(I)
D
va dny před uvedením Marka Tullia Cicerona do úřadu římského konzula bylo nedaleko loděnic republikánské válečné flotily vytaženo z řeky Tibery tělo dítěte. Za normálních okolností by si taková věc, jakkoli tragická, pozornost nově zvoleného konzula nevyžádala. Jenže na této mrtvolce bylo cosi tak zrůdného a tak nebezpečného pro pokojný život občanů, že úředník odpovědný za udržování pořádku ve městě, C. Octavius, poslal Ciceronovi vzkaz a požádal ho, aby se na místo okamžitě dostavil. Cicero se nejprve zdráhal a vymlouval se na spoustu práce. Jako kandidátovi na úřad konzula, který ve volbách získal nejvíc hlasů, připadlo na něj, a nikoli na jeho kolegu, aby předsedal zahajovacímu zasedání senátu, a tak právě psal svůj nástupní projev. Jenže v tomto případě si uvědomoval, že jde o víc. Byl neobyčejně přecitlivělý ohledně všeho, co se týká smrti. Rozrušovalo ho i zabíjení zvířat při hrách a této slabosti – nebo4 v politice je bohužel změkčilost vždy považována za slabost – si lidé začali všímat. Instinkt mu ihned napověděl, aby místo sebe poslal mě. „Já samozřejmě půjdu,“ odpověděl jsem opatrně. „Ale –“ nechal jsem větu vyznít do ztracena. „Ale?“ ozval se ostře. „Ale co? Myslíš, že to bude vypadat špatně?“ Držel jsem jazyk za zuby a dál jsem přepisoval jeho řeč. Mlčení se prodlužovalo. 13
„No tak dobře,“ zabručel nakonec. Zvedl se. „Octavius je sice dost zabedněný, ale žádný planý poplach nedělá. Pokud to není důležité, nevolal by mě. V každém případě si potřebuju pročistit hlavu.“ Byl konec prosince a z temně šedé oblohy foukal tak čerstvý a pronikavý vítr, že bral člověku dech. Venku na ulici se choulil tucet žadatelů, kteří doufali, že si s nimi Cicero promluví, a sotva ho spatřili, jak vychází z domovních dveří, rozběhli se přes cestu k němu. „Te< ne,“ řekl jsem a zatlačil jsem je zpátky. „Dneska ne.“ Cicero si přehodil cíp pláště přes rameno, přitiskl bradu k hrudi a vykročili jsme svižně z kopce dolů. Přešli jsme šikmo přes fórum a u říční brány jsme vyšli z města. Počítám, že jsme museli urazit asi půl míle. Vody Tibery byly rychlé a vysoké, plné žlutavě hnědých vírů a kroutících se proudů. Před sebou, naproti ostrovu a uprostřed přístavních hrází a jeřábů Navalie, jsme uviděli hemžící se dav lidí. (Mimochodem, když vám povím, že ostrov ještě neměl spojení mostem s žádným břehem, uvědomíte si, jak dávno se to všechno stalo – před více než půlstoletím.) Jak jsme se přibližovali, mnoho čumilů Cicerona poznalo, a když se rozestupovali, aby nás nechali projít, zvědavě to mezi nimi zašumělo. Místo samotné obstoupili legionáři z nedalekých kasáren. Octavius čekal. „Omlouvám se za vyrušení,“ řekl, když si podával ruku s mým pánem. „Vím, jak musíš být zaneprázdněný takovou chvilku před inaugurací.“ „Milý Octavie, kdykoli tě vidím, vždycky mám radost. Mého tajemníka Tirona znáš?“ Octavius na mě bez zájmu letmo pohlédl. Dnes se na něj sice vzpomíná jen jako na otce Augustova, avšak tehdy byl édilem plebejů a mužem s velkou budoucností. Patrně by se stal konzulem, nebýt toho, že asi čtyři roky po tomto setkání předčasně zemřel na bahenní zimnici. 14
Odvedl nás z větru do jednoho velkého přístřešku na čluny, kde na obrovských dřevěných válcích spočívala kostra válečné liburny připravená k opravě. Vedle ní na zemi leželo cosi zahaleného plachtovinou. Octavius bez okolků odhodil látku stranou a odhalil nahého mrtvého chlapce. Pokud se pamatuji, bylo mu asi dvanáct. Měl krásný a vážný obličej, jemný jako obličej ženy, se stopami zlaté barvy na nose i na tvářích a s kouskem červené stuhy vetkaným do mokrých hnědých kadeří. Hrdlo měl proříznuté. Rovněž trup byl rozříznutý až do slabin a zbavený vnitřností. Nebyla tu žádná krev, pouze tmavá podlouhlá dutina jako u vyvrhnuté ryby, naplněná říčním bahnem. Jak se Ciceronovi podařilo při pohledu na to zachovat klid, nevím, ale polkl a díval se dál. Nakonec pronesl: „Tohle je ukrutný zločin.“ „A to není všechno,“ poznamenal Octavius. Přidřepl si, oběma rukama uchopil chlapcovu hlavu a otočil ji doleva. Jak se hlava pohnula, na krku se otevřela a opět zavřela zející rána, jako by to byla druhá ústa, jež se nám pokoušejí pošeptat jakési varování. Octaviovi to bylo očividně zcela lhostejné, jenže on byl samozřejmě voják a bezpochyby takovým výjevům uvyklý. Odhrnul vlasy, odhalil hlubokou ránu těsně nad chlapcovým pravým uchem a strčil do ní palec. „Vidíš? Vypadá to, jako by dostal úder zezadu. Řekl bych kladivem.“ „Má namalovaný obličej. Stuhu ve vlasech. Dostal úder zezadu. Kladivem,“ opakoval Cicero. Slova se zpomalovala, jak si uvědomoval, k čemu ho jeho logika vede. „Pak proříznuté hrdlo. A nakonec tělo… vykuchané.“ „Přesně tak,“ přikývl Octavius. „Vrahové si určitě chtěli prohlédnout jeho vnitřnosti. Byla to obě4 – lidská obě4.“ Při těch slovech pronesených na onom chladném šerém místě mi naskočila husí kůže a já si uvědomil, že jsem 15
se ocitl v přítomnosti Zla – Zla očividně silného, mocného jako blesk. Cicero se otázal: „Neslyšel jsi o nějakých sektách ve městě, které by mohly praktikovat něco tak hnusného?“ „O žádné. Samozřejmě pořád tu jsou Galové – prý provádějí takové věci. Jenže v tuhle dobu jich ve městě moc není a ti, co tu jsou, se chovají slušně.“ „A kdo je ta obě4? Už se o něj někdo přihlásil?“ „To je další důvod, proč jsem chtěl, aby ses přišel podívat.“ Octavius převalil mrtvolu na břicho. „Těsně nad zadkem je maličké tetování jeho majitele, vidíš? Ti, co mrtvolu hodili do řeky, si ho možná ani nevšimli. C. Ant. M. f. C. n. Caius Antonius, syn Markův, vnuk Caiův. Tady máš slavnou rodinu! Byl to otrok tvého spolukonzula Antonia Hybridy.“ Zvedl se, otřel si ruce do plachtoviny a pak ostatky opět ledabyle přikryl. „Co s tím chceš dělat?“ Cicero zíral na žalostný uzlíček na podlaze jako hypnotizovaný. „Kdo o tom ví?“ „Nikdo.“ „Hybrida?“ „Ne.“ „Co ti lidé venku?“ „Rozneslo se, že to byla nějaká rituální vražda. Víš ale, co takové davy dovedou. Už vykládají, že je to zlé znamení na prahu tvého konzulátu.“ „Třeba mají pravdu.“ „Letošní zima je ošklivá. Potřebovali by uklidnit. Myslel jsem, že bychom mohli poslat vzkaz do kněžského kolegia a požádat je, aby vykonali nějaký očistný obřad –“ „Ne, ne,“ přerušil ho Cicero rychle a odvrátil pohled od mrtvého. „Žádné kněze. Kněží to jenom zhorší.“ „Co tedy uděláme?“ „Nikomu to už neříkej. Ostatky co nejrychleji spal. A4 je nikdo nevidí. Zakaž všem, kdo je viděli, aby prozra16
zovali podrobnosti – pod trestem uvěznění nebo horším.“ „A co ten dav?“ „Ty se postarej o mrtvolu. Já se postarám o dav.“ Octavius pokrčil rameny. „Jak si přeješ.“ Zdálo se, že je mu to jedno. Měl před sebou poslední den v úřadu – uměl jsem si představit, že je rád, že má problém z krku. Cicero došel ke dveřím a několikrát se zhluboka nadechl, až se mu do tváří vrátilo trochu barvy. Pak jsem viděl, tak jako jsem to vídal často, že napřímil ramena a nasadil sebevědomý výraz. Vykročil ven a vylezl na hromadu fošen, aby promluvil k davu. „Lide římský, s uspokojením jsem si ověřil, že temné zvěsti kolující městem jsou falešné!“ Aby ho v pronikavém větru bylo slyšet, musel křičet. „Vra4te se domů k rodinám a užijte si zbytek svátku!“ „Já jsem ale tu mrtvolu viděl!“ zakřičel nějaký muž. „Byla to lidská obě4, která má přivolat na republiku prokletí!“ Ke křiku se přidaly další hlasy: „Město je prokleté!“ – „Tvůj konzulát je prokletý!“ – „ Přivolejte kněze!“ Cicero zvedl ruce. „Ano, mrtvola byla v hrozném stavu. Ale co jste čekali? Ten ubohý chlapec byl ve vodě hodně dlouho. Ryby jsou hladové. Berou si potravu, kde můžou. Opravdu chcete, abych přivedl kněze? A co by měl udělat? Proklít ryby? Požehnat jim?“ Pár lidí se rozesmálo. „Odkdy se Římané bojí ryb? Jděte domů. Bavte se. Pozítří přijde nový rok, s novým konzulem – takovým, o kterém si můžete být jisti, že bude vždy střežit vaše zájmy!“ Podle jeho měřítek to nebyla žádná velká řeč, ale splnila, co se od ní očekávalo. Dokonce se ozvalo i pár jásavých výkřiků. Seskočil dolů. Legionáři nám uvolnili cestu davem a my jsme se rychle vraceli k městu. Když jsme se přiblížili k bráně, ohlédl jsem se. Lidé na okraji davu se již 17
začínali rozcházet a hledat nové rozptýlení. Otočil jsem se k Ciceronovi, abych mu blahopřál k účinnosti jeho slov, ale on se nakláněl nad škarpu u cesty a zvracel.
Takový byl stav města v předvečer Ciceronova konzu-
látu – vír hladu, fám a úzkosti, chromých válečných veteránů a zničených rolníků žebrajících na každém nároží, řádících tlup opilých mladíků, kteří terorizují obchodníky, žen z dobrých rodin, které se otevřeně prostituují před krčmami, náhlých požárů, divokých bouří, bezměsíčných nocí a psů živících se mršinami, fanatiků, věštců, žebráků, rvaček. Pompeius byl stále daleko, velel legiím na Východě, a stísněná a nejistá nálada za jeho nepřítomnosti vířila v ulicích jako říční mlha a znervózňovala všechny ještě víc. Lidé měli pocit, že se blíží jakási obrovská událost, ale nikdo neměl jasnou představu, co by to mohlo být. Noví tribuni údajně spolupracují s Caesarem a Crassem na rozsáhlém tajném plánu předání veřejné půdy městské chudině. Cicero se snažil zjistit víc, ale narážel na odmítání. Patricijové tomu hodlali rozhodně odporovat, a4 už to mělo být cokoli. Bohové byli skoupí, lidé si dělali zásoby jídla, obchody zely prázdnotou. I lichváři přestali půjčovat peníze. Pokud jde o Ciceronova spolukonzula Antonia Hybridu – hybridní Antonius: napůl člověk, napůl zvíře –, byl divoký a hloupý, jak se patří na kandidáta, který se uchází o úřad konzula ve dvojici s Ciceronovým zapřisáhlým nepřítelem Catilinou. Cicero si nicméně uvědomoval nebezpečí, jimž budou čelit, a cítil potřebu mít spojence. Proto se usilovně snažil vycházet s ním v dobrém. Jeho přístup bohužel vyšel naprázdno a já vysvětlím proč. Bylo zvykem, že oba nově zvolení konzulové v říjnu losují, aby se určilo, kterou provincii budou spravovat, až skončí 18
jejich období v úřadu. Velice zadlužený Hybrida se celým srdcem upnul na vzpurnou, avšak lukrativní Makedonii, kde bylo možné získat obrovské bohatství. Ke svému úděsu si však místo toho vylosoval pokojné pastviny Předalpské Galie, kde se nepohne ani hraboš na poli. Makedonii si vylosoval Cicero, a když byl v senátu oznámen výsledek, na Hybridově obličeji byl patrný takový výraz dětské zlosti a překvapení, že se v zasedací síni všichni prohýbali smíchy. Od té doby s Ciceronem nemluvil. Žádný div, že pro Cicerona bylo tak těžké sestavit nástupní řeč; když se vrátil od řeky a pokoušel se pokračovat v diktování, hlas se mu neustále vytrácel. Zíral do prázdna s nepřítomným výrazem a opakovaně se nahlas podivoval, proč byl chlapec takhle zavražděn a jaký význam má, že patřil Hybridovi. Souhlasil s Octaviem: nejpravděpodobnější viníci jsou Galové. Lidská obě4 rozhodně patřila k jejich kultům. Poslal vzkaz svému příteli Q. Fabiu Sangovi, který byl hlavním patronem Galů v senátu, a důvěrně se ho dotázal, jestli si myslí, že by se mohli takové ukrutnosti dopustit. Sanga mu však do hodiny poslal zpátky dost nakvašený dopis s odpovědí, že samozřejmě nikoli a že by Galy vážně urazilo, kdyby nově zvolený konzul setrvával v tak škodlivých úvahách. Cicero si povzdechl, dopis odhodil a pokusil se urovnat své myšlenky. Nemohl však dospět k ničemu logickému a krátce před západem slunce znovu požádal, aby mu přinesli pláš4 a boty. Předpokládal jsem, že se chce projít ve veřejných zahradách nedaleko domu, kam často chodíval, když sestavoval nějaký projev. Pak jsme však dorazili na vrchol kopce a on neodbočil doprava, nýbrž pokračoval k Esquilinské bráně a já si ke svému údivu uvědomil, že zamýšlí vyjít za posvátný okrsek k místu, kde se spalují mrtvoly; tomuto místu se obvykle za každou cenu vyhýbal. Prošli 19
jsme kolem nosičů s ručními kárami, kteří těsně za bránou čekali na práci, a kolem přikrčeného úředního sídla carnifexe, jenž měl jakožto veřejný kat zakázáno bydlet v areálu města. Nakonec jsme vkročili do posvátného háje Libitiny plného krákajících vran a přiblížili jsme se k chrámu. V těch dobách to bylo hlavní sídlo cechu pohřbívačů. Zde bylo možné zakoupit vše potřebné k pohřbu, od potřeb k obřadnému pomazání mrtvoly až po lůžko, na němž byla mrtvola spálena. Cicero mě požádal o peníze, šel napřed a promluvil si s knězem. Předal mu peníze a objevilo se několik oficiálních plaček. Cicero mě kývnutím ruky přivolal. „Přišli jsme právě včas,“ řekl. Jak podivně jsme museli vypadat, když jsme v zástupu přecházeli Esquilinské pole, nejprve plačky s nádobami s kadidlem, pak nově zvolený konzul a nakonec já. Všude kolem nás za soumraku tančily plameny pohřebních hranic, ozýval se nářek pozůstalých a bylo cítit odporně sladkou vůni kadidla; přestože byla silná, pach žhavé smrti zakrýt nedokázala. Plačky nás zavedly k místu, kde se nachází veřejná ustrina. Na káře tady ležela hromada mrtvol čekajících na vhození do plamenů. Tyto mrtvoly, k nimž se nikdo nepřihlásil, byly zbavené oblečení i bot; v smrti byly stejně ubohé jako předtím v životě. Přikryté bylo pouze tělo zavražděného chlapce: poznal jsem ho podle plachtoviny, do níž te< bylo pevně zašité. Když ho dva pomocníci zlehka hodili na kovovou mříž, Cicero sklonil hlavu a najaté plačky spustily obzvláš4 hlučný nářek, bezpochyby v naději na štědré spropitné. Plameny ve větru zahučely a vyšlehly a velmi rychle bylo po všem: chlapec odešel za osudem, který očekává každého z nás. Byl to výjev, na který nikdy nezapomenu. Největším milosrdenstvím, jimž nás obdařila Prozřetelnost, je určitě naše nevědomost o budoucnosti. Před20
stavte si, že bychom věděli, jak dopadnou naše naděje a plány nebo jakým způsobem nám je předurčeno zemřít – jak zničený by byl náš život! Místo toho žijeme tupě dál ze dne na den, š4astní jako zvířata. Ale všechno se nakonec musí proměnit v prach. Tomuto zákonu nemůže odolat žádná lidská bytost, žádný systém, žádný věk. Vše pod hvězdami zanikne. Nejtvrdší skála se obrousí. Přežijí pouze slova. Maje toto na mysli a s obnovenou nadějí, že možná budu žít dost dlouho, abych svůj úkol dokončil, budu nyní vyprávět pozoruhodný příběh Ciceronova roku v úřadu konzula Římské republiky a to, co se mu přihodilo v následujících čtyřech letech – v časovém období, které my smrtelníci nazýváme lustrum, ale jež pro bohy není více než okamžik.
21
( II )
N
ásledujícího dne, v předvečer inaugurace, sněžilo – hustá chumelenice, jakou normálně vídáme jen v horách. Sníh pokryl chrámy na Kapitolu jemným bílým mramorem a celé město zahalil rubášem silným jako lidská ruka. Takový přírodní jev jsem do té doby nikdy nezažil a navzdory svému vysokému věku jsem o ničem podobném neslyšel dodnes. Sníh v Římě? To určitě muselo být osudové znamení. Ale čeho? Cicero zůstával neustále v pracovně a u kamínek na uhlí dál pracoval na své řeči. Ve zlá znamení nevěřil. Když jsem vpadl dovnitř a pověděl mu o sněhu, pouze pokrčil rameny: „A co má být?“ A sotva jsem začal rozvíjet argument, že jsou-li bohové, musejí se starat o lidi, a starají-li se o lidi, musejí nám posílat znamení o své vůli, Cicero mě se smíchem přerušil: „Bohové vzhledem ke svým schopnostem, neporovnatelným se schopnostmi smrtelníků, by určitě dokázali najít srozumitelnější prostředky komunikace než sněhové vločky. Proč by nám neposlali dopis?“ Obrátil se zpátky k psacímu stolu, potřásl hlavou a přidušeně se zasmál mé důvěřivosti. „Opravdu, Tirone, běž si za svými povinnostmi a dohlédni, a4 mě už nikdo neruší.“ Pokáraný jsem odešel, zkontroloval jsem přípravu inauguračního procesí a pak jsem se věnoval Ciceronově korespondenci. V té době jsem byl Ciceronovým tajemníkem už šestnáct let a neexistoval žádný aspekt jeho života, veřejného ani soukromého, se kterým bych nebyl 22
