NEJVĚTŠÍ CELOPLOŠNÁ PYROTECHNICKÁ ASANACE V DĚJINÁCH ČESKOSLOVENSKA A ČESKÉ REPUBLIKY A JINÉ VZPOMÍNKY
Historie pyrotechnické asanace Ralska 1992
mjr. v.v.Václav Bilický
2014
První událostí roku 1992 byla příprava voleb. Již od přistěhování krajanů do Kuřívod se v přípravě Vojenského újezdu Ralsko na cestu do civilu angažoval pan Jindřich Eder velmi aktivní občan původem z řad vedoucích pracovníků Vojenských lesů a statků Mimoň. Před volbami jsme se několikrát potkali na újezdu u pplk. Františka Starého, kde se řešily otázky budoucího Ralska. Už z běžných rozhovorů bylo jasné, že kandiduje na starostu obce. Já jsem se v té době nemohl voleb zúčastnit, protože jsem neměl ještě v Ralsku trvalé bydliště. Přesné datum voleb bylo stanoveno usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. ledna 1992 o vyhlášení nových voleb do zastupitelstev v obcích a do nových městských obvodů. Předsednictvo České národní rady po projednání návrhu ministra vnitra České republiky na provedení nových voleb podle 56 odst. 1 písm. a) a b) zákona ČNR č. 368/1990 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, vyhlásilo nové volby do obecních zastupitelstev mimo jiné pro nové obce vzniklé k 1. 1. 1992 v souvislosti se zrušením bývalých vojenských újezdů Ralsko okr. Česká Lípa a Dobrá Voda okr. Klatovy a stanovilo den jejich konání na sobotu dne 29. února 1992 s tím, že zákonné lhůty pro přípravu voleb mohly být přiměřeně zkráceny. Ani novináři ještě nebyli schopni správně napsat původní části obce Ralsko. Kuřívody zaměnili za Kuřivody, Ploužnici za Ploučnici, Hvězdov za Hvězdno.
Pplk. František Starý trochu s nostalgií vojáka, který řídil Vojenský újezd Ralsko ještě v srpnu loňského roku (1991), přesvědčoval diváky, že nelze skončit z roku na rok a říci, že v roce 1991 skončíme a přejdeme do civilu. Upozorňoval na to, že armáda má rozděláno mnoho činností a nedodělků. Podle mého byl hlavní nedodělek zbavení prostoru munice, což nebylo splněno ani pokusem o asanaci v roce 1991. Když jsem měl v letech 90 - 91 asanovat základy pro protipovodňové hráze v údolí původní Horní Krupé přišlo mi to úplně zbytečné. Hráze měli od povodní ochránit Dolní Krupou, protože když na polygonu zapršelo, voda rychle po nezatravněných plochách stekla do údolí. To se ale v dalších letech nestalo, celá plocha rychle
zarostla travou a voda se vsákla. Milionové náklady na žulové hráze přišli vniveč.
Po únorových volbách vzniklo nové první zastupitelstvo pod vedením pana starosty JINDŘICHA EDERA, a v kulturním domě v Kuřívodech vznikla první radnice, která obývala horní patro, kde byla i velká zasedací místnost. Čekalo se, až bude rekonstruována škola a původní radnice. Je smutné, že první starosta Ralska nemá kromě snímku Martina Kováře, na internetu žádnou svoji fotografii. Zasloužil by si to. Poprvé oficiálně jsme se sešli v sobotu 14. března 1992 v sobotu, to bylo proto, abychom měli na sebe dostatek času. On jako bývalý lesák a velký znalec prostoru a lidí v něm žijících nejméně dvě hodiny vyprávěl o bývalém VVP. Já jsem se mu svěřil, že bych rád dokončil započaté úsilí o znovu zapojení armády do očisty Ralska. Měl jsem jeho plnou podporu. Také jsem ho informoval o stavu služebny a mém rozhodnutí přistěhovat se do Kuřívod. Okamžitě mi přislíbil byt v rekonstruovaném Banksu, kam se má přistěhovat druhá vlna krajanů z Malinovky. Ten den jsme si připili na tykání, Jindřich Eder byl jediný starosta kterému jsem tykal, samozřejmě kromě Miloše Tity. Od toho dne jsme se potkávali častěji a vždy bylo co řešit. Oba jsme se shodovali v jediném, že nám okres sice pomáhá, ale vláda nic neřeší. Hned 1. dubna, to už byl úřední den, jsme se starostou sešli znovu nad textem vyhlášky "Statutu obce Ralsko" hlavním problémem byla její úprava pro vydání v podobě obecní vyhlášky.
Ralsko a názvy sídlišť byly po dlouhou dobu oříškem i pro různé organizace například název Kuřívod se po dlouhou dobu na dopravním značení psal jako Kuřivody.
Leden začal Stalingradem, práce bylo zima nezima, stále dost. Když skončilo natáčení, tak se na stavbu bunkru, služebny a rodinného domku hodilo nějaké to prkno. I když jsem dostal všechen materiál za to, že ještě do vyvolání filmu uhlídám současný stav budov, moc se to nedařilo, i když jsem měl v ruce pověření a byl jsem policajt, měl jsem dost práce s nájezdníky, kteří byli schopni přes noc uklidit ten největší dům, který měl všechny čtyři stěny. I když jsem mohl a měl jsem papír, vzal jsem si jen pár prkének a lavice z keterinku ty ještě dělali staří truhláři z VLaS Mimoň a i po dvaceti letech se na nich dobře sedí některým krajanům a hostům expozice. Budovy, než se rozpadly nebo je roznesli sběrači všeho, připomínaly ještě pár měsíců opravdovou Potěmkinovu vesnici.
Na podzim tohoto roku se budou do Kuřívod stěhovat další krajané nejen z Malé Zubovščiny ale také z Malinovky. Pro ně se připravuje rekonstrukce jediného českého řadového paneláku typu BANKS s rokem výstavby kolem 1982 se čtyřmi podlažími, konstrukce je v systému nosných příčných stěn, proto mohly být provedeny specifiské úpravy rozložení jednotlivých bytových jednotek Obvodový plášť je nosný, celostěnový železobetonový. Průčelní a štítové panely nadzemních podlaží tl. 290 mm (150 mm železobeton + 80 mm tepelné izolace + 60 mm železobeton). Střecha je dvouplášťová,
složení: železobetonová střešní deska, minerální plsť tl. 100 mm, střešní trámky, železobetonová střešní deska, živičná krytina, po tepelně technické revizi v roce 1992 zvětšena tloušťka izolace na 140 mm. Stěnové a stropní panely jsou železobetonové plné tl. 150 mm. Bytová jádra B7 byla zcela odstraněna a vystavěna nová. Původní dvojí potrubí a odpad byly redukovány na studenou vodu a odpad. Důvodem bylo zrušení místní kotelny, na kterou byl objekt napojen. Jak teplá voda, tak také ústřední vytápění byly zrušeny. Trendem tehdejší doby měla být levná elektrická energie, proto v každé kuchyni byl akumulační ohřívač vody a elektrické přímotopy. Rekonstrukce byla zcela v režii Okresního úřadu Česká Lípa a byla prováděna firmou pana Františka Nacházela GEDOS. Firma kromě svých řemeslníků zaměstnala mnoho krajanů. V té době bylo mezi nimi několik siláků jako pan Erps, Marek a další mladí, pracovitou houževnatost projevovali zejména pan Machoňa, Petráček, Pelc a další. Také ženské osazenstvo se nevyhýbalo těžké práci. Já jsem v průběhu ledna asanoval nejen BANKS, ale také kasárenské domy TESKO č. 16 a 17; 20-24 před jejich demolicí. V lednu při prohlídkách objektů bylo nalezeno 5 protitankových min, 6 dělostřeleckých granátů, 2 dělostřelecké miny. 3 kg nábojů do pěchotních zbraní, 16 různých iniciátorů, dvě protitankové střely, pod jednou vanou si někdo schoval na silvestrovské oslavy 6 kusů signálních raket ráže 30 mm. Tak, jak se krajané zapojili do natáčení a začali chodit do řádného zaměstnání v místní firmě EMG a v okolních firmách. EMG výrobna skleněných dlaždiček s 3D efektem se usídlila v bývalé budově kasáren raketového vojska. Na prvních snímcích je zřetelně vidět neporušený stav objektu po opuštění sověty. Mohu potvrdit, že některé posádky po svém odchodu ještě napastovaly a vyleštily podlahy.
Zachovalým objektem byla také hlavní vrátnice se vstupní bránou.
Výrobky
Výrobní linka
Je velká škoda, že firma nevydržela dlouho. Když zahajovali provoz, udělal jsem jim malý ohňostroj.
Krajané se také zapojili do prohledávání všech možných i nemožných koutů kasárenských objektů. Víc očí, víc vidí. A tak i pan Machoňa něco našel a přinesl.
Dne 19. března došlo ke zranění při výbuchu náložky trhaviny uložené u sloupku oplocení tvrze u vodního příkopu. Někomu se podařilo zapálit několikaletou suchou trávu v okolí tvrze, když se požár začal šířit směrem ke tvrzi a ohrožoval, ještě nezelená křoviska kolem zahrady pana Laušmana, začalo se hasit. V té době jsme asanovali kolem paneláků, říkám asanovali, protože jsem měl pomocníka, kterého mi šéf Gedosu František Nacházel, přidělil, a samozřejmě platil, po dobu co budeme asanovat objekty, o které měla firma zájem. Tím pomocníkem byl krajan pan Gostina. Už když jsme viděli stoupat dým tak jsme šli ke tvrzi. Hašení bylo špatné, vítr dělal svoje, suchá tráva hořela nadzvukovou rychlostí. Ještě nebylo listí a tak jsme používali vše možné ale marně. Pan Gostina hasil u břehu vodního příkopu, když asi 1 metr od něho došlo k výbuchu. Naštěstí byl otočen zády a silný vatový kabát a oteplovací kalhoty zachytily mnoho kousků zeminy. Také jej zčásti chránil sloupek plotu. Přesto jsem jej odvezl na ošetření. Důvodem výbuchu byla s největší pravděpodobností náložka TNT, ve které byla adjustovaná rozbuška a zápalnice. Po přechodu plamene zahořela zápalnice a po chvíli došlo k výbuchu. Tlaková vlna naštěstí uhasila i oheň. Sověti používali taková zařízení pro výlov ryb na vodních plochách. U tvrze určitě v té době nějaké ryby byly.
Novináři vědí všechno nejlíp, také okamžitě informovali, že jsem se již přistěhoval, ale já jsem každý den najezdil téměř 140 km z a do svého bydliště v Litoměřicích. Faktické nastěhování s celou rodinou proběhlo do právě zkolaudovaného rekonstruovaného BANKSU 16.10.1992. Odtud to bylo blíž nejen na munici ale také na rekonstrukci vlastního bydlení.
V dubnu jsem pro s.p. Diamo řešil dva vrty na střelnici ve Svébořicích. Vrty sloužily jako hydrobariera chemické těžby uranu. Byly shodou okolností umístěny pod valy, na jejichž vrcholu byly koleje s terči a to ještě ze strany palebné čáry. V době používání střelnice se k vrtům zaměstnanci nemohli dostat natož, aby pravidelně kontrolovali jejich stav. Když jsem přijel na střelnici, myslel jsem si, že tyto vrty budou tak 100 mm v průměru, trochu jsem se spletl. Zely na mne ocelové díry o průměru půl metru a co víc, po okraj byly naplněny municí nejvíce RPG-7 a 73 mm PG-15V, OG-15v-V. Vesměs je jednalo o úklid vystřelených a selhaných střel ale to jen tak do metru pak už byly samé ostré. Co šlo jsem vybral holýma rukama, pak jsem
zkusil magnet ale velmi silný, který se vždy, když jsem jej spustil do vetší hloubky než jeden metr, tak se přitiskl na stěny a šel velmi těžce vytáhnout. Zkoušeli jsme všelijaké háčky, klepeta a podobné nástroje ze soupravy dálkového ovládání, šlo to pomalu. Faktem bylo, že jsem měl v tu dobu čtrnáctidenní dovolenou a měl jsem usilovně pracovat na baráku. Po dva dny vždy od 7 do 12 hod. jsem se snažil vyčistit vrty do hloubky alespoň 5 m. Když práce skončila tak se vrty zabetonovaly a přijel buldozer a vrty zahrabal. Tento ocelový muničák nevím jak hluboký, je v zemi na věky. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu příhodu. Když se kolem chemičky v Záluží prováděly průzkumné vrty tak obsluha vrtné soupravy sice po dlouhém vrtání, které přisuzovali nějakému balvanu, vytáhly vrtné tyče a vytloukly jádro. Sami si ničeho podezřelého nevšimli, až když odvezly vrtaná jádra do laborky, a až tam zjistili, že v jádru je kovový talíř o síle 6 mm asi 46 cm žluté hmoty a opět 6 mm kovový talíř. Vrtáci provrtali bombu, naštěstí nevybuchla. Abychom tomu zabránili, musela si vrtařská skupina pořídit vrtnou soupravu na dálkové ovládání (kabelem) a ocelový kryt na lyžinách, který jim vždy popotahoval do bezpečné vzdálenosti buldozer. Ještě před tím, než jsme navrhli toto bezpečnostní opatření tak můj šéf Láďa Pravec, známý to šprýmař, vymyslel v případě, že dojde k nárazu na pevnou překážku, vyvrtat otvor o průměru 1 metr a do něho spustit rukama a hlavou napřed pyrotechnika, který osahá ten tvrdý objekt a zjistí, zda je ocelový a že se jedná o leteckou pumu. Naštěstí se nestalo po celou dobu vrtání, že by vrtáci nenarazili na pevnou překážku. V naší praxi se takový podobný případ udál a to při vnikání do podzemní továrny Richard v Litoměřicích. Vrtná souprava vyvrtala otvor o průměru jeden metr a vrták narazil na betonový strop chodby a nemohl dál. Do vrtu se spustilo ocelové pažení a společně s Ing. Jirkou Chládkem jsme rozhodli, že se spustíme do díry na dno, naložíme trhavinu a odstřelíme. Protože celou akci si vymyslela čs. televize a režisér chtěl jet dolů s námi, jinak nás tam nepustí, museli jsme se rozhodnout, kdo tam pojede. Vyhrál Jirka, byl štíhlejší. Strop prostřelil a mohli jsme se pak spustit do dolu všichni. Za akci ve Svébořicích se kolegové z Diama rozhodli nám pomoci a věnovali naší služebně ocelové sloupky na oplocení.
13. května 1992 jsme se vydali s kolegou Václavem Hněvsou do SRN na Policii Mnichov, přesněji Bayerisches Polizeiverwaltungsamt, Technische Sondergrupe k panu Deppmeyerovi. Bavorský zemský kriminální úřad je moderní policejní ředitelství, které používá všechny známé technologie, vyšetřování, odhalování a prevenci, tyto zkoumá a dále rozvíjí. Mimo jiné, je to centrum pro zpracování dat, která zasílá, na vzdálená místa bavorských policií. Největší oddělení kriminálního vyšetřování v Bavorsku bylo zřízeno na základě únosu a následného zavraždění 11 izraelských sportovců v průběhu mnichovské olympiády. Únos provedla 5. září 1972 palestinská skupina "Černé září". Další výlet byl do pyrotechnické firmy Röhll v Ingoldstadtu a Augsburgu. Röhll Munitionsbergung GmbH je v Evropě nejstarší pyrotechnická firma. Společnost byla založena v roce 1946, Röhll byl zodpovědný za opravu válečných škod z druhé světové války. Více než 60 let, které uplynuly od války, válka však zanechala mnoho kontaminovaných míst, kde se v zemi nachází ještě mnoho munice. Z Mnichova jsme odjeli do Ingoldstadtu asi 10 km za město, kde je pevnost s názvem FORT FRANZ KARL, kde se munice skladuje a provádí nevýbušná likvidace leteckých pum a další munice z okolí Mnichova. Pevnost byla postavena v letech 1877 - 1881 jako tzv. Biehlersches je dlouhá od severu k jihu přes 300 m, a od východu na západ přes 180 m. Tento typ pevnosti byl postaven během jedenáctiletého působení generálmajora v. Biehlera v Německé říši asi 70 krát. Další zastávkou byla bývalá raketová základna USA v Augsburgu, tam jsme se také potkali s nevýbušnou likvidací a viděli jsme elektricko-hydraulický odšroubovač zapalovačů leteckých pum. Také unikátní sbírky munice převážně německé z druhé světové války naše oko potěšily.
Vstupní brána pevnosti FORT FRANZ KARL v době naší návštěvy
Vstupní brána pevnosti FORT FRANZ KARL v době mé návštěvy 2012
Zajímavý byl pohled shůry.
Vnitřní plocha s podzemními budovami, sklady a spalovnou pěchotní munice a munice do ráže 20 mm.
Asi tolik bomb, které jsou ve skladě pevnosti jsem zničil v severních Čechách za svoji kariéru. Bavorsko bylo spojenci bombardováno víc než severní Čechy.
Nevýbušná likvidace dělostřeleckých granátů
Takovou likvidaci jsem prosazoval i na policejní trhací jámě v Ralsku.
Odšroubovač zapalovačů amerických a anglických leteckých pum
Společné foto v Augsburgu. Za pumou klečí Václav Hněvsa, vpravo stojící jsem já, uprostřed je šéf firmy, vlevo stojící zástupce ministerstva vnitra a ostatní pracovníci policie z Mnichova
Zlomek sbírky munice Samozřejmě jsem se zabýval možností uskutečnění podobné firmy v Ralsku, stejný model jsem chtěl aplikovat ve firmě EKOPYRAL s.r.o., kterou jsem po povolení ministerstva vnitra hodlal realizovat v případě, že nenastoupí do Ralska v roce 1993 armáda. V materiálech jsem pro porovnání na MV poslal také hodnocení ministerstva vnitra Bavorska firmy Röhll Munitionsbergung GmbH. Mám dojem, že se naši ministranti jak federální, tak čeští polekali, když zjistily, že Bavorsko, stát o velikosti Čech má náklady na ničení munice celkem 3,2 milionů německých marek, což bylo asi 30 mil korun.
Ukázka zápisu nálezu. Nález byl vždy parafován příslušníkem místní policie. 22. května 1992 jsem si vyjel na nález letecké 250 librové americké pumy do mého rodiště v Záluží, byl by to normální standardní výjezd, kdyby nejel se mnou můj dlouholetý šéf Odboru kriminalistické techniky a expertíz a pyrotechnik mjr. Ladislav Pravec. Když jsme společně poprvé vyjeli na munici bylo to 14.9.1976 a shodou okolností to byla válečná puma sovětských letců. Na munici jel se mnou naposledy, protože od 1. června nastoupil na krajské operační středisko. Přeprava leteckých pum do Ralska se stává zakletou, když neupadne u Tatrovky kolo, tak přijedete na dvou prázdných zadních pneumatikách a když se vracíte, píchnete ještě kolo přední. Kolik má tatra rezervních kol?
Obrázek nahoře presentuje nejen naší smůlu při vjíždění na trhací jámu a defekt celého zadního levého tupláku ale také dokazuje rychlost výstavby služebny. Nová střecha, okna, mříže, sloupky na plot, mimo jiné ty přivezli vrtáci z Diama jako dar za různou pomoc. Panely na parkoviště věnoval pan Jaroslav Hartman, první polistopadový starosta Bělé pod Bezdězem. Přípojka elektrického vedení pro tuto oblast byla financována z rekonstrukce panelového domu BANKS, za což můžeme opět děkovat krajanům, že si pro své bydliště ve druhé etapě vybrali Kuřívody. Pro rekonstrukci se naskýtala jediná úsporná možnost a to byl jediný objekt Československé výroby BANKS. Také práce na budoucím bydlišti malinko pokročily. Ještě několik let trvalo, než bydliště získalo současnou podobu. Značně poškozené podlahy a i zdiva dlouhodobým působením tekoucí vody v zimních měsících z poškozených a odcizených kohoutků v patře, které vzniklo chybným spuštěním vodovodního řadu do prostoru u Bílého jelena. Zatopeny byly všechny domky, které měly sklepy, kdo měl zavedenou vodu do patra stejně jako já a byly mu odcizeny umyvadla vany a jejich armatura dopadl jako můj dům.
Volby do České národní rady. 5-6 června 1992 byl jsem u voleb, koho jsem však volil, si nechám pro sebe. Nejpřijatelnější pro mě byl Ing. Tomáš Ježek a MUDr. Milada Kadlecová. Oba dva měli k nově vzniklé obci Ralsko velmi dobrý vztah a pro rozvoj města zejména školy pak Tomáš Ježek. Milada Kadlecová se spíš zajímala o očistu Ralska od munice a ropných látek. Několikrát jsem se s doktorkou Kadlecovou setkal a řešili jsme reálné možnosti vrátit do Ralska armádu. Přislíbila podporu, kterou podle mého názoru splnila do posledního písmenka. Neustále byla ve styku s ČSA. Nešlo mi o volbu strany, ale o politika, který dokázal Ralsku pomoci. Rybník na ploužnickém potoce se dnes jmenuje Ploužnický, dříve se jmenoval Kaprál, ať tak nebo tak, byl blízko dělostřeleckého útvaru, kde působilo 16 samohybných houfnic ráže 152 mm s názvem 2СЗ "Акация". Silní jedinci tohoto útvaru dostali rozkaz naházet několik desítek protibetonových granátů do bahna rybníku. Ukrytí bylo skvělé, vrstva bahna pohřbila všechny, až na dva, které asi metr od vysokého strmého břehu ležely na dně. Jak klesala hladina rybníku vlivem počasí nebo jeho náhodným vypuštěním, tak se granáty ukázaly jednomu z náhodných rybářů. Přesto, že byl konec července, byla voda na můj vkus studená. Po dvou hodinách jsem byl docela prochladlý, i když vnitřně z těžké práce bylo horko. Rybník na ploužnickém potoce se dnes jmenuje Ploužnický, dříve se jmenoval Kaprál, ať tak nebo tak, byl blízko dělostřeleckého útvaru, kde působilo 16 samohybných houfnic ráže 152 mm s názvem 2СЗ "Акация". Silní jedinci tohoto útvaru dostali rozkaz naházet několik desítek protibetonových granátů do bahna rybníku. Ukrytí bylo skvělé, vrstva bahna pohřbila všechny, až na dva, které asi metr od vysokého strmého břehu ležely na dně. Jak klesala hladina rybníku vlivem počasí nebo jeho náhodným vypuštěním, tak se granáty ukázaly jednomu z náhodných rybářů. Přesto, že byl konec července, byla voda na můj vkus studená. Po dvou hodinách jsem byl docela prochladlý, i když vnitřně z těžké práce bylo horko.
Přesto, že jsem byl schopen v tahu zvednout 110 kg činku, nebyl jsem vůbec schopen z bahna 48 kg granát vyzvednout. Mokrá střela uvězněná bahnem neuvěřitelně klouzala. Pomohl silný provaz na dvojitý omot, řádné zapření a bahno povolilo své sevření. To nebylo všechno, ještě se granát musel dostat na 2m vysoký příkrý břeh a pak do pyrotechnického přívěsu. Zvolil jsem často používanou taktiku vozidla bez řidiče. Niva měla schopnost jezdit velmi pomalu na redukovanou jedničku a toho jsem využil. Zacouval jsem ke břehu, za kouli zapřáhl provaz, zařadil rychlost a vystoupil z auta. Pomocí silného klacku jsem řídil střelu na břeh takhle celkem 106 krát. Asi po padesáté jízdě jsem vytvořil v břehu průsmyk a vše šlo hned lépe. Do přívěsu jsem jich naložil 12 a měl dost. Takhle jsem se chodil koupat nepravidelně několik dnů. Někteří kolemjedoucí se zastavili, jako třeba Marián Vatrt a také přiložili ruku k dílu.
Ralsko bylo vždy houbařským rájem, ať v dobách působení sovětské armády, tak i v časech asanace. Dnes zmizely stoleté lesy, kde rostly hříbky tak hustě, že jsem si klekl a vstal, až byl košík plný.
Tento houbařský příběh není houbařskou latinou ale skutečností. Pozval jsem kolegy z mého domovského pracoviště odboru kriminalistické techniky a expertiz (OKTE) do Kuřívod ještě v době kdy tu vládly zbraně, vždy jsem nějaké to povolení sehnal. Zaparkovali jsme v lese proti vjezdu na Černou věž. To nebylo samoúčelné, u Černé věže byl muničák pečlivě střežený sověty a hlídky procházející jeho široké okolí vyhnali každého houbaře. Měli jsme s kolegy takový předsběračský rituál rozbalili jsme si vařič a začali vařit kávu. Protože se vařilo málo vody, tak jsem vzal košík a zašel do lesa k miničáku. Asi po sto metrech jsem narazil na skupinku sovětských vojáků, dal jsem se s nimi do řeči a nabídl jim cigarety, kouřil jsem Camelky a ty zabraly, kluci si zapálili, jednu dali za ucho a rozeběhli se do okolí, pochopili, že jsem s košíkem přišel na houby. Chvíli jsem sbíral a šel na kávu, samozřejmě na mě opět nezbyla voda, tak jsem se zase vydal na místo, kde jsem se potkal s vojáky. U vyvráceného kmenu jsem objevil hromadu hub a další kluci stále nosili v bundách houby. Posadil jsem se k hromadě a začal houby přebírat, oddělil jsem ty jedlé od hořčáků a naplnil košík. Vrátil jsem se ke kolegům, kteří když viděli tu úrodu, nervózně dopíjeli kávu. Já jsem si vzal druhý velký koš a tašku a takticky jsem se vrátil oklikou na místo s hromadou, ta ještě trochu přibyla. Mé sbírání bylo u konce. Pohodlně jsem si sedl k vařiči a uvařil si sám dobrou kávu. Ostatní se rozprchli po lese. Nikdo však neměl takové štěstí jako já. Dlouho jsem se pyšnil nálezem, o jehož pravém původu jsem mlčel. Kdybych to prozradil, určitě bych nebyl jako král houbařů uveden v naší kronice.
Červenec byl opravdu nabytý různými jednáními. Vojenské lesy si na vlastní pěst sehnali partu z Diama oddělení geologie, kde byl vedoucí pan RNDr. Petr Beyr CSc. Tato skupina prováděla asanaci u Dlouhého kamene ve Svébořicích. Samozřejmě to byla zcela ilegální a protizákonná činnost. Při jednání jsem je upozornil na různá nebezpečí a doporučil jsem panu
Beyrovi aby alespoň absolvoval základní kurz pro získání odborné způsobilosti pro práce s výbušninami, kde cílem takového základního pyrotechnického kurzu je získání odborné způsobilosti pro práce s výbušninami. Jeho absolvování je základem k získání odborné způsobilosti "PYROTECHNIK". Kurz je dle § 34 - § 36 zák. ČNR č. 61/1988 Sb. ve znění pozdějších novel a dle § 3 Vyhlášky ČBÚ č. 327/92 v rozsahu 120 vyučovacích hodin ve třech týdenních soustředěních a to v odborném institutu speciální techniky v Poličských strojírnách. Přišlo ho to tehdy asi na dvacet tisíc korun, ale vyplatilo se. Dělali ještě pár dnů a já jsem jim nalezenou munici odvážel. Jeden z hlavních úkolů měsíce byl průzkum trasy oplocení letecké střelnice Prosičky, která se začala oplocovat. Výsledkem byl nález devatenácti leteckých bomb několik desítek velkorážných nábojů a střel ráže 23 a 30 mm. Celková délka se odhadovala na tři kilometry drátěného ocelového 2 m vysokého pletiva. Sloupky byly betonové. V oplocení byly čtyři brány. Několik málo dnů před zahájením 19. Rallye Bohemia 1992 přišli za mnou pánové Kotek a Vítek, zda mohou bezpečně projet prostorem, aby vytvořili tratě pro připravovaný závod. Tak jsme sedli do soutěžního Favorita a objeli trasy připravovaných rychlostních zkoušek. Třeba RZ4 Kuřívody - Kuřívody 1 měřila 13,47 km a měla se jet v 16:43hod. 10. 7. 1992, 5RZ Horní Krupá - Mukařov 1 měla 8,48 km a start byl 17:08 10. 7. 1992, prostorem kolem Náhlova jela ještě RZ21 Cetenov - Osečná 1 , která měřila 12,78 km a start druhý den 11. 7. 1992 ve 12:48 hod. Naplánované to bylo pěkně na cestách se žádná munice nenacházela ale co diváci cesty někde vedly kolem municí zamořených ploch. Při následné prohlídce okolí RZ jsem našel 14 kusů dělostřeleckých granátů. Ještě v den startu 19. Rallye Bohemia jsem dopoledne projížděl a "asanoval" RZ21. Setkání s lidmi od soutěžních závodníků mi v budoucnu přidalo několik velmi dobrých přátel. Tím největším přítelem byl Karel Šimek (vlevo) automobilový závodník na Škodě 1000 MB. Během své úspěšné kariéry startoval mnohokrát v závodech, soutěžích na Jičínsku – Rallye Jičín, závodech do vrchu na trati Holín – Prachov a při několika ročnících Rallye Škoda, která se z velké části v minulosti jezdila v Českém ráji. První soutěž v kariéře absolvoval v roce 1968, a byla to Rallye Bílá Labuť Praha. Dojel tehdy na třinácté pozici ve třídě. V prvních letech ho navigovali spolujezdci Kroupa a Uhřík. Karel Šimek byl po celou dobu věrný značce Škoda. Šimkovou oblíbenou soutěží byla i náročná rallye Vltava, zde dosáhl s litrovým vozem na třetí místo absolutně v roce 1974. V témže roce byl prvním Čechem, který startoval v soutěži mistrovství světa RAC rallye a vedl si skvěle, bohužel musel pro technickou závadu odstoupit. Výborné výsledky zaznamenal při Rallye Jugoslavia, Pneumant, Zlaté písky nebo Baltic. Jeho kariéra se pak až do roku 1981 přerušila. Do rallye nastoupil s legendární Škodou 130 RS a byl 11. absolutně při domácí Rallye Škoda, 2. ve Wartburg rallye a při Barumce získal ocenění Fair play za pomoc při havárii bratří Končeků. V soutěžích se objevoval až do roku 1984, navigovali ho Pačes, Klíma, Broulík, Ryšánek, se
Škodou 120 L byl v roce 1984 desátý absolutně na Rallye Škoda, jako nejlepší český jezdec. Karel Šimek se nevěnoval pouze rallye, i když to byla jeho nejoblíbenější disciplína, ale startoval také v závodech do vrchu, na okruzích, autokrosu i rallyekrosu. Snad aby v garáži nezahálela eresa, věnoval se Karel Šimek v dalších letech rallyekrosu. A to tak pečlivě, že získal jedno vítězství za druhým a vyhrál několikrát Pohár v rallyekrosu v celkovém pořadí (mistrovství se v těch letech ještě nevypisovalo). Několik let spolupracoval s AMK Bílá, kde svého kamaráda Vladimíra Mužáka jako trenér dovedl v roce 1993 k zisku mistrovského titulu v tehdy jedné z nejpočetnějších kategorií N 1300 a následně v roce 1994 i k titulu vicemistra. Českodubský jezdec mu to oplatil, když pečlivě připravoval pro Šimka historickou škodovku. Jezdeckou kariéru zakončil Šimek v devadesátých letech ve třech maratónských soutěžích Londýn – Sydney, Londýn – Mexiko a v roce 1998 v soutěži Shield of Africa. Všechny maratony se Škodou 1000 MB úspěšně dokončil. Těch několik řádků napsal o Karlovi Pavel Vydra. Svoji „nekonečnou rally“ již jede bývalý tovární jezdec týmu Škoda Karel Šimek. V nedožitých pětašedesáti letech zemřel po dlouhé nemoci 24. února. 2010
To byla první ale nikoliv poslední rally procházející Ralskem, kterou jsem zajišťoval s ohledem na výskyt munice v okolí tratí.
Velmi důležitým jednáním bylo zasedání vládní komise na Okresním úřadu. Opět se řešilo prozatímní zajištění obecné bezpečnosti v Ralsku. Výstražné tabule a sloupky zhotovila Krajská vojenská ubytovací správa (KVUS) Litoměřice pro roznos do terénu byly vytvořeny dvě skupiny z vojenského útvaru 6020 Vazačka. Tabulí byly instalovány stovky. Podstatné bylo, že jednání na ministerstvu obrany se pohnulo dopředu. Podle mého názoru to byla pro dosluhující plukovníky dobrá trafika. Případné vytvoření asanačních útvarů by byly mimo tabulky armády. Připravil jsem pro jistotu, že by armáda nešla zpátky do Ralska pro poslance České národní rady návrh zákona o pyrotechnickém průzkumu, který by mohli zajišťovat soukromé civilní firmy. Zároveň jsem připravil strukturu takové skupiny, kterou o pár let později ode mne převzaly vojenské lesy. Tato jednání pokračovala každý měsíc. Také každým měsícem stoupala naděje, že se asanace ujme armáda.
Měl jsem sice téměř hotovou služebnu, zbývalo jen připojit akumulační kamna, která jsem získal darem od firmy GEDOS a zkrášlit interiér nějakým nábytkem. Z Ústí jsem dovezl stůl a židle. Ve Stráži pod Ralskem se rušil nábytek v poliklinice a já jsem neopovrhl psacím stolem a plechovou lékařskou skříňkou vše za pět set kaček. Na krajské správě byla truhlárna, kde mi
udělali na míru poličky, které slouží dodnes pro výstavu exponátů. Samozřejmě, že nábytek byl každý pes jiná ves, mně to nevadilo, stejně jsem byl venku celý den a v případě nějakého jednání to dělalo dojem chudé pyrotechnické služebny nebo spíš terénního pracoviště. Stavebnímu úřadu vadilo, že obývám objekt, který není po kolaudaci. Nastal totiž problém s tím, kdo bude příštím majitelem. Já jsem v roce 1991 o objekt žádal KVUS Litoměřice společně s obytným rodinným domem, jehož historickou součástí byla i služebna. Původně šlo domek s garáží a ubytováním pro řidiče a služebnictvo, chlívkem a černou kuchyní. V listopadu 1991 jsem požádal o oddělení obou staveb. V čím majetku bude služebna, nebylo rozhodnuto. Policie služebnu nechtěla byť rekonstruovanou a zdarma. Nakonec Okresní úřad v České Lípě převedl služebnu jako občanskou vybavenost v rámci osidlování Kuřívod na nově vzniklou obec Ralsko. Dlouhou dobu jsem ji resp. policie používal zdarma. Až po odchodu starosty Edera přešla do nájmu za 500,-Kč. Novému starostovi Šolcovi byla každá koruna příjmu do obecní kasy dobrá a tak udělil Policii ČR nájem. Při jednání na OÚ jsem docílil výjimky v užívání až do řádné kolaudace, která proběhla 25.8.1992. Služebna splňovala požadavky na pracoviště jako kancelář se sociálním zařízením WC a sprchový kout. Spojena byla s garáží a dílnou.
V srpnu jsem musel stihnout ještě dvě akce. Asanaci všech finských domků ve Hvězdově, kde se čtyři z nich měli ještě téhož roku rekonstruovat na rodinné domky a dále pro vojenské lesy prohlédnout hospodářskou usedlost Pavlín dvůr.
VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 9. září 1992 č. 540 k přejímání a předávání objektů po sovětské armádě na území České republiky Vazba na záznam z jednání vlády:
Vláda I. k o n s t a t u j e , že podle vyhlášky federálního ministerstva financí č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem a vyhlášky federálního ministerstva financí č. 61/1986 Sb. o prozatímní správě národního majetku, jsou k převzetí nemovitého majetku po sovětské armádě do prozatímní správy a k nakládání s ním příslušní přednostové okresních úřadů; II. s t a n o v í , že 1. zastavěná část pozemku, na němž stojí objekt postavený sovětskou armádou a) musí být uvolněna a objekt demolován, pokud o to vlastník pozemku požádá s výjimkou případů, kdy bude rozhodnuto ve veřejném zájmu objekt zachovat; veřejný zájem bude na návrh obce či okresního úřadu potvrzovat ministr financí, b) pokud pozemek patří státu a je v zastavěné části obce, může být okresním úřadem pronajmut, odprodán nebo bezúplatně převeden, 2. pozemky přiléhající k zastavěné části, na které stojí stavební objekt, které jsou v majetku České republiky, mohou okresní úřady rozparcelovat tak, aby byl umožněn přístup a příjezd k objektům, případně další rozvoj podnikání a novým majitelům objektů je odprodat, pronajmout nebo bezúplatně převést, pokud je bezúplatně převáděn i objekt; zbývající část pozemků, pokud jsou v zastavěné části obce, bezúplatně převést na obec; III. u k l á d á 1. ministru pro hospodářskou politiku a rozvoj a) vypsat mezinárodní soutěž na využití vojenských prostorů Ralsko a Mladá ve spolupráci se zmocněncem vlády České a Slovenské Federativní Republiky pro nakládání s majetkem po bývalé sovětské armádě a s ministrem životního prostředí do 31. října 1992 a vyhodnotit soutěž v lednu 1993; v únoru 1993 předložit vládě návrh na konečné využití obou prostorů a návrh na další postup v přípravě a realizaci vítězného návrhu; v tomto smyslu uzavřít dohodu se zmocněncem vlády ČSFR pro nakládání s majetkem po bývalé sovětské armádě a s ministrem životního prostředí, b) vydat do 15. září 1992 pokyny pro přejímku, prodej, bezúplatný převod nebo pronájem nemovitostí po sovětské armádě, 2. ministru financí a) zřídit při ministerstvu financí zvláštní účet zcela oddělený od státního rozpočtu, na který budou převáděny finanční prostředky získané prodejem nemovitostí a z kterého naopak budou hrazeny prostřednictvím okresních úřadů náklady na identifikaci majetku, ostrahu, demolici staveb a převod majetku na jiné osoby,
b) zabezpečit ve spolupráci s ministrem spravedlnosti osvobození bezúplatných převodů nemovitostí z majetku České republiky do vlastnictví obcí od notářských poplatků za registraci, c) udělovat souhlas s bezúplatným převodem objektů a pozemků (pokud pozemky jsou majetkem České republiky), které budou sloužit rozvoji školství, zdravotnictví, sociálních služeb, kultury, mládeže a sportu a technické infrastruktury na základě žádostí, které soustředí okresní úřady a následně je předloží k rozhodnutí, 3. ministrům pro hospodářskou politiku a rozvoj, průmyslu a obchodu a cestovního ruchu, zemědělství a životního prostředí spolupracovat s okresními úřady v rámci svých kompetencí při zajištění převzetí zařízení a objektů bezúplatně předávaných do majetku příslušných správců v daném prostoru, 4. ministru pro správu národního majetku a jeho privatizaci zajistit ve spolupráci s přednosty okresních úřadů účast okresních privatizačních komisí na odprodeji nemovitostí v majetku České republiky, 5. přednostům příslušných okresních úřadů na základě bodu I. tohoto usnesení a) zajistit po provedení fyzické přejímky nezbytné podklady nutné k odprodeji, bezúplatnému převodu, pronájmu a registraci smluv s tím, že náklady s touto prací spojené budou zahrnuty do ceny staveb a zálohově hrazeny z vlastního účtu při ministerstvu financí, b) zajistit prodej formou veřejných dražeb s využitím okresních privatizačních komisí mimo vojenské prostory Ralsko a Mladá, bezúplatný převod nebo pronájem nemovitostí; výtěžek převádět na zvláštní účet při ministerstvu financí, c) přednostům okresních úřadů Česká Lípa, Nymburk a Mladá Boleslav vyhlásit dočasnou stavební uzávěru pro vojenské újezdy Ralsko a Mladá do doby ukončení mezinárodní soutěže; IV. p o v ě ř u j e předsedu vlády projednat s předsedou vlády České a Slovenské Federativní Republiky 1. aby objekty předané vládě České republiky byly střeženy čs. armádou do doby jejich předání konečným majitelům a uživatelům, 2. aby Vojenský geodetický a kartografický ústav provedl letecké snímky předávaných objektů a pozemků v místech jejich většího soustředění a přenesl je do katastrálních map; tím umožnil provádět oddělovací plány nutné k uzavírání smluv a registraci, 3. aby vláda České a Slovenské Federativní Republiky zajistila v návaznosti na své usnesení ze 4. června 1992 č. 392 financování mezinárodní soutěže, 4. aby vláda České a Slovenské Federativní Republiky převedla alikvotní část prostředků získaných z prodeje sovětského majetku na území České republiky na zvláštní účet zřízený při ministerstvu financí pro financování nákladů spojených s pořízením případné potřebné územně plánovací dokumentace a nákladů spojených s převodem objektů v roce 1992;
V. r u š í bod 28 záznamu z jednání vlády České republiky ze dne 27. května 1992, kterým byl jmenován zmocněnec vlády* pro přejímání majetku po sovětské armádě s tím, že způsob převzetí a předání nemovitostí řeší toto usnesení. Provedou: předseda vlády, ministři pro hospodářskou politiku a rozvoj, průmyslu, obchodu a cestovního ruchu, zemědělství, vnitra, životního prostředí, financí, spravedlnosti, pro správu národního majetku a jeho privatizaci přednostové okresních úřadů Na vědomí: zmocněnec vlády ČSFR pro nakládání s majetkem po bývalé sovětské armádě Předseda vlády Doc. Ing. Václav K l a u s, CSc. v. r. * bod 28. Jmenování zmocněnce pro přebírání majetku po sovětské armádě.
V l á d a j m e n o v a l a ing. Jana Přikryla, CSc., náměstka ministra pro hospodářskou politiku a rozvoj, zmocněncem vlády pro přebírání majetku po sovětské armádě pro plnění úkolů vyplývající z přebírání tohoto majetku ze záznamu z jednání schůze vlády ze 4. května 1992 (bod 2/A/a)
11. září jsem byl pozván na Skelnou huť k jednání Svobodné zóny Severní Čechy, která vznikla 30. března 1992. Tady jsem se s mnohými setkal poprvé, někoho jsem znal z dřívější doby. Plány zóny byly nemalé, když jsme se s generálmajorem Ing. Štefanem Gombíkem, plk. Ing. Zdeňkem Zbytkem a generálporučíkem Ing. Miroslavem Vackem rozhovořili o budoucím využití letiště, bylo nápadů dost. Když jsem nadhodil potřebu asanace Ralska armádou, byli všichni skeptičtí, ale nikdo nepotvrdil skutečnost, že se armáda nevrátí. Zdeněk Zbytek mi nabízel, abych v případě vzniku letiště vedl jeho pyrotechnickou ochranu a že si mohu vždy vyjet na nějakou tu munici. Jednání pod širým nebem babího léta bylo příjemné, k pohoštění se na rožni opékalo prasátko. Servírovalo se na papírových táccích, což se projevilo jako velmi nevhodné v době příletu bojového vrtulníku se Štefanem Gombíkem. Náhlý vítr od jeho vrtule rozmetal tácky po okolí. Kdo si ho nepodržel, měl po porci. Mezi pozvanými byla i starostka Mimoně a náš starosta Eder. S kým jsem si dobře popovídal, jako policajt, byl dr. Podlešák bývalý příslušník SNB. Debaty o všem různém se vedly do pozdního odpoledne. Projekt Svobodná zóna Severní Čechy, usiloval o privatizaci bývalých vojenských újezdů Milovice a Ralsko. Projekt na civilní využití vojenských prostorů, ale vláda Václava Klause jej – stejně jako všechny konkurenční – zamítla.
To bylo v době, kdy si starostové ještě vážili lidí, kteří pro obec něco udělali. Na přelomu září a října se Pepa Pecinovský a Severočeské vodovody a kanalizace (SČVaK) rozhodly vzhledem k navýšení počtu občanů v Kuřívodech k rekonstrukci čerpadel, elektrické přípojky a některého potrubí do a od vodárny na kopci zvaném Jezová horka. Moje přítomnost byla nezbytná. Na asanaci tras nových inženýrských sítí jsem strávil několik dnů. Vzhledem ke zvyšujícímu počtu nalezené munice a potřeb jejího uskladnění v objektu VÍTR II. na trhací jámě jsem musel zajistit případné napadení nenechavci. Sklad byl zajištěn dvojitými dveřmi a okny. Jakýkoliv pokus o vniknutí zaznamenala čidla a vysílačkou šel signál na služebnu a do mého nového bydliště v paneláku. Jen se musely pravidelně nabíjet baterie. Ještě před novým jednáním jsem potřeboval nějaké informace o rozhodnutí Federálního ministerstva obrany, které jsem mohl získat pouze cestou poslankyně České národní rady MUDr. Milady Kadlecové.
15. prosince byl den "D". Přijeli jsme s dr. Rücklem na ministerstvo hospodářství, kde se jednání zúčastnli nejen pracovníci ministerstva životního prostředí ale také ministerstva národní obany ze štábu pozemního vojska generálního štábu. Tehdejší vedení vyslalo budoucí šéfy oddělení řízení pyrotechnické asanace. Na této komisi byl předložen návrh na finanční zabezpečení pyrotecnických prací pro období 1993 - 1997. Já jsem namítal, že pětileté období
je krátká doba na provedení kompletní asanace a předložil jsem výpočet, který se blížil k třinácti letům. Byl jsem razantně odmítnut s tím, že si armáda udělala svůj rozbor na základě několika analytických zpráv svých specialistů. Nastal problém v zákoně, kde armáda nemá právo zasahovat v civilním prostředí bez spolupráce s orgánem mnisterstva vnitra, potažmo Policií ČR. Závěrem schůzky komise bylo dohodnuto, že postačí pro rok 1993 pro všechny tři újezdy 30 milionů korun. Pro příští schůzku na den 4.1.1993 bylo uloženo zpracovat přípravný materiál. V závěru roku 1992, konkrétně 21. prosince, byl přijat zákon o Armádě České republiky. V něm bylo mimo jiné řečeno, že vztahy v armádě, zejména výkon vojenské základní služby, způsob výcviku a organizace se řídí dosavadními předpisy platnými v zaniklé Československé armádě. Příslušníci této složky se stávají příslušníky AČR v dosažených vojenských hodnostech. Služba státních občanů České republiky v Armádě Slovenské republiky se do 31. března 1993 nepovažuje za cizí vojenskou službu. Také občané Slovenské republiky, kteří byli v době nabytí účinnosti tohoto zákona vojáky z povolání AČR, mohli tuto službu vykonávat do 31. března 1993. Po tomto dni měli možnost zůstat v české armádě pouze v případě, že požádali o propuštění ze svazku občanství Slovenské republiky, a to nejpozději do 31. prosince 1993.
Každý konec roku jsem prováděl nějaké to statistické vyhodnocení v nálezech a ničení munice. V tomto roce to nechám na novinářích, ti mají nejspolehlivější informace.
Poprvé za celou dou služby jsem si mohl po sobotě 19. prosince 1992 vzít nerušenou dovolenou až do začátku netrpělivě očekávaného roku, roku 1993.
