OBECNÁ PSYCHOLOGIE PRO DOPLŇUJÍCÍ PEDAGOGICKÉ STUDIUM

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA - PEDAGOGICKÁ FAKULTA Centrum dalšího vzdělávání

Edice: Mimořádné formy studia Číslo: 54

OBECNÁ PSYCHOLOGIE PRO DOPLŇUJÍCÍ PEDAGOGICKÉ STUDIUM

Autor: Prof. PhDr. Karel Paulík, CSc.

Ostrava 2004

Recenzovali: Doc. PhDr. Helena Záškodná, CSc., Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity Ostrava Doc. PhDr. Evžen Řehulka, CSc., Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Brno

 Prof. PhDr. Karel Paulík, CSc., 2003

1

OBSAH PŘEDMLUVA PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE Vymezení obecné psychologie Praktické aplikace psychologie

3 4 12 17

PSYCHOLOGIE A ODBORNÁ TERMINOLOGIE

18

DĚLENÍ PSYCHICKÝCH JEVŮ

19

PSYCHICKÉ PROCESY A STAVY Poznávací procesy Pozornost Učení a paměť Emoce Motivace Psychická regulace a řídící procesy

21 21 28 29 33 36 38

PSYCHICKÉ DISPOZICE Schopnosti a dovednosti , Temperament Motivační dispozice Fyziologické dispozice

40 41 42 43 46

PSYCHICKÉ VLASTNOSTI

46

OSOBNOST V PSYCHOLOGII Struktura a dynamika osobnosti Integrace osobnosti Formování osobnosti

47 48 49 50

HLAVNÍ SMĚRY SOUČASNÉ PSYCHOLOGIE Psychoanalýza Behaviorismus Humanistická psychologie Transpersonální psychologie Kognitivní psychologie

55 56 59 60 61 62

METODY PSYCHOLOGIE Metody poznávání lidí Metody psychologické intervence Výzkum v psychologii

62 63 64 65

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA

67

PROBLÉMOVÉ OKRUHY PRO SAMOSTANOU PŘÍPRAVU

68

2

PŘEDMLUVA Studijní text, který máte před sebou je určen především pro studující doplňkového pedagogického studia připravující se na edukativní profesionální působení na mládež. Každodenní pracovní kontakt s dospívajícími obojího pohlaví vyžaduje orientaci pedagoga v rozmanitých situacích, z nichž nejedna překračuje běžný rámec natolik, že se stává problémovou, někdy až kritickou. Větší šanci na zvládnutí takových situací v zájmu pedagogických cílů má jistě ten, kdo se může opřít o poznatky z lidské psychologie nejen v souvislosti se žáky, případně jejich rodiči, vlastními spolupracovníky atd. ale i pokud jde o něj samotného. Přitom výhoda vědeckých psychologických poznatků oproti individuální laické zkušenosti spočívá při nejmenším v tom, že byly shromážděny systematicky a kriticky za pomoci ověřených metod a postupů, a tak do určité míry eliminují omezenost každého individuálního poznávání. K hlavním úkolům předkládaného skripta je seznámit studující se základními pojmy obecné psychologie a jejich hlavními souvislostmi. Základní orientace v nich je nezbytná pro porozumění odborné literatuře i pro efektivní komunikaci mezi poučenými pedagogy i dalšími odborníky zabývajícími se lidmi a působením na ně. Předpokladem využití obecných psychologických poznatků v širokém spektru situací ovšem je nejen jejich porozumění ale zejména tvořivá aplikace do konkrétních podmínek podepřená jejich domyšlením v situacích tady a teď. Širší uplatnitelnost poznatků umožní samozřejmě další studium odborné literatury a zaměření na ty stránky jevů, které jsou v jistém smyslu společné různým situacím. Text je členěn tak, aby umožnil postupné utváření představy o tom, jaká je podoba a předmět zájmu současné psychologie. Prostudování by navíc mělo i přispět k nalezení odpovědi na otázku, jak může znalost psychologie pomoci v edukativní práci s mládeží.

V Ostravě, podzim 2003

Karel Paulík

3

PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE Jasné určení svého předmětu čili oblasti, kterou se určitá vědecká disciplina zabývá je nezbytné pro to, aby měla její samostatná existence vůbec opodstatnění. Bez vymezení předmětu by nebylo možno odlišit jednotlivé discipliny ani zabránit jejich zaměňování. Lidé, kteří nemají osobní zkušenost z kontaktu s profesionálními psychology ani se blíže nezajímají o psychologickou odbornou literaturu nebo např. o seriozní vzdělávací akce s psychologickou tematikou zpravidla mívají jen mlhavou představu o psychologii jako vědě a profesi. To se projeví zejména, když mají předmět psychologie postihnout pokud možno jasně a přesně. Přísně vzato ani sami graduovaní psychologové na tom nejsou o mnoho lépe. Ani ve vědecké psychologické teorii totiž není k dispozici jasná, výstižná a všeobecně akceptovaná definice psychologie odpovídající současné úrovni vědeckého poznání. Je to zřejmě proto, že určení specifičnosti předmětu psychologie v rámci věd zabývajících se člověkem z různých hledisek je velmi nesnadné. Lidská bytost, sama o sobě složitě utvářená se po celý život vyvíjí a je přitom mnohostranně ovlivňována. Psychologie, která to vše chce popsat, poznat a objasnit, je pak v současné době tvořena řadou názorů, koncepcí i názorových proudů podle toho, na které stránky lidské psychiky a podmínky jejího formování, se badatelé zaměřují především. Poznatky o lidském duševním životě vycházející z vědeckého výzkumu i prosté zkušenosti, kterých je dnes značné množství, mají často spíše povahu hypotéz než jednoznačných definitivních odpovědí na otázky, které člověka zajímaly od pradávna. Tyto hypotézy je třeba pro vědecké účely stále prověřovat. Platnost většiny teorií je zpravidla pouze relativní. Neustále se mohou objevit další poznatky, které je doplňují, upřesňují, případně zpochybňují. Pokaždé, kdy se dostaneme do situace, že se snažíme blíže porozumět určité situaci v níž vystupuje lidský jedinec a vyznat se v jejích příčinách a souvislostech, můžeme se dotknout otázek, které vlastně nejsou ničím novým, neboť si je v různých obměnách kladou lidé již od nepaměti. Současný výklad duševních předznamenává dlouhý historický vývoje příznačný velkým množstvím názorů, založených na pozorování, spekulacích a intuici i na více či méně propracovaných a výzkumech a teoriích. Mnohé z těchto názorů představují pozoruhodné podněty k zamyšlení i pro dnešního člověka a často také přispěly k formování psychologie jako vědecké discipliny. Pro kladení otázek o podstatě lidského duševního života a hledání uspokojivých odpovědí je v podstatě dosud příznačný přetrvávající nedostatek potřebných vědomostí o utváření, funkcích a zvláštnostech lidské psychiky. Tento nedostatek ještě i v dnešní době kontrastuje s množstvím i kvalitou poznatků z oblasti technických či přírodních věd. Lidé se jej snažili v historii překlenout různým způsobem. Dlouhou dobu to byly především spekulace a mýty, které měly kauzálně objasnit pozorované a tušené jevy. Toto historické období trvalo od starověku jako „prehistorická“ fáze vývoje psychologie po staletí.Může být označeno jako PŘEDVĚDECKÁ ETAPAVÝVOJE PSYCHOLOGIE. Psychologie byla součástí filozofie. Osamostatnění psychologie a její další existence jako vědy nastává až na konci 19. století, kdy zahajuje VĚDECKÁ ETAPA. Její začátek je spojen zejména s obsahovým rozšířením pojmu duše, (od 17. století) a programovým uplatňováním experimentálních metod v psychologickém výzkumu, k němuž dochází podle vzoru přírodních věd. Výsledky experimentů jsou pak vyhodnocovány pomocí objektivních matematicko statistických postupů. Za příslušný historický mezník se považuje založení první psychologické laboratoře v Lipsku v roce 1879 W. Wundtem. Psychologie se od té doby stává ke svým zjištěním programově kritickou a snaží se při zkoumání duševních jevů vedle objektivity o co největší přesnost a hodnověrnost. Úsilí o přesnost se promítá i do

4

uspořádání a popisů výzkumných postupů v laboratoři, tak aby mohly být později za stejných podmínek opakovány a výsledky tak mohly být ověřeny.

Základní pojem vyjadřující předmět psychologie prostupující celou její historií je pojem DUŠE (PSYCHOLOGIE = VĚDA O DUŠI). DUŠE byla pojímána jako zvláštní metafyzická danost, jako složitá substance, , která je výsledkem stvoření (axiom existence nadpřirozené, božské, stvořitelské bytosti) nebo je věčná (axiom nevznikající a nezanikající preexistence a nesmrtelnosti), případně je smrtelná a zaniká s tělem, k němuž patří. Její povaha byla buď materiální (součást těla) nebo nemateriální (zcela odlišná od hmotného těla). Důraz na materiální podstatu duševních jevů znamená v dalším vývoji psychologie výraznou orientaci zejména v zaměření na anatomickou stavbu a neurofyziologické a biochemické děje centrální nervové soustavy. Nemateriální pojetí duše podtrhuje její odlišnost od těla a snaží se vyložit smyslově nepostihnutelné stránky a jevy lidské bytosti a jejího života (např. podle Pythágora je duše nezávislá na zákonech přírody, nesmrtelná, nezávislá substance vyjádřená číslem). Završení starověkého pojetí duše je dnes spatřováno v díle Platóna a Aristotela. Platon (427 - 347 př. n. l.), který byl žákem Sokrata, rozeznává tři složky duše - žádostivou, (pudovou), citovou, (vášnivou), rozumovou, které lokalizoval do spodní části trupu (žádost), do hrudi (cit, vášeň) a do hlavy (rozum). Podle Platona se duše podstatně liší od těla, pochází ze zvláštního světa. V těle pobývá jen dočasně, po smrti je opouští. Aristoteles (384 - 322 př. n. l.) , žák Platonův, je autorem prvního systematického psychologického pojednání „O duši“ (Peri psychés, De anima). Duše a tělo jsou podle něj dvě stránky jedné podstaty. Ačkoliv se duše odlišuje svou nehmotností od těla, tvoří s ním nedělitelnou jednotu a jeden bez druhého nemohou existovat. Duše je podle Aristotela principem všeho živého (entelechia). Zahrnuje v sobě účel, je zdrojem pohybu a dává životu směr. Duše je formujícím činitelem (morfé) realizujícím možnosti obsažené v látce (khylé). Organismus bez duše by byl jen beztvarou hmotou, obsahující jen možnost života. Aristoteles rozlišuje různé úrovně duše: vegetativní (rostliny), smyslovou (zvířata), myslící (lidé). Myslící duše obsahuje rozum umožňující skutečné poznání a ušlechtilý cit (chtěné a svobodné rozhodování), které tvoří nejvyšší duševní funkce. Za základní funkce duše považuje Aristoteles: (1) vyživování a rozmnožování (rostlinná duše), (2) pohyb, vnímání a cítění (živočišná duše), (3) myšlení a jednání (lidská duše). Aristotelovo učení ovlivnilo řadu badatelů ještě dlouho po jeho smrti. Ve středověku to byl např. významný myslitel Tomáš Akvinský. K dalším psychologicky významným odkazům antického myšlení patří temperamentová typologie řeckého lékaře Hippokrata (460 - 377 př. n. l.), na kterou později navázal Galenos (čtyři základní typy: flegmatik, cholerik, melancholik, sangvinik). Tato typologie byla dále rozvíjena až do moderní doby (I. Kant, I. P. Pavlov, H. J. Eysenck ap.). Postupně se také rozvíjely používané metody zkoumání duševních jevů. Ve starověku lze také zaznamenat úvahy některých filozofů připravující půdu pro chápání duše v kontextu jejích vývojových změn. Např. Herakleitos z Efezu předjímá myšlenku vývoje ve svých úvahách o dynamice světa vycházející z vnitřních rozporů (výroky „Jsme i nejsme“. „Vše se děje a vyvíjí ve změně a ze změny“ ap.).

5

Středověké pojetí duše ovládla zejména křesťanská ideologie. Za největšího myslitele této epochy je považován Tomáš Akvinský (1226 - 1274). Duši člení na vegetativní, senzitivní a rozumovou. Vegetativní a senzitivní duše je spolu s tělem útvarem přirozeného světa, v němž společně vznikly. Rozumná duše je však jevem nadpřirozeného světa. Nejvyšší bytostí nadpřirozeného světa je bůh, který rozumnou duši tělu dává. Scholastika, která tvořila hlavní proud středověkého filozofického myšlení, odmítala empirické zkoumání a nezabývala se přírodou. Spíše se zabývala teoretickým spekulováním. Velké úsilí bylo věnováno problému abstraktních pojmů, kterým se již zabývali Sokrates, Platón i Aristoteles. Nominalisté předpokládali, že pojmy reálně neexistují. Jsou až sekundárním výsledkem poznávání reálně existujících věcí. Realisté oproti tomu tvrdili, že pojmy existují objektivně, nezávisle na označovaných věcech. Vedle planého, nikam nevedoucího teoretizování přispělo řešení této problematiky i k rozvíjení klasifikace pojmů a přiblížení různých úrovní zobecnění poznatků. Celkově však scholastika nepřekonala spekulativní výsledky vrcholného obdobístarověku.

Starověký a středověký pohled na člověka se dá stručně shrnout tak, že je chápán jako na bytost, která je tvořena tělem (pudovým, žádostivým, hříšným), rozumem, citem, vůlí a duší (metafyzickou substancí, životním principem). Tělo a duše jsou více či méně odlišné, případně stejné podstaty. Počínaje renesancí bylo spekulativní, nezřídka i naivní pojetí duše postupně opouštěno. Větší důraz se začal klást na duševní procesy a na celek psychofyziologických vlastností ovlivňovaných vnějšími přírodními a sociálními podmínkami. Přitom se formovaly názorové proudy, nezřídka protichůdné, kladoucí důraz na určité stránky duševního života.

Sensualismus a empirismus Zdůrazňuje zejména smyslové poznání (senzualismus) a zkušenost (empirismus) vůbec. Základní ideou empirismu je, že veškerý obsah duševního života je výhradně výsledkem zkušenosti. Přitom rozhodující úlohu hraje smyslové vnímání Lidská duše je původně čistá nepopsaná deska (tabula rasa), do níž se získané zkušenosti postupně zapisují. Zástupci empirismu (F. Bacon 1561 - 1626, J. Locke 1632 - 1704, D. Hume 1711 1776, E. B. Condillac 1715 - 1780) kladli při vědeckém poznání důraz na pozorování včetně introspekce i na experiment jako metodu záměrného navozování pozorovaných jevů (F. Bacon). Introspekce jako metoda pozorování sebe sama, zejména vlastních pocitů, myšlenek, představ apod. byla mnohými badateli (např. J. Locke, F. Brentano aj.) považována za základní psychologickou metodu umožňující získávání poznatků o lidském duševním životě vzhledem k nemožnosti pozorovat psychické jevy bezprostředně. Proti tomuto názoru vystupovali zastánci objektivistického přístupu k psychickým jevům (behavioristé), kteří introspekci odmítají jako subjektivní a nevědeckou. V současnosti se má zpravidla za to, že introspekce může být důležitým a v jistém smyslu těžko nahraditelným zdrojem poznatků zejména v kombinaci s dalšími objektivními metodami (např. spojení introspekce s fyziologickými metodami a vnějším pozorováním).

6

Racionalismus Směr kladoucí důraz na racionální poznání se velmi rozvinul v myšlení evropské a severoamerické civilizaci. Racionalisté vkládali do rozumu velké naděje. Předpokládali, že pokud se lidé budou důsledně řídit rozumem a logikou při poznávání světa a ve svém jednání, oprostí se od mnoha chyb a lidské společenství dospěje k pokroku a štěstí. K nejvýznamnějším představitelům racionalismu patří R. Descartes (1596 - 1650) a B. B. Spinoza (1632-1677). R. Descartes chápe duši jako, myslící neprostorovou substanci (res cogitans) stvořenou bohem, kterou má pouze člověk (zvířata duši nemají, fungují jen mechanicky). Duše je naprosto odlišná od těla, které je předmětné, rozprostraněné (res extensa) a podléhá zákonům mechaniky. Chování tělesného organismu vysvětluje pomocí pojmu reflex. Duši Descartes chápe zcela jinak než Aristoteles a jeho následovníci. Namísto životního principu v ní spatřuje především vědomou funkci (Descartes používá pojmu mens, duch) a zdůrazňuje přitom svobodu, nadanou vůli a rozum duše. Rozum je pro Descarta základem poznání, opírajícího se o princip evidence. Je kritický a pochybující. Vědomí obsahuje také vášně vycházející nejen z těla, ale i z duše.Tak dostává psychologie nový určitější obsah než ten, který byl vyjadřován metafyzicky chápanou duší. To vytváří předpoklady pro psychologický výzkum a další rozvoj psychologie. V chápání vztahu těla a duše je Descartes dualistou. Důsledně rozlišuje hmotné tělo a nehmotnou myslící duší. Takový způsob uvažování bývá také nazýván psychofyziologickým paralelismem. B. B. Spinoza považuje rozum za nejdokonalejší lidskou duševní vlastnost, ale na rozdíl od Descarta považuje duši a tělo za dvě stránky jediné podstaty, jíž je příroda, čili Bůh. V racionalistických tradicích pokračují další badatelé. Často jsou orientovaní materialisticky inspirovaní poznatky přírodovědy (např. lékaři La Mettrie, P. Cabaris aj.). jejich materialistický pohled však byl zjednodušený a mechanistický. Za spolehlivý prostředek správného poznání považovali rozum také francouzští encyklopedisté v 18. století (Helvetius, Holbach, Diderot) Racionalismus důrazem na logické třídění a zpracování poznávaných skutečností měl velký význam pro další vývoj vědy. Přísně aplikován se rozvíjel do oblasti pozitivisticky a pragmaticky orientovaného myšlení preferujícího objektivní fakta přesně popsaná a nestranně zpracovaná, odmítající subjektivní introspekci i z ní vycházející pojmosloví týkající se subjektivních zážitků. Tak se rozvíjí scientistická vědecká orientace. V psychologii se postupně promítá do důsledného zaměření na výzkum objektivních projevů chování a systematický popis použitých procedur prostřednictvím operací aplikovaných při zjišťování psychických jevů. Od výzkumných operací se pak odvíjely příslušné termíny (operacionalismus). Scientismus v současnosti často uvažuje o analogii mezi lidským myšlením a počítačem. Klade důraz na analýzu, kvantitativní zpracování údajů, hledání obecně platných zákonitostí psychických jevů ap. Rozpory racionalismu a empirismu týkající se významu racionálního a smyslového poznání v duševním životě se pokusil řešit I. Kant (1724 - 1804). Ve svém zkoumání vztahu smyslového a racionálního poznání zdůrazňuje aktivitu subjektu, jehož intelekt (rozum) vnáší do smyslových dat určitý řád (pomocí apriorních kategorií prostor a čas, kvalita, kvantita, relace a modalita) jako nutnou podmínku poznání světa „pro nás“ Ten je odlišný od 7

světa „jako takového“, světa „o sobě“, který sám je nepoznatelný, tudíž o něm nic určitého neznáme a nemůžeme tvrdit. Oproti Kantovi G.W. F. Hegel věří v úplnou poznatelnost světa a jeho podstaty a zdůrazňuje význam praxe pro poznání.

Empirické poznatky naznačovaly, to k čemu dospívají již mnozí starověcí myslitelé, že přes uznávanou jednotu člověka může pomoci vyznat se v jeho chování analýza určující smysluplné vnitřní rozčlenění duševního života na složky. Tyto složky mohou být elementární (např. atomy u Demokrita) nebo mít povahu větších relativně či teoreticky samostatně vystupujících celků (Kapila, Platón, Aristoteles aj.) S myšlenkou že je smysluplné dělit psychiku na elementy dále pracuje ASOCIANISMUS, důraz na celostní povahu duševních jevů a jejich nedělitelnost klade GESTALITISMUS. Asocianismus Ke klíčovým problémům asocianismu patřily principy spojování elementů duševního života (počitky, jednoduché představy) do celků.

V 18. a 19. století se snaha považovat asociace za základní princip duševního života tak rozšířila, že se dá hovořit o asocianismu jako o myšlenkovém směru. Primární (základní) asociační zákony, jež vyslovil Aristoteles (podle dotyku, podobnosti, kontrastu). ještě dále někteří autoři doplňují. např. D. Hume rozlišuje asociační zákony podle současnosti, následnosti, podobnosti, příčiny a následku. Jako sekundární asociační zákony se označují zákony čerstvosti (novosti), četnosti, živosti (spojení s osobní zaměřeností). Jiní autoři uvažují o jediném základním zákonu blízkosti v prostoru a čase, ze kterého ostatní asociační zákony v podstatě vyplývají. K zastáncům myšlenek asocianismu patřila řada badatelů (jako např. J. Locke, D. Hume, D. Hartley, H. Spencer, J. F. Herbart, H. Ebbinghaus a další). Princip asociace lze doložit v celé řadě duševních jevů a má pro psychologii nesporný význam. Nicméně nelze za opodstatněnou považovat představu o tom, že se jedná o princip výhradní, který charakterizuje veškeré psychické funkce.

Gestaltismus Představa gestaltistů o podstatě duševního života je protikladem k elementovému výkladu psychiky asocianistických teorií. Důraz je kladen na úlohu celku, organizace, tvaru jako jevů, které svou povahou přesahují význam elementů (odtud alternativní název tvarová či celostní psychologie). Psychické jevy jsou podle gestaltistů celistvými útvary, konfiguracemi, gestalty, neredukovatelnými na elementární složky, které je tvoří. Gestalt je nová kvalita chování i prožívání. Gestaltistická psychologie zkoumala zákonitosti utváření tvaru zejména ve vnímání, myšlení a v osobnosti. Myšlenka o celostní organizaci duševních jevů byla obsažena např. již dříve v učení o monádách G.W. Leibnize (lidská duše je monádou- čili samostatným celkem nedělitelným na elementy - schopnou logického a morálního usuzování) nebo v pojetí myšlení Würzburgské školy v němž jsou asociace doplňovány anticipačními komplexy (Gedanke). Gestaltismus se intenzivně rozvíjel mezi první a druhou světovou válkou v Evropě. V Německu tehdy působily dvě školy tvarové psychologie. V Berlíně (M. Wertheimer K. 8

Koffka, W. Köhler) se badatelé zaměřovali zejména na experimentální zkoumání myšlení (řešení problémů) a vnímání. Při vnímání se vnímané předměty ve vjemovém poli strukturalizují. Ty důležité tvoří figuru, ostatní pozadí. Při řešení problému. dochází k restrukturalizaci vnímané situace. Její součásti se nově integrující do gestaltů (myšlenek, řešení), které překlenují mezery mezi známým a neznámým. K vyřešení problému často dochází vhledem, čili náhlým postřehnutím dosud nepochopených vztahů a souvislostí. Lipská škola (F. Krüger , A. Wellek a další) rozlišovala tvary uzavřené a učleněné a celky nediferencované (komplexy), jako např. primitivní myšlenky, pocity při tělesných pohybech, vzrušení, únavy ap. K tvarovým psychologům berlínské školy se řadí také K. Lewin (1890 - 1947), zabývající se problematikou osobnosti. Kromě její kognitivní funkce (myšlení), věnoval pozornost emocionální a motivační problematice. Známé je jeho pojetí aspirační úrovně jako úrovně nároků na příští výkon na základě dosavadních zkušeností a rozpracování teorie konfliktů (základní konflikty mezi dvěma pozitivními cíli, mezi dvěma negativními cíli a konflikty mezi jedním kladným a druhým negativním cílem). Své teorie staví na pojetí pole jako prostoru, v němž se nachází jedinec, a kde v kontaktu s okolním prostředím působí různé síly. Objekty v tomto poli mají pro jedince různou (pozitivní či negativní) hodnotu, podle níž jej buď přitahují nebo odpuzují reálně (potřeby) nebo jen domněle (quasipotřeby). Na Lewina navázali jeho žáci při výzkumu výkonové motivace T. Dembo, F. Hoppe aj.) i dalších otázek. Mimo jiné byla popsána tendence dokončit započatou činnost (konativní perseverace - B. Zeigarniková, M. Ovsiakina) a tendence nahrazovat za určitých okolností reálné potřeby quasipotřebami, které nakonec podněcují racionálně neúčelné aktivity (substituční teorie V. Mahlerové). Před 2. světovou válkou emigrovala řada gestaltistů do USA, kde se jejich vliv dosti rozšířil jako tzv. neogestaltismus. K jeho zastáncům patřil např. rakouský emigrant F. Heider (1896 - 1988), který gestaltistické myšlenky aplikoval při studiu mezilidských vztahů. L. Festinger ( nar.1919) vytvořil teorii kognitivní disonance spočívající v tom, že člověk špatně snáší rozpor mezi kognitivními tvary (úsudky, domněnkami) a snaží se jej řešit vyhnutím, odstraněním, změnou objektu nebo změnou svého postoje k němu. K. Goldstein, jak již bylo řečeno v části o humanistické psychologii, klade důraz na sebeuskutečnění jako na základní smysl lidského snažení. Kromě toho se zabýval také organickými poruchami myšlení (afázie). Gestaltismus v psychologii byl přijímán různě. Kromě kritiky uplatnil svůj vliv v behaviorismu, humanistické psychologii i kognitivní psychologii. Vychází z něj také gestalt terapie. Její tvůrce F. Perls chápe jako „úplný tvar“ života autentickou existenci dostatečně si uvědomující své psychické zážitky v jejich celistvosti. Blíže o gestaltismu se můžete dočíst v učebním textu: Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M.: Psychologie XX. století. Praha, UK 1999, s 49- 72, v kapitole: „Od raného gestaltismu k neogestaltismu“, kterou napsali J. Hoskovec a M. Sedláková.

Poznatky z psychopatologie Vedle normálních funkcí psychiky zajímaly badatele i nejrůznější poruchy těchto funkcí a možnosti jejich odstraňování. Nové klinické zkušenosti a poznatky z pitev (L. Rolando, M. X. Bichat a další) svědčící o souvislostech některých duševních poruch s poškozením mozku, i lékařské experimentování (odnímaní části mozku zvířat, dráždění mozku elektrickým proudem - Fritsch, Hitzing aj.) pomáhají postupně překonat naivní představy (zvláštní nadání, posedlost ďáblem apod.). Duševní porucha je spatřována jako „experiment přírody“ poskytující mnoho poznatků (T. Ribot,). Pozornost často vyvolávaly neurotické poruchy jako funkční poruchy bez organických změn mozku projevující se v chování i prožívání, 9

případně v následných tělesných změnách. J. M. Charcot (1825 - 1893) poukázal na podobnost hysterie a hypnotických stavů a uplatnil hypnózu při jejich léčení. Hypnotických jevů při léčení lidí na konci 18. století využívali i další např. A. Mesmer, A. A. Liebault a H. Bernheim.

Nové poznatky přírodovědy Rozvoj přírodních věd koncem 18. A v 19. století přinesl řadu podnětů i pro rozvoj psychologie. Řada objevů z této doby umožnila i nový pohled na psychické jevy. Souvislost mozku a psychického života si uvědomovali již starověcí filozofové. Jejich původně spekulativní názory se během staletí značně rozvinuly pod vlivem nových biologických poznatků, přibývajících klinických zkušeností a rozvíjejícího se experimentování v oblasti fyziologie nervového systému. F. J. Gall (1758 - 1828) známý svou frenologií, teorií o vztahu tvaru lebky a vlastností osobnosti, odmítnutou jako nevědeckou, přinesl také mnohé důkazy o souvislostech tělesných a duševních jevů a o neudržitelnosti zjednodušené představy o mozku jako sídlu duše. V 19. století byla např. zjištěna existence senzorických nervů a motorických nervů (Bell-Magendieho zákon), objeven způsob šíření nervového vzruchu jako elektrického potenciálu (DuBois -Reymond) a změřena jeho rychlost (H. Hemholtz). Další badatelé zpřesnili souvislosti určitých částí mozku a psychických funkcí (P. Broca a C. Wernicke produkce a vnímání řeči, Ferrier - zrak ap.). Fyziolog J. Müller formuloval svou teorii specifické energie smyslů (každý smyslový orgán má svou specifickou energii, která zajišťuje specifickou odpověď na podráždění). Přírodovědné odvětví orientované na vztah lidské psychiky k různým fyzikálním podnětům se označuje jako psychofyzika. Na základě experimentů byl určován rozsah vnímavosti smyslových orgánů. Byly např. rozlišeny (E. H. Weber) kožní smysly teploty a tlaku a smysly svalové (kinestetické), vytvořeny teorie barevného vidění (Young-Hemholtz, Hering) teorie slyšení (Helmholtz), čichu (Hering) atd. Fyziolog C. Bernard zdůraznil nutnost udržování vnitřní rovnováhy organismu oproti všem změnám vnějšího prostředí. Později byl tento stav označen jako homeostáza. Princip homeostázy se uplatňuje jak v situaci, kdy se organismu něčeho důležitého nedostává, tak situaci, kdy mu něco přebývá. Tento princip je často vztahován na celé lidské chování, zejména k jeho emoční a motivační stránce. Fyziologové také dále rozvíjeli reflexní teorii. ( J. Prochaska, M. I. Sečenov, I. P. Pavlov). Pavlov (1849 - 1936) rozlišuje podmíněné a nepodmíněné reflexy, studuje vztahy mezi vzruchem a útlumem a na základě toho rozvíjí tradiční Hippokratovu typologii. Pavlov se také zabývá problematikou signalizace v reflexní činnosti a rozeznává první a druhou (specificky lidskou, slovně zprostředkovanou) signální soustavu. Pavlovovy práce ovlivnily směry psychologického bádání orientované na studium objektivních vztahů, zejména behaviorismus.

Vývojové hledisko Vývojové hledisko patří ve studiu lidské psychiky k základním zorným úhlům vědecké psychologie a nemůže být opominuto bez nebezpečí omezení možnosti porozumění člověku jako jedinci v konkrétní situaci i v obecném smyslu. Jeho zdůrazňováním přispěl Ch. Darwin (1809 - 1882) i k rozvoji psychologie. Podtrhoval fakt, že vývojové změny jsou vlastní každému živému organismu. V proměnlivých vnějších podmínkách je odpovídající změna pro život nezbytná. Přežívají a rozmnožují se jen jedinci schopní adaptace ve svém prostředí. To platí i pro rozvoj duševních vlastností.

10

H. Spencer (1820 - 1903) zdůrazňoval vývojové aspekty a genetickou podmíněnost duševního života ve svém obecném výkladu základních psychických jevů. Vývojové aspekty pak tvoří osu celé relativně samostatné discipliny vývojové (genetické) psychologie.

Programové uplatňování experimentu v psychologii Využívání experimentů v psychologii znamenalo pro psychologii významný krok vpřed od spekulativních úvah k objektivním faktům. Experiment považoval za hlavní prostředek poznání již např. F. Bacon. Ten však nedocenil význam přesného matematického zpracování a vyhodnocování výsledků. Důsledné zavedení experimentu jako základu repertoáru psychologických metod se projevilo až v 19. století. Jeho institucionální završení přestavuje založení první psychologické laboratoře v Lipsku r. 1879. Tak se psychologie stala podobně jako přírodní vědy experimentální vědou a viditelně se diferencovala od filozofie. Od té doby se všeobecně datuje historická etapa vědecké psychologie. Zakladatel laboratoře W. Wundt (1832 - 1929) experimentálně zkoumal zejména nižší psychologické procesy Myšlení považoval za předmět logiky. Složitější psychické útvary, jako řeč, morálka, mýty ap. objektivně existují u různých národů, takže zde stačí pozorování v rámci psychologie národů. V individuální (fyziologické) psychologii je pozorování nutné spojovat s experimentem. Experiment a pozorování jeho průběhu a výsledků musí podle Wundta splňovat určité zásady (možnost programově navazovat, měnit, kontrolovat podmínky, nutnost opakovat, aby byly vyloučeny subjektivní chyby). Experimentální výzkum se opíral o introspekci. Wundtův odborný záběr je opravdu značný. Mimo jiné se zabýval i filozofií a logikou. Za předmět psychologie považoval Wundt vědomí jako vnitřní, bezprostřední zkušenost. Zkušenost jako obor zájmu psychologie zdůrazňuje např. i E. B. Titchener (podle něj je psychologie vědou o lidské zkušenosti). Duševní a fyziologické jevy probíhají paralelně (každý psychický jev má sobě odpovídající jev fyziologický). K jejich integraci ve vědomí dochází prostřednictvím apercepce (jasné uvědomování, zaměření pozornosti). Vědomí je rozložitelné na elementy (počitky, elementární vjemy). Zkušenost je komplexem, strukturou vjemů, představ, myšlenek, citů (podobné vjemům, ale méně zřetelné). Úkolem psychologie je tedy identifikovat jednotlivé elementy a ukázat, jak vytvářejí strukturu vědomí. Podle toho se Wundtova a Titchenerova koncepce předmětu psychologie někdy označuje jako strukturalistická. Vědomí jako předmět psychologie zdůrazňoval také W. James (1842 - 1910). Považoval jej za psychickou funkci (odtud název směru funkcionalismus, k němuž se řadí dále J. R. Angel, J. Dewey, J. Woodworth, J. Hopkins a další), která se jako užitečná pro člověka rozvíjí (pragmatismus). Podle Jamese je vědomí neustále se měnící nekonečný proud asociovaných elementů (které ovšem nevystupují samostatně, ale v celku jako vjemy, myšlenky, pocity), které jsou základem osobního vědomí a vědomí okolního světa, v němž si jedinec volí, co mu vyhovuje. Osobní vědomí je nositelem kontinuity v neustálých změnách duševního života a tím základem osobní identity. James sám experimenty neprováděl. Experimentální činnost však u svých žáků (G. S. Hall, J. Dewey, J. Woodworth) podporoval. Wundtovou psychologickou laboratoří prošla celá řada badatelů, kteří psychologii dále rozvíjeli (E. Kraepelin, O. Külpe, F. Kreuger, H. Münstenberg, G. S. Hall aj.). G. S. Hall založil v roce 1883 první psychologickou laboratoř v USA na univerzitě 11

H. J. Hopkinse v Baltimore. Zde také začal v r. 1887 vydávat první americký psychologický časopis American Journal of Psychology. Na univerzitě v Würzburgu se skupina psychologů tvořících tzv. Würzburgskou školu (O. Külpe,K. Bühler, O. Selz, K. Marbe, N. Ach, A. Messer aj.) zabývala zejména experimentálními výzkumy myšlení. Přitom odmítali Wundtovu představu o asociacích jako základu myšlení. Myšlení nemusí být názorné. Uvědomění správného řešení problému (Gedanke) má celostní charakter a nelze jej považovat za mechanické asociace počitků a nelze jej ani redukovat na tyto elementy mysli. Myšlenkový proces je zaměřený k určitému cíli (předmětu řešení) po celou dobu řešení. Toto směrování bez nefunkčních odboček označil N. Ach determinující tendence. Ve Francii byla založena laboratoř fyziologické psychologie v roce 1889 na pařížské Sorboně. Od r. 1895 byl jejím ředitelem A. Binet. Přes nesporný význam experimentu pro vývoj psychologie nebyla tato metodologická orientace přijímána beze zbytku. Proti experimentování a uplatňování přírodovědeckých hledisek v psychologii se staví např. S. Dilthey a F. Brentano. W. Dilthey koncem 19. století zdůrazňuje nutnost zkoumat smysluplné souvislosti života člověka s ohledem na jeho historii a porozumět jim (rozumějicí psychologie). Někteří autoři však o nezbytnosti experimentu pro psychologii nejsou přesvědčeni. Např. F. Brentano (1834 - 1917) považuje za hlavní úkol psychologie popsat a pochopit duševní jevy především s využitím metody introspekce. V pojetí duše zachovává substancionální hledisko. Vědomí je tvořeno nikoliv obsahy, nýbrž akty. Vnímání a přijímání světa jedincem, jeho bezprostřední zkušenost tvoří vlastní realitu, z níž se pak odvíjí chování. Psychické procesy jako duševní akty jsou intencionální. To předpokládá také E. Husserl (1859 - 1938) navazující na Brentana, který je spolu s ním inspirátorem fenomenologické psychologie. Znamená to, že poznávací procesy obsahují již v sobě předměty, k nimž se vztahují. Vnímá-li tedy člověk předmět, který již je v jeho prožívání (zkušenosti) obsažen, intence se naplňuje. V opačném případě, kdy člověk v okolí nenalézá nic z toho, co je již v jeho psychice obsaženo, se intence nenaplňuje. Pochopení chování jedince podle těchto názorů není možné na základě studia vnějších podnětů (jak to činí behaviorismus) ani informačních procesů ve vnímání a paměti (kognitivní psychologie) ani analýzou nevědomých impulsů (psychoanalýza), nýbrž musí vycházet ze znalosti jeho vidění a přijímání světa i sebe sama. Přitom je každý člověk jedinečný a neopakovatelný aktivní tvůrce svého určení, svobodný činitel své volby i změn cílů realizující základní potřebu seberozvíjení, která existuje navzdory vnějším překážkám. I když je fenomenologická psychologie značně spekulativní a často odmítá běžné psychologické metody výzkumu jako neplodné (psychologie má spíše řešit otázky relevantní pro lidské blaho než sledovat izolované jednotky chování), přesto na ni později navazují další směry personalistické, existencionalistické i humanistické psychologie.

Vymezení obecné psychologie Do své dnešní podoby tedy psychologie dospěla během dlouhého složitého vývoje v rozporuplném procesu tříbení názoru. Postupně se oprošťovala od víceméně nepodložených a neplodných představ, opírala se o poznatky přírodních věd o stavbě a funkci nervové soustavy, brala v úvahu vývoj psychiky včetně jeho patologických odchylek a začala využívat také objektivních metod. Ani dnes ovšem není psychologie vnitřní jednotnou vědou.

12

Obecnou psychologii lze stručně charakterizovat jako vědu: O lidské vnitřní subjektivní zkušenosti (vědomí, prožívání, psychická realita) a vnějších projevech (chování). Přitom se psychologie zaměřuje primárně analyticky na jednotlivé větší či menší složky (elementy), na jejich vzájemné vztahy a podmínky integrace, nebo jsou její východiska spíše syntetizující, zaměřená na vyšší strukturované celky (gestalt) neredukovatelné na dílčí složky s vlastnostmi, které nejsou dány pouhým spojením jednotlivých složek. Dále probereme zmíněné pojmy podrobněji.

Psychická realita Zaměření empirického psychologického výzkumu je založeno na uznání, že přes nejrůznější názorové diference se všechny teoretické psychologické úvahy vztahují k reálně existující entitě, jinými slovy, že psychické jevy jako takové skutečně existují. Tradičně se psychická realita člení na rozum, cit a vůli, z jiného hlediska na procesy, stavy a vlastnosti.

Vědomí a prožívání Vědomí je složitým psychickým fenoménem, jednou ze základních kvalit psychiky a jedním ze základních psychologických pojmů. Je velmi nesnadné vědomí definovat. Snad proto bylo v psychologii na téma vědomí vedeno mnoho sporů a existuje řada jeho různých definic. O vědomí uvažovali již ve starověcí myslitelé. Např. Platon poukazuje na lidskou reflexi vlastního vědění, Aristoteles uvažuje o tom, že člověk je si vědom svého vnímání a poznávání. Důkladněji však je tento pojem rozpracován až v novověku. R. Descartes vztahuje vědomí k uvědomování duševní činnosti. Neprostorová duše je vědomá. J. Locke pojímá vědomí jako reflektování toho, co probíhá v lidské mysli. Později se uvažuje o vědomé zkušenosti (E. B. Titchener).W. Wundt hovoří o vědomí jako o souboru dějů, kterých jsme si vědomi, ap. V podstatě se pojmem vědomí rozumí duševní jev charakteristický reflexí vnitřní i vnější skutečnosti čili jistá forma vnitřní reprezentace reality, která spojuje poznávání včetně hodnocení, emocionální i snahové momenty. Tato vnitřní reprezentace je spojena s PROŽÍVÁNÍM a uchopením faktu tohoto prožívání prostřednictvím znakové soustavy, především řeči. V pojmu prožívání je akcentována zážitková stránka aktuálního psychosomatického stavu, která může mít různou intenzitu i hloubku. V ní se pojí tělesné pociťování se stavem mysli (mind). Tělesné pociťování doprovází fyziologické děje v organismu, registruje a lokalizuje je jako více či méně jasné nebo intenzivní (bolest, tlak, chlad, svědění ap. v různých částech a orgánech těla) nebo je zaznamenává jako neurčitou slabost, nevolnost atd. Vedle toho existují i psychické pocity jako průvodní jevy různých procesů a stavů osobnosti. Vztah pojmů vědomí o prožívání lze nahlížet dvojím způsobem. Jednak může být prožívání součástí vědomí, jednak lze chápat prožívání jako základní dimenzi psychiky, jako veškeré duševní dění zahrnující i nevědomé, uvědomování nedostupné obsahy. V psychologii se někdy u vědomí uvažuje o jeho obsahu, rozsahu, funkcích, kvantitativních stupních, druzích.

13

Obsah vědomí je tvořen psychickými jevy dostupnými subjektivní registrací ve formě vjemů, představ, myšlenek, pojmů, poznatků, vědomostí (vědění) a zkušeností, pocitů, přání, vzpomínek, postojů, hodnot, obav, starostí ap. Rozsah vědomí je dán subjektivně uchopitelným (lidské mysli bezprostředně dostupným) obsahem prožívání v určitém čase i operacemi, jimiž subjekt k duševním obsahům dospívá. Jako přítomnost si uvědomujeme časové rozpětí asi 4 - 10 s. Řečí informačních jednotek je tedy operační kapacita vědomí (při vstupní kapacitě paměti 16 bitů/s) asi 160 bitů. Rozsah vědomí jako množství idejí, které je schopen člověk zpracovat (mít na mysli) v určitém okamžiku, je od dob Lockových označován jako úžina vědomí. Úžina vědomí pak bývá přibližována prostřednictvím představy reflektoru jasně osvětlující a vydělující z temnoty určité množství předmětů, na něž je zaměřen a které se do reflektorem osvětlené části prostoru vejdou. Známý je předpoklad, že najednou může vědomí zahrnovat počet elementů, který lze vyjádřit tzv. magickým číslem 7 + 2. Proces uvědomování, v němž vstupují duševní obsahy do úžiny vědomí, se tradičně nazývá apercepce. Je zprostředkován pozorností; aktuální uvědomování je doplňováno částí minulé zkušenosti právě vybavitelné pomocí paměti. Rozsah uvědomování je individuálně rozdílný. Popisně jej lze vystihnout dvěma škálami: šíře s póly úzké - široké a intenzita s póly mělké hluboké. Mezi nejdůležitější funkce vědomí v lidském duševním životě se řadí: integrace osobnosti a regulace činnosti. Vědomí jako zvláštní psychická kvalita má v duševním životě člověka nezastupitelnou funkci v integraci jeho osobnosti. Sjednocuje do smysluplného vnitřně totožného celku různé rozporuplné a v čase se měnící impulzy, tendence i děje duševního života. Přestože se lidský jedinec dostává do různých situací, v nichž se různě cítí a jedná, přes všechny okamžité i dlouhodobé změny v jeho chování i prožívání si za normálních okolnosti zachová prostřednictvím vědomí pocit totožnosti se sebou samým. Přitom je rozhodující vědomí vlastního Já (tělového, sociálního, jednajícího) čili jáství. V prožitku Já se pojí subjekt i objekt (obsah) vědomí, fakt uvědomování sebe i světa i činnosti. Já se vztahuje k určitému tělesnému organismu, k časovému rozměru (přítomnost, minulost i budoucnost), k vlastním činům jako původce, k situacím jako účastník. Subjektivní obraz Já (sebepojetí, selfconcept a s ním související prožívání sebe - sebecit) zahrnuje představy a názory jedince o sobě i ve vztahu k vnějším normám a externímu hodnocení. V této souvislosti vystupuje sebehodnocení a sebevědomí. Může být realistické nebo nerealistické (přeceňující či podceňující) - tehdy bývá zdrojem obtíží v mezilidských vztazích. Člověk má tendenci své Já chránit před negativním hodnocením z okolí, které je rozporné se sebehodnocením. Nejčastěji užívané způsoby obrany sebepojetí jsou: popření, vytěsnění, projekce, regrese, racionalizace, somatizace, odčinění, reaktivní konstrukce, přesunutí ap. Vědomou úroveň řízení činnosti člověka lze považovat za úroveň nejvyšší. Zahrnuje úmyslnou realizaci zvolených záměrů. Fungování vědomí se opírá o další psychické procesy a stavy, kterými se realizuje. Kromě poznávacích procesů jsou to paměť, pozornost, řeč. Fyziologickým základem správné funkce vědomí je aktivace, čili úroveň funkční pohotovosti zejména těch složek organismu, jejichž činnost souvisí se schopností vydávat energii. Z kvantitativního hlediska bývají rozlišovány tyto stupně vědomí: jasné (lucidní, bdělé), specificky nezaměřené, schopné postihnout široké obsahové pole, selektivně zaměřené na určité obsahy s hlubokou koncentrací, odolné proti rušení - zvlášť silný stupen bývá označován jako trans, zúžené, zamlžené (např. v afektu), rozptýlené,

14

oslabené, neúplná pozornost, ospalost, únava, zastřené, lehká dřímota, z niž se lze snadno probudit, spánek, mdloba (vědomí téměř nepřítomné), bezvědomí, koma, bez reakcí. K druhům vědomí řadíme časové, prostorové a světonázorové vědomí. Časové vědomí se utváří ve vývoji jedince postupně tak, jak se v dětství učíme znát dny, měsíce, týdny, roky i hodiny. Vědomí dítěte má dominantu v přítomnosti, postupně si člověk uvědomuje také minulost a přítomnost. První vzpomínky, které si dokážeme vybavit, pocházejí většinou až z období kolem tří roků našeho věku. V dospívání a mládí se člověk vědomě orientuje na budoucnost. Jak stárne, stále častěji se vrací do minulosti. Vědomé hodnocení délky časových intervalů souvisí s naší činností i aktuálním psychickým stavem. Běžné časové jednotky jsou uvědomovány s postupujícím chronologickým věkem jedince jako stále kratší. Např. v padesáti letech se nám zdá, jakoby čas plynul pětkrát rychleji, než když nám bylo deset let. Rovněž prostorové (místní, topické) vědomí se postupně formuje v individuální zkušenosti. Jeho základem je prostorová pozice dotyčné osoby, která se většinou cítí být ve středu určitého uskupení předmětů, osob. Podobně ve vztahu ke svému obydlí tvoří člověk kognitivní mapu svého akčního prostoru (místo pracoviště, zábavy, sídla institucí, bydliště známých ap.). Prostorové vzdálenosti bývají často vyjadřovány pomocí času potřebného na jejich překonání pěší chůzí. Prostorové vědomí se např. liší podle relativní funkční převahy jedné z mozkových hemisfér. Lidé s převahou levé hemisféry v duševních dějích a stavech určují způsob dosažení místa, jako by postupovali krok za krokem a podle potřeby přitom měnili směr. „Pravohemisféroví“ lidé postihují celou prostorovou situaci naráz jako na mapě nebo si představují potřebné pohyby a zážitky spojené s pohybem k dosažení cíle. Převaha jedné či druhé hemisféry v činnosti je však skutečně jen relativní, neboť celý mozek pracuje jako funkční celek. Světonázorové vědomí shrnuje a zobecňuje postoje, představy, myšlenky vztahující se k celému našemu vnějšímu i vnitřnímu světu. Jedinec svým vlastním způsobem ztvárňuje svůj subjektivní pohled na svět a ve světle vlastních poznatků, zkušeností, názorů i hodnot zpracovává i hodnoty, normy, vědecké poznatky a soudy přijímané skupinami či jednotlivci kolem sebe. Úroveň světonázorového vědomí je jakousi základnou pro formování charakteru osobnosti a podmiňuje její adaptaci na životní podmínky.

Nevědomí Přes svůj široký rozsah i význam pro teorii a praxi pojem vědomí přesto nepostihuje všechny podstatné jevy duševního života. Pozornost zasluhují i děje probíhající v lidské psychice mimo vědomou kontrolu. Tyto děje byly označeny jako nevědomí, případně předvědomí či podvědomí. Na existenci nevědomí poukázali, nebo ji předjímali, filozofové již dávno (Platon, Plotinos, Leibniz , Nietzsche, Herbart a další). Do centra pozornosti se nevědomí dostalo zejména díky S. Freudovi a psychoanalýze. Zde byl nevědomí (podrobněji viz pasáž o psychoanalýze) přičítán značný význam, jeho obsahy byly spatřovány ve vytěsněných rozporných tendencích, podpovrchových podnětech instinktivních funkcích organismu ap. Dominantní v nevědomí jsou destruktivní a sexuální tendence. Freudovi následovníci (Adler, Jung, neopsychoanalytikové) toto pojetí nevědomí dále modifikovali. Větší prostor dávali sociálním aspektům v užším (bezprostřední kontakty) i širším smyslu (kulturní souvislosti).

15

C. G. Jung dále doplnil individuálně chápané nevědomí o kolektivní rozměr a rozšířil také pojetí libida. Zajímavý pohled na nevědomí přináší M. H. Erickson (1901 - 1980). Zdůrazňuje zde nikoliv konflikty různých potlačených sil, ale tvořivost, jakousi životní moudrost a značný rozsah. Nevědomí pak na jedné straně se s vědomím vzájemně doplňuje, na druhé straně však může pracovat i zcela samostatně a nezávisle na vědomí. To mu umožňuje tvořivě zvládat řadu problémů, které se vědomí řešit nedaří (vědomí je často pro svou racionální orientaci, logiku a algoritmičnost málo citlivé na nové, netradiční a dosud neosvědčené postupy). Někdy ovšem může být působení vědomí a nevědomí kontroverzní. Chceme-li se vyhnout možné opozici nevědomí v zájmu dosažení určitých výsledků, je vhodné vyvíjet volní úsilí uvážlivě a vyhýbat se přílišným přímým tlakům, které mohou vyvolat nežádoucí odpor. Jiné pojetí nevědomí můžeme nalézt u tzv. gruzínské školy (D. N. Usnadze, A. S. Prangišvili, R. G. Natadze, F. V. Bassin). Zde se hovoří o určitém zaměření v oblasti názorů, plánování i realizace aktivity, které je více či méně nevědomé. Takové zaměření vytvořené na základě zkušeností a projevující se v chování dostalo název ustanovka - tento název se rozšířil jako psychologický termín. Chování Chování je obsáhlou obecnou kategorií zahrnující všechny projevy živých organismů objektivně registrovatelné (bezprostředním pozorováním nebo pomocí přístrojů). Patří sem zjevné i skryté aktivity člověka v kontaktu s lidmi i o samotě, které lze členit na: • Reakce na různé podněty – jeden z významných teoretiků chování B. F. Skinner v této souvislosti hovoří o chování respondentním (instinktivní a reflexivní, navyklé, naučené a zautomatizované i úmyslné, více méně promyšlené chování). • Aktivní chování (podle Skinnera operantní) buď jako jednání zaměřené na dosažení cíle vycházející z rozhodovacího aktu, nebo jako spontánní chování více méně bez zvláštního předchozího rozhodování a cíle (bezděčné pohyby, hry apod.) • Výrazové chování verbální či neverbální. • chování molární (větší celky, komplexní projevy) a molekulární (jednoduché reflexy) rozlišuje E. C. Tolman • chování expresivní (bez speciální motivace) a adaptivní (přizpůsobující se řešící problémy) rozlišil G. W. Allport. Chování lze rozlišovat po formální i obsahové stránce. Obě hlediska umožňují celou řadu možností. Kromě pojmu chování se často v psychologii pracuje s pojmem činnost. Tento pojem se začal v teorii uplat‘novat později než chování a je v něm zdůrazňována záměrná aktivita subjektu, čili jedná se o dění bezprostředně člověkem způsobené a regulované či řízené. V teorii nacházíme ve vymezení konceptu činnosti rozdíly. Jedná se o rozsáhlou kategorií zahrnující veškeré praktické i teoretické působení člověka řízené jeho centrální nervovou soustavou. Důraz je zpravidla kladen na aktivní podíl jedince i na vliv sociálních činitelů (vnější vlivy se přitom slovy S. L. Rubinštejna „lomí“ vnitřními strukturami). V procesu činnosti probíhá i subjektivní poznání v jednotě s praxí. Důležitý moment zdůraznil L. S. Vygotskij v principu interiorizace (zvnitřnění, přechodu vnějších jevů do psychické sféry). Vcelku je běžné užívaní pojmu činnost spolu s pojmem chování, zejména v souvislosti s chováním záměrným (jednáním).

16

Psychika (mind) může být chápána jako řídící centrum interakce člověka s prostředím. Přes nejrůznější varianty názorů na její podstatu je široce přijímaný základní předpoklad, že se jedná o reálně existující jev (ideálno). Jako řídící centrum osobnosti psychika přijímá, na různých úrovních vyhodnocuje a zpracovává informace o stavu organismu i o vnějším prostředí, reguluje a řídí aktivitu organismu zaměřenou navenek i dovnitř. Úroveň zpracování informací je vědomá nebo nevědomá a stejně tak vědomě nebo nevědomě mohou být plánovány jednotlivé aktivity subjektu. Psychika se vyvíjí od početí po úmrtí jedince, žijícího v určitých podmínkách. Její biologický základ je úzce spjat s činností mozku a centrální nervové soustavy (CNS) i oběhové a kosterně svalové soustavy. Sociální základnu psychiky tvoří přímé i nepřímé interakce s ostatními lidmi. Funkce organismu se s mezilidskými vztahy integruje do individuálně příznačného celku - osobnosti. Psychika se navenek projevuje ve výrazu a chování, její vnitřní dimenzi tvoří prožívání a uvědomování. Praktické uplatnění psychologie Praktické uplatnění psychologie může být mnohostranné. Velká většina lidí bez ohledu na odbornou průpravu někdy uplatňuje psychologii více či méně záměrně v kontaktu s lidmi, když se je snaží blíže poznat, nebo na ně působit. Kromě toho psychologie existuje jako svébytná vědecká disciplina s vlastním výzkumem, teorií a odpornou přípravou. Stejně tak se uplatňuje psychologie při poznání a ovlivňování sebe sama. V učebnicích obecné psychologie se vzhledem k praktickému uplatnění a obsahovému zaměření jednotlivých psychologických disciplin se často můžeme setkat s pojmem SYSTÉM PSYCHOLOGICKÝCH VĚD. Sám tento pojem je ovšem problematický vzhledem k obtížnosti stanovení jasných kritérií kategorizace, i vzhledem k tomu, že různost názorů a koncepcí nedává možnost uvažovat o současné psychologii jako o kompaktním vědeckém systému. Tradiční členění psychologických disciplín na teoretické a aplikované je jen hrubé. Teoretické úvahy o psychologii jako takové mohou zhruba vyjadřovat některá základní hlediska: 1. Obecné hledisko - se promítá a) do uvažování o předmětu studia psychologie o základních pojmech, o podstatě psychologie jako vědy a o jejích vztazích k dalším vědním disciplínám (metapsychologie, filozofie psychologie), b) do studia zákonitostí duševního života člověka „jako takového“ včetně hlavních faktorů zde působících (obecná psychologie), c) do hledání cest a způsobů vědeckého zjišťování (měření) psychických jevů (psychometrika, obecná psychodiagnostika, psychologická metodologie). 2. Vývojové hledisko - reprezentuje vývojová psychologie studující ontogenezi lidské psychiky. V širším slova smyslu se zabývá i fylogenezí a srovnáváním vývoje člověka a zvířat. 3. Sociální hledisko - je doménou sociální psychologie, která studuje člověka v celé šíři kontextu jeho vztahů k jiným lidem, jedincům i skupinám. 4. Hledisko normality - je předmětem psychopatologie (charakter, příčiny vzniku, vývoj patologických odchylek dílčích i globálních od normy psychického života. Norma (od níž se pak odvíjí anomálie, abnormality, nemoci ap.) je mnohostrannou kategorií. Je možné rozlišit normu ve smyslu statistickém (normální se odvíjí od nejčetnějších, resp. 17

průměrných hodnot daného znaku), funkčním (rozhodující je bezporuchová, účelná funkce), konvenčním (na základě konvence stanovené hodnoty znaku). V psychologii se setkáváme se zúženým vymezením normy (duševního zdraví) jako nepřítomnosti nemoci nebo o pozitivním, širším vymezením jako optimálního stavu pohody (wellbeing) či stavu permanentní seberealizace. Speciální otázky prevence a léčby, řešení problémů jsou pak řešeny duševní hygienou, psychoterapií a psychologickým poradenstvím. 5. Environmentální hledisko - otázky životního prostředí včetně prostředí pracovního, jeho vliv na člověka a jeho humanizace přesahují rámec psychologie, ta se však v rámci interdisciplinárních proudů, jako jsou např. ekologie či ergonomie, výrazně podílí. 6. Další speciální hlediska související s mezioborovými vztahy - k nim se obracejí psychologické disciplíny, jako např. zoopsychologie, biologická psychologie, neuropsychologie, farmakopsychologie, diferenciální psychologie, matematická psychologie ap. Tato hlediska (jejich výčet není ani úplný, ani přesně diferencovaný) mohou větší nebo menší mírou orientovat teoretické přístupy k člověku. V souvislosti s rostoucími interdisciplinárními trendy se rozvíjejí také psychologické mezioborové hraniční disciplíny (psycholingvistika, neurotechnologie, inženýrská psychologie, psychohygiena aj.), kterých je velké množství. však také zcela. Cíleně a profesionálně se aplikují v psychologické poznatky v různých oblastech ekonomického života společnosti, kde pracují kvalifikovaní psychologové a jejich servisní personál. Ti zde teoretické vědění nejen aplikují ale mnohdy také dospívají ke zobecněním svých poznatků, které pak mohou být zdrojem obohacení obecné teorie. Aplikačních oblastí psychologie je dnes velké množství. Uveďme jen několik příkladů: • klinická psychologie - (psychologický podíl na diagnostice, léčbě a prevenci duševních i tělesných onemocnění), • poradenská psychologie (různé formy pomoci při řešení individuálních i skupinových problémů včetně prevence a podpory rozvoje osobnosti), • pedagogická psychologie - psychologické otázky školní výchovy a vzdělání, • psychologie práce - (vliv práce na psychiku, pracovní výkonnost, bezpečnost práce, možnost člověka zvládat pracovní nároky atd.), • vězeňská psychologie - (prevence a terapie nežádoucích projevů sociální maladaptace), • psychologie umění - (psychologické otázky tvorby ap.). • forenzní (soudní) psychologie - psychologické otázky trestních důsledků sociální maladaptace, • psychologie tělesné výchovy a sportu - vliv tělesného pohybu na psychiku, psychologické otázky špičkové výkonnosti ap.

PSYCHOLOGIE A ODBORNÁ TERMINOLOGIE Podobně jako jiné vědy má i psychologie svůj vlastní vědecký jazyk, kterého užívá jako specifického prostředku předávání a uchovávání odborných informací. Psychologický vědecký jazyk se vyvinul z přirozeného jazyka a tudíž obsahuje množství zcela běžných pojmů a výrazů. Kromě toho ovšem obsahuje výrazy, jejichž význam je laikům nejasný a většinu z nich správně chápe pouze odborník. Takové výrazy se označují jako termíny. Termíny vědeckého jazyka jsou jednoznačné slovní výrazy zachycující určitý pojem vycházející z určité teorie dané vědní oblasti. Liší-li se odborné termíny zřetelně od slov 18

běžného jazyka, znemožňuje to jejich vzájemnou záměnu a omezuje mnohoznačnost, která je častá v běžném dorozumívání. Podobnost termínů a výrazů hovorového jazyka má své výhody i nevýhody. K výhodám patří možnost využití rozsáhlého materiálu běžné předvědecké zkušenosti, pokud se ovšem přesně rozliší vědecké a nevědecké poznatky. I psychologové v každodenním životě komunikují v běžném jazyce a stejně jako lidé bez odborné psychologické průpravy používají slov, kterým každý rozumí, aniž by měli na mysli jejich přesně stanovený odborný význam (např. paměť, zájem, pozornost, charakter ap.). Jiná situace však nastává při komunikaci v odborné psychologické sféře. Zde mají podobná slova význam přesně stanovený a vystupují jako termíny. Nevýhody podobnosti přirozeného a vědeckého jazyka tkví v tom, že např. do odborného jazyka snadno pronikají z běžného jazyka některé neurčité slovní významy i neopodstatněné závěry, plynoucí ze vztahů nepřesně vymezených pojmů užívaných v každodenní hovorové řeči. Vázanost odborných termínů na specifičnosti národního jazyka činí nezřídka potíže při překladech odborných textů z jednoho jazyka do druhého. Některé termíny dokonce přesně přeložit nelze. Jsou-li tyto pojmy podložené dostatečně známou a všeobecně uznávanou teorií, upouští se od jejich překladů a používají se jako mezinárodní výrazy (např. ustanovka, drive atd.). V psychologické terminologii se však vyskytuje ještě další problém, spočívající v rozdílnosti různých teoretických koncepcí. Někdy jsou i značné rozdíly mezi jednotlivými teoretickými přístupy v tom, jak určitý termín definují. Vedle toho v souvislosti s uplatňováním interdisciplinárního přístupu v současné vědě dochází k přenosu termínů z jiných disciplín do psychologie (např. regulace, informace ap.). Proto je nutné si uvědomit při setkání s jakýmkoliv psychologickým termínem, že jeho zjednodušující výklad nerespektující vztahy k dalším odborným pojmům a jednostranné a nepřizpůsobivé chápání není na místě. Tak se mnohdy v běžné mluvě chápe např. termín „inteligenční kvocient“ nebo „psychopatie“ bez znalosti jeho přesného odborného významu a ostatních souvislostí značně zkresleně. Obsah řady odborných termínů je mnohostranný (podle teoretických východisek) a s postupem vědeckého poznání se vyvíjí a mění, Jeho definování jazykovými prostředky je vždy nesnadné i problematické a zahrnuje v sobě nebezpečí zjednodušeného, až zkresleného pochopení. Jazykové prostředky jsou jevy, jejichž podstata a vývoj je od podstaty a vývoje psychických jevů odlišná a které existují nezávisle na nich. Proto je tak důležitá snaha o preciznost definic. Jedna definice ovšem může jen stěží plně vystihnout daný jev ze všech stránek a ve všech souvislostech. Psychologie má navíc v tomto smyslu úlohu zkomplikovanou dosud nedostatečnou úrovní poznání mnoha duševních jevů. K obecným poznatkům o psychických jevech se dospělo abstrakcí z mnoha různých konkrétních projevů. Proto je nutné uvažovat o nich jako o jevech pravděpodobných, mnohdy vnitřně protikladných. Při používání každého termínu bereme v úvahu, jak a kdy vznikl a kterých stránek jevu se týká a také jaká hlediska reprezentuje. Pochopení údajů psychologické teorie a jejich využití v praxi vyžaduje posoudit vztahové rámce jevů, které se k daným údajům váží.

DĚLENÍ PSYCHICKÝCH JEVŮ Snaha systematicky se zabývat určitými jevy se zpravidla pojí s tendencemi k jejich rozdělování na složky a třídění podle nějakých hledisek. V psychologii již např. Aristoteles členil psychické jevy na poznávací (rozum - nús) a snahové (žádost - orexis), jimiž podřazoval i city. Později se stalo běžným triadické členění, které se uplatňuje stále: poznávací (kognitivní), citové (emocionální) a snahové (konativní) stránky psychiky.

19

Dále se často uplatňuje třídění psychických jevů do čtyř skupin: a) Procesy - duševní děje aktuálně se odehrávající (poznávání, emoce, motivace, regulace); teoreticky lze u nich určit začátek, průběh, konec a efekt; procesy mají své zážitkové nebo předmětné obsahy. b) Stavy - relativně déle trvající psychické jevy, které je možno charakterizovat jako dočasnou po nějakou dobu trvající funkční úroveň rozvoje psychických K vyjádření aktuální úrovně psychické činnosti v daném okamžiku interakce jedince s prostředím budeme používat pojmu aktuální psychosomatický stav, vyjadřujícího souhrnně stav organismu i průběh duševního života v dané chvíli. c) Dispozice - potenciální, vrozené nebo získané předpoklady k danému typu interakcí jedince s prostředím (k určitému chování a prožívání). Učením se vytvářejí a rozvíjejí dispozice jako vědomosti, dovednosti a návyky, umožňující (podle úrovně osvojení) výkony jisté úrovně, více či méně automatizované (čili relativně méně náročné na záměrné řízení). Vrozenou dispozicí je např. temperament jako předpoklad prožívání. d) Vlastnosti (rysy) - souhrnná generalizující charakteristika dlouhodobých, relativně stabilních znaků chování a prožívání. Psychické či osobnostní vlastnosti se chápou buď jako stabilizované dispozice k určitému typu psychické odezvy na danou situaci, nebo jako obecné znaky abstrahované z chování a prožívání konkrétního člověka v běžných podmínkách (jakýsi společný jmenovatel jeho obvyklých reakcí). Duševní vlastnosti mají často tendenci projevovat se obdobně v různém čase a v různých situacích. Obecně platí, že čím je vlastnost vyhraněnější a intenzivnější, tím méně je závislá na okolním prostředí. Pojem vlastnost je pojmem popisným. Hovorový jazyk skýtá pro popis vlastností lidského jedince velmi mnoho možností. Čerpá z historické i individuální zkušenosti lidí. Přitom se uplatňuje subjektivní názor hodnotícího: co je pro jednoho výrazem jedné vlastnosti, může znamenat pro jiného vlastnost zcela jinou (např. pomalost v pohybech může být hodnocena jako rozvážnost, zodpovědnost, ale také jako lenost apod.). Odborné posouzení vlastností ovšem musí být jednoznačné, objektivní a kontrolovatelné. Každá takto stanovená vlastnost musí vycházet z jasně definovaného vztahu subjektivních a objektivních podmínek příslušné lidské reakce. Postup popisu vlastností člověka vychází zpravidla z jeho obvyklých projevů a způsobů prožívání. Pochopitelně je také možné zaměřit se na projevy v mimořádných, např. náročných situacích. Jejich podstatné společné znaky jsou chápány jako atributy (jedinec vlastnost má nebo ne), případně jako dimenze osobnosti (vlastnost existuje v určité míře). Lze určit takové vlastnosti, které v jisté míře mají všichni lidé, vlastnosti, jimiž se vyznačují jen některé skupiny osob i vlastnosti, které mají jen někteří jednotlivci. I vlastnosti, které mají obecně všichni lidé nebo skupiny lidí, se ovšem liší jak individuálně svou intenzitou, tak tím, jak se konkrétně v daných podmínkách projevují. Postavení jedné vlastnosti mezi ostatními je u každého člověka jiné. V mnoha situacích se uplatňuje spíše více vlastností najednou než vlastnost jedna. Vztahy mezi vlastnostmi mohou vykazovat souřadnost i vzájemnou nadřazenost a podřízenost a přitom se mohou vzájemně podporovat nebo si bránit. V psychologii se rozlišují různé druhy vlastností podle různých hledisek. Např. R. B. Cattel rozlišuje tzv. povrchové a pramenné rysy. Povrchovými rysy rozumí společné znaky pozorovatelných projevů různých lidí v různých situacích. Pramenné rysy jsou vnitřní osobnostní dimenze ovlivňující povrchové rysy. Psychické vlastnosti se utvářejí za spoluúčasti vrozených i získaných momentů, vnitřních i vnějších vlivů. Soubor vrozených předpokladů se označuje jako genotyp. Z něj se pod vlivem prostředí formuje individuální soubor vlastností osobnosti - fenotyp.

20

Psychická funkce se chápe jednak jako dispozice, Jednak je v pojmu funkce zachycen moment účelu a efektu určité aktivity. Jinými slovy pojem funkce vyjadřuje buď vrozený či získaný předpoklad pro formování a rozvíjení psychických jevů určitého druhu, nebo může také postihovat cíl, poslání, účel či smysl daného psychického jevu (např. funkcí únavy je zabránit vyčerpání organismu apod.).

PSYCHICKÉ PROCESY A STAVY Poznávací procesy Poznávací procesy zajišťují orientaci člověka ve vnějším i vnitřním světě. Kvalita poznávání (adekvátnost k realitě, podrobnost, přesnost, strukturovanost ap.) je individuálně rozdílná. Souhrnně charakterizuje individuálně příznačný způsob lidského poznávání kognitivní styl. Rozdíly mezi lidmi v celkovém stylu poznávání jsou podmíněny konstitucí smyslových orgánů, bezprostředním okolím, kulturou, ekonomickými podmínkami. Je možno odlišit kognitivní styl globální a analytický, nivelizující a diferencující, variabilní a invariabilní, impulzivní a reflexivní. Globální kognitivní styl se vyznačuje převažujícím pohledem na vnímané pole jako na celek, je více závislý na okolí, lidé poznávající tímto stylem spíše mění své pocity a názory pod vlivem okolí. Analytický styl zřetelně odlišuje podstatné a nepodstatné prvky. Do méně uspořádaného vjemového pole se snaží vnést vlastní řád, lidé takto poznávající jsou méně závislí na okolí, lépe řeší problémy vyžadující jiné „vidění“ (restrukturaci) dané situace. Obecně existuje vztah mezi inteligencí , úrovní diferenciace i nezávislosti poznání na okolí. Rozvojovou tendencí je nárůst samostatnosti i diferenciace. Nivelizující poznávání nedoceňuje rozdíly v podnětovém poli a má tendenci připodobňovat nové podmínky starým, již poznaným („nic nového“, vše známé). Existující rozdíly zjišťuje v menší míře a později. Oproti tomu diferencující kognitivní styl se zaměřuje na rozdíly a nezřídka je přeceňuje. Variabilní a invariabilní poznávání je příznačné pro kognitivní invariabilitu v pojetí O. Mikšíka, jak jsme uvedli v pasáži o stavbě osobnosti. Vysoce variabilní poznávání postihuje a komplexně zpracovává změny v prostředí, invariabilní poznávací styl tíhne k prostředí relativně stabilnímu, zachycuje a zpracovává méně změn v podmínkách a snaží se je co nejvíce přirovnávat k tomu, co už zná. Impulzivní kognitivní styl se vyznačuje tendencí poznávat (činit závěry ap.) rychle, reflexivní styl spočívá ve větší uvážlivosti. Součástí kognitivního obrazu světa je vedle vnitřního obrazu také sebeobraz a sebepojetí. V něm je obsaženo sebezpoznání s afektivní odezvou na ně. Obraz sebe má i snahovou stránku, do níž se promítá jak celková zaměřenost, tak sebehodnocení a souvisí s aspirační úrovní. Poznání je přirozenou potřebou lidí i zvířat. Jeho vrozenou bází je orientačně pátrací reflex. Schematicky se poznávací procesy dělí na nižší - založené na činnosti smyslů (vnímání) přímo spjaté s realitou a vyšší (myšlení). Určitým mezistupněm je představování. Kromě vnímání, představování a myšlení hrají v poznávání zásadní úlohu pozornost, paměť a učení i řeč. Rozvoj poznávání se opírá o sémiotickou funkci. Funkčnost poznávání je podmíněna rozvojem příslušných smyslových orgánů a jejich správnou funkcí.

Vnímání je proces celkového postihování aktuální reality podložený koordinovanou činností CNS a smyslových orgánů. Výsledkem této činnosti je vjem jako celostní psychický obsah. 21

V psychologii se hovoří ještě o počitku jako relativně izolovaném odrazu jednotlivé vlastnosti předmětu. Za určitých okolností je sice možno uvažovat o čití jednotlivých kvalit, ale běžně v životě vytváříme vjemy. Základem počitku i vjemu je příjem informace z prostředí, který je zajišťován receptory. Jsou to zvláštní orgány, které se během fylogeneze specializovaly na přijetí určitého druhu energie (fyzikální, chemické) a jeho transformaci na nervový vzruch. Nervové vzruchy se šíří dostředivými nervovými drahami do centrální nervové soustavy, kde jsou zpracovávány ve výsledný vjem. Vjemy jsou komplexními kvalitami vědomí, odrážejí určitý celek vlastností smyslově postižitelných na vnímaném objektu. Vjem není pouhou mechanickou skladbou jednotlivých počitků, nýbrž je vyšším celkem. I v případě, že vnímáme izolované jednotlivé vlastnosti předmětu, jsou naše počitky ovlivňovány osobností (fyziologické, psychické, sociální stránky, vývoj, aktuální stav atd.) spolu s vlastnostmi objektu. Klasifikace receptorů Člověk má více receptorů, než odpovídá tradičnímu rozdělení smyslů do pěti skupin. Podle vztahů k podnětům a podle umístění v organismu můžeme receptory dělit na: interoceptory (vnitřní pocity a vjemy) a exteroceptory (vnější kontaktní a distanční). Vjemy jsou charakterizovány třemi základními vlastnostmi: obsahem, intenzitou, trváním. Časový úsek mezi podnětem a vytvořením vjemu byl nazván reakčním časem. Reakční čas je složitou proměnnou veličinou závislou na řadě faktorů (intenzita a složitost podnětu, individuální dispozice, cvik atd.). Rozlišuje se jednoduchý (jednotlivé podněty) a složitý či disjunktivní (podněty různých druhů) reakční čas. Intenzita, jakou musí podnět působit na člověka, aby u něj vyvolal počitek či vjem, je nazýván absolutním prahem. Podněty, jejichž intenzita nedosahuje tohoto prahu, nazýváme podprahové. Nejmenší postřehnutelný rozdíl v intenzitě podnětů téhož druhu byl nazván rozdílovým prahem. Vlastnosti vnímání Vnímání je výběrové. Člověk vnímá především to, co je pro něj nápadné, zajímavé, potřebné vzhledem k cílům jeho činnosti, to, co odpovídá jeho zkušenosti. Záměrnému cílevědomému vnímání se říká pozorování. Skutečnost nevnímáme jen jako souhrn určitých objektů, ale nacházíme mezi nimi také souvislosti a vztahy a přikládáme jim jistý smysl podle hodnoty, kterou pro nás mají. Souvisí to se znakovostí vnímání, která se projevuje v prvé řadě tím, že se vnímání opírá o určité, pro poznání důležité (relevantní) znaky předmětů, které pak srovnává s jinými předměty a zařazuje podle podobných či shodných prvků do kategorií. Značnou důležitost zde mají zejména jazykové znaky. Slovní označení předmětu vnímání umožňuje celý pochod zpřesnit, orientovat potřebným směrem, urychlit i usnadnit. K obecným vlastnostem vnímání se řadí: a) Předmětnost - vjemy se vztahují ke skutečným předmětům a jevům. I pocity z nitra organismu, např. bolest, jsme zvyklí určitým způsobem lokalizovat v těle (bolí nás žaludek, žlučník ap.). b) Celostnost - předměty a jevy jsou postihovány jako celek. Ve vjemovém poli vystupují některé části do popředí, což se nazývá figurou. Vše ostatní, co je vnímáno méně jasně, je pozadím. Aktivita subjektu vyčleňující ve vjemovém poli figuru bývá nazývána centrací (Piaget). c) Strukturnost - souvisí s celostností, vjemy nejsou prostou mechanickou sumou elementů, nýbrž novými strukturami s novými vlastnostmi (např. vnímání melodie se netříští na vjemy jednotlivých tónů apod.).

22

d) Konstantnost - předměty kolem nás chápeme jako tytéž i přesto, že se podmínky jejich vnímání mění. Vnímáme různé stránky předmětů v různých souvislostech. Přitom však zůstává zachováno vědomí jejich totožnosti (vnímáme např. železniční koleje jako rovnoběžné i přesto, že se nám zdá, že se k sobě přibližují). Smyslový orgán se ve své činnosti přizpůsobuje podnětům působícím určitou dobu, jeho čivost se mění. Tento jev se nazývá senzorická adaptace a setkáváme se s ní s výjimkou receptorů bolesti u všech receptorů, zejména u zraku a čichu. Jejím zvláštním případem je senzibilita čili zvýšení čivosti smyslového orgánu. Třídění vjemů Vjemy se tradičně klasifikují podle smyslových orgánů, které se nejvýznamněji podílejí na jejich vzniku na zrakové, sluchové, čichové, chuťové, kožní, kinestické vjemy Zvukové a zrakové podněty je možno rozlišit podle toho, jaký mají pro člověka v dané situaci význam, na symbolické a nesymbolické. K symbolickým podnětům se řadí řeč, hudba a konvenční signalizace (klaksony automobilů, siréna atd.). Nesymbolické jsou zvuky, které se pro člověka neváží k žádnému významu. . Vnitřní, orgánové vjemy - z visceroreceptorů umístěných v tkáních vnitřních orgánů- nejsou zpravidla jasné a přesné (hlad, žízeň, pocity spojené s vyměšováním atd.). Patří k nim i bolest, kterou lokalizujeme zpravidla do některého orgánu na základě znalostí o jejich poloze, příp. funkci. Složité vjemy - běžně vznikají jako syntéza podráždění různých receptorů při vnímání předmětů. U člověka v tomto smyslu hraje významnou úlohu hmat (ruka), v němž se spojují pohybové a kožní počitky. Hmat se rozvíjí na základě zkušenosti a může dosáhnout značné citlivosti. Jiným složitým vnímáním je vnímání pohybu. Závisí na vzdálenosti pozorovatele od pohybujícího se objektu, na tom, zda je pozorovatel v klidu či pohybu, na rychlosti pohybu. Vnímání prostoru - souvisí především se zrakem, hmatem, někdy i sluchem, utváří se v činnosti na základě zkušeností. Vnímání času - můžeme sledovat ze tří různých stránek: vnímání délky časového intervalu, vnímání časové následnosti a orientace v čase. Poruchy vnímání jsou důsledkem nedokonalosti smyslových orgánů (smyslové klamy), výsledkem vědomého doplňování neúplných podnětů do smysluplných vjemů (pareidolie). Vznikají v důsledku silných emocí či únavy, nicméně subjekt je schopen v podstatě nakonec rozeznat jejich nereálnost (iluze), nebo jsou součástí vážnější duševní poruchy, následkem poškození mozku, případně intoxikace a člověk je přesvědčen o jejich skutečnosti (halucinace).

Představování je procesem v němž se vytvářejí představy, čili názorných obrazů předmětů a jevů, které aktuálně nejsou součástí vjemového pole. V rámci poznávání je představování považováno za určitý mezistupeň smyslového a racionálního poznávání. V duševním životě člověka mají představy nezastupitelné místo. Nepodílejí se jen na poznávání (utváření kognitivního obrazu světa), ale v neposlední řadě i na regulaci a řízení

23

činnosti. Prostřednictvím představování se stanoví cíl, plánují postupy jeho dosažení (včetně anticipace možných výsledků) i kontrola průběhu a výsledků činnosti. Představy minulých reálných skutečností nazýváme vzpomínkami. Představy budoucího jsou očekávání a podle jejich citové odezvy se jedná o přání, obavy ap. Představování také souvisí se sémiotickými procesy. Jejich zakódování do znakové formy (např. slova) zefektivňuje uchování v paměti, vybavování i další rozvíjení. Oproti celistvým vjemům bývají spíše zlomkovité a taky méně jasné. Výjimku tvoří tzv. eidetické představy (eidetická vloha), vyznačující se vysokou jasností a přesným zachycením skutečnosti. Druhy představ Představy lze rozlišovat podle smyslů, k jejichž funkci se vztahují, na představy zrakové (vizuální), sluchové (auditivní), taktilní, smíšené ap. Nejčastější bývají zrakové, příp. zrakově sluchové představy. Časté je rozlišení představ podle způsobu, jak vznikly, na pamětní a fantazijní představy. Jiné rozlišení je podle stupně konkrétnosti či abstraktnosti představ. Fantazie a tvořivost Fantazie umožňuje člověku utvářet a dotvářet proces poznávání (při nedostatku vlastních zkušeností) i relativně se oprostit od objektivní reality (představa nereálných nebo dosud nerealizovaných změn situace, anticipace budoucího ap.). S. L. Rubinštejn uvádí následující tři základní charakteristiky fantazie: a) vytváření něčeho nového, b) vytváření obrazu toho, co dosud neexistuje, ale může v budoucnu existovat, c) tvoření obrazů, které skutečně neexistují a ani existovat nebudou. Fantazie může být bezděčná (pasivní) nebo záměrná (aktivní). Dále se běžně rozlišuje fantazie reprodukující (rekonstruující) a tvůrčí. Reprodukující fantazie se navozuje popisem, nákresem, modelem ap. Žák si např. představuje, jak vypadala dávno vyhynulá flóra a fauna, na základě učitelova výkladu. Tvůrčí fantazie se projevuje ve vytváření pro subjekt nových obrazů. Jejím objektivním výrazem pak je určitý výtvor, výsledek tvůrčí činnosti, který nebyl přímo převzat od někoho jiného. Fantazijní výtvory (psychický obraz či objektivně existující předmět) se vyznačují různou mírou shody a rozdílů mezi nimi a zobrazovanou realitou, tedy různou originalitou. Tvořivost se neuplatňuje pouze v představách, ale charakterizuje i myšlení. V tvořivé činnosti se obrazotvornost a tvořivé myšlení prolínají. Tvořivá činnost bývá také provázena výraznými emocionálními zážitky. Představy a činnosti Vybavení představy je spojeno s organickými pochody podobného charakteru jako přímé působení představované situace. Tyto pochody jsou tím patrnější, čím konkrétnější a přesnější je představa. Bylo např. zaznamenáno napětí očních svalů při zrakových představách, zjištěny byly také mikrovibrace ve svalech řečového aparátu při představě mluvení. Podobně je tomu při představě pohybu (ideomotorika).

24

Myšlení a řeč Myšlení bývá označováno za vyšší či nejvyšší poznávací proces a spolu s řečí je také výsledkem uplatňování sémiotické funkce (označování) v životě člověka. Na rozdíl od vnímání zpracovává i neaktuální (časově) informace a není omezeno na jevovou stránku, nýbrž může pronikat k podstatným vnitřním stránkám a souvislostem. Pod pojem myšlení bývají zahrnovány různé aktivity počínaje řešením problémů, tvořením pojmů a konče imaginativním myšlením (volné asociace, denní snění). Dále sem patří usuzování (vyvozování jedněch vztahů z druhých) i chápání vztahů. Myšlení má genetické vztahy k praktické činnosti a k řeči. Řeč je efektivním prostředkem dorozumívání a vzájemného působení lidí. Usnadňuje také učení. Využívá jazykových znaků k označování skutečnosti včetně vnitřních prožitků. Znakem jazyka je slovo nebo jeho část, která může nést význam. Význam může mít slovo v důsledku toho, že může něco označovat. Rozsah toho, co lze slovy označit, je prakticky neomezený, což alespoň teoreticky umožňuje efektivní komunikaci i uchování informací. Problémem ovšem může být výstižnost a srozumitelnost pro ostatní toho, co chceme vyjádřit Vztah myšlení a řeči je sice úzký, ale předpokládá se, že se nejedná o jediný proces (myšlení jako řeč minus zvuk, jak uvažovali např. behavioristé, nebo řeč jako ozvučené myšlení), nýbrž o dva relativně samostatné procesy, které se v životě prolínají a vzájemné doplňují. Specifické postavení ve studiu vztahů, myšlení a řeči má tzv. vnitřní řeč. Jedná se o vnitřní jazykovou formu, která se liší od hlasité nebo psané řeči. Její konstrukce je volnější, nereprodukuje vnímané a známé skutečnosti, je zkrácená, zahrnuje především elementy smyslu a významu a více méně se vzdaluje od slovní formy. Je možno určit některé vlastnosti myšlení, které charakterizují určitého jedince a podle kterých lze myšlení jednotlivých osob také rozlišovat: • • • • • • •

Šířka myšlení, Hloubka myšlení, Samostatnost myšlení, Tvořivost myšlení, Pružnost myšlení, Důslednost, Kritičnost a sebekritičnost.

Myšlenkové operace Obecně je operace metodicky provedený, utvořený výkon, který je ucelenou, relativně uzavřenou fází nějaké činnosti. Operace je prostředkem k dosažení cíle pro aktivního jedince. Myšlenková operace jako stavební jednotka řízeného myšlení je prostředkem dosahování cíle, funkčním útvarem, formací, která přetrvává jako dovednost osvojená na určité úrovni vývoje myšlení a umožňuje jedinci realizovat určitým způsobem činnost. Myšlenkové operace nevystupují samostatně, ale jako soustava vzájemně souvisejících funkčních složek činnosti. Podle povahy myšlenkově zpracovaného materiálu lze myšlenkové operace členit na konkrétní, zpracovávající smyslová data konkrétních předmětů (idealizovanou formou manipulují s mentálním zobrazením konkrétních objektů), názorné, pracující s představami 25

předmětů a jevů, abstraktní, které pracují se znaky, jejich významem a smyslem i nenázornými pojmy. Podle své obecné logické stavby bývají myšlenkové operace děleny na základní a odvozené z nich. Za základní se považují analýza, syntéza, zobecnění a abstrakce. Odvozené operace jsou srovnávání, třídění, indukce, dedukce atd., vždy zahrnující v nějaké formě základní operace. Vedle operačního existuje i myšlení neoperační, které jednak předchází operačnímu myšlení v ontogenezi (myšlení názorně činné, předoperační), jednak zahrnuje ty myšlenkové pochody, které nejsou řízené a nesměřují k cíli (volné asociace, denní snění atd.). Tvoření pojmů a chápání vztahů Pojem je víceméně jasná myšlenka shrnující podstatné znaky třídy předmětů nebo jevů pod určité slovní označení. Pojem tak obsahuje podstatné poznatky o věcech se stejnými nebo podobnými základními vlastnostmi. Přitom se v něm spojuje forma (slovní vyjádření) s obsahem (podstata společná všemu, co je slovním označením postiženo). Člověk si osvojuje pojmy v procesu pojmového učení (zjištění a poznání podstatných znaků a jejich významů pro člověka, možnost užití v různém smyslu). Pojmy jsou výsledkem vývoje myšlení a řeči a současně i jejich další vývoj usnadňují. Má-li jedinec utvořený pojem, znamená to, že chápe reálné vlastnosti, vztahy a souvislosti ve třídě předmětů nebo jevů souhrnně označovaných určitým slovem. Pojem se liší od představy tím, že není v podstatě názorný. V myšlení člověka se však běžně pojem určitým způsobem váže k představě, která pomáhá jeho aktualizaci a dodává mu individuálně zabarvený obsah. Obsah a souvislosti mezi pojmy se vyjadřují v soudech. Soudy mohou být kladné, záporné, všeobecné, konkrétní, částečné, kategorické, hypotetické, problematické ap. Výsledkem vyvozování jedněch soudů z druhých je úsudek. Úsudky bývají děleny na induktivní a deduktivní. Pochopení významu a smyslu reálných sociálních i předmětných souvislostí je nástrojem organizace chování. Vztahy chápeme v cílevědomé manipulaci s předměty a v sociální činnosti. Na základě vnímání jsou zachyceny vědomím smyslově dostupné znaky předmětů, které prostřednictvím myšlenkových operací nabývají v konfrontaci s dosavadní zkušeností jedince nových kvalit, významu a smyslu. Postihované vztahy se vyznačují různou složitostí a odlišností pochopení. Relativně snadno chápeme vztahy mezi konkrétními předměty postižitelné ve smyslu (většímenší, silnější-slabší ap.). Vztahy mezi abstraktními pojmy jsou na pochopení obtížnější. Velmi obtížné bývá správné pochopení a interpretace kauzálních vztahů (co je příčinou a co následkem jevů). Řešení problémů V psychologii je za problém považována situace, v níž člověku nestačí pro její zvládnutí uplatnit běžné, navyklé způsoby chování, které má aktuálně k dispozici, ale je nutno vyvíjet různě intenzívní myšlenkovou aktivitu při hledání jiných, vhodných postupů. Výskyt problémů bývá spojen s určitým narušením rovnováhy subjektu, doprovázeným mnohdy napětím, vyvolaným vnitřním konfliktem (rozpor mezi známým a neznámým). Toto napětí může být prožíváno i jako nepříjemné.

26

Strategie řešení problému mohou být opět děleny podle různých hledisek (např. lokální a globální, systematické a náhodné, aktivní a pasivní ap.). Podle toho, zda se hledají nové cesty, nebo se spíše užívají osvědčené postupy, můžeme dělit strategie na heuristické (uplatňuje se v nich produktivní, divergentní myšlení) a algoritmické (reproduktivní, konvergentní myšlení). Jedinec motivovaný k řešení problému volí strategie na základě hypotéz, tedy předpokladu o výsledku použití různých operací. V průběhu řešení se správnost hypotéz ověřuje. Nebylo-li dosaženo úspěchu, vytváří subjekt nové hypotézy. V historii psychologických výzkumů řešení problémů byly určeny tři základní strategie: 1. pokus a omyl (jednoduchý postup používaný i zvířaty), 2. vhled (řešení postřehem na základě zpracování vnímané skutečnosti), 3. řešení analýzou prostředků a cílů (specificky lidský postup). Lidské myšlení je proces, schopný sám sebe zdokonalovat. Prostředkem k tomu může být vedle pokusu a omylu (fixuje se úspěšný postup) sebereflexe, tedy soustředěné zamyšlení nad vlastním myšlenkovým řešením problémů. Uplatněním sebereflexe je možno zlepšit výsledky řešení. Tvořivé myšlení Tvořivé myšlení souvisí s fantazií (viz výše) a projevuje se novým, neobvyklým zpracováním předmětu, nápaditým kombinováním různých postupů, pružností a pohotovostí. Jedním z projevů pružnosti a pohyblivosti myšlení je schopnost překonat tzv. funkční stálost (omezení úvah o různých předmětech rámcem jejich obvyklých funkcí, vlastností jejich uspořádáním či způsobem jejich běžného použití. Někteří autoři uvádějí čtyři stádia tvořivého myšlení: 1. příprava - seznámení s materiálem, vzbuzení zájmu a aktivity, 2. inkubace - přerušení (na nějakou dobu) aktivity, která nevedla k výsledku, 3. inspirace - po určité přestávce se dostaví nápad, někdy se hovoří o intuici jako náhlém pochopení bez kontroly vědomí, 4. ověření, realizace, případné změny. Tvořivost myšlení souvisí podle některých autorů s uplatněním produktivního myšlení. Tvořivost lze záměrně rozvíjet (brainstorming a další techniky). • • • • • •

divergentního,

Pro praktické účely se někdy za nejdůležitější znaky tvůrčího myšlení považují: originalita - produkce nových, netradičních, neobvyklých nápadů, překračování konvencí, fluence - schopnost uvolnit plynulý bohatý tok nápadů, senzitivita - schopnost rozpoznat potenciální problémy a komplexně je pojímat, restrukturace - schopnost vidět věci v nových vztazích a souvislostech, flexibilita - pružnost, překonávání stereotypů, přesouvaní pozornosti, změna úhlů pohledu, elaborace - domyšlení dotažení nápadů do realizace v daných podmínkách, schopnost předvídat možné obtíže a provést patřičné úpravy.

27

Pozornost Pozornost podstatným způsobem ovlivňuje kvalitu vnímání, myšlení i představování.Je charakterizována jejich soustředěností (koncentrací) a zaměřeností. Koncentrace a zaměřenost představují specifický psychický stav, kdy se vědomá mysl orientuje na zcela určitý předmět nebo jev, událost, objekt, ale i myšlenku či představu. Její soustředění je podmínkou přesného, důkladného a účelného poznávání, jednání i zachycení určitých prožitků, jejich uvědomění i zapamatování. Bez vynaložení pozornosti by nebyla možná orientace člověka v prostředí, v němž žije, ani regulace jeho chování. spolu se zaměřením pozornosti je specifickým stavem. Dotyčný předmět či jev dominuje v daném momentu v našem vědomí na úkor všeho ostatního, co je z pole našeho jasného vědomí vyloučeno. Rozsah koncentrace je možno vyjádřit magickým číslem 7+ 2. Čili člověk je schopen plně se soustředit asi na 5 až 9 různých věcí, pojímá-li každou z nich jako jistý celek (např. 5 - 9 různých stromů na fotografii, nebo 5 - 9 větví či jiných částí jednoho ze stromů). Čím zajímavější je pro nás určitý předmět nebo jev, tím méně úsilí vyžaduje koncentrace na něj. Jak již bylo naznačeno, zájem nevzbuzují jen pozitivní, žádoucí věci (libé emoce), ale v našem zájmu často je i vyhnout se něčemu nežádoucímu, doprovázenému nelibými emocemi (zesměšněním, bolestí, ztrátou, tresty aj.). Klesá-li zájem, narůstá pro zapamatování význam vůle. Tak je tomu např. díky únavě, přesycení, nemá-li osvojovaná látka zřetelnou vazbu k našim potřebám atd., tehdy je třeba koncentrovat se s větším úsilím. Lidé se svou schopností koncentrace od sebe značně liší. Důležité je, že se tato schopnost může rozvíjet cvičením. Druhy pozornosti Podle předmětu, na který se pozornost soustřeďuje, hovoříme o pozornosti percepční zaměřené na smyslový odraz skutečnosti, motorické - zaměřující se na cílesměrnost a koordinaci pohybů, myšlenkové - zaměřené na myšlenkové obsahy. Obecným základem pozornosti jsou centrální pochody vzruchu a útlumu. Výklad zaměření pozornosti na určitý jev bývá podložen fyziologickým mechanismem mozkové dominanty. Zaměřenost jako základní složka pozornosti i cílevědomé regulace chování je vedle fyziologických mechanismů určována ještě řadou dalších faktorů. Aniž by se o to člověk musel snažit, budí jeho pozornost pohyb, změna, podněty nové (lišící se od známého, očekávaného), silné, kontrastující se současnou situací, podněty, které mají určitý význam a vztahují se k subjektivním motivačním dispozicím. V takovém případě, kdy dochází k soustředění pozornosti bez zjevného úsilí, hovoříme o bezděčné pozornosti, která se rozvíjí na základě orientačního reflexu. Je-li zaměření pozornosti na určitou skutečnost výsledkem vědomého záměru, volního úsilí, jedná se o záměrnou pozornost. Její vývoj závisí na věkových a individuálních zvláštnostech i na výchově a učení. Vlastnosti pozornosti Základní charakteristiky pozornosti - koncentrace a zaměřenost - se projevují v různých vlastnostech. Intenzita pozornosti je dána stupněm koncentrace na určité předměty a současným odhlížením od všeho ostatního v percepčním poli. Úroveň koncentrace je možno stanovit např. následující stupnici: úplná nepozornost - okrajová pozornost - všeobecná pozornost ohnisková pozornost. S intenzitou souvisí rozsah pozornosti, daný rozsahem percepčního pole (počtem předmětů, které člověk dokáže současně přesně postihnout). Zpravidla se

28

předpokládá, že rozsah a intenzita pozornosti jsou veličiny nepřímo úměrné (s nárůstem koncentrace klesá účinný rozsah a naopak). Četné experimenty ukázaly, že lidé jsou v průměru schopni najednou postřehnout 5 - 9 elementů. Trvání pozornosti (stálost) udává, jak dlouhou dobu udrží jedinec svou pozornost koncentrovanou a zaměřenou na daný objekt. Trvání pozornosti závisí na složité interakci vnějších a vnitřních faktorů (z nich jmenujme alespoň kvalitu podnětů a věkovou dynamiku motivačních dispozic) a je individuálně značně rozdílné. Kolísání (oscilace) pozornosti je přirozenou vlastností. Oscilací se míní krátkodobý odklon pozornosti od sledovaného objektu, chvilkový pokles koncentrace, jehož trvání ovšem významněji nenarušuje plynulost utváření obsahu kognitivního obrazu. V praktickém životě je oscilace pozornosti zcela běžná, objektem pozornosti zpravidla nebývá jediný předmět, ale určitý složitější jev (výklad, film), tvořící celek z řady prvků, na něž se střídavě soustřeďujeme. Fluktuací pozornosti rozumíme časté větší odklony narušující výrazněji soustředění. Fluktuace je vyvolána rušivými vlivy, které není subjekt schopen překonat. Distribuce pozornosti spočívá v rozdělení pozornosti na dva nebo více různých předmětů nebo činností v jednom okamžiku. Distribuci usnadňuje, když jsou jednotlivé objekty koncentrace pozornosti odlišné, u činností je usnadněním, je-li alespoň některá z nich zautomatizována. Vigilance (neboli bdělost) je dispozice, která bývá uváděna v souvislosti s pozorností. Je založena na schopnosti zachytit podněty, které jsou slabé, nenápadné, jejich výskyt je málo pravděpodobný, řídký a nepravidelný. Vigilanci ovlivňuje motivace, stav vědomí, očekávání atd. V souvislosti s pozorností se hovoří také o neschopnosti soustředění, roztěkanosti či naopak roztržitosti, tj. neschopnosti účelně odklonit pozornost od objektu silné koncentrace.

Učení a paměť Učení je prostředkem navození přetrvávající změny v osobnosti (zejména v oblasti dispozic, vědomostí, zkušeností ap.) působením zkušenosti. Organismus v něm zpracovává a fixuje přijímané zkušenosti pro další použití, což mu umožňuje účinnou adaptaci na životní podmínky.Jako nezbytná součást adaptačního procesu je základní podmínkou vývoje jedince a života vůbec. Poznatků o učení získala psychologie dosud velké množství. Stále se však jedná o otevřený problém s mnoha nejasnostmi a rozdílnostmi v teoriích a definicích. K nejčastěji kladeným otázkám pak patří otázky základních mechanismů, podmínek a druhů učení. Mechanismy učení V učení jsou za základní mechanismy (funkční principy) považovány: „ asociace, „ zpevňování, „ nápodoba a identifikace, „ vhled, „ transfer. Asociace různých obsahů našeho vědomí mají různou pevnost. Zpevňují se např. opakováním daného spojení, jeho vztahem k potřebám a zájmům jedince. Opakem zpevňování je vyhasínání asociací po nějaké době, kdy se dosud spojované součásti oddělí. Např. při řešení problému pokusem a omylem se náhodně objevené správné řešení fixuje v paměti díky zpevňujícímu vlivu pozitivního výsledku. Podobně může působit i vědomí neúspěchu, které mnohdy vede k opuštění neúspěšných pokusů.

29

Dalším podstatným mechanismem učení je nápodoba (imitace) a identifikace. Nápodoba spočívá ve více méně přesném a úplném převzetí a reprodukci jednotlivých aktů nebo větších celků chování od jiných osob z okolí. Dosáhne-li imitace obecnější úrovně a jejím výsledkem je snaha o přijetí podstatnějších tendencí a projevů chování, hovoří se o identifikaci. Vhled je mechanismem založeným na náhlém postřehu vycházejícím z nového „vidění“ dané situace nebo náhlého pochopení něčeho dosud neznámého (nápadu), který bývá výsledkem předchozího kratšího či delšího uvažování. Transfer se projevuje v působení něčeho naučeného (návyku, dovednosti, poznatku), na utváření nového návyku ap. Možné je i ovlivnění již naučeného tím, co se teprve učíme. Proaktivní transfer způsobuje, že to, co již známe, usnadňuje nebo ztěžuje učení něčemu novému (zpravidla podobnému, např. hraní na klavír a psaní na stroji). U retroaktivního transferu to, co je nově osvojováno, ovlivňuje něco z toho, co jsme se naučili dříve. Je-li proaktivní nebo retroaktivní působení negativní, jedná se o interferenci. S učením novým dovednostem se také pojí zapomínání nepotřebných poznatků a dovedností, které souvisejí s vyhasínáním. Podmínky učení Podmínky, za nichž učení probíhá (někdy se hovoří o činitelích učení), lze schematicky rozdělit na vnější, vnitřní a výsledkové. K vnějším podmínkám se řadí celá řada situačních momentů, jako např. přírodní a klimatické vlivy, fyzikální a chemické vlivy (hluk, teplota ap.), celkové uspořádání prostředí ap. Dále je to vlastní postup učení, složitost, množství, odlišnost učené látky ap. Vnitřní podmínky učení se týkají přímo učícího se jedince. Pro průběh učení i jeho výsledky jsou důležité předpoklady pro učení - schopnosti, motivace, morálně volní vlastnosti. Ze schopností je to inteligence jako obecná rozumová schopnost (zahrnující učenlivost) i specifické schopnosti podle druhu učení. Někdy se souhrnná schopnost učit se označuje za docilitu. Kromě inteligence a dalších specifických schopností zde sehrává důležitou roli paměť. Motivace učení jako další velmi podstatná vnitřní podmínka závisí na potřebách, zájmech i hodnotách subjektu, čili souvisí s důležitostí osvojené látky pro jedince. Hnacím momentem přitom může být jak potřeba dosáhnout něčeho příznivého, žádoucího (pozitivní motivace), tak i tendence vyhnout se nežádoucím (negativní motivace). V oblasti snažení se uvažuje také o morálně volních vlastnostech učícího se. Jsou to subjektivní tendence vyvíjet úsilí ve smyslu hodnotové orientace jedince i v případě výskytu různých překážek, včetně vlastní únavy, poklesu zájmu, vnějšího rušení ap. K dalším vnitřním podmínkám učení patří dosažená úroveň vývoje jedince jeho aktuální psychosomatický stav (pracovní schopnost, pozornost atd.). Výsledky učení jsou příslušné změny v rozsahu vědomostí, návyků, dovedností, nové zkušenosti. Důležitým nástrojem kontroly průběhu a výsledků celého procesu je zpětná vazba. V lidském učení je možno rozlišit vedle zpětné vazby průběžné a rezultativní (podle výsledku) ještě zpětnou vazbu anticipační, založenou na předvídání výsledku určitého postupu ještě před zahájením činnosti. Anticipační zpětná vazba se uplatňuje zejména v plánovaní další aktivity. Všechny podmínky učení vytváří složité vztahy s různou vzájemnou souvislostí. Záleží na mnoha psychických jevech individua a na vnějších okolnostech, jako jsou konkrétně výsledky. Jejich mnohostranná podmíněnost také způsobuje, že přes množství získaných poznatků je zde ještě mnoho, co na vědecké poznání a objasnění teprve čeká. Druhy učení V určování základních druhů učení je možno uplatnit různá hlediska. Aniž bychom se pokoušeli řešit z toho plynoucí nejednotu v názorech, uvedeme některé druhy. Všeobecně se

30

přijímá rozlišení učení (podobně jako vnímání, pozornosti, zapamatování ap.) na bezděčné (dochází k němu bez vědomého záměru něco se naučit) a záměrné (s úmyslem se učit). Někdy se užívá rozdělení učení na specificky lidské a učení obecně chápané (včetně učení zvířat, strojů ap.). U zvířat i lidí se uplatňuje např. habituace, podmiňovací, diskriminační učení. Habituace je postupné přivykání na působení podnětu (po chvíli přestáváme vnímat oblečení, vlažnou vodu, do níž ponoříme ruku, ap.). Habituace umožňuje např. otužování atd. Při podmiňování jde o naučené spojení mezi původně nedůležitým a pro organismus důležitým podnětem , při diskriminaci se organismus učí rozlišovat mezi podněty s různým významem pro něj (kladné a záporné působení). Lidské učení je možno rozlišovat na: a) učení pohybovým dovednostem a pohybovým komplexům = učení senzomotorické nebo psychomotorické, b) učení se významu slov, učení se pojmům a slovně zprostředkovaných poznatkům a učení se slovním celkům (básně, vyprávění ap.) = učení verbální, c) osvojování způsobů řešení problémů (strategie, algoritmy ap.), osvojování správného usuzování, chápání vztahů ap. = učení intelektuální, d) učení se společenským zvyklostem a pravidlům, jednání s lidmi souvisí s procesem socializace (osvojování sociálních rolí, plnění vývojových úkolů = učení sociální. Paměť jako schopnost, na níž je proces učení založen se promítá na pozadí celé psychické činnosti. Bez ní by nebyla možná orientace v prostředí, ani plánování budoucích či hodnocení minulých činů a jejich spojení s přítomností. Za neurofyziologický mechanismus paměti je považováno vytvoření stop po změnách, způsobených v mozku proběhnuvšími psychickými procesy. Podráždění, vyvolaná těmito procesy, se určitým způsobem spojují do tzv. dočasných spojů a probíhají opakovaně v tzv. reverberačních okruzích vzniklých propojením neuronů. Paměťové stopy se fixují různě dlouhou dobu jako tzv. engramy. Informace reprezentující událost, jev ap. se ukládá v různých paměťových záznamech (propozice, schéma, scénář) určitým uspořádaným způsobem. Na mentální reprezentaci se podílejí poznávací i emociální procesy. Přesný mechanismus dosud nebyl uspokojivě vysvětlen. V podstatě se zde uplatňuje sémiotická funkce umožňující zpracovávat různé poznatky prostřednictvím znaků. Na straně subjektu na kvalitu zapamatování pozitivně působí kladné emoční vyladění, pozornost i motivace zapamatovat si. Důležitá je také aktivita subjektu. Čím více smyslových orgánů a funkcí se na příjmu příslušné informace podílí, tím více si zapamatujeme. Aktivita má pozitivní vliv na mnémické funkce celý život. Nově pamětní spoje se vytvářejí i u lidí starších 60 let, přestože v průběhu stárnutí klesá hustota neuronových dendridů i jejich spojení (synapsí). Psychologie studuje paměť jednak jako psychickou funkci (mnémickou schopnost), jednak jako (mnémický) proces. Uvažujeme-li o paměti jako o schopnosti, dotýkáme se tím trvalejších neuropsychických předpokladů osobnosti zachytit, podržet a vybavit, příp. znovu poznat potřebné skutečnosti. Tato schopnost je nutným předpokladem všech dalších psychických procesů a integrace osobnosti. Mezi lidmi jsou rozdíly v úrovni paměťových schopností. Někdy se v této souvislosti hovoří o zrakovém, sluchovém, motorickém nebo smíšeném typu paměti podle toho, z které oblasti a kterého analyzátoru si člověk nejlépe zapamatovává informace. Další rozdíly se týkají rychlosti vštípení, přesnosti a trvanlivosti zapamatování, rychlosti a přesnosti

31

vybavování ap. Na individuální rozdíly v zapamatování má vliv zejména to, jaký druh činnosti jedinec obvykle vykonává, jaké jsou jeho osobnostní vlastnosti, schopnosti, motivace a jaká je jeho koncentrace. Paměť jako proces bývá členěna na vštípení (recepce), uchování (retence), zapomínání a reprodukci (vybavení). K nim se přiřazuje ještě znovupoznání (rekognice), což je vybavení určitého obsahu paměti až při setkání s ním. I takové rozčlenění paměťových procesů v užším slova smyslu je jen metodickou pomůckou. Ve skutečnosti se pamětní procesy nedají na tyto složky či fáze redukovat, neprobíhají samostatně a nezávisle, nýbrž v systémových vztazích. Začátkem takto pojímaného procesu je vštípení. Určitý vnitřní obraz se fixuje v paměti. Vštěpování je průvodním jevem každého zážitku. Uchování a pozdější vybavování je vlastně nejvýraznějším reprezentantem paměťového děje. Často, mluví-li se o paměti, máme na mysli především uchování obsahů v paměti. Špatnou či dobrou pamětí se pak rozumí právě rozsah uchovávaného materiálu, který je jedinec schopen určitou dobu udržet v paměti a pohotově si ho vybavit podle potřeby. Na vštípení a uchování určitého obsahu má vliv řada faktorů. K nejdůležitějším se řadí: a) rozsah a složitost materiálu, b) uspořádanost, smysl, srozumitelnost, c) důležitost, d) koncentrace, e) opakování. K procesu zapamatování neoddělitelně patří zapomínání. Je to vlastně druhá stránka zapamatování, nejedná se pouze o negativní mnémický pochod. Nezbytné je zapomenout nepotřebné skutečnosti, zbytečné detaily, nepříjemné zážitky nemající pro současnost ani budoucnost již význam. Otázka, zda jednou utvořené a později nepotřebné stopy zanikají zcela, nebo jen zčásti, je stále otevřená. Často je zapomenutí jen přechodné, cítíme, že něco máme ve své paměti, ale v danou chvíli nejsme schopni si to vybavit. Není také vyloučeno, že si člověk za určitých podmínek vybaví zážitky již dávno zapomenuté (např. podrážděním některých mozkových struktur, v situaci klinické smrti ap.) v tzv. reminiscenci. Za jednu z hlavních příčin zapomínání se považuje interference čili negativní transfer. Zapomínání postupuje nejrychleji bezprostředně po zapamatování (největší úbytek zapamatovaného materiálu) a postupně se zpomaluje. Paměťovým dějem, který umožňuje aktualizovat dosavadní poznatky ve vědomí, je vybavování čili reprodukce. Někdy vybavení vyžaduje aktivní úsilí. Nezřídka si vzpomeneme až později, když už intenzivně nevzpomínáme. Vzpomínky jsou komplexní výsledky vybavování. Spojují se v nich určité obsahy s časoprostorovou lokalizací a promítá se do nich i osobnostní zaměření. Bezděčné vybavování přináší do vědomí obsahy bez zjevného úmyslu a úsilí (reminiscence, volné asociace, denní snění ap.). Při opětovném setkání s určitými předměty nebo událostmi po nějakém čase je důležité znovupoznávání, při němž se vybavuje daný materiál jako známý. To se může dít zcela neúmyslně, kdy něco poznáváme, aniž bychom si byli vědomi, že jsme se s tím již dříve setkali. Znovupoznání bývá neúplné. To vede k dojmu známosti na základě více méně automatického osvěžení dřívějších spojů, ovšem bez možnosti aktivní a odpovídající reprodukce (poznáváme sledovaný film, knihu ap., ale uvědomujeme si to až po shlédnutí či přečtení určitých pasáží a nejsme schopni přitom reprodukovat přesněji, jak budou pokračovat).

32

Druhy paměti V psychologii se často rozlišují podle různých hledisek různé druhy paměti. Vedle dělení s ohledem na úmysl si zapamatovat - bezděčná a záměrná paměť - se rozeznává paměť podle způsobu zapamatování logická a mechanická, podle délky retence (podržení) paměť krátkodobá (okamžitá, nezbytná pro okamžitou orientaci v situacích.) a dlouhodobá (zásobní). Někdy se ještě rozlišuje paměť ultrakrátkodobá (někdy též označovaná jako ikonická paměť nebo senzorický registr). Trvá řádově několik milisekund. Velmi krátce zachycuje vnímané základní charakteristiky předmětu nebo události. Podle subjektivní důležitosti jsou některé převáděny do krátkodobé paměti, jiné mizí. Rozsah krátkodobé paměti je zhruba 5 až 9 prvků (7+2) a trvání asi 10 - 20 s. Dlouhodobá paměť se dále člení na procedurální (operativní) epizodickou a sémantickou. Rozsah i trvání dlouhodobé paměti jsou teoreticky neomezené, potíže však činí jejich okamžité vybavování. Její značná část je nevědomá a její obsahy se dostávají do vědomí jen za určitých okolností (při vhodné vybavovací proceduře), někdy i samovolně (reminiscence). Podle smyslové modality s hlavním podílem na zapamatování se rozlišuje paměť zraková, sluchová, chuťová, čichová ap.), smíšená i modálně nespecifická a uvažuje se také o paměti pro citové zážitky - emocionální a o paměti pohybové čili motorické. Přenos obsahů z krátkodobé do dlouhodobé paměti umožňuje jejich strukturování, kódování a opakování. Prostředkem může být vnitřní verbalizace. Využití slovních znaků mnohdy napomáhá vybavení mnoha různých detailů a souvislostí. Jedno slovo nebo i jeho část často umožní rekonstrukci velkých slovních celků. Opakování slov může být jednak mechanické, bez dalšího hlubšího zpracování informace, jednak může využívat přepracovávání a reorganizování zapamatovaného materiálu včetně využívání různých asociativních spojení. Mechanické opakování působí v krátkodobé paměti jako jakýsi nárazník. Každý nový prvek přesahující její rozsah vytlačuje některý již zde dočasně skladovaný prvek, takže mnohdy nedojde k jeho přenosu do dlouhodobé paměti.

Emoce Emocionální procesy jsou v duševním životě průvodním jevem i prostředníkem subjektivního prožívání dané situace. Emoce vznikají jako výsledek interpretace, k níž naše já dospívá při poznávání sebe sama (psychiky i organismu) i okolí. Základní funkcí emocí je hodnocení, oceňování vnímané skutečnosti i vlastních reakcí na tuto skutečnost (vzhledem k potřebám) s odpovídajícím zážitkovým obsahem (hédonická dimenze, intenzita). To pak ovlivňuje reakci organismu a regulaci chování (emoce mohou podněcovat i tlumit aktivitu). Kromě přímého vztahu k osobnosti, k já, se vyznačují emoce určitou kvalitou, intenzitou, hloubkou a trváním, mnohostranností, výrazem ap. Tradičně se rozlišují zvláštní emoční stavy, např. afekty, nálady a vášně, podle intenzity a délky trvání. Afekty jsou krátkodobé, intenzívní, situační. Nálady jsou časově delší, méně intenzívní, méně poplatné situacím. Vášně jsou dlouhodobé, intenzívní. W. Wundt rozlišil základní emocionální kvality vyjádřené polaritou: libost -nelibost, vzrušení - uklidnění, napětí - uvolnění.

33

Wundtovy dimenze můžeme doplnit ještě o dimenzi vztahující se k relaci emocí a činnosti, podle níž lze dělit emoce a city ve vztahu k výkonu na stenické (aktivizující) a astenické (inhibující). Někdy se hovoří o tělesných pocitech, intelektuálních citech (radost z poznání), estetických citech, sociálních citech, morálních citech. Dále se někdy také odlišují emoce a city. Přitom emoce jsou chápány jako prožitky spjaté přímo se situací a s uspokojením základních potřeb. Citům pak je přisuzován dlouhodobější charakter a spojení se sociálními potřebami člověka. Schopnost vcítit se do prožívání druhého se označuje jako empatie. City zaměřené k vlastnímu Já se nazývají sebecit. Běžně k sobě máme pozitivní cit (byť ne vždy zcela zaslouženě), opak způsobuje často interpersonální (mezilidské) i intrapersonální (vnitřní) problémy. Nedostatek pozitivního sebecitu může být až patologický. Nadměrný sebecit narcismus - je na obtíž sociální adaptaci. K zachování pozitivního sebecitu používá já různých prostředků. Aktivní snaha zvládat zatěžující a rušuvě působící vlivy se označuje jako coping. Některé prostředky však nejsou plně adekvátní a z hlediska rozvoje osobnosti funkční. Ty se nazývají obranné mechanismy (popření, vytěsnění, racionalizace, bagatelizace, projekce, introjekce atd.). K libým emocím se řadí radost, touha, spokojenost, láska, k nelibým smutek, strach, úzkost, hněv, nenávist, hnus. Individuální rozdíly lze zaznamenat jak v hloubce emocí (čili v tom, jak dalece je emocemi zasažena, prostoupena celá osobnost), tak v trvalosti emocí. Tyto rozdíly souvisejí s temperamentem Někdy emoční stav trvá déle než událost, která jej vyvolala (hněv jako reakce na projev něčího chování). Emoce v životě bývají zřídka jednoduché a vyhraněné, častěji jsou citové zážitky smíšené, tvořené z několika citů (např. strach může zahrnovat i zlost, odpor nebo naopak i náklonnost vůči agresorovi). Emoce patří k těm psychickým jevům, které se výrazně spojují s fyziologickými proces. Fyziologický základ emocí je zajišťován součinností nervové i hormonální soustavy. Za energetický základ emocí je považována aktivace. Jedná se o stav pohotovosti organismu k reagování, připravenost k uvolnění energie potřebné k akci. Skutečná úroveň aktivace tvoří bipolární škálu od minima (bezvědomí, spánek) po maximum (silné vzrušení, vnitřní „nabuzenost“, afekt). Objektivním ukazatelem aktivační úrovně je celková bioelektrická aktivita mozku. Aktivace úzce souvisí nejen s emocemi, ale i s motivací. Aktivačně či inhibičně na ostatní struktury CNS působí zejména talamus a retikulární formace. mozkového kmene. Talamus a hypotalamus s hypofýzou tvoří otevřený dynamický systém, nadřízený žlázám s vnitřní sekrecí. Tento systém řídí bazální metabolismus a významně ovlivňuje emoce. V zadní části hypotalamu jsou centra, která se přímo podílejí na citovém životě (mají vztah k agresivitě, sociálnímu chování). Velký význam v citovém životě je připisován také limbickému systému (koordinuje řadu emočních procesů, význam má zejména pro emoce spojené se zachováním rodu a s pociťováním slasti a bolesti, je v něm založen i rodičovský pud). V anatomickém uspořádání mozku často nacházíme emoční centra blízko chuťových a čichových center. To naznačuje jejich vývojové propojení a důležitost pro citový život. Koordinace lidských emocí probíhá v mozkové kůře. Vedle mimických a pohybových reakcí souvisejí s emocemi i další změny v organismu (dýchání, tep, elektrická vodivost kůže, svalový tonus, metabolismus ap.). Silná aktivita, která provází silné vzrušení, je mnohdy v životě člověka neúčinná. Poplachová reakce (H. Selye), která ve vypjatých situacích vzniká, je vlastně zbytečná - mobilizovaná energie se nespotřebuje. To může vést za určitých okolností postupně k vážnému poškození organismu (oběhové krize, neurózy ap.). Neadekvátnost některých emočních reakcí situaci lze přičítat pomalejšímu tempu biologické evoluce ve srovnání s rozvojem civilizace.

34

Teoretické výklady emocí si v podstatě všímají centrálního momentu nebo zdůrazňují periferní oblasti. Např. pojetí Canona a Barda kladou důraz na funkci talamu, Lindsleye na funkci retikulární formace. Paper a Maclean podtrhují hlavně úlohu mozkové kůry. O spojení fyziologických a psychologických aspektů emocí se pokusila např. M. Arnoldová, která zdůrazňuje aktivitu centra (připravenost k přijetí podnětů a k jejich hodnocení) a integruje emocionální a motivační procesy do jednoho funkčního celku. Periferní momenty zdůrazňují v již klasické teorii James a Lange. Primární pro vznik emoce jsou podle nich procesy v útrobách (viscerální), svalech či žlázách: na určitou situaci člověk reaguje nejdříve somaticky a teprve druhotná je psychická odezva. Tato teorie byla podrobena kritice. Emoce nejsou přímo prožíváním tělesné reakce (pohyb, vnitřní změny v organismu) na vnější podněty, ale tyto změny registrované vědomím emoce podbarvují, případně jim dostávají pocit lokalizace či větší zřetelnosti. Někdy se setkáváme s neschopností jedince rozeznat doprovodné tělesné prožitky emocí. Tento jev se označuje jako alexitýmie. Pozornost periferním, vnějším projevům emocí věnuje také Ch. Darwin. Výraz odvozuje z původně účelných instinktivních reakcí, jejichž význam je postižen spíše signalizační funkcí (zavrčení, vycenění zubů informují o vnitřním stavu). Další výzkumy však naznačují, že výraz většinou není spolehlivým ukazatelem emocí. Nejsrozumitelnější je výraz radosti (smích) a hněvu. Na člověka stále život klade větší nebo menší nároky, s nimiž se musí na základě své dispoziční výbavy vyrovnávat. To je spojeno s určitou zátěží. • Zátěž tady chápeme v duchu systémového pojetí jako každé vystavení člověka požadavkům na vynaložení nějakého úsilí. Velikost zátěže pak záleží na tom, jaký je vztah mezi nároky (zátěžovými podněty) a celkovými předpoklady k jejich zvládnutí (pracovní kapacita, odolnost vůči zátěži). Zátěž pak může být optimální - pro jedince zvládnutelná bez mimořádného vypětí, nebo pesimální - zvládnutelná obtížně, případně pro subjekt nezvládnutelná vůbec (člověk se v takové extrémní zátěži hroutí). Pesimální zátěž vzniká nejen při extrémně vysokých požadavcích (např. velké množství úkolů při nedostatku času a riziku chyb s nebezpečnými důsledky), ale i při nárocích minimálních (situace s minimálními podněty - nuda ap.). Pesimální zátěž označujeme jako stres, podněty, které ji vyvolávají, jsou stresory. Jako stresor může působit nejen skutečné, ale i domnělé nebezpečí, ohrožení ap. Z psychologického hlediska je tedy rozhodující kognitivní hodnocení situace. Jedinec při něm posuzuje nároky i své možnosti. Je-li určitá situace vnímaná jako zátěž (případně dochází-li přímo k poškození organismu), spouští se fyziologická reakce, která probíhá nezávisle na volní kontrole. Jak již bylo řečeno, míra zátěže závisí na velikosti nároků i na schopnosti je zvládat. Z toho plyne, že velikost zátěže je při stejných podnětech pro různé lidi rozdílná. Různá může být zátěž dokonce u téhož jedince ve stejné situaci v souvislosti se změnami jeho odolnosti (v důsledku nemoci, únavy ap.). Přesto existují situace, které v sobě zahrnují zvýšení zátěže pro většinu lidí. Ty pak můžeme označit jako náročné či svízelné situace. Patří k nim frustrace, vznikající, když je uspokojení potřeby (dosažení přijatého úmyslu) znemožňováno překážkou. Lidé pak často reagují agresivně (od nadávek až po fyzické napadení), nepřiměřeně věku, hledají možnost úniku ze situace, bagatelizují význam dosažení cíle, i když jim na něm záleží, ap. Při dlouhodobém znemožnění uspokojování některé potřeby se hovoří o deprivaci. Deprivace je nežádoucí zejména z vývojového hlediska. U dětí např. vede různá deprivace (citová, stimulační - při nedostatku odpovídajících podnětů ze strany dospělých) k nežádoucím vývojovým odchylkám, později obtížně korigovatelným. Jinou náročnou situací jsou konflikty - střety protikladných tendencí. Konfliktů může být celá řada. Mohou se týkat vztahů mezi lidmi (interpersonální konflikty) i vnitřních tendencí a impulsů (intrapersonální konflikty). Střetávat se mohou kladné a záporné motivy,

35

ale i dva motivy kladné či dva motivy záporné (je nezbytně nutné se rozhodnout, přičemž obě alternativy přinášejí nežádoucí důsledky). Často dochází i k vícenásobným konfliktům (přitahuje nás několik cílů a ty se pojí jak s příjemnými, tak nepříjemnými okolnostmi). Každý, kdo pracuje s lidmi, může být postaven před úkol řešit konflikt dvou nebo více osob. Jak je třeba postupovat? Především je nutné zjistit podstatu a příčiny konfliktu a zjistit, jak danou situaci vidí (interpretují) obě soupeřící strany. Je nutné počítat se zkresleným pohledem obou soupeřů, což může znesnadňovat zachování objektivity „arbitra“. V podobných situacích je běžnou tendencí cítit se oproti soupeři v nevýhodě, předpokládat, že druhá strana „je na tom lépe“, „má to snadnější“. Soupeři se snaží získat arbitra na svou stranu. Dále musíme po analýze všech dostupných informací nalézt řešení, předložit jej oběma stranám a především se zajímat o to, jak řešení každá z nich pochopila a přijala, aby nedošlo k podřízení se našemu rozhodnutí pouze formálně, přičemž by konflikt pokračoval skrytě dál. Základní dispozicí emocí je temperament. Typem temperamentu je dán sklon k emocionálním procesům i stavům určitého druhu, temperament podmiňuje rovněž intenzitu a dobu trvání emocionálního dění (např. sklon k určité kvalitě a trvání nálad ap.).

Motivace Pojem motivace označuje složitý proces podněcování aktivity. Přitom jde jak o její energetizaci a dynamizaci tak o její směr a kvalitu. Proces motivace souvisí s ostatními psychickými procesy (myšlení, city, regulace), stavy i vlastnostmi, které se v motivačním dění přímo či nepřímo uplatňují a jejichž vlastní průběh je motivací ovlivňován. Terminologicky se rozlišuje motivace jako proces a motiv jako aktuální výsledek motivace za daných podmínek, jako pohnutka jednání. Motiv vysvětluje vnitřní, psychologické důvody určitého chování, jeho cíl, subjektivní důležitost chování i volbu způsobů jednání. Motiv se aktualizuje (nabývá na účinnosti) ve vzájemném působení motivačních dispozic (vnitřních - každý jedinec má jako součást osobnosti jejich určitou individuálně příznačnou skladbu) a vnějších podnětů, incentiv. Vnější podněcování je účinné, pokud vyvolá vnitřní motivační stav působením na příslušné motivační dispozice. Tento stav může být vyvolán nejen vnějším působením, ale i spontánně (převážně vnitřně) na základě aktuálního pocitu nedostatku, případně nadbytku. Přitom ještě záleží na subjektivním postižení a interpretaci situace. Člověk je schopen ovládnout i silné pohnutky k jednání, pokud má dojem, že je to za dané situace vhodné. Starověcí myslitelé spatřovali příčinu a cíl lidského chování často v hledání a dosahování štěstí. Štěstí bylo chápáno v podstatě jednak ve spojení s dosažením vnitřní blaženosti (eudaimonia) na základě moudrosti, rozumného poznání a konání dobra (Sokrates, Platon, Aristoteles), jednak jako dosahování tělesných slastí a rozkoší (hedoné - např. Aristipos a další příslušníci Kyrénské školy). Objevily se však i názory, že hnacím momentem lidského chování je především snaha prosadit se a být lepší než ostatní (např.T. Hobbes, později v novověku egoistický utilitarismu, který položil důraz na zisk a ovládnutí přírody i společnosti, případně A. Adler a další). V novověku znamenal pokrok důraz na vývoj, který kladl CH. Darwin ve své evoluční teorii. V psychologických pojetích motivačních procesů se často setkáváme s větším či menším důrazem na následující jevy:

36

Cíle jsou uvažovány v kontextu úvah o zaměřenosti, zejména v pojetích motivace uvažujících o její energetické, dynamizující i usměrňujíc funkci. Cíle jsou různě chápány. Např. podle některých autorů (C. L. Hull, S. Freud aj.) spočívá cíl v odstranění vnitřního pudového napětí případně zmírnění tlaku vnějšího podnětu (pobídky). Takový pohled odpovídá homeostatickému modelu (udržování vnitřní rovnováhy organismu). Pro objasnění fungování psychiky však jednoduchá aplikace tohoto modelu nepostačuje. Pro člověka je charakteristická určitá individuálně příznačná úroveň aktivity, a to i když jsou jeho základní potřeby momentálně uspokojeny. V této souvislosti hovoří např. A. H. Maslow o tendenci člověka k uplatňování tvořivých sil a schopností (potřeby růstu) při uspokojení nedostatkových potřeb (v hierarchii potřeb nižších). Růstové potřeby (sebeuskutečnění) se nenaplňují redukcí vnitřního (pudového) napětí, nýbrž jejich uspokojování často vede k jejich dalšímu rozvíjení, případně ke vzniku dalších obdobných potřeb (indukci). Cíl nejen směřuje a stimuluje chování, ale určuje i jeho obsah. Jeho dosažení často vede k vytváření nových, vyšších potřeb i formulování dalších cílů. Zatímco fyziologická homeostáza je relativně statická (směřuje k návratu ke klidu a setrvávání v něm), psychická rovnováha (ekvilibrium) je dynamická (dosahování rovnováhy není jen návratem k původnímu stavu, ale často znamená nové stavy odlišné od původního). Obecným cílem lidského snažení podle A. Adlera je zachování života. V životě ve společnosti přitom hraje hlavní úlohu tendence k pospolitosti a k sebeuplatnění (mohou se dostat do vzájemného rozporu) a potřeba vyrovnat se s pocitem méněcennosti provázejícím nezdary ve zvládání různých úkolů. Stanovení cílů příštích výkonů vychází z individuální aspirační úrovně. Aspirační úroveň souvisí se sebehodnocením a sebevědomím a obecně při dosažení lepších než očekávaných výsledků se projevuje tendence k jejímu zvyšování. Snižována bývá naopak při nedosažení předpokládaných cílů. Existují však různé výjimky (např. nižší výkon se stane stimulem ke zvýšenému úsilí). Pudy a instinkty jako projevy modifikované vnitřní (v podstatě biologické) energie jsou vrozené. Podle Mc Dougalla se jako energetizující zdroje podílejí na každém chování. S. Freud rozeznává dva základní pudy: pud života (eros) a pud smrti (thanatos) a považuje za hlavní energetizační zdroj psychiky libido - převážně sexuální či destruktivní pudovou energii, jejíž směr je ovšem výrazně ovlivňován i sociálními faktory (prostřednictvím Nadjá), které zdůrazňují zejména jeho pokračovatelé. Pro psychoanalytiky je charakteristický důraz na nevědomou motivaci (pudy, obranné mechanismy). Teorii pudů a instinktů dále rozpracovávají zejména ti badatelé, kteří zkoumají psychiku a chování zvířat Učení v souvislosti s motivací stavěli do centra pozornosti hlavně behavioristé. E. L. Thorndike formuloval zákon efektu. Podle něj odměna spojená s činností a jejími výsledky posiluje příslušné aktivity. I. P. Pavlov přičítá toto posílení vazbě mezi podnětem a uspokojením potřeby. Tato vazba se může pro jinak indiferentní podněty vytvořit učením (podmiňováním). Podle C. L Hulla se osvojují a upevňují ty projevy chování, které redukují tlak popudu i vnějších pobídek za posilujícího působení návyku. Jak již bylo řečeno J. B. Watson se díval jako na naučené na všechny projevy chování. R. B. Cattell považuje za základ motivační struktury osobnosti „ergy“, vrozené a dalšími činiteli podmíněné (v podstatě naučené) struktury, které určují intenzitu i směr chování i prožívání. Erg je tedy širší termín než pud, protože zahrnuje také situační komponenty. Vnější pobídky jako motivační faktory zdůrazňují někteří současní behavioristé (např. Bindra). Podle N. E. Millera může jako pobídka působit každý silný podnět, který vzbuzuje činnost. Působení pobídky je dáno vrozenými mechanismy (primární pobídky) i učením a zkušeností (sekundární pobídky). I. P. Pavlov rozlišuje pobídky vrozené (na bázi nepodmíněných reflexů) a podmíněné.

37

Prožívání libosti - podle Mc Clellanda vzniká motiv na základě očekávání libého či nelibého emočního stavu v nové situaci, ve které subjekt zvažuje alternativní rozhodnutí. Podobně J.W.Atkinson předpokládá, že člověka podněcuje k jednání výslednice střetu dvou tendencí: první - dosáhnout úspěchu (cíle), což je spojeno s příjemnými zážitky, druhé vyhnout se nepříjemným pocitům ze selhání, z neúspěchu. Teoreticky lze u mnoha činností nalézt určitý vztah k prožitkům úspěchu či neúspěchu i míru pravděpodobnosti jednoho či druhého. Intenzita výsledného motivu pak záleží na poměru obou pravděpodobností a pochopitelně i na struktuře motivačních dispozic jedince. U člověka patří k podstatným motivačním faktor touha poznávat. Prolíná mnohé aktivity a je dokonce do jisté míry nezávislá na stavu organismu (potřeba poznání nepřestává působit i v některých případech, kdy nejsou plně saturovány fyziologické potřeby). Základ poznávacích potřeb je spatřován v orientačně pátracím reflexu, který je vlastní i zvířatům. Současně se však konstatuje, že poznávání motivaci výrazně směruje. Lidé hodnotí objekty a situace vzhledem k současnosti i ve vztahu ke svým dlouhodobým cílům. Přitom se uplatňují zkušenosti s hodnotou cíle ve vztahu k potřebám v dosavadním životě. Tyto zkušenosti se extrapolují jako anticipace budoucích cílových efektů. Jsou-li očekávané efekty v rozporu s osobními záměry, vzniká napětí podněcující a orientující další aktivitu. L. Festinger - ve svém pojetí kognitivní konsonance mluví o pudu ke konzistenci (tendence k uvedení svých názorů, citů i chování do stavu základního souhlasu, čili kognitivní konsonance). Jedinec se např. dostane do kontaktu s osobou, která ho něčím přitahuje a něčím odpuzuje. Pak má zhruba tyto možnosti: a) změnit svůj názor na pozitivní či negativní „stránky“ partnera, a pak jej plně přijmout či odmítnout, b) „změnit“ v daném smyslu druhou osobu, c) vyhnout se dalším kontaktům. Aktivace - určitou úroveň aktivace potřebnou pro zajištění energetické báze vyžaduje motivace podobně jako emoce. Někteří autoři chápou motivaci úžeji a přičítají jí pouze dynamogenizující a energetizující funkci. Např. E. Duffyová se při charakteristice motivačních dějů omezuje jen na kvantitativní termíny vyjadřující úroveň aktivace. V podstatě pro každý výkon existuje optimální úroveň aktivace. Vztah výkonu a motivace (aktivace) má tvar obráceného „U“ (zpočátku s růstem motivace a aktivace roste výkon, při nadměrné aktivaci a motivaci výkonu klesá).

Psychická regulace a řídící procesy Činnost člověka je řízena nervovou soustavou na různých úrovních. Někdy se rozlišuje mezi regulací a řízením. O regulaci se hovoří v souvislosti s funkcí různých systémů (i neživých). Regulace spočívá v dodržování určitého programu pro dosažení cíle, v kontrole prostřednictvím zpětnovazebních mechanismů, v odstraňování chyb a nedostatků činnosti i v korekcích nežádoucích odchylek. Řízení je možno považovat za vyšší formu usměrňování činnosti, formu specificky lidskou, uvědomovanou, v níž má vedoucí úlohu mozková kůra ve spojitosti s centrální nervovou soustavou a se soustavou hormonální. Z teoretických koncepcí psychické regulace a řízení lze shrnout: Každá smysluplná lidská činnost má svůj cíl (změna stavu, odstranění nepříjemného, dosažení hodnoty, vyřešení problému atd.). Jedinec, který hodlá daného cíle dosáhnout, je určitým způsobem motivován. Postup, kterým chce dosáhnout cíle, je určen programem či plánem. Realizace plánu je zahájena přijetím jistého záměru, který vyústí do započetí vlastní činnosti. V jejím průběhu jsou dílčí výsledky porovnávány s plánem, nevhodné nebo nesprávné postupy jsou

38

korigovány, případně nahrazovány jinými postupy. Takové průběžné porovnávání dílčích výsledků s plánovanými je vlastním uplatněním zpětnovazebných mechanismů. Přitom se v lidském jednání projevuje schopnost nejen hodnotit již uskutečněné chování co do jeho důsledků pro jedince i okolí, ale i předvídat možné důsledky chování budoucího, teprve zamýšleného a plánovaného. Tento druh zpětnovazebního působení, specificky lidský, nazýváme anticipační zpětnou vazbu. Při přípravě, plánování i hodnocení činnosti mají rozhodující podíl poznávací procesy. Člověk poznává konkrétní podmínky své činnosti. Výsledkem jedincova poznání komplexu podstatných podmínek činnosti je kognitivní obraz. V něm jsou zahrnuty všechny informace subjektu o situaci, jeho zkušenosti s podobnými situacemi i jeho představy o různých souvislostech mezi danými podmínkami i o sobě samém. Na základě plánu vybírá jedinec ze svého repertoáru použitelných aktů a operací takové, o nichž se domnívá, že jsou vhodné k dosažení cíle. Mnohdy se rozhoduje při volbě z více možností. Toto rozhodování v sobě může obsahovat větší či menší množství rizika nepříjemných důsledků dané volby. Plánování se uskutečňuje na různých úrovních, může být i neuvědomované. Činnost je považována za ukončenou, dojde-li podle mínění subjektu ke shodě dosaženého výsledku s cílem, plánem a záměrem subjektu. Regulace a řízení činnosti jako složitý děj může probíhat na různých úrovních a může být také popisována z různých pohledů. Z psychologického hlediska se rozlišují tři úrovně regulace lidské činnosti: 1. instinktivní (pudová, nepodmíněně reflexní), 2. zvyková (automatizovaná), 3. volní (úmyslná, záměrná). Účast vědomí na jednotlivých úrovních není stejná. Instinktivní chování, založené na vrozených vzorcích, nemá jasně uvědomovaný cíl. Jeho průběh si vůbec nemusíme uvědomovat, nebo si jej uvědomujeme až později (např. sebou trhneme v úleku a teprve potom tento pohyb zaregistrujeme). Ani na zvykové úrovni si většinou u chování neuvědomujeme cíl zcela zřetelně. Mnohdy nám není jasné, proč jsme se zachovali určitým způsobem, a vysvětlujeme to zvykem (ze zvyku bereme tašku, kterou běžně nosíme, i když ji právě nepotřebujeme atd.). Jiná situace je u volní regulace chování. V tomto případě je cíl volen úmyslně, jeho dosažení je plánováno, jsou voleny vhodné (pro jedince) postupy ve snaze dosáhnout cíle a jejich úspěšnost je vědomě kontrolována. Ovšem i na této úrovni se uplatňují nevědomé procesy. Všechny tři uvedené úrovně regulace činnosti se vzájemně liší přizpůsobivostí k aktuálním podmínkám i jejich případným změnám. Nejméně pružné a přizpůsobivé jsou instinktivní projevy. Zvyky jsme schopni podle potřeby měnit většinou až po delším snažení. Při úmyslném jednání je větší či menší míra jeho přizpůsobení cíli závislá na našich úmyslech, přáních ap. Teprve na volní úrovni se vlastně jedná o řízení činnosti. Na úrovních instinktivní a automatizované hovoříme spíše o regulaci. Volba cíle a prostředků k jeho dosažení spolu s provedením určitého potřebného jednání obsahuje vedle poznávacích, motivačních, emocionálních a rozhodovacích pochodů další psychickou kvalitu - vůli. Ve struktuře volního aktu bývají určovány následující složky, které spolu ovšem úzce souvisí a reálně je nelze od sebe oddělovat. Nejprve dochází ke vzniku pohnutky v interakci osobnosti a prostředí, který je spojen s psychickým napětím (zážitek neurčité touhy, potřeby). Na vznik pohnutky navazuje uzavření představy cíle a možných prostředků jeho dosažení. Tato představa se postupně zpřesňuje v posuzování a hodnocení možného výsledku (zážitek

39

chtění něčeho). Vyskytují-li se rozdílné motivy jednání, dochází k boji motivů. Po rozhodnutí mezi nimi je přijat určitý záměr či úmysl realizovat plán k dosažení cíle a následuje vlastní jednání. Není-li jednání bezprostředním vyústěním volního aktu a přesouvá se do budoucnosti, hovoří se o předsevzetí. Z praxe je ovšem známo, že často ani do detailů promýšlený plán není ještě (ani v případě, že jedinec je k aktivitě motivován) zárukou důsledné a úspěšné realizace. Nedokážeme se např. zbavit nějakého zlozvyku, přestože k tomu máme promyšlený postup. Běžně se také v životě člověka vyskytují situace, kdy vehementně usiluje o prosazení „své“ vůle, aniž by šlo přímo o výsledek takového úsilí (dětský negativismus, neústupnost, „tvrdohlavost“ dospělých). Volní úsilí je nutné pro realizaci obtížné činnosti, spojené s vnitřními i vnějšími překážkami, dlouho trvající atd. Člověk jej využívá, není-li jeho motivace k jednání dostatečná, je-li nucen překonávat strach, bolest, únavu. Vynakládání volního úsilí je doprovázeno pocity napětí zapojeného svalstva, námahy, mimickými projevy ap. Volní procesy nejsou totožné s motivačními ani poznávacími procesy, i když s nimi souvisí a navazují na ně. Jejich význam a podíl na realizaci jednání se výrazně zvyšuje, když není vzájemný poměr pohnutek a překážek jednání vyvážený v neprospěch souhrnu pohnutek. Jsou-li pozitivní pohnutky dostatečně silné (silné vnitřní motivační dispozice nebo vnější incentivy jsou natolik významné, že zřetelně zapůsobí na dispozice ve smyslu jednání), není volního úsilí třeba a jeho význam pro jednání ustupuje do pozadí. Dokonce se může stát, že člověk jedná proti své vůli. Jindy naopak vůlí potlačuje silný vnitřní impuls (vyvolaný např. vnějším podnětem) nebo tendenci. Pokusím se o shrnutí problematiky řízení činnosti do následujícího výkladového schématu, pro didaktické účely zjednodušeného, abstrahujícího od četných složitých vazeb. Své jednání řídí člověk na základě subjektivního poznávání souvislostí v aktuální, minulé i budoucí interakci vnějších a vnitřních faktorů. Obě skupiny faktorů působí tedy na činnost zprostředkovaně přes osobnostní integraci, která je prováděna vědomě i za účasti nevědomých psychických dějů. Vedle poznávání se zde uplatňují emoce jako prožitkový odraz interakce vnějších faktorů s vnitřními. Jejich působení může být z hlediska dosažení cíle pozitivní (stenizující emoce) nebo negativní až dezorganizující (astenizující). Dále zde má své místo motivace, aktualizovaná interakcí motivačních dispozic a odpovídajících vnějších intenciv. Rozhodování na různé úrovni zvažuje důsledky působení jednotlivých motivů, diferencuje mezi nimi, řeší jejich konflikty a završuje volbu cílů. Sestavením obecnějších plánů a konkrétních programů připravuje jejich realizaci s ohledem na schopnosti, dovednosti, zkušenosti a celkovou připravenost jedince k činnosti. Energetické zajištění pohotovosti organismu k aktivitě je funkcí aktivace. Vlastní realizace plánů činnosti, její dokončení a dosažení vytčeného cíle i přes případně objektivní i subjektivní překážky, je úkolem pro vynaložení většího či menšího volního úsilí po zhodnocení všech „pro“ a „proti“.

PSYCHICKÉ DISPOZICE Pojem dispozice, jak již bylo řečeno představuje vrozené nebo získané předpoklady k určitému chování a prožívání jedince. Vrozené dispozice si člověk přináší na svět na základě působení dědičných mechanismů. Získané dispozice se vytvářejí a rozvíjejí učením ve formě vědomostí, dovedností či návyků. Podle úrovně osvojení umožňují dispozice dosahování určité úrovně výkonů. 40

Schopnosti a dovednosti V psychologii se schopnosti obecně vymezují jako souhrn předpokladů jednotlivých duševních funkcí k určité činnosti (vyřešení problému, orientace v situaci a odpovídající reagování na její podmínky atd.). Předpoklady pro úspěšné provádění konkrétních činností za běžných podmínek se označují jako dovednosti. Dovednosti získává člověk zafixováním určitých operací, učením a procvičováním. Dovednosti v oblasti poznatků se označují jako vědomosti. Vrozenou základnou, schopností geneticky podmíněnou, jsou vlohy jako konkrétní osobité uspořádání organismu, zejména nervové soustavy. Vlohy jsou vlastně možnostmi a mezemi rozvoje schopností. Mnohé z nich mohou zůstat v životě jedince nevyužity a dokonce jím ani neodhaleny. Dále se ukázalo, že je možno určitý nedostatek vloh pro některé schopnosti do jisté míry kompenzovat. Někdy se ještě v dané souvislosti hovoří o nadání či talentu jako specifických, výrazně rozvinutých, vyhraněných vlohách. Rozvinutí talentu předpokládá příznivě působící sociální prostředí i ochotu a schopnost vytrvalého úsilí. R. S. Renzulli ve svém tříúrovňovém modelu nadání klade důraz na interakci tří základních komplexů vlastností: 1. všeobecných schopností, 2. kreativity a 3. angažovanosti rozvinutých na vysokou úroveň Pojmy nadání a talent jsou chápány jako synonyma, nebo jako odlišné jevy. Kritéria odlišení jsou chápána různě. Schopnosti jsou tedy tím faktorem, který rozhoduje o úrovni výkonů jedince. Při stejném učení a motivaci je různá míra schopností příčinou odlišného výkonu v dané činnosti u dvou osob. Schopností a dovedností lze určit celou řadu např.: • perceptivní (zraková, sluchová, chuťová ap., citlivost a vnímavost), • pozornosti (koncentrace, zaměřenosti, distribuce ap.), • psychomotorické (pohybové - rychlost, síla, obratnost, koordinace pohybů ap.), • intelektové (rozumové, inteligence), • paměťové (schopnost vštípení a podržení informace a její aktuální vybavení), • verbální (plynulé vyjadřování, rychlost mluvení při věcné správnosti ap.), • výkonové (schopnost dosahovat určitých výkonů v užším slova smyslu, vytrvalost, manuální zručnost ap.). Za obecnou rozumovou schopnost a někdy za obecný základ všech schopností vůbec. bývá považována Inteligence. Jedná se v podstatě o určitý kvalitativní aspekt kognitivních funkcí, v užším smyslu zejména o kvalitu myšlení. Za nejdůležitější součást inteligence jsou zpravidla považovány předpoklady, jako přizpůsobivost, učenlivost (včetně schopnosti poučit se z chyb), chápavost (důvtip, vhled), schopnost řešit problémy, logicky uvažovat a abstraktně myslet a často i schopnost verbálního vyjadřování. Rozlišuje se teoretická a praktická inteligence, sociální inteligence . R. B. Cattell rozlišuje inteligenci krystalickou (rozvíjenou učením) a fluidní (geneticky podmíněnou). Ukazatelem intelektové úrovně je tzv. Inteligenční kvocient. Stanovuje se inteligenčními testy. Praxe ovšem často ukazuje, že vysoké IQ ani dobrý školní prospěch a nejsou ještě zdaleka zárukou úspěšného uplatnění v zaměstnání a v životě vůbec. Kritéria školního úspěchu jsou od praktických požadavků mnohdy i značně odlišná. Podobně testy inteligence v podstatě předkládají určité typy problémů, které reprezentují reálné situace jen přibližně a zpravidla zjednodušeně. Proto je důležité spíše než obecné intelektové předpoklady zkoumat tu míru schopností nebo dovedností, které jedinec dokáže v životě efektivně využít i za více méně nepříznivých okolností. V tomto smyslu se hovoří např. o účinné kapacitě rozumu

41

jako o té části reálné intelektuální kapacity, kterou jedinec skutečně v běžných (i náročnějších) podmínkách dovede efektivně využívat, nebo zejména v poslední době o emocionální inteligenci. Emocionální inteligencí se rozumí schopnost orientovat se v emocích vlastních i ostatních lidí a vlastní emoce zvládat vnitřní kázní. Člověk je pak schopen ovládat svou náladu a nepodléhat jejím zejména negativním výkyvům, neztrácet naději i elán ani v potížích, ovládat své pohnutky (a např. odolávat impulsům k okamžitému uspokojení a odložit uspokojení na později) a ovlivňovat svou motivaci natolik, že se nevzdává v náročných situacích. Emocionální inteligence je jedním z předpokladů pro dobré vztahy s lidmi (v tomto smyslu je blízká sociální inteligenci). Analogicky jako o IQ se hovoří o EQ (emoční kvocient), který není protikladem IQ, ale různou měrou jej doplňuje a může být poměrně dobrým prediktorem úspěšného praktického uplatnění.

Temperament Temperament je název pro obecnou dimenzi dynamiky psychických pochodů. Tato dimenze určuje způsob prožívání dané situace i projevy chování. Často se o temperamentu hovoří jako základu osobnostních vlastností. Jedinec si svůj temperament přímo neuvědomuje a nemůže jej přímo ani ovlivňovat. Ovlivňování temperamentu může být zprostředkované např. pomocí léků nebo prostřednictvím volní regulace chování. Možnost zásadních zásahů do vlastního temperamentu není příliš velká, přesto však může jedinec prostřednictvím své aktivity projevy svého temperamentu kontrolovat a ovlivňovat. Do okruhu temperamentových vlastností lze zařadit tyto znaky: 1. Celkové citové ladění obecně charakterizované škálou libost - nelibost, včetně intenzity zážitků. 2. Celkové zaměření promítnuté do protikladů vlastního chování a dění v okolí. 3. Vzrušivost postižitelnou protikladem snadného či nesnadného začátku a průběhu typických procesů. 4. Odolnost danou mírou, do níž vzbuzený duševní děj odolává působení jiných vlivů. 5. Trvalost vyjádřenou dobou přetrvávání obsahu prožívání po skončení působení daného podnětu. V běžné mluvě se za projevy temperamentu považují živost, činorodost, agilnost, pohyblivost, podnikavost i nestálost atd. Fyziologickým základem temperamentu je individuálně odlišná činnost nervové a hormonální soustavy. V každodenním životě se na temperament usuzuje zejména na základě vnějších projevů emocionálních reakcí (např. mimika, gesta, způsob řeči), na základě chování vůči ostatním lidem. Typy temperamentu V důsledku snahy o uspořádání temperamentových vlastností podle jejich individuálního výskytu se utvořily různé typologické koncepce. Typ bývá chápán různě. V zásadě se jím myslí určité seskupení vlastností, k němuž se skutečný jedinec jen více či méně blíží, nebo je typ reprezentantem u populace nebo skupiny nejčastěji se vyskytujících seskupení vlastností (zobecnění určitých charakteristických vlastností, určení jakéhosi průměrného výskytu u skupiny lidí). Další pojetí typu přináší faktorová analýza, která jimi rozumí souhrn korelujících charakteristik. 42

V psychologii existuje řada různě koncipovaných typologií. Poměrně známá je typologie pocházející až z antiky (Hippokrates, Galenos). Přestože její východiska (poměr mísení základních tělesných šťáv - krve, „černé a žluté“ žluči a „mozkového hlenu“) byla poplatná své době, zachovaly se jejich čtyři empiricky dobře stanovené typy temperamentu cholerický, flegmatický, melancholický a sangvinický - až do současnosti. Cholerický temperament je charakteristický emocionální nestálostí, výbušností, impulzivitou. Sangvinický temperament se podobně jako cholerický vyznačuje rovněž emoční dynamikou ale bez extrémního vyhrocení, zálibou ve změně, vyhledáváním společnosti a zábavy. Flegmatický temperament je charakteristický emocionální vyrovnaností, nízkou vzrušivostí, klidem. Pro melancholický temperament je typická nižší psychická odolnost, časté úkorné vidění okolností s následnou zranitelností a lítostivostí. S těmito tradičními typy se určitým způsobem váže i známá typologická koncepce H. J. Eysencka (1916 - 1997). Rozděluje typy osobnosti do čtyř skupin podle jejich pozice na škálách extroverze - introverze a stability - lability (neuroticismu). Extraverze dle Eysencka se vyznačuje pohyblivostí duševních dějů (kolísání pozornosti, zájmů, výkonů), vyhledávání kontaktů s lidmi, otevřeností, zájmem o dynamické dění, vzrušení (špatně snáší jednotvárnost), spíše impulzivním jednáním. Extravert snadno navazuje kontakty, je bezstarostný až lehkomyslný, ne vždy se dokáže ovládnout, na hněv však brzy zapomíná, řád žertuje ap. Introverze se spojuje s klidem, umírněností, sklonem k sebepozorování, s preferencí činností o samotě (četba, poslech), s rezervovaností až uzavřeností ve styku s lidmi. Introvert nemívá mnoho přátel, jeho vztah k nim však bývá hlubší, preferuje stálost, pravidelnost, jistotu, věci bere vážně, nevyhledává vzrušení, dovede se ovládnout, ale na křivdu zapomíná pomalu, nemá rád žerty na svůj úkor, je spolehlivý a neagresivní. Neuropsychická stabilita je příznačná emoční stálostí, vyrovnaností, přizpůsobivostí ke změnám, sebedůvěrou. Labilita naproti tomu většinou tyto vlastnosti postrádá, projevuje se zde nedostatečná integrovanost osobnosti, vyskytují se neurotické potíže, pocity méněcennosti apod. Podle Eysencka jsou krajní typy pouze teoretickou záležitostí a reálně neexistují.. Výsledný typ osobnosti je charakterizován podílem obou dimenzí na bipolární škále. Jedinci s převahou introverze a emoční lability jsou blízcí melancholickému typu, labilní extraverze se váže s typem cholerickým, stabilní extraverze s typem sangvinickým a konečně stabilní introverze odpovídá typu flegmatickému.

Motivační dispozice Motivační dispozice jsou vnitřními faktory procesu podněcování a usměrňování aktivity, předpoklady ke vzniku a uplatnění určitého úsilí. Projevují se jako sklony, impulsy, tendence k jistému jednání. Každý jedinec má vlastní, individuální motivačně dispoziční strukturu (motivační vlastnosti). Ta je poměrně stabilizovaná (s věkem se ovšem může postupně změnit) a je součástí celé osobnostní struktury. Povahu motivačních dispozic za různých okolností mohou nabývat potřeby, pudy, hodnoty, zájmy, postoje a podobně.

43

Potřeby Pojem potřeby má pro pochopení lidského chování klíčový význam. Proto jej někteří autoři považují v oblasti motivace za základní a vidí v něm primární zdroj každého motivovaného projevu. V tomto smyslu jsou vlastně potřeby obsaženy ve všech dalších motivačních dispozicích (postoje, hodnoty, zájmy ap.), které z nich nějak vycházejí. Obecně bývá motivační působení potřeby charakterizováno jako stav odchylující se od optima tím, že osobnost má něčeho nedostatek nebo nadbytek. Biologické optimum se označuje jako homeostáza. Psychologické optimum jako psychické ekvilibrium. Součástí narušení optimálního stavu je více či méně intenzívní prožívání napětí, tenze, vzrušení spojené i s fyziologickými pochody. Tento prožitek často nepříjemného tlaku nebo vzrušení bývá označován drive, puzení, popud. Redukce puzení je prožívána jako uspokojení. Při mechanickém dělení potřeb na vrozené a získané jsou základem vrozených potřeb pudy. Pudy jsou spjaté s biologickým programem uchování lidského života. Jsou vrozené, generalizované, dědičné a obsahově stálé. Pokud se spojují s vrozenými vzorci chování, hovoří se o instinktech. U člověka však jsou původní pudové projevy zpravidla formovány vlivem zkušeností. Potřeby mají obsah či předmět (co schází nebo přebývá). Tímto předmětem je však jen zřídka konkrétní objekt. Většinou spíše potřebujeme nějakou vlastnost, kvalitu, která může být obsažena i ve více různých věcech. Potřeby jsou tedy převážně abstraktní (až na výjimky jako vzduch, voda ap.), zdroje jejich uspokojování však jsou převážně v objektech konkrétních. Přitom jeden objekt může uspokojovat více potřeb a na druhé straně i uspokojení jedné potřeby může být nárokováno více objekty. To vše pochopení mechanismů uspokojování potřeb ztěžuje a vysvětlování daného jednání jako důsledku jedné potřeby bývá zjednodušené. Potřeby se různě klasifikují. Často se rozlišují potřeby primární, základní pro život organické, biogenní ap. a potřeby sekundární, odvozené, kulturní, specificky lidské, psychogenní ap. Podobné rozlišení je umělé. Závažnost potřeb jedince nelze stanovit globálně. Jsou zde značné rozdíly. Pro ilustraci uvádíme klasifikace potřeb O. Mikšíka: I. Primární 1. zachování vlastního života, 2. sexuální - zachování rodu, 3. poznávací, 4. sociálního kontaktu 5. spojené s rozvojem vlastní osobnosti II. Sekundární morální, intelektuální, estetické, určitého způsobu života, určitého druhu činnosti, kulturního vyžití, styku s lidmi. H. A. Murray dělí potřeby podle čtyř hledisek na: a) viscerogenní (fyziologické potřeby organismu, kterých uvádí celou řadu) a psychogenní, b) zjevné a skryté, c) pozitivní (vyvolávající apetenci) a negativní (vyvolávají averzi), 44

d) vědomé a nevědomé. Primární potřeby jsou výrazem biologicky daného sepětí organismu s prostředím. S rozvojem člověka jako sociální bytosti se objevují stále nové potřeby, proto jejich výčet nemůže být úplný. Člověk prostřednictvím vědy a techniky vytváří podmínky pro plynulé bezproblémové uspokojení čím dál většího počtu primárních potřeb (např. hlad). To vede ke zvýraznění významu sekundárních (vyšších, sociálních) potřeb. Zproblematizování či ztížení plynulého uspokojování určité základní potřeby vede k nárůstu jejího významu v psychickém životě. To vystihl např. Freud i další psychoanalytikové. V současnosti je např. zvýrazněna potřeba zdravého životního prostředí, soužití v míru ap. Rozvoj potřeb může za určitých okolností vést k tomu, že určitý objekt původně zcela motivačně indiferentní nebo dokonce nežádoucí (příp. škodlivý) začne působit podobně jako něco, co potřebujeme (pseudopotřeba či kvazipotřeba). Potřeby obecně reprezentují nároky organismu či jedince, uspokojení některých potřeb však může organismus jako celek poškozovat nebo může brzdit jeho osobnostní a sociální rozvoj (můžeme sem zařadit drogy, ale i potřebu ovládat jiné lidi, hromadit majetek apod.).

Postoje a zájmy Postoje chápeme jako relativně dlouhodobé tendence k určitému způsobu myšlení, cítění a jednání, které se vztahuje k lidem (včetně vlastní osoby), předmětům, činnostem i k dalším skutečnostem. V postojích je obsaženo subjektivní hodnocení těchto skutečností na základě jejich více či méně racionálního poznání, na základě jejich emocionálního působení na člověka i na základě vztahu k jeho cílům a záměrům. Proto se u postojů rozlišují tři složky: kognitivní, emocionální a konativní (snahová). Postoje ovlivňují naše chování a do jisté míry nám také pomáhají orientovat se v prostředí. Postoje se ke svému objektu vztahují v určitém smyslu (pozitivně, neutrálně, negativně) a s určitou intenzitou (silně, slabě). Např. k tělesnému cvičení mají lidé pozitivní, případně lhostejný nebo negativní vztah více či méně silně vyhraněný, což se promítá do jejich názorů na tento druh činnosti, do jejich zájmu o něj i do ochoty aktivně jej provádět, případně hodnotit lidi podle toho, zda cvičí či nikoliv ap. Postoje se utvářejí v ontogenezi složitou cestou integrace individuální zkušenosti v učení ve společenských podmínkách. Přitom se uplatňuje řada vlivů (rodina i další sociální skupiny, do nichž se člověk začleňuje, škola, mimoškolní instituce ap.). Nesnadným úkolem, s nímž se v praxi často setkáváme (např. ve škole, v poradenství ap.), je cílevědomé formování, případně přetváření postojů. Obecně platí, že postoje dospělých jsou relativně stálejší a tedy obtížněji měnitelné než u dětí. Snáze lze měnit intenzitu postojů než jejich kvalitu (určitý postoj na postoj opačný). Aby měla snaha o změnu postoje naději na úspěch, je třeba ji opírat o co nejlepší poznání funkce postoje u daného jedince. V praxi je však úplná znalost funkce postoje velmi obtížná. Proto se snažíme postihnout funkce nejdůležitější a na ně se zaměřit. Ke změně postojů lze využít některých prostředků, např. je to přesvědčování prostřednictvím jednotlivce nebo skupiny, způsob podávání informací, hrozby, sugesce ap. Jako druh postojů, charakteristických pozitivním vztahem k předmětu zájmu a doprovázených pozitivními emocemi lze chápat Zájmy. Zájmy často korelují se schopnostmi a dovednostmi. Mnohdy se zajímáme o to, co nám jde dobře, v čem můžeme případně vyniknout a naopak o aktivity, které se nám nedaří nezřídka zájem ztrácíme

45

Hodnoty, návyky, aspirace Hodnoty - zobecněné vztahy ke skutečnosti, vznikající abstrakcí postojů. Ovlivňují způsob života, v němž shrnují určité normy správného jednání. Každému jedinci je vlastní stupnice hodnot, řazená podle významnosti (zdraví, úspěch, přátelství, ocenění výkonu ap.). Návyky - úmyslně nebo bezděčně naučené způsoby chování a reagování na určité podněty. Mnohdy se uplatňují automaticky, bez přímé vědomé kontroly (návyk určité životosprávy atd.). Aspirace - očekávaní vztažená k úrovni dosažených výsledků, ctižádost, výkonové cíle ap. Obecně má naplnění či nenaplnění aspirací vliv na prožívání úspěchu či neúspěchu. Dále platí, že při dosažení výkonů odpovídajících aspirační úrovni (úrovni nároků na příští výkony, která často odráží trvalejší výkonové ambice osobnosti) má jedinec tendenci stávající úroveň aspirací zvyšovat a při nedosažení očekávaných výsledků ji snižovat. Také se však nezřídka stává i to, že neúspěch působí naopak jako silný podnět ke zvýšení úsilí v přípravě i ke stanovení vysokých cílů.

Fyziologické dispozice Fyziologické dispozice jsou předpoklady lidského organismu ke zvládání nároků životních interakcí s prostředím. Geneticky podmíněná vlastnosti organismu jako vzrůst, stavba, zdatnost, síla, výkonnost vnitřních orgánů a kosterně svalové soustavy i nervové soustavy se označují jako konstituce. Podmiňuje funkci jednotlivých orgánů i celého organismu, pracovní kapacitu i odolnost jedince vůči zátěži. Tvoří jakousi základnu, rozsah možností a mezí pro získané výkonnostní předpoklady. Úzce souvisí s funkcí psychiky. Někteří autoři hovoří zvlášť o osobnosti (psychice) a organismu a pojem osobnost vztahují především k duševnímu životu. Tím však souvislosti tělesné a duševní stránky lidské bytosti nepopírají.

PSYCHICKÉ VLASTNOSTI Za základní vlastnosti, jejichž prostřednictvím lze postihnout individuálně příznačné tendence a projevy chování a prožívání, bývají považovány charakterové vlastnosti či povahové rysy. V tomto smyslu je charakter vlastně jakýmsi promítnutím temperamentových tendencí do chování obvyklého pro jedince, jak se vyvinulo během jeho života v interakci různých podmínek. Povahové rysy tedy vlastně překrývají či dotvářejí navenek projevy temperamentu. Tradičně jsou nazírány ve vztazích člověka k lidem a sobě samému (egoismus, altruismus, misantropie ap.) k obecným hodnotám (poctivost, vlastenectví, pravdomluvnost), k přírodě, k práci a činnosti vůbec, k výsledkům činnosti. Někteří psychologové však pojem charakter odmítají, protože se v běžném jazyce váže spíše než k psychologickým k etickým kritériím. Pak je možno v dané souvislosti používat pojem povaha, povahové rysy. Posuzování povahy druhých lidí může mít zhruba tyto stupně: 1. popis, chování (co dotyčná osoba zpravidla dělá) bez bližší specifikace, 2. hodnocení obvyklého chování (dobré, špatné, rychlé, přesné ap.), 3. přičtení motivů projevům (proč to dělá), 4. kvalifikace hodnocení osobnosti (jaký je) a přisouzení určitých vlastností (atribuce) prostřednictvím adjektivního označení, které zobecňuje hodnocení jednání (vychází z názoru „jak se chová - takový je“) nebo prostřednictvím substantivního zobecnění („je takový - např. lhář, a proto se tak chová - lže“). Poměrně objektivní je popis chování osobnosti. Čím obecnější interpretace a širší generalizace, tím více subjektivních vlivů.

46

Posuzování závisí na pozici posuzovatele (na jeho subjektivním „vidění“ dané situace). K postižení povahových rysů příslušného člověka se často používá bipolárních škál, na nichž se posuzuje míra určité vlastnosti jako dimenze jeho charakteristického prožívání a chování. K nejčastěji uvažovaným bipolárním vlastnostem patří extraverze - introverze, aktivita - pasivita, stabilita - labilita, racionálnost - smyslovost, afiliance - hostilita, dominance submise, egocentrismus - altruismus, maskulinita - feminita, závislost - nezávislost. Tento výčet opět není kategoriální. Jednotlivé vlastnosti se mohou více či méně překrývat. Souhrnně lze označit individuální charakteristiku motivačních dispozic a povahových rysů zaměřením osobnosti. Zaměření orientuje člověka ve světě. Promítá se do jeho poznávání (okolí i sebe sama), cítění, snažení, je na pozadí cílově orientované aktivity. Může být vědomé i nevědomé. OSOBNOST V PSYCHOLOGII Nositele psychiky v konkrétních životních podmínkách označuje současná psychologie za OSOBNOST. Tímto pojmem se snažíme charakterizovat souhrnně duševní život člověka jako funkční vnitřně organizovaný celek. Přitom se uvažuje i o dalších souvislostech, v nichž daný lidský jedinec žije. Pojem osobnost se běžně používá i mimo psychologickou terminologii, a to v různém smyslu; např. jako právní subjekt, v jistém smyslu jako vynikající jedinec atd. Do psychologie byl termín osobnost jako součást odborného pojmosloví zaveden poměrně nedávno a nahradil zde v podstatě již překonaný tradiční pojem duše. Postupně se v rámci teoretických psychologických disciplín diferencovala a relativně osamostatnila psychologie osobnosti. To si vyžádalo jistý čas a bylo to možné zejména díky rychlejšímu rozvoji některých psychologických vědních odvětví včetně jejich metodologie. Kromě uplatňování experimentálních metod ve výzkumu a výrazného prosazení celostního hlediska zde pozitivní roli sehrála i rozvíjející se psychologie individuálních rozdílů, dále klinická psychologie a rovněž celkové rozšiřování aplikací psychologických poznatků ve společenské praxi. Ovšem ani psychologie dosud nedospěla k jednotnému všeobecně uznávanému pojetí osobnosti. Tato skutečnost nás nepřekvapí, uvážíme-li složitost, mnohostrannou podmíněnost a variabilitu vlastností osobnosti, jejichž uspokojivé vědecké objasnění je stále velmi nesnadné. K dispozici jsou pouze pozorovatelné vnější projevy, výsledky činnosti a subjektivní výpovědi o prožitcích. V psychologickém studiu osobnosti se uplatňují různá hlediska a zaměření na určité její stránky. Definic osobnosti je z výše uvedených důvodů velké množství. V psychologických definicích je kladen důraz zejména na jedinečnost, celostnost, organizovanost, integrovanost, interakci vnitřních a vnějších činitelů, jednotu tělesného a duševního, vývoj, v němž se dynamicky rozvíjejí vrozené dispozice individua v aktivní činnosti. Osobnost můžeme vymezit jako individuálně organizovaný celek duševního života integrující vývoj neurofyziologické struktury a sociálních vztahů v aktivní interakci s prostředím. Objektivní dimenzí osobnosti je chování, subjektivní dimenzi shrnujeme pojmy prožívání a vědomí s více nebo méně jasnou představou o sobě. Osobnost je tedy jakýmsi přetrvávajícím individuálním rámcem chování a prožívání, společným znakem vyabstrahovaným z našich myšlenek, představ, přání, citů i činů, formou, která je dotváří v daných podmínkách.

47

Celá osobnost funguje jako složitý celek, který se neustále vyvíjí v prostředí rovněž se vyvíjejícím. Přes tento vývoj zůstává jedinec stále tentýž. Integrovaný celek jeho duševního života zůstává zachován. Narušení integrace tohoto složitého celku je spojeno s patologií. Adekvátní poznání tohoto systému nemůže být zajištěno studiem uměle izolovaných částí. Proto je vhodné uplatnit v této oblasti systémový přístup.

Struktura a dynamika osobnosti Strukturální přístupy ke studiu osobnosti hledají složky vnitřní stavby osobnosti, jejich znaky a vztahy. Přitom se snaží nalézt na pozadí všech permanentních změn osobnosti určitou uspořádanost a pravidelnost, jíž jsou si lidé přes všechny individuální rozdíly v podstatě podobni. Tyto přístupy zpravidla popisují. Struktura osobnosti jako vnitřní stavba s relativně stabilními složkami „stavebními kameny“ je vlastně jakousi v čase relativně stabilní základnou duševního života člověka. Řada psychologů v poslední době se přiklání k názoru, že strukturu osobnosti lze dobře postihnout prostřednictvím pěti základní široce koncipovaných kategorií vlastností označovaných „VELKÁ PĚTKA“ („Big Five“): 1. Extraverze - introverze. 2. Emocionální stabilita. 3. Přívětivost(Agreeablenes, dobrosrdečnost ve vztahun k druhým). 4. Svědomitost (Conscientiousnes, svědomitost, zodpovědnost, spolehlivost, vytrvalost, cílevědomost) 5. Otevřenost zkušenostem (Opennes to Experience, intelekt, tvořivost, kultivovanost, zvídavost). Přes různé výhrady má velká pětka mezi psychology četné zastánce, což se mimo jiné projevuje i snahami o konstrukci nových metod ke zjišťování těchto faktorů a potvrdit systematickým výzkumem jejich platnost. Dynamické přístupy se zabývají zejména tím, jak osobnost za určitých okolností funguje v daném prostředí, příčinami vzniku, průběhem a důsledky psychických procesů a vývojových změn osobnosti. Jinými slovy sledují, jak osobnost s určitou vnitřní stavbou vstupuje do životních podmínek. Snaží se přitom nalézt základní funkce osobnosti v daném čase i ve vývoji. Pracuje přitom s relativně krátkodobými, rychleji než strukturální složky se měnícími psychickými jevy, jako jsou procesy a stavy. V tomto smyslu je funkční přístup více dynamický. Psychologie se tradičně zabývá těmito základními funkcemi osobnosti: poznáváním, emocemi a motivací a řízením. Každá osobnostní funkce předpokládá existenci příslušných dispozic. K základním funkcím nezbytným pro život osobnosti patří adaptace založená na vpravování do životních podmínek od pasivního přizpůsobování se (akomodace) až k aktivnímu přizpůsobování si podmínek (asimilace). Adaptace vychází z poznávání reality, jejího emocionálního hodnocení a souvisí i s motivací a řízením činnosti.

48

Integrace osobnosti Podstatnou stránkou každého systému je celkové uspořádání jeho složek a funkčních vztahů mezi nimi i vztahy systému k okolí. Proto uvažujeme-li o lidské osobnosti jako o systému, je také důležitá otázka vzájemného propojení složek do funkčního celku. Integrace osobnosti je výsledkem jejího vývoje. Zahrnuje vyváženost jednotlivých podsystémů a složek s různými více i méně protikladnými momenty, vnitřní konzistenci, celistvost psychických jevů člověka v daném prostředí. Úroveň integrace lze hodnotit co do komplexnosti (úroveň provázanosti uvnitř osobnosti - mezi komponenty - a vztahy osobnosti s okolím) i co do účelnosti (úroveň výsledků činnosti osobnosti daném prostředí). S úrovní integrace jisté osobnosti se pojí charakteristiky jako biologická, sociální a psychická zralost, mnohostranný rozvoj, realistické sebevědomí, adekvátní rozhodování, adaptovanost, duševní zdraví. Integrovaná osoba je připravena zvládat různé úkoly ve vztahu k předmětům i lidem a přitom odolává i rušivým vlivům. K základním integračním činitelům osobnosti lze řadit vědomí, především vědomí vlastního já jako nositele identity jedince v různých časoprostorových změnách, jako původce činů, jako subjekt i objekt vědomí a rozhodování (já rozhoduje o sobě) i hodnocení. Sebehodnocení ve světle vlastních aspirací je zdrojem pocitu životní úspěšnosti jedince, jeho sociální pozice a prestiže. Neuspokojení potřeby vlastní důležitosti (sebeuplatnění) může podnítit náhradní uspokojení ve společensky méně žádoucích oblastech. Vědomí vlastního JÁ se v ontogenezi diferencuje ve vnímání světa zhruba mezi 2. a 3. rokem života. K já se pojí také vědomí vlastního chtění (vůle). Člověk prožívá své já jako aktivní zdroj a příčinu svého jednání (uvědomuje si zážitek i předmět vlastního chtění). Psychologické vymezení vůle je nesnadné a někteří autoři tento pojem zamítají jako nejasný a zbytečný (behavioristé). Ve střední Evropě však má pojem vůle svou tradici a užívá se běžně pro označení specificky lidské schopnosti: a) rozhodovat a stanovit cíl jednání včetně programu jeho dosažení (postup, prostředky), b) realizovat stanovený program i za méně příznivých podmínek, c) kontrolovat a řídit průběh a hodnotit výsledky. O lidech rozhodných, důsledných, vytrvalých, ovládajících své vnitřní impulsy se často předpokládá, že mají „pevnou“ či „silnou“ vůli chápanou jako osobní vlastnost (trvalou). Účelnější je však pojetí vůle nikoliv jako trvalé dispozice, ale spíše jako určité kvality jednání v daných podmínkách, kvality, která není generalizovaná na všechny situace, kterou však lze cílevědomě rozvíjet. Podstatnými znaky této kvality jsou: a) prosazování vlastního já s ohledem na situační kontext, b) promyšlené rozhodování v souladu s vlastními záměry, c) důsledné jednání směřující k vytčenému cíli, d) odolávání vnějším tlakům e) kontrola vnitřních tlaků a impulsů (potřeby, instinkty, zvyky ap.), f) překonávání překážek a nesnází (nápadité využívání různých způsobů). Vůle jako aktuální duševní funkce se projevuje ve volním jednání. Volní, úmyslná, záměrná činnost je výsledkem vzájemného působení vnitřních a vnějších faktorů, souhrnem utvořeným vědomě a rozumově při vynakládání určitého úsilí. Spočívá v cílevědomém plánovitém řízení aktivity podloženém chtěním (úmyslem) a realizovaném s určitým výdejem energie.

49

Volní procesy se v životě jedince formují a vyvíjejí v těsném spojení s dalšími psychickými funkcemi v interakci s prostředím. Zejména se uplatňuje vliv praktické činnosti (od kojeneckých manipulací s předměty) a sociálního styku. V něm si prostřednictvím řeči postupně uvědomujeme vlastní individualitu a vlastní chtění. Řeč se stává významným prostředkem regulace chování i vnitřních procesů. Od dětství si osvojujeme společenská pravidla a začínáme svou činnost plánovat. S projevy úsilí se setkáváme ještě před osvojením řeči (přání, vzdor), těm však chybí regulovanost. Důležitým momentem vývoje je záměrné ovládnutí exkrečních činností (vyměšování). Velkého pokroku je ve volním jednání dosaženo na přelomu předškolního a školního věku. Určení vnitřní stavby vůle je problematické. Vůle nemá podobně jako např. temperament svůj vlastní obsah. V životě se projevuje jen ve spojení s určitými motivy a výkony. Se stejným volním úsilím může být dosaženo různých cílů. Vůle je spíše určitou charakteristikou motivů a výkonů, v závislosti na nichž se uplatňuje. Někdy se rozlišuje rozhodovací (zpracování informací, výběr motivu - nejednou je třeba řešit i konflikt motivů stanovení postupu ap.) a realizační fáze volního procesu. Ve struktuře osobnosti jsou volní vlastnosti nezřídka spojovány s morálními hledisky. Některé vlastnosti bývají běžně označovány jako „morálně volní“ (vytrvalost, sebeovládání, důslednost, respektování sociálních zásad, ochota překročit ve prospěch ostatních rámec běžných povinností atd.).

Formování osobnosti Osobnost člověka se utváří v určitých společensko-historických podmínkách. Vlivy, které zde působí lze rozdělit schematicky na vnitřní a vnější. Jsou v neustálé interakci, kterou zpravidla při rozboru osobnosti nepostihujeme komplexně, nic méně s ní musíme počítat.

Vnitřní činitelé Každý zdravý jedinec se rodí s jistou vnitřní výbavou. Jeho organismus se v průběhu života mění. Určitým základem osobnosti je dědičná informace získaná od rodičů, zakódovaná v genech označovaná jako genotyp (souhrn dědičných předpokladů). Fenotyp je tou částí vrozených předpokladů, která se realizuje. Z jednoho genotypu se může rozvinout více podob fenotypů v důsledku vlivů prostředí. Rozvíjejí se jen ty vlohy, pro něž jsou v prostředí vhodné podmínky. Regulační soustavy organismu Z biologického hlediska je člověk součástí přírody. Stavbou svého organismu se do jisté míry podobá jiným savcům. Lidský organismus funguje jako složitý otevřený systém ve stálé interakci s okolními systémy (informační i látková výměna, vzájemné přímé i nepřímé ovlivňování ap.). Tato interakce je proměnlivá a liší se v průběhu času u téhož jedince i u různých osob. V lidském organismu můžeme určit tři základní regulační soustavy, k nimž se váže funkce ostatních subsystémů: 1. kosterně svalová, 2. oběhová, 3. nervová. Interakce s prostředím předpokládá v anatomické a fyziologické výbavě organismu zařízení schopná přijímat podněty z okolí - receptory, zpracovat a vyhodnotit je z hlediska potřeb člověka - centrální nervová soustava (CNS) a výkonné orgány - efektory, schopné

50

na podněty určitým způsobem reagovat. Centrální orgány navíc kontrolují průběh a účinky odpovědí organismu, registrují v paměti účinnost různých reakcí v daných podmínkách a na základě zpětnovazebných mechanismů také rozhodují o výběru odpovědi. Vedle vnějších podnětů zpracovává CNS rovněž údaje o stavu uvnitř celého organismu. • Kosterně svalová soustava plní v organismu úlohy opory a umožňuje pohyb. Její individuální podoba (tělesný vzrůst, fyzická síla, pohyblivost ap.) spoluutváří vnější vzhled osobnosti a podílí se svým způsobem i na jejích duševních vlastnostech. • Oběhová soustava zajišťuje vedle transportu živin a kyslíku do tkání hormonální regulaci celé osobnosti. Krev roznáší po těle biochemicky účinkující látky - hormony - působící přímo na činnost řady orgánů. Hormony jsou produktem endokrinních žláz (žláz s vnitřní sekrecí) a jejich působení je skutečně mnohostranné.

a)

b) c) d) e) f)

g)

Endokrinní žlázy jsou navzájem propojeny do soustavy související s nervovou soustavou. Některé z nich jsou řízeny CNS, jiné jsou ovlivňovány přímo situací uvnitř organismu. Mezi žlázy s vnitřní sekrecí patří: Štítná žláza - produkuje hormon tyroxin, který působí na metabolismus. V dětství ovlivňuje růst kostí a vaziv. Akutně zvýšená produkce tyroxinu vyvolává pocení a zvyšuje pocit únavy. Patologickým důsledkem dlouhodobě zvýšené produkce tohoto hormonu je tzv. Basedowa choroba, charakteristická vyboulením očí a hubnutím. Nedostatek tyroxinu v dětství může vést i k nedostatečné osifikaci kostí a snížení regenerační schopnosti buněk. Jeho patologickým obrazem bývá nedostatečný růst končetin a zaostávání intelektového vývoje. Snížení produkce štítné žlázy v pubertě zpomaluje tělesné dospívání. Příštitná tělíska - jsou čtyři a jejich hormon parathormon ovlivňuje vzrušivost nervové soustavy. Pankreas - hormon inzulín reguluje metabolismus cukrů. Pohlavní žlázy - mužské (testes) hormony androsteron, testosteron a ženské (ovaria) hormony estrogen a progesteron regulují rozvoj sekundárních pohlavních znaků, u žen též děložní cyklus. Thymus - předpokládá se, že souvisí s růstem, po pubertě postupně zaniká. Nadledviny tvoří vlastně dvě žlázy Kůra produkuje kortin působící na krevní oběh, celkovou výkonnost, termoregulaci, metabolismus vody a minerálních látek. Dřeň tvoří adrenalin a noradrenalin, které vyvolávají v organismu podstatné změny. Mobilizují energii k rychlému reagování v tísni. Adrenalin podněcuje pocení, zrychluje tep, zužuje cévy ve vnitřních orgánech. Noradrenalin působí prostřednictvím hypofýzy na zvýšení hormonální produkce kůry nadledvin (mobilizace energetických zásob). Oba hormony dřeně se podílejí na emotivní odezvě při tělesných vzrušeních. Hypofýza má v endokrinním systému řídící úlohu. Produkuje více hormonů ovlivňujících další žlázy s vnitřní sekrecí. Má dvě samostatně fungující části - přední, jejíž hormony ovlivňují růst těla, činnost pohlavních žláz, štítné žlázy a částečně nadledvin, a zadní. Obě části hypofýzy úzce souvisejí s činností hypotalamu: zadní je s ním přímo spojena nervovými drahami a převádí z něj do krve hormon působící na průběh porodu a laktaci a hormon řídící množství vody v buňkách a nepřímo působící na krevní tlak.

Hormonální regulace je fylogeneticky starší než nervová regulace. Setkáváme se s ní již na subhumánní úrovni. Vzhledem k podmínkám lidského života není vždy účelná. Neprobíhá často dostatečně rychle, množství zmobilizované energie je někdy vzhledem k situaci nadměrné. Nedostatečné spotřebování této energie může mít pro organismus negativní důsledky. Oba typy regulace však spolu úzce souvisejí.

51

• Nervová soustava je nositelem vývojově mladšího, kvalitativně vyššího (adaptabilnějšího), rychlejšího a podmínkám lidského života často adekvátnějšího regulačního systému než regulace hormonální. Tuto soustavu tvoří obrovské množství (řádově desítky miliard) nervových buněk složitě propojených do větších určitým způsobem specializovaných soustav. Je možno rozdělit ji na části: a) Centrální nervová soustava (CNS) Integruje nervové i hormonální funkce. Je hierarchicky strukturovaná. Nejvyšší úroveň integrace a regulace reprezentuje mozek (v něm je zastoupena nejvyšší úroveň vývojově nejmladší mozkovou kůrou). Jednodušší funkce integruje páteřní mícha, spojující mozek s periferním nervstvem. Mícha je samostatným centrem jednoduchých vrozených reflexů. Dochází zde k syntéze některých informací z různých části těla. Do mozku jsou tyto informace předávány již předběžně zpracované. b) Periferní nervová soustava (PNS) Spojuje svazky nervových vláken CNS s ostatními orgány těla. Je tvořena senzoricko motorickou nervovou soustavou, zajišťující spojení: receptory - CNS - efektory (chování), a vegetativní nervovou soustavou, která zprostředkovává řízení orgánů zajišťujících rozdělování a přeměnu látek a energií v organismu. Samotný mozek je možno členit na několik anatomicky i vývojově odlišných částí : 1. Mozkový kmen, který tvoří: • prodloužená mícha - zprostředkovává kontrolu dýchání, polykání, trávení, srdeční činnosti, • mozeček - zajišťuje kontrolu rovnováhy, svalového tonu, koordinaci záměrných pohybů, • talamus - je vlastně přestupní stanicí pro informace směřující z jednotlivých smyslových orgánů do mozku, zde dochází k jakémusi hodnocení těchto informací a na jeho základě je buzena retikulární formace, řídící úroveň bdělosti; hypotalamus - zprostředkovává kontrolu hormonální regulace, a to jak vegetativně řízených funkcí organismu (metabolismu, teplota, tep srdce ap.), tak uskutečňování vrozených vzorců emočního a motivačního chování, • retikulární formace mozkového kmene (prostupuje jím od prodloužené míchy po velký mozek) - má dvě části, vzestupnou a sestupnou. Vzestupná část přijímá přes talamus impulzy z analyzátorů a předává je difusně do celé mozkové kůry, čímž ovlivňuje její vzrušivost (reagování organismu na různé podněty) a celkovou úroveň vědomí (kontinuum spánek - bdění, rozptýlená zaměřená pozornost). 2. Limbický systém se vydělil během fylogeneze z mozkového kmene jako několik zvláštních struktur. Zajišťuje zejména realizaci vzorců chování kontrolovaného hypotalamem. Podílí se především na regulaci jejich časového průběhu a zaměření k cíli. Podráždění nebo poškození limbického systému má za následek výrazné zesílení některých emočních reakcí (prudký hněv, agrese, silný strach ap.) a znemožňuje uskutečnění plánované činnosti. 3. Velký mozek je vývojově nejmladší a nejvyšší oblastí CNS. Jeho vnitřní oblast („bílá hmota“ vláken obalených myelinem) je překryta mozkovou kůrou („šedá hmota“ - převážně neobalená vlákna a těla nervových buněk). V mozkové kůře dochází k úplnému zpracování informací a k integraci všech regulačních systémů v jednotném řízení činnosti. V mozkové kůře bývají určovány projekční oblasti vnímání a pohybových reakcí (jejich podráždění tyto vjemy a reakce vyvolává, poškození je naopak ruší) a asociační oblasti, 52

které mají podstatný význam pro paměť a myšlení (čelní asociační oblast se vztahuje k myšlenkovému řešení problémů, týlní oblasti pravděpodobně zprostředkovávají integraci vjemů, spánkové asociační oblasti mají zřejmě vztah k vybavování zážitků). Čelní projekční oblasti a spánkové asociační oblasti se podílejí na rozumění a tvoření řeči. Poškozením těchto oblastí vznikají závažné poruchy řečové činnosti- afázie (projevující se neschopností porozumět mluvenému či psanému slovu nebo neschopností samostatně tvořit věty, číst nebo opakovat slyšené). Velký mozek je tvořen dvěma hemisférami, spojenými kalosním tělesem. Psychické funkce obou hemisfér jsou však odlišné. U většiny lidí (98 %) se pravá hemisféra podílí rozhodujícím způsobem na celostním, názorném, obrazném, spíše intuitivním než logickém zpracování skutečnosti. Přitom má k dispozici jen omezené jazykové prostředky (spíše konkrétní výrazy a jejich subjektivně pojímaný obsah). Funkcí pravé hemisféry je také řízení emocionálního života. Levá hemisféra pak řídí zejména analytické, věcné, logické zpracování reality, které respektuje časové a prostorové souvislosti. Dále zprostředkovává tvoření a používání pojmů, chápání významu a smyslu různých vztahů a situací a má rozhodující podíl na řečové činnosti, čili té části sémiotické funkce týkající se užívání slov jako prostředků označujících různé předměty a události. Tyto předpoklady jsou ovšem pouze relativní. Mozek pracuje jako funkční celek. Předpokládá se, že mezi oběma mozkovými polokoulemi je v rámci psychické činnosti určitá dělba úloh, která je výsledkem jejich postupné specializace v průběhu vývoje. Dále je známo, že existuje poměrně značná schopnost kompenzovat funkci určité poškozené oblasti mozku činností oblasti jiné. Senzoricko - motorická část PNS vcelku rychle a bezprostředně informuje mozek o situaci, v níž se organismus nachází a realizuje patřičnou odpověď, která je v souladu se záměry člověka, případně je bezděčná. Vegetativní větev PNS je zprostředkovaná fyziologicky i psychologicky komplikovaněji. Působí na žlázy, hladké svalstvo vnitřních orgánů, je relativně nezávislá na vůli člověka. Ten ji může ovlivňovat jen nepřímo navazováním situací, o nichž je známo, že mají na vegetativní nervstvo (VNS) určitý účinek. Těchto postupů využívají např. jóga, relaxační a aktivační techniky ap. Proto se VNS někdy nazývá autonomním nervstvem. VNS je tvořena dvěma subsystémy: a) sympatický vyvolává povzbuzující nebo tlumící účinky u řady různých vnitřních orgánů současně, působí jako celek, b) parasympatický, tlumící nebo budící činnost orgánů výběrově i jednotlivě. Oba subsystémy VNS řídí většinu orgánů společně. Působí zpravidla střídavě a jejich účinek bývá opačný. Některé funkce jsou aktivovány oběma, sympatikem i parasympatikem současně. Vzájemná vyváženost obou části VNS je pro zdravou funkci osobnosti nezbytná. Narušení této rovnováhy je spojeno s tělesnými i duševními problémy.

Vnější činitelé Stavba a funkce organismu jsou určitým rámcem možností rozvinutí osobnostních vlastností i jejich projevů. Z praktického hlediska je důležité určení, do jaké míry spadají konkrétní lidské projevy na vrub vlastností osobnosti (vrozených a na vrozeném základě získaných vlivem interakce vnějších a vnitřních podmínek), a do jaké míry lze tyto projevy přičítat aktuální konstelaci prostředí. 53

Prostředí bývá (opět uměle) rozdělováno na přírodní a společenské. Obojí na člověka působí a je vystaveno zpětně jeho působení. Vlivy prostředí na člověka lze dále zhruba dělit na: a) fyzikální, chemické, bioklimatické ap., které pocházejí buď ze samotné přírody, nebo jsou výsledkem působení civilizace a mohou být v zásadě pozitivní nebo negativní, b) psychologické, jejichž působení dané významem pro jedince vzhledem k jeho zkušenostem a aktuálním potřebám je složitější. Aktuální uspořádání prostředí zpravidla zahrnujeme pod pojem situace. Základní charakteristikou situace z psychologického hlediska je smysl, který subjekt přičítá jejím znakům. Společenské působení na člověka je mnohostranné. Každý z nás je členem určitých větších nebo menších společenských skupin. Na naše chování i prožívání mnohdy silně působí chování jiných lidí, kteří nemusí být ani fyzicky nablízku. Zákonitosti, kterými se řídí vzájemná percepce, komunikace i vzájemné či jednostranné působení lidí v sociálním styku, zkoumá sociální psychologie. Vnímání a posuzování člověka člověkem lze považovat za základ sociálního styku. Je pro ně příznačná zvláštní citlivost, vcítění (empatie), vzájemné porozumění a ztotožnění, což činí sociální vlivy zvláště působivými. Lidské prostředí je do značné míry uspořádané. To se projevuje zejména v kultuře a v kvalitě s ní souvisejících mezilidských vztahů v rodině i ve výchově organizované mimo rodinu. Každá kultura svým způsobem reguluje sociální styk. Kvalita rodinného prostředí (materiální podmínky, způsob výchovy, vztahy rodičů mezi sebou a k dětem apod.) i výchovného působení mimo rodinu výrazně ovlivňuje formování osobnosti. V rámci kultury patří k nejvýraznějším jevům vztahujícím se k osobnosti sociální role. Sociální roli považujeme za souhrn očekávání, týkajících se chování člověka, který ve společnosti zaujímá určité místo. Jedná se tedy o jakýsi návod či předpis toho, jak se daný jedinec má nebo nemá chovat, co se vzhledem k jeho sociální pozici očekává. Hovoříme o roli dítěte, otce, matky, učitele apod. Chování předepisované mu určitou rolí se člověk učí v procesu socializace. To samozřejmě vyžaduje i určité schopnosti a také vnitřní přijetí, ztotožnění se jedince s danou rolí. Proces sociálního učení jako základního mechanismu socializace zprostředkovává jedinci uchopení názorů, hodnot, postojů, norem i sociálních rolí běžných v určité společnosti. V souvislosti se socializací se někdy hovoří o vývojových úkolech, které má člověk pro potřeby svého společenského začlenění zvládnout v určitém věkovém období. Plnění těchto úkolů je také společensky hodnoceno. Jejich časový rozvrh vychází z dlouhodobé společenské zkušenosti a respektuje zpravidla průměrný vývoj nervové soustavy a osobnostních předpokladů. Opožďování za těmito požadavky nebo jejich předbíhání jedincem bývá spojeno s četnými potížemi. Např. při vážnějším zaostávání jedince bývá takové selhání negativně hodnoceno, popř. i trestáno okolím, a tak se zvyšuje pravděpodobnost selhání v dalších úkolech. Naopak je-li socializační úkol vyžadován opožděně, ztrácí pro jedince aktuálnost a může být zanedbán, případně vytěsněn jiným obsahem. V procesu socializace se jedinec začleňuje do společnosti a je možno říci, že se tak postupně stává osobností. Společnost jako nejrozsáhlejší sociální útvar na jedné straně jedince formuje, a na druhé straně je jedinec jejím aktivním spolutvůrcem. Společenské začlenění jedince nám o něm může mnohé napovědět. V sociologii se v této souvislosti hovoří o základních demografických znacích, které mají svůj význam i pro psychologii. Patří k nim hlavně pohlaví, věk, rodinný stav, vzdělání, povolání, společenské postavení atd. Na změny chování individua má vliv osvojení kulturních a společenských norem i vlastností a demografické charakteristiky lidí, s nimž se za svého života setkává.

54

Ve většině projevů lidského chování můžeme nalézt právě kulturní složku, která nám může pomoci při pokusech o jejich vysvětlení. Vedle kulturních vlivů je třeba dále uvažovat vliv širší skupiny (např. vysokoškoláci, středoškoláci, učni, učitelé apod.) a malých společenských skupin (rodina, školní třída, parta), jejichž je jedinec členem.

Zrání a učení Od narození během celého života prochází každý jedinec posloupností nezbytných změn ve formě i obsahu vnitřních i vnějších funkcí a vztahů. Tyto změny se uskutečňují v těsném sepětí vývoje organismu s vývojem systému vztahů v prostředí. Jejich základem jsou vedle látkové a informační výměny člověka s jeho prostředím procesy zrání a učení. Jako základní faktory formování osobnosti se zde vedle UČENÍ jako psychologického fenoménu (viz výše), jenž je v širším smyslu děj neoddělitelný od života vůbec uplatňuje ZRÁNÍ. Zrání spojujeme s biologickými funkcemi osobnosti. Projevuje se zákonitým sledem rozvojových (evolučních) a zánikových (involučních) změn v celém organismu. Změny po sobě následují u všech lidí v zásadě ve shodném pořadí. Lidé se však vzájemně odlišují délkou trvání i kvalitou jednotlivých vývojových fází. Ve vývoji funkcí a struktur, které jsou společné všem lidem (smyslové, pohybové apod.), má rozhodující úlohu zrání. Tyto funkce se za normálních okolností rozvíjejí především podle genetického programu. Pokud by ovšem prostředí neskýtalo dostatečně kvalitní podněty a dostatek množství pro jejich rozvoj, mohlo by dojít k narušení nebo opoždění vývoje. Struktury a funkce osobnosti, jejichž rozvoj je dán víceméně jako možnost (a tedy se u každého jedince ani vyvinout nemusejí), jako dispozice, jsou v rostoucí míře závislé na učení. Vztah zrání a učení ve vývoji má povahu interakce, v níž zrání tvoří obecnější základnu předpokladů chování a prožívání. Jinými slovy zrání klade určité možnosti a meze procesu učení, v němž se v důsledku psychologického účinku zkušenosti obecnější předpoklady konkretizují. Výsledky učení jsou variabilnější než výsledky zrání. Většina nepotřebných obsahů vědomí je zapomenuta a naopak podle potřeby se člověk může prakticky celý život učit novým způsobem prožívání i chování. K tomu ovšem potřebuje dostatečnou zralost a funkční výkonnost celého organismu i psychiky.

HLAVNÍ SMĚRY SOUČASNÉ PSYCHOLOGIE Současnou psychologii lze charakterizovat poměrně velkou rozmanitostí názorových a teoretických pojetí. Mnohá z nich mají obdobná různě se prolínající východiska, jiné jsou větší či menší měrou odlišné. Odlišnost se někdy zdůrazňuje například z komerčních důvodů, jde-li třeba o to potvrdit, že z té které teorie vycházející poradenské a psychoterapeutické směry a postupy jsou účinnější než postupy a teorie jiné. K základním směrům současné psychologie se již tradičně zejména pod vlivem názorů, které se na tuto otázku uplatňují zejména v USA, řadí psychoanalýza, behaviorismus, humanistická a transpersonální

55

psychologie (označované zde někdy jako hlavní čtyři psychologické názorové proudy či cesty).

Psychoanalýza Psychoanalýza se snaží jít především do nitra psychiky, hluboko pod povrch duševních jevů, kterých jsme si vědomi. Tím se liší od všech směrů orientovaných na vnější projevy a na vědomé jevy. Do současné podoby se rozvinula z původně terapeutické metody léčení neuróz. Nyní je v samostatným směrem s prakticky celosvětovým významem. Od její orientace na oblasti psychiky nacházející se hluboko v jejím nitru se odvíjí označení hlubinná psychologie. Základním pojmem psychoanalýzy je nevědomí. Zakladatel psychoanalýzy S. Freud (1856 - 1939) vyšel z předpokladu, že nevědomí je nejhlubší vrstvou osobnosti. Přesto, nebo právě proto, že je více méně nedostupná subjektivní reflexi (uvědomování), má nevědomí pro duševní život člověka rozhodující význam. Mezi vědomím a nevědomím existuje relativně neprostupná hranice. Obsahy nevědomí jsou tvořené instinktivními funkcemi organismu, zautomatizovanými návyky, podprahovými podněty, zapomenutými nepodstatnými zážitky ap. Kromě toho jsou v nevědomí obsahy, které jsou svou povahou neslučitelné s morálními zásadami a subjektivními hodnotami, různé protikladné osobně významné tendence ap. Tyto obsahy spojené s nepříjemnými zážitky jsou z vědomí vytěsňovány a v návratu zpět jim brání cenzura. Cenzura chrání naše já. Do vědomí zpět přes ni proniknou jen některé obsahy nevědomí, a to zpravidla v pozměněné, nejasné až deformované podobě ve formě snů, chybných výkonů či různých nutkavých jevů. To, že si člověk vytěsněné konfliktní tendence nemůže uvědomit a nedokáže jim porozumět, přestože mu do života zasahují, pak může způsobovat řadu problémů. Někdy se tyto problémy stávají dominantními a díky svému nezvládnutí nabývají patologického charakteru. Vytěsněné a potlačované obsahy se v nevědomí sdružují do komplexů (např. komplex méněcennosti, napoleonský komplex ap.) a různých neurotických symptomů. Vytěsňovány jsou podle Freuda zejména tendence sexuálního nebo destruktivního charakteru, které se často pro svou subjektivní atraktivitu dostávají do rozporu se společenskými morálními pravidly. Střety silných vnitřních tendencí a impulsů s vnějšími normami a požadavky v ranném dětství mohou výrazně poznamenat celý další život. Pudové tendence směřují k uspokojení, k dosažení slasti. Tento princip se může dostat do konfliktu s principem reality, jímž se řídí vědomé Já. Energie pudů převážně sexuálního nebo destruktivního charakteru byla označena jako libido. Freud koncipuje dva modely psychiky. Jeden bývá označován jako topický, druhý jako strukturální. V topickém modelu jsou rozlišovány tři základní stavy psychiky: vědomí, předvědomí a nevědomí. Předvědomí je oblast mezi vědomím a nevědomím, jejíž obsah není aktuálně ve vědomí ale do vědomí se může s větším či menším úsilím (zaměřením pozornosti, vzpomínáním) dostat. Strukturální model psychických instancí je vlastně vrstevnatým modelem osobnosti. Jednotlivé složky: ONO (ID, Es) je tvořeno souborem pudů a instinktů působících směrem k dosažení slasti (uspokojení, vybití pudové energie), je nevědomé. JÁ (EGO, ICH) je souborem funkcí řídících se principem reality vytvořených na základě zkušenosti. Ego směřuje k vyrovnání napětí mezi Id a Superego a přizpůsobení se realitě. Proti nepříjemným pocitům viny za morálně nepřípustné myšlenky a 56

zájmy se Ego brání cenzurou, která pomocí obranných mechanismů nedovolí těmto pocitům v jejich původní podobě vstup do vědomí. NADJÁ (SUPEREGO, ÜBERICH) funguje jako svědomí vyjadřující osobní morálku čili ty normy vycházející z kulturních zvyklostí, pravidel zprostředkovaných výchovou, které jedinec přijme za své (interiorizuje, zvnitřňuje). Superego je zdrojem pozitivních pocitů jako odměny za morálně správné jednání a negativních „výčitek svědomí“ při jednání (případné myšlení) nemorálním. Superego stejně jako Ego má vědomou i nevědomou složku. Osobnost se podle Freuda vyvíjí v pěti základních na sebe navazujícíh stádiích s charakteristickou lokalizací slastných pocitů: stádium orální, anální, falické, období latence a období genitální. Není-li v některém vývojovém období dosaženo odpovídajícího uspokojení, může se to projevit v pozdějším vývoji některými zvláštnostmi nebo i problémy (např. sklonem k hromadění věcí, neochotě něco poskytovat jiným včetně např. informací u jedince, který měl problémy s adekvátním uspokojováním v análním vývojovém stádiu). Psychoanalýza se dále rozvíjela jednak ve smyslu pokračování a doplnění klasického Freudova pojetí (např. V Anglii E. Jones, A. Freudová, M. Kleinová), jednak relativně více či méně samostatnými koncepcemi jako např. egopsychologie (H. Hartman, M. Mahlerová), psychologie objektních vztahů (O. Kernberg) selfpsychologie ( H. Kohut). Další autoři vytvořili systémy s větším důrazem na kulturní a interpersonální souvislosti jako např. A. Adler. C. G. Jung, E. Fromm, K. Horneyová, H. S. Sullivan a další. A. Adler (1870 - 1937) kladl velký důraz na začlenění lidského jedince do společnosti. Přitom se uplatňují dvě základní tendence. Tendence k pospolitosti s druhými a tendence k sebeuplatnění. Po narození se člověk postuně vyrovnává s pocitem méněcennosti vycházejícím z fyzické slabosti a bezmocnosti malého dítěte. Děje-li se to v souladu se sociálním prostředím, je výsledkem zdravý rozvoj a sebeuskutečňování. Nezdravý, sobecký postup vede k antisociální nadřazenosti, případně ke snaze získat moc nad ostatními. Zdravý rozvoj, jehož výsledkem je dobře přizpůsobená osoba vyznačující se sociálním citem, je také příznačný spoluprací s ostatními. Adlerovo pojetí bývá označováno za individuální psychologii. Velkou pozornost věnuje individuálnímu životnímu stylu, čili cestám a způsobům jedince, které volí ve snaze překonat pocity méněcennosti. Přitom je přikládán význam rodinné situaci (výchova, pořadí sourozenců, působení matky). C. G. Jung (1875 - 1961) oproti Freudovi nekladl takový důraz na význam sexuálního pudu pro lidské chování. Ve struktuře psychiky (psyché) rozlišuje čtyři hlavní složky. Dvě z nich tvoří osobní a kolektivní nevědomí, dále ego a já. Osobní nevědomí se vytváří během individuálního vývoje. Kolektivní nevědomí je zděděné po předcích a zahrnuje jejich zkušenosti. Je pro všechny lidi společné. V osobním nevědomí jsou obsahy spojené s individuálními často nepříjemnými až traumatizujícími zážitky. Ty se spojují do celků komplexů a existují samostatně mimo kontrolu vědomí. Nevyřešené komplexy působí řadu nepříjemností. Součástí kolektivního nevědomí jsou archetypy, jakési základy prapůvodních představ souvisejících s přírodními jevy, které mají silný emoční náboj. Archetypy jistým způsobem napomáhají orientaci v současném životě. Příkladem archetypů mohou být persona (vnější stránka osoby) animus a anima („mužský“ a „ženský“ princip v psychice opačného pohlaví), stín („odvrácená strana“ naši povahy zakrytá civilizovanou maskou).

57

Já je podle Junga podstatou, jádrem psychiky poskytující příležitost pro rozvoj. Já spojuje vědomé a nevědomé v duševním životě a usnadňuje jeho spojení s vnějšími vlivy. V tomto smyslu je více než vědomé EGO. Obohacuje jej a zajišťuje psychickou integraci. Ego jako vědomá mysl zprostředkovává prožívání a úmyslné chování a zajišťuje osobní identitu. Vývoj psychiky nečlení Jung oproti Freudovi na jednotlivé etapy. Spatřuje zde jen jeden zlomový moment v období kolem čtyřicátého roku, kdy nachází přesun od dosavadního praktického a věcného zaměření k k filozofickým niternějším hodnotám. Na rozdíl od Freuda také chápe Jung šířeji LIBIDO. Tímto pojmem označuje kromě nevědomých pudových tendencí i energii některých přání. Podle převažujícího zaměření do nitra psychiky nebo mimo něj zavádí Jung pojmy introverze a extraverze, které se v současné psychologii značně rozšířily, i když s poněkud širším obsahem (viz např. H. J. Eysenck). Extraverze i introverze mohou být typicky promítnuty do čtyř základních psychických funkcí smyslové vnímání, myšlení, cítění, intuice. Tak je možno získat osm lidských typů. H. S. Sullivan (1892 - 1949) považuje lidskou osobnost za výsledek mezilidských vztahů. Podmínkou odpovídající adaptace jedince a dosažení jeho osobní zralosti je odpovídající rozvoj v sociální, kognitivní a sexuální oblasti probíhající podobně jako u Freuda ve stádiích. Za základní lidské tendence považuje Sullivan dosažení uspokojení potřeb a bezpečí. Naráží-li snaha uspokojit potřeby na negativní odezvu okolí (např. zákazy) využívá dítě systému já (vyhnutí se zákazům, zdůvodnění odmítaného jednání) nebo sublimace (chápané jako transformace původně nežádoucích projevů do jiných akceptovaných aktivit; oproti Freudovi se však týká širší než jen sexuální povahy společensky odmítaných projevů). K. Horneyová (1895 - 1952) odmítá Freudův důraz na pudové zdroje chování a prožívání a zdůrazňuje učení jako základní prostředek působení sociálních a kulturních vlivů. Z toho plyne, že je-li většina projevů naučených, je možné ty nežádoucí, včetně neurotických, odnaučit. Podobně jako Sullivan klade do popředí lidskou tendenci k dosažení uspokojení a bezpečí. E. Fromm (1900 - 1980) klade důraz na zachování vlastní identity a členství ve společnosti. Osobnostní přizpůsobení sociálním podmínkám je záležitostí charakteru. Fromm rozlišuje produktivní (jedinec prospívá druhým) a neproduktivní (sobecký, zištný až kořistnický) charakter. Aktivní silou spojující jedince s ostatními je láska. Fromm také upozorňuje na přetrhání původních vazeb s přírodou a lidským společenstvím, které je průvodním znakem rozvoje individuality. Jedinec, který nedokáže tyto vazby nahradit kvalitativně novými vztahy, upadá do pocitu osamocení. Ve snaze vyhnout se pocitu osamocenosti se snaží hledat ztracené primární vazby únikem z dospělosti (pro níž je samostatnost a individualita příznačná, ale příznačná může být i tíseň ze samoty) návratem do dětství ( s odmítáním odpovědnosti za vlastní život i dalšími projevy běžnými pro dětský věk). Tři základní mechanismy úniku z dospělosti spatřuje Fromm v podřizování se silné autoritě, v destruktivitě (agresivita, vandalství) a ve snaze respektovat názory ostatních, za každou cenu se vyhýbat projevení odlišného vlastního názoru, diskusím a se všemi dobře vycházet (konformismus). Tyto mechanismy jsou ale pouze „falešnými mosty“ přes samotu, která vyplňuje prostor mezi já a kořeny existence. Přitom je s podivem, jak často se společnost dospělých lidí, která klade tak velký důraz na rozum, chová zcela iracionálně. E. H. Erikson (1902 - 1982) soustřeďuje svůj zájem na problematiku identity. Přiměřený pocit identity je nezbytný pro vývoj Ega směřující ke zralosti. Erikson postuluje 8

58

vývojových etap od narození do stáří (osm „věků“ člověka). Více o těchto etapách je uvedeno v kapitole „Některá vývojová pojetí osobnosti“.

Behaviorismus Behaviorismus bývá považován spolu s psychoanalýzou a humanistickou psychologií za jeden ze tří základních proudů psychologie 20. století v USA. Behaviorismus se ve své původní podobě staví proti mentalistickému výkladu duševních jevů a proti jedné ze základních psychologických metod introspekci. Ve snaze o objektivitu se orientuje především na zkoumání chování (behavior). Prožívání jako subjektivní jev bylo alespoň zpočátku z předmětu zájmu psychologie vyloučeno. Chování je tvořeno jednotlivými reakcemi (R = response), které je možno zkoumat v souvislosti s podněty (S = stimulus) působícími na organismus. To, co se děje v organismu mezi působením podnětu a reakcí, lze podle behavioristů pouze sekundárně vyvozovat. Duševní dění je tak chápáno podobně jako „černá skříňka“ v kybernetice. Proto bývá tato psychologie označována jako S - R psychologie. Zakladatel behaviorismu J. B. Watson (1878 - 1958) v roce 1912 sepsal „behavioristický manifest“. Chování chápal jako výsledek vzájemného působení podnětu (S) a organismu (O), tedy schematicky vyjádřeno chování R = f (S, O). K behaviorismu se hlásili fyziologicky orientovaní psychologové (jako např. K. S. Lashley, A. P. Weiss aj.). Zkoumali chování lidí i zvířat a nezřídka mezi nimi shledávali analogie. Základní úloha byla přičítána učení. Typické chování člověka považoval Watson za soustavu naučených navyklých reakcí. V dalším vývoji behaviorismu se postupně opouští zjednodušující vyhraněný pohled na duševní život i od odmítání mentalistických pojmů. Pracuje se s pojmy jako např. intervenující proměnná (E. C. Tolman kolem roku 1935). Při analýze chování se počítá vedle podnětu také s fyziologickými pudy, minulou zkušeností, věkem, dědičností, které zprostředkovávají odpověď na podnět. K základním mechanismům učení je řazen posilující vliv snižování pudového (redukce pudu) napětí (C. L. Hull). Chování je považováno za formu biologické adaptace organismu, kterou lze učením modifikovat. Další adaptace na vnější prostředí je podle P. T. Younga metabolická odezva organismu. Pokračuje se ve zkoumání chování zvířat (B. F. Skinner, J. G. Holland aj.). V objektivně zaměřeném výzkumu chování pod vlivem fyziky se často vyžaduje důsledné vymezování vědeckých pojmů prostřednictvím operací (operacionalismus) k jejich zjišťování (měření). Příkladem operacionální definice inteligence je: „inteligence je to, co měří inteligenční testy“. Předmětem zájmu je také vztah znaků a chování. Již např. G. H. Mead (1863 - 1931) považuje za rozhodující pro chování lidí jejich kooperaci ve skupině. Vědomí, jehož prostřednictvím organismus aktivně vytváří své prostředí, se uplatňuje jako individuální nebo sociální zkušenost vyjádřená prostřednictvím znaků. Ch. W. Morris (1901 - 1979) označuje schopnost chápat znak a reagovat na něj jako interpretans. Oblasti uplatnění znaků člení Morris na sémantiku, syntaktiku a pragmatiku. Na Morrise navázal Ch. E. Osgood (1916 - 1991), který vytvořil metodu sémantického diferenciálu pro měření konotativního významu čili subjektivního zabarvení, které významu běžných slov přičítají jednotliví lidé. Osgood také zavádí pojem mediační proměnné zprostředkovávající spojení podnětů a reakcí za uplatnění zpětné vazby (zkušenost). E. C. Tolman (1886 - 1959) podobně jako Morris zdůrazňuje účelnost v chování, jehož podnětem je znak. Předpokládá existenci pohotovosti k určité reakci (dispozice), která se 59

aktualizuje po výskytu určitého znaku díky očekávání, že se po daném znaku objeví příslušný podnět. Tolman pracuje s pojmem kognitivní mapa (mentální mapa) jako vnitřním obrazem jedince o situaci. Poněkud jiná hlediska zastává např. B. F. Skinner (1909 - 1990). Neuznává ani intervenující či mediační proměnné ani hypotetické konstrukty (takové jevy, které nelze přímo pozorovat a které jsou teoreticky vysouzeny pro vysvětlení určitých projevů chování) a vrací se k důrazu na objektivně zachytitelné (přímo pozorovatelné nebo pomocí přístrojů registrovatelné) projevy. Skinner se mimo jiné zabýval verbálním posílením v mezilidské komunikaci a rozpracoval programové učení. Po roce 1957 se v behaviorismu zřetelně projevují tendence zabývat se biologickou i sociální podstatou chování s využitím jednotné metodologie a společného jazyka. Uplatňuje se zde vliv kybernetiky i dalších disciplín. Pracuje se s pojmy obraz (kognitivní reprezentace okolí i sebe sama), plán, záměr ap. (G. A. Miller, E. Galanter, K. H. Pribram). Projevují se také environmentální a ekologická hlediska. Chování se studuje s ohledem na vzájemné vlivy člověka a určitého prostředí. K. H. Craig rozlišuje tři druhy prostředí: předmětné (věci, dále rostliny, živočichové, lidé), kontextuální (vliv kulturních, věkových, pohlavních ap. zvláštností) a osobní (individuální, psychologické). Teoretickým pokusem o postižení orientace jedince v prostředí je např. čočkový model vnímání (tzv. perceptron) E. Brunswicka. Ve vývoji postupně modifikovaný behaviorismus se někdy označuje jako neobeahaviorismus. Další podrobnosti lze získat v kapitole “Od raného behaviorismu k neobehaviorismu“ autorů J. Hoskovce a M. Sedlákové ve skriptu: Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M.: Psychologie XX. století. Praha, UK 1999 s. 27-48.

Humanistická psychologie Humanistická psychologie se utvořila jako opozice proti výhradní orientaci behavioristů na chování, zejména proti studiu lidského chování v analogii s chováním zvířat. Snahou přitom je porozumění člověku, jako specifické, individuální a svobodné bytosti, jeho duševnímu životu, nejniternějším stránkám prožívání a jejich zdrojů, nikoliv jen chování jeho organismu. K zakladatelům humanistické psychologie patří A. H. Maslow, Ch. Bühlerová, C. R. Rogers, J. T. Bugental. V roce 1961 začal vycházet Journal of Humanistic Psychology a o rok později byla založena Americká asociace humanistické psychologie. Základním pojmem humanistické psychologie je seberealizace. Tento pojem zdůrazňoval zejména jeden z inspirátorů tohoto psychologického proudu K. Goldstein (1878 1965). Podle něj má člověk tendenci utvářet tento vztah tak, aby byl funkční a umožnil mu realizovat svůj potenciál, v souladu se svým okolím. Člověk si uvědomuje cíle svého jednání a rozhoduje se při výběru z různých alternativ, důležité přitom je i jeho nevědomí. Základem jeho rozhodování je tvořivost svoboda i odpovědnost. V soužití s lidmi však někdy nastávají problémy způsobené např. rozdíly v názorech a v hodnocení reality. Nepříjemné pocity související s těmito rozdíly mohou zdravé bytostné momenty potlačovat. Přitom je třeba člověku pomoci nalézt jeho vlastní hodnocení světa a sebe.

60

Humanistická psychologie navazuje na myšlenky fenomenologie a existencialismu. Usiluje o humanizaci psychologie a návrat k bytostně závažným problémům člověka v současných společenských podmínkách. Dosud však nedosáhla plného propojení postulovaných víceméně intuitivních představ o duševním životě člověka s vědeckým empirickým výzkumem. V dalším vývoji se u řady psychologů této orientace rozvíjí spíše tendence k mysticismu a tím se postupně vzdalují současným představám o vědeckém bádání.

Transpersonální psychologie Transpersonální psychologie navazuje na humanistickou psychologii a je někdy označována za čtvrtou cestu řadící se k behaviorismu, psychoanalýze a humanistické psychologii . Vznikla koncem šedesátých let. Od roku 1969 vychází časopis Journal of Transpersonal Psychology. Transpersonální psychologie se zabývá tzv. rozšířeným vědomím přesahujícím rozměr individuálního duševního života, konkrétního prostoru a času, prostorově zhuštěným vědomím i vědomím jednotlivých orgánů, tkání, buněk. Jde o mystické zážitky a zkušenosti vybočující z rámce běžně chápané objektivní reality i o disproporce, které je podmiňují. Rozšířené vědomí zahrnuje: A. V rámci reality • rozšíření časového rozsahu vědomí (zkušenosti prenatální, zkušenosti předků, zkušenosti národa a rasy, druhové zkušenosti, zkušenosti z předchozích životů, cestování v čase ap.); • rozšíření prostorového rozsahu vědomí (pocit sounáležitosti a identifikace s jinými lidmi, identifikace se skupinou, se zvířaty, s rostlinami, s veškerým životem, s neorganickou hmotou, planetami, vesmírem, zkušenosti mimo vlastní tělo, telepatie, cestování prostorem). B. Mimo objektivní realitu (zkušenosti spiritistické a mediální, zkušenosti se setkání s mimozemskými duchovními bytostmi, zkušenosti z jiných vesmírů, archetypální zkušenosti a zkušenosti z kontaktů s božstvy, zážitek kosmického vědomí, intuitivní chápání univerzálních symbolů, aktivizace čaker). K reprezentantům transpersonální psychologie se řadí např. S. Grof, R. Ornstein, K. R. Pelletier, F. Capa aj. Názory takto orientovaných badatelů jsou protikladné vůči tradičnímu akademickému psychologickému uvažování. Transcendence ega se zážitky „probuzení“ či „osvobození“ nespadají do koncepce objektivně registrovatelného vědeckého výzkumu. V tomto smyslu je obsah používaných pojmů přinejmenším mlhavý. Přesto tento směr znamená řadu podnětů pro studium dosud nepoznaných dimenzí osobnosti. Souhrnně se dá říci, že současný vývoj psychologie přes různé názorové diference směřuje spíše k integraci různých pohledů než k vyhrocování zásadních rozporů. Více se zájemce může dočíst v kapitole M. Nakonečného „Transpersonální psychologie“ v textu: Hoskovec, J., Nakonečný, M., Sedláková, M.: Psychologie XX. století. Praha, UK 1999, s 89105.

61

Kognitivní psychologie Tímto pojmem se rozumí jednak psychologický směr rozvíjející se v posledních třech a čtyřech desetiletích v USA i Evropě, jednak širší směrově nevyhraněná orientace na poznávací procesy. Jako psychologický směr vychází kognitivní psychologie z neobehaviorismu, inženýrské psychologie, lingvistiky teorií informace a komunikace ap. V kognitivní psychologii jsou poznávací procesy chápány jako procesy zpracování informací. Ve výzkumu se často využívá počítačových simulačních modelů. V centru pozornosti je mentální reprezentace, jejíž základní nástroje jsou obrazy a slova (znaky) a uplatňuje se zde imaginace nebo kódování (verbální, specifickým vnitřním jazykem). Důraz je kladen na význam poznávaní pro prožívání a hodnocení určitých situací. Kognitivní hodnocení situace, je jak často kognitivně orientovaní psychologové zdůrazňují, samo o sobě rozhodující pro to, jak celkově ta které situace vyzní, jak na ni jedinec reaguje. V tomto smyslu pak je kognitivní hodnocení mnohdy důležitější než objektivní uspořádání podmínek. Takto se uvažuje např. o stresu, emocích (úzkost, hněv, strach). R. S. Lazarus v této souvislosti rozlišuje primární a sekundární hodnocení. Primární hodnocení se vztahuje k tomu, co a do jaké míry je ohroženo. Sekundární hodnocení směřuje k tomu, co je možno dělat k úspěšnému zvládnutí situace. Kognitivní psychologové se zabývali výzkumem vnímání, myšlení (včetně plánování a formulace hypotéz při řešení problémů, např. J. S. Bruner, G. A. Miller, E. Galanter, K. H. Pribram aj.), paměti (rozlišení krátkodobé a dlouhodobé paměti, operační a referenční paměti, situační a kontextové paměti, ikonické, sémantické a epizodické paměti ap.), emocí (A. T. Beck, R. S. Lazarus). Ke kognitivním psychologům je řazena řada dalších badatelů, jako např. R. N. Shepard, P. N. Johnson - Laird, S. M. Kosalyn, K. Najder, J. Fodor, A. Paivio, H. Aebli, U. Neisser, A. Newell, H. A. Simon J. A Fodor, D. Marr, V. E Tulving , R. J. Sternberg, P. Smolensky aj. Kognitivní psychologie je přijímána různě. Pozitivně je hodnocena její seriózní orientace na mentální stránky psychiky zpochybňující ortodoxní behavioristickou kritiku mentalistické orientace. Kladně je také přijímán zřetel na informační stránku poznávacích procesů, jejich exaktní popis a modelování i interdisciplinární spolupráce.Kritice je podrobováno nedocenění biologické (neurofyziologické) stránky lidského poznávání, nedocenění vývojového hlediska.

METODY PSYCHOLOGIE Psychologických metod ve své práci používá prakticky každý pedagog. Mnohé z nich jako např. pozorování či rozhovor jsou zcela běžné a lidé je uplatňují automaticky, když je něco zajímá a chtějí se něco dozvědět. Aby se mohl u těchto i některých dalších psychologických metod uplatnit přívlastek „vědecký“, musí být splněny určité parametry. Především musí být

62

objektivní, tedy nesmějí být poznamenány subjektivními nedostatky jedince, který je používá. Disciplinou zabývající se speciálně otázkami vytváření a používání metod v psychologické diagnostice, intervenci a zejména ve výzkumu je psychologická metodologie. Objektivita spočívá v jasném a jednoznačném určení, nezávislém ani na přístupu badatele, ani na kontextu výzkumu. Metody používané v psychologii jsou co do své objektivnosti rozdílné. Pro zvyšování objektivity se používá různých prostředků, např. technických zařízení korigujících subjektivní nedostatky pozorovatele, různých uspořádání výzkumu ap. Přesnost (spolehlivost, reliabilita) je dána mírou jistoty, že zjištěné údaje nejsou chybné, že odpovídají skutečnosti. Přesné, spolehlivé metody přinášejí prakticky shodné či přibližně shodné a odpovídající výsledky i při svém znovupoužití po určité době. Hodnověrnost (validita) odpovídá jistotě, že daná metoda skutečně měří to, co předpokládáme, že měřit má, že tedy plně odpovídá svému účelu. Také validita různých nástrojů je různá. Například můžeme mnohdy v praxi pochybovat o validitě školních známek jako skutečného ukazatele úrovně znalosti žáků, máme-li důvod se domnívat, že zde hraje roli i něco jiného (např. vztah učitele k žákovi). Praktické nebezpečí, že techniky použité ve výzkumu nejsou dostatečně objektivní, spolehlivé a hodnověrné, je dosti značné. Proto ve vědeckém výzkumu je nezbytné v tomto smyslu důsledně prověřovat. Použití různých metod zjišťování téhož psychického jevu - jsou-li přesné a validní - musí přinést obdobné a srovnatelné výsledky. Psychologické metody lze rozdělit podle základního účelu, k němuž se užívají, do tří skupin: 1) psychodiagnostické, 2) výzkumné, 3) intervenční.

Metody poznávání lidí Poznávání lidských vlastností je předmětem psychologické diagnostiky. Diagnostika v psychologii má za úkol především rozpoznat různé osobnostní vlastnosti na základě více či méně důkladného odborného posouzení individua prostřednictvím psychologických metod. Psychodiagnostické metody se vyznačují různou měrou přesnosti a validity a jsou buď standardizované (mají psychometricky stanovené normy pro určitou populaci, které umožňují srovnat výsledky jedince s populačním průměrem) nebo nestandardizované. Také míra objektivity je u různých metod různá. Některé spočívají v měření objektivních jevů např. podaných výkonů podle daných kritérií, jiné analyzují introspektivní data z výpovědí o zážitcích a pocitech. I v případě psychodiagnostiky je samozřejmě důležitý kritický přístup k použitým metodám i k získaným výsledkům. K základním psychodiagnostickým metodám patří: 1. Pozorování - tradičně je lze dělit na sebepozorování (introspekci) a pozorování jiných (extrospekci). Pozorování musí být cílevědomé, promyšlené, soustavné, důsledné a maximálně objektivní. Moderní psychologie zpřesňuje pozorování prostřednictvím různých technických prostředků (film, videozáznam apod.).

63

2. Rozhovor - patří k základním metodám, které mohou doplňovat řadu ostatních metod, užitých v psychologickém výzkumu. Důraz je kladen na jeho pečlivou přípravu. Může být volný (nestandardizovaný) nebo řízený (standardizovaný). Důležitá je také volba vhodné registrace odpovědí, která by nepůsobila na průběh rozhovoru rušivě. 3. Dotazník - je metoda, při níž získáváme údaje od tázaných bez přímého kontaktu s nimi. Je určen především k hromadnému zjišťování údajů, které se zpravidla statisticky zpracovávají. Používá se buď otevřených otázek bez stanovených odpovědí, nebo dotazovaný volí z určitého množství předtištěných odpovědí. V současnosti se dotazníků používá velmi často. Proto je třeba si uvědomit, že údaje takto získané nelze přeceňovat, neboť mohou být i poměrně značně zkresleny. Často mají některé položky dotazníku formu škál, umožňujících zjišťovat kromě výskytu i intenzitu názoru či vlastnosti. Škály reprezentují přechod od minima do maxima určité kvality přes neutrální úroveň (např. škála zájmu se stupni intenzívní zájem, mírný zájem, lhostejný vztah, mírný nezájem, absolutní nezájem). Rozhovory a dotazníky obsahující několik více méně jednoduchých otázek bez větších výzkumných ambic se označují jako anketa. 4. Psychologické testy - se liší od výše uvedených metod tím, že jsou specifické právě pro psychologii a že kompetenci k jejich používání mají pouze psychologové. Slouží k získávání poznatků o člověku, které by jinak nebylo možno zjistit z časových i jiných důvodů. Problematikou testů se zabývá speciální psychologická disciplína, psychodiagnostika. Konstrukce testů je velice obtížná a složitá procedura. Takzvané testy, které přinášejí některé časopisy, zpravidla nerespektují psychometrické zásady, a proto je jejich hodnota přinejmenším problematická. Psychologických testů existuje mnoho různých typů. 5. Analýza produktů činnosti - spočívá v důkladném studiu a hodnocení výsledků činnosti lidí podle určitých kritérií. Např. analýza kreseb, písemností, výpovědí, rukodělných výtvorů žáků, uměleckých děl apod. 6. Sémantický diferenciál – je založen na hodnocení vybraných pojmů na adjektivních bipolárních škálách zkoumaným jedincem. Ten na škále vyznačí příslušnou míru v souladu se svým sémantickým prostorem v základních třech dimenzích určených Ch. Osgoodem a spolupracovníky: Hodnocení, potence a aktivita. Tyto metody mohou být použity také k výzkumným účelům, v nichž zpravidla nejde o výsledky jedinců, ale o výsledky určitých souborů osob nebo o studium jednotlivých psychických jevů v jejich interindividuální variabilitě. Otázkami měření v psychologii se zabývá psychometrika.

Metody psychologické intervence V práci psychologů i dalších odborníků pracujících s lidmi se používá různých metod k ovlivnění jiných lidí ve smyslu výchovných a vzdělávacích cílů, ve prospěch obnovení, získání, udržení duševního zdraví, eventuálně prevence onemocnění i jako součást pomoci při řešení jejich problémů. 64

Tyto metody a techniky lze dělit podle různých kritérií, např. podle jejich základního založení: 1. Racionální postupy - využívají věcného a logického myšlení, argumentace, vysvětlování, popř. návodů ap. 2. Empatické postupy - stavějí na porozumění a pochopení postojů a pocitů druhé strany. 3. Odreagování - uvolnění potlačovaných emocí. 4. Korekce prostřednictvím zkušeností - zprostředkování nové zkušenosti v určité souvislosti, odlišné od dosavadních nepříjemných. 5. Nácvikové a tréninkové postupy - nacvičující dovednosti, žádoucí chování, způsoby hodnocení situace, prožívání ap. 6. Regulace návyků - odstraňování nežádoucích návyků, které působí obtíže. 7. Hraní rolí - pro lepší pochopení vlastní situace nebo situace druhé osoby je subjekt vyzván, aby přehrál určité charakteristické projevy chování vlastní nebo partnera (a zaměřil se na své pocity, sledoval pozorně odezvu okolí ap., vžil se do situace jiné osoby a případně si zkusil jednat podle jejího pohledu na věc ap.). 8. Sugestivní a hypnotické techniky - působení na emoce a vědomím nekontrolované oblasti psychiky.

Výzkum v psychologii Výzkumné metody lze dělit na techniky a strategie sběru dat. Techniky zahrnují jednotlivé prostředky používané ve výzkumu, strategie jsou způsoby, kterými se těchto technik používá na základě výzkumného plánu, projektu. Výzkumný postup má být popsán tak, aby jej bylo možno kdykoliv pro účely kontroly či doplnění opakovat později. Výzkumy lze dělit podle různých kritérií. Podle způsobu sbírání dat lze rozlišit: 1. Experimentální výzkum Zavedení experimentálních metod do psychologie dalo základ jejímu vědeckému osamostatnění. Experiment je založen na cílevědomém řízení podmínek, které podle předpokladů badatele určitým způsobem vyvolávají nebo ovlivňují zkoumaný jev. Experimentátor je aktivním řídícím členem, podle potřeby měnícím různé podmínky, které má pod kontrolou. Experimentální výzkum se dále dělí na experimenty laboratorní a přirozené. V laboratorním experimentu co nejvíce omezujeme působení všech nekontrolovatelných vlivů na zkoumaný jev. Snahou je kontrolovat všechny působící podmínky. Přirozený experiment je oproti laboratornímu méně přesný, ale jeho výhodou je, že se odehrává v běžných, nikoliv umělých podmínkách (např. výzkum hodnotové orientace žáků ZŠ přímo ve škole). 2. Zpětný výzkum (ex post facto) Studuje nejprve závislé proměnné a potom teprve zpětně nezávislé proměnné, které působily před závisle proměnnými a ovlivnily je (ex post facto lze volně přeložit jako skutečnost, jejíž příčiny zkoumáme až zpětně potom, kdy nastaly). Nebezpečím je, že jsou určité jevy neopodstatněně dány do souvislostí jen proto, že následovaly po sobě. Jistě nelze přijmout např. tvrzení typu „rakovinu způsobuje konzumace chleba“ (protože všichni nemocní před onemocněním chleba jedli!). 3. Terénní výzkumy Jsou to výzkumy prováděné v běžných životních situacích, např. ve školách, továrnách, institucích. Orientační výzkumy (sondáže, pilotáže) jsou zaměřeny na výzkum určitých vybraných skupin ve snaze o hodnocení situace v určité populaci, např. výzkum postojů žáků k profesi učitele prováděný na několika vybraných školách.

65

• •

Jinou možností je rozlišování výzkumu podle způsobu zpracování dat na: Kvantitativní zpracovávající získané údaje získané měřením a vyjádřené prostřednictvím číselných údajů pomocí statistických metod, Kvalitativní zdůrazňující spíše než měření a zpracovávání číselných údajů porozumění zkoumanému údaji jako celku v širokém kontextu vztahů a souvislostí a hledající adekvátní metody porozumění vnitřní logice zkoumaných dějů.

Je také možno využívat ve výzkumu kombinaci kvantitativní i kvalitativní metodologie. Problém Počátek vědeckého bádání je spojen s výskytem problému, který dosud nebyl vyřešen a jehož vyřešení nelze dosáhnout na základě dosavadních poznatků a teorií. V této fázi je nejdůležitější nejen problém konstatovat, ale i přesně určit, v čem spočívá, a formulovat jej tak, aby byl jasný a rozumově postižitelný. Zjištění a formulace problému bývají spojeny s řadou nesnází, ale bez nich by vlastně vědecké poznání nemohlo pokročit dále. Problém lze zpravidla vyjádřit otázkou. Např.: „Jaký je vztah mezi myšlením a řečí?“, „Jak souvisí u žáků v mladším školním věku aspirační úroveň a intelektové schopnosti?“, „Jaké zákonitosti se projevují v procesu pracovní adaptace absolventů základních škol?“ atd. Z příkladů je vidět, že každý problém může být formulován na vyšší nebo nižší úrovni obecnosti. Hypotéza Předpoklad, vědecká domněnka o vztazích mezi jevy obsaženými ve formulaci problému, je hypotéza. Hypotéza může být vyjádřena např. konstatováním: „Mezi intelektovými schopnostmi a aspirační úrovní žáků prvních tříd základních škol existuje přímá souvislost“ ap. Podobně jako problémy i hypotézy jsou různě konkrétní či obecné. Ověřování hypotéz může být přímé či nepřímé. Přitom zejména ve vědách o člověku nikdy nelze hypotézu považovat za úplně ověřenou, skutečnosti se přibližujeme jen částečně. Je tomu tak proto, že v dané oblasti existují velmi složité a mnohostranně podmíněné vztahy. Správná hypotéza má být adekvátní odpovědí na otázku danou v problému, dále má být ověřitelná a má být v souladu s tím, co je už v dané oblasti výzkumu známé. Proměnné Jevy, které jsou studovány vědeckým výzkumem, jsou vesměs dynamické podobně jako jejich vztahy k jiným jevům. Proto jsou označeny jako proměnné. Proměnné mohou být spojité (kontinuální) - mohou nabývat plynule různých hodnot od nejmenší po největší, např. tělesná výška, hmotnost ap., a nespojité (diskrétní), nabývající hodnot od sebe oddělených, odlišujících se, např. žena, muž, dítě. Častým případem diskrétních proměnných jsou proměnné dichotomické neboli alternativní, nabývající dvou možných kvalit, např. žena - muž, zdravý - nemocný, studující - nestudující atd. Pro potřeby výzkumného projektu je možné a mnohdy i účelné převést spojitou proměnnou na proměnnou nespojitou, např. dělení znaků do tříd (mladší školní věk, starší školní věk). V psychologickém výzkumu se setkáváme se dvěma typy proměnných. Nezávisle proměnné jsou ty vlastnosti a veličiny, u nichž se studuje, jaký vliv mají jejich změny na proměnné měnící se v závislosti na nich - závisle proměnné.

66

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA ATKINSONOVÁ, R. L. aj. Psychologie. Praha: Victoria Publishing 1997. BALCAR, K. Úvod do studia psychologie osobnosti. Chrudim: Mach 1991. ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál 2001. DRÁPELA, V. J. Přehled teorií osobnosti. Praha: Portál 1997. FERJENČÍK, J. Úvod do metodologie psychologického výzkumu: Praha, Portál 2000. FRANZ, M. L. Mýty a psychologie. Praha: Portál 2003. HOSKOVEC, J. Nakonečný, M., Sedláková, M. Psychologie XX. století. Praha: UK 1999. HOSKOVEC, J. Psychologie. Praha: Triton 2002. NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha: Academia 1996. NAKONEČNÝ, M. Psychologie osobnosti. Praha: Academia 1997. NAKONEČNÝ, M. Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia 1997. NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia 1998.. LAUCKEN, U., SCHICK, A., HODGE, H. Úvod do studia psychologie. Praha: ISV 1999. PAULÍK, K. Základy psychologie. Ostrava: FF OU 2003. PAULÍK, K. Obecná psychologie. Ostrava: PdF OU 2002. PLHÁKOVÁ, A. Přístupy ke studiu inteligence. Olomouc: FF UP 1999. RUISEL, I. Základy psychologie inteligence. Praha: Portál 2001. SMÉKAL, V. Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister and Principal 2002. STRAUSS, A., Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert 1999. SVOBODA, M. Psychologická diagnostika dospělých. Praha: Portál 1999. VÁGNEROVÁ, M. Úvod do psychologie. Praha: Karolinum 1999.

67

PROBLÉMOVÉ OKRUHY PRO SAMOSTANOU PŘÍPRAVU 1. Předmět psychologie, hlavní teoretické a aplikační oblasti. 2. Pojetí psychických jevů v historické perspektivě. 3. Vznik vědecké psychologie, charakteristika současných nejvýznamnějších psychologických směrů. 4. Psychologická odborná terminologie, charakteristika vybraných základních pojmů (psychika, vědomí, chování, prožívání, regulace…). 5. Klasifikace psychických jevů. 6. Pojem osobnost v psychologii a základní teoretické přístupy k jeho studiu. 7. Struktura a dynamika osobnosti. 8. Percepce. 9. Myšlení. 10. Paměť. 11. Pozornost. 12. Řeč. 13. Kreativita. Imaginace. 14. Emoce a city, pojetí temperamentu v psychologii. 15. Motivace. 16. Psychologický vědecký výzkum. 17. Učení a zrání (základní mechanismy, teorie, praktické aplikace). 18. Psychické řízení činnosti (regulace a řízení psychiky, regulační soustavy organismu). 19. Psychické procesy, stavy, vlastnosti. 20. Základní psychodiagnostické metody a jejich psychometrické charakteristiky. 21. Adaptace, aktivace, náročné situace a jejich zvládání. MÍSTO PRO POZNÁMKY:

68

Edice:

Mimořádné formy studia

Svazek:

54

Rok vydání:

druhé vydání 2004 (první 2003)

Autor:

Prof. PhDr. Karel Paulík, CSc.

Vydalo:

Centrum dalšího vzdělávání PdF OU

Ředitel:

doc. PhDr. Josef Mrhač, CSc.

Poznámka: neprošlo jazykovou ani redakční úpravou.

69