Pùvodní práce
P S Y CH I A T R I E ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4
PØED DVACETI LETY ZEMØEL VOJTÌCH ADALBERT KRÁL, PRÙKOPNÍK PSYCHOGERIATRIE A JEJÍ ZAKLADATEL V KANADÌ VOJTECH ADALBERT KRAL, A PIONEER OF PSYCHOGERIATRICS AND ITS FOUNDER IN CANADA DIED TWENTY YEARS AGO PAVEL ÈECH Kabinet dìjin lékaøství, Univerzita Karlova v Praze – 3. lékaøská fakulta
SOUHRN Vojtìch Adalbert Král se narodil 5. února 1903 v Praze jako potomek starého židovského rodu. Vystudoval na nìmecké univerzitì v Praze 1927 a pùsobil tu na psychiatrické klinice (od 1935 jako soukromý docent) až do „arizace“ univerzity 1939; v letech 1942–1945 byl vìznìn v terezínském ghettu. Po osvobození pracoval v soukromém sanatoriu nervových a duševních chorob v Praze-Veleslavínì; po komunistickém pøevratu (1948) odešel do Kanady (1949), kde pùsobil jako lektor (1952), pozdìji jako mimoøádný profesor (1960) na McGillovì univerzitì v Montrealu a posléze jako klinický profesor psychiatrie na Západoontarijské univerzitì ve mìstì Londonu (1972–1988). Vybudoval první mnohooborovou geriatrickou kliniku a publikoval mnoho významných prací o mozkomíšním moku, schizofrenii, neurotropní medikaci, chronickém stresu, relokaèním syndromu, poruchách pamìti ve stáøí (benigní staøecká zapomìtlivost, Alzheimerova choroba), o depresi, o sexuálních problémech stáøí. Prùkopník psychogeriatrie a její zakladatel v Kanadì zemøel 7. èervna 1988. Klíèová slova: dìjiny lékaøství, pamìś (poruchy), psychogeriatrie, stáøí, stres, životopis
SUMMARY Vojtech Adalbert Kral was born on February 5, 1903 in Prague, Bohemia (now Czech Republic), as a descendant of an old Jewish family. He graduated from the German University of Prague in 1927 and worked there at the Department of psychiatry (as Associate Professor since 1935) until the „aryanization“ of the university in 1939; in the years 1942-1945, he was imprisoned in Theresienstadt ghetto. After liberation, he worked in a private sanatorium for mental diseases in Prague; after the communist takeover (1948), he left for Canada (1949) where he served as a lecturer (1952), later as an Associate Professor (1960) at McGill University in Montreal and ultimately as Clinical Professor of Psychiatry at the University of Western Ontario in London (1972-1988). He built the first multidisciplinary clinic in geriatrics and published many important papers on cerebrospinal fluid, schizophrenia, neurotropic medication, chronic stress, relocation syndrome, memory dysfunction in senescence (benign senescent forgetfulness, Alzheimer disease), depression, sexual problems in old age. The pioneer of psychogeriatrics and their founder in Canada died on June 7, 1988. Key words: biography, history of medicine, memory disorders, old age, psychogeriatrics, stress Èech P. Pøed dvaceti lety zemøel Vojtìch Adalbert Král, prùkopník psychogeriatrie a její zakladatel v Kanadì. Psychiatrie 2008; 12(4): 189–196.
7. èervna 1988 zemøel v izraelském Jeruzalémì na selhání srdce èlen Královské spoleènosti psychiatrù Velké Británie (Merskey, 1989), Americké psychiatrické asociace, Americké akademie pro neurologii, Americké geriatrické spoleènosti, Kanadské lékaøské asociace, Kanadské psychiatrické asociace, Kanadské neurologické spoleènosti, Québecké psychiatrické asociace, Montréalské lékaøsko-chirurgické spoleènosti, Montréalské klinické a dalších spoleèností (Who’s Who 1968), èestný pøedseda Ontarijské psychogeriatrické asociace a klinický emeritní profesor psychiatrie na Západoontarijské univerzitì, nositel Allanovy ceny, Zlaté medaile Americké geriatrické spoleènosti, Výroèní ceny Amerického støediska pro ambulantní pacienty a Èestné ceny Ontarijské psychogeriatrické asociace (Merskey, 1989), znamenitý kanadský psychiatr s podivným pøíjmením Král a ještì k tomu Vojtìch.
Jeho život se uzavøel bìhem jedné z návštìv zemì, kde o 42 let døíve ztratil bratra a odkud pramenila víra jeho pøedkù. Narodil se však v Èechách a tady lze ty pøedky sledovat do hloubi staletí. Rodová tradice dodnes opatruje povìst o èeské protestantské rodinì Královì, která po Bílé hoøe pøedešla nucenému vstupu do øímskokatolické církve tím, že pøijala židovskou víru (Kral, 2004); povìst zùstává nedoložena, zato fakta nalezená v èeských archivech pøíslušnicí rodu, dnes v Mnichovì žijící Dr. Michaelou Královou (Kral, 2004), skládají poutavou ságu – jakési ilustrované dìjiny Židù v Èechách a na Moravì v mìøítku jedné rodiny: Mìsteèko Pacov na Pelhøimovsku leží v pahorkaté krajinì s drsným podnebím a neúrodnou pùdou. Jeho obyvatelstvo se odedávna živilo soukenictvím a obchodem
189
Pùvodní práce
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4
RODOKMEN VOJTĚCHA ADALBERTA KRÁLE (od Marka Bernarda po prastrýce Marka Krále podle nálezů Dr. Michaely Králové, od děda Adalberta Krále k současnosti doplněno autorem z dostupných matrik)
Marek Bernard Δ a.1734 Pacov
OO
Volf Marek ∗ 1697/8 Pacov
Rozina ∗ 1724? Pacov
Izrael/Jáchym KRÁL ∗ 1728/9 Pacov
Cheile/Amálie KRÁLOVÁ Pacov
OO
Michael KRÁL Pacov
OO
Jakub KRÁL ∗ 1790 Pacov Δ 1836 Pacov
∗ OO Δ a. p.
?
OO
Zuzana ?
Samuel KRÁL Pacov
Terezie BRIEOVÁ z Polné
Běta/Alžběta ∗ 1707?
Golda KRÁLOVÁ ∗ 1790? Pacov
Volf KRÁL Pacov
Karl NEUMARK Mor. Ostrava
Adalbert KRÁL ∗ 1817 Pacov
Marek KRÁL ∗ a.1817 Pacov
OO
Vally THIEBERGEROVÁ
Käthe NEUMARKOVÁ ∗ 1909 M. Ostrava Δ p. 1988
OO
OO
Adalbert KRÁL ∗ 5. 2. 1903 Praha Δ 7.6.1988 Jeruzalém
se suknem, na nìmž se tu už v 16. století podíleli židovští øemeslníci a kupci; jejich nejstarší jmenovitý výèet v Pacovì – z let 1635–1655 – podává Berní rula bechyòského kraje: mezi jedenácti sty Pacovanù uvádí pìt dospìlých mužù (z toho dva otce rodin) a pìt chlapcù starších deseti let (Matušíková, roku 2002). Potomkem nìkterého z nich byl asi kramáø Marek Bernard (totiž Marek, syn Bernardùv),
190
Moritz LÖWY z Úbočí
Kateřina PACHNEROVÁ
OO Paulina Samuel LÖWYOVÁ KRÁL ∗ 1879 Zádub ∗ 1864 Pacov Δ p.1969 Δ 1937 Praha
Izák KRÁL Pacov
Samuel KRÁL ∗ 1796 Pacov
Volf KRÁL ∗ 1793 Pacov
Enoch OO Rozálie PACHNER LEDEREROVÁ Pacov z Jeníčkovy Lhoty Josef KRÁL ∗ 1813 Pacov
Ester/Judita ∗ 1732/3 Pacov
Baruch/Bernard OO Klára/Anna KRÁL ? ∗ p.1728/9 Pacov Δ 1793? Pacov
OO Ester/Tereza Marek ULLMANNOVÁ KRÁL z Brtnice ∗ 1762? Δ 1805 Pacov
narození sňatek úmrtí před po
Ignatz LÖWY ∗ 1876 Zádub Δ?
Abraham/Izák ∗ 1741? Pacov
Jonáš KRÁL Pacov
Barbora KRÁLOVÁ Pacov
Terezie KRÁLOVÁ ∗ 1805 Pacov
OO
Sofie BECKOVÁ z Dolní Bělé
Maxmilian LÖWY ∗ 1875 Zádub Δ 1948 M. Lázně
František KRÁL ∗ 30. 11. 1904 Praha Δ 3. 8. 1946 Palestina
pacovský rodák, který 1701 od vrchnosti pøevzal do dìdièného pachtu novì postavený dùm na Varhaníkovì gruntu (SOkAP Pacov 5:5). V letech 1726 a 1727 byl k omezení pøirozeného pøírùstku židovského obyvatelstva stanoven numerus clausus 8541 rodin v Èechách a 5106 na Moravì. Jeho
P S Y CH I A T R I E ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4
plnìní zajišśoval tzv. familiantský zákon, který každému tehdy ženatému nebo ovdovìlému otci židovské rodiny pøiznal inkolát a místo familianta s právem pobytu v zemi; po smrti familianta získal jeho místo a èíslo inkolátu nejstarší syn a jen ten se tu smìl oženit – všem ostatním synùm zbývalo buï odejít, nebo se neženit, neboś porušení familiantského zákona bylo trestáno bièováním a vypovìzením ze zemì (Pìkný, 1993). Familiantem byl i Marek Bernard. Když 1733 pøepsal dùm na svého syna Volfa Marka a jeho ženu Bìtu (SOkAP Pacov 6:1) a zemøel, stal se familiantem tento syn, který obchodoval „s každým a se vším“, zejména s plátnem. Volf Marek pøepsal 1750 dùm na prvorozeného syna Izraela neboli Jáchyma Volfa a jeho nevìstu Zuzanu s podmínkou, že zbytek rodiny podrží polovinu domu a Jáchym své sourozence vyplatí; 1759 pak Volf Marek doplnil zápis dovìtkem, že nesplní-li Jáchym onu podmínku, pøipadne dùm otci nebo tomu synovi, který peníze sežene – Jáchym totiž stále neplatil. Horší však bylo, že dosud nepøivedl na svìt mužského potomka: bez toho by rod úøednì vymøel. Tak se 1762 zrodila nestandardní oprava: pøíštím familiantem nebude Jáchym, nýbrž druhorozený Baruch èili Bernard Volf; na jedno familiantské místo se tak navzdory zákonu podaøilo založit postupnì dvì rodiny, když Bernard získal úøední svolení ke sòatku se zámožnou nevìstou Klárou, pøinášející vìnem 800 zlatých. A hned se jim narodil syn; ironií osudu vzápìtí Zuzana po 12 letech marného èekání porodila Jáchymovi dva chlapce za sebou, jenže bylo už pozdì. Aby v takto zatíženém vztahu mohly obì rodiny vedle sebe žít, zavázali se Bernard s Jáchymem 1764 pod hrozbou pokuty ètyø zlatých, že nepøekroèí bratrùv práh, nebudou si pøetahovat zákazníky a nebudou vyhazovat svùj odpad pøed bratrovy dveøe. Jáchym Volf mìl tøi dìti a obchodoval se skopovicemi a peøím; Bernard Volf mìl dìtí šest, obchodoval s vlnou a skopovicemi a platil pìtkrát vyšší danì; obchodnické štìstí ho však opustilo, upadl do platební neschopnosti a 1788 byl rodný dùm vydražen (Kral, 2004). V soupisu Židù z roku 1793 je Bernard oznaèen jako „bankrotirter Handlsjude“ živící se podomním obchodem (Marek et al., 2003).
Pùvodní práce 1812 obdržel 22letý Jakub Král úøední svolení ke sòatku s Terezií Brieovou z Polné (NA HBF XV) s vìnem 1500 zlatých; 1815 byl na nìho pøepsán rodný dùm a do roku 1817 se stal otcem tøí synù – Josefa, Marka a Adalberta (Kral, 2004). V témže roce patrnì vinou nedobytného dlužníka zabøedl se svým vlnaøským obchodem do velmi vážných finanèních tìžkostí, z nichž se už hospodáøsky nezotavil (SOkAP Pacov 28,36). V trvalé hmotné nouzi pøivedla jeho žena Terezie do roku 1829 na svìt sedm dìtí. 1836 zemøel Jakub Král na „mrtvici“ a dluhy ve výši témìø 4000 zlatých splácela rodina následujících sedm let. Až 1843 mohli Jakubovi synové pøevzít pozùstalost a zajistit matce Terezii do konce života „volný a teplý byt a spoleènou stravu“. 1844 dostal nejstarší syn Josef úøední svolení ke sòatku. Druhorozený Marek byl bez prostøedkù a živil se jako vetešník, pozdìji vedl podomní obchod s kùžemi (Kral, 2004); tak jako mnozí z tìch, jimž familiantský zákon bránil založit úøednì platnou rodinu, oženil se tajnì, aby v ,divokém manželství‘ èili ,konkubinátu‘ plodil nemanželské dìti (Pìkný, 1993): nejpozdìji 1841 uzavøel tajný sòatek s Terezií, vnuèkou Jáchyma Krále, kterému Markùv pradìd Bernard kdysi pøebral familiantské místo (i Terezie sama byla plodem ,konkubinátu‘ Jáchymova syna Samuela Krále s Terezií Lustigovou z Tuèap). Aby dìti mohly nosit otcovo pøíjmení, zamlžovaly jejich nelegitimitu vìdomé nedostatky v matrièních zápisech, což se stalo jevem tak èastým (Nesládková, 1999), že guberniální øád z 28. února 1845 naøídil tyto nedostatky soustavnì odstraòovat (Kukánová a Matušíková, 1992); a tak v záznamu narození Markova syna Jakuba 1843 je pùvodnì zapsané pøíjmení matky „Kral“ dodateènì pøeškrtnuto a opraveno na „Lustig“ (NA HBMa 1502). Familiantský zákon sprovodila ze svìta teprve Stadionova ústava ze 7. bøezna 1849, zaruèující všem obèanùm rovnoprávnost a svobodu víry; 4. èervence 1849 byli Marek a Terezie úøednì oddáni a jejich syn Jakub dodateènì prohlášen za manželské dítì (NA HBMa 1502).
Až dosud vládla libovùle uvádìt na prvním místì tu židovské, tu zase asimilaèní jméno, na druhém místì pak jednou jméno otcovo, jindy zase jméno místa pùvodu: Baruch Wolf, Bernard Wolf, Baruch Pacovský i Bernard Pacovský byl jeden a týž èlovìk. Zákon z roku 1787 proto každému Židovi pøedepsal stálé nìmecké pøíjmení; a to, které tehdy zaèali užívat bratøi Jáchym a Bernard, synové Volfa, syna Markova, v písemné podobì nìmecky vyhlíželo: „Krall“ (Marek et al., 2003; Kral, 2004) pøipomíná apelativum „Kralle“, tj. „dráp“; brzy však už oni i jejich potomci psali jen „Kral“ nebo „Král“.
Markùv mladší bratr Adalbert Král byl už starostí o legitimitu ušetøen; se zákonnou manželkou Kateøinou, dcerou Enocha Pachnera z Pacova a jeho ženy Rozálie Ledererové z Jeníèkovy Lhoty u Tábora, pøivedl manželského syna Samuela do nové doby: Samuel Král se narodil v Pacovì 19. kvìtna 1864 (NA HBMa 1504) a tøi roky nato tzv. „prosincová ústava“ potvrdila obèanùm rovnost pøed zákonem, osobní svobodu, svobodu vyznání, stìhování i zamìstnání. Samuel se pustil do svìta, vystudoval práva a usadil se v Praze; advokátní kanceláø mìl na Václavském námìstí 15 (Adresáø 1901), byt v Krakovské 22 (Adresáø 1901), po sòatku s Paulinou Löwyovou ve Štìpánské 41 (NA HBMa 2565) a pozdìji bydlel s manželkou a syny Adalbertem a Františkem v Mezibranské 3 (Adresáø 1907).
1788 získal Bernardùv prvorozený syn Marek Král úøední svolení k sòatku s Ester alias Terezou Ullmannovou z Brtnice; jeho bratøi Volf, Izák a Jonáš zùstali podle familiantského zákona svobodni (Marek et al., 2003). S pomocí vìna své ženy koupil Marek 1790 zpìt èást rodného domu a po otcovì smrti kolem 1793 i podíl, který pøedtím strýc Jáchym prodal do cizích rukou; vrátil tak rodinì vlastnictví celého domu. Když 1805 ve vìku asi 43 let zemøel, zbylo tu pìt nezletilých dìtí – Jakub, Golda alias Kateøina, Volf, Samuel a Terezie, jinak Rozálie; obchodu s vlnou se ujala vdova Tereza (Kral, 2004).
Advokátova žena Paulina rozená Löwyová pøišla na svìt 21. prosince 1879 v Zádubu (Hohendorf) na Chebsku; její matka Sofie rozená Becková pocházela z Dolní Bìlé (Böhmisch-Neustadtl) (NA HBMa 1171) nedaleko Plznì, otec Moritz Löwy ze vsi Úboèí (Amonsgrün) (NA HBMa 1171) u Lázní Kynžvart. Paulinì se dostalo základního vzdìlání v Berlínì, marnì však snila o studiu lékaøství, kdežto starší bratr, v Zádubu 5. ledna 1875 narozený Maxmilian (NA HBMa 1171), jinak obvykle Max (Fischer, 1933; Sturm, 1984, Hyndráková et al., 1996; Hlaváèková a Svobodný,
191
Pùvodní práce 1998) Löwy, vystudoval v Praze nìmecké novomìstské gymnázium s maturitou 1893 i nìmeckou lékaøskou fakultu, kde byl promován 24. února 1900 (Hlaváèková a Svobodný,
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4
1998); v letech 1901–1909 pracoval na I. lékaøské klinice a na psychiatrické klinice nìmecké lékaøské fakulty v Praze, pøitom od roku 1902 až do zaèátku první svìtové války
Obrázek 3: Vila Voraèických z Pabìnic, Královo bydlištì na psychiatrické klinice (Ke Karlovu 13 / 460a, Praha 2), portál.
Obrázek 1: Dùm U bílého lva, bývalé nìmecké gymnázium (Štìpánská 19/ 652, Praha 1), portál.
Obrázek 2: Zápis maturity, rigoróz a promoce Adalberta Krále (Archiv UK, Nìmecká lékaøská fakulta, hlavní protokol rigoróz).
192
Obrázek 4: Jubilejní (dnes Jeruzalémská) synagoga, místo sòatku Adalberta a Käthe (Jeruzalémská 5 / 961, Praha 1).
P S Y CH I A T R I E ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4
pùsobil zároveò sezónnì jako odborný lékaø pro psychiatrii a neurologii v Mariánských Lázních; 1903–1914 byl soudním znalcem u krajského soudu v Chebu, 1904–1905 pracoval v pražské Kupecké nemocnici, 1912–1914 jako neurolog v Heluánu u Káhiry (Hlaváèková a Svobodný 1998). Celou první svìtovou válku (1914–1918) odsloužil v Rusku, Písku, Tiranì a Praze (Hlaváèková a Svobodný, 1998) jako plukovní lékaø a byl nìkolikrát vyznamenán (Hyndráková et al., 1996). Po obhajobì habilitaèního spisu Zur Behandlung der Psychotraumatiker des Krieges im Kriege und nach Friedensschluss (Hlaváèková a Svobodný, 1998) potvrdil první èeskoslovenský ministr školství a národní osvìty Gustav Habrman 21. èervna 1919 jeho soukromou docenturu (AUK NLF OS). Za první republiky pùsobil Max Löwy vždy v létì jako lázeòský lékaø a neurolog v Mariánských Lázních a v zimì na psychiatrické klinice v Praze (Hyndráková et al., 1996); v roce 1924 byl ustanoven mimoøádným profesorem psychiatrie a neurologie (AUK NLF OS). Bibliografie Löwyho spisù z oblasti psychiatrie, psychoanalýzy, neurologie i balneologie èítá 64 položek (Hyndráková et al., 1996) vèetnì prací Die Aktionsgefühle (1908), Demens-Prozesse und ihre Begleitpsychosen (1910), Ueber den Querulantenwahn (1910), Der halluzinierte Namensanruf mit und ohne Beachtungswahn (1911), Subakute Raucherparanoia (1911), Ueber Wahnbildung (1922), Dementia praecox, intermediäre psychische Schicht und Kleinhirn-Basalganglien-Stirnhirnsysteme (1923), Balneotherapie der Psychosen (1926), Versuch einer motorischen Psychologie (1928/29), Psychologische Bemerkungen zu Goethes Farbenlehre (1933) èi Ueber den Zahleneinfall (1934). Vydával Zeitschrift für wissenschaftliche Bäderkunde (Hlaváèková a Svobodný 1998). S tímto vzorem lékaøe a vìdce pøed oèima vyrùstal jeho synovec Adalbert Král. Narodil se 5. února 1903 ve Štìpánské ulici è. 41/642 (NA HBMa 2565) v rodinì vyznávající reformní judaismus, v níž všichni vládli obìma zemskými jazyky, v praktickém životì však upøednostòovali nìmèinu (Merskey, 1989) a v tomto jazyce nabyl také Adalbert svého vzdìlání: nìmecké gymnázium v rodné Štìpánské ulici absolvoval maturitou 17. èervna 1921, nìmeckou lékaøskou fakultu v Praze vystudoval v letech 1921–1927; promován byl 14. bøezna 1927 (AUK NLF Rig.). V následujících letech – s výjimkami delších studijních pobytù v Curychu (1930), v Mnichovì (1931) a ve Vídni (1933) – bydlel v domì è. 13/460 v ulici U Karlova (dnes Ke Karlovu) v Praze II (NA HBMa 2731) a pracoval (ve školních letech 1929/30 až 1937/38 støídavì jako tøetí a druhý asistent) na pražské nìmecké psychiatrické (od 1932/33 psychiatricko-neurologické) klinice (Hlaváèková a Svobodný, 1998) do roku 1928 pod profesorem Otto Pötzlem (Hlaváèková a Svobodný, 1998), jehož doménou byly organické choroby a neuropsychologická poškození mozku (Lauter, 1991), a po jeho odchodu do Vídnì pod profesorem Eduardem Gamperem (Hlaváèková a Svobodný, 1998), který zkoumal pøedevším anatomii a funkci mozkového kmene a objevil zmìny na corpora mamillaria pøi Korsakovovì psychóze (Lauter 1991); tento vynikající vìdec a pøítel kolegù z èeské univerzity (Vondráèek, 1977) se naneštìstí 20. dubna 1938 ve vìku 51 let utopil v automobilu po pádu do Walchensee (Vondráèek, 1977; Hlaváèková a Svobodný, 1998).
Pùvodní práce Poté, co byl jmenován soudním znalcem (1934) (Merskey, 1989) a habilitoval se pro psychiatrii a neurologii (1935) (Hlaváèková a Svobodný, 1998), oženil se èerstvý soukromý docent Král s kolegyní Kateøinou Neumarkovou, 5. prosince 1909 v Moravské Ostravì narozenou (AUK NLF MD, NA HBMa 2731) dcerou tamního otorinolaryngologa (Merskey, 1989) Karla Neumarka (AUK NLF MD, NA HBMa 2731) a Vally (AUK NLF MD, NA HBMa 2731) rozené Thiebergerové (NA HBMa 2731). Käthe – pouze tuto podobu má její jméno v rigorózním protokolu (AUK NLF Rig.) i v matrice doktorù nìmecké lékaøské fakulty (AUK NLF MD) – vstoupila do Králova života poèátkem 30. let, kdy jako medièka provádìla na klinice výzkum mozkomíšního moku a stala se jeho studentskou asistentkou (Merskey, 1989); 30. èervna 1934 byla na nìmecké lékaøské fakultì v Praze promována (AUK NLF MD, AUK NLF Rig.) a 15. srpna 1935 se tato „lékaøka na Vinohradech“ s adresou v Bìlehradské 60 za Alberta Krále provdala: v Jubilejní synagóze v Jeruzalémské ulici je oddal zastupující vrchní pražský rabín Deutsch; svìdky byli oba otcové – JUDr. Samuel Král, tehdy advokát v Praze I, Skoøepka 9, a MUDr. Karel Neumark, dosud pùsobící v Moravské Ostravì (NA HBMa 2731). Už za druhé republiky zdecimovala pražská nìmecká univerzita øady svých uèitelù radikální arizací, daleko nejcitelnìji na lékaøské fakultì, kterou museli opustit 2 øádní a 13 mimoøádných profesorù, 26 docentù a 2 lektoøi (Míšková, 2002). Pro židovský pùvod rezignoval 25. ledna 1939 i profesor Max Löwy (Hlaváèková a Svobodný, 1998); z téhož dùvodu musel z univerzity odejít i docent Adalbert Král (Míšková, 2002) a živil se pak soukromou praxí (Lauter, 1991). Pøišel 15. bøezen 1939; do ètvrt roku poté podléhalo 120 000 protektorátních Židù a „židovských míšencù“ norimberským rasovým zákonùm se spoustou zvrhlých zákazù navštìvovat školy, restaurace, divadla, chodit do lesa, chovat domácí zvíøata, kupovat noviny atd., od záøí 1941 byli povini nosit Davidovu hvìzdu s nápisem „Jude“, brzy nato nesmìli konat veøejné bohoslužby. Do konce roku 1941 se smìlo vystìhovat 25 000 ožebraèených šśastlivcù; zbývajících 100 000 lidí zùstalo v èeskomoravské pasti, z níž jediná cesta vedla na smrt: do 26. ledna 1945 odvezlo 130 deportaèních transportù víc než 80 000 obèanù protektorátu vìtšinou nejprve do sbìrného prùchozího tábora v Terezínì, kam smìøovaly i mnohé transporty z rùzných koutù okupované Evropy. Terezínským ghettem tak prošlo celkem pøes 140 000 mužù, žen a dìtí 53 národností. 17 000 z nich tu pøežilo až do osvobození, 33 000 tu zemøelo a témìø 90 000 bylo døíve èi pozdìji dalšími 63 transporty dopraveno do vyhlazovacích táborù v Polsku, kde se 3500 z nich dožilo osvobození (Chládková, 1991; Pìkný, 1993; Huppert a Drori, 2005). 7. kvìtna 1942 odvezl transport „At“ z Prahy do Terezína (Kárník a Brod, 1995; Hyndráková et al., 1996; Hlaváèková a Svobodný, 1998) pøesnì tisíc osob (Kárník a Brod, 1995); mezi nimi byli i manželé Max Löwy a jeho žena Paula (Kárník a Brod, 1995), za svobodna Scheierová, narozená 17. ledna 1883 v Katovicích (Hyndráková et al., 1996). Z té tisícovky pak 953 lidí zahynulo èi bylo zavraždìno v Tere-
193
Pùvodní práce zínì, pøi dalších transportech, ve vyhlazovacích táborech nebo na pochodech smrti; konce války a osvobození se doèkalo jen 47 lidí (Kárník a Brod, 1995). Urèitou nadìji na pøežití mìly mezinárodnì proslulé osobnosti i s rodinami, pokud byly na vlivnou pøímluvu zaøazeny do kategorie tzv. prominentù – tìm bylo poskytováno samostatné ubytování, kontrola zdravotního stavu a velmi nejistá ochrana pøed dalšími transporty (Hyndráková et al., 1996; Míšková, 2002). K terezínským prominentùm patøili i manželé Löwyovi (Hyndráková et al., 1996; Míšková, 2002) a oba v terezínském ghettu pøežili celé tøi roky až do osvobození (Hyndráková et al., 1996); profesor Löwy zemøel pak 16. ledna 1948 v Mariánských Lázních (Hlaváèková a Svobodný, 1998; Hyndráková et al., 1996). V rovné tisícovce pasažérù transportu „Ck“ putovali 22. prosince 1942 z Prahy do Terezína Adalbert a Käthe Královi (Kárník a Brod, 1995). Na malé ploše ghetta se tehdy tísnilo už bezmála 60 000 lidí (Chládková, 1991; Pìkný, 1993; Huppert a Drori, 2005), mìsíènì jich až 4 000 umíralo (Huppert a Drori, 2005; Chládková, 1991) a lékaøù tu nikdy nebylo dost, do transportù na východ však mizeli jako ostatní. Otázkou èasu byla i deportace manželù Králových, kteøí na rozdíl od Löwyových mezi prominenty nepatøili. Adalbertova funkce vedoucího infekèního oddìlení nemocnice (Lauter, 1991) na tom nic nemìnila. Pøíkaz hlásit se do transportu pøišel v øíjnu 1943. Už mìli sbaleno povolené minimum na cestu, když vìznitelé náhle pøíkaz zrušili – z jediného dùvodu: v Terezínì propukla epidemie encefalitidy a nacisté se báli, aby nepronikla i do jejich øad; uznávaný odborník Král tu byl náhle nepostradatelný (Merskey, 1989). Nezapøel v sobì bytostného vìdce: podrobnì zaznamenával prùbìh epidemie i jednotlivých pøípadù nemoci a poznámky schovával pod prkny v podlaze lazaretu (Merskey, 1989). Jedna ze 140 lékaøských pøednášek, které v rámci obdivuhodného vzdìlávacího programu terezínské mládeže zaznìly v roce 1944, mìla název Heutiger Stand der Encephalitis-Frage, Bericht über den Verlauf der hiesigen Encephalitis-Epidemie; pøednesl ji právì on (Makarova, 1998). Od 20. dubna 1945 pøivezly evakuaèní transporty z vyhlazovacích táborù 15 000 zbìdovaných a zavšivených vìzòù a Terezín zachvátila epidemie skvrnivky (Merskey, 1989; Chládková, 1991; Huppert a Drori, 2005). 3. kvìtna pøevzal Paul Dunant ghetto a Malou pevnost pod ochranu Èerveného køíže, 5. kvìtna se vytratili pøíslušníci SS, 8. kvìtna projely Terezínem na Prahu tanky Rudé armády, ta se zde 10. kvìtna chopila vlády a 14. kvìtna vyhlásila dvoutýdenní karanténu (Chládková, 1991; Huppert a Drori, 2005); manželé Královi však i potom dobrovolnì zùstali v ghettu a peèovali o zbylé nemocné až do srpna 1945; Terezín pak opustili mezi posledními (Merskey, 1989). Královo pøedváleèné pracovištì – Nìmecká univerzita v Praze – bylo mezitím zrušeno a on se stal øeditelem soukromého sanatoria nervových a duševních chorob (Who’s Who, 1968; Hanzlíèek, 1977; Merskey, 1989) ve Veleslavínì (Merskey, 1989), po komunistickém pøevratu 1948 bylo však sanatorium pøeorientováno na léèbu tuberkulózy; Adalbert pak provozoval soukromou praxi (Merskey, 1989) ve Štìpánské 18 (Telefonní seznam, 1948). Tehdy se v Praze objevil pracovník Asociace OSN pro pomoc a obnovu (UNRRA) Philip Stuchen, který se o Královi dovìdìl od terezínských vìzòù, s nabídkou kanadských víz pro oba manžele (Merskey, 1989). Ti se však neodvážili pøevzít je
194
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4
v Praze, a tak pod záminkou úèasti na sjezdu odjeli nalehko do Francie a tøi mìsíce èekání na víza tam pøežili díky hmotné podpoøe od Albertovy vzdálené sestøenice z New Yorku. Pøes Atlantický oceán se pak dostali jako pasažéøi turistické tøídy na dosluhující slavné lodi Aquitania; když dopluli do Halifaxu v Novém Skotsku, zdržovala se právì v nedalekém Monctonu Kateøinina sestøenice Dr. Marianna Österreicherová a poskytla jim vydatnou finanèní pomoc (Merskey, 1989). V Montréalu se Adalbert hned 1949 jako stipendista nadace Lady Davisové zapojil do výzkumu (Who’s Who, 1968), zatímco Käthe pracovala v nemocnici jako ústavní oftalmolog (Merskey, 1989). S kanadským osvìdèením odbornosti v neurologii i psychiatrii se Král stal 1952 lektorem na McGillovì universitì a konzultantem pro Židovskou všeobecnou nemocnici a Maimonidesùv domov pro pøestárlé (Merskey, 1989), od 1958 také pro Verdunskou protestantskou nemocnici (Hanzlíèek, 1977). Od 1960, kdy byl jmenován mimoøádným profesorem psychiatrie McGillovy univerzity (Who’s Who, 1968; Hanzlíèek, 1977), pracoval jako psychiatr v Královské Viktoriinì nemocnici v Montréalu (Who’s Who, 1968; Hanzlíèek, 1977). V Židovské všeobecné nemocnici McGillovy univerzity vybudoval a témìø 20 let øídil první mnohooborové psychogeriatrické pracovištì na svìtì (Merskey, 1989). Už v Praze po návratu z Terezína zaèal místo nìmeckého jména Adalbert užívat èeského ekvivalentu Vojtìch a nikdy jej neodložil ani za moøem. V odborném svìtì však byl už zaveden jako Adalbert, podepisoval se tedy „Vojtìch Adalbert Král“. 1972 se rozlouèil s Montrealem a odešel na Západoontarijskou univerzitu ve mìstì London, kam ho pozval jeho žák a nyní vedoucí tamní katedry psychiatrie Dr. G. F. D. Heseltine (Merskey, 1989). Král byl jmenován klinickým profesorem a do konce života tu zùstal jako emeritus (Merskey, 1989); pokraèoval ve výzkumu a výuce psychogeriatrie, pùsobil jako konzultant ve tøech tamních nemocnicích a pøi ètvrté (Nemocnice sv. Josefa) vybudoval geriatrickou polikliniku (Merskey, 1989); úzce spolupracoval se skupinou pro výzkum demence, ustavenou na univerzitì 1977 (Merskey, 1989). Vìk ponìkud ubral jen jeho pracovnímu tempu, ne však pronikavosti úsudku, svìdomitosti diagnostiky ani pozornosti vùèi pacientùm (Merskey, 1989); takový zùstal Adalbert Vojtìch Král až do jara 1988, kdy odcestoval do Izraele ke hrobu bratra Františka a tam mu selhalo srdce (Merskey, 1989). Publikoval pøes 180 odborných èlánkù a knižních statí (Merskey 1989). Pøedmìtem raných prací je mozkomíšní mok od kazuistiky k Weil-Kafkovì reakci (1928) pøes øadu biochemických publikací se Z. Starym a R. Winternitzem o rovnováze elektrolytù (1929) až po samostatné práce o izoaglutininech v likvoru (1931) a pozdìjší studie o obsahu železa v likvoru pøi rùzných psychotických stavech (1951, 1952, obì s H. E. Lehmannem). V sérii èlánkù o schizofrenii (Experimentell-biologische Untersuchungen zum Schizophrenieproblem I-IV. Zschr Ges Neurol Psychiatry 1933-1935) prokázal s E. Gamperem toxicitu mozkomíšního moku schizofrenních pacientù pro myši a dospìl k pøesvìdèení o biologické podstatì schizofrenie a o potøebì studia biologického základu duševních nemocí. V letech 1947–1949 se vracel
P S Y CH I A T R I E ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4
k epidemii encefalitidy v terezínském ghettu (An epidemic of encephalitis in the concentration camp Terezin (Theresienstadt) during the winter 1943–1944. J Nerv Ment Dis 1947;105:403-417, podobný èlánek otiskl i v Èasopisu lékaøù èeských 1948). Celoživotní zaujetí otázkami neurotropní léèby se zraèí v pracích o specifické (1933) i nespecifické (1934) terapii neurosyfilidy, o inzulinové léèbì alkoholové psychózy (1937), o zkušenostech s léèbou migrény dihydroergotaminem ve veleslavínském sanatoriu (Praktický lékaø, 1948), o úèincích biotinu (1951), plexonalu (1954), imipraminu (1960), thioridazinu (1961), androgenù (1961), prokainu (1962), RNA (1967), uridinu (1968), fyzioterapie (1968), vitaminu B12 a kyseliny listové (1970) a antikoagulancií (1972), o léèbì staøeckých depresí (1972, 1976). Psychiatrický výzkum tìžkého chronického stresu (Psychiatric observations under severe chronic stress. Am J Psychiatry 1951;108:185-192) soustøedil pozdìji na nejvyšší vìkovou kategorii (Stress reactions in old age. Laval Med 1967;38:561-566) a na relokaèní syndrom (Stress reactions resulting from the relocation of an aged population. Can Psychiatr Assoc J 1968;13:201-209, s B. Gradem a J. Berensonem). Od rané práce o patogenezi a psychopatologii amnestického syndromu po traumatech lebky (Zschr Ges Neurol Psychiat 1933;149:134-175, s R. Kleinem) dospìl pøes srovnávací studie syndromu pøi rùzných organických stavech k jeho rozvoji u starcù (Senescent memory decline and senile amnestic syndrome. Am J Psychiatry 1958;105:361-362); poruchy pamìti ve stáøí se staly jeho velkým tématem (Types of memory dysfunction in senescence. Psychiat Res Rep Am Psychiat Ass 1959;11:3040); první popsal benigní staøeckou zapomnìtlivost jako
Pùvodní práce všeobecný jev pokroèilejšího vìku, který nutno rozlišovat od senilní demence (Senescent forgetfulness: benign and malignant. Can Med Ass J 1962;86:257-260) typu Alzheimerovy nemoci, jíž také vìnoval øadu významných prací (The electroencephalogram in advanced senile dementia. J Am Geriatr Soc 1967;15:415-426, s H. F. Muellerem; A new definition of Alzheimer´s disease: a hippocampal dementia. Lancet 1985;1:14-16, s kol.); posléze studoval vztah mezi senilní demencí a depresí (Depressive Pseudodemenz und senile Demenz vom Alzheimer-Typ. Nervenarzt 1982;53:284-286, The relationship between senile dementia (Alzheimer type) and depression. Can J Psychiatry;1983;28:304-306). Tématem pozdìjších let byly i sexuální problémy ve stáøí (Sexual difficulties after 50. Can Med Assoc J 1966; Sexual problems in old age. In: Kay DWK, Burrows GD, eds. Handbook of studies on psychiatry and old age. Amsterdam: Elsevier 1984;329-336). Zmínìné práce náleží k základní literatuøe gerontopsychiatrie stejnì jako øada koncepèních pøíspìvkù (Psychiatric aspects of ageing. Can Med Assoc J 1965;93:792-796, Recent research in geriatric psychiatry. Med Serv J Can 1965;21:553560, Some trends in geriatric psychiatry. Can Psychiatr Assoc J 1970;15:605-615, Present status of geriatric psychiatry. J Univ Ottawa 1984;9:53-55 aj.) a Vojtìcha Adalberta Krále staví na historické místo prùkopníka oboru a zakladatele kanadské psychogeriatrie1. MUDr. Pavel Èech Lukešova 29 / 1496 142 00 Praha 4 – Krè E-mail:
[email protected] Do redakce pøišlo: 8. 8. 2008 K publikaci pøijato: 2. 10. 2008
LITERATURA (Adresáø) Adresáø královského hlavního mìsta Prahy a obcí sousedních. Praha: Obec král. hlav. mìsta Prahy 1901;1:380. (Adresáø) Adresáø královského hlavního mìsta Prahy a obcí sousedních. Praha: Obec král. hlav. mìsta Prahy 1907;1:541. (AUK NLF OS) Archiv Univerzity Karlovy v Praze, Nìmecká lékaøská fakulta, osobní spis Löwy Max. (AUK NLF MD) Archiv Univerzity Karlovy v Praze, Nìmecká lékaøská fakulta, Matrik der Doktoren 349:266/med. (AUK NLF Rig.) Archiv Univerzity Karlovy v Praze, Nìmecká lékaøská fakulta, Archiv Univerzity Karlovy, Rigorosen-Hauptprotokoll, pag. neèísl. Fischer I. Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte der letzten fünfzig Jahre, 2. B. Berlin – Wien: Urban & Schwarzenberg 1933;937. Hanzlíèek L, ed. Psychiatrická encyklopedie, èást jmenná: významné postavy svìtové psychiatrie II (Ch-Q). Praha: Výzkumný ústav psychiatrický 1977;372.
Praha: Ústav pro soudobé dìjiny AV ÈR 1996;162,163,243,244. Chládková L. Terezínské ghetto. Praha: Naše vojsko 1991;6-10,12,16-17,23. Kárník M, Brod T, eds. Terezínská pamìtní kniha. Židovské obìti nacistických deportací z Èech a Moravy 1941-1945, I.-II. Praha: Terezínská iniciativa a Melantrich 1995;536,1109. Kral M. Auswirkungen des Familiantengesetzes auf eine jüdische Familie in der südböhmischen Stadt Patzau zwischen 1726 und 1849. Eine Fallstudie. Zeitschrift für Ostmitteleuropa-Forschung 2004;53(1):83-98. Kukánová Z, Matušíková L. Matriky židovských náboženských obcí v Èechách a na Moravì z let 1784 až 1949. In: Paginae historiae. Sborník státního ústøedního archivu v Praze 1992;0:103-127. Lauter H. Nachruf: In memoriam Professor Dr. med. V. A. Kral (5. 2. 1903 – 7. 6. 1988). Der Nervenarzt 1991;62:1. Makarova J. Die Akademie des Überlebens. In: Theresienstädter Studien und Dokumente, Praha: Academia 1998;235.
Hlaváèková L, Svobodný P. Biographisches Lexikon der Deutschen medizinischen Fakultät in Prag 1883-1945. Praha: Karolinum 1998;74,118,135,165.
Marek J, Skalický K, Veselá I, Hálek J, Kuèerová K, Švadlenová M. Soupis židovských rodin v Èechách z roku 1793, III. Praha: Státní ústøední archiv v Praze 2003;377.
Huppert J, Drori H. Theresienstadt. Ein Wegweiser. B. m.: Vitalis 2005;12,14-15,20,25,30,56,59,88,90.
Matušíková L. Die Juden im ersten böhmischen Kataster 1635-1655. In: Judaica Bohemiae 2002;37:13.
Hyndráková A, Krejèová H, Svobodová J. Prominenti v ghettu Terezín (1942-1945). Edice dokumentù. Sešity Ústavu pro soudobé dìjiny, sv. 26.
Merskey H, ed. Selected papers of V. A. Kral. London, Ontario: Department of Psychiatry, University of Western Ontario 1989;xi-xvi,100-115.
195
Pùvodní práce Míšková A. Nìmecká (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. kvìtnu 1945 (vedení univerzity a obmìna profesorského sboru). Praha: Nakladatelství Karolinum 2002;48,50,60,189.
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 12 2008 ÈÍSLO 4 Pìkný T. Historie Židù v Èechách a na Moravì. Praha: Sefer 1993;7778,247-250.
(NA HBF) Národní archiv, knihy familiantù, HBF XV/VI;3.
(SOkAP Pacov) Státní okresní archiv Pelhøimov, Archiv mìsta Pacova, k.5 fol.5.
(NA HBMa) Národní archiv, židovské matriky, HBMa 1171;IV:29,IX:72.
(SOkAP Pacov) Státní okresní archiv Pelhøimov, Archiv mìsta Pacova, k.6 fol.1.
(NA HBMa) Národní archiv, židovské matriky, HBMa 1502;9:19. (NA HBMa) Národní archiv, židovské matriky, HBMa 1504;11:313.
(SOkAP Pacov) Státní okresní archiv Pelhøimov, Archiv mìsta Pacova, k.28, k.36.
(NA HBMa) Národní archiv, židovské matriky, HBMa 2565;170:1.
Sturm H, ed. Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, 2. B. München: R. Oldenbourg Verlag 1984;490.
(NA HBMa) Národní archiv, židovské matriky, HBMa 2731;9:52. Nesládková L. Pøirozená redukce židovského obyvatelstva v éøe familiantù. Židé a Morava 1999;6:33-41. (Telefonní seznam) Oborový telefonní seznam pro Prahu 1948-49. Praha 1948;307.
1
Vondráèek V. Lékaø dále vzpomíná (1920-1938). Praha: Avicenum 1977;192-193. (Who’s Who) World Who’s Who in Science from Antiquity to the Present. Chicago: Marquis Who’s Who Inc. 1968;966.
Autor dìkuje prof. MUDr. Cyrilu Höschlovi, DrSc., FRCPsych. za prvotní podnìt k této práci, za nezištné poskytnutí výsledkù rozsáhlého genealogického studia Dr. Michaely Králové i množství podstatných informací o kanadské kapitole Králova života a díla.
196
