o několik týdnů později

Radomír Hanzelka – Agentura Osiris II.

… o několik týdnů později… Další a další lidé, většinou po dvojicích, sestupují a pak vystupují z krypty, která byla nedávno objevena na Slavkovském zámku v kapli Kouniců. Správce zámku si mne spokojeně ruce. Ne, že by sezóna nebyla jindy jakž takž výdělečná, ale díky novému nálezu a asi hlavně díky tomu, že se dodnes nezjistilo, kdo je ta neznámá tam dole, tak toto tajemství přilákalo další senzacechtivce. Nahoře nad vchodem do krypty stojí mladá uvaděčka. I ona téměř propadla tomuto sezónnímu šílenství a také přemýšlí i s kolegyní, kdo by ta tajemná dáma, odpočívající po staletí, asi mohla být… „Tato krypta byla objevena nedávno a to čistě náhodou. Zasloužil se o to zdejší správce, který svou neopatrností shodil jeden z pískovcových kamenů umístěných támhle…“ provádí svůj výklad průvodkyně a pak pokračuje podrobnostmi ohledně datování nálezu a kolik vše práce dá, než se takové místo vůbec zpřístupní veřejnosti. „Zde si můžete prohlédnout možnou podobu zesnulé neznámé, kterou zhotovili v laboratoři pomocí nejnovější technologie. Podle poznatků, které zatím máme, byla tato žena šlechtického původu a zemřela při morové epidemii. Není známo, její jméno. Nikde nebyl nalezen žádný jiný nápis, než tady ta nástěnná malba, která byla taktéž pečlivě zrestaurována. Pod ní si můžete přečíst na štítku, co nápis znamená. Jistě byl psán se záměrem ochránit toto místo před vykradači hrobů a zdá se, že účinkoval, protože kolekce šperků a artefaktů u těla neznámé, zůstala nedotčena až dodnes. Takže, prosím, opravdu na nic nesahejte,“ pokračuje průvodkyně a hlavně tu poslední větu pronese s šibalským úsměvem. Na konci davu lidí postávají dva mladíci. Z očí jim vyloženě kouká zlomyslnost…

1


"Hele, ty vado… tu bych přeříz… " ušklíbne se ten starší a myslí tím, že by mladou a fešnou uvaděčku někde hezky pomiloval… "Rači kdybys nekecal, ty vole! Sis stejně ještě neštrejch a budeš házet camry…" hodnotí okamžitě jeho snahu mladší kamarád. Těm dvěma výtečníkům bych nehádal víc, jak 16-17 let. Grázlíci s pocitem, že jsou Bohové na zemi a na nebi… Borci vesmíru… "Teda… Ale výklad umí dobře, co?" pochválí starší z výtečníků uznale průvodkyni. "Jo, to umí, to je fakt, ale už aby se všichni přesunuli jinam…" povídá potichu ten druhý. Oba se zpovzdálí drží za davem lidí a dolů sestupují právě ve chvíli, kdy průvodkyně přechází před dav lidí, aby pak všichni společně pokračovali v další prohlídce. Výborně, cesta je volná! radují se oba. Mají totiž plán! A jejich plán není nic menšího, než že v nestřežené chvíli ukradnou z rakve pozůstalé jednu, nebo dvě malé cennosti v podobě šperků. Stejně to nikdo nepozná… Jindra, ten mladší, tu byl minulý týden s učňákem na exkursi a tehdy jej toto napadlo. A tak s o rok starším Mariánem začali pátrat - jak to vlastně je s tím hlídacím systémem v kryptě. Kdo ví, kde se Marián dozvěděl, že kamery a čidla okolo rakve, která je umístěna pod skleněným víkem a obložena kovovou schránkou, jsou jen předinstalovány a vůbec nejsou ještě zprovozněny… Jediné, co jede na „ostro“, je pouze systém infračervených paprsků, který se spouští vždy, když se dveře kaple zamknou. Nicméně - je to přesně tak. Firma, co to má na starosti, zakázku díky zpoždění komponentů ze zahraničí zkrátka nestíhá. Kdo ze zaměstnanců firmy si pustil někde papulu na špacír a vyzradil toto tajemství nedodělku, se zřejmě nedovíme. Jisté je, že ti dva „konúpci“ mají tak necelé tři minuty na to, aby odklopili skleněné víko, něco sebrali, pak rychle

2


vypadli a připojili se k davu návštěvníků dříve, než s nimi uvaděčka vyjde ven z kaple a dveře zamkne… "Dělej!" drcne Marián do Jindry. Ten nelení a nasadí latexové rukavice. Opatrně nadzvedává víko. Je sice dost těžké, ale stačí alespoň trochu nadzvednout, aby Marián dokázal strčit ruku do mezery a něco sebrat… "Víc toho neber, jak dvě, nebo tři malé věci, slyšíš?!" sykne Jindra na kumpána, který si také navléká rukavice. "Není potřeba, aby se hned na něco přišlo… Jinak si to můžeme akorát strčit víš kam! Těžko bychom prodali něco, co je známé z takové krádeže…" Mariánovi je to jasné. Musí být opatrní, protože potřebují prachy. A to nejlépe tak, že hned. Už včera bylo pozdě… Přes jednoho kontaktéra mají vybraného zájemce. „Když to klapne, bude to sakra dobrej vývar,“ ušklíbne se Marián a opatrně mezerou vytahuje namátkově tři šperky, které ihned mizí v jeho kapse. Fajn, je to tam… Jindra už pokládá mírně nadzvednuté víko opatrně zpět. Výborně, vše proběhlo přímo profesionálně. Marián letmo zavadí pohledem o možnou počítačovou podobiznu této neznámé. Musí uznat, že pokud takhle opravdu vypadala, musela být teda kusanec… Tak díky, krásko… Škoda, že jsme se nepotkali v reálu. Stála bys fakt za to… pomyslí si na její adresu jízlivě. "Padáme!" zavelí a on i Jindra se posléze nenápadně připojují k davu návštěvníků. Oba jsou šťastní z povedeného lupu a zároveň strašně nedočkaví, jak jej zpeněží… Uvaděčka zamyká dveře kaple jako poslední. Vtom zaslechne jakési cvaknutí kdesi uvnitř za dveřmi… Ihned odemyká. Že by nějaký opozdilý návštěvník? napadne ji. Vchází dovnitř, ale nikoho nevidí a všude je ticho… Tahle budova je plná jakýchsi podivných zvuků… Hlavně od té doby, co tam objevili tu kryptu… pomyslí si vyděšeně.

3


Mezi kolegyněmi totiž kolovaly různé zvěsti. Jedna z nich tvrdí, že dokonce sám restaurátor inženýr Martíšek prý dotyčnou dámu potkal v parku… Jenže… pan inženýr to vyprávěl na oslavě, když byl zpitý, jako prase, takže o dané události by se dalo polemizovat. Ne! Nikdo tam rozhodně není. ujistí se průvodkyně Marta Slánská a konečně zamyká dveře kaple. Venku na ni čekají návštěvníci. Jsou teprve v polovině prohlídky. Oba výtečníci chtě-nechtě musí absolovovat celou prohlídku, aby nevzbudili podezření. Dělají, jak moc je to zajímá, ale ve skutečnosti se nemůžou dočkat, až si doma v klidu šperky prohlédnou. „Rod Kouniců nejen, že zvelebil kapli, ale také významně zrekonstruoval některé části zámku. A ten si nyní prohlédneme.“ pokračuje průvodkyně.

… Kroměříž, psychiatrická léčebna, 4.00, ráno… „Kurrrva…!!“ ječí mladík na plné pecky a zřízenci, co jej vlečou ve svěrací kazajce k jeho nové „ubytovně“ ve vypolstrovaném „stajlingu„ s veškerou výbavou, mají co dělat, aby mu také jednu nevrazili… „Povídám vám, kurva už, nesahejte na mě… sakra!!“ ječí. „Hned mě pusťte! Nejsem přece cvok!! Slyšíte?!!“ „Jasně mladej, Hlavně klídek… Do rána se hezky vyhajáš a ráno se všecko určitě vysvětlí. Tak nám tu nedělej scény a dej si pohov, fešáku.“ odpoví mu jeden ze zřízenců tak shovívavě, jak jen to v této chvíli dokáže. Ale nepomáhá to. Marián sebou škube a nebýt kazajky, tak by se rval jistě jako zvíře. Oba pracovníci ústavu jsou naštěstí na toto chování zvyklí. Za své praxe se setkali se spoustou „zajímavostí“, takže dobře vědí, co dokáže s člověkem udělat takový „kostlivec, vypuštěný ze třinácté komnaty“ v mozku člověka…

4


Každý z nás má několik událostí ukrytých ve své mysli, někde ve své, takzvaně „třinácté komnatě“. Jsou to většinou zážitky, které bychom rádi zapomněli. A tak je máme hezky zašité, ony myšlenkové zážitkové kostlivce a tajně doufáme, že na ně zapomeneme a od této komnaty zahodíme klíč… Jenže občas se někteří ti strašáci z té komnaty dostanou na povrch a to je pak mazec… Jako například tenhle mladík… Zřejmě jede na drogách, nebo na něčem podobném. To se uvidí až ráno, kdy přijdou lékaři. Ale zatím bude v izolaci. Museli jej násilím odvézt z domova, kde rozrušení rodiče tak tak nepřišli k úrazu, jak divně se choval. Ve tři ráno začal ječet a na někoho řvát, aby mu prý dal pokoj… Tak vyváděl, že jeho mamka byla nucena zavolat policii. A ti milého Mariána zpacifikovali a zadrželi do té doby, než přijeli oni, pracovníci léčebny… Zatím jej nemůžou ničím nadopovat. Nikdo neví, v čem ten mladík vůbec jede. Zkrátka je nutno vyčkat do rána, kdy toxikologické rozbory řeknou více… Na čem pak to jedeš synku, co? pomyslí si smutně jeden ze zřízenců, který zavírá za Mariánem dveře „vypolstrované ubytovny“. Myslím, že bych měl doma ty naše děcka pořádně prolustrovat, protože nedej bůh, aby dopadly podobně… Zřízenci odchází a kupodivu ani Marián se nevrhá na vypolstrované dveře a neječí, jak očekávali. Za chvíli jim končí noční šichta. "To byla zas noc, co?" odtuší jeden z nich. "Jo, to máš recht… to byla… Někdy se divím, že si to s nimi nevyměníme…" odvětí druhý ironicky a pohledem naznačí, aby se jeho kolega podíval špehýrkou na mladíka. Marián jen vyděšeně sedí v koutě své cely a třeští oči na kohosi v rohu… Ale na KOHO? To ví jen on sám… A také už ví, že udělal velkou chybu… Opravdu osudovou… „Prosím… ne… ne! Já… to všechno vrátím, jen mě nech, přísahám! Slyšíš?! Vypadni ode mě a nech mě být! prosíííím…“ mumlá tiše a zakrývá si rukama obličej…

5


Ovšem marně, protože v rohu stále zůstává stín jakési podivné postavy a ta postava něco říká… „Ano, slibuju, fakt přísahám! Všechno vrátím!! Pláče Marián. Zřízenci se na sebe podívají. Ten mladík s někým mluví a někoho se bojí, ale v cele s ním prokazatelně nikdo není. Takže buď to bude schizofrenik a nebo to vážně přehnal s fetem. No jo… Ráno se uvidí… *** Tak jsem ty tři moje kolegy zase jednou řádně pobavil! Že jsem většinou ustěžovaný morous a tak podobně? Ano… Přiznávám, že jsem… věčný „morák", jak by řekl Max. Ale tentokrát ne… Ptáte se, čímpak, že jsem je to pobavil? Inu… posuďte sami… Stalo se to zrovna včera večer po deváté hodině. V době, kdy Lucie, Alice a Max byli jistě na té své tajné poradě, i když mi Max tvrdil, že potřebuje ty dvě roztomilé slečny, aby mu pomohly vybrat dárek pro sestru k narozeninám, což byla jasná záminka… Kdyby přece po nich chtěl vybrat dárek, tak nebude potřeba s nimi jet do zámečku a mimo to – co je to za volovinu - vybírat dárek večer, když je otevřený tak maximálně hypermarket??! No jo, no… Třeba zas vidím něco jinak, než doopravdy je, ale… od té doby, co mi Lucie jasně naznačila, abych se na některé věci neptal a já to slíbil, mi nezbývá, než spolknout hořkou slinu a držet klapajznu… Jenže stejně - jak to, sakra, že Alice, která je tu prakticky jen na návštěvě, se takových porad asi (…ne asi, ale stoprocentně!) účastní a já furt nic?! Tak jsem tedy spolknul hořkou slinu, až mi panty v papuli cvakly a rozhodoval se, jak teda strávím část večera. Jak jinak, než u nějakého seriálu? Jsem hrozná konzerva a zkrátka už jiný nebudu.

6


Jenže ono to není tak jednoduché. Kdyby s vámi doma bydlela taková Lucina mucina, taky byste využívali každou chvilku pro svoje oblíbenosti. Ona totiž taková Lucie, si většinou prosadí svoje. Sice s velkým šarmem a tak podobně, ale… prosadí! A tak většinou sleduji ty své seriálové „srandy“ až tak kolem jedenácté v noci, abych u nich do patnácti minut stejně vytuhl… Do té doby je televizka výhradně pro Lucčiny potřeby… Zkrátka - využívám nepřítomnosti Lucie a ostatních ke klidnému rozjímání u svého oblíbeného seriálu. Tajně při tom doufám, že až v pozdních večerních hodinách dorazí, tak že bychom mohli s Luckou… no dyť víte… třebas obrat pečené kuřátko…“o) Ale né… Přece si trochu zašpásovat… a když už by se zadařilo, tak si užít trochu sexuálních radovánek, protože Lucie je v sexu úžasná! To je fakt. Ovšem dokáže být taky i náladová, jako by se stále mezi něčím rozhodovala… Třebas poslední týden mezi námi nic nebylo. Já na ni nenaléhám, to ne… Jen moje jisté energie to nevědí a tak mi nezbývá, než ubrat ve sprše teplou vodu a těšit se na další příští… Stalo se tedy toto… …seriálový super-výběr je připraven a tak si jdu něco sehnat do té své mlsné držky… To je bohužel zlozvyk. Uznávám… Být tu ta moje zeleninová lejdy, tak už mám v ruce výborně chutnající mísu salátu. Ona totiž Lucie dávno pochopila, že nějakým mentorováním o škodlivosti pozdně večerního gáblíku prostě neuspěje a tak to vždy vyřeší ke spokojenosti nás obou a navíc zase po svém. Jenže dnes, když kočka není doma, tak kocour má pré… A já, vážení, vím o jednom fajnovém uzeném bůčku, zašitém hezky dole v lednici! Takže to je můj cíl a hodlám ten kus masiska řádně znesvětit tím, že jej prostě… užeru, co to jen půjde!

7


Ale nesmím nějak moc, protože ona to jinak pozná a bylo by zase řečí jak o pouti… Po pár minutách se zálibně dívám, jak se nakrájená dobrota na mne směje z talíře. Tak… A žádnou zeleninu! Ani náhodou! Dnes bude moje soukromá pánská jízda…"o) Ani nevím, co mě to napadlo, ale prostě jen tak mrknu z okna a… v dálce nad horami vidím takovou oranžově červenou záři… Zpozorním. Bůček leží opuštěný na talíři a pro tuto chvíli naprosto zapomenutý. Zhasínám i světlo v kuchyni a v obýváku, abych zřetelně viděl, CO to vlastně nad těmi a za těmi horami je… No fakt tam COSI pableskuje…! Dokonce zaznamenám (nebo je to jen sugestivní dojem?) jakési jemné kmitání… No… Super… tak jestli to není nějaký mejdan někde tam v horách, tak tam jedině jedna z chat hoří… Protože taková záře, co je vidět nad lesem, tak takhle nezáří ani tamní lyžařské středisko, když jede na plný výkon a to už je co říci… Znepokojeně pozoruji, co se z toho vyklube! Sázím na ten požár… Napadá mne ale i jiná věc - scéna z Troškova velmi známého jistého dílu jedné trilogie, kde něco podobného způsobil měsíc… Jenže… krucifix… dyť je dávno po deváté hodině a to už tu měsíc musí přece někde dávno šaškovat po obloze! Navíc jsou nějaké mraky, takže měsíc vyloučím jako další bod. Záře sílí. No Fajn… Budu muset aspoň zavolat přátelům, zda to také vidí. Ale rozhodnu se ještě vyčkat. Záře sílí čím dál více… No do háje! Vážně tam hoří!! Nyní je vidět, jak stromy na vrcholku hory polévá oranžová kontura! Jako když je zachvátí požár! A děje se tak čím dál rychleji! sahám po mobilu. Zavčas musím zavolat hasičům, pokud jim už někdo nevolal… …Jenže o pár vteřin později ruka s mobilem strne… Za lesem se vynořuje NĚCO oranžového a velikého! A rychle to stoupá směrem vzhůru!

8


Ty vole… UFO…!! napadne mě naprosto bezprostředně… No a jak tak ještě chvíli zírám na tu záhadu, tak mi nakonec dojde, CO to je… Samozřejmě, že měsíc…! Stal jsem se totiž přesně stejnou obětí onoho klamu, jako ta babča v tom dílu slavné Troškovy trilogie! Naštěstí jsem nezburcoval celou vesnici. Ani nevolal hasičům. Ještě že tak, protože to bych asi chodil nakupovat kanálama… *** …Vyprávím… a přátelé se mohou utlouct smíchem.

9

o několik týdnů později

Recommend Documents