O.20 Jan Kotěra, návrh pokojové výmalby pro Heverochovy, tužka, akvarel, Praha, č. 20683/3. (Repro: UPM) O.21 Servírovací stolek a židle pro Heverochovy, 1919. (Foto: O. Kocourek, G. Urbánek, UPM) S.16
O.22 Jan Kotěra, stříbrník z nábytkové sady pro Heverochovy, 1919. (Foto: UPM)
O.23 Jan Kotěra, návrh stříbrníku pro Heverochovy, lavírovaná tuš, Praha, č. 29889/ 2.5a. (Repro: UPM) S.17
O.37 Svene Pettersen, užitkové sklo, 30. léta 20. století, výroba: Christiania Glasmagasin. (Repro: Pestrý týden, 7. 1. 1939)
O.38 Oscar Sörensen, ptačí postava jako konvice, 30. léta 20. století, stříbro, výroba: dílny J. Toschup. (Repro: Pestrý týden, 7. 1. 1939)
S.24
O.39 Jan Šrámek, Zbyněk Hřivnáč, René Roubíček, Miloslav Chlupáč, interiérové vybavení a osvětlení velvyslanectví ČSSR v Sofii, 1964. (Foto: archiv Zbyňka Hřivnáče) O.40 Karel Filsak, Jan Šrámek, Karel Filsak ml., Zbyněk Hřivnáč, Josef Nálepa, interiérová adaptace Benešovy vily v Sezimově Ústí, 1975–1976. (Foto: archiv Zbyňka Hřivnáče)
S.25
O.48 Eugene Gaillard pro Art Nouveau, bufet, Paříž, 1900, inv. č. 10 075. O.49 Martin Imrich, Jiří Přibyl, Studio Koncern, chaise longue Vrstevnice, 2003, inv. č. 31 936. O.50 Josef Macek, křeslo E 4338, TON n. p., Bystřice pod Hostýnem 1976, inv. č. 29 651. (Foto: archiv MG) S.30
S.31
O.55
O.56
PLEČNIK
Josip Plečnik. Byt prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka na Pražském hradě Michal Šula „Usouzeno mně bylo veliké štěstí, že jsem přišel do Prahy, přisouzena podivná shoda okolností, že jsem přišel na Hrad – v prostředí tak vzdáleném všednosti, v ovzduší přeplněném nejhlubší poezií – věru, Bohu za tuto milost nemohu býti ani dosti vděčen.“ P.01 Plečnik v dopise Edvardu Benešovi ze dne 14. 5. 1936. Pražský hrad se na podzim roku 1918 stal symbolem nově vzniklé demokratické republiky. Nestalo se tak ale ze dne na den, byl to proces, na jehož počátku stála na kopci nad Prahou opuštěná habsburská rezidence a na jehož konci bylo na témže místě sídlo prezidenta, hlavy československého státu. Ačkoliv vůdčí idea byla zcela odlišná, praktická funkce zůstávala téměř stejná. Pražský hrad byl a je sídlem a působištěm reprezentanta státu. To, že tento reprezentant byl nyní volený a že zemi nevládl, neznamenalo, že nepotřebuje někde bydlet a mít místo pro svou práci. Obě tyto funkce musel Pražský hrad nadále plnit, nyní možná více než kdy dříve. V dopise Společnosti architektů adresovaném Ministerské radě Československé republiky z 28. října 1923 se píše: „S dobytím samostatnosti stal se hrad pražský opět sídlem hlavy našeho státu. Stav, ve kterém byl držán dobou předcházející, vyžadoval značných oprav jednak k udržení památných budov, jednak k přizpůsobení budov dnešním potřebám obývacím. Obojí práce jsou nemalého rozsahu a vyžadovati budou značného nákladu. Neméně nutnou byla úprava okolí hradu, které bylo sídlu naší státní representace naprosto nepřiměřené.“ P.02 Potřeba vytvoření reprezentačního bytu v prostorech Nového paláce Pražského hradu vyvstala už v roce 1919, tedy bezprostředně po vzniku Československé republiky. Projekt na jeho vytvoření byl zadán roku 1920 nejprve zasloužilému českému architektovi Janu Kotěrovi (srov. S.74–S.85). Ještě během práce na projektu však T. G. Masaryk přišel s přáním, aby byl projekt svěřen slovinskému architektovi Josipu Plečnikovi, jehož úpravy zámku a parku v Lánech udělaly na prezidenta velmi dobrý dojem. Plečnik byl navíc prezidentem 5. listopadu 1920 jmenován architektem Pražského hradu. Plečnik byl svým střízlivým a duchovním pojetím architektury Masarykovu naturelu mnohem bližší než dekorativní a do jisté míry konvenční pojetí Kotěrovo.P.03 Z této výjimečné duševní spřízněnosti postupně vyplynul
S.86
O.82 Harfový salon, místnost č. 17. (ReO.83 Nábytek pro Dámský salon (č. 26). (Repro: Novosti Pražského hradu a Lán, 1928) pro: Novosti Pražského hradu a Lán, 1928) architektův projekt oficiálního bytu pro prezidenta nově vzniklé demokratické republiky. Než byl ale oficiální byt vybudován, bylo nutné vytvořit pro prezidenta přechodné ubytování. Vznikl tedy byt „prozatímní“. Na jeho přípravě se velkou měrou podílel tehdejší stavitel Chrámu sv. Víta, architekt Kamil Hilbert. První inventární seznam nábytku a předmětů denní potřeby T. G. Masaryka pochází z 23. prosince 1919, je tedy možno předpokládat, že již v této časné době byl Masarykův prozatímní byt funkční. Byl situován v jižním výběžku a západní části Jižního křídla Nového paláce, v jeho druhém i třetím patře. O tom, které místnosti patřily prezidentovi osobně a které užívali jednotliví členové jeho rodiny, případně vybraný personál, vypovídá plánP.04 popsaný tehdejším hradním stavitelem Pražského hradu Karlem Fialou. V roce 1921 ještě nebyly místnosti vytipované pro oficiální byt k architektonicko-stavebním úpravám volné, protože zde byly situovány úřadovny Prezidia Ministerské rady a také Ministerstva zahraničních věcí. Práce na realizaci projektu oficiálního bytu mohly začít teprve po jejich vystěhování, k němuž došlo až v roce 1922. Oběma projektům – zamítnutému Kotěrovu i schválenému Plečnikovu – byla společná myšlenka navázání reprezentativní části oficiálního bytu na centrální zimní zahradu (později Impluvium) s horním stropním osvětlením, vycházející z aktuální dispozice druhého patra Nového paláce. Toto centrum bytu – Impluvium – bylo vytvořeno přestavbou dřívějšího světlíku, který denním světlem zásoboval zejména komunikační prostory přilehlé k apartmánům druhého patra. Kromě chodeb byly okny do světlíku osvětleny také tři skladovací místnosti.P.05
S.87
O.94 Návrh dózy se světlým víkem mísy z ořechového dřeva.
O.95 Návrh nepravidelné dlabané mísy. Realizace viz O.32. (Repro: Archiv UPM)
Babě 12, Praha 14“. Václav Poláček byl majitelem nakladatelství a ateliéru uměleckého průmyslu značky ATE na Praze 14. Byl výhradním majitelem některých Južničových návrhů, jak je ostatně patrné z jejich označení, jiné nesou razítko s upozorněním, že je kresba chráněna dle zákona ČSR č. 401 z roku 1921, a jsou opatřeny Južničovým podpisem. Archivní materiály obsahují i několik dopisů a poznámek, které jsou zdrojem zajímavých informací. Součástí je několik reklamních fotografií, které pořídil Josef SudekP.13 ve 30. letech, kdy fotil propagační materiály pro Krásnou jizbu. Díky uměleckému faktoru obstály fotografie jako reklamní materiál velmi úspěšně. Spolupráce Družstevní Práce pod vedením Ladislava Sutnara s ateliérem Josefa Sudka byla výborným tahem v oblasti propagace a dokumentace produktů Krásné jizby. Drobným výrobkům ze dřeva věnoval Južnič pozornost od konce 30. let. Jeho soustružené, řezané a dlabané dózy a mísy s výrazným tvarovým zpracováním nabízely zmíněné pražské prodejny Krásné jizby a Topičova salonu. Zájem o Južničovy návrhy dřevěných výrobků, zejména o dřevěné salátové lžíce a speciální naběračky, je dokumentován i v polovině 50. let, jak dokládá dopis dr. Josefa VydryP.14 z roku 1956, v němž nabízí Južničovi spolupráci mimo jiné s dřevařským družstvem Javorina ve Spišské Belé. Realizace dřevěných předmětů byla zajištěna u malých firem, resp. u jednotlivých řezbářů, v závislosti na prodejně, která se rozhodla Južničovy výrobky zařadit
S.108
O.96 Návrh mísy na brambory. (Repro: Archiv UPM)
do svého sortimentu. Například několik řezaných výrobků pro Topičův salon z počátku 40. let vyšlo z dílny řezbáře Karla Stolina z Jaroměře.P.15 Sbírka UPM čítající cca 40 drobných dřevěných předmětů je doplněna archivními návrhy, které odhalují souvislosti a vysvětlují účel tvarových či materiálových rozmanitostí. Nalezneme zde návrhy popelníčků obyčejných i pro lulkaře, dózy na cigarety i celé kuřácké soupravy či kuřácké stolky, poháry na psací potřeby, jesle na knihy a opěrky knih, slánky, svícny, lampy, nože na papír, kroužky na ubrousky a podnosy. Kromě návrhů a několika realizací dřevěných předmětů se dochovaly i reklamní fotografie od zmíněného Josefa Sudka. Ve svých návrzích vycházel Južnič z funkčnosti předmětů, například popelníky pro lulkaře mají uprostřed výstupek, o který se zapře náhubek lulky, aby nepřišel do styku s popelem a lulka dobře držela v popelníku. Zajímavě řešená je servírovací mísa na ovoce, řezaná z ořechového leštěného dřeva, která sestává ze tří navzájem se překrývajících elips (O.92, O.93, O.32). Cílem návrhu bylo sofistikované a efektivní oddělení jednotlivých druhů potravin, ale vznikl tak i tvarově jedinečný a velmi neobvyklý podnos. Dle Sudkovy propagační fotografie lze soudit, že mísa nesoucí zespodu značku ATE byla nabízena i prodejnou Krásné jizby. Projdeme-li sbírku realizací, setkáme se s množstvím nejrůznějších druhů dřev použitých pro výrobu Južničových dóz a mís. Jsou zde výrobky ze
S.109
soustředila dosažitelná technika a jednotlivé menší provozy byly výrobně specializovány. Došlo k omezení sortimentu, byla zvyšována sériovost, sjednocována a uplatňována výrobní technologie podle nejnovějších poznatků. Aby se usnadnila orientace mezi množstvím nových výrobních jednotek, vymyslel Mareček mnemotechnickou pomůcku: kombináty byly označovány dvoumístně, například Královo Pole bylo „Kr“ a jeho přidružený provoz v Boskovicích „Krbo“. Reorganizaci věnoval Vladimír Mareček maximální úsilí i většinu svého osobního času. O tom svědčí již dříve citované písemné vzpomínky jeho blízkých: „Vzpomínám si, že když se řešily nějaké závažné problémy v Bučovicích a ve Velkém Týnci, jezdil tam malou pragovkou, kterou sám řídil. Jednání se protáhla dlouho do noci, a když všichni účastníci padali únavou, děda ještě diktoval zápis z jednání. Domů se vracel dlouho po půlnoci a ráno šel do kanceláře jako obvykle.“ P.19 V září 1948 byla do Brna svolána konference všech zástupců nově začleněných závodů. Vladimír Mareček společně s týmem svých nejbližších spolupracovníků připravil návrh nové organizace a sborník organizačních norem a pracovních postupů pro všechny podnikové činnosti. Jednání bylo dvoudenní, probíhalo v pátek a sobotu (která tehdy byla ještě pracovním dnem). V průběhu konference, jakmile byly jednotlivé části materiálů projednány a schváleny, byly texty rozmnoženy a ještě v sobotu večer expedovány do všech závodů. Tato překvapující rychlost pomáhala upevňovat autoritu podnikového vedení. V politickém prostředí po únoru 1948 se Vladimíru Marečkovi zprvu dařilo odrážet řadu útoků motivovaných snahou o jeho odvolání. Nepravdivá obvinění se však hromadila a vyvrcholila v době zatčení krajského komunistického funkcionáře Otto Šlinga.P.20 Mareček byl posléze koncem roku 1950 zbaven funkce ředitele podniku. Ironií osudu jeho odvolání podepsal Jan Vaněk (tehdy ředitel Československých dřevozpracujících závodů), který jej v roce 1921 do Spojených uměleckoprůmyslových závodů přijímal. Téměř třicetiletá životní etapa Vladimíra Marečka spojená se slavnou firmou se tak definitivně uzavřela. Nábytek, který Spojené uměleckoprůmyslové závody vyráběly, ve své době naplňoval ideál praktického, jednoduchého, estetického, levného a zejména variabilního bytového zařízení. Oceňována je především komplexnost meziválečné produkce, efektivní řízení firmy, šíře a rozmanitost sortimentu, ale též kultivovaný způsob prodeje a účinné působení dobové propagace. Značka UP se stala synonymem kvality i dobrého vkusu, a k tomuto faktu neopominutelnou a výraznou měrou přispělo právě působení a činnost Vladimíra Marečka.
S.122
Byt Vladimíra Marečka zařízený nábytkem z produkce Spojených UP závodů, O.101 ložnice vrchního ředitele, O.102 společenský pokoj, kolem 1937, Brno, Botanická 44. (Repro: soukromý archiv) Epilog Na jaře roku 1951 Vladimír Mareček nastoupil na pozici vývojového pracovníka do Výzkumného ústavu stavebních hmot v Brně. Dne 30. prosince 1952 byl zatčen.P.21 Ve vyšetřovací vazbě strávil téměř pět měsíců, teprve v květnu 1953 byl propuštěn na svobodu a zproštěn vykonstruovaného obvinění z poškozování republiky. Toho se měl dopustit při poválečném exportu nábytku Spojených uměleckoprůmyslových závodů do Anglie, kdy jako „šlingovec“ údajně převáděl podnikové finanční prostředky na politikovo konto v zahraničí. Mareček se vrátil zpět na své působiště ve stavebním výzkumu v Brně a později přešel do detašovaného zlínského pracoviště. Ve své vývojové a inovační činnosti měl řadu pozoruhodných výsledků, obdržel celkem 26 patentů. Za zmínku stojí především technologie výroby a montáže
S.123
HŘIVNÁČ, ŠRÁMEK
Zbyněk Hřivnáč a Jan Šrámek. Interiérový design šedesátých a sedmdesátých let Adam Štěch Architekti a designéři Jan Šrámek a Zbyněk Hřivnáč se během své návrhářské tvorby setkali při několika společných projektech. V období od konce padesátých let až do Šrámkovy předčasné smrti v roce 1978 společně pracovali na nejdůležitějších architektonických realizacích své doby v rámci ateliérů Státního projektového ústavu, Projektové skupiny ČSA nebo později v ateliéru Beta. Oba tvůrci patří k výrazným představitelům československé moderní architektury a interiérového designu, oba však také tvoří důležitou součást širšího týmu českých architektů, kteří se společně podíleli mimo jiné na návrzích československých zastupitelských úřadů. Realizace Karla Filsaka, Karla Bubeníčka, Jiřího Loudy, Jiřiny Loudové nebo později Jana Bočana se neobešly bez interiérové tvorby Zbyňka Hřivnáče ani Jana Šrámka. Československé ambasády, cestovní kanceláře ČSA, kavárna Alfa nebo adaptace Benešovy vily v Sezimově Ústí jsou vynikající příklady komplexní interiérové tvorby spojené s architekturou a výtvarným uměním. Šrámkův a Hřivnáčův mobiliář, svítidla i komplexnější interiérové prvky jsou pak příkladem exkluzivního výtvarného interiérového designu a představují v průběhu kariéry obou tvůrců jeho vývoj od subtilního bruselského stylu až ke skulpturálním, brutalistickým či vzácně pop-artovým tendencím. Od subtilnosti k plastičnosti Kromě první společné realizace ambasády v Pekingu, projektované v rámci Státního projektového ústavu, kam Hřivnáč nastoupil po prvních zkušenostech ve Vojenském projektovém ústavu v roce 1958, se spolupráce obou tvůrců poprvé výrazněji projeví v interiérech československého zastupitelského úřadu v Sofii. Za jeho návrhem stojí Gustav Paul, Jan Šrámek, Jiří Louda a Jiřina Loudová. Hřivnáč se Šrámkem se zabývali návrhy interiéru a jeho mobiliáře, ostatně jako ve většině dalších projektů. Kovové konstrukce z hranolových jeklových profilů doplňují u nábytku barevné polstrované sedáky. Zbyněk Hřivnáč s Janem Šrámkem vytvořili v interiéru i originální typy osvětlovacích těles, která ve své době vynikala neobyčejným minimalismem. Mosaz je zde zpracována do podoby nízkého stolku se zářivkovým svítidlem uprostřed či závěsného lustru sestaveného z mosazných tyčí. Vzniká tak éterický závěsný objekt, rezolutně moderní a dekorativní zároveň
S.142
O.112, O.113 Jan Šrámek, Zbyněk Hřivnáč, křeslo pro velvyslanectví ČSR v Brasilii, 1963. (Foto: Archiv ZH)
– Alexander Calder a kinetické umění se v něm setkává s noblesou použitého materiálu a s jasnou funkcí. Můžeme zde hovořit o jakémsi modernistickém dekorativismu, který v té době charakterizuje práci obou tvůrců. Funkcionalistické prvky se spojují s precizními detaily i lehkou historizující elegancí natolik charakteristickou též pro práci francouzských dekoratérů, jako byli Jean Royere, Jacques Adnet nebo Jacques Quinet.P.01 V roce 1962 se Zbyněk Hřivnáč podílí společně s Janem Šrámkem na návrhu kanceláře ČSA v Berlíně. Na ulici Karl Marx Strasse vytvoří interiér, jehož estetika se už odpoutává od čisté elegance a lehkosti „bruselského stylu“ a směřuje již k mohutnosti brutalistního výrazu. Polstrovaný nábytek s radikálními kovovými podnožemi nese stylové prvky, které se stanou pro oba autory charakteristické zejména v druhé polovině šedesátých let a později v letech sedmdesátých. Na realizaci interiéru spolupracuje Okresní podnik místního průmyslu Mimoň s Kovonou v Lysé nad Labem. Ta dodává těžké kovové podnože vytvářející z mobiliáře téměř prostorové brutalistické sochařské objekty, jakési předchůdce pozdějších sochařsky tvarovaných nábytkových solitérů, například v interiéru ambasády v Londýně. Stejné estetice pak odpovídá i umělecká spolupráce. Na stěně za recepčním pultem byl umístěn geometrický sádrový objekt sochařky Evy Kmentové. Hřivnáč se Šrámkem se v následujících letech podíleli na dalších projektech interiérů ČSA ve Varšavě (1963), v Sofii (1964) či v Karlových Varech (1966). Poslední jejich realizací pro společnost ČSA je cestovní kancelář v Bělehradě z roku 1972. V roce 1965 spolupracují oba architekti na adaptaci interiéru kavárny Alfa ve stejnojmenném pražském paláci, postaveném podle projektu architektů Ludvíka Kysely a Jana Jarolíma na konci dvacátých let.P.02 Nejvýraznějším prvkem interiéru se stal ohýbaný dýhovaný mobiliář nikoliv nepodobný
S.143
O.121 Salonek Federálního shromáždění, po 1974. (Repro: archiv autora)
Pro budovu Federálního shromáždění navrhl Karel Prager křeslo z napařovaného ohýbaného bukového dřeva a s textilním béžovým sedákem. Bylo vyrobeno ve dvou variantách – s bezbarvým lakem a červeným lakem dřevěné konstrukce. Tento kus nábytku evokuje některé návrhy nábytku s konstrukcí z ohýbaných lamel Jana Bočana, Zbyňka Hřivnáče a Jana Šrámka, které vynikaly absencí hmoty, výraznou subtilností a uzavřením nábytku do kompaktního tvaru.P.12 Neodmyslitelnou součástí Pragerových interiérů je nábytek, jenž sice nenavrhoval, ale který byl výsledkem buď zakázky pro výrobce nábytku, nebo výběrem z již existující nabídky sériové produkce. Přesto i tento mobiliář tvoří nezaměnitelnou součást interiérů realizací Karla Pragera a měl by jako takový být zachován a prezentován. Představuje totiž stopu architektova výběru a volby, což rozšiřuje chápání celistvosti architektonického díla a architektova volba tak může být nejdůležitější a nejuniverzálnější hodnotou. Pro sněmovny Federálního shromáždění byla zakázka výroby křesel, židlí a sklopných sedaček zadána výrobně KOVONA v Lysé nad Labem, která vyrobila přibližně tři sta padesát sklopných sedaček, desítky židlí s kovovým čtyřramenným pojízdným podnožím a desítky křesel stejného typu (měly navíc područky) pro předsednictvo a další prostory budovy, kromě toho také kancelářské pojízdné židle. Sklopné sedačky, pojízdné židle a křesla pro sněmovny byly čalouněny tmavě modrou nebo sytě rudou textiliíP.13
S.162
O.122 Předsálí kulturního domu v Březnici, po 1985. (Repro: archiv autora)
a vyznačovaly se velmi subtilní hmotou a až funkcionalistickým tvaroslovím. Kancelářské židle měly čalounění i jiné barevnosti (např. fialová, černá) a byly postupně doplněny další sériovou produkcí KOVONY (např. křesla typu Pentex, návrh Zbyněk Valíček).P.14 Pro foyer Federálního shromáždění byla dále dodána hluboká křesla, celočalouněná černou koženkou, která ale měla velmi mělký opěrák. Pro bufet byla vyrobena hnědá křesla s kovovým čtyřramenným stabilním podnožím, která se od ostatních lišila prošívanými pruhy v opěráku. Tato křesla doplňovaly konferenční stolky s nepravoúhlým chromovaným podnožím a kouřovými skly, které měly jako variantu i vyšší jednací stoly. Kouřová skla byla důležitým interiérovým prvkem v budověP.15 a byla později uplatněna i na stolcích autorského souboru z Nové scény. Pro méně exponované prostory a chodby Nové scény vybral Prager ještě křesla Jaroslava Hřeščáka z roku 1980 s kovovou konstrukcí a vyvěšeným textilním sedákem z produkce výrobny KODRETA Myjava. Z dalšího sériového nábytku, uplatňujícího se v interiérech Karla Pragera, můžeme jmenovat například vybavení Kulturního domu v Březnici. Zahrnovalo klubová křesla s oranžovým čalouněním a válcem v opěrné části, která patrně pocházejí ze slovenské produkce, nebo stohovatelné židle od Miroslava Navrátila typu A 030204 z roku 1979.
S.163
LITERATURA [b. a.]. Kultura bytu a stolu : Rozhovor o lžičce, vidličce a noži s Bohumilem Južničem, autorem příboru Topičova salonu. Lidové noviny. 1937, roč. 15, s. 1 (vložená příloha, 21. 11. 1937). Bez ISSN. ADLEROVÁ, Alena. České užité umění 1918–1938. Praha : Odeon, 1983. Bez ISBN. ANDĚL, Jaroslav (ed.). Umění pro všechny smysly: Meziválečná avantgarda v Československu (kat. výst.). Valencia : IVAM centre Julio González; Národní galerie v Praze, 1993. ISBN 80-7035-056-3. BAUDRILLARD, Jean. The system of objects. London : Verso, 2005. 224 s. Edice Radical thinkers. ISBN 1-84467-053-8. BENJAMIN, Walter. Umělecké dílo v době své technické reprodukovatelnosti. Dílo a jeho zdroj (ed. Grebeníčková, R.). Praha : Odeon, 1979. Bez ISBN. BERAN, Lukáš; FRAGNER, Benjamin; VORLÍK, Petr (eds.). Ještěd / evidence hodnot poválečné architektury. Praha : VCPD ČVUT, 2011. ISBN 978-80-01-04475-9. BRAUN, Edmund Wilhelm. Das Kaiser Franz JosefMuseum für Kunst und Gewerbe in Troppau (Schlesisches Landesmuseum) und seine Sammlungen 1883–1908. Troppau : Verlag des Kuratorium des Kaiser Franz Josef-Museums, 1908. Bez ISBN. BROUK, Bohuslav. Lidé a věci. 1. vydání. Praha: Václav Petr, 1947. 405 s. Edice Plány a díla, sv. 4. Bez ISBN. BUBENÍČEK, Karel. Československá mise při OSN v Ženevě. Architektura ČSR. 1971, roč. XXX., č. 9, s. 396–401. Bez ISSN. CIMBUREK, František a kol. Dějiny nábytkového umění I. Brno : Rovnost, 1948. Bez ISBN. DVOŘÁK, Vilém. Moderní architektura a bytová kultura ve Švédsku : U příležitosti výstavy ve Stockholmu 1930. Styl. 1929–1930, roč. 10 (15), s. 107–114. Bez ISSN. EIKELMANN, Renate, (ed.). Prunkmöbel am Münchner Hof: barocker Dekor unter der Lupe. München : Bayerisches Nationalmuseum, 2011. 159 s. ISBN 3-925058-68-0. FOSTER, Hal. Design and Crime and Other Diatribes. New York; London : Verso, 2002. ISBN 1-85384-668-8. HALATA, Martin; ŠULA, Michal; KARASOVÁ, Daniela. Na slunečné straně. Městský trakt Pražského hradu jako habsburské sídlo 1800–1918. Praha : Gallery, 2013. ISBN 978-80-86990-88-0. HALÉN, Widar; WICKMAN, Kerstin. Scandinavian Design Beyond the Myth: Fifty Years of Design from the Nordic Countries. Stockholm : Arvinius/Form Förlag, 2003. S. 19. ISBN 91-85213-01-2. HAMANNOVÁ, Brigitte. Rudolf. Korunní prince a rebel. Praha : Odeon, 1993. ISBN 80-207-0433-7. HANZL-WACHTER, Lieselotte. Hofburg zu Innsbruck. Architektur, Möbel, Raumkunst. Repräsentative Wohnen in den Kaiserappartements von Maria Theresia bis Kaiser Franz Joseph. Wien : Böhlau Vlg., 2004. ISBN 3-205-77202-4.
S.204
HERAIN, Karel. Jubilejní výstava v Göteborgu. Umělecký průmysl ve Švédsku (zvláštní číslo časopisu Drobné umění – Výtvarné snahy). 1924, srpen, sv. I, s. 4–8. Bez ISSN. HERBENOVÁ, Olga. 90 a jedna židle. Praha : Uměleckoprůmyslové museum, 1972. Bez ISBN. HERBENOVÁ, Olga; LAMAROVÁ, Milena et al. Český kubistický interiér. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze, [1976]. Bez ISBN HETTEŠ, Karel. Prototyp obrozené pražské kavárny. Architektura ČSR. 1971, roč. XXX., č. 5, s. 233–236. Bez ISSN. HNÍDKOVÁ, Vendula; VYBÍRAL, Jindřich. Národní styl, kultura a politika. Praha : Vysoká škola uměleckoprůmyslová, 2013. 187 s. ISBN 978-80-8686362-7. HOLÁ, Mariana; ZADRAŽILOVÁ, Lucie. Mezi krásnými věcmi: Několik poznámek k činnosti Karla Heraina. Muzeum. 2013, roč. 51, č. 1, s. 54–61. ISSN 1803-0386. HOLMÉROVÁ, Gunnel; HLAVEŠ, Milan. Skleněný expres Stockholm – Praha: Švédské sklo 20. století (kat. výst). Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze; Småland museum, 2009. ISBN 978-80-7101-082-1. HUBATOVÁ-VACKOVÁ, Lada; PACHMANOVÁ, Martina; PEČINKOVÁ, Pavla (eds.). Věci a slova. Umělecký průmysl, užité umění a design v české terii a kritice 1870– 1970. Praha : VŠUP, 2014. ISBN 978-80-86863-69-6. CHATRNÝ, Jindřich (ed.). Jan Vaněk 1891–1962. Civilizované bydlení pro každého. Brno : Muzeum města Brna, 2008. 182 s. ISBN 978-80-86549-39-2. CHATRNÝ, Jindřich; KOUDELKOVÁ, Dagmara; ŠIMKOVÁ, Anežka (odb. příprava a red.). Jindřich Halabala a Spojené uměleckoprůmyslové závody v Brně. Brno : ERA, 2003. 135 s. ISBN 80-86517-65-9 JANÁK, Pavel. Výstava ve Stockholmu 1930 : Architektura výstavy a bydlení. Styl. 1929–1930, roč. 10 (15), s. 115–132. Bez ISSN JANÁKOVÁ, Iva (ed.). Ladislav Sutnar – Prague – New York – Design in action (kat. výst.). Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 2003. ISBN 80-7101-061-8 KARASOVÁ, Daniela. Dějiny nábytkového umění IV. Praha : Argo, 2001. S. 144–148; s. 177–198. ISBN 80-7203-339-5 KARASOVÁ, Daniela. GDN: Geneze designu nábytku. Praha : Uměleckoprůmyslové museum v Praze; Arbor vitae, 2012. ISBN 978-80--7101-103-3. KARASOVÁ, Daniela. Ladislav Vrátník, architekt, pedagog a designér osmdesátiletý. Architekt. 2007, č. 12, s. 68–69. ISSN 0862-7010. KLIMEŠOVÁ, Eva. Uměleckohistorické sbírky Slezského muzea. Ostrava : Krajské nakladatelství, 1963. Bez ISBN. Kol. aut. 60. Bulletin Moravské galerie v Brně. Brno : Moravská galerie v Brně, 2005. ISBN 80-7027-160-4. Kol. aut. 64. Bulletin Moravské galerie v Brně. Brno : Moravská galerie v Bně, 2008. ISBN 978-80-7027-191-9.
Kol. aut. 69. Bulletin Moravské galerie v Brně. Brno : Moravská galerie v Brně, 2009. ISBN 978-80-7027-2701. Kol. aut. Dvacáté století : Co dalo lidstvu. Sv. 5. Praha : Vladimír Orel, 1933. Bez ISBN. Kol. aut. Federální shromáždění ČSSR. Praha : Orbis, 1974. Bez ISBN. Kol. aut. Sborník Severočeského muzea : Historia 2. Liberec : SČM, 1959. Bez ISBN. LAMAROVÁ, Milena. Design multi: všední den designu. Praha : Uměleckoprůmyslové museum, 1980. Bez ISBN. LEBESQUE, Sabine; FENTENER VAN VLISSINGEN, Helene. Yona Friedman. Structures serving the unpredictable. Rotterdam : NAi Publishers, 1999. ISBN 90-5662-108-4. LEHMANNOVÁ, Martina. Dušan Jurkovič. Architekt a jeho dům. Brno : Moravská galerie v Brně, 2010. ISBN 978-80-7027-217-6. LIESSMANN, Konrad Paul. Univerzum věcí. K estetice každodennosti. Praha : Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2060-4. LOSOS, Ludvík. Historický nábytek : konstrukce, údržba, restaurování. Praha : Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-3546-7. MALINOWSKI, Bronisław. Argonauts of the Western Pacific. 1922, dostupné on-line: https://archive.org/details/ argonautsofthewe032976mbp, [cit. 26. 6. 2014] MAREČEK, Vladimír. Poznámky k výstavě. Výstava nové bytové kultury v Československu. Brno : b. n., 1947. Bez ISBN. MICHL, Jan. Funkcionalismus, design, škola, trh. Brno : Barrister & Principal, 2012. ISBN 978-80-87474-48-8. NOVOTNÝ, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba. Praha : SNKLH, 1958. Bez ISBN. OTTILINGER, Eva B.; HANZL, Liselotte. Kaiserliche Interieurs. Die Wohnkulture des Wiener Hofes im 19. Jahrhundert und die Wiener Kunstgewerbereform. Wien : Böhlau, 1997. ISBN 3-205-98680-6. PACHMANOVÁ, Martina; BARTLOVÁ, Milena (eds.). Artemis a dr. Faust. Ženy v českých a slovenských dějinách umění. Praha : Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1607-2. PEČÍRKA, Jaroslav. Kybalovy textilie. Panorama. 1935, roč. XIII., č. 10, s. 157. Bez ISSN. POCHE, Emanuel. Uměleckoprůmyslové museum v Praze: K 70. výročí založení ústavu. [Obr. publikace]. 1. vyd. Praha: STN, 1955. Bez ISBN. POCHE, Emanuel. Vzpomínka na Bohumila Južniče. Tvar : časopis Ústředí lidové a umě-lecké výroby. 1965, roč. XVI., s. 300. Bez ISSN. POTŮČEK, Jakub (ed.). Jan Kotěra. Jeho učitelé, doba a žáci. Hradec Králové : MVČ, 2013. ISBN 978-80-85031.98-0. PRELOVŠEK, Damjan; LUKEŠ, Zdeněk (eds). Josip Plečnik. Architekt Pražského hradu. Praha : Správa Pražského hradu, 1996. ISBN 80-902051-3-5. PUČEROVÁ, Klára (eds.). Věra a Vladimír Machoninovi. Praha : Galerie Jaroslava Fragnera, 2010. ISBN -978-80-904484-1-4.
RONFORT, Jean Nérée (ed.). André Charles Boulle, 16421732: ein neuer Stil für Europa. Paris : Somogy, 2009. 467 s. ISBN 978-2-7572-0315-6. RONFORT, Jean Nérée (ed.). André Charles Boulle, 1642–1732: ein neuer Stil für Europa. Paris : Somogy, 2009. 467 s. ISBN 978-2-7572-0315-6. SAARINEN, Eliel. The Search for Form in Art and Architecture. New York: Dover Publ., 1985. ISBN 0-486-24907-7. SEDLÁKOVÁ, Radomíra. Karel Prager: Prostor v čase. Výstava architektonického díla z let 1950–2001. Praha : Blok architektů – Architektonické studio GAMA, 2001. ISBN 80-01-02461-X. SEMPER, Gottfried. Die vier Elemente der Baukunst. Braunschweig : Friedrich Viewegh und Sohn, 1851. Bez ISBN. SOJKA, Jaroslav (ed.). Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby. Praha : SPH, 2012. ISBN 978-80-86161-74-7. SUCHOMEL, Filip; PALATA, Oldřich. Japonská sbírka Severočeského muzea v Liberci. Liberec : SČM, 2000. ISBN 80-7035-241-8. ŠETLÍK, Jiří. Velvyslanectví ČSSR v Londýně – Poznámka Chodcova. Architektura ČSR. 1970, roč. XXX., č. 1, s. 3 –9. Bez ISSN. ŠLAPETA, Vladimír (ed.). Jan Kotěra 1871–1923: Zakladatel moderní české architektury. Praha : Obecní dům; Kant, 2001. ISBN 80-86217-46-9. ŠOPÁK, Pavel. Paměť Slezska : Památky a paměťové instituce českého Slezska v 16. až 19. století. Opava : Slezské zemské muzeum, 2011. ISBN 978-80-86224-90-9. ŠVÁCHA, Rostislav. Jan Šrámek – Alena Šrámková. Umění. 1985. roč. XXXIII., č. 1, s. 1–28. ISSN 0049-5123. ŠVÁCHA, Rostislav. Zastupitelský úřad bývalé československé republiky v New Delhi. Architekt. 1995, roč. 41, č. 6, s. 10–11. ISSN 0862-7010. ŠVÁCHA, Rostislav; PLATOVSKÁ, Marie (eds.). Dějiny českého výtvarného umění VI/1. Praha : Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1487-X. TOMÁŠEK, Petr (ed.). Moravská národní galerie. Brno : Moravská galerie v Brně, 2011. ISBN 978-80-7027-231-2 UBR, Ladislav. Možnosti svazku. Domov. 1972, roč. 13, č. 3, s. 8–13. ISSN 0012-5369. [V. A. W.] O bytových textiliích. Pestrý týden. 1935, roč. X., s. 20–21. Bez ISSN. V. V. Š. [Václav Vilém Štech]. Pohled na švédský umělecký průmysl. České slovo. 12. 4. 1938. Bez ISSN. VRATNÍK, Martin; ŽELEZNÝ, Jakub. Architekt a designér Ladislav Vrátník. Katalog k výstavě, Galerie Portheimka. Praha : Architektonické studio MOA, 2013. ISBN 978-80-260-5255-5. ZIKMUND-LENDER, Ladislav (ed.). Experimentální sídliště Invalidovna. Praha : Zikmund Hradec Králové; Národní památkový ústav, 2014. ISBN 978-80-905271-3-3. ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Křesla z Kovony. Art&Antiques. 2012, č. 3, s. 48–50. ISSN 1213-8398. ZIKMUND-LENDER, Ladislav; ZIKMUND, Jiří. Budova muzea v Hradci Králové 1909-1913: Jan Kotěra. Hradec Králové: Garamon, 2013. ISBN 978-80-86472-55-3.
S.205
