Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

Jak se chovat k handicapovaným klientům v cestovním ruchu a jak s nimi komunikovat LEOŠ JANÁČEK

IKONA BRNĚNSKÉHO UMĚLECKÉHO PARNASU

1


Jak se chovat k handicapovaným klientům v cestovním ruchu a jak s nimi komunikovat

2013 Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

1

2


Obsah

1. JAK SE CHOVAT K HANDICAPOVANÝM KLIENTŮM V CESTOVNÍM RUCHU A JAK S NIMI KOMUNIKOVAT ................................................................ 5

1.1. Úvod ........................................................................................................................ 5

1.2. Obecné zásady komunikace s osobami s handicapem ............................................ 9

1.3. Osoby s tělesným postižením ................................................................................ 11

1.4. Lidé se zrakovým postižením ................................................................................ 14

1.5. Lidé se sluchovým postižením .............................................................................. 17

1.6. Osoby s mentálním postižením ............................................................................. 19

1.7. Lidé s autismem .................................................................................................... 22

1.8. Lidé s kombinovaným postižením ........................................................................ 23

2. PÉČE O OSOBY S MENTÁLNÍM POSTIŽENÍM V HISTORII ........................... 24 3. VŠEOBECNÁ CHARAKTERISTIKA MENTÁLNÍHO HANDICAPU ................ 27 4. SOCIÁLNÍ CESTOVNÍ RUCH .................................................................................. 34

4.1. Co se za tímto pojmem skrývá? ............................................................................ 34

4.2. Podmínky a kritéria sociálního cestovního ruchu ................................................. 36

4.3. Kritéria podpory sociálního cestovního ruchu ...................................................... 36

4.4. Formy podpory sociálního cestovního ruchu ........................................................ 36

5. ETICKÉ PRINCIPY PŘÍSTUPU K LIDEM S POSTIŽENÍM V CESTOVNÍM RUCHU ............................................................................................ 38 6. INFORMACE O BEZBARIÉROVÝCH STRAVOVACÍCH A UBYTOVACÍCH ZAŘÍZENÍCH A TURISTICKÝCH CÍLECH ....................... 42 7. PŘÍKLADY A TIPY JEDNODENNÍCH NEBO PŮLDENNÍCH

PROHLÍDKOVÝCH TRAS V BRNĚ A OKOLÍ PRO OSOBY

S RŮZNÝMI DRUHY HANDICAPU ........................................................................ 43

7.1. Procházka po Brně se zrakově postiženými klienty .............................................. 43

7.2. Procházka po Brně s tělesně postiženým klienty .................................................. 44

7.3. Procházka po Brně se sluchově postiženými klienty ............................................ 45

7.4. Jednodenní výlety po krásách jižní Moravy .......................................................... 46

8. PRAMENY A LITERATURA ..................................................................................... 49


3

4


1. Jak se chovat k handicapovaným klientům v cestovním ruchu a jak s nimi komunikovat

1.1. Úvod

Proč podporovat účast zdravotně postižených na cestovním ruchu?

• Podle informací OSN a Světové zdravotnické organizace: „Současnou světovou populaci tvoří z 19,64% spoluobčané se zdravotním postižením“. • Podle účasti zdravotně postižených občanů na společenském životě se také posuzuje vyspělost jednotlivých států – mezi ně patří i cestovní ruch, proto by v této oblasti měli mít lidé se zdravotním postižením rovné šance.

Členění zdravotně postižených U zdravotně postižených dochází ještě k dalšímu členění podle typu zdravotního postižení a to na:

- tělesně postižené s vrozenými vadami a tělesně postižené, jejichž postižení vzniklo během života; - zrakově postižené a nevidomé; - osoby s postižením sluchu; - osoby mentálně postižené.

Nejčastější bariéry účasti postižených na cestovním ruchu Zdravotně postižení se setkávají nejčastěji s bariérami jejich účasti na cestovním ruchu v následujících oblastech:

- v ubytovacích zařízeních; - ve stravovacích zařízeních; - v dopravě; - v kulturních zařízeních a historických objektech.

Několik údajů ze statistik

• V celé Evropské unii „téměř 42% populace nejezdí vůbec na dovolenou, a to hlavně z ekonomických důvodů“. Největším problémem je participace na dovolené v Portugalsku (neúčast téměř 70% ), Španělsku a překvapivě i v Belgii. • Vzhledem k vysokým finančním nárokům pořádají akce pro tělesně postižené zpravidla jen velké cestovní kanceláře za účasti sponzoringu. Je přitom nutno zabezpečit upravené dopravní prostředky, bezbariérový přístup v ubytovacích a stravovacích zařízeních, uzpůsobené ovládání výtahů apod.


5

Funkce cestování a turistiky z pohledu tělesně postižených

• Nejdůležitější funkce turistiky jsou funkce zdravotní. Ty jsou následovány funkcemi rehabilitačními, odpočinkovými a na posledním místě funkcemi integračními. Za největší bariéru bránící tělesně postiženým cestovat je nedostatek financí. • Americký výzkum z roku 2006 dokazuje, že cestovní ruch provozovaný osobami tělesně postiženými, zajišťuje sociální a volnočasové dovednosti a napomáhá zvyšovat kvalitu života. Myšlenku tohoto výzkumu podporuje prof. Snyder, který uvádí, že rekreace je terapií, která učí sociálním dovednostem.

Přijímaná opatření

• zajistit handicapovaným stejný přístup, přístupnost a začleňování jako u ostatních občanů; • vysokou prioritu má přístup k dlouhodobé péči a podpůrným službám; • je nutno zvažovat kompenzaci postižení, zajištění habilitace a rehabilitace, minimalizaci ekonomických a sociálních dopadů postižení, odstranění nerovností v oblasti zdraví; • zajistit transparentnost hospodářské stránky činnosti se zisky omezenými na úroveň potřebnou ke splnění sociálních cílů; • vytvářet produkty cestovního ruchu, které budou přidávat nepeněžitou hodnotu; • integrovat cestovní ruch do místního prostředí trvale udržitelným způsobem; • řídit lidské zdroje tak, aby bylo podpořeno uspokojení z práce a začlenění, to znamená zaměřit se na kvalitu zaměstnanosti zaměstnanců organizací cestovního ruchu.

Téměř jeden z každých pěti obyvatel má nějaký druh postižení, což jsou téměř 2 miliony osob nebo 20% naší populace. Některá postižení jsou viditelné a zřejmá. Lidé se sníženou mobilitou často používají kolečkové židle, chodítka, berle, nebo jiná podpůrná zařízení. Lidé, kteří jsou slepí nebo zrakově postižení někdy využívají služby vodícího psa nebo bílé hole. Ale mnohá další postižení jsou neviditelná, jako je hluchota, nedoslýchaví, duševní onemocnění, autismus, ale i lehčí formy mentální retardace. I tito lidé jsou však lidmi stejně hodnotnými jako každý z nás. Mají svou důstojnost, mají své touhy a přání a mají také právo trávit svůj volný čas stejně, jako jejich zdraví spoluobčané. Cestování je jednou z možností kvalitně prožitého odpočinku a dobře informovaný pracovník cestovní kanceláře, průvodce, pracovníci informačních center, pracovníci recepcí, ti všichni jim mohou výrazně pomoci. Ale jen tehdy, pokud k nim budou přistupovat se stejnou ochotou jako ke zdravým lidem a nenechají se překvapit odlišnostmi v chování či potřebách osob s handicapem. Velmi důležité je především to, že každý zdravý člověk by si měl při jednání s postiženým spoluobčanem uvědomit, že jeho vlastní zdraví není nadřazeností, ale pouhým životním štěstím, a že každý z nás zdravých se v jedné vteřině vlivem autonehody, vážného úrazu při sportu či následkem vážného onemocnění může stát člověkem s postižením také. Zde tedy platí ono staré známé, abychom jednali se svými handicapovanými spoluobčany tak, jak bychom si přáli, aby se jednalo s námi, pokud bychom byli na jejich místě. Značný pokrok byl učiněn směrem k prolomení bariér v zaměstnávání, vzdělávání a přístupům do budov, ale reálná a skutečná komunikace a interakce s lidmi s postižením si stále vyžaduje pozornost. Mnoho lidí se bojí pochybení anebo toho, že řeknou něco urážlivého o osobách se zdravotním postižením, a tak raději neříkají nic a vyhýbají se kontaktu s nimi. 6


V této publikaci najdete návrhy, které Vám pomohou v komunikaci s lidmi se zdravotním postižením. Pravděpodobně každý z nás se již někdy setkal nebo se pravidelně setkává se zdravotně postiženými lidmi. I když postiženými… kdo z nás není svým způsobem postižený? V tomto případě mám však na mysli lidi se smyslovým (zrakovým, sluchovým), tělesným či mentálním postižením a osoby s autismem. Přiznejme si, zda jsme dokázali při prvním setkání se zdravotně postiženými lidmi jednat otevřeně a spontánně. Vyhýbáme se setkání se zdravotně postiženými, protože nevíme, jací jsou, jak jim můžeme pomoci a jak se máme chovat? Někdy odvracíme zrak, někdy si člověka s handicapem prohlížíme déle, než je zdrávo. Při komunikaci je dobré pamatovat na několik zásad, které platí bez ohledu na typ postižení. Smyslově a tělesně postižení lidé jsou zcela normální a svéprávní lidé, kteří mají stejně jako kdokoli z nás své přednosti a nedostatky. I mezi nimi jsou lidé výjimeční, inteligentní, méně nadaní či hašteřiví. Během setkání s jakkoli zdravotně postiženými lidmi pomoc nabízejte, ale nevnucujte. Vyvarujte se projevů soucitu. Za zdravotně postižené lidi nejednejte, většinou se umí rozhodnout sami, co chtějí nebo nechtějí, snažte se jim naslouchat! Zdravotně postiženým lidem buďte oporou a podporou. Buďte přirození a otevření. Jednáte-li se zdravotně postiženými lidmi, vždy je lepší, pokud stojíte přímo před nimi, kontakt je tak přímější. V následující části článku Vám nabízíme nejzákladnější rady, jak se chovat v kontaktu s osobami se zdravotním postižením tak, aby komunikace byla příjemná pro Vás i Vaše zdravotně postižené partnery. Nevidomý, neslyšící, na vozíku, mentálně postižený, autista,... Setkání s nějak odlišnými lidmi v mnohých z nás vzbuzuje rozličné pocity. Někdo je celý nesvůj a nejradši by utekl, jiný je naoko lhostejný, další dotyčného zahrnuje pomocí a vyjadřováním soucitu a tak podobně. Většinou je na pozadí neinformovanost, takže to pojďme trochu zlepšit. Zamyslete se, co pociťujete při setkání s handicapovaným člověkem? Často to bývá něco z tohoto: lítost, odpor, obavy, „divný“ pocit, soucit, odstup, ochranitelské sklony, potřeba pomoci, uvědomíte si vlastní štěstí...? Po roce 1989 málokdo uměl skutečně pomoci osobám s postižením. Mezitím zmizely fyzické bariéry jako dveře, schody, výtahy. To je materiální stránka věci. Co se ale změnilo zásadně, to je myšlení lidí. Najednou se postižení lidé stali přirozenou součástí společnosti s možností se do ní začlenit. Záleží pochopitelně na každém postiženém, zda najde sílu, odhodlání, motivaci a má i to štěstí, že jsou kolem něj lidé, kteří ho třeba vytáhnou ven, do společnosti, kina, divadla. Lidé už ví, jak se chovat k postiženým a dokáží komunikovat neverbálně, aniž by se například na vozíčkáře vrhali s nabídkou pomoci. Očima si už řekneme, jestli potřebujeme pomoct nebo ne. Nicméně Výzkum Nadace Sirius v roce 2011 zjistil, že vedle nedostatku financí je pro tělesně postižené nejpalčivějším problémem negativní postoj veřejnosti.


7

Sedmdesát procent dotázané veřejnosti odpovědělo, že jsou o situaci zdravotně postižených osob špatně informováni. Většina lidí ani neví, jak se k těmto osobám chovat, jak a zda nabídnou pomoc nebo jak s nimi komunikovat. Z dalších výzkumů vyplynulo, že zejména děti se zdravotním postižením nemají k veřejnosti žádné zvláštní požadavky. Se svým postižením, které berou jako samozřejmost, chtějí být samostatné a většina situací jim nečiní potíže. Jsou si jisté, že mohou žít plnohodnotný život i přes své omezení a nejvíce jim vadí, když je okolí přesvědčuje o opaku. Nejlepší způsob jak s postiženými dětmi jednat je brát je normálně, jako sobě rovné. A jak je to s pomocí? Zejména zrakově postižení se setkávají s tím, že jim lidé na ulici vnucují svou pomoc, chytají je a tlačí je po dobře známé cestě. Snad aby měli pocit, že udělali dobrý skutek. Neadekvátní přístup veřejnosti a nejistota, jak se chovat v různých situacích, vyplynuly jako největší problém pro lidi se zdravotním postižením. Vyplynulo to z výzkumu mezi postiženými dětmi, jejich rodiči a neziskovými organizacemi. Lidem se zdravotním postižením nejvíce ubližuje soucit, strach, přílišná opatrnost a na druhou stranu i naprostá lhostejnost. Jak přistupovat ke zdravotně postiženým lidem? Pracovníci cestovního ruchu, stejně jako v jiných službách si musí uvědomit, že není vyloučeno, že zítra oslepnou, ohluchnou, nebo přijdou o nohu a celkovou pohyblivost. Již zítra se mohou octnout na druhé straně. A proto by se k těm, kteří jsou postižení, měli chovat tak, jak by chtěli, aby se v budoucnu všichni chovali k nim. Zvlášť nevhodným přístupem je, když se pracovníci cestovního ruchu, kteří se starají o handicapované, chovají okatě soucitně a tím jejich přístup působí nadřazeně a uměle a handicapovaný to velmi rychle vycítí.

8


1.2. Obecné zásady komunikace s osobami s handicapem Handicapovaní lidé nepotřebují náš soucit. Podejme jim pomocnou ruku, pokud nás o to požádají, a dejme jim náskok. Zkusme se vcítit do situace a života zdravotně postižených lidí a lépe tak porozumíme jejich reakcím a možná i sami sobě. Nejdůležitější věcí v komunikaci s lidmi s postižením je brát každou osobu jako individualitu. Základní tipy Mějte na paměti/uvažujte základní tipy pro práci s lidmi s postižením: - Vyhněte se osobním otázkám na zdravotní postižení. Buďte ohleduplní a tolerantní k potřebě osob s určitým zdravotním postižením. - Buďte zdvořilí a trpěliví, když nabízíte pomoc, a počkejte, až bude Vaše nabídka přijata. Poslouchejte nebo požádejte o konkrétní pokyny. - Buďte připraveni na to, že Vaše nabídka může být odmítnuta. - Mějte nadhled. Každý může dělat chyby. Nabídněte omluvu, pokud máte pocit, že jste způsobili rozpaky. Mějte smysl pro humor a buďte ochotni komunikovat. Tipy pro komunikaci tváří v tvář - Používejte normální tón hlasu, když vítáte člověka s postižením. Nezvyšujte hlas, pokud o to nebudete požádáni. - Podejte si ruce, i když člověk má omezené použití ruky nebo má umělou končetinu. Potřesení levou rukou je přijatelné. Pokud si osoba nemůže potřást rukou, pozdravte ji s úsměvem a mluveným pozdravem, popř. se jeho ruky, předloktí či ramene jemně dotkněte. - Plánujte schůzky nebo jiné akce s vědomím, že osoby se zdravotním postižením mohou mít specifické požadavky na ubytování. Pokud úpravy nemohou být provedeny, tak dejte lidem vědět dostatečně dopředu. - Neslibujte nereálné, klidně přiznejte, že si musíte situaci promyslet. - Dívejte se a hovořte přímo s osobou se zdravotním postižením, a nejen k lidem, kteří ji doprovázejí, a to včetně tlumočníků. Jestliže je osoba nižšího vzrůstu či na vozíku, mírně (ne přehnaně) se k ní nakloňte, ať nejste nadřazeni byť jen svou výškou. - Nebuďte přehnaně úslužní a nevemlouvejte se lidem s postižením. Berte dospělé jako dospělé, ne jako děti. - Buďte trpěliví a věnujte Vaši plnou pozornost zejména těm, kdo mluví pomalu, nebo s velkým úsilím. - Nikdy nepředstírejte, že jste pochopili, co člověk s handicapem říká, pokud to není pravda. Požádejte ho o zopakování nebo přeformulování, případně mu nabídněte tužku a papír (pouze tehdy, pokud není např. ochrnutý). Používání pozitivního jazyka posiluje. Při psaní nebo mluvení o lidech se zdravotním postižením, je třeba uvažovat o osobnosti na prvním místě. Generalizovaná označení jako „slepí“, „zaostalí“ nebo „osoby se zdravotním postižením“, jsou nevhodné, protože neodrážejí individualitu, rovnost a důstojnost osob se zdravotním postižením. Dále, slova jako „normální člověk“ předjímají, že osoby se zdravotním postižením nejsou normální. Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

9

Přitom označení „člověk bez postižení“ je stejně popisné, ale ne negativní. Zde jsou příklady pozitivních a negativních frází. Pozitivní fráze Osoba (člověk) s mentálním, kognitivním, vývojovým postižením Osoba (člověk), která je nevidomá, která je zrakově postižená Osoba (člověk) se zdravotním postižením Osoba (člověk), která je neslyšící Osoba (člověk), která je nedoslýchavá Osoba (člověk) s dětskou mozkovou obrnou Osoba (člověk) s epilepsií Osoba (člověk), která používá invalidní vozík Osoba (člověk), který má svalovou dystrofii Osoba (člověk) se zdravotním postižením, tělesně postižená Osoba (člověk), který nemůže mluvit, používá znakovou řeč Osoba s psychiatrickým zdravotním postižením Negativní fráze retardovaný, mentálně defektní, mentál slepý hluchý, hluchý a němý oběť epileptik omezena nebo omezený na kolečkovou židli zmrzačený, deformovaný němý blázen

10


1.3. Osoby s tělesným postižením

Obecné zásady jednání pro průvodce s osobami s tělesným postižením a osobami na invalidním vozíku

- trasu volí průvodce s ohledem na handicap, musí být celá bez překážek, s vhodným pevným povrchem; - nevhodná je také trasa do kopce, či po tzv. kočičích hlavách, kamenných cestách; - v památkách mohou být problémem i užší průchody, prostory, ve kterých se vozík neotočí; - prohlídku volí průvodce s ohledem na počasí, pokud je možné, ne mráz ani velké horko; - nevhodná je i prohlídka po dešti – bláto, sníh, zejména pro vozíky ovládané ručně; - uvnitř památek i venku zvažuje průvodce vždy, jaké má handicapovaný zorné pole na vozíku, zda není např. příliš nízko, zda se může naklonit, pootočit apod.; handicapovaný musí ukazovaný exponát či stavbu apod. vždy vidět; - na trase by vždy měly být k dispozici bezbariérové toalety či bezbariérové stravovací zařízení; - průvodce respektuje delší čas na přesuny i prohlédnutí exponátů;


11

- pokud osobě na vozíku průvodce něco ukazuje, mluví k němu a ne k tomu, kdo ho veze; - pokud průvodce pomáhá s vozíkem, musí myslet na to, že vozík je nutné při každém zastavení zabrzdit; - pokud manipulujete s vozíkem, zvedejte jej pouze za pevné rámy; - v místech velkého pohybu lidí jezděte velmi opatrně, abyste vozíkem někoho nezranili; - při přecházení ulice s velkým provozem nenechte vozíčkáře „napospas“ a stůjte dostateč ně daleko od krajnice vozovky; - z prudšího svahu sjíždějte raději pozpátku – vozík lépe zabrzdíte a vozíčkář se cítí bezpeč něji; pokud to fyzicky zvládnete, nakloňte vozík na zadní kola a opřete jej o své tělo; takto můžete jet i čelem z kopce; vždy člověku na vozíku řekněte, co s ním budete právě dělat, ať se nelekne; - v nerovném terénu se snažte jet s vozíkem po zadních kolech, aby nedocházelo k nepří jemným otřesům; - lidé s tělesným postižením tedy často ti pohybující se pomocí vozíku, rovněž nejsou hračky určené k tomu, aby se jich kdosi chopil a popovezl, kam si myslí, že by zrovna chtěli; když už si všimnete, že narazí na terénní překážku, kterou sami těžko překonají, nabídněte jim svou pomoc.

Pravidla chování v turistické atrakci – zámek/hrad, výstavní prostor, přírodní památka… - Průvodce musí předem vědět, o jak vážně tělesně postižené klienty se jedná a podle toho volit trasu i typ památky. Překážkou nejsou pouze schody a prudká stoupání, ale i kluzký povrch či úzké vstupy (minimum 70 cm). Pokud však např. má vozíčkář zdravý doprovod či elektrický vozík, lze řadu z těchto překážek překonat. Zde platí výše zmíněné, předem znát skupinu. Stravovací zařízení – jídelna, restaurace…

- volit bezbariérové restaurační zařízení s bezbariérovým vstupem na WC; - personál předem upozornit na větší prostor mezi stoly nutný pro manipulaci s vozíkem; - volit restauraci, kde se klienti mohou s vozíkem ke stolu zasunout; NE! například boxy s lavicemi, či nižší stoly; - vhodný je také salonek či prostor mírně bokem; někteří lidé s tělesným handicapem velmi obtížně přijímají potravu a mohou působit neesteticky; cítí se pak nedobře a zdravé okolí jim to dává najevo.

Ubytovací zařízení – penzion, hotel

- celé ubytovací zařízení musí být bezbariérové a prostory pokoje tak prostorné, aby se klient s vozíkem zde mohl pohybovat; - šířka dveří min.70cm, prostor v koupelně mezi sprchou a toaletou na pohyb vozíku, žádné schůdky či zástěny, prostor mezi skříněmi a postelí; - postel ne příliš vysoká, aby se vozíčkář sám z vozíku na postel vysadil a naopak.

Welness – bazén, tělocvična, posilovna - bezbariérové zařízení s prostornými vstupy a zvedacím zařízením do bazénu a do van na koupele. 12


Informační centrum - pracovník informačního centra by měl vědět, které turistické trasy, která ubytovací a stravovací zařízení jsou vhodná pro osoby s tělesným postižením, vhodná by byla i brožurka takto zaměřená; - člověk s tělesným postižením může mít často výraznou vadu řeči, pak je nutná trpělivost pracovníka informačního centra, je nutné dát takovému člověku dostatek času pro vyjád ření, neskákat mu do řeči, nedávat mu najevo, že pracovník na něj nemá čas; - veškeré brožurky a mapky podává a ukazuje klientovi v jeho zorném poli, skloní se k němu.


13

1.4. Lidé se zrakovým postižením

Obecné zásady při komunikaci s nevidomým

14

- průvodce jako první pozdraví a představí se; - seznámí nevidomé předem stručně s trasou, upozorní na možné překážky; - prohlídka by měla být založena na využití náhradních smyslů, kterými je v tomto případě především hmat a sluch; - upozorní hlídací služby v památkách předem, o jakou skupinu se jedná, že může dojít např. k sahání na exponát, že se nejedná o běžného návštěvníka; - průvodce respektuje tempo skupiny, opakovaně upozorňuje na překážky při cestě (schody, obrubníky, úzké prostory, nižší strop aj.); - popisuje pamětihodnosti tak, aby si je dokázal nevidomý co nejlépe představit; - průvodce vynechá pamětihodnosti a výstavy, které nemůže nevidomý ocenit (obrazárna); - nezdůrazňuje slova, jako podívejte se, rozhlédněte se apod.; - pokud je ve skupině vodící pes, volí prohlídkovou trasu i s ohledem na něj; - pokud chce, aby se nevidomý něčeho dotkl, dopředu ho upozorní, o co se jedná, vede ho svojí rukou; - během prohlídky upozorní i na nečekané silné zvukové vjemy, aby zamezil leknutí nevidomého (hlasitá hudba aj.); - při nástupu do dopravních prostředků nastupujte první a pak pomozte nastoupit nevidomému; nevtlačujte nevidomého na sedadlo, stačí položit jeho ruku na opěradlo; při vstupu do auta položte jeho ruku na horní rám dveří; - pokud chce být nezávislá, nabídněte osobě se zrakovým postižením Vaše rámě a snažte se být jejich průvodce spíše než tím, kdo je táhne.


Pravidla jednání v turistické atrakci – zámek/hrad, výstavní prostor, přírodní památka…

- potřebuje dopředu vědět, co ho čeká, čili např. průvodce seznámí skupinu s celým dnem velmi stručně a pak při přesunech vždy znovu informace zopakuje a rozšíří; - v průběhu prohlídky je dobré upozornit na nejrůznější překážky, zábrany, zúžený prostor, nižší strop, zvláštní strukturu podlahy aj.; - pokud se může najednou objevit výrazný sluchový vjem, je dobré na něj předem upozornit, aby se nevidomý nelekl – např. na zámcích často při příchodu do některého ze sálů hraje živě dobová hudba; - „prohlížet“ si spíše rukama než popisovat slovně; nemá smysl například říkat, že na zdech v zámku jsou krásné květované růžové tapety, ale spíše říci např. jsou látkové, můžete si na ně sáhnout, jsou velmi jemné; každý průvodce má již určitou naučenou řeč, se skupinou osob s handicapem by měl zvažovat, co změní a co ponechá.

Pravidla jednání ve stravovacím zařízení – jídelna, restaurace… - při příchodu informovat, kde se nachází toalety, kde jídelna; popsat prostor ve smyslu… nyní jsme v hale, zavedu vás na toalety, jídelna se nachází při východu z toalet napravo cca pět kroků; vše musí být konkrétní, ne instrukce typu, jídelna je kousek od vchodu apod.; - při vstupu do restaurace pomozte nevidomému s odložením kabátu a vyhledáním volného místa u stolu; - někteří nevidomí mají vodícího psa, upozornit na to v restauraci předem, některé restaurace nepovolují vstup psů, je potřeba seznámit je s tím, že vodící pes je partner člověka se zrakovým postižením, je to jeho opora, totéž, co pro kulhajícího berle; nedopustit takovou situaci, vytváří to pro nevidomého velký stres; - při příchodu do restauračního zařízení mít nachystanou volbu např. tří jídel, je lepší, než předříkávat celý jídelní lístek, nevidomý bude zmatený; - na stole není vhodné mít nejrůznější vázičky či dochucovadla; to je možné řešit, až se jídlo donese, např: Potřebujete jídlo přisolit? Chcete kečup? apod. a dotyčnému tento předmět podat a zase odebrat; - s jídlem si nevidomý poradí sám, stačí, když mu povíte, jak je jídlo na talíři uspořádané (např. pomocí časových údajů); - nevidomý určitě uvítá, když ho budete informovat o všech dalších předmětech na stole a o spolustolovnících. Ubytovací zařízení – penzion, hotel

- platí, viz výše; předem popsat prostor, volit prostor s minimem překážek a nábytku, ponechat vodícího psa.

Welness – bazén, tělocvična, posilovna

- platí, viz výše; předem seznámit s prostorem; je to však velmi nebezpečné prostředí, zde je nutný doprovod dospělé zdravé osoby.

Informační centrum

- ve většině případů nepřijde na toto místo nevidomý sám, ale vždy s doprovodem;


15

každý pracovník by měl dopředu vědět, která místa můžou být pro nevidomého zajímavá, nepátrat v paměti; - bylo by vhodné mít předem zpracované trasy, zajímavá místa pro tyto osoby (brožurky v Brailově písmu, walkmany).

Obecně lze říci, že nevidomý člověk skutečně nepotřebuje být vláčen dobrovolníky z řad občanů, kteří bez ptaní dělají, či spíše páchají, dobré skutky. Se ztrátou zraku se nepojí ztráta svéprávnosti. Máte-li pocit, že je nevidomý člověk bezradný, zeptejte se ho, zda mu můžete nějak pomoci. A nemusíte při té příležitosti křičet (což se často stává) – lidé se asi automaticky a zcela mylně domnívají, že každý nevidomý i špatně slyší.

16


1.5. Lidé se sluchovým postižením

Obecné zásady komunikace lidmi se sluchovým postižením

- vhodné je použít při příchodu ke skupině alespoň znak pro přivítání Dobrý den, neslyšící to ocení (stejně tak na shledanou, děkuji); - je možné nachystat krátký, velmi jednoduchý popis památek na letáčku každému neslyšícímu do ruky; - vždy stát čelem ke skupině, NE! např. na vyvýšeném místě ani daleko, umožnit odezírání, teprve po výkladu se může průvodce otočit a popř. ukázat na to, o čem hovořil; - průvodce mluví pomalu, používá jednoduché věty, ne složitá souvětí a minimum cizích slov; - artikuluje zřetelně, nevhodný je plnovous; - je vhodnější, pokud má průvodce zvučný, hlubší hlas; - vždy se ujistí, že ho vidí všichni ze skupiny; - prohlídkovou trasu volí tak, aby největší zisk měl neslyšící po stránce zrakové; - vždy se ujistí kontrolní otázkou, zda všichni ví, o čem se mluvilo; - jednoduché věty volí, i pokud má skupina tlumočníka do znakové řeči, ulehčí tlumočníkovi práci se zjednodušováním textu.

Neslyšící lidé nejsou automaticky hloupí. To, že jejich eventuální řeč nezní dokonale, není důsledkem sníženého intelektu (což si, podle výzkumů, mnozí lidé myslí). Pokud umí dotyčný odezírat, pečlivě vyslovujte a stůjte k němu čelem. Lidem se zbytky sluchu bez obav demonstrujte, jak silný máte hlas. Přístup k neslyšícím v turistické atrakci – zámek/hrad, výstavní prostor, přírodní památka…

- pokud není přítomen tlumočník ve znakové řeči, je vhodné poskytnout neslyšícímu tištěný text; text by měl být jednoduchý, ne příliš složitá souvětí; neslyšící mají problém pochopit složitý text, protože velmi málo čtou.

Stravovací zařízení – jídelna, restaurace…

- ve stravovacím zařízení není zapotřebí žádného zvláštního opatření, pouze mírná pomoc při objednávání.


- v ubytovacím zařízení nejsou zapotřebí žádná zvláštní opatření, informace o organizaci chodu zařízení v tištěné formě – snídaně, kde, kdy aj.


- je vhodné pokud ve welness zařízení má takový člověk doprovod zdravé osoby; zde nemůže do bazénu či van nosit sluchadla.; v bazénu mu hrozí např. větší riziko úrazu, neslyší, co se děje v okolí.


17


18

- pokud nemá neslyšící v informačním centru tlumočníka znakové řeči, domluva bude velmi obtížná; informace je vhodné opět předávat v tištěné formě, psané velmi jednoduše; - ptát se na přání klienta zřetelně tváří v tvář, volit jednoduché věty, čekat na reakci.


1.6. Osoby s mentálním postižením

Obecné zásady pro jednání s osobami s mentálním postižením

- průvodce se všem představí a respektuje kontaktní chování jednotlivců; - výklad je jednoduchý, ale poutavý, měl by se přibližovat výkladu pro dětského návštěvníka; - průvodce nepoužívá cizí a hovorová slova, přemíru dat, snaží se upoutat za pomocí pověstí apod.; - průvodce volí zejména vizuálně atraktivní památky; - nevybírá památky, kde hrozí nebezpečí úrazu (výšky apod.), mentálně postižený nepředvídá riziko; - průvodce respektuje pomalejší tempo skupiny, trpělivě odpovídá na kladené otázky; - vždy se usmívá, je vstřícný; - aktivizuje skupinu, ptá se, odměňuje pochvalou či nějakou drobností správnou odpověď; - při komunikaci je velmi důležité udržovat oční kontakt (umožněte ho i přerušit) a věnovat mentálně postiženému člověku pozornost; to, jak člověka s mentálním postižením vnímáte a přijímáte jeho sdělení, se výrazně odrazí v jeho ochotě něco Vám sdělovat; - mluvte pomalu, tak aby tempo Vaší řeči mentálně postiženého člověka nezahlcovalo; - důležitá je neverbální komunikace – doplňujte komunikaci mimikou, gestikulacemi; - vyhýbejte se abstraktním pojmům; pokud to nejde, snažte se je objasnit pomocí konkrétních příkladů; - ověřte si, zda Vám dotyčný rozuměl a pochopil, co jste mu sdělili, a zda s Vaším sdělením souhlasí, či ne; - mluvte jen o jedné hlavní myšlence; k další přejděte až po ujištění, že Vám partner rozuměl; - lidé s mentálním postižením jsou zpravidla velmi sugestibilní, což znamená, že nekriticky přejímají myšlenky druhých; sugestibilními otázkami je možné velmi snadno člověka s mentálním postižením ovlivnit, manipulovat jím; pamatujte na to při volbě otázek;


19

- mentálně postižení lidé jsou velmi závislí na ostatních lidech; jednejte s nimi s velkou mírou empatie, trpělivosti a respektu; - dospělý člověk s mentálním postižením má jiné možnosti v porozumění; neznamená to však, že není dospělý; proto budete-li jej oslovovat, vykejte mu; používejte řeč dospělých; i když budete používat jednoduché věty, neznamená to, že musíte používat zdrobněliny, mluvit moc nahlas nebo něco zbytečně dlouho vysvětlovat „polopatickým“ způsobem; - nekomentovat naivní, směšné, infantilní chování postiženého, mít pro něj pochopení.

Zásady jednání v turistické atrakci – zámek/hrad, výstavní prostor, přírodní památka…

- zde platí, že na podobnou atrakci přijde spíše člověk s lehkým či středně těžkým mentálním postižením a to vždy v doprovodu zdravých osob; - výklad musí být jednoduchý, spíše tak trochu vytvořený „jako pro děti“; přemíra dat a cizích výrazů bude tyto lidi nudit; průvodce může očekávat řadu dotazů, „velmi kamarádský“ přístup těchto dospělých a to, že často nerespektují běžná společenská pravidla; je nutné je předem upozornit, že ne na vše mohou sahat, kde mohou či nemohou hlasitě hovořit apod.


- u osob s tímto handicapem také platí, že není vhodné mít příliš nazdobený stůl a pokud se jedná o osoby se středně těžkým až těžkým mentálním postižením, je vhodné mít pro tuto skupinu oddělený salonek; jsou hlučnější, upoutávají pozornost okolí a často dávají zdraví lidé najevo nelibost; je lépe tomu předcházet; - je také lepší mít připravený menší počet jídel v nabídce; není vhodné podávat jídelní lístek, většina lidí s mentální retardací neumí číst, a když, pouze jednoduché texty.


- seznámit personál ubytovacího zařízení o jaké klienty se jedná.; klient s mentálním postižením však bude jistě se zdravým doprovodem.


- nutná vždy přítomnost zdravého doprovodu a pobyt se zvýšenou opatrností.; mentálně postižený člověk si často neuvědomuje rizika (hrozí úraz), nebo naopak, může se např. u bazénu bát více než zdravý člověk.


- informační centrum jistě navštíví mentálně postižený klient s doprovodem, který bude jednat za něj, čili zde nejsou zapotřebí žádná zvláštní opatření.

Mentálně postižení lidé to nemají lehké. Při setkání s takovým člověkem brzy odhadnete, co zvládá. Pak se mu přizpůsobte a jednejte s ním tak, aby Vám rozuměl. Berte jako osobní štěstí, nikoli jako zásluhu, že patříte do většiny s nepostiženým intelektem. Mnozí lidé s mentální retardací se velmi statečně zapojují do pracovního i domácího fungování a zaslouží si za to obdiv. 20


NEJČASTĚJŠÍ OMYLY PŘI PRÁCI S MENTÁLNĚ HANDICAPOVANÝMI KLIENTY

- Lidé s mentálním znevýhodněním nejsou hloupí, jen jejich úroveň inteligence je nižší, ale to neznamená, že nevnímají stres, zlobu a ponižování. - V případě, že se jedná o dospělé, je nutné s nimi jednat jako s dospělými, i když v některých případech dosahují úrovně inteligence dětí. - V žádném případě není dobré dospělým s tímto znevýhodněním tykat. PRAVIDLA KOMUNIKACE S UŽIVATELEM S MENTÁLNÍM HANDICAPEM

- V osobní i technické komunikaci je dobré dodržovat pravidla slušného chování. - Vždy se představit, podat ruku a vstřícně se zeptat, jak můžeme pomoci. - Základními prvky při komunikaci jsou úsměv, gesta přátelství a pozornosti. - Mentálně postižený jedinec zasluhuje stejnou úctu a respekt jako jiní lidé. - Při komunikaci je nutná trpělivost, a pokud je to možné, vymezit pro komunikaci klidné prostředí, což při naší práci s klienty v terénu, na rušné ulici a ve velkém městě je velmi obtížné, přesto se na to snažte brát zřetel. - Postižený jedinec zpracovává informace jiným způsobem než my. - Otázky pokládejte co nejjednodušeji, ale zase ne příliš, i mentální znevýhodnění má různé stupně a projevy. Vše musí vycházet ze setkání s konkrétním klientem. - Vždy oslovujeme přímo klienta, doprovod žádáme pouze o doplňující informace. - U klienta povzbuzujte zájmem, porozuměním, klidným chováním a pozitivním výrazem. - Naše sdělení přizpůsobíme mentální úrovni klienta. - Používáme krátké, jasné věty, názorné vysvětlení, příklady. - Tempo řeči je pomalé. - Používejte mimiku, haptiku, udržujte oční kontakt. - Vždy si ověříme, zda klient porozuměl našemu sdělení. - Pokud je to možné, ptejme se na jeho názor.


21

1.7. Lidé s autismem

Obecné zásady jednání s osobami s autismem

- osoby s autismem jsou pro průvodce nejrizikovější skupinou; - průvodce musí mít perfektně připravenou trasu bez nečekaných překvapení; - předem autisty s trasou seznámí, nic nemění, náhlé změny vedou u autisty k afektu, či odmítnutí; - vyhýbá se hlučným místům, či místům, kde je tma, zúžený prostor a především se vyhýbá davu mnoha lidí; - předem oznámí službám v památkách či dopravcům, že tato skupina má někdy specifické chování, není možné ho ovlivnit; - výklad musí být stručný, ale poutavý, průvodce musí stále být v autistově zorném poli, jinak autista ztratí zájem a průvodce pro něj přestává existovat; - průvodce hovoří o tom, co je tady a teď; - je vhodné, když je průvodce něčím atraktivní (zjevem, oblečením, hlasem); - respektuje tempo skupiny (může být velmi variabilní).

Zásady jednání s osobami s autismem v turistické atrakci – zámek/hrad, výstavní prostor, přírodní památka…

- osoby s autismem jsou velmi zvláštní kategorií a platí zde, že na takové lidi musí být průvodce připraven z výše zmíněných handicapů nejlépe; - autista chce vždy předem vědět, co ho čeká, nemá rád překvapení, vadí mu nadměrný hluk a místa, kde bude např. příliš malý prostor, nebo naopak příliš velký prostor, vadí mu velká koncentrace osob; - při prohlídce památek či přírodních krás bude pro tohoto klienta vhodná menší skupina, seznámení s plánem prohlídky a vyhnutí se nějakým náhlým překvapením, které by mohly vést k afektu u klienta s autismem; - někteří lidé s tímto postižením kladou opakovaně stejné otázky, je nutné důrazně odpovědět a snažit se upoutat pozornost dalším výkladem.


- klient s autismem ocení stravování v prostoru odděleném od hlavního provozu restaurace, vhodný je minimálně ozdobený stůl; - člověk s tímto handicapem má často specifické výběrové chutě, je dobré je předem znát; překvapení ve smyslu předložení jídla, které dotyčný nemá rád, může vést k výbuchu vzteku; - vhodnější je výběr z maximálně ze tří jídel.


22

- klient s autismem zřejmě bude vždy ubytován se zdravým doprovodem, je vhodnější upozornit personál hotelu, tito klienti bývají někdy hlučnější a to i v noci, protože mívají porušený rytmus spánek/bdění; - pokud je možné, volit např. pokoje mimo běžnou klientelu.



- není zapotřebí zvláštní opatření v případě, že klienta s autismem doprovází zdravý člověk, při návštěvě bazénu je vhodnější vyhradit bazén na určitý čas pouze pro tento typ klienta, či v lázeňském zařízení upozornit personál na specifické chování těchto lidí; - nutný vlídný a klidný přístup, seznámení s tím, co ho čeká, pomalé zvykání na nové prostory, neznámé osoby; - některý klient s autismem může mít problém s přijetím fyzického kontaktu, není pak pro něho vhodná např. lázeňská péče v plném rozsahu.


- tento klient si nepůjde získávat sám informace do informačního centra, většinou ho bude doprovázet zdravá osoba; přesto může mít někdy specifické dotazy, od pracovníka centra je nutný vlídný, klidný, trpělivý přístup; ne odmítnutí.

1.8. Lidé s kombinovaným postižením

- Je nejvážněji postiženým klientem a platí vše výše zmíněná opatření, protože se může jednat o člověka v kombinaci s tělesným, mentálním či smyslovým postižením, někdy jsou přítomné i autistické rysy.

To, co zdravotně znevýhodnění lidé opravdu chtějí a potřebují, je, aby se k nim ostatní chovali v rámci možností NORMÁLNĚ.


23

2. Péče o osoby s mentálním postižením v historii Lidé s postižením byli vždy díky svému vzhledu, chování, mentální úrovni a způsobu komunikace, nápadní. Byli omezování ve svých životních možnostech a vytlačováni na okraj společnosti. První písemné záznamy pocházejí z dob starověkého Řecka a Říma. Tyto kultury vyznávaly kult harmonie krásy těla a ducha, takže např. zákon dvanácti desek umožňoval rychle usmrtit „obzvláště obludné dítě“. Největší moc nad dítětem měl otec či mužská část rodu a rozhodovali o jejich osudu. Ve staré Spartě postižené děti byly shazovány do rokle a zanechány na pospas zvířatům. Platon navrhoval duševně choré (myslel tím zuřivé a nevyléčitelně nemocné) zahubit, protože: „…je tak tomu lépe pro ně samotné i pro stát…“ Klidné jedince navrhoval zanechat v péči rodiny, nejbližší příbuzenstvo se o ně muselo postarat. Duševní nemoci se nevyhýbaly ani vládnoucím osobám. Císař Augustus Octavianus nechával zřizovat poručnictví nedorostlým nebo duševně „vadným“ členům rodin. Odborné ošetření lékaři měli bohatí, otroci měli ošetření neodborné. Ve středověku byl postoj společnosti k mentálně postiženým různý a velmi pokrytecký. Jejich osud záležel na úrovni sociálního a kulturního vývoje krajin, na svévoli feudálů a církve. „Chybné“ děti a děti otroků už nebyly všude vyvražďované, ale naopak byly ponechávány při životě a ty, které byly schopny pracovat, byly neskutečně vykořisťované. Byly používány na nejhrubší práce, pro zábavu a neskrytě se jim ostatní vysmívali. Mnozí postižení byli žebráci.

24


Církev v raném středověku považovala duševně postižené (a takový postoj zastávala i k jiným druhům postižení nebo jinakosti všeobecně) za plody ďábla, za posedlé a pronásledovala je. Mnozí mentálně postižení skončili v inkvizičních procesech, byli mučeni a zabíjeni. Ve světském prostředí bylo duševní postižení chápáno jako trest Boží a setkání nebo kontakt s duševně postiženým bylo považováno za zlé znamení. Často byli duševně nemocní jedinci zobrazováni v mnoha podobách. Často byli pokládáni za divoké bestie, které krvežíznivě napadají lidi. Anebo byli považováni za blázny označené bláznovskou čepičkou, zjevující pravdu. Také se údajně po velkých říčních cestách Vlámska a Porýní pohybovaly tzv. Lodě bláznů („Narrenschiff“). V jiných evropských městech byly stavěny Věže bláznů („Narrentürme“) v nichž byli pomatení blázni předváděni za poplatek normálním smrtelníkům jako takové zvláštní lidské ZOO. Jindy byli pokládáni za trpící pacienty, kteří musí být nutně operováni, aby mohl být z jejich lebek odstraněn „kámen bláznů“, který se údajně nacházel v mozku, a vysvětlovalo se jím šílenství. Chirurg často řez jenom předstíral, a pak předvedl kámen, který údajně odstranil z hlavy pacienta. Často byli duševně choří drženi v klecích a jako zvěř předváděni za poplatek na jarmarcích a veřejných prostorách. Postupem času se přes „lásku k bližnímu“ budovaly počátky charitativní činnosti. V tomto směru však církev nebyla jednotná – v některých konfesích byli mentálně postižení považování za nečisté, zplozené ďáblem, odsouzeníhodné (např. luteráni a kalvinisti v duchu učení M. Luthera). Na rozdíl od toho se v muslimských zemích speciální zařízení pro duševně choré nacházelo už kolem roku 800. Arabové totiž považovali duševní nemoc za boží milost a nemocným stavěli útulky. Někteří židovští učenci žádali osvobodit mentálně postižené od trestní zodpovědnosti a prosazovali povinnost společnosti postarat se o ně. Středověká společnost tedy rozlišovala jedince mentálně postižené od jedinců zdravých, ale nepředpokládala, že speciálním přístupem by se jejich stav mohl zlepšovat. Šlo o zabezpečení jejich základních potřeb. I přes toto pronásledování (a v lepším případě nevšímavost) společností jsou od raného středověku zaznamenány pokusy pomáhat jim, starat se o ně. Péči o ně přebíraly některé klášterní azyly a špitály. Ti, kteří dokázali pracovat, pomáhali v těchto zařízeních za jídlo, ošacení a ubytování. Takové azyly vznikaly v Paříži, Kolíně nad Rýnem, v Římě a nejspíš ve všech velkých městech Evropy. V Cařihradu a Jeruzalémě měly tyto azyly světský charakter. V alpské oblasti vznikaly „azyly pro kreteny“ ve Švýcarsku a v Rakousku pro osoby s vysokým výskytem endemického kretenismu (Endemický kretenismus je vývojová porucha způsobená vrozenou Hypothyreózou. Jednou z příčin může být nedostatek jódu ve stravě matky během těhotenství, ale i nedostatečná funkce štítné žlázy matky z jiného důvodu. Výraz pochází z francouzského slova crétin, tj. „slabomyslný“).Ve středověké Anglii za vlády Eduarda I. (13. století) se zrodily první anglické zákony upravující vztah společnosti k mentálně postiženým. Předpisy rozlišovaly mentálně postižené od duševně chorých. Roku 1546 u kláštera sv. Marie Betlémské v Londýně (Bedlám) bylo oddělení pro choromyslné vyhrazeno pouze pro duševně nemocné.


25

Ve španělské Valencii byl založen první samostatný ústav pro choromyslné v západní Evropě v r.1552. Všeobecně začala postupně vznikat zařízení pro systematickou péči o duševně choré až od 17. a 18. století, ale ti byli často v těchto zařízeních umístěni spolu s nemocnými, tuláky a kriminálníky. Jediným léčebným a podpůrným prostředkem byly často důtky v rukou ošetřovatele nebo koupele v ledové vodě. Hygienické podmínky byly velmi otřesné, „chovanci“ trpěli zimou a hladem. Až kolem roku 1800 začala být péče o choromyslné spojována podmíněně s lékařskými vědami. Neměla teoretický základ ani spolehlivou léčbu. Přístup k postiženým ovlivňovaly osvícenské ideje. Symbolem tohoto období se stává svěrací kazajka a donucovací židle. Až později se začalo s oddělováním na pacienty „vyléčitelné“ a „nevyléčitelné“, všichni ale stále byli ubytováni společně. Až později, od poloviny 19. století, začalo docházet k promyšlenému rozvoji péči o duševně nemocné. S rozvojem medicíny, vzdělávání a šíření dostupnosti péče ve 20. století se velmi výrazně začal měnit i postoj k péči o duševně nemocné, začaly se rozvíjet metody péče a vzdělávání o mentálně retardované jedince. V tomto stručném přehledu nemůžeme opomenout na tragické období druhé světové války, kdy za nacistické éry v Německu (a dále v okupovaných územích) docházelo k systematickému vraždění postižených dětí a chovanců psychiatrických oddělení a sociálních ústavů. Další posun v přístupu k mentálně postiženým nastává po druhé světové válce. V té době vzniká nový obor, zvaný speciální pedagogika, který vzdělávání rozděluje na dva směry. U nás, v tehdejší ČSSR děti s postižením byly vzdělávány ve zvláštních ústavech. Avšak děti s mentálním postižením, těžšího typu nebo kombinovaného postižení nadále nebyly vzdělávány a většinou umisťovány do velkokapacitních ústavů s celoročním provozem, kde s nimi často pracovaly nekvalifikované osoby. Tomu odpovídala celková péče, aktivity a vzdělání. V těchto ústavech byly umisťovány i osoby v dospělém věku samozřejmě. V každém případě byly tyto osoby segregovány od většinové, „normální“, společnosti a tím se prohlubovalo nepochopení a vzájemná odtažitost mezi těmito skupinami. Ke zlepšení situace dochází až tak po roce 1989, kdy se slovo „integrace“ stává často užívaným. Lidé s postižením se vyrovnávají se svým handicapem, bývají více zapojováni do společného života s majoritní skupinou a rozvíjí více vlastních aktivit. Přesto je pořád ještě ve srovnání se zeměmi západní Evropy, anebo ještě výrazněji se skandinávskými zeměmi co dohánět. Tam se často používá pro způsob zahrnutí postižených osob do většinové populace termín „inkluze“, což znamená úplné splynutí postižených s majoritní skupinou. Tím, že lidé nejsou dostatečně informovaní, chybí jim osobní kontakt s takovými osobami, dosti často se obzvláště mimo větší města můžete setkat s udivenými pohledy, nepřiměřenými reakcemi a také s otázkami na téma, jak to, že takoví lidé „normálně“ cestují, tráví čas na dovolené a různých aktivitách.

26


3. Všeobecná charakteristika mentálního handicapu Mentální handicap (mentální retardace) může být způsoben jakoukoli okolností, která narušuje vývoj mozku před narozením, během porodu nebo v raném dětství. Může vzniknout následky úrazu, intoxikace nebo nemoci. Je známo několik stovek příčin, ve třetině případů se je však nedaří zjistit. Mentální retardace představuje snížení úrovně rozumových schopností v psychologii označovaných jako inteligence. Jak si představit člověka s mentálním handicapem?

Lidé s mentálním znevýhodněním nejsou hloupí, jen jejich úroveň inteligence je nižší, ale to neznamená, že nevnímají stres, zlobu a ponižování. V komunikaci je nutné s nimi jednat přirozeně jako s rovnými partnery. Podle definic jsou lidé s mentálním znevýhodněním v rozsahu IQ do 69. Mentální retardace (MR) – je vývojová porucha integrace psychických funkcí postihující jedince ve všech složkách jeho osobnosti – duševní, tělesné i sociální. Nejvýraznějším rysem je trvale porušená poznávací schopnost, která se projevuje nejnápadněji především v procesu učení. Možnosti výchovy a vzdělávání jsou omezeny v závislosti na stupni postižení. Mentální retardace je stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností (schopnosti myslet, učit se a přizpůsobovat se svému okolí), k němuž dochází v průběhu vývoje jedince. Jde o stav trvalý, který je buď vrozený, nebo částečně získaný (do 2 let života dítěte). Můžete se setkat i se zastaralým názvem oligofrenie nebo slabomyslnost (Bazalová, Pipeková, 2006). Je spojena s určitým poškozením, odchylnou strukturou nebo jen porušenou funkcí, odchylným vývojem CNS (centrálního nervového systému). Na příčině MR se podílí řada činitelů, které se podle působení projevují jako faktory exogenní (vnější) a endogenní (vnitřní), podle povahy jako faktory organické (biologické) a sociální. Značná část však nebyla dosud přesně rozpoznána. Podrobné studie posledních let prokázaly, že MR nemívá jednotnou příčinu, většinou vzniká součinností vrozených a environmentálních faktorů. Mezi nejčastěji uváděné patří genové mutace a chromozomální odchylku, v prenatálním období jsou to infekce, záření, hypoxie (nedostatečné zásobení organismu nebo jednotlivých tkání kyslíkem), anoxie (nedostatek vzduchu) plodu, působení toxických látek, úrazy matky, abnormity porodních cest a porodu. V postnatálním období to bývají infekce, záněty mozku a úrazy. MR postihuje všechny složky osobnosti; platí, že čím hlubší je MR, tím větší je i postižení jednotlivých složek. S celkovým poškozením neuropsychického vývoje souvisí řada zvláštností v jednotlivých stránkách osobnosti. Poškození se týká procesů poznávacích, postihuje vnímání, pozorování, pozornost, představivost, paměť i myšlení, zasahuje sféru emocionální a volní, ovlivňuje adaptabilitu i chování postiženého. Kvalitním výchovným vedením lze do značné míry jednotlivé složky osobnosti osoby s MR příznivě ovlivnit a dosáhnout velmi dobrých výsledků.


27

Váže se na 3 kritéria:

- člověk má inteligenční kvocient nižší než 70-75; - má vážná onemocnění ve dvou nebo více oblastech adaptivních schopností potřebných v každodenním životě – tedy v komunikaci, péči o sebe, rodinném životě, sociálních schopnostech, volném čase, péči o zdraví, sebekontrole, vzdělání (čtení, psaní, základy matematiky) a uplatnění v komunitě a práci; - tento stav trvá od dětství, vymezeného jako věk 18 let a méně.

Adaptivní schopnosti jsou hodnoceny v přirozeném prostředí daného jedince vzhledem ke všem aspektům jeho života. Každý MR je originální jedinec vyznačující se specifickými zvláštnostmi jak biologické, psychické, tak i sociální povahy a individuálně se liší od druhého. V současné době neexistuje přesný statistický údaj o výskytu osob s MR u nás ani v zahraničí. Obecně se udává odhad kolem 2-3% populace. Co se týče hloubky postižení, pohlaví a jednotlivých věkových skupin, není MR rovnoměrně zastoupena. Zdroje z r. 1998 uvádějí 80% výskyt lehké MR v celkovém počtu MR, 12% u středně těžké MR, 7% u těžké MR, 1% u hlubokých MR. Větší výskyt je u mužů. Nejvíce osob s MR, které vyžadují speciální péči, je ve věku 0-16 let, později jejich počet klesá díky sociální adaptaci a dosažení dalšího stupně intelektuálního vývoje. Demence – je proces zastavení, rozpadu normálního mentálního vývoje po 2. roce života. Někdy bývá nazývána získaná mentální retardace. Bývá zapříčiněna pozdější poruchou, nemocí, úrazem mozku. Nejčastěji se jedná o zánět mozku (známá Encephalitis), zánět mozkových blan (Meningitis), poruchy metabolismu, intoxikace, nádory na mozku, duševní poruchy. Demence má v porovnání s oligofrenií většinou pokračující charakter s tendencí postupného zhoršování a prohlubování symptomů. Demence nepostihuje všechny složky osobnosti najednou jako u MR, ale postupně. Některé mechanismy mentálních funkcí jsou poškozeny, jiné zachovány. Nejčastějším projevem demence je porucha paměti, orientace, úsudku, schopnosti abstraktního myšlení, pozornosti, motivace, emotivity, chování, komunikace a dochází k celkové degradaci osobnosti. Demenci rozlišujeme na dva základní druhy dle doby výskytu:

- dětskou (deteriorace) - stařeckou

Klasifikace mentální retardace – k jejímu určení se používá inteligenční kvocient /vyjádření rozumových schopností/. Podle ní se rozlišuje:

28

- rozvoj sociálních dovedností – zpomalen (v sociálně nenáročném prostředí mohou být zcela bez problémů); - v oblasti emocionální se projevuje afektivní labilita (nestálost v citových projevech) projevující se častou změnou nálad, impulzivností, úzkostností; - možné zvládnutí jednoduchých učebních oborů nebo zaškolení v jednoduchých manuálních činnostech – mnoho dospělých je schopno pracovat a dobře udržovat sociální vztahy.


Charakteristika jednotlivých stupňů mentální retardace Lehká MR(IQ 69-50) v populaci jedinců s MR – 80%, v populaci 2,6%

- vliv dědičnosti, sociokulturní deprivace, nedostatek stimulace; - do 3 let lehké opoždění nebo zpomalení psychomotorického vývoje; mezi 3. a 6. rokem nápadnější problémy – malá slovní zásoba, opožděný vývoj řeči a komunikačních dovedností, různé vady řeči, obsahová chudost, nedostatečná zvídavost a vynalézavost, stereotyp ve hře; - nejvýraznější problémy v období školní docházky, konkrétní mechanické myšlení, omezená schopnost logického myšlení, slabší paměť, vázne analýza a syntéza, jemná a hrubá motorika lehce opožděna, porucha pohybové koordinace.

Pseudooligofrenie je nazývána termínem zdánlivá mentální retardace, protože se ve skutečnosti o MR nejedná. Dříve se používal termín sociální debilita. Je způsobena vlivem vnějšího prostředí, nikoliv poškozením CNS. Dítěti se nedostává potřebné stimulace, je výchovně zanedbané, může trpět psychickou deprivaci nebo pocházet ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Nejedná se o stav trvalý, při změně prostředí a vlivem vhodného působení může dojít ke zlepšení stavu (jako příklady můžeme uvést z médií známé případy „vlčích dětí“, dětí vystavené týrání, rodiči zanedbávány)

- opožděný vývoj řeči, myšlení, schopnosti sociální adaptace, infantilita, hravost, negativismus, apatie; - děti neumějí zobecňovat, jsou vázané na konkrétní realitu, potřebují názorný příklad; - preferují mechanickou práci, motorika nebývá narušená.

Středně těžká mentální retardace (IQ 49- 35) v populaci jedinců s MR – 12%, v populaci 0,4% - rozvoj myšlení a řeči výrazně opožděn, to přetrvává do dospělosti; - častý výskyt epilepsie, autismu a dalších neurologických a tělesných potíží; - řeč je velmi jednoduchá, slovník chudý, vyskytují se časté problémy s gramatikou; - zpomalený vývoj jemné a hrubé motoriky; - emocionální labilita; - vzdělávají se podle odpovídajícího vzdělávacího programu; - jednoduchá pracovní zařazení, nejčastěji pod dohledem nebo v chráněném prostředí. Těžká MR (IQ 34 – 20) v populaci jedinců s MR – 7%, v populaci 0,3%

- psychomotorický vývoj výrazně opožděn již v předškolním věku; - časté somatické vady a příznaky celkového poškození CNS; - problém možnosti osvojení základních hygienických návyků a schopnosti sám se obsloužit; - výrazné narušení afektivní sféry, nestálost nálad, impulsivita; - poznává blízké osoby; - potřeba celoživotní péče;

Hluboká MR (IQ 19 a méně) v populaci jedinců s MR – 1%, v populaci 0,2%

- těžké omezení motoriky;


29

- stereotypní automatické pohyby; - častý typický autismus; - ve většině případů neschopnost se sám obsloužit; - nepoznává své okolí; - sebepoškozování; - nedožívají se vyššího věku.

Jiná MR - Mentální retardaci nelze přesně určit pro přidružená postižení, smyslová a tělesná, poruchy chování a autismus*. Nespecifikovaná MR – u tohoto postižení nejde určit jako stupeň, je nejasný vznik. Tato kategorie se užívá v případech, kdy mentální retardace je prokázána, ale není dostatek informací, aby bylo možno zařadit pacienta do jedné ze shora uvedených kategorií. Ještě také může docházet ke kombinaci MR s jiným druhem postižení – proto bych je zde ráda uvedla, aby účastníci kurzu získali základní přehled a informaci o této problematice a věděli, co mohou očekávat, když budou na tato postižení klientem upozorněni. *Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch mentálního vývoje dětí. Tento pojem byl definován až ve 20. století. Postižené dítě správně nerozumí svému okolí, běžné řeči ani smyslovým podnětům. Důsledkem poruchy je výrazné narušení duševního vývoje dítěte, a to zejména v oblasti komunikace, sociálních interakcí a představivosti. Autismus je doprovázen specifickými vzorci chování, které se mohou u jednotlivých dětí i výrazně odlišovat. K častým příznakům patří například nereagování na oslovení vlastním jménem, neschopnost zapojit se do kolektivní diskuze nebo hry, vyjadřování přání křikem, opakované pohyby, opožděný nebo zpomalený vývoj řeči a neschopnost očního kontaktu. Občas je také charakterizován jako trvalý stav uzavření se do sebe. Jsou to lidé, kteří mají vlastní svět. Protože ten náš je pro ně moc složitý. Vývoj pacientů s autismem probíhá odlišným způsobem a zasahuje všechny složky osobnosti. Slovo autismus je spojováno se symptomem uzavřenosti. Autismus se projevuje u každého pacienta jinak. Postiženy jsou skoro vždy oblasti komunikace, sociálního chování a imaginace. Pacienti s autismem mají nesnadný život. Je pro ně těžké se v našem světě orientovat. Nové dovednosti neumí použít v nově vzniklých situacích. Proto je pro tyto pacienty důležitý stereotyp a každodenní řád. Autisté nejsou spontánní, proto vydrží u hry dlouhou dobu, kdežto zdravé dítě už po chvilce nebaví. Většina autistů neprojevuje zájem o okolí, nemají rádi fyzický kontakt, jsou občas agresivní a neumí odhadnout důsledek svých jednání. Záleží však na formě autismu. Nejvíce autistů je v pásmu střední mentální retardace. Malá část však zasahuje do pásma nadprůměrné inteligence. Protože se stále častěji můžeme setkat s lidmi s autismem, ráda bych citovala paní Dr.Thorovou, která upozorňuje na mýty spojené s tímto postižením. Mýtus 1 – Děti s autismem se nemazlí a nejsou kontaktní Většina dětí s autismem má fyzický kontakt ráda a svým rodičům vyjadřuje pozitivní city (přijdou na klín, obejmou, dají pusinku, vyjádří bližší vztah, projeví radost ze shledání, pociťují separační úzkost, mohou být na jednoho z rodičů naopak nadměrně fixováni). Mýtus 2 – Lidé s autismem nemají zájem o přátelství Lidé s autismem o přátelství často stojí, ale nevědí, jak přátelství navázat a jak ho udržet. Často se o kontakt snaží velmi neobratným způsobem. Jejich odlišné zájmy a jiný způsob komunikace je staví mimo kolektiv vrstevníků. Při snaze získat si pozornost a přátele se chovají sociálně nevhodně nebo jejich sociální naivity pod příslibem přátelství zneužívají jejich vrstevníci. 30


Mýtus 3 – Lidé s autismem nenavazují oční kontakt Řada lidí s autismem oční kontakt navazuje, podstatné pro diagnostiku jsou funkce a kvalita očního kontaktu. Mnozí dospívající či dospělí s autismem uvádí, že se oční kontakt naučili používat, ale není pro ně přirozený. Rozdíl od běžného očního kontaktu tak může být nepatrný či již nepostřehnutelný. Aspergerův syndrom – děti postižené tímto syndromem mívají obdobné problémy jako děti s autismem. Intelektově jsou dobře vybavené, některé jsou i výrazně nadané (naučí se samy číst, rozeznávají brzy číslice či písmena, umí citovat z encyklopedií, hrají šachy, ovládají počítač, mají vynikající mechanickou paměť). V pěti letech odpovídá slovní zásoba a schopnost vyjadřování věku. Řeč některých dětí je příliš formální a připomíná mluvu dospělých. Děti s Aspergerovým syndromem mívají problémy v chápání sociálních situací, obtížně se vžívají do myšlení a pocitů druhých lidí. V komunikaci jsou jednostranně zaměřené, mají potíže chápat humor, ironii, metafory, nadsázku. Do kolektivu vrstevníků se zapojují s obtížemi, patří mezi samotáře nebo se chovají natolik odlišně, že nejsou ostatními dětmi přijímány. Často bývají velmi neobratné, mívají potíže s psaním a tělocvikem. Výchova dítěte s Aspergerovým syndromem je velmi obtížná, frekventovaně se vyskytují vývojové poruchy chování, hyperaktivita, poruchy pozornosti a nedostatečná kontrola emocí. V dospívání mohou trpět depresemi, mají sklony k sobě podhodnocování. Downův syndrom – dříve se o lidech s Downovým syndromem říkalo, že jsou „mongoloidní“ nebo že trpí „mongolismem“. To proto, že svými rysy připomínaly rysy Asiatů. Downův syndrom popsal Angličan John Down v roce 1866. Uvedl znaky, které objevil (široký obličej, malý nos.). Nyní se tyto termíny nepoužívají a jsou nahrazeny Downovým syndromem. Downův syndrom patří také do kategorie přidružených nemocí mentální retardaci.Pacienti s Downovým syndromem mohou mít lehkou, střední nebo i těžkou mentální retardaci. Většina z nich spadá do střední nebo lehké mentální retardace. Pacienti s Downovým syndromem mají jasné fyziognomické zvláštnosti jako např.: menší, kulatou hlavu, přičemž zadní část je plošší. Úzká oční víčka s kolmou kožní řasou ve vnitřním koutku, malá ústa, ruce a chodidla jsou malá a silná, širší a mohutnější krk. U některých lidí se mohou vyskytovat i další znaky jako například ortopedické problémy, menší uši, chybné postavení zubů atd. Docela časté jsou také sluchové a zrakové vady, srdeční vady a přidružené nemoci jako epilepsie, celiakie, poruchy chování, autismus a onemocnění dýchacích cest, atd.


31

Angelmanův syndrom – jde o poruchu způsobenou odchylkou na 15. chromozomu. Projevuje se absencí řeči, těžkou mentální retardací, třesem horních končetin, problémy s koordinací v chůzi, epilepsie, šilhání, potíže s polykáním, motorická hyperaktivita – podle toho, jakou formu Angelmanova syndromu má pacient. Syndrom fragilního X chromozomu – porucha genetického původu, v jejímž následku se mohou projevovat mírné poruchy učení, těžká mentální retardace nebo autismus. Křehké (fragilní) místo na X chromozomu je část zdající se tenčí než zbytek chromozomu. Pouze drobná odlišnost způsobí těžkou poruchu dětského vývoje, poruchy chování nebo opoždění celkového mentálního vývoje. Pacienti s fragilním chromozomem X se vyhýbají očnímu kontaktu a dotekům, ale jinak jsou zpravidla velmi společenští a přátelští. Vzorec chování je obdobný, ať už mají jakoukoli formu postižení. Většina lidí by po setkání s pacientem s touto diagnózou usoudila, že jde o autismus. Mají totiž několik společných znaků. Fetální alkoholový syndrom (FAS) – dnes zastřešující termín pro defekty, které jsou vrozené a jehož příčina je požívání alkoholu v těhotenství ve velkém množství. Děti s FAS, mají narušené psychomotorické funkce, obličejové deformity nebo poruchy růstu. Poškozeny bývají často i vnitřní orgány, sluch či zrak. Nově se používá termín neurovývojová porucha pojící se s abúzem alkoholu, ta platí jen pokud jsou v důsledku alkoholu porušeny všechny psychomotorické funkce. Rettův syndrom – postihuje pouze ženy. Příčina je genetického původu. Jde o poškození neurologické. Teprve nedávno byl lokalizován gen, který odpovídá za vznik poruchy X chromozomu. Vývoj děvčátek s Rettovým syndromem je stejný jako u normálních dětí, ale jen do 6. až 18. měsíce. Poté se ztrácí všechny nabyté dovednosti, jako poznávací, pohybové i jazykové. Pro Rettův syndrom jsou charakteristické znaky jako nedostatečné žvýkání, kroutivé a svíravé pohyby rukou, slinění s vyplazováním jazyka. Občas může dojít i k nepravidelnému dýchání, vybočení páteře, trvalá svalová ztuhlost nebo epilepsie. Většinu případů doprovází hluboká mentální retardace. Tato porucha je řazena mezi poruchy autistického spektra. Epilepsie – porucha postihující mozek, která se projevuje různými typy záchvatů a je doprovázena přechodnými poruchami vědomí. Tonicko-klonické křeče se vyznačují ztuhlostí a záškuby celého těla. Mohou být navíc doprovázeny výkřikem. Člověk při záchvatu ztuhne a pokud stojí, upadne. Návrat do vědomí je celkem rychlý. Epilepsie má mnoho podob, proto nemusí vždy znamenat jen pád a křeče, ale např. pouhé zahledění, nečinnost nebo neschopnost reagovat. Tyto stavy jsou krátké, a proto si jich nemusí okolí nebo samotný pacient všimnout. U osob s mentálním postižením se epilepsie vyskytuje velmi často. (Epilepsie sama o sobě není mentální postižení!!) Ve výčtu poruch, příčin a dělení nesmíme zapomenout i na dělení mentální retardace dle typu chování, které je nejčastěji uváděno v odborné literatuře jako: - typ eretický - hyperaktivní, verzatilní (vrtkavý, měnlivý) neklidný, dráždivý - typ torpidní - hypoaktivní, apatický, netečný (torpidní = apatický, lhostejný, necitlivý, odolný)

32


Postoje společnosti k handicapovaným se mohou různit dle typů postižení. Z výzkumů vyplývá, že nejméně přijímanou skupinou jsou mentálně postižení (52%), skupina dotazovaných uvedla u osob s mentální retardací jako problém porozumění takovému člověku, nepřijatelné chování a neuspokojivou komunikaci. Představy majoritní společnosti o postižených bývají opředeny množstvím nejasností, záhadami,předsudky a často i obavami. K těmto představám přispívají i samotné projevy postižených jedinců: jinak se chovají, jinak vypadají, mají problémy v komunikaci. Z toho pak plyne rozpačitý, negativní nebo hostilní (nesnášenlivý, útočný) postoj společnosti k těmto lidem. Sami postižení potvrzují, že nestojí o soucit, nechtějí být pouze obsluhováni v sebelepších ústavech. Jsou to lidé jako všichni ostatní a chtějí žít takový život, jako všichni ostatní spoluobčané. Chtějí žít ve společnosti svých nejbližších, kde se narodili. Vést, pokud je to možné, normální rodinný život, žít ve vlastním bytě,mít zaměstnání, rozhodovat o tom, jak trávit volný čas. To vše upřednostňují před sebedokonalejší péčí v kolektivních zařízeních. Dožívají se stále vyššího věku a snaží se zlepšit kvalitu svého života. Jedinci s lehkým mentálním postižením nebo se středně těžkým postižením se mohou osamostatnit více. A volnočasové aktivity jsou jednou z forem, jak tuto kvalitu života nadále zlepšovat. Při jejich práci a aktivitách ve volném čase jim často napomáhají asistenti, se kterými se Vy při své práci také setkáte. Kmenový asistent – se stará o celý byt (např. v Chráněném bydlení) a napomáhá svěřencům např. při chodu domácnosti, na úřadech, při doprovodu do zaměstnání, apod. Nedělá úkony místo nich, nýbrž pouze napomáhá. Také dohlíží na to, zda je dodržována hygiena, má na starosti finance klientů, a spolupracuje s rodinou. Pokud chybí volnočasový asistent, pomáhá při organizaci volného času. Volnočasový asistent – stará se o náplň volného času. Tyto služby jsou poskytovány jen v některých typech Chráněného bydlení a funkce jsou obsazovány dobrovolníky.


33

4. Sociální cestovní ruch

4.1. Co se za tímto pojmem skrývá?

V Stanovisku na téma Politika cestovního ruchu v rozšířené EU, které vydala již v říjnu 2005 Evropská hospodářská a sociální komise se uvádí, že zajištění dostupnosti cestovního ruchu pro všechny je výzvou, před kterou není možné uhýbat. Cestovní ruch je právem každého jednotlivce a to i za předpokladu, že trpí nějakým postižením. Komise navrhla kampaň na podporu cestovního ruchu v rozšířené Evropě se zaměřením zvláště na děti a mládež a starší osoby a důchodce. Tatáž Komise vypracovala v roce 2006 Stanovisko k tématu Sociálního cestovního ruchu, ve kterém analyzuje jeho původ, vývoj a současnou situaci v Evropě, zkušenosti různých členských států a hodnoty, které představuje. Stanovisko také obsahuje konkrétní doporučení veřejným a soukromým institucím pro zlepšení sociálního cestovního ruchu v Evropě a jeho zpřístupnění pro všechny. Komise považuje sociální cestovní ruch za nedílnou součást evropského modelu cestovního ruchu. Sociální cestovní ruch v této souvislosti zahrnuje všechny cesty a činnosti organizované odborovými organizacemi, organizované z rodinných důvodů, náboženských důvodů, organizované podniky pro jejich zaměstnance, organizované veřejnými institucemi, pro zdravotně postižené lidi, mladé lidi nebo starší občany s nízkými příjmy apod. Nejefektivnějším způsobem rozvoje cestovního ruchu pro všechny je partnerství veřejného a soukromého sektoru v destinaci přičemž je kladen velký důraz na celkovou kvalitu primární i sekundární nabídky cestovního ruchu. Vycházejíc z premisy, že cestovní ruch je obecným právem, které by mělo být přístupné každému, definuje Komise podmínky, které musí být splněny pro to, aby se jednalo o sociální cestovní ruch následovně:

• skutečné životní okolnosti jsou takové, že je zcela nebo částečně nemožné plně realizovat právo na cestovní ruch – důvodem může být ekonomická situace, fyzické nebo mentální postižení, osobní nebo rodinná izolace, snížená pohyblivost, geografické obtíže a celá škála důvodů, které nakonec představují skutečnou překážku; • někdo – ať veřejná nebo soukromá instituce, společnost, odborová organizace nebo prostě jen organizovaná skupina lidí – se rozhodne podniknout kroky k překonání nebo omezení překážky, která dané osobě brání realizovat její právo na cestovní ruch; • tyto kroky jsou účinné a skutečně pomohou skupině lidí účastnit se cestovního ruchu způsobem, který respektuje hodnoty udržitelnosti, dostupnosti a solidarity.

Uvedený dokument definuje i zásady a podmínky sociálního cestovního ruchu a jeho řízení: 34

• základním cílem sociálního cestovního ruchu je zvýšení dostupnosti cestovního ruchu pro všechny, pro které je účast na cestovním ruchu obtížná; • je otevřený širokému spektru lidí, různým formám řízení a subjektům realizujícím sociální cestovní ruch; Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

• segmenty, pro které je sociální cestovní ruch určen, jsou řádně definovány, a to z hlediska: příslušnosti k sociální vrstvě, věkové skupině, postižení apod., přičemž vždy musí být splněno kritérium nediskriminace na základě rasy, kultury nebo sociální situace; • iniciativy a cíle sociálního cestovního ruchu jsou humanistické, vzdělávací, kulturní a týkají se rozvoje člověka obecně; • hospodářská činnost je transparentní, se zisky omezenými na úroveň potřebnou ke splnění sociálních cílů; • produkt cestovního ruchu v sobě zahrnuje přidanou hodnotu; • cestovní ruch je integrován do místního prostředí trvale udržitelným způsobem; • způsob řízení lidských zdrojů podporuje uspokojení z práce a zaměřuje se na kvalitu podmínek zaměstnanosti v organizacích sociálního cestovního ruchu.

Dokument zobecňuje tři základní společné aspekty rozvoje sociálního cestovního ruchu v různých členských státech EU, a to:

• skutečnou možnost mít volný čas na dovolenou; • finanční schopnost cestovat; • existenci způsobu, struktur nebo nástrojů, který tato práva v praxi zpřístupní.


35

4.2. Podmínky a kritéria sociálního cestovního ruchu

Jedna s posledních definic podle Evropského hospodářského a sociálního výboru (2006/C318/12) vychází z předpokladu, že cestovní ruch je obecným právem, které by mělo být zpřístupněno každému. Pro cestovní ruch pro všechny (sociální cestovní ruch) musí být splněny tři podmínky:

• skutečné životní okolnosti jsou takové, že je zcela nemožné nebo částečně nemožné plně realizovat právo na cestovní ruch. Důvody mohou být různé, a to ekonomická situace, fyzické nebo mentální postižení, osobní nebo rodinná izolace, snížená pohyblivost, geografické obtíže a jiné důvody, které představují skutečnou překážku účasti na cestovním ruchu; • někdo – ať veřejná nebo soukromá instituce, společnost, odborová organizace nebo prostě jen organizovaná skupina lidí – se rozhodne podniknout kroky k překonání nebo omezení překážky, která dané osobě brání realizovat její právo na cestovní ruch; • tyto kroky jsou účinné a skutečně pomohou skupině lidí účastnit se cestovního ruchu způsobem, který respektuje hodnoty udržitelnosti, dostupnosti a solidarity.

4.3. Kritéria podpory sociálního cestovního ruchu

Podpora rozvoje cestovního ruchu pro všechny by měla vycházet z kritérií, která určují obecné pojetí cestovního ruchu pro všechny:

• zvýšit dostupnost cestovního ruchu pro všechny skupiny, pro které je účast na cestovním ruchu obtížná, nebo pro jednu konkrétní skupinu; • otevřít cestovní ruch širokému spektru skupin a sektorů uživatelů; • definovat skupiny, na které je činnost zaměřena: sociální kategorie, věkové skupiny, osoby s postižením při splnění kritéria nediskriminace na základě rasy, kultury nebo sociální situace; • začlenit do cestovního ruchu iniciativy a cíle, které jsou humanistické, vzdělávací, kulturní a týkají se rozvoje člověka obecně; • zajistit transparentnost hospodářské stránky činnosti se zisky omezenými na úroveň potřebnou ke splnění sociálních cílů; • vytvářet produkty cestovního ruchu, které budou přidávat nepeněžitou hodnotu; • integrovat cestovní ruch do místního prostředí trvale udržitelným způsobem; • řídit lidské zdroje tak, aby bylo podpořeno uspokojení z práce a začlenění, to znamená zaměřit se na kvalitu zaměstnanosti zaměstnanců organizací cestovního ruchu.

4.4. Formy podpory sociálního cestovního ruchu

Možné formy podpory rozvoje cestovního ruchu pro všechny: 36

• shromažďování, třídění a šíření informací a zkušeností z oblasti cestovního ruchu pro využití v oblasti cestovního ruchu pro všechny; Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

• finanční podpory na vládní, regionální nebo místní úrovni pro různé skupiny: mladé lidi, starší občany, zdravotně postižené, znevýhodněné lidi atd.; • finanční podpory ze strany zaměstnavatelů, kterými zaměstnavatelé finančně přispívají na zpřístupnění dovolené pro své zaměstnance; • spolupráce veřejného a soukromého sektoru při tvorbě a rozvoji rentabilních programů sociálního cestovního ruchu včetně možné mezinárodní spolupráce; • podpory ze strany organizací hájících zájmy a práva pracujících, zejména odborů; • podpory ze strany specializovaných sdružení, charitativních organizací atd.; • podpory ze strany samotných podnikatelů v cestovním ruchu.


37

5. ETICKÉ PRINCIPY PŘÍSTUPU K LIDEM S POSTIŽENÍM V CESTOVNÍM RUCHU Nemáme-li něco ve vědomí, nejsme-li si vědomi, že něco děláme nesprávně, pak ani nemáme možnost to změnit, i když – ve výše uvedených konkrétních případech je namístě konstatovat ono známé „neznalost zákona neomlouvá“. A tak zde platí, že dodržování norem má ve vztahu k lidem s postižením hned dvojí „efekt“. Tím prvním je (alespoň v případech, kdy jsou záležitosti ošetřeny zákonem či jiným vymahatelným prostředkem), že jsou zaručena jejich práva (novostavby galerií nesmí být bariérové). Druhým je pak tímto způsobem předávané i neverbální sdělení ... „počítáme s vámi“, rozumíme vašim potřebám a tím, že normy v praxi dodržujme, vaše potřeby uznáváme. Jinými slovy, jde o jiný úhel pohledu na záležitosti, které pro lidi bez postižení mají povahu věcí, úkonů, vykonání příkazů, nařízení apod. Domníváme se, že je důležité, aby se rozšiřovalo vědomí, a v kontextu probírané problematiky tedy i etické vědomí pracovníků cestovního ruchu ve vztahu k lidem se zdravotním postižením, o náhled na témata, která na první pohled zdánlivě s etikou nesouvisí. Zajisté nejde o to, aby pracovníci na přepážkách cestovních kanceláří či kulturních informačních center měli detailní znalost zákona o postižených osobách, stejně jako je nemyslitelné, aby se operátoři telefonních linek odborně orientovali v oblasti dopravy. To, co je však možné a dosažitelné, je, aby každý pracovník cestovního ruchu dosáhl na základní rovinu informací, ze kterých bude zřejmé, že etika agentur a organizací působících v cestovním ruchu ve vztahu k lidem se zdravotním postižením není zdaleka jen o tom, že člověku s berlemi nabídnu židli, nevidomého doprovodím do pokladny a že se nebudu při komunikaci s neslyšícím člověkem stavět zády ke světlu. Těmito tématy zdánlivě s etikou nesouvisející mohou být mimo jiné:

• existence architektonických a orientačních bariér a jejich neřešení; jaké to má důsledky pro obě strany? • existence informačních bariér; jak je naplněna zákonná povinnost práva na informace? Mají přístup k informacím všichni bez rozdílu? • neznalost speciﬁckých potřeb komunikace a kontaktu s lidmi se zdravotním postižením, které jsou objektivně dány limitem jejich postižení (korektní versus paternalistické či odmítavé postoje).

38


Obsah uvedených témat lze svým způsobem považovat za významný i když na první pohled jsou v něm skryté projevy neetického jednání. Potřeba uvědomování si řešení těchto situací jako etických aspektů přístupu zařízení cestovního ruchu k lidem s postižením nebyla dosud pojmenována. Pokud jsou zmíněná témata předmětem diskusí nebo řešení, obvykle se jedná o izolovaný „věcně příslušný problém“. Řeší se pak (řeší-li se vůbec) izolovaně například zodpovědnost/kompetence odboru stavebního řádu, který při rekonstrukci úřadu opomněl naplnit zákonné ustanovení apod. Etický aspekt tohoto pochybení není na zřeteli a i kdyby byl, etické normy nejsou vymahatelné. V naprosté většině případů je však potřebné říci, že takováto opomenutí se nedějí záměrně s cílem poškodit. Častými příklady neetického jednání pracovníků cestovního ruchu (průvodců, pracovníků informačního centra, pokladních, recepčních, číšníků apod.) ve vztahu k lidem se zdravotním postižením jsou situace, kdy:

• je s dospělým člověkem se zdravotním postižením zacházeno jako s nesvéprávnou osobu nebo dítětem, a to buďto autoritativně, protektorsky nebo s přehnaným soucitem; • jednání probíhá za účasti průvodce nebo tlumočníka, přičemž úředník se obrací výhradně na průvodce (tlumočníka); • není dodržen dohodnutý časový termín setkání; čas plyne pro obě strany jinak, člověk s postižením může trpět bolestí nebo být vázán na čas podání léků či stravy, které nelze mít při sobě, případně se mohou projevit problémy spojené s faktem, že na úřadu chybí bezbariérové toalety pro vozíčkáře...

Zákon posiluje postavení osob se zdravotním postižením v oblasti cestovního ruchu. Článek 26 Listiny základních práv EU uznává právo zdravotně postižených „na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti“. Osoby se zdravotním postižením dnes představují více než 15 % obyvatel EU. Zdravotně postižení mají stejná práva jako všichni ostatní občané. Evropská unie si je vědoma potřeby věnovat četným otázkám týkajícím se zdravotně postižených zvláštní pozornost, aby mohli tato práva využívat. Hlavním cílem musí být umožnit zdravotně postiženým plnit svou občanskou úlohu, přijímat občanskou odpovědnost a mít stejné možnosti a kontrolu nad svým životem jako lidé bez zdravotního postižení. Přijímaná opatření by měla být vedena potřebou zajistit stejný přístup, přístupnost a začleňování jako u ostatních občanů. V této souvislosti má vysokou prioritu přístup k dlouhodobé péči a podpůrným službám. Je nutno zvažovat kompenzaci postižení, zajištění habilitace a rehabilitace, minimalizaci ekonomických a sociálních dopadů postižení, odstranění nerovností v oblasti zdraví. Hlavními cíli v této oblasti je omezení sociálního vyloučení, odstranění překážek a bariér, usnadnění mobility a využívání informačních technologií. V České republice už 3 roky existuje zákon, který ustanovuje sankce vůči dopravcům a cestovním kancelářím za diskriminační přístup ke klientům se zdravotním handicapem. Výskyt takových situací je velmi zajímavý a proto si ho zde dovoluji uvézt. Jeho aplikace je samozřejmě dlouhodobý proces, nicméně sankce za diskriminační přístup mohou být velmi vysoké. Ke dni 3. prosince 2009 nabyl účinnosti zákon č. 377/2009 Sb., kterým se mění a novelizuje zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů. Tato novela vychází z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) a měla by výrazně posílit práva osob se zdravotním handicapem. Osoby postižené, stejně jako kdokoliv jiný, mají nárok na rovné zacházení, rovné podmínky v cestování, dopravě apod. Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

39

V § 5 se za odstavec 5. vkládá nový odstavec 6., který zní: § 5, odst. 6 (6) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že v rozporu s přímo použitelným předpisem Evropských společenství 1a) jako a) dopravce nebo prodejce přepravních dokladů neinformuje cestující na stanici, kde není výdejna jízdních dokladů ani prodejní automat, o možnosti zakoupit jízdní doklad telefonicky, prostřednictvím internetu nebo ve vlaku a o nejbližší stanici nebo místu, kde jsou k dispozici výdejny jízdních dokladů nebo prodejní automaty, b) dopravce nebo provozovatel stanice nezavede nediskriminační pravidla pro přístup platná pro přepravu zdravotně postižených osob a osob s omezenou schopností pohybu a orientace, c) dopravce, prodejce přepravních dokladů, provozovatel cestovní kanceláře nebo provozovatel cestovní agentury požaduje při rezervaci nebo prodeji přepravních dokladů zdravotněpostiženým osobám nebo osobám s omezenou schopností pohybu a orientace úhradu dodatečných nákladů, kterou nepožaduje v obdobných případech, d) dopravce, prodejce přepravních dokladů, provozovatel cestovní kanceláře nebo provozovatel cestovní agentury neoprávněně odmítl přijmout rezervaci nebo vystavit přepravní doklad zdravotně postižené osobě nebo osobě s omezenou schopností pohybu a orientace nebo neoprávněně požadoval, aby tyto osoby byly doprovázeny jinou osobou, e) dopravce, prodejce přepravních dokladů, provozovatel cestovní kanceláře nebo provozovatel cestovní agentury neposkytuje na požádání informace o přepravních podmínkách zdravotně postižených osob nebo osob s omezenou schopností pohybu a orientace a o přístupnosti drážních vozidel a jejich vybavení pro tyto osoby, f) dopravce, prodejce přepravních dokladů, provozovatel cestovní kanceláře nebo provozovatel cestovní agentury nevyrozumí na požádání písemně do 5 pracovních dnů do40


tyčnou zdravotně postiženou osobu nebo osobu s omezenou schopností pohybu a orientace o důvodech, proč jí odmítl přijmout rezervaci, vystavit přepravní doklad nebo proč požadoval, aby tato osoba byla doprovázena jinou osobou, g) dopravce nebo provozovatel stanice v rozporu s příslušnými technickými specifikacemi propojenosti nezajistí, aby stanice, nástupiště a vlakové soupravy, případně další prvky, byly přístupné zdravotně postiženým osobám a osobám s omezenou schopností pohybu a orientace, h) dopravce nebo provozovatel stanice neposkytuje v obsazené stanici zdravotně postiženým osobám nebo osobám s omezenou schopností pohybu a orientace bezplatnou pomoc při nastupování do vlaku, vystupování z vlaku nebo přestupu mezi vlaky, i) dopravce nebo provozovatel stanice nezajistí v neobsazené stanici uvedení jednoduše přístupných informací o nejbližších obsazených stanicích a dostupné pomoci pro zdravotně postižené osoby nebo osoby s omezenou schopností pohybu a orientace, j) dopravce nevyřizuje stížnosti do 1 měsíce a v odůvodněných případech do 3 měsíců od jejich podání, k) dopravce nedefinuje normy kvality služeb pro přepravu cestujících a nezavede systém řízení jakosti, l) dopravce nezveřejní do 30. června kalendářního roku zprávu o kvalitě poskytovaných služeb, m) dopravce, prodejce přepravních dokladů, provozovatel cestovní kanceláře nebo provozovatel cestovní agentury neinformuje při prodeji jízdních dokladů cestující o jejich právech a povinnostech vyplývajících z přímo použitelného předpisu Evropských společenství 1a), nebo n) dopravce nebo provozovatel stanice neinformuje cestující ve stanici nebo ve vlaku vhodným způsobem o adrese správního orgánu uvedeného v § 55 odst. 3. Tímto ustanovením jsou cestovním kancelářím a agenturám uloženy nové povinnosti při prodeji (rezervaci) zájezdů pro osoby se zdravotním postižením nebo pro osoby s omezenou schopností pohybu nebo orientace. V případě, že výše uvedené subjekty poruší ustanovení § 5, odst. 6, může jím být ve správním řízení uložena pokuta až do výše jednoho milionu korun.


41

6. Informace o bezbariérových stravovacích a ubytovacích zařízeních a turistických cílech Při přípravě trasy pro hendikepované klienty je třeba zvláště pozorně dbát na sestavení bezbariérového itineráře. Je třeba vyhledat, zvolit a předem prověřit taková ubytovací a stravovací zařízení a takové kulturní a přírodní atraktivity, které minimalizují riziko vzniku nekomfortní situace, kdy klient musí čelit fyzickým překážkám nebo jinému druhu nepříjemností (např. přílišný provoz, hluk, neprofesionální personál). Jde o náročnou přípravnou činnost, která se však obvykle v případě handicapovaných účastníků cestovního ruchu mnohonásobně vrátí. Výraznou pomocí jsou nám níže uvedené tištěné i internetové zdroje, jejichž vypovídací hodnotu však není možné přeceňovat. Uváděné údaje je vhodné si telefonicky nebo prostřednictvím osobní návštěvy ověřit. Velmi často se setkáváme s případy, kdy deklarovaná bezbariérovost je částečná, platí pouze pro část objektu, je podmíněna přírodními podmínkami, asistencí personálu atd. Právě personálu – úrovni profesionality jeho komunikace se specifickým klientem, včetně míry zkušeností s prací s handicapovanými klienty – je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Do značné míry spolehlivé informace týkající se bezbariérových ubytovacích zařízení a atraktivit můžete získat na internetovém portálu www.jedemetaky.cz, či www.svozikemnacestach.cz. U gastronomických zařízení lze základní orientaci získat na specializovaných internetových portálech. Existují také tištěná média, prostřednictvím kterých si lze zajistit informace o bezbariérovosti objektů, příkladem je publikace Atlas přístupnosti města Brna pro osoby s omezenou schopností pohybu vydaný v roce 2012 městem Brnem. Významným zdrojem informací jsou turistická informační centra obcí a měst. V zásadě rozlišujeme tři typy objektů – objekty přístupné, objekty částečně (popř. s asistencí) přístupné a objekty nepřístupné, přičemž existuje několik desítek druhů bariér, jejichž přítomnost je vhodné si při přípravě trasy předem telefonicky nebo osobně ověřit. Zajímavou a novou alternativou jsou také virtuální prohlídky ubytovacích a stravovacích zařízení, ev. turistických atraktivit. Co se bariér týče, je potřeba vzít v úvahu následující:

• obtížný povrch (nevhodná dlažba, chodníky, nájezdy na přechodech apod.); • existence schodů a jejich počet; • obtížný sklon; • hlavní, resp. vedlejší bezbariérový vchod; • šířku průchodů, úzké dveře nebo průjezdy; • existence a vnitřní rozměr kabiny výtahu; • přístupnost WC; • vyhrazené parkovací stání; • a další...

42


7. Příklady a tipy jednodenních nebo půldenních prohlídkových tras v Brně a okolí pro osoby s různými druhy handicapu

7.1. Procházka po Brně se zrakově postiženými klienty:

Mincmistrovký sklep - archiv CCR JM

(Volíme vhodnou dobu, využíváme např. zvonění poledne v 11:00 hod.) 10:00 Sraz na nádvoří Nové radnice. (Vybíráme místo, které je nejméně hlučné. Seznamujeme se.) Prohlídka kašny. Přesun do mincmistrovského sklepa, ukázka miniatur brněnských symbolů. (Představení brněnských pověstí a brněnského časostroje.) Přesun k brněnskému časostroji. (Tak, aby jej klienti slyšeli v „akci“ v 11:00 hod.) Přesun ke kostelu sv. Jakuba, interiér kostela. Model historického centra umístěný u kostela sv. Tomáše, zakončení prohlídky. (Prohlídka nesmí být celkově delší než 2 hodiny.) Celodenní výlet lze doplnit o návštěvu Punkevních jeskyní v Moravském krasu, popř.botanické zahrady. Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

43

7.2. Procházka po Brně s tělesně postiženými klienty:

Katedrála sv. Petra a Pavla - archiv CCR JM

Hvězdárna a planetárium Brno

Špilberk - archiv CCR JM

(Volíme vhodné místo pro případné vystoupení z vozidla.) 9:00 Sraz u hotelu na ulici Solniční. Přejezd po ulici Husova, výklad o hradu Špilberk a vile Tugendhat při pohledu na bilboardy umístěné na protější straně ulice. Vjezd na nádvoří Nové radnice, prohlídka. Pokračování buď pod katedrálou sv.Petra a Pavla anebo po ulici Brněnská směrem na horní část Zelného trhu. (Volit nově vydlážděné ulice.) Přejezd před Starou radnici. Pokračování na náměstí Svobody. Zakončení prohlídky dle možnosti příjezdu vozidla. (Prohlídka by neměla být celkově delší než 3 hodiny za předpokladu sanitární přestávky – bezbariérové WC např. v obchodním centru na ulici Mečová.) Celodenní výlet lze doplnit o návštěvu brněnského Planetária na Kraví hoře, popř. wellness centra. 44


7.3. Procházka po Brně se sluchově postiženými klienty

Věž Staré radnice v Brně - archiv CCR JM

Brněnská přehrada s hradem Veveří - archiv CCR JM

(Důležité jsou možnosti čtení informací – využití informačních panelů.) 9:00 Sraz u Janáčkova divadla. Přesun k modelu města Brna u kostela sv.Tomáše. Pokračování ke kostelu U sv. Jakuba. (Možnost návštěvy kostnice.) (Zvýšení pozornosti při přecházení vozovky!) Náměstí Svobody, Dům Pánů z Lipé. (Možnost vyhlídky z terasy v posledním patře.) Přesun ke Staré radnici, brněnské symboly. Zelný trh, katedrála sv. Petra a Pavla. Denisovy sady, pohled na hrad Špilberk a Staré Brno, zakončení prohlídky. Celodenní výlet lze doplnit návštěvou Mendlova muzea nebo pivovaru na Starém Brně nebo brněnské ZOO, popř. jakékoli destinace na jižní Moravě. Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

45

7.4. Jednodenní výlety po krásách jižní Moravy

SLAVKOV – STRÁŽNICE – PETROV

Skanzen Strážnice - archiv CCR JM

Petrovské Plže - archiv CCR JM

Zámek Slavkov - Austerlitz, Slavkov u Brna - archiv CCR JM

9:00 Odjezd od Janáčkova divadla směr Slavkov, krátká zastávka k virtuální prohlídce zámku. (Parkování za zámkem pod koupalištěm, přístupová cesta k zámku od parkoviště, vstup do zámku přes hlavní vchod, kde ve vstupní hale je umístěn monitor s virtuální prohlídkou zámku. Možnost občerstvení.) 10:30 Odjezd směr Kyjov, Strážnice. Prohlídka skanzenu ve Strážnici. (Nutno předem objednat vstup, možnost WC ližiny k dostání na pokladně, možnost občerstvení i oběda.) Prohlídka trvá 1-2 hodiny. (Areál zámeckého parku je rovněž bezbariérový pro případnou prohlídku nebo návštěvu folklórních slavností.) 14:00 Přejezd do Petrova (cca 6 km), prohlídka areálu vinných sklípků v Petrově-Plžích s možností degustace vína. (WC bezbariérové) 17:00 Návrat zpět do Brna. (Cesta může trvat 1 hod 30 min.) 46


MIKULOV – LEDNICE

Mikulov - archiv CCR JM

Zámek Lednice - archiv CCR JM

9:00 Odjezd od Janáčkova divadla směr Mikulov. (Cesta trvá cca 1 hodinu.) (Využití WC na kterékoli čerpací stanici u hlavní silnice směr Vídeň.) Přejezd nad hlavní náměstí v Mikulově, výstup k prohlídce, autobus odjede na parkoviště pod zámkem. Prohlídka náměstí v Mikulově, čestného zámeckého nádvoří, zámeckého parku. Možnost oběda. 13:00 Přejezd do Lednice – památky UNESCO. (Možnost výstupu z autobusu i na náměstí v Lednici, autobus poté odjede na hlavní parkoviště.) Prohlídka zámeckého parku, poté i zámku. Vstup do zámku možný přes rytířský sál. (Nutno předem objednat vstup.) V letních měsících možnost shlédnutí krmení dravců, veškeré informace na IC na náměstí. 17:00 Návrat zpět do Brna po dálnici (Cesta trvá cca 1 hod.) Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

47

SLAVKOV – MORAVSKÝ KRAS

Památník Mohyla míru - archiv CCR JM

Plavba punkevní jeskyní - archiv CCR JM

Zámek Slavkov - Austerlit, Slavkov u Brna - archiv CCR JM

9:00 Odjezd od Janáčkova divadla směr Slavkov, krátká zastávka na Žuráni, prohlídka bojiště, pokračování směr Práce – Mohyla míru. Prohlídka multimediální expozice, možnost WC i občerstvení. Prohlídka kaple. 11:30 Přejezd do Moravského krasu přes Líšeň, Ochoz, Křtiny. Po cestě krátká zastávka ve Křtinách, prohlídka kostela. (Vstup přes zadní vchod.) Pokračování přes Jedovnice na Horní Můstek. (Možnost občerstvení i WC.) (Dále dle možností buď sjezd lanovkou dolů do Pustého žlebu nebo autobusem ke Skalnímu mlýnu. Vláček k Punkevním jeskyním pro vozíčkáře omezen, stejně jako prohlídka Punkevních jeskyní, avšak je po ohlášení možná!) 16:00 Návrat do Brna. (Cesta trvá 45 min.) Tyto výlety lze upravovat a přizpůsobovat postižení, doplňovat např. návštěvou wellness centra nebo arboretem, popř. botanických zahrad. 48


8. Prameny a literatura Další podrobnější informace k tématu péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu naleznete v následujících zdrojích:

• Atlas přístupnosti města Brna pro osoby s omezenou schopností pohybu, Statutární město Brno, 2012.

• Desatero kontaktu s osobami se zdravotním postižením. Olomouc: Krajský úřad Olomouckého kraje, 2005. 10 s.

• Desatero pro kontakt s nevidomými. Dostupné na: http://www.sons.cz/desatero_k.php

• Helpnet. Informační portál pro osoby se specifickými potřebami. Dostupné na: http://www.helpnet.cz

• HLAVÁČOVÁ, J. a kol. Hluchoslepí mezi námi. Praha: Občanské sdružení LORM, 2003. Dostupné na: http://www.lorm.cz/download/mezi_nami/obsahCD/brozura.pdf

• Http://www.mediaanddisability.org/communicating.htm

• Informační portál pro bezbariérové cestování po ČR. Http://www.jedemetaky.cz.

• Informační portál pro bezbariérové cestování po ČR. Http://www.svozikemnacestych.cz.

• Praktické rady pro asistenty a veřejnost. Centrum Paraple. Dostupné na: http://www.paraple.cz/texty/cinnost/infoasdes.htmzákon


49

PÉČE O NÁVŠTĚVNÍKY SE SPECIFICKÝMI POTŘEBAMI V CESTOVNÍM RUCHU Učební pomůcka pro účastníky projektu CCRJM Vědět a předávat, spolufinancovaného z prostředků Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Připravila: Asociace průvodců České republiky a Centrála cestovního ruchu - Jižní Morava. Fotografie: ©SAMphotostock.cz, archiv CCR JM, Hvězdárna a planetárium Brno. Manažerka projektu: Zuzana Vojtová. (2013)

50


Péče o návštěvníky se specifickými potřebami v cestovním ruchu

Recommend Documents