Originální název: The Devil All the Time, vydáno u Doubleday, a division of Random House, Inc., New York 2011

Donald Ray Pollock Ďábel Originální název: The Devil All the Time, vydáno u Doubleday, a division of Random House, Inc., New York 2011 Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 www.mobaknihy.cz www.mobaknihy.cz Donald Ray Pollock © 2011 Translation © Jakub Kalina 2014 © Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2014 ISBN 978-80-243-6287-8

Věnováno Patsy

Prolog Jednoho pochmurného rána koncem deštivého října spěchal Arvin Eugene Russell za svým otcem Willardem. Šli po okraji pastviny, z níž byl výhled na dlouhé skalnaté údolí v jižním Ohiu, zvané Knockemstiff. Willard byl vysoký a vychrtlý a Arvin mu sotva stačil. Louka byla zarostlá šípkovými keři a vadnoucími shluky ptačinců a bodláků. Přízemní mlha, hustá jako šedivá mračna na obloze, sahala devítiletému chlapci až ke kolenům. Po několika minutách zahnuli do lesa a vydali se dolů z kopce po úzké pěšině, až došli na malou mýtinu. Na ní ležel kmen, pozůstatek vysokého červeného dubu, který spadl už před mnoha lety. V měkké hlíně pár yardů od nich stál větrem ošlehaný kříž, mírně skloněný k východu. Byl stlučený z prken vytrhaných ze zadní stěny zchátralé stodoly za jejich stavením. Willard se opřel o vyšší část kmene a gestem syna vyzval, aby poklekl vedle něj do promáčeného spadaného listí. Pokud mu zrovna v žilách nekolovala whisky, chodíval Willard na mýtinu každé ráno a každý večer. Rozmlouval na ní s Bohem. Arvin nedokázal říct, co je horší, jestli to pití, nebo ty modlitby. Co pamatoval, zdálo se, že jeho otec pořád jen bojoval s ďáblem. Arvin se ve vlhkém listí trochu zachvěl chladem a přitáhl si kabát blíž k tělu. Přál si, aby mohl být ještě v posteli. Dokonce i škola – a všechna trápení s ní spojená – byla lepší než tohle. Jenže byla sobota a neexistoval žádný způsob, jak se z toho vyvléknout. Skrz povětšinou holé stromy za křížem viděl Arvin proužky kouře stoupající z několika komínů, vzdálených půl míle odtud. V roce 1957 žilo v Knockemstiffu asi 400 lidí, z nichž téměř všichni byli nějakým neštěstím, ať už to byl chtíč, nutnost nebo čistá ignorance, pokrevně spojení. Kromě chatrčí s asfaltovými střechami a domů ze škvárobetonu byly v údolí dva obchody se smíšeným zbožím, kostel Kristovy církve v Křesťanské unii a hospoda známá po celé osadě jako Volská ohrada. Přestože měli Russellovi dům na vrcholu pahorkatiny Mitchell Flats pronajatý už pět let, většina sousedů tam dole je pořád považovala za cizince. Arvin byl jediný

5/38

z celého školního autobusu, kdo neměl ve městě žádné příbuzné. Před třemi dny přišel domů s dalším monoklem. „Nejsem proti rvačkám pro nic za nic, ale občas si toho necháš líbit nějak moc,“ řekl mu Willard ten večer. „Ty kluci jsou možná větší než ty, ale až zas nějakej z nich začne držkovat, chci, abys mu dal co proto.“ Willard stál na verandě a svlékal si pracovní oděv. Podal Arvinovi hnědé kalhoty ztuhlé od zaschlé krve a tuku. Pracoval na jatkách v Greenfieldu a toho dne porazili šestnáct set vepřů, což byl u firmy R. J. Caroll Meatpacking nový rekord. Chlapec sice ještě nevěděl, co by chtěl dělat, až vyroste, ovšem byl si naprosto jistý, že se nechce živit zabíjením prasat. Zrovna když se začali modlit, ozval se za nimi hlasitý praskot lámané větve. Když se Arvin začal otáčet za zvukem, Willard se natáhl, aby ho zastavil. Chlapec ale přesto stihl v bledém světle zahlédnout dva lovce, špinavé a zpustlé muže, které občas vídal posedávat na přední sedačce starého sedanu prokvetlého rzí na parkovišti před obchodem Maude Speaksmanové. Jeden z nich nesl hnědý jutový pytel, jehož dno bylo nasáklé jasně rudou krví. „Kašli na ně,“ řekl Willard tiše. „Tohle je čas pro Pána, pro nikoho jinýho.“ Vědomí, že ti muži jsou tak blízko, Arvina znervózňovalo, přesto si ale klekl zpátky na místo a zavřel oči. Pro Willarda byl kmen stejně svatým místem jako kterýkoli kostel. A otec byl tím posledním člověkem, kterého by chlapec chtěl rozčílit, ačkoli se to často zdálo jako předem prohraná bitva. Až na kapky vody padající ze stromů a veverku škrábající do nedalekého stromu se v lese znovu rozhostilo ticho. Arvin si právě pomyslel, že muži už nejspíš odešli, když jeden z nich pronesl chraplavým hlasem: „Koukej, maj tu nějakou seanci.“ „Nech toho,“ slyšel Arvin říkat druhého muže. „Jdi do prdele. Se mi zdá, že by teď byl dobrej čas zajít na návštěvu za jeho paničkou. Nejspíš se tam teď válí v posteli a zahřívá mi ji.“ „Zavři kurva hubu, Lucasi,“ okřikl ho ten druhý. „Cože? Neříkej mi, že by sis nedal říct. Je to kočka, to mi nikdo nevezme.“ Arvin se znepokojeně ohlédl na otce. Willard měl dál zavřené oči a sepjaté ruce měl položené na kmeni. Rty se mu rychle pohybovaly, ale slova,

6/38

která říkal, byla příliš tichá na to, aby je slyšel kdokoli kromě Pána. Chlapec si vzpomněl, co mu Willard nedávno povídal o tom, že se má ozvat, když na něj někdo začne držkovat. Očividně to také byla jenom slova. Přepadla ho skličující myšlenka, že dlouhá cesta školním autobusem pro něj nikdy nebude o nic příjemnější. „Tak pojď, ty natvrdlej zkurvysynu,“ řekl ten druhý muž, „tohle není žádná sranda.“ Arvin poslouchal, jak se obracejí a odcházejí zpátky přes kopec směrem, z něhož přišli. Ještě dlouho poté, co zvuk jejich kroků utichl, slyšel, jak se ten sprosťák směje. O několik minut později Willard vstal a čekal, až jeho syn skončí s modlitbou. Pak šli v tichosti zpátky k domu, na schůdkách na verandu si z bot oškrábali bláto a vešli do vyhřáté kuchyně. Arvinova matka Charlotte smažila v železné pánvi slaninu a vidličkou šlehala vajíčka v modré misce. Nalila Willardovi hrnek kafe a před Arvina postavila sklenici mléka. Černé lesklé vlasy měla gumičkou stažené do ohonu a na sobě měla vybledlý růžový župan a chlupaté ponožky. Jedna byla na patě děravá. Když ji Arvin pozoroval, jak přechází po místnosti, snažil se představit si, co by se asi dělo, kdyby se ti dva lovci neotočili a místo toho šli do domu. Jeho matka byla tou nejhezčí ženou, jakou kdy viděl. Uvažoval, jestli by je pozvala dovnitř. Jakmile Willard dojedl, odstrčil židli od stolu a odešel se zachmuřeným výrazem ven. Co skončil s modlitbou, neřekl ani slovo. Charlotte vstala od stolu s hrnkem kafe v ruce a šla k oknu. Pozorovala ho, jak dupe přes dvůr a jde do stodoly. Napadlo ji, jestli tam nemá schovanou nějakou láhev. Té, co stála pod dřezem, se nedotkl už několik týdnů. Otočila se a pohlédla na Arvina. „Tys tátu něčím rozzlobil?“ Arvin zavrtěl hlavou. „Já jsem nic neudělal.“ „Na to jsem se tě neptala,“ odvětila Charlotte a opřela se o kuchyňskou linku. „Oba víme, jakej je.“ Arvin si chvilku pohrával s myšlenkou, že matce poví, co se stalo u modlitebního kmene, ale pak se rozhodl, že to byla moc velká ostuda. Dělalo se mu zle z toho, že otec slyšel nějakého muže o ní takhle mluvit a klidně to ignoroval. „Jenom jsme měli malou seanci, to je všecko,“ odpověděl.

7/38

„Seanci?“ podivila se Charlotte. „Kdes to vzal?“ „Nevím, někde jsem to zaslech.“ Pak vstal od stolu a odešel chodbou do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře, vlezl si do postele a přitáhl si deku k bradě. Otočil se na bok a zíral na zarámovaný obrázek ukřižovaného Ježíše, který Willard pověsil nad poškrábanou a otlučenou komodu. Podobné obrázky Spasitelovy popravy byly v každé místnosti v domě kromě kuchyně. Tady Charlotte zakročila, stejně jako když začal brát Arvina s sebou do lesa k modlitbě. „Jenom o víkendech, Willarde, to stačí,“ rozhodla. Viděla to tak, že příliš intenzivní víra může být stejně škodlivá jako ta nedostatečná, možná i horší; ale umírněnost její manžel v povaze prostě neměl. Asi o hodinu později Arvina vzbudil otcův hlas přicházející z kuchyně. Vyskočil z postele a narovnal vlněnou deku, pak šel ke dveřím a přitiskl na ně ucho. Slyšel, jak se Willard ptá, jestli Charlotte nepotřebuje něco v obchodě. „Potřebuju zajet pro benzín do auta,“ vysvětloval. Když Arvin slyšel otcovy kroky v chodbě, rychle se přesunul na druhý konec pokoje. Stál u okna a předstíral, že si prohlíží hrot šípu, který vzal z malé sbírky pokladů rozložených na parapetu. Dveře se otevřely. „Uděláme si vyjížďku,“ oznámil mu Willard. „Nemá smysl, abys tu seděl celej den jako líná kočka.“ Když vyšli ze dveří, Charlotte za nimi zakřičela z kuchyně: „Nezapomeňte na cukr.“ Nasedli do pick-upu, dojeli na konec jejich rozježděné cesty a potom zahnuli na Baum Hill Road. U stopky Willard odbočil vlevo na hlavní dlážděnou silnici, která se táhla středem Knockemstiffu. Přestože cesta k Maudeinu obchodu netrvala déle než pět minut, Arvin měl vždycky, když opustili jejich předměstí, pocit, jako by se dostal do jiného světa. Na Pattersonově náměstí uviděl několik kluků, z nichž někteří byli mladší než on, jak postávají v otevřených vratech zchátralé garáže, podávají si cigarety a střídavě buší do vykuchaného jeleního těla, které viselo na trámu. Když projížděli okolo, jeden z kluků zakřičel a párkrát máchl rukou do ledového vzduchu. Arvin se na sedadle trochu přikrčil. Před domem Janey Wagnerové se na předzahrádce pod javorem batolilo růžové dítě. Janey stála na prohýbající se verandě, ukazovala na dítě a přes rozbité okno vyspravené kartonem křičela na někoho uvnitř. Měla na sobě stejné oblečení,

8/38

jaké nosila každý den do školy, červenou tartanovou sukni a sepranou bílou halenku. Přestože byla ve škole jen o jeden ročník výš než Arvin, sedávala cestou domů ve školním autobusu vždycky na zadní sedačce se staršími kluky. Od jiných holek slyšel, že ji tam kluci nechávají, protože před nimi roztahuje nohy a dovoluje jim hrát na smradlavej prst s její kundičkou. Doufal, že jednou, možná až bude trochu starší, pochopí, co to přesně znamená. Místo toho, aby zastavil u obchodu, Willard prudce zahnul na štěrkovou cestu zvanou Shady Glen. Přišlápl trochu plyn a vřítil se na zablácený dvorek u Volské ohrady. Byl zaházený víčky od pivních láhví, cigaretovými špačky a kartony od piva. Žili tady Snooks Snyder, bývalý mašinfíra s kůží posetou bradavicemi, a jeho sestra Agatha, stará panna, která celé dny proseděla nahoře u okna oblečená v černém a předstírala, že je truchlící vdova. Snooks prodával z předního okna pivo a víno, a když jste mu byli jen trochu povědomí, vzadu vám prodal i něco silnějšího. Pro pohodlí zákazníků bylo vedle domu pod vysokými platany několik piknikových stolečků, hřiště na házení podkovami a kadibouda, která vypadala, že se musí každou chvíli rozpadnout. Ti dva muži, které Arvin viděl ráno v lese, seděli na jednom stolku a popíjeli pivo, brokovnice měli opřené o strom za nimi. Ještě než pick-up úplně zastavil, Willard rozrazil dveře a vyskočil ven. Jeden z lovců vstal a hodil po něm láhev, která se odrazila od předního skla a s rachotem přistála na silnici. Pak se otočil a rozběhl se, až jeho špinavý kabát vlál za ním. Krví podlitýma očima se divoce ohlížel po rozložitém muži, který ho pronásledoval. Willard ho doběhl a srazil ho do mastné louže splašků před domem. Převrátil ho na záda, koleny mu přimáčkl ramena k zemi a začal mu pěstmi bušit do zarostlého obličeje. Druhý lovec popadl jednu ze zbraní a s hnědým papírovým pytlíkem pod paží spěchal k zelenému plymouthu. Rychle ujížděl pryč okolo kostela, až od sjetých pneumatik odletoval štěrk. Po několika minutách Willard přestal muže mlátit. Oklepal si ruce, zhluboka se nadechl a šel ke stolu, kde muž předtím seděl. Zvedl brokovnici opřenou o strom, vyndal z ní dvě červené patrony a mlátil s ní o kmen jako baseballovou pálkou, dokud se nerozpadla na několik kusů. Když se

9/38

otočil a vyrazil k pick-upu, ohlédl se přes rameno a uviděl Snookse Snydera, jak stojí ve dveřích a míří na něj malou pistolkou. Vykročil směrem k verandě. „Jestli to chceš taky slíznout,“ zahrozil mu Willard hlasitě, „tak si pro to přijď. Narvu ti tu bouchačku rovnou do prdele.“ Stál na místě, dokud Snooks nezavřel dveře. Když Willard nasedl zpět do svého pick-upu, natáhl se pod sedadlo pro hadr a setřel si z rukou krev. „Pamatuješ, co jsem ti říkal před pár dny?“ zeptal se Arvina. „O těch klucích v autobuse?“ „Jo, přesně to myslím,“ řekl Willard a kývl bradou směrem k lovci. Vyhodil hadr z okna. „Hlavně si musíš vybrat tu správnou chvíli.“ „Ano, pane,“ řekl Arvin. „Pobíhá tu spousta pitomejch zkruvysynů.“ „Víc než sto?“ Willard se trochu zasmál a zařadil rychlost. „Jo, nejmíň tolik.“ Začal pouštět spojku. „Tohle zůstane mezi náma, oukej? Nebudem mámu rozrušovat.“ „Ne, to určitě nepotřebuje.“ „Fajn,“ řekl Willard. „Dal by sis čokoládovou tyčinku?“ Ještě dlouho potom Arvin na tenhle den vzpomínal jako na ten nejlepší, jaký kdy s otcem prožil. Po večeři šel s Willardem k modlitebnímu kmeni. Když k němu došli, už vycházel měsíc, vypadal jako úlomek staré ztrouchnivělé kosti. Spolu s ním se na nebi objevila i jedna mihotavá hvězda. Když poklekli, Arvin se podíval na otcovy odřené klouby na rukou. Když se Charlotte ptala, co se mu stalo, řekl jí, že se odřel, když vyměňoval píchlou pneumatiku. Arvin ještě nikdy předtím neslyšel otce lhát, ale byl si jistý, že tuhle lež mu Bůh odpustí. Toho večera se do tichého ztemnělého lesa nesly zvuky z údolí zvlášť zřetelně. Od Volské ohrady bylo slyšet zvonění podkov o kovové sloupky, které připomínalo kostelní zvony, a pokřikování opilců, při němž si chlapec vzpomněl na zkrvaveného lovce ležícího v blátě. Otec tomu chlapovi dal lekci, na kterou nikdy nezapomene; a Arvin se rozhodl, že až na něj zase někdo bude držkovat, udělá to samé. Zavřel oči a začal se modlit.

PRVNÍ ČÁST: OBĚŤ

1 Bylo středeční odpoledne na podzim roku 1945, nedlouho po konci války. Autobus Greyhound Lines měl pravidelnou zastávku v Meade ve státě Ohio, v malém městečku s papírnou asi hodinu jízdy na jih od Columbusu. Smrdělo to v něm po zkažených vejcích. Cizinci si na puch stěžovali, ale místní se rádi vychloubali, že to je sladký pach peněz. Řidič autobusu, tichý drobný muž, který měl na sobě boty se zvýšenou podrážkou a nakřivo uvázaného motýlka, zajel do uličky za nádražím a ohlásil čtyřicetiminutovou přestávku. Měl chuť na hrnek kafe, ale zase se ozval jeho vřed. Zívl a loknul si z lahvičky růžového léčivého sirupu, která stála na palubní desce. Tovární komín na druhém konci města, bezpochyby nejvyšší stavba v této části státu, vypustil k obloze další šedivý oblak dýmu. Byl vidět na míle daleko a připomínal kouřící sopku, která se chystá k výbuchu ze svého štíhlého kráteru. Řidič se opřel do sedadla a přitáhl si koženou čapku přes oči. Bydlel na okraji Filadelfie a pomyslel si, že kdyby někdy musel žít na místě, jako je Meade v Ohiu, šel by se rovnou zastřelit. V tomhle městě se nenašla ani miska listového salátu. Vypadalo to, že lidé tady nejedí nic jiného než sádlo. Kdyby jedl ty sračky co oni, bylo by do dvou měsíců po něm. Jeho žena o něm vyprávěla kamarádkám, že je neduživý, ale v jejím tónu občas slyšel něco, co ho přimělo zamyslet se, jestli s ním opravdu soucítí. Nebýt jeho vředu, šel by do boje se všemi muži na světě. Klidně by zmasakroval celou četu Němců a ukázal by jim, jak je to s tou jeho zatracenou neduživostí. Nejvíc litoval všech těch medailí, o které přišel. Jeho otec jednou dostal od železnic diplom za to, že za dvacet let v práci nezameškal ani jediný den, a v příštích dvaceti letech se s ním oháněl před svým nemocným synem, kdykoli ho viděl. Když stařík konečně zavřel oči, řidič se snažil přesvědčit matku, aby ten diplom uložila spolu s jeho tělem

12/38

do rakve, aby se na něj nemusel už nikdy dívat. Ale ona trvala na tom, že zůstane vystavený v obývacím pokoji jako příklad toho, čeho člověk může dosáhnout, když se nenechá porazit každou nevolností. Hádka ohledně toho cáru papíru málem pokazila celý pohřeb, událost, na kterou se řidič už dlouho těšil. Těšil se, až všichni ti váleční veteráni konečně dojedou domů, aby se na ty naduté blbečky už nemusel dívat. Úspěchy ostatních na vás po nějakém čase zanechají šrámy. Vojín Willard Russell popíjel na zadním sedadle se dvěma mariňáky z Georgie, ale jeden vytuhnul a druhý se pozvracel do jejich poslední láhve. Pořád dokola si opakoval, že jestli se někdy dostane domů, už nikdy Coal Creek v Západní Virginii neopustí. Tam v horách sice viděl pár zlých věcí, ale ty se v žádném případě nemohly rovnat tomu, čeho byl svědkem v jižním Pacifiku. Na jednom ze Šalamounových ostrovů narazili s několika dalšími vojáky na mariňáka, kterého Japonci zaživa stáhli z kůže a přibili na kříž stlučený ze dvou palem. Jeho zkrvavené tělo bylo obsypané černými mouchami. Skrz ně viděli jeho srdce, které v hrudi pořád tlouklo. Z toho, co kdysi bývalo palcem u nohy, visely jeho jmenovky: dělostřelecký seržant Miller Jones. Už pro něj nemohli udělat víc než to, že ho Willard zastřelil ranou za ucho, sundali ho z kříže a u paty kříže ho uložili pod mohylu z kamení. Od té doby už Willard nikdy nebyl stejný jako dřív. Když slyšel toho buclatého řidiče vykřikovat něco o přestávce, Willard vstal a vyrazil ke dveřím, znechucený těmi mariňáky. Podle jeho názoru by vojákům od námořnictva měli zakázat pít. Během těch tří let, co sloužil v armádě, nepotkal ani jediného, který by nepropadl alkoholu. Někdo mu říkal, že to způsobuje dusičnan sodný, který jim dávají, aby na moři nezešíleli a nezačali se ošukávat navzájem. Vyšel z nádraží a přes ulici zahlédl malou restauraci nazvanou Dřevěná lžíce. V okně byl přilepený kus bílého kartonu lákající na sekanou za pětatřicet centů. Jeho matka mu udělala sekanou den předtím, než odešel k armádě, takže to považoval za dobré znamení. Usadil se do boxu u okna a zapálil si cigaretu. Po celém obvodu místnosti se táhla police, na níž byly nastavěné staré láhve, kuchyňské potřeby a popraskané černobílé fotografie, asi aby se měl kam usazovat prach. Na stěně vedle jeho boxu byl pověšený vybledlý výstřižek

13/38

z novin s článkem o meadeském policejním důstojníkovi, kterého před nádražím zastřelil bankovní lupič. Willard se na něj podíval zblízka a dočetl se, že pochází z jedenáctého února 1936. To bylo čtyři dny před jeho dvanáctými narozeninami, počítal. Nějaký stařík, jediný další zákazník v jídelně, se skláněl nad stolem uprostřed místnosti a srkal z misky zelenou polévku. Falešné zuby měl odložené na balíčku másla před sebou. Willard dokouřil cigaretu a zrovna se chystal odejít, když z kuchyně konečně vyšla tmavovlasá servírka. Z hromádky vedle pokladny vzala jídelní lístek a podala mu ho. „Promiňte,“ omlouvala se, „neslyšela jsem vás přijít.“ Willard se zahleděl na její vystouplé lícní kosti, plné rty a dlouhé štíhlé nohy, a když se ho zeptala, co si dá, zjistil, že mu vyschlo v krku. Skoro nemohl mluvit. To se mu nikdy předtím nestalo, dokonce ani uprostřed nejtěžší bitevní vřavy na ostrově Bougainville. Když šla do kuchyně předat jeho objednávku a nalít mu hrnek kafe, proběhlo mu hlavou, že ještě před několika měsíci měl pocit, že jeho život skončí na nějakém rozpáleném bezvýznamném šutru uprostřed Pacifiku. Ale teď byl tady a pořád dýchal, jen pár hodin od domova, a obsluhovala ho žena, která vypadala jako ztělesnění nějaké kočky z plakátu. Právě tohle byl ten okamžik, kdy se Willard zamiloval. Bylo mu jedno, že sekaná byla suchá, fazolky rozbředlé a rohlík tvrdý jako kus uhlí. Byl přesvědčený, že mu přinesla to nejlepší jídlo v jeho životě. A když ho dojedl, vrátil se do autobusu, aniž by věděl, jak se Charlotte Wiloughbyová jmenuje. Za řekou v Huntingtonu, kde autobus znovu zastavil, narazil na obchod s alkoholem a koupil pět láhví čtyřleté whisky, které si nacpal do vaku. Pak se usadil dopředu, přímo za řidičem, myslel na tu holku z jídelny a hledal nějaká znamení, že už se blíží k domovu. Pořád byl trochu opilý. Zničehonic se ho řidič zeptal: „Vezete domů nějaký medaile?“ Ve zpětném zrcátku se podíval na Willarda. Willard zavrtěl hlavou. „Jenom tuhle vychrtlou mrtvolu, ve který chodím po světě.“ „Chtěl jsem jít taky, ale nevzali mě.“ „Tak to máte kliku,“ odvětil Willard. V den, kdy narazili na toho mariňáka, se boje na ostrově chýlily ke konci a seržant je poslal, aby se porozhlédli po nějaké pitné vodě. Pár hodin poté, co pohřbili z kůže stažené

14/38

tělo Millera Jonese, vylezli ze skal čtyři vyhladovělí japonští vojáci s čerstvými skvrnami od krve na mačetách a s rukama nad hlavou a vzdali se. Když je Willard a jeho dva kamarádi chtěli odvést zpátky ke kříži, padli na kolena a začali prosit nebo se omlouvat, to nevěděl přesně. „Chtěli nám utéct,“ lhal později v táboře Willard seržantovi. „Neměli jsme jinou možnost.“ Když ty Japončíky popravili, jeden z mužů, co tam byli s ním, kluk z Louisiany, který nosil na krku krysí nohu, aby ho ochránila před kulkami šikmookých, jim žiletkou odřízl uši. Nosil u sebe krabičku od doutníků plnou dalších uší, které už usušil. Plánoval si, že až se vrátí domů, bude je prodávat po pěti dolarech jako suvenýry. „Mám žaludeční vřed,“ pokračoval řidič autobusu. „O nic jste nepřišel.“ „Já nevím,“ pochyboval řidič. „Moc rád bych získal nějakou medaili. Nebo třeba i víc. Řek bych, že bych zvládnul zabít dost těch skopčáků, aby to vystačilo aspoň na dvě. Jsem hodně rychlej.“ Willard se zezadu díval na řidičovu hlavu a vzpomínal na rozhovor, který vedl se zasmušilým mladým knězem na palubě lodi, jemuž se vyzpovídal, že zastřelil toho mariňáka, aby ho ušetřil dalšího utrpení. Kněz byl znechucený z toho, jak všude kolem sebe viděl jen smrt a kolik už pronesl modliteb nad řadami mrtvých vojáků a hromádek ostatků. Řekl Willardovi, že jestli je jenom polovina dějin skutečná, pak jediným smyslem tohoto zvráceného a zkaženého světa je připravit nás na nějaký další. „Věděl jste,“ začal Willard vyprávět řidiči, „že Římané měli ve zvyku vyvrhovat osly, zaživa do jejich kůže zašít křesťany a nechat je na slunci, aby tam shnili?“ Kněz byl studnicí takových historek. „Co to má sakra společnýho s medailí?“ „Jen si to představte. Jste tam svázanej jako krocan v pekáči, jen hlava vám trčí ven z oslova zadku a pomalu vás požírají červi, dokud nespatříte světlo na konci tunelu.“ Řidič se zamračil a sevřel volant o něco pevněji. „Nechápu, na co narážíte, kamaráde. Já jsem mluvil o návratu domů s velkou medailí na prsou. Copak ti Římani dávali těm lidem medaile, než je zašili do oslů? To tím chcete říct?“

15/38

Willard sám nevěděl, co tím chtěl říct. Podle toho kněze se v lidských cestách vyzná jen Bůh. Olízl si suché rty a vzpomněl si na whisky ve vaku. „Chci tím říct, že nakonec stejně trpí úplně všichni,“ odpověděl. „No,“ uvažoval řidič, „tak to já bych si ještě předtím tu medaili rád zasloužil. Sakra, mám doma ženskou, která šílí, jakmile nějakou vidí. Mně povídejte o utrpení. Kdykoli vyrazím na štreku, trnu hrůzou, že mi zatím zdrhne s nějakým purpurovým srdcem.“ Willard se naklonil dopředu, až řidič ucítil vzadu na svém tlustém krku jeho horký dech a do nosu ho udeřily alkoholové výpary a pach levného oběda. „Myslíš, že Milleru Jonesovi by teď záleželo na tom, jestli jeho ženuška vyšukává s někým jiným?“ zasyčel Willard. „Kámo, ten by si to s tebou hned vyměnil.“ „Kdo je sakra Miller Jones?“ Willard se podíval z okna a všiml si, že na obzoru se začíná rýsovat zamlžený vrchol hory Greenbrier. Ruce se mu začaly třást a v obočí se mu zaleskl pot. „Jenom jeden chudák, co šel a bojoval v tý válce, z který tě vynechali, nikdo důležitej.“ Willard se zrovna chystal podlehnout a otevřít si jednu z láhví, když jeho strýc Earskell zastavil se svým rachotícím fordem u zastávky autobusů Greyhound Lines v Lewisburgu, na rohu Washington Avenue a Court Street. Willard už skoro tři hodiny seděl na lavičce, usrkával studenou kávu z papírového kelímku a pozoroval lidi procházející před lékárnou Pioneer. Litoval toho, jak mluvil s tím řidičem a že se takhle oháněl jménem toho mariňáka. Přísahal si, že ačkoli na něj nikdy nezapomene, už o dělostřeleckém seržantovi Milleru Jonesovi nebude nikdy s nikým mluvit. Když se rozjeli, sáhl do vaku a podal Earskellovi jednu láhev a německý luger. Tu pistoli získal na základně v Marylandu těsně před svým propuštěním výměnou za japonský ceremoniální meč. „Tohle je prej ta pistole, kterou si Hitler vystřelil mozek z hlavy,“ řekl Willard a snažil se potlačit úsměv. „Kecáš,“ odvětil Earskell. Willard se zasmál. „Cože? Ty si myslíš, že mi ten chlap lhal?“

16/38

„A vida!“ řekl strýc. Odšrouboval víčko z láhve, dlouze si přihnul a otřásl se. „Bože, to je dobrota.“ „Jen pij. Mám ještě tři.“ Willard otevřel druhou láhev a zapálil si cigaretu. Vystrčil ruku z okénka. „Co máma?“ „No, musím říct, že když přivezli tělo Juniora Carvera, kapánek se jí to v hlavě pomotalo. Ale řek bych, že už je v cajku.“ Earskell se znovu napil a postavil si láhev mezi nohy. „Bála se o tebe, to je všechno.“ Pomalu autem šplhali do kopce směrem ke Coal Creek. Earskell chtěl slyšet nějaké historky z války, ale jeho synovec celou hodinu mlel jen o nějaké holce, kterou potkal v Ohiu. Ještě nikdy neslyšel, že by toho Willard tolik napovídal. Chtěl se ho zeptat, jestli je pravda, že Japonci pojídali své padlé, jak se psalo v novinách, ale došlo mu, že to bude muset počkat. Beztak se musel soustředit na řízení. Whisky se pila sama a oči už mu nesloužily tak jako dřív. Emma se na synův návrat načekala už dost dlouho, takže by teď neměli nabourat a oba se zabít, když má konečně šanci ho vidět. Earskell se při té představě tiše zasmál. Jeho sestra sice patřila k nejpobožnějším lidem, jaké kdy potkal, ale za tohle by si pro něj došla klidně až do pekla. „A co přesně se ti vlastně na tý holce líbí?“ zeptala se Willarda Emma Russellová. Když s Earskellem zaparkovali forda pod kopcem a vyšli po pěšině k malému srubu, blížila se půlnoc. Když Willard vešel do dveří, dlouho ho objímala a máčela mu uniformu slzami. Willard se přes její rameno díval, jak se jeho strýc vypařil do kuchyně. Od doby, kdy ji viděl naposled, jí zešedivěly vlasy. „Poprosila bych tě, abys se mnou poklekl a děkoval Ježíšovi,“ řekla mu vyčítavě, když si utírala slzy lemem zástěry, „ale táhne z tebe alkohol.“ Willard přikývl. Matka ho vychovala v přesvědčení, že pod vlivem alkoholu se s Bohem nemluví. Člověk má být k Bohu za každých okolností upřímný pro případ, že by někdy byl skutečně potřebný. Dokonce i Willardův otec, Tom Russell, který načerno pálil whisky a smůla a problémy ho pronásledovaly až do posledního dne, kdy zemřel v Parkerburgské věznici na selhání jater, se k tomuto přesvědčení hlásil. Ať byla situace

17/38

sebezoufalejší – a že se v takových situacích jeho otec ocital často –, nikdy by nežádal o pomoc shůry, kdyby v sobě měl byť jediný lok. „Tak pojď zpátky do kuchyně,“ uzavřela to Emma. „Najíš se a já postavím na kafe. Udělala jsem ti sekanou.“ Okolo třetí ráno společně s Earskellem zlikvidovali už čtyři láhve, které promíchali s pořádnou dávkou domácí whisky, a pracovali na poslední láhvi. Willardovi se točila hlava a motal se mu jazyk. Očividně se ale už před matkou musel o té dívce z jídelny zmínit. „Na co že ses to ptala?“ oslovil ji. „Na tu holku, cos o ní mluvil,“ připomněla mu. „Co přesně se ti na ní líbí?“ Nalila mu z kastrůlku další hrnek vroucího kafe. Přestože necítil jazyk, byl si jistý, že si ho už několikrát musel spálit. Místnost ozařovala petrolejka zavěšená na trámu. Široký stín jeho matky se mihotal na stěně. Trochu kafe vylil na voskovaný ubrus. Emma zavrtěla hlavou a natáhla se pro utěrku. „Všecko,“ odvětil. „To bys ji musela vidět.“ Emma si říkala, že to z něj mluví whisky, ale synovo oznámení, že potkal nějakou dívku, ji stejně znervózňovalo. Mildred Carverová, jedna z nejlepších křesťanek, jaké kdy v Coal Creek žily, se za svého Juniora modlila každý den, ale přesto jí ho domů přivezli v rakvi. Hned poté, co zaslechla nosiče rakve pochybovat o tom, jestli v ní vůbec něco je, jak byla lehká, začala Emma pátrat po nějakém znamení, které by jí napovědělo, jak Willarda ochránit před nebezpečím. Pořád ještě pátrala, když rodina Helen Hattonové uhořela při požáru v domě a chudák holka zůstala sama. O dva dny později, po dlouhém přemýšlení, Emma poklekla a slíbila Bohu, že jestli jí přivede syna živého, dohlédne na to, aby se s Helen oženil a postaral se o ni. Ale teď, když stála v kuchyni a prohlížela si jeho tmavé vlnité vlasy a ostře řezané rysy, uvědomila si, že to byl bláznivý slib. Helen nosila ušmudlaný čepec uvázaný pod bradou a její dlouhý koňský obličej byl dokonalým obrazem její babičky Rachel, kterou mnozí považovali za tu nejošklivější ženu, která kdy chodila po hřebenech Greenbrier County. Emmu tehdy vůbec nenapadlo zamyslet se nad tím, co by se stalo, kdyby svůj slib nesplnila. Kéž bych jen bývala byla obdařena ošklivým synem,

18/38

posteskla si v duchu. Bůh má občas zvláštní způsoby, jak dát lidem najevo, že je nespokojený. „Vzhled není všecko,“ podotkla Emma. „Říká kdo?“ „Sklapni, Earskelle,“ usadila ho Emma. „Jak že se ta holka jmenuje?“ Willard pokrčil rameny. Zamžoural na obrázek Ježíše nesoucího kříž, který visel nade dveřmi. Od první chvíle, kdy vešel do kuchyně, se pohledu na něj vyhýbal ze strachu, že by si zkazil návrat domů dalšími myšlenkami na Millera Jonese. Ale teď, jen na okamžik, se rozhodl nenechat se tím obrázkem rozhodit. Visel tam v tom levném dřevěném rámečku, co Willard pamatoval, byl celý zašlý věkem. V mihotavém světle petrolejky skoro vypadal, jako by ožil. Willard téměř slyšel švihání bičů a posměšky Pilátových vojáků. Zabloudil očima k lugeru, který ležel na stole vedle Earskellova talíře. „Cože? To ani nevíš, jak se jmenuje?“ „Neptal jsem se,“ odsekl Willard. „Ale nechal jsem jí dolar dýško.“ „Tak na to nezapomene,“ odtušil Earskell. „To by ses za to možná měl začít modlit, než se rozhodneš trmácet se zpátky do Ohia,“ řekla Emma. „Je to dost daleko.“ Celý život prožila v přesvědčení, že lidé by měli poslouchat Boží vůli, ne tu svoji. Že člověk by měl věřit, že všechno nakonec dopadne tak, jak to má na tomto světě být. Ale pak Emma své přesvědčení ztratila a skončila tak, že smlouvala s Bohem, jako by to byl obyčejný obchodník s koňmi žvýkající tabák nebo otrhaný tulák, který u cesty prodává otlučené cetky. A teď, ať to nakonec dopadne jakkoli, se aspoň musela pokusit dodržet svoji část dohody. Pak to nechá na Něm. „To nikomu neublíží, ne? Když se za to pomodlíš?“ Otočila se a přikryla zbytky sekané čistou utěrkou. Willard zafoukal do kafe, pak si usrkl a zašklebil se. Myslel na tu servírku, na tu drobnou, skoro neviditelnou jizvu nad jejím levým obočím. Počká dva týdny, říkal si, a pak tam nahoru zajede a osloví ji. Obrátil se ke svému strýci, který se snažil ubalit si cigaretu. Earskell měl ruce zkroucené artrózou, klouby měl veliké jako čtvrťáky. „Ne,“ odtušil Willard a nalil si do hrnku trochu whisky, „to vůbec nikomu neublíží.“

2 Willard měl pěknou kocovinu. Osamocený a rozechvělý seděl v jedné ze zadních lavic kostela Svatého Ducha v Coal Creek. Byl čtvrtek večer, skoro půl osmé, ale mše ještě nezačala. Byl to čtvrtý den každoročního týdne obrody, který se zaměřoval zejména na zhýralce a ty, kteří ještě nenašli cestu k Bohu. Willard už byl doma přes týden a tohle byl první den, kdy byl jakž takž střízlivý. Předchozího večera šli s Earskellem do kina Lewis Theater na film Zpátky do Bataan s Johnem Waynem. Willard odešel v polovině filmu, znechucený tím, jak byl vyumělkovaný, a nakonec skončil ve rvačce v kulečníkové herně. Zvedl hlavu a rozhlédl se, pak si protáhl bolavou ruku. Emma ještě s někým klábosila v uličce. Na stěnách byly rozvěšené kouřící petrolejky. V polovině kostelní lodi stála po pravé straně omšelá kamna. Lavice z borového dřeva byly po dvaceti letech používání ohlazené. Kostel vypadal pořád stejně jako dřív, ale Willard se bál, že on se za ta léta v zámoří trochu změnil. Reverend Albert Sykes založil jejich farnost v roce 1924, krátce poté, co ho zával v uhelném dole uvěznil se dvěma dalšími muži, kteří při závalu okamžitě zemřeli. Obě nohy měl zlomené na několika místech. Podařilo se mu vytáhnout z kapsy Phila Druryho balíček žvýkacího tabáku Five Brothers, ale na sendvič s máslem a šunkou, o kterém věděl, že ho má Burl Meadows v kabátě, už nedosáhl. Tvrdil, že třetí noci ho osvítil Duch svatý. Uvědomoval si, že ho brzy potká osud mužů vedle něj, kteří už pomalu začínali hnít, ale byl s tím smířený. Když se k němu o několik hodin později konečně dostali záchranáři, spal. Na chvilku byl přesvědčený, že světlo, kterým ho oslnili, je Boží tvář. Rád svůj příběh vyprávěl v kostele, lidé po něm vždycky nadšeně provolávali Aleluja. Willard už tu historku od starého kazatele slyšel snad stokrát. Vždycky, když ji vyprávěl, kolébal se dopředu a dozadu před lakovanou kazatelnou.

20/38

Na konci pokaždé vytáhl z kapsy svého obnošeného saka prázdný obal od tabáku Five Brothers a zvedl ho v dlaních směrem k nebi. Nosil ho u sebe, kam se hnul. Mnohé ženy z Coal Creek, především ty, jejichž manželé a synové stále pracovali v dolech, ten obal braly jako nějakou svatou relikvii a líbaly ho při každé příležitosti. Mary Ellen Thompsonová dokonce na smrtelné posteli odmítla doktora, zato si nechala přinést ten obal. Willard pozoroval matku, jak si povídá se štíhlou ženou s protáhlým a úzkým obličejem. Na nose měla brýle s drátěnými obroučkami a pod špičatou bradou měla uvázaný vybledlý modrý čepec. Po několika minutách ji Emma vzala za ruku a vedla ji k místu, kde seděl Willard. „Řekla jsem Helen, aby si sedla k nám,“ oznámila synovi. Willard vstal a pustil je do lavice. Když se ta dívka protahovala kolem něj, těžký zápach potu mu vehnal slzy do očí. Nesla si osahanou koženou Bibli. Když mu ji Emma představovala, stála se sklopenou hlavou. Teď Willardovi došlo, proč matka pořád opakovala, že vzhled není všechno. Byl ochoten souhlasit, že ve většině případů platí, že duše je podstatnější než tělo, ale ksakru, vždyť dokonce i strýc Earskell si čas od času umyl podpaží. Protože kostel neměl žádný zvon, reverend Sykes došel před začátkem mše k otevřeným dveřím a zakřičel na ty, kteří pořád postávali venku se svými cigaretami, pomluvami a pochybami. Malý sbor, dva muži a tři ženy, povstal a zazpíval „Hříšníku, buď připraven“. Pak přistoupil Sykes ke kazatelně. Rozhlédl se po svých ovečkách a bílým kapesníkem si setřel pot z čela. V lavicích sedělo padesát osm lidí. Počítal je dvakrát. Reverend nebyl hamižný, ale doufal, že se dnes v košíku sejdou aspoň tři nebo čtyři dolary. Poslední týden se ženou jedli jen suchary a červavé veverčí maso. „Fuj, to je horko,“ začal s úsměvem. „Ale má být ještě větší, že ano? Zvlášť těm, kteří nejsou s Pánem zadobře.“ „Amen,“ řekl někdo. „To je pravda,“ prohlásil někdo další. „Přesně tak,“ pokračoval Sykes, „o to se brzy postaráme. Dnes povedou bohoslužbu dva mladíci z Topperville, a podle toho, co mi všichni říkají, přinášejí dobré zprávy.“ Pohlédl na dva cizince, kteří seděli v příšeří za oltářem, skrytí před kongregací za roztřepenou černou zástěnou. „Bratře

21/38

Royi a bratře Theodore, pojďte prosím sem za námi a pomozte nám spasit pár ztracených duší,“ vyzval je a pokynul jim rukou. Vysoký štíhlý muž vstal a vyvezl zpoza zástěny na skřípajícím vozíčku druhého, obtloustlého mladíka. Ten zdravý měl na sobě obnošené černé sako a těžké sešlapané kotníkové boty. Černé vlasy měl pomádou uhlazené dozadu, propadlé tváře měl zjizvené od akné. „Jmenuji se Roy Laferty,“ představil se tiše, „a tohle je můj bratranec, Theodore Daniels.“ Mrzák přikývl a usmál se do davu. Na klíně držel otlučenou kytaru. Vlasy měl ostříhané podle kastrolu, kalhoty měl zalátané kousky pytlů od mouky a vyhublé nohy měl pod sebou zkroucené v ostrém úhlu. Dál měl na sobě ušmudlanou bílou košili a kravatu se zářivým květinovým vzorem. Willard se později posmíval, že jeden vypadal jako kníže temnot a druhý jako žebravý klaun. Bratr Theodore ve všeobecném tichu naladil kytaru. Několik lidí zazívalo, jiní si začali šeptat v očekávání nudné mše, vedené dvěma stydlivými a zanedbanými cizinci. Willard litoval, že se před začátkem nevypařil na parkoviště a nenašel si něco k pití. Nikdy se necítil dobře, když měl uctívat Boha ve společnosti cizích lidí nacpaných v jedné budově. „Dnes nebudem posílat žádnej košík, lidi,“ oznámil konečně bratr Roy, když ten mrzák kývl, že je připravený. „Nechcem peníze za to, že šíříme Boží poselství. Když je to nutný, já a Theodore umíme vyžít i ze vzduchu a věřte mi, už se tak stalo hodněkrát. Spasení duší nestojí za pár ušmudlanejch dolarů.“ Roy se ohlédl na starého kazatele, který se přinutil k mdlému úsměvu a váhavě přikývl. „Teď do tohohle malýho kostela přivoláme Ducha svatýho. Přísahám, že se budem snažit až do umdlení.“ Po těch slovech začal obtloustlý mladík brnkat na kytaru a bratr Roy se zaklonil a vyšlo z něj vysoké, odporné zakvílení, jako by se jím snažil rozbít samotnou nebeskou bránu. Polovina přítomných leknutím málem vyskočila z lavic. Willard se zasmál, když ucítil, jak sebou jeho matka vedle něj škubla. Mladý kazatel přecházel sem a tam uličkou a nahlas se ptal lidí: „Z čeho máte ten největší strach?“ Máchal rukama a popisoval hrůzy pekla – špínu, děs a beznaděj – a věčnost, která se před každým rozprostírá a nemá konce. „Jestli se nejvíc bojíte krys, Satan se postará, aby byly všude okolo vás.

22/38

Bratři a sestry, budou vám bez přestání okusovat obličeje, zatímco vy nebudete schopní hnout ani prstem na svoji obranu. Milion let na věčnosti není ani jako jedno odpoledne tady v Coal Creek. Ani se nesnažte si to představit. Žádnej člověk nemá tak velkou hlavu, aby se do ní všecko to utrpení vešlo. Vzpomínáte, jak loni v Millersburgu zavraždili celou rodinu přímo v postelích? Jak jim nějakej cvok vydloubal oči? Představte si takový mučení po miliardu let – to je milion milionů, lidi, našel jsem si to –, aniž byste kdy zemřeli. Představte si, že vám někdo věčně, pořád a pořád dokola, vyšťourává kukadla z hlavy zkrvaveným tupým nožem. Doufám, že ti chudáci byli s Bohem zadobře, když k nim ten magor vlezl oknem, to vážně doufám. Ale, bratři a sestry, ani tak si nedovedeme představit, jakými způsoby nás ďábel dovede týrat. V žádným člověku není tolik zla, dokonce ani v Hitlerovi ne, aby se to mohlo vyrovnat mučení, jakýmu Satan vystaví hříšníky o soudným dni.“ Zatímco bratr Roy kázal, Theodore ho dál doprovázel brnkáním na kytaru, přizpůsoboval rytmus tempu jeho promluvy a přitom upřeně pozoroval shromážděné. Roy byl jeho bratranec z matčiny strany, ale obtloustlý mladík si občas přál, aby nebyli tak úzce spříznění. Ačkoli byl rád, že spolu s ním může šířit Boží slovo, už dlouho v sobě měl city, kterých se nemohl zbavit. Věděl, co říká Bible, ale nemohl se smířit s představou, že by Bůh měl něco takového považovat za hřích. Láska je láska, tak to viděl Theodore. Ksakru, copak snad Bohu dostatečně nedokázal, že ho miluje víc než všechny ostatní? Copak nepolykal ten jed, kvůli němuž nakonec skončil na vozíku, dost dlouho, aby Bohu dokázal svoji víru? Občas ho napadalo, že byl až příliš zapálený. Ale teď měl Boha, měl Roye a měl svoji kytaru a to bylo všechno, co na tomto světě potřeboval, i když už neměl naději, že se někdy postaví na nohy. A jestli Theodore bude muset svoji lásku dokázat Royovi, rád to udělá také, cokoli si bude přát. Bůh je Láska a je všude okolo nás. Pak Roy vyskočil zpátky k oltáři, sáhl do Theodorova vozíku a vytáhl z něj velkou zavařovací sklenici. Všichni se v lavicích nakláněli dopředu. Ve sklenici bublala nějaká tmavá hmota. Někdo vykřikl „Chvalte Boha!“ a bratr Roy odvětil: „Přesně tak, příteli, přesně tak.“ Zvedl sklenici a pořádně s ní zatřásl. „Poslouchejte mě, dobří lidé,“ pokračoval. „Předtím, než

23/38

jsem nalezl Ducha svatého, smrtelně jsem se bál pavouků. Je to tak, Theodore? Už od doby, co jsem se jako malej kluk motal do máminejch sukní. Pavouci se prolízali v mých snech a kladli vajíčka v mých nočních můrách. I když jsem šel na latrínu, musel mě pořád někdo držet za ruku. Viděl jsem je všude, viseli ve svejch sítích a čekali na mě. Byl to hroznej život, pořád jsem se bál, ve dne i v noci. A přesně takhle vypadá peklo, bratři a sestry. Ti osminozí ďáblové mi nedali pokoj. Až do tý doby, kdy jsem našel cestu k Pánu.“ Pak Roy padl na kolena, znovu sklenicí zatřásl a odšrouboval víčko. Theodore hrál čím dál pomaleji, až se kostelem rozléhala zlověstná teskná melodie, z níž se ježily chlupy na krku. Roy zvedl sklenici nad hlavu, rozhlédl se po lidech, zhluboka se nadechl a převrátil ji. Na hlavu a na krk se mu sypaly všemožné druhy pavouků, hnědí, černí, žlutooranžoví. Pak se celý otřásl, jako by dostal ránu proudem, vstal a praštil sklenicí o podlahu, až se všude rozlétly skleněné střepy. Znovu strašlivě zakvílel a začal třást rukama a nohama, sklepával ze sebe pavouky, kteří se rozbíhali do všech stran. Nějaká paní zahalená v pleteném šálu vyskočila a utíkala ke dveřím, další začaly ječet a do toho zmatku Roy udělal krok vpřed, přičemž mu na obličeji pořád viselo několik pavouků, a zakřičel: „Pamatujte si, dobří lidé, že Pán vás zbaví všech strachů, když mu to dovolíte. Podívejte se, co udělal pro mě.“ Pak se zašklebil a vyplivl něco černého z úst. Další žena začala plácat do svých šatů a křičela, že ji nějaký pavouk kousl. Několik dětí začalo řvát. Reverend Sykes pobíhal po kostele a snažil se situaci uklidnit, ale to už se lidé v panice hrnuli ke dveřím. Emma vzala Helen za paži a snažila se ji vyvést z kostela. Ale ona ji setřásla a šla do uličky. Držela si Bibli na hrudi a hleděla na bratra Roye. Theodore dál hrál a přitom pozoroval svého bratra, který si nonšalantně vyklepal pavouka z ucha a pak se usmál na tu křehkou nehezkou dívku. Přestal hrát až poté, co jí Roy pokynul, aby k němu přistoupila blíž. Cestou domů Willard prohodil: „Teda, to bylo ale divadlo s těma pavoukama.“ Natáhl pravou ruku a zlehka poťapal prsty po matčině oplácané paži.

24/38

Vyjekla a plácnula ho přes ruku. „Přestaň. Beztak nebudu moct v noci spát.“ „Už jsi toho kluka někdy slyšela kázat?“ „Ne, ale slyšela jsem, že v tom kostele v Topperville dělaj hodně divný věci. Vsadím se, že reverend Sykes teď lituje, že je sem pozval. Ten na vozejku nemůže chodit, protože vypil moc strychninu nebo fridexu nebo něčeho podobnýho. To je prostě hrozný. Prej takhle testujou víru. Ale podle mě při tom zacházej dost daleko.“ Povzdechla si a opřela se do sedadla. „Škoda že s náma nejela Helen.“ „No, aspoň při kázání nikdo neusnul, to se mu musí nechat.“ „Taky sis jí ale mohl trochu víc všimnout,“ napomenula ho Emma. „Mně se zdá, že bratr Roy jí dá víc pozornosti, než potřebuje.“ „Právě toho se bojím,“ odpověděla Emma. „Mámo, zejtra nebo pozejtří se vracím nahoru do Ohia. A ty to víš.“ Emma jako by ho neslyšela. „Helen by byla dobrá žena.“ Pár týdnů poté, co Willard odjel do Ohia za svojí servírkou, přišla Helen k Emmě na návštěvu. Byl teplý listopadový den, krátce po poledni. Seděla v síni, poslouchala rádio a znovu četla dopis, který dostala toho rána. Willard a ta servírka se před týdnem vzali. Zůstanou v Ohiu, aspoň prozatím. Willard dostal místo v balírně masa, prý nikdy v životě neviděl tolik vepřů. Muž v rádiu tvrdil, že nezvykle teplé počasí bylo způsobeno atomovými bombami svrženými před koncem války. „Chtěla jsem vám to říct jako první, protože vím, že si o mě děláte starosti,“ začala Helen. Bylo to poprvé, kdy ji Emma viděla bez čepce na hlavě. „Říct mi co, Helen?“ „Roy mě požádal o ruku,“ oznámila jí. „Prý mu dal Bůh znamení, že jsme stvoření jeden pro druhého.“ Emma stála ve dveřích domu s Willardovým dopisem v ruce a myslela na svůj nesplněný slib. Bála se trestu v podobě nějakého neštěstí nebo těžké nemoci, ale tohle byly dobré zprávy. Nakonec možná všechno dobře dopadne. Cítila, jak se jí oči zaplavují slzami. „Kde budete bydlet?“ zeptala se, protože nevěděla, co říct.

25/38

„Roy má byt za čerpací stanicí v Topperville,“ vyprávěla Helen. „Theodore zůstane s námi. Aspoň prozatím.“ „To je ten na vozejku?“ „Jo,“ odpověděla Helen. „Jsou spolu už dlouho.“ Emma vyšla na verandu a dívku objala. Cítila z ní slabou vůni jemného mýdla, jako kdyby se nedávno koupala. „Nepůjdeš na chvilku dál?“ „Ne, už musím jít,“ odvětila Helen. „Roy na mě čeká.“ Emma se podívala dolů z kopce. Za Earskellovým starým fordem stálo auto podobné želvě v barvě hnoje. „Má dneska kázání v Millersburgu, tam, co těm lidem vydloubali oči. Celý dopoledne jsme sbírali pavouky. V tomhle počasí je jich díkybohu pořád dost.“ „Dávej na sebe pozor, Helen,“ připomněla jí Emma. „Nebojte,“ loučila se dívka cestou z verandy, „nejsou tak hrozní, když si na ně zvyknete.“

3 Na jaře 1948 dostala Emma zprávu z Ohia, že se konečně stala babičkou. Willardova žena porodila zdravého kluka, který dostal jméno Arvin Eugene. Tou dobou došla k závěru, že jí Bůh její krátké zaváhání ve víře odpustil. Uběhly už skoro tři roky a nic zlého se nestalo. O měsíc později pořád ještě děkovala Pánu, že se její vnuk nenarodil slepý nebo postižený jako tři děti Edith Maxwellové ze Spud Run, když se u ní zastavila Helen se zprávou o vlastním dítěti. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy Emma dívku viděla od doby, co se vdala za Roye a začala chodit do kostela v Topperville. „Jen jsem chtěla, abyste to věděla,“ řekla jí Helen. Ruce i nohy měla bledé a vyhublé, ale těhotenské břicho měla jako balón. „Dobrej Bože,“ spráskla ruce Emma, když otevřela síťované dveře. „Pojď dál, zlato, odpočiň si trochu.“ Byl podvečer a zarostlý dvorek se halil do šedomodrých stínů. Pod verandou tiše kvokala slepice. „Teď nemůžu.“ „Ale no tak, nespěchej tolik. Udělám ti něco k jídlu,“ naléhala starší žena. „Nemluvily jsme spolu už roky.“ „Děkuju, paní Russellová, ale možná jindy. Teď už se musím se vrátit.“ „Má Roy dneska kázání?“ „Ne,“ odpověděla Helen. „Už nekázal několik měsíců. Copak jste to neslyšela? Jeden z těch pavouků ho hnusně kousl. Měl hlavu napuchlou jako dýni. Bylo to strašný. Snad tejden nemohl otevřít oči.“ „Možná by dostal místo v elektrárně,“ poradila jí Emma. „Slyšela jsem, že teď berou nový lidi. Prej sem brzo zavedou elektřinu.“ „To asi ne,“ odpověděla Helen. „Roy se kázání určitě nevzdá, jenom čeká na zprávu.“ „Na zprávu?“ „Už dlouho mu žádnou neposlal a Royovi to dělá starosti.“

27/38

„Kdo žádnou neposlal?“ „No přece Pán, paní Russellová,“ zakroutila hlavou Helen. „Je jedinej, koho Roy poslouchá.“ Vydala se po schůdcích z verandy. „Helen?“ Dívka se zastavila a ohlédla se. „Ano?“ Emma zaváhala, nevěděla, co přesně jí má říct. Podívala se dívce přes rameno dolů z kopce na auto v barvě hnoje. Za volantem viděla temnou postavu. „Bude z tebe dobrá máma,“ povzbudila ji. Od té doby, co Roye kousl ten pavouk, trávil většinu času v šatníku v ložnici, kde čekal na znamení. Byl přesvědčený, že ho Bůh nechává odpočívat, protože pro něj chystá něco velkého. Pro Theodora byla skutečnost, že Roy sbalil tu děvku, poslední kapkou. Začal pít, celé noci trávil venku a hrál po soukromých klubech a zapadlých ilegálních barech. Naučil se desítky hříšných písniček o podvádění manželek, o chladnokrevných zabijácích a o životech promarněných za mřížemi. Většinou skončil opilý a páchnoucí močí před domem, kde ho za úsvitu Helen vyzvedla a pomohla mu dovnitř, zatímco on proklínal ji, svoje bezvládné nohy i toho samozvaného kazatele, s nímž šukala. Ona se jich brzy obou začala bát a vyměnila si s Theodorem pokoj, nechala ho spát ve velké posteli vedle Royova šatníku. Jednoho odpoledne několik měsíců poté, co se narodila její dcera Lenora, vylezl Roy ze svého šatníku přesvědčený, že dokáže vzkřísit mrtvé. „Ty ses úplně pomát, vole,“ řekl mu Theodore. Popíjel teplé pivo na uklidnění žaludku. Na klíně měl malý kovový pilník a šroubovák. Předchozí noci hrál osm hodin v kuse na narozeninové oslavě u Hladového křiklouna za deset dolarů a láhev vodky. Nějaký hajzl si dělal legraci z jeho postižení a snažil se ho stáhnout z vozíku a přinutit ho tancovat. Theodore položil pivo a začal znovu pilovat šroubovák. Nenáviděl celý ten zasraný svět. Až s ním bude někdo příště takhle vyjebávat, skončí ten čurák s dírou v břiše. „Máš po srandě, Royi. Pán tě opustil, stejně jako opustil mě.“ „Ne, Theodore, kdepak,“ odsekl Roy. „To vůbec není pravda. Zrovna jsem s ním mluvil. Ještě před chvilkou tam seděl se mnou. Nevypadá ani trochu jako na obrázcích. Například vůbec nemá vousy.“

28/38

„Seš úplnej magor,“ odtušil Theodore. „Dokážu ti to!“ „Jak to chceš udělat?“ Roy několik minut pochodoval ze strany na stranu a máchal rukama, jako by se snažil získat ze vzduchu inspiraci. „Zabijeme kočku,“ řekl nakonec, „a já ji pak přivedu zpátky k životu.“ Vedle pavouků se Roy ze všeho nejvíc bál koček. Jeho matka vždycky vyprávěla, že když byl malý, nachytala nějakou kočku, která se z něj snažila vysát život. Spolu s Theodorem jich za ta léta zmasakrovali desítky. „Děláš si ze mě srandu, co?“ řekl Theodore. „Zasranou kočku?“ Zasmál se. „Nic takovýho, než ti tentokrát uvěřím, budu chtít pořádnej důkaz.“ Přitiskl bříško palce na hrot šroubováku. Byl ostrý. Roy si setřel pot z čela špinavou plínkou. „Tak jakej?“ Theodore vyhlédl z okna. Helen stála na dvorku s tím růžovým parchantem v náručí. Ráno na Theodora už zase štěkala, prý už ji štve, jak jí pořád budí dítě. Poslední dobou si otvírala hubu často, podle něj až příliš. Sakra, vždyť nebýt těch peněz, co on přinese domů, už by všichni chcípli hlady. Lišácky se na Roye zašklebil. „Co třeba Helen? Pak budem vědět jistě, že nekecáš blbosti.“ Roy prudce zavrtěl hlavou. „Ne, ne, to neudělám.“ Theodore se zasmál a vzal do ruky plechovku piva. „Já věděl, že máš zas jen hubu plnou sraček. Jako vždycky. Nejseš o nic víc kazatel než ti vožralové, co jim každej večer hraju.“ „To neříkej, Theodore,“ napomenul ho Roy. „Proč říkáš takový věci?“ „Protože jsme se do prdele měli dobře, dokud ses nevoženil. Vysálo to z tebe všechno světlo, ale ty seš příliš blbej, abys to viděl. Ukaž mi, že ho máš v sobě zpátky, a zase spolu začnem šířit Boží slovo.“ Roy si vzpomněl na rozhovor, který vedl v šatníku. Boží hlas mu zněl v hlavě jasně jako zvon. Podíval se z okna na svoji ženu, která stála u poštovní schránky a tiše zpívala dítěti. Možná měl Theodore pravdu. Koneckonců, říkal si, Helen je s Pánem zadobře, a co věděl, vždycky byla. To mohlo při vzkříšení jedině pomoct. I tak to ale chtěl nejdřív vyzkoušet na kočce. „Rozmyslím si to.“ „Ale žádný finty,“ připomněl mu Theodore.

29/38

„Ty potřebuje jenom ďábel.“ Roy si lokl vody ze dřezu, jen tak, aby si navlhčil rty. Když se osvěžil, rozhodl se, že se ještě trochu pomodlí, a vyrazil směrem k ložnici. „Jestli to dokážeš, Royi,“ ozval se Theodore, „nenajde se v celý Západní Virginii tak velkej kostel, aby se do něj vešli všichni, kdo budou chtít slyšel tvý kázání. Budeš slavnější než Billy Sunday, vole.“ O několik dní později řekl Roy Helen, ať nechá dítě u svojí kamarádky báby Russellové, že si vyjedou na výlet. „Ať se na chvilku dostanem z toho smradlavýho domu,“ vysvětlil. „Slibuju, že s tím šatníkem jsem skončil.“ Helen měla radost; Roy se poslední dobou začal chovat jako dřív, mluvil o tom, že se vrátí ke kázání. A nejen to, Theodore přestal po nocích chodit ven, cvičil nové náboženské písně a pil jenom kafe. Dokonce jí na chvilku podržel dítě, což nikdy dřív neudělal. Když nechali Lenoru u Emmy, jeli asi půl hodiny do lesa pár mil od Coal Creek. Roy zaparkoval a poprosil Helen, aby s ním šla na procházku. Theodore seděl na zadním sedadle a předstíral, že spí. Když ušli jen pár yardů, řekl: „Možná bysme se měli napřed pomodlit.“ O tomhle se s Theodorem hodně pohádali. Roy tvrdil, že chce, aby se to stalo v soukromí, jen mezi ním a jeho ženou, zatímco mrzák trval na tom, že musí na vlastní oči vidět, jak její duše opustila tělo, aby věděl, že to na něj nehráli. Když poklekli pod dubem, Roy vytáhl zpod plandavé košile Theodorův ostrý šroubovák. Chytil Helen okolo ramen a přitáhl si ji k sobě. Helen si to vyložila jako projev lásky a otočila se k němu, aby ho políbila, právě ve chvíli, kdy jí ze strany zabodl šroubovák hluboko do krku. Pustil ji a ona padla na bok, pak se zvedla a zoufale se snažila šroubovák vytáhnout. Když se jí to povedlo, vytryskl z rány proud krve a potřísnil Royovi košili. Theodore se díval z okénka, jak se Helen snaží odplazit pryč. Ušla jen pár kroků, pak padla na břicho do listí, kde se ještě minutu nebo dvě chvěla. Slyšel, jak několikrát vykřikla Lenořino jméno. Zapálil si cigaretu, počkal pár minut a potom vylezl z auta. O tři hodiny později z Theodora vylezlo: „Myslím, že je to marný, Royi.“ Seděl v kolečkovém křesle kousek od Helenina těla a držel v ruce šroubovák. Roy klečel na kolenou vedle své ženy, držel ji za ruku a pořád se ještě snažil vrátit ji do života. Zpočátku zněly jeho prosby pokorně

30/38

a zapáleně, ale čím déle se snažil, aniž by se její tělo byť jen trochu pohnulo, tím víc působily popleteně a vyšinutě. Theodora přepadla hrozná bolest hlavy. Říkal si, že si s sebou měl vzít něco k pití. Roy vzhlédl ke svému postiženému bratranci se slzami v očích. „Ježíši, já jsem ji asi zabil.“ Theodore s vozíkem popojel blíž k němu a přitiskl hřbet své špinavé ruky na její tvář. „Máš pravdu, je po ní.“ „Nedotýkej se jí!“ vykřikl Roy. „Jenom se snažím pomoct.“ Roy praštil pěstí do hlíny. „Takhle to nemělo bejt.“ „Nerad to říkám, ale jestli ti tohle přišijou, ti chlápci v Moundsville tě usmaží jako kus slaniny.“ Roy zavrtěl hlavou a utřel si rukávem nudli u nosu. „Nevím, co se podělalo. Byl jsem si jistej…“ Hlas se mu zlomil a on pustil její ruku. „No prostě ses trochu splet, to je všechno,“ odtušil Theodore. „To se může stát každýmu.“ „Co teď kurva budu dělat?“ stýskal si Roy. „Vždycky můžeš zdrhnout,“ nabídl mu Theodore. „V takovýhle situaci je to jediná chytrá věc. Co tak asi můžeš ztratit?“ „Zdrhnout? A kam?“ „Už tu o tom chvilku přemýšlím a řek bych, že ta tvoje stará plechovka by to zvládla až na Floridu, když na ni budeš hodnej.“ „Já nevím,“ pochyboval Roy. „Ale víš,“ odvětil Theodore. „Koukni, jakmile se tam dostanem, střelíme tu káru a začnem znova kázat. Stejně jsme s tím nikdy neměli přestat.“ Pohlédl na bledou zakrvácenou Helen. S jejím kňouráním byl konec. Skoro si přál, aby ji býval zabil sám. Všechno to posrala. Touhle dobou už mohli mít vlastní církev, možná dokonce vysílat v rádiu. „My?“ „No jasně,“ přitakal Theodore. „Budeš potřebovat kytaristu, ne snad?“ Už dlouho snil o Floridě, o životě u oceánu. Nebylo snadné žít jako mrzák mezi všemi těmi kopci a stromy. „A co s ní?“ zeptal se Roy a ukázal na Helenino tělo.

31/38

„Budeš ji muset zakopat hodně hluboko, brácho,“ řekl Theodore. „Do kufru jsem hodil rýč, kdyby se to náhodou nepovedlo tak, jak jsi čekal.“ „A Lenora?“ „Věř mi, že to dítě se u tý báby bude mít líp,“ těšil ho Theodore. „Nechceš snad, aby tvý dítě vyrůstalo na útěku před zákonem, co?“ Podíval se skrz stromy k nebi. Slunce zmizelo za hradbou černých mraků a obloha získala barvu popela. Ve vzduchu visel těžký pach deště. Od Rocky Gap se neslo pomalé slabé hřmění. „A teď už začni kopat, než budem promočení na kost.“ Když se Earskell toho večera vrátil domů, Emma seděla na židli u okna a houpala Lenoru v náručí. Bylo už skoro jedenáct a bouřka pomalu ustupovala. „Helen mi řekla, že se vrátí za pár hodin,“ posteskla si žena. „Nechala mi tu jenom jednu láhev mlíka.“ „No jo, znáš ty kazatele,“ odvětil Earskell. „Nejspíš si zašli na jedno a už tam zůstali. Co jsem slyšel, ten malej mrzák by mě v pití klidně strčil do kapsy.“ Emma zavrtěla hlavou. „Škoda že nemáme telefon. Něco se mi na tom nelíbí.“ Muž pohlédl na spící dítě. „Chudinka malá,“ politoval ji. „Vypadá úplně jako její matka, co?“

4 Když byly Arvinovi čtyři roky, Willard se rozhodl, že nechce, aby jeho syn vyrůstal mezi těmi blbci v Meade. Od začátku spolu bydleli v Charlottině starém bytě nad čistírnou. Jenže Willard měl pocit, že se snad všichni úchyláci z jižního Ohia stahují právě do Meade. Poslední dobou byly noviny plné zpráv o jejich nechutnostech. Jen před dvěma dny byl nějaký Calvin Claytor zatčen u Searse a Roebucka se štanglí polského salámu přivázanou ke stehnu. Podle článku v Meade Gazette byl podezřelý přistižen, jak se, oblečený pouze v prošoupané kombinéze, otírá o starší ženu způsobem, který reportér popsal jako „lascivní a smělý“. Podle Willarda byl ten zkurvenej Claytor snad ještě horší případ než ten státní zástupce v důchodu, kterého šerif chytil v autě zaparkovaném na okraji dálnice za městem se slepicí naraženou na intimních partiích. Tu slepici prý koupil za padesát centů na nedaleké farmě. Museli ho vzít do nemocnice, kde mu ji odstranili. Říkalo se, že když muže vedli na pohotovost, zástupce šerifa z ohledu k ostatním pacientům, nebo snad k oběti, zakryl slepici svým sakem od uniformy. „Ta ženská, co ji obtěžoval, je něčí matka,“ obrátil se Willard k Charlotte. „Kdo?“ zeptala se. Stála u plotny a míchala v kastrolu špagety. „Prokrista, Charlotte, ten s tím salámem,“ zašklebil se. „Měli mu ho celej narvat do krku.“ „Já nevím,“ uvažovala jeho žena. „Myslím, že zneužívat zvířata je horší než tohle.“ Willard se zadíval na Arvina, který seděl na podlaze a jezdil si s malým náklaďákem. Ze všech stran se na něj valily náznaky, že se země rychle řítí do pekla. Před dvěma měsíci mu matka napsala, že konečně našli tělo Helen Lafertyové, nebo spíš to, co z něj zbylo, zakopané v lesích nedaleko Coal Creek. Četl ten dopis každý den, celý týden. Brzy potom si Charlotte

33/38

všimla, že Willarda zprávy v novinách znepokojují čím dál víc. Hlavními podezřelými sice byli Roy a Theodore, ale vzhledem k tomu, že po nich celé tři roky nebylo ani vidu, ani slechu, šerif nemohl vyloučit, že je taky někdo zavraždil a zakopal na jiném místě. „Nic nevíme jistě, klidně to moh udělat ten cvok, co tehdy zmasakroval tu rodinu v Millersburgu,“ řekl šerif Emmě, když jí přišel oznámit, že lovci ženšenových kořenů našli Helenin hrob. „Možná zabil tu holku a ty dva pak rozřezal a rozházel po lese. Ten na vozejku by byl snadná kořist a každej ví, že ten druhej už to neměl v hlavě v pořádku.“ Nehledě na to, co říkal šerif, byla Emma přesvědčená, že ti dva žijí a mají ji na svědomí, a bylo jí jasné, že si neodpočine, dokud ti dva nebudou za mřížemi nebo mrtví. Psala Willardovi, že Heleninu dcerku vychovává nejlíp, jak může. Poslal jí sto dolarů, aby mohla zaplatit řádný pohřeb. Jak tam tak seděl a pozoroval svého syna, pocítil najednou silné nutkání se pomodlit. Ačkoli s Bohem nemluvil už několik let, ani slovíčko prosby nebo chvály od té doby, co během války narazil na toho ukřižovaného mariňáka, cítil, jak se to v něm teď všechno dme, a zatoužil smířit se se Stvořitelem dřív, než jeho rodinu potká nějaká tragédie. Ale když se rozhlédl po přeplněném bytě, bylo mu jasné, že tady s Bohem spojení navázat nemůže, stejně jako mu to nikdy nešlo ani v kostele. Bude potřebovat nějaký les, kde by mohl Boha uctít po svém. „Musíme odsud vypadnout,“ řekl Charlotte, když položil noviny na konferenční stolek. Pronajali si farmu nahoře na Mitchell Flats za třicet dolarů měsíčně od Henryho Delana Dunlapa, obtloustlého zženštilého právníka s dokonalou manikúrou, který bydlel nedaleko meadeského volnočasového klubu a tak trochu fušoval i do realit. Charlotte sice byla zpočátku proti, ale brzy se do zchátralého provlhlého domu zamilovala. Dokonce jí ani nevadilo, že musí chodit pro vodu k pumpě. Pár týdnů poté, co se nastěhovali, už mluvila o tom, že by farmu mohli jednou koupit. Její otec zemřel na tuberkulózu, když jí bylo jen pět let, a matka podlehla otravě krve, když byla Charlotte v deváté třídě. Celý život strávila v potemnělých, šváby prolezlých bytech s týdenním nebo měsíčním nájemným. Jediným jejím žijícím příbuzným byla její sestra Phyllis, ale Charlotte už ani nevěděla, kde teď zrovna bydlí. Jednoho dne před šesti lety nakráčela Phyllis

34/38

do Dřevěné lžíce v novém klobouku a strčila Charlotte do ruky svůj klíč od jejich třípokojového bytu nad čistírnou na Walnut Street. „Tak, sestřičko,“ oznámila jí, „vychovala jsem tě a teď je řada na mně.“ Načež se otočila a odešla. Vlastnictví farmy by do jejího života konečně přineslo nějakou jistotu, po níž toužila víc než po čemkoli jiném, zvlášť teď, když byla matkou. „Arvin potřebuje místo, kterýmu by moh říkat domov,“ řekla Willardovi. „Já nic takovýho neměla.“ Každý měsíc se snažili dát stranou třicet dolarů. „Počkej a uvidíš,“ říkala mu. „Jednou bude tohle místo naše.“ Brzy ale zjistili, že jakékoli jednání s majitelem není nic snadného. Willard vždycky slýchal, že většina právníků jsou podlí a vychytralí čuráci, ale jak se ukázalo, Henry Dunlap v této disciplíně bezpečně kraloval. Jakmile pochopil, že Russellovi by dům rádi koupili, začal si s nimi hrát, jeden měsíc cenu zvýšil, jindy snížil, pak zase úplně otočil a naznačoval, že ani neví jistě, jestli by chtěl dům vůbec prodat. A kdykoli mu Willard přinesl do jeho kanceláře nájemné, peníze, na které těžce dřel na jatkách, právník mu přesně popisoval, za co se chystá je utratit. Z nějakého důvodu měl ten boháč potřebu ukázat chudákovi, že těch pár pomačkaných dolarů pro něj nic neznamená. S úsměvem na svých zahnědlých rtech si stěžoval, že to nebude stačit ani na pár pěkných steaků k nedělnímu obědu nebo na zmrzlinu pro jeho syna a kamarády z tenisového klubu. Léta plynula, ale on se svému nájemníkovi nepřestal vysmívat ani trochu; každý měsíc pro něj měl připravenou novou urážku, další důvod pro to, aby mu Willard chtěl nakopat prdel. Jediné, co ho od toho odrazovalo, byla myšlenka na Charlotte, jak sedí u stolu s hrnkem kafe a nervózně čeká, až se Willard vrátí s tím, že v domě můžou bydlet dál. Pořád dokola mu kladla na srdce, že je úplně jedno, co ten trouba plácá. Bohatí lidé si vždycky mysleli, že ostatní chtějí to, co mají oni, ačkoli to vůbec nebyla pravda, přinejmenším ne ve Willardově případě. Zatímco Willard seděl naproti právníkovi u jeho velkého dubového stolu, myslel na svůj modlitební kmen tam v lese, na ten klid a mír, až se vrátí domů, sní večeři a zajde si k němu. Někdy si dokonce v duchu opakoval modlitbu, kterou u kmene říkal každý měsíc po své návštěvě v právníkově kanceláři: „Děkuju ti, Bože, že mi dáváš sílu držet ruce od tlustýho krku Henryho Dunlapa. A ten zkruvysyn ať si klidně má

35/38

všechno, po čem prahne, ale musím se ti přiznat, Pane, že by mi vůbec nevadilo, kdyby se tím jednou zadusil.“ Willard ovšem netušil, že Henry Dunlap svým vychloubáním skrývá skutečnost, že jeho vlastní život je politováníhodný a zbabělý. V roce 1943, hned po absolutoriu na právnické fakultě, si vzal ženu, o níž brzy po svatební noci zjistil, že jí jeden muž nestačí. Edith ho celé roky podváděla s papírníky, automechaniky, podomními obchodníky, mlékaři, přáteli, klienty, s jeho bývalým obchodním partnerem – ten seznam dál rostl a rostl. Smířil se s tím, časem to dokonce začal i tolerovat. Nedávno ale zaměstnal na péči o trávník barevného muže jako náhradu za bílého puberťáka, s kterým taky šukala, a věřil, že ani ona neklesne tak hluboko. Ale ani ne za týden přišel nečekaně během dne domů a našel ji ohnutou přes gauč v obýváku s vystrčenou prdelkou a ten vysoký vyhublý zahradník do ní bušil jako šílený. Vydávala zvuky, jaké nikdy předtím neslyšel. Několik minut je pozoroval, pak tiše odešel a vrátil se do kanceláře, kde dopil láhev whisky, zatímco si v hlavě tu scénu přehrával pořád dokola. Vytáhl ze zásuvky stříbrem zdobenou kapesní pistoli a dlouho ji obracel v rukou, než ji vrátil zpátky. Rozhodl se, že najde jiný způsob, jak svůj problém vyřešit. Vystřelit si mozek z hlavy, když nemusel, to nedávalo smysl. Po patnácti letech právnické praxe v Meade měl kontakty na několik mužů v jižním Ohiu, kteří by pravděpodobně znali někoho, kdo by ho Edith za pár stovek dolarů zbavil, ale ani jednomu z nich nemohl plně důvěřovat. „Jen to neuspěchej, Henry,“ řekl si. „Právě proto lidi většinou udělají chybu.“ O několik dní později toho černocha zaměstnal na plný úvazek, a dokonce mu zvedl plat o čtvrťák za hodinu. Zrovna mu dával seznam úkolů, když Edith zastavila svůj nový cadillac na příjezdové cestě. Stáli na předzahrádce a pozorovali ji, jak vystupuje z auta a s několika nákupními taškami jde do domu. Měla na sobě přiléhavé černé kalhoty a růžový svetr, který odhaloval její velké povislé kozy. Zahradník na právníka mrkl s šibalským úsměvem v poďobaném obličeji. Po chvilce mu Henry úsměv vrátil.

36/38

„Tupí jako ovce,“ řekl Henry svým spoluhráčům na golfu. Dick Taylor se ho už zase ptal na jeho nájemníky v Knockemstiffu. Henry, který si pořád jenom stěžoval a dělal ze sebe blbečka, byl ostatním boháčům z okolí Meade jenom pro smích. Celý klub z něj měl legraci. Snad každý si to už někdy rozdal s jeho ženou. Edith už si ani nemohla zajít zaplavat do bazénu, aniž by se jí nějaká žena nepokusila vyškrábat oči. Říkalo se, že poslední dobou se dala na černé maso. Brzy se klubem šířily vtipy, že se s Dunlapem nejspíš přestěhuje do Bílého nebe, černošské čtvrti na západním okraji města. „Přísahám Bohu,“ pokračoval Henry, „že ten chlap si snad musel vzít vlastní sestru, jak se k sobě maj. Ale měli byste ji vidět. Kdyby se trochu dala dohromady, nebyla by tak špatná. Pořád maj s nájmem zpoždění, možná bych ji moh za jednu splátku vyměnit.“ „A co bys s ní dělal?“ zeptal se Elliot Smitt a mrkl na Dicka Taylora. „Kurva, vzal bych tu malou děvku, ohnul bych ji a…“ „Cha!“ řekl Bernie Hill. „Ty starej prasáku, vsadil bych se, žes jí už roztáh nohy.“ Henry vytáhl z bagu golfovou hůl. Povzdechl si, zasněně se zahleděl na fairway a přiložil si ruku na srdce. „Pánové, slíbil jsem jí, že to nikomu neřeknu.“ Později, když se vrátili do klubovny, přistoupil k tlustému a zpocenému právníkovi Carter Oxley a řekl mu: „Možná byste si měl dát bacha na to, co o tý ženský povídáte.“ Henry se zamračeně otočil. Oxley byl v meadeském klubu nový, byl to inženýr, který se vypracoval až na druhou nejvyšší pozici v papírně. Do jejich hráčské party ho přivedl Bernie Hill. Za celou hru neřekl ani slovo. „O který ženský?“ zeptal se Henry. „Tam venku jste mluvil o Willardovi Russellovi, ne?“ „Jo, jmenuje se Russell. No a?“ „Kámo, sice to není moje věc, ale loni na podzim zmlátil jednoho chlapa, co pomlouval jeho ženu, tak, že to skoro nepřežil. Pořád ještě se z toho nevyhrabal, nosí na krku plechovku od kafe, kam mu stékají slinty. Možná byste se nad tím moh zamyslet.“ „Víte jistě, že mluvíme o stejným chlapovi? Ten, kterýho znám já, by neublížil ani mouše.“

37/38

Oxley pokrčil rameny. „Možná je to jenom tichá voda. A tichá voda břehy mele.“ „Jak to všechno víte?“ „Nejste jedinej, kdo má barák v Knockemstiffu.“ Henry vytáhl z kapsy zlaté pouzdro na cigarety a jednu nováčkovi nabídl. „Co o něm ještě víte?“ zeptal se. Toho rána mu Edith řekla, že by možná měli koupit zahradníkovi pickup. Stála u okna v kuchyni a ukusovala nějaké nadýchané pečivo. Henry si nemohl nevšimnout, že je na něm čokoládová poleva. Jak příznačný, pomyslel si. Děvka jedna. Na druhou stranu si ale s radostí všiml, že Edith přibírá. Brzo bude mít prdel jak dojná kráva. Ať si ji ten zasranej střihač trávníků užije. „Nemusí bejt novej,“ pokračovala. „Stačí, když bude jezdit. Willie má moc velký nohy na to, aby pořád chodil do práce pěšky.“ Sáhla do pytlíku pro další kousek pečiva. „Proboha, vždyť je má dvakrát delší než ty, Henry.“

@Created by PDF to ePub