Poprvé Možná to znáte. Jednoho krásného dne se to stane poprvé. Poprvé je poprvé a když se to stane krásného dne, tak je to "bardzo romantične". Dnes budu poprvé zpívat na veřejnosti a nebude to v hospodě. Mám pocit slavnostního okamžiku, zvláštní nejistoty a vnitřních obav jak to dopadne. Asi jako při prvním prdu do nových trenýrek. Jako obvykle přemýšlím o volovinách a naši jsou už venku. Sedají do auta a čekají. Pitomé fousy. Stříhám je jen jednou za tři dni a stejně mě to obtěžuje. Někdy bych radši přistoupil na návrh mojí ženy Věrky, že mi je vytrhá pinzetou jednou provždy. Tak. Mám všechno? Taška je napěchovaná, překontrolovaná, boty na nohách, polobotky v ruce. Hlavně - zamknout. Normálně zamyká mamka, tak abych nezapomněl. Stejně je to protivný zvyk, stresovat někoho před odjezdem čekáním v autě. Dnes se mi to vrací, protože to dělám Věrce taky. A ještě si u toho čtu noviny. Přijde a vysype na mne naštvaně přes okénko, co všechno za mne musela udělat, zatímco já si tady v klidu čtu. Nikdy nečtu v klidu, protože jsem nervózní, že už jsme měli být minimálně hodinu někde jinde. Míním, že by se v zájmu rychlejšího odjezdu dala spousta věcí odložit, ale nepochodím. Jenom chlap dokáže být tak krutý a nezalít před odjezdem na víkend muškáty v truhlíkách za oknem. Ignorant. A taťka s mamkou jsou teď taky ignoranti. Přece nepůjdu na svoje první vystoupení neoholený jenom proto, že si umanuli, že vyjedeme v deset. Necháváme mamku v obchodě a jedeme na parkoviště u hřbitova. Přijel jsem poslední. Jsem tu o 5 minut později. Omlouvám se všem okolo. Maruška mne chlácholí, že se nic neděje. Přidává se i Vierka. Kamil s Alenkou neprotestují, z toho soudím, že jsem výpravu moc nezdržel. Vierka mi nabízí ramínko. Jsem spíše já zvyklý nabízet ženám rámě, ale je rovnoprávnost, tak cpu své kalhoty přes její na věšák a s Maruškou vše rovnáme do kufru auta. Kamil zavírá a nastupujeme. Nemám zvláštní požadavek na místo v autě, Maruška taky ne, proto sedíme vzadu na krajích a Vierka uprostřed. Kamil nás vyzývá, abychom se opásali. Najednou je nám auto těsné. Nevíme, co s rukama, kde máme pásy. Obávám se, abych nechytil místo svého pásu Vierku za pas. Celou záležitost ukončujeme na hranicích Frýdlantu opásaní jako ovce. Vierka nám vypráví sprostý vtip. U soudu by jako sprostý neprošel. Obhajobě by se podařilo obvinění lehce vyvrátit. Vierka neřekla jediné sprosté slovo, ale posluchač si může hodně sprostého kolem domyslet. A to je sprosté. Ještě říkáme dva kameňácké a končíme. Humor nám dochází brzo. Vlastně jen vtipy, humor ne. Prokládáme humorné příběhy chmurnými ze školního a školkového prostředí. Maruščin školkový příběh mne zajímá. Navedla rodiče, aby sami připravili dětem hru, že jim jen pomůže. Pak je postupně
nevyhnutelnými pedagogickými zásahy omezovala a paralyzovala, až se ocitli mimo hru, vlastně úplně v ofsajdu. Vierka mění téma na zaprášené nepoužité encyklopedie a užmoulané mládežnické časopisy s erotickým obsahem ve školní knihovně. Nezůstávám pozadu. Přednáším o rovnosti vztahů mužů a žen a o důsledcích z toho vyplývajících. Kamila rozbolel zub. Tvrdili sice s Alenkou, že nás neslyší, ale kdoví, možná jsme mu závažností našich témat přitížili. Stavíme u pumpy někde na trase. Vierka jde Kamilovi koupit alpu. Paní nemá, ale mají na záchodě solvinu na mytí rukou pro zamazané řidiče. To jsem ještě nikde neviděl. Záchod je tu jen jeden. Angličané by řekli, že je ten záchod unisex. Dáváme si s Alenkou přednost, kdo půjde dřív. Takové to klasické: "Tak běž první. Ne, běž ty. Ale já můžu počkat, klidně běž." Jdu tedy já. Uvnitř je kromě té solviny ještě jedna zajímavost. Bujná zelená kytka v květináči. Chci vše vyřídit rychle, protože Alenka čeká a Kamila bolí ten zub. Rozhlížím se po pisoáru, ale on nikde. Napadá mne, zda jim tam pánové nečůrají do toho květináče, že je ta kytka tak bujná a svěží. Na konci zkoumání mám na tváři zklamaný výraz. Je umělá. Používám tedy normálně záchodovou mísu. Nebe se zatahuje a my uháníme k Uničovu jako Horymír k Neumětelům. Zpíváme lidové písně, aby cesta ubíhala ještě rychleji. Přijíždíme do města. Vierka se rozhlíží kolem, jestli někde nezahlédne kamarádku Evu S. Náhoda je blbec a Uničov není zas tak velký. Eva S. není vidět ani na náměstí. Zato tam čeká zbytek výpravy. Dáváme řeč. Lenka s Mirkem si rozdělují ženskou a mužskou roli. Lenka odchází kontaktovat spojku, co nám ukáže městské památky a Mirek kontaktuje všechny, kterým ukáže první hospodu. Přidáváme se unisex k němu. I řidiči, co byli zaparkovat auta. Všichni pijí malé pivo. Je to tady asi zvykem. Objednávám si ho taky. Normálně bych tak hluboko nikdy neklesl, ale dnes mám před vystoupením, proto se hlídám. Děláme uvnitř silný hluk. Lidi si užívají svobody po tom, co trpěli v těsných autech. I Jon je veselý. Má na čele náplast a směje se, když se nově přišedší tážou na příčinu karambolu. Taky by mě zajímala. Čekám, že nám Jon vše objasní. Už to asi vyprávěl mnohokrát. Mirek všechny odbývá vysvětlením, že se vše dozvíme později. Kdoví, jestli se to někdy dozvím. Jdeme s Vierkou a Maruškou ven. Rozpršelo se. Déšť nám moc nevadí. Potkáváme Lenku a paní průvodkyni. Vyrážíme na slibovanou obhlídku. Přidávají se další členové sboru. Paní průvodkyně přednáší o starobylosti královského města. V myšlenkách mě vrhla do neklidného přelomu 12. a 13. století, kdy se Přemyslovci Vladislav Jindřich, Jindřich Břetislav a Přemysl ze současné papírové dvacetikoruny mazali o českou korunu. Vladislav Jindřich pak založil Uničov. Po cestě od Medelské brány přemýšlíme, jestli je její střecha pokrytá doškem nebo šindelem. Pro mě je došek sláma a šindel dřevo. Tohle je nevím co, ale paní průvodkyně říká - došek. Někde to vyčetla, protože si nemůže dovolit vědomě lhát. Jistá si není.
Bereme tašky z aut a míříme do koncertní síně. Chvíli couráme po jevišti, abychom zaujali správnou polohu. Na praktikáble nebo pod? Nakonec Jarka velí - na. Je mi vcelku jedno kde a jak budu stát. Jen bych nerad mezi sopranistkami, poněvadž bych jejich party neuzpíval. Další důležitá věc je - stát blízko Marušky, protože jsem na ni zvyklý. Když by bylo zle, určitě bych se jí mohl zase chytit. Jarka mne posílá do první řady a Marušku s Mirkem nade mne. Zkoušíme letem světem některé skladby. Nemůžeme moc prozradit. Otče náš úplně vynecháváme. Má to být naše eso. Aspoň si to myslím. Skromně, ale sebevědomě odcházíme ze scény. V poslední řadě sedí a sleduje cvrkot kolem Helmut. On se tak asi nejmenuje, ale připomíná mi bývalého německého kancléře Helmuta Kohla. Helmutovi se líbilo, jak nás Jarka rovnala a říká o ní, že je "die Perfekzionalist". Nám se medvěd z Wienerwaldu taky zamlouvá, protože nám pochválil sbormistryni. Jdeme se ubytovat. Procházíme změtí školních chodeb a jsme v šoku z výzdoby na chodbách. Je opravdu moc hezká. Vierka je nadšená a libuje si, jak jsou tady hodné a šikovné děti a jak rády sem chodí. Neříkám nic, ale mám podobnou zkušenost z Pecky. Škola se na slavnosti vyzdobía kantoři ze sborů žasnou. Vždycky jsem se dmul pýchou, ale názor, že by do naší školy chodily děti radši než do jiných jsem nesdílel a nesdílím. Iluze však nikomu neberu. Bydlíme ve třídě 4.C. Ani si nemůžeme chvilku sednout a už nás Jarka žene pro piano. Jon vyťukává písničku a Hanka mu zpívá. Aby se nepřepracovala. Vystoupení je teprve před námi. Oblíkám tmavé kalhoty. Vlasta věší na okno multiramínko s černými košilemi a Jana rozbaluje sněhobílé kravaty. Oblékám černou XXL košili. Je větší, ale cítím se v ní volně jako Černý Tulipán nebo Zorro. Mít tak kord, budu jako oni. Přichází ke mně Mirek Fárek a prohlíží si mne, jak mi košile sedí. Čekám pochvalu, protože se cítím skvěle. "Není ti ta košile velká? Nechceš si ji vyměnit?" Spíše bych očekával výměnu dresů až po zápase. A se soupeřem. Třeba s Helmutem. Moji černou košili a bílou vázanku za jeho košili a červenou vestu. Měníme s Mirkem k oboustranné spokojenosti. Menší košile mi ještě sedí a Mirek je spokojen s větší. Nadešel čas vyrazit. Školními chodbami se vracíme ke koncertní síni. Čekáme na chodbě. Uvnitř není pro celý sbor dost místa. Trochu jsme se opozdili a proslovy jsou v plném proudu. Řečníků je plné jeviště. Chybí jen zástupci ROH, KSČ a Střední skupiny sovětských vojsk. Připadá mi, jako by tam byli i zástupci sborů, aby něco hezkého řekli. Obracím se na Jarku. Šeptem si vymýšlím, že tam jsou všichni sbormistři, a že je potřeba, aby za náš sbor taky něco řekla. Ztuhla. Tváří se tvrdě, až nekompromisně. Uvědomuji si, že jsem to přehnal. Teď je na mně, abych přiznal, že to byl tak trochu vtip. Vlastně v podstatě pokus o vtip. "Ale já tyhle věci nemám na starosti!" Jarka se tváří opravdu velice přísně, odměřeně a cize. Paní starostka povídá do mikrofonu, jak hudba sbližuje a my tu stojíme a mezi námi obrovská hradba napětí. Co teď? Co bude, až
přiznám, že to byl fór. Zabije mě? Nebo se naštve? Velké procento lidí co znám by se naštvalo. Kromě Marušky. Ta by mě rovnou zabila. A Vierky. Ta by mi odpustila. Stojíme na chodbě blízko vchodu do sálu. Jemně poodstupuji a přiznávám se k zločinu. Jarka ještě chvilku váhá, asi si všechno urovnává v mysli, čehož využívám k dalšímu krůčku zpět. Vzala to asi s humorem, protože se její strnulý výraz mění v úsměv a její pravá ruka vyráží vpřed, aby mne inzultovala. Teď jsem ztuhnul já. Nejsem schopen pohybu. Jarčina ruka se naštěstí zastavuje a můj solar plexus si oddychl. Hradba napětí mizí. První sbor nastupuje na podium. Trousíme se pomalu na jejich místa v hledišti. Tiše posloucháme a kontrolujeme program, abychom se stačili včas připravit. Teď je ta chvíle. Sbor před námi zpívá předposlední píseň a my odcházíme do zákulisí. Když míjím Vierku, šeptnu jí: "Ty ještě můžeš jednu písničku sedět." Dost riskuji. Povoluji jí něco, co mi povolovat nepřísluší, navíc je opravdu čas se domluvit, co, kdo, kde a jak. Jenže zpívají krásnou píseň od Eugena Suchoně Aká si mi krásna a nenechte ji slovenskou patriotku Vierku doposlouchat. Vždyť se na tu píseň tak těšila a na přípravu bude mít ještě jednu skladbu. V zákulisí už moc neplánujeme, jen si hlídáme, aby byli všichni připraveni. A oni nejsou. Chybí Vierka. Kdekdo se na ni ptá. Raději mlčím, protože vím, že po té "Aké" co nejrychleji příjde. Nemůžu ale nijak ovlivnit ostatní, aby se o ni nezajímali. Raději nikomu nic nevysvětluji, protože bych to nedokázal. Prostě je čas, aby se sbor připravil Aká Neaká. A jestli tu nejsou všichni, je to neomluvitelná nekázeň. A Vierka by to měla vědět. Kam by přišla, kdyby se jí děti z Chasičky před vystoupením potulovaly a nechystaly se. Jarka se ošívá a ptá se znovu a znovu na Vierku. Někdo říká, že je asi ještě v hledišti. Získávám pro ni čas ujišťováním, že určitě brzy přijde. Mirek Kubát to nevydrží a jde pro ni. Vracejí se po chvilce a Vierka se cítí provinile. Zpívají ještě jednu skladbu. Čekáme a čekáme. Konečně dívky od pořadatelů vyráží na jeviště předat sbormistryni kytky. Pan moderátor se usmívá a žene nás vpřed. S Janou v čele nastupujeme nad a pod praktikábly. Konečně jsme seřazeni a přichází Jarka. Bouřlivý potlesk. Aspoň mi to tak připadá. Hlavně, že držím noty, jinak bych nevěděl, co s rukama. Jestli založit na břiše nebo za zády. Hlavně ne podél těla. To pak začnu nervózně přešlapovat a poutat na sebe pozornost. Snažím se tvářit vznešeně a důstojně. Teď nám patří sál, tak ať to všichni ví. Zatím se nezpívá. To je dobře. Nejde toho moc zkazit. Jarka se na nás usmívá a tím nám dodává sebevědomí. Mám nádherný pocit, že se všichni vezeme na stejné bárce. Překvapivě ze mne padá tréma a je mi z toho všeho do zpěvu. Zpíváme jednu skladbu za druhou. Jarka mává svýma dlouhýma rukama a my zpíváme podle ní. Nebo jen tak mává a my ani nezpíváme, ale vše je nádherné jako ve snu a lidí tleskají a blesky foťáků nás
oslepují. Beams are gonna blind me. Hledíme na všechno kolem užasle a nevěřícně. Jarka nás probouzí: "Usmívejte se, tleskají vám." Závěrečný potlesk je bouřlivý. Mám radost. Nevím, co bychom měli dělat. Uklánět se? Mávat do kamer jako krasobruslaři? Asi nic z toho. Tak stojím a usmívám se tak, že mi to až přestává připadat přirozené a netroufám si odhadnout, jak bych se sám sobě líbil, kdybych se teď viděl z hlediště. Potlesk ochabuje, Jarka na nás nesměle šeptne: "Nepřidáme Alleluia?" Sopranisky toho už mají taky do alelujá a vycházejí směrem k hledišti. Nikdo už zpívat nechce. Zase příště. Sedím mezi diváky a přemítám o zdejších sborech a jestli by byly zajímavé pro příští peckovský festival. Jsem zvědavý na hosty z Rakouska. Oživuji si vzpomínky na hospodu v Grinzingu u Vídně, kde sousedé našich dnešních zpěváckých kolegů prodávali svoje doma vyrobené produkty. Teď poslouchám, jak se originálně dechovková formace popere se sborovým zpěvem. Hlavně Helmut se snaží. Stojí na kraji vedle o hlavu menšího a půl postavy užšího kolegy. Čechov by je nazval tolstyj i tonkij. Akorát Čechovův tolstyj byl malý a tonkij vysoký. Dolnorakouský zpěv pro nás zní trochu netradičně, ale líbí se nám. Posílají nás na večeři do školní jídelny. Sedím vedle Jona. Měl bych se ho zeptat na tu náplast? Radši ne. Drží v ruce digitální foťák a hledá nějaký snímek. "Já jsem na tobě udělal pěknou fotku. To ty budeš muset vidět." Fotka je opravdu pěkná. Z vystoupení. Vypadám hrozně. Pusa otevřená, lícní kosti zvednuté nahoru a nos mírně protažený vpřed. Celá postava je jakoby tlačená neviditelnou rukou do pánve taky vpřed a břicho mám nepřirozeně ztuhlé. "To se ti opravdu povedlo. Doufám, že to někoho nenapadne dát do galerie na internetu." Jíme pečená kuřata, utíráme si ubrousky mastné pusy a rozprávíme. Bývalý dirigent rakouského sboru přišel vyseknout poklonu Jarče. Je potěšena, přikyvuje každému jeho slovu, ale asi by už měla radši rozhovor za sebou. Hostitelé přinášejí víno. Přimělo ženy ke zpěvu. Víno, ženy, zpěv - to k sobě ladí. Přidávají se mužské hlasy. Zásoba lidových písní je nevyčerpatelná. Vierka jich zná nejvíc. Nenecháváme se zahanbit. S ubývajícím počtem zpěváků se zužuje klubko přeživších. Každou chvíli se stěhujeme blíže a blíže ke středu. Loučíme se a odcházíme do bouřky. Celý den úporně hřmí a prší. Jedeme domů a blesky křižují noční oblohu. My vzadu střídavě usínáme a zase se probouzíme. Každý má chvíli krizi. Vysazujeme Marušku u sokolovny v Metylovicích. Tady neprší. Ani ve Frýdlantě. Chvíli před půlnocí vysazujeme Vierku a Kamil s Alenkou vezou domů i mne. Když vystupuji z auta, slyším hodiny ve Frýdlantě bít půlnoc. Je nádherná noc plná měsíčního svitu. Snad měsíc posvítí dobře Alence a Kamilovi, aby na cestě zpět nezabloudili. Určitě by mne proklínali, že se museli o půlnoci trmácet do míst, kde dávají lišky dobrou
noc. Konec dobrý, všechno dobré. Krásná měsíční noc zvýraznila romantiku dne, kdy se stalo zase jedno "poprvé" v mém životě.
