Nejsi na to sám aneb první krůčky arteterapie s dětmi cizinci Jitka Hanyšová Pracuji jako vychovatel na příjmovém oddělení v zařízení pro děti cizince a poštěstila a jsem potěšena, že se zde můžu věnovat arteterapii. Specifika práce na tomto oddělení jsou tématem mého článku. Do zařízení přicházejí děti, které se nacházely na území ČR bez doprovodu. Buď žádají o mezinárodní ochranu a jsou bez doprovodu (snaží se např. utéct před válkou – děti z Afghánistánu, Palestiny, Lybie,… a hledají útočiště v naší zemi) nebo jsou zadrženi policií někde na ulici při krádeži, pod vlivem drog, popřípadě jsou nezletilí, mají zákonné zástupce v ČR, ale ti se nemohou, nechtějí nebo neumějí o své dítě řádně starat. Co však mají všechny děti společné, je to, že jsou nějakým způsobem traumatizované. Když k tomu přidáme ještě fakt, že mnohdy nemají osvojený český jazyk, vyplyne jasná potřeba nejen tlumočníka, užití slovníků, neverbální komunikace, ale především emaptie a citlivého přístupu vychovatele/arteterapeuta k dítěti. Průběh procesu arteterapie Dítě je k nám přivedeno většinou policií nebo sociálním pracovníkem, ubytujeme ho na příjmovém pokoji. Trvá asi týden, než absolvuje lékařská vyšetření a po výsledcích je přestěhováno na oddělení mezi ostatní děti, se kterými začne navštěvovat místní školu. Doba jednoho týdne nám slouží k tomu, aby se dítě stabilizovalo a adaptovalo se na nové prostředí. Každé dítě je jiné a na situaci, ve které se nachází, reaguje různě – od apatie po agresi nebo pláč. My se snažíme se k němu najít cestu, i když je často dosti klikatá. Již zmíněná arteterapie představuje hlavní komunikační prostředek. Kresba nám podá informace o dítěti, co prožívá, jaké má vztahy k blízkým lidem a ke světu. Zpravidla je to pro dítě činností spontánní, necítí se nějak zkoumáno či vyšetřováno. Dítě mnohdy není schopné nebo nechce pojmenovat svůj aktuální stav, ve kterém se momentálně nachází. Proto nás, kdo s dítětem pracujeme, může kresba představovat klíč k pochopení obtíží dítěte, cestu k jeho duši. Do kresby promítne vědomý i nevědomý obsah své mysli a tudíž nevědomky přenese své pocity, své bolesti na papír. Malování mu může pomoci k novému pohledu na věc, nebo alespoň k pochopení své situace, což může přinést alespoň malou úlevu. Už na bolest není samo, už je tu někdo s ním, kdo ví, jak se cítí a ne náhodou se říká: „Ve dvou se to lépe táhne.“ Zcela výstižný mi připadá výrok: „Umění vést dětskou psychoterapii nespočívá v tom, zda umíme obrázky dítěte interpretovat, ale v tom, zda zachytíme v jeho chování a částečně (někdy i značnou měrou) v jeho kresbách stopy prožitku z terapeutického vztahu a využijeme jich žádoucím směrem.“1 Arteterapie je prostředkem, jak k dítěti nalézt cestu, abychom mu mohli pomoct v jeho nelehké situaci. Důležité je pozorovat dítě při tvorbě obrázku, všímat si jeho váhání, věnovat pozornost výběru barev, vyplnění plochy, pořadí jednotlivých prvků. Vše nám pomůže k přesnějšímu pochopení psychického stavu dítěte. Nejprve jsem dětem nezadávala téma k malování a nechával jim volnost při výběru, to však odmítaly s argumenty, že malovat neumí nebo se jim nechce. Na základě zkušeností jsem dospěla k závěru, že bude vhodnější nabídnout dětem, aby malováním vyjádřily svůj současný stav. Tudíž nové téma znělo: „Jak mi teď je, jak se tu cítím.“ Bylo zapotřebí dítě seznámit s nabídnutým výtvarným materiálem, který ne každé dítě zná. Během ukázky, jak která pastelka, voskovka či jiná pomůcka zachytí na papíře stopu, se dítě mírně uvolnilo. Vychovatel/terapeut „čmáráním“ ukázal, že nejde o to být při malování precizní, perfekcionistický, jak nás tomu mnohdy učí ve škole. Dítě pak většinou zkoušelo vychovatele napodobovat, zjišťovalo, že to nějak jde. Bylo velice překvapené, když mu bylo dovoleno papír jen tak počmárat, roztrhat, zkrátka vše, co by mu mohlo způsobit jakkoliv úlevu, zklidnění, vybití agrese. Poté se často velmi rychle ujalo tématu a tvorba začala. Pokud známe rodinnou anamnézu a je relativně příznivá (víme, že dítě se chce vrátit domů), můžeme tohoto potenciálu využít. Pakliže dítě namalovalo obraz na téma: „Jak se cítím v ústavu“ a 1 Kresba jako nástroj poznání dítěte – Roseline Davido; citace (D. Wildlocher)
ve většině případů obraz působí negativně, smutně, bolavě, můžeme dítěti nabídnout namalovat obraz na téma: „Jak se cítím doma“ a očekávat pozitivní emoce. Musíme v takovou chvíli počítat i s projevem pláče, jelikož děti v ústavu jsou pod velkým psychickým tlakem a je nutný individuální a velmi citlivý přístup. Neznamená to však, že bychom někde pochybili, jen jsme umožnili dítěti průchod jeho pocitům. Často se tak dozvídáme mnohem víc o dítěti – jak moc touží být doma s rodičem/rodiči a mně se vždy vybaví výrok: „Je lepší špatná rodina než žádná.“ a v tu chvíli si uvědomím, jaké štěstí jsem měla, když jsem mohla vyrůstat v rodině narozdíl od dětí, které už takové štěstí neměly. Ale když už se stane, že to z jakýchkoliv důvodů nejde, je zapotřebí udělat vše pro to, abychom dítěti pomohli, podrželi ho a vzbudili v něm dojem, že uděláme vše pro to, aby mu bylo lépe. Proto je zcela nutné přistupovat k dítěti individuálně a co nejcitlivěji. Kvalita a efektivita arteterapie je podmíněna beze sporu celou řadou faktorů jako např.: krátká doba na vytvoření důvěry ve vychovatele – obezřetnost a nedůvěra ze strany dítěte jazyková bariéra – především při interpretaci kresby kulturní odlišnost – např. nevědomost, že muslimové nezobrazují na základě koránu osoby příchod dalších zaměstnanců v průběhu arteterapie (nejsou dostatečně zajištěny podmínky) různorodé složení skupiny dětí (ne vždy se podaří být s dítětem sám, jelikož na příjmovém oddělení se může současně sejít více dětí) vážný psychický stav dítěte Tématická tvorba Následující část textu seznámí čtenáře vždy s krátkou kazuistikou dítěte (uvedená jména jsou fiktivní), následně jeho výtvarnou tvorbou a skromnou interpretací. Jen pro upřesnění – i děti slovenské národnosti jsou považovány za cizince a i ony často putují k nám do zařízení. Jelikož se právě děti z tého země zúčastnily pod mým vedením arteterapie, jazyková bariéra nebyla překážkou. Rozálie 16 let (obr. 1-5) Její rodiče jsou manželé, má celkem 3 sourozence. Do ČR přijela celá rodina v době, kdy dívce bylo 10 let. Děti po příjezdu do ČR nezahájily školní docházku. Z těchtů důvodů a z důvodů nevyhovujících bytových podmínek byly děti odebrány z rodiny a umístěny do DD. Zde setrvaly cca půl roku. Poté byly propuštěny k rodičům na 2 týdny na propustku. Z té se však nevrátily, rodiče je ukryly. Následně na to proběhlo jednání opatrovnického soudu, jímž byla dívka a její bratr ponechány v péči rodičů. Jmenovaná chodila pravidelně do školy, ve které měla dobrý prospěch. Později dívka přestala chodit do školy a začala vést domácnost spolu s matkou jejího přítele. Její rodina opustila ČR a odstěhovala se za prací do ciziny. Dívka zůstala v ČR, z jistých důvodů se dobrovolně přes sociálního kurátora obrátila na naše zařízení, od kterého očekávala pomoc v této složité situaci. Z našeho zařízení utekla a policie ji po nějaké době opět přivezla k nám, nyní však už nedobrovolně. Dívka se separovala od skupiny ostatních dětí i vychovatele, byla na pokoji a plakala. Jelikož z anamnézy bylo patrné, že ráda maluje, přinesla jsem jí výtvarné potřeby a nabídla jí zkusit si něco namalovat, což odmítla. Proto jsem u ní zůstala a vybídla ji k vyjádření svých pocitů na papír, jelikož je patrné, že se momentálně necítí dobře. Vzala černý uhel a náhodně je pokládala na papír, díky čemuž se částečně uvolnila, i když stále plakala, tenze se však zmírňovala (obr. 1). Motiv opakujících se koleček, klubíček, spirál může znamenat potřebu bezpečí, péči matky, která ji momentálně chybí (obr. 2). Další obrázek už malovala konkrétněji, jedná se o znázornění ústavu, ve kterém se momentálně nachází – stále užití tmavých barev (obr. 3). Předposlední obrázek vyjadřuje vzpomínku na jejího přítele (symbol srdce v každém rohu), avšak jejich vztah skončil a proto je částečně začerněn (obr. 4). Jelikož doposud veškeré obrázky byly velmi smutné a sama je komentovala slovy, že dokud bude v ústavu, budou vypadat všechny stejně, dostala možnost namalovat, jaké je to doma, jak tam se cítí. Dívka pookřála, ihned sáhla po barevných pastelkách a začala malovat (obr. 5). Během tvorby se zcela uklidnila a začala vyprávět o rodině. Zajisté by si
větší prostor zasloužila interpretace obrazů, avšak i v tomto případě šlo především o zlepšení psychického stavu dítěte, čehož bylo během procesu malování dosaženo. Alex 17 let (obr. 6-8) Byl přijat do zařízení na základě usnesení o nařízení předběžného opatření (rodiče nebyli schopni zajistit adekvátní péči o děti). Má celkem 10 sourozenců. Navštěvoval základní školu speciální. Mnohokrát opakoval ročník, měl časté absence. Došel do 9. ročníku, nebyl však na konci roku klasifikován. Má na svědomí rozsáhlou trestnou činnost (krádeže, vloupání do domu). V minulosti intenzivně praktikoval čichání organických rozpouštědel (toluen a aceton), která mu způsobila vážné poškození intelektu; jeho kognitivní schopnosti jsou v pásmu střední mentální retardace s projevy poruch pozornosti a koncentrace. Chlapec neustále vyhledával přítomnost vychovatele/arteterapeuta, tudíž bylo snadné zjistit, že jeden z jeho zájmů představuje malování. Velmi rychle a rád se ujal barev a pokusil se vyjádřit svůj momentální stav. Nejprve vlevo namaloval dům, kolem stromy a nakonec obraz počmáral, díky čemuž ze sebe setřásl nervozitu a napětí (obr. 6). Na dalším obrázku znázornil, jaké to je u nich doma. Maloval s rozvahou, na závěr však vpravo a vlevo v dolní části postavičky skoro až zamazal, jelikož si vzpomněl na to, že není s rodiči, ale v ústavu (obr. 7). Jemu samotnému se nelíbilo, že se nechal strhnout myšlenkou na ústav a rozhodl se namalovat třetí obraz, který podle něho ukazuje, jak přesně to u nich doma vypadá, jak se tam cítí. Obrázek působí vesele, optimistiky, až jakoby pohádkově. Maloval ho ze všech nejdéle, hodně mu na něm záleželo (obr. 8). Na konci tvorby byl chlapec se svými výtvory velmi spokojený a sám od sebe začal vyprávět o rodičích a sourozencích. Co stojí za povšimnutí – význam vztažených rukou může představovat optimismus, lásku, radost, k čemuž opravdu tendence má. Proč však všem postavičkám včetně zvířat namaloval tykadla? Při interpretace by nám mohla pomoci skutečnost, že jeho sourozenec je neslyšící a na základě toho němý, takže by mohlo jít o jisté kompenzační znázornění. Z kreseb je patrné, že malba neodpovídá 17tiletému dítěti. S chlapcem se však velmi dobře spolupracovalo, byl klidný a práci s výtvarným materiálem si náležitě užíval. Sám proces tvorby komentoval slovy, že v ústavu to není tak hrozné, jak to vypadá, ale že doma je doma a udělá vše pro to, aby se tam mohl se všemi sourozenci co nejdříve vrátit. Emma 17 let (obr. 9) Její rodiče se rozvedli, sourozence nemá, přes 2 roky užívá pervitin. Matka dochází na rodičovské skupiny, snaží se dceru z drog dostat, avšak neúspěšně. Dívka se vždy cítila jako outsider, s matkou se kvůli její práci několikrát stěhovaly. Nenašla si nikde kamarády; pochopení vrstevníků našla až ve skupině, s níž začala užívat drogy. Docházela na gymnázium, velmi sečtělá, inteligentní dívka s nadprůměrnou inteligencí. Má manipulativní sklony, nerespektuje autoritu matky ani jiných dospělých. S užívám drog zatím přestat nechce. Dívka souhlasila s tím, že se pokusí na papír vyjádřit svůj momentální stav. Začala nejprve vystřihovat černé čtverce, které hned rozmístila po papíře do středu. Poté vzala vodové barvy a čtverce jimi ohraničovala. Plochu obrázku úmyslně nechala částečně nepomalovanou. Celá tvorba trvala se vším všudy cca 10 minut. Na obrázku je dominantní prvek 4 černých čtverců rozmístěných uprostřed. Sama dívka o tom hovořila takto: „Díky černé barvě se cítím bezpečně, skrytě, drsně.“ (jak oblečení, tak i líčení). Dále pokračovala: „ Kdybych měla říct, kde se cítím být na tom obrázku, tak uprostřed jak jsou ty kostky, tam někde.“ Jak vidíme, hlavní motiv je částečně ohraničen, což může představovat kontrolu v podobě její matky. Její matka ji totiž, alespoň tak to pociťuje dívka, příliš kontroluje, určuje, kde budou žít, jakou školu bude dívka navštěvovat, aniž by se zajímala o to, co chce její dcera. Levá část obrázku však ohraničená není. Dívka se k tomu vyjádřila slovy, že díky tomu na ni obraz působí vyrovnanně, dává ji pocit volnosti, možnosti úniku. Mohlo by to však také poukazovat na fakt, že řeší minulost – prázdno po otci, který s nimi nežije a po kterém se jí velice stýská, nebo i minulost v podobě prázdnoty (neúplná rodina, matka v zaměstnání, absence kamarádů). Celý obraz je situován na střed a doprava, což bychom mohli interpretovat jako její současný stav, kdy se cítí
rozpolcená, nestabilní, nejistá a zároveň si uvědomuje, že ji čeká v brzké době těžký životní úkol a tedy nastoupit do léčebny pro drogově závislé. Celkový rozhovor nad obrazem dívce nečinil nikterak potíže, jelikož je komunikativní a schopná sebereflexe. Přednost dává slovu s vychovaetelem/arteterapeutem než výtvarně tvořit. Proto byla pro ni interpretace zajímavější a vzbudila u ní větší zájem než samotná tvorba výtvarnými technikami. Viktorie 14 let (obr. 10-11) U nezletilé gradují výchovné problémy - záškoláctví, útěky, toulání, vedení sexuálního života, sebepoškozování, poruchy příjmu potravy. Nerespektuje matku, s níž žije, proto matka podala prostřednictvím OSPOD návrh na nařízení ústavní výchovy. Dívka u nás neprojevovala viditelně smutek, avšak byla nemluvná, spíše pozorující dění kolem sebe. Když dostala nabídku malovat, byla překvapená a odpověděla, že malovat neumí. I v tomto případě se osvědčilo, když sám vychovatel/terapeut vzal jakoukoliv výtvarnou pomůcku a začal pokládat barvy na papír. Dítě má v danou chvíli pocit, že není pozorováno, kontrolováno, zkoumáno a pustí se snázeji do tvoření. Dívka začala malováním pokoje v pravém rohu a poté namalovala sebe v levé části obrazu. Vodovými barvami se jí malovalo dobře kvůli tomu, že měla rychle vyplněnou plochu pozadí. Jak je z kresby patrné, bolest a smutek z něho cítíme na první pohled. Za povšimnutí stojí postava, se kterou se dívka ztotožnila. Na první pohled jí je opravdu podobná. Velké oči jsou pro ni charakteristické; i od matky slýchává, že svýma očima uhrane každého muže, na kterého se podívá (obr. 10). Když dostala možnost znázornit, jak se cítí doma s rodinou, zvolila překvapivě jinou výtvarnou pomůcku a to pastelku. Malování si vyloženě užívala, u činnosti vydržela cca půl hodiny a nakonec každý motiv srdce zvýraznila silným fixem. Pravou část, přibližně ¼ vyplnila svým jménem. Obrázek se jí velice líbil, cítila se uvolněně a dokonce, ač má tendence odmítat jídlo, se zeptala, kdy bude svačina (obr. 11). Malé cíle? Ne/buďme skromní.... Každému dítěti vyhovuje něco jiného a proto bych chtěla zdůraznit, že co považuje jedno dítě za negativní, nemusí být ihned negativní pro druhé. Nerada bych, aby práce jakkoliv paušalizovala a poukazovala na to, že děti, které projdou naším zařízením, při arteterapii vždy sáhnou po temných barvách a znázorní ho např. jako vězení či peklo. Jsou děti, které jsou za možnost být u nás vděčné a ústav pro ně představuje jistou ochranu a bezpečí. Věřím, že takové děti by třeba sáhly po pestrých barvách a možná znázornily ústav jako palác, království či útulný domeček. Práce těchto dětí se mi však nepodařilo získat, jelikož, pakliže jsem s nimi byla na oddělení, daly přednost malování barvami na sklo, což je pro ně tak trochu novinka (pravděpodobně finančně nákladné a tudíž nedostupné) a nebo dalším nabízeným aktivitám. Ne náhodou jsem v úvodu práce uvedla, že samotnou arteterapii je potřeba ušít každému dítěti na míru – tedy navázat vztah s dítětem, vytvořit atmosféru důvěry, pochopení, improvizovat. Možná jsou to skromné cíle, možná... Pro mě však, jakožto vychovatele, člověka, který přijímá do péče zcela cizí dítě, arteterapie splnila veškerá očekávání a děkuji nejen ji, ale především dětem, které se v jejich těžkých životních situacích svěřily, otevřely své duše a nechaly nejen mě, ale nyní už i vás, do nich nahlédnout.
Literatura ROSELINE, D.: Kresba jako nástroj poznání dítěte, Praha 2001. ZELENÁ, J. (2009) Specifika práce vychovatele v dětském domově (Diplomová práce). GUGGENBUHL-CRAIG, A. Nebezpečí moci v pomáhajících profesích, Praha 2007. KOPŘIVA, K. Lidský vztah jako součást profese, Praha 1997. MATĚJČEK, Z., LANGMEIER, J. Psychická deprivace v dětství, Praha 1974. MATĚJČEK, Z., LANGMEIER, J. Výpravy za člověkem, Praha 1981. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A. Mládež a delikvence, Praha 2003. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese, Praha 2002. Mgr. Jitka Hanyšová (*1985) studovala na Univerzitě Hradec Králové speciální pedagogiku se zaměřením na ústavní výchovu. Absolvovala kurz arteterapie u M. Huptycha, krizovou intervenci, ve věznici Valdice působila jako lektorka anglického jazyka. Pracovala v Nízkoprahovém klubu Prev-Centrum a od roku 2011 vykonává vychovatelskou činnost v Zařízení pro děti cizince.
