Obsah Úvod.........................................................................................2 Štefan Friča - „Na Listině základních práv a svobod se dá dojet až do Štrasburku.“.........................4 Jana Pálková – „Je potřeba hodně vytrvalosti“...................9 Aleš Řezáč – „Na úředníky je potřeba tvrdě udeřit“........13 Milada Ptáčková – „Jsem Valach, proto bojuji“...............17 Manželé Petr a Pavla Hažmukovi - Spojili se proti dopravnímu hřišti.............................................22 Petr Jelínek – „K občanským aktivitám mě vede odpovědnost“...................................................28 Libuše Obrdlíková – „Jakýkoli úspěch je úspěchem všech“.........................................................33
Vydavatel: ©ZO ČSOP Veronica Brno, červen 2007 Grafická úprava: © Vratislav Gorný, Andrea Chalupská Tisk: Adatisk Adamov
Úvod Před několika lety se usídlila demokracie i v jihovýchodním koutě České republiky, v kraji plném přírodních i kulturních klenotů pod ochranou UNESCO, v kraji s pamětí lidí od doby lovců mamutů. Jižní Morava se ze zemědělského regionu stala krajem moderních technologií, čilého cestovního ruchu a křižovatkou transevropských dopravních tras. Uprostřed kraje, ve městě Brně, již desítky let vzkvétá aktivita lidí, kteří vnímají svou zodpovědnost vůči ostatním i vůči místnímu životnímu prostředí. Dnes jsme ve městě svědky městě celkem unikátní spolupráce občanských aktivit na ochranu životního prostředí a jak se dočtete na následujících stranách, kolem Brna to kvete obdobně. Seznamte se tedy s lidmi, kteří obhajobě práv lidí i prostředí obětují svůj čas, peníze a někdy dokonce i zdraví. Jsou to lidé, kteří se za správnou věc neperou den, týden nebo měsíc, ale roky svého života. Naše publikace vás neseznámí se všemi, kteří jsou v současné době na jižní Moravě aktivní, trpěliví, učenliví a nebojácní. Vydáváme zde jen několik rozhovorů se členy a členkami občanských iniciativ. Jak naše sdružení, tak NESEHNUTÍ, Hnutí Duha nebo Ekologický právní servis spolupracují s velkým počtem místních sdružení. My jsme si pro rozhovory vybraly taková sdružení, která nemají zaměstnance, nejsou financována z grantů a jejich členové a členky mají svá zaměstnání, a tudíž se občanským aktivitám věnují dobrovolně. A proč myslíme, že je důležité o nich psát? V prvé řadě cítíme potřebu vzdát hold jim samotným.Za to, co dělají i za to, že jsou schopni při nekonečném přetahování s úřady překonávat pocity zmaru a chuť rezignovat.. Navíc se z nich během těch let stali vynikající odborníci a odbornice na právo, na problémy hluku a prachu, biologii lesa i městskou zeleň, orientují se v evropských strukturách, směrnicích a normách mnohdy lépe než kdejaký zastupitel, spolupracují se zahraničními sdruženími, píší tiskové zprávy, žaloby a sáhodlouhá odvolání, zpracovávají posudky. Pracují s prachoměry, hlukoměry, snadno se orientují v internetových zdrojích, leckteří ovládají specializovaný software, tvoří vlastní webové stránky, organizují petice. Jenže není všem dnům konec – každým dnem se v republice objevují dopravní, obchodní, průmyslové či hospodářské projekty, na jejichž plánování mají místní lidé potřebu se podílet. A tak snad budou tyto rozhovory i dobrým poučením pro ty, kteří se rozhodují občanské sdružení na ochranu místního životního prostředí založit. Aby věděli, na co se připravit, čeho se vyvarovat, s jakými oběťmi počítat a jak to předčasně nevzdat.
Věříme, že po přečtení všech rozhovorů možná někoho napadne i to, že se jedná o poučné čtení pro „druhou“ stranu. Děkujeme všem, kteří si na rozhovory s námi udělali čas a byli ochotní se o svoje zkušenosti podělit. Přejeme vše dobré a hodně sil nejen jim, ale i těm, kteří vidí nezbytnost ovlivnit dění ve prospěch stávajících i příštích generací a ve prospěch prostředí, ve kterém chtějí žít. Radka Jarušková, Zuzka Geryková, Hana Chalupská
Štefan Friča - „Na Listině základních práv a svobod se dá dojet až do Štrasburku.“
Věk: 48 let Zaměstnání: finanční náměstek ředitele Průmyslového muzea v Brně Vzdělání: ekonomický inženýr Bydliště: rodinný domek v obci Troubsko na Brněnsku Můžete přesně popsat, v jaké situaci jste se ocitl? Kde bydlíte, co tam má vyrůst, jak se tomu bráníte? Bydlíme v obci Troubsko na jihozápadě Brna a ta je už více než třicet let rozdělena dálnicí D1. Pro občany je to rozdělení doslova devastující. Jedná se až o takové extrémy, že každá část obce má svou hospodu, svůj sportovní klub. A Jihomoravský kraj chce do té obce přivést další dálnice – R43 od Svitav a R52 od Vídně. Vznikla by tak křižovatka tří dálnic – v jedné obci. A kolik obyvatel má Troubsko? Přes dva tisíce. Stávající situace je špatná hlavně z hlediska hluku a prachu. Zákon stanovuje, že hluk nesmí v noci, v místě kde se bydlí překračovat hranici čtyřiceti decibelů. U novostaveb dálnic je to zvýšeno na padesát. U starých dálnic, což je případ Troubska, na šedesát. Jenomže ani tyto hodnoty nejsou dodrženy. Hluk v Troubsku zcela běžně překračuje šedesát tři decibelů, často až šedesát šest. To je hodnota, při které se nedá v noci spát. Imise prachu, takzvaných pevných částic, jsou také omezeny normou. Problém je totiž v tom, že jsou karcinogenní. Máme dokonce dopis od ministryně zdravotnictví, v místech, kde se tyto limity pevných částic překračují, umírají lidé dřív. A to jsou nesmírně závažné věci. V Troubsku dochází jednoznačně k ohrožení zdraví obyvatel, což má právní důsledky.
Jaké? Zákon o veřejném zdraví říká, že pokud jsou tyto hodnoty překročeny, jde o ohrožení zdraví obyvatel. Zákon o životním prostředí zase, že jsou–li tyto limity překročeny, má se za to, že je poškozeno životní prostředí nad mez stanovenou zákonem. No a Listina základních práv a svobod nařizuje, že nikdo nesmí poškozovat zdraví obyvatel nad mez stanovenou zákonem. Navíc dodává, že těchto práv se lidé mohou domáhat v řízeních k tomu určených. Evidentně se v Troubsku porušují zákony, jak to řešíte? V některých věcech musíme být velice trpěliví. Například na zákon o posuzování vlivů na životní prostředí se nevztahuje správní řízení. Je to tedy v podstatě nežalovatelné, a musí se proto čekat na další fáze plánování projektu, například jednání o územním plánování a vydání stavebního povolení. Potom už to napadnout lze. My jsme se, jako vůbec první v České republice, pokusili napadnout právě posuzování vlivů na životní prostředí v případě rozšíření dálnice D1. Nedávno jsme ten spor ale prohráli. Myslím, že právě kvůli té větě, že se na to nevztahuje správní řád. Hodláme se tedy odvolávat k ústavnímu soudu a jsme rozhodnutí jít až do Štrasburku. Máme totiž za to, že základní lidské právo je na naší straně. Vyplývá to ze základní listiny. Myslím, že se opravdu dostaneme až na mezinárodní půdu. S kým se radíte? Kdo vám pomáhá. Spolupracujeme s právníky přímo v našem občanském sdružení. Aha, takže jste založili i občanské sdružení. Ano, abychom se těmito věcmi nemuseli zabývat jako jednotlivci. V našem sídlišti žije asi sto osob a zhruba polovina jsou členy našeho občanského sdružení. Každý měsíc vkládají po stokoruně do společné kasičky a z toho my financujeme některé právní kroky. Jak se to sdružení jmenuje a jak dlouho existuje? Občané za ochranu kvality bydlení a životního prostředí v Troubsku. Fungujeme třetím rokem. Jinak nám velice výbornou pomoc poskytuje Ekologický právní servis – specializovaná advokátní kancelář. Musím říct, že si od nás zatím nevzali ani korunu a jsou to odborníci na slovo vzatí. Jsou ještě jiné způsoby, kterými se stavbě R43 a R52 bráníte? Především sledujeme úřední desky – na krajském úřadě, na magistrátu v Brně. Dnes se naštěstí vyvěšují i v elektronické podobě, takže kolem nich nemusíme pobíhat. Stačí, když se podíváme každý den na internet. Důležité jsou také úřední desky ministerstva životního prostředí a ministerstva dopravy, které
je v případě dálnic investorem. Jakmile vyjde nějaké řízení, automaticky se ho účastníme. Je to poměrně jednoduché, protože jsme zjistili všechno potřebné ohledně hluku a prachu. Takže jste se vydali cestou právních kroků. Ano. Také ale hodně investujeme. Pořídili jsme si vlastní měření hluku. Máme políčeno i na měření prachu, což není vůbec levná záležitost, stojí to skoro půl milionu. Nicméně pokud všechno dopadne tak, jak si myslíme, budeme ho mít jako první sdružení v České republice. Stát totiž zcela selhává. V lokalitě, kde je ohrožováno lidské zdraví, by mělo být naprostou samozřejmostí, že to příslušný kraj pohlídá. Ten na tom ale pochopitelně nemá zájem, jelikož chce stavět křižovatku. Neplní tedy správní funkci, ke které byl zřízen. Je to prostě nelidské. Chystáte se to napadnout u soudu? Myslím, že lidé vidí, že krajský úřad neplní svoje funkce. Dosáhlo vaše občanské sdružení nějakých konkrétních výsledků? Výsledky jsou. Například v souvislosti s rozšířením dálnice D1 došlo k velkému zdržení přípravy stavby. Co se týče stavby Kuřim – dálnice D1, což by mělo vyústit u nás v Troubsku, tam se úřady také daleko nepohnuly. Je to škoda, myslím, že kdyby postupovaly v souladu se zákonem, mohlo se už stavět. Takto jsou přímo úřady vinny tím, že se stále nic neděje.
Jsem překvapená, že říkáte, že je to škoda. Vy to nechcete, ne?
Podívejte, my jsme všichni motoristé a víme, že silnice se stavět musí. Chceme ale, aby to bylo v souladu se zákonem. Jihomoravskému kraji se nedaří najít jakousi rovnováhu mezi zákony. Oni se snaží postavit stavební zákon nad zákon o životním prostředí a veřejném zdraví. To je něco naprosto nepřípustného, mělo by to být přesně naopak. Jak si představujete, že by ty stavby měly vypadat? Dnes existují moderní technologie. Dají se stavět různé tunely a tubusy či jiná ochranná opatření. Vy se tedy snažíte kraj přesvědčit, aby udělal ochranná opatření? Ano. Navíc existují zákony Evropské unie, které říkají, že dálnice nesmí vést zastavěnými územími, například přes město. Jihomoravský kraj se zcela nelogicky snaží jít proti těmto zákonům. Chce dálnici vést přes pětatřicetitisícovou Bystrc. Zcela nutně tedy musí narazit na problémy.
Co spolupráce s úředníky, jak ji hodnotíte? Příliš s nimi nejednáme, z jejich strany není ochota. Zákony ale naštěstí stanovují, jak mají probíhat veřejná projednání. Dodržujeme právo, což úředníkům činí neuvěřitelné problémy, snaží–li se ho obejít. Máme totiž na dokumentech podací razítko, s čímž můžeme jít úspěšně k soudu. Abych to shrnul, vytrvalým působením vytváříme předpoklady pro pozdější soudní spory, které podle našeho názoru musí nutně přijít. Jaké máte zkušenosti z osobního jednání s úředníky? To je vždy v lidech. Jsou takoví, se kterými se bavím velice přátelsky, dá se s nimi velice rozumně mluvit. Snaží se zastávat jakousi neutrální pozici. Vyvěsí tu věc na úřední desce a pak naše připomínky zpracují. Nicméně i oni jsou pod určitým politickým tlakem. Zejména ze strany ODS a KDU-ČSL, které chtějí, aby R43 vedla přes Bystrc. Co byste vyjmenoval jako největší obtíže ve vašich aktivitách? Myslím, že největší potíž je v tom, že úřady ztrácí ohromné množství času tím, že se tu dálnici snaží procpat neprůchodnou variantou. Ztratily tím už tři roky. Je stále více zřejmé, že přes Bystrc to nepůjde. Pravděpodobně to skončí ve Štrasburku, protože je pošlapáváno právo pětatřiceti tisíc lidí. Největší chyba úředníků a politiků je, že nedali podnět k vytvoření jiné varianty, například plnohodnotného obchvatu kolem Brna. Vraťme se ještě jednou na začátek, co bylo prvním impulzem k založení občanského sdružení? Když se na úřední desce v Troubsku objevilo řízení o posuzování vlivů na životní prostředí ve věci dálnice D1. To byl impulz. Věděli jsme, že buďto budeme jednat jako jednotlivci, nebo podle zákona o občanských sdruženích. S dalšími sousedy jsme se o tom bavili přes plot a nakonec jsme se rozhodli založit sdružení. Jaká je konkrtně vaše role v občanském sdružení? Jsem jeho předseda. Ale po příštích volbách chci předat funkci někomu z kolegů z představenstva. Je to velmi náročné. S jakou reakcí ze strany spoluobčanů se setkáváte? Jsou různé, ale většina si uvědomuje, že ta křižovatka v Troubsku být nemůže. Víme ale například o jednom majiteli dopravní firmy, který tvrdí, že ji potřebuje. A pak samozřejmě existují i lidé, kteří tvrdí: Když to tady bude, postavíme si dům jinde.
Zajímáte se o problémy životního prostředí i v jiných případech? V běžném životě? Samozřejmě. Například jsem patnáct let pracoval jako dispečer v kontejnerovém překladišti. V době, kdy se o tom příliš nehovořilo, jsem měl v pracovní náplni převádění kamionové dopravy na železnice. Dnes po tom všichni toužíme. Mám vzdělání v oboru ekonomika dopravy. Takže bych řekl, že chyby krajského úřadu vidím z velice odborného pohledu. Angažuje se v občanském sdružení i vaše rodina? Já se ji do toho snažím nezatahovat. Stačí, když to dělám sám. Chci, aby rodina žila klidným životem. Oni jsou zase rádi, že tatínek nezlobí a má co dělat. Ale kdybych se touto činností nemusel zabývat, byl bych spokojenější. Existuje spousta krásných věcí, na které nemám čas. Třeba bych jezdil na kole do přírody. Místo toho napravuji chyby úředníků. Je to zbytečná ztráta času. Jaké byste dal rady lidem, kteří se dostanou do podobné situace? Základní rada zní, uvědomit si, že Listina základních práv a svobod je jako koníček, na kterém se dá dojet až do Štrasburku. Ale je potřeba nepromeškat řízení, která jsou určena k hájení životního prostředí. Takže číst úřední desky a hlídat termíny. Ano. Jinak člověk jednou provždy ztrácí možnost jít k soudu. Moje rada je, nevykašlat se na to a účastnit se řízení. Je to výsostné občanské právo. Peníze na nové bydlení nám nikdo nedá, až budeme žít ve špatném prostředí. Navíc by náš dům byl neprodejný. A co nějaká rada? Aby člověk neztratil motivaci? Je to samozřejmě psychicky náročné. I já sám jsem během těch tří let asi desetkrát upadl do stavu rezignace. Tyto stavy deprese ale trvají jen chvíli. Při extrémní zátěži k nim dochází. Naštěstí přichází momenty, kdy člověk slaví malá vítězství, a to ho postaví na nohy. Rada je nepodléhat depresím, ony pominou a zase bude lépe.
Jana Pálková – „Je potřeba hodně vytrvalosti“
Zaměstnání: protokolující úřednice na krajském soudu Vzdělání: střední odborné Bydliště: panelový dům v Brně Bystrci Rodinný stav: rozvedená Počet dětí: sedm, pět synů a dvě dcery Usměvavá a klidná Jana Pálková již přes deset let organizuje občanské protesty proti stavbě rychlostní komunikace R43 přes brněnskou městskou část Bystrc. Jak jste se začala zajímat o tuto problematiku? Na tělese bývalé německé dálnice jsme měli na státním pozemku malou zahrádku. Předseda zahrádkářské organizace nám sdělil, že podle územního plánu města Brna má tímto místem vést dálnice. O tomto záměru jsem sice už věděla předtím, ale po této informaci jsem se šla na územní plán podívat sama. Uvědomila jsem si, jaké škody by tato komunikace způsobila, že se to týká mnoha tisíc lidí. Dokázala jsem si představit, jak by asi vypadal tento průtah s křižovatkou vedle přístaviště na Brněnské přehradě, jaké by to bylo při průchodu komunikace středem městské části Bystrc a u napojení na dálnici D1. A to mě přimělo spojit se s lidmi, o kterých jsem se dočetla v Bystrckých novinách, že se o tento problém také zajímají. Rozhodli jsme se společně, že založíme občanské sdružení. Jakého cíle chcete dosáhnout? Usilujeme o nejméně špatné vedení rychlostní komunikace R43, která byla zanesena do územního plánu města Brna jako komunikace městského, maximálně regionálního významu. Jenže s přípravou ke vstupu do Evropské unie
se situace změnila. Silnice R43 dostala nový dopravní význam, byla zařazena do sítě TEN, což je silniční síť nejvyššího řádu v rámci Evropské unie. Tento dopravní význam je potřeba promítnout i do jejího trasování. Jaký vztah máte s radnicí městské části Brno-Bystrc? Já si myslím, že mohu mluvit o dobré spolupráci, i když není úplně oproštěna od politických vlivů. Rozhodování o trase R43 je hlavně politická záležitost a je všeobecně známo, že Občanská demokratická strana na městské a krajské úrovni trasu přes Bystrc prosazuje. Toto se částečně odráží na vztazích členů občanského sdružení s místními politiky z ODS. Ale mohu říct, že zastupitelstvo městské části Brno-Bystrc jako celek vždycky v této věci vystupovalo jednotně proti průtahu R43 přes Bystrc a v těsné blízkosti hráze Brněnské přehrady. Považujete za lepší variantu vedení trasy rychlostní komunikace R43 kolem Veverské Bítýšky, ale tam také bydlí lidé... O tomto hodně přemýšlím, i v minulosti jsem se tím zabývala. Byla to základní věc, se kterou jsem se musela vypořádat, než jsem začala prosazovat obchvat města Brna. Je jasné, že pokud se někde začne stavět silnice, vždycky tím budou někteří lidé zasaženi. V tomto případě se nedá mluvit o ideálním řešení, ale spíš o nejméně špatném. Jsem pořád nucena porovnávat obě trasy, pokud se týká množství zasažených lidí, využití území, kterým by ta trasa měla procházet, dopravními hledisky, které jsou obsaženy ve směrnicích Evropské unie, a uvažuji i z hlediska finančního. Je těžké stručně shrnout důvody, proč prosazujeme variantu vedení trasy R43 Boskovickou brázdou. Ale v každém případě, komunikace by tam vedla dále od lidských sídel než v bystrcké trase, nevznikalo by tam úzké hrdlo, kde by se mísila tranzitní doprava s městským provozem, to znamená, že vozidla by tam mohla projíždět plynule. Jde také o způsob vyhledání této trasy. Považuji za samozřejmost, že by měly být opět položeny na stůl různé varianty a vyhledána zase ta nejméně špatná nebo nejvíce vyhovující, s maximálními technickými opatřeními. Šetrné vedení touto trasou mi hodně leží na srdci, mám toto údolí ráda, mám tam i přátele. Rozhodně to není postoj něco přehazovat někomu jinému, ale mám pořád na mysli to co nejméně špatné řešení pro lidi žijící v tomto regionu. Také mně připadá, že je velmi plýtváno velkým objemem finančních prostředků občanů. Spousta studií, spousta různých firem a kanceláří je financované z peněz daňových poplatníků. Jsem přesvědčena o tom, že pokud by se před deseti nebo i více lety postupovalo v souladu s novou situací, kdy silnice získala význam i pro tranzitní dopravu, mohla být ušetřena spousta financí, které jsou stále vynakládány podle mého názoru zbytečně a neefektivně. 10
Jaká je konkrétní náplň činnosti vašeho občanského sdružení? Kolik máte členů? Získáváme informace o této problematice od státních institucí, předáváme je ostatním občanům a zapojujeme je do územněplánovacího procesu. Pořádáme informační akce, například u přehrady, píšeme články do různých tiskovin, spolupracujeme s médii. Máme asi dvacet stálých členů a hodně pomocníků, kteří s námi sympatizují a pomáhají podle svých možností. Scházíme se pravidelně každý měsíc v Bystrci, kde si se zástupci dalších občanských sdružení předáváme informace o posledních událostech a domlouváme se, jak budeme postupovat dále. Kdyby chtěl někdo založit občanské sdružení, co byste mu poradila? Jak by měl postupovat, čeho by se měl vyvarovat? Měl by si hlavně dobře promyslet, za jakým cílem občanské sdružení zakládá, a být srozuměn s tím, že toho nemusí dosáhnout v krátkém časovém intervalu, že je potřeba hodně trpělivosti a vytrvalosti. Potom je dobré už od začátku mít spolehlivé kolegy, se kterými do toho člověk jde. Je potřeba, aby byli opravdu přesvědčení o správnosti toho, co chtějí dělat. Aby to nebyli lidé, kteří se k té problematice dostali nějak náhodně, jenom v tu chvíli. Ale je možné, že i z takových se stanou zapálení a přesvědčení. Takže jednoznačný návod se v tom asi nedá dát. Také je dobré pouvažovat, jak si práci rozdělit, aby všechno nezůstalo na jednom či dvou lidech. Vzájemný vztah důvěry a ochota ke spolupráci jsou opravdu důležité. Kolik času vám berou činnosti v občanském sdružení? Poměrně dost. Musím se těmito otázkami zabývat skoro denně kromě víkendů, které trávím častěji s rodinou nebo při relaxaci. O jaké aktivity v rámci sdružení se jedná? Je to hlavně vedení korespondence s úřady, dopisy jsou často doporučené, což znamená navštěvovat poštu. Je potřeba sledovat úřední desky. Potom se jedná o korespondenci s kolegy a o spolupráci s lidmi z dalších občanských sdružení, organizování setkání s občany a politiky. Tato problematika není jenom úzce zaměřená na trasu R43, ale souvisí i s dalšími dopravními stavbami připravovanými v Jihomoravském kraji, například se silnicí R52, která má spojit Brno a Vídeň. Ale sleduji i přípravu dopravní politiky v rámci České republiky i činnost ministerstev. 11
Co na to rodina, že se takto hodně angažujete? Dá se říci, že mně určitě v této činnosti nebrání. Pokud mohou, tak pomáhají. Myslím, že jsou s mojí činností srozuměni a už mě berou takovou. Snažíte se sama žít environmentálně šetrně? Omezujete třeba svoji jízdu autem? Ano, snažím se. Auto mám, ale nepoužívám ho k jízdám do centra města. Do práce jezdím jedině městskou hromadnou dopravou. Auto používám, pokud bych třeba jiným způsobem neměla možnost dostat se na určité místo nebo pokud potřebuji převézt nějaký větší náklad, což bych například vlakem nedokázala. Ráda používám hromadnou dopravu. V určitém směru mně připadá i pohodlnější. Třeba když jedu autobusem do Prahy, za dvě a půl hodiny se toho dá docela hodně přečíst, zatímco kdybych řídila, musím být pořád ve střehu, a nic nového si tedy nepřečtu. Podobné je to i při jízdě vlakem, kde si moc ráda čtu. Takže pokud je to možné, hromadnou dopravu preferuji. Jinak pokud se týká odpadů, snažím se jich produkovat co nejméně a třídím je. Některé věci vozím do ekodvora, abych všechno neházela do popelnice. Snažím se používat nejméně škodlivé prací prášky, bez fosfátů. Pokouším se šetřit třeba i elektrickou energií, abychom doma zbytečně nesvítili nebo neměli zapnuté nepotřebné spotřebiče. Také ať radši zatáhneme radiátor, než abychom zbytečně větrali a vypouštěli teplo do vzduchu. Co považujete za největší překážku ve vaší aktivitě v občanském sdružení? Pokud by státní instituce, samospráva a úředníci pracovali tak, jak lidé očekávají a jak by měli podle platných zákonů, myslím si, že by naše činnost vůbec nebyla potřeba. Považuji ji za vyvolanou okolnostmi. Nedělám to proto, že bych si to sama dopředu vybrala, ale proto, že jsem to v určité době začala pociťovat jako potřebné a důležité. Za těžkou věc považuji vzájemný odstup úřadů, politiků a občanů, nekomunikativnost, neochotu naslouchat ze strany politiků a úředníků, tendenci obcházet zákony a v současné době například i judikaturu Evropské unie. Nemáte někdy chuť toho nechat a co si v takových chvílích řeknete, že pokračujete pořád dál? Vzhledem k tomu, že už se tomu věnuji opravdu hodně dlouho, tak si myslím, že by nebylo dobré, abych této činnosti zanechala. Ani mě k tomu zatím nic nenutí. Spíš naopak. Myslím si, že je potřeba vytrvat a věci dotáhnout. Já mám takovou povahu, že nedokáži něco nechat být, pokud to považuji za užitečné a správné. 12
Aleš Řezáč – „Na úředníky je potřeba tvrdě udeřit“
Věk: 49 let Zaměstnání: lékárník Vzdělání: farmaceutická fakulta v Hradci Králové Bydliště: byt v Mikulově Rodinný stav: ženatý Počet dětí: dvě S vyrovnaným a usměvavým Alešem Řezáčem jsme se setkali na náměstí v Mikulově. Před vlastním rozhovorem mě vzal na výstavu keramiky a výrobků ze dřeva, kterou organizoval jeho kamarád. K rozhovoru jsme usedli v Centru ekologické výchovy Pálava. Co se vám osvědčilo v činnosti vašeho občanského sdružení Mikulovsko bez dálnice? Ze začátku je potřeba znát někoho, kdo se už v neziskovém sektoru pohybuje. Nám například pomohl docent Firbas. Také je dobré mít silného partnera, protože občas je potřeba se poradit. Proto spolupracujeme s Ekologickým právním servisem, který se některými věcmi zabývá profesionálně. Úřady to na každého zkouší. Tento případ bych mohl zdokumentovat. Chtěl jsem poskytnout materiál. Napsali mi: „Pošlete nám šest tisíc.“ V té době jsem věděl, jak to chodí. Odpověděl jsem jim: „Vážení, já chci pouze CD s dokumenty, napište mi, kolik to bude stát. A píšu vašemu nadřízenému, jak jste mi to vyčíslili. Potřebuji úředně doloženou kalkulaci.“ Člověk musí být zběhlý a nesmí se bát, protože úřady většinou na občanská sdružení podle mé zkušenosti žádný nátlak nevyvíjely. Výjimkou je, pokud je člověk zaměstnaný ve státní správě, pak tam tlaky jsou. V občanském sdružení máme členy, kterým bylo naznačeno, že jsou státní zaměstnanci a nadřízený stupeň má takový názor, který oni budou respektovat, 13
nebo také nemusí pracovat. Pro občanské sdružení je asi dobrá určitá nezávislost na daném tématu. Důležité je materiální zázemí, které máme v Centru ekologické výchovy Pálava. Máme tady k dispozici počítače, kopírku, e-mailovou adresu. Když potřebuji napsat dopis, nemusím platit papíry, obálky a množení. Když dojde od informačních zdrojů doporučení k urychlené reakci, je nutné zvážit tuto alternativu a napsat. Většinou už je to stereotypní, ministerstvo dopravy, ředitelství silnic a dálnic, ministerstvo kultury, Národní památkový ústav, Ekologický právní servis, UNESCO Brusel, UNESCO Praha, krajský úřad. Jeden dopis, to je dvě stě padesát nebo tři sta korun. Potom přijde zamítavá odpověď, tak zase poslat psaní na deset míst. Pokud někdo chce komunikovat s úřady, musí psát v úředním jazyce, protože jinak se s vámi nikdo nebaví. Také to chce vytrvalost. A mně pořád dělá problém hlídat si termíny. Úředníci mohou všechno, ale vy, pokud nehlídáte termínovanou odpověď, nemůžete dosáhnout ničeho. Je potřeba založit si perfektní agendu. My to bohužel nemáme tak dobře zvládnuté, ale pomáhají nám přátelé s delší zkušeností, a v termínech úřady bombardujeme. Potom, když dojde nějaká zvláštní odpověď, je potřeba mít silného partnera, který je schopný pomoci napsat odpověď, rozklad nebo žalobu. Ekologický právní servis už ví, do čeho se vyplatí pustit, předvídá, co není prohraná kauza. Je zapotřebí posílat a posílat a nevzdat se. Kolik má vaše občanské sdružení členů? To neuvádíme. Máme právo na určitou anonymitu. Když je potřeba, sejdeme se. Seskupili jsme se v určité situaci, spousta lidí je na škole. Když je něco zásadního, obešlu je. Nebyl by problém sdružení zvětšit, ale není účelem udělat z něj masovou organizaci. Tady už jedna taková byla před rokem 1989, a k čemu to bylo. Je důležité, že těch několik členů má zase provázanost dále. Někteří lidé nechtějí být organizovaní, mají vůči organizaci odpor. Ptají se nás, my jim posíláme informace. Však máme za cíl objektivně informovat. Spolupracujete s médii? Psal jsem články do novin. I když byly snahy, aby některé texty nevyšly, netroufli si je neotisknout. Jenomže situace je nepřehledná, za týden už vše může být trošku jinak. Proto je těžké se vyjadřovat do tisku. A nikdo nemá moc zájem o medializaci tohoto problému. A musím říct příklad z poslední doby. Dali jsme podnět na prošetření postupu krajského úřadu ve věci Břeclavska. Zatím nevydali žádné stanovisko. Ale dostali jsme internetovou adresu nějakého brněnského serveru, na kterém bylo zveřejněné oficiální stanovisko. Samozřejmě jsme jim napsali, jak je to možné. My jsme dali podnět a měli jsme být informováni jako první. Dostal jsem 14
odpověď z ministerstva vnitra, že to není žádné oficiální stanovisko, a že schůzka teprve bude. Ale na tom serveru si to přečtou nezúčastnění a řeknou si: „To už je rozhodnuté.“ Je to takové mediální mlžení. Řada novinářů je pro dálnici, řada je proti. A ti, co se stavbou souhlasí, tlačí články ve směru, že je to hotová věc. Proto se o to řada lidí nezajímá. Bývalá mikulovská radnice byla prodálniční. Místní plátek psal, že dálnice je rozhodnutá, a pro všechny tomu tak bylo. A myslíte, že tady v Mikulově je více lidí pro dálnici nebo proti ní? Spoustu lidí to nezajímá, tak jako politika. Nevyjadřují se. A nezajímají je podrobnosti. Chtějí vědět, zda dálnice bude nebo nebude. To je zásadní otázka. Nezajímá je, že je tam ptačí rezervace, nebo že se z odpočívadla u rybářského podniku má stát parkoviště. Je důležité mít své informátory, své CIA. Je pravda, že úředníci musí s lidmi komunikovat, a ne je ignorovat. Je to hra o čas, o trpělivost. Když je pravda evidentní, nemůžou úředníci lhát. Když má člověk dobré a ověřené informace, musí říct pravdu. Jaké máte vztahy s mikulovskou radnicí? Se současnou žádné a s tou minulou špatné, válčili jsme spolu. Starosta byl pro stavbu, místostarosta za dálnici jezdil demonstrovat do Rakouska. Současný starosta byl proti dálnici a pak zázrakem svůj názor změnil. A zase jsou to lidi, kteří nemají zájem se zamyslet nad problémy doby. Já spoustu vědomostí nemám, k rukám se mi ale v pravý čas dostaly knihy pana Václava Cílka, podle kterého je největší hodnotou čistá krajina, orná půda, a nejhorší je vše zastavět, zabetonovat. A spousta lidí tomuto nevěnuje pozornost, žijí teď, tady a do budoucna nevidí ani kousek. Člověk není z přírody vyčleněný, je její součástí a na jejím zdraví je závislý. Já se snažím, abych v rámci určitého horizontu byl soudný, ale abych viděl o kousek dál. Co ostatně po lidech můžete chtít, když prezident Klaus tvrdí, že skleníkový efekt je nesmysl... Jaké okolnosti vás vedly k tomu, že jste začal jako občan protestovat proti stavbě dálnice? Zpočátku jsem do ničeho nešel, protože jsem „věděl“ z médií, že je vše rozhodnuté. Pak jsem ale zjistil, že to není pravda. Ve vzduchu bylo, že by se občanskými sdruženími měla pokrýt celá trasa. Nevím, kdo přesně nás před dvěma lety oslovil, jestli nechceme pouvažovat o založení občanského sdružení, jehož hlas má větší váhu v jednání s úřady než odpor jednotlivce. Bylo u toho občanské sdružení NEBOJSA, pan Firbas, v podstatě i starosta Dolních Dunajovic. Zeptal jsem se mikulovských odpůrců: „Tak to zkusíme?“ A oni byli pro. Tak jsem řekl: „No dobře.“ Přepracoval jsem stanovy, podali jsme žádost na minis15
terstvo vnitra, registrace sdružení proběhla bez problémů. A bylo to. Už se psaly dopisy. Teď to vždy týden vypadá optimisticky a týden pesimisticky. Neměl jsem představu, že se to potáhne tak dlouho. Je to na mrtvém bodě. V médiích je všechno rozhodnuté a ve skutečnosti není nic. Co je pro vás největší překážka v občanských aktivitách? Že úředníci mají vlastní jazyk, všeskrývající, všeobjímající. Nejsou do věci často dobře zasvěceni. Pokud člověk není právník, problém neobjeví. Když mi dojde odpověď, která je podezřelá, samozřejmě ji pošlu dál, protože my nejsme schopni ji posoudit tak, abychom odhalili nebezpečí. Tam může být určitá formulace, která se mi zdá zcela normální, a třeba je to zrovna zásadní formulace, kterou lze něco obejít. Ze začátku úředníci také často odmítali podat informaci. Do té doby, než si třeba krajský úřad uvědomil, že s námi musí komunikovat, člověk musel hlídat termíny. Když se ozval později, než uvádí zákon, už nereagovali. Musel se dotázat znovu a čekat. To je zkrátka hra o čas, kde jeden hraje s jinými pravidly než druhý. A jak říká docent Firbas, když neumíte napsat dopis, vlastně jste nic neudělali. Umět jim odpovědět, to je největší problém. A člověk si nesmí brát postup úřadů osobně. Už jsem se na to chtěl xkrát vykašlat, ale situace je pořád na vážkách, a každá strana má svoje trumfy. Nemůžu toho nechat, protože si myslím, že zrovna v tomto případě jsou to zbytečně promrhané peníze a zkažená krajina. Když tady chci bydlet, dálnici tady nechci. Vadí mně také, že lidé, kteří mají rozhodovací pravomoci na krajském úřadě, nejsou odtud a nemají ponětí, co likvidují. Místní vedení sice vzešlo z demokratických voleb, nicméně systém nezaručuje, že zvolený kandidát chápe otázky rozvoje kraje ve všech souvislostech. Chce to zvládnout i argumentaci. Těm, kteří se začnou zapojovat do občanských protestů, bych doporučil psychologické školení. Člověk musí být klidný, aby mohl jasně zdůvodnit, proč to dělá. Musí vědět, že hodnoty, za které bojuje, jsou předností. Spoustu pojmů je třeba si ujasnit. Formulace, které normálně nepoužívám, jsem přejal od moudřejších a zkušenějších. Získal jsem trošku nový slovník, který je potřeba pro komunikaci s úřady. A nejhorší na tom je ještě jedna věc. Když něco vyskočí, musí se většinou reagovat okamžitě. I když nám ten impuls dodá někdo ze zdrojů na poslední chvíli. Je potřeba být i na smrtelné posteli akční. Bohužel, protože to jsou vždycky taková období jako na vojně, že se buď leží nebo běží. To přísloví nemám rád, protože armádu nemusím, ale bohužel je to tak. Úředníci kují pikle, pak se to proflákne a je potřeba tvrdě udeřit, jinak je to ztracené. 16
Milada Ptáčková – „Jsem Valach, proto bojuji“
Zaměstnání: majitelka soukromé firmy pracující v oblasti informačně-komunikačních technologií Vzdělání: obor kybernetika na přírodovědecké fakultě Bydliště: rodinný dům v Modřicích Rodinný stav: vdaná Počet dětí: dva synové Milá a vitální Milada Ptáčková působí v občanském sdružení Ochrana zdravého života a krajiny města Modřic a okolních obcí. Mezi problémy, kterými se zabývá, patří bezpečnost územního plánování, prevence zátěže obytných zón nadměrným hlukem a polétavým prachem, ochrana občanů před negativními dopady průmyslových a obchodních zón, třídění a likvidace odpadů, zeleň a další. Jakými metodami se snažíte jako občanské sdružení prosadit požadavky ochrany životního prostředí v Modřicích? Samozřejmě využíváme co největšího spektra možností. Zpočátku jsme se domnívali, že bude přihlíženo k našim požadavkům a upozorněním, které vzneseme na veřejných zasedáních zastupitelstva města. Bohužel ale naše žádosti a připomínky byly bagatelizovány. Začali jsme psát dopisy. A udělali jsme velkou petici za zlepšení životních podmínek. Ve městě, které má přibližně tři tisíce sedm set obyvatel, se podepsalo asi dvě stě třicet pět rodin, což je hodně. Ale tehdejší starosta se k tomu postavil velmi negativně. Občanská sdružení jsou nezřídka považována za kriminální živly, za kverulanty, kterými není potřeba se zabývat. To nás docela rozčarovalo, proto jsme podle zákona založili občanské sdružení a začali systémovější práci. 17
Navázali jsme širší kontakt s občany. Původně jsme chtěli uveřejňovat informace v modřickém Zpravodaji, ale to nám bývalé zastupitelstvo neumožnilo. Začali jsme vydávat letáky, což nás finančně i časově velmi zatěžovalo. Upozornili jsme například na výsledky měření dopravního hluku, které jsme v Modřicích prováděli v roce 2005 a v roce 2007. Naměřili jsme veliké překročení limitů, například v jeden den jsme naměřili 93,7 decibelů. Jak na vaše měření hluku reagovalo vedení obce? Starosta byl toho mínění, že měření nemá vůbec cenu, protože nemá kulaté razítko. Já mu říkám: Pane starosto, to je špatný názor. Měření bylo vždy prováděno kvalitními přístroji a signalizuje, že jsou tady dlouhodobě překročeny legislativou povolené limity. Pokud by to měřil odborný pracovník s kulatým razítkem, naše a jeho měření se bude lišit třeba o nějakou desetinku, ale ne o desítky procent. Výsledky měření hluku obec nezajistila dodnes. Nepochopím, proč se věc poctivě nevyšetří a neudělají se opatření k ochraně obyvatel města. Každá obec má své problémy, které by se měly řešit podle míry závažnosti. A ne tak, jak se to dělá, že vyslyšený je ten, kdo víc tlačí na pilu. Povinností obce je starat se, aby na jejím území byly dodržovány zákony České republiky a Evropské unie. Problémy by měly být řešeny ve prospěch občanů. Také nefunguje prevence a vzájemná komunikace, není ani zájem o život občana. Do Modřic byla v létě roku 2005 svedena doprava z dálnice D1, kde se opravovaly mosty. Obyvatelstvo o tom dopředu nikdo neinformoval. Pokud by o tom lidé věděli, třeba by si vzali dovolenou nebo odvezli děti k babičkám. Změna v dopravě nastala ze dne na den. Byla to katastrofa, vůbec jste nemohla v horkých dnech otevřít okno, nedalo se spát. Má vaše sdružení kromě vydávání letáků další aktivity? Ano. Snažíme se kontaktovat modřické občany, kteří mají nějaké problémy a chtějí třeba napsat petici. Domlouváme se na společném postupu, aby se síly nerozdrobovaly a postupovalo se systematicky a preventivně. A ve volbách v roce 2006 jsme získali čtyři místa v zastupitelstvu města. Pokoušíme se podporovat naše požadavky přímo zevnitř orgánů obce. Jak se vám daří práce v zastupitelstvu? Je to velmi obtížné. Ve volbách na podzim roku 2006 jsme dosáhli velmi dobrého výsledku, z patnácti zastupitelů jsme získali čtyři. Za námi zůstaly místní tradiční politické strany. Občané si přáli, aby se naplňoval náš volební program, zaměřený na zlepšení životního prostředí. Ale politické strany se mezi sebou domluvily a my jsme skončili v opozici. Dnes z patnácti zastupitelů hla18
suje při projednávání věcí s negativními dopady na životní prostředí pět zastupitelů proti a deset je téměř vždy pro. Velmi obtížně se nám něco prosazuje, což nás samozřejmě trápí, protože občané chtěli, aby se životní podmínky ve městě Modřice konečně zlepšily. Kolektiv zastupitelstva je velice různorodý. Některá strana má tendenci zastupovat především podnikatele, jiná má zájem zastupovat fotbalisty, těžko se hledá společný jazyk. Chce to asi nějaký čas, nebo manažerské vedení a posilování právního vědomí všech lidí, zastupitelů, podnikatelských subjektů, orgánů veřejné správy i občanů. Upřímně řečeno, patnáct lidí rozhoduje o městě s třemi tisíci sedmi sty obyvateli, a ne ve všech případech si je vědomo například své trestní odpovědnosti nebo povinnosti prevence. A také se dostatečně nevnímá, že zastupitelé zastupují občany. V zákoně o obcích se nemluví o politických stranách, ale na zastupitelstvu se často hlasuje podle předem dohodnutého postupu politických stran a jejich zájmů. A řešení problémů obyvatel a města je mnohdy neúčinné. Například, pokud jsem tomu dobře porozuměla, když má obec rozmístěn na svém území určitý počet kontejnerů na třídění odpadů, dostane od státu prostřednictvím pověřené organizace peníze za to, že třídí odpad. V Modřicích je na několika místech rozmístěno více nepotřebných nádob na sklo a plasty, ale jinde občanům chybí. Nadbytečné kontejnery jsou málo zaplněné, protože lidé to k nim mají daleko. Takové třídění odpadů je formální, prevence nežádoucí likvidace odpadů a služby města občanům jsou velmi nedostatečné. Tímto způsobem se nesleduje účinné řešení problému likvidace odpadu, ale spíše získání dotací městem. Také považuji za velice nešťastné, že politické strany, které se dostanou do zastupitelstva obcí, dostanou za získané hlasy peníze, ale občanská sdružení nikoli. A jakým způsobem financujete svoji činnost? Nemáme žádné finanční zdroje. Všechno musíme dělat z toho, co zaplatí jednotliví členové. Mně osobně to třeba už stálo několik tisíc korun. Každý dává podle svých možností. Je to nevýdělečná činnost. V občanském sdružení nejsou kariérně založení lidé, kteří by třeba snili o tom, že jednoho dne budou někde na vyšších postech. Jsou to lidé, kteří jsou velice uvážliví, citlivě vnímají, co život potřebuje, a myslí na budoucnost. Čili jsou to kvalitní lidé. Zkoušeli jste někde podat žádost o grant? Ne, prozatím jsme to neudělali. Jsem si vědoma, že by to třeba šlo, ale my máme tolik místních problémů, že jsme se k tomu nedostali. V našem občan19
ském sdružení jsou obchodníci, lékař, majitelé firem. A dnes se pracuje do osmnácti i do dvaceti hodin. Například když chceme vydat leták a roznést ho do všech čtrnácti set domácností v Modřicích, někdo musí koupit papír, připravit text, leták oboustranně nakopírovat a roznést. A to všechno stojí nemalý čas i peníze. Jednotliví lidé se skládají, několik lidí muselo zaplatit poměrně značné částky. Bylo by dobré, kdybychom leták mohli vydat co dva měsíce, ale to teď nejde. Ještě lepší by bylo, kdybychom mohli použít k informování občanů modřický Zpravodaj. Kdyby nám někdo poradil, kde získat finance, byli bychom velmi rádi. Proč jste se rozhodla vstoupit do občanské iniciativy? Jsem člověk, který je aktivní všeobecně, a vždycky jsem taková byla. Nikdy jsem se ale politicky neangažovala, protože jsem to v předchozím systému nepovažovala za morální. Začala jsem se zapojovat proto, že se mi nelíbí přístup k občanům. Myslela jsem si, že v zemi, která změnila své zákonodárství a přihlásila se k evropským principům, se vše bude řešit čím dál tím evropštěji. Bohužel jsem se setkala s tím, že jsme takový divný demokratický stát. Říká se, že máme potřebné zákony, ale hrozné množství věcí se vůbec nedodržuje a něco se dělá i tak, jako dříve. Zarazilo mě, že obec, která je podle zákonů povinna pracovat ve prospěch občanů, je dost často považuje za kverulanty nebo hlupáky a rozhoduje například podle přání některých podnikatelských subjektů, které s jednotlivými orgány obce komunikují. A druhá věc, která mě vedla k iniciativě, je, že v Modřicích žiji. Zjistila jsem, že nemohu spoléhat na městský úřad, že bude dělat všechny kroky pro to, aby situace pro občany byla únosná, aby ve městě byl udržitelný rozvoj. Prozatím to tak prostě není. To je důvod, který se dotýká všech občanů, vlastníků nemovitostí, ale i mě jako jednotlivce a také budoucnosti naší rodiny. Jestli v Modřicích nenastane výrazná změna v přístupu k životnímu prostředí, nebude tam k životu. Do občanských aktivit jsem se pustila i za cenu toho, že mi to bere velké množství času, když to chcete dělat poctivě. Chce to i silné nervy, protože oponenti se neštítí vůbec ničeho. My jsme si třeba museli od právníka nechat zpracovat materiál, co je to pomluva. Rozdali jsme ho některým našim kolegům nebo některým, kteří byli pověřeni, aby nás napadali veřejně. Na takovém malém městě je to obtížné, přijdete například do obchodu a třeba vás nechtějí obsloužit nebo vás potká někdo na ulici a řekne, že máte špatnou pověst, a vy vůbec nevíte proč. Těmto lidem jsme dávali materiály s tím, že pomluva je také trestný čin. 20
Co vidíte za největší problém ve vaší činnosti v občanském sdružení? Zákony jsou velmi složité a roztříštěné a každý orgán řeší jenom vymezenou část. Jeden řeší samostatnou působnost, druhý řeší přenesenou působnost, ale život není o samostatné a přenesené působnosti, je o problémech. Ale ani při řešení jednoduchých věcí nemáte účinné řešení. Například v Modřicích jsou zahrady, polnosti, rodinné domky, ale také obytné budovy a podnikatelské objekty bez zahrad. Dříve, když město bylo spíše zemědělské, suchý rostlinný odpad se pálil jednou za týden, v pátek. Dneska si třeba firma stěžuje, že nechce, aby tam někdo smradil s pálením dřeva. Takže jako zastupitel jsem dala návrh, abychom udělali systémové opatření, podchytili všechny druhy komunálního odpadu a řekli: Toto se udělá obecně platnou vyhláškou v samostatné působnosti. Tohle už řeší zákon, my jenom musíme upozornit pachatele, že nemohou pálit třeba gumu, umělé hmoty, boty a stavební odpad v místě. Zákon o odpadech to zakazuje. Nakonec ale vznikají paradoxní situace. Třeba vyhláškou zkrátíme dobu pálení suchého rostlinného materiálu. Lidé s tím budou mít organizační potíže, navíc ohně jsou kumulované do kratšího času, což asi také není rozumné. Ale stavební firma, která spaluje nekontrolovaně každý týden odpad, a to třeba i gumy a plastové hmoty, má sice dodržovat zákon, ale obec to jednoduše řešit nemůže, a než by přišel někdo podle příslušnosti, je už oheň pryč. Vymahatelnost práva je naprosto nedostatečná. To je snad nejzákladnější problém. Co vás posiluje v občanské angažovanosti, co vám pomáhá? Dostala jsem do vínku vitalitu a jsem Valach. A Valaši jsou lidé, kteří bojují. Jsem si vědoma toho, že můj život je krátký. A nechci, aby moje země byla rozvojovým státem s nekvalitním nebo nebezpečným životním prostředím, a aby moji potomci museli třeba z této země odejít, protože se tady nebude dát žít. Jsem člověk, který má rád lidi a chce, aby spolu slušně vycházeli. Tam, kde druhá strana má obdobný záměr, najdeme snadno společnou řeč. Pokud ale někdo sleduje pouze individuální zájmy, které nerespektují pozitivní cíle vymezené zákony České republiky, veřejný zájem a potřeby obyvatelstva, potom o mně říká, že jsem člověk zarputilý a že mám špatnou pověst.
21
Manželé Petr a Pavla Hažmukovi Spojili se proti dopravnímu hřišti
Zaměstnání: podnikání ve výpočetní technice Bydliště: třinácté patro panelového domu v Brně Počet dětí: žádné Vaše občanské aktivity souvisí se stavbou dopravního hřiště v Brně-Židenicích. Můžete to nějak přiblížit? V novinách jsme si přečetli článek jednoho pána, který bydlí kousek odtud. Je to takový aktivní člověk. Psalo se v něm, že na místě parku, který máme před domem, má být postaveno dopravní hřiště. To by znamenalo vykácení stromů a vyasfaltování travní plochy. Mělo to být dopravní hřiště krajského významu, kam by jezdili školáci na výuku. Předpokládám, že vás to popudilo. Co jste tedy podnikli? Nejprve nás napadlo sepsat petici, tak jsme kontaktovali Ekologický právní servis. Poskytli nám vzorovou petici, podle které jsme napsali tu naši. Napsali jsme do ní v zásadě to, že chceme park zachovat. Podařilo se nám pod ní získat řádově tisícovku podpisů. Vesměs od lidí, co bydlí okolo. Pak jsme také hledali oporu mezi známými lidmi, kteří mají vztah k přírodě. Napadl nás zastupitel Mojmír Vlašín. Byl velice ochotný. Ohromně nám pomohl v praktickém jednání. Například jak postupovat na úřadech. A jak jste tedy postupovali na úřadech? Kontaktovali jsme radnici. Nejdřív jsme potřebovali zjistit, co tady chtějí stavět, dostat se ke stavebnímu projektu. Ale už to byl problém. Vždycky, když nám něco ukázali a my řekli, že se nám to nelíbí, odpověděli, že to je stará verze 22
a všechno už je jinak. Nikdy nám nebyli schopní ukázat aktuální verzi, podle které se to dopravní hřiště mělo stavět. Na všechny námitky říkali, že to bude k naší spokojenosti. Když jsme například komentovali, že by to mělo být oplocené, protože je to u rušné silnice, řekli, že to oplotí. Když jsme naopak poukázali, že kvůli plotu to nebude průchozí, řekli, že tam nebude. Nikdy nám to ale neukázali na konkrétním projektu. Takže se radnice chovala neprůhledně? Neustále fabulovali. Dostali jsme se třeba k nějakému dokumentu o kácení dřevin, podle kterého měli v parku vykácet asi dvacet osm stromů. Radnice nám řekla, že se namísto nich vysadí nové. Jenže v rozpočtu na to nebyly peníze, takže to asi těžko byla pravda. V jedné z variant projektu se také počítalo s vystavěním vícefunkční budovy v prostoru parku. Tedy další úbytek zelené plochy. K čemu ta budova měla sloužit? Jako zázemí dopravního hřiště. Taky tam měla být kavárna a obchody. Objevilo se to ale až ve druhé etapě projektu. V té první, kterou předávali hygieně, radnici, odboru životního prostředí a všem ostatním institucím, co do toho mají co říct, to vůbec nebylo. Bez zázemí se ale dopravní hřiště provozovat nedá. V podstatě chtěli, aby děti chodily místo na záchod ke stromu. Komunikovali jste i s firmou, která tu zakázku dostala? Ne. On byl dost problém vůbec zjistit, co to bylo za firmu. Jak to probíhalo, když jste sbírali podpisy pod petici. Chodili jste z bytu do bytu a klepali lidem na dveře? V podstatě ano. Dali jsme ji na několik veřejných míst. Například do lékárny, obchodu, do tabáku. Stavěli se k tomu různě. V jednom novinovém stánku ji nechtěli. Báli se, že jim tam radnice pošle někoho nezletilého, aby si koupil cigarety, a oni dostanou pokutu. Dále jsme sbírali v paneláku, kde bydlíme. Má třináct pater a pět vchodů. Pomáhali nám domovní důvěrníci, což byla výhoda. Protože když k vám zazvoní s peticí někdo, koho neznáte, reagujete jinak, než když k vám zazvoní soused. Také jsme oblepili park letáčky s upozorněním, že se tady budou kácet stromy. To jste zorganizovali skutečnou kampaň. Vlastně ano. Ale ono to tak mělo být. Myslím, že měli v parku postavit ceduli s nápisem, že existuje záměr vystavět hřiště a nechat občany, aby se vyjádřili. To se samozřejmě nekonalo. V židenickém zpravodaji o tom padla půl roku předem tři slova. Nepsali ale, kde chtějí stavět. Kdyby napsali – v parku na Staré osadě – vypadalo by to jinak, než když napíšou – v Židenicích. 23
Co vás při té kampani překvapilo? Tak třeba způsob, jakým si různí úředníci vykládají vyhlášky. Jedna paní nás přesvědčovala, že tisíc metrů asfaltové plochy je zeleň, protože to je hřiště. Hřiště je papírově součást zeleně. Tudíž asfaltová plocha, pojmenovaná jako hřiště, je zeleň. Beton tedy není překážkou, protože zeleň neubude. Nebo nám také tvrdili, že se zelená plocha zhodnotí, pokud ji vykácí, protože park je nevyužívaný. V momentě, kdy se místo něj udělá betonové dopravní hřiště, bude využitý a zhodnocený. Podnikli jste ještě jiné kroky kromě petice? Ano, snažili jsme se v zastupitelstvu vyvolat hlasování o tom, jestli se to má nebo nemá stavět. Nejdříve jsme kontaktovali zastupitele, o kterých jsme předpokládali, že by mohli být na naší straně. Potom jsme se spojili se všemi. Snažili jsme se je přesvědčit logickými argumenty, že by tady měl zůstat park. Zpracovali jsme spoustu dokumentů – všelijaké mapy hlučnosti a prašnosti a dali jsme jim to do ruky. Zklamala mě ale jejich lenost. Řekli sice, že jsou na naší straně a že nás chápou. Jenže když přišlo na hlasování, seděli jak zařezaní. Předpokládal jsem, že když jsme tam my – voliči – vezmou to za své a budou nějak bojovat. Nikdo z nich si ty materiály nepřečetl, natož aby použil nějaké argumenty. Našli jste mezi politiky přece jen nějakého spřízněnce? Musím říct, že od začátku tam jeden byl – pan Krátký z ČSSD. Dnes už v židenické zastupitelstvu není. Přišel už na první schůzku, kterou jsme v počátcích svolali na rohu parku. Vystoupil také na zastupitelstvu. Podpořil nás také brněnský radní Petr Paulczyňsky z ODS. Psal o nás na svém webu, který sledují novináři. Takže jste se to snažili „hnát“ přes radnici. Zmiňoval jste se i o úřednících, jak se spolupracovalo s nimi? Na Odboru životního prostředí Magistrátu města Brna jsme se dověděli památnou větu, že betonová plocha je zeleň. To byl vskutku zajímavý postoj. O něco lepší to bylo na hygieně. Ne že by pro nás udělali něco zásadního, ale aspoň se to nesnažili zahrát do autu. Vnitřně byli na naší straně, ale nemohli jít otevřeně proti samosprávě. Řekli aspoň, že některé stromy se skácet nesmí. Pomohli nám vyvolat nové místní šetření ve věci kácení stromů. K čemu to šetření dospělo? Paradoxní bylo, že jsme se toho nemohli účastnit. Neměli jsme právní subjektivitu. Takže přišel starosta, pronesl květnatou řeč a potom nás vykázali a začali místně šetřit. To bylo směšné. My jsme potom dál sháněli studie na pod24
poru parku. Například potvrzení, že tady žijí krahujci. Ornitolog Hudec sepsal, co všechno tady žije. Na lesnické univerzitě jsme zase získali dendrologický posudek. Ukázalo se, že všechny stromy v parku jsou zdravé, jen tři potřebují výchovný řez. Podle radnice jich ale bylo potřeba půlku skácet. Zapojila se do té kampaně i média? Ano. Dostali jsme sem televizi, noviny i rozhlas. Redaktor Veselý s námi udělal půlhodinový živý rozhovor v Českém rozhlasu. To bylo dobré, protože v tom nemohli nic vystříhat. Je ale fakt, že nám novináři taky trochu pili krev. Přemlouvali jsme je, aby sem přišli. Když dorazili, natočili s námi rozhovor a odešli na radnici, aby se k tomu mohl vyjádřit i starosta. Ten pochopitelně řekl, že do parku nikdo nechodí. Abychom dokázali, že neříká pravdu, začali jsme dění v parku natáčet na kameru. Pustili jste mu to někdy? Nechtěl to vidět. Nechtěl slyšet žádné argumenty. Bylo vidět, že chce prosadit svou za každou cenu. Fakta a pravda ho nezajímaly. Útočil na nás a byl vzteklý, že se do toho někdo obul. Jak dlouho to celé trvalo? Od srpna 2006 do podzimních voleb – zhruba tři měsíce. Zastavili jsme téměř veškeré aktivity, bylo to na plný úvazek. Hlavně manželka se docela zapotila. Když jsme se na začátku rozhodli sepsat petici, mysleli jsme, že to potrvá týden dva, maximálně měsíc. Byli jste na to všechno sami, nebo vám někdo pomáhal? Ještě jedni manželé z domu. Neměli sice tolik času, ale byli dost angažovaní. Sháněli různé materiály. Bylo důležité, že jsme na to nebyli jen dva. Když člověk vidí nezájem... Hodně lidí říkalo: děláte dobře, dělejte to dál. Ale to nic nepomůže. Možná morálně. Když vás vykázali z druhého šetření ohledně kácení stromů, neuvažovali jste, že založíte občanské sdružení? To ne. Ale napadlo nás, že kdyby bylo nejhůř, schováme se pod uskupení Zelená pro Židenice, ve kterém se angažuje právě pan Krátký. Nechtěli jsme zakládat něco nového jen pro jeden účel. řilo?
Médii proběhlo, že vás podpořila i Dagmar Havlová. Jak se vám to poda-
Hledali jsme osobnosti, které jsou s spjaté s Židenicemi. Dagmar Havlová se narodila kousek od našeho paneláku. Manželka pak mluvila s její sestrou 25
a sekretářkou. K ní se úplně nedostala. Ale mailovaly si. Paní Havlová odpověděla obratem. Zajímalo ji to. Bylo cítit, že má opravdu osobní zájem. Poslala nám i podepsanou fotku, byla velice vstřícná. Mělo to efekt? Ohromný. Noviny to měly na titulcích. „Dagmar Havlová podpořila petičníky.“ To byla asi největší bomba, co jsme ulovili. To se nám povedlo. Podpořili nás také Arnošt Goldflam, Laďa Kerndl, sourozenci Ulrychovi, Břetislav Rychlík. Oslovovali jsme brněnské a židenické rodáky nebo ty, co mají vztah k přírodě. Bylo jich dost, kteří nám pomohli. Co byste poradili člověku, který se chce bránit podobné situaci. Řekněme stavbě supermarketu za domem? To je těžké. Pokud se rozhodne jít cestou petice, musí si dát si pozor, aby měla veškeré náležitosti. Mohli by ji shodit se stolu. Asi to chce také dobře zvážit všechny formulace v petici. Některá naše tvrzení možná byla příliš kategorická, čímž jsme se připravili o několik signatářů. A samozřejmě, abyste mohli dobře oponovat, je potřeba mít aktuální projekt stavby. Jádrem všeho ale je – poradit se. Ne bezhlavě vystřílet všechny náboje. Když získáte informace, je potřeba dávkovat je postupně. V tom byl nezastupitelný pan Vlašín. Bez toho pána... Neříkám, že bychom nezvládli nic, ale pomohl nám ohromně. Jinak je dobré hledat rady v neziskových organizacích. Zkrátka tam, kde není politika. že?
Vy jste se ale k aktuální verzi projektu dopravního hřiště nikdy nedostali,
Něco jsme viděli. Přímo na radnici nám dali do ruky nějakou verzi a my jsme si ji vyfotili. Nevím ale, zda to byla to nejaktuálnější. Vyfotili? Ano, než nám to vytrhli z ruky. Vy jste se o ni přetahovali na radnici? Provedli jsme to sekretářce. Úředníci se bojí svých nadřízených. Kolikrát proto neudělají to, co by správně měli nebo mohli. Když jste na jednání, kde je přítomen starosta, je lepší, chtít to přímo po něm. Rád to ukáže, ale nechce vám to dát. Všelijak se vykrucuje, že to nemá kdo okopírovat a podobně. V tu chvíli je dobré si to sám začít fotit. Protože starosta už není tak drsný, aby vám to vytrhl. Naopak sekretářka se o to ze strachu, že jí nadřízený vynadá, třeba popere.
26
Jak to vlastně vypadá dnes, zhruba po roce? Smlouva je zrušená. Radnice slibuje něco jako revitalizaci parku, ale asi se na to nenajdou peníze. Takže je to tak, jak to bylo. Žádná „výuková dopravní plocha“. Hodně lidí si pod pojmem dopravní hřiště představovalo pískoviště s prolézačkami a měli nás za nepřátele dětí. Nechci je urážet, ale myslím si, že vůbec nepochopili, co to dopravní hřiště je. Manželka mluvila s architektem, který ho projektoval. Najít ho byla detektivní práce víc než cokoliv jiného. Potvrdil jí, že by to byla vybetonovaná plocha s malými ploškami trávníčku někde mezi zákrutami a k tomu půlmetrové stromečky. Ale hlavně, na Staré osadě žije drtivá většina starších lidí, dětí je tam minimum. Takže proč by tam mělo stát dopravní hřiště. A copak park není pro děti? Kdyby se podobná situace děla znovu, šli byste do toho? Jo. Nenechává nás to chladnými. Jsou to věci, které nejde rozumově odůvodnit. Je to otázka peněz a moci. A my jsme si řekli: Zkusíme to zvrátit.
27
Petr Jelínek – „K občanským aktivitám mě vede odpovědnost“
Věk: 38 let Zaměstnání: učitel a výzkumník na lesnické fakultě MZLU Vzdělání: doktorát z ekologie se zaměřením na tropické pralesy Bydliště: mlýn ve Křtinách Rodinný stav: ženatý Počet dětí: tři S odhodlaným a usměvavým Petrem Jelínkem jsem se setkala na Mendlově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně. Jako aktivní občan se zabývá ochranou lesa, stromů a chodců před auty. Co vás vedlo k tomu, že jste se začal zapojovat do občanských iniciativ? Odpovědnost. Začal jsem se angažovat hned po vysoké škole, kdy jsem přijal nabídku vykonávat civilní službu v Hnutí Duha. Jaké byly vaše první zkušenosti? Ve Vyškově, kde jsem dříve bydlel, jsme založili místní skupinu Hnutí Duha. Snažili jsme se chránit zeleň v okrese. Podařilo se nám zachránit řadu stromů a řadu se nám zachránit nepodařilo. Vstupovali jsme do správních řízení, ve kterých jsme byli poměrně úspěšní. Zachránili jsme třeba starý meruňkový sad, podařilo se nám uchovat několik mladých topolů přímo ve Vyškově, sázeli jsme stromy ve vojenském prostoru u Vyškova i u lesníka Ševčíka u Ochozi. Také jsme asi tři nebo čtyři roky vydávali ČERV, časopis pro ekologii regionu Vyškov. 28
Jednali jste také přímo s investory? Někdy. V některých případech se to vyplatí a jindy to nemá cenu. Prohráli jsme například spor se supermarketem Lidl ve Vyškově. Zjistili jsme, že podle projektu chce investor odstranit staré lípy. Protestovali jsme na okresním úřadě, který ale kácení povolil s odůvodněním, že v projektu je to napsané a že to jinak nejde. Což samozřejmě nebyla pravda. Nakonec se ukázalo, že lípy byly zničeny pouze proto, aby byl lepší výhled na supermarket. Takže to je případ investora, kde je jednání podle našeho soudu k ničemu. Pak jsme se snažili mluvit s majitelem starých lip v Tučapech, které stály před soukromými domy. Vlastník, místní hospodský, nám ovšem pouze vynadal. Podařilo se nám dosáhnout toho, že dostal pokutu, ale lípy jsme nakonec stejně nezachránili, někdo je otrávil. Ale někdy jednání s investorem smysl má. Ve Vyškově před domem dětí a mládeže, kde by při rekonstrukci parku měly zbytečně padnout topoly, se nám podařilo přesvědčit obec, že není potřeba je skácet. Topoly jsou po sedmi letech stále zdravé. Zapojil jste se do ochrany stromů i později? Ano. S několika lesníky a dalšími občanskými aktivisty se nám podařilo založit skupinu Forest Stewardship Council Česká republika. Jedná se o občanské sdružení, které podporuje certifikace lesů, ručící za jejich ekologicky šetrné obhospodařování. Dále jsem dodnes řadovým členem brněnské skupiny Hnutí Duha, ale zatím se nám moc nedaří účastnit se správních řízení. Úřady nás ještě ani jednou neinformovaly, i když jsme letos i loni měli podané přihlášky. S lesní skupinkou Hnutí Duha jsme začali organizovat lesní hlídky. Chodíme do terénu a snažíme se upozorňovat na nešvary, od holosečí až po prohřešky v rezervacích. Zaměřujeme se zejména na státní a obecní lesy. Jak postupujete, když něco objevíte? Jednáte s vlastníkem? Pokud je čas, tak se snažíme jednat. Ale zatím jsme vždy přišli pozdě. Tohle asi z naší strany není úplně v pořádku, měli bychom s lesníky více mluvit. Na nešvary upozorňujeme tiskovými zprávami. Schůzek, které jsou potom iniciovány, se samozřejmě zúčastňujeme. Školní lesní podnik Mendlovy univerzity také například pořádá pravidelná setkání s nevládními organizacemi. Já se jich zúčastňuji, ale jiné nevládní organizace dost často na těchto jednáních chybí. Chyba je podle mě na obou stranách. Aktivisté si neumějí najít čas a školní podnik dává o těchto akcích vědět 29
těsně dopředu, takže potom je málo pravděpodobné, že tam někdo přijde. Je to zdá se nekoordinace, nekoncepčnost z obou stran. Při jednání se Školním lesním podnikem Mendlovy univerzity je ale pro mě trošku problém, že je to střet zájmů. Já jsem zaměstnanec univerzity a zároveň aktivistou. Takže se snažím, aby se jednání zúčastňoval někdo jiný, protože já nemůžu působit sám proti sobě. Po odborné stránce bych měl dávat posudky třeba na zásahy v rezervacích. Snažím se, abych se jako aktivní občan nezúčastňoval kauz, do kterých se zapojuji jako odborník. Co je pro vás jako občanského aktivistu největší překážka? Je to ještě asi pořád ten problém, že nevládní organizace nejsou brány jako partneři, ale jako obtížný hmyz. Místo toho, aby se třeba lesníci snažili najít společný termín pro jednání, něco stanoví a my se musíme přizpůsobit. Na úřadech je to podobné. Nejsme bráni jako užitečná zpětná vazba, ale jsou nám často kladeny překážky. Snažil jsem se třeba získat informace od Státního fondu životního prostředí o lesní cestě na Šumbeře. Trvalo skoro půl roku, než jsme dostali projekt. Nebo jsem získal příslib z krajského úřadu, že dostaneme informace o dotacích na smrkové výsadby v brněnských lesích. Zatím jsem ale nic nedostal s tím, že to mám znovu projednat s ředitelkou. To mě teprve čeká, i když si myslím, že by měli dodržet slib a dokumenty nakopírovat. Beru to tak, že úřady se nevládních organizací trochu bojí a trochu jimi pohrdají, místo toho, aby je brali jako partnera. Do jakých občanských aktivit se zapojujete ve Křtinách? Založili jsme občanské sdružení Horní mlýn, společně s další rodinou a dvěma studentkami, se kterými bydlíme na tamním mlýně. Pro studenty organizujeme různé workshopy, přednášky, koncerty, sázení, obnovujeme třešňovou alej a starý sad. Teď jsme třeba pořádali seminář o hliněných omítkách, což je levný a přírodní způsob ve stavebnictví. Na akci přijelo více než čtyřicet lidí. Zároveň se snažíme ovlivňovat dění v obci a v mikroregionu. Jsme součástí místní akční skupiny (MAS), která se snaží získat evropské peníze na šetrný rozvoj regionu. Ve Křtinách usilujeme také o zklidnění dopravy, je to pro nás důležité, máme malé děti. Jsme na spoji Brna a Jedovnic, proto se přes nás jezdí, a hodně rychle. Jakou formou dění v obci ovlivňujete? Chodíme na zasedání zastupitelstva, jsme ve dvou komisích, to zatím stačí. Snažíme se také sehnat peníze na projekty. 30
Podařilo se nám dostat auta z chodníku, aby se po něm dalo projet aspoň kočárkem. Iniciovali jsme setkání občanů na ulici Brněnská, kam přišlo asi dvanáct lidí. Debatovali jsme o tom, proč bychom chtěli, aby se na chodníku neparkovalo. Nakonec se to víceméně podařilo díky naší snaze a zastupitelům, kteří to vyhláškou zakázali. Parkování už je přijatelné, dá se tam chodit. Také bychom chtěli, aby byl postaven chodník v nejnebezpečnějším místě před náměstím. To se nám zatím nepodařilo. Problém je v jednání obce s policií, jedná se o úzké místo. My jsme zatím nesehnali dostatečné podklady na vyřešení problému, ale do budoucna s tím počítáme. Spolupracuje s vámi obec? Minulé zastupitelstvo bylo velmi ležérní, víceméně nedělalo nic, co nemuselo. Nyní máme necelý rok nové vedení, které je poměrně iniciativní. Starosta i místostarostka velmi přímo vystoupili proti parkujícím na chodníku, takže nás podpořili. Stavba chodníku naráží na nesoulad se starou vyhláškou o šířce vozovky. Od Centra dopravního výzkumu potřebujeme získat novější informace včetně toho, jaké pravomoce má obec. Jak jste financovaní? Vše zatím děláme zdarma ve volném čase. Jinak máme příspěvky z různých zdrojů, například za ubytování na akcích, které pořádáme na mlýně. Přes Český svaz ochránců přírody jsme získali dva granty z evropských peněz, na naučnou stezku a na komunitní plánování. Organizovali jsme setkání spolků ve Křtinách a ještě v tom budeme pokračovat. Teď společně s obcí a občany vymýšlíme Den Křtin, který proběhne na podzim k sedm set sedmdesátému výročí založení obce. Asi před dvěma lety jsem byl s Centrem dopravního výzkumu a s Nadací Partnerství na zájezdu, který se týkal zklidňování dopravy. Nechal jsem si krátce vysvětlit, jaké jsou možnosti. Pak jsme doufali, že se nám podaří být pilotním projektem Nadace Partnerství ve zklidňování dopravy, ale zaspali jsme, takže se nám to nepovedlo. Do budoucna bychom se ale určitě chtěli do projektu přihlásit. Podporují vás občané Křtin ve zklidňování dopravy? Co se týče parkování na chodníku, dělí se samozřejmě na dvě skupiny. Občané, kteří mají malé děti, náš cíl schvalovali, a lidé, kteří tam parkovali, s námi nesouhlasili. 31
Ve vybudování chodníku v úzkém nebezpečném místě nás občané víceméně podporují, ale jsou skeptičtí. Takže aktivní podporu nemáme, pouze pasivní. Lidé to vzdali, nečekáme výraznější podporu. A jaké máte zázemí doma, podporuje vás manželka? Jak kdy. Máme tři děti a manželka to má těžší, protože je doma stále s dětmi. Já mám pestřejší práci, jezdím do Brna, kde pracuji na univerzitě. V nevládním sektoru se pohybujeme oba dva, já trošku více, děti jsou malé, hodně potřebují především manželku. A někdy je to na ni moc a pak podporu nemám. Jindy děláme akce společně, protože i manželka cítí problém devastace životního prostředí poměrně silně. Pořádá také některé semináře na mlýně, často kolem dětí, například nošení miminek v šátku, kurzy vaření, dětský tábor. Nedá se říci, že bych organizoval o moc více akcí než Katka. A co plány do budoucna? Chtěli bychom pokračovat na mlýně v práci, kterou jsme začali. Jakmile nám budou odrůstat děti, rádi bychom začali ročně pořádat několik týdenních seminářů s mezinárodní účastí. Zatím jsme podobné tábory organizovali dva, před dvěma lety týdenní kurs alternativní ekonomie a loni v létě seminář o lokálních potravinách s Helenou Norberg-Hodge. Chtěli bychom být jedním z moravských míst, kam jezdí zajímaví lidé přednášet a hledat alternativy k současnému neomezenému růstu našeho blahobytu.
32
Libuše Obrdlíková – „Jakýkoli úspěch je úspěchem všech“
Zaměstnání: výtvarnice, nyní v důchodu Bydliště: rodinný dům v Bavorech Rodinný stav: vdaná Počet dětí: tři S usměvavou paní Libuší Obrdlíkovou jsem se setkala v Dolních Dunajovicích, před setkáním českých a rakouských iniciativ bojujících proti stavbě dálnice R52 přes Mikulov. Za jakých okolností vzniklo vaše občanské sdružení NEBOJSA? Úplně náhodou mi ujel autobus v Bavorech, kde žiji. Vztekle jsem se otočila na druhou stranu a na nástěnce visela vyhláška ministerstva životního prostředí České republiky, kde bylo napsané, že Bavory a jiné obce musí vyjádřit svoje stanovisko k přestavbě R52 na dálnici. Samozřejmě to pro mě byl neuvěřitelný šok. Oběhla jsem vesnici, hlavně ten konec, kterého se to týká, který bude nejvíce zatížený hlukem. Lidi o tom nevěděli vůbec nic, a někteří prostě tvrdili: Páni si to vymysleli, páni to udělají, vždyť se nic nezměnilo, tady žádná demokracie není. Přesto se mi podařilo sehnat asi třináct podpisů a donutili jsme vedení obce uspořádat veřejnou schůzi, která byla velice dramatická, přišla skoro celá vesnice. Zjistili jsme, že vedení obce o tento problém vůbec nemá zájem a nevyjadřuje se k němu. Bylo absolutně nemožné, aby o tom něco nevěděli, protože náš starosta byl zástupcem předsedy mikroregionu Mikulovsko. Proto jsme se mezi sebou domluvili. Já jsem byla pověřena, že mám založit občanské sdružení. Jsem důchodkyně, všichni ostatní chodili do práce. Obrátila jsem se na Ekologický 33
právní servis v Brně, který mně dodal důležité texty a návody, například jaké mají být stanovy. Všechno jsme sepsali, poslali na ministerstvo vnitra a koncem roku 2003 jsme byli potvrzeni jako fungující občanské sdružení. Pak jsme okamžitě napsali na všechny instituce, včetně zastupitelstva jihomoravského kraje. Adresy, kam musíme napsat, jsme dostali také od Ekologického právního servisu. Všem jsme oznámili, že existujeme a že jsme vznikli právě proto, že se chceme vměšovat do problémů přestavby R52 na dálnici. Jak na váš vznik reagovalo vedení obce? Starosta si z nás na začátku dělal legraci. Když jsme měli první schůzi, tak říkal: To chcete dělat na radnici? Víc než dva lidi nepřijdou, o tyto věci nikdo nemá zájem. Já říkám: My chceme sál. A skutečně se ten sál naplnil. Přišlo téměř sto lidí ze čtyř set obyvatel Bavor. A jak hlučeli! Nikdo nechtěl tu dálnici, a nikdo o tom nic nevěděl. Takže lidé byli naštvaní, a chtěli občanské sdružení. Postupem času se dá říct, že občanské sdružení vychovalo vedení obce. Musím na omluvu vedení naší obce říct, že během těch třech let, co to děláme, změnili úplně názor a už v roce 2004 schválili, že nám budou platit doporučené dopisy a podobně. Dostali jsme tenkrát dvanáct tisíc, které jsme ještě ani nestačili utratit. Je to také tím, že většina lidí má počítač a může komunikovat přes tato média. Ale přesto jsou věci, které musíme poslat doporučeně. Zkoušeli jste také kandidovat do vedení obce? Ano, v posledních volbách. Ale na maličké vesnici nakonec rozhoduje rodinná příslušnost. Vedení se v podstatě nezměnilo. Ale jedna z našich kolegyň, Hana Koňaříková, se do obecního zastupitelstva dostala. Tak máme kontrolu. Kolik máte členů? Na veřejné schůzi vstoupilo do občanského sdružení NEBOJSA padesát pět lidí, což je obrovské procento v tak malé vesnici. Bylo vidět, že obyvatelé mají zájem na tom, aby krajina zůstala zachovaná. Většina z nich žije z vína, z poskytování rekreace a podobně. Navíc už teď je ta rychlostní silnice hodně slyšet. Lidé dostali ten správný strach. Sepsali jsme také petici, která hned na začátku roku 2004 sesbírala během dvou měsíců tisíc tři sta podpisů proti dálnici, na ochranu Pálavy a ještě dalších území NATURA 2000, které by stavbou byly poškozené. Co považujete za největší překážku, kterou jste museli překonat? Přesvědčit lidi, že mají právo se k věci vyjádřit. Už na první veřejné schůzi, ještě před založením sdružení, 2. září 2003, lidé našli odvahu říkat starostovi: Ale ty nám lžeš, tak to není. On tvrdil, že se ještě nic neřešilo. Byli tam lidé, kteří 34
si vyhledali v archivu, že třeba Dolní Dunajovice tu stavbu odmítali už v roce 2000. A my jsme problém teprve objevili. A já, bohužel musím přiznat, protože mi ujel autobus. Lidé najednou pochopili, že do toho můžou mluvit. Také je potěšilo, že se o Bavorech mluvilo. Ochotně podepisovali petici a důležité dokumenty, protože nám věřili. Jsme na stejné lodi a chceme to, co chtějí oni. Mají spoustu práce na vinici, každý z nich má nejméně dvě zaměstnání, více se toho do jejich programu nevešlo. Takže jsem v tom zůstala především já, důchodkyně, a Hanka Koňaříková. Díky tomu, že jsme se problému věnovaly, se nám podařilo odchytit nejdůležitější připravované akce, ke kterým bylo nutné se vyjadřovat. Samozřejmě jsem se musela na stará kolena učit zacházet s počítačem, to pro mě byl horor, protože jsem vždycky nenáviděla techniku. A teď jsem najednou zjistila, jaká je to obrovská výhoda právě v těchto věcech. Spolupracujete s rakouskými občanskými iniciativami? Ano. Hned na začátku roku 2004 jsme s manželem objevili adresu sdružení v Poysbrunnu. Já jsem snila o tom, že bychom se měli spojit, protože umím německy. Manžel řekl, že není nic jednoduššího, než tam zajet. Věděli jsme, že jsou hodně zelení, chrání přírodu a nechtějí dálnice. Začalo takové pracovní přátelství. Scházeli jsme se na rakouské i na naší straně hranice. Je pravda, že Rakušáci byli příliš fundamentální. Nechtěli vůbec žádné dálnice, jenom rychlostní silnice, jako třeba my tady máme tu krásnou novou. A kamionovou dopravu chtěli převádět okamžitě na koleje. Je to úžasná myšlenka, ale ani Rakousko, ani náš stát nemají peníze, aby toto realizoval. To je hudba budoucnosti, jednou to tak skončí, protože jinak by nás kamiony zahltily. V této situaci jsme ale museli hledat jinou variantu spojení Vídně s Brnem, která by byla menším zlem. A to byl obchvat Břeclavi. Od dopravního klubu pana Miroslava Patrika jsme se dozvěděli, že varianta přes Mikulov by byla jenom o čtvrt hodiny kratší, než varianta kolem Břeclavi, ale že by byla mnohem dražší. Začali jsme sami počítat auta a zjistili jsme, že počet aut, který projíždí denně po silnici R52, je zmanipulován. Nebyla to pravda, že tam projede dvacet tisíc aut denně. To už by byl důvod postavit dálnici. Aut bylo hluboko pod deseti tisíci. Prostě v oficiálních prohlášeních byly nesrovnalosti. Dnes se tady scházíme s rakouskými iniciativami, protože jsme dostali avízo, že bychom mohli podepsat další memorandum. Tentokrát by již bylo jasně prohlášeno, jak mi řekl Christian Schrefel ze Strany zelených, že sdružení z obou zemí souhlasí s variantou obchvat Břeclavi. Také rakouská strana si uvědomila, že situace je vážná a že břeclavská varianta je pro krajinu menším zlem. 35
Zkusili jste zkontaktovat správu CHKO Pálava? Ano. Právě tam mi bylo řečeno, že by samozřejmě mohla být ještě jiná varianta, a to je obchvat Břeclavi, ale to že je zavrženo. Tato instituce nám tehdy zřejmě nemohla pomáhat, protože ministrem životního prostředí byl pan Libor Ambrozek, který na naše dopisy odpovídal negativně nebo nijak, z toho se nedalo vyčíst, jak vlastně odpověděl. Přesto jsem se na ně stejně obracela, třeba aby mi vysvětlili, zda jsem dobře pochopila dokument EIA, který jsem prošla za noc, ačkoli jsem výtvarník, a o těchto věcech mnoho nevím, už jenom ty zkratky mě přiváděly k šílenství. A pak se nám podařilo s CHKO Pálava dokonce tak zkontaktovat, že kontrolovali veškerá naše odborná vyjádření. Musím říct, že v této fázi si už nemůžeme pomoci sami. V této fázi je jakýkoli úspěch úspěchem všech, Ekologického právního servisu a zde pracujícího pana magistra Pavla Černého a jeho know-how. Než jsme se k nim dostali, pomáhal nám pan Petr Firbas, který je šéfem občanské iniciativy v Kníničkách u Brna. A to je člověk, který založil celý svůj boj na principu, že úředníci neznají pravidla hry a neakceptují zákony. Na této bázi jsme vyhráli několik soudů, zrovna tak jako sdružení Za Mikulovsko bez dálnic. A to nás tak trošku posílilo. Samozřejmě úředníci nejsou spokojení, jsou vzteklí, protože nebyli zvyklí, že je někdo kontroluje. I ochránce práv, ombudsman, potvrdil správnost našeho jednání a zdůraznil, že byla bohužel dána k dispozici jen jedna varianta se subvariantami, čili pořád jedna varianta, ale variantu obchvat Břeclavi nikdo pořádně nezpracoval, takže nebyla porovnávána. Říká se, že ombudsman jenom chrání zákony a víc nemůže, ale už fakt, že nás podpoří zákon, je úžasný. Pro nás to z psychického hlediska znamená strašně moc. A ZO ČSOP Veronica si sehnala nezávislého odborníka, který posoudil variantu obchvat Břeclavi a přes Mikulov a jednoznačně se vyjádřil pro variantu přes Břeclav, protože je o deset miliard lacinější a nepoškodí chráněnou krajinnou oblast a území NATURA 2000. Jaké máte zázemí doma? Doma mám výborné zázemí. Vůbec bych se do toho nepustila, kdyby můj muž nepracoval u WWF v Německu. Denně jsem slyšela o environmentálních problémech, a pak prostě mi to už připadlo přirozené a normální se zapojit, když jsem se dozvěděla, že chtějí vést dálnici například přes Novomlýnské nádrže, kde je Ramsarskou úmluvou chráněné ptačí území. Zatím moc vyřešeno není, ale je veliký úspěch, že ještě nezačali. Jak to dopadne, samozřejmě nevím. Mám zkušenosti z minulého režimu a ty nebyly zrovna růžové. Jsem věčný optimista. Takže pro generaci, která přijde po nás, si myslím, že by to mohlo dopadnout dobře. 36
