AE News Alternativní zpravodajství a komentáře na aktuální témata z našeho (ro)zvráceného světa http://aeronet.cz/news
O potopě světa - čtvrtá část: Končící Věk Ryb a nepohodlná postava Krista - kdo za tím stojí? Kleopatra, Římané a Židé jako oběť podruhé? Author : Pozorovatelka Date : Kvě 12, 2015
O potopě světa – čtvrtá část: Končící Věk Ryb a nepohodlná postava Krista – kdo za tím stojí? Kleopatra, Římané a Židé jako oběť podruhé?
Předchozí část byla v souhrnu o tom, že pod vedením Mojžíše vznikl židovský národ, který za krále Šalamouna dosáhl největšího rozkvětu a za jehož vlády byl po egyptském vzoru nejen vystavěn Šalamounův chrám (dominantou byly dva sloupy, které symbolizovaly spojení izraelského a judského království, což byla obdoba egyptských sloupů, symbolizujících spojení Horního a Dolního Egypta), ale bylo i udržováno nějaké tajné egyptské učení. Po napadení Babylonem se izraelské království rozpadlo a Židé upadli do babylonského zajetí, kde jim měl prorok Ezechiel sdělit, že jejich království zaniklo proto, že se nechali vést tajnými egyptskými naukami, místo aby poslouchali svého jediného Boha. Po vysvobození ze zajetí, o které se přičinil perský král, který si za to přivlastnit Judsko, se Židé vrátili na území Kanaán s posílenou (znovuzrozenou) vírou ve svého Boha a s přáním vystavět mu nový chrám. Psalo se 6. století p.n.l. a to byla doba, kdy končila sláva jak Sumeru tak Egypta a na světové scéně se objevovala nová kultura – Řecko a Makedonie. Pro článek však je podstatné, jakým způsobem přežívala a dál se šířila tajná vědění, tajné nauky a iniciační královské obřady, mající kořeny v Sumeru a v Egyptě. Šest století do vzniku křesťanství
Zatímco Egypt stále udržuje kult Boha Hora a přes faraona Amona kult sumerského Boha Marduka, Židé udržují a posilují víru ve svého monoteistického Boha Jahve. Navrátilci z Babylonu obnovují Šalamounův chrám, zvaný Druhý chrám, který je prostý a jednoduchý. Jeruzalémský chrám do krásy nově vybudoval až Herodes v roce 19 p.n.l.
1 / 10
Maketa jeruzalémského Herodotova chrámu Na východnější straně světa se v 6. století p.n.l. objevuje Budha v Indii a Konfucius a Lao´ce v Číně, ale protože tato část světa není v té době významná (není „jangová“), není to důležité. Mnohem důležitější pro svět jsou řečtí filosofové a učenci – Sokrates, Platon, Aristoteles, Pythagoras, kteří přinášejí revoluční, tzn. vědecké vnímání světa, ve kterém je pro Bohy stále méně místa. Vůči těmto světonázorům není imunní Egypt a konfrontaci neujdou ani Židé. Velké tažení Alexandra Velikého lze vnímat především tak, že jeho výsledkem bylo smíšení poznání a filosofií dosud známých kultur s učeními a objevy Řecka. Z koncentrace všeho pak vyrostl Řím, který se na krátké období ujal dominance nad světem, po které se sláva Egypta už nikdy neobnovila a kterou židovský národ pocítil totálním dobytím Jeruzaléma, kde z Herodotova chrámu zůstala jen Zeď nářků.
2 / 10
Zeď nářků, pozůstatek jeruzalémského chrámu po zničení Římany v roce 70 n.l. Byl to konec Věku Berana a začátek Věku Ryb, kdy Egypt skončil smrtí Kleopatry a židovské království dobytím svatyně svého Boha. Z dosud popsaného ale víme, že mezi Egyptem a Židy bylo silné propojení (Abraham, Josef a Mojžíš v Egyptě) a zároveň byli Egypťané i Židé silně spojení se Sumerem (stavitelé egyptských sloupů a pyramid pocházeli ze Sumeru, Abraham se v Sumeru narodil, v Babylonu byli Židé v zajetí, prorok Ezechiel tam měl vidění). Mohla se všechna poznání a tajemství té doby nástupem Římanů a postavou Krista ztratit anebo v tajnosti přežívají do dnešních dnů? O čem je babylonský Talmud a o čem doopravdy Tora a Kabala? A kdo mohl napsat dávno předtím, než se tak stalo, že se zrodí Ježíš? A kdo stojí za proroctvím, že po svém zmrtvýchvstání se Ježíš za dva tisíce let vrátí ? Toto je velmi tenká půda a kdo očekává, že budu dělat závěry o věcech, nad kterými po staletí marně bádají odborníci, tak hned předesílám, že v žádném případě ne. Ale vzhledem k tomu, že to astrologicky bylo období, kdy se velmi zásadně lámaly dějiny lidstva, dovolím si vložit pár těch postřehů, ve kterých je možná vysvětlení pro to hlavní, o co mi článkem jde – 1) o právě končící velký vesmírný cyklus a 2) o egyptské a sumerské symboly, které nás provázejí až po naší současnost. Ukazuje se, že v obou těchto směrech byla doba zrození Krista a vzniku křesťanství zlomová. A máme-li pochopit, co se se světem děje na konci křesťanského Věku Ryb (ryba je symbolem křesťanství), který je zároveň posledním ve velkém vesmírném cyklu, pak odpovědi je nutné hledat v časech jeho začátku. Končící Věk Berana potřebuje oběti
Víme (přesněji – předpokládejme, že víme, protože archeologové a badatelé to tvrdí), že po nějaké katastrofické události se Sumer stal kolébkou všech civilizací,
3 / 10
resp. pokračovatelem těch, kteří katastrofu přežili. Než ke katastrofě došlo, byla civilizace na takové úrovni, že byla schopná rozpoznat příští dění, na události se proto připravit a pro budoucnost zachovat to podstatné – vědění a poznání o jazyku, o zemědělství, stavitelství a o dosažených poznáních o Vesmíru. V tajných učeních se tyto vědomosti různě přenesly do všech částí světa, ale v Egyptě dosáhly svého vrcholu: ve stavbách pyramid, ve vzdělávání nejvyšších představitelů moci a v iniciačních obřadech, po kterých se každý král stával bohem, což zajišťovalo respekt jeho vládě a tím kontinuitu vládnoucí moci. Jak v Sumeru, tak v Egyptě se s tajemstvími měli (mohli) seznámit semité a Hebrejci, ze kterých později vznikl židovský národ. Největším tajemstvím se přitom měl stát obřad iniciace nového krále v Boha – obřad zmrtvýchvstání, ve kterém se Hor stával Usirem a nastávající král novým Horem. Obřad se konal vždy za poslední noci novoluní a za vycházející Venuše-Jitřenky. Byl spojen s bránou, tvořenou dvěma sloupy a obloukem, přičemž jeden sloup představoval královskou (pozemskou, světskou) moc a druhý božskou (vesmírnou, duchovní) moc. Brána byla vždy orientována východně – západním směrem tak, aby dominantním byl směr k východu Slunce (egyptský bůh Re). Hyksósům, semitským králům, kteří se zmocnili vlády Egypta v tzv. „Druhém přechodném období„, byla tato iniciace, a tedy tajemství s ní spojená, co by cizincům upřená a nepodařilo se ji poznat ani vraždou egyptského krále Sekenenrea, ke které mělo dojít za pobytu Jákobova syna Josefa na egyptském dvoře (a údajně rukou jeho bratrů). K tajemstvím se měl dostat až Mojžíš, který na egyptském dvoře žil 40 let ve vysokém postavení, než došlo ke konfliktu kvůli semitským a hebrejským otrokům, po kterém Mojžíš z Egypta otroky vyvedl a do té doby spadá první zmínka o semitech a Hebrejcích jako o židovském národě. K tajemstvím se Mojžíš měl dostat tím, že jeho pobyt v Egyptě spadá do doby, kdy už opět vládl egyptský král – nejmocnější egyptský faraón Amon, který na rozdíl od hyksósských králů tajemství znal a mohl je tedy Mojžíšovi předat. Následně je s postavou Mojžíše spojován vznik Tory, smlouva s Bohem Jahve a 40 let pobytu židovského národa na sinajské poušti, za kterého snad mělo dojít k Mojžíšově smrti. Ve kterém z těchto okamžiků došlo k předání sumersko-egyptských tajemství židovskému národu, resp. jestli mu byla vnucená jakožto nositeli a realizátoru pro budoucnost, si netroufám soudit. Faktem je, že přinejmenším stavba Šalamounova chrámu potvrzuje, že židovský národ se z egyptského vlivu nevymanil (jak to následně potvrdil prorok Ezechiel v čase babylonského zajetí) a jak to možná potvrzuje i postava Krista. Egypt na přelomu našeho letopočtu, vznik křesťanství a kumránské svitky
Na přelomu letopočtu je Egypt už více jak tři století pod vládou Alexandra Velikého a pod vládou dynastie Ptolemaiovců poté, co jej Alexandr Veliký osvobodil od perské nadvlády. Po jeho smrti se stal vládcem Egypta Alexandrův poručník Ptolemaios I. a bylo to poslední období, kdy Egypt ještě obnovil svou slávu a moc s hlavním
4 / 10
městem Alexandrií. Společnost však byla rozdělená na vládnoucí řeckou vrstvu a domácí obyvatelstvo, které trpělo vysokými daněmi a proto docházelo k velkým sporům. Do těch stále více zasahovala Římská říše, až se Egypt dostal do jejího područí. Poslední z panovníků dynastie Ptolemaiovců Kleopatra VII. se pokusila vytvořit z Egypta znovu mocnou říši, pro své záměry však už potřebovala souhlas Říma. Ten si zajistila milostným poměrem s Juliem Caesarem a po jeho smrti s nejsilnějším mužem římského impéria, Marcem Antoniem. Toho si vzala za manžela a když si Řím uvědomil, že by přes potomky tohoto spojení mohl ztratit nadvládu nad Egyptem, vytáhl Cesarův adoptivní syn do války proti Antoniovi a Kleopatře, ve které byl Antonius poražen a Egypt se tak stal definitivně římskou provincií Aegyptus. Už s Césarem ale měla Kleopatra vymýšlet ambiciózní plány na vybudování velkého světového impéria, které se zhroutily jeho zavražděním v roce 44 p.n.l. a které měla obnovit přes Antonia, se kterým ovšem spáchala sebevraždu v roce 30 p.n.l. (Pozn.: tím se definitivně naplnilo proroctví, že novou světovou říší bude Řím).
Kleopatra, César a Antonius – obrázek z filmu Kleopatra Ve stejné době neměli Židé jiné přání, než obnovit své Izraelsko-Judské království a v něm mít svého krále, pokračovatele Davida a Šalamouna a ve stejné době se měl narodit Ježíš. Ať už Starý zákon pocházel z jakýchkoliv zdrojů, na konec Velkého Věku příchod mesiáše ohlašoval. V žádném smyslu však Židé neměli vnímat mesiáše jako představitele a spasitele všech a celého světa, ale pouze a jen jako jejich, tzn. židovského krále. Po vzoru Egypťanů to ale měly být dvě postavy, které by v jednu klenbu (oblouk) „šalom“ symbolicky spojovaly moc světskou (pozemskou) a moc duchovní (nebeskou). Obě tyto postavy měly být pro své poslání krátce před koncem Věku připravovány v Kumránu a měly to být postavy
5 / 10
Jana Křtitele (duchovní, božský vůdce) a Jehošua (v překladu „Jahve spasí“), známého pod řeckým titulem jako Ježíš Kristus (světský, královský vůdce). Když to shrneme, tak očekávaným prorokem měl být Jan Křtitel (duch) a po něm měl přijít Jehošua (král). První měl být božským, druhý pozemským představitelem židovského království. Obě tyto postavy měly být připravovány v tzv. esejské větvi církve, žijící v Kumránu (asi 30 km východně od Jeruzaléma) a na rozdíl od židovských větví farizejů a saducejů, mělo tuto kumránskou (nazaretskou) větev odlišovat to, že ve všem dodržovala Zákon a dále to, že členství bylo založeno na individuálním rozhodnutí k životu v odříkání, vedoucím k cestě stát se novými zakladateli země zaslíbené a pokračovateli pravého židovského náboženství. Důkaz o tom se měl objevit v polovině 20. století, kdy byly nalezeny tzv. kumránské svitky:
Podobné video můžete vidět zde Když se ale vrátíme zpět do doby vzniku křesťanství, tak došlo k tomu, že „první sloup“, tzv. duchovní, kterým byl Jan Křtitel (který křtil i Ježíše a hlásil jeho příchod), zemřel o rok dříve, než na kříži zemřel Ježíš. Protože konec „Velkého Věku“ se rychle blížil, měl Ježíš mít na spěch a měl se údajně rozhodnout vzít na sebe jak roli sloupu duchovního tak roli sloupu světského a stát se vůdcem židovského království v jedné osobě, ač narychlo byla připravena varianta, že druhým sloupem se stane Ježíšův bratr Jakub, zvaný Spravedlivý, jak o tom vypovídá i toto video:
Role Jakuba Spravedlivého však byla podle různých bádání smetena z dějin stejně, jako všechny postavy Ježíšovy rodiny a pro nastávající Věk Ryb měl zvítězit Římem stvořený náboženský hybrid, nazývající se židokřesťanství, který měl ten efekt, že znevažoval jak židy, konvertující ke křesťanství, tak křesťany, uznávající židovství. Jestli vznik nového náboženství někomu vyhovoval, pak to zřejmě byli Římané, kteří se ve velkém ke křesťanství hlásili a kteří mu dokonce v Římě postavili celosvětový svatostánek, ovládající svět dosud. Tímto pohledem se můžeme na přelom Věků podívat novou optikou: Egypťané, do té doby spojenci Izraelitů, se přes Kleopatru, Cesara a Antonia spolčují s Římany. Ještě předtím, v Řecku, dochází k prvním překladům Starého zákona, které v té době údajně byly poprvé pozměněny a upraveny – obzvláště pokud jde o postavu mesiáše. Všude, kde bylo toto hebrejské označení ve Starém zákonu použito, mělo být nahrazeno řeckým překladem „Christos“ (a je jistě podivné, že Nový zákon se už o žádném dalším mesiáši nezmiňuje a hovoří jen o návratu Krista za dva tisíce let). Norman Cohen o židovském mesiáši napsal toto: „Nanejvýš bude velkým vojenským vůdcem a moudrým a spravedlivým vládcem, vedeným Jahvem a jím jmenovaný, aby panoval svému lidu v Judsku. Pojem transcendentního spasitele v lidské podobě, jenž je tak důležitý v zoroastrismu a tak ústřední pro křesťanství, je hebrejské Bibli zcela neznámý“.
6 / 10
Obřad zmrtvýchvstání
Jestli někdo na obřadu zmrtvýchvstání stavěl trvající kontinuitu moci, pak to byli Egypťané, kteří přes tajný iniciační obřad, v němž hlavní roli sehrávala esoterika a s ní numerologie, Slunce, novoluní, Venuše a vůbec sedmička co by v té době sedm známých těles naší sluneční soustavy, spatřovali prostředek k ovládání davů. Obzvláště obřad zmrtvýchvstání se najednou stal symbolem nového náboženství – a tedy moci, kterou si Řím přivlastnil poté, co se spolčil s Kleopatrou. Kolem roku 67 p.n.l. byl do Říma zaveden kult perského Boha Zarathuštry, uctívaného mezi léty 1500-1200 p.n.l., a to přes jeho syrskou odnož Boha Mithra, který se měl v chlévě narodit z panny 25. prosince kolem roku 600 p.n.l. a jehož vzkříšení se slavilo o Velikonocích. Jeho učení zahrnovalo křest, posvátnou krmi, víru v nesmrtelnost, spasitelského boha, který zemřel a vstal z mrtvých, aby byl prostředníkem mezi člověkem a bohem – kult zahrnoval vzkříšení, poslední soud a nebe a peklo. Tento kult Řím přijal v roce 67 p.n.l. , tedy téměř o sto let dříve, než jej mohl použít pro postavu Krista. A pro mě to všechno dohromady znamená otázku: Nespojil Řím postavu Krista s dávným egyptským obřadem zmrtvýchvstání králů – s iniciací v Boha Hora, nespojil obojí s legendou o Mithtrovi a neučinil z tohoto propojení hlavní mocenský prostředek pro nadcházejících dva tisíce let Věku Ryb s tím, že k tomu přidal dobývačnou filosofii Cesara a atomismus řeckých filosofů a učenců?
Gnostismus jako duševní a duchovní „znovuzrození“, nikoliv jako fyzické zmrtvýchvstání ve smyslu křesťanství Zrození nového náboženství
Existuje prý doložitelná věta, kterou měl pronést papež Lev X. – „Posloužil nám dobře, tento Kristův mýtus“. Opakuji, že ani náhodou si netroufám vynášet nějaké závěry nad postavou Krista a nad vznikem křesťanství. A ač postavu Krista, co by revolučního a nadčasového ducha jakkoliv uznávám, vůči zázrakům typu fyzického
7 / 10
zmrtvýchvstání, proměny vody ve víno a dalším, jsem vždy byla a pořád jsem skeptická a zastávám názor, kterému se říká gnose. Jaký je v tom rozdíl, můžete porovnat v rozdílném popisu těchto symbolů v gnostismu a v židokřesťanství: „kříž“ Gnose – symbol rozbřesku světla, šířícího se do všech stran (já dodávám: zimní slunovrat, ale stejně tak duch mnohých fyzicky zemřelých) Židokřesťanství – do dřeva materializovaný gnostický symbol vykřesaného světla, na kterém je mučen člověk poznání „hrob“ Gnose- symbol těla, odsouzeného ke stárnutí a smrti Židokřesťanství – skutečný fyzický hrob pod zemí, odkud židovský Kristus, mrtvé tělo bez duše, napodobuje gnostické probuzení „zmrtvýchvstání“ Gnose – gnostické probuzení člověka poznáním Židokřesťanství – fyzické zmrtvýchvstání těla tři dny po smrti „Kristus“ Gnose – vykřesané světlo úplného poznání, které se nezadržitelně šíří do všech stran Židokřesťanství – hmotně pojatý spasitel židovského původu, trpící a umírající na fyzickém kříži „maria“ Gnose – védsky „ten jdoucí za světlem“, „čistá mysl“ rodící světlo poznání, „Krista“ Židokřesťanství – fyzicky chápaná „panna“, která „porodila děťátko“ „nazara“ Gnose – aramejsky „zření“, meditace vedoucí k úplnosti poznání Zidokřesťanství – hmotně pochopené a dodatečně též vystavěné domnělé rodiště židovského spasitele
8 / 10
„slepec“ Gnose – ten, který nevidí duchovní hodnoty, hmotný či „hylický“ člověk, materialista Židokřesťanství – skutečný fyzický slepec, kterému nefungují oči „aura“ Gnose – zářící kruh vítěze, obklopující hlavu Krista Židokřesťanství – „trnový věnec“ krvavého beránka „životadárná voda“ Gnose – oživující proudy světla poznání, sestupující na meditujícího gnostika Židokřesťanství – krev oběti, ze které žije spodní božstvo a jeho síly „Ježíš“ Gnose- původně védsky „íšas“, spásná modlitba coby pravá „potrava“ bohům Židokřesťanství – fyzická postava obětovaného člověka, „krvavého beránka“ „oběť“ Gnose – třikrát denně recitované svaté slovo, nabízené bohům Židokřesťanství – zabití „beránka“ a prolévání krve za účelem výživy spodního božstva Země (více zde).
Stále více zastávám názor, že židokřesťanství je opravdu hybridní náboženství, které postavu Krista zneužilo (nejspíše stejně, jako postavu Mojžíše) a že okultní a esoterické kořeny Babylonu a Egypta se táhnou jak celou popotopní minulostí, tak celým našim Věkem Ryb, na konci kterého můžeme stále více pozorovat, že po uplynutí dvou tisíce let už postava Krista vůbec není důležitá, ba co víc – už je doslova nežádoucí. Komu to takto vyhovuje, k tomu existuje spousta souvislostí (hlavně astrologických, ke kterým jsem se pořád ještě nedostala, ale už se blížím) a jenom znalí Vesmíru mohli vědět, o čem je „návrat“ Krista za dva tisíce let a proč po celý čas tuto ideu šířili.
9 / 10
Než se k tomu dostanu, vkládám anglickou národní píseň, která zahajovala LOH v Londýně 2012 (velmi důležitý rok, ač se zdá, že Mayský kalendář se nenaplnil!) a která je o tom, kde má v budoucnu stát nový Jeruzalém (český překlad textu najdete zde)
Příště o roli Británie a USA a o Venuši.
—–první část—– —–druhá část—– —–třetí část—–
– Pozorovatelka –
12.5.2015
10 / 10 Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
