Neznámí Romové (pracovní materiál)
Mgr. Helena Balabánová Ostrava září 2003
I. KAPITOLY Z HISTORIE ROMŮ NA ÚZEMÍ ČESKA A SLOVENSKA Základní údaje V České republice žije cca 150-170 tisíc obyvatel příslušících k etnické skupině Romů. Demografický odhad do roku 2005 počítá, i přes obecný pokles populace, s 500 tisíci obyvateli příslušícími k romské etnické skupině. Největší skupina Romů na našem území (80%) jsou Servike Roma – Slovenští Romové, další skupinou, která žije na našem území jsou Vlachike Roma (10%) – olaští Romové, malou část romské etnické kupiny tvoří Ungrike Roma (maďarští Romové) a Sintí (němečtí Romové). Romové se nehlásí k romské národnosti, a proto je ze strany státních úřadů poměrně obtížné realizovat plošně kroky, které by byly romské komunitě ku prospěchu. Příkladem je oblast školství, kde bylo potřeba vymyslet výraz „žák z kulturně odlišného a sociálně znevýhodňujícího prostředí, jehož mateřskou řečí není čeština“, aby mohl být učiněn průlom do uzavřeného kruhu romské neprofesionality. V následujících několika odstavcích si dovolím načrtnout historický vývoj romské komunity na našem území. Původ V Evropě žije cca 6 milionů lidí, kteří se od ostatních obyvatel liší tmavší barvou pleti, očí a vlasů, odlišnou kulturou a jazykem. Tito lidé nemají nikde na světě svůj vlastní stát, všude žijí rozptýleni mezi ostatním obyvatelstvem. Lidé jim říkají různě, někde Cikáni, jinde Zingari, Gitanos nebo Gypsies. Oni sami sobě také říkají různě – Kale, Manuša, Sinti, Lovari – nejčastěji však Roma. Romové jsou Indoevropané a pocházejí ze Středozápadní Indie (z oblasti dnešního Paňdžábu a Pákistánu). Do Evropy se dostali v několika migračních vlnách od 3. do 10. století n.l. Přesný důvod odchodu Romů z Indie není dosud znám, předpokládá se, že pravděpodobným důvodem bylo přelidnění a následný hladomor v dané oblasti a v jeho důsledku se vydali Romové na cestu za lepším živobytím.
Do Evropy se romské kmeny dostávaly dvěma cestami – první cesta přes Persii (Irán), Sýrii, Arménii, Malou Asii, Řecko, a podél Dunaje do Střední Evropy, druhá cesta přes Persii, Sýrii, Arménii, Sinajský poloostrov na africký kontinent, po jeho pobřeží přes Gibraltarský průliv na Pyrenejský poloostrov a odtud do západní Evropy. Prapředkové Romů v Indii patřili k národu, který sám sebe nazýval Dóma (Dómové). Život a kultura indických Dómů dosud vykazuje mnoho shodných rysů s kulturou Romů. Příslušníci domských kast se i dnes věnují řemeslům, která jsou spjata také s romskou tradicí, podobně jako Romové v minulosti nepoužívají písmo, a tedy nemají literaturu, ale zato mají velmi rozvinutou ústní lidovou slovesnost. Osidlování Evropy Nejstarší známá písemná zmínka o Romech v Evropě pochází z roku 1068. Neznámý řecký mnich v klášteře na hoře Athos zapsal do kroniky poznámku o zvláštním lidu pohybujícím se v okolí Cařihradu, který nazval Atsíganoi (Atsigános). Tímto slovem byly v té době označováni příslušníci heretické náboženské sekty, která se věnovala věštění a černé magii v oblasti malé Asie. Romové mohli být s touto sektou ztotožněni, neboť se také věnovali magii, vzhledem se výrazně odlišovali od místního obyvatelstva a navíc přicházeli ze stejné oblasti. Pobytem na maloasijském území mohli Romové převzít některé prvky místní kultury a zvyklosti, které byly typické i pro sektu Atsíganů. Je potřeba připomenou, že od tohoto označení „Atsíganoi“ se odvozují všechna „gádžovská“ pojmenování pro Romy ve všech evropských jazycích. Tato označení jsou zpravidla Romy považována za hanlivá, a doporučuji slovo „cikán“ při rozhovoru s Romy nepoužívat. V průběhu 12. a 13. století Romové postupně pronikli z Balkánu do střední Evropy. Přicházejí po skupinách (přesněji v rodových klanech). V 15. století prochází územím Česka a Slovenska skupina asi 400 lidí v jejímž čele stál „král“ Sindel a „vévodové“ Panuel, Ondrej a Michal. Toto je nejstarší dochovaná zmínka o pohybu a pobytu Romů na našem území. Kočovné skupiny Romů se obyvatelstvu představovali jako poutníci z Malého Egypta, kteří jako kající se hříšníci musí putovat po světe. Starousedlíci jejich legendám zprvu věřili a přijímali je pohostinně. Světští panovníci i papež jim vydávali ochranné listiny – glejty.
Období perzekuce Od poloviny 15. století se vztah původního obyvatelstva k Romům začal měnit. Zejména představitelé katolické církve poukazovali na to, že chování kočovných Romů se neshoduje s tehdejší představou o křesťanských kajícnících, za které se vydávali. Současně se církevním hodnostářům nelíbilo zvláštní pojetí křesťanské víry, kterou Romové přebírali a také řada v pravdě nekřesťanských rituálů a magie, které si s sebou přinesli z Indie. Původní pohostinnost a ochrana evropského obyvatelstva se měnila v nedůvěru a později v otevřené nepřátelství. V jednotlivých zemích byli Romové postaveni mimo zákon, odevšad byli vyháněni. V roce 1427 byli Romové pařížským arcibiskupem exkomunikovaní z církve. Romové nesměli, pod pohrůžkou přísných trestů, překročit hranice zemí západní Evropy, proto začali směřovat do zemí východní Evropy, kde perzekuce vůči nim byla mírnější, a začali se v těchto zemích usazovat. Období počátku „asimilace“ Ze 16. století pocházejí nejstarší zprávy o usazování rodin romských kovářů na okrajích slovenských měst a na jižní Moravě. Bývalí kočovníci si začali zvykat na usedlý způsob života. O trvalé usazení romského obyvatelstva – o asimilaci „splynutí“ Romů s většinovou společností začali poprvé usilovat osvícenští panovníci Marie Terezie a Josef II., kteří chtěli z Romů udělat rolníky, nařídili povinnou školní docházku pro romské děti, zakázali Romům oblékat se po tradičním způsobu, zakázali jim mluvit romsky, dali jim nová počeštěná jména (např. Holub, Holomek, Daniel). Řada jejich, tehdy moderních představ byla v praxi nerealizovatelná (např. školní docházka), poprvé v dějinách Romů ale nebyli vyháněni a perzekuováni, ale počítalo se s nimi jako s obyvateli země. Ze soupisu z druhé poloviny 18. století vyplývá, že Romové žili již na celém území Slovenska a na jižní Moravě. Převládal u nich usedlý způsob života, živili se kovářstvím, příležitostnou zemědělskou prací, některé rodiny byly vyhlášené svými hudebníky. Období genocidy Asimilační proces, který započal v 18.století byl násilně přerušen v období druhé světové války. Podle rasistických, tzv. norimberských zákonů, které vstoupily v platnost na území tehdejšího protektorátu Čechy a Morava i na
území Slovenského štátu byli některé skupiny lidí považovány za méněcenné a neměli podle těchto zákonů právo na život v lidské společnosti. V roce 1939 vyhlásilo tehdejší Ministerstvo vnitra povinnost trvalého usídlení kočujících osob. Tento krok měl zpřehlednit situaci o počtu a rozmístění nepohodlných osob a vytvořit jasnou představu o „konečném řešení“. V létě 1940 vznikly kárné pracovní tábory v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku. Na jaře 1942 vydala protektorátní vláda nařízení o preventivním potírání zločinnosti, mezi asociály byli výslovně uvedeni „Cikáni a osoby žijící po cikánsku“. V létě 1942 vydal generální velitel protektorátní policie výnos o potírání cikánského zlořádu. Součástí výnosu byl soupis veškeré romské populace, včetně dětí ze smíšených manželství. Tato evidence již zahrnovala osoby romského původu bez ohledu na jejich způsob života, dosažený stupeň vzdělání nebo míru integrace do společnosti. Základ pro tento soupis byl vytvořen již v roce 1927 na základě zákona o potulných cikánech, který původně sloužil pro podchycení kočovného obyvatelstva (osoba žijící kočovným způsobem života starší 14 let se prokazovala „cikánským“ průkazem. Často záleželo na místních radních jakou legitimaci Romovi vystaví, takže i řada usedlých Romů vlastnila místo občanské, cikánskou legitimaci ). V prosinci 1942 byly zahájeny, na základě rozkazu říšského protektora, deportace romských rodin do koncentračního tábora v Osvětimi. V Osvětimi v romském rodinném táboře zahynulo od prosince 1942 do srpna 1944 cca 20 000 Romů z celé Evropy. Odhaduje se, že v období druhé světové války zahynulo půl milionu Romů. Ze 7000 Romů zavlečených z českých zemí do koncentračního tábora Osvětim se po válce vrátilo cca 200 osob. Několik staletí trvající integrace romské komunity do společnosti tak byla násilně přetržena. Poválečný vývoj - pokračování snahy o asimilaci Po válce začíná příliv slovenských Romů do českých zemí. Probíhá v několika vlnách. Na Slovensku neproběhla genocida romské komunity v takové míře jako v českých zemích. Větší část romského obyvatelstva přežila. Po roce 1948 se Romové stávají „de iure“ poprvé rovnoprávnými členy společnosti, což jim zaručila ústava. Zákon o potulných cikánech z roku 1927 je však stále v platnosti, a to až do roku 1950. V roce 1958 byl vydán zákon o trvalém usídlení.
Komunistický režim se snaží o asimilaci Romů ve společnosti. Rozptýlením tradiční romské komunity z osad na východním Slovensku především do velkých průmyslových měst s sebou přinesl nekontrolovatelnou migraci romských obyvatel a vytvoření nových izolovaných romských osídlení tentokrát v českých zemích (Chanov, a další). Likvidací tradičních romských osad zanikly také rodové komunity, které byly zárukou jistého morálního řádu jejich členů. Anonymita velkoměst znemožnila vzájemný dohled nad dodržováním tradičních zvyklostí. Rozptyl provázela i další negativa, jako například necitlivé usidlování Romů z nejrůznějších prostředí a skupin vedle sebe do jednoho bloku sídliště. Vývoj po roce 1989 - změna v myšlení – cesta k integraci Oficiálně jako svébytná etnická skupina však nebyli Romové před rokem 1989 uznáni, nadále byli považováni za skupinu sociálně zaostalou, kterou je třeba převychovat dle českého vzoru. Od roku 1990 vzniká celá řada romských obrodných, kulturních i politických hnutí. Nutno dodat, že politická reprezentace romské komunity odráží v komunitě přetrvávající kastovní systém, který v podstatě znemožňuje, aby v čele komunity stál jediný člověk. Velmi těžko se jednotliví představitelé domluví i mezi s sebou. Začaly vycházet noviny a literatura v romštině. Částečně bylo Romům zpřístupněno vzdělání, zatím řadou nesystémových kroků. Od roku 1993 se otevřeně hovoří o diskriminaci romských dětí v přístupu k základnímu a potažmo k vyššímu vzdělání. Mění se pohled dětských psychologů na posuzování inteligenčních schopností u romských dětí. Mění se postoje romských rodičů při rozhodování, zda jejich dítě půjde do zvláštní školy nebo do školy základní. Mění se postoje učitelů a sociálních pracovníků ve vztahu a přístupu k romské komunitě. Je realizován systém vzdělávání budoucích učitelů a sociálních pracovníků v oblasti základů romistiky.
II. DŮLEŽITÉ INFORMACE, KTERÉ MUSÍME ZNÁT, CHCEME-LI NAVÁZAT POZITIVNÍ KONTAKT S ROMSKÝM KLIENTEM (ŽÁKEM A JEHO RODINOU)
Struktura romské komunity Romská etnická skupina žije na evropském území v 21. století ve struktuře rodových klanů. Pro Romy termín „rodina“ (familia, fajta) nepředstavuje intimní jednotku – manželský pár a jedno či dvě děti, případně prarodiče, ale veškeré široce rozvětvené příbuzenstvo, čítající často několik stovek lidí. Příslušnost k rodině (de facto - k rodu) je pro jednotlivého příslušníka nevětší hodnotou, znamená pro něj jistotu zázemí a bezpečí. Vše, co příslušník rodiny dělá, dělá pro přežití rodu. Přežití rodu je největší životní hodnotou, které se podřizuje všechno osobní. Romská komunita je rozdělena do mnoho společenských vrstev – kastovních skupin. Každá rodina patří do určité kastovní skupiny. Postavení rodiny v romské komunitě je určováno nikoli sociálním nebo společenským postavením v majoritní společnosti, ale je po staletí určováno způsobem obživy rodiny – tradičním řemeslem a rituální čistotou rodu. Romové dělí sami sebe do dvou hlavních skupin – žuže (čistí) a meľale (nečistí). Příslušnost rodin v těchto dvou skupinách se dědí z generace na generaci a vymanění se ze skupiny nečistých je možné pouze sňatkem s příslušníkem rodiny příslušící k čistým. V těchto dvou hlavních skupinách je pak dále rozděleno postavení jednotlivých rodin podle tradičního způsobu obživy. Nejvýše postavené jsou rodiny – lavutaris (hudebníků), lovari (koňští handlíři, obchodníci), kalderaši (kotláři). K níže postaveným rodinám patří kováři, košíkáři a další. Spory mezi čistými a nečistými rodinami jsou běžné a často pro příslušníky nepoučené majoritní většiny nepochopitelné. Bariéra mezi hlavními dvěma skupinami je neprostupná a často si příslušníci různě postavených rodin nesednou společně za jeden stůl. Výjimkou nejsou ani předáci různých romských politických hnutí a seskupení. Struktura romské rodiny V romské rodině platí patriarchální řád. Otec (o dad, dadoro) je hlavou rodiny stará se zejména o její obživu, obecně se počítá s tím, že jeho příjem není stálý.
O výchovu malých dětí se nezajímá vůbec, nezajímá se ani o chod domácnosti, tyto povinnosti zastává v rodině matka a nejstarší dcera. Otec se začíná zajímat o výchovu dětí, zejména synů až když jsou větší. Tradiční řemeslo přechází v rodině z otce na syna, pokud je otec muzikant zpravidla všichni synové v rodině také hrají na hudební nástroj a přebírají způsob obživy od svého otce. Znám několik rodin – lavutaris- kde otec se všemi svými syny mají vlastní kapelu. Muž (manžel – o rom) má téměř úplnou volnost, nevěra je do jisté míry tolerována. Čím větší zájem o manžela mají jiné ženy, tím si ho manželka (e romni) více cení a usiluje o něj. Romské ženy dodnes o své muže bojují, často se dopouštějí násilí na milenkách svých manželů. Matka (e daj, dajori) pečuje o děti, živí rodinu, stará se o chod domácnosti, je oddána svému muži, nevěra je nepřípustná a komunitou kritizována. Nevěrnou ženu může manžel opustit a vrátit ji do otcova domu. V minulosti mohla být nevěrná žena exkomunikována z komunity, v olašské komunitě mohla být za opakovanou nevěru i zabita. Delší odloučení od muže je nemyslitelné a není mužem tolerováno. Muž mohl být exkomunikován z komunity v případě hrubého porušení zákonů a řádu komunity, např. za zabití člena komunity ve rvačce, za incest, za únos dívky, která mu nebyla přislíbena. Žena se těší v romské komunitě úctě tehdy stane-li se matkou, čím více dětí porodí a vychová, tím je v komunitě váženější. Neplodná žena nemá žádnou hodnotu. Největší úctě se v romské komunitě těší staří lidé, pro jejich životní zkušenost a moudrost. Romské babičky a dědečci (o puro dad, e puri daj) neumírají opuštěni, odloženi rodinou v domovech důchodců nebo v léčebnách pro dlouhodobě nemocné, ale doma, obklopeni svoji rodinou. Rodinné obřady Svatba, námluvy (mangavipen) Mnoho romských, ale i smíšených párů žije společně, viděno našima očima, jako druh a družka. Ve skutečnosti, podle zákona romské komunity, jsou právoplatnými manžely. Většina romských rodů neuznává sňatek podle zákonů společnosti, ve které žijí. Budoucí manželé jsou sobě rodinami zaslíbeni dlouho před tím, než jsou oddáni, často v dětském věku. V rumungrovské komunitě se tento jev postupně vytrácí, ženy jsou emancipovanější, už tolik neposlouchají otce. V olašské komunitě rozhoduje stále otec o tom, s kým bude jeho syn nebo
dcery žít v manželském svazku. Neuposlechnutí otcova rozhodnutí se rovná exkomunikaci z rodu. Obřad, kterým jsou partneři oddáni se jmenuje mangavipen. Křesťanský nebo civilní sňatek podle zákona, bývá uzavírán až po několik let trvajícím manželství. Pohřeb V předcházejícím textu jsem uvedla, že staří lidé umírají většinou doma obklopeni svými blízkými. Celá rodina se může přijít s umírajícím rozloučit a vyprovodit ho na poslední cestě. Romové věří na masivní z mrtvých vstání a proto, až na výjimky, nesvolují k pohřbu žehem. Naopak, i ty nejchudší rodiny se snaží pořídit pro rodinu hrobku, kterou pro mrtvého příbuzného zařizují téměř jako obývací pokoj. Mrtvému je potřeba dát do rakve všechny jeho za života oblíbené předměty, na žádný se nesmí zapomenout. V domě, kde někdo umřel, vartují u jeho těla příbuzní tři dny a tři noci, potom je pochován. Romové věří na návrat duše mrtvého – muľo. Narození dítěte Romky nerady rodí v gádžovských porodnicích, nevěří doktorům, často ihned po porodu utíkají za svými dalšími dětmi a mužem, kterého je potřeba pohlídat, aby nezačal chodit za jinou. I teď ještě někdy děti přicházejí na svět doma v kuchyni. Každá romská matka ihned po narození dítěte musí vykonat magický rituál. Dítěti musí být okamžitě po porodu dána přezdívka, aby byl zlý duch oklamán, který by se ho snažil ovládnout. Když se narodí např. holčička, podle rodného listu se jmenuje Lucie, ale ihned po narození dostane od matky přezdívku Šuki, a poprvé ji jménem Lucie osloví až učitelka v první třídě. Děťátku musí být na ručičku přivázána červená stužka nebo nitka a do peřinky, pod hlavičku dítěte se dává kovový předmět (většinou lžička) – toto čarování slouží k odvrácení moci zlého ducha. Někdy bývá také dítě třeno po celém tělíčku mateřským mlékem, aby bylo silné a zdravé. Romské matky příliš na novorozence nemluví, považují to za zbytečné, více se jich, ale dotýkají. Osobní kontakt mezi členy rodiny obecně je více dotykový (haptický), jsou rádi blízko sebe, rádi se vzájemně dotýkají, nevadí jim stísněné prostory, nepožadují soukromí, jsou neradi sami.
Výchova dětí v romské rodině Romské děti (o čhavoro, čhavore) z velké většiny nechodí do mateřských škol a nemají tedy žádnou zkušenost s jinými než romskými dětmi ani s organizovanou kolektivní činností. Romské dítě bývá vychováváno v širší rodině s větším počtem sourozenců než je zpravidla běžné. Každé dítě má v rodině svoje místo a svoji přezdívku. Děti jsou vedeny od útlého věku k samostatnosti a brzy s nimi rodiče jednají jako s dospělými lidmi, rovnocennými partnery. Jsou zasvěcovány do problémů dospělých lidí v rodině a berou na nich účast. To je také jeden z důvodů, kromě rasových somatických znaků, proč dříve dospívají. Tento postoj k dětem se zřejmě dědí z dob, kdy byla brzká samostatnost dětí nutná k přežití rodu. Na jedné straně otevírá svět dospělých s jeho starostmi a rozvíjí tak nebývalým způsobem jejich sociální vnímání a chování, na straně druhé, pro tuto zátěž jakoby ztrácely to "dětství", jak ho prožívá většina ostatních dětí. Takový způsob výchovy je typický pro přírodní národy, a odpovídá způsobu života v těžkých podmínkách na okraji civilizace. Ve všech kulturách je základem výchovy dětí předávání tradic a základních mravních norem, Romové vychovávají své děti k "přežití" ovšem v civilizovaném světě. Jejich výchova se vyznačuje značnou emocionalitou a současně neschopností rodičů děti učit čemukoli jinému než je nezbytně nutné, vše ostatní je považováno za nepotřebné. V praxi se často setkáme s šestiletým romským dítětem, které nepostaví z kostek komín, protože nikdy před tím nemělo kostky v ruce a jeho vědomosti o světě kolem něj budou překvapivě malé, ani básničku vám neřekne, za to ale bezpečně pozná hodnotu mincí i bankovek, které mu ukážete a řekne vám, co si za tu neb onu můžete v samoobsluze koupit. Způsob života v romské rodině vede u jednotlivce ke ztrátě pocitu zodpovědnosti za svůj život, což je v rozporu s pocitem tíhy zodpovědnosti za sebe sama, který je nosným principem evropské kultury. Kolektivní rozhodování a zodpovědnost v romské rodině vede k tomu, že jednotlivec nemá potřebu jakékoli vlastní individuální životní ambice a to velmi citelně poznamenává školní práci a budoucí profesionální orientaci. Z tohoto pohledu se romství může jevit jako sociální kategorie. Velmi často se stává, že když jedinec přestane žít v komunitě, přestává také být Romem. Tento fakt je pro vzdělávání Romů zásadním. Jak pěstovat v dětech individualitu a současně nenarušovat zákonitosti rodinné výchovy? Vědomí individuální zodpovědnosti za svůj život je nezbytně nutné k přežití v současném světě a není jiné cesty než k ní děti ve škole vést. Bude zřejmě trvat několik desítek let než rodinná výchova a vzdělání romských dětí nebudou stát proti sobě.
Zvláštní postavení mají v romské rodině nejstarší dcera (e čhaj) a nejstarší syn (o čhavo). Velmi brzy přebírají část úkolů svých rodičů. Pokud otec zemře nebo odejde od rodiny, nejstarší syn automaticky přebírá funkci hlavního živitele rodiny, přestane chodit do školy a pracuje většinou na černo u soukromých kopáčských firem. Rysy sociálního systému Pekárek uvádí deset základních rysů sociálního systému Romů: • každé rozhodování je společné, • neschopnost být sám, • vyhoštění z rodu je největší trest, • mnohost je podmínkou štěstí, • čas je minulost a přítomnost, budoucnost neexistuje, • čas se neodvozuje od ročních období, • neustálá změna - místa a prostředí zvyšuje naději na přežití, • setrvání na jednom místě zvyšuje nebezpečí, • způsob obživy - řemesla jsou podřízena této neustálé změně, • základní dovedností je umět se vyhnout - uniknout před nebezpečím. (Pekárek,P.: Demografie r.39, č.1,1997) Typické znaky romského myšlení Romské myšlení je velmi konkrétní a impulzivní. Problémy se neřeší s předstihem, problémy se odkládají a řeší se až tehdy, když už je pozdě. Když na problém nikdo neupozorní zvenčí a nedožaduje se jeho okamžitého řešení, problém neexistuje.Typickým případem jsou obrovské dluhy na nájemném. Není pro rodinu ostuda, že dluží na nájemném, ostuda to je tehdy, když se o tom mluví. Romové nepřemýšlejí o budoucnosti a nevracejí se v myšlenkách ani příliš do minulosti. Žijí teď a tady. Díky této insuficienci jsou jejich kombinační schopnosti omezené a nedokáží tak předvídat nepříjemnosti, které mohou z jejich současného jednání vzejít v budoucnosti. Ve spojení se značnou emocionalitou projevu mívají často jejich okamžitá rozhodnutí katastrofální dohru v budoucnosti.
Jejich schopnost poměrně rychle se přizpůsobit změně je obdivuhodná a často svou pohotovostí a orientovaností, např. v systému státní sociální podpory, předčí vysokoškolsky vzdělaného „gádža“. Vnímání času a prostoru Čas Romové neodvozují od ročních období – posloupnosti změn v přírodě, ale od konkrétních událostí, které se v životě odehrávají cyklicky (např. měsíční termíny výplaty sociálních dávek). Zvláštnost ve vnímání času v kombinaci s nepřemýšlením do budoucnosti je často příčinou „špatného“ hospodaření romských žen, které nejsou neschopné, ale nedokáží peníze na domácnost rozložit do potřebného množství týdnů. Vzhledem k tomu, že peníze bývají utraceny často během několika dnů, vzniká potřeba peníze si půjčit a tak se rozjíždí kolotoč věčného zadlužení. Zadluženým rodinám jsou ochotni po čase půjčit už jenom rodiny „užera“ nebo „intereše“ (romských lichvářů), kteří mají prostředky na to, jak z nich dluhy dostat. Z tohoto kolotoče, bez pomoci zvenčí, mimo komunitu, není cesty ven. Prostor vnímají Romové synteticky, dokáží se v něm orientovat, ale nedokáží jej popsat, tak, aby „gádžo“ rozuměl. Často zaměňují pojmy dopředu, dozadu za nahoru (upre) a dolů (tele). Porozumět romskému popisu, např. cesty na nádraží, chce určitou předcházející praxi v komunikaci. Představy, sen a realita Gádžové často vnímají Romy jako nezodpovědné lidi, kteří téměř nikdy nemluví pravdu a nedrží dané slovo. Pro pochopení tohoto jevu si musíme uvědomit, že pro Romy je skutečné to, co si dokáží představit. Co si představit nedokáží pro ně nemá žádnou hodnotu, vypouští to ze zřetele, přestává to pro ně existovat – není to skutečné. (Např. studium na střední škole. První myšlenka, která Roma napadne, to je jen pro gádže a už o tom dál nepřemýšlí). Naopak, i věci a události neskutečné, které reálně neexistují, a která si Rom dovede představit a ztotožnit se s nimi zvnitřňuje a mluví o nich jako by byly skutečné. Velmi často zvnitřňují sny, přikládají jim velkou váhu a když spolu romsky hovoří, vykládají sen jako skutečnou realitu. Jazykové bariéra
Učitelé dětí indických emigrantů v Anglii doporučují rodičům, aby na své děti mluvili jen rodným jazykem. Mají k tomu dva důvody: pokud dítě ovládá dobře mateřský jazyk, naučí se snadno ve škole jazyku cizímu a nebude se učit nestandardní angličtinu od svých rodičů. Základem jazykové výbavy většiny romských dětí přicházejících do prvního ročníku základní školy je, až na výjimky, romský etnolekt češtiny. Tyto děti jsou znevýhodněny ve srovnání s dětmi ostatními především tím, že neovládají obecnou češtinu. Romských rodičů, kteří by mluvili na své děti jen romsky je malé procento, většina rodičů učí děti češtině, ovšem tak jak se ji naučili oni- tz. romskému etnolektu češtiny. V důsledku rychlého školního tempa se jazyková bariéra u dětí prohlubuje. Dítě, které ztratí kontakt s učitelem, protože mu nerozumí, se přestane brzy zajímat o školní práci. Motorický neklid, nesoustředivost a kázeňské problémy u romských dětí bývají často učitelem mylně považovány za vývojovou poruchu typu LMD. Ve skutečnosti jsou tyto projevy důsledkem toho, že dítě dávno ztratilo "niť" s učitelem i se třídou a chce na sebe, přiměřeně svému temperamentu upozornit. Vzhledem k tomu, že Romové jsou občany ČR, jejíž úředním jazykem je čeština, je pro ně životně důležité naučit se dobře česky. Nebudeme ale vyhánět romštinu ze školy, kde je víc než 80% romských žáků. Romština by měla mít ve škole své místo vedle češtiny. Romského jazyka můžeme použít jako pomocného při uplatňování zpětné vazby - kontrole, zda dítě správně pochopilo v češtině, zda nám dítě skutečně rozumí, v emocionálně vypjatých situacích nebo zprostředkovně v písních, pohádkách a hádankách. K tomu je nezbytně nutné, aby měl učitel, ale i sociální pracovník alespoň základní povědomost o struktuře romštiny. Ideální by bylo, kdyby v našich školách učilo víc romských učitelů nebo pedagogických asistentů, kteří ovládají svůj mateřský jazyk. Děti totiž mnohem lépe spolupracují s rodilým mluvčím, který jim je přece blíž. V praxi se často setkáváme s romskými dětmi, které " nepoznají barvy" a neústupně tvrdí, že modrá pastelka je zelená a červená, že je hnědá. Někdy si s nimi nevíme rady a přitom může jít jen o to, že dítě nerozumí českým slovům pro barevnou konvenci, když použijeme slova romská reagují správně. Romština patří do skupiny indoevropských jazyků a nejblíže má k bengálštině nebo tamilštině. Současný jazyk obsahuje asi jen 600 původních staroromských slov, zbytek slovní zásoby je přejat ze slovníku národů, ve kterých Romové žili. Romština má dva rody, osm pádů a používá řecké koncovky (os, is).
Úskalí komunikace s romským klientem Všechny důležité informace, které musíme nutně znát před tím, než se budeme snažit pomoci vyřešit spletitý problém romské rodiny jsou uvedeny v předcházejícím textu. Hledání komunikačního kódu Pokud chci správně porozumět problému konkrétní rodiny, musím se nejprve pokusit naleznout komunikační kód, komunikační úroveň, na které jsou rodinní příslušníci se mnou schopni se domluvit. Komunikační kˇod naleznu tehdy. Podaří-li se mi vzbudit u romské rodiny pocit důvěry. K vyvolání pocitu důvěry u Romů ze strany „gádža“ , je ovšem zapotřebí, aby „gádžo“ respektoval a dodržoval v kontaktu s Romem nepsaná romská pravidla, zvyky a obyčeje. Oblékání Aby sociální pracovnice byla schopna správně vyhodnotit svoji první návštěvu v romské rodině, musí podřídit hledání možného kontaktu všechno, dokonce i svůj např. osobitý styl v oblékaní a líčení. Je vhodné oblékat se a líčit se obyčejně, vkusně a ne vyzývavě. Celá sociální práce, přes veškerou vaši snahu, vezme za své, navštívíte-li olašskou rodinu ve své oblíbené minisukni. U ženské části rodiny ztratíte okamžitě respekt pro mužskou část rodiny budete považována dozajista za lehkou ženu (e lubni). Když půjdete na šetření k meľale rodině rumungrů, nechte doma většinu svých zlatých šperků, které běžně nosíte. Umět vyjádřit úctu Pokud žena jedná z romským mužem, doporučuji nedívat se mu nikdy zpříma do očí, přímý ženský pohled je obecně považován za sexuální výzvu. Romský muž, který vám podává ruku a nepodívá se vám zpříma do očí, vám vyjadřuje úctu. Mladá, bezdětná sociální pracovnice by nikdy, v kontaktu s romskou matkou, neměla klást direktivní podmínky, prohlížet skříně, poučovat o tom, co je pro
její děti vhodné nebo vyhrožovat odebráním dětí. Měla by se postavit do role žákyně, vyslechnout matku, pochválit děti, případně pořádek v domácnosti. Nepodceňovat jazykovou bariéru Pozitivní komunikaci je nutné přizpůsobit i slovní zásobu, zjednodušit řeč a neustále zpětnou vazbou kontrolovat, zda to, co jste právě řekli, bylo druhou stranou správně pochopeno. Vzhledem ke skutečnosti, že Romové nevnímají český jazyk ve všech jeho intencích, reagují někdy jako Češi komunikující nedokonalou angličtinou s rodilým Angličanem. Když mluví Angličan přikyvují a přitom rozumí každému třetímu slovu a intuitivně částečně rozumějí obsahu řečeného. Když se o nic nejedná, je to v pořádku, v případě, že jde o něco vážného nebo důležitého, intuitivní, nepřesné porozumění sdělení obsahu řečeného může mít katastrofické následky. Až na výjimky, Romové rozumí proudu řeči rodilého českého mluvčího částečně a obsah řečeného si dávají dohromady intuitivně, po svém, tak jak oni řečenému rozuměli – někdy z takto nesprávně nebo částečně pochopené myšlenky může vzniknout nová informace, kterou jste nikdy nevyslovili. Je nutné počítat s tím, že tato dezinformace za krátký čas bude kolovat v celé komunitě. Pozitivní komunikace stojí na partnerském vztahu Často spoléhají sociální pracovníci i učitelé na „majestát“ svého postavení, který jim automaticky přinese ze strany klientů respekt a uznání. Pak se začnou pohybovat v terénu jako slon v porcelánu a udělají více škody než užitku. Nejhorší na tom je, že to už jen ztěží lze napravit. Základem pozitivní komunikace je vnímání klienta jako rovnocenného partnera v jednání. Důležitý pro pozitivní komunikaci je aspekt asertivity. Je nutné se přizpůsobit v komunikaci romským zvyklostem, ale neustupovat z požadavků, které na rodinu klademe a činit to tak, abychom neztratili obtížně získanou důvěru. Pokud jste v kontaktu s romským klientem poprvé, jistě ho zarazí, že se umíte pohybovat na „romské půdě“. Reakce bývá většinou dvojího druhu. Buď se stane opatrným a ostražitým, protože si vás přesně nedovede zařadit, to je spíše mužská reakce nebo se vás bude snažit využít (dělají to spíše ženy, které vás ze zpočátku budou považovat za „lači gádži“, v překladu dobrou bílou ženu, v tomto smyslu hloupou ženu, kterou je možné obalamutit). Neustoupíte-li ze svých požadavků a budete-li je prosazovat v souladu s romskými zvyklostmi, na komunikační úrovni, které jsou schopni porozumět, získáte si jejich důvěru i respekt. Podaří-li se vám to v případě jedné rodiny, rozšíří se pověst o vás velmi rychle v celé komunitě.
