Lidská práva a důstojnost člověka Některé právní, filozofické a křesťanské zdroje Listiny základních práv a svobod

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE KATOLICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Katedra filozofie

Jméno autora: Jarmila Stašová

Lidská práva a důstojnost člověka Některé právní, filozofické a křesťanské zdroje Listiny základních práv a svobod Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. David Svoboda, Ph.D.

Praha 2015

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze

Jarmila Stašová – vlastnoruční podpis:

Bibliografická citace [rukopis] : / <Jarmila Stašová příjmení autora> ; vedoucí práce: . -- , <2014>. -<56> s.

Anotace Téma lidských práv a svobod vzešlo v evropských křesťanských státech hlavně z ideových zdrojů v novověku. V dějinách je frekventováno ve stále dalších oblastech a také v mnohých státních a mezinárodních právních pramenech. Nikoli bez mnohých nejasností, rozporů a rizik. V České republice je velmi významným právním předpisem Listina základních práv a svobod (LISTINA). Ovlivňuje mnoho dalších právních předpisů – musí být s LISTINOU v souladu. Rizikem pro výklad, aplikaci a existenci lidských práv v LISTINĚ, a to znamená také pro právní ochranu lidské důstojnosti (kteréhokoli člověka, na kterého se LISTINA vztahuje), mohou mimo jiné být nejasnosti týkající se historických východisek a základních ideových zdrojů LISTINY. Z těchto důvodů se stalo mými cíli: - Na základě vyhledaných právních předpisů a dalších odborných literárních pramenů, čerpaných hlavně z automatizovaného systému právních informací ASPI a knižních publikací, zjistit a na základě zejména parafrází a citací těchto pramenů stručně popsat základní informace o LISTINĚ a jejich důležitých kontextech včetně určení základních ideových zdrojů LISTINY; - Z tradičních ideových zdrojů LISTINY (právních, filozofických a křesťanských) stručně popsat bližší charakteristiku a způsob některé argumentace ve prospěch ochrany důstojnosti člověka a kvalitní právní úpravy základních lidských práv; - Zhodnotit význam některých tradičních ideových zdrojů pro další utváření úpravy základních lidských práv. K dosažení uvedených cílů tuto práci člením do 4 kapitol a závěrečného shrnutí.

Klíčová slova

Abstract Human rights and dignity. Some juridical, philosophical and christian principles of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms The theme of human rights and freedoms emerged in European Christian countries mainly from ideological sources in modern times. The topis human rights and freedom are more and more claim in other areas and also in many national and international resources in the history. Far from many ambiguities, contradictions and risks. The Charter of Fundamental Rights and Freedoms (Charter) is very important legislation in the Czech Republic. Charter affect other legislation – must be consistent with them. The risk for the interpretation, application, and the existence of human rights

in the Charter (protect human dignity) may be unclarity relativ to historical background and basic ideological resources of the Charter. For these reasons I set the following goals. ­ On the basis of legislativ, available resources (drawn from the system ASPI and technical literature) and citations is describe basic information about the Charter and her important contexts, including identification of the basic ideological resources of the Charter; ­ From the traditional ideological resources of the Charter (legal, philosophical and Christian) briefly describe characteristic and way some arguments in favour of the protection of human dignity and quality modification of fundamental human rights; ­ Evaluate meaning some traditional ideological resources for the other modification of the basic human rights. To achieve these goals I divide the work into four chapters and a final summary.

Keywords Počet znaků (včetně mezer): <144 452>

Poděkování Děkuji vedoucímu práce za vstřícnou, klidnou a trpělivou oporu.

Obsah Proč a jak o tématu pojednávám … 7 Kapitola 1. Stručně o LISTINĚ, některých kontextech a ideových zdrojích … 9 Kapitola 2. Některé právní zdroje LISTINY a jejich argumentace … 23 Kapitola 3. Některé filozofické zdroje LISTINY a jejich argumentace … 28 Kapitola 4. Některé křesťanské zdroje LISTINY a jejich argumentace … 33 Závěrečné shrnutí … 40 Seznam použitých zkratek … 45 Seznam použité literatury… 46 Příloha Usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky … 48

6

Proč a jak o tématu pojednávám Lidé více či méně vědí, že téma lidských práv a svobod vzniklo v evropských křesťanských státech hlavně v novověku, v dějinách je frekventováno ve stále dalších kontextech, dne 10. prosince 1948 byla v pařížském Palais de Chaillot Valným shromážděním OSN vyhlášená Všeobecná deklarace lidských práv, na počest této události je od roku 1950 den 10. prosinec mezinárodním dnem lidských práv, katolická církev tuto deklaraci oficiálně uznala v encyklice Pacem in terris z 11. dubna 1963, postupně ve světě přibývá státních i mezinárodních lidsko-právních dokumentů, tématem lidských práv se ve světě zabývá mnoho volebních vůdců a lidských aktivit, právních a rozličných dalších oborů společenské činnosti včetně vědeckých, z nichž mnohé participují na tvorbě právních předpisů s lidsko-právním předmětem úpravy atd. Někteří myslitelé ale lidská práva popírají a samotné vyhlášení Listiny základních práv a svobod (dále jen „LISTINA“ viz v příloze této práce), jakožto součásti ústavního pořádku nové České republiky, s níž mají být ostatní právní předpisy v souladu, vyvolalo velmi rozmanité reakce včetně mnohých zpochybňujících – zdali vůbec bylo takovéhoto dokumentu potřeba. Je logické, že LISTINU mohou zpochybňovat další vlivy – nejen některá stanoviska euroskeptiků, ale také různé rozporuplné či nejasné právní a další názory o LISTINĚ a jejich různých kontextech. Již ze samotného obsahu preambule LISTINY lze usoudit na mnohý historický, současný i budoucí kontext LISTINY včetně více formálních, materiálních a ideových zdrojů LISTINY, ale ani základní lidsko-právní ideové zdroje explicitně (jednoznačně) vymezeny nejsou, přestože se týkají obecně sdílených hodnot lidství. Pouze dílčí nebo zpochybněné vědomí o lidských právech v LISTINĚ zahrnuje rizika nejen pro správný výklad a aplikaci tohoto či dalších právních předpisů, ale také pro existenci základních práv a svobod a právní ochranu kvality lidských životů či určitého způsobu lidského života včetně ochrany samotné lidské důstojnosti kteréhokoli člověka, na kterého se LISTINA vztahuje. Že jde o rizika velmi reálná a četná lze usoudit mimo jiné ze skutečnosti, že v České republice dne 1. 1. 2014 nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je těžištěm veškerého soukromého práva. Upravuje osobní stav veškerých osob (fyzických a právnických) a soukromá práva a povinnosti osobní majetkové povahy se jím řídí v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. Úprava v tomto zákoníku je provedena převážně dispozitivními normami (jejich adresáti si v konkrétním vztahu mohou práva a povinnosti ujednat sami odchylně), méně kogentními normami (stanovícími adresátům práva a povinnosti závazným způsobem) a především je provedena stanovením mnohých zásad pro veškeré soukromé právo. V rámci základních zásad tento zákoník stanoví, že každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s LISTINOU a na více místech odkazuje na přirozené právo a důstojnost člověka, ze kterých LISTINA rovněž vychází. Znalost alespoň základních ideových zdrojů LISTINY včetně některých jejich argumentací je žádoucí nejen z důvodu běžné aplikace právních přepisů, ale například také proto, že zmíněná rizika lze zejména v demokratickém a právním státě na základě diskurzů významně ovlivňujících veřejné mínění a také v rámci legislativního procesu řešit. Každý člověk má možnost k tomu přispět na základě svého porozumění – například základním historickým souvislostem a ideovým zdrojům LISTINY, nebo má možnost mít alespoň uspokojení z vlastního teoretického bádání o takovýchto tématech.

7

Na základě uvedených souvislostí jsem si lidsko-právní téma a jeho některé ideové zdroje pro tuto práci vybrala a stalo se mými cíli: - Na základě vyhledaných právních předpisů a dalších odborných literárních pramenů, čerpaných hlavně z automatizovaného systému právních informací ASPI a knižních publikací, zjistit a na základě zejména parafrází a citací těchto pramenů stručně popsat základní informace o LISTINĚ a jejich důležitých kontextech včetně určení základních ideových zdrojů LISTINY; - Z tradičních ideových zdrojů LISTINY (právních, filozofických a křesťanských) stručně popsat bližší charakteristiku a způsob některé argumentace ve prospěch ochrany důstojnosti člověka a kvalitní právní úpravy základních lidských práv; - Zhodnotit význam některých tradičních ideových zdrojů pro další utváření úpravy základních lidských práv, a to v součinnosti ateistů a teistů – křesťanů. K dosažení uvedených cílů tuto práci člením do 4 kapitol a závěrečného shrnutí, a to následovně. V 1. kapitole uvádím základní informace o LISTINĚ a jejím vzniku, o jejích historických a dalších důležitých lidsko-právních kontextech a o určení základních ideových zdrojů LISTINY včetně přiblížení soudobého stavu v publikacích lidskoprávního tématu. V další 2. až 4. kapitole se věnuji stručnému přiblížení, jak jsou v odborné literatuře některé z těchto základních ideových zdrojů LISTINY blíže charakterizovány a argumentovány – s možným využitím ve prospěch minimalizace výše zmíněných rizik. Ve 2. kapitole uvádím některé ideové zdroje a argumentace právní – týkající se tvorby LISTINY a z právní teorie. Ve 3. kapitole v rámci některých zdrojů filozofických upozorňuji hlavně na různé pojmosloví a různé chápání přirozeného práva, některé jeho ideové zdroje a argumentace a rozdíl od chápání teologického. Ve 4. kapitole se zabývám některými základními ideovými zdroji a argumentacemi křesťanskými, a to z hlediska katolické církve.

8

Kapitola 1. Stručně o LISTINĚ, některých kontextech a ideových zdrojích Dne 28. prosince 1992 byly v první částce Sbírky zákonů České republiky z roku 1993 vyhlášeny dva související právní předpisy. Prvním právním předpisem bylo usnesení České národní rady o ústavním zákonu č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a druhým právním předpisem byla LISTINA, vyhlášená jakožto „Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky“ pod č. 2/1993 Sb. Ústava navázala na právní úpravu České republiky, existující v rámci tehdy zanikající federace, stanovila přechodná opatření pro působnost ústavních orgánů a kromě zrušení některých předpisů vyjmenovala, které tehdejší československé i české ústavní zákony platí i nadále. V případě LISTINY se však jednalo o skutečnost, která vyvolala mnohé nejasnosti a diskuse. Ty se mimo jiné týkaly řešení pochybností, zdali LISTINA je vůbec závazným právním předpisem České republiky. Jelikož závazným právním předpisem se může normativní právní akt (normativní obsah) stát zejména pouze tehdy, kromě nutnosti splnění dalších legislativních podmínek, dojde-li k jeho vyhlášení ve stanovené formě příslušným orgánem státu, což u takto vyhlášené LISTINY splněno nebylo. Nejednalo se o usnesení České národní rady, nýbrž pouze jejího předsednictva. Další hlavní pochybnosti se týkaly například toho, jaký je rozsah právně závazného textu LISTINY neboli zdali závazný text zahrnuje také preambuli LISTINY či nikoliv a jaké jsou ideové zdroje pro její výklad. Vyhlášení LISTINY ve Sbírce zákonů pod č. 2/1993 je z uvedených důvodů nutno chápat jako pouze informační a evidenční a v tehdejším kontextu se společně vyhlášenou ústavou nového samostatného státu smysluplné, nikoli však jako normotvorné. Má tedy stejný význam, jako vyhlášení úplného znění kteréhokoli právního předpisu po jeho několika novelách. Toto usnesení předsednictva České národní rady, nezakládající povahu právního předpisu, nelze tedy ztotožňovat s autentickou LISTINOU, jak se to mnohdy nesprávně činí i v současnosti. Autentickým textem LISTINY, z něhož je nutno vycházet, je text z roku 1991, vyhlášený v předchozím federativním státě, z jehož rozdělení dosavadní Česká republika vznikla. Tehdy se o LISTINĚ usnesl zákonodárný orgán – Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, a to konkrétně dne 9. ledna 1991 dvěma návaznými legislativními akty s právní silou ústavního zákona. Prvým byl ústavní zákon, kterým se LISTINA uvozuje, druhým ústavním zákonem byla sama LISTINA (bez samostatného čísla ve Sbírce zákonů), s vyhlášením dne 8. února 1991 pod č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky. Zejména hned v prvních ustanoveních uvozovacího ústavního zákona byl zákonodárcem stanoven právní význam LISTINY v tom smyslu, že: - Ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, jejich výklad a používání musí být v souladu s LISTINOU. - Základní práva a svobody uvedené v LISTINĚ jsou pod ochranou ústavního soudu. - Mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách Českou a Slovenskou Federativní Republikou ratifikované a vyhlášené jsou na jejím území obecně závazné a mají přednost před zákonem.“ Pochybnosti o právní závaznosti LISTINY v České republice, a to celého jejího textu včetně preambule, lze rozptýlit na základě dalšího ústavního zákona České národní rady ze dne 15. prosince 1992, publikovaného pod č. 4/1993 Sb., o opatřeních 9

souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. V tomto ústavním zákoně se v čl. 1 odst. 1 stanoví: „Ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněna toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušnosti České republiky k ní.“ Shodně to vyznívá v článku autorů Koudelky a Šimíčka, v jehož závěrech se navíc uvádí: „1. Listina sice byla v době svého přijetí uvozena ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., musíme ji ale od jejího počátku chápat jako samostatný ústavní zákon. Skutečnost, že neměla samostatné číslo ve Sbírce zákonů, sice mohla v praxi činit některé těžkosti, nikterak však neznamená zpochybnění její samostatné existence a právní síly. 2. Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., vydané na základě čl. 3 a 112 odst. 1 Ústavy má pouze deklaratorní a nikoliv konstitutivní charakter, stejně jako příslušné články Ústavy. Platnost Listiny se od nich nemůže odvíjet, protože Listina platí nepřetržitě od vyhlášení v r. 1991. V případě rozporu mezi Ústavou a Listinou se použije zásada, že mladší norma ruší starší (ve prospěch Ústavy s tím, že pokud se bude jednat o základní lidská práva a svobody, což je typické, pak se rozpor řeší ve prospěch Listiny, neboť jde o předpis v oblasti lidských práv a svobod speciální. 3. Listina představuje nedílný celek včetně své preambule, která je rovněž součástí platného práva ČR.“1 Vlastní obsah LISTINY zahrnuje čtyřicet čtyři článků ustanovení, která jsou uspořádaná do šesti hlav: Hlava první – Obecná ustanovení – zahrnuje čtyři články ustanovení a hned v prvním článku je zakotveno, že: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“; Hlava druhá – Lidská práva a základní svobody – zahrnuje ustanovení čl. 5 až 16 v Oddílu prvním pod nadpisem – Základní lidská práva a svobody a ustanovení čl. 17 až 23 v Oddílu druhém pod nadpisem – Politická práva; Hlava třetí – Práva národnostních a etnických menšin jsou upravena v ustanoveních čl. 24 a 25; Hlava čtvrtá – Hospodářská, sociální a kulturní práva jsou v čl. 26 až 35; Hlava pátá – Právo na soudní a jinou právní ochranu je upraveno v čl. 36 až 40; Hlava šestá – Ustanovení společná jsou v čl. 41 až 44. Text LISTINY se od doby jejího přijetí změnil přímou novelou pouze jednou, a to ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., kterým se prodloužila lhůta pro zadržení. Více se však její obsah změnil nepřímo, a to přijetím dalších ústavních zákonů a mezinárodních úmluv, což interpretaci a aplikaci LISTINY případně ztěžuje. Například zásada podle článku 10. ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí českého právního řádu a mají přednost před zákony; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. K tomu je nutno připočíst další ztěžující vlivy jako například vyplývající z ustanovení § 6 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení je totiž pro výklad rozhodné autentické znění mezinárodní smlouvy, a to je vyhlašováno mnohdy jen 1

KOUDELKA, Zdeněk – ŠIMÍČEK, Vojtěch. K právní povaze Listiny základních práv a svobod. Automatizovaný systém právních informací, Pr rok 1996, č. 2, s. 175.

10

v anglickém právnickém jazyce, což porozumění lidsko-právní úpravě včetně LISTINY člověku neznalému tento jazyk, ztěžuje. Další komplikace vyplývají rovněž ze skutečností, že projednávání případů na ochranu lidských práv u Ústavního soudu je nutno chápat jako poslední instanci v tomto státě a současně proti orgánům tohoto státu, což předpokládá neúspěšné vyčerpání předem stanovených zákonných postupů a navíc zastoupení advokátem. V této práci však lidsko-právní úpravu v jiných právních pramenech, právní aplikaci lidsko-právních pramenů včetně formálně právní a legislativně právní problematiky ponechávám mimo svoji pozornost. Nejen v právní oblasti budu sledovat základní teoretické otázky. Význam LISTINY však mohou zpochybňovat další vlivy – nejen některá stanoviska euroskeptiků, ale také různé rozporuplné či nejasné právní a další názory o LISTINĚ a jejich kontextech, které jsou přitom důležité. V publikaci Teorie práva2 je podáno vysvětlení v tom smyslu, že k pochopení a aplikaci práva v pozitivistickém smyslu je potřeba naučit se používat celou řadu právních informací, jejichž zdroje se nazývají prameny práva. Rozeznávají se dvojí: 1) Jako materiální prameny práva lze chápat důvody, které vedou stát k normativní úpravě společenských vztahů – například aktuální hospodářské a politické poměry, náboženské základy společnosti, historické okolnosti vývoje určité právní kultury včetně nahodilých událostí. Lze usoudit, že sem lze zařadit také různé ideové zdroje – například z různých právních škol, filozofických a křesťanských idejí; 2) Jako formální prameny práva lze chápat informační právní zdroje formální – státem v pozitivním právu stanovené formy, v nichž se právní pravidla vyskytují a jejichž prostřednictvím je lze poznávat a aplikovat – například ústavní zákony, zákony a mezinárodní smlouvy. V textu preambule LISTINY, jsou kromě některých společenských cílů a postupů, jak tyto cíle zajistit, rovněž zahrnuty některé tradiční historické ideové zdroje LISTINY. Jsou však uvedeny pouze implicitním způsobem tak, že se na LISTINĚ usneslo „Federální shromáždění na základě návrhu České národní rady a Slovenské národní rady uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí“. Z tohoto obsahu preambule LISTINY lze usoudit na mnohý historický, současný i budoucí kontext LISTINY včetně více historických materiálních i formálních zdrojů LISTINY, ale ani základní lidsko-právní ideové zdroje týkající se obecně existence člověka explicitně (jednoznačně) vymezeny nejsou. V následujícím textu této kapitoly sleduji přiblížení některých publikovaných informací o základních kontextech LISTINY, tzn. o jejich hlavních materiálních pramenech se zaměřením hlavně na určení jejich základních tradičních ideových lidskoprávních zdrojů. Profesor Filip ve svém článku k dvacátému výročí LISTINY3 vyjádřil názor mimo jiné vyznívající tak, že zatímco v době vzniku LISTINY o smyslu vydání takovéhoto 2

HARVÁNEK, Jaromír a kolektiv. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 247-248.

11

právního předpisu existovaly mnohé pochybnosti, s postupujícími léty její účinnosti bylo širokou veřejností převážně kladně hodnoceno například, že se LISTINA stala základem úsilí, aby se tehdejší Česká a Slovenská Federativní Republika a posléze i nástupnické státy, Česká republika a Slovenská republika, transformovaly společným úsilím svobodných národů v demokratické právní státy, že se LISTINA stala jedním z předpokladů přijetí uvedených států do Rady Evropy i pro přistoupení do Evropské unie a pro zařazení mezi státy, které s cílem odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi ctí v LISTINĚ zakotvené hodnoty, a především že se LISTINA stala základem právního rozhodování všech státních orgánů a nezávislého soudnictví ve vztahu k jednotlivci. Profesor Filip se v uvedeném článku rovněž vyjádřil v tom smyslu, že právě skutečnost, že se LISTINA důstojně řadí vedle jiných evropských katalogů základních práv a svobod tím, že z jejich obsahu čerpá, staví náš stát do pozice evropských demokratických národů, kam se chtěl právě i za pomoci důstojného zakotvení postavení jednotlivce dostat, že ostatně něco jiného by znamenalo ve svém důsledku popírání myšlenky všeobecných lidských práv platných vždy, všude a pro každého. Originalitu z těchto důvodů nelze očekávat v obsahu, nýbrž ve formách jejich vyjádření, zaručení a ochrany. Proto se také těžiště přesouvá do oblasti mezinárodního práva (tzv. internacionalizace ústavního práva). Z důvodu potřeby zjistit také charakteristiky změn způsobů argumentace ohledně hlavních lidsko-právních kontextů LISTINY v historii, současnosti i v budoucích trendech ve prospěch lidsko-právní úpravy a také z důvodu potřeby velmi stručného přiblížení stavu teoretického zpracování těchto témat, rozhodla jsem se pro následující stručné parafráze nebo citace některých myšlenek z následně uvedených publikovaných textů. Profesor Hans Maier ve svém textu, který byl ústředním textem ve sborníku, vydaném editorem Hanušem4 (na základě brněnského kolokvia o lidských právech v dubnu 2001), pojednal v následujícím smyslu. Rozlišil v dějinách lidských práv tři stupně. Dějiny lidských práv zprvu začínají jako novověké boje za náboženskou svobodu v šestnáctém a v sedmnáctém století a hlavně pak jako v moderních revolucích osmnáctého století vybojované všeobecné proklamace svobody a rovnosti, deklarace s katalogy univerzálních práv. Ty byly zprvu typické patosem (například ve francouzské Deklaraci z r. 1789) a lišily se od již v dřívější historii existujících práv, svobod či privilegií (tehdy pouze jednotlivců či jejich skupin). Byly ovšem syntézou zdrojů mnohem starších, do té doby oddělených. Lidská práva podle profesora Maiera postupně nabyla čtyři základní rysy: 1) Univerzalitu – byla všezahrnující, týkající se lidí obecně, všichni lidé jsou nositeli takovýchto práv, jelikož povstali z jednotného lidského rodu – stavu; 2) Individuálnost – jejich nositelem je každý jednotlivec jako osoba, bez ohledu na příslušnost či nepříslušnost k nějakému stavu; 3) Přirozenost – jsou lidem vrozená již před vznikem státu, vyplývají z lidské přirozenosti, stát je nevytváří ani nepropůjčuje, pouze je může deklarovat, tzn. uznat; 3

FILIP, Jan. K některým legislativním otázkám přijetí Listiny základních práv a svobod – 20. výročí. ASPI, Časopis pro právní vědu a praxi 2010, č. 4, s. 315-325. 4 MAIER, Hans. Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. In HANUŠ, Jiří (ed.). Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 7-39.

12

4) Zakládaní nároků jednotlivce přímo vůči státu – tyto nároky vyžadují od státu povinnost nezasahovat do osobního přirozeného svobodného postavení člověka (bez ohledu na dřívější zcela omezující příslušnost jedince k nějakému společenskému stavu). V devatenáctém a částečně i ve dvacátém století následovalo období, kdy se lidská práva z původních morálních apelů pozitivizací v národních ústavních právních řádech v Evropě stávala základními právy. Zprvu ve smyslu přirozeno-právnosti lidé požadovali od státu práva občanská. Byla chápana jako přirozená práva, která již jednotlivci měli, ale jako jednotlivci je nedokázali vůči státu prosadit. Od poloviny devatenáctého století se dále měnilo pojetí lidských práv. Pojetí všem lidem vrozeného (přirozeného) práva zrelativizovala historická právní škola. Základní práva již nebyla považována za nadčasová přirozená práva člověka, ale za prostředky státní jednoty a cílem se stalo – pozvednout osobnost skrze stát ke svobodě. Konkretizace základních práv v pozitivně právním zákoně se v té době stala nezbytnou. Naopak všeobecné deklarace bez zákonných prováděcích předpisů neměly váhu, podobně jako filozofické myšlenky, a z lidských práv se staly pouhé ideje regulující jednání státu. Osvícený stát se sám zavázal k uskutečňování státní správy podle zásady právního státu. Ve druhé polovině dvacátého století se základní práva v některých zemích i na mezinárodní úrovni znovu přiblížila lidským právům (s mezinárodním a univerzálním charakterem), a to pod vlivem druhé světové války a moderních totalitních režimů. Jako příklad profesor Maier uvedl, že v Německu se po válce ústavní vývoj odvrátil od právního pozitivismu zpět k přirozeně právním východiskům lidských a občanských práv; ta se znovu vyhlašují za základní práva člověka a v roce 1949 pozitivizují v ústavě Spolkové republiky Německo jako ústavní práva. Odpovídalo to tendenci na mezinárodní úrovni – že každý jednotlivec měl dostat vůči státu svá práva, v duchu prvního článku Charty OSN (mezinárodní smlouvy z června 1945) a návazně v souladu s první globální Všeobecnou deklarací lidských práv OSN z 10. prosince 1948 (spojující v jeden celek stará práva na svobodu s dalšími právy – například se sociálními a kulturními, podněcující řadu regionálních a globálních smluv). V jiných zemích (kam se řadilo i Československo) se však místo lidských práv a svobod uplatňovala koncepce sociálního státu. Vývoj lidských práv v tomto období byl namáhavým a velmi pomalu postupujícím procesem se střetáváním s místními kulturami a náboženstvími, se zájmem některých států upřednostňovat zájem celku před zájmy jednotlivce či s neochotou vzdát se suverénních práv ve prospěch mezinárodní odpovědnosti za lidská práva a s propagandistickou válkou mezi Východem a Západem o výklad lidských práv atd. Profesor Maier spatřuje v absenci dostatečné ochrany lidských práv a svobod jednotlivců v evropských komunistických státech důvod hnutí za svobodu i následného zániku těchto států. Tím však podle jeho názoru nebyly odstraněny překážky, které se stavěly do cesty univerzalizaci lidských práv. Shledává dále vznikání „nových front“ okolo lidských práv, a to již od šedesátých let minulého století – například protiklady mezi chudými a bohatými, mezi Severem a Jihem, mezi světadíly, světovými náboženstvími a kulturami. Přestože tento vývojový trend není ukončen, profesor Maier vyslovil předběžně bilancující zjištění v tom smyslu, že: 1) Od poloviny šedesátých let získaly země třetího světa v grémiích OSN většinu a tím větší vliv, a to jako obhájci nových sociálních, etnicko-národnostních a kulturních výkladů a interpretací lidských práv – tzv. třetí generace lidských práv – s řazením

13

„basic needs“ před zajišťováním individuálních svobod, majetku a ochranu práv. Tím se nastolil zásadní rozdíl – převrácení pohledu na lidská práva mezi západním světem Evropanů a Američanů (směrem od svobodného jednotlivce a s chápáním sociálních a kulturních práv jen jako doplňků) a nezápadním světem (s chápáním práv a svobod jednotlivce jako výsledku politické, kulturní a sociální úrovně, které je třeba teprve dosáhnout); 2) V sedmdesátých a osmdesátých letech nezápadní svět (s dvěma třetinami světové populace) tyto „kulturní lidská práva“ dále rozvinul o nová práva (např. právo na vývoj, na vlastní jazyk, na spravedlivý podíl na přírodním a kulturním bohatství) a zanesl je do tradičních katalogů lidských práv, ale neinterpretoval je univerzalisticky (k člověku jako takovému), nýbrž pluralisticky (ke konkrétním lidem určitého světového regionu a kultury s jejich specifickými zájmy a potřebami). Formy „basic needs“ byly naplňovány étosem světových kultur i náboženství, takže se uskutečnila změna původního kulturního a ústavně historického pozadí lidských práv – na místo židovsko-křesťanských a západních osvícenských tradic se dostávaly tradice africké, konfuciánské, hinduistické, islámské, buddhistické atd.; 3) Místo rozšíření integrace lidských práv do nezápadních tradic docházelo často k agresivnímu odmítání domnělé hegemonie Evropanů a Američanů nad nezápadním světem. Proti západnímu požadavku na univerzalitu lidských práv nezápadní svět požadoval univerzalitu životních podmínek – celosvětově uznat práva první a druhé generace, ale jen do té míry, do jaké se k nim připojí práva třetí generace; 4) Dále se z chápání lidských práv vytratil jednotlivec, jako jejich nositel – byl ze stran různých autorit nahrazován globálními instancemi (národem, státem či kulturou); 5) V protichůdných trendech spatřuje profesor Maier v oblasti lidských práv ve světovém měřítku na konci století zmatený patový stagnující stav. Profesor Maier na položené otázky týkající se zejména toho, jak tento stav ve světovém měřítku řešit a dosáhnout původního cíle lidských práv, jež „mají přednost před veškerým státním plánováním“ (tzn. cíl zajistit jednotlivci v základních otázkách existence a způsobu života práva chránící jej před všemocnosti státu a nátlakem skupin ve společnosti) zmiňuje potřebu znovu navázat dialog a porozumění na pozadí konečného a omezeného světa, různých představ o životě, kultur, etnik a náboženství s potřebnou snahou obou stran dívat se očima toho druhého a učit se, s respektováními vlastní kultury, dějin, jazyka a náboženství (zevšeobecněním postupu třetího světa v 70. letech s heslem „self-reliance“ – sebedůvěry ve vlastní síly). Aniž blíže ve svém referátu argumentuje, v závěrečné části konstatuje například: „Mají-li být lidská práva trvale účinná, musí se dát obsahově zprostředkovat v rámci různých kulturních a náboženských tradic, a to tak, že se snad zrodí i nové podněty pro chápání lidských práv… neměli bychom vymýšlet vlastní kulturní lidská práva… spíše se zasazovat, abychom práva, která přísluší člověku jako takovému, rozrůznili podle hodnotových priorit jednotlivých kultur a obsahově je odlišili… Univerzalita lidských práv… může znamenat plnost, barevnost a mnohotvárnost… Nová univerzalizace musí vyrůstat zespodu… doufat v konvergence uvnitř kultur a mezi nimi, v překrývání, z nichž se postupně stane jakýsi společný základ“.

14

Že řešení mnohých problémových lidsko-právních otázek a jejich perspektiva nejsou snadné a jednoznačné, je zřejmé například z následujících publikací. Autor Holeček ve svém stejně nazvaném textu5 mimo jiné upozorňuje na tradiční dvojí pojetí lidských práv, která se stále střetávají i v dnešní společnosti. Americké pojetí Deklarace lidských práv i ji prosazující revoluce, inspirované liberálními myšlenkami anglického filosofa Johna Locka, se považuje za iniciované zdola nahoru do politické skutečnosti a jen korigující porušený společenský řád. V případě francouzské Deklarace, ačkoli je dílem fyziokratů, opírá se o Rousseauovy myšlenky, nevěřící ve spontánní harmonii přírodních zákonů ve společnosti a místo toho považuje za potřebné uměle ustavit politický řád na základě filozofického osvíceného poznání a prostřednictvím moci státu, jako jakousi revoluci shora dolů. Současnou evropskou lidsko-právní úpravu a její problémy vystihl autor Scheu ve svém článku6 v tom smyslu, že vychází z dokumentů přijatých na třech soudních úrovních a z existence společných ústavních tradic členských států Evropské unie v oblasti lidských práv, zejména úcty k lidské důstojnosti a dodržování lidských práv. Přestože se ve vztahu mezi národními a nadnárodními soudními orgány vytvářely funkční modely dialogu a spolupráce, vznikly situace, ve kterých soudní orgány dospěly k odlišnému výkladu lidských práv. Fragmentace evropské ochrany lidských práv je „přirozeným důsledkem existence a fungování různých rovin ochrany“. Autor Sousedík ve své filozofické knize7 mimo jiné vystihuje problém naší doby takto: „…naše civilizace dnes nedisponuje žádným v širším měřítku akceptovaným… přístupem, jak ideu lidských práv zdůvodnit… nedovedeme vysvětlit, proč lidská práva respektovat… a chybí kritéria k posouzení, co lidské právo skutečně je a… co je jen zvláštností… civilizačního okruhu či… svévolným požadavkem… nátlakového uskupení.“ Autor Sousedík v této knize spatřuje východisko z argumentační nouze na půdě filozofické, z pohledu sociální etiky a její, na antických východiscích stojící, zcela racionální přirozeno-právní teorie, což však podle tohoto autora nelze uskutečnit bez předchozí obnovy metafyziky – na rozdíl od projektu švýcarského teologa Hanse Kunga, zastávajícího názor, že velká náboženství by měla přispět k nastolení světového míru oslabením důrazu na svůj věroučný obsah a zdůrazněním společného mravního kodexu. Právnicky zaměřený autor shledává spíš problém v obsahové neurčitosti lidských práv, když mimo jiné uvádí: „Lidská práva… představují… stručné vyjádření obecného principu, jejichž jádrem je nárok jednotlivce vůči státu na určité zacházení (respektování, ochranu či pozitivní opatření). Jaký je však konkrétní obsah daného práva, který se má aplikovat v určité situaci… musejí být předmětem interpretace, která je pak závazná. To vede k tomu, že se sociální moc přesouvá od normotvůrce… k orgánům aplikujícím právo. V praxi jde o nejvyšší (ústavní) a mezinárodní soudy, které rozhodují o skutečném obsahu lidských práv… Postupují podle pravidel výkladu…“8 Podle mého názoru je z popsaného stavu zřejmé, že stav v oblasti lidských práv (s množstvím různých stanovisek, nejasností, rozporů atd.) přináší v různých vědeckých 5

HOLEČEK, František. Dvojí pojetí lidských práv. Teologické texty, 2003, č. 4, s.134. SCHEU, Harald Christian. Evropská úmluva o lidských právech jako jednotící prvek v rámci fragmentace evropské ochrany lidských práv. Jurisprudence, ASPI – LIT 42906CZ. 7 SOUSEDÍK, Stanislav. Svoboda a lidská práva: jejich přirozenoprávní základ. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 13-15. 8 ŠTURMA, Pavel. Úvod: Teorie a politika lidských práv. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova Právnická fakulta, 2013, s. 14-15. 6

15

oborech potřebu dalšího řešení, potřebu bádání a řešení z více hledisek – včetně z více ideových zdrojů lidských práv a historie vzniku a vývoje lidských práv. Moje zamyšlení v této práci, byť z více hledisek a více zdrojů, může být jen velmi stručné, dílčí a zjednodušené. Z publikace autora Anzenbachera9 vyplývá vysvětlení historického vzniku lidských práv včetně jejich základních ideových zdrojů jakožto součástí evropského společenského vývoje v novověku, a to v následujícím smyslu. Novověký vývoj byl komplexní. V období od poloviny patnáctého do konce devatenáctého století postupně formoval, strukturoval a diferencoval výchozí zejména křesťanstvím integrovanou středověkou společenskou realitu, a to ve všech jejich dimenzích do relativně samostatných dílčích oblastí (politicko-právní, ekonomické, vědecké atd.) s jejich vlastními cíli a zákonitostmi. Byl to vývoj ze středověkého paradigmatu do nového paradigmatu – označovaného jako moderní (moderna). Lidská práva byla jedním z velmi významných projevů tohoto novověkého procesu geneze moderny, emancipující se ze středověké evropské společnosti, s rychlejším vývojem v prostředí měst a pomalejším na vesnicích. V těchto mnohých historických souvislostech považuji za potřebné uvědomit si základní charakteristiky, ale nejen těchto moderních projevů, nýbrž také jejich výchozích historických zdrojů – to znamená charakteristiky předchozího středověkého společenského systému. Ve středověké evropské společnosti byli lidé silně integrováni zejména na základě křesťanské víry a náboženského – křesťanského světového názoru (s aplikovanými biblickými motivy) a feudálního a cechovního politicko-ekonomického systému. Každý člověk byl vnímán jako dobrá část společnosti jen ve vztahu k jejímu celku a zařazení člověka do určitého společenského stavu se pokládalo za neměnitelné a dědičné. Feudální systém středověké agrární společnosti měl hospodářský základ v pozemkovém vlastnictví s mocensko-organizačními vztahy závislostí. V evropském kontinentálním prostoru feudální stát nebyl suverénním celkem, nýbrž na základě lenní soustavy delegoval suverenitu mezi mnoho vládců. Lišil se od pozdějšího jak absolutistického státu, tak od konstitučního státu. Majitelé půdy se nacházeli v lenní soustavě, typické například mnohastupňovou hierarchii na vrcholu s králem bez mocenského monopolu s roztříštěnými právními a justičními vazbami. Vazal dostal území svého panství v léno od svého lenního pána, čímž byli vzájemně zavázáni – věrností, poslušností a službami (hlavně vojenskými). Rolníci obdělávali půdu, která jim zajišťovala obživu, především pro svého pána. Půda byla ve vlastnictví pouze pána panství, rolníci byli vůči svému pánu ve vztahu závislosti (poddanství), půdu pro svoji obživu měli propůjčenou. Z výtěžku hospodaření na půdě měli povinnost odvádět dávky v penězích nebo naturáliích a také museli pro pána pracovat (v systému roboty). Vztahy závislostí, v nichž se nacházela převážná většina lidí, měly tedy obecný význam – nejen hospodářský, politický a právní, ale také kulturně-náboženský a rodinný. Světská hierarchie byla vzájemně svázána s církevní hierarchií. V západním křesťanství sice historicky docházelo ke kompetenčnímu rozlišení mezi církevně duchovním sacerdotium a světským impérium, čímž nedošlo k byzantinskému sjednocení obou mocí, ale obě moci byly propojeny. Společně zaručovaly integraci lidí zejména skrze systém školství, charitativní sociální funkce a kulturu, které byly ve službách náboženství a kultu v rukách církve, dále skrze církevní posvěcování panovnické koruny a naukovou jednotu všeho vědění zaručující ústřední postavení 9

ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika: úvod a principy. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004, s. 37-197.

16

teologie ve vědě (hlavně ve vrcholné scholastice 13. století) a regulaci celkového života především skrze tradice církevního roku. Taktéž vnik manželství a rodin včetně výchovy dětí v rodinách a další rodinné vztahy byly determinovány a integrovány podobně – především ekonomicky, a byly tudíž v závislosti na majiteli panství a také vlivem náboženství byly závislé na struktuře církve. Podobný integrující význam jako měla církev a vlastnictví půdy pro zemědělství na venkově, měla církev a cechy v řemeslnické společnosti středověkých měst. Zde se hlavním nositelem novověké geneze moderny stal nový typ měšťanstva, a to měšťanstvo, které nebylo ani feudálně, ani cechovně, integrované. Byla to bohatnoucí buržoazie ekonomická a buržoazie kulturní. Moc buržoazie ekonomické vznikala v období několika staletí trvajícího raného kapitalismu hlavně s rostoucím významem obchodu a peněžního hospodářství – v souvislosti s investováním systému tzv. vorkaufu, později s investováním manufaktur či hornictví. Moc buržoazie kulturní, tj. pozvolně se vyvíjející vrstvy například z vědců, lékařů, právníků, učitelů, umělců, úředníků či vzdělaných šlechticů, souvisela zprvu zejména se zakládáním univerzit na základě získaných dílčích privilegií a svobod a postupně s obratem k literatuře a umění předkřesťanské antiky v renesanci a rozvojem humanismu. Tato obojí nová buržoazie byla vybavena novověkým potenciálem – například: - osvícenským myšlenkovým směrem, typickým především obratem k svobodnému subjektu jak vůči přírodě (subjekt pánem přírody), tak vůči společnosti (člověk jako subjekt s přirozenými rozumovými právy – s tendencí k jejich univerzalizaci); - racionalistickým či empirickým kritickým účelovým a vědeckým myšlením (s cílem kriticky destruovat, analyzovat a nově účelově konstruovat různé oblasti skutečnosti a myšlení); - vírou ve schopnost lidským rozumem utvářet budoucnost a pokrok a - především novými potřebami a zájmy (zprvu zejména ekonomickými a kulturními), což vedlo ke konfliktu s tehdejším feudálním systémem. Emancipační proces nové buržoazie z tehdejšího společenského systému, mající logicky i sekulární charakter, ale neprobíhal proti ústředním biblickým principům, ani proti hlavnímu poslání církve a církevní tradice. Přestože novověkým reformačním procesem byla církev značně zasažena, a proto se k některým jeho projevům včetně lidsko-právním nestavěla vstřícně. To potvrzuje, že novověký proces včetně lidských práv mají kořeny v křesťanství. Katolická církev – tehdejší hlavní nositelka kulturního dědictví (včetně například ze zaniklé vyspělé antické kultury) se na tomto procesu sama podílela svými vzdělanými společenskými vrstvami – mnozí humanisté byli církevně integrovaní křesťané, podílem na vytváření renesanční kultury apod. Kritizovány byly hlavně novým potřebám a moci buržoazie nevyhovující církevně scholastické teorie (hlavně filozofické a ekonomické) a jí jednotně ovládaná kultura. Narůstajícím bohatstvím a mocí nové buržoazie byly zpochybňovány také cechy a šlechta. Autor Anzenbacher v této souvislosti ve své publikaci připomněl Marxem vyjádřený tehdejší společenský rozpor, v němž se nové pokrokové buržoazní výrobní síly snaží rozbít omezující pouta starých společenských vztahů a vytvořit nové společenské vztahy. Podnikání jedinců ekonomické buržoazie vyžadovalo hlavně ekonomické svobody (disponovat neomezeně smluvně pracovní silou, výrobními prostředky a kapitálem). Jedinci z řad kulturní buržoazie se potřebovali hlavně osvobodit ze struktury církví 17

ovládané jednotné kultury (vědy, učení, umění a později i náboženství). Obojí buržoazie pro umožnění naplnění svých potřeb vůči stávajícímu integrálnímu středověkému systému nezbytně potřebovala politické svobody – zahrnující jejich právní zakotvení. S odkazy na Niccolo Machiavelliho (1469-1527), který chápal politiku funkčně jako souhrn technik a strategií s cílem získat, vybudovat a zajistit moc ve státě, autor Anzebacher přiblížil vyčlenění politické skutečnosti a její etablování jako samostatné oblasti s vlastními zákonitostmi s následujícími kontexty. Politické jednání bylo vyňato z univerzálního mravního nároku křesťansky formovaného přirozeného práva a podřízeno speciálním kritériím, která vyplývají výlučně z autonomního funkčního a cílového určení politiky. Ta sledovala centralizovanou moc, nikoli již tradičně platné mravní standardy, pluralizaci a partikularizaci státní suverenity z doby feudálního delegování suverenity v rámci lenního systému. Šlo o vytvoření neomezeného mocenského monopolu plně suverénního státu s postupně vybudovanou byrokratickou správní organizací, což v procesu novověku bylo realizováno v absolutní monarchii. Trend osvíceného emancipačního rozumu a obratu k subjektu a přírodě s historickým základem v zájmech feudálně dezintegrované ekonomické a kulturní buržoazie se potřeboval bránit proti bezprávnosti člověka a občana v absolutistickém státě. Požadoval v mocenské oblasti stav, který zaručuje postavení člověka a občana jako rovných subjektů v systému svobody. Proto v 17. a 18. století vznikaly v centru zejména politicko-právního systému velké projekty svobodomilovné, liberální teorie státu, které tvoří základ projektu modemy, a proto došlo v Anglii, Severní Americe a ve Francii ve jménu svobody k již výše zmíněným velkým buržoazním revolucím s ideou lidských práv. Protože přirozeně-právní nárok na svobodu vyplývá z přirozeně dané osobní důstojnosti člověka jakožto člověka, se lidská práva zásadně liší od práv, která poskytuje, uděluje, eventuálně propůjčuje vládce jako privilegium. Právo na svobodu jako lidské a přirozené právo má základ v pojmu člověka a potud je normativně předřazeno každému pozitivnímu právnímu a státnímu řádu. Naopak legitimita pozitivního a státního řádu závisí na tom, do jaké míry odpovídá nároku na svobodu. Jako klasiky novověké ideje lidských práv autor uvádí Johna Locka (1632-1704), Jeana Jacquese Rousseaua (1712-1778) a Emmanuela Kanta (1724-1804). Autorka Komárková v souvislosti s dobovou diskusí o tom, jak mají být lidská práva zdůvodněna v nové ústavě (v níž dosavadní „přirozené“ právo svobodného nabývání majetku mělo být nahrazeno řadou práv na sociální zajištění jednotlivce), a také v souvislosti s návazným zamítnutím liberalistického stanoviska, se ve svém spisu10 z roku 1947 v tématu „v čem kotví lidská práva“ vyjádřila s vysvětlením v následujícím smyslu. Liberalistický individualismus má dvojí stránku. Na kontinentě byl spjat s renesancí, znamenal zabsolutnění individua a jeho důsledkem v mravní sféře bylo neomezené sobectví a v sociální oblasti anarchie. Je však ještě jiný individualismus, který neznamená sebeúčelnost individua, ale osobní odpovědnou podřízenost absolutnímu zákonu. Člověk se necítí bezpodmínečně vázán zákonem celku, protože ho měří zákonem Božím. Je to individualismus, domáhající se mravního sebeurčení osobnosti, která ve jménu svého mravního poslání nesmí být pohlcena vůlí státu. Z tohoto zorného úhlu se zrodila svoboda svědomí a ostatní lidská práva. V této souvislosti autorka na tomtéž místě upozornila: „Bude-li v principu ustoupeno od zásady, že duchovní práva jsou sféra, státní moci v podstatě nepodléhající, může 10

KOMÁRKOVÁ, Božena (dědicové). V čem kotví lidská práva. In Spisy Boženy Komárkové. Heršpice: Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství, 1997, s. 58-59.

18

to dříve či později znamenat jejich faktickou likvidaci… A fakt, že zájem o otázku duchovní svobody mizí, ukazuje, že se duchovně nežije. A tento fakt sám je nejzávažnějším ohrožením tohoto práva, neboť bez citlivé reaktivity veřejného mínění má stát volnou cestu uplatnit aspirace své všemohoucnosti. Aby žila svoboda v zákonech, musí žít v lidech, a svoboda je pouze tam, kde člověk přemáhá sociální determinismus pohledem vzhůru, kde je její domov a odkud přichází na tento svět.“ Autor Sokol ve svém článku11 vysvětluje, že v historii lidských práv šlo hlavně o to, aby žádoucí věci nezávisely na vůli panovníka, o nalezení neotřesitelného právního základu, který by kladl meze panovnické moci a na ní nezávisel a k tomu se nejlépe hodila stará římská myšlenka přirozeného práva v Gaiově učebnici vymezená jako „to, čemu příroda všechny naučila“. Myšlenka univerzálnosti se vyvíjela pozvolna jako podpůrný argument pro nezměnitelnost uspořádání. Osvícenské formulace potřebovaly vyhovět protichůdným požadavkům – zejména neměnnosti, omezení panovnické libovůle, společenskému konsensu na individuálním základě a vyloučení náboženské autority. Nepříliš vyjasněná lákavá představa o „přirozeném“ nebo „přírodním“ původu těchto práv přispěla k přijetí Deklarace, ale také se stala předmětem trvalých sporů a rozdílných výkladů či konfliktů. To se prohlubovalo s dalšími objevy, s vymahatelností některých práv a zneužíváním totalitními režimy. „V pozadí je totiž skrytý a velice hluboký konflikt mezi dvojím pojetím člověka a společnosti. Západní městská civilizace si vytvořila a proti všem ostatním prosadila původně křesťanskou představu, že úplně na začátku je jednotlivý člověk, individuum, osoba. A pokud náhodou někdo tuto přednost ještě nemá, musí ji dostat. Naproti tomu všechny ostatní, staré i nové společnosti vidí člověka především jako člena nějaké skupiny… soudržnost má u nich přednost před jednotlivcem… i jeho právy. I v okrajových oblastech Evropy a mezi městskými elitami všude po světě je individuální stanovisko dnes na postupu a s ním i myšlenka všeobecných práv a svobod. Jenže těm ostatním rozhodně nepřipadá „přirozené“. Smysluplnost zabývání se lidskými právy a jejich zdůvodněním, i když taktéž s mnohou odlišnou argumentací, vystihuje také autor Baroš ve svém článku12, zpracovaném na základě knihy yaleského profesora filozofie Nikolase Wolterstorffa o spravedlnosti13. V článku uvádí dílčí informace z mnohých tematických souvislostí v rámci velké zahraniční debaty o základech lidských práv tak, aby „ukázal, že lidská práva jsou důležitým konceptem morálního řádu… mají mít v moderním právním univerzu svoje místo, když se je zastánci teorie řádu práva snaží zpochybnit“. Je pozoruhodné, že autora knihy, profesora Wolterstorffa, k uvažování o spravedlnosti dovedla konfrontace s oběťmi, kdy si uvědomil, že utlačovatelé rádi využívají ve svých diskursech morální pojmy typu dobro, blahovůle či láska, které se snadno mohou stát zdrojem největšího útlaku, ale mají strach z kategorie spravedlnost. Z článku autora Baroše mimo jiné vyplývá, že v západní historii existují dvě základní koncepce primární spravedlnosti: 1) spravedlnost jako inherentní (vlastnost) práva, kterou autor Wolterstorff obhajuje a 2) spravedlnost jako řád práva. 11

SOKOL, Jan. Jsou lidská práva přirozená? In Konsolidace vládnutí a podnikání 1: Umění vládnout, ekonomika, podnikání. FSV UK, Praha, 2002, s. 68-70. 12 BAROŠ, Jiří. Právo nebo lidská práva: ke kořenům lidských práv. Automatizovaný systém právních informací, Jurisprudence, 2010, č. 2, s. 24. 13 WOLTERSTORFF, N. Justice. Princeton UP, 2008.

19

Zastánci druhé koncepce jsou kritiky konceptu a diskursu práv, který podle autora knihy, neprávem spojují s individualistickým přístupem ke společnosti, typickým pro modernitu. Existenci přirozených či lidských práv popírají, považují je za pouhou fikci či jeden z příkladů inkoherence (rozpadu) pojmového systému projektu ospravedlnění moderní osvícenské morálky, jenž selhal a nezanechal standardy pro rozhodování mezi filozofickými tradicemi, navíc fikci neslučitelnou s jinou morální fikcí – užitečností, s níž je spojena utilitaristická tradice výkladu morálky a práva. V kritice navazují na své předchůdce (tj. americký politický filozof Leo Strauss a francouzský právní filozof Michel Villey), kteří přestože k modernitě přistupovali negativně, vyprovokovali velké debaty k pochopení zrodu západního vynálezu lidských práv. Autor Baroš v této souvislosti v první části svého článku (podle autora knihy Wolterstorffa, odvolávajícího se na amerického historika Francise Oakleyho) uvádí, že v současné odborné literatuře existují tři hlavní vysvětlení původu západní tradice lidských práv a uvádí i jejich východiska. První vysvětlení klade vznik této tradice do rané modernity (zmiňuje hlavní představitele L. Strausse a také C. B. Mcphersona s tím, že druhý jmenovaný představitel dal vznik přirozených práv do souvislosti se vznikem kapitalistické ekonomiky a hovořil o tzv. posesivním individualismu). Druhé vysvětlení hledá původ lidských práv ve filozofii – zejména v nominalismu 14. století (v té souvislosti zmiňuje, že M. Villey nejpřesvědčivěji hájil tezi, že původcem západní tradice práv byl Vilém z Occamu); jiní autoři hledají rozhodující moment například v teologii Jeana Gersona (Richard Tuck) či v teorii přirozeného zákona Tomáše Akvinského (John Finnis). Třetí vysvětlení (zejména lze spojit s historikem Brianem Tierneym) považuje za nejdůležitější právní kořeny lidských práv, protože základy koncepce subjektivních práv lze najít již v pracích kanonistů 12. století. Autor Baroš v uvedeném článku zmínil například také základy Wolterstorffovy teistické teorie spravedlnosti jako inherentních, tj. motivy a důvody, proč je třeba ctít pojem lidských práv. Vysvětluje mimo jiné, že předmětem sporu je spíše existence inherentních práv, která nejsou někým propůjčena, a že lidská práva nemohou být založena na povinnostech, nýbrž na respektu k hodnotě dané substance (člověka či nějaké jiné entity), jsou „…trumfy: …proti někomu právo na dobro vyplývající z nějakého jednání… právě křivda a příkoří je zdrojem práv… hodnota lidské bytosti není instrumentální: druhý člověk nemůže být nikdy jen prostředkem pro cíle někoho jiného… z toho vyplývá i obrovský morální význam subjektivních práv, protože jen práva umožňují vzít hodnotu lidských bytostí (a jiných entit) v úvahu… práva jsou podmínkou, aby lidské bytosti (a jiné entity)… dosáhly svého rozkvětu…“. Dále autor článku Baroš na základě knihy Wolterstorffa specifikuje lidská práva například: - Jako právo spojené se statusem lidské bytosti – druhu Homo sapiens; - Většinou se jedná o negativní práva; jen málo lidských práv je pozitivních; - Nemusí být nutně univerzální (např. právo na vzdělání ne vždy lze takto zajistit); - Přirozená práva, která nejsou sociálně propůjčena, mohou být ale propůjčena božskou bytostí; - Inherentní přirozená práva jsou pak práva, která nejsou nikým propůjčena, je to právě hodnota toho statusu, která zakládá konkrétní práva; - Nelze ztotožňovat inherentní a lidská práva (např. práva rodičů vůči dětem); - Lidská práva se také nepřekrývají s přirozenými (některá lidská práva jsou propůjčena na základě mezinárodních smluv);

20

Lidská práva bývají často zakládána na lidské důstojnosti, což je pokusem o vypíchnutí určité vlastnosti či vztahu, které dávají lidské bytosti určitou hodnotu; - Wolterstorff načrtává vlastní řešení, jak založit lidská práva – jakožto inherentní (vnitřně obsažená) přirozená lidská práva; - Lidská práva, mohou být založena buď na základě sekulárního výkladu, který zdůrazňuje „schopnost lidí k racionálnímu jednání“ (což podle Wolterstorffa neumožňuje založit lidská práva těch, kteří nejsou nadáni schopností racionálního jednání); - Nebo mohou být založena na teistickém základě, neboť „člověk je Bohem milovanou bytostí a je to právě tato láska, která člověku propůjčuje nekonečnou hodnotu“ (autor Bernstein ale kritizoval Wolterstorffa, že mimo jiné neprokázal, že respekt k této hodnotě umožňuje založit přirozená inherentní lidská práva). Z již výše označeného článku profesora Filipa14 vyplývá, že rozsah zdrojů LISTINY je širší, než jen možný právní vzor v mezinárodních lidsko-právních úmluvách. Mezi tyto zdroje řadí řeckou filozofii (v oblasti politických práv a politických svobod), křesťanství (zejména pro lidskou důstojnost jakožto východisko), přirozeno-právní teorii (s koncepcí, že stát základní práva a svobody garantuje a zakotvuje, není však jejich tvůrcem), politickou a právní dělbu moci (s tradiční myšlenkou boje proti absolutismu a jako východisko konstitucionalistických řešení), teorii právního státu (zejména v jeho materiálním pojetí), liberalismus 19. století nebo koncepci sociálního státu (byť výslovně v našem ústavním pořádku neuvedenou) a také další významné zdroje (zprostředkovaně přes jiné prameny), a to demokratické tradice Řecka a Říma, panovnické dokumenty a charty středověku, úmluvy po náboženských válkách, právní dokumenty Anglie, lidsko-právní charty a prohlášení 18. století a z velkých kodifikací v našich historických podmínkách hlavně Obecný občanský zákoník z roku 1881 (s ním pojí LISTINU navíc vazba na přirozená práva člověka, která tento zákoník ustanovoval v § 16 jako práva vrozená a v § 19 s nárokem jedince na jejich právní ochranu). Profesor Filip upozorňuje v tom smyslu, že naopak jiné ideové zdroje jsou v textu LISTINY výslovně vyloučeny. Vyplývá to jednak z celého textu LISTINY a ze zaměření českého státu na rozvoj ve směru k upevňování institutů demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. A konkrétně to vyplývá z čl. 2 odst. 1 LISTINY, kde se stanoví, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání. Přihlédne-li se k čl. 15, 16 a 17 LISTINY, v nichž je stanoveno například zaručení svobody myšlení, náboženského vyznání, vědeckého bádání, umělecké tvorby, svoboda projevovat své náboženství nebo víru a svoboda projevu a právo na informace, lze usoudit na možnost zapojení křesťanů včetně katolíků do různých společenských demokratických prostředí, pluralitních názorových procesů, diskurzů atd. Z uvedeného tedy usuzuji, že přestože katolictví či křesťanství nemůže být výlučným náboženským vyznáním (byť v tomto geografickém prostoru původním a tradičním), je ho jakožto součásti v rámci žádoucí plurality ideových lidsko-právních proudů nadále nezbytně potřeba. Potvrzuje mi to nejen dosavadní antropologické předporozumění naší kultury, ale také argumentační a další potenciál katolíků, zmíněný zejména ve 4. kapitole toto práce. Na základě výše zmíněných publikací jsem toho názoru, že lidská práva mají původ zejména v souvislosti s ranným kapitalismem a lze je založit a argumentovat racionálně a také teisticky. Co se ideových zdrojů LISTINY týká, považuji za smysluplné zmínit -

14

FILIP, Jan. K některým legislativním otázkám přijetí LISTINY – 20. výročí, s. 315-325.

21

tradiční tři hlavní ideové zdroje, a to právní, filozofický a teologický zdroj (v tomto prostoru hlavně katolický). Vyjádření těchto tří zdrojů LISTINY chápu jako základní postačující konkretizaci obecněji vyjádřených zdrojů v preambuli LISTINY. V následujících kapitolách této práce zaměřuji pozornost na stručný popis některých bližších charakteristik uvedených tří základních tradičních zdrojů lidských práv v LISTINĚ a způsobů některé jejich argumentace. A to ve prospěch kvalitní právní úpravy základních lidských práv; což bych na základě výše uvedených publikací parafrázovala – ve prospěch „statutu (LISTINY jakožto předpisu s pravidly pro zajištění) statusu člověka (pro postavení člověka jako lidské bytosti s lidskou důstojností a jeho životním způsobem)“.

22

Kapitola 2. Některé právní zdroje LISTINY a jejich argumentace Ze všeobecné části důvodové zprávy k návrhu vydání LISTINY, což byl návrh Slovenské národní rady z 22. Listopadu 199015, vyznívá zdůvodnění významu vydání LISTINY například tak, že tehdejší účinná právní úprava v druhé hlavě socialistické ústavy z roku 1960 nemohla být pro LISTINU, jakožto předpoklad utváření demokratického právního státu, solidním východiskem. Příčinou byla skutečnost, že se od socialistické ústavy nová úprava odlišovala v řadě zásadních přístupů a ustanovení, které byly výrazem podstatně jiné koncepce nové úpravy. Tato nová koncepce vycházela zejména z těchto ideových právních zdrojů: - Z nedotknutelnosti a univerzálního charakteru přirozených práv, které nejsou státem vnucené; - V souladu s přirozeně právním pojetím stát lidská práva jen uznával, prohlašoval a potvrzoval jejich nezcizitelnost, neodňatelnost a neporušitelnost; - Požadovala, aby zachovávání těchto práv a svobod bylo vynutitelné pomocí nezávislého soudnictví; - Předmětem úpravy ústavním zákonem byla základní práva a svobody, ne zvláštní a základní povinnosti občanů; Smyslem právního státu bylo poskytnout ochranu jednotlivci hlavně proti státní totalitní moci; Povinnosti byly pojaty jako meze základních práv a svobod, i když se vyjadřují formou zákazů a příkazů; - Všeobecně se upravovaly podmínky, za kterých je možné ukládat omezení práv a svobod, a to na základě zákona a při splnění podmínek ústavního zákona; - Sociální práva se odlišovala svojí povahou od lidských práv jako relativní a absolutní; - Celkové pojetí navrhované ústavní úpravy přihlíželo na koncepci, na které je založená evropská dohoda. (Tento zdroj ponechávám mimo svoji pozornost). Spoluautor expertního návrhu LISTINY, profesor Zoulík, vysvětloval zpracování LISTINY ve svém pojednání16 v následujícím smyslu. Téměř každý článek LISTINY je věnován úpravě samostatného právního institutu, řídícího se společnými pravidly. Obvykle je v prvém odstavci institut určen obecně, v následujících jsou rozvedeny jeho komponenty a následně stanovena základní hlediska k podrobnější úpravě v zákoně. Jednotlivé právní instituty v LISTINĚ mají společné rysy: - Převážně jde o veřejnoprávní instituty, pojaté jako subjektivní práva (pouze některá mají platnost absolutní, chránící základní hodnoty, jako jsou právo na život v čl. 6 a právo na osobní svobodu v čl. 7, tzn., že nikdo do nich nesmí zasahovat, nejen státní moc); - Jde o práva ústavní; - Jejich ustanovení jsou přímo aplikovatelná a vynutitelná u obecných soudů i u Ústavního soudu. Profesor Zoulík dále zmínil, že terminologicky není označení základních lidských práv a svobod jednotné ani mezi právními řády jednotlivých zemí, ani v mezinárodních dokumentech. 15

Parlamentní knihovna Kanceláře Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Návrh SNR. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0330_01.htm. Návrh ČNR. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0331_01.htm. Správa ústavno právných výborov SL a SN. http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0392_01.htm. 16 ZOULÍK, F. K Listině základních práv a svobod. ASPI, Právo a zákonnost 1991, č. 5, s. 241.

23

Jednoznačně však chápe základní práva a svobody jako právní principy. Každé ze základních práv a svobod je právním principem a ve svém souboru tvoří ucelený a uspořádaný komplex. Právním principem rozumí především objektivně podmíněný stav lidského vědomí o podstatě toho, co má být závazným pravidlem chování (právní normou); existuje ještě před zákonodárným aktem. Základní práva a svobody nepovažuje za pouhé promítnutí etických a sociálních principů do oblasti právního řádu, ale „spíše se dá říci, že základní práva a povinnosti mají s těmito principy společného jmenovatele“. Ohledně elementárních pojmových východisek či charakteristik lidských práv, považuji za vhodné alespoň stručně doplnit, že jak již z výše uvedené starší literatury vyplynulo, tak především přímo z právní úpravy a také z nové literatury17 vyplývá, že legislativní zakotvení základních práv se ve srovnání s dalšími právními předpisy vyznačuje množstvím různých „abstraktně až vážně formulovaných pojmů“. Ohledně porozumění lidsko-právního pojmosloví se lze setkat například s následujícími názory. Při vzniku LISTINY byl pojem „základních“ práv používán v kontextu těch práv, která jsou považována za zásadní, a tedy hodna ústavní ochrany. Pojem „základní lidská práva“ je podmnožina těchto práv, která se vztahují k jednotlivci (individuu) a jsou odlišná od práv kolektivních. Je zmíněn v té souvislosti právní odborník Boguščák, který se přidržuje LISTINY, když za lidská práva v užším smyslu označuje ta práva, která jsou uvedena v hlavě druhé LISTINY. Přísná distinkce (rozlišování) práv a svobod se však již považuje za překonanou pro nemožnost vysvětlení všech účinků základních práv. Nejobecnější pojem „základních práv“ (který zahrnuje všechna práva a svobody, platné v určitém státě) v sobě tedy zahrnuje nejednotnou skupinu, vytvářející rozdílné vztahy a také má rozdílné účinky v právním řádu. Existuje nejen pluralita teorií týkajících se justifikace (zdůvodnění) jednotlivých skupin základních práv, ale rovněž pluralita teorií jejich výkladu a aplikace. V této naposled zmíněné nejnovější literatuře se na stejném místě vystihuje realita například tak, že „formulace textu ustanovení o základních právech se často omezuje pouze na konstatování, že to či ono právo je zaručeno, aniž by byl blíže vymezen rozsah tohoto práva, okruh adresátů, kterým se toto právo zaručuje, a zejména není na první pohled zřejmé, vůči komu toto právo působí“. Při řešení obtížných případů aplikace práva je proto nutno se obrátit zejména k doktríně (a to dle zmíněné teze autora P. Hollandera o principu úměrnosti předmětu výkladu a podílu předvědění interpreta), která by podle autorů měla vytvářet základ předvědění a velký význam zde má i znalost teorie, přičemž například „nalezení adekvátní teorie sociálních práv vyžaduje hlubší znalosti okolností vzniku LISTINY a hledání účelu těchto práv“, tzn. logicky i znalosti z dalších humanitních oborů, zabývajících se lidskými právy. Je proto srozumitelné, byť značně zjednodušené, když se o pozitivizaci lidských práv (tzn. například v kodifikacích, smlouvách i v LISTINĚ) autor David vyjádřil ve své publikaci18 v tom smyslu, že jsou příkladem souznění a vzájemného doplňování se dvou základních tradičních rozdílných právních metodik, koncepcí či teorií, a to přirozenoprávní (právního naturalismu) a pozitivně-právní (právního pozitivismu). Dominance kterékoliv jedné z nich by mohla vést k autoritativní vládě. Jsou vyústěním hledání odpovědi na otázku – odkud pochází právo. Obě teorie prodělaly v historii složitý 17

ŠTURMA, Pavel. Pojem a teorie lidských práv, s.21-23. DAVID, Roman. Přirozené a pozitivní právo. In DAVID, Roman. Ústava České republiky: Listina základních práv a svobod. Olomouc: Olomouc, 2001, s. 167-169. 18

24

vývoj, ve kterém se podstatně měnil jejich obsah a lišila se i chápání jednotlivých teoretiků. A existují i teorie, které se tyto základní teorie snaží smířit. K „nekončícímu vztahu“ těchto dvou základních teorií lze právě v souvislosti s přijetím LISTINY doplnit z publikace autora Hollandera19 vysvětlení, vyznívající v následujícím smyslu. Přechodné období překonávání totalitního politického a ekonomického systému a položení základů právního státu je spjato s řešením zásadního dilema mezi revoluční a legalistickou (evoluční) cestou k demokracii, mezi aplikací pozitivistické a přirozenoprávní doktríny. A vystihuje „pokolikáté tak historie položila stejnou, stále se vracející otázku… vynořuje se zejména, nebo výlučně, v těch případech, kdy k utváření nového právního prostředí nelze vystačit s nepravou retroaktivitou (čili derogací dosavadního práva a jeho nahrazením právem novým), nýbrž je nutno sáhnout k retroaktivitě pravé, resp. k jinému postupu reagujícímu na nespravedlnost doby předchozí“. K pochopení některých základních ideových právních zdrojů tvorby LISTINY se následně zmíním o více hlavních teoretických (metodických) právních směrech právní vědy včetně způsobů jejich argumentace, a to stručným přehledem z publikace autora Weyera20, ve které mimo jiné představil „hlavní univerzitní poslání této právní vědy k pěstování vědy pro vědu“ – k poznávání teoretickému – bez zřetele k určitým praktickým účelům. V popředí této vědy stály například otázky „odkud se vzalo právo, je-li nějaké absolutní, tj. bezpodmínečně platné právo a … jakým způsobem lze je vědecky poznat a určit…“ včetně nejlepšího tvůrce a ochránce práva – státu. Autor Weyer vysvětlil, že právní vědě až do vystoupení tzv. normativní teorie (čili ryzí právní nauky) chyběla důsledná právní metoda, protože větší část kulturního světa se dostala pod vliv římského práva s „velmi chatrnou a primitivní“ teorií práva. Že Římané byli znamenitějšími praktiky, než teoretiky, dokazuje závislost římské vědecké i umělecké kultury na Řecích. Autor Weyer rozlišil a charakterizoval čtyři hlavní časově po sobě jdoucí teoretické (metodické) směry či školy: přirozeně-právní, historicko-právní, sociologický a nejnovější směr normativní. Směrem přirozeně-právním autor rozumí nauky s antickými východisky, které pravé právo argumentují tak, že prýští ze samotné přírody, lidské přirozenosti či rozumu nebo z božské autority; z nich je možno deduktivně obsah právních pravidel vyvodit. Původně se považovalo za zcela neměnné, protože se nemění ani příroda ani Bůh. Na rozdíl od ryzí právní nauky se tento směr domnívá, že teorie má stanovovat normy i naopak zužovat kompetenci teorie. Jeho opakem je právo lidské, empirické, s proměnlivým obsahem, tzv. právo pozitivní. Při nesouladu obou práv, je přednost těmito naukami dávána přirozenému právu. Kritika se u těchto směrů týká například toho, že absolutní na ničem nezávislou platnost norem i konkrétní obsah nelze vědecky prokázat. Směr historicko-právní vznikl jako vědomá reakce na předchozí uvedený zejména v německé oblasti. Zdroj pravého práva shledává v duchu národa či lidu. Také se staví proti právu stanovenému záměrnou lidskou činností. Hájí naopak metodu induktivní k vyvození obsahu právních pravidel. Proto se zabývá především vznikem a vývojem obyčejového práva v národech, právní recepcí, „správním přesvědčením“ lidu, jakožto základu právního řádu a srovnáváním právních řádů po sobě jdoucích. Je zde hlavně 19

HOLLANDER, Pavel. Nástin filosofie práva: Pozitivismus versus iusnaturalismus: nekončící příběh. 1. vydání, Praha: Všehrd, 2000, s. 62. 20 WEYER, František. Úvod do studia právnického (normativní theorie): Přehled nejhlavnějších methodických směrů ve vědě právní. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 35-42.

25

snaha vybudovat soustavu obecných pojmů, proto se kritika týká například také problémů konkrétního či individuálního obsahu norem. Směr sociologický vznikl s novou vědou založenou Augustem Comtem v 19. století, jakožto vědou zjišťující zákony, podle kterých se odehrává sociální život. Znamenal „denaturování“ právní vědy z důvodu ztráty toho, co je pro ni z hlediska metodologického příznačné – normativní metody a normativního hlediska. Soustředil se hlavně na úvahy společenské o příčinách, významu a následcích právních organizací pro lidskou společnost. Autor rovněž vystihl velmi významný běžný jev ve vědecké právnické literatuře, a to „nedůsledný methodový synkretismus, tj. směšování různých směrů“. Následkem toho „infikovaná právní věda“ směšuje i ryzí – objektivní normativní poznání, které je funkcí intelektu, s praktickou činností, které je funkcí vůle – chtění. Právní vědě se tak přisuzuje nejen úkol poznávat to, co podle platných právních norem býti má, ale také úkol, aby svými poznatky „sloužila praxi, tj. různým praktickým potřebám a zájmům, ať hospodářským, povšechně politickým nebo jiným“. Vydává často subjektivní postuláty různých zájmových skupin za objektivní normativní poznatky, jen zdánlivě plynoucí z právního řádu. Znamená to směšování hledisek de lege lata a de lege ferenda. Hledisko de lege lata znamená poznávání toho, co podle platné právní normy „býti má – ať to odporuje těm či oněm zájmům nebo je podporuje“. Hledisko de lege ferenda znamená „uvažovat o tom, jak by právní norma měla vypadat, aby hověla těm či oněm zájmům“. Autor stať uzavírá: „Ve skutečnosti žádná teorie, ať právní nebo jiná, nemůže mít za úkol, aby „sloužila“ těm či oněm zájmů nebo politickým směrům, zkrátka tzv. praxi.“ K normativnímu směru, tzn. ryzí nauce právní, vzniklé na počátku dvacátého století, z myšlenek autora Weyera vyplývá charakteristika v následujícím smyslu. Hlavním úsilím tohoto směru bylo očistit tradiční metodu právní vědy od metodologicky cizích přírodovědeckých a sociologických příměsí. Odmítá dále snahu dospět ke konstrukci absolutně platných norem v rámci směru přirozeně-právnímu i pramen v rámci směru historicko-právního s jeho „duchem národa“. Její hlavní představitel Hans Kelsen vycházel z Kantovy filozofie – z protikladu intelektu a vůle a poznávání (teorie) a chtění (praxe). Jeho noetický postoj „relativistický… si uvědomuje, že objektivní normativní poznatek se stává možným jen za předpokladu normy, jejíž obsah chceme poznat. Tvoření normy (normotvorba) nemůže být poznáváním, nýbrž je – jako projev vůle normotvůrcovy – praktickou činností (praxí)“. Odmítá také směšování práva a politiky. Za svůj úkol považuje budování ucelené soustavy obecných pojmů, jakožto předpoklad a prostředek k poznávání normativního obsahu jakýchkoli konkrétních právních řádů. Teoretické poučky obecných pojmů jsou věcí jen této teorie. Není v moci právní praxe – empirických normotvůrců (zákonodárných sborů a judikatury), aby o nich rozhodovaly. Tito normotvůrci mají stanovovat normy, co býti má. Tato ryzí právní nauka je obdobou exaktní vědy v přírodovědecké oblasti. Co se věcného, či obsahového rozlišení lidských práv týká, považuji za vhodné doplnit rozlišení, které autor Anzenbacher ve svém díle21 použil od autora Georga Jellineka. Autor Jellinek uvedl, že základní motiv svobody v samotné podstatě lidských práv, se diferencoval ve třech směrech, které lze charakterizovat jako „trojí lidsko-právní status osoby“ (což bude blíže vysvětleno v dalších kapitolách této práce), a to: - Status negativus, v němž jde o práva na svobodu neboli o práva bránící osobu proti „nutící libovůli“ státu. V těchto právech je zabezpečován prostot pro jednání 21

ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika, s. 54-55.

26

formálně stejné svobody pro všechny po stránce kulturní (například svoboda náboženství, svědomí, vědy, vyučování, umění, tisku) a po stránce ekonomické (například svoboda vlastnictví a smlouvy). Na základě práv na svobodu je osoba „právní osobou“ – subjektem právně osobní autonomie, svobody jednání a podmínkou důstojného lidství; - Status activus, v němž jde o uznání svobody osoby jakožto občana státu. Jde o práva občanská, na jejichž základě se osoba podílí na aktivním politickém jednání, která otevírají cestu k demokratickému státu (například od výchozí občanské samostatnosti – být svým vlastním pánem k všeobecnému a rovnému volebnímu právu, právu vytvářet politická sdružení a právu na demokracii); - Status positivus, v němž jde o právo na šance a prostředky nutné k tomu, aby osoba (formálně svobodná) měla také možnost realizovat svou svobodu. Zde jde o sociální práva jakožto určité nároky a o stát jakožto sociální stát. Autor Šín ve své publikaci o tvorbě práva22 vyjádřil potřebu rozmanité spolupráce v tom smyslu, že se při přípravě zákona osvědčuje ustavit pracovní skupiny z legislativců a dalších odborníků takových zaměření, jaké vyžaduje obsah právní regulace po věcné stránce, a také přizvat odborníky z praxe, kteří se budou na realizaci bezprostředně podílet, a ke konzultacím o složité problematice přizvat i vědecké pracovníky. Je logické, že při tvorbě lidsko-právních předpisů je takováto či ještě širší spolupráce ještě více žádoucí. 22

ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: Pravidla, metodika, technika. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 92.

27

Kapitola 3. Některé filozofické zdroje LISTINY a jejich argumentace K tomu, co jsem již k tématu přirozeně-právních filozofických zdrojů lidských práv uvedla v předchozích kapitolách této práce, zde doplňuji hlavně upozornění na různé chápání přirozeného práva ve filozofických a morálně teologických publikacích a také na některé hlavní přirozeně-právní zdroje v dějinném vývoji včetně některých posledních trendů. Předem považuji za vhodné připomenout podstatný, ale přesto jen omezený, význam přirozeně-právních teorií či obecně nauky přirozeně-právní. Autor Weber se ve své knize23 v souvislosti s vysvětlením mravního nároku, který slouží k zdůvodnění, proč má nějaká norma platit jako mravně správná, vyjádřil v tom smyslu, že „jako klasický a dosud nejstálejší pokus dát na to přesvědčivou odpověď může platit nauka o přirozeném zákonu“. Přičemž meze pro zdůvodnění kladou například – omezenost věcně racionální argumentace (je obecně známo velké působení Bible, i když obsahuje jen minimum výslovného zdůvodnění), osobně subjektivní podíl konkrétního člověka s jeho chtěním, úmyslem a rozhodnutím (teprve po zvolení správné normy je možno hodnotit jednání jako mravně dobré či špatné) atd. Tato nauka o přirozeném zákonu se považuje obvykle za zvláštnost katolické teologie, ale je klasickou součástí křesťanské tradice v západní kultuře, ovšem v protestantskoreformační teologii s výhradami. V jiných kulturách je cizí. Co se týká různého pojmosloví, se tento autor vyjádřil v tom smyslu, že „přirozený zákon (lex naturalis, lex natura) bývá označován „mravní přirozený zákon“, aby byl odlišen od přírodovědeckých zákonů. Mravní přirozený zákon vytváří ale představu, že existuje také nějaký „nadpřirozený mravní zákon“. Nejvýznamnější alternativou je pojmosloví „přirozené právo (ius natura, ius naturele)“. Ale u tohoto pojmosloví nastává nejčastěji matení pojmů a významů. „Přirozené právo“ se vždy nechápe jako synonymum „přirozeného zákona“, ale často se „přirozeným právem“ rozumí pouze specifický úsek práva „mimo veškeré pozitivní zákony existující přirozený právní řád, jenž je svou povahou uznáván za daný“. Autor David ve své publikaci obecně charakterizuje „přirozeno-právní teorie“ následovně: „…tvrdí, že právo vzniká přirozeně, nezávisle na vůli člověka či společnosti. Je produktem - lidské přirozenosti, vyplývá z podstaty člověka (antropologická koncepce); - boží vůle, odvoditelné z víry v Boha (náboženská teorie); - lidského rozumu (racionalistická teorie); - přírody (naturalistická teorie v užším smyslu); - lidské intuice, schopnosti vystihnout správné hodnoty, resp. lidského vědomí (psychologická teorie).“24 K hlubšímu, byť stručnému, zachycení některých dějinných přirozeno-právních zdrojů lidských práv a jejich argumentace je nutno doplnit – například z publikace autora Webera25 v následujícím smyslu: - První podněty k myšlence mravního přirozeného zákona se objevují v 5. a 4. století před Kristem u řeckých sofistů, kteří rozlišovali dva druhy zákonů – thesis, tj. zákony tvořené na základě různého mínění v jednotlivých řeckých státech, 23

WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie: Mravní nárok. Praha: Zvon, 1998, s. 81-96. DAVID, Roman. Přirozené a pozitivní právo. In DAVID, Roman. Ústava České republiky: Listina základních práv a svobod. Olomouc: Olomouc, 2001, s. 167. 25 WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie, s. 97-122. 24

28

-

-

-

-

-

-

ke kterým proto zejména cizinec nemusel přihlížet a fysis, založené na „motivu“, používaném pak až do novověku – že se jedná o zákony platící „z přirozenosti, na základě pravdy, které nepotřebují být upraveny ve formálním zákoně, jejichž porušení je vždycky zlo“. Platí zde pravidlo pro etické chování – je dobré, a proto je třeba dělat to, co odpovídá zákonu přirozenosti; Vlastní antické učení o přirozeném zákoně vypracovala stoa, poskytující základ a oprávnění morálky, a to na základě panteismu. Vše dobré, co má člověk dělat, lze nalézt v zákonu přirozenosti. Přirozeností rozumí konkrétní fysis – vlastnosti, zákonitosti a podmínky zejména v biologické přirozenosti člověka, ty už určují, co má člověk dělat a co opomenout. Autorita přírody byla vnímána na duchovním pozadí svět, tj. přírodu, ovládajícího božského Logu a v něm existujícího věčného zákona. Člověk božský Logos vidí přítomný ve svém rozumu a tím může také věčný zákon ve svém rozumu; Církevní otcové převzali ze stoického učení, že příroda a lidský rozum člověku ukazují, co má dělat či nikoli. Panteistický základ je ale nahrazen ústřední myšlenkou křesťanské víry, že „Bůh stvořil svět a člověka a v Kristu do nich vložil řád“. Důvodem pro použití stoického učení byla jednak potřeba doplnění mezer pro zdůvodnění biblické morálky a také objasnění, proč i pohané mají cenné etické názory, přestože neznají biblická přikázání. Takto pozměněné stoické učení bylo přeneseno do středověku „zároveň s podobnou myšlenkou ius gentium: že mimo zvláštní římské právo existují právně etické zásady, jež jsou závazné pro všechny národy“; Nejvýznamnější pro další období se stala scholastická podoba přirozeného zákona u Tomáše Akvinského (1225-1274), jehož lex naturalis ale nepředstavuje dovršenou syntézu. V současnosti je proto interpretován třemi skupinami výpovědí: 1) Jako zákon rozumu, a to z hlediska původu a nositele i obsahu. Z hlediska původu a lidského nositele jde na Boha vázáné, ale přesto samostatné řízení sebe samého. Je argumentován tak, že jde o účast na božském lex aeterna v rozumném stvoření a to znamená také zákon rozumu. Z hlediska obsahu jde také o zákon rozumu – chápe se jako to, co zákon poznává s přirozenou nutností, tzn. spontánně a bezprostředně, nikoli po delším hledání a uvažování. Proto zahrnuje pouze nejvšeobecnější etické principy – například: „Je třeba konat dobro, zla se vystříhat; každému to, co mu patří aj.“ Přirozený zákon jako zákon rozumu znamená podle Akvinského jednak „příkaz člověku a jeho schopnost sebeurčení a jednak první nejvšeobecnější zásady morálky“; 2) Jako zákon lidské přirozenosti – vše, co odpovídá tendencím a sklonům již před rozumem (k sebezáchově, zachování druhu a k poznávání); 3) Jako pojednávající o jednotlivých konkrétních podrobných požadavcích (například u soudu, že opovážlivost je mravně zavrženíhodná); Následníci Akvinského školy obhajovali myšlenku přirozeného zákona – dobro není závislé na vůli, ale dá se poznat ze stálé, pevně trvající přirozenosti. A to proti rozpouštění morálky ve slepé poslušnosti středověkého voluntarismu, podle něhož „dobro a zlo jsou výlučně závislé na suverénní a stále svobodné Boží vůli, jež by mohla veškerou mravnost i každou jednotlivou normu změnit“; V dalším vývoji byl přirozený zákon „naplněn konkrétním obsahem“. V jednom pojetí je přirozeností „takřka metafyzická podstata člověka“ – co je společné všem lidem všech dob a v druhém pojetí je přirozeností nějakého jednání „struktura nějakého jednání“ – vlastní přirozený cíl či vnitřní účel (finis operis); V době pozdní scholastiky (vlivem zástupců teologie zejména španělské) a osvícenství (vlivem filozofů a právníků) se přirozený zákon chápe jako:

29

1) Zákon rozumu – jako nejvyšší schopnost rozumu – „co se prokáže být rozumné“; 2) Přirozené právo – právní ustanovení, jež mají platit za závazná (rozvádění antické myšlenky o ius gentium v rozšířeném světě; 3) Znakem je silný racionalismus a deduktivní metoda (z etických zásad a z přirozenosti logicky odvozování přirozenoprávních výroků až absurdních); 4) To vedlo k zdůrazňování neměnnosti přirozeného práva; 5) Snaha prokazovat mnohé z existujících státních zákonů jako přirozenoprávní požadavek; 6) Rozum i přirozenost byly mimo teologii oddělovány od lex aeterna (od jeho božského základu) jako samostatné veličiny; - Toto učení novověku pak přineslo nejen ideu lidských práv a její vyhlášení koncem 18. století, ale také úpadek ideje přirozeného práva v 19. století a na začátku 20. století vlivem převážného uplatňování pozitivismu a dějinnosti; - I dnes má podle autora Webera význam mluvit o přirozeném zákonu nebo přirozeném mravním zákonu, jestliže se jím rozumí: 1) Omezený počet pouze všeobecných základních etických norem a 2) odkázanost člověka na to, co je předem dáno přírodou. Autor Anzenbacher ve své publikaci26 přehledně charakterizuje dva základní typy teorie přirozeného práva – klasické přirozené právo, které dosáhlo rozhodujícího významu u Akvinského, a novověké přirozené právo neboli právo rozumové, které tvořilo základ politické filosofie osvícenství a jeho nejzralejší podobu lze nalézt u Kanta. Rozdíl mezi oběma typy (teoriemi) přirozeného práva osvětluje na jedné straně dosah změny, kterou přivodil novověký proces, na druhé straně však také ústřední problém v konceptu modemy. Autor Anzenbacher vyjadřuje základní myšlenku klasické nauky přirozeného práva na základě Akvinského v tom smyslu, že „zahrnuje systematickou soustavu následujících tří prvků: - Antropologické pozadí: Nejprve jde o to diferencovat všeobecný pojem člověka a systematicky ho rozvinout. Antropologické pozadí je základem zobecnitelnosti (možnosti univerzalizace) klasické argumentace. Otázka "Co je člověk?" (nebo spíš „Kdo je člověk?“ jak kromě dalšího doplňuji podle profesora Pospíšila ve 4. kapitole této práce) se týká každé osoby neboli člověka jakožto člověka. Ústřední je při tom hledisko důstojnosti (dignitas) člověka, která má podle Akvinského základ v rozumové svobodě, jež činí člověka obrazem Boha (imago Dei); - Zjištění existenciálních cílů: Na základě diferencovaného pojmu člověka je třeba ukázat potřeby, orientaci a sklony, které z tohoto pojmu nelibovolně a bytostně vyplývají. Akvinský mluví o přirozených sklonech (inclinationes naturales), které jsou dány esenciální povahou člověka. Koreláty těchto sklonů mají pro člověka charakter dober (bona humana). Jako základní typy těchto sklonů Akvinský uvádí sklon k sebezachování, k rodinné interakci, ke společnosti a ke světonázorověnáboženské orientaci; - Řád a řízení existenciálních cílů: Úkolem lidského rozumu je uvést tyto rozmanité sklony do určitého řádu a řídit je praktickými (mravními) zákony. Autor Anzenbacher rovněž upozornil, že přirozený zákon (Iex naturalis) není podle Akvinského obsahově předem daný přírodní zákon, nýbrž označuje zákonodárnou funkci lidského rozumu, který je v této funkci bytostně vztažen k naturálně 26

ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika, s. ???.

30

nelibovolným skutečnostem pojmu člověka a jeho existenciálních cílů. Přirozený zákon je účastí lidského rozumu na Božím zákonodárství, jež se týká celého kosmu. Tak jako Bůh svým věčným zákonem (lex aeterna) pořádá a řídí celé stvoření, tak člověk svým lex naturalis pořádá a řídí oblast, kterou může řídit, ale přitom je sám naturálně nelibovolně určen věčným zákonem. Tento v jádru filosofický přístup se u Akvinského nachází v křesťanském teologickém kontextu. Člověk je Bohem zavázán k tomu, aby konal dobro, a zmocněn, aby určoval obsah dobra. V posledku jde o určení člověka před Bohem a o věčnou spásu člověka. V zákonodárném výkladu svého lex naturalis a ve své praxi člověk jakožto křesťan podléhá požadavkům evangelia. Ví, že je závislý na Boží milosti a že veškerá jeho praxe v dějinách má být motivována láskou k Bohu a k lidem. (Bližší teologický kontext a argumentace k pojmu člověka je doplněn ve 4. kapitole této práce). K novověkému přirozenému právu neboli právu rozumovému se autor Anzenbacher vyjádřil v tom smyslu, že také pracuje s přirozeností člověka, s jeho existenciálními cíli a s jejich rozumovým řízením. Že jen tak lze ukázat lidská práva jako práva přirozená a vrozená a představit je jako prepozitivní normu pozitivního práva. Základní rozdíl mezi klasickým a novověkým přirozeným právem záleží podle tohoto autora v následujících skutečnostech: - Klasickým teoriím přirozeného práva jde o celkový prostor lidské praxe, včetně posledních otázek po hodnotách a smyslu. Opírají se o přesvědčení, že na konkrétní otázky praxe a jejího normování lze odpovědět v posledku jen na horizontu vědění o celkovém určení člověka; - Naopak novověké teorie přirozeného práva tuto celkovou perspektivu ruší tím, že celkový etický prostor rozdělují na dvě relativně samostatné oblasti, které mají v praktické filosofii zcela rozdílnou úlohu. A to na oblast otázek spravedlnosti a na oblast otázek dobrého života neboli na oblast toho, co je správné, a na oblast toho, co je dobré. Dobový úpadek přirozeno-právní teorie zmiňuje ve své knize s vazbou na lidská práva také autor Sousedík, mimo jiné takto: „Zhruba od poloviny 19. století ztrácí přirozeno-právní teorie v rámci americko-evropského myšlení svůj někdejší význam… Souvisí to s tím, že má… metafyzické předpoklady, bez nichž stojí na hliněných nohou… se hlavní proud americko-evropského novodobého myšlení vyznačuje nezájmem, případně dokonce otevřeným odporem k metafyzickému myšlení… Pokusů nahradit přirozeno-právní teorii něčím jiným… byla celá řada…“27 Například autor Sokol se ve svém článku28 domnívá, že koncept lidských práv lze udržet, jen když se zbaví některých fikcí vynucených dobou i místem jeho vzniku, a uzná, že jsou kulturním a společenským výtvorem – výsledek mnoha geniálních voleb, trpkých zkušeností a vůle po spravedlnosti. Práva nedává žádná „příroda“, nýbrž spoluobčané, pokud to pokládají za povinnost; což se z pozdějších deklarací vytratilo. Ale každý má svá vlastní, osobní a občanská práva jen do doby, dokud se souhlas ve společnosti podaří udržet. Dokud nevznikne obava, že druzí se těší až příliš velké svobodě, která ohrožuje bezpečí jiných. Podle tohoto autora i každý teroristický útok útočí právě na tomto slabém místě a jen občansky statečné společnosti tomuto tlaku odolají. Autor Sokol shrnuje několik základních skutečností v tomto smyslu: 1. Lidská práva jsou výtvorem vyspělých lidských společností, bezbranná vůči demagogiím (zneužívajícím frázovitým a lživým působením na lidi); 27 28

SOUSEDÍK, Stanislav. Svoboda a lidská práva, s. 108. SOKOL, Jan. Jsou lidská práva přirozená, s. 71-74.

31

2. Proto nemohou být univerzální a jejich mezinárodní a globální prosazování je kulturní výkon a předpoklad, že jsou „přirozená“, ve smyslu pro každého stejně samozřejmá, může uvedené úsilí naopak ohrozit; 3. Jsou z uvedených důvodů plně závislá na mínění společností, výsledkem lidské solidarity a vzájemnosti; 4. Jejich garantem je společnost jako celek (většinové mínění o nich); 5. Nezbytnou podmínkou udržení konceptu lidských práv je soustavná promýšlená výchova. Autor Anzenbacher ve svém díle29 zmínil autora Messnera, který uvedl, že: „Pro tradiční katolickou sociální nauku je klasické přirozeně-právní východisko příznačné. Dnes jde o to spojit je s moderní problematikou rozumového práva.“ Na dalším místě30 autor Anzenbacher vyjádřil rozdíl mezi chápáním cílů sociální spolupráce v katolické sociální nauce a v moderním rozumovém právu v následujícím smyslu. Z principu katolické sociální nauky vyplývá, že cílem sociální spolupráce je dobro osob jako spojení práva a ctnosti (z recepce klasického přirozeného práva zprostředkovaného novoscholastikou). Křesťanská víra se týká obojího – otázek spravedlnosti a také opcí pro hodnoty a smysl dobrého života. Z novověkého rozumového práva vyplývá, že cílem sociální spolupráce je spravedlnost (etické otázky dobrého života jsou ponechány především soukromému životu). Cílem je zde diferencovaná svoboda osob, které jsou samy sobě účelem. Lidsko-právní statut osoby je chápán jako status svobody, který je v posledku tématem transcendentální výměny či univerzálně vzájemného vztahu uznávání (systém různých svobod – různých práv). Pozitivní právo pak musí zaručit na jedné straně maximum stejné subjektivní svobody jednání a na druhé straně omezit svobodu jen v zájmu stejné svobodě ostatních právních osob. Z čehož pak pramení diferenciace základních práv, jak je zmíněna na konci 2. kapitoly této práce. Že se idea lidských práv stále vyvíjí, dosvědčuje vývoj lidských práv. Děje se tak jednak v napětí mezi liberálně-formální ideou svobody na jedné straně a sociálněmateriální ideou svobody na straně druhé a také vznikem novým lidských práv v dalších oblastech soužití (například práva žen, práva na lidsky důstojné životní prostředí, práva budoucích generací); ale i v dalších oblastech světa a mnohdy s velkými vzájemnými rozdíly. 29 30

ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika, s. 185. ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika, s. 190-191.

32

Kapitola 4. Některé křesťanské zdroje LISTINY a jejich argumentace Jak jsem již zmínila v 1. kapitole této práce – přestože novověká emancipace (osvobozování) nově vznikajících skupin buržoazie, zahrnující rovněž vznik lidských práv a sekularizaci, byla směřována proti středověkému evropskému společenskému systému ovládanému státními a církevními autoritami, neprobíhal tento proces proti křesťanské tradici a křesťanským zdrojům a mnozí zejména vzdělaní katolíci se na něm účastnili. Jestliže v křesťanských zdrojích (zejména v níže přiblíženém biblicko-teologickém chápání člověka) je shledáváno historické východisko dosavadního antropologického předporozumění naší kultury včetně lidských práv, logicky lze usoudit například, že: - Zpochybňování těchto zdrojů jednak různými redukcionistickými teoriemi (sociologickými, biologickými, psychologickými apod.), ale také například pasivitou křesťanů, je rizikem nejen pro křesťanské zdroje, ale také pro étos a právo v oblasti lidských práv. Neznalost, v čem tví důstojnost lidské osoby, znamená totiž riziko zpochybnění statusu osoby jako subjektu lidských zpráv včetně ochrany samotné existence člověka lidskými právy (statutu lidských práv) apod.; - Naopak by mělo být možné nalézt v křesťanských zdrojích a v souvisejícím světonázorovém přístupu k člověku argumentaci obhajoby nejen další existence lidských práv či k jejich optimálním změnám ale také argumentaci k dílčí konkretizaci „obecně sdílených hodnot lidství“, zmíněných v preambuli LISTINY; byť adekvátně tomu, jak konkrétní člověk sdílí či nesdílí křesťanskou víru a obecné hodnoty lidství. Právě katolíci by v současnosti a také do budoucna měli mít k argumentaci obhajoby lidských práv či jejich optimálních změn vhodné předpoklady – hlavně evangelijní potenciál a angažovanost, ale také teoretické znalosti. Křesťanům zejména v církvi římskokatolické, která „…věří, že v ní je všeobecnost a jednota církve Kristovy uskutečněna nejdokonaleji,“31 má přece obecně a v každé době jít nikoli o spásu pouze podle hledisek člověka neboli světsky chápanou, nýbrž o spásu správně chápanou a argumentovanou podle křesťanské tradice – o aplikaci Božího zjevení ve slovech a činech Ježíše Krista; ale vždy v konkrétní historické době, která od novověku zahrnuje lidská práva. Potvrzuje to také například text dokumentu II. vatikánského koncilu – Gaudium et spes, pastorální konstituce o církvi v dnešním světě, ve které od prvních článků vyznívá mimo jiné: „Těsné spojení církve s celou rodinou národů… Jde o záchranu lidské osoby a obnovu lidské společnosti… Aby církev splnila tento úkol, musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia…“32 Je tedy nutno brát v úvahu rovněž historickou skutečnost, že nejen biblické motivy byly v dějinách katolické církve vykládány a aplikovány dobově, ale že také postoj magisteria katolické církve k lidským právům se v historii pozměňoval dobově. A to, jak vyplývá z díla autora Hanuše,33 po převážně negativním a konfliktním vztahu mezi církví a světem. Nelze se proto příliš podivovat ani již v 1. kapitole této práce zmíněnému stagnujícímu „patovému stavu“ v odborných publikacích týkajících se lidských práv. 31

FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 59. 32 GS 1-4. 33 HANUŠ, Jiří (ed.). Křesťanství a lidská práva: Úvodní poznámky. CDK, Vyšehrad, 2002, s. 15.

33

Postoj magisteria k lidským právům byl zprvu odmítavý a dlouho kritický či rezervovaný. Vyplynul zejména z negativních zkušeností církve z novověkých revolučních událostí ve Francii i v dalších zemích, kdy bylo silně zasahováno do práv církve, a z negativních zkušeností s potlačováním zejména základního principu sociální nauky (sociální etiky) katolické církve, a to principu personality (je mu věnována pozornost níže). Soudobá recepce lidských práv v katolické církvi a její globální přístup k lidským právům mají základ zejména až v encyklice Pacem in terris, O míru mezi všemi národy v pravdě, spravedlnosti, lásce a svobodě, z 11. dubna 1963. Z článků 142. – 145. této encykliky vyplývá například uznání Organizace spojených národů, založené 26. června 1946, a jí dne 10. prosince 1948 schválené Všeobecné deklarace lidských práv, jako „významného kroku na cestě k vytvoření právního a politického řádu všech národů světa“ a v této deklaraci zakotvený důraz hlavně na lidskou důstojnost. Odpovídá to skutečnosti, že sociální nauka katolické církve dlouhodobě reflektuje sociální skutečnost za pomocí postupně formulovaných principů. V poslední době doplnila například princip trvalé udržitelnosti. Tradičně uplatňuje hlavně tři principy – princip personality, solidarity a subsidiarity. Základ sociální nauky, a to znamená i základ přístupu katolíků k lidsko-právnímu tématu včetně jeho související vysvětlující argumentace, spočívá tedy v principu personality. Princip personality byl zakomponován papežem Lvem XIII. již do první katolické sociální encykliky Rerum novarum, O dělnické otázce, z 15. května 1891. Význam tohoto principu a také oficiální pozitivní postoj magisteria katolické církve k lidským právům včetně autoritativní recepce lidských práv však stanovil hlavně až papež Jan XXIII. ve svých encyklikách v šedesátých letech následného století. Z článku 218. encykliky Mater et magistra, O nejnovějším vývoji života společnosti a o jeho utváření ve světle křesťanského učení, z 15. května 1961, vyplývá aktuálnost a platnost sociální nauky katolické církve v každé době a v článcích 219. a 220. se stanoví například, že: „Nejvyšší zásadou této nauky je tvrzení, že jednotliví lidé jsou základem, účinnou příčinou a cílem každého společenského zřízení, lidé od přírody obdaření společenskou povahou a zároveň povolaní k vyššímu řádu, který přirozenost přesahuje a pozvedá… Tento nejvyšší princip je nosný a chrání nedotknutelnou důstojnost lidské osoby. Na jeho základě vybudovala církev, především v posledních sto letech… svou rozsáhlou sociální nauku. Podle ní mají být uspořádány lidské vztahy ve shodě s všeobecnými zásadami vyplývajícími z konkrétních okolností a zvláštní povahy každé doby… „ Z již zmíněného díla autora Anzenbachera vyplývá vysvětlení34 principů a také argumentů pro obhajobu lidských práv v tom smyslu, že katolická sociální nauka principy formuluje a vyvíjí v diskursech s modernou ve světle biblického zjevení. Na základě katolické víry z Bible čerpá světonázorové jistoty o podstatě a určení člověka a lidské společnosti nejen v individuálně etickém, ale také v sociálně etickém smyslu. Tyto jistoty „implikují nejobecnější kritéria pro uspořádání sociální skutečnosti, aby sloužila obecnému dobru… a lze je ilustrovat na několika hlavních biblických motivech… etické pokyny v nich obsažené pocházejí z doby vzdálené, co platí obecně lidsky, je třeba pokaždé konkrétně zkoumat… jde o takový význam těchto jistot, v němž je historicko-kontextové zasazení překročeno směrem k… jejich zjevnosti.“ Proto se tyto jistoty mohou stát základem postojů či kritérií, podle nichž křesťané mají posuzovat 34

ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika, s. 15- 25, 123 a násl.

34

skutečnost, orientovat se a angažovat se ve společnosti. Ve světle těchto jistot lze totiž formulovat opce (volby) například pro – všeobecné uznání důstojnosti člověka, svobodu a osvobození, chudé, mír, větší spravedlnost a zachování stvoření. Hlavní biblické motivy tento autor přibližuje tak, že upozorňuje na jejich významné rysy například v následujícím smyslu: - V motivu stvoření jsou důležité zejména aspekty naprosto obecné Boží vlády nad stvořením (nebe a země); člověk jakožto obraz, partner a podoba Boha je stvořen společensky jako muž a žena a představuje vrchol stvoření s rysem zejména důstojnosti, ale také hříchem ohrožené svobodné odpovědnosti Bohu; - V motivu exodu se reflektuje začátek vyvolení, z otrockého stavu vyvádějícího spásného působení Boha a dějin Izraele. V návazném motivu smlouvy je zřejmý zejména z Boží iniciativy vycházející zákon pro úspěšný život lidí. Zákon smlouvy obsahuje jak kultovní povinnosti vůči Bohu (Jahve), tak rovněž povinnosti vůči druhým lidem k uspořádání společnosti, a to na principu lásky. Zvláštní místo v rámci zákona smlouvy náleží Desateru – v první desce upravuje povinnosti týkající se uznání a uctívání Boha a ve druhé desce upravuje povinnosti, týkající se práv a důstojnosti člověka, práva na život, na majetek, na pravdivost, na ochranu manželství a důstojnosti rodičů; - V motivu sociálního étosu proroků jde hlavně o to, že proroci ohlašovali v eschatologické perspektivě činy Božího soudu za nesprávné způsoby chování (modloslužbu a nespravedlností), jimiž lid porušoval věrnost smlouvě. Cílem proroků bylo nabádání lidí k jednání ve smyslu přicházejícího Božího království – zejména k ochraně práv utiskovaných a slabých; - V eschatologické etice Ježíšově jde o radikalizaci motivů proroků s hlásáním kosmicko-univerzálního Božího království pro Izrael s nutností hlavně obrácení, následování a lásky jak k Bohu, tak ke konkrétnímu bližnímu v nouzi i nepříteli; - V Pavlově reflexi života, smrti, kříže a zmrtvýchvstání Pána jako Krista jde o vystižení dění vykoupení – spásu člověka – slávu Boží. To zejména radikalizuje a dovršuje důstojnost každého člověka jako obrazu Boha v člověka jako svobodné Boží dítě, relativizuje sociální rozdíly mezi lidmi ve smyslu přikázání lásky a působí v křesťanských dějinách jako určující síla – například až právě ke vzniku lidských práv; - V motivech života prvokřesťanské obce je postižen velký vliv působení spásného letničního Ducha například na vytváření spravedlivých, sociálních a služebných poměrů v obci. Katolická sociální nauka tradičně tedy vychází z toho, že společnost stojí na vztazích mezi lidmi, a její biblicko-teologická reflexe sociální skutečnosti proto předpokládá vysvětlení pojmu člověka a jeho určení, která jsou světonázorovým chápáním bytí a racionality jednání člověka jako osoby. Naopak v oborech moderny není světonázorové chápání dosud typické, je metodicky abstrahováno nebo z vědy eliminováno k soukromé libovůli. Pro porozumění křesťanským zdrojům lidských práv je proto potřeba blíže se zabývat tímto katolickým pojetím člověka jako osoby a jeho související argumentací. Autor Anzenbacher v citovaném díle zmiňuje35, že latinské slovo „persona“ zprvu (již před vznikem křesťanství) znamenalo masku herce, následně úlohu, kterou herec představoval a pak obecně úlohu, kterou má člověk ve společnosti. A také zmiňuje, 35

ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika, s. 179 a násl.

35

že osobu definoval římský filosof Boetius (480-524) v souvislosti s christologickými a trinitárními kontroverzemi ve starověké církvi, a to jako „individuální substancí (podstatou) rozumové přirozenosti“. Pojem člověka jako osoby tento autor vystihuje pěti hlavními aspekty v následujícím smyslu: 1) Duch v těle Člověk je personální (osobní) jednotou nejen hmotně přírodní stránky – těla, ale také stránky duchovní – sebevědomé rozumové subjektivity – duše. Člověk má z toho plynoucí různé potřeby, což určuje jeho teleologickou (účelovou) povahu, a tyto potřeby uspokojuje zejména prostřednictvím cílů své práce v ekologických podmínkách a v rámci sociální interakce s dalšími lidmi (upravené zejména lidskými právy). Tato jednota člověka je základem jedinečného místa člověka v kosmu a jeho důstojnosti. Ontologickou konstituci (uspořádání bytí) této jednoty se pokusilo postihnout více teorií, v tradici katolické teologie je určující teorie Tomáše Akvinského, jak jsem již částečně zmínila zejména v 3. kapitole této práce. Níže zmiňuji některá vysvětlení na základě díla profesora Pospíšila. 2) Spolubytí Člověk je zprostředkováním jednak své individuality (bytí u sebe), ale také nezbytně spolubytí s jinými lidmi (sociality). Pouze tímto dvojím zprostředkováním je lidská personalita možná. Jako příklad zejména tohoto aspektu osoby autor uvádí řeč a já dodávám i lidská práva včetně jejich úpravy v LISTINĚ. 3) Mravní subjekt Člověk není determinován pouze přírodou, společností nebo popudy libosti či nelibosti, ale může se motivovat svým rozumem – s povahou svědomí. Ve své společenské praxi se tedy nachází ve svobodě mravního rozhodování (je sám sobě účelem a schopen autonomie), a proto také v odpovědnosti za svou praxi; je sám sobě účelem, proto si sám může a má stanovovat životní cíle i pravidla svého jednání. Autor v souvislosti se zdroji mravně relevantní svobody zmiňuje jednak Kantovu etiku, ale také prostřednictvím pastorální konstituce Gaudium et spes například, že „pravá svoboda je znamení Božího obrazu v člověku a svědomí je nejtajnější střed a svatyně, v níž je člověk sám s Bohem“; 4) Transcendence Křesťan vzhledem ke své orientaci ve světě je bytostí existenciálně náboženskou, což transcenduje životní bezprostřednost s kladením si otázek na původ a smysl celku. Z křesťanského hlediska je v transcendentnosti patrný rys důstojnosti člověka – v povolání ke společenství s Bohem; 5) Hřích Hříchem může být postižena individuální osoba při plnění svého určení (přimknutím ke svému Stvořiteli dospět k dokonalosti), tak návazně také sociální interakce (při uskutečňování společenského dobra). Spása přitom přichází jako Boží království eschatologicky. Na základě uvedených aspektů člověka jako osoby autor Anzenbacher podal návazně vysvětlení lidských práv v následujícím smyslu. Z jednoty tělesně-přírodní a duchovněrozumové stránky v člověku vyplývá teleologická – k svým rozvíjejícím se potřebám a z toho vyplývajícím cílům své práce zaměřená povaha člověka. Je podmíněna rovněž ekologicky a hlavně sociálním zprostředkováním – v komunikaci a spolupráci s dalšími lidmi. Aby lidé mohli vést dobrý život s chápáním svých vztahů jako spravedlivých na základě vzájemného uznávání a přiznaného lidsko-právního statusu člověka jako

36

osoby, vzájemně si přiznávají práva (tj. lidská práva), která mají ve smyslu existenciálních cílů charakter základních podmínek lidství, a přejímají povinnosti odpovídající těmto právům. K tomu je potřebná státní moc (politický útvar panství vyplývá z transcendentální výměny mající základ v lidské přirozenosti, kterou křesťané vnímají v rámci Bohem stanoveného řádu), jenž pozitivně stanoví lidská práva jako základní práva a prosadí je zejména sankcemi v rámci právního řádu. Vzájemné uznávání a stanovení základních práv ve státním právním řádu by proto mělo být kromě donucovací státní moci objasnitelné ze dvou aspektů: 1) Jako rada chytrosti – vyznívající tak, že je to pro každého výhodné. Na takovýchto úvahách chytrosti se zakládají teorie smlouvy v novověku i v současnosti. Obsahuje však riziko, že v jednotlivých případech se může jevit jako výhodné egoisticky racionální jednání, které porušuje vzájemné uznávání. To znamená, že tento aspekt nestačí k argumentaci všeobecně vzájemného mravního nároku; 2) Jako mravní imperativ – v němž jde o to, že důstojnost osoby, zakládající se na autonomní svobodě jako sebeúčelu, vyžaduje uznání a úctu kategoricky každé osobě. Takto uznanou mravně zavazující vzájemnost vyjadřuje jak interkulturně dodržované zlaté pravidlo – „co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim“, tak také biblické přikázání lásky. To znamená, že právě až z tohoto aspektu lze poznat, že egoistické – na vlastní prospěch zaměřené – porušování kooperativního uznání se ukazuje jako morální vina a jako nelidské. Právě zaručení důstojnosti každého člověka vyžaduje zaručení „říše účelů“ (autor zmiňuje podle Kanta) neboli zaručení důstojnosti každé osoby účinným zabezpečením základních podmínek lidství vede k mravnímu požadavku právního stavu zaručujícího uznání lidských práv jako základních práv. Jak jsem již výše zmínila, podle křesťanského o Bibli se opírajícího názoru vyplývá priorita mravní legitimace (oprávnění) v základě z toho, že Bůh sám je obhájcem stejné důstojnosti všech lidí – každé osoby jakožto obrazu a podoby Boha zejména prostřednictvím zjevitelského a spasitelského významu životního díla Ježíše Krista a křesťanské praxe konkrétní osoby. Současným katolíkům ohledně křesťanských zdrojů lidských práv v LISTINĚ poskytují argumenty, kromě životodárné apoštolské tradice a Bible, zejména církevní dokumenty a různé oblasti teologické (vědecké) reflexe. Co se týká základních lidsko-právních ideových křesťanských zdrojů (pojmů, termínů, výrazů či vědeckých kategorií) zejména člověka jako „osoby“ a „důstojnosti“ člověka, profesor Pospíšil ve své publikaci36 o nich podal vysvětlující argumentaci včetně jejich historických pramenů ve spojitosti s dalšími potřebnými kategoriemi například v následujícím smyslu. V teologii latinských otců výraz persona sloužil k vyjádření toho, co východní otcové rozuměli termíny hypostaze nebo prosópon. Řekové označovali jako hypostazi individuální subsistenci rozumové přirozenosti. Výraz persona se vyskytuje ve více teologických oborech, ale s odlišnostmi. Například v trinitární teologii (zabývající se trinitárním mystériem) se kategorie osoby vztahuje na diference mezi Otcem, Synem a Duchem svatým a jednotu garantuje božská přirozenost. V christologii (zabývající se osobou a dílem Ježíše Krista), se kterou je úzce spojená antropologie, je role osoby a přirozenosti zcela opačná – osoba garantuje jednotu dvou odlišných přirozeností. Různé funkce výrazu osoba vedly logicky k jejím odlišným definicím v různých teologických oblastech. Jako velmi důležitá a pro uvedené teologické obory společně prospěšná je definice, že „osoba 36

POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel: Základní stavební kameny christologické reflexe. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 244-261.

37

je vztahové jsoucno“ (lidství můžeme prožívat pouze ve vztazích s druhými a podle Ježíše Krista ve vztahu k Bohu Otci v Duchu svatém). S vazbou na již výše zmíněnou Boetiovu definici osoby profesor Pospíšil upozornil, že je v jeho definici výhodou podtržení dokonalé jednoty mezi lidskou přirozeností a osobou Slova, v níž lidství substituuje. Věčné Slovo na lidské přirozenosti ontologicky nezávisí, lidská přirozenost je naopak na osobě Slova zcela závislá. Osoba znamená „kdo“ něčím je (odpovídá tomu, co vnímáme jako vlastní já), přirozenost znamená „čím“ kdo je (tělesnost včetně souhrnu mohutností, které dávají osobě možnost rozhodovat se a jednat, intelektu, vůle apod.). Přirozenost se dá zdokonalovat (různé stavy lidské přirozenosti), ale osoba je konstantní. Podobně jako byly proměny v Ježíši – zatímco osoba vtěleného Slova byla stále tatáž. Osoba je nositelkou Božího obrazu – otevřená transcendenci, ale přirozenost je naší začleněností do tohoto světa – imanentní. Osoba – kdo daruje (milující), přirozenost – co může osoba nabídnout (dar – prostřednictvím koho se láska vyjadřuje jako sebedarování, i když osoba zůstává stále sama sebou). Lidská přirozenost je součástí téhož mystéria jako lidská osoba. Spása se uskutečňuje na základě osoby i přirozenosti. Celý člověk s duší a tělem zakouší své osobní bytí jako darované tajemství, které má převést z roviny „obrazu“ do „podoby“ Boha totálním sebedarováním své přirozenosti (kenozí, spodobováním s Ježíšem Kristem). Profesor Pospíšil zmínil mimo jiné historické prameny: „Na základě učení Chalcedonského koncilu o jediné osobě Božího Syna ve dvou úplných a nesmíšených přirozenostech a Třetího konstantinopolského všeobecného sněmu o dvou druzích činností odpovídajících dvěma přirozenostem, zejména pak o lidské vůli nestavějící se nikdy do protikladu Boží vůli, je třeba v Kristu neoddělovat, rozlišovat a nesměšovat dva základní způsoby vědomí a poznání, které odpovídají příslušným přirozenostem. Takže stejně jako se nesměšuje božská přirozenost s lidskou, nestvořené Boží bytí s bytím stvořeným, tak se nesměšuje božské vědomí sebe sama s lidským vědomím vlastní Ježíšovy osobní identity. Jestliže je třeba odmítnout monofyzitismus, který směšuje přirozenosti na ontologické rovině, je třeba odmítnout v oblasti Kristovy psychologie také jakýkoli druh monopsychismu směšujícího jeho božské a lidské vědění a vědomí ohledně vlastní osobní identity.“ Na základě citovaného profesor Pospíšil upozornil například, že osoba je ontologickou daností, její psychologické prožívání v lidské přirozenosti se nazývá osobností. Poměr mezi osobou a osobností je obdobný poměru mezi osobou a přirozeností. Tomu, co se v ontologické rovině nazývá osobou, odpovídá v oblasti psychologie lidské já. Osoba vnitřně sjednocuje lidskou přirozenost z ontologického hlediska; vědomé prožívání vlastního já je jednotícím bodem lidství v jeho psychologické dimenzi. Osoba se ale neidentifikuje s vědomím sebe sama. Jinak by to mohlo znamenat, že kdo aktuálně nemá toto vědomí sebe sama, by neměl důstojnost osoby. A dovozuje, že „ontologický statut lidské osoby je zásadním teoretickým garantem lidských práv pro každého člověka“, a to s odkazem na encykliku Jana Pavla II., Evangelium vitae – o životě, který je nedotknutelné dobro, z 25. března 1995, ve které je širším způsobem, než v Bibli, vyjádřena důstojnost dosud nenarozenému životu od jeho početí. Člověk se totiž rodí v možnosti stát se od hříchu osvobozeným, svobodným dítětem Božím, Bohem. Je capax Dei. Christologickou argumentací je v této souvislosti například hypostatická unie, která vyjadřuje způsob spojení dvou přirozeností (lidské a božské) v osobě Ježíše Krista.

38

Lidská přirozenost je stvořena v možnosti sjednotit se s osobou Slova, je posledním základem všeobecného lidského tíhnutí k transcendentnu, v dějinách k budoucnosti a k eschatologické plnosti. Vzorem způsobu života pro křesťany včetně katolíků je Ježíš Kristus, nový Adam. Ježíš Kristus je autentickou definicí člověka. Odhaluje nejen tajemství člověka, ale také vznešenost povolání člověka. Na základě v této práci uvedených publikací usuzuji, že katolíci mohou znalosti o lidsko-právních ideových zdrojích (filozofických a křesťanských) čerpat jak ze stále aktuálních historických pramenů (biblických, z církevních dokumentů a teologické reflexe), tak rovněž z pramenů novějších, a také navíc oproti ateistům je mohou prověřovat a oživovat svojí žitou živou vírou v rámci křesťanské tradice. Například v již zmiňované pastorální konstituci II. vatikánského koncilu se aktuálně i pro budoucno stanoví: „Důstojnost člověka vyžaduje, aby oslavoval Boha ve svém těle a nedovolil mu přisluhovat nezřízeným náklonnostem jeho srdce.“37 Především v aktuálních ideových křesťanských zdrojích, živé katolické a křesťanské tradici a celosvětovém rozměru křesťanství spatřuji nejen možnosti, ale také záruky pro úspěšnou součinnost katolíků v oblasti lidských práv nejen ve prospěch jejich zachování v LISTINĚ, ale také ve prospěch jejich globálního rozvoje. 37

GS 14.

39

Závěrečné shrnutí Životy lidí (s kreativními společenskými vztahy, vznikáním nových potřeb, stále globálnějším propojením lidí ve světě apod.) jsou v České republice kromě jiného zásadně ovlivňovány aplikací LISTINY jakožto základní lidsko-právní součástí ústavního pořádku tohoto státu. Aplikace LISTINY předpokládá výklad jejích lidsko-právních kontextů včetně ideových zdrojů. Z preambule i obsahu LISTINY vyplývá, že se výklad musí týkat zejména obecně sdílených hodnot lidství – jak teisty, tak ateisty. V souladu se svými cíli, stanovenými v této bakalářské práci, jsem prvně na základě citovaných právních předpisů a dalších odborných literárních pramenů v 1. kapitole této práce stručně popsala základní informace o LISTINĚ, jejím vzniku a jejich důležitých zejména historických lidsko-právních kontextech a o určení základních ideových zdrojů LISTINY s přiblížením stavu zpracování lidsko-právního tématu. V další 2. až 4. kapitole jsem se věnovala stručnému přiblížení, jak jsou v odborné literatuře některé z těchto základních tradičních ideových zdrojů LISTINY blíže charakterizovány a argumentovány – s možným využitím ve prospěch minimalizace rizik například při aplikaci LISTINY, ochraně důstojnosti člověka či utváření kvalitní právní úpravy základních lidských práv v součinnosti s katolíky. Ve 2. kapitole jsem uvedla některé ideové zdroje a argumentace právní – zejména na základě důvodové zprávy k návrhu vydání LISTINY, expertního návrhu LISTINY, právních teorií a právní vědy. Ve 3. kapitole jsem v rámci některých zdrojů filozofických upozornila hlavně na různé pojmosloví, různé chápání přirozeného práva a některé jeho ideové zdroje a argumentace, a to na rozdíl od chápání teologického. Ve 4. kapitole jsem se zabývala některými základními ideovými zdroji křesťanskými a jejich argumentací z hlediska katolické církve ve prospěch důstojnosti člověka a kvalitní právní úpravy základních lidských práv. Na tomto základě zde mohu s názorným odkazem na LISTINU v příloze této práce stručně shrnout a zhodnotit například následující. Vyhlášení LISTINY dne 28. prosince 1992 jakožto „Usnesení předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky“ pod č. 2/1993 Sb. (v první částce Sbírky zákonů České republiky z roku 1993 společně s usnesením České národní rady o ústavním zákonu č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky) je nutno chápat pouze jako informační a evidenční a v tehdejším kontextu se společně vyhlášenou ústavou nového samostatného státu smysluplné, nikoli však jako normotvorné. Má stejný význam, jako vyhlášení úplného znění kteréhokoli právního předpisu po jeho několika novelách. Toto usnesení předsednictva České národní rady, nezakládající povahu právního předpisu, nelze tedy ztotožňovat s autentickou LISTINOU, jak se to mnohdy nesprávně činí i v současnosti. Autentickým textem LISTINY, z něhož je nutno vycházet, je text z roku 1991, vyhlášený v předchozím federativním státě, z jehož rozdělení dosavadní Česká republika vznikla. Tehdy se o LISTINĚ usnesl zákonodárný orgán – Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, a to konkrétně dne 9. ledna 1991 dvěma návaznými legislativními akty s právní silou ústavního zákona. Prvým byl ústavní zákon, kterým se LISTINA uvozuje, druhým ústavním zákonem byla sama LISTINA (bez samostatného čísla ve Sbírce zákonů), s vyhlášením dne 8. února 1991

40

pod č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky. Pochybnosti o právní závaznosti LISTINY v České republice, a to celého jejího textu včetně preambule, lze rozptýlit na základě dalšího ústavního zákona České národní rady ze dne 15. prosince 1992, publikovaného pod č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky. V tomto ústavním zákoně se v čl. 1 odst. 1 stanoví: „Ústavní zákony, zákony a ostatní právní předpisy České a Slovenské Federativní Republiky platné v den zániku České a Slovenské Federativní Republiky na území České republiky zůstávají nadále v platnosti. Nelze však použít ustanovení podmíněna toliko existencí České a Slovenské Federativní Republiky a příslušnosti České republiky k ní.“ Text LISTINY se od doby jejího přijetí změnil přímou novelou pouze jednou, a to ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., kterým se prodloužila lhůta pro zadržení. Více se však její obsah změnil nepřímo, a to přijetím dalších ústavních zákonů a mezinárodních úmluv. Zatímco rizika plynoucí například ze zpochybňování smyslu vydání LISTINY lze v současnosti téměř rozptýlit, ohledně lidsko-právních kontextů LISTINY a jejich ideových zdrojů – zejména ohledně obecně sdílených hodnot lidství – není situace dostatečně jasná či nepochybná; zejména přihlédne-li se ke světovému kontextu. Usuzuji tak nejen na základě existence názorů některých autorů, kteří lidská práva popírají, ale hlavně na základě literárních publikací uvedených v této práci. Z nich vyplývá například tak vzájemně rozporuplný stav v oblasti moderní lidsko-právní teorie, že jej profesor Maier výstižně nazval „patový“. Ve vývoji lidských práv, vzešlých v křesťanském evropském prostoru z novověkých potřeb zejména svobody náboženské, kulturní a ranně kapitalistické, došlo v průběhu historie až doposud k velkým proměnám. Po celou dobu, byť v různém rozsahu, na lidských právech křesťané v souladu s biblickými kořeny spolupracovali a je žádoucí v této tradici pokračovat. Historie lidských práv, podle jmenovaných autorů, zahrnuje například vývoj ve více stupních a generacích lidských práv (od formy univerzálních morálních proklamací v počátcích novověku přes právní pozitivizace základních práv na přelomu 19. a 20. století a přes následná lidská práva s mezinárodním univerzálním charakterem). Také zahrnuje vznikání „nových front“ okolo lidských práv ve druhé polovině 20. století) a rozdíly nejen mezi francouzským (shora) a americkým (zdola) iniciovaným přístupem k lidským právům, ale také zahrnuje velké rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi a světadíly včetně mezi světovými náboženstvími. Současný stav v oblasti lidských práv tedy zahrnuje nejen rozšíření lidských práv z evropského a amerického prostředí dále po světě, ale hlavně zahrnuje zcela vzájemně převrácené pohledy na lidská práva mezi západním světem (od svobodného jednotlivce) a nezápadním světem (práva a svobody jako výsledek politiky, řazení „basic needs“ před individuální svobody atd.), a to včetně převracení ideového kulturního pozadí (místo žido-křesťanského – africké, islámské apod.). Dále tento stav v moderních vědeckých publikacích zahrnuje vzájemně rozporuplná stanoviska a pojmosloví (včetně podceňování lidské důstojnosti apod.) a také rozporuplné návrhy na zvládnutí tohoto stavu. Já se přikláním k těm autorům, kteří doporučují řešení uvnitř kultur a pluralitní spoluprací. Přes tento stav na základě použitých pramenů vyvozuji, že hlavním cílem v oblasti lidských práv (zejména v evropském prostoru) je ochrana jednotlivce v základních otázkách jeho lidské existence a způsobu života před „všemohoucnosti“ státu či nátlakových skupin ve společnosti.

41

O co v oblasti lidských práv jde, lze podle mého názoru přehledně demonstrovat právě na LISTINĚ – na formálním i obsahovém zpracování LISTINY. Po preambuli, obsahující mimo jiné ideové zdroje lidských práv, následuje vlastní obsah LISTINY, který zahrnuje čtyřicet čtyři článků ustanovení, uspořádaných do šesti hlav: Hlava první – Obecná ustanovení – zahrnuje čtyři články ustanovení; hned v prvním článku je zakotveno uznání, že: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“; Hlava druhá – Lidská práva a základní svobody – zahrnuje ustanovení čl. 5 až 16 v Oddílu prvním pod nadpisem – Základní lidská práva a svobody a ustanovení čl. 17 až 23 v Oddílu druhém pod nadpisem – Politická práva; Hlava třetí – Práva národnostních a etnických menšin jsou upravena v ustanoveních čl. 24 a 25; Hlava čtvrtá – Hospodářská, sociální a kulturní práva jsou v čl. 26 až 35; Hlava pátá – Právo na soudní a jinou právní ochranu je upraveno v čl. 36 až 40; Hlava šestá – Ustanovení společná jsou v čl. 41 až 44. Zjednodušeně lze podle struktury LISTINY konstatovat, že jde o ochranu člověka pevným právním stanovením především – že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech a stanovením základních práv lidí, vycházejících z jejich lidských potřeb a základních podmínek lidství jak pro ateisty, tak pro teisty. Lidská práva lze nalézt v publikacích založená a argumentována na základě jak sekulárního – racionálního ateistického výkladu, tak na základě výkladu teistického. Tradičně jsou uváděny hlavně tři základní druhy ideových zdrojů lidských práv. Lze takto konkretizovat i implicitně vyjádřené zdroje lidských práv v preambuli LISTINY a dovodit tedy tři základní tradiční ideové zdroje LISTINY – právní, filozofické a výchozí křesťanské. Při právní aplikaci LISTINY je však nutno respektovat omezení ohledně zdrojů, které sleduje právě dosažení hlavního cíle LISTINY – zaručení důstojnosti každého člověka (zaručení důstojnosti každého člověka vyžaduje zaručení „říše účelů“). To znamená, že některé ideové zdroje jsou v textu LISTINY výslovně vyloučeny. Vyplývá to jednak z celého textu LISTINY a ze zaměření českého státu na rozvoj ve směru k upevňování institutů demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana. A konkrétně to vyplývá z čl. 2 odst. 1 LISTINY, kde se stanoví, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii ani na náboženské vyznání. Přihlédne-li se k čl. 15, 16 a 17 LISTINY, v nichž je stanoveno například zaručení svobody myšlení, náboženského vyznání, vědeckého bádání, umělecké tvorby, svoboda projevovat své náboženství nebo víru a svoboda projevu a právo na informace, lze usoudit na možnost zapojení křesťanů včetně katolíků do různých společenských demokratických prostředí, pluralitních názorových procesů a diskurzů včetně legislativních atd. Na základě výše uvedeného usuzuji, že přestože katolictví ani křesťanství nemohou být výlučným náboženským vyznáním, součástí plurality tradičních ideových lidskoprávních zdrojů jsou a je pro potřebu součinnosti ateistů a teistů žádoucí, aby zůstaly součástí tradičních ideových lidsko-právních zdrojů. Pro další utváření základních lidských práv považuji všechny tři uvedené tradiční zdroje lidských práv jako významné – vzájemně se doplňující. Co se týká křesťanských katolických zdrojů, odůvodňuji to nejen tím, že z nich v základu vychází dosavadní antropologické předporozumění naší kultury včetně přirozenoprávní teorie a lidských práv, ale hlavně pro přesvědčivost

42

jejich argumentací ve prospěch důstojnosti člověka a kvalitní právní úpravy základních lidských práv, a to jak v rámci teorie (vědecké teologické reflexe), tak názorným praktickým katolickým životem.

43

44

Seznam použitých zkratek ASPI GS

automatizovaný systém právních informací pastorální konstituce II. vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě Gaudium et spes LISTINA Listina základních práv a svobod

45

Seznam použité literatury ANZENBACHER, Arno. Křesťanská sociální etika: úvod a principy. 1. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004. BAROŠ, Jiří. Právo nebo lidská práva: ke kořenům lidských práv. Automatizovaný systém právních informací, Jurisprudence, 2010, č. 2, s. 24.WOLTERSTORFF, N. Justice. Princeton UP, 2008. DAVID, Roman. Přirozené a pozitivní právo. In DAVID, Roman. Ústava České republiky: Listina základních práv a svobod. Olomouc: Olomouc, 2001, s. 167-169. Dokumenty II. vatikánského koncilu. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. FILIP, Jan. K některým legislativním otázkám přijetí Listiny základních práv a svobod – 20. výročí. Automatizovaný systém právních informací, Časopis pro právní vědu a praxi 2010, č. 4, s. 315-325. FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: Historie, statistika, charakteristika křesťanských církví. Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 59. HANUŠ, Jiří (ed.). Křesťanství a lidská práva: Úvodní poznámky. CDK, Vyšehrad, 2002, s. 15. HARVÁNEK, Jaromír a kolektiv. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, s. 247248. HOLEČEK, František. Dvojí pojetí lidských práv. Teologické texty 2003, č. 4, s.134. HOLLANDER, Pavel. Nástin filosofie práva: Pozitivismus versus iusnaturalismus: nekončící příběh. 1. vydání, Praha: Všehrd, 2000, s. 62. KOMÁRKOVÁ, Božena (dědicové). V čem kotví lidská práva. In Spisy Boženy Komárkové. Heršpice: Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství, 1997, s. 58-59. KOUDELKA, Zdeněk – ŠIMÍČEK, Vojtěch. K právní povaze Listiny základních práv a svobod. Automatizovaný systém právních informací, Pr rok 1996, č. 2, s. 175. MAIER, Hans. Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciace. In HANUŠ, Jiří (ed.). Lidská práva: nárok na obecnou platnost a kulturní diferenciaci. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 7-39. POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel: Základní stavební kameny christologické reflexe. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2006, s. 244-261. SCHEU, Harald Christian. Evropská úmluva o lidských právech jako jednotící prvek v rámci fragmentace evropské ochrany lidských práv. Jurisprudence, Automatizovaný systém právních informací – LIT 42906CZ. Sociální encykliky (1891- 1991). Praha: Zvon. České katolické nakladatelství a vydavatelství, spol. s r.o., 1996. SOKOL, Jan. Jsou lidská práva přirozená? In Konsolidace vládnutí a podnikání 1: Umění vládnout, ekonomika, podnikání. FSV UK, Praha, 2002, s. 68-70, 71-74. SOUSEDÍK, Stanislav. Svoboda a lidská práva: jejich přirozenoprávní základ. 1. vydání. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 13-15. ŠÍN, Zbyněk. Tvorba práva: Pravidla, metodika, technika. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 92. ŠTURMA, Pavel. Úvod: Teorie a politika lidských práv. Pojem a teorie lidských práv. Praha: Univerzita Karlova Právnická fakulta, 2013, s. 14-15, 21-23. WEBER, Helmut. Všeobecná morální teologie: Mravní nárok. Praha: Zvon, Vyšehrad, 1998, s. 81-96. WEYER, František. Úvod do studia právnického (normativní theorie): Přehled nejhlavnějších methodických směrů ve vědě právní. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 35-42. ZOULÍK, F. K Listině základních práv a svobod. Automatizovaný systém právních informací, Právo a zákonnost 1991, č. 5, s. 241.

46

47

Příloha USNESENÍ č. 2/1993 Sb. předsednictva České národní rady ze dne 16. prosince 1992 o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. Předsednictvo České národní rady se usneslo takto: Předsednictvo České národní rady vyhlašuje Listinu základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky. Uhde v. r. LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD Federální shromáždění na základě návrhů České národní rady a Slovenské národní rady, uznávajíc neporušitelnost přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona, navazujíc na obecně sdílené hodnoty lidství a na demokratické a samosprávné tradice našich národů, pamětlivo trpkých zkušeností z dob, kdy lidská práva a základní svobody byly v naší vlasti potlačovány, vkládajíc naděje do zabezpečení těchto práv společným úsilím všech svobodných národů, vycházejíc z práva českého národa a slovenského národa na sebeurčení, připomínajíc si svůj díl odpovědnosti vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi a vyjadřujíc vůli, aby se Česká a Slovenská Federativní Republika důstojně zařadila mezi státy, jež tyto hodnoty ctí, usneslo se na této Listině základních práv a svobod: HLAVA PRVNÍ Obecná ustanovení Čl.1 Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl.2 (1) Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. (2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. (3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

48

Čl.3 (1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. (2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování. (3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod. Čl.4 (1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. (2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem. (3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. (4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. HLAVA DRUHÁ Lidská práva a základní svobody ODDÍL PRVNÍ Základní lidská práva a svobody Čl.5 Každý je způsobilý mít práva. Čl.6 (1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením. (2) Nikdo nesmí být zbaven života. (3) Trest smrti se nepřipouští. (4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Čl.7 (1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. (2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Čl.8 (1) Osobní svoboda je zaručena. (2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. 49

(3) Obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu. (4) Zatknout obviněného je možno jen na písemný odůvodněný příkaz soudce. Zatčená osoba musí být do 24 hodin odevzdána soudu. Soudce musí zatčenou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu. (5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. (6) Zákon stanoví, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Takové opatření musí být do 24 hodin oznámeno soudu, který o tomto umístění rozhodne do 7 dnů. Čl.9 (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Čl.10 (1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. (2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. (3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Čl.11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

50

Čl.12 (1) Obydlí je nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. (2) Domovní prohlídka je přípustná jen pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky stanoví zákon. (3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy. Čl.13 Nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon. Stejně se zaručuje tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným podobným zařízením. Čl.14 (1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena. (2) Každý, kdo se oprávněně zdržuje na území České a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit. (3) Tyto svobody mohou být omezeny zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. (4) Každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti. (5) Cizinec může být vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Čl.15 (1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. (2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena. (3) Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon. Čl.16 (1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. (2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. (3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách. (4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. ODDÍL DRUHÝ 51

Politická práva Čl.17 (1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) Cenzura je nepřípustná. (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5) Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon. Čl.18 (1) Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. (2) Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. (3) Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou. Čl.19 (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. (2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Čl.20 (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. (4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Čl.21 (1) Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. (2) Volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období stanovená zákonem. (3) Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva stanoví zákon. (4) Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.

52

Čl.22 Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Čl.23 Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. HLAVA TŘETÍ Práva národnostních a etnických menšin Čl.24 Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu. Čl.25 (1) Občanům tvořícím národnostní nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích. Podrobnosti stanoví zákon. (2) Občanům příslušejícím k národnostním a etnickým menšinám se za podmínek stanovených zákonem zaručuje též a) právo na vzdělání v jejich jazyku, b) právo užívat jejich jazyka v úředním styku, c) právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin. HLAVA ČTVRTÁ Hospodářská, sociální a kulturní práva Čl.26 (1) Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. (2) Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. (3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon. (4) Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince. Čl.27 (1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. (2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví. (3) Činnost odborových organizací a vznik a činnost jiných sdružení na ochranu hospodářských a sociálních zájmů mohou být omezeny zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu bezpečnosti státu, veřejného pořádku nebo práv a svobod druhých. 53

(4) Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Čl.28 Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon. Čl.29 (1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. (2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Čl.30 (1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. (2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. (3) Podrobnosti stanoví zákon. Čl.31 Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Čl.32 (1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena. (2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky. (3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva. (4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona. (5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu. (6) Podrobnosti stanoví zákon. Čl.33 (1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon. (2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. (3) Zřizovat jiné školy než státní a vyučovat na nich lze jen za podmínek stanovených zákonem; na takových školách se může vzdělání poskytovat za úplatu. (4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu. Čl.34 (1) Práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti jsou chráněna zákonem. 54

(2) Právo přístupu ke kulturnímu bohatství je zaručeno za podmínek stanovených zákonem. Čl.35 (1) Každý má právo na příznivé životní prostředí. (2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. (3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. HLAVA PÁTÁ Právo na soudní a jinou právní ochranu Čl.36 (1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. (2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. (3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. (4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon. Čl.37 (1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. (2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. (3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni. (4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Čl.38 (1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. (2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Čl.39 Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Čl.40 (1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. (2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

55

(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. (4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. (5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem. (6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. HLAVA ŠESTÁ Ustanovení společná Čl.41 (1) Práv uvedených v čl. 26, čl. 27 odst. 4, čl. 28 až 31, čl. 32 odst. 1 a 3, čl. 33 a 35 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. (2) Kde se v Listině mluví o zákonu, rozumí se tím zákon Federálního shromáždění, jestliže z ústavního rozdělení zákonodárné pravomoci nevyplývá, že úprava přísluší zákonům národních rad. Čl.42 (1) Pokud Listina používá pojmu "občan", rozumí se tím státní občan České a Slovenské Federativní Republiky. (2) Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům. (3) Pokud dosavadní předpisy používají pojmu "občan", rozumí se tím každý člověk, jde-li o základní práva a svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství. Čl.43 Česká a Slovenská Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami. Čl.44 Zákon může soudcům a prokurátorům omezit právo na podnikání a jinou hospodářskou činnost a právo uvedené v čl. 20 odst. 2; zaměstnancům státní správy a územní samosprávy ve funkcích, které určí, též právo uvedené v čl. 27 odst. 4; příslušníkům bezpečnostních sborů a příslušníkům ozbrojených sil též práva uvedená v čl. 18, 19 a čl. 27 odst. 1 až 3, pokud souvisí s výkonem služby. Osobám v povoláních, která jsou bezprostředně nezbytná pro ochranu života a zdraví, může zákon omezit právo na stávku.

56