důvěryhodnému a podle toho si počínat. V osobním důvěryplném vztahu k Hospodinu věřící spoléhá na Jeho Slovo, moc i milosrdenství a z této pozice jedná. Na půdě Nového zákona je kořen `-m-n zpravidla překládán řeckým pisteuein, jmenné odvozeniny téhož řeckým pistis. Původní význam těchto řeckých slov je důvěřovat, spoléhat, důvěra, věrnost, spolehlivost. Tímto výrazivem se charakterizuje odevzdanost člověka Bohu, jeho život ve spolehnutí na Boží zaslíbení a ujištění s vědomím závaznosti Jeho příkazů. Uvěření je odpovědí na slyšené slovo zvěsti, reakcí na Boží spásný čin, jímž je oběť Ježíše Krista. Ta nám zjevuje absolutní Boží lásku k člověku, Bohu Jak vítaný je příchod těch, kteří zvěstují dobré věci! odcizenému a nehodnému, a přemáhá jeho Ř 10,15 tvrdošíjnost i vzdor. Proto je uvěření nerozlučně spojeno se životním obratem – pokáním. Nastoupení Milí bratři a sestry, letos je tomu již deset let, co nového života se zjevně projevuje opouštěním v našem zpravodaji zvěstujeme dobré věci. Právě přirozené sebestřednosti a následováním Krista výše uvedený citát uváděl v září 1999 první číslo, životem pro druhé až sebeobětováním. To vše je tehdy ještě pod názvem Zprávy pro bratry a sestry. prožíváno ve spolehnutí na Kristovo vítězství nad Od té doby vyšlo již 77 vydání našeho občasníku. smrtí, které si smíme přivlastnit. Sdílíme se v něm o zkušenostech Nahoru našeho života s Pánem, snažíme se Shrnutí: věřiti ve jméno Kristovo zvěstovat evangelium – dobrou zprávu znamená odevzdati se mu do Nahoru chce Brzek a navzájem se povzbuzujeme v cestě vlastnictví, vzít na sebe závazek i Brzková „nahoru“. věrnosti a poslušnosti, svěřit se do tvrdě soupeří Jeho panství a milosrdenství. Také dnešní Nahoru nás chce na této směřují k rozvodu cestě doprovázet. Je věnováno Stanislav Jurek, farář Nahoru chce kluk především naší společné dovolené, Kdo nepřijme království Boží i děvčátko která měla téma Víra – jak jsem uvěřil jako dítě… – uvěřila. Protože příspěvků se sešlo jako je bolí nožky Když Martina Vlková volala, že dost, rozhodli jsme se připravit toto tatínek má housera má mononukleózu, bylo nám skoro výroční číslo jako rozšířené. Nahoru chce orel víc líto nás než jí. Znamenalo to totiž Potěšila mě Martina, která nám i jestřáb přebrat zodpovědnost za večerní napsala o svém trápení při sjezdu Ohře. vězní je člověk program na církevní dovolené. S radostí mohu už předem napsat, že se sám jako v kleci Mládež již před několika měsíci nakonec mononukleóza nepotvrdila. Že vymyslela rámcové téma a já se těšila ji sice napadl nějaký jiný nebezpečný Nahoru chce nešťastník na sledování toho, jak se pověření virus a lékařské prognózy nebyly i občasník referenti vypořádají s obtížným příznivé, i její stav tomu napovídal, ale tak zvedáme velmi osobním - tématem. Plán Bůh je mocný a modlitby pomáhají – hej rup nevyšel a já s Inkou jsme musely Martina už může chodit do školy, samy ochutnat námi uvařený pokrm. Stanislav protože se výsledky zdravotních testů Navíc na nás připadal hned úvodní zázračně zlepšily! večer, takže jsme pečlivě zvažovaly Děkuji všem přispěvatelům a těším se na další průběh. Cílem celého týdne mělo být to, aby se před vydání, pro které mi Inka slíbila zprávu o pobytu námi objevila co nejpestřejší mozaika možných cest mládeže v Taizé a Jitka o putování po Arménii. k Bohu a následného prožívání vztahu s ním, Neváhejte a pište i vy o svých zážitcích, radostech základním útvarem tedy svědectví. Jak však zabránit i starostech! Vždyť sdílená radost je dvojnásobná příliš podrobným promluvám, zajistit prostor pro a sdílená starost jen poloviční… diskusi a zároveň celý večer nerozmělnit? Rozhodly Jarmila Chytilová jsme se pro stručný úvod, poté čas na svědectví (zadání obsahovalo důrazný požadavek na maximální Bible o víře délku tří minut), a pokud se vynoří nějaké společné Na základě Starého zákona jsou pojmy věřiti, linie, mělo dojít i na shrnující závěr. uvěřiti překladem slovesného kořene `-m-n = být V úvodních větách, kterých se zhostila Inka pevný, spolehlivý, pravdivý. Postojově to tedy a nakonec i Martina, zazněl verš z 18. kapitoly znamená mít někoho za spolehlivého, důvěřovat 1
♥ situace v rodině; ♥ jakou roli sehrál sbor či společenství věřících; ♥ důležité mezníky při utváření víry. Podle nich jsem také pojala biblický úvod. První dva texty zazněly již předchozí večer: Mt 19, 13-14 – učedníci zakazovali přinášet děti k Ježíši – podobně jako mnozí nevěřící rodiče. Dt 6, 4-7 - apelující na Izraelce, aby svým dětem svědčili o Bohu. V tom spočívá důležitý úkol rodičů, ve kterém nevěřící rodiče selhávají. Právě svědectví rodičů může být a často je dobrou půdou, v níž víra může zakořenit a růst. Já osobně jsem vždy „záviděla“ dětem, které měly křesťanské rodiče. Atmosféra v nevěřící rodině je pro zrání a utváření víry dítěte (mladého člověka) často rozhodující, může vést od naprosté lhostejnosti přes toleranci až k odporu rodiny. Z těch nejbližších se mohou stát nepřátelé: Mt 10, 34-39. V tomto případě je důležité, co říká následující text: I kdyby mě opustil můj otec, moje matka, Hospodin se mě vždy ujme (Ž 27, 10). Pro formování a posilu víry se tak stává důležitým prostředí sboru či věřícího společenství = Boží rodiny. Jen živé a fungující společenství, kde důležitou úlohu hraje osoba faráře a také ostatní mládež, může nabídnout to, co se nenalézá ve vlastní rodině: svědectví a příklad křesťanského života členů společenství. Dostává se mu podpory a vedení. Poznává Boží slovo, důležitost a sílu modliteb (Kol 1, 9). Vědomí, že na své problémy není sám, prohlubuje jeho víru, viz Kol 2, 6-7: Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky. To vše musí dítě z nevěřící rodiny získat ze společenství a k tomu přidávat své vlastní zkušenosti života s Bohem. To v nevěřící rodině schází. A nejpodstatnější biblický text nakonec:
Lukášova evangelia (Lk 18; 15-17). O Inkou nastíněné interpretaci, co vlastně znamená „jako dítě“ (pro naše téma byl důležitý aspekt věku, ale v širším kontext jde jistě i o způsob víry), se později rozhořela nečekaně živá diskuse mezi cyniky (např. já), kteří odmítají dětské žvatlání o andělíčcích jako důkaz víry v Boha, a optimisty, kteří vidí tento v dobrém slova smyslu naivní přístup jako neméně hodnotný. K jednoznačnému závěru jsme myslím nedošli, ale vyslechli jsme několik velmi zábavných historek např. o čtyřletých holčičkách, které dovolí mamince koupit jim botičky, jen pokud s nimi nejprve půjde do kostela. (Poproste Deboru Chytilovou o přídavek, stojí to za to.) Svědectví se ujali skutečně všichni přítomní, kteří přijali víru vlivem křesťanské rodiny již v raném věku. Přinejmenším pro mě bylo překvapivé, jak obrovskou roli rodiče v procesu hledání Boha mají. Dítě je tak nějak samozřejmě vystaveno Boží přítomnosti, a i když později přijdou pochyby, již je obtížné zapomenout na všechna mementa Božího působení, zejména na v pravdě křesťanskou osobnost rodiče. V menší míře se mluvilo i o dalších aspektech: sborovém kolektivu, osobě faráře, vlivu skupinky mládeže. Mnohokrát bylo zmíněno to, že v pubertě přišlo náročné období vymezování se vůči rodičům a tedy i vůči víře, které bylo často důležitou první fází skutečně individuálního přijetí Boha dospělým člověkem. I když tedy tento způsob příchodu k víře může mladému křesťanu působit v duši zmatek ohledně rodinných a duchovních autorit, je často zárukou těžko otřesitelné důvěry v Boží laskavé vedení za všech okolností. Jitka Jurková
Víra je tedy ze zvěstování… Úterní večer na sborové dovolené byl věnován tématu: Uvěřil(a) jsem jako dítě (v mládí) v nevěřící rodině. Svá svědectví podali: Ivana Doubravová, Jiří Chytil, Dana Klozbergová, Milada Smíšková, Linda Falberová, Lenka Machová a Tereza Pelcová. Jako moderátorka večera jsem poprosila členy skupinky, aby se zamýšleli a dotkli ve svých svědectvích těchto 3 bodů:
Ř 10, 13-14.17a:…každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen. Ale jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? A jak mohou uvěřit v toho, o kom neslyšeli? A jak mohou uslyšet, není-li tu někdo, kdo by ho zvěstoval? Víra je tedy ze zvěstování… Ivana Doubravová
2
Byli jsme spolu Poslední týden v červenci jsme byli na sborové dovolené v Krkonoších. Přes padesát lidí z kladenského a slánského sboru. To by nebylo nic divného, jezdíme tak už šestnáct let. Ale ono to divné je. Nejstarší z nás bylo 83 let, nejmladšímu tři měsíce. Asi deset dětí do šesti let. Nejpočetnější byla mládež. A dál kontinuálně: mladé rodiny, střední generace, mladší i starší dědečkové a babičky… I jiná různorodost: studenti, učitelé, vědci, dělníci, podnikatel, voják, jedna postižená… Sportovci i nesportovci. Čtyři nevěřící (partneři členů sboru). Dva psi. Trvalo nám pár let, než jsme zjistili, jak vymodelovat dny, aby se nikdo necítil ani sám, ani do něčeho tlačený; aby byl program zajímavý pro co nejvíc z nás… zkrátka abychom nebyli jen vedle sebe, ale vážně spolu. Chce to trpělivost, spoustu věcí opakovat a naslouchat jeden druhému. Po těch letech se už známe: skoro se umíme respektovat a mládež se k nám chová shovívavě Náplň večerních programů se v posledních letech ustálila na osobnějších tématech (více či méně úspěšné recyklace více či méně kvalitní teologické literatury se nám nezdály to pravé). Letos vymyslela mládež cyklus „Jak jsem uvěřil/a“. Téma navrhli ze dvou důvodů: jednak kvůli nevěřícím, pro které jsou osobní svědectví určitě důležitá. A za druhé se těm mladším ve sborech zdálo, že o leckom vlastně málo vědí. Sama jsem si myslela, že jsem zrovna tohle od každého slyšela aspoň třikrát (to v lepším případě). Ale nebyla to pravda: celkem často jsem byla víc než překvapená (to i u vlastních „mládežových“ dětí) a několik svědectví mě opravdu zasáhlo. Jedno z nich bylo to, když osmnáctiletá dívka, která byla s námi párkrát před lety jako malá holka s babičkou (teď jsme ji už nikdo nemohli poznat) vyprávěla, jak právě díky těm pár dnům s námi hledala – a našla – víru a společenství. Svůj program mají vždycky také děti, letos o Noemovi a jeho arše. Rozumí se samo sebou, že jsou roztomilé, a tak se ostatní při finálním divadle podle povahy buď smáli nebo dojímali. Hlavně jsme ale věřili, že si zapamatují a přivlastní, že „Bůh je náš Pán a král, zpívejme mu píseň chval!“ Jestli čekáte nějakou pointu, tak ta už byla – na začátku. Těžko si představuji větší důkaz působení Ducha svatého než to, že je spolu takhle roztodivná parta lidí – a je spolu ráda. Zuzana Jurková
krásné ubytování, vstřícnost a ochota personálu, výlety i jídlo výborné. Velkou radost jsem měla z dětí a mládeže. Mladí dostali úkol sloužit ranní pobožnosti a zhostili se toho velmi dobře. I z malých dětí, se kterými sestra Pavla za naší drobné asistence nacvičovala biblický příběh Noe a potopa, jsem měla velkou radost. Byly velmi roztomilé. Zúčastnil se i čtyřměsíční Vašíček s maminkou Zuzkou. Letěli s holubičkou, která donesla Noemovi zelenou ratolest na znamení, že objevila pevnou zem. Děti divadlo prožívaly, čepičky zvířátek na dramatizaci mají rády a samy si vymalovaly připravená zvířátka, aby na tu archu šel vždy celý pár. Lenka Chramostová jako Noe byla také ve své roli dobrá. A v pátek při premiéře sklidily od nás všech velký aplaus.
Výlety byly krásné jako celé naše hory Krkonoše. Jen jeden den mírně pršelo a ten jsme využili k návštěvě dvou muzeí - Muzea krkonošských řemesel a Výrobu a prodej ozdob v Poniklé. Obě návštěvy byly velmi zajímavé. Podvečerní zpívání se nám dospělým líbilo, ač nám to mnohdy nešlo podle představ naší dirigentky Zuzky. Dodatečně mě však ujistila, že z nás měla radost. Večerní besedy byly pro všechny přínosem. Jak a kdy kdo z nás uvěřil. Často to byly intimní prožitky ze života. Nikdo se nemusel po celou dobu pobytu cítit sám, společenství bylo vstřícné a ochotné. Přemýšleli jsme i o tom, že se sem příští rok zase vrátíme. Věřím, že po celou dobu nás hlídali andělé strážní, nikomu se nic zlého nestalo. Pohodlně, odpočati a s dobrou náladou jsme se vraceli domů. Vilma Pokorná
Zápis z kroniky Čtvrtek. Opět krásný den počasím, výletem i společným programem. Ale hezky popořádku. Ranní pobožnost si připravil odvážný Marek Uhlíř na téma zvířata. Texty Kaz 3,18-21 a 1 M 6,18-20. Skupinka dětí nadšeně modelovala ptáčky. Noe je totiž vypouštěl z lodě, aby poznal, zda potopa ustupuje. Na výlet jsme se tentokráte vydali na sever na Rezek a dále lesní procházkou směrem ke
Tento článek je určen pro kalendář Blahoslav, ale jsme rádi, že si ho můžeme přečíst i v našem Nahoru.
Radost ze společného pobytu Měla jsem radost, že letošní sborová dovolená bude právě v mém krásném kraji, kde jsem žila mnoho let. Pobyt se opravdu vydařil, krásné počasí,
3
Dvoračkám. Na Rezku jsme se občerstvili u dvou minikoníků a stáda oveček. Vystřídání v bazénu a zpěv. Slyšela jsem dnes spoustu úvah o smyslu vystupování sboru a jeho kvalitě. Pak jsem přišla na zkoušku a cítila tu krásu. Velmi příjemný pocit. Je to těmi texty? Nebo těmi pokornými lidmi? Věřím, že zpěvu Pán žehná. Při večeři jsme byli rozmazlováni banánem se šlehačkou. Večerní program na téma: jak jsem uvěřil - ostatní případy. Jarmila Ch., Anička L., Stáňa S., Miloš F. Silné a zasahující příběhy. Troškou přispěl i Tomáš Vlk. Řekl potěšující informaci, že vyznávají s Pavlou stejné hodnoty, shodují se v tom, co je dobro a zlo. Děkuji Pánu za tento společně prožitý den. Václava Nová.
Moc děkuji Lence, která byla příkladem a starostlivou chůvou všem menším „sourozencům“, dále všem, kteří s dětmi pomáhali, rodičům, že na dovolenou jeli a umožnili nám tyhle hezké chvíle prožívat. A všem dětem za to, že je máme. Pavla Vlková
Kde je dobrota a láska, tam přebývá Bůh… Tak to zase letos začalo, tak jako vloni, předloni a hodně let dozadu. A co? No přece naše církevní společná týdenní dovolená. Přihlásily se všechny věkové kategorie, od nejmladší generace až po nejstarší sestry. A to je na naší církevní dovolené to nejhezčí, neboť se všechny sestry a bratří navzájem tolerují, ctí a až je možno říci, že i milují. Není to tím místem dovolené, ale podle mne i tím, že v naší náboženské obci se tak chovají všichni s úplnou samozřejmostí. Hotel Jasmín ve Vítkovicích všem maximálně vyhovoval jak komfortním vybavením, tak vynikající stravou a pěkným chováním personálu. Příroda kolem je horská, to znamená, že do kopců se musí pěkně šlapat a potit se. Ale pro nás nejstarší se vždy našlo nějaké auto s ochotným řidičem, který nás vyvezl nahoru na rovinu, a tam jsme došli ke kýženému cíli. Samozřejmě, že mládež se pustila na cestu rychlým pochodem a záhy ukázala následovníkům záda a zmizela kdesi v nedohlednu. Přínosem byl i funkční bazén, kde se mohl každý namočit a pak se opalovat na terase na krásně svítícím slunci. Ale my starší jsme vyhledávali stín, kde jsme mohli sledovat cvrkot – i pláč maličkých v kočárcích. Večerní besedy se týkaly toho, jak každý z nás přišel k víře a proč je stále členem naší náboženské obce. V tu chvíli jsem si říkala, jak cesty Páně jsou nevyzpytatelné, ale nanejvýš spravedlivé pro každého jedince.
Zpráva o dětské skupince Už před dovolenou bylo jasné, že letošní dětská skupinka bude nezvykle homogenní – kromě „veteránky“ Lenky se tam vyskytovaly pouze děti do pěti let. Seskupení (řazeno zhruba podle věku, přesné datum narození nevím) Anežka, Terezka, Miriam, Alžbětka, Mariánek, Honzík, Kryštůfek, Deborka, Vítek, Vašík a prenatálně malé Chytile mi dalo při vymýšlení programu docela zabrat. Naštěstí mám
kamarádku Jarmilu, která má dobré nápady a navrhla téma „Potopa“. Ukázalo se, že to byla šťastná volba. Každý den jsme se s dětmi, rodiči a obětavými bratry a sestrami setkávali dopoledne na půl hodiny. Děkovali jsme a zpěvem i tancem chválili Boha, povídali jsme si, výtvarničili a připravovali divadlo o Noemovi, jeho rodině a záchraně života při potopě. Vytvořili jsme pár zdařilých obrázků a divadelních pomůcek. Celý týden totiž směřoval k vyvrcholení – dramatickému ztvárnění příběhu před publikem. Myslím, že všichni hráli s nasazením, a doufám, že jste si divadlo užili. Samotnou mě překvapilo, jak byly děti vnímavé. Ty větší spoustu věcí znaly díky svým rodičům, prarodičům a mimiškolce. Spolupracovaly, přemýšlely, odpovídaly. Měli jsme z nich radost. Ale neméně jsme se radovali z atmosféry, která se na skupince vytvořila. Tu mohly vnímat i menší děti, které ještě příběhu tolik (nebo vůbec) nerozuměly. K dětským setkáváním patřilo také večerní zpívání, dvacetiminutovka mezi večeří a spinkáním. To jsme si připomněli, o čem jsme si povídali ráno, a písničkami jsme děkovali za uplynulý den.
Musím touto cestou poděkovat sestře Haně Fellerové za výběr mého pokoje v přízemí hotelu s ohledem na mou operovanou nohu a věk. Vím, že další dvě moje spolubydlící byly stejného mínění. Díky! A vám všem, ale hlavně našemu Pánu, patří dík za krásný společný pobyt. Milada Smíšková (80 let)
4
OHŘE 2009 = mládež na vodě Dlouho před tím, než jsme vůbec věděli nějaké podrobnosti o průběhu plánované vody, za mnou přišla Jarmila, jestli bych o téhle naší akci následně nenapsala krátký článek (znáte ten pocit - Jarmila k vám přichází, usmívá se a vy už přesně víte, že vás trápení se u psaní do Nahoru nemine…). Tak jsem tedy otráveně pokývala hlavou, poznamenala jsem něco o "opravdu krátkém článku" a snažila se pohlížet na celou věc pozitivně, jako že psaní člověka všelijak literárně rozvíjí a tak… Nicméně když jsme se v sobotu všichni účastníci (teda až na Láďu, ten dorazil později) sešli na slánském vlakovém nádraží, už jsem na nějaký článek ani nepomyslela… Zaprvé jsem se těšila a byla jsem zvědavá, jak mi půjde pádlování s mojí kamarádkou Andreou, kterou jsem na vodu vzala s sebou, a zadruhé… mi bylo neskutečně špatně. Po dlouhé, ale zábavné cestě vlakem jsme dorazili do kempu, postavili stany a potkali Láďu. Večer jsme si udělali krátkou modlitební skupinku a rozdělili se na spáče a ponocující. Naivně jsem se řadila do skupiny první, bolesti břicha, hlavy a nateklé uzliny mě však brzy vyvedly z omylu a spolu s nerovnou zemí pod stanem ze mě udělaly insomniaka. Pádlování nám s Andrejkou šlo, ale volba vhodného směru plavby už ne. Naše chuť do sportovních výkonů byla ale veliká, takže jsme se, k velké smůle skupiny, stále držely vepředu. A tak nás občas ostatní lodě následovaly přes velké kameny do různých mělčin, slepých zátok nebo pod větve stromů. Ivanka s Alžbětou bohužel v jedné takové zákeřné vodní uličce neudržely loď v rovnováze a průběh lovení barelů a vodotěsných krabiček, kterých má praktická Ivanka vždycky plno, byl pravděpodobně tak dramatický, že Miloš s Láďou holkám urychleně skočili na pomoc. Když tato čtveřice na mokrých lodích a v dešti ždímala různé části svého oděvu, všichni si uvědomili, že se nám v těchto věcech opravdu nedá věřit, a dál už si cestu prozkoumával každý sám. Pršelo s krátkými pauzami celé tři dny, což činilo naši už tak dost napínavou výpravu ještě napínavější. První den jsme navzdory očekávání a dešti urazili slušný kus trasy, takže jsme další ráno s vyplutím nikterak nepospíchali. Abychom se ale cítili aspoň trochu jako sportovci, šli jsme si prohlédnout nedaleký hrad Loket a posílit naše unavená těla nějakým dobrým hospodským obědem… Procházka byla zdramatizována ztracením Alžbětina mobilu, který byl ale k údivu nás všech poctivým nálezcem vrácen . Když v pozdních odpoledních hodinách konečně přestalo pršet, zabalili jsme stany, napěchovali věci do barelů a chystali se pokračovat v plavbě. Nasedání do lodí ale není jednoduchá záležitost, někdy vám loď zkrátka uplave od břehu, než stačíte nasednout, a přesně to se nám stalo. Nebýt obětavé Ivanky jen
těžko bychom loďku přiměli k návratu (přestaňte na chvíli číst a představte si tu situaci - všichni na břehu - zkroušení a Ivanka se nebojácně vrhá do vln za vzdalující se lodí… ). Ivanka se tímto činem stala nejčastěji se koupajícím členem výpravy a přes všechny její skromné průpovídky o pramalém významu jejích nedůležitých činů už jsme všichni věděli, že právě ona je hlavním pilířem akce. Od této Ivančiny akce už probíhalo odpoledne naprosto nesportovně a do dalšího kempu jsme dopluli v podobě velikého kompaktního tělesa jen díky proudu. Tento kemp, který nám měl poskytnout poslední nocleh, nám byl odměnou za všechny kempy předchozí - špinavé, hlučné a s drahou sprchou. Bylo tu čisto, ticho a ráno jsme si mohli v restauraci zakoupit čerstvé koláče . Tu noc mi bylo strašně zle. Bolelo mě v krku, měla jsem nateklé oči, přes obrovské uzliny se mi špatně dýchalo a bylo mi na zvracení. Připadala jsem si jako dítě Quasimoda a ježibaby, které má žaludeční potíže… Další den jsme po snídani a ranní pobožnosti dopluli do cílové stanice a vrátili jsme lodě. Pak jsme se rozdělili, Láďa vzal mě a Andrejku do Kladna autem, za což jsem byla opravdu ráda, máme ve sboru prostě samé ochotné a obětavé mládežníky… . Z mé záhadné nemoci se nakonec vyklubala mononukleóza, ale voda jakožto celá akce se vydařila výborně, zajisté i díky vašim modlitbám. Ty mi pomáhají i teď, když se z nemoci dostávám, děkuju. Na závěr bych vás chtěla ujistit, že se nemusíte bát s námi příští rok na vodu vyrazit! Pokud jste z mého vyprávění nabyli dojmu, že nejste ta pravá povaha pro takové dobrodružství, nemějte strach… My z vás takovou povahu rychle uděláme. Pokud byste se s takovouto útěchou přeci jen nespokojili, stačí nalistovat první list Korintským: „Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ Takže tolik z vody . Martina Vlková Z průvodního dopisu k foto: …protože jsme se báli, abychom neutopili foťák, fotilo se jen v bezpečí kempu.
5
Ve sboru jsme měli i svatbu – 8. srpna přijali svátost manželství Rosťa a Irena Kotrčovi. Svatební oznámení jsme dostali i od Aničky Šimůnkové, vdává se v Radonicích 12. září. A 19. září se žení v Libochovicích Jirka Lukavský. Blahopřejeme!
Něco do Nahoru Milá sestro šéfredaktorko, tenhle článek je mým poděkováním za to, že Tě máme. Hodil by se nejlépe k desátému výročí vydávání časopisu Nahoru. Šel by taky uveřejnit u příležitosti nějakých Tvých kulatých narozenin nebo aspoň nekulatých narozenin. Ale není tomu tak. Prostě jsem si řekla, že Tě tentokrát předběhnu. Že tenhle článek nebude zaměřen k žádné akci sboru, aktuálnímu tématu a nebude Tebou vyžadován, jemně upomínán ani důrazněji urgován. Že bude PŘEKVAPENÍM! Už nějaký ten pátek nás trpělivě vybízíš: „Napište mi něco do Nahoru!“ A co my? Někdo je svědomitý a článek s předstihem dodá. Ale jiný zase - znám to ze své zkušenosti – slíbí, odkývá, pak nestihne nebo zapomene, odjede na dovolenou, nepřečte si maily nebo nějak jinak selže a článek v termínu nedostaneš. Mám před očima takovou představu - místo rozpačitých reakcí mládeže nebo unavených pohledů nás starších na Tvoji prosbu o příspěvek všichni radostně přikyvujeme. Ba co víc – natahujeme k Tobě v tlačenici své paže třímající příspěvky, o které jsi nežádala, a prosíme Tě, ať je uveřejníš alespoň v příštím čísle, když se do tohoto už nevejdou. Teď samozřejmě přeháním. Přesto – chtěla jsem Ti nějak poděkovat za obětavost, s jakou se o časopis staráš. Chtěla jsem se také omluvit za všechny články, které jsem slíbila napsat a nenapsala nebo dodala po termínu. Přeji Ti hodně Božího požehnání, zdraví a trpělivosti s námi – přispěvateli a čtenáři Nahoru. Pavla Vlková
Afrika Africe V neděli 13. září bude sloužit bohoslužby bratr farář Dr. Phanuel Osweto, PhD. Po bohoslužbě nás seznámí s projektem Afrika Africe, jehož je koordinátorem. Hlavním cílem tohoto projektu je založit církevní centrum, které by se zaměřilo na znevýhodněnou mládež ze slumů v Nairobi, hlavním městě Keni. Informace o projektu jsou na http://www.husiti.cz/ccshpd/misie.htm Modlitební ekumenické setkání V pondělí 14. září v 18 hod. jsou zváni všichni ke společným modlitbám za rodiny, za církevní společenství, za Kladno, za Izrael… Den modliteb za pokoj Jeruzaléma V neděli 4. října se při modlitební skupince a při bohoslužbách připojíme k této celosvětové iniciativě křesťanů. Společná bohoslužba křesťanů a Židů V neděli 11. října začne bohoslužba až v 10 hod. Přivítáme návštěvu z londýnské židovské komunity, která opatruje svitek Tóry z Kladna. Čtením z Tóry a promluvou poslouží rabín Andrew Goldstein a bratr farář Stanislav Jurek. Náš husitský sbor zazpívá židovské a husitské duchovní písně. Přijďte chválit Hospodina tímto mimořádným shromážděním!
Pravidelná setkání
Milá sestro Pavlo, Tvůj příspěvek z letošního května byl pro mne opravdu milým překvapením - zejména když se hodil k oslavě desátého výročí vydávání našeho zpravodaje v měsíci září 2009. A to je zároveň i měsíc mých „nekulatých“ 67. narozenin . Díky za Tvou pomoc a podporu. Jarmila Chytilová
Neděle
8.15 9 hod.
modlitební skupina bohoslužba s péčí o děti
Pondělí
15 hod.
Prázdninový čas ve sboru
Úterý
17 hod. 17 hod. 15.30
setkání seniorů v Domově pro seniory, ul. Fr. Kloze ženská skupinka nad Biblí mužská skupinka lichý týden ženská skupinka sdílení
Letošní první prázdninovou neděli jsme měli ve sboru velkou radost, děkovali jsme Pánu za Božího služebníka bratra Jaroslava Šálu, který se ve zdraví dožil svých 80 let. Přijal požehnání z rukou bratra faráře a poděkování od nás všech. Během prázdnin nemíváme skupinky a ke sdílení a modlitbám se scházíme ve středeční podvečer. Při jednom sejití nás mile překvapila návštěva Petry Ponikelské z Irska. Čeká další miminko, jenže lékaři předpovídají vážné komplikace. Prosí o modlitby. Kéž je jim Pán milostiv. Také Petr a Renata Chytilovi čekají narození dalšího děťátka, kéž i je Pán doprovází svým požehnáním.
Středa
17 hod. 18 hod.
sdílení a modlitby biblická hodina
Pátek
9 hod.
Mimiškolka v domečku
Prodloužená – posezení po bohoslužbě bude v neděli 20. září 2009
Otevřený kostel a křesťanská poradna je každou středu od 15 do 17 hodin Toto Nahoru, další zprávy, fotografie a aktuality naleznete na našem webu http://ccshkladno.unas.cz Datum vydání 4. 9. 2009 Red. rada: J. Chytilová, S. Jurek, P. Vlková, H. Fellerová Neoznačené příspěvky připravila redakční rada
6
