Pátek Lidových novin
29.4.2016 Pátek Lidových novin Koupat se v šampaňském str. 6 Rozhovor Marie Frajtová
Herečka Eliška BalzEroVá o tom, proč je dobré se vdát, co je skvělého na stárnutí a proč jí Jiří Bartoška říká Havrane. Zdá se, že jí kategorie šedesát plus svědčí. Ve filmech i na divadle dostává role výrazných svobodomyslných žen, které se s životem nepárají. Ostatně totéž by se dalo říct i o ní samotné, Eliška Balzerová je rozená optimistka, která se nevzdává scénářů s happy endem, ani když jim vůbec nic nenasvědčuje. Během čtyř let, kdy byla ředitelkou pražského Divadla Na Fidlovačce a kdy to vypadalo, že se soubor rozpadne, dokázala divadlo udržet při životě. Po čtyřech letech teď ředitelské křeslo opouští a těší se, že si bude divadlo dál užívat jen jako herečka. Třeba v monologickém představení Můj báječný rozvod, ve hře Tři holky jako květ anebo jako babička Boženy Němcové. * Teď vás potkávají samé silné ženské postavy. V novém filmu Teorie Tygra hrajete ženu, která svého muže doslova utluče péčí. Mohla jste ji zahrát jako nesnesitelnou fúrii, ale vy jste v té roli hodná! Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Myslím, že režisér a autor scénáře Radek Bajgar si ze začátku představoval větší megeru, ale mně se víc líbila tahle nenápadná manipulace, kdy Olga svému manželovi pořádně ani nedovolí, aby si uvařil kafe, protože má přece radši čaj. Když jsme o filmovém manželském páru s Jirkou Bartoškou uvažovali, říkali jsme si, že ti dva mají za sebou určitě pěkný kus života. Bylo jim spolu hezky, ale najednou přijde zlomový okamžik a manžel odstartuje vzpouru, která narůstá na rozměrech a nelze ji nijak zvrátit. Mám radost, že jsme přilákali do kina i starší generaci, prý hodně chodí manželské páry. A dokonce jsem slyšela, že se v kině po představení i tleská. V dobrém scénáři je zkrátka více pravd, než jich možná autor zamýšlel napsat. * Film je první v žebříčku návštěvnosti kin. Dokonce je lepší než Batman. Jaký je to pocit? Fantastický, samozřejmě. Zrovna jsme se s Jirkou Bartoškou po čase viděli, budeme spolu zpívat duet na benefičním večeru pro nadaci Pomozte dětem a měli jsme korepetici. Jirka vstoupil do zkušebny se slovy: „Havrane, překonali jsme Batmana!“ Říká mi Havrane, podle mého dívčího jména Havránková. Známe se od školy – a teď jsme si spolu po dlouhé době zas zahráli. * Jaké to bylo? Točili jsme v parném létě, celou dobu čtyřicítky vedra! Lilo z nás jako z konve, největší hold vzdávám maskérům, kteří nás udrželi ve formě. Měli jsme pronajatý starý domek u hřbitova, kde se natáčelo, a na nějaký čas se tam ubytovali. Sešla se v tom domečku moc milá společnost, kromě Jirky Bartošky Iva Janžurová, Táňa Vilhelmová, Jirka Havelka, Jakub Kohák, Pavla Beretová. Poslední filmovací den se odehrával na Žižkově, kousek od paláce Akropolis. Já ten den měla volno, ale přijela jsem s flaškou šampaňského, abych se se štábem rozloučila, a Jirka Bartoška učinil totéž. Vznikla z toho neplánovaná dotočná. Seděli jsme do svítání na dřevěných lavičkách, kolem nás už se uklízelo, a my si povídali a nemohli se rozloučit. Dorazila jsem domů až k ránu a druhý den se nám narodila vnučka. * Když jsem vám volala se žádostí o rozhovor, chytla jsem vás zrovna v Londýně. Co jste tam dělala? Vyrazili jsme s mým mužem za divadlem. To jsme dělávali dlouhá léta pravidelně, jezdili jsme se dívat, co se hraje ve světě zajímavého, a občas i přivezli hru, která se nám líbila. V Londýně jsem viděla třeba Judi Denchovou ve třech krásných rolích, i Maggie Smithovou, kdysi jsem viděla v New Yorku na Broadwayi představení Smrt a dívka s Glenn Closeovou, Genem Hackmanem a Richardem Dreyfussem. Tehdy jsem tu hru Ariela Dorfmana taky přivezla do Česka a hráli jsme ji na Vinohradech právě s Jirkou Bartoškou a Láďou Frejem. Teď jsem kvůli ředitelování divadla čtyři roky neměla čas nikam vyrazit a jsem ráda, že jsme se k téhle tradici mohli s manželem vrátit.
* Proč jste se rozhodla po čtyřech letech skončit jako ředitelka? Protože nám kulturní magistrátní komise první rok mého ředitelování drasticky snížila grantový finanční příspěvek a v posledních dvou letech nám nedala ani korunu. Rozhodli se nás po osmnácti sezonách vyhladovět, a tím prakticky divadlo zrušit. Já hrávala i pětadvacetkrát do měsíce, zkoušela a odpoledne trávila v ředitelně, kde jsem kontrolovala faktury, podepisovala stohy papírů, pořádala výběrová řízení úplně na vše, organizovala konkurzy a hlídala rozpočet do poslední koruny. Situace byla bezvýchodná a byla jsem na to sama, protože na právníky a poradce divadlo nevydělá. Odnášela to rodina, vztahy s přáteli. Když už to koncem minulého roku vypadalo, že skutečně budeme muset zavřít, oslovili mě lidé, kteří se rozhodli divadlo zafinancovat a vést dál. K prvnímu lednu jsem odevzdala funkci do rukou nového ředitele Jana Koťátka. Do podmínek předávacího protokolu jsem žádala uvést formulaci, že pan ředitel bude pracovat se stávajícím souborem a zaměstnanci divadla – a to opravdu činí. Ředitelování jsem předala s velkou nadějí a radostí. * Co jste se během té doby, kdy jste měla divadlo na starosti, dozvěděla sama o sobě? Vedla jste někdy nějakou skupinu lidí? To se najednou stanete někým, kým ani nechcete být. Musíte rozhodovat o osudech jiných lidí – a to já dělám velice nerada. Začala jsem vést divadlo ve svízelné situaci, kdy se Fidlovačka ocitla úplně bez peněz. Takže jsem musela rozdávat výpovědi a sáhnout na peníze všem profesím od herců po techniky. Mnoho nocí jsem kvůli tomu probděla a ráno jsem do kanceláře pochopitelně nechodila ráda. * Byla jste na to příliš empatická? Asi jako každá ženská. Myslím, že vedoucí funkce si žádají tvrdou povahu a s tím my ženy prostě bojujeme. Bereme to příliš osobně, protože v sobě máme ochranitelský pud a je nám přirozené lidi spíš chránit a dávat dohromady. Soubor Divadla Na Fidlovačce fungoval osmnáct let, naši herci neumějí jenom hrát, ale také zpívat, tančit, stepovat... Po takových okamžitě sáhne každá muzikálová company. Já ty kolegy ale chtěla udržet tady a myslím, že oni chtěli také – a to se podařilo. Jsem ráda, že mám tuhle fázi za sebou a že si teď zase začnu užívat divadla jenom jako herečka a divačka, protože já se ráda chodím dívat i na představení, ve kterých nehraju. Teď se například těším na hru Magor od Larryho Shuea, u nás v divadle ji uvádíme v české premiéře. V londýnském Aldwych Theatre ji proslavil Rowan Atkinson, představitel slavného Mistra Beana. Je to ohromně vtipné. * Co je na divadelním herectví tak návykové? Divadlo je návykové pro tvůrčí lidi. A já byla od malička kašpárek, chtěla jsem nějak poeticky pojmenovat svět kolem sebe, vměstnat ho do básně nebo do vymyšleného představení odehraného v maminčiných šatech na zahradě. Když jsem pak herectví vystudovala a přišla do angažmá, líbilo se mi, že se divadlem můžete k něčemu vyjádřit. K zásadním věcem, které se dotýkají každého z nás. Že můžete zahrát něco tak, aby diváci četli mezi řádky, což bylo zejména v dobách předlistopadových velmi podstatné. Vzácný a opojný je také pocit, kdy se ocitnete s publikem na jedné vlně. Když vás diváci nesou na křídlech a vy nemusíte nic hrát, protože to jde úplně samo... Je to, jako když se koupete ve vaně plné šampaňského! Všechny své role vždycky přijímám za své. A některé jsem po skončení představení musela dlouho rozdýchávat, protože ve mně nějak uvízly. * Například? Maria Callasová. To byla hra, kterou jsem prožívala velmi osobně. Byla o opouštění profese, o odchodu ze scény, o velké operní pěvkyni, která přijde o hlas. Nemůže už zpívat a snaží se alespoň učit. Je ke svým žákům chvílemi velmi krutá, protože vidí, že do zpěvu nedávají ani zlomek toho co ona... Ta role mě potkala ve správné době, hrála jsem ji ve chvíli, kdy jsem definitivně pochopila, že chci odejít z vinohradského divadla. Bylo mi padesát, přišla revoluce a já si najeduž nou mohla udělat něco podle vlastních představ. Scénář jsem přitom měla dlouhou dobu zahrabaný doma. Jednou v noci jsem se probudila a řekla si: „To je ono!“ Vylezla jsem z postele, můj muž mě udiveně sledoval, jak štrachám v knihovně, a já mu říkala: „Pomoz mi s tím představením, uděláme Mistrovskou lekci – Callasovou!“ Pak jsem to představení deset let hrála ve Viole a po celé republice a měla ho moc ráda.
* Na Fidlovačce hrajete několik sezon v Babičce Boženy Němcové. Čím jste tuhle archetypální postavu české literární historie oživila? Řekla jsem si, že zbourám zažitý pohled na babičku jako na stařenku. Vždyť jí bylo teprve čtyřiapadesát, když za dcerou přijela, aby jí pomohla s dětmi. Božena Němcová tu knihu psala v jednom z nejtěžších životních období, zemřel jí syn, byla těžce nemocná, knihu posílala nakladateli po kapitolách, aby si vydělala pár zlatek... Přemýšlela jsem o tom, jak slunnou vzpomínku na babičku v sobě musela nosit, když se k ní upínala v tak těžkých dobách. Říkala jsem si: „Musela to být hrozně prima babička, která se dětem skutečně věnovala, zpívala jim, povídala si s nimi, hrála.“ Rozhodla jsem se, že zkusím být babičkou, která s vnoučaty dělá lumpárny. Kluci si v té hře třeba hrají „na Napolióna“ a střílí po mně s Barunkou dřevěnými puštičkami. Já sebou na jevišti praštím a děti mě začnou vyděšeně křísit, v hledišti je napjaté ticho... Já se najednou „proberu“, zařvu, až se všichni leknou, a hlediště plné dětí se s úlevou rozchechtá. * Jste takhle dobře sehrané i ve hře Tři holky jako květ, kde hrajete s Ivou Pazderkovou a Marií Doležalovou? Myslím, že jsme. Tahle hra je o ženách tří generací, matce, dceři a vnučce. A všechny ty ženské se během představení ocitnou ve složité životní situaci. Chodí na nás divačky se svými maminkami nebo dcerami, často pak na nás čekají ve foyer a říkají: „To jste hrály o nás!“ Když jsme měly stou reprízu, pozvaly jsme autorku, irskou dramatičku Elaine Murphyovou, do Prahy. Čekaly jsme starší dámu, protože v té hře líčí životní zkušenosti zralé ženy, ale přijela mladá holka s manželem, veselá dvojice, strašně sympatická. Byli v euforii, poprvé sami bez dětí. Pozvaly jsme je na oběd na loď, aby si užili pohled na Prahu. Představení se jim strašně líbilo, a i když ho viděli ve zcela neznámém jazyce, říkali, že emoce, které proudily do hlediště, byly pro ně srozumitelné. Elaine byla dojatá a říkala, že si představení moc užila. * A ještě jedno ženské téma: v představení Můj báječný rozvod hrajete rozvedenou ženu, aniž byste tuhle životní zkušenost měla za sebou. Jak jste se s tím tématem potýkala? Myslím, že tu roli můžu hrát s takovým nadhledem, humorem a pochopením právě proto, že jsem šťastně vdaná. Hrát to s podobnými zkušenostmi, jako má hlavní hrdinka, asi by to bylo příliš osobně a psychicky vyčerpávající. Když jsem to s režisérkou Janou Kališovou zkoušela, chtěla jsem se víc shazovat, být občas víc směšná. Ale nedovolila mi to. Křičela na mě: „Tomu se přece nemůžeš smát, ty nevíš, co to je, rozcházet se s chlapem!“ To představení je jedinečné, na konci je silná katarze, kterou ženy v hledišti vnímají. * Odehrála jste už přes šest set repríz, chodí na vás hlavně ženy? To ne, chodí i muži. Až mě to samotnou překvapuje. Po tomto představení často diváci tleskají vestoje a já jsem vždycky zvědavá, kdo publikum postaví, kdo bude ten první, který strhne ostatní. A minule to byli samí muži. Myslím, že i oni se v tom poznávají. Také se stává, že po skončení představení chtějí technici uklízet scénu, ale v hledišti pořád sedí lidé. Byly časy, kdy jsem se vracela na jeviště, sedla si na forbínu a zeptala se, jestli chtějí diváci o té hře ještě něco vědět. Vždycky z toho vznikla neplánovaná beseda, to jsou v divadle krásné okamžiky. Když večer odcházím z domova hrát tohle představení, loučím se s mým mužem slovy: „Tak ahoj, jdu se rozvádět!“ A on odpovídá: „Užij si to!“ Mimochodem, příští týden oslavíme dvaačtyřicet společných let. * Jak se vám podařilo vydržet spolu takhle dlouho? Podle mě musí existovat několik věcí, ve kterých se shodnete. Stejný nebo alespoň podobný smysl pro humor, činnosti, které rádi děláte spolu. My třeba rádi cestujeme, chodíme rádi spolu do kina, do divadla. Samozřejmě je důležitá vzájemná přitažlivost. Taky máme rádi dobré jídlo a moravská vína, večer si řekneme: „Pojď, sednem si někam do hospůdky, budem koukat na Hradčana a budem si povídat.“ Máme si pořád co říct. * To je dost vzácné, co popisujete.
Jsem si toho vědoma a oba si toho vážíme. A víte, co mě ještě napadá? Že spolu umíme stárnout, že spolu přirozeně zpomalujeme životní tempo. Už toho nestíháme tolik jako dřív, ale o to víc se z každého dne radujeme. * Přiživujete to partnerské souznění nějakými rituály? Děláte si třeba společné snídaně? S tou snídaní jste se trefila. Každý den spolu snídáme. Přes týden se sice oba rychle rozprchneme do práce, ale o víkendu snídáme dlouho a rádi. Na stůl dám čistý ubrus, kytičku, aby to pěkně vypadalo. Je to možná jen detail, ale ilustruje to fakt, že nám na sobě pořád ještě záleží. * Ve filmu Teorie Tygra citujete zajímavou sociologickou studii, která říká, že zatímco ženy po rozvodu většinou napnou plachty, muži dopadají o poznání hůř. To jsou pravdivé informace! Muži jsou často dost zvyklí na péči své ženy a určitý servis. Pokud od nich žena odejde, jsou najednou vyvedeni z míry, znejistí a chřadnou. A to i chlapi, kteří byli dřív velcí bonviváni. Najednou si neumí pořádně ani nakoupit, uvařit, uklidit... Ženské jsou mnohem životaschopnější, jsou zvyklé starat se o sebe, o rodinu, mít kamarády, aktivně žít – a do toho zvládat levou zadní domácnost. Takže je dost logické, že se s rozvodem nebo úmrtím partnera vyrovnávají líp. Nesmrtelný je výrok Věry Chytilové: „No jo, mužský. Ti nestárnou. Šediny je zdobí, brýle jim svědčí, vrásky jsou sexy. Žádné křečové žíly. Žádná celulitida. Žádné klimakterium. Ale pak najednou... zdechnou.“ * Myslíte si, že je to dneska jinak? Že se rozdíly mezi pohlavími stírají? Je to jinak. Ženy jsou dneska emancipované, netouží se vdávat a muže vlastně vůbec nepotřebují. Muži ztrácejí svoji přirozenou dominanci. Tu jsme my, holky mojí generace, ještě ctily. Manželství jsme považovaly za důležité, dokonce za moc důležité. Dneska si mladé ženy vydělají na svůj byt, vezmou si hypotéku, auto na leasing... Co to se společností udělá, teprve uvidíme. My v manželství věřily, bylo pro nás svaté. Já se vdávala na Karlštejně, v bílém a šťastná. * Brala jste za automatické i to, že se budete starat o domácnost? Ano, byla jsem na to zvyklá, brala jsem to jako přirozenou věc. Maminka mě naučila pracovat, u nás se fyzicky pracovalo právě ve chvílích, kdy se něco nepříjemného přihodilo, byla v tom jakási forma terapie. Ale můj muž mi v péči o domácnost a o děti výrazně pomáhal. Uměl všechno, nebál se ani mrňavých miminek, jako se chlapi obvykle bojí, koupal je, krmil, prostě všechno. Já večer často hrála, takže to bylo na něm. Když jsem se o jedenácté večer vracela, děti byly nakrmené, vykoupané a spokojeně spinkaly v postýlkách. Dneska je bezvadnej hlídací dědeček. * Co je podle vás na stáří pozitivní? Na to je krásná odpověď ve Zpěvech staré Číny: Hluboké vody zřídka bouří a tiše žijí lidé moudří. Stářím prostě zmoudříte, mnoho věcí už pro vás není důležitých, zklidníte se. Děti jsou z domova, jste znovu svobodní. My si s mým mužem můžeme naplánovat cokoli kdykoli. Chceš jít dneska do kina? No jasně, jdeme! * Kdysi mi při rozhovoru říkal Petr Nárožný, že každý den myslí na smrt. Máme to my ženské jinak, protože vidíme kontinuitu v dětech, vnoučatech? Zřejmě ano, muži vlastní konečnost prožívají intenzivněji. Vzpomínám třeba na Vlastíka Brodského, ten se přeci smrtí zaobíral neustále. Občas mě překvapí i můj muž. Bavíme se třeba o něčem v budoucnosti a on prohlásí: „To já už řešit nebudu...“ Mojí mamince je třiadevadesát, a nikdy by nic takového nepronesla, je neskutečně vitální, pořád něco vymýšlí a plánuje, dbá na to, aby pěkně vypadala. * To máte dobrý genetický základ. Životní přístup máme určitě stejný, jsem bytostná optimistka. Říkám, že život by se měl skládat z drobných radostí. A taky se tím řídím.
* Nejen drobných. Vás brzy čeká veliká radost, čtvrté vnouče. Kdy že se má narodit? No každou chvíli! Snacha už je v porodnici a všichni napjatě čekáme! (Miminko se narodilo dva dny po rozhovoru a dostalo jméno Josefínka.) *** Já byla od malička kašpárek, chtěla jsem nějak poeticky pojmenovat svět kolem sebe, vměstnat ho do básně nebo do vymyšleného představení odehraného v maminčiných šatech na zahradě. Eliška Balzerová (66) Narodila se 25. května 1949. Je absolventkou Katedry herectví a režie JAMU v Brně a hereckou kariéru začínala roku 1971 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. O šest let později nastoupila do pražského Divadla na Vinohradech, kde odehrála dvacet sezon. Spolu s hercem Tomášem Töpferem rozjížděla Divadlo Na Fidlovačce, které otevřelo v roce 1998. Po Töpferově odchodu z divadla působila od roku 2012 do konce loňského roku jako jeho ředitelka. Nyní je členkou tamního souboru. Kromě divadla se stala jednou z nejobsazovanějších televizních a filmových hereček. Proslavila se jako ortopedka Bety Čeňková v seriálu Nemocnice na kraji města, hrála v Kachyňových Zlatých úhořích, komediích S tebou mě baví svět či Vrchní, prchni!, Ženy v pokušení a nejnověji Teorie tygra. Je vdaná a má dvě děti. Mám radost, že jsme přilákali do kina i starší generaci, prý hodně chodí manželské páry. V dobrém scénáři je zkrátka více pravd, než jich možná zamýšlel autor napsat. Foto popis| S manželem Janem je Eliška Balzerová od roku 1974. „Máme si pořád co říct,“ odpovídá na otázku, jak se dá takový dlouholetý vztah udržet. Foto popis| Nejnovější film Elišky Balzerové v návštěvnosti poráží i hollywoodské superhrdiny. V Teorii tygra hraje mimo jiné po boku Jiřího Bartošky, Ivy Janžurové, Tatiany Vilhelmové, Pavly Beretové, Jakuba Koháka či Jiřího Havelky. Foto autor| Foto CinemArt Foto autor| Foto: Michal Sváček
