ (Connecting Europe Facility; CEF) je určen pro strategické investice do infrastruktury na evropské úrovni. Na tento nástroj má být vynaloženo 19,2 mld EUR, tj. cca 2,0% rozpočtu. Pro malé a střední podniky, které představují cca 99 % všech evropských podniků a poskytují dvě třetiny pracovních míst v soukromém sektoru, je vyčleněno v novém programu „COSME“ 2,3 miliardy EUR (0,2% rozpočtu) s cílem posílit jejich konkurenční schopnost a povzbudil ekonomický růst a vytváření pracovních míst. Na projekty a politiky v oblasti změny klimatu bude vynaloženo minimálně 20 % z celkového rozpočtu Reformovaná společná zemědělská politika se zaměří na udržitelný růst zemědělství a tvorbu pracovních míst ve venkovských oblastech. Pravidla financování evropských projektů budou jednodušší a srozumitelnější pro příjemce. Zavádí se 120 zjednodušujících opatření. Program „Otevřená a bezpečnější Evropa“ pomůže zajistit, aby se činnosti EU uskutečňovaly ve stabilním, právním a bezpečném prostředí. Zahrnuje spravedlnost a vnitřní věci, ochranu hranic, přistěhovalectví a azylovou politiku, veřejné zdraví, ochranu spotřebitelů, kulturu, mládež, informace a dialog s občany. Částky určené pro občany, azyl, migraci, zdraví, spotřebitele a bezpečnost ve srovnání s předchozím obdobím vzrostou o 26,5 %.
42
Evropský rozvojový fond poskytuje rovněž finanční prostředky pro „Globální Evropu“. Není však součástí rozpočtu EU a není zahrnut do víceletého rozpočtového rámce.
61
Příloha č. 1/3 SDĚLENÍ KOMISE – Roční analýza růstu 2014 – Závěr 13.11.2013 – COM(2013) „V uplynulém roce bylo dosaženo významného pokroku v souvislosti s nasměrováním Unie na cestu k udržitelnému ozdravení. Byla zachována integrita společné měny, jež je nyní podložena hlubší finanční stabilitou, a byly podniknuty rozhodné kroky k nápravě veřejných financí. Nejohroženější země z hlediska finančních rizik důrazně zahájily ambiciózní strukturální reformy, jejichž první výsledky se nyní objevují. V rámci Unie je i nadále prioritou narůstající míra konkurenceschopnosti a zlepšení produktivity v zájmu vytvoření udržitelných pracovních míst. Tato roční analýza růstu potvrzuje, že v Evropě probíhají dalekosáhlé změny, jejichž dosah není vždy plně vnímán, a probíhající reformy již přinášejí své ovoce. Evropský semestr koordinace hospodářské politiky přinesl od samého vzniku jasnější vymezování prioritních opatření a zvýšení transparentnosti a klade větší důraz na vnitrostátní a evropské programy reforem. Velmi brzo díky němu došlo k ustavení základu hlubší koordinace hospodářských politik členských států. Postup při makroekonomické nerovnováze napomáhá identifikovat vývoj v hospodářství, jenž by mohl poškozovat jednotlivé členské státy či eurozónu, na nějž tak lze reagovat dříve, než by se stal nezvladatelným. Každoroční doporučení určená jednotlivým zemím vymezují klíčové oblasti, v nichž musí členské státy uskutečnit příslušné změny. Z dosavadních zkušeností rovněž vyplývá, že přijetí odpovědnosti za tento proces (a zejména za stanovená doporučení) ze strany jednotlivých zemí je třeba dále rozvíjet. To je důležité jak z hlediska demokratické legitimity nového systému správy, tak i z hlediska snahy zabezpečit, aby byly ve vnitrostátním rozhodovacím procesu ve vhodnou dobu zohledňovány prvky politik na úrovni EU. V eurozóně je rovněž zapotřebí posílit koordinaci některých klíčových oblastí politik a kromě hodnocení dvoustranných doporučení určených jejím členům by se mělo přistoupit i k širším krokům. Evropská rada naplánovala jednání o několika z těchto otázek na své zasedání, jež se uskuteční v prosinci 2013. Komise poskytne na základě svého návrhu hospodářské a měnové unie a následných sdělení příspěvek pro další posílení postupu v rámci evropského semestru. Pokyny v této roční analýze růstu se budou projednávat na úrovni EU v rámci příprav na zasedání Evropské rady v březnu 2014. Dále by tyto diskuse měly pomoci při přípravě dalšího kola národních programů a doporučení pro každou zemi. Komise bude úzce spolupracovat s vnitrostátními orgány, včetně vnitrostátních parlamentů, s ostatními orgány EU, sociálními partnery a dalšími zúčastněnými stranami s cílem nastolit sdílený pocit odpovědnosti a zrychlit pokrok v rámci širšího úsilí EU směřujícího k položení základů pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění v celé EU. Komise vyzývá Evropský parlament a Radu, aby potvrdily priority stanovené v této roční analýze růstu a přikročily k jejich realizaci na unijní a vnitrostátní úrovni.“
62
Příloha č. 1/4 Rozšiřování Evropská unie po roce 2010 Rozšiřování je považováno za nejúspěšnější zahraniční politiku Evropské unie. Vytváří nové hranice Unie a má významný stabilizační efekt pro nejbližší okolí, motivuje státy usilující o vstup do Unie, aby pokročily v posilování demokracie, budování právního státu, přizpůsobení právního řádu unijní legislativě, budování funkční tržní ekonomiky a rozvíjení spolupráce se sousedními státy. „Globální Evropa“ ve Víceletém rozpočtovém rámci Evropské unie na období 2014-2020 zahrnuje opatření vnější politiky Unie, rozšiřování Unie, rozvojovou a humanitární pomoc. Prioritou jsou vztahy se sousedními státy na východě a na jihu a vztahy se strategickými partnery. Počítá s výdaji ve výši (5,8 mld EUR, tj. 6,1% rozpočtu na zmíněné období). Evropská komise každoročně vydává hodnotící zprávy k jednotlivým kandidátským zemím a k zemím usilujícím o status kandidáta na členství v EU. Na základě analýz a doporučení Evropské komise přijímá Rada pro obecné záležitosti (GAC) i rozhodnutí ve věci dalšího směřování politiky rozšíření. V říjnu 2013 vydala Evropská komise „Strategii rozšíření a hlavní výzvy“, ve kterém vytyčila základní cíle unijní poliitiky v nadcházejícím období, a hodnotící zprávy, tzv. „zprávy o pokroku“ (Progress Reports) jednotlivých zemí vedoucích přístupová jednání. Bilance unijní politiky rozšiřování je pozitivní. V roce 2013 došlo k významnému pokroku při realizaci Stabilizačního a asociačního procesu pro západní Balkán: Chorvatsko se 1.července 2013 stalo 28. členským státem EU. Černá Hora udělala velký pokrok v jednáních o přistoupení. K 1. říjnu 2013 se jí podařilo otevřít a zároveň předběžně uzavřít dvě kapitoly (z celkového počtu 35) přístupového acquis. V dubnu 2013 za přispění EU došlo k podepsání významné dohody mezi Srbskem a Kosovem, která otevřela oběma zemím cestu do Evropské unie. Srbsko zahájí přístupová jednání s EU v lednu 2014. V červnu 2013 rozhodla Rada EU zahájit jednání o dohodě o stabilizaci a přidružení s Kosovem. V Albánii se konaly v červnu 2013 parlamentní volby, z nichž vzešla proevropská levicová vláda. Pokud bude naplněno 12 bodů dohodnutých mezi Albánií a Komisí, doporučí Komise Radě EU udělit Albánii status kandidátského státu. Bývalá jugoslávská republika Makedonie překonala vleklou vnitropolitickou krizi a Rada EU by měla rozhodnout o zahájení přístupových jednání. Evropská komise je připravena předložit návrh vyjednávacího rámce, který vezme v úvahu řešení otázky názvu země před vstupem Makedonie do EU. Bosna a Hercegovina je jedinou zemí, kde nedošlo k pokroku, země dosud nepožádala o vstup do Evropské unie, v neposlední řadě proto, že se jejím představitelům nepodařilo implementovat rozsudek Evropského soudu pro lidská práva v případě Sejdić-Finc a změnit potřebným způsobem ústavu. Evropská komise navrhla cestovní mapu, která by měla zemi pomoci zmíněný verdikt naplnit a jak postupovat dále. O rozšíření jedná Evropská unie s Tureckem a Islandem. Turecko patří k významným partnerům Unie z ekonomického i regionálního hlediska. Žádost o členství v EU podalo již v roce 1987, přístupová jednání však byla zahájena až v říjnu 2005. Z celkových 35 kapitol má Turecko otevřených 14, z nich byla předběžně uzavřena pouze jedna (25 Věda a výzkum). Sedmnáct kapitol je blokováno nebo suspendováno ze strany EU, Kypru nebo Francie. Evropská rada v prosinci 2006 rozhodla pozastavit otevírání osmi kapitol, u kterých je podmínkou úplná implementace Dodatkového protokolu k Ankarské asociační dohodě z července 2005 ze strany Turecka. Tento protokol rozšiřuje platnost této dohody o deset zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, tedy i o Kyperskou republiku, kterou však Turecko neuznává. Rada EU v prosinci 2013 ocenila pozitivní pokrok v oblasti vlády práva a demokracie. Na druhé straně Turecko vyzývá k implementaci Dodatkového protokolu k Ankarské dohodě, k normalizaci vztahů s Kyprem, k podpoře vyřešení kyperské otázky a ke zlepšení situace v oblasti svobody projevu , médií, vyznání, žen a dětí, majetkových, odborových práv a práv menšin, nediskriminace a rovnosti pohlaví a v boji proti mučení a špat-
63
nému zacházení. S ohledem na ilegální migrační toky Rada zdůraznila význam uzavření a implementace readmisní dohody EU s Tureckem. Island zahájil přístupová jednání s EU v červenci 2010. K 1. říjnu 2013 měl z celkových 35 kapitol otevřeno 27 kapitol, z toho 11 bylo uzavřeno předběžně. Důvodem rychlého postupu v jednáních je vysoký stupeň připravenosti Islandu implementovat unijní legislativu díky jeho členství v Evropském hospodářském prostoru, v Schengenském prostoru a také díky kvalitní administrativě. Rada EU z prosince 2012 konstatovala, že přistoupení Islandu je vzájemně prospěšné pro obě strany, hospodářství Islandu se zotavuje, dochází k zlepšení makroekonomických podmínek. V dubnu 2013 se na Islandu konaly parlamentní volby, v nichž zvítězila euroskeptická středopravá koalice, v jejímž programu bylo ukončit přístupová jednání s Evropskou unií. Islandská vláda v září 2013 jednání o přistoupení k Evropské unii přerušila a dala najevo, že je nemá v úmyslu je v nadcházejících letech obnovit. Evropská unie na základě postoje islandské vlády zrušila samostatnou vyjednávací skupinu pro Island. Evropská komise sdělila, že je připravena kdykoli rozhovory o případném členství Islandu opět zahájit.
64
Příloha č. 2/1 Evropská komise – Analýza růstu 2014 – Česká republika ČESKÁ REPUBLIKA „Veřejné finance: Česká republika přijala opatření, jejichž cílem bylo vypořádat se s nadměrným schodkem veřejných financí do roku 2013. V zájmu kvality fiskální konsolidace je však zapotřebí vyvinout další úsilí. Konkrétně výdaje na podporu růstu, jako například veřejné investice, zaznamenaly v letech 2010 až 2012 prudký kumulativní pokles. To spolu s nízkou úrovní využívání strukturálních fondů ohrožuje dlouhodobou perspektivu růstu. Celkově bylo dosaženo omezeného pokroku v oblasti zlepšení efektivnosti veřejných výdajů. Byly přijaty reformy za účelem zlepšení dodržování daňových předpisů a výběru daní, ale u zavedení jednoho inkasního místa došlo ke zpoždění a prostor pro snížení vysoké administrativní zátěže spojené s placením daní není plně využit. Zvýšeny byly některé nepřímé daně, konkrétně DPH a spotřební daně. Existuje však prostor pro zřetelnější přesun od zdanění práce do oblastí, které méně omezují růst, a pro další zmenšení rozdílů v zacházení se zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými. Reforma důchodového systému v roce 2011 zlepšila dlouhodobou udržitelnost veřejných financí, nicméně i nadále jsou zapotřebí další opatření. Růst a konkurenceschopnost: Velkou starostí českých podniků zůstává nízká efektivnost veřejné správy. České orgány učinily opatření v zájmu boje proti korupci a přijaly dvě navazující protikorupční strategie. Jejich provádění však nebylo dostatečně účinné: některá klíčová opatření byla provedena částečně, například v souvislosti se zákonem o zadávání veřejných zakázek, zatímco další zatím nebyla dokončena, například dlouho očekávaný služební zákon. Pro dlouhodobou konkurenceschopnost České republiky má zásadní význam zvýšení kvality vzdělávání v rámci povinné školní docházky a vysokoškolského vzdělávání. Zatímco v oblasti povinné školní docházky probíhají určitá opatření financovaná z prostředků EU, na poli reformy vysokoškolského vzdělávání k žádnému pokroku nedošlo. Politika zaměstnanosti a sociální politika: I přes obecně známou nedostatečnou účast žen s malými dětmi a znevýhodněných skupin na trhu práce byla v této oblasti dosud podniknuta pouze velmi omezená opatření. Vládní návrh nového zákona o poskytování služeb péče o dítě, doplněných daňovými úlevami pro poskytovatele péče a zapojené rodiny, je krok správným směrem, ale je možné, že přinese pouze částečné řešení tohoto problému. V roce 2011 byla přijata reforma úřadů práce, která se od té doby provádí. Zůstává však otázkou, zda jsou provedená opatření dostačující k zajištění toho, aby úřady práce, disponující těmi pravými zaměstnanci a nástroji, poskytovaly efektivní a cílenou pomoc při hledání zaměstnání.“
65
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce. Vedoucí projektu: Jiřina Dienstbierová Redakce textu: Stanislav Stach Grafická úprava a sazba: Tereza Melenová Tisk: Amos Typografické studio ISBN? 978-80-904755-5-7 Vydala Rada pro mezinárodní vztahy, Apolinářská 6, 128 00 Praha 2 Praha 2013 www.rmv.cz vydání první
