Občasník blogu Občanská neposlušnost Květen 2013
Číslo 4
Vážení čtenáři blogu Občanská neposlušnost, v tomto čtvrtém čísle občasníku se budu zabývat zdravotnictvím. Pokusím se zde odpovědět na otázky zda je pacient na prvním místě, proč naše zdravotnictví jde ke dnu a co za tím vším vlastně je.
Úvodem Téma, kterému jsem se rozhodl věnovat, je velmi obsáhlé. Proto mu budou určena hned dvě čísla občasníku. V tomto čísle se podíváme na současný stav i na snahy o reformu, která vůbec neřeší špatnou situaci a spíše nahrává podvodníkům. Popisuji zde i vztah lékaře a pacienta. Takový, s jakým se mnohdy můžeme setkat v ordinacích. V následujícím čísle občasníku budu rozebírat především podivnosti léčby, která nemá za cíl pacienta vyléčit. Jejím cílem je primárně jej udělat na léčbě závislým. V souvislosti s léčbou se podíváme i farmaceutické firmy a vnucování léků včetně podivností okolo očkování.
2
Ministerstvo zdravotnictví Co má dělat ministerstvo? Jednat, řešit problémy, starat se řádně o svůj resort. A co dělá ministerstvo zdravotnictví? Dříve (po roce 1989) začalo pomalu ale jistě zajišťovat jen běžnou rutinní agendu. A pokusy o nějaká zlepšení ve zdravotnictví skončily vždy neúspěchem. V současné době již není ministerstvo zdravotnictví schopné vykonávat svou funkci. Od 13. července 2010 je ministrem zdravotnictví Leoš Heger (TOP 09), který se snaží prosazovat reformu zdravotnictví (o ní podrobněji níže). S tímto člověkem přišla do českého zdravotnictví doba temna. A to bez nadsázky. Zde je výčet několika postojů, které Leoš Heger prosazuje: -
je odpůrcem babyboxů a tímto tak upírá nechtěně narozeným dětem právo na život snahy o záchranu předčasně narozených dětí by dle něj měly být omezeny prosazuje vyvolávání potratů u postiženého plodu kdykoliv až do porodu a podporuje propotratovou lobby (např. zavedení pilulky RU-486) stále cíleněji rozděluje pacienty na platící (placené z vlastní kapsy) od neplatících (placené z pojištění) snaží se šetřit i na úkor pacientů
Podrobněji zde zmíním například názor Leoše Hegera na plošné omezení snah o záchranu předčasně narozených dětí. Jako kritická hranice se obecně uvádí 24. týden a váha menší než 500 gramů. Nicméně podle předních českých neonatalogů mají i tyto děti poměrně slušnou šanci na zdravý vývoj a celoživotní postižení má jen 10 – 15 % z nich. Děti narozené okolo 24. týdne těhotenství pak přežijí v 65 % případů. Hegerovy argumenty o nutné následné péči tu zcela ztrácejí na důležitosti a jednoznačně potvrzují fakt, že mu nejde o lidské životy. Jeho jediným cílem je úspora. Mnozí odpůrci Leoše Hegera se shodují, že některé jeho návrhy byly snad inspirovány nacistickým zdravotnictvím (zejména díky jeho podporování myšlenek eugeniky). A přejmenovali ministerstvo zdravotnictví na ministerstvo smrti. Obecně lze říci, že ministerstvu zdravotnictví je vytýkána zejména neodbornost a neznalost základních manažerských postupů. Současně je dobré uvést, že se zabývá (v rámci údajných úspor) rušením špičkových výzkumných pracovišť, jejichž přínos již nebude možné nahradit. K tomuto využívá mnohdy i nedůstojné metody. Je nutné si uvědomit, že ministr je na svém postu zejména proto, aby plnil politická zadání své strany. Pracuje v zájmu své strany a odbornost a řešení závažných problémů v resortu jsou nepodstatné věci, kterými se nehodlá zabývat.
3
Reforma Se slovem reforma jsou nejčastěji spojována slova úprava a zlepšení. Jde o děj, který má zapříčinit změnu stavu. Leoš Heger, který byl za vypracování reformy a její prosazení zodpovědný ji představil takto: „Cílem reformy je větší komfort pro pacienty, jasnější vymezení jejich práv a nároků. Zároveň chceme, aby české zdravotnictví bylo transparentnější. Jen odstraněním šedé ekonomiky získáme víc finančních prostředků a jen tak budeme mít právo a legitimitu zvyšovat spoluúčast pacientů.“ Co je však přesným důvodem této reformy? Vcelku jednoduše si to uvědomíme, když z uvedeného představení reformy ponecháme to zásadní: „Cílem reformy … získáme víc finančních prostředků a jen tak budeme mít právo a legitimitu zvyšovat spoluúčast pacientů.“ Cílem reformy je změnit financování našeho zdravotnictví. To ostatní uváděné, jsou jen líbivé fráze pro národ. Naše zdravotnictví skutečně trpí řadou neduhů, které vedou k neefektivnímu využívání finančních prostředků. Nicméně změna, která povede k větší zátěži pacientů, tyto neduhy nevyřeší. Jsou systémově nastaveny tak, aby byly výhodné pro jednotlivce, a ti se výhod nevzdají. Bezplatná bude již jen ta péče, která je poskytována ekonomicky nejméně náročným způsobem. Ve zkratce se zde zmíním o některých změnách (čerpáno z Václav Krása – Reforma zdravotnictví, nebo velký tunel? a Václav Špíka – Temný soumrak našeho zdravotnictví): 1. Regulační poplatky Vycházejí z předpokladu, že ekonomické nástroje (tedy platba za ošetření) budou více motivovat pacienty k nezneužívání lékařské péče. Nejsou však cíleny na skupinu obyvatel, u nichž by se tento efekt dal předpokládat. Jsou plošné a tak ekonomicky zatěžují i ty, kteří lékařskou péči potřebují nutně častěji. Uváděný strop 5000 Kč je nesmyslný a správně by měl být nastaven jako procentuální část z příjmu pacienta tak, jak je to obvyklé v jiných zemích. Zásadním nedostatkem regulačních poplatků je i skutečnost, že nejsou dalším příjmem do zdravotního pojištění, ale zvyšují příjmy poskytovatelů péče, kteří je mohou využít na cokoliv (např. informace o využití na mimořádné odměny). 2. Nadstandard Jde o možnost, která umožní platícím pacientům přístup k zákrokům, které nejsou tzv. standardní, tedy nové, moderní a kvalitnější než ty obvyklé. To sebou přináší hned několik etických problémů. Pacient, který si za nadstandard připlatí, bude mít nárok na špičkové léčebné metody. Pacient, který využije běžného pojištění, bude mít
4
nárok pouze na standardní léčbu, která je v našich podmínkách často velmi tristní. Systém nadstandardu je tak jasným příkladem vytváření nerovnosti přístupu ke kvalitní lékařské péči. Navíc přesně definované standardy nikdo vytvořit nechce, jelikož je zájmem zainteresovaných lidí, aby si přímo pojišťovny samy určovaly, co komu zaplatí a co ne. 3. Transparentnost České zdravotnictví by mělo být dle Hegerových slov průhlednější. Toho má docílit změna právní formy zdravotních pojišťoven na akciové společnosti (Věcný záměr zákona o zdravotních pojišťovnách). Faktem však je, že pokud bude poskytovatel péče postupovat ve shodě s postojem zdravotní pojišťovny (v případě blízkého ekonomického vztahu provozovatelů péče a pojišťoven – byť je toto věcným záměrem vylučováno, ale skutečnost může být jiná), bude pro pacienta v některých případech v podstatě nemožné prokázat medicínské skutečnosti, které odůvodní nárok na nákladnou službu. 4. Ceny léků Došlo k prosazení zákona, na základě něhož již doplatky nestanovuje ministerstvo financí. Nyní toto provádí Státní ústav pro kontrolu léčiv, čímž se otvírá prostor pro farmaceutické firmy, jejichž cílem je na prodeji léků vydělat. Na tom v konečném důsledku doplatí především chronicky nemocní pacienti. 5. Akreditace kvality Tento způsob hodnocení a prověřování kvalitnosti péče by měl být údajně zárukou vysoké úrovně a dalšího zlepšování kvality práce poskytovatelů. Nejspíše je okopírován z USA, kde však primárně není vytvořen pro zvyšování kvality práce, nýbrž pro odražení případného právního sporu. V našich podmínkách se toto však celé zvrhlo do neúměrné administrativní zátěže, na základě níž ministerstvo zdravotnictví může vesele předstírat zájem o kvalitu péče a pro některé se toto stalo skvělou živností. 6. Jen v ohrožení života Nový zákon z dílny Leoše Hegera dal nemocnicím nástroj, jak odmítnout převzít pacienta od záchranné služby. Zdravotnická zařízení musí přijmout jen ty, kteří jsou v ohrožení života. V průměru to je každý pátý až sedmý pacient, s kterým se nakládá jako se zbožím. Je to nedůstojné a neetické.
Samotné zákony reformy jsou připravovány neprůhledným způsobem a u mnohých dochází k úpravám těsně před schvalovacím procesem. Tedy tak, aby se k nim co nejméně mohla vyjádřit odborná veřejnost, čímž se obchází standardní připomínkové řízení. Je tak jasné, že reforma je vytvářena na základě podnikatelských zájmů.
5
Již dnes můžeme hodnotit dopady reformy. Rozhodně se nejedná o reformu, která naše zdravotnictví kvalitativně posune dopředu. Nedošlo k žádnému většímu přísunu peněz, díky nimž by bylo možné řešit zoufalý stav zdravotnických pracovišť. Jsou rušena důležitá odborná a výzkumná zařízení. Jsou rušeny nemocnice nebo jsou omezovány počty lůžek pro pacienty. Prodloužily se čekací doby na zákroky a na některé se dnes v podstatě nelze objednat. Omezuje se péče o chronicky nemocné. Zdravotní péče na pokraji kolapsu. A Leoš Heger? Ten je určitě spokojený. Beze zbytku plní politická zadání skutečného šéfa naší vlády Miroslava Kalouska. Spokojeni jsou určitě i velcí investoři ve zdravotnictví, kterým se jde na ruku. Spokojeny jsou i zdravotní pojišťovny, kterým byla dána úplná volnost v rozhodování. Leoš Heger není fakticky ministrem zdravotnictví. On totiž nehájí zájmy pacientů. Spíše se stará o státní pokladnu a je jakýmsi náměstkem ministra financí.
Léčit se bude pro zisk V souvislosti s pochybnou reformou se objevují informace, že zdravotnická zařízení vyvíjejí tlak, aby bylo možné u nich ošetřovat ty pacienty, kteří přinesou zisk. Objem peněz, které do zdravotnictví směřují, je stále menší. Státní kasa a neodborné financování chodu státu odčerpávají stále více prostředků, které pak logicky někde chybějí. Zisk se tak stává jediným důvodem léčby. Dle statistických údajů se mezi lety 2011 a 2012 vybralo na zdravotním pojištění o několik miliard korun více, než tomu bylo v obdobích předchozích. Zejména proto, že roste průměrná měsíční mzda. Kam tyto peníze směřují? O tom se zde ani nemusím zeširoka rozepisovat.
6
Začíná tu pomalu převládat rozdělování pacientů na ekonomicky výhodné a nevýhodné. Soukromá zdravotnická zařízení si selektivně vybírají ekonomicky výhodné pacienty a na státní nemocnice tak logicky zbudou ti nevýhodní. To v konečném důsledku prohlubuje krizi ve zdravotnictví. Lze v tom pozorovat i jistý záměr, kdy je vyvíjen tlak na podfinancování některých subjektů a poté provedeno jejich převzetí soukromníkem, který je zredukuje a vytvoří z nich továrnu na peníze. Tyto však končí v kapsách oněch soukromníků. Běžného občana této země tak může v budoucnu čekat rapidní zhoršení kvality nebo přímo i nedostupnost lékařské péče. A snaha o lepší kvalitu a lepší dostupnost povede jednoznačně k zvýšení míry korupce.
Úhradová vyhláška Když už jsme u toho financování, musím se zmínit o úhradové vyhlášce č. 475/2012 Sb. pro rok 2013 (Vyhláška o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2013). Tato vyhláška stanovuje, kolik zaplatí zdravotní pojišťovny poskytovatelům zdravotní péče za provedenou léčbu. Prezident České lékařské komory Milan Kubek uvedl, že ministr zdravotnictví touto vyhláškou: „Trestá lékaře za vlastní neschopnost získat pro zdravotnictví dostatečné finanční zdroje.“ Je nastavena tak, že se negativně projeví na dostupnosti a kvalitě lékařské péče. Předseda senátního Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Miloš Janeček uvedl: “Uvedeným podzákonným právním předpisem byl porušen zákaz svévole a libovůle a současně byla zcela ignorována zásada předvídatelnosti práva.“ Pacienti mají například podle vyhlášky přístup k lékařské péči podle toho, s jakou zdravotní pojišťovnou uzavřeli smlouvu. Pacienti nebudou mít přístup k péči, na kterou mají nárok. Lékaři se až v polovině rolu 2014 dozvědí, co jim za rok 2013 proplatí pojišťovny a co budou muset doplatit. Jde o naprosto nepřehlednou situaci.
Pacient vs. lékař Lékař je povolání, které se těší velké společenské úctě. Jde o nepostradatelnou součást našich životů, která nás v průběhu jeho celé délky provází. Všeobecně se má za to, že lékaři vykonávají své povolání v duchu etických principů, které jsou obsaženy v Hippokratově přísaze. Je však nutné si uvědomit, že lékaři jsou také jen lidé a současný mravní a ekonomický rozvrat se tak podepisuje i na nich. Mnozí jsou současným stavem znechuceni a rezignovali. Přibývá tu však i mnoho těch, kteří současné situace využívají ve svůj prospěch a na úkor svých pacientů.
7
Stále častěji se tak setkáváme s nezájmem lékařů, nekvalitní léčbou a korupcí. Je to způsobeno celkovou úrovní našeho zdravotnictví a zhoršujícími se vztahy mezi lidmi. To znamená, že tu primárně nechci házet všechny lékaře do jednoho pytle, ale říci, že úroveň lékařské péče je přímo úměrná úrovni kvality zdravotnictví. Jak jsem již uvedl výše, je tu však bohužel také skupina těch lékařů, kteří svou profesi berou jako vhodnou příležitost získat finanční prostředky. Neštítí se porušovat i ta nejzákladnější etická pravidla a pacient je pro ně jen jejich zdrojem. Mnohé řešené a medializované případy špatné péče byly a jsou často bagatelizovány. Špatně stanovené diagnózy a chybná léčba je vysvětlována tím, že lékaři jsou přeci jen také lidé, kteří se mají právo mýlit. Ano, nikdo není neomylný. Je však dobré si uvědomit, že omyl lékaře může mít fatální důsledky. A proto by bylo dobré, místo nesmyslností, se zaměřit například na důslednou kontrolu a ověřování správnosti stanovení diagnózy a použitých postupů. Příkladů špatné nebo nedostatečné lékařské péče je mnoho. Také se množí případy korupce. Mnozí lékaři též zastávají názor, že se s pacienty nemá cenu o ničem bavit a že nic nechápou. Pacient dnes má jedinou možnost. Svobodně si zvolit lékaře, který si jeho důvěru zaslouží. Zatím totiž stále musíme počítat s tím, že ne všichni lékaři to s námi myslí dobře a jednají v našem zájmu. Určitě to chce i změnu přístupu ve vztahu lékař – pacient. Tak jako pacienti potřebují lékaře, tak i lékaři potřebují pacienty a jejich komunikace musí probíhat na rovnocenné úrovni. V žádném případě také nelze přejímat medicínsko – etické postupy ze zahraničí, tak, jak se mnohdy děje. Zejména z důvodu rozdílných systémů a historického vývoje. Ještě na začátku 20. století byl lékař společně s učitelem a farářem považován za přirozenou autoritu. Dnes, s ohledem na větší vzdělanost a obeznámenost pacientů, je nutná spolupráce a vzájemný respekt. Tato spolupráce počítá s větší mírou spoluodpovědnosti pacienta za vlastní zdravotní stav. A předpokládá, že lékař bude naslouchat a vnímat pacienta jako rovnocenného partnera v dialogu a řešení jeho zdravotního stavu.
A novinka na závěr Ministr zdravotnictví Leoš Heger a předseda České internistické společnosti Richard Češka vyhlásili 23. května Národní program komplexní interní péče. Cílem programu je ve spolupráci s praktiky a specialisty vyhledávat pacienty s více nemocemi, kterým se poté zajistí kompletní péče. Vychází se z toho, že pacienti starší 65 let mají více chronických nemocí najednou a proto navštěvují více specialistů. Nápadem tedy je, léčit tyto pacienty jen jedním lékařem – internistou.
8
Ve skutečnosti tu jde však hlavně o úspory. A úspory se dotknou právě převážně pacientů. Celé mi to také připadá jako pokus nahrazovat nedostatečný počet nemocničních lůžek. Program počítá s menší podporou specialistů a větší podporou praktických lékařů. To logicky povede k neodborné péči. Pochybuji, že internista nebo praktický lékař bude schopen léčit pacienta na tak odborné úrovni, jako specialista. A přímo se děsím myšlenky, že dojde k odstavení specializovaných lékařských pracovišť, která postupně nahradí lékaři „pro všechno“. V minulosti by to možné nejspíš (v některých případech) bylo. Dnes však, vzhledem k mizernému vzdělávacímu systému, to je nemožné. No a taková perlička uváděná při mediální masáži, která tento program propaguje: „Většina potřebuje, aby jejich nemoc byla chápána v širších souvislostech a byly stanoveny priority léčby.“ Pokud by skutečně došlo k tomu, že by se medicína pokusila chápat nemoci v jejich širších souvislostech, pak by muselo dojít k mnoha změnám v potravinářství, farmacii atd. Nicméně oni si pod sebou větev zcela jistě dobrovolně podřezávat nebudou. Ale na to se podíváme příště.
9
10
V příštím čísle, které vyjde 27. 6. 2013 budu pokračovat v tématu zdravotnictví.
Občasník Občanská neposlušnost vydává http://obcanska-neposlusnost.blog.cz/ Text a foto (pokud není uvedeno jinak) - Jan Holeňa. Zdroje informací uváděny v textu. Číslo 4, květen 2013, vydáno dne 27. 5. 2013.
