Soudní ochrana základních lidských práv a svobod

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Soudní ochrana základních lidských práv a svobod Bakalářská práce

Autor:

Miroslav Kordík právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Elona Khalaila, PhD

Duben,2012

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Tachově, dne 23. 4. 2012

Miroslav Kordík

Poděkování Rád bych zde poděkoval vedoucí práce paní JUDr. Eloně Khalaile, PhD a panu JUDr. Janu Tuláčkovi za cenné rady a poskytnutou literaturu.

Anotace Tato práce se zabývá základními lidskými právy a jejich ochranou. V úvodní části popisuje filozofické zdůvodnění lidských práv a dějinné procesy, které se podílely na formování celého konceptu lidských práv, současně vymezuje pojem právního státu. V druhé části se předložená práce věnuje významu Listiny základních práv a svobod, její systematice a rozboru judikatury Ústavního soudu České republiky. V rámci vnitrostátní procesní ochrany se práce zaměřuje na obecné a ústavní soudnictví, zvláštní pozornost je věnována institutu ústavní stížnosti. Na závěr jsou vysvětleny mezinárodní mechanismy ochrany lidských práv v globálním, tak především v evropském měřítku s odkazem na Evropský soud pro lidská práva. Klíčové pojmy: lidská práva a svobody, přirozené právo, Listina základních práv a svobod, právní stát, Ústava České republiky, soudní ochrana, Ústavní soud, ústavní stížnost, nález Ústavního soudu, Veřejný ochránce práv, Rada Evropy, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod. Anotation The topic of this thesis are the fundamental human rights and the protection of these rights.The preamble describes the philosophical reasons for human rights as well as the historical events, which participated in forming of the human rights concept and specifies the term Rule of law.The second part of the presented thesis is dedicated to the meaning of Bill of rights system, and the analysis of Court ruling of the Constitutional court of the Czech republic. The thesis focuses on general and constitutional judicature within the framework of national process warrant. The institution of Constitutional complaint is given a special consideration.The conclusion explains the international mechanism of human rights protection on the global and mainly European scale with reference to the European court of human rights. Key terms: human rights and freedoms, unalienable right, Bill of rights, Rule of law, The Constitution of the Czech republic, judicial protection, Constitutional court, Constitutional complaint, Constitutional court ruling, Ombudsman, Council of Europe, Convention for the protection of human rights and fundamental freedoms.

ÚVOD ....................................................................................................................................................... 6 1

ZÁKLADNÍ LIDSKÁ PRÁVA A SVOBODY ............................................................................ 8 1.1

HISTORICKÝ VÝVOJ ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV A SVOBOD..................................................... 8

1.2

GENERACE LIDSKÝCH PRÁV....................................................................................................... 12

1.3

POJEM LIDSKÝCH PRÁV.............................................................................................................. 13

1.4

VZTAH STÁTU A PRÁVA ............................................................................................................. 14

2

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD ......................................................................... 17 2.1

SUBJEKTY PRÁV A POVINNOSTÍ V LISTINĚ ................................................................................. 18

2.2

VÝZNAM ÚVODNÍCH ČLÁNKŮ LISTINY ...................................................................................... 20

2.2.1

Svoboda ........................................................................................................................... 22

2.2.2

Rovnost v důstojnosti ....................................................................................................... 24

2.2.3

Rovnost v právech ........................................................................................................... 25

2.3 3

SYSTEMATIKA LISTINY .............................................................................................................. 26 PROCESNÍ OCHRANA V RÁMCI ČR ................................................................................... 29

3.1

OCHRANA ZE STRANY OBECNÍCH SOUDŮ ................................................................................... 30

3.2

OCHRANA ZE STRANY ÚSTAVNÍHO SOUDU ................................................................................ 31

3.2.1

Koncepce ústavního soudnictví ....................................................................................... 33

3.2.2

Ústavního soud České republiky a organizace ................................................................ 35

3.2.3

Ústavní stížnost ............................................................................................................... 36

3.2.3.1

3.3 4

Průběh řízení o ústavní stížnosti ................................................................................................38

OCHRANA ZE STRANY VEŘEJNÉHO OCHRÁNCE PRÁV................................................................. 42 SOUDNÍ OCHRANA V OBLASTI LIDSKÝCH PRÁV NA MEZINÁRODNÍ ÚROVNI ... 46

4.1

OCHRANA NA GLOBÁLNÍ ÚROVNI .............................................................................................. 46

4.2

OCHRANA NA EVROPSKÉ ÚROVNI .............................................................................................. 49

4.2.1

Evropský soud pro lidská práva ...................................................................................... 51

4.2.2

Ochrana lidských práv v EU ........................................................................................... 52

ZÁVĚR ................................................................................................................................................... 55 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................................................. 56 SEZNAM TABULEK, GRAFŮ A PŘÍLOH ....................................................................................... 60

5

Úvod Když slyšíme pojem lidská práva, vybavíme si primárně porušování těch nejzákladnějších lidských práv a svobod v chudobou zmítaných zemích třetího světa, nebo v krutostech občanských válek. My máme to štěstí, že patříme do části světa, kde po více než dvou desetiletích života v demokratickém a právním státě považujeme lidská práva a svobody za samozřejmá. Kdybych okruh pozornosti rozšířil na tzv. západní civilizaci, stále jsme v oblasti dodržování lidských práv v drtivé menšině oproti zbytku světa, kde se k hodnotám lidských práv hlásí spíše teoreticky než prakticky anebo vůbec. Ve světě existují desítky zemí, kde se porušují i ta nejzákladnější lidská práva. V mnoha státech probíhá nelidské chování, mučení a týrání. Jen pomalu se zmenšuje počet zemí, kde je úspěšně potíráno násilí na ženách. I po více než šedesáti letech, po schválení Všeobecné deklarace lidských práv, se v mnoha státech vykonává trest smrti, který je v rozporu s právem na život. Další země neumožňují svobodu projevu a shromažďování, ani právo na spravedlivý proces a nezávislý soud není ve všech zemích samozřejmostí. Česká republika patří mezi vyspělejší státy z hlediska dodržování demokratických principů, kde jednotlivec požívá široké škály práv a svobod doplněných o mechanismy jejich účinné ochrany. Ani u nás, potažmo v Evropě, není stav lidských práv ideální. Probíhá zde boj s xenofobií, rasismem a všemi druhy diskriminace na základě pohlaví, věku, vyznání a zdravotního stavu. Právě diskriminace je v České republice každodenní realitou. Rasové předsudky, nejenom vůči Romům, ovlivňují značnou část naší populace. Velmi často diskriminovanou skupinou jsou ženy, jako oběti domácího násilí, nebo diskriminace v zaměstnání. Češi, jako občané EU, mají to štěstí, že se mohou obracet na Evropský soudní dvůr pro lidská práva, na tuto ve světě ojedinělou instituci, která pomáhá v ochraně a vymáhání lidských práv, kde jednotlivé státy nějakým způsobem selhaly. Tato práce si klade za cíl seznámit čtenáře se základními poznatky z oblasti lidských práv a svobod. Vzhledem k široké oblasti záběru tohoto tématu se práce nejdříve zaměří na definici základních lidských práv a svobod na základě rozboru historických a filozofických pramenů. Podá ucelenou představu o myšlence lidských práv, která dále bude konkretizována vztahem státu a práva a rozčleněním do jednotlivých generací. Následně je zde rozebrán také pojem lidských práv. Druhá kapitola je celá věnována našemu nejdůležitějšímu normativnímu právnímu aktu v této oblasti, Listině základních práv a svobod. Popis a výklad jednotlivých ustanovení je pro další pochopení uplatňování lidských práv zásadní. Stěžejní pro tuto část, je 6

pohled na úvodní články Listiny doplněný o judikáty Ústavního soudu ČR. Dále jsou zde popsány subjekty práv a povinností, systematika Listiny nám dává komplexní pohled na dokument. Třetí kapitola pojednává o vnitrostátních systémech ochrany lidských práv se zaměřením na ústavní soudnictví. Rozebrána tady bude, jak část teoretická, tak posléze reálná aplikace ochrany lidských práv v praxi prostřednictvím Ústavního soudu ČR. Práce se v tomto okamžiku zaměří na ústavní stížnost jako na specifický procesní prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod. V závěru této hlavní kapitoly nezůstane opomenuta ani ochrana ze strany Veřejného ochránce práv. V poslední kapitole bude čtenář seznámen s problematikou mezinárodní ochrany lidských práv se zaměřením na ochranu v Evropě. Pozornost v evropském měřítku bude věnována hlavně kontrolnímu mechanismu Evropské úmluvy zabezpečovanému Evropským soudem pro lidská práva.

7

1 Základní lidská práva a svobody 1.1 Historický vývoj základních lidských práv a svobod

Učení o lidských právech spočívá zvláště v základním filozofickém tvrzení, že existuje mravní řád, který tvoří sociální a historické podmínky a platí pro všechny lidské bytosti všude a za všech okolností. Současné pojetí lidských práv je jedním z mnoha morálních pohledů. Vznik a vývoj teorie lidských práv je nerozlučně spjata s vývojem morálního universalismu. Historie lidských práv je přerušována řadou specifických morálních učení, které sice nejsou samy úplně adekvátním vyjádřením lidských práv, nicméně poskytují množství filozofických předpokladů pro současné doktríny o lidských právech. Vrátíme-li se ke kořenům do starého Řecka, nemůžeme opomenout filozofické učení Platona (428-348 před Kr.), kde spočívají základy budoucího vývoje přirozenoprávních teorií. „Ve svém díle Ústava zdůrazňuje přirozenost rozdělení lidí na stavy: Nikdo z nás se nerodí navlas podobný druhému, ale vždy je odlišný svou přirozeností, a proto se hodí na jiný druh práce."1 Lidská práva se opírají o morální universalismus a víru v existenci morální společnosti zahrnující všechny lidské bytosti. Počátky morálního universalismu v Evropě jsou obvykle spojeny se spisy Aristotela a Stoiků. Proto v Etice Níkomachově Aristoteles jednoznačně objasňuje argument podporující existenci přirozeného mravního řádu. Tento přirozený řád měl být základem pro všechny skutečné racionální systémy spravedlnosti. Odvolání na přirozený řád poskytuje řadu komplexních kritérií pro hodnocení legitimity člověkem vytvořeného právního systému. Při rozlišování mezi přirozenou spravedlností a právní spravedlností Aristoteles (384-322 před Kr.) píše „…přirozené právo má všude stejnou platnost, a to nezávisle na tom, zda se to lidem líbí, nebo nelíbí“2 Přirozená spravedlnost předchází konkrétnímu společenskému a politickému uspořádání. Prostředky pro stanovení formy a obsahu přirozeného práva, jsou používání rozumu osvobozeného od rušivého vlivu předsudků nebo touhy. Tato základní myšlenka byla stejně vyjádřena římskými Stoiky, například Cicerem a Senekou, kteří argumentovali tím, že morálka pochází z vůle boží. Dále argumentovali, že tento eticky univerzální zákon ukládá na všechny z nás povinnost

s. 236.

1

Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007,

2

Aristotelés, Etika Níkomachova. 2. Rozšířené vydání. Praha: Petr Rezek, 1996, s. 137

8

dodržovat boží vůli, čímž Stoikové předpokládali existenci univerzální morální společnosti uskutečněné prostřednictvím našeho společného vztahu s Bohem. „V politické a právní literatuře je oprávněně zdůrazňováno, že žádný systém neměl tak rozhodující důsledky v historii práva, než jaký měla klasická římská metoda jurisprudence. Římské soukromé právo - ius civile- bylo emancipované, nezávislé na jakémkoliv náboženství, na vládě, na generacích lidí. Vyvíjelo se jako nezávislý systém norem. Génius římských právníků spočíval v jejich připravenosti, otevřenosti studovat právo ve všech jeho spletitých projevech. Revoluční přínos římských právníků spočíval v uznání rozdílu mezi veřejným právem státu –ius publicum a soukromými právy individuí –ius privatum. A ono právní osamostatnění individua vedlo k vytváření kategorie nezcizitelných lidských práv, jakož i k možnosti právně, ústavně, uskutečnit mezinárodní vztahy v pojmech lidských, občanských vztahů.“3 Ve vrcholném období scholastiky působí nejvýznamnější představitel katolické filozofie a teologie sv. Tomáš Akvinský (1225-1274). Dovršil sloučení křesťanské věrouky s filozofií Aristotela. Právo zaujímá v jeho filozofii rozhodující místo. Rozpracovává problém vlastnického práva. „ Spatřoval v něm dobrý výdobytek lidského rozumu, tedy účelný doplněk přirozeného práva. A to ze tří důvodů: Každý pečuje více o to, co mu náleží. Bude-li se každý starat o své vlastní, bude společnost lépe uspořádána. Konečně mír bude mezi lidmi, jestliže bude mít každý své, a tak nebude toužit po cizím.“4 Již nějaký čas vedle sebe existovaly dvě suverenity. Moc státní a moc církevní spolu žily až do počátku 9. Století ve shodě a symbióze. Navzájem se potřebovaly. Tato spolupráce mohla trvat tak dlouho, dokud moc světská a duchovní byly v rovnováze. Církev narušila statut panovníka jako neomezeného vládce. Koncem 12. Století jsou mocenské nároky církve již překonány. Na počátku 13. Století se moc panovníka snažily omezit také stavy. Začalo se mluvit o stavovském státě. Stavovský stát z hlediska ústavně-právního ztělesňoval rozdělení vládní moci mezi panovníka a jeho poddané. Stavy nezastupovaly lid, nýbrž samy byly lidem. „ Z hlediska ústavního vývoje Evropy byla nejdůležitějším počinem pozdně středověkého stavovského státu Magna Charta Libertatum z roku 1215, Velká listina práv a svobod.“5 Tím však nebyla garantována moderní práva a svobody lidí. Je třeba si uvědomit, že Magna Charta Libertatum proklamovala pouze privilegia baronů. Netýkala se tedy všech obyvatel říše. Listina upravovala například právo církve na svobodné biskupské volby, dědické právo 3

Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 31-32. Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 44. 5 Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. 1. vydání Praha: C.H.Beck, 1998, s. 280 4

9

baronů, svobodný přístup na anglický ostrov a svobodný obchod, král nesměl odepřít nebo oddalovat soud, stavům bylo poskytnuto právo na odboj a povolovat poplatky. Víra

v existenci

univerzální

morální

společnosti

byla

udržována

v Evropě

křesťanstvím v průběhu následujících staletí. Zatímco náznaky pojmu práva můžeme zaznamenat ve spisech Aristotela, Stoiků a křesťanských teologů, tak pojetí práva blížící se současné myšlence lidských práv se nejvíce ukáže během 17. a 18. století a tzv. doktrínou přirozeného práva. Tyto přirozenoprávní doktríny a teorie společenské smlouvy byly historicky připravovány v období renesance a reformace. „ Právní ideologie 17. a 18. století sice neopouští stupňovité pojetí přirozeného a pozitivního práva, ale základy tohoto přirozeného práva přestává hledat v nadpřirozenu a nalézá je v lidském rozumu. Nevyhnutelným důsledkem těchto teorií je desakralizace, odcírkevnění představy přirozeného práva.“6 Společnost je ovlivňována moderní vědou a psychologií. Mizí víra v nadpřirozené poslání státu. „ Podle Thomase Hobbese (1588-1679) je člověk bytost toužící po slávě, bohatství a moci. Stav neomezené svobody je podle něho stavem anarchie. V přirozeném stavu je člověk člověku vlkem (homo homini lupus). Je zde minimální jistota a bezpečnost lidí. Proto je uzavřena společenská smlouva, aby se lidé zajistili proti sobě.“7 Přirozené právo bylo považováno jako předchůdce skutečných sociálních a politických systémů. Přirozená práva byla prezentována jako práva jednotlivce, která má k dispozici nezávisle na společnosti či politickém zřízení. Přirozená práva byla v konečném důsledku prezentována jako platná bez ohledu na to, zda dosáhla uznání některého politického vládce nebo shromáždění. Typickým představitelem tohoto postoje byl v 17. století filozof John Locke (1632-1704). Ve své práci Druhé pojednání o vládě (1690) „ poskytl nejprve Angličanům později všem Evropanům trvalou státní nauku pro přechod k parlamentní monarchii.“8 Hlavní argument Johna Locka je tvrzení, že lidé mají přirozená práva bez ohledu na úroveň politického uznání, které jim poskytl stát. John Locke argumentoval, že přirozená práva vyplývala z přirozeného zákona. Přirozený zákon pochází od Boha. John Locke dále argumentoval, že hlavním účelem udělení politickému orgánu moc svrchovaného státu byla ochrana a zajištění základních přirozených práv jednotlivců jediným důvodem pro vytvoření vlády. Jasně vymezil pravomoci a působnost státu na přirozená práva, na život, svobodu a vlastnictví. Státy měly zajišťovat přirozená práva lidí a ne panovník. J. Locke zašel tak daleko, že tvrdil, že jednotlivci mají oprávnění povstat se zbraní proti své vládě, která selže 6

Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 53 Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s. 239 8 Hattenhauer, H. Evropské dějiny práva. 1. vydání Praha: C.H.Beck, 1998, s. 368 7

10

v plnění své povinnosti při zabezpečování přirozených práv jednotlivců. Přínos J. Locka byl velký a velice důležitý pro současnou teorii o lidských právech. Od tradice přirozenoprávních teorií 17. a 18. století se radikálně liší Charles Louis Montesquieu (1689-1755) v jeho díle O duchu zákonů (1749) a v jeho politické teorii moci. „ Podle Ch.L.Montesquieu mají být zákonodárná, výkonná a soudní moc od sebe oddělené a na sobě nezávislé. Kde je zákonodárná a výkonná moc spojena v téže osobě či orgánu, tam schází svoboda, protože mohou vzniknout obavy, že by týž panovník nebo zákonodárný sbor mohl uzákonit tyranské zákony, aby je tyranským způsobem uplatňoval. Kdyby byla soudní moc spojena se zákonodárstvím, život a svoboda osob by byly vystaveny svévolné autoritě, neboť soudce by byl i zákonodárcem. Kdyby byla spojena s výkonnou mocí, mohl by soudce postupovat se vší krutostí utlačovatele.“9 Neboť jen tak lze vyloučit zneužití moci v neprospěch občanských svobod. „ A to především proto, že každý člověk, jenž je nadán mocí, má tendenci tuto moc neustále rozšiřovat. Proto, aby se předešlo těmto zneužitím, je nezbytné, aby moc byla rozdělena mocí.“10 Mnoho z hlavních témat současných filozofických zdůvodnění lidských práv nejprve vyjádřil v 18. století německý filozof Imanuel Kant (1724-1804) v rámci Kantovy morální filozofie. Nejdůležitějšími ideály jsou rovnost a morální samostatnost racionálních lidských bytostí. Kantova etika je proslulá svou abstraktností a vzdoruje snadnému porozumění. Filozofické myšlenky, které obhajoval Kant a Locke, byly spojovány se všeobecným osvícenským projektem, jehož účinky se rozšířily po celém světě. Ideály, jako jsou přirozená práva, lidská důstojnost a rovnost uskutečnily revoluční a politické otřesy v celém 18. století. Jsou zakotveny v dokumentech jako Prohlášení nezávislosti – USA (1776), Deklarace práv člověka a občana – Francie (1789). „ Deklarace ve své preambuli uvádí, že neznalost, opomíjení či neúcta k lidským právům jsou jedinými příčinami všeobecných běd a korupce vlád. Sedmnáct článků Deklarace zakotvuje stěžejní principy demokratického a liberálního právního státu, z nichž mnohé jsou určující dodnes.“11 Odtud čerpá ideje lidských práv i česká Listina základních práv a svobod. 19. století bylo obdobím pozitivizace práv. Došlo k přeformulování a k zásadní změně obsahu deklarací. Z lidských práv se stala práva základní. Po Evropě se rozšířila vlna ústav, protože pouhá deklarace lidských práv už nestačila.

9

Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, s. 58 Kubů, L. a kol. Dějiny právní filozofie. 1. vydání Olomouc: Univerzita Palackého, 2002, s. 66 11 Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, s. 110-111 10

11

Podobné pojetí individuálních práv pokračovalo v celém 19. století. Koncept lidských práv se stal prostředkem pro uskutečňování politických změn. Koncepční předpoklady pro obranu lidských práv již tady byly dlouho, ale úplná kodifikace problému lidských práv přišla během 20. století jako odpověď na úděsné porušování lidských práv, například holokaust. Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN dne 10. prosince 1948, aby se zabránilo budoucímu výskytu jakýchkoliv podobných zvěrstev. Dokument byl právně nezávazný. Deklarace sama o sobě daleko přesahuje pouhou snahu potvrdit právo na život jako základní nezcizitelné lidské právo. Všeobecná deklarace lidských práv se skládá z preambule a 30. článků, které samostatně identifikují taková práva, jako práva nebýt mučen – čl. 5, právo na azyl – čl. 14, právo vlastnit majetek – čl. 17 a právo na odpovídající životní úroveň – čl. 25, jako základní lidská práva. Všeobecná deklarace lidských práv byla dále doplněna takovými dokumenty, jako je Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (1950), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966). Jsou to již dokumenty právně závazné a ustavují orgány pověřené dohledem nad jejich dodržováním. Charta základních práv Evropské unie (2000) právní závaznost získala začleněním do Lisabonské smlouvy v roce 2007. Tyto dokumenty byly posíleny nesčetnými jinými prohlášeními a úmluvami. Dohromady tyto různé prohlášení, úmluvy a smlouvy tvoří moderní doktrínu lidských práv a vyjadřují víru v existenci všeobecně platného morálního řádu.

1.2 Generace lidských práv

Klasifikovat lidská práva lze z více hledisek. Teorie generací lidských práv byla z pohledu historického vývoje rozdělena do 4 generací. Někteří autoři rozeznávají 3 generace lidských práv. Slučují do jedné generace pod pojem liberální svobody občanská i politická práva. Aleš Gerloch je zastáncem čtyř generací lidských práv:

a) První generace – proklamována již v 18. století, jsou to typická individuální práva (osobní). Pod tímto pojmem si lze představit právo na život, osobní svobodu, vlastnické právo, právo na soukromí, svobodu myšlení, svobodu pobytu a pohybu. 12

b) Druhá generace – politická práva, plně tj. bez dřívějších omezení byla přijata až na přelomu 19. století. Typické právo pro tuto generaci je volební právo a právo petiční. c) Třetí generace – sociální, hospodářská a kulturní práva rozsáhleji prosazována od 20. – 30. let 20. století a zvláště po druhé světové válce například právo na práci, na sociální zabezpečení, na zdravotní péči a na vzdělání. d) Čtvrtá generace – uznáno například právo na příznivé životní prostředí, ochrana před zneužitím informací výpočetní technikou, ochrana osobní integrity, svobodný přístup k informacím, ochrana spotřebitele. Prosazují se teprve v posledních desetiletích.12

1.3 Pojem lidských práv

Lidská práva jsou běžně chápány jako nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná základní práva a svobody, na něž má člověk nárok již ze své podstaty. Tento přirozenoprávní charakter nám dokládá také čl. 1 Listiny základních práv a svobod. a) Nezadatelnost – tato práva nelze někomu jinému zadat, postoupit je, dát je do zástavy. Člověk se jich nemůže vzdát. b) Nezcizitelnost – člověk se jich nemůže vzdát, ani je nijak přenést na někoho jiného, jak za úplatu, tak darem. Tento úkon by byl neplatný. c) Nepromlčitelnost – tato práva nemohou být promlčena, jsou trvale vymahatelná. Nezanikají po uplynutí určitých lhůt, jako v soukromém právu. Subjekt o ně nemůže přijít, i když nebyla, nebo nemohla být uplatňována. d) Nezrušitelnost – státní moc je nemůže zrušit, může je pouze uznat, nebo deklarovat. Stát je nemůže prohlásit za neplatná ani ústavním zákonem.13 Pojem lidských práv trpí určitou nejednotností, nestálostí a roztříštěností. Rozdíl lze najít jak v přístupech filozofů k tomuto pojmu, tak v jeho právní úpravě v řadě dokumentů, ať již vnitrostátních či mezinárodních. Používá se pojmů, jako jsou „lidská práva“, „lidská práva

226

12

Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s.

13

Klíma, K a kol. Státověda. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, s. 277

13

a základní svobody“, „přirozená práva člověka“, „veřejné svobody“ atd. Myšlenka základních práv vznikla z potřeby chránit jednotlivce proti zneužití státní moci. Pozornost se zpočátku zaměřila na ta práva, která nutí vlády zdržet se určité činnosti. Lidská práva v této kategorii jsou obecně označovány jako „základní svobody“. Jako „lidská práva“ jsou považována pod podmínkou vedoucí k důstojnému lidskému bytí. Jsou použity jako vodítko a prubířský kámen právních předpisů. Frédéric Surde rozlišuje v zásadě 3 rozdílné roviny v pojmu lidských práv: a) První je rovina filozofie a morálky lidských práv, v současnosti mluvíme o etice lidských práv, tedy materiální pramen právního vyjádření těchto práv. b) Druhou rovinu představuje politická ideologie lidských práv tak, jak ji uplatňují politické strany na vnitrostátní i mezinárodní úrovni a také jednotlivé mezinárodní humanitární organizace a vlády. Jsou vystavena obrovské politizaci, která kolikrát pozměňuje jejich pravou povahu. Nelze na druhou stranu znevažovat diplomacii lidských práv. Nezapomínejme, že ukončení nejhorších případů porušování lidských práv je možno velmi často připsat k dobru právě jí. c) Třetí rovinu tvoří platné právo lidských práv, s nímž se pojí institucionální záruky. Pozitivně právní úprava lidských práv je svým způsobem vyčnívajícím vrcholkem ledovce lidských práv, který by neexistoval bez jiných jeho nezbytných součástí, jako filozofických základů, politických vyjádření a diplomatických diskusí.14

1.4 Vztah státu a práva

Vztah mezi státem a právem je komplexní. Považuji proto za vhodné, začlenit do této práce vymezení pojmů jako demokratický, liberální, sociální, právní a ústavní stát. Nejzásadnější pro náš zastřešující pojem „lidská práva“ je právní stát. V současnosti se stal pojem právního státu termínem pozitivně právně upraveným ve většině ústav. V naší Ústavě se v čl. 1 odst. 1 definuje Česká republika jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Právní stát je dále chráněn ustanovením čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky, kdy změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

14

Sudre,F. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 2. Upravené a rozšířené vydání Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 11

14

Idea právního státu sahá hluboko do historie. Tuto myšlenku rozpracovali již antičtí filozofové Platón a Aristoteles. Dále revoluce proti feudalismu v Anglii a Francii přinesly řadu praktických kodifikací jako Habes Corpus Act a Deklarace práv člověka a občana. K rozvoji došlo v různých zemích zejména v Německu v 19. století, kde se označuje jako „Rechtsstaat“. Ve Francii jako „l´état de droit“ (stát práva) a v pojetí anglosaském jako „Rule of Law“ (panství práva). „Právní stát se vymezil jako negace pojmu policejní stát. To bylo negativní označení státu, ve kterém dochází k nekontrolovatelnému zneužívání státní moci, dobově tedy absolutní monarchie, kdy moc je v rukou panovníka, policie. Právní stát se stal synonymem legality.“15 Právní stát je především stát právem vázaný a státní moc lze vykonávat jen podle práva. Obsaženo v Ústavě České republiky čl. 2 odst. 3 kde státní moc ze strany státu k občanům lze zase uplatňovat jen v souladu s právním řádem ČR. Právní stát v 19. století bychom mohli považovat za nedemokratický, jelikož uznával formální diskriminační omezení jako omezení majetkové, rasy, pohlaví, vzdělání. S následnou krizí liberalismu na začátku 20. století dochází ke krizi formálního pojetí právního státu. „ Toto pojetí se ukázalo jako slabé, stejně tak jako záruky, neboť zde existuje možnost destrukce formálního právního státu legální cestou. Stačí totiž dodržování formálních pravidel tvorby norem a obsah pak může být jakýkoliv.“16 K destrukci právního státu došlo v 1. pol. 20. století, kdy parlament přenášel zákonodárnou pravomoc na moc výkonnou. Po těchto trpkých zkušenostech z období světových válek se nelze spokojit s pouhou formální legalitou. Nelze dodržovat právo bez ohledu na jeho obsah a původ. Po 2. světové válce se dále rozvíjí systém záruk legality v postupu orgánů veřejné moci a je doplňován o další kritéria legitimity. Legitimita ospravedlňuje státní moc v jejich rozhodnutí a opírá se o vůli lidu. Můžeme již mluvit o demokratickém státu, který se opírá o suverenitu lidu a výsledkem je princip vlády většiny. Můžeme citovat Ústavu ČR a to čl. 2 odst. 1 „ Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ Podle tohoto článku Ústava ČR zahrnuje systém zastupitelské demokracie a podle čl. 2 odst. 2 „ Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.“ Připouští i přímou demokracii. Demokratický stát je v dnešní době nemyslitelný bez vazby na stát liberální, který má za úkol chránit především svobodu jednotlivce před mocí státu a chránit menšinu proti

219

15

Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s.

16

Gerloch, A. Teorie práva. 4. upravené vydání. Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2007, s.

222

15

většině. Záruky jsou v důmyslném oddělení a vyvážení moci ve státě a v základních právech a svobodách, které vytvářejí nedotknutelnou sféru jednotlivce, do které stát nesmí zasahovat. Sociální stát a jeho zásady se začínají prosazovat až po 2. světové válce. Zde je stát naopak v aktivní roli, která ho zavazuje konat a zajistit svým občanům sociální zabezpečení, právo na zdravotnictví, vzdělání a právo na práci. Konkrétní výčet garantuje v České republice hlavně Listina základních práv a svobod v hlavě čtvrté a řada mezinárodních smluv. Ústavní stát je ústavním státem teprve tehdy, když všechny soudní instance aplikují ústavní normy, které jsou závazné a bezprostředně použitelné. Ústavní stát je vázán ústavním pořádkem. Ústavní soudci mají strážit ústavnost přijímaných zákonů podzákonných norem, soudních či úředních rozhodnutí. Je zde zajištěno, že každý komu jsou porušována základní práva a svobody, se může obrátit na Ústavní soud. Protiústavní, normativní i individuální akty mohou být zrušeny. Pravomoci Ústavního soudu jsou vypočteny v čl. 87 Ústavy ČR.

16

2 Listina základních práv a svobod

Listina základních práv a svobod je základním vnitrostátním pramenem práva. V roce 1991 se stala součástí československého právního řádu. Jako ústavní zákon nejvyšší právní síly obsahuje katalog zaručených práv a svobod. Inspiraci našla v mezinárodních dokumentech, hlavně ve Všeobecné deklaraci lidských práv a zakotvila do československého právního řádu ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a obou Paktů. Přijetí Listiny určovalo zásadní politický cíl Československa a deklarovalo příklon k systému ochrany lidských práv na světovém a evropském standardu. V roce 1992 byla ČSFR na základě tohoto dokumentu přijata do svazku Rady Evropy. Významné ustanovení § 2 uvozovacího zákona k Listině č. 23/1991 Sb.17 stanoví závaznost mezinárodních smluv o lidských právech pro ČSFR. Nestala se součástí Ústavy ČR jako na Slovensku, ale samostatným právním aktem. Podle čl. 3 Ústavy ČR je Listina součástí „ústavního pořádku České republiky.“ Taktéž v čl. 112 Ústavy ČR je zařazena mezi taxativní výčet ústavních norem, které tvoří ústavní pořádek ČR. Listina by se dala nazvat jako obecný základ různých právních odvětví práva veřejného, tak práva soukromého. Vycházela z přirozenoprávního pojetí, ale zásadní smysl ve světě pozitivního práva je naplnění zásad uvedených v Listině přijímáním zákonů a dalších podzákonných norem, které souvisí s předmětem jiných právních odvětví. Hlavní zásady se promítají hlavně do práva trestního, správního, občanského, procesního, sociálního zabezpečení a pracovního. Listina vyjadřuje i hodnotovou orientaci ústavního řádu a demokratickou legitimitu v ČR. Opírá se o přirozenoprávní základ a jeho aktuální i historické zdroje. Nejvýznamnějším zdrojem při tvorbě Listiny byla koncepce přirozených práv člověka, která je též uvedena ve výčtu ústavních hodnot. „Listina je legitimním vyjádřením změn vynucených občany v listopadu 1989. Na rozdíl od minulosti je většina ustanovení listiny bezprostředně platným právem, lze se tedy na

17

§2 – Zákon č. 23/1991 Sb., Ústavní zákon, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR. „Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené, jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem.“

17

ni u soudů a dalších orgánů přímo dovolávat a není třeba vyčkávat vydání běžných zákonů, které by ji prováděly. Tyto ústavní normy tedy nejsou již jen monologem zákonodárcovým.“18

2.1 Subjekty práv a povinností v Listině

Vztahy státu k občanům a dalším subjektům podléhají územní svrchovanosti státu a jsou vyjádřeny v ústavních předpisech. Status občana vytvářejí katalogy práv a svobod společně s občanskými povinnostmi. Na každý subjekt se vztahují některá procesní práva obsažená v Listině hlava 5 – rovnost všech účastníků řízení před soudem, jiným státním orgánem nebo orgánem veřejné správy. Zákaz zneužití vlastnického práva se rovněž vztahuje na fyzické i právnické osoby. Pro všechny subjekty též platí, že vlastnictví zavazuje. Diferencovaný přístup k řešení otázky, zda lze vztáhnout práva a svobody v Listině i na právnické osoby, řeší judikatura ústavního soudu nález sp. zn. Pl. ÚS 15/93.19 Některá základní práva se Ústavou přiznávají nejen osobám fyzickým a jejich skupinám, ale i osobám právnickým. Náš ústavní řád takové ustanovení nemá, ale z povahy některých práv zejména procesního charakteru vyplývá, že mohou být v ČR aplikována i ve prospěch právnických osob. V tomto směru se lze dovolat i ustanovení § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu20, „z něhož plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.“ Listina zakládá tato práva a povinnosti subjektů: a) práva lidská – je to převážná část práv každého člověka. Mají přirozenoprávní povahu, neboť vyjadřují postavení či právo každé lidské bytosti, ovšem právně vynutitelné jsou jen díky vyjádření v pozitivním právu, a že jsou v něm stanoveny procesní způsoby a kompetence k jejich ochraně. b) práva občana – status občana zahrnuje práva i povinnosti a je dán příslušností ke státu, tento vztah je upraven právem. Právo podílet se na správě státu mají jen jeho občané a

18

Pavlíček, V. O české státnosti úvahy a polemiky, 2/ O právech, svobodách a demokracii. Univerzita Karlova v Praze nakladatelství Karolinum, 2002, s. 71 19 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93 20 Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

18

stát je povinen jim poskytnout ochranu a sociální výhody. Upraveno např. v čl. 21 odst. 1 a 4, čl. 14 odst. 4, čl. 20 odst. 2, čl. 23, 30, 31, 33 Listiny. c) práva jen pro určitou skupinu obyvatelstva – subjektem jsou příslušníci různých menšin nebo menšiny, jako zvláštní kolektivní subjekt práv, které jsou na základě shodných hledisek od většiny společnosti odlišeny (národnostní, etnické, sociální, zdravotně postižení, jazykové.) Listina zakazuje diskriminaci a proklamuje rovnost všech bez rozdílu. Upraveno např. v čl. 24, 25, 29, 32 Listiny. d) práva cizinců – cizinec je příslušník jiného státu, který požívá ochrany státu, jehož je občanem i ten kdo není občanem žádného státu. Postavení cizinců v ČR nejlépe vystihuje čl. 42 odst. 2 Listiny „Cizinci požívají v ČR lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou výslovně přiznána občanům.“ Cizinec má odlišný režim ohledně práva na práci čl. 26 odst. 4 Listiny. Použití institutu vyhoštění je možný jen v případech stanovených zákonem čl. 14 odst. 5 Listiny. e) práva právnických osob nebo sdružení fyzických osob – jak již bylo výše uvedeno, český právní řád nezná ustanovení o způsobilosti právnických osob mít základní práva. V Listině je zakotvena pouze nepřímá ochrana jejich vlastnických práv čl. 11 odst. 2. Článek 2 odst. 1 Listiny potvrzuje, že ČR je svrchovaný stát a žádné náboženské předpisy mu nemohou konkurovat, nebo dokonce mít před ním přednost. To se týká církve a dalších náboženských společností. ČR naplňuje charakteristický rys laického státu a odluky církve od státu čl. 16 odst. 2 Listiny. Jen svrchovaný stát je způsobilý svým občanům zabezpečit individuální svobodu víry a náboženského vyznání a ochránit je proti jakémukoliv nátlaku a obstarat jim hmotné podmínky využití těchto práv. Individuální práva při možném konfliktu s kolektivními právy by v tomto kontextu měla mít přednost. Kolektivní právo je především zmiňováno v souvislosti s odborovými organizacemi. Listina pro ně zakládá právo v článku 27. Svoboda odborového sdružování je chráněna i mezinárodními dohodami uzavřenými v rámci Mezinárodní organizace práce (ILO).

19

2.2 Význam úvodních článků Listiny

Úvodní články listiny (čl. 1-4) obsahují fundamentální principy práv a svobod, které se svojí všeobecností dotýkají celého právního řádu ČR. Nejsou tedy jen deklarací přirozeného práva, ale práva, které lze zabezpečit. Nejlépe to dokládá usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 305/2000. Vyjadřuje se k charakteru úvodních článků Listiny. „Pokud jde o namítané porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je třeba uvést, že úvodní články Listiny mají charakter toliko základních, obecných ustanovení, jak ostatně napovídá název hlavy první. Principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody zahrnuté do Listiny a jsou východiskem při jejich výkladu. Porušení zmíněných ustanovení Listiny proto samostatně zpravidla napadat nelze, resp. nejsou sama o sobě bezprostředně aplikovatelná, vždy je nutno také uvést konkrétní, především hmotné základní právo nebo svobodu a tomu odpovídající ustanovení Listiny, eventuálně mezinárodního dokumentu, jež mělo být porušeno.“21 Úvodní články Listiny nazvané „Obecná ustanovení“ mají zvláštní povahu a Ústavní soud velmi často využívá těchto základních a obecných ustanovení při svých rozhodnutích. Hlava první bezprostředně navazuje na preambuli22, jejíž základní principy a hodnoty jsou konkretizovány v obecných ustanoveních v normativní podobě a mají úzkou vazbu na základní ustanovení Ústavy. Článek 1 Listiny představuje určitý středobod celé Listiny. Principy zde obsažené jsou postaveny do čela obecných ustanovení a vztahují se na všechna práva a svobody v Listině, jsou jejich východiskem a tím je dán jejich význam a vztah k dalším článkům listiny. Principy svobody a rovnosti navazují na Deklaraci práv člověka a občana a souvisí s myšlenkou odmítnutí otroctví a poddanství či jiné formy právní závislosti mezi lidmi. Obsah principů svobody a rovnosti v důstojnosti i právech lze vyložit v kontextu historickém i pozitivněprávním. Postavení jednotlivce je založeno na těchto třech pilířích. 21

Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 305/2000. Viz. Preambule - Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Listina základních práv a svobod „Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod:“ 22

20

Článek 2 Listiny zakotvuje zásady demokracie, upravuje zásadní střet státní moci s člověkem (občanem). Čl. 2 odst. 1 „především vylučuje vázanost státu na výlučnou ideologii či náboženské vyznání.“23 Právní řád používá mnoho tzv. „antitotalitárních pojistek“ např. podmínka registrace politických stran pouze demokratického charakteru, přezkumná činnost Ústavního soudu vůči zákonům Parlamentu ČR. Čl. 2 odst. 2 Stát má schopnost samoregulace a jeho právní základ je vyjádřen v Ústavě ČR. Strukturu státního mechanismu tvoří pouze instituce obsažené v Ústavě ČR nebo z ní odvozené. Právní řád je zavazuje i opravňuje a vymezuje jejich pozici vůči jiným osobám. Veřejná moc musí kontrolovat systém uvnitř sebe sama. Samozřejmostí je i založení procesních prostředků opravitelnosti rozhodnutí. „Odpovědnost veřejné moci nastupuje tehdy, jestliže činností či nečinností nebylo plněno to, co zákon či jiný právní předpis předvídá. Odpovědnost veřejné moci je odpovědností za užití zákona, přijetí opatření, vydání rozhodnutí.“24 Podle Čl. 2 odst. 3 je zásadně omezená veřejná moc nejen ve vztahu k jednotlivci, ale vůči komukoliv. Proto se této zásady mohou dovolávat i právnické osoby soukromého práva. Ustanovení je obsahově identické s čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR s tím rozdílem, že v Ústavě ČR je subjektem „každý občan“, v Listině „každý“. Zjednodušeně lze použít formulaci negativní právní doktríny „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“. Tím byla vyloučena pravomoc státu autoritativně diktovat kulturu občanů, víru, morální přesvědčení a celkový způsob žití. Článek 3 odst. 1 Listiny obsahuje demonstrativní výčet diskriminace a odmítnutí privilegií a vztahuje se k principu rovnosti. Vztahuje se na všechny tj. státní občany, cizince, nezletilé atd. Nelze si nevšimnout tzv. „pozitivní diskriminace“ určitých skupin jako jsou ženy, zvláště těhotné, mládež, děti. Preference v čl. 29 a čl. 32 Listiny. V těchto případech jsou výjimky z rovného zacházení v demokratickém právním a sociálním státě odůvodněné a žádoucí. V čl. 3 odst. 2 je právo rozhodovat o své národnosti chápáno jako projev vůle, kterým se jednotlivec sebe identifikuje s určitým národem a může se tak přihlásit k jakékoli existující národnosti. Všechny způsoby nátlaku jsou výslovně zakázané a stávají se tak ústavními zárukami svobodného rozhodování. Zásadu vyjádřenou v čl. 3 odst. 3 je třeba chápat extenzivně, kdy při uplatnění základních práv nesmí být žádnému subjektu způsobena újma na jakýchkoli jeho dalších právech. Nesmí se tak stát ani ze strany veřejné moci, či třetích osob.

23

Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 608. 24 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 611.

21

Článek 4 odst. 1 zahrnuje povinnosti, kterými se rozumí příkaz jednotlivce vůči společenství, jehož plnění může být v demokratickém právním státu vyžadováno ve veřejném zájmu společnosti.25 Ústavní soud to dále rozvádí: „V čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce, bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez toho, že by jednotlivci nacházející se pod jurisdikcí státu plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl. Jedná se o předpoklad výkonu státní moci.“26 Odstavce 2, 3, a 4 čl. 4 obsahují obecná pravidla pro stanovení mezí základních práv a svobod. Z jednotlivých článků Listiny vyplývá, že zásahy do základních práv jsou možné pouze zákonem, je-li v demokratické společnosti nezbytné z důvodů nejčastěji ochrana práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ochrana veřejného pořádku. Jedná se o výhradu zákona při ukládání povinností a mezí základních práv a svobod.

2.2.1 Svoboda

Zde bych se chtěl podrobněji věnovat třem základním pilířům svobody, rovnosti v důstojnosti a rovnosti v právech, na kterých je celý katalog vystavěn a uvést pro ilustraci demonstrativní výběr judikatury Ústavního soudu. Právní názory Ústavního soudu, obsažené v citovaných judikátech z příslušného svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu mohou dopomoci při řešení sporných případů z praxe. Fenomén svobody obecně není jen čistě právně-filozofickým problémem člověka, ale má svůj širší mravní a náboženský rozměr. Filozofické východisko svobody v ustanovení čl. 1 Listiny je podobné se zněním významných ústavních či mezinárodněprávních dokumentů. Například úvodní věty Rousseauovy Společenské smlouvy – člověk se rodí svobodný a všude je v okovech. Dále můžeme zmínit Virginské prohlášení práv z roku 1776, podle kterého jsou 25

Srov. Čl. 29 odst. 1 Všeobecná deklarace lidských práv: „Každý má povinnosti vůči společnosti, v níž jedinec může volně a plně rozvinout svou osobnost.“ 26 Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. IV. 489/98

22

všichni lidé od přírody svobodní a rovní a mají určitá vrozená práva, kterých se nemohou vzdát ani ve státě, čl. 1 Prohlášení práv člověka a občana z roku 1789, podle kterého se lidé rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávní a čl. 1 Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948, podle kterého se všichni lidé rodí svobodní a rovni v důstojnosti a právech.27 Svoboda je v Listině konkretizována v čl. 7 – 9 a čl. 14 – 16. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k otázce svobody, jako základu a podmínce sociálního vývoje ve společnosti: „V systému sociálních hodnot přísluší významné místo právě svobodě, která se nám ukazuje jako provokující element a současně i podmínka sociálního vývoje: její nedostatek, či dokonce úplná absence, implikuje vždy zpomalení, popř. i zastavení sociálního pohybu. Ve svém nejhlubším základu spoluvytváří svoboda i vědomí povinnosti a odpovědnosti: inspiruje člověka k dosahování nejvyšších cílů, současně mu však nechává poznat, že ve svém principu klade meze především sama sobě.“28 Z nálezu Ústavního soudu ke zbytečným průtahům v rozhodovacím procesu o trvání vazby: „Omezení osobní svobody zákonnou vazbou je vždy citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně tak jako samotné trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy; ke "zbytečným průtahům" v rozhodovacím procesu o ní by došlo teprve tehdy, jestliže doba mezi uvalením vazby a pravomocným rozhodnutím o něm je ve výrazném rozporu nejen s účelem trestního řízení (a zákonnými důvody vazby), ale též s povahou a významem ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny).“29 Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k svobodě projevu náboženství nebo víry a správě církevních a náboženských záležitostí: „Konečně Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není zaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva (tedy především citovaných ustanovení Listiny), nýbrž je rovněž předmětem ochrany mezinárodněprávní (např. čl. 18 Paktu a čl. 9 Úmluvy). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. V daném případě z uvedeného principu především vyplývá, že Ústavní soud musí vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, která poskytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod. Jestliže v daném případě zaručuje

27

Gerloch, A., Hřebejk, J., Zoubek, V. Ústavní systém České Republiky. 3. Aktualizované vydání. Praha: Prospektrum, 1999, s. 305-306 28 Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 29 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95

23

vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší ochranu práv, než jak je upravují uvedená ustanovení mezinárodních smluv, již z tohoto důvodu musí být aplikována přednostně.“30

2.2.2 Rovnost v důstojnosti

Jednou ze základních hodnot moderní demokratické společnosti je rovnost všech lidí v důstojnosti. Tyto hodnoty jsou starší než společnost. Jsou základem mravní oprávněnosti každé autority. Vychází se z předpokladu, že všichni mají stejnou důstojnost. Důstojnost jednotlivce se odvozuje od důstojnosti všech, každý je nadán vůlí k jednání, rozumem, rozmyslem a hlavně odpovědností za jednání. Rovnost v důstojnosti je v Listině konkretizována v čl. 7 odst. 2 a čl. 10 odst. 1. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k právu na hmotné zabezpečení ke stáří, nezpůsobilost k práci: „Rovnost všech lidských bytostí jako subjektů základních práv a svobod je obsahem v zásadě všech dokumentů chránících lidská práva. Jde mj. i o praktické poznání a uznání hodnoty každého člověka jako takového, bez ohledu na jeho schopnosti, znalosti a "užitečnost" či prospěšnost pro celek; z právně filozofického hlediska jde o projev dávné pravdy - ač nesčetněkrát v dějinách porušované - že s člověkem nikdy nesmí být svévolně zacházeno pouze jako s prostředkem sloužící zájmům jiných. Lze konstatovat, že rovnost svobodného jedince v důstojnosti a právech je základním stavebním kamenem našeho ústavního řádu a promítá se vlastně i do celé Listiny základních práv a svobod.“31 Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu k osobní svobodě a postupu soudu, který jednal ponižujícím způsobem: „Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem ČR. Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (kupř. právo na život, zaručení právní subjektivity), ale v souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mj. vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem. Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti 30 31

Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04

24

lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy ČR, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku ČR. Stejně tak Listina základních práv a svobod garantuje rovnost lidí v důstojnosti (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1).“32

2.2.3 Rovnost v právech

Rovnost v právech má podobu zákazu diskriminace. Rozlišujeme diskriminaci negativní, která je obecně nepřípustná a diskriminaci pozitivní, která se někdy připouští. Tak například v Listině požívají zvláštní právní ochrany mladiství, ženy nebo postižení. O rovnosti musíme uvažovat pouze vůči něčemu, jako ve vztahu k právům a povinnostem, normám, idejím, nebo hodnotám. Protože nelze najít stejné jedince se stejným genetickým kódem, nebo rodem, nemůžeme mluvit o rovnosti v identitě lidí. Rovnost v právech zahrnuje i rovnost před zákonem. K otázce rovnosti před zákonem z odůvodnění nálezu Ústavního soudu: „Otázku rovnosti před zákonem je třeba posuzovat vždy v souvislosti s povahou sporné věci. Zákonodárce musí usilovat o to, aby při posuzování věcí zdánlivě, anebo jen v určitých formálních aspektech shodných, uplatnění rovnosti neodporovalo myšlence spravedlnosti a přiměřenosti, jež patří k pojmovým náležitostem právního státu, základního principu ústavního zřízení České republiky“33 Princip rovnosti je tedy základním neopominutelným rysem pojmu demokracie. Rovnost v právech znamená i rovnost v povinnostech. Obecně nelze udělovat privilegia, protože nikdo nemůže mít právo nepodléhat povinnostem, kterým podléhají jiní. Naproti tomu platí, že i každá výhoda musí být vyrovnána větším nárokem – povinností (viz. imunita). Podstatné ustanovení je v čl. 3 odst. 3 Listiny, které říká, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Listina obsahuje další zvláštní pravidla o rovnosti jako čl. 11 odst. 1 (rovnost vlastníků), čl. 21 odst. 3 (rovnost voličů), čl. 21 odst. 4 (rovnost přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím), čl. 22 (rovnost v soutěži politických sil), čl. 27 odst. 2 (rovnost v působení odborových organizací), čl. 32 odst. 3 (rovnost manželských a nemanželských dětí), čl. 37 odst. 3 (rovnost účastníků řízení). 32 33

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93

25

Jako příklad výkladu čl. 1 Listiny lze uvést odůvodnění nálezu Ústavního soudu k chápání rovnosti občanů jako rovnosti relativní: „…rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Jestliže stát poskytne v zájmu zajištění svých funkcí určité skupině méně výhod než jiné, může tak učinit pouze ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. (srov. R 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s jehož závěry se Ústavní soud ztotožňuje).“34

2.3 Systematika Listiny

Poté, co jsme si probrali úvodní články, můžeme přistoupit k vlastní úpravě a členění Listiny. Listina základních práv a svobod je strukturálně rozčleněna na Preambuli a šest hlav, z nichž některé jsou dále členěny do oddílů. Preambule je neoddělitelnou součástí Listiny, principy v ní vyjádřené jsou ústavními zásadami závaznými pro zákonodárce při přijímání zákonů i pro Ústavní soud při výkladu všech zákonů a předpisů nižší síly. Preambule formuluje nejvýznamnější principy a zdroje základních práv a svobod jako práv přirozených a neporušitelných. Preambule Listiny ideově navazuje na úvodní prohlášení z. č. 121/1920 Sb.35 kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky z roku 1920. Hlava první, která se nazývá Obecná ustanovení, vyjadřuje pohled na základní dimenzi všech lidských práv, tedy na vztah státu a člověka či občana a naopak vztah občana ke státní moci. O jednotlivých úvodních článcích byla již řeč v předchozích kapitolách práce. Hlava druhá, nazvaná Lidská práva a základní svobody, má dva oddíly. Oddíl první se nazývá Základní lidská práva a svobody, jak již z názvu vyplývá, obsahuje základní práva a svobody, které jsou přirozené a absolutní. Ze stručné věty čl. 5 lze vyvodit, že nikdo nemůže být zbaven své obecné způsobilosti k právům, je to nepřípustné. Interpretační problémy čl. 5 mohou vzniknout z toho, že tento článek pro ústavní instituci zvolil občanskoprávní terminologii (občanské právo striktně rozeznává způsobilost k právům 34

Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93 Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. 2. 1920 kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky „My, národ Československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením…“ 35

26

a způsobilost k právním úkonům). Právo na život je základním právem člověka, které je univerzální. V čl. 6 odst. 1 se formuluje obecně, že každý má právo na život, v odst. 2 a 3 se konkretizuje zákaz trestu smrti, v odst. 4 se stanoví, která jednání nejsou porušením práva na život tímto článkem chráněným a stanoví tím ve smyslu čl. 4 Listiny jeho ústavní meze. Navazující čl. 7 odst. 1 upravuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, dále ponižující zacházení nebo trestání čl. 7 odst. 236, čl. 8 osobní svoboda, zákaz nucené práce v čl. 9 odst. 1 a následné negativní vymezení pojmu v čl. 9 odst. 2, čl. 10 odst. 1 chrání lidskou důstojnost, čest a pověst, čl. 10 odst. 2 a 3 chrání soukromí, čl. 11 právo dědické a vlastnické, nedotknutelnost obydlí čl. 12, listovní tajemství čl. 13, svoboda pohybu a pobytu čl. 14, svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání, bádání a umělecké tvorby čl. 15, svoboda projevu a náboženské víry čl. 16. Oddíl druhý se nazývá Politická práva, jsou to práva občanská nebo demokratická daná státem. Jsou tu garantována taková práva jako je právo na informace, svoboda projevu čl. 17, právo petiční čl. 18, právo shromažďovací čl. 19, právo svobodného sdružování čl. 20, právo podílet se na správě věcí veřejných, volební právo čl. 21, svobodnou soutěž politických sil, tedy pluralitní politický systém upravuje čl. 22, právo na odpor ve stavu ústavní nouze čl. 23. Hlava třetí je nazvaná Práva národnostních a etnických menšin obsahuje individuální i kolektivní práva příslušníků těchto menšin. Garantuje právo svobodně si zvolit příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině čl. 24, toto ustanovení navazuje na čl. 3 odst. 1 a 2, právo příslušníků menšiny rozvíjet vlastní kulturu, rozšiřovat a přijímat informace, vzdělání, úřední styk v jejich mateřském jazyku, právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin za podmínek stanovených zákonem čl. 25. Hlava čtvrtá je pojmenována Hospodářská, sociální a kulturní práva a také zahrnuje práva týkající se životního prostředí. Garantuje právo podnikat a právo na svobodnou volbu podnikání čl. 26 odst. 1, zákon může stanovit omezení výkonu určitých povolání a odchylnou úpravu pro cizince čl. 26 odst. 2 a 4, právo na hmotné zabezpečení čl. 26 odst. 3, právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů čl. 27 odst. 1, ustanovení týkající se odborových organizací a jejich činnosti čl. 27 odst. 2 a 3, právo na stávku čl. 27 odst. 4, právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky čl. 28, právo žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky čl. 29, právo na sociální zabezpečení je Listinou

36

ustanovení je převzato z čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech

27

chápáno jako dílem jako právo občanské odst. 1 a dílem jako lidské odst. 2 čl. 30, právo na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči čl. 31, ochrana rodiny, dětí, mladistvých a žen v těhotenství, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči, rodiče na pomoc státu čl. 32, právo na vzdělání, právo na bezplatné základní a středoškolské vzdělání pro občany čl. 33, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti a přístupu ke kulturnímu bohatství čl. 34, právo na příznivé životní prostředí a včasné informace o jeho stavu čl. 35 Hlava pátá nese název Právo na soudní a jinou právní ochranu. Patří k zásadním rysům právního státu. Právo na soudní ochranu přísluší v ČR každému, bez rozdílu, zda je občanem či nikoli čl. 36 odst. 1, odstavec druhý zakotvuje institut soudního přezkoumávání jako pravidla tehdy, tvrdí-li někdo, že byl na svých právech krácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, na rozdíl od odst. 2, který občanům zabezpečuje procesní ochranu, odst. 3 jim v případě, že jejich právo bylo zkráceno státním či jiným veřejným orgánem, zabezpečuje hmotněprávní ochranu, konkrétně občanskopravní, právo odmítnout výpověď má ten, kdo má povinnost vypovídat – tuto povinnost čl. 37 odst. 1 předpokládá, ale sám neukládá, v čl. 37 odst. 2 nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci od počátku, zásada rovnosti účastníků řízení čl. 37 odst. 3, právo na tlumočníka čl. 37 odst. 4, právo na zákonného soudce čl. 38 odst. 1, právo na veřejném projednání věci, v jeho přítomnosti, rychle, s možností se vyjádřit ke všem důkazům čl. 38 odst. 2, trestní zákon dále specifikuje drtivou většinu jednání, která jsou trestným činem čl. 39, zásada presumpce neviny je upravena v čl. 40 odst. 2, právo na obhajobu čl. 40 odst. 3, právo odepření výpovědi čl. 40 odst. 4, zásada ne bis in idem v čl. 40 odst. 5, zákaz retroaktivity, pouze příznivější zákon působí nazpět čl. 40 odst. 6. Poslední, hlava šestá, nazvaná Ustanvení společná obsahuje výjimky pravidla a omezení některých práv a svobod. Článek 41 stanoví výjimky ze zásady, že Listina je bezprostředně platným právem a práv v nich obsažených se lze domáhat přímo s odkazem na její znění, čl. 42 konkretizuje pojmy občan a cizinec a následně upravuje právo na azyl cizincům v čl. 43, v posledním článku najdeme omezení státní moci zákonem ve smyslu zúžení výkonu práv, nikoli odejmutí daných práv.

28

3 Procesní ochrana v rámci ČR

Doposud jsem se věnoval základním lidským právům a svobodám pouze z pohledu historického, právní filozofie, jejich povahy a normotvorného zakotvení v různých dokumentech. Jsou-li lidská práva pozitivněprávně zakotvena, lze se jich samozřejmě domáhat právními prostředky, ale také je lze státními institucemi garantovat. Lidská práva jsou chráněna mocí soudní, ať už vnitrostátní nebo mezinárodní. Lidská práva nejsou jen akademickými zásadami soudně přímo nevynutitelnými, tak jak o nich hovoří F.Weyer, jako o určitých programových větách či monologu zákonodárce, nikoli však jako o přímo vynutitelných právech.37Je zde vidět veliký posun od doktríny první poloviny 20. století. Hlavní roli při vnitrostátní ochraně lidských práv má ústavní soudnictví, bude rozebráno v následujících kapitolách. Česká republika je svobodný, demokratický a právní stát, který ctí lidská práva a zásady občanské společnosti. Jak se můžeme dočíst v Preambuli a čl. 1

Ústavy ČR. Stát je

také mocenskou organizací, která využívá určitých donucovacích prostředků k řízení společnosti. Oproti tomu musí existovat i mechanismy, které zajišťují, aby moc státu byla využívána jen k těm cílům, které opravňují její existenci a aby nebyla zneužívána čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Moderní stát musí mít vlastní mechanismy, které vylučují, napravují, popřípadě sankcionují zneužití státní moci. Obranu společnosti proti zneužití státní moci zajišťuje její dělba. Ochranu v oblasti základních práv můžeme shledat ve všech třech pilířích dělby moci, jak v moci zákonodárné, výkonné, tak soudní. Legislativní moc poskytuje ochranu tím, že vydává zákony v souladu s ústavním pořádkem, exekutivní a soudní moc zajišťuje ústavní aplikaci právních předpisů, jejich interpretaci, kontrolu a případné zrušení pro jejich neústavnost. V následujícím výkladu se budu zabývat soudnictvím, je to specifická činnost státu, při níž orgány státu jsou nezávislé na ostatních složkách státního mechanismu. Ústava ČR v čl. 82 odst. 1 zdůrazňuje nezávislost a nestrannost soudců při výkonu jejich funkce. K nezávislosti soudců má přispět zásada neslučitelnosti funkcí čl. 82 odst. 3 – soudce nesmí být poslancem, senátorem, prezidentem republiky ani funkcionářem veřejné správy.

37

Weyer, F. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937, s. 68

29

3.1 Ochrana ze strany obecních soudů

V České republice rozlišujeme dva typy soudnictví – ústavní soudnictví a obecné soudnictví. Pro ústavní soudnictví byl zřízen specializovaný soudní orgán ochrany ústavnosti, Ústavní soud, upraveno v čl. 83 Ústavy ČR, obecné soudnictví zajišťuje soustava obecných soudů. Podle čl. 91 odst. 1 soustavu soudů tvoří Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud, vrchní, krajské a okresní soudy. „ Oba nejvyšší soudy sídlí v Brně, vrchní soudy jsou dva, pražský a olomoucký, osm krajských soudů odpovídá krajům z roku 1960 (v Praze jsou dva – Městský soud pro Prahu a Krajský soud pro střední Čechy) a okresních soudů je 86, počítaje v to i pražské obvodní soudy a brněnský Městský soud.“38 Obecné soudy řeší zhruba tři rozdílné typy sporů. Občanské soudní řízení rozhoduje soukromoprávní spory mezi fyzickými a právnickými osobami, upravuje z.č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád. Trestní řízení řeší právní konflikt mezi pachatelem a státem chráněným zájmem a postih kriminality, rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, upravuje z.č. 141/1961 Sb. trestní řád. Správní soudnictví přezkoumává zákonnost rozhodnutí veřejné správy, upravuje z.č. 150/2002 Sb. soudní řád správní. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Čl. 4 Ústavy ČR tímto proklamuje zásadu právního státu se zvýšeným stupněm ochrany lidských práv, která mají ústavní charakter. Zde si lze všimnout provázanosti s Listinou v hlavě druhé oddílu prvním. Dále čl. 90 Ústavy ČR rozšiřuje ochranu soudní mocí i na ostatní práva jakýchkoli fyzických a právnických osob. Soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. Opět doplňuje Listina v hlavě páté, která se týká práva na soudní a jinou ochranu. Princip právní jistoty lze odvodit z pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR. Další důležité principy, které vyplývají z obecného principu ochrany práv ze strany soudů, jsou především nestrannost a nezávislost soudu, právo na spravedlivý proces, právo na právní pomoc, princip soudní kontroly zákonnosti aktů veřejné správy. Nestranný soud může být jen tehdy, je-li nezávislý. Nestrannost zajišťuje, aby právo bylo naplněno, a nikoliv zájmy například většiny. V civilním procesu existuje zájem na nestranném posouzení nároků stran. V trestním řízení musí být soud oddělen od státní žaloby, jinak vzniká nerovné postavení obviněného. Správní soud musí být také oddělen od státní správy, jinak by se stal vlastně soudcem ve vlastní při. Máme-li zajištěný nestranný soud, potřebujeme ještě spravedlivá pravidla soudního jednání. Princip práva na spravedlivý proces se opírá o čl. 6 odst. 1 38

Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, s. 93-94

30

Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod39 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Spravedlivý proces je možný jen tehdy, jsou-li si strany soudního sporu rovny viz. čl. 37 odst. 3. Ke spravedlivému procesu patří také právo na právní pomoc čl. 37 odst. 2. V základu správního soudnictví stojí princip soudní kontroly zákonnosti aktů veřejné správy, je zakotven v čl. 36 odst. 2 Listiny, poskytuje rovnováhu a brzdy pro veřejnou moc. Správní soudnictví prodělalo zásadní změnu po zásahu Ústavního soudu nález č. 276/2001 Sb., který zrušil celou pátou část občanského

soudního

řádu.

Toto

rozhodnutí

Ústavního

soudu

patří

k jednomu

z nejzávažnějších a slouží zároveň jako příklad dobře fungující kontroly ústavnosti. Odůvodnění zní takto: „Ústavní soud uzavírá a shrnuje, že současná úprava správního soudnictví vykazuje závažné ústavněprávní deficity. Především nejsou některé aktivity veřejné správy, stejně jako její případná nečinnost, pod kontrolou soudní moci vůbec. Dále pak ne každý, kdo může být ve svých právech dotčen správním rozhodnutím, má právo obrátit se na soud. Pokud pak i takové právo má, není stranou v plnohodnotném fair procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ač by tomu tak v řadě věcí býti mělo. Vydané soudní rozhodnutí je pak konečné a (s výjimkou ústavní stížnosti) nereformovatelné, což vede k nejednotné judikatuře, jakož i k nerovnému postavení správního úřadu, tedy ke stavu rozpornému s požadavky právního státu. Konečnost některých rozhodnutí (zastavení řízení) pak může vést i k odmítnutí spravedlnosti. Konečně pak výkon správního soudnictví je organizován způsobem, který ignoruje skutečnost, že Ústava v čl. 91 uvádí jako součást soustavy soudů Nejvyšší správní soud.“ Poté došlo k přijetí nové normy Soudního řádu správního, který tyto nedostatky odstranil. Soudní judikatura, především nálezy Ústavního soudu a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva se dynamicky rozvíjejí a mají zásadní význam pro princip právního státu.

3.2 Ochrana ze strany Ústavního soudu

Ústavní soud ČR je orgánem soudní moci. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pod pojmem ochrana ústavnosti si lze představit právní prostor (okruh věcí), v nichž ústavní soud rozhoduje, a také souhrn prostředků, kterými 39

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod čl. 6 odst. 1 Právo na spravedlivé řízení, „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu…“

31

ústavní soud rozhoduje. Ústavní soud chrání nejenom ústavnost, ale i zákonnost, tj. soulad s obyčejnými zákony.40 Zařazení Ústavního soudu do hlavy čtvrté „Moci soudní“ dokazuje, že je soudním orgánem. Ústavní soud je zásadně vázán pouze právními předpisy ústavní síly viz. čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR. Jedním z jeho hlavních úkolů je chránit ústavně garantovaná základní práva a svobody. Pravomoci Ústavního soudu jsou taxativně vymezeny v čl. 87 Ústavy ČR. Nejdůležitější z nich jsou dvě. První najdeme v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR, rozhodovat o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Druhou v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR., rozhodovat o ústavních stížnostech proti zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Do působnosti Ústavního soudu spadá také čl. 95 odst. 2 pokud soudce obecného soudu dospěje k závěru, že zákon při řešení věci je v rozporu s ústavním pořádkem, nemůže rozhodnout sám a zakládá mu to povinnost předložit takovou věc Ústavnímu soudu. Vztah Ústavního soudu k soudům obecným je velice významný z praktického hlediska. Těžiště činnosti Ústavního soudu spočívá v řízení o ústavních stížnostech. Největší počet ústavních stížností je podávána proti rozhodnutím a jiným zásahům do základních práv a svobod stěžovatelů ze strany obecných soudů. O této problematice pojednává Ústavní soud ve svém úvodním prohlášení nálezu: „Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2

40

Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 399

32

Listiny).“41 Některými aspekty této problematiky se budu zabývat v dalších částech této práce, a to zejména institutem ústavní stížnosti, který pokládám za klíčový při porušování základních práv nebo svobod. Teprve toto široké oprávnění možnosti každé fyzické nebo právnické osoby obracet se na Ústavní soud vede k tomu, že základní práva a svobody jsou skutečně pod ochranou soudní moci viz čl. 4 Ústavy ČR a ochrana těchto nezadatelných základních práv a svobod je velice účinná.

3.2.1 Koncepce ústavního soudnictví

Ústavní soudnictví je relativně novou součástí soudní moci. Vzniká vyčleněním ústavních zákonů ze soustavy zákonů a jejich zakotvení jako norem nejvyšší právní síly. „Velice zhruba pak můžeme ústavní soudnictví vymezit jako činnost směřující k ochraně ústavy (a ústavních zákonů) a kontrole jejího dodržování, prováděnou státními orgány soudního typu zpravidla na základě kvalifikovaného podnětu.“42 Hledisek, podle kterých lze ústavní soudnictví členit, je vícero. Z hlediska historického vývoje se rozlišuje decentralizovaný (difuzní), centralizovaný (koncentrovaný) a smíšený model. Z hlediska časového se dá hovořit o kontrole preventivní (a priori) nebo represivní (a posteriori). Z hlediska způsobu přezkumu se rozlišuje formální a materiální kontrola ústavnosti. Existence jednotlivých typů ústavního soudnictví je způsobena např. historickou tradicí, odlišným právním systémem (kontinentálním a angloamerickým), jinou formou vlády a mnoha jinými faktory. Decentralizovaný (difuzní, všeobecný) model ústavního soudnictví se vyznačuje tím, že kontrolu ústavnosti vykonávají zásadně obecné soudy všech stupňů. Spojené státy americké jsou uváděny jako příklad počátku ústavního soudnictví počínaje judikátem Nejvyššího soudu ve věci Marbury versus Madison (1803)43. Decentralizovaný systém ústavního soudnictví používají také Japonsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Izrael, Indie, Švédsko, Dánsko, Finsko, Norsko, Mexiko. Dalším znakem difuzního modelu je konkrétnost, tzn. obecné soudy se otázkou ústavnosti zabývají pouze v souvislosti s konkrétním sporem. 41 42

Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck,

2003 s. 5

43

Marbury v. Madison, 5 U.S. 137 (1803) : „pokud je ústava nejvyšším svrchovaným zákonem, který není možné měnit běžnými prostředky, pak běžný zákon, který je s ní v rozporu, nemůže platit. Je významnou úlohou a povinností soudní moci říci, co je zákon.“

33

Dále soudní orgány v rámci svojí rozhodovací činnosti interpretují ústavu a zákony, zároveň je soud vázán judikaturou nadřízených soudů. Slabinou tohoto modelu může být především značná nejednotnost judikatury na to navázaná jistá setrvačnost chybných rozhodnutí, tento systém je poněkud informačně nepřehledný. Naopak za výhody lze považovat větší samostatnost soudců, důslednější respektování principů „fairness“, předvídatelnost a konzistenci judikatury.44 Centralizovaný (koncentrovaný) model ústavního soudnictví je příznačný tím, že je důsledněji respektováno oddělení moci zákonodárné a soudní. Posuzování ústavnosti nepřísluší obecným soudům, ale specializovaným orgánům soudního typu. Další charakteristikou koncentrovaného modelu je možnost abstraktní kontroly ústavnosti tj. bez konkrétního zásahu veřejné moci. Do koncentrovaného modelu ústavního soudnictví patří také Ústavní soud ČR.45 Podrobněji se jím budu zabývat v následujících kapitolách. Smíšený model ústavního soudnictví naplňuje oba dva znaky předchozích modelů, jak centralizovaného, tak decentralizovaného, tj. obecné soudy provádějí kontrolu ústavnosti za existence specializovaného orgánu soudního typu. Ústavní soudy přezkoumávají ústavnost normativních aktů a tato řízení se nazývají kontrola norem. Kontrola zajišťuje prosazení normativní povahy ústavy, jako základ pro výkon veškeré státní moci. Z hlediska časového rozlišujeme kontrolu norem: a) Preventivní (a priori) – lze o ni hovořit tehdy, je-li ústavnost normy přezkoumávána před tím, než norma vstoupí v platnost. Existuje poměrně krátce. Po novelizaci Ústavy ČR ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. provádí Ústavní soud podle nového čl. 87 odst. 2, kde rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem před její ratifikací.46 b) Represivní (a posteriori) – tento typ kontroly se vztahuje k již platné právní úpravě a Ústavní soud ji může zrušit. Následná kontrola norem je dělena na abstraktní a konkrétní. Abstraktní kontrola je založena na napadeném předpisu bez konkrétního zásahu veřejné moci. Dnes ústavní soudy zkoumají napadené normy i z hlediska hodnotových principů, jako druhé strany individuálních základních práv.

27-30

44

Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s.

45

Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 30 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 32

46

34

Konkrétní kontrola norem přezkoumává právní normy co do ústavnosti, které mají být v určitém konkrétním případu aplikovány.47Kontrola se provádí na základě konkrétního právního sporu. Typickým příkladem je podání ústavní stížnosti. Tímto důležitým institutem se budu zabývat v další části práce. Ústavní soud provádí jak přezkum formální ústavnosti, tak také přezkum ústavnosti materiální. Formální (vnější) přezkum ústavním soudem se soustřeďuje na otázky formální správnosti napadeného individuálního nebo normativního právního aktu. U právního aktu se hodnotí proces, pokud v procesu došlo k protiústavnosti, tak jej zruší. Materiální (vnitřní) přezkum nastává, pokud ústavní soud zruší napadený individuální právní akt, který je svým obsahem protiústavní.48

3.2.2 Ústavního soud České republiky a organizace

Ústavní soud ČR byl založen na základě z. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a čl. 83 – 89 Ústavy ČR. Sídlí v Brně. V roce 1993 byli jmenováni jeho první soudci. Ústavní soud ČR se skládá z patnácti soudců jmenovaných na deset let prezidentem republiky se souhlasem senátu. Podle čl. 84 odst. 3 Ústavy se může stát soudcem nejméně čtyřicetiletý bezúhonný občan s vysokoškolským právnickým vzděláním a desetiletou právnickou praxí. Stejně tak jako v případě soudců obecných soudů není funkce soudce Ústavního soudu slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena Parlamentu či s jinou funkcí ve veřejné správě ani s jakoukoliv jinou placenou funkcí nebo výdělečnou činností. Kromě toho soudce Ústavního soudu nesmí být členem žádné politické strany nebo hnutí. Prezident republiky sám jmenuje z řad soudců Ústavního soudu předsedu a dva místopředsedy, a to podle čl. 62 písm. e) Ústavy v kontextu s čl. 84 odst. 2 Ústavy bez kontrasignace vládou i souhlasu senátu, které je jinak nutný pro jmenování soudce. Předseda Ústavního soudu vykonává správu Ústavního soudu, zastupuje ho navenek, jmenuje předsedy senátů a plní další pravomoci podle § 3 zákona o Ústavním soudu. Soudci jsou vybaveni imunitou a podle čl. 86 odst. 1 Ústavy o jejich vydání k trestnímu stíhání rozhoduje senát. Soudce může být zbaven jeho funkce podle § 144 zákona o Ústavním soudu v kárném řízení v plénu Ústavního 47 48

Wagnerová, E. Ústavní soudnictví. 1. Vydání. Praha: Linde Praha 1996, s. 54-59 Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s. 33

35

soudu minimálně devíti hlasy. Ústavní soud jedná v plénu nebo v tříčlenných senátech. Plénum Ústavního soudu je složeno ze všech soudců a je usnášeníschopné, je-li přítomno alespoň deset soudců. Rozhoduje většinou hlasů, ke zrušení zákona, v řízení týkajících se úřadu prezidenta republiky, o rozpuštění politické strany, o souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem. V ostatních věcech jednají čtyři tříčlenné senáty. Podle § 15 zákona o Ústavním soudu nejsou předseda a oba místopředsedové stálými členy žádného senátu. Senát se usnáší většinou hlasů, kromě odmítnutí návrhu na zahájení řízení, jako zjevně neopodstatněného musí být jednomyslné. Jako návrhy zjevně neopodstatněné končí naprostá většina podání ročně vyřizovaných Ústavním soudem.49 Soudce, který s přijatým rozhodnutím nesouhlasí, má právo k rozhodnutí připojit své odlišné stanovisko. Toto oprávnění soudci obecných soudů nemají. Řízení před Ústavním soudem není zpoplatněno, upravuje § 62 odst. 1 z. o Ústavním soudu. Všechny fyzické a právnické osoby se mohou obracet na Ústavní soud formou ústavní stížnosti. Podle § 30 odst. 1 z. o Ústavním soudu mají všichni účastníci řízení povinnost se nechat zastupovat advokátem. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná a nelze se proti nim odvolat. Pokud jde o formy rozhodnutí ve věci samé, rozhoduje Ústavní soud nálezem, v ostatních věcech usnesením. Odůvodnění nálezů obsahují často vyjádření k významným právním otázkám, a protože podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, považují se za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty.50 Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů, je nutné připomenout, že nestojí na vrcholu soustavy obecných soudů a není ani jejich pravidelnou přezkumnou instancí. Jeho postavení je specifické a má za úkol chránit ústavnost. Soudci jsou při svém rozhodování vázáni čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu.

3.2.3 Ústavní stížnost

Ústava ČR zná dva typy ústavní stížnosti, a to ústavní stížnost fyzické a právnické osoby proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně 49

Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, s. 98 O Ústavním soudu: Postavení a pravomoci. In: Ústavní soud ČR [online]. [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/2023 50

36

zaručených základních práv a svobod podle čl. 87 odst. 1 písm. d) a ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. c), tuto stížnost může podat zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku (kraje) proti nezákonnému zásahu státu. V. Šimíček tuto stížnost nazývá stížností komunální, rozlišuje ještě ústavní stížnost obecnou a stížnost politické strany podle čl. 87 odst. 1 písm. j). Jelikož u „komunální“ stížnosti se nejedná o ochranu subjektivně veřejného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody navrhovatele, budu se v dalším textu zabývat pouze ústavní stížností „obecnou“ podle čl. 87 odst. 1 písm. d). Ústavní stížnost patří mezi významné procesní prostředky ochrany ústavnosti. Ústavní soud o stížnosti rozhoduje ve specifickém typu soudního řízení. Podstatou ústavní stížnosti je možnost domoci se ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud je povinen posoudit neústavnost a následně ji odstranit. Ústava je koncipovaná tak, že neobsahuje podrobnou úpravu ústavních institutů, ale přenechává to zákonům. V případě ústavní stížnosti lze prováděcí úpravu řízení nalézt v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ČR, které je upraveno samostatně ve zvláštní části zákona. Ustanovení § 72 odst. 1 o Ústavním soudu upravuje oprávnění fyzické nebo právnické osoby podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Aby se Ústavní soud mohl stížností zabývat, musí stěžovatel uvést, jaké základní právo bylo v jeho případě porušeno, jakým orgánem veřejné moci, jakým zásahem a v čem konkrétně ono porušení základního práva nebo svobody spočívalo. Navrhovatel může spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu podle § 74 zákona o Ústavním soudu, jestliže byl napadený právní předpis v jeho případě skutečně aplikován a zároveň musí uvést s jakým ústavním zákonem je napadený právní předpis v rozporu. Je-li ústavní stížnost z nějakého důvodu odmítnuta, je tím automaticky odmítnut i návrh na zrušení právního předpisu. Podle mého názoru je toto oprávnění přelomové v možnosti obracet se s návrhy směřujícími proti vnitrostátnímu právu přímo na Ústavní soud a ne na příslušné mezinárodní organizace. V. Sládeček poznamenává, že: „Toto oprávnění má zcela mimořádný význam pro demokratický vývoj právní kultury a znamená výrazný zvrat v pojímání vztahů mezi občanem a státem. Patrně vůbec poprvé se totiž u nás umožňuje, aby jednotlivec svým úkonem přímo vyvolal právní řízení, v němž se o jeho návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivého ustanovení), nebo jiného právního předpisu soudním způsobem rozhoduje. Zatím bylo možno použít jen petic nebo jiných právně

37

nezávazných podnětů, stížností, oznámení apod. (směřujících k subjektům oprávněným podat návrh na zrušení), které takový účinek neměly.“51 Ústavní stížnost nemůže stěžovatel napsat sám ani v řízení sám vystupovat. Podle § 30 odst. 1 o Ústavním soudu musí každá fyzická i právnická osoba jako účastník nebo jako vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem být zastoupena advokátem. V plné moci k zastupování musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Zákon v § 72 odst. 3 o Ústavním soudu stanoví lhůtu pro podání stížnosti na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, tímto prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek a také jiný procesní prostředek. Pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, platí opět lhůta 60 dnů, kdy se stěžovatel o zásahu veřejné moci dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Ústavní soud musí pro nedodržení lhůty stížnost odmítnout, nelze ji ani prodloužit ani prominout.52 Důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti mohou nastat, pokud se týkají věci, o které Ústavní soud již rozhodl, nebo jestliže v téže věci Ústavní soud již jedná. Viz. § 35 o Ústavním soudu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná také tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovými prostředky se rozumí jak řádné opravné prostředky jako odvolání, rozklad, stížnost

v přípravném řízení trestním, žaloba

v soukromoprávní věci tam, kde rozhodl správní orgán, žaloba a další návrhy podle soudního řádu správního, žaloba pro zmatečnost, tak i mimořádné opravné prostředky např. dovolání nebo kasační stížnost. Z mimořádných opravných prostředků však není nutné vyčerpat návrh na obnovu řízení a takové mimořádné opravní prostředky, které orgán, jenž o nich rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení tzv. nenárokové mimořádné opravné prostředky. 3.2.3.1 Průběh řízení o ústavní stížnosti Řízení o ústavní stížnosti se zásadně liší od řízení, které provádějí obecné soudy ve způsobu rozhodování, věcného posouzení, rozsahu přezkumu a publikování rozhodnutí.

51

Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 134 52 § 43 odst. 1 písm. b) - Zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

38

Zahájení řízení začíná dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu podle § 27 odst. 2 z. o Ústavním soudu. Navrhovatel podává návrh na zahájení řízení písemnou formou, musí být podepsán a datován § 34 odst. 1 ZÚS. Důležité je také zmínit, že Ústavní soud se při projednávání návrhů nemusí řídit pořadím, v němž mu návrhy došly § 39 ZÚS. V zahájeném řízení může Ústavní soud také rozhodnout o předběžném opatření podle § 80 odst. 1 ZÚS. Tato pravomoc se používá jen pro řízení o ústavní stížnosti a přichází v úvahu, pokud stížnost směřuje proti jinému zásahu veřejné moci, než je rozhodnutí, je-li to nutné k odvrácení hrozící vážné újmy nebo škody, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu. Ústavní stížnost se přiděluje soudci zpravodaji podle rozvrhu práce a návrhy, které patří do působnosti senátů, se přidělují čtyřem senátům postupně podle data podání § 40 ZÚS. Jedná se o transparentní a předvídatelný proces podle pevných pravidel. Pravomoci soudce zpravodaje jsou velice silné. Soudce zpravodaj má právo odkládat některá podání, přiznávat náklady zastoupení, připravuje zpravodajské zprávy a omítat návrhy. Pravomoc odmítání návrhů pro jejich zjevnou neopodstatněnost byla novelou ZÚS č. 77/1998 Sb. soudci zpravodaji odňata a přesunuta na senát nebo v plénu. Soudce zpravodaj může také pověřit svého asistenta, aby odložil podání, které podle obsahu zjevně není návrhem na zahájení řízení § 41 ZÚS a informoval stěžovatele, že jeho podání nemůže být považováno za návrh. K tomuto vyrozumění se obvykle připojuje i poučení. Tabulka 1: Struktura rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR dle způsobu ukončení v reálných číslech a v % k celkovému počtu nápadu: Rok

Počet návrhů celkem

Nálezem

Usnesením § 43

Odloženo §41/1

2004

2788

235

8,43%

2299

82,46%

173

6,21%

2005

3039

234

7,70%

2642

86,94%

107

3,52%

2006

3549

251

7,07%

2906

81,88%

59

1,66%

2007

3330

233

7,00%

2956

88,77%

75

2,25%

2008

3250

192

5,91%

2835

87,23%

79

2,43%

2009

3432

190

5,54%

2875

83,77%

42

1,22%

2010

3786

81

2,14%

2494

65,87%

59

1,56%

Zdroj: Roční statistické analýzy Ústavního soudu ČR 2011

39

Z hlediska statistiky skončí odmítnutím převážná většina podaných ústavních stížností. Ze statistických údajů soudní kanceláře Ústavního soudu vyplývá, že k odmítnutí usnesením dochází v průměru v 85%, (poslední údaj za rok 2010 je podstatně nižší, může to být způsobeno nevyřízením všech napadených a zapsaných věcí.) Naopak nálezem Ústavní soud rozhoduje jen 5% návrhů. V praxi Ústavního soudu má možnost odmítnutí návrhu rozhodující význam. Odmítnutí návrhu ústavní stížnosti se řídí ustanovením § 43 odst. 1 ZÚS, má formu usnesení a musí obsahovat strukturu rozhodnutí, tzn. výrok, odůvodnění a poučení. „Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, a) neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené, nebo b) je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, nebo c) jde-li o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, nebo d) jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, nebo e) je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.“53 ad a) Neodstranění vad návrhu v určené lhůtě je první důvod k odmítnutí návrhu. Musí se jednat o odstranitelné nedostatky podmínek řízení. Lhůta k odstranění vad v návrhu záleží na uvážení soudce zpravodaje. Velmi frekventovanou vadou bývá např., že stěžovatel není zastoupen advokátem, nebo není doložena plná moc k zastupování před Ústavním soudem § 31 ZÚS. Další velmi častou vadou je nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva podle § 72 odst. 6 ZÚS. Také se často zapomíná na nedostatečný počet stejnopisů ústavní činnosti § 34 odst. 2. ad b) Opožděnost návrhu jako možnost odmítnutí ústavní stížnosti pro nedodržení lhůty upravené ustanovením § 72 odst. 3. Rozebráno v předchozí kapitole. ad c) Návrh podaný někým zjevně neoprávněným je důvod odmítnutí ústavní stížnosti. Naše právní úprava nezná tzv. actio popularis, kdy může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah, kausalita. K odmítnutí ústavní stížnosti dochází např., pokud advokáti, kteří v příslušném řízení vystupují pouze jako právní zástupci svých klientů. 54 Uvedeno v odůvodnění usnesení Ústavního soudu ČR „V souzené věci však podmínky citovaného ustanovení naplněny 53 54

§ 43 odst. 1 - Zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde Praha, 2005, s.

174 - 175

40

nebyly, neboť stěžovatel v příslušném řízení před Krajským soudem v Plzni nevystupoval jako účastník řízení, nýbrž toliko jako právní zástupce povinného M. U.“55 ad d) Návrhy, k jejichž projednání není Ústavní soud příslušný lze přirovnat k principu zakotvenému v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, kdy státní orgán může dělat jen to, co stanoví zákon. Ústavní soud má své kompetence taxativně vymezeny v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR, které nesmí překračovat. Pokud se navrhovatel domáhá např. změny rozhodnutí obecních soudů, musí to Ústavní soud odmítnout. ad e) Nepřípustný návrh upravuje § 75 odst. 1 ZÚS, byl již rozebrán v předchozí kapitole. Zastavení řízení je upraveno ustanovením § 77 ZÚS. Může k němu dojít pouze v případě zpětvzetí návrhu, a to nejpozději, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě. Ústavní soud rozhoduje dvěma způsoby, a to nálezem ve věci samé, nebo usnesením. Usnesení je procesní rozhodnutí, které se týká různých částí řízení. V jednom řízení jich může být vydáno hned několik, např. usnesení o odmítnutí stížnosti pro její nepřípustnost, usnesení o odročení, usnesení o přerušení řízení. Usnesení jsou převážně činěna soudcem zpravodajem. Mají tyto formální náležitosti: výrok, odůvodnění (ne vždy), poučení o nepřípustnosti odvolání. Nálezem může Ústavní soud rozhodnout o ústavní stížnosti tak, že ji zcela nebo zčásti vyhoví, nebo ji zcela nebo zčásti zamítne. Nález je zvláštním typem rozhodnutí, zabývá se meritem tj. předmětem řízení, který je určen tvrzením stěžovatele o zásahu orgánu veřejné moci do jeho základních práv a svobod. Formální náležitosti nálezu jsou: výrok, odůvodnění, poučení o nepřípustnosti napadnout nález vnitrostátními opravnými prostředky. Procesní náležitosti nálezu jsou: vyhlášení, vykonavatelnost, publikace.56 Ústavní soud je vázán petitem návrhu, tj. co stěžovatel svou ústavní stížností sleduje, a neměl by ho překročit. „...v ústavních stížnostech převažuje petit na zrušení všech rozhodnutí. Teprve v některých novějších nálezech Ústavní soud razí myšlenku zmírnění intenzity, resp. minimalizace zásahů do rozhodování orgánů veřejné moci, event. zdůrazňuje princip subsidiarity v rozhodování Ústavního soudu a v případech zjištěné neústavnosti ruší toliko rozhodnutí napadená (poslední).57

55

Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 211/98 Klíma, K. a kol. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 430 57 Sládeček, V. Ústavní soudnictví. 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2003 s. 141 - 142 56

41

Graf 1: Statistika Ústavního soudu ČR Věcná struktura nápadu ÚS - rok 2010

60 % civilní věci 22 % trestní věci 9 % správní věci 4 % ostatní 3 % proti policii a státnímu zastupitelství 2 % věci, které nejsou zjevně návrhem

Zdroj: Ročenka Ústavního soudu 2010 Ústavní stížnost je jeden z nejdůležitějších institutů ochrany základních práv a svobod jednotlivce. Ve společnosti má neocenitelnou preventivní a výchovnou roli vyplývající z judikatury. Za slabinu v systému ústavního soudnictví bych považoval odmítání specializace soudců. Uvědomuji si protiargumenty, které hovoří o transparentnosti a předvídatelnosti přidělování soudní agendy, vylučující výběr soudců ad hoc a také důraz na stejné pracovní vytížení pro všechny soudce. Nevýhodou takto nastaveného systému může být, že zabraňuje skutečné odborné specializaci jednotlivých soudců, kteří musí ovládat celý právní řád, což je dle mého názoru nanejvýš obtížné. Pokud by se při specializaci soudců zohlednila průměrná věcná struktura nápadu Ústavního soudu (viz. graf výše), při zachování pevných pravidel rozvrhu práce, počet specializací soudců by se mohl přiblížit současným potřebám znalostem z jednotlivých právních odvětví,(např. právo trestní, správní, finanční, sociální zabezpečení atd.)

3.3 Ochrana ze strany Veřejného ochránce práv

Veřejný ochránce práv byl zřízen na základě zákona 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv. Působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je v 42

rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod. Kořeny této instituce tzv. ombudsmana sahají až do poloviny 18. století ve Švédsku, kde byla také poprvé zakotvena v ústavě. Ombudsman působil jako orgán parlamentu, který dohlížel na dodržování právních předpisů. Rozšíření instituce ombudsmana došlo ve 20. Století, zejména v 60. a 70. letech. Celkově ve světě působí více než sto institucí ombudsmanského typu.58 Ombudsman bývá v různých státech přiřazován k určitému modelu. Základní rozdělení je známo jako ombudsman parlamentní, je historicky nejstarší a nejrozšířenější ombudsman moci zákonodárné. Další nepříliš rozšířený model je ombudsman moci výkonné a model zvláštní, který je kombinací obou předcházejících. Ombudsmany lze dělit ještě podle mnoha hledisek, podle toho, jak se tato instituce v různých státech vyvíjela. Zvláště v posledních desetiletích v souvislosti s nárůstem počtu případů dochází ke specializacím zástupců ombudsmana pro úžeji vymezené oblasti.59 Český ochránce práv patří do modelu ombudsmanů parlamentních, působících centrálně jako ve většině zemí Evropské unie. Obecně bývá tento institut vnímán jako prostředek, který zlepšuje vztah občana a státní moci. Zákon obsahuje pozitivní i negativní taxativní vymezení jeho působnosti § 1 odst. 2,4,7 Sb. o Veřejném ochránci práv. Působnost Ochránce práv lze shrnout do dvou hlavních oblastí, jedná z podnětu občanů, zákonodárců nebo provádí šetření z vlastní iniciativy, kde systematicky navštěvuje místa s výskytem osob, které mohou být omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku závislosti na poskytované péči. Tyto návštěvy mají za cíl posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským, ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením § 1 odst. 3 Sb. o Veřejném ochránci práv. Veřejný ochránce práv je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období 6 let, přičemž může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu - tedy každý občan České republiky, který má právo volit a dosáhl věku 40 let. Jeho funkce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Nesmí být také členem politické strany či politického hnutí. Veřejný ochránce práv je totiž nezávislou a nestrannou osobou, odpovědný je Poslanecké sněmovně. Po dobu výkonu funkce nelze Ochránce trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. 58

Historie institutu ombudsmana. In: Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/historie/ 59 Pavlíček, V. a kol. Ústavní právo a státověda (Obecná státověda) 1. Díl. Praha: Linde Praha, 1998, s. 349 - 353

43

Každý má právo podat písemný podnět Ochránci. Náležitosti podnětu jsou upraveny v § 11, za nejdůležitější považuji odstavec c) z kterého vyplývá, že na Ochránce se nelze obracet hned, když se úřad podle názoru stěžovatele dopustil pochybení. Občan se nejprve musí pokusit domoci se svých práv přímo u příslušného úřadu sám, a teprve v případě neúspěchu může požádat o pomoc Ochránce. Pro vyřízení podnětu Ochránci nejsou stanoveny žádné lhůty. Ochránce má rozsáhlá oprávnění provádět v jednotlivých věcech nezávislá šetření, při zjištění pochybení může požadovat od úřadů či institucí, aby zjednaly nápravu. Nemůže však měnit nebo rušit jejich rozhodnutí. Podle § 12 zákona může podnět odložit. Dnešní praxe ukazuje, že při sporných důvodech odložení, kdy se podnět netýká osoby, která podnět podala, lze navrhnout, aby se ombudsman věcí případně zabýval i z vlastní iniciativy podle § 9 písm. d) zákona. Tohoto ustanovení využívají různé nevládní organizace. Pravomoci Veřejného ochránce práv vůči orgánům, jejichž činnost je oprávněn prošetřovat, zahrnují oprávnění vstupovat do všech prostor úřadů, nahlížet do spisů správních orgánů, klást otázky zaměstnancům úřadů, účastnit se ústních jednání a klást otázky přítomným osobám. Úřady jsou povinny, na základě § 16 zákona, mu na jeho žádost předložit požadované dokumenty a poskytovat mu pomoc při jeho šetřeních. Zákon č. 349/1999 Sb. o Veřejném ochránci práv doznal několika novel. Za zmínku stojí např. dohled nad dodržování práv osob omezených na svobodě od roku 2006. Jedná se o policejní cely, věznice, azylová zařízení, léčebny dlouhodobě nemocných, zařízení pro seniory, psychiatrické léčebny, zařízení ústavní výchovy. Dále v roce 2008 získal Ochránce zvláštní oprávnění v oblasti státní správy soudnictví – právo navrhovat zahájení kárných řízení proti předsedům a místopředsedům soudu v případě, že porušují povinnosti spojené s výkonem jejich funkcí. Schválením antidiskriminačního zákona v roce 2009 se ochránce stal orgánem pomáhajícím obětem diskriminace.60 Pokud Ochránce při šetření zjistí porušení právních předpisů nebo jiná pochybení, je povinen nejprve vyzvat úřad, aby v přiměřené lhůtě přijal opatření k nápravě. Jestliže se tak nestane, nebo pokud přijatá opatření považuje ombudsman za nedostatečná, vyrozumí o tom stěžovatele § 18 zákona, i úřad svým závěrečným stanoviskem. Součástí tohoto stanoviska by měl být i návrh opatření k nápravě. O případech, kdy ani tímto postupem nedojde k nápravě, je ombudsman povinen informovat nadřízený úřad a není-li takového úřadu, vládu. Může přistoupit i k zveřejnění zjištěných informací. 60

Působnost veřejného ochránce práv. In: Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/pusobnost-verejneho-ochrance-prav/

44

Ochránce každoročně informuje o svojí činnosti za předcházející rok formou souhrnné zprávy, kterou zasílá Parlamentu, prezidentu republiky, vládě a ministerstvům a jiným správním úřadům s působností pro celé území státu. Vývoj této instituce lze hodnotit jako pozitivní a potěšující, jelikož stále větší procento stěžovatelů dokáže správně zhodnotit působnost Veřejného ochránce práv. Z celkového počtu podnětů, v působnosti 62%, mimo působnost 38%, což svědčí o pevném zakotvení institutu v právním povědomí obyvatel. V průběhu roku 2011 Ochránce vyřídil 6687 podnětů, z toho bylo odloženo 472 a objasněno 5172. Nejvíce přijatých podnětů v působnosti bylo z oblasti sociálního zabezpečení a to 1334.61 Veřejný ochránce práv patří mezi ty instituty právního státu, které reprezentují příslib většiny, že důstojnost a rovnoprávnost menšiny bude respektována a zachována

Pro ilustraci stavu pokroku i přetrvávajících nedostatků v oblasti lidských práv v České republice jsem použil závěry zprávy o stavu lidských práv v České republice v roce 2010, kterou každoročně vypracovává odborný aparát Rady vlády ČR pro lidská práva již od roku 1998, viz. příloha č. 1. Účelem Zprávy je zejména poskytnout vládě informace potřebné pro rozhodování o prioritách v oblasti ochrany lidských práv. Věnuje se zejména pokroku dosaženému za uplynulý rok v oblastech, které byly v minulosti předmětem kritiky, a přetrvávajícím nedostatkům. Do Zprávy zasílá své příspěvky řada subjektů. Jednotlivá ministerstva informují o faktickém dění z pohledu platné i navrhované legislativy, nevládní organizace a členové Rady a jejích výborů, kteří zastupují občanskou společnost, akcentují nedostatky zákonodárství z pohledu ochrany lidských práv a poukazují na případy z praxe. Zpráva byla vypracována v období březen - červen 2011.62

61

Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv 2011 [online]. [cit. 2012-04-12]. ISBN 978-80904579-2-8. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Souhrnna_zprava_VOP_20 11.pdf 62 Zprávy: lidská práva ČR. Vláda České republiky [online]. 2011 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-lidska-prava-cr/Zprava-LP-2010_cz.pdf

45

4 Soudní ochrana v oblasti lidských práv na mezinárodní úrovni 4.1 Ochrana na globální úrovni

Na závěr bych podniknul stručný exkurz do oblasti mezinárodního práva se zaměřením na oblast lidských práv a svobod. Obsah mezinárodního práva je značně různorodý. Pokusím se jeho nejvýznamnější pravidla a instituty zařadit do tématu ochrany lidských práv a svobod. Frédéric Sudre definuje mezinárodní a evropské právo lidských práv jako „soubor norem mezinárodního práva, které jednotlivcům na nediskriminačním základě přiznávají práva a oprávnění zajišťující svobodu a důstojnost člověka a požívají institucionálních záruk.“63 Lidská práva pronikla do mezinárodní úpravy teprve před půl stoletím. Za tento mezník se dá považovat Všeobecná deklarace lidských práv z 10. Prosince 1948, ke které se později připojily další dokumenty poskytující ochranný režim. Každá mezinárodněprávní ochrana, aby mohla být účinně vymáhána, musí být doprovázena rozhodovacími mechanismy soudního typu. Po trpkých zkušenostech z druhé světové války se spojenecké vlády rozhodly k internacionalizaci lidských práv. Poučené z porušování nejzákladnějších lidských práv uvnitř států a následně i za hranicemi, vpouštějí lidská práva do mezinárodního řádu a to především v mnohostranném smluvním textu Chartě OSN z 26. Června 1945. Slib členských států podporovat úctu k lidským právům najdeme již v preambuli. „My, lid spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti, prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti v rovná práva mužů a žen a národů velkých i malých.“64 V dalších článcích Charty OSN lze nalézt poslání podporovat, podněcovat úctu a rozvíjet lidská práva, např. čl. 1 odst. 3, čl. 55 písm. c). Nezavádí však v této oblasti zvláštní záruky, nicméně pověřuje své orgány, jako Valné shromáždění, Hospodářskou a sociální radu, Poručenskou radu. Pomocný orgán Komise pro lidská práva byla pověřena vypracováním návrhu listiny práv, který byl přijat Valným shromážděním jako Všeobecná deklarace 63

Sudre, F. Mezinárodní a Evropské právo lidských práv. 2. upravené a rozšířené vydání. Přeložil Jiří Malenovský. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 13 64 Charta organizace a statut Mezinárodního soudního dvora. Ostrava: Aries, A/1/2/93, s. 7

46

lidských práv. Důležité je, že Deklarace nadřazuje lidská práva politice a dává jim mezinárodní rozměr se zaměřením na jednotlivce. 27 z 30 článků Deklarace vyhlašuje práva hlavně osobním právům a svobodám, najdeme zde také politická práva, ale také hospodářská, sociální a kulturní práva. Sama Deklarace ovšem neupravuje jejich garanci, ale omezuje se pouze na jejich uznání. Uznání práv vždy předchází úpravě jejich ochrany. Deklarace od samého

počátku

předpokládala,

že

bude

doplněna

jinými

smluvními

texty.

Nejuniverzálnějšími právně závaznými dohodami v celosvětovém systému ochrany lidských práv pod záštitou OSN se stávají dva pakty z roku 1966. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech vstoupil v platnost v roce 1976 a dosud byl ratifikován 148 státy. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech vstoupil v platnost v roce 1976, přistoupilo k němu dosud 151 států, k protokolu 104 států.65 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech pojednává o právech, jako jsou svoboda pohybu, rovnost před zákonem, právo na spravedlivý soud a presumpci neviny, svoboda myšlení, svědomí a vyznání, svoboda přesvědčení a projevu, právo na pokojné shromažďování, svoboda spolčování a svoboda účastnit se veřejného života a voleb, ochrana práv menšin. Zakazuje svévolné zbavování života, mučení, kruté a ponižující zacházení a tresty, svévolné zatčení a zadržování a svévolné narušování soukromí, válečnou propagandu a obhajobu rasové a náboženské nesnášenlivosti. Opční protokoly, které se staly součástí paktu, upravují petiční právo jednotlivců a druhý protokol směřující ke zrušení trestu smrti, ke kterému zatím přistoupilo 50 států. Pakt ustanovil osmnáctičlenný Výbor pro lidská práva, který posuzuje zprávy předkládané smluvními státy o plnění ustanovení paktu. U signatářských států prvního opčního protokolu výbor rovněž přijímá a posuzuje stížnosti jednotlivců na porušování práv zaručených paktem. Výbor posuzuje informace předkládané jednotlivci na uzavřených schůzích, veškeré materiály a dokumenty zůstávají důvěrné. Naopak nálezy výboru jsou zveřejňovány okamžitě po zasedání, na kterém byly přijaty a jsou uváděny ve výroční zprávě, kterou výbor předkládá Valnému shromáždění. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech zakotvuje taková práva, jako je právo na práci za spravedlivých podmínek, právo na sociální zabezpečení, právo na přiměřenou životní úroveň, právo na ochranu rodiny, na stávku, právo na vzdělání. V roce 1985 byl Ekonomickou a sociální radou (ECOSOC) založen Výbor pro hospodářská, sociální a kulturní práva, aby dohlížel na zavádění paktu v účastnických státech. Tento osmnáctičlenný orgán tvořený odborníky zkoumá předkládané zprávy a jedná o nich se 65

Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů. Praha: Informační centrum OSN, 2005, s. 188

47

zástupci příslušných vlád. Na základě hodnocení zpráv pak státům předkládá svá doporučení. Dále vydává obecná hodnocení, jejichž smyslem je zdůraznit význam lidských práv a učinit kroky, aby smluvní státy mohly ustanovení paktu uvádět v praxi.66 Kromě obecných dokumentů byly většinou států světa přijaty i úmluvy se specifickou působností, které chrání zvláštní práva nebo zvláštní kategorie jednotlivců. Dodržování sedmi nejdůležitějších je sledováno členskými státy, obsahují obvykle kontrolní mechanismy, kterým předkládají státy pravidelné zprávy. Na některé z nich se mohou obracet i jednotlivci se stížnostmi. Jedná se o Úmluvu o prevenci a trestání zločinu genocidy (1948), Úmluvu o právním postavení uprchlíků (1951), Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace (1966), Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (1979), Úmluvu o zákazu mučení a jiného nelidského a ponižujícího zacházení a trestání (1984), Úmluvu o právech dítěte (1989), Mezinárodní úmluvu o ochraně práv všech migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků (1990). Z hlediska geografického již známe instrumenty univerzální, které se obracejí na všechny státy. Je třeba zmínit některé výhody instrumentů regionálních, které lépe odrážejí názory politické, ekonomické, kulturní, historické a hlavně nacházejí kvalitnější shodu v oblasti lidských práv. Regionální instrumenty mají většinou obecnou působnost. Regionální listina lidských práv existuje v Evropě, Americe a Africe. Asie na rozdíl od ostatních žádnou úmluvu ani instituci na ochranu lidských práv nemá. O evropském systému bude řeč v následující kapitole. Americký systém je velmi propracovaný, funguje na základě Organizace amerických států (OAS), která přijala Chartu OAS v roce 1948, téhož roku byla přijata Americká deklarace práv a povinností člověka. V roce 1969 přijaly členské státy OAS Americkou úmluvu o lidských právech, vznikly dvě instituce, Meziamerická komise a Meziamerický soud pro lidská práva.67 Africký systém ochrany měl ze začátku chránit nezávislost a pomáhat ostatním zemím světadílu vymanit se z koloniální nadvlády. Charta na jedné straně vytváří právní závazky týkající se práva národů, na druhé straně však vykazuje uplatňování lidských práv do oblasti vnitřních záležitostí. Charta africké jednoty z roku 1963 odkazuje na lidská práva pouze

66

Fakta a čísla OSN, Základní údaje o Organizaci spojených národů. Praha: Informační centrum OSN, 2005, s. 188 67 Sudre, F. Mezinárodní a Evropské právo lidských práv. 2. upravené a rozšířené vydání. Přeložil Jiří Malenovský. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 88

48

formálně. Podstatnou mezeru v listině lidských práv zaplňuje Africká charta práv člověka a národů z roku 1981 a na jejím základě působí Africká komise.68

4.2 Ochrana na evropské úrovni

Nejrozvinutějším, dá se říci nejlepším regionálním mechanismem mezinárodní ochrany lidských práv, je evropský systém. Čtyři roky po založení OSN vznikla Rada Evropy jako první politická evropská organizace. V roce 1949 byla v Londýně podepsána zakládající listina, která se stala Statutem Rady Evropy. Statut organizace je založen na respektování lidských práv a zavazuje členské státy k jeho dodržování. Čl. 3 Statutu Rady Evropy říká, že „Každý člen Rady Evropy uznává zásadu právního státu a zaručuje všem osobám pod jeho jurisdikcí dodržování lidských práv a základních svobod.“69 Rada Evropy projevila svou účast v oblasti lidských práv již v roce 1950 přijetím Evropské úmluvy o lidských právech, jejíž ratifikace se stala podmínkou pro vstup do této organizace. V roce 1961 byla přijata podobná úmluva pro oblast hospodářských a sociálních práv – Evropská sociální charta. V současné době má organizace 47 členů. Rada Evropy pokrývá všechny důležité otázky, kterými se evropská společnost zabývá, s výjimkou obrany. V práci se samozřejmě zaměřím na oblast ochrany lidských práv. Mechanismus kontroly lidských práv je založený na jednotlivých úmluvách. Evropská úmluva o lidských právech a základních svobodách si klade za cíl vytvořit systém ochrany zabezpečující účinné dodržování lidských práv. Úmluva vstoupila v platnost v roce 1953. Státy a samostatné celky se mohou odvolat na Evropský soud pro lidská práva, orgán založený Úmluvou, pokud se pokládají za oběti porušení ze strany smluvních států. Začlenění Úmluvy do vnitrostátních právních systémů není povinné. Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod obsahuje většinou základní občanská a politická práva, jež jsou základem právního státu. Projděme si nejprve Evropskou úmluvu a její Protokoly. Evropská úmluva obsahuje v čl. 2 Právo na život, chrání jednotlivce před smrtí způsobenou svévolně státem, ale nezakazuje trest smrti, pokud je tento stanoven zákonem. V roce 1985 byl přijat Protokol č. 6, který ruší trest smrti. Čl. 3 zakazuje mučení a 68

Sudre, F. Mezinárodní a Evropské právo lidských práv. 2. upravené a rozšířené vydání. Přeložil Jiří Malenovský. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, s. 88 - 91 69 Přílohy. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/mzv/prilohy_zu/coe_strasbourg-content-shared-files-statut_rady_evropy.html

49

tresty nebo nelidské či ponižující zacházení. Zákaz otroctví, nevolnictví a nucené či nedobrovolné práce je v čl. 4. Čl. 5 zaručuje fyzickou svobodu osob, zejména proti svévolnému uvěznění a zatčení, a zabezpečuje některá základní procesní práva. Článek byl doplněn článkem 1 Protokolu č. 4, který zakazuje uvěznění pro dluhy. Právo na spravedlivé řízení upravuje čl. 6, je doplněn čl. 13, který se týká práva na účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem v přiměřené lhůtě. Případy porušení přiměřené lhůty jsou nejčastějšími stížnostmi. Článek 7 zakotvuje princip retroaktivity v trestním právu, dále je doplněn protokolem č. 7 právo na odškodnění v případě justičního omylu, právo nebýt opakovaně souzen nebo potrestán za stejný trestný čin. Právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence v čl. 8, doplňuje Protokol č. 7 čl. 5 rovnoprávnost práv a odpovědností manželů po dobu manželství a při jeho rozpadu. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání v čl. 9. Na který logicky navazuje čl. 10 práva na svobodu projevu včetně svobody tisku. O právu pokojného shromažďování a sdružování hovoří čl. 11. Právo na účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem v čl. 13. Čl. 14 zakazuje diskriminaci při používání práv a svobod garantovaných Evropskou úmluvou. Procesní záruky cizincům, kterým hrozí vyhoštění, jsou poskytovány v Protokolu č. 7 čl. 1. Zákaz vyhoštění nebo vyhnání svých vlastních státních příslušníků státem a kolektivní vyhoštění cizinců v Protokolu č. 4 čl. 3 a 4. Dodatkový protokol č. 1 upravuje právo na vzdělání, respektování majetku a na svobodné volby.70 „Štrasburský systém ochrany lidských práv, stejně jako trestní odpovědnost jednotlivců za zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (o samotném právním systému nadnárodní Evropské unie ani nemluvě), překračuje ostré pojmové rozlišení mezinárodního a vnitrostátního práva tím, že činí jednotlivce nositelem práv či povinností v mezinárodním právu (tedy jakýmsi kvazisubjektem mezinárodního práva; jinak je jednotlivec jen destinatářem výhod plynoucích pro něj z mezinárodního práva). Zdá se, že je to současný trend vývoje mezinárodního práva. Možná tu pomalu vzniká nový právní systém, odlišný od práva mezinárodního i práva vnitrostátního. Bude to právo světoobčanské.“71

70

The European Convention on Human Rights. European Court of human rights [online]. [cit. 2012-0418]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB-8C134F3262F9E20B/0/CZE_CONV.pdf 71 Wintr, J. Principy českého ústavního práva. Praha: Eurolex Bohemia a.s., 2006, s. 201

50

4.2.1 Evropský soud pro lidská práva

Články 19 až 51 Evropské úmluvy se týkají Evropského soudu pro lidská práva a řízení před ním. Na základě Protokolu č. 11, který vstoupil v platnost v roce 1998, byla provedena velká reforma ESLP a zároveň také Protokolem č. 14 z roku 2004, který vstoupil v platnost až v roce 2010. Česká Republika ratifikovala tento důležitý Protokol č. 14 v roce 2006 a poslední z členských států bylo Rusko v roce 2010.72 K reformě bylo nutné přistoupit pro nadměrný nárůst stížností, zapříčiněného ztrojnásobením počtu smluvních stran od doby, kdy Evropská úmluva vstoupila v platnost. Opatření, popsaná v Protokolu č. 11, byla uskutečněna s cílem zabezpečit přístup jednotlivců ke spravedlnosti a současně zabezpečit vysokou úroveň ochrany. Zavádí se nový stálý Soud, který je výsledkem sloučení dvou původních orgánů kontroly, bývalé Komise a bývalého Soudu. Výbor Ministrů si zachoval roli dohledu nad výkonem rozsudků Soudu, ale na rozdíl od minulosti již nemá pravomoc rozhodnout, zdali došlo v konkrétních případech k porušení zákona či nikoli. Každý členský stát má v ESLP jednoho soudce, který je volen na šest let Parlamentním

shromážděním

Rady

Evropy.

ESLP

jedná

v tříčlenných

výborech,

v sedmičlenných senátech a v sedmnáctičlenném Velkém senátu. Soudci požívají při výkonu funkcí výsad a imunit uvedených v článku 40 Statutu Rady Evropy. Každá fyzická osoba, nevládní organizace nebo skupina jednotlivců považující se za oběti v důsledku porušení práv přiznaných Evropskou úmluvou a Protokoly některým státem, který je smluvní stranou, může podat individuální stížnost k ESLP. Právo na individuální stížnost je automatické a jurisdikce Soudu je závazná pro všechny smluvní státy. Podmínka podání individuální stížnosti je: a) tvrzení, že stát porušil práva stěžovatele přiznaná Evropskou úmluvou nebo Protokoly podle čl. 34 Evropské úmluvy, b) vyčerpání všech vnitrostátních opravných prostředků, včetně ústavní stížnosti, viz čl. 35 odst. 1 Evropské úmluvy, c) dodržení lhůty šesti měsíců od přijetí konečného vnitrostátního rozhodnutí, viz čl. 35 odst. 1 Evropské úmluvy. Podání stížnosti není zatíženo soudním poplatkem. Výdaje na činnost Soudu hradí Rada Evropy. Zastoupení advokátem není povinné na rozdíl od ústavní stížnosti v České 72

Treaty Office. European Court of human rights [online]. [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=194&CM=7&DF=&CL=ENG

51

republice. Stížnosti se mohou podávat v národním jazyce členského státu Rady Evropy. Je-li stížnost zjevně nepodložená nebo zneužívající právo podat stížnost, mohou tříčlenné výbory jednomyslným rozhodnutím odmítnout stížnost jako nepřijatelnou. Pokud je stížnost uznána za přijatelnou, pomáhá sedmičlenný senát zúčastněným stranám a snaží se v jakékoli fázi řízení být nápomocen dotčeným stranám, s cílem dosáhnout smírného urovnání věci respektujícího lidská práva. Pokud nedojde k dohodě, senát vydá rozsudek. Odsouzenému státu pak přísluší učinit nezbytná opatření k nápravě následků porušení, z nichž byl shledán vinným. Podle čl. 41 Evropské úmluvy, jestliže jeho vnitrostátní právo nedovoluje úplně napravit následky porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění. Rozsudky senátů ESLP jsou státy vázány a stávají se konečnými. Ve výjimečných případech může každá zúčastněná strana požádat o postoupení věci velkému senátu, čl. 43 Evropské úmluvy. V důsledku rozsudků ESLP je stát obecně žádán změnit vnitrostátní legislativu tak, aby v budoucnu bylo zaručeno respektování práva. Rozhodnutí ESLP a Evropská úmluva tak mají preventivní účinek a mají obrovský vliv na právní řády evropských států. Často dochází ke změnám vnitrostátních zákonů jednotlivých členských států tak, aby neodporovaly právním názorům ESLP. Hrozba případných mezinárodních sankcí a nákladům s tím spojených odrazuje národní orgány jednat v rozporu s ustanovením Evropské úmluvy.

4.2.2 Ochrana lidských práv v EU

Koncepce Evropských společenství byla původně ekonomického rázu, proto také ochraně lidských práv nebyla zpočátku věnována téměř žádná pozornost. Možná také z důvodu, že od roku 1950 existovala detailní úprava Evropskou úmluvou o lidských právech, která používala vlastní donucovací systém a k níž se hlásily všechny členské státy EHS. Problémy začaly až v 90. letech, kdy na základě Maastrichtské smlouvy vznikla tří pilířová Evropská unie, dochází k politické integraci. Judikatura Evropského soudního dvora dočasně nahrazovala absenci unijního katalogu základních práv. Stala se velmi významnou a ve svých pozdějších rozhodnutích formulovala ochranu základních práv s odvoláním na Evropskou úmluvu o lidských právech i přesto, že není pro Evropskou unii závazná. Jako první odvolání na Evropskou úmluvu o lidských právech lze uvést rozsudek Soudního dvora Ronald Rutili proti ministerstvu vnitra 36/75. „…tato omezení pravomocí členských států v oblasti cizinecké policie společně tvoří zvláštní 52

projev obecnějšího principu zakotveného v článcích 8, 9, 10 a 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, ratifikované všemi členskými státy, a v článku 2 protokolu č. 4 uvedené úmluvy, podepsaného ve Štrasburku dne 16. září 1963, který uvádí ve stejném znění, že ohrožení z důvodu potřeb veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti zasahující práva zaručená citovanými články by neměla překračovat rámec nezbytné ochrany těchto potřeb v demokratické společnosti."73 Zásada ochrany lidských práv je formulována s ohledem na Evropskou úmluvu a zejména na ústavní principy členských zemí. Na národní ústavní principy se Soudní dvůr odvolává např. v rozsudku 44/79 „…základní práva tvoří nedílnou součást obecných právních zásad, jejichž dodržování sám zajišťuje; že při zajišťování ochrany těchto práv je Soudní dvůr povinen vycházet z ústavních tradic společných členským státům, takže ve Společenství nemohou být přijata opatření neslučitelná se základními právy uznanými ústavami těchto států; že mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily, mohou rovněž skýtat poznatky, k nimž je třeba přihlédnout v rámci práva Společenství. Toto pojetí bylo později uznáno společným prohlášením Shromáždění, Rady a Komise ze dne 5. dubna 1977, které se po připomenutí judikatury Soudního dvora odvolává jednak na práva zaručená ústavami členských států, a jednak na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950.“74 V roce 2000 byla přijata na zasedání Evropské rady Listina základních práv EU. Tento rozsáhlý dokument upravuje práva občanů na unijní úrovni. Stejnou právní závaznost, jakou mají zakladatelské smlouvy EU, jí dala až Lisabonská smlouva. Listina obsahuje tři základní kategorie práv:75 a) základní práva a svobody tak, jak vyplývají z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (1950), b) práva a svobody občanů EU ve vztahu k EU, c) sociální práva, jak vyplývají z Evropské sociální charty. Hlava I Důstojnost, obsahuje právo na život (zákaz trestu smrti), právo na osobní Integritu (včetně zákazu klonování lidí). Hlava II Svobody, obsahuje práva a svobody z různých oblastí jako právo na svobodu a bezpečnost, na ochranu osobních údajů, na uzavření manželství a založení rodiny, svobodu umění a věd, svobodu zvolit si povolání, 73

Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 10. 1975 věc 36/75 Roland Rutili proti Ministre de l'intérieur Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 12. 1979 věc 44/79 Liselotte Hauer proti Land Rheinland-Pfalz 75 Týč, V. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. Přepracované a aktualizované vydání. Praha: Leges, 2010, s. 296 74

53

svobodu podnikání, právo na ochranu vlastnictví, včetně duševního. Hlava III Rovnost, zde je široce rozpracována oblast diskriminace, včetně práva seniorů. Hlava IV Solidarita, zahrnuje sociální práva, právo na ochranu zdraví, ochranu životního prostředí, v neposlední řadě ochranu spotřebitele. Hlava V Občanská práva. Hlava VI Soudnictví, obsahuje právo na spravedlivý proces a účinnou právní ochranu, zákaz dvojího trestu za jeden čin, presumpci neviny atd. Hlava VII Obecná ustanovení, kde se hovoří o oblasti použití pro subjekty Unie a členské státy, výhradně pokud uplatňují právo Unie. Článek 51 odst. 2 Listiny stanoví, že „listina nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění pravomoc a úkoly stanovené ve Smlouvách.“76 Listina nezavádí žádný nový donucovací systém, který by byl analogií systému Evropské úmluvy. Postiženému jednotlivci tak nezbývá než dovolat se svých práv u národního soudu, pokud je dána jeho pravomoc. Jinak může uplatnit žalobu na neplatnost aktu EU, nebo pokud se cítí rozhodnutím poškozen, k Soudnímu dvoru EU.

76

Smlouvy. EUR-Lex [online]. 2011 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0389:0403:CS:PDF

54

Závěr Lidská práva jsou považována za přirozená a vyplývají z kulturních a mravních hodnot společnosti. Naše společnost je založena na židovsko-křesťanských hodnotách, na kořenech daných řeckou filozofií a římskou právní kulturou. Lidská práva jsou ideou solidarity mezi lidmi, kde proti vzájemné solidaritě může stát stále sílící individualismus bez zájmu o věci veřejné, což může být zapříčiněno konzumním životním stylem současného člověka. Soukromý život spolu s jeho konzumními požitky se může stát jedinou životní hodnotou. Lidská práva a demokracie jsou v ohrožení nejenom ze strany společnosti, ale také ze strany státní moci. Takovým ohrožením čelí stát od svého vzniku. Cesta zpátky k totalitě je zapovězena systémem brzd v ústavním pořádku, který se opírá o mezinárodní smlouvy a instituce s dlouholetou tradicí ochrany lidských práv. Lidská práva jsou výbavou člověka na cestě nedokonalým světem, aby v něm mohl žít odpovědně. Jakmile lidé začnou znát svá základní práva, zjistí, že jsou to právě oni, kdo může ovlivňovat svůj vlastní rozvoj a přestanou být spokojeni v roli těch, jejichž práva jsou potlačována. Podle mého názoru, nejpalčivější otázkou lidských práv je problém chudoby. Chudoba představuje mnohonásobné porušení základních lidských práv a určitým způsobem vylučuje lidi, aby se brali o svá legitimní práva, což může být zapříčiněno nedostatkem síly. Pro člověka, který žije v extrémní chudobě, tzn. pod dolar na den, je tak otázka chudoby důležitější než svoboda. Je pochopitelné, že ve chvíli kdy máte svobodu, ale žijete v takové bídě, je vám svoboda k ničemu. Existuje mnoho institucí a nestátních neziskových organizací působících v různých oblastech lidských práv. Organizace, jako Člověk v tísni, Amnesty International atd., odvádějí nezastupitelnou práci a snaží se o to, aby lidé z celého světa žili v takových podmínkách, které jim umožní najít sílu a čas zabývat se osudy druhých a jejich lidskými právy. Lidská práva mají dlouhou historickou tradici. Hlavním filozofickým základem lidských práv je víra v existenci formy spravedlnosti platné pro všechny národy. Lidská práva se stala nepostradatelnou součástí současného chápání toho, jak by mělo být s člověkem zacházeno na vnitrostátní či mezinárodní scéně. Lidská práva jsou nejlepší možná morální záruka pro každého člověka, aby vedl jen minimálně dobrý život. Do jaké míry tato snaha nebyla realizována, reprezentuje hrubé selhání současného světa zavést všude morální řád založených na lidských právech. Zkusme si představit svět bez lidských práv! 55

Seznam použité literatury 1. Tištěné monografie ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. 2. rozšířené vydání. Antonín Kříž. Praha: Petr Rezek, 1996, 493 s. ISBN 80-901796-7-3. GERLOCH, Aleš, Jiří HŘEBEJK a Vladimír ZOUBEK. Ústavní systém České republiky: Základy českého ústavního práva. 3., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Prospektrum, 1999, 520 s. ISBN 80-7175-077-8. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 4. upravené vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, 343 s. ISBN 978-80-7380-023-9. HATTENHAUER, Hans. Evropské dějiny práva. Sylva Adlerová. Praha: C.H.Beck, 1998, 708 s. ISBN 80-7179-056-7. KLÍMA, Karel et al. Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 1019 s. ISBN 8086898-44-X. KLÍMA, Karel et al. Státověda. Plzeň: Aleš Čeněk, 2006, 415 s. ISBN 80-86898-98-9. KUBŮ, Lubomír et al. Dějiny právní filozofie. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2003, 202 s. ISBN 80-244-0466-4. PAVLÍČEK, Václav et al. Ústavní právo a státověda: 1. díl Obecná státověda. Praha: Linde, 1998, 365 s. ISBN 80-7201-141-3. PAVLÍČEK, Václav. O české státnosti úvahy a polemiky: O právech, svobodách a demokracii. Praha: Karolinum, 2002, 285 s. ISBN 80-246-0564-3. SLÁDEČEK, Vladimír. Ústavní soudnictví. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, 252 s. ISBN 80-7179-694-8. SUDRE, Frédéric. Mezinárodní a evropské právo lidských práv. 2., upravené a rozšířené vydání. Jiří Malenovský. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 1997, 364 s. ISBN 80-2101485-7. ŠIMÍČEK, Vojtěch. Ústavní stížnost. 3., aktualizované a přepracované vydání. Praha: Linde, 2005, 359 s. ISBN 80-7201-569-9. 56

TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6., přepracované a aktualizované vydání. Praha: Leges, 2010, 301 s. ISBN 978-80-87212-60-8. WAGNEROVÁ, Eliška. Ústavní soudnictví: Vznik, význam a některé organizační a procesní aspekty v komparativním pohledu. Praha: Linde, 1996, 93 s. ISBN 80-7201-035-2. WEYR, František. Československé právo ústavní. Praha: Melantrich, 1937, 339 s. Řada spisů právnických a hospodářských svazek 5. WINTR, Jan. Principy českého ústavního práva: s dodatkem principů práva evropského a mezinárodního. Praha: Eurlex Bohemia, 2006, 248 s. ISBN 80-86861-75-9. Fakta a čísla OSN: Základní údaje o Organizaci spojených národů. Praha: Informační centrum OSN v Praze, 2005. ISBN 80-86348-02-4.

2. Internetové články O Ústavním soudu: Postavení a pravomoci. In: Ústavní soud ČR [online]. [cit. 2012-04-08]. Dostupné z: http://www.usoud.cz/clanek/2023 Historie institutu ombudsmana. In: Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/historie/ Působnost veřejného ochránce práv. In: Veřejný ochránce práv [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/pusobnost-verejneho-ochrance-prav/ Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv 2011 [online]. [cit. 2012-04-12]. ISBN 978-80-904579-2-8. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/fileadmin/user_upload/zpravy_pro_poslaneckou_snemovnu/Souhrnn a_zprava_VOP_2011.pdf Zprávy: lidská práva ČR. Vláda České republiky [online]. 2011 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/assets/ppov/rlp/dokumenty/zpravy-lidska-prava-cr/Zprava-LP2010_cz.pdf Přílohy. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky [online]. [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/mzv/prilohy_zu/coe_strasbourg-content-shared-filesstatut_rady_evropy.html

57

Treaty Office. European Court of human rights [online]. [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://conventions.coe.int/Treaty/Commun/ChercheSig.asp?NT=194&CM=7&DF=&CL=EN G

3. Právní předpisy a jiné právní dokumenty Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 23/1991 Sb., Ústavní zákon, kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 121/1920 Sb., ze dne 29. 2. 1920 kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. 12. 1966 Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod ze dne 4. 11. 1950 Zákon č. 77/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv Charta organizace a statut Mezinárodního soudního dvora. Ostrava: Aries, A/1/2/93 Listina základních práv Evropské unie Smlouvy. EUR-Lex [online]. 2011 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0389:0403:CS:PDF The European Convention on Human Rights. European Court of human rights [online]. [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.echr.coe.int/NR/rdonlyres/82E3CE7F-5D3D-46EB8C13-4F3262F9E20B/0/CZE_CONV.pdf

58

4. Judikatura Nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 1. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 15/93 Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 305/2000 Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. IV. 489/98 Nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 14/94 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 Nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 6/02 Nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04 Nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993 sp. zn. Pl. ÚS 19/93 Nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 36/93 Nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 108/93 Marbury v. Madison, 5 U.S. 137 (1803) Usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 1998 sp. zn. I. ÚS 211/98 Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 10. 1975 věc 36/75 Roland Rutili proti Ministre de l'intérieur Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 12. 1979 věc 44/79 Liselotte Hauer proti Land Rheinland-Pfalz

59

Seznam tabulek, grafů a příloh

Seznam tabulek Tabulka 1: Struktura rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR dle způsobu ukončení v reálných číslech a v % k celkovému počtu nápadu. Seznam grafů Graf 1: Statistika Ústavního soudu ČR. Seznam příloh Příloha 1: Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2010 - III. část Zpráva o pokroku.

60

Příloha č. 1 Zpráva o stavu lidských práv v České republice v roce 2010 III. ZPRÁVA O POKROKU Tato část je obsahovým shrnutím nejdůležitějších aspektů vývoje lidských práv popsaných ve Zvláštní části Zprávy. Občanská a politická práva (kapitola 1) Výrazným tématem roku 2010 bylo právo na soukromí na pracovišti a v zaměstnání. Ústavní soud konstatoval, že soukromý život může do určité míry probíhat i v prostorách, kde se uskutečňuje pracovní či podnikatelská činnost. „Domovní“ prohlídka těchto prostor tedy může probíhat pouze se souhlasem soudu. Ochrana soukromí zaměstnanců na pracovišti je sice stanovena přímo v zákoníku práce, porušení práva na soukromí ale není možno sankcionovat. Z tohoto důvodu schválila vláda v roce 2010 podnět Rady vlády ČR pro lidská práva, který požaduje důkladné vyhodnocení současného právního a faktického stavu. V oblasti používání kamerových a jiných sledovacích systémů dospěl Úřad pro ochranu osobních údajů ve spolupráci se zmocněncem vlády pro lidská práva k závěru, že platný zákon o ochraně osobních údajů umožňuje v dostatečné míře zasahovat proti nezákonným provozům těchto systémů. Jasná pravidla používání je nicméně třeba nastavit u kamerových systémů používaných Policií ČR a obecní policií. „Náhubkový zákon“, který kritizovala loňská Zpráva, zůstal v roce 2010 i nadále v platnosti. Pokusy o jeho novelizaci nebyly před volbami do Poslanecké sněmovny dotaženy do konce. Další z řady návrhů na změnu zákona byl schválen Poslaneckou sněmovnou vzešlou z voleb 2010 i Senátem. (K datu zpracování této Zprávy byl schválen Senátem sněmovní tisk č. 231., senátní tisk č. 95). Ústavní soud významně zasáhl do poskytování informací o rozhodovací činnosti soudů, když dovodil, že je třeba poskytovat informace i o rozsudcích nepravomocných. V dalším průlomovém nálezu Ústavní soud uznal právo veřejnosti na informace o politických postojích soudců. V reakci na jeho nález byl zveřejněn internetový seznam soudců a státních zástupců, kteří byli před listopadem 1989 členy KSČ. Pokud jde o právo sdružovací, nejvýraznějším událostí roku 2010 byl zákaz Dělnické strany Ústavním soudem, vzhledem k tomu, že tato strana vyvolávala národnostní a rasovou nesnášenlivost. Právo na soudní a jinou právní ochranu (kapitola 2) Dlouhodobým problémem českého soudnictví jsou délky trvání odškodňovacích řízení. Ač v roce 2010 došlo k jejich zkrácení, i nadále činí průměrná délka soudního řízení 717 dní. K urychlení toho, aby se žadateli skutečně odškodnění dostalo, nepřispívá v podstatě dvojí projednání nároku – nejprve na jednotlivých úřadech, následně pak u soudu. Proto by bylo vhodné provést důkladnou analýzu předběžného projednání nároku příslušnými úřady. V poslední době je stále výraznějším problémem je využívání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, které vede k rozhodování sporů z těchto smluv rozhodci namísto soudu. Děje se tak za využití nezkušenosti a neznalosti spotřebitelů. Volnější zásady pro 61

rozhodčí řízení jsou pak v řadě případů nekalými podnikateli zneužívány v jejich vlastní prospěch, a tedy na úkor spotřebitelů. Připravovaná novela zákona o rozhodčím řízení by měla na problémy praxe reagovat. Osoby omezené na svobodě (kapitola 3) V oblasti dodržování lidských práv osob omezených na svobodě bohužel nedošlo od roku 2009 k žádnému pokroku. Nadále přetrvávají dlouhodobě kritizované nedostatky vězeňství, jak je přeplněnost věznic, nedostatečný počet pracovníků, či problémy v oblasti poskytování zdravotní péče. Trvá požadavek na zřízení nezávislého orgánu pro vyšetřování trestných činů spáchaných příslušníky bezpečnostních sborů – ten by měl být naplnění přijetím zákona o Generální inspekci bezpečnostních sborů. Použití omezovacích prostředků ve zdravotnictví, ani výkon ochranného léčení tedy závažné zásahy do práv a svobod jedince nejsou nadále zákonem upraveny. Tento nedostatek by měl být napraven po přijetí nové „zdravotnické“ legislativy. Hospodářská, sociální a kulturní práva (kapitola 4) S nástupem nové vlády dochází k rozsáhlým reformám sociálního systému. Jednotlivé kroky sociální reformy bude třeba pečlivě hodnotit až s určitým časovým odstupem. V průlomovém nálezu se Ústavní soud kriticky vyjádřil k systému českého důchodového pojištění. Jeho současné nastavení způsobuje, že u lidí s nadprůměrnými příjmy je pokles příjmů v důchodu mnohem markantnější, než je tomu u lidí s příjmy průměrnými. Osoby s nadprůměrnými příjmy sice platí důchodové pojištění z celého příjmu, avšak díky tzv. redukčním hranicím už příjmy nad určitou hranici jsou pro výpočet důchodu zohledněny pouze minimálně. V reakci na tento nález připravilo Ministerstvo práce a sociálních věcí změnu legislativy, která zajistí posílení principu ekvivalence při zachování redistributivního charakteru českého důchodového systému. Šetření České školní inspekce ukázalo, že rovný přístup ke vzdělání stále není zaručen všem dětem bez rozdílu. prostupnost systému mezi školami základními a školami praktickými či speciálními funguje pouze jedním směrem a to při přeřazování dětí ze škol základních do škol praktických či speciálních, nikoliv již naopak. Stále tak přetrvává vyčlenění některých skupin dětí mimo hlavní vzdělávací proud. Přetrvává i neuspokojivá situace u zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Objevují se tendence ke zneužívání opatření na podporu zaměstnávání těchto osob ze strany zaměstnavatelů. I nadále přetrvává vysoká nezaměstnanost osob se zdravotním postižením. Lidská práva a biomedicína (kapitola 5) V oblasti zdravotní péče v roce 2010 přetrvávala většina problémů, na něž bylo poukazováno již v minulosti – nedostatečná úprava práv pacientů, jejich obtížná vymahatelnost a absence sankcí za jejich porušování. Tyto nedostatky se pak zvláště týkají pacientů s mentální a psychickou poruchou a pacientů nedobrovolně hospitalizovaných v psychiatrických léčebnách. Nadále přetrvává nedostatečná zákonná úprava výkonu ochranného léčení, provádění sterilizací, chirurgických kastrací, umělého přerušení těhotenství a dalších nezvratných lékařských zákroků. Kromě toho by právní úprava v 62

budoucnu měla řešit problematiku tzv. surogací (náhradního mateřství), používání nekonvenčních medicínských metod, alternativní porody a poskytování péče umírajícím pacientům (paliativní péči). Česká republika patří k několika málo zemím v Evropě, kde je dosud zákonem povoleno provádět tzv. chirurgickou kastraci jako součást léčby pachatelů sexuálních trestných činů omezených na svobodě, a to přes opakované výzvy Evropského výboru proti mučení (CPT), aby tato praxe byla ukončena. Nadále probíhaly diskuse ohledně povinného očkování dětí, do kterých v roce 2010 zasáhly soudy nejvyšších instancí. Nejvyšší správní soud rozhodl, že právní úprava povinného očkování je v rozporu se ústavním pořádkem, neboť je obsažena pouze ve vyhlášce, ač by měla být stanovena zákonem. Ústavní soud navíc konstatoval, že v odůvodněných případech musí z povinnosti podrobit se očkování existovat výjimky, jako je například víra rodičů. Pokud jde o problematiku sterilizací žen prováděných v rozporu s právem, přes pozitivní vývoj (omluvu vlády), ke kterému došlo v roce 2009, přetrvávala v roce 2010 výrazná kritika České republiky ze strany mezinárodních orgánů, zabývajících se lidskými právy. Dosud nedošlo k přijetí komplexní právní úpravy týkající se výkonu sterilizace, k důkladnému prošetření případů provádění sterilizací v minulosti nezávislou vyšetřovací komisí, ani k zavedení odškodňovacího mechanismu pro ženy, které tvrdí, že byly v minulosti sterilizovány v rozporu s právem a které již s ohledem na promlčecí doby nemají nárok požadovat odškodnění u soudu. Pokud jde o nahlížení do zdravotnické dokumentace ze strany mezinárodních orgánů ochrany lidských práv, došlo v roce 2010 k pozitivnímu posunu. Ministerstvo zdravotnictví přijalo právní názor, že s ohledem na skutečnost, že Evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je jako úmluva podle čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky a má přednost před zákonem, není třeba, aby členové mezinárodních kontrolních orgánů byli výslovně uvedeni ve vnitrostátních právních předpisech mezi osobami, které mají právo nahlížet do zdravotnické dokumentace bez souhlasu pacienta. Právními předpisy dosud opomíjenou oblastí je poskytování péče umírajícím pacientům (paliativní péče) – tato péče je tak vyhrazena pouze omezenému počtu pacientů, neboť chybí dostatečné zákonné, ekonomické a organizační podmínky pro její poskytování. Rada vlády ČR pro lidská práva proto v únoru 2011 schválila podnět Výboru pro lidská práva a biomedicínu, kterým navrhuje vládě přijmout komplexní Národní akční plán realizace Strategie rozvoje paliativní péče v České republice. Nevyhovující právní úprava přetrvává v oblasti zbavování a omezování způsobilosti k právním úkonům – jak zjistil veřejný ochránce práv, v domovech pro osoby se zdravotním postižením převládají klienti zbavení způsobilosti k právním úkonům, ač jsou mnozí z nich v určitých věcech fakticky kompetentní. Návrh nového občanského zákoníku upouští od institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům, což je pozitivní změnou. Diskriminace a postavení menšin (kapitola 6) Veřejný ochránce práv, který od konce roku 2009 vykonává agendu ochrany před diskriminací, vydal v uplynulém roce řadu doporučení a stanovisek, kterými se dotýká jednotlivých aspektů práva na rovné zacházení.

63

Zpráva za tento rok již podrobně nerozebírá téma extremistické trestné činnosti, které je podrobněji rozepsáno ve vládní Strategii boje proti extremismu. U této trestné činnosti došlo nicméně v uplynulém roce k mírnému poklesu. Podnět Výboru pro sexuální menšiny, který v roce 2009 navrhoval zrušení zákazu individuální adopce v zákoně o registrovaném partnerství, nebyl ani v roce 2010 předložen vládě. Téma výchovy dětí ve stejnopohlavních rodinách bylo v uplynulém roce široce diskutováno jak odbornou veřejností, tak v médiích. Výbor proti diskriminaci Rady vlády ČR pro lidská práva přijal doporučení pro média, směřující ke korektnímu informování o seniorech, přičemž zdůraznil riziko stereotypizace a generalizace mediálního obrazu seniorů. Rada vlády pro seniory a stárnutí populace přijala v roce 2010 dvě doporučení, kterými směřuje ke zlepšení postavení seniorů. První doporučení usiluje o přijetí opatření v oblasti rozvoje technologií a služeb asistovaného života pro seniory, druhé pak o zpracování koncepce řešení problematiky Alzheimerovy choroby a obdobných onemocnění. Práva dětí (kapitola 7) I v roce 2010 přetrvávaly dlouhodobé problémy existující v oblasti péče o ohrožené děti – zejména nedostatečná preventivní pomoc pro rodiny a nevhodné využívání institutu předběžného opatření pro odebrání dítěte z rodiny. Ministerstvo práce a sociálních věcí nicméně činí řadu reformních kroků, kterými usiluje o systémovou nápravu tohoto stavu – byl zanalyzován systém práce s ohroženými dětmi a rodinami a podniknuty kroky ke sjednocení činností na ochranu dětí v rámci jednotlivých ministerstev. Podle Výboru pro práva dítěte by umístění dítěte mimo rodinu mělo být využíváno pouze jako krajní řešení. Pokud jde o umístění dítěte do tzv. neutrálního prostředí, lze považovat za problematické, pokud je zdravé dítě umisťováno do psychiatrické léčebny. Ve všech řízeních, kde jsou práva dítěte nějakým způsobem dotčena, by soudy měly respektovat právo dítěte vyjádřit se k projednávané věci, a k tomuto vyjádření přihlédnout. Pokud jde o násilí páchané na dětech, přetrvává problém nedostatečného celoplošného monitoringu těchto případů. Přesné statistiky by nicméně napomohly tvorbě propracovanějších preventivních opatření. Cizinci (kapitola 8) Rozsáhlá novela zákona o pobytu cizinců a zákona o azylu přinesla řadu změn, mezi jinými přechod rozhodování o pobytovém oprávnění cizinců z cizinecké policie na Ministerstvo vnitra. Byly zpřísněny podmínky pro vydávání dlouhodobých víz za účelem podnikání, aby nedocházelo ke zneužívání tohoto institutu k faktickému výkonu závislé práce. Přijatá novela zákonu o pobytu cizinců zpřísnila pravidla pro přístup cizinců ze třetích zemí k výdělečné činnosti v ČR. Připravuje se nová právní úprava podmínek vstupu a pobytu cizinců na území České republiky – vláda již schválila koncepční materiál (nový systém ekonomické migrace), na němž má nová právní úprava stavět. Pokud jde o obchodování s lidmi, ve známost široké veřejnosti vešel v roce 2010 případ „stromkařů“ – pracovní vykořisťování velké skupiny cizinců zejména vietnamské národnosti při manuálních pracích v lese. Pokud jde o zdravotní pojištění cizinců ze třetích zemí, také zde došlo ke zpřísnění podmínek. Navíc nadále přetrvává nemožnost cizinců ze třetích zemí stát se součástí 64

veřejného zdravotního pojištění v České republice. Koncepce integrace cizinců na rok 2011 nicméně počítá s tím, že některé kategorie cizinců by v budoucnu do systému veřejného zdravotního pojištění začleněny být měly. Výbor pro práva cizinců poukázal v roce 2010 na nežádoucí zveřejňování osobních údajů uprchlíků v rozsudcích soudů, které může pro tyto osoby znamenat zvýšení bezpečnostní riziko. Přetrvávají problémy v zajišťování nezletilých cizinců bez doprovodu – až tříměsíční zajištění dítěte nelze považovat za opatření, které by bylo v souladu s nejlepším zájmem dítěte v souladu s Úmluvou o právech dítěte.

65