Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Ochrana spotřebitele Bakalářská práce
Autor:
Daniel CHVAL Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Karlovy Vary
JUDr. Jan TULÁČEK
28. Duben, 2015
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Karlových Varech, dne 28. 4. 2015
Daniel CHVAL
Poděkování
Chtěl bych poděkovat vedoucímu práce panu. JUDr. Janu TULÁČKOVI za odborné vedení, ochotu a vstřícnost při psaní mé bakalářské práce.
Anotace Bakalářská práce analyzuje ochranu spotřebitele v ČR a v EU. V teoretických východiscích popisuje základní pojmy jako spotřebitel, průměrný spotřebitel, prodávající, výrobce, dovozce, dodavatel, výrobek a sluţba.
Následně popisuje vývoj ochrany spotřebitele
v legislativě Evropské unie a České republiky a vyjmenovává nejdůleţitější dozorové organizace. K naplnění i posledního dílčího cíle práce seznamuje s právy a povinnostmi spotřebitele, které vyplývají z právní úpravy této problematiky. V neposlední řadě upozorňuje na nutnost průběţného a soustavného vzdělávání v této problematice jiţ od útlého věku.
Klíčová slova Ochrana spotřebitele, průměrný spotřebitel, Občanský zákoník, Zákon o ochraně spotřebitele, Česká obchodní inspekce, právo spotřebitele, povinnosti spotřebitele, norma, jakost, reklamace.
Annotation The thesis analyzes consumer protection in the Czech Republic and the EU. In the theoretical part describes the basic concepts as consumer, the average consumer, seller, manufacturer, importer, supplier, product, and service. It also describes the development of consumer protection legislation in the European Union and the Czech Republic and lists the most important supervisory organization. To meet even the last stopover work to the rights and responsibilities of consumers arising from the legislation this issue. Finally, it highlights the need for ongoing and systematic education on this issue from an early age.
Key words Consumer protection, the average consumer, the Civil Code, the Law on Consumer Protection, the Czech Trade Inspection, consumer rights, obligations of consumers, standard, quality, claim.
Obsah Anotace....................................................................................................................................... 4 Klíčová slova .............................................................................................................................. 4 Annotation .................................................................................................................................. 4 Key words .................................................................................................................................. 4 Obsah .......................................................................................................................................... 5 Úvod ........................................................................................................................................... 6 1
Teoretická východiska........................................................................................................ 7 1.1
Základní pojmy ............................................................................................................ 7
1.1.1 Spotřebitel ............................................................................................................ 7 1.1.2 Průměrný spotřebitel ............................................................................................ 8 1.1.3 Prodávající .......................................................................................................... 10 1.1.4 Výrobce .............................................................................................................. 11 1.1.5 Dovozce .............................................................................................................. 11 1.1.6 Dodavatel ........................................................................................................... 11 1.1.7 Výrobek .............................................................................................................. 11 1.1.8 Sluţba ................................................................................................................. 12 1.2 Práva a povinnosti spotřebitele .................................................................................. 12 1.3
Ochrana spotřebitele .................................................................................................. 16
1.4
Historie ochrany spotřebitele ..................................................................................... 17
1.5
Právní rámec ochrany spotřebitele v ČR ................................................................... 19
1.5.1 Současná legislativa v oblasti ochrany spotřebitele ........................................... 21 1.5.2 Orgány státní správy a spotřebitelské organizace ČR ........................................ 27 1.5.3 Normy a jakost ................................................................................................... 36 1.6 Právo ochrany spotřebitele a Evropská unie .............................................................. 38 1.6.1 Evropské spotřebitelské centrum ....................................................................... 42 1.7 Reklamace ................................................................................................................. 42 1.7.1 Právní rámec reklamace ..................................................................................... 43 1.7.2 Záruční doba ....................................................................................................... 43 1.7.3 Průběh reklamace ............................................................................................... 43 Závěr......................................................................................................................................... 45 POUŢITÁ LITERATURA ....................................................................................................... 48 Pouţité zkratky ......................................................................................................................... 51
Úvod V různých televizních pořadech se neustále setkáváme s reportáţemi na téma ochrany spotřebitele. Mnoho lidí se jiţ setkalo s problémemy z tohoto oboru, aniţ by věděli, jak ho vyřešit. Pravdou je, ţe mnozí z nás nemají nejmenší představu, jaká mají práva, ale také jaké mají povinnosti. Protoţe však neznalost neomlouvá, myslím si, ţe téma mojí bakalářské práce je více neţ aktuální. Ochrana spotřebitele je a vţdy bude velmi aktuální téma, a proto se to týká v podstatě všech občanů. Dá se říci, ţe kaţdý z nás denně vystupuje jako spotřebitel při nákupu výrobků pro vlastní spotřebu nebo sluţeb. Na druhou stranu mnozí jsou právě těmi podnikateli, kteří výše zmíněné výrobky a sluţby prodávají či poskytují. Ochrana spotřebitele prostřednictvím právní regulace je znakem vyspělé politiky kaţdého státu s fungující trţní ekonomikou. Se zvyšováním podnikatelských aktivit na českém trhu, i v rámci zahraničního obchodu je třeba vytvářet a stále zdokonalovat, systém ochrany spotřeby. Smyslem tohoto systému ochrany by měl být komplex opatření, který má nejen řešit otázky ochrany spotřebitelů, ale i umoţnit přístup spotřebitelů ke vzdělávání a k příslušným informacím, dále by měl zajistit efektivní způsob řešení stíţností a reklamací. Ochrana spotřebitele se týká nejen politiky, ekonomiky, výzkumu, zkoušek (testování), ale i vlastní aktivní činnosti občanů. Samotní spotřebitelé by měli znát svá práva i povinnosti. Úkolem státu je prostřednictvím právních úprav dosáhnout co nejvyššího stupně poctivosti a transparentnosti ve vztazích mezi spotřebiteli a podnikateli, ale přitom by neměl zasahovat do svobody rozhodování těchto dvou stran. Cílem této bakalářské práce je analyzovat ochranu spotřebitele v ČR a v EU, její vývoj a dozorové organizace. Dále pak přiblíţit potencionálnímu čtenáři tuto problematiku, a tím omezit neinformovanost spotřebitelů. V neposlední řadě je cílem předkládané práce seznámení spotřebitele s jeho právy a povinnostmi, které vyplývají z právní úpravy této problematiky.
6
1 Teoretická východiska Pro lepší orientaci v této bakalářské práci je třeba nejprve charakterizovat základní pojmy a vymezit teoretická hlediska problematiky ochrany spotřebitele.
1.1 Základní pojmy Dříve neţ bude analyzován vývoj v ochraně spotřebitele a mechanizmy slouţící k zajištění ochrany zájmů spotřebitele v České republice, je nutné definovat základní pojmy pouţité v této práci.
1.1.1 Spotřebitel Spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.1 Definice spotřebitele uvedená ve směrnicích Evropské unie označuje spotřebitele jako fyzickou osobu (nikoliv právnickou), jeţ jedná za účelem, který je mimo oblast její činnosti, podnikání nebo profese (čl. 2 směrnice č.85/577 EHS nebo čl. 2 směrnice č.97/7/EHS).2 Nový občanský zákoník upravuje ochranu spotřebitele z pohledu soukromého práva. Úprava ochrany spotřebitele jde napříč tímto zákonem dle typu vztahů, které jsou uvedeny. Ustanovení § 1810 aţ § 1867 upravují závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Samotný pojem spotřebitel je pak definován v § 419, dle kterého je spotřebitelem kaţdý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.3 Spotřebitel je osoba, která něco spotřebovává (konzumuje). Jedná se o osobu, která uţívá výrobky a sluţby jako konečný adresát výrobku nebo sluţby, a to pro jeho přímou osobní spotřebu, nikoli za účelem dalšího prodeje. Spotřebitel se tedy účastní finální spotřeby zboţí
1
Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16/12/1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 2 odst. 1a). 2 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2004. 136 stran. ISBN 80-245-0690-4. str. 8. 3 HADAŠ, Jiří. Definice spotřebitele dle Nového obchodního zákoníku. 14. 05. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/definice-spotrebitele-dle-noz-nektere-aspekty-prumerneho-spotrebitele-dlesoucasne-judikatury-94146.html
7
nebo sluţeb a jeho postavení spotřebitele není vázáno na státní občanství, trvalý pobyt, ani na ţádné další podmínky.4 Obecně lze říci, ţe spotřebitel je vedle podnikatelů dalším účastníkem trhu, je subjektem vznikajících právních vztahů a zároveň je i moţným objektem nepoctivého jednání ze strany podnikatelů. Spotřebitele chápeme jako subjekt, který spotřebovává, uţívá a konzumuje zakoupené zboţí. Ze zákona o ochraně spotřebitele vyplývá, ţe spotřebitelem nemusí být vţdy pouze jednotlivec, ale můţe to být i organizace či domácnost, zkrátka kaţdý, kdo si prostřednictvím koupě opatřuje výrobky nebo sluţby k uspokojení svých potřeb. To znamená, ţe spotřebitelem je i podnikatel, který nepouţívá zakoupených výrobků, respektive sluţeb, ke své podnikatelské činnosti a vystupuje jako jejich konečný uţivatel.5 Spotřebitelé jsou obecně jedinci, kteří jednají v rámci svých vlastních trţních moţností jako protipól osobám (fyzickým nebo právnickým), které jednají v rámci jejich podnikatelské nebo jiné obchodní činnosti. Z této definice je moţné odvodit dvě různá pojetí spotřebitele, na jejichţ základě se právo na ochranu spotřebitele v různých státech vyvíjí a liší. V prvním případě je moţné spotřebitele povaţovat za slabou a důvěřivou osobu (tzv. pasivní spotřebitel), která potřebuje vyšší míru ochrany za pomoci zákonných opatření. Na druhé straně můţeme za spotřebitele povaţovat velmi jistou, s riziky dobře obeznámenou a informovanou osobu (tzv. aktivního spotřebitele), který je připraven racionálně uzavírat smlouvy v rámci celého jednotného trhu.6
1.1.2 Průměrný spotřebitel Pro aplikaci pojmu spotřebitel do reality se jeví jako nutnost stanovit, či lépe řečeno vymezit model průměrného spotřebitele. Průměrný spotřebitel je vymezen tzv. normativním modelem. Definice pak vychází z rozhodovací praxe soudů. Nicméně se s tímto pojmem lze setkat v rámci směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. Průměrným spotřebitelem se podle této směrnice rozumí takový spotřebitel, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, a to s ohledem na sociální, kulturní a jazykové 4
TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 203 stran. ISBN 978-80-7001-864-2. str. 16–17. 5 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. str. 7. 6 TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 203 stran. ISBN 978-80-7001-864-2. str. 15–16.
8
faktory. Tuto definici vymezil Soudní dvůr Evropské unie a jedná se o tzv. normativní model průměrného spotřebitele. Podle legislativy EU nelze vnímat průměrného spotřebitele jako statický pojem. Naopak je nutné zohlednit specifické charakteristiky konkrétní cílové skupiny, které tuto skupinu spotřebitelů činí zvláště zranitelnou.7 Pojem průměrného spotřebitele je stále velkým otazníkem regulace reklamy a obchodních praktik. Ačkoliv mu dnes jiţ alespoň rámcově rozumíme, nelze jej v ţádném případě povaţovat za optimální řešení problému, který řešit má. Něco řeší, ale jiné vytváří. Kaţdá skupina spotřebitelů, stejně jako kaţdá skupinka osob, se vyznačuje navzájem individuálně velmi odlišnými vlastnostmi. Článek 18 odůvodnění směrnice č. 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách: „ Tato směrnice, v souladu se zásadou proporcionality a pro zajištění účinné ochrany v ní obsažené, vychází z pojmu průměrného spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory, jak je vykládán Soudním dvorem. Zaměřuje-li se určité tvrzení na určitou skupinu spotřebitelů, jako jsou například děti, je žádoucí, aby se dopad takového tvrzení hodnotil z pohledu průměrného člena dané skupiny.“ Je tedy povinností soudu nebo příslušných správních orgánů zohlednit charakteristiku cílové skupiny spotřebitelů, na kterou je obchodní praktika zaměřena. Teprve na vlastnostech cílové skupiny spotřebitelů je moţné vymezit a představit si přiměřené schopnosti jejího zástupce. Jde o průměrného spotřebitele a jednotlivce. Na tuto virtuální osobu nelze klást s přihlédnutím k okolnostem obchodní praktiky nároky ani přemrštěné, ani u ní tolerovat zjevné individuální chyby a nedostatky. Vůči skupině takových osob pak má být posuzován moţný dopad a důsledky zkoumané obchodní praktiky. Pro případ, ţe obchodník se rozhodne zaměřit nekalou reklamu právě na intelektuálně slabší a velmi důvěřivé 2–5 % spotřebitele, a pokud jsou tyto prováděny poučeným způsobem tak, aby nebylo moţné obhájit stanovisko, ţe tyto praktiky, ovlivní chování průměrného spotřebitele, pak je třeba pouţít nástroj, který zavedla evropská právotvorba ve směrnici č. 2005/29/ES. Tento nástroj alespoň částečně eliminuje tuto zásadní chybu modelu průměrného spotřebitele. Tímto nástrojem je ustanovení tzv. vţdy nekalých obchodních praktik, které jsou nelegální bez ohledu na svou procentuální míru způsobilosti uvést průměrného spotřebitele v omyl. U těchto výše uvedených a vymezených praktik se model 7
HADAŠ, Jiří. Definice spotřebitele dle Nového obchodního zákoníku. 14. 05. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/definice-spotrebitele-dle-noz-nektere-aspekty-prumerneho-spotrebitele-dlesoucasne-judikatury-94146.html
9
průměrného spotřebitele nepouţije. V tomto rozsahu jsou jiţ dnes před nekalými obchodními praktikami chráněni všichni spotřebitelé evropské společnosti bez ohledu na své schopnosti. 8
1.1.3 Prodávající Prodávajícím je podnikatel, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje sluţby.9 Podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 99/44/ES je prodávající kaţdá fyzická nebo právnická osoba, která prodává spotřební zboţí na základě smlouvy v rámci své podnikatelské činnosti nebo výkonu povolání.10 Prodávající musí zajistit, aby jím prodávané výrobky byly přímo viditelně a srozumitelně označeny označením výrobce nebo dovozce, popřípadě dodavatele, a pokud to povaha výrobku nebo forma prodeje vyţaduje, názvem výrobku, údaji o hmotnosti nebo mnoţství případně velikosti, popřípadě rozměru, dalšími údaji potřebnými dle povahy výrobku k jeho identifikaci, popřípadě uţití. Dále je povinen označit výrobek údaji o materiálech pouţitých v jeho hlavních částech, jde-li o obuv, s výjimkou těch výrobků, které podle prováděcího právního předpisu označování nepodléhají. Je-li třeba, aby při uţívání věci byla zachována zvláštní pravidla, zejména řídí-li se uţívání návodem, je prodávající povinen spotřebitele s nimi seznámit, ledaţe jde o pravidla obecně známá. Nelze-li prodávané výrobky označit přímo, musí je prodávající viditelně a srozumitelně označit údaji uvedenými v odstavci 1 jiným vhodným způsobem. Není-li moţné nebo účelné prodávané výrobky vzhledem k jejich povaze takto označit, je prodávající povinen tyto údaje na poţádání spotřebitele nebo orgánů, které provádějí dozor nad dodrţováním ustanovení tohoto zákona, pravdivě sdělit, popřípadě doloţit. Zvláštní právní předpisy mohou označování výrobků upravit odchylně. Prodávající nesmí odstraňovat ani měnit označení výrobků ani jiné údaje uvedené výrobcem, dovozcem nebo dodavatelem. Při prodeji pouţitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou nebo výrobků, jejichţ uţitné vlastnosti jsou jinak omezeny, musí prodávající na tyto skutečnosti spotřebitele předem zřetelně upozornit. Takové výrobky musí být prodávány odděleně od ostatních výrobků. 8
VAVREČKA, Jan. Průměrného spotřebitele nespočítáš – nad definicí průměrného spotřebitele. 22. 09. 2010. [on-line]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/clanek/prumerneho-spotrebitele-nespocitas-nad-definici-prumernehospotrebitele 9 Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 2 odst. 1b). 10 KLABUSAYOVÁ, Naděţda; BURDILÁKOVÁ, Renata; ZLÁMALOVÁ, Jana. Ochrana spotřebitele – geneze a současnost. 1. vydání. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2009. 164 stran. ISBN 978-80248-2037-8. str. 32.
10
V provozovně, v místě vyhrazeném k prodeji takových výrobků, nesmí být uloţeny předměty, které neslouţí k prodeji. Na prodej pouţitého zboţí se ustanovení odstavce 1 aţ 3 vztahuje pouze přiměřeně.11
1.1.4 Výrobce Výrobcem je podnikatel, který zhotovil výrobek anebo jeho součást nebo poskytl sluţby, který vytěţil prvotní surovinu nebo ji dále zpracoval, anebo který se za výrobce označil.12 Výrobcem je právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání. Výrobce je člověk nebo organizace zhotovující (ve velkém, průmyslově) nějaký výrobek (statek).
1.1.5 Dovozce Dovozcem je podnikatel, který uvede na trh výrobek z jiného neţ členského státu Evropské unie.13 Dovozcem je podnikatel, který výrobky pouze dováţí ze zahraničí, avšak sám se nepodílí na jejich výrobě.
1.1.6 Dodavatel Dodavatelem je kaţdý další podnikatel, který přímo nebo prostřednictvím jiných podnikatelů dodal prodávajícímu výrobky.14 Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.15
1.1.7 Výrobek Výrobkem je věc nebo jiné hodnoty určené k nabídce spotřebiteli, které mohou být předmětem právního vztahu.16
11
Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 10. 12 Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 2 odst. 1c). 13 Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 2 odst. 1d). 14 Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 2 odst. 1e). 15 Občanský zákoník – č. 89/2012 Sb. 03. 02. 2012. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/obcanskyzakonik-novy. § 53 odst. 2. 16 Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 2 odst. 1f).
11
Výrobkem pro účely zákona o obecné bezpečnosti výrobků je jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěţena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli nebo lze rozumně předvídat, ţe bude uţívána spotřebiteli, včetně věci poskytnuté v rámci sluţby, a to i v případě, ţe nebyla určena k nabídce spotřebiteli, pokud je tato věc dodávána v rámci podnikatelské činnosti úplatně nebo bezúplatně, a to jako věc nová nebo pouţitá či upravená.17
1.1.8 Služba Sluţbou se myslí jakákoliv podnikatelská činnost, která je určena k nabídce spotřebiteli, s výjimkou činností upravených zvláštními zákony, kde se dozor nad ochranou spotřebitele svěřuje profesním sdruţením nebo jiným orgánům státní správy neţ uvedeným v § 23.18 Z ekonomického hlediska představují sluţby nehmotné statky ve formě různých aktivit, jsou uskutečňovány formou určitých činností či uţitků, díky nimţ příjemce nebo nabyvatel získá určitou výhodu. Jako příklad lze uvést bankovnictví, hotelové sluţby, opravu předmětů v domácnosti atd. Sluţby lze dále dělit na sluţby věcné a osobní. Věcné sluţby souvisí s konkrétními movitými či nemovitými věcmi, například opravy, údrţba věcí, přeprava zboţí, sluţby čistíren, prádelen apod. Osobní sluţby se týkají bezprostředně jejich spotřebitele, například kadeřnické, kosmetické, restaurační sluţby, přeprava osob apod.19
1.2 Práva a povinnosti spotřebitele Spotřebitelská práva jsou ţivotně důleţitým pilířem správně fungujícího trhu. Spotřebitel je slabším subjektem trhu, který by byl bez přiměřené ochrany svých práv jako jednotlivec vůči podnikům disponujícím velkými finančními prostředky, právníky, parlamentními lobby atd. naprosto bezmocný. Proto bylo nutné práva spotřebitele přesně definovat a stanovit pravidla (legislativu) pro jejich uplatňování. Svá práva by měli spotřebitelé vţdy vidět v úzké
17
Zákon o obecné bezpečnosti výrobků č. 102/2001 Sb. 22. 02. 2001. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2001-102. § 2 odst, 1. 18 Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele. § 2 odst. 1g). 19 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. str. 25.
12
vazbě se svými povinnostmi. Plnění těchto povinností zvyšuje šance na úspěch při nakupování i v případném sporu s prodejcem či poskytovatelem sluţeb.20 První spotřebitelská práva vyhlásil 15. března 1962 americký prezident John Fitzgerald Kennedy. Celkem se jednalo o čtyři práva, a to právo na bezpečnost, právo na informace, právo na výběr a právo být vyslyšen. V současné době je deklarováno Mezinárodní organizací spotřebitelů Consumers International (CI) osm práv spotřebitelů. Aktuálně je jejími členy přes 200 spotřebitelských skupin z více neţ devadesáti zemí. Tato mezinárodní organizace je nezávislou neziskovou organizací, kterou neřídí ani nepodporuje ţádná politická strana, a která je financována pouze nadacemi, z členských příspěvků a z vládních grantů. Mezi hlavní její priority patří podpora a posílení členských organizací a spotřebitelského hnutí jako takového a prosazování spotřebitelských zájmů na mezinárodní úrovni. Consumers International deklaruje následujících osm práv spotřebitelů: 1. Právo na bezpečnost Spotřebitel má právo, aby výrobky a sluţby, které jsou mu na trhu poskytovány, byly bezpečné a neohrozily jeho zdraví a bezpečnost. (Týká se to především kosmetických výrobků, hraček, elektrospotřebičů, obuvi, potravin atd.). To znamená, ţe je třeba stanovit základní bezpečnostní poţadavky na výrobky a legislativní ochranu spotřebitele proti fyzickým škodám. 2. Právo na volný výběr Toto právo má spotřebiteli zajistit volný výběr v poţadované jakosti, za ekonomicky přijatelnou cenu. V případě, ţe na trhu působí monopolní výrobce, musí stát zajistit, aby zboţí bylo nabízeno za přijatelnou cenu a v přijatelné kvalitě. 3. Právo na odškodnění Spotřebitelé mají právo na náhradu za vadné výrobky a za škody zaviněné uţívaným zboţím nebo sluţbami, k tomu musí být vytvořeny jednoduché, přístupné a rychlé postupy pro řešení stíţností a reklamací.
20
. HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. str. 12.
13
4. Právo na informace Spotřebitel má právo na objektivní a věrohodné informace o vlastnostech výrobku, o bezpečném pouţívání výrobku, o moţných vedlejších účincích, o nebezpečí, jeţ by mohlo vzniknout při pouţívání výrobku, o výkonech výrobku a také o jeho ceně. 5. Právo na vzdělání Stát má vytvářet podmínky pro neustálé vzdělávání spotřebitelů, aby se spotřebitel mohl stát zkušeným a racionálně se rozhodujícím spotřebitelem. Výchovné programy by měly být zaměřeny na informace o udrţování zdraví, o správné výţivě a moţné prevenci chorob, na výchovu spotřebitelských poradců a na další potřebné informace pro spotřebitele. 6. Právo na základní potřeby Spotřebitel má právo na přístup k základním druhům zboţí a sluţeb, na uspokojení základních potřeb nutných pro přeţití jako je přiměřená výţiva, bydlení, ošacení, vzdělání, zdravotní péče, doprava atd. 7. Právo na zdravé životní prostředí Výrobky a sluţby nesmí ohrozit ţivotní prostředí v průběhu výroby, uţití a ani v procesu likvidace. Spotřebitel má právo na ţivotní prostředí, které ho neohroţuje a zajišťuje mu zdravý a důstojný ţivot. 8. Právo na zastupování Dle tohoto práva mohou občanské spotřebitelské organizace chránit zájmy spotřebitelů vůči distributorům, dovozcům a výrobcům. Spotřebitelské poradní výbory pak chrání zájmy spotřebitelů vůči státním institucím. Toto právo také umoţňuje spotřebitelům sdruţovat se v doprovodných spotřebitelských organizacích a hnutích, která mohou ovlivňovat politiku vlády v jejich
prospěch.
Zástupci
spotřebitelů
musí
mít
moţnost
být
přítomni
při rozhodovacích a schvalovacích procesech, při přijímání legislativních pravidel, která se týkají zájmů spotřebitele na místní, národní i mezinárodní úrovni.21 Avšak spotřebitelé nemají jen svá práva, která by měli podnikatelé dodrţovat, ale mají i své povinnosti, jeţ by měli ve vlastním zájmu dodrţovat. Mezi právy a povinnostmi spotřebitelů existuje
vzájemná
souvislost,
kterou
nejlépe
zobrazuje
a
vystihuje
Tabulka
1
a její doprovodný komentář. Zájem o zdraví – spotřebitel by se měl sám aktivně zajímat o své zdraví a klást důraz především na prevenci. 21
HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2004. 136 stran. ISBN 80-245-0690-4. str. 10–11.
14
Odpovědné rozhodování – spotřebitel by měl být opatrnější v otázkách ceny a kvality zboţí, k rozhodování a výběru zboţí má přistupovat aţ po zralé a kritické úvaze. Uplatnění nároku na odškodnění - spotřebitel by měl znát svá práva, sám je prosazovat a uplatňovat nárok na odškodnění aktivním způsobem, jinak ho bude druhá strana i nadále vyuţívat. Zájem o informace a práce s nimi – spotřebitel má aktivně vyhledávat informace, pracovat s nimi a posuzovat jejich pravdivost a objektivitu. Vzdělávat se - spotřebitel by se měl neustále vzdělávat, seznamovat se s novými poznatky, legislativou atd. Aktivní účast v ochraně spotřebitele -
spotřebitel má prosazovat a chránit své zájmy
společně, například prostřednictvím nezávislých spotřebitelských organizací. Uplatňovat nárok na základní potřeby – tento aspekt se týká především skupin sociálně slabších občanů. Dodržování ekologických pravidel – spotřebitel by si měl uvědomovat dopad spotřeby na ţivotní prostředí, uznávat osobní a společenskou povinnost uchovat přírodní zdroje a chránit Zemi pro budoucí generace.22
Tabulka 1: Vazby mezi právy a povinnostmi spotřebitelů 23 Práva spotřebitelů na:
Povinnosti spotřebitelů:
Bezpečnost
Zájem o zdraví
Výběr
Odpovědné rozhodování
Odškodnění
Uplatnění nároku na odškodnění
Informace
Zájem o informace a práce s nimi
Vzdělání
Vzdělávat se
Zastupování
Aktivní účast v ochraně spotřebitele
Základní potřeby
Uplatňovat nárok na základní potřeby
Zdravé životní prostředí
Dodržování ekologických pravidel
22
HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. str. 16–17. 23 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. str. 16.
15
1.3 Ochrana spotřebitele Vysvětlení pojmu „ochrana spotřebitele“ je moţné provést několika způsoby, obecně však lze říci, ţe jde o systematickou, cílevědomou činnost občanů, organizací a vlády státu směřující k posílení postavení spotřebitele na trhu a k zajištění a udrţování přiměřené ochrany mezinárodně uznaných práv spotřebitelů (především ochrana bezpečnosti a zdraví občanů).24 Právní regulace ochrany spotřebitele je nezbytná ze dvou důvodů. Především proto, ţe propaguje kvalifikovanější fungování trhu tím, ţe vyrovnává faktickou nerovnost mezi spotřebitelem a prodávajícím. Spotřebitelé jsou totiţ všeobecně jedinci, kteří nemají tolik zdrojů nebo dostatečný přístup k informacím o výrobcích tak jako prodejci, výrobci a dodavatelé. Pokud by neexistovala právní ochrana spotřebitele, spotřební trh by nemohl tak dobře odráţet potřeby spotřebitelů. Druhým důvodem pro ochranu spotřebitele je veřejnoprávní ochrana spotřebitele před nebezpečnými výrobky a záměrnými pokusy prodávajícího zneuţívat přirozeně slabší pozici spotřebitele (agresivní prodejní techniky). Regulace ochrany spotřebitele se pomocí tzv. informační povinnosti prodávajícího a poskytovatele sluţby pokouší rovněţ chránit spotřebitele před nákladnými a nebezpečnými rozhodnutími z důvodu nedostatku informací. Tento nedostatek informací se týká většinou kvality a bezpečnosti výrobků nebo sluţeb.25 Ochrana spotřebitele je jednou z podmínek dobře fungujícího trţního hospodářství a rozvíjí se v podstatě dvojí směrem. Na jedné straně zastřešována státem, který vypracovává koncepci ochrany spotřebitele na daném území a zajišťuje zákony ve prospěch této ochrany. Na druhé straně vznikají dobrovolná sdruţení na ochranu spotřebitelů, která mají za cíl informovat spotřebitele, vychovávat je k odpovědnému rozhodování na trhu a prosazovat jejich zájmy ve státních orgánech (například při vytváření zákonů, norem, nařízení vlády, vyhlášek). Ve vyspělých trţních ekonomikách tato sdruţení zastupují spotřebitele i při některých soudních sporech.26
24
HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. str. 17. 25 TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 203 stran. ISBN 978-80-7001-8–64-2. str. 11. 26 VEBER, Jaromír a kolektiv. Řízení jakosti a ochrana spotřebitele. 2., aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing, 2006. 204 stran. ISBN 978-80-247-1782-1. str. 38.
16
Ochranu spotřebitele lze v současném pojetí charakterizovat nejen jako ochranu před dodavatelem (silnější stranou právního vztahu, protřelým profesionálem), ale mnohdy i před spotřebitelem samým.27
1.4 Historie ochrany spotřebitele V minulosti, prakticky ještě mezi dvěma světovými válkami, nemusela ochrana spotřebitele existovat, protoţe vztahy mezi spotřebitelem a prodejcem či výrobcem byly vymezeny lokálně a tím byly daleko jednodušší. Prodávající zásobovaný malým počtem výrobců měl relativně stálý okruh zákazníků vyplývající z omezené mobility lidí. Zákazníci, prodávající a výrobci se znali navzájem a z tohoto kontaktu vyplýval i způsob ochrany zájmů spotřebitelů. Snaha po zachování dobrého jména prodávajícího i výrobce vytvářela prostor pro úzké rovnováţné vztahy. Bylo v zájmu prodávajícího, aby prodával pouze jakostní zboţí a poskytoval jen kvalitní sluţby za přiměřenou cenu, aby rychle reagoval na přání a stíţnosti spotřebitelů a nedovoloval si ţádné nekalé praktiky, neboť nepoctivost prodeje by mohla způsobit postupnou ztrátu zákazníků. Tato situace se však dramaticky rychle změnila po II. světové válce. S rozvojem výroby, dopravy, komunikačních prostředků, se zvětšením trhu, který dosáhl nejen národního, ale aţ mezinárodního rozměru, se doposud rovnováţný vztah spotřebitel versus prodávající a výrobce vychýlil z rovnováhy a samozřejmě v neprospěch spotřebitele. Všechny nové formy prodeje (samoobsluhy, superetty, supermarkety, hypermarkety, warenhouse markety a discount housy) umoţňují nabízet velké mnoţství zboţí, avšak spotřebitel v nich ztrácí moţnost formulovat svá přání a poradit se, nemá moţnost získat informace o vlastnostech velkého mnoţství nových, stále sloţitějších a rizikovějších výrobků, o způsobu jejich pouţití či moţném ohroţení, které by mohlo vzniknout při pouţívání. Navíc je vystaven vlivu narůstající a v některých případech aţ agresivní reklamy, která kaţdou chvíli o jiném výrobku tvrdí, ţe právě ten je ze všech nejlepší. Rozšiřující se nabídka zboţí a sluţeb tak vystavuje spotřebitele zvýšenému tlaku i moţnostem nečestného jednání obchodníků a výrobců, kteří ve snaze po maximalizaci zisku ohroţují jednak ekonomické zájmy spotřebitele, ale mnohdy i jeho fyzickou bezpečnost a zdraví.28 Spotřebitelé jako jedna ze skupin na trhu byli působně právně i politicky přehlíţeni z důvodu ekonomického vnímání osoby spotřebitele jako „suverénního vzdělaného spotřebitele.“ 27
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. 268 stran. ISBN 978-80-7400-037-9. str. 2. 28 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2004. 136 stran. ISBN 80-245-0690-4. str. 15–17.
17
V této době byl obchod upřednostňován před ochranou spotřebitele a v oblastech, kde byl nutný zásah ze strany zákonodárce v podobě právní regulace obchodu, se uzákonila povinnost tzv. informační rovnosti ve smluvním vztahu a byla zavedena regulace prostřednictvím veřejnoprávních norem, jejichţ cílem byla informační transparentnost. Začátkem 60. let 20. století se staly obchodní společnosti terčem rostoucího spotřebitelského hnutí. Spotřebitelé byli na jedné straně lépe informovaní, na druhé straně ale tempo šíření těchto informací nebylo dostačující výskytu stále nových, sloţitějších a rizikových výrobků. Spotřebitelé si začali uvědomovat nutnost legislativní a institucionální regulace ochrany spotřebitele a začali se sdruţovat v dobrovolných spotřebitelských organizacích.29
Za zakladatele spotřebitelského hnutí v Americe je povaţován právník Ralph Nader, který začal hájit zájmy spotřebitelů proti velkým, všemocným firmám a tím se stal mezinárodně uznávanou autoritou v oblasti ochrany spotřebitele. Spotřebitelské hnutí nabylo mezinárodní charakter a rychle se z Ameriky rozšiřovalo do celého vyspělého světa. V 70. a 80. letech se ochrana spotřebitele stala neoddělitelnou součástí politiky států s vyspělou trţní ekonomikou na celém světě. Evropská unie se zpočátku problematikou ochrany spotřebitele vůbec nezabývala, Římská smlouva z roku 1957 se o spotřebitelské politice vůbec nezmiňuje. První zmínky o ochraně spotřebitele se objevují aţ v sedmdesátých letech. Evropský summit v roce 1972 v Paříţi konstatoval, ţe zlepšování ţivotních podmínek zahrnuje ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitelů a ochranu jejich ekonomických zájmů. Summit se stal východiskem iniciativ Evropské unie, zaměřených na ochranu zájmů spotřebitele. Rada ministrů formálně schválila pět základních práv spotřebitele a vyzvala Evropskou komisi, aby navrhla akční plán. První spotřebitelský program byl přijat v roce 1975.
29
TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 203 stran. ISBN 978-80-7001-864-2. str. 15.
18
Právní základ pro rozvoj spotřebitelské politiky v rámci Evropské unie poskytl Zákon o jednotném trhu z roku 1987, který ve svém článku 100 a stanoví, ţe příprava zákonodárství o jednotném trhu vyţaduje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. V roce 1989 uznala Evropská
komise
vzrůstající
význam
spotřebitelské
politiky
rozhodnutím
zřídit
„Úřad pro spotřebitelskou politiku“ („Consumer policy service“), při „Generálním ředitelství XI pro ţivotní prostředí, ochranu spotřebitele a nukleární bezpečnost. K významnému kroku vpřed však došlo v roce 1995, kdy Úřad pro spotřebitelskou politiku byl přeměněn na samostatné „Generální ředitelství XXIV – Spotřebitelská politika“, odpovědné za klíčové spotřebitelské otázky. V roce 1997 byly rozšířeny pravomoci v oblasti obhajoby zájmů spotřebitelů v otázkách, které byly dříve svěřeny jiným generálním ředitelstvím. Generální ředitelství odpovědná za potraviny (DGIII a DGVI) dostala za úkol spolupracovat s DG XXIV. V září 1999 byla na Generální ředitelství XXIV. převedena odpovědnost za veřejné zdraví, hygienu a zdraví rostlin, od února 2000 došlo k dalšímu rozšíření odpovědnosti za legislativu v oblasti potravin. Dnes je jeho název „Generální ředitelství XXVI – Spotřebitelská politika a ochrana zdraví spotřebitele“ (Directorate General Consumer policy and Consumer health protestion) a dalo by se říci, ţe je v současné době nejvýznamnějším orgánem pro otázky spotřebitelů ve světě, orgánem, který má největší šíři záběru a největší pravomoc a největší pravomoc v oblasti ochrany spotřebitelů.30
1.5 Právní rámec ochrany spotřebitele v ČR Na právní úpravu chránící spotřebitele můţeme pohlíţet z více úhlů pohledu. Prvním z nich je v rámci dichotomie práva, tj. vnímat ochranu spotřebitele v právu soukromém a veřejném; jiný úhel pohledu můţe být ochrana hmotněprávní a procesněprávní. Soukromoprávní ochranu spotřebitele nacházíme zejména v občanském zákoníku, respektive v dalších právních normách regulujících soukromoprávní vztahy. Veřejnoprávní ochrana spotřebitele obsahuje zejména níţe uvedené právní předpisy: zákon č. 64/1986 Sb. o České obchodní inspekci, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů;
30
HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2004. 136 stran. ISBN 80-245-0690-4. str. 17 – 19 ve vlastní úpravě.
19
zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 22/1997 Sb. o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 455/1991 Sb., ţivnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 160/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zákon 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů definuje skutkovou podstatu trestného činu poškozování spotřebitele (§ 253 odst. 1), který spáchá ten: „ Kdo na cizím majetku způsobí škodu nikoli nepatrnou tím, že poškozuje spotřebitele zejména tím, že je šidí na jakosti, množství nebo hmotnosti zboží, nebo kdo uvede ve větším rozsahu na trh výrobky, práce nebo služby a zatají přitom jejich podstatné vady, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“ Soukromoprávní ochranu spotřebitele můţeme charakterizovat jako následnou, zatímco ochrana spotřebitele obsaţená ve veřejném právu by mohla být hodnocena jako preventivní. Zatímco veřejnoprávní ochrana zpravidla nevyţaduje aktivitu spotřebitele, soukromoprávní ochrana aktivní chování spotřebitele naopak zpravidla vyţaduje. Základní soukromoprávní předpis, který reguluje soukromoprávní vztahy, je občanský zákoník. Základní aspekty soukromoprávní ochrany spotřebitele bychom mohli spatřovat „ve vlastní ochraně spotřebitele“ v soukromoprávních vztazích vznikajících zejména z právních úkonů, tj. spotřebitelské závazky (Občanský zákoník, Zákon o obchodních 20
korporacích a další), a dále pak ochranu spotřebitele v rámci hospodářské soutěţe (Zákon o ochraně hospodářské soutěţe a další předpisy), na ochranu hmotněprávní (Občanský zákoník) a procesněprávní (Zákon o ochraně spotřebitele, Zákon o finančním arbitrovi). Výslovné právní zakotvení ochrany spotřebitele v soukromém právu ČR nacházíme aţ od 90. let minulého století. Novelizací stávajících právních předpisů (zejména Občanského zákoníku) docházelo k implementaci směrnic ES chránících spotřebitele do našeho právního řádu. Soukromoprávní úprava ochrany spotřebitele je obsaţena v různých předpisech a zdá se být poměrně roztříštěná. Soukromoprávní ochrana spotřebitele obsahuje zejména níţe uvedené právní předpisy: zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů; zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích; zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.31
1.5.1 Současná legislativa v oblasti ochrany spotřebitele Zákon o ochraně spotřebitele Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele je součástí práva soukromého a věnuje se ochraně spotřebitele včetně úkolů veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele. První část (§1 a §2) vymezuje některé základní pojmy včetně dodavatele a dovozce, část druhá (§3 aţ §19) povinnosti při prodeji výrobků a poskytování sluţeb (jako je poctivost, nekalé, klamavé a agresivní obchodní praktiky, zákaz diskriminace spotřebitele a nakládání s nebezpečnými výrobky či humanitární pomocí). Část třetí (§21 aţ §24b) definuje úkoly veřejné správy (ochrana před nebezpečnými výrobky a dozor nad ochranou spotřebitele včetně správních deliktů) a část čtvrtá (§25 a §26) sdruţení spotřebitelů a jiné právnické osoby zaloţené k ochraně spotřebitele.32 Občanský zákoník 31
SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. 268 stran. ISBN 978-80-7400-037-9. str. 14 –19 ve vlastní úpravě. 32 Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele
21
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník upravuje české soukromé právo. V účinnost vešel od 1. 1. 2014 a české soukromé právo tím zaţilo zatím svou největší proměnu. Nový občanský zákoník se zabývá právem občanským a je rozdělen do pěti částí o 17 hlavách.33 Zákon o obecné bezpečnosti výrobků Zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků). Cílem tohoto zákona je zajistit, v souladu s právem Evropských společenství, aby výrobky uváděné na trh nebo do oběhu byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví pro spotřebitele bezpečné. Tento zákon se pro posouzení bezpečnosti výrobku nebo pro omezení rizik, která jsou s uţíváním výrobku spojená, pouţije tehdy, jestliţe poţadavky na bezpečnost nebo omezení rizik nestanoví příslušná ustanovení zvláštního právního předpisu, který přejímá poţadavky stanovené právem Evropských společenství.34 Zákon o technických požadavcích na výrobky Zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Tento zákon upravuje způsob stanovování technických poţadavků na výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit zdraví nebo bezpečnost osob, majetek nebo ţivotní prostředí, popřípadě jiný veřejný zájem, (dále jen "oprávněný zájem"), práva a povinnosti osob, které uvádějí na trh nebo distribuují, popřípadě uvádějí do provozu výrobky, které by mohly ve zvýšené míře ohrozit oprávněný zájem; tímto nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních předpisů pro provoz výrobků, práva a povinnosti osob pověřených k činnostem podle tohoto zákona, které souvisí s tvorbou a uplatňováním českých technických norem nebo se státním zkušebnictvím, způsob zajištění informačních povinností souvisejících s tvorbou technických předpisů a technických norem, vyplývajících z mezinárodních smluv a poţadavků práva Evropských společenství. Tento zákon dále upravuje v návaznosti na přímo pouţitelný předpis Evropských společenství akreditaci subjektů posuzování shody (dále jen „akreditace“). Tento zákon téţ upravuje v návaznosti na přímo pouţitelný předpis Evropské unie (dále jen „přímo pouţitelný předpis pro stavební výrobky“) výkon státní správy v souvislosti s uváděním a dodáváním stavebních výrobků vymezených přímo pouţitelným předpisem pro stavební výrobky (dále jen „stavební výrobky 33
Občanský zákoník – č. 89/2012 Sb. 03. 02. 2012. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/obcanskyzakonik-novy 34 Zákon o obecné bezpečnosti výrobků č. 102/2001 Sb. 22. 02. 2001. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2001-102
22
s označením CE“) na trh, včetně dozoru nad plněním povinností stanovených přímo pouţitelným předpisem pro stavební výrobky a ukládání sankcí za jejich porušení.35 Zákon o regulaci reklamy Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (byl nahrazen zákonem č. 231/2001 Sb.), ve znění pozdějších předpisů zapracovává příslušné předpisy Evropské unie upravující regulaci reklamy, která je nekalou obchodní praktikou, reklamy srovnávací, reklamy na tabákové výrobky, na humánní léčivé přípravky, na veterinární léčivé přípravky, na potraviny a na počáteční a pokračovací kojeneckou výţivu, a upravuje obecné poţadavky na reklamu a její šíření včetně postihů za porušení povinností podle tohoto zákona a stanovení orgánů dozoru. Dále upravuje regulaci reklamy na alkoholické nápoje, na přípravky na ochranu rostlin, na střelné zbraně a střelivo a na činnosti v pohřebnictví.36 Zákon o obchodních korporacích Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a druţstvech (zákon o obchodních korporacích) vešel v účinnost 1. 1. 2014. Zákon o obchodních korporacích nahradil v určité části obchodní zákoník. Zákon se věnuje, jak jiţ z jeho nadpisu vyplívá, zákonné úpravě obchodních společností, a to, veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti, společnosti s ručením omezeným akciové společnosti a druţstev. Zákon o obchodních korporacích je rozdělen do tří částí, které mají celkově osm hlav. Hlava I (§1 - §94) definuje společná ustanovení, zaloţení obchodní korporace, jednočlenná společnost, vklad, základní kapitál, podíl, orgány obchodní korporace, vyloučení člena statutárního orgánu obchodní korporace z výkonu funkce, podnikatelská seskupení, neplatnost obchodní korporace, zrušení a zánik obchodní korporace a ustanovení o likvidaci. Hlava II, III, IV, V a VI se dále zabývají jednotlivými korporacemi.37 Zákon o spotřebitelském úvěru Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru spadá do práva veřejného a upravuje některá práva a povinnosti související se spotřebitelským úvěrem. V jeho první části (§1 aţ §24) 35
Zákon o technických požadavcích na výrobky – č. 22/1997 Sb. 24. 01. 1997. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1997-22 36 Zákon o regulaci reklamy – č. 40/1995 Sb. 09. 02. 1995. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-40 37 Zákon o obchodních korporacích - č. 90/2012 Sb. 21. 01. 2012. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-obchodnich-korporacich
23
je definován spotřebitelský úvěr, informační povinnost a správní delikty, druhá (§25 aţ §26) se zabývá změnou ţivnostenského zákona a přechodnými ustanoveními. Třetí část v paragrafu definuje změnu zákona o České obchodní inspekci a čtvrtá část (§28) podobně definuje také změny zákona o České národní bance. Součástí jsou také přílohy Povinné informace v reklamě, Povinné informace před uzavřením smlouvy, Výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr či Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.38 Zákon o živnostenském podnikání Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání, známý spíše jako Ţivnostenský zákon, je součástí soukromého práva a slouţí k úpravě podmínek ţivnostenského podnikání. Skládá se z pěti částí, v té první (§1 aţ §18) upravuje pojem ţivnost a podmínky provozování ţivnosti, v druhé (§19 aţ §27) se detailně zabývá jednotlivými druhy ţivností (koncesované a ohlašovací: řemeslné, vázané, volné). Část třetí se v rozmezí paragrafů 28 aţ 44 věnuje rozsahu ţivnostenského oprávnění a povinnostem podnikatele, část čtvrtá (§45 aţ §60) pak vzniku, změně a zániku ţivnostenského oprávnění a ţivnostenskému rejstříku. Poslední pátá část (§60a aţ §64) upravuje ţivnostenskou kontrolu a správní delikty. V příloze je uveden seznam jednotlivých druhů ţivností.39 Zákon o ochraně veřejného zdraví Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a upravuje v návaznosti na přímo pouţitelné předpisy Evropské unie práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví, soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví, jejich působnost a pravomoc a úkoly dalších orgánů veřejné správy v oblasti hodnocení a sniţování hluku z hlediska dlouhodobého průměrného hlukového zatíţení ţivotního prostředí.40 Zákon o ochraně hospodářské soutěže Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe spadá do práva veřejného a zabývá se ochranou hospodářské soutěţe na trhu výrobků a sluţeb proti jejímu vyloučení, omezení, 38
Zákon o spotřebitelském úvěru - č. 145/2010 Sb. 21. 04. 2010. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-spotrebitelskem-uveru-a-o-zmene-nekterych-zakonu 39 Živnostenský zákon č. 455/1991 Sb. 02. 10. 1991. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zivnostensky-zakon 40 Zákon o ochraně veřejného zdraví - č. 258/2000 Sb. 14. 07. 2000. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-258
24
jinému narušení nebo ohroţení. Má tři části, z nich ta první (§1 aţ §28) se skládá z deseti hlav vymezujících základní pojmy, dohody narušující soutěţ (horizontální a vertikální dohody), dominantní postavení a jeho zneuţívání, spojování soutěţitelů, dozor nad orgány veřejné správy, Úřad na ochranu hospodářské soutěţe a jeho řízení, správní delikty, povinnost mlčenlivosti a zachování obchodního tajemství a společná, zmocňovací, přechodná a zrušovací ustanovení. Část druhá a třetí se pak na paragrafech 29 a 30 zabývají změnami zákonů č. 286/1993 Sb. a č. 132/2000 Sb.41 Zákon o potravinách a tabákových výrobcích Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a upravuje v návaznosti na přímo pouţitelné předpisy Evropských společenství povinnosti provozovatele potravinářského podniku a podnikatele, který vyrábí nebo uvádí do oběhu tabákové výrobky, a upravuje státní dozor nad dodrţováním povinností vyplývajících z tohoto zákona a z přímo pouţitelných předpisů Evropských společenství. Účelem tohoto zákona je téţ stanovit povinnost podnikatele ohlásit zásoby potravin nebo zemědělských výrobků stanovené v přímo pouţitelných předpisech Evropských společenství (dále jen "zásoby") a upravit státní dozor nad dodrţováním této povinnosti. Tento zákon se nevztahuje na pokrmy a pitnou vodu. Podmínky výroby a zásobování pitnou vodou a podmínky výroby pokrmů a jejich uvádění do oběhu stanoví zvláštní právní předpis.42 Mimosoudní řešení spotřebitelských sporů – ADR (Alternative Dispute Resolution) V řadě evropských států fungují systémy mimosoudního řešení sporů, v celé Evropské unii jich v současné době působí více neţ 750. Tradice je silná zvláště ve skandinávských zemích. Ačkoliv se systémy ADR ve svých jednotlivých parametrech liší, jejich základním společným znakem je nezúčastněná neutrální osoba, která stranám pomáhá spor vyřešit. Spotřebitelům i obchodníkům mají systémy ADR přinést především rychlost, jednoduchost a nízké náklady. Cílem je poskytnout účinný nástroj, který je dostatečně pruţný a vhodný i k řešení drobných nároků.
41
Zákon o ochraně hospodářské soutěže - č. 143/2001 Sb. 04. 04. 2001. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-hospodarske-souteze 42 Zákon o potravinách a tabákových výrobcích – č. 110/1997 Sb. 24. 04. 1997. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1997-110
25
Podoba systémů ADR je velmi různá, neutrálním subjektem můţe být veřejná instituce (např. úřad spotřebitelského ombudsmana), sdruţení podnikatelů, popř. další subjekty (nevládní organizace, smíšené rady spotřebitelských organizací a organizací podnikatelů apod.). Některé systémy ADR se specializují sektorově na určité okruhy zboţí či sluţeb nebo regiony, jiné mají působnost všeobecnou. Rozdíly existují také v právní závaznosti navrţeného řešení. V některých případech je rozhodnutí právně závazné, jindy se jedná o kvalifikované doporučující stanovisko. Evropská komise budování a zdokonalování systémů ADR dlouhodobě podporuje. V nedávné době byla v této souvislosti přijata směrnice o mimosoudním řešení sporů a nařízení o online řešení spotřebitelských sporů. Nová legislativa si klade za cíl zajistit, aby kvalitní systém mimosoudního řešení sporů byl dostupný pro všechny evropské spotřebitele, dále má být zajištěna kvalifikovanost, nestrannost, transparentnost a spravedlnost systému prostřednictvím jednotných minimálních kvalitativních poţadavků. Komise dále usiluje o vytvoření jednotného elektronického kontaktního místa pro řešení sporů vzniklých z obchodů uzavřených prostřednictvím internetu.43 Asociace společenské odpovědnosti Asociace společenské odpovědnosti (A-CSR) je platforma, která sdruţuje, propojuje a reprezentuje zájmy společensky odpovědných subjektů v ČR. Její unikátní vize zapojuje do tématu společenské odpovědnosti nejen firmy, ale i další subjekty. A-CSR přijala deset základních principů UN Global Compact, největší platformy společenské odpovědnosti na světě pod záštitou OSN, a je kontaktní osobou pro zaloţení Národní sítě UN Global Compact v ČR. Společensky odpovědným se nikdo nerodí, společensky odpovědným se člověk stává. Jiţ od útlého věku je vhodné dětem nenásilnou formou ukazovat, co mohou všechno ovlivnit a co můţe pro druhé znamenat jejich zájem. Je dobré seznamovat s pojmem společenská odpovědnost všechny vzdělávací stupně. Podpora vědy a výzkumu v rámci společenské odpovědnosti pak vše završuje.
43
Evropské spotřebitelské centrum ČR. Mimosoudní řešení sporů ADR. Citováno dne: 20. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/mimosoudni-reseni-sporu-adr/mimosoudni-reseni-sporu-adr63164
26
Společenská odpovědnost u firem uţ funguje odedávna, i kdyţ se zrovna třeba neoznačuje tímto spojením. Ty nejsilnější příběhy nevytváří jen velké společnosti, ale také malé a střední podniky z regionu, jejich zaměstnanci i komunita kolem nich. Právě jejich příběhy mohou inspirovat a motivovat i další a ukázat, ţe společenská odpovědnost dává smysl. Jednotlivci plní v rámci společenské odpovědnosti zásadní roli. Jejich morální hodnoty, integrita a odpovědnost spolu s úctou k tradicím výrazně přispívají k rozvoji společenské odpovědnosti v rámci celé společnosti. Společenskou odpovědnost mají neziskové a nevládní organizace zakódovanou ve své DNA. Jsou ideálním prostředím pro projekty, myšlenky, ideje, které naplňují definici společenské odpovědnosti. Zároveň se stávají ideálními partnery pro firmy a další subjekty, které se chtějí na těchto projektech podílet. Vzniká tak dokonalá symbióza. Veřejný sektor je pro společenskou odpovědnost zásadním pilířem, tady pomyslný kruh začíná a končí. Jít příkladem nemůţe být jen prázdná fráze. Kaţdodenní tvrdá práce s odkazem na odpovědnost, od nejniţší úrovně aţ po tu nejvyšší, by měla být samozřejmostí. Sociální podniky mají mnohdy produkty na stejné úrovni jako ostatní firmy a podniky. Ale navíc je pro ně samozřejmostí do svého podnikání vtáhnout komunitu nebo jednotlivce, kteří mají z nějakého důvodu ztíţený přístup k uplatnění, nebo se jen chtějí podílet na něčem společensky prospěšném. Sociální podniky tak mohou v rámci společenské odpovědnosti výrazně těţit ze spolupráce s ostatními subjekty.44
1.5.2 Orgány státní správy a spotřebitelské organizace ČR Vládní instituce Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, které koordinuje otázky spotřebitelské politiky také v oblastech ochrany spotřebitele spadající do působnosti jiných orgánů státní správy, zejména v oblastech turistického ruchu, vyznačování cen, státního dozoru na vnitřním trhu a společném postoji při přejímání evropské legislativy. Ministerstvo zemědělství je odpovědné za bezpečnost potravin, nápojů a tabákových výrobků a za fytosanitární a veterinární prevenci. Ministerstvo pro místní rozvoj odpovídá za sluţby cestovního ruchu.
44
Asociace společenské odpovědnosti A-CSR. Společenská odpovědnost firem. Citováno dne: 20. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.spolecenskaodpovednostfirem.cz/oasociaci/
27
Ministerstvo zdravotnictví je odpovědné za hygienickou prevenci, léčiva a reklamu na léčiva, za hračky a kosmetiku. Ministerstvo financí odpovídá za cenové označení. Česká národní banka je odpovědná za určité záleţitosti, které se týkají spotřebitelských úvěrů a platebních karet.45 Dozorové orgány Obecně je moţno jejich činnost vymezit jako zjišťování určitého stavu či úrovně, které jsou porovnávány s poţadovaným stavem předepsaným v právních normách. Na základě jejich vzájemného porovnání jsou potom dozorové orgány oprávněny vyvozovat závěry a opatření stanovená příslušnými zákony. Základní právní normou v oblasti státního dozoru je zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád).
K dozoru nad dodrţováním povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb., jsou povolány: Česká obchodní inspekce, Česká zemědělská a potravinářská inspekce, Orgány ochrany veřejného zdraví, Orgány veterinární správy, Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, Ţivnostenské úřady, Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Orgány dozoru jsou povinny postupovat při vykonávání své činnosti v souladu se zákony, prováděcími právními předpisy a vyhláškami, k čemuţ jim slouţí určitá práva, ale rovněţ musí dodrţovat stanovené povinnosti.
45
KLABUSAYOVÁ, Naděţda; BURDILÁKOVÁ, Renata; ZLÁMALOVÁ, Jana. Ochrana spotřebitele – geneze a současnost. 1. vydání. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2009. 164 stran. ISBN 978-80248-2037-8. str. 94 – 95.
28
Prvním právem je moţnost vstupu do kontrolovaných provozoven. Provozovna je chápána nejen jako místo, kde se prodává zboţí, případně poskytují sluţby, ale i jako skladovací prostory, přípravny apod. Dalším právem, kterého jsou dozorové orgány oprávněny vyuţívat, je oprávnění poţadovat od kontrolovaných subjektů potřebné údaje a doklady včetně písemných a ústních vysvětlení. Kontrolovaný subjekt není oprávněn odmítnout poskytnutí těchto informací ani s ohledem na obchodní tajemství. Česká obchodní inspekce (ČOI) Česká obchodní inspekce je orgánem státní správy podřízeným Ministerstvu průmyslu a obchodu. Je rozpočtovou organizací, která se člení na ústřední inspektorát a jemu podřízené inspektoráty. Česká obchodní inspekce má na starosti kontrolu právnických a fyzických osob prodávajících nebo dodávajících výrobky a zboţí nebo poskytujících sluţby na vnitřním trhu. Dále kontroluje osoby poskytující spotřebitelský úvěr nebo provozující trţiště (trţnice). Hlavní náplní činnosti České obchodní inspekce je kontrola dodrţování podmínek stanovených k zabezpečení jakosti zboţí nebo výrobků včetně zdravotní nezávadnosti, podmínek pro skladování a dopravu a poţadavků na osobní hygienu a hygienickou nezávadnost provozu. Další pravomocí je kontrola, zda se při prodeji zboţí pouţívají ověřená měřidla a zda dochází k dodrţování dohodnutých nebo stanovených podmínek a kvality poskytovaných sluţeb. V souvislosti se zákonem o ochraně spotřebitele Česká obchodní inspekce kontroluje, zda při uvádění výrobků na trh byly výrobky řádně opatřeny stanoveným označením, popřípadě, zda k nim byl vydán či přiloţen stanovený dokument a zda vlastnosti výrobků uvedených na trh odpovídají stanoveným technickým poţadavkům. Důleţitou funkci má Česká obchodní inspekce také při kontrole, zda nedochází ke klamání spotřebitele podle zákona o ochraně spotřebitele a zda výrobky uváděné na trh jsou bezpečné.
29
Česká obchodní inspekce provádí kontrolu, zda nedochází ke klamání spotřebitele na základě vlastního podnětu nebo podnětu jiného státního orgánu. Podněty, stíţnosti a oznámení jim však mohou dávat také spotřebitelé nebo jiné osoby, které prokáţí právní zájem ve věci.46 Státní zemědělská a potravinářská inspekce SZPI je organizační sloţka státu, která je přímo podřízená ministerstvu zemědělství. Je orgánem státního dozoru zejména nad zdravotní nezávadností, jakostí a řádným označováním potravin. SZPI kontroluje, v rámci stanovených kompetencí, potraviny, suroviny k jejich výrobě, zemědělské výrobky a tabákové výrobky. Tyto kompetence se vztahují na výrobu, skladování, přepravu i prodej (včetně dovozu). Takto komplexně pojatá kontrola umoţňuje účinně zaměřit pozornost na komodity, nebo do míst, kde lze předpokládat nejvíce nedostatků nebo kde lze očekávat nejvyšší efekt kontroly. Jedná se tedy o kontrolu cílenou, jejímţ účelem není monitorování, ale ochrana ekonomických zájmů občanů i státu – ochrana spotřebitele před zdravotně závadnými potravinami, před potravinami, které jsou klamavě označené, dále s prošlým datem pouţitelnosti nebo neznámého původu. Nedílnou součástí cílené kontroly jsou podmínky výroby a prodeje. Pojetí a realizace kontroly potravin vycházejí z nové právní úpravy (zejména ze zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, z novely zákona č. 146/2002 Sb., o SZPI nebo zákona č. 255/2001 Sb., o kontrole) a odpovídají principům kontroly potravin uplatňovaným ve státech Evropské unie. Pod pojmem kontrola zdravotní nezávadnosti je zahrnuta kontrola mikrobiologických poţadavků a kontrola obsahu cizorodých látek (tedy např. chemických prvků, aditiv, reziduí pesticidů atd.).
46
TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 203 stran. ISBN 978-80-7001-864-2. str. 118-119.
30
Pod pojmem kontrola jakosti je zahrnuta kontrola analytických znaků (např. obsah tuku, obsah cukru, vlhkost ap.), kontrola senzorických znaků. Zvlášť se posuzuje správnost označování výrobku. Při rozhodování o zacílení kontroly se zohledňuje maximum dostupných informací. Kritéria pro rozhodování o kontrole mohou mít buď obecnou a šířeji definovanou platnost (obecná kritéria), nebo vycházejí z určitých konkrétních zjištění (konkrétní kritérium).47 Orgány ochrany veřejného zdraví Státní správa v ochraně veřejného zdraví byla svěřena Ministerstvu zdravotnictví, krajským hygienickým stanicím, Ministerstvu obrany a Ministerstvu vnitra. Orgány ochrany veřejného zdraví jsou stanoveny k odbornému usměrňování péče o vytváření a ochraně zdravých ţivotních podmínek, které se vytvářejí a chrání zejména péčí o: zdravý stav ovzduší, vody, půdy a ostatních sloţek ţivotního prostředí, zejména sídlišť, rekreačních a lázeňských oblastí, obytných a jiných budov, veřejně přístupných míst a okolí závodů, jakoţ i zařízení osobní přepravy, tělovýchovných zařízení a zařízení poskytujících sluţby obyvatelstvu, zdravou výţivu obyvatelstva a o uspokojování obyvatelstva zdravotně nezávadnými předměty běţného uţívání, zdravý vývoj dětí a dorostu,
příznivé působení pracovního prostředí a práce na zdraví pracujících.48
Orgány veterinární správy Podle §47 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů patří mezi orgány veterinární správy: Státní veterinární správa je orgánem veterinární správy a správním úřadem s celostátní působností podřízeným Ministerstvu zemědělství (dále jen „ministerstvo“). Státní veterinární správa je organizační sloţkou státu a účetní jednotkou. Jejím sídlem je Praha.
47
Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Kontrolní činnost SZPI. 03. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1002118&docType=ART&nid=11314 48 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. str. 84.
31
Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv (dále jen „Ústav“) je orgánem veterinární správy pro oblast veterinárních přípravků a veterinárních technických prostředků, organizační sloţkou státu a účetní jednotkou. Státní veterinární správa je tvořena Ústřední veterinární správou, krajskými veterinárními správami, které vykonávají svou působnost ve věcech veterinární péče na území, které je shodné s územím krajů podle jiného zákona, a Městskou veterinární správou v Praze, která vykonává působnost krajské veterinární správy na území hlavního města Prahy. V čele Státní veterinární správy je ústřední ředitel, který řídí Ústřední veterinární správu. Ústředního ředitele jmenuje, odvolává a řídí ministr zemědělství. Ústřední ředitel jmenuje, odvolává a řídí ředitele krajských veterinárních správ. Bliţší podmínky organizačního uspořádání Státní veterinární správy stanoví organizační řád, který vydává ústřední ředitel s předchozím souhlasem ministra zemědělství. Ústřední ředitel jmenuje a odvolává se souhlasem ministra zemědělství ředitele státních veterinárních ústavů. Svou působnost vykonává Státní veterinární správa Ústřední veterinární správou a krajskými veterinárními správami. Jako orgán prvého stupně rozhoduje ve správním řízení krajská veterinární správa podle své územní působnosti, o odvolání proti rozhodnutí krajské veterinární správy rozhoduje Ústřední veterinární správa, s výjimkou § 48 odst. 1 písm. f), g), l) a p), ve kterých rozhoduje jako orgán prvého stupně Ústřední veterinární správa. Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (ÚNMZ) byl zřízen zákonem České národní rady č. 20/1993 Sb. o zabezpečení výkonu státní správy v oblasti technické normalizace, metrologie a státního zkušebnictví. ÚNMZ je organizační sloţkou státu v resortu Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. Hlavním posláním ÚNMZ je zabezpečovat úkoly vyplývající ze zákonů České republiky upravujících technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví a úkoly v oblasti technických předpisů a norem
32
uplatňovaných v rámci členství ČR v Evropské unii. Od roku 2009 zajišťuje také tvorbu a vydávání českých technických norem.49 Živnostenské úřady Ţivnostenské úřady vykonávají činnosti v rozsahu stanoveném zákonem č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání (ţivnostenský zákon), mj. vydává ţivnostenská oprávnění fyzickým a právnickým osobám pro ţivnosti řemeslné, vázané, koncesované, volné a ţivnosti provozované průmyslovým způsobem Je dotčeným orgánem státní správy v územním a stavebním řízení, týká-li se toto řízení koncesovaných ţivností, ţivností ohlašovacích vázaných, ţivností ohlašovacích řemeslných, ţivností ohlašovacích volných a ţivností provozovaných průmyslovým způsobem, Provádí ţivnostenskou kontrolu a ukládá pokuty za porušení povinností podle ţivnostenského zákona, vede ţivnostenský rejstřík v působnosti svého správního obvodu. Plní další úkoly stanovené zvláštními právními předpisy. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský Postavení ústavu je zakotveno v zákoně č. 147/2002 Sb., o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském), ve znění pozdějších předpisů. Je zřízen Ministerstvem zemědělství ČR jako specializovaný orgán státní správy. Je organizační sloţkou státu. Je správním úřadem. Provádí správní řízení a vykonává jiné správní činnosti, odborné a zkušební úkony, kontrolní a dozorové činnosti v oblasti odrůdového zkušebnictví, krmiv, agrochemie, půdy a výţivy rostlin, osiv a sadby pěstovaných rostlin, trvalých kultur (vinohradnictví a chmelařství), ochrany proti škodlivým organismům a v oblasti přípravků na ochranu rostlin. Sídlo ústavu je v Brně a jeho činnost je zabezpečována na pracovištích na území celé České republiky.
49
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Citováno dne: 20. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.unmz.cz/urad/o-uradu
33
Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský je drţitelem certifikátu ČSN EN ISO 9001:2009 pro výkon státní správy, úřední kontroly a související zkušebnictví v oblasti vstupů do zemědělství.50 Občanské spotřebitelské organizace v ČR Spotřebitelské hnutí v České republice je stále ještě nedostatečně rozvinuté a silné. Členská základna spotřebitelských organizací zaloţených podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdruţování občanů, nově upraveným zákonem č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, se ve srovnání s vyspělou Evropou jen pomalu rozšiřuje a má nedostatek aktivistů. Mezi nejznámější spotřebitelské organizace patří: Občanské sdružení spotřebitelů TEST Praha Sdruţení spotřebitelů TEST realizuje a publikuje nezávislé a objektivní testy výrobků a sluţeb, upozorňuje na výrobky nebezpečné či zdravotně závadné a poskytuje informace o právech, které chrání spotřebitele. Vydává i v zahraničí vysoce hodnocený časopis dTEST. Koalice občanských spotřebitelských aktivit ČR (KOSA) Dne 26. června 2001 ustavily nezávislé spotřebitelské iniciativy z České republiky novou koalici. Pod názvem Koalice občanských spotřebitelských aktivit České republiky (KOSA) se nadále hodlají sdruţovat organizace, jeţ se na nevládním a neziskovém základě věnují ochraně práv a zájmů spotřebitelů. Ke koalici se na ustavující valné hromadě přihlásilo devět organizací a jedna nezisková organizace se statutem partnera, které v tříčlenném výkonném výboru reprezentují dvě občanská sdruţení: Ars Aequi et Boni, Sdruţení obrany spotřebitelů České republiky a obecně prospěšná společnost Kontrola ekologického zemědělství. Koalice zůstává nadále otevřená ostatním nevládním neziskovým organizacím, které hájí zájmy spotřebitelů v dílčích segmentech trhu. Záměrem této spontánní občanské aktivity je ochrana práv a zájmů spotřebitelů, tedy vyrovnávat z povahy věci nerovné informační a materiální postavení valné většiny českých spotřebitelů. Taková ochrana zvláště sleduje prosazení základních práv spotřebitelů, a to bez ohledu na ekonomický sektor, v němţ se momentálně nacházejí.
50
Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Citováno dne: 20. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/ukzuz/portal
34
Česká společnost pro jakost (ČSJ) Je spolek sdruţující široké spektrum osob a organizací působících v různých oblastech systémů managementu. Umoţňuje svým členům rychlý přístup k novinkám v oboru, výměnu informací, zvyšování odborné způsobilosti a moţnost účastnit se akcí odborných skupin a poboček. Zároveň poskytuje nejen členům, ale i dalším zákazníkům komplexní sluţby (vzdělávání, certifikace, vydávání publikací) v oblasti systémů managementu a nástrojů managementu kvality. Je to nezávislá, nepolitická a nezisková organizace. Spolupracuje s mezinárodními (např. Evropská organizace pro kvalitu EOQ) i národními partnerskými organizacemi. Za účelem rozšíření sluţeb vzniklo v rámci této organizace Centrum excelence a Centrum technické normalizace. Společnost pro jakost byla iniciátorem vyhlášení Národní politiky kvality, vykonává funkci sekretariátu a informačního centra Národní politiky kvality. Stala se spolutvůrcem a signatářem Charty kvality České republiky. Spolupracuje se zahraničními (VDA, EOQ, EFQM, AIAG) a národními organizacemi (Rada kvality, ÚNMZ). Má zavedený a certifikovaný systém managementu kvality dle ISO 9001. Na jaře roku 2013 společnost úspěšně postoupila validaci ze strany EFQM a získala prestiţní mezinárodní ocenění EFQM Committed To Excellence. V současné době je jedinou organizací v ČR, která drţí toto ocenění. Sdružení obrany spotřebitelů - asociace (SOS - asociace) Sdruţení obrany spotřebitelů – Asociace (SOS – Asociace) je nestátní nezisková organizace zaloţená za účelem pomáhat spotřebitelům a prosazovat jejich práva. Od roku 2003 bezplatně pomáhá spotřebitelům a v současné době pomáhá spotřebitelům z celé České republiky. Vedle hlavní činnosti, kterou je osobní, telefonické a internetové právní poradenství pro spotřebitele, se věnuje také dalším aktivitám. V rámci sdruţení fungují pracovní skupiny specializované na různé oblasti spotřebitelského práva (obuv a oblečení, potraviny a zdraví, bydlení, telekomunikace, exekuce a insolvence, cestovní ruch, dětské zboţí, finance), připravují broţury
a
letáky,
které
jsou
k dispozici 35
zdarma
v osobních
poradnách,
podílí
se na připomínání zákonů, spolupracují s dozorovými orgány i dalšími organizacemi, pořádají také školení pro podnikatele.
1.5.3 Normy a jakost V původním latinském významu slovo znamenalo „úhelník, pravítko, měřítko, pravidlo“. Všechny normy, které jsou zajišťovány normalizačním úřadem, jsou platné pro všechny osoby v České republice. Norma (někdy také standard) je poţadavek na chování nebo vlastnosti věci, člověka, situace apod., který se buďto předepisuje a vyţaduje, nebo popisuje, co je normální (přijatelné nebo obvyklé). Normy jsou psané i nepsané a liší se různou mírou závaznosti a různým rozsahem platnosti. Normy jsou důleţitým prvkem světa, ve kterém ţijeme. Je těţké představit si svět bez norem. Normy jsou oficiálně definovány jako dokumenty „vytvořené na základě konsenzu a schválené uznaným orgánem, poskytující pro všeobecné a opakované používání pravidla, směrnice nebo charakteristiky činností nebo jejich výsledků a zaměřené na dosažení optimálního stupně uspořádání v dané souvislosti“.51 Obvykle se jedná o formální technické dokumenty, které stanovují a definují kritéria, metody, procesy a postupy. Normy jsou společně dohodnuté referenční dokumenty, které pomáhají vnést do světa řád. Jsou běţným a důleţitým prvkem společnosti, v níţ ţijeme, a tvoří základní součást kaţdodenního ţivota. Mnoho existujících norem je kaţdý rok revidováno a aktualizováno v zájmu zachování jejich aktuálnosti a vhodnosti pro daný účel, přičemţ je současně vytvořeno rovněţ mnoho norem nových.52 Druhy norem Normy lze obecně rozdělit do tří kategorií, a to normy pro výrobky, normy pro procesy a normy pro systémy řízení:
51
ČSN EN ISO/IEC 17000:2004. Posuzování shody – Slovník a základní principy. Český normalizační institut, 2005. [on-line]. Dostupné z: http://csnonlinefirmy.unmz.cz/html_nahledy/01/72379/72379_nahled.htm. str. 13. 52 STROYAN, James; BROWN, Neil. Využívání norem pro podporu růstu, konkurenceschopnosti a inovací. Evropská unie, 2012. 52 stran. ISBN 978-92-79-25882-4. [on-line]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/regional-sme-policies/documents/no.2_sme_standards_cs.pdf. str. 10.
36
Normy pro výrobky se vztahují na různé znaky výrobků a často odkazují na vlastnosti související s jakostí a bezpečností nebo na aspekty, které zajišťují jejich interoperabilitu s jinými souvisejícími výrobky. Normy pro procesy odkazují na podmínky, za nichţ mají být výrobky vyráběny, baleny nebo zušlechťovány a poskytovány sluţby. Normy pro systémy řízení pomáhají organizacím řídit jejich činnosti. Často se pouţívají s cílem vytvořit rámec, který poté organizaci umoţňuje trvale splňovat poţadavky, jeţ jsou stanoveny v normách výrobků a procesů. Jako samostatný druh normy se v rostoucí míře objevují rovněţ normy pro oblast sluţeb. Tyto normy jsou obvykle vypracovány s cílem zajistit jednotnou „minimální“ úroveň kvality při poskytování určité sluţby a objasnit práva a povinnosti poskytovatele i uţivatele sluţby.53 Ochrana spotřebitele je relativně novým právním fenoménem slouţícím k ochraně všech lidí vyuţívajících výhod moderního trhu. Odrazem jejich ochrany je jejich větší důvěra a ochota pořizovat si větší mnoţství zboţí a sluţeb. Ochrana spotřebitele sice není zvláštním právním odvětvím, nicméně je upravena komplexně. Znamená to, ţe existují hmotněprávní normy veřejného i soukromého práva ve všech oblastech, v nichţ se spotřebitel s právem setkává, a dodrţování těchto norem je státní mocí důsledně vynucováno. Ochrana spotřebitele je roztříštěná v různých předpisech soukromého i veřejného práva. Úzce se jí dotýká především právo občanské, obchodní, správní a trestní.54 Kvalita (nebo téţ jakost) je pojem pro zpravidla kladné vlastnosti výrobku nebo sluţby. Kvalitní výrobek nebo sluţba je tak v souladu s poţadavky zákazníků nebo standardů. Pojem kvalita a jakost jsou významově a z hlediska řízení organizací de-facto synonyma. V praxi se pojem jakost nejvíce pouţívá v oblasti výroby, v souvislosti s výrobky (jakost výrobku). Pojem kvalita se pouţívá ve všech ostatních oblastech řízení organizace a v sektoru sluţeb. Pojmy se pouţívají pro popis dobrých vlastností výrobku nebo sluţby. Z hlediska řízení je pojem kvalita spojen s takovým systémem řízení, který vytváří kvalitní produkty
53
STROYAN, James; BROWN, Neil. Využívání norem pro podporu růstu, konkurenceschopnosti a inovací. Evropská unie, 2012. 52 stran. ISBN 978-92-79-25882-4. [on-line]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/regional-sme-policies/documents/no.2_sme_standards_cs.pdf. str. 14. 54 HULVA, Tomáš. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. 360 stran. ISBN 80-7357-172-2. str. 16.
37
(výrobky nebo sluţby), které ocení zákazník nebo jsou poţadovány nějakým standardem či normou.55
1.6 Právo ochrany spotřebitele a Evropská unie Problematika ochrany spotřebitele je v právu Evropských společenství (dále jen ES) upravena jak na úrovni primárního, tak na úrovni sekundárního práva. Primárním právem ES jsou zakladatelské smlouvy Společenství, tj. Paříţská smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli z roku 1951; Římská smlouva o zřízení Evropského hospodářského prostoru z roku 1957 a Římská smlouva o zřízení Evropského společenství atomové energie z téhoţ roku. Dále se jedná o Úmluvu o některých orgánech společných Evropským společenstvím; Slučovací smlouvu (úmluva o zřízení jedné Rady a jedné Komise pro všechna tři Společenství); Jednotný evropský pakt; Maastrichtskou smlouvu o Evropské unii, Amsterodamskou smlouvu o revizi zřizovacích smluv a Maastrichtské smlouvy o Evropské unii a Smlouvu z Nice. Jedná se de facto o normy mezinárodního práva veřejného, o mezinárodní smlouvy ve smyslu článku 10 Ústavy, kterými členské státy Evropských společenství vdechly Společenství subjektivitu, vytvořily orgány Společenství a stanovily jim kompetence. Rovněţ představují základní materiální normy stanovící státům základní povinnosti směřující k harmonickému souţití ve Společenství a směřující k dosaţení cílů Společenství. Konkrétní práva a povinnosti jsou stanoveny normami sekundárního práva, tj. Práva tvořeného orgány Společenství. Sekundární právo je pak tvořeno nařízeními, směrnicemi, rozhodnutími, doporučeními a stanovisky. Nařízení je závazným aktem normativní povahy. Je to pravidlo obecně závazné jak na úrovni Společenství, tak na úrovni jednotlivých členských států. Můţe tedy přímo zavazovat jak členské státy, tak i jejich vnitrostátní subjekty. Nařízení je pro právo Společenství tím, čím je pro vnitrostátní právo zákon. Směrnice nemá obecnou závaznost. Jedná se o akt zavazující jen subjekty, jimţ je adresován – tj. členské státy. Směrnice předepisuje jen výsledek, jehoţ má bít dosaţeno, zatímco formy a metody dosaţení tohoto cíle zůstávají na vůli států. Rozhodnutí je zpravidla individuálním aktem zavazujícím pouze
55
MANAGEMENTMANIA. Kvalita (jakost). z: https://managementmania.com/cs/kvalita-jakost
38
28.
05.
2013.
[on-line].
Dostupné
subjekty, jimţ je adresováno. Doporučení a stanoviska nejsou právními akty, a jsou tedy právně nezávazná. Pro subjekt vnitrostátního právního řádu jsou nejpodstatnější sekundární právní prameny ES, jmenovitě nařízení a směrnice. Při důkladném prostudování textu směrnice můţe poškozená osoba snadno zjistit, ţe jednání, které ji poškodilo, je z hlediska českého právního řádu v souladu s právem, zatímco ve srovnání s textem směrnice se jedná o právem reprobované (zakázané) jednání. V tomto okamţiku nastupuje tzv. přímý účinek směrnice. Ten se zakládá na skutečnosti, ţe stát měl povinnost v určitém termínu implementovat text směrnice do svého právního řádu. V důsledku toho, ţe tak neučinil, vznikla subjektu vnitrostátního práva škoda. Tento subjekt se pak můţe se svým nárokem na náhradu škody vůči ČR obrátit na „Soud první instance“ se sídlem v Lucemburku. Právo ochrany spotřebitele je upraveno v článku 153 Smlouvy ES. Zde bylo doplněno aţ Maastrichtskou smlouvou. Stanoví se zde, ţe: „Společenství přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele přijímáním harmonizačních opatření směřujících k dotváření trhu dle článku 95, prováděním činností, které doplňují politiku členských států v oblasti ochrany zdraví, bezpečnosti a hospodářských zájmů spotřebitelů, jakož i poskytováním odpovídajících informací. Členské státy mohou přijmout přísnější ochranná opatření, než jaká vyplývají z činnosti Společenství. Taková opatření musí být slučitelná s právem ES a notifikována Komisí“. Další aspekty ochrany spotřebitele jsou upraveny v sekundárním právu. Tato podrobná úprava je systematicky tříděna do několika kategorií, z nichţ základní jsou tyto: a) ochrana zdraví a bezpečnosti spotřebitele: směrnice o odpovědnosti za výrobek (směrnice č. 85/374/EHS o sblíţení zákonů, nařízení a správních aktů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky). Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku a od 01. 01. 2014 zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; směrnice č. 92/59/EHS o všeobecné bezpečnosti výrobků. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků;
39
b) ochrana hospodářských zájmů spotřebitelů, podpora informovanosti a výchovy spotřebitele: směrnice č. 84/450/EHS o klamavé reklamě. Do českého právního řádu byla implementována § 45 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; směrnice č. 97/55/EHS, jíţ se mění směrnice č. 84/450/EHS, byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 370/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a další zákony (§50 a obchodního zákoníku o srovnávací reklamě); směrnice č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a některé další zákony ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); směrnice č. 90/314/EHS o pojištění cestovních kanceláří byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 159/1999 Sb., o některých připomínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu; směrnice č. 87/102/EHS, o sbliţování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru; směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a některé další zákony ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); směrnice č. 97/7/EHS o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a některé další zákony ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); směrnice č. 1999/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboţí a záruk u spotřebního zboţí. Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a zákon
40
č. 65/1965 Sb., zákoník práce ve znění pozdějších předpisů (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); směrnice č. 98/6/ES o ochraně spotřebitele při uvádění cen zboţí nabízeného spotřebitelům byla implementována do českého právního řádu zákonem č. 124/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 536/1990 Sb., o cenách; směrnice č. 2000/31/ES o určitých aspektech sluţeb v informační společnosti zejména elektronického obchodu, v rámci vnitřního trhu (směrnice o elektronickém obchodu) byla do českého právního řádu implementována zákonem č. 480/2004 Sb., o některých sluţbách informační společnosti a o změně některých zákonů; směrnice č. 2002/19/ES, č. 2002/20/ES, č. 2002/21/ES, č. 2002/22/ES, č. 2002/58/ES, č. 2002/77/ES, č. 1999/5/ES, jeţ byly přijaty v souvislosti s elektronickými komunikacemi, univerzální sluţbou, ochranou osobních údajů aj., byly do českého právního řádu implementovány zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích; směrnice č. 94/47/ES o ochraně spotřebitele v souvislosti s některými aspekty smluv upravujících
nabytí
uţívacího
práva
k nemovitostem
na
časový
úsek
(tzv. timesharing). Do českého právního řádu byla implementována zákonem č. 135/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964/Sb. a o změně některých zákonů (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).56 Při tvorbě ochranných opatření v oblasti evropského práva se vychází z pojetí aktivního a informace vyhledávajícího spotřebitele. Hlavním cílem této právní regulace je dobrá informovanost a transparentnost. Spotřebitel v právu ES je tedy dobře informovaná osoba, která sama vyhledává informace. Tento aktivní spotřebitel je schopen a ochoten rozhodovat sám o svých smluvních vztazích, na svoje vlastní riziko a na základě jemu předloţených informací. Toto pojetí spotřebitele se objevuje rovněţ v některých rozhodnutích soudního dvora EU. Tento soud nepovaţuje evropského spotřebitele za osobu ukvapenou a relativně nekritickou, která se jen zběţně podívá na smluvní podmínky nebo na reklamní poutače a potřebuje opravdu silnou ochranu své osoby. Soudní dvůr EU má tendenci vykládat tuto definici spotřebitele jako „dobře informovaného a odůvodněně obezřetného spotřebitele.“ Povaţuje 56
HULVA, Tomáš. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. 360 stran. ISBN 80-7357-172-2. str. 29-32 ve vlastní úpravě.
41
spotřebitele za osobu, která si kriticky a pozorně smlouvu pročte a vyuţije všech dostupných informací předtím, neţ se rozhodne, zda smlouvu uzavře a za jakých podmínek.57
1.6.1 Evropské spotřebitelské centrum ESC bylo zaloţeno dne 1. 1. 2005 a vzniklo za finanční podpory Evropské unie. Otevřeno bylo v dubnu 2005. Centrum nabízí bezplatné informace a rady o právech spotřebitelů v zemích EU, bezplatnou spolupráci a pomoc spotřebitelům při vyřizování jejich stíţností na kvalitu zakoupených výrobků a sluţeb a jednání obchodníků v členských zemích EU včetně Norska a Islandu, na chování a jednání obchodníků v těchto zemích, avšak nezabývá se otázkami, stíţnostmi a spory českých spotřebitelů na českém trhu. Je kontaktním místem pro bezplatné zprostředkování pomoci spotřebitelům při mimosoudním řešení jejich sporů s obchodníky v členských státech EU, Norsku a na Islandě. Je členem sítě evropských spotřebitelských center v zemích EU, Norsku a na Islandě, s nimiţ při řešení výše uvedených případů spolupracuje.58
1.7 Reklamace Termín reklamace pochází z anglického „reclaim“, tedy ve volném překladu „znovu činit nárok.“ Reklamací rozumíme uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a sluţeb. Reklamovat lze pouze skutečné vady, vzniklé například špatnou technologií výroby nebo vadou materiálu. Nelze
reklamovat
vady
vzniklé
běţným
opotřebením,
nešetrným
zacházením
nebo nedostatečnou údrţbou. Prodávající odpovídá za vady, které má výrobek při převzetí kupujícím nebo za vady, které se vyskytnou po koupi v záruční době. U věcí prodávaných s vadou se právo reklamace vztahuje na jakoukoliv část výrobku, mimo části vadné, pro kterou byla sjednána niţší cena. Proto je důleţité mít paragon s vyznačením vady. Zboţí zlevněné ve smyslu sezónního výprodeje (bez vady) lze reklamovat stejným způsobem jako zboţí bez slevy. U věcí pouţitých nelze reklamovat vady vzniklé jejich dalším pouţíváním.59
57
TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 203 stran. ISBN 978-80-7001-864-2. str. 16. 58 Ministerstvo průmyslu a obchodu. Evropské spotřebitelské centrum Praha. 21. 09. 2009. [on-line]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/evropske-spotrebitelske-centrum-praha-2383.html 59 HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2004. 136 stran. ISBN 80-245-0690-4. str. 91.
42
1.7.1 Právní rámec reklamace Legislativa, o kterou se opírá problematika reklamace, je zakotvena v Zákoně o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů a v Občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. Dozorovým orgánem těchto norem je Česká obchodní inspekce.
1.7.2 Záruční doba Záruční lhůta je časový úsek, ve kterém je moţné uplatnit reklamaci. Reklamovat vadný výrobek nebo sluţbu (tzn. uplatňovat odpovědnost za vady) lze vţdy pouze v záruční době. Obecná záruční doba je v České republice vymezena Občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb.
1.7.3 Průběh reklamace Při zjištění vady na výrobku je třeba pro zajištění snadného průběhu reklamace být, vybaven záručním listem, dokladem o zaplacení, ale také čistým zboţím, které chceme reklamovat. Doklad o zaplacení musí obsahovat druh výrobku (sluţby) a cenu, za kterou byl prodán, adresu prodejce a datum prodeje. Záruční list musí obsahovat jméno a příjmení, název nebo obchodní firmu prodávajícího, jeho IČO a sídlo, jde-li o právnickou osobu, nebo bydliště, jde-li o fyzickou osobu. V rámci reklamace lze po obchodníkovi poţadovat odstranění vady, pokud tak lze učinit nebo výměnu vadné věci za věc bezvadnou. O kaţdé reklamaci je nutné sepsat tzv. reklamační protokol, který by měl obsahovat identifikaci reklamujícího i prodávajícího (nebo přebírající servisní organizace), identifikaci reklamovaného výrobku, včetně uvedení
data prodeje,
kupní
cenu, konkretizaci
reklamovaných vad, poţadavek spotřebitele na způsob vyřízení reklamace, datum uplatnění reklamace a předpokládaný termín vyřízení reklamace a podpisy reklamujícího i zástupce prodávajícího či přijímací servisní organizace, případně jejich razítko. Maximální lhůta pro vyřízení reklamace je stanovena zákonem na 30 kalendářních dnů. Pokud nedojde ke zdárnému vyřízení reklamace a prodávající reklamaci odmítne jako neoprávněnou s odůvodněním, ţe vada výrobku byla způsobena spotřebitelem. V tomto případě má spotřebitel moţnost obrátit se na soudního znalce nebo akreditovanou zkušebnu se ţádostí o vypracování odborného posudku vady. Tyto sluţby však nejsou bezplatné. V případě, ţe ani stanovisko znalce nebo zkušebny nepřesvědčí prodejce o oprávněnosti reklamace, je třeba, aby spotřebitel po důkladném zváţení nákladů sám řešit svou situaci. Nejprve lze zkusit řešení pomocí tzv. „pokusu o smír.“ Je to písemné oznámení spotřebitele 43
prodávajícímu o odstoupení od smlouvy, kde zdůvodní své odstoupení, dále uvede své poţadavky a termín jejich splnění. Druhou moţností je dopis do médií. Jiţ několik deníků a časopisů, které jsou běţně k dostání na našem trhu, zavedlo speciální rubriku pro spotřebitele. I v televizi a v rozhlase jsou mnohé pořady, které se věnují problémům a zkušenostem spotřebitelů. Třetí způsob je nejtvrdším způsobem řešení a jedná se o podání ţaloby. Mnozí se obávají, ţe potřebují zastoupení osobou s právnickým vzděláním, ale to není třeba. Jednou z moţností pro spotřebitele je například vyuţití Studentské právní poradny.
44
Závěr V současnosti se ochraně spotřebitele věnují z legislativního hlediska především dvě právní normy, a to zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v Části 4 - § 1721 - § 3014 a Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Oba tyto zákony přímo navazují na příslušné předpisy Evropské unie. Ochrana spotřebitele je tak upravena nejen v rámci soukromoprávní úpravy, ale také z hlediska práva veřejného. Na tyto dva stěţejní zákony v oblasti ochrany spotřebitele se váţe ještě mnoho dalších zákonů, které s ochranou spotřebitele nějakým způsobem souvisí. Nejnovějším trendy v ochraně spotřebitele jsou zaměřeny především na práva, ale také povinnosti spotřebitele, kvalitu nabízených výrobků nebo sluţeb a klamavou reklamu. Základním kamenem ochrany spotřebitele je model tzv. průměrného spotřebitele, který obsahuje směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES z 11. května 2005. Tato směrnice rozumí průměrný spotřebitelem takového spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, a to s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Tuto definici však v ţádném případě nelze chápat jako pevně danou. Je naprosto nezbytné zohledňovat specifické charakteristiky konkrétní cílové skupiny, jeţ činí tuto skupinu spotřebitelů zvláště zranitelnou. V praxi se můţe jednat například o děti, starší lidi nebo o nemocné lidi konkrétní chorobou a další. V těchto případech se průměrným spotřebitelem rozumí průměrný člen dané skupiny. Podle Mezinárodní organizace spotřebitelů CI má kaţdý spotřebitel deklarováno osm práv, avšak s těmito právy přímo souvisí i osm povinností. Prvním z nich je právo na bezpečnost, které v podstatě znamená povinnost výrobců a dovozců uvádět na trh pouze bezpečné výrobky, které nebudou ohroţovat spotřebitele na zdraví či na ţivotě. Legislativní oporu poskytuje hlavně zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů a zákon č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. Bohuţel právě toto právo bývá velmi často ze strany podnikatelů porušováno a na český trh se dostávají například nebezpečné hračky. Kaţdý spotřebitel má však zároveň povinnost o takových výrobcích informovat odpovědné orgány či spotřebitelské organizace. Druhým právem je právo na volný výběr, coţ znamená moţnost vybrat si zboţí v poţadované jakosti za ekonomicky přijatelnou cenu. V případě monopolního dodavatele či výrobce zajišťuje toto právo stát. Legislativně je toto právo ošetřeno především v zákoně č. 526/1990 45
Sb., o cenách a zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěţe a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. V dnešní době převyšování nabídky nad poptávkou je toto právo ve většině případů zajišťováno konkurenčním bojem mezi výrobci a dodavateli na trhu. Je jenom na spotřebiteli, jak se chopí své povinnosti zajímat se o informace o výrobcích a sluţbách a práci s nimi. Jiţ existuje poměrně vysoké procento spotřebitelů, kteří při výběru výrobku či sluţby vyuţívají různých zdrojů informací jako je internet, různé diskuze a odborné stránky a časopisy nebo veřejně přístupné popisy výrobků apod. Na druhé straně je i hodně vysoké procento spotřebitelů, kteří nejsou schopni nebo nechtějí tuto povinnost naplňovat a u nich se pak často odborná veřejnost setkává s ţádostmi o pomoc při řešení vzniklé situace. Třetí právo se týká odškodnění spotřebitele za vadné výrobky a za škody způsobené uţíváním zboţí či sluţeb. Legislativní podporu má spotřebitel zejména zákoně č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. Zde se setkávají dvě povinnosti spotřebitele, a to zájem o informace, protoţe, pokud spotřebitel nezná postup, jak můţe vadný výrobek či sluţbu reklamovat, velmi často jej toto odradí od provedení reklamace úplně a druhou povinností s tím přímo související je uplatnění nároku na odškodnění. Čtvrté právo je právo na objektivní a věrohodné informace o vlastnostech výrobku, jeho bezpečném pouţívání, o moţných vedlejších účincích o nebezpečí, jeţ by jeho pouţíváním mohlo vzniknout, o výkonech výrobku a o jeho ceně. Legislativně je toto právo podloţeno zákonem č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a změně některých zákonů. V praxi se spotřebitel často setkává s porušováním tohoto práva v podobě nedodání českého návodu či zneuţívání označení výrobků symboly kvality. K tomuto bodu se váţe několik povinností spotřebitele, a to odpovědné chování, zájem o zdraví, zájem o informace a vzdělávání se. Pátým právem je právo na vzdělání spotřebitelů. Týká se vzdělávání v oblasti udrţování zdraví, správné výţivy a moţné prevence chorob, ale také výchovy spotřebitelských poradců apod. Ke správnému spotřebitelskému chování by měli být vedeny uţ děti na základní škole, nejlépe uţ v mateřských školkách, protoţe mnohé, a je nutné podotknout, ţe velmi agresivní, reklamy, jsou zacíleny právě na tuto skupinu. Legislativně tuto oblast ošetřují oba hlavní zákony, a to zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
46
Šesté právo je právo na uspokojení základních potřeb nutných pro přeţití. Legislativně toto právo nejvíce zaštiťuje zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Prolíná se skrz něj několik povinností spotřebitele, ale tou nejdůleţitější je uplatňování nároku na základní potřeby. V reálném ţivotě se toto právo a povinnost týkají především sociálně slabších občanů. Sedmým právem spotřebitele je právo na zdravé ţivotní prostředí, ke kterému se váţe zároveň povinnost spotřebitele dodrţovat ekologická pravidla. Tento bod souvisí s obecně známým a často pouţívaným pojmem trvale udrţitelného rozvoje, tj. zachování stejných podmínek pro ţivot i pro budoucí generace, a to při zachování přírodních zdrojů. Kaţdý by se měl chovat tak, aby neohroţoval svým jednáním ţivotní prostředí. Posledním, osmým právem spotřebitele je právo na zastupování spotřebitelskými organizacemi, a to především proti státním institucím, ale i vůči výrobcům, dovozcům a distributorům. Spotřebitelé se mohou v rámci tohoto práva sdruţovat do organizací a hnutí, které jim pomáhají ovlivňovat politiku vlády. Ochrana spotřebitele je v současnosti propojená snaha zemí Evropské unie zajistit spotřebitelům v rámci jednotného trhu stejně vysokou úroveň ochrany a bezpečnosti. Politika Evropské unie se zaměřuje na ochranu zdraví, bezpečnost a zájmy konzumentů, přičemţ prosazuje společný přístup k zákazníkům a právo na informace. V rámci této bakalářské práce byly nejprve vyjmenovány a popsány práva a povinnosti spotřebitele tak, aby bylo moţné přejít k analýze a komparaci legislativního zabezpečení ochrany spotřebitele v České republice a v Evropské unii. Dále byly za pomoci obsahové analýzy odborných textů a monografií charakterizovány základní pojmy, vztahy a vazby v problematice ochrany spotřebitele na českém a evropském trhu. Vypracování bakalářské práce naplnilo všechny cíle stanovené v jejím úvodu.
47
POUŽITÁ LITERATURA 1) Asociace společenské odpovědnosti A-CSR. Společenská odpovědnost firem. Citováno dne:
20.
11.
2014.
[on-line].
Dostupné
z: http://www.spolecenskaodpovednostfirem.cz/oasociaci/ 2) ČSN EN ISO/IEC 17000:2004. Posuzování shody – Slovník a základní principy. Český normalizační
institut,
2005.
[on-line].
Dostupné
z: http://csnonlinefirmy.unmz.cz/html_nahledy/01/72379/72379_nahled.htm 3) Evropské spotřebitelské centrum ČR. Mimosoudní řešení sporů ADR. Citováno dne: 20. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.evropskyspotrebitel.cz/mimosoudni-resenisporu-adr/mimosoudni-reseni-sporu-adr-63164 4) HADAŠ, Jiří. Definice spotřebitele dle Nového obchodního zákoníku. 14. 05. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/definice-spotrebitele-dle-noznektere-aspekty-prumerneho-spotrebitele-dle-soucasne-judikatury-94146.html 5) HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele po vstupu do evropské unie. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2006. 186 stran. ISBN 80-245-1106-1. 6) HOROVÁ, Olga. Ochrana spotřebitele. 1. vydání. Praha: VŠE Oeconomica, 2004. 136 stran. ISBN 80-245-0690-4. 7) HULVA, Tomáš. Právo ochrany spotřebitele pro neprávníky. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. 360 stran. ISBN 80-7357-172-2. 8) KLABUSAYOVÁ, Naděţda; BURDILÁKOVÁ, Renata; ZLÁMALOVÁ, Jana. Ochrana spotřebitele – geneze a současnost. 1. vydání. Ostrava: VŠB – Technická univerzita Ostrava, 2009. 164 stran. ISBN 978-80-248-2037-8. 9) MANAGEMENTMANIA. Kvalita (jakost). 28. 05. 2013. [on-line]. Dostupné z: https://managementmania.com/cs/kvalita-jakost 10) Ministerstvo průmyslu a obchodu. Evropské spotřebitelské centrum Praha. 21. 09. 2009. [on-line]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/evropske-spotrebitelskecentrum-praha-2383.html 11) Občanský
zákoník
–
č.
89/2012
Sb.
03.
02.
2012.
[on-line].
Dostupné
z: http://zakony.centrum.cz/obcansky-zakonik-novy 12) SELUCKÁ, Markéta. Ochrana spotřebitele v soukromém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. 268 stran. ISBN 978-80-7400-037-9.
48
13) Státní zemědělská a potravinářská inspekce. Kontrolní činnost SZPI. 03. 11. 2014. Dostupné
[on-line].
z: http://www.szpi.gov.cz/docDetail.aspx?docid=1002118&docType=ART&nid=11314 14) STROYAN,
James;
BROWN,
Využívání
Neil.
norem
pro
podporu
růstu,
konkurenceschopnosti a inovací. Evropská unie, 2012. 52 stran. ISBN 978-92-79-258824.
[on-line].
Dostupné
z:
http://ec.europa.eu/enterprise/policies/sme/regional-sme-
policies/documents/no.2_sme_standards_cs.pdf 15) TOMANČÁKOVÁ, Blanka. Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. 2. vydání. Praha: Linde, 2011. 203 stran. ISBN 978-80-7001-864-2. 16) Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví. Citováno dne: 20. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://www.unmz.cz/urad/o-uradu 17) Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Citováno dne: 20. 11. 2014. [on-line]. Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/ukzuz/portal 18) VAVREČKA, Jan. Průměrného spotřebitele nespočítáš – nad definicí průměrného spotřebitele. 22. 09. 2010. [on-line]. Dostupné z: http://www.elaw.cz/clanek/prumernehospotrebitele-nespocitas-nad-definici-prumerneho-spotrebitele 19) VEBER, Jaromír a kolektiv. Řízení jakosti a ochrana spotřebitele. 2., aktualizované vydání. Praha: Grada Publishing, 2006. 204 stran. ISBN 978-80-247-1782-1. 20) Zákon o obecné bezpečnosti výrobků č. 102/2001 Sb. 22. 02. 2001. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2001-102 21) Zákon o obchodních korporacích - č. 90/2012 Sb. 21. 01. 2012. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-obchodnich-korporacich 22) Zákon o ochraně hospodářské soutěže - č. 143/2001 Sb. 04. 04. 2001. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-hospodarske-souteze 23) Zákon o ochraně spotřebitele – č. 634/1992 Sb. 16. 12. 1992. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-ochrane-spotrebitele 24) Zákon o ochraně veřejného zdraví - č. 258/2000 Sb. 14. 07. 2000. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2000-258 25) Zákon o potravinách a tabákových výrobcích – č. 110/1997 Sb. 24. 04. 1997. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1997-110 26) Zákon o regulaci reklamy – č. 40/1995 Sb. 09. 02. 1995. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-40 27) Zákon o spotřebitelském úvěru - č. 145/2010 Sb. 21. 04. 2010. [on-line]. Dostupné z: http://zakony.centrum.cz/zakon-o-spotrebitelskem-uveru-a-o-zmene-nekterych-zakonu 49
28) Zákon o technických požadavcích na výrobky – č. 22/1997 Sb. 24. 01. 1997. [on-line]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/1997-22 29) Zákon, kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany spotřebitele – č. 160/2007 Sb. 07. 07. 2007. [on-line]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterviewdocument.seam?documentId=onrf6mrqga3v6mjwgawta 30) Živnostenský zákon
- č. 455/1991
Sb.
z: http://zakony.centrum.cz/zivnostensky-zakon
50
02. 10. 1991.
[on-line]. Dostupné
Použité zkratky CI
Customer International = Mezinárodní organizace spotřebitelů
ČOI
Česká obchodní inspekce
ČSJ
Česká společnost pro jakost
EFQM
Excellence Model = rámec pro uplatňování metod řízení jakosti v organizaci
EHS
Evropské hospodářské společenství
EOQ
Evropská organizace pro kvalitu
ES
Evropské společenství
ESC
Evropské spotřebitelské centrum
KOSA
Koalice občanských spotřebitelských aktivit České republiky
MPO
Ministerstvo průmyslu a obchodu
SOS – Asociace
Sdruţení ochrany spotřebitelů – Asociace
SPZI
Státní zemědělská a potravinářská inspekce
ÚNMZ
Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví
51
52
