Středa Ve jsme se ocitli v Itálii. Žádné hranice, žádní celníci, žádné fronty, pohoda. Čtvrtek

HO Vertical - Sardinie - Korsika z deníku Jitky Konečné Napsal uživatel Jitka Pátek, 28 Srpen 2009 22:09 - Aktualizováno Středa, 02 Září 2009 20:29

Středa 4.7.2001 Tak jsme s vypětím všech sil naložili rakev a auto a v 15 50 vyrazili na vytouženou a již netrpělivě očekávanou cestu na jih. V Mikulově jsme ještě naposled natankovali za koruny a se slzami v očích (ta alergie) jsme opustili naši milovanou vlast. Hranice jsme projeli hladce, žádné šílené maso ani pivo jsme celníkům nenechali. V 19. 50

jsme dali pauzu na hambáče na krásném rastu Rosenberg za Grazem a teď valíme (teda ne až tak rychle a svižně, protože řídí Broněk ...) dál k italským hranicím. Marek odpočívá na místě spolujezdce a tráví svůj řízeček, který před chvílí zmizel v jeho žaludku.

Ve 22 30 jsme se ocitli v Itálii. Žádné hranice, žádní celníci, žádné fronty, pohoda.

Čtvrtek 5.7.2001

Ve 4 30 ráno jsme přijeli do Livorna. Měli jsme štěstí, že nás po cestě nechytla žádná zácpa (ani 00 jsme se lehce prospali (i přes to, že Marek furt šmejdil v rakvi a houpal průjem). Do 7 autem – nakonec se vyplácl vedle auta na karimatku a byl klid) a před osmou se nalodili na trajekt. Teď tady sedíme na lehátkách s nádherným výhledem na místní nádraží plné starých vagónů a sledujeme zoufalé opozdilce, kteří se snaží ještě nalodit (je totiž 8 45

a my stále koukáme na nádraží).

Konečně jsme na Korsice. Na trajektu nás z lehátek vyhnal prudký mistrál a pomalu, ale jistě šednoucí obloha. Našli jsme si však útulné otáčecí křesílka v kavárničce a vypili 2 capuccina (4.500ITL) z plastu. Teď jedeme po východním pobřeží Korsiky a hledáme flek na odpočinek.

Tak jsme okusili slanost mořských vln u pobřeží Korsiky, vypili nějaký ty škopíčky, hodili sprchu v kempu (moc se jim to nelíbilo, ale nehonili nás) a vyrazili do přístavu BONIFFACCIO. Prohlídli jsme městečko (vážně moc hezký), Martin odmítl chodit po schodech za 10F (vytesané za 1 noc), najedli jsme se a už zase sedíme na trajektu. Teda snad, protože se zatím cítíme jako v továrně. Doufám, že nám nepřinesou montérky ... . Vytrhali nám lístky na zpáteční cestu, tak doufám, že nebudeme muset plavat s autem na zádech. Já s Broňkem pijeme capuccino (3.600ITL), Honza, Martin a Hanka půl panáka kafe (jsem zvědavá, jak dlouho jim to vydrží) a

1 / 15


Marek s Karlem jsou zatím nezvěstní, asi je mučí v garáži. Tak mě napadá, že nemáme dost obvazů a náplastí. Prostě budou muset vyhrát.

22 50 Jsme už naprosto vyřízení a ospalí, ale čeká nás ještě noční cesta Sardinií. Navštívili jsme milionářské sídlo PORTO CERVO, shlédli Onasisovu bárku, posoudili poslední módu od Versace a ve spocených hadrech jsme nakráčeli zpět do auta.

Pátek 5.7.2001

Jsou 2 hodiny ráno, našli jsme opuštěnou louku za staveništěm a jdeme spát. Doufám, že nás nesežerou komáři.

Probuzení (v 7 00 ) bylo kruté. Obloha byla šedobílá, místy i černá a ležela nad námi jako deka. Bylo hrozné dusno a vlhko. Vyrazili jsme na pátrací akci po kempech. Nakonec jsme se ubytovali v luxusním kempu (tenis, bazén) přímo v CALA GONONE, abychom nemuseli jezdit každý den cca 30km z kempu SOSALINO . (Italové mají spoustu zajímavých názvů. Tak např. dnes jsme viděli hotel MASTINO .) Zabydleli jsme se, najedli, umyli a zívali. Po tří hodinové siestě jsme se rozhodli vyrazit do skal (vybaveni karimatkou a polštářkem, kdyby to na nás přišlo). Nakonec z toho vznikla 5+ rozcvička, prostě klídkové fajn odpoledne (až na to dusno a horko). Marek se nejspíš rozhodl zavést novou olympijskou disciplínu „běh po skále“, protože byl při lezení rychlejší než my všichni dohromady. Vypadal, jako že ho to skoro nudí a Martin z toho byl celý nesvůj. Protože se v tom horku nedalo ani dýchat, šli jsme se koupat. Moře bylo špinavý a studený a byly v něm šutry. Dopadlo to tak, že jsem s Martinem a Markem seděla na jednom z nich (jenom nám v ruce chyběl ten škopek), vlny na nás narážely a kdyby nás jedna z nich nesrazila k zemi, seděli bychom tam doteď. Omrkli jsme bazén v kempu, kde byla voda teplejší než kafe a šli vařit.

Domlouvání v campu: Před ubytováním Karel francouzsky zajiskřil a dostal slevu 10%, já za další 2h (opět francouzsky) vydělala 15%. (Bohužel už nikdo nepokračoval.)

2 / 15


Sobota 7.7.2001 A bylo ráno. Někteří pojali dovolenou heslem „RANNÍ PTÁČE DÁL DOSKÁČE“, jiní zase „NENÍ KAM SPĚCHAT“. Já jsme toho názoru, že v Brně je shonu hodně a na dovolené se má odpočívat (alespoň po ránu). A tak jsme zůstali v kempu s Broňkem sami. V klidu jsme se nasnídali a vydali se na pláž CALA FUILI, kde ostatní od brzkého rána čekali na sluníčko. Když jsme tam dorazili, stál Honza s Martinem pod skálou a pořádali tam den skoků ze skály-neboli „kdo na skále vydrží déle“. Takový hajný ze Žďárska by to vylez hned. Nakonec Honza hezkou Alici (cesta LA BELLA ALICE za 6b+) s vypětím všech sil a s rozmanitými slovy na rtech vypráskl, pak se změnil v beduínku a Martin to vyhopsal po něm. Asi je to zmohlo, protože zmizeli v moři, jen to zasyčelo. My jsme si dali pohodovku ( FERRY 1 ) za 5c, kterou zdolali i naši nadějní horolezci Karel s Markem. Když Marek slaňoval, zajímal se Karel o přesnou techniku slaňování přes osmu z fyzikálního hlediska, zřejmě se mají studenti na podzim na co těšit. Nejspíš je čeká zajímavá písemka. Sluníčko pálilo do zad, tak jsme to zabalili a šli se koupat. Přístup do moře byl ještě náročnější než včera. Kdo si nepočkal na pauzu mezi vlnami, octl se nečekaně nosem u dna. Moře bylo lehce špinavé, zato vlny se pěkně zvedaly.

Úderem čtvrté hodiny se celá tám zvedl a přesunul do Cala Gonone na nám dobře známé skály v oblasti POLTRONA. Lezli jsme vícedélkové cesty a nejzdatnější z nejzdatnějších (M+H) pokořili DEUTSCHE WAHL 6b+ . Vařili jsme za tmy, někteří se po jídle napájeli různými moky a někteří tvrdě usnuli se stěnou před očima.

Neděle 8.7.2001

Dnes jsme si s Broňkem udělali siestu do 14 00 a pak jsme vyrazili na Cala Fuili splnit včerejší lezecké resty. Ostatní už ráno odjeli stejným směrem s cílem dojít na CALA LUNA (asi 2h pěšky). Vylezli jsme dvě cesty v tom nejnechutnějším horku, které mohlo být. Nejdříve jsme lezli Ferry 2.

3 / 15


Chtěla jsem si to zkusit na prvním (to byly zase jednou velký voči), ale cvakla jsme první expresku (téměř ze země) a dál to prostě nešlo. Nechala jsme to zkušenějšímu (Broňkovi), Ten to přelezl čistě OS, takže za 6b+. Já na druhém ze začátku lehce po laně, ale v té výhni to byl stejně světový výkon. Když jsem se chystala na slanění, myslela jsem, že mi v lezečkách hoří nohy. Sjela jsme dolů a čekala na první pomoc. Studená voda (spíš teplá) pomohla mým odumírajícím končetinám. Proměnila jsme se v beduínku jako včera Honza (ručník na hlavě jinak † z horka a přehřátí mozku) a jistila jsem Broňka, který se rozhodl lézt další cestu. La bella Alice za poctivých 6b+ . To bylo teda dílo. Sedák se mi zařezával tam, kde už to snad ani nejde, bylo mi horko a dělaly se mi puchýře. Broněk totiž mezi 1. a 2. jištěním strávil čistých 25 minut. Nakonec to vyřešil jediným způsobem: 1.expreska (ruka) => nýt (noha) => 2.expreska (obě ruce). Zbytek vyhopsal bez problémů a tak jsme se mohli jít konečně koupat. Večer jsme přijeli do kempu, spravovali v klidu autorádio a najednou se začalo cosi hýbat u Honzova stanu a vylezla Hanka. To byl šok! Že by haluza z tý marjánky? Hanka byla ale skutečná a z Cala Luny jela parníkem, protože ji bolí nožička a ta cesta byla prý úděsná. Za hodinu se přihnal rudý Martin, vypil nám co se dalo a pak z něj teprve vylezlo, že šel celou tu štreku pěšky (i z Cala Fuili ). Šílenec! Přežil to, nezhroutil se nám před očima, je fakt asi dobrej. Najedli jsme se a naivně si mysleli, že se půjdem osprchovat. Na řadu jsme se dostali až tak v deset, ale čekání nám zpříjemnil ohňostroj z pláže, Hančin vynikající zeleninový salát a Martinova stejně dobrá čabajka.

Pondělí 9.7.2001

Dnes jsme se rozhodli opustit náš první (čtyřhvězdičkový) kemp. Sbalili jsme se a čekali na povel k odjezdu. Hanka s Honzou se rozhodli prát velké prádlo a protože my jsme neměli co dělat, rozhodli jsme se rozehrát mariáš. Začalo to nadějně, protože jsem vyhrála každé kolo. Asi budu muset klukům konečně vysvětlit, jak se to hraje. Už jsme chtěli odjíždět, ale pro změnu chyběl Karel. Na bazénu balil italské čičinky, ale bohužel mu tuto skvělou zábavu Honza přerušil, když pro něj přišel. Přemístili jsme se k recepci. Zaplatili jsme nakonec každý 60.000 ITL (420.000 ITL dohromady), což je kromě 15%-ní slevy míň o dalších 3.750 ITL na osobu. Asi ten chlap dlouho v kempu neviděl blondýnu. Vyrazili jsme směrem k Baunei. Ubytovali jsme se v kempu MARE BLU (starl ess )

4 / 15


s výhledem na moře a pláží za stanem. Tahle kladná stránka kempu byla však vyvážená vzdáleností k sociálkám, kde byl jen jeden normální záchod, jinak samí turci. Asi už se nebude chladit pivo jak v Cala Gonone na záchodě č. 4 (občas při splachování teklo pivo, ale jinak to byl dobře vymyšlený chladící systém, měl by si ho Karel nechat patentovat). Vybalili jsme se, nafoukli co se dalo a siestovali. Malé pozdvižení způsobilo moje lehátko „škopkovák“ a větrání našeho stanu. Někdo si pod tím představoval netopýra, někdo zase něco jiného...

Úterý 10.7.2001 Vstali jsme v 5.00 ráno. Nažhaveni na věž GOLORITZÉ jsme se během chvilky nachystali, odtlačili auto (Marek vypadal docela vyjeveně, když rozespale pozoroval, jak mu někdo krade jeho felinku) a vyjeli jsme. Po zaparkování mezi oslíky a po společné snídani, se v nás pomalu začala probouzet bojovná nálada spojená s jedinou myšlenkou: „zdolat věž“. Šlapali jsme asi 20 minut a začalo kapat (od rána se po obloze honila černá mračna). Jenomže z kapání se stal déšť a my zalezli do malé jeskyňky. Lezecká nálada nás neopustila a tak jsme koukali na strop jeskyně a přemýšleli nad boulderovými závody. Mírný deštík po chvíli ustal, tak jsme mohli pokračovat v cestě. Jenomže za dalších 20 minut se vrátil a to s ještě větší intenzitou. Seděli jsme pod převisem a už nás napadaly jenom zoufalé vtipy. Lehce se ochladilo a tak jsme se balili do ručníků a celt a přemýšleli, v čem tak asi dneska polezeme, teda jestli k tomu vůbec dojde. Tou dobou jsme již dokonce naši vytouženou věž viděli, ale zatím nám nezbývalo nic jiného než slintat. Taky nás napadlo, že Marek s Karlem teď právě vstávají, nebo sedí v jednom stanu, mezi sebou lehátko škopkovátko plné plecháčků, které dělají cct, cct ... no a my jenom tiše, teda spíš na hlas, záviděli. Tahle pauza trvala mnohem déle než ta první, ale déšť nakonec přeci jenom ustal. Bohužel ne na dlouho. Ušli jsme pár metrů a zastavili se na odpočivadle pod vysněnou věží, které se nad námi tyčila v impozantní kráse, bohužel opět zahalená do přívalů deště. Usadili jsme se tedy pod skálu na lavičky, vytáhli jídlo a čekali až přestane pršet. Po jídle nám pomalu začala docházet zábava, nebylo co dělat a tak jsme koukali na převis nad námi a napadali nás kraviny. Rozhodli jsme se udělat pár fotek do verticalovské soutěže. Nejdřív jsme vymysleli čistě lezeckou fotku v převise. Broněk se asi 10 vteřin snažil udržet v zajímavé poloze a Martin fotil. Jediný problém byl, vyfotit ho bez nástupních laviček. Ale nakonec se to povedlo. Fotící mánie nás neopustila a vymýšlelo se dál. Martin se navlíkl do ploutví a potápěčských brýlí a už byla na světě fotka „potápěč lezcem“. Honza se nenechal zahanbit a zopakoval Martinovu pózu, tentokrát však v Hančiných plavkách. Mezitím vysvitlo sluníčko, tak jsme se přesunuli na nádhernou pláž „ Cala Goloritzé“ a čekali až nám odschne cesta „ Symfonia dei muni vento 6b+. “. Hanka s Honzou se k lezení nějak neměli, tak naše trojka (Martin, Broněk a já) vyrazila do ščany. Oblíkli jsme se, vykoupali, vyčurali a Martin nalezl první délku. Cvakl pátou expresku a

5 / 15


pro změnu začalo pršet. Tak slezl a my čekali až to přejde. Déšť naštestí ustal brzy, tak jsme do toho mohli jít za chvilku. První dvě délky byly nezajištěné “čtverky“, lámavé, ne moc hezké lezení. Štandy byly po pár metrech a a protože Honza s Hankou lezli hned za náma, viselo nás tam vždycky moc na malém prostoru. Třetí délka vedla velmi úzkým komínem, kde si Broněk (asi jako jediný) vyloženě užíval. Já se svou panickou hrůzou z takovýchto komínů podávala výkon podobný porodu (aspoň si to tak představuju). Martin na tom byl podobně (jenom ho může těšit, že jej ten porod nečeká), navíc však s videokamerou na zádech. Ta si toho lezení v komíně taky užila dost – chudinka. Když jsme to překonali, čekala nás těžká, ale krásná délka po hraně, dál jedna délka 6b+ a závěrečná délka k vrcholu. První tam byl Broněk. Když jsem tam dolezla a viděla ho tam sedět, měla jsem toho tak akorát. Ale sedělo se tam moc hezky. Martin si posledních pár metrů zpestřil pauzou na záchod a už jsme to měli za sebou. Mávali jsme na Marka, který z protějšího kopce vše pozoroval a dokumentoval. Dolezl Honza s Hankou a protože jsme toho měli všichni dost, začali jsme slaňovat (v pěti to jde dost pomalu). Na štandech bylo celkem narváno. V 8hodin večer jsem přistáli opět na pevné zemi. Unavení, zpocení, žíznivý, hladoví, ale spokojní. Vlítli jsme do moře, užili si naposled nádherné pláže a začali stoupat zpět k autům. Na parkoviště jsme došli za tmy, ale byly jsme rádi, že jsme tu dnešní lezbu absolvovali. V kempu jsem rychle uvařili s čelovkama na hlavě a okamžitě vytuhli.

Středa 11.7.2001 Dnešní pozdní vstávání nasvědčovalo, že relaxační den. Tak jsme si ho náležitě užili. Dopoledne u stanu ve stínečku a potom do vody. Uskutečnili jsme výlety na našem super člunu k protějším skalnatým ostrůvkům. Kromě toho, že byl podělaný od racků, to tam bylo celkem fajn. Párkrát jsme se potopili, abychom se mohli kochat pohledem na zajímavé mořské dno a vyjeli jsme zpět. Trochu jsme kličkovali, ale nakonec jsme zdárně přirazili ke břehu. Odpočinkový den, kdy si všichni léčili následky včerejška (natažené achylovky, kotníky a kolena, záda otlačené od sedáků ...) jsme zakončili seznamovacím večírkem. Podávalo se pivo, Martini a víno. Nejdéle vydrželi Martin a Marek, uchýlili se na pláž (úchyláci) za účelem vítání slunce, ale myslím, že se jim to nepovedlo.

Čtvrtek 12.7.2001 Posádka červeného kombika ochuzená o Martina a posílená Markem dnes vyrazila na pláž CA LA SISINE . My ostatní jsme se pomalu nasnídali a po malé sistě jsme se vydali do městečka S. Maria Navaresse a směrem ke strážní věži. Z dálky vypadala docela dobře, ale ve skutečnosti to byla oprýskaná

6 / 15


betonová válcová budova, žádnej odvaz. V městečku bylo šílené vedro, pečivo jsme žádné nesehnali, tak jsme šli zpět. V kempu jsme chvíli odpočívali po náročné túře, Martin usnul a já jsem se šla s Broňkem koupat. V šest jsme se vrátili a Marťa furt chrněl. Sladký to život. Chystali jsme se vařit, poslouchali rozmanité sny, kterými se Martin poslední čtyři hodiny zabýval a najednou za naším stanem cosi zašustilo... a nečekaně se zjevil Marek se šátkem na hlavě, batohem na zádech a úsměvem na rtech. Sdělil nám, že místo Cala Sisine navštívili pláž PEDRA LONGA , protože cesta tam byla příliš drsná pro takové autíčko jako felicie. zanedlouho dorazilo auto se zbytkem a začalo se vařit (po dlouhé době za světla). Po večeři jsme uspořádali seznamovací večírek č.2, tentokrát jsme se seznámili s jednou slečnou z Irska a hráli jsme u toho mariáš. Zatím to vypadá,že půjde Marek domů pěšky. No, možná ho tím autem ještě odvezeme. Největší vytrvalci (samozřejmě Marek s Martinem) vyrazili ještě do štatlu flámovat. Přišli docela zadlouho, takž když mě budili, abych se rozloučila se slečnou z Irska, neměla jsem sílu vstát. Snad příště. Jen tak mimochodem, přivítat slunce se jim opět nepovedlo.

Pátek 13.7.2001 Dnes jsme se rozhodli opustit náš skvělý kemp u moře. Naposled jsme se vykoupali, sbalili kufry a jeli dál. Přejeli jsme do vnitrozemí do oblasti JERZU a snažili se ubránit nesnesitelné výhni. Proleželi jsme dvě hoďky ve stínu a poté jsme vyjeli kupředu novým lezeckým zážitkům. Honza celý nažhavený doslova doběhl pod skálu, navlíkl sedák a v mžiku vypráskl kratší cestu Bonsai za 6b+. Ostatní se pomalu nachystali a vybírali stinná místa na lezení, což byl celkem problém. Ale i přes to neúnosné vedro byly lezecké výkony více než slušné. Večer jsme se osprchovali pod fontánkou, za tmy uvařili a tvrdě usnuli pod širým nebem plným hvězd.

Sobota 14.7.2001

Ráno jsme vstali docela brzo, abychom lezli ve stínu. Nasnídali jsme se a už jsme stáli pod skálou. Já jsem měla docela formu (narozdíl od pátku), lezla jsem na prvním i těžší cesty. Skály

7 / 15


byly pěkně ve stínečku až do jedný hodiny, takže jsme všichni lezli jak draci. O půl druhé jsme se odebrali do základního tábora, osvěžili se a zalehli k několikahodinovému odpočinku. Zbytek týmu asi zrovna někde trekuje, v tom vedru jim to ani v nejmenším nezávidíme.

V šest jsme zvedli zadky a rozhodli se pokračovat v lezení. Museli jsme se prodrat houštinami k námi vyhlídnuté části skal a to nás pěkně zmohlo. Všichni jsme byli lehce v útlumu až na Martina, který se pochlapil (narozdíl od rána), nabral druhý dech a vylezl cestu La botte piena („ zpěněná bota“) za 6b na prvním. Se západem sluníčka jsme veleli na ústup. Vařili jsme za tmy, jako téměř každý den (to už začíná být nuda, spíš budu psát až o vaření za světla), ale ještě než jsme začali, přijela malá návštěva... Poté, co kluci (Marek a Karel) přijeli ze svého výletu (moc nepochodili, nahodili, nechytili... ), Karel zmizel za zvukem střelby (hajný se prostě nezapře) a dlouho se neobjevoval. Málem jsme na něj i zapomněli. No, a těsně před tím, než jsme zapálili plotýnky, přijela k fontánce dvě auta, vystoupili z nich Sardoši a šli k nám. Dívali jsme se po sobě, co se asi tak stalo a najednou se mezi nima objevil Karel. My jsme se mezitím váleli smíchy, protože Hanka byla zrovna v nejlepším (večerní hygiena pod fontánkou), když nám Karla alias super střelce Italové dovezli. Nejdříve se schovala za ručník, ale když se světla stále přibližovala, utekla nahá za auta, kde ji Honza musel vysvobodit tím, že jí donesl oblečení. Pokecali jsme, nabídli Becherovku, oni nám vydali Karla a odjeli. Ale ne nadlouho. Polkli jsme poslední lžíci večeře a už tu byli znova. Tentokrát nepřijeli s prázdnou. Dovezli STUDENÝ!!! lahváče a podle nich úžasný vlastnoručně vyrobený ovčí sýr, podle nás už méně úžasný. Hanka předvedla svoji skvělou italštinu a co neuměla říct, to alespoň názorně předvedla. Nejvíc je pobavila asi tím, když se snažila vysvětlit, že je Karel hajnej ze Žďárska. Karel posilněný pivem a becherovkou popisoval své „skvělé“ střelecké schopnosti, což vyústilo v sázku. Ve hře byly piva. Když Italové ( Paolo a Giovanni) odjeli, Karel utekl do lesa a nehodlal z něho vylézt.

Neděle 15.7.2001

Dnes jsme vstali o něco později. Bolely nás prsty, takže jsme se shodli, že skály nemají nožičky, tudíž neutečou. Hanka začala smažit lívanečky na snídani, ze střelnice se ozývaly rány a Karel furt nikde. Nakonec se vypotácel z lesa a nechtěl věřit svým uším, co všechno nasliboval (šest holubů jednou ranou ...). Vypadal, že to hodlá vzdát. To by se hajným ze Žďárska u Krvavýho Hnátu nelíbilo. My jsme se sbalily, odjeli na skály a Marek dával pozor na Karla, aby náhodou zase neutekl. Nám se na skalách dařilo, i když nás bolelo celé tělo, vylezli jsme, co jsme si předsevzali. Karel mezitím umýval auto a dělal všechno pro to, aby nemusel střílet. Za chvíli za náma přijeli. Karla si Italové nevyzvedli, takže k historické akci, na kterou by Jerzané ještě dlouho vzpomínali, nedošlo. Před tím jsme se vykoupali v bazénku, odkud nás

8 / 15


vyhnal docela milý chlapík s tím, že by jsme mohli dostat pokutu a vydali se směrem k ostrovu La Maddalena.

Cesta byla dlouhá a úmorná. Celí unavení a hladový jsme v 21. 30 přejeli malým trajektem na ostrov a hledali kemp. Ten jsme nenašli a tak jsme zakotvili na plácku nad pláží, narychlo uvařili a ulehli k vytouženému spánku.

Pondělí 16.7.2001 Vzbudili jsme se v sedum a rychle sbalili ležení, aby nás náhodou ještě někdo nezkásl. Vyrazili jsme na okružní jízdu po ostrově s cílem najít nějaký kemp. Odbočili jsme na prašnou cestu a nevěřili vlastním očím. Nejdříve jsme mysleli, že jedeme na stavbu (podle různých bagrů podél cesty), ale nakonec jsme skončili u překladiště Vietnamců schovaného pod zelenými plachtami. Místa byla rozdělená do kójí, sociálky rozestavěné, přicházející mistrál, ..., v našich očích hrůza. Po domluvě jsme se vydali hledat jiný kemp. Našli jsme jeden u hlavního městečka La Maddalena, který nebyl o moc lepší. Dopadlo to tak, že jsme se jeli ubytovat na vietnamské překladiště. Zakotvili jsme v kóji č.3, rozdělali stany a zahájili siestu. Hanka šla na recepci a mimo jiné se zeptala , jestli ten vítr je mistrál. Milá slečna ji doslovně řekla: To je tady furt! Až později nám došlo, že nám chtěla sdělit, že je to tajfun. (jinak ale moc milá slečna).

Hanka, Honza a Karel se vypravili na tichomořské pláže sousedního ostrova Caprera spojeného mostem s Maddalenou. Zbytek si odpočinul a ve 13.00 se vydal stejným směrem. Nejdříve jsme se vykoupali a pak vyrazili na výlet. Dobili jsme nedobitnou pevnost a pokračovali na druhou stranu ostrova Caprera. Shlédli jsme nejkrásnější tichomořskou pláž světa a protože nám začalo být trochu chladno a naše hodinky ukazovaly spoustu hodin, otočili jsme se a vraceli zpět k autu. Tak jsme se moc pěkně zatrekovali (škoda, že jsme měla sandálky místo pořádných turistických bot) a celí unavení dorazili do kempu. Broněk vytuhl, já usnula u psaní deníku a ostatní vyžahli dvě flašky vína.

Úterý 17.7.2001

9 / 15


Nevím, co se včera v noci dělo, ale ráno (spíš k poledni) začali ze stanů vylézat mrtvolné příšery se ztrhanými rysy v obličeji a zkřivenými ústy. Jejich první cesta vedla na záchod a pod proud ledové vody (ostatně jiná v tomto kempu za darmo netekla). Teprve potom se změnily v lidské bytosti hodné pozdravu. Jeli jsme se válet na pláže ostrova Caprera. Nejdřív to zase vypadalo na nějakou tůru, ale nakonec jsme zakotvili na jednom šutru a pár hodin se nehli. Pláž „Jelito“ ( calla Rellito ), kam jsme pak zamířili, byla opravdu nádherná, ale plná lidí a řvoucích parchantů. Tak jsme změnili cíl přišli na Cala Andreani . Ukázalo se, že to nebyla šťastná volba, protože se vítr obrátil proti nám a zasypával nás pískem. Tak jsme se ještě vykoupali a pak raději zmizeli. Na zpáteční cestě jsme vykoupili supermárket ve městečku La Maddalena a vybaveni pětilitrovkou vína jeli zpět do kempu. Po večeři jsme vyrazili do štatlu nakupovat dárky pro naše milé, kteří s námi nemohli (nebo nechtěli) sdílet dovolenou. Před půlnocí jsme byli zpátky a otevřeli zásoby. Víno jsme vypili a šli spát.

Středa 18.7.2001 Vzbudili jsme se v deset a zjistili, že bohužel musíme kemp do dvanácti opustit, nebo budeme platit další noc. Tak jsme zase ulehli a o půl dvanácté začali pomalu balit. Ve 12.20 jsme kemp opustili- nestříleli po nás a ani prachy navíc nechtěli. Celý den jsme se koupali na pláži BAIA TRINITA , kde rostou bílé lilie z písku.

Později odpoledne se v Karlovi něco hnulo! Nečekaně se najednou rozhodl nahodit. Spolu s Markem naklusali pro člun a hned ho nafoukli. Marek nalodil udice, nalodil sebe a čekal na Karla. Ten vletěl do člunu a hned ho Markovi vypustil. Tak honem ven, nasadit vykoplou hadičku, nafouknout, další pokus o nalodění a opět cssss .... Pak ještě dvakrát. Chudák Marek seděl na přídi a snažil se být neviditelný pro okolní, šou přihlížející, italské diváky. Jeden z nich dokonce hned poznal že jsme češi (podle značky člunu – Barum). No nakonec se vše podařilo a naši rybáři odpluli. Za chvíli jsme se za nimi vyrazili podívat. Měli chyceny 4 rybky, ale pak se to nějak zaseklo. Já jsem vystřídala Marka, abych si to taky vyzkoušela a dokonce se mi podařilo jednu rybičku ulovit. Broněk se snažil ulovit na udici kraba ze skalní spáry, ale nějak se mu to nepovedlo. Zvětšily se vlny a ryby přestaly brát, tak jsme to vzdali s výsledkem 8:0 (chytili jsme 8 ryb a nás žádná). Pak se opět Marek s Karlem načlunili na zpáteční cestu a my shlédli šou č.2. Člun v dálce začal měnit tvar a čím víc se blížil ke břehu, tím zběsileji posádka

10 / 15


pádlovala. My jsme se na břehu výborně bavili. Nejspíš zase ukopli hadici a člun se jim pomalu ale jistě vypouštěl (naštěstí jen jeho levý bok). Marek se celou cestu nakláněl doprava a když přijeli ke břehu, se smíchem se svalil do písku. Nám nezbývalo nic jiného, než člun vyfouknout a vyždímat z něj vodu, kterou po cestě nasáli.

Dnes jsme měli nejpříjemnější večeři za celou dovolenou – koukali jsme na západ slunce přímo u jídla. Škoda jen, že nám náladu trochu kazil smrad z místního kontejneru, ale když se nedýchalo nosem, tak se to dalo vydržet. Po večeři vypukla pátrací akce. Hledaný předmět: Martinův foťák. Jen s čelovkama to moc nešlo, takže se nakonec nenašel. Snad ráno. Sbalili jsme věci a šli spát na pláž. Usínali jsme pod jasnou oblohou a vedle nás tiše šplouchalo moře ...........................

Čtvrtek 19.7.2001 Ráno jme se vzbudili úplně mokří a to ani nepršelo. Spacáky nám hezky nasákly vlhkostí od moře tak jsme je mohli osušit hned s prvními paprsky vycházejícího slunce. Foťák se našel v Karlově kabeli (Karla asi ten jeho už začal zlobit), Martinovi spadl šutrák z hercny a tak se mu do tváře mohl vrátit úsměv. Prostě toto ráno se povedlo.

Rozhodli jsme se opustit ostrov La Maddalena a vyjeli jsme k trajektu. K naší lítosti jsme zjistili, že společnost Tremar dopoledne nejezdí a první linka jede až ve 13 30

. Tak jsme vymysleli náhradní program – válení se na pláži na druhé straně ostrova. Našli jsme si malou zátočinu se soukromou plážičkou (byli jsme tam sami) a Karel nás úskočně naučil Hvizd , co hrají hajní na Žďársku u Krvavýho hnátu (jednalo se nejspíš o anglickou karetní hru Whist, ale Karel si mohl s pravidly dělat co chtěl, protože my byly naprosto neznalí). Ani se nám z takového krásného místa nechtělo, ale museli jsme.

Přijeli jsme horkem a cesto zmoženi na Capo Testa a zmohli se akorát na to, najít zase nějakou opuštěnou pláž a siestovat. Nadšenec Honza a věrná Hanka sbalili matroš a v pekelné výhni vyrazili lézt zbaběle s lanem, zatímco ostatní muži vylezli místní vrchol bez lana, bosky a s kamerama a foťáky. Já to vše pozorovala v leže na plochém šutru dva metry nad jemně pohupujícím se mořem.

11 / 15


Ve smluvený čas odjezdu jsme se sešli všichni u auta, jenom Honza s Hankou chyběli. Pomalu ale jistě začala stoupat nervozita tak, jak se přibližoval čas odjezdu trajektu, ne nějž jsme měli zakoupeny lístky. Po půl hodině přihrčeli, naskákali jsme do aut a vystřelili do Santa Terezy. Měli jsme na to půl hodiny, ale naštěstí jsme to všechno stihli.

Na Korsicu do Bonifaccia jsme připluli mírně zelení, protože se zvedl vítr a trajekt se na táhlých vysokých vlnách docela slušně pohupoval. Vylezli jsme z lodi a šli utratit poslední prachy do města. Málem jsme tam ani nedošli, protože přišel Mistrál a poryvy větru nás sráželi k zemi. Nakoupili jsme - Marťa vybral pro Zuzku gaťata v prvním krámu. Vyjeli jsme za deště, silného větru a husté mlhy na sedlo Col di Bavella. Cesta byla hrůzná. Bylo vidět jen pár metrů před auto. Marek se statečně držel středové čáry, zatímco spolujezdci se klepali strachem. Já jsme se dokonce v zadu poprvé za celou dobu připoutala. Dojeli jsme na sedlo Bavella a zaparkovali na malém parkovišti. Poryvy větru v tu chvíli zesílily a auto se začalo povážlivě houpat. Ze stromu se uvolnila větev a práskla nám do dveří. Jak z amerického filmu. Raději jsme zmizeli do závětří, postavili stany (kvůli tmě, dešti a mlze jsme ani nevěděli kde) a snažili se usnout. Na to že je červenec a jsme na Korsice je docela drsná kosa.

Pátek 20.7.2001 Vzbudili jsme se poměrně brzy. Navlhlí a prokřehlí jsme vylezli ze stanů, abychom zjistili, že stojíme na příjezdové cestě k baráku. Tak jsme rychle sbalily stany, aby se majitelé nezlobili snažili se uvařit něco teplého na zahřátí. Vítr nezeslábl, tak jsme všemožně chránili plamen, aby neuhasl. Mírně vysvitlo sluníčko, a protože to na lezení nevypadalo, šli jsme na procházku. Slaboši po cestě pomalu odpadávali. Nejdřív to zapíchli Hanka s Honzou, potom já s Martinem, takže na cílovou chatu Riffugia Pigliere dorazili jenom Marek s Broňkem a po nějaké době po nich taky Karel (musel totiž prohodit pár slov s každou francouzkou). Já s Martinem jsme se vyvalili na plochý šutr za skalním útesem, v klidu a v soukromí jsme se tam vyhřívali, až nás vyrušil vracející se Broněk s Markem. Ještě se nám nechtělo, tak jsme je poslali na před. Ochladilo se a zesílil vítr, tak jsme se po půl hodině zvedli a šli zpátky. Zakecali jsme se a minuli odbočku na sedlo. Dostali jsme se na silnici, takže jsme si pěkně zašli. Kluci se ještě šli podívat pod skály na lezení, pak jsme si napakovali věci potřebné na vaření, spaní a birthday párty a vyrazili ke kostelíku (asi 200m).

12 / 15


Silně přituhlo. Honza zapnul teploměr na svých hodinkách a když teplota klesla na 10°C, tak ho raději zase vypnul. Navlékli jsme na sebe všechny hadry které jsme měli (už zbývaly jenom plavky, ploutve, nebo potápěčské brýle) a svými těli jsme chránili plamen, aby jsme si mohli uvařit teplé jídlo – naši jedinou šanci na zahřátí. Martin s Markem dokonce zpodobnili své velké idoly – homeless z Čáry, jak v bufáči na hlaváku dojíždějí zbytky. Tak jsem se nad nimi slitovala a nechala jim trochu polívčičky ze své porce. Nabídla jsme jim i zbytky z druhého chodu (Broňka nějak dnes bolela hlava, takže to tentokrát všechno nesežral), ale to se přihrnuli další dva zmrzlí bezdomovci a už škrabaly lžičky o hliníkové dno prázdného ešusu. Když jsme jim ještě nabídla lok ze svého narozeninového Velvetu (mě je totiž zítra 20!!!!), ocitli se na chvíli v sedmém nebi (alespoň tak vypadali). Teplota se zase o poznání snížila, tak jsem šla nachystat hospodu (náš stan) pro večerní párty na moji počest. Všichni jsme se natlačili do stanu a začali se zbavovat vrstev oblečení. Hanka připravila skvělý narozeninový dort ze samých dobrých věcí (piškoty, rozinky, oplatky, puding, RUM ..) s 20 svíčkama. Sfoukla jsme je jedním dechem a začalo se slavit. Pili jsme víno, rum (nasáklý v piškotech) a nakonec zelený šampon (jablečná vodka). Došlo pití, některým se už klížila očka, tak jsme hospodu zavřeli a šli spát. Ve vyhřátém stanu to byla balada, zato venku kosa jak v Rusku až klukům omrzali ... .

Sobota 21.7.2001 Vstali jsme a venku bylo azurové nebe. To asi proto, že jsem se dnes narodila. Honza zběsile kokrhal, takže jsme byli nuceni vylézt ze stanů a probrat se. Po snídani jsme šli lézt. Přivítaly nás impozantní stěny. Zakotvili jsme u stěny CAMPANELA. Následovalo shození batohů, vybalení matrošu, oblékání sedáků, vyslékání sedáků, úprk na záchod, opětovné oblékání sedáků a výběr cest. Po několika metrech lezení jsme začali být skeptičtí ke značení cest v průvodci. Honzovo 5c+ napínalo jeho svaly k prasknutí a nutilo jej k hlasitému odfukování. Málem ve stěně porodil. Naše 6a nejdřív ani náhodou nepovolilo mě a pak donutilo Martina k maximálnímu výkonu, po němž sbalil svých pár švestek a odešel k autu. Pak to vylezl i Broněk a se shora sledoval, jak se Honza moří v údajném 6a+. Těžká převislá stěna a honzovy akrobatické visy však vypovídaly o něčem jiném. Po dvou hodinách se mu naprosto zničenému podařilo vydrápat na vrchol. Na druhém vysbírával expresky Broněk a když se oba vrátili na zem, třásli se jim ruce jak stoletým stařenkám. Jak jim však trochu otrnulo, hnali se ještě do nějakýho 6c, po jehož úspěšném zdolání již nic nebránilo opustit nádhernou oblast Bavella a projít si průvodcem opěvované vodopády Polisheu .

Zatím naši dva osamocení dobrodruzi Marek s Karlem, dobývali strmé chodníčky v okolí sedla,

13 / 15


prodírali se kamenitými stezkami a hledali vchod do ztraceného kaňonu.

To my se drali hodinu vzhůru kaskádami lapajíce po dechu v ledových tůních. Asi nejzajímavější, a to hlavně pro přihlížející turisty, byla čtvrtá kaskáda, kde Broněk vzal kameru do ruky a snažil se přeplavat vojenským způsobem. Bylo vážně vidět, že má modrou, protože po chvíli byly vidět jen bublinky a Broněk ve snaze zachránit pantofle nezadržitelně klesal ke dnu. Kamera se jen lehce namočila, pantofle plavaly, tak jsme mohli pokračovat dál. Při sestupu kaskádami zpět se stal hrdinou dne Martin, který se neohroženě vrhal z vysokých skal do nádherných zelenomodrých tůní. Když jsme opustili kaskády, třepala s námi zima, ale hřál nás dobrý pocit z překrásných zážitků.

Na parkovišti jsme si udělali skvělou večeři a netrpělivě, a po chvíli i s obavami, jsme čekali na naše dobrodruhy. Ti mezi tím absolvovali stop i cestu kaskádami, aby se ve 21 00 vrátili k autům. Poslední společný večer proběhl v poklidu a místní ochránce parku, jenž se objevil ve chvíli kdy jsme již měli sbaleny bomby a ještě neměli postaveny stany, nás jenom mírně, ale důrazně, upozornil, že se tady nesmí stanovat. Poděkovali jsme, slušně se rozloučili a popojeli o pár kilometrů dál na další parkoviště, kde jsme rozdělali stany a upadli do posledního spánku na Korsice.

Neděle 22.7.2001 Budíky na hodinkách začaly nemilosrdně pípat již ve 4 30 a my se ospale trousili ze stanů. Čekala nás cesta k trajektu. Poprvé za celou dovolenou jsme se konečně dočkali východu slunce. Do této doby jsme byli zvyklí na samé západy, tak jsme si užívali pohled na stoupající oranžovou kouli. U trajektů jsme byli tradičně mezi prvními a pak se i šťastně nalodili. Na palubě mě s Broňkem přepadl pekelný hlad, tak jsme se rozhodli utratit co se dá a za 80Fr jsme nakoupili bohatou snídani. Tím jsme zjistili, že dlouhá čtyřhodinová cesta je u míchaných vajec, slaniny, jogurtu, pečiva, krosantu ... moc příjemná. Čekání na výjezd z trajektu zpestřil Karel, který snad z touhy po čistém autě, bezpečně řídil svoji feldu z nájezdu lodi směrem k mořským vlnám. Bohužel v poslední chvíli strhl volant a jenom podřel spodek auta, které tak zůstalo špinavé. Podařilo se mu však pobavit personál i zbylé pasažery na lodi. No a čekala nás cesta domů. Dvě samostatné automobilové jednotky mířili směrem na severovýchod. Co k cestě? Snad jen skvělé špagety, zpocená čela při sledování ručičky ukazatele benzínu, nervozní vyhlížení pumpy, úlevné načerpání 44,6 litru pohoných hmot do čtyřiceti litrové nádrže, hudba, horko, západ slunce, jídlo, Marek, Broněk a já. 00 30

14 / 15


hod Brno.

Dovolená byla fantastická a nádherná. Teď jen se pořádně vyspat. Dík Honzovi za skvělou organizaci a všem, že byli v průběhu necelých tří týdnů v rámci možností v pohodě.

Zapsala JITKA

15 / 15

Středa Ve jsme se ocitli v Itálii. Žádné hranice, žádní celníci, žádné fronty, pohoda. Čtvrtek

Recommend Documents