Sylabus Kleopatra strokrát jinak

Sylabus

Kleopatra strokrát jinak Karla Vymětalová

projekty.slu.cz/popularizace popularizacevedy.slu.cz

Sylabus

Kleopatra stokrát jinak

Karla Vymětalová

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

Kleopatra stokrát jinak Karla Vymětalová 1. Úvod Přestože dějiny starověkého Řecka a Říma lze označit jako dějiny utvářené muži, jsou i mezi širším spektrem dnešní populace známy některé ženy, ať již mýtického, polomýtického či historického původu, jež se svými činy proslavily či díky nim staly i jakýmisi symboly. Jako příklad představitelek té první skupiny lze uvést mstivou Médeu, lehkomyslně přelétavou spartskou Helenu, zradou Aeneovou zklamanou kartaginskou královnu Didó či až k smrti hájící svou čest římskou Lukrécii. Z historicky doložených žen, jež „ovlivnily svět“, či aspoň ty, kteří v jejich bezprostředním okolí „světem hýbali, je třeba zmínit alespoň Periklovu moudrou Aspasii, ctnostnou matku bratří Gracchů Cornelii, Augustovu manželku Livii … a našly by se další. Přední místo v této skupině pak zaujímá i poslední panovnice z rodu Ptolemaiovců, egyptská královna Kleopatra, jež nejen pro své současníky, ale i následná staletí, zejména od doby renesance, se stala symbolem smyslnosti, rozkošnictví, ženské svůdnosti, ale i statečnosti ve smrti. Její život, zejména některé epizody jejího života, se staly tématem nespočetných literárních i výtvarných děl, filmových zpracování i muzikálové a komiksové verze. 2. Život Jako sedmnáctiletá se stala nástupkyní svého otce Ptolemaia XII., aby vládla Egyptu společně se svými bratry Ptolemaiem XIII. (zemřel r. 47 př.n.l.) a Ptolemaiem XIV. (r. 44 př. n.l. byl zabit), jež byli i jejími manželi, aby se nakonec jejím spoluvladařem stal jako Ptolemaios XV. její syn Kaisarion, který byl pravděpodobným plodem jejího vztahu s římským vojevůdcem a politikem C. I. Caesarem. Ten, a následně i jeho oblíbený spolubojovník a velitel Marcus Antonius se stali osudovými muži jejího života, jako i ona jejich. „Ve vztahu Kleopatry a Julia Caesara jistě bylo více než jen chvilkové, bezmyšlenkovité vzplanutí. Oba byli zkušenými politiky a žádný z nich nemohl být ani omylem považován za naivního. Jejich osobní spojení jen stvrdilo jejich politickou alianci a mělo velmocenský smysl. Egypt by zůstal nezávislý, ale pod ochranou Říma. Řím by využíval štědrosti Egypta jakožto nejúrodnější země světa. Jejich zájmy, ambice a ovšem společné dítě je spojovaly – oba viděli jasné výhody nezávislosti Egypta, který měl být dědictvím jejich syna. Důvěřuje její loajalitě k jejímu vlastnímu synovi, pokud ne její loajalitě ke své vlastní osobě.“ (J. Tyldesley: Kronika egyptských královen, s. 202). Vztah s C. Iuliem Caesarem skončil jeho násilnou smrtí o březnových Idách roku 44 př. n.l., několikaletý milostný poměr s Markem Antoniem prohranou bitvou u Aktia roku 31 př.n.l., společným následným útěkem do Egypta i dobrovolným odchodem ze světa obou. Egypt, obilnice východního Středomoří, se tak stal součástí římské říše jako provincie podléhající přímé správě císaře. 3. Mýtus Čím tedy královna, o jejímž osobním kouzlu se dodnes vedou dlouhé rozpravy a jež svými současníky, nutno podotknout, že především Římany, byla považována za čarodějku, upoutala a dosud poutá pozornost? 1. Zaujala citově dva muže, kteří rozhodujícím způsobem zasáhli do politického dění sklonku římské republiky a po určitou dobu byli na politické scéně Říma těmi nejmocnějšími. „Kdyby Kleopatra nepotkala Caesara a Antonia, bez jejich společných zájmů, byla by jednou z nevýznamných postav světové historie. Náhoda a historická konstelace ji katapultovaly do středobodu světového dění, do něhož zasáhla, aby vše vsadila na ptolemaiovskou kartu a vše ztratila. Její odvaha, její inteligence spojená s ženskou přitažlivostí i její hrdá smrt jí získaly v antickém světě věhlas.“ (G. Grimm : Kleopatra – eine kőnigliche Hure? in Kleopatra und die Caesaren, Műnchen 2007, s. 182) 2. Záhada její přitažlivosti. Portréty, které jsou se jménem Kleopatry VII. spojovány, jsou většinou stylizované, – představují královnu na stěnách chrámu v Dendeře (viz obr.), který

4



dala postavit, jako vládkyni Horního a Dolního Egypta, jako ženu ztvárněnou v podobě odkazující spíše na helenistické sochařské předlohy než poukazující na její osobní rysy (viz obr.). Snad nejpřesnější jsou její portréty na mincích, které dala během své vlády razit. Ukazují ženu, jež neoplývala klasickou krásou (viz obr.), ale byla zajímavá. O velkém osobním kouzlu královny se zmiňují i antičtí autoři: „Byla totiž, jak se vypráví, její krása sama o sobě nikoli tak naprosto neporovnatelná nebo taková, aby uvedla v úžas ty, kteří ji spatřili, ale ve styku s ní tkvěla neodolatelná přitažlivost, a její sličnost spolu se svůdností projevující se při hovoru a s jemným chováním, jež ji při zábavě jaksi obklopovalo, to budilo v nitru vzrušující dojem. Dokonce i v jejím hlase bylo mnoho lahody, když mluvila, a poněvadž dovedla svým jazykem – jakoby mnohostrunným nástrojem – pohybovat lehce v kterékoli řeči, jen docela zřídka rozmlouvala s cizinci skrze tlumočníka… „ (Plútarchos, Marcus Antonius 27) 3. Bohatství i určitá tajemnost Egypta, okázalost a bohatství královského dvora v Alexandrii. Několikatisícileté dějiny Egypta, zachycené v obrazové i písemné podobě na mnoha jeho monumentech a památnících, vzbuzovaly zvědavost již za starověku. Neznalost reálií vedla ke vzniku mnoha fantaskních, ve své době velmi oblíbených fresek, jež zalidňovaly egyptskou krajinu fantaskními zvířaty i malými Pygmeji jako obyvateli nilského údolí a svou neobvyklostí podněcovaly fantazii jejich objednavatelů. Ptolemaiovci se snažili programově navázat na několikatisícileté dědictví předcházejících, v Egyptě vládnoucích dynastií a prezentovali sebe v rámci výtvarného kódu závazného pro předcházející generace. Současně jejich makedonsko-řecké dědictví je, i v kontextu mocenského boje mezi dědici Alexandrových diadochů, zavazovalo k okázalé sebereprezentaci sebe a svého dvora, i k podpoře takových aktivit, jež by posílily jejich panovnický status a ukázaly jejich moc. V jejich šlépějích kráčela i Kleopatra VII., jež bohatství své země i své vlastní dávala do služeb svých politických ambicí, jak líčí Plútarchos a v převyprávěné podobě i Tom Holland: „ (Kleopatra) … se od samého počátku snažila Antonia přilákat na impozantní podívanou. Dlouho ho znala a věděla, že si potrpí na okázalost, miluje rozkoš a rád se převléká za Dionýsa. Dokázala si proto spočítat, jak se nejlépe zmocnit jeho srdce. …. Její loď měla vesla ze stříbra, záď byla potažena zlatem, pážata oblečená jako amorové, služebné jako mořské panny a ona sama jako Afrodita, bohyně lásky. Antonius ji k sobě předvolal, což představovalo nehorázné ponížení. Kleopatra, jež vplula do Antoniova hlavního stanu způsobem, z nějž jeho konsternovaným obyvatelům lezly oči z důlků, se však dokázala Antoniovi skvělým způsobem dostat na kobylku. Nebyla natolik pošetilá, aby toužila být středem pozornosti přespříliš dlouho. Místo toho nabídla Antoniovi roli ve své extravagantní podívané. „A tu se všude po městě začala šířit zpráva, že prý přichází v slavnostním průvodu … Afrodita k Dionýsovi“.“ T. Holland: Rubikon. triumf a tragédie římské republiky. Praha 2005, s. 331 4. Její odvaha ukončit svůj život a důstojný způsob, kterým to provedla. Podrobný popis Kleopatřina konce je dochován zejména u Plútarcha v jeho životopise Marka Antonia. Akcentuje odhodlanost královny, její odvahu i snahu o to, aby její odchod byl hodný poslední panovnice v řadě egyptských faraonů i dynastie Ptolemaiovců. A tak i ti římští autoři, kteří ji považovali za neštěstí pro Řím, se o způsobu její smrti vyjadřovali s úctou. „Smrt důstojnější volíc, se nebála ta žena meče, proto také na lodi neprchla do bezpečí. Svým jasným zrakem pohlédla na palác, jenž v rozvalinách ležel, a statečně hned chopila se krutých hadů, aby jí černý jed vstříkli do žil, a vůli zemřít hrdinná o to víc ta hrdá duše liburnským lodicím již nedopřála slávy vézt ji, zbavenou koruny, ke triumfu.“ (Quintus Horatius Flaccus: Ódy kn. I, XXVII, 22-32) 5. Druhý život egyptské královny K nesmrtelnosti jí však nepomohlo umění egyptských balzamovačů, ale slovo evropské litera-

Karla Vymětalová

5


tury, jejíž hrdinkou se stala v době renesance (viz zmínka v V. zpěvu Danteho Božské komedie, Boccacciovo dílo De feminis illustribus či Shakespearovo drama Antonius a Kleopatra. Hlavní hrdinkou dramatu se stala i v hře G. B. Shawa Caesar a Kleopatra, která se stala i předlohou pro zfilmovanou verzi režiséra Gabriela Pascala z roku 1945. Za námět nesčetných výtvarných děl od doby renesance sloužilo několik výjevů z jejího života: setkání s Caesarem (zejména slavná scéna jejich prvního setkání), střetnutí s Markem Antoniem (případně opulentní hostiny, jichž se oba účastnili), schůzka s vítězným Oktavianem. Nejčastěji je však ztvárněn okamžik její smrti – moment, kdy se, buď sama nebo ve společnosti svých služebných, nechává uštknout malý hadem, nebo kdy je vše již dokonáno a scéna je nahlížena z pozice Oktaviana spěchajícího k tělu mrtvé královny. Od roku 1899 se Kleopatra VII. stala i hrdinkou bezmála 90 filmů typických zejména velkolepou podívanou. K těm nejznámějším zpracováním bezesporu náleží snímek amerického režiséra L. Mankiewicze z roku 1963, v němž roli Kleopatry ztvárnila Elisabeth Taylor, Marka Antonia Richard Burton. Prameny a literatura Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. II. Praha 1967. Quintus Horatius Flaccus: Vavřín a réva. Praha 1972. Caesar, Gaius Iulius: Válečné paměti. (Válka alexandrijská). Praha 1972. Velleius Paterculu – Florus: Dvojí pohled na římské dějiny. (hic Římské dějiny). Praha 2013. Appiános: Krize římské republiky. Praha 1989. Lucanus: Farsalské pole. Praha 1976. Southern, Pat: Kleopatra. Ein Lebensbild. Erfurt 2000. Southern, Pat: Marcus Antonius. Ein Lebensbild. Erfurt 2000. Impelluso, Lucia: Gőtter und Helden der Antike. Berlin 2003. Tyldesley, Joyce: Kronika egyptských královen. Praha 2006. Kleopatra und die Cäsaren. Katalog. Műnchen 2006. Kornemann, Ernst: Grosse Frauen des Altertums. Leipzig. Bradforf, Ernle: Kleopatra. Warszawa 2001. Holland, Tom: Rubikon. Triumf a tragédie římské republiky. Praha 2005. Canforra, Luciano: Gaius Iulius Caesar, demokratický diktátor. Praha 2007.

6


Sylabus Kleopatra strokrát jinak

Recommend Documents