Věcný záměr zákona o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi
A. Přehled stávající právní úpravy Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Preambule Ústavy vyjadřuje odhodlání občanů České republiky řídit se všemi osvědčenými principy právního státu a zachovat a rozvíjet zděděné kulturní a duchovní bohatství. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Čl. 2 Listiny vymezuje Českou republiku jako ideologicky a nábožensky neutrální stát. Ústavní vymezení postavení církví a náboženských společností je dáno čl. 16 Listiny. Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 4/2003 Sb., zákona č. 562/2004 Sb. a zákona č. 495/2005 Sb., je základní zákonnou normou vymezující postavení církví a náboženských společností. Prostřednictvím úpravy tzv. zvláštních práv zasahuje i do oblasti financování církví a náboženských společností. Vyhláška č. 232/2002 Sb., kterou se provádí zákon č. 3/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů, je normou, na jejímž základě je církvím a náboženským společnostem, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, poskytováno financování z prostředků státního rozpočtu. Zákon byl přijat v souvislosti s úsilím komunistického režimu o zasahování do vnitřního života církví a náboženských společností; byl také vnímán jako určitá kompenzace za uchvácení hospodářského majetku církví. Zákon je proveden nařízením č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností. Zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Zákonem byly nemovitosti, jejichž výčet obsahují přílohy zákona, prohlášeny za majetek jednotlivých řeholních řádů a kongregací a, v několika málo případech, Arcibiskupství olomouckého. Nejedná se o obecný restituční předpis. Účelem zákona bylo umožnit řeholním řádům a kongregacím obnovení jejich činnosti ještě před přijetím obecného restitučního zákona o restituci církevního majetku. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Součástí předpisu je tzv. blokační paragraf (§ 29), který je příslibem zákonodárce provést cestou zákona nápravu majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem. Ustanovení § 29 znemožňuje
1/22
převody vlastnictví majetku, jehož původním vlastníkem byly církve a náboženské společnosti, řeholní řády a kongregace. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. I tento předpis obsahuje blokační ustanovení vztahující se na majetek, který přešel na stát po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů, kongregací a náboženských společností, a to v ustanovení § 3 odst. 1. Zákon č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem, ve znění pozdějších předpisů, upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 utrpěly židovské obce, nadace a spolky. Zákon je proveden nařízeními vlády č. 335/2001 Sb., č. 152/2002 Sb., č. 184/2003 Sb., 123/2004 Sb.
B.
Zhodnocení stávající právní úpravy
Stávající právní úprava postavení církví a náboženských společností je v prvé řadě vymezena článkem 16 Listiny základních práv a svobod a opírá se rovněž o čl. 2 odst. 1 Listiny. V těchto ustanoveních Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda náboženského vyznání a autonomie církví a náboženských společností ve věcech jejich vnitřní samosprávy a zároveň ideologická a náboženská neutralita státu. V zákonné rovině upravuje postavení církví a náboženských společností zejména zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 3/2002 Sb., upravuje podmínky registrace a působení církví a náboženských společností a zřizování jejich jednotlivých subjektů (evidenci právnických osob). Zákon je za dobu jeho platnosti a účinnosti opakovaně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu a některá jeho původní ustanovení byla nálezem Ústavního soudu č. 4/2003 Sb. zrušena. Citovaný zákon je také předmětem výhrad a kritiky ze strany jednotlivých církví a náboženských společností, a to zejména v otázce evidence právnických osob. Předmětem kritiky je také platná právní úprava podmínek působení církví a náboženských společností v oblasti školství, zdravotnictví a sociálních služeb. Financování jednotlivých církví a náboženských společností je v současné době nadále upravováno zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon je reliktem doby svého vzniku (komunistické éry) a byl přijat v rámci perzekuce páchané na území tehdejšího Československa (po 25. 2. 1948) ze strany totalitního státu vůči věřícím a jejich církvím a náboženským společnostem. Zdaleka nikoliv jediným projevem této perzekuce po 25. 2. 1948 bylo odejmutí většiny majetku církvím a náboženským společnostem a jejich jednotlivým právnickým osobám. Dělo se tak na základě aplikace původních právních norem z doby před rokem 1948 (např. zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy) anebo na základě nových zákonů či podzákonných předpisů (např. zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, zákon č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, zákon č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče). Majetek církví a náboženských společností byl v řadě případů odejmut také na základě opatření provedených mimo rámec tehdy platných právních předpisů nebo v přímém rozporu s nimi. Proti těmto mocenským zásahům do vlastnických práv církevních a náboženských subjektů neexistovala před 1. 1. 1990 účinná právní ochrana v soudním či správním řízení, neboť totalitní stát užíval právě soustavy těchto orgánů jako prostředků k represi a potlačování náboženské svobody.
2/22
Církve a náboženské společnosti byly zbaveny materiální a finanční základny jako předpokladu jejich institucionální svobody a v celém rozsahu byly na základě zákona č. 218/1949 Sb. (tj. pod záminkou jejich finančního zabezpečení státem) odkázány na příjmy ze státního rozpočtu. Zákon č. 218/1949 Sb. a na něj navazující právní předpisy trvale (až do roku 1990) umožňovaly vznik a prohloubení přímé ekonomické závislosti církví a náboženských společností na státu a výkon kontroly a represe. Po 17. listopadu 1989 byl zahájen proces obnovy náboženské svobody. Ve vztahu k církvím a náboženským společnostem došlo prvořadě ke zrušení trestních norem zaměřených proti věřícím občanům a duchovním. Následně došlo k přijetí zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, který v právním řádu obnovil předpoklady vnitřní autonomie církví a náboženských společností a jejich veřejného působení ve společnosti. Zákon byl později nahrazen zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Po roce 1990 plně obnovily činnost jednotlivé církevní subjekty, a to zejména řeholní řády a kongregace, jejichž působení bylo před rokem 1990 na území Československa zcela potlačeno a znemožněno. Církve a náboženské společnosti začaly v duchu svých věroučných hodnot (prostřednictvím svých subjektů) provozovat iniciativy v oblasti vzdělání, sociální a zdravotní péče, etiky, a významnou měrou tak v nejrůznějších oblastech přispěly k procesu obnovování humanity a občanské společnosti. V oblasti financování církví a náboženských společností však zůstal zachován původní model financování podle zákona č. 218/1949 Sb. Tento zákon byl novelizován za účelem odstranění represivních ustanovení, hlavní zásady financování však zůstaly zachovány. Od počátku devadesátých let obecně platí, že systémovým nástrojem řešení majetkových křivd z doby nesvobody je metoda obecných restitučních zákonů. Již od počátku obnovování soukromého vlastnictví a úsilí o nápravu některých křivd z doby před rokem 1990 byla zamýšlena vedle restitucí fyzických osob, politických stran a spolků také systémová náprava majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem. Tento záměr měl od počátku podporu napříč politickým spektrem a odrážel v sobě rovný přístup k různým subjektům, kterým byly majetkové křivdy způsobeny K zamýšlené systémové nápravě majetkových křivd spáchaných na církvích a náboženských společnostech však dosud nedošlo. Zcela samostatným (a mimo jakýkoliv širší rámec přijatým) byl zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. Tímto zákonem došlo k prohlášení vybraných nemovitostí za majetek jednotlivých řádů a kongregací a v několika málo případech i Arcibiskupství olomouckého. Jednalo se však o zákon výčtový, jehož cílem bylo navrátit pouze některé budovy (původní řeholní domy) s nezbytnými pozemky pro jejich užívání některým řádům a kongregacím, aby mohly obnovit svoje působení jako řeholní komunity. Spolu s těmito budovami však ani v těchto konkrétních případech nebyly navráceny ty nemovitosti (především pozemky), které původně tvořily s navrácenými řeholními domy ekonomické a funkční celky. Vlastní výčtová koncepce tohoto zákona rovněž způsobila při přípravě a aplikaci problémy. Uvedený zákon sice zmírnil některé křivdy z doby nesvobody, ale učinil tak nekoncepčně, neúplně a právně problematickou formou. Nejednalo se o obecný restituční zákon; smyslem předpisu bylo umožnit řeholním řádům a kongregacím obnovení jejich činnosti ještě před přijetím takového zákona. Šlo o subjekty, které k obnovení své plnohodnotné existence potřebovaly nezbytně vrátit nejnutnější prostory, ve kterých by mohly začít rozvíjet svoji činnost. Citovaný zákon z počátku devadesátých let tak lze chápat pouze jako částečné a omezené řešení naléhavé potřeby, která souvisela s obnovením činnosti 3/22
řeholních řádů a kongregací. Zákonodárce evidentně neměl v úmyslu touto dílčí úpravou řešit restituci majetku církví a náboženských společností komplexně. Dne 24. 6. 1991 nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), jehož součástí je trvale ust. § 29, které stanovuje, že „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“ (tzv. blokační paragraf). Obdobné blokační ustanovení obsahuje i zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991. Podle jeho ust. § 3 odst. 1 „předmětem tohoto zákona rovněž není majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností.“ Je tedy zřejmé, že po roce 1990 se předpokládalo systematické provedení nápravy majetkových křivd ohledně původního majetku církví a náboženských společností, ačkoliv vyřešení tohoto záměru bylo prozatímně odloženo. Zákonodárce navíc v ustanovení § 29 zákona o půdě přislíbil, že toto systematické provedení náhrady bude učiněno formou zákona. V návaznosti na tato zákonná ustanovení byly zvláště v 90. letech činěny pokusy o přijetí předpokládané právní úpravy ohledně tohoto blokovaného původního majetku církví a náboženských společností a jejich jednotlivých právnických osob. (Např. projednávání poslaneckého návrhu zákona o majetkové restituci a rehabilitaci církví a náboženských společností ve Federálním shromáždění České a Slovenské Federativní republiky). Příslušná legislativní úprava však dosud navzdory těmto iniciativám nebyla přijata. Z hlediska právní jistoty a praktických důvodů, však nelze nadále akceptovat to, že tento prozatímní stav ohledně původního majetku církví a náboženských společností trvá již více než 16 let. Rovněž nelze přehlédnout ani skutečnost, že tzv. blokační zákonná ustanovení založila v českém právním řádu tzv. legitimní očekávání dotčených církví a náboženských společností (a jejich jednotlivých právnických osob), čemuž nasvědčuje rozhodovací činnost Ústavního soudu (např. stanovisko Pl. ÚS č. 13/2006 Sb., nález sp.zn. II. ÚS 582/02 Sb. n. a us. ÚS) a Nejvyššího soudu a dalších obecných soudů. (K tomu obdobně i nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 167/05 Sb. n. a us. ÚS a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04 Sb. n. a us. ÚS). Na základě shora uvedeného lze říci, že finanční a materiální rámec vnitřní samosprávy církví a náboženských společností se dosud nepodařilo obnovit, neboť přestože církve a náboženské společnosti (a jejich jednotlivé subjekty) mohou jako ostatní právnické osoby nabývat majetek a vykonávat jeho správu a další majetkové dispozice, je jejich vlastní činnost financována především ze státního rozpočtu, a to stále ve smyslu zákona č. 218/1949 Sb. Největší část prostředků čerpaných církvemi a náboženskými společnostmi ze státního rozpočtu je určena výhradně na krytí platů duchovních jednotlivých církví a náboženských společností. V této souvislosti je zapotřebí upozornit na skutečnost, že z důvodu ústavních záruk v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze připustit, aby stát při zajišťování platů duchovních podle zákona č. 218/1949 Sb., byť jen nepřímo zasahoval do počtů ustavovaných duchovních a jejich souvztažnosti např. k počtům věřících dané církve nebo náboženské společnosti. Platná právní úprava ke vzniku finanční soběstačnosti státem financovaných církví a náboženských společností nepřispívá, lze říci, že jí dokonce brání. Zákon č. 218/1949 Sb. v podstatě neumožňuje, aby jednotlivé církve a náboženské společnosti získaly finanční nezávislost a aby postupně obnovovaly svoje samofinancování, a ani k tomu nestimuluje.
4/22
Systém podle zákona č. 218/1949 Sb. z hlediska státního rozpočtu stále přetrvává, a to na neurčito, a každoročně klade požadavky na státní rozpočet (kapitolu Ministerstva kultury). Nelze přitom přehlédnout, že součástí zákona č. 218/1949 Sb. je stále (před téměř 60 lety) státem proklamovaná povinnost hradit registrovaným církvím a náboženským společnostem, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, řádné věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb a jiných náboženských úkonů i církevní administrativy (ust. § 8) a sociální dávky podle obdoby platných pro státní zaměstnance (ust. § 6). Stále je výslovně upraven (proklamovaný) nárok duchovních na osobní požitky a na náhradu cestovních, stěhovacích a jiných výloh podle obecných předpisů. Podle dosud platného ust. § 11 odst. 1 zákona č. 218/1949 Sb. veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími a jinými církevními ústavy přešel na stát. Církve a náboženské společnosti, které byly v období po 25.2.1948 perzekuovány a zbaveny většiny svého majetku, v současné době vlastní pouze to, co jim nebylo po 25.2.1948 odejmuto, co jim bylo po roce 1990 v individuálních případech navráceno a co v mezidobí po roce 1990 nově nabyly z různých právních důvodů od třetích osob, přičemž prostředky poskytované státem registrovaným církvím a náboženským společnostem jsou striktně účelově vázány (především na platy duchovních). Takto vymezené složení majetkového portfolia církví a náboženských společností a striktní účelová vázanost jejich hlavních příjmů (podle zákona č. 218/1949 Sb.) dosud neumožnily, aby církve a náboženské společnosti obnovily svoji aktivní majetkovou základnu pro vlastní financování tak, jak tomu u nich převážně bylo před rokem 1948. Financování registrovaných církví a náboženských společností, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv bylo možné dosud vnímat jako jisté ospravedlnění toho, že stát dosud nepřikročil k nápravě majetkových křivd z doby po 25.2.1948, tento stav však nelze nadále prodlužovat, neboť pro stát představuje nekoncepční, časově neohraničenou a průběžně narůstající zátěž státního rozpočtu. Pro řadu církví a náboženských společností představuje tento „zakonzervovaný“ stav projev nedostatečného respektu k jejich legitimnímu očekávání a nadměrné ingerence státu do jejich vnitřních záležitostí. Pro státem financované církve a náboženské společnosti tento stav oddaluje možnost, aby si vytvořily aktivní majetkovou základnu a prohlubuje jejich závislost na financování státem. Další odkládání systémové nápravy majetkových křivd spáchaných na církvích a náboženských společnostech představuje v neposlední řadě také újmu pro obce a další dotčené subjekty. Původní nemovitý majetek církví a náboženských společností je stále blokován tzv. blokačními paragrafy (především ust. § 29 zákona o půdě). Tato blokace v celé řadě případů zabraňuje tomu, aby se územní samosprávné celky nadále rozvíjely v souladu s jejich územně plánovací dokumentací pro individuální bytovou nebo podnikatelskou výstavbu. Dosud nevyjasněné právní vztahy ohledně tohoto blokovaného majetku rovněž brání možnosti čerpání prostředků fondů Evropské unie. Pro úplnost je zapotřebí zmínit, že ačkoliv Ústavní soud ust. § 29 zákona o půdě opakovaně vyložil, aniž přistoupil k jeho zrušení, je v současné době (na základě podnětu územních samosprávných celků) vedeno u Ústavního soudu řízení o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu ČR na zrušení tohoto blokačního paragrafu. Blokace tohoto původního církevního majetku neumožňuje nakládání s těmito nemovitostmi a jejich současní knihovní vlastníci (podle stavu zápisu v evidenci katastru nemovitostí přetrvávajícího z období před rokem 1990) nejsou motivováni, aby vynakládali prostředky na údržbu a odpovídající péči. Tento stav rovněž prohlubuje zchátralost a celkovou tzv. vnitřní zadluženost tohoto majetku a obecně představuje újmu národnímu hospodářství. (Případné individuální snahy o obcházení blokace tohoto majetku rovněž 5/22
představují ohrožení nejenom právní jistoty účastníků konkrétních právních vztahů, nýbrž především oslabují právní vědomí a právní kulturu). Závěrem lze shrnout: příslib zákonodárce přijmout zákony o majetku církví a náboženských společností vyjádřený tzv. blokačními paragrafy nebyl prozatím naplněn. Neřešení situace je nadále neúnosné jak z hlediska hospodářsko – ekonomického (mnohaletá blokace některých pozemků často znemožňuje rozvoj malých obcí, přímé financování církví a náboženských společností státem prohlubuje hospodářskou závislost církví a náboženských společností na státu), tak z hlediska právního (existence legitimního očekávání církví a náboženských společností, příslib zákonodárce). Tento stav není možné vyřešit jinak než formou zákona.
C. C.1.
Návrh věcného řešení Obecně k navrhovanému řešení
Řešení otázky majetkového narovnání je jedním z úkolů vyjádřených v programovém prohlášení vlády slovy: „Vláda podpoří církve a náboženské společnosti při plnění jejich nezastupitelné úlohy v posilování morálních a duchovních hodnot v životě české společnosti. Vláda bude usilovat o dořešení vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi.“ Vzhledem k tomu, že náprava některých majetkových křivd a narovnání vztahů mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi si vyžádá změnu dosavadní zákonné právní úpravy a zároveň bude představovat základ pro změnu v dosavadních vlastnických a dalších majetkových právech, je nezbytné, aby tato matérie byla upravena přímo zákonem (ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z výše uvedeného zhodnocení stávající právní úpravy vyplývá, že je nezbytné přistoupit k následujícím krokům upraveným zákonem: 1) Právně uvolnit původní majetek církví a náboženských společností, s nímž zakazuje dispozice kogentní ust. § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů, a ust. § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, a to zrušením citovaných ustanovení. Zrušení těchto tzv. blokačních paragrafů, především ust. § 29 zákona o půdě, umožní s tímto nemovitým majetkem do budoucna volně právně nakládat. Vzhledem k tomu, že tato ustanovení v mezidobí založila tzv. legitimní očekávání církevních subjektů, nelze k jejich derogaci přikročit bez toho, aniž by původní vlastníci (církevní subjekty) nebyli nějakou formou odškodněni (a to např. formou částečné naturální restituce a částečné finanční náhrady). Z průběžných jednání mezi představiteli státu a zainteresovaných církví na různých úrovních předběžně vyplývá konsenzus v tom, že přetrvávající stav je možné řešit zčásti vydáním dosud blokovaného původního církevního majetku (tzv. naturální restitucí) a zčásti formou finančního odškodnění, to vše za předpokladu, že zúčastněné církve a náboženské společnosti se platně a výslovně vůči státu vzdají jakýchkoliv dalších nároků na původní majetek, který naturálně vydán nebude. Naturální restituce hospodářského i nehospodářského majetku je umožněna řeholním řádům a kongregacím a jiným kněžským a řeholním společenstvím Církve římskokatolické. Ostatním částem Církve římskokatolické a dalším dotčeným církvím a náboženským společnostem je umožněna naturální restituce pouze
6/22
v případě majetku kultovního a jiného nehospodářského majetku. Tento diferencovaný přístup vyjadřuje jak konsensus adresátů normy, tak konsensus na straně politické reprezentace. Částka, která by měla být vyplacena státem jako finanční náhrada za nevydaný původní církevní majetek byla stanovena konsensem mezi státem na straně jedné a poškozenými církvemi a náboženskými společnostmi na straně druhé, a to na základě kvalifikovaného odhadu hodnoty nevydaného majetku. Konkrétní podíly (míra čerpání) připadající jednotlivým církvím a náboženským společnostem z této finanční náhrady jsou stanoveny přímo v zákoně, a to rovněž na základě konsensu dotčených církví a náboženských společností deklarovaného vůči státu. Na základě a v mezích tohoto zákona budou uzavírány jednotlivé dohody mezi státem (na straně jedné) a církvemi a náboženskými společnostmi (na straně druhé), které budou účastny nápravy některých majetkových křivd (ve formě z části naturální restituce a z části vyplacení finanční náhrady). V těchto dohodách budou z důvodu právní jistoty obou stran ujednány především výsledné částky odškodnění připadající jednotlivé církvi nebo náboženské společnosti. Dále bude obsahem každé dohody ujednání v tom smyslu, že veškeré majetkové nároky dané církve nebo náboženské společnosti jsou tím vypořádány (narovnány). Navržená forma dohod mezi státem (na straně jedné) a církvemi a náboženskými společnostmi (na straně druhé) se jeví nejvhodnější zejména z důvodu vyjádření vztahu obou subjektů. Důležitý je zde také prvek „dobrovolnosti“ přístupu k narovnání a rovnosti subjektů v rámci tohoto narovnání. Návrh obsahuje prvek přechodného období, které umožní církvím a náboženským společnostem přizpůsobit se novým podmínkám. V souvislosti s přechodným financováním církví a náboženských společností jsou, s ohledem na právní jistotu státu i církví a náboženských společností, řešeny eventuality, pokud by následně nedošlo k uzavření některé dohody o narovnání, ať již z důvodu odmítnutí některé církve nebo náboženské společnosti nebo z důvodů na straně státu. Částečné vydání majetku dotčeným církvím a náboženským společnostem jako původním vlastníkům a vyplacení peněžité náhrady umožní poškozeným církvím a náboženským společnostem (jejich právnickým osobám) obnovit majetkovou základnu a následně obnovit samofinancování, tak jak tomu bylo převážně před rokem 1948. Shora vymezené kroky lze společně označit jako nápravu některých majetkových křivd („narovnání“ v užším smyslu slova). K tomu je však zapotřebí uvést, že není politická vůle pro to, aby obce a kraje byly výslovně uvedeny jako povinné osoby, přestože také disponují původním majetkem církví a náboženských společností. 2) V postupné návaznosti na shora rámcově vymezenou nápravu některých majetkových křivd bude možné opouštět dosavadní model financování církví a náboženských společností podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších předpisů, a to jako model v současnosti nevyhovující a přetrvávající z doby před rokem 1990. Hlavním účelem nahrazení dosavadního modelu financování podle zákona č. 218/1949 Sb. bude dosažení stavu, kdy stát přestane po uplynutí přechodného období dosud financovaným církvím a náboženským společnostem poskytovat takovou finanční podporu, jak je tomu dosud. Z důvodu, že státem dosud financované církve a náboženské společností jsou převážně odkázány na tento zdroj financování, bude nutné, aby k docílení tohoto stavu došlo po nezbytné přechodné době. Dosavadní nepřímá podpora církví a náboženských společností spočívající ve financování škol, zdravotních a sociálních služeb, pomoci při správě historických
7/22
a kulturních památek a v daňových úlevách zůstane zachována, neboť systémově nesouvisí s financováním podle zákona č. 218/1949 Sb. V tomto směru jde o zachování podpory, která nespočívá v právní povaze adresáta, ale je založena na věcném hledisku toho, co stát financuje nebo na co přispívá. Školy, zdravotnická a sociální zařízení, historické a kulturní památky jsou tak například financovány z důvodu jejich celospolečenského přínosu a zájmu státu (společnosti) na jejich zachování a nikoliv z důvodu, že jsou vlastněny určitým subjektem. Účelem tohoto zákona je majetkoprávní narovnání z let 1948 - 1990 (tj. částečné vydání původního majetku a z části poskytnutí finanční náhrady); toto majetkoprávní narovnání však samo o sobě nemá vliv na podporu poskytovanou státem těm organizacím, které slouží veřejnosti (jako např. provozováním škol, zdravotnických a sociálních zařízení, správou a údržbou historických a kulturních památek atd.). Mezi tyto organizace trvale patří církve a náboženské společnosti, které jsou nezbytným předpokladem fungování občanské společnosti. Kroky vymezené pod tímto bodem lze označit jako narovnání vztahu státu a církví a náboženských společností („narovnání“ v širším slova smyslu). 3) Oblasti vymezené v bodech 1), 2) budou upraveny v jednom zákoně. V přechodných ustanoveních zákona bude vymezeno poskytování státní podpory církvím a náboženským společnostem (namísto zákona č. 218/1949 Sb.) po přechodné období. Pokud některá církev nebo náboženská společnost neuzavře dohodu o finanční náhradě za nevydaný majetek (viz část C.5. tohoto věcného záměru), bude ji umožněno, aby nadále byly financovány osobní požitky duchovních. Toto financování se bude řídit obdobnými pravidly, jaká stanoví současná právní úprava obsažená v nařízení vlády č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností. Přijetí zákona umožňuje zrušit především ust. § 29 zákona o půdě a zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností.
C.2.
Účel a působnost zákona
Zákon o nápravě některých majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody a o narovnání vztahu mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon“) upravuje nápravu některých majetkových křivd, které byly spáchány na církvích a náboženských společnostech komunistickým režimem za dobu jeho vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989. Tento zákon upravuje nároky církví a náboženských společností a jimi zřízených právnických osob, které byly v rozhodném období poškozeny a dnes jsou státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi financovanými podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností [podle § 6 a § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) ve znění pozdějších předpisů]. Účelem zákona je narovnat majetkové vztahy církví a náboženských společností vůči státu, a to ve smyslu preambule Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. a preambule zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, a v souladu s legitimními nároky podle § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, zmírnit majetkové křivdy, které 8/22
komunistický režim na území České republiky působil církvím a náboženským společnostem v letech 1948 – 1989. Účelem tohoto zákona dále je umožnit takto poškozeným církvím a náboženským společnostem obnovení jejich hospodářské majetkové základny, a to v zájmu rozvoje jejich působení jako nezbytného předpokladu fungování občanské společnosti (nález Ústavního soudu č. 4/2003 Sb.). Účelem tohoto zákona je vydání části původního majetku církví a náboženských společností a poskytnutí finanční náhrady za nevydaný majetek, který církve a náboženské společnosti pozbyly v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícím Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
C.3.
Společná ustanovení
Rozhodné období Rozhodným obdobím, kdy docházelo k majetkovým křivdám ve smyslu tohoto zákona (tj. k odejmutí původního majetku církví nebo náboženských společností), je období od 25.2.1948 do 1.1.1990. Původní majetek církví a náboženských společností Původní majetek církví a náboženských společností jsou nemovité a movité věci a další majetkové hodnoty včetně eventuálních spoluvlastnických podílů a jejich součástí a příslušenství, které byly v rozhodném období ve vlastnictví církví nebo náboženských společností, ve vlastnictví právnických osob zřízených nebo založených církvemi nebo náboženskými společnostmi a ve vlastnictví dalších právnických osob založených za účelem podpory činnosti církví nebo náboženských společností. Majetková křivda Majetkovou křivdou se pro účely tohoto zákona rozumí odejmutí majetku nebo znemožnění výkonu či uplatnění vlastnického práva v rozhodném období, a to na základě právních úkonů, rozhodnutí, opatření nebo nečinnosti orgánů veřejné moci, jestliže se tak stalo v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektujícími práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech nebo bez právního důvodu. Znemožnění výkonu, ochrany nebo uplatnění vlastnického práva je dáno také v případě, kdy oprávněná osoba, nebo její právní předchůdce před rozhodným obdobím podali návrh na zahájení řízení či vedli řízení, kterým se ochrany, výkonu či uplatnění vlastnického práva domáhali, a takovéto řízení nebylo v rozhodném období zákonným způsobem ukončeno. Částečná naturální restituce Částečnou naturální restitucí se rozumí nárok oprávněných osob domáhat se vůči povinným osobám vydání původního majetku církví a náboženských společností podle tohoto zákona. Povinná osoba Povinnou osobou je osoba, která má povinnost původní církevní majetek vydat oprávněné osobě, bez ohledu na to, kdy povinná osoba tento původní církevní majetek nabyla 9/22
(převzala). Finanční náhrada za nevydaný majetek Finanční náhradou se rozumí peněžitá náhrada podle části C. 5. tohoto věcného záměru za původní majetek církví a náboženských společností, který nespadá do částečné naturální restituce dle části C.4. tohoto věcného záměru.
C.4. Náprava některých majetkových křivd formou obnovení vlastnického práva C.4.1. Obnovení vlastnického práva k některým nemovitým a movitým věcem ve vztahu k řádům, kongregacím a jiným kněžským a řeholním společenstvím Církve římskokatolické C.4.1.1
Oprávněné osoby
Oprávněnými osobami jsou řády a kongregace a jiná kněžská a řeholní společenství Církve římskokatolické, a to rovněž jako právní nástupci původních právnických osob, a Náboženská matice (též jako právní nástupce sloučených náboženských fondů českého a moravskoslezského), které pozbyly majetek v rozhodném období.
C.4.1.2
Povinné osoby
Povinnými osobami jsou: stát (organizační složky státu), státní fondy, Pozemkový fond České republiky a další státní organizace zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu nebo zvláštním právním předpisem, státní podniky a právnické osoby příslušné hospodařit s majetkem státu nebo příslušné vykonávat správu k majetku státu.
C.4.1.3
Vydání nemovitých věcí a movitých věcí
1) Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti a movité věci (původní majetek církví a náboženských společností), které oprávněná osoba pozbyla v důsledku: a) odnětí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, b) odnětí podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a o organizaci státní ústavní léčebné péče, zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, zákona č. 95/1948 Sb., o základní úpravě jednotného školství (školský zákon), zákona č. 125/1948 Sb., o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a o začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku, a zákona č. 124/1948 Sb., o znárodnění některých hostinských a výčepnických podniků a ubytovacích zařízení, c) neoprávněného nakládání a majetkových převodů učiněných Náboženskou maticí, jestliže nakládala s majetkem, který nevlastnila (např. vyhláška č. 351/1950 Ú.l., o převzetí některých majetkových podstat náboženským fondem), d) dražebního řízení provedeného zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu, e) darovací smlouvy v tísni, f) kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, g) odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni,
10/22
h) vyvlastnění za náhradu, pokud věc existuje a neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna, ch) vyvlastnění bez vyplacení náhrady, i) znárodnění vykonané v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady, j) znemožnění práva věc vlastnit, pokud kladné rozhodnutí alespoň o základu tohoto nároku přijal příslušný československý státní orgán a právo věc vlastnit nebylo po 25.2.1948 uspokojeno, k) politické persekuce jako důsledek příslušnosti k náboženské skupině či vrstvě nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, l) převzetí nebo ponechání věci bez právního důvodu. 2) Věc nelze vydat v případě, že a) pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn stavbou zkolaudovanou podle zvláštních právních předpisů; část pozemku lze vydat, jestliže stavba nebrání využití této části pozemku, b) nemovitost přešla na stát v důsledku zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, a ke dni účinnosti tohoto zákona tvoří území vojenského újezdu, c) se jedná o církevní matriky, které podle § 27 zákona č. 268/1949 Sb., o matrikách, přešly do majetku státu. 3) Pokud věc, která se vydává podle tohoto zákona, Česká republika nezbytně potřebuje k plnění svých funkcí vyplývajících z právních předpisů a k plnění těchto funkcí nelze využít věci jiné, je oprávněná osoba jako vlastník povinna umožnit povinné osobě užívání této věci maximálně po dobu 10 let, a to za tržní nájemné. 4) Vydání movitých věcí podle tohoto zákona nebrání, jestliže povinná osoba movitou věc neeviduje jako samostatnou věc, nebo jako majetek podle zákona o účetnictví, nýbrž ve zvláštních evidencích jako archiválie, muzejní sbírky, galerijní sbírky a knižní fondy.
C.4.2. Obnovení vlastnického práva k vymezenému okruhu majetku C.4.2.1
Oprávněné osoby
Oprávněnými osobami jsou státem registrované církve a náboženské společnosti a jimi zřízené nebo založené právnické osoby, a to rovněž jako právní nástupci původních právnických osob.
C.4.2.2
Povinné osoby
Povinnými osobami jsou: stát (organizační složky státu), státní fondy, Pozemkový fond České republiky a další státní organizace zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu nebo zvláštním právním předpisem, státní podniky a právnické osoby příslušné hospodařit s majetkem státu nebo příslušné vykonávat správu k majetku státu.
11/22
C.4.2.3
Vydání nemovitých věcí
Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti (původní majetek církví a náboženských společností), které oprávněná osoba pozbyla v důsledku skutečností uvedených sub C.4.1.3. odst. 1, jedná-li se o: a) majetek funkčně související se současným majetkem oprávněných osob (včetně majetku vydaného podle zákona č. 298/1990 Sb., úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého ve znění zákona č. 338/1991 Sb.) jako budovy, zastavěné pozemky a ostatní pozemky (včetně zahrad a orné půdy); b) budovy a pozemky, jestliže kdykoliv v rozhodném období byly ve vlastnictví oprávněných osob a tento majetek sloužil k zajišťování podpory jejich činnosti, a to k duchovním účelům, k duchovní správě, jako obydlí duchovních, k pastoračním účelům, k sociální činnosti, k charitativní činnosti, k výchovné činnosti, k vzdělávací činnosti nebo k administrativě.
C.4.3. Společně k obnovení vlastnického práva C.4.3.1 Způsob uplatnění nároku na vydání nemovitých věcí s výjimkou pozemků, které tvoří zemědělský půdní fond a lesní půdní fond nebo do něj náležejí (nemovitostí uvedených v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě) 1) Oprávněná osoba vyzve povinnou osobu k vydání nemovité věci do 12 měsíců od účinnosti tohoto zákona, jinak její právo zanikne. Ve výzvě k vydání nemovité věci označí oprávněná osoba nemovitou věc a uvede právní důvod nároku na vydání podle tohoto zákona. K označení nemovité věci ve výzvě postačí, pokud oprávněná osoba označí nemovitou věc podle stavu v době, kdy nemovitá věc byla oprávněné osobě odejmuta. Oprávněná osoba připojí k písemné výzvě výpis z pozemkové knihy nebo jiný doklad, osvědčující právní důvod odnětí; byl-li původním vlastníkem právní předchůdce oprávněné osoby, připojí oprávněná osoba rovněž listinu prokazující její právní nástupnictví. Podanou výzvu lze doplňovat o další důvody, skutečnosti a listiny. 2) Povinná osoba a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona. 3) Povinná osoba je povinna vydat nemovitou věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 měsíců od doručení písemné výzvy. 4) Oprávněná osoba nabývá na základě dohody o vydání věci vlastnictví k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zápisem vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí České republiky podle zvláštního zákona. 5) Pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může uplatnit své nároky na vydání nemovitých věcí u soudu, který svým rozhodnutím nahradí prohlášení vůle povinné osoby.
C.4.3.2 K vydání pozemků, které tvoří zemědělský půdní fond a lesní půdní fond nebo do něj náležejí (nemovitostí uvedených v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě) 1) Oprávněná osoba vyzve povinnou osobu k vydání pozemků uvedených v § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě do 12 měsíců od účinnosti tohoto zákona, jinak její právo zanikne. Ve výzvě k vydání pozemků označí oprávněná osoba pozemek a uvede právní důvod nároku 12/22
na vydání podle tohoto zákona. K označení pozemku ve výzvě postačí, pokud oprávněná osoba označí pozemek podle stavu v době, kdy byl pozemek oprávněné osobě odejmut. Oprávněná osoba připojí k písemné výzvě výpis z pozemkové knihy nebo jiný doklad, osvědčující právní důvod odnětí; byl-li původním vlastníkem právní předchůdce oprávněné osoby, připojí oprávněná osoba rovněž listinu prokazující její právní nástupnictví. Podanou výzvu lze doplňovat o další důvody, skutečnosti a listiny. Povinná osoba je povinna bez zbytečného odkladu písemně oznámit uplatnění nároku příslušnému pozemkovému úřadu. 2) Povinná osoba uzavře nejpozději ve lhůtě 3 měsíců od doručení písemné výzvy s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci. Dohodu o vydání věci postoupí oprávněná osoba nebo povinná osoba pozemkovému úřadu ke schválení ve správním řízení. 3) Pokud k uzavření dohody o vydání věci v uvedené lhůtě 3 měsíců nedojde, popř. nedojde k jejímu schválení, rozhodne o vydání pozemků (o již uplatněném nároku) na návrh oprávněné osoby pozemkový úřad ve správním řízení. Účastníky řízení jsou oprávněná osoba a povinná osoba. 4) Je-li toho nezbytně třeba, může pozemkový úřad na vydávaném pozemku nebo k vydávanému pozemku zřídit nebo zrušit věcné břemeno nebo právo odpovídající věcnému břemeni, popř. uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých zájmů. 5) Pravomocné rozhodnutí o schválení dohody o vydání věci či rozhodnutí o vydání pozemku předloží pozemkový úřad katastrálnímu úřadu k záznamu vlastnického práva či jiných práv do katastru nemovitostí. 6) Pokud na základě pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu k vydání věci nedojde, projedná tutéž věc na návrh oprávněné osoby soud v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu (ust. § 244 a násl. o.s.ř.).
C.4.3.3
Způsob uplatnění nároku na vydání movitých věcí
1) Oprávněná osoba vyzve povinnou osobu k vydání movité věci do 12 měsíců od účinnosti tohoto zákona, jinak její právo zanikne. Ve výzvě k vydání movité věci označí oprávněná osoba movitou věc a uvede právní důvod nároku na vydání podle tohoto zákona. K označení movité věci ve výzvě postačí, pokud oprávněná osoba označí movitou věc podle stavu v době, kdy movitá věc byla oprávněné osobě odejmuta. Oprávněná osoba připojí k písemné výzvě listinu nebo uvede či označí jiné skutečnosti osvědčující její původní vlastnictví. Byl-li původním vlastníkem movité věci právní předchůdce oprávněné osoby, připojí oprávněná osoba rovněž listinu prokazující její právní nástupnictví. Podanou výzvu lze doplňovat o další důvody, skutečnosti a listiny. 2) Povinná osoba a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání movité věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona. 3) Povinná osoba je povinna vydat movitou věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 3 měsíců od doručení písemné výzvy. 4) Pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může uplatnit své nároky na vydání movitých věcí u soudu, který svým rozhodnutím nahradí prohlášení vůle povinné osoby.
C.4.3.4
Společně k uplatnění nároku na vydání nemovitých a movitých věcí
1) Lhůta k podání výzvy k vydání věci je zachována i tehdy, pokud oprávněná osoba podá písemnou výzvu k vydání věci organizační složce státu, státnímu podniku nebo jiné 13/22
státní organizaci, která s nemovitou nebo movitou věcí není příslušná hospodařit nebo vykonávat správu majetku státu. Tato organizační složka státu, státní podnik nebo jiná státní organizace bez zbytečného odkladu postoupí výzvu příslušné organizační složce státu, státnímu podniku nebo jiné státní organizaci, která je s věcí příslušná hospodařit nebo vykonávat správu tohoto majetku státu, a zároveň o tom písemně vyrozumí oprávněnou osobu. 2) Věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě. 3) Sjednala-li povinná osoba před tímto dnem smlouvu o dodávce stavebních prací, o rekonstrukci nebo o modernizaci vydávané věci, popřípadě jinou smlouvu týkající se této věci, uzavře se dohoda o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy. 4) Sjednala-li povinná osoba před tímto dnem smlouvu či dohodu o bezúplatném užívání věci či o úplatném užívání věci, avšak za nápadně nevýhodných podmínek, než byly podmínky v místě a čase obvyklé, včetně smlouvy o právu odpovídajícímu věcnému břemeni patřícímu určité osobě, může oprávněná osoba takovou smlouvu vypovědět ve lhůtě jednoho roku od vydání věci, a to v 6 měsíční výpovědní lhůtě, nebude-li mezi oprávněnou osobou a uživatelem písemně dohodnuto jinak. Práva odpovídající věcným břemenům spojená s vlastnictvím určité nemovitosti zůstávají vydáním věci nedotčena. 5) Povinná osoba je povinna s nemovitou a movitou věcí až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání. Takové právní úkony jsou neplatné. Povinná osoba nesmí movitou věc přemístit na jiné místo, než kde se nachází ke dni doručení výzvy, s výjimkou umístění ve svých prostorách, nebo u vhodného schovatele na základě písemné smlouvy. Právo na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí osobě oprávněné porušením těchto povinností, zůstává tímto zákonem nedotčeno. 6) Povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v části C.4. tohoto věcného záměru.
C.4.3.5
Společná ustanovení k vydání movitých a nemovitých věcí
1) Správní poplatky související s vydáním movitých a nemovitých věcí se nevyměřují. 2) Nezbytné náklady spojené s oceněním věcí, identifikací věcí, identifikací parcel, vyměřením pozemků a vypracováním geometrického plánu hradí stát prostřednictvím pozemkových úřadů. 3) Pokud vázlo na věci v době jejího vydání zástavní právo a věc se vydá, je povinná osoba povinna závazek vypořádat nebo jinak zajistit. 4) K dělení nebo scelení pozemku za účelem jeho vydání není třeba vydání územního rozhodnutí ani jiného opatření stavebního úřadu. 5) Při aplikaci tohoto zákona musí být šetřen účel tohoto zákona, kterým je náprava majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem a jejich právnickým osobám v rozhodném období. Orgány veřejné správy jsou povinny poskytnout oprávněným osobám podle tohoto zákona pomoc, zejména tím, že jim bez zbytečného odkladu poskytují výpisy a opisy z evidence, jakož i jiné podklady, které mohou přispět k objasnění jejich 14/22
nároků, včetně srovnávacího sestavení parcel dřívějších pozemkových evidencí s parcelami katastru nemovitostí, a to ve všech katastrálních územích. 6) Pozemkový fond do 30 dnů od účinnosti tohoto zákona uveřejní obvyklým způsobem seznam nemovitého majetku v jeho správě, na který se k 24. 6. 1991 vztahoval § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a který již není ve správě Pozemkového fondu. 7) Původní majetek církví a náboženských společností podle tohoto zákona nelze po dobu 18 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona převádět do vlastnictví jiných osob, ani zatěžovat právy třetích osob. Po uplynutí doby 18 měsíců podle tohoto ustanovení nelze převádět do vlastnictví jiných osob, ani zatěžovat právy třetích osob původní majetek církví a náboženských společností, ohledně něhož byla podána výzva k vydání věci, a to až do vydání věci, nebo do právní moci rozhodnutí soudu o nároku na vydání věci podle tohoto zákona. Takové právní úkony jsou neplatné. Tím není dotčeno právo oprávněných osob (nebo jejich právních nástupců) na vydání věci podle tohoto zákona.
C.5. Náprava některých majetkových křivd formou finanční náhrady za nevydávaný majetek 1) Za původní majetek církví a náboženských společností (jejich právnických osob), který pozbyly v rozhodném období, a který se nevydává podle části zákona vymezené bodem C.4. tohoto věcného záměru, stát umožní, aby každá dotčená církev a náboženská společnost obdržela od státu část z celkové paušální finanční náhrady v celkové výši 83 mld. Kč. Oprávněnou osobou k čerpání finanční náhrady je přímo dotčená státem registrovaná církev nebo náboženská společnost. Výše finanční náhrady byla určena po provedení kvalifikovaného odhadu současné hodnoty majetku, který církve a náboženské společnosti držely k 25. 2. 1948. Celková hodnota tohoto majetku byla stanovena na 134 mld. Kč, od této částky byla odečtena hodnota majetku, který bude moci být vydán podle tohoto zákona. Kvalifikovaný odhad vychází z dat dodaných Českým ústavem zeměměřickým a katastrálním, Výzkumným ústavem zemědělské ekonomiky a Ministerstvem zemědělství. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozsáhlý soubor majetku rozloženého po celém území ČR, nebylo reálné přistoupit k ocenění standardním postupem, tj. postupným oceňováním jednotlivých nemovitostí. Odhad hodnoty majetku je tedy provedeno na základě podkladů určujících skutečnou (tržní hodnotu) předmětného majetku, tj. cenu obvyklou v čase a místě. 2) Paušální finanční náhradu stát rozdělí mezi dotčené církve a náboženské společnosti, a to tak, že každé z níže uvedených církví a náboženských společností bude ročně vyplácet po dobu 60 let částku: 64.902.023 Kč
Apoštolská církev
14.000.000 Kč
Bratrská jednota baptistů
32.000.000Kč
Církev adventistů sedmého dne
46.759.508 Kč
Církev bratrská
189.563.661 Kč
Církev československá husitská
18.366.662 Kč
Církev řeckokatolická
15/22
3.550.000.000 Kč 139.261.022 Kč
Církev římskokatolická Českobratrská církev evangelická
7.281.114Kč
Evangelická církev augsburského vyznání v České republice
22.587.695Kč
Evangelická církev metodistická
16.715.806 Kč
Federace židovských obcí v České republice
36.969.290Kč
Jednota bratrská
6.993.690Kč
Luterská evangelická církev a.v. v České republice
2.211.855 Kč
Náboženská společnost českých unitářů
70.442.428 Kč
Pravoslavná církev v českých zemích
40.187.921Kč
Slezská církev evangelická augsburského vyznání
16.757.325 Kč
Starokatolická církev v České republice
3) Konkrétní výše peněžité náhrady (tj. absolutní číslo), kterou bude mít dotčená církev a náboženská společnost možnost čerpat podle odstavce 2), bude vyčíslena v písemné dohodě mezi státem a dotčenou církví a náboženskou společností. Náležitostí dohod bude na základě tohoto zákona ujednání o: - době splácení finanční náhrady a výši jednotlivých ročních splátek náležejících dotčené církvi nebo náboženské společnosti; doba splácení finanční náhrady činí 60 let, splácí se na principu anuitních splátek, - aplikaci úroku ve výši 4,85 % p.a., - o tom, že tato peněžitá náhrada nebude podléhat dani z příjmu, nebude rozhodným plněním daně z přidané hodnoty, a její vyplácení nebude předmětem žádné další přímé nebo nepřímé daňové povinnosti. Za stát uzavře dohodu s každou dotčenou církví a náboženskou společností předseda vlády; za dotčenou církev a náboženskou společnost uzavře dohodu orgán, který jedná jejím jménem s orgány veřejné správy a třetími osobami na území České republiky jako statutární orgán (ve smyslu ust. § 10 odst. 3 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, ve znění pozdějších předpisů) a jejich základního dokumentu (viz § 10 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech). V případě, že ze základního dokumentu církve nebo náboženské společnosti vyplývá omezení statutárního orgánu církve nebo náboženské společnosti k majetkovým dispozicím, je k podpisu této dohody zapotřebí předchozí zmocnění k tomu oprávněným orgánem církve nebo náboženské společnosti, které vyplývá z mezinárodních závazků a právních předpisů České republiky. Každá dohoda bude vyhlášena ve Sbírce zákonů. Dohody mezi státem a dotčenými církvemi a náboženskými společnostmi budou uzavřeny do 18 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona 4) Součástí dohody dle odstavce 2) bude výslovné ujednání o tom, že uzavřením dohody jsou veškeré nároky dotčené církve a náboženské společnosti za nevydaný majetek, který pozbyla v rozhodném období (s výjimkou majetku, který se vydává podle tohoto zákona), narovnány.
16/22
C.6. Přechodné financování dotčených církví a náboženských společností Po dobu 20 let od nabytí účinnosti této části zákona stát vyplácí církvím a náboženských společnostem, které uzavřely se státem dohodu o finanční náhradě za nevydávaný majetek, příspěvek na podporu jejich činnosti. V prvním roce bude výše příspěvku odpovídat výši financování dosud poskytovaného dané církvi nebo náboženské společnosti na základě zákona č. 218/1949 Sb., a to podle stavu ke dni 31. 12. 2007. Částka vyplácená na začátku roku se bude každoročně snižovat o částku odpovídající 5% částky vyplácené v prvním roce přechodného období.
C.7. Financování církví a náboženských společností v případě neuzavření dohody o čerpání finanční náhrady za nevydávaný majetek C.7.1. Neuzavření dohody ze strany státu 1) V případě, že s dotčenou církví nebo náboženskou společností uvedenou v části C.5. tohoto věcného záměru nebude uzavřena ve lhůtě 18 měsíců ode dne účinnosti zákona dohoda o čerpání finanční náhrady podle části C.5. tohoto věcného záměru z důvodů na straně státu, náleží dotčené církvi nebo náboženské společnosti příspěvek na podporu její činnosti podle části C.6. tohoto zákona. Nárok dané církve nebo náboženské společnosti na finanční náhradu podle části C.5. tohoto věcného záměru zůstává nedotčen. 2) Tato církev nebo náboženská společnost má podle tohoto zákona dále právo, aby jí stát poskytoval účelově vázanou a vyúčtování podléhající úhradu osobních požitků duchovních podle obdobných pravidel, jaká stanoví současná právní úprava obsažená v nařízení vlády č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností. Osobní požitky duchovních tvoří základní plat, hodnostní přídavek a odměna za vyšší výkon. 3) V případě, že následně dojde k uzavření dohody o čerpání finanční náhrady podle části C.5. tohoto věcného záměru mezi státem a danou církví nebo náboženskou společností, účinností této dohody zaniká financování dané církve nebo náboženské společnosti podle odstavce 2); právo dané církve nebo náboženské společnosti na čerpání celé finanční náhrady podle části C.5. příslušející dané církví nebo náboženské společnosti a právo dané církve nebo náboženské společnosti na dosud nevyčerpanou část příspěvku na podporu její činnosti podle části C.6. tohoto věcného záměru tím není dotčeno.
C.7.2. Neuzavření dohody ze strany církve nebo náboženské společností 1) V případě, že s dotčenou církví nebo náboženskou společností uvedenou v části C.5. tohoto věcného záměru nebude uzavřena ve lhůtě 18 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona dohoda o čerpání finanční náhrady podle části C.5. tohoto věcného záměru z důvodů odmítnutí na straně této církve nebo náboženské společnosti, náleží této církvi nebo náboženské společnosti od státu účelově vázaná a vyúčtování podléhající úhrada osobních požitků duchovních podle obdobných pravidel, jaká stanoví současná právní úprava obsažená v nařízení vlády č. 566/2006 Sb., o úhradě osobních požitků duchovních církví a náboženských společností. 2) V případě, že následně dojde k uzavření dohody o čerpání finanční náhrady podle části C.5. tohoto věcného záměru mezi státem a danou církví nebo náboženskou společností,
17/22
se kterou nebyla dohoda o čerpání finanční náhrady podle části C.5. tohoto věcného záměru uzavřena z důvodu odmítnutí na straně této církve nebo náboženské společnosti, je daná církev nebo náboženská společnost oprávněna čerpat pouze poměrnou část finanční náhrady podle části C.5. náležející dané církví nebo náboženské společnosti a pouze poměrnou část příspěvku na podporu její činnosti podle části C.6. tohoto zákona, a to ve zbývající výši ke dne účinnosti této dohody o čerpání finanční náhrady podle části C.5. Účinnosti této dohody o čerpání finanční náhrady podle části C.5. zaniká financování dané církve nebo náboženské společnosti podle odstavce 1).
C.8.
Závěrečná a zrušovací ustanovení
1) Uplynutím 12 měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona se zrušuje § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů a § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost povinných osob vydat oprávněným osobám movité a nemovité věci podle tohoto zákona není platností § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů a § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve znění pozdějších předpisů dotčeno. 2) V zákoně č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, se do § 2 odst. 1 přidává písm. g) podle něhož budou dohody dle části zákona obsažené v bodu C.5. tohoto věcného záměru vyhlášeny ve Sbírce zákonů. 3) V zákoně č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších přepisů, a v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, bude upraveno osvobození oprávněných osob podle tohoto zákona od správních a soudních poplatků. 4) V zákoně č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, bude v ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) stanoveno, že katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí poznámku na základě výzvy k vydání věci dle tohoto zákona. 5) Uplynutím 18 měsíců od účinnosti tohoto zákona se zrušuje zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. 6) Od účinnosti tohoto zákona nelze stav zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí podle zvláštních právních předpisů (zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) církví a náboženských společností (jejich subjektů) měnit, či vlastnické právo církví a náboženských společností (jejich subjektů) zpochybňovat, na základě aktů (rozhodnutí, opatření, atp.) vydaných orgány veřejné moci v rozhodném období (v době nesvobody). Tím není dotčeno právo oprávněných osob podle tohoto zákona k vydání nemovitostí, jestliže po 1.1.1990 došlo na základě aktů (rozhodnutí, opatření, atp.) vydaných orgány veřejné moci v rozhodném období (v době nesvobody) ke zrušení evidence jejich vlastnického práva. 7) Oprávněná osoba podle části C.4. tohoto věcného záměru může ve lhůtě 12 měsíců od účinnosti zákona uplatnit u soudu, že věc z původního majetku církví a náboženských společností (podle části C.4. tohoto věcného záměru) před účinností tohoto zákona byla neplatně převedena nebo neplatně přešla z povinné osoby na jiného; podání žaloby vůči těmto osobám má účinky výzvy k vydání věci povinné osobě podle části C.4. tohoto zákona. 18/22
8) Stát zachová částečnou podporu církví a náboženských společností, a to i po skončení přechodného období podle tohoto zákona, jako vyjádření podpory obecně prospěšnému segmentu jejich činnosti, jako vyjádření podpory církvím a náboženským společnostem, které jsou nezbytným předpokladem fungování občanské společnosti (nález Ústavního soudu č. 4/2003 Sb.) a v zájmu zachování a rozvíjení zděděného kulturního a duchovního bohatství (Preambule Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb.).
C.9.
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. 1. 2009. Části zákona vymezené body C.6. a C.7. tohoto věcného záměru nabudou účinnosti po uplynutí 18 měsíců ode dne účinnosti zákona.
D. Soulad navrhovaného věcného řešení s právním řádem D.1.
Promítnutí navrhovaného věcného řešení do právního řádu
Navrhované řešení vychází z předpokladu zákonodárce vyřešit otázku církevního majetku formou přijetí „zákonů o tomto majetku“ (§ 29 zákona č. 229/1991 Sb.). Přijetím tohoto zákona tedy bude naplněn záměr zákonodárce vyjádřený tzv. blokačními paragrafy (viz výklad v části B). Přijetím nového zákona dojde ke zrušení: –
§ 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby – uplynutím 12 měsíců ode dne účinnosti zákona,
–
§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku – uplynutím 12 měsíců ode dne účinnosti zákona,
–
zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů – uplynutím 18 měsíců ode dne účinnosti zákona,
–
a § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – uplynutím 18 měsíců ode dne účinnosti zákona,
Přijetím nového zákona dojde ke změně: –
zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodní smluv, ve znění pozdějších předpisů – dnem účinnosti zákona,
–
zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších přepisů – dnem účinnosti zákona,
–
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů – dnem účinnosti zákona,
–
zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů – dnem účinnosti zákona.
19/22
D.2.
Soulad s ústavním pořádkem České republiky
Předkládaný návrh věcného záměru zákona je v souladu s Ústavou české republiky a s ústavním pořádkem. Je promítnutím zásad vyjádřených v čl. 16 a v čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
D.3.
Soulad s právem Evropských společenství
Z hlediska souladu právního řádu České republiky s právem Evropského společenství se konstatuje, že legislativní úprava této oblasti nespadá do pravomoci Evropských společenství, nýbrž do pravomoci členských států. Podle čl. 295 (býv. čl. 222) SES se smlouva nijak nedotýká úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech.
Soulad s D.4. republika vázána
mezinárodními
smlouvami,
jimiž
je
Česká
Navrhovaná právní úprava respektuje mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Jedná se zejména o Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (č. 120/1976 Sb.), Deklaraci o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství a víře (rezoluce OSN č. 36/55 z 25.11.1981), a především o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), Dodatkový protokol č. 1, čl. 1. Předmětem úpravy Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Dodatkového protokolu č. 1, čl. 1 je ochrana vlastnického práva. V navrhované právní úpravě jsou principy mezinárodních smluv promítnuty v tom, že se narovnává právní postavení církví a náboženských společností a jejich právnických osob ohledně majetku, který v době nesvobody uchvátila státní moc v souvislosti s politickou perzekucí církví a náboženských společností. Navrhované řešení je předpokladem pro vytvoření takového stavu, kdy nebudou církve a náboženské společnosti hospodářsky závislé na státu.
E. Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované úpravy a další její dopady Hospodářský a finanční dosah na státní rozpočet a ostatní E.1. veřejné rozpočty Dopad splátek finanční náhrady na státní rozpočet při anuitním splácení bude ročně činit 4,275 mld. Kč. Roční splátka je prováděna na počátku roku. Po dobu přechodného období poskytuje stát církvím a náboženským společnostem příspěvek, jehož dopad do státního rozpočtu v jeho prvním roce bude činit 1,2857 mld. Kč. Částka vyplácena na začátku jednotlivých let bude každoročně snížena o částku odpovídající 5% částky vyplácené v prvním roce přechodného období. Ve 20. roce bude dopad do státního rozpočtu činit 0,0643 mld. Kč.
20/22
Obě částky budou vypláceny ze státního rozpočtu, rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury. Rok
Anuitní splátka
Přechodné období
Celkem
mld.Kč
mld.Kč
mld.Kč
l.
4,2750
1,2857
5,5607
2.
4,2750
1,2214
5,4964
3.
4,2750
1,1571
5,4321
4.
4,2750
1,0928
5,3678
5.
4,2750
1,0286
5,3036
6.
4,2750
0,9643
5,2393
7.
4,2750
0,9000
5,1750
8.
4,2750
0,8357
5,1107
9.
4,2750
0,7714
5,0464
10.
4,2750
0,7071
4,9821
11.
4,2750
0,6429
4,9179
12.
4,2750
0,5786
4,8536
13.
4,2750
0,5143
4,7893
14.
4,2750
0,4500
4,7250
15.
4,2750
0,3857
4,6607
16.
4,2750
0,3214
4,5964
17.
4,2750
0,2571
4,5321
18.
4,2750
0,1929
4,4679
19.
4,2750
0,1286
4,4036
20.
4,2750
0,0643
4,3393
Přestože výdaje státu v souvislosti s vyplácením finančního odškodnění oproti současnému stavu vzrostou (zejména po dobu přechodného financování), z dlouhodobého hlediska je navrhované řešení pro stát výhodné. Zatímco současný model je charakteristický nemožností kontroly nárůstu objemu prostředků poskytovaných církvím a náboženským společnostem a svoji časovou neukončeností, navrhovaný model stanoví určitou výši odškodnění, která nebude překročena. Nároky na státní rozpočet související se zapojením pozemkových úřadů do procesu restitucí jsou minimální. Pozemkové úřady jsou vybaveny pracovníky, kteří se agendou restitucí zabývají v souvislosti s řízením podle zákona č. 229/1991 Sb. Protože se řízení podle zákona č. 229/1991 Sb. chýlí ke konci, nebude zapojení pozemkových úřadů vyžadovat nároky na nové zaměstnance a náklady s tím spojené. Náklady spojené s oceněním věcí, identifikací parcel a zaměřením pozemků fyzickým osobám hradí pozemkový úřad podle § 21a zákona o půdě. Porovnáním v jednotlivých letech bylo zjištěno, že náklady na 1 ha zemědělské půdy byly nižší než 100,- Kč. Tyto náklady zahrnují rovně případné ocenění budov a staveb, protože tyto byly jako součást původních usedlostí vydávány současně se zemědělskou půdou. Je třeba připomenout, že k oceňování nemovitostí a zaměřování pozemků dochází v pouze v případě, že je toho pro vydání nemovitostí nezbytně třeba. Ve většině případů byly nemovitosti vydávány fyzickým osobám bez nároků na zpracování znaleckých posudků či vyhotovení geometrických plánů.
21/22
Lze tedy shrnout, že náklady spojené s vydáváním nemovitého zemědělského majetku řádům, kongregacím a jiným náboženským společnostem budou klást minimální nároky na rozpočet a náklady budou rozloženy do delšího časového období než jeden rok. Hospodářský a finanční dosah na rozpočty některých obcí bude pozitivní zejména v souvislosti se zrušení blokačních paragrafů. To umožní vyjasnění vlastnických poměrů v obcích, které jsou předpokladem např. pro využití podpory z různých dotačních titulů (zejména ze strukturálních fondů EU). Mnohé obce, jejichž rozvoj je v současnosti blokován § 29 zákona o půdě, budou moci odblokované pozemky využít pro vlastní rozvoj. Hospodářský dosah na jiné veřejné rozpočty se vzhledem k vymezení povinných osob nepředpokládá.
E.2. Hospodářský a finanční dosah na podnikatelské prostředí, sociální dopady a dopady na životní prostředí Hospodářský a finanční dosah na podnikatelské prostředí bude jednoznačně pozitivní. Ukončení období nejistoty ohledně blokovaných nemovitostí umožní rozvoj bytové a jiné výstavby či jiného hospodářského využití nemovitostí.
E.3.
Dopady ve vztahu k rovnosti mužů a žen
Návrh nemá žádné dopady ve vztahu k rovnosti příležitostí a postavení mužů a žen, protože neupravuje žádné oblasti vztahů odlišně pro muže a ženy.
22/22
