Cesta z hor Ujíždím pryč. Rodná půda se s každou sekundou vzdaluje a mizí do ztracena, až je z ní jen malá tečka… V životě člověka někdy nastane chvíle, kdy ho překvapí jeho vlastní chování a reakce. A musí utéct. Musí. A já teď konečně jedu pryč z toho smutku, do světa, kde nikdo nic neví. Do světa, kde můžu začít žít od začátku. Sedím ve vlaku. V polospánku mžourám po krajině. Jsem jinde, na zcela jiném místě. Už nejsem doma. Otrávená průvodčí vstoupí do kupé a prosí o lístky. Zmateně zalovím ve své staré kožené peněžence a vytáhnu zmuchlaný papírek, který potvrzuje, že má účast ve vlaku není nijak v rozporu s pravidly a že nejsem černým pasažérem, který se ve snaze dostat se co nejdál, ukrývá na záchodcích. Průvodčí zamumlá něco ve smyslu, že je vše v pořádku, podá mi mou jízdenku, zabouchne dveře a postupuje dál. Znavena včerejším dnem se snažím najít klid ve spánku. Než zavřu oční víčka, pohledím na přírodu, kterou míjíme obrovskou rychlostí. Je nádherná, ale cizí. Probudí mne až ohlušující zvuk brzdících vagónů. Připadám si, jako kdyby mne polili ledovou vodou. A taky se ochladilo. Teplou deku si přitáhnu výše k bradě. Nespím. Oči mám otevřené a jen tiše pozoruju impozantní noční přírodu. Vkrádá se mi do mysli. Pomalu párá stehy. Jeden za druhým. Nemohu se bránit. Jediná vzpomínka na prožité chvíle po jeho boku mi trhala už tak rozervané srdce na kusy, ale on věděl, že jsem neměla na vybranou. On mi chtěl ublížit… „Slečno! Probuďte se!“ křičí na mne postarší pán a mohutnými dlaněmi se mnou cloumá. Neochotně otevřu oči. Nejspíš se mi muselo něco ošklivého zdát a musela jsem křičet ze spaní, když se kolem mne nashromáždilo několik cizích spolucestujících, kteří ve svých tvářích mají ustarané výrazy. Slova, která vycházejí z jejich úst, jsou pro mne nesrozumitelná. Nedokážu rozeznat co je to za jazyk. Vypadá to na bohatou směsici dialektu. Jsem unavená, nejsem schopna myslet, a nechci, chci se zase ponořit do spánku a jet. Jet po celý svůj život. Žít ve vlakovém kupé. Nechat se unášet až po zbytek svého života. Jen ne, prosím, zpět do všedních dnů. Jen ne, zpět k tobě. Už zase jsem měla žaludek jako na vodě. Za celou dobu, co jsem na cestě, jsem skoro nic nejedla. Peněz moc nemám. A teď si uvědomuji, že to byla pouze naivní iluze. Jak podlé si myslet, že se dokážu postarat sama o sebe. Vše, co zahrnovalo vidiny na lepší zítřky, je jako mávnutím kouzelného proutku pryč. Vytratila se jako ranní rosa z lučního kvítí. Rozplynula se. Kousla jsem se do rtu a nechala slzy stékat po tváři, neměla jsem sílu se bránit. Opět jsem ztrácela kontrolu nejen nad celou situací, ve které jsem teď naprosto sama, ale i nad svým tělem. Nikdy nebude nic jako dřív. Neznámý hlav sděluje všem cestujícím, že jsme v Dublinu. Konečná, prosím, vystupte. Rychle seberu všechny své věci, a že jich není moc. Mám jenom batoh a tašku přes rameno. Veškeré věci, které jsem nepovažovala za nezbytně důležité, jsem nechala doma. Nebyl čas na dlouhé balení. Věci nabraly poněkud rychlý spád. Ve dveřích se objeví průvodčí a křičí, že kvůli takovýmto lidem, jako jsem já, mají právě vlaky zpoždění. Mám si sebrat batoh a vypadnout. Takhle jsem to alespoň pochopila já. Sklopím hlavu k zemi a slzy se mi zase kutálejí po tváři. Nemám ráda, když na mne někdo křičí…
Před vlakem se nadechnu čerstvého vzduchu. Být celé dva dny na cestě, v prostoru dva metry krát dva a kde dva dny trvaly jako dvě hodiny, bylo všechno lepší než zůstat u něj. Utíkalo to příjemně, ale s nálepkou „uprchlíka“ se nikdy nežije moc dobře. Rozhlédnu se kolem sebe. Všude vidím buď lidi, co mají věčně někam na spěch, rodiny s malými radostně poskakujícími dětmi, nebo skupinky turistů držící v rukou mapky a nejrůznější plánky města. Já nemám nic. Nikoho tady neznám a mapku také nemám. Než jsem udělala první krok od vlaku, trvalo to pár minut. Lidé do mne vráželi a pak se po mne ohlíželi. Cítila jsem jejich nenávistné pohledy, dokud nezašli někam za roh, nebo se neztratili v davu. Ale nevadí mi to. Nic není horšího, než ztratit mámu, kterou jste milovali. Povídky o tom, že dublinské hlavní nádraží je mnohem větší než to pražské, není žádná povídačka. Pamatuji si živě, když jsem se hádala s babičkou, že nemá pravdu. Co bych teď dala za to, sedět vedle ní a poslouchat její moudré řeči? Po několika hodinách se zase ozve. Tělo si žádá jíst. Z postranní kapsy tašky vezmu peněženku a s napětím, kolik peněz mi ještě zbývá, ji otevřu. Kouká tam na mne jedna bankovka a pár drobných mincí. Je třeba si hledat práci. Širší spektrum možností a kulturní vyspělosti, jako v tomhle nádherném irském městě nenajdete všude. Proto doufám, že když se budu rozhlížet po pracovním místě, něco najdu. A začnu hned teď. Vždy jsem měla sen, že až vyrostu a osamostatním se, budu cestovat. Navštívit nádherné Irsko bylo na mém seznamu míst, která musím vidět. Náhle jsem na cestě, náhle jsem v tom vytouženém, vyspělém městě, ale ještě není ta správná doba. Ještě jsem tady neměla být. A už vůbec ne sama. Kdybych měla na vybranou, otočím se na patě a nasednu na první vlak, který pojede směr domů. Jenže, co když můj dosavadní domov už není můj domov? Co když patřím sem a jinam? Všechny myšlenky, které se pokoušely mě nalákat domů, se rychle vytratily, jakmile jsem zjistila, že důvod, proč tady jsem, není pouhou malicherností a jakýmsi pubertálním vzdorem, a že krásný den se může docela nenápadně proměnit na hrůzný zítřek. Na každém rohu ulice se nacházely levné fastfoody. Musím utišit hlad, bezodkladně, nebo zkolabuji. Postavím se před první stánek s jídlem a hledím na vystavené cedule s nabídkou. Vystojím si dlouhatánskou řadu a konečně se dostane i na mne. Vyslovím prodavači svou objednávku. Výsledkem dlouhé frondy je jen přemaštěný kus žvance. Před několika dny, bych nic takového do pusy ani nestrčila. Nechci opovrhovat jídlem, všude ho není dostatek, ale mé stravovací návyky se vždycky soustředily na vyváženou stravu s dostatečným přísunem vitamínů. Zjevně si budu muset zvyknout na něco zcela odlišného. Prozatím nemám na vybranou. I když jsem seděla v kuse dva dny a jediný pohyb, který jsem za tu dobu měla, byla cesta na záchod a zpět, cítím se unavená. Sednu si na lavičku v parku. Dožvýkávám poslední sousta jídla. Ani nemusím hledět na hodinky, abych zjistila, že už je hodně pozdě. Tma a ticho, které mne obklopuje, mluví za vše. Teď asi těžko najdu volný pokoj v nějakém levném motelu. Budu se muset uskromnit na spánek v přírodě. Miluju vzrušující život, nenávidím stereotyp, ale spát na lavičce v parku hlavního irského města – sama – mne přeci jen uvádí do rozpaků a mám i strach. Při každém zašustění v křoví mnou trhne. Obava o své věci, ale hlavně o to, abych se probudila do druhého dne živá a zdravá, sílila, jakmile se ručička posunovala na dvanáctou hodinu.
Půlnoc byla pro mne už odjakživa tajemným a magickým symbolem, dnes je pro mne trpkou zkušeností. Úzkost mi svírá hrdlo. Ráno mne probudí zvuk aut a křik dětí, kteří v téhle době mají tak akorát cestu do školy. Slyším telefonáty vytížených mužů v oblecích. Jejich shon mi není cizí, kdysi jsem zažívala totéž. V noci se rapidně ochladilo, ale teď je krásně. Rozlámaná vstávám z dřevěné lavičky. Cítím, že mě bolí každá kost a každý sval na mém těle. Jemné povlečení a měkké péřové peřiny jsem vyměnila za kus lavice, ale děkuju Bohu, že jsem se dožila bílého dne. Mami, tati, kdybyste jen věděli… Když jsem byla doma, byla jsem zvyklá mít na snídani to, na co jsem právě měla chuť. Dnešní den, jako předešlý se bude lišit od všech zvyklostí a obyčejů. Musím si sehnat snídani, tu nejlevnější a pak práci a ubytovnu. Pár peněz bych ještě měla mít na účtu, pokud mi je ovšem už nestihnul vybrat někdo jiný… Přejdu nádhernou bránu parku a zastavím se těsně před ní. Dobře si prohlédnu místo, kde jsem strávila svou první noc v Dublinu a snažím se zorientovat. Hledám nejbližší supermarket. Moje nerozhodnost se vytratila, ale stejně tak jako důvěra… Nyní mám předem promyšleno, co bude tvořit mou dnešní snídani, bohužel už nevím, co bude tvořit mé odpolední jídlo, natož večeři. V kolosálním supermarketu je spousta lidí. Jejich přeplněné vozíky spoustou nejrůznějšího jídla, od sušenek po slané pečivo, mne uvádí do zvláštního pocitu. Cloumala mnou touha si kus urvat, jakmile se rodinka vyvalí z obchodu s čerstvě zaplaceným zbožím. Žhne ve mne pramínek touhy a pokušení. Musím se ovládat, věřit, že zase brzy bude dobře. Nemám čas, abych si svou snídani snědla v relativním klidu, zamotala jsem se do denního shonu všech kolemjdoucích. Mám napilno, přeci dneska nechci skončit v chladné noci, sama, na lavičce, v parku. Dnes už ne. Když jsem jela do tak velkého města, poháněl mě motor strachu. Utíkala jsem se strachem. Bála jsem se o svůj vlastní život. Nebylo pro mne lehké opustit město, kde jsem vyrůstala a kde jsem měla rodinu. Nechtěla jsem opustit svůj tehdejší svět, nechtěla jsem odjet, nechtěla. Vím, že se domů se jen tak brzo nevrátím. Ještě nějakou chvíli bude trvat, než najdu v sobě odvahu vrátit se domů a podívat se rodičům do očí. A hlavně, než zase začnu lidem důvěřovat. Dnešní dopoledne jsem pobíhala od restaurace k obchodu a zpět. Ptala jsem se snad všude a všech. Každý mi však odpovídal jedno a to samé: „Omlouváme se, ale momentálně jsou všechna místa zaplněna, pokud chcete, můžete nám zanechat vaše telefonní číslo, ozveme se v případě, že se nějaké místo uvolní, ale nic neslibujeme.“ Znělo to jako otřepaná naučená fráze, která radí, jak snadno odehnat nechtěné potenciální zájemce o pracovní pozice. Je mi smutno a ze všeho těch odmítnutí mám špatný pocit. Už jsem musela projít snad celý Dublin. Dlouho jsem své tělo neměla jak zásobit vitamíny, alespoň v podobě kapslí. Přísun magnesia, který byl u mne na denním pořádku, byl přerušen. Tělo a hlavně chodidla to dala na sobě znát. Do nohy jsem dostala křeč. Bolest byla nesnesitelná. Nikdy předtím, jsem takovou bolest ještě nezažila. Pokaždé se to dalo nějak snést, ale ta dnešní byla úmorná. Jako kdyby mi někdo zabodával malé jehličky do nahé kůže. Lavička je až na opačné straně silnice. První, o co se okamžitě můžu opřít je tenhle mramorový sloup. V bolestech jsem upadla na zem a pevně si držela chodidlo. „Jste v pořádku?!“ zazněl nade mnou cizí hlas. Nevěnovala jsem mu pozornost. Stále to bolí.
„Slečno! Stalo se vám něco? Ukažte. Podívám se vám na to. Mohu vám nějak pomoci? Potřebuje odvést do nemocnice?“ naléhal mužský hlas dál. Tentokrát jsem alespoň zvedla hlavu, alespoň přikývnu, ať mi dá pokoj. Můj názor se ale vzápětí změnil, jakmile jsem pohlédla do těch nejmodřejších očí na světě. Denní světlo bylo silné, zamžourala jsem a podívala se tomu neznámému člověku do tváře. „Mohu vás tedy odvést do té nemocnice?“ zeptal se znova. Nevím, jak dlouho jsem se na něj musela dívat. Je tak nádherný. „Ano, už je to dobré. Dostala jsem křeč do chodidla. V pořádku, nedělejte si starosti.“ zmohla jsem se na stručnou odpověď. „Jste si jista?“ „Ano. Ovšem.“ „Rád bych vám pomohl.“ nenechal se odbýt. „Skutečně. Už se cítím dobře. Hele, koukejte.“ Na důkaz jsem se chtěla postavit, ale nešlo to. Znova jsem upadla a křeč se vrátila. „Bože, zase se to vrátilo!“ křičela jsem. „Ukažte. Pojďte. Odvezu vás do nemocnice. Chyťte se mne za rameno. Pomalu půjdeme k mému autu. Nestojí daleko.“ Nabízené rameno jsem přijala, na protesty nemám energii. Prošli jsme jen jeden roh. Přišli jsme na parkoviště. Muž vytáhnul z kapsy klíčky, otevřel dveře a chtěl mi pomoci nastoupit. Najednou, se ve mně probudily staré instinkty: Utéct, dostat se co nejrychleji pryč. Zachránit se. Vytrhla jsem se mu z náruče a pádila se nejdál. Do nohou mne tlačila stále ta křeč. Příšerně to bolelo, ale musela jsem. Opět jsem musela… Když jsem si konečně připadala dostatečně daleko a v přiměřené vzdálenosti od neznámého muže, až teprve jsem mohla zastavit. Celá udýchaná jsem se běžela schovat. Plakala jsem bolestí a strachem, co dál se se mnou bude dít. Nevím, kde jsem. Nevím, co budu jíst. Nevím, kde budu spát. Peníze se mi vytratily cestou, když jsem utíkala tomu neznámému muži. A ani nevím proč. Nevím a nemám nic. Pomalu se začalo stmívat. Svými myšlenkami to nějak neovlivním. Kde se poděly mé zásady pozitivního myšlení? Kam se poděly? Ve strachu, že by mne neznámý muž mohl následovat, jsem se šla ukrýt do prvních dveří, které jsem viděla. Ty dveře se mi později staly osudnými… Vstoupila jsem do překouřeného malého pubu, kde u baru seděl snad jenom jeden člověk. Muž kolem čtyřicítky pevně svíral láhev s pivem a hleděl někam do neznáma. Za pultem stál starší obtloustlý muž s knírkem. Na sobě měl zástěru a v rukou držel láhev s alkoholem. Tohle musí být vedoucí tohohle podniku. Určitě. Muž, sedící na vysoké židli u baru, mi nevěnoval ani jeden pohled, ale pán s knírkem se na mne pohlédl a důkladně si mě prohlédl. Celé mi to bylo nepříjemné, ale nemohla jsem se tomu nijak bránit. „Tak co to bude?“ zeptal se mne. „Děkuji. Nic si neobjednám. Nemám peníze.“ Vypravila jsem se sebe smutně. „Nemáš peníze? Aha.“ „Asi jsem na špatném místě, omlouvám se.“ rychle jsem odpověděla a už se chystala, že odejdu, když v tom mne zastavil a řekl: „Odkud jsi?“ „Z České republiky.“ „Až z Česka? A co tady děláš v tak obrovském městě bez peněz? Máš vůbec kde spát?“
„To je na dlouhé vyprávění. Nemám. Včerejší noc jsem strávila na lavičce v parku.“ odpovím se slzami v očích. Nepříjemná vzpomínka se protlačila na povrch. Vím, že v duchu si přeji, aby se nic takového už v životě nemuselo opakovat, i když tuším, že dnešní noc nebude lepší, stále ještě v koutu duše doufám. „Nahoře mám malý pokoj. Občas zde přespím, když toho mám za celý den hodně. Jinak bydlím v Blanchardstownu. Dneska je pátek, pojedu domů, můžeš tady zůstat, pokud budeš chtít. Přeci se nevezmu na svědomí, že tak malou holku nechám spát na lavičce v parku, kde se to hemží… No, nebudu tě zbytečně znepokojovat, vždyť si sama dovedeš udělat obrázek, viď?“ Jakmile tato slova dořekl, nemohla jsem uvěřit svým uším. Je to pravda, že tady skutečně můžu zůstat? Že se nebudu muset vracet do té příšerně chladné noci a bát se o svůj život? „Opravdu bych mohla zůstat?“ ujistila jsem se. „Ovšem.“ Odpověděl a na tváři mu zahrál malý úsměv. Rty jsem stiskla do uzoučké čárky a byla šťastná, za tuto nabídku. „Děkuji vám moc. Ani nevím, jak bych se vám mohla odvděčit?“ „Zítra tady pořádáme malou svatební slavnost. Chybí nám někdo, kdo by roznášel jídlo. Nutně někoho potřebujeme. Tak vidím, že jsi přišla jako na zavolanou.“ „Zítra? To bych vám určitě mohla pomoci a odvděčit se tak za váš dobrý skutek.“ Muže u baru, který pro změnu hleděl dolů, jsem si už ani nevšímala. Spěchala jsem po starých dřevěných, ale nádherných schodech, nahoru, za panem, aby mi ukázal místo, kde alespoň dneska mohu složit hlavu. Polovinou těla mnou projížděla ta stará známá nejistota a nedůvěra, ale i kdyby se stalo cokoli, nebude to horší než tam venku. „Je to tady malinké, jak vidíš, ale věřím, že budeš spokojená. Tady, v rohu jsou ještě další teplé deky, kdyby ti náhodou v noci bylo chladno. A omlouvám se, málem bych se zapomněl představit, jmenuji se Graeme MacDermott, moji rodiče byli původem ze Skotska, přestěhovali se do Dublinu po druhé světové válce. Domů už se nevrátili. Ano jsem Ir se skotským jménem.“ zasmál se nahlas a skládal deky na postel. „Jistě. Opět vám děkuji. Mé jméno je Marie.“ „Marie. Hm…“ opakoval si pro sebe pan MacDermott, popřál mi dobrou noc a zavřel za sebou dveře. Sedím tiše na posteli a pozoruji noční život z okna. Všechno mi nepřipadá tak uspěchané, jako za bílého dne. Lidí je venku i tak ale hrozně moc. Postávají před bary, aby si zapálili cigaretu, a vesele se u toho baví. V celém komplexu jsem sama. Slyším tikat jen nástěnné hodiny a svůj nahořklý pocit tam někde hluboko v mysli. Mám čas přemýšlet. Najednou je toho na mne moc. Znovu pohledím z okna a stále vidím dobře se bavící lidi, zamilované páry a nádhernou páteční atmosféru. Pomyslela jsem si, co bych asi tak dělala já, kdybych byla doma. Určitě bych už několik dní předem měla vyhlídnutý a zmapovaný celý kulturní program. Jenže tomu tak není. Konečky prstů si mnu spánky a snažím se zadržet poslední slzy. Je pozdě plakat. Musím se vzchopit, vždyť jsem přeci ve světě, kde o mne nikdo nic neví, netuší…
