ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 16:301–322 (2009)
VLASTENECTVÍ, CÍRKEV A SPOLEČNOST V PROMĚNÁCH 19. A 20. STOLETÍ PŘÍSPĚVKY Z KONFERENCE KONANÉ NA POČEST DVOUSTÉHO VÝROČÍ NAROZENÍ VLASTENECKÉHO KNĚZE A REGIONÁLNÍHO HISTORIKA JOSEFA MNOHOSLAVA ROŠTLAPILA DNE 15. ZÁŘÍ 2009 V DOBRUŠCE. USPOŘÁDAL JIŘÍ MACH. Dobruška, Město Dobruška za přispění Královéhradeckého kraje, 2009, 165 s., 1 DVD, ISBN 978–80–254–5633–0 Nebývá obvyklé, aby sborník z konference spatřil světlo světa do tří měsíců po jejím uskutečnění. Tentokrát se tak kupodivu stalo. Po stručném anonymním Úvodním slovu (s. 5) pořadatelů následuje neméně stručný, leč výstižný medailonek jubilanta (s. 7) z pera již zesnulého dobrušského historika Václava Matouše (1933–2007) a redaktora sborníku Jiřího Macha, přetištěný z jejich třísvazkových Osobností dobrušské historie (sv. 2, Dobruška 2005, s. 47–48). Na s. 9–13 se prostřednictvím výňatků z úvodní pasáže Pamětnice děkanství dobrušského čtenář může alespoň částečně seznámit s pracovní metodou regionálního historika J. M. Rošt− lapila. Pozná tak nejlépe jeho niterný upřímný vztah k českém národu, jeho jazyku i národnímu duchu, který v mladých letech po nástupu do Dobrušky – jak píše – začal tam křísiti a buditi. Dva zařazené příspěvky nebyly (a první z nich ani nemohl být) na konferenci předneseny. Prvním je stať (s. 15–36) zmíněného V. Matouše Jan Karel Rojek a Josef Mnohoslav Roštlapil (Představitelé druhé generace národního obrození v Podorlicku). V. Matouš se těmito dvěma přáteli a regionálními historiky zabýval od sklonku šedesátých let 20. století. Také na toto téma přednesl referát na konferenci o národním obrození v Podorlicku na konci září 1969 v Dobrušce, kterou jsme spolu připravili. V recenzovaném sborníku se jedná o přetisk již vybroušeného stejnojmenného textu, který jako samostatnou brožuru vydalo v roce 2005 Muzeum Dobruška (39 s.). Zařazení jeho studie do sborníku z konference musíme hodnotit kladně. V. Matouš představuje oba své protagonisty především jako na svou dobu fundované regionální historiky a upřímné vlastence. Čtenář se také dozví, že student litomyšlské filozofie 1830 Roštlapil navázal písemný kontakt s básníkem Janem Kollárem, jehož později (1845) v Pešti navštívil. A v jednom z pozdějších vydání Slávy dcery J. Kollár zmiňuje Roštlapila jako představitele českého národa. O dalším významném regionálním historikovi z řad katolických kněží pojednal Josef Ptáček (Hradec Králové) v příspěvku Dobrušský děkan a historik P. Antonín Flesar (s. 37–42), 310
RECENZE A ZPRÁVY O LITERATUŘE
rovněž na konferenci nepředneseném. Autor se mýlí v tvrzení, že J. M. Roštlapil (1809–1888) a Antonín Flesar (1828–1898) byli generačními souputníky (s. 37). Odstup dvou desetiletí v datu narození přece znamená běžně jednu generaci. Přáteli a navzájem se respektu− jícími kolegy ovšem nesporně byli. Hlavní referát Národ a církev: role kněží a církve v národním obrození (s. 43–55) na dobrušské konferenci přednesl Tomáš Petráček (vedoucí Katedry kulturních a náboženských studií Pedagogické fakulty Univer− zity Hradec Králové). Má nespornou pravdu, říká−li, že český jazyk nebyl na pokraji vyhynutí, protože dvě třetiny obyvatelstva mluvily česky. Ovšem mluvit česky a cítit se Čechem je nesporný a velký rozdíl. Příslušnost k národu je vždy otázkou volby. A nemusí pokaždé jít o vzepjatý nacionalismus. Národní obrození není žádná mýtická epocha, v níž se český národ zrodil jako bájný Fénix z popela. Je to doba jeho pracného formování včetně všech omylů a možných chyb. (A nebyla to samozřejmě žádná česká specialita, toto sebeuvědomování si národní identity probíhalo v nestejné době a nestejně dlouho u všech národů, velkých, jež měly svůj stát, i malých, podrobených, jež stát ztratily, respektive jej vůbec neměly. A u některých ještě neskončilo.) Uvědomme si, že těch uvědomělých Čechů dlouhou dobu byla je hrstka, že to byli, jak svého času Miroslav Hroch, zatím zřejmě náš nejvýznamnější badatel v této problematice, nazval jeden svůj příspěvek (1968) vlastenci bez národa. Pro Josefa Jungmanna byl základním znakem národa jazyk, pro jiného to bylo společné území, pro dalšího kultura, literatura a František Palacký na jeden ze základních znaků národa právem povýšil společné dějiny. A tuto tezi také realizoval ve svých Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě. Domnívám se, že je v podstatě nesmyslné a zavádějící obviňovat Františka Palackého a jeho koncepci českých dějin, která podle Petráčka jako „v podstatě liberálně−protestantský výklad redukuje české dějiny na dvousetletou periodu mezi Janem Husem a Bílou Horou“ (s. 49), „z osudného myšlenkového rozchodu národa a církve“ (s. 48). A zcela absurdní je podezírat F. Palackého z toho, že se snad věrně nedržel historických pramenů. O tom, že tato Palackého koncepce spočívající v jeho důrazu na husitství (nikoliv redukující dějiny pouze na ně a na dobu následující do Bílé hory) regionálním historikům z řad katolických kněží nevadila, svědčí i výňatek z Roštlapilovy Pamětnice uveřejněný v tomto sborníku, kde autor hovoří o Palackém s uznáním a obdivem: „A náš otec Palacký po všech památkách země české se týkajících pracně se pídil a bídil a po Čechách i v cizině neumorně jich shledával, shledané pak po částkách na světlo boží vydával…“ (s. 10). Jmenovitě uvádí Staré letopisy české (z husitské 311
ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 16:301–322 (2009)
epochy), začátky Archivu českého a především Dějiny vycházející od roku 1848 česky, „což naši touhu více dráždilo, nežli upokojovalo“. A to napsal J. M. Roštlapil v roce 1880, kdy již Dějiny měly za sebou druhé vydání (1876–1878) a několik svazků vydání třetího. Ani slůvko nějakého roztrpčení nebo náznak, že by snad obraz husitství vytvořený Palackým působil jeho nevoli. Podobně také Josef Myslimír Ludvík (1796–1856), první historik Náchoda a Náchodska, frustrovaný prvním německy napsaným a vydaným dílem (1836) nejevil žádné známky znepokojení, s Palackým spolupracoval a zřejmě mu lichotilo, když slovútný vlastenec uznal jeho datování dobytí Náchoda Jiřím z Kunštátu a z Poděbrad na Janu Koldovi ze Žampachu (1456 místo dosud uznávaného 1457) a zařadil je do čtvrtého dílu Dějin. Z uvedeného zcela jednoznačně vyplývá, že Palackého základní dílo, onen – řečeno slovy referujícího – strhující příběh dějin národa (s. 49) – −− zůstává od svého vzniku do dnešní doby velkým žulovým balvanem, s nímž se musí každý český historik, pokud chce být toho jména hodný, nějak vyrovnat. A každý to dělá po svém. Druhou příčinu vzájemného odcizení národa a katolické církve T. Petráček zřejmě oprávněně shledává „v nekritickém přilnutí církve k rakouskému státu a režimu“ (s. 50). Osobně se domnívám, že to je asi příčina hlavní. Autor dále sleduje peripetie vztahu církve a českého národa až do dnešních dnů. Zasvěcený, zajímavý a přínosný je nesporně referát Jiřího Macha (Muzeum Dobruška) Vlastenectví v regionálních církevních kronikách (s. 57–74). Jde o farní kroniky, jež se všeobecně začínají povinně vést v králové− hradecké diecézi na základě nařízení z roku 1833 (autor bohužel neuvádí pramen); tuto povinnost umocnilo guberniální nařízení z roku 1835, jež ji rozšířilo na obce a na školy. Podorlicko náleželo v první polovině 19. století k regionům národně aktivním a většina duchovních správců i jejich kaplanů byla orientována vlastenecky. Autor se zaobíral především kronikami osmi katolických farností (Bystré, Dobré, Dobřany, Opočno, Častolovice, Černíkovice, Kostelec nad Orlicí a Dobruška). Pro dokreslení atmosféry v nekatolickém prostředí využil autor kroniku Církve bratrské v Bystrém, sice pozdější, nicméně ve vzpomínkách pamětníků se vracející do 19. století. Ve zkoumání tohoto aspektu došel až do 20. století. Většinu kronik psali i vlastenečtí duchovní zpočátku německy. Jistou výjimkou jak z časového, tak jazykového hlediska je dobřanská kronika, kterou založil a v letech 1809–1817 psal Josef Liboslav Ziegler (1782– 1846), tehdejší lokalista a hlavní iniciátor vlasteneckého života v severovýchodních Čechách. Jejím jazykem je v první řadě čeština, dále 312
RECENZE A ZPRÁVY O LITERATUŘE
latina i obligátní němčina a v jednom případě také francouzština. Jiří Mach také cituje zápis, který dobřanskou pamětnici již proslavil. Dosvědčuje, že 6. října 1814 Dobřany navštívil a ve zdejším kostele sloužil mši nestor české obrozenské vědy Josef Dobrovský (1753–1829). Autor konstatuje, že v některých kronikách svědčí o vlasteneckém smýšlení pisatele pouze určité zmínky, jinde jsou to obsáhlejší pasáže. K nim patří také opočenská farní kronika, kterou v době svého působení v Opočně (1857–1885) vedl J. M. Roštlapil. Do ní, jak Mach připomíná, zapsal např. úmrtí svého přítele J. K. Rojka (1877), ale i události týkající celonárodního života, např. úmrtí přítele K. J. Erbena (1870) a svého učitele a vzoru Františka Palackého (1876). A zcela výjimečné postavení mezi nimi zaujímá několikrát již zmiňovaná Pamětnice děkanství dobrušského, která vlastně s klasickou kronikou nemá téměř nic společného. J. M. Roštlapil ji koncipoval jako dějiny města Dobrušky i širšího regionu se značným množstvím opsaných pramenů a z ní také vycházejí jeho Paměti města Dobrušky a panství opočenského (Dobruška 1887; v referátu zřejmě nedopatřením Dějiny). Za podnětné pokládám vystoupení Evy Koudelkové (Katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci) Postavy vlasteneckých kněží v české literatuře. Příspěvek k literární tvorbě regionu východních Čech, (s. 75–92). Autorka sleduje tuto tematiku u několika významných spisovatelů 19. a 20. století v dílech věnovaných epoše národního obrození (A. Jirásek, K. V. Rais, T. Nováková). Mimo východočeský region připomíná postavy z děl A. V. Šmilovského, J. Š. Baara i V. Beneše Třebízského. Postavení církví v dusném prostředí protektorátu Čechy a Morava sleduje v obsáhlé studii Církve a náboženský život za nacistické okupace (s. 93–142) Jiří Stříbrný (Česká křesťanská akademie). Také připomíná, že poutě a další církevní slavnosti se staly jedním z projevů odporu českého národa proti okupaci, všímá si i podílu křesťanů na domácím i zahraničním odboji. Jan Kafka (Státní okresní archiv Trutnov) v příspěvku Církve v padesátých letech 20. století, se zřetelem k situaci v bývalém okrese Dobruška, (s. 143–152) zasvěceně líčí postoje duchovních, jimž byl odebírán státní souhlas; někteří byli za své postoje zatčeni a odsouzeni, další vyměněni atd. Kladem obou příspěvků je, že se týkají všech církví, Kafkova pak především fakt, že se tematicky vrací do regionu Podorlicka. To pochopitelně nemůže platit o textu Miloše Rabana (Technická univerzita v Liberci a Univerzita Hradec Králové) Význam Desetiletí duchovní obnovy pro český národ (s. 153–158), který má víceméně pouze informativní charakter. Do regionu se opět vrací referát Jana Novotného (Farní úřad církve římskokatolické v Kopidlně) Obnova poutních 313
ORLICKÉ HORY A PODORLICKO 16:301–322 (2009)
a regionálních tradic v královéhradecké diecézi (s. 159). Autor uvádí také poutní místa v podorlickém regionu spojená se životem a působením J. M. Roštlapila (kapucínský klášter v Opočně spojený s porcinkulí; Dříz− na u Přepych; Studánka u Dobrušky s barokní kaplí; opomenul však Rokoli u Nového Hrádku). V názvu konference i sborníku z ní měl být použit plurál, tedy církve (místo církev). Domnívám se, že k této problematice mají co říci i zástupci jiných denominací. Koneckonců tomu nasvědčují také Machovy závěry ze zkoumání kroniky Církve bratrské v Bystrém i to, že autoři dvou příspěvků (J. Stříbrný a J. Kafka) věnovali pozornost i ostatním křesťanským církvím. Ladislav Hladký
JAROSLAV ŠŮLA, SEN O RATIBOŘICKÉM DĚTSTVÍ; OSUDY PŘEDOBRAZŮ POSTAV Z BABIČKY BOŽENY NĚMCOVÉ Liberec, Dr. Eva Koudelková / Nakladatelství Bor, 2009, 106 s., il., portréty, faksim., ISBN 978–80–868076 Autor, jeden z předních východočeských historiků, se problematikou Babičky, nejslavnější knihy Boženy Němcové, první české spisovatelky, zabývá s přestávkami od první poloviny šedesátých let minulého století, kdy (1963) vyšla Knížka o Babičce od Václava Černého, tedy téměř půlstoletí. Již tehdy, brzy po ukončení vysoké školy a nástupu do Krajského muzea v Hradci Králové, tohoto bytostného Západočecha původem z Ro− kycanska tematika původu, narození a tvorby B. Němcové zaujala natolik, že jí zůstal věrný do dnešních dnů a neúnavně v ní hledá a bádá. Jako vedoucí oddělení společenských věd v muzeu navázal s Josefem Cvrčkem, dlouholetým dobrovolným muzejníkem v Dobrušce, původně učitelem a okresním školním inspektorem, kontakt, který se záhy změnil v úzkou spolupráci. J. Cvrček v prvním vydání Černého Knížky o Babičce zjistil řadu různých nedostatků, chyb i nedopatření věcného charakteru. Výsledkem byl společný příspěvek o rodu Novotných v Dobrušce (Literární archiv I, 1966). Babička Magdalena Čudová, provdaná Novotná, pocházela z Dobrušky (z Křovic, městské poddanské vsi), její manžel Jiří Novotný byl z Dobrušky (proto také o Šůlově publikaci referujeme.) Od té doby Jaroslav Šůla do poznání skutečných postav základního díla B. Němcové i do vlastních osudů a původu autorky zasáhl několikrát, nejzásadněji snad podnětnou studií Sedm úvah historika o původu, datu a místu narození české spisovatelky Boženy Němcové aneb je Babička rodopisným pramenem? (In: Božena Němcová: život – dílo – doba: 314
