UDÁLOSTI události
Obr. 3 John Mark Ainsley (Orfeo), Mari Eriksmoen (Euridice), foto Monika Rittershaus.
opus musicum 2/2012
Obr. 4 John Mark Ainsley (Orfeo), Mirko Guadagnini (Apollo), foto Monika Rittershaus.
rého veselí vtrhla skupinka recesistů v jakýchsi antikizujících řízách, ve vlasech měli vavříny. Připomínali partičku, která se rozhodla hodovat někde na pláži. Sestavila se modrá loďka a v ní veslař. Ale všechny tyto legrácky, celé toto balábile končilo náhlou smrtí Eurydiky. Claus Guth dostál svému předsevzetí neprezentovat Orfea jako bájného pěvce, a tak ho profiloval spíše jako normálního smrtelníka bez jakýchkoli božských atributů. John Mark Ainsley v této roli asocioval nějakého úředníka nebo blíže nespecifikovaného movitého podnikatele, vizáží působil spíše jako Eurydičin otec než ženich. Ale i to vlastně signalizuje běžnou současnou realitu a ne cosi božsky zidealizovaného. Nebyl to tedy rozhodně Orfeus bájný, ale drsně současný, drsně lidský. Clause Gutha rozhodně nelze považovat za představitele divokého německého režisérismu, viděli jsme řadu jeho inscenací a většina z nich byla naprosto skvělá a hlavně měla, jak se lidově říká,
80~ 81
hlavu a patu. Jeho vídeňský Orfeus může však leckoho přivést do rozpaků střetem původního antického bájného světa se současnou realitou. Každopádně záleželo na každém jednotlivém divákovi, jak Guthovo pojetí se svéráznou poetikou přijal. Claudio Monteverdi: L'Orfeo, libreto Alessandro Striggio. Hudební nastudování: Ivor Bolton, režie: Claus Guth, výprava: Christian Schmidt, videoprojekce: Arian Andiel, světla: Olaf Winter. Orfeo – John Mark Ainsley, Euridice – Mari Eriksmoen, La Musica / Speranza / Messaggiera – Katija Dragojević, Caronte / Plutone – Phillip Ens, Proserpina – Suzana Ograjensek, Apollo – Mirko Guadagnini, Pastori / Spiriti – Cyril Auvity, Jeroen de Vaal, Maciej Idziorek, Jakob Huppmann. Freiburger Barockorchester, Monteverdi Continuo Ensemble, Arnold Schoenberg Chor. 22. 12. 2011, Theater an der Wien.
UDÁLOSTI události
Cesta Cesta za Rudolfem Rudolfem za Firkušným Firkušným do New Yorku Yorku do New RICHARD POHL
opus musicum 2/2012
J
Jméno Rudolfa Firkušného jsem slýchal již od dětství, ale s jeho mistrovskou klavírní hrou jsem se prostřednictvím nahrávek (bohužel již nebyl mezi živými) setkal až během studií na konzervatoři. Od té doby se datuje má neutuchající fascinace nejen jeho skvělou interpretací klasiků české a světové hudební literatury, ale také jeho jedinečným lidským charakterem. Rudolf Firkušný (1912–1994) byl osobností, kterou si lze vzít jako příklad hodný následování. Přestože byl již ve svých pěti letech označen nikým menším než Leošem Janáčkem za „talent století“, nebyla jeho cesta na hudební výsluní vůbec snadná. Jeho první vystoupení v USA, v době, kdy již byl respektovaným mladým virtuózem evropského formátu, se dočkalo příznivých, ale nikterak nadšených kritik. Přesto se díky pevné vůli a maximálnímu oddání svému snu dokázal v zámoří prosadit, a to v době, kdy tamější pódia patřila legendám typu Rachmaninov, Hofmann, Rubinstein, Horowitz, Arrau, Serkin a další. A úspěchu dosáhl bez jakýchkoliv postranních cest, bez nutnosti se podbízet. Dá se dokonce říci, že se nakonec v Americe prosadil navzdory tomu, že jej neprovázela žádná obří reklama (přinejmenším ve srovnání s ostatními), ani žádné zákulisní romance, aféry či kontroverze. Kromě tvrdé a poctivé práce to ovšem byly také jeho osobní kvality, které byly příčinou, že se dokázal mezi onu výše citovanou smetánku zařadit. Firkušný je mnoha pamětníky jednomyslně vzpomínán jako vzor dokonalého gentlemana – perfektní ve vystupování, oplývající vědomostmi stejně samozřejmě jako etiketou a konverzačními dovednostmi (plynně ovládal šest jazyků). Svěžest atraktivního, nicméně přesto spíše introvertního a rezervovaně plachého mladíka si zachoval až do pozdního věku. Jak dosvědčují vzpomínky blízkých
82~ 83
i zachované videozáznamy, vždy vypadal jako muž minimálně o dvacet let mladší a především u nástroje si zachovával samozřejmou jistotu a nonšalanci (fascinující je sledovat jeho výkon v náročném partu druhého klavírního koncertu Bohuslava Martinů, kdy jako bezmála osmdesátiletý dokázal naživo „vystřihnout“ celý koncert prakticky bez kazu). Má fascinace Rudolfem Firkušným mě přivedla až k soustavnému studiu jeho života a díla v rámci mé doktorské práce na Hudební fakultě Janáčkovy akademie múzických umění. V říjnu minulého roku jsem pak v rámci studentského projektu specifického výzkumu poprvé navštívil Spojené státy americké, abych zde pátral „po Firkušného stopách“. V rámci svého projektu jsem naplánoval dvě cesty, které by mi měly pomoci poodhalit více z dosud nedostatečně probádaného, ačkoli nepochybně zásadního období umělcova života. První z nich trvala dva týdny a navštívil jsem během ní New York, tedy město, které bylo Mistrovi domovem více než polovinu jeho života. Protože se mi naštěstí podařilo získat ubytování přímo na Manhattanu, byly mé studijní cíle relativně lehce dosažitelné. Orientace na ostrově křižovaném pravoúhlými ulicemi není nikterak náročná a pomocí metra jsem se mohl dopravit přímo do Lincoln Center za necelých dvacet minut. A neboť jsem měl dle slov místních usedlíků mimořádné štěstí na krásné, ještě zcela letní počasí, nebylo nic snazšího, než si vyrazit pěšky okolo Central Parku a ubírat se tak cestou, po níž ještě před dvaceti lety kráčel i sám Rudolf Firkušný. Asi se od té doby ani příliš nezměnila a i okolí jeho dvou někdejších newyorských bytů probouzí v člověku pocit, že by se zde mohl potkat i s Bohuslavem Martinů, jehož díla zde Firkušný premiéroval před více než půlstoletím. A pokud projdeme klidným přítmím „šestašedesáté“, kde pianista bydlel asi od konce šedesátých let, ocitneme
UDÁLOSTI události
Obr. 1 Budova Juilliard School v New Yorku, foto Richard Pohl.
se náhle na rušném a prosluněném náměstí – Lincoln Center Plaza, pýše americké kultury. Zde máme jako na dlani Avery Fischer Hall, sídlo zdejší filharmonie, New York City Ballet, světově proslulý Metropolitan Opera House a v neposlední řadě též legendární Juilliard School, patřící k nejprestižnějším světovým uměleckým univerzitám. Zde v Lincoln Center byl Firkušný častým hostem – při zkoumání filharmonického archivu jsem žasnul nad množstvím vystoupení, která zde uskutečnil, ať už jako sólista v jednom ze svých oblíbených klavírních koncertů (zejména Mozartovy koncerty, např. koncert pro tři klavíry spolu s Erichem Leinsdorfem a Carlosem Moseleym, ale i Brahms, Mendelssohn, Beethoven a ovšem též Dvořákův koncert
g moll, 2. koncert Bohuslava Martinů, či Janáčkovo Capriccio), nebo komorní hráč (mezi jeho partnery nacházíme například cellistu Lynna Harrella, mezi interpretovanými díly Dvořáka, Mozarta, Janáčka aj.). Nechybí ani Menottiho klavírní koncert, který byl napsán přímo pro Firkušného, bohužel se zdá, že neexistuje žádná nahrávka tohoto díla s dedikantem. Všeho všudy kolem padesáti vystoupení, tedy v průměru prakticky každou sezónu. A v padesátých letech byl dokonce sólistou s orchestrem devět let za sebou! Nejčastěji hraná díla jsou samozřejmě Firkušného vyhlášené speciality: Brahmsův koncert d moll, Beethovenův c moll a Dvořák. Občas se Firkušný objeví jako sólista hned ve dvou číslech, např. v roce 1958 si dovolil zahrát Inkantace od Martinů, doplněné
opus musicum 2/2012
o Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma. A jeho dirigující „partneři“? Jen ti nejlepší – Kubelík, Giulini, Szell, Stokowski, Walter, Mehta, Masur, Cantelli, Mitropoulos, Wallenstein, Leinsdorf, Krips, Rodzinski, Steinberg či Rosbaud. Kromě programů může badatel nahlédnout i do kolekce fotografií a dokonce i dopisů souvisejících s vystoupením (kromě jiného je z nich patrné, jak důležitou roli ve Firkušného kariéře sehrála důvěra legendárního dirigenta Georga Szella). A pokud si snad pak badatel povzdechne, že už stejně Mistra naživo nikdy neuslyší, útěchou mu může být další z pokladů Lincoln Center – „Library of Performing Arts“. Když jsem vstoupil do tohoto místa, nevěřil jsem, že bych zde mohl najít ještě něco cenného, článků a publikací jsem již přece nasbíral desítky a vlastním téměř úplnou Firkušného diskografii. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem zde nalezl obsáhlý rozhovor v multimediální publikaci Piano Portraits od Johna C. Tibbettse, sérii nahrávek živých vystoupení (včetně Dvořákova Klavírního tria f moll, op. 65, Janáčkova Concertina i Capriccia a dokonce i onoho Mozartova koncertu pro tři klavíry). O Firkušného edici české hudby z devadesátých let jsem věděl, ale že se též na sklonku let sedmdesátých podílel na edici Mozartových sonát pro klavír a housle (pro vydavatelství Schirmer) bylo velmi zajímavým překvapením. A v této budově jsem získal i příležitost stát se skutečným badatelem, když jsem si dovolil požádat místní výzkumné centrum o přístup ke „zvláštním sbírkám“. Přístup ke kolekci z odkazu slavné klavíristky a pedagožky Rosiny Lhévinnové jsem prozatím získat nestihl, ale zato jsem ve sbírce z pozůstalosti mexického skladatele Carlose Cháveze nalezl korespondenci mezi ním a Firkušným (dopisy psané ve španělštině, francouzštině i angličtině), svědčící o jejich vzájemném přátelství
84 ~85
a spolupráci. Chávez je tedy po Ginasterovi dalším významným latinskoamerickým skladatelem tvořícím pro Firkušného. Tento nález mě obzvlášť potěšil, vzhledem k přísným bezpečnostním podmínkám výzkumného centra. Americké archívy si svých pokladů evidentně cení a dovedou s nimi profesionálně nakládat – veškeré materiály byly v bezvadném stavu, včetně archivních rozhlasových snímků. A skutečnou pochvalu si zaslouží pracovníci knihovny, kteří byli velmi ochotní poradit s orientací v katalogu a nejen že poskytli rady a kontakty na další cenné informační zdroje, ale dokonce i sami vyhledali a připravili některé vzácné materiály. Firkušný byl samozřejmě častým hostem v „MET“, zde ovšem pouze jako divák a známý milovník opery. Mezi jeho přátele patřili nejen dirigenti (jako James Levine, s nímž dokonce vystoupil čtyřručně na festivalu v Ravinii), ale i slavní sólisté, jako např. známá mezzosopranistka Marilyn Horne. Mezi další zásadní cíle mého projektu patřila návštěva věhlasné Juilliard School, kde Firkušný vyučoval s přestávkami téměř třicet let. Získat přístup do této proslavené instituce ovšem nebylo jednoduché. I když fakulta i přímo prostřednictvím děkana zaslala sekretariátu děkana a probošta Juilliard School Ary Guzelimiana oficiální žádost pro získání přístupu k archivům školy, v době mého odletu jsem stále neměl k dispozici jakoukoliv odpověď. Jako i v jiných případech se mi nakonec nejlépe osvědčil osobní kontakt, zdá se, že na některých významných postech se zde e-maily ani dopisy „od neznámých“ nečtou, pokud nejsou podpořeny doporučením respektované osobnosti. Nakonec se mi přece jen podařilo místo navštívit a získat kontakt na děkana, a to díky pomoci Firkušného žáků Sary Buechner a především Douglase Buyse, který osobně zatelefonoval odpovědným lidem. Bylo mi tedy umožněno navštívit pro výzkum-
události
né účely tuto budovu a její bohatou knihovnu. Jak mi osobně sdělila paní Veronique Firkušná, dcera pianisty, již brzy bude součástí zdejšího fondu i kompletní Firkušného archiv, který je prozatím stále ve zpracování (další menší, převážně notový archív se nachází na Bard College). V knihovně Juilliard School se mi podařilo objevit hned několik zajímavých dokumentů. Nejprve se mi konečně s definitivní platností podařilo potvrdit datum, kdy Firkušný poprvé nastoupil k výuce na Juilliard School. V almanachu z roku 1965 je zde oznámení, že začíná vyučovat od podzimního semestru téhož roku, článek je doplněn fotografií a medailonkem, prozrazujícím, jak vysoko si instituce považovala získání tohoto světově proslulého interpreta do svého pedagogického sboru. Setkávám se s Jerome Lowenthalem, vedoucím klávesového oddělení a americkou pianistickou legendou. Vzpomíná na svého někdejšího kolegu s velkou úctou a dokonce z paměti vyloví kuriózní příhodu, kdy spolu s Firkušným hráli čtyřručně Dvořákovy Slovanské tance na lodi. Přiznává, že rád přijal jeho rady k interpretaci a omlouvá se, že si z nich již mnoho nepamatuje. Není divu, tento pán je na prahu osmdesátky a mezi jeho učitele patřili takoví velikáni, jakými byli Alfred Cortot, William Kapell či Olga Samaroff. Samotná Juilliard School je úctyhodná budova, jejíž součástí jsou dva velké koncertní sály a vlastní divadelní scéna. Před pár lety prodělala velmi nákladnou rekonstrukci spojenou s rozšířením, takže její současná podoba není zcela shodná s tou, jakou znal Firkušný. Jednobarevná budova svým trojúhelníkovým tvarem vzdáleně připomíná loď a zejména v noci je pohled na její prosklenou „příď“ rozrážející kraj Broadwaye a Lincoln Center Plaza fascinující. Uvnitř se ovšem setkáme pouze s bílými zdmi (nepočítáme-li vstupní lobby). Do místnosti, kde vyučoval Firkušný, se
nedostávám, právě se tam vyučuje. Ukazují mi jinou, která by měla být takřka identická. Má průvodkyně poukazuje na „americký Steinway“, jako by snad byly ty evropské zcela jiné. Odlišný je jistě přístup studentů, kteří jsou až fanaticky zaujatí svým oborem. Ze tříd se line hudba Rachmaninova, Debussyho, Beethovena, Granadose a nástěnky se hemží aktivitami. Škola vydává dokonce vlastní noviny, které obsahují i „historický“ sloupek, v němž se připomínají významné události a kde objevuji i obsáhlý odstavec o soutěžních úspěších Sary Davis Buechner, Firkušného absolventky. Ta mě také provádí školou, po příjemném stolování ve společnosti dalšího z Firkušného studentů, izraelského pianisty Avnera Arada a paní Veronique, dcery pianisty. Paní Veronique není umělkyní, ale přece má k tomuto světu blízko, věnuje se totiž práci ve sféře public relations. Z jejího bezvadného vystupování spojeného s přirozenou srdečností je cítit vliv jejího otce a příjemný pocit ze setkání je jen umocněn zjištěním, že je velice nakloněna myšlence oslav stého výročí Mistrova narození na HF JAMU (o nich budeme referovat v příštím čísle Opus musicum, pozn. red.). Dokonce se sama nabídla, že by revidovala naše tiskové materiály (mimo jiné je též profesionální překladatelkou). Absolvent Juilliard School a renomovaný pianista Avner Arad mi sdělil, jak byl spokojený s vysokou úrovní studentů našeho klavírního oddělení během jeho mistrovských tříd v květnu minulého roku. Vlastní obchod s notami a hudebninami v takovém formátu (dle mých osobních zkušeností je to druhý nejlépe vybavený obchod tohoto druhu v New Yorku), jakým je Juilliard Store, bychom přivítali i u nás v Brně. Arad a Buechner nebyli zdaleka jedinými Firkušného studenty, se kterými jsem se setkal. Po náročném domlouvání se mi nakonec podařilo zorganizovat schůzku s Eduardusem
opus musicum 2/2012
