obsah názor poznámky a komentáře:

om_cast_1_02.indd 1

úvodník

1

obsah

Milan Hanuš Panna Evropa – a její dnešní tvář 5

názor Philippe Nemo: Technokratické šílenství může vést ke ztrátě evropské duše! 7 Rudolf Kučera: Evropské hodnoty versus politická krize 13

poznámky a komentáře: Eduard Martin: Umění uchovávat hranice 19 Ivo T.Budil: Máme si přát nové evropské impérium? 22 Richard Kulman: Z kritikova glosáře, aneb O hodnotách v evropském bazénu 25 Michaela Swinkels-Nováková: O politické korektnosti v (bývalém) Beneluxu 28 Jan Jůn: Britské signály zdravého rozumu… 33 Luděk Frýbort: Patálie s Kavkazem 36 Jarmila Wunderlin-Taliánová: Hodnoty jako anti casus belli aneb O jedné zapomenuté ctnosti 39 Jiří Diamant: Evropský příběh, aneb Není jiné volby... 42 Vladislav Chlumský: Duše Evropy a současná věda 43 Josef D.Beneš: Ve znamení převoznictví, aneb Črty z evropského kotlíku 45

polemika Šimona Löwensteinová: Sjednocení evropské kultury jako plánovaný program? 47 Monika Pajerová: Jsme Čechy, protože jsme Evropany 56

konfrontace Spor o evropské hodnoty a duchovní dědictví – výzva evropským elitám? 61 Roger Scruton, Petr Pithart, Michal Semín, Helmut Kohlenberger, Odilo Štampach, Petr Sak

13.11.2008 20:44:42

2

om_cast_1_02.indd 2

úvodník

stati a úvahy Tomáš Halík: Křesťanské hodnoty v proměnách Evropy 91 Petr Lisý: Evropa v náruči bohyně Spotřeby 100

esej Petr Chudožilov: Nad mapou Evropy za časů globálního finančního moru 107

myšlenkové proudy Pascal Bruckner: Evropské národy: Od kritického myšlení k masochismu 115

přednáška Helmut Winkler: Evropské, nebo západní hodnoty? aneb Na cestě mezi rozšiřováním a prohlubováním EU 129

dokumenty Altiero Spinelli: Za svobodnou a sjednocenou Evropu 135

fejeton Romana Pavrovská Křenková: Quo vadis, Evropo? 143 Petr Chudožilov: O třech Evropanech 147

repor táž Libuše Koubská: Gepardův dotek 151

náš rozhovor s Anežkou Janátovou o Duši Evropy 157

anketa Také to chcete Evropě osladit? 167 Jakub Ševeček, Edgar Dutka, Jiří Dědeček, Petr Pazdera Payne, Libor Hlaváček, Jarmila Karolína Riesová

výročí Pavel Ries: Jiřík z Poděbrad – 550 let od zvolení a korunovace českým králem 177

13.11.2008 20:44:42

om_cast_1_02.indd 3

úvodník

3

kultura Básně Jana Suka 181 Jan Lukavec: Evropa podle Chestertona, aneb Odkaz podnětný i kontroverzní 187 Zdena Mejzlíková: Je něco shnilého ve státě dánském… 191 Anna Strunecká: Stopa českého Evropana v galerii Cesty ke světlu 195

appendix astropsychologica Soňa Králová: Kolečko roste a roztáčí se… aneb Několik impresí nad opozicí Saturna a Urana 199

povídka Daniela Fischerová: Jeden den navíc 207

dopisy, názor y, ohlasy Dopis z Kanady Astrid Wenigerové-Noga 213 Dopis Otty Drexlera 215

bibliografie Bibliografický přehled revue PROSTOR (čísla 72 až 79) 221

Slovo čtenářům Asi jste si povšimli, že nové „evropské“ číslo vychází tentokrát v rozšířeném rozsahu. Vedle už tradiční podpory Ministerstva kultury ČR, které pečuje o zachování i ostatních kulturních časopisů, jsme získali grant vypsaný Úřadem vlády ČR u příležitosti našeho předsednictví v Radě Evropské unie. Věříme, že polemické ladění tohoto rozšířeného čísla přispěje k oživení debaty na evropské téma. S blížícím se koncem roku vám přejeme hodně intelektuálních zážitků, radostné Vánoce a dobré vykročení do nového roku 2009!

13.11.2008 20:44:42

4

om_cast_1_02.indd 4

úvodník

Odbor informování o evropských záležitostech Úřadu vlády České republiky ve spolupráci s revue PROSTOR vás zvou na diskusi s autory a hosty nad tématem nového čísla revue PROSTOR 80, které právě vychází

SPOR O EVROPSKÉ HODNOTY – KLÍČ KE SPOLEČNÉ BUDOUCNOSTI

Účastníci panelové diskuse: Monika Pajerová, předsedkyně ANO pro Evropu, Tomáš Halík, katolický duchovní, Petr Chudožilov, spisovatel, Rudolf Kučera, politolog, Petr Pithart, senátor, Petr Sak, sociolog, Michal Semín, publicista Diskusi povedou Milan Hanuš a Zdena Mejzlíková, redaktoři revue PROSTOR Diskusní večer se koná v úterý 9. prosince 2008 od 18 do 20 hodin v Eurocentru Praha, Evropský dům, Jungmannova 24, Praha 1 Milí čtenáři, jste srdečně zváni!

13.11.2008 20:44:42

om_cast_1_02.indd 5

úvodník

5

ú vo d n í k

Panna Evropa – a její dnešní tvář Stará myšlenka jednotné Evropy na sebe brala různé podoby i historické kostýmy. V první polovině 16. století se poprvé objevila v pozoruhodném vyobrazení: jako žena v královských šatech. Inspirovaný duch učenců-kartografů (v tomto případě je autorství připisováno německému humanistovi Johannesi Putschovi) vtiskl evropskému kontinentu podobu lidského těla s duchovním středem (mimochodem umístěným do Čech) a posvátnými atributy královské Panny. Vznikla tak mapa, v níž je symbolicky vyjádřena pozdně renesanční vize Evropy. A jak vypadá Panna Evropa dnes, po bezmála pěti stoletích? Už dávno ztratila svou vznešenost, tradiční smysl pro symboliku žezla a koruny, pocit duchovní jednoty. Poskvrnila se imperiálními choutkami některých vůdců a byla opakovaně znásilňována, fyzicky decimována, duchovně i morálně rozvrácena dvěma apokalyptickými válečnými požáry, četnými revolucemi a etnickými čistkami. Přežila skoro zázrakem. Je podivuhodné, jak tváří v tvář těmto katastrofám došlo k obnovení její životaschopnosti – Panna Evropa povstala ze zákopů první světové války a přetvořila se v Pan-Evropu (na této proměně má největší zásluhu český zemský aristokrat Richard Coudenhove-Calergi), z vize se stalo politické hnutí a po další strašné válce se hnutí změnilo v ekonomickou a politickou nezbytnost. Z Pan-Evropy tak vykrystalizoval projekt sjednocené Evropy pod vlajkou Evropské unie. Panna Evropa tedy žije dál a úmyslem autorů tohoto čísla bylo zadívat se pozorněji do její dnešní tváře. Jako by se v ní mísily protichůdné rysy: stopy kulturní únavy a duchovní vyčerpanosti s entuziasmem zakladatelů i stavitelů nové Evropy, étos s pragmatičností, skepse s optimismem, hodnoty s pahodnotami,

13.11.2008 20:44:42

6

úvodník

nesporný blahobyt i známky úpadku, mezinárodní mír i vnitřní konflikty a lokální války. Jaká podoba Panny Evropy převáží? Stane se z ní evropská komisařka ve slušivém kostýmku a s klotovými rukávy? Ambiciózní domina s bičíkem ekonomického růstu, potřebou neustálého rozšiřování vlivu a zvláštní slepotou vůči rýsujícím se novým hrozbám? Anebo dospěje, poučena tolika nezdary a pády, ke státnické moudrosti a politické prozíravosti chránící evropské bohatství, které se přece zdaleka netýká jen plných hrnců? Skončí s nesmyslnou honbou za prosperitou a začne konečně pečovat o svou duši a uvědoměle upevňovat svou identitu? Stane se zralou strážkyní hodnot? Co tedy převáží? Budoucnost Panny Evropy je otevřená, ale jedna jistota tu přece je. Ať chceme nebo ne, všichni jsme její synové a dcery. Šéfredaktor

Johannes Putsch, Evropa–Panna, dřevořez, 1537 (výřez)

om_cast_1_02.indd 6

13.11.2008 20:44:42

om_cast_1_02.indd 7

Technokratické šílenství může vést ke ztrátě duše

7

n á zo r

Technokratické šílenství může vést ke ztrátě evropské duše! Philippe Nemo Autor je profesor sociálních a politických věd na ESCP-EAP – European School of Management v Paříži (škola sídlí ještě v Berlíně, Londýně a v Madridu). Před čtyřmi lety vydal knihu Co je Západ? (Quést-ce que lÓccident?, Presses Universitairesde France, Paris 2004), která se setkala s velkým ohlasem a byla přeložena do několika jazyků včetně angličtiny a němčiny.

Největším problémem dnešní Evropské unie je vládnutí. Nyní je EU řízena politiky, vysokými úředníky a ekonomickými odborníky. Musím bohužel konstatovat, že takto zaměření lidé jsou většinou slepí k hlubokým kulturním a sociologickým dimenzím evropské společnosti, jež by každá dobrá vláda měla mít na paměti, zejména při přijímání dlouhodobých rozhodnutí. Slepotu eurokratů ještě zhoršuje fakt, že žijí na vlastním písečku, vzájemně se ovlivňují a upevňují se v „politicky korektní“ ideologii, kterou vytvářejí na základě neméně korektně povrchního tisku. Jako každé lidské uskupení i eurokraté mají sklon jednat ve prospěch svých korporativních zájmů. Čím víc bude Evropa federalizovaná, čím bude integrovanější, tím větší moc připadne bruselské byrokracii, tím většími zdroji a pracovními místy bude Brusel disponovat. Čím víc se EU rozšíří, tím větší bude její geopolitický význam. V posledních letech se evropská mašinérie jakoby utrhla ze řetězu právě z těchto důvodů a vyrazila směrem, kterému lidé v Evropě přestávají rozumět –

13.11.2008 20:44:42

8

názor

a právě toto je nový aspekt. Doposud totiž občané evropských států v zásadě s postupem Evropské komise a Evropské rady souhlasili. Původní ideou, kterou eurozakladatelé sledovali, bylo zajistit, aby po mnoha staletích válek a zejména po té nejhrůznější, druhé světové, zavládl na našem kontinentu mír. Budování Evropy mír skutečně přineslo – tak dlouhý a souvislý byl na našem kontinentu naposledy v době známé jako Pax Romana. A přineslo také ekonomický růst. Evropané se proto nebránili. Nikdo se jich na nic neptal, ale lidé v podstatě souhlasili s tím, co se v Bruselu rozhodlo, s podpisem nových federalizačních smluv i postupným rozšířením na devět, patnáct a posléze sedmadvacet. Situace se začala měnit po pádu Berlínské zdi, a zejména s postupem globalizace. Nastala úplně nová geopolitická situace, která vyžadovala reakci, změnu unijní koncepce, předefinování raison d´être Evropské unie, jejích struktur a hranic i její role v novém světě, jenž se profiluje vedle dvou dalších velkých civilizačních pólů – Severní Ameriky a nové Asie. Avšak místo toho, aby technokraté přehodnotili situaci a vypracovali novou doktrínu, kráčeli dál svou cestou jako bezhlavá kachna. Snažili se maximálně posílit byrokracii Evropské unie a její hranice posunout dál na východ a na jih, aniž si ověřili, zda jsou s tím lidé srozuměni a zda s nimi souhlasí. A nyní se strašně diví a pohoršují, když Francouzi, Holanďané a Irové říkají ne. Mohli ale problémům předejít, kdyby měli na paměti kulturu a identitu Evropy. Nebezpečné snahy o uskutečnění imperiálního konceptu Dařilo-li se Evropě prospívat v době, kdy měla šest, později devět a pak patnáct členů, bylo to proto, že členské země sdílely společnou kulturu. Jejich představy o postavení člověka, morálce, právu, státu, fungování státní správy a demokracii byly velmi blízké. Na tomto základě se pak daly snadno budovat evropské instituce a evropské právo, které představují takříkajíc společnou přidanou nadstavbu zastřešující skupinu stejně vysokých domků podobné konstrukce. Není vůbec jasné, zda nekonečným rozšiřováním a akceptováním hromadného přílivu imigrantů z arabsko-muslimského světa a z Afriky lze pod jednou střechu nastěhovat země a populace, které nesdílejí stejnou kulturu.

om_cast_1_02.indd 8

13.11.2008 20:44:42

om_cast_1_02.indd 9


9

Připomeňme, že koncept, na němž je Evropská unie založena, není koncept imperiální, není to impérium diplomaticky a vojensky sdružující různé společnosti, jež si zachovávají svou identitu a svůj způsob vnitřního občanského a ekonomického uspořádání. Je to koncept integrační. Záměrem zakladatelů Evropy bylo zajistit, aby jak fyzické, tak právnické osoby z kterékoli členské země mohly komunikovat a spolupracovat s fyzickými a právnickými osobami všech ostatních zemí přímo, bez asistence státu. To ovšem předpokládalo, že tito lidé budou znát a respektovat stejná pravidla chování, která umožňují uzavírat smlouvy a obchodovat efektivním a nekonfliktním způsobem, jinými slovy stejný právní řád a stejné mravy. Je známo, že právo nelze nikdy vyčerpávajícím způsobem zformulovat do zákonů. Aby právo.správně a systémově fungovalo, musí právní subjekty sdílet kromě znalosti psaných zákonů také stejná základní morální pravidla, a dokonce i svým způsobem stejný společný „světonázor“, jenž zaručuje stejné vnímání právních předpisů stanovených zákonem. Neníli tomu tak, ve vzájemné komunikaci to fatálně drhne, vznikají nedorozumění, spory a konflikty, což brzdí vzájemnou spolupráci. Vnímání stejných pravidel však funguje, jak je ověřeno, pouze ve společenství, které má relativně homogenní kulturu. Idea „multikulturalismu“ je tedy ze sociologického hlediska absurdní (mimochodem americká společnost není – na rozdíl od poměrně rozšířeného názoru – multikulturní; je nepochybně velmi rozmanitá, ale je, nebo alespoň donedávna byla, „unikulturní“, míněno ve smyslu silně integrovaná; nové přistěhovalce pojí se starými stejná víra v americké hodnoty). Evropská unie doposud dobře fungovala, protože společnosti, které sdružovala, sdílely všechny v zásadě stejnou kulturu coby dědictví řecko-římského a biblického světa. Tato kultura se budovala v průběhu dlouhých dějin, které měly své etapy a „evoluční skoky“, jež jsem se pokusil analyzovat ve své knize Co je Západ?. Otázkou je, zda EU může fungovat stejně dobře jak v rovině institucionální, tak socioekonomické, rozšíří-li se za zeměpisnou hranici Evropy a bude-li dál asistovat masovému přílivu jinorodých populací na své území. Co se imigrace týče, problémem je limit. Jakmile totiž masový příliv překročí určitou mez, integrace se zastaví, školy nejsou schopny plnit integrační úlohu a celé velké čtvrti našich měst ztrácejí evropský charakter. Imigrace pak neprodukuje Evropa-

13.11.2008 20:44:42

10

názor

ny, ale umožňuje masový nárůst populací, které si ve větší či menší míře zachovávají svou kulturu, neslučitelnou s tou naší. Co se rozšiřování týče, nutno konstatovat, že Evropská unie již integrovala všechny národy, které díky své kultuře jsou skutečně evropské (s výjimkou některých balkánských zemí). Každé další rozšíření by tím pádem znamenalo, že do Evropy vstoupí společnosti, které evropskou kulturu nesdílejí. Zdá se ale, že eurokraté kráčejí právě tímto směrem… A právě v tom se viditelně rozcházejí s veřejným míněním. Důvodem patrně bude, že jisté politické síly a vlivné lobby hrají v Bruselu neúměrně velkou, nedemokratickou roli(například lobby průmyslová, která by ráda disponovala levnou pracovní silou tlačící na snižování mezd). Například jednání o vstupu Turecka byla oficiálně zahájena, ačkoli si to několik evropských národů nepřálo, což se zcela jasně vědělo. Osobně mohu dosvědčit (byl jsem ve sněmovně), že hlavní politické skupiny francouzského parlamentu se při jedné rozpravě, uspořádané na toto téma několik dnů před jednáním Rady Evropy v Bruselu v prosinci 2004 vyslovily proti vstupu Turecka, maximálně se ozvaly hlasy, že Turecko by mohlo získat statut partnerské země Evropské unie. Je všeobecně známo, že pro zahájení jednání nebyli ani Rakušané. Jaké nedemokratické mechanismy tedy způsobily, že byly navzdory tomu rozhovory zahájeny? Nanejvýš diskutabilní jsou i argumenty předkládané coby zdůvodnění rozhodnutí EU ve prospěch masové imigrace. Tvrdí se, že evropská populace stárne, že počet narozených dětí je nízký a že je nám tudíž třeba injekce nové krve ze zemí třetího světa, aby ekonomika neochabla a mohly se vyplácet důchody. To však má smysl pouze tehdy, existuje-li systém přerozdělování a panuje-li názor, že navzdory prodlužování délky lidského života se nesmí prodlužovatdoba pracovní aktivity a že sociologické změny evropské společnosti, které s sebou přináší imigrace, jsou samy o sobě dobrá věc, která zajistí „regeneraci“ našich starých přesycených a provinilých národů (nesou vinu za imperialismus, kolonizaci apod.), k níž nám nevinní a pochvalu zasluhující „hodní divoši“ pomohou. Tyto argumenty mají nepochybně svou váhu, ale je zřejmé, že ne všichni Evropané s nimi souhlasí. Přesto právě ony udávají v Bruselu tón.

om_cast_1_02.indd 10

13.11.2008 20:44:43



11

Evropská krása i bolest Kladu si také otázku, jaké asi důvody zapříčinily, že z preambule návrhu evropské ústavy vypadly křesťanské kořeny Evropy. Jaká menšina se proti této zmínce, která je přitom samozřejmostí, postavila? I kdyby už v Evropě nezůstal jediný křesťan, což se nestalo, pořád by platilo, že evropské hodnoty a evropské instituce se budovaly na základě křesťanské morálky a kanonického práva, jež se vytvářely v průběhu postupného dějinného vývoje. Popírání křesťanských kořenů Evropy je proto popíráním dějin, je to revizionismus, zločin spáchaný na pravdě srovnatelný s popíráním holocaustu. Technokratické šílenství může vést až k tomu, že se „duše“ Evropy vytratí. Duše Evropy je víc než jen souhrn výše zmíněných hodnot a politických nebo právních institucí – duše Evropy je také niterně spjata s humanistickým a filosofickým myšlením, s ideály, které vyznávali evropští učenci, s uměním, architektonickým a urbanistickým dědictvím Evropy, se společnými dějinami, s křesťanským a židovským náboženstvím. Toho všeho si Evropané váží, a mají být na co hrdi. Ovšem nejde pouze o dědictví minulosti, do značné míry jde také o výsledek půlstoletí trvajícího budování Evropy. Právě tato konstrukce totiž umožnila definitivně skoncovat s válkami mezi evropskými národy a odstranit bariéry strachu mezi státy. Ještě v nedávné minulosti pud sebezáchovy nutil Evropany, aby se báli kvalit svých sousedů víc než jejich chyb. Jelikož nyní je možnost války vyloučena, mohou se vzájemně objevovat a oceňovat bez postranních myšlenek, pochopit, co vše se jedni od druhých mohou naučit, a to jim přináší pocit sounáležitosti se solidním, perspektivním společenstvím. Sám za sebe mohu říct, že čím víc cestuji po Evropě, tím víc zjišťuji, jak je každá země úžasná. Jsem zamilován do všech najednou i do každé z nich. Miluji německou hudbu, italské malířství a architekturu, anglický humor, Escorial, Pražský hrad a vše, co pěkného a dobrého je k vidění v Rakousku, Irsku, Nizozemsku, Belgii, Skandinávii, Maďarsku, zkrátka vše od Islandu přes mys Svatého Vincenta až po Chorvatsko. U všech Evropanů, které potkávám, shledávám lidské ctnosti a kvality, díky nimž si mohu snadno a velmi rád představit, čeho všeho můžeme v budoucnu dohromady dosáhnout.

13.11.2008 20:44:43

12

názor

A najednou – právě v okamžiku, kdy se společenství začíná stmelovat – je nám předhozen návrh na jeho další otevření a rozšíření až na Kavkaz, ba až na Saharu. Zároveň v něm ve jménu multikulturalismu vzniká jakýsi „patchwork“ různorodých lidských společenství, což Evropu podkopává zevnitř. Je naprosto jasné, že na konci tohoto procesu bude společnost se zpřetrhanými sociálními vazbami, v níž zavládne nedůvěra znemožňující spolupráci a v níž bude život čím dál obtížnější. Ostatně je víc než pravděpodobné, že některé evropské státy se v reakci na to bojácně uzavřou do sebe, aby ztrátě vlastní přirozenosti unikly. Po překonání středověkých představ o křesťanském impériu a vzniku vzájemně soupeřících národních států jsme v Evropě vedli celé jedno půltisíciletí kruté války. Za těmito válkami jsme udělali tečku svobodným rozhodnutím o vytvoření Evropské unie. A sotva po několika desítkách let existence hrozí tomuto klenotu, a tím Evropa je, zánik. Evropa by mohla zůstat pouhým přeludem… A proto je nutné, aby se evropské národy probudily a zabránily bruselským technokratům jejich guláš dovařit.

kresba Jiří Jirásek


13.11.2008 20:44:43


Evropské hodnoty vrsus politická krize

13

Evropské hodnoty versus politická krize Rudolf Kučera Politolog a šéfredaktor revue Střední Evropa Rudolf Kučera (*1947) se tématem evropského sjednocení zabývá v kulturněhistorické i politické perspektivě. Na toto téma publikoval články nejen v českých časopisech, ale i v USA, Rusku, Maďarsku nebo Německu.

V současné době se evropská politická integrace zdá být v krizi. Společné rozhodování všech členských států se nedaří, francouzský prezident a německá kancléřka se stále častěji scházejí spolu s dalšími představiteli velkých zemí, aby iniciovali a prosadili nezbytné kroky. Podle jednoho z názorů vznikla tato politická krize z napětí mezi stále se rozšiřující Evropskou unií a neschopností spolu s tím dotvářet evropské společenství do skutečně společně jednajícího útvaru – a to zejména v takových oblastech, jako je společná zahraniční, bezpečnostní, energetická a klimatická politika. V roce 2004 se Evropská unie rozšířila o státy, které nebyly na členství plně připraveny, a následným přijetím Rumunska a Bulharska v roce 2007 patrně přepjala své síly. Nejde přitom o vnější kritéria členství, která byla z větší zčásti splněna, ale o hodnotový stav dotyčných společností. Ten je v řadě případů katastrofální, především pokud jde o korupci a s ní spojenou neprůhlednost rozhodování státní správy. Elity Evropské unie podlehly názoru, jenž byl spíše zbožným přáním, že nedostatky a vady se postupně odstraní. Jenže ani původní členské státy na tom nejsou po hodnotové stránce nejlépe, protože většina globálních problémů tohoto světa nepřispívá k upevnění tradičních hodnotových orientací. Je proto dnes již obecně přijímanou skutečností, že unie sedmadvaceti států není schopna všech žádoucích a potřebných společných politik, ačkoli kvůli tomu evropská společenství vlastně vznikla. Při pokusu o odpověď na otázku, proč tomu tak je a bude, je třeba vyjít z toho, že tradiční evropské hodnoty, na nichž integrace vznikla, jsou dnes poněkud odlišně vnímány v západní a východní části Evropy, což také znemožňuje společné jednání.

13.11.2008 20:44:43

14

názor

Solidarita versus neochota k oběti Každé společné jednání stojí na určitých předpokladech. Mezi ně patří solidarita, jenž například funguje v rodině nebo ve společnosti mezi generacemi. Funguje také mezi západními státy Evropské unie, protože mají dlouhou společnou historii a vytvářejí už po řadu staletí jeden civilizační okruh. Evropská integrace vznikla ze společného rozhodování především Německa a Francie, s nimiž šly od počátku Itálie a státy Beneluxu. Čili státy, které mají na kontinentu už od středověku velmi dlouhou a vzájemně propojenou historii, která je naučila, že prohra nebo vážné oslabení jedné země může nakonec ohrozit všechny. Nebo že snaha o nadvládu či jenom dominanci jedné země vždy nakonec vyústí v násilí jedněch proti druhým a nakonec poškodí všechny. Proto byla filosofie Vídeňského kongresu po napoleonských válkách orientována na rovnováhu hlavních evropských mocností, i když to byla rovnováha pouze dynastických nároků na moc bez jakékoli demokracie. Tu v Evropě zavedla až evropská integrace, v níž jsou všechny státy, ať již malé nebo velké, rovnoprávné, i když se fakticky v řadě aspektů liší. Na počátku integrace stály, jak již bylo řečeno, tři velké státy (Německo, Francie a Itálie) a tři malé (Belgie, Nizozemsko a Lucembursko), jejichž představitelé jednali společně a solidárně, v duchu vytvářejícího se nového nadnárodního evropanství. Tyto a další země evropského Západu nikdy také neopomněly vyjadřovat a i praktikovat solidaritu se zeměmi za železnou oponou. Od roku 2004 mají ale mnozí na západě Evropy pocit, že právě solidarita novým členským zemím mnohdy chybí. Chtějí z procesu integrace získávat hlavně výhody a nechtějí mnoho obětovat nebo alespoň vyjít vstříc naléhavým potřebám těch druhých. Po pádu sovětského impéria v Evropě si úzkostně střeží nově získané suverenity, ale mají již málo smyslu pro skutečnost, že je to právě evropské společenství, které jim může poskytnout největší garance jejich státností. Vzpomeňme si jenom, jak urputně bojovali v Nice Poláci o váhu svých hlasů v evropských institucích a jak dlouho blokovali přijetí dalších upravených smluv. Jako by nevěděli, že v konečných výsledcích rozhodování budou hrát roli variabilní koalice velkých a malých států, a ne pouhé aritmetické většiny. Že svobody a práva jednotlivých států se v Evropské unii mohou nejlépe hájit společně a v kooperaci, protože zatím


13.11.2008 20:44:43



15

všechny členské země patří do jednoho kulturního okruhu, jenž historicky vyrůstal z jedněch společných politických a duchovních tradic. Tyto tradice se mohou různě interpretovat a zdůrazňovat, ale jedno je téměř jisté: specifikum Evropy spočívá také ve schopnosti zásadní reflexe vlastních dějin a vyvozování určitých důsledků z prožitých zkušeností – a to převážně těch nejhorších. Například evropská integrace by nevznikla bez Verdunu, ale hlavně bez milionů mrtvých druhé světové války. Strašlivé zkušenosti s hnědým i rudým terorem mající za následek ztrátu hodnoty lidského života nakonec přivedly první představitele evropské integrace k návratu k základním evropským hodnotám. K nim vedle evropské solidarity patří hodnoty evropského politického života, jež pocházejí z křesťanství, některé ze starověkého Řecka a Říma či později z osvícenství. Jde o hodnoty, které Evropu od jejích počátků odlišovaly od jiných kulturních okruhů a k nimž se Evropa vracela v osudových okamžicích svých dějin, aby z nich načerpala inspiraci a sílu pro nové začátky. Jenže problém byl a je v tom, že žádné hodnoty neleží někde ukryty a nestačí je jen znovu odkrýt a navázat na ně. Předně tu musí být politická vůle, která se rozhodne uvést je znovu v život tím, že je nově vyloží a ztvární. Důstojnost člověka versus sametový despotismus Když se podíváme na otce zakladatele evropské integrace, vidíme, že to byli téměř všichni křesťanští demokraté, kteří se snažili ve své politické činnosti uplatňovat křesťanské hodnoty. Vezměme například dvě nejvýraznější postavy otců zakladatelů, Konráda Adenauera a Roberta Schumana. V jejich zásadních politických projevech se můžeme setkat s odkazy na jednu z hlavních evropských hodnot, týkající se postavení člověka. Oba často mluvili o důstojnosti člověka jako té hodnotě, která musí být základem nové demokratické politiky v poválečné Evropě. Činili tak nejen proto, že totalitní systémy právě tuto důstojnost člověka systematicky pošlapávaly a ničily, ale také proto, že se podle jejich názoru Evropa nemohla nově konstituovat jinak než na evropských křesťanských hodnotách. Dávají totiž člověku možnost svobodného života, a přitom je to svoboda v rovnosti, protože lidé jsou si před Bohem všichni rovni. Když Alexis de Tocqueville na počátku 19. století uvažoval o demokracii v Americe, došel k názoru,

13.11.2008 20:44:43

16

názor

že demokratická idea politické rovnosti lidí tam má křesťanské kořeny, a ne pouze racionální, osvícenské. Jinými slovy, demokracii do Ameriky nikdo neimportoval, ale přijela v srdcích věřících, kteří byli v Evropě pronásledováni pro svou víru a odhodlali se vydat na cestu přes oceán. Evropská integrace mohla začít jen jako sled svobodných politických činů svobodně zvolených evropských reprezentací – jen tak mohla navázat na specifické evropské politické hodnoty, protože se v podstatě jedná o hodnoty lidské svobody. Přitom je to svoboda v tomto světě, svoboda realizovatelná v politice a ekonomice. Nikdo ji lidem nepřiděluje a milostivě nepřiznává, je dána tím, že jsme lidské bytosti a jsme součástí nějakého lidského společenství. Je Božím darem, stát nám ji nedává, může ji ale omezovat. Od toho je pak demokracie, aby si ji občané vymáhali a bránili ji. A i když se nám zdá, že hodnoty solidarity, důstojnosti a svobody člověka nemají už v dnešní Evropě tu váhu, jakou by měly mít, nelze popřít, že se stále v nových podobách objevují a uplatňují. Vedle nich se ovšem často objevují i jiné svobody, individualistické, egoistické, vedené pouze materialistickými zájmy. Vzniká pak situace, v níž se normálním stal pocit, že lidé mohou své svobody jen velmi málo ovlivnit a jsou stále více odkázáni na to, co se stane ve světě financí, jak poroste nebo bude klesat hospodářský vývoj, jak se rozhodnou či nerozhodnou vlády, jaké zákony budou přijaty, aniž by o nich občané cokoli věděli atd. V duchovní oblasti jsou pak stále více ovlivňování umně konstruovaným a manipulovaným veřejným míněním, jemuž bez odporu podléhají, protože je to mínění většiny. Tocqueville tomu říkal sametový despotismus. Nelze se pak divit dojmu, že člověk je v podstatě nesvobodný, že vzniká opět jakási rovnost v nesvobodě namísto rovnosti ve svobodě. Připomeňme si proto slova Svatého otce, jenž ještě jako kardinál Ratzinger napsal, že jeden z největších omylů od dob osvícenství je názor, že pokroky v oblasti vědecké, technické a hospodářské mohou sloužit jako základ pro získání lidské svobody. Občan a jeho práva versus instituce Mezi další základní evropské hodnoty, které ani zdaleka neztratily svůj význam, patří politické hodnoty řeckého světa. V posledních


13.11.2008 20:44:43



17

letech se objevila řada nových prací o tom, jak vlastně vznikl řecký svět, jak vznikla politika a demokracie. Řešila se také otázka, proč se tyto fenomény objevily právě v Řecku, a ne někde jinde, na jiném místě tehdejšího světa. Vysvětlení je jednoduché, ale ohromující. Od 8. století před naším letopočtem se postupně v tehdejším „řeckém“ světě objevují na řadě míst osídlení, menší společenství lidí, kteří jsou svobodnými vlastníky, začínají mluvit společným jazykem, řečtinou, a začínají si budovat politická zřízení, která se sobě velmi podobají. Šlo o polis, řeckou obec, založenou na základě svobodného vlastnictví a rozhodnutí jejích občanů vytvořit si svobodné politické zřízení, v němž budou na společných shromážděních a na základě určitých základních občanských práv rozhodovat jenom oni sami. Mezi tato práva patřila hlavně politická rovnost všech občanů, jejich právo svobodně mluvit na společných shromážděních a být voleni do jakýchkoli úřadů v polis. Řekové ještě neznali přirozená práva člověka, z nichž vychází dnešní západní demokracie, ale jejich model politiky je pro nás trvalým odkazem, k němuž je třeba se také vracet. Tento odkaz je inspirující zvláště dnes, v dnešní situaci Evropské unie. Nemělo by se dnes zaprvé podléhat pokušení příliš obnovovat státní vlastnictví, protože to podlamuje zájem o politickou participaci občanů. Kdyby v tehdejším řeckém světě všechno patřilo jednotlivým panovníkům, nikdy by polis nevznikla. Evropské instituce by se měly dále demokratizovat, protože nic tak neprospívá obci jako možnost, aby o ní rozhodovali sami občané, i když ne na nějakých společných shromážděních. A konečně je důležité udržet evropské občanství jako to, co poskytuje zásadní politickou rovnost všem jeho nositelům. Také by se mělo více dbát na to, aby občanství Evropské unie bylo jakousi výsadou či spíše hodnotou samo o sobě tak, jak to chápali Řekové nebo Římané. Evropská unie musí být otevřeným společenstvím, ale politicky a hodnotově výrazně rozpoznatelným. Zatím k tomu má ale ještě poměrně daleko. Hegemonie Evropy nad světem je nenávratně ztracena – není však dosud ztracena její samostatnost, její kultura, její budoucnost. Richard N. Coudenhove-Kalergi: Pan-Evropa, první vydání z roku 1923

13.11.2008 20:44:43

18


poznámky a komentáře

13.11.2008 20:44:43



19

p oz ná mky a ko m e n táře

Umění uchovávat hranice Odedávna lidé vnímali kolem sebe hranice… A odedávna si hranice, vědomé i podvědomé, posouvali… Tím, že si člověk vymezuje hranice svého jednání, tím, že si vymezí, co ještě smí a o čem ví, že už nesmí, si stanovuje řád. Dalo by se říct: Pověz mi, jak sis vymezil své hranice, a já ti povím, kdo jsi… Různé kultury a různé epochy poznaly různé posuny hranic, etických i geografických, hranic vkusu i hranic útlaku… Dějiny je možné chápat jako nepřetržitý pokus o posouvání hranic, a na druhé straně o bránění tomu, aby se hranice posouvaly… Evropa měla nejenom zeměpisné hranice, měla i hranice duchovního vlivu, hranice, které se mohly přelévat daleko za její geografickou rozlohu… Evropa žila s vytyčenými hranicemi, které byly vymezeny po dlouhá pokolení… Nyní jako bychom už nežili ve světě vymezeném hranicemi… Žijeme na troskách hranic… Hranice, ty mezi státy i ty ve vědomí lidí, odumírají… Nová generace bude pravděpodobně udivená tím, že „zbytečné“ hranice mezi státy vůbec někdy byly…

Ale už se ani nežasne nad rozplynutím jiných hranic. Těch vnitřních. Hranic, jaké si vymezuje duše… A jak rychle se zřejmě i tyto navyklé hranice budou v budoucnosti rozplývat… Snad ještě pamětníci se nad tím pozastaví… Ten, kdo by s nostalgií vzpomínal na svět „starých dobrých hranic“, duchovních hranic, by byl tolika současníky považován za směšného, za anachronického… nebo za něco, co je pro mnoho lidí ještě nepříjemnější: za moralistu… Jedna stará Angličanka si mi stěžovala na chování některých členů britské královské rodiny… Dáma, která si stěžovala, rozhodně nebyla prudérní, a také si nestěžovala z nějakého „mravnostního“ pohledu. Přetrvávalo v ní totiž stále ještě povědomí o hranicích, které zažila jako pevné a přirozené v dětství a v mládí. Pamatovala ozvěnu „viktoriánských hranic“… Hovořila proto smutně o některých příslušnících dynastie, která vládne její zemi… Řekla mi: „Já se jim divím… Vždyť se to přece dá dělat jinak…“ Tím „jinak“ už nemyslela dělat něco jiného než to, co považovala za velice nevkusné…, myslela zřej-

13.11.2008 20:44:43

20


mě dělat to nevkusné tak, aby to „nekřičelo“… Nešlo jí o vkus… Šlo jí o okázalé zveřejňování okázalého nevkusu… Ale vlastně proč by se něco mělo dělat JINAK…? Dnes? Proč by se něco mělo tajit, když se v obecném vědomí – i podvědomí – rozplynuly hranice? Když zmizí z povědomí společnosti hranice dobrého vkusu, jaksi je už nelze překračovat… Starý knihkupec mi vyprávěl, jak coby učedník býval svědkem návštěv v knihkupectví. Vážení občané chodívali k jeho šéfovi…, ten s nimi odcházel do zadní místnosti obchodu, otvíral svůj trezor a vyndával z něj pornografie. „Vážení občané“ města se v nich přebírali a kupovali si je… Pak knihkupec zase trezor zamykal… a učedník se divil, kdo všechno si pro pornografie chodí. Byla svoboda číst si pornografie a byla svoboda se jim vyhnout… Dnes si může každý „vážený“ dospělý i každé malé dítě prohlížet za výlohou trafik vystavené to, co se dříve skrývalo v trezoru…, nejenom, že si to prohlížet může, ony tisky se vnucují jeho pozornosti, když kolem trafiky prochází… Mizí jedna z podob svobody. Svoboda odmítat to, co člověk nechce… Rozplynuly se hranice, které by ho před tím, co nechce, chránily. Byly strženy ve jménu „nové svobody“, jak byl definován rozpad řádu… Mizely hranice a s nimi mizela poezie… Jak se museli prapradědečkové cítit, když zahlédli kotník – nebo


i lýtko (!) – dívky, která vystupovala po schůdcích z vlaku… Jejich potomci se spíš odvracejí od sádelnatých, zcela nahých a přitom antierotických těl na plážích… Jeden můj přítel se podivuje, jak se na koupalištích nejvíce svlékají právě ti lidé, kteří by se měli nejvíce zakrývat, zatímco krásné dívky, které by rád viděl bez plavek, plavky naopak nosí… Jako by se tak často pravá krása pojila se vkusem, kdežto její opak splývá s nevkusem… Hranice, které byly pro většinu přirozené, zmizely… Ale nezůstalo vakuum: na místě rozplynulých, dříve pečlivě vymezených hranic se rýsují nové hranice…, neviditelné a přitom respektované… Staré předsudky se sice rozplynuly, ale na jejich místo nenastoupila moudrá svoboda… Nastupují nové předsudky, často vyzývavě přechýlené do opačné roviny. „Ženy, volte ženy“… Tento plakátek, který byl před volbami rozšiřován, nikoho nepřekvapuje, nikdo ho nestrhává… a muži, ti galantní muži, by se asi postavili první proti tomu, kdo by chtěl tyto plakátky ženám-kolportérkám vytrhávat z rukou a házet do koše. Ale co kdyby si někdo z mužů dal práci a začal rozdávat letáky s heslem „Muži, volte muže“? Nikoho to asi nenapadne… Ani Járu Cimrmana… I myšlenka na to připadá komická… Hranice se rozplývají nenápadně… Navyklý řád odchází… Dříve se bojovalo za volební právo pro ženy… a bývali to muži, kteří je halasně vymáhali.

13.11.2008 20:44:43



Vzpomínám si na výrok jedné Švýcarky, která, když se mluvilo o volebním právu pro ženy, docela vážně pronesla: „Copak já stojím o nějaké volební právo? Já bych radši dostala nový kožich…“ Tolik hranic se rozplynulo v neupřímném vědomí, a přitom dál trvají v upřímném podvědomí… Ale můžeme v pouti archetypickou stezkou pokračovat do setmělejších, tragičtějších končin… O tom, když žena porušila právo na život svého dítěte, se kdysi mluvilo po celém kraji… Vznikla o tom slavná hra Gabriely Preissové, ta hra šokovala…, vznikla podle ní ještě slavnější opera Leoše Janáčka… Staré duchovní hranice měly i své výhody, nepřinášely jenom omezení: oznamovaly, že za nimi začíná země zoufalství. Ne země štěstí, volnosti, svobody, která nemá břehy… Začíná za nimi země úzkosti, zmatků, depresí… Nemocných srdcí i myslí… Začíná za nimi země tragédií… Dnes, kdy matky rozhodují o tom, zda budou žít miliony jejich dětí, hlásících se o život, se hranice posunují i rozplývají s nesmírnou rychlostí… V novém tisíciletí se v tolika zemích přestává bojovat o právo na život, usiluje se o právo na smrt… O potraty. O eutanazii. Jako by pud sebezáchovy byl střídán jakýmsi pudem sebelikvidace… Výstražná věta oné staré anglické dámy ještě pořád zní: „Vždyť se to přece dá dělat jinak…“ Ale zní stále slaběji… Doby, ve kterých se přirozené stává nepřirozeným a nepřirozené přirozeným, míří k tragédii, míří do tmy…

21

Jako bychom žili ve věku zhasínajících majáků… Když mizí řád, vždy dochází k oslabení společenství, oslabují se základy… Casanova by v dnešní době nemusel váhat s vydáním svých pamětí, jako kdysi váhal…, ovšem, kdyby je přinesl do nakladatelství dnes, kdo by mu je vydal…? Když zmizí pro duši hranice hříchu, když zmizí jeho dotyk s ctností, může se i z hříchu stát ubíjející nuda… Vždy byli pašeráci, kteří přecházeli pevně stanovené a střežené hranice, byli „mravnostní pašeráci“, „revoluční pašeráci“, byli agenti s pokrokem a svobodou i skuteční dárci svobody a pokroku… Dnes je možné přejít hranice s jakýmkoliv myšlenkovým zavazadlem a nikdo se nad tím nepozastaví. Kde jsou ty doby, kdy mne v Římě církevní exulant učil nazpaměť zprávy, které mám převézt ve své paměti a přeříkat v Praze…, dnes je možné převážet bez obav z duchovních celníků jakýkoliv duchovní kontraband… Odumírají hranice. Není dobré zapomínat, že forma do velké míry určuje obsah… Když se sud chce zbavit obručí, které ho svírají a drží pohromadě, neusiluje v podstatě o svou svobodu…, usiluje o to, aby se rozpadl, aby přestal být sudem… Slyšel jsem, jak se v jedné škole, kde žáci dostali zadarmo od náboženského společenství bible, hrál o přestávce fotbal s biblemi… Kopalo se do nich jako do míčů. Tedy něco, co by se před revolucí nemohlo stát…, tehdy byly bible „zakázané“, a proto v úctě…

13.11.2008 20:44:43

22


Ale kopat do bible není jenom boj proti té nebo oné církvi. Je to kopání do hodnot. Do řádu. S řádem lze polemizovat, lze s ním úrodně i neúrodně polemizovat… Ale kopat do něj – i když právě to bývá jednoduché – není polemika… Řád, který oslábl, je na nejlepší cestě, aby dobrovolně vyklízel pozice jinému řádu, ať už má na ten řád kdo chce jakýkoliv názor… Dovolil by si někdo v arabském světě, v „islámském řádu“, neuctivě se dotknout koránu…? Společnost, která nekope do svých hodnot, je společností, která se nemusí obávat toho, že by zeslábla… Jsou duchovní hranice. Hranice, které slouží jako záchranné kruhy. I jako hráze proti tmě… Pokud se tyto hráze protrhnou, začne se valit do společenství to, co hráze zadržovaly… Chránit hranice znamená vnímat řád…, vnímat hranice znamená vnímat zábradlí, která chrání cesty před srázem do tmy… Myslím, že stejně jako by se mělo vítat zrušení některých hranic, by se měli vítat a co nejvíce podporovat ti, kdo se pokoušejí některé důležité hranice nerušit… Upozornit na ně. Rozsvítit je… Starý řád trvá. Staré hranice se ve skutečnosti nerozplynuly a moudrá zábradlí před nimi stále vytrvávají a stále oslovují… Staré majáky svítí… Chrání před ztroskotáním. A kulisy, které se před oněmi


majáky vztyčují, aby je lstivě zakrývaly, jsou pomíjivé… Přesto i při své pomíjivosti nepřestávají být kruté a zlověstné a nebezpečné pro duše, které nechtějí zhasnout… Eduard P. Martin

Máme si přát nové evropské impérium? V souvislosti se současnými otřesy na finančních trzích, které podle mnohých analytiků předznamenávají zásadní přerozdělení ekonomické moci, se vynořuje myšlenka, jež by nedávno působila hereticky nebo přímo komicky: Mohla by Evropa znovu vládnout světu? Obyvatelé Starého kontinentu se v zásadě již smířili s tím, že v rámci globálního světa jim připadne úloha relativně blahobytného penzisty, který bude přetíženým a relaxujícím podnikatelům z jiných kontinentů předvádět pozoruhodné památky slavné minulosti. V jedné vědeckofantastické povídce Isaaka Asimova se hlavním městem sjednocené Evropy stala Ženeva – mezinárodní středisko odrážející svým poklidným lázeňským charakterem očekávanou proměnu Západu v civilizaci, jež se „odebrala na odpočinek“. Měla by na to bezpochyby právo. Smutné konce západního vizionářství Intelektuální a mocenská energie evropských zemí byla kdysi obrovská. Západ se na troskách Římské říše ubránil islámské expanzi a do devatenáctého století se postupně

13.11.2008 20:44:43



stal mocenským centrem uskutečňujícím celosvětovou „civilizační misi“. Evropská společnost disponovala pozoruhodným utopicko-transcendentním instinktem vyznačujícím se snahou vytvářet mimo své hranice, v zámoří či na periférii, projekce představ o svém „lepším já“. Dodnes tyto výtvory západního vizionářství určují tvář planety. Sen císaře Karla V. o světovém impériu zrodil Latinskou Ameriku. Puritánsko-gnostická vize „Nového Jeruzaléma“ dala vznik Spojeným státům americkým. Socialistickojakobínská tradice západního utopismu zplodila Sovětský svaz. Nyní se zdá, že všechny tyto výtvory evropské pseudonáboženské imaginace historicky selhaly. Latinská Amerika nenaplnila očekávání a navzdory nadějným vyhlídkám se ocitla v bludném kruhu chudoby, politické demagogie a slabé autority státu. Sovětský svaz se navzdory ohromným přírodním a lidským zdrojům rozplynul téměř přes noc jako dým. Rusko, které znovu povstalo z jeho popela, získává respekt pouze díky vysoké ceně ropy a zemního plynu a silácké rétorice svých autoritativních vůdců, a připomíná tak spíše přerostlou Venezuelu než odpovědnou supervelmoc. Spojené státy americké, tato postmoderní verze „země blažených“ vyznávající kult věčného mládí, štěstí a bohatství, procházejí dnes dramatickým střetem mezi snem a realitou. Na Evropu se tak v uplynulých desetiletích zřítily trosky její utopické představivosti realizované ve více či méně vzdálených zeměpisných končinách. Napoleonova vize, podle níž dvěma budoucími hlavními

23

světovými mocnostmi budou Rusko a Spojené státy americké, je zásadně zpochybněna. Nahradí po předpokládaném úpadku Severní Ameriky v postavení světového hegemona Čína a Indie? Tyto dva regiony se až do průmyslové revoluce vyznačovaly ohromným hospodářským potenciálem a kreativitou. I tehdy však narážely možnosti jejich expanze na výrazná omezení. V případě Číny to bylo především úzké sepětí civilizace a etnicity, v případě Indie specifický ráz místního sociálního a náboženského systému. Pouze Portugalci, Španělé, Holanďané, Angličané nebo Francouzi dokázali odvážně brázdit světová moře, čelit přírodní a lidské rozmanitosti všech podnebných pásem a pružně se přizpůsobovat místním podmínkám. Neurotický neklid, který kdysi přiměl barbarské kmeny překračovat římské limes, posléze vyhnal jejich potomky na oceány. Modernizace a globalizace světa, zrozená prostřednictvím svérázné směsice brutality, filantropie, heroismu, vynalézavosti, ziskuchtivosti a podlosti, představuje výlučné dílo evropských národů. Varovná historická zkušenost Evropané se po vyčerpávající a drastické zkušenosti první a druhé světové války, která zlomila jejich civilizaci obdobně, jako kdysi peloponéská válka zničila vitalitu starého Řecka, rozhodli vzdát globálních ambicí a postupně rozpustili svá koloniální impéria. Původní imperialistický pud rozpínavosti bez hranic, o kterém hovořila Hannah Arendtová, nahradila idea neomezené spotřeby

13.11.2008 20:44:43

24


pod benevolentní ochranou sociálního státu. Nyní se řadě pozorovatelů zdá, že poprvé od roku 1918 by se těžiště světové moci mohlo opět přesunout na evropský kontinent. Jednadvacáté století tak prý nebude ani americké, ani čínské, ani indické, ale – evropské! Podle uvedených představ pouze Evropané představují dostatečně konsolidovanou, účinnou a kultivovanou autoritu, která je schopna zaštítit světový řád. Evropská unie je bezpochyby největším hospodářským celkem současného světa. Měla by přeměnit zmíněnou ekonomickou sílu v politickou a vojenskou moc? Zmýlil se anglický historik Niall Ferguson, když vyzýval Spojené státy americké, aby odložily pokryteckou a moralizující zdrženlivost a vybudováním skutečného impéria podle britského vzoru ustavily pax americana? Měl se Ferguson raději obrátit na Evropany? Odpověď rozhodně není jednoduchá. Evropané jako celek nikdy světu nevládli. Globálními imperiálními ambicemi se vyznačovali Španělé za Karla V. a Filipa II., Francouzi za Ludvíka XIV. a opět za Napoleona, Angličané za Williama Pitta a královny Viktorie, Němci za Adolfa Hitlera… Starý Řím, jediná říše, která kdy sjednocovala většinu civilizované Evropy, byl beznadějně provinční a stagnující. Připoutanost ke Středomoří a neschopnost navázat na námořní dovednosti poraženého Kartága jej zbavila možnosti pronikat do Atlantického a Indického oceánu. Teprve pád této zkostnatělé mocnosti, která na rozdíl od Číny a Indie nedokázala ztotožnit civilizaci s národem, osvobodil evropského expanzionistického ducha, jenž se


nicméně vždy realizoval prostřednictvím etnického partikularismu. Evropané mezi sebou téměř permanentně soutěžili o status „vyvoleného národa“ a celý svět byl jejich kolbištěm. To dnes není možné. Čistě demografická logika brání tomu, aby Francouzi, Angličané nebo Němci zaujali samostatně ve světovém měřítku to postavení, které jim kdysi náleželo. Evropané mohou vládnout pouze jako Spojené státy evropské, dostatečně konzistentní a efektivní politický útvar. Myšlenka sjednocené Evropy se v moderních dějinách vynořovala po velkých konfliktech jako cesta k překonání evropského sklonu k sebezničení. Tak tomu bylo po roce 1815, 1918 a 1945. Od skončení napoleonských válek se však Evropané zároveň naučili organizovat svůj demokratický systém a kultivovat svobody v rámci národního státu. Jak ukázal například John Laughland v knize Znečištěný pramen: Nedemokratické počátky evropské ideje, proces sjednocení kontinentu se příliš často dostával do rozporu s demokratickou politickou kulturou jednotlivých národních států. Při srovnání se Spojenými státy americkými se často zapomíná na skutečnost, že dílo George Washingtona musel po osmdesáti letech dokončit neobyčejně krvavou občanskou válkou Abraham Lincoln, opravdový tvůrce jednotného amerického národa. Stojí sjednocená Evropa za podobnou zkušenost? Rizika síly a sjednocení Pokud by se přesto zrodil jednotný evropský stát, hrozilo by riziko,

13.11.2008 20:44:43



že jako nejsilnější světová mocnost bude nucen čistě pod tlakem okolností sehrát úlohu autentického a nemilosrdného impéria se všemi důsledky, které z tohoto výlučného postavení vyplývají. Hannah Arendtová v knize Původ totalitarismu přesvědčivě doložila, že imperiální a koloniální politika má negativní dopady na vnitřní politický systém, kulturu a svobodu příslušné země a může vyústit do nástupu totalitního režimu. Uvědomoval si to i Maxmillian Robespierre, který zvolal: „Nechť zmizí naše kolonie, pokud by nás měly stát čest a svobodu!“ Americký politický vědec Walter Russel Mead rozlišil čtyři zahraničně politické doktríny: jeffersonskou, spočívající ve spojení izolacionismu s politikou minimálního státu; jacksonskou, zahrnující ideu silného státu a asertivní zahraniční politiku; wilsonskou, ztotožněnou se snahou šířit celosvětově univerzální myšlenky demokracie; hamiltonskou, založenou na názoru, že mezinárodní vztahy lze kultivovat prostřednictvím obchodu, jak byl o tom přesvědčen již Montesquieu. Domnívám se, že evropské národy by se měly i v rozbouřených a nevyzpytatelných vodách počátku jednadvacátého století vyvarovat pokušení budování impéria, jež by je mohlo připravit o jejich politickou svobodu, a zajišťovat své zájmy v mezinárodním měřítku dovednou a vzájemně koordinovanou kombinací jeffersonského a hamiltonského přístupu. Ivo T. Budil

25

Z kritikova glosáře, aneb O hodnotách v evropském bazénu Doznávám, že bytostně otráven čímkoliv jiným, sleduji ze zpráv již jen předpověď počasí. Přijde mi tak nějak neutrální, přes všechny snahy o vtažení politiky i do této oblasti, bytostně nevinná… A právě zde se mi také nejzřetelněji vyjevuje, jak rozdílný může být Evropanův den. Kamera najíždí na mapu Skandinávie a mně se do morku kostí rozlévají mraky a chlad, zatímco při pohledu na Pyrenejský poloostrov je mi až nevolno z nepřestajných veder, jež je tamějším lidem souzeno přestát. Hle, tam Evropan, pro nějž největší hodnotou slunce, jež by mu alespoň na okamžik dalo jako v té Bezručově básni „Jen jedenkrát“ pookřát, a i zde Evropan – vzývající však naopak co nejvyšší hodnotu stín, za nímž prchá do objetí siesty a studených kamenných loubí, zanechávaje za sebou vylidněné a žárem bičované ulice vzdychajících měst. Jeden slunce a druhý stín – tož jaképak společné evropské hodnoty?! Vždyť i historik Šusta s oblibou operuje termínem „kultura středomořského bazénu“ a nemyslí tím pochopitelně nic jiného než Středozemní moře, u jehož břehů po platónském vzoru sedící žáby Alexandrie a Marseille mají po stránce životního (počasím určovaného) stylu nepochybně více společného než třeba právě Marseille a Oslo! Není právě uvedené konstatování zároveň ale i tím nejlepším odrazovým můstkem k tomu, abychom se od atmosféry obalující pomíjivé lidské tělo odrazili k sférám, v nichž

13.11.2008 20:44:43

26


bytuje nesmrtelná lidská duše, a právě zde hrdě proklamovali vší relativity prosté hodnoty, k nimž se evropská kultura co maják v dějinách se manifestujícího „světového ducha“ bez ohledu na časy a počasí hrdě hlásí?! Nemyslím, přijde totiž „na časy“ a nemuselo by být nic pomýlenějšího než deklarace jakýchsi ahistorických evropských hodnot, protože pokud takové jsou a pokud v takové věříme, pak rozhodně (byť by byly i poprvé formulovány na půdě našeho kontinentu) nejsou jen evropské. Ty vskutku „naše“ jsou potaženy (a nelze jinak!) masem a tkání dějin, a jako takové je nutno je analyzovat a zkoumat. Jejich proměnlivá tvář nás pak může naplňovat tu hrdostí, tu naopak smutkem, jejich výhradně dějinnému rozměru však navzdory výtkám relativismu neunikneme. Bída i lesk historie Po údobí římského impéria je tak zrozením nové Evropy chvíle, kdy se chtějí v „středomořském bazénu“ vyráchat barbarské kmeny v tažení, pro něž se vžilo označení „stěhování národů“, a kdy právě jejich setkání s odkazem antiky a postupné přijetí nového náboženství předznamenává vznik křesťanského Západu. Skutečně je to pak stín kříže, který se rozprostře nad celou Evropou a stane se symbolem hodnot, pro něž bude ozbrojeným poutníkům dáno putovat za místem zrodu slunce, na východ, kde je svou magnetickou silou přitahuje prázdný Boží hrob. Málokdy se již Evropa postaví za nějaké své hodnoty tak zřejmě a s takovou rozhodností jako v době


křížových výprav, kdy různojazyčná vojska spíše nesvorných panovníků rozsévají zkázu a hynou, nadále však ve svých zbytcích táhnou proti pohanským nepřátelům pro pohnutku, jejíž ryze nemateriální podstata nedávala marxistickým vykladačům dějin spát. Vždyť ještě Jiří z Poděbrad po pádu Konstantinopole zcela „neekonomicky“ a navíc hrůzně politicky nekorektně apeluje na evropské panovníky právě společným křesťanským zájmem na boji proti „proradnému Mohamedovi“ a „přenečistým Turkům“! Již tehdy – v soumračném stínu evropského středověku a v červáncích raného novověku – se však ukazuje být tato křesťanská jednota Evropy iluzorní, a tak se pátrá po novém tmelu hodnot, jenž se nejprve nalézá v racionalismu, ve víře v neklamnou objektivitu přírodních věd a v nové metodice zpracování poznatků. O něco dále v čase se pak pro část Evropanů kýženou hodnotou stává nesvatá trojice „rovnost, volnost, bratrství“! Ještě roku 1834 se právě vzniklá organizace „Mladá Evropa“ vědomě hlásí k tomuto odkazu francouzské revoluce, aniž by dbala, že ostří její gilotiny jednou provždy uvrhlo jí vyznávané hodnoty do dvojznačného světla. Či snad spíše „hlubokého stínu“..? Zároveň s tím existuje nadále i jakási představa o hodnotách „bílého muže“, které zejména britské impérium šíří až do těch nejvzdálenějších koutů své koloniální říše. Jinou výraznou evropskou hodnotou 19. století se stává marxismus, obdobně později exportovaný komunistickými hnutími až do těch nejzapadlejších vísek světa. Jakkoliv

13.11.2008 20:44:43



paradoxně to pak může znít, lze za „evropskou hodnotu“ považovat i nacionalismus, stavící evropské národy ve spirále stále více vystupňovaného šílenství v nepředstavitelných jatkách proti sobě. Hrůzy evropského rasismu 20. století jsou pak v čerstvé paměti ještě dodnes… Tolik tedy stručná, jistě ne úplná a spíše poetická než systematická přehlídka evropských hodnot v zrcadle dějin, v jejich mase i tkáni… Někdo by možná mohl namítnout: jsou to ale vůbec hodnoty, nejsou to spíše jen vůdčí ideje, často nikoliv slunce, ale jen bludičkové světlo zatracenců?! Domnívám se, že nikoliv. Ať už se nám to líbí, či ne, i „rasa“ byla skutečně poměrně nedávno pro nemalou část Evropy hodnotou, pro níž bylo dovoleno (ba dokonce přikázáno!) vraždit – zjevně tak v sobě „dějinné hodnoty“ prakticky vždy skrývají ostří namířené vylučujícím způsobem „proti někomu“… Pokoušení harmonie Vzdejme se tedy už jednou provždy toho dětsky naivního snu o vznešené říši světla, v níž spolu přebývají a co hrdličky se cukrují ušlechtilé evropské hodnoty, a pohlédněme nepříliš vábné historické realitě Evropy zmužile do tváře. „Hodnota“ není nutně cosi s kladným znaménkem, jsou to jen ty faktory, jež se v přívalové vlně dějin v určitý okamžik vzedmou do rozhodující výše, takže jim vtisknou dominantní ráz. Společné snad mají opravdu jen to, že je v jejich jménu dovoleno likvidovat kacíře a nevěřící, případně ty, kdo do žádoucího vymezení nezapadnou…

27

Mnohem lépe bychom možná učinili, pokud už tvrdošíjně či nostalgicky lpíme na onom kladném znaménku, kdybychom je spojili s hodnotami Západu či euroatlantické civilizace. Tady snad spíše bychom opravdu mohli po složitém operačním zákroku oddělit z těla dějin zdravou a nepoškozenou tkáň, mající v sobě zárodky inspirující životaschopnosti a obrany před nesmysly nejrůznějšího druhu. Propojit Evropu se Severní Amerikou, odkud jí v minulém století hned třikrát přispěchala pomoc (dvakrát v podobě expedičních sborů a jednou v podobě raket namířených proti „říši zla“) ve svém výsledku znamenající, že otroctví nebylo v této části světa trvale povýšeno na princip. Jenže opak je pravdou. Nepříliš reflektovaný a rozlišující antiamerikanismus byl v Evropě našich dnů vyvolen za hodnotu vedoucí se důvěrně za ručku s politickou korektností, okázalou to směsicí polopravd holedbajících se svou slepotou a manifestačně slabomyslným přejmenováváním tradicí posvěcených zvyklostí. To úředně posvěcené nadekretování infantilně harmonického, v realitě ovšem neexistujícího světa by se prostě mohlo krutě nevyplatit… Tak jako už třeba zdaleka všude neplatí, že host má přijmout pravidla pána domu, v důsledku čehož se vlastně v Evropě programově a v konečných důsledcích sebedestruktivně vylučuje kulturní integrace mimoevropských přistěhovalců, stejně tak se absurdně a bez nejmenšího ohledu na základní cit pro spravedlnost a „práva obětí“ za

13.11.2008 20:44:43

28


jakousi nedotknutelnou posvátnou krávu v Evropě na rozdíl od Ameriky prohlásil zákaz trestu smrti (který lze tedy číst i jako cynické sdělení ve smyslu „vražděte si a čiňte zlo podle libosti, při případném potrestání je nedotknutelnost vašeho života plně garantována státem“). Nu a o dobytku to dnes v případě evropských hodnot v první a poslední instanci nakonec přeci je! Tentokrát už ovšem nemám na mysli „neporazitelné krávy“, ale – jak jinak – ZLATÉ TELE!! To ono se přeci tak neodolatelně rozzářilo na evropském slunci (a to i v jeho paprsky střídmě skrápěné Skandinávii), aby následně ponořilo celý kontinent do svého hlubokého a nediskutovatelné vlastnictví nárokujícího stínu. Jako nikdy dříve pevně rozkročeno v sekularizovaném a tajemství zbaveném světě mezi Gibraltarem a zemí Františka Josefa mocně na nás bučí ústy bezskrupulózních mafiánských politiků, z očí metá obrazy vražedně pitomých reklam, z uslintaného čumáčku mu vypadávají mercedesy, zatímco z lehce narůžovělé řiti se každou chvíli vyhoupne prostorná vila s bazénem… Naopak na svou řiť už dávno padli před tímto hrůzným, vpravdě z obrazů Hieronyma Bosche vystoupilým výjevem k smrti udření a ubavení Evropané, ti, kteří často nesmyslně a nesmysluplně pracují, utrácejí a škudlí, kulí na ty mercedesy a vily nevěřícně oči, vzdávají monstru chválu, a v poněkud nechtěné parafrázi českého filosofa Patočky už jen občas bezmocně zabučí – „ano, jsou hodnoty, pro které stojí za to trpět“… Ty hodnoty novodobého evrop-


ského humanismu, jejichž daleko nejlepším postižením se mi jeví být velký nápis na prosklených vstupních dveřích drogerie, v níž pravidelně nakupuji pleny pro svá robátka a jenž mě vždy znovu a znovu uchvacuje přímočarým a nedvojsmyslným postižením toho, oč dnes v Evropě především jde – „Zde jsem člověkem, zde nakupuji!“ Inu, jak řekl již Maxim Gorkij – „člověk, to zní hrdě…“ Richard Kulman

O politické korektnosti v (bývalém) Beneluxu Rozpravu o „hodnotách“ bychom mohli začít ze široka, tj. v historickém kontextu, ale soustřeďme se především na jeden jev, zdánlivě nedávno vzniklý (ač jeho zdroj můžeme vystopovat už někde v počátcích marxismu), a sice takzvanou politickou korektnost. Příkladů toho, jak je tento princip či spíš ideologická doktrína aplikována v praxi, je nekonečné množství. Pokusím se zamyslet nad některými z nich, a to z úhlu pohledu Češky žijící v Nizozemsku a v Belgii. Stop resuscitaci! Příliš jsem toho dosud v nemocnicích nenaležela, ale bývalo to, když si odmyslím neduh, někdy i příjemné. Lékaři empatičtí, sestry (zde běžní i „bratři“) slušné a vlídné, dvou až třílůžkové pokoje s televizí, obsluha vzorná, jídelníček pestrý. Avšak… s lety se cosi změnilo. Nyní se dozvídám stále častěji

13.11.2008 20:44:43



o fatálních chybách lékařů, chybných diagnózách, infikovaných operačních sálech, nečistotě, špatném jídle, nevlídném personálu. Pochybuji, že by tomu tak bylo vždy a že se prostě o tom jen nepsalo. Tady nevládl komunismus, aby se černé muselo lakovat narůžovo, ostatně člověk by se to stejně dozvěděl od přátel a známých. Ale nedávno jsem v jedné belgické nemocnici podstoupila banální operaci a málem jsem nedbalostí chirurgyně vykrvácela. Ošetřovatel se ke mně v noci choval značně nevlídně, jiný ošetřovatel mě zase „zapomněl“ vzít na předepsanou proceduru, ošetřovatelka mi „zapomněla“ vyměnit obvaz, fáče jen tak pohodila na noční stolek… atd. Spěchám dodat, politicky korektně, že samozřejmě ne všichni chirurgové jsou neschopní a ne všechen personál je nekompetentní. To by se asi lidský věk nezvyšoval! Je to ale žádoucí? Jenom aby nám ty výdaje naší mladé korektní společnosti nepřerostly přes hlavu! Chcete příklad takové korektní politiky ve zdravotnictví? Když někdo upadne do bezvědomí, bývá samozřejmostí ho resuscitovat. Samozřejmostí? Jak dlouho ještě? Začalo to letos v srpnu v jednom domově důchodců v holandském Amersfortu. Ředitelství rozhodlo, že obyvatelé nad sedmdesát let věku nebudou resuscitováni, pokud o to sami nepožádají (takže asi takhle: „Pane Kerkhof, haló, slyšíte mě? Pane Kerkhof… Hm, neodpovídá, tak to on nechce být resuscitován…“). Důvodem je prý nedostatek finančních prostředků (!) a také to, že osoby nad sedmdesát

29

let resuscitaci špatně snášejí, čímž se kvalita jejich života snižuje. Jenomže statistiky v nemocnicích ukazují něco jiného: téměř z devadesáti procent resuscitovaní pacienti v této věkové kategorii nejsou závislí na ošetřovatelích a vedou dál normální život. Takže důchodci od sedmdesáti let výše (zatím jen v Nizozemsku) asi dostanou zanedlouho následující dopis: Vážený pane/paní, zjistili jsme, že příští týden v plném zdraví oslavíte své 70. narozeniny. Už nyní bychom Vám, Vašim dětem, vnoučatům i pravnoučatům chtěli blahopřát! Je také Vaší zásluhou, že naše společnost nyní dosáhla nejvyššího blahobytu v historii! Ale po tom, kdy jste se o to přičinil/ a, musíme konstatovat, že vzhledem k Vašemu věku pro naši společnost už nemůžete nic udělat, ba dokonce jste pro ni v důsledku velkých finančních nákladů na léčbu, poskytování léků a ostatní péči nežádoucí přítěží.(A to se už ani nezmiňujeme o operacích, např. kyčelních kloubů, které Vám stejně už k ničemu nejsou.) Jistě si nepřejete, aby se na těchto donebevolajících, ano, do nebe volajících, výdajích podíleli i Vaši příbuzní a přátelé! Proto Vás i Vaše drahé srdečně zveme na oslavu Vašich sedmdesátých narozenin s proslovy, Vaší oblíbenou hudbou, šálkem kávy a dortíkem. Se srdečným pozdravem, Vaše Krematorium „Ať žije jubilant/ka“ s.r.o. Práva stromů Jednou z hodnot, kterou je třeba nejen bránit, ale i prosazovat, jsou práva stromů. Stromy se podle ochranářů nemají kácet, porážet je smí jedině vichr. K záchraně

13.11.2008 20:44:43

30


stromů tedy máme použít ekotáž, ekosabotáž; sabotáž všeobecně tolerovaného znásilňování životního prostředí. Jedním z doporučených způsobů ekotáže je špikování stromů (tree-spiking) – vrážení hřebů do kmenů stromů jako prevence proti kácení lesů. Stromům se to asi líbí, protože nic neříkají. Práva zvířat Jistě každý člověk souhlasí s tím, že je třeba chovat se ke zvířatům lépe. Navíc však máme (nejen) v Nizozemsku ochránce přírody, kteří se například starají o blaho norků, a to tak, že je z chovatelských farem vypouštějí do volné přírody, kde tito živočichové nemají šanci přežít. Kdo by ale dneska choval norky, když není zájem o norkové kožichy, které vám, jakmile vyjdete z domu, „norčí“ ochránci polijí nějakou barvou (a můžete být rádi/rády, pokud vám přitom také nenamlátí). Ale trh bude asi v neevropských zemích, třeba tam, kde v tropických vedrech postavili lyžařský můstek a sjezdovku. Takže norci se stále chovají. V nizozemském parlamentu máme Stranu ochránců zvířat (Partij voor de Dieren), která letos začátkem října zahájila společně s dalšími dvěma levicově zaměřenými stranami debatu o zákonu, který by toto chovatelství zakázal. Strany jsou jednotné v úplném zákazu, nemohou se však shodnout na tom, zda půjde o zákaz „teplý“ (čili okamžitý; lze tomu snad rozumět jako okamžité vybití norků?), nebo „studený“, tedy do deseti let (čili asi nechat norky sejít ze světa přirozenou smrtí). Buďme však objektivní, tato stra-


na, obhajující práva zvířat, se také zasazuje o zákaz rituálního porážení zvířat, tedy ne přímo o zákaz aktu zabíjení, který se děje podříznutím hrdla a následným vykrvácením, ale zabíjení „bez narkózy“, jak to praktikují některá náboženství. Podle statistik se jen v Nizozemsku jedná o více než dva miliony zvířat ročně. Z vědeckého výzkumu vyplývá, že zvířata při tom trpí velkou bolestí. K dalším iniciativám této strany patří také zákaz kastrace selátek, přesněji řečeno kastrace bez umrtvení. A proč že se selátka kastrují? Kdyby se nekastrovala, jejich maso prý by při přípravě „smrdělo“… Další problémy s masem Chování zvířat pěstovaných pro maso prý velmi zatěžuje životní prostředí, v poslední době se tvrdí, že ovlivňuje skleníkový efekt dokonce více než automobilové zplodiny. „Přežvýkavci – skot, ovce, kozy a další – vypouštějí do atmosféry značný objem metanových plynů. Pomalý trávicí systém dobytka způsobuje nadměrnou produkci metanu. Ten působí dvacetkrát víc na oteplování Země než oxid uhličitý… A k tomu přistupují další průvodní jevy, jako je hnůj, ze kterého se tvoří rajský plyn (N2O), odlesňování, aby se získala půda pro pastviny atd. I to zaviňuje velký vzrůst podílu kysličníku uhličitého v atmosféře se známými důsledky, jako je globální oteplování,“ říká paní Elke Stehfest z nizozemského Plánovacího úřadu pro životní prostředí (Planbureau voor de Leefomgeving). „Vypočítali jsme, jaké výdaje způsobuje konzumace masa, lépe řečeno co bychom

13.11.2008 20:44:43



ušetřili, kdybychom jeho spotřebu radikálně snížili,“ pokračuje úřednice. „Dlouhodobým cílem Evropské unie je snaha snížit zvyšování teploty na 2° C. Pokud by veškeré obyvatelstvo zeměkoule omezilo svou spotřebu masa na padesát gramů denně, znamenalo by to, že v Nizozemsku by to bylo méně o dvě třetiny současné spotřeby. A pokud bychom se rozhodli maso přežvýkavců vůbec nekonzumovat, dosáhli bychom sedmdesátiprocentního zlepšení!“ Napadne vás, že bychom se tedy měli raději živit například masem vepřovým. Pochybuji však, že by se nám o tom podařilo přesvědčit vyznavače některých náboženství. Kuřata to také nevytrhnou. Kdoví, co vylučují. Ostatně, stačí jedna ptačí chřipka… Zdravá je prý naopak strava obsahující fazole a hrách. Ale nestoupla by pak zas nadměrně produkce metanu? Co budeme tedy na té naší Zemi jíst, abychom si ji nezničili? On už je takovej… „Úcta k cizí kultuře a tolerance za každou cenu“ je nepsaným heslem naší doby, a v evropských zemích nabývá na významu se vzrůstajícím počtem vyznavačů islámu. Už jsme si jaksi zvykli, že ženy z těchto kultur nesmějí navštěvovat gynekologa (pouze gynekoložku), odborníkovi mužského pohlaví je před porodem, během porodu i po porodu zakázán vstup na operační sál, a to i když má právě službu anebo dochází ke komplikacím. Rodička dítěte musí být převezena do jiné nemocnice nebo se čeká, až se lékařka odněkud dopraví, a to se všemi riziky pro ženu i dítě.

31

V Nizozemsku pojišťovna také hradí „obnovení panenství“ (!), patrně ve snaze vyjít našim spoluobčanům ve všem vstříc. Ženská obřízka je v Nizozemsku zakázána, ale jak zabránit tomuto mrzačení holčiček například o prázdninách v jejich rodné zemi, respektive spíše v rodné zemi jejich rodičů? Naši holandští kulturní relativisté našli řešení! Například onkolog a internista Jannes Mulder (časopis Medisch Contact, červen 2008) navrhuje obřízku „light“ (něco jako cola light): nic se odřezávat či uřezávat nebude, dívence se prostě klitoris napíchne umrtvující injekcí, takže při pohlavním styku nebude nic cítit. Tudíž vlk se nažere a koza zůstane celá. A jako by to nestačilo, v jednom z dalších čísel tohoto odborného časopisu se objevil názor chirurga Refaata Karima: „Zákaz obřízky dívek je diskriminace! Dívky mají být ochráněny, ale chlapci nikoliv! Tento zákaz je diskriminace chlapců a je v přímém protikladu s ústavou, Lisabonskou smlouvou a Chartou lidských práv!“ Myslím, že není třeba pokračovat, protože důvody k ženské a mužské obřízce se tak diametrálně liší, že lidskými právy by se doktor Karim rozhodně ohánět neměl. A samozřejmě – jak jinak – hned se v politicky korektním tisku používá argument labioplastika žen. Ženy (a dokonce i mladé pošetilé dívky) si také nechávají kosmeticky své vnější pohlavní orgány „upravit“. Jenže ony to podstupují dobrovolně a za příslušný (nemalý) obnos, jehož úhradu nevyžadují na pojišťovně. Účel této „úpravy“ je přece právě opačný… Už se mi ani nechce

13.11.2008 20:44:43


32

pokračovat příklady, jak si nechávají upravovat jiný tělesný vývod homosexuálové. I to patří k novým hodnotám, i když nejen evropským. Lidské právo „nenarodit se“ Hůře jsou na tom ovšem lidé nenarození čili embrya: jde o „selekci embryí“. Nepřipomíná vám to slovo „selekce“ v souvislosti s lidmi cosi z koncentračních táborů? Ženy, u kterých se v rodině vyskytla rakovina mamálních žláz, by prý neměly mít děti (pravděpodobně dcery, i když tato nemoc se vyskytuje i u mužů). Ale naštěstí máme vědu. Ta vám umožní embryo v děloze „nabodnout“ a zjistí… co? Že je nositelem rakovinného genu? Tak šup s ním na interrupci. Ale pozor, nejedná se o všechna embrya, jen o ta, která vznikla IVF, čili ze zkumavky… Jen si to představte: takzvaně neplodné ženě („na vině“ bývá velmi často i muž) se konečně pomocí vědy podaří otěhotnět. Ale nemá ještě vyhráno! Co když se v její rodině vyskytuje rakovina? (Ve které rodině se nevyskytuje žádná vážná nemoc?) Ano, jde tu o lidské právo „nenarodit se“…(Pro úplnost: punkci plodové vody nebo i tzv. „vločkový test“ u rodiček starších než čtyřicet let nezavrhuji, tam ovšem jde o jiné důvody.) Je pravda, že definitivní rozhodnutí zůstává (zatím?) na ženě. Rozum však zůstává stát, když čtete provolání novináře, pyšnícího se svou homosexualitou: „Kdo má právo manželským párům toto nádherné řešení odmítnout?“


Jazyková korektnost

„Korektnost“ začala poměrně nevinně, a sice používáním zájmen on/ona. Zde se projevuje rozdíl mezi jednotlivými jazyky, čeština má například různé koncovky sloves v minulém čase (i střední rod je zastoupen: šel-šla-šlo), což třeba v angličtině, holandštině a dalších jazycích neexistuje, takže je nutno „korektně“ používat dvě osobní zájmena, tedy on/ona neboli he/she. Děti se zatím nebouří, ale třeba je to jen otázka času… Nebouří se ani zvířata, ale už jsem narazila na případy, kdy – pokud neexistují v jazyce různé výrazy pro samce a samici – je „korektní“ používat he/she bird (pták) či he/she snake (had). V posledně jmenovaném případě se vyskytuje problém i v češtině, protože „hadice“ není pojmenování pro samici hada. A jak je to v případě kobry (ta) a chřestýše (ten)? Zde se politicky korektní jazykovědci budou moci ještě hodně uplatnit! Vážnější je možná příklad používání slova „migrant“. Každý rozumí slovům imigrant i emigrant. Ale v novější době se používá, především pro imigranty, slovo migrant, protože některá etnika migrují například z Česka do USA, pak do Nizozemska, potom se rozhodnou pro Kanadu. V holandštině a vlámštině existují také vážně míněná pojmenování jako nieuwe Nederlander (nový Nizozemec), medelander (spoluobyvatel) místo dřívějšího buitenlander (doslovně: cizozemec). Absolutní tabu je ovšem slovo vreemdeling (cizinec). Že vám to něco připomíná? Orwellův „newspeak“ či Havlovo „ptydepe“? Za jak dlouho se asi do politicky korektního jazyka začne přepisovat Shakespeare? Bude Othel-

13.11.2008 20:44:43



lo, „mouřenín benátský“, nazýván osobou s alternativní pokožkou? Avšak i noblesní myšlenka existence EU se už poněkud kymácí ve svých dávných beneluxových základech: Na shromáždění, kde se opět dost ostře řeší rozdělení Belgie, dorazí policejní prezident. “Už toho mám dost. Když se nedokážete dohodnout, Valoni se postaví doleva a Vlámové na pravou stranu náměstí.” I stane se a uprostřed zůstane skupina snědých spoluobčanů: “A co my, Belgičani?” Michaela Swinkels-Nováková

Britské signály zdravého rozumu… Evropská civilizace směřuje ke svému zániku, prorokují někteří pesimisté z řad kulturních antropologů. Své tvrzení opírají o četné argumenty: duchovní kořeny a morální rozměr evropského společenství jsou zatlačovány do pozadí, úpadkové výstřelky módního hédonistického kréda svědčí o nihilismu mladé generace a celkové evropské vyčerpanosti, ideologie morálního relativismu a z ní odvozené politické korektnosti podlamuje charakter občana Evropské unie, který je navíc pronásledován různými zákazy „na ochranu zdraví a bezpečnosti obyvatel“ a maten teoriemi multikulturalismu. Tyto teorie tvrdí, že něco jako osvědčený americký tavicí kotlík je nefunkční v éře novodobého stěhování národů, kdy do Evropy proudí přistěhovalci z celého světa a kdy je třeba v zájmu

33

zmíněné politické korektnosti posilovat elementy přistěhovaleckých kultur na úkor kultury evropské. Skutečnost, že praxe multikulturalismu vytvořila segregovaná ghetta, kde se jejich obyvatelé sotvakdy naučí jazyku či zvykům země, do které přišli, a která se stala semeništěm extremistického islamismu, už jeho teoretiky nezajímá. Proti hlasům pesimistů stojí mírný optimismus některých sociologů, kteří se domnívají, že přece jen existuje něco jako zpětná vazba, tedy sebezáchovná schopnost člověka korigovat společenské deformace a vycouvávat ze slepých uliček vývoje společnosti. Poslední vývoj naznačuje, že soudnost, zdravý rozum a návaznost na ono evropské duchovní kulturní dědictví prostřednictvím generační paměti se začínají přece jen probouzet. K frontálnímu boji proti morálnímu relativismu sice zatím ještě nedošlo, říkají tito mírní optimisté, ale buďme vděčni i za to, co máme. Co se týče Británie… Multikulturalismus v Británii, zemi postižené nejrůznějšími formami ilegálního přistěhovalectví, je žhavým tématem. Proti této ideologii tam už před dvěma roky rozhodně vystoupil tvrdou analýzou její zhoubnosti sám předseda Komise pro rasovou rovnost a lidská práva Sir Trevor Phillips, mimochodem muž černé pleti pocházející z Jamajky. Pak, téměř před rokem, se Phillips přidal ke skupině hinduistů, sikhů a muslimů, která vydala protestní prohlášení proti ztřeštěné multikulturalistické politice některých místních samospráv,

13.11.2008 20:44:43

34


které odmítaly slavení Vánoc, neboť to prý uráží jiné náboženské skupiny. V prohlášení se pravilo, že snahy vymýtit Vánoce, tedy křesťanské slavení narození Ježíše Krista z povědomí společnosti, a zavádění svátku „Winterval“ (zkomolenina názvu „Zimní festival“ naznačující zjevný návrat k pohanství) hraničí s hloupostí, kterou uvedené náboženské skupiny odsuzují. Nejenže se necítí Vánocemi uraženy, ale jejich slavení přímo požadují. Co na to multikulturalisté, není známo, ale od „Wintervalu“ bylo potichu upuštěno… Trefa do černého Nynější finanční a hospodářská krize zas přinesla tvrdá vyjádření britského premiéra Gordona Browna, který v projevech odsoudil kulturu nezodpovědnosti a hédonismu, která dosud panovala v bankách a finančních institucích. Její proponenti riskovali v nezodpovědných kapitálových operacích ne nepodobných hazardním hrám peníze nikoli svoje, ale institucí, pro které pracovali, prosazovali kulturu žití na dluh a rozdávali půjčky bez jakýchkoli obav o jejich splatnost, zdůraznil Brown. Vyzval pak představitele finanční sféry, aby skončili s těmito morálně i právně neobhajitelnými manýry, protože následky vážně ohrožují stabilitu celé společnosti. Podobně, ale ještě ostřeji a s kritikou, že to vše přímo či nepřímo zavinila právě Brownova vládnoucí labouristická strana, se na nedávné stranické konferenci opozičních konzervativců i v nejnovějších projevech ozval jejich vůdce David Cameron. Řekl, že příliš mnoho


obyvatel má podle průzkumů dojem, že jsou stále více omezováni v mnoha oblastech života. Tento pocit po deseti letech vlády labouristů údajně dosáhl takové úrovně, že se v kdysi tradičně tolerantní zemi slynoucí posvátností soukromí ,,mého domu, který je mým hradem“ a smyslem pro fair play už téměř nedá vydržet. Na jedné straně jsou její obyvatelé dnes pronásledováni bující domácí státní byrokracií, která toho vyžaduje stále více, a všechno možné, na co byli po staletí zvyklí, jim zakazuje. Stejně tak je pronásledují a obtěžují kdysi neexistující a v posledních letech ještě více bující prodloužená chapadla státu v podobě nejrůznějších kvazistátních či kvazilokálních výborů, komisí, rad, poradních sborů či asociací. Navíc prý mají leckteří občané (a to nejen v Británii) dojem, že agenda, která to neustálé hlídání, předpisování, kontrolování, varování či nabádání umožňuje a kodifikuje, přichází z hloubi nevolené byrokracie Evropské unie. Zrušit byrokratická pouta David Cameron na adresu tvůrců některých byrokratických předpisů a nesmyslných nařízení poznamenal: „Tento přístup, tato celá kultura ochrany bezpečnosti a zdraví obyvatel a zneužívání lidských práv nakazila všechny oblasti našich životů. Jestli jste policistou, pak dnes nemůžete pronásledovat ozbrojeného zločince, aniž byste nejdříve vyplnil formulář hodnotící rizikovost vašeho počínání. Učitelé nemohou přiložit náplast na škrábnutí na koleně žáka, aniž by nejprve zavolali pracovníka první pomoci. Týká se

13.11.2008 20:44:44



to dokonce i zahraničních výměn studentů, které už dnes nemůžete zorganizovat, aniž by rodiče studentů prošli procesem zostřené lustrace Úřadu rejstříku trestů.“ Cameron pak prohlásil, že pokud voliči zvolí jeho konzervativní vládu, bude to také doslova znamenat vyhlášení války těm částem establishmentu školství, které se stále drží zcestného politicky korektního předpisu, že „v zájmu pozitivní výchovy dětí musí všichni vždy (v soutěžích, ve sportu a podobně) vyhrát, a nikdo prohrát“, což má hodně společného i s nebezpečnými praktikami snižování náročnosti školních testů a zkoušek, aby více žáků a studentů (a tím i škola) získalo dobré hodnocení v žebříčku ministerstva. Cameron se také obul do předsedy Společnosti pro pravopis a hláskování slov, což je v angličtině kvůli rozdílné výslovnosti stejných hlásek či slov velmi důležitý úřad. Onen muž prý prohlásil, že by bylo nejlepší, kdyby lidé hláskovali a psali tak, jak se jim to líbí, zdůraznil Cameron, a dodal, že podobně se chová i dozorčí orgán zkoušek zvaný Dohled nad kvalifikacemi a učivem, který má oficiálně dohlížet na udržování dobré úrovně vyučování ve školách. „Vy platíte jejich výplaty, a víte, co za to dostáváte?“ zdůraznil Cameron. „Oni nechají žáka oznámkovat i za to, že napíše ‚ods.. se‘ coby odpověď na zkušební otázku. Jako premiér budu mít pro tyto lidi svou vlastní dvouslovnou odpověď: jste propuštěni.“ „Korektnost“ na tapetě Nadějné je nakonec i to, že třetí britský televizní kanál (ITV) začal

35

vysílat seriál, který si bere na mušku právě politickou korektnost a její různé projevy. Pořad pod vedením známé Esther Rantzenové – která přiznává, že svou předchozí naivitou a činností v různých organizacích mohla leccos z pranýřovaných úředních předpisů zavinit – se politické korektnosti a „ochraně bezpečnosti a zdraví obyvatel“ vysmívá tak sžíravě, že se stal divácky velmi oblíbeným a autorům předpisů prý přímo nebezpečným. Vždyť – jak se tvrdí – zesměšnění je počátkem konce malých i velkých diktátorů. Nejnověji si Rantzenová vzala na mušku absurdní strach běžných občanů z obvinění ze sexuálního obtěžování dětí. Její tým postavil malou holčičku doprostřed nákupního střediska s tím, že je bezradná, protože se jí údajně ztratila maminka. Na čtyři stovky lidí přešly kolem, aniž se – jak mnozí z nich pak řekli na kameru – odvážili zastavit a zeptat se, co že se holčičce stalo. Důvod jejich lhostejného chování? Nechtěli být obviněni ze sexuálního obtěžování dětí (třeba náhle se objevivšími rodiči s úmyslem vydírat je), a dostat se tak do celostátního registru pederastů. Stalo se tak například babičce vnoučka, se kterým si hrála v parku: stavěli si skrýš. Za chvíli se objevil policista a zatkl ji, prý po dvou hlášeních kolemjdoucích, že se tam něco nekalého děje. Rantzenová se pak tázala, zda rodiče či prarodiče hrající si vesele s vlastním děckem v parku jsou v dnešní společnosti tak nevídaným úkazem, že ti, kteří to nahlásili policii, to sami kvůli nedostatku času a z obav před nahlášením nikdy nedělají…

13.11.2008 20:44:44

36


Nadějné příklady…

Kam s ním?

Ano, zpětná vazba soudnosti ještě nezanikla, boj za obnovu morálního dědictví Evropy pokračuje se stále větší silou a otcové Evropské unie se snad přestávají obracet v hrobech. Jen bude ještě třeba zaútočit přímo na kořen všeho zla, tedy samotný morální relativismus.

Evropa je divný kontinent, vymezitelný spíš kulturně a civilizačně než geograficky. Hranicemi jiných světadílů jsou oceány; našeho Ural (kdyby byla posunuta o něco blíž nebo dál, ani by se nic nepoznalo) a také Kavkaz, ale o tom nepanuje jistota. Sám bych mínil, že hranice světadílu, když už není ze všech stran omýván mořem, by měla být přírodní. Tomu by odpovídal kavkazský hřeben, jenže tak by Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán spadly do Asie, proti čemuž by tamní národy jistě protestovaly; je dosud pokládáno za čest být Evropanem. Mají-li však ležet v Evropě, je třeba ji vymezit nestálými, v běhu dějin všelijak se měnícími hranicemi Turecka a Íránu. Kdyby bylo po mém, navrhl bych kompromis: Ázerbájdžán bych přidělil Asii, neboť evropského na něm po kulturní stránce není nic, ovcím a kozám je to pak jedno. Gruzii a Arménii, starobyle křesťanským krajinám, bych s jistým váháním udělil příslušnost evropskou. Ale i to je dělení nejisté, pročež nechme hádání o kontinenty a mluvme prostě o Kavkaze.

Jan Jůn

Patálie s Kavkazem Obávám se, že asi nebudu v následujících odstavcích zcela objektivní, jelikož mám vztek. Ve chvílích, kdy píši tyto řádky, jsem měl pobývat někde mezi Gruzií a Ázerbájdžánem, ale když už jsem měl letenky, víza, vše stvrzené a zaplacené, vtrhly do Gruzie ruské tanky a tu legraci mi zkazily. Býval bych ji snad ještě mohl ze svého itineráře vypustit a věnovat se ostatním dvěma podkavkazským republikám, jenže vinou arménsko-ázerbájdžánské řevnivosti cesta jinudy než přes Tbilisi nevede; i byl jsem nucen celý projekt až na další zrušit, nemaje zájem o to, aby mě někde přepadli a oloupili osetinští milicionáři či jiná sebranka. Z toho důvodu nemůže být tento článek víc než polovičatý, ochuzený o ono nezbytné koření, jímž je osobní zkušenost. Člověk může jak chce studovat a rešeršovat, dokud se nenadýchal živé atmosféry zemí, o nichž píše, je výsledek jeho snahy matným stínem toho, k čemu by ho inspiroval přímý zážitek. Tolik tedy pokládám za potřebné předeslat, než se pustím dál.


Pod jednou čepicí… Je to prazvláštní končina, světadíl sám pro sebe. Odtud pravděpodobně vyšel indoevropský kmen, aby se během času rozprostřel od Atlantiku po břeh Brahmaputry; zde – rovněž pravděpodobně – měla svůj počátek astronomie, hornictví, metalurgie a jiné civilizační disciplíny. Velké a slavné říše, římskou počínaje a ruskou – zatím – konče, se zde snažily

13.11.2008 20:44:44



uplatňovat svůj vliv, ale žádná ani trvale, ani příliš úspěšně. Je to také héraklovský úkol, dostat pod jednu čepici celou tu skrumáž znesvářených národů, nárůdků a horských kmenů. Už Plinius psal, že poutník, který chce projít jen samotnou Kolchidou (západní částí dnešní Gruzie), potřebuje sto padesát tlumočníků. Dnes je to o něco lepší, ale ne o moc. Nějaká zvláštní láska mezi tamními etniky také nepanuje, ani mezi malými, ani mezi velkými a státotvornými, jak lze doložit arménským vtipem: Proč dosud Arménie nevyslala na oběžnou dráhu astronauta? Inu proto, zní odpověď, že kdyby kolem Země kroužila arménská družice, všichni Gruzínci by umřeli závistí. Kdyby všichni Gruzínci umřeli závistí, všichni Arméni by umřeli smíchy. A kdyby oba jmenované národy pomřely, všechno by padlo do rukou těm holomkům ázerbájdžánským, čehož bohdá nebude. Vtípek kupodivu neříká, jak by se v takovém případě zachovali Rusové, ale asi ví proč. Rusko nestojí o prázdné plochy země. Rusko chce panovat národům. V první fázi je ovládnout, v druhé jim vnutit svůj zvyk a způsob, v třetí je rozředit masivním ruským přistěhovalectvím, ve čtvrté… Dnes se zpravidla mluví a píše o Rusech, ale my postarší ještě pamatujeme jiný termín: sovětskij narod. Nevznikl náhodou. Bylo úmyslem kremelských vůdců stírat místní rozdíly v jejich říši, promíchávat a přemísťovat její obyvatelstvo, až by neruská etnika ztratila povědomí své identity, stala se ve svých sídelních územích menšinami a všechno by byl jeden sovětský, rozuměj rusko-komunistický národ.

37

Marné snahy o podmanění Leckde ta strategie dost dobře funguje, na Kavkaze však přes všechnu snahu a vojenské úspěchy ne tak, jak by asi měla. Dosud se Gruzínec jmenuje dejme tomu Iraklišvili a Armén Tigranjan, ne Iraklišvilijev a Tigranjanov, jako je tomu u jiných postsovětských národů. Také stupeň rusifikace zůstal relativně nízký: po nejednom neruském etniku zůstalo už jen jméno na mapě, uralští Baškirové jsou třicetiprocentní menšinou ve své vlastní zemi a Lotyši, třebaže si vyvzdorovali samostatnost, mohou být rádi, že si uchovali těsnou většinu. V Gruzii však to etničtí Rusové dotáhli ne víc než na půldruhé procento, v Arménii na půl procenta a v Ázerbájdžánu zhruba na tři procenta, tendence sestupná. Jo, molodci, ovládnout, vojensky dobýt, to jde ještě snadno. Co si počít dál, to ruský medvěd v případě Kavkazu nevěděl, a neví to dodnes. Předchůdci ruských vládců v tom nepokojném koutě světa, osmanští sultáni, dovedli připojit k turecké říši kdeco od Arábie a severní Afriky až po brány Vídně, byli však dost rozumní, než aby si začínali něco vážnějšího s Kavkazem. Spokojili se s vykonáváním jakéhos takéhos dozoru a místní klanové náčelníky, chány a knížata, dál ponechali, aby si kradli koně, unášeli nevěsty a pěstovali podřezávání krků v rámci krevní msty. Ruským vládcům ta prozíravost chyběla a chybí. Bída, zaostalost a korupce v jejich impériu jim nevadí, ale nebudou spokojeni, dokud svou náručí neobchvátí kdeco v dosahu svých divizí; a kam nedosáhnou teď, to si nechají na

13.11.2008 20:44:44

38


příště. Nikdo si nesmí myslet, že by za příhodných okolností nemohl získat zlověstný titul blízkého zahraničí i on. Je cosi upířího na té žádostivosti dalšího a dalšího šíření vlivu a moci. Zarážející podobnosti i shody Když ruské tankové sbory vpadly pod chatrnou záminkou do Gruzie, bylo v novinách mnoho rukou mávání, holí lámání a nad bezmocí Západu hlavou kroucení, ale uběhlo už od těch dnů čtvrt roku a vizme, čeho vlastně tankové sbory dosáhly. Pimprlové nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie ano; ale ty měl Kreml v kapse už předtím. Jinak… ruské jednotky, nakvartýrovavší se do Poti a jiných míst Gruzie podle svého zvyku na věčnou dočasnost, se vlekle a nerady, ale přece jen stahují. Evropští mírotvůrci střídají ruské, a prezident Saakašvili, ač zahrnut opovržením a nadávkami ze všech trub kremelské propagandy, stále ne a ne udělat místo nějaké vládě místních Indrů a Biľaků. Situace se podobá naší po srpnu 1968, až to zaráží. Také Brežněvovy tanky trefily do Prahy celkem snadno; další postup se však zadrhl, až teprve trik s hokejovým vítězstvím (jestli se čtenář ještě pamatuje) pomohl sovětským vůdcům prosadit svou. Gruzínci však nemají žádného Dubčeka, který by byl půlí srdce u svého lidu a druhou v Moskvě, ani Indrové a Biľakové se žádní neukazují, a ačkoliv netřeba mít pochyb o tom, že se ruští profesionálové dezinformace snaží rozsévat poraženeckou skepsi seč jsou, zdá se, že Gruzie ten otřes přestála a už zase začíná za


materiální i morální podpory Západu nabírat dech. Jsou i jiné shody. Obrázky z Prahy v srpnu 1968 způsobily na Západě šok, jímž skončily pošetilé sovětofilské módy. Letošní invaze do Gruzie otřásla neméně pošetilými představami o ruské cestě k demokracii, o nezbytném partnerství a jiných chimérách. Evropa najednou prozřela a zjistila, že má před sebou hrozbu. To nezůstalo bez účinku. Ti, kteří se pošklebovali bezzubosti západní reakce, se nestrefili úplně do černého; atomovou válku se kvůli Gruzii ovšem nikdo spustit nechystá, ale prostředky diplomatického nátlaku zapůsobily kupodivu víc, než bych sám býval čekal. Ruské vedení dělá, že mu mezinárodní izolace nevadí, že se obejde bez Západu a jeho civilizace, protože má svou vlastní, euroasijskou, ale na pozadí sebejistých řečí je znát panika. Spřádání protizápadních aliancí se zjevně nedaří, jak se projevilo na setkání takzvané šanghajské čtyřky, Čína ani středoasijské republiky nejsou ochotny skočit Rusům do jejich euroasijského pytle, všichni pochopili, co může znamenat pootevření vrátek ruským jezinkám. Rusko ovšem drží ruku na ropném kohoutku, ale i to je dvousečná zbraň; zajisté že Evropa potřebuje jeho ropu a plyn, ale právě tak potřebuje Rusko evropské peníze. Výpočet, že by své suroviny mohlo prodávat jinde, do Číny například, zdá se, nevyšel; ani Číňané nejsou tak prostoduší, aby si nechali navléct chomout ropné závislosti. Rusko odhodilo masku, protože si myslelo, že jí už není třeba. Dost možná teď jeho vládci zjišťují, že udělali chybu.

13.11.2008 20:44:44



Gruzie jako zkušební balonek Čekalo se s napětím a téměř s jistotou, který neposlušník přijde na řadu nyní. Uvažovalo se o moldavské Transistrii, o pobaltských republikách, v první řadě o Ukrajině. A jakkoli je obtížné odhadnout, co právě kvasí v kuchyni ruských tajných služeb, skoro bych hádal, že na řadě není nikdo, třebaže chuti jistě nechybí. Rozumný medvěd, chceli se zmocnit kořisti, nevytrubuje ten úmysl dlouho, ale skočí. Ruský medvěd mocně řve, ale čtvrt roku uplynulo a zatím neskočil; je tedy buď nerozumný, ale na to bych se nespoléhal, nebo jeho síla není taková, jak by se z výbojného řevu zdálo. Potíží s Ruskem přinese budoucnost jistě mnoho. Ještě víc jich přinese imperiální blouznění a mesiášské sny Rusku samotnému. Bude vyhrožovat, nové, úžasné zbraně sem a tam po Rudém náměstí vozit, jadernými raketami chrastit, že by ale chystalo nové vydání světové války, že by se rozkročilo k pochodu za světovládou, se mi nechce zdát. Z toho mračna, řekl bych, se liják nestrhne, ledaže z něj tu a tam jedovatě ukápne. Gruzie si zaslouží náš vděk, neboť vzala na sebe i náš kříž. Ruští stratégové jí přisoudili úlohu zkušebního balonku k zjištění, uzrál-li čas k rozsáhlejší akci. Ukázalo se, že neuzrál, a nejspíš ani neuzraje. Což ale neznamená, že zraněni ve své pýše ji nebudou nenávidět až za hrob a neškodit jí, kde příležitost dá i nedá. Urychlené přijetí do západních obranných struktur a masivní pomoc ve znovuvýstavbě zničené země by mělo být Gruzii odměnou. Její kavkazští sousedé, Ázerbájdžán a Arménie, by

39

pomalu mohli nechat svého hašteření a uvědomit si, že existuje onačejší dravec, na jehož drápy je záhodno si dát pozor. Rusku by pak mělo být vysvětleno, že říše, jejíž velmocenský nárok nespočívá na ničem víc než na momentálně vysokých cenách ropy, by si měla nechat zajít imperiální sny, aby neskončila ještě trapněji než její předchůdce, Sovětský svaz. Co se mě jako autora tohoto článku týče, rád bych doufal, že se mi navzdory letošnímu neúspěchu podaří poznat Gruzii i ostatní kavkazské země z vlastní zkušenosti, abych, až se příště dám do skládání úvah o tomto koutu světa, si nepřipadal tak polovičatě. Luděk Frýbort

Hodnoty jako anti casus belli aneb O jedné zapomenuté ctnosti Umění kultivované výměny názorů je vzácné, neboť souvisí s kulturou chování založenou na osvojení určitých ctností. Daleko častější je případ, kdy se diskuse mění ve spor, jehož smyslem je destrukce protivníka. Chceme-li se pokusit o pozitivní řešení sporu, měli bychom svého protivníka nejen tolerovat, ale především bychom měli vtisknout sporu smysl. Pokusit se o hledání pravdy, neklást důraz na to, co nás rozděluje, ale najít to, co nás spojuje, respektive co by nás spojovat mohlo, či dokonce mělo. Diskuse na téma společných evropských hodnot a budoucnosti sjednocené Evropy má v sobě potenciál sporu o intenzitě několika vulkánů.

13.11.2008 20:44:44

40


Tempus fugit aneb Antická inspirace Zjednodušeně lze konstatovat, že hodnoty jsou to, čeho si vážíme nebo co považujeme za žádoucí. Hodnotou je to, za co jsme schopni něco obětovat nebo se pro to něčeho vzdát. O jaké hodnoty by se však mělo jednat v případě tak velkého celku, jako je Evropa? Je vůbec možné při všech rozdílnostech jednotlivých národů, tradic, hodnotových stupnic najít a definovat hodnoty všem lidem společné? Jaké hodnoty by mohly tvořit účinnou hráz proti případným budoucím sporům a konfliktům – něco na způsob anti casus belli? Pokusy o nalezení společného jmenovatele hodnot pro Evropu mají dlouhou historii a v současnosti je to záležitost ještě aktuálnější. Co kdybychom se při tom nechali více inspirovat antickým světem? Evropa jako správní útvar, politický, náboženský, kulturní a hospodářský prostor existivala po mnoho století ve formě římského státu. Co sjednocovalo tento státní útvar, na jakých základech byl postaven, co ho přivedlo k rozkvětu, rozmachu, ke schopnosti ovládnout a vládnout takovým územím a takovému počtu národů? Byla to vojenská síla, politický systém, vyvinutější hospodářství, kulturní převaha,náboženství? Zcela nepochybně hrály všechny tyto faktory důležitou roli, ale byly spíše důsledkem, nikoli příčinou rozmachu Říma. Ke zrodu římského imperia pomáhaly jiné porodní báby. U zrodu římské republiky stály a vůbec snad i příčinou jejího vzniku a dalšího vývoje byly hodnoty, které patří do kategorie hodnot etických.


Už v antickém Řecku formuloval Platón čtyři základní, kardinální etické hodnoty-ctnosti: Prudentia (rozumnost), Iustitia (spravedlnost), Fortitudo (statečnost), Temperantia (umírněnost). Římská společnost k nim přidala ještě další: Clementia (mírnost, laskavost), Pietas (soucit, oddanost, věrnost, zbožnost) a Virtus. Nejpozoruhodnější z těchto římských ctností byla ta poslední – personifikovaná ctnost, bůh Virtus, a personifikovaná čest, bůh Honos. Tvořili dvojici božstev, jimž byly zasvěcovány chrámy, přičemž do chrámu boha cti bylo možno vstoupit pouze skrze chrám boha ctnosti, tedy honos (čest) bylo možno dosáhnout pouze skrze virtus (ctnost). Pro futuro aneb Základní hodnota starého Říma Virtus je těžko přeložitelné latinské slovo, které nemá jednoznačný význam, ale obsahuje takové vlastnosti jako zmužilost, statečnost, hrdost, ctnost, mravní síla, zdatnost, odvaha, vytrvalost. Virtus znamená sebekázeň a vůli bez ohledu na vlastní fyzickou či duševní újmu riskovat konflikt a bojovat za něco nebo proti něčemu s přesvědčením, že jedinec (či skupina stejně smýšlejících lidí) bojuje v zájmu čehosi vyššího. Virtus byla mravní normou, která dávala životu smysl, byla hodnou sebeobětování, byla víc než život, byla tou jedinou správnou formou života. Virtus nebyla nikým nařízena. Žádnou morální hodnotu nelze nařídit, naordinovat, přikázat. K morálním hodnotám se může jen vychovávat. Morální hodnoty musí přejít do krve a stát se tak samozřejmou

13.11.2008 20:44:44



součástí každodenního života, jako je jídlo nebo spánek. A právě virtus byla samozřejmou součástí římského života a jako taková byla předávána z generace na generaci. Tato morální norma se tak stala jedním ze základních státotvorných pilířů, zaručovala kontinuitu vývoje, stabilizovala a kultivovala římskou společnost. Virtus obnášela povinnost identifikace s něčím vyšším, jedinci nadřazeným. Pro Římana byl tím vyšším nadřazeným principem společný zájem státu. Ve jménu společného zájmu bylo třeba upozadit své vlastní individuální zájmy, a tak si zachovat čest a právo na místo ve společnosti ostatních. Řím a jeho zájmy, respektive zájem republiky, byl pro každého občana prioritní. Nechtěl-li se Říman stydět sám před sebou, jednal za každých okolností v zájmu římské res publica, věci veřejné. Říman byl hrdý na to, že je občanem Říma. Mezi hrdostí na svou příslušnost k římskému státu a ochotou pracovat pro tento stát byla přímá paralela. Být občanem Říma znamenalo privilegium a povinnost zároveň. Etický postoj jednotlivce byl velmi významný zejména tam, kde mohlo hrozit zneužití svěřených prostředků a moci. Správa státu byla službou společné věci,i ona byla vedena v duchu virtus. Vykonávat úřady bylo nejen občanskou ctí, ale především povinností. Šlo přitom o bezplatnou činnost: úřady nevynášely peníze, naopak je od držitelů těchto úřadů vyžadovaly. Držitel úřadu musel být mravně bezúhonný. Období, na které byl zvolen, se striktně omezovalo na dobu jednoho roku. Po skončení své činnosti v úřadu musel úředník

41

či politik skládat účty svým spoluobčanům. Úcta spoluobčanů byla nejvyšší odměnou za vykonanou práci i největší motivací pro poctivé a pečlivé vykonávání úřadu. Úředníci i politici pracovali tedy nejen zdarma, ale museli své vlastní finanční prostředky vynakládat pro společnost, a navíc samozřejmě pracovat tak, aby se nemuseli stydět ani před svými spoluobčany, ani před sebou samými. Výstižná slova Marka T. Cicera jen dokumentují tento princip: „Státní služba musí být vedena ku prospěchu těch, kteří jsou jí svěřeni, nikoli těch, kterým je svěřena!“ Ad meliorem aneb Je ještě šance? Všichni víme, že v současné době převládají jiné hodnoty a jiná hodnocení. Společenské uznání se posunulo z roviny morální do roviny pekuniární. Přítomnost se stala měřítkem minulosti i budoucnosti bez ohledu na kontinuitu tradic a hodnot, člověk pasoval sebe sama do středu dění a snažení. Současnost upřednostňuje pragmatičnost, podporuje praktický, utilitární, dravý až bezohledný přístup k životu. Také konání politiků a státních i evropských úředníků se velmi vzdálilo římskému principu vedení úřadu, naopak je s ním často v přímém rozporu. Je ale možné klást na úředníky a politiky jiná morální měřítka, než jaká klademe na sebe sama? My jsme ti, kteří je volíme, jejich konání je obrazem našeho konání, jejich hodnoty jsou odrazem našich hodnot. Chceme-li stmelovat Evropu skutečnými hodnotami, pak bychom měli začít u těch etických. A pro-

13.11.2008 20:44:44


42

tože společnou Evropu utváříme my všichni, pak bychom měli začít jako obvykle každý sám u sebe. Klíčem by mohlo být to zapomenuté, ztracené latinské slovo virtus. Možná by se virtus mohla stát tou hodnotou, která by Evropě dala páteř. Možná se v ní skrývá šance pro společnou budoucnost. Možná i pro budoucnost vůbec. Jak skončil Řím, víme. Co následovalo pak, víme také. Bohužel, nejdůležitějším poučením z dějin je to, že se z nich lidstvo příliš nepoučilo. Jarmila Wunderlin-Taliánová

Evropský příběh aneb Není jiné volby… Žijeme v pohnuté době: zapomínáme na minulost, utíkáme před současností a bojíme se budoucnosti. Zrychlující se množství změn kolem nás narušuje pocit bezpečí a podkopává pocit jistoty. Hledáme pevné body, o které bychom se mohli opřít. Hledáme svou identitu, která by nám mohla pomoci skloubit minulost se současností a s budoucností. Je Evropská unie schopna nám ji poskytnout? Západní Evropa se již půl století sjednocuje. Zpočátku byly hybnou silou motivy ekonomické. Postupně vznikaly stále větší celky, které se snažily koordinovat své ekonomické zájmy, a tím posílit svou konkurenční pozici na mezinárodním obchodním kolbišti. Počet států sjednocených v Evropské unii se po zrušení železné opony v roce 1989 nadále dramaticky zvyšoval a sílící potřeba koordinace rozmanitých zájmů nutila unijní orgány k řešení narůstajících organizačních


problémů. Objevily se protichůdné názory: jedni si brali za vzor Spojené státy americké, jiní kladli větší důraz na autonomii jednotlivých států, které do Evropské unie vstoupily. Snaha sjednotit kulturní rozmanitost evropských zemí, globalizovat ekonomiku a vytvořit multikulturní společnost se střetla s narůstajícím nacionalismem nových států a snahou nejsilnějších států Německa, Francie a Anglie o dosažení největšího vlivu na vývoj Evropské unie. Přetrvávající neshody mezi členskými státy, boj o moc a vliv se výrazně projevily v procesu vytváření evropské ústavy. Předložení jejího návrhu následovalo až několik let po zavedení jednotné měny, přičemž se ukázalo, že postup měl být opačný, neboť společná měna nemůže být náhražkou společné struktury, tradice a povědomí soudržnosti. První verze ústavy byla zamítnuta Francií a Nizozemskem, zeměmi s vysokým počtem málo vzdělaných přistěhovalců z Afriky a z Asie. Po letech byla vytvořena nová verze, takzvaná Lisabonská smlouva, která sice byla v řídících orgánech Evropské unie přijata, ale její osud je po irském referendu velmi nejistý. Letmá rekapitulace těch kapitol evropského příběhu, které prožíváme, není právě uspokojivá, jenomže zdá se, že není jiné volby než v tom příběhu pokračovat. Odpovědněji než dosud a s plným vědomím, že Evropa je v současné době tím nejzranitelnějším světadílem. Je přesycená legálními i ilegálními přistěhovalci, kteří se nechtějí přizpůsobit zvyklostem nové vlasti, odmítají se integrovat a rozleptávají společnost zevnitř. Je zranitelná ekonomicky, politicky, ideologicky i morálně.

13.11.2008 20:44:44



Vědomí, že není jiné volby, urychluje proces řešení problémů – a to by mohlo vést k hlubšímu uvědomění hodnot, které obyvatele tohoto kontinentu spojují, i k jejich obraně. Času mnoho nezbývá, a nejde jen o kvalitu života našich potomků, ale o víc: o zachování kultury, hodnot a tradic, jimiž Evropa přispěla k vývoji lidstva. Jiří Diamant

Duše Evropy a současná věda Zápas o duši Evropy svedly v minulém století dva totalitní režimy, nacistický a komunistický. Oba při tom navázaly etatistickým i ideologickým absolutismem na aktuální i hlubinné motivy. Oba zaštiťovaly svoje ideologie, jimiž „duchovně“ ovládaly obyvatelstvo tzv. „vědeckým světovým názorem“. V demokraciích západní civilizace se pokračující zápas o duši člověka neodehrává pod patronací nějaké totalizující mocenské nebo kvazi duchovní síly. Z lůna duchovního i etatistického absolutismu středověku se postupně vynořila různá reformační a opravná hnutí. Absolutistické postoje se drolily, i když – jak nás poučilo minulé století – plně nezanikly. Tříbilo se lidské myšlení i cítění, rozvíjela se lidská touha po „volnosti, rovnosti a bratrství“ a po svobodě přesvědčení. Z filosofických kořenů antiky a křesťanství a tváří v tvář sociálně politickým výzvám se rozvíjela kritická zvídavost a prosazovaly se vědecké přístupy k přírodě a k problémům doby. Demokratizující tendence definitivně zvítězily v minulém sto-

43

letí. Lidé nyní hledají svoje sociální, materiální i duchovní zakotvení v občansky a politicky svobodných poměrech a v situaci oddělení církví a státu. Sklon nahradit jednotící duch náboženství má nyní věda. Na šikmé ploše Způsob života v oblastech euroamerické civilizace však není konečnou odpovědí na otázku o smyslu evropských dějin, na otázku po hodnotách – po klíči ke společné budoucnosti Evropanů. Jakmile v Evropě zmizelo koncem minulého století nebezpečí totalitarismu, některé svobody se jaksi „utrhly ze řetězu“. Ekonomika – zdroj nebývalého materiálního blahobytu – se ve svojí narůstající dominanci stala především polem dravého soupeření, a to i mezi velmocemi a světovými civilizačně-kulturními okruhy. Ve své hypertrofované podobě sklouzla do mylné ideologie ustavičného „růstu“ a využívajíc prostředky nových informačních technologií přenesla svoje těžiště do finančních transakcí, které se rozsáhle deformovaly až do podoby spekulativních excesů – jak to v současnosti prožíváme. Tím se zpronevěřila svému smyslu do té míry, až se její vyumělkovaná finanční páteř zhroutila. Je to jeden z výrazů duchovního selhávání demokracií. Podobným způsobem tenduje k selhání i věda. Ve věrných službách stejným motivům, jimiž na scestí sklouzává ekonomika, vzala na sebe svádivou masku posledního arbitra toho, co člověk je: No přece je mozkem, sítí nervů… Srdce, ledviny, nohy a ruce (snad někdy poz-

13.11.2008 20:44:44

44


ději i hlavu) přece můžeme vyměnit za jiné; už brzy vyrobíme kyberčlověka. Obrovské aplikační úspěchy experimentálních, zejména přírodních věd jsou nepochybné, ale zapomnělo se na to, že v materiálním blahobytu a v prodlouženém životě mohou lidské duše strádat. Mnozí vědci si totiž nepřipouští, že se věda z lidských duší zrodila, ba dokonce ani to, že duše existuje, a tím méně co je zač! U nás v České republice máme výraznou odnož takovýchto vědců, kteří si ustavili jakousi svoji kongregaci samozvaně střežící „čistotu“ jedině „pravé“ vědy. Tato skupina vědců, která, ač se nazývá „klubem skeptiků“, snad nikdy – tváří v tvář různým dosud nepochopeným projevům člověčenství – neříká „nevím, pochybuji, budu to zkoumat“. Naopak, ona vždycky doktrinářsky ví, že „to či ono neexistuje, to není možné, to odporuje naší jedině správné soustavě metod, poznatků a (po)věr“. A tak místo aby tito vědci byli moudrými učiteli kriticky otevřeného bádání, odtrženi od hlubinných spirituálních kořenů všeho lidského snažení jsou jakousi vizitkou těch mylných tendencí, jimiž věda směřuje ke zpronevěře lidského usilování o porozumění sobě, člověku a světu. V tomto smyslu jsou soudobou dogmaticky autoritářskou odnoží dřívější takzvané „marxisticko-leninské vědy“. Hodnota prospěšná i škodlivá Zapomíná se, že věda, tento květ civilizačně kulturního pohybu evropských dějin posledních století, je díky své systematičnosti a insti-


tucionalizaci transformovanou inteligencí lidské duše, lidským umem. Jako taková vyžaduje ke svému rozkvětu svobodného lidského ducha působícího ve svobodné společnosti. Jen tehdy může naplňovat svůj smysl, jímž je pomáhat člověku a lidským seskupením směřovat k objevování a k rozvoji skrytých, dosud plně neprojevených potencialit lidství a sil přírody. Dřívější marxleninisté nemohli ve své ideologické zaslepenosti vědět, že demokracie a uměřené tržní hospodářství jsou výrazem hlubšího porozumění Člověku – jeho tužbám i možnostem –, že jsou nezbytným předpokladem k rozvoji lidství. I dnešní „skeptici“ trpí zaslepeností, a proto nemohou (či nechtějí?) vědět, že lidský um, a tedy i věda, jsou vždy spojeny s hlubinami lidského srdce. Z historického a společenskogeografického hlediska se dá pozorovat, že to byla a je věda, která – ve službách profánních i spirituálních potřeb a jakoby z pozadí – utvářela a utváří světové dějiny. Jsou to školská naučení o člověku a vesmíru (jejichž zdrojem je věda), která více a více pronikají do postojů a hodnotových systémů lidí naší civilizace. Je to prospěšné, ale i škodlivé: Doba je stylově a hodnotově neustálená, nevytříbená, a hlavní proudy vědy sice pomáhají uspokojovat materiální a manipulativní lidské potřeby, ale pomáhají také rozvolňovat různá ideová zakotvení a lidské duše příliš nesytí. S tajemstvími lidské duše – zejména s těmi podstatnými – si věda prozatím neví rady, ba dokonce je odmítá brát na vědomí. Hlubší přesvědčivou odpověď nenabízejí ani tradiční náboženská učení, která

13.11.2008 20:44:44



problém lidského údělu zahalují do (neproniknutelného) tajemství víry. Víra je silou, vyrůstá z lidské touhy, a tedy i z lidského metafyzického smyslu, z lidských spirituálních potřeb; jako taková může konejšit, ale také zaslepovat… Myslím, že žádná evropská „duše“ není, že spíše teprve vzniká, nebude to ale jenom duše evropská, vždyť globalizující se síly a ideje to nedovolí. Budoucí relativně ustálený způsob chápání a prožívání života Evropanů už nebude čistě evropský… Vladislav Chlumský

Ve znamení převoznictví aneb Črty z evropského kotlíku Přijíždím do Prahy let devadesátých s padesáti sedmnáctiletými Ženevany. Ač jsem s nimi probíral české dějiny a kulturu po několik večerů a do ruky jim vtiskl stručný přehled událostí a jmen, nedělám si iluze. Jejich očekávání se nese spíše praktickým směrem: Jsou tam diska? Hrací automaty? Lze se tam dobře najíst? Překvapení první: Ačkoli jsme unaveni po dlouhé a dobrodružné jízdě (jedna dívka z Beninu neměla vízum), vedu mládež ještě pozdě večer přes Pohořelec a Loretánské náměstí do nádvoří Hradu a kupodivu – o pozornost nemusím prosit. Vyprávím o českých dějinách mladým lidem, kteří toho mnoho nevědí ani o své rodné Ženevě. Magie místa začíná účinkovat, v průběhu dvou hodin se propadáme do minulosti. Dějiny nás obklopují, přitahují, inspirují, naplňují tajemným tušením jako šerosvitná malba.

45

Překvapení druhé: Vstupujeme do Betlémské kaple, obnovené kopie původního prostoru. Ale přece… Těm mladým lidem je středověk temnou, spíše odpudivou etapou lidstva, jednoduše shrnutou pod pojem feudalismus. Najednou jsou vtahováni do napínavé teologické debaty, kdy se ze starých pramenů rodilo nové vědomí, nová mentalita a touha po novém uspořádání společnosti. Ti mladí lidé se mísí do zástupu pražských řemeslníků, obchodníků i šlechticů, kteří sem chodili na univerzitu jazyka, vyjadřování, myšlení a duchovního života. Překvapení třetí: Svou skupinu vleču do Národní galerie, do stálé expozice českého umění 19. a 20. století. Je tak špatně propagována, že se sem dostanou jen málokteří cizinci. Vnitřní architektura Veletržního paláce si mládež okamžitě podmaní. Právě se tu koná výstava Františka Kupky. Dívčí část naší výpravy propadá nadšení. Pro některé je to opravdové zjevení malířského umění. Údiv mládeže se stupňuje. Za bývalou „želenou oponou“ tohoto mnoho nečekali. Přijeli se trochu pobavit – a průvodce se raduje, jak je převezl. Nebudu zastírat, že převážet Ženevany po řadu let do Čech a rušit jejich poněkud stereotypní náhledy mi působilo radost, někdy až škodolibou. Možná i proto, že Evropa a její kultura od samých počátků žije přeci – ve znamení převoznictví. V jednom kotlíku… Sedím v auditoriu koncertního sálu v Montreux. Na jevišti zpívá dvousetčlenný amatérský sbor zpě-

13.11.2008 20:44:44


46

váků z celého románského Švýcarska Dvořákovo oratorium Svatá Ludmila. Zní tu nejen hudba a zpěv, nýbrž česky i poezie Jaroslava Vrchlického, kterou u nás už nikdo nečte. Mnoho zpěváků znám a vím, jaký to je pro ně hluboký zážitek. V románském chrámu na úpatí jury zpívá ženský vokální sbor z Vallée du Joux česky Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Na tomto vystoupení přijímám roli recitátora. Kantáta českého skladatele je nejoblíbenější skladbou švýcarského sboru. Odpovídá prý přímo ideálně náladě a mentalitě jurských údolí. V ženevské opeře se před představením opery Její pastorkyňa koná vynikající přednáška zasvěcující publikum nejen do Janáčkovy hudby, nýbrž i do zvláštností slováckého nářečí v podání spisovatelky Gabriely Preissové, kterou u nás čte už málokdo. Cítím, že Montreux, Ženeva i Praha, Jura i Morava patří do jednoho „kotlíku“. … a v hlubokém údolí Se skupinou třiceti mladých Pražanů se vydávám do Francie. V zapadlém kraji francouzských Cévenn zcela náhodou objevujeme (hledáme jed-


nu proslulou přírodní jeskyni) starobylý kostel ze třináctého století St. Michel de Corbeze. Odněkud se vynoří postarší vesničan, který nám ochotně a s neobyčejným řečnickým talentem vypráví dějiny kostela i pohnuté dějiny Cévenn, ne nepodobné českým dějinám sedmnáctého století. Jeho výklad je fascinující. Jak zasvěceně a s jakou úžasnou jazykovou kulturou se dokáže vyjadřovat obyčejný venkovan, diví se česká mládež, soustavně konfrontovaná s úpadkovou rétorikou a s jazykově chudými, pokud ne přímo estetický cit urážejícími projevy. Pod povrchem Evropa žije pod povrchem. Nevím proč, vzpomínám teď na ženevského historika Alfreda Berchtolda, který říkával: „Vyhledávám stopy básníků, proroků a vizionářů ve švýcarské krajině, zajímá mě jejich dědictví.“ Tento vzdělanec s geniální pamětí mohl své přednášky vytřást z rukávu, ale připravoval se na ně celé týdny. Aby z nich učinil oslňující, povznášející a inspirující ohňostroj. Ohňostroj evropského ducha. Josef D. Beneš

Nikoli, pokusy o sjednocenou Evropu je nutno hledat toliko v oblastech ducha, ve velkých idejích lidského pokolení, v křesťanství, v myšlenkách rytířských, v renesanci, v republice učených, ve svobodném lidstvu. Tyto myšlenky je možno označit i za iluze: jejich trvalé, a vždy v nové podobě houževnaté návraty, však dokazují jejich nezbytnost. Johan Huizinga: Dopis o Evropě z roku 1933

13.11.2008 20:44:44

obsah názor poznámky a komentáře:

Recommend Documents