Přednáška biskupa Joachima Wankeho z Erfurtu u příležitosti výročního setkání církví v Bruselu

Tiskové zprávy Německé biskupské konference 18. 11. 2009

Cesty církve a společnosti v sekularizované době Východoněmecké provolání pro Evropu Přednáška biskupa Joachima Wankeho z Erfurtu u příležitosti výročního setkání církví v Bruselu 18. 11. 2009 Aktuální zápas o konečné přijetí Lisabonské smlouvy nás přivádí k jádru toho, co mne ohledně této smlouvy nutí k zamyšlení. Jaká Evropa má vlastně vzniknout? Vždyť Evropa je přece víc, než jen geografické území. Je to převážně kulturní prostor charakterizovaný specifickými dějinami a v neposlední řadě je Evropa – vedle svých antických kořenů – především útvarem určeným židovsko-křesťanským dědictvím. Je politováníhodné, že reformní smlouva EU se stydí ve své preambuli výslovně zmínit křesťanství resp. své židovsko-křesťanské kořeny. Současně lze uvítat, že s novým „církevním odstavcem“, odstavcem 17 smlouvy o pracovním uspořádání Evropské unie, je uznávána a vyzdvižena nejen zvláštní identita a přínos církví pro evropskou integraci, ale současně byla církvím přiřčena ochrana jejich zvláštního uspořádání a vlastní dialog s evropskými institucemi. Pocházím z východoněmecké oblasti, která je známa svými většinou „nábožensky nemuzikálními“ obyvateli. Ovšem zkušenost mi dává naději pro křesťanské zvěstování v tomto církvi odcizeném regionu. Je to základní uznání Bible jako knihy, která charakterizuje naši kulturu. I ti nejjednodušší lidé chápou, i když někdy velmi nejasně, že Bible má nějak co dělat s naší kulturou a tím i s naším životem. Mám na mysli biblické citáty, které se vžily jako úsloví v běžném jazyce, místní dějiny (v Durynsku např. Martin Luther a Alžběta), velká umělecká díla, nebo prostě jen venkovské a městské kostely, na nichž lidem velmi záleží, i když do nich sotva vkročí. Je to pozoruhodná situace. Ale pro mne jako biskupa je to situace naprosto otevřená, která mne nutí k zamyšlení. Zůstaňme ještě u Bible. Bible je víc než kniha. Je zdrojem (kromě jiného) toho, co nazýváme evropskou identitou. Jako člověk z církve jsem v Durynsku často dotazován na svůj názor k určitým otázkám současnosti: Pane biskupe, co si o tom myslíte? Spravedlnost – opravdu pro všechny? Výchova – co je vlastně jejím cílem? Jak by to mělo být ohledně integrace? Biotechniky? Důstojného umírání. Neříká se k tomu něco v Bibli? Děti ze základních škol v Berlíně vyprávěly, že byly svými muslimskými spolužáky konfrontováni se skutečností, že nemají žádné náboženství. Šly pak za učitelem a řekly mu: Pane Müllere, my jsme přece také dříve měli náboženství. Můžete nám o něm něco říci? Nově objevit Bibli pro Evropu Je jistě zbytečné se v tomto grémiu šířit o kulturně-historickém významu Bible pro růst evropské kultury. Biblí jsme určeni včetně slovesného a symbolického světa našich evropských jazyků. K strašnému deficitu ve vzdělání patří to, že generace vyrůstající v době NDR musela vyrůstat odstřižena od znalosti biblického dědictví a kulturních dějin Blízkého východu. Naše obrazové sbírky, portály katedrál, literatura včetně té moderní – tomu všemu nelze bez Bible porozumět. Křesťanská víra a svět symbolů Bible vždy znovu hluboce charakterizovaly kulturu tohoto kontinentu. Důležitou roli v tom hraje také dědictví antiky a především židovské kořeny Ježíšova zjevení.


Apoštolská exhortace zesnulého papeže Jana Pavla II. z 28. června 2003 s názvem Ecclesia in Europa 1 (text, který shrnuje výsledky 2. mimořádné synody evropských biskupů v říjnu r. 1999 v Římě) říká: „Z biblického pojetí člověka načerpala Evropa to nejlepší pro svou humanistickou kulturu, nabrala inspiraci pro svou intelektuální a uměleckou tvorbu, vypracovala právní normy a zasadila se za důstojnost osoby, pramen nezcizitelných práv“ (odst. č. 25). Tak Bible vskutku přispěla k rozšíření a konsolidaci oněch hodnot, které evropskou kulturu učinily kulturou světovou. A na jiném místě této exhortace čteme: „Sama moderní doba, která dala světu ideál demokracie a lidských práv, čerpá v Evropě své hodnoty z křesťanského dědictví.“ (odst. č. 108). Vzpomeňme jen na to, že křesťanství přineslo Evropě změnu pohledu na manuální práci. Antický svět opovrhoval lidmi, kteří museli manuálně pracovat. Věta z 2. listu Tesalonickým „Kdo nechce pracovat, ať nejí“ (2 Tes 3,10) se táhne přes benediktinské „ora et labora“ a mnišské cenění práce až k protestantskému étosu práce (který je však třeba pojímat diferencovaně), z něhož, jak známo Max Weber odvozoval ducha moderního kapitalismu. Má-li však duch racionální vlády nad světem, který se rozšířil z Evropy a získal univerzální význam, také mít univerzální platnost, musí být kriticky přezkoumáván, jak nakonec činil i Max Weber. 2 V této souvislosti historie nové charakteristiky pojmu práce také můžeme vzpomenout na sympatického biskupa Františka Saleského. Působil v Savojsku počátkem 17. století. Byl velmi ceněn kromě jiného i pro ducha pokoje, který zachovával tváří v tvář i nejostřejším antikatolickým reformistům. Ve svém díle Úvod do zbožného života, které vyšlo v roce 1609, píše: „Mezi ctnostmi je třeba upřednostňovat ty, které odpovídají povinnostem našeho pracovního povolání ... Velké příležitosti k službě Bohu jsou zřídkavé; malé se vyskytují stále. Kdo však je věrný v maličkostech, říká Spasitel, ten mnoho obdrží. Konej tedy všechno ve jménu Božím, a bude to uděláno dobře: ať jíš nebo piješ, odpočíváš nebo jsi u stáda – konáš-li svoji práci dobře, budeš před Bohem velmi užitečný, děláš-li vše proto, že to Bůh od tebe vyžaduje.“ 3 Takové změny v antických hodnotách můžeme pozorovat i v jiných oblastech, např. s ohledem na obraz člověka s novou důstojností dítěte, důstojností pohlaví, důrazem na příklon k nemocným a slabým nebo také nové chápání času s cílem na Bohem určeném konci dějin a odklon od cyklického myšlení Antiky, nebo chápání přírody jako Božího stvoření, které musíme spravovat a utvářet, nebo pojetí státu jako nikoli poslední instance, která si nesmí člověka totálně nárokovat. Dále můžeme poukázat na oblast vzdělání a umění a mnoho dalšího. 4 Mohli bychom spolu s Janem Pavlem II. říci: „Abychom dodali vlastním dějinám znovu energii, musí (Evropa) s tvořivou věrností uznat a znovu získat ty hodnoty, k jejichž osvojení rozhodujícím způsobem přispělo křesťanství, a které můžeme shrnout jako přitakání transcendentní důstojnosti lidské osoby, hodnotám rozumu, svobody, demokracie, právního státu a rozlišováním mezi politikou a náboženstvím“ (č. 109). Vždyť k tragédii moderní doby patří, že velké hodnoty, které inspirovaly evropskou

1

Jan Pavel II., Postsynodální apoštolská exhortace Ecclesia in Europa z 28. června 2003, vyd. Sekretariátem Německé biskupské konference v řadě „Oznámení Apoštolského stolce č. 161, Bonn 2003. 2 Srv. k tomu příspěvek Wolfganga Schluchtera „Racionalita – evropské specifikum?“ v zajímavém sborníku „Kulturní hodnoty Evropy“, vydaném Hansem Joasem a Klausem Wiegandtem, Frankfurt a. M. 2005, str. 237-264. 3 Srv. k tomu Wolfgang Reinhard, Přitakání obyčejnému životu, ve jmenovaném sborníku „Kulturní hodnoty Evropy“, str. 284 – zde jmenovaný citát. 4 Srv. s mnoha příklady v knize Hanse Maiera Svět bez křesťanství – co by bylo jinak?, Freiburg i. Br. 1999, zde nejlépe str. 64nn.


kulturu se oddělily od evangelia a často ztratily své kořeny (nikoli bez spoluviny křesťanstva – vzpomeňme třeba jen na evropské konfesijní války). Chtěl bych ještě krátce poukázat na další oblasti hodnot, které vycházejí z biblického myšlení a staly se dnes kulturní samozřejmostí, například hodnota vnitřního života, která je neoddělitelně spjata s kritériem přesvědčivé praxe. O tom mluví například perikopa z Lukášova evangelia o dvou sestrách, Marii a Martě (Lk 10,38-42), v jejíž výkladové tradici je sice dávána přednost kontemplativní Marii, avšak Mistr Eckhart ve svém známém výkladu upřednostnil Martu. Kontemplace ovšem zůstává v křesťanství – narozdíl od asijských náboženství – spojena s oceněním obyčejného života a jeho nároků. Vnitřní život a činný život, chceme-li: Marie a Marta – musejí být v napínavém spojení, chceme-li dostát nároku evangelia, jak říká tenor výkladu v dějinách zbožnosti. I sporný pojem „sebeurčení“, na který musíme nahlížet v souvislosti s osvícenskou myšlenkou „vlastního zákonodárství“, neznamenal původně svolení ke svévoli a bezbřehému egoismu. V zásadě není Hegelem prvně použitý termín „sebeurčení“ míněn negativně, stejně jako se duch osvícenství neobracel primárně proti náboženství, jak je možno pozorovat na mnoha útvarech této epochy. Reinhardt Koselleck 5 ukázal, jak základní impuls osvícenství, být sám sobě vnitřním zákonem, vyrůstá z nového hodnocení jedinečnosti člověka a úcty k historickému okamžiku, tedy z dynamizace chápání času a dějin. A to bezprostředně souvisí se základním dogmatem křesťanství ze vtělení, tedy s poznáním, že v konkrétní osobě Ježíše z Nazareta Boží slovo neodvolatelně vstoupilo do času a dějin a tím se stalo měřítkem člověka a jeho posledním určením. Jak řekl Pavel: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“ (Řím 8, 1-2). Nechat se určovat Duchem, nikoli duchem otroctví, ale duchem synovství, v němž voláme: Abba, Otče (srv. Řím 8, 8.15) – bez tohoto zvěstování není možné pochopit evropské dějiny svobody. A proto tento druh osvícenství, které ve svém – připusťme – ambivalentním působení, dalo absolutní hodnotu lidskému Já, určuje ještě naši přítomnost, totiž příznačným způsobem v Evropě. Neboť musíme současně připojit, že i nejtemnější moderní dějiny Evropy, totalitní systémy násilí, mají něco do činění s křesťanskou vírou v Boha. Na místo Boží tu ovšem vstupuje člověk. Člověk sám si chce vynutit ráj. A to přivodilo známé strašlivé následky. A to nás vede k druhé myšlence mého referátu, v níž jsem chtěl na základě známé perikopy z Lukášova evangelia (Lk 15) – podobenství o marnotratném synu - poukázat na přínos Bible ke křesťanskému obrazu člověka. Ten, kdo bere vážně nebe, je způsobilý i pro zemi Chopím se přitom – v návaznosti na to, o čem jsme právě přemýšleli – známe Kantovy otázky: Kdo jsem? Odkud přicházím? V co mohu doufat? A nikoli naposledy: Co mám dělat? To jsou základní otázky člověka. Mohou být možná na dlouhý čas přehlušeny jinými věcmi, ale stále znovu se v nitru člověka hlásí o slovo – dokud je člověk člověkem. Známé podobenství o „ztraceném synu“, nebo lépe řečeno o dobrotivém otci ukazuje člověka v jeho trojím základním určení: je postaven na cestu; je vtažen do rozhovoru; a jako ztroskotanec je znovu přijímán a chtěný. Bůh nechává člověka jít po jeho cestě ve vší svobodě. Nikde v podobenství není syn za svůj požadavek dědictví a odchodu do ciziny kárán. A přece otec zůstává přítomen, i v bídě s otrubami pro prasata, kterými syn ani nemůže utišit svůj hlad. Jeho původ, vědomí i Boží dobrotě, doprovází tohoto zbloudilého člověka, a on hledá cestu zpět 5

Srv. R. Koselleck, Über den Stellenwert der Aufklärung in der deutschen Geschichte, in: Die kulturellen Werte Europas, 353-366.


k milostiplnému, nikoli odmítavému, ale srdečnému přijetí, v němž je síla odpuštění ze strany otce větší než hanba navrátilce. A to je jak známo pohoršením těch, kdo zůstali doma a pohoršením těch zdánlivě zbožných všech časů, a také mnoha ateistů: nechtějí být vděčni. Otázky významu života a obrazu člověka opravdu nejsou otázkami akademickými. Mají zcela praktický význam, nejen pro určení života jednotlivého člověka, ale pro budování a soudržnost naší společnosti vůbec, totiž pro společné přesvědčení o hodnotách – ty totiž vytvářejí duchovní „tmel“ společnosti. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že socialismus, tak jak byl praktikován na východě Německa, ztroskotal na svém falešném utopistickém obraze člověka. Za toto ztroskotání můžeme učinit zodpovědnými ještě i jiné faktory: hospodářskou neefektivitu systému, neschopnost politických a kulturních inovací, sklouznutí do ekologické, ale ještě více do duchovní pouště, která nás nyní na východě tak tíží. Ale za tím vším je, podle mého názoru, převrácený obraz člověka. Základní dimenze našeho lidství jsou v tomto systému a světovém názoru utlumeny resp. neuplatňují se – touha po svobodě, smysl pro pravdomluvnost, požadavek na tvořivý rozvoj člověka, především také náboženská dimenze lidské existence, vědomí „vděčnosti“, možnosti děkovat a mnoho dalšího. Vlastním zázrakem tzv. převratu v naší zemi je podle mého názoru skutečnost, že se tu obraz člověka jak ho zprostředkovává Bible prosadil navzdory ideologickému systému. Konkrétní člověk ve svých touhách a nadějích byl silnější než uměle vytvořený mocenský a bezpečnostní aparát. Jedním z nejdůležitějších úkolů času, který leží před námi, by mělo být vyvození důsledků ze ztroskotání marxistické společenské utopie a poučení při vývoji a rozvoji svobodné demokratické společnosti. Dobrá politika musí vědět, s jakými lidmi má co do činění. Nejen strany, které chtějí vycházet z křesťanské orientace by se měly zabývat otázkami obrazu člověka, lidské důstojnosti, určení lidského života a práce. Já mimochodem pozoruji zvýšený zájem o tyto otázky, například když se lidé ptají: Kam se ubírá naše společnost? Co ji vlastně drží pohromadě? Přednostně před všemi hospodářskými a hospodářsko technickými otázkami se ptáme na naši celkovou orientaci: Kdo jsme? Co chceme? Jaká budoucnost nás má určovat? To jsou otázky, na něž také musíme v rámci evropské integrace najít odpověď. Na jaký obraz člověka směřujeme ustanovení, s jakým obrazem stavíme evropský dům? Může to, co my - a zvláště vy, vážení poslanci a úředníci Evropské unie – kámen po kameni někdy namáhavě budujeme, poskytnout lidem v jejich celistvosti přístřešek? Pojmy jako „lidský kapitál“, „řemeslné osoby“, „potenciál pracovního trhu“ používané pravidelně v evropských právnických textech mohou zakrýt pohled na to, co člověka nejhlouběji charakterizuje. Obraz člověka zaměřený pouze na hospodářský užitek by mohl být pískem, na kterém nelze postavit dům. Budování Evropy v Božím horizontu Před nedávnem se u příležitosti ustavení nově zvoleného durynského parlamentu konala ekumenická bohoslužba. Je to potěšující popřevratová tradice, ale rozhodně to není samozřejmost. Většina obyvatel naší spolkové země nepatří k žádné církvi. A mezi poslanci také rozhodně nejsou všichni členy církve. Zvolil jsem text z Matoušova evangelia, perikopu o sporu o daň císaři (Mt 22,15-21). Někteří si už mysleli, že hodlám mluvit o daních a finanční politice. Ale otázka ospravedlnění požadavku daní ze strany římské okupace, kterou tehdy provokovali Ježíše, má i svoji výbušnost.


Chápu Ježíšovu odpověď po legitimitě placení daní takto: Ježíšův poukaz na minci, na níž je vyobrazen císař jako reprezentant státní moci, chce odhalit pokrytectví tázajících se. Oni totiž dělají to, co teoreticky zpochybňují. Ježíš se vzpírá tomu dát placení daní náboženskou legitimitu. Pro teology mezi námi: Pavel v Listě Římanům kap. 13 toto rozvádí. Podporuje státní autoritu do té míry, do jaké v ní vidí instanci pořádku, která odměňuje dobré a trestá zlé. Je ve službě Bohu a tak si zaslouží poslušnost, i když Pavel významně připomíná, že je to především na svědomí každého. A toto svědomí je povinováno Bohu, nikoli v první řadě lidskému zřízení. Ale nechme toto nyní stranou. Zůstaňme u naší perikopy. Její výpověď je důležitá i pro nás dnes, zvláště pro ty politicky činné. Ježíš poukazuje na politickou realitu. Je to lidmi vytvořené uspořádání a nesmí být zbožštěno. Vyvozuji z toho tento závěr: To, jak naše nynější státy a také Evropu jako společenství státu zařídíme, jaké zákony tu budou platit a jaké hodnoty nás povedou, je naše věc, věc lidí, věc obyvatel. V Německu jsme učinili dobré zkušenosti s parlamentní demokracií. V nových spolkových zemích do tohoto procesu stále ještě vstupujeme, přičemž víme, že toto státní zřízení má potenciál ke zlepšování. Ano, schopnost parlamentní demokracie učit se patří k přednostem tohoto politického uspořádání. To ji vyznačuje vedle dalších znaků, například principu dělení moci. To je tedy první část Ježíšovy odpovědi: Dejte císaři, co je císařovo. Tedy dejte mu svoji loajalitu, svoje daně, svoje syny jako vojáky. Neboť to je realita, i když to farizeové (vzhledem k mocenskému panství Římanů) nechtějí. Ježíš však nezůstává jen u tohoto konstatování. Připojuje svoji odpověď v druhé významnější části: „A dávejte Bohu, co je Boží.“ Interpretuji to takto: politika může na člověka vznášet pouze dílčí nároky. Bůh sám má právo na celého člověka, jak to formuluje několik veršů z Matoušova evangelia týkající se hlavního přikázání: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. (Mt 22,37). Můžeme to říci zkráceně: politice patří náš rozum. Bohu náleží náš rozum a naše srdce. To se neobrací proti těm z vás, vážení poslanci a politici, kteří se chápou jako plnokrevní politici, jako muži a ženy, kteří se ve svém povolání nasazují všemi silami a veškerým svým rozumem a emocemi. Tak je to naprosto správné. Ale nebylo by ještě lepší poznat, že existuje ještě druhá rovina, která může převyšovat a pronikat první rovinu politického všedního jednacího života? Rovina, která tomu, co v europarlamentu, Evropské komisi a Radě Evropy, dodává širší horizont než je jenom politický nebo stranicko politický kalkul? K tomu nás zvou Ježíšova slova. Vyjadřuji toto pozvání v obraze, který může mluvit sám za sebe.Mnozí z vás znají zámek Sanssouci v Potsdami. Podle tehdejší knížecí stavební módy má tento zámek tzv. zrcadlový pokoj – místnost, která je celá obložena zrcadly včetně oken a dveří. Když tam vejdete, máte skličující pocit – kamkoli se podíváte, všude vidíte jen sami sebe. To je pro mne obraz světa, z něhož nás chce Ježíš vyvést. Člověk nemá vidět jen „císaře“, nemá vidět jen (zrcadlově odráženou) politickou realitu a všechny problémy, jimiž se dnes tolik natrápíme. Musí současně otevřít dveře a okna domu svého života vstříc horizontu, který je za zrcadly tohoto světa a jeho problémů. Bůh, jeho život, jeho spasitelná moc, jeho zaslíbení a z toho vyplývající naděje, která překračuje veškerou


naději tohoto světa. Tento horizont umožňuje jasně uchopit realitu, která leží bezprostředně před námi. Přiznávám, že jsem byl rád, když jsem mohl tento zrcadlový pokoj díky laskavosti naší průvodkyně rychle opustit. Na svobodě a na denním světle jsem se zase mohl volně nadechnout. V roli této přátelské ženy se vnímám nyní před vámi – chci vás pozvat k tomu, abyste jako politici stále brali v úvahu širší horizont, který na nás čeká za zrcadly, v nichž vidíme jen sami sebe. My křesťané nazýváme tento horizont Bohem, Otcem všech lidí, naším Spasitelem a Vykupitelem. To je důvodem, proč nám tolik leží na srdci odkaz na Boha v preambuli nové smlouvy EU. Člověk není odkázán jen sám na sebe, ale působí v širším – pro nás k Bohu vztaženém a jemu odpovědném – horizontu. Jiní mohou tento horizont nazývat jinak – životní síla, jsoucno bez hranic, nekonečná evoluční dynamika – jakkoli. Mým přáním by bylo, aby se co možná nejvíc – i našich – politických představitelů vystavilo tomuto širokému horizontu Božímu, který za všemi věcmi osvěcuje svět, a nechali se jím naplnit. Světlo, které odtud září, má svoji vlastní dynamiku. Proniká falešné a zkreslené vnímání reality. Proto je také tak důležité, aby náboženství mělo svoje místo ve veřejném prostoru. V této souvislosti myslím na nejnovější rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva týkajícímu se křížů ve školách. Rozesmutňuje mne, že se tu přikládalo tak málo významu pozitivnímu chápání role náboženství ve společnosti – síle, z níž Evropa může tolik čerpat. Světlo širšího Božího horizontu pomáhá, abychom rozlišili důležité od méně důležitého. Pomáhá lidem v jejich nezcizitelné důstojnosti, pomáhá k otevřené budoucnosti a odporu proti každému ideologickému myšlení. Toto světlo shora pomáhá vidět věci tohoto světa i můj osobní život v ještě jiném světle než ho obvykle vídáme, včetně věcí, které jsou hořké, které se zvrtly nebo představují prohru. Vědomí Božího horizontu našeho života a jednání, i služby a politiky, nás činí opravdu suverénními, nezávislými na proměnlivém mínění a někdy i na stranických tlacích. Budete tuto nezávislost, stabilitu potřebovat. Je od vás dokonce očekávána.

Přednáška biskupa Joachima Wankeho z Erfurtu u příležitosti výročního setkání církví v Bruselu

Recommend Documents