Orlické hory Podorlicko 5
274
Ano, tak jsem poznal spisovatelku vyrostlou z lidu kladského pomezí - F'rantíšku Semerákovou. Básnířka tkadlena, která dovedla tkáti nejen tenkou přízi, ale při vší životní dřině a práci pro rodinu dokázala utkat v naší mateřštině nejeden mistrovský kus, na němž není kazu a který snese přísnou kritiku povolaných "faktorů". Dne 14. února 1971 se dožila osmdesátky. Přáli jsme jí, aby tkadleny jejího životního vlákna Klóthó a Lachesis ještě dlouho a šetrně rozpřádaly přadeno jejího záslužného života. Jejich úradek však byl jiný. Dne 17. května 1971 rozhodly se nit jejího života přestřihnout... VILÉM SEMERÁK
Pozn. red.: Autor, ač stejného jména, není v vztahu k zemřelé spisovatelce.
Čestmír
Brandejs
Oldřich
Králík
příbuzenském
pětašedesátiletý
Odřích Králík, profesor University Palackého v Olomouci, se 9. června 1972 dožil významného životního jubilea, šedesátých pátých narozenin. Jsou jistě povolanější odborné časopisy i lidé, aby zhodnotili dosavadní práci tohoto vědce, její přínos pro českou moderní literární vědu. Ale i přesto si dovolujeme zde v severovýchodních Čechách v našem sborníku připomenout toto výročí. Často totiž můžeme profesora Králíka potkat v okolí Nového Města nad Metují, kde v kruhu svých nejbližších tráví chvíle odpočinku. Zná okolí Nověho Města lépe než většina místních občanů. Proto je namístě si připomenout něco ze života tohoto asimilovaného Východočecha, projít se aspoň částí jeho tvorby. Profesor Oldřich Králík se narodil 9. června 1907 v Kroměříži. Klasické gymnasium vystudoval v letech 1917 až 1925 ve svém rodišti. Po maturitě odchází na filosofickou fakultu do moravské metropole, do Brna, kde studoval češtinu a latinu. Roku 1931 získává doktorát. Po prezenční vojenské službě' působil třináct let (od března 1933) jako středoškolský profesor na několika místech (v Pří-
boře,
Čestmír
místě
Brandejs
Chustu, Olomouci). Zvláště na posledním uvedeném se účastnil intenzívně kulturního života. Sledoval především výtvarné umění a divadelní tvorbu. Přispíval divadelními kritikami do Českého slova a po odchodu Bedřicha Václavka do ilegality do Moravského večerníku. Po válce se habilitoval rozsáhlou studií o básníku Otokaru Březinovi a od podzimu r. 1946 začíná přednášet českou literaturu na filosofické fakultě brněnské university a na nově otevřené universitě v Olomouci. Už habilitační práce s názvem Otokar Březina s podtitulem Logika jeho díla (vydáno r. 1948) se vyznačuj e pronikavým kritickým pohledem. Sleduje zde vývoj Březi nova díla v rozmezí let 1892-1907, tedy od Tajemných dálek až po nedokončenou sbírku Země, podrobuje tak kritice všech šest Březinových básnických sbírek - Tajemné dálky, Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu, Ruce a Země. Čte "Březinovo dílo s použitím kalendáře", jak říká sám autor v předmluvě (str. 9), tj. v přesné chronologické následnosti. Ač uplynulo v době sepsání této studie od Březinovy smrti nemnoho let, zemřel roku 1929, existovala již o tomto titánu českého básnictví řada mýtů, které prof. Králík rozbíjí a nahrazuje zeživotnělým pohledem. Např. poznává, že jednotlivé sbírky nejsou tak sevřenými kompozičními celky, jak se domnívala řada badatelů předchozích. I tituly nevystihují plně celou sbírku. Už v debutu rozeznává čtyři období, sleduje vliv A. Pammrové, objevuje prvky schopenhauerovské filosofie. Sleduje, jak se prvotní výsměšný postoj k minulosti mění, jak se verše zeživotňují, jak se střídají sloky melancholické s optimistickými, plně prožitými, posléze sleduje vzestupnou linii básníkova vývoje, střídání depresí a vždy smělejších vzepětí. Genesi básníkova díla stopuje někdy přímo měsíc po měsíci, v krátkých časových intervalech, aby postihl vliv životních událostí na tvorbu 00 možná nejpřesněji. Díky této metodě může rozpoznat měsíce pohody a průzračnosti v básníkově životě vedle období pořádně zachmuřených.Přímo může jmenovat básně, které byly ovlivněny tou, či onou životní událostí, citovat nejcharakterističtější slova. Tuto přísně analytickou metodu, říká se jí literární stratigrafie, používá prof. Králík i v následujících pracích, v ní tkví jeho kritická originalita. Čtenář už v této první práci nemůže neobdivovat bohatost autorovy slovní zásoby a stylovou obratnost. I nejnáročnější literárně estetický požitkář musí vychutnat např. slovní obrat "je osvobozena duchovní radioaktivita z olověného obalu" (str. 135) nebo "ve finale Ranní modlitby zdvíhá básník pedál (varhan - Č. B.) a pouští nahromaděný příval akordů,
275
Orlické hory PodorliC;f.o· ,5
276
obrazy zní současně a přece v složitém kontrapunktu" (str. 118). Nejde tedy o suché vědecké vyjadřování, ale právě naopak. Tuto stránku studie ocení každý, kdo, ji pozorně přečetl.
Po této významné práci, jejíž všechny objevné postřehy nelze v těchto několika řádcích ani naznačit, se zabývá prof. Králík českou romantickou literaturou začátku 19. století, jmenovitě Karlem Hynkem Máchou, historií textu jeho díla, a to dokonce několikrát. Nejdříve roku 1953 pojednává o Máchových rukopisech, opisech, otiscích i překladech. Na základě srovnání jednotlivých verzí, na základě studia Máchových zápisníků i dopisů se snaží dobrat čisté Máchovy podoby jeho prózy i básní, zvláště Pouti krkonošské, Cikánů, Kata a dalších. Podobně studuje i německé básně Karla Hynka Máchy. Za života tohoto velkého romantika vyšel totiž jedině Máj (roku 1836 - jako první svazek Sebraných spisů). Ostatní jeho práce vyšly až posmrtně. Zvláště ve dvacetiletí po Máchově smrti se jeho text často silně měnil. Profesor Králík od sebe odlišuje opisy prvotní a druhotné, odlišuje autorův rukopis a úpravy jiných. Některé soudy pak opravuje a doplňuje ještě v podrobnější studii s názvem Demystifikovat Máchu. Roku 1958 pak obhájil prof. Králík práci s názvem Tvůrčí proces u Vančury, Olbrachta a Bezruče, na jejímž základě se stává doktorem filologických věd. Vyjmenovat řadu časopiseckých příspěvků je obtížné pro její šíři. Psal o spisovatelích obrozeneckých, o literatuře druhé poloviny 19. století, o tvorbě nové i nejnovější - o Dobrovském, Jungmannovi, Palackém, Šafaříkovi, Klicperovi, Máchovi, Nerudovi, Hálkovi, Březinovi, Bezručovi, Šaldovi, Olbrachtovi, K. Čapkovi, Vančurovi, Holanovi a jiných. Vět šinu z nich najdeme v časopisech současných i zaniklých, v Listech pro umění a kritiku, v Tvaru, v Listech filologických, České literatuře, Slově a slovesnosti, Českoslo... venském časopisu historickém, Slezském sborníku a jinde, též v mnohých časopisech zahraničních. Dalším spisovatelem, který zaujal profesora Králíka-svou uměleckou silou a různými záhadami, byl Petr Bezruč, autor Slezských písní. Už od prvního vydání rukopisné podoby této jedinečné sbírky totiž došlo k podstatným změnám v textu jednotlivých básní, a to ještě za dlouhéto autorova života. K zvláště podstatným změnám došlo ve vydání z roku 1937. Na pomoc k očištění od ne vždy vhodných autorových pozdních zásahů vydal prof. Králík řadu studií. Už roku 1950 vydal faksimile původ ních rukopisů Slezských písní s názvem Rukopisy Petra Bezruče z let 1899 a 1900, později vydal práci s názvem
Kapitoly o Slezských písních. Toto úsilí vrcholí knihou Text Slezských písní a edicí "Slezské . písně. Historický vývoj textu". Zde odhaluje úpravy rakouské cenzury, poukazuje na pozdní zásahy jednotlivých redaktorů. Zvláštní zřetel věnuje úpravám samotného Bezruče. Rozeznává tři fáze v autorově tvorbě,sledujekompozici Slezských písní, kriticky rozebírá pozdní básně, vyděluje jádro Slezských písní, básně pojaté do sbírky přímo autorem rozlišuj e od čísel založených na cizích opisech a otiscích. Na základě toho vyvozuje, že největší údernost měly Bezručovy verše právě ve své původní podobě. Králíkovo bádání není v žádném případě samoúčelné, dává podněty pro příští podobu dalšího vydání Bezručo vých Slezských písní. Roku 1965 vydává prof. Králík studii o Janu Nerudovi s názvem Křižovatky Nerudovy poezie. Podrobuje zde rozboru zvláště sbírky Hřbitovní kvítí a Písně kosmické. Cítí, že obě sbírky mají obdobné postavení, cítí i protiklad Arabesek a Povídek malostranských v próze,' obdobně jako protiklad Knih veršů a čtyř sbírek pozdějších. Ani trojdílné rozdělení Knih nepovažuje za náhodné, neboť koresponduje s trojicí básnických sbírek Balady, Prosté motivy a Zpěvy páteční. Určuje podíl vlivu A. Holinové a A. Tiché (této druhé jmenované zvláště na Písně kosmické). Dále řeší prof. Králík samozřejmě celou řadu podstatných otázek Nerudovy tvorby. Dnes už nejrozsáhlejší část Králíkovy tvorby zaujímá zkoumání nejstaršího období českého písemnictví, zvláště legend. Stačí jmenovat některé z titulů: K počátkům literatury v přemyslovských Čechách, Sázavské písemnictví ll. století, Slavníkovské interludium, Šest legend hledá autora, Nejstarší legendy přemyslovských Čech (úprava textů). Obdobnou tematikou se zabývá i v jedné z prozatím posledních knih, v Labyrintu dávných dějin čes kých. V Rozpravách ČSAV r. 1960 se zamýšlí nad počátky literatury v přemyslovských Čechách. Skutečně národní literatura má svůj počátek až asi v polovině 13. století. Do té doby se na našem území užívá nadnárodní staroslověnštiny a především latiny. Česká kultura je tedy bilingvní, oba jazyky se do konce ll. století prolínají bez nějakých jazykových přehrad. Dále prof. Králík sleduje vztah mezi Kosmovou kronikou a starší latinskou hagiografií a vztah tzv. Kristiána k staroslověnských pramenům.
V Sázavském písemnictví 11. století hodnotí prof. Králík význam kulturního centra na Sázavě. Nacházíme mnoho nejasných rysů v literární činnosti kláštera a v tehdejší
.
;"... :- .'.
.
~ .. ,~
.,~...
-: ."
.'
.. : ..: .. :;;";::'" ..;.::- .;.; : ....,:.. '
:.
Čestmír
Brandejs
277
Orlické hory Podorlicko 5
278
literatuře vůbec.
Primární pramen pro poznání počátků kláštera vidí v původní legendě prokopovské, v tzv. Legenda minor (neboli tzv. Pekařově). Dále sleduje vývoj cyrilometodějských legend v 11. století (zvláště Beatus Cyrillus). Z toho je možné usoudit, že klášter byl bilingvní. Při studiu sázavského písemnictví se nelze vyhnout sledování postoje druhého pražského biskupa Vojtěcha k slovanské liturgii. Stejně zajímavou postavou nejstaršího českého písemnictví je i Kristián. Znepokojuje ostatně literární vědce a historiky od té doby, co jej objevil Balbín v Třeboni. Kristián je konvenční označení pro autora rozsáhlé latinské legendy Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily. Tato skladba se sama klade do konce 10. století. Prolog uvádí autora jako břev novského mnicha a přisuzuje mu příbuzenský poměr k sv. Vojtěchovi. Jemu je ostatně skladba dedikována. Tato legenda podává nejstarší historii Cech. Zmiňuje se o velkomoravské misi i o Bořivojově křtu na Moravě. Tím je zdůrazněna návaznost českého křesťanství na moravské. Tato legenda tedy kromě oslavy světců Václava a Ludmily se staví v době zápasu mezi latinskou a slovanskou liturgií na stranu slovanskou, ač byla napsána latinsky. Kristián nebyl a nemohl být při líčení Václavova života zcela. originální, užil jako předlohy starší latinské legendy Crescente fide (Když se šířila víra). Kristiánova legenda naopak posloužila jako předloha pro mladší latinské legendy Oriente iam sole (Když už vycházelo slunce) a Diffundente sole institiae radios (Když slunce spravedlnosti rozlévalo paprsky). V závěru prof. Králík charakterizuje nepříznivý sklonek desátého století, kdy postihlo Cechy několik katastrof. Patří k nim jistě' porážka Boleslavova polským Měškem, vyvraždění Slavníkovců, někdejší velmocenské postavení Cech se změnilo v bezmocnost. Ve svém dalším díle Šest legend hledá autora se prof. Králík znovu vrací k problémům české literatury na pře lomu 10. a 11. století, tedy do doby ještě dávno před Kosmou. Je to období prvních písemných 'Památek vztahujících se k Čechám. Teprve křesťanství k nám totiž přináší písmo. Předtím jsou už jen památky povahy hmotné, kterými se zabývá archeologie. Nejstaršími památkami písemného rázu u nás jsou legendy, které dochovaly mnoho zpráv o českých knížatech a mnoho dalších informací. A právě šesti legendám z tohoto nejstaršího období vě nuje prof. Králík svou kritickou pozornost. Z daleko obsažnější hagiograřické literatury vybírá šest legend oslavujících sv. Vojtěcha, legend, které vznikly pravděpodob ně v krátkém časovém rozmezí deseti let na přelomu dějin
10. a ll. století. Nejstarší z nich je Vita et passio s. Wenceslaí - tzv. Kristián, kterou pravděpodobně označuje nejstarší český kronikář Kosmas ve své kronice jako Epilog. Tato legenda se totiž fragmentárně zachovala až v rukopise z 12. století. Úplné rukopisy se dochovaly až z doby ještě pozdější, ze 14. století. Druhá zkoumaná legenda, která se zachovala ve dvou rukopisech rovněž až ze 14. století, se nazývá Versus de passione S. Adalberti. Dalšími legendami jsou dvě verze skladby tzv. Canaparia, které vznikly někdy v 1. 999-1003. Zde je odstup dochovaných rukopisů od předpokládané doby vzniku díla nejmenší, snad jen několik desetiletí. Předposlední zkoumanou legendou je skladba Liber de passione, tj. Kniha o umučení sv. Vojtěcha. Vznikla někdy v letech 1000 až 1003. Dochovala se jen ve zkrácené podobě v nejstarší polské kronice ze začátku 12. století, tedy z doby asi o sto let pozděj Šestou a poslední zkoumanou legendou je skladba s názvem O Pěti bratřích, která vznikla pravděpodobně roku 1004 nebo 1005 a dochovala se opět jen ve zkrácené podobě v Kosmově kronice. Profesor Králík hledá ke zmíněným šesti legendám autora. Nehledá jej samoúčelně pro zjištění nějakého izolovaného jména, ale pro hlubší poznání autorovy osobnosti a doby vzniku vůbec. Ve vzrušujícím poutavém hledání je hloubavý čtenář účastníkem rozluštění hádanky. U čtyř legend (1., 2., 5. a 6) vystupuje stále plastičtěji jako autor první hnězdenský arcibiskup Radim, bratr sv. Vojtěcha. U dvou verzí legendy Canaparia zjišťuje velký vliv Radimova veršovaného díla o Vojtěchovi. Kromě určení autorství legend je čtenář svědkem celé řady překvapi vých závěrů. Prof. Králík např. ztotožňuje tzv. Kristiána se Slavníkovcem Radimem, až šokovat musí čtenáře Králíkova domněnka, že Vojtěch spolu s bratřími pocházel z přemyslovského rodu. Až příliš jsme si uvykli v učebni cích dějepisu samozřejmě nacházet kontinuitu mezi Starou Moravou 9. století a přemyslovskými Čechami 10. století. V této knize nachází čtenář dost skepse ohledně kontinuity mezi těmito státními útvary a kulturami. Hodně čtenářů zajímajících se o nejstarší dějiny našeho státu po přečtení této knihy bude pochybovat o smyslu vyvraždění Slavníkovců Boleslavem II. Příznačně nazval prof. Králík poslední kapitolu této knihy "Konec hledání. Nebo začátek7". Svá bádání a závěry z toho plynoucí nechápe v žádném případě za konečné, uzavřené, naopak přímo zdůrazňuje mnohá úskalí, na něž narazil a která sám nepřekonal a překonat nemohl. Svou práci chápe jako podnět pro další usilovné bádání v tomto oboru. Jak on sám říká v předmluvě ke své kniší.
••
' . ' j'
"t". ,
1'{' , " '
::
-= .: .• :
~.~ :..,. ..'';':-':
::.... . :.' -: " ::-.:;:.~.:.", ' : "
.'
:..'
..
Cestmír Brandejs
279
Orlické hory . Podorlicko 5
280
ze :"Byla by domýšlivost tvrdit, že v knize jsou rozřešeny záhady, které po dvě století trápily řadu vynikajících učenců, a to nejen našich. Ale nedám si vzít víru, že i zapeklité hádanky starých legend jsou řešitelné." (strana 13) Ještě odbornější Králíkovou studií, než mohla vyjít v edici Kolumbus, je kniha s názvem Slavníkovské interludium s podtitulem K česko-polským kulturním vztahům kolem r. 1000. Problematika je obdobná jako v Šesti legendách, což naznačují už názvy jednotlivých kapitol: Záhady slavníkovské chronologie a prosopograíie (rozpracováno: Rok vyvraždění Slavníkovců, Soběslav a pád jeho rodu, Identita legendárního Radly, Brunův papas, Kosmův protiradimovský pamflet), dále kapitola Radim a Vojtěch (rozpracováno: 1. Protivojtěšský pamflet, 2. Epilog, Sázava a kyjevský letopis), dále Radim a Bruno, Legenda o Pěti bratřích, Radimova provincie. Kromě uvedených literárních problémů hodnotí prof. Králík situaci ve střední Evropě v 10. a 11. století, a to především v Čechách a Polsku. 10. století charakterizuje jako století neustálých přerodů .jednotlivých říší, zanikla říše staromoravská, vzniká přemyslovský stát, který byl vzápětí vážně ohrožen expanzívními Piastovci. 11. století označuje jako období relativního klidu. Střední Evropa prožívá období stability. Významným momentem je christianizaoe střední a východní Evropy. Roku 966 byl pokřtěn polský Méšek, pak uherský kníže Arpád, roku 989 kyjevský Vladimír. Roku/ 968 bylo založeno biskupství v Poznani, roku 973 v Praze, roku 1000 arcibiskupství v Hnězdněa Ostřihomi. Na vývoj situace mělo bezpochyby vliv soupeření Říma a Byzance. Nejprudší zápas svedla tato dvě centra o Vladimírovu říši. Významný podíl v zápase mezi Římem a Byzancí měla právě Praha, vždyť sousedila s Kyjevskou Rusí. Na základě hodnocení této situace podtrhuje prof. Králík velkou úlohu Slavníkovců, zdůrazňuje, jak velký negativní vliv měl Vojtěchův odchod.Zvláště založením arcidiecése v Hnězdně a Ostřiho mi Praha podstatně poklesá na významu. Ať chceme nebo nechceme přiznat, o dalším vývoji ve střední Evropě se rozhoduje právě za hranicemi českého státu. Je to zvlášť nepříjemné proto, že na císařském stolci sedí Otto III. a na papežském Silvestr Il., kteří přáli Slavníkovcům. Že Praha hodně ztratila, dosvědčuje i fakt, že Polsko dostává na hnězdenském sjezdu roku 1000 mnoho výhod a Cechy stojí stranou. Vojtěcha a Radima zde hodnotí jako kladný protipól zhoubné politiky českého knížete. Apelujena to, aby byl vzkříšen literární odkaz této doby, která dala 'základ literární kultuře české i volské. Netradičně
se .dívá na protiklad Přemyslovců a Slavníkovců. Prosazuje vysoké hodnocení úlohy Slavníkovců. Říká, že málokteré období dějin je tak těhotné světovými událostmi jako slavníkovské. Poněvadž už uplynula řada let od celistvějšího vydání naší hagiografické literatury, naposledy V, Chaloupecký v vanatologii s názvem Na úsvitu křesťanství roku 1942, uspořádal prof. Králík novou antologii s názvem Nejstarlegendy přemyslovských Čech. Zde ve výběru patnácti legend najde čtenář většinu z těch, které jsou předmětem bádání v této oblasti. V jedné zatím z posledních vydaných knih se profesor Králík opět vrací k starším českým 'dějinám, totiž v La. byrintu dávných dějin českých. Tato kniha vznikla jako reakce na ustálené pojetí našich starších dějin, na pojetí, které je sice pro většinu čtenářů téměř neotřesitelné, ale s překvapivým množstvím vážných trhlin. Profesor Králík slabá místa neobchází, naopak tyto švy. podrobuje rozboru a na základě analýzy staví nové závěry, které si jistě zaslouží nejhlubší pozornosti. V první kapitole si klade otázku, kdo byl prvním pokřtěným knížetem v Cechách. I středoškolák by na tuto otázku s naprostou samozřejmostí odpověděl, že řada historických Přemyslovců začíná Bořivojem. Je to důsledek toho, že dějiny jsou často vykládány málo problémově, student pak nabývá dojmu, že máme jasno v nejstarších dějinách lidstva stejně jako v době nejnovější, kde je přece jen relativně dostatek informací.' Prof. Králík si už není jednoznačnou odpovědí na tuto otázku tak zcela jist (samozřejmé, že není z vědců sám, podobně jako při ostatních sporných otázkách výše uvedených). Vedle Bořivoje klade Pře myslovce Spytihněva. Tato vědecká skepse není neoprávněná, opírá se o rozbor starých literárních pramenů, v tomto případě o legendu Crescente a tzv. Kristiána. Crescente uvádí jako prvního historického Přemyslovce Spytihněva, Kristián zase Bořivoje. Má pravdu starší skladba, tedy Crescente (bavorská recenze)? Založil nejstarší chr-ám na Hradě Bořivoj nebo Spytihněv? Proč je v jedné legendě pokřtěn Spytihněva je zároveň uváděn jako zakladatel kostela, proč je v druhé verzi křtěn Boři voj a zakladatelem kostela je Spytihněv? Proč existuje neshoda mezi vyprávěním o Bořivojově křtu Metodějem a fuldskými anály? Proč Kosmas položil Bořivojův křest až do roku 894, kdy umírá Svatopluk a navíc Metoděj již od roku 885 .nežije? Proč ani další památka, Život Metodějův, se vůbec nezmiňuje o Bořivojově křtu? Tyto a jiné otázky klade prof. Králík hloubavému čtenáři. Přitom je nehromadí vedle sebe, ale dochází k nim jako detektiv ší
Čestmír
Brandejs
281
Orlické hory Podorlicko 5
282
po zachycení stopy. Čtenář může mít až pocit, že uvedenou otázku vyslovil sám, tak sugestivním stylem je tento problém rozváděn. V druhé kapitole přináší autor další ukázky rozporů nejstarších literárních pramenů. Čtenář si tak má možnost ještě více zvyknout na nejasná místa naší dávné minulosti. Tentokrát se zabývá otázkou existence moravského biskupství v 10. století. V téže kapitole ještě rozebírá rozpory ve václavské hagíografii. Přitom naráží na otázku, kdy vlastně bylo založeno pražské biskupství, za Jana XIII. nebo Benedikta VI. Sám Kosmas uvádí jako rok úmrtí prvního pražského biskupa Dětmara rok 969, ale ten ihned po něm nechává nastoupit Vojtěcha, který byl ještě nadlouho v Magdeburku. V Další kapitole promlouvá o povaze sv. Václava. Název převzal autor z Kalouskovy Obrany sv. Václava, která byla autoritativní knihou na rozmezí 19. a 20. století. Rozebírá zde václavské legendy a příslušnou literaturu, tj. Dobnera, Dobrovského, Tomka, Kalouska, Pekaře. Současný stav bádání poněkud ubírá z lesku zlatého věku za knížete Václava. V předposlední kapitole rozebírá prof. Králík otázku, kdo dělal vlasteneckou politiku, Václav nebo Boleslav. Opírá se opět o starší literaturu a prameny. Tak sleduje Dobnerovo pojetí, které vyznívá ve smyslu proněmeckého Václava. Kalousek zase líčí Václava jako nebojácného odpúrCe Němců, Goll s Novotným už jsou rezervovanější.O Boleslavovi můžeme skutečně říci, že dlouho vzdoroval, než se v polovině 10. století poddal německému císaři. Už v Brunově vojtěšské legendě jsou uváděni Václava Boleslav jako protipól. Určité údaje nacházíme i u Widukinda, Kristiána i Gumpolda. Autor též hledá odpověď na otázku, zda dělal Václav skutečně samostatnou politiku nebo až příliš ochotně uznával německou nadvládu. Na závěr své knihy hodnotí prof. Králík úroveň slovanské vzdělanosti v přemyslovských Čechách. Krátkým pohledem na tuto studii končí naše zamyšlení nad částí dosavadní tvorby prof. Králíka. Defilují tupřed námi postavy z literatury nejstarší i nejnovější, překva pivé nekonvenční názory už probojované i neprobojované. V každém případě je bádání prof. Králíka velkým přínosem pro vědu i pro čtenáře bez hlubší přípravy. Dnes už snad ani nepřekvapí, že jeho knihy se objevují mezi nejvyhledávanějšími.Zájem čtenářské veřejnosti dosvědčuje např. i velmi pěkné umístění v pořadí nej prodávanějších knižních novinek týdne. A to je při náročnosti četby tohoto druhu literatury skutečně obdivuhodné. Zvláště v posledních letech jsme svědky publikační ex-
ploze pr-of. Králíka. Nakladatelství a čtenáři čekají na další studie. Tento. zájem byl těžce vybojován desítkami let usilovné badatelské pr-áce a schopností popularízovat výsledky vědy. Přejme profesoru Králíkovi při příleži tosti pětašedesátých narozenin, aby se mu u nás v severovýchodních Čechách líbilo, aby zde, v Novém Městě n. Metují, v kouzelné přírodě orlického předhůří načerpal mnoho sil pro další vědeckou práci.
Z děl prof. Králíka: Otokar Březina. Logika jeho díla - Melantrich 1948. Historie textu Máchova díla - ČSA V, Sborník filologický 1953. Kapitoly o Slezských písních - Ostrava 1957. Pouť krkonošská. Máchovy texty na máchovské apokryfy UP Olomouc 1957. Šalda a poezie - 1957. K počátkům literatury v přemyslovských Čechách Rozpravy ČSAV - 1960. Sázavské písemnictví XI. století - Rozpravy ČSAV 1961. Text Slezských písní - Ostrava 1963. Křižovatky Nerudovy poezie - SPN 1965 - AUPOFF/P. Šest legend hledá autora - MF, edice Kolumbus 1966. Slavníkovské interludium - Ostrava 1966: Od Radima ke Kosmovi. K nejstarším dějinám české vzdě lanosti - AUPOFF Praha 1968. Nejstarší Iegendy vpřemyslovských Čech - Vyšehrad, Praha 1969. V příšeří české protohistorie. Kus metodologie a polemiky, Praha 1969. Labyrint dávných dějin českých - Vyšehrad, Praha 1970. ČESTMÍR
Příspěvek
... . '
prof. Králíka
"
BRANDEJS
přineseme.v příštím čísle.
",' ."<:.; ':.'
:'",
;..
'."
- .
Čestmír
Brandejs
283
Poznámky
