Published by Delacorte Press an imprint of Random House Children’s Books a division of Random House, Inc. New York Text copyright © 2009 by Sarah Mlynowski Translation © Ina Leckie, 2009 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2009 ISBN 978-80-7217-612-0
Věnováno Wendy Loggia – redaktorce, která snad umí i čarovat.
KAPITOLA PRVNÍ: Takovejch vohozů… A jen jedinej první den
Můžu červenou? Vytáčím před zrcadlem piruetu. Jo, červená halenka by mohla být v poho. Červená barva mi dělá lesklejší vlasy a suprově jde k mým nejmilovanějším džínám. I když to tedy říkám já sama. Ta halenka má nabíranej výstřih a skvělý nadejchnutý rukávy. Je to moje speciální halenka ke speciálnímu velikýmu zítřejšímu návratu do školy – k prvnímu dni ve druháku! Šly jsme s mou NNK Tammy nakupovat už minulej týden, protože k takový události obě smrtelně akutně potřebujeme NNNS – něco nového na sebe. Já vím, mohla jsem si jednoduše něco vykouzlit, jenomže první pravidlo kouzlení zní, že nula od nuly pojde. A já jsem ani omylem nechtěla šlohnout třeba halenku od Bloomingdalea. Ta červená se mi dost líbí. Jde mi k pleti. Akorát nevím, jestli fakt zvýrazní to moje suprový opálení. Hmm. Dotýkám se látky, která mě škrábe na klíčních kostech, a drmolím: Tak jako z noci stává se den, z malého kolouška laň, ach ty má krásná halenko jen, teď, prosím, bílou se staň! Zjistila jsem, že slovíčko „prosím“ mým zaklínadlům fakt pomáhá. Ony síly, jež skutečně existují, mají evidentně rády, když jsem zdvořilá. Pokojem letí vlna chladu, naskakuje mi husí kůže, a pak – lup! – zaklínadlo zabralo. Červená se z halenky rychle vytrácí, bledne do růžové, i ta růžová bledne, až je nakonec bílá jako padlej sníh. No to je hned jiný kafe! Jo. Bude bílá. Bílá krásně odráží moje nádherný letní opálení. Moje nádherný falešný letní opálení. Dyť je to evidentní. Je jasný, že tady na Manhattanu nemám zrovna bazén, u kterýho bych se mohla povalovat, a i kdyby, stejně je tu tak dusno a vlhko, že se venku nedá vydržet víc jak dvacet minut, takže jak bych se tu dokázala opálit? Barvička, co jsem si přivezla z tábora, je bohužel dávno ta tam. Ale myslíte, že jsem se sprejovala opalovákem? Kdepak. Nebo že to snad mám z tý solární rakve, která by si nezadala s kterýmkoliv typem středověkýho mučení?Taky ne. A co to teda je? No, já tomu říkám docela prostě samoopalovací domorodě kalifornský vzhled navozující kouzlo. Patentováno. Vymyslela jsem ho minulej týden a zabralo okamžitě. No, teda, nejdřív jsem vypadala, jako kdybych chytla nějakou vyrážku nebo těžkej záchvat spalniček, ale do druhýho dne se barva ustálila na zlatavým odstínu, se kterým vypadám jako rodilá Kaliforňanka. Poslední dobou svoje schopnosti docela slušně ovládám. Od té doby, co mě Miri naučila megelovací cvičení (To je to posilování vůle, při kterým se nechávají vzlítnout různý věci jako knížky nebo polštáře. Jenom ne skleničky. To ani nezkoušejte. Říkám to z vlastní zkušenosti!), mi moje čarosvaly drsně zesílily.
Konečně jsem získala vlastní kopii Dvojáčka (jinak známého pod titulem Absolutní autorizovaná encyklopedie ohromujících zaklínadel, úchvatných lektvarů a dějin čarodějnictví od počátku věků, což jsme zkrátily na Absolutní autorizovanou a pak prostě jen na Dvoj-Áčko), ale když jsem už tak dobrá ve vymýšlení vlastních zaklínadel, tak ho vlastně nepotřebuju. Když člověk umí vařit, tak na co jsou mu recepty? Jo, moje halenka musí být bílá. Je nad slunce jasnější, že když je člověk opálenej, bílá je ta nejlepší barva. Jak zítra vpluju na Kennedyho střední, všichni jen vzdychnou: „Není ta perfektně dozlatova opálená kočka náhodou Rachel Weinsteinová?“ A taky: „Už to víte? Že chodí s tím skvělým a ohromným jedničkovým Rafem Kosravským? No není úžasná?“ Bude to supr rok. Ten úplně nejlepší. Budu ho nazývat Dýdý – dobrej druhák. Bude to moje absolutně vlastní broadwayská show. A premiéra se koná hned zítra! Zvrtnout se nic nemůže, protože: Jsem skvěle opálená, mám skvělýho kluka a suprovej novej účes. A jsem čarodka. Jo, čarodka. No jasně. Jak bych jinak taky dokázala několikrát po sobě změnit barvu svojí halenky bez barvení? Máti a ségra jsou taky čarodky. Na koštěti létající, zaklínadla pronášející, nápoje lásky vyrábějící kouzelnické mašiny. No vlastně, to jsem spíš jen já a Miri. Máti je víceméně čarodějka abstinentka. V Rafově případě jsem ovšem žádný zamilovávací zaklínadlo nepotřebovala. Ne ne, on mě miluje sám od sebe a bez dopomoci. Ještě teda neřekl přímo ta tři slůvka, ale však on se nakonec vymáčkne. Copak nejsem k sežrání? Nabeton jsem. A on taky. Je to můj Rafík Mufík. No fajn, do očí jsem mu to ještě neřekla. Ale formuluju si potenciální sladký slovíčka v duchu. Další možnosti jsou Mazlík a Kocourek. Kocoušek? Nebo jen Kocík? Dokonce i bez těchhle slovíček je z nás kdekomu zle. Teda, ne že by lidi rovnou zvraceli nebo tak, ale tak jako fuj-to-je-hnus. Co jsme se na táboře dali dohromady, jsme prakticky neoddělitelní. Každý den. Procházíme se v parku, díváme se na telku, nakupujem. (Raf si koupil báječnou hnědou košili, co zvýrazňuje jeho temně kaštanový oči, olivovou pleť a široký ramena, a pokaždý, když ji má na sobě, mu říkám, jak je v ní sexy.) A líbáme se. (Už jsme si užili fůru líbání. Obrovitánskou spoustu líbání. Tolik líbání, že jsem si musela koupit extra silnou pomádu na popraskané rty. Ale ta chutnala jak voskový papír, tak jsem si pořídila extra zářivý lesk s třešňovou příchutí. Mňam. Problém je, že je to taková mňamka, že se pořád olizuju a tak mi rty praskají ještě víc. Je to zkrátka začarovaný kruh.) Takže, jak jsem už říkala, na Rafa jsem kouzlo nikdy nepoužila. No jo, dobře, vyhmátli jste mě. Minulý týden jsem si přimávla svěží dech. Zhltla jsem totiž hromadu topinek s česnekem a nechtěla jsem, aby si při té naší jazykové gymnastice musel držet nos. Ale toť vše. Nikdy bych na něj nepoužila zaklínadlo lásky. Ach jo, já vím, už zas mlžím. Tentokrát ale naposled. Kdy ž Miri poprvé objevila svoje schopnosti, jedno jsem na něj použila. (Ano, moje o dva roky mladší ségra Miri zjistila, že je čarodka, o hodně dřív než já. No není to do nebe volající bezpráví?) To zaklínadlo dopadlo nešťastnou náhodou na Rafova staršího bratra Willa, takže se vlastně nic nestalo. Nic moc se nestalo. Chodili jsme spolu, ale na plese jsme se rozešli. Zjistila jsem, že je až po uši zamilovaný do mé kámošky Kat. Kde jsem to vlastně...? Aha, bílá! Představuju si v pokoji přehlídkový molo a modelkovsky se promenáduju od zrcadla pryč a zase zpátky. No a mám tu problém. Obleču si bílou a bude dočista jasný, že se předvádím. To přece ví každej, že bílá se k opálení nosí. A taky mně z nějakýho důvodu dělá velkou hlavu. Mám velkou hlavu? Když mám velkou hlavu, znamená to, že jsem vadná nebo chytrá?
Asi bych měla prubnout modrou. Vypadám v ní dobře. Vyniknou moje hnědé oči. Jo, mus ím si zvýraznit oči! Rychle nějaký zaklínadlo! Odkašlu si a pronáším: Tak jako z noci stává se den a klidné moře někdy vlny houpá, ach ty má krásná halenko jen, na barvu modrou nebuď skoupá! Zima! Prásk! Vžuuum! Zajímavý! Otáčím se zboku. To není špatný. Je to ale lepší než červená? Vždycky si můžu dát modrý stíny, no ne? Možná bych tu halenku měla mít červenou. Nebo bílou. Nebo něco zářivějšího? Zlatou? Tak jako z noci stává se den a nové patinu stáří chytí, ach ta má krásná halenka jen, ať zlatem hned se třpytí. Halenka začíná měnit barvy. Žlutá! Červená! Modrá! Úplná duha! „Rachel!“ huláká Miri, která mi právě vrazila do pokoje, a hrozí na mě prstem. „Už toho nech! Tr číš před tím zrcadlem tři čtvrtě hodiny! Vyber si už konečně nějakou blbou barvu a začni se chystat na večer!“ Ach jo. Otravnej konec dne. Má třináctiletá ségra mě nutí, abych místo rande s Mufíkem šla na jakousi divnou úplňkovou party. „No jo, už to bude. Já si prostě potřebuju vybrat na zítřek perfektní vohoz, chápeš? Je to děsně těžký. Myslíš, že mám velkou hlavu?“ „Ty? Co ji máš úplně nacpanou sama sebou? Kdepak!“ chechtá se Miri. Netrpělivě jsem mlaskla. „Ale houby! Jako jestli mám fyzicky velkou hlavu?“ Miri kecla na turka na růžovej koberec. Kdysi býval oranžovej, ale když náš kocour Tygřík chytil blechy, tak koberec od postřiku proti těm blechám jaksi zrůžověl. No jo. Naštěstí mám růžovou docela v oblibě. Co tak růžovou halenku? „Máš větší hlavu než já,“ říká ségra. „Ale jenom trochu.“ „Hm.“ Takže hlava je už moje druhá velká nedokonalost. Ta první jsou moje ši šatý prsa. To levý mám větší než to pravý. Je to fakt k vzteku. „Myslíš, že existuje barva, ve které by moje hlava vypadala menší?“ Mohla bych použít pozměňovací kouzlo, ale máti tvrdí, že by to mohlo mít vážné následky. Například bych si mohla zmenšit mozek nebo přičarovat knír. Miri si vzdychla. „V šimla sis vůbec, že pokaždý, když si změníš barvu halenky, se stane něco podobnýho i mýmu povlečení?“ „Fakt jo? Paráda!“ Jak už jsem říkala, v magii nic nepojde z ničeho. Když si přičaruju sandály, musejí se někde vzít. Když si vykouzlím dvacku, něčí peněženka bude o dvacku lehčí. Když moje halenka zmodrá, nějaký jiný kus látky o tu barvu přijde. „Paráda, jo?“ ječí Miri. „Má teď barvu starejch zvratků!“ Uhlazuju si halenku a rovnám ramena. „Hele, Miri, buď týmovej hráč, jo?“
„Já jsem pokaždý týmovej hráč! Hráč v týmu jménem Rachel! A ty se raděj postarej, ať má moje povlečení do večera původní barvy!“ Původní barvy? Čeká snad, že si je pamatuju? „Jinak co?“ „Jinak...“ Miri se zahleděla na moji kabelku a nechává ji pomalu vzlétnout ze stolu. „Nebo ti rozsypu všechny tvoje krámy po podlaze.“ „Fíha, tos mě ale vyděsila. A kam že to vlastně dneska jdem na tu večeři? Co, no řekni?“ Teď se se mnou handrkovat nemůže, protože teďka jsem v právu já. „Wendalína je tvoje jenom-jako kámoška. Já bych mnohem raděj šla ven se svejma kámošema, dík.“ Bohužel jsem jí tu večeři odkývla dřív, než mě Raf pozval na tu předškolní pařbu u Micka Lloyda. Odmítla jsem z vážných rodinných důvodů. Což je skoro pravda, vynechala jsem jen pár čarodějnických podrobností. „Máš pravdu, je to moje kámoška.“ Miri našla Wendalínu v čaroseznamu na Mywitchbook.com. Jsou to stránky jako Seznam nebo Centrum, ale pro čarodějky. Chrání je zaklínadlo, takže nikdo jiný se na ně nedostane. Liana, naše sestřenice, nám oběma poslala žádost o kontakt. Já odmítla. Od té doby, co se na táboře snažila ukrást mi tělo, dávám si bacha na všechno, co se Liany týká. Stejně nemám čas chatovat na netu. Věnuju se jenom Rafíkovi. A Tammy. A své další nejlepší kámošce Alison, co se mnou nechodí do školy, ale jezdí na tábor. Má m prostě na čarodějnický kámoše příliš málo času. Zvlášť na ty internetový. A každej ví, že ti se stejně počítají jen za čtvrtku těch opravdových. Zato Miri, ta to zbožňuje. Už má tři takovýhle kámoše hned z prvního dne a touží po dalších. Před týdnem, na její třináctý narozky, jí všichni poslali elektronický košťata. Ha ha ha. Jinak ale dostala mobil. Posledních snad deset let jsme máti doháněly k šílenství žadoněním o telefon, takže jsem úplně hotová z toho, že nakonec vyměkla. A ani náhodou si nestěžuju, že Miri už mobil má a já ne. Ve čtvrtek mám totiž narozky já. Už za čtyři dny! Uaó! A budu pořádat malou sešlost. Jupí! Předpokládám, že teda dostanu mobil taky. Je ale fakt k vzteku, že moje mladší ségra má všechno vždycky dřív než já – mobil, svoje schopnosti, i ty prsa (a navíc je má samozřejmě jedno jako druhý!). Zkrátka a dobře, jedna z jejích internetových kámošek, co se baví posíláním e-košťátek, Wendalína, bydlí přímo tady na Manhattanu a chodí na Kennedyho střední jako já (Miri, ta má před sebou ještě poslední rok na základce). Tak tahle holka nás právě pozvala na dnešní večer k nim domů na úplňkový večírek. Ještě tak vědět, o co jde. Miri je úplně mimo. A docela se bojím, že ta Wendalína je možná taky šílená. „Co si hodíš na sebe?“ ptá se mě ségra. „Černý kalhoty, černý triko a červený lodičky pro případ, že bych musela naléhavě klapat podpatkama, abych mohla domů.“ „Rachel, ona není magor. Je to čarodka!“ „Přesně. Co když je to zlá čarodějnice? Jako ta z perníkové chaloupky, co láká nic netušící dítka na perníček a pak je sežere?“ „Ale ona není žádnej kanibal, je super!“ „No jistě.“ Když mě Miri před pár dny vzbudila s tou bombastickou zprávou, že na Kennedyho střední je další čarodka, začala jsem se obávat nejhoršího. „Řekni, kdo to je,“ dotírala jsem a představovala si tu nejďábelštější ženskou v naší třídě. „Melissa?“ Melissa je můj úhlavní nepřítel a Rafova bejvalka, co se ho pořád snaží přetáhnout zpátky. No, je ale
jasný, že loni čarodka ještě nebyla, protože to už bych byla přinejlepším žábou. Poštvala by proti mně ne celou školu, ne celý svět, ale celý známý vesmír! „Já jsem odepsaná!!“ zakvílela jsem a přetáhla si přikrývku přes hlavu. Samozřejmě, Miri je to fuk, protože v osmičce je pěkně za bukem v úplně jiné budově. „Co tak neskutečně šílíš? Není to Melissa.“ „Uf, sláva.“ Odhodila jsem přikrývku. „Bude to její první rok na střední, jmenuje se Wendalína.“ „Vážně?“ Miri zmateně nakrčila obočí. „A co jako?“ „Čarodějka Wendy? Není to náhodou nějakej film pro děcka?“ „Wendalína, ne Wendy.“ „No, pořád to zní jak ze školky. Jako princezna Fridolína.“ „Si piš, že jí to řeknu.“ Takže dnes večer na „úplňkovém večírku“ teda potkám Wendalínu. Pořád nemám ani potuchy, co se tam jako bude dít. Máti, zdá se, má za to, že je to něco jako židovský Sabat nebo slavnostní páteční večeře, ale pro čarodějky. A taky ne každý týden, protože úplněk bývá jednou za měsíc. Teda aspoň myslím. „A jaké má příjmení?“ ptá se máti. „Peanerová.“ „Hmm,“ máti se zamyslela. „Dobře, tak běžte, když chcete. Mohlo by vám prospět, kdybyste poznaly nějaké milé“ – rozuměj: nikoli těla kradoucí – „čarodějky.“ Páni, nemůžu uvěřit, že nás tam pustí. Internetové čarodějky? No napadl by vás lepší fór? „Už jsi hotová?“ Miri se u ž nemůže dočkat. Moje kabelka jí pořád krouží nad hlavou. „Nechci přijít pozdě a tvá taška je už pěkně těžká. Proč s sebou sakra taháš tolikblbovin?“ „Proto.“ Otvírám skříň. „Dej mi dvě vteřiny, musím se převlíct.“ „Proč nejdeš v tom, co máš na sobě?“ „To je halenka na první školní den. Potřebuju ji čistou.“ „Tak si ji zítra přečaruješ.“ „Nemel a vydrž momentík!“ Převlíkám si alovou halenku s véčkem a černý kalhoty. To bude na rodinnou večeři vhodnější, ne? Mrknu na sebe do zrcadla. Vůbec to není špatný. Na seznámení s holkou, co má jméno jak vystřižený ze seriálu, a její rodinou to bohatě stačí. Ta představa, že bych byla televizní hvězda. Mám fascinující život, z toho by byl ohromnej seriál! Komedie o dvou sestrách – čarodějkách v NY? Kdo by to nesledoval? Skvělý pořad! Nebo skvělá reality show! Ty vole! Byla bych slavná! Rozhovory, autogramy! Lidi by mě zastavovali na ulici, chtěli by po mně fotku a já bych se skromně usmívala a mumlala: „Pro fanoušky cokoliv.“ Až na to, že by všichni věděli, že jsem čarodějka. To by nešlo. Nebo šlo! Mohla bych chodit v přestrojení. Nosit blond paruku a tak. I když potom by zas nikdo neviděl můj úžasný nový účes, co v něm konečně mám pořádný lícní kosti. Ne že bych je neměla vůbec, ale nebyly předtím vidět. Předtím, než jsem se dostala pod nůžky expertce jménem Este. Dohodila mi ji Alison, když jsem k ní jednou přišla skoro s pleší. Pokusila jsem se vlastními silami, ale, ehm, nejsem žádná kadeřnice. Už dlouho zkouším ukecat Miri, aby k Este zašla taky. Ukázat lícní kosti by jí taky neškodilo. O čem jsem to přemýšlela? Aha, jo. Paruky. Pokud bych se ocitla v reality show, musela bych n ějakou mít. I když by mě diváci stejně poznali podle bytu, školy a kámošů. Kámošů, kteří by se dost divili, proč
mě pořád sleduje kamera. Musela bych jim říct pravdu. O show, o svém dvojím životě. Jenom si to představte. Kdyby to tak všichni věděli. Do jisté míry by to byla docela úleva. Už bych nemusela držet to velký tajemství zmuchlaný někde v sobě jako špinavé prádlo v koši. V odraze zrcadla sleduju, jak se moje stále se vznášející kabelka najednou zachvěla a s žuchnutím dopadá Miri rovnou do obličeje. „Jaúú!“ zařvala. Ségra, ne ta kabelka. Nebo by si mysleli, že jsem zrůda. Nebo by se báli, že pro ně vyrobím nápoj lásky a ten nešťastnou náhodou očaruje jejich starší bratry. Ne ne, moje tajemství musí zůstat zmuchlaný. Otřásla jsem se a přehodila kabelku přes rameno. „Tak to rozjedem.“
KAPITOLA DRUHÁ: Měsíc nad Manhattanem
„Nebudeme tam trčet celou věčnost, že ne?“ kňučím a mačkám zvonek u dveří domu na rohu Třinácté a Broadwaye. „Jak dlouho vlastně může taková úplňková sešlost trvat?“ „Ále, tak hoďku, dvě.“ Miri k sobě tiskne náš dárek – svíčku. To byla nejčarodějnější věc, jaká nás napadla. Teda kromě kočky. Ale přinést na večeři zvíře jako dá rek, to by asi bylo trochu divný. Možná vycpaný zvíře? Taky divný. „Nebuď jak mimino,“ pokračuje. „Tohle je přece skvělý! Naše první opravdová čarodějnická akce! Jenom kdybychom kvůli tobě neměly deset minut zpožďo.“ Musím přiznat, že tak trošinku na to přece jenom zvědavá jsem. Miri ani já jsme ještě nikdy na nic čarodějnického pozvané nebyly. Máti nám totiž o našich schopnostech řekla teprve letos (musela, protože Miri se na jedné slavnostní večeři povedlo náhodou oživit humra přímo na talíři), a tak jsme ještě neměly možnost seznámit se s čarodějnickou komunitou. Vlastně, dokud Miri neobjevila Mywitchbook.com, tak jsme ani netušily, že nějaká taková komunita vůbec existuje. Kdo ví, možná se z lidí na té úplňkové party stanou moje nejlepší kámošky. Teda, ne že bych nějaký hledala – mám dvě. Ale bylo by úžasný mít lidi, se kterýma bych mohla občas pokecat právě o těch čarodějnických záležitostech. Pak by mi to tajemství nebublalo v žaludku a nehrozilo, že jednou nečekaně přeteče. Znovu mačkám zvonek. Zářijový vánek mi profukuje halenkou. „Nikdo není doma. Seš si jistá, že jsme tady správně?“ Miri vzdychne. „Zkus to ještě jednou.“ „Si to zkus sama, když seš tak chytrá.“ Miri zvoní a pak čekáme. A čekáme. Málem je slyšet i cvrkot cikád. Ne že by teda v New Yorku byly nějaký cikády, ale přesně tak by zněly zvukový efekty v mé televizní show. „Možná jsou už na střeše,“ uvažuje Miri. „To je od nich docela sprostý, že neotvírají. Nemyslíš?“ „Je docela sprostý přijít o deset minut pozdějš,“ vrací mi to Miri. „Deset minut není pozdě. S akademickou čtvrthodinkou přece každej počítá.“ „To si myslíš ty, protože furt chodíš někam pozdě. Zavoláme jí . Máš mobil? A jo, nemáš. Já jo.“ Vytasí se se svým mobilem, šermuje mi s ním pod nosem a pak vyťuká číslo. „Ahoj Wendalíno. Tady Miri. Jsme dole. Zkoušely jsme zvonit, ale –“ Cítím prudký závan vzduchu a vedle mě se objeví Čarodka. Ale fakt Čarodka s velkým Č. Ta holka má na sobě černý špičatý čarodějnický klobouk a černý hábit. Samým leknutím jsem až uskočila. „No sláva, tak jste dorazily!“ říká a objímá nás. „Paráda, že se konečně poznáme osobně, Miri! Ty jsi ještě hezčí než na fotce! A ty musíš být Rachel!“ Nemůžu věřit svým očím. Ona se prostě zjevila na Broadwayi, na jedné z nejrušnějších ulic v NY. Po očku studuju kolemjdoucí. Všiml si toho někdo? Bude volat policii? Existuje na zjevování zákon?
No, díkybohu na nás nikdo s otevřenou pusou nezírá. No jo, dyť tohle je NY. Tady se divný věci dějou každou chvilku. Třeba mně včera málem převálcoval nohu jeden chlap na motocyklu. „Těší mě,“ říkám Wendalíně. „Tohle je pro tebe,“ pípne Miri a podává jí náš dárek. „To je děsně milý, to jste nemusely.“ Wendalína se rozhlíží kolem. „Kde máte košťata?“ „Šly jsme pěšky.“ Trochu si ji poměřuju. Je vyšší než my, asi tak stopětašedesát, a je dost hezká. Má čistou hladkou pleť a velký zelený kolouščí oči obtažený černou linkou. Vlastně, kolouch by asi měl oči hnědý. A moc pěknej růžovej lesk na rty. Dlouhý tmavý kudrnatý vlasy jí padají zpod klobouku. Ujdou, i když tak vypadá trochu jako jezinka. A když mrknu blíž na ten její hábit, vidím, že je saténový a vyšívaný. Jako kimona, co nám táta přivezl ze služebky z Tokia, jen v černým provedení. Má k němu černý legíny a černý kožený boty od Mary Janes na vysokánských podpatcích. Dost čaromódní. „Máš úžasnej hábit,“ vychrlí Miri. „Dík,“ říká Wendalína. „Vylítnem na střechu? Aha, vy nemáte košťata. Neva, můžem jet výtahem. Vy jste šedivky?“ „Šedivky?“ Nezačarovala jsem snad zároveň se školní halenkou i sebe, že jí furt nerozumím? „Šedé čarodějky,“ objasňuje Wendalína. „Proto jste šly celou cestu pěšky, ne?“ Miri kroutí hlavou. „Co to je šedá čarodějka?“ „No, to je někdo, kdo se snaží používat kouzla co nejmíň. Kvůli zodpově dnosti vůči životnímu prostředí a tak. Aby se černá a bílá udržovala ve vesmíru v rovnováze, no.“ Chudák holka, neviděla, v jakém stavu je Miriino povlečení. Wendalína odemyká dveře. „Já se taky snažím plýtvat míň, naši jsou ze staré školy, víte?“ „Jo, my jsme určitě šedivky,“ říká moje ségra patolízalka, když vcházíme dovnitř. Jak ji znám, odteď bude do konce života chodit komplet v šedé. V chodbě jsou na zdech zrcadla, a tak rychle kontroluju, jestli jsem náhodou nezešedivěla doslova, a pak letíme na střechu. Letíme, kvůli nám ovšem způsobem prostě smrtelnickým, tedy jedem výtahem. Nahoře pod temným nebem na nás čeká asi pětadvacet lidí, usazených kolem obrovskýho oválnýho, krásně prostřenýho stolu. Kdo to všechno je? Z nějakýho důvodu jsem si myslela, že to budem jenom my a Wendalínina rodina. A, ty vole! Každý z nich má na sobě černý hábit a čarodějnický klobouk. Jsou snad všichni čarodějové? Připadám si jak v domě hrůzy! Zírám na jejich obličeje. Vypadají normálně. Žádná zsinalá tvář ani krví podlitý oči. Žádní sérioví vrazi. Teda doufám. „Klídek,“ říká nám Wendalína, „oni nekoušou.“ Takže taky ani žádní upíři. Ha, ha ha, to jsme se nasmály. „Ahoj, ahoj!“ volá žena v čele stolu. Starší Wendalínina verze. Má stejný dlouhý vlasy, jen sem tam nějaký stříbrný. A na sobě má taky černý saténový hábit. „Šťastný úplněk! Jdete právě včas. Začínáme!“ Wendalína nás naviguje k posledním třem volným židlím. Nádherným židlím. Lesknou se zlatem a na každé z nich trůní superměkký, nadýchaný vyšívaný polštářek. Miri si sedá doprostřed, já s Wedalínou po stranách. Ach jé! To je jako masáž pro mé pozadí! Uaó! Od tátovy svatby jsem neviděla tak nádherně prostřený stůl. Krásné bílé polévkové misky, tác na pečivo, jedna sklenice na vodu, jedna menší na víno, jedna větší na víno, pět různých vidliček, tři různ é nože a dvě lžičky. Uprostřed stolu jsou nachystaný snad stovky svíček nejrůznějších tvarů a velikostí, od průměru talíře po průměr mého malíku. Řekla bych, že žádnou další teda fakt nepotřebovala. No nic. Špatnej pokus. Příště přineseme vycpanou kočku. Vycpaninu! Fuj, co jsem to za zlou čarodějnici?
Tak, obhlídla jsem stůl a konečně jsem si všimla měsíce. Zářivý kulatý úplněk nám visí nad hlavou. Ne že bych nikdy předtím neviděla úplněk, ale nikdy ne ve městě. Čas od času člověk zahlídne srpek mezi mrakodrapy, ale obyčejně je tohle město bez měsíce a hvězd. Z Wendalíniny střechy je to úplně neuvěřitelný! Jako dalšího jsem si všimla muže napravo ode mě, s prošedivělým plnovousem. Taky má na sobě hábit a klobouk. To ovšem znamená, že je… čaroděj! Kouzelník! Ještě nikdy jsem nepotkala čaroděje – chlapa. Slyšela jsem samo sebou, že taky existují, ale on je tady! Přímo vedle mě! Rozhlížím se a napočítala jsem u stolu deset – ano, deset! – mužů. Bohužel, ani jeden v mým věku. Ale co, po dobrodružství já netoužím. Mám kluka, díky, a perfektního. Mufíka. Kocíka. Ale stejně by bylo supr potkat čaroděje v mým věku. „Poslouchejte všichni,“ říká Wendalína. „Tohle je Rachel a Miri.“ „Ahoj Rachel, ahoj Miri,“ volají všichni. „Ahoj,“ pípáme. Položila jsem si na kolena ubrousek a dloubla do Miri, aby udělala to samý. Ti lidi mi připadají docela škrobení. „Tohle je moje máma – Mariana,“ představuje Wendalína a ukazuje kolem stolu, „táta Trenton a můj brácha Jeremiáš.“ Je mu asi šest. „Sestra mé mamky Ronda, strýc Alexander, jejich dcery Edit a Loraine, tátův bratr Thomas a teta Francesca, sestřenice Nadin a Uršula a moje moga Pearl.“ Nemám ani tůšo, co je moga, ale protože v ten moment ukazuje na nejstarší čarodějku u stolu, řekla bych, že babička. Nebo prostě jen stará paní. Ať je to, jak chce, nemůžu neobdivovat její senzační černý lak na nehty. „Tátova sestra Alana, strýc Burges, moje druhá moga Gisela, mogi Tompson“ – že by babi a děda? – „přátelé mých rodičů Brena a Steven, jejich děti Coral a Kendra a další přátelé Doreen, Jerry, Brandon, Nicola, Dana a Artur.“ No páni! Těch jmen není zrovna málo a většina z nich mi prosvištěla hlavou rychleji než taxík na oranžovou. „Po zákusku bude test, kolik z těch jmen jste si zapamatovaly,“ říká Artur, ten prošedivělý pán vedle mě. Zbytek lidí u stolu se zasmál. „Je čas začít,“ říká Wendalínina máma a uklidňuje všechny mávnutím ruky. Ty jo! Ta má ale taky výstavní dlouhý černý nehty! Je mi jasný, odkud bere Wendalína svoje módní tipy. Obrac í se na nás. „Chtěly byste vy dvě odříkat Votru?“ Cože? „No, ehm...“ „Klídek,“ říká Wendalína, když vidí, jak jsem zmatená. „Já to řeknu.“ Vstane, zakroutí ve vzduchu prsty a řekne: Ishta Bilonk Higyg So ghet hequi bilobski. Bi redical vilion! Nebo něco takovýho. Nemám ani zdání, co vlastně řekla. Nic, prázdno, pusto, nula. Otočila jsem se k Miri s výrazem „Tušíš aspoň trochu, co to právě pronesla?“, ale ta jen s úžasem zírá na Wendalínu. Tak na tohle potřebuju slovník. I když, stejně bych musela aspoň vědět, jakým jazykem to bylo. Když Wendalína skončila, zaklání hlavu dozadu, až jí obličej míří k obloze, a zaříkává: „Kamoosh! Kamoosh! Kamoosh!“
Všechny svíčky na stole rázem vzplály. Panebože! Odsunula jsem židli, abych taky nevzplála, ale k mé smůle se židle převážila a já slítla s velkým třeskem na záda. Jauvajs! Půlka stolu mi okamžitě spěchá na pomoc. „To je dobrý, nic mi není,“ mumlám. „Doufám, že ta nádherná židle zůstala celá. A moje hlava taky.“ Wendalína se směje. Miri se mračí. Vypadá, že by nejradši zalezla pod stůl. Asi má dojem, že jsem ji před jejími kultivovanými internetovými přáteli dost znemožnila. Když jsem se vyhrabala na nohy a všichni se vrátili na místa, Wendalínina máma třikrát luskla prsty a říká: „Ganolio!“ Všechny naše misky se plní červenou polívkou. Páni, to je snad rajská. Musí být. Hlavou mi proběhne vzpomínka na Jeníčka a Mařenku. Ne, není to krvavá polívka. To ne. Nakloním se a natáhnu vzduch. Rajská. Stoprocentně rajská. Teda myslím. Ale pro všechny případy počkám, až co Miri. Wendalínina máma si nabírá polívku. „Tak děvčata, ráda bych se něco dozvěděla o vaší rodině. Jak se jmenují vaši rodiče? Známe se?“ „Tátu neznáte,“ říkám rychle. „Není čaroděj. Nebo kouzelník. Nebo jak se to říká.“ „A vaše maminka?“ „Za svobodna se jmenovala Graffová,“ říká Miri. „Carol Graffová.“ „Carol Graffová, Graffová ... Ne, to jméno mi nic neříká.“ Namočí do polívky kousek chleba a ukousne si. Teta Ronda se nakloní přes stůl a nás ovane její silný, sladký parfém. „Myslíte Carolanga Graffová?“ Kroutím hlavou. To má být jméno? Zní jako ná zev nějaké nemoci. Chudák děcko, co takový jméno dostane. „Ne, jmenuje se Carol.“ „A nemá sestru Sashu?“ ptá se teta Ronda. Hm, to je divný. „Carol Graffová sestru Sashu má,“ říkám. „Tak to musí bý t ona. Dřív jsme se pohybovaly ve stejné společnosti. To už je dávno. Asi si pozměnila jméno, ne?“ „Asi,“ říká Miri křečovitě. Mohla mít naše máti jiné jméno a nikdy se neobtěžovala nám to sdělit? Jak by to mohla udělat? Proč by to dělala? Má snad jinou identitu? Tajnou rodinu? Nebo je snad v programu na ochranu svědků? Odhalily jsme její utajení? Budeme se tak muset stěhovat na předem neznámý místo, třeba do Wisconsinu? Čarodějky z Wisconsinu. To vůbec není špatnej ná zev pro TV show. A dokonce mi to připomíná jeden film! „Zajímalo by mě, proč to udělala. Carolanga je přece krásné jméno,“ říká teta Ronda. „Langa přece v Brixtě znamená světlo.“ Absolutně netuším, o čem teď mluvila. „Promiňte, ale co je to Brixta?“ ptá se Miri. Tetě Rondě vypadla překvapením lžíce z ruky. „To je starobylý čarodějnický jazyk. Vy ho neznáte?“ Miri krčí bezmocně rameny. „Ani jsem netušila, že nějaký takový jazyk existuje.“ Naše máti se světlem ve jméně nás držela v temnotě nevědomosti. „Wendalína už mluví plynně,“ chlubí se hned její máma.
„No a jak se vaše maminka má?“ ptá se teta Ronda. „Už jsem ji neviděla celou věčnost.“ Miri váhá. „Ona tak trochu odešla z čarodějnických kruhů do ústraní.“ „Tak ji, prosím, alespoň pozdravujte.“ „Díky, vyřídíme,“ říkám a dojídám polívku. Tajný jmé no? Tajný jazyk? Hodlám máti spolu s pozdravy předat taky svůj názor. Když jsme hotoví s polívkou, Wendalínina máti luskne prsty a pronese: „Moosa!“ A polívkový misky jsou fuč. To musím zkusit doma. Hned jak bude mít máti chuť zas kuchtit to svoje cizrnový kari. A zkusím to ještě předtím, než začnu jíst. Když znovu vykřikne Ganolio, objeví se hruškový salát s kozím sýrem a piniovými oříšky. To teda můžu – není v něm totiž žádná zelenina. Když ho jíme, moc toho s Miri nenamluvíme. Máme co poslouchat. Klábosí se o známých. „Věděli jste, že se Mitchell Harrison minulý týden oženil?“ hlásí teta Ronda a pak šeptem dodá: „Vzal si nečku.“ „To snad ne!“ volají všichni u stolu. Nemám ani páru, co je nečka, ale abych zapadla, nasadím svůj obličej s titulkem „To je neuvěřitelné!“ Netuším, jestli je to neuvěřitelně dobrý nebo špatný, ale každopádně je to neuvěřitelný. „Ale ano,“ říká její manžel, „minulý týden.“ „To musí být pro jeho rodiče obrovské zklamání,“ povzdychne si Wendalínina máti. Jak vidno, neuvěřitelně smutný. Kroutím soucitně hlavou. „Je to jeho život a může si dělat, co chce,“ prohlásila Wendalína pobouřeně. „Jestli je šťastný, tak mu to přejte!“ Přestanu kroutit hlavou a přejdu na kývání. Pak ale usoudím, že se budu raději věnovat salátu, a zklidním hlavu dřív, než si překousnu jazyk. Mluví se taky o politice. „Čarodějnické odbory jsou v poslední době k ničemu,“ říká teta Ronda. „No to je svatá pravda,“ souhlasí jeden z příbuzných. „Má to tam vůbec někdo pod kontrolou?“ Miri mi pod stolem mačká koleno. Nasává všechno jako houba a užívá si každou sekundu. Přinejmenším do té doby, než Wendal ínina máma vyganoliuje hlavní chod, telecí s parmezánem. S obavou mrknu na svou vegetariánskou ségru. „Co budeš mít k jídlu ty?“ Miri šťouchá do svého hlavního chodu vidličkou. „Hele, tady nikoho nepřekvapí, když to svoje jídlo překejklíš zpátky na krávu.“ „Ha, ha.“ „Klídek, ty máš tofu,“ říká jí Wendalína. „My víme, že nejíš maso. Máš to v profilu na Mywitchbooku.“ Miri se zas rozzáří. Tyhle čarodějky fakt vědí, jak uspořádat mejdan. Pouštíme se do jídla. Mňamka. „A nebudete mít, holky, letos Samsortu?“ ptá se Wendalínina máti mezi sousty. „Cože?“ kvikne Miri. „Co je to Samsorta?“ Oči jí skoro lezou z důlků. „No přece vaše uvedení!“ vykřikla teta Ronda. „Copak jste nikdy neslyšely o Samsortách?“ Kroutíme hlavou. „To je ta největší společenská událost v roce,“ říká sestřenice Uršula. „Vy jste u toho nikdy nebyly?“ Zase vrtíme hlavou.
„Koná se to vždycky 31. října,“ vysvětluje teta Ronda. „A je to slavnost, kdy se nové čarodějky z celého světa uvádějí do čarodějnické společnosti. Je to dávná tradice.“ „A docela parádní tradice,“ připojí se k řeči Wendalína. „Vlastně je to takový čarodějnický ples!“ „Samsorty se pořádají už od středověku,“ dodává Wendalínina máti. „Pamatuji se, byla jsem už na tom prvním,“ vzpomíná teta Ronda. „Ty bláho!“ neudržím se. „Ano, ano, bylo to už před šesti životy, ale já mám vynikající paměť.“ Ty vole. Fakt nemám slov. „V té době vznikl i Halloween,“ vysv ětluje Wendalína. „Proto si v tu dobu dokonce i nečky a nečové navlékají čarodějnické kostýmy, i když vlastně nevědí proč.“ Tak jo, musím se zeptat. „A kdo jsou vlastně nečky a nečové?“ „Nečaroděky a nečarodějové.“ Kéž bych měla s sebou notebook. Mohla bych si zapisovat a dělat poznámky. Co kdyby mi táta nějakej koupil k narozkám? To by byla paráda! „A co přesně se tedy děje toho posledního října?“ „Všechny nové čarodějky se shromáždí na star ém čarodějnickém hřbitově Zandalushi a provedou samsortský obřad.“ Na hřbitově? O Halloweenu? To přímo nahání hrůzu. „Někde v NY?“ Všechny to dost pobavilo. „Tady u n ás? Kdepak,“ krčí teta Ronda nos. „Zandalusha je na malém ostrově v Černém moři, blízko Rumunska. Jsou tam pohřbeny všechny naše ctěné matky.“ Čarodějnický hřbitov v Rumunsku. Tak to je ještě milionkrát hrůzostrašnější! Wendalína si musela všimnout mýho výrazu, protože rychle řekla: „Je tam fakticky krásně. Jela jsem tam před pár lety na Uršulinu Samku a bylo to totálně úžasný! Fakt spirituální. Uvádí tě starší čarodějka, která už Samsortou prošla, většinou máma, přidáváš pramen vlasů do posvátného kotle a pak proběhne takový obřad se svíčkou a ty odříkáš zaklínadlo z opravdické knihy kouzel psané v Brixtě.“ Z opravdické knihy kouzel? To myslí Dvojáčko? Ono se vydává taky v Brixtě? Je docela fuška číst si v ní anglicky, natož brixtsky. Je tam hrozná hromada textů. „Já se strašně těším na tu svoji,“ pokračuje Wendalína, „už měsíc trénuju. Taky byste si to neměly nechat ujít, holky.“ „Hmm…“ O Halloweenu na hřbitov s houfem čarodějnic? Děkuju mockrát, ale radši ne. „No, uvidíme,“ říkám, ale v duchu si říkám – ani náhodou! U zákusků (Čokoládovej dort! Ovocný košíčky ze všelijakých exotických druhů! Krémový řezy! Uaó!) se mě Wendalína donekonečna vyptává na školu. „A je velká?“ „Ani ne.“ „Co když tam zabloudím?“ „Neboj, spousta lidí první den zabloudí.“ Mluvím o spoustě jiných lidí, ne o sobě. No jo, tak uznávám, trochu jsem taky zabloudila. Jak jsem sakra mohla vědět, že učebna 302 je ve druhým patře? Copak to dává smysl? Ani za mák. „Ale já se určitě ztratím. Ještě nikdy jsem ve škole nebyla.“ „Myslíš na střední?“ „Né,“ kouše se Wendalína do rtu. „Ve škole vůbec. Mě učili vždycky doma.“ Cože? „To jako fakt, jo?“
Nervózně se směje. „Jo. Spousta čarodějů se učí doma. Rodiče tak mají možnost spojit dohromady čarodějnické a nečské studium.“ Chudák holka. „A kde se pak seznamujete s klukama?“ „No, víš, tak různě. Pořádají se všelijaké party, oslavy, výlety.“ To si snad dělá srandu? Výlety? A kam proboha jezdí? Dělají si okružní jízdy po hřbitovech? „Takže ty jsi fakt nikdy nebyla v žádné škole?“ ptá se Miri. Ona se tváří vážně ustaraně. „Ne.“ „Tak to neřeš ,“ koušu do zákusku. „Já ti to tam všechno ukážu. Víš co? Počkám na tebe po zahájení v aule a zavedu tě do tvé třídy.“ „Jó?“ zasvítí jí oči. „Díky, Rachel, ty seš super.“ Si piš. Mohla bych být něco jako její poradkyně. Následuj mne, milé dítě. Přichýlím tě pod svá ochranná křídla. Ukáži ti, kterak vládnout šavlí lehkou! Anebo alespoň flignami školními.
*** „Ta Wendalína je skvělá!“ jásá Miri. Ruku v ruce napůl jdeme a napůl poskakujeme domů. Jistě, mohly jsme použít košťata, ale raděj jdeme pěšky. Šedivky, co dodat. Už jsme holt takový. „Fakt dobrá.“ „Zbožňuju, když říká to svoje ‚klídek‘: ‚Zapomněly jste košťata? Klídek. Přinesly jste svíčku, i když jich tu máme asi sto tisíc? Klídek, nic se neděje.‘“ „Nepamatujete si svoje minulé životy?“ říkám já. „Klídek.“ Chechtáme se a já jí nadšeně tisknu paži. „Jsi ráda, že jsi se mnou šla?“ ptá se Miri. „Jasně, nabeton. To je úplně jinej svět, že jo?“ „Oni jsou všichni takoví kultivovaní a zároveň čarodějní!“ „Teda, já nemůžu uvěřit tomu s t ím Halloweenem!“ Miluju Halloween, je to můj úplně nejoblíbenější svátek! A můžu za něj i já! Teda ne tak docela já, ale lidi, jako jsem já. „Víš co, já už v tom mám jasno!“ zastaví se Miri. „Měly bychom do toho jít.“ „Do čeho jako?“ „Do tý Samsorty!“ „Fakticky, Mir? Ale proč bys to dělala?“ „Proto. Ty bys nechtěla?“ „Za prvé mi to nahání hrůzu a za druhé nemluvíme tou Blablou.“ „Brixtou,“ opravuje mě Miri a ještě mě dloubne do boku. „No dyť, ať je to, co chce.“ „A za třetí proto, že Wendalína říkala, že nás musí uvést n ěkdo, kdo sám Samsortu měl. A máti, bohužel, žádnou Samsortu neměla...“ Bacha, počkat! Neřekla nám, jak se opravdu jmenuje. O Brixtě se taky nikdy nezmínila. Ani o nečkách a nečích. Neřekla nám vůbec nic! Otočila jsem se k Miri. „Myslíš, že máti Samsortu měla?“ Zbytek cesty domů běžíme.
